1.
K tajemnému jezeru
Prášily – U Prášil, rozc. 0,5 km – Prášilské jezero 4,5 km – Liščí díra, rozc. 5,5 km – Slunečná, rozc. 6,5 km – Prášily 9 km V 50. letech 20. stol. byla populární písnička o jednom mladém cestáři, který žil „na silnici do Prášil“. V té době už známá šumavská obec ležela v hraničním prostoru a pustit se sem znamenalo vyřídit si předem propustku. Také místní lidé, kteří „udrželi“ svoji obec (na rozdíl od vsí, které posloužily jako cíle při ostrých střelbách), měli život trochu složitější. Při pohledu na půvabný kus nedotčené šumavské přírody se ale nedivme, že starousedlíci zůstávali, byť jim život v odlehlých končinách přinášel komplikace. Nepříliš náročný výlet nás zavede k tajemnému Prášilskému jezeru ukrytému na severním úbočí masivu Poledníku. Cestu doporučujeme především pěším turistům, úsek směrem vzhůru na kole není sjízdný. naše tipy Prostor, ve kterém leží obec Prášily**, zůstával až do konce 17. stol. Prášily – pohraniční obec, rozrůstající se centrum turistického prakticky neobydlený – jižní hranici ruchu, výchozí místo k Prášiltrvalého osídlení tvořila řeka Křeskému jezeru a Poledníku. melná. Horským sedlem mezi Plesnou horou a Ždánidly vedla ovšem Prášilské jezero – jedno z nejtajemnějších šumavských jezer prastará obchodní Hartmanická (též opředené mnoha pověstmi. Česká nebo Vintířova) stezka. Od konce 17. stol. tady sedláci z okolních králováckých rychet vyháněli dobytek na lesní pastvu, skláři z Javorné pálili popel pro výrobu potaše a možná tu působili i smolaři a uhlíři. Od začátku 18. stol. se začínají rozvíjet zemědělské osady a po r. 1732 je uvedena do provozu první sklárna v prostoru Hůrek. V r. 1749 koupil rozsáhlé panství od knížete Jindřicha Pavla Mansfelda příslušník sklářské rodiny Lorenz Gattermayer. Do r. 1757 nechal postavit čtyři nové hutě. Podnikání ale jednoduché nebylo. Sedláci okolních králováckých rychet protestovali proti prodeji území, na kterém měli stará práva, ohroženi se cítili být i skláři z Javorné. První sklárnu Gattermayerovi dokonce krátce po jejím postavení zbořili. Nepříznivý vliv měla i špatná hospodářská situace celé země, způsobená nejprve válkami o španělské dědictví a posléze i válkou sed-
16
Archeopark Keltoi v Prášilech
miletou. Současně s výstavbou skláren vzniká u tzv. Dolní huti budoucí obec – v r. 1751 tady stály již tři obytné domy, pivovar, řeznictví s krámem, mlýn s pilou a dvě výrobny potaše. Souběžně s Horní hutí byly následujícího roku postaveny další tři domy a v r. 1756 soukromá kaple. Farář z Dobré Vody nepovolil kapli zvon, a tak bohoslužby, které sloužil mnich z kapucínského kláštera v Sušici, byly ohlašovány výstřelem z pistole! V r. 1766 se tady začaly konat bohoslužby pro veřejnost. Po postavení nového kostela v letech 1802–03 se z původní kaple stala hospoda U tetřeva. Obec se zprvu nazývala Gattermayerova huť, ale po úpadku původního majitele (Gattermayer se zadlužil, ručitelem mu byl hrabě Kinský, který v r. 1763 panství také koupil) byla v r. 1766 úředně pojmenována Stubenbach. České jméno Prášily pak je odvozováno od toho, že obec bývala pokryta prachem ze stoup a brusíren. Kinský, mj. předseda Českého obchodního kolegia, orientoval prášilské hutě na výrobu zrcadlového skla – to posílal do svých severočeských podniků jako polotovar k výrobě zrcadel. V r. 1744 postavil Kinský novou huť specializovanou na výrobu tzv. židovských zrcátek. Po jeho smrti zdědil panství jeho synovec Filip Kinský – postavil další objekty a ze severu Čech sem poslal 132 odborníků. V r. 1798 koupili panství s výjimkou sklářských provozů Schwarzenberkové. Ti se zaměřovali především na obchod se dřevem a na prášilském panství postavili r. 1800 tzv. Vchynicko-tetovský kanál (viz str. 41–42), umožňující rozsáhlé plavení dřeva – až do Vltavy a do Prahy. Tím vytvořili další pracovní příležitosti, v okolí Prášil vznikaly i nové 17
dřevařské osady (Horní a Dolní Ždánidla, Nová Studnice). V r. 1809 byly Prášily vyrabovány zběhy z napoleonských válek, upadal obchod se sklem. V r. 1818 Kinský uhasil Horní a o šest let později Dolní huť. Sklářské objekty odkoupil Schwarzenberk a tím prášilské sklářství skončilo. V r. 1819 koupil areál brusíren Jan Kašpar Eggert a zahájil výrobu ručního papíru. Papírna, zásobující i prezidentskou kancelář, vyhořela v noci z 31. 5. na 1. 6. 1933. Za první republiky byly Prášily významným střediskem turistiky – Klub českých turistů tady postavil chatu a koupaliště. Po r. 1945 bylo odsunuto německé obyvatelstvo, ale Prášily nebyly dosídleny, zůstali jen hajní a lesní dělníci. Na konci 50. let vznikl rozsáhlý Vojenský výcvikový prostor Dobrá Voda s několika střelnicemi. Z obce, která do r. 1945 patřila k největším katastrálním celkům v republice, zůstalo jen „jádro“, okolní osady byly rozstříleny. Od r. 1951 tady navíc panoval přísný hraniční režim. V 70. letech se uvažovalo o úplné likvidaci obce, ale po petici, podepsané všemi zdejšími obyvateli, byly Prášily zachovány. Cizí osoby se sem dostaly jen na propustky, pohyb mezi obcí a vnitrozemím omezovaly ostré střelby – to byla přístupová silnice uzavřena. Obec ovšem žila svým životem – v 60. letech tady bydlelo víc lidí než dnes, autobus do Sušice jezdil ve všední den čtyřikrát tam a zpět, o sobotách a nedělích dvakrát. Po listopadu 1989 začaly Prášily objevovat i „okolní svět“. Obec se stala hojně navštěvovaným turistickým centrem, postupně zde vyrostla různá ubytovací zařízení, byly zde otevřeny restaurace, informační centrum a v nedávné době zde dokonce vyrostla menší botanická zahrada doplněná četnými uměleckými díly vytvořenými ze dřeva či kamene. Při silnici na Železnou Rudu můžeme též navštívit Archeopark Keltoi, seznamující nás se životem Keltů na zdejším území. Na jaře r. 2008 však bohužel jeden z objektů vyhořel. Pokud jsme se do Prášil dopravili vlastním vozem, 18
Prášilské jezero
doporučujeme zaparkovat před obcí, na placeném parkovišti u silnice na Srní. Od parkoviště sejdeme po silničce z kopce směrem k obci a po chvíli proti nám přichází červená značka, která uhýbá vlevo na širokou lesní cestu. My půjdeme za ní. Z obce vyrazíme po červené turistické značce po silnici směrem na Srní, která po chvíli odbočuje doprava na širokou lesní cestu. Ze širší cesty odbočíme vlevo, vystoupáme na horskou louku, kde si určitě všimneme zajímavých kamenných stavbiček, které od této chvíle budou lemovat skoro celou cestu až k jezeru. Po chvíli se opět vnoříme do lesa, míjíme balvany porostlé lišejníkem, tajemný svět ve svahu nad Jezerním potokem jako by předurčoval všechna tajemství, spojená s Prášilským jezerem, ke kterému se blížíme. Prášilské jezero*** je ledovcového původu a rozlévá se na ploše 3,7 ha v typickém žulovém a rulovém karu, na svazích Poledníku v nadmořské výšce 1 080 m, v I. zóně NP. Jezero je hrazeno 9 m vysokým valem žulových balvanů a dvěma staršími morénovými valy, dosahuje hloubky až 15 m. Nad ním se vypíná 150 m vysoká stěna, smrkové porosty jsou znatelně prořídlé po vichřici v r. 1989. Kamenný pomník na hrázi připomíná tragickou smrt studenta Ottokara Kareise, který se tu utopil v r. 1927. Stůl a lavičky přímo u jezera lákají k menšímu odpočinku, u turistického rozcestí je i informační tabule. Kolem jezera se určitě nebudeme toulat v noci. Ne každý z poutníků vyvázl od uhrančivé tmavé hladiny jen s leknutím jako respektovaný král pašeráků, zvaný Tabákový Petr. S pašovaným brazilským tabákem tudy o půlnoci obcházel stráže „financů“. Z jezera se ozývalo sténání a pláč, 19
chlap se hrůzou nemohl pohnout z místa. Nad hladinou se lesklo na tisíce světel, z hloubky se nořili duchové a v jejich středu krásná zlatovlasá jezerní panna, zpívající dojemné písně. Když dozpívala, světla pohasla a duchové se vrátili do jezera. Od té doby se Tabákový Petr vyhýbal jezeru velkým obloukem. Teskné zvuky připomínají i tragédii jedné lásky. Do Prášil jezdil syn pražského obchodníka se sklem. Mladík se zamiloval do jedné chudé Pomník Ottokara Kareise u Prášilského jezera dívky z dřevařské chalupy. Po roce přišla na svět dceruška, a tak chtěl šťastný mládenec potvrdit otcovství i před oltářem. Jeho rodiče se ale těšili na bohatou nevěstu a odmítli dát požehnání. Zapuzený syn se vrátil zpátky do Prášil, společně s milovanou dívkou oplakali svůj osud a pak se i s děckem vrhli do Prášilského jezera. Nedlouho po nich ukončil svůj život ve vlnách jezera i utrápený starý dřevař. Společně prý teď pobývají na jezerním dně, o půlnoci vycházejí z hrobu a daleko do kraje zní jejich teskný pláč… Obracíme se zády k vodní ploše, která i za slunečného letního dne dokáže v člověku probudit kousek nostalgie, mezi kameny sestupujeme k lavičkám a přístřešku s informacemi o velkorysém programu (a pomoci nadace FACE) zalesňování Šumavy, kdy méně odolné monokultury by měly být nahrazeny smíšeným lesem, vysazují se druhy smrků se schopností přežít v drsnějších podmínkách atd. – nechme si zajímavý a životně důležitý postup vysvětlit prostřednictvím odborníků (informace přímo v terénu jsou poměrně podrobné a nacházíme je na více místech). Scházíme k rozcestí Liščí díry , v nadmořské výšce 993 m, kde stávala schwarzenberská hájovna. Tady opouštíme červenou značku (jednou z variant je ovšem pokračování po červené k Poledníku) a po značce zelené scházíme po lesní silničce k dalšímu rozcestí Slunečná, kde se napojujeme na žlutou turistickou značku. Pohodlnou silničkou mírně klesáme k silnici v místech někdejší osady Gruberg a autobusové zastávce (Slunečná), poblíž je i parkoviště. Vlevo po silnici se vracíme do Prášil.
20
2.
Za výhledem na Polední horu
Prášily – Gruberg 1 km – Slunečná, rozc. 2,5 km – Liščí díra, rozc. 4 km – Předěl 6,5 km – Poledník, odb. 7 km – na vrchol a zpět 8 km – Javoří slať 11,5 km – Javoří Pila, rozc. 14 km – Za Oblíkem, rozc. 16,5 km – býv. Nová Studnice 20 km – Slunečná, rozc. 22,5 km – Gruberg 23,5 km
Nedaleko bavorské hranice vypíná se vrch (1 315 m) Poledník, dříve též zvaný Polední hora, vyhledávané místo s vynikajícím výhledem, umocněným rozhlednou nevšedního tvaru (původně vojenský objekt). Výstup na vrchol v popsaném směru je pohodlný. Úsek od rozcestí Polední hora k rozcestí Tmavý potok (Javoří Pila) je přístupný pouze od 1. 7. do 30. 9. z důvodů ochrany hnízdiště tetřevů. Výlet vede celý po asfaltových cestách (mimo úseku Nová Studnice – Slunečná samoty), doporučujeme ho jak cyklistům, tak běžkařům. Ti však musí počítat s tím, že v horních partiích u Poledníku se neupravují stopy. naše tipy Od parkoviště na Slunečné u Prášil (viz str. 16–17), kde je i zastávka Prášily – rozvíjející se turistické letovisko. autobusu, se pustíme po žluté turistické značce, sledující zprvu krátce Poledník – hora s přístupnou rozhlednou. silnici a pak odbočující vpravo zpevněnou komunikací (zákaz vjezdu, Javoří pila – romantické místo v údolí Javořího potoka. závora) údolím Jezerního potoka. Nacházíme se v místech, kde bývalo poměrně husté osídlení. Zdejší osada se nazývala Gruberg, název Slunečná se užívá nevhodně, osada tohoto jména ležela jižněji (Sonnberg), do místního „trojlístku“ patřily ještě tzv. Sluneční samoty (Stadler Sonnberg), ležící východněji. Všechny
21
tyto osady byly zlikvidovány po vzniku vojenského prostoru a tankové střelnice. Pohodlná cesta nás přivádí na rozcestí – žlutá značka odbočuje vlevo a stoupá strmě přes bývalou střelnici, my sledujeme zelenou turistickou značku k rozcestí Liščí díry (obráceným směrem jsme tudy prošli na výletě „K tajemnému jezeru“). Tady se k nám připojuje červená turistická značka od Prášilského jezera. Pokračujeme přímo údolím Jezerního potoka po silničce, která místy trochu strměji stoupá až na Předěl (1 234 m), do sedla mezi Poledníkem a Jelením hřbetem. Vlevo odbočuje zelená značka, lyžařská a cyklistická trasa směr Javoří Pila
Prášily – botanická zahrada
a Nová Studnice. My pokračujeme za mírného stoupání pohodlně k odbočce na vrchol Poledníku. Poledník*** (1 315 m) je rulový vrchol, který zůstával vždy stranou důležitých obchodních cest, na rozdíl od blízkých Ždánidel, kudy procházely významné stezky. Nedaleko odtud vedla z Bavorska do Srní jen tzv. stará bavorská cesta. Hodně to tady fouká, proto tu rostou jen smrky a pokroucené jeřáby. Díky odloučenosti tohoto území zde našel útočiště kriticky ohrožený tetřev hlušec. U vrcholu Polední hory stála chata Na Tokáni, ve které se scházívali střelci domácí i cizí jako hosté knížete pána. Široký tetřeví ocas patřil k nejoblíbenějším trofejím. Traduje se příběh o jednom vychloubačném berlínském lovci, kterého hajní za trest několik hodin povodili mezi vývraty a močály, až se konečně ozvalo tetřeví tokání. Natěšený host vystřelil a z větve sletěla krůta, přivázaná ke stromu provázkem… Na konci 60. let 20. stol. tady vznikl areál, sloužící armádě jako základna protivzdušné obrany a odposlechová stanice. Po r. 1990 vojáci zařízení opustili, nevzhledné objekty byly zbořeny a zůstala jen věž, přebudovaná na rozhlednu. Na její 37 m vysoký vrchol vede 227 schodů, u její paty vyrostl srub se dvěma místnostmi sloužícími jako kiosek (občerstvení), je zde atrium s krbem, stoly a lavičkami. Věž byla slavnostně otevřena 18. 7. 1998, využívá se i k příležitostným výstavám. Vyhlídková věž na Poledníku nabízí dnes nejhezčí šumavský rozhled** – za jasného počasí spatříme Alpy i střední Čechy. Vrátíme se zpět k rozcestí pod vrcholem (1 291 m), odkud v sezóně 22
23
Rozhledna na Poledníku
můžeme po asfaltové silničce zamířit k Javoří slati. Stále klesáme do údolí Javořího potoka. Javoří slať má rozlohu 22 ha, na ni navazují další slatě v turisticky nepřístupné části, prostírající se podél hranic a Roklanského potoka až za Medvědí horu. Tato část tvoří nejcennější oblast národního parku, přes pestrost přírodních forem se pro ni často užívá souhrnný název Modravské slatě. O možnostech alespoň částečného turistického zpřístupnění této části Šumavy se vedou dlouholeté debaty. Tajemná místa mají své příběhy bez konce, bez vysvětlení. Literární historiky dlouhé roky vábila záhada spojená se zmizením dramatika Emanuela Bozděcha. Nešťastný spisovatel byl naposledy spatřen na Rokytecké slati, v jejíchž hlubinách zřejmě našel svůj hrob… Další cestu lemují porosty kleče a břízy, provází nás bublání Javořího potoka. Procházíme místem, kde stávala velká rota pohraniční stráže. Vznikla v 50. letech minulého století a fungovala až do r. 1989. Protože se nacházela za „dráty“, sama byla obehnána jejich další řadou. Většina budov byla stržena koncem století, jediná dnes slouží NP (bývalé stáje), jednoduchý přístřešek pak turistům. Připomínkou je i kámen s nápisem „Neprojdou“. Údolí se rozšiřuje u soutoku Javořího a Tmavého potoka, kde je i turistické rozcestí u Javoří Pily. Je to nádherné místo***, před námi se prostírají tajuplná vrchovištní rašeliniště a nejcennější části Šumavy (Modravské slatě viz str. 44). Stolek s lavičkami vybízí k odpočinku. Javoří Pila (Ahornsäge) se nazývala hájovna a pila na cestě z Modravy 24
do Prášil. Po ukončení provozu pily zde začátkem 20. stol. fungoval oblíbený ubytovací hostinec U tetřeva. Tady opouštíme půvabné údolí a stoupáme po modré turistické značce po silničce nad Tmavým potokem, lesem dospějeme na rozcestí Za Oblíkem (1 145 m). Žlutá odbočka odtud vede vpravo na vymýcený vrchol Oblík (1 226 m) s kruhovým výhledem. Pokračujeme stále po modré značce k Vaňkově cestě – bývala tu důležitá křižovatka komunikací z Bavorska na Prášily, Srní a Modravu. Mírně stoupáme po asfaltové komunikaci, zleva se k nám připojuje štěrková silnička od Poledníku. Následuje klesání k hezkému vyhlídkovému místu s lavičkami – otvírá se odtud panoramatický výhled* k severu a severovýchodu na Srní a Kašperské Hory s Kašperkem v pozadí. Na rozcestí Pod Jezerním hřbetem se k nám zprava přidává žlutá turistická značka. Silnička, na které stojíme, byla před lety jediným spojením mezi obcemi Prášily a Modrava. Klesáme po ní do Nové Studnice (Neubrunn, viz str. 34) – vlevo můžeme odbočit (20 m) k Zelenohorské vyhlídce** s lavičkami a vyznačeným panoramatem. Vpravo odbočuje lyžařská cesta do Srní. Z rozcestí klesá modrá značka po silničce k Velkému Boru (2 km, parkoviště, aut. zast. – tudy doporučujeme pokračovat cyklistům), my se pustíme vlevo po žluté do prostoru bývalé střelnice. V zájmu vlastní bezpečnosti (možný výskyt munice) se držíme cesty, která se stáčí mírně vlevo a strmě klesá do míst někdejší osady. Jsme na známém místě (tudy jsme procházeli údolím Jezerního potoka k Poledníku) – vpravo pohodlnou komunikací pokračujeme k silnici. V minulosti tady stávala osada Gruberg. V dubnu r. 1945 se tu utkaly jednotky přicházející americké armády s německými junkery. Na parkovišti (u aut. zast.), případně v Prášilech (vlevo po silnici) náš výlet končí. Rozcestí Velký Bor
25
Poledník: betonová rozhledna, 1315 m n. m. (přístup v sezóně, květen–říjen, červenec,srpen denně 10–18 h, ostatní měsíce denně, 10–16 h) Sedlo: dřevěná rozhledna, 902 m (plánované otevření v létě 2008) Stráž: kaple Anděla Strážce, 552 m n. m. Svatobor: kamenná rozhledna a chata s restaurací, 845 m n. m. (přístup celoročně, červen–srpen denně 10–20 h, ostatní měsíce víkendy 11–18 h)
Divadla, kina a ostatní kulturní zařízení Kašperské Hory: kino, Baarova 132 Sušice: kino, Havlíčkova 9 Zdíkov: kino Máj, Zdíkov 260
Hrady, zámky, muzea a galerie
Naučná stezka u Chalupské slati
Naučná stezka Povydří: 7,5 km (Antýgl – Čeňkova Pila) Naučná stezka sv. Vintíře: (Gsenget – Prášily – Březník – Dobrá Voda – Mouřenec) Naučná stezkaVchynick-tetovský plavební kanál: 7 km (Rechle – Antýgl – Rokyta – Hauswaldská kaple – Rozvodna – Sekerský potok – Sedlo – Vodní zámek) Proměna horské smrčiny: zážitková stezka věnovaná vzniku nové generace šumavského lesa v okolí Březníku a Modravy Stezka odpočinku a poznání: 4 km, naučná stezka v okolí Srní Tříjezerní slať: krátká naučná stezka k nejvýše položenému rašeliništi na Šumavě
Annín: Sklárna a brusírna skla, Annín 66 (376593381, sklarna.
[email protected], prohlídka brusírny PO–PÁ na objednávku) Březník: Informační středisko NP Březník v objektu Schwarzenberské hájovny (expozice přírody a galerie Karla Klostermanna) Čeňkova Pila: Vodní elektrárna – expozice (378001111, květen–červen, září–říjen ST, SO 9–16, červenec–srpen ÚT–NE 9–16) Dobrá Voda u Hartmanic: Muzeum Dr. Šimona Adlera (kultura
Rozhledny
Borová Lada: vyhlídka 1068 m n. m. (volný přístup,výhled jen velmi omezený) Javorník: kamenná rozhledna, 1089 m n. m. (přístup v sezóně, květen–listopad) Jezerní slať: dřevěná rozhledna, 1060 m n. m. (přístup celoročně, volně) Churáňov: skokanský můstek, 1100 m n. m. (kvůli značné schátralosti nepřístupný!) 152
Pohled na Svatobor od Svojšic
153
