RELIÉFNÍ SPONA Z PRAHY-VELESLAVÍNA PŘÍSPĚVEK K TOPOGRAFII PRAVĚKÉHO OSÍDLENÍ VOKOVIC A VELESLAVÍNA

RELIÉFNÍ SPONA Z PRAHY-VELESLAVÍNA PŘÍSPĚVEK K TOPOGRAFII PRAVĚKÉHO OSÍDLENÍ VOKOVIC A VELESLAVÍNA Rastislav Korený

Archaeologica Pragensia 21 / 2012

V úvodní části tohoto příspěvku se zaměříme na pravěké osídlení v prostoru obcí Vokovic a Veleslavína. Pás lokalit (od západu k východu; čísla v textu odpovídají číslům na obr. 1) začíná ve Veleslavíně v ulicích Braškovská a Za Vokovickou vozovnou (1; bylanská kultura),1 pokračuje přes vokovickou vozovnu (2; řivnáčská kultura),2 na kterou přímo navazuje rozsáhlý prostor bývalé cihelny Vídeňské bankovní jednoty (3; paleolit, kultury s lineární a vypíchanou keramikou, řivnáčská, zvoncovitých pohárů, mohylová, knovízská, bylanská, doba laténská, římská, stěhování národů, raný středověk). Bezprostředně následuje areál bývalých garáží Federálního ministerstva vnitra (4; dnes Zařízení služeb ministerstva vnitra; kultura knovízská). Poněkud dále je pak poloha v ulicích Pod Dvorem a Veleslavínská (5; kultura knovízská) a v ulicích Potoční a Nad Hradním potokem (6; raný středověk). Na vokovické straně tento pás osídlení začíná vokovickým hřbitovem (7; raný středověk), pokračuje Hammerníkovým polem na ppč. 84 (8; kultura s lineární keramikou; Zápotocká 1998, 186), Hladíkovou cihelnou (nelokalizováno, asi západně od Vokovic; doba laténská), mezi ulicemi Evropská a Ke Dvoru (9; areál Olympus; kultury s lineární keramikou, zvoncovitých pohárů, knovízská; Bureš – Turek 2005). Poněkud dále na východ se nachází plocha vymezená ulicemi K Červenému vrchu, Na Volánově, U Vokovické školy a Na Luzích (10; kultura s lineární keramikou),3 poslední lokalitou je ulice V Středu (11; kultura s vypíchanou keramikou). Přeškrtnuté obdélníky (obr. 1) pak představují původní středověká jádra obou obcí. Z přehledu nalezišť naopak vypadává cihelna v ulici Na Krutci, neboť podle zjištění v dostupných pramenech a prověřením tohoto místa přímo v terénu ji lze prohlásit za pseudolokalitu (prázdný kroužek). Tvrzení lze doložit a přímo souvisí s cihelnou Vídeňské bankovní jednoty: Kdy byla cihelna Vídeňské bankovní jednoty (známá také jako „Banka“ či „Bankovka“) otevřena, se zatím nepodařilo zjistit. Můžeme jen odhadovat, že se tak stalo počátkem sedmdesátých let 19. století, kdy se tu objevily první nálezy kultury řivnáčské (sídliště), knovízské (sídliště) a laténské (kostrové hroby). Toto počáteční období osvětluje cenný údaj z 16. ledna 1875 v deníku F. Petery-Rohoznického, v němž uvádí: „Z radnice šel jsem na Uhelný trh

(159–167)

Lokalizace

1 Pokud není uvedeno jinak, odkazuji na monografii Lutovský – Smejtek a kol. 2005. V. Čtverák nedopatřením uvádí jako Liboc 2 (Čtverák 2005, 688–689). 2 M. Slabina (autor hesla) ji uvádí jako k. ú. Vokovice, ačkoliv píše, že po změně katastrálních hranic v roce 1946 se nachází na k. ú. Veleslavín (Turek 2005, 323). 3 Údajně pole p. Hamerníka (srv. Bureš – Turek 2005, 49), což však zřejmě odpovídá naší lokalitě č. 8.

159

Korený: Reliéfní spona z Prahy-Veleslavína …

k panu Mikši směnárníku, a archeologu, jenž loni a předloním 1873 a 1874 mnoho získal popelnic, kamenů a bronzu na obětišti ve vsi Vokovicích za Šarkou u Prahy u cihelny akciove vykopaných“ (literární archiv Památníku národního písemnictví – fond Petera Rohoznický, Deník č. XLVIII – 16. ledna 1875, str. 30). Zmíněné předměty se z Mikšovy kolekce (vlastně druhé, neboť první se dostala v roce 1871 do Národního muzea) později dostaly do sbírky Š. Bergera, který je také na základě Mikšových údajů publikoval – a tedy mylně jako pohřebiště žárové a kostrové (Berger 1882–84; týž 1888).4 Ve skutečnosti zde byla sídliště (neolit– eneolit, zvláště kultura řivnáčská a knovízská) a kostrové pohřebiště (laténské, se sponami duchcovského typu). Š. Berger z téže cihelny popisuje také známý kadlub k odlévání šípů, který je dodnes mylně lokalizován do cihelny v ulici Na Krutci, resp. do Vokovic (např. Blažek – Ernée – Smejtek 1998, 173, Taf. 27). Š. Berger výše zmíněnou cihelnu lokalizoval „u Vokovic blíže Veleslavína“, což bylo vcelku pochopitelné, neboť cihelna byla sice na katastru Veleslavína, ovšem podstatně blíže k Vokovicím. Od té doby byla proto tato cihelna chybně označována jako „vokovická“ a tato zmatečná lokalizace se držela poměrně dlouho, zvláště pro starší nálezy ze sedmdesátých let 19. století. Zřejmě prvním, kdo upozornil na omyl, byl J. A. Jíra, který při výzkumu laténského pohřebiště v letech 1893–95 důsledně uváděl přesnou lokalizaci této cihelny na k. ú. Veleslavín a také jejího majitele: Vídeňskou bankovní jednotu (srv. také Prokop 1905, 81 – Vokovice; Štorch 1921, 157).5 Ta se majitelem cihelny stává nejdříve v roce 1872, či krátce poté.6 Naproti tomu cihelna v ulici Na Krutci byla založena až kolem roku 1890 a po roce 1945 byla opuštěna. Rozkládala se na ppč. 451/3,4 a jejím majitelem byly Pražské akciové cihelny (Prokop 1951, 66 – č. 132). Pozemek cihelny je v úzkém údolí na severně orientovaném prudkém svahu. Pro osídlení je to zcela nevhodná lokalita, přesto jsou z této polohy dodnes v literatuře uváděny četné nálezy (kultura zvoncovitých pohárů, knovízská, bylanská, doba laténská, římská, raný středověk), ovšem vesměs označeny jen jako „vokovická cihelna“, či „Vokovice“.7 Souhrn: Ve Vokovicích v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století nepracovala žádná cihelna, naproti tomu ve Veleslavíně to byla cihelna Vídeňské bankovní jednoty, která ve své činnosti pokračovala i v dalších desetiletích. Nálezy (např. řivnáčské, knovízské, laténské), dobově označované původem „vokovická cihelna“, pocházejí právě z této veleslavínské cihelny.

4 Na příslušných tabulích s kresbami nálezů Mikšovy sbírky je uvedeno: „Das Leichenfeld bei Vokovic. Ansicht der Gräberformen in der Lehmschichte von der Süd und Nordfront“ (uloženo v archivu nálezových zpráv Oddělení pravěku a antického starověku Národního muzea). Z tohoto „Leichenfeld bei Vokovic“ jsou zde vyobrazeny např. kostěné a bronzové nástroje (doba bronzová, římská aj.), laténské náramky, spony, nákrčníky. 5 „Bohaté toto naleziště, tak blízko Prahy a známé sběratelům již přes 20 let, neprávem posud nazývané vokovickým, nevydávalo již několik let žádné ,úrody‘, až v r. 1893 objeveny hroby…“ (Jíra 1894, 5; srv. také Hlava 2010, 466, obr. 9). 6 Vídeňská bankovní jednota (anebo také Vídeňský bankovní spolek – Wiener Bankverein) byla ve Vídni založena v roce 1869; její pražská pobočka Prager Bankverein (Pražská bankovní jednota) pak v roce 1872. Pobočka zkrachovala roku 1877, likvidace proběhla v roce 1882. Nová pražská pobočka, pod názvem Wiener Bankverein, byla založena v roce 1890 (viz Vencovský – Jindra – Novotný – Půlpán – Dvořák 1999, 120, 130, 141; Kodym 2010, obr. 7). 7 Jsou to především příslušné pasáže v jednotlivých soupisech zatím posledního přehledu pražského pravěku a raného středověku (Lutovský – Smejtek a kol. 2005), dále v katalozích Národního muzea (Vokolek 2004, 81; týž 2007a, 73; týž 2007b, 99–100; týž 2009, 100–101). V Národním muzeu jsou např. pod inv. č. H1-42742 a H1-42749 vedeny keramické zlomky, původně z Javůrkovy sbírky, mylně lokalizované „Praha-Vokovice (cihelna Banka)“ atd.

160


Obr. 1: Mapa s lokalitami v Praze-Veleslavíně a Vokovicích. Čísla lokalit odpovídají číslování lokalit v textu. Fig. 1: Map with sites in Prague-Veleslavín and Vokovice. The numbers of sites correspond to the numbering used in the text.

Osvětlení skutečného původu nálezů z cihelny Vídeňské bankovní jednoty, především těch z doby bronzové a laténské, bylo nezbytným úvodem k určení místa nálezu námi dále sledovaného zlomku merovejské spony (obr. 2), nedávno publikované pod katastrem obce Vokovice (Praha-Vokovice; Droberjar 2000). Bergerova sbírka, jejíž součástí byla i tato spona, byla po sběratelově smrti († 1897) zakoupena Zemským výborem. Vzápětí, v roce 1898, byl B. Jelínkem a E. Fialou vyhotoven její první soupis – Seznam sbírky Bergrovy zakoupené zemským výborem (Archiv Národního muzea – Registratura Národního muzea, karton 50, inv. č. 2049). Při lokalizaci nálezů vycházeli z údajů na předmětech, popř. v dochované dokumentaci a postupovali při jejich zápisu tak, že zachovali řád Bergerovy sbírky. Tak byly v jednom bloku pod č. 9 až 88 zapsány předměty pocházející z Vokovic – Šárky (pojem zahrnující i část Veleslavína). Jsou mezi nimi zvláště předměty z mladší doby bronzové, laténské a římské (mezi nimi je pod č. 81 i výše zmíněný kadlub na kroužky a šípy z druhé Mikšovy sbírky, mylně lokalizovaný do Vokovic). Hledaná spona zde byla podle všeho zapsána pod číslem 87 jako „zlomek spony merovejské s prolamov. hlav.“ a rovněž lokalizovaná do Vokovic – Šárky. Víme však, že tyto předměty pocházejí z onoho knovízského sídliště a laténského pohřebiště, objeveného již v letech 1873–74 v cihelně Vídeňské bankovní jednoty, která byla nikoliv ve Vokovicích, ale ve Veleslavíně. Provizorní seznam, reflektující původní rozvržení sbírky, byl v roce 1913, zásluhou A. Stockého a V. Landy, nahrazen inventární knihou s názvem Inventář Bergerovy sbírky A. České nálezy. Námi sledovaná spona zde dostala dosud platné číslo 1470A („Úlomek bron161


Obr. 2: Spona z Prahy-Veleslavína. Foto R. Korený. Fig. 2: Fibula from Prague-Veleslavín. Photo by R. Korený.

zové spony merovejské“8). Původní lokalita Vokovice – Šárka byla, stejně jako u ostatních předmětů, „zjednodušena“ na Vokovice. O řádek níže pak byla připsána pod č. 1471A jiná spona (snad také bronzový zlomek, ze zápisu to však není zcela jisté, neboť celý zápis tohoto předmětu se omezil na opakovací znaménka); navíc se nemusí nutně jednat o exemplář téhož typu. Tuto druhou sponu, resp. její fragment, se zatím nepodařilo dohledat. Spolu se sponou 1470A byly v jednom bloku pod čísly 1420A–1486A zapsány a chybně do Vokovic lokalizovány další předměty; ovšem vesměs jde o nám již známé laténské a římské spony, náramky apod., původem z veleslavínské cihelny Vídeňské bankovní jednoty.

Spona Ze stříbrné pozlacené spony č. 1470A se dochovala jen část s hlavicí a lučíkem o délce 59 mm, její původní délku lze odhadnout na 120–130 mm. Spona je zdobena poměrně kvalitním vrubořezem, na hlavici pak po jejím vnitřním obvodu přesekávanou lištou, kombinovanou s tauzií. Jedna voluta na hlavici je perforovaná. Z výzdobných prvků se uplatnila voluta, rýhy, čtveřice malých hranolků, na hlavici pak motiv lidské/zvířecí masky s párem ptačích/zvířecích hlaviček s pootevřenými zobany, organizovaných do tří skupin a spojených tenkým rámečkem. Nožka se sice nedochovala, její nepatrný zbytek však opravňuje k domněnce, že byla lichoběžníkovitého tvaru, zřejmě podobná sponám ze Sokolnic (Tejral 1987, Taf. 59). Spona nemá v užším středoevropském, resp. podunajském materiálu paralely. Provedení vrubořezu, výběr výzdobných prvků a motivů odkazuje na produkci severskou, konkrétně na okruh reliéfních spon (případně také na samostřílové spony typu Daumen/Tumiany a symetrické reliéfní spony).9 8 Spona se před vyčištěním mohla jevit jako bronzová – srv. spodní stranu spony se zbytky zelené patiny na obr. 2:2. 9 Produkce reliéfních spon trvala od první poloviny 5. století do poloviny 6. století (Näsman 1984), nejstarší symetrické reliéfní spony se objevily kolem roku 500 a jejich výroba pokračovala po celou první polovinu 6. století (Magnus 2007); spony typu Daumen/Tumiany se objevují v průběhu 5.–6. století (Bitner-Wróblewska 2000; Bliujienė 2002).

162


K tomuto závěru nás vedou výsledky následujících pozorování: 1. Prvním je motiv páru zvířat s lidskou/zvířecí maskou uprostřed. Tento námět byl v době stěhování národů velmi oblíbený, v našem případě jde o variantu, kdy je maska otočena vně. Pár dravých ptáků (či zvířat?) je redukován na jednoduše provedené hlavičky s okem a pootevřenými zobany. Zvířecí masky jsou rovněž pojaty velmi stylizovaně, kromě páru šikmých oválných očí nejsou nijak propracovány. Samotný motiv, resp. tato varianta s maskou orientovanou vně, není v probíraném materiálu nijak početně zastoupena. Lze uvést spony z Langweidu I v Německu (obr. 3; Haseloff 1981, Abb. 206, 207a), z Ommundrødu, Gitlevågu a Skjervumu v Norsku (obr. 4; Vierck 1976, Abb. 7:1–2; Sjøvold 1993, Pl. 32:N11, 33:N58) a ruského Schakaulacku (Hilberg 2009, Abb. 6:4c), vesměs datované do pokročilého nydamského (Bemmann – Bemmann 1998), či počátku I. zvěrného stylu (tj. druhá polovina 5. století). Tato forma patrně vychází ze spon tzv. GÖB-gruppe (Näsman 1984), jejichž kontinentální obdobou je typ Grottamare (Koch 1998, Taf. 37:1–2). Častější je tento motiv na konci nožky (např. Lunde – obr. 5; Hougen 1936, fig. 24; Haseloff 1981, Abb. 3). 2. Motiv na lučíku veleslavínské spony představuje zvířecí masku s párem ptačích zobanů po stranách. Skládá se ze dvou polovin, vertikálně rozdělených středovým hřebenem lučíku. Je vytvořen s pomocí voluty, resp. zkroucené úponky. Ve stejném či velmi podobném provedení jej nacházíme na ramenou záhlavní destičky spony z Galstedu (Haseloff 1981, Abb. 43:1) a opět na norských sponách z Ommundrødu, Gitlevågu a Skjervumu (Vierck 1976, Abb. 7:1–2; Sjøvold 1993, Pl. 32:N11, 33:N58), či z Trøgslandu (Hougen 1936, fig. 25). Jistým „vzorem“ by mohly být také spony z Nordheimu, Tveitane, Grönby, Syre a Stovelandu (Sjøvold 1993, Pl. 1:N9,N12, 2:S1, 16:N46, 32:N25), případně křížová spona z Kenningallu (Vierck 1967, Abb. 5:2). Často je tento typ masky doprovázen párem dravých ptáků na konci nožky (např. Sjøvold 1993). 3. Technické detaily. Trojice zvířecích/ptačích hlaviček jsou spojeny tenkou jednoduchou lištou. Vzdálenou podobnost sice na některých reliéfních sponách najdeme (norská spínadla z Lunde, Fristadu, Ågedalu a Indre Arna; Hougen 1936, fig. 24, 45–47), má však charakter pouhého zaoblení a prolamování okraje čtvercové záhlavní destičky. Přesnou paralelu najdeme na sponách typu Rositz, převážně z Porýní a středního Německa. Na hlavicích některých z nich jsou dokonce velmi stylizované zvířecí hlavičky/masky (např. Stößen; Schmidt 1970, Taf. 6:1a; Bemmann 2008). Na lučíku veleslavínské spony jsou výrazné čtveřice čtverečků. Na kontinentu se stejný motiv čtvercových polí uplatnil např. na sponách z hrobu 31 ve Schwechatu (Adler 1979, Taf. 7:6), sponách v Porýní (Kühn 1974, Taf. 37:111,111a, 38:119,119a, 94:296 – zde další doklady), sponách typu Nikitsch (Koch 1998, 144–145, 693), sponách s třemi trojúhelníky na záhlavní destičce (Koch 1998, 101–102) a na sponě z hrobu I v Záluží (Svoboda 1965, tab. LXXXVII:9). Poměrně hojný je ovšem i na severských sponách v Norsku (Hougen 1936, fig. 4, 9–10, 16; Sjøvold 1993, Pl. 1:N9,N60, 6:N33, 10:N71) a v Dánsku (Sjøvold 1993, Pl. 31:D15,D18). V některých případech se jedná o silně schematizované zvířecí hlavičky (Finsko: Kakunmäki; Erä-Esko 1965, fig. 27, Pl. III–IV, XV–XVIII). Vysoké středové žebro, rozdělující lučík na dvě poloviny, je opět prvek výrazně charakterizující reliéfní spony (za všechny alespoň spona Langweid I; Haseloff 1981, Abb. 206, 207a). Stejně tak se, ovšem spíše ještě v nydamském stylu, objeví na hlavici tenká přesekávaná lišta (Skerne – obr. 6; Haseloff 1974, Pl. II:b).

163


164

Obr. 3: Spona z Langweidu I (podle: Haseloff 1981). Fig. 3: Fibula from Langweid I (after: Haseloff 1981).

Obr. 4: Spony z Ommundrødu a Gitleva˚ gu (podle: Vierck 1976). Fig. 4: Fibulae from Ommundrød and Gitleva˚ g (after: Vierck 1976).

Obr. 5: Spona z Lunde (podle: Haseloff 1981). Fig. 5: Fibula from Lunde (after: Haseloff 1981).

Obr. 6: Spona ze Skerne (podle: Haseloff 1974). Fig. 6: Fibula from Skerne (after: Haseloff 1974).

Datování Podle způsobu provedení uvedených motivů a prvků i celkového zpracování datuji veleslavínskou sponu do poslední třetiny 5. století. Byla zhotovena pod vlivem severského okruhu, patrně v období pozdního nydamského a raného I. zvěrného stylu A. Kde byla vyrobena, je možné zatím jen spekulovat. Do úvahy přichází jak Porýní, tak střední Německo, zcela vyloučit nelze ani samotnou Skandinávii.

Výše bylo doloženo, že spona pochází z Prahy-Veleslavína, konkrétně z cihelny Vídeňské bankovní jednoty. Polykulturní lokalita byla dlouhodobě ničena nejméně od počátku sedmdesátých let 19. století a občasné výzkumy nemohly nahradit velké úniky informací (srv. Lutovský – Smejtek a kol. 2005). V roce 1915 zde J. A. Jíra prozkoumal patrně jen část známého pohřebiště, které je podle dochovaného inventáře kladeno do vinařického stupně doby stěhování národů (další hroby byly zkoumány v meziválečném období; Svoboda 1965). Zdálo by se tedy, že z hlediska chronologie výše diskutovaná spona s uvedeným pohřebištěm nesouvisí, ovšem není tomu tak. Hrob 10 obsahoval přezku z druhé poloviny 5. století (Tejral 1997, Abb. 20:8), v hrobě 3 ležel skleněný pohár typu Kempston, řazený tradičně až na konec 5. a počátek 6. století (Svoboda 1965, tab. XXVIII:11). Z cihelny je dále uváděna na kruhu točená nádoba (původně uložena v Městském muzeu v Praze, dnes nezvěstná), jež svým provedením rovněž odkazuje spíše na konec 5. století, či na dobu ještě o něco pozdější (Svoboda 1965, 105, obr. 32:3, tab. LXV:2). Reliéfní spona je tedy dalším předmětem, který by potvrzoval konec pohřbívání na tomto pohřebišti až na konci 5. či počátku 6. století.


Exkurs – Pohřebiště v cihelně Vídeňské bankovní jednoty ve Veleslavíně

Závěr Výzkum dostupných archivních materiálů přinesl zjištění, že reliéfní spona (obr. 2) pochází z Prahy-Veleslavína, cihelny Vídeňské bankovní jednoty. Rozbor stylový pak poznatek, že se jedná o reliéfní sponu, vyrobenou v poslední třetině 5. století pravděpodobně v Porýní či ve středním Německu pod vlivem severských zvěrných stylů (nydamský a raný I. zvěrný styl), či snad přímo ve Skandinávii.10

LITERATURA ADLER, H. 1979: Neue langobardische Gräber aus Schwechat, Fundberichte aus Österreich 18, 9–40. BEMMANN, G. – BEMMANN, J. 1998: Der Opferplatz von Nydam. Die Funde aus den älteren Grabungen: Nydam-I und Nydam-II. Band 1, 2. Neumünster.

10 M. Hlavovi a M. Kostkovi děkuji za podrobnou diskusi a poskytnutí mapových a rukopisných podkladů. Bez jejich podpory by tato práce nevznikla. K. Urbanové pak děkuji za možnost sponu dokumentovat.

165


166

BEMMANN, J. 2008: Mitteldeutschland im 5. Jahrhundert – Eine Zwischenstation auf dem Weg der Langobarden in den mittleren Donauraum? In: J. Bemmann – M. Schmauder (hrsg.), Kulturwandel in Mitteleuropa. Langobarden – Awaren – Slawen. Akten der internationalen Tagung in Bonn von 25. bis 28. Februar 2008. Kolloquien zur Vor- und Frühgeschichte – Band 11. Bonn, 145–227. BERGER, Š. 1882–84: Bronzy Duchcovské. Článek první, Památky archeologické 12, 109–115. BERGER, Š. 1888: Depôtfunde und Gußstätten aus der Bronze-Periode in Böhmen, Mittheilungen der k. k. Central-Commission zur Erforschung und Erhaltung der kunst- und historischen Denkmale – Neue Folge 14, 161–168. BITNER-WRÓBLEWSKA, A. 2000: Between Curonia and Bawaria. Animal-head Brooches Resulting from Long-Distance Connections During Migration Period, Archaeologia Baltica 4, 181–197. BLAŽEK, J. – ERNÉE, M. – SMEJTEK, L. 1998: Die bronzezeitlichen Gußformen in Nordwestböhmen. Beiträge zur Ur- und Frühgeschichte Nordwestböhmens 3. Nordböhmische Bronzefunde – Band 2. Most. BLIUJIENĖ, A. 2002: The Main Stylistic Features of the Baltic Crossbow Brooches in the Migration Period, Archaeologia Baltica 5, 145–161. BUREŠ, M. – TUREK, J. 2005: Záchranný archeologický výzkum lokality zničené stavbou v areálu čp. 16 v Praze 6 – Vokovicích, Archaeologica Pragensia 17, 13–52. ČTVERÁK, V. 2005: Praha železná. Starší doba železná – doba halštatská. In: M. Lutovský – L. Smejtek a kol., Pravěká Praha. Praha, 591–715. DROBERJAR, E. 2000: Neznámá langobardská (?) spona z Prahy-Vokovic, Archeologie ve středních Čechách 4, 251–252. ERÄ-ESKO, A. 1965: Germanic animal art of Salin’s Style I in Finland. Suomen muinaismuistoyhdistyksen aikakauskirja/Finska fornminnesföreningens tidskrift 63. Helsinki. HASELOFF, G. 1974: Salin’s Style I, Medieval Archaeology 18, 1–15. HASELOFF, G. 1981: Die germanische Tierornamentik der Völkerwanderungszeit. Studien zu Salin’s Stil I. Vorgeschichtliche Forschungen – Band 17. Berlin – New York. HILBERG, V. 2009: Masurische Bügelfibeln. Studien zu den Fernbeziehungen der völkerwanderungszeitlichen Brandgräberfelder von Daumen und Kellaren. Schriften des Archäologischen Landesmuseums – Band 9. Daumen und Kellaren – Tumiany i Kielary – Band 2. Neumünster. HLAVA, M. 2010: Zlato v Jírově sbírce, Archaeologica Pragensia 20, 458–477. HOUGEN, B. 1936: The Migration style of ornament in Norway. Oslo. JÍRA, J. A. 1894: Pohřebiště veleslavínské, Časopis Společnosti přátel starožitností českých v Praze 2, 5–12, 40–43, 74–75, 111–112. KODYM, S. 2010: Josef A. Jíra. Jeho život a jeho dílo (k vydání připravil K. Sklenář), Archaeologica Pragensia 20, 28–124. KOCH, A. 1998: Bügelfibeln der Merowingerzeit im westlichen Frankenreich. Monographien des Römisch-Germanischen Zentralmuseums – Band 41. Mainz – Bonn. KÜHN, H. 1974: Die germanischen Bügelfibeln der Völkerwanderungszeit in Süddeutschland. Graz. LUTOVSKÝ, M. – SMEJTEK, L. a kol. 2005: Pravěká Praha. Praha. MAGNUS, B. 2007: Die Frau aus Grab 84 von Szentes-Nagyhegy und die gleicharmigen Relieffibeln der Völkerwanderungszeit, Communicationes Archaeologicae Hungariae, 175–193. NÄSMAN, U. 1984: Zwei Relieffibeln von der Insel Öland, Praehistorische Zeitschrift 59, 48–80. PROKOP, F. 1951: Soupis lomů ČSR. Okresy Praha-město a Praha venkov-sever. Praha. PROKOP, K. 1905: Praha v době předhistorické, Časopis Společnosti přátel starožitností českých v Praze 13, 1–7, 41–50, 73–86. SCHMIDT, B. 1970: Die späte Völkerwanderungszeit in Mitteldeutschland. Katalog (Südteil). Veröffentlichungen des Landesmuseums für Vorgeschichte in Halle – Band 25. Berlin. SJØVOLD, T. 1993: The Scandinavian Relief Brooches of the Migration Period. An Attempt at a new Classification. Norske Oldfunn 15. Oslo. SVOBODA, B. 1965: Čechy v době stěhování národů. Praha. ŠTORCH, E. 1921: Praha v době předhistorické. Pravěký člověk a jeho kultura. Praha.


TEJRAL, J. 1987: Probleme der Völkerwanderungszeit nördlich der mittleren Donau. In: W. Menghin – T. Springer – E. Wamers (Hrsg.), Germanen, Hunnen und Awaren. Schätze der Völkerwanderungszeit. Nürnberg, 351–382. TEJRAL, J. 1997: Neue Aspekte der frühvölkerwanderungszeitlichen Chronologie im Mitteldonauraum. In: J. Tejral – H. Friesinger – M. Kazanski (Hrsg.), Neue Beiträge zur Erforschung der Spätantike im mittleren Donauraum. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 8. Brno, 321–392. TUREK, J. 2005: Praha kamenná. Eneolit – pozdní doba kamenná. In: M. Lutovský – L. Smejtek a kol., Pravěká Praha. Praha, 239–348. VENCOVSKÝ, F. – JINDRA, Z. – NOVOTNÝ, J. – PŮLPÁN, K. – DVOŘÁK, P. 1999: Dějiny bankovnictví v českých zemích. Praha. VIERCK, H. 1967: Ein Relieffibelpaar aus Nordendorf in Bayerisch-Schwaben. Zur Ikonographie des germanischen Tierstils I, Bayerische Vorgeschichtsblätter 32, 104–143. VIERCK, H. 1976: Eine südskandinavische Relieffibel. Zum Feinguß im frühen Mittelalter. In: K. J. Narr (Hrsg.), Aus der Sammlung des Seminars für Ur- und Frühgeschichte der Universität Münster. Münstersche Beiträge zur Vor- und Frühgeschichte – Band 9, 137–209. VOKOLEK, V. 2004: Katalog staré sbírky Oddělení prehistorie a protohistorie Národního muzea. Fontes Archaeologici Pragenses – Volumen 30. Praha. VOKOLEK, V. 2007a: Katalog sbírky Oddělení prehistorie a protohistorie Národního muzea II. Fontes Archaeologici Pragenses – Volumen 32. Praha. VOKOLEK, V. 2007b: Katalog sbírky Oddělení prehistorie a protohistorie Národního muzea III. Fontes Archaeologici Pragenses – Volumen 33. Praha. VOKOLEK, V. 2009: Katalog sbírky Oddělení prehistorie a protohistorie Národního muzea IV. Fontes Archaeologici Pragenses – Volumen 34. Praha. ZÁPOTOCKÁ, M. 1998: Bestattungsritus des bömischen Neolithikums (5500–4200 B. C.). Praha.

A relief fibula from Prague-Veleslavín A contribution to the topography of the prehistoric settlement of Vokovice and Veleslavín The aim of this contribution is to describe a fragment of a fibula (fig. 2) which was, according to the available archival sources, found in Prague-Veleslavín, on the premises of a brick factory owned by the Viennese Banking Association, which was also known as “Banka/Bankovka” (fig. 1:3; compare Droberjar 2000 with inaccurate location Prague-Vokovice). According to stylistical analysis, it is a relief fibula manufactured in the last third of the 5th century, probably in the Rhineland or in central Germany, under the influence of Nordic animal styles (Nydam style and Early Animal style I) or directly in Scandinavia. This find confirms the end of burial activities at the famous cemetery of Prague-Veleslavín at the end of the 5th or early 6th century (Svoboda 1965). (English by J. Machula)

Mgr. Rastislav Korený, Hornické muzeum Příbram, Březové Hory 293, 263 01 Příbram VI, [email protected]

167

RELIÉFNÍ SPONA Z PRAHY-VELESLAVÍNA PŘÍSPĚVEK K TOPOGRAFII PRAVĚKÉHO OSÍDLENÍ VOKOVIC A VELESLAVÍNA

Recommend Documents