Rekondice ve dnech 29. 4. - 5. 5. na Šumavě v Srní – hotel Šumava Jako obvykle jsme na rekondice vyjeli s dobrou náladou z Brna. Naší první zastávkou v cestě do hotelu Srní byly Bernartice, které se rozkládají asi 20 km od Písku. Proslavila je především MUDr. Vlasta Kálalová, o které napsala román Ilona Borská. Je to strhující život plný obětavosti, poznamenaný i velkou osobní tragédií této doktorky. Navštívili jsme její dům, vyslechli si dost podrobné informace od místní knihovnice, které se v lecčems lišily od románu. MUDr. Kálalová byla za první republiky známá nejen v lékařských kruzích. Už jako mladá, když začala studovat medicinu, uměla dobře anglicky, německy, francouzsky, rusky, italsky, španělsky a turecky. Na konci života ovládala 14 jazyků, ale německy po konci války již nikdy nepromluvila. Již při studiu o exotické parazitologii se rozhodla, že odcestuje sbírat lékařské zkušenosti do Orientu. Naučila se arabsky, persky, předplatila si turecký lékařský časopis, aby si osvojila medicinské názvosloví a snažila se o arabském světě co nejvíce dozvědět z knih i od lidí, kteří tam pobývali. Snažila se najít peníze pro svůj plán založit v některé orientální zemi nemocnici, kde by čeští lékaři ošetřovali místní obyvatelstvo a přitom získávali znalosti o exotických chorobách. Obrátila se na několik institucí, ale nikde neuspěla, pomoc nakonec přišla z nečekané strany od prezidenta Masaryka. Nejdříve pracovala v Istanbulu. V roce 1925 vybudovala nemocnici v Iráku. Léčila tam pak i některé členy královské rodiny. Po celou dobu tamního působení informovala o své činnosti prezidenta Masaryka. Po svém návratu do vlasti hledala doma svého nástupce v Bagdádu, ale nikdo se nehlásil. V Bagdádu našla i svého životního partnera Itala Giorgia Di Lottiho, úředníka irácké správní služby. Narodily se jim tam dvě děti – Radbor a Drahomila. Podnebí pro Evropana je v Iráku velice náročné, po šesti letech pobytu doktorka onemocněla horečkou dengue, musela, i když nerada, z Iráku odjet, přežila jen zázrakem. Doma se zotavila až po čtyřech letech. Během okupace se z Prahy odstěhovala do Bernartic, kde jí v posledních hodinách války zastřelila ustupující německá armáda celou rodinu. Bernartice mají ještě další slavné rodáky – plk. Ing. Jana Doubka – který se zúčastnil zahraničního odboje, byl za svého života vyznamenán mnoha řády a medailemi. Št. Kpt. Rudolf Hrubec byl příslušníkem RAF, zahynul v letounu Halifax nad Itálií. Generál Rudolf Krzák – byl oceněn Francouzským válečným křížem a Československým válečným křížem. Během války byl v Anglii, byl vysílán do Středomoří, nakonec byl odeslán na východní frontu, byl přidělen k 3. brigádě a postupoval v jejím čele na Moravu. Po atentátu na Heydricha byla celá jeho rodina vyvražděna, rodiče, dvě sestry a bratr. Po válce byl krutě vyslýchán, vystěhován z bytu a zbaven všech vojenských hodností, občanských práv, vězněn. Po r. 1968 byl rehabilitován, v r. 2004 mu propůjčil prezident republiky Václav Klaus in memoriam „Řád bílého lva III. třídy vojenské skupiny. V okolí Bernartic se narodila babička amerického kosmonauta Eugena Andrewa Cernana – Cihlářová Rosalie, jeho dědečkem byl Slovák z Kysuce – Čerňan. Kosmonaut tady byl při své návštěvě Československa. Naše další cesta směřovala na hrad Rabí, který se vypíná na návrší nad řekou Otavou. Je to nejrozsáhlejší a nejmohutnější zřícenina hradu v republice, národní kulturní památka. Původní hrad nevelkých rozměrů založili páni z Velhartic kolem roku 1300, ve 14. století jej páni z Rýzmburka rozšířili o nové předhradí. Ani to však nezabránilo tomu, aby Rabí hned dvakrát – v r. 1420 a 1421 – dobylo husitské vojsko. Při druhém obléhání přišel husitský hejtman Jan Žižka o své druhé oko. Velkolepou přestavbu zahájil koncem 15. století Půta Švihovský z Rýzmburka. Areál byl doplněn o mohutné pozdně gotické opevnění s řadou bašt a věží o další obytné
budovy. Švihovští se nákladnými přestavbami značně finančně vyčerpali, nedokončený hrad museli prodat Rožmberkům. Hrad postupně chátral, za třicetileté války byl vypleněn a postupně rozebírán na stavební materiál. Od 70. let 20. století probíhá rozsáhlá rekonstrukce celého areálu. V městečku v podhradí na náměstí je řada statků s barokními štíty. Druhý den našeho putování jsme namířili na hrad Kašperk a do Kašperských hor. Hrad je významnou dominantou kraje a je spojen se jménem Karla IV. Samotný Karel IV. totiž v r. 1356 přikázal vybudovat na úzkém skalnatém ostrohu hrad na ochranu zlatých dolů a významných obchodních cest. Dílo stavěl Michal Parléř. V r. 1617 koupilo hrad město a v r. 1655 byl Kašperk na císařský rozkaz pobořen. Zajímavostí je dvojice mohutných hranolových věží, s nimiž palác tvořil jeden celek. Hrad byl dlouhodobě rekonstruován. Z hradu jsme se přesunuli do Kašperských hor, které jsou druhým nejvýše položeným městem (740 m) v Čechách, těžilo se zde v minulosti ze zlatorudného revíru. Tudy vedla nová obchodní cesta z Pasova do Prahy. Město bylo bohaté, proto si mohlo dovolit koupit hrad Kašperk. Po ukončení dolování v roce 1777 nastoupila především sklářská výroba. Štoly v Amáliině údolí a na jiných místech zůstávají jen technickou zajímavostí. Dominantou města je trojlodní gotický kostel sv. Markéty ze 14. století. Pozoruhodné jsou domy se středověkými jádry a renesanční radnice. Na jižním okraji města stojí novorománský kostel P. Marie Sněžné z let 1850 – 67, hodnotnou památkou je hřbitovní kostel sv. Mikuláše postavený kolem roku 1350. Odpoledne po návratu nás navštívily zástupkyně Lipoelasticu, které nás obdarovaly, jako obvykle, dobrými koláči-frgálemi. Seznámily nás s jejich výrobními novinkami, jak pomůckami, tak i prádlem. Večer většina z nás strávila při poslouchání a zpěvu při kytarách, banju a harmonice. Další den jsme se vypravili na Modravu, udělali si procházku na Tříjezerní slať a zpět na Modravu. Někteří, ti zdatnější šli ze slati až do hotelu v Srní pěšky. Modrava leží při soutoku Modravského, Filipohuťského a Roklanského potoka. Je to půvabná vesnice, jejíž původ sahá až do 17. století, je spjata s lovem zvěře v okolních lesích a rybolovem. Založení osady podnítila výstavba VchynickoTetovského kanálu, od roku 1827 tady pracoval Bienertův závod na výrobu rezonančního dřeva. Obrázek vsi dokreslují stavby lidové architektury. Další vývoj obce a jejího okolí ovlivnil rozvoj sklářství na Šumavě a po jeho úpadku hlavně těžba dřeva z okolních lesů. V novodobé historii je to hlavně turismus. Místní dominantou je Kostermannova chata, postavená ve dvacátých letech minulého století. Dnes je nemovitou kulturní památkou, stejně jako stavby na břehu Roklanského potoka, které patřily ke slavné Bienertově továrně. Tříjezerní slať je vrchovištní rašeliniště se třemi jezírky a naučnou stezkou. Večer jsme si vyslechli přednášku doc. MUDr. Tomáše Skřičky, CSc., o jakosti a škodlivosti potravin, jejich kontrole a nebezpečnosti, o stomaporadnách, které se v ČR začínají zřizovat, o chirurgické nádorové problematice. Po přednášce nás potěšili opět naši hudebníci – harmonikáři a kytaristé, bylo veselo, všichni účastníci zpívali. Ve čtvrtek nás přivítalo zamlžené a sychravé ráno, naším cílem bylo město Sušice a vrch Svatobor (845 m). Na vrchol Svatoboru jsme vyjeli autobusem, kdy jsme na rozhlednu, která zde spolu s turistickou chatou stojí, sice vyšlapali, ne však všichni, neboť v okolí byla velká mlha. Ti, kteří byli odvážní, byli spokojeni, neboť se ocitli nad mraky a pohled dolů byl zajímavý. Ze Svatoboru šly některé skupinky pěšky do Sušice, ostatní se svezli do města autobusem, kde bylo na co se dívat. Město bylo městem královským, jeho poloha na Zlaté stezce přinášela obyvatelům řadu
výhod, obchod se čile rozvíjel – až do třicetileté války. V roce 1839 byla zahájena výroba zápalek. Sušice si udržela středověký půdorys s obdélným náměstím. Historickou část zdobí měšťanské domy z období pozdní gotiky a renesance, které odolaly častým požárům. K nejhezčím domům patří budova dnešního Muzea. Renesanční radnice z konce 16. století byla přestavěna v letech 1707 až 1850. Zachovaly se části opevnění včetně bašty nad potokem. Jsou zde tři kostely. Na kopci Stráž nad městem byla postavena v letech 1682-83 barokní kaple Anděla strážce, v 18. století doplněna ambity. Někteří si vyšli na toto místo, jiní zašli na radniční věž, odkud bylo vidět do okolí, mlha totiž ustoupila a byl vidět i Svatobor. Odpoledne nás navštívila zástupkyně firmy CONVATEC – Marie Jermářová a seznámila nás s pomůckami i novinkami firmy. V pátek jsme se vypravili na Horskou Kvildu, zastavili jsme se na Jezerní slati, pak jsme jeli na Kvildu. Udělali jsme si procházku z Rechlí na Antýgl – ti zdatnější, ostatní jeli autobusem na Antýgl se zastávkou na Rotytě. Kvilda je jednou z nejvýše položených českých obcí (1065 m), leží uprostřed Kvildských plání. Dominantou obce je pseudogotický kostel sv. Štěpána z let 1892-94 částečně krytý šindelem. Navštívili jsme Chalupskou slať, na niž jsme šli z parkoviště Svinná Lada u vesničky Borová Lada. Šli jsme stezkou nad povrchem slatě. Na jejím konci se otevírá výhled na největší rašelinné jezírko v ČR (1,2 ha) a na okolní slať. Průměrná hloubka rašeliny je 1,9 m, zatímco největší mocnost v blízkosti jezírka dosahuje 7 m. Na ploše 137 ha je uloženo asi 2 340 000 metrů krychlových rašeliny. Na plovoucích rašelinných ostrůvcích se vyskytuje řada vzácných druhů rostlin. Blízko u slatě je nově postavené Informační středisko, které nás velmi zaujalo, promítal se tam film ze Šumavy a jejího života a také tam byly velmi poučné panely. Autobus nás odvezl na Rechle, odkud jsme šli podél kanálu pěšky na Antýgl. Stezka vede v první třetině po asfaltu, na jejím druhém konci se přechází po lávce přes řeku Vydru. Hradlový most (Rechle) je součástí Vchynicko-Tetovského plavebního kanálu, unikátního technického díla z konce 18. století, kde se dřevo, plavené po Vydře zachytávalo a dále plavilo po vodním kanále. Rechle byly v roce 2000 opraveny podle původních plánů. Kanál dnes slouží jako přivaděč vody pro vodní elektrárnu Vydra na Čeňkově Pile. Celé dílo je chráněno jako technická památka. Cesta byla příjemná, došli jsme pohodlně na Antýgl, kde nás čekal autobus se zbývající skupinou. Antýgl je malá osada s králováckým dvorcem v údolí Vydry, stála zde již v 15. století, byla zde v provozu sklárna na duté sklo. Objekt královácké rychty byl upraven na zájezdní hostinec, od r. 1964 je tady autokemp. Odpoledne nastala příprava na večírek, který se odehrál v duchu „Ráje šumavského“, bylo zde nejen „pozdní šumavské jaro“, ale také „jezerní žínky, pan farář se svou kuchařkou, lupič ze šumavských hvozdů“ a jiná šumavská stvoření, nechyběl také „kuchař“ ze zdejšího hostince. Večírek se nadmíru vydařil, veselili jsme se bujaře. Objednaný muzikant nám mimo jiné zahrál i na dudy. Některé skupinky se odpoledne ještě vydaly, po vzoru již předešlých, k Hauswaldské kapli u Srní, která je nedaleko Starého Srní v lese nad plavebním kanálem. Byla významným Mariánským poutním místem pro široké okolí. Zánik kaple se shoduje s dobou zániku okolních sídel na Šumavě v poválečné době. V roce 2006 bylo místo bývalé kaple spojeným úsilím spolků a organizací upraveno tak, aby důstojným způsobem připomínalo jeho původní význam. Poslední den, sobotu, jsme věnovali procházce z Čeňkovy pily podél Vydry na Antýgl. Čeňkova Pila je v místě, kde Otava vzniká soutokem dvou divokých říček Vydry a Křemelné. V 19. století tady pražský podnikatel Čeněk Bubeníček postavil pilu a sklad dřeva, od roku 1912 je v provozu hydroelektrárna. Ta se dochovala téměř
v původním stavu a je národní kulturní památkou. Další budova elektrárny pochází z let 1937-42. Divoká horská říčka Vydra s mnoha peřejemi protéká malebnou krajinou přírodní rezervace Povydří. Jméno Vydra nese řeka od soutoku Modravského, Roklanského a Filipohuťského potoka které se spojují na Modravě, až ke vzniku Otavy na soutoku s Křemelnou u Čeňkovy Pily. Na této cestě jsme se občerstvili na Turnerově chatě, pobavili jsme se s vydrami. Naučná stezka podél toku Vydry je jedním z našich nejkrásnějších údolí vůbec (s obřími hrnci v řečišti), romantické místo, kde člověk pookřeje. Odpoledne jsme přivítali zástupkyni firmy Coloplast Danielu Truhlářovou, která prezentovala pomůcky, zodpověděla dotazy a strávila s námi 3 hodiny. Dál byla naplánována přednáška MUDr. Soni Nečesánkové, všichni o ní byli informováni. Je opravdu smutné, když většina frekventantů tuto přednášku ignorovala. Přednáška o očkování různých infekčních onemocnění byla velmi, velmi poučná a zajímavá. Paní doktorka mimo přednášení zodpověděla také spoustu různých dotazů. Po dva večery mimo hraní a zpívání jsme si také prohlédli záběry z našich současných rekondic, které natočil pan Oldřich Mareček ze Zašové. Někteří si také s velkým zájmem prohlédli záběry z dovolených na Kamčatce, Novém Zélandu a Číně rodiny Strnadové. Organizace, ubytování a stravování bylo bezchybné, za což je nutno poděkovat Ing. Janě Strnadové. Zaslali jsme hotelu poděkování za veškeré služby. Rady, ošetřování a postupy v aplikaci stomických pomůcek zajišťovala stomasestra Olga Tellerová, která s námi byla celý týden. Většina účastníků využila bazén a někteří i masáže. Rekondice na Šumavě se velmi líbila, někdy zase v této krásné oblasti nashledanou! Zapsala: Jarmila Kudrová
Zázrak je, když dobrého užíváme s mírou, když krásu vidíme i v tom, co se zdánlivě krásné nejeví, když to co umíme taky dovedeme předat, když jsme v srdci děti, když tu jsme pro své blízké, když jsme trpěliví, když držíme štěstí tak, že ho nepomačkáme Hrad Kašperk
Vydrýsek
Loučení se Srním
Večírek byl vyvrcholením rekondic
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------Milí přátelé. V uplynulém roce jsem prodělala velmi složité období. Opustil mě Jenda, se kterým jsem prožila krásných 47 roků. Děkuji Vám všem, kteří jste mě v tomto čase podpořili a pomáhali se s touto situací vyrovnat. Jsem velmi ráda, že se můžu zúčastňovat i Vašich společných akcí, na kterých se cítím velmi dobře. Obzvlášť rekondice, která proběhla v krásném prostředí Šumavy ve Vašem milém a veselém kolektivu mě velmi povzbudila. Hlavně děkuji Janě Strnadové, která měla celý pobyt perfektně zajištěný. Přestože nemám Váš zdravotní problém, tak Vaši situaci znám a velmi vám fandím. Jana Zlámalová z Uherského Hradiště
