Psychosociální následky týraných dětí a úloha OSPODu při jejich zvládání

Jabok – Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická

Absolventská práce Lukáš Blaţek

Psychosociální následky týraných dětí a úloha OSPODu při jejich zvládání

Katedra: Sociálně pedagogická Vedoucí práce: PhDr. Vladimír Mašát 2015

3

Prohlášení 1. Prohlašuji, ţe jsem absolventskou práci Psychosociální následky týraných dětí a úloha OSPODu při jejich zvládání zpracoval samostatně a výhradně s pouţitím uvedených pramenů a literatury. 2. Tuto práci nepředkládám k obhajobě na jiné škole. 3. Souhlasím s tím, aby uvedená práce byla pro studijní účely zpřístupněna dalším osobám nebo institucím prostřednictvím Knihovny Jabok a v elektronické podobě prostřednictvím IS Jabok.

Lukáš Blaţek

V Praze dne 27.4.2015

Toto dílo je licencováno pod licencí Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika licencí. Pro zobrazení kopie této licence, navštivte http://creativecommons.org/licenses/by-ncnd/3.0/cz/ nebo pošlete dopis na adresu: Creative Commons, 171 Second Street, Suite 300, San Francisco, California, 94105, USA.

4

ANOTACE Tato závěrečná práce se zabývá Psychosociálními následky týraných dětí. Cílem této práce je popsat, jaké jsou psychosociální následky dětí a jaká můţe být úloha OSPODu při jejich zvládání. Text se zabývá mnoha termíny, které se vztahují k této problematice. Zmiňuje pojmy

týrání,

psychosociálních

následků,

druhy

týrání,

problémy

týraných

a zneuţívaných dětí a také obranné reakce. Tato práce Vám obecně představí základní rozdělení týrání dětí, jaké mohou být problémy těchto dětí a okrajově Vás seznámí s prací OSPODu. V praktické části jsou představeny tři skutečné kazuistiky, které zahrnují případy týraných dětí, s konkrétními psychosociálními následky a metodami postupu OSPODu v těchto případech. V posledních řádcích Vás má práce seznámí se závěry, ke kterým jsem došel. KLÍČOVÁ SLOVA Děti, týrání dětí, psychosociální následky, syndrom CAN, problémy dětí, OSPOD

5

SUMMARY The topic of the final thesis is the Psychosocial consequences of abused children. The goal of this thesis is describe the psychosocial consequences of children and the role of OSPOD dealing with them. The text deals with many terms that relate to this topic. It mentions terms maltreatment, psychosocial consequences, kinds of maltreatment, problems of abused children, and defensive reactions. This work will generally introduce the basic division of child maltreatment, what may be problems of these children and marginally describe you the role of OSPOD. In the practical part there are presented three real case studies, include cases of

child maltreatment, with specific psychosocial consequences and

methods of OSPOD procedure in these cases. At the last lines of my work I present you my conclusions, I have reached. Key words Childs, childs maltreatment, psychosocial consequences, syndrome CAN, problems of children, OSPOD

6

PODĚKOVÁNÍ Mé poděkování patří především PhDr. Vladimíru Mašátovi za odborné vedení práce a za všechny věcné připomínky, cenné rady, zkušenosti a vstřícný přístup. Dále chci poděkovat svým rodičům za podporu a trpělivost, kterou se mnou měli při psaní této práce i po celou dobu studia.

7

OBSAH Úvod ........................................................................................................................ 9 1. Syndrom CAN.............................................................................................. 11 1.1 Prevence syndromu CAN ........................................................................ 12 2. Druhy týrání ................................................................................................ 15 2.1 Tělesné týrání .......................................................................................... 15 2.2 Psychické a emocionální týrání dětí ........................................................ 16 2.3 Zanedbávání ............................................................................................ 18 2.4 Sexuální zneuţívání ................................................................................. 20 2.5 Komerční sexualizované zneuţívání dětí ................................................ 23 2.5.1 Obchodování s dětmi ........................................................................ 23 2.5.2 Tipy obchodu s dětmi ....................................................................... 25 2.5.3 Dětská prostituce .............................................................................. 27 2.5.4 Dětská pornografie ........................................................................... 28 2.5.5 Boj proti obchodu s dětmi ................................................................ 29 2.6 Zvláštní formy týrání dětí ........................................................................ 31 2.6.1 Münchhausenův syndrom................................................................. 31 2.6.2 Rituální zneuţívání ........................................................................... 31 2.6.3 Syndrom zavrţeného rodiče ............................................................. 31 3. Psychosociální problémy týraných dětí ..................................................... 33 3.1 PSTD (posttraumatická stresová porucha) .............................................. 33 3.2 Citová deprivace ...................................................................................... 34 3.3 Sociální a kognitivní problémy ............................................................... 35 3.4 Obranné reakce ........................................................................................ 37 3.4.1 Druhy obranných reakcí ................................................................... 37 4. Úloha OSPODu ............................................................................................ 40 5. Kazuistiky..................................................................................................... 43 5.1 Kazuistika č. 1 ......................................................................................... 43 5.2 Kazuistika č. 2 ......................................................................................... 44 5.3 Kazuistika č. 3 ......................................................................................... 45 Závěr ..................................................................................................................... 47 Zdroje ................................................................................................................... 49 Iternetové zdroje.................................................................................................. 52 8

ÚVOD Téměř kaţdý člověk v dnešní době ví, ţe týrání dětí je trestnou činností páchanou na dětech. Předmětem útoku jsou děti, to znamená bezbranné osoby. Děti, hlavně ty menší, jsou odkázány na rodinu a na její pomoc. V případě jakéhokoli problému má také rodina zajišťovat příjemné prostředí, kde se dítě můţe cítit bezpečně a kde je také vychováno. O to je celá situace ještě horší, jelikoţ v naprosté většině se případy týrání dětí vyskytují právě v rodinném kruhu a za zavřenými dveřmi. To znamená, ţe agresoři velmi často bývají osoby, které jsou dítěti velmi blízké a mnohdy i nejbliţší členové rodiny, např. matka nebo otec (některé studie ukazují, ţe aţ 80% násilníků jsou biologičtí rodiče, převáţně otcové).1 Absolventskou práci o týrání dětí jsem si vybral proto, jelikoţ mě toto téma velice zajímá. S tématem týrání dětí jsem se poprvé setkal na praxi, kterou jsem vykonával na OSPODu MČ Praha 12. Právě na této praxi jsem o tématu získal opravdu mnoho informací a také jsem si poprvé uvědomil, ţe jsou problémy, jako je násilí na dětech potřeba řešit. Tato cenná zkušenost mi otevřela oči a uvědomil jsem si, ţe to, co se kaţdý den dozvídáme z médií, jako je televize nebo internet, je něco úplně jiného, neţ kdyţ se člověk dostane přímo do kontaktu s tímto váţným problémem, více méně osobně. Jak jsem se jiţ zmínil výše, má práce se bude týkat týrání dětí, konkrétně zní: „Psychosociální následky dětí a úloha OSPODu při jejich zvládání“. Otázku zaměřenou na psychosociální oblasti jsem si vybral záměrně, jelikoţ se domnívám, ţe právě týrání musí psychosociální stránku dítěte neuvěřitelně negativně ovlivňovat, ať uţ se jedná o týrání jakýmkoli způsobem. Dále mě velmi zajímá, jaké následky si mohou děti, které něco takového proţijí nést, jak se s tím mohou vyrovnat a zda to je vůbec moţné. Svou práci budu řadit jen do tří hlavních kapitol. První nese název Syndrom CAN a budu se s v ní hlavně zabývat tímto termínem. Pokusím se tento termín vysvětlit a uvedu jeho definici. V další části první kapitoly bych se chtěl ještě zabývat prevencí tohoto syndromu. V následující kapitole se zaměřím na různé druhy týrání dětí, uvedu jejich základní rozdělení, nastíním co si pod jednotlivými druhy představit a zmíním 1

TESAŘOVÁ, Veronika. Dítě se syndromem CAN a možnosti jeho právní ochrany (v kontextu sanace

rodiny). Fillosofická fakulta, 2009. Diplomová práce. Univerzita karlova v praze. Vedoucí práce PhDr. Pavla Kodymová, Ph.D. s. 5

9

některé typické příklady psychosociálních následků, které tyto konkrétní druhy týrání nesou. Tuto kapitolu jsem zařadil do své práce proto, jelikoţ z mého pohledu je velice důleţité, a pro mou práci zcela klíčové, si plně uvědomit a rozvinout tento problém. Třetí kapitola nese název Psychosociální následky týraných dětí. Budu se zajímat o problémy spojené s týráním a jaké psychosociální následky si mohou děti, které se staly oběťmi činů, které jsou kvalifikovány jako týrání či zneuţívání nést. Pokusím se zde zodpovědět otázky, co takové děti můţe trápit a zda se s tím mohou nějak vyrovnat, potaţmo popíši obranné reakce dětí. Jak jsem jiţ napsal, násilí na dětech není jen ojedinělý problém a dalším cílem mé práce je také pokusit se informovat o tomto problému.

10

1. SYNDROM CAN Tímto termínem se rozumí syndrom týraného, zneuţívaného a zanedbávaného dítěte, obecně označovaný v literatuře jako Child Abuse and Neglect (odtud zkratka CAN). Pokud bychom trvali na českém ekvivalentu či názvu, můţeme tento syndrom nazvat „TZZ“ = Týrání, Zanedbávání, Zneuţití 2, chci ale upozornit, ţe se tento český termín pouţívá jen velmi zřídka. Definic syndromu CAN je opravdu mnoho, já si myslím, ţe vzhledem k tématu mé práce je nejlepší z definic následující: „Jde o nenáhodný děj, situaci (dospělý si je obvykle vědom, co činí, akce proti dítěti se neděje v afektu, vzplanutím, ale plánovaně, chtěně, cíleně), která je v dané společnosti nepřijatelný či odmítaný (k tomu již viz výše), je preventabilní (lze mu předcházet), jedná se buď o akci (útok, násilí vůči dítěti) zpravidla opakovanou, charakteru tělesného týrání a/nebo týrání duševního a/nebo sexuálního zneužívání dítěte, a/nebo naopak ne-reakce (tedy zanedbávání, nepečování o dítě, případně je to duševní deprivace), a toto chování dospělého poškozuje tělesný, duševní a sociální status.“3 Toto můţeme brát jako závaznou definici tohoto syndromu pro mou práci. Syndrom zneuţívaného a zanedbávaného dítěte byl poprvé popsán na III. evropské konferenci pro prevenci týrání dětí, která se konala v Praze roku 1991. 4 Na této konferenci byl tento syndrom poprvé konkrétně pojmenován a byly vymezeny oblasti, které se syndromem CAN rozumí, jelikoţ do tohoto termínu nepatří jen např. fyzické anebo sexuální násilí, i kdyţ to bylo z počátku jeho hlavní významová náplň, zejména kdyţ se tento termín formoval. Ale nyní se do něj řadí např. i psychické násilí, respektive týrání, jako jsou třeba nadávky, poniţování nebo vyhroţování atd. (tedy útoky verbální formou). Dítě, které trpí syndromem CAN, nemusí být vţdy úplně snadné rozpoznat. Odborná literatura říká, ţe: “Odhalení týraného, nebo zneužívaného dítěte nezáleží v první řadě na faktech, ale více na pocitech a intuici. Častokrát neumíme říci proč, ale 2

SLANÝ, Jaroslav. Syndrom CAN: (syndrom týraného dítěte). Vyd. 1. V Ostravě: Ostravská univerzita,

Zdravotně sociální fakulta, 2008. ISBN 978-807-3684-747. s. 13 3



LUDOVÁ, Ilona. Týrání dětí jako trestný čin. Právnická fakulta, 2009. Diplomová práce. Masarykova

univerzita. Vedoucí práce JUDr. Jaroslavu Fenykovi, Ph.D. CSc. 6

11

dítě, u kterého později odhalíme CAN - syndrom, nám připadá zvláštní i podivné – zejména pokud máme možnost být s ním častěji. Může se nám tak jevit od začátku, poznáme ho (když k nám začalo chodit do třídy, na kroužek), nebo může nastat změna, a to najednou (např. po prázdninách) anebo postupně.“5 Ale i přesto tu mohou být jasné ukazatelé, které tyto děti velmi často vykazují. Obecně můţeme tvrdit, ţe děti se syndromem CAN mívají často problémy v emočních oblastech. Mnohdy je nacházíme jakoby na dvou pólech – buď bývají hodně introvertní, tedy staţené do sebe, nebo mohou být úplně na druhé straně. Tím je myšlená naopak nepřiměřená agresivita, v tomto případě je důleţité pomoci jim zvládat vlastní agresi. Ţel se často stává, ţe právě tyto symptomy bývají velmi často v praxi přehlíţené.6 Toto je ovšem jen všeobecná charakteristika. V dalších částech se ještě zaměřím na konkrétní typy týrání i zanedbávání a pokusím se přesněji popsat symptomy, jimiţ takto postiţené děti trpí. Mnohdy můţe být docela těţké rozhodnout, o jaký druh týrání právě jde, většinou totiţ bývá kombinované. Obvykle je kaţdé sexuálně zneuţívané dítě současně fyzicky i psychicky týrané, kaţdé fyzicky týrané dítě můţe být současně týrané psychicky a konečně, kaţdé psychicky týrané dítě je často zanedbávané. Proto se budou symptomy zanedbávaných dětí vyskytovat i u dětí psychicky týraných a podobně. Jeden znak ne vţdy znamená, ţe dítě se stalo obětí násilí (např. deprese nebo regresivní chování), avšak při výskytu více neţ jednoho zjevného znaky (např. vytrhané vlasy) je třeba dítěti věnovat specifickou pozornost a uvaţovat i o moţnosti, ţe dítě je týrané popř. zneuţívané.7 Zejména díky provázanosti typů týrání a symptomů, je těţké aţ téměř nemoţné s přesností určit o jaký druh týrání se právě jedná. 1.1 PREVENCE SYNDROMU CAN Kdyţ zvaţujeme nějaké onemocnění, případně poruchu, je ten nejetičtější přístup začít jeho prevencí, tj. úvahami nad předcházením daného neduhu. To platí i v případě CAN. Prevenci tedy dělíme na primární, sekundární a terciární. Slaný uvádí, ţe v případě syndromu CAN přicházejí v úvahu především první dvě. 5

PEŠOVÁ, Ilona a Miroslav ŠAMALÍK. Poradenská psychologie pro děti a mládež. Vyd. 1. Praha:

Grada, 2006, 150 s. Psyché (Grada). ISBN 80-247-1216-4. s. 119 6


Grada, 2006, 150 s. Psyché (Grada). ISBN 80-247-1216-4. s. 119 7


Grada, 2006, 150 s. Psyché (Grada). ISBN 80-247-1216-4. s. 120

12

Primární prevence Především jde o vytvoření takového klimatu, aby k syndromu CAN vůbec nemuselo docházet. Jednak pozitivním působením a prací na osvětě, zaměřené na podporu rodin, rodinného ţivota, rodičovských postojů a rolí. Důleţitá je také výchova, to co dítě vidí doma, jak se chovají jeho vlastní rodiče, dále také škola, postoje veřejnosti a klima ve společnosti. U většiny nemocí, závislostí nebo jiných poruch či dysfunkcí je tím nejzákladnějším přístupem prevence. Stejně tomu je i u syndromu CAN. Z teoretických i praktických důvodů dělíme prevenci tohoto syndromu na primární, sekundární a jako poslední dělení prevence se označuje jako terciární.8 Primární prevenci můţeme označit jako takovou, která se snaţí zabránit, aby tento syndrom vůbec vznikl. Je tedy nejdůleţitější. Primární prevenci můţeme provádět osvětou zaměřenou především na rodinu. Konkrétně mám na mysli výchovu, podporu rodičovských rolí, postojů atd. Právě toto hraje pro dítě důleţitou roli, jelikoţ od rodičů přejímá jisté postoje, názory a vzorce chování. Patří sem i sexuální výchova spojená k prevenci nechtěného těhotenství. Primární prevence je prostě prevence, která klade důraz na bezproblémovou rodinu a informovanost dětí. Toto je tzv. pozitivní primární prevence. Negativní primární prevence se skládá ze zvýšené informovanosti o syndromu CAN, tu můţeme zajistit třeba prezentací některých případů.9 Sekundární prevence Nastupuje aţ „kdyţ se stalo“ a musí být „šitá na míru“ dané situaci, nelze vydávat pouze obecná doporučení. Součástí primární prevence by měla být také kvalitní a profesionální práce sociálních pracovníků, není to však nic jednoduchého. O sekundární prevenci mluvíme, kdyţ selţe ta primární. V sekundární prevenci musíme postupovat velmi opatrně, jelikoţ dítě uţ můţe být týrané. V této prevenci se zaměřujeme mimo jiné i na vyhledávání týraných nebo rizikových dětí. Tato prevence má být určena přesně pro to jedno konkrétní dítě, proto zde nemohu uvést nějaké plošné poţadavky jak v ní postupovat. Mohu jen uvést, ţe je důleţité mít na paměti, ţe

8




Zdravotně sociální fakulta, 2008. ISBN 978-807-3684-747. s. 149

13

s dítětem nelze volně manipulovat. Tím myslím třeba umístění dítěte do ústavní výchovy tzv. „na zkoušku“.10 Terciární prevence je taková, kdy víme, ţe k týrání uţ došlo a my se snaţíme dalšímu takovému zacházení zabránit. Dítě jiţ nesmí být dále týráno a zneuţíváno a smyslem této prevence je vytvořit opatření, aby k tomu jiţ nedocházelo.11

10



GOŠOVÁ, Věra. Syndrom CAN [online]. 2011 [cit. 2015-03-24]. Dostupné z:

http://wiki.rvp.cz/Knihovna/1.Pedagogick%C3%BD_lexikon/S/Syndrom_CAN#Terci.c3.a1ln.c3.ad_prev enc.c3.ad

14

2. DRUHY TÝRÁNÍ V této kapitole se budu snaţit rozlišit určité druhy týrání a jejich charakteristické znaky na dětech. Jak jsem jiţ uvedl výše, druhů týrání dětí je mnoho a všechny souvisí se syndromem CAN. Rozlišují se především dva hlavní druhy týrání, pasivní týrání a aktivní týrání. Tyto formy se ale nejčastěji rozlišují u fyzického týrání, tím ovšem nechci říci, ţe např. u psychického nebo sexuální násilí na dětech neprojevují, jen nejsou do takové míry rozpoznatelné jako u fyzického týrání. Rozdíl mezi těmito dvěma formami je ten, ţe aktivní týrání zahrnuje všechny akty násilí na dítěti. Patří sem záměrné opomenutí v péči o dítě, které vyúsťuje v jeho poranění nebo někdy dokonce i smrt. Zatímco pasivní týrání je nedostatečné uspokojování alespoň nejdůleţitějších potřeb dítěte, a to i v návaznosti na psychické a sociální potřeby. Můţe jít o úmyslné, ale i neúmyslné nepečování při závaţných psychických poruchách či značné nezralosti rodičů, nebo opomenutí v péči o dítě či nepochopení rodičovské role.12 Nyní zde popíši druhy týrání a jejich moţné dopady na dítě. 2.1 TĚLESNÉ TÝRÁNÍ Definice tělesného trestu naplňuje podstatu tělesného týrání, jelikoţ říká, ţe: „Tělesným trestním týráním, dochází-li k potrestání za pomoci předmětu, je-li bytí směřováno na citlivá místa na těle (plošky, hlava, břicho, genitálie, atd.), nebo také tehdy, zůstávají-li na těle po těchto útocích viditelné stopy.“13 Tělesné týrání často doprovází i týrání psychické, takţe bití dětí je mnohokrát doprovázeno nadávkami. Tato kombinace psychiku dětí velmi vysoce traumatizuje. Různé země se k tomuto druhu týrání stavějí rozdílně. U české populace obecně platí, ţe je poměrně benevolentní, nicméně není jednoduché stanovit hranici mezi tělesným trestem a týráním. Tělesné tresty mohou být někdy výsledkem toho, ţe rodiče jsou

12

DUNOVSKÝ, Jiří, Zdeněk DYTRYCH a Zdeněk MATĚJČEK . Týrané, zneužíváne a zanedbávané dítě.

Vyd. 1. Praha: Grada Pub., 1995, 245 p. Psyché (Grada). ISBN 80-716-9192-5. s. 59 13

VANÍČKOVÁ, Eva. Tělesné tresty dětí: definice - popis - následky [online] Vyd. 1. 2004 [cit. 2015-03-

5]. ISBN 80-247-0814-0. s. 33

15

bezradní a své dítě takříkajíc nezvládají. Někteří z rodičů povaţují fyzické tresty za zcela normální zvláště tehdy, pokud byli sami v dětství biti.14 Jak jsem jiţ výše uvedl, tělesné týrání se hlavně rozlišuje na dvě formy a to na aktivní a pasivní. Pokud se jedná o aktivní formu, dítě má většinou zjevná poranění, jako jsou spáleniny např. od cigaret, trţné rány nebo jiná poranění kůţe jako jsou modřiny. Dítě ovšem můţe mít i poranění, která nejsou na první pohled lehce odhalitelná. To můţe být třeba poškození vnitřních orgánů a tkání. Jestliţe se jedná o pasivní formu týrání, znamená to hlavně, ţe děti jsou nedostatečně ţiveny, nemají dostatečnou lékařskou péči, takţe jsou pohublé nebo dokonce podvyţivené atd. Ať se jiţ jedná o aktivní nebo pasivní týrání, dítě trpí většinou těmito psychosociálními projevy: poranění nebo popáleniny nevysvětlitelného původu a jejich opakovatelný výskyt, nechuť hovořit o poraněních, modřiny po celém těle, vytrhané vlasy, uhýbání při pohlazení, podvýţiva, podváha, neošetřená zranění, letargie, apatie a malá sebeúcta.15 2.2 PSYCHICKÉ A EMOCIONÁLNÍ TÝRÁNÍ DĚTÍ Psychické týrání mívá především formu verbálních útoků zaměřené hlavně na sebevědomí dítěte, nejen jeho opakované poniţování, ale také třeba i odmítání, zakazování oblíbených činností, zakazování kamarádů atd. Do této kategorie také patří vystavování domácím konfliktům, jako jsou třeba časté hádky rodičů nebo domácí násilí. Stejně jako týrání tělesné, tak i psychické můţe mít dvě sloţky, pasivní a aktivní. Aktivní je takové, kdyţ se nepříznivá činnost děje dítěti, jako příklad mohu uvést právě nadávky, a sloţku pasivní, která spočívá v absenci něčeho, co by správně mělo dítě mít, jako je pochvala, povzbuzení. Psychické týrání je nejrozšířenějším druhem týrání vůbec, je však bohuţel zároveň nejhůře rozpoznatelným. Je také pravdou, ţe psychické a emocionální týrání často provází další kategorie např. sexuální zneuţívání. Jen ve

14

TVARAGOVÁ, Barbora. Psychosociální důsledky týrání dětí. Fakulta humanitních studií, 2014.

Bakalářská práce. Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně. Vedoucí práce Mgr. Halka Prášilová, Ph.D. s. 10 15



16

velmi málo případech tato kategorie nebyla provázána s dalšími formami syndromu CAN.16 Obsáhlou skupinu tvoří psychické týrání v souvislosti s předrozvodovou, rozvodovou a porozvodovou situací rodičů, kdy bývá dítě vystaveno dlouhodobé a nepřiměřené zátěţi vzniklé v souvislosti s rozvodem jeho rodičů. Na první pohled by se mohlo zdát, ţe rozvod s emocionálním týráním dítěti nemá nic společného. Je sice moţné, ţe rodiče děti neterorizují úmyslně, ale rozvod rodičů pro dítě můţe způsobovat obrovskou psychickou bolest a další psychické problémy. A to je především náplní této kapitoly. Pro objasnění zde uvedu citaci: „Dítěti rozvod přináší utrpení. Nejen proto, že se musí vzdát společného života s oběma rodiči, ale také proto, že je zpochybněn jeho samotný původ. Každý reaguje po svém, některým dětem se naštěstí postupem času podaří nostalgii překonat, jiné ji transformují v odmítnutí, nebo dokonce v popření rozvodu.“17 Někdo se také můţe domnívat, ţe rozvod můţe být dobrým řešením, pokud manţelství nevychází, na to nám téţ odpovídá literatura: „Přestože je pro dítě těžké vyrovnat se rozvodem, mohli bychom doufat, alespoň v jednu jeho výhodu, totiž, že se dítěti uleví od tíživých hádek a že pro něj skončí zhoubný rodinný život, který muselo snášet. Ve skutečnosti to však není tak jednoduché-dětem se zřídka kdy po rozvodu uleví.“18 Navíc rozvod můţe být pro dítě o to náročnější, pokud se vyskytují zejména tyto problémy: zatahování dítěte do rozporů mezi rodiči, zneuţívání dítěte jako “svědka”, získávání dítěte na svou stranu, negativní ovlivňování dítěte proti rodiči, bránění ve styku dítěte s druhým rodičem, atd.19 Nechci ovšem, aby to bylo chápáno tak, ţe je pro dítě dobré za kaţdou cenu setrvávat v nefunkčním manţelství. I kdyţ je otázka v tomto směru poměrně komplikovaná, někdy je rozvod tím nejlepším řešením, moţná by se dalo říci menším zlem. Z některých výzkumů je totiţ zřejmé, ţe děti z rozvedených rodin, kde nepřetrvával otevřený konflikt, nemusejí mít takové problémy, jako děti z úplných konfliktních rodin. Ty mají špatné školní výsledky, chlapci bývají agresivnější a dívky naproti tomu mývají sklon k depresím nebo 16


Vyd. 1. Praha: Grada Pub., 1995, 245 p. Psyché (Grada). ISBN 80-716-9192-5. s. 7 17

BERGER, Maurice a Isabelle GRAVILLON. Když se rodiče rozvádějí: jak pochopit cítění dítěte a jak

mu pomoci. Vyd. 1. ISBN 978-807-3678-432. s. 25 18



Syndrom CAN [online]. 2012 [cit. 2015-03-31]. Dostupné z: http://www.ditekrize.cz/syndrom-can

17

úzkostem. Můţeme se také dočíst, ţe děti, které ţijí v dlouho trvajících konfliktech svých rodičů, vykazují nejzávaţnější a hůře řešitelné problémy.20 Dítě si často můţe myslet, ţe za rozvod rodičů můţe ono samo a má pocity viny, a také si můţe myslet, ţe se rodiče rozvádí, kvůli tomu, ţe bylo zlobivé a tímto bylo potrestáno. Tyto pocity viny jsou pro děti velmi nebezpečné, nejenţe dítě zatěţují, ale také mu mohou dát iluzorní nápravnou moc, kterou samozřejmě v ţádném případě nemá.21 Typické psychosociální rysy pro tuto kategorie jsou: emocionální opoţdění ve vývoji, neúměrně silné reakce na svoje chyby, neurotické projevy, obavy z nových situací, nejistoty ve vztazích, obviňování se, drogy, lhaní, sebeubliţování si aţ sebevraţedné pokusy.22 2.3 ZANEDBÁVÁNÍ Zanedbávání v podstatě znamená nedostatek péče o dítě, které způsobuje závaţné ohroţení dítěte a můţe způsobit pro dítě i váţné nebezpečí. Zanedbávání dítěte je mnoho způsobů. Já budu rozlišovat čtyři hlavní typy, a to zanedbávání tělesné, citové, zanedbání týkající se vzdělání a poslední je zanedbání zdravotní. Tělesné zanedbávání spočívá v selhání v zabezpečených základních tělesných potřebách dítěte (např. výţiva, ošacení, zdravotní péče, atd.). Zatímco citové zanedbávání především selhává v zabezpečení citových potřeb dítěte, jedná se oblasti lásky a smyslu příslušnosti. Další způsob zanedbávání můţeme nazvat zanedbávání vzdělání, to se vyznačuje tak, ţe je pochybení v okruhu vzdělání dítěte. V tomto směru se nejedná jen o školní docházku, ale také o dětskou práci v domácnosti anebo i mimo domov. Krajním případem můţe být úplná izolace od lidské společnosti. Zanedbání v oblasti zdravotní péče vyznačuje v případech, kdy dítě potřebuje nutnou zdravotní péči (např. nějaký úraz) nebo jsou opomínány preventivní prohlídky a taktéţ nedostatečný dohled přiměřený věku dítěte,

20







18

který se projevuje třeba zvýšeným počtem úrazů dítěte, kterým je moţné jednoduše zabránit.23 Zanedbání péče většinou zpozorují sousedé v místě bydliště, ale uţitečné informace

můţeme

taktéţ

zjistit

od

pedagogů,

kteří

si

mohou

všimnout

charakteristických projevů u dítěte. Pro posuzování stupně zanedbávání můţe vzcházet ze dvou kategorií. První je těţké zanedbávání a vyznačuje se přítomností dětí v situacích, které bezprostředně ohroţují jejich zdraví nebo ţivot. Druhá kategorie je všeobecné zanedbávání odpovídajícího jídlo, ošacení nebo jiţ zmíněná zdravotní péče.24 Ještě můţeme rozlišit tzv. vnější a vnitřní podmínky potencionálního zanedbávání dětí. Vnější podmínky jsou: 

ţivot dítěte v zařízeních kolektivní výchovy



nízká ekonomická úroveň rodiny



alkoholismu nebo jiná závislost v rodině



úmrtí matky a osiření dítěte, kdy dochází k ohroţení dítěte nedostatkem určitých vývojových podnětů



náročná povolání rodičů

Vnitřní faktory rozumíme především psychiku a celkovou osobnost primárních vychovatelů dítěte. Jejich konkrétní výčet je takový: 

citovou nezralost a povahovou nevyspělost matky, otce nebo obou, která souvisí s jejich mladistvým věkem



duševní poruchy nebo nemoci rodičů



váţné smyslové poruchy nebo pohybový handicap

Typické psychosociální znaky tohoto druhu týrání jsou: poruchy řeči a příjmy potravy, únava a ospalost dítěte mimo běţnou denní dobu, neurotické návky s asociálním a destruktivním chováním, nedostatečná osobní hygiena, poruchy růstu, vývoje, retardace a nerovnoměrný psychomotorický vývoj dítěte,25 atd.

23

ŠPECIÁNOVÁ, Šárka. Ochrana týraného a zneužívaného dítěte. Praha: Linde, 2003, 156 s. ISBN 80-

861-3144-0. s. 24 24


861-3144-0. s. 25 25


861-3144-0. s. 25

19

2.4 SEXUÁLNÍ ZNEUŢÍVÁNÍ Sexuální zneuţívání dětí se samozřejmě řadí do syndromu CAN, ale také je pro něj velmi často typický termín, který se označuje jako Child Sexual Abuse (CSA). Předpokladem pro pochopení sexuálního zneuţívání dětí, je podle mne podstatné definovat si syndrom CSA, o kterém jsem se v této práci ještě nezmínil. Definici tohoto syndromu typického pro zneuţívání dětí se sexuálním podtextem je opravdu mnoho. Mě osobně se líbí ta, která byla citována na Radě Evropy z června 199226 takto: „Nepatřičné vystavení dítěte sexuálnímu kontaktu, činnosti či chování. Zahrnuje jakékoliv sexuální dotýkání, styk či vykořisťování kýmkoliv, komu bylo dítě svěřeno do péče, anebo kýmkoliv, kdo se s dítětem dostane do nějakého styku. Takovou osobou může být rodič, příbuzný, přítel, odborný či dobrovolný pracovník či cizí osoba.“27 Na následky CSA nelze vytvořit nějaký jednotný model, ostatně jako u jiných projevů spojených s týráním dětí. Někdy se dělí na krátkodobé následky (bolest, smutek, lítost, pláč, vztek, úzkost, atd.) a dlouhodobé následky (obranné reakce, somatické stesky, sníţení sebehodnocení, negativní sebepojetí, atd.) Sexuální zneuţívání dětí je, ţel, v současné době jeden z nejrozšířenějších trestných činů páchaných na dětech. Někdy se dokonce uvádí, ţe je tím nejhorším, jelikoţ zasahuje do intimity dítěte a tím můţe být narušen jeho přirozený a sexuální vývoj. Násilníci často zneuţívají svoji moc nerespektováním soukromí, postavení, a pokud se jedná o rodiče a intrafamiliární zneuţití tak i emocionální vztah svého potomka a to způsobuje i citové strádání. Toto zneuţívání zahrnuje jakékoliv pohlavní dotýkání nebo styk s kýmkoli, komu bylo dítě svěřeno do péče. Agresor můţe být jak součástí rodiny např. otec nebo strýc, tak i pro dítě úplně cizí osoba. Nejčastěji je však sexuální zneuţívání dětí v oblasti rodiny tzv. incestu. Nejčastější formou incestu je styk otce s dcerou. Někdy se uvádí, ţe 10 aţ 14% všech osob mladších 18 let má nějakou zkušenost s incestním nebo tzv. pseudoincestním (nevlastní člen rodiny) vztahem, nejméně často to bývá matka se svým synem.28 Rodiny, kde dochází k incestům, mají velmi často některé z těchto charakteristik: generační hranice jsou setřené, rodina je 26

HANUŠOVÁ, Jaroslava. Sexuální zneužívání. Praha: Vzdělávací institut ochrany dětí, 2006, 36 s. ISBN

80-869-9164-4. s. 6 27

HANUŠOVÁ, Jaroslava. Sexuální zneužívání. Praha: Vzdělávací institut ochrany dětí, 2006, 36 s. ISBN

80-869-9164-4. s. 6 28

VANÍČKOVÁ, Eva. Sexuální násilí na dětech: výskyt, podoby, diagnostika, terapie, prevence. Vyd. 1.

Praha: Portál, 1999, 118 s. ISBN 80-717-8286-6. s.11

20

izolována, afektivní proţívání je utlumeno, členové rodiny mají problémy v kategoriích společenství, atd. Toto můţe platit i pro rodiny, kde je nějaký člen (nejčastěji otec) závislý na alkoholu.29 Tento čin můţeme dělit do dvou skupin. A to na sexuální zneuţívání bez tělesného kontaktu (tzv. bezdotykové) v první skupině. V tomto případě se můţe jednat např. o exhibicionismus, poplácáváním po zadku, tisknutí k sobě, pokud toto chování dospělého má sexuální podtext, obscénní telefonické hovory, přinucení dítěte k obnaţení a fotografování, k prohlíţení časopisů s pornografií atd. A v druhé skupině se jedná o tělesný kontakt (tzv. dotykové).30 Kontaktní sexuální zneuţívání je takové, kde dochází k dráţdění prsou nebo pohlavních orgánů, přinucení ke klasickému, orálnímu anebo análnímu styku apod. Pro sexuální zneuţívání také platí, ţe pokud se dítě cítí v důsledku nějakého sexuálního chování nebo chování, které má sexuální podtext, nepříjemně, pak jde o sexuální zneuţívání. V této souvislosti je třeba připomenout, ţe sexuálním zneuţitím můţe také být i to: 

kdyţ dítě někdo potajmu sleduje nebo otevřeně pozoruje při svlékání, oblékání, při koupeli, při pouţívání záchodu nebo při nějaké jiné aktivitě, která se normálně dělá jen v soukromí;



kdyţ po dítěti někdo chce, aby ho dítě pozorovalo při svlékání, oblékání, při koupeli, při pouţívání záchodu nebo při nějaké jiné aktivitě, která se normálně dělá jen v soukromí;



kdyţ dospělá osoba dítě lechtá, laská, objímá nebo si s ním hraje způsobem, který je dítěti nepříjemný;



kdyţ muţ hru nebo jakoukoli činnost s dítětem nepřeruší, kdyţ se u něho dostaví erekce;



kdyţ dospělá osoba pouţívá obscénní, oplzlé výrazy a nutí dítě je opakovat;



kdyţ dospělá osoba dítěti popisuje podrobnosti ze svého sexuálního ţivota nebo vyzvídá podrobnosti o sexuálním ţivotě jeho rodičů anebo jeho samého.31

29

MALÁ, Eva, Jiří RABOCH a Zdeněk SOVÁK. Sexuálně zneužívané děti. 1. vyd. Praha: Psychiatrické

centrum, 1995, 128 s. ISBN 80-851-2199-9. s. 37 30


861-3144-0. s. 6 31


Praha: Portál, 1999, 118 s. ISBN 80-717-8286-6. s 41

21

V této problematice bych chtěl ještě zmínit funkci sexuální výchovy, která má dle mého názoru obrovský vliv v aspektu tohoto konkrétního násilí na dětech. Uvádí se, ţe na tom, jaký přístup má oběť zneuţití (v našem případ tedy dítě) ke své situaci, má do jisté míry vliv právě jeho sexuální výchova. Sexuální výchova hraje roli v primární, sekundární a terciární prevenci. A právě v terciární prevenci jiţ zneuţívaného dítěte, mohou správné informace zabránit opakování násilí a prohlubování poškozování dětí.32 Ještě se chci zmínit o tom, ţe někteří autoři do této problematiky řadí také Komerční sexualizované zneuţívaní dětí (KSZD). Já se o něm v této podkapitole zmiňovat nebudu, ale místo toho mu ve své práci raději věnuji samostatnou kapitolu. Rád bych upozornil, ţe mezi pohlavním nebo také sexuálním zneuţitím dítěte a představou komerčního sexuálního zneuţívání dítěte můţeme najít rozdíly. Závěry Delaneyové lze shrnout tak, ţe sexuální zneuţití dítěte je typické bezmocí dítěte, zatajováním proţitého, studem a ztrátou kontroly. Pro komerčně sexuálně zneuţívané děti platí téměř pravý opak. Se svým chováním se netají, situaci mají alespoň ze subjektivního hlediska pod kontrolou, často se projevují silně emočně a sexuální sluţby, které poskytují za úplatu, označují jako "dobrou zkušenost" či "dobrou brigádu". Především se v očích vrstevníků zvyšuje jejich sociální status, protoţe tyto děti si často prostřednictvím dospělých klientů vydělávají větší mnoţství peněz, a ty pak investují zpátky do svého vzhledu a například do značkového oblečení. Často tak mohou u spoluţáků získat lepší umístění. Zůstává zde však otazník týkající se toho, zda opravdu děti poskytují sexuální sluţby dobrovolně? K tomu, abychom odpověděli na tuto otázku, je potřeba rozdělit si kategorie, protoţe ne všechna dětská prostituce má stejné charakteristiky. René Milfait komerční sexualizované násilí na dětech rozděluje na: 1. zákaznickou poptávku 2. odvozenou (zprostředkovanou) poptávku 3. předvídanou (pozorovanou) poptávku a 4. umělou poptávku. První dvě kategorie se týkají dětské prostituce, kterou zprostředkovávají nejčastěji tzv. kuplíři (lidově "pasáci"), coţ bývají často rodinní příslušníci dětí nebo jejich blízcí. Předvídaná poptávka se pak týká oblasti, kdy děti nabízejí svoje sluţby samy, protoţe očekávají zákazníky ze strany dospělých. Tato a poslední kategorie se týká také internetu.33

32


Praha: Portál, 1999, 118 s. ISBN 80-717-8286-6. s 27 33

BARTONĚK, Jan. Dětská prostituce. Dětská prostituce [online]. 2012 [cit. 2015-03-23]. Dostupné

z: http://www.e-bezpeci.cz/index.php/temata/sexting/482-dtska-prostituce

22

Pro oběti sexuálního zneuţívání jsou typické tyto psychosociální znaky: nepřítomné pohledy, smutná nálada, uzavřenost, nevyzpytatelné chování s cílem upoutat na sebe pozornost, děsivé sny nebo noční běsy, sexuální aktivita nepřiměřená jejich věku, apatie, kreslení sexuálně zaměřených obrázků, u starších dětí (cca 13let) mohou nastat chronické deprese, sklony k sebevraţdě, nebo pocity viny, jelikoţ při zneuţívání pociťují rozkoš.34 2.5 KOMERČNÍ SEXUALIZOVANÉ ZNEUŢÍVÁNÍ DĚTÍ V této kapitole bych se chtěl věnovat poměrně sloţitému fenoménu, který se nazývá Komerční sexualizované zneuţívání dětí (dále jen KSZD). Jsem si vědom toho, ţe tento termín zneuţívání zahrnuje mnoho forem a toto téma je velmi obsáhlé. Do KSZD můţeme řadit např. obchod s dětmi pro různé účely (nucená práce, ţebrání, odběr orgánů atd.), vykořisťování dětí nebo dětskou pornografii a také prostituci. Zpracovat toto velké téma není vůbec jednoduché, proto budu postupovat tak, ţe se nejdříve budu věnovat obchodu s dětmi, jelikoţ obchod je jedno z nejdůleţitějších hledisek této problematiky. Jen velmi málo dětí je touto formou zneuţíváno na území, ze kterého pochází, proto můţeme říci, ţe obchod je vlastně něco jako vstup do světa problematiky KSZD. Je samozřejmé, ţe s obchodem s dětmi souvisí další aspekty KSZD a to je prostituce a pornografie. Nicméně obchodu s dětmi se budu v této práci věnovat nejvíce, jelikoţ je pro tuto problematiku takřka zásadní. Mým cílem v této kapitole je popsat tři základní hlediska KSZD a ta jsou: dětská prostituce, pornografie a poslední, pro mne tedy zásadní, obchod s dětmi. Tyto tři formy popsal v roce 1996 ve Stockholmu I. světový kongres proti komerčnímu sexuálnímu vykořisťování dětí.35 2.5.1 Obchodování s dětmi Obchod s lidmi, respektive s dětmi, se velmi úzce dotýká všech aspektů KSZD. Děti jsou často prodávány do států Evropské unie nebo USA, ať uţ za účelem nelegální adopce, vytváření pornografie apod. Jasné vymezení definice pojmu obchodu s dětmi za účelem KSZD není úplně jednoduché, ale já si myslím, ţe bychom ho mohli

34


Grada, 2006, 150 s. Psyché (Grada). ISBN 80-247-1216-4. s.123 35

VANÍČKOVÁ, Eva. Dětská prostituce. Vyd. 1. Praha: Grada, 2005, 135 s. Psyché (Grada Publishing).

ISBN 80-247-1138-9. s. 25

23

charakterizovat jako: „Najímání, přeprava, převoz, přechovávání nebo přijetí osob za účelem zneužívání, za pomoci hrozby, použití síly nebo jiných forem donucení nebo za pomoci únosu, podvodu, uvedení v omyl nebo zneužití moci či stavu bezbrannosti nebo pomocí předání nebo přijetí plateb či výhod, a to za účelem získání souhlasu osoby mající kontrolu nad jinou osobou.“36 Tyto děti nejčastěji pochází z rozvojových, anebo velmi chudých zemí, coţ znamená hlavně ze západní Afriky, z post-komunistických států východní Evropy nebo Jiţní Ameriky. Mezi tyto státy můţeme řadit např. Albánii, Bulharsko, Moldávii, ale třeba i Ukrajinu. V jihovýchodní Evropě probíhá obchodování s dětmi hlavně ve dvou kategoriích: za účelem komerčního sexuálního vykořisťování a za účelem ţebrání.37 Nedá se tedy říci, ţe obchod s dětmi je řízen pouze sexuální strategií. Je chybou se domnívat, ţe děti jsou prodávány jen do rozvinutých zemí, i kdyţ právě do těchto zemí obchod zasahuje nejvíce. Odborná literatura uvádí: „Fenomén obchodování s lidmi je globální a zasahuje bohaté i chudé země. Důležitý je (reálný nebo předpokládaný) rozdíl mezi ekonomickým postavením zdrojové a cílové oblasti. Děti mohou být obchodovány i z jedné chudé oblasti do jiného stejně chudého území, pokud se vyskytne nějaký jasný ekonomický stimul (např. z venkovské oblasti do jiného venkovského regionu, aby se doplnil počet sezonních pracovníků pro poptávku po prostituujících osobách).“38 Tímto jsem chtěl upozornit, ţe obchod s dětmi se netýká jen ekonomicky silných a rozvinutých zemí. Další podstatná věc, kterou je třeba si uvědomit, je, ţe i kdyţ se jedná o obchodování s dětmi, je to pořád jen obchod, můţeme říci „byznys“ a ten je především řízen poptávkou, jako kterýkoli jiný. Důvodů zvýšení poptávky v chudších částech světa můţe být velmi mnoho, jako příklady mohu uvést zvýšení turismu nebo můţe naopak dojít opad zájmu o dosavadní sexuální úsek (např. v důsledku rozšíření pohlavních chorob). René Milfait ve své knize, která se zabývá KSZD, také tvrdí, ţe do obchodu s dětmi velkou mírou zasahují tzv. Push faktory a Pull faktory, které se nyní pokusím srozumitelně vysvětlit. 36

VEVERKOVÁ, Lucie. Právní dimenze komerčního sexuálního zneužívání dětí. Praha, 2010.

Absolventská práce. Jabok – Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická. Vedoucí práce ThLic. Ing. René Milfait, Th.D. s. 10 37

MILFAIT, René. Komerční sexualizované násilí na dětech. Vyd. 1. Praha: Portál, 2008, 210 s. ISBN

978-807-3673-208 Milfait, Komerční sexualizované násilí na dětech. s. 29 38


978-807-3673-208 Milfait, Komerční sexualizované násilí na dětech. s. 30

24

Push (tlačit) faktory můţeme vysvětlit jako činitele, které v podstatě nutí lidi k opuštění své země. Jako příklad mohu uvést chudobu, velmi často způsobenou válkami a jinými ozbrojenými konflikty, které jsou v zemích, ve kterých jsou děti obchodovány běţně. Dalšími příklady jsou nezaměstnanost a také i nedostatečné vzdělání. To vše jsou případy, které mohou lidi „tlačit“ do obchodu. A právě na země s výše uvedenými problémy se překupníci nejvíce zaměřují a nabízejí lidem „lepší ţivot“ v jiných regionech nebo v jiné zemi, coţ se samozřejmě nestává. Naproti tomu pull (táhnout) faktory jsou činitele přitahující, snaţící se „nalákat“ do cílových zemí. Takovými příklady často bývají právě ekonomické rozdíly mezi regiony a ostatní oblasti se mohou jevit jako slibný zdroj ţivobytí, coţ také bývá pouze jen jakási mylná představa lidí, kteří těmto lákadlům uvěří.39 2.5.2 Tipy obchodu s dětmi Obchod s dětmi můţeme řadit do několika kategorií. Mne zaujaly podoby obchodu, jak je řadí René Milfait ve své knize Komerční sexualizované násilí na dětech. Ten podoby obchodu s dětmi řadí do devíti forem takto: 1) Pracovní vykořisťování - práce v dolech, na plantáţích, práce s chemikáliemi a pesticidy. Děti jsou často drţeny v izolaci v zemi určení a mnohdy mají strach ohlásit své těţké pracovní podmínky. 2) Zneužívání při práci v domácnosti -

rodiče bývají nalákány sliby o dobré

práci. Děti jsou ale bez dokladů totoţnosti a bez pomoci odkázány na své vykořisťovatele. 3) Sexuální vykořisťování - (nevěstince, masáţní salony, striptýzové kluby, produkce dětské pornografie, atd.) v těchto případech děti mnohdy trpí fyzickým, sexuálním i psychickým násilím. Zneuţívají je jak kuplíři a obchodníci, tak samozřejmě i zákazníci. 4) Vojenské povinnosti - děti se v ozbrojených konfliktech k bojujícím sloţkám přidávají kvůli chudobě, jiné jsou násilně naverbovány nebo uneseny. Jejich role jsou různé např. poslíčci, kuchaři, „manţelky“ poskytující sexuální sluţby, ale i bojovníci. 5) Ekonomické sňatky - dívky v chudých rodinách mohou být povaţovány za ekonomické břemeno. Jejích sňatek zpravidla se starším muţem můţe být rodinou 39



25

strategií pro přeţití. Zejména v zemích, kde hrozí riziko HIV/AIDS narůstá poptávka po mladé nevěstě-panně. Někdy jsou sňatky výsledkem dohod migrantů, kteří hledají manţelky ze svého domovského regionu. 6) Nezákonná adopce - matky většinou z rozvojových zemí své děti prodávají k adopci, nebo je kojenec ihned po porodu izolován a prodán. Matce je řečeno, ţe dítě přišlo na svět mrtvé. 7) Zneužívání dětí při hrách a zábavě – např. chlapci jako ţokejové při velbloudích dostizích. S chlapci, kteří prohrají je většinou krutě zacházeno. 8) Žebrání – děti musí vydělávat peníze ţebráním nebo prodáváním zboţí na ulici. V některých případech je únosci mrzačí, aby vyvolávali větší sympatie. 9) Obchod s lidskými orgány

40

– obchody s dětmi podle UNICEF ve státech

v jihovýchodní Evropě (např. v Albánii, Bosně a Hercegovině, Federální republice Jugoslávie nebo Makedonii) se týkají především dospívajících dívek. Ty můţeme řadit podle věku do dvou kategorií: 1) obchodování s dětmi do 12 let za účelem ţebrání, získání orgánů, adopce, prostituce, pornografie; 2) obchodování -náctiletých dívek pro sexuální vykořisťování – prodej dospívajících dívek do sféry prostituce. 41 Tímto rozdělením jsem chtěl ukázat, k čemu všemu děti mohou být vyuţívány. Obchodování s dětmi je velmi lukrativní a děti se dají pouţít jako levná pracovní síla, nebo mohou svým vykořisťovatelům slouţit jako „sexuální otroci“. Právě takto končí nejvíce dětí, jelikoţ ze sexuálního průmyslu plyne největší profit. Mezinárodní obchod s dětmi je dobře organizovaný zločin, jehoţ řád diktuje poptávka. Dětem, které se staly obětí obchodu, hrozí mnoho váţných nebezpečí, včetně fyzického týrání, které mohou vést v mnoha případech aţ k úmrtí, a sexuálního zneuţívání, spojeného navíc s nebezpečím nákazy virem HIV/AIDS. Některým dětem jsou podávány drogy, aby na nich byly závislé a nebránily se. Tyto děti jsou zcela izolovány v neznámém prostředí a často ani nemluví jazykem země, do které byly zavlečeny. Obchodníci jim velmi často zabaví identifikační doklady, a děti tak ţijí ve strachu i před místními úřady. Mnohé z nich jsou navíc často zadrţeny jako ilegální 40





26

přistěhovalci a nemají moţnost kontaktovat rodiče nebo získat přístup k lékařské a sociální pomoci.42 2.5.3 Dětská prostituce Dětská prostituce se ve světě, ale i také v ČR, stala velkým problémem. Bez ohledu na snahy některých vlád, se případy dětské prostituce v určitých zemích po I. světovém kongresu proti komerčním sexuálnímu vykořisťování dětí ještě zhoršil. Odborná literatura tvrdí, ţe za touto problematikou můţe z části být také internet, který dokáţe být příčinou lepší komunikace s překupníky, kuplíři nebo zprostředkovateli dětské prostituce s lidmi, kteří takové sluţby vyuţívají.43 Internet pro tyto účely uţívají především cizinci, kteří poté vyjíţdí do zemí nabízející exotickou dovolenou a právě tyto nabídky prostituce. Mezi takové země můţeme řadit Thajsko, sousední Kambodţu nebo Indii, o které některé zdroje uvádí, ţe se tam nachází téměř polovina všech dětských prostituujících osob. „Ředitelka dětského fondu OSN Carol Bellamyová uvedla v roce 2001 v rozhovoru pro BBC, že podle odhadů jejich studie pracuje v celém světě minimálně jeden milion dětských prostitutů a prostitutek, z toho téměř polovina v Indii“ 44

Byla by chyba se ale domnívat, ţe zahraniční turisté jsou jediní, kdo dětskou prostituci

vyhledává, kupříkladu v řadě asijských nebo afrických zemí se sex s mladou pannou velmi cení a nejen kvůli tomu, ţe to je zároveň i dobrý způsob jak se vyhnout pohlavním chorobám. Úplně strašné mi připadá pomyšlení, ţe v některých oblastech Jiţní Afriky se rozšířilo přesvědčení, ţe sex s velmi malými dětmi, dokonce i nemluvňaty dokáţe vyléčit chorobu AIDS.45 V této souvislosti bych se ještě rád vrátil k tématu zemí, kde se dětská prostituce vyskytuje nejvíce. Vedle bídy v těchto zemích je prostituce výrazně ovlivněna i místní kulturou a způsobem ţivota a jednou z mnoha odlišností od našeho světa je i výraznější obliba konzumace placeného sexu. Většinu zákazníků stále tvoří místní, např. v Kambodţi byl zaznamenán otřesný případ i vysoce

42

GRARUP, Jan. Boj proti obchodu s dětmi. Unicef [online]. 2011 [cit. 2015-03-22]. Dostupné

z:http://www.unicef.cz/aktualne/4956-boj-proti-obchodu-s-detmi 43


ISBN 80-247-1138-9. s. 45 44


ISBN 80-247-1138-9. s. 45 45


ISBN 80-247-1138-9. s. 45

27

postaveného státního úředníka, který zneuţíval dokonce desetiletou holčičku, jeţ ţila jen se svou babičkou, čímţ byla zranitelnější. 46 Ale dětská prostituce není problémem pouze v zemích, které jsem popsal výše. S dětskou prostitucí se můţeme setkat i u nás v ČR. Jelikoţ jsme země ve středu Evropy, tak to můţe znamenat, ţe jsme hlavně tranzitní zemí, protoţe přes naše území procházejí dívky hlavně z Ruska, Polska nebo Pobaltských republik, jejichţ cílovou destinací bývá Německo, Nizozemí a Itálie. Postupně se stáváme i zemí cílovou. A mezi osobami, které se věnují i dětské prostituci, můţeme určit hlavně dívky právě ze zemí východní Evropy. Pokud budeme hledat důvody dětské prostituce v ČR, můţeme nalézt tyto: rozvoj sexturismu, hlavně v příhraničí s Německem, skutečnost, ţe prostituce je pro mnoho lidí velkým byznysem a důvodem můţe být i to, ţe bývá těţko dohledatelná. Zvláště pak v případě, kdy se jedná o tzv. bytovou prostituci, kde je komerční sex za přítomnosti třetí osoby, která vystupuje v roli kuplíře. Z velké části jím bývá příslušník rodiny např. bratr, otec, atd.47 2.5.4 Dětská pornografie S prostitucí dětí silně souvisí i pornografie, velmi mnoho dětí, které se ţiví prostitucí, mají zkušenosti také s pornografií. Aţ 80% prostituujících dětí má nějakou zkušenost s tím, ţe si je jejich zákazníci sami natáčí nebo alespoň fotí. 48 Ale můţe se to dít i naopak. Hodně dětí, které začnou s pornografií, pak začínají sami prostituovat. Pornografie často předchází dětské prostituci, jedná-li se o fotografování aktů, nebo ji přímo provází natáčením videozáznamů. Tvrdá pornografie obyčejně následuje aţ po dlouhodobé praxi s prostitucí.49 Za dětskou pornografii můţeme povaţovat obrazový nebo i zvukový záznam, kde je výslovně dítě vyuţíváno pro sexuální činnost. Pokud bychom trvali na definici, můţeme říci, ţe: „Dětskou pornografii lze definovat jako jakýkoli obrazový, textový

46

KUTILOVÁ, Markéta. Do Kambodţe za sexem a dětmi. Do Kambodže za sexem a dětmi [online]. 2011

[cit. 2015-03-22]. Dostupné z: http://www.lideazeme.cz/clanek/do-kambodze-za-sexem-a-detmi 47


ISBN 80-247-1138-9. s. 51 48


ISBN 80-247-1138-9. s. 28 49

MACHOVÁ, Alena. Vykořisťování dětí v pornografii. Pilíře účinné pomoci obětem. Praha, 2012.

Bakalářská práce. Evangelická teologická fakulta (ETF). Vedoucí práce ThDr. René Milfait. s. 37

28

nebo zvukový materiál, který používá děti v sexuálním kontextu.“50 Jako obrazovou pornografii si můţeme představit fotografie, kde jde o zobrazení dítěte při sexuální činnosti apod. Zvuková pornografie vyuţívá hlas dítěte, který můţe být skutečný nebo i simulovaný. Takový záznam bývá pořízen za účelem sexuálního uspokojení uţivatelů. Velmi sporná otázka je virtuální nebo kreslená pornografie, která můţe vznikat třeba za pomocí počítačové animace. Jedná se o díla, která nevznikla skutečným zneuţitím dítěte a v ČR je tato kreslená „pornografie“ legální. V Japonsku je tento druh označován hentai a jedná se právě o pornografii znázorňující děti. Vzhledem k tomu, ţe dětská pornografie, stejně jako jiné formy KSZD, stojí mimo zákon, probíhá v ilegalitě a nejvíce se k jejímu šíření pouţívá virtuální svět internetu. Jak jsem jiţ zmiňoval, internet poskytuje snadnější komunikaci s celým světem, proto také nemusí být výjimkou, ţe záznamy dětí z Asie mohou být k dispozici např. v Evropě a naopak. Troufám si říci, ţe dětská pornografie se stala díky internetu globálním problémem, který není lehké právně postihnout, právě díky anonymitě internetových médií. 2.5.5 Boj proti obchodu s dětmi Boj proti obchodu s dětmi je velmi sloţitý, jelikoţ je ohromě výnosný, kuplíři se stále snaţí děti k obchodu vyuţívat. Někdy se dokonce uvádí, ţe je po obchodu s drogami a zbraněmi třetím nejvýdělečnějším. Další důvod, proč lze obchodu s dětmi těţko zabránit, je ten, ţe obchod je z velké části mezinárodní a tudíţ se jedná o globální problém. Dalším z řady problémů je, ţe obchod často pochází z velmi chudých částí našeho světa a v těchto zemích nejsou příslušné orgány dostatečně aktivní v boji proti tomuto problému a mnohdy před ním takzvaně „zavírají oči“. Přitom organizovaný obchod s dětmi odporuje základním lidským právům a také Úmluvě o právech dítěte. Právě proto by měl být vyšetřován jako zločiny proti lidskosti. Ale jak uţ jsem zmínil, např. v Africe se tato práva příliš nedodrţují, jelikoţ zde není dostatek finančních ani infrastrukturních zdrojů pro podporu těchto zákonů. I přes tyto překáţky lze proti obchodu s dětmi účinně bojovat. V první řadě je třeba si uvědomit, ţe i kdyţ je problém globální, jeho regionální rysy mohou být někdy rozdílné. Není tak jednoduché specifikovat přesné instrukce, jak proti obchodování

50

MACHOVÁ, Alena. Vykořisťování dětí v pornografii. Pilíře účinné pomoci obětem. Praha, 2012.

Bakalářská práce. Evangelická teologická fakulta (ETF). Vedoucí práce ThDr. René Milfait. s. 9

29

jasně a celosvětově bojovat, nicméně hlavní rysy jsou stejné. Hlavní aspekty k potírání obchodu s dětmi jsou následující: 

oběti nesmí být povaţovány za pachatele, a proto nesmějí být ţalovány za delikty, které jsou s obchodem spojené; je nutné vyškolit exekutivu pro tento problém; zlepšit pracovní podmínky a ţivotní situaci obyvatelstva tam, kde dochází k obchodu s dětmi; celosvětově registrovat formy obchodu s dětmi;



rozsáhlou ochranu zajišťují příslušné mezinárodní konvence a doprovodné dodatkové protokoly, které musí být ratifikovány všemi státy světa; respektovat Úmluvu o právech dítěte; jasně vymezit definici atd.51

Toto jsou dle mého názoru nejdůleţitější hlediska jak zabraňovat obchodu s dětmi. Psychosociální následky dětí postihnuté KSZD jsou tyto: Následky dětí postiţených tímto druhem týrání bývají často dlouhodobé a mohou znamenat ohroţení ţivota, jelikoţ mnoho dětí se v důsledku své psychické bolesti pokusí o sebevraţdu nebo začnou uţívat psychotropní a omamné látky. Někdy jim tyto látky podávají sami kuplíři, zaměstnavatelé atd. Děti jsou často týrány také fyzicky, takţe mohou vykazovat i znaky fyzického týrání, nečastěji v oblasti genitálií a rektální, taktéţ bývají často nakaţen pohlavně přenosnými chorobami, včetně HIV 52. Dále se můţe jednat o jiná další onemocnění jako je tuberkulóza, ţloutenka apod. Často také trpí depresemi, mají pocity hanby nebo viny. Dalšími následky můţe být PTSP (posttraumatická stresová porucha),

polyviktimizace, oslabená pozice a vyšší

zranitelnost, trauma, pocit emocionální osamocenosti.53 Pokud se dítě dostane do kolotoče sexuálního průmyslu, můţe se také vyskytnout syndrom CSA.

51



POLÍVKOVÁ, Lucie. PREVENCE KOMERČNÍHO SEXUÁLNÍHO ZNEUŽÍVÁNÍ DĚTÍ JAKO

PEDAGOGICKÝ

PROBLÉM.

PEDAGOGICKÁ

FAKULTA,

file:///C:/Users/lukyn/Desktop/BPTX_2010_2__0_258508_0_86641.pdf.

2011.

Dostupné

Bakalářská

z: práce.

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE. Vedoucí práce PaedDr. Eva Marádová, CSc. s. 20 53


978-807-3673-208 Milfait, Komerční sexualizované násilí na dětech. s.72

30

2.6 ZVLÁŠTNÍ FORMY TÝRÁNÍ DĚTÍ 2.6.1 Münchhausenův syndrom Tento syndrom je moţné charakterizovat jako případ, kdy rodiče vedle úmyslných otrav různými medikamenty si také vymýšlejí u dětí nejrůznější symptomy a onemocnění, které mohou popřípadě „vyrábět“ a uměle je připravují tak, aby dítě pro ně bylo vyšetřováno a také léčeno.54 2.6.2 Rituální zneuţívání Tento typ zneuţívání dětí lze označit za nejzvláštnější, projevující se často bizarními či alespoň pro dnešní dobu neuvěřitelnými příznaky a rysy. Za rituální zneuţívání lze povaţovat takové zacházení s dětmi, které se realizuje v souvislosti s nějakými určitými symboly, které mají náboţenskou nebo dokonce magickou či nadpřirozenou charakteristiku a jsou většinou součástí nějaké organizované skupiny specifického zaměření.55 2.6.3 Syndrom zavrţeného rodiče Syndrom zavrţeného rodiče se vyznačuje tím, ţe dítě je proti jednomu rodiči popouzeno do takové míry, ţe samo aktivně započne vyvíjet takovou vlastní dynamiku postavení vůči druhému rodiči, ţe ho nakonec zcela odmítne a zavrhne. Syndrom zavrţeného rodiče nemůţe existovat bez rodičů, kteří se dítě snaţí popudit proti svému partnerovi, jemuţ je dán volný prostor k takové formě psychické manipulace s dítětem, ţe u dítěte dojde ke změně jeho postoje k druhému rodiči, a to mnohdy od velmi pozitivního k naprosto odmítavému.56 Tento případ se stává, při těţkých a komplikovaných rozvodech, které bývají většinou pro děti po emocionální stránce velmi náročné.

54


Vyd. 1. Praha: Grada Pub., 1995, 245 p. ISBN 80-716-9192-5. s. 51 55


Vyd. 1. Praha: Grada Pub., 1995, 245 p. ISBN 80-716-9192-5. s. 101 56

Syndrom zavrženého rodiče [online]. 2012 [cit. 2015-03-31]. Dostupné

z: http://www.iustin.cz/art.asp?art=152

31

Zde jsem stručně popsal a charakterizoval základní druhy týrání a zneuţívání dětí, které se také řadí do syndromu CAN. Všechny tyto druhy mohou mít dříve nebo později vliv na psychický vývoj dítěte. .

32

3. PSYCHOSOCIÁLNÍ PROBLÉMY TÝRANÝCH DĚTÍ 3.1 PSTD (POSTTRAUMATICKÁ STRESOVÁ PORUCHA) Jedním z typických problémů týraných a především sexuálně zneuţívaných dětí je posttraumatic stress disorder (PSTD), v češtině známá jako posttraumatická stresová porucha (dále jen PSTP). PSTP můţe vyvolat mnoho faktorů od přírodní katastrofy přes přítomnost smrti aţ po váţné zločiny, jako je třeba znásilnění nebo přítomnost vraţdy. V literatuře věnující se tomuto tématu se můţeme dočíst, ţe u všech typů syndromu CAN se můţeme setkat s projevy odpovídajícími syndromu známému jako PSTP. Typické projevy jsou: opakovaně dotírající se vzpomínky proţitého traumatu (tzv. flashbacky),57 děti se vyhýbají činnosti a situacím, které trauma připomínají, mají pocity emočního otupění, traumatické sny, objevuje se depersonalizace, zvýšená vegetativní hyperaktivita (poruchy spánku, dráţdivost, koncentrace), agresivita, úlekové reakce, děti mohou být fyzicky zanedbané, objevují se projevy disociační poruchy, úzkostné či depresivní chování, izolují se od společnosti, mají somatické potíţe-bolesti hlavy, břicha, noční děsy atd.58 Příznaky se projevují po určitém období latence v širokém rozmezí od několika týdnů aţ do několika měsíců. Průběh je kolísavý a ve většině případů můţeme očekávat, ţe příznaky odezní, ale u některých pacientů můţe nastat chronický průběh, který má váţné následky vedoucí v některých případech aţ k trvalé změně osobnosti. V souvislosti na tento PSTP bych chtěl ještě upozornit na termín zvaný disociace, který jsem jiţ zmínil ve výčtu příznaků výše. Tímto pojmenováním můţeme rozumět částečnou nebo úplnou ztrátu normální integrace mezi vzpomínkami na minulost, vědomí vlastní identity, aktuálními pocity a kontrolu tělesných pocitů, můţe dojít aţ k rozpadu funkcí, které jsou za běţných okolností integrovány: vědomí, paměť nebo vnímání okolí. Disociace je někdy brána jako jedna z obranných reakcí. Jak jsem jiţ naznačil, tak hlavním rysem disociační anamnézy je ztráta paměti, lze to uvést i tak, ţe dítě má svoji dominantní osobnost a osobnost rozštěpenou, tedy disociovanou, která

57


Praha: Portál, 1999, 118 s. ISBN 80-717-8286-6. s.. 77 58



33

zpravidla bývá ovlivněna probíhajícími události. Obvykle se jedná o významné nedávné události, které jsou příliš rozsáhlé na to, aby mohli být jednoduše „vytlačeny“. Amnézie je obvykle navázaná na traumatické události, jako nečekaná úmrtí atd. V našem případě se logicky jedná o případy spojené s týráním a zneuţíváním dětí. Pro správné určení této diagnózy je důleţité, aby nebyly přítomny ţádné somatické poruchy, které by vysvětlovaly charakteristiky disociační poruchy.59 3.2 CITOVÁ DEPRIVACE Rodiče nebo pečující osoba, jsou pro dítě také zdrojem jistoty, jelikoţ dokáţí svým jednáním naznačovat, zda situace, které právě proţívá nebo třeba bude proţívat, jsou bezpečné nebo nikoliv. Tím samozřejmě ovlivňují jeho chování a také získávání nových zkušeností. Tímto způsobem se mezi dítětem a rodičem, ve většině případů matkou, rozvíjí určitý komunikační kanál, který jim umoţňuje rozeznávat význam různých sdělení.60 Pokud by potřeba bezpečí nebyla v dostatečné míře uspokojena, dítě by se mohlo cítit ohroţené a reagovalo by odmítáním všech nových a jemu neznámých podnětů (protoţe ty by z jeho hlediska mohly být nebezpečné). Takto lze vysvětlit skutečnost, ţe citově deprivované děti se nerozvíjejí příliš dobře ani v jiných oblastech. Jejich vnitřní nejistota je natolik omezuje, ţe nedokáţí reagovat účinněji.61 Jinými slovy, pokud dítě nemá jistoty, mohou u něj nastat i v pozdějším věku pocity úzkosti a jak jiţ bylo zmíněno, citová deprivace. Jelikoţ nemá pocit jistoty, opory, bezpečí a v neposlední řadě postrádá také lásku, která je pro kaţdé dítě velice důleţitá. U týraných dětí se citová deprivace projevuje velmi často a to hlavně u dětí, které dlouho musely ţít v citově chudém prostředí, často mívají váţné obtíţe v citových vztazích na všech dalších vývojových stupních. To znamená, ţe děti, které jsou tímto způsobem postiţeny, mohou mít problémy např. i v adolescenci nebo v dospělosti. Citová deprivace vzniká, pokud nejsou v dostatečné míře a dlouhodobě uspokojovány citové potřeby, jako jsou pocity bezpečí nebo lásky. Děje se tak hlavně pokud matka, ve většině případů se jednává o matku, nemá o dítě zájem, zanedbává ho a často k němu 59


Praha: Portál, 1999, 118 s. ISBN 80-717-8286-6. s.. 77-80 60

VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. Variabilita a patologie lidské

psychiky. 1.vyd. Praha: Portál. ISBN 80-717-8214-9. s. 38 61


psychiky. 1.vyd. Praha: Portál. ISBN 80-717-8214-9. s. 77

34

má ambivalentní či dokonce aţ hostilní postoje. Tyto projevy se často dějí jiţ od narození dítěte, a jelikoţ dítě nemá jinou zkušenost ani moţnost srovnání, povaţuje toto chování za normu.62 Velice často se ovšem v dnešní době objevuje tzv. citová subdeprivace, která je mírnější formou jiţ zmíněné citové deprivace a v dnešních sociokulturních podmínkách mnohem častější. Její riziko spočívá v tom, ţe je jiţ obtíţněji identifikovatelná, a proto se takto znevýhodněnému dítěti často nedostane potřebné pomoci. Zpravidla se jedná o částečně nefunkční rodiny, jeţ plní některé ze svých úkolů dobře a proto nebývají tak nápadné. Děti mohou mít dobré materiální zajištění, zabezpečené dobré vzdělání a přitom citově strádat, rodiče od nich mohou vyţadovat aţ moc dobré výkony a bezproblémové chování, ale o jejich pocity a problémy nemají ani ten nejmenší zájem. Tyto děti mívají často ve škole horší prospěch, jelikoţ nemají motivaci k učení. Dále také nejsou často schopny porozumět nejen vlastnímu chování, ale i chování jiných lidí. Nedovedou se poučit ze zpětné vazby, např. zobecnit následky určitého jednání nebo mají váţné problémy se sociální adaptací.63 3.3 SOCIÁLNÍ A KOGNITIVNÍ PROBLÉMY Dobrý rozvoj dítěte je sloţitá věc, která nezávisí jen na dědičných faktorech, i kdyţ se někdy uvádí, ţe podíl dědičnosti bývá ovlivněn z poloviny, většinou v rozmezí 40-60%.64 Důleţité role také hrají kvalita sociálního prostředí nebo dostatečné podněty. V důsledku nedostatečné stimulace a omezení příleţitosti k učení se můţe opozdit a narušit celkový vývoj dítěte, především v oblasti rozumových schopností a socializace, kterou má primárně zajišťovat rodina. Tato dovednost je velmi důleţitá pro náš další sociální ţivot, odvíjí se od ní i navazování vztahů a kontaktů, napodobování vzorů nebo osvojování kontaktů. Pod pojmem socializace tak rozumíme postupnou přeměnu člověka z biologické bytosti na bytost společenskou, tedy postupné začleňování do ţivota společnosti nebo proces, v němţ se učíme v dané společnosti ţít.

62



MATĚJČEK, Zdeněk, Věduna BUBLEOVÁ a Jiří KOVAŘÍK. Pozdní následky psychické deprivace

a subdeprivace. 1. vyd. Praha: Psychiatrické centrum, 1997, 69 s. Zprávy (Psychiatrické centrum), č. 132. ISBN 80-851-2189-1. s. 35 64



35

V průběhu ţivota si člověk osvojuje lidské formy jako je chování, jazyk, poznatky, normy atd.65 Rozvoj malého dítěte ale také závisí do jisté míry na podnětech, které dostává, a na které můţe určitým způsobem reagovat. V této situaci hrají důleţitou roli rodiče nebo osoby, které se o dítě starají, jakoţto právě ty osoby, které mohou tyto podněty vytvářet. Učení je totiţ spojené se smyslovými vjemy, respektive podněty (hlavně v prvním roce ţivota). Pokud dítě tyto stimuly nemá nebo jich nemá dostatek pro jeho zdravý rozvoj, můţe to pak mít neblahý účinek na jeho celkový vývoj. Odborná literatura uvádí: „Subjektivní obraz světa malého dítěte je spojen s různými prožitky, které fungují jako primární regulační mechanismus. Pokud jsou příjemné, mohou jeho zvídavost posilovat, pokud jsou nepříjemné, mohou ji tlumit. Otevřenost ke světu, z níž vyplývá ochota akceptovat podněty, jež jsou jeho součástí, znamená, že nejsou považovány za ohrožující. Mnozí autoři mluví v této souvislosti o potřebě získat základní důvěru ke světu, ale bylo by přesnější ji charakterizovat jako potřebu potvrzení základní naděje, že všechno nakonec dobře dopadne. Obecně to znamená schopnost obnovovat pozitivní vztah ke svému okolí i po eventuální frustraci, která je v lidském životě zákonitá. Na základě zkušenosti si dítě zafixuje určitý základní postoj, který je vyjádřen charakterem očekávání a z něho vyplývajícími strategiemi chování. Pokud je dítě zanedbáváno nebo převažují nepříjemné zážitky a neuspokojení, potřebná důvěra ke světu se nevytváří.“66 Zanedbávané děti, které mají těchto podnětů málo, mají např. špatně rozvinutou verbální komunikaci. Tyto děti se v krajním případě mohou jevit jako mentálně handicapované. Stav zanedbaného dítěte se můţe zlepšit, pokud se dostane do prostředí, kde má dostatek podmětů. Moţnosti zlepšení závisí na faktorech jako je věk, vrozené dispozice dítěte, jeho celkový zdravotní stav i na době, po kterou ţilo v nevyhovující rodině. Obvykle platí, ţe čím déle bylo dítě od raného věku zanedbáváno, tím větší bude míra opoţdění jeho rozvoje. Vývojové opoţdění dané nedostatkem stimulace a omezením moţností k učení bývá nerovnoměrné. Postihuje

65

KRAUS, Blahoslav, Věra POLÁČKOVÁ a Jiří KOVAŘÍK. Člověk - prostředí - výchova: k otázkám

sociální pedagogiky. 1. vyd. Brno: Paido - edice pedagogické literatury, 2001, 199 s. Edice pedagogické literatury, č. 132. ISBN 80-731-5004-2. s. 59 66



36

mnohem častěji ty sloţky, které jsou závislé na sociokulturních stimulech, a méně ty, jejichţ vývoj závisí na zrání.67 3.4 OBRANNÉ REAKCE V této kapitole se budu věnovat obranným mechanizmům, které se vyskytují u traumatizujících záţitků. Člověk, který se o popis obranných reakcí významně zasadil, byla známá rakouská psycholoţka Anna Freudová. Obranné mechanismy jsou styly jednání, kterými se člověk brání proti krizi. Jedná se převáţně o nevědomé procesy, jejichţ cílem je přispět zpět k obnově předchozí úrovně psychické rovnováhy organismu a kontrolovat a ovládat afekty a pocity úzkosti, strachu, duševní bolesti, atd. Tyto pocity jsou velmi nebezpečné, jelikoţ mohou vést k mnoha váţným poruchám. Jinými slovy můţeme říci, ţe obranné mechanismy jsou něco jako bezpečnostní operace, kterými se snaţíme chránit svou sebeúctu a vyhnout se mučivým konfliktům i moţným pocitů viny. Zjednodušeně řečeno, obranné mechanismy můţeme nazvat jako sebeklamné techniky.68 3.4.1 Druhy obranných reakcí Obranné mechanismy jsou tyto: 

Regrese – návrat k dřívějšímu způsobu jednání;69 je také spojena s vyhlášením bezmoci; únikem na nejniţší úroveň chování, obyčejně vyjadřuje větší potřebu závislosti na podpoře a okolí; bývá i důsledkem psychické traumatizace.70



Vytěsnění – odsun neţádoucích myšlenek do nevědomí; bývá primární formou obrany a ostatní obrany začínají působit aţ tehdy, kdyţ tento způsob selţe.71

67

DONÁTOVÁ, Veronika. Důsledky týrání, zneužívání a zanedbávání na život dětí. PEDAGOGICKÁ

FAKULTA, 2007. Diplomová práce. MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ. Vedoucí práce PhDr. Věra Vojtová, Ph.D. s. 27 68

KNOBLOCH, Ferdinand a Jiřina KNOBLOCHOVÁ. Integrovaná psychoterapie v akci. Praha: Grada,

1999. ISBN 80-7176-679-X s. 86 69


Praha: Portál, 1999, 118 s. ISBN 80-717-8286-6. s. 61 70



FONAGY, Peter a Mary TARGET. Psychoanalytické teorie: perspektivy z pohledu vývojové

psychopatologie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2005, 398 s. ISBN 80-717-8993-3 str. 203

37



Projekce – své vlastní chyby vidí v tom druhém; subjektem odmítnutá přání nebo pocity jsou podsouvány jiné osobě nebo objektu vnějšího světa; s neţádoucími projevy se zachází tak, jako by nevycházely zevnitř, nýbrţ jako by působily zvnějšku; vlastní snahy a přání, které subjekt popírá, jsou připisovány jinému.72



Popření - naprosté odmítnutí vlastních špatných pohnutek (např. mladistvý delikvent, který zneuţíval malé dívky, tvrdí, ţe jim pomáhal).73



Identifikace s agresorem – nápodoba jednání agresora; cestou identifikace přebírá subjekt role ve společnosti, např. pohlavní, generační, profesní role; identifikace ale není jen prostředkem přebírání rolí, např. dcera se identifikuje se svou matkou nejen jako nositelka role, ale současně se s ní identifikuje také jako individuální osobnost, čímţ přejímá částečně její zvyky, sklony, averze.74



Únik do fantazie – únik do vlastního světa, fantazijní spoléhání na zásah zvenčí; denní snění.75



Hypochondrie – přehnaná pozornost věnovaná vlastnímu zdravotnímu stavu, která je zaloţena na hlubinných destruktivních impulsech; na nevědomém uspokojení, jeţ se dosahuje při přivolání péče.76



Racionalizace – rozumové zdůvodnění určitého chování v dané situaci, je to vnitřní monolog, který omlouvá předchozí rozhodnutí a hledá pro ně veškerá moţná pozitiva, která si neustále předkládá, částečně je můţe i zveličovat, v konečné fázi pozitiva převýší svou hodnotou negativa (úspěšná racionalizace), aby situace vypadala co nejpříznivěji; slouţí k udrţení psychické stability, problém se však nevyřeší, jen se nějakým způsobem

72

FÜRST, Maria. Psychologie: včetně vývojové psychologie a teorie výchovy. Olomouc: Votobia, 1997,

263 s. ISBN 80-7198-199-0. s. 69 73



FÜRST, Maria. Psychologie: včetně vývojové psychologie a teorie výchovy. Olomouc: Votobia, 1997,

263 s. ISBN 80-7198-199-0. s. 70 75




Praha: Portál, 1999, 118 s. ISBN 80-717-8286-6. s. 61

38

omluví; racionalizovat se dají skoro všechny situace, pokud by se situace nedala přesně racionalizovat nebo se nám dané alternativy na ni nelíbily, připisujeme to osudu či pouţijeme nějaký jiný obranný mechanismus.77 Zde jsem se snaţil popsat některé obranné mechanismy, jimiţ se můţe člověk nebo dítě bránit proti úzkostem a traumatům, které proţívá. Výběr obranného mechanismu se vztahuje k povaze člověka, je také závislý na společnosti a kultuře. Jestliţe se u jedince osvědčí, bude v obdobných situacích znovu působit. Pokud člověk svou úzkost psychicky nezvládá, zvyšuje se nebezpečí vzniku neurózy. Obranné mechanismy a neurózy jsou vázány na společnost, ve které jedinec ţije. V závislosti na společnosti mohou vznikat jak nové typy neuróz, tak i obranných mechanismů, proto jejich výčet nemusí být kompletní, ale snaţil jsem se do této kapitoly zařadit ty nejčastější.78 Chci také ještě upozornit na skutečnost, ţe obranné mechanismy se mohou prolínat, nelze je totiţ řadit chronologicky a můţeme je brát jako první symptomy nějakého duševního onemocnění.79 V neposlední řadě je třeba si samozřejmě uvědomit, ţe kaţdý jedinec je individualitou, proto není moţné tyto obranné mechanismy brát jako zcela závazné.

77

VISINGR, Jiří. Obranné mechanismy v psychice a jejich vliv na chování člověka. Fakulta filozofická,

2011. Dostupné z: https://dspace.upce.cz/bitstream/10195/41801/3/VisingrJ_ObranneMechanismy_ME_2011.pdf. Bakalářská práce. Univerzita Pardubice. Vedoucí práce PhDr. Marcela Ehlová. s. 21 78

VISINGR, Jiří. Obranné mechanismy v psychice a jejich vliv na chování člověka. Fakulta filozofická,

2011. Dostupné z: https://dspace.upce.cz/bitstream/10195/41801/3/VisingrJ_ObranneMechanismy_ME_2011.pdf. Bakalářská práce. Univerzita Pardubice. Vedoucí práce PhDr. Marcela Ehlová. s. 9 79

FREUD, Anna. Já a obranné mechanismy. Vyd. 1. Překlad Petr Babka. Praha: Portál, 2006, 119 s.

Spektrum (Portál). ISBN 80-736-7084-4. s. 41

39

4. ÚLOHA OSPODU OSPOD neboli Orgán sociálně-právní ochrany dětí je státem zřízená instituce. „Sociálně-právní ochrana dítěte představuje zajištění práva dítěte na život, jeho příznivý vývoj, na rodičovskou péči a život v rodině, na identitu dítěte, svobodu myšlení, svědomí a náboženství, na vzdělání, zaměstnání, zahrnuje také ochranu dítěte před jakýmkoliv tělesným

či

duševním násilím, zanedbáváním, zneužíváním nebo

vykořisťováním.“80 Konkrétně to jsou: 

krajské úřady



obecní úřady s rozšířenou působností



obecní úřady



MPSV



Úřad pro mezinárodně právní ochranu dětí a mládeţe

Sociálně právní ochranu dětí dále zajišťují: 

obce v samostatné působnosti



kraje v samostatné působnosti



komise pro sociálně-právní ochranu dětí



další právnické a fyzické osoby, jsou-li výkonem sociálně-právní ochrany pověřeny

Jeho hlavním cílem je nejlepší zájem, prospěch a blaho dítěte a také sanace rodiny. Dalšími principy jsou poskytování pomoci všem dětem, bez rozdílů rasy, pohlaví, náboţenského vyznání, atd. Tato pomoc se poskytuje bezplatně a ochrana se poskytuje všem nezletilým, tj. do 18 let věku. Co je sociálně-právní ochrana dětí vyjadřuje zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí.81 Ten vymezuje funkci sociálně právní ochrany dětí takto: 

ochranu práva dítěte na příznivý vývoj a řádnou výchovu,



ochranu oprávněných zájmů dítěte, včetně ochrany jeho jmění,

80

Sociálně-právní ochrana dětí – obecný úvod. Informační portál pro orgány sociálně-právní [online].

2009, 14.7.2009 [cit. 2015-04-25]. Dostupné z: http://www.ospod.cz/informace/obecne/ 81


2009, 14.7.2009 [cit. 2015-04-25]. Dostupné z: http://www.ospod.cz/informace/obecne/

40



působení směřující k obnovení narušených funkcí rodiny.82

Jinými slovy můţeme říci, ţe úloha OSPODu je chránit děti před jevy, které by mohli narušovat jejich zdravý vývoj ve všech směrech. OSPOD by měl také spolupracovat i s ostatními orgány, zejména se školami, PČR, zdravotními středisky atd. OSPOD má také právo prošetřovat rodiny, odebrat dítě z rodiny, jelikoţ stát je zodpovědný za ochranu dětí před jakýmkoli násilím. Podle právní úpravy má OSPOD moţnost podat návrh na předběţné opatření týkajícího se např. domácího násilí. Stává se, ţe děti jsou často oběťmi domácího násilí, i kdyţ nesměřuje vysloveně proti nim. Jsou tedy druhotnou obětí a zde přichází v úvahu, ţe OSPOD můţe sám za dítě podat návrh na takovéto předběţné opatření. Je také moţné, ţe dítě starší 16 let má plnou procesní způsobilost v tomto řízení. Takţe dítě starší 16 let můţe samo podat návrh na předběţné opatření týkající se domácího násilí. Další úlohou OSPODu jsou také výchovná opatření. Jsou to nějaká „napomenutí“ nebo se jedná přímo o dohled nad nezletilými dětmi nebo nad některými rodinami. OSPOD také můţe nařídit ústavní výchovu a to z různých důvodů. Nejen proto, ţe nepomohla výchovná opatření, častěji proto, ţe nemohou být v péči svých rodičů a nemohou být ani v péči nějaké náhradní rodiny. O tom rozhoduje ale soud a ten přímo při nařizování ústavní výchovy musí rozhodnout, do kterého zařízení bude dítě umístěno. Případně rozhoduje o přemístění dítěte, zase do jiného zařízení. A k tomu se bude vyjadřovat i OSPOD, které zařízení je vhodné pro to určité dítě. Tím má být sledována zásada, ţe zařízení má být co nejbliţší bydlišti rodičů dítěte, příp. jeho blízkých příbuzných. Jedná se o to, aby byl zachován co moţná nejuţší kontakt. OSPOD je oprávněn podávat návrhy předběţného opatření. To je moţnost podávání návrhů na předběţné opatření, tam kde se dítě ocitne bez potřebné péče. O těchto předběţných opatřeních musí soudy rozhodovat do 24h. Jsou okamţitě vykonatelná a nejčastěji se zajišťuje, ţe dítě je umístěno, buď k nějakým příbuzným, do ústavu či jinam, aby tedy bylo o něj postaráno. OSPOD také můţe podávat návrh na omezení nebo přímo zbavení rodičovské odpovědnosti, kdy rodiče nevykonávají řádně svou rodičovskou odpovědnost a tak poškozují zdravý vývoj dítěte. Pak můţe rodičovská práva nebo rodičovskou odpovědnost nějakým způsobem omezit, coţ musí být přesně vymezeno. Jestliţe rodiče 82


2009, 14.7.2009 [cit. 2015-04-25]. Dostupné z: http://www.ospod.cz/informace/obecne/

41

přímo zneuţívají své rodičovské odpovědnosti, tak jí mohou být i zbaveni. Mají-li být rodiče zbaveni i práva udílet souhlas k osvojení, tak o tom musí být rozhodnuto samostatně. Takţe, i kdyţ je rodič zbaven rodičovské odpovědnosti, neznamená to automaticky, ţe je zbaven i práva o osvojení. To musí být řečeno samostatně.83 Tato kapitola věnující se OSPODu je poměrně stručná, ale myslím si, ţe vzhledem k cíli mé práce je dostačující. OSPOD má i jiné funkce, které by šli široce popsat, ale já jsem se především snaţil zachytit podstatu jejich práce, vzhledem k následujícím kazuistikám.

83

LICHOVNÍK, JUDr. Tomáš. Http://www.pravniprostor.cz/clanky/rekodifikace/zmeny-v-ospod-a-dalsi-

novinky-cast-ii [online]. 2012 [cit. 2015-04-26]

42

5. KAZUISTIKY Nyní zde uvedu tři tzv. ilustrační kazuistiky, se kterými jsem se seznámil díky praxi, kterou jsem absolvoval na Úřadě MČ Praha 12, jak jsem se jiţ zmiňoval v úvodu své práce. 5.1 KAZUISTIKA Č. 1 Rodina úplná. Nezletilá, které bylo 12 let, ţila společně s matkou a otcem. Celá rodina ţila na ubytovně, kde měla k dispozici jednu místnost. Domácnost byla zanedbávaná, členové rodiny měli špinavé oblečení, otec pobíral invalidní důchod, matka byla v evidenci ÚP. Jediný příjem rodiny byly sociální dávky. Rodiče nespolupracovali se školou a ani se nezajímali o školní prospěch. Oba rodiče měli problém s alkoholem, především otec poţíval nadměrně alkoholu. Poté byl velice agresivní, hlavně na dívku. Otec byl despotický, dívku často bil a vyhroţoval ji, toho vyuţíval jako jediné výchovné metody. Dívka byla nadměrně fyzicky trestaná, mnohdy neoprávněně. Matka tomu přihlíţela, byla pasivní, apatická, pravděpodobně se podvolovala otci rodiny. Uskutečnilo se šetření v rodině a dívka byla okamţitě umístěna do DD. Adaptaci v DD dívka zvládla bez větších problémů. V prvních dnech se drţela spíše mimo a nejevila zájem zúčastnit se nějakých aktivit. Postoj k jakékoli činnosti, byl spíše pasivní. Dívka neměla ukotvené hygienické návyky a také sebeobsluţnost byla na nízké úrovni. Kdyţ dívka neměla dohled, byla ledabyle oblečená, celkově nepečovala o svůj zevnějšek. Kdyţ měla věci špinavé, nenapadlo ji, si je vyměnit. Dívka vyţadovala nepřetrţitý dohled. Pravidla znala, ale měla touhu na sebe upozornit, takţe je opakovaně porušovala. Měla také sebepoškozující tendence. Někdy kradla věci, které jí nepatří. Jakmile jí byly věci vytýkány, útočila na dospělého verbálně. Poté většinou utekla z dosahu ostatních. Toto se několikrát opakovalo. V jádru je dívka milá, dobrosrdečná a jemná. Někdy se i snaţí pomoci slabším. V podstatě chce, aby jí měl někdo rád, ale neumí to dát najevo. Je často náladová a hrubá, proto není v kolektivu příliš oblíbená. Je znát, ţe ji chybí přízeň, často se přitulí k dospělému člověku. Neumí řešit zátěţové situace. Výtky na svou osobu řeší nadávkami anebo negací. Při pochvale se začne smát, situaci zlehčuje, také ji nedokáţe přijmout. Na dívku ale bývá spoleh, zadané úkoly se snaţí plnit dobře, ptá se, co ještě 43

můţe udělat, ale to jen v případě, ţe sama chce a není do ničeho nucena. Nátlakem se ničeho nedosáhne, dívka se „zasekne“ a přechází do opozice. Byly také připomínky ze školy na špatné chování, neplnění úkolů a neslušné vyjadřování. Dívka nedodrţovala stanovená pravidla, byly pozdní návraty z vycházek atd. Pracovnice DD po zhodnocení okolností dospěla k závěru, ţe se pokusí s dívkou pracovat technikou VTI (video tréninku interakcí). Sociální pracovnice se opírá o to, ţe dívka chce dobrý kontakt s dospělými. Zakázka zněla: „Vymyslet pravidla a snaţit se je dodrţovat“. Dívka chtěla spolupracovat a její chování se začalo zlepšovat. Kdyţ dojde u dívky k afektu, má kratší průběh a poté téměř vţdy přijde zpět a okolnosti se snaţí reflektovat. Tuto krátkou kazuistiku jsem vybral jako ukázku toho, jaké konkrétní psychosociální následky můţe mít psychicky týrané a zanedbávané dítě. V případě této dívenky, která neměla moţnost zdravého sociálního vývoje, jde vidět, ţe má, velký problém s komunikací. Neumí přijímat kritiku, ale ani pochvalu. Má problém vyjádřit své pocity, má malé sebevědomí, dále vyhledává u ostatních dospělých lásku, kterou postrádala u svých rodičů. V tomto případě byla docela významná role OSPODu, který díky šetření v rodině vyhodnotil situaci jako nebezpečnou pro dívku a umístil ji do DD, kde se ukázalo, ţe dívka má váţné problémy. V této situaci se podle mě OSPOD zachoval dobře, kdyţ dívku z rodiny odebral, jelikoţ její další setrvání v biologické rodině by ji mohlo negativně ovlivnit tak, ţe by její stav byl mnohem horší a práce s dívkou tím pádem náročnější. 5.2 KAZUISTIKA Č. 2 Rodina úplná, manţelský pár. Manţelka porodila dceru, ale otec si přál syna. V tomto okamţiku matka začala pociťovat různé změny v chování otce. Dceru si po narození nepřišel ani prohlédnout. V bytě, kde ţili, rozbíjel hračky, vyhazoval věci oknem, slovně ţenu napadal. Kdyţ se tomu matka snaţila zabránit, manţel ji napadl fyzicky. Tahal ji za vlasy po zemi, bil pěstmi, kopal, atd. Jednou dokonce ţenu strčil dolů ze schodů. Takto otec působil násilí často a bezdůvodně. Matka byla pod velkým fyzickým i psychickým tlakem. Kdyţ matka řekla, ţe se odstěhuje, otec slíbil, ţe své chování zlepší. Chování otce se ale spíše zhoršovalo. Nedovolil jí scházet se s rodiči. Vymezoval ji volný čas. Pokud se sešla s kamarádkou, dostala od manţela „facky a kopance“, ty hlavně do břicha. Po celou dobu manţelství týrání pokračovalo, dcera 44

byla vţdy násilí přítomna. Matka otce dokonce sledovala manţelku a podávala mu informace. Tchýně měla významné působení na otce, měla k nim volný přístup a opětovaně zastrašovala matku, ţe musí být poslušná a podřizovat se manţelovi. Matka poprvé zavolala policii, kdyţ otec napadl tehdy jiţ 4letou dceru. Matka se i s dcerou přestěhovala do jiného města. Podala ţádost o rozvod a předběţným opatřením jí byla dcera svěřena do péče. Otec se soudní cestou dohodl na návštěvách s dcerou. Matka si stěţovala, ţe dcera je z návštěvy navrácena v nedobrém stavu a chtěla otci odepřít návštěvy dcery. Na OSPODu jí ale bylo sděleno, ţe musí plnit rozhodnutí daná soudem. Dcera k otci nechtěla chodit, po návratech měla smutnou náladu a byla uzavřená, plačtivá. Po několika měsících se svěřila matce, ţe se jí tatínek dotýká na přirození, kdyţ ji umývá. To samé chce také on po ní, děje se to také v posteli, kde s ní začal spávat, kdyţ ji měl u sebe v domě. Také ji „tam“ pusinkuje a opět poţaduje to stejné od ní na sobě. Nechtěla to nikomu říci, protoţe z otce měla strach. Večer vţdy hráli hry, které se zaměřovali na osahávání těla, často vysvlečení. Proti otci bylo zahájeno trestní stíhání pro podezření ze sexuálního zneuţívání a ohroţování mravní výchovy mládeţe. Zároveň z obav, ţe by ve svém konání mohl pokračovat, byl sdělen soudem zákaz styku s dcerkou do doby, neţ bude celý případ prošetřen. Dcera byla odborným postupem vyslechnuta a pomocí demonstračních pomůcek prokázala, ţe se jedná o trestný čin, kterého se otec dopouštěl na své nezletilé dceři. Také chování dívky ukazovalo, ţe se jí nechce o tom všem mluvit, často se snaţila odbíhat od tématu a bylo evidentní, ţe se chce vyhnout popisování věcí, které se jí od otce děly. Otec byl odsouzen k výkonu trestu odnětí svobody. Tuto kazuistiku jsem do své práce zařadil jako ukázku toho, ţe OSPOD můţe někdy ve své práci selhat a nezakročit přiměřeně v zájmu práv dítěte. Moţná měl OSPOD celou situaci prošetřit uţ při prvních změnách chování dítěte. Po zjištění prohřešků otce, OSPOD doporučil dívce a matce spolupráci s psychologem, aby se mohli s danou situací vyrovnat. Dívce se díky tomu dostalo odborné péče a následně se její stav zlepšil. 5.3 KAZUISTIKA Č. 3 Rodina neúplná, matka alkoholička. Otec odešel od rodiny právě kvůli alkoholismu matky. Matka byla nezaměstnaná a vedená na ÚP, její jediný příjem byla podpora v nezaměstnanosti, předchozí zaměstnání ztratila kvůli své závislosti na 45

alkoholu. Matka nezletilého chlapce, kterému bylo 8 let, neustále brutálně bila, vulgárně mu nadávala, špatně s ním zacházela. Oba spolu bydleli v činţovním domě. Chlapec byl velmi bojácný, ve škole měl očividný strach i z dětí. Matka neměla nastavená pravidla pro správnou výchovu, ve stejné situaci ho někdy pochválila, jindy zbila. Chlapec proto nevěděl, co je správné a co špatné, jak se v určitých situacích zachovat. Učitelka ve škole, kterou chlapec navštěvoval, si všimla, ţe má chlapec po těle neustále modřiny. Proto bylo na ţádost školy provedeno šetření v rodině pracovníky OSPODu. Nejprve proběhlo dotazování u sousedů. Ti potvrdili, ţe je z bytu často slyšet pláč, křik atd. Bylo provedeno šetření přímo v rodině. Matka byla doma i s chlapcem. Matka byla ve velmi podnapilém stavu. Byt byl špinavý, nevětraný, očividně neudrţovaný, navíc byl v bytě velmi silně cítit kouř a všude se povalovaly nedopalky od cigaret. Chlapec byl matce okamţitě odebrán a byl svěřen do péče babičce ze strany matky. V tomto případě OSPOD pracoval velmi dobře a rychle, nemělo by se ani zapomenout na úlohu školy, která velmi přispěla k tomu, aby byl tento případ týrání vyřešen. To, ţe byl chlapec svěřen babičce, také hodnotím dobře, jelikoţ babičku znal a měl k ní kladný vztah stejně jako ona k němu. Vyšetření psychologem potvrdilo, ţe byl chlapec týrán, ale intelekt má adekvátní svému věku, jen má strach z nových lidí i svých vrstevníků, nemá jasné hranice a neví, jak se v různých situacích chovat, coţ je pravděpodobně způsobeno tělesným týráním. Tuto kazuistiku uvádím jako příklad dobré spolupráce OSPODu a školy. Tu vidím v dobré komunikaci školy s OSPODem a jeho reakci ve prospěch dítěte.

46

ZÁVĚR Má absolventská práce se věnovala týrání dětí. Jako svůj cíl jsem si zvolil otázku: „Jaké jsou psychosociální následky týraných dětí a úloha OSPODu při jejich zvládání“? Postupoval jsem tak, ţe jsem nejprve představil, popsal a vysvětlil syndrom CAN. Také jsem se zmínil o jeho prevenci. Tomuto syndromu jsem se věnoval, jelikoţ je spolehlivým indikátorem všech týraných dětí. Dále jsem popsal základní druhy týrání, rozdělil je a zmínil se v nich, jaké typické psychosociální problémy můţe kaţdá jednotlivá forma zanechat, jelikoţ povaţuji za důleţité, aby byli všichni seznámeni s jednotlivými druhy týrání, neţ začnu s popisem určitých reakcí na tato traumata. Větší část jsem věnoval podkapitole, která nese název Komerční sexualizované zneuţívání dětí. Mohlo by se zdát, ţe toto téma není v našich končinách aktuální, nicméně opak je pravdou. Jak se v oné kapitole zmiňuji, i u nás se můţeme setkat s tímto druhem násilí. Ve třetí kapitole jsem charakterizoval určité problémy, kterými mohou týrané děti trpět. Snaţil jsem se popsat poruchy, které lze u takto postiţených dětí nalézt. V této třetí kapitole jsem se ještě zmínil o obranných faktorech, jakoţto moţnostech, jejichţ pomocí se týraná osoba brání proti traumatizujícím záţitkům. Protoţe je kaţdý druh týrání bezesporu traumatizující, jsem přesvědčen, ţe tato část do mé práce patří. V poslední kapitole své teoretické části se krátce věnuji také OSPODu, neboť se o tomto orgánu zmiňuji v cíli své práce. Do své praktické části jsem zařadil tři kazuistiky, které mají ilustrovat, ţe týrané děti mají problémy, jaké popsuji v časti teoretické; např. v kazuistice č. 1 se zmiňuji o zanedbávané a fyzicky týrané dívce, jejichţ hlavními projevy byly vynucování pozornosti a celkově špatné návyky. Pokud dojde k jinému druhu týrání jako např. v kazuistice č. 2, kde bylo zaznamenáno i sexuální zneuţívání, má dívka jiné projevy, typické právě pro sexuální zneuţívání, neţ tomu bylo v případě prvním. V kazuistikách se ještě také krátce zmiňuji o úloze OSPODu. Dle mého názoru jsem svůj stanovený cíl naplnil. V části teoretické jsem objasnil pojem týrání dětí a v části praktické jsem v kazuistikách dokázal, jaké psychosociální následky tyto děti mají a jak OSPOD můţe řešit jejich situaci. To z těch komentářů ke kazuistikám nevyplívá. Dále jsem ve své práci došel k závěru, ţe kaţdé nepříznivé zacházení s dítětem na něj má určitý dopad a nemusí jít přímo o týrání dětí. Pokud jsou rodičové na děti přehnaně přísní nebo naopak přehnaně hodní, není to pro zdravý vývoj 47

dítěte vůbec ideální. Jestliţe se ale jedná přímo o týrání a s ním spojený syndrom CAN, ve své práci jsem došel k jasnému závěru, ţe dítě má mnohdy velmi silné následky, jako např. navazování citových vztahů, komunikace s vrstevníky nebo upadají do depresí, mají klasické poruchy chování a nemají správně vyvinutou emocionalitu. Tyto následky si děti nesou celý svůj ţivot a uţ se s nimi nikdy nemusí vyrovnat, ale záleţí na kaţdém dítěti individuálně a také na tom, jakého druhu týrání se vlastně dítě stalo obětí. V kaţdém případě je nutné s postiţeným dítětem vyhledat pomoc odborníka. Uvedené poznatky mají ovšem omezenou platnost, protoţe se týkají jenom poznatků získaných na základě praxe OSPODu MČ Praha 12. Týrání dětí je závaţný problém, o kterém se mnohdy moc nemluví. Lidé před tímto problémem většinou raději zavírají oči, jelikoţ se jedná o společenské tabu. Proto jsem si jako sekundární cíl zvolil pokusit se o tomto problému informovat, ale tento cíl v tuto chvíli ještě nedokáţi reflektovat, jelikoţ si myslím, ţe bude naplněn aţ v průběhu času. Doufám, ţe se o tomto tématu bude více hovořit, protoţe týrání dětí není problém, který se jednoho dne vyřeší sám. Vţdy zde budou rodiče, kteří svým dětem nebudou dopřávat výchovu a lásku, jako měla většina lidí. Je velice důleţité, aby děti věděly, na koho nebo kam se mají obrátit, pokud se stanou oběťmi týrání a ne ho tajit jak se mnohdy bohuţel stává.

48

ZDROJE BERGER, Maurice a Isabelle GRAVILLON. Když se rodiče rozvádějí: jak pochopit cítění dítěte a jak mu pomoci. Vyd. 1. ISBN 978-807-3678-432 DONÁTOVÁ, Veronika. Důsledky týrání, zneužívání a zanedbávání na život dětí. PEDAGOGICKÁ

FAKULTA,

2007.

Diplomová

práce.

MASARYKOVA

UNIVERZITA V BRNĚ. Vedoucí práce PhDr. Věra Vojtová, Ph.D DUNOVSKÝ, Jiří, Zdeněk DYTRYCH a Zdeněk MATĚJČEK

. Týrané, zneužíváne

a zanedbávané dítě. Vyd. 1. Praha: Grada Pub., 1995, 245 p. Psyché (Grada). ISBN 80716-9192-5 FONAGY, Peter a Mary TARGET. Psychoanalytické teorie: perspektivy z pohledu vývojové psychopatologie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2005, 398 s. ISBN 80-717-8993-3 FREUD, Anna. Já a obranné mechanismy. Vyd. 1. Překlad Petr Babka. Praha: Portál, 2006, 119 s. Spektrum (Portál). ISBN 80-736-7084-4 FÜRST, Maria. Psychologie: včetně vývojové psychologie a teorie výchovy. Olomouc: Votobia, 1997, 263 s. ISBN 80-7198-199-0 HANUŠOVÁ, Jaroslava. Sexuální zneužívání. Praha: Vzdělávací institut ochrany dětí, 2006, 36 s. ISBN 80-869-9164KNOBLOCH, Ferdinand a Jiřina KNOBLOCHOVÁ. Integrovaná psychoterapie v akci. Praha: Grada, 1999. ISBN 80-7176-679-X KRAUS, Blahoslav, Věra POLÁČKOVÁ a Jiří KOVAŘÍK. Člověk - prostředí výchova: k otázkám sociální pedagogiky. 1. vyd. Brno: Paido - edice pedagogické literatury, 2001, 199 s. Edice pedagogické literatury, č. 132. ISBN 80-731-5004-2 LUDOVÁ, Ilona. Týrání dětí jako trestný čin. Právnická fakulta, 2009. Diplomová práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce JUDr. Jaroslavu Fenykovi, Ph.D MACHOVÁ, Alena. Vykořisťování dětí v pornografii. Pilíře účinné pomoci obětem. Praha, 2012. Bakalářská práce. Evangelická teologická fakulta (ETF). Vedoucí práce ThDr. René Milfait MALÁ, Eva, Jiří RABOCH a Zdeněk SOVÁK. Sexuálně zneužívané děti. 1. vyd. Praha: Psychiatrické centrum, 1995, 128 s. ISBN 80-851-2199-9 49

MATĚJČEK, Zdeněk, Věduna BUBLEOVÁ a Jiří KOVAŘÍK. Pozdní následky psychické deprivace a subdeprivace. 1. vyd. Praha: Psychiatrické centrum, 1997, 69 s. Zprávy (Psychiatrické centrum), č. 132. ISBN 80-851-2189-1 MILFAIT, René. Komerční sexualizované násilí na dětech. Vyd. 1. Praha: Portál, 2008, 210 s. ISBN 978-807-3673-208 PEŠOVÁ, Ilona a Miroslav ŠAMALÍK. Poradenská psychologie pro děti a mládež. Vyd. 1. Praha: Grada, 2006, 150 s. Psyché (Grada). ISBN 80-247-1216-4 POLÍVKOVÁ, Lucie. PREVENCE KOMERČNÍHO SEXUÁLNÍHO ZNEUŽÍVÁNÍ DĚTÍ JAKO PEDAGOGICKÝ PROBLÉM. PEDAGOGICKÁ FAKULTA, 2011. Bakalářská práce. UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE. Vedoucí práce PaedDr. Eva Marádová, CSc. SLANÝ, Jaroslav. Syndrom CAN: (syndrom týraného dítěte). Vyd. 1. V Ostravě: Ostravská univerzita, Zdravotně sociální fakulta, 2008. ISBN 978-807-3684-747 ŠPECIÁNOVÁ, Šárka. Ochrana týraného a zneužívaného dítěte. Praha: Linde, 2003, 156 s. ISBN 80-861-3144-0 TESAŘOVÁ, Veronika. Dítě se syndromem CAN a možnosti jeho právní ochrany (v kontextu sanace rodiny). Filosofická fakulta, 2009. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze. Vedoucí práce PhDr. Pavla Kodymová, Ph.D TVARAGOVÁ, Barbora. Psychosociální důsledky týrání dětí. Fakulta humanitních studií, 2014. Bakalářská práce. Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně. Vedoucí práce Mgr. Halka Prášilová, Ph.D VÁGNEROVÁ,

Marie. Psychopatologie

pro

pomáhající

profese.

Variabilita

a patologie lidské psychiky. 1.vyd. Praha: Portál. ISBN 80-717-8214-9 VANÍČKOVÁ, Eva. Sexuální násilí na dětech: výskyt, podoby, diagnostika, terapie, prevence. Vyd. 1. Praha: Portál, 1999, 118 s. ISBN 80-717-8286-6 VANÍČKOVÁ, Eva. Dětská prostituce. Vyd. 1. Praha: Grada, 2005, 135 s. Psyché (Grada Publishing). ISBN 80-247-1138-9. VEVERKOVÁ, Lucie. Právní dimenze komerčního sexuálního zneužívání dětí. Praha, 2010. Absolventská práce. Jabok – Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická. Vedoucí práce ThLic. Ing. René Milfait, Th.D.

50

VISINGR, Jiří. Obranné mechanismy v psychice a jejich vliv na chování člověka. Fakulta filozofická, 2011. Dostupné z: https://dspace.upce.cz/bitstream/10195/41801/3/ VisingrJ_ObranneMechanismy_ME_2011.pdf. Bakalářská práce. Univerzita Pardubice. Vedoucí práce PhDr. Marcela Ehlová.

51

ITERNETOVÉ ZDROJE BARTONĚK, Jan. Dětská prostituce. Dětská prostituce [online]. 2012 [cit. 2015-0323].

Dostupné

z: http://www.e-bezpeci.cz/index.php/temata/sexting/482-dtska-

prostituce GOŠOVÁ, Věra. Syndrom CAN [online]. 2011 [cit. 2015-03-24]. Dostupné z: http://wiki.rvp.cz/Knihovna/1.Pedagogick%C3%BD_lexikon/S/Syndrom_CAN#Terci.c 3.a1ln.c3.ad_prevenc.c3.ad GRARUP, Jan. Boj proti obchodu s dětmi. Unicef [online]. 2011 [cit. 2015-03-22]. Dostupné z:http://www.unicef.cz/aktualne/4956-boj-proti-obchodu-s-detmi Sociálně-právní ochrana dětí – obecný úvod. Informační portál pro orgány sociálněprávní [online].

2009,

14.7.2009

[cit.

2015-04-25].

Dostupné

2015-03-31].

Dostupné

z: http://www.ospod.cz/informace/obecne/ Syndrom

CAN [online].

2012

[cit.

z: http://www.ditekrize.cz/syndrom-can Syndrom

zavrženého

rodiče [online].

2012

[cit.

2015-03-31].

Dostupné

z: http://www.iustin.cz/art.asp?art=152 KUTILOVÁ, Markéta. Do Kambodţe za sexem a dětmi. Do Kambodže za sexem a dětmi [online]. 2011 [cit. 2015-03-22]. Dostupné z: http://www.lideazeme.cz/ clanek/do-kambodze-za-sexem-a-detmi LICHOVNÍK JUDr.Tomáš. http://www.pravniprostor.cz/clanky/rekodifikace/zmenyv ospod-a-dalsi-novinky-cast-ii [online]. 2012 [cit. 2015-04-26] VANÍČKOVÁ, Eva. Tělesné tresty dětí: definice - popis - následky [online] Vyd. 1. 2004 [cit. 2015-03-25]. ISBN 80-247-0814-0

52

Psychosociální následky týraných dětí a úloha OSPODu při jejich zvládání

Recommend Documents