Pěstování pokusných rostlin

Přednáška 7c. letní semestr 2007/2008

Pěstování pokusných rostlin Vegetativní rozmnožování vyšších rostlin: c. cibule a hlízy

Způsoby rozmnožování (obtížná klasifikace, členění) 1. Přirozené vegetativní rozmnožování velmi rozšířené, omezeně jen u jehličnanů a některých palem například: „ cibule, hlízy „ kořenové, stonkové oddenky „ šlahouny „ cibulkovité útvary v úžlabí listů „ rozmnožovací cibulkovité pupeny místo květů „ postranní články „ rozpad stonku, zakořenění segmentů „ „viviparie“ 2. Navozeno, ovlivněno, využíváno člověkem „ hřížení „ řízkování „ štěpování „ regenerace „in-vitro“

Cibulnaté a hlíznaté květiny – příklad praktické aplikace „ „ „ „ „ „ „

„ „

skupina vytrvalých bylinných druhů podzemní zásobní orgán = základ života téže nebo náhradní rostliny v příštím roce typický u všech druhů je jednoroční vegetační cyklus (časově se ale neshoduje) nároky na prostředí velmi odlišné výskyt všude – mimo Austrálii a Antarktidu od nížin po horské oblasti 2 000 m n.m. zahájení vegetačního cyklu: nastává s příchodem příznivých klimatických podmínek (geneticky zakotveno) – fyziologické změny v zásobních orgánech pouze v prvním roce života – generativní množení – obdobně jako ostatní rostliny rozmnožující se semeny typy: cibule – hlízy – cibulovité hlízy

1. Cibule (bulbi) morfologicky: metamorfózy stonku a listu „ zkrácený stonek tvoří více-méně kuželovité podpučí, zdužnatělé báze listů se zásobními látkami tvoří vlastní cibuli

tulipán

lilie

narcis

Typy cibulí (bulbi)

A – suknicovitá (bulbus tunicatus) – báze listů široce přisedají na podpučí, těsně přiléhají jedna na druhou (Allium cepa, Hyacinthus) B – šupinatá (bulbus squamosus) – listy se střechovitě překrývají (Lilium) C – složená (bulbus compositus) – v podpučí jsou blanité šupiny, v jejichž paždí vyrůstají kolaterální pupeny, každý pupen tvoří jedna zdužnatělá šupina, která má uvnitř dutinu a v každé dutině je uložený vegetační vrchol (Allium sativum – česnek kuchyňský) D - plná (bulbus solidus) – tvořena jedním listem (šupinou), z jehož paždí vyrůstá na podpučí nadzemní výhon (Allium ursinum, Gagea – křivatec)

1. Cibule A. vzrostný vrchol: uvnitř zásobního orgánu (před zahájením vegetace je vždy lépe diferencován než u hlíznatých rostlin) „ u některých druhů – v cibuli všechny orgány založeny již před zahájením vegetace (během rašení a růstu se pouze zvětšují) – např. hyacint (již 6 měsíců před zahájením vegetace, diferenciace včetně pestíků a tyčinek, a na podpučí základ vzrostného vrcholu pro přespříští rok)

B. šupiny: přeměnou částí listů nebo palistů, zbytněním listových pochev „ ochrana vzrostného vrcholu, zásoba živin, šupiny mají vrstvu pokožkových buněk a jsou to snadno oddělitelné části cibule „ tvar rozdílný – např. člunkovité u lilií, krátké a tlusté u řebčíků (ale jsou nejtlustší ve střední části, na okrajích tenké) „ suknicovité šupiny – po celém obvodu cibule: podélně srostlé – Tulipa (na příč. řezu – koncentrické kruhy) nesrostlé – Hyacinthus (na podpučí uloženy ve spirále, nestejně tlusté) „ velikost rozdílná (Fritilaria imperialis, Allium giganteum x Chionodoxa, Puschkinia, Galanthus) – často v závislosti na velikosti cibule, na postavení na cibuli: vnější obvykle největší, ale např. u víceletých cibulí – např. Lilium – největší šupiny ve 3 – 5 kruhu (obvodové šupiny staré, bez zásobních látek) „ jednoleté cibule – např. Tulipa „ většina cibulovin – spotřebovává zásobní látky jen ve vnějších šupinách. „ počet rozdílný „ barva – většinou bílá (škrob), někdy pokožka zbarvena až do purpurova

C. podpučí: metamorfóza stonku „ tvořeno velkým množstvím diferencovaných buněk „ na podpučí mezi bázemi šupin – několik vzrostných vrcholů „ hlavní vzrostný vrchol - dominantní „ z vedlejších vzrostných vrcholů buď dceřinné rostliny nebo dceřinné cibule „ cibule většiny druhů nemohou bez podpučí existovat, ale např. Lillium, Fritillaria – šupiny mohou vytvořit náhradní vzrostné vrcholy „ vnější strana – korkovitě tvrdá, okraj – val – první kořeny (typický pro stepní druhy) D. slupka cibule: nejen vyschnutí obvodové části cibule (šupin, suknic), ale i složitý transport látek

E. kořeny: „ po celé ploše podpučí – Galanthus, Lilium „ kořeny z nejspodnější části cibule – Fritillaria „ některé druhy lilií: kořeny i na lodyze „ kořenový systém – u všech cibulnatých rostlin tvořen z vedlejších kořenů (hlavní kořeny – pouze v prvním roce – při klíčení ze semen) „ jednoleté kořeny – tenké, nevětvené, do hloubky asi 20 cm, 50 cm dlouhé „ podle toho – volba doby pro přesazování rostlin

2. Hlízy Tvorba hlíz (tuberizace) = morfogenetický proces, při němž dochází k přeměně kořene nebo stonku v zásobní orgán – hlízu „ „ „ „ „

kořenové hlízy – např. – jiřinky, vstavače, krokusy bulva – ztlustlý kořen ve spojení se ztlustlou bazální částí stonku – celer, řepa (krátký den – topinambur, pozdní odrůdy bramboru) oddenková hlíza – brambor nadzemní stonkové hlízy – ředkvička – ztlustlý jeden článek stonku více článků stonku – kedluben

Tuberizace: často jde o vývojový jev regulovaný fotoperiodicky, působení fytohormonů

brambor

Hlízy (pouze u dvouděložných rostlin) „ „

„

„

morfologicky zcela odlišné od cibule jde o jednolitou kompaktní tkáň bez vnitřního členění na šupiny nebo suknice pokožka hlíz tvořena živými buňkami (pouze nejsvrchnější vrstva pokožky bývá Ranunculus odumřelá a vytváří obal) ze stonku, vedlejších kořenů (Dahlia), hlavních kořenů (Incarvillea, Platycodon)

jiřina

Incarvillea delawayi - dvojostice

Platycodon grandiflorus

„

„

„ „

„ „

k diferenciaci nadzemních orgánů a zejména květů dochází až během vegetace (kvalita a kvantita závisí na vnějších podmínkách) hlíza obvykle není jednorázově spotřebována, zásobní látky se v ní během jednotlivých vegetačních cyklů doplňují nadzemní část rostlin bývá větvená (u cibulí nikoliv) vyvinuté vzrostné vrcholy jsou po oddělení schopny zakořenit a vytvořit samostatnou rostlinu i hlízu (např. Dahlia, Begonia tuberhybrida) tvar, velikost a stáří – druhově rozdílné nejdůležitější druhové kritérium je umístění vzrostných vrcholů a zóna tvorby kořenů

begonie hlíznatá

nadzemní část: jednoduchý nebo větvený stonek „ někdy zkrácen a umístěn jako vzrostný vrchol přímo na hlíze (Cyclamen, Anemone) „ k hlíznatým rostlinám patří i některé ovíjivé rostliny (Ipomea pandurata, Boussingaultia cordifolia)

BIGROOT MORNINGGLORY Ipomea pandurata

Boussingaultia cordifolia

3. Cibulovitá hlíza (jednoděložné rostliny) „ „ „ „ „

„

přechodný typ mezi typickými cibulnatými a hlíznatými rostlinami Gladiolus, Crocus, Colchicum, Crocosmia zásobní orgán – většinou uvnitř nečleněný, vzniká však zbytněním bazálních částí listů v době ukládání zásobních látek spodní části listů ztrácejí svou pokožku a srůstají v jednolitý zásobní orgán v polovině vegetačního období jsou na průřezu nové cibulovité hlízy patrny jednotlivé bazální části listů, které jsou morfologicky příbuzné suknicím cibule ke konci vegetace – hlíza složena z jednoho, max. dvou pevně srostlých komplexů buněk bez známek členění

Crocosmia crocosmiflora, Iridaceae, jižní Afrika

Gladiolus

„ „ „ „

vzrostné vrcholy: na povrchu zásobního orgánu (jako u hlíz) pupeny po celém obvodu (Gladiolus), jen ve spodní části (Colchicum) umístění a počet přesně vymezen (jako u cibulí) základy se vytvářejí v průběhu předcházejícího vegetačního období (jako hlízy), během vegetace je již rostlina není schopna vytvořit (jako cibule) – z tohoto hlediska je cibulím nejbližší Colchicum a na podzim kvetoucí šafrány (diferenciace květ. základů během vegetačního klidu)

„ „ „

„

na povrchu zásobního orgánu – snadno odstranitelná slupka z odumřelých pletiv (jako cibule) na bázi – podpučí s kořenovým věncem obvykle jeden stonek (dominantní k ostatním pupenům) – výjimka Crocus – vyvíjejí se všechny založené vzrostné pupeny cibulovité hlízy jsou (s výjimnkou Acidanthery) jednoleté

„

všechny vytvářejí nejen náhradní cibulovitou hlízu, ale i dceřinné cibulovité hlízky na různě dlouhých podzemních výběžcích (odlišné od hlavní – Gladiolus, nebo zcela podobné – Crocus, Colchicum)

Poznámka: „

„ „ „ „ „

řada esteticky velmi významných druhů nepatří do žádné ze tří uvedených skupin: hlízovitý oddenek - Canna indica, Eranthis hyemalis oddenek se zdužnatělými kořeny – Eremurus hlízovitě zdužnatělý hlavní kořen – Platycodon, Incarvillea jiná morfologie, ale stejná funkce jako hlízy proto se z praktického hlediska zařazují mezi hlíznaté květiny

Přírodní stanoviště cibulnatých a hlíznatých květin období vegetačního klidu (sucho a vysoké teploty, nízké teploty) „ nejtolerantnější – druhy, které mohou zahájit novou vegetaci již po několika týdnech klidu (Dahlia, Begonia tuberhybrida, Gladiolus) oblasti hlavního výskytu: Středomořská oblast: mírné pásmo se stepním charakterem (např. Allium, Colchicum, Crocus, Eranthis, Cyclamen, Eremurus, Fritillaria, Galanthus, Hyacinthus, Iris, Narcissus) Africká oblast: tropické pásmo se střídáním období dešťů a sucha, delší období vegetace (Acidanthera, Amaryllis, Amorphophallus, Crinum, Crocosmina, Freesia, Galtonia, Gladiolus, Zanthedeschia) Americká oblast: vých. Sev. Ameriky, J. Amerika, Mexiko – půdní a klimatické podmínky jako v Africe, mírnější teplotní a srážkové výkyvy (Camassia, Dahlia, Eucharia, Hippeastrum) oblast mírnéhp pásma: Sev. Amerika a část Asie – dlouhá vegetace, kratší mírná zima - řada druhů rodu Lilium (cibule nejsou kryty ochrannou slupkou) „

Ekologické nároky cibulovin „

„

„

„

druhy ze stepních oblastí (vegetační klid připadá na letní měsíce)úplný vegetační klid: k diferenciaci pupenů vyžadují teplé (nad 20 °C) a suché prostředí (např. Tulipa, Allium, Narcisus) – vyjmout z půdy, dát do sucha druhy, které nejsou ze stepních oblastí, ale mají úplný vegetační klid (např. Frittilaria, Galanthus) – cibule nemají příliš pevnou slupku, nesnášejí úplně suché prostředí – ponecháváme v půdě, popř. v nevysýchavém při teplotě do 20 °C substrátu druhy z tropických a subtropických teplých přímořských oblastí – v období vegetačního klidu vyžadují chladnější (do 20 °C) a vlhčí prostředí (na rostlinách přetrvávají kořeny), období klidu – u nás v zimě (obvykle nejsou mrazuvzdorné) např. Hippeastrum, Hymenocalis druhy z mírného a subtropického pásma (Lilium mimo L. candidum) – vegetační klid v zimě, kdy nesnášejí sucho, kořeny přetrvávají, diferenciace – částečně v období vegetačního klidu, částečně během vegetace; cibule obvykle mrazuvzdorné

„

„

vegetační klid je obvykle spojen s odumřením nadzemních částí, ale např. Haemanthus – listy zůstávají vegetační klid – obvykle odumřou i kořeny

Pěstování obecně: „ osluněné otevřené plochy, dostatek živin (ne však přímé hnojení organickými hnojivy), dostatek minerálních hnojiv, závlaha do hloubky kořenů, vhodné je fungicidní ošetření sadby, střídaní stanoviště (6 let), ošetřování během vegetace, odstraňování květů při produkci sadbového materiálu (hlávkování), „ sklizeň cibulí a dosoušení, ale např. lilie nesmí vyschnout

Pěstování na zahradě stanoviště: slunné, mírný polostín (Begonia tuberhybrida, Cyclamen, Eranthis, Galanthus, Fritillaria meleagris, Scilla siberica) půda: písčitohlinitá, propustná, neutrální až slabě alkalická, dostatek humusu a živin (nikdy čerstvý hnůj) hnojení: NPK, Cererit (před výsadbou vmíchat do půdy, druhy vysazené na jaře -přihnojení po vyrašení a v době kvetení, druhy přezimující – na podzim, na jaře) zálivka: méně často a vydatně hloubka výsadby: 3x výšky cibule nebo hlízy po odkvětu – odstranit semeníky! sklizeň: dříve než úplně odumřou nadzemní části každoročně: Acidanthera, Begonia, Canna, Crocosmina, Dahlia, Freesia, Galtonia, Gladiolus, Hymenocalis, Tigridia ostatní druhy – lze ponechat několik let

Rozmnožování generativní: přezimující druhy – výsev na podzim, nepřezimující druhy – na jaře vegetativní: „ dceřinné cibule z hlavní nebo po poranění bazální části cibule (hyacint), z oddělené šupiny (lilie, řebčíky) „ rozdělení „trsu“ hlíz „ řízkování mladých stonků (jiřinky, begónie, dosny)

rostliny s více než jedním růstovým vrcholem na hlíze – dělení – separace rukou, rozřezání, (fungicidní ošetření) např. kosatce

Doporučená literatura: Václavík J., Vaněk V., 1979. Cibulnaté a hlíznaté květiny, SZN Praha, 296 p.