Psychologie a péče o seniora

Učební text pro Dívčí katolické střední školy

Psychologie a péče o seniora

Blanka Kubátová

- 1 -

Platnéřská 4, Praha 1

© Dívčí katolická střední škola, 2012 © Blanka Kubátová, 2012 Vytiskla Tiskárna F&F, Praha 4

ISBN 978-80-87755-01-3 Dívčí katolická střední škola

- 2 -

Obsah

1. Úvod do obecné psychologie 5 1.1 Obory psychologie 5 1.2 Metody psychologie 8 1.2.1 Experiment 8 1.2.2 Pozorování 8 1.2.3 Rozhovor 8 1.2.4 Dotazník 9 1.2.5 Testy 9 1.3 Psychika 9 Funkce psychiky 10 1.3.1 Chování 11 1.3.2 Učení 11 1.4 Osobnost 13 Rozdíly mezi osobnostmi 13 Činitelé podmiňující utváření osobnosti 14 1.4.1 Motivace 14 1.4.2 Schopnosti 16 1.4.3 Temperament 17 1.4.4 Charakter 19 1.4.5 Stres 21 1.5 Psychické procesy a stavy 23 1.5.1 Vnímání 23 1.5.2 Paměť 24 1.5.3 City (emoce) 26 1.5.4 Volní procesy (vůle) 30 1.5.5 Pozornost 31 1.5.6 Bolest 33 1.5.7 Nemoc 35 2. Úvod do vývojové psychologie 38 2.1 Prenatální a perinatální období 39 2.2 Novorozenecké období 40 2.3 Kojenecké období 41 Vývoj motoriky 41 Vývoj poznávacích procesů 42 Citový a sociální vývoj 42 - 3 -


2.4 Období batolete 43 Vývoj motoriky 44 Vývoj poznávacích procesů 44 Citový a sociální vývoj 46 2.5 Předškolní věk 47 Vývoj motoriky 48 Vývoj poznávacích procesů 48 Citový a sociální vývoj 49 2.6 Vstup dítěte do školy 51 Tělesná zralost 51 Mentální zralost 51 Citová zralost 52 Sociální zralost 52 2.7 Mladší školní věk 52 Vývoj motoriky 52 Vývoj poznávacích procesů 53 Citový a sociální vývoj 53 2.8 Starší školní věk – období dospívání (prepuberta, puberta) 54 2.8.1 Prepuberta 54 Motorický vývoj 54 Vývoj poznávacích procesů 54 Citový a sociální vývoj 55 2.8.2 Puberta 55 Motorický vývoj 55 Vývoj poznávacích procesů 55 Citový a sociální vývoj 56 2.9 Adolescence 56 2.10 Dospělost 58 2.10.1 Časná dospělost 58 2.10.2 Střední a pozdní dospělost 59 2.11 Stáří 61 3. Péče o seniory 63 3.1 Rodina a senior 64 3.2 Důchod 65 3.3 Nemoci ve stáří 66 3.3.1 Demence 67 3.3.2 Osteoporóza 69 3.3.3 Parkinsonova choroba 70 3.3.4 Šedý zákal 72 3.3.5 Vysoký krevní tlak 73 3.3.6 Diabetes melitus (cukrovka) 76 Dívčí katolická střední škola

- 4 -

1. Úvod do obecné psychologie

Slovo psychologie se skládá z latinského: • Psyché – duše • Logos – věda Zjednodušeně tedy můžeme říct, že se jedná o nauku o duši. Psychologie je jednou z mnoha věd o člověku (např. medicína se stará o tělo člověka, filosofie se stará o samotnou podstatu člověka, pedagogika se stará o vzdělávání a výchovu člověka aj.). Psychologie studuje lidské chování, vzájemné vztahy mezi lidmi. Samostatným vědním oborem se psychologie stala až ve druhé polovině 19. století, ale již v dříve si lidé vytvářeli určitý obraz o člověku a jeho duševních projevech. V té době byl rozšířen názor, že člověk se skládá ze dvou částí – těla a duše. • Tělo podléhá přírodním zákonům – rodí se, vyvíjí, umírá. • Duše je naopak nesmrtelná, nehmotná, žije dál i po smrti těla. Člověk je součástí přírody, jeho tělo má určitou anatomickou stavbu, v těle probíhají procesy látkové výměny, člověk roste, vyvíjí se, stárne. Žije ve společnosti, pracuje, tvoří nástroje, dorozumívá se a spolupracuje s druhými lidmi, vytváří společenské hodnoty (staví města, zabývá se vědou a uměním). Znalost psychologie pomáhá člověku v denním životě lépe porozumět sobě samému i lidem, s nimiž žije, dokáže spolupracovat s lidmi, dokáže zodpovědně volit životního partnera, úspěšně vychovávat děti, pracovat v týmu.

1.1 Obory psychologie Psychologie již zdaleka není jednotná věda. Postupně se z ní vydělila řada oborů, které můžeme rozdělit na teoretické obory a praktické obory. Teoretické obory Základní teoretická odvětví psychologie bývají někdy označována jako akademické obory, a to z toho důvodu, že se vyučují a rozvíjejí především na vysokých školách a ve výzkumných psychologických ústavech. - 5 -


Patří k nim: Obecná psychologie • Zpracovává základní teoretické otázky psychologických věd a podává celkový psychologický obraz o člověku. • Zabývá se tedy základními psychickými procesy u duševně zdravého člověka. Vývojová psychologie • Zkoumá, jak se jedinec vyvíjí a mění v průběhu svého života. • Snaží se popsat vývojové procesy v průběhu celé ontogeneze, od okamžiku početí až do smrti. • Zkoumá tedy tělesné, emocionální, poznávací a sociální změny, k nimž dochází během celého lidského života. Psychologie životního prostředí • Se zaměřuje na vzájemné vztahy mezi životním prostředím, lidským chováním a prožíváním. • Zkoumá účinky extrémních teplot, hluku, znečištění ovzduší a dalších faktorů na zdraví a duševní rovnováhu obyvatelstva. • Studuje, zda uspořádání měst, vesnic, budov a interiérů odpovídá lidským potřebám. Praktické obory Usilují o využívání psychologických poznatků ve společenské praxi, a to především v zájmu lidské spokojenosti a zdraví. Patří sem: Klinická psychologie • Je obor, který se specializuje na diagnostiku, léčení a společenské přizpůsobení osob s relativně závažnými psychickými potížemi a poruchami. • Kliničtí psychologové se podílejí na vytváření taxonomií duševních poruch a poruch chování, na základě kterých je možné stanovit diagnózu. • Kliničtí psychologové pracují především v ambulantních a lůžkových zdravotnických zařízeních, nemocnicích a psychiatrických léčebnách. Psychologie zdraví • Zkoumá, jak se určité typické způsoby chování, myšlení a cítění vztahují k tělesné a psychické kondici.

Dívčí katolická střední škola

- 6 -

• Zabývá se tedy diagnózou, léčením a prevencí některých onemocnění, zkoumá a podporuje zásady zdravého způsobu života. • Zabývá se také vlivem stresu na zdraví, vzájemnými vztahy mezi lékařem a pacientem, problematikou bolesti, psychickými důsledky nevyléčitelných nemocí. Poradenská psychologie • Je obor, který praktikují především psychologové v poradnách pro rodinu, na úřadech práce, v pedagogicko-psychologických poradnách. • Psychologové radí lidem, kteří vyhledali jejich pomoc v pracovních, rodinných i jiných problémech, konfliktech a rozhodnutích. Pomáhají jim ujasnit cíle a překonávat překážky. Psychologie práce • Zabývá se podmínkami práce a jejich vlivem na pracovní výkon. • K vnitřním podmínkám patří schopnosti, dovednosti a motivace pracovníků. • K vnějším například vybavení pracoviště, hluk, osvětlení, pracovní doba, počet a délka přestávek.

• • • •

Forenzní psychologie Uplatňuje se především v rámci soudního a vězeňského systému. Forenzní psychologové se zabývají studiem zločinnosti, psychologií pachatelů trestných činů, vypracovávají soudně-znalecké posudky. Posuzují spolehlivost svědeckých výpovědí, podílejí se na přijímání nových policistů a na jejich výcviku při zvládání stresu, agresivity a při řešení situací, v nichž hrozí zabití rukojmí, sebevražda nebo vražda. Řada forenzních psychologů pracuje ve věznicích, kde se podílejí na organizaci volného času uvězněných, řešení jejich psychických potíží a vzájemných konfliktů.

Psychologie sportu • Se zabývá organizací tréninku, zvládání trémy, vzájemnými vztahy mezi sportovcem a trenérem. • Na obecnější úrovni zkoumá vztahy mezi provozováním sportu a duševní pohodou.

- 7 -


1.2 Metody psychologie Psychologie využívá různé metody jak zkoumat, vyhodnocovat a používat získané poznatky v běžném životě (rodině, zaměstnání aj.) a s jejich pomocí zlepšovat kvalitu života lidí, ale i odhalovat a diagnostikovat různé duševní poruchy. 1.2.1 Experiment Pro experimentální výzkumy se používají speciální laboratoře, které jsou vybaveny složitými přístroji, pomocí nichž lze sledovat různé reakce člověka v určitých, předem definovaných a připravených situacích. (např. chování lidí ve velkém hluku, kreslení obrázků při prudkém světle aj.). 1.2.2 Pozorování Pozorování je jedna z metod psychologie, která má velký význam. Pozorování může být: • příležitostné, náhodné – je pozorování všeho, co se děje kolem nás. Všímáme si věcí kolem sebe, náhodných chodců na ulici, jejich oblečení, pozorujeme jejich chování, snažíme se odhadnout jejich náladu, jejich vkus, případně jaké mají zaměstnání. • záměrné, systematické – je takové pozorování, kdy předem určíme, co budeme sledovat a jak to budeme zaznamenávat (např. u klienta změny nálad, chuť k jídlu). Při pozorování záměrném je důležité si uvědomit, co skutečně pozorujeme (vidíme, slyšíme) a nepromítat do pozorování to, co očekáváme, předpokládáme, na co se my sami zaměřujeme. V případě, že budeme toto pozorování zaznamenávat, musíme si dávat pozor, abychom zaznamenaly pouze fakta. S těmito fakty budou následně zacházet i další a je tedy nezbytné aby k pozorovanému přistupovaly bez našeho promítání, očekávání a předpokládání. 1.2.3 Rozhovor Rozhovor usnadňuje a pomáhá nejen k navázání kontaktu s člověkem a lépe porozumět jeho chování, ale slouží také k získávání mnoha důležitých informací. Otázky při rozhovoru klademe vždy trpělivě, taktně, klidně. Musíme zachovávat nestrannost i v případě že nám člověk sděluje věci, které nás překvapí nebo rozruší, i když s jeho vyjádřením obsahově nesouhlasíme. Snažíme se pokládat otázky tak, aby se člověk mohl sám rozhovořit. Pokud si získané odpovědi zaznamenáváme, zapíšeme si jen to, co jsme se skutečně dozvěděli, nikoli to, co se domníváme. Dívčí katolická střední škola

- 8 -

1.2.4 Dotazník Dotazník je metoda, při níž se člověku předkládá písemně řada nejrůznějších otázek, jimiž chce psycholog či sociolog zjistit např. události a prožitky z dětství a dospívání, zájmy a koníčky či povahové vlastnosti člověka nebo její názory na různé situace. Otázky v dotazníku musí být naprosto srozumitelně, jednoznačně formulované a jazykově správné. Pro dotazníky se používají dva typy otázek: • doplňovací otázky – jsou formulovány tak, aby na ně tázaná osoba odpovídala několika slovy. (např. O co se zajímáte ve volném čase?; Na co rádi vzpomínáte z dětství?) • zjišťovací otázky – jsou formulovány tak, že na ně tázaná osoba odpovídá slovem ano, ne, nevím, nemohu se rozhodnout (např. Líbí se vám červená barva? Posloucháte vážnou hudbu) 1.2.5 Testy Testy se v psychologii používají velmi často. Je to soustava určitých úkolů, jimiž se měří některé výkony a schopnosti testované osoby. Umožňují získat v relativně krátké době mnoho údajů o jedné osobě při individuálním testování. Domácí úkol: Vytvořte dotazník, ve kterém se objeví otázky zjišťovací i doplňovací. Otázky k opakování: • Vysvětli, čím se zabývá psychologie. • Jakým způsobem nám pomáhá znalost psychologie v běžném životě. • Vyjmenuj, s jakými metodami pracuje psychologie. • Které z metod psychologie používáš v běžném životě?

1.3 Psychika Psychologie jako věda se zabývá psychikou člověka. Lidská psychika se u člověka formuje od dětství až do dospělosti a to působením druhých lidí, společností, ve které se pohybuje a předáváním zkušeností. Psychika člověka se v průběhu života mění, ovlivňuje ji prostředí, ve kterém člověk žije, výchova i vzdělání. Pokud je člověk izolován od ostatních lidí velmi nepříznivě to ovlivňuje jeho psychiku. - 9 -


Psychika se projevuje • ve všech činnostech, které člověk vykonává, • v jeho chování, • v reakcích na různé situace, • v temperamentu, • v jeho schopnostech, • v charakteru, • v jeho vůli, • v jeho citech. Funkce psychiky Informačně – orientační funkce – poskytuje člověku informace o tom, co se děje v okolním prostředí i uvnitř jeho těla, umožňuje mu porozumět situaci, v níž se nachází (např. informuje nás že se necítíme dobře, něco nás bolí nebo že venku je nadměrný hluk, prší). Regulační funkce – umožňuje člověku řídit své pohyby a správně se rozhodovat pro řešení v různých situací (např. i když mě něco bolí, vím, že vstanu). Adaptační funkce – dává člověku možnost přizpůsobit se situaci, vyrovnat se se změněnými podmínkami (např. i když mě něco bolí, vím že vstanu a půjdu do zaměstnání). Příklad fungování psychiky Ušijete si novou letní sukni a těšíte se, že v ní půjdete zítra do školy, budete mít radost z toho, že vás spolužačky obdivují, jak jste šikovná. Ráno se vzbudíte do velmi špatného počasí, je chladno, prší, nové oblečení se nehodí. Rozhodujete se, zda jít v nevhodném oblečení nebo se obléknout tepleji, nakonec se přizpůsobíte aktuální situaci, obléknete se tepleji, předvedení nového model odložíte na vhodnější příležitost. To znamená, že jste se dokázala orientovat v nových podmínkách, reagovala jste na ně vhodným způsobem, přizpůsobila jste se jim. Otázky k opakování: • Vysvětlete, co je psychika. • Popište jednotlivé funkce psychiky. • Uveďte příklad, jak funguje psychika


- 10 -

1.3.1 Chování Chování je činnost, která spojuje člověka s prostředím, jež ho obklopuje. Instinktivní chování Je vrozené chování, samotné instinkty jsou vrozené způsoby chování, které nelze učením naučit. Instinktivní chování směřuje k zachování života. Instinkty člověka jsou základní životní potřeby, patří mezi ně např. hlad, sex, péče o děti. Tyto instinkty jsou u člověka dál rozvíjeny životem ve společnosti. Zautomatizované chování Vykonává-li člověk opakovaně tytéž úkony za stejných podmínek, činnost kterou vykonává se zautomatizuje. Člověk se naučí během života konat řadu činností, které se při častém opakování zautomatizují. Člověk je koná bez vědomého rozhodování, bez úsilí. Automaticky se člověk naučí chodit, jezdit na kole, plavat, řídit auto, čistit si zuby, mýt si ruce před činností a po ní, uléhat v určitou dobu ke spánku, v určitou dobu vstávat atd. Na činnost se nepotřebuje soustředit, přemýšlet o ní, plánovat jednotlivé kroky, vědomě činnost kontrolovat. Oproti zvířatům je však člověk schopen vědomě změnit zautomatizované návyky, jestliže se změní podmínky. Rozumné chování Rozumné chování je vlastní člověku. Rozumné jednání se projevuje tím, že člověk dovede danou situaci posoudit, rozebrat, zhodnotit a pak cíleně jednat. Rozumné chování je nezbytné všude tam, kde se změní situace, kde je nutno řešit nový problém. Otázky k opakování: • Vysvětlete co je chování. • Vysvětlete, jakým způsobem se projevuje instinktivní chování. • Popište, kdy dochází k zautomatizovanému chování. • Čím se u člověka projevuje rozumné chování. 1.3.2 Učení Učení je proces získávání zkušeností v průběhu celého života člověka. Každé činnosti se člověk učí. Dítě se učí sedět, chodit, mluvit, oblékat se, jíst samo, plavat, lyžovat, jezdit na kole. Ve škole se učí číst, psát, počítat. Několik let se dospívající připravuje na své budoucí povolání. - 11 -


Formy učení Senzomotorické učení – zahrnuje nácvik pohybových činností, jako je chůze, manipulace s hračkami, nástroji, pracovní a sportovní činnosti, kreslení, psaní apod. Získané dovednosti umožňují vykonávat činnosti náročné na zručnost a koordinaci pohybů. Učení se systematickým poznatkům a pojmům – obsahuje základní vědomosti z jednotlivých vědních oborů, tak jak je známe především ze školní výuky. Učení se jak řešit problémy – vede k rozvíjení myšlení, intelektových dovedností (řešení matematických i logických problémů, užívání gramatických i pravopisných pravidel aj.). Sociální učení – umožňuje vycházet s lidmi, spolupracovat s nimi, rozumět jejich chování, cvičit se v komunikaci, rozumět i svému chování, rozvíjet sociální vnímání, které je nezbytné ve vztahu učitel – žák, pečující – nemocný atd. Učením si osvojujeme vědomosti a dovednosti (předpoklady pro vykonávání určité činnosti) a vytváříme si návyky. Návyky jsou osvojené psychické předpoklady, které člověka nabádají k určitému chování např. zdravení, poděkování, čištění si zubů, rozhlédnutí se při přecházení vozovky, zamykání při odchodu z bytu. Negativním návykem se může stát kouření, pití alkoholu, užívání drog. Druhy učení Záměrné učení – se užívá tehdy, chceme-li se něco naučit, máme určitý cíl. Probíhá většinou ve školách. Bezděčné učení – je takové, které probíhá náhodně v každodenním životě. Setkáváme se s ním při hře, při běžné činnosti. Učení napodobováním – úzce souvisí s bezděčným učením. Většinu senzo motorických dovedností si osvojíme tím, že nám někdo příslušnou dovednost prakticky předvede. Napodobováním se již od dětství v rodině učíme i některým způsobům chování např. jak zdravit, děkovat, prosit, omluvit se. Stejným způsobem se učíme řešit některé situace, např. učíme se dokončit úkol a vytrvat u méně oblíbené činnosti, nebo si naopak můžeme osvojit návyk vzdát se i při malé překážce. K dosažení lepšího výsledku při učení pomáhá pochvala, odměna, uznání. Otázky k opakování: • Vyjmenujte činnosti, které se člověk naučí. • Vysvětlete co je sociální učení a senzomotorické učení. • Jakým způsobem probíhá napodobování. • Kdy a kde probíhá záměrné a bezděčné učení. Dívčí katolická střední škola

- 12 -

1.4 Osobnost Už dětství se učíme rozlišovat osoby nám blízké a ty druhé, které neznáme. Víme, že se s někým stýkáme raději, a jindy nám přítomnost někoho jiného nesedí. Lidé se v mnoha ohledech od sebe liší, každý jedinec je určitou individualitou, osobností. V psychologii používáme termín osobnost pro člověka se všemi jeho biologickými, psychickými i sociálními znaky. Neexistují dva naprosto stejní jedinci. Osobnost se utváří celý život – početím začíná a smrtí končí. Nejsnáze dokážeme popsat vzhled osoby • jakou má postavu • barvu očí • barvu vlasů • jaký má věk • jakého je pohlaví Popisujeme na člověku jeho tělesné znaky. Snadno můžeme také zjistit • do které třídy chodí • kde pracuje • jaká je jeho rodina • jaký je jeho byt • jaké má kamarády To vše jsou společenské charakteristiky člověka Rozdíly mezi osobnostmi Rozdíly individuální • Jsou takové, kdy se jeden člověk liší od druhého člověka. • Rozdíly mohou být ve výšce postavy, v pracovním tempu, ve zručnosti, v názorech aj. Rozdíly typologické • Jsou typické pro celou skupinu lidí. • Rozdíly se projevují např. – mladí lidé se převážně zajímají o moderní hudbu, počítače aj. – starší lidé preferují klid, nezajímají se o módní novinky aj.

- 13 -


Činitelé podmiňující utváření osobnosti Vnitřní biologické podmínky Je to dědictví po předchozích generacích a vlivy, které působily na vývoj dítěte v těhotenství, během porodu a těsně po porodu. Vlivy prostředí Sociální prostředí je takové, ve kterém člověk vyrůstá (rodina, škola, ...). Materiální prostředí znamená kvalitu životního prostředí, klimatické podmínky, změny životního prostředí, přírodní prostředí. Vlastní činnost člověka Je to především hra, učení a práce – také i zájmová činnost. V činnostech člověk získává nové poznatky, dovednosti, rozvíjí své psychické vlastnosti, utváří si nové vztahy k lidem, věcem, poznává nové souvislosti. Všechny vlastnosti osobnosti se projevují především v činnostech, které dělá, proto osobnost poznáváme rozborem jejích činností a jejich výsledků. Sledujeme reakce a chování lidí v různých situacích, snažíme se porozumět, co který projev znamená. Domácí úkol Popište někoho z rodiny kdo je Vám blízký. Najděte ve vaší rodině společné znaky osobností a popište je. Otázky k opakování: • Popište, co nejsnáze dokážeme popsat na člověku. • Vysvětlete individuální a typologické rozdíly osobnosti. • Jak formuje osobnost prostředí? 1.4.1 Motivace Motivace usměrňuje naše chování a jednání pro dosažení určitého cíle. Vyjadřuje souhrn všech skutečností – radost, zvídavost, pozitivní pocity, radostné očekávání, které podporují nebo tlumí jedince, aby něco konal nebo nekonal. Zdrojem motivace jsou: Vnější pobídky – jsou to podněty nebo události, které u jedince vyvolávají určitou potřebu (a tuto potřebu mohou i uspokojit – například potřeba potravy


- 14 -

Vnitřní potřeby – k vnitřním činitelům motivace dále patří zájmy – je to zaměření jedince k určité činnosti, k předmětu. Projevuje se soustředěním pozornosti, prováděním určité činnosti a pocitem uspokojení z této činnosti. V testech osobnosti, které jsou zaměřeny na motivaci, lze u jedince zjistit, jaké motivační pohnutky u něj převládají. Za základní formu motivů jsou pokládány potřeby, ostatní formy se vyvíjejí z potřeb. Další motivy Pud – vrozená pohnutka činnosti, označení pro energii nebo cílenou činnost až nutkání (pud pohlavní, mateřský apod.) Zájem – získaný motiv, který se projevuje kladným vztahem člověka k předmětům nebo činnostem, které ho upoutávají po stránce poznávací nebo citové. Vyhraněný zájem označujeme pojmem záliba. Aspirace (ambice) – snaha o sebeuplatnění, vyniknutí. Někdy se označuje také jako ctižádost. Cíl – uvědomělý směr aktivity, když chceme něčeho dosáhnout, něco vykonat, něčemu se vyhnout, něco dělat či nedělat apod. Ideály – jsou vzorové cíle, např. ideál životního partnera, způsobu života apod. Zvyk – tendence vykonávat za určitých okolností určitou činnost. Potřeby – potřeba je stav nedostatku nebo nadbytku něčeho, co nás vede k činnostem, jimiž tuto potřebu uspokojujeme. Potřeby dělíme na: • biologické (primární, vrozené) – potřeba dýchaní, potravy, bezpečí, spánku apod. • sociální (získané) – kulturní (vzdělání, kulturní život apod.) a psychické (radost, štěstí, láska apod.) Americký psycholog Abraham Maslow je autorem stupňovitého řazení potřeb, které v hierarchickém systému organizoval podle jejich naléhavosti pro člověka. Potřeby vyšší se objevuje až po uspokojení potřeb nižších. Člověk má obvykle potřebu seberealizace, pokud není hladový, je v bezpečí, milován a uznáván. Např. člověk netouží po nových závěsech do pokoje nebo obraze (5. stupeň), když je ohrožován nějakou katastrofou nebo je hladový (nenaplněný 1. a 2. stupeň). Základnu pyramidy tvoří fyziologické potřeby (potrava, kyslík, pohyb, ...). Jsou-li uspokojeny, vstupuje do popředí potřeba bezpečí. Cítí-li se člověk v bezpečí, nastupuje potřeba někam patřit a být milován. Je-li toto uspokojeno, vzroste zájem o pocit vlastního sebevědomí a sebeúcty. Vrchol pyramidy tvoří nejvyšší potřeby (seberealizační: vzdělávat se, poznávat, tvořit) – přináší vrcholný pocit uspokojení a povznesení. Jejich vývoj je celoživotní. Souvisí s hodnotovou orientací - 15 -


a motivací. Máme se zajímat o to, co je pro jedince přitažlivé, které potřeby jsou dominantní a jak je uspokojuje, které jsou dlouhodobě neuspokojené. Neumí-li člověk nebo nemůže-li vyšší potřeby uspokojovat, uspokojuje potřeby níže postavené (např.: materiální). Otázky k opakování: • Vysvětlete pojem motivace. • Popište zdroje motivace. • Vyjmenujte, jaké má člověk motivy. • Stručně popište potřeby. • Vytvořte pyramidu potřeb podle Maslowa. 1.4.2 Schopnosti Jsou vlastnosti osobnosti, které jsou předpokladem pro úspěšné vykonávání nějaké činnosti. Schopnosti určují rozdíl v kvalitě, rychlosti a snadnosti osvojení. Za schopného považujeme toho, kdo má předpoklady rychle, kvalitně a snadněji si osvojit vědomosti a dovednosti. Schopnosti nejsou vrozené – vznikají a rozvíjejí se v činnosti a na základě vloh. Nahrazování jedněch schopností jinými se nazývá kompenzace. Druhy schopností: 1. obecné – podmiňují úspěšnost mnoha činností (moudrost, soudnost), 2. specifické – umožňují úspěšné vykonávání speciálních druhů činností (hudební, matematické, literární, ...), 3. primární – podmiňují rozvoj ostatních schopností (faktory vnímání, představivosti, intelektu, psychomotoriky, emocionality), 4. sekundární – všechny ostatní, které se rozvíjejí na základě primárních činností. Vlohy na jejich základě se rozvíjejí schopnosti. Vlohy mohou ztížit nebo ulehčit osvojení určité činnosti, ovšem neurčují absolutně míru a směr rozvoje osobnosti. Vlohy jsou vrozené. Do jaké míry se vlohy rozvinou ve schopnosti, záleží na: • Společenskému prostředí, ve kterém jedinec vyrůstá. • Množství a druhu podnětů, s kterými se od dětství setkává. • Vztahu dospělých k dítěti. • Příkladech, které kolem sebe vidí. • Osobních vlastnostech jedince.


- 16 -

Nadání je souhrn schopností určitého druhu, který umožňuje pozoruhodné, nadprůměrné výkony v některých oblastech, někteří lidé jsou pohybově nadaní, hudebně či výtvarně, jiní se snadno učí cizím jazykům nebo mají úspěchy v matematice. Talent je zvláště vysoce rozvinutý souhrn schopností. Umožňuje dosáhnout vynikajících výkonů. Podává-li někdo v určité oblasti vynikající výkon, říkáme, že je mimořádně nadaný, že má talent. Genialita je mimořádně rozvinutý talent, který umožňuje vytvořit vrcholná až epochální díla. Tato díla mají historický význam, protože urychlují technický nebo kulturní pokrok a trvale obohacují lidstvo. Inteligence – termínem intelektové (rozumové) schopnosti nebo INTELIGENCE používáme v psychologii zpravidla k souhrnnému označení celého souboru schopností k řešení problémů. O inteligentním chování a jednání hovoříme tehdy, když se člověk přizpůsobuje velmi dobře situaci. Liší se od chování instinktivního. Inteligence je dána úrovní rozumových schopností. Je vyjadřována bodovou hodnotou, nazývanou IQ – inteligenční kvocient. Zjišťuje se inteligenčními testy, které jsou pro jednotlivé věkové skupiny různé. Klasifikace IQ • průměrný IQ = 100 bodů. • nadprůměrný IQ nad 120 bodů • lehký nadprůměrný IQ 110–119 bodů • průměrný IQ 90–109 bodů • lehký podprůměr 80–89 bodů • slabomyslnost 70–79 bodů Otázky k opakování: • Vysvětlete pojem schopnosti. • Stručně popište jednotlivé schopnosti. 1.4.3 Temperament Pojmem temperament se označuje povahová vlastnost osobnosti, projevující se reagováním, chování a prožíváním člověka. Temperament jsou nejsnáze pozorovatelné vlastnosti. Temperamentové vlastnosti jsou vrozené. Klasické typy temperamentů vytvořil starověký lékař Hippokrates. Ten se domníval, že poměr čtyř tělesných tekutin určuje reakce člověka na okolí.

- 17 -


Jednalo se o krev – sanguis; žluč – cholé; černá žluč – melan – cholé; sliz – phlegma. Tuto teorii zdokonalil Galénos, později pak Jung, Eynseck či Pavlov. Známe tedy 4 typy temperamentů. Sangvinik Sangvinik je společenským typem člověka. Je citový a svůj život si neumí představit jinak než bez vzrušení. Své životní zážitky také dokáže barvitě a hlasitě vyprávět. Pro sangvinika je přirozený fyzický kontakt s lidmi, doteky, hlazení, což může být někdy lidem nepříjemné. Tito lidé se často uplatňují ve vedoucích pozicích, dokáží beze studu produkovat množství kreativních nápadů a přitáhnout ostatní vlastní energií a nadšením. Co se týče záporných vlastností sangvinika, často překypuje nápady, ale leckdy je nedokáže dotáhnout do zdárného konce. Příliš mluví, často rád přehání. Se svou překypující energií se někdy nedokáže soustředit a bývá k ostatním málo vnímavý. Bývá egocentrický, jako přítel nestálý a nespolehlivý, s čímž souvisí to, že přátel nikdy neměl nedostatek. Často mu nic neříkají termíny či stálost v zaměstnání. Melancholik Melancholik je uzavřený pesimistický člověk, který se nerad dělí o své myšlenky a nápady. Ve vztahu k lidem bývá rezervovaný. Často přemítá o svém životě a jeho podstatě. Není výjimkou, že pro svou přemýšlivost a uváženost k nim ostatní chodí pro rady. Nejsou mu cizí chmurné nálady, nevysvětlitelná úzkost a stavy podobné depresím. Často trpí nízkou dávkou sebevědomí, která hraničí až s pocitem méněcennosti. Je rezervovanější člověk a se svými soudy se drží spíše v ústraní. Svého životního partnera si vybírá cíleně a obezřetně. Díky své vnímavosti bývají melancholici dobrými přáteli, kterým se můžete svěřit a u kterých najdete pochopení. Uplatňují se v zaměstnáních jako psychologové, psychoterapeuti a umělci. Nehodí se na vedoucí pozice. Cholerik Cholerik je jako sangvinik dynamická osobnost. Je zásadovým člověkem, který se v životě řídí určitými hesly a snaží se je dodržovat. Má rád ve všem navrch a někdy nesnese pomyšlení, že by mohl mít pravdu někdo jiný. Často nesnese pocit porážky, či nedokonalosti. Bývá netolerantní i ke slabostem ostatních lidí. Není mu cizí ani netrpělivost, která může vyústit až v agresi. Jeho reakce někdy bývají přehnané, ale vzápětí se dokáže uklidnit a jednat opět s chladnou hlavou. Stejně jako sangvinik je vstřícným, otevřeným člověkem. Je úspěšný ve vedoucích pozicích, nebývá apatický či lhostejný. Narozdíl od sangvinika má schopnost dotáhnout věci do zdárného konce a exceluje mimořádnou soustředěností v krizových situacích. Dívčí katolická střední škola

- 18 -

Flegmatik S flegmatikem se vychází nejlépe ze všech temperamentových typů. V dětství bývá tichým, klidným a nekonfliktním dítětem. Má rád své přátele a bývá šťastný i o samotě, kde může hloubat o svých myšlenkách. V tomto je podobný melancholikovi. Představuje klidovou osobnost, která málokdy podléhá tlakům okolí. Do ničeho nevkládá velké naděje, takže bývá vesměs smířený se životními nezdary. Málokdy spěchá a jen těžko se dá vyvést z míry. V krizových situacích působí jako vyjednavač a řešitel problémů. Ke svým přátelům je slušný, ohleduplný, umí být dobrým důvěrníkem. Na druhou stranu bývá laxní a těžce se dokáže nadchnout pro jakoukoli věc. Brání se změnám a přestože by jeho nápady mohly mít úspěch, raději se vyhýbá tomu, aby podnítili svou představivost. Nedává najevo své city a v životě se bojí odmítání, jako druhých, tak vlastních. Rozdělení temperamentu podle švýcarského psychiatra, psychologa a filozofa Carla Gustava Junga: Introvert Člověk žijící především svým vnitřním životem, avšak je velmi vnímavý ke svému okolí, přemýšlivý, rozvážný ve svém jednání a opatrný ve svých citech, má sklony k mlčenlivosti. Preferuje nepřímou komunikaci (emaily, dopisy, sms) před hovorem. Ve společnosti preferuje menší skupinky, nejlépe také introvertních lidí. Extrovert Člověk žijící navenek, je povrchní, spontánní, snadno komunikuje a dokáže zahajovat a udržovat hovor o ničem, jedná rozhodně a rychle až zbrkle, po citové stránce je velmi otevřený, ale jeho city jsou povrchní, je méně vnímavý ke svému okolí. ke spokojenosti potřebuje být v centru dění, nejlépe i pozornosti. Otázky k opakování: • Vysvětlete pojem temperament. • Napište, kdo první určil temperamentové typy. • Jak rozdělujeme temperament? • Stručně popište projevy jednotlivých typů temperamentu. 1.4.4 Charakter Charakter je soubor psychických vlastností osobnosti, které se projevují v mravní stránce jejího chování a jednání, je hlavní řídící složkou osobnosti.

- 19 -


Charakterová složka se podílí na chování a jednání jedince ve společenských vazbách, vůči ostatním lidem. Charakter se odvíjí od vytrvalosti, sebeovládání a svědomí. Charakter není vrozený, utváří se během života výchovou a sebevýchovou a dalšími společenskými vlivy, souvisí s temperamentem. Jedním z nejdůležitějších prvků charakteru je vztah člověka k sobě samému, který je dán především sebepojetím, jehož složkami jsou sebepoznání, sebehodnocení a sebevědomí. Složky charakteru: • mravní vlastnosti – hodnotí a řídí chování a jednání člověka z mravního hlediska. V běžných činnostech se u člověka projevuje svědomitost a odpovědnost nebo nesvědomitost a neodpovědnost. Dále i statečnost, zásadovost, pravdomluvnost, nemravnost, podlost, prolhanost, pomlouvačnost a další; • pracovní vlastnosti – pracovitost, píle, iniciativnost, smysl pro zodpovědnost, houževnatost, lenost, lajdáctví, nedochvilnost; • vztah k lidem – kladný – empatie, společenskost, soucitnost, záporný – bezohlednost, sobectví, závist, nepřátelskost, uzavřenost, panovačnost, hrubost, surovost, lhostejnost, pohrdání, rasismus; • vytrvalost – je to vlastnost vůle, umožňuje vyvinout značné úsilí; • odolnost k zátěži (stabilita osobnosti), umožňuje člověku zvládnout různé problémy. Je-li snížená odolnost k zátěži, hovoříme o labilním člověku. Odolnost souvisí s vůlí (sebeovládání, vytrvalost, ...); • kontrola a řízení temperamentových vlastností – zvláště důležitá je kontrola citových projevů, např. afektů; • sebehodnocení – obraz sebe samého a vztah k sobě samému (zdravé × zvýšené × snížené sebevědomí). Charakterové vlastnosti • kladné × záporné (podle toho, které vlastnosti u člověka převládají;) • obecné × individuální (obecné vlastnosti nás charakterizují jako příslušníky určité společnosti, individuální – jedinečné (odlišujeme se jimi jeden od druhého); Otázky k opakování: • Vysvětlete, kdy se u člověka utváří charakter. • Popište, jaké máme složky charakteru. • Jaké mohou být charakterové vlastnosti?


- 20 -

1.4.5 Stres Stres je individuální odpověď organismu na nadměrně zatěžující fyzické, emoční nebo intelektuální požadavky. Počáteční reakcí organismu je příprava na hrozící nebezpečí; nadledvinky uvolní adrenalin a ostatní tzv. stresové hormony, které zajišťují prudký vzestup energie a síly umožňující uniknout nebezpečí nebo postavit se nepříteli. Tato odpověď „bojuj, nebo uteč“ je přirozená a zdravá reakce, ale problémy mohou nastat, když stres přetrvává. Během delší doby vyčerpají trvale zvýšené hladiny stresových hormonů všechny rezervy energie a výživy a způsobí celkové vyčerpání. Vzrůstá krevní tlak a hladina cholesterolu, která může poškodit srdeční a mozkové cévy, žaludeční sekrece je příliš kyselá, klesá hladina pohlavních hormonů a mozek začne hladovět po glukóze (která je jeho jediným zdrojem energie) a to naruší duševní vyrovnanost. Tento stav klade další požadavky na imunitní systém, který se může tak oslabit, že nedokáže zajistit dostatečnou obranu proti infekcím a jiným nemocem. Příznaky stresu • únava, nespavost nebo neschopnost soustředění, • nervozita, neklid nebo popudlivost, • ztráta chuti k jídlu, nauzea, žaludeční nevolnost, průjem i zácpa, • bolesti hlavy, • ztráta zájmu o sex, • podráždění, zloba, rozčilování nebo apatie a pesimismus. Stres lze rozdělit na několik typů: 1. Eustres – pozitivní zátěž, která v přiměřené míře stimuluje jedince k vyšším anebo lepším výkonům. 2. Distres – nadměrná zátěž, která může jedince poškodit a vyvolat onemocnění, či dokonce smrt. Zdravotní důsledky stresu: • cukrovka, • onemocnění srdce, • vysoký krevní tlak, • zažívací obtíže, stresová vředová choroba, • migrény. Je-li člověk těžce stresován déle než měsíc, zvyšuje se riziko nachlazení na dvojnásobek. Běžný stres takové závažné účinky nemá. - 21 -


Stresové faktory (stresory): 1. Fyzikální faktory: prudké světlo, nadměrný hluk, nízká nebo vysoká teplota. 2. Psychické faktory: zodpovědnost (nezaplacené účty, nedostatek peněz), práce nebo škola (zkoušky, dopravní špička, termíny úkolů), nesplněná očekávání, věk. 3. Sociální faktory: osobní vztahy (konflikt, nevěra, zklamání, týrání), životní styl (přejídání, nezdravé složení stravy, kouření, nadměrné pití alkoholu, nedostatek spánku). 4. Traumatické faktory: události (narození dítěte, úmrtí, únos, znásilnění, válka, setkání, sňatek, rozvod, stěhování, chronické onemocnění, ztráta zaměstnání, ztráta životní role). Ze všech životních událostí největší stres působí těžkosti na pracovišti, stěhování a problémy v osobních vztazích. Tipy, jak zvládat stres: • Mluvte o potížích. Když cítíte, že můžete, proberte svoje problémy s partnerem nebo důvěrným přítelem. Tak je možnost, že se na situaci budete dívat objektivněji. • Dělejte si radost. Aspoň jednou denně udělejte něco, co vás opravdu potěší. • Vynechte nebo silně omezte kofeinové a alkoholické nápoje; mohou zvýšit úzkosti a nespavost. • Poraďte se s psychologem, jak zvýšit svou schopnost zvládat stresové situace. • Pořiďte si rodinného zvířecího mazlíčka. • Uvolněte se smíchem. Smích má úžasné léčivé účinky a zlepšuje sociální vazby. • Cvičte. Spalte energii vytvořenou stresem dříve, než spálí ona vás. • Vyzkoušejte relaxační techniky – jóga, dechová cvičení, taj-či, meditace, masáže. • Plánujte a stanovte si priority. Zorganizujte si lépe život tím, že závažné věci budete řešit nejdříve, aby vám neležely v hlavě. A neberte si toho na sebe příliš. • Buďte optimisté. Jak praví staré přísloví – ve zdravém těle zdravý duch. A platí to i naopak. Nezatěžujte si tedy před spánkem hlavu zbytečnými starostmi a myslete pozitivně. Otázky k opakování: • Vysvětlete co je stres. • Vyjmenujte příznaky stresu. • Popište jak se projevuje eustres a distres. • Popište jednotlivé stresové faktory. Dívčí katolická střední škola

- 22 -

• Jaké nemoci vznikají v důsledku stresu? • Napište jak se můžeme sami stresu bránit.

1.5 Psychické procesy a stavy 1.5.1 Vnímání Vnímání (též percepce) zachycuje to, co v daný okamžik působí na smysly, informuje o vnějším světě (barva, chuť) i vnitřním (bolest, zadýchání). Umožňuje základní orientaci v prostředí, v aktuální situaci. Jedná se o poznávací proces zachycující to, co v daném okamžiku působí na naše smyslové orgány. Při vnímání vjemů člověk využívá minulou zkušenost. Výsledkem vnímání jsou počitky a vjemy. Počitek a vjem Počitek je nejjednodušším elementem našeho vnímání a je základním materiálem pro složitější procesy, jako je paměť a myšlení. Jedná se o výsledný prvek jednoho smyslu. Tvoří obraz jednoho znaku vnímaného předmětu (např. kyselá chuť, červená barva). Výsledkem většího množství počitků je vjem. Při zpracování počitků do větších celků se uplatňuje i myšlení, takže výsledný vjem je víc než suma jednotlivých částí. Všechno naše poznání začíná vnímáním. V každém okamžiku působí na člověka množství různých předmětů a událostí, které ho obklopují – podněty. Rozlišujeme podněty zrakové, sluchové, dotykové, chuťové atd. a to podle smyslových orgánů, kterými se o nich dovídáme. Vjem představuje obraz předmětu (např. vjem jablka). Základní druhy vnímání: • smyslovými orgány (zrak, sluch, čich, chuť, dotek, teplota), • pohybový analyzátor (poloha jednotlivých částí těla, rovnováha), • orgánové počitky (změny ve funkci a tvaru orgánů) – pocit hladu, nevolnosti, atp. Jednotlivé druhy se spojují navzájem – např. hmat – dotek i pohyb (zjistíme tvar, povrch, polohu). Dále vnímáme – tvar a velikost, prostor, hloubku, pohyb, čas – na to není orgán (smysl). - 23 -


Chyby meziosobního vnímání: • první dojem (zařadíme, zaškatulkujeme), • haló efekt – vnímání druhých na základě veřejného mínění, • soukromé teorie osobnosti (hnědé oči – lump), • pesimismus nebo optimismus, • projekce – automatické vnímání vlastních (především negativních) vlastností na druhých, • popularita, • vzájemný vztah vnímajícího a vnímaného. Otázky k opakování: • Vysvětlete pojem vnímání. • Co je výsledkem vnímání? • Popište vjem a počitek. • Jaké jsou chyby v meziosobním vnímání? 1.5.2 Paměť Paměť je schopnost mozku zaznamenávat a uchovávat a při pozdějších činnostech využít minulou zkušenost, informace, pocity. Paměť nemá pouze člověk, ale je vlastností všech živých tvorů s nervovým systémem. U člověka má specifickou podobu schopností vštěpovat, uchovávat a vybavovat informace. Fáze paměti Vštípení – znamená uložení do paměti. Jde o zakódování informace do takové podoby, jakou dokáže paměť uchovat. Pro trvalé vštípení je třeba mnohonásobného opakování. Člověk si zapamatuje to co je pro něj potřebné či významné, ostatní informace zapomíná, nebo si je ani nevštípí. Důvodem je omezená kapacita paměti. Uchování v paměti se zpevňuje opakováním, maximum zapamatovaných údajů se nazývá rozsah paměti. Ztráta naučeného nastává v prvních hodinách po vštípení, pak postupuje pomaleji. Vybavení – jde o uvedení uchovaných obsahů do vědomí, které jinak nazýváme také reprodukcí. Čím více je položek v paměti, tím je delší čas třeba k vybavování. Ztráta schopnosti reprodukce neboli zapomínání je způsobeno paměťovým útlumem.


- 24 -

• • • • • •

Vybavování usnadňuje: klid, soustředění, perfektní zvládnutí učiva, kofein, psychofarmaka, dostatek spánku.

• • • • • •

Vybavování zhoršuje: stáří, silné vzrušení, tréma, únava, alkohol, některé léky.

• • • •

Všechny fáze paměti jsou ovlivňovány: somatickým stavem, psychickým stavem, vnějšími okolnostmi, charakterem informací.

1.

2.

3.

4.

Druhy paměti Krátkodobá paměť je paměť krátkého okamžiku, která trvá několik minut až hodin. Příklad: Nalezení trasy autobusu, název obchodu, ... Dlouhodobá paměť je paměť delších úseků. Příklad: Násobilka, vyjmenovaná slova, vzpomínky z dětství, ... Mechanická paměť – zapamatování si častým opakováním. Příklad: Básnička ve škole, telefonní čísla, hra na hudební nástroj, ... Logická paměť je založena na zapamatování si souvislostí, hlavních myšlenek. Příklad: Při cestování víme, co vše si musíme vzít s sebou (řidičský průkaz, peníze, doklady, ...).

- 25 -


• • • • • •

Dále můžeme paměť rozlišovat na: zraková, sluchová, hmatová, čichová, chuťová, pohybová.

U člověka může některá z nich převažovat, podle vrozených dispozic nebo způsobu života. Zapomínání – označují se tak souhrnně změny v uchování a ve vybavování, ke kterým dochází v průběhu času. Poruchy paměti jsou nejčastěji podmíněny poruchami jiných duševních funkcí. Úplná ztráta paměti, obvykle na určitý časový úsek, se nazývá amnézie. Velmi často se vyskytuje po traumatizujícím zážitku. Obdobným mechanismem může dojít k opaku – hypermnézii – určitá vzpomínka je posílena, neustále se vrací. Domácí úkol Vytvořte tři příklady na trénování paměti. Otázky k opakování: • Vysvětlete pojem paměť. • Jaké jsou fáze paměti? • Popište, co vše zhoršuje a zlepšuje vybavování. • Stručně popište jednotlivé druhy paměti. • Jakým slovem označujeme úplnou ztrátu paměti? 1.5.3 City (emoce) City (emoce) jsou psychické procesy, které hodnotí to, co poznáváme a co děláme. V citech je vždycky vyjádřen vztah k dané konkrétní situaci, osobě, věci, ději aj. Ke všemu co poznáváme, co si vybavujeme v paměti, co si představujeme a o čem přemýšlíme, máme vědomě či podvědomě nějaký vztah – pociťujeme to jako libost či nelibost, z něčeho se radujeme, něčeho se bojíme. Jen málokdy je nám něco úplně lhostejné. V běžné řeči se slovo cit někdy vyjadřuje výrazem pocit.


- 26 -

Pocit má však několik významů: • Pocit jako vnitřní prožitek (např. Dnes jsem pomohla jednomu pánovi dojít na aktivitu ve společenské místnosti. Mám z toho dobrý pocit.) • Pocit jako fyzický prožitek (např. Vyšla jsem před dům a měla jsem pocit, že se velmi ochladilo.) • Pocit jako jakési tušení (např. Necítím se dobře, mám pocit, že na mne „leze“ chřipka.) Kladný vztah se projevuje v emocích jako je radost, uspokojení, uklidnění. Prožíváme city příjemné (libé). Záporný vztah k situaci (osobě, věci, události) se projevuje jako odpor, strach, rozčilení. Vyjadřuje city nepříjemné (nelibé). Mnoho citů je smíšených – v konkrétní situaci nebo ke konkrétnímu člověku se může projevit kladný i záporný vztah. (např. Mladá matka může své dítě milovat, ale zároveň i má k němu záporný vztah protože péče o ně ji brání nastoupit do zaměstnání. Nesmělý chlapec by rád oslovil dívku, která se mu líbí, ale bojí se že se mu vysměje.) Projevy citů City se projevují navenek ve slovním a mimoslovním sdělení • Ve výrazu tváře – úsměv, zamračení se, přivřené oči. • V pohybech – ruce hladí, radostně mávají, naznačují odmítavý postoj, hrozí. • V držení těla – postoj veselého a optimistického člověka je uvolněný, vzpřímený, zatímco postoj smutného člověka je zhroucený. • V hlasových projevech – hlas člověka vyrovnaného je klidný, hlas člověka prožívajícího velkou radost je jásavý. Hlas smutného člověka je zastřený, mluví pomalu. Společenský význam citů City hrají důležitou roli ve vztazích mezi lidmi. Společenské city mají základ v rodině a dále se utvářejí během života ve škole, mezi přáteli, v práci. Mezi lidmi, kteří jsou optimističtí, vstřícní a chápaví se cítíme dobře, uvolněně. Mezi lidmi, kteří jsou v napětí, stísnění, rozladění, neochotní se cítíme v nejistotě, nepříjemně. Radost, smutek, rozhořčení nebo strach prožíváme i tehdy, když se situace, která je vyvolala, přímo nedotýká naší osoby. - 27 -


Často se ztotožňujeme s city člověka, který je nám blízký, vciťujeme se do jeho situace. (vciťování – empatie). City se dělí do různých skupin, aby bylo možné je lépe poznat a uvědomit si jejich projevy. Dělíme je na: – afekty, – nálady, – citové vztahy. Afekty Jsou citové výbuchy, které vznikají náhle a trvají krátce. Podnětem pro afekt je okolní prostředí, ve kterém se člověk nachází. Afekty jsou většinou spojovány s uspokojením nebo ohrožováním základních potřeb (jídlo, spánek aj.). • • • • • • •

Dochází při nich k prudkým reakcím, které se u člověka projevují např.: zrudnutím, zblednutím, rychleným dechem, bušením srdce, nekoordinovanými pohyby, strnutím, křikem, pláčem.

Protože je obtížné afekty zvládnout vůlí, může při afektech hněvu nebo vzteku dojít k nepředloženým činům: • člověk něco rozbije, • napadne druhou osobu slovně nebo fyzicky. Napětí se může uvolnit nejen tím, že se nechá afektu volný průběh, ale i tělesnou prací (štípání dřeva, úklid bytu, sport, zpěv aj.) Nálady Déletrvající citové stavy se nazývají nálady. Náladu může mít člověk: • optimistickou, • veselou, • smutnou, • plačtivou, • pesimistickou.


- 28 -

Nálada ovlivňuje veškeré naše jednání i konání a působí i na náladu blízkých lidí. Nálada může trvat několik minut, ale i hodin a dnů. Záleží na stavu našeho organismu i na událostech, které nás potkávají a prostředí ve kterém se nacházíme. To že se nacházíme v určitém emočním (citovém) stavu, nás může někdy aktivovat k činnosti (mírná tréma před zkouškou může vést k objevení sil a úspěchu), ale může působit i rušivě (velký strach ze zkoušky může způsobit selhání). Nálada ale také ovlivňuje naše hodnocení lidí, událostí i očekávání budoucnosti. • Při špatné náladě vidíme vše jako špatné, nepříznivé, katastrofální. • Při dobré náladě máme dojem, že špatných událostí je kolem jen málo. Citové vztahy Některé city se projevují u člověka i léta, silně ovlivňují jeho jednání. Mezi citové vztahy se řadí: 1. Láska je silným citem, který může být mezi • mužem a ženou, • rodiči a dětmi. Lásku můžeme projevovat např. k přírodě, k vědě, ke zvířatům, ke sportu atd. 2. Nenávist může být zaměřena vůči jedné osobě nebo skupině osob (např. zastávající jiný názor, vyznávající jiné náboženství. 3. Vášeň je citový vztah, který člověk nedokáže někdy ovládnout. Projevuje se v určitém zaměření osobnosti. Existují vášnivý sběratelé, vášnivý obhájci nějaké myšlenky, vášeň na čokoládu, kávu, gumové medvídky, zmrzlinu, nakupování, cigarety, alkohol aj. Citové procesy se mohou častým opakováním zpevnit a stát se návykem. Někdo si zvykne přijímat svět z té lepší stránky a nepříjemné věci řešit s nadhledem a humorem. Jiný člověk si stále jen stěžuje, lituje se, vidí vše kolem sebe černě. Domácí úkol Popište, jak se bude malé dítě projevovat při radosti, vzteku, smutku. Otázky k opakování: • Popiš kladný vztah ke konkrétní osobě, situaci, věci. • Popiš záporný vztah ke konkrétní osobě, situaci, věci. • Jakým jiným slovem vyjádříme vciťování? • Stručně popiš, nálady, afekty a citové vztahy. - 29 -


1.5.4 Volní procesy (vůle) O některých lidech se říká, že mají pevnou vůli. Takoví lidé se vyznačují především tím, že mají jasný cíl (v životě, v práci, ve sportu) a snaží se ho dosáhnout i za cenu zvýšeného úsilí a překonávání překážek. Lidé se slabou vůlí stále váhají, který cíl si mají vybrat. Když se jim to přeci jen podaří, nedokáží jej uskutečnit, hledají omluvy, výmluvy, proč nemohou překonat překážky. Slovo vůle označuje soubor psychických procesů a vlastností, které vedou k dosažení cílů, zvláště v situacích, kdy je třeba překonávat překážky. S pojmem vůle se pojí takové vlastnosti člověka, jakými jsou rozhodnost, cílevědomost, iniciativa, trpělivost, vytrvalost, zodpovědnost. Člověk si na rozdíl od zvířat dokáže vytknout cíl a dosáhnout jej. Postoj člověka k plnění úkolů Při dosahování cílů má velký význam vlastní postoj jedince k činnostem, které má plnit. Může být vyjádřen slovy já chci nebo já musím. Je-li člověk pro danou věc dobře motivován a chce stanoveného cíle dosáhnou, pak vyvíjí volní úsilí s chutí a často i s potěšením a snáze překonává překážky. Cesty k cíli spojené s vědomím, že musím, bývají obtížnější, protože prvotní překážka, kterou je třeba překonat, je počáteční nechuť. Průběh volního jednání Volní jednání se může uskutečňovat v jednodušší nebo složitější formě. Jednodušší forma volního jednání – uplatňuje se tam, kde je jasný cíl a člověk si to dobře uvědomuje (např. je třeba zvládnout určité učivo, musím se je naučit; Je potřeba převléknout lůžko, jdu to udělat). Složitější forma volního jednání se dělí do několika stádií: 1. Prvním stádiem je vytyčení cíle – není zde jasný a předem daný cíl. Člověk si ho musí hledat, volit mezi několika cíli, zvážit pro a proti. 2. Druhým stádiem je posuzování motivů – jedná se o motivy, které přicházejí zvenčí (od rodičů, učitelů, přátel), a motivy vnitřní (proč to chci, co to přinese mně, co ostatním, ...). 3. Třetím stádiem je rozhodnutí – pokud vybíráme mezi několika cíly a zhodnotili jsme motivy, víme že je potřeba se s konečnou platností pro jeden cíl rozhodnou a uvědomit si cesty, kterými k jeho dosažení půjdeme, a překážky, kterým budeme čelit.


- 30 -

4. Čtvrtým stádiem je uskutečnění, dosažení cíle. V tomto stadiu má velký význam důsledná kontrola činnosti a překonávání překážek. To znamená vidět, rozeznat a posoudit, správné a nesprávné kroky a včas provést opravu. Kontrola činnosti je důležitá na celé cestě k cíli až do jeho dosažení a dokonce i po jeho dosažení. Máme zvážit, zda se k nám opravdu podařilo splnit původní záměr tak, jak jsme si jej předsevzali. Domácí úkol Stanovte si osobní cíl krátkodobý a dlouhodobý. Otázky k opakování: • Vysvětlete volní jednání. • Jaký postoj zaujímá člověk k plnění úkolů? • Popište jednodušší formu volního jednání. • Popište postup složitějšího volního jednání. 1.5.5 Pozornost Pozornost je psychický stav, který zajišťuje soustředění člověka na určité vnější a vnitřní podněty a na určitou činnost. Z prostředí na nás působí mnoho podnětů. Pokud se prostředí příliš nemění, zvykneme si na podněty a ani si je neuvědomujeme – přizpůsobíme (adaptujeme) se na ně. Neuvědomujeme si např. zařízení bytu, ve kterém žijeme, nevšímáme si domů, dopravních prostředků, stánků v ulici, kudy denně chodíme. Pokud se ale objeví nový podnět, upoutá naši pozornost. Pozornost mohou upoutat i podněty vycházející z vnitřku našeho organismu (např. starost o druhou osobu, náhlá bolest, změna srdečního rytmu). Druhy pozornosti Bezděčná pozornost – je vyvolána neúmyslně, snadno a rychle. Naši pozornost může upoutat nenadálý hluk, to co je nového (např. nová výloha, účes spolužačky, příchod někoho do místnosti, znělka pořadu nebo zahraná oblíbená píseň). Bezděčnou pozornost upoutávají i podněty přicházející zevnitř našeho organismu (bolest, radost, starost). Záměrná pozornost – je vyvolána se záměrem udržení pozornost za různými účely (soustředění na učení, na určitý úkon). Je určována cílem, který chceme - 31 -


dosáhnout a motivací. U dětí je doba, po kterou se dovedou záměrně soustředit, krátká – odpovídá jejich psychické i tělesné nezralosti. Děti, zejména předškolního věku se však plně soustředí i delší dobu na hru nebo na činnost, která je upoutá a zaujme. Věkem a cvičením se doba, po kterou se člověk dokáže pozorně soustředit prodlužuje. Stálost a klesání pozornosti Stálost pozornosti se hodnotí podle toho, jak dlouho je člověk schopen soustředěně sledovat nějaký děj nebo konat nějakou činnost. Někomu těká pozornost z jedné věci na druhou, jiný má schopnost soustředit se na jednu věc po dlouhou dobu. Kolísání pozornosti je patrné i během dne. Vyšší stupeň pozornosti je zpravidla mezi: • 8–10 hodinou dopolední, • 14–16 hodinou odpoledne. Odpočinutý člověk je pozornější, s únavou pozornost klesá. Narušování pozornosti Pozornost může být narušována řadou příčin, např. afektem, nevyřešeným konfliktem, špatně organizovanou prací, velkým množstvím rušivých podnětů (hlasitá hudba, silné světlo), ale i hladem, žízní, bolestí. Pozornost narušuje i špatný zdravotní stav a únava a také nesprávné návyky – dělání více věcí najedou, nepořádek. Pozornost snižuje i dlouhodobá činnost bez přestávek. Roztržitost „Někteří lidé dokáží odpovídat na naši otázku, ale vlastně nevědí, na co jsme se jich ptali nebo založí někam věc a pak ji objeví na místě, kde by je vůbec nečekali.“ Roztržitost bývá způsobena tím, že je člověk silně zaujat nějakým úkolem, problémem nebo starostí a nedokáže přenést pozornost k něčemu jinému. Roztržitost se objevuje u vědců, vynálezců, umělců, kteří se často soustředí na tvůrčí činnost, ale i také u dětí, mladistvých a dospělých, kteří jsou silně upoutáni k zájmové činnosti. Domácí úkol Vyberte dvě povolání, ve kterých je důležitá pozornost a co by způsobilo pokud by se jejich pozornost rozptýlila.


- 32 -

Otázky k opakování • Vysvětlete co je pozornost. • Stručně popište bezděčnou a záměrnou pozornost. • Kdy jsme během dne nejpozornější? • Vyjmenujte, co vše může narušovat naši pozornost. • Popište, jak se projevuje roztržitost. 1.6.6 Bolest Bolest je jedním z nejtypičtějším příznaků onemocnění. Jejím smyslem je upozornit, signalizovat, že hrozí poškození tkáně, je to obranná reakce. Bolest zatěžuje nejen postižený orgán, ale i celý organismus. Velmi silně ovlivňuje psychiku nemocného. Bolest nemocného psychicky i fyzicky vyčerpává a zpětně zvyšuje jeho citlivost na bolest. Síla prožívané bolesti neodpovídá vždy rozsahu poškození, některé části těla jsou mnohem citlivější na poranění než jiné. Vnímání bolesti v určitém místě nemusí vždy odpovídat místu poškození. Význam bolesti: V mnoha případech zvláště na začátku onemocnění je bolest účelná. Tím, že nemocný ucítí bolest, může se často chránit před delším poškozením. Pomáhá stanovit diagnózu. Mnohem častěji je bolest negativním činitelem. Je neúčelná a bezsmyslu. Vnímání bolesti: Ne každý člověk je stejně citlivý na bolest, uplatňuje se zde: • Vrozený typ NS – introvert a extrovert. • Výchova. • Věk a pohlaví. • Mentální psychický stav člověka (strach snižuje práh bolesti). • Nedostatek spánku, špatná nálada. • Strach např. z operace, z nevyléčitelné nemoci, ztráty zaměstnání. • Předchozí zkušenost z dřívější bolesti. • Odloučení od matky. • Denní doba aj. Intenzita bolesti Bolest může být různě silná.Čím je silnější, tím více nemocného objektivně i subjektivně zatěžuje. - 33 -


a) Slabá bolest je pro nemocného celkem snesitelná, i když je nepříjemným průvodním znakem onemocnění. Vliv na celkový stav organismu zpravidla nemá. b) Střední bolest již nemocný snáší hůře, zejména trvá-li dlouho. Uplatňuje se zde individuální citlivost každého jedince. Objevují se již první známky celkové odezvy organismu, např. se zrychluje dýchání či puls, nespavost, nechutenství. c) Silnou bolest prožívá nemocný jako krajní nepříjemnost, která je doprovázena pláčem, dochází ke změnám v obličeji, tep a dech jsou zrychleny, nemocný se potí, hledá úlevovou polohu, zvyšuje se krevní tlak. Zrychluje se střevní peristaltika, někdy dokonce není člověk schopen udržet moč a stolici. d) Při nesnesitelné bolesti může nemocný vlivem obrovského pocitu bolesti dokonce ztratit kontrolu nad svým chováním. Nemocný hlasitě křičí, naříká bez ohledu na situaci, ve které se nachází. Může nastat i šok, nízký TK a zrychlený puls. Nesnesitelná bolest vede někdy ke zkratkovitému jednání, např. k pokusu o sebevraždu. Bolest můžeme také rozdělit do dvou druhů: 1. Akutní bolest – nastupuje náhle, trvá relativně krátce, nemocný reaguje rozšířením zornic, pocením, zrychlením tepu, dechu, neklidným chováním. Bolest vede nemocného k vyhledávání pomoci. S akutní bolestí se nejčastěji setkáváme při ošetřování úrazů na chirurgických odděleních, ale i u některých akutních stavů při interních onemocněních. 2. Chronická bolest – bolest vyčerpává nemocného po dlouhou dobu, cítí se vyčerpaný a unavený, má potíže při provádění denních úkonů, cítí se omezeni fyzicky i společensky, dostávají se do deprese. V depresi je opět vnímání bolesti ještě větší, což dále prohlubuje špatnou náladu, skleslost, snižuje výkonnost, vede až k silnějším emočním reakcím. Můžeme se setkat i s nemocnými, kteří udávají a prožívají bolest, ačkoliv všechna lékařská vyšetření jsou negativní a zdánlivě není k bolesti důvod. Mluvíme o psychogenní bolesti. Takový nemocný bolest prožívá, cítí, a je třeba mu poskytnout pomoc, zpravidla nejen medicínskou, ale častěji psychologickou, psychoterapeutickou. Někdy takto reagují nemocní, kteří byli opakovaně léčeni, operováni, jsou unavení, vyčerpaní, jejich práh bolesti se snížil, takže vnímají jako bolest to, co dříve dobře snášeli. Prostředky k mírnění a tišení bolesti: 1. Analgetickopyretická – tiší bolest a snižuje teplotu (acylpyrin, paralen, ataralgin, valetol, anopyrin ...). Dívčí katolická střední škola

- 34 -

2. Analgetika morfinové řady – silné návykové léky, patří pod opiátový zákon tzn. Že naordinování a dávkování musí být přesně evidovány, většinou se nepodávají do domácího léčení. V nemocnicích jsou přísně evidovány v knize opiátů (morfium, dozin, diolan, tinktura opií, ...). Mezi účinné psychologické prostředky ke zmírnění a tišení bolesti patří především vstřícné chování sestry, rodiny a jiných lidí k trpícímu člověku projevované vlídným slovem, zájmem, konejšivým uklidňováním. Strach a úzkost vždy účinně snižuje, když s nemocným hovoříme o jejich příčinách. Rozhovor podporuje důvěru v poskytovanou péči, vyvolává pocit bezpečí a jistoty a snižuje vnímání bolesti. Otázky k opakování • Vysvětlete, co je bolest a jak pomáhá lidskému organismu. • Popište význam bolesti. • Napište co vše může ovlivnit vnímání bolesti. • Vysvětlete intenzitu bolesti. • Popište bolest akutní a chronickou. • Jakými prostředky můžeme bolest tišit? 1.6.7 Nemoc Zdraví – je definováno jako perfektní tělesný, duševní i sociální stav bez nemocí a potíží. Nemoc – je definována jako porucha zdraví. Obvykle je zjistitelná objektivně, bývá vnímána nemocnou osobou a stává se předmětem zdravotnických služeb. Podle časového průběhu rozeznáváme počáteční období nemoci, časná nemoc, rozvinutá nemoc a ukončení nemoci (vyléčením, přechodem do chronické fáze nebo smrtí). Nemoc mění obvyklý způsob života, navyklý denní stereotyp, po kratší či delší dobu omezuje člověka v jeho běžných zvyklostech. Brání mu dočasně vykonávat zaměstnání, vlivem choroby může dojít ke snížení výkonu, případně nemoc znemožňuje povolání dále vykonávat. Člověk se s nemocí postupně vyrovnává, dochází k adaptaci na novou situaci. Adaptací rozumíme přizpůsobení se novým, neobvyklým, někdy i těžkým a náročným změnám a vlivům prostředí. Prožívání nemoci ovlivňuje: 1. Minulá zkušenost (anamnéza) – zkušenost z dětství, reakce rodiny na nemoc; jak často byl nemocný; jakou má minulou zkušenost se zdrav. zařízením, lékařem.

- 35 -


2. Postoje člověka k nemoci: a) Realistický – nemoc přichází, léčí se, podrobí se lékaři. b) Bagatelizující – člověk podceňuje závažnost nemoci,neléčí se a nešetří se. Je zde nebezpečí přechození nemoci nebo nevšímavost vážného onemocnění. Výhodou je menší nemocnost, vyšší frustrační tolerance. Více u lidí z venkova. c) Repudiační – pacient nebere nemoc na vědomí (dysimuluje). d) Nosofobní – nepřiměřený strach z nemoci, stále se nechává vyšetřovat, člověk prožívá úzkost, má obavu, že zemře. e) Hypochondrický – je mírnější než nosofobní, člověk je přesvědčený, že trpí nemocí, nemusí mít ani somatické projevy. f) Nosofilní – lásky k nemoci, lidé, kteří onemocní, jsou spokojeni, nemoc pro ně přináší pozitivní pocity. 3. Konkrétní osobnostní rysy nemocného: a) Věk pacienta – je rozdíl mezi dítětem, dospělým a starším člověkem. b) Pohlaví pacienta – ženy mají větší odolnost a lépe snášejí bolest. Typy nemoci: • Akutní – dramatické emoční projevy, rychle nastupuje a po krátké době odeznívá. • Chronická – jde pomalu, plíživě, člověk si na nemoc zvyká a musí se s ní naučit žít. Okolnosti za kterých nemoc probíhá: • Podpora rodiny – zda žije pacient s rodinou, má ho kdo navštívit. • Být sám – nemá nikoho. • Spokojenost v práci – o jakou práci přichází, hodnotový žebříček práce, jestli ho práce baví nebo ne. • Kdo zavinil nemoc – pokud si ji zavinil sám, tak se pociťuje pozitivněji, než když ji zavinil někdo jiný. Fáze reakce na oznámení závažného onemocnění: 1. Fáze šoku, výkřiku – člověk není schopen přijmout onemocnění, akceptovat ho („proč zrovna já“; „to není možné“), chaotické reakce, neadekvátní reakce. Tato fáze bývá různě dlouhá a různě intenzivní. 2. Fáze popření – pacient vědomě nepřijímá diagnózu, dochází k útlumu, snaha o vytěsnění této situace (to se spletli, nikdo to neměl, ...). 3. Fáze vtíravého myšlení – pacient si zvyká na diagnózu, vrací se myšlenky na zdraví, čím více se myšlenkám brání, tím víc obtěžují; záchvaty panické


- 36 -

úzkosti hlavně v noci; deprese. Smlouvání o život. Pacient by měl dostávat co nejvíce podnětů. 4. Fáze vyrovnání – je nejdelší; pacient se přizpůsobuje nové životní situaci; nachází nové hodnoty a novou orientaci. 5. Fáze smíření – konečná fáze, pacient myslí na svou diagnózu bez negativních emocí. Ne všichni pacienti projdou všemi těmito stádii. Je důležitá pomoc a podpora rodiny, přátel. Necháváme pacienta mluvit o nemoci. Otázky k opakování • Vysvětlete pojem zdraví a nemoc. • Napište co u člověka ovlivňuje prožívání nemoci. • Jaké máme postoje k nemoci? • Vysvětlete akutní a chronickou nemoc.

- 37 -


2. Úvod do vývojové psychologie

Vývojová psychologie je jednou ze základních psychologických disciplín. Zabývá se psychickým vývojem lidského jedince od jeho početí až po smrt. Vývojová psychologie • studuje sled a povahu vývojových změn, • zaměřuje se na podstatné a všem zdravým jedincům společné změny, • vytváří vývojové charakteristiky jednotlivých etap vývoje. Vývojová periodizace S členěním životních cyklů na určité úseky se setkáváme již v dávné minulosti. • Hippokrates dělí lidský život do sedmi období a každému období připisuje sedmileté trvání. • J. A. Komenský člení lidský věk také na sedmiletí: dítě, pachole, mládenec, jinoch, muž, starý muž, kmet. • K. Amerling (pražský psychiatr 19. stol.) spojuje vždy tři sedmiletí do jednoho cyklu a maximální lidský věk 84 let dělil na čtyři období: životní jaro, léto, podzim, zima. 1. Období prenatální, perinatální, postnatální • prenatální období trvá od oplození vajíčka až po narození dítěte a trvá 9 kalendářních měsíců, • perinatální období – období porodu, • postnatální období (novorozenecké období) nastupuje po porodu a trvá 6 týdny. 2. Kojenecké období trvá od konce 6 týdne života do 1 roku. 3. Období batolete trvá od 2 do 3 roku života dítěte. 4. Období předškolního věku trvá od 3 do 6 let věku dítěte. 5. Období mladšího školního věku od 6 (7) do 11 let věku dítěte. 6. Období dospívání • prepuberta nastupuje u děvčat okolo 10.roku, u chlapců v 11 letech, • puberta začíná u dívek ve 12,5 letech, u chlapců ve 13 letech, 7. Období adolescence začíná u děvčat kolem 16 roku, u chlapců asi v 17 letech. 8. Dospělost Dívčí katolická střední škola

- 38 -

• • • 9. • • •

mladší dospělost od 19 let do 30 let, střední dospělost od 30 let do 45 let, starší dospělost od 45 let do 60 let. Stáří počáteční stáří od 60 do 75 let, pokročilé stáří od 75 do 85 let, kmetství nad 85 let.

Otázky k opakování: • Napište, od kdy se zabývá člověkem vývojová psychologie. • Jak rozděluje lidský věk J. A. Komenský. • Rozdělte lidský věk na jednotlivé etapy.

2.1 Prenatální a perinatální období Prenatální období začíná početím a končí narozením dítěte. Trvá 9 kalendářních měsíců. Plod je brzy po početí aktivní, pohybuje hlavičkou, trupem, rukama. Dokáže naznačit uchopování a sací pohyby, otvírání a zavírání úst. Rozpoznáme změny ve výrazu tváře. Můžeme také pozorovat reagování plodu na tlukot matčina srdce, na zvukové a tlakové podněty. Reaguje na změnu polohy matčina těla, a také na změny její nálady, na stres. Plod dokáže ovlivnit i dobu porodu a aktivně při něm pomáhá. Už v těhotenství se projevují individuální rozdíly v chování nenarozeného dítěte. Některé je klidné, jiné je velmi pohyblivé, neklidné. Vývoj plodu je částečně závislý na zdravotním stavu matky, na její výživě. Nepříznivě je jeho vývoj ovlivňován nevhodnými návyky, jako je: • kouření, • pití alkoholu, • užívání některých léků a drog. Ještě před narozením si matka k nenarozenému dítěti vytváří silnou citovou vazbu. Postupně se v průběhu těhotenství formuje i otcův postoj k dosud nenarozenému dítěti. Perinatálním obdobím je označována doba v průběhu porodu. Porod je silným emočním zážitkem pro oba rodiče. - 39 -


Přítomnost partnera v průběhu porodu vytváří v matce pocit většího bezpečí a jistoty, uklidňuje ji, posiluje se vzájemný citový vztah obou partnerů. V prvních hodinách po porodu dochází k navázání silného emočního vztahu mezi matkou a novorozencem.

2.2 Novorozenecké období Novorozenecké období trvá od porodu do 6 týdnů života dítěte. Těsný kontakt mezi matkou a dítětem co nejdříve po porodu má velký význam pro formování jejich citového vztahu, který se začal utvářet ještě před porodem. Matka dotykem velmi intenzivně vnímá novorozence, usmívá se, mluví na něj, hladí ho, snaží se setkat s jeho pohledem, učí se rozumět jeho reakcím. Brzy rozezná kdy je dítě unaveno a dopřává mu klid. Zdravý donošený novorozenec má vyvinuty základní vrozené reflexy (sací, polykací, vyměšovací, obranné, úchopové), které mu umožňují vyrovnat se s novým prostředím. Novorozenec je jinak odkázán na péči jiných osob. Novorozenec je schopen se velmi rychle učit i prosazovat pláčem, křikem při nepříjemných prožitcích. Dovede se ztišit při uspokojování potřeb nebo při příjemných prožitcích, kterými mohou být pohlazení, pochování, vlídný hlas. Pro otce dítěte je velmi důležité, aby se co nejdříve po porodu setkal s novorozeným dítětem, pokud nebyl již přítomen při porodu. Je důležité, aby měl možnost se dítěte dotýkat, pochovat je. Novorozenec se v průběhu prvního měsíce života učí, rozvíjí se rychle, je-li stimulován okolím. Sluchové vnímání se rozvíjí velmi rychle, dítě reaguje na hluk, brzy rozpoznává hlas matky nebo pečující osoby. Zrakové vnímání se rozvíjí postupně. Ve dvou týdnech se novorozenec krátce dívá na předmět, který má v zorném poli, zachytí krátce oči matky, postupně se vytváří vzájemný oční kontakt. Pohyby novorozence jsou neuspořádané, přerušované, impulzivní. Křik novorozence po narození je reflexní, ale v průběhu prvního měsíce věku dítěte již matka většinou dokáže rozlišit křik z hladu od křiku při bolesti. Novorozenec většinu času spí, chvíle bdění jsou krátké, dítě se budí především k jídlu, případně cítí-li nepohodlí. Období prvního úsměvu přichází mezi šestým až osmým týdnem věku dítěte.


- 40 -

2.3 Kojenecké období Kojenecké období trvá od 6 týdne života dítěte do 1 roku. Je charakterizováno prudkým psychickým vývojem, tělesným růstem a zráním centrálního nervového systému. Do jednoho roku věku vyroste dítě do délky asi o 25 cm, Na zvětšení délky těla se podílí hlavně růst trupu a končetin. Svoji tělesnou hmotnost zvýší přibližně trojnásobně, průměrná hmotnost kojence je 10–11 kg. Vývoj motoriky Motorika kojence se rychle rozvíjí, zdokonalování postupuje od hlavy k patě, dítě postupně ovládá: • okohybné svaly, • mimické svalstvo, • svaly v oblasti krční páteře k otáčení a zvedání hlavičky, • svaly v hrudní části páteře k převracení, k posazování, • svaly v bederní části (posazování, lezení) • nakonec dochází k ovládání svalstva dolních končetin, k samostatné chůzi. Hrubá motorika: • 3. měsíc – v poloze na bříšku udrží kojenec pevně zvednutou hlavu, s oporou o předloktí („pase koníčky“), • 6 měsíc – spontánně se přitahuje do sedu, s oporou sedí, bez opory sedí v předklonu („žabí pozice“), dítě se již aktivně převrací z břicha na záda, • 6.–9. měsíc – dítě se začíná v poloze na bříšku stavět na dlaně a kolena nebo plosky nohou a připravuje se na lezení, • 9. měsíc – dítě leze po čtyřech, pokouší se pohybově osamostatnit, dokáže se samo posadit, sedí pevně bez opory, vzpřimuje se do stoje u opory (např. u nábytku nebo při držení za ruku), • 12. měsíc – dítě chodí za ruku s oporou kolem nábytku. Jemná motorika: • 3.–6. měsíc – dítě pohybuje spontánně rukama, náhodně uchopuje jedna ruka druhou, což se počátkem 4. měsíce mění v záměrnou činnost a dítě si často a dlouho hraje s rukama. Dítě objevuje své ruce a učí se je rozlišovat od jiných předmětů. • 6. měsíc – dítě uchopuje hrabavým, dlaňovým úchopem, tj. 4 prsty s vyloučením palce. Již vědomě uchopuje oběma rukama současně, později se objevuje záměrné překládání a uchopování z ruky do ruky, které je důležitým krokem k rozvoji manipulace. - 41 -


• 9. měsíc – dítě začíná při uchopování zapojovat palec, tzv. klešťový úchop (mezi konečky palce a ukazováku). Tímto úchopem je schopno uchopit i malé předměty. • 12. měsíc – dítě se postupně seznamuje s prostředím formou manipulace s předměty, hračkami, hrou. Po šestém měsíci se začíná kojenec učit jíst tuhou stravu, kolem desátého měsíce se učí pít z hrnku. Vývoj poznávacích procesů Dítě postupně fixuje pohledem pohybující se předmět, ve čtvrtém měsíci přidává i otáčení hlavičky ve směru sledovaného pohybu, v pátém měsíci se při sledování předmětu i převrátí na bok či na bříško. Většinu uchopených předmětů prozkoumává nejen zrakem, ale velmi často je vkládá i do úst. Při silnějších zvukových podnětech dítě zpozorní, zastaví krátce pohyby, později otáčí nejprve oči, pak hlavičku a hledá zdroj zvuku. Spolehlivě otáčí hlavu za zvukem až v šestém měsíci. Vývoj zrakového a sluchového vnímání má velký význam pro rozvoj řeči. Rodiče a další blízké osoby na dítě od narození mluví, usmívají se na ně, užívají mimiky a různých gest, to vše dítě vidí, slyší a postupně se snaží napodobovat. Zpočátku dítě náhodně vydává jednotlivé zvuky, samohlásky, které opakuje a prodlužuje, takže kolem třetího měsíce houká či brouká. Po šestém měsíci vydává slabiky (ba, da, pa), žvatlá. Mezi osmým a devátým měsícem napodobuje zvuky (kašel, ale i náznak jednotlivých slov). Mezi devátým a dvanáctý měsícem přichází slovo s významem. Řeči rozumí dítě poněkud dříve, kolem osmého až devátého měsíce reaguje na jméno, na některé výzvy (ne-ne, dej, paci-paci), kolem dvanáctého měsíce na výzvu rodiče vezme předmět a podá ho. Citový a sociální vývoj Prvním sociálním projevem je obvykle ještě před dokončením druhého měsíce věku první úsměv, který u nejbližších osob vyvolává velkou radost, je opětován, posilován, ve třech měsících je úsměv doprovázen již hlasovým projevem. Kolem pátého měsíce se dítě na sebe usmívá v zrcadle, po šestém měsíci odlišuje cizí osoby od matky či dalších blízkých osob, projevuje nelibost, pokud ho cizí osoba ošetřuje.


- 42 -

Postupně se dítě začíná pohybovat a vzdalovat se od matky, stále ji však kontroluje pohledem, zda matku vidí. Vzdálí-li se více, znejistí, případně pláče. Kolem devátého měsíce dítě začíná chápat, že není s matkou jedna bytost, začíná mít strach, není-li matka přítomna, objevuje se tzv. separační úzkost. V té době dítě velmi silně vyžaduje přítomnost matky, projevuje se prudké citové reakce při jejím odchodu, často stačí i odchod do jiné místnosti, kde dítě matku nevidí. Stav se zpravidla upravuje během několika týdnů či měsíců. Otázky k opakování • Čím je charakteristické kojenecké období. • Popište vývoj jemné a hrubé motoriky. • Vysvětlete, jak reaguje kojenec při zvukových podnětech. • Popište vývoj řeči u kojence. • V kterém období se u kojence objevuje první úsměv? • Vysvětlete pojem separační úzkost.

2.4 Období batolete Toto období trvá od 1 roku do tří let. V průběhu tohoto období povyroste dítě v průměru o 17 až 18 cm, jeho hmotnost se zvýší o 4 kg. Tempo tělesného rozvoje se ve srovnání s prvním rokem života dítěte mírně zpomaluje. Objevuje se změna v potřebě spánku. Do 18. měsíce se fáze bdění prodlužuje na 3–3,5 hodiny, do 24. měsíce až na 5–6 hodin, ve třetím roce zdravé dítě potřebuje 12–13 hodin spánku denně. Spánek napomáhá k obnovení sil a ochraňuje před následky přetěžování nervového systému. Dítě se v tomto období začíná učit osobní hygieně a sebeobsluze. Koncem druhého roku je dítě schopno hlásit potřebu vyprázdnění a upevňuje se psychická schopnost, která vede k uvědomělému ovládání této potřeby. Koncem batolecího období se u většiny dětí potřeba vyprazdňování dostává pod psychickou kontrolu, ale ještě i v tomto období může nácvik selhat (např. vlivem nemoci, nadměrné spotřeby tekutin, mimořádného zaujetí nějakou činností nebo jako důsledek psychicky zátěžové situace – stres, strach, obava z trestu apod.) Potřeba samostatnosti se objevuje ve zdokonalování sebeobsluhy. Dítě se učí svlékat, oblékat, mýt, pít z hrníčku, jíst lžičkou apod. Pro dítě je významným vývojovým mezníkem samostatná chůze, dítě přestává být do jisté míry závislé na dospělém, pohybuje se samo, vybírá si cíle, kam se chce přemístit, je schopno si podat hračku, která se mu líbí, vzdaluje se od rodičů. - 43 -


Vývoj motoriky Rozvoj samostatnosti je podmíněn i vývojem motoriky. Vývoj hrubé motoriky je u dítěte patrný na první pohled. Batolata se učí ovládat své tělo, učí se udržet rovnováhu (např. samostatná chůze, vystupování a nastupování z dopravních prostředků, nošení hraček a různých věcí). Tím že si dítě osvojuje samostatnou chůzi, rozšiřuje si prostor do kterého vstupuje, orientuje se v prostředí a zkoumá všechno nové. Zpočátku je chůze nejistá, kolem jednoho a půl roku dítě začíná být jistější, dovede utíkat, i když většinou strnule a zeširoka. Dvouleté dítě je schopno postupně zvládat chůzi • v mírně nerovném terénu, • do kopce i s kopce, • překračuje práh, • po schodech s přísunem jedné nohy k druhé, • postupně po schodech samostatně se střídáním nohou. Kolem tří let je dítě schopno jezdit na tříkolce, snaží se někam vylézt, seskočí z malé výšky. Narůstá schopnost pozorovat a napodobovat pohyby dospělých, zvyšuje se účinek slova, kterými můžeme pohyby motivovat dítě (např. jak dělá pejsek, slepička, jak skáče zajíček apod.). Dítě se učí chytat míč, nejprve kutálející se po zemi a později i hozený do náruče. Ve vývoji jemné motoriky se dítě zdokonaluje v manipulace s drobnými předměty, při stavění kostek. 15ti měsíční dítě postaví na sebe dvě kostky, dvouleté dítě postaví z kostek věž, tříletí dítě postaví i most, zvládne navlékání korálků na provázek. K dalším činnostem patří např. vhazování drobných předmětů do otvorů, listování v knize. S chutí začíná používat tužku, kresba je na úrovni čmáranice. Vývoj poznávacích procesů Základem poznávací činnosti dítěte je bezprostřední smyslový kontakt s okolím, vnímání. Dítě upřednostňuje kontakt dotykem, velký význam má pro dítě ve druhém roce života poznávání pomocí zraku a sluchu. Ve druhém roce života se zdokonaluje v rozlišování tvaru, starší batole rozpozná základní geometrické tvary (koule, kostka, čtverec aj.).


- 44 -

Zrakové vnímání se projevuje i při pozorování v zrcadle, dítě se poznává podle pohybů a pojmenovává se. Sluchové vnímání se projevuje schopností rozlišit intenzitu a výšku tónu. V tomto období se spojuje sluchové vnímání s pohybem např. říkankami, pohybovými hrami aj. Paměť se v batolecím období projevuje několika významnými znaky: • mimovolností, neúmyslností – zapamatování i vybavování se uskutečňuje bez vědomé aktivity, bez vlastního přičinění, • citovostí paměti – dítě si uchovává takové zážitky, které mají pro něho nějaký citový význam pozitivní (to, co se mu líbí, co ho zajímá) nebo negativní (prožitý strach, bolest, pocity osamění), • konkrétností – dítě má schopnost vybavit si představy a obrazy konkrétních zážitků, toho co prožilo. Zapamatování převládá mechanické, uchování v paměti je řízeno především subjektivně, vybavování se uskutečňuje reprodukcí nebo znovupoznáním (např. kojenec po 5 až 6 dnech zapomene na osobu, se kterou byl v denním kontaktu, dvouleté dítě pozná známou osobu i po dvouměsíční přestávce). Paměť starších batolat není pouze krátkodobá, první vzpomínky, které dítě má jsou většinou nějak emotivně zabarvené a vzpomene si na ně i v pozdějším věku. Pozornost batolete je ovlivněna aktuálním stavem a mezi dětmi jsou v koncentraci patrné rozdíly. U mladšího batolete má pozornost mimovolný charakter, je vyvolána bez záměru a úsilí. Dítě je citlivé na rušivé podněty. U staršího batolete se prodlužuje délka soustředění v závislosti na činnosti, kterou provádí. U zajímavé činnosti dokáže batole vydržet asi 19 minut. Představivost úzce souvisí s pamětí a vnímáním. Představivost se rozvíjí a nejčastěji se uplatňuje při hře. Obsahem představ je to, co dítě zažilo (vzpomínkové a paměťové představy). Kromě vzpomínkových představ se ve druhém roce života dítěte začínají utvářet fantazijní představy. Dítě prostřednictvím fantazie proměňuje cokoliv v to, co právě potřebuje (např. kmen stromu se stane autem, židle se změní v letadlo apod.). Největší pokrok u dítěte nastává v rozvoji řeči. Na začátku batolecího období používá dítě 20–30 výrazů, vyjadřuje se převážně jedním slovem, které má mnohoznačný význam. Toto období bývá krátké, do konce druhého roku naroste slovník dítěte o 300 slov. Dítě tvoří jednoduché věty, skladba vět je primitivní s gramatickými chybami, nesprávnou výslovností. To co dítě říká, odráží jeho momentální stav (např. jdeme pa, pejsek dělá haf apod.). Do třetího roku dítěte se slovní zásoba rozšíří přibližně o 1000 výrazů, dítě je schopno vést jednoduchý rozhovor s dospělým i dítětem.

- 45 -


Důležitým ukazatelem rozvoje řeči a myšlení u dítěte je schopnost chápat smysl jednoduchého obsahu pohádky nebo říkanky. V souvislosti s rozvojem myšlení a řeči hovoříme u dítěte o „prvním ptacím období“. První otázky typu:„Co je to?“ klade dítě již mezi 18–24. Měsícem. Touto otázkou si osvojuje nová slovní označení. Dalšími častými otázkami jsou otázky: „Kdo je to?“ a „Kde je to?“. Koncem třetího roku a začátkem roku čtvrtého začíná tzv. „druhé ptací období“, kde je možno pozorovat otázky „Proč?“ a „Jak?“. Řečový vývoj neprobíhá u všech dětí stejně, vyskytují se značné individuální rozdíly, způsobené individuálními zvláštnostmi, řečovým vzorem a podnětností prostředí. Citový a sociální vývoj Rozvoj řeči je důležitý i pro sociální vývoj dítěte, umožňuje mu navazovat kontakt s širším okolím, porozumět sdělení, výzvě i zákazu, něco sdělit. City dítěte ve druhém roce života jsou krátkodobé, často velice silné a vznětlivé. Vedle kladných emocí už u mladšího batolete můžeme zaznamenat negativní afektivní projevy, lítostivý nebo vzteklý pláč, vzdorovité reakce. Mezi vývojově nejstarší citové kvality patří strach. V průběhu batolecího období se mění předmět strachu, tedy to, co strach vyvolává. U mladšího batolete mohou být předmětem strachu intenzivní podněty (zvukové, pohybové, zrakové). U staršího batolete můžeme pozorovat již naučený strach, kdy se dítě bojí předmětů a situací, které mu připomínají nepříjemné zážitky (např. po nešetrném lékařském zákroku se bojí lidí v bílých pláštích). S rozvojem představivosti přibývá u dítěte strach z neskutečných nebezpečí, věcí, zvířat a lidí, naproti tomu si neuvědomuje reální nebezpečí, která mu hrozí (např. se beze strachu vyklání z okna, běží na silnici apod.). Začíná projevovat soucit ve vztahu k jiným dětem, také i v citlivém zacházení s hračkami zvířaty. Prostřednictvím sociálních kontaktů se city prohlubují, u staršího batolete můžeme pozorovat veselost, něžnost, spokojenost, nespokojenost, stud, ostych, žárlivost a smutek. Hra batolete vyplňuje všechen jeho čas bdění. Oblíbené jsou hry manipulační (manipulování s různými předměty, k čemu co je) S rozvojem pohybových schopností je dítě neustále v pohybu, snaží se přelézat, podlézat překážky, kutálí míč, miluje hry s vodou i s pískem. Začíná napodobovat činnosti dospělých, chce pomáhat při mytí nádobí, při opravách. Dívčí katolická střední škola

- 46 -

Dovede již pochopit, že hra není skutečná, hraje si „jako“. Ošetřuje „nemocnou“ panenku, k měření teploty mu postačí tužka jako teploměr. Dítě ve hře rozvíjí svou fantazii, proto jsou vhodnější jednoduché hračky přiměřené věku. Hraje si zatím ještě samo nebo vedle jiného dítěte. Spolupráce přichází až v dalším vývojovém období. Před třetím rokem začíná o sobě batole říkat „já“, dosud se nazývalo jménem, kterým ho oslovuje rodina (např. „Petřík chce papat“, „Evička dá“). Postupně si uvědomuje svoji osobnost, začíná se prosazovat. Matky znají období, kdy dítě odmítá pomoc např. při jídle, při oblékání, hlasitě protestuje a křičí „já sám, já sám“. Přichází období, kdy dítě vzdoruje, odmítá přijmout pokyny až nesmyslně, na vše odpovídá „nechci, nebudu, ne, neudělám“. Toto období zákonitě patří k vývoji dítěte, trvá různě dlouho, záleží značně na temperamentu dítěte i na způsobu výchovy. Při trpělivém výchovném přístupu a kladném citovém vztahu k dítěti dojde obvykle v krátké době k rovnováze, chování se upraví. Při odloučení od matky obvykle dítě pláče, křičí, zlobí se. V tomto období se hlavně rozvíjí osobnost dítěte, dochází k postupnému uvolňování vztahu s matkou a k uvědomování si své pozice v rodině. Otázky k opakování: • Čím je charakterizováno období batolete. • Popište, jak se bude projevovat u batolete potřeba samostatnosti a sebeobsluhy. • Popište vývoj jemné a hrubé motoriky. • Stručně vysvětlete jednotlivé poznávací procesy u batolete. • Kdy hovoříme u batolete o tzv. prvním a druhém ptacím období? • Popište citový a sociální vývoj batolete.

2.5 Předškolní věk Předškolním věkem je charakterizováno období od 3 do 6 let věku dítěte. Předškolní věk je charakteristický vstupem dítěte do mateřské školy a nástupem dítěte do základní školy. Tímto krokem dochází k uvolnění dítěte z rodiny, postupně si zvyká na delší odloučení od matky.

- 47 -


Ve věku od tří do šesti let se změní tělesná konstituce dítěte. Typická baculatost v předchozím období se mění ve štíhlost a vznikají disproporce mezi růstem končetin, trupu a hlavy. Koncem předškolního věku mluvíme o období vytáhlosti. V předškolním věku se zlepšují dovednosti dítěte. Vývoj motoriky Zdokonaluje se hrubá motorika. Na počátku tohoto období jsou pohyby rukou a nohou málo koordinované, ale v průběhu se chůze automatizuje. Pohyby jako skákání, běhání, pohyb po nerovném terénu se zdokonaluje. Koncem tohoto období je dítě schopno zvládat činnosti, které již vyžadují složitou pohybovou koordinaci. Jezdí na tříkolce, na kole, rádo sáňkuje, začíná lyžovat, bruslit, plavat. Rozvoj jemné motoriky umožňuje dětem manipulaci s tužkou, nůžkami, jíst příborem, házet a chytat míč, rozvíjí se manuální zručnost. Po čtvrtém roce se vyhraňuje převaha jedné ruky, snižuje se počet obouručních. Zlepšuje se koordinace pohybů. Dítě samostatně jí, samo se obléká, koncem tohoto období zvládá i náročnější dovednosti, obuje se, zaváže kličku u bot, zapne knoflíky. Dítě rádo pomáhá dospělým, sourozencům nebo kamarádům. Často odmítá přijímat pomoc starších dětí, chce dokázat, že je veliké, že už umí všechno sami. Vývoj poznávacích procesů Dítě vnímá především nápadné předměty, které upoutaly jeho pozornost a především ty předměty, které mají vztah k činnosti. Dítě začíná rozlišovat i tzv. doplňkové barvy (růžová, fialová, oranžová) a sluchově dokáže rozlišit zvuky z různých zdrojů (zpěv ptáků, zvuky aut). Chuťově vnímá jídlo na sladké, hořké, slané, kyselé. Významným zdrojem zážitků pro dítě je stále hmat. U předškolního dítěte převládá paměť mechanická a začíná se rozvíjet paměť slovně logická. Známé a často opakující se události dovede dítě reprodukovat na základě logického sledu a logických událostí. Pozornost je u dítěte zpočátku nestálá a přelétavá, s přibývajícím věkem se dítě lépe a déle soustředí, vytvářejí se u něj počátky úmyslné pozornosti. Stálost a úmyslnost pozornosti nezávisí pouze na věku, ale také na temperamentových vlastnostech a na druhu činnosti, kterou dítě vykonává. Rozvoj vnímání obohacuje představivost. Dítě dokáže souvisle reprodukovat děj pohádky, popisovat prožité události. Představivost se projevuje také při hře, zvláště u her námětových. Dítě se již dokáže vyjadřovat v souvětích, slovní zásoba se i nadále rozšiřuje. Dívčí katolická střední škola

- 48 -

Při nástupu do školy zná již dva až tři tisíce slov. Rozumí předčítanému textu, miluje pohádky, sleduje je v televizi, dokáže soustředěně poslouchat pohádku z magnetofonu. Z otázky „Co to je?“ se mění na „Proč to je?“. Myšlení se u předškolního dítěte se rozvíjí, ale zůstává na konkrétní úrovni, je intuitivní, nepřesné, ne vždy se správnou logikou. Dítě žije převážně přítomností. V myšlení dochází k velmi výrazné vývojové změně. Dítě již uvažuje v celostních pojmech, které vznikají na základě vystižení podstatných podobností. Neustále se zaměřuje nato, co vidělo a na to, co se u toho prožilo. Myšlení je stále u dítěte egocentrické, dítě má obtíže s uvědomováním si názorů druhého. Třídí předměty podle jednoho rysu (např. dává dohromady všechny červené hračky, nezávisle na jejich tvaru). Dítě už umí vyvozovat závěry (např. usuzovat, čeho je více a čeho méně), ale tyto úsudky jsou závislé na názornosti. V pojmovém myšlení dokáže dítě na začátku tohoto období identifikovat jednotlivé druhy věcí (např. jablko, třešeň, míč, panenka, židle, postel), nechápe však podstatné souvislosti mezi nimi, které je spojují do všeobecnější skupiny. Prudký rozvoj pojmové činnosti začíná mezi 4–6 rokem. Dítě začíná chápat, že některé předměty můžeme pojmenovat společným názvem (např. stromy, hračky, nábytek, zvířata apod.). Věci, kterým dobře nerozumí, doplňuje fantazií, která je v tomto období bohatě rozvinuta, často nedovede oddělit skutečnost od fantazie. Vypráví události zkresleně, nereálně, ale na svém vyjádření trvá, nedá se přesvědčit, že se mýlí. Citový a sociální vývoj Postupně se rozvíjí identita dítěte, ví, že se liší od ostatních (pozná se v zrcadle, na fotografii), ví, že je chlapec nebo dívka. Uvědomuje si, že některé věci jsou jeho, odmítá je půjčit, brání je. O sobě mluví nekriticky (všechno zná, umí), chlubí se. Pokud má dítě s rodiči vytvořen dobrý citový vztah, ti ho kladně hodnotí, kladou na ně odpovídající požadavky, pak se dítě snadno naučí rozlišovat vhodné a nevhodné chování. Ještě před vstupem do školy se dítě obvykle naučí trochu počítat, zvládne základní pravidla společenského chování, zdraví, děkuje, prosí, omluví se. Nakoupí jednu nebo dvě věci, vyřídí krátký vzkaz. Zná své jméno a adresu. V šesti letech je dítě zpravidla sociálně, pracovně i rozumově natolik vyspělé, že může zahájit školní docházku, jak to v našich podmínkách určuje zákon (do školy nastupují děti, které do 31. srpna běžného roku dosáhly šesti let věku).

- 49 -


Pokud dítě nesplňuje některé požadavky pro školní práci, lze (jako výjimku ze zákona) oddálit jeho nástup do školy o jeden rok. Hlavní činností, ve které probíhá proces socializace je hra. Dítě si hraje, i když je unavené nebo nemocné. V předškolním věku se začíná měnit charakter hry. Děti si přestávají hrát vedle sebe, ale spolupracují (staví spolu hrad z písku, staví s kostek). Hrají námětové hry, ve kterých si rozdělují role (např. lékař – pacient, máma – táta), při hře rádi soutěží a chtějí vyhrávat. Děti rády hrají stolní hry s pravidly, ale pokud prohrávají, často nejsou ochotny ve hře pokračovat. Chlapci si hrají spolu s děvčaty, ale některé hry jsou již považovány za ryze dívčí či chlapecké. Koncem předškolního věku dítě začíná odlišovat práci od hry. Práce začíná být samostatnou specifickou aktivitou, dítě začíná postupně chápat smysl pracovní činnosti a nespokojuje se pouze s tím, že může „jako prát“, „jako uklízet“. Dožaduje se tuto činnost vykonávat v reálné situaci. Kresba V předškolním období dochází k velkému rozvoji v kresbě. Tříleté dítě většinou jen čmárá a sděluje, co nakreslilo, postupně zvládne čáru, kolo, klubíčko, naznačí postavu. V průběhu čtvrtého roku již kreslí hlavu a nohy s označením „pán“, „táta“, toto stádium nazýváme „hlavonožec“. V šesti letech je již kresba postavy relativně dokonalá., obsahuje hlavu, krk, trup, končetiny, a mnoho dalších detailů. Podle předlohy dokáže předškolní dítě nakreslit postupně kruh, kříž, čtverec, trojúhelník, kosočtverec. Pro kresbu používají tužku, křídu, štětec, rády modelují a stříhají nůžkami. Otázky k opakování: • Čím je charakterizováno období předškolního věku? • Popište vývoj motoriky. • Vysvětlete, jaký je vývoj myšlení. • Popište citový a sociální vývoj. • Popište úroveň kresby v předškolním věku.


- 50 -

2.6 Vstup dítěte do školy K významným událostem v životě člověka patří již po mnoho generací nástup do školy. Vstup dítěte do školy je podstatnou změnou v celém jeho dosavadním způsobu života a pro většinu dětí znamená značnou zátěž. Dítě, které si dosud převážně hrálo nebo vykonávalo činnosti podle svého přání je nyní tlačeno k soustavné disciplinované práci, kontrolované autoritou. Dítě se musí obejít delší dobu bez rodičů a zapojit se do nového kolektivu. Velké nároky klade škola na koncentraci pozornosti. Obecně lze chápat školní zralost jako takový stupeň vývoje tělesných i duševních vlastností dítěte, který je nutným předpokladem úspěšného zvládnutí školních požadavků. Tělesná zralost Pro tělesnou zralost jsou posuzovány tyto znaky: • věk dítěte, jeho výška a hmotnost, • přiměřenost rozvoje hrubé motoriky a pohybové koordinace, • vyspělost jemné motoriky (stupeň koordinace zraku a ruky), • míra zralosti CNS, • celkové zdraví dítěte. Tělesnou zralost posuzuje především pediatr v rámci předškolních zdravotních prohlídek, vyjadřují se k ní také rodiče a učitelé MŠ. V úvahu je nutno vzít i rozdíly mezi děvčaty a chlapci, kdy děvčata předbíhají ve vývoji chlapce v průměru o čtvrt roku. Do školy mohou být na žádost rodičů zařazeny děti, které dovrší 6. rok v době od 1. září do 31. prosince příslušného roku. Tyto děti musí projít odborným psychologickým vyšetřením. Mentální zralost U dítěte se zjišťuje: • jak si pamatuje, • úroveň dětské kresby, • artikulace, • podmínky pro to, zda je schopno absolvovat první třídu.

- 51 -


Citová zralost Zkoumá se jak je dítě schopno ovládat své city, zjišťuje se u dítěte míra sebevědomí. Citová zralost přerůstá v pracovní zralost, uvědomuje si rozdíl mezi chtěním a vykonáváním. Sociální zralost Souvisí s citovou zralostí, dítě není už tak závislé na matce, hraje si s vrstevníky. Školní zralost ovlivňuje inteligence, věk, sociální faktory. Mezi zralými dětmi bývá více dětí nadaných. Dítě školsky nezralé má obtíže v učení, více vyrušuje, je častěji napomínáno a trestáno, snáze se unaví. U takového dítěte může dojít k narušení motivace pro školu, sníží se jeho sebehodnocení a negativně to ovlivňuje celou jeho školní docházku. Nejlepším řešením je odklad školní docházky o 1 rok. Otázky k opakování: • Čím je charakteristický vstup dítěte do školy. • Popište tělesnou zralost dítěte. • Popište mentální zralost dítěte. • Popište citovou zralost dítěte. • Popište sociální zralost dítěte.

2.7 Mladší školní věk Období mladšího školního věku zahrnuje věk od nástupu do základní školy do dokončení prvního stupně školy, tj. přibližně do jedenácti až dvanácti let, kdy se začínají objevovat první známky pohlavního dospívání. Dochází ke zpomalení tělesného a pohybového vývoje. Vyroste o 4,5 až 5,5 cm za rok a na váze přibere 2 až 3 kg. Mozek dítěte dosahuje téměř hmotnosti dospělého člověka. Kolem 10 roku by měly narůst trvalé zuby. U dítěte vzrůstá pohybová vytrvalost, rychlost a přesnost. Vývoj motoriky Motorický vývoj se postupně zklidňuje, pohyby jsou oproti předškolnímu období účelnější, rychlejší, úspornější, koordinovanější. Zlepšuje se hrubá i jemná motorika. Dítě se začíná zajímat o různé druhy sportu.


- 52 -

Vývoj poznávacích procesů Školákovi nevyhovuje pasivní přijímání informací, chce se všeho účastnit sám, pochopit souvislosti, zjistit vlastnosti předmětů a jevů, je při tom pozornější, vytrvalý, zvídavý, soustavný. Představivost ztrácí typickou spontaneitu z předškolního období, dítě dovede rozlišit skutečnost a fantazii, stále více vniká do životní reality. Většina dětí se do školy těší, ale brzy zjistí, že se od nich vyžaduje více trpělivosti a kázně než tomu bylo dosud. Rozvíjí se úmyslná a logická paměť. Na začátku školní docházky je pozornost krátkodobá, spontánně zaměřená, převládající vzruch nad útlumem způsobuje časté přerušování pozornosti, neschopnost odolávat rušivým vlivům. Spolu s vývojem myšlení se obohacuje i řeč dítěte. Dítě vstupuje do školy s praktickou znalostí mateřského jazyka. Dochází k osvojení psané a čtené řeči, což je pro dítě zpočátku velmi náročné a unavující. Vlivem školy a dovednosti číst se řeč dítěte výrazně rozvíjí, roste slovní zásoba, délka a složitost vět i souvětí, zkvalitňuje se větná stavba. Citový a sociální vývoj Vztahy mezi spolužáky jsou kamarádské, děti mezi sebou soutěží, lépe jsou hodnoceni silní a obratní jedinci, ale i ti, kteří dokážou druhým pomáhat. Při vyučování si hrají ve skupinách, společně běhají, oblíbená je hra na schovávanou, na honičku, hry s míčem, hry s panenkou nebo se stavebnicí, Ve hře dochází ke střídání rolí, děti se učí vest ostatní a podřídit se. Některé děti už v tomto období rády čtou. V konkurenci mezi vrstevníky ve škole si dítě utváří obraz o sobě. Pro jeho další rozvoj je důležité, zda se rozvine a udrží kladné sebehodnocení. K nízkému sebehodnocení dochází obvykle u dětí, které nejsou schopny splnit (často nereálná) očekávání rodičů, nemají dobrý prospěch nebo se nedokážou dobře přizpůsobit školnímu režimu. Otázky k opakování: • Čím je charakterizován mladší školní věk? • Popište vývoj motoriky. • Vysvětlete poznávací procesy. • Popište citový a sociální vývoj.

- 53 -


2.8 Starší školní věk – období dospívání (prepuberta, puberta) Toto období zahrnuje věk mezi jedenáctým a patnáctým rokem, tedy povinnou školní docházku na druhém stupni školy. Jde o období bouřlivé, kdy dochází k nápadným změnám v oblasti tělesného vzrůstu, k pohlavnímu dozrávání i ke změnám psychickým. Typický dětský vzhled se mění, dítě rychleji roste, více připomíná postavu dospělého člověka. Individuální rozdíly mezi dětmi a dospívajícími jsou velké, stejně staří jedinci se od sebe značně liší. Některá děvčata jsou ve 13 letech vyspělá, mají rozvinuté druhotné sexuální znaky, na rozdíl od jiných stejného věku, která ještě mají dětský vzhled. 2.8.1 Prepuberta Mezi jedenáctým a třináctým rokem věku, v prepubertě, dochází zejména k růstu končetin, ke změně tělesných proporcí, k přechodnému narušení koordinace pohybů („samá ruka, samá noha“). Dítě si s touto situací neví rady, připadá si neohrabané, nešikovné, nejistotu zakrývá klátivou chůzí, grimasou, někdy i vulgárními výrazy. Zrychlení růstu i zvýšení hmotnosti je v tomto období velmi prudké, dívky zpravidla vyrostou o něco dříve než chlapci, později je chlapci v růstu většinou předhoní. U dívek přichází první menstruace, u chlapců poluce, zvolna se vyvíjí ochlupení, zvětšují se pohlavní orgány. V pubertě se všechny uvedené znaky ještě zdůrazňují. Motorický vývoj V hrubé motorice se objevují přechodná neobratnost, nekoordinovanost pohybů, zvlášť u chlapců. V jemné motorice je patrná křečovitost, která se může projevit v psaní. Zrychlený růst způsobuje i zhoršení fyzické výkonnosti, objevují se silácké, ale i krátkodobé fyzické aktivity, které jsou vystřídány pocity únavy až apatie. Vývoj poznávacích procesů V tomto období vzrůstá význam fantazie, která se stává pojítkem mezi skutečností, reálným prožíváním a ideálem. Projevuje se formou denního snění, ve kterém se jedinec vidí v ideálním světle, ve kterém má ideální představy o vlastních kvalitách i dovednostech. Přemíra denního snění může blokovat úspěšnost ve školní práci, neboť se zhoršuje motivaci pro učení a zaměřenost na stávající povinnosti.


- 54 -

Citový a sociální vývoj Do popředí vystupuje zájem o vzhled, o oblékání, účes, líčení. V souvislosti se zvýšenou produkcí hormonů dochází nejen k tělesným změnám, ale i k větší emoční labilitě. Děti v tomto věku reagují prudce, jsou vznětlivé, hašteřivé, vzápětí ale i lítostivé. Pláč rychle střídá smích. Špatně ovládají své chování, jsou impulzivní, nekompromisní, nejsou přístupny jinému názoru, takže mají mnoho konfliktů ve společnosti. Jsou vztahovačné, jejich sebehodnocení je kolísavé, ve fantazii si často vytvářejí ideál, kterého by chtěly v budoucnu dosáhnout. Zvyšuje se vliv vrstevnické skupiny, pubescent se chce vrstevníkům vyrovnat, požaduje od rodičů totéž, co mají ostatní (oblečení, souhlas s účesem, uvolnění režimu), názoru skupiny je dávána přednost před názorem a pravidly rodiny. Vzrůstá potřeba mít někoho rád, vznikají pevnější, někdy dlouhodobá přátelství, zpravidla stejného pohlaví, dochází ke svěřování tajemství, ke sdělování prožitků a zkušeností. Školní výkony nejsou tak v popředí, jak tomu bylo dříve, žáci se učí nárazově a nesystematicky. Odmítají náročnější, nesrozumitelní učivo. 2.8.2 Puberta Fyzický růst se zpomaluje a rozvíjí se hlavně psychické funkce. Puberta je obdobím pohlavního dozrávání, které přeměňuje dítě na biologicky zralého dospělého, schopného sexuální reprodukce. Motorický vývoj Dochází k vyvažování tělesných proporcí, růst končetin se zpomaluje, mohutní svalstvo a rostou nitřní orgány. Tvar těla dostává dospělou podobu. Vlivem harmonizace tělesných proporcí dochází ke zlepšení pohybové koordinace, pomalu mizí klátivost a neobratnost, zvláště u chlapců. Dívky mají ladnější pohyby. Vývoj poznávacích procesů Dítě si lépe a dlouhodoběji pamatuje obsahy, které mají logickou souvislost, a proto efekt mechanického učení je krátkodobější. Výběrovost se projevuje hlavně v učení, lépe si pamatuje a vybavuje ty poznatky a fakta, která ho zajímají. Dítě při zadání úkolů volí neotřelé a jedinečné postupy.

- 55 -


Citový a sociální vývoj Dítě si vytváří k rodičům pocit úcty a obdivu na jedné straně a lhostejnost a nenávist na druh straně, podle toho s jakými reakcemi se u nich setkává. Citové odpoutání od rodičů v tomto období vyvolává potřebu sblížit se citově s někým jiným. Vznikají pevnější kamarádské vztahy, ve kterých nový přítel může být nekriticky přijímán. Ve vztahu k druhému pohlaví mizí vzájemná izolovanost chlapců a děvčat a dochází ke vzájemnému sbližování, které má zpočátku podobu škádlení, koketování. Vznikají první lásky, většinou platonické. Ve vlastních citech se objevuje nevyrovnanost, staví se k sobě kriticky, pochybuje o vlastních kvalitách, přecitlivěle reaguje na kritiku vůči své osobě. V tomto období se objevuje snaha po nezávislosti, která se projevuje v samostatnosti a uplatňování vlastního názoru v diskuzi s dospělými. Potřeba nezávislosti se projevuje i tím, že napodobují některá chování dospělých jako je kouření, pití alkoholu, používání vulgarismů. V pubertě je intenzivnější potřeba navazování nových kontaktů, hraní nových rolí v různých skupinách jedinců. Mezi vrstevníky je charakteristická uniformovanost v oblečení, chování a názorech. Dítě v těchto skupinách ztrácí svou individualitu, přijímá skupinové vzory i hodnoty, diskutuje s nimi o smyslu života, zažívá podporu vlastních názorů. Otázky k opakování: • Čím je charakteristické období staršího školního věku? • Popište co se děje s dítětem v prepubertě. • Popište, co prožívá dítě v pubertě.

2.9 Adolescence Období adolescence zahrnuje věk od 15 let do 20 až 22 let. Po právní stránce se člověk v tomto období stává dospělým a je za sebe plně právně zodpovědným. Psychická, sociální a ekonomická zralost nastupuje až později. Hlavním úkolem v tomto období je příprava na budoucí povolání. Člověk pomalu dozrává v samostatnou, vyspělou a na rodičích nezávislou osobností. V průběhu adolescence se ještě mírně mění vzhled postavy. U dívek se objevuje nespokojenost se svým dosavadním vzhledem a je zde velká snaha se co nejvíce podobat vysněnému ideálu. K tomu slouží různé diety, cvičení aj. Chlapci se také snaží přizpůsobit svému ideálu, proto navštěvují posilovnu, zvyšují svou fyzickou zdatnost, volí si sporty ovlivňující dokonalost postavy. U obou pohlaví se snaha vypadat co nejlépe projevuje v líčení, oblékání. Dívčí katolická střední škola

- 56 -

V období dospívání stále ještě převládá emoční labilita, adolescent má sklon k velkému nadšení pro nějakou novou věc či činnost, objevuje se snaha řešit vše hned, bez odkladu, velmi radikálně. Dobrý záměr často ztroskotá na nedostatku zkušeností, stále velmi neochotně přijímají rady dospělých. V tomto období se ještě více umocňuje vliv a příslušnost k partě. Dospívající se často ztotožňuje s názory party, někdy nemá odvahu partu opustit, i když s jejími činy a názory zcela nesouhlasí. Většinou až koncem období adolescence si člověk uvědomí svou vlastní identitu a parta pro něho přestává být důležitá. Ze zájmů se do popředí dostává poslech hlasité hudby, povídání s přáteli, sportování což může mít negativní dopad na plnění školních povinností. Mnoho adolescentů rádo cestuje do ciziny, kde hledají odlišnosti v životě a zároveň se učí cizí jazyk. Postupně ustupují od nekompromisního prosazování svých názorů, učí se naslouchat druhým, přijímat jejich argumenty, utvářet si vlastní názor a tento názor obhájit. V debatách s vrstevníky a dospělými se učí velmi důležitým komunikačním dovednostem, které budou v pozdějším životě potřebovat. Ve vtahu k rodičům dochází k postupnému uklidňování a zlepšování, dospívající si dokáže prosadit v rodině svá práva a nemá už tak často konflikty s rodiči. Neunese tělesné tresty a výčitky, ale dokáže obvykle přijmout trest, pokud svým chování způsobil škodu. Špatně snáší, pokud si s rodiči nemůže popovídat, poradit se s nimi o svých problémech, názorech. Chce se podílet na rozhodování v rodině a vyslovit svůj názor. V adolescenci často ještě přetrvává silné přátelství s partnery stejného pohlaví, ale stále více jsou vyhledávány styky s opačným pohlavím. Dospívající se rychle zamiluje, silně se citově váže na zvoleného partnera, vidí ho ale nekriticky, idealizuje si ho. Vyžaduje od partnera stejný bezmezný obdiv a stejnou citovou vazbu. Zpočátku tyto vztahy nemají dlouhého trvání, brzy jsou vystřídány novým vzplanutím. V tomto období dochází také k prvním sexuálním zkušenostem, někdy i nežádoucímu těhotenství. Adolescent se také setkává s náročnými situacemi, s rozchodem rodičů, s jejich chorobami, s úmrtím někoho blízkého. Velmi těžce snáší úmrtí vrstevníků, ať jde o úraz, těžkou chorobu či o sebevraždu. Rozumové schopnosti jsou již dobře vyvinuty a neliší se příliš od úrovně schopností dospělého člověka. U adolescenta se stále zlepšuje a zdokonaluje paměť, převládá logické zapamatování nad mechanickým, pozornost se zlepšuje, ale bývá oslabena snadnou emoční vzrušivostí, a silně prožívanými citovými reakcemi. Adolescent už umí reálněji posuzovat své klady i nedostatky, dovednosti a schopnosti, proto se rozhoduje postupně méně ukvapeně, zvažuje zodpovědněji - 57 -


své možnosti. Pokud se pro něco rozhodne, usiluje o dosažení cíle, zdolává překážky, hledá různá řešení. Otázky k opakování: • Vysvětlete, co je hlavní úkolem v tomto období. • Jak se projevuje adolescent ve vztahu k rodičům? • Popište přátelské a partnerské vztahy v tomto období.

2.10 Dospělost 2.10.1 Časná dospělost Období mezi 20 až 30 lety. Mladý dospělý člověk je optimistický, plný elánu, prosazuje tvrdě své názory, věří, že všechny problémy zvládne a vyřeší. Je převážně zdravý, silný, aktivní, společenský. Nastupuje do zaměstnání, začíná být ekonomicky soběstačný. Zda se chová opravdu dospěle, lze zhodnotit podle následujících deseti znaků dospělosti (podle P. Říčana: Cesta životem): 1. Dospělý koná produktivní práci, jejíž smysl chápe a která ho činí existenčně soběstačným, případně se připravuje na náročné povolání. Podává dobrý pracovní výkon bez výkyvů. 2. Je schopen spolupracovat bez zbytečných konfliktů, přijímat i poskytovat radu a pomoc, podřizovat se vedení sám vést méně zkušené. 3. Samostatně již hospodaří, přinejmenším si samostatně opatřuje a udržuje osobní věci. 4. Jedná vyspěle vůči nadřízeným v práci nebo ve studiu. Vyřizuje si své záležitosti sám, bez přílišného rozrušení, bez zbytečného zdůrazňování své nezávislosti. Nebouří se impulzivně proti každé drobné aroganci nadřízeného, za příznivých okolností však v tomto vztahu prosadí svoji vůli. 5. Má do budoucnosti realistické plány, které odpovídají jeho hlubším zájmům a sklonům. 6. Bydlí samostatně nebo má alespoň ohraničený vlastní prostor ve společném bytě. Dospělý se cítí v bytě rodičů hostem (má-li ovšem svůj vlastní byt). 7. Je schopen trávit volný čas sám, má však jednoho nebo více přátel, kteří stojí o jeho společnost. Jen výjimečně tráví volný čas s rodiči, má je rád a váží si jich, ale má na ně málo času. 8. Je schopen stýkat se s příslušníky druhého pohlaví bez přílišných zábran a plachosti, poskytovat a přijímat lásku a něhu. Má výraznou tendenci k dlouhodobému vztahu, citově silnějšímu než je vztah k rodičům. Dívčí katolická střední škola

- 58 -

9. Cílevědomě rozšiřuje svou orientaci v prostředí, v němž žije a pracuje. 10. Aktivně se zajímá a pečuje o blaho rodiny, přátel, širšího lidského společenství. K tomuto období patří sexuální život, hledání budoucího partnera, milostný vztah. Dochází k úplnému odpoutání od původní rodiny. Ke konci časné dospělosti dozrávají mladí lidé natolik, že touží po tom, aby zplodily dítě a společně o ně pečovali a vychovávali ho. Přejí si plánovitě stát se rodiči. Narozením dítěte vzniká rodina, rodiče nacházejí nový smysl života, vidí v dítěti pokračování vlastního rodu, otcovstvím či mateřstvím se zvyšuje jejich společenská hodnota. V tomto období také dochází k prvním manželským krizím (nejčastěji mezi druhým až osmým rokem trvání manželství). Manželé zjišťují, že manželství je náročné na toleranci, odpovědnost, péče o děti vyžaduje mnoho času a fyzických sil, objevují se finanční problémy. Postupně se s dozráváním osobnosti učí partneři vzájemné toleranci a vztahy v rodině se zlepšují, ale ne vždy se podaří krizi překonat, někdy se rodina rozpadá a dochází k rozvodu. 2.10.2 Střední a pozdní dospělost Období po 30 roce života nazýváme střední dospělostí. V tomto období se upevňuje role dospělého, který je stále ještě aktivní, plný síly, schopný se stále učit a rozvíjet se. Většina žen již uzavřela manželství a porodila děti. Žena se věnuje výchově dětí, muž se věnuje především ekonomickému zajištění rodiny a pomáhá při výchově dětí a v domácnosti. Pokud první manželství ztroskotalo, dochází v tomto období k uzavření dalšího sňatku. Ke konci období stření dospělosti (kolem 40 roku života) začíná organismus stárnout. Ženy pozorují své vrásky, menší pružnost kůže, kloubů a celého těla. Muž se naopak začíná ohlížet za svým dosavadním životem, zjišťuje, čeho všeho dosáhl a nedosáhl, začíná střízlivěji a reálněji uvažovat o svém dalším životě. Muž i žena v tomto období mohou být nespokojeni s tím, co dosud vykonali, mohou mít pocit, že mnohé zmeškali, někdy prožívají toto období jako krizi středního věku. Může se projevovat jako: • nespokojenost v zaměstnání, • nespokojenost v partnerských vztazích, • nesplnění očekávaných ambicí, - 59 -


• výchovné potíže s dospívajícími dětmi, • náročná ekonomická situace. Pozdní dospělost je období, které zahrnuje věk od 45 do 65 let věku, odchodu do důchodu. Celé období je charakterizováno pozvolným poklesem výkonnosti. Mnoho dospělých přebírá péči o své stárnoucí rodiče, kteří si již nemohou plno věcí udělat sami jako dosud, potřebují pomoc při větším úklidu, při nákupu, v domácnosti, v osobní hygieně. Někdy stojí dospělý člověk před těžkým rozhodnutím, zda bydlet s rodiči pohromadě vzhledem k jejich zdravotnímu stavu a nutnosti je ošetřovat, případně zda umístit rodiče v Domově pro seniory nebo jiném sociálním zařízení. V tomto období se začínají projevovat větší či menší zdravotní potíže (akutní i chronické onemocnění). U žen přichází menopauza, která přináší řadu fyzických potíží (pocen, změny tělesných proporcí). Děti v rodině v tomto období převážně dospívají a odcházejí u domova a zakládají vlastní rodiny. Odchod posledního dítěte z rodiny znamená pro rodiče změnu v dosavadním způsobu života. Najednou zůstávají sami, mají pocit, že je v bytě prázdno. Tento stav je označován pojmem Syndrom prázdného hnízda. Náhradou v této situaci se často stávají vnoučata, se kterými přichází mnoho nových radostí. Prarodiče požívají s vnoučaty mnohé co s vlastnímu dětmi nemohli, nestihli nebo neměli čas. Na rozdíl od rodičů je více hýčkají, rozmazlují, předávají jim své zkušenosti, učí je trpělivosti, toleranci. Na konci tohoto období se dospělí začínají připravovat na odchod do důchodu. Otázky k opakování: • Čím je charakteristické období časné dospělosti? • Jak probíhá rodinný život v období časné dospělosti? • Popište období střední pozdní dospělosti. • Jakým způsobem se bude projevovat tzv. krize středního věku? • S jakými otázkami se setkávají lidé v pozdní dospělosti? • Jakými změna prochází lidské tělo po fyzické stránce? • Vysvětlete pojem Syndrom prázdného hnízda. • Na jaké období se připravují lidé v pozdní dospělosti?


- 60 -

2.11 Stáří Termínem stáří označujeme období přibližně od věku 65 let, což je období odchodu do důchodu. Období staršího věku přináší pokles schopností a výkonu jednotlivce, mluvíme o biologickém stárnutí organismu. Zvyšuje se nemocnost, dochází k pomalejšímu hojení, častěji se vyskytují nádorová, kardiovaskulární onemocnění. Zhoršuje se kvalita života, výrazněji se mění vzhled člověka: • přibývá vrásek, • mění se barva vlasů, • ochabuje držení těla, • ubývá zručnosti a pružnosti. Okolí se začíná ke staršímu člověku chovat jinak. Mnozí starší lidé se nedokáží s nastupujícím stářím smířit, jsou pesimističtí, někdy agresivní, často reagují přehnaně kriticky na vše kolem sebe, někdy přestávají být aktivní, upadají do deprese. Klesá schopnost učit se novým věcem, řešit věci rychle v časovém stresu. Zhoršuje se smyslové vnímání, zejména zrak i sluch. Zhoršuje se paměť pro nové události, starší vzpomínky se vybavují daleko lépe. Starý člověk se hůře soustředí. Emoční reakce bývají prudší, dochází snadno k podráždění, k afektu, nebo naopak je člověk lhostejný, apatický, bez zájmu o druhé, nálady se často rychle a střídají. Mnohdy vystupuje do popředí nedůvěra, strach o majetek, podezírání a úzkost. Osobní tempo je pomalejší, provádění obvyklých činností v domácnosti a osobní hygieny trvá déle a vyžaduje větší úsilí. Starší lidé se velmi obtížně rozhodují, každá nová situace či změna stereotypu je pro ně velmi zatěžující, unavující. Zhoršuje se motorika. Někteří starší lidé bývají přecitlivělí, někdy hypochondričtí, konfliktní ve společnosti, tím se často dostávají do společenské izolace, někdy se rozcházejí i s příslušníky vlastní rodiny. Je pro ně velmi těžké změnit bydliště, nechtějí opustit místo, kde vyrůstali, kde znají sousedy a prostředí. Komunikace s mladšími lidmi je pro ně příliš namáhavá, zatěžující, řečový projev mladých lidí bývá příliš rychlý, některým tématům stárnoucí člověk přestává rozumět, novému se již obtížně učí, zůstává konzervativní. Raději komunikuje s jednotlivci než se skupinou. Potřeby starých lidí se postupně mění. Necítí již potřebu učit se novým věcem, orientují se na minulost, zabývají se vzpomínkami, prohlíží staré fotografie, udržují kontakt s vrstevníky, kteří mají porozumění pro takové chování.

- 61 -


Stárnoucí člověk se obává onemocnění, ztráty životního partnera, obává se, že bude závislý na okolí. Více se fixuje na dospělé děti a vnoučata, potřebuje vědět, že ho mají rádi, rodina je velmi důležitá. Kontakt s vnoučaty může přinášet řadu drobných radostí, zážitků, zlepšuje náladu, uspokojuje potřebu být prospěšný a užitečný. Velkou zátěží je pro ně ztráta životního partnera, blížící se osamělost, pocit prázdnoty, zhroutí se dosavadní denní režim, zpravidla i ekonomická situace. Se zvyšujícím se věkem se také zpravidla zvyšuje závislost starých lidí, postupně ubývá schopnosti obstarat vše potřebné sám. Starý člověk potřebuje stále více pomoci. Postupně může dojít k úplné závislosti, k potřebě celodenní péče. Je to pro něj velmi náročná situace, cítí se zbytečný, méněcenný. Uvědomuje si, že je velkou zátěží pro rodinu svých dětí, které jsou zaměstnány a nemohou mu celodenní péči poskytnout. S postupujícím stářím se zhoršuje psychika, zhoršuje se výrazně paměť, ztrácí se logické uvažování. Stáří je posledním stadiem ontogeneze. Starý člověk splnil všechny úkony předchozích vývojových stádií, přeje si dožít svůj život v klidu, bez velkých potíží a bolestí. Je na mladší generaci v jeho okolí, aby mu důstojný závěr jeho života umožnila, udělala vše pro to, aby člověk ani ve stáří nemusel ztratit sebeúctu.

• • • •

Otázky k opakování: Stručně charakterizujte období stáří. Jakým způsobem se mění vzhled člověka? Čeho se starý člověk obává? V čem se zhoršuje život starého člověka?


- 62 -

3. Péče o seniory

Stárnutí – je univerzální proces postihující živou hmotu (lidé, zvířata, ...). Probíhá od početí. Výsledkem stárnutí je stáří. Stáří – je výsledkem stárnutí, je to období v životě každého člověka, které je vymezeno věkem, fyziologickým a psychickým stavem organismu.

Kalendářní stáří • 65–74 let mladí senioři – doba odchodu do důchodu, mají více volného času, účastní se různých aktivit (výlety, kluby, ...), mají možnost se seberealizovat (koníčky, vzdělávání, ...). • 75–84 let staří senioři – začínají se objevovat otázky o stáří, o tom co bude dál, bojí se osamělosti, ztrácí přátelé, rodinu. V tomto období se zhoršuje zdravotní stav. • 85 a více let velmi staří senioři – objevuje se problematika soběstačnosti (co už zvládnu a co ne, ...) a zabezpečenosti (co se mnou bude, jak zajistit bydlení, kdo zaplatí pohřeb, ...). Sociální stáří – za počátek sociálního stáří je obvykle považován vznik nároku na starobní důchod či skutečný odchod do důchodu. Postihuje proměnu sociálních rolí a potřeb, životního stylu i ekonomického zajištění. Patří sem např. ztráta životního programu a společenské prestiže, osamělost, pokles životní úrovně, hrozba ztráty soběstačnosti. Gerontologie – je nauka, soubor vědomostí o stárnutí a stáří, o problematice starých lidí a života ve stáří. Obor je zaměřen na specifické potřeby a na zkvalitňování života různých skupin starých lidí. Geriatrie – je oblast medicíny, která shrnuje a zobecňuje napříč všemi obory seniorskou problematiku zdravotního a funkčního stavu, specifických potřeb geriatrických pacientů, zvláštnosti ve výskytu, průběhu, vyšetřování, léčení, prevenci a sociálních souvislostech chorob ve stáří. Péči o seniory dělíme 1. Neformální péče – která je poskytována v rodině. Je to typ péče, kterou poskytují příbuzní nebo přátelé z lásky nebo z pocitu společenské povinnosti ke starší osobě - 63 -


2. Formální péče – tento typ péče je poskytován prostřednictvím profesionálních služeb, mezi něž lze zahrnout zdravotnické a sociální služby, dobrovolné (nevýdělečné) nebo soukromé (výdělečné) agentury. Péči o staré občany asi z 80 % zajišťuje rodina, přátelé, sousedé. Pouze 15 až 20 % péče je zajišťováno organizovanými službami – státními, soukromými, církevními. Zdravotní a sociální péči o staré občany není možno od sebe oddělovat. Zdravotní problémy jsou často doprovázeny sociálními a naopak. Je nezbytné si uvědomit, aby péče zdravotní i sociální byla dostupná pro všechny potřebné staré občany s respektováním konkrétních potřeb, přání a názorů. Otázky k opakování:

3.1 Rodina a senior Dokud jsou senioři schopni, mohou v mnoha věcech svým dětem ještě pomáhat: • hlídat vnoučata • poskytovat finanční podporu • v domácnosti Rodina i nadále zůstává jednou z největších světových institucí, která se ujímá starých a bezmocných lidí. Říká se „rodina“ v jednotném čísle. Za tímto slovem se však skrývají všichni členové rodiny. Rodinu tvoří velmi komplexní systém jednotlivých prvků a vzájemných vztahů mezi nimi. Všichni členové rodiny nezaujímají vzhledem k seniorovi stejnou pozici: • nemají možnost spolu bydlet, • nemůžou se často navštěvovat (bydleni v jiné části města, kraje, zdravotní stav aj.), • jsou mezi nimi odlišnosti z důvodu věku, • mají rozdílné vzpomínky a zážitky. Pozitivní pocity ve vztahu rodina a senior • Láska k rodičům. • Starost o to, aby potřeby a přání seniora byly uspokojeny (rodinné oslavy, výlety aj.). • Zabránění vstupu seniora do sociálního zařízení. Negativní pocity ve vztahu rodina a senior • Strach z toho, že u sebe nemůžu mít své rodiče. • Strach z toho, že se nebudu umět o seniora postarat. Dívčí katolická střední škola

- 64 -

• Otřes z toho že tradiční vztah rodiče a dítěte se obrací (teď musím já dávat rodičům příkazy). • Strach ze zhoršení stavu seniora (rádi bychom si ho pamatovali jako dřív). • Strach, že obětuji svou rodinu. • Nepochopení ze strany ostatních členů rodiny. • Úzkost ze smrti, ze ztráty drahého člověka. • Nepoznávání ze strany seniorů (dementní senior). Kvalita společného vztahu mezi seniorem a dětmi bude záviset na rovnováze mezi těmito negativními a pozitivními pocity.

3.2 Důchod Odchod do důchodu je důležitým momentem v životě člověka. Můžeme to nazvat zlomem, přechodem, který označuje konec jednoho období a začátek dalšího období. Vyrovnat se s touto změnou není vždy jednoduché. Zatímco dětství a dospívání člověka připravuje na dospělost, odchod do důchodu představuje pro mnoho lidí odchod ze života dospělých a vstup do období stáří, starých lidí, nemocí a smrti. Důchod znamená: • opuštění zaměstnání, • změnu identity – už to není např. zemědělec, matematik, uklizečka, profesorka, ..., • ztrátu kontaktu s lidmi ze zaměstnání, • nové uspořádání života – manželé se musí znovu naučit žít spolu, • snížení finančního příjmu, • odpočinek, • více času na děti, vnoučata. V důchodovém věku je však možné využít čas k realizaci plánů, na které zatím nebyl čas. Lidé se snaží dobrovolně pomáhat tam, kde cítí, že jsou potřeba. Otázky k opakování: • Popište, jak probíhá stárnutí. • Vysvětlete, co znamená stáří. • Kdy nastupuje u člověka sociální stáří? • Který obor se zabývá zdravotním stavem seniora? • Popište, kdo poskytuje formální a neformální péči o seniora. • Popište, jaké změny čekají člověka při odchodu do důchodu. - 65 -


• Vyjmenuje pozitivní pocity, se kterými se setkává rodina pečující doma o seniora. • Vyjmenuje negativní pocity, se kterými se setkává rodina pečující doma o seniora.

3.3 Nemoci ve stáří Stárnutí postihuje všechny živé organismy. Vlastní rychlost stárnutí i celková délka života jsou určovány především dědičnými faktory. Ty ovlivňují stárnutí člověka jako biologického druhu i individuální stárnutí každého z nás. I když jsou genetické faktory určující, jsou ovlivňovány mnoha zevními vlivy – způsobem života, vystavení působení škodlivin, stravovacími návyky a pohybovou aktivitou, ale i schopností a ochotou každého člověka pečovat o svoje zdraví například očkováním. Můžeme si to laicky představit tak, že každý máme dánu různě dlouhou „svíčku života“, kterou neovlivníme, ale délku a kvalitu jejího svitu již ovlivnit můžeme. Nemocnost a zvláštnosti nemocí ve vyšším věku Vzhledem k prodlužování délky života se objevuje i vyšší nemocnost starších lidí. Zatímco v mládí je převážná část populace zdravá a pokud přicházejí nemoci, jsou většinou akutní a krátkodobé, se zvyšujícím se věkem nás stále více trápí nejrůznější neduhy. Bohužel na rozdíl od mladšího věku je většina nemocí, které postihují seniory, dlouhodobá nebo dokonce trvalá. Navíc se starší organismus s nemocemi hůře vyrovnává, protože přizpůsobivost organismu je mnohem menší než v mládí a zhoršují se schopnosti organismu reagovat dostatečně rychle a účinně na změny zdravotního stavu. Nemoci ve stáří však mají řadu zvláštností. Převažují chronické dlouhodobé nemoci způsobené „opotřebením“ orgánů – hovoříme tedy o degenerativních onemocněních. Typickým příkladem může být postižení kloubů při artróze. Jiné nemoci mohou začít již ve středním věku – například kornatění tepen (ateroskleróza) nebo cukrovka, ale jejich projevy a komplikace se objeví až po mnoha letech ve věku seniorském. Tyto nemoci přináší seniorům řadu potíží, jakými je třeba zadýchávání, bolesti při chůzi, poruchy zažívání, závratě a potíže s udržením rovnováhy. Další zvláštností nemocí u starších lidí je současný výskyt několika nemocí. Zejména u lidí nad 80 let již téměř nenajdeme „zdravou“ osobu a průměrný počet dlouhodobých nemocí na osobu dosahuje 4 nemocí. Mnoho nemocí starších osob způsobuje svému nositeli potíže vykonávat běžné obvyklé činnosti v domácnosti nebo mimo ni, nebo dokonce vyžaduje pomoc druDívčí katolická střední škola

- 66 -

hých, především členů rodiny. Tak například mozkové mrtvice způsobují těžké postižení pohyblivosti a soběstačnosti, artrózy zhoršují chůzi, porucha udržení moči znamená pro svého nositele omezení ve společenském životě. 3.3.1 Demence Slovo demence pochází z latinského „demens“: „de“- mimo „mens“ – duch Ten kdo ztratil ducha, duši. Demence je důsledkem pomalého, nevyléčitelného mozkového poškození, které ničí paměť, řeč a postupně všechny rozumové schopnosti. Druhy demence 1. Atroficko-degenerativní – v mozku nemocného dochází k ubývání mozkových buněk. Příklad: Alzheimerova choroba. 2. Ischemicko-vaskulární – v mozku nemocného dojde k ucpání cévy, která zásobuje různé oddíly mozku (paměť, řeč, motoriku, chování, ...). Příklad: Mozková mrtvice (mozková příhoda). 3. Sekundární – příčinou demence je jiná nemoc. Příklad: mozkové nádory, úrazy hlavy, intoxikace (alkohol, drogy, ...), u starších lidí i dlouhotrvající deprese. Faktory ovlivňující demenci • Věk – Demence se může vyskytovat v jakémkoliv věku. S přibývajícím věkem přichází častěji. • Pohlaví – ženy jsou častěji ohroženy Alzheimerovou nemocí, muži jsou častěji ohroženi mozkovými mrtvicemi • Dědičnost – pokud se demence vyskytne před 60. rokem věku, jedná se o dědičně podmíněné onemocnění. Blízcí příbuzní (děti, sourozenci) nemocných s Alzheimerovou chorobou mají třikrát až čtyřikrát větší pravděpodobnost tohoto onemocnění než lidé cizí. • Vzdělání – demence a zejména Alzheimerova choroba jsou méně časté u lidí s vyšší úrovní vzdělání. Pokud člověk trénuje mozek po celý život má menší šanci demenci získat (křížovky, četba knih, kultura, ...). • Kouření – zvyšuje riziko Alzheimerovy choroby.

- 67 -


Příznaky demence 1. Porucha paměti • obtížné vybavování se nedávných událostí, vlastních jmen, různých slov, • ztrácení či zakládání předmětů, • vytrácí se schopnost časového rozvržení dne, • bloudění i ve známem prostředí. 2. Porucha rozumových schopností • narušuje se soudnost (nejsou schopni rozlišit, co už nezvládnou sami a potřebují pomoc, stále si myslí, že vše dokáží), • porucha schopnosti řešit problémy a rozhodovat se (nejsou schopni se rozhodnout pro určitou činnost, aktivitu, ...). 3. Motorické potíže • při vykonávání jednoduchých úkonů (odemykání dveří, oken, použití el. přístrojů, ...), • nevědomost při použití běžných předmětů (neví čím se jí polévka, ...). 4. Porucha při poznávání předmětů a lidí • zpočátku člověk přestává poznávat obyčejné předměty (budík na stolečku, knihy na polici, ...), • postupně má problémy s identifikováním rodinných příslušníků, nakonec nepoznává ani svou vlastní tvář. 5. Porucha řeči • porucha nebo ztráta schopnosti mluvit nebo rozumět mluvené či psané řeči. 6. • • • • • •

Poruchy chování neklid, chození bez cíle, prudké změny nálady, agresivita, útěky, lhostejnost.

Výše uvedené příznaky musíme u člověka pozorovat déle jak 6 měsíců. V případě že se tyto příznaky objevují, může praktický lékař doporučit vyšetření u neurologa, který stanoví stupeň demence a navrhne léčbu. Často musí lidé s demencí docházet do ordinace psychiatra. Péče o lidi s demencí • Člověka s demencí musíme udržovat v dobrém fyzickém stavu. • Musíme u nich dodržovat pitný režim. Dívčí katolická střední škola

- 68 -

• Necháváme mu osobní prostor (vlastní věci kolem sebe, ...). • Zachováváme jeho autonomii (neděláme úkony za něj, když je sám ještě zvládne). • Snažíme se člověka s demencí stimulovat pro chůzi, manipulaci s předměty, necháme ho účastnit se různých aktivit. • Zabráníme sociální izolaci (vícelůžkový pokoj, otevřené dveře, otočení k oknu, ...). • Udržovat jeho dobrý vzhled. • Starat se o účes, nehty, vousy. • Vybírat vhodné a slušivé oblečení. • Pro hodně lidí s demencí je důležitý kontakt se zvířetem. Otázky k opakování: • Vysvětlete, co je demence. • Popište Atroficko degenerativní demenci. • Popište ischemicko - vaskulární demenci. • Popište sekundární demenci. • Vyjmenujte příznaky demence. • Popište příčiny demence. 3.3.2 Osteoporóza Osteoporóza je metabolická kostní choroba, která se projevuje řídnutím kostní tkáně. V kostech se vytvářejí póry, dochází k úbytku vápníku a jiných minerálů. Příčiny osteoporózy • Věk – nad 70 let. • Podvýživa – nedostatek vápníku a vitamínu D, BMI nižší než 19. • Menopauza – úbytek estrogenů přispívá k odbourávání kosti. • Nedostatek pohybu – při nedostatku pohybu dochází ke zvýšenému odbourávání kostí. Příznaky osteoporózy • Snadná lomivost kostí. • Bolesti zad. • Zmenší se tělesná výška – až o 20 cm. • Vytvoření hrbu. • Zmenšená pohyblivost hrudního koše a páteře.

- 69 -


Prevence osteoporózy • dostatečný příjem vápníku, vitamínu D a vitamínu K. • dostatek pohybu. Otázky k opakování: • Co je postiženo při osteoporóze? • Jaké jsou příčiny osteoporózy? • Jak se projevuje osteoporóza? • Jaká je prevence osteoporózy? 3.3.3 Parkinsonova choroba Parkinsonova choroba je záludné neurologické onemocnění, které může potkat kohokoliv. Jde o špatnou souhru procesů, které vedou k automatickým pohybovým aktivitám a jsou uloženy hluboko v mozku. Tato choroba získala své jméno po lékaři (Jamesi Parkinsonovi), který ji na začátku 19. století poprvé popsal, a tak uvedl do seznamu známých nemocí. V dnešní době se dá Parkinsonova choroba uspokojivě léčit, k úplnému uzdravení však nikdy nedojde. Jde poruchu tzv. „bazálních ganglií“ uvnitř mozku. Člověk celý život dělá spoustu věcí zcela automaticky. Sám nad nimi ve svém vědomí moc neuvažuje, obléká se, pohybuje se a přemýšlí o zcela jiných věcech. To zajišťuje mozek, který vysílá příslušné impulzy k provádění jednoduchých, ale přesto velmi důležitých pohybů. Spletence nervových vláken hluboko v mozku, mezi nimiž probíhá spojení, řídí automatické pohyby, jejich koordinaci, svalové napětí. Pokud dojde k poruše přenosu signálů mezi jednotlivými nervovými vlákny a jejich okruhy, dojde i k funkční poruše, která se projeví symptomy neurologického onemocnění, např. Parkinsonovy choroby. Přenos vzruchů zajišťuje tzv. dopamin, pokud člověk trpí jeho nedostatkem, je velká pravděpodobnost, že se u něj rozvine výše uvedené onemocnění. Rizikové faktory: • Dědičnost – pokud se už nemoc v rodině objevila, je zvýšené riziko jejího vzniku. • Drogy – bylo zjištěno, že heroin obsahuje určité látky, které mohou napomáhat vzniku Parkinsonovy choroby. • Mikrotraumata v oblasti hlavy – opakované údery a zhmoždění hlavy, např. u sportovců (box, bojové sporty) mohou vyvolat neurologické onemocnění. • Otravy, toxické látky – příliš častý styk s jedovatými látkami způsobuje změny v mozku.


- 70 -

Projevy Parkinsonovy choroby Parkinsonova choroba, jejíž původní název by se dal do češtiny přeložit jako třaslavá obrna se vyznačuje především neovladatelným třesem. Je to jeden z příznaků, který je na první pohled viditelný. Existují však i jiné symptomy, záleží na stádiu choroby a individuálním zasažení mozku. Počáteční stádium Parkinsonovy choroby může být nenápadné a projevuje se: • únavou, • pocitem ztuhnutí a tíže končetin, • občasnými křečemi, • bolesti kloubů a zad, ztuhlostí, • zpomalení a poruchy chůze, • třes jedné či obou horních končetin v klidovém režimu, • občasný mimovolní pohyb některé z dolních končetin při chůzi (škubnutí, vykopnutí, ...), • nedostatečná mimika. Parkinsonova choroba je typická dlouhodobým a plíživým příchodem. Je to proces, který začíná velmi nenápadně a postupně se zhoršuje. V pokročilejších stádiích, což může být v řádech měsíců i roků se původní symptomy prohlubují a nemoc se projevuje v plné síle. • neovladatelný třes horních končetin, • omezený pohyb, • šouravá chůze, nejčastěji v mírném předklonu s ohnutými horními končetinami v loktech, • nápadně maskovitý obličej s absencí mimiky, • poruchy rovnováhy, pády, • zácpa, případně poruchy močení. Celkový dojem působí jako loutka s omezenou možností žádoucího pohybu, na druhé straně mimovolní třes a záškuby. Léčba Parkinsonovy choroby Tak jako příchod této nemoci je zdlouhavý, tak je zdlouhavá i léčba. K léčbě je potřeba trpělivost a komplexní přístup. Někdy je nutné vyzkoušet různé léky, než se přijde na to, co nejlépe zabírá. Léčba musí být soustavná a při zodpovědném přístupu pacienta a při jeho spolupráci s lékaři a rehabilitačními pracovníky přináší účinnou pomoc v odstranění nebo zmírnění nepříjemných symptomů. Rizika při léčbě existují, ale většinou se nemoc pozvolna objeví a nelze se tomu nijak ubránit. Neexistuje totiž žádná prevence. Samozřejmě zdravým a vyváženým životním stylem se nic nepokazí. - 71 -


Léčba je vedena dvěma směry: 1. Léky – Léky se zaměřují na zmírnění potíží, ke zlepšení přenosu vzruchů, k ochraně mozkových vzruchů. Lékař léky vybírá podle intenzity příznaků, jiných chorob, kterými nemocný trpí, věku a hmotnosti. K léčbě se přistupuje opatrně, po mírně se zvyšujících dávkách, aby se zabránilo nežádoucím účinkům (trávicí obtíže, zácpa, škubavé pohyby, ztuhlost). Léčba bývá návyková. V případě depresí či jiných průvodních jevech se podávají i léky, které řeší danou situaci. 2. Rehabilitace – Jde o odbornou instruktáž a rehabilitaci pod vedením školených fyzioterapeutů a lékařů. Otázky k opakování: • Vysvětlete, co postihuje Parkinsonova choroba. • Jaké jsou rizikové faktory Parkinsonovy choroby? • Jak se projevuje Parkinsonova choroba v počátečním stádiu? • Jaké jsou projevy Parkinsonovy choroby v pokročilém stádiu? • Jakým způsobem probíhá léčba? 3.3.4 Šedý zákal Šedý zákal (katarakta) pochází z řeckého slova kataraktes. Katarakta je nemoc oka, kdy se čočka zakalí a pacient vidí, jako by se díval přes špinavé sklo nebo pomalu zamrzající okno. Nemoc se dnes léčí nahrazením zakalené lidské čočky tenkou umělou čočkou. Ve světě je dnes i přes pokročilou moderní léčbu stále jednou z hlavních příčin slepoty v rozvojových zemích Příčina a druhy Šedý zákal je nejčastěji způsoben stárnutím, tzv. senilní katarakta. Tento typ tvoří naprostou většinu operovaných šedých zákalů. Dědičnost může ovlivnit, jestli šedý zákal vznikne dříve nebo později. Základního vyvolavatele však medicína dosud nezná, proto není možno stanovit ani jednoznačnou prevenci. Onemocnění se považuje za multifaktoriální (více příčin), kromě věku hraje úlohu pohlaví (častěji ženy), rasa (černoši), kouření, cukrovka, složení stravy, míra znečištění ovzduší a další. Šedý zákal může vzniknout také v důsledku trvalého užívání některých léčiv (hlavně kortikosteroidů) nebo v důsledku jiného celkového nebo očního onemocnění. Jedná se pak o tzv. komplikovanou kataraktu. Další příčinou vzniku šedého zákalu je proběhlý úraz oka, těžší oční zánět, nádor oka, metabolická a systémová onemocnění. Dívčí katolická střední škola

- 72 -

Oboustranný šedý zákal jako součást syndromu vrozených zarděnek. Jinou příčinou, u vrozené katarakty, může být dědičnost nebo infekce matky v době těhotenství. Jde o tzv. kongenitální kataraktu. Příznaky • zamlžené vidění, rozostřené vidění, neostrý obraz, hlavně při pozorování předmětů do dálky, • nepříjemné oslňování a citlivost na silnější světlo (například na sluneční světlo), • oslňování při nočním řízení automobilu, • barvy nejsou tak syté jako na druhém oku, lámou se, mají jinou intenzitu a odstín, • při pohledu jedním okem se předměty jeví zdvojené až ztrojené, • narůstající krátkozrakost, narůstající astigmatismus. Léčba Šedý zákal se nedá ani zastavit ani zpomalit jakoukoliv terapeutickou intervencí. U šedého zákalu dochází k metabolickým změnám uvnitř lidské čočky, následnému zkalení periferní a následně optické části čočky. Nedá se léčit jinak než chirurgicky. Operace vždy indikuje oftalmolog a provádí se, pokud katarakta snižuje kvalitu vidění natolik, že obtěžuje osobní nebo pracovní život nebo pokud je to nutné z jiného léčebného důvodu – např. u určitých typů glaukomu (zeleného zákalu). Otázky k opakování: • Vysvětlete, co je šedý zákal a kterou část těla postihuje. • Jaké máme druhy šedého zákalu a co je jejich příčinou? • Jak se projevuje šedý zákal? • Jaká je léčba šedého zákalu? 3.3.5 Vysoký krevní tlak Hypertenze neboli vysoký krevní tlak, je jednou z nejčastějších kardiovaskulárních chorob. Často se tedy tomuto onemocnění říká neinfekční epidemie a také se často zařazuje do skupiny civilizačních chorob. Za hypertenzi označujeme stav, kdy je krevní tlak delší dobu, či opakovaně zvýšen nad hodnotu 140/90 mmHg a u diabetiků nad 130/90 mmHg. Za ideální u dospělých osob se považuje tlak 120/80 mmHg.

- 73 -


Pod pojmem krevní tlak se rozumí síla, kterou působí krev na stěny cév, v nichž koluje. Hodnotu krevního tlaku lze jednoduše zjistit, pomocí tonometru. Při měření krevního tlaku získáme dvě hodnoty např.: 120/80. Příznaky vysokého krevního tlaku: • bolest hlavy, • únava, • otok, • tlak na hrudi, • otok končetin, • nespavost, • pocit na zvracení, • svalové křeče, • zbytnění srdce/jeho části, • dušnost, • zvracení. Příčiny hypertenze Dle faktorů, které toto onemocnění způsobují, rozeznáváme dva druhy hypertenze. První je hypertenze primární (nebo také esenciální), která se vyskytuje u většiny hypertoniků (asi u 90%). Ačkoliv je tento typ mnohem častější, příčiny nejsou bohužel, ani v dnešní době, zcela objasněny. Předpokládané faktory, které ji způsobují, jsou obezita, nadměrný příjem kuchyňské soli potravou, dlouhodobý a nadměrný stres, genetické předpoklady, kouření, nadměrná konzumace alkoholu a nedostatek pohybu. Na vzniku primární hypertenze se zřejmě podílí více těchto činitelů zároveň. Druhým typem je sekundární hypertenze, u níž je příčina známa. Je způsobena jiným, základním onemocněním a doprovází jej jako druhotný příznak. Objevuje se při různých ledvinných nebo hormonálních chorobách, jako jsou např.: zúžení renálních arterií nebo Connův syndrom. Mezi tento typ hypertenze se počítá i přechodné zvýšení tlaku, při těhotenství či užívání některých léků. Další příčinou může být i zúžení hlavní srdeční tepny (aorty). Projevy vysokého krevního tlaku V počátečních stádiích není krevní tlak příliš zvýšen. Nemocný tak bývá bez obtíží a často o ní ani nemusí vědět. Bohužel toto je na hypertenzi velice zrádné, neboť lidé, i když o ní vědí, jí mnohdy zpočátku nevěnují pozornost, protože se cítí zdraví a neléčí se, díky čemuž se onemocnění dále rozvíjí. Dívčí katolická střední škola

- 74 -

Prvními, neurčitými projevy, může být bolest hlavy, únava, porucha spánku. Obtíže se zhorší nebo se většinou prvně objeví až s pokročilým stavem nemoci, kde ale již v jeho důsledku vzniká různé poškození některých orgánů. Při této chorobě může někdy dojít i k tzv.: hypertenzní krizi. Je to stav, kdy je krevní tlak náhle zvýšen nad hodnoty 230/130 mmHg. Nemocný v tomto stavu často trpí velkou bolestí hlavy, křečemi, nevolností a mnohdy i zvrací. Tato krize sice většinou brzy odezní, ale je při ní nutné pacienta hospitalizovat a urychleně zahájit léčbu, neboť hrozí zvýšené riziko srdečního selhání či krvácení do mozku. Rizikové faktory vysokého krevního tlaku Za hlavní rizikové faktory, vzniku tohoto onemocnění, se považuje nadměrná konzumace soli a alkoholu, nedostatek pohybu, obezita, nadměrný stres a kouření. Důležitou roli hrají i genetické dispozice. Léčba vysokého krevního tlaku Předem nutno předeslat, že cílem léčby je normalizace krevního tlaku. Ačkoliv v dnešní době je mnoho moderních léků proti hypertenzi, bohužel se ji nedaří vždy efektivně léčit, a to především díky nedodržování pokynů lékaře. Prvním terapeutickým krokem jsou režimová opatření. Jestliže nemocný trpí nadváhou, je vhodné její snížení na normální hodnotu BMI (18,5–25). Nezbytné je omezit příjem kuchyňské soli, a to na maximálně 5 g za 24 hodin. Důležité je také omezení konzumace alkoholu. Jeho nejvyšší denní množství je 30 g. Farmakologická léčba (neboli podávání léků) je závislá na stavu pacienta. Jestliže nemocný trpí některou jinou chorobou např.: cukrovkou, je nezbytné léčbu zahájit co nejdříve. Pokud má pacient problém pouze v podobě samostatné hypertenze, medikamenty se u něj většinou podávají, až když hodnota systolického krevního tlaku překročí 160 mmHg. Podobné je to i s cílovými hodnotami, kterých je třeba dosáhnout. U osob s cukrovkou se lékař snaží udržet krevní tlak pod horní hranicí 130/80 mmHg a u jinak zdravých lidí pod 140/90 mmHg. Léky podávané při hypertenzi mohou být diuretika, která podporují vylučování tekutin z organismu. Otázky k opakování: • Vysvětlete, co je vysoký krevní tlak. • Jaké jsou fyziologické hodnoty krevního tlaku? • Popište příznaky vysokého krevního tlaku. - 75 -


• Vysvětlete primární a sekundární hypertenzi. • Popište projevy vysokého krevního tlaku. • Jak bude probíhat léčba vysokého krevního tlaku? 3.3.6 Diabetes mellitus (cukrovka) Diabetes mellitus (úplavice cukrová - cukrovka) je celoživotní onemocnění projevující se zvýšenou hladinou cukru (glukózy) v krvi. Cukrovka vzniká v důsledku nedostatečné produkce nebo nedostatečného využití hormonu inzulínu. Inzulín je produkován ß-buňkami slinivky břišní a umožňuje krevnímu cukru – glukóze (který se do krve dostává zpracováním přijímané potravy) přesun z krve do buněk, pro které je glukóza hlavním zdrojem energie. Přítomnost glukózy v krvi se nazývá glykémie. Hodnoty glykémie se měří a uvádějí v jednotkách zvaných milimol na litr (mmol/l). Je-li v organizmu nedostatek inzulínu nebo není-li dostatečně využíván, dochází ke zvýšenému hromadění glukózy v krvi (hyperglykémie). Naopak, není-li přijato dostatečné množství potravy nebo je-li vyvíjena intenzivní tělesná aktivita nevykrytá potravou, dochází ke snížení hladiny glukózy v krvi (hypoglykémie). Normální glykémie u zdravého člověka se pohybuje mezi 4–6 mmol/l. Odborně je tedy diabetes mellitus poruchou metabolizmu. Zjednodušeně řečeno: je to onemocnění, kdy dochází k poruše zpracování cukrů, tuků a bílkovin v organizmu. Pokud není diabetes léčen nebo nejsou dodržovány doporučené zásady léčby, může dojít ke vzniku a rozvoji dalších závažných onemocnění a komplikací. Příčina vzniku diabetu není známa, ale je známo několik možných spouštěcích faktorů jako např. genetické vlohy a působení vnějšího prostředí (stres, virózy, obezita, atd.) či konstituční tělesné faktory (rasa, pohlaví, věk, apod.). Z hlediska spouštěcího mechanizmu rozlišujeme několik typů diabetu: Diabetes typu I Tímto typem diabetu trpí asi desetina všech diabetiků. Projevuje se zhruba do 40 let věku, nejčastěji v období puberty. Nástup cukrovky je náhlý. Pacient pociťuje hlad a žízeň, výrazně častěji močí, pozoruje úbytek váhy, je často unavený. Může pociťovat bolesti břicha, změny v dýchání a je mu naměřena vysoká hodnota glykémie. U tohoto typu diabetu dochází k úplnému zničení buněk slinivky břišní produkujících inzulín, takže v organizmu inzulín chybí. Léčba proto vždy vyžaduje celoživotní dodávání inzulínu, pečlivou samostatnou kontrolu glykémií a reakce na naměřené hodnoty (selfmonitoring), ukázněnost ve stravování, úpravy dávek inzulínu při fyzických aktivitách.


- 76 -

Diabetes typu II Tímto typem diabetu trpí naprostá většina diabetiků (asi 85 %). Vyvíjí a projevuje se v průběhu středního až vyššího věku a je spojen s inzulínovou rezistencí. Hladiny inzulínu bývají snížené, ale mohou být i normální, avšak tělo nedokáže inzulín využívat. Častější výskyt diabetes je u lidí obézních a lidí se sníženou tělesnou aktivitou. U většiny diabetiků typu 2 je onemocnění vzhledem k nenápadnému plíživému nástupu rozpoznáno, až když jsou přítomny příznaky pozdních komplikací: únava/malátnost, rozmazané vidění, suchá a svědivá kůže, drobné a opakované infekty na kůži (hnisání, kvasinky) - špatné hojení ran, ztráta citlivosti v rukou či nohou, časté infekce močového traktu, vysoký krevní tlak, vysoký cholesterol, různé další cévní potíže (dolních končetin, srdeční, mozkové či sexuální). Léčba tohoto typu diabetu je různá - vždy však obnáší úpravu životního stylu (ukončení kouření, zařazení více pohybových aktivit, ...), snížení tělesné hmotnosti, vždy je zahájena úpravou výživy a selfmonitoringem. Pokud úprava stravování nestačí, lékař navíc zahájí léčbu perorálními antidiabetiky – tabletkami nebo dodáváním inzulínu. Vždy je nutné současně předcházet komplikacím, popř. je včas odhalit a léčit (měřit krevní tlak, vážit se, kontrolovat hladinu tuků v krvi, ...) Gestační diabetes Typ cukrovky, jenž se objevuje zhruba u 3–5 % žen během těhotenství. Jedná se o poruchu glukózového metabolizmu, kdy produkce inzulínu v ß-buňkách nestačí pokrýt zvýšené nároky matky a plodu (proti inzulínu působí hormony placenty). Projevuje se v druhé polovině těhotenství. Zvýšený předpoklad výskytu gestačního diabetu je u těhotných ve věku nad 30 let, s obezitou nebo tam, kde je výskyt diabetu v přímé rodinné linii. Základem léčby gestačního diabetu je úprava stravování (regulovaný příjem cukrů, tuků a bílkovin) a pravidelné měření glykémie. Pokud se stravou nedaří udržet hladiny glykémie v přijatelných mezích, je nutné začít s podáváním inzulínu. Neléčený gestační diabetes je velkým rizikem nejen pro matku, ale i pro dítě. Ve většině případů se hladiny glykémie po porodu vrátí do normálu, ale matka je nadále sledována diabetologem. Gestační diabetes je varovným signálem rozvoje diabetu typu 2 v pozdějším věku. U neobézních žen ve 20 % a u obézních až v 60 %. Léčba diabetu • výuka a informovanost pacienta (výuka samostatného měření glykémií a reakce na naměřené hodnoty = selfmonitoring, výpočet výměnných jednotek, sestavení jídelníčku, ...), • léčby samotného diabetu (dieta, perorální antidiabetika, inzulín), • dostatečného pohybu, - 77 -


• prevence, popř. léčby možných komplikací a přidružených onemocnění. Akutní (náhlé) komplikace diabetu Hypoglykémie Hypoglykémie je nízká hladina glukózy (krevního cukru) pod 3,3 mmol/l – vzniká v důsledku nedostatečného krytí potřeby glukózy (neobvykle intenzivní fyzická zátěž, stres, alkohol, opomenutí dávky jídla, požití některých léků, ...). Nerozpoznané a neléčené hypoglykémie mohou vést k trvalému poškození mozku. Hlavními příznaky hypoglykémie jsou: bolesti hlavy, pocení, třes, mravenčení / snížená citlivost končetin, nauzea (pocit na zvracení) až zvracení, zvýšená tepová frekvence (tachykardie), pocit úzkosti, podrážděnost, zmatenost, slabost, závratě, ztráta vědomí až koma. Hyperglykémie Hyperglykémie je vysoká hladina glukózy (krevního cukru) nad 11 mmol/l a vzniká v důsledku nedostatku inzulínu (vynechaná dávka, nedostatečná dávka bolusu k jídlu, vytažení nebo zalomení kanyly u pacientů na inzulínové pumpě – přerušení dodávky inzulínu, ...). Pokud není hyperglykémie včas zjištěna a kompenzována, může dojít až k diabetické ketoacidóze, což je velmi závažný stav rozvratu vnitřního prostředí organizmu, jenž si může vyžádat hospitalizaci. Hlavními příznaky hyperglykémie jsou: žízeň, nauzea až zvracení, bolesti břicha, časté močení, dehydratace, nejasné vidění, hluboké rychlé (Kussmaulovo) dýchání, acetonový zápach z úst, nízký krevní tlak (hypotenze), podrážděnost, únava, spavost až letargie. Syndrom diabetické nohy Termín diabetická noha označuje poruchy tkáně nohy provázené poruchou nervů, nejčastěji pod kotníkem. I drobná poranění pak vedou ke vzniku vředů a infekcí. Syndrom diabetické nohy postihne zhruba pět procent diabetiků. Nemocným lékaři postupně odstraňují poškozené části nohy a téměř polovina pacientů se nakonec musí podrobit amputaci (cca 7 500 amputací). Rozhodující je včasné zahájení léčby na specializovaném pracovišti, které se zabývá nejenom bezprostředním ošetřováním vředů. K prevenci syndromu diabetické nohy patří kvalitní péče o nohy a kvalitní zdravotní diaobuv.


- 78 -

Otázky k opakování: • Vysvětlete, co je cukrovka. • Popište cukrovku typu I, II a gestační cukrovku. • Jakým způsobem lze cukrovku léčit? • Popište, jaké mohou nastat komplikace při léčbě cukrovky.

- 79 -



- 80 -

Psychologie a péče o seniora

Recommend Documents