REFLEXE BAKALÁŘSKÉHO PROJEKTU Dagmar Haladová (3. DD) Oxana Smilková: Absolutní štěstí mouchy aneb poslední mystifikace Salvadora Dalí Dramaturgie inscenace v divadelním Studiu Marta Režie: Oxana Smilková Dramaturgie: Oxana Smilková, Dagmar Haladová (3. DD) Výprava, light design: Jevgenij Kulikov Asistent režie: David Janošek (4. ČH) Pohybová spolupráce: Hana Halberstadt Výběr hudby: Oxana Smilková Produkce: Klára Šťastná (5. DM) Zvuk: Jan Škubal, Jan Mach (3. JT) Světla: Lukáš Paleček, Petr Kevin Kupka, Jakub Kubíček (3. JT) Osoby a obsazení: Duše Motýli/ Entechemie: Milada Vyhnálková (4. ČH), Ondřej Dvořák (4. ČH), Daniel Ondráček (4. ČH), Michaela Foitová (4. ČH), Juraj Háder (4. ČH), Barbora Nesvadbová (4. ČH), Tereza Slavkovská (4. ČH) Tvůrci Salvador Dalí: David Janošek (4. ČH) Pablo Picasso: Jiří Svoboda (4. ČH) Fjodor Dostojevskij: Jiří Svoboda (4. ČH) Paul Eluard: Daniel Ondráček (4. ČH) Tonino Guerra: Juraj Háder (4. ČH) Múzy Gala: Tereza Slavkovská (4. ČH) Amanda Lear: Milada Vyhnálková (4. ČH)
1
Výtvory postavy z Dostojevského románu Idiot Kníže Myškin: Ondřej Dvořák (4. ČH) Parfen Rogožin: Daniel Ondráček (4. ČH) Nastasja Filippovna: Barbora Nesvadbová (4. ČH) Aglaja: Michaela Foitová (4. ČH) Lizaveta Prokofjevna: Petra Staňková (4. ČH) Marie: Milada Vyhnálková (4. ČH) Vesnické děti: Michaela Foitová (4. ČH), Petra Staňková (4. ČH), Juraj Háder (4. ČH) Postavy z příběhu Tonino Guerry Lidé a vlci Lovci Tereza: Michaela Foitová (4. ČH) Giovanni: Ondřej Dvořák (4. ČH) Vlk: Jiří Svoboda (4. ČH) Vlčice: Barbora Nesvadbová (4. ČH) Vlčátko: Daniel Ondráček (4. ČH) Fantaskní obrazy Salvadora Dalí Slepice Rembrandta: Michaela Foitová (4. ČH) Sněhobílá slepice: Milada Vyhnálková (4. ČH) Černá slepice: Petra Staňková (4. ČH) Galský kohout: Juraj Háder (4. ČH) Španělský kohout: Ondřej Dvořák (4. ČH) Postavy ze vzpomínek Salvadora Dalí Otec Salvadora Dalí: Ondřej Dvořák (4. ČH) Matka Salvadora Dalí: Petra Staňková (4. ČH) Fotograf: Juraj Háder (4. ČH) Novinářka: Petra Staňková (4. ČH)
2
Tvůrčí tým Možnost být součástí inscenačního týmu při vzniku této absolventské inscenace mi zprostředkoval student ateliéru činoherního herectví doc. Oxany Smillkové David Janošek, s nímž jsem již spolupracovala na dílčím projektu (monodramatu) v rámci druhého ročníku bakalářského studia Divadelní dramaturgie. Nabídku jsem přijala, neboť to pro mě byla obrovská příležitost a výzva, být již na počátku třetího ročníku bakalářského studia v inscenačním týmu při vzniku absolventské inscenace v Divadelním studiu Marta. Studenty z ateliéru doc. Oxany Smilkové jsem znala již dříve. Jak jsem zmínila výše, v druhém ročníku bakalářského studia jsme se studenty tohoto ateliéru spolupracovali (monodramata, duodramata). Příznivě mě překvapila jejich profesionalita, energie, přístup k práci. Všechny tyto elementy pak byly dalšími impulsy pro navázání nové spolupráce. Intenzivní komunikaci jsem s úzkým týmem (doc. Oxanou Smilkovou – režisérkou i scenáristkou inscenace a Davidem Janoškem - asistentem režie) navázala na začátku roku 2014. Moje pozice dramaturga souvisela částečně i s překlady, neboť původní text byl napsán v ruském jazyce. Scénář a téma Výběr tématu byl již na samém počátku známý. První podněty pro jeho zpracování vzešly od studentů 4. ročníku Činoherního herectví, kteří se s tímto tématem setkávali v průběhu celého svého studia a dále se s ním chtěli setkávat, také proto si vybrali tuto životní a profesní stezku. Ústředním motivem je střet tvůrce a jeho výtvoru. Tvorba x tvůrce x dílo. Tyto tři entity prostupují nejen světem mladého umělce, ale i druhou stranou, která mladého umělce sleduje, publikem. Právě proto je a bude toto téma pro studenty herectví přitažlivé. Nebylo však jediným podnětem, který vzešel od studentů, bylo zde i přání zapojit ve větší míře inscenace pohyb. A to v různých intencích od pohybu jevištního, přes tanec až po akrobacii. Oba tyto požadavky byly vzaty v úvahu. Průvodní přípravy tedy spočívaly ve shromažďování podkladů textových, hudebních, filmových i výtvarných. V jedné z přípravných fází se spekulovalo o námětech souvisejícími s motivy románu Fjodora Michajloviče Dostojevského Idiot a novely Alexeje Tolstého Zlatý klíček aneb Buratinova dobrodružství. K osobnosti Salvadora Dalí se dospělo postupem času. Když scénář vznikal, nejvíce se na něm podílela doc. Oxana Smilková, která pracovala s mnoha prameny od knižních až po filmové. Jako dramaturg jsem nevstupovala do fází, v nichž se text právě nacházel. Pouze jsem obdržela některé jeho části v ruském jazyce a ty jsem překládala. Definitivní verze předlohy byla hotova v červenci 2014. Scénář Absolutní štěstí mouchy aneb 3
poslední mystifikace Salvadora Dalí s podtitulem „fantasmagorie“ v sobě obsahuje právě oba zmíněné podněty, které vzešly od studentů herectví, neboť propojuje život tohoto génia s jeho uměním i láskami, a to vše je zasazeno do prorockého snu, který se mu zdál za noci jeho sebeupálení.
Sen a fantasmagorie znamená nepřeberné možnosti jevištního ztvárnění a
vyžádalo si vytvořit ze scénického prostoru divadelního studia Marta rychle se proměňující a dynamické prostředí. „Příběh“ se odehrává za noci sebeupálení velkého mistra, který je ve svém prorockém snu obestoupen svými výtvory i blízkými bytostmi, kterých si vážil, které miloval, i těmi jimiž opovrhoval. Nachází se na pokraji smrti. Dalí smrt vyzývá na souboj, neboť ještě nedořekl své poslední slovo, nestvořil, co mohl, a stále je přeplněn neutuchající energií. Tvorba to je nesmrtelnost! „Já, Salvador Dalí, mám právo na vlastní šílenství, nezříkám se ničeho, pokračuji začátkem, aby můj konec byl renesancí - vzkříšením!“ (SMILKOVÁ, Oxana. Absolutní mystifikace aneb poslední mystifikace Salvadora Dalí. Brno: 2014) Dalí se ve svém snu setkává s Fjodorem Michajlovičem Dostojevským a jeho postavami z románu Idiot a rovněž s italským scenáristou Toninem Guerrou, který poprvé na veřejnosti prezentuje svůj nový scénář Lidé a vlci, v němž je zachycen konflikt člověka a zvířete. Zde zvířata polidšťují člověka, který, ač sám svobodný, násilím odebírá svobodu těmto nevinným tvorům. A nejinak to je u tvorby, která kultivuje, polidšťuje lidskou duši. Všechny postavy vystupující ve snu odkrývají svoje skutečné „Já“ a Salvador Dalí jejich prostřednictvím znovu objevuje hodnoty jako čest, důstojnost či pravdu v sobě samém. Výsledná dramatická struktura je členěna do situací logicky a tematicky na sebe navazujících. Hra samotná pak nejprve provází prostředím fantasmagorického snu. Ocitáme se v jedné příběhové linii - v osobním životě Salvadora Dalí, který je chronologicky traktován od prvního setkání s rodiči, osudového seznámení se s Galou, přes jejich svatbu až po celkové vyčerpání „múzy“ a Dalího znovuzrození v podobě nové inspirace - múzy. Druhá příběhová linie souvisí s konfrontací Salvadora Dalí a Fjodora Michajloviče Dostojevského a jeho postavami z románu Idiot, jež nyní žijí vlastním životem a byly pozvány do snu Salvadora Dalí, „vypořádat si účty“ mezi sebou i se svým autorem. Tyto dvě linie jsou na sebe navázané tak, že tvoří jeden proud fantazie, svět křehkého nitra geniálního umělce. Scénář obsahoval tematické okruhy, s nimiž by se měl ztotožňovat celý tým. Nutno však podotknout, že jej bylo třeba přečíst několikrát, aby zejména na herce mohl dolehnout ve všech sférách a významových nuancích.
4
Dramaturgický přístup Poprvé mi text přečetla doc. Oxana Smilková. Zprvu jsem měla problém s pochopením scénáře, protože byl pro mě skutečně obtížně seskládán. V podstatě byl pro mě natolik informačně přesycen, že jsem se ztrácela. Až po několikátém přečtení jsem pochopila jeho princip. Prvními kroky pro mě bylo definovat si jeho téma. Tím se pro mě stal střet tvůrce se sebou samým a světem, který jej obklopuje. Druhou pro mě podstatnou linií byla dvojí úroveň textu život Dalího a setkání s Dostojevským. Pro pochopení některých souvislostí jsem si musela načíst knihy o životě a tvorbě hlavní postavy scénáře, což jsem dělala i před vznikem scénáře, protože jsme byly s doc. Oxanou Smilkovou domluveny, že jí budu posílat vlastní nápady a podněty. V konečném důsledku jsem ráda, že scénář napsala doc. Oxana Smilková, protože až tady jsem si na vlastní kůži prožila, jak je důležité mít dramaturgický odstup. Jako cíl jsme si stanovily prostřednictvím rychlé souslednosti situací docílit snové formy. Úpravy scénáře Scénář jsme na samém počátku neupravovaly, neškrtaly, neboť úprav nebylo třeba. Změny přicházely až v procesu zkoušení. „Čistili“ jsme některé situace, některé pasáže zcela vypustily a zkrátily, vzhledem k tempu a střihovitosti inscenace (báseň Paula Eluarda, první situaci chorálového charakteru či situaci Dalího a rodičů). Nejvíc změn proběhlo na samém začátku scénáře. Dramaturgická práce s herci Moje práce s herci spočívala v tom, že jsme nad textem seděli a rozebírali jejich postavy a situace. Hledali charakterové nuance mezi postavami, které představjí. Jako příklad uvedu práci s Jiřím Svobodou (Pablo Picasso, F. M. Dostojevskij), kdy jsme debatovali o tvorbě, životě i historických souvislostech doby, v které obě postavy žily, a podobně tomu bylo i s ostatními herci. Častokrát docházelo k tomu, že herci nevěděli, proč určitou repliku říkají, až sami přišli na to, že se musí zeptat. Moje práce však nekončila s úderem dvacáté druhé hodiny, kdy zkoušky obvykle končily. Zápal do práce a urputnost je těmto hercům vlastní, chtěli se o svých postavách dozvědět co nejvíce, a proto jsem jim v pozdních nočních hodinách rozesílala materiály, filmy a hudbu, která by jim pomohla v jejich práci na roli a proniknutí do scénáře.
5
Průběh a realizace Zkoušení projektu Absolutní štěstí mouchy aneb poslední mystifikace Salvadora Dalí jsme započaly s režisérkou inscenace doc. Oxanou Smilkovou obvyklou první čtenou zkouškou, na níž jsme hercům představily režijně-dramaturgický koncept a pohovořily o jednotlivých postavách, o historickém pozadí, tedy o době, kdy žil i Salvador Dalí, Pablo Picasso, Paul Éluard či Amanda Lear, tedy reálné osoby, jež ve scénáři vystupují. Následně jsme celý text nejednou společně přečetli. Role byly rozděleny tak, aby herci měli vyvážené příležitosti a mohli se společně podílet na tvorbě své absolventské inscenace. Každý ze studentů, kromě Davida Janoška (Salvador Dalí), měl ztvárnit minimálně dvě role. Ačkoliv to nebyly role o téže textové ploše jako postava Salvadora Dalí, vyžadovaly i „menší“ postavy stejnou dávku energie, neboť byly pohybově i z hlediska koncentrace velmi náročné (viz Motýli/Entechemie/Duše, Slepice). Jednotliví studenti pak dostali za úkol, aby si ke svým postavách a postavičkám nalezli informace a podněty a pokusili se i sami najít k nim svou vlastní cestu. Hledání vlastních inspirací, a to nejen k postavám, bylo další metodou, jak v nich podnítit a dále rozvířit „duši umělce“. Očekávaly jsme, že herci přijmou scénář i zvolené metody s nadšením. To se však nestalo. Čtená zkouška proběhla v druhém týdnu srpna 2014 ve zkušebních prostorách divadelního studia Marta. Hned během ní bylo znatelně cítit jisté rozrušení a nepřijetí textu. Herci do momentu první zkoušky neznali obsazení, o něm se dozvěděli posléze v první části čtené zkoušky. Nicméně ani tento faktor nezměnil onu průvodní negaci a nedůvěru od herců. Pokud bych měla naznačit důvod, proč tomu tak bylo, pravděpodobně bych jako jedno z možných vysvětlení nacházela v tom, že první čtená zkouška proběhla v době letních prázdnin. I když studenti byli obeznámeni s tímto termínem dlouho dopředu. Toto „znechucení“ se nám však v průběhu zkoušení podařil zlomit. V průběhu prvních tří týdnů zkoušení jsme se spíše věnovali scénáři, četli jej a analyzovali. Jak jsem se již zmínila, není to textové východisko, které by bylo snadno pochopitelné a propustné pro každého. Je třeba do něj proniknout a pochopit jeho princip. Na počátku jsme se snažili ohledávat možnosti prostoru ve vztahu k hereckému přístupu k postavám s předpokladem, že přijde nespočet hereckých nabídek, které se budou odvíjet z improvizací. Nicméně v momentě, kdy byla zahájena improvizace na téma: „pracujte s touto situací bez konkrétnější specifikace prostoru“, bylo nabídek zřetelně méně než v opačném případě. Až jsem měla pocit, že herci nejsou na tuto metodu práce s režisérkou zvyklí. Možná si však ještě nedostatečně osvojili text, nebo si ještě nedostatečně osvojili specifické požadavky scénáře a improvizace je pouze vyvedla z míry. 6
V následujícím čtvrtém a pátém týdnu po zahájení probíhaly i individuální zkoušky, do nichž se notným způsobem zapojoval pohyb coby nedílná součást projektu. Například v individuální zkoušce s Danielem Ondráčkem (Paul Éluard) šlo především o propojení textu a rytmu. Student herectví dostal od režisérky zadanou trajektorii s proměnlivým tempem, do níž vpojoval text. Šlo o maximální skloubení těchto dvou rovin, poněvadž výsledný tvar inscenace se nesl v „šíleném“ tempu, v koláži odrážející proměnlivost snových situací. Choreografkou inscenace byla doc. Hana Halberstadt. Od chvíle choreografických zkoušek začala druhá fáze projektu – dvou úrovňová, což byly individuální zkoušky, zkoušky celosouborové plus zkoušky choreografické. Právě připojení pohybové složky ukázalo, že studenti nejsou dostatečně fyzicky zdatní. Samozřejmě, že základy různých technických průprav (hvězdy, kotouly, aj.) znát byly, ale vyvinutí větší tělesné námahy znemožnilo několika hercům i herečkám zkoušení na několik dní (nachlazení, fyzické vyčerpání, úrazy). Předposlední týden před generálními zkouškami se všichni definitivně přesunuli na scénu. Dále byly zkoušky rozděleny na pohybové a na zkoušky s režisérkou a se mnou, dramaturgyní. Většina situací stále nebyla ustálená, neboť byl i nadále studentům ponechán prostor, aby si sami našli cestu k jednotlivým situacím a naučili se v nich přirozeně jednat. Tato etapa trvala nejdéle a u herců vyvolala značnou míru nevole, neboť od určitého času začali vyžadovat „jasnou“ režii a chtěli si definitivně „fixovat“ situace. Přičemž si sami neuvědomovali, že mnohé ze situací si již sami vytvořili a zafixovali. Nebylo třeba je z dramaturgického ani z režijního hlediska předělávat. Tlak ze strany herců však sílil, a proto bylo ke konci tohoto předposledního týdne třeba poskytnout určitou dávku jistoty a umožnit jim „průjezd“ celku. Tento předposlední týden byl pravděpodobně z mého hlediska nejvíce kritický. Herci se cítili vyčerpaní, odmítali dále improvizovat a nacházet nové cesty, vyžadovali zkracování zkoušek a velmi dlouho jim trvalo, než znovu nabyli koncentraci. Týden generálních zkoušek probíhal v kostýmech, v kompletní scénografii. Studentům přibyl úkol vyrovnat se s hudební složkou, o jejíž výběr se postarala doc. Oxana Smilková. Jednotlivé generální zkoušky pak spočívaly v projetí celku a přesné fixaci scénosledu. Právě onen intenzivní trénink spočívající nejen v tělesném, ale i psychickém drilu, vnesl do inscenace to, co z mého hlediska její téma posílilo. Energie vystupňovaná až k vyčerpání, síla této energie, neboť většina herců si skutečně „sáhla na vlastní dno“, dala inscenaci ono tvůrčí šílenství, souboj jedince se sebou samým a jeho vyrovnání se s krajní situací. K čemuž směřoval nejen scénář, ale i metoda zkoušení. 7
Zkoušení inscenace postupovalo relativně plynule, musím však konstatovat, že jsme se nevyhnuli vypjaté atmosféře. Negativní impulzy vycházely především od herců, kteří si pravděpodobně nedokázali představit, co všechno bude zkoušení této inscenace obnášet. Ačkoliv se v i posledním ročníku v rámci hereckých hodin věnovali improvizacím na téma tvorby a díla u některých scén z románu Idiot, tak v konečném důsledku mnohokrát došlo k absolutnímu vyčerpání. Zároveň nebyli herci plně otevřeni metodě, která spočívala v tom, že jednotlivé zkoušky budou probíhat za účasti všech ostatních, a to vzhledem k tomu, že celek nebyl o výstupu jednotlivce, ale fungoval jen když hráli a „byli v tom“ všichni. V každém případě tento logický fakt nebyl přijat a herci nadále vyžadovali fázové zkoušení. V některých momentech se určitý „druh rezignace“ objevoval velmi skrytě, ale posléze začal zesilovat. Tento herecký přístup k práci si však nevysvětluji špatně zvolenou metodou, jako spíše nenaplněným očekáváním. Pasivní přítomnost ať ve zkušebních prostorách nebo na jevišti totiž vyžaduje stálou koncentraci a k té pravděpodobně dojde mladý člověk, až načerpá více zkušeností. Ačkoliv však došlo k těmto několika střetům, v konečném důsledku považuji výsledný tvar inscenace za vydařený a velmi živý. Studenti sebrali veškeré své síly, začali spolupracovat, poslouchali se navzájem a tím docílili jednotné koncentrace, rozpohybovali onen organický kolos fantazie jednoho velkého malíře. Tento finální výsledek a finální zapálení herců do projektu, které mnohokrát nebylo vůbec znát, pokládám osobně za největší úspěch. Možná tento úspěch nemohu do důsledku považovat za osobní, jako spíš za úspěch týmový. Možná právě samotné svědomí a vědomí herců, že před diváky předstupují oni sami a že jsou v posledním ročníku studia činoherního herectví a tak mají možnost prezentovat se v „plné síle“ před publikem a před dalšími tvůrci, je vyburcovaly k této explozi. Musím dále podotknout, že ačkoliv jsem pouze studentkou (tehdy 2. ročníku bakalářského studia) divadelní dramaturgie, přijali mě studenti i doc. Oxana Smilková jako sobě rovnou. Pracovaly jsme jako klasický režijně-dramaturgický tandem a nemohu si stěžovat. Naopak jsem se při tomto projektu mnohému naučila, například udržovat si odstup od herců, ačkoliv mezi sebou máme silné přátelské vazby. Při práci je třeba zvolit přístup profesionální a v tu chvíli musí jít veškeré soukromé vztahy stranou. Moje práce na této inscenaci doposud stále neskončila. Na červen roku 2015 byla inscenace vybrána na mezinárodní festival do Varšavy. V současné době překládám některé pasáže scénáře do polštiny.
8
Recenze, přijetí inscenace Přikládám dvě recenze. První je od Kateřiny Málkové a byla zveřejněna na internetovém portálu Rozrazil online a druhá je od Jaroslava Tučka z internetového portálu Divadelních novin. Ale tohle je moje fantasmagorie 13. 2. 2015, Kateřina Málková Absolutní štěstí mouchy dle slov tvůrců v programu vzniklo na základě hereckých cvičení pod vedením Oxany Smilkové. Studenti tvořili všemi možnými způsoby emoce, pocity i duševní rozpoložení detailně zkoumaných postav, ale nejvíc také asi sebe sama. Pravděpodobně ze spontánních reakcí na hudbu, etud na téma či mimických zobrazení emocí vznikal nejen Dalí, ale i Gala, Picasso, Dostojevskij nebo slepice. Výsledný tvar těchto kreativních cvičení lze pozorovat na pozadí fantaskních výjevů ze života malíře Salvadora Dalího. Vysoce poetické, filozofické a smyslové divadlo podpořily nejen reprodukované podkresy, jenž metaforicky dotvářely dramatické obrazy, ale hlavně živé hudební výstupy samotných studentů. Nejzřetelnějšími a nejčastěji používanými hereckými prostředky se staly náznakovost a fyzičnost. Atmosférické, biografické, ale i snové scény byly rozehrávány na technických ochozech Studia Marta a k tělesnému divadlu byla uzpůsobena i surrealistická scénografie. V rámech hodin či Dalího obrazů visících ze stropu se houpaly a protáčely nejen fantaskní a osudové ženy Salvadora Dalího, ale i on sám či jeho skuteční nebo dokonce literární přátelé. Stejně tak byly velmi efektně využívány i jemné akrobatické šály. Pohyb se v tomto případě stal určující složkou, diktuje smysl a řád hudbě, scéně a v podstatě i herectví. Dokonce gesta i mimika se podřizují celému zbytku těla. Jím se rytmizuje a dynamizuje každý jednotlivý výjev. Například při pohybu stříbrných a černých igelitových plachet na tyčích, jež zpodobňovala kmitající se perutě. Právě všudypřítomná motýlí/muší křídla tak nejen rozviřovala malířovu kreativitu, ale stala se i neustále přítomným prostředníkem Entechemie. V Dalího světě totiž představují psyché, tedy duši, která jej stráží a stává se zdrojem jeho původní inspirace. Hlučné perutě zpodobňují i mouchy štěstí, jež doprovázejí jeho osobu na veškerých skutečných i vymyšlených poutích za podněty. Jsou tedy zdrojem i výsledkem cenné inspirace. Nepolapitelné, neuchopitelné někdy až nepochopitelné. Takto vysokou míru abstraktnosti dotvářejí velmi chytré faktické detaily, na jejichž základech se celá inscenace vystavěla. Ať už se jednalo o samotný život Dalího, jeho obrazy či vlastní životopisy a rozhovory. 9
Ačkoliv v inscenaci nejvíc vynikají nekonkrétní fantasie a občasná psychedeličnost, pojítkem všech výjevů neoddiskutovatelně zůstává pevně ukotvená osobnost Salvadora Dalího s jeho sny, jasnými myšlenkami a inspiracemi. A to nejen díky vystavěné kompozici, ale především díky jeho zprostředkovateli Davidu Janoškovi (alternace Jiří Svoboda). Jeho osobnost je nejen bonvivánská, ale zároveň až dráždivě jednoznačná, dětská až frackovitá. Ovšem jako umělci mu lze všechno odpustit. Absolutní pragmatičností avšak i pochopením k synově genialitě se projevují jeho rodiče (Ondřej Dvořák a Petra Staňková). Vše ostatní se stává „jen“ perfektní součástí Dalího barevného, divokého, neuvěřitelného světa – jeho nebezpečně inspirativní múzy Gala (Tereza Slavkovská) a Amanda (Milada Vyhnálková), šíleně hravý přítel Pablo Picasso (Jiří Svoboda) nebo třeba tvůrci jeho oblíbených literárních děl a jejich postavy. Absolutní štěstí mouchy aneb poslední mystifikaci Salvadora Dalí lze jen těžko popsat racionálními slovy. Jedná se o neuchopitelné barevné sny i skutečnosti, kterým se buď uvěří, anebo se s nepochopením přejdou dál. Studenti čtvrtého ročníku činoherního herectví jsou po všech stránkách velmi nadaní. Herecky, hudebně i pohybově ve své autorské hře předvádí maximum. Vytvořili však natolik specifický tvar, že by mezi hledištěm a jevištěm alespoň částečně mělo dojít k smyslovému spojení. Minimálně by dílo mělo dovést k zamyšlení, reálně však docházelo spíše k pobavení, občas k cílenému, většinou však k nemístnému. Estetický dopad se tak dá srovnat s dojmem z Dalího obrazů, jejichž výtvarná inspirace se projevila i v samotné scénografii inscenace – lze v nich najít zalíbení, někdy možná vzbuzují otázky a občas po nich zbyde jen nezájem. Dalí v Martě minimálně působí jako fascinace. Ať se jedná o nekonkrétní, spíše pocitovou podobu anebo o čirou radost z mnohostranného talentu mladých herců. Pokud nedojde k absolutnímu odmítnutí, autorská inscenace činoherců zanechává otázky. Jaká je dnešní síla kultury? Má vliv na lidskou duši? Absolventi JAMU možná prožili umělecké hledání svého duševního nitra. Ale možná to je jen moje fantasmagorie.
10
Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 101/1) 15. 4. 2015, Jaroslav Tuček Oxana Smilková: Absolutní štěstí mouchy aneb Poslední mystifikace Salvadora Dalí. JAMU Brno. Česká republika. Režie: Oxana Smilková. (Studio Marta. 90 minut) Výuku i výslednou produkci pilného ročníku sleduji dlouhodobě. O jeho představeních jsem psal obšírná mudrování. Budu tedy stručný. Představení o tom, co se děje v hlavě umělce v době bobtnání a realizace myšlenky v tvůrčí akt, se podařilo autorce ztvárnit sugestivně a aktérům uhrát přesvědčivě. Pekelné tempo šílení Salvadora Dalí a jeho jevištních obrazů bylo strhující. Běsnění artistních pohybů po ochozech, lávce, houpání v buněčných okružích, šplhy v lanoví, po žebřících i skoky z výšek, to vše mně opět bralo dech. Scénické řešení, spolu s kostýmy bylo pozoruhodné. Představení hrané v češtině, se bez překladových titulků stalo pastvou pro oči. Závěrečná věta Salvadora Dalí: Umělec nemůže tvořit bez víry, zněla jako memento doby. Škobrtal jsem nočními ulicemi, v trolejbusu usínal a pod komínskými světly lamp si všimnul, že již rozkvetly keře zlatého deště. Usínal jsem s pocitem, že studentskému festivalu prší štěstí…
11
