Putování k jezeru Titicaca se sajdkárou Jawasaki

Putování k jezeru Titicaca se sajdkárou Jawasaki (volné pokračování cestopisu Ondra jede tentokrát na trase Arequipa – Colca Canyon – Puno – La Paz - Titicaca) Po příletu do peruánské Arequipy máme dostatek času na prohlídku tohoto nádherného výstavního města. Trávíme zde celkem čtyři dni, a využíváme čekání na přimontování sajdkáry k návštěvě klášteru Catalina a také Colca Canyonu – zatím jenom busem, ale i tak to byl zážitek přenáramný. Arequipa leží v nadmořské výšce cca 2300 m.n.m a má nádherné náměstí Plaza de Armas lemované domy s arkádami, kostely a katedrálou. Všechny budovy jsou zhotoveny z bělostného kamene sillaru, a proto se Arequipě říká bílé město. Uprostřed náměstí jsou květinové zahrady s palmami, fotografové, kteří nabízí své služby, mnoho turistů i bronzový vodotrysk, v němž si dopřávají sprchu hejna holubů. Náměstí kromě katedrály ze 17.století lemuje Casona Flores del Campo a nádherně řemeslně zpracovaný kostel Iglesia La Compania. V sobotu navštěvujeme také klášter Santa Catalina – nejslavnější a nejprestižnější církevní stavbu v celém Peru. Je zde mnoho schodů a nádherné zdi poseté lucernami a zbarvené do modra a oranžovočervena. Pobyt v klášteře byl ve své době prestižní záležitost a dostávaly se zde jen dcery ze zámožnějších rodin, které uvnitř kláštera měly své domečky, honosný nábytek i služky. Klášter výměnou za desátky nabízel modlitby a odpustky a tak bylo o vzájemný prospěch postaráno. V dnešní době stále v klášteře žije v uzavřené části 30 jeptišek ve věku 18 – 90 let (tedy tvrdila to cedulka na zdi, ale nevíme jak tam visí dlouho a jaký vlastně je věk nejmladší jeptišky...).Ondrův komentář k životu v klášteře je, že neví, jak to mohli vydržet být pořád zavřený – čemuž dávám za pravdu, obzvlášť když slyšíme jak sem doléhá ruch a muzika z města, které klášter obklopuje. Město Arequipa leží v těsném sousedství vyhaslých sopek El Misti, Picchu Picchu a pohoří Chachani, které se nad městem vypínají do výšky téměř 6000 metrů. S výstavností náměstí a církevních budov ostře kontrastují jeho okrajové čtvrti – vyjíždíme na jednu z mnoha testovacích jízd sajdkáry směrem k sopce El Misti a je to pořád do kopce. Motocykl, kteří jsme společně s Geertem přejmenovali na Jawasaki má sil dost, a tak nás vyváží do čtvrtí, které se jen těžko dají odlišit od sběrného dvora komunálních služeb, a kde po naší sajdě každou chvíli vyjede nějaký toulavý pes. Bohužel sajdkára ještě není dostatečně vyladěná, a tak se správným předpokladem, že mechanik Carlos v neděli pracovat nebude, se vydáváme na jeden a půl denní výlet do Colca Canyonu busem. Necháváme se odvézt taxíkem v 1 hod. ráno na Terminal Terrestre a už za půl hodiny šupajdíme busem směr Colca Canyon, abychom nezmeškali ranní lety kondorů. V autobuse mrzne až praští, a tak postupně předávám Ondrovi své svršky – vyjeli jsme rozespalí a Ondra pozapomněl, že venku je téměř mráz, a že náš bus asi nebude mít evropské parametry. Po dvouhodinové cestě po asfaltu, kterou jakž takž prospíme, začíná tankodrom a po dalších dvou hodinách projíždíme vesnicemi v horách,které mají obrovské kostely – pozůstatek slávy ze 17. století, kdy zde Španělé těžili stříbro. V šest hodin ráno nás autobus vyplivne na Cruz del Condor – vyhlídce nad Colca Canyonem, kde je možné sledovat kondory. Somrujeme od řidiče deku pro Ondru a hledáme místo, kde bychom se ukryli před studeným větrem – slunce za chvíli začne vycházet, a tak pobíhám po okrajích kaňonu dílem abych se zahřál (Ondra má už moji bundu i mikinu a tak mi zbylo jen tričko a tenký rolák..) a dílem, abych našel hezké místo na fotku s vycházejícím sluníčkem. Postupně se shromažďuje na Cruz del Condor víc a víc turistů a také prodavaček suvenýrů v typických peruánských oblečkách s kloboučky – dáváme se snídani a teplý

čaj, které tu pohotově dovezla jedna z babiček. Už je skoro deset a kondoři pořád nikde, když najednou jich vylétlo celé hejno a začali kroužit nad údolím – tak jsme se dočkali... Teplota mezitím stoupla na příjemných 20 stupňů, ale nám je pořád zima a postupně přikupujeme čepice, deky a další věci na zahřátí. K poledni se chceme vydat na cestu zpět, ale autobus, který nás přivezl je nacpaný až k prasknutí a tak musíme stopovat. Naštěstí jsme ukecali místní biletářku (jejím úkolem je obíhat hrany kaňonu a od návštěvníků vybírat 35 soles) a ta nám dohodila jízdu v turistickém busu, který má navíc výhodu, že zastavuje na zajímavých místech a komunikativní průvodce všem vysvětluje jak je to tu úžasné – např.že při jízdě ke Colca Canyonu musíte překonat stejnou nadmořskou výšku jako má nejvyšší hora Evropy Mont Blanc a tudíž když už jste byli tady, tak zdolat Mont Blanc bude pro vás hračka. Ondra je grogy a tak většinu jízdy zpět do Arequipy prospí, já obdivuju malebné údolí plné předinckých teras uprostřed vysokých horských masívů, stáda lam a místní obyvatele, oblečené do typických oděvů s kloboučky. V pondělí se rozhodujeme odstěhovat se se všemi věcmi do dílny ke Carlosovi a oblečeni v motorkářském s baťohy na jeho zahrádce čekáme celý den na dokončení namontování sajdy (prý zaručená metoda jak přinutit peruánského mechanika pracovat na vašem stroji), a je to tak – ve 4 hodiny odpoledne konečně odjíždíme na testovací jízdu, abychom se za pět minut vrátili, protože motorka má prázdnou nádrž – věru důkladně připraveno na předání zákazníkovi. I tak sajda pořád není v pořádku a tak nutím Carlose vzít do ruky svářečku a vysvětluji kde je potřeba sajdu zpevnit. Konečně se vše podařilo a odjíždím za Ondrou, abychom v úterý ráno mohli vyrazit směr Puno. Slavnostně naladěni vyrážíme na první motorkářský den, sajdkára je naložena až k prasknutí, tankujeme plnou a jedeme překonávat první metry převýšení. Jedeme piánko a tak když Ondrovi zastavuji na první hezké vyhlídce na sopku El Misti, tak ho málem musím budit – prý cestou téměř usnul. Stoupáme po levé straně pohoří Chachani (6075 m.n.m.) a u vesnice Caňahuas se odkloňujeme od cesty, která vede na Chivay a ke Colca Canyonu a pokračujeme podél rezervace Salinas-Aquada Blanca. V Imatě poprvé doplňujeme benzín – děda prodává benzín přímo ze sudu a nalévá ho do konvice a z té přímo do nádrže. Motorka šlape jako hodinky a tak se za chvíli ocitáme u Laguny Lagunillas – připadáme si jako na safari – nádherné jezero plné plameňáků, okolo pasoucí se lamy, to vše lemováno krásnými skalami, travinami a horskými štíty – malebné místečko na to dát si tady obědovou piknikovou přestávku. Naše zásoby však čítají jen pár sušenek a tak volíme přesun dál k vesnici Santa Lucia. Zastavujeme na oběd a všímáme si poloprázdné pneumatiky na zadním kole – než jsme dojedli hustou polévku z hlavního menu místní restaurace, které byla tak hustá, že ji Ondra ani nemohl sníst, tak zadní pneumatika je prázdná. Naštěstí místní policie nám asistuje a vysvětluje v pneuservisu, že se nám mají přednostně věnovat a tak než dojíme druhé jídlo, guma je přezutá. Prý byla špatně zalepená a tak museli jen opravit předchozí defekt. Děkujeme jak umíme a nutíme opraváři i jeho manželce, která mu asistovala, pár solů, a vydáváme se směr Puno. Opouštíme přenádherné hory a také železnici, která si to s námi šinula přes hory jako by se nechumelilo, loučíme se stádama lam a přijíždíme k rovinaté Juliace – před průjezdem tohoto města nás všichni varují – je opravdu špinavé, ocitáme se v dopravní zácpě, ale naštěstí nás nikdo neatakuje (kromě ostatních aut, rikší a motorek – platí zde pravidlo, vecpi se kam můžeš jinak nejedeš...). Následuje několik posledních desítek kilometrů a konečně zastavujeme na vyhlídce nad Punem a kocháme se pohledem na jezero Titicaca. Je nádherné a je takové jak jsme si jej představovali – malé moře obehnané štíty hor. Za pár minut již kotvíme v hotelu Europa, kde se nás ujímá manažer Leo, a také poskytuje Ondrovi ubytování zdarma.

Ostrovy UROS jsou na programu dalšího dne. Ráno v devět nás vyzvedává bus a veze do přístavu, kde přesedáme na člun, který nás veze k ostrovům. Plavba trvá jen 25 min.a již vystupujeme na rákosy, z něhož je celý ostrov upleten. Vozík se trošku boří, ale po zadních kolech se jet dá. Indiání kmene UROS se na tyto ostrovy uchýlili po prohraném boji s jinými kmeny, žijí tady po staletí, mají svou školu, restauraci i společenskou místnost.Živí se rybařením a turistickým ruchem – za peníze předvádějí svůj původní styl života. Mají zde i sluneční kolektory, telefon a televizi – zatím chybí internet. Ostrovy mají své kouzlo, a i když se jedná o takový malý skanzen, nám se rákosové ostrovy a jejich obyvatelé líbí. Ostrovů je hned několik, a tak se vezeme rákosovým kataramanem na další ostrov, kde si můžem dát i drink. Plovoucí ostrovy jsou ukotveny do země, aby neodplavaly a jsou tvořeny vrstvou kořenů rákosů a příčným kladením jejich stonků na sebe. Výhodou je, že když vás naštve váš soused, můžete se odříznout a odplavat se svou částí ostrova o kus dál... Po návratu z jezera Titicaca se přesunujeme do vesnice Copacabana na hranice z Bolívíi – naším cílem je La Paz – největší město v Bolívii. Na hranicích se dozvídáme nemilou zprávu – sajda u motocyklu není zaregistrována v techničáku a navíc by musel být přítomen i majitel motocyklu nemůžeme tedy projet do Bolívie. La Paz nás ale láká, a tak volíme přesun autobusem a necháváme motocykl zaparkovaný v Punu. Dojíždíme do La Pazu až pozdě večer a překonáváme jezero Titicaca na nějakém voru, na který najede celý autobus. Ondra polemizuje o tom, co když se utopíme, a navrhuje, že bude lépe otevřít okýnko, abychom mohli vyplavat – nakonec vše dobře dopadne, a my se další den procházíme po ulicích La Pazu. V respektivě je sjíždíme dolů, protože jsou tak prudké, že nahoru jít pěšky prostě v kombinaci s dýchacími potížemi z nadmořské výšky pro středoevropany nelze. I tak nám učarovává náměstí s katedrálou, kde Ondru odchytnou místní školačky a chtějí se s ním vyfotit, navštěvujeme také muzeum místních tradic a folklóru, kde obdivujeme mistrnou práci tkalců a specifika jednotlivých bolívijských regionů. K obědu si dáváme Frikase, což je chutná pálivá polívka s těstovinami a kusem masa. Procházíme se ulicemi La Pazu celé dopoledne, navštěvujeme tržiště i náměstí a obdivujeme jak ty lidi mohou takhle žít a prodávat – na ulicích je spousta krámků, autobusy a collectivos jezdí jeden za druhým - všude je dopravní zácpa, do toho lidi sedící na zemi a čtou noviny nebo snídají či obědvají, prostě mumraj a chaos. Prodíráme se tím s vozíkem a občas máme co dělat,abychom uhnuli včas autu nebo nepřejeli nohu prodavačce sedící na zemi. Bohužel na cestu Yungasem do Coroica nám díky zdržení v Arequipě nezbývá dost času, a i když si pohráváme s myšlenkou zapůjčení motocyklu a projetí to na sólu, nakonec vzdáváme tuto lákavou atrakci a vracíme se nočním busem zpátky do Puna. Cestou obdivujeme výhledy na město La Paz – je opravdu rozprostřené v údolí, které připomíná kráter sopky a o pár hodin později se již kocháme výhledy na jezero Titicaca – poslední přesun busem z Copacabany do Puno je sice se společností vzletného jména Panamerica, ale busem z padesátých let, kde není místo na nohy, a tak sedíme zkroucení na sedačkách další 3 hodiny. Vozík se veze na střeše autobusu, ale naštěstí nikde neslítnul, a tak padáme do postelí unavení z krasných zážitků i náročného dne. Již se těším na další den, kdy začínáme s přesunem z Puna směrem na Cuzco, a čekají nás věže Sillustani a další incké památky. Příloha: Foto č. 1 - 11 Další článek za 5 – 7 dnů.

Sponzoři výpravy: akciové společnosti Astorie a.s. a Pražská teplárenská a.s.. Ondra by na svou expedici neodjel kdyby neobdržel podporu ze strany pana primátora Béma, který našim projektům poskytl záštitu – ať už se jednalo o výstavu V sajdkáře přes Himaláje, expedici Titicaca a nebo doporučení připravovaného projektu cestovatelského klubu a motorkářského muzea se správci vozíčkáři na Praze 1. Finančně Ondřeje podpořilo konto Bariéry, FC Slovan Liberec a firma Auto Doležal, slevu na služby poskytly firmy Peru Motors, MC Outdoors Agency, DB Schenker a URAL. Ondru obléká, jako již tradičně všechny naše vozíčkáře, společnost Geneze. Další vybavení darovaly firmy Hudy Sport, Velorexport a Libor Filák. Fotografie č.1 Katedrála v Arequipě fascinuje svojí dokonalostí, nádhernými motivy fasády i svojí bělostnou barvou způsobenou zabarvení kamene z něhož je postavena – dnes již vzácného silluru. Fotografie č. 2. Ondra středem zájmu Arequipánských policistek – naštěstí to není překročení rychlosti, ale pouze turistické foto. Fotografie č. 3. Colca Canyon bývá společně s Cotahuasi a Grand Canonynem označován za nejhlubší na světě – vidět východ slunce nad Colcou je neskutečný zážitek. Fotografie č. 4. Kondoři s rozpětím křídel až 3 metry dovedně využívají stoupavých větrných proudů v Canyonu Colca a krouží před zvědavými zraky návštěvníků kaňonu. Fotografie č.5 Sajdkára ozdobená samolepkami sponzorů Fotografie č.6. Posádka expedice Titicaca na odjezdu z Arequipy - připraveni vyrazit vstříc novým zážitkům.

Fotografie č.7 V Santa Lucie nám místní automechanik opravoval špatně zalepenou záplatu na zadním kole motocyklu – sajdkára kopíruje tvar motorky a má mírně zvednutou záď – good job Carlos! Fotografie č. 8. Vysněné jezero Titicaca leží Ondrovi u nohou – český vozíčkář opět překonal další metu a dostal se k jezeru, které je nejvýše splavné jezero světa a leží v nadmořské výšce 3800 m.n.m.. Fotografie č. 9 Na ostrovech Uros se Ondra zkamarádil s Urosankou Martou, která mu za to na oplátku chtěla prodat několik koberečků. Fotografie č. 10 La Pazské školačky Ondru obklopily na hlavním náměstí a ochotně zapózovaly když jsme jim slíbili, že fotku otiskneme v evropském časopise. Fotografie č. 11. Tržiště v La Pazu si žije svým vlastním životem – je to místo kde se nejen prodává, ale také čtou ranní noviny, zajde se na pokec nebo kde si prodejkyně dá snídani či oběd. To vše v kombinaci se zápachy a toulavými psi. Fotografie č. 12 Trajekt přes jezero Titicaca je dřevěný vor pobitý deskami a opatřený závěsným motorem a šikovným lodivodem – i tak se dostávají autobusy z jedné strany jezera na druhou.

Sepsal: Radek Kriegler www.mcoutdoors.org Expedice Titicaca:

www.ondrajede.webnode.cz