Putování za tulipány (Holandsko a Keukenhof 2013)

Putování za tulipány (Holandsko a Keukenhof 2013) Již delší dobu jsme chtěli navštívit Holandsko. V létě se nám to moc nehodilo – to máme zpravidla jiné plány. Když někam k moři, pak tam, kde je teplo a dá se tam koupat v teplejší vodě – a to v Holandsku moc nejde. Moře tam není zrovna teplé a třást se zimou při pohledu na moře – to taky moc nemilujeme. Nakonec ten pocit studeného moře si ještě pamatujeme z doby, kdy se jezdilo do NDR k Baltu. Taky jsme to jednou zkusili… Proto kdy jindy Holandsko navštívit, než na jaře, kdy se tam pořádají světoznámé výstavy květin. Vždyť květiny máme rádi a tak nás možnost vidět kvetoucí moře tulipánů jak se to ukazuje ve všech turistických průvodcích - či jiných jarních květin moc lákalo. A tak jsme se rozhodli, že vyjedeme právě na výstavu tulipánů v Keukenhofu. Pokud možno v termínu, abychom se mohli podívat i na květinové korzo, které je vždy součástí takové výstavy. Začali jsme se na cestu připravovat hodně brzy – vlastně již v září předchozího roku. Když jsme totiž začali přemýšlet o rezervaci hotelu v termínu výstavy, najednou se ukázalo, že hotely v blízkém okolí nemají moc volných termínů. Proto jsme si nakonec vybrali jeden hotýlek – sice vzdálenější, ale moc hezký. Bylo proto také jasné, že pokud už budeme vážit tak dalekou cestu, že si tam budeme chtít více prohlédnout místní pamětihodnosti a tedy, že to nebude výlet na dva dny. Vůbec je zajímavé, jak se takové výlety do Keukenhofu někdy organizují. Když jsme se pak dívali do nabídek českých cestovek, zjistili jsme, že se takový „zájezd“ dá udělat za tři dny a vlastně ani nemusíte opustit autobus. Vyjedete navečer z Čech – třeba z Prahy, ráno dorazíte až do Keukenhofu, dopoledne jdete na výstavu, pak vás zavezou se ještě odpoledne podívat třeba do Amsterodamu a večer zase do autobusu a dopoledne jste v matičce Praze. Taky se to dá zvládnout, ale do toho se nám nechtělo…. Proto jsme zvolili vlastní trasu. Taky proto, že jsme si chtěli Holandsko trochu užít, porozhlédnout se a vidět běžný život… 1. den Vyrazili jsme ráno kolem osmé z Prahy. Bylo před námi minimálně 850 kilometrů a to vždy velmi náročná trasa. Naštěstí nám přálo počasí, protože ten den bylo hlavně sucho – nikde nezapršelo a také místy i polojasno, takže cesta docela příjemně utíkala. Ovšem projet tolik kilometrů na jeden zátah je pro řidiče hodně velká zátěž. Navigace nás vedla směrem na Drážďany, okolo Lipska a odtud na Kassel. Pak jsme se ovšem chtěli vyhnout Porúří, kam nás navigace chtěla nasměrovat - především proto, že se nám zdálo, že tam bude provoz na dálnici příliš hustý. Hustější provoz jsme zažili před tím mezi Drážďanami a Lipskem – zejména v úseku bezprostředně u Drážďan. Proto se nám moc líbila trasa mezi Lipskem a Kasselem, kde nebylo moc aut a zejména kamionů a především dálnice byla ve velmi dobrém stavu. Tam byla cesta docela pohodová. Proto jsme si to chtěli prodloužit a za Kasselem jsme uhnuli na Osnabrück, kde ještě není celý úsek dálnice dokončen, a asi 50 kilometrů jsme museli po jiných cestách. I to bylo 1

docela příjemné – přece jen vyjet z dálnice do města a vesnic, dívat se zblízka na domy či pozorovat lidi, to je vždy změna v jednotvárnosti provozu na dálnici. Líbilo se nám, že jsme tentokrát měli možnost se podívat poněkud více do Německa než je jenom to, co vidíme někde v pohraničí při cestě do Drážďan či výjimečně do Mnichova. Proto jsme uvítali možnost projet kus toho, co bychom mohli nazvat centrálním Německem. Krajina je tam docela hezká – samozřejmě pokud máme rádi spíše roviny nebo jen mírně zvlněný terén. Ale projížděli jsme také kolem pohoří Harz – je vysoké zhruba jako naše Šumava, ale rozlohou menší - a přes bývalou hranici mezi oběma Německy – ten rozdíl je tam stále vidět. Jakoby tam stále ještě na té východní straně bylo potřeba něco dodělat, rozvinout více zemědělství či péči o krajinu… Nejvýraznější dominantou německé krajiny jsou dnes bez přehánění větrné elektrárny. Množství větrných parků – zejména v některých oblastech např. okolo Lipska je sotva k uvěření. Jsou to velké parky – běžně jde o seskupení 30, 40 i více jednotek v jednom parku. Když si uvědomíme, že každá ta věž dává nominálně výkon kolem 1 MW elektřiny – při provozu však v průměru kolem poloviny nominálního výkonu - a dnes je instalovaný výkon spíše ještě vyšší, protože některé věže jsou velmi vysoké a ty pak mají výkon kolem 1,5 MW pak jsou to velké výkony, které jsou takové větrné farmy schopny vyrobit. Je to zajímavé pozorovat. Je to především doklad toho, že se to v Německu s větrnou elektřinou, či vůbec s tou jinou elektřinou, myslí vážně. Dnes tam mají kolem 31 000 MW instalovaného výkonu na větrných elektrárnách - to bude kolem 20 tisíc takových větrných elektráren resp. věží na celém území, byť největší věže s nejvyššími výkony jsou umístěny v Severním moři. Myslí, že jsme jich za naši cestu kolem tisíce mohli vidět. Člověk si na větrné věže po určité chvíli zvykne a skoro je pak ani nevnímá, nebo je vnímá jako určité zpestření v krajině, když pozoruje, že tahle se točí a tamta se netočí. Upřímně řečeno, moc si neumíme představit, jak by se takové věže vyjímaly v naší krajině. Pořád máme pocit, že to sem k nám nějak nepatří. Kdoví, proč tomu tak je – možná je to tím, že většina našeho území je více zvlněná a tudíž i taková sevřenější, proto náš horizont je poměrně malý a již blízko od pozorovatele zarámován nějakým kopečkem, nebo vrchem. Proto se nám možná zdá, že by takové věže byly něco nepatřičného. Navíc i zvlněná krajina a údolí, které k tomu patří, vytvářejí daleko více míst, kde je závětří. To v německé otevřené krajině není. Německá krajina – alespoň v místech, kudy jsme projížděli – je mnohem otevřenější, horizont je vzdálený, protože krajina je jen mírně zvlněná. Potom se tam každá z takových věží jeví mnohem dále, vzdálenější, protože tam chybí měřítko a proto vizuální kontakt s ní není tak bezprostřední či alespoň to tak vypadá. Nakonec z auta to také vypadá jinak, než když člověk stojí přímo pod takovou věží. Byly však vidět ještě dva nové způsoby výroby elektřiny. V některých místech se zdálo, jakoby každá větší zemědělská farma měla u sebe výrobu bioplynu a taky k tomu odpovídající výrobu elektřiny. Těch fermentorů tedy nádrží s polokulovitou střechou je tam opravdu vidět hodně. U nich pak stojí nenápadný přístřešek, kde je schován agregát vyrábějící z metanu elektrickou energii a teplo. Teplo se pak využije zpětně k zahřívání fermentoru nebo k vytápění. Nevedou k tomu žádné dráty a tak to není na první pohled patrné – také proto, že všechny takové rozvody jsou vedeny v zemi. I to svědčí o minimálně velké kultuře takové práce. Výroba bjoplynu není bez problémů. Potřebuje ke svému provozu zelenou hmotu, která tam kvasí a vyrábí přitom metan. Proto zřejmě němečtí zemědělci pěstují hodně 2

kukuřice a dalších zelených pícnin, které pak dávají na výrobu metanu. Tím hlavním problémem ovšem je, že zemědělská půda se vlastně využívá k výrobě elektrické energie a nikoli, jak tomu bylo od nepaměti k výrobě potravin. Kdo může vyloučit, že to v konečném důsledku nepovede ke zdražení potravin pro lidskou výživu? Konečně jsme v Německu viděli i – pro nás Čechy nechvalně známé – solární elektrárny. V Německu na to šli ovšem zcela jinak. Tam je solárními články pokryto mnoho střech – jak obytných domů, tak především střech stodol a stájí v zemědělských provozech, kde se na některé farmě zdá, že nezůstala snad žádná volná střecha obrácená na jih. Takový systém využití solární energie asi nikomu nevadí a není to mrhání tou nejlepší zemědělskou půdou, jako je tomu u nás. Německý systém využití, jak se tomu říká, netradičních resp. obnovitelných zdrojů energie – oni tomu říkají Energiewende, což znamená v překladu něco jako energetický obrat, nebo převrat v energii – se zdá být něčím, co bude trvalé a hlavně, co změní dané regiony. Když si totiž představíme, že v regionech jsou tři zdroje – relativně samostatné – výroby elektřiny – vítr, biomasa a slunce – pak tyto regiony mohou být téměř energeticky samostatné v tom smyslu, že velkou část základní spotřeby elektřiny jsou schopny si vyrobit samy. Hovoříme-li o základní spotřebě elektřiny, pak máme na mysli energii potřebnou pro obyvatelstvo, provoz zemědělských farem i drobná řemesla. Takové regiony jsou samozřejmě energeticky přebytkové, protože jedna větrná farma musí vyrobit v normálním provozu energii pro tisíce domácností. Samozřejmě, že pro velké továrny, velká města atd. musí existovat i velké zdroje výroby energie, ale pro takové regiony s venkovským osídlením je daný systém téměř vyhovující. Má to ještě jeden efekt – jak se zdá – samostatná výroba energie, spojená se zemědělskou výrobou, s malým byznysem, s řemesly, s malými obchody – pekař a řezník a další řemeslníci jsou místní - vytvářejí územní jednotky schopné samostatné existence. S tím pak je přirozeně spojen i systém místní samosprávy atd. Možná, že právě tato změna v systému získávání energie povede postupně i ke změnám v celé společnosti – společnost možná bude založená na větší samosprávě zdola, možná, že v ní bude méně korupce a více obyčejné lidské slušnosti… Ale to jsou příliš obecné úvahy, které člověka napadají, když putuje německou krajinou a polyká ty dlouhé kilometry dálnice. Holandské hranice jsme překročili na dálnici nedaleko Enschede. Krajina už tam připomínala úplnou placku. Rovina, kam oko dohlédne. Moc jsme se nezdržovali, protože to do našeho místa bylo stále ještě více než 100 km. Až nakonec před šestou večer jsme zastavili u našeho hotelu Over de Brug v malém městečku Haastrecht, asi 4 kilometry od Goudy. Po dlouhé cestě jsme si chtěli dát něco dobrého k večeři. Náš hotel měl restauraci zavřenou. Proto jsme vyrazili do městečka - jenomže všude okolo to vypadalo stejně – bylo zavřeno. Uvažovali jsme, proč tomu tak je a nenapadlo nás nic jiného než, že je to patrně nějaký místní zvyk – mít v úterý zavřeno. V dalších dnech se to už neopakovalo. Výjimku představovaly pouze dva podniky – prvním byla pizzerie na blízkém náměstí. Ovšem to byl takový podnik pro mládež, s umělohmotným nábytkem, zavedený zjevně na systém – vezmi si kus pizzy a jdi - prostě rychlé občerstvení. My jsme však měli chuť si na chvíli posedět a popovídat o cestě a také trochu o plánech na příští den. Zastavili jsme se proto ve druhém otevřeném podniku a tím byla čínská restaurace – tam jsme byli dlouho jedinými hosty, až po dlouhé chvíli přišli další. Takže jsme

3

nakonec ochutnali pohostinnost čínské restaurace a mohli srovnat s tím, co známe od nás. Čínské restaurace jsou u nás i Holandsku – pokud jde o interiér stejné – nakonec, proč by se měly lišit, když vkus jejich zřizovatelů je zjevně stejný – přinesli si to přece ze stejné země. Jídlo bylo skutečně čerstvé a dobré – možná, že lepší než známe od nás a také za slušnou cenu.

Hotel Over de Brug, Haastrecht 2. den Náš hotel, kde jsme měli strávit čtyři dny, se jmenoval Over de Brug – prý to znamená cosi jako přes most, ale nejlepší název by v češtině asi zněl U mostu. To by bylo naprosto přesné označení. Hotel byl na vlastně na křižovatce – přes most se dalo dojet do centra městečka a na konci ulice byla právě budova místní radnice. Na druhou stranu pak silnice pokračovala až na silnici, která vedla do Goudy. Takže to byla křižovatka – v tomto případě i s kruhovým objezdem. Vedle hotelu totiž procházel jeden z mnoha holandských kanálů, okolo něhož vedla také silnice, která potom dále přecházela do cyklistické stezky. Náš kanál byl splavný, ale nebyl příliš široký – dvacet metrů a možná ani to ne. Hned ráno jsme tam měli malou atrakci – alespoň pro nás suchozemce. Kde v Čechách najdete zvedací most, který je denně v provozu? Most přes kanál byl totiž zvedací. Vypadal přesně jako ty mosty, které známe ze starých obrázků. Byl to vahadlový zvedací most, který se zvedal na jednu stranu přes závaží umístěné ve výšce na sloupech na konci mostu. Naše okna v hotelu vedla právě ke kanálu a ráno připlula malá loď – patrně s turisty a most se zvedl v plné své kráse. Takže jsme to hned museli jít nafotit a prohlédnout, jak to tam funguje.

4

Hotel byl jednopatrová budova, podobná těm, jaké můžeme vidět kdekoli v našich malých městech, nebo i někde u řeky – u Sázavy či kdekoli jinde. Pocházel asi z období těsně po válce nebo dokonce před válkou. Pár pokojů – spíše by se mohlo mluvit o hospodě s ubytováním. Pokoje menší s příslušenstvím. Pro turisty jako jsme byli my v podstatě ideální ubytování se snídaní za rozumnou cenu. Zvláštní atmosféru hotelu vytvářela restaurace. Když do ní člověk vstoupil, hned na něho dýchla atmosféra dávno minulých let. Stěny obložené dřevěnými deskami nabarvenými na zeleno – taková padesátá či šedesátá léta. V jednom rohu křesla se stolkem, kam si člověk mohl sednout a v klidu si číst knihu či časopis nebo se dívat na televizi. Prostě ohrazené ohrádkou zákoutí, které byste našli v každém starším obýváku, takže právě to vytváří takovou domáckou atmosférou. Tam najednou zapomenete, že jste vlastně v hospodě. Nízký barový pult, kde se čepuje pivo a za ním dveře do kuchyně. Celý prostor je pak spíše opticky přehrazen nahoře na stropě dřevěnou klenbou, kde visí tabule s nabídkou jídel a nápojů. Vedle barového pultu dva stoly pro štamgasty, co si zajdou na pivo či něco ostřejšího. A konečně v dalším rohu – oproti onomu zákoutí se sedačkou - čtyři stoly pro hosty, kde se podává snídaně či večeře, anebo místo pro příchozí. Atmosféra tohoto prostoru je sotva opakovatelná a přitom člověku připadá známá, jakoby se s ní už někde setkal. Prostě velmi příjemný prostor spíš domáckého charakteru než nějaké hospody. A dokreslení toho všeho patří i samotný šéf. Ten vypadá jako vysloužilý mořský vlk – už starší, vousy, vytahaný svetr, trochu loudavá chůze jakoby zvyklá na houpání lodi. Hotel měl jednu technickou zvláštnost – výtah. Do prvního patra nevedly schody, tam se bylo možné dostat jen výtahem. Ale on to nebyl obyčejný výtah. Ve výtahové šachtě byla zabudována plošina, s ohrádkou asi tak do výšky jednoho metru a také s jedním sedátkem, na kterou člověk stoupl a musel pak zmáčknout knoflík a po celou dobu jízdy držet a dívat se, jak se pomalu sune nahoru. Podle všeho to nebyla plošina zdvihaná hydraulikou, ale po straně převodem, který byl ukryt ve stěně výtahové šachty. Bylo to pro nás trochu záhadou, které jsme se snažili marně přijít na kloub a tak si myslíme, toto vysvětlení je nejpravděpodobnější. Myslím, že s podobnými zdvihacími plošinami se setkáváme i u nás, ale zde to slouží především tam, kde je potřeba zajistit přístup pro invalidy a tedy často jen do menší výšky. Zabudované v podobném hotelu - s tím jsme se ještě nesetkali. Musíme však dodat, že z prvního patra vedlo dolů do dvora požární schodiště, takže jsme rozhodně nebyli ohroženi v případě požáru – pokud bychom se samozřejmě k němu poměrně úzkou chodbou dostali. Ale toto schodiště pro běžné užívání určeno nebylo. Ještě se snad na úvod musíme zmínit ještě o jedné věci, která je typická pro Holandsko – o cyklistice. Hned po ránu, jak jsme vyhlédli z okna hotelu, vidíme řadu cyklistů. Zprvu starší lidi, ale pak stále více mládež, která asi jede do školy do nedaleké Goudy. Ti cyklisté vám připadají nějací divní. Přemýšlíte, co je vám na nich zvláštního a pak na to přijdete – oni se nad těmi řídítky tak nehrbí, jako je tomu na našich kolech. Oni sedí vzpřímeně. Snad se ani nesnaží více naklonit nad řídítky, jako to děláme u nás, abychom zaujali aerodynamický postoj. Když po tom zvláštním posedu pátráte, zjistíte, že konstrukčně jsou holandská kola ve své většině trochu jinak uspořádána než naše kola. Sklon řídítek resp. přední vidlice a rámu kola je trochu jiný než u nás. I řídítka jsou vytažena do oblouku blíže k jezdci, a tak i jezdec sedí jinak. Vypadá to jako by seděl za stolem. Kola, na kterých Holanďané jezdí, moc nepřipomínají ona silniční kola resp. horská kola, která se používají u nás – není tam tolik přehazovaček se sedmi či více kolečky atd. A to ani u mladé generace – i ona – zdá se - dává přednost těmto pohodlným kolům.

5

Když pozorujete místní cyklisty, vidíte, že na svých kolech jezdí velmi lehce – jsou pravděpodobně zvyklí na denní cestování. Ono to je také jiné ježdění než u nás. Holandské roviny to je něco jiného než naše kopcovité trasy. Jezdit třeba v Praze na kole třeba z Jižního Města na Vinohrady nebo na Žižkov – to se člověk zapotí. Upřímně řečeno – ani si to neumíme představit. V holandských rovinách ovšem potkáte i důstojné pány na kole - v saku s kravatou – zejména ve městech. Velmi důležité je také to, že na cyklisty se tam všude pamatuje a cyklistické stezky jsou snad všude. Snad ještě poznámku – kol je tam určitě několikrát více než obyvatel. Kola jsou všude. Jsou uzpůsobena nejen pro jízdu do školy či do práce. Připadají nám daleko robustnější, bezpochyby jsou i těžší než naše kola. Dokonce bychom mohli říci, že oproti tomu, co se používá u nás ve své většině, jsou to kola – s určitou nadsázkou – trochu staromódní. Některá jsou vybavena tak robustními nosiči před řídítky, že se tam dá naložit, s nadsázkou, i pytel brambor. Holandská kola jsou prostě předmětem, se kterým místní žijí. Je také dobré, jdete-li kdekoliv po městě či mimo něj, pořád se okolo sebe dívat, zda náhodou nejdete po cyklistické stezce – střet s kolem by nebyl nic příjemného. Haastrecht bylo docela hezké město, kde žije přes tři tisíce obyvatel. Podle průvodců první zmínky o tomto místě se objevuje již v roce 1100 – je tedy starší než většina našich měst. Je to malé město. Jsou v něm dva kostely – jeden katolický a jeden patří nějaké místní reformované církvi. Uprostřed města typická městská zástavba. Na okrajích už řadové domky či běžné domy s malými zahrádkami. Řekli bychom, že je typicky holandské – obklopené sítí kanálů, jak to nakonec v oblasti Zuid-Holland je obvyklé. V podstatě celá tato oblast totiž leží pod úrovní mořské hladiny. Proto všude, kudy projíždíme, vidíme síť kanálů, které lemují jednotlivé poldry. Místní poldry jsou – alespoň ty, které jsme viděli – většinou takové úzké pruhy půdy některé o šířce tak dvacet metrů, některé jsou širší. Kolem nich je pak již jen kanál s vodou, který jednotlivé pruhy půdy odděluje od ostatních. Tyto pruhy půdy tak ve skutečnosti jsou nad okolní vodní hladinou – rozdíl výšky nebude větší než půl metru. Při pohledu z výšky tak tyto malé poldry vypadají jako pravidelná síť složená z obdélníků vzájemně oddělených vodními kanály. Jako poldry se však označují i celá území, kde jsou tyto malé poldry. Proto i celá provincie Zuid-Hollland je vlastně takovým poldrem, protože celé její území – asi až na malé výjimky - je pod úrovní mořské hladiny. Systém poldrů je intenzívně zemědělsky využíván. Malé poldry slouží především jako pastviny. Jejich velkou výhodou je, že zvířata – a viděli jsme tam v té době hodně i ovce, malé poníky a také krávy – se mohou pohybovat jen na tom malém území - nikam neutečou. Protože ten kanál oni nepřebrodí a možná je to ani neláká. A právě systém kanálů zajišťuje, že je postaráno i o závlahu a tedy dobrý růst trávy. Poldry mají ještě jednu „vlastnost.“ Jsou hnízdištěm pro vodní ptáky. Právě v době, kdy jsme jimi projížděli, bylo vidět hlavně divoké kachny, nebo lysky, jak se tam párují a hledají si místo pro budoucí hnízdo. Ještě více to bylo vidět na labutích, jejichž bílé peří krásně kontrastovalo se zelení luk či temnou barvou vody a již z velké dálky byly k nepřehlédnutí. I ony už začínaly stavět hnízda či na nich dokonce již zasedly. Větší poldry pak slouží i jako orná půda. Viděli jsme, že jsou tam zasety nějaké plodiny - patrně obilí apod. Jsou pak i několik set metrů široké a dlouhé možná i kilometr.

6

Systém poldrů funguje jedině tak, že z tohoto prostoru je trvale odčerpávána voda, která tam prosakuje z okolní vyšší hladiny. Celý systém je pak velmi dobře vidět, když se poldry projíždí po silnicích vedených po hrázích oddělujících jednotlivé úrovně poldru. Přitom na koruně většiny hrází nebo podél nich vede zase další kanál odvádějící vodu. Právě při cestě po těchto hrázích je dobře vidět, jak na jedné straně je hladina vody vyšší než na druhé straně. Tady je zřetelně patrné, že voda je z nejnižších úrovní poldrů postupně odčerpávána v několika stupních až dosáhne úrovně, ze které se nakonec odvádí do řek a do moře. Holanďané ten systém poldrů vytvářený po staletí zjevně dovedli do dokonalosti a tak vědí, jak dlouho resp. na jakou hladinu se musí odčerpávat voda v jednotlivých úrovních poldru. Bylo to totiž patrné i při naší pochůzce v poldrech, kdy bylo vidět, že běží čerpadla odvádějící vody, ale při návratu už tato čerpadla neběžela.

Historicky byl systém poldrů založen na systému větrných mlýnů, kde vítr dodával energii nezbytnou pro stálé čerpání vody mezi jednotlivými hladinami. U nás byl větrný mlýn symbolem pro mletí obilí, v Holandsku bylo jeho nejdůležitějším úkolem čerpání vody. Krajina protkaná kanály je pro našince, který není zvyklý na tolik vody kolem sebe, velmi přitažlivá. Podél kanálů jsou vysázené především vrby a tyto vrby se velmi podobají těm vrbám, které známe z Ladových obrázků, kde na nich sedí starý vodník a pokuřuje dýmku. Dnes u nás takových vrb – kde vidíme, tak asi ve výšce půldruhého metru, kmen zakončený takovou jakoby hlavou, z níž pak vyráží slabší pruty - už moc nepotkáme. Důvod je jediný – vrbové proutí už se dnes u nás používá jen málo. Nahradily ho nejrůznější umělé hmoty a košíkářské výrobky se většinou dovážejí.

7

Dříve u nás na vesnici mělo vrbové proutí velké použití. Skoro všechno se využívalo na výrobu košíků, ošatek a řady dalších výrobků, které vždycky na venkovském hospodářství našly nějaký užitek. Nakonec i velikonoční pomlázka je z vrbového proutí. A takové proutí se dá vypěstovat jedině tak, že se každým rokem na jaře to z minulého roku odřízne a vrba – je přece i takové přísloví – čím více vrbu řežeš, tím víc roste - pak pustí nové, které do příštího roku zase doroste na potřebnou délku. Holanďané, na rozdíl od nás, ještě vrbové proutí nezavrhli a proto mnohé vrby, které lemují jejich kanály, se ještě podobají oněm starých vrbám našich předků. Z vrbového proutí se např. vyrábějí rohože, které se používají na zpevnění právě hrází na poldrech nebo také na mořském pobřeží ke zpevnění břehů. Projížďka po silnici mezi poldry je pro nás velkým zážitkem. Okolo kanálů jsou porůznu rozmístěny domy. Některé jsou jen obyčejné venkovské domy, často však jde o zemědělské farmy, které hospodaří na přilehlých poldrech. Projížďka po takové silnici má zvláštní kouzlo – je dáno právě tou kombinací staveb, vodní hladiny a luk, které jsou dokonale obdělávané. Tam není vidět kopřivy či kusy půdu ležící ladem, jako je tomu např. u nás. Krajina v těch místech vypadá jako uklizená. Právě tato uhlazenost, „dokonalost“ krajiny je asi tím, co na ní člověka tak přitahuje. Stejně je tomu i s domy, které tam vidíme – i ony jsou téměř „dokonalé“ - nikde není vidět nějaký nepořádek, všechno je uklizené, tak říkajíc na svém místě. Proto i celá tato krajina na člověka dýchá určitou pohodou, vypadá velmi přátelsky… Rozhodli jsme se, že se vyhneme velkým městům. Dost jsme o turistice v Holandsku četli a tam zaznívala varování před tím, že ve velkých městech jsou problémy, kde zaparkovat, jak se dostat do některých muzeí, ani jsme netoužili dojít si do proslulých coffee shopů v Amsterodamu na jednoho jointa. A proto jsme si řekli, že se pokusíme podívat na tu zemi jinak – z pohledu turisty, který chce vidět běžný život a nikoli jen – často – pozlátko hlavního města. Známe to přece od nás z domova, jak velký je rozdíl mezi Prahou a zbytkem republiky. Proto se podíváme spíše do menších měst, a ta největší vynecháme. Zamířili jsme nejprve do Delftu. Nebyl v tom žádný zvláštní úmysl – bylo to blízko a mysleli jsme si, že by to mohlo být zajímavé město. Přece skoro každý si v té souvislosti vzpomene na delftskou keramiku a někdy také na významného rodáka - malíře Vermeera a jeho kouzelné obrazy prozářené světlem - nejznámějším je Dívka čtoucí dopis. Na podlouhlém náměstí v Delftu každého zaujmou dvě stavby. Jednou je kostel s vysokou štíhlou věží, odkud musí být krásný výhled po okolí. Naproti němu je nádherně zdobená budova barokní radnice svojí výzdobou se zlatými prvky symbolizující bohatství města. My jsme si k poznání města vybrali projížďku po kanále, kde nás malou lodí s elektrickým pohonem provezli okružní jízdou kolem centra. Přitom jsme viděli i další významné budovy, na které nás upozorňoval kormidelník lodi – dokázal to ve třech jazycích. I tyto budovy krásně zdobené dokazovaly, že město patřilo v minulosti k těm bohatým. Projeli jsme i místo, odkud Vermeer namaloval svůj také známý Pohled na Delft. Projížďka kanálem je také velkým zážitkem. V několika ohledech. Především každý z těchto kanálů je vyzděn cihlami. Oproti našim obvyklým cihlám jsou ovšem jen asi poloviční – o to více práce pak je s takovou vyzdívkou. Podobnými cihlami jsou také vydlážděny některé ulice ve starých centrech měst, které jsme navštívili. Je to především doklad ohromné práce předků, kteří někde museli vyrobit ony miliony cihel – vypálit je, a hned se naskýtá otázka čím, když v Holandsku nejsou ani lesy, ani jiné zdroje energie kromě

8

zemního plynu. Ten se však těží v posledních padesáti letech. V městských kanálech také probíhá život – obývá je mnoho divokých kachen a lysek. Bylo skoro neuvěřitelné pozorovat kachnu, jak si zkoušela postavit hnízdo z kusů hadrů a dalších odpadků, které ulovila v kanále. Na náměstí – jak jinak – je také několik obchodů s místními suvenýry a vedle kostela je i ukázka manufaktury, které se zabývá výrobou delftské keramiky. Řada vystavených výrobků byla skutečně pěkná, ovšem také s tomu odpovídající cenou. V postranních uličkách u náměstí byl také obchody s holandskými sýry. My jsme si však nákup sýrů nechali na jiné město – do Goudy.

Po prohlídce Delftu jsme se vydali za dalším turistickým lákadlem – Molencomplex Kinderdijk. Je to seskupení prý devatenácti větrných mlýnů, které stojí na kanále vyúsťujícím do ramene Rýna s názvem Lek nedaleko Rotterdamu. Je to jedno z nejznámějších míst v Holandsku. Je to totiž jedno z nejvíce fotografovaných míst. Na mnoha fotografiích z Holandska, kde jsou zachyceny větrné mlýny nebo jejich skupina resp. několik mlýnů v řadě za sebou – takové obrázky mlýnů velmi často pocházejí právě odsud. Mlýny stojí podél kanálu, odkud mají přečerpávat vodu. Dnes je to většinou turistická atrakce. Vodu tam dnes odčerpávají mohutná šneková čerpadla – a ta už pohání elektřina - hned u vchodu do areálu. Okolo těchto mlýnů se dá procházet a jako každé turistické místo se tam dá potkat i zmrzlinář, prodavač párků atd. Jde se vlastně po cestě po jedné hrázi a z ní jsou odbočky k jednotlivým mlýnům. Asi jen dva z těch mlýnů jsou v činnosti, tj. točí se jim kola a zvou turisty, aby se šli podívat, jak takový mlýn pracuje. Samozřejmě, že za vstupné. Ti japonští tam zajdou všichni. Ostatní mlýny jsou obydlené, stojí před nimi auta, na malé zahrádce jsou domácí zvířata jako kachny či ovce… V každém případě je to zajímavá procházka s řadou velmi atraktivních pohledů na mlýny a tak ten, kdo rád fotografuje, zde nalezne spoustu příležitostí pro hezké motivy.

9

Putování po pamětihodnostech jsme toho dne zakončili ve městě Gouda. Byli jsme vlastně sousedé. Náš Haastrecht byl jen čtyři kilometry od Goudy na jednom z kanálů, které sem směřovaly. Také Gouda je historické město s mnoha památkami. Zašli jsme na hlavní náměstí, kde jsou dvě význačné budovy. Tou menší je budova bývalé váhy - Waag, kde se převažovaly místní sýry a byla tak součástí místních sýrových trhů, které se tam konají pouze v létě jako turistická atrakce. Je to solidní budova se zdobnou fasádou, z níž vyzařuje důstojnost jejího poslání. Na první pohled poznáte, že to není nějaký obyčejný barák. Druhou je budova místní radnice v gotickém stylu. Stojí osaměle uprostřed náměstí – což je nezvyklé, pokud to srovnáme s tím, co známe z našich měst, kde je zpravidla radnice součástí nějakého dalšího bloku domů. A pokud nějaká stavba stojí osaměle uprostřed náměstí, pak je to většinou kostel, nebo mariánský morový sloup. Místní radnice se může pochlubit i jinou zvláštností – na boku je cosi, se bychom mohli označit jako malý orloj. Jsou tam hodiny – nikoli na věži, ale na stěně. Pod nimi je zavěšeno několik zvonků, které vždy po půlhodiny zahrají krátkou melodii. A pod zvonky je malá stylizovaná městská brána s několika soškami vojáků a měšťanů a uprostřed nich se pak otevírá tato brána a v ní defilují nějaké figurky. Tak jak to známe třeba z pražského orloje. Samotná budova radnice je bohatě zdobená a je zase dokladem toho, že město již v minulosti bylo bohaté. Zabloudili jsme i do postranní uličky k nějakému kostelu. Tam – vedle kostela – stálo zvláštní zařízení. Dole nerezový plech na podlaze a nad tím stočený pás plechu rozestupující se směrem na nahoru, který ten prostor neuzavíral, takže se tam dalo vejít. Přijdete blíže a zjistíte, že je to vlastně pisoár – uvnitř je mušle – také z nerezu. Prostě pisoár vedle kostela jen tak uprostřed chodníku. Ten plechový kryt byl sotva vyšší než 1,5 nebo 1,7 metru. Prostě vykonáte potřebu a když zaprší – déšť se postará, že to pak i umyje - je to asi bezúdržbové. Nikde jinde jsme si toho nevšimli – prostě Gouda má tento unikát. Nedaleko náměstí jsme pak zašli do obchodu se sýry. Již zdálky nás k němu směřovaly ukazatele s vyobrazením sýra resp. sýrového bochníku či kola, nebo jak to správně nazvat. Gouda je označení pro typický holandský sýr, i když u nás v Čechách se největší popularitě těší jiný holandský typ sýra – eidam či podle místního názvu edam. Gouda se od eidamu liší vyšším obsahem tuku - má 48 - 50 % tuku, naproti tomu eidam jen 40 – 45 % tuku, což je dáno tím, že gouda se dělá z plnotučného mléka a do eidamu se přidává i odstředěné mléko. V Holandsku se nedá najít ryze česká specialita eidam, kde je 30 % tuku nebo dokonce ještě méně – snad se někde u nás prodává s jenom 20 % tuku. To snad už ani nelze nazývat sýrem - kdo ví, zda takový výrobek či „sýr“ vůbec viděl mléko. Ten obchod je pro takové lidi, jako jsme my, kteří mají rádi dobré sýry, velkým zážitkem. Je tam vystaveno množství nejrůznějších variací sýrů – gouda s řadou nejrůznějších bylinek. Každý druh můžete ochutnat a tak člověk ochutnává a ochutnává a nakonec už neví, co ochutnal jako první či druhé, kdy si myslel, že jsou ty nejlepší, které si pak koupí a tak si nakonec stejně vybere jeden z těch posledních. Je tam gouda mladá, starší, ale i ještě starší zrající více než rok. Kdyby to bylo možné, člověk by si těch sýrů odnesl mnohem více, ačkoliv by se mu i ty nejlepší sýry asi stejně po nějaké době přejedly. Nakonec jsme si pár kousků vybrali – hlavně samostatné malé koule goudy (asi půl kilogramu těžké) s bylinkami, které u nás nejsou příliš často k vidění a pak ještě některé kusy odřezávané v těch velkých sýrových bochníků. Nebyli jsme v obchodě sami – byla tam řada turistů a proto také jsou prodavači v tomto obchodě zařízeni na takové zákazníky. Každý

10

z těch kusů sýra odřezávaného z velkých bochníků dají do folie, odsají vzduch a zabalí tak, že vydrží bez problémů a zachová si původní chuť i po dlouhé cestě. Tentokrát jsme povečeřeli v našem hotelu. 3.den Nastal čas vyrazit do Keukenhofu – cíle naší návštěvy v Holandsku. Keukenhof je malé sídlo poblíž Lisse. To vše leží nedaleko Amsterdamu. Na výstavu se proto lze dostat i přímým autobusem z Amsterodamu resp. z letiště Schiphol, pokud si někdo zamane třeba letět do Holandska letadlem. Výstava má velmi dlouhou tradici a zpravidla začíná první jarní den. Konec výstavy je pak kolem 20. května. Jaro v roce 2013 nestálo za nic. Bylo moc dlouho chladno – vlastně celý březen byl, jak říkají meteorologové, teplotně podnormální a minusová odchylka teplot prý byla jedna z největších za posledních možná dvacet let. S obavami jsme proto vyhlíželi meteorologické zpravodajství z Holandska a živili se nadějí, že tam přece nemůže být takové chladno jako u nás doma. Ale žádný velký rozdíl v tom nebyl – i tam bylo chladno nezvyklé na tuto roční dobu. Sledovali jsme proto i zpravodajství o zahájení i o průběhu výstavy v Keukenhofu. Dokonce na webu keukenhof.nl jsou publikovány nejen některé aktuální obrázky - kromě těch reklamních, kde je slunečno a všechno kvete - ale i ohlasy návštěvníků výstavy. Byla to docela beznaděj. Pořád jsme četli slova jako - zklamání, v parku je vidět jen hnědá půda, žádné tulipány atd. Teprve pár dní před naším odjezdem se objevily zmínky o tom, že to je docela hezké, že už tam něco kvete atd. Návštěvu jsme však odkládat moc nemohli, protože pak bychom nesehnali hotel. Snažili jsme se proto i v Holandsku náš termín návštěvy posunout na pozdější dobu s nadějí – každý den odkladu je dobrý - že přece jen uvidíme více rozkvetlých květin. Už teď můžeme – hodnotíme-li to s odstupem - říci, že to dopadlo docela dobře a naše obavy, že toho moc neuvidíme, se naštěstí nenaplnily. Jestli to můžeme posoudit z naší zkušenosti pramenící z jednoho výletu, pak to v Keukenhofu vypadá tak, že tam jsou dvě hlavní vlny květů. Hned na počátku jsou to krokusy, pak již jdou ve velkém narcisy a hyacinty a po jejich odkvětu se začnou objevovat tulipány, které jsou asi hlavní atrakcí výstavy. My jsme měli to štěstí – že jsme zastihli v plném květu – a také vůni – hyacinty a narcisy a začínající tulipány. Nakonec můžeme být s naší návštěvou docela spokojeni. Snad jen to počasí k nám mohlo být milosrdnější – sice už nepršelo, ale foukal velmi silný vítr a občas se ukázalo slunce. Právě to občas vykukující slunce pak nám pomohlo na některých fotografiích, které díky přirozenému slunečnímu světlu vypadají velmi pěkně. Přece jen barva květin nejvíce vynikne, když na ně zasvítí sluníčko. Z našich fotografií nikdo nepozná, že ten den nebylo moc teplo – jen 12, možná 15 stupňů. Výstava je organizována na špičkové úrovni. Bez problémů se dá zaparkovat na přilehlé louce. Všude jsou organizátoři, kteří vám ukáží, kam zajet, kam jít atd. My jsme si již dopředu zajistili vstupenky pomocí internetu a stejně jako lístek na parkování – dohromady pro čtyři lidi s autem to bylo 66 eur.

11

Samotná výstava je vlastně park o rozloze 32 hektarů, který je většinou porostlý vysokými listnatými stromy. Je tam také několik jezírek, alejí stromořadí a také volných prostranství. A pod stromy pak se vysazují v nejrůznějších obrazcích cibuloviny. A tam jsme také pochopili, jak jejich systém výsadby funguje. Nebylo nám totiž moc jasné, co to znamená, když si někdo z návštěvníků stěžoval, že v parku je vidět jen hnědá zem. Ta je zřejmě dáno tím, že po skončení výstavy se záhony s cibulovinami zruší a na příští rok se vysázejí úplně jinde či jinak. Přitom se také odstraní veškeré trávníky nebo jejich většina. Ona by totiž tráva pod listnatými stromy – až na nich narostou listy a dostanou se do plné síly někdy v létě – na zastíněných místech ani pořádně nemohla růst. Proto bylo vidět, jak jsou chodníky někde lemovány pruhy čerstvě položeného trávníku a také na trávě na mnoha místech uvnitř parku bylo vidět, že je nová, nedávno vysetá. Bylo zřetelné, že to je nově osetý trávník, ještě nesekaný. Takový systém pěstování parku je celkem logický. Jen je k němu nutné mít také domluvené počasí. Když se opozdí nástup jara, čerstvě oseté trávníky nestačí vyklíčit. Pak to v parku v prvních dnech po otevření skutečně může vypadat ne tak atraktivně, jako je tomu na reklamních záběrech. Ani se proto nedivíme těm, kteří tam přišli v prvních dnech, že byli zklamáni. Dokonce někteří se v diskusích netajili tím, že platit za takovou expozici, kde není nic k vidění, 15 eur, je přinejmenším divné. Letos to s počasím nevyšlo, jak si organizátoři přáli, ale při naší návštěvě to už tak moc nevadilo. Tráva už v době naší návštěvy musela růst. Musím si totiž vždycky vzpomenout na průpovídku svého dědečka, když říkával – do svatého Jiří tráva neroste, ani kdyby ji tahal, po svatém Jiří roste, i kdyby ji do země zatloukal…. Je to pravdivý postřeh odpozorovaný z přírody, i když platí asi jen pro naše podmínky střední Evropy. Možná, že Holanďané na to mají jiné pravidlo…. V samotném parku jsou asi největší atrakcí ještě dva pavilony, kde jsou vystavené další květiny. Prvním je pavilon s orchidejemi – ten je blízko hlavního vstupu. To je jedním slovem nádhera. Jak samotné květy, tak i aranžmá. Přitom tam nejsou k vidění nějaké mimořádné orchideje – řekli bychom, že většinu z nich známe, neboť jsou to typy, které se nabízejí i v našich obchodech – jen jsou větší a mnohem větší, možná i barevnější, je jich hodně a především v krásných aranžmá. Těžko to popsat slovy – je nutno to vidět.

12

Druhým je centrální pavilon. Tam byly k vidění vykvetlé tulipány, hyacinty i narcisy. Na malých plochách tak kolem jednoho čtverečního metru byla vždy vysázena jedna odrůda. To byla záplava barev a tvarů především tulipánů od úplně jednoduchých květů až po složené připomínající růže či karafiáty – konce okvětních lístku měly podobné zoubkování, jako vidíme na karafiátech a celá škála barev. Nádhera a pastva pro oči a samozřejmě také pastva pro fotografy. Mezi návštěvníky bylo fotografů velmi mnoho – kdo by také odolal takové kráse. Mezi fotografy dominovali – jak jinak – Japonci a také Číňané. I my jsme tam udělali nemálo fotografií. Každá z těch ukázek tulipánů a dalších cibulovin je označena jménem vystavené odrůdy a také názvem firmy, které tento exponát připravila. Je to nejen výstava, ale také pořádný byznys pro všechny zúčastněné. Jistě na tom není špatného, vždyť to, co se zde nabízí, asi není nikde jinde k vidění. A je také jasné, že náklady na takovou výstavu nejsou malé a nakonec, proč výstavu nevyužít k prodeji květin. Na druhé straně, i když na výstavě jde také o peníze, rozhodně zde nejsou na prvním místě, že by návštěvníkovi někdo něco vnucoval a na každém kroku viděl nějakou reklamu. Tak to rozhodně není. Také ceny na výstavě jsou plně v relaci s tím, co je vidět mimo areál. Pro zájemce o pěstování cibulovin je na výstavě několik kiosků, kde si lze podle katalogu objednat cibulky pro vlastní zahrádku. Lze si vybírat podle fotografií z katalogů či přímo podle toho, co člověk viděl na výstavě – pokud si zapamatoval jméno odrůdy. Vybranou kolekci zasílají na dobírku – taková základní kolekce do Evropy stojí 40 – 50 eur. Posílají je však do celého světa. Viděli jsme tam hodně zájemců. Museli to mít hodně těžké, něco si vybrat. Katalog cibulovin byl pěkně objemný a proto vybrat si něco z takové široké nabídky, to určitě nebylo nic jednoduchého. V rohu parku byl k vidění také větrný mlýn. Neměl tam žádnou zvláštní funkce, kromě toho, že to byl významný orientační bod a také místo, odkud jsou pořádány výlety malou lodí po kanálech mimo areál parku. Při naší návštěvě takový výlet nikoho nelákal. Bylo polojasno, ale byl také velmi silný vítr a proto ani žádné zvláštní teplo – Severní moře je odtud pár

13

kilometrů vzdušnou čarou. Výlety lodičkou po kanálech musejí být při dobrém počasí velmi pěkným zážitkem. Celý park je totiž obklopen poli, kde se pěstují jenom květiny a vlastně i zde jde o plochy, které patří mezi poldry. V tomto případě jsou však kanály vybudovány jinak – nejsou tak hustě vedle sebe jako je tomu např. u Goudy, kde jsme bydleli. Projíždět po kanále mezi těmito poli musí být skutečný zážitek. Na jednom poli rostou jen růžové hyacinty, na dalším žluté narcisy, jinde pak tulipány, pak zase karmínové či modré hyacinty atd. Ta pole jsou tvořena takovými pruhy širokými asi metr tak, aby nad nimi mohl jezdit traktor a vždy na jeden záběr mohl takový pruh obdělávat. Je jasné, že jinak než nějakou mechanizací se taková pole nedají obdělávat, vždyť jsou to hektary polí s květy. Právě z těchto míst se pak exportují cibuloviny či proslulé holandské tulipány do celého světa. Stromy v parku ještě nebyly olistěné, jen byly vidět rozvíjející se pupeny nebo úplně první lístky. Proto také slunce, které se občas ukázalo na obloze, prosvětlovalo celý prostor a tak zvýrazňovalo všechny záhony s kvetoucími rostlinami. V parku v té době byly v plném květu především hyacinty. Místní zahradníci z nich udělali nádherné obrazce. Byla to dlouhé pruhy v jedné barvě a vypadalo to jako třeba jako řeka modré barvy. Nebo zase u jezírka s labutěmi byla nádherná kombinace růžových hyacintů s tulipány, které se pomalu začínaly rozvíjet. Jinde zas kolečko tulipánů s hyacintů kolem stromu. Prostě místní zahradníci na mnoha místech ukazují krásu květů tím, že vysazují v jedné barvě velké plochy, kdy se zvýrazní právě barva takových květů – prostě krása toho barevného odstínu se ukáže především v té velké ploše. V parku jsou ještě další zajímavá místa. Pro zdatné návštěvníky nebo spíše pro děti jsou zde i některé prolézačky nebo překážkové dráhy nad vodou. Jednu jsme také zdolali – ani jsme se moc nenamočili. V jedné části byla výstava kompozic pro odpočinková zákoutí v zahradě. Tam byl k vidění prostor laděný do japonské zahrady, jinde to byla kompozice připomínající středomořskou květenu, jedna kompozice zase byla celá v bílém – sezení, bílé vázy a k tomu bíle kvetoucí narcisy, nebo tam byla taková jarní veselá kompozice složená z barevné keramiky a kombinace žlutých hyacintů a tulipánů. Bylo to vše uděláno s velkým vkusem a řadou nápadů. V areálu výstaviště se pamatuje také na jídlo – je tam velká hala, kde si lze koupit oběd, nebo jen něco sladkého. Je to dostatečně velké, takže se zdá, že se tam vždy dá najít místo k tomu si sednout a posvačit. Jednou z trakcí byl také velký orchestrion u druhého vchodu. Vypadalo to jako velká maringotka a jeho šéf tam byl schopen zřejmě zahrát jakoukoli melodii. Hrálo to „klasickým“ stylem jako hraje flašinet – prostě se tam zasunoval děravý pás. Zde bylo zvláštností, že šlo o dřevěné desky vzájemně spojované jako harmonika či leporelo (pamětníci by si hned vzpomněli na děrné štítky používané jako nosiče informací pro první počítače – tak někdy v šedesátých letech minulého století). Prostě atrakce, u které se skoro každý zastavil a občas si také někdo koupil CD nahrané tímto zvláštním strojem. Celý areál jsme prošli zhruba za tři hodiny a to jsme opravdu nijak nespěchali a poseděli na místech, kde se nám líbilo. Myslíme si, že taková doba k prohlídce je právě tak akorát, že se v ní dá uvidět všechno, co člověka zajímá. Jednoduše řečeno – stojí za to Keukenhof navštívit. To, co k tomu člověk potřebuje – kromě peněz – je především štěstí na počasí. Aniž bychom chtěli někomu dávat rady, nejlepší doba k návštěvě je asi tak konec dubna – i při chladném počasí na jaře už se dá vidět většina parku v květech. Termín hned po zahájení je asi problém – sotva se v té době dají uvidět kvetoucí tulipány – kromě kryté haly. Dají se však asi v plném květu vidět první květy jara –

14

krokusy, na které my už jsme nenarazili. Prostě těžko radit, když každému se líbí něco jiného… Při odjezdu z Keukenhofu jsou k vidění rozsáhlá kvetoucí pole plná nejrůznějších cibulovin. Také tržiště na parkovišti při hlavní cestě, kde se zase prodávají cibuloviny a kde zastavují především autobusy s turisty… My jsme pak vyrazili do nedalekého Leidenu. Je to jedno z velmi starých měst s bohatou historií. První, co se nám vybavilo, když jsme o jeho návštěvě začali hovořit, byla leidenská láhev, kterou si pamatujeme ještě ze střední školy, kde nám na ní učitel předváděl pokusy s elektrickým nábojem. Její vynález skutečně pochází z místní univerzity, ale tu jsme nenavštívili. Leiden je typické holandské město z této oblasti protkané sítí kanálů anebo ramen Rýna. Navštívili jsme také starou pevnost na návrší – De Burcht. Údajně jejím hlavním významem bylo to, že již byla nad úrovní řeky a tak mohla poskytovat při případné povodni či vzdutém moři ochranu pro obyvatele města. Hezké starobylé město, které stojí za to vidět. Odtud jsme zamířili do našeho hotelu. Vydali jsme se však jinou cestou. Podle naší automapy je tato cesta doporučována jako zajímavá, neboť vede krásnou přírodou a na jejím konci je malé město Schoonhoven. Je to skutečně tak, jak se tvrdí. Cesta k němu se vine podél jednoho kanálu, který prochází poldry a je lemován vrbami a je u něho jen několik farem. Je to proto taková cesta místní přírodou na poldrech, lze-li to tak nazvat. Město samotné asi není ničím mimořádné, kromě toho, že leží na břehu Leku a dostat se na jeho druhou stranu lze jenom přívozem. Důvod, proč tady nepostavili most a zvolili přívoz, je podle všeho jediný – je to v rovině, či dokonce zde řeka je nad úrovní okolního terénu. Postavit zde most by asi bylo velmi složité – dostat se do potřebné výšky nad hladinou, aby tam také mohly projíždět lodě, by vyžadovalo poměrně rozsáhlé nájezdy a náspy. Patrně by takové náspy pak mohly i bránit proudění vody při jejím vyšším stavu. Proto tedy přívoz. Není to jediný přívoz – v Holandsku jich lze nalézt nemálo. Funguje znamenitě. Dva prámy jezdí v podstatě nepřetržitě. Pozorovali jsme to chvíli – během pár minut se naplní auty a už jede na druhou stranu. Vezme také chodce či cyklisty. Není to zadarmo - pro osobní auto takový jeden přejezd stojí asi 3,5 eura. V době, kdy jsme to pozorovali, byl na řece docela hustý provoz, přesto se oba prámy nezdržovaly a vždycky si našly mezeru mezi proplouvajícími loděmi, aby se dostaly na druhou stranu. Řeka tu není příliš široká – možná dvě stě padesát nebo tři sta metrů, takže celý přejezd včetně čekání netrvá déle než nějakých deset minut. Je to zajímavá zkušenost.

4. den Ten den začal zvláštně. Podíváme se z okna a na kanále před naším hotelem stály tři čluny, které tam zřejmě večer zakotvily. Dívali jsme se na vlajku, která byla na zádi. Byla stočená, ale přesto bylo patrné, že je to trikolóra - červená, modrá a bílá. Skoro jako česká vlajka. Nebyla však vidět celá, takže nebylo jisté, zda to skutečně česká vlajka je nebo není. Po snídani jsem se šel podívat blíže. Okolo člunů chodil nějaký člověk, okukoval zvedací most, a když jsme se potkali, tak – jako slušný člověk – jsem pozdravil a zcela úmyslně česky. On také odpověděl česky – a byli jsme doma.

15

Na těch třech lodích byli Češi, dokonce z Prahy, kteří si udělali malý týdenní výlet po holandských kanálech. Jejich vedoucí to v Holandsku zjevně znal a uměl to zorganizovat. Na dlouhé řeči s ním nebyl čas. Jen řekl, že už před čtvrt hodinou měli odjíždět, ale pořád jim nechtějí otevřít most. Připluli k mostu a mačkali nějaké tlačítko – asi signál pro dispečera. Ale nic se nedělo. Tak někam volali mobilem a asi po další půl hodině se jim konečně podařilo spojit se s dispečerem a most se po chvíli zvedl a oni mohli jet dále. Jak mně říkali, měli ten den dojet až do Nijmegenu, kde měli odevzdat lodě a to bylo ještě kus cesty. Prostě i ono cestování po kanálech má svá úskalí – stačí se dlouho domlouvat s dispečerem a člověk se zdrží a pak má honičku, aby všechno stihnul. Jinak cestování po kanálech nás moc neláká. Proplouvat po nich je asi hezké, ale že bychom to chtěli absolvovat celý týden – to nás moc nezaujalo. Asi bychom to vydrželi tak den nebo dva, ale víc už nikoli. Myslíme si, že je tam člověk přece jen více vázán k tomu kanálu a nemá takovou volnost jednání, jako když jede třeba autem. Byl před námi poslední celý den v Holandsku a měli jsme ještě velké plány. Vyrazili jsme na jih. Cestou jsme si udělali řadu záběrů z té krásné cesty, která se vine podél kanálu dolů na Schoonhoven. Tam jsme tentokrát nezůstali na břehu, ale rovnou jsme najeli na prám, abychom překonali Lek. Šlo to velmi rychle – čekání než se prám naplní a odpluje - snad opravdu není delší než pět minut. Děláme si pár fotografií a pak pokračujeme na Nieuwpoort. Je to malé městečko či snad vesnice kousek odtud. Městečko je vlastně bývalá pevnost s hradbami – podobnými těm, které známe z jiných barokních pevností i u nás. Nejzajímavější je pak jeho radnice. Je to dům, který je jakoby rozkročen nad kanálem, který pod ním protéká. Uděláme si pár fotografií a pokračujeme dál. Míříme do Dordrechtu - zase dalšího historického města. Dokonce se o něm v průvodcích píše, že je to nejstarší město v Holandsku, tak proč se tam nepodívat. Chceme se do Dordrechtu podívat jako do dalšího města, které na rozdíl od těch předchozích, je zcela obklopeno kanály a řekami. Je na soutoku tří řek – Merwede, Noord a Oude Maas. S kanály se tam potkáváme skoro na každém kroku. Zastavili jsme jen kousek od radnice a šli se podívat na křižovatku tří vodních cest. Už při cestě k ní jdeme podél malého přístavu, kde jsou zakotveny dva krásné historické parníky, které na první pohled vypadají jako velmi udržované a tipli bychom si, že v létě možná slouží jako turistická atrakce. Nejsou to však parníky pro přepravu lidí – spíše jsou to remorkéry či tažné čluny, jak tomu nasvědčuje jejich robustní konstrukce. Na oné křižovatce vodních cest člověk najednou vidí, co znamená vodní doprava v Holandsku. Nejen, že tam stojí krásná historická budova správy přístavu, bohatě zdobená s fasádou se zlacenými erby a která tak dává jasně najevo, že tato doprava vytvářela bohatství země a také dosud vytváří. Sedíme na nábřeží a pozorujeme čilý ruch na vodě. Během té krátké chvíle kolem nás projede možná deset a možná více lodí - nahoru proti proudu řeky do vnitrozemí a také další po proudu do rotterdamského přístavu. To, co vidíme, jsou velké lodi plně naložené kontejnery o výtlaku alespoň dva tisíce tun. Překvapuje, jak rychle se proti tomu proudu pohybují – za pár minut zmizí z dohledu v ohybu řeky. Ale hned vzápětí se objeví další loď v protisměru a k tomu další, která směřuje do dalšího ramena řeky a nakonec ještě místní doprava směřující napříč řekou. Ruch je zde opravdu velký a člověk si tak uvědomí, jak ohromný význam má Rýn a jeho ramena pro život nejen Holandska, ale i dalších zemí, kterými protéká. Tahle vodní doprava je skutečně také o ekologii – když si představíme, že by každý z těchto stovek kontejnerů byl naložen na jednom kamionu….

16

Zaparkujeme zde u kanálu. My suchozemci jsme vždy velmi ostražití, když někdy v takovém místě máme zaparkovat. Vypadá to často tak, že pokud by člověk neopatrně otevřel dveře od auta, anebo zavrávoral, že se neudrží a skončí někde ve vodě. Pro místní to je samozřejmě normální, ale pro nás je takové parkování dobrodružstvím. V Dordrechtu jsme právě v době oběda a tak zavítáme na místní trh. Tam je nejen velká příležitost podívat se na nabídku květin, či ovoce, ale na každém takovém trhu se nabízí i nejrůznější rychlé občerstvení. Nechceme si kupovat žádné hot dogy apod. Jsme v Holandsku a tak musíme ochutnat místní ryby, které zde nabízejí v nejrůznějších úpravách. Mají tam opečené ryby, krásně vypadají i smažené makrely a také uzené makrely, také drobné smažené rybky, které se prý v minulosti prodávaly i u nás jako grundle. Prostě trh resp. pohoštění či bufet s rybami, jak má být. To, co nás láká, jsou holandské herinky - haring. Zde je nabízejí a dokonce se slevou 5 kusů za pět eur. Tak nekupte to. K herinkům je nutno říci pár slov. Podle turistických průvodců jsou prý nejlepší herinky v červnu, kdy by měl každý správný Holanďan takové herinky ochutnat. Prý úplně nejlepší jsou takoví, kteří jsou ještě úplně mladí a ještě ani nestačili naklást jikry. Bohužel byli jsme na trhu v dubnu a tak jsme museli vzít za vděk tím, co bylo. Ovšem i to stálo za to. Herinky jsou správným názvem sledě. Jedí se syrové, jen naložené ve speciálním nálevu. To, co se nabízí, jsou vlastně filety zbavené kůže, vykuchané a vykostěné a oba filety jsou spojeny na ocase, kde je uvnitř ponechána asi tak třetina či čtvrtina páteře a samozřejmě i ocasní ploutev. Nálev je zřejmě tvořen z nějakého oleje, bylinek a samozřejmě soli. Ten nálev vytvoří na herinku takovou polevu či sliz (i když slovo sliz je někdy vnímáno velmi expresivně a negativně, ale sotva to nějak lépe nazvat). K herinku se podává také trocha nadrobno nasekané cibule. Jí se to tak, že rukou uchopíme herinka za ocasní ploutev, zakloníme hlavu a z výšky si herinka spustíme do pusy (tu ploutev jíst nemusíme). Herinek je tak akorát velký na to, aby se to dalo udělat na jeden pokus. K tomu je dobré si sousto trochu obalit v té nadrobno nakrájené cibuli. Chuť - jedním slovem – vynikající a každému, kdo má rád ryby, to lze doporučit. Nesporný kulinářský zážitek…. V Dodrechtu se touláme středem města. Zajdeme na hlavní náměstí, kde je socha nějakého místního básníka. Je pošmourno a každou chvíli poprchává, ale jen tak lehce. Žádný skutečný déšť. Zajdeme proto do kavárny s pěkným výhledem nad jedním z kanálů. Obsluhuje nás dívka snědé pleti. Je to turecká kavárna, ale káva je klasické espreso. Pak se z průvodce dočteme, že Dordrecht je městem, kde žije velmi početná turecká menšina a přitom je téměř každý pátý obyvatel města – jak se uvádí – nezápadního původu. Mimochodem – to kafe bylo moc dobré a hlavně jsme si odpočinuli na pěkném místě. Při procházce městem si všímáme mnoha velmi hezkých, výstavných domů, které ukazují, že jejich majitelé byli bohatí lidé. Ty domy jsou často nakloněné směrem do ulice. Je to skoro pravidlo zejména ve starší části nejen Dodrechtu, ale i dalších holandských měst. Někdy je to dáno tím, že jde o kupecké domy, kde přesah horních pater do ulice měl svůj význam. Nahoře byly sklady zboží a to se tam vytahovalo kladkou a právě snadná manipulace s nákladem vyžadovala, aby horní patra přesahovala nad spodními. Tady je naklonění domů dáno měkkým podložím, které po stavbě domu po letech povolilo, a dům se naklonil zpravidla směrem do ulice. Také hlavní kostel v Dordrechtu je nakloněný. Není to nic fatálního a jistě se tím dá žít. To jen nám - zvyklým na přísné pravoúhlé tvary a kolmice - se to jeví jako něco nezvyklého a zvláštního. Myslím, že ony naklánějící se domy patří ke koloritu holandských měst. 17

Z Dordrechtu vyrážíme do Noordwijku aan Zee. Prokousáváme se tam sítí holandských dálnic. V místech, kde se pohybujeme – a Gouda je nedaleko největšího holandského a také největšího evropského, a donedávna i světového, přístavu Rotterdamu - je síť dálnic velmi spletitá. Do Rotterdamu směřují tisíce kamionů pro zboží nebo již zase se zbožím pro vnitrozemí – většinou převážejí kontejnery. Na dálnicích jsou k vidění kamiony ze všech evropských zemí – hodně i české, polské, německé a další. Tomuto pohybu nákladů pak také odpovídá poměrně složitá síť dálnic, která navíc tím, že je v rovině není příliš přehledná. Vyznat se v ní určitě dá, ale je-li tam turista jen na několik dní, pak má problém se zorientovat a přesně odbočit atd. Naštěstí je moderním vynálezem navigace GPS, která nás vedla velmi přesně tam, kam bylo potřeba. Proto lze každému doporučit, aby se do Holandska vydával pokud možno s navigací. Holandské dálnice jsou většinou v dobrém technickém stavu. Jejich užívání je zdarma a jak se zdá Holanďané s tím dokáží žít – na rozdíl od nás, kde poplatky stále zvyšujeme a stejně je většina našich silnic rozbitých - o dálnicích ani nemluvě. Provoz na nich je hustý. Nejen, že má každý Holanďan nejméně jedno jízdní kolo, ale patrně má i jedno auto a to je pak vidět na těchto cestách. Snad ještě malý dodatek – podle turistických průvodců – a nakonec jsme to i viděli – je poměrně hustý i provoz železniční dopravy. Bylo imponující vidět téměř nekonečné řady jízdních kol seřazené před některými nádražími – např. v Leidenu. I u nás před – již mnoha - lety bývaly snad na každém nádraží takové zvláštní stojany, kam si cestující mohli odkládat svá jízdní kola, aby dále pokračovali vlakem. Tehdy to bylo bezplatné. Dnes se úschova kol nabízí u nás minimálně za 20 ale i 40 korun za den. Kdo jí asi tak může používat? Do Noordwijku aan Zee jsme vyrazili ze dvou důvodů. Za prvé je to město přímo na břehu Severního moře, kde se lze bez větších problémů dostat na mořský břeh a podívat se skutečné moře, na jeho vlny. To v městech, která jsem navštívili, nešlo. Druhým důvodem byl květinový průvod, nebo jinak nazývané - Květinové korzo. Noordwijk je nevelké město, které žije ze své polohy na mořském pobřeží a připomíná spíše přímořské lázně. Je zde množství hotelů podél pobřežní ulice, také restaurací a kaváren. Jsou zde také dlouhé a upravené písčité pláže, mělké moře. Jen voda tu bude chladná i v největším létě. I přes to, že je tam hodně hotelů, zachovaly si pláže svůj přírodní charakter. Poseděli jsme v jedné z kaváren na pláži, abychom si trochu užili mořského prostředí. Foukal vítr, ale seděli jsme za skleněnou ohradou a tak jsme se mohli slunit v teple. Prošli se po pláži, posbírali pár mušlí – jsou zde stejné jako např. na normanských plážích. Vyrazili jsme zpátky do města. Kráčeli jsme částí města, kde jsou řadové jednopatrové domky. Styl výstavby zde - stejně jako v jiných místech – je velmi podobný. Vchod a vedle něho velké okno – tak velké, že spíše připomíná výkladní skříň, tak, jak ji známe od nás doma. Velmi to mate – když jde člověk po ulici a spatří někde nad tímto oknem markýzu, má pocit, že tam musí být nějaký obchod. Teprve, když přijde blíže, zjistí, že se zmýlil. Ale fakt, že to velké okno vypadá jako výkladní skříň, není nejzajímavější. Našince překvapí, že toto okno zpravidla nemá žádnou záclonu, nic co by bránilo tomu, abychom procházíme-li kolem - viděli dovnitř bez jakýchkoli překážek. Dokonce uspořádání těchto domů je takové, že dole, je něco, co bychom nazvali naším obývacím pokojem a kuchyní či jídelním koutem a tyto místnosti jsou obvykle propojeny a protože na druhé straně domu je podobné okno, pak je vidět skrz celé přízemí takového domu. Nahoře v patře pak jsou zřejmě ložnice. Tam už jsou záclony.

18

Taková situace byla pro nás překvapující a nemohli jsme si na ni zvyknout. Jen si to představme - jdete po ulici a nějak vám to nedá nepodívat se do toho okna, protože chodník prochází přímo okolo něho. Vy se podíváte dovnitř a tam leží člověk třeba na pohovce a čte si knihu, nebo si tam něco jiného dělá, rozmlouvá s někým, či jenom sleduje televizi. Vidíte, co mají majitelé na stole, jaké tam mají obrazy, nábytek - prostě všechno. Tato otevřenost okolnímu světu je zřejmě pozůstatkem tamního reformního náboženství, kdy člověk nemusí nic skrývat, pokud se chová tak, jak to od něho společnost požaduje. Systém výkladních skříní – jak jsme si to nazvali – je nesporně zajímavý. Možná, že je typický spíše jen pro menší sídla. My jsme totéž viděli v „našem“ Haastrechtu. Ale i v dalších místech, která jsme navštívili. Přitom i v noci, kdy se doma rozsvítí, ani tehdy si nikdo nestáhne žaluzie či jinak nezatemní. Jen ojediněle ji vidět, že přece jen někdo si částečně skryje kolemjdoucím pohled do svého bytu tak, že přes okno má široký pruh matného skla. Ale to je opravdu výjimka. Z Noordwijku jsme pak přejeli do Noordwijkerhoutu – jsou to asi jen dva kilometry a skoro to vypadá tak, že je to předměstí Noordwijku. Do Noordwijkerhoutu nás přivedlo Květinové korzo. Květinové korzo je jedno z lákadel pro cestovní kanceláře, které vozí turisty na prohlídku výstavy v Keukenhofu. Slibují jim, že v sobotu pak uvidí defilé mnoha alegorických vozů ozdobených květinami. Toto Korzo – Bloemencorso – se zpravidla koná zhruba v polovině doby, po kterou je výstava v Keukenhofu otevřena – vychází to vždy na sobotu v období kolem 20. – 25. dubna. V tomto roce to bylo 20. dubna. Jenomže samotné korzo začíná již den předtím, kdy navečer se začíná právě v Noorwijkerhoutu a druhý den pak proběhne samotné korzo na trase dlouhé asi třicet kilometrů z Noorwijkerhoutu do Lisse a Keukenhofu. Je nakonec zcela logické, že organizátoři volí podobný postup. Jednak to umožní, aby více lidí mohlo zhlédnout tuto exhibici. Také je to důležité pro samotné obyvatele tohoto místa, protože oni se nejvíc podílejí na přípravě těchto vozů. Oni jsou tak první, kdo může shlédnout výsledky své práce. Zdálo se nám, že také bude pro nás lepší podívat se tento podvečerní průvod, kde jsme očekávali méně lidí, než pak čekat někde v davech na sobotní defilé. Udělali jsme dobře. Už při příchodu do centra Noorwijkerhoutu bylo na náměstí vidět, že celé městečko žije nadcházející parádou, všude byli turisté, ale i místní, probíhaly zde nejrůznější akce, bylo slyšet moderátory akce, rozdávali se nejrůznější letáky, stánky atd. Také přítomnost místní policie signalizovala, že se něco bude dít. Na malém náměstí kolem kostela byla vystavena první díla zhotovená z květin. Jedno byl např. prostřený stůl. Tak velikosti dva krát dva metry. Bílý ubrus složený z bílých hyacintů, na něm modrý proužek z modrých hyacintů a uprostřed podnos – modrý a růžový s dortem, k tomu dva talířky s kousky nakrájeného dortu – přesně odpovídající tomu velkému dortu a k tomu ještě láhev růžového sektu a ještě dvě žluté svíčky. A k tomu ještě kytice jarních květů. Takových exponátů tam bylo možná patnáct a jejich autory byli žáci místních škol. Ne vždycky to byly náměty s jídlem, někdy to byl erb města, nebo abstraktní motiv. Ale všechno to bylo hezké a připravené s velkým vkusem. Ještě před korzem jsme zašli do onoho kostela. Tam se totiž něco chystalo. Všimli jsme, že tam zašlo pár lidí s pouzdry od hudebních nástrojů a pak taky nám byla dlouhá chvíle, protože do zahájení korza ještě bylo daleko, tak jsme neváhali a šli se tam podívat. Kostel nebyl plný. Snadno jsme si tam našli židle a zanedlouho po té tam začal koncert místní

19

dechové hudby. Byl to velký orchestr – přímo big band – více než třicet hudebníků. Vedl je starší dirigent, který vždy ohlásil skladbu a přidal ještě pár slov. To, co nás překvapilo, bylo jeho složení. Většinu jeho členů totiž tvořily ženy. Hrály na všechny nástroje – saxofon, klarinet, flétna, lesní roh. Jen skupina na bicí byla výlučně mužská – celkem pět osob a také trubky byly mužské. Hrály se populární melodie a bylo to velmi příjemné rozptýlení. Vnímali jsme jejich koncert také tak, že to je pro místní hudebníky příležitost předvést své umění před širší veřejností. A kdy jindy to udělat, než při zahájení květinového korza. Nakonec orchestr zahrál Rosamunde, což se všem - i nám - líbilo. Potěší, když Škoda lásky je stále tak populární…. Jak to při podobných příležitostech bývá, zahájení průvodu provázela zvýšená nervozita obecenstva, dohady - odkud vlastně ten průvod půjde – zda zleva či zprava. Zdálo se, že to nikdo moc neví, protože se všichni dívali na obě strany a odhadovali, kde bude nejlepší si stoupnout. Vyhlížel se každý projíždějící policista, pořadatel - až nakonec jsme se přece jen dočkali. Průvod zahájila uniformovaná kapela mladých hudebníků. V samotném průvodu jsme těch kapel viděli více - byly nejméně čtyři, možná to byly i vojenské kapely. Po nich už začal průvod. Začaly ho děti - na kolech, ty menší s koloběžkami a tříkolkami v doprovodu rodičů, někteří ještě i s kočárky s nejmenšími ratolestmi. Každý z těch malých účastníků měl své „vozidlo“ vyzdobeno obvykle velkou kyticí květů vpředu na řídítkách a ještě i vzadu na nosiči. Bylo to velmi symbolické a jistě i hezké gesto organizátorů… Pak už začalo samotné korzo alegorických vozů. Těch vozů bylo možná čtyřicet a možná více. Všechny se nějak věnovaly tématu korza, které bylo - Bon Appétit. Základem těchto alegorických vozů jsou možná traktory, možná i další vozidla, které používají místní zemědělci při obdělávání svých polí s květinami. Na nich jsou upevněny nástavby a teprve na nich jsou postaveny jednotlivé kompozice. Některé alegorické vozy byly opravdu velké a dlouhé. Bylo proto patrné, že jejich řidiči mají problém se s nimi dostat do ostré zatáčky na náměstí – zrovna v místech kde jsme stáli - a musejí spoléhat na to, jak ho navedou organizátoři při jejím průjezdu.

20

Popsat samotné exponáty snad ani jednotlivě nejde. Všechny exponáty jsou tvořeny resp. barevně ztvárněny pomocí květů. Jsou na to potřeba nejen tisíce, ale daleko spíše desetitisíce květů, možná ještě více. Jen pro představu – jeden z exponátů byl selátko. Vypadalo to, že je jako na louce. To samotné selátko je tak asi čtyři pět metrů dlouhé a největší průměr bude asi jeden a půl metru. Celá tato plocha je pokryta růžovými květy hyacintů. Naprosto dokonale, že to vytváří takový velmi plastický vjem toho povrchu. Kromě toho – takový typický detail dokládající, jak pečlivě je to zpracováno - uvnitř uší má ještě jiný odstín květů. Kolik tisíc květů je potřeba k pokrytí takého povrchu? Vždyť květ hyacintu je tak 10 cm dlouhý a široký asi tak 5 cm. Přitom je také vidět, že zpracovatelé nijak květy nešetřili – naopak, květů je na ploše hodně, jsou poskládány velmi hustě vedle sebe. U sebe mělo tohle „selátko“ ještě nějaké vázy – celé žluté – tedy květy narcisů. V každém rohu jeho podia jsou pak doslova ohromné kompozice – každá zhruba tak metr dlouhá - složené z jarních květů – atd. U toho všeho pak velmi decentní maličká vlajka Rabobank. Takoví sponzoři se však objevují u všech alegorických vozů. To je jen jeden z exponátů. Viděli jsme také humra – ten se nevešel na jednu plošinu tak byl rozdělen na dvě části. Stejně tomu byla s fialovou opicí. Další expozicí byly velké červené jahody a u toho modré portréty z hyacintů každého z čtveřice Beatles. Konvice na čaj se šálkem celá bílá se žlutým lemováním a barevným motivem atd. atd. Některé exponáty byly jednoduší – využívali namaskovaných figurantů, kteří seděli u večeře, ovšem stěny té jejich místnosti byly obloženy zase jenom květy – to byly modré květy hyacintů. Tyto živé obrazy však určitě nebyly nahodilé – byla podle všeho ztvárněny podle obrazů holandských mistrů zachycujících večeři či veselou společnost při stolování. Tyto alegorické vozy jsou především ukázkou nápadů jednotlivých aranžérů. Oni jsou těmi, kdo vymýšlí náměty a také pak dohlížejí na jejich provedení. Je také jasné, že vyzdobit takové množství vozů, zpracovat tisíce a tisíce květů je práce pro mnoho lidí. Těžko

21

odhadnout, kolik jich na tom v závěrečné fázi, kdy se zdobí vozy, pracuje – patrně jde o desítky a spíše však stovky lidí, kteří se musejí do té práce zapojit. Vždyť jde také o čas, neboť květy sotva vydrží svěží déle než dva dny. Prostě příprava těchto vozů, celého květinového korza je proto věcí, která vyžaduje bezpochyby dobře fungující organizaci všech prací a také nasazení mnoha lidí. Výsledek však stojí za to a je celkem po právu vysoce oceňován všemi přihlížejícími. Skončilo korzo a najednou jsme začali daleko více cítit zimu. Celý den foukal vítr a už když jsme chodili po pláži, bylo cítit chlad. Nebylo žádné velké teplo – kolem 10 stupňů. To ovšem svítilo slunce a přece jen se vzduch trochu prohřál. Jak však nastupoval večer a slunce se klonilo k západu, najednou nám ten vítr začal vadit. I proto jsme vzali za vděk koncertem v kostele. Jenomže pak jsme stáli venku a opět na tom chladném silném větru. Když to celé korzo skončilo, najednou nám byla hrozná zima. Upřímně – už dlouho jsme nezažili větší pocit chladu – doslova drkotající zuby. Zapadli jsme proto do nejbližší restaurace a zkusili trochu roztát. Asi po půlhodině i po tom, že jsme něco snědli, a taky vypili něco na zahřátí, nám začalo být lépe. Proto naše vzpomínky na květinové korzo budou vždy doprovázeny tím pocitem hrozného chladu. Ještě dnes při této vzpomínce se člověk chvěje zimou… 5. den Nastal čas odjezdu, čas rozloučení s Holandskem. Posnídali jsme jako už v předchozích dnech - šunku, vejce a sýry, rozloučili se s milým personálem hotelu a zamířili k domovu. Nepojedeme však rovnou. Na cestě si uděláme ještě zastávku v Německu. Přece jen oblast středního Německa nenavštěvujeme tak často a proto by bylo škoda spěchat. Naopak, navštívíme pár měst. Ještě než dojedeme do Německa, chceme se zastavit v jedné zahradě v Appelternu, o které jsme se dočetli v nějakém českém časopise o zahradách. Nebylo složité to najít, bylo to poblíž naší trasy, ale… Nebyla to jenom taková malá zahrada. Byl to celý komplex zahrad a my jsme si uvědomili, že buď zde zůstaneme - a pořádná prohlídka by vyžadovala asi dvě hodiny, anebo se této zahrady vzdáme a strávíme čas prohlídkou míst, které jsme si naplánovali na Německo. Dali jsme přednost novým zážitkům z měst – nakonec zahrady jsme si už v Holandsku užili. Vyrazili jsme proto směrem na Münster. Je to centrum oblasti, která se nazývá Vestfálsko a je proto i jedním z měst, kudy kráčela historie. Právě zde byl podepsán vestfálský mír, který ukončil třicetiletou válku. Do historie se zapsal již předtím – v době náboženských bouří zde v letech 1534 - 1535 vznikla tzv. münsterská komuna. Založili ji náboženští blouznivci očekávající konec světa o velikonocích roku 1534 a jejím vůdcem byl jistý Jan van Leiden (také jsme navštívili). Historie této komuny je zajímavou ukázkou fanatismu, zde náboženského. Její hlasatel dopadl špatně – komuna byla potlačena, on spolu se svými dvěma druhy popraven. Jejich těla pak byla umístěna do klecí a ty byly zavěšeny na věži chrámu sv. Lamberta. Ty klece tam visí dodnes a také jsme je tam viděli. Město Münster velmi silně utrpělo za druhé světové války. Je považováno za jedno z nejvíc zničených velkých měst. Stalo se totiž terčem anglo-amerických náletů, kterými se spojenci snažili zlomit morálku německého obyvatelstva. Největší nálet na město se konal 25. března 1945, kdy více než 110 těžkých bombardérů dokonalo zkázu města. Ve městě vypukl

22

požár, který nebylo možné zvládnout. Žár požáru byl tak silný, že roztavil zvony na jižní věži katedrály sv. Pavla. Historické anály uvádějí dva pohledy na tuto událost. První je zápis místního pozorovatele – „vše, co až dosud zbývalo z města, je totálně zničeno. Z moře plamenů vyčnívají osamocené hořící věže katedrály.“ Zápis leteckého důstojníka řídícího bombardování – „šlo to jako na cvičišti. Za 16 minut jsme shodili 440 tun bomb. Nad městem Münster si na mapě můžete udělat kříž.“ Za týden - 2. dubna 1945 bylo město obsazeno britskou armádou. Ze 130 tisíc osob žijících zde před válkou zůstalo 23 tisíc. Staré město bylo zničeno z více než 90 %, ostatní části města z více než 60 %. Dochoval se obrázek centra města, kde mezi ruinami v místech, kde je Altmarkt, vede jen úzká cesta, kterou mohla projíždět auta, vše ostatní je v rozvalinách. Prošli jsme středem města. Je celý obnoven podle starých plánů a tak na první pohled není vidět, že všechny ty krásné domy byly postaveny po válce znovu. Jen pár domů kolem radnice, kde byl podepsán vestfálský mír, vypadá starší a zřejmě byly znovu složeny ze sutin, které tam zůstaly po bombardování. Město je krásné a pro milovníka staré architektury – ve smyslu slohu – určitě přitažlivé. V centru je plno nejrůznějších kaváren, zahrádek, kde se dá posedět a dívat se na okolní ruch. Bylo předjaří a tak všichni návštěvníci kaváren seděli jen na místech, kam svítilo slunce - přece jen ve stínu bylo chladno a k posezení to rozhodně nelákalo. Před starou radnicí právě probíhal koncert klavíristy Arne Schmidta, který přímo na ulici hrál známé hity. Atmosféra v sobotním odpoledni byl pohodová a lákala by zůstat tam déle. Prohlédli jsme si ještě katedrálu sv. Pavla, původně románskou, která byla z velké části také zničena za války. Hlavní vchod katedrály směřoval na jih na prostranství mezi budovou správce katedrály a palácem místního biskupa. Vchod byl zcela zničen bombardováním a již nebyl obnoven v původním tvaru. Dnes se do katedrály vstupuje bočním vchodem. V katedrále nás zaujaly hodiny umístěné uvnitř, které si mnozí návštěvníci fotografovali. Nebyly to obyčejné hodiny – byl to spíše orloj ukazující i postavení planet apod. Bohužel k tomu žádné bližší materiály v místě neměli. Setkání s Münsterem bylo zajímavé a poučné. My jsme však pokračovali dále. Naším dalším cílem bylo město Lemgo. Název tohoto města mnoha našincům asi vůbec nic neřekne. Ani my jsme ho předtím neznali. Je to nevelké město – kolem 40 tis. obyvatel – asi 80 km na jihozápad od Hannoveru – a také mimo dálnice a trochu stranou hlavních cest. Má ovšem dlouhou historii – patřilo ve středověku k hanzovním městům. Svůj význam má i v současnosti – je tam sídlo vysoké školy technické, která se specializuje na biotechnologie a potravinářské technologie a na ně navazující výzkumná centra. Proč jsme zavítali právě sem, je celkem jednoduché. Když si připravujeme nějakou trasu, tak se díváme do atlasu, zda tam není vyznačeno nějaké zajímavé místo. A v našem atlase jako zajímavé bylo vyznačeno právě Lemgo – stejně jako Münster. Tak proč se tam nepodívat, chceme-li - alespoň „z rychlíku“ - poznat tuto část Německa. Lemgo si také prožilo svoji válečnou historii, kterou stojí za to zde zaznamenat. Když se přiblížila americká armáda a začala ostřelovat město, vydal se místní starosta vyjednávat o vydání města a vzdání se. Když se vrátil, okamžitě ho uvěznil velící generál vojsk SS, postavil před vojenský soud jako zrádce a na druhý den nechal zastřelit. Večer toho dne Američané město obsadili. Generálovi se za tento zločin nic nestalo a v pokoji dožil. Starosta byl ještě dlouho po válce považován za zločince a až v roce 1970 byl po dlouhých průtazích

23

rehabilitován a dnes je po něm nazvána jedna z místních škol. I to patří k německé historii a je dobré si ji občas připomenout.

Lemgo mělo za války štěstí, že nepřitahovalo plánovače spojeneckých náletů. Proto je dnes mimořádně zajímavé právě dochovanou středověkou architekturou – navíc v minulém desetiletí citlivě obnovenou. Styl místních domů se označuje jako weserská renesance – název je odvozen podle řeky Weser, který protéká touto oblastí. Jsou tam k vidění typické německé hrázděné domy s dřevěnými štíty s vyznačením doby výstavby – uvidíte tam roky jako 1569, 1573, 1675 atd. Štíty domů jsou zpravidla kombinací dřeva a zdiva, někde na štítech převládá dřevo. Dřevěné prvky štítů jsou zpravidla malované, vyřezávané a popsané starou němčinou. Zdá se, že někde jsou tam nápisy o majitelích nebo citace z bible. Jinde zase nalezneme vyřezávané reliéfy znázorňující řemesla resp. svaté patrony řemesel. Tyto domy jsou také vysoké – v základní stavbě mají nanejvýš jedno patro, ale ve štítu jsou třeba tři nebo čtyři řady oken nad sebou. Opět jde většinou o domy místních kupců a jejich bohatá výzdoba dokazuje, že město v minulosti bylo velmi bohaté. Velmi hezká je stará radnice – kamenná a na její fasádě jsou opět reliéfy znázorňující třeba matematiku, hudbu atd. Známý je také Hexenbürgermeisterhaus dům datovaný 1571 (dům by se v překladu dal nazvat asi jako čarodějnický starostův dům), jehož majitel v 17. století jako starosta města využil tehdejšího náboženského tažení proti čarodějnictví a obvinil z něho některé občany města, aby se zmocnil jejich majetku. Inu, nic nového…. Prošli jsme celou hlavní ulici starého města, dlouho obdivovali některé domy, které vypadají jak z pohádky, zejména nyní, když jsou po nedávné rekonstrukci. Už jsme tam bohužel přijeli v počínajícím večeru. Už jsme tak neměli větší příležitost někde tam posedět a

24

ještě se tam víc porozhlédnout. Ulice už byly liduprázdné, ale bylo ještě dostatek světla k fotografování. Ale i tak to byl velký zážitek. Návštěvu Lemga lze každému, kdo chce poznat tuto starou středověkou architekturu, doporučit. Cíl naší cesty byl ještě vzdálen. Původně jsme měli v úmyslu přenocovat ve městě Hameln, ale nenašli jsme tam vhodný nocleh. Proto jsme zvolili o pár kilometrů vzdálenější Hessisch Oldendorf. A nakonec to možná bylo tak dobře, protože nám to umožnilo poznat další město v této zajímavé krajině. V Oldendorfu jsme nocovali v hotelu Baxmann. Byl to moderní hotel poskytující potřebné pohodlí, byli jsme tam spokojeni. Dorazili jsme tam až někdy po osmé a tam již nás čekala milá paní recepční, ukázali nám vše potřebné a zanedlouho po našem příchodu již odešla. Hladoví jsme vyrazili do města, zvědavi co, tam můžeme očekávat. Na ulicích bylo ticho, skoro nikoho jsme nepotkali a tak jsme vešli do první otevřené hospody. Bylo tam nakouřeno a kromě nás jen asi dva místní hosté. Vypadalo to, že jsou to nějací známí obsluhy. Nelíbilo se nám tam a tak jsme šli dále. Další restaurace byla Ratsstuben - Radniční sklípek. Svítilo se tam, ale okny nebylo vidět, že by tam byl jediný host. Tak jsme nesměle vešli a ptáme se, zda bychom mohli dostat něco k jídlu. Přišla paní už v letech – zřejmě vdova po majiteli či nájemci restaurace – a pozvala nás dále. Ukázalo se, že tam spolu s ní pracují i mladí manželé, zjevně z rodiny. A tak jsme si objednali nějaké řízky – na jídelním lístku byly skoro samé řízky - vždy v různé obměně, s různou oblohou. Byl to hezký zážitek, protože restaurace byla ve staré stavbě, s dřevěným stropem, který už také pamatoval pár století a mnoho hostů, upravené stoly, stylově zařízená, prostě solidní po všech stránkách. Paní po večeři přišla s dotazem, odkud pocházíme - tipovala nás podle řeči na Poláky, ale nebyla si jistá. Tak jsme jí vysvětlili, že jsme Češi. Nedivili jsme se – Čechy tam asi každý den nepotká. 6. den Den poslední našeho putování. Posnídali jsme v hotelu a zjistili, že ačkoli hotel vypadal skoro prázdný, přece jen tam několik dalších párů turistů také nocovalo. Snídaně byla klasická kontinentální podávaná velmi ochotnou a úslužnou správcovou hotelu. Po snídani znovu vyrážíme do města, abychom si ho ještě prohlédli - včera už bylo pozdě a mnoho jsme toho za setmění už neviděli. Procházíme pěší zónu – i zde jsou k vidění podobné hrázděné domy, jako tomu bylo včera, jen s tím rozdílem, že zde ještě neproběhla rekonstrukce. Dřevěné štíty jsou pouze vyřezávané, ale už jim chybí barva – je to zase weserská renesance, i když v daleko menším rozsahu. Zastavujeme se na malém náměstí s kostelem, kde se právě scházejí lidé k bohoslužbě. Na pěší zóně nás zaujme zvláštní kompozice, která připomíná malý vodopád nebo pozůstatek nějaké kašny. Stojí tam socha zachycující podivného muže - je celý nahrbený a vypadá ošuntěle - a vedle něho vytéká voda z nějakého kmene, zřejmě jde o symboliku pramene. Je to Baxmannův pramen. Nevíme, kdo to je a teprve později zjistíme, že Baxmann žil někdy v 17. či 18. století a s jeho životem jsou spojeny různé pověsti, které z něho dělají bytost s nadpřirozenými vlastnostmi. Je to taková místní legenda, která se v současnosti objevuje v názvu turistických stezek, míst atd., a také v názvu našeho hotelu.

25

Pěší zóna, kterou jsme procházeli, ovšem nevypadala příliš živě. Některé obchody byly uzavřeny, jakoby zde nebyla či spíše odeznívala prosperita. O příčinách těžko mluvit z prvního pocitu. Oldendorf má za sebou také složitou historii. V roce 1960 zde byla vybudována velká radarová stanice, kterou zprvu obsluhovali Holanďané, kterým zde postavili malé sídliště – říkalo se mu Keukenhof a po nich v sedmdesátých letech přišli Američané, kteří město opustili na počátku devadesátých let, kdy základna byla zrušena. Z kasáren pak byl tábor pro německé přesídlence z bývalého Sovětského svazu a dnes je tam sídliště. Počet obyvatel v městě trvale klesá a to je zřejmě důvod, včetně chybějících pracovních míst, proč je zde cítit určitá krize. Bylo to vidět již večer, kdy v restauracích nebyli žádní lidé a v Německu to je velmi nezvyklé. Okolní krajina vypadá velmi pěkně – údolí pomalu plynoucí řeky, nevelké kopce, stezky pro kola podél řeky, v létě či na podzim zde musí být krásně a turistické průvodce to také náležitým způsobem nabízejí. My pokračujeme dál k jednomu z hlavních cílů naší cesty Německem – do Hamelnu. Kdo by neznal středověkou pověst o krysaři z Hamelnu? A tak, máme-li možnost se tam podívat, musíme ji využít. Od Oldendorfu je to asi deset kilometrů a tak jsme tam za pár minut. Je nedělní dopoledne a tak se jdeme podívat do centra. Zde už je živo – na rozdíl od Oldendorfu. Procházíme pěší zónu, kde se zastavujeme u starobylého svatebního domu poblíž radnice – je určen ke slavnostním příležitostem - s velkou zvonkohrou – těch zvonů je tam určitě kolem třiceti. Bohužel se nám nepovedlo přijít v době, kdy zvoní. Procházíme také kolem domu starosty, které má zase krásnou fasádu s vyřezávanými postavami symbolizujícími jednotlivá řemesla – opět v barvách. I tady jsou to ukázky místní renesance – a to nejen na pěší zóně, ale i v postranních uličkách. Domy na hlavní třídě jsou pak opravdu starobylé – 16. a 17. století – a také náležitě honosné. Poseděli jsme v jednom z nich, kde je kavárna ve stylovém prostředí poloviny minulého století. Na posezení venku na zahrádce se nám zdálo, že je zima.

26

Již po cestě pěší zónou byly občas vidět v dlažbě takové malé mosazné destičky s vyobrazením krysy. Směřovaly nás k největší místní atrakci - soše Krysaře. Zde je zachycen jako mladý hoch hrající na jakousi píšťalu. Pod ním je mísa, na jejímž povrchu jsou siluety krys. Pravděpodobně je to stylizovaná kašna – alespoň by tomu její uspořádání napovídalo, ale v době naší návštěvy ještě nefungovala. Po návratu domů jsme se pak dozvěděli ještě jednu zajímavost o skutečné historické události z roku 1284, kdy z Hamelnu pod vedením jakéhosi muže – krysaře – odešlo 130 chlapců a dívek neznámo kam. Má možná daleko užší vztah k naší zemi, než bychom si dokázali představit a možná je škoda, že se o tom v obecném povědomí patrně moc neví. Jeden německý historik totiž vyslovil hypotézu, že tito mladí lidé odešli do Čech, přesněji na Moravu, kde založili vesnici Hamlíkov. Tento počeštěný název prý odpovídá německému Hämlingen, tedy Hamelnští. Tato hypotéza se opírá především o fakt, že jedním z organizátorů kolonizace na Moravě byl tehdejší olomoucký biskup Bruno ze Schaumburgu, který leží poblíž Hamelnu. Takže to mohl být právě on, kdo jim pak mohl nabídnout místo, kde se mohli zařídit pro svůj nový život, aniž by znal důvody či pozadí jejich příchodu na Moravu. Prostě krysař nebyl ve skutečnosti žádným krysařem s píšťalkou, ale jen člověk, který se zabýval verbováním nových osadníků do prostoru Moravy. Teprve lidová pověst z něho pak vytvořila tuto zajímavou legendu. Nakonec s ním opravdu mohli odejít mladí z Hamelnu – možná jen proto, že se doma na něčem nepohodli. Takových případů je přece i dnes nemálo. Snad i proto tato hypotéza vypadá celkem logicky – bohužel se už asi nedozvíme, zda je či není pravdivá. Ves Hamlíkov dávno zanikla - již v roce 1596 byla uváděna jako pustá a je dnes součástí obce Podomí na Vyškovsku poblíž hranice tamního vojenského prostoru.

27

Kolem sochy krysaře bylo stále živo – všichni turisté se chtěli zvěčnit u této sochy, nás nevyjímaje. Nedaleko od ní je další pozoruhodná stavba - dům nazývaný krysařův – z roku 1603, kamenný, s šedou fasádou jakoby rozbitou mnoha úzkými okny – zajímavý styl stavby. Zašli jsme pak ještě i na náměstí, kde bylo podium, kde se chystalo nějaké představení. Také jsme si tam prohlédli mosazný model starého města. Celkově se nám v Hamelnu líbilo. Město i okolní krajina jsou velmi hezké a rozhodně by stály za to tam strávit více než jen několik hodin. Z Hamelnu vedla naše cesta do dalšího zajímavého historického města – do Goslaru. Ten leží na severním okraji středoněmeckého pohoří Harz. Nebylo tomu tak vždy – po válce, v době dvou německých států, bylo pohoří Harz rozděleno. Pro západní část Německa připadla jeho větší část, ale nejvyšší vrchol Brocken – 1142 m n.m. - byl již ve východním Německu. V té době – poblíž hranice – byl Goslar místem, kde byly umístěny vojenské jednotky. Také svojí polohou blízko společné a neprostupné hranice zjevně lákal k návštěvě mnohé turisty. Určitý úpadek – lze-li to tak nazvat, je vidět především na vývoji počtu obyvatel. Za posledních dvacet let od sjednocení Německa – Goslar ztratil více než pětinu svého obyvatelstva. Odešli vojáci, zmizely pracovní příležitosti. Pokles počtu obyvatel však zaznamenávají i jiná města, která jsme v tomto regionu navštívili a která leží právě v centrálním Německu – daleko od prosperujícího Bavorska, či Porúří atd. Ztráta předchozího postavení po sjednocení Německa resp. po otevření hranic je zajímavý jev. Např. Bavorská Železná Ruda, která na počátku devadesátých let byla prosperujícím zimním střediskem s fungujícími hotely a dalšími atrakcemi, je dnes zjevně upadající lokalitou, kam skoro nikdo z místních už nejezdí. Důvod? Ztráta atraktivnosti. Už to není místo ležící na železné oponě, jsou jiná atraktivnější místa, kde jsou lepší podmínky. Možná, že něco podobného platí i v jiných případech. Guslar je podhorské středisko s bohatou historií těžby kovů – všude v okolí se vyskytují polymetalické rudy (olovo, měď, stříbro, zinek i zlato), jejichž těžba byla ukončena asi před dvaceti lety. Mnohá zařízení z těžby těchto rud jsou dnes technickými památkami. Bylo to také středisko obchodu s nimi atd. Také zde je k vidění mnoho brázděných domů – také s malovaným dřevěnými prvky. Jsou také vidět důkladné kamenné stavby – hned na počátku vstupu do centra města je to důkladný, kamenný zámek, jehož stavba a silné zdi vzbuzují respekt. Také vedlejší kamenná brána svědčí o důkladném opevnění města v minulosti. Podobné solidní kamenné stavby jsou hned vedle centrálního náměstí - kostel, také střední škola. Prostě v horách bylo dostatek kamene jako stavebního materiálu. V Goslaru jsme měli trochu smůlu. Dorazili jsme tam kolem druhé odpoledne a již, když jsme přicházeli k centru, jsme si všimli neobvyklého ruchu. Šli jsme rozlehlým parkem a na některých místech byly ohrádky na znamení, že by se tam nemělo chodit. Zanedlouho se také objevili běžci i běžkyně. Ukázalo se, že v centru města probíhá nějaký závod amatérských běžců. Jak už to bývá start, i cíl závodu byly na hlavním náměstí. Bylo tam hodně lidí a panovala tam taková přátelská, skoro pouťová, atmosféra – prodávaly se tam párky, limonáda a taky pivo a do toho startovaly jednotlivé kategorie závodu. Někdy jednotlivci, pak i družstva. Závod ulicemi města vůbec nebyl jednoduchý. Město leží v kopcích a tak velká část závodu vedla do kopce a bylo vidět, jak těžce s tím někteří běžci zápasili. Hlavní náměstí je tvořeno velmi hezkou gotickou radnicí. Uprostřed náměstí je pak znak města – na vrcholu kašny na sloupku umístěný mosazný stylizovaný orel. Nejhezčím

28

domem na náměstí je Kaiserworth, již bezmála dvě století fungující jako hospoda a hotel. Původně ho však postavil cech velkoobchodníků koncem 15. století. Na hotelu zaujme nejen jeho červená barva, ale především sochy, které zdobí fasádu. Jedna z nich – je na boku - prý bohyně hojnosti má pod nohama ještě další malou sošku chlapce, kterému od zadečku odpadávají dukáty – nazývá se dukátový chlapec. Ano, je zde realisticky ztvárněn jeden ze snů, jak zbohatnout. Vedle na náměstí je ještě další zajímavá stavba – Kaiserringhaus – bývalá budova pro výběrčí daní – dnes přestavěná na hotel - má ve štítu opět malou zvonkohru a u ní zase malé defilé, kde se objevují postavy horníků zachycené při práci v nedalekých dolech. V postranních ulicích pak lze narazit i na mlýn – protéká zde potok, a protože je to v horách, je to velmi prudký tok, který může pohánět mlýnská kola. Chvíli jsme poseděli nedaleko mlýna, abychom si odpočinuli nad nastávající cestou domů. Naše zastavení v Německu bylo sice jen krátké, ale přece jen ukázalo, že i zde lze najít řadu turisticky zajímavých objektů k návštěvám. Ještě se sem rádi vrátíme… Opustili jsme Goslar a vyrazili k domovu. Do Prahy jsme dorazili kolem sedmé večer – živi a zdrávi a bohatší o řadu zážitků, z nichž některé jsme zachytili v tomto malém vyprávění. [email protected]

29