www.migraceonline.cz, Multikulturní centrum Praha, březen 2005
Rasismus – společenský problém dneška? Tomáš Kamín 21. března 2005
Úvod Rasismus je natolik složitý a stále aktuální fenomén, že jsou mu donekonečna věnovány odborně laděné publikace, publicistické dokumenty, nemalý prostor je mu vyčleňován v televizním zpravodajství nebo ve více či méně povedených textech vycházejících v rozličných médiích.1 Přesto si myslím, že pozornost, které se mu ze strany veřejnosti v poslední době dostává, není dostatečná, a to nemám na mysli pouze veřejnost českou, ale i tu zahraniční. Za jeden z důvodů klesajícího zájmu o rasismus považuji události z 11. září 2001 – teroristické útoky na USA a politiku boje proti terorismu spuštěnou nedlouho poté především Bushovou vládní administrativou. Chápu, že bojovat proti terorismu se musí, což si nakonec uvědomila i kontinentální – jinak zdrženlivá - Evropa po útocích na madridské vlakové nádraží na jaře 2004. Otázkou ovšem zůstává, zda se třeba z boje proti terorismu nestala jedna z nových forem etnocentrismu, či dokonce rasismu. Pod pláštíkem „osvobozování“ a „nastolování“ demokracie si někteří představitelé euro-americké civilizace buď nechtějí nebo nejsou schopni uvědomit, že svým počínáním na území Iráku a sousedících států vzbuzují nejen oprávněný odpor v řadách tamního obyvatelstva, ale i nenávist „doma“, u vlastních občanů vůči vyznavačům Koránu. Averze proti muslimům má v řadách prostých Evropanů stoupající tendenci, která se např. v „tolerantním“ Nizozemí vyhrotila po mediálně známé vraždě režiséra Theo van Gogha na podzim 2004. A jinde – ve Francii, Německu či Rakousku – je na pořadu dne třeba nošení, resp. zákaz nošení muslimských šátků ve státních institucích.
Co je to rasy/ismus? Mou vlastní analýzou několika desítek definic rasismu jsem dospěl k závěru, že se jedná o pojem nanejvýše obecný a skoro všezahrnující. Pod označením rasismus se skrývá celá řada jevů - předsudky, násilí, nadávky, diskriminace, názory, politika, teorie či ideologie o nerovnosti lidských „ras“ atd. Velmi často je každý jednotlivý jev vydělován 1
Vzpomeňme jen množství textu vyprodukovaného při příležitosti 60. výročí osvobození Osvětimi v lednu
2005.
od ostatních, což je dáno patrně i odborným zaměřením toho kterého autora či autorky. V dostupné české literatuře se setkáváme zejména s vymezením určitých prvků rasismu, aniž je kladen dostatečný důraz na jejich vzájemnou vazbu a podmíněnost.2 Podle mého názoru bychom měli věnovat více pozornost celostnímu charakteru rasismu, tedy vztahům mezi jednotlivými zmiňovanými fenomény. I proto navrhuji, abychom o rasismu přemýšleli spíše jako o systému (struktuře) všech těchto prvků, jež jsou na sobě vzájemně závislé. Podmiňují se tedy v tom smyslu, že jeden prvek souvisí s druhým (např. předsudky a diskriminace, diskriminace a ideologie, ideologie a předsudky atd.). Nyní stojíme před problémem adekvátní terminologie. „Rasismus“ je totiž natolik zanesen mnoha různými významy a výklady, že je těžké se vůbec dorozumět. Osobně používám adjektivum „rasistický“ v souvislosti s označením teoretických částí – víry, názorů, postojů, předsudků a praktických - diskriminace, jednání, násilí, útoků apod. Jedním z možných východisek z těchto nesnází je vyhradit termín „rasismus“ (nebo vymyslet zcela nový, nezatížený nadužíváním) pro označení systému (struktury) prvků, které ho tvoří. A termín „rasy/ismus“ bychom mohli používat k označení ideologie, která tento systém činí na základě koncepce „ras“ věrohodným (proto to zdůraznění slov „rasy“ a „–ismus“). Pro potřeby této stati postačuje vymezení rasy/ismu z pera politologa Romana Davida. Pro něj je rasismus (ponechávám v původním tvaru, protože ho David používá) „politická ideologie, která se na základě biologických (rasových) rozdílů mezi lidmi snaží legitimizovat společenské nerovnosti.“3 Rasy/ismus ve smyslu ideologie využívá jak domnělé existence „ras“, hodnocení jejich schopností, resp. neschopností (být nositeli kultury, výše IQ atd.) a chování (kriminalita, agresivita apod.), přítomnosti rasistických předsudků, případně rasistické diskriminace a násilí k tomu, aby ospravedlňoval buď činnost směřující k zachování stávajícího rasistického společenského pořádku anebo snahu nositelů „správné rasy“ takový pořádek nastolit.
2
viz např. Dacík, Tomáš: Rasy a rasismus. CERM, 2000.
Chmelík, Jan: Extremismus a jeho právní a sociologické aspekty. Linde, 2001. Šišková, Tatjana (ed.): Výchova k toleranci a proti rasismu. Portál, 1998. Wolf, Josef: Lidské rasy a rasismus v dějinách a v současnosti. Karolinum, 2000. 3
David, Roman: Politologie, s. 347.
2
Rasy/ismus v Česku Kdybych věřil na existenci jakési „české mentality“, považoval bych za jeden z jejích projevů větu, která s jistými obměnami neustále koluje po českých luzích a hájích: „My Češi nejsme rasisté, ale Cikány rádi nemáme.“ V Česku se vyhýbáme, jak jen můžeme, označení, které je vyhrazeno pouze „jim“ - „náckům“ či „skinům“. Jedním z důvodů je přinejmenším užívání termínu „rasista“ spíše jako nadávky než jako popisného termínu. V mnoha ohledech jsme my, Češi, nanejvýše ochotni přiznat, že jsme netolerantní anebo xenofobní, ale hned dodáváme, že je to díky „nim“, především Romům, ale také Ukrajincům, Rusům, Vietnamcům, obecně „přivandrovalcům“, kteří nám „domácím“ buď berou práci, páchají kriminalitu nebo zneužívají sociální dávky. Jedním z mála politiků, který se odvážil, a to dlouhodobě, pojmenovávat věci pravým jménem a poukazovat na ně, byl bývalý prezident Václav Havel. Jeho apely směřovaly do značné míry právě do řad příslušníků českého etnického národa, o kterých Leo Pavlát napsal: „Hanobení památky zavražděných, zpochybňování holocaustu, s tím spjatý extremismus, nárůst antisemitismu a protiromský, stále agresivnější rasismus jsou u části české populace, zejména mladé, faktem.“4 A sociologické výzkumy z poslední doby dávají jeho slovům zapravdu. Zatímco bylo Česko v období 1945-1990 charakteristické spíše projevy etnocentrismu, po roce 1990 se i naše republika „proslavila“ řadou útoků na romská obydlí, židovské hřbitovy a památníky, ublížení na zdraví a v neposlední řadě několika rasistickými vraždami. A od vydání Bakalářových prací také čelí projevům tzv. akademickému rasismu.
Akademický rasy/ismus Akademický rasy/ismus je doménou těch, kteří sedí ve svých kancelářích a snaží se jej šířit „vědecky“. Doba, kdy monopol na rasy/ismus měli neonacističtí příslušníci hnutí skinheads, dávno pominula. Odhaduji, že nejbližší následující období budou jejich štafetu přebírat rasisté – „odborníci“. Za jednoho z nich – třeba vedle Davida Irvinga - považuji i psychologa Petra Bakaláře, autora dvou knih, které hned po vydání dostaly od médií i
4
Pavlát, Leo: Osvětim jako symbol a výzva. Mladá fronta Dnes, 27. ledna 2004, s. A/7.
3
odborníků nálepku „kontroverzní“. Stále trvám na tom, že se v jeho případě nejedná ani tak o kontroverzní, jako spíše rasistická díla.5
Potíráme rasy/ismus v Česku? Z vlastní zkušenosti vím, že s rasisty je zbytečné vést odbornou polemiku a vyvracet jim jejich ideologii. Na druhou stranu sám jako sociolog cítím jistý dluh vůči české veřejnosti, policii a soudům zvláště. Současná česká sociologie totiž podle mého názoru zatím k objasnění a pochopení tak složitého fenoménu, jakým rasismus bezesporu je, až na vzácné výjimky, nepřispěla žádnou zásadní studií či analýzou. Kvalitní práce, které pocházejí z pera českých autorek či autorů a které se (mnohdy spíše okrajově) rasismu věnují, lze spočítat na prstech dvou rukou. Tomu odpovídá i „zpověď“ šéfredaktora romského čtrnáctideníku Karla Holomka, který shrnul své výhrady
a výtky do těchto otázek:
„Solidarita s chudými a slabými má také své meze. Kde má své hranice? Každý je spatřujeme někde jinde. Podobně je tomu s předsudky, intolerancí, xenofobií a rasismem a můžeme ještě přidat apartheid a genocidu. Nejsem schopen ani toto pořadí podle stupně postižení dát do správného sledu. A kdo dokáže určit přesné hranice mezi jednotlivými stupni těchto pokleslých a hrůzostrašných společenských fenoménů?“6 Rasistické projevy se i vzhledem ke své dlouhé historii stále vyvíjejí (neztrácejí na významu, je ale těžší a těžší je rozpoznat), o to více dnes stojíme před úkolem být dostatečně obeznámeni s problematikou rasismu, abychom mohli mimo jiné prakticky jeho projevům čelit: „Úcta k právu má totiž vždycky mravní prapůvod a stěží ji lze posilovat, není-li současně kultivován stav obecných mravů. Kultivovat ho způsobem vlastního chování, výchovou, vysvětlováním a hlavně nekompromisním postojem k tak nebezpečným jevům, jakými jsou korupce, rasismus, kult násilí - to je velký úkol nejbližší budoucnosti.“7 Za nedílnou součást práce policie a soudů považuji potírání rasisticky motivovaných trestných činů, a to buď cestou represe (trestů) anebo prevence v rámci různých antirasistických kampaní a programů. Jsou na postihování rasisticky motivovaných 5
viz Kamín, Tomáš: Bakalářova rasistická tabu. Lidové noviny, 15. února 2003, s. 15. viz Kamín, Tomáš:
Rasismus na pokračování. Recenze na Bakalářovu Psychologii Romů. Lidská práva, 2004, č. 2. Dostupné na http://www.helcom.cz/index.php?p=2&rid=119&cid=550. Publikováno v květnu 2004. 6
Holomek, K.: Jak to vidím já. Romano Hangos, 1999, č. 13, s. 2.
7
Havel, Václav: Havel ’95. Praha: Paseka, 1996, s. 20.
4
trestných činů česká policie a soudy připraveny? Ví si čeští policisté a policistky, soudci a soudkyně s rasismem rady? Ondřej Cakl, který dlouhá léta monitoruje neonacistickou scénu v České republice (včetně zásahů policie), ví o schopnosti a ochotě české policie zasahovat proti skinheadským shromážděním a koncertům daleko více než já. Troufnu si tvrdit, že se situace, i díky Ondřeji Caklovi, zlepšila. Sotva se však policie rozkoukala, na scénu nastoupili rasisté s lidskou tváří. Už to nejsou vyholené lebky, které nosí bomberky a příležitostně hajlují, ale relativně vzdělaní a inteligentní jedinci, kteří zájmy „bílé rasy“ halí do ideologie, kterou veřejně hlásají a šíří prostřednictvím internetu či vydávaných publikací. Jak se s existencí rasismu s lidskou tváří česká policie a soudy vyrovnávají? Jsou tyto státní instituce dostatečně připraveny na výzvy, před kterými na počátku 21. století stojí? Patrně nikoli. Případy z poslední doby totiž ukazují, že čím jsou rasisté v šíření rasy/ismu odborně zdatnější, tím jsou na tom kriminalisté (a soudci) - co se jeho znalostí - týče hůře. Mám teď na mysli činnost soudů v kauze Michala Zítka, vydavatele Hitlerova Mého boje, který byl po několika letech soudního dohadování nakonec uznán nevinným. Kritická analýza odůvodnění rozsudků jednotlivých soudních instancí by vydala na samostatnou knižní publikaci. Vyplynulo by z ní, že si soudy nevěděly s tímto případem rady. Mimo jiné také proto, že jim společenští vědci nedokázali podat pomocnou ruku (pokud o to tedy zainteresovaní soudci a soudkyně stáli).
Činnost státu a nevládních organizací Ač nemohu České republice jako celku za posledních několik let vytknout nečinnost v boji proti rasismu, přesto si na základě uvedených mediálně dostatečně známých kauz troufám říct, že by se mohlo dělat více. Otázka je, zda se tak neděje kvůli nedostatku státních financí, neznalostem zainteresovaných lidí, jiným prioritám (boj proti terorismu, nezaměstnanosti atd.) či dokonce neochotě rasy/ismu se postavit. V tomto ohledu plně souhlasím s Karolem Sidonem, který pro týdeník Respekt v souvislosti se slovenskou snahou nijak neomezovat svobodu slova, jehož následkem by byla beztrestnost šíření tzv. osvětimské lži, řekl: „Z pohledu střední Evropy je myslím třeba jasně stanovit meze, za které v tomto nelze jít. Tyto meze nejsou podle mého názoru ošetřeny ani v českém zákoně. Antisemitismus nebo náckovství je u nás trestné teprve ve chvíli, kdy se projeví hajlováním, nebo útokem skinů, ale vůbec si nevšímá ideologů, kteří vše připravují. Přestože máme za sebou dvě katastrofy, které vedly k vraždění milionů lidí a jež mají na
5
svědomí nacistická a komunistická ideologie, naše právní myšlení si neuvědomuje, nebere v úvahu, jaká je nesmírná sílá ve slově. V tom dobrém, i v tom zlém.“8 O co méně dělá česká justice, a to více si cením aktivit některých nevládních organizací. Člověk v tísni, Český helsinský výbor, Liga lidských práv, Romea, Multikulturní centrum jsou jen některé z celé řady organizací, které se na poli boje proti rasismu více či méně angažují. Že se v této souvislosti opravdu něco děje a že to není záležitost jen proklamativní, vypovídá nakonec i akce pořádaná 21. března několika občanskými sdruženími ve velkých městech ČR, a to při příležitosti Mezinárodního dne pro odstranění rasismu. Tomáš Kamín, univerzitní učitel, psáno pro MKC
Literatura Bakalář, Petr: Tabu v sociálních vědách. Praha: Votobia, 2003. Bakalář, Petr: Psychologie Romů. Praha: Votobia 2004. Dacík, Tomáš: Rasy a rasismus. Brno: CERM, 2000. David, Roman: Politologie. 4. vyd. Praha: nakl. Olomouc, 2000. Havel, Václav: Havel ’95. Praha: Paseka, 1996, s. 20. Holomek, K.: Jak to vidím já. Romano hangos, 1999, č. 13, , s. 2. Chmelík, Jan: Extremismus a jeho právní a sociologické aspekty. Praha: Linde, 2001. Kamín, Tomáš a Machalová, Tatiana: Kritika rasy a rasismu. Brno: Masarykova Univerzita, 2003. Kamín, Tomáš: Bakalářova rasistická tabu. Lidové noviny, 15. února 2003, s. 15 Kamín, Tomáš: Rasismus na pokračování. Recenze na Bakalářovu Psychologii Romů. Lidská práva, 2004, č. 2. Dostupné na http://www.helcom.cz/index.php?p=2&rid=119&cid=550. Publikováno v květnu 2004. 8
Tabery, Erik: Vnímat odlišnosti a respektovat je. Respekt, r. 16, 7. února 2005, č. 6, s. 18.
6
Pavlát, Leo: Osvětim jako symbol a výzva. Mladá fronta Dnes, 27. ledna 2004, s. A/7. Šišková, Tatjana (ed.): Výchova k toleranci a proti rasismu. Praha: Portál, 1998. Tabery, Erik: Vnímat odlišnosti a respektovat je. Respekt, r. 16, 7. února 2005, č. 6, s. 18. Wolf, Josef: Lidské rasy a rasismus v dějinách a v současnosti. Praha: Karolinum, 2000.
7
