Lodní deník Holandsko září 2005

Lodní deník – Holandsko 2005

napsal Jan Ernest © ’05 ----- do PDF upravil Jiří Slošiar

Lodní deník Holandsko – září 2005 S nápadem pronajmout si loď pro plavbu po kanálech přišel na podzim loňského roku můj kamarád Jirka zvaný Gege. Vzhledem k tomu, že nad něčím podobným (ale v Chorvatsku) jsem přemýšlel už skoro před deseti lety, nadhodil jsem tento nápad své ženě Michaele. K mému překvapení souhlasila, avšak s dovětkem, že konečně pojedeme na slibovanou „svatební cestu“ a bez dětí. Zbývalo tedy už jen sehnat někoho dalšího, aby loď byla využita a cena se rozprostřela na více osob. Gege jede. Kamarád Franta (Ferda) s přítelkyní Petrou také souhlasili. Vybrali jsme přibližný termín a zahájili pátraní po dalších informacích. Volba padla na první polovinu září – až Petra dokončí vysokou školu a Míša bude alespoň chvilku v práci - po mateřské dovolené. Dalším důvodem byla samozřejmě cena, která se nám v termínu přes prázdniny zdála příliš vysoká. Pomocí internetu jsme zjistili, že tyto služby poskytuje několik společností. Volba (nevím ani proč) padla na … (sorry, bez reklamy). Po zaslání předběžné rezervace jsme s Gegem vybrali plavidlo Brandgans, typ Doerak 1050 AK pro 6 osob, které mělo být úplně nové. V půlce prosince jsme již zaplatily za pronájem lodi 50% zálohy z celkové ceny 35.000,- Kč v termínu 2. – 8.9. 2005. Postupně jsme sháněli další informace ohledně lodi, dopravy a samozřejmě taky Holandska. V březnu mi z ... oznámili že Brandgans sice spustili na vodu, ale bez instalované sprchy. Nabídly nám snížení ceny nebo loď RITGANS stejné kategorie ve skoro stejném termínu (3. – 9.9. 2005) a dokonce s jedním lůžkem navíc. Souhlasili jsme s druhou variantou a v dubnu poslali doplatek ceny. V červnu jsme už pomalu podléhali panice a usilovně sháněli všemožné informace týkající se naší nadcházející dovolené. Přes prázdniny jsme plánovali naše společné setkání, s domluvou dalšího postupu, z kterého nakonec sešlo. Ke konci července se ještě k naší partě přidal Pepa ze Plzně, s kterým se Ferda a Gege seznámili loni na dovolené ve Skotsku. Začátkem srpna jsme já, Gege a Ferda zajeli do kanceláře ... popovídat si o této netradiční dovolené, něco jsme již věděli ze zaslaného plavebního průvodce a pár dalších cenných informací jsme získali zde. V srpnu se mi naskytla možnost zapůjčit si devíti místné auto - Fiat Ducato Combinato 2,5D. Jelikož já i Ferda máme škodovky na plyn nebyla volba vůbec lehká. Nakonec vzhledem k tomu, že

1 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory Pro www.fineprint.cz



hustota čerpacích stanic LPG v Německu není zdaleka taková jako u nás (nehledě na potřeby různých redukcí jak pro Německo tak pro Holandsko) padla volba na Ducato, do kterého se snadněji naskládáme my i naše věci. Týden před odjezdem Míša a já společně s Gegem děláme v Makru nákup masa a pití (hlavně zásob piva – 24x0,5l plechovkového Zubru stejné množství Staropramenu a k tomu ještě přidáváme 5l Modrého Portugala, v krabici s praktickým vypouštěcím kohoutkem). Zbytek potravin nakupujeme v Globusu ve Zličíně. Začínám také podléhat panice ohledně celních předpisů. U nafty, kterou máme v plánu vézt sebou, se někde píše, že do Německa je možno dovézt bezcelně pouze 20l PHM v kanystru. Jinde zase, že dovoz pro soukromé účely v osobním voze není omezen. A podobné je to i u alkoholu. Oslovuji přes internet několik institucí a ÚAMK, z kterého se mi dostává ujištění, že dovoz není určitě omezen (i když mi jeden známý tvrdil, že ho v červenci nepustili přes hranice, protože měl v autě dva plné kanystry PHM). Termín odjezdu jsme stanovili na čtvrtek 1.9. přibližně ve 14:00.

čtvrtek 1.9.______________________________________________________________ Je 10:00 ještě potřebuji dodělat nějaké drobnosti na Ducatu (jako například dolít naftu a olej, nachystat zásobu nafty apod.) a to ještě nemám ani sbaleno. Míša, která už si zabalila věci předevčírem, chystá řízky a bagety na cestu. Ferda má přijet ve 13:00 a Gege se ozve až Pepa dorazí do Prahy, kam pro ně z Kladna zajedu. 13:00 Ferda přijíždí skutečně na čas, ale s neskutečně plným autem – kufr i zadní sedadla v jeho Felícii jsou plná věcí (To teda nevím, kam by posadil Pepu i s věcmi kdybychom se rozhodli jet osobákama?). Když vidím tu hromadu jejich a našich zavazadel včetně 80l nafty, kterou jsem se nakonec rozhodl vzít, tak nevím kam se poskládají s věcmi ti ostatní. 13:30 volá Gege, abych pro ně přijel k ubytovně na Dědině. Za necelou půlhodinku jsem před ubytovnou a oni nikde. Po 20min. čekání jsem se konečně dočkal a můžeme vyrazit směr Kladno. Po cestě si Gege ještě u silnice koupil 1,5l burčáku (zaručeně pravého :-)). 15:00 tak konečně je celá posádka pohromadě: já Honza (30) má žena Míša (31), Gege (30), Ferda (30) s přítelkyní Petrou (26) a nakonec Pepa (26). Protože je na dnešek a zítřek hlášeno tropické vedro (skutečně je 28°C - zase jednou rosničkáři nekecali) dávám si sprchu. Mezitím co ostatní pijí kávu a burčák. 16:10 se všichni skládáme do auta. 16:15 konečně vyrážíme, já za volantem a Pepa vedle jako navigátor, za námi Míša s Gegem a na poslední lavici Péťa s Ferdou.




17:30 hurá – jsme v Německu. Na hranicích chtěli vidět pouze naše doklady. Ještě že tak, protože kromě toho, že vezeme více piva a nafty mám sice k autu podepsaný (majitelem) papír o půjčení vozu jak v češtině tak i angličtině, ale už bez ověřeného podpisu. Takže raději rychle pryč z prostoru celnice hlouběji do vnitrozemí. 18:00 děláme první zastávku a ujídáme něco málo z naší bohaté zásoby jídla. V lese, u kterého jsme zaparkovali, nacházíme několik hub (němci o jejich sběr asi moc nestojí). Nastávají také první komplikace na cestě do Chemnitzu. Narážíme na několik objížděk (v tomto případě se nám zapůjčená navigace GPS moc neosvědčila, protože po nás chtěla abychom se stále vraceli na uzavírku). Konečně po několika objížďkách a cestách ne širších než 3m jsme po pár desítkách kilometrů dorazili do Chemnitzu, za kterým najíždíme na dálnici směr Erfurt. Kolem 22.00 hod. zastavujeme na protažení a občerstvení. (Máme najeto teprve 300 Km.) Za volantem mě vystřídal Gege, v úloze navigátora zůstává i nadále Pepa.

pátek 2.9._______________________________________________________________ 01:30 a opět další komplikace - špatně značené odbočení z dálnice, takže jsme sjeli místo abychom pokračovali dále, a k tomu nám ještě začíná problikávat hladové oko na nádrži. Vzhledem k „velké hustotě“ odstavných parkovišť a ještě větší „hustotě“ benzínek, sjíždíme z dálnice do spícího městečka abychom mohli dolít naftu. Po druhé hodině ranní zastavujeme u zavřené čerpací stanice a doléváme 40 l nafty z našich kanystrů - zajímavý to pohled pro případné čumily. Sjíždíme zpět na dálnicí, která je však ve výstavbě a to i s následným sjezdem pro napojení na jinou dálnici; pěkně nás vypekly – už podruhé projíždíme stejnou cestou a nevíme kudy kam. Kolem 03:00 už jsme úplně „happy“ protože skoro nevíme kde jsme. Řízení se zase ujímám já a Gege mi jde dělat navigátora. Volíme objízdnou trasu a poté co se dostáváme do požadovaného směru hledáme místo kde se vyspat. Napoprvé se nám to moc nepovedlo, protože odpočívadlo s benzínkou, kde jsme zastavili, má přes noc otevřeno pouze noční WC. To se však něžnému osazenstvu naší výpravy příliš nelíbí. Napodruhé už je to lepší. Celá benzínka je otevřena a záchody čisté, takže to prozatím zapíchneme a chvilku se prospíme. 05:00 vzhledem k tomu že jsme každý ulehli na místě, na kterém jsme seděli, spal jsem přímo za volantem. Proto jsem se brzo probudil značně rozlámaný a už jsem nemohl znovu usnout. 05:45 už se probudil i Gege a tak po nezbytné poradě nad mapou opět vyrážíme na cestu (a to i přesto, že ostatní ještě klidně pochrupávají). Okolo 07:00 stavíme na benzínce, protože ti co spali se teď dožadovali přestávky na záchod. Něco málo snídáme, dáváme si kávu a ti svědomitější jdou vykonat i ranní hygienu. Za hodinku opět zastavujeme před blížícími se hranicemi Německa s Holandskem. Snídáme řízky s chlebem a zeleninu z Petřiny domácí zahrádky. Doplňujeme nádrž ze zásoby propašované nafty




(za chvilku přejedeme hranice, a do Holandska se správně smí dovézt pouze 10l PHM mimo nádrž vozidla), posledních 10l si necháváme jako rezervu pro zpáteční cestu přes Německo (nerad bych aby nám někde uprostřed noci na dálnici úplně došla šťáva). 08:30 přejíždíme hranice do Holandska (samozřejmě, že zde již pravidelná celní kontrola několik let neprobíhá, ale čert nikdy nespí a zastavit vás mohou kdekoliv). Za další hodinku klidné jízdy po celkem zaplněné tříproudovce dojíždíme do Utrechtu a hledáme místo k zaparkování v blízkosti centra. Parkujeme poblíž vlakového nádraží a platíme nehorázný poplatek za parkovací lístek z automatu (2,5 € na hodinu). Hned co vylezeme z auta, děláme první fotky holandské kultury – asi tak 500 jízdních kol nalevo i napravo v různém stádiu rozpadu, zaparkovaných před vstupem do budovy hlavního nádraží. Před polednem se vracíme k autu z krátké procházky po centru a opět vybalujeme tradiční řízky a obědváme (počasí nám zatím přeje, není sice moc teplo, ale alespoň neprší jak jsme všichni

očekávali). Gege se pokouší vyjet z Utrechtu. Směrem ke kempu někde za městečkem Lopik a na potřetí se mu to, za vydatné pomoci GPS navigátora daří (nevím kdo dělal aplikaci TOMTOM navigátor, ale asi

se moc nevyznal v dopravních předpisech – několikrát nás naváděl na otáčení se zpět přímo v křižovatce a jednosměrkách). Za Lopikem najíždíme na silničku vedoucí po hrázi jakéhosi kanálu tekoucího vlevo pod námi, nedovedu si představit jak se budeme vyhýbat jestliže potkáme stejně velké auto jako máme my. I míjení se s osobákem vyžaduje zajet do vjezdu k některé z menších farem, které jsou rozprostřené na pravé straně hráze. 16:00 konečně nacházíme něco co vzdáleně připomíná kemp (spíše nám to připadá jako

zahrádkářská kolonie vedle malé farmy na které je napsáno Camp Side). Majitelka moc anglicky nemluví, ale nakonec se s pomocí místního osadníka Freda domlouváme – cena 5 € za osobu. Nakonec postavíme jen jeden stan pro náš zamilovaný pár Ferdu s Petrou; na louce kousek od zaparkovaného auta (Jestli bude někdy Ferda stavět dům, tak doufám, že mu to půjde lépe než-li

s tím stanem). My ostatní se vyspíme v autě (naštěstí se v něm dá docela dobře přespat buď na lavicích nebo i na podlaze). Zjišťujeme kde jsou toalety a sprchy – v starém odstaveném „obydlíčku“ je k dispozici z jedné strany sprcha (napojená na karmu) a ze strany druhé toaleta. Vybalujeme malý skládací gril a grilujeme přivezené klobásky (počasí se stále drží, takže je docela teplo). Po večerní hygieně jdeme na menší procházku podél břehu kanálu (V zapadajícím slunci jsou

pěkně upravené farmy okolo hráze prostě úžasné a působí až pohádkovým dojmem). 21:30 Přestože místní děti si ještě hrají venku my zmoženi únavou po dlouhé cestě, usínáme spánkem najedených a spravedlivých.




sobota 3.9.______________________________________________________________ 07:00 budíček, ranní hygiena, snídaně a balení stanu mokrého od vydatné ranní rosy. Chvilku po osmé hodině vyrážíme do nejbližší větší vesničky hledat pekařství, abychom doplnily zásobu pečiva. Po chvilce se nám skutečně daří nalézt jeden krámek, který otevírá i v sobotu již v 08:30 (jinak

zde obchody obvykle otevírají až v 09:00). Kupujeme dvě balení již nakrájeného chleba za cenu á 2 €. Procházíme si i malebné centrum a čekáme na zvonkohru v 09:00. Po cestě do „mateřské maríny“ opět trochu bloudíme. Byla nám sice podrobně popsána, ale my nakonec přijíždíme z opačného směru. (najeto prvních 1.000 km) 10:30 přijíždíme do maríny a hledáme kancelář Delosu. Přichází k nám chlápek asi našeho věku. Říkáme mu tedy, že tu máme pronajatou loď a ukazujeme „voucher“ (což je průvodní list

k vyzvednutí lodě), který si od nás bere. Ukazuje nám kde kotví naše loď Rietgans. Domlouváme se na vyložení věcí z auta. Je pohodlné si zajet až k molu a všechny věci snadno přenést na loď. Pracovník Delosu nám také ukazuje kam zaparkovat auto a odchází pro další papíry potřebné k převzetí lodě. V první chvíli máme pocit, že se tolik krámů dovnitř ani nevejde, ale holky vše hned urovnávají do nalezených odkládacích prostor. Péťa s Ferdou si berou přední kajutu s letištěm, umyvadlem a skříňkou. Já s Míšou zadní kajutku s jednou větší a jednou normální postelí a na Gegeho s Pepou zbývají pohodlné rozkládací lavice v hlavní kajutě, pod kterými jsou úložné prostory. Parkuji auto do hangáru, kde jsou přes zimu uschovány lodě a jdu oznámit že jsme připraveni. Za chvilku přichází správce s mapou a papíry k obsluze a popisu lodi (bohužel pouze

v němčině) a jdeme účtovat. Poplatek za kauci na loď 250 €, parkovné za auto 15 € a mapa 10,95 €. Domlouváme se, že závěrečný úklid provedeme sami (poplatek 50 € se nám zdá příliš vysoký), dohromady tedy 275,95 €. Již při příjezdu do maríny jsem všechny zkásnul o 50 €, takže máme vytvořen i malý fond na budoucí placení za mosty a zdymadla. Následuje ukázka kde dolévat pitnou vodu pokud dojde (nádrž je docela velká - na 500 l), kde dotankovat naftu (nádrž na 250 l nám musí pro týdenní plavbu bohatě vystačit), kde vyměnit bombu s plynem pokud by došel apod. Procházíme loď a je nám ukázáno jak zapnout plynovou ledničku, plynové topení a jak splachovat záchod, který se nemá používat pokud loď nepluje. Není zde nádrž na užitkovou a tak se voda napumpuje přímo z kanálu, kam to také následně odteče – hezky zařízeno a že se tam koupe lidí. Dále nám ukazuje, kde v motoru každé ráno před vyplutím dotáhnout maznici pro hřídel k lodnímu šroubu a kde obden zkontrolovat hladinu oleje v motoru (v našem případě 6-ti válcový




diesel, který dělal pořádný rámus). Kontrolujeme si, zda je zde kabel na připojení k el. zásuvce až budeme kotvit v placeném přístavišti a kolíky s kladivem pokud se budeme někde v přírodě uvazovat. Tak a teď přichází to čeho jsme se báli nejvíce - vlastní ukázka manévrování s lodí. Nejprve nám pracovník ukazuje ovládací prvky a poté jak se rozjet, jak zabrzdit, otočit se a nakonec i jak správně přirazit zpět k molu. Naše loď je vybavena předními pomocnými šrouby, napájenými z akumulátorů, ale vzhledem k vysoké spotřebě el. energie motorků je nám kladeno na paměti používat je vždy pouze krátce pro snadnější manévrování. Škoda jen že nemáme i zadní pomocné šrouby - to by pak parkování lodi byla úplná „brnkačka“. Teď je řada na někom z nás, aby pod dohledem pracovníka Delosu provedl několik manévrů sám. Nikdo se ke kormidlu zrovna nehrne, a tak se tohoto nelehkého úkolu ujímám sám. Napoprvé nic moc. Podruhé jakž tak. Potřetí mi s celou lodí pootočí vítr, který právě začal zesilovat. A konečně počtvrté je pracovník alespoň trochu spokojen. Vystupuje si a přeje nám hezký výlet a klidnou plavbu.

(Naše chabá angličtina jako dorozumívací jazyk funguje vcelku dobře, s Němčinou by také neměl být větší problém.) Vyplouváme na kanál, ale asi po 500m to zase otáčíme, protože i ostatní si chtějí vyzkoušet manévrování raději ještě v domovském přístavu, než poté někde v rušném provozu. Ferda nic moc, navíc si vybírá část mola kde fouká vítr nejvíce, což se také ihned projevuje na nezdařeném manévru. Pepovi se nevede o moc lépe a při pokusu o přiražení k molu se mu daří najet pod tak tupím úhlem že se trefí kotvou, zavěšenou vpředu pod lodí, rovnou do sloupku a mírně promáčkne předek lodi za kotvou. Nakonec se kormidla chápe Gege a napoprvé se mu povede trochu odřít lak na pravém boku lodi, napodruhé už ale zvládá manévr na jedničku. Daří se nám s lodí šikovně přirazit, a tak ji rovnou zase uvazujeme. Holky připravují oběd, který jsme se rozhodli uvařit a sníst přímo zde v domovském přístavu. K obědu nám Míša s Péťou vaří brambory a smaží řízky a pro zpestření nachystali dokonce šopský salát. Po obědě se holky a já odebíráme do sprch umístěných v unimobuňkách na začátku mola. Chceme využít toho, že jsou zdarma a není to taková „pidisprcha“ jako na našem plavidle. Poté co Péťa donutila i Ferdu aby také provedl osobní očistu, vyrážíme na kanál, vstříc našim prvním lodním dobrodružstvím. Kormidla se ujal Gege a zkušeně pluje závratnou rychlostí až 7 km/hod (měřeno přes GPS navigátora, normálním rychloměrem jsou vybaveny pouze luxusní jachty). První čtyři mosty jsme, na začátečníky, zvládli výborně. U dalšího mostu nám místní domorodci poradili, že musíme na obsluhu zazvonit zvonkem umístěným na dřevěném náběhu před mostem.




V Hekendorpu připlouváme k lávce pro cyklisty, která se po chviličce automaticky otevírá a my proplouváme, je zhruba půl šesté a za námi se už rozsvěcují dvě červená světla signalizující, že dneska už se fungovat nebude – takže jsme to vystihli úplně přesně. Připlouváme do městečka Stein. Před námi je další most, pod kterým neprojedeme a dnes se již otevírat nebude a tak musíme počkat až do zítřejšího rána. Hledáme si místo k zakotvení. Nakonec kotvíme přímo na začátku městečka a abychom nemuseli zatloukat kotvící kůly tak se uvazujeme o dopravní značky vedle kanálu. Následuje procházka městečkem a poté večeře. Po večeři kafíčko a vychlazené pivíčko. Večer hrajeme karty, akční společenskou hru BANG (vřele doporučuji – skvělá zábava) a popíjíme červené víno, které sebou vzali Péťa s Ferdou. Po 22.00 se ukládáme ke spánku. Na vykonání potřeby si, vzhledem k tomu, že záchod se má používat pouze za plavby, odskakujeme do nedalekého kukuřičného pole. Míša samozřejmě neodolá a přináší několik kousků kukuřice na palubu. Pepa je první, kdo se zkouší vysprchovat v naší sprše a pak už jdeme opravdu všichni spát.

neděle 4.9.______________________________________________________________ 08:00 poté co jsme s Míšou již půl hodiny vzhůru, probouzí se postupně i ostatní. Ranní hygiena, snídaně a následné umytí nádobí nám zabraly více času než jsme plánovali a tak vyplouváme až po 09:30. I tak jsme první komu dnes v Hekendorpu otevírají most, platíme něco málo do dřeváku zavěšeném na rybářském prutu, který nám spouští obsluha mostu. Plujeme směr Gouda, kde nás čeká naše první zdymadlo. Připlouváme ke zdymadlu, vrata v našem směru jsou otevřena, svítí zelená, ale uvnitř jsou již dvě menší lodě, připadá nám, že už se tam ani nemůžeme vejít. Obsluha na nás mává ať plujeme dál, a tak pomaličku Gege manévruje a vplouváme do komory – vyšlo to úplně přesně, mezi námi a sousední lodí je pouze 10cm. Vrata zdymadla se už zavírají, a tak se ani neuvazujeme, pouze se u strany přidržujeme rukama. Obsluha na nás cosi křičí, ale bohužel holandsky tudíž mu nerozumíme ani slovo. Vrata se začínají pomalu otevírat, a tak za chvilku zdymadlo opouštíme a dohadujeme se co to vlastně obsluha po nás chtěla, nakonec usoudíme, že jsme asi měli vypnout motor – no nic, tak příště. Chceme proplout centrem Goudy, ale obsluha na zdymadle nám tvrdí že pouhý průjezd není možný a tak Goudu objíždíme po hlavním kanálu přes jiné větší zdymadlo. Překvapuje nás, že kromě mostu po ránu jsme zatím nikde nic neplatili. 10:30 Waddinxveen – připlouváme k mostu se značenou výškou 25 (údaje o výšce bez

zvedání a šířce mostů se v mapě uvádí v decimetrech), výška naší lodi je 27,5. Dala by se odmontovat část letní paluby aby výška klesla na 19,5, ale běžně se to rozhodně nedělá.




Poté co chvíli čekáme jestli se nerozsvítí červené světlo se zeleným (na znamení, že o nás

obsluha ví), nám obsluha kyne ze své kukaně ať plujeme dál - pod most. Samozřejmě, že po napjatém manévru s lodními motory zjišťujeme, že se pod most prostě nevejdeme. Při následném čekání se nám loď díky větru začala stáčet napříč kanálem. Podařilo se nám sice loď srovnat, ale za cenu toho, že se držíme u levého kraje těsně před mostem (takže jsme stáli v protisměru). Za námi se mezitím vytvořila fronta lodí a naproti nám připlouvala také jedna. To už se nás začala pomalu ale jistě zmocňovat panika :-). Když se most konečně začal zvedat pustili jsme ostatní aby propluli. V momentě kdy jsme již konečně také mohli proplout, začala obsluha spouštět most dolů – a padal docela rychle (oni vůbec

nikde moc nečekají, nesmíte se prostě nikde zdržet). Polovina posádky křičela „zpátky“ druhá polovina „přidej“, kapitán Gege odhadl situaci a správně se rozhodl pro druhou možnost – naložil našemu 6-ti válcovému dieselu „plný knedlík“ a pod mostem jsme stihli projet s rezervou necelého 1 metru. Ještě hodnou chvíli jsme na účet obsluhy mostu pěkně sprostě nadávali – po česku. Zbytek cesty až k jezeru Braassemermeer uběhl už v poklidu – pro jistotu jsme již před každým mostem a zdymadlem přiráželi na prvé straně a držíce loď, čekali až se most zvedne. Před jezerem i na něm byl docela rušný provoz sportovních (rekreačních) plavidel. Jestli to bylo tím, že byla neděle nebo je na jezeru takový provoz normálně nevíme. Jezero téměř obeplujeme než se rozhodneme zastavit v malé maríně. Po několika manévrech se nám daří zacouvat do jednoho volného doku, jdeme se podívat kolik a kde budeme platit. Kolik to stojí sice nacházíme na nástěnce u mola, ale kde a komu, se tam nepíše. Při podrobnějším prostudování nástěnky zjišťujeme, že tato marína nemá sprchy ani toalety – ty prý máme využít v nedaleké restauraci. Jdeme se podívat do sousední maríny jestli tam záchody a sprchy mají. Městečko u kterého obě maríny jsou se skládá prakticky jen z jedné hlavní ulice a pár krátkých bočních uliček. Druhá marína je sice mnohem větší ale toalety také nikde, zato zde v hangáru s mokrými doky vidíme parkovat policejní člun. Gege potřebuje někde vykonat svou potřebu, a tak ho podpoříme a jdeme všichni do restaurace na malé a drahé pivo (2dcl Henikena á 2 € ) a ještě dražší a menší víno (3 € za 1 dcl červeného vína), k tomu dostáváme zdarma malou mističku osmažených sýrových kuliček. Když se Ferda ptá obsluhy zda bychom si nemohli vzít jeden pivní tácek (do sbírky pro naši dceru), tak „zavzdušníme“ provoz celé restaurace a až přivolaný barman nás pochopí a donese 6 úplně nových tácků. Gege se po dotazu „kde že mají ty toalety“ odebírá v doprovodu postarší servírky na záchod. Já platím útratu za všechny, ale samozřejmě mne nenapadne, že je zde obvyklé dávat spropitné ve výši 10% z ceny (ostatní mě upozornili až po zaplacení) – pěkná ostuda. Po návratu na loď očekáváme, jestli nás nakonec někdo v maríně přeci jen zinkasuje o požadovaných 7 €. Nikdo se až do příštího rána neukázal. Vaříme večeři a kukuřici, kterou Míša




natrhala den před tím. Vegetíme a užíváme si podvečerního sluníčka. S blížícím se večerem pomalu utichá provoz na jezeru a my se začínáme obávat, že někdo připluje a suše nám oznámí, že toto místo má předplaceno (marína se totiž zcela zaplnila). Začíná se stmívat, a tak už nás snad nikdo nevyhodí. Připojit se na elektřinu si netroufáme. Trápí nás problém kam půjdeme až na nás přijdou těžkosti a budeme potřebovat vykonat potřebu. Záchod na stojící lodi je ze hry. Před 23.00 uléháme. Gege, kterému nebylo večer dobře šel spát již dříve na druhé lůžko v naší kajutce (ráno se

dozvídáme, že si prožil očistné peklo ve vlastním potu). Obsazuji tak jeho místo na lavici v kuchyni. Ještě než jdeme spát tak si všichni dopřejeme malou sprchu. Zítra už budeme muset někde doplnit vodu. František pořád přemýšlí zda jít udělat hromádku do nedalekého křoví, ale vzhledem k tomu, že naproti na lodi je také někdo vzhůru, to vzdává.

pondělí 5.9._____________________________________________________________ Míša v 07:00 dělá nenápadně budíček. Ferda a Gege s radostným úsměvem přiznávají, že přes noc byli v nedalekém křoví vyřešit své střevní potíže. Snídáme a již před 08:00 vytláčíme ručně loď. Přes přední lano ji otáčíme do požadovaného směru a vyrážíme na jezero (zase ti Češi – ujeli bez placení). Gege si na jezeře, které je po ránu úplně prázdné, zkouší couvání. Protože včera jsem si vzpomněl pozdě na to abychom se mohli vykoupat, tak zastavujeme nyní a vypínáme motory. Ukecávám Ferdu a „naostro“ skáčeme do vody. Teplota vody sice není nic moc, ale dá se to přežít. Více nás spíše trápí její čistota – obsah sinic a odpadů vypouštěných z lodí (včetně záchodů jako v našem případě). V 08.30 vyrážíme směr „Amstel“ (Amsterodam). Před polednem přirážíme u jednoho hezkého úvaziště. Míša s Péťou připravují oběd (Francouzská polévka z pytlíku, špagety s karbanátky). Těsně po poledni vyrážíme dál. Škoda, že jsme nevypluli o čtvrthodinku dříve – most, ke kterému připlouváme, se těsně před námi zavírá a obsluha jde na polední pauzu. Uvazujeme se v blízkosti mostu a u kávy relaxujeme. Podplutím asi tak dalších 5-ti mostů se dostáváme před plavební komoru ústící do kanálu, který už vede přímo do Amstelu. Před zavřenou komorou se otáčíme a za 2 € (0,5 € za 100 l) dotankováváme pitnou vodu. Nádrž na vodu má sice kapacitu 500 l, ale nemá žádný vodoznak nebo jiný ukazatel stavu naplnění. Nevíme tedy ani kolik vody jsme spotřebovali. U tankovacích stojanů je třeba si dávat pozor na tzv. vysavače výkalů aby jste je nezaměnili za stojany s vodou a v horším případě s naftou. Po dotankování se uvazujeme u zdymadla a čekáme až se otevře. Na pokyn signalizace nejdříve vplují ti z druhé strany a čekají ve zdymadle na vyrovnání hladiny. Za námi se již začíná tvořit




fronta plavidel, včetně asi tak 50-ti metrové nákladní lodi. V úzkém kanálu tato loď vypadá opravdu obludně. Vplouváme do zdymadla jako první a chytáme se úchytů na pravé straně komory, vedle nás se postavilo pár menších člunů a za nás se namáčkne i ta velká nákladní loď. Za zdymadlo kupodivu nikdo nevybírá poplatek. Všude jsme četli, že se zde zaplatí paušál za celý Amsterodam – nu což, nám to rozhodně nevadí. Ze zdymadla vyplouváme s „náklaďákem“ v patách. Má to docela výhodu. U každého mostu stačí jen přibrzdit a už se začíná pomalu otevírat. U třetího mostu na nás jeho obsluha křičí ať tu velikou pustíme před sebe (platí zde všeobecné pravidlo, že větší má vždy přednost). Provoz na hlavním Amsterodamském kanálu je docela veliký a i vlny si tady pohrávají s lodí daleko snadněji než na úzkém kanálu. Hlavně nás překvapilo s jakou rychlostí a zároveň drzostí jezdí přívozy z jedné strany kanálu na druhou (vůbec neberou ohledy na ostatní plavidla na kanálu). Vcelku bez problémů nalézáme marínu Sixhaven, naproti hlavnímu nádraží Central station, kterou nám doporučili jak v Praze, tak v domovském přístavu. Napoprvé se sice do kůly vyznačeného stání netrefíme, ale na podruhé se nám to do sousedního stání povede. To, do kterého jsme chtěli původně zajet vzápětí obsazuje menší jachta. Staršího německého manželského páru na lodi naproti nám se ptám kde najdeme havenmeestera (což je označení borce co má na starosti provoz celé

maríny), je nám to vcelku srozumitelně vysvětleno. Jak zjišťujeme o chvilku později tak bychom stejně tu jeho vyvýšenou kukaň nemohli minout. Havenmeester zrovna přichází a tak s ním vyřizujeme pár formalit ohledně parkování lodě a platíme 30 € za dvě noci, které zde hodláme strávit (elektřina a voda je v ceně). Zároveň dostáváme kód k elektronickému zámku vstupní branky do přístavu a nálepku na loď osvědčující, že máme na dvě noci zaplaceno. Po té, co jsme připojili Rietgans na elektřinu a sklidili věci z paluby do hlavní kajuty, která se dá i se zadní kajutou zamykat jednoduchým zámkem, vyrážíme do města. Trajekt je nedaleko našeho přístavu a jezdí zdarma k Central Station odkud vede většina linek MHD včetně metra. Na hlavním nádraží po chvilce hledání nalézáme automat na jízdenky MHD a bádáme nad tím jak se obsluhuje. Nakonec si všichni kupujeme dvoudenní lístek za 10 € (denní stojí 6,8 €) platný na všechny druhy MHD. Automat bral pouze mince a bankovky do ceny 20 €, takže jsme si museli vzájemně propůjčovat peníze. Procházíme se městem směrem k historickému centru a hledáme obchod s pečivem, který by měl ještě i po 17-té hodině otevřeno. Jeden nám zavírají přímo před nosem. Dáváme si rozchod na omrknutí okolí. Nakonec se nám povedlo najít otevřený supermarket a tak nakupujeme pečivo, mléko a sýry (Míša si na ochutnání kupuje višňové pivo – notorik jeden). Vracíme se metrem zpět na hlavní nádraží a trajektem přeplouváme na druhou stranu kanálu. Až do večera jezdí v krátkých intervalech. Chvilku kecáme a jdeme si dát sprchu.




S Gegem zkoumáme jakou minci dát do automatu ve sprchách. Zkoušíme různé hodnoty mincí a nic – až teprve vedle nás holící se němec nám ukazuje, že si u havenmeestera musíme koupit žeton, jak jinak. František si jde jeden koupit a dává za něj 1 €. Gegemu a mě se to zdá za trochu cákání pod sprchou docela drahé a tak se jdeme osprchovat do naší sprchy na lodi. Jak se později dovídáme správná cena je 0,5 €. Spát jdeme docela brzo, protože zítra při poznávání krás Amstelu očekáváme náročný den.

úterý 6.9._______________________________________________________________ V 07:15 nás probouzí hluk z nedaleké stavby metra, která je jen pár desítek metrů od maríny (zvuk pilotů zatloukaných do země není zrovna příjemný budíček). Postupně všichni vstáváme a u snídaně koukáme do mapek a plánujeme kam vyrazit nejdříve. Zvolili jsme následující trasu – přes kanál na Central Station a pěšky do muzea Van Gogha, poté do námořního muzea a večer někam podle nálady. 09:00 konečně jsme se všichni vypravili a vyrážíme trajektem na Central Station. Procházka do muzea Van Gogha s krátkou zastávkou na cibulovém trhu nám zabrala více než hodinku. Cena vstupného 13.5 € se Míše, Petře a Ferdovi zdá příliš vysoká a tak se domlouváme, že já s Gegem a Pepou půjdeme dovnitř a s ostatními si dáme sraz v 13:00 před muzeem. Před vlastním vstupem do expozic muzea musíme odložit batohy (abychom tam náhodou

neměli nůž a neukradli některý z vystavovaných obrazů) a fotoaparáty protože se zde samozřejmě nesmí fotit, naštěstí je zde k dispozici bezplatná úschovna. Procházíme bezpečnostním rámem a jdeme vstříc kulturním zážitkům. Těch jeden a půl hodiny co jsme si na prohlídku dali, bylo zoufale málo. Z muzea posíláme s Gegem zdarma video-message na e-mail do práce. Využíváme hezké a čisté toalety. Nakonec se ještě jdeme podívat do prodejny upomínkových předmětů a kopií obrazů (přímo v muzeu), takže nakonec nestíháme domluvený čas a přicházíme pozdě. Protože už nás docela bolely nohy rozhodli jsme se jet tramvají zpět k Central Station a odtud autobusem k námořnímu muzeu. Míša se v tramvaji ohrazuje, že se nám nebude pořád přizpůsobovat a že chce jít na bleší trh (včera jsme ho už bohužel nestihli). Na další zastávce tedy po menší výměně názorů všichni vystupujeme. Docela jsme se trefili, protože jsme vystoupili zrovna u květinového (cibulového) trhu, procházíme ho tedy znovu a jdeme se podívat na bleší trh. Míša, která jako jediná neuměla anglicky ani trochu mě využívá jako tlumočníka a pokouší se smlouvat o cenách, někteří prodávající reagují (cítí šanci a schválně nadsazují cenu), a tak si odnášíme pár starožitných cetek. Trh je opravdu velká událost a můžete na něm sehnat snad úplně vše na co si vzpomenete a co ani vlastně nechcete.




Procházíme pěšky přes město k námořnímu muzeu, které stojí u hlavního kanálu. Vstupné 9 €. Do muzea se opět nesmí vstupovat s batohy a tak je odkládáme do úschovných skříněk za 1 € (po odemčení a vyzvednutí uložených věcí se dá mince vyndat). Foťáky tentokrát bereme sebou. Je zde jenom zakázáno používat blesk. Rychlá prohlídka muzea a repliky historické lodi která je také celá přístupná, nám zabrala skoro dvě hodiny. Zvláštností je, že na stavbě lodi se také podíleli i místní nezaměstnaní. Gege, Míša a já jsme jako jediný shlédli exponáty i ve třetím patře a na půdě. Po nákupu nezbytných suvenýrů pro naše děti se domlouváme co podnikneme dále. Péťa a Ferda jdou zpět na naší loď se navečeřet, a tak jim předávám klíčky od kajut (a samozřejmě je

úkolujeme ať nachystají večeři pro všechny). My ostatní jsme se domluvili na tom, že se půjdeme ještě podívat do muzea erotiky, a potom do muzea mučení (na které jsme našli plakát před námořním

muzeem), tam mají otevřeno denně až do 23:00. Jedeme autobusem opět na Central Station a poté pěšky po hlavní třídě, vcelku bez problémů nacházíme muzeum erotiky. Muzeum má otevřeno také do 23:00 hod a vstupné jen 2.5 € je příjemná změna. Prohlídka nám zabrala necelou hodinku, akorát Pepa vše studoval důkladně, takže jsme na něj 15 min. čekali a prošli si okolní krámky. Pokračujeme po hlavní třídě dál a za chvilku jsme u nenápadného muzea mučení. Vstupné činící 5 € se zdá Míše opět docela dost, a tak raději odchází nakoupit nějaké bonbónky a já s Pepou a Gegem si mezitím jdeme prohlédnout expozici. Za oněch 5 € bych osobně čekal více, expozice se skládala hlavně z plakátů s popisem prováděného mučení a pouze občas byla zpestřena i skutečným mučícím nástrojem. Už je skoro 20:00, když se začínáme vracet. Ještě si chceme projít uličku lásky (slušně řečeno), ale vidíme postupně pouze tři ženské, které se zde nabízejí za výlohami nebo okny přízemních bytů. Jedné z nich je nejméně 50 let takže teda pro nás nic moc. Před Central station se zase rozdělujeme. Gege s Pepou by rádi okusili večerní život ve městě a Míša a já se už chceme vrátit na loď. Protože začíná poprchávat, půjčujeme Gegemu deštník, Pepovi pláštěnku a utíkáme s Míšou na trajekt. Po návratu na loď se s chutí pouštíme do roštěné s rýží, kterou mezitím Petra uvařila. Ferda si od nás půjčuje mapu a jde se také s Péťou podívat do muzea erotiky (načerpat trocha zkušeností, myslím) Gege rád posedává na venkovních zahrádkách a tak zamířili s Pepou na nějaké to pivko a průzkum uliček lásky. Po osmé hodině se začali červenat uličky okolo kanálů a osvětlená okna a výlohy lákaly kolemjdoucí na malé potěšení s kněžkami lásky. Po chvilce oddechu a svlažení hrdla pivem zašel Gege s Pepou něco zakousnout do jedné z nesčetných restaurací a podniků lemujících místní třídy. Kde vás náhončí lákají na nesčetné dobroty místních podniků. Vracejí se z města kolem 22:30 a nabízenou večeři odmítají, protože se cestou zpět stavěli v některé z restaurací a dali si menu (stejk & frites za cca 11,90 € a k tomu drahý Amstel za 3 €).




Dáváme si osvěžující studenou sprchu, protože bojler na lodi (o bjemu 40 l) je napojen na motor, který v něm přes topnou spirálu ohřívá vodu. Motor už od včerejška neběžel, takže nemohl ohřát vodu. Tu co jsme měli ohřátou jsme spotřebovali při sprchování včera večer. Po příchodu Petry a Ferdy chvilku plánujeme trasu zítřejší plavby, rozhodujeme se nejezdit do Nardenu k muzeu J.A. Komenského jak nám doporučovali v Praze, ale z nedostatku času raději plout na jezero Loosdrechtse Plassen.

středa 7.9.______________________________________________________________ Probouzíme se v 07:00 a o čtvrt hodiny později se opět začíná ozývat zvuk zatloukaných pilotů na stavbě metra (dnes podle hluku o kousek dál než včera). Po snídani odpojujeme Rietgans od elektřiny a chystáme se dotankovat pitnou vodu. Čekáme až bude volná hadice, kterou si nějaký němčour splachuje svou jachtu, kterou předtím řádně vydrhl saponátem. Přichází havenmeester a zřejmě mu řádně vynadal, protože němčour nám dává hadici a sám si po chvilce bere jinou hadici s vodou užitkovou. 08:45 vyrážíme z přístavu, Gege zkušeně vycouvává a čeká až před námi propluje trajekt. Provoz na hlavním kanálu přes Buiten Ij směrem na Markermeer není moc veliký, ale je trochu mlha, takže viditelnost je asi 200 – 300m. Po vplutí na Ij-meer se držíme vyznačené plavební dráhy a sledujeme čísla bójí abychom mohli včas odbočit do městečka Muiden a nevpluli přímo na Markermeer. Vodní plocha je to rozlehlá a bylo to jediné místo na kterém jsme si mohli připadat jako na otevřeném moři. Držíme se proto své plavební dráhy a dáváme pozor na lodě, které se s námi míjejí (případně nám dokonce kříží cestu), občas se podíváme do plavebního průvodce co znamená některá ze značek (plavebního průvodce jsme doma prostudovali jen zběžně), ale zatím nám vždy stačilo se řídit heslem – víc hlav – víc rozumu. Za bójkou IJM 12 zatáčíme opět doprava a u ostrůvku Hooft vyjíždíme kousek bokem z plavební dráhy a prvně spouštíme kotvu. Nejdřív nám to připadá, že ji snad potáhneme po dně za sebou, ale za chvilku loď zastavuje a natáčí se podle větru. Vytahuji rybářský prut (který jsme s Míšou pro tento účel, v sadě spolu s veškerým dalším

potřebným rybářským náčiním, zakoupili v nejmenovaném supermarketu vedle autobusového nádraží) a s Gegem zkoušíme rybařit. Chytání ryb se sice moc nedaří, ale nám to naše pohodové „vegetění“ s českým pivkem nemůže nic narušit. Holky se také poněkud nechaly zlákat nic neděláním a tak obědváme až v 13:00. Jak se ukázalo později, tak jsme pak málem nestihli doplout tam kde jsme měli naplánováno přespat. Po obědě vytahujeme kotvu, je celá od lepivého bahna plného drobných mušliček, a tak ji s Pepou musíme nejdřív opláchnout a koštětem vyčistit než ji úplně vytáhneme a vyplouváme směrem Muiden. V Muidenu vplouváme přes plavební komoru, ve které jsme úplně sami, do kanálu Vecht. Za




zdymadlo jsme zaplatili 5 € a obdrželi jsme pár prospektů a průhlednou hadičku pro přečerpávání paliva z kanystrů. Na dvou mostech po cestě platíme 2,5, € a 1,5 €. Před most v Loenenu připlouváme pozdě, a tak musíme 45 min. čekat než ho v 17:30 znovu otevřou. Chytáme se dvou kůlů před mostem. Z domku na břehu vybíhá paní a Holandsky se rozčiluje (zřejmě jsou ty kůly soukromé) a bojí se, že jí odřeme zakotvenou loďku a ukazuje někam dozadu. Po chvilce co ženská zalezla do domu vychází nějaký mladík, ale asi netuší jakým jazykem mluvíme, a tak se ani nepokouší s námi domlouvat. Posouváme tady naši loď kousek dozadu a vypínáme motory abychom zbytečně neprovokovali. Za námi se jedna loď otáčí a druhá chytá kůlu, na kterém je přímo napsáno že je soukromý. Z přilehlého domku také vybíhá ženská a dohaduje se s nimi, a tak jsou donuceni posunout loď kousek dopředu a chytají se plůtku od něčí zahrádky, protože zde není žádné místo pro uvázání (prostě jsme byly jako chobotnice u plotu). V 17:25 jsme se konečně dočkali a most se otevírá. Málem mineme odbočku vlevo, přes most a zdymadlo, na jezero Loosdrechtse Plassen. Připadá nám, že do komory plné malých plachetniček se už ani nemůžeme vejít, ale obsluha nám ukazuje ať vplujeme a srovná ostatní na stranu abychom se tam vešli. Platíme 3,5 € za zdymadlo a vplouváme na jezero. Soustavou úzkých kanálků míjíme maríny a hledáme kudy se dostat na plavební dráhu jezera (také by to mohlo být lépe značeno). Na jezeře si vybíráme, u kterého ostrůvku budeme kotvit. Téměř všechny větší ostrůvky zde jsou připraveny pro přiražení a přivázání. Gege, který je opět u kormidla, si hraje a po jedné jeho ostře říznuté zatáčce padá z kuchyňského sporáku hrnec se zbytkem hrachové polévky kterou měl mít k večeři (dobře mu tak). Vybíráme si jedno zcela volné kotviště na ostrůvku Weer. Kotviště je hezké s udržovaným trávníkem a dokonce je zde i kontejner na odpadky. K úplné spokojenosti už chybí pouze toalety. Opět se pokoušíme rybařit. Ferda je zřejmě zkušený rybář a tak na jeho radu měníme taktiku lovu a hned poté se jemu i Gegemu daří chytnout po jedné malé rybce (i 10 cm může někdy postačit

k radosti, což i vděčně fotíme). Pepa se pouští do průzkumu ostrova a hlásí nové sousedy. Popíjíme víno a před večeří jdeme s Míšou, Petrou a Ferdou na procházku, na ostrově jsme včetně nás napočítali 6 zakotvených lodí. Po večeři hrajeme jako vždy karty Bang, při kterých nám Pepa konečně po celé době objasnil skutečná pravidla hry.

čtvrtek 8.9.______________________________________________________________ Chvilku po sedmé hodině ranní (to brzké vstávání) se probouzíme, v poklidu snídáme a balíme prut. Vyndáváme kotvící kolíky, které jsme včera večer zatloukli kvůli uvázání lodě. Umýváme je v jezeru a vyplouváme. Jezero chceme opustit prostředním výjezdem, abychom se nemuseli vracet včerejší cestou. U kormidla je pro změnu Ferda. Napoprvé se netrefíme do správného kanálu a ke všemu se musíme otáčet na konci maríny, do které jsme omylem vpluli. Druhý pokus už je lepší, sice zase vplouváme do




maríny, ale na jejím konci je odbočka do dalšího kanálu. Otočný můstek s šířkou pouhé 4 m proplouváme jen taktak (loď má šířku 3,3 m). Paní stojící na břehu na nás něco německy křičí – anglicky neumí. Po dalších 500 m plavby už je nám jasné co měla slovem „šlajsen“ na mysli – kanál je jen o málo širší než 10 m a stále se zužuje (a to po stranách ještě stojí malé jachtičky a čluny) a navíc se za šroubem začíná vířit bahno což signalizuje že hloubka je jen o malinko větší než je ponor lodě (ponor máme 0,95 m) a za chvilku hrozí její uhrabání do bahna a uvíznutí. Zastavujeme a po důkladnějším prostudování mapy zjišťujeme, že jsme se ráno špatně podívali do mapy. Před námi je sice malá plavební komora, ale hned před ní pevný most, který se nezvedá - s výškou 1,6 m (my máme 2,75 m), navíc značená hloubka kanálu je pouhých 0,5 m. Jdeme se pěšky podívat jak to vypadá před zdymadlem – jestli by se tam nedalo lépe otočit. Zjišťujeme, že určitě ne, protože kanál se neustále zužuje až na konečných zhruba 3,5 m. Vysazujeme holky na břeh, aby se loď trochu odlehčila (J) a ze břehu ji ručně otáčíme zpět směrem k jezeru. Nastupujeme a opatrně míjím otočnou lávku před marínou a vracíme se na jezero. Kormidlo si ode mě přebírá František a přes jezero se vracíme k plavební komoře, kterou jsme včera připluli (lepší je asi

moc nespekulovat). Plavební komora je opět dost plná, a tak se tam jen taktak vejdeme. Zase platíme 3.5 € a vplouváme na kanál Oude Wecht v místě, kde jsme ho včera večer opustili. Projíždíme pod jedním placeným mostem (1,5 €). Před dalším, se proti nám ze zatáčky vynořila výletní loď s délkou asi tak 30 m a šířkou skoro 6 m, abychom ji umožnili proplutí přirážíme jako ostatní čluny ke kůlům u břehu a čekáme až nás mine. Proplula vedle nás sice s rezervou, ale vlna, kterou udělala, nás posunula a hodila na jeden kůl, takže máme trochu odřené zábradlí na pravoboku. Jelikož se před námi loudá 17-ti metrový starý nákladní člun předělaný na obytný, blížíme se velice pomalu (průměrnou rychlostí 5 km/hod) k Utrechtu, který máme v plánu ještě dnes proplout. Obědváme přímo na lodi za klidné jízdy. V Maarsenu čekáme až se po polední pauze otevře most, a tak se jdeme projít po městečku. S Míšou zaskočíme dokoupit nějaké pečivo na zítřejší snídani, nakonec zjišťujeme, že i Péťa s Ferdou přináší chléb a tak bude dost pečiva i na sobotu. Pomalu se blížíme k Utrechtu, který chceme celý proplout soustavou historických nezvedacích klenutých kamenných mostů s výškou klenby 3,25 m. Vjíždíme do plavební komory vedoucí do města, platíme 2,9 € a dostáváme mapku města. Ihned za zdymadlem doprava je malé úvaziště a tak přirážíme a jdeme si prohlédnout centrum. Obsluhy na zdymadle se ještě ptáme do kdy je provoz na posledních třech mostech ve městě. Dostává se nám pro nás příznivé odpovědi, že mosty jsou otevřeny až do 19:30 (což jsme jinde neviděli, opravdu příjemné). Chceme se podívat na nejvyšší věž Holandska (výška 112 metrů). Věž najít není žádný problém. Hrdě ční nad historickým centrem. Horší je to s nalezením vchodu do věže. Nakonec nalézáme malá nenápadná dvířka na budově vedle věže, kde se píše „vstupenku je možno zakoupit v domě čísle popisném 9 a prohlídky jsou možné jen od 10:00 do 16:00“. Jelikož je už 15:45, tak si myslíme, že bychom to již nestihli a jdeme si sednout (k velké Gegeho radosti) na zahrádku kavárny




pod věží. Za chvilku vidíme Pepu, který se od nás odtrhl, jak jde se skupinkou turistů do věže – škoda, měli jsme se jít také zeptat (líná huba …). Objednáváme si kávu a Gege spolu se mnou ještě i jablečný koláč (káva s koláčem stála dohromady skoro 3,5 €). Když se Pepek vrací, sděluje nám své dojmy z výstupu na věž. Škoda, příště si to nenecháme ujít. Pepa se nám svěřuje, že na vrcholu věže s ním navázal vřelý rozhovor jeden z návštěvníků (afroameričan), tak nevíme co si o tom myslet J. Pomalu se vracíme podél kanálu k lodi a prohlížíme si mosty, které budeme za chvilku podplouvat, včetně asi 30-ti metrového tunelu, před kterým se musí napřed zahoukat, protože se stáčí doprava a není přes něj vidět. Míša si cestou dává „frites“ - holandské hranolky, které jsou o hodně silnější než naše, s hustou majolkou. Po příchodu na loď se nás obsluha zdymadla přišla zeptat, jestli zde budeme kotvit přes noc – jinak bychom asi museli zaplatit nějaký poplatek. Pomaličku proplouváme centrem města s kavárnami a restauracemi těsně u vody. Někteří návštěvníci si nás nevěřícně fotí a na oplátku si František fotí je. Na přídi lodi nám, od začátku plavby, hrdě vlaje malá česká vlaječka a na zádi jsme rozvinuli vlajku ještě o hodně větší. Dokonce zastínila i domovskou vlajku lodě, což je vlajka Holandska. Mosty jsou natěsnané v nevelké vzdálenosti a okolo břehů panuje čilý turistický ruch. Není kam spěchat a pěkně si tak vychutnáváme obdivné pohledy kolem se hemžících lidí. Naše loď tu díky svým rozměrům působí docela nepřístojně, ale o to byla větší zábava. Se soustředěným Gegem za kormidlem bravurně zvládáme všech 15 mostů. Na konci Utrechtu nás čeká několik mostů zvedacích a plavební komora ústící do hlavního kanálu Amsterdam-Rijnkanaal. Mosty ani zdymadlo nejsou placené, obsluha na zdymadle se nás ptá kam poplujeme. Ukazuje nám směr kterým plout, a tak se jí rovnou ptám do kolika hodin je v provozu obří zdymadlo Princes Beatrixsluis, za kterým je marína, v které chceme dnes přenocovat. Zdymadlo je otevřeno dokonce až do 20:30 hod (asi proto, že na kanálu Lek Kanaal je velký provoz nákladních lodí). Je 18:45 takže máme dost času doplout ke zdymadlu. Provoz na Amsterdam-Rijnkanaal není až tak veliký, ale o poznání jsou zde větší nákladní lodě. Podél břehu také zaregistrujeme jednu českou dívku na kole, jak nám mává a srdečně volá „ahój“. Než ji stačíme odpovědět mizí kdesi ve spleti ostatních cyklistů. I taková maličkost dokáže člověku hned zlepšit náladu. Po krátké plavbě po Amsterdam-Rijnkanaal odbočujeme doprava na Lek Kanaal, na kterém panuje čilý nákladní provoz. Asi 30 min. čekáme před vjezdem do obrovského zdymadla Princes Beatrixsluis. Před námi stojí menší nákladní loď (zhruba 40 metrů dlouhá) a za námi naštěstí nic. Uvázat se není kam, protože u břehu kotví nákladní lodě a i úvazy jsou uzpůsobeny pro ně (vzdálenost

mezi jednotlivými úvazy odhadujeme na 50 metrů). Kanál je zde naštěstí hodně široký, a tak manévrování při čekání není až takový problém. Konečně se dočkáváme a vrata komory se začínají




otevírat a vyplouvá z nich 7 lodí. Žádná sportovní nebo rekreační jako naše, ale samé nákladní včetně jednoho malého tankeru. Nad plavební komorou se rozsvěcuje zelená a tak pomalu vplouváme dovnitř, za lodí před námi a přemýšlíme kde se uchytit. Protože se za námi najednou vynořila nákladní loď s délkou minimálně 200 m a výškou 20 m, najíždíme vlevo od první lodi a děláme tak místo pro obra za námi. Svou šířkou zabírá skoro celé zdymadlo. Vrata zdymadla, která se netradičně celá zvedají vysoko nad komoru, se začínají pomalu spouštět dolů. Docela trvá než se hladina ve zdymadle zvedne o cca 30 cm, ale není se čemu divit, když je komora nějakých 400 m dlouhá a 25 m široká. Vrata před námi se začínají zvedat a my zase čekáme, kdo bude vyplouvat první – obecně zde platí, že větší má přednost. Kapitánka z nákladního člunu vedle nás nám ukazuje, že máme vyplout a tak dále na nic nečekáme a hbitě odrážíme. Všichni se před sprškou špinavé vody kapající ze zvednutých vrat schováváme do kabiny. Tento kanál nám připadá mnohem špinavější než ty předchozí, voda sice není tak tmavá, ale má pro změnu kakaovou barvu a zapáchá po ropných produktech. Také vlny jsou zde daleko větší než kdekoliv jinde a s lodí to neskutečně hází a škube. Pokoušeli jsme se to nafotit, ale výsledný efekt není takový jako ve skutečnosti. Všem to tak trochu přililo adrenalinu do krve a Gege za kormidlem byl prostě v ráži. Raději uklízíme jídlo ze sporáku – aby nedopadlo jako včerejší polévka. Vzhledem k čistotě vody nás zaráží, když vedle jedné z odstavených nákladních lodí s pískem míjíme koupající se rodinku. Málem se nám povedlo přejet marínu ZV de Lek, ve které máme v plánu dnes nocovat. Podle značení na mapě je dokonce plavba sportovním lodím dále zakázána, ale na kanále žádnou značku nevidíme. Kousek se vracíme a hledáme v maríně místo, kde Rietgans ukotvit. Jedno šikovné je akorát naproti vjezdu, a tak tam zajíždíme. Když jsme přirazili a chystali se loď uvázat přišel chlápek a něco na nás holandsky mlel. Na mou opakovanou otázku, zda mluví anglicky, zprvu nereagoval a až po chvilce se již anglicky zeptal jak je naše plavidlo dlouhé. Po odpovědi, že 10,5 m nám ukazuje, že máme odeplout kousek vedle a zakotvit u čelního mola. Naše neobratné uvazování se mu asi moc nezdálo. Nakonec celou loď uvazuje sám, a dodává, že to zde hodně houpe a tak musí být člun napevno. Jinak bychom jsme se asi nevyspali. Zjišťujeme, že onen chlápek je místní havenmeester, a tak s ním jdeme rovnou vyřídit formality. Marína stojí 11 € za noc včetně elektřiny, voda se případně doplácí zvlášť. Ptáme se na záchody a sprchy, oboje jsou zde dispozici. Sprchy fungují na žetony, dva dostáváme k lodi a další 4 dokupujeme za 2 €. Později se na lodi domluvíme, že havenmeesterovi věnujeme jednu plechovku Staropramenu. A tak když pomáhá ukotvit jachtu, která připlula na místo kde jsme předtím stáli my, dodává si anglicky nehovořící Míša odvahu a předává mu jedno pivko. Havenmeester děkuje a ptá se jestli je to „echt czech beer“ – s úsměvem odpovídáme, že samozřejmě ano. Uznale pokývá hlavou a ještě jednou děkuje.




Po vyřízení všech formalit popíjíme chlazené pivo a plánujeme co zítra. Po sprše a nezbytné partičce karet Bang jdeme na kutě.

pátek 9.9._______________________________________________________________ Ráno se probouzíme jako vždy kolem sedmé hodiny. Po snídaní odvazujeme precizně přivázanou loď a se zkušeným Gegem za kormidlem manévrujme pryč z maríny a vyrážíme na naši poslední plavbu. Vracíme se směrem k zdymadlu Princes Beatrixsluis, ale asi po 500 m zahýbáme vlevo do menšího zdymadla vedoucího do Mervede kanaal. Ferda si přebírá kormidlo a v poklidu proplouváme ještě trochu ospalý Nieuwegein a podjíždíme lávku, kterou vůbec nemáme v mapě (a to byla mapa pro sezónu 2005 – 2006). Ještě štěstí, že Rietgans není až tak vysoký, takže máme pod lávkou skoro ještě metrovou rezervu. Zatáčíme ostře doleva do kanálu Doorslag, který se po chvilce plavby napojuje na náš domovský kanál IJssel. Oběd si chceme dát ještě před tím než dorazíme do domovského přístavu, ale tak dlouho vybíráme

místo

k uvázání

až

přeberme

a

tak

vplouváme

do

domovské

maríny

(www.delosyachtcharter.nl, [email protected]). Přirážíme k molu levým bokem (je na něm vidět více starých škrábanců, ale nejsou tak

alespoň vidět ty naše nové, na pravoboku). Dopřáváme si poslední oběd na lodi. Holky se docela činily, a tak je svátečně prostřeno a podávají se osmažené brambory s vepřovým masem na divoko. Po výtečném obědě začínáme pomalu uklízet loď, sbaleno už máme, protože skoro všichni podlehli předodjezdové horečce a začali si balit již v půl osmé ráno. S Pepou jdeme říci správci, že jsme tu a loď vracíme v pořádku. Pepa si ještě půjčuje další čistící prostředky a tvrdší kartáč, protože paluba s koštětem a saponáty, které jsme s sebou přivezli nejde moc vyčistit. Já jdu do haly vyzvednout auto, které zde zaparkované čekalo až se vrátíme. Zacouvám s Ducatem co nejblíže k molu a začínáme z lodi vynášet naše bágly. Tak velká hromada krámů se jen tak nevidí, a tak si ji musím hned vyfotit. Skládám věci zpět do auta a ostatní mezitím dokončují úklid. Původně, když jsme si četli v lodním deníku předchozí posádky, že úklid jim zabral 1,5 hod, tak jsme se museli smát – nakonec jsme to museli uznat; nám vše trvalo jen o 10 minut méně. Zveme správce na prohlídku a dáváme mu jako dárek po jedné plechovce Staropramenu a Zubru. Doufáme, že pak bude shovívavější a odpustí nám nějaký ten škrábaneček na jeho lodi. Zběžně okoukne loď zvenku (ani nedutáme) a prochází si vnitřek, zkontroluje motor, podívá se na stav nafty v nádrži a jde se účtovat. Zálohu na pojištění proti poškození nám nakonec vrací celou (asi jsou k drobným škrábancům benevolentní, nebo že by ty piva J), akorát si z ní rovnou odečte peníze za naftu – podle počtu najetých motohodin (najeli jsme jich za ten týden 30) krát




průměrná spotřeba 5 l/hod, podle stavu vodoznaku v nádrži. Ale tolik nafty nechybí, a tak to přepočítává znovu se spotřebou 4,5 l/hod – platíme 141,75 €. Oznamujeme mu, že poziční světýlko na stěžni nesvítí. Ještě se jen tak ze zvědavosti ptáme se na cenu lodi. Odpovídá, že tato konkrétně stojí cca 30.000 € (a je z roku 1999), luxusnější model pak 40.000 € a nová kolem 100.000 €. Pokračujeme v rozhovoru a vyzvídáme cenu za pronájem lodi přímo zde v jeho maríně – v tomto termínu by naše loď stála 875 € (i když vezmeme cenu za 1 € = 30,-Kč vychází týden na 26.250,- Kč), když mu oznamujeme kolik jsme za pronájem, zaplatili my v Praze – 35.000,-Kč = 1.167 € - docela ho ten rozdíl téměř 300 € překvapuje. Opouštíme marínu a jedeme do kempu, který jsme našli na oficiální mapce kempů (zaslané z www.holandsko.cz ), poblíž Goudy. GPS navigátor tentokrát zafunguje bezvadně a navádí nás přesně k baráku, který je uveden jako adresa kempu. Platíme za auto, 1 stan, 6 lidí a 6 žetonů na sprchu rovných 30 €. Recepční nám na mapě kempu ukazuje, kde si můžeme zaparkovat auto a postavit stan. Jdeme postavit stan a pak hurá do Goudy nakoupit sýry. Na odjezdové cestě z kempu je spuštěna závora, ta se otevírá pouze pomocí čipu, který nám však na recepci nedali, a tak kousek vycouváme a vyjíždíme přes vjezd, kde je závora otevřena. V Goudě chceme zaparkovat vedle hlavního nádraží, ale nakonec vidím volné parkovací místo těsně před začátkem placené zóny nedaleko supermarketu, a tak zastavujeme již zde. V supermarketu doplňujeme zásoby pečiva a pití. Jelikož jsme se domluvili, že budeme večer grilovat (od minulého

pátku nám zbylo trochu dřevěného uhlí), tak bereme ještě chlazená kuřecí křidýlka a stehýnka a malé balení plechovek piva Amstel. Nákup uklízíme do auta a jdeme se podívat do centra. Cestou se po malé neshodě kudy do centra s Míšou oddělujeme od hlavní skupinky a hledáme hračkářství, abychom mohli koupit nějaké dárky dětem – povedlo se v Neuiemarketu. Obcházíme si náměstí a jdeme na průzkum do krámku se sýry. Kupujeme si dva hezky balené zrající sýry a jednu plesnivou italskou klobásu (až doma pak zjišťujeme, že to byly sýry Francouzské a ne Holandské). Po návratu k autu zjišťujeme, že Petra s Ferdou jsou už v autě (zřejmě jsme nechali pootevřené okénko

na bočních dveřích). Gege s Pepou nikde, a tak se jde Míša s Frantou podívat na kiosek s občerstvením stojící na protější straně ulice. Vietnamský prodavač sice neuměl ani slovo anglicky, ale přesto se povedlo Míše koupit plněnou rolku z rýžové placky. Pepa s Gegem zvolili jinou taktiku a zamířili do infocentra, kde požádali o mapku města a radu, co by tak bylo dobré si v místě prohlédnout. Příjemná slečna za přepážkou jim na přehledném plánku popsala vše zajímavé. Pepa se ještě snažil zeptat, kde jsou umístěné slavné obří váhy sýrů, ale nějak si nemohl vzpomenout jak se anglicky řekne slovo „váhy“. Gege se snažil mimicky naznačit o co jim jde, ale neúspěšně. Nakonec se ledy provalily a je jasno – v museu sýrů na náměstí, jak jinak J. Na náměstí, kde se každý čtvrtek konají sýrové trhy, se jim ještě podařilo přijít v čas na malou podívanou. Stojí zde budova s miniaturním „orlojem“. S mapkou v ruce nakonec obejdou skoro




všechny místní památky až dojdou i na konec města ke zdymadlu, u kterého jsme na počátku plavby stály a pokoušeli se dostat dovnitř. Po návratu do kempu muselo jako naschvál začít pršet (je to vlastně první pořádný déšť za tu

dobu co v Holandsku jsme). Zrovna když jsme se chystali grilovat. Uklízíme gril pod strom a zapaluji uhlí. Míše se nelíbí, že ho pořád polévám podpalovačem, a tak si grilování bere pro dnešek na starost ona. Přihazuje na doutnající dřevěné uhlí pár nasbíraných dřívek, a po minimálně stejné době jako by to trvalo mě, začíná uhlí konečně žhnout. Popíjíme poslední zásobu českého piva, okusujeme pečená stehýnka a kecáme, když najednou přijíždí cruiser s majiteli sousedního stanu a ozývá se, „Hele češi, ahoj, odkud jste?“ (Holandsko je

opravdu malé). V jednom kempu se scházejí čtyři lidé z okolí Jičína. Povídáme si a vyměňujeme zkušenosti; která místa ještě navštívit a kam nemá cenu jezdit vůbec. Je nám doporučeno podívat se na soustavu větrných mlýnů v Kinderdijku (poblíž městečka Nieuw Lekkerland) nedaleko Rotterdamu kam máme stejně zítra namířeno. Nevrlý ze zítřejší cesty zpět domů zaháním všechny již ve 22:00 do hajan.

sobota 10.9._____________________________________________________________ V noci byla slušná bouřka, takže nám věci co jsme večer neuklidily pěkně zmokly. Snídaně, balení mokrého stanu, uklízení zmoklých věcí a zadání následující trasy do navigátora nám zabralo skoro dvě hodiny. Po cestě k větrným mlýnům prvně jedeme autem přes kanál na trajektu, za auto a 6 lidí platíme 2,9 €. Už z dálky vidíme, že se blížíme k mlýnům v Kinderdijku a tak zastavujeme a děláme fotky. Zdarma parkujeme vedle obřího přečerpávacího zařízení, které v dnešní době nahrazuje soustavu větrných mlýnů, které tu kdysi přečerpávaly vodu. Jdeme se podívat do jednoho z mlýnů, ve kterém je otevřena dobová expozice (ostatní mlýny vypadají že jsou soukromé a využívány jako rekreační

objekty). Prohlídka byla vcelku zajímavá, a tak ani nelitujeme vstupného 3 € na osobu. Cestou zpět k autu se zastavujeme v prodejně se suvenýry. S Míšou vybíráme dřeváky pro naši mladší dceru Johanku, nakonec se rozhodujeme pro obyčejné nenamalované, a zároveň kupujeme ještě pár drobností. Cestou do Rotterdamu nejedeme stejnou cestou, ale opět přes kanál trajektem. Tentokrát platíme přes 5 €. Původně jsme měli v plánu dojet autem až do centra, ale nakonec jsme auto nechali na neplaceném záchytném parkovišti u metra a do centra dojeli metrem. Já s Míšou a Pepou jsme si za 6,8 € koupili celodenní jízdenku na MHD. Peťa s Ferdou a Gegem byly rozumnější a tak se zeptali na jinou možnost a nakonec jim byly doporučeny bodové jízdenky do konkrétní zastávky metra (podle

mapky blízko centra) a zpět za cenu 3,5 € (líná huba holé neštěstí, říká se). Nasedáme do soupravy nadzemního metra a vystupujeme dvě stanice před hlavním nádražím. Prošli jsme si docela veliký a rušný market, který je hned u výstupu z metra a po stanovení času




návratu jsme se vydali každý jinam. My s Míšou jsme se šli podívat na nedalekou katedrálu, a poté jsme si prošli přístavní muzeum. Vcelku velká sbírka nejrůznější techniky související s chodem přístavu. Po procházce po nábřeží nám zbyl čas tak akorát na návrat k metru. Gege s Pepou si opět zašli pro mapu do infocentra a v úzkém časovém horizontu proběhali všechny místa hodné shlédnutí. Přes čínskou čtvrť, několika parků a význačných tříd zpět přes celé rozlehlé moderní centrum k nábřeží, kde se rozdělili. Pepa směřoval na vyhlídkový výstup věže vypadající jako stěžeň lodě (dominanta města) a Gege prošel přes přístavní museum zpět k místu srazu. Ještě nakoupit několik nezbytností na marketu (Např. sýr z Goudy J, který je opravdu dobrý.

Příště neváhat a kupovat přímo v Goudě). Chvíli čekáme na Pepu a v 16:00 vyjíždíme z Rotterdamu po dálnici A15 směrem na Arnhem abychom se nemuseli vracet zpět do Utrechtu. Chvilku po výjezdu nás zastihla pěkná průtrž, která se už hodinu předtím ohlašovala hřměním. Ještě než nadobro opustíme Holandsko stavíme se na předposlední čerpací stanici před Německem. Doplňujeme nádrž do plna (přeci jen je v Holandsku

nafta o trochu levnější než v Německu, nehledě na to, že nebudeme muset v noci hledat benzínku). Popojíždíme na odpočívadlo a vybalujeme stoleček židličky a propan-butanový vařič. Ohříváme si večeři a vaříme kávu do termosky (v noci se nám bude jistě jako životabudič hodit). Holandsko opouštíme v 18:30 a po A2 míříme na Padeborn, pak Kassel a Erfurt.

neděle 11.9._____________________________________________________________ Je jedna hodina po půlnoci, když za Erfurtem zastavujeme u benzínové stanice a protože opět lije, tak se rozhodujeme nepokračovat v cestě a jdeme raději na chvilku spát (Gege si stejně stěžoval,

že mu předávám řízení auta vždy, když už je také ospalý). Chvilku po 04:00 se s Gegem, se kterým jsme se střídali za volantem, probouzíme a tak opět vyjíždíme. Po další půlhodince nám začíná svítit hladové oko. Hledáme nějaké odpočívadlo, kde bychom mohli do nádrže dolít posledních 10l nafty z našich propašovaných zásob. Jako naschvál žádné odpočívadlo dalších skoro 50 km nepotkáváme a ani v mapě není nejbližších 20 km žádné značeno. Sjíždíme proto na dalším sjezdu z dálnice a před nejbližší vesnicí doléváme nádrž. Naše podezřelá činnost v poli asi probudila němce v blízkém domku, který se s rozsvícenou baterkou vydal prozkoumat co se děje. Než k nám však vyplašený němec stihl dorazit, již jsme se vraceli na nájezd k dálnici. Teprve až po 40 km dojíždíme k čerpací stanici, kde zastavujeme a probouzejí se i ostatní. V Chemnitzu opouštíme dálnici a jedeme směr Chomutov. Navigátor funguje skvěle, a tak bez problémů dojíždíme až k hraničnímu přechodu. Pasová kontrola a už jsme doma. Hledáme benzínku, abychom trochu nakrmili hladové oko, která na nás už zase mrká. Jaké je však naše překvapení když vidíme že nafta zde stojí 31,50,- Kč – myslíme si, že je to tím, že jsme tak blízko u hranic. Nakonec tankujeme necelých 10l v Chomutově za




cenu 30,90,- Kč za litr (což je dokonce o trochu dražší než na pumpě Shell v Holandsku) a ze zakoupených novin se dočítáme, že za ten týden co jsme byli pryč, došlo k výraznému zdražení pohonných hmot. Konečně se blížíme ke Kladnu, už mám toho řízení opravdu dost (a to ještě od Chemnitzu až

do Loun byla pořádná mlha). O půl osmé jsme již u nás doma a vyndáváme věci z auta. Ferda si jde vyzvednout své auto, které jsme nechali zaparkované u známých a skládají své věci do Felície. Pepa hlasí ztrátu svých vzácných tulipánových cibulek a prohledává své bágly a následně i celé Ducato ve snaze je najít. Ve svých věcech ani v autě je nenašel, a tak prohledáváme i naše zavazadla – nakonec cibulky nacházíme navrchu v Míšině tašce – asi tam spadly, když jsme měli v kempu všechny své tašky pootvírané. Ze zásob levné nafty doléváme nádrž do plna a jdeme udělat vyúčtování. Jídlo nás po rozpočítání vyšlo každého na 700,- Kč. Doprava, vzhledem k tomu že jsme měli slušnou průměrnou spotřebu (10 l/100 km) a levnější naftu, vyšla na 1000,- Kč na osobu (v této ceně byla započítána i část nákladů na pořízení autorádia s MP3 přehrávačem, které jsme do Ducata zakoupili).

Suma sumárum__________________________________________________________ Autem z Kladna tam a zpět jsme najeli 1950 km. Náklady na naftu cca 4200,-Kč. Lodí jsme ujeli za čtrnáct dní cca 200 km, podle palubního počítadla čistých 30 motohodin, spotřebovali jsme celkem 135 litrů nafty za 141,75 €. Na poplatcích za loď jsme zaplatili celkem 70 €. Za parkování auta 15 €. Kempy stáli dohromady 60 €. Podtrženo sečteno 287 € / 4 200,-Kč (plus zhruba 40 € za pečivo a potraviny dokupované na místě). Takže celkem nějakých 49 000,- Kč pro 6 osob (bez ceny vlastního jídla dovezeného z Čech). Myslím, že to za tu nevšední 10-ti denní dovolenou pro 6 lidí nebylo až tak moc.


Lodní deník Holandsko září 2005

Recommend Documents