Reportáž z jiného světa Co se děje na místech, kam nedokážeme pohlédnout? Proč mnoho lidí různého věku, smýšlení i světonázoru utíká do příběhů? Z jakého důvodu se zabývají něčím životu tak vzdáleným? Proč utrácejí čas předstíráním pohádek? „Když se vracím domů, ptají se mě vždycky známí, kdo vyhrál. Odpovím-li popravdě, že nikdo, krčí jen nechápavě rameny a chtějí vědět, jaký to má všechno smysl…“
Tvůrce Zazvonil jsem a za několik okamžiků vyběhl z domku drobnější, asi třicet let starý muž s bradkou. Srdečně se usmál, aby mne vzápětí pozval dále do chodby, odkud to vonělo čerstvým zeleným čajem a silnou kávou. „Tak jste se přece rozhodl?“, usmál se, napřahuje pravici s prsty modrými od inkoustu. „Dobře, že jste dorazil včas. Pomůžete mi připravit věci, abyste viděl i do zákulisí.“ Zapnul tiskárnu na psacím stole, chvíli se s ní přetahoval o stránku textu, a pak si, zřejmě potěšen, prohlížel výsledek. „Jen se podívejte. Pracuji na tom už přes dva měsíce, ale Stínovské arkády se mi podařilo dokončit až dnes!“ Musím přiznat, že já jsem z předkládaného plánu nebyl vůbec moudrý. Kolečka, čtverečky, symboly vzdáleně připomínající schody, sloupy, okna a dveře. Nebo snad dopravní značky? Než jsem se stačil zeptat, putoval papír zpět na stůl, kde byl záhy zakryt dalšími jemu podobnými, ještě se lesknoucími mokrou barvou. „Uvidíte, jak to dneska pofrčí! Podržte prosím tuhle krabici.“ Zíral jsem udiveně na hromádku něčeho, co velmi silně připomínalo kostkový cukr, jen s tím rozdílem, že jednotlivé kostky byly natřené. Žlutě a červeně. V krabici bez víka ležely vedle cukru ještě několik centimetrů dlouhé dřevěné špalíky označené připínáčky a spousta sešpendlených ústřižků papíru s okraji olemovanými vzorky cihliček, došků, či dřeva. Nevěděl jsem, kam se otočit dřív. „Položte ji na zadní sedadlo, ale opatrně, ať to všechno nemusíme rovnat znova.“ „Ale proč…?“ „Dočkejte času. Až uvidíte, pochopíte, že každá maličkost sehraje svou roli.“ Inkoustová tiskárna zatím chrlila další a další barevné stránky. Muž poskakoval po místnosti, občas něco položil sem, něco tam, zotvíral šuplata skříní, aby je vzápětí zase zavřel. Nakonec vytáhl z horní police, kam dobalancoval po opěradle čalouněného křesla, tlusté album, do něhož filatelisté obvykle ukládají známky. Položil ho vedle krabičky, z níž se ozývalo cinkání, a přidal veliké černé počítadlo. „Z počátku toho možná bude trochu moc, ale těžko na cvičišti, lehko v boji, že?“ Do tašky plné rohlíků hodil bačkory, tenký svetr, uzenou makrelu a sýr. Přiznám se, že jsem v té chvíli začal pochybovat o jeho (a částečně i o svém) zdravém rozumu. „Ještě pár drobností. Počkejte, počkejte...“, zarachtal koženou aktovkou, odkud vyklepal kalkulačku, která se v jeho obrovité dlani téměř ztrácela. Pak ještě zastrčil do batůžku hrst čerstvě ořezaných tužek, kancelářské svorky a svazek špejlí. "Co jsem to jen...?", zastavil se v běhu. "Á, už vím. Málem bych zapomněl!", ťukl se vzápětí roztržitě do čela, aby na podlahu vyskládal půlmetrový sloupec sešitů v tvrdých deskách. Modrých, hnědých, bílých i zelených. "No a ještě čapněte čtvrtky, ano?", ukázal na roli tuhého papíru v rohu. Renault se prohýbal pod tíhou krabic, tašek a batohů, které majitel zakryl ovčí houní. Prý proto, že z večera táhne. Pak jsem konečně vyjeli. Ohlazené schody se otřásaly těžkými údery, jako by se sama skála převalovala ze strany na stranu. Čarodějka přimhouřila oči, její rysy ztvrdly, tvář dostala zvláštní popelavý nádech. Trhla sebou, jak jí do podvědomí pronikl slabý záblesk cizích myšlenek. Uvědomila si, co kdysi čítala v knihách. "Pozor! Všichni zpátky! Utečte! Musíme pryč!", vykřikla. „Stojí proti nám sám posel živlů! Ne vzduch, to země seslala Rašdíře otroka!“ Déláen se nechápavě otočil a Gilbo jako blesk vytasil z volných rukávců kazajky dvě zahnuté dýky.
"Tady nám zbraně budou málo platné!", ukázala Linaewen k rozbořenému poklopu, tvář zesinalou hrůzou. Mezi troskami dřevěných dveří se vynořila šedavě zbarvená hlava. V obličeji se zřetelně rýsovalo hnědožluté žilkování a kresba křemenné žíly. Hlava byla z kamene. Tvor si pomalu změřil hrdiny jednoho po druhém, přičemž vystoupil o několik schodů výše. Mohutné hrubě opracované tělo v houstnoucím šeru slabě světélkovalo. Světlovlasý elf se připravil k obraně. Věděl, že podstoupí těžký boj, nemohl však nechat ostatní napospas hrozícímu nebezpečí. Po spanilé tváři, zpola zakryté žebrovou přilbou, mu stékaly potůčky slaného potu. Dlouhý blyštivý meč se mu v rukou slabě chvěl. Golem zatápal nohama a vyhoupl se na ochoz věže. Ruce jako dva mlýnské kameny hrozily rozdrtit každého, kdo by se ocitl blíže, než je zdrávo. "A jejej! Dělejte něco!", mihl se zloděj jako stín podél rozpukané hradby. "Mlč, Gilbo!", okřikla hobita čarodějka a zamířila na obra křišťálem na konci své hole. Namísto smrtícího blesku se však objevil jen chomáček nažloutlých jisker. Déláen o pár coulů unikl obrovu útoku, když z čela odhodil zlatou kadeř. "Má zbraň mu ublížit nedokáže!", vydechl znaveně.
Předehří Na první pohled zde panuje naprostý chaos. Uprostřed veliké místnosti rozhodil zřejmě potrhlý architekt šestici masivních stolů, na nich leží porůznu poskládané židle převrácené sedadly vzhůru. Všude kolem barvy, štětce, plastelína, ostřižky barevného i bílého papíru, zpola vymačkané tuby lepidel, trička, která se nestačila nabatikovat, sádrové vázičky, tuš, vosky, ale hlavně množství nejrůznějších krabiček, krabic i bedýnek. „Nebojte se, však to nějak uklidíme. Dělíme se o hernu s kroužkem výtvarkářů a minulý týden se prý připravovali na nějakou výstavu.“, odkládá můj průvodce těžkou kabelu na věšák u dveří. Pak odemyká skříň z dřevotřísky, vytahuje rychlovarnou konvici, točí vodu a začíná si v klidu vařit kávu. „Za půl hodinky přijdou první. Tak si to tady zatím v klidu prohlídněte. Kvůli atmosféře, víte? Abyste načerpal ducha.", usmívá se a nacvičeným drilem shrnuje „malířské zbytečnosti“ stranou. „Jestli vám to nevadí, mohl byste zatím smazat tabuli?“ Stíraje mokrou houbou stopu barevné křídy, vzpomínám na školní léta. „Cožpak budou psát na tabuli?“ Ze zamyšlení mne vytrhuje zazvonění telefonu. Stará NOKIA hraje kousek melodie vzdáleně připomínající Beethowenovu "Devátou". „Vidíte, máte štěstí. Jde první. Můžete si ji vyzpovídat, dokud je ještě klid.“ „Čau! Á my tady máme návštěvu?“, otvírá dveře drobná blondýnka. „Budeme slavní.“, vysvětluje organizátor. „Zajímá se o nás tisk.“, dodává a mrká na mne, jako bychom byli staří známí. Postupně se dovídám, že mám co do činění s poměrně velkou skupinou hráčů, neboť se jich tu, pravidelně či příležitostně, schází celkem devět, plus několik diváků. Obvykle každou
lichou sobotu kolem poledne usedají do křesel, aby za brzkého rána vstali, bohatší novými zážitky, obtíženi starostmi a pochybnostmi. Mnozí z nich si nosí dokonce „práci domů“. Dumají, po nocích nad tím, co by bylo možné zlepšit, promýšlejí záměry nepřátel a snaží se se svými hrdiny sžít. „Jmenuju se Jitka.“, říká Jitka. „Můžu?“, sedá si na mou bývalou židli a rozkládá deník postavy. Jednu, dvě, tři, čtyři… Původně měl deník jen dvě stránky, ale průvodce hrou, nyní už vím, že mu mám říkat Pán jeskyně, zkráceně PJ (nebo-li pídžej) vysvětluje, že hra samotná se v jeho podání značně změnila. „Snažíme se co nejvíce přiblížit realitě!“ Pak vyjmenovává řadu příkladů, kterým nerozumím ani za mák. Zahrnuje mne slůvky jako životní styl, pohyblivost, zručnost, charisma, nepřímá střelba, soubojový systém, životaschopnost, stromy zbraní a podobně. „Každý hráč má pravidla pro svou postavu.“, listuje na ukázku pídžej v monstrózně velkém šanonu. „Na začátku hry si zvolí povolání, rasu a vlastnosti…“, vysvětluje trpělivě. „Podle nich pak hraje tak dlouho, dokud jeho postava nezemře. Nebojte se, tohle jako hráč číst nemusíte. To je jenom pro mne.“ Pak telefon zvoní znovu a znovu a s každým tónem „Deváté“ přichází další účastník prapodivné seance. Je deset minut před druhou hodinou odpolední. Hráči postupně usedají na svá místa a rozkládají, stejně jako Jitka, „deníky“.
Přikován k vlhké stěně, visím několik stop nad zemí. Nemohu se pohnout, nemohu téměř otevřít opuchlé oči. Co jen bude s mými přáteli, nyní, když jsme podlehli. Rval bych se o život jako lev, kdyby… Věčné pochyby, zklamání. Střeží mne zde několik barbarů s meči, snad se bojí, že se pokusím uprchnout. Z řetězů, z okovů silných jako lidská paže. Ne, Rašdíro. Tohle nedokážu! I ostrý sluch je mi prokletím, neboť slyším uštěpačný hlas naší věznitelky, který přichází z chodby napravo. "Nezabíjejte ji! Byla příliš dobrá, nač si tedy odpírat trochu povyražení. Drak se blíží. Těším se, až uvidím, jak slovutná čarodějka mizí v dračím chřtánu. Mohli bychom při té příležitosti uspořádat malou oslavu, nemyslíš?" Linaewen! Krutý osud pro ni přichystali. Kdybych tak mohl alespoň promluvit... "Hobita zabijte hned...", Rašdířin hlas se vzdaloval. Trhl jsem hlavou, avšak v tom okamžiku mne svalnatý barbar uhodil do tváře. "Toho válečníka, Déláena, přibijeme pro výstrahu na pranýř a budeme ho vozit po okolních vesnicích, aby už nikdy nikoho nenapadlo... S elfkou z lesů si dělej, co chceš, a pak ji nech barbarům, oni se už postarají, aby si užívala rozkoše až do smrti. Půlčík připadne mně. Nechám jej uložit mistrem koželuhem jako trofej mezi ostatní do velkého sálu." "Hej, bojovníku!", sklonil se ke mně jeden ze strážců, otrhanec s rezavým mečem. "Rašdíra si vás upeče za živa!" Poodstoupil, načež mi strhl z hlavy přilbu. "Elf!", zašklebil se s pohrdáním. "Pche!" A plivl mi do tváře.
Když se konečně všichni usadili, rozebrali si podivně tvarované kostky, připravili hrnečky na čaj a roztřídili značnou část pídžejem přivezených pravidel, nedělo se vůbec nic. Stále jsem čekal, co zajímavého uvidím. Jenže hráči seděli a hovořili o programu kina, o novém albu pro mě neznámé skupiny, nebo třeba o věci tak obyčejné, jako je podzimní výprodej v supermarketu.
„Nebojte se, však se dočkáte!“, chlácholil mne Pán jeskyně. „Potřebují se trochu vypovídat. Někteří se neviděli čtrnáct dní. Aby dobrodružství za něco stálo, je třeba na všechno kolem zapomenout.“ Jak jsem později pochopil, řekl velkou pravdu. Témata se postupně stáčela ke hře blíže a blíže. „Nechcete jet v lednu na con na Vysočinu?“ „Já moc tyhle srazy elfů nemusím.“ „Když budou peníze… A kolik by to koštovalo?“ „Na tři dny bez cesty asi devět stovek.“ „Hmm… To nezní špatně.“ „Já nemůžu, jsem na bitvě.“ „Taky nezapomeňte na tu zimní jízdu s dvojspřežím!“ „No vidíš, přinesu kameru.“ Pídžej mezitím postavil na stůl vysoký stojan a na něj pověsil papírový mráček s bleskem. „Počasník“ má hráče informovat o tom, jaké nepřízni povětrnostních vlivů musí právě čelit.
Hra V půl třetí se dobrodružství započíná. Hráči disciplinovaně utichají, umisťují na hrací plán, tvořený čtvercovou sítí, figurky, které představují hrdiny. To je prý nutné pro souboj tváří v tvář. Dávám pozor, aby mi nic důležitého neuniklo. Pídžej nahlíží do sešitu a promlouvá. Stěny místnosti se rozplývají… Tma v podzemních sklepích zhoustla, až se stala téměř hmatatelnou. Jako hustý rosol obtékala zlatovlasého válečníka i jeho hlídače, vkradla se do vlhké chodby, podobna slizké dlani obra z močálů. Na křivých stěnách obroušeného kamene zanechávala olejovitou stopu děsu a hrůzy. Vzduch naplnilo kvílení tisíců duší, světla pochodní v mžiku pohasla, bez dýmu či kouře. Sténání umírajících, skřípění ostrých zubů, kluzký stisk nedávající prostor dechu. Ti, kdož mohli, se snažili utéct, narážejíce bezhlavě do stěn, tápajíce po schodech, neboť chtěli uniknout z říše hrůzy a spatřit alespoň paprsek denního světla. Marně se po čtyřech plazili vzhůru jako slepci, pronásledováni nejstrašnější noční můrou svého života. Okna v přízemí paláce však halil závoj temnoty stejně neproniknutelné, nepřátelské, vražedné. Odsouzení se zmítali v poutech a postupně ztráceli naději. Černí běsové pustošili jejich nitro, trhajíce duši a vědomí na drobné částečky. Déláenova hlava poklesla, z úst se mu vydralo zachroptění, pevně zavřel oči a sklonil hlavu, očekávajíce poslední ránu. Všechno mu připadalo zbytečné, marná touha po útěku se rozplynula v žalu a v mlhavých vzpomínkách na přátele, na dobrodružství, která podstoupil jen proto, aby nakonec zemřel zde, lapen lstivou Rašdírou, jako oběť hrůzného žertu. Sténání, chroptění i vrčení, sípání, řev, jekot i ryk, děs nořící se v přílivových vlnách hluboko do elfova nitra, vyplňoval celou kobku. Uniknout nebylo kam. Světlovlasý klesl zlomen, stejně jako všichni ostatní. Byli poraženi.
Dana „Hraju si ráda. Jinak bych tu nebyla.“ Honza „Všechno, co od této chvíle řeknu, může být použito proti mně? Pak snad jen jedno – Ve hře na hrdiny si každý najde to své. Nechybí napětí ani humor, trochu se dotknete herectví, trochu psychologie, ale hlavně máte kolem sebe skvělé lidi a ještě báječnější svět. Závislost? Snad.“ Jitka „Dračí doupě mě baví protože si při něm odpočinu, uvolním se a odreaguji. Můžu si vyzkoušet roli muže, staré ženy, hlupáka nebo chytráka. Cokoliv, co si usmyslím. Jsem strašně ráda, že znám tyhle lidi. Jsou fajn. Nemusím se s nimi bavit jen o všedních starostech, žijeme ve světě, který ostatní
nazývají pohádka. Svou postavu mám velmi ráda. Snad se mi daří hrát ji tak, jak si představuji. Kdybych žila ve středověku, chtěla bych být jako ona.“ Kristýna „Myslím si, že jsem hravá. Mám velmi ráda svět fantazie a přála bych si, aby se mohl aspoň kousek hry promítnout i do normálního života. Nemožné přání? Proto se snažím vytvářet postavy, které mají něco ze mě. Opak sebe sama bych asi zahrát nesvedla.“ Lenka „Ráda si hraju. Miluju divadlo a knížky. DrD je směsí obojího a pomůže mi odpoutat se od reálného světa. Tady se stávámt někým jiným. Poznávám nová místa, získávám nové zkušenosti. A navíc mám kolem sebe bezva lidi.“ Sabina „Hraju určitě proto, že mě to baví. Vytvořit si postavu, která je tím, čím bych chtěla být já. Má vlastnosti, které bych chtěla mít já. Navíc ráda čtu fantasy, jezdím na koni, šermuji a vůbec se obvykle zabývám věcmi, o nichž ostatní říkají, že jsou ujeté. Kde jinde bych měla být?“ Tomáš „Ve hře nalézám to, co v normálním životě nemám. Možná hledám něco, po čem podvědomě toužím? Nevím. Je tu docela dobrá parta lidí. Proto jsem tady. Možná už začínám trpět rozpolcením osobnosti. Těžko hledám ve svých postavách osobité rysy, nedokážu je pojmenovat.“
"Otevři oči, válečníku. Jsi volný." Řev démonů utichl, tma se rozptýlila stejně podivně, jako přišla. Po elfově levici stála shrbená postava, opírající se s námahou o čarodějnou hůl. Samech! Nebyl snad mrtvý?! "Čaroději...", vydechl elf těžce. "Zadrž, příteli! Než mne začneš soudit, poslouchej. Vrátil jsem se, abych vás vyvedl ven." Kouzelník vypadal pohuble, nepřirozeně pohuble. Pleť mu mrtvolně zežloutla a v těsném objetí obtáčela kosti. Ostrá tvář bez rtů, podobná spíše seschlé lebce, ruce s vystouplými klouby, bez kousku masa. Těžký plášť
jej přikrýval jako pohřební rubáš, úzká ramena pod černým suknem téměř mizela. "Čaroději, co se to stalo?" Podoben ďáblu z hlubin, pokýval Samech hlavou s dlouhými rohy: "Těžká doba nás zastihla nepřipravené, elfe. Nikdo nemůže říci, jaké ponese následky za své činy. Ani já, ani ty. Nechtěj mne soudit, Déláene, raději mě následuj ku svobodě." Stáli na nádvoří hradu, upírajíce zrak k městu. Havraní klícka připomínala stoku, hřbitov, zemi zatracení. Pach ohořelých těl se mísil s pachem krve. Cáry temnoty se vlivem čarodějovy moci zvolna rozplývaly, a tak bylo vidět hromady mrtvých těl, které se táhly až k obzoru jako na válečném poli. Leželi zde Rašdířini pohůnci, neunikli barbaři ani podivní hadí hobiti. Mezi nimi však bystré elfí oči rozeznaly i spoustu měšťanů, nevinných lidí, kteří padli za oběť pro potěchu neznámého útočníka. Čaroděj ustoupil, těžce oddechujíc. Půlčík zamáčkl slzu a otočil se k Linaewen: "Samech. Samech je zabil. Vím to!" "Nechtěl jsem! Prsten si mé příkazy vyložil špatně... Vyzrál na mne!" "Toužil jsi ovládnout sílu, na níž nestačíš!", sevřela kouzelnice rty. "Neznáte vděk? Zachránil jsem vás!" "Smrtí..." Paprsky vycházejícího slunce ozářily na okamžik siluetu obrovské bronzové sochy. Dagorladův oř.
PJ „Když se vracím domů, ptají se mě vždycky známí, kdo vyhrál. Odpovím-li popravdě, že nikdo, krčí jen nechápavě rameny a chtějí vědět, jaký to má všechno smysl. Někdo by řekl, že asi nejsem úplně normální. Hra na hrdiny mě naplňuje, v ní se realizuji. Snad se vydržíme scházet i nadále v podobné sestavě. A když vidím ty tváře kolem, věřím tomu, že se od hry nikdy neodloučím. Z postav mám nejraději paladiny, bojovníky za zásadu a čest. Vždycky jsem si chtěl vyzkoušet nějakou až fanaticky dobrou postavu. Zaslepenou ideály. Jinou než ostatní. Ale jsem pídžej… Nemohu hrát za hrdiny. Dobrodružství připravuji zhruba polovinu herního času. Nad deset hodin trvajícím dobrodružstvím sedím doma skoro pět hodin. Samozřejmě, že lze improvizovat, ale s osmi hráči vystoupí každá nepřesnost brzy na povrch. Ke svému prospěchu či škodě musím říct, že jsem rozhodně lepší pídžej než pedagog. „Cos to udělal!“, křičí Ewonyen na Samecha! „Jak to, že jsi vymámil na entovi, co měl navždy opatrovat! Zřekli jsme se přece břemene! Uvalil jsi kletbu na nás všechny!“ „Vidíš příliš málo, drahá přítelkyně!“, odsekává čaroděj arogantně. „Má pravdu, kouzelníku. Zašels příliš daleko!“, přidává se hobit Gilbo. „Neopovažuj se mi říkat, co smím, nebo nesmím, půlčíku! Sic tě rozdrtím!“ „Nejdříve si budeš muset poradit se mnou!! Hádají se, div že jim z očí blesky nelétají. Linaewen (Sabina) rázně vstává a hrozí Tomášovi prstem. On na okamžik nahlíží do listiny kouzel a pídžej pro jistotu rovná figurky na herní plán. Ti, kdo spolu hovoří, stojí nejblíže, ostatní pak kolem, v sevřeném půlkruhu. Nyní se přesně ví, kdo je od koho jak daleko, kdyby snad hrozil přímý střet. Po horké chvíli hlavy vychládají. Družina ví, že nesmí příliš štěpit síly, neboť je bude potřebovat proti nepřátelům. Protentokrát je spor urovnán, ale Ewonyen slibuje, že až splní úkol, čaroděje vyženou. Tomáš se přezíravě ušklíbá. Pozoroval jsem Lavandriel, kterak prochází mezi mrtvými těly a na jedno po druhém přikládá svou dlaň. Tu se do tváří nebožtíků navrací červeň, dech nadýmá plíce a krev hučí v žilách. Zprvu omámeni, zdvihají se na kolena, rozmazávajíce si šťastně po tvářích lepkavé bláto míšené se slzami. Děkují své zachránkyni, líbají jí dlaně a žehnají bohu. Každý z nich odejde poznamenán, nikdy už nebudou jako dřív, jejich srdce naplní pokora a bázeň. Samech stojí opodál s přivřenými víčky a kostnatými prsty přitisknutými na spánky. To on dává skrze prsten Lavandriel sílu napravit, co způsobil. Věřím, že se Havraní klícka opět stane malebným městečkem, později, až lidé zapomenou. Žijí chuděry tak krátce...
„Cink!“ „Klep!“ „Ťuk!“, na okenní parapet dopadají hrudky jílu, některá z nich, nadaná výjimečnou dávkou štěstí, cinkne o sklo. Pán jeskyně hru přerušuje a vyklání se ven. „Jakub! Skočte mu někdo otevřít. Určitě s sebou nemá mobil.“ „Prý opravuje činžák, a tak chodí většinou až po páté, náš válečník.“, dodává směrem ke mně. „Teď uvidíte trpaslíka!“ Jakubův trpaslík měřil necelých sto třicet coulů, Jakub něco málo přes dva metry. „Omlouvám se, ale došel kredit.“, konstatoval smutně. „Nepřišel jsem o nic?“ Obsadil poslední prázdné místo, ale s „deníky“ nespěchal. „Já toho moc nemám. Meč, zbroj, pití a kus žvance.“ Aby se do postavy lépe vcítil, vybalil okamžitě obloženou bagetu. „Dobře, že jsi tady. Jeden válečník navíc se družině jistě hodí!“, vyrovnal pídžej proti figurkám řadu černých dřevěných špalíků s dlouhými „nosy“ ze špejlí. Nepřátelé! „Iniciativa! Kdo bude první?“ Jakub „Dračák?“ Joooo! "Vinna!", řekl hlas a katova sekera zčerstva dopadla na oblýskaný špalek, kde zanechala hlubokou rýhu. Rašdířino Tělo se zhroutilo mezi ostatní, do koberce z měkkých pilin. Dnes bude mít ještě spravedlnost spoustu práce a lidé spoustu povyražení. Lehký vánek čechral dívce dlouhé černé vlasy. Čerstvý vzduch jí vehnal ruměnec do tváří. Naposledy se ohlédla, a pak vyrazili. Čtyři jezdci na koních a jeden, menší, na poníkovi...
V půl deváté, tedy po pěti hodinách hry, vyhlašuje Pán jeskyně přestávku, během níž si hráči chystají jídlo, skládající se převážně z dehydratovaných polotovarů, neboť k dispozici je pouze rychlovarná konvice. Kdo chce, jde si pak pinknout partičku stolního tenisu. „Tak co, jak se vám tu líbí?“, zápasí průvodce hrou s uzenou makrelou. „Říkal jsem, že to dneska pojede!“ Ke svému úžasu pomalu odkrývám mozaiku dokonale propracovaného herního systému. Už se nesměji obarveným kostkám cukru, jelikož vím, že červené představují mrtvé tvory, žluté světla pochodní, a na počítadle že ubíhají bojová kola. Uvědomuji si, jak je důležitá špejle na dřevěném špalíku, neboť zdánlivě neforemný nos označuje přesné nasměrování tvora. Chápu už také, že při většině akcí sehrává určitou roli náhoda. Proto ty podivné „kostky“. Čtyřstěnné, šestistěnné, osmistěnné, desetistěnné, dvanáctistěnné, a dvacetistěnné. Tu a tam nahlédnu do některého z deníků a najednou vidím za hromadami čísel dobrodruha. Hle – barbar má více životů než elf, nejspíš tedy v boji déle vydrží. Ale má nízkou inteligenci, je hloupý, elf jej nejspíš obelstí. Zajímají mne i „věcníky“ poskládané na stole. Každému předmětu v nich náleží přesné místo. Jak můžeš svítit lucernou, když v ruce držíš knihu! Polož ji přece! Nakonec neodolám a pootevřu příručku pro kouzelníka. Hmm. Skrze slova pokyvuje na mne hlavou starý mudrc. A tak, zatímco ostatní pozorují vroucí vodu, já hltám stránky jejich životů. „Koukám, že vás to zaujalo? Pojďte se mnou chvíli přemýšlet.“, ukousl si pídžej z velkého dalamánku a zapil sousto hltem zeleninové šťávy. „Je dobrá, nechcete?“ Prohlédl jsem si etiketu a výtažek ze zelí, křenu, bobkového listu, rajčat a kopru odmítl.
„Co myslíte, kolik metrů uběhne průměrný člověk poklusem za deset vteřin?“ Takovou otázku jsem věru nečekal. „Vychází mi, že asi tak pětatřicet. Co vy na to?“ Když jsem zkusmo přikývl, dočkal jsem se úvahy o tom, kolik by asi mohl uběhnout kroll, když bude čtyřikrát silnější, ale třikrát méně obratný, což znamená, že nohy více natáhne, ale pravděpodobně při každém pátém kroku zakopne. Žasl jsem, na co všechno musí průvodce hrou myslet, chce-li vystavět dobrodružství pro větší skupinu hráčů opravdově, a přece v zemi z legend. "Zmiz, prokletý! Ať už tě vícekrát nikdo nespatří! Zkoušej to na mně! Jen do toho! Víc! Nebojím se tě! Nabízíš mi splnit všechna přání, jenže já mám vše, po čem mohu toužit. Snad ještě..., ale nechme toho. Já jsem už lámal skály, když tys hnil co by bezvýznamný démon mezi sférami. Cha, cha, živí mrtví!? Máš vůbec představu, kolik jsem viděl přicházet jar? Mně strach nenaženeš! Možná, kdybys… Ale ne! Poslyš prstýnku, hezky se nám spolu povídalo, ale budeš vystupovat. Vidíš támhle tu skulinu mezi útesy? Tu na samém dně, kam i chaluhy se bojí spustit kořeny? Tak zmiz! A modli se, ať už se nikdy nesetkáme, nebo uvidíš!" Ozvalo se žblunknutí, voda vystříkla do výše a jejich cesty se rozdělily. Drak zamířil k obloze, zatímco artefakt, klesl na věčné lože hluboko pod hladinou moře.
Blíží se půlnoc, což znamená, že za dvacet minut odjede z nedaleké zastávky poslední autobus. Všichni se do auta nevejdou, proto je čas skončit. Pán jeskyně ještě rozděluje zkušenosti za prožité dobrodružství, díky nimž se mohou postavy dále zlepšovat ve svých schopnostech, loučí se s hráči a do diáře zaznamenává datum příštího setkání. Někteří si berou hrdinu s sebou domů, ostatní ukládají deníky do skříně. Nezbytné vybavení se stěhuje ze stolů do krabic, Jakub s Tomášem a Honzou zvedají židle. „Tak jste si zkusil, jak vypadá naše sezení.“, tiskne mi Pán jeskyně chlapsky ruku. „Vítejte v Jednozemi. Už víte, v čem má hra smysl, i když nikdo nevyhrál?“ "Právě ses zbavil tíže, čaroději!", pravil zlatovlasý elf, hledíce zamyšleně na ostří stříbrného meče. Samech se usmál a z jeho úst se vyřinul obláček jedovatého zeleného dýmu. "Tak bohové odplácí dobrotu.", pravil spíše pro sebe. "Nuže přátelé, doba je těžká a svět v těchto krušných časech lhostejný, proto..." "Zapomeňte na všechno!" Když odříkával zaklínadlo, napjala se seschlá kůže na jeho obličeji ještě více, připomínající průsvitný pergamen z depozitáře prastaré knihovny. Pak se usmál, pohodil hlavou a pobídl společníky k rychlejšímu poklusu.
Vyšel jsem do mrazivého vzduchu a všechno se mi najednou zdálo zvláštní. Absurdní a přece pochopitelné. Jako bych se stal součástí světa, který vymýšlí pídžej pro své hráče, kde vede jejich kroky a oni mu oplácejí myšlenkami. Na černém nebi svítily hvězdy. Věděl jsem, že odsud odjet nechci. Leda by připřáhl vozka spřežení plavých koní. A pak mě něco zastudilo na prsou. Řetízek se zeleným kamínkem? Sevřel jsem jej překvapeně mezi prsty a vznesl se nad střechy domů jako pták. Závislost? Možná… /Pt-Jeník/ – listopad 2003
Libo-li stát se dobrodruhem? Kdysi… Dračí doupě vzniklo v Čechách počátkem devadesátých let. Mladí lidé již dávno hladověli po svobodě. Najednou mohli v příbězích žít, dobrodružství prožívat, nejen o nich číst. To, co znala Amerika šedesátých let - vlnu Dungeons and Dragons, neboli-li, jak se říká u nás, vlnu her na hrdiny, vytvořila v Praze skupina nadšenců známá později z nakladatelství Altar. Třebaže se nechali populárním systémem RPG (Role Play Games) inspirovat, podařilo se jim skloubit dohromady jednoduchost a živost. Vycházeli z českých poměrů, a získali si tak mezi hráči velkou oblibu. Dnes má hra ze sebou čtvrtou edici, doplněnou o mapy nových světů.
„Kápézetka“ hrdiny Chcete-li hrát Dračí doupě, musíte do světa připraveného pánem (PJ) jeskyně přivést hrdinu, a tak vás čeká několik desítek minut s tužkou, kostkami, pravidly a „osobním deníkem“. Pokud si myslíte, že tento čas strávíte nudným počítáním, pak jste na velikém omylu. Právě „předherní fáze“ ve vás probudí těžko popsatelnou vášeň. Nyní zjistíte, jakou cestou se může vaše postava ubírat, poznáte její vlastnosti, schopnosti či dovednosti. Poprvé potěžká v rukou meč a odhadne, zda se postavit divokému psu, nebo zamířit rovnou k úkrytu drzých banditů. Poprvé nahlédne do listiny kouzel, nebo do tajů sil přírody. Při tvorbě postavy si nejprve volíte jednu ras. Jsou vám bližší velcí hřmotní barbaři, ušlechtilí elfové, či zásadoví tvrdí trpaslíci? Nebo chcete být člověk jako v životě? Pak se rozhodnete, čemu se chce hrdina věnovat a vyberete mu povolání. Veškeré záznamy o svém miláčkovi pak zapisujete do takzvaného Osobního deníku, který vás, budete-li mít štěstí, může provázet spoustu let (reálného!) času. Hratelné rasy hobit, kudůk, elf, člověk, barbar, kroll Hratelná povolání válečník, hraničář, zloděj, alchymista, kouzelník Základní vlastnosti Síla, odolnost, obratnost, inteligence, charisma Odvozené vlastnosti Pohyblivost, vytrvalost, nosnost, postřeh… Další důležité charakteristiky Útočné číslo, obranné číslo, počet životů, počet magů Až absolvujete kompletní zrození, pokuste se poznat vlastní historii. Kolik máte sourozenců, kdo byli vaši rodiče? Proč pobíháte v zasněžených pláních za vlky, namísto toho, abyste si užívali tepla rodinného krbu. Hraje ve vašem životě nějakou roli láska či nenávist? Snášíte se dobře se všemi rasami? No, a jednoho dne, až zcela pochopíte sami sebe, svěříte život do rukou Pánu jeskyně, který mu dá cíl. Tehdy se započne váš vlastní příběh. Váš a vašich druhů.
