Raţba stříbrných mincí v Kutné Hoře a Jáchymově

Bankovní institut Vysoká škola Praha Katedra finančních obchodů

Raţba stříbrných mincí v Kutné Hoře a Jáchymově Bakalářská práce

Autor:

Karel Jelínek bankovní management

Vedoucí práce:

Praha

Ing. Zbyněk Kalabis

Duben, 2009

Prohlášení:

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a s pouţitím uvedené literatury.

V Chebu dne 8. dubna 2009

Karel Jelínek

Anotace Obsahem mé bakalářské práce je zmapování historie vývoje mincovnictví na území Čech, Moravy a Slezska od 10. století do konce 16. století. Podává informace o organizaci mincovnictví na území Čech. Mapuje vývoj raţby stříbrných mincí v mincovnách v Kutné Hoře a v Jáchymově. Práce poskytuje přehled mincovních nominálů raţených v obou mincovnách v jednotlivých časových obdobích. Zabývá se téţ "horním zákoníkem "Ius regale montanorum". Výsledkem mé bakalářské práce bylo stanovení významu obou mincoven pro vývoj mincovnictví v Čechách i ve střední Evropě, význam horního zákoníku pro vývoj mincovnictví a hornictví na území Čech od 13. století.

Annotation The content of my baccalaureate work is maping of historical development of the coinage on the territory of Czech, of Moravia, of Silesia since the 10th century till the end of the 16th century. It is giving the information about the organization of coinage on the territory of Czech. It is mapping the development of mintage silver coins in the mints in Kutná Hora and in Jáchymov. Baccalaureate work affords overwiev of mint nominals coinaged in both mints individual time periods. It is concerned too the main law-book “Ius regale montanorum“. The result of my baccalaureate work was the determination of meaning both mints for developement of the coinage in Czech and in the middle Europe, the meaning of main lawbook for development coinage and mining on the territory of Czech since the 13th century.

Poděkování:

Chtěl bych poděkovat mému vedoucímu práce, panu Ing. Zbyňkovi Kalabisovi, bez jehoţ vstřícnosti, pomoci a trpělivosti bych se při psaní této práce neobešel.

Obsah ÚVOD ................................................................................................................................... 8 1.

2.

3.

4.

5.

PRVOPOČÁTKY VZNIKU ČESKÉHO STÁTU A VZNIK PENĚZ .................. 10 1.1

Rozkvět feudalismu ve 13. – 15. století, státoprávní uspořádání českého státu v období středověku .............................................................................................. 10

1.2

Vznik peněz ........................................................................................................... 14

VÝVOJ MINCE V ČECHÁCH ................................................................................ 17 2.1

Období vzniku českého mincovnictví ................................................................... 17

2.2

Mincovní právo ..................................................................................................... 18

2.3

Organizace mincovnictví ....................................................................................... 20

DĚJINY JEDNOTLIVÝCH DRUHŮ MINCÍ A MĚN .......................................... 23 3.1

Předmonetární období ........................................................................................... 23

3.2

Keltské období ....................................................................................................... 23

3.3

Měna denárová ...................................................................................................... 24

3.4

Měna grošová ........................................................................................................ 25

3.5

Měna tolarová ........................................................................................................ 26

3.6

Středověká mincovna ............................................................................................ 26

3.7

Technická stránka výroby mincí ........................................................................... 27

IUS REGALE MONTANORUM – PRÁVO KRÁLOVSKÉHO HORNÍKU ...... 29 4.1

Ius regale montanorum - obsah ............................................................................. 29

4.2

Vývoj mincovního práva v Čechách ..................................................................... 31

4.3

Význam Ius regale montanorum ........................................................................... 33

RAŢBA STŘÍBRNÝCH MINCÍ V KUTNÉ HOŘE............................................... 35 5.1

Historie města Kutná Hora .................................................................................... 35

5.2

Vlašský dvůr .......................................................................................................... 37

5.3

Mincovní nominály raţené v kutnohorské mincovně ........................................... 41

5.3.1

Praţský groš..................................................................................................... 41

5.3.2

Parvus .............................................................................................................. 43

5.3.3

Půlgroš ............................................................................................................. 44

5.3.4

Peníz ................................................................................................................ 44

5.3.5

Haléř ................................................................................................................ 45

5.3.6

Bílý groš .......................................................................................................... 45 6

5.3.7

Bílý peníz......................................................................................................... 46

5.3.8

Malý groš ......................................................................................................... 46

5.3.9

Malý peníz ....................................................................................................... 47

5.3.10

Tolar ............................................................................................................ 47

5.3.11

Zlatník.......................................................................................................... 48

5.3.12

Krejcar ......................................................................................................... 48

5.4.

6.

7.

Mincmistři v Kutné Hoře, jejich značky ............................................................... 49

5.4.1

Mincmistři v Kutné Hoře................................................................................. 49

5.4.2

Značky mincmistrů na kutnohorských mincích .............................................. 49

RAŢBA STŘÍBRNÝCH MINCÍ V JÁCHYMOVĚ ............................................... 53 6.1

Jáchymovská mincovna v 15. a 17. století ............................................................ 53

6.2

Mincovní nominály raţené v jáchymovské mincovně .......................................... 54

6.3

Mincmistři v Jáchymově ....................................................................................... 60

6.4

Značky mincmistrů na jáchymovských mincích ................................................... 61

MINCOVNICTVÍ ČESKÉHO STÁTU 17. – 20. STOLETÍ.................................. 64

ZÁVĚR ............................................................................................................................... 66 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY ............................................................................. 68 Bibliografie ...................................................................................................................... 68 Internetové stránky .......................................................................................................... 69 Osobní konzultace............................................................................................................ 69 SEZNAM POUŢITÝCH ZKRATEK .............................................................................. 70 Seznam obrázků ............................................................................................................... 70 Seznam tabulek ................................................................................................................ 70 PŘÍLOHA .......................................................................................................................... 71

7

ÚVOD Na našem historickém území – samozřejmě v různých historických obdobích – obíhalo mnoho cizích mincí, ať uţ se souhlasem panovníka nebo bez něho. Mnohdy se jednalo i o raţby ze zemí značně vzdálených, jak nás o tomto informují různé mincovní nálezy. Technická a výtvarná úroveň platidel, charakter měny i jakost vţdy byly spolehlivým zrcadlem současné situace konkrétního státního zřízení. Na našem historickém území tak, jako jinde, vţdy měnové poměry úzce souvisely s dobou své existence, politickou, hospodářskou a obchodní situací státu i jeho okolí. Doby klidu a prosperity obvykle provázela pevná hodnotná měna, naopak v období válek pravidelně spojených s hospodářským a obchodním rozvratem se setkáváme se snahou řešit tíţivou situaci obrovskými emisemi znehodnoceného oběţiva charakteristickou pro inflaci. Tak, jako v řadě dalších okolních zemí, i u nás podléhala kovová platidla všem těmto vlivům. Jednotlivá historická období měla značný vliv na obrazovou náplň mincí, jejich výtvarných stylů. Také technická úroveň byla vázána na úroveň technologie mincoven, která se samozřejmě vyvíjela. Na základě studia různé odborné literatury, osobních konzultací a v neposlední řadě i návštěvami muzeí v Kutné Hoře a Jáchymově bych chtěl podat ucelený přehled vývoje mincovnictví na území tehdejšího českého státu. Cílem mé práce je podat informace o vzniku a vývoji mincovnictví na území českého státu v období od středověku, a to především v mincovnách v Kutné Hoře a Jáchymově, a objasnit význam obou mincoven, tak i Ius regale montanorum - horního zákoníku. Svoji práci jsem rozvrhl do několika kapitol. Hlavní obsahovou náplní mé práce jsou kovová platidla a jim příbuzné raţby v mincovnách v Kutné Hoře a Jáchymově. Počátek práce popisuje stručný přehled státoprávního uspořádání v době středověku, konkrétně ve 13. - 14. století. Dále popisuji vývoj mince v Čechách, a dějiny jednotlivých druhů mincí a měn raţených na území tehdejšího českého státu. Pro vývoj mincovnictví na území tehdejších Čech, ale i okolních států, nelze opomenout nejdůleţitější právní dokument Ius regale montanorum – horní zákoník, vydaný v roce 1300 králem Václavem II. 8

Největší pozornost mé práce je kladena na vývoj a raţbu mincí v mincovnách v Kutné Hoře a Jáchymově. V této části má práce popisuje historický vývoj obou mincovních měst, dále pak poskytuje přehled raţených mincovních nominálů jak v textové, tak i v grafické části. V závěru poskytuje má práce stručný přehled vývoje mincovnictví na našem území v období 17. - 20. století. V příloze je uveden výčet hesel a odborných názvů, uvedených v práci. Jednotlivá hesla a názvy jsou stručné a slouţí k získání základních přehledných informací o významu slov, která jsou uvedena v práci.

9

1.

PRVOPOČÁTKY

VZNIKU

ČESKÉHO

STÁTU A VZNIK PENĚZ 1.1

Rozkvět feudalismu ve 13. – 15. století, státoprávní uspořádání

českého státu v období středověku Ve 13. a 14. stol. se český stát vnitřně upevnil, zesílil hospodářsky a dosáhl největšího územního rozmachu v celé své historii. Zaujal přední místo mezi středoevropskými zeměmi. Karel IV. dosáhl jako první z českých panovníků na císařskou korunu. Společnost byla tvořena vyšší šlechtou (pány) a niţší šlechtou (vladyky, zemany, rytíři). Velký rozmach prodělávalo v této době zemědělství, kde se rozšířilo uţívání pluhu a plně se prosadil trojpolní systém hospodářství. Velký význam pro rozšiřování zemědělské obdělávané půdy měla postupující kolonizace, která dosáhla ve 13. století svého vrcholu. Předchozí etapy kolonizace byly prováděny především domácím obyvatelstvem. V této etapě se stávali novými osídlenci (převáţně v pohraničních oblastech) hlavně němečtí kolonisté. Prostřednictvím lokátora skládali feudálnímu pánovi obnos peněz, zvaný zákup, a feudál jim za to zaručoval dědičné uţívání půdy za pevně stanovené poddanské dávky a povinnosti. Došlo i k plnému oddělení řemesla od zemědělství. Docházelo nejen k rozšiřování zemědělské půdy, zakládání nových vesnic, ale i k zakládání prvních středověkých měst. Města vznikala z řemeslnických a obchodních osad a trţišť u klášterů, v podhradí kníţecích sídel, na obchodních křiţovatkách při brodu řek, na neobydlených plochách, na zelené louce a horní města u nalezišť rud. Města byla zakládána systémem lokací – jednalo se o pečlivý výběr místa. Hlavní roli zde sehrála osoba lokátora. Ten prováděl středověké osidlování, stanovoval architektonický ráz nově vznikajících měst. Nově vznikající města měla význam především jako centra řemesel a obchodu. Obranný, strategický význam měst měl vliv i na rozvoj peněţnictví - města byla sociálními centry, centry kultury a vzdělanosti. Vznikala města královská, která byla zakládána panovníkem – např. Plzeň, Brno, Litoměřice. Dále byla církevní šlechtou zakládána města poddanská, zvláště při klášterech, nebo šlechtou světskou na panské půdě – např. Pardubice, Telč. Vznikala také horní města – např. Jihlava, Kutná Hora, Stříbro. Obyvatelé těchto měst vytvářeli novou sloţku feudální společnosti. Tato společnost 10

poţívala větších osobních i kolektivních svobod a práv. Ve městech se stal vládnoucí vrstvou patriciát, který tvořili nejbohatší měšťané, vesměs obchodníci, pocházející často z řad německých kolonistů. Další vrstva městského obyvatelstva byla tvořena řemeslníky a mistry, kteří se podle oborů řemesla sdruţovali v ochranné organizace zvané cechy. Cechy rozhodovaly o počtu mistrů, určovaly mzdy tovaryšů a dohlíţely na ceny a jakost výrobků. V kaţdém městě vedle měšťanů byla i početná vrstva chudiny. V královských městech byl měšťany vytvořen tzv. městský stav. Měšťané především usilovali o rovnoprávné postavení se šlechtou a duchovenstvem. Kaţdé z měst mělo určitá městská práva: právo trţní (konat pravidelně trhy), právo mílové (monopol výroby v okruhu jedné míle), právo skladu (povinnost kupce procházejícího městem vyloţit zboţí na prodej a zaplatit clo), právo várečné (vařit pivo), právo hrdelní (odsoudit k smrti a popravit), právo obehnat město hradbami a právo městské samosprávy. Ve 13. století došlo k velkému rozvoji těţby drahých kovů, která ovlivňovala celý hospodářský ţivot země. Z tohoto důvodu docházelo i k rozvoji raţby mincí, a tím i k přechodu od naturálních forem hospodářství k peněţní soustavě. Významným zdrojem moci českého krále bylo stříbro, jehoţ loţiska byla v českých zemích a na Slovensku v té době nejbohatší v celé Evropě. Za vlády posledních Přemyslovců a Lucemburků se české země staly jedním z center evropské kultury. Současně s výstavbou měst byla realizována výstavba mnohých královských a šlechtických hradů a církevních staveb v novém gotickém slohu. Rozvíjelo se gotické malířství a sochařství. Zakládání městských škol a zaloţení Univerzity Karlovy mělo velký význam pro rozvoj vzdělání. Od konce 14. stol. docházelo ke stagnaci hospodářství, oslabování panovnické moci a k zesílení rozporů mezi jednotlivými vrstvami společnosti. Narůstající všeobecná nespokojenost se soustřeďovala proti církvi, která ovládala nejen duchovní ţivot, ale stala se postupně i největším feudálem v zemi. Na počátku 15. století vlastnila církev 1/3 veškeré půdy. Všeobecný odpor vzbuzoval i rozmařilý ţivot duchovenstva, honba za ziskem, prodávání odpustků a úřadů. Za peníze si mohl věřící koupit odpuštění hříchů, případně i těch, kterých se teprve dopustí.

11

Mezi nejdůleţitější panovníky tehdejšího období patřili: Přemysl Otakar I. (1197 - 1230) Roku 1212 (26. 9. 1212) získal Přemysl Otakar I. Zlatou bulu sicilskou. Za jeho vlády došlo ke změně znaku českého království – dosavadní černá orlice byla nahrazena obrazem dvouocasého lva – symbol vlády v obou zemích: v Čechách i na Moravě. Roku 1210 provedl Přemysl Otakar I. mincovní reformu - nekvalitní denáry byly nahrazeny brakteáty (bractea - plíšek) - jednostranná raţba. Po několikaletých sporech a bojích s praţským biskupem Ondřejem vydal Přemysl Otakar I. 5. 3. 1222 tzv. Velké Privilegium církvi. Biskupovi v něm byla uznána soudní pravomoc nad duchovenstvem, právo dosazovat kněze, právo na desátek. Kostely a kláštery byly vyňaty z pravomoci hradských úředníků a podřízeny přímo králi, který si zachoval téţ vrchní pozemkové vlastnictví nad všemi církevními statky. Roku 1226 zaloţil Přemysl Otakar I. třináct královských měst - např. Hradec Králové, Litoměřice, Uničov, Bruntál, Znojmo. Václav I. (1230 - 1253) - zvaný „jednoooký“ Vznikají další města (Most, Jihlava), v Praze vzniklo velké trţiště na Staroměstském náměstí, spolu s dalšími osadami součást ustanoveného Starého Města praţského. Rozkvět stříbrných dolů, zvl. v Jihlavě. Za vlády Václava I. začíná do Čech pronikat gotika a rytířská kultura - turnaje prokazující statečnost a válečné umění. Byla budována rodová sídla – zděné hrady na těţko dostupných místech s pevnými vysokými zdmi, věţemi, bránou a padacím mostem. Symbolem rodu se staly šlechtické erby. Přemysl Otakar II. (1253 - 1278) – nazývaný „král železný a zlatý“ Byl nejslavnějším a nejmocnějším panovníkem v Čechách, ale i ve střední Evropě. Zaloţil zemský soud v Čechách, z původně královské instituce se postupně stal orgánem české šlechty a projednával její majetkové a trestní záleţitosti. Podporoval kolonizaci a podnikání, zaloţil 25 nových měst s plánovitě budovanou hospodářskou, správní a obrannou soustavou, např. Chrudim, Kolín, Čáslav, České Budějovice.

12

Václav II. (1283 - 1305) Václav zdokonalil správu země (zemské právo a soudnictví v rukou šlechty, svobodné postavení měst), královská rada sestavená z velmoţů se stala nejvyšším poradním orgánem. Za jeho vlády se začalo těţit stříbro v Kutné Hoře (1290) - 40 % tehdejší evropské produkce stříbra, z dolů pravidelné příjmy do královské pokladny – k zvelebení dvora i země. Roku 1300 vydal Václav II. horní zákoník (Ius regale montanorum) - 4 knihy o dolování i s prvky sociální péče pro horníky, vzor pro horní města na Moravě, Slezsku a Slovensku. Téhoţ roku provedl mincovní reformu, začal razit groše, z počátku za pomoci italských odborníků v Kutné Hoře (1 groš - 3,86 g Ag). Získal zpět Chebsko. Václav III. (1305 - 130) Smrtí Václava III. dynastie Přemyslovců vymřela po meči. Rudolf Habsburský (1306 -1307) – „král bez koruny“ Jindřich Korutanský (1307 - 1310) Jan Lucemburský (1310 - 1346) – nazývaný „král cizinec“ Karel IV. (1346 - 1378) – první český král a zároveň římský císař Byl významným evropským státníkem a vzdělancem, často nazýván „otec vlasti“. Za jeho vlády se stala Praha sídelním městem krále a centrem říšské politiky. V roce 1348 zaloţil Praţské vysoké učení (1. univerzita ve střední Evropě - medicína, teologie, filozofie, právnická fakulta). Karel také zaloţil Nové Město praţské, upravil Praţský hrad, nechal postavit Kamenný most (Karlův), hrad Karlštejn s kaplí sv. Kříţe, Staroměstskou radnici a Karolinum. Václav IV. (1378 - 1419) Byl od roku 1376 římským králem, císařské korunovace ale nedosáhl. Za jeho vlády došlo k hospodářské pasivitě a devalvaci groše. Václav IV. vydal dne 18. 1. 1409 dekret Kutnohorský, kterým se upravovalo hlasovací právo na Praţské univerzitě - Češi dostali tři hlasy místo dosavadního jednoho.

13

1.2

Vznik peněz

Věda, která se zabývá studiem peněz a jejich historií se nazývá numismatika. Jedním ze znaků peněz je, ţe to musí být ekonomicky vzácná věc. Jako peněz se proto v historii uţívalo různých věcí - drahé kovy, zemědělské plodiny, mušle nebo soli aţ po uměle vytvořené předměty jako jsou současné bankovky. Papírové peníze jsou nejběţnějším typem fyzických peněz v současnosti, přesto větší část peněţních zásob v ekonomice je tvořena nehmotnými virtuálními penězi. Se vznikem civilizace se objevila potřeba směny různého zboţí. Nejjednodušším způsobem byla vzájemná výměna věcí stejné hodnoty, označovaná jako barterový obchod. Tento způsob byl značně neefektivní, protoţe kdyţ člověk chtěl získat nějakou věc, musel najít někoho, kdo danou věc nabízel a zároveň byl ochoten akceptovat nabízenou protihodnotu. Proto začal být nevyhnutelný příchod peněz jako prostředku směny. Jako peníze se zkraje pouţívali věci, které v dané společnosti byly vysoko oceňované, a proto nebyl problém je směnit za jakékoli zboţí. Velkou roli hrál dobytek, sůl, koţešiny nebo plátno. Velký význam jako prostředek směny získaly kovy. Jejich předností byla tvárnost, trvanlivost a dělitelnost. Nejvýznamnější pozici mezi kovy získalo zlato a stříbro, jejichţ výskyt je poměrně vzácný a proto v malém objemu reprezentují velkou hodnotu. Nejstarší známé pouţití váţeného stříbra jako platidla pochází z Mezopotámie z 5. a 4. tisíciletí př. n. 1. V pozdější době jiţ nebylo nutné stříbro váţit, protoţe se začaly pouţívat jiţ zváţené kusy kovu. Název měny šekel vznikl od šagal, coţ znamenalo váţit. S názvem peníze (za které jsou povaţovány kusy kovu určité hmotnosti) se v historii setkáváme poprvé v Chammurapiho zákoníku z doby okolo roku 1770 př. n. l. Za první mince bývají však povaţovány lýdské mince z elektra (přírodní směs zlata a stříbra), které byly raţeny v 7. století př. n. l. v městských střediscích Malé Asie. Název „mince“ byl startér a postupem času se začaly razit i mince menších hodnot. Vznik papírových peněz se klade do Číny v 10. století. Jako platidlo tam byly pouţívány těţké kovové mince. Protoţe pouţívání těchto mincí bylo poměrně obtíţné, lidé si je uschovávali u obchodníků, kteří jim vydávali ručně psané potvrzení o uloţení peněz u obchodníka. Stvrzenky pak byly pouţívány k obchodu. V 11. století tento systém převzal stát a začal vydávat obdobné stvrzenky v pevně stanovených hodnotách. V Evropě se 14

bankovky objevily v roce 1661, kdy je ve Švédsku z důvodu nedostatku stříbrných mincí začala vydávat Stockholmská banka (Stockholms Banco). Antické Řecko drachma - aténsá měna stříbrná. Z 1 talentu stříbra (21,196 kg) se vyrazilo 6000 drachem Řím platidlo - váţená měď, později mince měď+cín římský denár (podle řeckého vzoru) zlatá mince – aureus, raţena z ukořistěného zlata (váţil 7,9 g) pasivní obchodní bilance a schodky státního rozpočtu byly zapříčiněny nákladným ţivotem dvora, vedly k odlivu drahých kovů a tím ke zhroucení peněţního systému později reforma Diokleciána a Konstantina (solidy = 6000 nummií) mincovna byla umístěna v chrámu bohyně jménem Juno Moneta, takţe máme před sebou: money, monnaie, moneda, mynt, Münze, Moneten, mint a mince… Zlaté mince ve středověku a novověku Arabové – Zlaté mince zprvu napodobeniny byzantských solid, později arabské dináry Itálie – Dukáty, ve 12. století, později florény (Florencie), dovoz zlata z Byzance dukát - raţen v mnoha zemích o stejném zlatém obsahu (3,49 g). Původ má v Itálii podle textu benátských zecchinů (Uherský dukát) frank - původně francouzská mince z roku 1360, název podle textu Francorum Rex guinea - Anglie, v letech 1663 aţ 1816 měnová jednotka, původně 20 shillingů, od 17. století 21 sh. imperiál - Rusko od r. 1755, rovnal se 10 rublům krügerrand - jihoafrická obchodní mince (podle P. Krügera, prezidenta Transvaalu), masově rozšířená mince, 31,1 gramu luisdor - Francie od r. 1640 do r. 1803, rovnal se pistoli, podle Ludvíka XIII., váha 7,6 gramu pistole, Španělsko, Filip II., 1556-1589, váha 6,2 gramu 15

rýnský zlatý - podle dohody čtyř kurfiřtů z roku 1386, váha 3,39 gramu ryzího kovu, obchodní a početní mince, pouţívaná i v českých zemích sovereign - Anglie, od r. 1489, váha 15,55 gramu, rovnal se 20 shillingům Mincovní hospodářství ve středověké Evropě Franská říše – zlaté mince triens, stříbrná měna, základ pfennig, 12 pfennigů = šilink, 20 šilinků = římská libra = 327,45g (později nahrazena markou=234g) 11. století raţba brakteátů (velmi tenké, malé, jednostranné mince, jeţ bylo moţné razit i 4 zároveň – zefektivnění raţby) – vedlo ke zhoršení mince v Evropě, pouţívány hlavně u nás a v Německu Německo – Zlatá mince Goldgulden Francie – Velké stříbrné groše, turský groš se stal vzorem pro praţský groš Na sklonku středověku se na výsluní vrací zlato, koexistence zlato-stříbro, jako platidlo (bimetalismus, pevně stanoven poměr ceny zlato-stříbro, problém bimetalismu je nalezení nových loţisek jednoho kovu, čímţ klesá trţně jeho cena…). Mince od pol. 17. století francouzský zlatý louisdor, nahrazený zlatým dvacetifrankem zhruba zlatý sovereign a zlatá guinea, odpovídá libře = 20shillingů = 12pencí stříbrný tolar z Jáchymova byl napodobován ve Švédsku, Španělsko a USA (dollar) Španělsko v r. 1532-35 Pizzaro podrobil celou Latinskou Ameriku => Španělsko dostatek drahých kovů, těţba

16

2.

VÝVOJ MINCE V ČECHÁCH

Vývoj mince na území českého státu lze rozdělit na dvě samostatné skupiny: 1. českou a moravskou, 2. slezskou (mincovny v Krnově, Opavě a Těšíně). V slezském mincovnictví se odráţí aţ hluboko do nového věku sloţité dynastické, politické a kulturní poměry a vlivy české, polské, německé a uherské. V Čechách razili mince jiţ v 1. století před Kristem keltští Bojové, do Čech i na Moravu přicházely v té době i jiné keltské mince. Před počátkem našeho letopočtu začínají do českých zemí pronikat také římské peníze a udrţují se tu pět století. Merojevská kultura, související s germánskou kolonizací severních Čech ve 4. a 5. stol. n. l., bývá doprovázena zlatými mincemi byzantskými.

2.1

Období vzniku českého mincovnictví Dějiny české mince dělíme na pět období podle hlavních druhů peněz, které těchto

pět období ovládaly: 1. období Předmonetární, 2. období Keltské, 3. období denáru od vlády kníţete Václava Svatého aţ do roku 1300, 4. období praţského groše do první poloviny 16. století, 5. období tolaru aţ do zrušení poslední české mincovny praţské roku 1857. Česká mince je na počátku nositelkou politického a kulturního programu mladého státu, je účinnějším nástrojem směnných styků a je úzce spjata s dějinami hornictví. V dále uvedené tabulce jsou uvedeny váhové základy raţby českých mincí od počátku raţby aţ do uzavření poslední z českých mincoven.

17

Tabulka 1: Váhové základy ražby českých mincí VÁHOVÉ ZÁKLADY RAŢBY ČESKÝCH MINCÍ OD POČÁTKU AŢ DO UZAVŘENÍ POSLEDNÍ Z ČESKÝCH MINCOVEN V PRAZE ROKU 1857

Kilogram 1000 g

nebo Karlovská libra asi 408 g Mladší praţská hřivna 253,14 g

Starší praţská hřivna asi 210 g

ok. 1050 ok. pol.10. stol.

ok. 1210

1300

ok. 1210

1300

Denárová měna

Denáry

Brakteáty

Vídeňská hřivna 281 g

1623 1519

Grošová měna

1547 Tolarová měna

Libra /1/2 kg) 500 g

Kolínská hřivna 5/6 vídeňské 233,85 g

1753

1857

1753

1857

Konvenční měna

Rakouská měna

1892 Korunová měna

Zdroj:Ilustrovaná encyklopedie české, moravské a slezské numismatiky (Zdeněk Petráň, Pavel Radoměrský), str. 88.

2.2

Mincovní právo

Mincovní právo je: 1. výsostným právem – tj. právem zákonné úpravy mincovnictví, 2. regálem – totiţ právem zhotovení a vydávání mince a tedy i právem na finanční zisk, který z toho plyne. Za panování Přemyslovců obě práva splynula. Mincovní právo nebylo zpochybněno ani v době největšího úpadku kníţecí moci v posledních 25 letech 12. století. Z doby vlády Rudolfa Habsburského (1306-1307) a Jindřicha Korutanského (1307-1310) nejsou doposud české mince s jejich jménem známy. V Čechách vydávali vedle Přemyslovců své vlastní mince i Slavníkovci. Jsou zjištěny denáry Soběslava, syna Slavíkova, okolo roku 981-995, jenţ razil pravděpodobně na Libici, i pro svého bratra, praţského biskupa Vojtěcha. 18

Hřivna je jedna ze základních hmotnostních jednotek středověku a později i novověku. Vznikla ve Skandinávii. V našich zemích byla hřivna zavedena od 11. století. Nahradila předcházející libru. První písemné zmínky o hřivně jsou datovány k roku 1047. Následující tabulka poskytuje přehled o váhových základech českých mincí od období denárové měny do období korunové měny. Za panování Přemyslovců obě práva splynula. Mincovní právo nebylo zpochybněno, ani v době největšího úpadku kníţecí moci v posledních 25 letech 12. století. Z doby vlády Rudolfa Habsburského (1306-1307) a Jindřicha Korutanského (1307-1310) nejsou doposud české mince s jejich jménem známy. V Čechách vydávali vedle Přemyslovců své vlastní mince i Slavníkovci. Jsou zjištěny denáry Soběslava, syna Slavíkova, okolo roku 981-995, jenţ razil pravděpodobně na Libici, i pro svého bratra, praţského biskupa Vojtěcha. Manţelka Boleslava II. – Emma razila jako první z kněţen v okruhu římské říše vlastní mince v mincovně na Mělníce, někdy v posledních dvou desetiletích 10. století. Na Moravě razila v 11. a 12 století údělná kníţata z rodu Přemyslova. Jako první na Moravě razil Břetislav I.. Po roce 1055 nastalo pravidelné mincování, kdy byly moravské úděly propůjčeny Vratislavovi, Konrádovi a Otovi, synům Břetislava I., z čehoţ se vyvinula údělná kníţectví: olomoucké, brněnské a znojemské. Z olomouckého a brněnského kníţectví jsou zachovány téměř souvislé řady mincí aţ do poloviny 12. století. Důleţitým doplňkem mincovního regálu českých panovníků byl jejich horní regál, který určoval odvádění dávek majetníků pozemků, na kterých se nacházely drahé kovy. Během 13. století, kdy docházelo k velikému rozkvětu našich stříbrných dolů, pronikala zásada svobodného kutání všude, kdekoliv se drahý kov objevil. Spor o dávky z dolování byl někdy v letech 1260-1268 rozřešen tak, ţe osmý díl těţby připadl králi, jakoţto urbura v uţším slova smyslu, z ní však třetina ještě s jinými uţitky náleţela majetníkům půdy, na které bylo dolováno. Od té doby se také rozvíjelo naše hornictví, otevíraly se nové doly. Na konci 13. století byly nejbohatší kutnohorské doly. Čechy se stávaly klasickou zemí hornictví a horního práva, které bylo pomocí staršího práva jihlavského, zaloţeného na výsadách z roku 1249, v plném rozsahu kodifikováno ve slavném Ius regale montanorum z roku 1300. V něm dal Václav II. svůj horní regál zcela do sluţeb svého regálu

19

mincovního ustanovením povinné směny všeho vytěţeného stříbra za nové, dobré peníze, groše. Právo na vlastní minci měly i některé šlechtické rody. Přední místo v mincovnictví, jak rozsahem, tak i významem, zaujímá hraběcí rod Šliků, jenţ právo získal podvrhem privilegia císaře Zikmunda roku 1437 a na základě nejasného ustanovení listiny krále Vladislava II. z roku 1489. Štěpán Šlik a jeho bratři začali razit podle sněmovního usnesení v letech 1519 – 12520 ve svém městě Jáchymově po vzoru tyrolském a saském hrubou minci stříbrnou – tolary, se jménem a titulem českého krále Ludvíka a se jménem vlastním. Roku 1528 však odebral král Ferdinand I. Šlikům téměř všechen uţitek vyplývající z práva z raţby. Ferdinand I. razil od roku 1529 své mince v Jáchymově. Po potlačení povstání r. 1547 se zmocnil také jáchymovských hor. Z ostatních šlechtických rodů prováděli raţbu peněz Vilém a Petr Vok z Roţmberka na konci 16. století ve slezském Reichensteině (Rychleby). Albrecht z Valdštejna razil v letech 1626-34 v Jičíně a ve slezské Zaháni. Vývoj soukromého mincovnictví je shodný s vývojem královské mince. Nelze přesně říci, zda byla v Čechách i mince městská (kromě Chebu, které mělo zvláštní postavení). Zvláštní místo zaujímají nouzové peníze, které se vydávaly jako náhrada za běţné mince. Ty byly raţeny z málo cenného kovu (v městech obecní správou, v Praze i v královské mincovně) například v důsledku válečných událostí. Zejména při obléhání města a v převratných dobách nastaly hospodářské zmatky, a tím byla větší nouze o cennou minci (zvláště drobnou). Nejstarší jsou chebské cínové tříkrejcary a krejcary z roku 1743. Dále pak mince raţené v praţské mincovně z olova (1754 a 1757). V revolučních letech 1848 1849 vedla finanční nejistota v řadě měst k vydávání velkého mnoţství nouzových kovových i papírových platidel. Jednalo se hlavně o průmyslové obce a města v oblastech severních Čech.

2.3

Organizace mincovnictví

Mincovní regály a horní regál jsou základem vývoje mincovnictví. Téměř do 13. století nejsou o nich téměř ţádné zprávy. Víme, ţe od počátku vlády Boleslava I. byla činná přemyslovská mincovna v Praze. V poslední čtvrtině 10. a na 20

počátku 11. století to byla mincovna na Vyšehradě, v první polovině 10. století pravděpodobně krátký čas i na Vraclavi u Vysokého Mýta. Do 13. století byla česká raţba soustředěna v Praze, na Moravě v hlavních kníţecích sídlech jednotlivých údělů - v Olomouci, v Brně a ve Znojmě. Ve 13. století se uvádějí mincovny v Jihlavě a v Opavě. O organizaci mince v 11. a 12. století nevíme nic určitého. Nevíme ani to, zda kníţe vedl mincovnu ve vlastní správě, či ji pronajímal. V šedesátých letech 13. století bylo přikročeno k decentralizaci raţby a zřízeno v české říši nejméně 14 mincoven v zemských střediscích. Ze smluv krále s mincmistrovskými druţstvy1 vidíme, ţe vlastní výroba mince je oddělena od směny. Mincířská dílna byla oddělena od směnárny, ve které se neplatné mince (domácí i cizí) a kov vyměňovaly za denáry dané do oběhu. Dílny, v nichţ se stříbro čistilo, načišťovalo (opatřovalo přísadou méněcenného kovu, obyčejné mědi), lilo v cány, vytepávalo v plechy, ze kterých se vystřihovaly stříţky určité, předem stanovené velikosti a váhy, na nichţ pak vznikaly raţbou obrazy a opisy, byly pronajímány, prodávány anebo dávány v dědictví. Směnárny král pronajímal obyčejně na rok, často současně s rychtami horních měst a s urburou, tj. s královskými důchody z hor. Jeho důvěrník bděl nad výrobou a směnou, ale i nad tím, aby králi připadl také značný podíl z celkového zisku z raţby a směny. Roku 1300 zrušil Václav II. všechny mincovny v Čechách a na Moravě a soustředil všechnu raţbu do Kutné Hory, do budovy nazvané „Vlašský dvůr“. S touto mincovnou spojil i správu urbury a směny kovů za nové peníze - praţské groše. Organizace mincovnictví ve 14. a 15. století není tak známa. Mincovna byla i nadále spolu s urburou na čas pronajímána jedné nebo spíše několika osobám. V čele stáli mincmistři. Od druhé poloviny 15. století to byli úředníci mince. V této době byl pravděpodobně za panování krále Jiřího z Poděbrad zřízen úřad nejvyššího mincmistra se sídlem v Kutné Hoře. Mimo to byli jiţ v této době při minci zaměstnáni písař, šafář, vardajn (královský probéř, jenţ vedl zápisy), řezáči kolků, kolkář (ochránce kolků) a ostatní mincíři2. V letech 1527-28 byla vedle kutnohorské mincovny zřízena i královská mincovna v Jáchymově. Dále pak byla roku 1538 obnovena mincovna v Praze, v letech 1570-1610 1 2

„Stručný přehled vývoje českého mincovnictví“ – Gustav Skalský, strana 10. „Stručný přehled vývoje českého mincovnictví“ – Gustav Skalský, strana 11.

21

pracovala i královská mincovna v Českých Budějovicích. Úřad nejvyššího mincmistra, jemuţ byla v první polovině 16. století přímo podřízena mince zlatá, trval aţ do roku 1783. Zlaté mince byly raţeny jen v Praze. Jiţ v druhé polovině 16. století ohroţoval nedostatek stříbra činnost těchto mincoven. Jáchymovská ustala v práci po roce 1660, roku 1726 byla uzavřena i slavná kutnohorská. Jediná česká mincovna byla praţská, kde byla raţba přechodně zastavena na několik let. Razidla byla zhotovována vráţením jednotlivých punců, tj. součástek obrazů a písma, nejdříve zcela jednoduchých, pak sloţitějších, spojovaných jiţ v 11. století v ladnější celek. Vlastní raţba se děla u nás aţ do 17. století tak, ţe spodní kolek (ţelezo, razidlo) byl vsazen pevně do podstavce a mincíř udeřil na svrchní kolek. Za Leopolda I. byla tato primitivní ruční raţba vystřídána strojovou výrobou, a to nejprve strojem válcovým, při čemţ se mince razila tlakem válců, pohybujících se proti sobě. Strojová raţba byla postupně zlepšována (stroj kapsový, vřetenový), aţ v 19. století byly postaveny mechanické stroje mincovní.

22

3.

DĚJINY

JEDNOTLIVÝCH

DRUHŮ

MINCÍ A MĚN 3.1

Předmonetární období

Jiţ v době paleolitu lze najít na území Čech a Moravy nejjednodušší formu směny. Je to období doby kamenné (80 000 – 10 000 př. n. l.). Rozličné suroviny kamenné industrie, jantar, krevel, křišťál a další se stávali předmětem obchodu. Výrobky z výše uvedených materiálů často nalézáme jako součást výbavy v hrobech osob v kmenové hierarchii nejvýše postavených. Často se pouţívaly, vedle výrobků z kamene, i produkty kostěné industrie. Později se vedle výrobků z nerostů začínají také pouţívat předměty ozdobných lastur, které byly uspořádány do podoby náhrdelníků. V době bronzové (první polovina 2. tisíciletí – první polovina 1. tisíciletí př. n. l.) se s rozvojem pouţívání mědi a objevem bronzu přenesla platební funkce na kov. Kov měl vynikající vlastnosti, jednalo se o trvanlivost, snadnou dělitelnost a přenosnost. Kov zastával funkci platidla v různých podobách: jako surovina určená pro další zpracování, ve tvaru bronzových krouţků, různých výrobků – nárameníky, nákrčníky, spirály, náramky, noţe). V době ţelezné, se zavedením ţeleza (700 let př. n. l. – přelom letopočtu) se začíná ţelezo vyskytovat vedle mědi a bronzu jako platební prostředek. Jednotlivé ţelezné polotovary jsou formovány do dvojhrotých hřiven. Nejznámější jsou tzv. velkomoravské sekerovité hřivny.

3.2

Keltské období

V období Laténu Keltové kolonizují území pozdějších Čech a Moravy. Právě Keltové začali razit na našem území první peníze, měli velké zkušenosti, které získali při četných válečných výpravách do středomoří, hlavně pak do antického Řecka. Českým a moravským Keltům se stala při tvorbě prvních mincí vzorem základní měnová jednotka makedonské měnové soustavy – zlatý statér o váze 7,8 g. Mezi nejstarší zlatou 23

minci raţenou Kelty patří zlatý statér o váze 8,5 g. Keltové čerpali náměty na své mince ze statérů makedonského panovníka Alexandra III. Velikého. Později razí Bojové podle vlastních námětů statéry, které byly nazývány mušlové podle podoby s lasturami. Všechny uvedené raţby byly prováděny z vysoce jakostního zlata. Zlaté miskovité statéry jsou často označovány jako duhovky. Keltové mimo zlatých statérů razili i mince stříbrné. Jednalo se však o menší mnoţství. Nejznámějším centrem raţby Keltů bylo patrně strakonické hradiště.

3.3

Měna denárová

Období denárové lze rozdělit na tři období: 1. na dobu od vlády svatého Václava aţ do poloviny 11. století, 2. na dobu od poloviny 11. století aţ do počátku 12. století, 3. na dobu do roku 1300, kdy je zavedena měna grošová. V prvních dvou obdobích byly raţeny dvoustranné denáry, lišící se jen velikostí stříţky a vahou, tenké a většinou křehké, na kraji prohnuté mince jednostranné, rozličné velikosti, vybíjené na měkkém podkladě, od 14. století zvané brakteáty (braktea=tenký plech). Na konci vlády kníţete Václava vznikla v Čechách první česká mince, která představovala symbol křesťanského panovníka, jenţ se hlásil k západní vzdělanosti. Mince je proto i znakem suverenity nového státu, byť ve svazku s říší římskou. Václav je nejen prvním panovníkem slovanským, nýbrţ i první z kníţat říšských, kteří razili mince. Veliká mincovní reforma Karla Velikého zavedla po roce 780 základní váhovou jednotku mincovní - libru. Záhy se stala libra jednotkou početní (=240 kusů, talent), poté nastaly zmatky. Východiskem z nich bylo stanovení menší základní váhové jednotky mincovní, nazvané podle vzoru skandinávského a anglického „marca“ (u nás později „hřivna“). Výsledkem změněných hospodářských poměrů je mincovní reforma kníţete Břetislava. Ustal ţivý obchodní styk s baltickou oblastí, česká mince byla odkázána za hranice státu. V této době docházelo k hlubokému úpadku měny. Z nadměrného vykořisťování mincovního regálu však vzešla nakonec panovníkovi škoda. Trhy byly zaplaveny falešnými mincemi. Jiţ ve 12. století a během 13. století k nám začaly 24

pronikat cizí mince, proto zanechal Přemysl I. kolem roku 1210 úplně raţby denárků a začal vydávat (po oblíbeném vzoru míšeňském) velké brakteáty o průměru 38-42 mm, aby zabránil další škodě. Vydávaly se brakteáty střední (27-32 mm) a malé (aţ 16 mm). Roku 1300 provedl Václav II. v Čechách ve spolupráci s vlašskými kapitalisty velikou reformu. Zrušil denárovou měnu i placení neraţeným kovem. Zarazil těţké, stále stříbrné peníze, nepodléhající periodické směně, i praţské groše, jejichţ nominální hodnota přibliţně odpovídala ceně kovu v nich obsaţeného. Současně s nimi rušil i malé peníze, parvusy, jichţ šlo 12 na groš. Tím byly poloţeny základy peněţního hospodářství, které se opíralo o stálou minci plné hodnoty a uţívalo se několika druhů mincí.

3.4

Měna grošová

Praţské groše byly raţeny v letech 1300 - 1547, naposledy v Jáchymově. Na lícní straně nese praţský groš v dvojím obvodku se jménem a titulem panovníkovým královskou korunu, na rubu českého lva s opisem Grossi Pragenses. Nepatrné změny se týkají tvaru písma i obrazů. Český lev je na posledním groši vsazen do kosočtverce. Jan Lucemburský razil téţ půlgroše, na jejichţ líci vidíme korunu jako na groších, panovníkovo poprsí podle italského a anglického vzoru. Značnými proměnami procházely drobné peníze, které byly kdysi jakousi miniaturou groše. Z konce 14. a 15. století známe řadu druhů malých peněz – dvoustranných i jednostranných. Za vlády Vladislava II., Ludvíka I. a Ferdinanda I. jsou drobnou mincí bílé peníze, dvoustranné i jednostranné, a černé peníze, zvané malé nebo haléře. Na těchto mincích je vyobrazen český lev a korunované iniciálky panovníka. Od vlády Jana Lucemburského aţ do vlády Vladislava II. byly praţské groše odráţeny na tlustých stříţcích, jakoţto dary panovníka cizím hostům i domácím hodnostářům. Tak vznikly takzvané tlusté groše. Po roce 1300 byla česká grošová měna nejlepší měnou středoevropskou, napodobovanou v Sasku, v Uhrách i jinde. Poslední český dukát je z roku 1807.

25

3.5

Měna tolarová

Pro velkou hodnotu a stálost se stala zlatá mince mezinárodní měnou. Mezinárodní měnou se stala také proto, ţe zrno jednotlivých druhů dukátů bylo v různých zemích téměř stejné. Objev vydatných loţisek stříbra na počátku 16. století v Krušných horách umoţnil moţnost raţby velikých, těţkých (říkalo se „hrubých“) mincí stříbrných, které měly hodnotou nahradit zlaté mince, nebo je vytlačit z oběhu, anebo s nimi rovnocenně obíhat. Habsburští panovníci se chopili této příleţitosti a snaţili se o sjednocení peněţnictví ve všech svých dědičných zemích a chtěli je srovnat i s peněţnictvím německým. Proto se započalo i u nás s raţbou těţké mince stříbrné, tolaru. Název tolar dalo město Jáchymov, kde jej začali nejdříve razit Šlikové, od roku 1529 pak Ferdinand I. jako vládní minci. Díly tolaru byly půltolary a čtvrttolary. Současně s tolary se razily do roku 1547 ještě široké (praţské) groše. První praţský groš je z roku 1539. V roce 1561 za vlády Ferdinanda I. byl vydán mincovní řád, který se snaţil o sjednocení mincovnictví všech zemí habsburské monarchie i říše německé. Tento řád zavádí podle německého vzoru jednotku krejcar, jehoţ násobek (60 krejcar) měl nahradit tolar. Krejcary se však razily teprve za Maxmiliána II.. Oblíbenou tolarovou měnu se nepodařilo zrušit pro odpor stavů. V době Maxmiliána II. vznikl nový druh drobné mince, bílý groš. České raţby jsou od doby Ferdinanda I. téměř veskrze opatřeny značkami mincmistrů a letopočty. Tolary a jejich díly mají na líci poprsí anebo celou postavu panovníka, na rubu štít s česko-uherským znakem, umístěný na prsou jedno-nebo dvouhlavého orla. Od vlády Matyáše I. aţ do korunovace posledního krále českého Ferdinanda V., vydávali čeští panovníci korunovační peníze, příleţitostné mince, jejichţ lehčí druhy byly při slavnostních obřadech rozhazovány mezi lid, těţší udíleny význačným osobám politického a kulturního ţivota. Za Karla II. a Karla VI. byly raţeny ze zlata a stříbra, za Marie Terezie i z mědi.

3.6

Středověká mincovna

Výroba mincí ve středověku byla dlouho zaloţena na ruční práci. Středověká mincovna byla dobře organizovanou manufakturou a jednotlivé etapy výroby na sebe přesně navazovaly. Mincovní kov (důlní stříbro a měď, ale také pagament, tj. staré mince, šperky, 26

nádobí aj. určené k roztavení) byl v huti roztaven na poţadovanou kvalitu pro ten který druh mince, zkontrolovanou probéřem. Poté byla slitina ulita ve slévárně (gyskomoře) do prutů (cánů), které byly v kovárnách (šmitnách) roztepány na tenké plechy podle druhu poţadované mince. Z plechu potom mincíři vystříhávali nůţkami nejprve čtverečky a z nich krouţky. Hotové stříţky, čili šrotlíky, byly nejprve vyrovnány a poté v bělírně (vajskomoře) vyběleny roztokem vinného kamene a soli. Nahřáté stříţky se pak v raţebně (preghausu) pokládaly na špalek mezi razidla a pregéři mocným úderem kladiva zhotovili minci. Razidla pro ně zhotovili řezači ţelez pouţitím punců i ručním rytím, vydávali je a opatrovali kolkaři a nad celým procesem raţby bděl šmitmistr. Uvádí se, ţe z jednoho razidla šlo vyrazit 5-10 000 kusů mincí. Prasklá a opotřebovaná razidla stejně jako prasklé a nepovedené stříţky se úředně likvidovaly, odstřiţky apod. se samozřejmě opět pouţívaly při tavbě. Ruční výroba byla ulehčena od 15. století pouţitím průbojníků pro vyraţení stříţků drobných nominálů. V 16. století se začínají pouţívat stroje (u nás však aţ od 1622 v praţské mincovně) a to nejprve stroje válcovací a stříhací, později i razící. V čele celé mincovny stál mincmistr (monetarius), který svou značkou na minci potvrzoval předepsanou kvalitu a metriku. Mincmistra kontroloval vardajn, další úředníci byli např. písař mince a jeho zástupce provisor, mající na starosti administrativu, šafář starající se o správu a údrţbu budovy, směnárník (campsor) vykupující staré mince, nezbytný byl i pomocný personál, různí vrátní apod. Od poloviny 15. století měl dohled nad všemi mincovnami českého státu nejvyšší mincmistr království Českého – jedna z nejvyšších, moţno říci vládních funkcí středověkého českého státu. V mincovnách pracovalo několik desítek pracovníků (v největší z nich, v Kutné Hoře, přes 200 lidí včetně pomocného personálu), kteří se uţ od 14. století organizovali do zájmového sdruţení – Obce mincířů a pregéřů mající jiţ tehdy charakter odborové organizace. Na svou dobu byli poměrně dobře placeni.

3.7

Technická stránka výroby mincí

Kaţdou minci můţeme nazvat výtvarným a technickým dílem. S dokonalým provedením mince bývá často spojována úroveň země. V případě krizí v systému státního hospodářství se tyto jevy projevovaly také v dokonalosti zpracování mincí. S výrobou mincí je vţdy spojován kov, který se získává z rudy. Proto se v minulosti zakládaly mincovny nedaleko dolů – mincovna ve Vlašském dvoře v Kutné Hoře, Kremnice a Jáchymov. Mincovní kov nebyl vţdy získáván jen z rudy, ale býval také často 27

i vykupován. Přítomnost rudných dolů a levné vodní energie je spojován často se slávou velkých mincoven. V těchto mincovnách nebývala nikdy nouze o pracovní síly. Špičkoví odborníci bývali hledáni i v zahraničí. Materiál na raţbu mincí si mincovna upravovala. Prubíř nejprve vyzkoušel kvalitu rudy. Dále koštýři stříbro přetavovali a čistili. V jiných dílnách se přetavovala měď, protoţe se ryzí stříbro na raţbu mincí nehodilo. Slévaní stříbra s mědí bylo v mincovně kontrolováno královskými úředníky, protoţe zde se vytvářela ryzost mince. Zkoušky ryzosti byly prováděny na prubířském kamenu. Barchaníci a kosíři odlévali mincovní kov do prutů (cánů), které se přesně váţily a cejchovaly. Mincíři stříbrné pruty zpracovávali. Ti pruty stříhali na kousky, které odpovídaly váze mince. Dále tyto kousky vypalovali, nakonec roztepávali. Z kousků byly získávány pláty nebo stříţky. Štolíři tyto kousky ve výhni rovnali a kurýři je v roztoku vinného kamene a chloridu sodného čistili. Pregéř upravené a vybělené stříţky upravoval na razidlech do konečné podoby mince. Tuto činnost prováděl na pregéřském štoku. Pregéřský štok je špalek, na kterém byl umístěn pár razidel a ranou kladiva pregéř vyrazil současně rub a i líc mince. Koncem 15. století došlo ke zdokonalování raţby mincí zavedením tzv. padacího kladiva a později i lisů.

28

4.

IUS REGALE MONTANORUM – PRÁVO KRÁLOVSKÉHO HORNÍKU

4.1

Ius regale montanorum - obsah

Obrovský rozmach kutnohorského hornictví, které jiţ na konci 13. století zaměstnávalo při těţbě rud, jejich úpravě a hutnění téměř 1500 osob, přimělo krále Václava II. k rozhodnutí vydat Ius regale montanorum. Kutná Hora byla tehdy největší hornické a technologické centrum českého státu. K dosaţení jednotného postupu při vlastní správní činnosti pověřených úřadů i při výkladu báňskoprávních zvykových norem, nechal Václav II. v rámci své panovnické pravomoci vypracovat tento zákoník. V úvodním prohlášení zavázal všechny báňské úředníky, nákladníky a další v hornictví zúčastněné osoby dodrţováním nových zásad a předpisů, týkajících se dolování loţisek drahých kovů, a jeho organizace a správy v českých zemích. Ius regale montanorum mělo od svého vyhlášení charakter obecného zákona. Z důvodu rychle se rozvíjejícího kutnohorského, současně i českého hornictví, bylo hlavním cílem Ius regale montanorum poskytnout potřebnou kodifikaci báňského práva, které mělo odstranit nedostatky dřívějšího převáţně jen na zvykových normách spočívajícího právního pořádku a zároveň vytvořit pokrokovější systém správy a řízení báňské výroby v českých zemích. Ius regale montanorum bylo také nazývané Constituciones iuris metallici. Dříve bylo povaţováno za výlučně dílo italského právníka Gozzia z Orvieta, pozvaného na sklonku 13. století Václavem II., aby zde na jeho přání vypracoval především zemský soudní řád. Proti tomuto záměru se tehdy postavili stavové, tak se hlavním výsledkem Gozziovy působnosti stal nakonec tento horní zákoník. Gozzia rozdělil zákoník do čtyř knih. Obsahem a formulací řady kapitol se zabývali zejména čelní představitelé urburéřského úřadu. Václav II. řídil redakci Ius regale montanorum. Byl tedy nejen iniciátorem horního zákoníku, ale i autorem mnoha úvah, pochvalných uznání i ostrých výtek či vzpomínek na dobu úpadku a utrpení po smrti jeho otce Přemysla Otakara II.. První kniha zákoníku tvoří báňskoprávní těţiště. Zabývá se postavením, kompetencemi a vzájemnými vztahy sloţek i jednotlivých osob zúčastněných na organizaci dolování, jeho 29

správě, řízení a provozu a konečně i na výkupu a dalším zpracování stříbrných rud. Byl zde vymezen rozsah a funkce představitelů královského horního úřadu, úkoly a působnost niţšího úřednictva či důlních a jiných dozorců, sloţení a hierarchii podnikatelské soustavy včetně postavení lénhavířů a velké části námezdních důlních dělníků. Dále kniha podává výstiţnou a přesnou charakteristiku výrobních, organizačních a společenských vztahů celého středověkého hornictví. Velkou pozornost soustředila na správní a soudní pravomoci. Báňská správa byla totiţ hlavním nástrojem, který panovníkovi zaručoval nejen jeho urburní práva, ale i dohled nad celkovým vývojem hornictví a tím i moţnost jeho optimálního řízení. Druhá kniha horního zákoníku pojednává o způsobu nabývání práva k důlní činnosti. Nejčastěji z nich tvořily dědičné propůjčky dolů – dolových polí. Byly zde objasněny zásady, podle nichţ byly prvotním těţařům neboli kverkům udělovány jednotlivé propůjčky. Dále jsou v této knize v pěti kapitolách kodifikovány hlavní zvyklosti a postupy. Ve druhé knize byly zařazeny i předpisy, týkající se rozměrů a tvarů dolových měr a polí, dále práva kutéřů, nálezců rudních ţil a drţitelů dolových propůjček. V řadě ustanovení je pojednáváno o hornických provozovnách, jejich technice, odvodňování a odvětrávání dolů pomocí štol. Stěţejní část druhé knihy je II. kapitola, která stanovuje výši a sloţení urburních dávek panovníka a podíly podnikatelů, pozemkové vrchnosti, měst a ostatních na výtěţcích z důlní činnosti. Třetí kniha je tvořena pěti kapitolami, které tvoří ustanovení trţního, nabývacího a závazkového práva. Odráţí se v nich typická hornická problematika - z báňskohistorického hlediska mají podstatně menší význam. Čtvrtá kniha horního zákoníku obsahuje výhradně články a předpisy soudně procesního práva. Jsou zde výlučně zahrnuty ustanovení římskokanonického práva. Ius regale montanorum není recepcí ani římského, ani německého respektive jihlavského práva. Na přelomu 13. století pravděpodobně v Evropě neexistovala ţádná adekvátní norma horního práva, která by mohla slouţit jako přímý vzor zákoníku Václava II. Lze konstatovat, ţe horní zákoník tvoří svébytný projev vývoje přemyslovského regálního práva. Báňskoprávní systém, který se rodil na území českého státu v průběhu 13. století, má patrně dřívější kořeny zrodu, byl ovlivňován německým, později římským právem. Konstituovaný systém regálního práva se udrţel bez větších změn aţ do 16. století.

30

Velikost území, kde byla platnost horního zákoníku ve 14. aţ 16. století, byla vymezena hranicemi tehdejšího českého státu. Základní normu pro všechny hornické revíry nebo lokality našich zemí představoval horní zákoník. Po právní stránce patřil mezi nejdokonalejší normy českého i evropského středověkého horního práva. I kdyţ v době svého vydání se vyznačoval řadou různých nedostatků. Některé byly pouze formálního rázu, jako např. řazení kapitol a článků, ustanovení do textu, či nepřesná volba pojmů. Nejzávaţnější nedostatky vznikly ve sféře výkupu, úpravy a hutnění stříbrných rud a v 15. století si také vynutily přiměřenou legislativní odezvu.

4.2

Vývoj mincovního práva v Čechách

Vladislav II. svým nařízením z roku 1486 pozměnil dosavadní soustavu výkupu stříbrných rud v Kutné Hoře. Dále zavedl řadu opatření i v oblasti řízení a financování báňského a hutnického provozu. K tomuto nařízení přibylo v roce 1494 dalších 14 artikul, které se týkaly nejen výkupu stříbra, ale i jiných záleţitostí. Vznik nových hornických regionů v 16. století, zejména v Krušnohoří, způsoboval významnější zásahy do struktury báňského práva. Jejich odlišné loţiskové, společenské i jazykové poměry si vyţadovaly také jiný způsob své organizace a správy. Těmto revírům byla také vydána během 16. století řada většinou vrchnostenských horních řádů, které přejímaly buď zcela, nebo zčásti prvky sousedního saského práva. Ferdinand I. ve svém zájmu Habsburskou centralistickou politiku podporoval. Jednalo se především o jáchymovské právo. Postupně zaváděl tento řád i do dalších hornických revírů Čech, Moravy a Slezska. V 16. století proto v českých zemích vedle původního tzv. českého okruhu horního práva, ve kterém hlavní roli měl Ius regale montanorum, vznikl další tzv. německý okruh horního práva v čele s jáchymovským řádem. V průběhu 16. století zaznamenal báňskoprávní systém další podstatné změny, které byly vyvolány nejdříve smlouvou se stavy, uzavřenou v roce 1534 Ferdinandem I., a potom tzv. narovnáním, sjednaným se stavy v roce 1575 Maxmiliánem II.. Tyto dohody upravovaly vzájemné vztahy mezi královskou mocí na jedné straně a zčásti i podnikatelskými sloţkami na straně druhé. Smlouvy z roku 1534 a narovnání z roku 1575 podstatně zasáhly do báňskoprávní struktury českých zemí. Částečně omezily a částečně zrušily platnost některých ustanovení první a druhé knihy Ius regale montanorum týkajících se urburních dávek, podílů a povinností pozemkových vrchností a působnosti horních soudů. 31

Řadu problémů vyvolávala existence dvou právních okruhů, reprezentovaných Ius regale montanorum na jedné a jáchymovským řádem na druhé straně. Proto nejvyšší orgány montánní správy se tehdy kvůli snazšímu a efektivnějšímu řízení upadajícího hornictví snaţily o unifikaci. Svědčí o tom připravované návrhy báňskoprávních reforem připravovaných od 70. let 16. století. Velkou podporu si tehdy získal projekt dvou zemských horních řádů: jáchymovský horní řád, který byl v německé řeči (platil převáţně v severní a západní části Čech, případně i na Moravě a ve Slezsku) a kutnohorský řád, který byl v řeči české (platil pro střední a jiţní Čechy a jiné revíry). Bylo rozhodnuto, ţe pro jáchymovskou oblast zůstane zachován horní řád krále Ferdinanda I. z roku 1548 a pro kutnohorskou oblast budou vypracována nová horní práva, která měla doplnit nebo nahradit přeţívající nebo jiţ nevyhovující ustanovení Ius regale montanorum. Báňskoskoprávního sjednocení obou nejvýznamnějších hornických regionů se však tehdy nepodařilo. Pro nesouhlas města Kutné Hory i samotných stavů ve sněmu nebyl nový kutnohorský řád, předloţený v roce 1579, schválen. Z důvodu pomalé báňskoprávní unifikace a centralizace vydal Rudolf II. (pro rychlejší vyrovnání rozdílů mezi sférou kutnohorského a jáchymovského práva) v roce 1604 samotnou reformaci. Ta doplnila první tři knihy horního zákoníku souborem nových ustanovení a předpisů a původní soudní řád, který je tvořen čtvrtou knihu, nahradila novým procesním řádem. Hlavním účelem reformace bylo zavést v Kutné Hoře, a s ní spojených revírech, modernější způsob soudního řízení, který vycházel z jáchymovského práva a zároveň prosadit další částečnou úpravu existujících báňskoprávních poměrů. Reformací vyvrcholily a zároveň skončily snahy nejvyšších montáních orgánů habsburského státu o změny nebo úpravy zákoníku Václav II. V 17. a 18. století během úpadku rudného hornictví všechny snahy o reformaci a novelizaci horního zákoníku ustaly. Jeho situace byla i nadále oslabována prohlubující se krizí rudných revírů, zejména pak kutnohorského. Ius regale montanorum ještě v 17. a 18. století udrţovalo jak v českých zemích, tak i v zahraničí poměrně velké sféry svého vlivu, přestoţe bylo ovlivňováno krizí rudných revírů. Na sklonku 18. století horní zákoník začal ztrácet své dřívější postavení v báňskoprávním systému rakouského státu. V 19. století si horní zákoník udrţoval statut zemského báňského řádu. V roce 1854, kdy byl vydán nový rakouský zákoník, se naplnil osud horního zákoníku. Rakouský obecní 32

horní zákon byl výsledkem dlouhodobého úsilí habsburské monarchie o unifikaci a centralizaci středověkého práva. Vydáním rakouského obecního zákoníku skončila 550 let trvající (zprvu svrchovaná a později zmenšovaná) působnost zákoníku Václava II. v českém hornictví.

4.3

Význam Ius regale montanorum

V roce 1300, kdy bylo vydáno Ius regale montanorum, byla dovršena nejstarší dějinná etapa báňskoprávního vývoje našeho státu. Zároveň bylo zahájeno nejvýznamnější období jeho dalšího historického vývoje, proto patrně představuje nejstarší kodifikaci zvykového a psaného horního práva vzniklé v Evropě. V 16. století mělo vliv na utváření celkového charakteru horního práva našeho státu. Bylo dominujícím projevem přemyslovského regálního práva. Zároveň poloţilo právní a ideové základy, na kterých se kromě fungující hornické podnikatelské soustavy vytvořily také vzájemně vyváţené poměry mezi společenskými sloţkami, jeţ se podílely na těţbě a dalším zpracování stříbrných rud. Ius regale montanorum představovalo po dvě století hlavní soubor zásad, ustanovení a předpisů, kterými se řídilo téměř veškeré dolování v českých zemích, ale nemohlo postihnout celou rozsáhlou báňskoprávní a montánní problematiku. Proto zůstalo vedle něho v platnosti velké mnoţství norem staršího i novějšího zvykového práva. Vytvořilo podmínky pro přechod báňskoprávního systému českých zemích od zvykového práva k právu psanému, od regionálního pojetí práva k pojetí centralistickému a od nejednotné interpretace právních norem k jejich unifikovanému výkladu. Tato skutečnost podstatně přispěla ke zdokonalení a modernizaci středověkého hornického práva. Má také řadu formálních a obsahových nedostatků, které však byly jen podruţnějšího rázu. Ius regale montanorum bylo důleţitým právním, historickým, ale i kulturním dokumentem. Představovalo nenahraditelný zdroj faktů a údajů, na jejichţ podkladě lze rekonstruovat tehdejší výrobní a ekonomické poměry kutnohorského a v podstatě i celého českého hornictví. Podávalo řadu důkazů o době vzniku města Kutná Hory. Třebaţe Ius regale montanorum vzniklo v roce 1300 a v roce 1854 bylo zrušeno, přesto si mnohé jeho myšlenky zachovávají dodnes určitou aktuálnost, zejména zásluhou pokrokového charakteru, kterým se vyznačovalo jiţ při svém vzniku. Příznivě ovlivnilo sociální postavení části středověkého obyvatelstva stanovením maximální pracovní doby a zajištěním minimální mzdy pro nejchudší skupiny báňského dělnictva. Do řízení a kontroly hornické výroby zavedlo také některé orgány zastupující zájmy hornictva. Podobně se 33

humanistické a demokratické prvky projevovaly také v pasáţích o soudnictví, kde byl zdůrazněn význam spravedlnosti a jejího hledání ve sporech bez ohledu na postavení zúčastněných osob. Ius regale montanorum mělo nesporný vliv i na vývoj horního zákonodárství řady evropských zemí. Ovlivnilo tvorbu báňskoprávních norem i horních řádů v Polsku, Srbsku, v Bosně, zčásti i v Bulharsku, dále pak i v některých oblastech Německa, Rakouska a Řecka. Ius regale montanorum vzhledem ke svému obsahu, stylu i určitým demokratickým a humanistickým rysům zaujímalo mezi báňskoprávními normami, které kolem 13. a 14. století vznikly nejen u nás, ale i v Evropě, zcela výjimečné postavení. Proto také z báňskoprávního, kulturního a společenského hlediska představovalo jeden z klíčových mezníků středověkého - nejen českého, ale i evropského horního práva. Ius regale montanorum bylo králem Václavem II. vydáno v roce 1300 jako základní horní zákon závazný pro všechny horníky království Českého. Latinský originál byl uloţen v královské komoře. V první polovině 14. století na základě iniciativy královské komory bylo pořízeno několik v detailech se poněkud lišících opisů, které slouţily především horním úřadům v Kutné Hoře a v Jihlavě.

34

5.

RAŢBA STŘÍBRNÝCH MINCÍ V KUTNÉ HOŘE

5.1

Historie města Kutná Hora

Město Kutná Hora se nachází ve středních Čechách, přibliţně 70 km východně od Prahy. Je to bývalé královské město, které bylo zaloţeno ke konci 13. století u bohatých nalezišť stříbrných rud. Na území města se nachází mnoţství architektonických památek, proto bylo město zapsáno do Seznamu kulturního a přírodní dědictví UNESCO. Zaloţení města Kutné Hory je spojováno s rozvojem peněţního hospodářství ve 13. století, přesto se první stříbrné mince na historickém území Kutnohorska razily jiţ v poslední čtvrtině 10. století kníţetem Slavníkem. Tyto své mince Slavníkovci razili na svém hradišti v Malíně, které je dnes součástí Kutné Hory. Poznáme je podle opisu MALIN CIVITAS. Se vznikem cisterciánského kláštera v Sedlci roku 1142 je spojována existence stříbrného bohatství, přesto mniši nedovedli toto bohatství plně vyuţít, protoţe klášter v prvním století svého bytí zápasil o holou existenci. Hornické osady, vznikající neplánovitě, neměly v prvních letech ţádná práva, veškerá právní záleţitost řešila sousední města Kolín a Čáslav. Dlouho se jim říkalo obecně Mons – Hora, teprve v roce 1289 nacházíme pojmenování MONS CUTHNA. Důleţitou roli v utváření města Kutná Hora měl sedlecký klášter. Teprve bohatá stříbrná loţiska, která byla odkryta na konci 13. století, umoţnila vzniknout hornické město Kutná Hora, ve kterém byla v roce 1300 otevřena mincovna a v ní zahájena raţba mincí trvající zde s několika krátkými přestávkami celých 427 let. Do roku 1539, kdy zahájila činnost mincovna v Praze, byla kutnohorská mincovna jedinou vládní mincovní institucí. Vedoucí postavení si udrţela do počátku 17. století. V průběhu 16. století byly ještě otevřeny další mincovny - a to v Jáchymově v roce 1520 a v Českých Budějovicích v roce 1569. Jejich činnost po určité době skončila – Jáchymov v r. 1670, České Budějovice v r. 1611. Rok 1300 je v dějinách Kutné Hory rokem přelomovým, v tomto roce udělil král Václav II. osadám horní zákoník IUS REGAL MONTANORUM. Osady se začaly přetvářet, dostaly 35

řadu privilegií a výsad z rodu Lucemburků, jenţ vynesly Kutnou Horu na druhé místo po Praze. Krátce po roce 1300 byla do Kutné Hory přenesena i centrální mincovna českého státu a pro její činnost byl vyhrazen královský hrádek, jenţ byl nazýván Vlašský dvůr. Bylo to na paměť italských odborníků, Vlachů. Tito stáli u zrodu mincovny. Byl zde raţen praţský groš a jeho díly – parvusy. Kutná Hora se postupně vyvinula ve finanční centrum českého státu. Stříbrné bohatství mělo bezprostřední vliv na ekonomický a politický rozvoj českého státu, tomu odpovídalo i umístění mincovny v honosné stavbě zvané Vlašský dvůr. (Curia Galica), zde v několika souběţně pracujících mincovních dílnách byla raţena po dlouhou dobu kvanta stříbrných grošových a později tolarových mincí. Intenzita raţby mincí nebyla stále stejně vysoká, protoţe ji ovlivňovala řada faktorů. Jednalo se především o to, ţe místní doly nedodávaly potřebné mnoţství kvalitní rudy, dále pak to byla různá válečná období, která sniţovala lidský potencionál v důlní, hutní a mincovní činnosti. Přesto aţ do doby posledních Lucemburků dodávaly kutnohorské doly 1/3 světové produkce stříbra. V nejisté době husitských válek neztratila krušnohorská mincovna svoji roli. V této době byla dominující převaha německého patriciátu. Kutná Hora stanula na straně krále Zikmunda. Po sérii husitských vítězství roku 1421, a následně v letech 1422 a 1424, se válečná vřava nevyhnula ani samotnému městu. Přesto jako jediná v zemi nepřestala Kutná Hora razit tolik potřebné stříbrné mince. Svého druhého vrcholu dosáhla kutnohorská mincovna za vlády Jiřího z Poděbrad, kdy docházelo k politické a hospodářské konsolidaci, ale především to bylo za vlády Vladislava II. Jagellonského. Tato doba přinesla nebývalý stavební rozvoj pro samotné město, ale také i pro Vlašský dvůr spolu s mincovnou. Zvýšení produkce stříbra umoţnilo roku 1469 obnovit i raţbu praţského groše. Kutné Hoře se otevřela doba velkého rozkvětu. V plném rozsahu se obnovilo dolování a mincovní produkce, která stačila i na velké investice do stavby Praţského hradu. Důlní konjunktura uvedla do ţivota nový patriciát, tentokrát český. Tito lidé postupně ovládli veškerý ţivot ve městě, pronikali do kruhů blízkých panovníkovi. Pravidelně zasedali v městské radě a byli přísedícími u horního soudu. Z důvodu prohlubování sociálního napětí došlo v letech 1494-1496 k hornickým bouřím, které byly povaţovány za nejostřejší revoltu pozdního středověku. Mimořádné postavení Kutné Hory podtrhovaly i časté pobyty panovníka a konání sněmů. Nejdůleţitější z nich byl rok 1485, ve kterém byl přijat takzvaný Kutnohorský náboţenský mír. Ten potvrdil dlouhé období náboţenské tolerance. 36

Do prvního desetiletí 16. století vstupovala Kutná Hora jako kvetoucí město. Zdálo se, ţe naleziště stříbrných rud jsou nevyčerpatelná, avšak roku 1543 došlo k uzavření nejslavnějšího důlního pásma, a to pásma oselského. Roku 1547 ukončila kutnohorská mincovna raţbu tradiční české mince praţského groše. Určitá stagnace důlní a mincovní činnosti byla zaznamenána teprve v období panování císařů z rodu Habsburků. Tato stagnace byla dána především prudkým rozvojem stříbrných dolů v krušnohorském Jáchymově. I zde se ke konci 16. století začíná projevovat krize a kutnohorské doly spolu s mincovnou se opět na krátkou dobu dostávají na první místo a získávají dosavadní výsadní postavení. Na přelomu 17. a 18. století se objevily i pokusy o otevření nových důlních loţisek, oţivení staré hornické slávy Kutné Hory. Tyto naděje se však nesplnily, protoţe nové ţíly stříbrných rud byly málo výnosné a vyţadovaly příliš vysoké náklady. Proto se zde začal dostavovat postupný úpadek dolování a mincování. Velký podíl na této krizi měla počátkem 17. století především všeobecná krize třicetileté války. Přes řadu částečně úspěšných pokusů o oţivení dolování i raţby mincí se situace stále více zhoršovala. Na konci roku 1726 došlo k definitivnímu ukončení mincovní činnosti a počátkem roku 1727 došlo k úplnému uzavření královské mincovny v Kutné Hoře. Důlní činnost nebyla zrušena, stříbrná ruda byla dodávána do tehdy jediné fungující mincovny v Praze a po jejím zrušení v roce 1856 do císařské mincovny ve Vídni.

5.2

Vlašský dvůr

Vlašský dvůr vznikl v prvním stavebním vývojovém období Kutné Hory. Bylo to královské sídlo, určené zpočátku pouze pro pobyt krále při jeho návštěvách kutnohorských dolů. Byl zaloţen v 40. letech 13. století králem Václavem II. na okraji strmého svahu nad levým břehem potoka Vrchlice na jiţním okraji vznikajícího města Kutná Hora. Často býval nazýván „královým dvorem“. Nejvýznamnější částí dvora byla věţ, která chránila severovýchodní vstup do dvora. Z této věţe jsou v současné době zachovány jen některé základové obvodní zdi. Od věţe vybíhaly hradby zavírající prostor dvora. Původní podobu si královský dvůr nezachoval dlouho. Ještě před úplným dokončením jeho stavby jako královského dvora mu přibyla další funkce – dvůr se stal sídlem mincovny a mincovních úřadů. Mincovna v Kutné Hoře byla zaloţena roku 1300, její zaloţení 37

souviselo s mincovní reformou krále Václav II. Do sídla nově vzniklé mincovny byly přemístěny roztroušené mincovny po celém území Českého království. Veškerá raţba mincí Českého království byla soustředěna do Kutné Hory. Započala zde raţba mince s přesně neurčeným obsahem stříbra. Mince se nazývala groš. Václav II. povolal do Kutné Hory odborníky z italské Florencie, kteří měli zdokonalit a zabezpečit dokonalou organizaci mincovny. Mincovna v italské Florencii měla v raţbě mincí starou tradici. Zástupci florentské mincovny, z nichţ nejznámější byli Reinhard Alpherdus a Cino Lombardský, se usadili přímo v areálu Vlašského dvora. Podle zástupců florentské mincovny se začal nazývat královský dvůr Vlašským dvorem. První groše se zde začaly razit v červenci roku 1300. Mincovní reformou byl zaveden i královský monopol na veškerý obchod se stříbrem a stanoveny podíly krále na těţbě stříbra – tzv. urbura. Veškerou mincovní činnost řídil královský úředník nazývaný mincmistr, na odvádění urbury dohlíţel urburéř. Sídlo úřadu mincmistra a urburéře bylo po roce 1300 umístěno v areálu Vlašské dvora. Nově vzniklé mincovny byly budovány ve východní, severovýchodní a jihozápadní straně dvora. Zde byly vybudované tzv. šmitny, ve kterých se připravovalo stříbro k mincování. Uspořádání šmiten připomínalo bývalé samostatné mincovny, přenesené z území Českého království do Vlašského dvora. Bylo jich celkem 17. Kaţdá šmitna byla ozdobena erbem přenesené mincovny a měla samostatnou dílnu s vlastním vchodem. Samostatnost šmiten se udrţela do konce 16. století. Raţba mincí byla prováděna v tzv. preghausu, který byl umístěn v severní části dvora mezi vstupní věţí a šmitnami. Původní podoba preghausu z dob Václava II. je zachována do dnešní doby, je v něm umístěna muzejní expozice, ukazující raţbu mince. Sklad mincovního materiálu i hotových mincí, úřadovna mincmistra, urburéře a prubéřů byl umístěn do nově vzniklých budov v západní části dvora. Toto křídlo bylo často nazýváno jako úřednické. Od západního konce šmiten bylo odděleno průjezdem, který zanikl při přestavbě dvora v 19. století. Mezi jednotlivými budovami bylo rozsáhlé nádvoří, které bylo centrem celého mincovního podniku. Většina budov byla přízemní. Při přestavbě králova dvora na mincovnu bylo dokončeno i jeho vnější opevnění. Dodnes se zachovaly kromě raně gotických prostor preghausu i části obvodního zdiva vstupní věţe. Z doby vzniku mincovny je zachováno i šest erbů přestěhovaných mincoven do Vlašského dvora. Jedná se o erby měst – Litoměřice, Písek, Kladsko, Jihlava, Opava a 38

Most. Prvořadou funkcí Vlašského dvora ve 14. století byla mincovna. Jako druhořadá byla funkce královského sídla, neboť králové Jan Lucemburský i Karel IV., kteří se zdrţovali v Kutné Hoře, sídlili většinou v Sedleckém klášteře. K vzestupu Vlašského dvora došlo za vlády krále Václava IV.. Z důvodu hospodářských potíţí v Českém království musel věnovat větší pozornost těţbě stříbra a mincovnictví, proto stále častěji pobýval v Kutné Hoře. V roce 1378 započala přestavba Vlašského dvora na královské sídlo. Výstavbě královského paláce ustoupily i některé prostory mincovny, které byly přestěhovány do nových budov. Královský palác byl dokončen kolem roku 1400. V prvním patře královského paláce byl reprezentační sál s dřevěným kazetovým stropem, ve druhém patře obydlí krále. Jednotlivá patra, nazývaná téţ „vysoký dům“, byla spojena vřetenovitým schodištěm přistavěným k jiţní straně hlavní věţe Vlašského dvora. Některé provozní prostory mincovny ustoupily výstavbě kaple v severozápadní části. Pod kaplí byla umístěna mincovní pokladna. Prostor kaple, umístěné v prvním patře, byl obdélníkového tvaru. Kaple byla vysvěcena v roce 1400. Původní podoba kaple byla zachována do konce 19. století, kdy došlo k jejímu rozšíření na čtverec. Vzpomínkou na stavební činnost z doby Václava IV. ve Vlašském dvoře jsou i znaky zemí, které náleţely Lucemburkům. Tyto znaky jsou umístěny nad šmitnami v jihovýchodním rohu nádvoří. Spojení mezi královským palácem a kaplí bylo po dřevěné visuté lávce, která byla odstraněna na konci 19. století. Nově budované sídlo se stalo svědkem mnoha význačných diplomatických jednání mezi Václavem IV. a zástupci Karlovy univerzity. 18. ledna 1709 byl ve Vlašském dvoře vydán Dekret kutnohorský. V královském paláci pobýval i mistr Jan Hus. Kutná Hora byla v období husitských válek v roce 1422 a 1424 zčásti vypálena. Vlašský dvůr nebyl nijak zasaţen válečnou vřavou. Před Zikmundovým pádem na sklonku roku 1421 byl zakryt kazetový strop v prvém patře paláce. Odkryt byl aţ koncem 19. století. Zikmund se na Vlašském dvoře v roce 1421 usadil a řídil odtud křiţácká vojska, v témţe roce ho opustil. V prosinci roku 1421 opět Zikmund společně s uherským králem oblehl Kutnou Horu a zradou německého patriciátu ji dobyl. Jiţ 6. ledna 1422 byl z Kutné Hory vytlačen, jeho vojsko při ústupu město vypálilo. V roce 1444 zde byl Jiří z Poděbrad zvolen hejtmanem čtyř východočeských krajů. V roce 1448 byl do Vlašského dvora svolán zemský sněm. Nejvýznamnější sněm konaný ve Vlašském dvoře se uskutečnil ve dnech 20. - 28. května 1471, na kterém byl 27. května 39

Vladislav II. Jagellonský zvolen českým králem. Další význačný sněm se zde konal ve dnech 13.-20. května. Na tomto sněmu byl uzavřen náboţenský smír mezi katolickou a kališnickou stranou v Čechách. Král Vladislav II. Jagellonský často pobýval v Kutné Hoře. Za jeho vlády došlo k opravě Vlašského dvora. Opravy se týkaly jak exteriérů, tak i interiérů. Velká pozornost byla věnována královské kapli. Mezi nejpozoruhodnější díla umístěná v královské kapli lze přiřadit tři pozdně gotické vyřezávané oltáře od kutnohorského řezbáře Hanuše. O úpravy Vlašského dvora pečoval tehdejší nejvyšší mincmistr Jan Horstofor z Malešic. V době jagellonské došlo ke změně opevnění Vlašského dvora. Započala výstavba sídla nejvyššího mincmistra. Za vlády Jagellonců byl Vlašský dvůr svědkem úřednické zvůle. Nespokojenost horníků s královskými úředníky vyvrcholila vystoupením v roce 1496, které skončilo popravou 13 horníků. Poslední význačná událost konaná ve Vlašském dovře byl sněm konaný v roce 1510, dále pak pobyt krále Ludvíka na jaře 1523. Smrtí Ludvíka Jagellonského v roce 1526 a nástup Habsburků na český trůn byl zahájen postupný zánik Vlašského dvora. Habsburkové v Kutné Hoře nepobývali. Od roku 1520 se v kutnohorské mincovně začaly vedle grošů razit i tolary. Roku 1549 byla raţba grošů zcela zastavena a nahrazena raţbou tolarů. Rozsáhlá přestavba v letech 1578-1582 poslouţila potřebám mincovny. Tato přestavba se dotkla především jihozápadního křídla se šmitnami. Po poráţce stavovského odboje v letech 1618-1620 se Vlašský dvůr stal symbolem triumfující habsburské moci v Kutné Hoře. Byl sídlem nejvyššího mincmistra Viléma z Vřesovic. V roce 1622 byla část dvora poškozena poţárem a jen nouzově opravena. Menší udrţovací práce byly prováděny aţ do roku 1670. Po tomto roce Habsburkové veškeré práce ve Vlašském dvoře ukončili a budovu ponechali jejímu osudu. Rozhodujícím rokem pro osud Vlašského dvora byl rok 1727, kdy byla zrušena mincovna a přemístěna do Prahy. Prostory bývalé mincovny rychle pustly. V roce 1784 byl zrušen ve Vlašském dvoře i úřad nejvyššího mincmistra. V tomto roce zde byl zřízen horní úřad a horní senát, které však plně nemohly nahradit prestiţ úřadu nejvyššího mincmistra. V roce 1789 zde došlo k umístění školy, bývalé šmitny byly zčásti vyuţívány jako vojenské nemocnice. V roce 1860 byly strţeny hradby doposud obklopující areál Vlašského dvora. Celkový stav budov byl tak špatný, ţe ohroţoval i bezpečnost chodců.

40

V roce 1881 koupila Vlašský dvůr obec Kutná Hora. V průběhu 80. let 19. století byly z iniciativy městské rady připravovány nové plány na jeho opravu. Architektem Ludvíkem Liberekem byl vypracován podrobný stavební rozbor, jenţ byl schválen Centrální komisí pro zachování památek ve Vídni dne 28. března 1892. Téhoţ roku byla zahájena rekonstrukce, která byla dokončena v roce 1898. V roce 1945 se stal Vlašský dvůr sídlem městského národního výboru a reprezentační sál v prvním patře začal slouţit i jako obřadní síň. Škola v západní části Vlašského dvora byla zrušena a její místnosti upraveny na kanceláře. Byla zde umístěna Jeneweinova galerie. V letech 1956-1969 byla provedena rozsáhlá oprava fasád. V dnešní době představuje Vlašský dvůr komplex jednopatrových a dvoupatrových budov, které tvoří souhrn všech vývojových fází gotického umění. Ranou gotiku představuje prostor preghausu pod královským palácem, vrcholnou gotiku především interiér kaple a její arkýř, pozdní gotiku řezbářské práce v kapli. Renesance se projevila jen v arkádě západního křídla a baroko v zastřešení věţe a arkýře kaple. Spojení všech forem vývoje gotického umění tvoří z Vlašského dvora kromě historické ceny také cennou památku uměleckou.

5.3

Mincovní nominály raţené v kutnohorské mincovně

5.3.1

Praţský groš

Obrázek 1: Pražský groš

Zdroj:- 6. 10. 2008.

Jedná se o českou stříbrnou minci, která byla zavedena mincovní reformou IUS REGALE MONTANORUM v roce 1300. Měla mít hmotnost 3,95g (1/64 praţské hřivny o hmotnosti 253g). Ve skutečnosti měly první praţské groše hmotnost 3,5-3,7 g a ryzost 935/1000933/1000. Jejich nominální hodnota měla být dána stříbrným obsahem. V dobových pramenech je tato mince nazývána praţským grošem (z latinského denarius grossus – těţký 41

denár). Počátek raţby grošů je datován do Prahy, odkud získaly své jméno. V Praze se groše razily krátce, raţba byla záhy přenesena do Kutné Hory. Vzorem pro praţský groš byl turský groš, raţený od roku 1266 ve francouzském městě Tours. Turský groš měl hmotnost 4,22g. Rub a líc praţského groše byl zachován v podstatě po celou dobu raţby. Lícní strana nese okolo koruny ve vnitřním opise jméno panovníka – WENCEZLAVS SECVNDS (IOHANNES PRIMVS, KAROLVS PRIMVS, WENCEZLAVS TERCIVS, LADISLAV PRIMVS, GEORGIVS PRIMVS, WLADISLAVS SECVNDS, LVDOVICVS PRIMVS,FERDINANDVS PRIMVS) a ve vnějším opisu DEI GRATIA REX BOEMIE (Z Boţí milosti král český). Na rubu je vyobrazen český heraldický lev s opisem GROSSI PRAGENES (groše praţské). Téměř celou dobu raţby praţských grošů na nich není letopočet. Letopočet se objevuje na rubní straně v závěru raţby v letech 1533-1547. Praţské groše byly raţeny po dobu téměř čtvrt tisíciletí. Produkci těchto mincí v Kutné Hoře lze odhadnout na půl miliardy. Slávu českého království šířily praţské groše i v cizině, kam se dostávaly velmi hodnotné mince s obchodem. Roku 1547 definitivně skončila raţba praţského groše. Téměř dalších 100 let zůstal praţský groš součástí peněţního oběhu. Jeho konečná platnost byla vyhlášena patentem Ferdinanda III. z 26. září 1644. Tabulka 2: Rubní značky na pražských groších

Zdroj: Ilustrovaná encyklopedie české, moravské a slezské numismatiky (Zdeněk Petráň, Pavel Radoměrský), str. 88.

42

Tabulka 3: Chronologie značek

Zdroj:Ilustrovaná encyklopedie české, moravské a slezské numismatiky (Zdeněk Petráň, Pavel Radoměrský), str. 88.

5.3.2

Parvus

Obrázek 2: Parvus

Zdroj: 6. 10. 2008.

Jeho název pochází z latinského denarius pardus – drobná stříbrná mince. Byla raţena v Kutné Hoře od roku 1300. Pardus byl ½ praţského groše o průměru 15-16 mm a hmotnosti 0,48-0,54 g. Za vlády Václava II. (1278-1305) nesly raţené parvusy na líci obraz české koruny a na rubu českého lva. Za Jana Lucemburského (1310-1346) a Karla IV. (13461378) bylo na líci poprsí sv. Václava. V roce 1384 byla raţba parvusů v Čechách ukončena.

43

5.3.3

Půlgroš

Obrázek 3: Půlgroš

Zdroj: - 6. 10. 2008.

Jedná se o stříbrnou minci, která měla hodnotu poloviny praţského groše, měla hmotnost asi 1,75 g. Jeho raţba byla prováděna na počátku vlády Jana Lucemburského (1310-1346). Jedná se o vysoce vzácné mince. Byly i názory, ţe se jednalo o zkušební raţby. Byl vysloven názor, ţe půlgroše mohly být raţeny ke korunovaci Jana Lucemburského 7. února 1311.

5.3.4

Peníz

Obrázek 4: Peníz

Zdroj:< http://stribrnak.cz/kutna-hora/> - 6. 10. 2008.

Drobná stříbrná jednostranná mince raţená po roce 1384 jako 1/7 groše. Peníz se dělil na 2 haléře.

44

5.3.5

Haléř

Obrázek 5: Haléř

Zdroj: - 6. 10. 2008.

Haléř je nejmenší jednostranný stříbrný nominál zavedený v Kutné Hoře po roce 1384 jako polovina peníze. Haléřem se nazývá také malý peníz. V počátku nesl vyobrazení české koruny bez opisů.

5.3.6

Bílý groš

Obrázek 6: Bílý groš

Zdroj: - 6. 10. 2008.

Bílý groš je stříbrná mince, která se razila poprvé od počátku 15. století ve Slezsku a také v Polsku. Císařem Maxmiliánem II. (1564-1576) byl zaveden bílý groš současně se znovu obnovenou tolarovou měnou. Dělily se na 2 malé groše a 7 bílých peněz. Naposledy byl bílý groš raţen v roce 1619.

45

5.3.7

Bílý peníz

Obrázek 7: Bílý peníz

Zdroj:- 6. 10. 2008.

Bílý peníz je drobná, většinou jednostranná stříbrná mince. Byla zavedena poprvé králem Vladislavem II. Jagellonským (1471-1516) po roce 1483. Měla hodnotu 1/7 praţského groše. Bílé peníze se dělily na dva malé peníze (haléře). Poslední bílý peníz byl v Kutné Hoře raţen v roce 1619.

5.3.8

Malý groš

Obrázek 8: Malý groš

Zdroj: - 6. 10. 2008.

Je to drobná stříbrná mince v hodnotě ½ bílého groše. Jeho raţba byla započata na základě výnosu císaře Rudolfa II. ze dne 4. února 1577 na doporučení stavů. Mince měla mít hmotnost 1,055 g s jakost 391/1000. Je jedinou mincí v českém středověkém i novověkém mincovnictví, která nesla nápis v českém jazyce – MALEY GROSS. Mincovní reformou českých stavů v roce 1619 zanikla raţba malého groše.

46

5.3.9

Malý peníz

Obrázek 9: Malý peníz

Zdroj: - 6. 10. 2008.

Byl nazýván také jako haléř. Jedná se o drobnou, jednostrannou stříbrnou minci o hmotnosti 0,36 g, jejíţ raţba započala v Kutné Hoře dne 16. března 1482 za vlády Vladislava II. Jagellonského. Poslední raţba této mince byla uskutečněna v Kutné Hoře v roce 1619 za vlády Matyáše.

5.3.10

Tolar

Obrázek 10: Tolar

Zdroj:< http://stribrnak.cz/kutna-hora/> - 6. 10. 2008.

Jde o těţkou stříbrnou minci, která se rozšířila od 16. století po celé Evropě a později i v dalších částech celého světa. K raţbě prvních tolarů došlo v městečku Jáchymov. Tyto mince byly nazývány Joachimstalery, zkráceně thalery-tolary. Od roku 1543 došlo k raţbě tolarů v kutnohorské mincovně. Roku 1561 za vlády Ferdinanda I., který zavedl mincovní systém zlatníkový, byla raţba tolarů a jejich dílů v Čechách přerušena. Tolar se začal znovu razit v Kutné Hoře od roku 1573. V roce 1712 došlo k ukončení raţby. Současně s tolarem byly obvykle raţeny také jeho násobky (2-tolar,3-tolar,4-tolar a další) a díly 1/2 – tolar a 1/4-tolar.

47

5.3.11

Zlatník

Obrázek 11: Zlatník

Zdroj: - 6. 10. 2008.

Zlatník je původně německá stříbrná mince. Jeho hmotnost činila 22,89 g. Rovnal se 60 krejcarům. Zlatníková měna byla zavedena za vlády Ferdinanda I. v roce 1561. Za vlády Maxmiliána II. došlo vlivem odmítavého postoje stavů k návratu k tolarové měně, zlatníková měna byla ukončena. K obnově raţby došlo opět v roce 1694.

5.3.12

Krejcar

Obrázek 12: Krejcar

Zdroj: - 6. 10. 2008.

Tato stříbrná mince byla původně raţená v rakouských Tyrolích po roce 1271. Od roku 1561 se krejcar začal razit i na území Čech, bylo to v období vlády Ferdinanda I., v rámci zavedené zlatníkové měny. Kromě krejcaru byly raţeny i jeho násobky – 2-krejcar, 10krejcar, 30-krejcar (1/2 zlatník) a 60-krejcar (zlatník). V roce 1573 se znovuzavedením tolarové měny došlo k ukončení raţby krejcaru a jeho násobků. Mincovní reformou, kterou provedli stavové, byla v roce 1619 opět zavedena raţba krejcaru. Za vlády Ferdinanda II. v letech 1620-1623 v období tzv. dlouhé mince byly raţeny nejrůznější násobky krejcarů (300-krejcar, 150-krejcar, 140-krejcar, 120-krejcar, 75-krejcar, 70-krejcar, 60-krejcar, 37 a 1/2-krejcar, 37-krejcar, 48-krejcar, 30-krejcar, 24-

48

krejcar, 15-krejcar, 12-krejcar a 3-krejcar). Tyto mince byly špatné jakosti. Poprvé se objevily také díly – 1/2-krejcar a 1/4-krejcar.

5.4

Mincmistři v Kutné Hoře, jejich značky

5.4.1

Mincmistři v Kutné Hoře

Mincmistr byl úředník, který stál v čele mincovny. Vedl veškeré mincovní dílo a odpovídal za něj svou značkou na minci. Jeho úkolem byla péče o veškeré činnosti v mincovně. Jednalo se především o dodávky a získávání drahého kovu, veškeré technologické fáze mincovního díla, vyúčtování a odevzdání raţených mincí, vedl personální otázky mincovny. S prací mincmistra bylo spojeno mnoho činnosti, proto měl obvykle jednoho nebo více zástupců a písařů. Veškerý dohled nad mincovnictvím v zemi měl nejvyšší (královský) mincmistr se sídlem v Kutné Hoře. Tento úřad byl zaveden v roce 1462 a zrušen v roce 1783. Nejvyšší mincmistr prováděl také dohled nad všemi doly v království. Nejvyšší mincmistr byl jedním z nejvyšších úředníků v zemi. K této funkci bychom mohli přirovnat funkci současného ministra financí.

5.4.2

Značky mincmistrů na kutnohorských mincích

Jako nejvyšší úředník mincovny pouţíval mincmistr tuto značku za účelem ručení hmotnosti a jakosti raţených mincí. Mincmistrovské značky jsou drobné obrázky nebo iniciály jména mincmistra, pod jehoţ momentální správou mincovna byla. V Kutné Hoře se začaly značky mincmistrů pouţívat od roku 1573. Byly obvykle umístěny na lícní straně mincí pod poprsím panovníka nebo později také na rubu pod státním znakem – český lev, říšský orel. Jako značky mincmistrů byly pouţívány symboly – malé rodové znaky, heraldické mytologické zvíře nebo jeho část nebo počáteční písmena mincmistrova jména – monogram. Jména mincmistrů: Jan Dotlev (1370-1375) Konrád Kaplíř ze Sulevic (1375-1377?) Martin Dotlev (1377-1382) Petr z Písku (1395-1396?) Konrád z Vechty (1401-1402) 49

Petr Zmrzlík ze Svojšína (1406-1419) Mikuláš Divůček z Ječniště (1419-1421) Petr Zmrzlík ze Svojšína (1421) Diviš ze Srbče (1422) Hašek Ostrovský z Valštejna (1423-1424) Ambroţ z Prahy (1427?-1433?) Mikuláš ze Suchdola (1431-1435) Jan Čabelický ze Soutnic (1435-1437, 1444-1454) Zdeněk Kostka z Postupic (1458-1469, od roku 1462 nejvyšším mincmistrem) Jan Jeptiška z Těšína a Pavel Podivlický (1527-1539) Pavel Podivlický a Jakub Hubáček)1540-1545) Pavel Podivlický a Matěj Lídl (1545–1555) Matěj Lídl a Ludvík Karel (1556-1566) Ludvík Karel a Jiří Šatný ((1566-1575) Jiří Šatný (1576-1592) Wolf Herold (1592-1597) Jiří Dominig (1597-1599) Jiří Spiess (1599-1603) David Anderle (1603-1608) Pavel Kréta (1608-1612) Jan Šultys (1612-1613) Augustin Šmilauer (1614-1615) Pavel Kréta (1616) Šebestián Hölzl (1617-1632) Hanuš Prunz (1633-1635) Jan Victor Geronis (1636-1643) Řehoř Hakl (1654-1677) Kryštof Krahe (1677-1702) Bernard Wohnsiedler (1702-1716) Jan František Weyer (1716-1726) Zdroj: publikace „Mince raţené ve Vlašském dvoře“, Zdeněk Petráň, 2002.

50

Obrázek 13: Značky mincmistrů v Kutné Hoře značka mincmistra D. Enderleho (Kutná Hora 1603-1608) značky mincmistra W. Herolda (Kutná Hora 1592-1597)

značka mincmistra K. Kraheho (Kutná Hora 1677-1702) značka mincmistra Š. Hölzla (Kutná Hora 1617-1632) značka mincmistra J.V. Geron (Kutná Hora 1636-1643) značka mincmistra Ř. Hackla (Kutná Hora 1654-1677

značka mincmistra H. Frunze (Kutná Hora 1633-1635)

značka mincmistra H. Spiesse (Kutná Hora 1599-1603) 51

značka mincmistra J. Šatného (Kutná Hora 1568-1592)

značka mincmistra P. Škréty (Kutná Hora 1608-1612, 1616)

značka mincmistra Šmilauera (Kutná Hora 1614-1615)

značka mincmistra J. Šultyse (Kutná Hora 1612-1613)

značka mincmistra B.Wohnsiedlera (Kutná Hora 1702-1716)

značky mincmistra J. F. Weyera (Kutná Hora 1716-1726) Zdroj: - 6. 10. 2008.

52

6.

RAŢBA STŘÍBRNÝCH MINCÍ V JÁCHYMOVĚ

6.1

Jáchymovská mincovna v 15. a 17. století

Roku 1512 objevili horníci v horském údolí na ostrovském panství hrabat Šliků velké naleziště stříbra. Brzy vypukla skutečná stříbrná horečka, v horách vyrostlo horní město Údolí sv. Jáchymova (St. Joachimsthal), které se stalo druhým největším v Čechách. Vytěţené stříbro nebylo moţné prodávat do ciziny a tak Šlikové přistoupili ke zřízení vlastní mincovny, kde by kov výhodně zmincovali. Získali k tomu v lednu 1520 souhlas zemského sněmu. Král Ludvík ale nesouhlasil, pouze šlikovské mincování trpěl. K přípravě mincování došlo jiţ koncem 1519 a od 1520 vznikají první mince – velké zlatníkové groše raţené podle saského mincovního řádu a skutečně masově plynoucí zejména

na

významné

lipské

trhy.

Tyto

„tálské

groše“

(německy

St.Joachimsthalerguldegroschen zkráceně Joachimsthaler - a odtud vznikl název Thaler, tolar) opanovaly peněţní trhy v celé Evropě a pod jejich vlivem se začaly razit tolarové mince v jiných státech Evropy - od Francie a Španělska aţ po Uhry a Polsko. Kromě tolarů razili Šlikové v Jáchymově také praţské groše. Nový král Ferdinand I. jiţ v roce 1528 odebral Šlikům mincovní právo (doly i vliv na správu mincovny ovšem dočasně Šlikům zůstaly) a od té doby byla jáchymovská mincovna královskou. Ferdinand I. razil v Jáchymově omezený sortiment mincí, tj. tolary, jejich díly a násobky, a praţské groše. Drobnou minci, tj. peníze a haléře, nerazil, výjimečně pak zlaté mince. V letech 1520 aţ 1561 bylo vyraţeno cca 11 miliónů tolarů. Od 1562 přešla mincovna jako všechny ostatní na raţbu říšské zlatníkové měny. V tomto sortimentu pokračoval do 1573 i Maxmilián II., poté na nátlak stavů opět povolil v celé zemi raţbu tolarů a grošů (nyní tzv. bílých grošů), coţ se projevilo i na jáchymovské produkci. Poprvé se tu razí jiţ drobná mince – bílé peníze, tj. sedmina groše. V poslední třetině 16. století a na počátku 17. století dochází k postupnému vyčerpání svrchního pásma loţisek stříbra, k různým nepořádkům v horních úřadech, k nezájmu kverků o dolování a proto i k poklesu objemu raţby mincí. Uměnímilovný Rudolf II. přesto nechal razit v Jáchymově, byť v omezeném mnoţství, téměř celý sortiment mincí od bílých peněz po velké násobky tolarů a dukátů. Stavové a král Bedřich razí pouze některé, opět krejcarové, nominály. Třicetiletá válka téměř 53

zastavila těţbu stříbra a mincovnu přivedl k novému „rozkvětu“ dovoz pagamentu při produkci tzv. „dlouhé mince“, tj., nebývale špatné mince de Witteho konsorcia. Na pagament se musela mincovna spolehnout i po kaladě 1623, válečné útrapy těţbu znemoţňovaly a od čtyřicátých let 17. století mincovna téměř nepracuje. Téměř úplný sortiment z dvacátých let je postupně krácen. Výnosy byly menší a menší, dvakrát dokonce došlo k zastavení raţby. Nedostatek stříbra vylučoval raţbu tolarů a po nástupu Leopolda I. na trůn produkovali v Jáchymově jen drobnou minci, převáţně tříkrejcary. Doly nefungovaly, neudrţovaná mincovna dlouho ţivořila s omezeným počtem pracovníků, aţ 1670 byla zastavena raţba mincí úplně. V roce 1671 odchází do Prahy poslední mincíř, budova byla neopravitelně poškozena a tak končí historie jedné z kdysi nejslavnějších evropských mincoven. Výtěţkové tolary z jáchymovských dolů v roce 1717 byl vyraţeny uţ v Praze.

6.2

Mincovní nominály raţené v jáchymovské mincovně

Štěpán Šlik a bratři, Tolar bez letopočtu, mincovna Jáchymov - Weizelmann: Obrázek 14: Tolar

Zdroj: - 6. 10. 2008.

Za Ferdinanda I. (1526-1564) zde byly raţeny: 2-tolary, tolary, tolarové díly, praţské groše, nové groše. Roku 1561 v rámci přechodu na zlatníkovou měnu zde byly raţeny: zlatníky, 1/2 zlatníky, 10-krejcary, 2-krejcary.

54

Ferdinand I, Tolar 1529, mincovna Jáchymov – Gebhart: Obrázek 15: Tolar 1529

Zdroj: - 6. 10. 2008.

Ferdinand I., Zlatník (60 Krejcar) 1564, mincovna Jáchymov – Getzkofler Obrázek 16: Zlatník (60 Krejcar) 1564

Zdroj: - 6. 10. 2008.

Ferdinand I., 1/4 Tolar bez letopočtu, mincovna Jáchymov – Puellacher: Obrázek 17: 1/4 Tolar bez letopočtu

Zdroj: - 6. 10. 2008.

55

Ferdinand I., praţský groš 1544, mincovna Jáchymov - Kempf: Obrázek 18: Pražský groš 1544

Zdroj: - 6. 10. 2008.

Za Maxmiliána II. (1564 – 76) byly raţeny tytéţ nominály aţ do opětovného zavedení tolarové měny roku 1573. Maxmilián II, 60 krejcar (zlatník) 1566, mincovna Jáchymov – Geitzkofler: Obrázek 19: 60 krejcar (zlatník) 1566

Zdroj: - 6. 10. 2008.

Maxmilián II., Bílý peníz 1573, mincovna Jáchymov - Geitzkofler: Obrázek 20: Bílý peníz 1573

Zdroj: - 6. 10. 2008.

56

Za Rudolfa II. (1576-1611) zde byly raţeny: 2-tolary, tolary, 1/2 tolary, bílé groše, malé groše.

Rudolf II., 2 tolar 1590, mincovna Jáchymov: Obrázek 21: 2 tolar 1590

Zdroj: - 6. 10. 2008.

Rudolf II., Bílý groš 1580, mincovna Jáchymov – Kádner: Obrázek 22: Bílý groš 1580

Zdroj: - 6. 10. 2008.

Rudolf II., Malý groš 1603, mincovna Jáchymov – Taubenreuther: Obrázek 23: Malý groš 1603

Zdroj: - 6. 10. 2008.

Za Matyáše (1611-1619) zde byly raţeny: 2 tolary, tolary, 1/2 tolary, 1/4 tolary, bílé groše, malé groše. Za Fridricha Falckého (1619-1620) zde byly raţeny: 48-krejcary, 24-krejcary, 3-krejcary. Fridrich Falcký, 48 krejcar 1620, mincovna Jáchymov – Lengefelder: 57

Obrázek 24: 48 krejcar 1620

Zdroj: - 6. 10. 2008.

České stavy, 24 krejcar 1620, mincovna Jáchymov – Lengefelder: Obrázek 25: 24 krejcar 1620

Zdroj: - 6. 10. 2008.

Za Ferdinanda II. zde byly raţeny: dlouhé mince – 150-krejcar, 75-krejcary, 60-krejcary, 48-krejcary. Mince dobrého zrna (po roce 1623) – 2-tolary, tolary, 1/2 tolary, 1/4 tolary, 3-krejcary, krejcary, 1/2 krejcary, 1/4 krejcary. Ferdinand I., Tolar 1625, mincovna Jáchymov – Steinmüller: Obrázek 26: Tolar 1625

Zdroj: - 6. 10. 2008.

Za Ferdinanda III. v letech 1637 – 57 jsou zde raţeny kromě obvyklých nominálů ještě násobky tolarů a to 5-tolar, 4-tolar, 3-tolar.

58

Ferdinand III., 1/2 tolar 1643, mincovna Jáchymov - Knobloch: Obrázek 27: 1/2 tolar 1643

Zdroj: - 6. 10. 2008.

Ferdinand III., Tolar 1644, mincovna Jáchymov – Knobloch: Obrázek 28: Tolar 1644

Zdroj: - 6. 10. 2008.

Za Leopolda I. (1657 -1705) jsou zde raţeny tolary, ½ tolary, ¼ tolary, 15-krejcary, 3krejcary, krejcary. Jáchymovská mincovna během své existence razila příleţitostně a ve velmi omezeném mnoţství stříbrné odraţky ve zlatě. Rovněţ zde byly raţeny oblíbené medaile ve váze tolarů, jejich dílů a násobků s různými biblickými výjevy. Slouţily např. jako amulety proti různým nemocem, hlavně ve své době proti obávanému moru (nazývaly se proto morové tolary) nebo jako dary ke křtu, Velikonocům, Vánocům aj.

59

Náboţenská medaile, minc. Wolf Militz: Obrázek 29: Náboženská medaile

Zdroj: - 6. 10. 2008.

V druhé polovině 16. století nastává úpadek těţby stříbra v Jáchymově a postupnému poklesu mincovní produkce. V roce 1670 je raţen poslední 3-krejcar a v roce 1671 je mincovna definitivně uzavřena.

6.3

Mincmistři v Jáchymově

Štěpán Geniích (1519) Petr Tunkher – Vardajn (1526) Kašpar z Mergenthalu (1527) Oldřich Gebhart (1527-1530, 1519-1527 – působil v Jáchymově jako rytec) Mikuláš Krause (1530-1535) Petr Tunkher (1530-1531) Klaus Krause (1531-17.3.1535) Oldřich Aichelburg (17.3.1535-18.8..1535) Jan Weizelmann (18.8.1535-2.7.1542) Wolfgang Roll (1542-1544) Martin Kemp (1541-1542, od 2.7.1542-1543 uváděn jako správce mincovny a roku 1544 opět jako mincmistr) Petr Tunkher – Vardajn (1544) Oldřich Vogelheimer – Vardajn (1545-1559) Ruprecht Puellacher (1545-11.6.1563) Jiří Geitzkofler (1573-1576) Jiří Kádner z Greifenecku (11.11.1577-29.7.1582) Lucie Kádnerová (29.7.1582-4.6.1584, oficiálně aţ od 16.8.1582) 60

Pavel Hoffman (16.8.1582-4.6.1584 uváděn jako další zodpovědná osoba za chod mincovny za Lucie Kádnerové) Pavel Hoffman (10.7.1584-17.2.1599) Kryštof Taubenreuter (15.4.1600-13.8.1604) Hanuš Gipfel (13.8.12604-11.8.1606) Centurio Lengefelder (11.8.1606-1621) Řehoř Steinmüller (1621-1637) David Knobloch (1637-1649) Jan Freistein (1649) Jan Jakub Küttner z Berchheimu (1650-1668) Pavel Václav Soling (1688-1670) Zdroj: - 6. 10. 2008.

6.4

Značky mincmistrů na jáchymovských mincích

Obrázek 30: Značky mincmistrů v Jáchymově značka mincmistra O. Gebharta (Jáchymov 1527-1530) značka mincmistra D. Knoblocha (Jáchymov 1637-1649) značka mincmistra P. Hoffmanna (Jáchymov 1584-1599) značky mincmistra J. Geitzköflera (Jáchymov 1562-1576)

61

značka mincmistra K.Krauseho (Jáchymov 1531-1535) značka mincmistra J. Freisteina (Jáchymov 1694) značka mincmistra J.J. Kűtnera (Jáchymov 1650-1668) značka mincmistra H. Gipfela (Jáchymov 1604-1606)

značka mincmistra J. Kádnera (Jáchymov 1576-1582)

značka mincmistra R. Puellachera (Jáchymov 1545-1563)

značka mincmistra C. Lengefeldera (Jáchymov 1606-1620) značka mincmistra W. Rolla (Jáchymov 1543-1544)

62

značka mincmistra Ř. Steinmūllera (Jáchymov 1621-1637)

značka mincmistra K. Traubenreutera (Jáchymov 1600-1604)

značka mincmistra J. Weizelmanna (Jáchymov 1535-1542)

značka mincmistra M. Kempfa (Jáchymov 1542-1543, 1544-45) Zdroj: - 6. 10. 2008.

63

7.

MINCOVNICTVÍ ČESKÉHO STÁTU 17. – 20. STOLETÍ

Tolarová měna byla po vzoru Jáchymova zavedena i v ostatních českých mincovnách a po ukončení raţby praţského groše v roce1547 se stala rozhodující. Po neúspěšném pokusu Ferdinanda I. se zavedením zlatníkové měny (tzv. lehký tolar a jeho díly krejcary) se vrátil Maxmilián I. opět k tolarové měně (tolar se dělí na 0 bílých grošů a ty tradičně na 7 bílých a 14 malých peněz), která doznala velkého rozmachu i uměleckého výrazu za vlády Rudolfa II. (přidal nový nominál – malý groš – jako polovinu bílého groše). Zatímco Matyáš setrval u raţeb svých předchůdců, revoluční stavovská konfederace zrušila groše a zavedla krejcarové nominály, stejně jako nový král Bedřich Falcký. Po vítězství Habsburků Ferdinand II. pronajal raţbu mincí de Witteho konsorciu, která raţbou neuvěřitelně špatných peněz (tzv. kiprová, čili dlouhá mince) přivedla měnu aţ ke státnímu úpadku. Po r. 1625 se měna vrátila k předválečným parametrům (tolar o 90 krejcarech), drobné mince v omezeném sortimentu zůstaly jiţ v krejcarových nominálech. Dlouhá vláda Leopolda I. zápasila s potíţemi poválečné rekonstrukce a s tureckým nebezpečím. Hrubá mince (tolary) se příliš nezměnila, klesla však hodnota drobné mince i v nově zaváděných středních nominálech. Po technické stránce se od druhé poloviny 17. století mince razí jiţ pomocí strojů, sjednoceny jsou parametry mincí v celé říši a značky mincoven a mincmistrů jsou nahrazeny písmeny. V době baroka jsou postupně ukončovány činnosti vedlejších mincoven (Jáchymov 1671, Kutná hora 1727, slezské kníţecí mincovny) a omezována raţba šlechtických rodů a olomouckého biskupství. Doba reforem Marie Terezie se projevila i v mincování – byla zavedena propracovaná konvenční měna s jinými krejcarovými nominály (platící i v řadě německých států, základem byl zlatník o 60 krejcarech). Místo drobných, nekvalitních a výrobně drahých stříbrných nominálů (krejcarů, feniků a haléřů) byla zavedena r. 1760 raţba měděných mincí a novinkou byl tisk papírových peněz nahrazující při velkých platbách zlaté mince a tolary. Tato měna platila aţ do poloviny 19. století. Během napoleonských válek došlo k rozsáhlé výrobě nekrytých papírových i měděných peněz, coţ vedlo opět k inflaci a státnímu bankrotu r.1811. K stabilizaci došlo za vlády Františka I.. Ve druhé polovině 19. století František Josef I. reformuje měnový systém přechodem zprvu na tzv. rakouskou měnu (zlatník o 100 krejcarech) a od roku 1892 zavádí korunovou měnu (o 100 haléřích) 64

zaloţenou jiţ na zlatém standardu. V Českých zemích v té době nepracovala jiţ ţádná mincovna, praţská byla zavřena v roce 1856. Po vzniku Československa roku 1919 vznikly první československé papírové peníze a od konce roku 1921 stříbrné, mědiniklové a bronzové mince raţené v Kremnici. Během okupace byla raţena protektorátní koruna a dílčí nominály ze zinku. Po válce se výroba vrátila k předválečné podobě (mince byli menší a z levnějších kovů). Po nešťastné měnové reformě komunistického reţimu v r. 1953 platily u nás mince tajně vyrobené SSSR a aţ později je nahradily opět mince československého původu. Ty se dočkaly i zániku společného státu.

65

ZÁVĚR Cílem mé bakalářské práce bylo stručně popsat vývoj mincovnictví na území Čech , Moravy a Slezska v období od 10. století do 16. století. Dále pak popsat vývoj a význam raţby stříbrných mincí na našem území a to v mincovnách v Kutné Hoře a Jáchymově. Seznámit s obsahem a významem dokumentu Ius regale montanorum - „Horní zákoník“. Význam mincovny v Kutné Hoře spatřuji nejenom v oblasti raţby jednotlivých mincovních nominálů, ale také v oblasti politické a ekonomické. Mincovna v Kutné Hoře byla zaloţena roku 1300 současně s vydáním dokumentu Ius regale montanorum. Podle toho dokumentu byly prováděny veškeré raţby mincovních nominálů v Kutné Hoře. Mincovna byla zaloţena jako centrální mincovna království českého, do které bylo postupně přemístěno 16 významných mincoven na území tehdejších Čech. Kutná Hora se postupně vyvinula ve finanční centrum českého státu. Mincovna v Kutné Hoře byla zaloţena z důvodu bohatých loţisek stříbrné rudy v jejím okolí. Jednotlivé mincovní nominály raţené v této mincovně byly raţeny ze stříbrné rudy, z nichţ nejvýznamnější ve vývoji mincovnictví byl praţský groš, dále pak od první poloviny 16. století raţba tolaru. Všichni panovníci, kteří vládli na území Čech ve 13. - 16. století prováděli převáţně raţbu svých mincí právě v Kutné Hoře, do té doby neţ byla zaloţena mincovna v Jáchymově a Českých Budějovicích. Z důvodu umístění mincovny do objektu Vlašského dvora měla vliv i v oblasti politického vývoje tehdejšího státu. Ve Vlašském dvoře byl umístěn úřad nejvyššího mincmistra a dále zde probíhala významná jednání tehdejších panovníků. Z ekonomického hlediska spatřuji význam mincovny v Kutné Hoře ten, ţe přinesla zaměstnání nejen pro pracovníky vlastní mincovny, ale i pro horníky v okolních dolech, ve kterých se těţila stříbrná ruda. Mincovna v Jáchymově, která byla zaloţena roku 1520, byla původně zaloţena jako mincovna rodu Šliků aţ do roku 1528, kdy jim byla odebrána panovníkem Ferdinandem I.. Její význam spatřuji především pro vznik a vývoj mince zvaný tolar, které opanoval peněţní trhy v celé Evropě a pod jejich vlivem se začaly razit tolarové mince v jiných státech Evropy - od Francie a Španělska aţ po Uhry a Polsko. Kromě tolarů razili Šlikové v Jáchymově také praţské groše. Raţba jáchymovské mincovně a dolování stříbrných rud 66

v oblasti Jáchymova byla prováděna podle takzvaného německého okruh horního práva v čele s jáchymovským řádem. Mincovna v Jáchymově nedosáhla takového významu jako mincovna v Kutné Hoře. Byla zrušena v roce 1670. Tehdejší tolar byl předchůdcem dnešního dolaru, od kterého byl převzat i jeho název. Ius regale montanorum bylo důleţitým právním, historickým, ale i kulturním dokumentem, který představoval zdroj faktů a údajů, na jejichţ podkladě lze rekonstruovat tehdejší výrobní a ekonomické poměry českého hornictví, především na Kutnohorsku. Mělo vliv i na vývoj horního zákonodárství v řadě evropských zemí, například v Polsku, Srbsku, v Bosně, zčásti i v Bulharsku, dále pak i v některých oblastech Německa, Rakouska a Řecka.

67

SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY Bibliografie BÍLEK, Jaroslav.: Ius regale montanorum aneb Právo královské horníkuov. 2. nezměněné vydání, Vydavatelství a nakladatelství Martin Bartoš – Kuttna, 2002, ISBN 80-86406-28-8 BURACHOVIČ, Stanislav: Jáchymov v zrcadle času. Muzeum Karlovy Vary, 2007, ISBN 978-80-86630-14-4 HRABÁNKOVÁ, Světlana: České muzeum stříbra. 2005, Nakladatelství GLORIET s.r.o., ISBN 80-86644-69-3 LEMINGER, Emanuel.: Královská mincovna v Kutné Hoře. 2. vydání, Vydavatelství a nakladatelství Martin Bartoš - Kuttna, 2003, ISBN 80-86406-29-6 (černobílá obálka), ISBN 80-86406-30-X (barevná obálka) PECHOČOVÁ, Jana.: Kutnohorské dolování. 33. publikace, Nakladatelství VEGA, ISBN 80-85627-22-1 PETRÁŇ, Zdeněk; RADOMĚRSKÝ, Pavel.: Ilustrovaná encyklopedie české, moravské a slezské numismatiky. 2. opravené vydání, Nakladatelství Libri, 2006, ISBN 80-7277319-4 PETRÁŇ, Zdeněk.: Mince ražené ve Vlašském dvoře. 2002, Vydáno v rámci projektu EUROMINT SKALSKÝ, Gustav.: Stručný přehled vývoje českého mincovnictví. 1937, Nakladatelství historického spolku v Praze VOREL, Petr.: Od českého tolaru ke světovému dolaru. 1. vydání, Nakladatelství Rybka Publisher, 2003, ISBN 80-86182-71-1 VOREL, Petr.: Od pražského groše ke koruně české. 1. vydání, Nakladatelství Rybka Publisher, 2000, ISBN 80-86182-36-3 VRÁTNÝ, František Bedřich.: Sláva i zánik kutnohorského dolování od roku 985 do roku 1991. Vydavatelství a nakladatelství Martin Bartoš -Kuttna, 1998 ŢEMLIČKA, Josef.: Století posledních Přemyslovců. 2. vydání, Nakladatelství Melantrich a.s., 1998, ISBN 80-7023-281-1

68

Internetové stránky ČESKÁ NUMISMATICKÁ SPOLEČNOST – POBOČKA PRAŢSKÉ GROŠE.: [online]. Září 2008 [2008-09-13]. Dostupný z WWW: ČESKÁ NUMISMATICKÁ SPOLEČNOST – POBOČKA PRAŢSKÉ GROŠE MINCOVNY PĚMÍSTĚNÉ ROKU 1300 DO KUTNÉ HORY.: [online]. Říjen 2008 [2008-10-6]. Dostupný z WWW: PAMETIHODNOSTI.CZ - KUTNÁ HORA – VLAŠSKÝ DVŮR – PODROBNĚ.: [online]. Září 2008 [2008-09-13]. Dostupný z WWW: P-NUMIS.WZ.CZ - URČOVÁNÍ MINCÍ – ČÁST III. – ZNAČKY MINCMISTRŮ.: [online]. Říjen 2008 [20008-10-6]. Dostupný z WWW: SPLHEJ.WZ.CZ - KUTNÁ HORA.: [online]. Září 2008 [2008-09-14]. Dostupný z WWW: STRELCI.SCHERM.CZ - STRUČNÝ PŘEHLED ČESKÉHO MINCOVNICTVÍ.: [online]. Září 2008 [2008-09-13]. Dostupný z WWW: STRIBRNAK.CZ - ZNAČKY MINCMISTRŮ V JÁCHYMOVĚ.: [online]. Říjen 2008 [20008-10-6]. Dostupný z WWW: STRIBRNAK.CZ - TECHNICKÁ STRÁNKA VÝROBY MINCÍ.: [online]. Říjen 2008 [2008-10-7]. Dostupný z WWW:

Osobní konzultace Návštěva Vlašského dvora v Kutné Hoře, Muzea českého stříbra v Kutné Hoře, Muzea v Jáchymově. Dále pak osobní konzultace s vedoucím bakalářské práce Ing. Zbyňkem Kalabisem

69

SEZNAM POUŢITÝCH ZKRATEK Seznam obrázků

Obrázek 1: Praţský groš ...................................................................................................... 41 Obrázek 2: Parvus................................................................................................................ 43 Obrázek 3: Půlgroš .............................................................................................................. 44 Obrázek 4: Peníz.................................................................................................................. 44 Obrázek 5: Haléř.................................................................................................................. 45 Obrázek 6: Bílý groš ............................................................................................................ 45 Obrázek 7: Bílý peníz .......................................................................................................... 46 Obrázek 8: Malý groš .......................................................................................................... 46 Obrázek 9: Malý peníz ........................................................................................................ 47 Obrázek 10: Tolar ................................................................................................................ 47 Obrázek 11: Zlatník ............................................................................................................. 48 Obrázek 12: Krejcar............................................................................................................. 48 Obrázek 13: Značky mincmistrů v Kutné Hoře................................................................... 51 Obrázek 14: Tolar ................................................................................................................ 54 Obrázek 15: Tolar 1529 ....................................................................................................... 55 Obrázek 16: Zlatník (60 Krejcar) 1564 ............................................................................... 55 Obrázek 17: 1/4 Tolar bez letopočtu ................................................................................... 55 Obrázek 18: Praţský groš 1544 ........................................................................................... 56 Obrázek 19: 60 krejcar (zlatník) 1566 ................................................................................. 56 Obrázek 20: Bílý peníz 1573 ............................................................................................... 56 Obrázek 21: 2 tolar 1590 ..................................................................................................... 57 Obrázek 22: Bílý groš 1580 ................................................................................................. 57 Obrázek 23: Malý groš 1603 ............................................................................................... 57 Obrázek 24: 48 krejcar 1620 ............................................................................................... 58 Obrázek 25: 24 krejcar 1620 ............................................................................................... 58 Obrázek 26: Tolar 1625 ....................................................................................................... 58 Obrázek 27: 1/2 tolar 1643 .................................................................................................. 59 Obrázek 28: Tolar 1644 ....................................................................................................... 59 Obrázek 29: Náboţenská medaile ....................................................................................... 60 Obrázek 30: Značky mincmistrů v Jáchymově ................................................................... 61

Seznam tabulek Tabulka 1: Váhové základy raţby českých mincí ............................................................... 18 Tabulka 2: Rubní značky na praţských groších .................................................................. 42 Tabulka 3: Chronologie značek ........................................................................................... 43

70

PŘÍLOHA Slovník Příloha č. 1 list č. 1 Barchaníci -

řemeslníci v mincovně, kteří odlévali barchany – formana odlévání

mincovního kovu, která byla tvořen navlhčenou textilií Bělení mincí – povrchová úprava mincí ve středověké mincovně. Mincovní plátky byly ve zvláštní dílně – vajskomoře - běleny roztokem kuchyňské soli a vinného kamene. Bílý groš – raţen poprvé od počátku 15. století ve Slezsku a také v Polsku. Byl zaveden císařem Maxmiliánem II. Byl současně zaveden s tolarovou měnou roku 1573 v mincovnách Praha, Kutná Hora, Jáchymov a České Budějovice. Rudolf II. pokračoval za svého panování v jeho raţbě. Posledním císařem, kdo tyto nominály razil, byl Matyáš. Váţily 2,005 g. Dělily se na 2 malé groše a 7 bílých peněz. Bílý půlgroš – polovina bílého groše. Byl raţen za vlády Rudolfa II. v mincovně Vratislav. Brakteát – stříbrná jednostranná mince, která byla raţena na velmi tenkém stříţku. První brakteáty začaly pronikat na území Čech na rozhraní 12. a 13. století. Teprve Přemysl Otakar I. od druhé poloviny 20. let 13. století přerušil raţbu znehodnocených denárů a zavedl raţbu brakteátů českých. Nejstarší české brakteáty měly průměr 40-42 mm, hmotnost 1 g. Od poloviny 13. století se rozměry postupně zmenšovaly z 34-37 mm na 28 mm. Moravské brakteáty byly raţeny po roce 1253 o velikosti 16-17 mm, později o velikosti 19-20 mm. Raţba brakteátů byla ukončena okolo roku 1300. Většina z nich měla řadu problémů a to především ten, ţe jsou němé – chybí jim opis. Cány – kusy kovu odlité do tvaru tyčí. Ve středověké mincovně to byl název pro slitky stříbra. Cány byly po odlití přesně zváţeny, ocejchovány, buď byly dány k dalšímu zpracování do mincířských kováren, nebo byly uloţeny do pokladen jako zásoba k další raţbě. Také se s nimi obchodovalo – nejčastějšími zákazníky byli zlatníci. Civitas – označení mincovního místa spolu s jeho jménem na raně středověkých raţbách. Český denár – první česká mince. Byla raţena ze stříbra. Její raţba byla pravděpodobně započata za vlády Boleslava I.. Nejstarší české denáry měly průměr 18 aţ 20 mm, hmotnost něco přes 1 g. Byly raţeny z takřka ryzího stříbra. Mincovní reformou Václava II. denáry spolu s brakteáty zanikly.

71

list č. 2 Český dukát – Byl také nazýván český zlatý. Jedná se o zlatou minci, která byla raţena poprvé za vlády Karla IV.. Měl obvyklou hmotnost 3,5 g a byl pouţíván hlavně k obchodnímu styku se zahraničím Čtvrtkrejcar – stříbrná mince v hodnotě 1/4 krejcaru. Poprvé v Čechách raţen v Kutné Hoře za vlády Ferdinanda II.. Měl hmotnost 0,32 g. Naposledy byl raţen v Praze roku 1851. Čtvrttolar – stříbrná mince o váze 6,9-7,1 g. Raţena takřka během celého tolarového období. První rodové čtvrttolary byly raţeny Šliky. První české vládní čtvrttolary byly raţeny za vlády Ferdinanda I., poslední byl raţen za vlády Františka II. v roce 1797. Čtyřdukát – zlatá mince v hodnotě 4 dukátů raţená poprvé za vlády Rudolfa II. roku 1589. Čtyřicetiosmikrejcar – stříbrná mince v hodnotě 48 krejcarů. Poprvé zaveden na Moravě roku 1620. Měl hmotnost 16,34 g. Zanikl roku 1623. Čtyřtolar – mince v hodnotě čtyřnásobku tolaru o hmotnosti 115g. Jeho raţba byla započata za vlády Rudolfa II. roku 1603. Denár – stříbrná mince poprvé raţená za římské republiky v první polovině 3. století př. n. l.. Denárové období – časové označení našich dějin spojené s raţbou denárů včetně brakteátů. Desetikrejcar – stříbrná mince, která byla zavedena v Čechách za vlády krále Ferdinanda I.. Měl hmotnost 3,8-4,0 g. Poslední raţba desetikrejcarů byla v období 1837-1839 za vlády Ferdinanda V.. Dvacetičtyřkrejcar – stříbrná mince, která byla zavedena v Čechách měnovou reformou stavovského direktoria v roce 1619. Měl hmotnost 7,6 g a průměr 31 mm. Poslední nominál této měny se u nás razil za vlády Františka II. roku 1800. Dvanáctikrejcar – stříbrná mince o hmotnosti 4,66 g. Byla zavedena českými stavy roku 1619. Raţba dvanáctikrejcaru byla ukončena roku 1801. Dvoukrejcar – stříbrná mince o hmotnosti 1,5 g, zavedena za vlády Ferdinanda I. roku 1561. Dvoutolar – stříbrná mince raţená za vlády Ferdinanda I.. Měla hmotnost dvou tolarů. Byla raţena v Jáchymově od roku 1529. Poslední nominály dvoutolarů byly raţeny na území Čech za vlády Karla VI.. 72

list č. 3 Flůtky - drobné jednostranné mince, které byly raţeny husity od počátku dvacátých let 15. století. Jednalo se v podstatě o dobové padělky, které byly raţeny za vlády Václava IV.. Goldgulden – zlatá německá mince raţená od konce 14. století. Groš – stříbrná mince raţená od roku 1266 původně ve Francii. Měla hmotnost 4.22 g a rovnala se 12 tourským denárům. Záhy se rozšířila do celé Evropy. Grošové období – období, ve kterém byl raţen v Čechách praţský groš. Jedná se o období, které se částečně překrývá s obdobím tolarovým (1300 – 1547). Guldengroschen – velké těţké stříbrné mince, navazovaly na guldinery raţené od druhé poloviny 15. století. Byly předchůdci tolaru. Od roku 1520 byly tyto mince raţeny i v Jáchymově. Guldiner – těţká stříbrná německá mince raţená od roku 1477, o hmotnosti 30,5-32,5 g. Gysárna – slévárenská dílna středověké mincovny. V ní slévači slévali přepálené stříbro a granulovanou měď. Haléř – drobná stříbrná mince raţená do začátku 13. století. Za vlády Ferdinanda I. byly haléře raţeny jako nejmenší stříbrná mince na území Čech. Horní hofmistr – zástupce mincmistra v době jeho nepřítomnosti. Horský groš – praţský groš raţený v Kutné Hoře. Horský peníz – jiný název pro jednostrannou stříbrnou minci raţenou v 15. století. Hřivna – jedna ze základních hmotnostních jednotek středověku a později i novověku. Vznikla ve Skandinávii kolem roku 857 a měla hodnotu 210 g. V našich zemích byla téţ nazývána jako marka a byla zavedena od 11. století. Kaláda, kalada – z italského calata = sestup, pokles. Jedná se o starší výraz pro vyhlášení státního bankrotu. Například se tak stalo 14. 12. 1623. Kernárna (gernhaus) – samostatná dílna ve středověké mincovně, kde se zvláštním způsobem rozdrobovala měď dodaná rudokupci na malá brokovitá zrna. Kolkař – zaměstnanec mincovny, který měl na starosti hlídání uloţení raţebních kolků. Zabezpečoval přerozdělování kolků pregéřům. Konšelé mincířští a pregéřští – středověcí mincovní úředníci, dohlíţející na práci v mincovně - pozorovali kování cánů. Krejcar – stříbrná mince raţená v Tyrolích po roce 1271. V Čechách byl poprvé raţen za vlády Ferdinanda I. od roku 1561. Během jeho raţby byly raţeny různé formy mincí – jeho 73

list č. 4 násobky: 3-krejcar, 12-krejcar, 24-krejcar, 30-krejcar. Poslední krejcar byl raţen za vlády Františka Josefa I. roku 1856. Kruhový peníz – drobná jednostranná stříbrná mince o hmotnosti okolo 0,4 g a průměru 14 mm. Peníze byly raţeny v Kutné Hoře v roce 1450. Kvartník – dvoustranná stříbrná mince raţená na území Slezska okolo roku 1290. Její raţbu vytlačil kvalitnější a těţší praţský groš. Kvekrové – majitelé dolů a dodavatelé stříbra do mincovny. Malín - sídlo rodu Slavníkovců severně od Kutné Hory. Byly zde zřejmě raţeny denáry v letech 981-995. Malý groš – drobná stříbrná mince v hodnotě 1/2 groše. Její raţba byla započata roku 1577 na doporučení českých stavů. Byla raţena v mincovnách v Kutné Hoře, Praze, Jáchymově a Českých Budějovicích. Mince měla hmotnost 1,055 g. Zanikla mincovní reformou roku 1619. Malý peníz – zvaný haléř, jedná se o drobnou stříbrnou jednostrannou minci o hmotnosti 0,36 g. Mince byla raţena za vlády Vladislava II. Jagellonského v Kutné Hoře od roku 1482. Poslední malé peníze byly raţeny v Kutné Hoře roku 1612. Mince dobrého zrna – označení raţeb vydávaných v mincovnách zemí České koruny. Jedná se o období od roku 1623. Mincíř - pracovník středověké mincovny, který přebíral odlité cány z rukou mincovního úředníka. Z těch pak kladivy roztepával na pásy předepsané tloušťky. Z pásů pak mincíři stříhali čtverečky, které zaokrouhlovali na mincovní plátky. Mincmistr – úředník, který stál v čele mincovny. Mincovna – místo, kde se vyráběla mince. V mincovně byly zpravidla přípravny mincovního kovu a jeho lití do cánů a mincířské a pregéřské dílny, kde docházelo k samotné raţbě mincí. Byl zde také byt mincmistra, vardajna a popř. i rytce mincovních kolků. Mincovní právo – bývá nazýváno téţ mincovním regálem. Ve středověku patřilo mezi tzv. menší regály. Mincovním právem bylo právo panovníka vydávat mince spolu s právem na zisk z toho plynoucí. Mincovní razidla – kovové nástroje, které slouţily k raţbě mincí.

74

list č. 5 Mincovní reforma – změna mincovního obrazu, velikosti nominálu nebo metrologických parametrů. První mincovní reformou na území Čech můţe být reforma za vlády Břetislava I.. Mincovní stříţek - čtvereček vystřiţený ze stříbrného plechu. Ostříháním nůţkami byl ostřiţek upraven dokulata a pojmenován jako plátek. Pak byly plátky běleny a raţeny na minci. Moravské denáry – raně středověká stříbrná mince, která byla raţena na Moravě zřejmě za vlády Břetislava I.. Mušlový statér – zlatá keltská mince raţena kmenem Bojů na našem území v 1. století př. n. l.. Nájemce mince – podnikatel, který si od vydavatele mince pronajal mincovnu. Nejvyšší mincmistr – jeden z nejvyšších královských a od 2. poloviny 15. století i zemských úředníků. Byl poradcem krále v záleţitostech mincovních a finančních. Nejvyšší mincmistr sídlil v Kutné Hoře. Roku 1783 byl tento úřad zrušen. Nový groš – praţský groš raţený v letech 1527-1529 v mincovně v Jáchymově. Měl hmotnost 2,82 g. Obec mincířů a pregéřů – středověká organizace sdruţující mincíře a pregéře v Kutné Hoře. Pagament – jednou zpracovaný drahý kov dodávaný do mincovny. Byl rozeznáván pagament mincovní a pagament klenotní. Parvus – drobná stříbrná mince raţená od roku 1300 spolu s praţským grošem v Kutné Hoře. Byl 1/12 praţského groše o průměru 15-16 mm a hmotnosti 0,48-0,54 g. Raţba parvů byla ukončena v roce 1384. Patnáctikrejcar – stříbrná mince zavedena v Čechách za vlády Leopolda I. roku 1659. Měl hmotnost 6,4 g a průměr 26,3 mm. Raţba byla ukončena roku 1750. Perkmistr – správce středověkých dolů. Písař mincovní – pomocník mincovního úředníka, vedl přehled vyčištěného stříbra, které bylo dodáno do mincovny. Měl dozor nad váţením mědi. Písař prenéřský – sluţebník v prenérně, zapisoval do rejstříku příjem hertovního stříbra do prenérny.

75

list č. 6 Praţský groš – česká stříbrná mince, která byla zavedena mincovní reformou Ius regale montanorum za vlády Václava II. roku 1300. Byl raţen v mincovně v Kutné Hoře. Jeho raţba byla ukončena roku 1644 patentem Ferdinanda III.. Pregéř – středověký razič, který prováděl ve středověké mincovně raţbu mincí. Pregéřská stolice – lavice se zapuštěným razidlem, na které probíhala ve středověku samotná raţba mincí. Prenérna – dílna středověké mincovny, ve které se provádělo čištění stříbra přepalováním. Prenéř – zaměstnanec středověké mincovny, pracující v přepalovací dílně. Probéř – zaměstnanec středověké mincovny, který zkoušel přepálené stříbro, cejchoval je a váţil. Průbovna – v této místnosti zkoušel vardajn kvalitu mincí. Půldenár (obol) – stříbrná mince v hodnotě poloviny denáru. Půldukát – zlatá mince o hmotnosti 1,73 g. Raţen za vlády Vratislava od roku 1633. Poslední mince byly raţeny roku 1696 v praţské mincovně. Půlkrejcar – nejprve stříbrná, později měděná mince. Jeho raţba byla započata za vlády Ferdinanda II. v mincovně Kutná Hora. Měl hmotnost 0,56 g. Dále byl raţen v mincovnách v Praze a Jáchymově. Půlgroš – stříbrná mince v hodnotě poloviny praţského groše o hmotnosti 1,75 g. Byl raţen pouze za vlády Jana Lucemburského. Půltolar – stříbrná mince o hmotnosti 14,22 g. První mince byly raţeny v jáchymovské mincovně. Jejich raţba se dále rozšířila do dalších mincoven. Poslední půlgroš byl raţen praţskou mincovnou v roce 1827. Půlzlatník – stříbrná mince v hodnotě zlatníku. Byl raţen v Čechách od roku 1561 za vlády Ferdinanda I.. Sazený verk – středověký výraz pro slitinu stříbra a granulované mědi, která se odlévala do cánů. Sedmdesátikrejcar – stříbrná mince, jejíţ raţba byla započata za vlády Fridricha Falckého v Praze a v Kutné Hoře v roce 1620. Sedmdesátipětikrejcar – stříbrná mince raţená v letech 1621-1623 v mincovnách Praha, Kutná Hora, Jáchymov a Brno. Sedmikrejcar – původně stříbrná mince v hodnotě 6- krejcaru o hmotnosti 3,264 g. Roku 1695 upravena na 7 krejcarů o hmotnosti 4,68 g. 76

list č. 7 Sedmnáctikrejcar – stříbrná mince v původní hodnotě 15 krejcarů o hmotnosti 6,004 g. Její raţba byla započata za vlády Leopolda I.. Slezské brakteáty – mince brakteátového typu raţené ve Slezsku asi od 80. let 12. století. Statér – starověká řecká mince. Stavovské mince – mince raţené v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v letech 1618-1620. Výjimečně se razily i ve 30. letech 17. století ve Slezsku. Tyto mince byly raţeny v mincovnách v Praze, Kutné Hoře a Jáchymově. Šekel – stará ţidovská jednotka, později název stříbrné mince o hmotnosti 14,55 g, kterou začal razit Šimon Makabejský. Šepmistr – vrchní stráţce dolů. Šestigroš – stříbrná mince zavedená roku 1526 v Polsku králem Zikmundem I. o hmotnosti 5,3 g. Byl hojně raţen v polských mincovnách. Šestikrejcar – stříbrná mince raţená v Čechách za vlády Leopolda I. od roku 1659. Měl hmotnost 3,733. Byl raţen v mincovně Praha. Poslední šestikrejcar byl raţen v roce 1849. Šestitolar – stříbrná mince raţená v mincovně Kutná Hora. Měl hmotnost 169,29 g. Byl raţen za vlády Ferdinanda II. v roce 1631. Široký groš – tento název byl pouţívaný ve 14. století pro praţské a míšeňské groše. Šmitna – středověká mincířská kovárna, kde mincíři těţkými kladivy roztepávali cány do úzkých pásů., ze kterých byly stříhány čtverečky. Šrotlík - viz mincovní stíţek Štok raţební – dřevěný špalek, do něhoţ bylo zapuštěno dolní pevné razidlo. Tlusté mince – tyto mince byly raţeny na silnějším stříţku. V Čechách jsou známé tlusté praţské groše. Tolar – těţká stříbrná mince raţená od 16. století po celé Evropě. Předchůdci tolarů byly stříbrné guldinery. Největší význam pro počátek raţby tolarů mělo Sasko, především mincovna Jáchymov. Původní tolary raţené v Jáchymově se nazývaly tálské groše, německy Joachimstalery, zkráceně thalery – tolary. Raţba tolarů v Jáchymově započala roku 1520. Na našem území se razily také v mincovnách Praha a Kurná Hora. Tolarové období – doba, která byla nazývána od první raţby tolaru 1519-20, do zavedení měny korunové roku 1892. Třicetikrejcar – stříbrná mince v hodnotě 30 krejcarů. Poprvé v Čechách byl raţen v letech 1561-73 v mincovnách Praha, Kutná Hora a Brno. 77

list č. 8 Třicetisedmapůlkrejcar – stříbrná mince raţená v mincovně Kutná Hora v letech 1621. Třicetisedmikrejcar – stříbrná mince raţená v mincovně Kutná Hora v letech 1621-22. Tříkrejcar – na našem území byl raţen na základě mincovního řádu stavů z roku 1619. Byl raţen v mincovnách Kutná Hora, Jáchymov, Brno, Olomouc a Vratislav. Třistakrejcar - stříbrná mince o hmotnosti 47.34 g raţená jako 2-tolar mincovnou Kutná Hora v roce 1622. Urbura – královský důchod z dolování, který platili těţaři. Dohled nad urburou měl urburéř, který sídlil v Kutné Hoře. Váha mincovní – přenosné dvouramenné váhy, které byly doplněné řadou závaţí. Vajskomora – středověká dílna, kde se bělily mincovní kotoučky. Byla nazývána také jako bělírna. Verkové registry – hlavní účetní doklady o provozu mincovny Kutná Hora. Vládní raţby – oběţné mince raţené se jménem a znakem panovníka v královských mincovnách na základě mincovního regálu. Závaţí mincovní – malá závaţí z mosazi nebo mědi o hmotnosti jednotlivých nominálů. Zemský probéř – výkonný orgán zemských stavů, který kontroloval činnost všech královských mincoven v zemi. Měl svého zástupce, který se nazýval faktor. Zlatníková měna – byla zavedena v Čechách za vlády Ferdinanda I. v roce 1561. Byla ukončena zavedením měny korunové v roce 1892. Zrno mince – hmotnost drahého kovu v minci, na rozdíl od stříbrné mince, která znamená celkovou hmotnost mince.

78