Pěstounská péče na přechodnou dobu příklady dobré praxe

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra speciální pedagogiky

Pěstounská péče na přechodnou dobu – příklady dobré praxe Diplomová práce

Brno 2014

Vedoucí práce:

Autor práce:

doc. PhDr. Věra Vojtová, Ph.D.

Bc. Barbora Novotná

Prohlášení „Prohlašuji, že jsem závěrečnou diplomovou práci vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.“

V Brně dne 14. dubna 2014

…………………………………………. Bc. Barbora Novotná

Poděkování Touto cestou bych ráda poděkovala vedoucí mé diplomové práce doc. PhDr. Věře Vojtové, Ph.D. za metodické vedení a pomoc při zpracování této závěrečné práce. Rovněž děkuji všem respondentům, pěstounkám na přechodnou dobu, které se zúčastnily výzkumného šetření. V neposlední řadě děkuji i své rodině za podporu během celého mého studia.

Obsah: ÚVOD ........................................................................................................................................... 5 1

2

3

Rodina a ohrožené dítě ....................................................................................................... 7 1.1

Význam rodiny a její vliv na zdravý vývoj dítěte ......................................................... 7

1.2

Problematika ohrožených dětí ..................................................................................... 10

1.3

Ohrožené dítě v kontextu návazné náhradní péče ....................................................... 15

Pěstounská péče na přechodnou dobu v kontextu systému náhradní péče o děti ....... 19 2.1

Současný stav systému náhradní péče o děti............................................................... 19

2.2

Transformační rámec .................................................................................................. 25

2.3

Ukotvení pěstounské péče na přechodnou dobu ......................................................... 26

Specifika pěstounské péče na přechodnou dobu ............................................................ 31 3.1

4

Dítě v pěstounské péči na přechodnou dobu ............................................................... 31

3.1.1

Vývoj a potřeby dítěte ......................................................................................... 31

3.1.2

Teorie attachmentu a význam vztahové vazby ................................................... 35

3.2

Přínos pěstounské péče na přechodnou dobu .............................................................. 38

3.3

Pěstounská rodina a její role v pěstounské péči na přechodnou dobu ........................ 39

3.3.1

Předpoklady na straně pěstounů .......................................................................... 39

3.3.2

Realizace pěstounské péče na přechodnou dobu ................................................ 40

3.3.3

Podpora pěstounské rodiny ................................................................................. 42

Analýza příkladů dobré praxe pěstounské péče na přechodnou dobu ........................ 44 4.1

Metodologie výzkumu ................................................................................................ 45

4.2

Interpretace analýzy získaných dat ............................................................................. 47

4.2.1

Ovlivnění a motivace k PPPD ............................................................................. 47

4.2.2

Proces zařazení do evidence ............................................................................... 50

4.2.3

Děti přijímané do péče ........................................................................................ 54

4.2.4

Kontext původní rodiny ...................................................................................... 56

4.2.5

Přínos PPPD ........................................................................................................ 58

4.2.6

Zdroje podpory.................................................................................................... 62

4.3

Shrnutí výsledků výzkumu.......................................................................................... 65

ZÁVĚR ...................................................................................................................................... 69 RESUMÉ ................................................................................................................................... 71 SUMMARY ............................................................................................................................... 71 POUŽITÉ ZDROJE ................................................................................................................. 72 SEZNAM TABULEK ............................................................................................................... 77 SEZNAM PŘÍLOH ................................................................................................................... 78

ÚVOD Téma práce jsem si zvolila na základě svého zájmu o problematiku umisťování dětí do ústavních zařízení, i když existují jiné dostupné alternativy. V současnosti probíhají v systému „péče o ohrožené děti“ změny. Tato transformace zdůrazňuje potřebu hledat cesty pro snížení počtu dětí vyrůstajících v ústavním prostředí a upřednostňuje péči o dítě v rodině. Jedním ze způsobů, které umožňují ohroženým dětem vyrůstat v plnohodnotném rodinném zázemí, je realizace pěstounské péče na přechodnou dobu, která takovou alternativu k umisťování dětí do institucionální péče představuje. Jejím účelem je dítěti, které nemůže z různých důvodů setrvat ve své rodině, zajistit dočasný pobyt v rodině pěstounské. Tato forma péče se v ČR nabízí od roku 2006, kdy byla legislativně ukotvena v zákoně č. 359/1999 Sb., o sociálněprávní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. Pěstounská péče na přechodnou dobu se za dobu své existence ještě příliš nerozšířila do praxe. Zásadní překážkou se zdála být nedostatečně ošetřená legislativa, týkající se především financování a podpůrných služeb pro pěstounské rodiny. V loňském roce však vešla v platnost novela zákona, která tuto problematiku ošetřuje. Nyní by již tedy jejímu rozšíření nemělo nic bránit. A přeci! Stále se ozývají skeptici, a to i mezi odbornou veřejností, kteří úspěšnému fungování tohoto institutu náhradní rodinné péče nevěří. Myslím, že je to především z toho důvodu, že v našem státě bohužel chybí osvěta veřejnosti s využitím osobních příběhů, jako příkladů dobré praxe. Ta by zvýšila nejen povědomí o pěstounské péči, ale i její prestiž a pozitivní obraz a vysvětlila princip a výhody pěstounské péče na přechodnou dobu. Již dnes existuje několik rodin, které se pěstounské péči na přechodnou dobu úspěšně věnují. Pouze nejsou vidět. Proto jsem se rozhodla ve své práci tyto příklady dobré praxe ukázat a tím zlepšit povědomí, případně i budoucí praxi této formy náhradní rodinné péče. Předkládaná práce se skládá ze dvou celků – teoretického a empirického. První se věnuje teorii související s tématem pěstounské péče na přechodnou dobu, druhá část pak popisuje vlastní výzkumné šetření a interpretuje jeho výsledky. Teoretická část je členěna do tří hlavních kapitol. První definuje rodinu a její význam pro zdravý vývoj jedince. Dále je zde vymezen pojem ohrožené dítě. Věnovat prostor těmto dvěma tématům považuji pro tuto práci za stěžejní, neboť pěstounská péče na přechodnou dobu se stává jakýmsi prostředníkem, jak dítěti naplnit potřeby, kterých se mu v původní

5

rodině nedostává. Druhá kapitola popisuje současný systém náhradní péče o ohrožené děti, definuje institut pěstounské péče na přechodnou dobu a přibližuje transformační rámec, do jehož kontextu je problematika zasazena. Poslední část je zaměřena na pěstounskou péči na přechodnou dobu podrobněji. Nejdříve se zabývá dítětem s ohledem na jeho vývoj a potřeby. Zvláštní pozornost je kladena na teorii attachmentu, význam vztahové vazby a individuální péči, a tím i na přínos PPPD pro dítě. Dále je prostor věnován samotným pěstounům. Následuje čtvrtá kapitola, reflektující vlastní výzkumné šetření. Na základě kvalitativní metodologie je provedena analýza, komparace a interpretace příkladů dobré praxe pěstounské péče na přechodnou dobu v Pardubickém a Královéhradeckém kraji. Současně je i zodpovězena hlavní výzkumná otázka: V čem spatřují pěstouni přínos pěstounské péče na přechodnou dobu a co a jak jim pomáhá při výkonu jejich profese?

6

1 Rodina a ohrožené dítě „JSOU SITUACE, KTERÉ ZAŽIJETE JEN V RODINĚ.“

1.1 Význam rodiny a její vliv na zdravý vývoj dítěte Rodina je nejpřirozenějším prostředím pro výchovu každého dítěte. Hovořím-li o rodině, mám na mysli rodinu biologickou, stejně tak jako rodinu náhradní (resp. pěstounskou), neboť je zde uplatňován srovnatelný vliv na dítě. Pozitivní význam dobrého rodinného prostředí nelze zpochybnit, proto by bylo ideální, kdyby každé dítě mohlo vyrůstat v rodině. Jednoznačné vymezení rodiny je obtížné. Jak uvádí Matějček, Z. (2005, s. 362) „rodinu bude jinak definovat právník, jinak sociolog, demograf, národohospodář. Každý vypočítá řadu znaků, které charakterizují dnešní rodinu a které koneckonců existují od dávných dob. Budou to osoby rodičů a dětí, určitá životní pospolitost, nejrůznější funkce, jež musí rodina plnit, různá právní ustanovení, která se na ní vztahují, atd.“ Na rodinu můžeme tedy nahlížet z různých hledisek, a sice z hlediska různých vědních oborů nebo různých oblastí téže vědy, z hlediska různých systémových přístupů, či na základě různých aspektů (Výrost, J., Slaměník, I., 1998). Rodinu, z hlediska šíře pojetí významu, rozděluje např. Giddens, A. (1999). Za základní typ rodiny považuje rodinu nukleární, složenou z dospělých manželů a jejich dětí. Pokud je rodina rozšířena o další příbuzné, prarodiče apod. mluvíme zpravidla o rodině široké. Giddens, A. (1999) považuje rodinu za skupinu osob spojených příbuzenským vztahem, který vzniká buď sňatkem nebo pokrevními vazbami v mateřské nebo otcovské linii. Podobně psychologický slovník definuje rodinu jako „společenskou skupinu spojenou manželstvím nebo pokrevními vztahy, odpovědností a vzájemnou pomocí“ (Hartl, P., Hartlová, H., 2009, s. 512). Za určující vlastnost rodiny je z tradičního pohledu považováno pouto pokrevního příbuzenství nebo pouto právních svazků. Pokrevní příbuzenství souvisí s pojmem biologická rodina, právní vymezení odkazuje na společenství založené na právních vztazích (manželství, adopce) vycházejících ze zákona o rodině. Současné pojetí se od toho tradičního odklání. Navrátilová, J. (2007, s. 106) využívá pro rodinu dvojí vymezení – na jedné straně se jedná o soužití 7

lidí vázaných k sobě partnerským, manželským nebo rodičovským vztahem, na straně druhé chápe rodinu jako domácnost, kdy se „do rodiny počítají ti, kteří společně žijí v rámci jedné domácnosti“.1 Sobotková, I. (2007), podobně jako Dunovský, J. (1999), uvádí, že kvalita rodinného soužití nezáleží ani tak na uspořádání a struktuře rodiny jako na tom, co v rodině probíhá a jak funguje. Podobně se vyjadřuje Matějček, Z. (1998, s. 4), „ukázalo se, že vnější znaky rodiny jsou pro dítě málo významné. Rodina může a nemusí být tam, kde se o jedno dítě stará několik dospělých nebo kde se jeden dospělý stará o několik dětí, ani tam, kde dítě je biologickým potomkem svého vychovatele, ani tam, kde je rodina ustanovena podle zákona a má nejrůznější společenská požehnání.“ V otázce zdravého rodinného fungování se mnozí autoři rozcházejí. V některých principech se však shodují (Sobotková, I., 2007). Za významnou považují soudržnost, schopnost držet pohromadě, která přepokládá kladné emoční vztahy. Rodina by měla poskytovat pocit sounáležitosti a vzájemnosti, zároveň by však měla umožňovat jednotlivým členům autonomii a osobní zodpovědnost.

Důležitou se jeví rovněž

rodinná přizpůsobivost – adaptabilita. Fungující rodina je schopna řešit situace, které přináší život a adekvátně na ně reagovat. Toto předpokládá jasnost komunikace a účinnost interakce při jejich řešení. V tomto smyslu se jeví jako podstatné vyjádření podpory, vyjadřování zájmu a zaujetí při společných rozhovorech (Výrost, J., Slaměník, I., 1998; srov. Sobotková, I., 2007, Dunovský, J., 1999). Na rodinné fungování lze nahlížet také z toho hlediska, do jaké míry se daří rodině vypořádat s funkcemi, které má plnit. Výstižný přehled hlavních funkcí rodiny nabízí Pattersonová (2002, in Sobotková, I., 2007), která je rozděluje do čtyř hlavních oblastí:


začlenění jedince do rodinné struktury (poskytuje pocit sounáležitosti, působí na identitu, ovlivňuje osobní identitu, smysl a zaměření života člena rodiny);




ekonomická podpora (zajišťuje základní i rozvojové potřeby členů rodiny);




péče, výchova, socializace (umožňuje fyzický, psychický, sociální a duchovní vývoj dětí i dospělých, zprostředkovává sociální hodnoty a normy);




ochrana zranitelných členů (mladých, nemocných, handicapovaných, starých či na ostatních jinak závislých).

1

Pro potřeby státní sociální politiky se upřednostňuje spíše druhé pojetí rodiny, chápající ji jako domácnost. K tomuto pojetí se přikláním i já, neboť vystihuje postavení dítěte v pěstounské péči na přechodnou dobu.

8

Mnozí jiní autoři předkládají své vymezení funkcí rodiny, z nichž některé se liší počtem, jiné svojí podstatou (srov. Helus, Z., 2007; Výrost, J., Slaměník, I., 1998; Dunovský, J., 1999; Matoušek, O., 2010; Čáp, J., Mareš, J., 2001). Funkce rodiny se vyvíjí v souvislosti se společenskými změnami a proměnou kulturních faktorů, jež ovlivňují postavení rodiny ve společnosti i vztahy uvnitř rodiny. Moderní rodina pozbyla některé ze svých dřívějších funkcí, jiné funkce pouze ztratily (popř. získaly) na důležitosti. Nicméně obecně uznávanými přetrvávají čtyři základní funkce (Výrost, J., Slaměník, I., 1998, s. 325):


reprodukční funkce (rodina přispívá k reprodukci společnosti);




materiální funkce (rodina zabezpečuje materiální existenci svých členů);




výchovná funkce (rodina poskytuje dítěti základní orientaci v okolním světě a funguje jako regulátor nežádoucích činností);




emocionální funkce (rodina poskytuje všem svým členům uspokojení řady potřeb, např. potřeby podpory, pomoci a přijetí, společných rituálů apod.).

Podle těchto funkcí lze poté definovat nefunkční rodinu jako tu, která neplní jednu nebo více zde uvedených úloh. Pro dítě v každém případě představuje rodina nejdůležitější socializační činitel, primární sociální skupinu, která zcela zásadním způsobem ovlivňuje celý jeho vývoj. Dochází zde k poskytování dovedností potřebných pro začlenění do společnosti, formují se modely chování, přijímají se regulační činitelé těchto forem chování, dochází k předávání a zvnitřnění norem, k seznamování se s různými druhy sankcí. Zároveň dochází také k formování vlastní osobnosti, jedinečnosti a svébytnosti. „V rodině se utváří důvěra v sebe, motivačně volní charakteristiky, postoj k sobě samému i personálnímu okolí obecně“ (Výrost, J., Slaměník, I., 1998, s. 303). Ačkoliv rodina není zdaleka jedinou výchovnou institucí formující osobnost dítěte, má za předpokladu zdravého fungování zcela jedinečné a výsadní postavení v uspokojování jeho základních psychických potřeb – a sice potřeby podnětů, primárních citových a sociálních vztahů, identity a životní perspektivy. Rodina však představuje model interpersonálních vztahů pro dítě i do budoucna (srov. Matějček, Z., 2005). To jaké zkušenosti dítě v rodině získá, poznamená všechny jeho budoucí sociální vztahy. Ovlivní, zda bude dítě schopné zapojit se do skupiny, zda bude oblíbené či neoblíbené, zda a jak dokáže zvládat konflikty, zda bude agresivní nebo pasivní apod. Je nutné si uvědomit, že rodina může schopnosti dítěte rozvíjet a podporovat, jindy potlačit, ztěžovat nebo narušovat (Čáp, J., 9

Mareš, J., 2001). Z. Matějček (1994) zastává názor, že má-li se dítě vyvíjet po stránce psychické i charakterové v osobnost zdravou a společnosti užitečnou, potřebuje vyrůstat v rodinném prostředí, které je stálé, citově příznivé, vřelé a přijímající. Podobně smýšlí i Vágnerová, M. (2012), která říká, že rodina není jen zdrojem zkušeností, ale slouží také jako citové zázemí. „Prožitek jistého a spolehlivého vztahu posiluje schopnost uchovat si vnitřní jistotu a vyrovnanost, vytvořit si převážně pozitivní vztah ke světu i k sobě samému“ (Vágnerová, M., 2012, s. 21). Přičemž nezáleží na tom, zda se jedná o rodinu biologickou nebo náhradní. Podstatné je to, jak plní svou funkci.

1.2 Problematika ohrožených dětí Neplní-li rodina svoji úlohu ve výchově dítěte, neuspokojuje-li jeho základní fyzické i psychické potřeby, pak je negativně poznamenán celý jeho další vývoj. „Rodina je primárním sociálním prostředím, zásadně ovlivňujícím rozvoj dětské psychiky; v případě své nedostačivosti nebo selhání jej může také významně poškodit“ (Vágnerová, M., 2005, s. 258). V souvislosti s plněním rodinných úkolů můžeme podle Dunovského, J. (1999) rozlišit několik typů rodiny:


funkční – tzn. rodinu, kde je zajištěn dobrý vývoj a prospěch dítěte (až 85% všech rodin);




problémovou – tzn. rodinu, kde se vyskytují závažnější poruchy funkcí, které však vážněji neohrožují rodinný systém či vývoj dítěte (12-13%);




dysfunkční – tzn. rodinu, kde se vyskytují vážné poruchy některých nebo všech jejích funkcí, které v důsledku přímo ohrožují nebo poškozují rodinu jako celek a zvláště pak vývoj a prospěch dítěte (2%);




afunkční – tzn. rodinu s takovým rozsahem poruch, kdy přestává plnit svoji úlohu a dítěti závažným způsobem škodí, popř. je ohrožuje na zdraví a životě (asi 0,5%).

Vágnerová, M. (2008) tvrdí, že pokud je rodina v některém směru dysfunkční nebo afunkční, zůstávají některé důležité potřeby neuspokojeny a rodina se tak pro dítě stává zdrojem zátěže. Pokud jde o dítě, jehož osobnost se teprve rozvíjí, mohou mu v důsledku narušení rodinných funkcí chybět určité významné zkušenosti nebo může být jeho další vývoj deformován různými negativními vlivy. Děti z rodin, jež mají vážné těžkosti ve sférách svého fungování, jsou považovány za ohrožené. Pro účely této 10

práce jsou termínem ohrožené děti myšleny děti, jejichž základní potřeby nejsou naplňovány v dostatečné míře a které jsou na své cestě k dospělosti ohroženy rizikovými faktory. Pokud dítě trpí určitými nedostatky ve fyzické, psychické nebo sociální oblasti a když se objevují rizikové faktory vztahující se k funkčnosti rodiny, můžeme předpokládat, že dojde k potlačení rozvoje dítěte a k riziku výskytu poruch emocí a chování. U těchto dětí se předpokládá, že jejich sociální fungování bude ovlivněno i v dospělosti, neboť se budou projevovat častější projevy sociálního selhání a tím bude ohrožena kvalita jejich budoucího života. Faktorů, které negativně ovlivňují zdravé fungování rodinného prostředí a které lze vzhledem k vývoji dítěte považovat za rizikové, můžeme dle Matouška, O. a Pazlarové, H. (2010) najít hned několik. Objevují se na straně:


dospělých (rodičů),




dětí,




a prostředí.

„Na straně rodičů se může jednat o příčiny, které mají zdroj v jejich osobnosti, v jejich vlastním vývoji nebo kulturních a sociálních podmínkách, v nichž rodina žije“ (Mühlpachr, P., 2008, s. 136). Faktory ohrožující vývoj dítěte na straně dospělých zahrnují tedy především rodiče s osobnostní anomálií (agresivita, impulzivita, netečnost), psychickou nemocí, závislostí na návykových látkách a traumatizací ve vlastním dětství (Matoušek, O., Pazlarová, H., 2010). Krejčířová, D. (in Svoboda, M., 2001) zmiňuje navíc rodiče s vysokým očekáváním týkajícím se chování dítěte, nízké věkem, sociálně izolované a nezaměstnané. Takoví rodiče se mohou ke svým dětem chovat nevšímavě, odmítavě, chladně, někdy až nepřátelsky. Projevuje se to v jejich naprostém nezájmu o děti, v jejich nepochopení a neporozumění, nedostatku lásky k dětem a v zanedbávání jejich povinné péče. Pro některé rodiče může být obtížné porozumět dětem, jejichž projevy jsou málo srozumitelné, dětem, které se nechovají dle jejich očekávání nebo dětem, které je svými projevy zatěžují, dráždí a vyčerpávají. Takovými rizikovými dětmi mohou být děti nechtěné, se zdravotním postižením, sníženým intelektem, chronicky nebo často nemocné, děti, které často pláčou, jsou neaktivní a pomalé, nebo naopak příliš „živé“ a hyperaktivní, neklidné, dále pak děti, které málo jí nebo naopak děti obézní, mající problémy ve škole apod. (Dunovský, J., Dytrych, Z., Matějček, Z., 1995; srov. Matoušek, O., Pazlarová, H., 2010; Mühlpachr, P., 2008). Posledním významným faktorem působícím na vývoj dítěte je 11

prostředí. Mezi rizikové faktory prostředí pak patří zejména sociální izolace rodiny, chudoba, nezaměstnanost, problémy s bydlením, mimomanželský vztah jednoho z rodičů apod. Uvedené faktory mohou uvolnit chování rodičů, které by za jiných okolností mohli mít pod kontrolou. Zejména chudoba v kombinaci se společenskou izolací zvyšuje riziko, že dítěti nebude poskytována potřebná pozornost a péče (Bechyňová, V., Konvičková, M., 2008). Zmíněné faktory se vzájemně prolínají a ovlivňují. Rizika na straně dítěte se zpravidla uskutečňují, existují-li současně i rizika na straně dospělého, popřípadě v součinnosti s riziky situačními. Jakmile soubor rizikových činitelů převáží nad činiteli protektivními, dochází k patologickému fungování rodiny (srov. Dunovský, J., Dytrych, Z., Matějček, Z., 1995; Matoušek, O., Pazlarová, H., 2010). Atmosféru v takových rodinách popisuje Mühlpachr, P. (2008, s. 160): „Rodinná interakce je charakterizována jako celkově nepřátelská, převládá v ní kritika, odmítání, trestání, a to i mezi těmi členy rodiny, kteří jsou dospělí, resp. nepatří mezi ohrožené děti. Požadavky, které na sebe lidé v těchto rodinách kladou, jsou vysoké, nereálné a nekonzistentní, očekávání bývají nepochopitelně měněna. Potíže se vyskytují i v provozu domácnosti, tyto rodiny mají vyšší mobilitu. Rodiče bývají častěji nezaměstnaní; pokud jsou zaměstnaní, vyjadřují často se svým zaměstnáním nespokojenost, tu si přinášejí domů a ventilují ji tam“. Otázka rizik ve vývoji dítěte vyvstává také ve spojitosti se zanedbáváním, týráním a zneužíváním dětí, shrnuto pod mezinárodní termín CAN (Child Abuse and Neglect). Tento pojem je definován jako „jakékoliv nenáhodné, preventabilní, vědomé (případně i nevědomé) jednání rodiče, vychovatele anebo jiné osoby vůči dítěti, jež je v dané společnosti nepřijatelné nebo odmítané a jež poškozuje tělesný, duševní i společenský stav a vývoj dítěte, popřípadě způsobuje jeho smrt“ (Dunovský, J., Dytrych, Z., Matějček, Z., 1995, s. 24). Jedná se o velice široký pojem, který zahrnuje různorodé způsoby ubližování dítěti, které vedou k rozdílným důsledkům. Zanedbávání – tento pojem zahrnuje jakýkoliv nedostatek péče, který způsobuje vážné narušení vývoje dítěte nebo dítě ohrožuje (Kraus, B., Hroncová, J., 2007). Langmeier, J. a Krejčířová, D. (2006, s. 317) jej definují jako „vážné opomíjení rodičovské péče nezbytné pro tělesný a duševní vývoj dítěte“. Nedostatečná aktivita rodičů a omezení interakce mezi rodičem a dítětem se pak projevuje nedostatečným uspokojováním jeho potřeb a následnou deprivací (Vágnerová, M., 2008). V návaznosti na základní potřeby dítěte rozlišujeme následující typy zanedbávání: zanedbávání výživy, ošacení, 12

hygienické a zdravotní péče, vzdělávání, výchovného vedení, ochrany dítěte před nebezpečím z okolního prostředí a zanedbávání emoční (Bechyňová, V., Konvičková, M., 2008). Z psychologického hlediska má nejzávažnější důsledky zanedbávání psychické, kdy se dítě ocitá v situaci, ve které je vážně ohroženo nedostatkem podnětů důležitých k rozvoji poznávacích a emočních funkcí. V tomto případě pojem zanedbávaného dítěte splývá s pojmem dítěte deprivovaného, či vystavovaného nebezpečí psychické deprivace (Dunovský, J., Dytrych, Z., Matějček, Z., 1995). Psychickou deprivací je dle Langmeiera, J. a Matějčka, Z. (2011, s. 26) míněn „ psychický stav vzniklý následkem takových životních situací, kdy subjektu není dána příležitost k uspokojení některé jeho základní psychické potřeby v dostačující míře a po dosti dlouhou dobu.“2 Mezi tyto potřeby řadíme potřebu dostatečného přísunu přiměřených proměnlivých podnětů, potřebu určitého řádu těchto podnětů, potřebu závislosti k blízkým osobám, které poskytují bezpečí a potřebu autonomie. Důležitost jednotlivých psychických potřeb je hodnocena různě. „Všeobecně se má za to, že dítě ke svému zdravému vývoji v prvé řadě potřebuje citovou vřelost, lásku. Dostává-li se mu dosti sympatie a citové podpory, pak to vynahradí i nedostatek jiných psychických prvků“ (Langmeier, J., Matějček, Z., 2011, s. 23). Zanedbávání je vůbec nejčastějším typem špatného zacházení s dítětem, kdy dítě sice není přímo ohroženo na životě, nicméně je narušen jeho psychický, intelektový, sociální a rovněž i emocionální rozvoj. „Zanedbávané dítě nemá dost příležitostí k tomu, aby se učilo základním civilizačním dovednostem. Nemá dost podnětů k tomu, aby mohlo rozvíjet svůj intelekt. Mluví-li s ním rodič málo, dítě se opožďuje ve vývoji řeči. Zanedbávané děti jsou hůře živeny a jsou nemocnější než jejich přiměřeně vychovávaní vrstevníci. Trpí pohybovými automatismy, které jim mají vynahradit chybějící podněty. Vůči okolí projevují málo zájmu, špatně navazují kontakty s cizími lidmi. Jsou hůře soustředitelné. Stav apatie je u nich někdy střídán stavem náhlého oživení (skáčou, křičí, do něčeho buší), jenž nemá dlouhé trvání a přechází zase do stavu apatie. Zanedbávané děti mají nedostatečný soucit s bližními, necítí vinu při přestupku proti obecným zásadám morálky. Snadno se stávají obětními beránky dětských kolektivů. Na neúspěch či frustraci reagují většinou agresivně“ (Mühlpachr, P., 2008, s. 159). Týrání – může být fyzického nebo psychického rázu. Fyzické týrání je definováno jako „tělesné ublížení dítěti nebo vědomé odmítnutí zabránit takovému ublížení“ 2

K psychické deprivaci dochází za různých životních podmínek. Může k ní dojít tedy v dysfunkční rodině, ale mnohem častěji je spojována s dlouhodobou ústavní péčí (více viz dále).

13

(Langmeier, J., Krejčířová, D., 2006, s. 282). Zahrnuje všechny akty násilí na dítěti (např. bití, popálení, opaření, dušení apod.), včetně záměrného opomenutí péče, čímž je myšleno nedostatečné uspokojování tělesných potřeb dětí (nedostatek jídla, ošacení, zdravotní péče apod.). Je častější, než se obvykle předpokládá, neboť bývá před okolím zpravidla utajováno. Také bývá často ospravedlňováno jako nutný trest pro dítě. Týrání psychického rázu můžeme rozdělit na aktivní (např. nadávky, ponižování), a pasivní, kdy dítě silně pociťuje nezájem, nevšímavost, nedostatek péče a nelásku těch, které má rádo (Dunovský, J., Dytrych, Z., Matějček, Z., 1995). Důsledky týrání závisí především na věku dítěte, délce trvání a závislosti dítěte na týrající osobě. Krejčířová, D. (in Svoboda, M., 2001) uvádí, že týrané děti se mohou nápadně opožďovat ve vývoji kognitivním a sociálním. V chování těchto dětí se také často vyskytují odchylky, je častá nadměrná ostražitost, dráždivost a ambivalentní postoj k lidem a předmětům. Děti jsou nejisté při navazování vztahů a neumí dostatečně vyjadřovat emoce. Mohou být apatické nebo naopak zvýšeně agresivní. Zneužívání – představuje „všechny situace, v nichž jeden člověk využívá jiného ve svůj vlastní prospěch z pozice větší síly či společenské nebo intelektuální převahy“ (Langmeier, J., Krejčířová, D., 2006, s. 316). Matějček, O. a Pazlarová, H. (2010) uvádí, že nejčastější formou zneužívání je zneužívání sexuální, kdy je dítě ze strany dospělého vystaveno nevhodným sexuálním praktikám. Může se jednat o obscénní telefonáty, předvádění se dospělého před dítětem, pozorování nebo ohmatávání nahého dítěte, znásilnění apod. Následky se pak zpravidla projevují jako psychosomatické potíže, traumatická reakce, identifikace s pachatelem, promiskuita nebo naopak odmítání sexuality (Langmeier, J., Krejčířová, D., 2006). Vágnerová, M. (2008) uvádí, že děti, které prožily sexuální zneužití, si jeho následky nesou po celý život. Jejich chování je nekonzistentní, mohou být dráždivé nebo naopak nápadně pasivní. Také mají velmi nízké sebehodnocení a trpí pocity bezmocnosti. Popsané kategorie se mohou vyskytovat v různé míře, samostatně, ale také se mohou vzájemně doplňovat. Společné pro všechny však zůstává dlouhodobé neuspokojování potřeb dítěte. Ohrožení dítěte zanedbáváním, týráním nebo zneužíváním patří mezi nejzávažnější příčiny registrace rodiny v systému ochrany dětí. Ohrožené jsou ale i ty dětí, u kterých určitá míra tohoto rizika existuje (srov. Pemová, T., Ptáček, R., 2012). Níže uvedená tabulka uvádí dopady takového patologického chování na fyzický, sociální a kognitivní vývoj dítěte. 14

Tabulka č. 1 – Důsledky zneužívání, zanedbávání a týrání v dětství a raném dětství /vysvětlivky: RD = rané dětství, B = batole, D = dětství/ (Trickett et al., 1995, in Ptáček, R., Kuželová, H., Čeledová, L., 2011, s. 17).

1.3 Ohrožené dítě v kontextu návazné náhradní péče U původní rodiny musí nastat problémy s rodičovstvím či poruchy funkce rodiny, aby bylo nutné odebrat dítě z rodiny. Jako nejzávažnější se jeví poruchy funkce výchovné a emocionální. Dunovský, J. (1999) charakterizuje situace, kdy dochází k narušení těchto funkcí, přičemž výsledkem pak je, že se rodiče o dítě starat nemohou, 15

nedovedou nebo nechtějí. Mezi příklady situací, kdy se rodiče o dítě postarat nemohou, řadí např. přírodní katastrofy nebo válečný konflikt, ale také narušení rodinného systému vlivem ztráty zaměstnání, výkonu trestu, úmrtí jednoho z rodičů nebo dlouhotrvající nemoci. Rodiče, kteří se neumějí o dítě starat, zahrnuje situace, kdy rodiče nejsou schopni zabezpečit dětem alespoň přiměřený vývoj a uspokojit jejich základní potřeby. Tito rodiče bývají nezralí pro výchovu dětí nebo jsou jejich rodičovské kompetence snížené z jiných důvodů (např. narození handicapovaného dítěte apod.). Objevují se i případy rodičů, kteří se o dítě starat nechtějí. Příčiny mohou spočívat v poruchách osobnosti rodičů (disharmonická osobnost, psychopatie, maladaptace), nebo nedostatcích ve výchově rodičů samotných. Tito rodiče neposkytují dětem potřebnou péči, zanedbávají je jak v oblasti somatické tak psychické, v některých případech je úplně opouštějí. Často dochází k odložení dítěte např. k prarodičům, do kojeneckého ústavu, nebo u novorozenců do babyboxu. Nejtěžší a nejsložitější jsou situace, kdy rodiče své děti týrají a zneužívají a přímo je tak ohrožují na fyzickém a duševním zdraví.3 „Ať jsou důvody jakékoliv, dítě se ocitá ve stavu ohrožení od osob nejbližších a pomoc, kterou potřebuje, musí přijít zvenčí“ (Pemová, T., Ptáček, R., 2012, s. 28). Uvedené situace nevyhnutelně vedou k hledání vhodného řešení v zájmu dítěte. Chránit děti před všemi formami ohrožení je povinností státu, jak vyplývá z ústavních i právních norem. Česká republika je v prvé řadě vázána Listinou základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR. Její principy jsou pak dále rozvedeny v dalších zákonech. Mezi nejdůležitější dokumenty týkající se dětských práv patří: Úmluva o právech dítěte (zákon č. 104/1991 Sb.), Zákon o rodině (č. 94/1963, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon o rodině“) a Zákon o sociálně-právní ochraně dětí (č. 359/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů), který se zabývá sociálně-právní ochranou dětí a vymezuje subjekty zajišťující tuto ochranu. Klíčovou roli v práci s ohroženými dětmi zaujímají orgány sociálně-právní ochrany dětí (dále jen „OSPOD“), kterými jsou krajské a obecní úřady či obecní úřady s rozšířenou působností, Ministerstvo práce a sociálních věcí, Úřad pro mezinárodně právní ochranu dětí a další pověřené subjekty. Práce OSPOD spočívá především v ochraně práv a nároků dětí na příznivý vývoj a řádnou výchovu včetně jejich zájmů a působení na obnovení narušených funkcí rodiny. Moderní sociálně-právní ochranu dětí 3

Do pěstounské péče na přechodnou dobu je vhodné každé dítě, jehož rodina selhává ve svých funkcích a kde existuje riziko závažných následků ve vývoji dítěte.

16

charakterizují Pemová, T. a Ptáček, R. (2012, s. 27) jako „centrálně garantovanou, ale lokálně provozovanou. Centralizace řízení ochrany dětí zajišťuje rovný přístup všem dětem v nouzi, je zárukou, že hodnocení situace dítěte (rodiny) i následná intervence bude realizována standardně, objektivně a transparentně. Zároveň je však nezbytné, aby konkrétní výkon ochrany dětí probíhal na lokální úrovni, se znalostí dítěte, rodiny, komunity i širších sociálních souvislostí daného regionu, s možností pravidelného a intenzivního kontaktu s klienty a návaznými sociálními službami.“ Zde sehrávají důležitou roli sociální pracovníci. Proces ochrany dětí musí být systematický a efektivní. Zcela zásadní aktivitu všech zainteresovaných institucí představuje diagnostika ohroženého dítěte, která by dle Pemové, T. a Ptáčka, R. (2012, s. 51) měla probíhat v následujících krocích:


přijetí informace o ohrožení,




vstupní hodnocení dítěte,




komplexní hodnocení dítěte a rodiny,




vytvoření individuálního plánu ochrany dítěte,




poskytnutí služeb,




vyhodnocení případu.

Jako nezbytně nutné se jeví stanovení míry ohrožení dítěte a komplexní zhodnocení dítěte i rodiny. U dítěte je hodnocení cíleno na oblast fyzického, psychického a sociálního stavu a zohledňující individuální aspekty. Posuzování rodiny se zaměřuje na rodičovské kompetence, zdroje širší rodiny apod. (Pemová, T., Ptáček, R., 2012). Všude, kde je to možné, směřují veškeré aktivity k obnovení funkcí rodiny, tak aby dítě mohlo nadále vyrůstat v rodině. Zavádí se takové postupy či aktivity, které podporují rodinu v jejím fungování a rozvíjí potenciál rodičů, dostatečný k zajištění ochrany dítěte a uspokojení jeho potřeb (srov. Bechyňová, V., Konvičková, M., 2008). Nepodaří-li se a nemá-li ani širší rodina kapacitu k řešení problémů, zvažuje se umístnění dítěte do náhradní péče mimo vlastní rodinu. Je však nutné mít na paměti, že vyjmutím z rodiny jsou děti ohroženy také, a sice ztrátou blízké osoby a syndromem absence klíčové osoby. Toto by mělo být při volbě náhradního výchovného prostředí bráno v potaz.

17

Shrnutí První kapitola se věnovala tématu rodiny, jejím funkcím a vlivu na vývoj dítěte. Zmíněny byly také rizikové faktory a patologické jevy, které se mohou vyskytnout a potomky negativně ovlivnit. Dítě může být ohroženo neposkytováním nutné a potřebné péče, ale i úmyslným ubližováním. Mezi nevhodné zacházení patří zanedbávání a to především emocionální, fyzické a psychické týrání a dále sexuální zneužívání. Ohrožené dítě nežije v harmonickém rodinném prostředí, prožívá nejistotu, úzkost a nemá příležitost naplnit svůj potenciál. V takových situacích se jeví jako žádoucí umístit jedince do náhradní péče. Pro svoji výzkumnou část si na základě výše uvedeného textu kladu dílčí výzkumnou otázku:


Jakým ohrožením bylo dítě, přijaté do pěstounské péče na přechodnou dobu, vystaveno vzhledem k původní rodině?

18

2 Pěstounská péče na přechodnou dobu v kontextu systému náhradní péče o děti Existují děti, které z různých důvodů nemohou vyrůstat se svými rodiči. V těchto případech je zodpovědnost na straně státu, aby jim vhodnými opatřeními zajistil podmínky pro všestranný rozvoj. Oblast, kde o dítě není pečováno v jeho původní rodině, vymezuje souhrnně pojem náhradní péče. V praxi se můžeme se setkat také s označením náhradní výchova, náhradní výchovná péče, náhradní rodinná výchova apod. Dilematem mezi výchovou a péčí se zabývá např. Škoviera, A. (2007), který říká, že v pojmenování situace dítěte vyrůstajícím mimo svou biologickou rodinu není legislativa jednoznačná. „Shodu najdeme v tvrzení, že dítě je v náhradním výchovném prostředí. V něm se mu dostává nejen péče, ale také výchovy“ (Škoviera, A., 2007, s. 30). Při definování jednotlivých forem náhradní péče o děti je vycházeno především z platné legislativy ČR, která v daném kontextu používá oba zmíněné termíny, a sice péči i výchovu.

2.1 Současný stav systému náhradní péče o děti Podle autorek Svobodové, M., Vrtbovské, P. a Bártové, D. (2002) zahrnuje systém náhradní péče o ohrožené děti dvě odlišné skupiny - náhradní rodinnou péči a velmi častou náhradní výchovu ústavní. Mezi těmito formami je vždy třeba zodpovědně volit na základě uvědomění si jejich výhod i nevýhod, a v porovnání s potřebami dítěte. Náhradní rodinná péče4 „je forma péče o děti, kdy je dítě vychováváno „náhradními“ rodiči v prostředí, které se nejvíce podobá životu v přirozené rodině“ (Matějček, Z., 1999, s. 31). Nabízí dítěti stabilní prostředí a s tím spojený pocit jistoty a bezpečí. Výhodou této péče je především možnost dítěte vnímat a osvojit si rodinný systém včetně rolí a vytvořit si citovou vazbu trvalejšího charakteru. V České republice se rozlišují následující formy: Osvojení (neboli adopce) - Zatímco u laické veřejnosti je doposud vžitý spíše dříve užívaný termín adopce (z anglického adoption - přijeti), v právní terminologii se setkáváme s pojmem osvojení. Osvojení je v našem státě nejčastěji realizovanou formou náhradní rodinné péče. Lze ji považovat i za formu nejdokonalejší, neboť při osvojení 4

Právně vymezena zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů a zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů.

19

přijímají manželé či jednotlivci opuštěné dítě za vlastní. Dítě získává příjmení osvojitelů a mezi osvojiteli a dítětem vzniká vztah jako mezi biologickými rodiči a vlastními dětmi. Tento příbuzenský vztah je platný i mezi dítětem a příbuznými osvojitelů. Rodičovská zodpovědnost (tj. zastřešující termín pro rodičovská práva a povinnosti) ve vztahu k biologickým rodičům zaniká a přechází v plném rozsahu na osvojitele. Možnost osvojení se týká pouze dítěte nezletilého a tzv. právně volného, u něhož biologičtí rodiče (tzn. zákonní zástupci) podepsali písemný souhlas s tímto právním aktem. Tento písemný souhlas se uděluje nejdříve šest týdnů po narození dítěte. Druhým způsobem, jak se stane dítě tzv. právně volným je, když rodiče o dítě dlouhodobě nejeví žádný zájem. To znamená, že ho nenavštěvují a neprojevují zájem získat informace o jeho zdravotním stavu, psychickém i celkovém prospívání (Gabriel, Z., Novák, T., 2008). Další podmínkou pro svěření dítěte do této formy péče je přiměřený věkový rozdíl mezi osvojitelem a osvojencem. O osvojení rozhoduje soud a před jeho rozhodnutím musí uplynout nejméně tři měsíce, po které o dítě zájemce pečuje zcela na své náklady – jedná se o tzv. předadopční péči. Zákon o rodině rozlišuje osvojení I. a II. stupně. Osvojení I. stupně (označované též jako osvojení prosté nebo zrušitelné). Jak z názvu vyplývá, toto osvojení může soud v budoucnu ze závažných důvodů na návrh osvojitele nebo osvojence zrušit. Naproti tomu osvojení II. stupně (někdy též nazývané osvojením nezrušitelným) nelze po pravomocném rozhodnutí soudu zrušit. To znamená, že nabytá rodičovská práva a povinnosti osvojitelů k dítěti jsou trvalá. Takto lze osvojit pouze dítě starší jednoho roku, jelikož se jedná o závažné a nezvratné rozhodnutí se zásadními důsledky pro celý následující život (Gabriel, Z., Novák, T., 2008). V neposlední řadě se může využít také mezinárodní osvojení umožňující osvojení dětí do ciziny a z ciziny. Tato forma náhradní rodinné péče je vhodným řešením v případě, kdy se pro dítě nedaří najít náhradní rodinu v zemi původu (Matějček, Z., Koluchová, J., 2002). Pěstounská péče je co do počtu svěřených dětí druhou nejčastější formou náhradní rodinné péče. Poměr mezi osvojením a pěstounskou péčí z hlediska počtu svěřených dětí je zhruba 2:1 (Gabriel, Z., Novák, T., 2008). Jedná se o zvláštní formu státem řízené a kontrolované náhradní rodinné péče, která zajišťuje dostatečné hmotné zabezpečení dítěte i přiměřenou odměnu těm, kteří se ho ujali. Pěstouni pobírají zvláštní dávky státní sociální podpory (tzv. dávky pěstounské péče). Dítě může být svěřeno do péče jedince nebo manželské dvojice. Pěstouni mají právo zastupovat dítě pouze

20

v omezeném rozsahu, zejména v každodenních záležitostech. Jedná-li se o zásadní rozhodnutí v životě dítěte, musí se obrátit na zákonného zástupce, zpravidla biologického rodiče dítěte. V případě svěření dítěte do této péče by měl být, pokud je to v zájmu dítěte, podporován styk s původními rodiči. Tato forma péče zpravidla zaniká dosažením zletilosti dítěte, popřípadě může být i z různých závažných důvodů zrušena. V praxi se dle Matějčka, Z. (1999) uplatňují dva typy pěstounské péče – individuální a skupinová. Individuální pěstounská péče (někdy též nazývána pěstounskou péčí klasickou) je nejčastějším typem, při níž pěstounská rodina přijímá dítě či skupinu dětí do své péče. Tato péče probíhá v běžném rodinném prostředí. Od klasické formy pěstounské péče (vykonávané cizími osobami) bývá v praxi oddělována jedna její zvláštní forma, a to náhradní péče realizovaná příbuznými dítěte, tzv. příbuzenská pěstounská péče. Ta je vykonávána nejčastěji prarodiči, popřípadě jinými příbuznými dítěte. Skupinová pěstounská péče je často ztotožňována s velkými pěstounskými rodinami v čele buď s manželskými páry, nebo matkou-pěstounkou (v případě SOS dětských vesniček). Je vykonávána v zařízeních pro výkon pěstounské péče, které jsou zřizovány krajskými úřady, obcemi nebo nestátními subjekty. V těchto zařízeních, tzv. rodinných buňkách, působí na základě pracovní smlouvy či dohody o pracovní činnosti manželské páry (pěstouni). Specifickou formou zvláštních zařízení jsou SOS dětské vesničky, v čele s matkami-pěstounkami. Vesnička je tvořena společenstvím rodinných skupin, které jsou založeny na mateřském principu. Při vedení domácnosti a výchově dětí mívá matka-pěstounka ku pomoci další osobu, které se říká „teta“. O skupinu dětí se zde tedy starají pouze ženy (Matějček, Z., Koluchová, J., 2002). V roce 2006 vstoupila v platnost novela zákona o sociálně právní ochraně dětí, která zavedla v náhradní rodinné péči novou formu pěstounské péče, a sice pěstounskou péči na přechodnou dobu (Gabriel, Z., Novák, T., 2008). Vzhledem k zaměření práce bude této problematice věnován větší prostor – viz níže. Následující dvě formy náhradní rodinné péče zahrnuje Matějček, Z. (1999) pod institut pěstounské péče - jako zvláštní formy pěstounské péče. Naproti tomu autorky Svobodová, M., Vrtbovská, P. a Bártová, D. (2002) je považují za dva zcela samostatné subjekty. Při definování těchto forem vycházím z vymezení výše zmíněných autorek. Poručenství - V běžné praxi je často tato forma nazývána „poručnictví“, zatímco v zákoně o rodině se hovoří o „poručenství“. Tato forma náhradní rodinné péče se nejčastěji využívá tehdy, když rodiče dítěte zemřeli, byli zbaveni rodičovské 21

zodpovědnosti

(popřípadě

byl

výkon

rodičovské

zodpovědnosti

pozastaven)

nebo v případě, že rodiče způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu pozbyli. Tehdy soud ustanoví poručníka. Většinou vybírá z řad příbuzných či osob blízkých rodině dítěte. Pokud nemůže být poručníkem ustanovena fyzická osoba, ustanoví soud poručníkem orgán sociálně-právní ochrany dětí. Poručník nezletilého vychovává, zastupuje a spravuje jeho majetek namísto rodičů. Je přímo odpovědný příslušnému soudu, podléhá jeho dozoru a v určitých případech může být i odvolán. Svěření do péče jiné fyzické osoby než rodiče - Tato forma náhradní rodinné péče se využívá především pro řešení situací, které mají krátkodobý charakter (nezletilost rodičů, nemoc, uvěznění apod.), nebo pro svěření dítěte do péče prarodičů. Osoba, jíž je dítě svěřováno musí poskytovat záruku jeho řádné výchovy a se svěřením souhlasit. Rozsah práv a povinností k dítěti vymezuje rozhodnutí soudu. Svěřené dítě i ustanovená osoba či manželská dvojice jsou pod pravidelným dohledem orgánů sociálně-právní ochrany dětí. Ústavní výchova - „tam, kde rodina z některých důvodů v péči o dítě naprosto selhává a není možné či vhodné zvolit osvojení či pěstounskou péči, je potřeba zajistit dítěti jiné výchovné prostředí“ (Matějček, Z., 1999, s. 39). Tímto prostředím je myšleno kolektivní výchovné zařízení. Ústavní výchova je realizována v ústavních zařízeních, které se rozdělují podle cílů, které mají naplnit a podle klientů, pro které jsou určeny (Matoušek, O., 1999). Do institucionální výchovy je dítě umisťováno na základě soudního rozhodnutí, ve většině případů nejdříve na základě předběžného opatření5, po němž následuje zahájení řízení o nařízení ústavní výchovy nebo uložení ochranné výchovy. V současnosti spadá tato problematika v České republice do resortů tří ministerstev, a sice Ministerstva zdravotnictví (MZ), Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy

(MŠMT)

a

Ministerstva

práce

a

sociálních

věcí

(MPSV).

Náhradní výchovná péče dětí v prvních třech letech života probíhá v kojeneckých ústavech a dětských domovech pro děti do 3 let, které spadají pod rezort MZ.6 Butulová, B. (2010) sem řadí navíc ještě dětská centra, relativně nová zařízení, která nemají dosud svoji platnou legislativní úpravu. Výkon ústavní, popř. ochranné výchovy dětí starších tří let provádí zařízení MŠMT – a sice diagnostické ústavy, dětské domovy,

5 6

Dle § 76a občanského soudního řádu. Jejich činnost je upravena v zákoně č.20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů.

22

dětské domovy se školou a výchovné ústavy.7 Ústavní výchovu dětí s postižením zajišťují zařízení sociálních služeb MPSV, tzn. domovy pro osoby se zdravotním postižením.8 Pod rezort Ministerstva práce a sociálních věcí spadají také zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, která poskytují péči dětem, jež se ocitly bez jakéhokoliv zázemí nebo jsou-li jejich život a příznivý vývoj vážně ohroženy.9 Pojem ústavní, nebo také institucionální péče či výchova tedy zahrnuje všechny typy zařízení, které se podílejí na podpoře a rozvoji ohrožených dětí, a sice napříč resorty. Nařízení ústavní výchovy by mělo být voleno až v nejkrajnějším případě, proto je soud, dle zákona o rodině, nejdříve povinen zkoumat, jestli výchovu dítěte není možné zajistit náhradní rodinnou péčí nebo v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Tyto formy mají přednost před výchovou institucionální, která je vždy jen pokusem o vytvoření „umělého domova“ (srov. Matoušek, O., 1999). Přes veškerou snahu vybavit dítě do života, zde dochází k absenci trvalých mezilidských vztahů a modelových vzorců chování odpovídající rodinnému systému, což je pro zapojení do společnosti nezbytné. Největší nevýhodou je nedostatečné naplňování základních psychických potřeb. Tak dochází ke strádání a ohrožení dítěte psychickou deprivací, která vzniká ochuzením o přívod určitých žádoucích podnětů a může se projevit v celé struktuře osobnosti, v chování, v sociálním začlenění i celé životní orientaci. Její projevy jsou různorodé a mohou přetrvávat až do dospělosti. Pro dítě je zásadní citová deprivace, která vzniká na základě absence citového pouta s pečující osobou. Stabilní vztah s jedním člověkem je totiž zásadní podmínkou pro rozvoj sociálních vazeb v budoucnu a je zřejmé, že střídající personál (zdravotní sestry, vychovatelé) nemůže toto v dostatečné míře naplnit. Stejně tak nemůže nahradit jednoznačné kontinuální vzory, které jedinec ve svém vývoji potřebuje. Dítě je vytrženo z původního prostředí a tím omezeno v přirozených sociálních podnětech. Je mu znemožněno utváření identity, přebírání běžných sociálních rolí, nedostává se mu příležitost k vytvoření zdravé integrované osobnosti, ani k rozvinutí schopnosti adaptovat se na situace, které jsou jinak v dané společnosti běžné (Matějček, Z., 2005; Bittner, P., 2007). Na základě toho lze odvodit, že děti opouštějící ústavní zařízení jsou v určité míře znevýhodněny a je ohrožena kvalita jejich budoucího života. 7

Definována v zákoně č.109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 8 Definovány v zákoně č.108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů 9 Jejich činnost upravuje zákon č.359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů.

23

Současný systém náhradní péče o ohrožené děti a postavení pěstounské péče na přechodnou dobu v jeho rámci znázorňuje znázorňuje přehledně schéma, schéma, které bylo vytvořené na základě předchozího textu.

NÁHRADNÍ PÉČE O OHROŽENÉ DĚTI

ÚSTAVNÍ VÝCHOVA

kojenecké ústavy a dětské domovy pro děti do 3 let

NÁHRADNÍ RODINNÁ PÉČE

osvojení (adopce)

pěstounská péče

poručenství

pěstounská péče na přechodnou dobu

dětská centra

diagnostické ústavy, dětské domovy, dětské domovy se školou, výchovné ústavy

domovy pro osoby se zdravotním postižením

zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc

24

péče jiné fyzické osoby než rodiče

2.2 Transformační rámec Oblast náhradní péče o děti v našem státě je zainteresovanými odborníky dlouhodobě vnímána jako problematická. Ústavní výchova stále převažuje nad výchovou rodinnou, ačkoliv podle Úmluvy o právech dítěte a platné legislativy v České republice (např. zákon o rodině), by to mělo být naopak (Folda, J. et al., 2009). Z řady analýz a výzkumů a zejména z poznatků získaných přímo v praxi vyplynula potřeba provést zásadní změny. Na tuto skutečnost reaguje transformace systému náhradní péče o ohrožené děti, která probíhá od konce roku 2007. V roce 2008 byla provedena analýza současného stavu institucionálního zajištění péče o ohrožené děti, ze které mimo jiné vyplynulo, že se touto problematikou zabývá více resortů a jejich snahy o zlepšení nejsou koordinované (MPSV, 2009a). V lednu následujícího roku vláda ČR schválila Návrh opatření k transformaci a sjednocení systému péče o ohrožené děti – základní principy. Tvorba materiálu byla koordinována Ministerstvem práce a sociálních věcí v rámci Meziresortní koordinační skupiny, v níž byly zastoupeny ministerstva podílející se na péči o ohrožené děti (Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, Ministerstvo zdravotnictví, Ministerstvo spravedlnosti, Ministerstvo vnitra, ministr pro lidská práva a národnostní menšiny)10 a zástupci samosprávy (Asociace krajů ČR a Svaz měst a obcí ČR). Výsledkem spolupráce resortů, který navazuje na tento dokument, byl Národní akční plán k transformaci a sjednocení systému péče o ohrožené děti na období 2009-2011 (dále jen „Národní akční plán“), který shrnul návrhy opatření a stanovil konkrétní aktivity, včetně termínů pro jejich plnění. Národní akční plán byl prezentován jako hlavní nástroj transformace, mezi jejíž základní principy patří preference péče o děti v rodinném prostředí (původní biologická rodina nebo náhradní pěstounská rodina) před péčí ústavní a tím snížení počtu dětí v ústavních zařízeních, prohloubení preventivní práce s ohroženými rodinami a snížení počtu dětí odejmutých z péče rodičů, individuální přístup a multidisciplinární práce na úrovni terénu a v neposlední řadě i aktivnější zapojení dětí a jejich rodin do řešení vlastní situace (MPSV, 2009a). Národní akční plán představuje bezesporu první významný krok k reformě systému péče o ohrožené děti. V přímé návaznosti na jeho ukončení a započaté úsilí o splnění cílů transformace zpracovalo Ministerstvo práce a sociálních věcí aktuální koncepci ochrany dětských práv – Národní strategii ochrany práv dětí „Právo na dětství“ (dále jen „Národní strategie“) a navazující akční plány k naplnění Národní strategie 10

V současné době je v Meziresortní koordinační skupině zastoupeno i Ministerstvo pro místní rozvoj a Ministerstvo financí.

25

na období let 2012-2018. Národní strategie se, podobně jako předchozí koncepce, zaměřuje především na deinstitucionalizaci systému péče o ohrožené děti a snahu o to, aby dítě mohlo vyrůstat v rodinném prostředí. Ústavní zařízení nebudou okamžitě rušena, ale postupem času budou transformována tak, jak v nich bude ubývat dětí, které budou umísťovány do náhradní rodinné péče (MPSV, 2012). Důležitou úlohu v tomto úsilí hraje pěstounská péče, s důrazem na realizaci pěstounské péče na přechodnou dobu, která by mohla vysokému počtu dětí v ústavní výchově zamezit. V rámci transformačního procesu se proto ČR rozhodla novelizovat zákon o sociálně-právní ochraně dětí.11 Novela přinesla v této oblasti řadu změn, např. upravuje pěstounskou péči jako zaměstnání, kdy pěstoun dostává odměnu i v případě, že nemá momentálně dítě v péči. Je však v pohotovosti takové dítě kdykoliv přijmout. Podle tiskové zprávy, kterou vydalo MPSV k přijetí novely, se díky novelizaci urychluje a zkvalitňuje proces zprostředkování náhradní rodinné péče, který je pro svou zdlouhavost často kritizován (MPSV, 2012).

2.3 Ukotvení pěstounské péče na přechodnou dobu Ve stávajícím systému náhradní péče o ohrožené děti se od 1. 6. 2006 objevuje nový institut náhradní rodinné péče, a sice pěstounská péče na přechodnou dobu. Jedná se o státem podporovanou rodinnou individuální formu péče, která je poskytována dětem po nezbytně nutnou, relativně krátkou dobu (MPSV, 2009b). Podle Gabriela, Z. a Nováka, T. (2008, s. 54) si můžeme pod termínem pěstounská péče na přechodnou dobu (dále jen „PPPD“) představit „péči v takovém případě, kdy biologičtí rodiče dítěte nejsou dočasně, po určitou dobu, schopni vykonávat své rodičovské povinnosti a o dítě soustavně a kvalitně pečovat, nebo když se pro dítě teprve zajišťuje dlouhodobější řešení ve formě klasické pěstounské péče či osvojení.“ V porovnání s ostatními typy náhradní rodinné péče se vyznačuje určitými specifickými znaky:


dítě je v rodině umístěno na základě souhlasu biologických rodičů,




prvotní je účast a spolupráce s biologickou rodinou,




předpokládá se návrat dítěte do biologické rodiny.

11

K definitivnímu schválení novely Poslaneckou sněmovnou došlo dne 7. 11. 2012. V účinnost vešla 1. ledna 2013 pod č. 401/2012.

26

Smyslem PPPD by tedy mělo být především pomoci dětem a mladým lidem v nouzi, usnadnit jim zvládnutí situace, kdy se ocitnou náhle mimo domov a podpořit je při rozhodování o jejich dalším osudu. Dále poskytnout biologické rodině čas na vyřešení osobních problémů a vztahů. V neposlední řadě pak diagnostika, terapie a prognóza dalšího vývoje dítěte (Gabriel, Z., Novák, T., 2008). Zákon žádným způsobem neomezuje věk dětí, PPPD je tedy určena pro všechny věkové kategorie. Přičemž jako velmi přínosná se dle Zezulové, D. (2012) jeví především pro ranou péči. To znamená v případech, kdy by jinak dítě bylo umístěno v kojeneckém ústavu.12 O dětech, pro které je tato forma péče vhodným řešením se zmiňují také Gabriel, Z. a Novák, T. (2008). Jedná se o:


děti, které mají vlastní biologickou rodinu, nebo alespoň jednoho z rodičů, který se o dítě z vážných (zdravotních, sociálních či jiných) důvodů po určitou dobu nemůže soustavně a kvalitně starat,




děti mladých, nezralých matek, které prozatím nejsou schopny plnit zodpovědně svou rodičovskou roli (přechodná péče by se mohla týkat i samotných matek a jejich dětí),




děti drogově závislých matek, které potřebují čas, aby se doléčily,




děti, které dlouhodobě žijí v nefunkční rodině (v rodině dochází k domácímu násilí, zneužívání, fyzickému či psychickému týrání některého člena rodiny),




děti, jejichž rodina je dlouhodobě vážně ohrožena pobytem jednoho nebo obou rodičů ve výkonu trestu,




děti, které onemocní závažnou nemocí a jejich rodina či jeden z rodičů (obvykle matka) nezvládá dočasně tuto zátěž řešit,




děti, které jsou navráceny z neúspěšné náhradní rodinné péče,




děti s vážnější a dlouhodobější poruchou chování.

V těchto případech je důležitá jistá profesionalita pěstounů. Přechodní pěstouni jsou součástí týmu, který se podílí na vyřešení rodinné situace tak, aby mohlo být dítě navráceno zpět do rodiny. Snaží se upevňovat vztah dětí ke svým biologickým rodičům a zároveň jim umožňují správný vývoj i po citové stránce (Zezulová, D., 2012). Se zřetelem na dobu, po kterou je či bude dítě do této formy péče umístěno, můžeme PPPD rozdělit na dva typy, a sice na krátkodobější a dlouhodobější. 12

V tomto případě se v praxi hovoří o rané pěstounské péči.

27

Krátkodobější pěstounství na přechodnou dobu (řádově týdny, maximálně několik měsíců), sloužící spíše jako přípravka, předstupeň dlouhodobé náhradní rodinné péče, tedy klasického pěstounství či osvojení. Dlouhodobější pěstounství na přechodnou dobu zahrnující spíše ty případy, kdy se v případě konkrétního dítěte neuvažuje o klasické pěstounské péči nebo osvojení. Očekává se, že neschopnost biologických rodičů o dítě řádně pečovat bude mít skutečně jen dočasný, přechodný charakter (Gabriel, Z., Novák, T., 2008). Zákon o rodině uvádí, že o svěření dítěte do PPPD rozhoduje soud, a sice na základě návrhu orgánu sociálně právní ochrany dětí. Soud může svěřit dítě do tohoto typu péče pouze osobám, které jsou zařazeny v evidenci osob vhodných k výkonu PPPD. Tuto evidenci vhodných osob vede krajský úřad a podrobněji se jí, stejně tak jako celému procesu zprostředkování PPPD věnuje zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálně-právní ochraně dětí). Zájemci o zařazení do evidence osob vhodných k výkonu PPPD, respektive o zprostředkování tohoto typu pěstounské péče, nejprve podají na obecním úřadu obce s rozšířenou působností, dle místa trvalého bydliště, žádost, v níž uvedou své osobní údaje. Těmi jsou jméno, příjmení, datum narození a místo trvalého bydliště. Tamější sociální pracovnice pro náhradní rodinnou péči poté se zájemci uskuteční rozhovor, ve kterém jim objasní princip a účel institutu pěstounské péče, seznámí zájemce s celým procesem před vznikem pěstounské péče a zjistí jejich podmínky. Pokud zájem žadatelů trvá, dohodne datum sociálního šetření přímo u nich v domácnosti a zajistí potřebné doklady, kterými doplní jejich spisovou dokumentaci. Mezi tyto doklady patří doklad o státním občanství (popřípadě o povolení k trvalému pobytu na území České republiky), opis z evidence Rejstříku trestů, zpráva o zdravotním stavu žadatelů, údaje o ekonomických a sociálních poměrech a písemný souhlas s účastí na přípravě fyzických osob k přijetí dítěte do rodiny. Žadatelé dále k žádosti připojí písemný souhlas s tím, že krajský úřad je oprávněn kdykoliv zjišťovat další údaje potřebné pro zařazení do evidence osob, které mohou vykonávat PPPD, či přezkoumávat, zda nedošlo ke změně skutečností uvedených v žádosti. Po doplnění spisové dokumentace o výše zmíněné zasílá obecní úřad obce s rozšířenou působností neprodleně kopii této dokumentace krajskému úřadu (§ 21, Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí). Žadatelé poté musí absolvovat tzv. odborné posouzení, které provádí krajský úřad. Jeho účelem je zjistit, zda mají předpoklady pro výkon 28

takové péče o dítě, a to především z hlediska krátkodobosti péče a péče o dítě krátce po jeho narození. Další posouzení žadatelů se řídí dle § 27 zákona o sociálně-právní ochraně dětí, obdobně jako pro zprostředkování osvojení či „klasické“ pěstounské péče. Hodnotí se charakteristika osobnosti, psychický stav, zdravotní stav (jenž zahrnuje posouzení, zda zdravotní stav žadatele z hlediska duševního, tělesného a smyslového nebrání péči o dítě), předpoklad vychovávat dítě, motivace, která vedla k žádosti o svěření dítěte do pěstounské péče, stabilita vztahů a prostředí v rodině, případně další skutečnosti rozhodné pro svěření dítěte do pěstounské péče. Bere se zřetel i na vyjádření dětí žadatelů k přijetí dítěte do rodiny, jsou-li takového vyjádření schopny vzhledem k jejich věku a rozumové vyspělosti. Odborné posouzení dále zahrnuje zhodnocení přípravy k přijetí dítěte do rodiny, včetně speciální přípravy k přijetí dítěte pěstounem na přechodnou dobu (Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí). Časový rozsah této přípravy, která je realizována OSPOD na krajské úrovni nebo pověřenou organizací, činí nejméně 72 hodin a dle Vyhlášky č. 473/2012 Sb.13 jsou přesně stanoveny tematické kruhy, které příprava budoucích náhradních rodičů musí obsahovat. Zaměřuje se na sebepoznání vlastní osoby, ale i vlastního rodinného systému a sociálních kontaktů, dále na poznání a naplňování práv a potřeb dítěte v náhradní rodinné péči a osvojení si spolupráce s dalšími odborníky. Významná je část o komunikaci s dítětem a celkově přístup k dítěti tak, aby nikdy nebyla opomenuta jeho důstojnost a lidská hodnota. Probírá se také jakým způsobem uspokojit citové, vývojové, sociální, vzdělávací a zdravotní potřeby dítěti, ve snaze o maximální rozvoj jeho schopností a zájmů. V případě, že v rodině vyrůstají další děti, je důležité vědět jak pracovat i s nimi. Je třeba dívat se na celou věc i jejich očima a hlavně mít na paměti vždycky to, aby jim celá věc nějak neublížila. Posledním bodem přípravy je velmi významný okruh, zabývající se stykem dítěte v náhradní rodinné péči s rodiči a dalšími blízkými osobami. Příprava pěstounů na přechodnou dobu obsahuje navíc ještě vytváření takových dovedností, které jsou potřebné při spolupráci s rodinou dítěte, prostor je věnován také tématu předání dítěte a dále je vysvětlen obsah a forma pravidelného vyhodnocování situace dítěte. Po dokončení odborného posouzení pak krajský úřad rozhodne o zařazení žadatele do evidence osob, které mohou PPPD vykonávat, nebo o tom, že žadatel do této evidence zařazen nebyl. Opis tohoto rozhodnutí zašle příslušnému obecnímu úřadu obce 13

Ze dne 17. prosince 2012 o provedení některých ustanovení zákona o sociálně právní ochraně dětí.

29

s rozšířenou působností a každou změnu, ke které ve výše uvedené evidenci dojde, je povinen do ní doplnit a toto doplnění sdělit Ministerstvu práce a sociálních věcí a uvedeným obecním úřadům obcí s rozšířenou působností (§ 27a, Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí). Vlastní zprostředkování svěření dítěte do PPPD zajišťují v České republice krajské úřady. Jak již bylo řečeno, o svěření rozhoduje soud, a sice na návrh orgánu sociálněprávní ochrany dětí. Před tím se konají tzv. případové konference, setkání všech zúčastněných osob, podílejících se na řešení situace dítěte. Účastníky jsou zpravidla zástupci krajského úřadu, OSPOD dítěte a pěstounů, rodiče dítěte, pěstouni a také samo dítě, je-li jeho účast s ohledem na jeho rozumovou vyspělost možná. Během případové konference jsou vyjasněny role a zodpovědnost jednotlivých subjektů a vypracován individuální plán ochrany dítěte. Po svěření dítěte do PPPD je pak soud povinen nejméně jednou za tři měsíce přezkoumat, zda trvají důvody a podmínky pro svěření dítěte do této péče (§ 45a, Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině).

Shrnutí Druhá kapitola se věnovala pěstounské péči na přechodnou dobu v kontextu náhradní péče o ohrožené děti. Byl charakterizován stávající systém a nastíněn proces transformace, v jehož kontextu se pěstounská péče na přechodnou dobu dostává do popředí zájmu. Větší prostor byl věnován vymezení specifik této formy péče, a sice pro jaké děti je určena, a procesu zařazení žadatelů do evidence osob vhodných pěstounskou péči na přechodnou dobu vykonávat. Pro svoji výzkumnou část si na základě výše uvedeného textu kladu následující dílčí výzkumné otázky:


Jak přispělo umístění dítěte do pěstounské péče na přechodnou dobu k řešení jeho životní situace?




Jak pěstouni hodnotí proces zařazení do evidence osob vhodných k výkonu pěstounské péče na přechodnou dobu?

30

3 Specifika pěstounské péče na přechodnou dobu Prostředí, ve kterém dítě vyrůstá, a forma péče a výchovy mají zásadní vliv na všechny oblasti dalšího vývoje dítěte a obecně i na celoživotní úspěšnost. Jak bylo zmíněno v úvodní kapitole, pro život každého dítěte je nejlepším prostředím rodina. Pokud dítě nemá to štěstí vyrůstat ve funkční biologické rodině, nabízí se možnost využití náhradního rodinného prostředí, které oproti ústavní výchově nabízí ohroženým dětem individuální přístup k jejich potřebám. Výzkumy totiž poukazují na to, že děti, které strávily první měsíce a roky života v ústavním zařízení, navzdory dobrému zdravotnímu stavu, selhávají v budoucnu ve škole, zaměstnání, partnerském životě a mnoha dalších oblastech života. Proto se Ministerstvo práce a sociálních věcí stále více snaží prosazovat alternativní formy péče, mezi které se řadí i PPPD (MPSV, 2011).

3.1 Dítě v pěstounské péči na přechodnou dobu PPPD je vhodná pro každé dítě14, které dočasně nemůže vyrůstat ve své biologické rodině. V praxi však není dostatečné množství vhodných pěstounů a pěstouni současní a vhodní pro přechodnou pěstounskou péči se orientují především na mladší děti. Nejvíce je rozšířená raná pěstounská péče, jejímž specifikem je péče o novorozence ihned po jejich propuštění z porodnice. Jiní pěstouni upřednostňují péči o děti v kojeneckém, batolecím a předškolním věku, v menší míře pak o děti školního věku. Těmto obdobím, včetně vývojových potřeb, které se díky individuálnímu přístupu pěstounů daří saturovat, bude věnována pozornost v následujícím textu. Zvláštní důraz bude kladen na období raného vývoje, které je nejčastěji vymezeno narozením až třemi lety života a které je považováno za období nejdůležitější a zároveň nejcitlivější. Probíhají zde zásadní změny, a sice ve všech oblastech vývoje, které také přímo určují veškeré kvality budoucího života jedince (Ptáček, R., Kuželová, H., Čeledová, L., 2011). 3.1.1 Vývoj a potřeby dítěte Novorozenecké období – Časové vymezení tohoto období se podle jednotlivých autorů liší. Začíná narozením a za horní hranici jsou považovány maximálně tři měsíce života (srov. Vágnerová, M., 2000; Říčan, P., 2004). Základním úkolem novorozence je 14

Dítětem je zpravidla myšlen člověk mladší osmnácti let, což je ukotveno v Úmluvě o právech dítěte.

31

adaptace, během níž se dítě přizpůsobuje podmínkám nového prostředí. Ačkoliv se jedná o krátké období, není rozhodně bezvýznamné. Rané zkušenosti totiž vytvářejí systém, jehož cílem je orientace ve světě a pochopení vlastní pozice v něm. Jsou základem pro další učení, které na ně navazuje (Vágnerová, M., 2000). Dítě na svět přichází vybavené vrozenými způsoby chování, zejména tendencí vnímat své okolí a určitým způsobem na ně reagovat. Dokáže rozlišovat sluchové podněty, vnímat a rozlišovat doteky, teplotu a změny polohy, umí se orientovat podle čichu. Takové podněty vedou k aktivizaci dítěte, popřípadě mohou být spojené s určitým očekáváním vedoucím k vytvoření zkušenosti. Pro učení, které je spojené se základními smyslovými informacemi, je tedy velice důležitá stimulace neboli podnětnost prostředí a s tím přímo související vztah blízkých osob k dítěti a naopak (srov. Vágnerová, M., 2012; Helus, Z., 2009). Již od počátku života, v novorozeneckém období se objevuje tzv. protosociální chování. Novorozenec reaguje na lidský hlas, se zájmem sleduje lidský obličej, velmi senzitivní je jeho reakce na tělesný kontakt, křik se diferenciuje podle příčiny a objevují se první náznaky nápodoby. Chceme-li tedy dítěti poskytnout optimální podmínky k jeho vývoji, je zapotřebí osoba, která se dítěti pozorně věnuje a která se nechá vést svoji intuitivní empatií (Langmeier, J., Krejčířová, D., 2006). Kojenecké období – Vymezení tohoto období odpovídá prvnímu roku života dítěte a podle Říčana, P. (2004) se jedná o nejdelší rok v lidském životě, neboť vývoj po tělesné i duševní stránce je mnohem rychlejší než kdykoliv později. Dochází k rychlému rozvoji mnoha schopností a dovedností, kdy se kojenec učí rozeznávat různé podněty z okolního prostředí a následně na ně reagovat. Z tohoto opět vyplývá význam potřeby stimulace a s ní spojené potřeby učení. „Dítě je vnitřně disponováno poznávat a učit se zvládat požadavky prostředí. Podněty fungují jako informace, dítě takto získává zkušenosti se sebou samým i s okolním světem“ (Vágnerová, M., 2012, s. 37). Ve vztahu k poznávání je neméně důležité uspokojení potřeby citové jistoty a bezpečí, které souvisí s aktivací a regulací dětského chování (Vágnerová, M., 2012). Vytváří se specifické připoutání k matce, či jiné primární osobě, které může ovlivňovat celý jeho další vývoj. Specifické pouto je považováno za prototyp všech dalších citových vztahů. Je přímo závislé na postoji a schopnosti pečující osoby reagovat na potřeby dítěte. Jestliže se dítěti tohoto připoutání nedostává, budou patrně všechny jeho budoucí vztahy povrchní a neuspokojivé (Říčan, P., 2004). Téma vztahové vazby bude ještě podrobněji přiblíženo, viz níže. Další důležitou oblastí vývoje dítěte v tomto období je jistě také

32

jeho sebepojetí, které se začíná formovat. „Dítě si prostřednictvím reakcí jiných lidí potvrzuje hodnotu vlastní bytosti. Postupně dochází ke generalizaci takového hodnocení (které dítě přijímá a tudíž se stává i sebehodnocením). Vztah k sobě samému je již od počátku určován i mírou sociálního přijetí a ocenění“ (Vágnerová, M., 2000, s. 71). Batolecí období – Zde se jedná o časové rozmezí jednoho roku do tří let života dítěte. Pro toto období je charakteristické postupné osamostatňování, odpoutání a objevování okolního světa. Děje se tak na základě zlomových událostí, které uvádí Helus, Z. (2009). Dochází k novému prožívání prostoru a sebe jako osoby, které v daném prostoru jedná. Další událostí je zrod hovoru. Batole začíná využívat otázek a odpovědí a později si osvojuje základní obraty vedení rozhovoru. V neposlední řadě je významný zrod identity, kdy o sobě dítě začíná hovořit jako o „já“ a snaží se o sebeprosazení ve smyslu „já sám“. O batolecím věku se hovoří jako o období první emancipace, které je provázeno i projevy vzdoru, čímž dítě vyjadřuje své uchvácení objevováním samostatnosti. Vzdor lze v tomto smyslu považovat za přirozený jev (Helus, Z., 2009). Pokud probíhá emancipace bez problémů, dochází k nabývání pocitu jistoty a důvěry v sebe sama. V opačném případě dochází k narušení sebevědomí (Vágnerová, M., 2000). „Dosažení určitého osamostatnění je důležitý vývojový úkol, který může být zablokován nejistotou, nedostatkem důvěry ve vlastní možnosti, ale i nezájmem rodičů či nevhodným výchovným vedením. Vzhledem k tomu, že se dítě ještě nedokáže ve všech situacích vždycky správně orientovat, potřebuje oporu, vedení a kontrolu“ (Vágnerová, 2012, s. 53). Říčan, P. (2004) k otázce emancipace dodává, že je potřeba poskytnout dítěti tzv. svobodu v řádu. To znamená, že rodič nebo jiná pečující osoba musí dítěti poskytnout volnost, ale i vytyčit hranice. Normy chování si dítě osvojuje jednak pozorováním a nápodobou a jednak verbálně. Důležitý je pro něho řád, který je schopno přijmout. Seznamuje se s tím, co smí a na co má právo, ale také s tím, co nesmí. Zároveň musí být ujištěno, že když neuposlechne, nic se mu nestane. Pokud dítě normy poruší, za svůj čin se stydí (srov. Říčan, P., 2004; Vágnerová, M., 2000). Předškolní věk – Vymezuje období mezi třetím až šestým rokem života. Předškolák prožívá nadšení z vlastní činnosti a iniciativy. Charakteristickým znakem je expanze v oblasti psychomotorické, mentální a duševní, v neposlední řadě i v oblasti sociální (Helus, Z., 2009). Paralelně s rostoucí iniciativností začíná u předškoláka fungovat vnitřní regulátor chování, svědomí. „Dítě je si teď dobře vědomo, co je jeho povinností, a také co nemá dělat a proč“ (Říčan, P., 2004, s. 133). Zpočátku je především 33

negativní, heteronomní a realistické. I v tomto věku, o kterém Říčan, P. (2004, s. 119) mluví jako o „období, kdy se kladou základy socializace“, je nejdůležitější sociální skupinou rodina, která dítě učí základním vzorcům chování, působí na vytváření představy

dítěte

o

sobě

samém,

vytváří

jeho

sebepojetí

a sebehodnocení,

zprostředkovává kulturní přenos, předává dítěti tradice, zvyky, mateřský jazyk, hygienické rituály, způsoby stolování, oblékání, chování, vybavuje dítě určitým sociálním statusem apod. (MPSV, 2011). V rodině dítě zažívá hlubinu citového bezpečí. „A nejen hlubinu bezpečí, nýbrž také orientační bod, maják, který mu pomůže vyznat se v jeho stále složitějším světě, kde hrozí i nebezpečná úskalí“ (Říčan, P., 2004, s. 135). Zároveň však dochází ke změnám v sociálním životě dítěte. Na významu stále více nabývají vrstevnické vztahy, které jsou projevem pokračujícího osamostatňování se z vazby na rodiče. Míra úspěšnosti, v jaké se dítěti podaří zapojit do vrstevnické skupiny, se stává součástí jeho identity (srov. Říčan, P., 2004, Vágnerová, M., 2000). Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá důležitost správného výchovného stylu rodičů, potřeba pozitivního citového přijetí, jistoty a bezpečí, ale zároveň i možnost odpoutání se a poznávání jiných lidí. Tyto zkušenosti jsou totiž zásadní pro další vývoj dítěte, jeho vztahových vazeb, sebepojetí a vlastní identity. Školní věk – Toto období dělí Vágnerová, M. (2000) na raný (přibližně od 6 do 9 let věku), střední (přibližně od 8 do 12 let věku) a starší školní věk (který se kryje se druhým stupněm základní školy). Ve školním věku je nejdůležitějším mezníkem nástup do školy, který „je spojen s nutností osamostatnění, přijetí zodpovědnosti za vlastní jednání a jeho následky“ (Vágnerová, M., 2000, s. 163). Zde dítě získává novou roli a vstupuje do nové fáze přípravy na život ve společnosti. Škola se tak vedle rodiny a vrstevnické skupiny stává dalším významným socializačním činitelem. Pro dítě jsou zpočátku nejdůležitější osoby rodiče a učitelé. Později se však stále více zvyšuje vazba na vrstevníky a autority ustupují do pozadí. Závislost na rodičích klesá vlastně již od kojeneckého věku. Potřebuje tedy v tomto věku dítě ještě vůbec rodinu, resp. potřebuje ji opravdu nezbytně? Na tuto otázku odpovídá Říčan, P. (2004, s. 159): „Potřebuje, a bude potřebovat ještě dlouho, i když v každém věku trochu jinak, k něčemu jinému.“ Pro školáka jsou vztahy k rodičům, a sice nejen existenční závislost, ale i citové vazby, stále ještě na prvním místě. Rodina je pro něho prostorem otevřenosti a upřímnosti, kde se učí otevřenou komunikací vyznat v tom, co cítí a přijímat své

34

pocity takové, jaké jsou. Ještě stále také potřebuje výchovné vedení, a sice opatrné, nenásilné a zejména pozorné (Říčan, P., 2004). Z výše stručně charakterizovaného vývoje dítěte lze odvodit jeho specifické potřeby, které se pojí k různým obdobím nebo situacím. Obecně bychom však měli mít na paměti pět základních psychických potřeb, které uvádí Matějček, Z. (1999). Jde o: potřebu přiměřené stimulace – přívod podnětů v dostatečném množství, kvalitě




a variabilitě (vede k aktivizaci); potřebu smysluplného světa – řád a smysl v podnětech (umožňuje učení,




nabývání zkušeností, přizpůsobení se, osvojování dalších postupů a strategií); potřebu životní jistoty – ukotvení v mezilidských citových vztazích (zbavuje




úzkosti, dodává pocit bezpečí); potřebu pozitivní identity – pozitivní přijetí sebe sama (umožňuje uspokojivé




zařazení do společnosti); potřebu otevřené budoucnosti – životní perspektivu a naději (umožňuje




uspokojivé prožití cesty života). Tyto potřeby nejsou omezeny jen na dětský věk, ale působí v podstatě po celý život (Matějček, Z., 1999). Pro zdravý psychický vývoj je vedle výše zmíněných potřeb zásadní potřebou také zažití vzájemných vztahů dítěte a rodičů (byť náhradních). Aby se dítě vyvinulo v psychicky a sociálně zdravého člověka, musí mít od narození příležitost zažít vztah s dospělým jedincem, který je pečující, ochranitelský a který vzbuzuje v dítěti důvěru a pocit bezpečí (Ptáček, R., Kuželová, H., Čeledová, L., 2011). Na význam této rané zkušenosti poukazovali mnozí psychoanalytikové již v první polovině 20. století, např. S. Freud, později pak E. Erikson a J. Bowlby, který své poznatky shrnul ve své teorii připoutání, tzv. „attachment theory“ (Vágnerová, M., 2012). 3.1.2 Teorie attachmentu a význam vztahové vazby Teorie attachmentu15 je dnes velmi rozsáhlou teorií týkající se lidského vývoje a sociálních vztahů, kterou mimo jiné potvrzují novodobé vědecké studie mozku. Jako první ji ve čtyřicátých letech minulého století formuloval John Bowlby, který zdůrazňoval význam milující mateřské osoby a bezpečné citové základny rodičů. 15

Jedná se o složitý, komplexní jev, který se těžko překládá a pro nějž neexistuje přesný, jednoznačný výraz. V českém jazyce má hned několik ekvivalentů - jako „připoutání“, „přimknutí“, „přilnutí“, „citové pouto“, „citová vazba“ a „vztahová vazba“ – lišící se dle pojetí jednotlivých autorů.

35

Tvrdil, že dítě se rodí s vrozenou potřebou vztahování se k blízkému člověku. Teorie dále hovoří také o přenosu rané zkušenosti do dospělosti, což znamená, že neodpovídající péče o dítě v raném věku trvale ovlivní jeho vztah k lidem, interakce s druhými i chápání a prožívání sebe sama (Vrtbovská, P., 2010). Attachment je pojem, který vystihuje citové pouto, vztahovou vazbu mezi dítětem a matkou, případně jinou blízkou pečující osobou. Zahrnuje vzájemné emoce, porozumění, přijetí, lásku a trvalost. Tato vazba vzniká na základě vazbového chování, které vyjadřuje, jakým způsobem dítě vyhledává pečující osobu a jak tato osoba na něj reaguje. Jedná se o oboustrannou interakci. Dítě na svět přichází pro sociální komunikaci a interakci již do určité míry vybaveno. Jedná se především o pláč, sání, úchop a orientaci vůči člověku ve svém okolí, kterými od narození reaguje na lidský hlas, lidský obličej, dotyk, hlazení apod. Některé z těchto prvků odpovídají základním kamenům pro utváření citového pouta, neboť takové chování zpravidla ovlivní i společníka dítěte. Pokud pečující osoba na projevy dítěte a jeho potřeby reaguje, dítě se k ní citově připoutává. Povaha tohoto přilnutí má zásadní dopad na jeho fyzický, duševní, sociální a intelektuální vývoj. Děti potřebují, aby jim pečující osoba poskytovala takový druh péče, který povede k bezpečnému přilnutí. Pokud takovou péči neobdrží, lze říci, že jejich potřeba přilnutí nebyla naplněna. Toto je třeba mít na paměti, neboť nám připomíná, že chování a těžkosti pramení ze zkušenosti nenaplněných potřeb. Na druh a kvalitu citového pouta má tedy pečující osoba rozhodující vliv (srov. Collis, A., 2008; Vrtbovská, P., 2010; Bowlby, J., 2010). Vágnerová, M. (2012) společně s Říčanem, P. (2004) hovoří o významných meznících pro rozvoj vztahové vazby. Důležitou vývojovou fází je dosažení věku šesti měsíců. Jedná se o počátek nejcitlivějšího období, které trvá přibližně do dvou let věku dítěte. „Dítě, které v raném dětství nezažilo trvalé a bezpečné citové pouto s rodičem nebo primárním pečovatelem, má uloženou velmi rozdílnou zkušenost, než dítě očekávané, přijímané a chované s péčí, zájmem a láskou“ (Vrtbovská, P., 2010, s. 66). Pokud dítě v tomto věku nemá možnost získat potřebnou zkušenost, bude náprava postupně čím dál obtížnější (Vágnerová, M., 2012). S ohledem na odlišnou míru naplnění potřeby raného přilnutí rozlišujeme několik druhů citových vazeb. V zásadě můžeme attachment rozdělit na jistý a nejistý. Jisté bezpečné citové pouto se projevuje jako „důvěra dítěte k rodičům či hlavním pečovatelům a žitá naděje, že svět funguje a je dobrým místem k životu“ (Vrtbovská, P., 2010, s. 23). Dává 36

tedy

dítěti

nejlepší

možný

start

do

života

a

jeho

přínos

se

promítá

po celou dobu jeho vývoje. Nejisté vyhýbavé citové pouto neznamená, že děti se snaží vztahům vyhnout. Naopak se snaží navázat co možná největší pouto s neadekvátně pečující osobou, tím, že se samy vyhýbají projevům svých potřeb. Tomu se naučily, neboť zjistily, že je méně pravděpodobné, že pečující osoby naplní jejich potřeby, když je dávají otevřeně najevo. Nejisté ambivalentní (protichůdné) citové pouto znamená, že děti se bojí odloučení. Mají strach, že pokud své potřeby nebudou projevovat, přestane se o ně pečující osoba zajímat. Jejich přilnutí je protichůdné, jelikož chtějí být ukonejšeny, ale zároveň to odmítají. Nejisté dezorganizované citové pouto je spojeno se zkušeností dítěte s týráním. Osoba, na kterou se muselo obracet pro útěchu, byla táž, která mu způsobovala pocit úzkosti a nebezpečí (Collis, A., 2008, vlastní překlad). V nejzávažnějších případech zanedbání péče, kdy chybí jakákoliv pečující osoba nebo kdy jsou potřeby dítěte zajišťovány velkých počtem dospělých (jako v případě ústavní péče), lze hovořit o dítěti, které nemá vytvořenou žádnou citovou vazbu (srov. Vrtbovská, P., 2010; Collis, A., 2008). Toto rozlišení umožňuje snadnější pochopení příčin a následků chování a reakcí dítěte. Citové přilnutí je základem pro celý život. Pokud jej dítě nebo mladý člověk nezažije, každá stránka jeho života je tím ovlivněna. Nejvíce je to patrné v oblasti vzdělání, vztahů a chování. Následkem je pak nižší sociální uplatnění, vyšší výskyt závislostí, vyšší míra nezaměstnanosti a kriminality (srov. Collis, A., 2008; Ptáček, R., Kuželová, H., Čeledová, L., 2011). Dalo by se říci, že děti, které vychází z nedostatečné rané péče, často čelí bezútěšné budoucnosti. Dle Collis, A. (2008, vlastní překlad) tomu tak být ale nemusí. Jejich budoucnost může být lepší, pokud je správně ovlivněna. K tomu může napomoci právě PPPD, která intimní prostor pro navázání vztahové vazby nabízí. Je však třeba zdůraznit, že v PPPD se pěstouni, ale i děti ve vztahu k citovému přilnutí nacházejí ve zvláštní situaci. Důvodem takové situace je skutečnost, že dítě přicházející do náhradní rodiny muselo být odloučeno od své blízké pečující osoby. Může se objevit stav určité nejistoty, kam dítě ve skutečnosti patří, kdo by měl být jeho blízkou pečující osobou, ke které by si mělo vytvářet citový vztah. Na druhé straně u některých dětí dochází k vytvoření citového pouta spontánně, neboť pěstoun je zde pro dítě a dodává mu pocit bezpečí. Ve své podstatě se dítě učí, že může existovat jen pro něj blízká pečující osoba (Collis, A., 2008, vlastní překlad). Ačkoliv byli v minulosti pěstouni zrazováni od toho, aby podporovali nebo očekávali, že k nim dítě přilne, „roste

37

přesvědčení, že je lepší „prožít lásku a ztrátu než nikdy nemilovat“. Jeví se tedy lepším podpořit dítě, aby si vytvořilo k pěstounovi pouto, a pak, pokud je to nutné, mu pomoci vyrovnat se se ztrátou a žalem, než mu upřít citové pouto k člověku, který je součástí jeho každodenního života“ (Collis, A., 2008, s. 48, vlastní překlad).

3.2 Přínos pěstounské péče na přechodnou dobu Jak řada studií potvrzuje, k optimálnímu vývoji dítěte a uspokojení jeho psychických potřeb dochází pouze v prostředí, které poskytuje intenzivní osobní kontakt, vzájemnost vztahu, stimulaci, emocionální podporu a potřebnou individuální pozornost a péči. V tomto ohledu, umístění dítěte do náhradního rodinného prostředí, byť jen na přechodnou dobu, je z hlediska jeho další vývojové prognózy objektivně výhodnější, než umístění do náhradní výchovy ústavní (MPSV, 2011). Níže uvedená tabulka, převzatá z publikace vydané MPSV k realizaci pěstounské péče na přechodnou dobu pro nejmladší děti, porovnává zásadní rozdíly mezi výchovou ústavní (konkrétně v kojeneckém ústavu) a výchovou v náhradní rodině.

Tabulka č. 2 – Srovnání institucionální výchovy a přechodné pěstounské péče (MPSV, 2011, s. 23).

38

Základ, z něhož se rozvíjí pozdější postoje, schopnosti a dovednosti, představují především zkušenosti získané v raném dětství. Proto má PPPD největší potenciál právě při řešení životní situace ohrožených dětí v nejmladším věku. Na významu však neztrácí ani u dětí starších, neboť nepříznivá raná zkušenost může být v náhradní rodině korigována novými zážitky. PPPD má v tomto smyslu především preventivní význam. Jestliže dítě, které nemůže vyrůstat ve své původní rodině, pobývá po celou dobu v kvalitním náhradním rodinném prostředí, je méně ohroženo vznikem traumatizujících a stigmatizujících zážitků. Má také mnohem větší možnost rozvíjet svoji sebedůvěru, své schopnosti a sociální komunikaci. Na základě toho existuje daleko vyšší šance, že se u něho v budoucnu neobjeví rizikové chování, které je tak časté u dětí, které prošly ústavní výchovou (MPSV, 2011).

3.3 Pěstounská rodina a její role v pěstounské péči na přechodnou dobu „NIKDO NENÍ ZBYTEČNÝ NA TOMTO SVĚTĚ, KDO ULEHČUJE BŘEMENO JINÝM.“ (Charles Dickens)

3.3.1 Předpoklady na straně pěstounů Přijmout do své rodiny a do své péče cizí dítě, navíc dítě, které si uvnitř obvykle přináší osobní zátěž, je často velmi náročné. Výkon PPPD proto klade na uchazeče velké nároky. Řada psychologů se shoduje na tom, že „adepti na přechodné pěstounství musejí být schopni vnitřně, ale stejně tak i směrem k přechodně umístěnému dítěti zvládnout určitou rozštěpenost, ambivalenci ve vytváření vzájemné citové vazby“ (Gabriel, Z., Novák, T., 2008, s. 60). To znamená, že pěstoun musí umět dávat dítěti najevo citovou náklonnost, ale zároveň jí musí poskytovat velice obezřetně a s určitým odstupem. Měl by mít určité výchovné zkušenosti ať již s dětmi vlastními, nebo s dětmi přijatými. Kromě výchovných předpokladů by měl mít i značné komunikační dovednosti, aby zvládl často náročné jednání s biologickými rodiči (Gabriel, Z., Novák, T., 2008). V platné legislativě nejsou požadavky na pěstouny na přechodnou dobu, ani podmínky týkající se jejich odbornosti blíže specifikovány. Zákon o rodině udává k předpokladům na straně pěstouna jedinou podmínku, a sice aby osoba pěstouna poskytovala záruku 39

řádné výchovy dítěte (§ 45a, Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině). MPSV však určitý nástin, jací by pěstouni na přechodnou dobu měli být, udává. Mělo by se jednat o dospělé, zralé lidi s dobrými předpoklady a schopnostmi pro péči o děti, výchovu a rodičovství. Přičemž se předpokládá dostatečně zajištěné materiální a sociální zázemí tak, aby neměli problém se o svěřené dítě bezpečně starat u sebe doma. Měli by být dostatečně informovaní a vzdělaní, rozumět tomu, proč je tato forma péče tolik potřebná a umět ji správně poskytovat. Počítá se s lidmi, kteří budou chápat důležitost kontaktu dětí s biologickou rodinou, podporovat pozitivní vztahy a setkávání. Po vyřešení krizové situace ochotně, aktivně a profesionálně pomůžou ve spolupráci s OSPOD a dalšími odbornými pracovníky při návratu do původní rodiny, popřípadě do rodiny náhradní. Pěstouni na přechodnou dobu jsou prověřeni jako bezpeční náhradní rodiče, kteří jsou proškoleni a vzděláni v oblasti péče o dítě a jsou také připraveni na obtížné situace, které mohou nastat. Kvalitní pěstounská rodina na přechodnou dobu poskytuje péči individuálně dle potřeb dítěte a předpokládá se, že bude poskytovat rodinné zázemí dalším a dalším dětem (MPSV, 2009b). Určujících předpokladů pro zájemce o poskytování přechodné pěstounské péče je tedy hned několik. Co je však k tomuto rozhodnutí vede? Důvody, proč se lidé stávají pěstouny, jsou jak citové, tak racionální. Jak již bylo zmíněno, od loňského roku se novelou zákona o sociálně-právní ochraně dětí změnilo finanční ohodnocení a PPPD byla nově koncipována jako zaměstnání. Může se tedy zdát, že hlavní motivací se stává finanční stránka. Je v pořádku, pokud zájemce zvažuje, že by se pěstounství stalo jeho profesí. Neměla by to však být motivace jediná. Opakované zkušenosti totiž dokazují, že pěstouni, které zajímá zejména stabilní zdroj příjmů, poté stejně práci brzy ukončí. Je pro ně příliš náročná, pokud je sama o sobě netěší a nenaplňuje. Hlavní motivací pěstounů by mělo být pomoc dítěti, nikoli uspokojení vlastních potřeb. Měli by být především vedeni touhou pomoci dítěti naplnit jeho potřeby a zajistit mu bezpečné prostředí pro jeho vývoj. Důležitost správné motivace se totiž velmi brzy ukáže po přijetí dítěte do rodiny (HLEDAMERODICE, 2013). 3.3.2 Realizace pěstounské péče na přechodnou dobu Úkolem pěstounů je na přechodnou dobu poskytnout rodinné zázemí ohroženému dítěti. V prvé řadě jsou v roli náhradních rodičů, kteří se na základě zkušeností s výchovou vlastních dětí a znalostí získaných při přípravných kurzech, snaží dítě stimulovat a rozvíjet ve všech oblastech života a uspokojovat jeho potřeby. Zároveň jsou také v roli 40

odborníků a podílí se na řešení jeho životní situace, od umístění do jejich péče až po předání zpět do rodiny původní nebo následné. Ke zprostředkování PPPD dochází po vyhodnocení situace ohroženého dítěte, které provádí sociální pracovník OSPOD na obecní úrovni. Závěr vyhodnocení pak podává krajskému úřadu, který kontaktuje vhodné přechodné pěstouny. Dnes se v ideálním případě uskutečňuje případová konference sociálních pracovníků dítěte, sociálních pracovníků pěstounů, vybraných pěstounů, rodičů dítěte, případně doprovázející neziskové organizace. Dochází zde k vyjasnění kompetencí a úkolů jednotlivých účastníků, stanovení harmonogramu jednotlivých kroků, prodiskutování individuálního plánu ochrany dítěte a sepsání protokolu o spolupráci. Na základě předložených materiálů rozhodne soud o umístění dítěte do PPPD formou předběžného opatření (MPSV, 2011). To by nemělo být chápáno jako ukončení případu, ale jako mezistupeň, jenž může vést k různým alternativám. Buď může následovat návrat dítěte do původní rodiny, odchod do péče jiné blízké osoby, nebo trvalé umístění v náhradním výchovném prostředí. Vždy je třeba umístění dítěte pravidelně hodnotit, a sice jak ve vztahu k možnostem jeho změny na základě zlepšení v přístupu nebo podmínkách rodiny, tak i ve vztahu k potřebám dítěte (Pemová, T., Ptáček, R., 2012). V případě možnosti budoucího návratu dítěte do péče rodičů, je nezbytné s rodinou ihned pracovat na odstranění překážek, které k odebrání vedly. Čím dříve je rodina zařazena do sanace rodiny, tím větší má dítě šanci vrátit se domů. Sanace rodiny v době pobytu dítěte v PPPD znamená nejen dlouhodobou podporu a pomoc biologickým rodičům formou různých poradenských a aktivizačních programů, ale i podporu dítěti v přechodné pěstounské rodině. Pro pěstouny na přechodnou dobu toto znamená, spolupráci s rodinou dítěte, udržování pravidelného kontaktu, umožnění styku dítěte s rodiči a upevňování tohoto vztahu. Jak již bylo řečeno, jsou důležitou součástí týmu odborníků, který se podílí na vyřešení rodinné situace a kterému jde o společnou věc, návrat dítěte domů. V praxi se u pěstounů někdy objevují přesvědčení o nevhodnosti styku dítěte s rodiči. Je však třeba si uvědomit, že ať už se původní rodina starala o dítě sebehůř, byla, stále je a bude součástí jeho života. Proto je potřeba s ní pracovat, i když je nutné brát v potaz konkrétní situaci a u každého dítěte ji posuzovat velmi opatrně (srov. Bechyňová, V., Konvičková, M., 2008; Zezulová, D., 2012; Archer, C., 2001). Pokud možnost návratu dítěte do jeho původní rodiny neexistuje, je jednáno na úrovni sociálních pracovníků a pěstounů na variantě umístnění dítěte do některé z forem

41

náhradní rodinné péče (osvojení, klasická pěstounská péče). V této situaci se pěstouni spolupodílejí na zajištění potřebných dokumentů, aby celá spisová dokumentace dítěte mohla být postoupena k projednání na krajském úřadu. Pokud se najde vhodná náhradní rodina, následuje zprostředkování. Pro pěstouny to opět znamená navázání kontaktu a spolupráce

s rodiči,

tentokrát

budoucími

(MPSV,

2011).

Předávání

dítěte

do definitivní rodiny je vrcholným a současně nejnáročnějším obdobím PPPD. Jak bude probíhat, závisí na potřebách dítěte, potřebách přebírající rodiny a v neposlední řadě na zkušenostech,

schopnostech,

kompetencích

a

komunikačních

dovednostech

pěstounů. Toto období je velice citlivé, především pro dítě. Proto musí pěstouni velmi pozorně naslouchat jeho potřebám a předávací proces velmi důkladně promyslet a naplánovat. Jako přínosné se jeví dočasné propojení pěstounské a přebírající rodiny, které umožňuje plynulé předávání a adaptaci dítěte v nové rodině (RPP, 2012). 3.3.3 Podpora pěstounské rodiny K tomu, aby v rodině nedocházelo ke zbytečným zátěžovým situacím a aby přijetí i následné předání dítěte proběhlo bez vážných komplikací, je potřeba žadatele dostatečně informovat a připravit ve formě kurzů. Odborné přípravě pěstounů již byla věnována pozornost v předchozím textu. Nyní se zaměříme na situaci po schválení. Aby mohli pěstouni poskytovat kvalitní péči, potřebují podporu. Podle zákona mají pěstouni na přechodnou dobu právo na pomoc, která je stanovena v dohodě o výkonu pěstounské péče, jež se sepisuje v okamžiku zařazení jedince do evidence. Jedná se o pomoc např. při poskytnutí trvalé nebo dočasné pomoci při zajištění osobní péče o svěřené dítě, především tehdy, je-li pěstoun uznán dočasně práce neschopným (při narození dítěte, úmrtí osoby blízké, nebo když si potřebuje vyřídit nezbytné osobní záležitosti). Podobně jako mají všichni zaměstnanci nárok na dovolenou, má pěstoun nárok na pomoc se zajištěním celodenní péče o svěřené dítě nebo děti v rozsahu alespoň 14 kalendářních dní v roce. Nezapomíná se ani na osobnost náhradních rodičů a její rozvoj. Pěstouni mají právo na zprostředkování psychologické, terapeutické, či jiné odborné pomoci alespoň jedenkrát za 6 měsíců, a také právo na možnost bezplatného zvyšování si znalostí a dovedností. V oblasti výchovy a péče o dítě je toto dokonce povinností, a sice v rozsahu 24 hodin za jeden kalendářní rok. V případě potřeby si pěstouni mohou zažádat o pomoc také např. při zajišťování místa pro uskutečňování schůzek dítěte s biologickými rodiči a při zajištění asistence při tomto styku (MPSV, 2013). 42

Oblast podpůrných služeb pro pěstouny je především doménou nestátních neziskových organizací, které působí v každém regionu a v každém regionu se také liší. Nejčastěji realizují programy jako např. vzdělávací semináře, besedy s odborníky, ale také klubová setkávání, rodinné volnočasové aktivity, víkendové nebo prázdninové pobyty. Pěstouni mohou využít různou formu podpory, např. doprovázení či respitní (odlehčovací) službu. V doprovázení získávají svého klíčového pracovníka, který je pravidelně navštěvuje a pomáhá při řešení všech obtíží, se kterými se potýkají. Respitní služba jim zase umožňuje formou krátkodobého převzetí péče o děti (v rozsahu několika hodin až dní) možnost vyřešit si neodkladné záležitosti, odpočinout si a načerpat nové síly. Mnoho otázek, které pěstouni řeší, je totožných jako v běžných rodinách. Vyvstávají však i otázky, které jsou velmi specifické. Jejich sdílení je možné především s jinými pěstouny, neboť mají podobnou zkušenost. Proto se také na různých místech republiky scházejí svépomocné skupinky pěstounů, které sdílejí své zkušenosti a vzájemně se podporují (HLEDAMERODICE, 2013).

Shrnutí Třetí kapitola se věnovala specifikům pěstounské péče na přechodnou dobu. Nejdříve byl věnován prostor dítěti v náhradní rodinné péči, jeho vývoji a potřebám. Ty se nijak neliší od potřeb dětí v běžných rodinách. V situaci, kdy je však nutné dítě z biologické rodiny odebrat, je třeba je mít na paměti. Je nutné si uvědomit, že ačkoliv mnoho institucí poskytuje lepší životní prostředí než prostředí nefungujících rodin, nemůže poskytnout individuální podnětnou péči, kterou může věnovat pouze dospělý jedinec v individuálním kontaktu – v tomto případě pěstoun na přechodnou dobu. K tomu, aby však mohl tuto péči kvalitně zabezpečit, je zapotřebí určitých předpokladů a také podpory. Pro svoji výzkumnou část si na základě výše uvedeného textu kladu následující dílčí výzkumné otázky:


Jaké děti pěstouni do své péče přijímají a jak jsou připravováni na jejich specifické potřeby?




Co ovlivnilo pěstouny v jejich rozhodnutí pro pěstounskou péči na přechodnou dobu?




V čem a jak se pěstounům dostává potřebné pomoci a podpory? 43

4 Analýza příkladů dobré na přechodnou dobu

praxe

pěstounské

péče

Předchozí teoretické kapitoly slouží jako východisko pro následující empirickou část, která prezentuje vlastní kvalitativní výzkumné šetření. Pedagogický problém Možnost pěstounské péče na přechodnou dobu se v ČR, jak bylo zmíněno výše, nabízí od roku 2006, přesto se však za dobu své osmileté existence ještě příliš do praxe nerozšířila.

Ačkoliv

v posledních

dvou

letech

vzrostl

zájem

o

pěstounství

na přechodnou dobu i podpora sociálních pracovníků OSPOD, přesto zůstávají nadále někteří skeptičtí. Myslím, že PPPD by měla být využívána daleko více a častěji, neboť v sobě skrývá významný potenciál jak pomoci většímu počtu ohrožených dětí. Hlavním záměrem práce je proto ukázat, že PPPD může v praxi opravdu dobře fungovat. Na základě navázané spolupráce s pěstouny výzkumné šetření zprostředkovává jejich osobní prožitou zkušenost a nastiňuje efektivnost této formy péče. Práce by mohla napomoci osvětě PPPD v řadách odborníků, kteří jsou zainteresováni v oblasti náhradní péče o děti, ale i např. v souvislosti s kampaní na nábor nových pěstounských rodin na přechodnou dobu. Cíle výzkumného šetření Stěžejním cílem tohoto výzkumného šetření je analýza, komparace a interpretace příkladů realizace pěstounské péče na přechodnou dobu, a to v Pardubickém a Královéhradeckém kraji. Cílem je hlavně posouzení faktorů, které ovlivňují úspěšné fungování pěstounské péče na přechodnou dobu a rovněž objasnění jejího významu, a sice z pohledu lidí, kteří ji v praxi poskytují. Na základě textu teoretické části byly vyvozeny následující dílčí výzkumné otázky:


Jakým ohrožením bylo dítě, přijaté do pěstounské péče na přechodnou dobu, vystaveno vzhledem k původní rodině?




Jak přispělo umístění dítěte do pěstounské péče na přechodnou dobu k řešení jeho životní situace?




Jak pěstouni hodnotí proces zařazení do evidence osob vhodných k výkonu pěstounské péče na přechodnou dobu?

44




Jaké děti pěstouni do své péče přijímají a jak jsou připravováni na jejich specifické potřeby?




Co ovlivnilo pěstouny v jejich rozhodnutí pro pěstounskou péči na přechodnou dobu?




V čem a jak se pěstounům dostává potřebné pomoci a podpory?

Tyto otázky jsou v souladu s cíli výzkumného šetření a vztahují se k hlavní výzkumné otázce: V čem spatřují pěstouni přínos pěstounské péče na přechodnou dobu a co a jak jim pomáhá při výkonu jejich profese?

4.1

Metodologie výzkumu

Výzkumná strategie Pro výzkum byla zvolena technika kvalitativního výzkumu. Kvalitativním výzkumem se, dle Strausse, A. a Corbinové, J. (1999, s. 10), rozumí „jakýkoliv výzkum, jehož výsledků se nedosahuje pomocí statistických procedur nebo jiných způsobů kvantifikace. Může to být výzkum týkající se života lidí, příběhů, chování, ale také chodu organizací, společenských hnutí nebo vzájemných vztahů“. Podstatou tohoto výzkumu je do široka rozprostřený sběr dat realizovaný bez předem stanovených proměnných. Výzkumný projekt není závislý na teorii a také nejsou předem stanoveny výzkumné hypotézy. Cílem tohoto typu výzkumu je do hloubky a kontextuálně prozkoumat určitý široce definovaný jev a přinést o něm maximální množství informací. Může se jednat např. o porozumění lidem a událostem v jejich životě (Švaříček, R., Šeďová, K., 2007; Gavora, P., 2000). Výběr a charakteristika výzkumného souboru Lokalita pro výzkum byla zvolena vzhledem k dostupnosti, možnostem a dříve navázané spolupráci. Vzhledem ke stanovené lokalitě a cílům výzkumného šetření nebylo možné zvolit jiný, než záměrný (účelový) výběr respondentů. Gavora, P. (2000, s. 144) uvádí, že u kvalitativního výzkumu se zpravidla ani jiný, např. náhodný/ pravděpodobnostní výběr, nevyužívá, neboť je potřeba, „aby vybrané osoby byly vhodné, tj. aby měly potřebné vědomosti a zkušenosti z daného prostředí. Jen tak mohou podat informačně bohatý a pravdivý obraz o něm.“ Pro účely tohoto výzkumu to bylo

45

rozhodující, neboť jeho cílem je nastínit efektivnost pěstounské péče na přechodnou dobu a představit osobní zkušenosti s poskytováním této formy péče. I přesto, že nevýhodou tohoto postupu je neschopnost generalizace získaných poznatků na celou populaci, přináší vysokou validitu dat a umožnuje výzkumníkovi nalézt i neočekávané pravidelnosti a souvislosti ve struktuře dat (Reichel, J., 2009). Kritériem pro výběr výzkumného vzorku byla tedy, dle zaměření práce, evidence v registru pěstounů na přechodnou dobu v Pardubickém a Královéhradeckém kraji. Na základě dříve navázané spolupráce se státními subjekty (OSPOD krajských úřadů) a nestátními neziskovými organizacemi (Amalthea, Stopa čápa), zabývajícími se náhradní rodinnou péčí, byly prostřednictvím emailu osloveny dostupné pěstounské rodiny na přechodnou dobu v obou krajích. Poté byl navázán kontakt a spolupráce již s konkrétními rodinami, které kladně zareagovaly na výzvu účastnit se šetření. Výzkumné šetření bylo nakonec vedeno s šesti pěstounkami na přechodnou dobu, které byly dopředu obeznámeny s tematickým zaměřením výzkumu i s jeho účelem. Ve všech případech se jedná o ženy vdané, v podobné věkové kategorii, s vlastními dětmi, disponující dostatečným materiálním zázemím. Délka praxe jednotlivých respondentek se liší. Pro lepší představu je bližší charakteristika uvedena v příloze (viz Příloha I.). Použité metody sběru dat Aby mohly být jednotlivé případy analyzovány, porovnávány a interpretovány, bylo nutné nejprve zajistit sběr dat. Běžně užívanými metodami kvalitativního získávání dat jsou, dle Hendla, J. (2005), dotazování (individuální, skupinové), pozorování a sběr dokumentů. Přičemž dle Švaříčka, R. (2007) je nejčastěji používanou metodou rozhovor. V rámci tohoto výzkumného šetření byl využit polostrukturovaný rozhovor, využívající výhod jak pevné struktury otázek, tak i pružnosti celého získávání informací (Hendl, J., 2005). Rozhovory byly vedeny individuálně, v domácím prostředí respondentek, podle předem připraveného schématu otázek (viz Příloha II.). Základní struktura byla v průběhu dotazování rozšiřována ještě o další doplňující témata a otázky vycházející z narativních částí rozhovoru. Vzhledem k dřívějším zkušenostem a spolupráci s některými rodinami probíhala šetření v příjemné a přátelské atmosféře, což napomohlo také větší otevřenosti respondentů. Délka interview se pohybovala od 40 do 75 minut. Záleželo na zaujetí problematikou, komunikačních dovednostech a v neposlední řadě na klimatu a atmosféře prostředí (rušivé vnější vlivy, např. telefony, přítomnost dětí či jiných lidí v místnosti apod.). Rozhovory byly se souhlasem 46

dotazovaných nahrávány na diktafon a následně převedeny do písemné podoby. Všechny respondentky byly ujištěny o anonymitě a důvěrnosti zpracování dat. Doslovné přepisy i nahrávky výzkumných rozhovorů nejsou z etických důvodů veřejně přístupné (slouží pouze pro proceduru obhajoby práce). Vzhledem k tomu, že rozhovory probíhaly v časovém horizontu půl roku, byly všechny v únoru 2014 aktualizovány tak, aby data zachycovala momentální stav - především počet dosud svěřených dětí do PPPD. Způsob zpracování a analýzy dat Otázky výzkumného šetření byly seřazeny do šesti kategorií, které se vztahují k dílčím výzkumným otázkám. Sledovanými oblastmi jsou: ovlivnění a motivace k PPPD, proces zařazení do evidence, děti přijímané do péče, kontext původní rodiny, přínos PPPD a zdroje podpory. Shromážděná data z rozhovorů byla vyhodnocena z hlediska obsahu tak, že ke každé kategorii byly přiřazeny informace, vztahující se tematicky k dané oblasti. V následujícím textu jsou použity i některé přímé, osobní výpovědi respondentů. Jak uvádí Švaříček, R. a Šeďová, K. (2007) citace výroků účastníků výzkumu slouží především k tomu, aby ukázaly specifický jazyk, výjimečný případ nebo překvapivé tvrzení. Během přepisu byla použita technika zvaná anonymizace dat, to znamená, že reálná jména nebo názvy organizací (pokud neměla relevantní význam) byla vynechána, popř. nahrazena pseudonymy (srov. Švaříček, R., Šeďová, K., 2007).

4.2 Interpretace analýzy získaných dat Výsledná data jsou interpretována dle jednotlivých okruhů, přičemž jejich sled se odvíjí logicky od chronologického průběhu rozhovoru. Sledovanými oblastmi, jak již bylo řečeno, jsou - ovlivnění a motivace k PPPD, proces zařazení do evidence, děti přijímané do péče, kontext původní rodiny, přínos PPPD a zdroje podpory. 4.2.1 Ovlivnění a motivace k PPPD Tato podkapitola odpovídá na otázku: Co ovlivnilo pěstouny v jejich rozhodnutí pro pěstounskou péči na přechodnou dobu? Aby se respondentky mohly k PPPD rozhodnout, musely se o této formě péče v prvé řadě vůbec dozvědět. V mnoha případech se k nim první informace dostaly prostřednictvím masmédií (televizní pořady, novinové články apod.). Například R1 47

uvádí: Koukala jsem náhodou na televizi, na pořad Sama doma, který normálně nesleduji. Tak jsem to měla puštěný a hovořilo se tam o pěstounské péči na přechodnou dobu. Zaslechla jsem to a zaujalo mě to. R3 oslovil rozhovor s manželi Hláskovými (první pěstouni, kteří se PPPD u nás věnují). V té době (asi před čtyřmi lety) však PPPD byla teprve v zárodku, nebyla dořešena legislativa, a s ní spojena podpora pěstounů. Jinou zkušenost má R4: Můj manžel fotí pro noviny, před rokem a půl byl fotit první rodinu tady v kraji, která se chystala přijmout dítě. Tenkrát jsem zjistila, že je něco takového vůbec možné – nějaké zmínky o tom, že se to chystá, se ke mně donesly již dříve. Teď jsem teda zjistila, že už to běží. Tak jsem se o to začala více zajímat. Zbylé respondentky byly osloveny lidmi ze svého okolí. R2: O přechodce jsem se dozvěděla od mojí známé, která pracuje v neziskovce, která tehdy (v roce 2010) plánovala pilotní projekt školení prvních pěstounů na přechodnou dobu. K R5 se informace donesly přímo z ministerstva… o pěstounské péči na přechodnou dobu jsem se dozvěděla od sociální pracovnice z ministerstva sociálních věcí na setkání pěstounů, před třemi a půl lety. Na tom setkání nám řekla, že pan ministr má na stole připravený návrh o podpoře pěstounské péče na přechodnou dobu. Neváhala jsem a ihned jsem si šla zažádat, i když ještě žádný zákon schválený nebyl. Tato respondentka, na základě již vlastních pozitivních zkušeností s poskytováním PPPD, oslovila svoji kamarádku R6. Velkou zásluhu na šíření myšlenky pěstounské péče na přechodnou dobu a jejího přínosu pro ohrožené děti mají manželé Hláskovi (pěstounská rodina na PPPD od roku 2008), jejich pořady v televizi, příspěvky v novinách či časopisech a pořádané semináře. Jejich osobní prožitá zkušenost ovlivnila nejednu respondentku. Vyhledala jsem si nějaké informace na internetu. V té době jich ještě tolik nebylo, hlavně příspěvky manželů Hláskových, kteří se jako jedni z prvních začali tomu věnovat. Pak jsme byli jedno odpoledne v Praze na jejich semináři. Aby člověk vůbec věděl, do čeho jde, jestli to má vůbec rozjet. Bylo to hrozně fajn, slyšet informace přímo od lidí, kteří to dělají. Odcházeli jsme odtamtud s tím, že do toho jdeme (R1). Mnoho lidí jistě vidělo nějaký pořad o PPPD, četlo nějaký článek, slyšelo o této problematice od svých známých,… co však je hlavní motivací se pěstounem stát? Všechny respondentky uvádějí kladný vztah k dětem, snaha pomoci. R2 přímo říká: Snaha pomoci dětem, které to potřebují. Pro nás to je životní výzva. Máme dobré zázemí a jsme dobře materiálně zajištěná rodina. U nás bylo vždycky živo, kromě toho, že máme vlastní dvě děti, tak jsem často hlídala děti svých známých. Byli jsme zvyklí, 48

že tu je hodně dětí. Takže určitě pozitivní vztah k dětem. Některé mají motivů více – R1: Další je, že jsem rozvedená a z prvního manželství mám své dvě děti, manžel má z manželství také svoje děti. Nikdy jsme spolu žádné dítě společně nevychovávali, nezažili jsme si to miminko. Takže tohle byl určitě také jeden z motivů. A taková ta potřeba, že mám stále sílu pomáhat a že nechci dělat nic jiného, než pracovat s dětmi. Takže tak nějak tohle všechno dohromady. Pro jiné pěstounky představuje poskytování PPPD poslání. Připadá mi, že tuhle práci někdo vymyslel přímo pro mě. Nesmírně mě baví být s dětma, s malinkýma dětma. Jít pracovat do klasického kojeňáku je pro mě nepředstavitelný, protože si myslím, že je to tam nastavené špatně (R4). Impulsem pro R5 byla osobní zkušenost s dlouhodobou pěstounkou péčí a několikaletá praxe s péčí hostitelskou (pobyty dětí z dětského domova v rodinném prostředí) ……jsem přesvědčená, že ty děti potřebují jenom pečující a milující rodiče, je to pro každého člověka to nejdůležitější. Jsem přesvědčená, že takhle to nejde, aby děti nevyrůstaly v rodině. Viděla jsem to na naší holčičce. Neuměla se navázat, neuměla pořádně chodit, neuměla mluvit. Takhle to nemůže být, je potřeba je rozvíjet. Ty děti jsou tu od toho, aby byly milované, aby je někdo objímal, aby věděly, že mohou za někým přijít, když se jim něco stane. Při jejich rozhodování sehrály důležitou, možná nejdůležitější, roli reakce a názory partnerů a dětí. Bez jejich souhlasu a nadchnutí pro tuto věc, by nebylo možné vizi uskutečnit. Dlouhou dobu mi trvalo, než jsem se obrátila vůbec na manžela. Moc jsem si to přála, ale nevěděla jsem, jak to ten mužský vezme. Takže to mi chvilku trvalo. Ale byl úžasný, skvělý, vůbec jsem netušila, že do toho takhle půjde … (R1). Ostatní respondentky se vyjadřovaly podobně, dostalo se jim od manželů maximální podpory. Společně pak seznamovali s problematikou PPPD i své děti, vyhledávali si informace, o všem důkladně diskutovali. Názor všech byl důležitý. I názory širší rodiny a okolí sehrály důležitou úlohu. Trochu negativní reakce přišla ze strany mého otce, který nechápal, proč si na svá bedra beru další zátěž. Moje maminka tím naopak žila s námi, účastnila se celé přípravy s námi (R2). Svoji zkušenost s reakcí blízkých má i R3: Okolí reagovalo kladně, kupodivu. Nejdříve mi to rozmlouval můj bratr, ředitel toho zařízení, kde jsem pracovala, ale teď to nakonec dělá taky. R5 je „služebně nejstarší“ pěstounkou na PD v obou krajích. V době rozhodování se návrh o podpoře pěstounské péče teprve připravoval. Obavy ze strany rodiny se týkaly především ztráty

49

trvalého zaměstnání a finanční nejistoty. Odměnou je jí obdiv okolí, i v tom smyslu, že dokáže předat dítě jiným rodičům. SHRNUTÍ: Některé pěstounky se o této formě péče dozvěděly z médií, některé od lidí ze svého okolí. Ačkoliv se k nim první informace dostaly již před několika lety, vzhledem

k rodinné

situaci

(nezaopatřené

děti),

či

nedostačující

legislativě,

k definitivnímu rozhodnutí docházelo až později, a sice až s perspektivou schválení novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Všechny respondentky shodně uvádějí, že hlavní motivací je pozitivní vztah k dětem a snaha pomoci. Některé mají zkušenosti s prací s ohroženými dětmi a vidí dopady ústavní výchovy. Do rozhodování byla zapojena celá rodina. Dostalo se jim plné podpory nejbližších, partnera a vlastních dětí – což je pro tuto práci nezbytné. Vesměs v každé rodině se objevil člověk, oponent, který vyjádřil jisté obavy a od jejich rozhodnutí je zrazoval. To však vedlo k většímu zamyšlení a ještě pevnějšímu odhodlání. Pouze jedna respondentka se ve svém okolí setkala s kritikou, že tuto práci chce dělat pro peníze. 4.2.2 Proces zařazení do evidence Tato podkapitola odpovídá na otázku: Jak pěstouni hodnotí proces zařazení do evidence osob vhodných k výkonu pěstounské péče na přechodnou dobu? Po definitivním rozhodnutí celé rodiny, stát se pěstouny na přechodnou dobu, následovalo podání žádosti na příslušný odbor sociálně-právní ochrany dětí (dále jen OSPOD). To představuje vyplnění mnoha úředních dokumentů, dotazníků, posléze šetření sociálních pracovníků a rozhovory se všemi členy rodiny, především dětmi. U všech respondentek probíhala tato fáze bez komplikací, sociální pracovníci se snažili být nápomocni. Svoji zkušenost s podáním žádosti zprostředkovává R3: V roce 2011 jsem se obrátila na sociálního pracovníka OSPOD v …, řekla jsem mu, co bych chtěla dělat. Nejdříve na mě koukal tak nějak zaraženě, ale hned mi vyhledal potřebné informace. Sám neměl prozatím žádné zkušenosti. V té době tam ještě žádná rodina na přechodnou dobu nebyla. Sociální pracovník zavolal na krajský úřad, sehnal potřebné informace a papíry, udělal šetření v rodině. Dále jsme čekali na vyřízení.… Veškerá komunikace probíhala bez problému. Nemůžu říct, že bychom se sociálními pracovníky měli nějaký problém. Po postoupení žádosti, doplněné posudkem sociálního pracovníka, na OSPOD krajského úřadu byly všechny respondentky vyzvány k přípravě. Odborná příprava 50

pěstounů se lišila dle jednotlivých krajů, ale i organizací, pod jejichž vedením ji absolvovali. Každá respondentka má jinou zkušenost: R1: Příprava začala loňského srpna (2012), do října. Byli jsme s manželem vyslaní od krajského úřadu na …, kde jsme strávili čtyři víkendy. Školení pořádala Asociace náhradních rodin. Bylo to na profesionální úrovni. Školili nás lidi ze Slovenska, kde tato forma náhradní péče funguje už sedm let, takže s tím mají zkušenosti. Bylo to výborný, zážitkový. Probírali jsme různé situace, vraceli jsme se do dětství, řešili jsme konkrétní věci. Ještě teď si někdy vzpomenu na situace, které jsme tam probírali, a čerpám z nich. Taky jsme se tam nakontaktovali s ostatními rodinami, které se tomu věnují. Do teďka se scházíme a sdílíme své zkušenosti. Pozitivně hodnotím, že nás tam školili lidé, kteří už mají praktickou zkušenost. Byli tam lidi, co šli do přechodky, ale už se třeba věnovali dlouhodobé pěstounské péči. Líčili opravdu ten reál. Myslím, že nás připravili na všechny možné varianty, které mohou nastat. Probrali jsme všechna úskalí. R2: Byli jsme školeni Amaltheou. Bylo vybráno asi deset rodin, včetně nás, pro pilotní projekt školení prvních pěstounů na přechodnou dobu. Na přípravě se sešlo široké spektrum lidí, někteří stávající klasičtí pěstouni, páry, ale i jednotlivci, i samotní mužští žadatelé. Od září 2010 započala příprava – školení, semináře (např. co pěstounství obnáší, identita a šance v životě, jak se máme chovat k dítěti v pěstounské péči) a návštěvy sociální pracovnice u nás v rodině. V dubnu se pak konal závěrečný panel a v květnu 2011 byla příprava ukončena. Na konci zbyly dvě rodiny. Byli jsme schváleni před komisí, ale v červnu nám přišlo prohlášení, že nejsme kompetentní přechodnou péči vykonávat, že musíme projít ještě oficiální přípravou od kraje. Takže tam byl půl rok prodlevy, než se vyřídily všechny formality. Museli jsme absolvovat další psychologická šetření, testy a dlouhou dobu jsme čekali na další schválení – což bylo až v lednu 2012. R3: V únoru 2012 jsme šli do přípravy, v červnu jsme byli hotoví. Příprava byla velmi intenzivní. Probíhala v Poradně pro rodinu Pardubického kraje, byla vedená psycholožkou. Probíhalo to formou prožitku (jak reagujeme na určité situace, které nám nevyhovují, jak bychom řešili různé situace, návraty do dětství, psycho hrátky), také tam byly odborné bloky, přednášky vedené odborníky (dětská psycholožka, primářka kojeneckého ústavu, apod.). Přednášeli nám tam i pěstouni, kteří již mají zkušenosti. Říkali nám, co můžeme očekávat, jak lze takové situace řešit. Pro mě byl přínos v tom, že jsme si s manželem vysvětlili i svoje problémy – rozdílné názory na výchovu dětí. 51

Jinak si tam člověk uvědomí, že to není jenom o tom, si s tím miminkem hrát. Také nám byla dostatečně objasněna situace předání dítěte do rodiny, to si spousta z nás neuvědomovala. Přípravu hodnotím velice kladně, myslím, že jsem se dozvěděla spoustu zajímavých a přínosných věcí. R4: Přípravu jsme měli v březnu 2013. Byl to kurz dohromady šest dní. Byl to velmi nabytý kurz, program probíhal od rána do večera (to bylo 48h). Pak probíhala individuální příprava ještě tady u nás doma, byla tady několikrát dětská psycholožka hlavně kvůli našim dětem. Pak jsem taky absolvovala několik přednášek od dětské primářky, protože mě zajímaly informace ohledně péče o ty malý děti, který mají často nějaký problém. Příprava se mi moc líbila. V rámci přípravy jsme se byli podívat i v dětském domově rodinného typu, což byla zajímavá zkušenost. Uvědomili jsme si, že je snazší přebírat dítě přímo z rodiny, než z dětského domova. Jako velmi pozitivní hodnotím to, že každé odpoledne bylo zakončené tím, že tam přišel někdo z pěstounů, který nám vyprávěl svůj příběh a předával své zkušenosti. Já jsem byla s přípravou asi naprosto spokojená. Možná bych ocenila trochu víc, kdyby nás připravili na jednání s úřady. Že až půjdu na úřad vyřizovat dávky, že ke mně moc vstřícní nebudou, že si budu muset ten zákon nejdříve prostudovat sama, protože mi nebudou říkat pravdu. Na přípravě taky, dle mého názoru, vůbec neproběhla romská otázka a specifika romského etnika, ale to se jedná spíše starších dětí, takže mě se to tak úplně netýkalo. Kdybych se zaměřovala na starší děti, tak by mě to ale asi chybělo víc. Měla jsem mnoho informací načtených, ještě než jsme vůbec do přípravy šli, takže spoustu věcí, o kterých se na přípravě diskutovalo, jsem já už měla zpracovaných. Přípravu jsme absolvovali pod Poradnou pro rodinu Pardubického kraje, v té době ani nikdo jiný přípravu nedělal, nikdo jiný nám to nenabídl. R5: Naše první příprava probíhala v …, bylo to 70 hodin. Přípravu zaštitoval kraj a absolvovali jsme ji pod Salingerem (Stopa čápa). Nejprve jsme podstoupili s manželem psychotesty, dvě návštěvy u psycholožky na krajském úřadu (z toho jedna návštěva i s dětmi co s námi žijí, je to prý důležité), a dále dva víkendy bez dětí, kde nás školili psychologové, sociální pracovnice, a dále zase asi šest návštěv u psychologů. Poté, co jsme byli schváleni a už jsme předali jedno miminko, tak jsme byli vyzváni, abychom podstoupili další přípravu. Takže jsme celá rodina prošli dalším školením, zase celých těch 70 hodin, co měli ti noví žadatelé o pěstounskou péči na přechodnou dobu. Nejdříve se nám tam nechtělo, ale nakonec to bylo velmi přínosné. V době, kdy já 52

jsem dělala první přípravu, jsem v tom byla sama. Všechno jsme absolvovali sami, což bylo náročnější, než je teď. Teď je to kolektivní, v kolečku. Na této přípravě se sešli další zájemci o přechodnou dobu, takže jsme byli na stejné koleji, neboť chtěli dělat to samé, co jsem chtěla dělat i já. Sama jsem byla také přínosná, neboť jsem již měla zkušenosti. Měla jsem zkušenost s jedním předáváním a také jsem si chlapečka přebírala v kojeneckém ústavu, takže jsem se mohla podělit o své zkušenosti. Tuto přípravu pořádali Slováci - Asociace náhradních rodin. Příprava je úžasná, určitě je velice přínosná, to jsme časem zjistili v běžném životě, určitě zkušenosti a rady psychologů nepodceňovat. Vše co sdělují, se vám může v praxi hodit. Druhá příprava byla doplňující, nicméně bylo přínosné si to všechno zopakovat a hlavně to setkání s ostatními rodinami bylo pro nás moc dobré. R6: Žádost jsme podávali v září (2012), v prosinci jsme šli s manželem na psychotesty. Leden, únor jsme měli školení. Během školení jsme navštívili sociální pracovníky na krajském úřadě, s těmi jsme si popovídali. A pak ještě po ukončení toho školení jsme s nimi měli pohovor, kde byl i náš nejmladší syn. A pak jsme čekali na jejich shrnutí – hodnocení, co na nás dali školitelé, výsledky psychotestů, posouzení jejich psychologa. A čekali jsme. Trvalo to celkem krátkou dobu, od září do května. Přípravu jsme měli od Trialogu z Brna. Příprava byla úžasná, školitelé i účastníci školení byli všichni super. Byli to lidi na správném místě, řekli nám na rovinu své názory. Všechny respondentky se shodují, že příprava byla dostačující a přínosná. Většina se shoduje na tom, že na PPPD se lze připravit, některé však dodávají: Příprava byla dostatečná, nicméně si myslím, že se stejně nelze tak úplně připravit. Vše ukáže až realita a vlastní zkušenost (R2). Asi trochu dá, ale stejně to musí mít člověk předem promyšlený. Je důležitý určit si roli v tomto procesu. Nesmí chtít dítě vlastnit, rozhodovat o něm. Musí tu být proto, aby se o dítě postaral. Úkolem přípravy a psychologů je zjistit, zda to člověk takto opravdu chápe (R4). Myslím, že každý, kdo má vlastní děti, je na to tak nějak připravený. Pak je tady školení, to je potřeba, neboť tyhle děti mají nějaký problém a na to nás právě připravují (R6). Při rozhovorech se respondentky vyjadřovaly také k úskalím, se kterými se setkaly. Vadila jim přílišná intimnost, některým déle trvalo, než se před skupinou otevřely. Jako nejvíce vyčerpávající však hodnotí časovou náročnost přípravy a dlouhou prodlevu, než byly schváleny a zařazeny do registru. Nejtěžší bylo to čekání, než jsme byli schválení (stále se čekalo, až se schválí nový zákon, nastaví se dávky) a pak to 53

čekání, než se první sociální pracovnice rozhodla nám dítě svěřit. Všechno v té době bylo nové, pro soudce, sociální pracovníky, pro všechny. Díky tomu se všechno protahovalo (R5). Tato pěstounka čekala na svěření prvního dítěte půl roku. Ostatní respondentky mají lepší zkušenost: R1: Byli jsme schváleni na začátku února, pro holčičku jsme si jeli v polovině března. Asi pět týdnů. R2: Schválení jsme byli v lednu (2012), a asi po měsíci, v únoru přišla první holčička. R3: Schváleni jsme byli v červnu 2012, tenkrát jsem však ještě měla smlouvu v zaměstnání. Takže jsme čekali do září. Tehdy jsme také dostali do péče první dítě, miminko. Ke konci září. R4 čekala pouze týden a ještě méně R6: Ozvali se mi ještě ten den, kdy nám oznámili, že jsme schválení, že by bylo miminko. Za čtyři dny jsme si pro něho jeli. SHRNUTÍ: Ačkoliv každá z respondentek absolvovala přípravu u jiné organizace, shodují se v názoru, že to byla nutná a prospěšná zkušenost. Mnohé neočekávaly, že to bude tak náročné vzhledem k časovým prodlevám a častým návštěvám sociálních pracovníků a psychologů v rodině. Zpětně však hodnotí pozitivně i čas čekání, měly prostor si vše důkladně promyslet a utvrdit se ve svém rozhodnutí, že dělají správnou věc. Pozitivně také hodnotí posílení soudržnosti rodiny. Podle respondentky, která má největší zkušenosti a která byla schválena mezi prvními, se celý proces, schvalování i svěřování dětí do péče zjednodušil a usnadnil. Důvodem je nejen schválení novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí, ale i přibývající pozitivní zkušenosti sociálních pracovníků a soudců. 4.2.3 Děti přijímané do péče Tato podkapitola odpovídá na otázku: Jaké děti pěstouni do své péče přijímají a jak jsou připravováni na jejich specifické potřeby? Při podávání žádosti si budoucí pěstouni mohou specifikovat požadavky na děti, které chtějí či mohou do své rodiny přijmout. Tato specifika se týkají věku dítěte, zdravotního stavu, případně etnika. V rámci průběžného šetření v rodině z řad sociálních pracovníků a dětských psychologů jsou požadavky pěstounů usměrňovány s ohledem na vlastní potomky, rodinnou situaci, dostupnost služeb apod. Vzhledem k tomu, že všechny respondentky vychovávají nezletilé děti, pohybuje se věkové rozmezí těch přijímaných od 0 do 6 let. Většina pěstounek se zaměřuje na ranou pěstounskou péči, tři mají věkové specifikum 0 až 1rok, jedna do tří let. Pěstounka R1 je oproti ostatním schopna přijmout dítě do 6 let a R2 dokonce do 8, ale vzhledem 54

k tomu, že si chce, alespoň částečně, zachovat zaměstnání, preferuje děti v předškolním a mladším školním věku. Respondentky se nebrání etniku, vyjma jedné, která však postupně také změnila názor … syn tehdy nechtěl, aby to byl Rom. Ale vlastně naše druhé dítě v péči je polo-Rom. Mění se to. Na začátku to bylo jiné, ještě jsme nevěděli, do čeho jdeme. Myslím, že teď už bychom se toho nebáli, ty specifika se mění. (R2). Dvě respondentky se v průběhu šetření vyjádřily, že by se nemohly starat o dítě s vážnými zdravotními problémy. Jedna z důvodu nedostupnosti zdravotní péče (vzhledem k místu bydliště), druhá vyjádřila obavy, že v případě časté a dlouhodobé hospitalizace svěřeného dítěte, by její nepřítomností v domácnosti trpěly vlastní děti. Přestože všechny respondentky mají bohaté zkušenosti s výchovou vlastních potomků, ocenily odborné poznatky a doporučení, které získaly během povinné přípravy. Její součástí jsou i přednášky a semináře z vývojové psychologie, kde jsou zájemci seznámeni s jednotlivými věkovými obdobími, s důrazem na potřeby a možnosti rozvoje dítěte. Ačkoliv do PPPD jsou svěřovány děti bez zjevného zdravotního znevýhodnění, lze přesto předpokládat, vzhledem k patologickému životnímu stylu biologických rodičů, nějaké zdravotní komplikace (abstinenční příznaky, fetální alkoholový syndrom,…). Takové děti jsou neklidné, často bezdůvodně pláčou, mají problémy s příjmem potravy a se spánkem. I na tyto situace byli budoucí pěstouni připravováni. Jako přípravu na specifické potřeby dětí lze považovat i vstupní informace při přijímání do péče. Jedná se o zdravotní vyšetření v porodnici, případně v kojeneckém ústavu, u starších dětí podání lékařské zprávy od dětského lékaře. Významné jsou i údaje ze šetření sociální pracovnice v biologické rodině, vzhledem k problematice zneužívání návykových látek, zanedbávání, zneužívání a týraní a důsledkům tohoto ohrožujícího chování na dítě. Dle aktuální situace se pěstounky nadále vzdělávají, neboť cítí potřebu si doplňovat informace, které jim chybí. Stále se naráží na novou problematiku (týrání v rodině, deprivace apod.), nejde o to se jenom starat o dítě, ale také to nějak cíleně vést a to dítě podporovat (R1). Využívají internet, dostupnou odbornou literaturu, doptávají se svých dětských lékařů. Některé velmi oceňují sdílení rad a doporučení od zkušenějších, při setkávání na víkendových pobytech nebo i přes sociální sítě. Výstižně to vyjadřuje R1: Kdo jiný vám může poradit, než ten, který to zažil. Dále využívají nabídku seminářů. Spolupracující organizace jim zajišťuje tematické přednášky dle zájmu 55

a potřeb. Často zmiňovanými tématy byla první pomoc, citová deprivace, kontakt s biologickou rodinou či předávání dítěte. SHRNUTÍ: Většina z dotazovaných pěstounek se specializuje na přechodnou péči o nejmladší děti. Jejich preference byly ovlivněny nejen všeobecným povědomím o prospěšnosti této rané péče, ale i možnostmi v rámci rodiny.

Respondentky si

uvědomují, že je třeba brát ohled na biologické potomky, proto v žádosti uvedly, že se chtějí věnovat především menším dětem, které by ty vlastní nijak výrazně neomezovaly. Také vyjádřily přesvědčení, že preference a možnosti se pravděpodobně budou v budoucnu měnit, vzhledem k jejich dospívání. Možnost specializovat se na určitou skupinu hodnotí pozitivně. Jedna respondentka, která se specializuje na 0-1 rok se vyjádřila v tom smyslu, že je potřeba se neustále vzdělávat, a ačkoliv se orientuje na tak krátké věkové rozmezí, přesto se objevují stále nová témata, která si musí osvojovat. Neumí si představit, že by se v její péči střídaly děti s různým typem ohrožení a různých specifických potřeb. Dále respondentky shodně vypovídaly, že témata přípravy byla přínosná a hojně využívají i nabízené semináře. Aktuální problematiku si také samy dohledávají na internetu nebo sdílením s ostatními pěstouny. PPPD považují nejen za poslání, ale především za svou profesi, proto se snaží neustále průběžně vzdělávat, zdokonalovat a tím i profesionalizovat. 4.2.4 Kontext původní rodiny Tato podkapitola odpovídá na otázku: Jakým ohrožením bylo dítě, přijaté do pěstounské péče na přechodnou dobu, vystaveno vzhledem k původní rodině? Do náhradní rodinné péče, obecně, se dostávají děti, o které se původní rodina nemůže, neumí nebo nechce postarat. V situaci, že rodiče nemají o dítě trvalý zájem, slouží PPPD jako mezistupeň dlouhodobé náhradní péče. Z analýzy rozhovorů vyplynulo, že s touto eventualitou se pěstounky setkávají nejčastěji. V ostatních případech se jedná o okamžité řešení situace dítěte, nejčastěji z důvodu zanedbávání, týrání a zneužívání. Takovým patologickým chováním byly ohroženy tři děti z tohoto šetření. Většina respondentek totiž preferuje péči o miminka, která jim jsou svěřována přímo z porodnice, a s těmito riziky se nesetkávají tak často. V jednom případě se jednalo o zanedbání dítěte z důvodu nezdravého životního stylu matky (fetovala, i když kojila), další dvě děvčátka se setkala v biologické rodině nejen se zanedbáváním, ale i s týráním. 56

Sociální důvody by neměly být příčinou odebrání dítěte od rodičů. V případě PPPD se taková možnost však připouští, neboť současně s pobytem dítěte v přechodné rodině probíhá sanace té biologické. Při výzkumném šetření jsem se setkala se dvěma případy, kdy v rodině probíhaly snahy o zlepšení poměrů tak, aby se děti mohly v brzké době vrátit. V prvním se jednalo o spojení dvou rizikových faktorů, a sice nepříznivé sociální situace a nezvládnuté agrese jednoho z rodičů. R2: …matka holčičky nezvládala základní péči o děti, otec týral matku a staršího bratra, holčička byla zamykána doma a opakovaně opouštěna. Obě děti byly na základě zanedbávání a ublížení na zdraví odebrány z rodiny, nejdříve na diagnostický pobyt v diagnosťáku. Čekalo se, zda se situace v rodině zlepší, nebyla příliš dobrá perspektiva, ačkoliv tam probíhala sanace, takže se i současně hledala rodina náhradní. (Chlapec, starší bratr holčičky, umístěn po diagnostickém pobytu do ústavní péče, vzhledem k prokázaným poruchám chování do DDŠ). V druhém případě si pěstounka přivezla domů miminko přímo z porodnice. Po uplynutí zákonné lhůty šesti týdnů pro rozhodnutí k adopci, matka souhlas nepodepsala. Zároveň projevila zájem svou situaci řešit a o dítě se postarat sama. Rizikové chování biologické rodiny je příčinou určitého znevýhodnění. První, kdo se s tímto setkává, jsou přechodní pěstouni. Často se musejí potýkat s nevysvětlitelným chováním bez zjevné příčiny. Z patnácti miminek, která měly respondentky ve své péči, bylo osm zdravých, klidných a spokojených. U ostatních se však objevoval neklid, nespavost, třes, ubrečenost. Největší zkušenost má respondentka R5, která má v současné době v péči již sedmé miminko a setkala se s různými projevy… Samozřejmě bylo vidět nějaké znevýhodnění. Pokud to byly děti z ústavu, tak měly takový ten zvýšený tonus (byly to vykřičené děti). Jinak to byly většinou děti alkoholiček nebo feťaček, takže měly nějaké abstinenční příznaky, byly hodně ubrečené. U dětí feťaček se zase objevoval takový ten typický třes. Bylo patrné, jak se ty matky asi pravděpodobně chovaly v těhotenství (jestli pily alkohol, fetovaly, kouřily). Zde jsou uvedené pouze příznaky patrné v raném dětství, je však nutné podotknout, že nějaké znevýhodnění si s sebou děti nesou leckdy po celý život. K tomu R4 dodává: Myslím, že vzhledem k tomu, jakému věku se věnujeme, nemůžeme krom závislostí pozorovat, co s dětmi jejich osud udělá. Uvidí se až časem u nových rodičů. Specifickou skupinu dětí v PPPD, tvoří ty, které přicházejí z rodiny zanedbávající a týrající. Tuto zkušenost má pouze jedna respondentka. První holčička v její péči se chovala divoce a bez zábran, druhá byla naopak zakřiknutá a bojácná. U obou děvčat se 57

v prvních měsících setkala pěstounka s nočními děsy a vzpomínkami na prožité trauma. Dále uvádí, že byla zanedbaná v sebeobsluze, neměla zafixované základní hygienické dovednosti, vyžadovala neustálý kontakt, než nabyla důvěru. Obě se chovala vzdorovitě, neměla žádné hranice pro chování. Dalším znevýhodněním, se kterým se musela tato děvčata, a potažmo i pěstounka, potýkat, bylo určité narušení identity. Vzhledem k tomu, že neměla bezpečné a stabilní zázemí a často střídala výchovná prostředí (alespoň v jednom případě), měla problém v sociálním ukotvení. SHRNUTÍ: Vzhledem k tomu, že většina respondentek měla ve své péči miminka, která biologické matky opustily ihned po narození, nelze s jistotou určit míru ohrožení. K jejich opuštění, dle dostupných informací, docházelo nejčastěji z důvodu nechtěného nebo mimomanželského početí, existenčních nebo sociálních problémů. U některých matek byla prokázána závislost na alkoholu a dalších omamných látkách. Tato skutečnost je pro fyzický i psychický vývoj velmi ohrožující a jak pěstounky uvedly, měla vliv již na reakce miminek ihned po narození. Byla neklidná a více plačtivá, vyžadovala více pozornosti a péče. Dále z výzkumného šetření vyplynulo, že ve třech případech bylo nutné dítě z péče rodičů odebrat. Důvodem byla dysfunkčnost rodinného prostředí, související se závislostmi na návykových látkách, nebo dlouhodobou nezaměstnaností a patologickým agresivním chováním nejméně jednoho člena rodiny. Jedna pěstounka měla v péči děti z rodin zanedbávajících a týrajících, zde docházelo k dlouhodobému neuspokojování potřeb a ohrožení dítěte na zdraví. 4.2.5 Přínos PPPD Tato podkapitola odpovídá na otázku: Jak přispělo umístění dítěte do pěstounské péče na přechodnou dobu k řešení jeho životní situace? Z výpovědi šesti respondentek vyplynulo, že do jejich péče bylo prozatím svěřeno dohromady sedmnáct dětí. Většina přišla do pěstounské rodiny přímo z porodnice, v průměru jeden týden po narození. V některých případech dokonce ještě dříve (tři až čtyři dny). Několik pěstounek dokonce uvádí, že za miminkem mohly docházet již do porodnice. Tuto zkušenost má například R1 a R4, která dodává: Poprvé jsem si tam miminko nakrmila. V porodnici byli všichni moc ochotní a vstřícní. Ve dvou případech měly děti zdravotní komplikace a náhradní matky musely čekat, než je lékaři pustí do rodiny. První dvanáct dní, druhá čekala na svá dvojčátka dva týdny. Dvě respondentky mají zkušenost i s dětmi z kojeneckého ústavu. Jedno miminko tam 58

strávilo dva měsíce, další si pěstounka přebírala ve věku téměř jednoho roku, avšak v institucionální péči pobylo pouhé dva týdny (odebráno matce). V dalším případě se jedná o tříměsíční miminko, které v ústavu bylo společně s biologickou matkou. Ta jej však ohrožovala svým rizikovým chováním, proto bylo nutné hledat náhradní řešení. Poslední situace byla taková, že miminko vyrůstalo nejprve asi měsíc doma, pak společně s matkou strávili několik dní v kojeneckém ústavu, kde jej nakonec zanechala. Dítě zde pobylo dva týdny, než bylo svěřeno do přechodné péče pěstounce. Dvě děvčata přišla do PPPD z rodiny, avšak jedno muselo nejprve absolvovat dvouměsíční diagnostický pobyt v DDÚ. Pro lepší přehlednost jsou data týkající se dětí přijatých respondentkami do péče strukturována do následující tabulky.

Odkud dítě přišlo

Věk dítěte

Doba strávená

při příchodu

v PPPD

Kam dítě odešlo

porodnice

6 dní

cca 4 měsíce

stále v péči, čeká na adopci

kojenecký ústav

2 měsíce

4,5 měsíce

adopce

kojenecký ústav

11 měsíců

1,5 měsíce

pěstounská péče

porodnice

10 dní

4 měsíce

adopce

porodnice /dvojčata/

14 dní

2 měsíce

adopce

kojenecký ústav

3 měsíce

6 týdnů

pěstounská péče

porodnice

3 dny

cca 2 měsíce

stále v péči, čeká na adopci

porodnice

4 dny

2 měsíce

adopce

porodnice

9 dní

cca 7 měsíců

stále v péči, čeká na adopci

porodnice

12 dní

3 měsíce

adopce

porodnice

7 dní

7,5 měsíce

návrat do biologické rodiny

porodnice

7 dní

7 týdnů

adopce

porodnice

4 dny

cca 3 měsíce

stále v péči, čeká na adopci

z rodiny

7 let

6 měsíců

pěstounská péče

z DDÚ

4 roky

cca 6 měsíců

pěstounská péče

kojenecký ústav

9 týdnů

cca 3 měsíce

stále v péči

Tabulka č. 3 – Děti přijaté do PPPD

V předešlé kapitole jsou popsána znevýhodnění, která si děti do přechodné pěstounské rodiny přinášejí. Z toho vyplývají jejich potřeby i nároky kladené na pěstounskou matku. PPPD totiž není, dle slov již citované respondentky, jenom o tom, se o dítě starat 59

(tzn. uspokojovat jeho základní fyziologické potřeby), ale také ho cíleně vést a podporovat. Jedna pěstounka zmiňuje, že její miminko potřebovalo pouze fyzický kontakt, pochovat a přebalit. Jelikož se mu plně, individuálně věnovala, bylo spokojené a dobře prospívalo. To, co je pro pěstounky přirozené a samozřejmé (tzn. uspokojovat potřebu lásky, bezpečí a podnětnosti) nelze zcela očekávat v kolektivním zařízení. Specifikem je péče o malá miminka, která hledají důvěru ve svět. To miminko vydává různé signály a očekává odezvu (R4). Respondentka R5 má největší zkušenost s dětmi různého věku a z různých institucí, přijímanými do pěstounské péče na přechodnou dobu a navíc má v dlouhodobé péči holčičku z dětského domova. Může tedy porovnat chování dětí po příchodu do péče a jejich vývoj během pobytu. Pro děti je to hrozně dobrý, že mohou být v rodině. Za tu dobu dochází k obrovskému posunu v jejich vývoji. Je to hlavně o té individuální péči.

Čím kratší dobu dítě stráví v kolektivním

výchovném prostředí, tím je méně ohrožené. … Druhé miminko jsem měla jedenácti měsíční, měla jsem ho tu 1,5 měsíce a byl v kojeneckém ústavu, byl odebraný matce a v ústavu byl dva týdny. Takže neměl problém s připoutáním, byl za všechno vděčný, vůbec se nebál. Jiné to bylo u miminka, které strávilo v institucionální péči dva měsíce. Nejvíce pozornosti a péče vyžadovala starší děvčata, na kterých zanedbání bylo patrné napohled. Ta potřebovala dosytit ve více oblastech. Neměla osvojené základní sociální dovednosti, normy chování, zaostávala ve všeobecných vědomostech apod. Pěstounka uvádí, že se snažila všechno to zanedbání a opoždění dohnat. Doslova říká: u první holčičky jsme byli draví, až moc jsme ji zahrnovali informacemi, abychom rozvinuli její slovní zásobu, nevěděla základní věci. U druhé holčičky již postupujeme pomalu. Sbíráme zkušenosti. Uvádí, že za dobu v její péči došlo u obou dětí k velkému rozvoji. Péče o dítě v PPPD zahrnuje také budování jeho zdravé identity. Děje se tak spontánně na základě pozitivního přijetí a hodnocení. V některých případech, především u dětí přicházejících z prostředí původní rodiny, je však nutné práci s přijetím sebe sama cíleně vést, tzn. podporovat přirozenou identitu, hledat způsoby popsání a zvládání traumatu, pomoci s plánováním budoucnosti a pomoci rozvíjet pozitivní vazby, i třeba k původní ohrožující rodině. Odchodem z původního prostředí totiž dítě ztrácí blízkou osobu. Toto je bráno v potaz při uložení povinnosti pěstounům udržovat nadále kontakt, pokud je to bezpečné a vhodné. Matky, které podepíší souhlas s adopcí, což je v našem případě nejčastější, se vzdávají jakýchkoliv vazeb. Jinak je to u dětí, které se připravují na dlouhodobou pěstounskou péči, nebo na návrat domů. Setkání se zpravidla 60

uskutečňují pravidelně, podle možností rodičů a pěstounů, za podpory doprovázející organizace. V rámci tohoto výzkumného šetření docházelo ke kontaktu s biologickou rodinou pouze ve třech případech. Svou zkušenost zprostředkovává R2: Rodiče měli snahu a zájem o dítě, ale nevypadalo to, že by se situace v rodině v brzké době změnila. Proto rodiče souhlasili s umístěním holčičky do náhradní péče. Postupně jsme se dopracovali k tomu, že kontakt probíhal bez problému a pravidelně. Pro holčičku bylo fajn, že ví, kdo jsou její rodiče. Trochu jsem byla ale na pochybách, zda je dobře, že se vídali každých čtrnáct dní. Myslím, že to byl hrozně krátký časový úsek, vzhledem k tomu, že se k nim neměla vrátit. Nevím, jestli bylo dobře, ji vést k něčemu, co jí zároveň bereme. Bylo smutné pozorovat, jak je má holčička ráda a přitom se poměry doma vůbec nelepšily. Přesto respondentka respektovala právo dítěte vědět, kdo je a kam patří, a tím naplňovat jeho potřebu identity. Po vyřešení momentální životní situace byly děti předány do nové rodiny (adoptivní nebo dlouhodobé pěstounské). Ojediněle se vyskytují případy, kdy bylo dítě navráceno domů. Viz tabulka výše. Doba strávená v PPPD se odvíjí od zdravotního stavu, etnické příslušnosti a aktivity sociálních pracovníků. R4: Od začátku jsme věděli, že dítě půjde do adopce. Trochu jsme maminku tlačili, aby po šesti týdenní lhůtě podepsala souhlas s adopcí, a aby se co nejdříve hledala náhradní rodina. Po sedmi týdnech jsme miminko předávali do nové rodiny, osvojitelům. Všechno proběhlo naprosto bez problému, mám z toho nesmírně dobrý pocit, že miminko nemuselo být sedm týdnů v ústavu. Pěstounky vypovídají, že předávání bylo vždy postupné, důkladně naplánované, respektující všechny tři zúčastněné strany (dítě, pěstounskou i přebírající rodinu). Některé jsou s novou rodinou nadále v kontaktu. V několika případech bylo těžké dítě z péče předat dál. Svoji úlohu však splnily a poskytování PPPD hodnotí pozitivně. Největší přínos spatřují respondentky v tom, že děti nemusely být v ústavu. Nejlépe to vyjádřila R4: Zásadní přínos je v tom, že děti neprojdou ústavem, že nezažijí deprivaci a nejsou poškozeny na celý život. Pro společnost je to také výhoda, děti, které nejsou deprivované, mohou prožít spokojený plnohodnotný život. Takže to má dlouhodobý význam. K tomu dodává R1 … naučí se navázat citové pouto. To, že se jim může někdo dostatečně věnovat. Tohle je dar jim, že se navážou na jednu osobu … a i když půjdou dál, k jiným lidem, tak tuto schopnost už budou mít, už to budou umět. To v ústavu není možné. Respondentky také pozitivně hodnotí rychlejší řešení situace ohroženého dítěte a větší tlak na hledání náhradní rodiny. Jedna přímo říká: děti se do náhradní péče 61

dostanou rychleji, než kdyby byly v ústavu – tam je systém pohltí. Přechodná pěstounská péče je dočasným řešením, proto se jejich situace průběžně řeší. Můžeme to sami popostrkovat. Jsem přesvědčena o tom, že takto tím dětem můžeme pomoci, proto to děláme (R1). SHRNUTÍ: Většina dětí z výzkumného šetření se ocitla v situaci, kdy byly ihned v porodnici

opuštěny.

Svěření

do

pěstounské

péče

na

přechodnou

dobu

napomohlo tomu, aby dítě mohlo od prvních dní svého života vyrůstat v harmonickém rodinném prostředí. Zde se mu od pěstounky dostávalo intenzivního a individuálního kontaktu, uspokojení nejen fyzických, ale i všech psychických potřeb. Ve třech případech se jednalo o situaci dítěte ohroženého nevhodným chováním rodičů. Byl nutný okamžitý zásah zvenčí, umístění k přechodným pěstounům, než se najde vhodné trvalejší řešení. Pěstounská rodina nabídla v tomto meziobdobí bezpečný prostor pro zvládnutí momentálního traumatu dítěte, saturaci jeho nenaplněných potřeb a rozvoj opožděných funkcí. Doba pobytu dětí v PPPD se pohybovala od 6 týdnů do 7,5 měsíce. Poté následovalo umístění k náhradním rodičům, v jednom případě k původním. Tato data týkající se dětí v PPPD jsou shrnuta ve výše uvedené tabulce. Pobytem v PPPD dostaly děti, dle slov jedné respondentky, životní šanci se z něčeho dostat. Na přechodnou, relativně krátkou dobu, byly v milujícím, bezpečném, podnětném prostředí, kde měly pečující osobu namísto matky. 4.2.6 Zdroje podpory Tato podkapitola odpovídá na otázku: V čem a jak se pěstounům dostává potřebné pomoci a podpory? Poskytování PPPD je zásahem do celé rodiny. Jak některé pěstounky uvádějí, svěřené dítě se stane centrem dění, vše se mu přizpůsobuje. To však nemusí vést nutně ke změnám k horšímu, naopak, některé respondentky přiznávají, že rodina je soudržnější, všichni si pomáhají a podporují se. Z toho vyplývá, že fungující rodinné prostředí a vzájemná spolupráce je pro tuto práci nezbytná. Na prvním místě je třeba zázemí, rodinnou pohoda, klid. Všichni v rodině to musí chápat a držet při sobě (R1). Například R2 se zpočátku setkala se žárlivostí vlastních dětí. Myslela, že to bude snazší. Situaci řešila zvýšenou pozorností pro všechny, což pro ni bylo fyzicky i psychicky velmi náročné. Je třeba zdůraznit, že tato pěstounka, jako jediná, přijímá do péče děti staršího věku. S touto situací se nemusely potýkat ostatní respondentky, které se věnují 62

miminkům, která příliš konfliktů do rodiny nepřináší. Starší dítě by asi přineslo, ale miminko je bez problému. Navíc doma máme dobré zázemí, kdy eventuálně vlastní děti mají kam uniknout, kde mají klid samy pro sebe (R3). Dotazované ženy shodně uvádějí, že péči o svěřené dítě by nezvládly samy. Ačkoliv jejich život s novým členem rodiny nepřináší příliš zátěžových situací, občas bývají unavené, vyčerpané a potřebují pomoc. Na tomto místě je třeba zdůraznit úlohu manžela, pěstouna, který v případě potřeby roli pečovatele na čas převezme. V jednom případě, kdy musela být pěstounka akutně hospitalizována, ji muž bez problému zastoupil. Zdroj podpory shledává většina respondentek také v širší rodině a u blízkých přátel. Máme velké štěstí, že máme velmi stabilní a dlouholetou skupinu kamarádů. Dále se obracím na svoji nebližší kamarádku. Máme velkou podporu i v rodině, tady dole v baráku bydlí moje maminka, která je velkou oporou, kdykoliv děti pohlídá. I manželovi rodiče, kteří bydlí sice o kus dál, nás velice podporují v tom, v čem můžou (R4). I pro další je širší rodina významná - je potřeba mít někoho, kdo podpoří, přijede na návštěvu, nebo chvíli pohlídá. Rodina jedné respondentky je věřící a pravidelně chodí do kostela, mají tedy kolem sebe i společenství věřících, kteří je určitým způsobem nabíjejí. Okolí pěstounů hraje rovněž velmi důležitou podporující roli. Máme hezké zpětné vazby, od sousedů, od paní doktorky. V komunitě, ve vesnici, jsou také přátelské vztahy i obdiv. Známí nám fandí, děti jsou spokojené. Všichni s námi tím žijí (R1). R5 se setkala s kladnou odezvou od dětského lékaře, miminko v ústavu by prý tak dobře neprospívalo. Jiná respondentka měla příležitost se setkat s pozitivní reakcí ve škole či školce, kde svěřené děti bez problému přijali. Dle zákona o sociálně-právní ochraně dětí, mají všichni pěstouni povinnost uzavřít dohodu o spolupráci s orgánem sociálně-právní ochrany dětí, tím může být nejen OSPOD na obecní či krajské úrovni, ale také nezisková organizace. Z výpovědi respondentek vyplývá, že pro pomoc se na úřady příliš neobrací. R1 přímo říká: S úřady moc nespolupracujeme. Žádná nabídka od nich nepřichází, to asi musí iniciovat každý sám, nebo přes klíčovou sociální pracovnici. Pokud chci zjistit, jak to s dítětem vypadá, tak musím volat a urgovat sama. Nejintenzivnější byl kontakt v době podání žádosti a odborné přípravy. Jinak si všechny respondentky našly spolupracující organizaci

63

v neziskovém sektoru. Jedná se o Centrum pěstounských rodin (3 rodiny), Poradnu pro rodinu (2 rodiny) a Amaltheu (1 rodina). Polovina se obrátila na instituci, která jim zajišťovala přípravu, přičemž dvě pěstounky hodnotí pozitivně, že mohou kooperovat s lidmi, které již dobře znají. Vybraná organizace pak zajistila pěstounům doprovázení klíčovou osobou. Její role, pomoci a podpory si velice cení. Pomoci využívají při přijímání dítěte, problémových situacích vzniklých péčí o svěřence, kontaktu s biologickými rodiči a v neposlední řadě při předávání nové rodině. Dále zde mají pěstouni možnost využívat nabízené služby. Nejvíce preferují školení, vzdělávací semináře a pobyty, neboť mají ze zákona určený počet hodin, které musí absolvovat. Kromě toho mají k dispozici psychologa a možnost supervizního setkání. Respondentky využívají i nabídky organizací z jiných krajů, opět se zde objevuje ohlas manželů Hláskových z Prahy. V Královéhradeckém kraji funguje také svépomocná skupina pěstounek na PD, vzniklá z vlastní iniciativy a za podpory organizace, kterou jedna respondentka spoluzakládala. Jejich setkávání, které se koná podle možností každý měsíc, probíhá různě: Přijede za námi naše doprovázející pracovnice z Centra, informuje nás, co je nového, co je za novinky. My si pak vyměňujeme zážitky a zkušenosti (R6). Nebo si naplánujeme dopředu, co bychom chtěly. Nějaký kurz nebo seminář – měly jsme např. první pomoc nebo znakovou řeč pro miminka. Buď si to zaplatíme samy, nebo nám na to přispěje právě ta naše organizace. Záleží na tom, jak se domluvíme. Někdy se scházíme jen tak na kafíčko (R1). Toto setkávání a sdílení hodnotí respondentky z kraje velice pozitivně. SHRNUTÍ: Největším zdrojem podpory je pro všechny dotazované rodina, která jim zajišťuje nejen psychickou oporu, ale i zázemí. Pěstouny na přechodnou dobu nejsou pouze ženy, ale i jejich manželé, od kterých se jim dostává posily nejintenzivněji. Důležitou roli hraje i nejbližší okolí, a sice širší rodina, přátelé, sousedi. Některé respondentky mají potřebu sdílet své radosti i starosti, proto se pravidelně setkávají v rámci svépomocné skupiny. Specifickým druhem podpory je také spolupráce s doprovázející organizací a služby, které nabízí. Jedny pěstounky považují služby a podporu odborníků za bonus navíc, jiné jsou na této pomoci závislé více. Současné nastavení služeb i financování PPPD považují všechny respondentky za dostatečné.

64

4.3 Shrnutí výsledků výzkumu V této práci byla řešena problematika pěstounské péče na přechodnou dobu, a sice příklady její dobré praxe. Byla provedena analýza a komparace šesti případů, osobních příběhů respondentek, které se PPPD profesně věnují. Pro zpracování tématu byla využita technika kvalitativního výzkumu, konkrétně metoda rozhovoru. Obsahová analýza získaných dat pak přinesla odpovědi na předem stanovené dílčí výzkumné otázky, které jsou na tomto místě stručně shrnuty. Co ovlivnilo pěstouny v jejich rozhodnutí pro pěstounskou péči na přechodnou dobu? Z analýzy rozhovorů vyplynulo, že dotazované pěstounky na přechodnou dobu byly ve svém rozhodnutí ovlivněny nejprve médii či zainteresovanými známými, od kterých se o této možnosti dozvěděly. U všech byl na první pohled patrný dobrý vztah k dětem. Jako stěžejní motivaci pro PPPD uvádějí snahu pomoci dětem, které to potřebují. Ženy shodně uvádějí, že o svém záměru nejdříve podrobně a dlouho diskutovaly se svými nejbližšími, tedy s manželi a dětmi v rodině. Všichni museli s rozhodnutím souhlasit a tak se i stalo. Jak pěstouni hodnotí proces zařazení do evidence osob vhodných k výkonu pěstounské péče na přechodnou dobu? Aby respondentky mohly PPPD vykonávat, musely podat žádost a projít odbornou přípravou. Jednalo se mnohdy o zdlouhavý proces, který je však utvrdil v tom, že dělají správnou věc. Celé přípravné období otestovalo jejich vytrvalost a pevnost společného rozhodnutí. Rodina každé respondentky musela absolvovat důkladné šetření z řad sociálních pracovníků a psychologů. Manželé (budoucí pěstouni) poté prošli speciální přípravou, sestávající z odborných bloků přednášek, kurzů a cvičení. Ačkoliv přípravu realizovala téměř u každé respondentky jiná organizace, v jinou dobu, shodují se v názoru, že to byla sice povinná, ale v mnoha směrech přínosná zkušenost. Dozvěděly se mnoho nových informací, které uplatnily nejen při výchově svěřených dětí. Jaké děti pěstouni do své péče přijímají a jak jsou připravováni na jejich specifické potřeby? Pěstounky z výzkumného šetření přijímají do své péče děti ve věkovém rozmezí 0 až 8 let. Čtyři z nich se specializují pouze na ranou péči, tzn. maximálně do tří let. Jedna naopak preferuje předškolní a mladší školní věk. Během výše zmíněných odborných besed byli pěstouni seznámeni s vývojovými specifiky a potřebami dětí v jednotlivých obdobích života. Při přijímání konkrétního dítěte pak

65

byli informováni, prostřednictvím sociální pracovnice či pečujícího personálu, i o jeho potřebách specifických. V případě neznámých situací a témat, jako je například deprivace, týrání apod., si respondentky informace dohledávají, případně absolvují další semináře. Ačkoliv je průběžné vzdělávání jejich povinností, samy cítí potřebu se neustále zdokonalovat – profesionalizovat. Jakým ohrožením bylo dítě, přijaté do pěstounské péče na přechodnou dobu, vystaveno vzhledem k původní rodině? Většina respondentek měla ve své péči děti v raném věku, opuštěné biologickými matkami ihned v porodnici. Míru ohrožení nelze s jistotou určit. Vzhledem k tomu, že však v několika případech byla prokázána u rodiček závislost na alkoholu či omamných látkách, je veliká pravděpodobnost zatížení vývoje. Tři děti musely být z péče rodičů odebrány na základě dysfunkčnosti rodinného prostředí. Ta vznikla v důsledku spojení několika rizikových faktorů závislosti, nepříznivé sociální situace (nezaměstnanost, chudoba) a nezvládnuté agrese. Vývoj

dětí

byl

v tomto

případě

ohrožen

patologickým

chováním

rodičů,

tzn. zanedbáváním péče, nepodnětným prostředím či dokonce týráním. Jak přispělo umístění dítěte do pěstounské péče na přechodnou dobu k řešení jeho životní situace? Z výzkumného šetření vyplývá, že všechny děti svěřené do péče přechodným pěstounům se ocitly v situaci, kdy nemohly vyrůstat ve vlastní biologické rodině. Buď byly ihned po porodu opuštěny, nebo bylo nutné, na základě ohrožení dalšího vývoje, je z péče rodičů odebrat. Dočasné umístění k pěstounům poskytlo dítěti příležitost vyrůstat v harmonickém, funkčním rodinném prostředí. Dostalo se mu zde prostřednictvím individuálního kontaktu uspokojení, či saturaci všech fyzických a především psychických potřeb, ke kterému by nemohlo plně docházet v kolektivním výchovném prostředí. Jak z názvu vyplývá, do PPPD lze děti svěřit pouze na přechodnou dobu. Na základě této skutečnosti docházelo k intenzivnějšímu a rychlejšímu řešení situace, tedy hledání nové trvalé rodiny. V čem a jak se pěstounům dostává potřebné pomoci a podpory? Vůbec největší posily se dotazovaným ženám dostává od manželů, pěstounů, kteří je jsou ochotni kdykoliv v péči o dítě zastoupit. Také je potřeba mít někoho, komu se mohou svěřit nebo kdo na chvíli pohlídá. Zde hraje důležitou úlohu širší rodina, blízcí kamarádi nebo jiné pěstounské rodiny. I dále sahající sociální sítě mají na práci pěstounek na přechodnou dobu vliv. Shodně uvádějí, že kladné reakce okolí, zpětné vazby od lékařů apod. jsou velice nabíjející. Jejich počínání, to znamená ochota věnovat se cizím dětem, budí 66

v okolí obdiv a pozitivní ohlas. V neposlední řadě plní významnou podpůrnou funkci služby spolupracující organizace (především v oblasti vzdělávání) a pomoc klíčových sociálních pracovníků. Na základě analýzy a komparace rozhovorů s respondentkami byly zodpověděny uvedené dílčí výzkumné otázky, ze kterých lze odvodit i odpověď na výzkumnou otázku hlavní, a sice V čem spatřují pěstouni přínos pěstounské péče na přechodnou dobu a co a jak jim pomáhá při výkonu jejich profese? Z výpovědí respondentek jasně vyplývá, že hlavní přínos vidí v tom, že nezletilí nebudou vyrůstat v ústavní výchově. PPPD se proto jeví jako nejvhodnější model péče o děti, které nemohou žít v původní biologické rodině. Je to možnost, jak jim zajistit kvalitní péči, která uspokojivým způsobem naplní nejen jejich fyzické, ale i psychické potřeby a zajistí jim tak oproti institucionální péči či výchově v nefunkční rodině jednoznačně pozitivnější vývojovou i sociální prognózu. Dle slov pěstounek, dítě v rodině daleko lépe prospívá, naučí se navázat pozitivní citové vazby, získá důvěru ke světu. Za stěžejní zdroje, které poskytují svůj specifický druh podpory, považují dotazované pěstounky především osobní sítě, sociální pracovníky rodiny, organizace zajišťující pěstounskou péči, podpůrnou svépomocnou skupinu a zdroje informací (kurzy, semináře, víkendová setkání apod.).

Doporučení pro praxi Dotazované pěstounky se během výzkumného šetření podělily o své zkušenosti od rozhodnutí stát se pěstouny na přechodnou dobu až po samotnou realizaci péče. Dle jejich slov je nesmírně důležité si nejprve uvědomit správnou motivaci a ujasnit si roli v celém procesu. Významnou úlohu pak sehrávají odborníci, sociální pracovníci, se kterými se při podávání žádosti zájemci setkají. Je třeba, aby to byli lidé na správném místě, disponující dostatečným množstvím informací o dané problematice a hlavně přistupující k žadatelům o PPPD partnersky a s úctou. Během přípravy by měli budoucí pěstouni zažít pocit silného zdroje informací a zkušeností, ale také příležitostí pro navázání profesionálních vztahů, které se mohou stát základem budoucí spolupráce. Respondentky totiž spatřují v možnosti kooperovat s lidmi, které poznaly v rámci přípravy, velkou výhodu. Při samotném výkonu jejich profese hraje důležitou úlohu přístup jednotlivých odborníků, se kterými pěstouni přicházejí do styku – jedná se o pracovníky OSPOD, úřadů práce, ošetřující personál v kojeckých ústavech, lékaře, učitele apod. Stěžejním tématem zde zůstává míra informovanosti veřejnosti nejen 67

odborné, ale i laické, která je i nadále velmi nedostatečná. Ačkoliv respondentky mají vesměs pozitivní zkušenosti, reflektovaly negativní skutečnosti svých známých a samy vnímají potřebu informační a osvětové kampaně. Významné je, v souvislosti s realizací PPPD, taktéž doprovázení. Některé respondentky vnímají, že subjekty tuto zákonnou povinnost naplňují pouze formálně. Jiné zde nalézají nenahraditelný zdroj podpory a pomoci, a to nejen v době, kdy mají ve své péči dítě. Míra spolupráce a angažovanosti v celém procesu se liší. Mnohé pěstounky musí s úřady jednat osobně a samy urgovat a řešit situaci svěřeného dítěte, jiné se v tomto obrací na klíčovou pracovnici. Její intervence si velice cení. Další spornou otázkou je dostatek služeb. Pěstouni jsou ze zákona povinni se průběžně vzdělávat, nejde však o to, aby tento závazek plnily pouze formálně. Je třeba, aby nabídka vzdělávání plně pokrývala potřeby pěstounů. Pokud služby (doprovázení, vzdělávací akce, respitní pobyty aj.) spolupracující organizace pěstounům nevyhovují, mohou si zvolit dle dostupných možností jinou. V rámci jednotlivých krajů působí zpravidla více subjektů, které oblast náhradní rodinné péče zaštiťují. Bohužel je však většina koncentrována ve větších městech, v okrajových oblastech se jich nedostává. Respondentky vnímají jako velkou nevýhodu, že musí za službami dojíždět i několik desítek kilometrů. V tomto by jim mohly, dle mého názoru, pomoci místní úřady.

Doporučení pro další výzkum Ačkoliv je téma pěstounské péče na přechodnou dobu často diskutované, je prozatím velmi málo dostupné odborné literatury. Otevírá se tedy široké pole pro další výzkum a mnoho možností jak tuto problematiku uchopit a přispět její popularizaci. Ve své práci jsem se pokusila nastínit přínos PPPD pro dítě z pohledu pěstounů na přechodnou dobu. Bylo by zajímavé a jistě přínosné zmapovat situaci i po umístění dítěte v trvalé náhradní rodině (adoptivní, pěstounské), kde je podle mého názoru přínos více patrný.

68

ZÁVĚR Cílem diplomové práce bylo představit příklady dobré praxe realizace pěstounské péče na přechodnou dobu, porovnat a popsat zkušenosti pěstounů s jejím poskytováním. Teoretická část zahrnuje tři hlavní kapitoly. První zpracovává téma rodiny a situace, kdy může docházet k ohrožení dítěte. Navazuje kapitola druhá, a sice definováním systému a jednotlivých forem náhradní péče, které se v našem státě nabízí. Problematika pěstounské péče na přechodnou dobu je zde uvedena v kontextu systému a zasazená do transformačního rámce. Vzhledem k výzkumnému problému práce, řeší pěstounskou péči na přechodnou dobu podrobněji třetí kapitola. Prostor je zde vyhraněn nejen dětem, jejich vývoji a možnostem, jež s sebou PPPD přináší, ale i předpokladům a potřebám pěstounů. Ke každé hlavní kapitole byla vydefinována jedna či více dílčích výzkumných otázek jako základ pro část empirickou. Těžiště práce spočívá ve čtvrté kapitole interpretující samotné výzkumné šetření. Kvalitativní výzkum byl zaměřen na zprostředkování osobních prožitých zkušeností s poskytováním PPPD. Spolupráce byla navázána s šesti pěstounkami z Pardubického a Královéhradeckého kraje. Data, získaná prostřednictvím polostrukturovaných rozhovorů, byla analyzována dle obsahu a strukturována dle dílčích výzkumných otázek do šesti tematických oblastí. Sledována byla nejprve motivace pro PPPD a proces, který je nutné absolvovat před zařazením do evidence osob kompetentních tuto formu péče poskytovat. Další otázky se týkaly již praktických zkušeností se svěřenými dětmi. Nakonec byla pozornost věnována přínosu PPPD a zdrojům, z nichž pěstouni čerpají pomoc a podporu. Záměrem práce bylo vytvořit studii, která by představila příklady dobré praxe. V případě pěstounek podílejících se na této práci je třeba zmínit, že se jedná o velmi motivované a zapálené profesionálky, které si jsou vědomy smyslu své profese, tedy pomoci ohroženým dětem v jejich obtížné životní situaci. Jsou si vědomy i své průkopnické role, svým počínáním nevědomě ovlivňují okolí a pozitivním příkladem vytváří osvětu u laické, ale i odborné veřejnosti. Toto téma jsem zvolila vzhledem k osobním zážitkům s dětmi vyrůstajícími v dětském domově a zájmu o hledání možností, jak předcházet rizikům, jež s sebou pobyt v ústavu přináší. PPPD je, dle mého názoru, vhodnou alternativou, jak mnohým osobním i sociálním znevýhodněním předejít. Ještě před několika lety by byly děti automaticky umístěny do institucionální výchovy a tam čekaly, zda o ně někdo projeví zájem. Nyní 69

se počet dětí v kojeneckých ústavech rapidně zmenšuje. Podle rozhovoru s Markétou Tauberovou, ředitelkou Dětského centra Veská na Pardubicku, uveřejněného v časopise Respekt, v loňském roce neměli ani jedno zdravé miminko, u kterého se předpokládala adopce. Z tohoto centra odešlo i několik starších dětí a ústav se pomalu vyprazdňuje. Článek také zmiňuje velký nárůst profesionálních pěstounů během roku 2013, tedy po schválení novely, ze sedmi na sto patnáct. Změna nastala i v přístupu sociálních pracovnic, které začaly institutu PPPD více důvěřovat a samy iniciují umístění dětí. Přispěly tomu mimo jiné i výpovědi adoptivních rodičů, kteří si chválí, v jak dobrém stavu přijímají děti od profesionálních pěstounů (Čápová, H., 2014). Ačkoliv počet pěstounů každým rokem narůstá, momentální počet ohrožených dětí je stále převyšuje. Poptávka po dalších pěstounech na přechodnou dobu se proto stále zvyšuje. Věřím, že tato práce by mohla zájemce o pěstounskou péči na přechodnou dobu, kteří třeba ještě váhají, pozitivně ovlivnit.

70

RESUMÉ Diplomová práce je věnována problematice pěstounské péče na přechodnou dobu a klade si za cíl představit příklady její dobré praxe. Velký prostor je věnován tématu rodiny a možnostem, které se nabízí v případě, že dítě nemůže z různých důvodů v té své nadále vyrůstat. Nastíněn je i transformační proces systému náhradní péče o ohrožené děti, v jehož kontextu se institut pěstounské péče na přechodnou dobu dostává do popředí zájmu. V teoretické části jsou dále charakterizována specifika pěstounské péče na přechodnou dobu, týkající se jak dítěte, tak pěstounů. Empirickou část tvoří analýza šesti případů realizace pěstounské péče na přechodnou dobu v Pardubickém a Královéhradeckém kraji. Kvalitativní výzkum byl zaměřen na porovnání a popsání zkušeností pěstounů s touto formou péče. V rámci šetření byla využita metoda polostrukturovaného rozhovoru a následně obsahová analýza získaných dat. Výsledkem je komplexní obraz vypovídající o realizaci pěstounské péče na přechodnou dobu v praxi a nastiňující její přínos pro dítě.

SUMMARY The thesis deals with an issue of temporary foster care and aims to introduce the examples of its good practice. A large extend is given to the topic of the child´s own family and choices which are offered in the case that a child cannot, for various reasons, continue to live in its own family. It also outlines the transformation process of the foster care for endangered children in which context the foster care institute temporarily comes to the forefront of the interest. The specifics of the temporary foster care relating the child as well as the foster parents are characterized in the theoretical part of this thesis. The empirical part consists of an analysis of six cases of implementation of temporary foster care in the region of Pardubice and Hradec Králové. Qualitative research was focused on comparing and describing experiences of foster parents with this specific form of foster care. During the research, the method of semi-structured interviews followed by the content analysis of the obtained data was used. The result is a comprehensive picture revealing the implementation of temporary foster care in practice and outlining its contribution to a child. 71

POUŽITÉ ZDROJE Odborná literatura ARCHER, Caroline. Dítě v náhradní rodině: nejčastější problémy při výchově mladších dětí v náhradní rodině. Vyd. 1. Praha: Portál, 2001, 119 s. ISBN 80-717-8578-4. BECHYŇOVÁ, Věra, KONVIČKOVÁ, Marta. Sanace rodiny: [sociální práce s dysfunkčními rodinami]. Vyd. 1. Praha: Portál, 2008, 151 s. ISBN 978-80-262-0031-4. BITTNER, Petr. Děti z ústavů!: právní a psychologické dopady ústavní výchovy z pohledu ochrany rodiny a nejlepšího zájmu dítěte. Vyd. 1. Brno: Liga lidských práv, 2007, 72 s. ISBN 978-80-903473-4-2. BOWLBY, John. Vazba: teorie kvality raných vztahů mezi matkou a dítětem. Vyd. 1. Praha: Portál, 2010, 356 s. ISBN 978-807-3676-704. BUTULOVÁ, Bronislava. Ústavní výchova II. Průvodce náhradní rodinnou péčí. Brno: Sdružení pěstounských rodin, 2010, roč. XI., č. 5, s. 11 - 12. COLLIS, Anne. Attachment. London: Fostering Network, 2008. ISBN 18-978-6952-5. ČÁP, Jan, MAREŠ, Jiří. Psychologie pro učitele. Vyd. 1. Praha: Portál, 2001, 655 s. ISBN 80-717-8463-X. DUNOVSKÝ, Jiří. Sociální́ pediatrie: vybrané́ kapitoly. Vyd. 1. Praha: Grada, 1999, 279 s. ISBN 80-716-9254-9. DUNOVSKÝ, Jiří́, DYTRYCH, Zdeněk, MATĚJČEK, Zdeněk. Týrané́ , zneužívané a zanedbávané́ dítě̌. Vyd. 1. Praha: Grada, 1995, 245 s. ISBN 80-716-9192-5. FOLDA, Jan et al. Systém náhradní péče o děti a mladistvé a následné péče o mladé lidi odcházející z náhradní péče v České republice: Situační analýza. Vyd. 1. Praha: Sdružení SOS dětských vesniček, 2009, 60 s. ISBN 978‐80‐254‐4799‐4 . Dostupné z: . GABRIEL, Zbyněk, NOVÁK, Tomáš. Psychologické poradenství v náhradní rodinné péči. Vyd. 1. Praha: Grada, 2008, 144 s. ISBN 978-802-4717-883. GAVORA, Peter. Úvod do pedagogického výzkumu. Vyd. 1. Brno: Paido, 2000, 207 s. ISBN 80-859-3179-6. GIDDENS, Anthony. Sociologie. Vyd.1. Praha: Argo,1999, 594s. ISBN 80-720-3124-4. 72

HARTL, Pavel, HARTLOVÁ, Helena. Psychologický slovník. Vyd. 2. Praha: Portál, 2009, 774 s. ISBN 978-807-3675-691. HELUS, Zdeněk. Sociální psychologie pro pedagogy. Vyd. 1. Praha: Grada, 2007, 280 s. ISBN 978-80-247-1168-3. HELUS, Zdeněk. Dítě v osobnostním pojetí: obrat k dítěti jako výzva a úkol pro učitele i rodiče. Vyd. 2. Praha: Portál, 2009, 286 s. ISBN 978-807-3676-285. HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Vyd. 1. Praha: Portál, 2005, 407 s. ISBN 80-736-7040-2. KRAUS, Blahoslav, HRONCOVÁ, Jolana. Sociální patologie. Vyd. 1. Hradec Králové: Gaudeamus, 2007, 325 s. ISBN 978-807-0418-963. LANGMEIER, Josef, KREJČÍŘOVÁ, Dana. Vývojová psychologie. Vyd. 2. Praha: Grada, 2006, 368 s. ISBN 80-247-1284-9. LANGMEIER, Josef, MATĚJČEK, Zdeněk. Psychická deprivace v dětství. Vyd. 4. Praha: Karolinum, 2011, 399 s. ISBN 978-80-246-1983-5. MATĚJČEK, Zdeněk. Náhradní rodinná péče: průvodce pro odborníky, osvojitele a pěstouny. Vyd. 1. Praha: Portál, 1999, 183 s. ISBN 80-717-8304-8. MATEJČEK, Zdeněk, KOLUCHOVÁ, Jarmila. Osvojení a pěstounská péče. Vyd. 1. Praha: Portál, 2002, 155 s. ISBN 80-717-8637-3. MATĚJČEK, Zdeněk. Rodina očima dětí a rodičů. Propsy: Časopis pro moderní psychologii. 1998, roč. 4, č. 2, s. 4 - 5. MATĚJČEK, Zdeněk. O rodině vlastní, nevlastní a náhradní. Vyd. 1. Praha: Portál, 1994, 98 s. ISBN 80-852-8283-6. MATĚJČEK, Zdeněk. Výbor z díla. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2005, 445 s. ISBN 978802-4610-566. MATĚJČEK, Zdeněk, DYTRYCH, Zdeněk. Vyd. 1. Děti, rodina a stres. Praha: Galén, 1994. ISBN 80-858-2406-X. MATOUŠEK, Oldřich. Ústavní péče. Vyd. 2. Praha: SLON, 1999, 159 s. ISBN 80-8585076-1. MATOUŠEK, Oldřich, PAZLAROVÁ, Hana. Hodnocení ohroženého dítěte a rodiny v kontextu plánování péče. Vyd. 1. Praha: Portál, 2010, 183 s. ISBN 978-807-3677-398. 73

MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ. Pěstounská péče na přechodnou dobu pro nejmladší děti. Vyd. 1. Praha: MPSV, 2011, 81 s. ISBN 978-80-7421-039-6. Dostupné z: . MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ. Pěstounská péče na přechodnou dobu. Vyd. 1. Praha: MPSV, 2009b, 4 s. Dostupné z: . MÜHLPACHR, Pavel. Sociopatologie pro sociální pracovníky. Vyd. 1. Brno: MSD, 2008, 194 s. ISBN 978-80-7392-069-2. NAVRÁTILOVÁ, Jitka. Role sociálních služeb v rodinné politice. Sociální práce. Brno: AVSP, 2007, 1/2007, č. 1, s. 106 - 114. ISSN 1213-6204. PEMOVÁ, Terezie, PTÁČEK, Radek. Sociálně-právní ochrana dětí pro praxi. Vyd. 1. Praha: Grada, 2012, 187 s. ISBN 978-80-247-4317-2. PTÁČEK, Radek, KUŽELOVÁ, Hana, ČELEDOVÁ, Libuše. Vývoj dětí v náhradních formách péče. Vyd. 1. Praha: MPSV, 2011, 54 s. ISBN 978-80-7421-040-2. Dostupné z: . REICHEL, Jiří. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. Vyd. 1. Praha: Grada, 2009, 184 s. ISBN 978-80-247-3006-6. ŘÍČAN, Pavel. Cesta životem. Vyd. 2. Praha: Portál, 2004, 390 s. ISBN 80-717-8829-5. SOBOTKOVÁ, Irena. Psychologie rodiny. Vyd. 2. Praha: Portál, 2007, 219 s. ISBN 978-807-3672-508. STRAUSS, Anselm, CORBINOVÁ, Juliet. Základy kvalitativního výzkumu: Postupy a techniky metody zakotvené teorie. Vyd. 1. Boskovice: Albert, 1999, 196 s. ISBN 80858-3460-X. SVOBODA, Mojmír. Psychodiagnostika dětí a dospívajících. Vyd. 1. Praha: Portál, 2001, 791 s. ISBN 80-717-8545-8. SVOBODOVÁ, Michaela, VRTBOVSKÁ, Petra, BÁRTOVÁ, Darina. Zpráva o stávajícím stavu náhradní výchovné péče o děti a mládež bez rodinného zázemí v České republice. Vyd. 1. Praha: Občanské sdružení DOM, 2002. Dostupné z: .

74

ŠKOVIERA, Albín. Dilemata náhradní výchovy. Vyd. 1. Praha: Portál, 2007, 143 s. ISBN 978-807-3673-185. ŠVAŘÍČEK, Roman, ŠEĎOVÁ, Klára. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Vyd. 1. Praha: Portál, 2007, 377 s. ISBN 978-80-7367-313-0. VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2000, 528 s. ISBN 80-717-8308-0. VÁGNEROVÁ, Marie. Školní poradenská psychologie pro pedagogy. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2005, 430 s. ISBN 80-246-1074-4. VÁGNEROVÁ, Marie. Psychický vývoj dítěte v náhradní rodinné péči. Vyd. 1. Praha: Středisko náhradní rodinné péče, 2012, 181 s. ISBN 978-80-87455-14-2. VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. Vyd. 4. Praha: Portál, 2008, 870 s. ISBN 978-80-7367-414-4. VRTBOVSKÁ, Petra. O ztraceném dítěti: attachment, poruchy attachmentu a léčení. Vyd. 1. Praha: Natama, 2010, 120 s. ISBN 978-80-86620-20-6. VÝROST, Jozef, SLAMĚNÍK, Ivan. Aplikovaná sociální psychologie I: [člověk a sociální instituce]. Vyd. 1. Praha: Portál, 1998, 383 s. ISBN 80-717-8269-6. ZEZULOVÁ, Dagmar. Pěstounská péče a adopce. Vyd. 1. Praha: Portál, 2012, 197 s. ISBN 978-80-262-0065-9.

Legislativní dokumenty Úmluva o právech dítěte. Vyhláška č. 473/2012 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině. Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. 75

Internetové zdroje ČÁPOVÁ, Hana. Zázračná novela. Respekt [online]. 2014, č. 7. [cit. 2014-03-20]. Dostupné z: . ISSN 1801-1446. HLEDÁME RODIČE. Já pěstoun: příručka pro zájemce o pěstounství [online]. Praha: Nadační

fond

J&T,

2013

[cit.

2014-02-03].

Dostupné

z:

. MPSV. Transformace a sjednocení systému péče o ohrožené děti. [online]. 2009a [cit. 2013-12-28]. Dostupné z: . MPSV. Národní strategie ochrany práv dětí. [online]. 2012 [cit. 2013-12-29]. Dostupné z: . MPSV. Poslanecká sněmovna přijala novelu zákona o sociálně-právní ochraně dětí. [online].

2012

[cit.

2013-12-30].

Dostupné

z:

. MPSV. Informace k dohodám o výkonu pěstounské péče. [online]. 2013 [cit. 2014-0125]. Dostupné z: . RANÁ PĚSTOUNSKÁ PÉČE. Jak probíhá předání dítěte definitivní rodině a provázení

této

rodiny?

[online].

2012

[cit.

2014-02-03].

.

76

Dostupné

z:

SEZNAM TABULEK Tabulka č. 1 – Důsledky zneužívání, zanedbávání a týrání v dětství a raném dětství Tabulka č. 2 – Srovnání institucionální péče a přechodné pěstounské péče Tabulka č. 3 – Děti přijaté do PPPD

77

SEZNAM PŘÍLOH Příloha I. – Charakteristika respondentů Příloha II. – Schéma rozhovoru s respondenty

78

Příloha I. – Charakteristika respondentů Respondentka č. 1 (R1) – cca 40 let -

2 vlastní děti (aktuálně 18, 15 let)

-

VŠ vzdělání (pedagogické zaměření)

-

v evidenci od února 2013, Královéhradecký kraj

-

v PPPD doposud jedno dítě

Respondentka č. 2 (R2) – 42 let -

2 vlastní děti (aktuálně 18, 15 let)

-

SŠ vzdělání (zdravotní sestra)

-

v evidenci od ledna 2012, Pardubický kraj

-

v PPPD doposud dvě děti

Respondentka č. 3 (R3) – 51 let -

5 vlastních dětí (aktuálně 32, 30, 26, 18, 12 let)

-

vyučena, doplněné vzdělání o kurz asistenta pedagoga

-

v evidenci od června 2012, Pardubický kraj

-

v PPPD doposud tři děti

Respondentka č. 4 (R4) – 35 let -

3 vlastní děti (aktuálně 12, 9, 7 let)

-

SŠ vzdělání (gymnázium)

-

v evidenci od srpna 2013, Pardubický kraj

-

v PPPD doposud dvě děti

Respondentka č. 5 (R5) – 43 let -

2 vlastní děti (akt. 24, 12 let), 1 dítě v dlouhodobé PP (9 let, v PP 6 let)

-

SŠ vzdělání (ekonomické zaměření)

-

v evidenci od července 2011, Královéhradecký kraj

-

v PPPD doposud sedm dětí

Respondentka č. 6 (R6) – 42 let -

3 vlastní děti (aktuálně 23, 21, 10 let)

-

SŠ vzdělání (textilní)

-

v evidenci od května 2013, Královéhradecký kraj

-

v PPPD doposud dvě děti

Příloha II. – Schéma rozhovoru s respondenty Věk: ____ let Zkušenosti s výchovou vlastních/nevlastních dětí (počet/věk):_____________________ Nejvyšší dosažené vzdělání (zaměření):_______________________________________ Víra:__________________________________________________________________ V evidenci od_____________________________,________________________ kraj V PPPD doposud (počet dětí)_______________________________________________ 1. Jak jste se dozvěděla o možnosti PPPD? 2. Co Vás motivovalo stát se pěstounkou na PPPD? 3. Jak reagovala Vaše rodina a okolí na rozhodnutí stát se pěstounkou na PD? 4. Na koho jste se se svojí žádostí obrátila? -

Jakou zkušenost jste měla (se sociálními pracovníky, úřady)?

5. Kdy a jak probíhala příprava na PPPD? -

Jaká organizace Vás školila?

-

Jak hodnotíte přípravu?

-

Setkala jste se během přípravy s nějakými úskalími?

-

Lze se vůbec na PPPD připravit?

6. Máte již praktickou zkušenost s výkonem PPPD? Kolik dětí na PD bylo doposud ve Vaší péči? 7. Jak dlouho po schválení jste čekala na svěření prvního dítěte? 8. Měli jste v žádosti nějaká zvláštní specifika? 9. Jak proběhlo zprostředkování PPPD? 10. Z jakých důvodů se dítě dostalo do PPPD? -

Vykazovali rodiče vůči dítěti nějaké rizikové chování?

11. Odkud dítě do PPPD přišlo a jak se projevovalo? -

Bylo patrné nějaké znevýhodnění?

12. Docházelo k zájmu o dítě či kontakt s ním ze strany biologických rodičů? 13. Kam bylo dítě předání po ukončení PPPD a jak bylo staré? 14. Jaké bylo přijetí dítěte/dětí pro rodinu a okolí? 15. Jak se průběžně vzděláváte? -

Účastníte se povinných školení, nebo si vyhledáváte informace a vzdělávací semináře sama?

16. Jaké služby využíváte? -

Hodnotíte je jako dostačující, nebo by Vám vyhovovaly jiné?

17. Jak zvládáte zátěžové situace? Na koho se obracíte? 18. Co všechno potřebujete k výkonu PPPD? 19. Jaké změny ve Vašem životě s sebou poskytování PPPD přineslo? 20. Přejete si být nadále informováni o dítěti? 21. Jak dlouho si myslíte, že se budete PPPD věnovat? 22. Jaký přínos spatřujete v poskytování PPPD? 23. Vidíte nějaká úskalí či nedostatky?