Rapsodie v pruhovaném. (podtitul) Nedokončená

Rapsodie v pruhovaném. (podtitul) Nedokončená Autor: Zsolt Staník © 2015 Obálka: Zdeněk Netopil © Jazyková úprava: Daniela Řezníčková Praha 2015 ISBN: 978-80-904045-9-5

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

O knize Otázka lidských práv v současném pojetí vzbuzuje u autora zvýšenou pozornost již delší dobu. Práv dvou skupin obyvatel naší planety, které vedle sebe existují, co je svět světem – pachatelů trestných činů a jejich obětí. A bohužel tomu nebude nikdy jinak. Agata, zakladatelka charitativní organizace „Právo postiženým“, a její asistent Petr se snaží najít jistá řešení, která by dala větší jistotu nevinným. Jejich úvahy vedou přes totální izolaci pachatelů až k řešení humánnějšímu, jehož cílem je snížit počty potenciálních pachatelů těchto činů. Částečně jim v tom pomohou inteligentní tvorové z vesmíru, kterým se povedlo viditelně odlišit pachatele od lidí „čistých“. Řešení však zůstává v rukou Agaty a Petra, kteří realizují, zatím alespoň v omezeném rozsahu, projekt, na jehož konci je jistá naděje na nápravu v tomto smyslu. Jako inspirace jim do jisté míry posloužila také činnost Inštitútu Veľkňaza Krista v Žakovcích na Slovensku, v němž autor mezi bývalými vězni, léčenými alkoholiky a uživateli drog, děvčaty z pasťáku, opuštěnými matkami s dětmi a handicapovanými lidmi pobýval jistý čas v roce 2011. Na životních příbězích řady lidí je ukázána složitost jejich zapojení do normálního života. Současně ale také jejich šance s možností snížit tím pravděpodobnost výskytu nových obětí. Na osudech hlavních protagonistů, bývalých vězňů Petra, Pavla, Katky a feťačky a alkoholičky Jany se snaží ZS poukázat i na vztahové problémy takto postižených lidí.

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS212464

Úvod Jsme lidé hříšní… Co je svět světem, vládne v něm nešvar, který se dosud z lidského konání nepovedlo vymýtit. Začíná lhaním, pokračuje menšími či většími krádežemi, loupežnými přepadeními, znásilňováním, finančními machinacemi a jinými podvody atd. a končí úmyslnými vraždami. Jeden trestný čin za druhým. A k naší škodě musíme konstatovat, že se někdy nevědomky, z nedostatku pozornosti, špatným odhadem situace dopouštíme řady neúmyslných trestných činů sami. V obou případech stojí proti sobě vždy pachatel a jeho oběť. Ten špatný a ten nevinný, postižený. Jeden, který se chová protizákonně nebo nedbale, a druhý, který se trápí. Důvody pro páchání trestných činů jsou různé. Jejich častou příčinou je bezvýchodná životní situace. Je správné, že se za každý trestný čin musí pykat. Někdy tvrdě a většinou zaslouženě. Největším trestem pro ty, kdo skončí za mřížemi, je, že jsou společensky izolováni. Od svých rodin, přátel, známých. Dělal jsi to však úmyslně a věděl jsi, co tě za to může postihnout. Tak teď nebreč! Práva, práva, lidská práva… Aplikována na všechno možné včetně vězňů. Jejich právo na informace z vnějšího světa, na vzdělávací kurzy, slušné ubytování, pravidelnou stravu, vycházky, na práci a na řadu dalších věcí. Samá práva a kromě respektování vězeňského řádu prakticky žádná odpovědnost (není tady zahrnuto kruté a nehumánní zacházení v některých částech světa, kde z věznic vycházejí provinilci – pokud vůbec – často s podlomeným zdravím). Minimální povinnosti k těm, které krádeží, loupeží, vraždou či jinak přivedli do problémů. Odškodnění pro oběti, které se jim strhávají z výdělku, je pro postižené výsměchem! Když už dojde k finančnímu odškodnění, pak je to většinou ze státních prostředků (částečně také z pojištění, které si postižený sám platí, nebo nedostane nic, pokud tak nečiní). Vězeňská správa je hrazena z peněz daňových poplatníků a ze státního rozpočtu se tak vždycky nějaká ta koruna najde i pro odškodnění. Jen škoda, že toho není víc. Možná by víc bylo ze sponzorských darů. Jenže... kdo bude investovat do instituce lotrů? Mají-li vězni svá práva, jaká práva má postižený, který (a někdy celá jeho rodina, např. v případě vraždy) trpí do konce svého života. Nebo znásilněná nezletilá dívka, která se z psychické újmy nemusí zbavit do smrti. Nebo důchodce, kterému zloděj ukradne staré auto, které mu pořád slouží a má tak pro něj nevyčíslitelnou užitnou hodnotu. Ano, má právo, pokud je pojištěn Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS212464

(ale nemusí být, protože na to třeba nemá), žádat pojišťovnu o náhradu škody. Co však může od ní za tu stařešinu dostat? Určitě ne na nic slušnějšího na čtyřech kolech. Takže má chudák smůlu. Je to nespravedlivé. Vězení má prý na pachatele výchovný účinek. Je to ale pravda? Skutečnost tomu v mnoha případech nenasvědčuje. Zloději se tam často naučí novým trikům, podvodníci novým podvodům. O jakém výchovném účinku je možné tedy mluvit, když se řada z nich opět do vězení vrací? Není to překvapení. Propuštěný vězeň nemá snadný návrat do společnosti. Přestože jeho trest může být po odpykání úředně vymazán, není tomu často tak v mysli lidí. Pro ně zůstává pořád potenciálním zlodějem, podvodníkem atd. A často se ani nemýlí. Navíc se mu často rozpadne manželství a rodina. Ve věznici může ztratit odbornou kvalifikaci, pokud nějakou vůbec měl, a má mnohdy problémy najít slušnější práci. Takže je pro něj někdy snadnější vrátit se do starých kolejí zločince než se bezradně potloukat na svobodě.


1 „Katko, holka moje, ty jsi náladová jako počasí,“ říkával mi tatínek už v době, kdy jsem chodila do základní školy. „Jeden den jsi plná energie, elánu, otvíráš nám své srdíčko dokořán jako slunečnice své květy na slunci, aby ses pak další den nebo po nějaké době uzavřela do sebe a působila dojmem nešťastného tvorečka bez nálady, bez zřetelnější snahy s námi mluvit.“ Tento nepříjemný stav si uvědomuji až v okamžiku, kdy se z něj dostávám. Je to nádherný pocit být opět v drajvu. Někdy jsem v něm i týdny, někdy však dobu kratší a někdy se to může zvrtnout zpět k horšímu během dne. A pak děsně trpím a nadělám lidem starosti. Ale když je mi dobře, to je mi hej. Léta mi přibývají a s nimi nové návyky, pocity, chutě. Ve čtrnácti letech jsem začala tajně s kamarádkami užívat drogy. A jak jsem se po nich nádherně cítila! Při pohledu na kluky to se mnou hrálo všemi smysly. Cítila jsem se jako v transu a silně po nich toužila. Bála jsem se případných následků a byla jsem proto zdrženlivější. Až jednou jsem tomu volání přírody neodolala…A od té doby prožívám zajímavé stavy. Nádherné, pokud je mi dobře. Ale ta změna k horšímu je moc krutá. Návštěva psychiatra byla nutná, usoudili rodiče. Po nádherném prvním sexuálním zážitku na diskotéce v zámecké zahradě se ve mně něco změnilo. I dnes se dívám oknem ven na modrou oblohu a sluncem ozářenou krajinu, čekám na nastávající den jako na pěkné pohlazení, které začalo příjemně připlouvat, když mne místo toho něco v duchu nutí prodírat se touto blankytnou oponou na jeviště zcela pokryté těly plazících se mužských zrůd, které se zatím marně snaží rozhrnout rukama oponu před sebou a přiblížit se přes tuto modrou krásu ke mně. Naskakuje mi husí kůže a začínám se třást. Co se jen se mnou stalo? Podobné představy mne provázejí téměř denně. Přes pomoc psychiatričky se necítím ve své kůži a mám pocit, že lidé venku, spolužáci ve škole to na mně vidí. To nemluvím o rodičích, kteří jsou ze mne úplně vedle. Stejně jako můj miláček, pejsek Punťa, který naštěstí tím, že neumí mluvit, mi nezatěžuje hlavu. Připadá mi, že je se mnou víc než předtím a že se ke mně i více tulí. Při vyučování jsem často úplně mimo. Můj prospěch se rapidně zhoršil. Přistihla jsem se, že při hodinách mi učitelův výklad probíhá jedním uchem dovnitř a druhým ven a že si ho v průběhu hodiny v duchu přetvářím na slizkou hmotu, která se zvoněním vypaří dveřmi třídy. Nechutná představa! Holky jsou ke mně moc fajn a snaží se mne držet v dobré náladě. Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Moje vztahy ke klukům ve třídě se často mění. Některé dni mám pocit, že mě přestali úplně zajímat. Včetně Borka a Vildy, na něž mám jinak zálusk. Někdy mi je nepříjemný i jejich nejjemnější dotyk na rozdíl od jiných dnů, kdy mne vzrušuje jejich pouhý pohled a kdy toužím po fyzickém kontaktu. Nepochybuji o tom, vidím to z jejich reakce, že jsem pro ně střelená holka. Jasně to vidím, ale co mám dělat? Dvakrát týdně jsem docházela na psychiatrickou kliniku. Paní doktorka Mráčková pracovala na mně tvrdě a i díky ní a antidepresivům se mi povedlo nakonec odmaturovat. Kam však teď dál, kam zamířit? Pamatuji si, jak jsem si před tou hroznou událostí, která se mi přihodila před 2 lety, přála studovat na vysoké škole psychologii a s ní související obory. A po ukončení studií pak pomáhat lidem, kterým pánbůh nenaplnil pohár života stejným nápojem, který nasává většina lidstva na zemi. A také těm, kteří se do psychicky labilního stavu nebo dokonce do trvalého stavu pomatení dostali následkem nějaké tragické životní situace. Vzpomínám si, s jakou radostí jsem již od svých 11 let, vždy když jsem se cítila fajn a kdy mne nepronásledovaly tmavé chmury, navštěvovala paní Valovou, která byla tehdy svým chováním pro srandu všem, nikdo ji nebral vážně a byla odstavena na vedlejší kolej. Paní, která mne milovala a která zářila úsměvem a spokojeností pokaždé, když jsem ji navštívila. Jak ta mně dovedla učarovat svým vyprávěním o věcech, na které jsem se jí ptala. Poslouchala jsem ji s otevřenou pusou a zírala na ni bez mrknutí oka. Její zvláštní způsob mluvy, tak rozdílný od mých rodičů, se spoustou gestikulace, změnou hlasu, způsobily, že si věci živě pamatuji dodnes. Vyslechla jsem hodně slov chvály a díků od její rodiny a dokonce od její paní doktorky, za svou milou dětskou pozornost, která přinesla příjemnou změnu v jejím životě. Měla jsem z toho krásný pocit a hřálo mne to u srdce. A kde je nyní to moje veliké přání? Vždyť mám často pocit, alespoň to usuzuji z chování řady lidí kolem, že jsem tou paní Valovou v mladším vydání teď já sama a že tu psycholožku, kterou jsem se chtěla stát, potřebuji já sama. 2 Stojím před domem, do nějž jsem před léty denně vcházel a vycházel z něj. Navenek se na něm nic nezměnilo, snad ta omítka je místy omšelejší a u řady bytů okna vyměněna za plastová. Dívám se nahoru do oken druhého patra a moje dobrá vizuální paměť zaregistrovala podstatnou změnu tvaru a


barvy záclon. S přítelkyní Hanou Tlachovou jsem už přes rok nemluvil, ale i kdyby, určitě by to nepovažovala za důležité někomu sdělit. Přistoupil jsem blíž ke vchodovým dveřím a díval se na zánovní tabuli s tlačítky k bytovým zvonkům. Ve dvou řadách. Staré, neúhledné, s nečitelnými jmény nahradila větší se jmény v jednotné úpravě, pokud jde o velikost písmen i jeho typ, podsvícenými, takže už žádné škrtání večerních návštěvníků sirkou či zapalovačem. Pamatuji se, že moje jméno „Hronec“, bylo ve druhé řadě čtvrté shora. Procházím prstem známá jména, než se dostávám do polohy zvonku, který jsem občas mačkával. A ejhle, žádný Hronec či Tlachová, nic podobného. Celou šíři tlačítka zabírá jméno Ing. Suchomel. Nejdříve jsem si myslel, že jsem se spletl, ale když jsem se podíval níže na jména známých sousedů, na chvíli se mi jakoby zastavilo srdce a musel jsem se hodně nadechnout, abych se opět vzpamatoval. Co to má znamenat? Snad si tam Hanka někoho nenastěhovala? Tak možná i proto mne přestala navštěvovat. Zmáčkl jsem zvonek. Ozval se mi starší hlas. „Suchomel, co si přejete?“ „Já jsem Hronec, dobrý den, mohl bych mluvit s Hankou?“ „Myslíte slečnu Hanu Tlachovou?“ „Ano, tu.“ „No ta tady už delší dobu nebydlí, přestěhovala se myslím do Ostravy.“ „Děkuji, promiňte.“ Zůstal jsem stát jako opařený. Tak jsem na dlažbě… S rancem se základními věcmi na zádech. Bez peněz, bez bydlení, bez rodičů, prostě bez naděje. Rodiče ještě žijí, ale po tom průšvihu, za který jsem byl odsouzen, se mnou nechtějí mít nic společného. Poznal jsem, že nebyli sami a že se snad z toho nikdy s čistým štítem nevylížu. To není nadějné. Procházím ulicemi a dívám se kolem na známá místa. Vydal jsem se směrem k centru, k místu, kde jsem začal vydělávat své první peníze. Budova banky se nezměnila. Stál jsem na protější straně a pozoroval vcházející a vycházející lidi. Přemýšlel jsem, zda se mám pokusit pozeptat na nějaké místo. Moje bylo nepochybně obsazené. Důvod přerušení mého zaměstnání nepatří určitě k těm, kvůli kterým by mi mohli případně držet místo i delší dobu. Vešel jsem do budovy a odtud do třetího patra na osobní oddělení. Nepřemístili ho. Štítky se jmény osob na dveřích mi moc nadějí nedávaly. Z pěti žen tam totiž tři seděly ještě za mého působení. Zaklepal jsem na dveře a po vyzvání „dále“ vstoupil. Pozdravil jsem a představil se. Paní Trousilová z osobního oddělení mi sice odpověděla, ale jakmile řekla „co si přejete“,


zarazila se, nadechla a se slovy „promiňte, hned jsem zpátky“, se odebrala do vedlejší místnosti k vedoucí. Za chvíli se vrátila. „Asi jste přišel kvůli zaměstnání, že?“ „Ano,“ řekl jsem a čekal, co ona na to. „Paní vedoucí na vás čeká, prosím,“ a ukázala na dveře. „Tak vy jste zpátky, pane Hronec. Pokud jdete kvůli práci, tak bohužel, víte, jaká je situace, snižujeme stavy, žádné místo volné nemáme a dlouho mít nebudeme. Pokuste se někde jinde.“ Nic jiného jsem nečekal. Pozdravil jsem a opustil její kancelář. Na chodbě, vcelku prázdné, když jsem přicházel, na mne čekalo hodně párů zvědavých očí. Většinou ženských. Postávaly v hloučku, některé z nich šly jako někam. Všechny se snažily dělat tak nenápadně, že mi bylo jasné, co paní Trousilová stačila spunktovat po dobu mého pobytu u vedoucí. Tu a tam jsem uslyšel nenápadné „dobrý den, pane Hronec“, či „Petr“, ale to vše jen tak, abych na to nemusel reagovat. Věděly moc dobře, na koho se dívají. A já zase proč. Nebyl to příjemný pocit. Popošel jsem k výtahu za rohem. A za mnou ten nenápadný dav zvědavců. Snažil jsem se odtud být pryč co nejrychleji. „Tak proč už sakra nejedeš,“ proklínal jsem výtah, který se ke mně blížil rychlostí šneka. No konečně… 3 U stolu pana Burdy je po Petrovi jedno místo volné. Dívá se upjatě na prázdnou židli a nechce se mu věřit, že čas plyne tak rychle. Vždyť tomu je jen pár let, co se ho tady ujal a pracoval na jeho dalším vývoji. Připadalo mu, že byl jedním z jeho nejlepších „pacientů“ a „žáků“. I když se doktor oblečením od ostatních moc nelišil, jeho bujná kadeřavá kštice byla pod noži strojku zkrácena na 3 mm, jeho výrazně pichlavé a vyvalené oči prozrazovaly stav jeho vnitřku, plného pocitu šílenství a zvrácenosti. Pokud by zůstalo pouze u toho, nebylo by to nejhorší. Jenže on svým pohledem hypnotizoval své okolí natolik, že neměl problém naplnit svoji fiktivní třídu vděčnými posluchači. Režim této třídy se od normálních lišil tím, že neměl pevně stanovené vyučovací hodiny a ani místo. „Učitel“ Burda pracoval se svými ovečkami vždy, kdy mu zdejší program umožňoval dostat se k nim blízko a pobýt s nimi nějakou dobu. Mezi takové okamžiky patřil například čas vymezený na jídlo. U této příležitosti si je střídal u stolu. Až na Petra, který měl vedle něho pevné místo a se kterým počítal jako se Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

svým asistentem a vkládal do něj veliké naděje. Doktor Burda byl zvrácený člověk. Byl zvíře, chytré zvíře, který sice sám nekousal, ale na roli běsnících, agresivních tvorů v životě na svobodě připravoval své žáky tady. Vše v klidu, podle zvláštních lícních stahů dokonce se zdánlivým úsměvem na tváři. Své žáky žádal, aby se předmět výuky nedostal mimo jejich okruh, jinak by hrozil kolaps celé této akce. Dařilo se mu. Vězeňskému personálu dokonce připadal jako element uklidňující zdejší někdy nespokojeností bublající atmosféru. Nebýt jeho neslavné minulosti, snad by ho i využili jako svého pomocníka. To však skutečně nešlo. 4 Jan Burda, syn lékařů, chirurga a neuroložky, byl od raného mládí dítětem, které rodičům přidělávalo jenom starosti. Nebo jinak – měli ho často ve svých ordinacích. Trápil je povedenými kousky se svými mladými kumpány. Svým jednáním a chováním byl pro ně nesmírně přitažlivý a byl jakousi drogou, na níž se stali zcela závislými. Jeho nápady, mnohdy hodně ztřeštěné, hltali dychtivě jako nenažraní vlci. Byl vůdčím typem, řídil každou akci a osobně šel příkladem, z něhož vycházel s nejrůznějšími šrámy, ba i zlomeninami. Než si později uvědomil, že je snadnější zůstat v pozadí a tahat jenom za nitky neřestí. To ale vše bylo před vysokou školou. Předtím se bez zábran pouštěl do činností, jejichž mottem bylo „provokuj, uškoď, ale neuhoď“. Začalo to maličkostmi, dá se říct klukovskými blbinami. I ty však v některých případech dovedly patřičně zvednout adrenalin v krvi poškozených. Jako například těm, a to hlavně starším, kterým se 10–15 minut poté, co zalehli ke spánku, ozval zvuk domovního zvonku. Vyzváněl až do doby, než se postižený zvedl a s proklínáním, co za blbce to otravuje tak pozdě, došel ke sluchátku. Byl zcela nevinným hlasem informován o tom, že jeho soused a celá jeho rodina se stále těší dobrému zdraví a že se tak může klidně opět uložit ke spánku. „Vy mizerové, já vás roztrhnu jako hada!“ Ani nedodával, „až vás chytnu“, protože k tomu většinou ani nemohlo dojít. Kdo by honil v noci nezbedníky v noční košili, pyžamu, trenkách nebo jen tak na Adama. A asi by ty čipery stejně nedohonili. 5


Rapsodie v pruhovaném. (podtitul) Nedokončená

Recommend Documents