Cestou přes Ametystový svět až k jezeru Fedaia. Sedím nad klávesnicí a čumím do blba, či přesněji na prázdný monitor. "Ani řádek, ba co víc, ani jedno písmenko se ještě nedostalo na obrazovku!!!" Hlava plná vzpomínek, ale nejde to nějak ven. "Nápad, ano zoufale potřebuji nápad s velkým N!!" A je to tady, konečně mrška přišel! Hurá do toho, ovšem kolik že to je hodin? Do pytle! Já s tím psaním snad nezačnu. "Jitko, prosím dej se do toho!"
Den 1 - pondělí 16.8. 2010 Přemýšlím nad mapou Rakouska a pokouším se na cestě do Sarmingsteinu (městečko u Dunaje v Rakousku), kterou jsme už několikrát projeli, najít nějaké další zajímavé místo. Koukám střídavě na mapu, do počítače a do okna do dálky, jako bych to snad mohla vykoukat i z oblohy...oko mi sjede na zeď kde mám vystavené úlovky fosilií z loňské cesty Německem. Joj to by bylo, objevit tak něco podobného v Rakousku. A odvážnému štěstí přeje! Nacházím hned dva takovéto světy a to Svět fosilií a perel ve Stettenu a pak Ametystový svět v Maissau. Hm, fialový polo drahokam ametyst mi je přece jen bližší jako perly a tak je rozhodnuto! Je pondělí, 16. srpna 9:30 a my se setkáváme v Olomouci na OMV, abychom vyrazili na naši další cestu a to tentokrát do Dolomitu.
Můj sen je kouknout do Cortiny d´Ampezzo a pak taky na jezero Fedaia. Souřadnice těchto míst si ukládám do GPS-ky, protože je možné, že se mi budou hodit :-). Mám důvěru všech jet dnes jako první. No taky jedeme po dálnici do Brna :-) Moc se to nelíbí, ale protože máme před sebou kus cesty, nechci se drkocat někde okreskami. Projedeme kousek Mikulovem a už jsme v Rakousku. Počasí nám vcelku přeje, naštěstí! Je to dost těžké natrefit v letošní sezoně nějaký pěkný týden. Takže hurá, není sice letní počasí, ale také zatím neprší :-) Naše první zastávka je v zámku, kousek za hranicemi, v městečku Wilfersdorf (N48°35'12.58",E 16°38'40.80"). Tento zámek patří Lichtenštejnům a já si našla, že zde mají stálou expozici "Dějiny knížecí rodiny a jejich vývoj". Docela mne to zaujalo, protože v okolí místa mého bydliště se nachází jeden z jejich zámků a několik malých antických staveb a já bych se ráda dozvěděla o tomto rodu ještě něco navíc. Jsem docela zklamána. Nejen, že jsem tu ztratila náušnici, ale i muzeum bylo zavřené….no je pondělí, takže nevím, co jsem si o toho slibovala. Muselo být úsměvné sledovat partu motorkářů, jak se leze po čtyrech okolo motorek a zkoumá podrobně asfalt. Pokračujeme tedy dál podle plánu, mírně západně přímo do Světa ametystu. Projedeme městečkem Maissau a už jsme na parkovišti (N48°34'46.86",E15°48'45.18") před jedním z 20 nalezišť ametystu pruhovaného. Je tu největší odkrytá žíla tohoto polodrahokamu na světě. Od roku 2000 si tu může každý sejít do štoly a obdivovat krásu, kterou nám tu příroda po mnoha stoletích připravila. Jako první do cesty se nám postavil obchodní koutek, přes který se musí chtě nechtě projít po zakoupení vstupenky. Asi každé ženě tu srdce zaplesá a oči přecházejí nad třpytem kamenů zpracovaných do krásných šperků. Přecházím z oddělení ozdobných kamenů, kamenů podle znamení zvěrokruhu do
oddělení léčivých kamenů až po relaxační oblast. Hm, pastva pro oči a já si vše bedlivě a s uvážením prohlížím a už se rozhoduji "Koupím tu dárek mojí kamarádce"…..ale teď už jdeme do štoly, do kouzelného světa oplývajícího energetickou sílou. Je to zase něco úplně nového a má to jen jednu chybu. Celý výklad je samozřejmě v němčině. Dostali jsme sice papírový překlad, ale není to ono. V místnosti kulatého tvaru sledujeme film o Ametystu. O jeho vzniku, výrazné barvě a krásném vzhledu. Po stranách místnosti je expozice o širokém využití tohoto fialového kamene a to od dob starého Říma po současnost. Pak už po schodech sestupujeme do štoly přímo k žíle polodrahokamu. A je opravdu na co koukat. Těžko se to popisuje, myslím, že koho zajímá tento mystický drahokam s nezaměnitelnou barvou a s tajuplnou pověstí....musí to vše vidět na vlastní oči :-). Asi po hodině se vracíme přes relaxační zahradu. Je tu místo, které je ve světě ojedinělé a je to "cesta čaker". Šla jsem si to vyzkoušet, ale nic jsem necítila. Já bohužel taky nic a to jsem tak citlivý člověk si myslím......Zřejmě si už ten den všichni nasáli příliš a na nás nezbylo nic..... No asi by to chtělo více času a uvolnění mysli, ale na to nemáme čas. Navíc začalo trochu pršet. Koukám přes plot na děti v pláštěnkách. Je tu starý lom a za určitý poplatek si tu můžou vykutat svoje poklady :-) Ještě vybírám dárek v obchodním oddělení a myslím, že jsme neudělala chybu. Náramek z ametysty vybroušenými do obdélníku vypadá na ruce moc zajímavě, ale také mne zaujala jeho údajná léčivá síla. Už ve 14. století nějaký přírodovědec řekl "Ametyst rozptyluje zlé myšlenky a přináší dobou náladu" :-) Já potěšená nákupem dárku, který má svou historii, ostatní občerstvení kávou, se společně vracíme zpět k motorkám. Naštěstí už neprší a tak se posunujeme zase dál směrem k Dunaji.
Do cesty se nám postavil Krems a jeho předměstí Stein. Nemůžeme jinak než zastavit a potěšit se tímto městem s historií sahající hluboko do 10. století. Zaparkujeme přímo na náměstí, které zdobí barokní mariánský sloup. Procházíme úzkými uličkami lemovanými měšťanskými domy. Zvláštní věž obdivujeme u minoritního kostela z roku 1264 a pak nakoukneme i do farního kostela Sv. Mikuláše. Je ozdoben freskami kremžského barokního malíře M. J. Schmidta a krásnou dřevěnou kazatelnou. Na náměstíčku se občerstvíme v kavárně. Užíváme si hezké sluníčko v tomto pozdním odpoledni a ty výhledy na Dunaj jsou prostě k nezaplacení. Ještě před sebou máme 80 km a tak se ač neradi zvedáme se a chystáme k odjezdu. Tentokrát jedeme po levé straně proti proudu Dunaje. Je to tu klidnější a menší provoz a proto už po hodině cesty zastavujeme před Strudengauhofem Familie Ettlinger v Sarmingsteinu, kde budeme po dvě noci spát. Ubytujeme se a sraz na večeři je spojen s milým setkáním. Z cesty po Šumavě za námi dorazil Pavel s Honzou z Litvínova. Rádi by se k nám přidali. Takže večeře už se nese v proudu plánů a představ, co bychom jistě neměli minout :-)
Den 2- úterý 17.8.2010 Mám krásné rozesmáté ráno, ale kouknu ven a obloha se na mě pořádně zakaboní. No toto! A další vráska mi přibude u snídaně. Bohužel s námi Pavel dál nepojedou. Musí se vrátit z pracovních důvodů zpět domů. Ale náladu si nepokazíme. Však nám sezóna ještě nekončí a my se jistě zase sejdeme :-) Na dnešní den máme naplánovanou návštěvu Linze. Připravila jsem si podrobnou mapu města s popisky k několika zajímavým místům. Asi po 60 km ještě společné jízdy, kdy bylo nutno vklouznout do nepromoků, se loučíme s Pavlem a pokračujeme do centra města. První co nás vítá je les komínů,
trubek a věží těžkého průmyslu. Ano, Linec je městem nejstarších oceláren a železáren v Rakousku. Tady jsem si připadal, jako bych přijel k nám do Ostravy. Vypadá to tu na mne velice průmyslově a tak raději upírám svůj zrak vpřed, mezi věže majestátních kostelů. Podaří se nám zaparkovat v podzemní garáži a po pár minutách už vyrážíme vstříc hlavnímu městu Horního Rakouska. Jako první navštěvujeme sídlo zemského hejtmana a zemské vlády. Tzv. Landhaus, neboli Zemský dům. Je to velice rozsáhlá stavba z roku 1564, postavena ve stylu italské renesance se třemi nádvořími, stojící na místě křížové chodby Minoritského kláštera. Procházíme arkádovým nádvořím, kterému vévodí Kašna planet s bronzovým nádstavcem. To opravdu stojí za to se tu chvilku zdržet a udělat si pár fotek. Odtud již pokračujeme na Zemskou třídu. Je to nejvýznamnější ulice města plná historických budov a pamětihodností, ale také třetí nejfrekventovanější pěší ulice Rakouska. Ještě se ani pořádně nepokoukám po rozzářených výlohách butiků vyhlášených značek a už nás vítá pozdně barokní průčelí s dvěma věžemi. Je to klášter Voršilek, tyto jej však v roce 1968 opustili a dnes je klášter přebudován na Zemské kulturní centrum. Zajdeme nakouknout do klášterního kostela a já s otevřenou pusou :-) obdivuji mistrovské dílo zhotovitele hlavního oltáře v barokním stylu. Je to ozdoba celého kostela. Dalším kostelem na Zemské třídě je Karmelitánský. Nemá žádnou věž jak je zvykem, ale zato je tato barokní budova bohatě zdobená štuky a ve výklenku nad vchodem je kolosální socha sv. Josefa. A to já už pokukuji po věžích Nového Dómu. Tato největší katedrála (prý pojme 20 tisíc lidí) je postavena v gotickému slohu a základní kámen stavby byl položen v roce 1862. Tato velkolepá trojlodní
stavba mne zcela uchvátila. Sedla jsem si do lavice a jen očima kolem dokola hltala krásu velkých oken zdobených barevnou vitráží, přes které bylo uvnitř tak příjemné světlo. Jsou známa jako Linecká okna a je na nich vyobrazena historie města. Dřevěnou kazatelnu a taky dřevěný baldachýn na středu chóru v místě oltáře si už prohlídnu zblízka a stojí za to! Koukneme se ještě do krypty. I ta je velice rozložitá, no vejde se tu 3 tisíce lidí. Nečekaně je tu i možnost navštívit WC. Docela neobvyklý to piktogram do kostelního interiéru, že? Ještě cestou od MarienDómu, jak je tu katedrála také zvána se ohlížím po úžasných tvarech této gotické stavby s osmibokou věží. V pomyslném kolečku se opět vracíme k Zemskému domu a nakoukneme ještě do Minoritního kostela. Je to rokoková stavba s bohatě zdobeným interiérem. Naše prohlídka města Linze končí na hlavním náměstí jemuž kraluje 20 m vysoký Sloup sv. Trojice z bílého mramoru. Na moment se tu na náměstí zastavujeme. Přece jen je to vcelku klidné místo a na klidném místě se můžeme klidně naobědvat :-) Čas oběda už dost pokročil, ale naplnění krásou staveb, jsme si toho ani nevšimli. Je tu hezký výhled na Dunaj, ale také na Poutní kostel na vrcholu hory Pöstlingberg. Je to symbol Lince a aby mohl navštívit tuto baziliku Panny Marie Sedmi-bolestné opravdu každý, vybudovalo tu město kolejovou adhezní dráhu se sklonem 10,5%, prý nejstrmější na světě. Škoda, že nebyl čas ji pořádně vyzkoušet. My však jedeme po svých :-) Pěkně najezeni se vracíme k motorkám a přesunujeme se pár kilometrů severně na horu Pöstlingberg (N 48°19'25.85",E 14°15'30.79") obdivovat krásu baziliky s dvěma věžemi, které tu hlídkují na městem. Nejen interiér kostela bere dech, ale i krásná vyhlídka před ním. Město mám najednou jako na dlani a Dunaj jej jen krásně dozdobuje. Ach, to jsem si to dnes užila. Dokonce se na nás začne i v takto pozdním odpoledni usmívat sluníčko. No co více si přát na cestu :-) Příjemně uchození si zase sedáme do sedel a vracíme se zpět. Je to cesta na pěknou hodinku, ale my už se zase máme na co těšit. Ryby připravované s láskou, jak to umí jen u Ettlingerů se hned tak nevidí a nejedí :-)
Den 3- středa 18.8.2010 Zdá se mi, že máme splněno! Tedy alespoň co se našeho plánu týče. Oblast Dolního Rakouska zvaná Mostviertel nám sice neříká "pane", ale na druhou stranu si troufám říci, že jsme zde již projeli a viděli mnohé! K absolutní spokojenosti chybí jen maličkost-rád bych koštnul místní hruškový mošt, ovšem zatím jsme o něj nějak nezakopli. "Tak snad někdy jindy" napadá mě při odjezdu od Strudendgaushofu. Frčíme si to silnicí kolem Amstettenu a okolní kopečky s přibývajícími kilometry nabývají stále reálnější obrysy. Na jeden takový máme nyní namířeno. Dunaj u Greinu má cca 230 m.n.m. a my stoupáme úzkou silnicí o nějakých 5-stovek metrů výše k jedné z dominant okolí, poutní bazilice Sonntagberg (N 47°59'46.17" E14°45'45.24") Tento skvost Rakouské barokní architektury nás vítá v krásném dopoledni zalitém sluncem. Po včerejším uplakaném dni si užíváme výhledů do krajiny plnými doušky a skoro zapomínáme na interiér baziliky. A jelikož je baroko Jitčina parketa tak prosím povídej! Jaké máme štěstí, že dveře tohoto trojlodního chrámu jsou otevřeny. Jinak bychom totiž nemohli vidět jak krásný barokní interiér má tato Bazilika Minor - jíž tento titul propůjčil v roce 1964 papež Pavel VI. Hlavní oltář, zdoben plastikami andělů a zlatem je z druhé poloviny 18. století stejně jako dřevěná kazatelna. Jen o pár let jsou starší nástropní fresky a o něco mladší jsou varhany. Uctívaný obraz tzv. Svatý stolec jehož námět vychází ze středověkých vzorů, činí Sonntagberg jedním z nejvýznamnějších
poutních míst v Rakousku. Toto krásné místo bylo zasvěceno Nejsvětější Trojici na ochranu proti Turkům. Ještě bych ráda připomněla úžasný výhled na krajinu směrem zpět k Dunaji. To se člověku až podlomí kolena, kolik hezkých míst může objevit :-) Západními serpentinami sjíždíme do údolí a dokonalému požitku ze zatáček pod bazilikou brání jen drobný štěrk vysypaný na silnici, asi zde opravovali asfalt. Počasíčko nám dnes jde opravdu na ruku a tak odbočujeme pokořit Sölkpass. Ovšem pozor! Koukám na obzor a mezi kopci se honí černé mraky. Nedbáme a jedeme vstříc černotě. Silnice se začíná kroutit a mračna upadají v zapomnění. Užíváme si zatáček a i Svatý Petr nám dnes přeje! Suchou botou, přesněji snad pneumatikou se s krátkou zastávkou na foto překulíme přes vrchol průsmyku a už si to frčíme dolů kopcem. Je třeba doplnit palivo a tak stavíme a trochu debatujeme kudy, že pojedeme dál. Rozhodujeme se pro silnici 95. Ještě dnes těch zatáček nemáme dost a tak míříme na Turrach. Už po chvíli opět kroutíme levou a pravou a zase levou a.........jsem na dně s benzínem! Ostatní ze skupinky mají evidentně paliva dost a tak zatímco já hledám v GPS nejbližší benzínku, kochají se pohledy na Turracher See a horské štíty v okolí. No snad mi to do Reichenau vyjde! Přesto jedu opatrně na čtvrt plynu a místy kopcem dolů bez motoru. Uf, oddechuji vidouc výdejní stojany pár desítek metrů před námi. Palivo proudí do nádrže, bublinky do žaludku. Jsme trošku prochladlí a tak je zastávka poněkud delší. Taky nám kručí v žaludku a tak plánujeme zastávku ve známém lyžařském středisku Bad Kleinkirchheimu. V restauraci pod sjezdovkou dáme dortík a uvadající energii těla startujeme kávičkou. Jo máme ještě před sebou nějakých 130 km a tak je tento černý mok alespoň pro mě nutností! S posledními paprsky zapadajícího slunce pak po dvou hodinách klepeme na dveře u rodiny Annenwanter v Obertilliachu a věz milý čtenáři :
plné kecky!!!". Ovšem jako vždy platí : "Stálo to za to!!!"
"Mám toho dnes už
Den 4-čtvrtek 19.8.2010 Nějaký hlomoz mě budí v posteli u Annenwanterů. No jasně, přes pootevřené okno sem proudí hlasy místních sedláků a bučení nedočkavého dobytka. Někde za rohem startuje traktor a tak je ozvěna venkova dokonalá. Nejsem proti, vyspávání mě nebaví a tak hnedle snídaně a už okukujeme okolní dvoutisícovky. Sluníčku ještě chybí k jejich zdolání pár desítek minut, ale modrá obloha je příslibem krásného dne. Upřesňujeme trasu a po 111-ce vyjíždíme na západ směr Itálie. Olej v motoru ještě ani nerozvinul ty správné mazací schopnosti, když stavíme v městečku Heinfels. Doplnění paliva jest hlavním důvodem a ti kteří mají dostatek v bandasce okouní okolo. Hrad na kopci je ve středu pozornosti jejich objektivů. Také za zmínku i vyfocení stojí dřevěný most z roku 1781. Překračujeme hranice údolím po E66 a před San Candido (Innichen) opět lovíme foťáky z báglů. Památník padlých v 1. sv. válce si malou zastávku jistě zaslouží. Ne všechny však zajímá neblahá historie a tak raději koukají po okolí a jistě vnímají tu proměnu okolních hor, ano italské Dolomity jsou na dosah. V Toblachu (Dobiacco) odbočujeme vlevo na SS51 a kolem Toblacher See (Lago di Dobbiaco) míříme do srdce Dolomit. Psát o této oblasti je pro mě vždy trošku dilema, mám zde na mysli místopisné názvy. Tento kus Evropy až někde k jezeru Garda patřil Rakousko-Uhersku a proto se lze dodnes setkat s mapami kde jsou oboujazyčné názvy. Inu pohnutá historie Apeninského poloostrova!!! Dnešní podoba Itálie není ani stoletá a proto ty problémy, jestli psát tak či tak. "
Tak pro dnešek Italsky milý čtenáři?", tak dobře budiž, nechme to dnes takto. Třitisícové Monte Cristallo lze při cestě do Cortiny d´Ampezzo objet zprava i zleva a dopoledne volíme druhou variantu směrem na Misurinu. Krátká zastávka u jezera jeví se nezbytností. Koukat totiž okolo za jízdy není dobrý nápad. Zastávka u jezera Misurina 1745m.n.m. jež svírají Monte Cristello zprava a Tre Cime zleva ubere pěkných pár mega v kartách našich foťáků!!! Je prostě OPRAVDU nač koukat!!! Já dnes nekoukám přes čočku foťáku, ale nasávám všechnu tu krásu do své paměti. Kontrast modré oblohy, zelených lesů se štíty hor je opravdovým relaxem. SR48 nás přivádí do Cortiny a nezbývá než se protrápit ucpaným městečkem. Drobná "otrava" je za námi a po pár km odbočujeme vlevo na SP638 jež nás přivádí na Passo Giau 2236m.n.m. Toto sedlo jsem před pár léty poprvé spatřil s přítelem Jirkou JVK a prostě mi učarovalo. Byl to tehdy můj první výlet do Dolomitů a víte jak to je, první holka to se prostě nezapomíná!!! Parkujeme v sedle pod štítem Ra Gusela a já, zatímco ostatní fotí, já si užívám okolí trošku nostalgicky a po svém. Po chvíli se hlásí chuť na kávičku a tak hledáme místo u stolu v restauraci horského hotelu (http://www.passogiau.it/). Tak zase po čtvrt roce pravé italské kafíčko!! Já si chtěla udělat i menší výšlap na úpatí hory, která se vypínala nad horským hotelem....vedl tam chodníček, ale bohužel, nenašel se žádný další, co by šel se mnou....a zdržovat sama jsem moc nechtěla. Zatáčky, zatáčky a zatáčky.......Tohle vlastně začalo už před Cortinou, a pokračuje i nadále. Kolem hřebene Nuvolau sjíždíme údolím do vesnice Colle Santa Lucia. V boční uličce zahlídnu místní malebný kostelík a tak činíme malou zastávku. Popadneme svačinu a jdeme se podívat. Kostelík je otevřený a tak můžeme nakouknout i dovnitř. Ovšem dnes je to hlavně o ježdění a tak se příliš nezdržujme a vyrážíme k srdci Dolomit, 3343 metrů vysoké Marmoladě. Zdolat vrchol, třeba jen lanovkou zdá se dnes nemožné, času je přece jen pomálu a tak vesnicí Malga Ciapela, kde je nástupní stanice kabinkové lanovky, jen projíždíme.
Kroutíme zatáčky až k Lago Fedaia, po hrázi přejedeme....než přejedeme, někteří zařvou do své helmy WOW...jednak je to krása na pohled a jednak to bylo mým tajným přáním se na jezero jet podívat....mám radost, že se i já mohu stát byť jen na malý okamžik malinkatou součástí této krásné přírody :-)..... k západnímu cípu jezera a parkujeme motorky pod lanovkou. Lanovka je taková lehce adrenalinová záležitost. V podstatě to jsou koše pro dvě osoby do kterých se naskakuje za jízdy a už si to frčíme pod vrchol Marmolady. Schválně říkám pod vrchol neb konečná stanice je ještě dosti daleko od vrcholu. Jsme zhruba ve výšce 2900 m.n.m. Nezbytné focení, taky nějakou tu koulovačku zažijeme neb to někomu nedá si uprostřed léta neužít sněhu...to jsi Ivi klidně mohl napsat, že jsem to tam řádila já....se za to nestydím : -) a asi nejvíc se kocháme pohledy do údolí k jezeru. Půlhodinka pod vrcholem uteče jako voda, trochu závidím těm, jež mají více času a tak jedou kabinkou z Malga Ciapela až na vrchol, ovšem my musíme už opět do sedel motocyklů. Dole u jezera zhltneme nějaký gáblík, já vyzkoušel tu jejich polentu v místní restauraci (no..............bez komentáře) a už si to mastíme do dalšího průsmyku. V Canazei doplníme palivo a přes Passo Pordoi 2239 m.n.m s nádhernými výhledy na Gruppo di Sella a malebnou Arrabu jedeme k dalšímu průsmyku Passo Falzarego 2105 m.n.m. Musím přiznat, že v tomto posledním sedle už mám těch zatáček docela dost! A já spíš měla dost těch výfukových plynů, které se valily z přetížených dodávek vlekoucích se přede mnou a které se mi prostě nedařilo na té zatáčkovité cestě předjet. I když přiznávám, že mnohem horší byl ten pocit, kdy mne při sjezdu z Passa předjel
cyklista :-) Je už pozdní odpoledne a ten kus cesty před námi mě popohání dál, proto se v posledním průsmyku zastavujme jen na napití a malé protažení ztuhlého těla. Naháním ostatní do sedel, přesto do Cortiny d´Ampezzo dojíždíme za soumraku a tak rychle hledáme nějaký otevřený obchůdek k doplnění zásob na večer. Cože sis to Jitko koupila za placky na ty zuby? No už bohužel nevím jak se jmenovaly, ale pravda byly s příchutí lékořice, takže by to mohlo být i na zuby, ale ty jistě máš na mysli to jak byly strašně tvrdé... No, byly mi trochu zklamáním, ale to se někdy nám mlsounům stává....každá zkušenost prostě něco stojí :-) Po malém hledání se nám to i daří a ač poslední kilometry do Obertilliachu jedeme hodně svižně, dojíždíme skoro za tmy. Dnes to tedy opravdu stálo za to!!!
Den 5-pátek 20.8.2010 Tahleta silnice Dölach-Passo Stalle-Rasun di Sotto mi prostě nedá klidně spát. Stále mě svádí mrška jedna k pokoření a tak nezbývá než se této utkvělé představy zbavit! : "Ivoši ty tam prostě musíš!!!" Začněme však popořádku. S krásným dnem nad hlavou a touto posedlostí scházím do jídelny na snídani, kde se čile diskutuje varianta jestli dnes Grossglockner ano či ne? Ještě chvíli nechávám tuhle demokracii proudit v oparu párečků a kávy a pak, samosebou demokraticky, ovšem s patřičným důrazem řku : "Dnes jedeme na Passo Stalle, pyramidy nad Terentem a pak Abbazia di Novacela!" Diskuze jako když utne, jiné cíle mizí v krku s posledními sousty párečků a po chvíli vyrážíme. Z Lienze po 108-ce a pak za Unterpeischlachem ostře doleva do kopce. Čekal jsem horší silnici, le tahle
ta cesta údolím říčky Schwarzach je parádní projížďkou. Zatáčky tak akorát, ne moc ostré abych tam musel kopat pořad jedničku jako na včerejším výletu a tak si jízdu užívám pořádnými doušky. Trochu jsem se nechal unést rychlostí a tak musím zpomalit. Ovšem není to na škodu, zaprvé vjíždíme do vesnice St. Jakob a za druhé v té pomalé jízdě si všímám otevřené zahrádky vedle hotelu. Zastávka je vítána a tak po chvíli do sebe ládujeme zmrzlinový pohár. Vládne náramná pohoda, tedy alespoň mě se to tak jeví, neb moje nadledvinky ještě asi nepřestaly pumpovat adrenalínek z předchozích kilometrů. Po chvilce povalování opět nasedáme a vyjíždíme do sedla. Hodně mi to zde připomíná Silvrettu, jen silnice je poněkud užší. S malou zastávkou u jezera Stallersse (N 46°53'23.48",E12°12'25.16") kde někteří staví na focení se pak všichni scházíme v průsmyku a foťáky opět nelení. Jsme tak zabráni do koukání po okolí, že když nasedneme na stroje a chceme odjet teprve pak si všímám závory a semaforu, který nás nepustí dál. Mrška se trochu schovával v mírné pravotočivé zatáčce a teprve nyní zjišťuji, že dolů můžeme až za půl hodiny. Inu na škodu to není a tak můžeme zevlovat po okolí. S blížící se zelenou přijíždí z italské strany pár desítek aut což mě ponouká opět nasednout a takticky stavím stroj vedle Yamahy FJR jednoho Němce jež objíždí stojící plechovkáře a staví se dopředu. Toto byl z jeho hlediska velice promyšlený tah jak poznávám vzápětí neb s přepnutím na zelenou jako by do něj kopl kůň a mizí za rohem v první zatáčce. No co Ti milý čtenáři budu nalhávat, jedu co můžu abych ho dostihl, a nádherná uzoučká silnice mi dovoluje vidět jej vždy o pár metrů pod sebou. Zatáčky jsou tak ostré a silnice tak strmá, že mám pocit jako bych měl tu jeho motorku stále pod balkonem. Jo je to tady jakási zmenšenina Stelvia jen asfalt je o několik tříd lepší, prostě koberec. Dýchám germánci na záda až dolů k Lago di Anterselva a pak na dlouhé rovince stavím a čekám s vytaženým foťákem na Jitku. Ta přijíždí po chvíli a když vidím její rozzářené oči, vím, že si to taky užila. Není-liž pravda Jitko? Je to pravda! Já sice nevyjela z pozice v předních řadách, ale i tak to byla jízda
mého života. Semafor tam nebyl jen tak pro nic za nic. Do protisměru totiž nikdo nejel a tak jsem si mohla vychutnat jízdu, bez ohledu na to, co mne čeká za rohem za překvapení. A ten sjezd z té mechové krásy přímo k modrému jezeru....no hned bych si to dala zpět....jen kdyby se nemuselo zase půl hodiny čekat :-) Bohužel, ne každý dnes z italské strany mohl pokořit toto sedlo a na zemi ležící motorkář o pár kilometrů dál nás zase staví pěkně na zem. Jen projíždíme okolo neb má kol sebe partu pomocníků, ale pocit to není příjemný, zvlášť když míjíme sanitku s majákem spěchající na pomoc. Trochu nás to rozhodí a tak par stovek metrů dál stavíme u pumpy trochu to ze sebe dostat a popovídat si. Je pěkný hic (letos tak vzácný) a tak upravujeme oblečení. Nálada je trochu skleslá a taky se v tom vedru nikomu nechce drápat do kopce nad Terentem k pyramidám, jak zjišťuji. Proto tuto část vypouštíme a už se těšíme na návštěvu Augustiánského kláštěra u městečka Varna. Těsně před nájezdem na dálnici odbočujeme vlevo a po chvilce jízdy dolů kopcem už klášterní vinice napovídají, že se blížíme k cíli (N 46° 44'36.81",E 11°38'56.55"). Abbazia di Novacela (německy - klášter Neustift ) má několik nej, mimo jiné i slavné vinné sklepy a v nich prvotřídní DOC - Sylvánské zelené a ty jejich klobásky. Promiň Jitko, jsem tak nechutně přízemní, jen na to nacpané panděro myslím, no snad bys teď mohla chvilku ty, než dožvýkám tu klobásovou ňamku ......ano, ano. Někteří se těšíme na umění a někteří na jídlo :-) Už si přesně nepamatuji, jak se mi podařilo narazit na Earthu na tento klášter, ale při příjezdu je mi jasné, že to vůbec nebyla chyba. Téměř 900 let stojí uprostřed vinic Jižního Tyrolska tento největší klášterní komplex celého Tyrolska. Ještě dnes tu žije 30 kanovníků, aby dohlíželi na tu
nejlepší barvu, vůni i chuť bílého vína zrajícího ve sklepích opatství. Také je jejich vinohrad tím nejsevernějším v Itálii. Po prvních krocích nás vítá klášterní bazilika postavená v barokním stylu. Uvnitř se konala výstava asi místního umělce, ale musím se přiznat, že mne zaujal hlavně interiér této stavby. Kolem vodotrysku, který je v tomto parném odpoledni hojně využíván k osvěžení pokračujeme na hlavní nádvoří ke studni z roku 1508. Je v renesančním slohu a v roce 1669 byla zapsána "Osmým divem světa". Za návštěvu pak jistě stál i klášterní kostel Santa Maria Assunta - barokní skvost tohoto opatství. Oč ovšem přichází naše zvědavé pohledy je zavřená klášterní zahrada, kterou jsme zahlédli při příjezdu z cesty nad klášterem a pak knihovna. Rozsahem prý zabírá 2 patra budovy a obsahuje na 65 tisíc výtisků. Nasyceni pohledy na umění se přece jen i my ostatní dostáváme ke klášterní restauraci. Nakonec i zde to bylo o silném prožitku. Ochutnali jsme nejen výbornou uzenou klobásu "Kaminwürzen" s křupavým "Schüttelbrotem", ale také na jemné plátky nakrájený špek - místní specialitu a kyselé okurky, což nám doporučila slečna servírka "Zo Slovenska". Joj to bylo fajn si tak vybírat na doporučení této milé a úpřimné obsluhy :-) Jistě, došlo i na skleničku Sylvánského zeleného. Ale to jsme si všichni jen tak symbolicky lízli....přece jen ještě jedeme ne? :-) Kousek od parkoviště nakoukneme do malé klášterní prodejničky, provoněné mýdlem a vonnými olejíčky a pak už nasedneme do sedel a vydáme se po SS49 zpět směrem přes Toblach do Obertilliachu. Po pár kilometrech míjíme zvláštní opevnění La Chiusa di Rio Pusteria. I když jsme na docela dost rušné cestě, za zastavení a vyfocení tato stavba z 12. století jistě stojí. "A pak jsme si tu cestu opravdu užili". Provoz byl šílený, něco jako když se půlka severní Evropy stěhuje k Jadranu. A někteří z naší skupinky měli opravdu smůlu. Jelikož jsem dostala možnost vzít na zpáteční cestu velitelské žezlo zase chvilku do svých rukou, byla to cesta klidná, až pomalá. O nějakém předjíždění nemohla být ani řeč, protože v koloně pro i proti na normální cestě se to prostě nedalo.
Já se aspoň kochala okolím, ale Ivo vzadu asi trpěl. No nechala jsem ho dusit ve vlastní šťávě, aby si chvíli mohl vyzkoušet jaké to je na zadních pozicích, když se musí poslouchat.....no a já to pak taky celý večer poslouchala.....a to jsem si ani neodvážila protestovat, že nás na rovince asi 20 km před cílem šíleně rychle předjel a ujel....ale konec dobrý, všechno dobré.....přece jen mi tu ženskou jízdu u večeře "co dům dal" odpustil a já jemu tu neukázněnost taky :-)
Den 6-sobota 21.8.2010 Ještě včera večer jsme se rozhodli a to tentokrát opravdu demokraticky, že tato noc zde bude poslední a vyjedeme zpátky do Česka o den dříve. Má to dva důvody. Nemusíme v jeden den ujet skoro 800 km a za druhé chceme po cestě navštívit dvě významná poutní místa v Rakousku. Ráno u snídaně sdělujeme naše rozhodnutí paní domácí, kterážto nám bleskově navýší cenu o pár Euro. Za její pohotovost by se nemusel stydět ani guvernér ČNB. Nechceme však protestovat, v podmínkách ubytování má prostě za tři noci o něco vyšší cenu a tak to respektujeme. Nějak se nám nechce do balení a tak to je důvod, že po 111-ce vyrážíme až s úderem 9-té, tentokrát vstříc vycházejícímu slunci. Fascinuje mě pohled na nádherné louky sevřené mezi horami a na nich jako zrnka máku rozsypané malé seníky, či salaše pro dobytek. I malinkatý kostelík, či spíše kaplička jako místo duchovního odpočinku se zde najde. Je to hodně charakteristické pro tuto turistickou oblast zvanou Lesachtal. Krátkou zastávku činíme v Maria Luggau, jež je svou polohou jakýmsi přirozeným centrem této destinace. Vesnice, sice maličká svou rozlohou, o to více však významná pro tuto oblast jako středobod náboženského života v okolí. Stavíme motorky přímo pod touto církevní stavbou (N 46°42'19.47", E12° 44'6.47")a jdeme si prohlídnout interiér. Škoda, že jsme si trochu nepřivstali a nenašli čas se kouknout i trochu kolem. Region si totiž zakládá na autentičnosti a měly by zde někde v okolí být staré dřevěné mlýny a trhy se zemědělskými produkty alá ruční výroba. Ovšem sobota dopoledne asi není právě ten správný den, kdy zde
tržiště funguje, jsme zde totiž úplně sami. Příště si to nesmíme nechat ujít!!! Sjíždíme do údolí řeky Gail jež nás doprovází přes Hermagor až k Arnoldsteinu a pak uhýbáme k Osschiacher See. Severní břeh jezera je se svými hotely a gasthauzy jako stvořený k malé zastávce a v Bodensdorfu na nás už jeden jakoby čeká s malou zahrádkou u cesty. Je něco po jedenácté, právě otevřeli a tak jsme dnes první hosté ještě svěžího číšníka. Káva a malé občerstvení je na stole coby dup. A tak u této malé siesty odkrývám ostatním plán další cesty. Škoda, že v tom plánu nebyla skulinka na malou zastávku u jezera. Bylo teploučko a malá přírodní koupel by se docela hodila...přece jen jsem trochu záviděla těm u vody :-) Nějakých 35 km v údolí další řeky Gurk se nachází stejnojmenná vesnice jejíž dominantou je Gurkský Dóm (N 46°52'30.03", E14°17'30.92").Těch pár kilometrů po svačince uplyne jako voda kol které jedeme a už zdáli vidíme mohutné západní věže průčelí trojlodní románské baziliky. Parkujeme takřka pod věžemi a chce se mi říci :"Kde jste vy všichni cestovatelé a turisté?" Je zde zaparkováno všehovšudy 5 aut a pár lidí sedí v přilehlé hospůdce, což ovšem pro nás jeví se jako fajn možnost si vše v klidu prohlídnout. Vcházíme bočním vchodem do parku, který je součástí přilehlého kláštera a sem taky směřují naše první kroky. Procházíme areálem až na nádvoří a z oken se k nám linou tóny houslí. Zřejmě se zde koná nějaký koncert či alespoň generální zkouška a tak můžeme bloumat areálem za doprovodu stylové hudby. Většina dveří je však bez průvodce pro nás nedobytná, a tak si jen projdeme labyrintem chodeb a parková cestička nás přivede až k bráně baziliky. Průčelí stavby jakoby nás vedlo staletími a je zřetelně vidět jak si zde jednotlivé stavební slohy podávají ruce. Ach jo, ach jo. Jitka vidí, že jsem už v rozpacích, no jo, ale když já tohle fakt nemám rád!!!!
Popsal bych to asi takto : "Zacloním si oči proti slunci tak abych neviděl věže a mám tady rázem pozdně románskou baziliku s lehkými prvky gotiky a nechám se unášet 12. stoletím. A pak bum!!! Sluníčko se schová za mrak a vidím věže!!! Rázem jsem o 3 století dále a tohle já nějak těžko skousávám!!!" No nic naplat jdeme dovnitř. Krypty!! To je něco pro mě a tady je jedna z nejtajemnějších a tak se ženu do podzemí baziliky. Tady člověk zapomíná na čas a zjistí jak je maličký proti té mase kamení nad hlavou. Zdejší krypta má sto sloupů a v jejich přítmí si připadám jako v temném lese. Krypta Sv. Hemmy (Ema), patronky Korutan jen podtrhuje atmosféru místa. Jde taky o patronku šťastných porodů, očních chorob a nemocí - jak je patrno z desítek lístečků věřících má spoustu práce i dlouho po smrti. Vracíme se zpátky do hlavní lodě dómu. Dominantou je obrovský hlavní oltář s množstvím postav a hlaviček andělů a mistrovským dílem je i oltář s křížem ulitý z 18 tun olova. Ovšem všechny detaily interiéru by byly na samostatný článek a snad tedy už jen zmíním krásné řezbářské práce starých Mistrů. Prohlídka se nám docela protáhla a než se znovu vybatolíme na cestu, blíží se třetí odpolední hodina. Je docela horko, až je to i lehce nepříjemné. Balíme nadbytečné oblečení a vyrážíme dále směrem k cíli dnešního tripu městečku Mariazell. Zde bychom měli vyhledat nějaké bydlení a dle času i prozkoumat okolí. Nějak nám dnes nezbyl čas na oběd, možná to a taky i horko udělalo své a tak k Mariazell dojíždíme docela vyčerpaní a unavení. Jejda to bylo trápení. Ještě na odpočívadle na dálnici jsem byla plná elánu. Všichni se po svačince natáhli a já ještě pořád poskakovala s mapou a zjišťovala, kudy tudy povede naše cesta. Pak ale Ivo nasadil časově úsporný program, tzn. přesun bez zastávky a to jsem už nezvládala. Nejen že jsem potřebovala ulevit si od té vody, co jsem na poslední zastávce vypila, ale taky jsem měla úplně ztvrdlé ruce i záda. No když jsem už se zatnutýma zubama dorazila s ostatními do cíle, měla jsem 100 chutí praštit motorkou do první příkopy a zapomenout na to kde jsem. Naštěstí, mám kolem sebe silné chlapy o které se dá opřít a nakonec i zvládnout každou situaci. Děkuji, pro tentokrát ještě nekončím !!!!! :)
Dalo by se říci, že jsme toho opravdu všichni měli plné zuby a tady nám určitě pomohl Sv. Kryštof, patron všech motoristů. Je vidět, že i nad motorkáři drží ochranou ruku. Takhle pozdě k večeru jsem si už trochu zoufal, místo k ubytování nebylo a chytli jsme se až na čtvrtý pokus u paní Tröstl kousek za Sv.Sebastianem. Měli jsme opravdu štěstí, že měla přesně tolik volného místa, kolik jsme potřebovali.
Den 7-neděle 22.8.2010 V hospůdce u Schneidrů jsme nad dobrou krmí ukončili včerejší putování. Klasický řízek s bramborem splnil přesně ty představy jež jsem do něj vkládal ještě dřív, než mi jej donesli na stůl. Zvedající se náladičku u stolu lze vyjádřit jako klasickou matematickou přímou úměrnost. Čím vice vypito, tím více stoupá nálada a tak zpáteční cesta k penzionu dá se snad říci, proběhla skoro v euforii. Ráno ovšem mění se přímá úměra v nepřímou a vstávání je pro někoho těžší. Co myslíš milý čtenáři, kdo že z lože těžce své kosti uváděl do pohotovostní polohy??? Vracíme se kousek po silnici č.20 zpátky do centra Mariazell a parkujeme poblíž baziliky. Tu podívanou přece nemůžeme opomenout! Možná nejznámější poutní místo Rakouska nás vítá krásným počasím a tak prohlídka nemá chybu. Rekonstrukce Dómu skončila před třemi lety a je vidět, že vše září novotou. Opět se zde míchají stavební styly a původní gotika je snad nejvíce patrna na hlavní střední věži. Pozdější dostavby v barokním stylu ovšem nyní dominují jak zvenčí tak i v interiéru. Je neděle dopoledne a tak se zde pomalu kupí dav lidí mířící na mši, a proto se zde snažíme příliš nepřekážet, motorkářské hadry nejsou právě ve svátečním dopoledni tím správným oděním. Mám dojem, že by to chtělo jiný termín k důkladné prohlídce
neb lidí stále přibývá a tak musíme zrychlit. Jitka má baroko v oblibě a tak mizí někde v útrobách baziliky. Všech dvanáct barokních kaplí s oltáři po obvodě, hlavní oltář, sochařská výzdoba okolo varhan i stropů a kupole nad křížením transeptu s hlavní lodí jsou silná lákadla a tak myslím, že se hned tak neobjeví. Proto si jdu prohlídnout opět exteriér a hlavně centrální gotickou věž. Zhruba po hodince se zase všichni sejdeme u motorek a vyjíždíme opět po 20-ce směrem na Lilienfeld. Už asi po třetí jedeme po silnici plné jemného stěrku, včera to byly zase olejové skvrny a tak zde v okolí tohoto poutního místa máme asi trochu smůlu na kvalitu asfaltu, ale asi to zde není pravidlem, ostatní motorkáři si ježdění v místě vždy moc chválili. Za necelou hodinku činíme poslední zastávku naší týdenní anabáze. Cisterciácký klášter v Lilienfeldu (N 48°0'45.89",E 15°35'53.25") stojí kousek napravo od hlavní silnice a jeho historie výstavby se datuje do doby románské někde k r.1202. Všude pusto a prázdno, městečko už dýchá ospale po nědělním obědě, a jediná činnost v okolí je příjezd sanitky na nádvoří opatství, kde už stojí policie a něco zde řeší. Nás ovšem přehlížejí a tak jdeme dále do útrob kláštera. Dominantou je kostel, svými rozměry největší v Rakousku. Nádherným portálem vstupujeme do interiéru a zde mě opět uchvátí kombinace černého mramoru a zlaté výzdoby. Zdá se mi, že toto je asi nepřekonatelné co se barevných kombinací týče. Alespoň na mě to tak působí a je mi zde příjemně, pokud se to takhle dá říci. Hlavní oltář z černého mramoru a varhany oproti tvoří harmonický celek.Taky gotické klenby nejsou nijak přezdobeny a jsou jasně patrné, což na mě působí určitou lehkostí. Oproti předchozí bazilice je to tady přesně opačně a moc se mi zde líbí ta atmosféra ticha a důstojnosti. Jako by se na okamžik zastavil čas a vyzval
mě k usednutí, zamyšlení a pokání. Přesně to i činím usedajíc do lavice. Tyhle okamžiky, kdy jste sami se sebou, můžete se na chvíli oprostit od dnešní uspěchané doby a na pár minut imaginárně zastavit ručičky hodin jsou stále vzácnější. Díky za ně!!! Prohlídka interiéru je u konce a tak se ještě chvíli touláme po nádvoří kláštera, okukujeme stovky pstruhů v bazénu jimž zdejší mniši uměle přehradili potok tekoucí kolem a trochu litujeme, že ostatní prostory opatství včetně kapituly, křížové chodby a dalších zajímavostí nejsou dostupny. Tak snad někdy příště!! Zbytek cesty k domovu už je ohraná písnička a zmínit snad lze jen krátké zastávky na rozlučku s kamarády.
Tak zase někdy na shledanou přátelé!!!!
