RUMUNSKO 2001 Místo putování: Pohoří Capaciny a Paring. Termín: 13.8.-25.8.2001 Sestava: ing. Petr Kučera, ing.Dušan Geldner, Věra Uhlířová (všichni z České Třebové), Tomáš Dvořák (Lomnice u Tišnova), Martin Pleskot (Praha), Martin Chudý (Brno). NEDĚLE, PONDĚLÍ estovali jsme karpatským expresem - vlakem Pannonia se slevou Citystar ( 1750 Kč tam i zpět). Rumunsko mile překvapilo. Začíná být velmi normální civilizovanou zemí. Celníci mluví na hranicích anglicky, jsou rozumní a přívětiví. Nádraží jsou relativně čistá, vlaky jezdí s naprostou přesností, obchody zásobované, personál je ochotný k pomoci a vstřícný. Většinou jsme se domluvili anglicky. S mládeží se domluvíte naprosto v pohodě. Vystoupili jsme v Simerii a odtud o dvě hodiny později jsme ujížděli nočním rychlíkem do malého městečka Hacea, a odtud půlnočním vlakem, který byl plný pasažérů, do města Rimnicu Vilca.
C
Noční rumunský vlak byl nádherný zážitek. Na zapadlém nádražíčku jsme po hodinovém spánku na peróně nastoupili a těšili se na dvě hodiny pohodlnějšího odpočinku ve vlaku. Vlak nebyl docela plný, takže se v něm dalo pohodlně posadit a natáhnout nohy. Interiér vagónu omšelý, šero, místo zářivky svítila jen malá žárovička, vlak přívětivě zapáchal. Silný světlomet mohutně burácejícího stroje v čele soupravy protínal tmu kolem vlaku, lokomotiva zastavovala v každé zastávce, zahoukala zvukem parní píšťaly, a zase se rozjížděla. Chvílemi jsem usínal a chvílemi sledoval ubíhající potemnělou krajinu, údolí řeky Olt. Jet rumunským vlakem, to je nádherný zážitek, který ti EC nikdy nedá. ÚTERÝ e městě Rimnicu Vicla jsme přestoupili na autobus do Baile Olanesti, což jsou velké lázně s četnými, více či méně smradlavými, prameny. Některé se téměř nedaly pozříti. Na kamenné vyhlídce jsme zalehli a chvíli oddechovali. Ruch lázní se mezitím probouzel do celé své plnosti - zástupy lidí s petkami na provázku, slunící se Rumuni mezi odpadky, fronty u pramenů smrdutých vod. Bylo třeba táhnou dál. Vyrazili jsme údolím, civilizace postupně mizela. Chtěli jsme ke klášterům. Chybou bylo, že jsme neodbočili ihned do vesnic s kláštery, ale vzali jsme to až po několika kilometrech přímo bukovým lesy, úzkou nenápadnou cestičkou vedoucí správným směrem, strmě stoupající vzhůru. Oj, to jsme se sekl(i). Divoké rumunské bučiny nás pozřely do svých útrob a my jimi putovali tři dny a tři noci. Kláštery jsme neviděli.
V
Rumunské bučiny na mě neopomenutelně zapůsobily - hluboké lesy rozložené na desítkách malých hřebínků a hřebenů s občasnými skalními výchozy. Prudké svahy ostrých hřebenů. Velmi únavná cesta. Místy mladé porosty s kmínky o průměru dvacet až třicet centimetrů, místy zas staré porosty s letitými stromy, statnými starci nesoucími na svých kmenech staré válečné letopočty, s podivuhodně propletenými kořeny jako z pohádek. Shnilé padající kmeny po doteku prstem nebyly ničím výjimečným. Bučiny měly velmi přirozený, spíše pralesovitý charakter. Cestička byla neznatelná a místy zmizela. Později se objevila a zase ztrácela. Na stromech nás vedla neznámá lesnická značka - červený pruh. V lesích jsme našli dvě polorozpadlé chatrčky s pravoslavnými ikonami. Snad nějaká modlitebně meditační místa. Když se setmělo, našli jsme malou travnatou loučku uprostřed lesů (jediná za celý den), asi jen pro tři stany. Oheň hořel a plameny před usnutím šlehaly a strašidelně osvěcovaly korunu starého buku nad námi. Hvězdy se - # -
rozzářily. Okolní les ožil nočním životem, jak o tom svědčily četné zvuky, a přes tábořiště zřejmě v noci prošla divoká zvěř. Připadal jsem si jako výprava uprostřed neznámé džungle. Nádherná byla první noc v rumunské zemi.. Co bych za takovou noc dal ve městě. Zavřel-li jsem oči, viděl jsem jen buky a buky a buky. STŘEDA utovali jsme opět bučinami. Skalní výchozy uprostřed houštin poskytovaly občasný výhled na cíl - soutěsku Chea. Zjevovala se vždy nečekaně blíž a blíž. Již z dálky lákala svou mohutností, krásou a divokostí. Po dni trmácení zalesněnými hřebeny a neznatelnými cestami jsme došli na tábořiště u soutěsky. Ještě v pozdním odpoledni jsme do ní vstoupili. Byla nádherná a mohutná. Prošli jsme ji bez batohů, kam to jen šlo. Po kamenech, místy po pás ve vodě, místy po zadnici. Noc jsme strávili kousek od ní. Cheea byla brána do hor Capacinských.
P
Řeka tam vydlabala do vápence úzkou průrvu. Nad námi bylo několik desítek metrů kolmých skal a nad nimi snad sto či více metrů dalších bílých bradel a osamělých skalních ostrožen. Soutěska je místy úzká na rozpažení, s četnými vymletými hrnci a nepočitatelnými vodopády. Koupání ve vývaru - nejlepší zážitek. Voda čistá, průzračná, zbarvena do zelenomodra. Občasná petka pod kameny nás nesmí v Rumunsku překvapit. Cestou zpět jsme zatměli. Voda hučela, zvuk se odrážel od skal. Vše nabylo strašidelnosti. Když jsem byl sám, zpíval jsem, či spíše řval do tmy a hučící vody žalm 29 - "Hospodinův hlas burácí nad vodami, zahřímal Bůh slávy Hospodin je nad svým vodstvem." ČTVRTEK alší den jsme vyrazili traverzovou cestou nad soutěskou. Odměnou byly přenádherné výhledy pro změnu se shora dolů. Vzhledem k tomu, že cesta byla s batohy nebezpečná, raději jsme se vrátili a ploužili se bukovými lesy oklikou. Dost krize. Tělesná únava se strachem, zdali jdeme správnou cestou, nás deptaly. Spolu s tím se snoubilo i rozladění z toho, že se blíží pátek a my jsme stále v těch nekonečných bučinách. Ten den jsme měli za sebou nejhorší stoupání. Voda docházela, hroznový cukr nepomáhal. Noc jsme strávili opět mezi buky, tentokráte přímo na plácku v lese. Topili jsme suchou břízou, pro dřevo nebylo třeba chodit, stačilo se natáhnout všude kolem. Bylo nám už hej.
D
PÁTEK áno jsme doufali, že dojdeme do skutečných hor. Dočkali jsme se. Prožili jsme onu úžasnou proměnu hor od bukového pásma ke smrkům a posléze k pastvinám. Capacinské planiny nás uvítaly spolu se stády ovcí a divokých koní. Jsme v horách. Na jih bílý vějíř vápencových bradel kolem soutěsky Chea (Stevioara). Kolem hole. Pod holemi pásmo smrků. Spali jsme v sedle pod Zneuretem. Vody bylo všude dost, stačilo dojít kousek pod hřeben. Borůvky.
R
Ale něco se stalo s horami. Byly neskutečně zasviněné, hromady pet lahví, konzerv Hamé s rumunským popisem, barevné sáčky od capučin a čokolád Milka tu byly běžné. Množství ohnišť, které se Rumuni nenamáhají zahlazovat, ba ani hasit. Hory byly nejednou rozryty buldozery. Rumuni vynalezli novou zálibu. Za borůvkami jezdili gazikem, pravděpodobně z výprodeje vojenských zásob, soudě podle technického stavu. Bylo mi smutno. Snad trochu nostalgicky jsem vzpomínal na staré dobré časy před patnácti lety. Další den za tmy, kdy se ani nedá mluvit o ránu, nás probudil hukot motorů spolu se zvuky rumunské národní písně z praskajícího tranzistoru. Skupina asi patnácti Rumunů vylezla z gazu, roztáhla deku a začala se velmi hlučně
- # -
bavit, smát se, prát se. Bylo jim zjevně jedno, zdali někoho ruší či neruší. Po podobných skupinách zůstávají v horách hromady odpadků. Jindy jsme potkali veliký tahač na klády. Kola o průměru mé výšky. Několik mužů opět jelo na borůvky. Cesty, ošklivě a necitlivě proryté buldozery, nejsou odvodněny, takže se postupně stávají koryty pro přívalové vody. Ta se posléze vyvalí do údolí erozní rýhou ve tvaru hlubokého V a zničí celou cestu. Takto odplavované hory zanášejí údolí v podhůří. Na vlastní oči jsem viděl údolí "zatopené" štěrkem a balvany. Štěrk překryl staré koryto, ale i samotnou cestu. Odhaduji vrstvu naplavenin na dva či tří metry.. Místo aby Rumuni zavedli tak, jak se sluší a patří, odvodnění cest, raději vyryjí další cestu vedle. Některá místa vprostřed se tak stávají měsíční krajinou. Vzpomínal jsem na snahy našich ochranářů v Nízkých Tatrách o zatravnění vyšlapaných chodníčků. Rumuni si ničí své krásné hory. Obávám se, co se stane až i sem pronikne cestovní ruch. Necitlivost tohoto národa je děsivá, nikdy si nedělali starosti s přírodou, o tom svědčí četná, již zničená a štěrkem z hor zanesená vodohospodářská díla v údolích. Jsou to hlupáci. SOBOTA en den jsme porozuměli táhlosti hor Capacinských. Měli jsme v plánu přespat už v blízkosti Paringu. Tíha batohů a únavy nás tiskla ke Capacinám. Kolem méně civilizované hory. Více divoké, více opuštěné. Byly totiž tak strmé, že se tam už gaz nedostal. Hora Urzus nás překvapila svou mohutností. Byla hodna svého jména. Kousek za ní se skrývalo rozsáhlé dvojsedlo. Jedno bylo obsazené skupinou starších českých skautíků. Využili jsme další tábořiště blízko tryskajícího pramene z betonového hranolu. Celou noc nás hlídal starý, velmi tlustý Rumun, který kousek od nás přenocoval se svým koněm. Když jsme se ráno probudili, byl již pryč. Tu noc byla hrozná zima, stařec neměl ani deku. Asi ho hřál kůň.
T
NEDĚLE áno jsme, po mudrování nad Martinovou zhnisanou nohou, usoudili, že nezbývá jiná možnost, než sejít z hor a nechat jej hledat cestu domů. Rozdělili jsme se na dvě akční skupiny. Já s Martinem jsme sestupovali do údolí a ostatní postupovali směr Paring. Cesta do údolí proběhla velmi úspěšně. V údolí jsme našli auto s rodinkou, která Martina ochotně odvezla do rychlíkové stanice. Martin i já jsme se rozloučili a osaměli. On uprostřed neznámých Rumunů, já uprostřed hor. Neznatelnou pěšinou jsem stoupal zpět vzhůru. V pozdním odpoledni jsem se dostal zpět na naše tábořiště a odtud po hřebenech dále přes souhoří kolem Nedei. Opuštěná krajina, divocí koně, klinkající ovce. Jediné, co kalilo radost, byla buldozerová cesta. Kolem cesty pískalo množství neznámých hlodavců. Zřejmě myšic horských. Stan jsem stavěl již za tmy v těsné blízkosti nejnižšího sedla Capacin Curmatura Oltecului. Chtěl jsem původně spát v sedle, ale krvežíznivý štěkot mě umravnil. Spal jsem mezi smrčky na šikmé ploše. V únavě mi to bylo úplně jedno. Ticho, tma, vítr, samota, noční zvuky - štěkot psů, kroky zvěře, šumění větru ve smrcích a nárazy větru na plachtě stanu – to jsou plnohodnotné okamžiky života.
R
PONDĚLÍ en den se cesta opět táhla. Střídaly se opuštěné krajiny se stády divokých koní a oveček a krajiny buldozerových cest. Jinak opuštěnost. Micaia, Papuša. Nechápali jsme, jak pomalu cesta ubíhá. Odpoledne jsme pochopili. To mapa měla zcela jiné měřítko, než jsme čekali. Ušli jsme totiž celkem pěkný kus cesty. Prošli jsme sedlem Urdele se starou římskou silnicí. Má znechucenost ze zničené krajiny zvítězila nad technickou krásou silnice. Setkat se totiž ve výšce 2145 m.n.m. s několika auty a náklaďáky je nechutné, i když pochopitelné. Stará silnice se opravovala. Právě tam míra rozježděnosti dosáhla svého vrcholu. Ale to již hory zcela změnily
T
- # -
charakter. Nečekaně jsme vstoupili do Paringu. Utábořili jsme se pod první horou Paringu – Iezer. Na ní jsem si nejednou vzpomněl na bratra a přítele Jardu Jezerského. Po posledním šoku z postupně devastovaných hor nás do své velehorské náruče přijal Paring. Náhle jsme vstoupili do zcela jiné krajiny, podobné našim Vysokým Tatrám. Tam ani rumunští paďouři nanašli cestu. Jen pastýři táhli svá stáda uzoučkými traverzujícími horskými cestičkami, kterými probíhaly ovce, jedna za druhou. Hluboká ledovcová údolí s četnými morénami a plesy. Pod vrstvou velikých kamenů, přes které skáčeš, slyšíš bublání potoků v hlubině. Štíty ostré, na jižní straně mírnější, na severní prudké, jen horolezecky slezitelné. Hory působí mohutným a rozsáhlým dojmem. Mezi skálami najdeš místa s rozkvetlými rododendrony, které splývají se zvláštním druhem borůvek mdlé chuti. Všude množství kleče, v dáli v nižších partiích zakrslé karpatské smrčky. Velehory. Velebná úcta k tvůrci hor. Jeho hlas se ozýval zvláště v bouřích. ÚTERÝ opoledne nás překvapilo bouřkou, která, jak jsme další dny pochopili, patří ke koloritu zdejších hor. Je potřeba vyrazit brzy ráno a připravit se na popolední bouři. Intenzita deště s kroupami velikosti velikých borůvek byla úctyhodná. Asi 150 mm za hodinu.(150 litrů na metr čtverečný!) Voda protékala přímo pod stany. Podlážky celkem vydržely. Až odpoledne, kdy se bouření uklidnilo, jsme vyrazili dále. Za námi jsme nechali Mohorul a utábořili jsme se v kotli pod Coasta lui Rus. Voda byla celkem blízko, dřeva také dostatek. Kolem kleč, kameny, nad námi horské štíty. S večerní mamaligou v žaludcích jsme usínali.
D
STŘEDA yrazili jsme bez batohů. Ty jsme ukryli v blízké jeskyňce mezi kameny. Cesta byla zpočátku lehce horolezecká. Na ostrém hřebeni, celkem vysoko mezi skalami, nás překvapila silná bouře. Skončili jsme v kleči. Jeden z blesků uhodil tak blízko, že jsme nestačili ani dopočítat do jedné. Hned s bleskem následoval hrom. Tlaková vlna a strach nás srazila k zemi. Tom cítil mrazení v obličeji, což, jak jsem se dozvěděl, není při bouři nic neobvyklého. Po bouři, již v pozdním odpoledni, jsme se jali dobývat nejvyšší horu Paringul Mare (2519). Došli jsme tam až kolem sedmé večer. Nádherný výhled, hory částečně zakryté mračny, v dálce bylo vidět křivky dalších neznámých pohoří. Nikde nikdo. Rychlý sestup nezastavil přibližující se tmu. Do našeho kotle jsme sestoupili již za tmy. Čekající Martin ale rozžal oheň, uvařil čaj a hutnou večeři. Bylo dobře ten večer. Nastala poslední noc v horách. Unaveni jsme usínali.
V
ČTVRTEK A PÁTEK yl to den sestupu z vysokých hor Paringských. Sestup byl dost divoký, cesta mizela v husté kleči. Sestupovali jsme místy potoky, místy klečí cestou neznámého pastýře, kterou jsme několikrát ztratili a několikrát nalezli. Hustník kleče, keřů, později smrků a maliní. Po náročném prudkém sestupu jsme došli na dno údolí, kde již byla normální pěšina a cesta. Odtud jsme putovali do Cotul Jetului. Opět jsme mohli obdivovat megalomanské jímací objekty na pitnou vodu. Zanesená přehrádka štěrkem s hor zjevně svědčila o nedostatečné údržbu ze strany Rumunů. V Cotul Jetuul je již celkem frekventovaná silnice. Tam nás zastihla další bouře. Intenzita deště byla opět nečekaná. Stáli jsme v přístřešku pro turisty, pod střechou z prkének spojovaných pouze na sraz, takže mezi nimi byly mezery cca 5mm. Zamezila tomu nejhoršímu přívalu, jinak jsme stejně promokli. Záchranu přinesl teprve laskavý muž s Dacií combi a odvezl nás do města Petrosani. Cesta s ním byla také zážitkem, auto nebylo v nejlepším technickém stavu, cesta značně poničená, stále pršelo, v autě nás bylo šest. Za tři Marlbora to však stálo. Z
B
- # -
Petrosani jsme se přemístili do Simerie klasickým poschoďovým vlakem. V Simerii, po několika krásných rozlučkových hodinách, jsme se rozloučili s rumunskou zemí. Nočním vlakem do Budapešti. Odtud dosti krkolomně do Brna a dalších domovských měst. Simeria je malé město, trochu podobné České Třebové - železniční uzel – malé městečko. Hodně lidí zde čeká na vlaky do různých světových stran. Nádraží pulsuje ruchem celou noc. Množství bufíků, obchůdků, obchodů, hospůdek, langosárií. Stojí za to zde aspoň hodinku prohýřit noc. Popíjíte celkem dobré Rumunské pivko, můžete si vybrat několik značek, doporučuji Urzus. Ve zdejší langosárii si levně koupíte lagosi di brinza nebo jiné druhy, ukusujete a snažíte se co nejvíc si užít zdejší atmosféry. Ryčná pololidová rumunská hudba, podivné zjevy Rumunů, na ulici kůň s vozíkem, mírná špína kontrastující s velkými mrazáky na coca-colu, žárovky visící ze stropu na drátcích, obchodníci snažící se vám prodat své produkty. Je krásně v Simerii. Tečka na závěr.
B
yla to pěkná cesta. Přinesla radosti i zklamání. Hlavním poučkou je: nebojte se, Rumunsko je civilizovaná země, spěchejte do hor, dokud si je Rumuni nezničí. Pokud hledáte konejšivou samotu sedmdesátých let, asi je třeba hledat opuštěné a neznámé hory. Jen mám obavu, že tam sic turisté nebudou, ale všude se najdou rodiny s traktory a gaziky, které ještě neznají městskou radost z toho, že se dá v horách přežít bez capučin a když, obaly se dají snést z hor, a že se do hor dá vejít zaslouženě - po svých.
Samému Bohu budiž sláva - Soli Deo Gloria. V České Třebové, září – prosinec 2001 Pro vlastní potřebu a pro své přátele sepsal Zababa
- # -
