Racionální daňoví poplatníci: Ochota financovat neefektivní stát dramaticky klesá. Zvyšte nám daně Jiří Schwarz. Entropie versus trh Tomáš Khorel

S

Terra Libera

Zvyšte nám daně Jiří Schwarz větoznámý newyorský finančník Warren Buffett vyzval americké zákonodárce, aby bohatým zvýšili daně. Takové zvýšení daní považuje za adekvátní reakci demokratické společnosti na prohlubující se deficity veřejných rozpočtů a hrozbu státního bankrotu. Na jeho výzvu bezprostředně zareagoval známý americký nakladatel Steve Forbes. Bývalý republikánský kandidát na amerického prezidenta a vydavatel prestižního magazínu Forbes třetímu nejbohatšímu muži naší planety lapidárně odpověděl, že jeho výzva ke zdanění bohatých je zbytečná. Už mnoho let lze totiž dle zákona o poskytování finančních darů státu poskytnout dobrovolný finanční příspěvek na snížení veřejného dluhu americké vlády prostřednictvím Ministerstva financí Spojených států amerických. Není bez zajímavosti, že Buffettova výzva vyvolala nejsilnější reakci ve Francii. 16 vrcholových manažerů, podnikatelů a další mimořádně bohatí lidé podepsali petici, v níž žádají o uzákonění zvláštního příspěvku pro bohaté. Dodatečná daň by měla vést ke snížení deficitu francouzských veřejných financí, který dle autorů petice ohrožuje budoucnost Francie. Dědička kosmetického koncernu L´Oréal, předseda představenstva bankovního domu Société Générale, prezidenti telekomunikačního operátora Orange a letecké společnosti Air France s dalšími osobnostmi podnikatelského života podepsali petici za vyšší zdanění bohatých ve jménu solidarity. Lze se domnívat, že tyto osobnosti ve své „blahosklonnosti“ ani nevědí, že akt solidarity vychází z dobrovolnosti. Solidaritu nelze nadekretovat. (pokračování na straně 2)

Entropie versus trh Tomáš Khorel Svět kolem nás se dá charakterizovat tím, že je velmi složitý a komplexní a (bohužel, nebo bohudík) neexistuje způsob, jak bychom mu mohli do nejmenších detailů zcela porozumět, resp. ho s jistotou přesně popsat. Tato naše neschopnost je důsledkem stěžejního fyzikálního principu formulovaného ve 20. století, který je nazýván principem neurčitosti a jenž nám říká, že není možné dostatečně přesně stanovit polohu částice a její rychlost v jeden okamžik, protože samotným aktem měření ovlivňujeme tyto dvě základní charakteristiky částice. Čím přesněji chceme změřit jednu vlastnost, tím méně jsme schopni změřit tu druhou. Důsledkem tohoto principu je zdá se zboření konceptu determinismu (který byl po dlouhou dobu považován za jediný logický a zcela reálný) a především postavení bariér našim možnostem poznání světa a vytváření spolehlivých predikcí. Jinými slovy znamená princip neurčitosti to, že pokud chceme vyslovovat předpovědi, pak nejsme díky samotné podstatě přírody schopni zcela stoprocentně předpovědět, co a jak se bude odehrávat, a jediné, co nám zbývá, je určitá (rovněž však díky ohromné složitosti a pracnosti potenciálních výpočtů limitovaná) schopnost stanovit budoucí variantní vývoj popsaný určitými pravděpodobnostmi. (pokračování na straně 2)

âasopis hlásící se k tradici LAISSEZ FAIRE

srpen–září 2011 / ročník 12

Racionální daňoví poplatníci: Ochota financovat neefektivní stát dramaticky klesá Aleš Rod Věčně nespokojení Češi jsou poslední dobou ještě nespokojenější než obvykle. Kromě špatného počasí na tom nese hlavní vinu neutěšená politická situace. Před volbami slibovaný reformní zápal vlády stále více uvadá, zatímco průběžně sílí bohapusté poměřování svalů jak mezi jednotlivými stranami, tak uvnitř nich. Systematickou práci v parlamentu definitivně nahradily slovní přestřelky „všech proti všem“, které mohou leckomu nápadně připomínat raperské souboje v undergroundových klubech. Četnost zpráv o dalších případech korupce a klientelismu ve státní správě nepolevuje, a když ano, tak jen proto, že investigativní novináři odjeli na dovolenou. A když opětovně (po kolikáté již?) trčíte v zácpě na dálnici D1 (cože, to už se zase mění svodidla?) a z rádia slyšíte, že se pravděpodobně znovu zvýší poplatky za dálniční známky a zdraží mýtné, tak vám to na spokojenosti rozhodně nepřidá.

Ochota platit daně? Zásadní! Pokud mají tuzemští politici dojem, že jediné, co může volič dělat, je kroutit hlavou, zanadávat si v hospodě a čekat na další předvolební populistickou roadshow, pak se šeredně mýlí. Ochota daňových poplatníků podílet se na financování státní správy v České republice totiž několik volebních období dramaticky klesá. Praxe ukazuje, že daňová zátěž průměrného obyvatele není jediným ukazatelem, kterým je nutné zabývat se při fiskálně-politických debatách. O Lafferově křivce a s ní spojeném efektu1 na daňové příjmy státu už slyšel skoro každý. Jenže se ukazuje, že vedle výše daní začíná v mysli poplatníka hrát stále větší roli též (ne)spokojenost s kvalitou práce státní administrativy.

Daňová zátěž vs. kvalita státní správy Je to logické. Hned v prvním semestru se vysokoškolští studenti ekonomie učí o teorii poptávky, tedy i o tzv. teorii mezního užitku. Zjednodušeně řečeno: za jednotku zboží nebo služby jsem ochoten zaplatit maximálně tolik, kolik mi právě tato jednotka přinese uspokojení (tj. mezní užitek). Lidé mají různé zájmy a potřeby, proto jsou ochotni za totožné zboží platit různé ceny, nebo odmítají za různě kvalitní zboží platit stejně. Podobně založené úvahy lze aplikovat i na statek „státní administrativa“, který povinně platíme z našich daní. Důkaz? Ačkoliv se daňová kvóta v Dánsku dlouhodobě drží na necelých 49 procentech HDP, tedy suverénně nejvýše z celé Evropy, téměř se nesetkáme s tím, že by si Dáni na systém veřejných financí ve vlastní zemi stěžovali (veřejně už vůbec ne), nebo se jej dokonce snažili obcházet! S kvalitou tamní státní správy jsou totiž velmi spokojeni. Skandinávské daně To je ostatně charakteristické pro všechny skandinávské státy. Vysoké podíly státního přerozdělování v daných ekonomikách jsou pro daňové

1 Zvyšování daňové zátěže nevede automaticky ke zvyšování daňových příjmů, protože příliš vysoké daně demotivují lidi od práce, nebo je naopak motivují k „daňové optimalizaci“ – daňovým únikům, přesunům sídel firem do zahraničí, atd.

(pokračování na straně 2)

Zvyšte nám daně (pokračování ze strany 1)

Pokud se tak učiní, nejedná se o solidaritu, nýbrž o vynucené přerozdělování bohatství či peněz z kapes jedněch do rukou jiných. Zatímco projevem solidarity by byla přímá platba či příspěvek chudým, potřebným a jiným, s nimiž dárce pojí sounáležitost, což se děje převážně prostřednictvím nadací, charit, občanských sdružení a jiných dobrovolných organizací, tak přerozdělování v demokracii se děje prostřednictvím daní za účasti státu a jeho přebujelé byrokracie. 16 velmi bohatých Francouzů si určitě všimlo, jak v posledním desetiletí ve Francii utěšeně bují korupce. Svědčí o tom pozvolný pokles pozice Francie ve světovém indexu vnímání korupce. Vždyť ještě neskončil soud s bývalým francouzským prezidentem Jacquesem Chiracem, který je společně s devíti bývalými úředníky pařížského magistrátu obžalován ze zneužívání veřejných prostředků pro soukromé účely. Konkrétně se jedná o placení lidí, kteří pracovali pro jeho politickou stranu v letech

1977-1995, kdy byl primátorem Paříže. Neméně známá politička, bývalá francouzská ministryně financí a současná šéfka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardeová, čelí žalobě za nehospodárné zacházení s veřejnými financemi francouzského státu. Konkrétně se jedná o její rozhodování ve sporu jiného bývalého francouzského ministra pro místní rozvoj Bernarda Tapie, jinak významného podnikatele, s francouzskou bankou Credit Lyonais, v níž má většinu francouzský stát. Tedy politická korupce, defraudace a nekalé propojování politiky s podnikáním nejsou ve francii neznámé jevy. Určitě to nejsou altruismus ani solidarita, které vedou Warrena Buffetta a jeho 16 francouzských následníků k žádosti o zvýšení daní bohatým. Nepodceňujme je a nemysleme si, že nevědí o státní byrokracii, neefektivnosti přerozdělovacích procesů a skutečnosti, že dodatečné rozpočtové příjmy z nových daní pro bohaté budou pravděpodobně použity na coko-

liv jiného, jen ne na snížení dluhu a ozdravení veřejných financí. Proč tedy přicházejí se vznešenými deklaracemi a gesty? Proto, aby zviditelnili své společnosti, díky úspěchu jejich zboží a služeb na trhu tak zbohatli. Jejich výzvy a petice vyvolají na první pohled sympatie. Získání sympatií a projev sounáležitosti jsou osvědčenými marketingovými tahy, jak získat pozornost a přízeň potenciálních zákazníků. Ne altruismus, nýbrž chladný ekonomický kalkul, lze najít za voláním o zvýšení zdanění bohatých. Politikům a státním úředníkům se iniciativa kazatelů domnělé solidarity nepochybně líbí, neboť díky zvětšenému přerozdělování zvýší množství peněz, o němž již brzy budou politici a státní úředníci spolurozhodovat. Superbohatí tím posilují nejen pozici vlastních firem na trhu, ale kupují si i přízeň politiků.

Jiří Schwarz ([email protected]) je předsedou akademické rady Liberálního institutu a členem NERVu

Racionální daňoví poplatníci: Ochota financovat neefektivní stát dramaticky klesá (pokračování ze strany 1)

poplatníky stravitelné, protože mají pocit, že za své peníze dostávají velmi kvalitní protihodnotu. Věřte nevěřte, je to skutečně tak. Když jsem se na téma daňových úniků bavil v Helsinkách s finskými daňovými poplatníky nad pivem za 7 eur (ať žije spotřební daň na alkohol), dočkal jsem se vždy absolutního nepochopení, podezíravých pohledů a odpovědí typu „Jak jako daňový únik? Proč by někdo schválně neplatil daně?“, „Rodiče jsou v důchodu, to jim rovnou můžu začít krást peníze z peněženky“, „Aby někdo okrádal sám sebe? Proč proboha?“, „Klidně budu platit ještě víc, když bude třeba“ nebo „Odkud že to jsi?“.

Snaha vyhnout se dani v ČR? Ilegální, ale racionální V České republice podobná ochota zatím nehrozí. Právě naopak. Narůstající četnost

dotazů typu „A budete chtít daňový doklad?“, případně „Chcete na to papír?“ při každodenních nákupech zboží či služeb všeho druhu lze brát jako ilegální, avšak ekonomicky racionální reakci daňových poplatníků na současnou situaci. Ti nejsou spokojeni s kvalitou služeb státu, a proto chtějí platit méně, přestože má naše daňová kvóta dle údajů Eurostatu v posledních pěti letech klesající trend. Toto by měli brát v úvahu zaměstnanci ministerstva financí, až budou hledat odpověď na otázku, proč se kumulované daňové příjmy státu k červenci letošního roku zvýšily meziročně pouze o 0,8 %, ačkoliv za celý rok mělo plánované zvýšení daňového inkasa dosáhnout momentálně těžko představitelných 6,9 %.

meruněk, právě nainstalovaných okapů nebo opravené kabelky je téměř nemožné. Kde není žalobce, není soudce. Koruna ke koruně, a v rozpočtu rázem chybí miliardy. Na řešení „Nízké inkaso? Tak zvedneme daně!“ rovnou zapomeňme, zvyšování daňové zátěže celý proces daňových úniků ještě umocní (via Laffer). Co s tím? Celý problém má jediné řečení. Systematické zeštíhlování veřejné správy, zjednodušování byrokratických procesů (nikoliv zvyšování kvantity) a vpřed hledící reformní kroky musí voliče přesvědčit, že placení daní není házení peněz do kanálu. Politici, dejte se do práce! A těmito slovy v žádném případě nemyslím založení poslanecké komise či výboru…

Jak na to? Vše vyléčí kvalita! Potíž spočívá v tom, že postihování daňových úniků za neodvedenou daň z kila prodaných

Aleš Rod ([email protected]) je výzkumný pracovník Liberálního institutu

žádná teorie nemůže být nikdy potvrzena, ale pouze vyvrácena. Mám za to, že v obou případech je velmi důležité pozorování okolního světa a verifikování teorie pomocí tohoto pozorování. Jak jsem v úvodu zmínil – svět je velmi komplexním a navýsost složitým místem, samotná teorie by dávala bez okolního světa pramalý smysl. Okolní svět je totiž tím, co se

pokoušíme pochopit a pokud bychom tvořili čisté teorie bez toho, aby nás zajímalo, zda jsou ve světě, ve kterém žijeme, patrné, popisují ho a můžeme alespoň určitým způsobem spatřovat jejich schopnost pomáhat nám zorientovat se ve složitých systémech a tvořit určité předpovědi, pak by i samy teorie byly neužitečné a staly by se pouze myšlenkovým cvičením per se.

Entropie versus trh (pokračování ze strany 1)

Možná je na místě se teď ptát, co má toto všechno společného s ekonomickou teorií. Domnívám se, že poměrně mnoho. Ekonomie je sice vědou společenskou, nikoliv přírodní (o čemž byly svedeny mnohé filozofické bitvy), avšak vzhledem k tomu, že to je věda, platí pro ni v určitých ohledech stejné zákonitosti jako pro fyziku, tedy vědu přírodní – například to, že /2

POKRAČOVÁNÍ – ENTROPIE VERSUS TRH

Analogie mezi ekonomií a fyzikou se ukáže, pokud se zaměříme na pojem entropie, která může být ve zjednodušené formě definována jakožto neuspořádanost jakéhosi stavu. Čím vyšší je entropie, tím vyšší je neuspořádanost tohoto stavu. Často se jako příklad k pochopení tohoto pojmu uvádí nádoba s vodou, do které nalijeme obarvenou tekutinu a sledujeme, jak se její molekuly mísí s molekulami vody. Na počátku je míra entropie poměrně nízká a sledujeme „sytou“ barvu obarvené tekutiny. S postupem času, jak se částečky vody a tekutiny promíchávají, entropie vzrůstá, což je i obecná vlastnost vesmíru, ve kterém žijeme. Obdobným příkladem může být dům, který pokud není systematicky pravidelně udržován, s postupem času neodvratně chátrá a dochází u něho k evidentnímu zvyšování míry entropie. Pokud chceme tomuto chátrání zabránit, pak musíme vynaložit úsilí (energii) a o dům se starat, abychom ho udrželi v kvalitním stavu. Přesto, pokud se zaměříme na jednotlivé části vesmíru, zjistíme, že existují místa, kde může entropie klesat a daný systém se tak stává více uspořádaným. Takovýmto výjimečným místem je naše planeta, nebo ještě přesněji řečeno lidská civilizace. Lidé mají od pradávna tendenci vyvíjet se, zlepšovat své životní podmínky, mít se lépe a dosahovat pro ně více kvalitního a uspořádanějšího stavu (k čemuž mimo jiné přispívá i vzdělávání se). K tomuto využívají svět, ve kterém žijí a postupně si čím dál tím více podmaňují okolní přírodu. Na počátku začínali naši předkové využívat jednoduché nástroje, když opracovali kameny nebo kosti, dnes jsme již schopni manipulovat s genetickým kódem, zkoumat elementární stavební kameny přírody nebo třeba automaticky elektronicky obchodovat s cennými papíry či měnami. Všechny tyto kroky vedou ke zvyšování stavu uspořádanosti naší společnosti a tudíž k poklesu entropie.

Když si uvědomíme tyto souvislosti, můžeme formulovat poměrně jednoduchý závěr – vývoj a pokrok společnosti vede k vyššímu stavu uspořádanosti a tudíž k nižší míře entropie. Dalo by se říct, že lidská civilizace je ostrůvkem ve vesmíru, který se brání všeobecnému nárůstu entropie. Nenecháme přece svůj dům jen tak chátrat, pokud k tomu nemáme určité racionální důvody, budeme se snažit jej udržovat, renovovat a zvyšovat jeho uspořádanost, tedy snižovat entropii našeho domova. A právě tyto racionální důvody souvisí více než s čímkoliv jiným s ekonomickou motivací a velmi úzce s pojmem užitku. Člověk má, coby racionálně uvažující subjekt (ať už si pod pojmem racionality dosadíme jakoukoliv situaci a s ní spojené rozhodnutí, které člověk ex ante vyhodnotí jako nejvhodnější), tendenci maximalizovat svůj užitek, který je zcela individuální, nezobecnitelný a závisí na dlouhodobém i krátkodobém žebříčku hodnot daného člověka, který se v čase může měnit. Přes značné pokroky a výsledky, které za poslední dobu přinesla neuroekonomie, se dá jen stěží předpokládat, že bude jednou možné dosáhnout kvantitativního pojetí užitku. Užitek jednoduše nebude nikdy kardinální. Zvyšování subjektivně vnímaného užitku je hnacím motorem člověka. A nejvíce motivujícím prostředím, které jednotlivce stimuluje k vyšší snaze, je prostředí konkurenční, jež je generováno trhem (nebo je jím naopak generován trh?). Trh je zde třeba vnímat nikoliv jako místo, ale jako výsledek neexistence omezení v jednání jednotlivců, vyjma omezení vycházejících z respektování vlastnických práv. Je známo, že tržní prostředí, které představuje zdánlivý chaos a neexistenci řádu, vede určitým způsobem k dosahování celospolečensky lepších ekonomických

výsledků než centrální plánování, které „paradoxně“ přes vytváření centrálního řádu vede k daleko horším ekonomickým výsledkům. Vysvětlením tohoto zdánlivého paradoxu je cenový mechanismus, který je základním mechanismem koordinace ohromného množství jednotlivců, přání a roztříštěných informací. Právě důsledkem cenového mechanismu dochází na trhu k nejefektivnějšímu využívání vzácných zdrojů, kterými je v systému centrálního plánování neúmyslně, avšak nevyhnutelně plýtváno. Výsledkem existence tržního prostředí je tak vznik spontánního řádu, jehož důsledkem je efektivní užití vzácných zdrojů, zvyšující se blahobyt společnosti a tím pádem i rostoucí uspořádanost v civilizaci, tedy klesající entropie. Trh tak prostřednictvím cenového mechanismu generuje jako „vedlejší produkt“ nižší míru entropie, než by to dokázal jakýkoliv jiný myslitelný ekonomický systém. Entropie, původně fyzikální pojem, tak nachází své uplatnění i ve světě ekonomie, kdy je nezáměrným výsledkem vývoje lidské civilizace zvyšování uspořádanosti (v ekonomii vyjádřené pomocí vyšší kvality života, vyššího užitku či vyššího blahobytu), resp. snižování entropie. Lidská civilizace má v sobě nějakým způsobem zakódovánu tendenci neustále zvyšovat svůj blahobyt, posouvat jeho hranice, a tím pádem současně nevědomě snižovat svou vlastní entropii. Tržní uspořádání pak umožňuje tento jev značně akcelerovat a celému tomuto procesu zásadním a klíčovým způsobem napomáhá.

PS: Jen pro informaci - přečtením tohoto článku snížíte entropii svého mozku, ale tím, že touto aktivitou vyzáříte do okolního vesmíru teplo, jeho entropii naopak zvýšíte.

Tomáš Khorel ([email protected]) je poradcem na Úřadu vlády ČR

„Sebemrskající se boháči“ Matěj Šuster Jak se již stalo tak trochu tradicí, Warren Buffett, jeden z nejbohatších mužů této planety, se v srpnu tohoto roku opět hlasitě vyslovil pro vyšší zdanění příjmu nejbohatších Američanů.1 Tato jeho výzva brzy našla příznivou odezvu mezi (některými) bohatými ve Francii, Itálii a Německu. Pro příznivce svobodného trhu je to nepochybně velmi smutný pohled, jsou-li svědky toho, jak se úspěšný podnikatel veřejně takříkajíc „sebemrská“. Věc svobodného trhu totiž potřebuje zdravě sebevědomé podnikatele, kteří nikterak nevyhledávají ani neusilují o žádné zvláštní výhody od státu a kteří dotírajícímu vladařovi na jeho otázku, jak jim může „pomoci“, hrdě odpoví: „Ustupte nám ze stínu!“ Pravým opakem takového ideálního případu je pak podnikatel, který v zákulisí lobuje například za štědřejší státní pomoc ohroženým automobilkám a bankám

a jenž volá po tom, aby na lidi s vyššími příjmy stát uvalil (ještě) větší daně. Není zapotřebí spekulovat nad tím, jaké skutečné motivy vedly Warrena Buffetta a jeho ideové souputníky z řad bohatých k těmto opakovaným prohlášením. Vycházejme z toho, že byli vedeni těmi nejlepšími úmysly a že jim upřímně leží na srdci blaho chudých. V takovém případě by však učinili lépe, kdyby své peníze místo toho, aby je cpali do nenasytného chřtánu státní byrokracie, buď sami věnovali na nějaký účel, který dle jejich nejlepšího svědomí chudým nejúčinněji prospěje, anebo je poskytli té či oné důvěryhodné charitě, o níž jsou upřímně a důvodně přesvědčeni, že vyvíjí činnost, která prokazatelně zvyšuje blahobyt chudých. Měli by přitom pečlivě zvážit, zda vhodným investováním dotyčných peněz nakonec nezvýší blahobyt chudých a potřebných více,

než pouhým příspěvkem na charitativní pomoc (srov. investice, které vytvářejí nové pracovní příležitosti apod.). Tím, že člověk své úspory užitečně investuje, mnohdy prospěje chudým lépe (tedy přinejmenším z dlouhodobějšího pohledu), než když jim dá nějaké milodary. Je třeba si uvědomit, že v oblasti charitativní pomoci se bohužel vyskytuje příšerně mnoho falešného „symbolismu“, kdy pro mnohé dárce je očividně prvořadé, aby měli dobrý pocit z toho, že druhým „pomáhají“, a je pro ně naopak naprosto druhořadé, jaký praktický efekt jejich „pomoc“ přináší a zda náhodou nenadělá více škody než užitku. Příkladem budiž všelijaké ty hurá-akce typu „darujte obnošené tričko (či boty) dětem z Afriky“, jejichž výsledkem pravidelně bývá to, že dárci sice možná mají dobrý pocit z toho, jak chudým „pomohli“, ale cílová země je zaplavena věcmi, které nikdo nepotřebuje ani nechce a jež /3

byly do dané země přepraveny na úkor věcí, které by tamější lidé potřebovali daleko naléhavěji. Tak například poté, co se Honduras v roce 1998 stal obětí hurikánu Mitch, byl doslova zaplaven dodávkami darovaných věcí ze západních zemí, jež ucpaly tamější přístavy, naprosto zahltily vnitrostátní přepravu (kterou v oné nouzové situaci zajišťovala především armáda) a prakticky znemožnily včasné dodávky věcí, které místní obyvatelé potřebovali daleko naléhavěji. Tyto dary tedy situaci nejenže nezlepšily, ale ještě ji zhoršily, navíc manipulace s těmito nepotřebnými věcmi si pochopitelně vyžádala vynaložení dalších vzácných zdrojů (lidé, dopravní infrastruktura, čas atd.).2 V neposlední řadě je třeba zdůraznit, že co se týče federální daně z příjmu osob, je daňové břemeno ve Spojených státech již nyní obrovsky nerovnoměrně rozloženo. Podle amerického Úřadu pro daňové analýzy (Office of Tax Analysis)3 totiž drtivá většina státních

příjmů z této daně každoročně připadá na poměrně malou skupinu lidí s velmi vysokými příjmy. V roce 2002 panovala následující situace: • 5% poplatníků s nejvyššími příjmy zaplatilo více než polovinu (53,8%) všech prostředků vybraných na federální dani z příjmu osob; • 1% poplatníků s nejvyššími příjmy odvedlo 33,7% prostředků inkasovaných státem na této dani; • Téměř veškeré prostředky, které se na dani z příjmu vyberou (více než 96%), pochází od daňových poplatníků, kteří náleží do horní poloviny distribuce příjmů; jinými slovy, „chudší polovina“ amerických občanů tuto daň prakticky vůbec neplatí.

To samé platí i pro rok 2008, jak ukazuje tabulka převzatá z materiálů National Tax Union:4

Daňový rok 2008 Příjmové percentily

Hranice příjmů pro daný percentil

Top 1%

$380 354

Top 10%

$113 799

Top 5%

Top 25% Top 50%

Nejnižších 50%

$159 619 $67 280 $33 048

<$33 048

Procento federální daně z příjmů osob, které daná skupina poplatníků platí

38,02 58,72 69,94 86,34 97,30 2,7

Zdroj: Internal Revenue Service

POKRAČOVÁNÍ – „SEBEMRSKAJÍCÍ SE BOHÁČI“

Není třeba dodávat, že z pohledu školy veřejné volby není zrovna žádoucí taková daň, jejíž břemeno je natolik nerovnoměrně rozloženo, že ji půlka občanů včetně mediánového voliče prakticky neplatí.

Matěj Šuster ([email protected]) je spolupracovníkem Liberálního institutu

Viz jeho článek pro noviny The New York Times s půvabným titulkem “Přestaňte se mazlit se superboháči”. Viz Alanna Shaikh, Nobody wants your old shoes: How not to help in Haiti, 16. 1. 2010, http://aidwatchers.com/2010/01/nobody-wants-your-old-shoes-how-not-to-helpin-haiti 3 Viz: http://usgovinfo.about.com/od/incometaxandtheirs/a/whopaysmost.htm 4 Viz: http://ntu.org/tax-basics/who-pays-income-taxes.html 1 2

České zdravotnictví: Iluze nedostatku Jan Průša Dnes se běžně tvrdí, že péče ve zdravotnictví by mohla být lepší, kdyby snad v oboru bylo více peněz. Zdravotnictví se stále dokola zobrazuje jako nedostatkový systém. Zdá se, že se nad tímto silným tvrzením nikdo ani hlouběji nezamýšlí. Přitom právě od tohoto zdánlivého paradoxu by se měla odrazit každá ekonomická analýza zdravotnického systému. Přesně takové analýze podstaty neefektivnosti v českém zdravotnictví se věnujeme v tomto textu. Ukážeme, že nedostatek financí ve zdravotnictví je v prvé řadě iluzí, kterou vyvolává roztříštěnost peněžních toků ve státem řízeném systému. Uměle a nesmyslně jsou totiž odděleny výnosy na jedné straně (placení pojistného), náklady na straně druhé (proplácení péče) a také veškeré přerozdělování uvnitř systému. Nelze se divit, že se ve zdravotnictví nikdo nedokáže dopočítat rovnováhy. Jak uvidíme, tento stav má dva nežádoucí důsledky. Za prvé, po zdravotnictví všichni aktéři požadují větší výstup, než kolik do systému přispívají – to se týká pacientů (spotřebitelů), dodavatelů i lékařů. Přitom rozpočtová omezení se nastavují a dodržují arbitrárně pouze tak, aby přibližně vyšla souhrnná bi-

lance. Za druhé se tím vytváří prostor i pro řádově vyšší neefektivnost. Na závěr naší analýzy vyvodíme, že pro zásadní zlepšení systému by bylo nutné, aby pacienti (plátci) přistoupili na (většinově) soukromé zdravotnictví. Vzhledem k odporu veřejnosti k privatizaci předpovídáme, že se situace příliš nezlepší. Zdravotnictví sice bude v roce 2025 absolutně efektivnější než dnes. Bude existovat také menšinová část zdravotnického systému, která bude efektivnější i relativně vzhledem k možnostem, které budou v té době dostupné. Většinovým případem však zůstane zaostalý a deficitní veřejný zdravotní systém, kde budeme muset být připraveni i na chaotický bankrot.

I. Iluzorní nedostatek peněz ve zdravotnictví Ekonomie se často definuje jako věda o rozdělení vzácných statků. Vyjadřuje se tím lidská povaha toužit po mnohém, zatímco získat lze jen omezeně. Ekonomové říkají, že jak roste spotřebovávané množství, roste spotřebitelův užitek.1 V ekonomii vzácnost platí pro jakoukoliv oblast lidské činnosti, do které vstupují materiální zdroje.

Tak jako všude jinde, ani ve zdravotnictví nemůže být nikdy tolik peněz, aby jich nemohlo být ještě více. Důvod, proč nedostatek peněz ve zdravotnictví pociťujeme zvlášť silně, je jednoduchý: Jedná se o pouhou iluzi, protože po systému požadujeme větší výstup, než kolik mu poskytujeme zdrojů – a to pochopitelně není možné. Této iluzi propadáme, protože v současném systému zdravotní péče jsou zcela odtrženy prvky peněžního toku: (1) zdroje financování, (2) rozdělování financí pro poskytování služeb a (3) samotné spotřeby. V důsledku této roztříštěnosti spotřebitelé (pacienti) nemohou rozhodnout, zda by chtěli do zdravotnictví přispívat více, a to přesunem peněz z jiných položek svých výdajů. Dokud bude tato systémová roztříštěnost pokračovat, nelze objektivně – z hlediska zákaznické poptávky – říct, zda je ve zdravotnictví peněz nedostatek skutečný nebo iluzorní; tedy zda by spotřebitelé skutečně za zdravotnictví chtěli utrácet více nebo zda jsou k tomu pouze nuceni neefektivností systému.2 Z toho také vyplývá, že pouhé navyšování rozpočtů není řešením, protože i po zvýšení objemu financí bude stále požadováno ještě více

Striktně vzato se nejedná o ekonomické, tvrzení, ale o empirický poznatek z psychologie; o vztahu ekonomie a psychologie viz Rothbard (2005, s. 46-49). Jak ukázal Hayek (1945), v takové situaci není možná ekonomická kalkulace. 3 Podle Lidových novin z 20.8.2011 vydala loni VZP za zákroky, které nikdo neprovedl, 423 mil. CZK. 4 Podle statistik OECD (2011) je v ČR pouze 16,3 % výdajů na zdravotnictví přímých soukromých. 5 O morálním hazardu viz např. Mas-Colell, Whinston a Green (1995, kap. 13 a 14). 1 2

/4

POKRAČOVÁNÍ – ČESKÉ ZDRAVOTNICTVÍ: ILUZE NEDOSTATKU

peněz a nerovnováha nezmizí. Ad absurdum by každá jednotlivá položka lidské spotřeby mohla pohltit všechny zdroje. Tím více zdravotnictví, kde s pokročilými technologiemi obrovsky rostou možnosti speciální péče. Můžeme tedy shrnout, že nedostatek peněz vzniká, pokud ho vztahujeme k nadstandardní péči, kterou od systému požadujeme. Je totiž nelogické, aby v systému chyběly peníze pro standardní péči, neboť díky technologickému pokroku klesá její nákladnost. Ekvivalentně můžeme říct, že nedostatek pociťujeme, neboť po zdravotnictví implicitně požadujeme růst standardu, aniž bychom stejnou mírou navyšovali své platby do systému.

II. Trojrozměrná neefektivnost Současný zdravotní systém funguje neefektivně přinejmenším ve třech směrech: • Podstatné ztráty, které vznikají průtokem mezi oddělenými kroky (1)-(3) uvedenými výše – tj. zajištění zdrojů financování (pojišťovny), rozdělování financí pro poskytování služeb (finanční krytí poskytovatelů) a spotřeba (alokace péče mezi pacienty). • Absence dostatečné hospodářské soutěže v rámci těchto kroků. • Nedostatečná kontrola na všech stupních.3

Lze těžko odhadnout, který rozměr má větší váhu. Podstatné je, že všechny jsou propojené a nelze účinně potlačit neefektivnost jen v jednom z nich samostatně. Jediné systémové řešení, které zároveň maximalizuje efektivnost ve všech rozměrech, je přechod na plně privatizované zdravotnictví. Tak lze zajistit propojení a tím i soulad všech finančních toků, zvýšit výkonnost díky hospodářské soutěži a zároveň motivovat celý systém k intenzívní vlastnické kontrole. Záplatování nemůže přinést nic víc než dílčí úspory. Pokud dáme dohromady tuto zásadní tezi s analýzou v první části, pak z toho vyplývá, že největší prostor k zefektivnění zdravotnictví je v přístupu pacientů (spotřebitelů). Pacienti musí přijmout fakt, že jediné životaschopné zdravotnictví je soukromé, které dokáže vyrovnat obrovskou nabídku rozmanitých možností léčby, poptávku po nadstandardních službách a finanční možnosti systému. Soukromé zdravotnictví implicitně řeší (iluzorní) nedostatek financí: Nastavuje pevné rozpočtové omezení a dává do přímé souvztažnosti deklarované požadavky zákazníků a jejich ochotu za služby skutečně zaplatit. Lze předpokládat, že současný stav

neomezené spotřeby většině pacientů vyhovuje, a proto nebudou ochotni dobrovolně na sebe převzít odpovědnost plynoucí ze soukromého systému.4 Mohlo by proto v dohledné době dojít k tomu, že pacienti budou ke změně donuceni kolapsem celého systému, jako se to nedávno stalo u monopolu sázkových loterií Sazky. Zefektivnění zdravotnictví souvisí také s hlubšími otázkami morálního rozměru. Předně je třeba rozlišit elementární solidaritu (sociální dávky) a veřejné zdravotnictví. Pokud potřebným vyplatíme dávky, lze jim pomoc zajistit i soukromými poskytovateli, a to lépe než státem financovanými institucemi. Stejně tak bude čím dál důležitější rozvinout diskuzi, do jaké míry poskytovat zdravotní péči za jakýchkoliv podmínek – tedy rozpory mezi etikou a technologií. To se bude týkat udržování života (ať už předčasně narozených nebo naopak dlouhodobě hospitalizovaných), genetiky a klonování, nanotechnologií a propojení medicíny s robotikou. Je zcela zřejmé, že nekontrolovaně financovaná péče (neřízená spotřeba) v současném státem garantovaném zdravotnictví s sebou přináší také podstatný morální hazard5 a stav, který filozof Roger Scruton (2006, kap. 9, s. 79) nazval tyranií medicíny.

III. Vize zdravotnictví v roce 2025 Poslední část článku uvedu rovnou třemi tezemi, na kterých zakládám svou vizi zdravotnictví v roce 2025: • Zdravotnictví bude v roce 2025 absolutně efektivnější než dnes. • Bude existovat také menšinová část zdravotnického systému, která bude efektivnější i relativně vzhledem k možnostem, které budou v té době dostupné. • Většinovým případem však zůstane zaostalý a deficitní veřejný zdravotní systém. Ve svém prvním tvrzení vycházím z toho, že bude stárnout současná mladá generace, která je zvyklá na služby jako komoditu. Tento strukturální posun je důležitý zejména proto, že minimálně v českých podmínkách je zdravotnictví ve formě služby dostupné pouze jako luxus a převažuje zdravotnictví jako řemeslná údržba. Státní zdravotnický systém totiž ze své podstaty nepřipouští zákaznicky orientovaný servis. Zatímco dnes přes starší pacienty a lékaře do zdravotnictví proniká moderní technika velmi pomalu, pacienti z mladších ročníků budou mít na své straně skvělou znalost internetu a budou schopni aktivně využívat nových informačních možností. Lze tedy očekávat, že

nevýhoda informační asymetrie, na kterou dnes poskytovatelé péče hromadně hřeší, bude ustupovat ve světle mnohem podrobnějších informačních toků. Ať už se to bude týkat lékařských záznamů, on-line katalogů diagnóz, srovnávacích a recenzních serverů nebo blogů z nemocnic. To bude výrazně zvyšovat tlak na poskytovatele péče, aby zlepšovali nabízený servis. Toto absolutní zlepšení můžeme kolem sebe pozorovat už dnes. Vzhledem k nedokonalostem státního vlastnictví se však bude zvyšovat deficit mezi nároky a službami – a to buď v podobě finanční (přímé ztráty a dluhy), nebo v podobě morálního zastarání za moderním standardem. Tím se dostávám k druhému bodu – zda efektivnost ve zdravotnictví vzroste i relativně. Zde nelze dát jednoznačnou odpověď, neboť toto závisí na nepředvídatelných politických rozhodnutích. Vzhledem k tomu, že ve většinové populaci panuje zarytý odpor k soukromému přístupu ke zdraví, předpokládám vývoj spíše negativní. Pokud budou pokračovat drobné úpravy místo důsledné privatizace všech stupňů zdravotní péče, nebude moct veřejné zdravotnictví udržet krok s moderní péčí. Na jedné straně se ještě ostřeji vydělí elitní soukromé zdravotnictví, které bude dostupné pouze pro bohatou klientelu. Na druhé straně zůstane zaostalý a deficitní veřejný zdravotní systém, kde budeme muset být připraveni i na chaotický bankrot. Zatímco v prvním segmentu poroste i absolutní efektivnost, v tom druhém bude klesat. Bohužel, jak se zdá, bude většinovým případem ten druhý jmenovaný. Jan Průša ([email protected]) je doktorandem na Institutu ekonomických studií UK a analytikem Raiffeisen Investment Literatura 1. Friedrich August von Hayek. The Use of Knowledge in Society. American Economic Review, 25(4), 1945. 2. Andreu Mas-Colell, Michael D. Whinston, and Jerry R. Green. Microeconomic Theory. Oxford University Press, New York, 1995. ISBN: 0-1950-7340-1. 3. OECD. Statistics. OECD StatExtracts — A Web Resource, August 2011. Online, staženo v srpnu 2011 z [http://stats.oecd.org/Index.aspx]. 4. Murray N. Rothbard. Zásady ekonomie. Liberální institut, Praha, 2005. 5. Roger Scruton. A Political Philosophy: Arguments for Conservatism. Continuum, London, 2006.

Jak vysoká ta inflace vlastně je? Lukáš Pfeifer Ve sdělovacích prostředcích je nám nejčastěji prezentován vývoj inflace pomocí CPI1, tedy pomocí indexu spotřebitelských cen, který ilustruje pouze vývoj cen spotřebního zboží

a služeb nakupovaných domácnostmi v průběhu času. Podle rakouské teorie hospodářského cyklu však v průběhu monetární expanze (tedy v období navyšování cen) nejvíce

rostou ceny ve fázích výroby nejvzdálenějších od spotřeby. Ty ovšem CPI nezahrnuje. Skutečná inflace je tak daleko vyšší, než ta prezentovaná. Chcete znát její úroveň? /5

POKRAČOVÁNÍ – JAK VYSOKÁ INFLACE VLASTNĚ JE?

Vznik hospodářského cyklu Podle rakouské teorie hospodářského cyklu vznikají recese právě v důsledku předchozí monetární, respektive úvěrové expanze, která umožní investiční boom. Ten je však neudržitelný, poněvadž centrální banka stanovila uměle nízké úrokové sazby, a nárůst úvěrů je proto doprovázen poklesem úspor. Některé investiční projekty tak nemohou být pro nedostatek reálných zdrojů dokončeny. Struktura výroby se skládá z různých stádií. Zahájení investičních projektů je spojeno převážně s rozšiřováním stádií výroby vzdálenějších od spotřeby -- firmy poptávají více strojů, nemovitostí či surovin, tedy vstupů, které využívají na počátku produkčního procesu. Z toho důvodu vede úvěrová expanze k nárůstu cen zejména u těchto výrobních faktorů používaných při vzdálenějších fázích výroby. Vývoj cen spotřebního zboží a služeb ovšem zůstává v průběhu času velmi stabilní, stejně tak jako oficiální cenové ukazatele. Centrální banka proto není nucena úrokové sazby zvedat a investiční boom může pokračovat. Nízká volatilita indexu spotřebitelských cen má za následek, že monetární, respektive úvěrová expanze trvá příliš dlouhou dobu, během níž dochází ke kumulaci nerovnováh na trhu.

Vývoj cen během monetární expanze Dlouhodobá monetární expanze tak může vést k situaci, jaké jsme byli svědky v USA na vrcholu poslední monetární expanze, totiž v dubnu 2004. Tehdy rostly v USA meziročně ceny průmyslového zboží podle PPI2 o 5,8%, ceny nemovitostí podle Case-Shiller indexu3 o 17,2%, ceny akcií podle indexu S&P 5004 o 27,3% a ceny komodit podle indexu GSCI5 o 34,3%. Naproti tomu index CPI se pohyboval na (zdánlivě) optimální úrovni 2,3%. Ceny se tak vyvíjely naprosto shodně s tím, co předpokládá rakouská teorie hospodářského cyklu -- čím vzdálenější aktiva od spotřeby byla, tím zaznamenala vyšší cenový nárůst. FED, jehož hlavní cíl je udržovat stabilní cenovou hladinu, měřenou právě pomocí CPI, tak mohl nechat úrokové sazby pod hranicí 2% až do listopadu 2004. Tím došlo k obrovskému nadhodnocení trhu a následnému největšímu hospodářskému propadu od Velké deprese. Během této recese nejvíce klesají ceny, které byly v průběhu předchozí expanze nejvíce nadhodnoceny. CPI tedy zůstal opět takřka neposkvrněn. Během hospodářského propadu v listopadu 2008 tak rostl CPI v USA meziročně o 1%, avšak ceny průmyslového zboží klesaly o 1,2%, ceny nemovitostí klesaly o 19,2%, ceny akcií klesaly o 39,7% a ceny komodit klesaly o 34,2%. Je evidentní, že inflace měřena pomocí CPI je velice stabilní veličinou, jejíž explicitní či implicitní cílování sice velmi usnadňuje centrální bance dosáhnout cíle pomyslné cenové stability, avšak na úkor stability hospodářského cyklu. Je čas podívat se pravdě do očí Je na čase přestat se na vývoj cenové hladiny dívat skrz růžový filtr stabilních hodnot indexu spotřebitelských cen a uvědomit si silnou kolísavost cen napříč všemi výrobními fázemi, způsobenou aplikací příliš expanzivní mon/6

etární politiky centrální banky, která je umožněna opět díky stabilitě CPI. Z tohoto důvodu jsem sestrojil kompozitní cenový index KPI, který zohledňuje vývoj cen většiny výrobních faktorů využívaných během celého produkčního procesu, tedy vývoj cen spotřebního zboží, průmyslového zboží, cen nemovitostí, akcií a cen komodit. Vliv jednotlivých sektorů jsem upravil váhami, které představují jejich skutečný vliv na výstup ekonomiky (podle Skousenova ukazatele hrubý domácí výstup6, Gross Domestic Expenditures). Podle kompozitního cenového indexu tak nebyla inflace v USA v dubnu 2004 2,3%, ale 8,5%, stejně tak ve zmíněném listopadu 2008 nečinila inflace 1%, ale -5,9%.

KPI vs. CPI v průběhu času Z následujících grafů je zcela patrné, že KPI reaguje mnohem citlivěji na množství peněz v ekonomice, respektive na monetární politiku FEDu, než oficiální cenový ukazatel CPI. Obrázek 1: Srovnání vývoje celkových úvěrů bank v USA a vývoje cenové hladiny podle kompozitního cenového indexu (v %)

monetární expanze FEDu po roce 2001, začal kompozitní cenový index rychle růst. Z podobné úrovně jako CPI v roce 2002 se KPI do roku 2005 v důsledku úvěrové expanze vyšplhal téměř o 6% výše, než oficiální cenový ukazatel CPI. V polovině roku 2004 FED zareagoval na rostoucí nerovnováhy na trhu restriktivní monetární politikou, která trvala do poloviny roku 2006. Kompozitní cenový index opět ihned na tento vývoj reagoval, jeho růst poklesl o téměř 9% oproti roku 2005. Vývoj CPI rostoucí úrokové míry téměř nezaznamenal, poklesl pouze o 3%. Počátkem roku 2007 se v americké ekonomice začaly projevovat již nepřehlédnutelné prvky recese. FED reagoval snížením úrokových sazeb, čímž se pokusil recesi znovu odvrátit. S počátečním poklesem úrokových sazeb, respektive rostoucím množstvím peněz v ekonomice, začal KPI nejprve růst opět daleko silněji než CPI. V roce 2007 však nad vlivem monetární expanze převládla přítomnost recese, která se pokusila prostřednictvím svého očistného procesu nadhodnocené ceny aktiv dostat zpět na reálnou

Zdroj: Pfeifer, Lukáš: Současná finanční krize očima rakouské školy (Diplomová práce)

úroveň. To se v jisté míře také stalo. V červenci roku 2009 poklesl kompozitní cenový ukazatel na úroveň -13,2%, přičemž ještě v předcházejícím roce rostl o 10,1%. Očistný proces recese byl však poté ukončen aplikací bezprecedentně silné monetární ex-

Zdroj: Pfeifer, Lukáš: Současná finanční krize očima rakouské školy (Diplomová práce)

panze, kterou podpořila fiskální expanze podobného rozsahu. Nadhodnocené ceny aktiv tak dostatečně nepoklesly a nadbytečné množství peněz plynoucí z hospodářské expanze v současnosti navíc vede k dalšímu růstu cen jednotlivých aktiv.

Obrázek 2: Srovnání vývoje celkových úvěrů bank v USA a vývoje cenové hladiny podle indexu spotřebitelských cen (v %)

Podíváme-li se na vývoj jednotlivých let, je patrné, že po reakci FEDu na prasknutí dot.com bubliny, respektive po aplikaci silné

POKRAČOVÁNÍ – JAK VYSOKÁ INFLACE VLASTNĚ JE?

Současnost: Bubliny se opět nafukují Podle KPI ceny rostou k dubnu 2011 meziročně o 8,4%, zatímco CPI vykazuje nárůst pouze o 2,7%. Takto silný nárůst kompozitního cenového indexu vypovídá o příliš expanzivní monetární politice, která bude prvotní příčinou dalšího hospodářského propadu. Mé přesvědčení je založeno na jednoduché dedukci. Příčiny krize se opakují. Jediné, čím se dosud liší, je jejich razance. Monetární expanze dosáhla takové úrovně, že se úrokové sazby už téměř tři roky nacházejí blízko nule. Aby to nebylo málo, FED rozjíždí druhé kolo kvantitativního uvolňování, jehož konečné důsledky jsou pro všechny prakticky neznámé. Jisté však je, že do ekonomiky těmito kroky bylo napumpováno velké množství nových peněz. Nesrovnatelně větší množství, než jaké vyvolalo krizi současnou. V současné době

americké banky drží většinu těchto peněz v nadbytečných rezervách. Až je banky zplna využijí k úvěrové expanzi, dojde k růstu cen aktiv na jednotlivých trzích. Některé trhy budou těmito penězi zaplaveny a vzniknou tak nové bubliny. Možná se objeví na trhu potravin, komodit, či opět na akciovém trhu. Jisté je pouze to, že ke vzniku nových bublin dojde, kdy a na jakých trzích zůstává otázkou.

Jak hospodářské cykly minimalizovat Je nutné co nejdříve nahradit hlavní cenový ukazatel CPI, na jehož vývoj monetární politika reaguje, cenovým ukazatelem, který komplexně zachycuje vývoj cen ve všech fázích výroby. Předchozí dva grafy velmi přehledně ilustrují rozdíl mezi pohledem na vývoj cen prostřednictvím indexu spotřebitelských cen CPI a pohledem skrz kompozitní cenový index KPI. Stejně tak tyto dva grafy poukazují na

fakt, že určování úrovně monetární politiky pomocí vývoje CPI nemůže napomoci předcházet hospodářským cyklům, neboť CPI dostatečně nereaguje na množství peněz v ekonomice, respektive na úvěrovou expanzi a je proto pro účely monetární politiky nevhodný. Naopak kompozitní cenový index se vyvíjí velmi podobně jako množství úvěrů v ekonomice, které způsobuje boom a následný propad. Vývoj kompozitního cenového indexu dokonce v dobách hospodářských propadů předchází vývoji množství úvěrů v ekonomice, a proto je kompozitní cenový index daleko vhodnějším cenovým ukazatelem pro účely monetární politiky, než v současnosti využívaný CPI.

Lukáš Pfeifer ([email protected]) je studentem Národohospodářské fakulty VŠE v Praze

Co se týče ukazatele CPI, viz: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/inflace_spotrebitelske_ceny Bližší vysvětlení ukazatele PPI: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/ceny_prumyslovych_vyrobcu 3 Case-Shiller Index: http://www.standardandpoors.com/indices/sp-case-shiller-home-price-indices/en/us/?indexId=spusa-cashpidff--p-us---4 S&P 500: http://www.standardandpoors.com/indices/sp-500/en/us/?indexId=spusa-500-usduf--p-us-l-5 IndexGSCI: http://www.standardandpoors.com/indices/main/en/us/?pagename=Spcom_Beta%2Findices%2Fmain&pageNav=No&i_rpqSearch=NO&findindex=GSCI 6 Hrubý domácí výstup ve Skousenově pojetí – viz: http://www.ssees.ucl.ac.uk/publications/working_papers/wp113.pdf 1 2

Pracovní doba v dobách „divokého“ kapitalismu Hynek Řihák Jednou z kritických výhrad vznášeným vůči období tzv. divokého kapitalismu je i dlouhá pracovní doba v továrnách a živnostech. V tomto příspěvku si ukážeme, že tento nepříznivý soud není ani zdaleka tak oprávněný, jak se může na první pohled zdát. Při analýze problému pracovní doby v dobách divokého kapitalismu se opřeme zejména o nedávno vydanou knihu historika Lukáše Fasory „Dělník a měšťan: vývoj jejich vzájemných vztahů na příkladu šesti moravských měst 1870-1914“.

Délka pracovní doby Z našeho dnešního pohledu byla pracovní doba opravdu dlouhá. L. Fasora uvádí, že na přelomu 70. a 80. let 19. století byla délka pracovní doby v rozsahu 12 až 14 hodin denně včetně přestávek -- na oběd někde i dvouhodinových (Fasora, s. 73). Směrem ke konci 19. století měla tendenci klesající (částečně vlivem regulací, které však nebyly tehdy brány moc vážně - viz níže). A tak pro rok 1906 cituje Fasora následující údaje pro Dolní Rakousko a Vídeň (nejbohatší oblasti habsburské monarchie): pětina zaměstnanců pracovala nejvýše 9 hodin denně a 76,6% zaměstnanců nejvýše 10 hodin denně. Zároveň docházelo k diferenciaci pracovních dob dle odvětví. Na Moravě dosahovala ve strojírenském průmyslu a stavebnictví pracovní doba typicky 9,5 hodiny, ale v textilním průmyslu, oděvnictví a potravinářství činila zpravidla více než 10 hodin (Ibid, s. 72, viz i tabulku na s. 71). Můžeme pro vyšší představu uvést několik konkrétních příkladů. Například v železárnách

ve Frýdlantu nad Ostravicí se pracovalo do roku 1881 průměrně 13 hodin denně (přestávky nezapočteny) a často ještě přesčas (Sysalová, s. 69). Pracovní doba ve sklárně v Dolní Lipové (Lipová) byla dle pracovního řádu k roku 1888 zhruba 10-12 hodin denně (přestávky nezapočteny) a maximálně mohla být až 84 hodin týdně (Štěpán, s. 29)! Ve Vsetínských nábytkových továrnách (výroba byla sezónní) se pracovalo 12 hodin denně včetně přestávek, ale pracovní doba mohla být zvýšena až na 14 hodin, pokud bylo více zakázek anebo mohl být zaveden dvousměnný provoz (Baletka, s. 106). Byly zde i snahy státu pracovní dobu regulovat. Ve starém Rakousku byla zákonem například dána 11 hodinová pracovní doba a v prvním desetiletí 20. století byla v řadě evropských zemí za den pracovního klidu prohlášena neděle (Fasora, s. 74 a Jordánková, s. 77). Nicméně i přes tyto snahy si naši předci s délkou pracovní doby moc hlavu nelámali. J. Procházka konstatuje, že ve 2. polovině 19. století se u nás omezení pracovní doby často nedodržovala anebo se nahrazovala doba požadavkem na vyšší intenzitu práce (Procházka, s. 103). To ovšem neznamená, že pracovní doba musela být delší než uzákoněná (příp. intenzita práce větší). Výkyvy se děly i na opačnou stranu. Někdy byla sjednána mezi zaměstnavateli a zaměstnanci doba kratší. A délka pracovní doby také závisela na stavu trhu. Například pro rok 1899 se uvádí: „V mnoha továrnách brněnských nepřipadá průměrně na 1 den ani 8 hodin práce, ba někdy ani

ne snad 6 hodin práce.“ (Fasora, s. 74 a 75). L. Fasora uvádí, že státní statistika zachycovala změny v pracovní době až od roku 1904, oporou byly zprávy živnostenských inspektorů (zřejmě z jejich občasných kontrol) a zejména tarifní smlouvy (tj. to, co bylo předem sjednáno). Pro dřívější dobu platí: „Údaje pro starší dobu pocházejí z mnohem širšího spektra zdrojů a jejich důvěryhodnost je také poněkud nižší.“ (Fasora, s. 70-1). Skutečnou průměrnou délku pracovní doby tedy nejsme schopni řádně určit. Ta se často měnila -- podle toho, jak se podnikatelé snažili určit změny v poptávce (uspokojování) spotřebitelů a jak byli schopni opravovat svoje chyby v určování této poptávky. Pro srovnání je obecně známo, že pracovní doba rolníků byla v době zemědělských prací velmi dlouhá (od východu do západu slunce). V zimě se ale na polích nepracovalo. Nicméně v nově vydaných „Dějinách zemědělství v Čechách a na Moravě“ se uvádí, že rolník pracoval i v zimě, kdy se připravoval na zimu (Beranová, s. 264). V zimě se také mlátilo obilí (Novák, s. 217). A v některých krajích se provozovala navíc i domácká výroba.

Ekonomická vsuvka Na volný čas (volnočasové aktivity) je nutné hledět jako na vzácný statek, který je částí duševního příjmu každého člověka. Jako každý jiný statek, tak i volný čas je předmětem lidského jednání a vztahuje se na něj tedy zákon klesajícího mezního užitku. Čím více jednotek volného času (například hodin) mám, tím nižší potřeby s ním budu pokrývat (například nejpr/7

POKRAČOVÁNÍ – PRACOVNÍ DOBA V DOBÁCH „DIVOKÉHO” KAPITALISMU

ve uspokojím potřebu spánku, až poté potřebu procházky v přírodě, až poté třeba potřebu hodinové diskuze s manželkou atd.). Volný čas však má i jisté náklady obětované příležitosti. Tyto náklady představují ztrátu statků a služeb, které si mohu koupit za mzdu, kterou si mohu vydělat trávením času prací. Tyto statky a služby jsou také vzácné a jsou předmětem lidského jednání, a tím se na ně také vztahuje zákon klesajícího mezního užitku. Čím více si užívám volného času, tím méně mám statků a služeb, a musím se tak obejít bez pokrytí stále většího množství potřeb, které jsou tyto statky a služby schopny pokrýt. Trávení času v práci má také své náklady obětované příležitosti v podobě ztráty určitého počtu jednotek vzácného volného času, a tím i ztráty uspokojení jiných potřeb, které může volný čas pokrýt. Užívání volného času anebo trávení času prací předpokládá, že musím jednotky svého celkového času, které mám k dispozici (chceteli: který mi byl na této zemi vyměřen), rozdělovat podle nějakého klíče mezi tyto dvě aktivity. V tom člověku pomáhá právě zákon klesajícího mezního užitku a ordinální hodnotová škála, která je vlastní každému jednajícímu, a která umožňuje jednotlivci porovnávat mezní užitky z jednotlivých aktivit mezi sebou. Pokud začnu jednotky svého celkového času věnovat nejprve pracovní aktivitě (protože mi to přináší větší užitek), tak dojdu do bodu, kdy by můj mezní užitek z další jednotky mého celkového času, kterou bych vynaložil na získání statků a služeb prací, poklesl (přesněji řečeno mně klesá užitek z těchto statků a služeb) pod můj mezní užitek z této jednotky času vynaložené na volný čas (přesněji řečeno se jedná o užitek z těchto volnočasových aktivit). V tomto okamžiku proto využiji tuto další jednotku svého celkového času pro volný čas. Přirozeně to platí i naopak, pokud by můj mezní užitek z další jednotky mého celkového času, kterou bych vynaložil na volný čas, poklesl pod můj mezní užitek z této jednotky času vynaložené na získání statků a služeb prací, tak tuto další jednotku svého celkového času věnuji práci. Výsledkem bude nějaká kombinace času tráveného prací a volného času, kdy budou mezní užitky z obou dvou aktivit mít tendenci se zhruba vyrovnat (nikoliv rovnat!). Například budu chtít při dané určité mzdě pracovat 6 hodin a 18 hodin si užívat volného času. S touto představou můžu jít svoji práci nabídnout na trh. Čas je spojitá veličina, přesto je však praktické nakupovat (viz níže) a i prodávat (třeba kvůli dopravě do místa práce) výrobní faktor práce v nespojitých veličinách - např. v "bloku" o osmi hodinách (vliv mají i státní regulace). Opět bude záviset na mé hodnotové škále, zda se mi vyplatí hledat jinou práci (s určitými náklady) s kratší pracovní dobou nebo vůbec nepracovat anebo přijmout požadavek poptávajícího, protože odmítnutí tohoto požadavku by třeba mohlo znamenat, že nakonec statky a služby získám jen ve velmi omezeném množství nebo vůbec. Poptávající výrobního faktoru práce má tu výhodu, že může moje rozhodnutí ovlivnit změnou nabízené mzdy (zvyšováním mzdy rostou náklady obětované příležitosti - mezní užitek určité jednotky statku - přesněji zde souboru /8

statků a služeb - je vždy vyšší než mezní užitek menší jednotky tohoto statku; k teorii užitku detailněji a lépe viz Rothbard, s. 29-32) Pro toho, kdo ztratil niť, zjednodušeně: zaměstnance zajímá nejen výše platu, a to co si za něj mohou koupit, ale i volný čas, který jim zbyde, pokud chodí do práce. Obě tyto skutečnosti zaměstnanci poměřují (vedle toho můžou někteří z nich poměřovat i přitažlivost/odpudivost práce případně jiné méně významné skutečnosti) a podle toho, jak jsou pro ně důležité, se tito rozhodují, kolik času věnují práci a kolik volnému času. Z toho také plyne, že lidé při svém jednání musí zvažovat úroveň bohatství (jeho vzácnost) ve společnosti.

Chceme pracovat déle! Jak je patrné, tak někteří zaměstnanci mohou chtít pracovat déle, než jaká je předepsaná pracovní doba (tito jsou tedy regulacemi poškozováni). Také ochota více pracovat se u toho samého člověka může v různých dobách měnit. Nás však zajímá především doba tzv. divokého kapitalismu ve starém Rakousku (pro naše účely zhruba od poloviny 19. století do 1. světové války). Tudíž nás zajímá doba, kdy docházelo k postupné industrializaci našich zemí a kdy docházelo (k do té doby) bezprecedentnímu růstu kvality života a bohatství společnosti (Machačová, s. 113 a 454, viz i Fasora, s. 68)). Přesto se zdá, že řada potřeb, které jde krýt nakoupeným zbožím a službami, pokryta nebyla. Alespoň se tak domnívala značná část tehdejších pracujících. Jinými slovy, volný čas měl pro tehdejší pracující často menší hodnotu než zboží a služby, na které si mohli vydělat prací. Pracující měli zájem na zkrácení pracovní doby (často prosazené dohodou se zaměstnavatelem a nikoliv nařízením státu) jen do určité míry, a pak už preferovali trávit čas v práci. To velmi dobře ilustruje kniha L. Fasory. Ten ve své knize uvádí, že zatímco v 80. a 90. letech 19. století bylo snížení délky pracovní doby (až) druhým nejčastějším požadavkem, a to po mzdových požadavcích, později se dostalo mezi požadavky střední důležitosti (Fasora, s. 73). Například v případě početného brněnského textilního dělnictva Fasora uvádí pro stávky z let 1869, 1889 a 1899, že: „Debatě o zařazení požadavku na zkrácení pracovní doby se dokonce organizátoři stávek snažili spíše vyhnout, neboť naráželi na nepochopení ze strany dělníků, kteří byli kvůli vyšší mzdě ochotni pracovat i déle než obvyklých 12-14 hodin denně a otázkou produktivity práce nebo regenerace pracovní síly si příliš nelámali hlavu.“ (Ibid, s. 74). (Výjimkou byla stávka roku 1885.) Dále vyvozuje, že zaměstnanci dávali jednoznačně přednost delší pracovní době, kdy si mohli více vydělat, před tím, že by se jejich materiální poměry snížily (hůře by osúpkojovali své potřeby). Spokojenosti s pracovní dobou bylo dosaženo v hlavních odvětvích relativně brzy, někde již na přelomu 80. a 90. let, kdy se běžná délka pracovní doby blížila deseti hodinám denně (Ibid, s. 74). Ovšem při diferenciaci mezi jednotlivými obory (viz Ibid, s. 71 tabulka). Velmi dobrým příkladem jsou pak převážně neprovdané ženy zaměstnané v textilním průmyslu.

Ty zpravidla nabízely pouze nekvalifikovanou pracovní sílu, za tomu odpovídající výdělky, které umožňovaly pokrývat zbožím a službami jen málo potřeb (z jejich pohledu). Proto měl pro většinu z nich volný čas ve srovnání s možností získat další zboží a služby malou hodnotu. Fasora uvádí jako příklad situaci v oděvním průmyslu, který se navíc vyznačoval značnou sezónností výroby (tj. průměrná pracovní doba nebyla zřejmě tak dlouhá, jak se může zdát): „I při stálejším pracovním poměru bylo dodržování jedenáctihodinové pracovní doby zcela iluzorní, dělnice přímo vyhledávaly možnost pracovat déle a zaměstnavatele k obcházení předpisů nutily.“ Pracovní doba v domácké výrobě v návalu zakázek stoupala dokonce až k 20 hodinám denně (Ibid, s. 75). Jinými slovy: délka pracovní doby nebyla pro neprovdané ženy často vůbec podstatná (Ibid, s. 76). (Pozn.: Vdané ženy přirozeně měly svůj hlavní a někdy jediný příjem ve formě podílu na platu svého muže. Pracující ženy také musely v té době čelit snaze svých mužských kolegů o restrikce ženské práce). Regulace délky pracovní doby by tak, jak je patrné z uvedeného, řadu pracujících poškodila! Pokud si vzpomeneme (viz výše) na sklárnu v Dolní Lipové, tak zde se dle tvrdého (dle autorů statě) pracovního řádu pracovalo až 84 hodin týdně, přesto v ní pracovalo několik desítek lidí a jejich počet vzrůstal (Štěpán, s. 30). To není náhoda. Jak vysvětluje tyto skutečnosti historik L. Fasora? Dle jeho soudu souvisela spokojenost dělníků s délkou pracovní doby na začátku 20. století s faktem, že jejich starší kolegové pracovali v 70. a 80. letech 19. století 12 až 14 hodin denně (včetně přestávky na oběd) (Ibid, s. 73). Dále Fasora říká, že je potřeba přihlédnout k mentálním změnám: „Důležitým faktorem je totiž například fenomén míry individuální spokojenosti s vlastním volným časem, stojící hlavně na srovnání aktuálního stavu s minulostí, a v neposlední řadě je také nasnadě otázka povědomí dělnictva o vzájemné souvislosti faktorů pracovní doby, regenerace pracovní síly, průměrné hodinové mzdy a produktivity práce.“ (Ibid, s. 72). Pokud tomu tak skutečně bylo, tak je krajně nepravděpodobné, že by dělníkům zároveň unikl ten fakt, že se jejich předchůdcům často podařilo dohodou se zaměstnavateli pracovní dobu zkrátit. Spokojenost daná strachem z návratu minulosti by pak nebyla plně vysvětlitelná. Jak uvádí sám Fasora, regenerací pracovní síly se v té době lidé moc netrápili (viz níže i výše). U nekvalifikovaných dělníků lze také docela pochybovat o tom, že si byli nějakých hlubších souvislostí vědomi (přednostně se orientovali ve svých vlastních potřebách a na trhu, kde nabízeli svoji práci a nakupovali statky a služby). Jedině zmínka o individuální spokojenosti s volným časem se blíží vysvětlením ekonomické teorie.

Regenerace pracovní síly Dlouhá pracovní doba znamená často pokles produktivity kvůli únavě či vyčerpání a nese s sebou riziko úrazů. Četnost úrazů má však, jak věděl již slavný ekonom A. Smith, vliv na výši platu. Jedná se o tzv. kompenzaci rizika, kdy plat má tendenci růst s počtem úrazů (pro detailnější

POKRAČOVÁNÍ – PRACOVNÍ DOBA V DOBÁCH „DIVOKÉHO” KAPITALISMU

informace viz Murray). Zaměstnavatel musí kvůli úrazům hlouběji sáhnout do kapsy, také pokles produktivity ho příliš netěší. Existují tedy silné ekonomické argumenty pro zkrácení dlouhých pracovních dob. Ty jsou však limitovány a někdy zvráceny některými jinými faktory, které mají také vliv na hospodárnost výroby - například některé technologické procesy vyžadují určitý minimální čas (například tavení surovin pro získání železa nebo výrobu skla atp.), jiné činnosti vyžadují, aby alespoň několik hodin denně byli lidé spolu v kontaktu a mohli se dohodnout (například projektování stavby). Tím se zde však zabývat nebudeme. Podíváme se na to, jak to viděli tehdejší účastníci pracovních vztahů. Fasora uvádí následující: „Otázka regenerace pracovní síly byla v tarifních smlouvách tematizována velmi málo, byla zřejmě svoji abstraktností mimo horizont vyjednávajících a problém se okrajově objevoval hlavně v osvětových rubrikách socialistického tisku." (Fasora, s. 74). V podstatě můžeme říci, že tehdejší lidé nedokázali řadu důsledků delší pracovní doby objevit. Možné také je, že regenerace pracovní síly ležela nízko na hodnotových škálách těchto lidí. Pro první variantu by hovořil i fakt, že ani ve státních tabákových továrnách (státní monopol zaměstnávající především ženy) se moc neřešily problémy se špatným vzduchem a s deformací páteře (Ibid, s. 60).

Úskalí aktivismu Na úskalí aktivismu ohledně regulace délky pracovní doby upozornil ekonom H. Hazlitt ve své světově známé knize „Ekonomie v jedné lekci“. Kdyby hypotetický aktivista otevřeně prosazoval zkrácení pracovní doby při zachování totožné hodinové nebo úkolové mzdy, musel by se pravděpodobně (vzhledem k výše uvedenému) velmi rychle před rozlobenými pracovníky spasit útěkem (tento návrh je ovšem i z jiných pohledů problematický -viz Hazlitt, s. 63-4). Co varianta se zkrácením délky pracovní doby a odpovídajícím (aby byla zachována výše původní mzdy) zvýšením hodinové nebo úkolové mzdy? Na tuto otázku odpovídá Hazlitt ve zkratce přibližně následovně: Toto rozhodnutí bude mít za následek zvýšení výrobních nákladů. Důsledkem bude růst nezaměstnanosti. Nejméně efektivní pracovní síla příjde o práci a výroba poklesne. Díky tomu porostou ceny, takže pracující si toho za svou mzdu koupí méně. Nižší zaměstnanost bude snižovat poptávku, a tak může být vývoj cen dále různý (Hazlitt, s. 64-5). Shrnuto: řada pracovníků bude bez práce a zboží a služeb bude méně. Lze dodat, že někdy výroba o tolik nepoklesne, protože zaměstnavatelé budou naléhat na zaměstnance, aby více v práci přidali. Dřina navíc není ovšem pro zbylé zaměstnance žádná výhra. (Zdaňování zisku podnikatelů a jeho přemísťování k zaměstnancům zde probírat - vzhledem k jeho zřejmým ničivým dopadům na uspokojování potřeb - nebudeme). Je potřeba si uvědomit ještě jeden rozměr, který má délka pracovní doby (pokud jsou s ohledem na produktivitu rozumně dané přestávky - přirozeně toto může těžko někdo určit od kancelářského stolu) - umožňuje rozsáhlejší produkci statků a služeb, a tím zvyšuje reálné platy pracujících a blahobyt společnosti. Tím

může přispět i k vyššímu preferování volného času. I díky tomu jsme dnes tam, kde jsme.

Závěr Jak je patrné, není správné tvrdit, že pracovní doba v období tzv. divokého kapitalismu byla dlouhá. Tehdejší pracovní doba byla dlouhá jen z našeho pohledu, z pohledu lidí, kteří mohou statky a službami uspokojovat oproti lidem druhé poloviny 19. století a začátku 20. století podstatně větší množství svých potřeb. Naopak lidé tohoto období raději o své vůli věnovali více svého času práci než volnu. Tj. raději se věnovali zvyšování dostupné zásoby statků a služeb než odpočinku a zábavě. Navíc je zřejmé, že skutečnou délku pracovní doby v období tzv. divokého kapitalismu známe jen velmi hrubě. A také je zřejmé i to, že lidé tehdejší doby, ať už byli podnikateli, zaměstnanci v továrnách a živnostech nebo státními úředníky, velmi pravděpodobně neznali prakticky vůbec souvislosti mezi délkou pracovní doby a případným poškozením zdraví. Z pohledu tehdejší doby se tak délka pracovní doby v továrnách a živnostech jeví podstatně přijatelněji, a to obzvláště pokud si uvědomíme délku pracovní doby na venkově a výši tamějších příjmů. Hynek Řihák ([email protected]) je projektantem

Literatura: 1. Baletka, L. aj. Vsetín: město a čas. Vsetín: Masarykova veřejná knihovna 2008, ISBN 978-80-904139-1-7. 2. Beranová, M. a Kubačák, A. Dějiny zemědělství v Čechách a na Moravě. Praha: Libri 2010, ISBN 978-80- 7277-113-4. 3. Fasora, L. Dělník a měšťan: vývoj jejich vzájemných vztahů na příkladu šesti moravských měst 1870-1914. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2010, ISBN 978-807325-233-5. 4. Hazlitt, H. Ekonomie v jedné lekci. Praha: Liberální institut 1999, ISBN 80-902701-2-3. 5. Jordánková, H. a Sulitková, L. Brno. II. díl, Historická předměstí a Staré Brno. PrahaLitomyšl: Paseka 2010, ISBN 978-80-7432-077-4. 6. Machačová, J. a Matějček, J. Nástin sociálního vývoje českých zemí 1781-1914. Praha: Univerzita Karlova - Nakladatelství Karolinum 2010, ISBN 978-80-246-1679-7. 7. Murray, J.E. a Nilsson L. Risk Compensation for Workers in Late Imperial Austria. Center for Austrian Studies [online, 2006]. Dostupný z (přístup 07/2010): http://cas.umn.edu/assets/pdf/wp062.pdf 8. Novák, P. Rolník - Vysočina - Příklad Viléma Richlého a rodin z Mirošova a Dušejova. In Fasora, L. aj. Člověk na Moravě 19. století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2008, ISBN 978-80-7325-147-5. 9. Procházka, J. „Sociální“ u T. G. Masaryka. In: T. G. Masaryk a sociální otázka. Hodonín: Masarykovo muzeum v Hodoníně 2002. 10. Rothbard, M. N. Ekonomie státních zásahů. Praha: Liberální institut 2001, ISBN 80-86389-10-3. 11. Sysalová, P. Historie železáren ve Frýdlantu nad Ostravicí: (od počátku do roku 1913). Ostrava: Montanex 2008, ISBN 978-807225-278-7.

Chtěli byste podpořit vydávání elektronického časopisu Terra libera? Staňte se členem

KLUBU PŘÁTEL LIBERÁLNÍCH MYŠLENEK Členstvím nejen podpoříte šíření liberálních myšlenek prostřednictvím časopisu Terra libera, ale získáte i další výhody. Tento klub Vám nabízí tři typy členství:

Bronzové členství lze na jeden rok získat poskytnutím daru ve výši minimálně 500 Kč ve prospěch LI. Bronzoví členové získají Terra libera v elektronické podobě, pozvánka na diskusní fóra Liberálního institutu a slevu 20 % na veškeré publikace a reklamní předměty LI.

Stříbrné členství lze na jeden rok získat poskytnutím daru ve výši minimálně 1000 Kč ve prospěch LI. Stříbrní členové získají Terra libera v elektronické podobě, pozvánka na diskusní fóra a přednášky Liberálního institutu a slevu 30 % na veškeré publikace a reklamní předměty LI.

Zlaté členství lze na jeden rok získat poskytnutím daru ve výši minimálně 10000 Kč ve prospěch LI. Zlatí členové získají Terra libera v elektronické podobě, pozvánka na diskusní fóra a VIP pozvánka na přednášky Liberálního institutu slevu 30 % na reklamní předměty LI, veškeré publikace LI vydané v daném roce zdarma a VIP místa na akcích pořádaných LI. A jak se stát členem Klubu přátel liberálních myšlenek?

K registraci stačí vyplnit registrační formulář na stránkách www.libinst.cz, zaslat jej na adresu [email protected] a poukázat zvolenou částku na účet LI (do zprávy pro příjemce prosím uveďte "DAR" a "celé jméno"), případně ji složit hotově v sídle Liberálního institutu ve Spálené ulici. V případě daru převyšujícího 1000 Kč je možné částku odečíst od základu daně z příjmu (více informací na stránkách LI).

On-line archív

TERRA LIBERA z let 2000–2010 dostupný na stránkách

www.libinst.cz

TERRA LIBERA je vydávána společností TERRA LIBERA. Kontaktní adresa: TL, c/o Liberální institut, Spálená 51, 110 00 Praha 1 E-mail: [email protected] Její vydávání není povoleno ani schváleno žádnou státní institucí.

/9