Modul: 3. Gymnaziální vzdělávání Submodul: (3. )-(3.2)-(3.2.9) Název příspěvku:
Psychohygiena filmu: stručný průvodce učitele a žáka Forma příspěvku: Pracoviště:
Word , PP Katedra pedagogiky Pedagogická fakulta MU
Autoři: Jana Krátká, Patrik Vacek Adresa autora: (E-mail, aj.) Klíčová slova: (max. 10 slov) Reference: (literatura, webové stránky aj.)
[email protected],
[email protected] psychohygiena filmového zážitku, podoby recepce, kritické přístupy
(vyplnit až při dodání příspěvku)
Na dalších stranách následuje vlastní text příspěvku 10 – 25 stran (Word, PP). Mohou být vytvořena i krátká sdělení (podněty, potřeby, zkušenosti) v rozsahu 2-5 stran. Vše bude upraveno do formátu pdf. Používejte základní nastavení Wordu (velikost písma 12, Times New Roman, co nejméně formátování a dalších úprav, obrázky a tabulky jako součást textu). PSYCHOHYGIENA FILMU: STRUČNÝ PRŮVODCE UČITELE A ŽÁKA Patrik Vacek – Jana Krátká „Do kina nechodím, mám domácí kino anebo si všechno, co mě zajímá, stáhnu z netu“. Poměrně běžný výrok, odposlechnutý během řady nepřímých kontatků nejen s mladými lidmi, ilustruje, jaké proměny doznaly zvyklosti diváků. S nástupem digitálních médií se nerozvinuly pouze prostředky pro šíření filmu (a dalších prvků audiovizuální kultury), ale přinejmenším stejně výrazně také podoba recepce, tedy to, jak divák film vnímá, jakým způsobem o něm uvažuje, hodnotí jej a zařazuje do kontextu své kulturní i životní zkušenosti. Pokud si tedy pro název této kapitoly vypůjčíme zásadu, jíž vyznávala jedna z metodologických škol dějin umění, dojdeme k závěru, že znalost a posílení vhledu do problematiky může přinést více radosti a poučení. Již zmíněný citát postihuje jednu podstatnou věc: v současné době se stále více oslabuje role tradičního kina jako jediného místa, kde dochází ke kontaktu člověka s filmem. Ztráta nebo umenšení významu hlavní a jediné formy kinematografické zkušenosti není nic nového. Přinejmenším od počátku 50. let 20. století zde byla přítomna televize, jež záhy po svém vzniku převzala značnou část informační, zábavné i socializační funkce, kterou do té doby plnil právě klasický kinematograf. Na sklonku 70. let možnosti televize jako náhrady kina obohatilo a posílilo video, které prodělalo do
dnešní doby řadu proměn, ale jeho podstata zůstala stejná: je jí svobodnější a alternativní programování filmového zážitku. Nástup nových technologií (nejvíce laserdisku v 80. a zejména DVD ve druhé polovině 90. let) tuto diváckou zkušenost dovedl na další vývojovou úroveň. Podobně počítače a Internet na přelomu století způsobily další razantní skok v naplňováni diváckého výběru. Celosvětové výměnné sítě (peer-to-peer) umožnily, aby si relativně velká divácká skupina relativně snadno obstarala dříve obtížně dostupné tituly. Během let 1948-1989 byl proud zahraničních titulů plynoucích do naší země poměrně přísně regulován. Preferovány byly tituly zemí komunistického bloku, v němž zastával významné postavení Sovětský svaz. Západní kinematografie se k nám dostávaly v omezené podobě, podrobeny pečlivému dramaturgickému a zejména cenzurnímu dohledu. Některým filmům se dostalo zvláštních podmínek uvedení a mohly být hrány pouze v určitém okruhu (např. sféra tzv. artových kin). S nástupem DVD ve druhé polovině 90. let 20. století se z převážně komerčních a marketingových důvodů objevila celá řada titulů, kterou ani oddaní přiznivci kinematografie nemohli po léta vidět. Filmy byly a jsou restaurovány, uváděny v původních nesestříhaných verzích a formátech nebo dokonce nově objevovány v archivech nejrůznějších institucí a sbírkách soukromých osob. Velkou módou a trendem, který je stále na vzestupu, se s poklesem cen potřebného audiovizuálního vybavení stalo tzv. domácí kino (kvalitní televizor s větší úhlopříčkou spojený s audiosystémem zajišťujícím prostorové ozvučení na principu ne nepodobnému zvukovému uspořádání moderního biografu). Vše, co jsme až doposud uvedli, v zásadě nenarušilo klasické schéma vzniku, šíření a vnímání filmu, jeho životní cyklus, skládající se ze tří etap. Jsou jimi produkce, distribuce a recepce. Produkce, distribuce, recepce Produkce. Tato fáze zahrnuje technické i lidské faktory ovlivňující vznik každého kinematografického díla. Film více než kterákoli jiná kulturní forma v sobě zahrnuje kolektivní (skupinový) tvůrčí aspekt, je výsledkem promyšlené dělby práce a souhrnu vysoce specializovaných činností. K hlavním autorům a mediálně nejznámějším profesím stojícím za každým natočeným filmem patří režisér, scenárista, kameraman, autor hudby, střihu a samozřejmě herci. Žádný film, a to ani ten, který bývá tradičně považován za dílo jedné výjimečně talentované, nebo dokonce geniální osobnosti, si nemůže činit nároky na individuální autorství. Malíř, spistovatel nebo sochař jsou bezpochyby jedinými a svrchovanými pány nad tím, co tvoří: jejich podíl na naplnění možnosti vzniku esteticky a umělecky působivého díla je bezmála absolutní (odečteme-li řadu nepříznivých životních, zdravotních a dalších faktorů). U režiséra či spíše filmařů je tomu jinak. Za vznikem každého jednoho filmu je neobyčejně rozvinutý systém finanční spolupráce a organizace a nově vznikající filmové může být realizováno v mnoha rozmanitých podobách. Tu nejklasičtější podobu produkce představuje tzv. studiový systém, v němž finanančně silná výrobní společnost (např. klasická hollywoodská studia 20th Century Fox nebo Universal) financují vznik řady filmů, najímají režiséry, scenáristy, herecké hvězdy a řadu dalších spolupracovníků. Jistou opozici vůči studiové praxi pak představuje evropský způsob produkce, která bývá podpořena státními penězi nebo alternativními a doplňovými druhy financování. Ve fázi distribuce dochází k promyšlenému zpřístupňování vzniknuvšího filmového díla divákům, typicky návštěvníkům kin. Filmová distribuce (někdy také označovaná jako prezentace) během historického vývoje filmového průmyslu dosáhla značné propracovanosti, která je nezbytnou podmínkou toho, aby film, ať už jako ryze komerční produkt, nebo jako umělecké dílo, mohl oslovit co nejširší skupinu potenciálních diváků. Za tímto účelem vyvinula instituce kinematografie celou řadu reklamních a marektingových strategií, z nichž některé alespoň ve stručosti zmíníme: a) trailer (též foršpan nebo upoutávka či – zastarale – krátký propagační film) představuje jednu z nejstarších forem propagace filmového díla. Neobyčejného rozmachu se dočkal zvláště ve Spojených státech amerických (první trailery se objevovaly již na počátku 10. let 20. století). Vědecké studie prokázaly, že trailer představuje nejúčinnější propagační nástroj filmu, neboť (zejména v případě vysoce standardizované hollywoodské produkce) dokáže zajistit až 30% tržeb plynoucích z daného titulu, přičemž náklady na jeho vytvoření jsou relativně velmi malé. Trailer představuje natolik osobitý rys prezentace hotového filmu, že se stal dokonce
b)
c) d) e) f)
předmětem sběratelství filmových fanoušků (srovnávají se nejen historicky odlišné podoby traileru, ale také jeho regionální nebo jazyková specifika). filmový plakát – klasická forma filmové propagace je s kinematografií spjata od jejího počátku. Namnoze dosáhla vysoké výtvarné a umělecké hodnoty. Za připomenutí stojí zejmena výtvarné řešení filmových plakátů, navrhovaných pro české filmy 60. let, kdy se mnohé z nich staly svébytnými uměleckými díly a vynikajícím projevem soudobého grafického designu. rozhlasová a televizní reklama reklama v prostředí Internetu propagace filmu zprostředkovaná ústním podáním, diváckým doporučením v jistém společenském okruhu tisková reklama – v českém prostředí se využívá stále méně
Vlastní distribuce filmu může mít mnoho podob. Klasickou cestou zpřístupňování filmového díla je jeho cesta do kin v podobě kotoučů s filmovým materiálem. Poměrně těžké přepravky značně citlivé na zacházení se však, jak se zdá, možná v budoucnu dočkají nahrazení v podobě jediného datového souboru, který bude skrze vysokorychlostní sítě distribuován v jediném okamžiku do všech kin film uvádějících. Prozatím však zůstávají hlavním nástrojem filmové prezentace v kinech klasické fimové kopie, které kino promítá a nasazuje do programu podle sofistikované strategie. Obecně platí, že vícesálová kina v České republice (tzv. multiplexy) mají v současnosti nepsané přednostní právo na promítání nových titulů, protože jsou často budována ve velkých městech jako součást nákupních center, která nabíjejí značný divácký potenciál (jedna z pouček provozovatelů těchto vícesálových kin říká, že pro uživení se 7sálového multiplexu je zapotřebí minimálně dvousettisícového diváckého potenciálu) a generují tak relativně vysoký zisk. První multiplex byl v České republice otevřen na podzim 1999 s cílem zastavit prudce klesající návštěvnost kin. Tato vícesálova kina disponují nejmodernější dostupnou technologií v oblasti projekce (velká plátna a špičkové ozvučení) a značným diváckým komfortem (měkká a pohodlná sedadla tzv. stadionového typu, v němž má každá řada diváků zajištěna bezproblémový průhled na plátno). Odmyslíme-li ekonomický aspekt těchto kin hrajících převážně hlavní proud filmové tvroby a jejich orientaci na kasovní zisk, vyjeví se nám neobyčejně významná rovina recepční. Chození do vícesálového kina se zásadně odlišuje od návštěvy tradičního jednosálového biografu. Zatímco v případě jednosálového kina většina diváků kalkuluje dlouho dopředu s jeho programovým schématem a přichází na pečlivě vybraný titul, v případě multiplexů se divácký výběr uskutečňuje až na místě samém, z podstatně obsáhlejší nabídky čítající nežřídka desítku nebo i více titulů. Výhodou vícesálového kina oproti tradičnímu biografu s jedinou projekční plochou je také delší životní cyklus jednotlivých titulů. Ty úspěšné mohou být hrány v multiplexu až několik týdnů (výjimečně měsíců), zatímco tradiční jednosálové kino je pod neustálým tlakem aktualizace distribuční nabídky. S posunem distribučních zvyklostí a umenšením významu klasického kina ve prospěch digitálních médií došlo k přesunutí recepce filmu do domácností. Intimita rodinného kruhu, v níž jednotliví členové sledují filmy prostřednictvím DVD disků, domácího kina nebo osobního počítače, zaujímá od konce 90. let stále významnější místo. Tohoto posunu divácké struktury a změny návyků pro sledování filmu si povšiml i filmový průmysl, který začíná chápat život filmu v podobě jeho uvádení v kinech jako pouze jednu z fází v životním cyklu filmového produktu. Z hlediska zisků generovaných filmovému průmyslu již kino utrpělo výraznou porážku. Na prvním místě stojí nosič DVD, který dnes zajišťuje filmovému odvětví 60% celkových výnosů. Vlastní recepce filmu představuje neobyčejně komplexní proces vnímání, dešifrování a nalézání významů, utváření individuálních interpretačních strategií, schémat a vzorců pro dívání se a učení se. Názor, že divák sledující film (ať už triviální, průměrný nebo umělecký hodnotný) je odkázán na pasivní percepci ozvučených pohyblivých obrazů, se ukázal jako neudržitelný ve světle výzkumů psychologie, neurobiologie a dalších kognitivních věd. To, co ve skutečnosti člověk prožívá při sledování a mentálním zpracovávání filmu, je neustálým předmětem sporů filmových teoretiků a řady dalších odborníků. Zde si ve stručnosti popíšeme alespoň vnějškové a dobře postihutelné charakteristiky provázející fázi recepce. V zásadě existují dva základní způsoby, jakými můžeme
sledovat jakýkoli film: sami nebo ve větší či menší skupině spoludiváků. Ta může sestávat z našich blízkých, přátel nebo kolegů, případně se můžeme ocitnout ve specifické profesní skupině složené z více či méně obvyklých diváků. Jiný bude náš zážitek při sledování v tradičním premiérovém jednosálovém kině a odlišné podmínky pro setkání s filmem nastanou v multiplexu. Nesledujeme také pouze nové filmy, které každý týden přicházejí do kin, ale s filmem se, byť ve znatelně menším rozsahu, potkáváme na nejrůznějších filmových přehlídkách, festivalech, seminářích, zvláštních akcích nebo soukromých projekcích. Je dobré si rovněž uvědomit, že nikdy nesledujeme tentýž film za stejných podmínek. Naše výsledná divácká zkušenost je tedy vždy jiná. A to samé platí i pro celou skupinu faktorů, jež vychází z technologické podstaty kinematografického představení a dále náš zážitek modifikují. Stejný snímek můžeme vidět ve velkém a zvukově i projekční technikou výjimečně vybaveném kinosále, v technicky průměrném ba zanedbaném biografu, na plátně nataženém pod širým nebem (tzv. letní kino), v uzavřených a pro kinematografická představení upravených prostorách, v televizi zvící tvaru malého oválu nebo velikosti displeje mobilního telefonu, na vysoce kvalitním (HDTV) televizoru, v drasticky pozměněné podobě na pomrkávající obrazovce počítače, kdy je navíc kvalita projekce poznamenána nízkou úrovní zpracování audiovizuálního souboru atd. Tato až nepřehledná různorodost a mnohost předvedení filmu zásadně ovlivňuje podobu a kvalitu našeho zážitku. Jakkoli je ale podstatná kvalita projekčního zařízení, stejně, nebo možná ještě důležitější je naše připravenost, naladění nebo schopnost vstřebávat: Pro to, abychom s filmem vešli do co nejlepšího kontaktu, aby byl náš divácky vztah optimální je dobré mít na paměti několik zdánlivých maličkostí: 1) Do kina by měl divák přicházet s čistou hlavou a v dobrém psychickém rozpoložení, bez toho, aby právě prodělal hádku nebo jiný konflikt, jenž by způsobil, že by na něj musel během projekce myslet. 2) Divák by si měl povšimnout a vysledovat, jakým způsobem se mu filmy vnímají nejlépe a nejsoustředěněji 3) Důležitá je všestranná vstřícnost vůči promítanému filmu, postoj oproštěný od předsudků nebo hodnotící předpojatosti. Příkladné jsou v tomto ohledu návštěvy dvojic, kdy se jeden z partnerů očividně nudí (a jeho partner doslova hltá obrazy přicházející z plátna). 4) Podmínky recepce v tradičním jednosálovém biografu, případně tzv. artkinu, se diametrálně odlišují od prostředí multiplexu. To stejné, i když možná v menší míře, platí pro spoludiváky. 5) Rozbor a halasné prosazování vlastního hodnocení bezprostředně po skončení filmu včetně vynucování názorů na spoludivácích může pokazit intenzitu i charakter zážitku Přetrávajícím a od samotného vzniku tradovaným nedorozuměním ve vztahu k filmu je jeho chápání pouze(!) jako nástroje oddechu, rozptýlení nebo relaxace. Malířství a hudba jsou uznávanými uměleckými obory. To stejné platí i pro literaturu a divadlo a jen málokdo přichází na koncert (klasické hudby) nebo výstavu s očekáváním, že se bude pouze bavit. (I když otázka formulace „bavit se“ je daleko spletitější). Je pozoruhodné, že podobně velkorysý náhled se často nevztahuje k filmovému představení a kinematografii obecně, která přitom vedle své role relaxační plní celou řadu závažných úkolů: esteticky, kognitivně i lidsky obohacuje toho, kdo se ní přichází do kontaktu. Tomuto nedorozumění ve vztahu k filmu odpovídá i stále poněkud deklasované postavení kinematografie v české společnosti, v níž většinový – a často velmi konvenční – divák ani nežádá aby tato měla nějaké větší ambice. Pro příklady nemusíme chodit daleko. Jistě si každý z nás uvědomí, s jakým způsobem občas k filmu přistupuje. Odbíhá od právě sledovaného filmu pro pamlsek do ledničky, spoléhajíc se, že uchem zachytí proud dialogu linoucí se z televizní obrazovky, bezmála s povděkem přijímá častou reklamu, jež narušuje celistvost diváckého vjemu a naše vnímání času světa našeho i světa filmového díla, nebo se už ani nijak nepobuřuje(?), když jsou závěrečné titulky filmu na televizní obrazovce vytěsněny reklamaním spotem. Je samozřejmé, že výrazným, ne-li hlavním rysem kinematografu je to, že nám dovoluje zapomenout na naše každodenní starosti a shon, nemělo by ovšem být samozřejmé, že naše vnímání komplexní funkce kinematografie budeme redukovat pouze jednu z výše uvedných. Narušiteli recepce však mohou být i zdánlivě nedůležité faktory přímo ovlivňující fyziologickou podstatu lidského vnímání. Zvuk promítaného filmu může být příliš hlasitý nebo hůře akusticky
čitelný, filmová kopie je v nevalném technickém stavu, náš soused na vedlejším sedadle má záchvaty kašle nebo mu bez ustání bliká a pípá mobilní telefon, klimatizace nepracuje nebo naopak ochlazuje interiér kinosálu až příliš, v případě nadmíru dlouhého filmu je nebo naopak není zařazena přestávka, pár pod námi si spolu bez ustání špitá, rodinka nalevo v pravidelných intervalech šustí taškami s nákupem, v promítací kabině slyšíme hlučný hovor promítače s přáteli (v krajním případě promítač prostě vypustí část filmu), skupina teenagerů v hledišti bez ustání komentuje film a počínání postav apod. V ojedinělých případech může dojít i ke znehodnocení diváckého zážitku, a to v případě, kdy se potkáme na představení (nebo se naopak na ně vypravíme) s lidmi, jejichž motivace pro návštěvu kina byla nedostatečná nebo vykazuje zcela odlišnou podobu nežli ta naše. Zvláště závažný může být tento rozpor v případě „umělecky náročnějšího“ filmu, kdy recipujeme dílo, jež klade na diváka vyšší (jiné, ne právě běžné) požadavky a tvůrci nezřídka a neobvyklým způsobem pracují s výrazovými i obsahovými možnostmi filmového média. Proč se mi ten film vlastně líbil? (hodnotící soudy diváků) „Ten film byl super, bezvadnej, skvělej, mělo to grády“. Tisíce takovýchto výroků už zaznělo na adresu nesčetného množství filmů. Všechny vyjadřují jediné: letmý a spontánní pokus o subjektivní zhodnocení právě zhlédnutého filmu, o vyjádření filmového zážitku. Modelový výrok má pochopitelně i svůj názorový protipól, který může vypadá třeba právě takto: „Byla to hrozná nuda, blbost, otrava, kravina, trapný, hloupý, divný“ a mnoho dalších. Jak by však mohl pedagog na střední škole pracovat s touto výchozí situací? Na prvním místě je nutno zdůraznit, že by se neměl spokojit s výše nastíněnou názorovou výměnou mezi studenty, ale usilovat o hlubší a promyšlenější reflexi a zhodnocení právě zhlédnutého filmu. Česká škola ovšem tomuto snažení v mnohém nepřeje, neboť školní představení automaticky neznamenají dobrá představení co do kvality filmu, jeho interpretační nosnosti nebo všeobecné prospěšnosti. V řadě případů je tomu spíše naopak a škola vnímá návštěvu filmového představení jako únikové řešení nebo výplň prázdného času ústavu (typickými důvody je potřeba vyprázdnit školní budovu z důvodu přijímacích zkoušek nebo ředitelského volna). Úkolu zhodnotit a využít možnosti školního filmového představení se nejčastěji ujímají vyučující předmětů mající s filmem alespoň částečnou příbuznost; nikoli náhodou jsou to tedy učitelé českého jazyka a literatury, občanské nauky nebo výtvarné výchovy. Dobrý pedagog by se však s výše popsaným přůběhem „reflexe“ neměl spokojit a při své práci s filmem by měl pamatovat na několik důležitých faktorů: Již v okamžiku, kdy vedení školy zvažuje účast svých žáků nebo studentů na filmovém představení, mělo by si stanovit, jakých cílů má návštěva kina dosáhnout. Chce škola pouze zaplnit volný čas nebo dát svým studentům něco navíc, provádět záměrnou výchovně vzdělávací činnost? Podnětem pro takové úvahy bývá nejčastěji nabídka podnikatelského subjektu zvenčí: může jím být jak komerční, tak státní příspěvková oraganizace, zřizovaná příslušnou obcí. V obou případech je obvyklé, že se poskytovatel snaží získat co nejširší účast školy, protože tato představuje pro kino nemalý doplněk k běžné struktuře příjmů. Doplňkovému charakteru představení pak odpovídá cena vstupenky, která je vždy výrazně nižší, než jakou platí divák za běžné představení a kina často nabízejí další benefity pro pedagogický doprovod, jenž může mít zajištěn vstup zdarma. V rovině dramaturgie nejsou poskytovatelé „školních představení“ příliš vynalézaví, což je dáno jednak omezeným repertoárem, který mají k dispozici a částečně také malou informovaností školy v oblasti filmu a audiovizuální kultury (nemusí tak tomu ovšem být vždy). Pokud je vedení školy jen trochu ambiciózní, zpravidla svěří úkol zhodnotit nabídku tomu členovi pedagogického sboru, který má k dané oblasti relativně nejblíže (typicky učitel českého jazyka a literatury, výtvarné výchovy nebo jiného uměnovědného předmětu). Ten by měl nabízený titul či skupinu titulů v rámci svých možností zhodnotit a zejména se zajímat o nadstandardní servis spojený se školním představením. V současných českých podmínkách je jako určité minimum možné vyžadovat přítomnost kvalitního lektorského úvodu ke každé projekci školního představení. Význam a funkce lektorského úvodu
Přítomnost instituce lektorského úvodu není zdaleka samozřejmá, ba zdá se, že tento specifický žánr pedagogické komunikace představuje v současných podmínkách ojedinělou anomálii. Lektorský úvod vznikl u nás v souvislosti se zrozením hnutí filmových klubů na konci 50. let, kdy se začala prosazovat cílevědomější koncepce práce s umělecky náročnějším filmem. V českých podmínkách lektorské úvody doprovázely zejména tituly uváděné v tzv. „filmových klubech“, „kinech náročného diváka“, „art-kinech“. Smyslem lektorského úvodu, krátké úvodní přednášky, dlouhé typicky 5-15 min. (ale jsou i mnohem důkladnější kinolektoráty dosahující až 45 min.) je především načrtnout divákům nezbytný dobový, sociální nebo kulturní kontext, který jim pomůže vnímat dílo nějakým způsobem neobvyklé, náročnějí než je běžná norma, nebo vyžadující zvyšenou schopnost soustředění. Lektorský úvod je určitým servisem, který kino svým divákům nabízí a jenž umožňuje docenit a vychutnat ty významové prvky a formální rysy díla, které by divákovi mohly zůstat skryty. Úlohou dobrého lektorského úvodu není v žádném případě prozrazovat děj nebo podsouvat jakékoli vlastní významy mluvčího nebo nabízet jedinou možnou interpretační strategii. Kvalitní lektorský úvod plní na prvním místě edukativní rozměr: rozšiřuje a doplňuje znalosti diváka, může jej seznamovat s vhodnou literaturou, která má vztah k promítnutému filmu nebo obobnosti jeho tvůrce, popřípadě ukazuje divákovi začlenění předvedeného filmu do širších vývojových souvislostí filmové historie. Pokud se dnes lektorský úvod někde objeví, setkává se často s negativní reakcí diváků, kteří jej ponejvíce chápou jako nevhodné zdržování před začátkem vlastního filmu (typizované ohrazování se ve stylu „Přišli jsme přece na film a ne na nějaké povídání o něm“). Je tedy vhodné, aby učitel upozornil studenty již ve škole, že zařazení lektorského úvodu má funkci motivační, aktivizační a edukativní, že krátký lektorský úvod je užitečnou součástí filmového představení. Některé z negativních reakcí mladých diváků mohou být také vyvolány nesprávných pojetím lektorského úvodu. Ten by měl realizovat erudovaný odborník, který ovšem vždy zohlední skutečnost, pro jakou diváckou skupinu je jeho vystoupení určeno. Lektorský úvod představuje specifickou formu komunikace, jejíž zvládnutí vyžaduje dodržení několika zásad. Žádný lektorský úvod, a tím méně pro mladší publikum navyklé zrychlenému vnímání času, by neměl být přes míru dlouhý. Obecně se soudí, že i zajímavý a dramaturgicky propracovaný kinolektorát by neměl překročit délku 15 minut, protože poté již pozornost diváků upadá a zvyšuje se hladina netrpělivosti v kinosále. Dobrý lektor dokáže během 10 minut říci vše podstatné a zároveň zvýraznit jednu z funkcí a předností kinolektorátu, kterou je vybuzení a posílení zájmu publika o film, jenž bude promítnut. Kvalitní lektor by měl být schopen přednést svůj příspěvek k filmu zpatra (nikdy by jej neměl číst celý a papír mít po ruce pouze jako doplňující pomůcku s méně běžnými jmény a názvy děl, ev. souvislé pasáže připravené k citaci) bez jakýchkoli řečových, stylistických nebo obsahových nedostatků. Může se stát, že úvod přednese specialista na dané téma, ale jeho projev je přesycen odbornými výrazy nebo myšlenkovými postupy, které nejsou studenti s to zvládnout. Kinolektorát by také neměl nést prvky zlehčující nebo vyloženě zlehčující připravený film. Vhodná je gradace lektorského úvodu; osvěžením může být střídmě dávkovaný humor, jenž se ovšem nesmí zvrtnout v exhibici autora úvodu nebo dokonce k povýšení jeho role na roveň pedagoga, který si na divácích vynucuje spolupráci (jako žáčky je zkouší). Výše popsaný stav se samozřejmě může promeňovat případ od případu, pokud však škola, resp. její pedagogové zaznamenají některý nebo více z uvedených nedostatků, měli by požadovat na provozovateli kina zjednání nápravy.
Literatura:
BENJAMIN, W. Dílo a jeho zdroj. Vyd. 1. Praha: Odeon – nakladatelství krásné literatury a umění, 1979. 428 s. GOMBRICH, E. H. Vizuální obraz a jeho místo v komunikaci. In Iluminace, roč. 7, 1995, č. 3, s. 54. KULKA, T. Umění a kýč. Praha : Torst, 2000. 292 s. ISBN 8072151282. MCQUAIL, D. Úvod do teorie masové komunikace. Vyd. 2. Praha : Portál, 2002. 447 s. ISBN 8071787140.
(ed.) Nová filmová historie. Antologie současného myšlení o dějinách kinematografie a audiovizuální kultury. Praha : Herrmann a synové, 2004. ZUSKA, V. Estetika: úvod do současnosti tradiční disciplíny. Praha : Triton, 2001. 132 s. ISBN 8072541943. časopisy Film a doba, Iluminace, Filmový přehled, Cinepur
