(První pomoc, jak jí možná neznáte) 1. verze textu, vydáno

(První pomoc, jak jí možná neznáte) 1. verze textu, vydáno 1.11.2011 Tato publikace by určitě mohla být přínosná pro zdravotníky nebo jiné absolventy kurzů první pomoci, kteří si chtějí oživit své teoretické znalosti. Bude jistě zajímavá i pro zvídavé laiky, kteří se toho chtějí dozvědět o první pomoci co nejvíce. A nejenom o ní. Na klasickou příručku o první pomoci je tato kniha až příliš obsáhlá a pokud se chcete pouze rychle naučit poskytovat první pomoc, nejspíš to nebude kniha pro vás. Popravdě poskytování první pomoci je něco, co se z knih učí velmi špatně. Mnohem lepší je praktický kurz, kde si všechno můžete vyzkoušet a zažít. To jsou zkušenosti, které vám žádná kniha nedá. Autor není lékař ani odborník na urgentní medicínu a přes veškerou snahu nemůže ručit za stoprocentní správnost lékařských informací v tomto textu, ani za nedorozumění vzniklé neúplností informací, špatným pochopením obsahu textu, nebo vaší vlastní blbostí. Před čtením textu doporučuji zkontrolovat případné aktualizace na webových stránkách této publikace: http://ondrejvitous.cz/prvnipomoc/

Ondřej Vitouš - Příručka přežití v civilizovaném světě aneb první pomoc jak jí možná neznáte

Úvod V knihkupectví určitě seženete spoustu dobrých příruček pro přežití. Najdete v nich celou řadu velmi praktických rad, kupříkladu který brouk je nejlepší coby potravina, jak přežít uprostřed rozžhavené pouště, kterak přeplout řeku na ledové kře atd. Pokud všechny tyto rady zvládnete teoreticky i prakticky, potom vás nerozhází ani globální krach civilizovaného světa. Pro běžného Evropana je ovšem většina z těchto znalostí celkem na nic. V knihkupectví také seženete pár knížek o první pomoci. Naučíte se, jak vázat rány, jak dávat umělé dýchání, měřit tep... Všechno je to velice praktické a potřebné, tedy když opominu fakt, že základním problémem většiny těchto knih je léta přetrvávající opisování již neaktuálních a mnohdy životu nebezpečných informací. Co se tam ale většinou nenaučíte, je odpověď na otázku: co mám sakra dělat, když zrovna teď mám před sebou nabourané auto, z motoru se kouří, okýnka jsou zalitá krví a jsem na to sám? Anebo co dělat, když najdu kolegu v práci ležet bez hnutí uprostřed chodby? Vsaďte se, že existují tisíce dalších, podobných situací. V takovém okamžiku vypukne ve vašem mozku zmatek, a i když třeba teoreticky tušíte, že by bylo potřeba udělat tohle nebo ono, často se nedokážete rozhodnout ani pro jednu z těch možností, případně se je pokusíte udělat ve špatném pořadí, anebo všechny najednou. Prostě budete tápat a možná dělat osudové chyby... Cílem téhle publikace je spojit dohromady to nejzásadnější z obou výše uvedených žánrů do jedné praktické knížky, která se vám pokusí přinést odpověď na zdánlivě jednoduchou otázku: •

„Co mám sakra dělat, když...“

Jsem obyčejný člověk. Za svůj život jsem se jednou dostal k opravdu nepěkné dopravní nehodě, několikrát k menším nehodám, jednou mi hořelo auto, třikrát jsem hasil cizí auto. Jednou jsem hasil hořící pračku, jednou jsem v rybníku objevil utopence, párkrát jsem pomáhal někomu zraněnému, dvakrát jsem promrzl do stavu blízkého hypotermii a zažil jsem si noční pochod ve vánici s nulovou viditelností. Zdaleka nejvíc vás ale procvičí vlastní děti. Po několika zkušenostech s opařením, bezvědomím, otřesem mozku jsem dospěl k názoru, že bude lepší být neustále připravený na cokoliv. Také jsem si často pokládal různé zvídavé otázky: Jaký je rozdíl mezi voláním na linku 112 a 155? Kam vlastně člověku zapadne jazyk a jak ho nejlépe vytáhnu? Kde na hrudníku mám přesně mačkat při nepřímé srdeční masáži? Mám se z tonoucího pokoušet vylévat vodu z plic, nebo ne? Kudy se prchá z hořícího metra? Opravdu hořící auta bouchají jako v americkém akčním filmu? Jak zastavím vlak, pokud zpozoruji nějaké nebezpečí na trati? Na tyto a spoustu dalších otázek jsem postupně hledal odpovědi a výsledkem je tato kniha. Najdete v ní spoustu zajímavých informací, z nichž některé jste možná vůbec netušili.

-2-


Vojáci speciálních jednotek se učí brodit bahnem, jíst mravence, pít vodu z močálů a spát pod širákem. Žádný veliký komfort. Co nezvládnou sami, nikdo jiný za ně neudělá. Když udělají chybu, mohou umřít oni nebo někdo z jejich kamarádů. Člověk v civilizovaném světě je většinou v pohodě. Tedy až do situace, kdy se ztratí v hlubokém lese, nabourá autem nebo se zraní někdo z jeho blízkých. Potom jste najednou až nechutně rychle a bez varování vrženi do situace, kdy i vaše chyba může mít fatální následky. V takové situaci dostane člověk, který bude připravený, do ruky určitou výhodu proti ostatním. Pokud si přečtete tuto knihu, možná si zapamatujete pár maličkostí, které vám pomohou takovou situaci lépe vyřešit, až k ní dojde. Spoléhat se na to, že se vám nikdy nic nestane, je totiž trochu krátkozraké. Při hledání odpovědí na své otázky jsem kontaktoval spoustu lidí. Coby laik jsem drze využil možnosti vetřít se na různá místa a pokládat všetečné otázky. Navštívil jsem dispečink tísňové linky, hasiče, metro, Drážní inspekci. Získával jsem informace od zdravotních záchranářů. Asi největším zdrojem praktických informací pro mě byl kurz první pomoci ZDrSEM, který pořádá Prázdninová škola Lipnice. Během několika dnů jsem si udělal jasno ve spoustě věcí, a hlavně jsem měl možnost vyzkoušet si postupy první pomoci i prakticky během celé řady simulací. Myslím, že v současné době je to jeden z nejlepších kurzů první pomoci, ke kterému se můžete dostat jako laik. Osobně si myslím, že většina lidí, kteří se nachomýtnou k nějakému postiženému nebo k nehodě, má touhu pomáhat. Člověk má tuto touhu hluboko zakořeněnou a opravdových cyniků, kteří nechají zraněného člověka ležet bez povšimnutí v příkopu, je jen hrstka. Většina lidí se ale bojí. Kupříkladu o své zdraví. Hlavně se ale obávají toho, že jakmile jednou začnou někomu pomáhat, už se z toho prostě nevyvlečou. I když jim to bude nepříjemné (postižená osoba nemusí být zrovna vzor čistoty). I když nebudou vědět, co dělat. Anonymita velkých měst nám dává možnost tvářit se, že nic nevidíme, a v klidu se vypařit. Je to hra na peška. Kdo se první u postiženého zastaví, ten musí konat a rozhodovat. Jakmile se někdo takový najde, obvykle se okolo něj okamžitě vytvoří skupina čumilů, kteří budou nadšeně radit, nebo jen tak sledovat, co se děje. Nemyslím si, že by všichni ti lidé byli hyeny, které baví pozorovat cizí neštěstí. Často to jsou jenom obyčejní lidé, kteří se bojí pomoc poskytnout sami, ale které opravdu zajímá, co se vlastně stalo, a hlavně, co s tím sakra kdo udělá. Jestliže se něco stane vašemu známému, potom je vám asi okamžitě jasné, že musíte pomoci. Z takové situace se dost dobře odejít nedá. Možná že znáte alespoň hrubé základy první pomoci, ale když se do takové situace dostanete poprvé v životě, váš mozek stejně zahltí hromada otázek. Mám nejdřív volat záchranku? Jaké má sakra jenom číslo? Co se mu mohlo stát? Je to infarkt, nebo mrtvička, nebo co vlastně? Mám mu změřit tep? U autonehod je to zpravidla ještě horší: Mám nejdřív hasit to auto, nebo ty lidi vytáhnout ven? Nebo zastavit krvácení? Mám je dát do stabilizované polohy? Mám volat hasiče, nebo záchranku, nebo linku 112? Kde mám sakra lékárničku? Proč jsem tam jenom nepostavil trojúhelník a nevzal si vestu?

-3-


To je obzvláště morbidní otázka, která vás možná dostihne v případě, pokud nepochopíte jedno základní pravidlo: •

„Nejsnáze přežije člověk, který si dává pozor na to, aby se mu nic nestalo!“

Je to tak. Je dobré umět zastavit tepenné krvácení, ale lepší je včas si uvědomit, že je pěkně hloupé lézt na rozbité štafle vedle prosklených dveří. Když to pravidlo upravím pro nehodu, která se již stala: •

„Nelépe se zachraňují ti lidé, kterým se ještě nic nestalo!“

Postižení už mají karty rozdané. Možná to v pohodě přežijí, ať už něco uděláte, nebo ne. Možná umřou a vy s tím nemůžete udělat vůbec nic. Možná jste jediná osoba, která jim může pomoci. A možná jim může vaše hektická pomoc naopak ublížit. Tím, že nejprve zajistíte svoje bezpečí, sice na chvilku oddálíte poskytování první pomoci, ale určitě je to lepší, než abyste za okamžik měli v příkopu místo jednoho auta dvě. Tak na to nezapomeňte!

Rychlý manuál první pomoci Aneb co dělat, pokud právě teď potřebujete první pomoc. Pokud teď nepotřebujete první pomoc, tak tuhle kapitolu s klidem přeskočte. Slouží pouze jako rychlý orientační manuál pro nouzi nejvyšší. Jestliže potřebujete první pomoc a tuto knihu jste ještě nečetli, tak si v klidu napočítejte do deseti a potom pokračujte dál podle tohoto návodu. Použijte zdravý rozum a pokuste se situaci vyřešit, jak nejlépe dokážete.

Stal se úraz, nehoda?

Bezpečnost především - nemůže se stejná věc stát vám nebo někomu dalšímu? Použijte ochranné prostředky: gumové rukavice, resuscitační roušku, reflexní vestu.

Co se asi stalo - co je příčinou zranění? Nemůže být zraněný ještě někdo další, koho nevidíte?

Co a koho máte k dispozici - lékárnička, telefon, lidi (i čumily lze požádat o pomoc).

Pro první pomoc volejte

155

-4-


Pokud nelze, tak volejte

112

Požáry - hasiči

150

Policie

158

Nejběžnější 3 možnosti poskytování pomoci:

a) postižené je dítě

b) postižený je dospělý

c) dopravní nehoda

a) Postižené je dítě

Zkuste, jestli dítě reaguje na oslovení.

Nereaguje? Vážně krvácí? - Křikem přivolejte další osoby.

Zastavte případné vážné krvácení tlakem prstů v ráně.

Dýchá? - Pokud ne, zakloňte mírně hlavu.

Případná druhá osoba volá linku 155.

Stále nedýchá a je možné, že něco zapadlo do úst (jídlo, hračka)? - Zkuste uvolnit dýchací cesty několika přiměřenými údery do zad.

Stále nedýchá? - Zkuste 5x umělý vdech z úst do úst. Pozor na přiměřené množství vzduchu! U velmi malých dětí položte pusu i přes nos.

Stále nedýchá? - Položte na záda, zakloňte mírně hlavu a zkuste 1 minutu resuscitovat včetně srdeční masáže: třicet stlačení na hrudník (uprostřed mezi bradavkami), napjaté lokty, co nejrychleji. Potom 2 klidné vdechy. Čím menší dítě, tím rychleji masírujte a používejte menší sílu - kupř. na miminko stačí masírovat pouze několika prsty.

Osamocený zachránce nyní volá linku 155. Ideální je mít telefon s hlasitým odposlechem poblíž postiženého.

Řiďte se instrukcemi dispečera linky 155.

Zajistěte přístup pro sanitku. Otevřete dveře, zvoňte na sousedy.

Resuscitujte do příjezdu sanitky.

-5-


b) Postižený je dospělý

Postiženého oslovte.

Dusí se a je možné, že mu něco zapadlo do krku? - Zkuste po dotazu uvolnit dýchací cesty několika údery do zad (případně Heimlichův manévr).

Nereaguje? Nedýchá? Vážně krvácí? - Křikem přivolejte další osoby.

Pozor na tzv. lapavé dechy. Mohou vypadat jako lapání kapra nebo nezvykle dlouhé pauzy mezi nádechy. Znamená to zástavu oběhu a nutnost resuscitace.

Vážně krvácí? - Zastavte vážná krvácení: nejlépe tlakem prstů přímo v ráně. Pokud to lze, použijte rukavice pro vaši osobní ochranu.

Nedýchá? - Pro obnovení dýchání zkuste postiženému zaklonit hlavu.

Osamocený zachránce nyní volá linku 155. Ideální je mít telefon s hlasitým odposlechem poblíž postiženého.

Řiďte se instrukcemi dispečera linky 155.

Zajistěte přístup pro sanitku. Otevřete dveře, zvoňte na sousedy.

Zahajte resuscitaci. Položte postiženého na záda na pevnou podložku (měkká postel není vhodná) a zakloňte mu hlavu. Proveďte 30 stlačení napnutýma rukama v prostředku hrudníku mezi bradavkami. Hloubka stlačení asi 5-6cm, frekvence asi 100x/min. Potom dva klidné uměné dechy z úst do úst. Při dýchání postiženému zakloňte hlavu a zacpěte nos. Pokud máte zábranu poskytnout umělé dýchání, alespoň provádějte masáž srdce.

Jestliže se jedná o náhlou událost bez předchozího dušení a zejména pokud přetrvávají lapavé dechy, není potřeba dýchat z plic do plic. Klíčová je v takovém případě kvalitně prováděná nepřímá srdeční masáž. Pokud je k dispozici automatický externí defibrilátor (AED), použijte jej.

Resuscitujte do příjezdu sanitky.

c) Dopravní nehody

Zastavte až na bezpečném místě (mimo zatáčku, za nehodou).

Na nehodou zablokované dálnici počkejte ve voze, dokud za vámi nezastaví alespoň několik dalších vozidel.

Vždy používejte reflexní vestu.

Pozor na čumily, svědky a další osoby - musí stát mimo nebezpečí. Na dálnici pošlete další osoby a děti z auta minimálně 10 metrů za svodidla, nenechávejte je ve voze! Pozor na dezorientované účastníky nehody v okolí!

-6-


Nejprve jděte postavit trojúhelník a cestou letmo zjistěte počet zraněných. Trojúhelník postavte minimálně sto kroků před nehodu. Teprve potom volejte linku 155 a začněte poskytovat první pomoc.

Řešte případná vážná krvácení - zastavte nejlépe tlakem prstů přímo v ráně. Pokud to lze, použijte rukavice pro vaši osobní ochranu.

Řešte postižené, kteří nedýchají - zakloňte jim mírně hlavu.

Jestliže postižený v autě dýchá, nechte ho ve voze! Vytahujte ven, pouze pokud nedýchá nebo mu hrozí jiné nebezpečí (např. požár).

Začínající požár auta lze hasit po mírném nadzvednutí víka motoru, nikdy neotvírejte úplně!

Nesundávejte helmu motocyklistům!

Co člověka ohrožuje Je mnoho faktorů, které mohou ohrozit lidské zdraví nebo život při krizové situaci. Krizovou situací v této příručce rozumím cokoliv, co se vám může běžně přihodit v naší zemi, tedy úraz, nehodu, nenadálou zdravotní příhodu, bloudění atd. Tak se na ty rizikové faktory podívejme zblízka:

Nedostatek jídla Ano, hlad vás samozřejmě dokáže velice spolehlivě zabít, ale až po velmi dlouhé době. Možná vám přijde, že pokud přestanete jíst, tak je do druhého dne po vás. Ale to je jenom klam, způsobený tím, že jsme si již v době blahobytu odvykli hladovět. Schválně, co myslíte, že dělali lovci mamutů poté, co se jim zkazily poslední zbytky mamuta? Ulovit nového nějakou chvíli trvalo... Jsou známé případy lidí, kteří přežili čtyřicet a více dní bez jídla, pouze o vodě. I tehdy, když budete v kritické situaci vydávat hodně energie, vydržíte bez jídla pěkných pár dnů. Co vás v takové situaci zabije, bude spíš vaše psychika než hlad. Když se v Evropě někde ztratíte, kupříkladu v horách nebo v hlubokém lese, je více než pravděpodobné, že po několika kilometrech narazíte na lidské obydlí nebo alespoň nějakého člověka. I kdybyste byli v té největší pustině, hladem prostě umřít nestihnete. Leda by vás zároveň postihlo nějaké zranění, které vám zamezí v pohybu. Ale i v takovém případě vám dříve dojde voda než jídlo.

-7-


Nedostatek vody Ano, s vodou je to horší než s jídlem. Bez vody umřete zhruba do týdne. Pokud se budete navíc pohybovat v namáhavém terénu a za vedra, tak přežijete možná jen pár dní. Druhý den se již nejspíš budete kapku ploužit a ten třetí již moc daleko nedojdete. I to by vám za normálních okolností mělo stačit k tomu, abyste se dostali do civilizace. Navíc je poměrně veliká pravděpodobnost, že po cestě narazíte na nějaký zdroj vody. Ale tady je nutné jedno varování! Naprostá většina volně dostupných vodních zdrojů obsahuje bakterie nebo chemikálie a není vhodná pro pití bez další úpravy. Ve většině případů vás pití takové vody sice nezabije, ale může způsobit silný průjem. Vaše cesta k záchraně se tím značně zpomalí a vaše tělo se tím naopak ještě více dehydratuje. Proto dokud opravdu neumíráte žízní, snažte se pití vody ve volné přírodě oddálit, co to půjde.

Zima Chlad, to je vážný zabiják. Zatímco bez potravin či vody přežijete několik dní, bez dostatečného oblečení můžete umrznout doslova za pár minut. Pravděpodobně vás potká spíš situace, kdy si vás zima začne dobírat po několika hodinách bloudění a totálního vyčerpání. To se může týkat mrazivých zimních hor, ale zrovna tak se v takovou situaci může proměnit i nevinný letní sběr hub, jestliže se prudce pokazí počasí a vy zabloudíte. Anebo havárie auta na liduprázdné silnici. U zraněného člověka může být zima ta „poslední kapka“, která ho rychle zabije. Na zimu si tedy, hlavně u postižených, dávejte pozor.

Vzduch Vzduch, především kyslík, je pro nás životně důležitý. Bez možnosti dýchat se všechny orgány v lidském těle zastaví a mozek odumře během několika minut. Zablokování dýchacích cest bývá velmi častým důvodem zbytečných úmrtí po úrazech, proto je dýchání jedna z nejzásadnějších věcí, kterou je potřeba u postižených kontrolovat. Různé chemické látky mohou člověka snadno a rychle omámit nebo usmrtit. Stejně tak nebezpečné jsou i zplodiny při požáru nebo špatně odváděné zplodiny z kotlů, kamen či plynových karem. Pokud máte podezření na otravu plynem, je nutné dbát v prvé řadě především na vlastní bezpečí, kupříkladu nejprve otevřít okna, pak odtáhnout postiženého z nebezpečné oblasti, potom teprve můžete začít poskytovat první pomoc.

Krev Krev je životně důležitá. Ztraťte tak dva litry a je po vás! Navíc s nedostatkem krve toho sami na místě nehody moc neuděláte. Nejbližší, kdo vám může pomoci, je -8-


posádka sanitky, ale to jen v omezené míře. Trochu lépe mohou pomoci až v nemocnici, ale ani tam nemohou dělat zázraky. Jestliže vám někde praskne tepna, tak může být po vás zhruba do jedné minuty. Tepenná krvácení tedy vždy řešte jako první, ale opět až po zajištění vlastní bezpečnosti. Mimo jiné byste měli vzít v potaz, že dotek s cizí krví znamená riziko přenosu infekčních nemocí. Rukavice v autolékárničce nejsou jenom proto, aby ochránily zraněného před případnou infekcí, ale také aby ochránily vás. U krvácení je vždy nutné posoudit, do jaké míry je vážné. Některé krvácení může na první pohled vypadat mnohem hůře, než jaká je skutečnost. A naopak existuje mnoho míst, kam se může krev schovat, aniž byste si jí všimli. Do dutiny břišní, do pánve, pod zimní nepromokavou větrovku atd. To všechno jsou místa, kam bez problémů vykrvácíte, i když navenek není nic vidět. Tak pozor na to!

Srdce Srdce je základní, životně důležitý orgán. Pokud se vám zastaví z jakéhokoliv důvodu srdce, během několika minut vám začne odumírat mozek a o něco později i další části vašeho těla. Srdce se může zastavit z různých důvodů samo od sebe, nebo jako následek nějakého dalšího problému, kupříkladu zástavy dechu. Nepřímá srdeční masáž (spolu s umělým dýcháním, které lze ovšem v určitých situacích vynechat) je často jediná možnost první pomoci, kterou máte na místě k dispozici. Když víte, jak na to, je to možnost velmi účinná.

Psychika Možná si řeknete, proč to sem vůbec pletu, jenže psychika bývá často velmi podceňována. Pokud se dostanete do jakékoliv náročné situace, potřebujete mít především v pohodě mozek, jinak začnete dělat chyby, které vás ve výsledku mohou i zabít. Jsou známé případy, kdy člověk, který zabloudil, nepřežil ani jedinou noc ve volné přírodě, a to i přes fakt, že teploty nebyly nijak nízké. Nenašel si vhodné místo k přenocování a strach s vyčerpáním udělaly své. Lidé, kteří přežijí nehodu, jsou často tak dezorientovaní, že jsou schopní vstoupit do silnice před jedoucí vozidlo, nebo odejít pryč, neznámo kam. Případně i ublížit záchranářům. Naopak necitlivá komunikace záchranářů s postiženým nebo o postiženém, dokáže na člověku napáchat škody, které si potom ponese s sebou mnoho let a které mohou vyústit až k vážným zdravotním a psychosomatickým problémům. Vidíte tedy, že i psychika je důležitý faktor, na který je dobré si dávat pozor.

-9-


Lékárnička a KPZ aneb co opravdu má a nemá smysl Lékárnička Jsou opravdu všechny věci v lékárničce nutné? A není něco důležitého, co by se tam dalo přidat? A hodí se to i do přírody? Jak by měla vlastně vypadat taková správná lékárnička? Dá se někde koupit? Možná si také pokládáte podobné otázky. Dobrá, tak začneme jedním praktickým příkladem: Představte si, že jdete po ulici, je krásný slunný den, nikde ani noha a najednou zpozorujete kousek před vámi ležet nějakého opilce. Řeknete si: „No ale fuj!“ a chcete ho opatrně obejít, když si všimnete, že je poraněný. Než se vám hlavou začnou honit myšlenky, kterak zkontrolujete dech a další věci, tak vás zarazím a zeptám se vás: „Kde sakra teď máte tu svoji super lékárničku?“ Pokud jste odpověděli, že v batohu na zádech, tak jste mě tedy fakticky dostali. Jinak vám doufám právě došlo, že nepěkné situace nemusí čekat na to, až pojedete okolo autem, ve kterém máte lékárničku, za kterou by se nemusel stydět ani primář chirurgie. Takové situace mohou nastat kdykoliv a kdekoliv a je jedno, jestli se vám to zrovna hodí, nebo ne. Pokud tedy chcete být připravení, tak v prvé řadě potřebujete něco, co bude tak malé, aby vám nedělalo problémy nosit to neustále u sebe. Co by to mělo být? Co se týče první pomoci, nejzásadnější věcí, která se vám může hodit, je resuscitační rouška. A potom ještě latexové rukavice. Rouška je dobrá jakákoliv, lépe se nosil menší typ bez umělohmotného náhubku, ovšem ten už se nevyrábí, protože byl o něco méně bezpečnější z hlediska přenosu infekčních chorob. Rukavice vyhoví jakékoliv, hlavně aby vám sedly. Ptáte se, proč resuscitační rouška a rukavice? No protože pokud začnete někomu pomáhat, tak se dá očekávat, že na dotyčného budete muset sahat, možná se špinit od jeho krve a případně ho i resuscitovat. Na rovinu, ono takové dýchání z úst do úst není nic moc zážitek. A když ho máte dělat někomu, koho prakticky neznáte, tak se ten kus igelitu docela hodí. Stejně jsou na tom i rukavice. Různé vlezlé infekční choroby lze totiž chytit jedna dvě. A divili byste se, kolik lidí u nás má kupříkladu takovou žloutenku. Byla by škoda, kdybyste se měli nakazit jen kvůli tomu, že jste někomu pomáhali. Teď možná moralisté namítnou: „Ale hlavní je přeci tomu člověku pomoci, tak proč strašíte lidi takovými věcmi! To chcete říct, že když někomu stříká tepna, je správné si nejprve natahovat rukavice?“ Vážení, ano! Už jenom z toho důvodu, že v okamžiku, kdy na ty rukavice pomyslíte, tak jste si právě uvědomili jedno z možných nebezpečí, které vám hrozí. A je dobré, že to registrujete. Možná vás během té chvíle napadnou i další rizika, a to vám klidně může zachránit život. A popravdě, viděli jste někdy profesionálního zdravotního záchranáře bez rukavic? Abych moralisty uklidnil, rouška a rukavice mají ještě jeden efekt. Když je s sebou máte, tak je možné, že poskytnete první pomoc i takovému člověku, pro kterého byste to jinak možná neudělali.

- 10 -


Existuje ještě jedna malá věc, která se občas může docela hodit, a tou je tableta acylpyrinu (aspirinu, anopyrinu). Možná si říkáte: „Co se s tím sakra dá udělat za zázrak?“ Tak tedy: pokud na někoho přichází infarkt, cítí bolest na hrudi a únavu, může mu tableta acylpyrinu pomoci. K tomu se ještě dostaneme podrobněji. Nuže máme tu resuscitační roušku, rukavice a acylpyrin. Vše se dá sbalit do velmi malého balíčku, který nezabírá mnoho prostoru. Takový balíček potom můžete s sebou nosit opravdu všude. Je poměrně dobré zkusit si rukavice, jak dobře se nandávají, jestli se v nich dá skutečně pracovat, jestli nejsou malé nebo jestli nepadají. Resuscitační roušky si kupte rovnou dvě. Jednu si rozbalte a naučte se, jak se používá. Potom to nebudete muset zkoumat na místě v okamžiku, kdy na to vůbec nemáte čas. Takový permanentní balíček první pomoci se hodně opotřebovává, proto ho zhruba jednou za rok zkontrolujte a v případě poškození vyměňte. Jestliže chcete mít „trochu lepší“ balíček, přidejte si tam ještě jeden tlakový obvaz, kupříkladu velikosti 3. Ale to už je spíš nadstandard, který vám zbytečně zvětší velikost balíčku. Možná se teď ptáte: „A co ostatní věci? Ty nejsou důležité?“ Ano, některé z těchto věcí jsou důležité, ale ne nezbytné. Pokud dojde k nehodě na silnici, v dopravním prostředku nebo v práci, obvykle je tam někde blízko po ruce lékárnička, kde najdete vše potřebné. Jen je nutné vědět, kam se podívat. U autobusů je zpravidla umístěna někde u řidiče, na silnici ji naleznete v libovolném autě, které zastavíte. A ve vaší práci si za domácí úkol sami zjistěte, kde vlastně lékárničku máte. I kdyby lékárnička po ruce nebyla, většinu věcí stejně vyřešíte i bez ní. Na to, aby měl postižený šanci přežít, potřebujete zajistit základní životní funkce, omezit krvácení a zavolat sanitku. Obvaz je skutečně potřeba jenom na vážná krvácení, ale i takové krvácení obvykle nouzově zastavíte tlakem prstů v ráně (nejlépe v rukavici). Ostatní, menší krvácení prostě musí vydržet do příjezdu sanitky. Škrtidlo je zpravidla dobré jen jako krátkodobý prostředek, kupříkladu než obvážete ránu obvazem. Při jeho použití se totiž uzavírá cesta krve do celé končetiny, a tak existuje veliké riziko, že se končetina nenávratně poškodí. Igelitová rouška se hodí například na uzavření proražené plíce. Ale nouzově ji nahradíte i rukavicí nebo třeba kusem igelitové tašky. Bez nůžek a izolepy se v nouzi snad také obejdete. Náplasti, trojcípé šátky, to jsou čistě kosmetické věci. Pokud někdo potřebuje jenom náplast, tak mu s největší pravděpodobností nejde o život. Ani fixování zlomené ruky trojcípým šátkem není život zachraňující úkon. Jak vidíte, v nouzi si vystačíte i bez těchto věcí. Nicméně pokud autolékárničku po ruce máte, proč ji nevyužít. Nově se v ní objevila mimo jiné izotermická fólie. To je takový tepelně izolační kus staniolu, kterým můžete přikrýt zraněného, aby vám nezmrzl. Je to rozhodně dobrá věc, která vám může pomoci zabránit podchlazení. Resuscitační maska, nahrazující resuscitační roušku, je také v principu dobrá věc. Je dokonce pro vás mnohem bezpečnější než rouška. Jenom je poněkud náročnější její správné sestavení.

- 11 -


Pokud ji uvidíte poprvé až v okamžiku, kdy ji musíte použít, můžete s tím mít problém. Proto se vyplatí naučit se používat masku již dopředu. Co se týče autolékárničky, některé věci je dobré si do ní přidat. V prvé řadě několik párů dalších rukavic, které nezaberou téměř žádné místo. Rukavice se občas při nasazování roztrhnou a u větší nehody se mohou hodit i pro další lidi, kteří vám budou pomáhat. Dobrá je i baterka. Pokud často jezdíte autem v noci a máte nějakou starou baterku, nejlépe čelovku, je dobré ji umístit někam k lékárně. Při řešení nehody v noci se světlo zatraceně hodí a čelovka je rozhodně lepší, protože máte volné ruce. Jednou za zhruba dva roky vyměňte baterie, aby byla stále připravená. V autě se navíc hodí i kvalitní nůž. Je možné, že budete potřebovat pro vyproštění postižených přeřezat bezpečnostní pásy, které jsou z poměrně pevných materiálů. Nůžky z lékárniček by to teoreticky měly zvládnout také, ale je lepší se na ně nespoléhat. Podobně jako v autě je dobré mít lékárničku i doma. Obvykle postačí stará prošlá lékárnička z auta. Lhůty na obvazech jsou stanovené na základě dost nadsazených podmínek a většina věcí přežije i několikanásobně déle. Co se týče obvazů a jejich sterility, ta trocha bakterií navíc, které by snad hypoteticky prolezly do prošlého sterilního obvazu, zase nepředstavuje takové riziko. Podobně jsou na tom roušky a šátky. Škrtidlo ale může po nějaké době ztrácet svoji elastičnost, rozpustit se nebo se trhat. Náplasti zase po čase přestávají lepit. Tyto věci je tedy dobré mít raději nové.

Krabička poslední záchrany aneb KPZ Pokud občas jezdíte někam do přírody, určitě by vás zajímal seznam věcí, které se vám mohou hodit pro případ, když se něco zvrtne. Jistě jste už slyšeli o krabičce poslední záchrany neboli KPZ. Je to s ní podobné jako s lékárničkou. V případě jakékoliv nehody nebo nebezpečné situace se počítá pouze to, co máte zrovna u sebe. Nádherná KPZka uložená v batohu vám může být na nic, pokud jste ten batoh nechali doma nebo někde pod kopcem. Proto je dobré si věci urovnat podle důležitosti a vždy posoudit, které by bylo lepší nosit neustále u sebe a které dát do batohu. Když se podíváte na všechny faktory, které člověka ohrožují, zjistíte, že tím naprosto nejzásadnějším je chlad. Jediný funkční zapalovač nebo krabička sirek dokáže mnohonásobně zvýšit vaše šance na přežití v přírodě. Tedy pokud s tím dokážete rozdělat oheň i za nepříliš dobrých podmínek. Oheň vás ochrání před promrznutím, umožní vám odpočinout si a dodá vám čas, který potřebujete na to, abyste si promysleli, co a jak podniknete dál. Pokud si příliš nevěříte s rozděláváním ohně, je dobré vzít si navíc kostku pevného lihu, voskovaný papír, malou svíčku nebo jiný podobný materiál usnadňující zapálení. Místo zapalovače lze použít i speciální kostku z magneziové slitiny, která je prakticky nezničitelná, ale ke které potřebujete nůž. Takovou pomůcku lze snadno sehnat v military shopu. Samozřejmě že se mohou hodit i další věci, například nějaká menší verze lékárničky. Předpokládám, že resuscitační roušku a rukavice už někde v kapse máte, tak si do přírody vezměte s sebou navíc ještě jeden obvaz (např. tlakový č. 3). Nebo rovnou malou motolékárničku. Přidejte si k tomu izotermickou fólii, a není vůbec od věci vzít si - 12 -


ještě nějaká antihistaminika. Hodně nebezpečné totiž mohou být alergie na hmyzí bodnutí. Trochu by se vám mohl hodit i kompas, kapesní nůž, tužka a papír. Použití kompasu je celkem jasné. Nůž vám pomůže při výrobě improvizovaného obvazu, nosítek, pro přípravu ohně apod. Tužka a papír se hodí kupříkladu pro zapisování poznámek, papír lze použít i při rozdělávání ohně. Ostatní věci z krabičky poslední záchrany nejsou až tolik důležité. Alespoň ne pro krizové situace. Háček na ryby a vlasec je pěkný, ale jak jsme si říkali, hlad vás ohrozí až po velmi dlouhé době, tak proč trávit čas pokusem o ulovení ryby, když za tu dobu můžete být už někde v civilizaci? Provázek není špatný, ale v nouzi ho lze nahradit kupříkladu pásem látky z oblečení. Knoflík vám život nejspíš nezachrání a koruna na telefon je už také trochu archaická. Vojenské příručky přežití doporučují ještě kondom. Tedy ne na to, abyste si krátili poslední chvíle v drsné přírodě něčím příjemným, ale jako nádobu na vodu. Ovšem jak jsme si říkali, pokud to jenom trochu jde, je lepší se přírodním zdrojům vody vyhnout. Kondom lze ale mimo jiné použít také jako improvizovanou rukavici nebo sterilní roušku. Kromě KPZ je tu ještě jedna mnohem zásadnější věc, která vás často dokáže vytáhnout z bryndy - mobil. Mobil je velmi účinný prostředek první pomoci. S jeho pomocí dokážete rychle přivolat záchranku a dokážete se poradit s odborníky, jak dál postupovat. S pomocí mobilu lze mimo jiné i zhruba určit vaši pozici. Pokud vyrazíte do přírody za klidem, samozřejmě si mobil vypněte, ale je dobré mít ho s sebou. Nelze se na něj ovšem stoprocentně spoléhat. Zákony schválnosti fungují spolehlivěji než sebelepší mobil. A tak se stane, že mobil utopíte, dojdou vám baterie nebo se něco přihodí zrovna v údolí, kde není signál. Pro ten první případ můžete mít mobil uložený někde v batohu v igelitové tašce nebo v nepromokavém pouzdru. Vyrábějí se dokonce i speciální voděodolná pouzdra na mobily. Než někam vyrazíte, přístroj pořádně nabijte. Jestliže se budete pohybovat dál od civilizace, je lepší mít mobil vypnutý a zapínat ho jenom tehdy, když potřebujete volat nebo zkontrolovat příchozí volání. V odlehlých místech bez mobilního signálu se totiž mobil snaží neustále hledat základnové stanice a jeho akumulátory se tak vybíjejí výrazně rychleji. Co si naopak tolik hlídat nemusíte, je kredit. Nouzová volání na linky první pomoci lze uskutečnit i bez kreditu, na linku 112 dokonce i bez SIM karty.

Haló, tady se něco stalo Tak se zase vrátím zpátky k našemu ležícímu postiženému. Dejme tomu, že si s ním nevíte rady, netušíte co mu je, ani co se mu stalo. Ale dýchá, alespoň to tak vypadá. Dobrá zpráva pro vás, protože možná nebudete muset resuscitovat. Nicméně potřebujete zavolat první pomoc. •

„Před voláním si vždy ověřte, jestli jste v bezpečí!“

- 13 -


Při tísňovém volání bude nějakou dobu vaše pozornost zcela zaměstnána hovorem a na případná nebezpečí možná nedokážete včas zareagovat. Proto je dobré si znovu ověřit, jestli se nacházíte na bezpečném místě. Nemůže vás srazit další vozidlo? Nehrozí vám otrava plynem? Nemůže vám požár zablokovat cestu? Po tomto ověření jste, dejme tomu, vzali mobil a vytočili číslo 112, protože si nikdy nejste jisti tím, která stopadesátka je vlastně ta správná. „Tísňová linka?“ „Dobrý den, já jsem tady našel nějakýho chlapa, leží na zemi a nehýbe se.“ „Jak se jmenujete prosím?“ „Stanislav Vyděšený. Jo vypadá to, že asi trochu dýchá.“ „Dobře, kde přesně se to stalo?“ „No tady, na jedenáctce u zastávky Radhošťská.“ ...pár vteřin ticha „Takže u tramvajové zastávky Radhošťská na Vinohradské ulici, ano?“ „Jó ano.“ „Vydržte prosím, přepojím vás na záchrannou službu.“ ...10 sekund ticha, potom 5 sekund vyzváněcí tón „Záchranná služba Praha, dobrý den, jak vám mohu pomoci?“ „Dobrý den, tady Stanislav Vyděšený, já tu mám člověka na zemi, trochu dýchá a nehýbe se.“ „Ano, vidím to tady, takže jste ve Vinohradech na tramvajové zastávce Radhošťská, ano?“ „Šmarjá jo!“ „Ve směru do centra?“ „Ne, naproti.“ „Co přesně se mu stalo?“ „No jak to mam asi vědět? Prostě tady leží! Hlavně už přijeďte!“ „Leží na zádech nebo na bříše?“ „Na zádech, heleďte, já tady potřebuju tu sanitku, asi rychle.“ „Nebojte se, sanitka je už na cestě. Dejte si prosím telefon na hlasitý odposlech, ať mě slyšíte, nesmí mít pod hlavou žádné předměty, rozumíte? A zakloňte mu opatrně hlavu!“ „Ano.“ „Máte zakloněnou hlavu? Nějaká změna? Stále dýchá? Řekněte mi pokaždé, když se nadechne, ano?“ „Teď se nadechl, ale je to pořád stejný. Teď se asi zase nadechl. Jo a taky je teda celej vod krve.“ „Aha, a vy netušíte, co se mu stalo?“ „To nevím, já už jsem ho takhle našel.“

- 14 -


„Dobře, takže u něj takhle vydržte, nechte mu tu hlavu zakloněnou, ano, a sledujte, jestli pořád dýchá. Doktor a sanitka u vás bude zhruba za pět minut.“ Tak moment! Ze stodvanáctky, že vás po zjištění informací přepojí na záchrannou službu, kde se vás znova ptají na některé informace podruhé? Ano, je to tak. Integrovaný záchranný systém (IZS) - Telefonické centrum tísňových volání (TCTV) - Evropské číslo tísňového volání - prostě linka 112 je pouze jakési přepojovací pracoviště neboli call centrum, které převezme hovor, zaznamená základní informace o hovoru a potom buď pošle informaci příslušným složkám v podobě takzvané datové věty, nebo přepojí hovor speciální přímou linkou na potřebné pracoviště. Dispečer linky 112 s vámi počká v konferenci na vyzvednutí hovoru, aby měl jistotu, že se spojení neztratilo a potom se odpojí. Dispečer linky 155 by teoreticky měl zároveň s hovorem dostat i již známé informace přes takzvanou datovou větu, nicméně může si je pro jistotu ověřit. Zatímco na lince 112 sedí dispečer bez zdravotního vzdělání, na lince 155 sedí pracovníci se zdravotní kvalifikací, kteří jsou školení v tom, aby vám po telefonu uměli poradit. Dokážou vám přesně říci, co je třeba udělat, než přijede pomoc. Proto si samozřejmě především potřebují upřesnit aktuální stav postižených dalšími dotazy. Jedna z nejlepších „novinek“ v poskytování první pomoci je telefonicky asistovaná resuscitace, kdy vás dispečer přesně vede a vy pomocí jeho otázek a pokynů dokážete poskytnout první pomoc i bez jakýchkoliv znalostí. V případě, kdy jde postiženému o život, dokážete přímým voláním na linku 155 ušetřit minimálně 30 vteřin oproti lince 112. Platí tedy jednoduché pravidlo: •

„Pokud je potřeba záchranka, volejte linku 155 !“

A to i v případě autonehody, kdy je potřeba zavolat policii nebo hasiče. Tyto úkony za vás udělá dispečer a vy se můžete věnovat postiženým. Prioritní je zpravidla rychlá rada dispečera ZZS, který vás povede k tomu nejnutnějšímu, co je potřeba udělat. Jestli hasiči, policie, nebo dokonce sanitky dojedou o minutu dříve, nebo později, to ve většině případů nehraje zdaleka takovou roli, jako vaše asistence postiženým v prvních několika minutách. Vyjímku mohou tvořit rozsáhlejší nehody s více zraněnými, kdy je důležitější rychle předat informace všem složkám IZS. Linka 112 má vůči lince 155 také některé výhody. Teď si o těch výhodách řekneme. Volání na linku 112, na rozdíl od ostatních čísel, je podporováno přímo ve firmware mobilních telefonů, takže lze volat bez SIM karty, bez kreditu, i bez pinu. Jestliže tedy nemáte vlastní telefon, zkuste se rozhlédnout. Možná najdete telefon u postiženého a zavoláte si s ním. Díky této funkci ovšem funguje linka 112 tak trochu jako filtr na nechtěná volání. Zatímco na lince 155 tvoří zlomyslné hovory nebo omyly asi 30 procent všech hovorů, na lince 112 je to již 80 procent všech hovorů. Důvodem je mimo jiné snadné vytočení čísla 112, často i bez nutnosti odblokovat telefon. Jakýkoliv hovor na linku 112 lze navíc uskutečnit přes kteréhokoliv dostupného mobilního operátora v místě nehody, což se hodí tehdy, pokud tam váš operátor zrovna nemá pokrytí.

- 15 -


Pracoviště linky 112 mají přelivy. Pokud je jedno středisko plně vytížené a všichni jeho dispečeři právě vedou telefonní hovory, dovoláte se na volného dispečera v jiném středisku. Oproti tomu na linkách 150,155,158 se zpravidla hovory zařadí do fronty volání (čekáte tedy na vyzvednutí hovoru uvolněným dispečerem). V případě větší zátěže je možné, že se výjimečně nedovoláte vůbec. Linka 112 dokáže takto vykrýt mnohem větší přetížení. •

„Když se nemůžete dovolat, zkuste to na lince 112 !“

Volání na číslo 112 je brané jako prioritní. To znamená, že máte větší šanci dovolat se i v případě přetížení mobilní sítě. Tato funkce platí pro linku 112 vždy a všude. Co se týče ostatních tísňových čísel, u některých mobilních operátorů to takto funguje také, u jiných ne. Tato výhoda se může hodit třeba o Silvestru, v zácpě na dálnici, nebo na jakékoliv masové akci, kde jsou mobilní sítě přetížené. Dispečer linky 112 dostane po určení místa události z databáze automaticky kontakty na jednotlivá oblastní střediska všech složek IZS (záchranka, policie, hasiči), která toto místo pokrývají. To se týká kupříkladu i dálnic, kde se k případu neposílají záchranáři z geometricky nejbližšího místa, ale z místa poblíž předchozího nájezdu před nehodou, což může spadat i pod zcela jiné operační středisko. Další výhodou linky 112 je propojení této linky s operačními středisky IZS pomocí datových vět. Tento systém umožňuje okamžité odeslání potřebných informací pomocí jednoho kliknutí myši na všechna potřebná operační střediska bez nutnosti dalších telefonických hovorů. Dispečeři na lince 112 sice neumí poradit s první pomocí, ale zase umí cizí jazyky. Systém si udržuje přehled o jazykových znalostech aktivních dispečerů a všichni ovládají minimálně základní fráze, takže v případě potřeby dokážou anglicky nebo německy mluvícího cizince přepojit na dispečera, který hovoří danou řečí. Zhruba tři procenta hovorů na linku 112 jsou takto vedená v cizích jazycích. Vedle angličtiny a němčiny se objevuje také nezanedbatelný podíl volání v ruštině. Možná si řeknete, že volání v cizím jazyce je vám celkem na nic, ale pokud někdy bude potřebovat pomoc zraněný cizinec a vy mu nebudete rozumět, může vám s překladem pomoci právě dispečer linky 112. Těchto „překladatelských“ služeb samozřejmě hojně využívají i dispečeři všech tří složek IZS. Mimo ČR linka 112 funguje i v celé EU, v Chorvatsku, Lichtenštejnsku, Norsku, Švýcarsku, Turecku a na Islandu. •

„Když neznáte svojí polohu, volejte linku 112 !“

Pokud zavoláte na linku 112, systém vás automaticky lokalizuje a předá informace o vaší poloze. Jestliže si tedy nejste jisti, kde přesně jste, zavolejte na linku 112 a předejte jim alespoň nějaké informace o vaší poloze, které znáte. Kupříkladu: „Jsem někde na silnici mezi Benešovem a Táborem.“ Dispečer potom dokáže upřesnit vaší polohu. Systém určování polohy funguje tak, že u pevné linky vidí dispečer přesnou adresu účastníka. Tam je tedy určení polohy absolutní. I přesto se vás možná dispečer bude ptát na vaší adresu kvůli ověření. Záznam v databázi totiž může být nepřesný. Problémy také mohou způsobit firemní ústředny, kde

- 16 -


je někdy zobrazované jiné číslo, než skutečné, případně volající může volat ven přes firemní ústřednu, nainstalovanou v úplně jiném městě. A stejné problémy existují i pro volání přes internet (VoIP). V takovém případě může záznam o adrese zcela chybět, může být nepřesný (kupříkladu pokud schválně uvedete provozovateli zkreslené údaje), nebo se může jednat o adresu ústředny vašeho operátora. V nejhorším případě se můžete dovolat i na operační středisko do jiného kraje. To může každopádně zkomplikovat a zpomalit první pomoc. V dnešní době se to postupně začíná s provozovateli takových sítí řešit, ale stejně je celý systém závislý na korektních údajích od uživatelů. Co se týče mobilních telefonů, dispečeři TCTV dokážou jejich polohu zjistit zpravidla s přesností řádově na stovky metrů až jednotek kilometrů. Ve volném terénu, zvláště v horských oblastech, to ovšem mohou být až desítky kilometrů (až do 35km!). Obvykle to zahrnuje výseč konkrétní základnové stanice nebo okruh o určitém poloměru. Dispečeři vidí daný úsek na digitální mapě v počítači, takže pokud jim to nějak upřesníte, dokáží vás zpravidla s určitou přesností lokalizovat. Poznámka: dispečinky linky 155 se postupně vybavují stejnou technologií, takže moderněji vybavené dispečinky již mají stejné možnosti lokalizace, jako linka 112. Tato výhoda linky 112 vůči lince 155 tedy v blízké budoucnosti zmizí.

Jak upřesnit svojí polohu Existuje spousta možností, jak upřesnit polohu. Pokud jste někde ve městě, tak nejjednodušší a nejpřesnější je uvést jméno ulice společně s popisným nebo orientačním číslem domu. Je celkem jedno, které z těchto čísel je které. Podobně, jako u posílání pošty, funguje libovolné z nich. Barvy tabulek nejsou směrodatné a každá obec si může zvolit jiný systém. Popisné číslo je to větší (i když teoreticky může existovat i případ, kdy to bude naopak) a zároveň umožňuje dispečerovi ověřit jméno ulice. Někdy se ale stane, že kupříkladu jeden dům o více vchodech má u všech vchodů popisné číslo stejné. A výjimečně se také může stát, že se na dlouhé ulici objeví dvě stejná čísla popisná ze dvou různých čtvrtí. Ideální je proto hlásit vždy obě dvě čísla. Funguje to zároveň i jako kontrola. Aby to nebylo tak jednoduché, tak existují ještě čísla evidenční, která se používají převážně pro rekreační objekty. Na začátku mají písmeno E. Pokud voláte pomoc do

- 17 -


nějaké chaty s takovýmto číslem, je nutné na to upozornit, jinak se vám může stát, že sanitka sice dojede do správné obce, ale někam úplně jinam! Možná, že neznáte jméno ulice. Potom je možné použít jméno blízké autobusové zastávky, případně jméno městské části a nějaký další orientační bod. Tím bodem může být kupříkladu budova školy, divadlo, budova městského úřadu, banka, infocentrum, parkoviště, kostel... Prostě objekty, které bývají zvýrazněné v mapě. Odkazovat se na restauraci ve velikém městě, kde se taková zařízení a jejich názvy rychle mění, nepomůže. Nicméně na malé vesnici to může být dobrý orientační bod. V některých městech mají dispečeři k dispozici i databáze dalších orientačních bodů. Kupříkladu v Praze, Liberci, Hradci Králové, Plzni, Ostravě (a připravuje se v Brně) je v databázi dispečerských pracovišť evidovaná každá lampa pouličního osvětlení. Takové lampy se nachází ve městě prakticky všude a podle jejich identifikačního čísla lze určit vaší polohu velmi přesně. Problém může způsobit použití místních zažitých názvů. Existují sice různé databáze těchto názvů, ovšem ty nemusí být vždy aktuální, ani jednoznačné (kupříkladu pojem „U křížku“ se může vyskytnout v jedné oblasti i vícekrát). Mimo město je určení polohy komplikovanější. Jestliže uvedete odkud a kam vede silnice, po které právě jedete, tak to většinou stačí. Dispečer zjistí vaší hrubou pozici a potom prostě pošle sanitku po této silnici z jedné nebo z druhé strany. Někdy je ale potřeba polohu více upřesnit. Na dálnicích a silnicích první třídy bývají tabulky s kilometráží. Kromě toho jakýkoliv most, podjezd, přejezd může být označený černou identifikační tabulkou s bílým číslem. Tato tabulka označuje před pomlčkou číslo silnice a za pomlčkou pořadové číslo objektu. Někdy je umístěná samostatně, někdy společně s jinou dopravní značkou a někdy je takto i více tabulek nad sebou (označují více objektů za sebou). Když tedy nahlásíte číslo objektu, tak dispečer přesně zjistí, kde jste. Čerpací stanice jsou velmi dobře použitelné pro přesnou identifikaci. Pokud je v okolí takových stanic více, tak je dobré uvést značku stanice a směr, ve kterém se nachází. Stejně, jako ve městě, se můžete i mimo město odkázat na objekty zakreslené v mapě: hřbitov, kaplička, větší skládka (řádná, zpravidla oplocená), těžební věž, rozhledna, elektrické rozvodny, rozvody velmi vysokého napětí (vysoké stožáry daleko od sebe). Jestliže nemáte jiné body, hodí se kupříkladu i potok, rybník, turistická značka. Pokud nevíte, tak se prostě rozhlédněte okolo a popište dispečerovi cokoliv zajímavého, co uvidíte. GPS navigace je samozřejmě ideální pro určení pozice. Dopředu se naučte, jak na vaší navigaci zobrazíte souřadnice a tyto souřadnice potom můžete nadiktovat dispečerovi. Když dojde k nehodě na železnici, asi nejlepším způsobem určení je číslo železničního přejezdu. To je veliká bílá tabulka, umístěná na zadní straně kříže označujícího přejezd. Označení začíná vždy písmenem P a potom unikátním číslem přejezdu. Výhodou je, že u takto označeného přejezdu mají dispečeři k dispozici nejenom jeho přesnou polohu, ale i kontaktní informace pro rychlé zastavení provozu na dané trati. Další možností je takzvané staničení (odborný pojem pro kilometráž na dráze tedy spíše hektometráž, neboli označení po každých sto metrech). Jsou to buď klasické bílé patníky nebo žluté tabulky podobné kilometráži u silnic. Na nových tratích jsou to

- 18 -


potom bílé dvouřádkové tabulky s černým textem, umístěné zpravidla na trakční sloupy. Horní řádek označuje kilometry a spodní stovky metrů (pouze jedna číslice). Určení pozice na trati je sice jasný a jednoznačný údaj, přesto je dobré uvést i odkud a kam uvedená trať vede. Může se totiž stát, že z jedné stanice vychází více tratí a mohlo by dojít k nebezpečné záměně. V přírodě lze použít turistické rozcestníky nebo turistické značky. U řeky stačí uvést jméno řeky a hektometráž. Případně popište další objekty v dohledu nebo ty, které jste nedávno míjeli: jezy, mosty, lávky, továrny atd. Když voláte pomoc pro někoho, kdo se nachází někde jinde, než vy, tak je nutné zdůraznit tento fakt a uvádět adresu postiženého, ne tu vaší! Vypadá to logicky, ale ve stresu se na to může snadno zapomenout. Poznámka: Fotografie některých objektů, podle kterým můžete snadno určit polohu, naleznete v obrazové příloze této publikace.

Čísla tísňových linek 155 je tedy zdravotní záchranná služba, 112 je univerzální evropské číslo tísňového volání, přes které je sice volání pomalejší, ale skýtá jisté východy (kupř. dostupnost). No a co další linky? 150 je číslo na hasiče. Hasiči sice provozují i linku 112, ale je omyl domnívat se, že hovory obou linek končí na stejném pracovišti. Oba systémy sice používají stejnou technologii, ale končí na různých pracovištích u jiných dispečerů. 158 je číslo na policii a 156 na městskou policii (logicky funguje jenom tam, kde nějaká městská policie je). Pro vážnější, život ohrožující situace je vždy lepší volat číslo 158. Je možné, že se vám jednotlivá čísla pletou. Pokud nevíte přesně, které je které, zavolejte klidně na číslo 112. To je v takovém případě ta nejlepší volba. Na zapamatování jednotlivých čísel ale existuje jednoduchá pomůcka. Zkuste se zamyslet, co používají hasiči při požáru nejčastěji. Pokud jste odpověděli, že rozum, tak si zapište malý bezvýznamný bod, ale jinak je to hadice. A jaká je hadice? Kulatá. Ať už při pohledu na spojku, nebo na stočenou hadici. Je kulatá jako kroužek, písmenko O anebo nula. Hasiči tedy mají číslo 150. A co používají policisté? Pistoli, plácačku, pouta, radar, mechanický psací stroj už ne, bloček s pokutami... No dobře, a teď si vezměte ta pouta, zaklapněte je a položte si je na stůl. Nepřipomíná vám to nějakou číslici? Třeba osmičku? 158 je číslo na policii. A teď si najděte ve svém okolí nějakou lékárnu nebo zdravotnické zařízení a podívejte se na logo. Dost možná tam uvidíte hada. Hada který by trochu mohl i připomínat číslici 5. Číslo 155 je číslo na první pomoc. No paráda, takže teď už dokážete sami odvodit všechna potřebná čísla.

- 19 -


Na co se vás budou ptát? Co všechno vlastně potřebují vědět dispečeři tísňové linky? Na co všechno se vás budou ptát, když jim zavoláte? Tak především se představte. Jednak je to slušnost, jednak to většinou znamená, že volá člověk, který je jakž takž při smyslech a pravděpodobně si nedělá srandu. Navíc by se vás dispečer na jméno nejspíš stejně zeptal. Potom je dobré sdělit telefonní číslo, ze kterého voláte a hlavně, na které se vám dá dovolat zpátky. Pravdou je, že toto číslo dispečer automaticky vidí, ale někdy tato informace nemusí být pravdivá (kupř. při volání přes firemní ústřednu). Ať už budete volat kamkoliv, dispečer potřebuje znát především odpověď na tyto tři otázky: • • •

„Co se stalo?“ „Kde se to stalo?“ „Koho je potřeba tam poslat?“

První bod by měl zahrnovat i informaci, kolik osob zhruba potřebuje pomoc. Dispečer se vás potom bude ptát na další podrobnosti. Bude ho zajímat stav postiženého případně postižených. Možná si bude potřebovat upřesnit vaší pozici. Kdykoliv hrozí v místě nehody nějaké potenciální nebezpečí, kupříkladu požár, kluzká silnice, vytékající benzín z nádrže, divná látka kapající z převrácené cisterny, tak na to dispečera sami upozorněte. Stejně tak upozorněte na nutnost vyproštění postižených. Zdravotní záchranáři nedisponují žádným vybavením pro vyprošťování a proto taková situace vyžaduje součinnost hasičů. Dispečer je ale zpravidla i bez vašeho upozornění schopen posoudit situaci a další potřebné složky přivolat automaticky. Jestliže se vlivem nehody zcela zablokuje provoz na silnici, tak se o tom také zmiňte. Někdy se stane, že o jedné nehodě informuje dispečink více lidí najednou. To se týká především větších nehod, nebo událostí, kde je mnoho svědků, kupříkladu ve velikých městech. Tehdy je možné, že dispečer již zná všechny potřebné informace o události, proto vám poděkuje a hovor ukončí. Takže pokud se s vámi dispečer stroze rozloučí ještě dříve, než jste se mu stihli vypovídat, tak to není kvůli tomu, že by na ten váš hovor neměl náladu. Pro tyto případy se zpravidla místa všech aktivních událostí zobrazují v digitální mapě, takže dispečer okamžitě uvidí všechny události v okolí tohoto místa a snadno pozná duplicitní událost. I přesto možná bude chtít upřesnit další detaily, aby vyloučil, že nedošlo ke dvěma podobným událostem nedaleko od sebe. •

„Tísňový hovor nikdy neukončujte bez souhlasu dispečera!“

- 20 -


Hovor nikdy neukončujte sami, vždy se nejprve zeptejte dispečera: „Mohu ukončit hovor?“ Je totiž možné, že od vás ještě potřebuje zjistit nějaké důležité informace. Také je dobré upozornit dispečera na to, když se musíte v rámci řešení události vzdálit od telefonu a nebude možné vám zavolat zpět. Dispečer se může potřebovat na něco doptat, a navíc dříve bývalo běžné u některých typů událostí ověřovat pravdivost hovoru zpětným voláním. Dnes se od toho většinou upouští, protože dispečeři mají zpravidla k dispozici číslo volajícího a nemusí si ho tedy ověřovat. Co máte dělat, pokud jste již položili telefon a na místě se nějak změní situace? Kupříkladu začne hořet vytékající benzín, exploduje nabouraná cisterna a odletí o pár set metrů dál, doprovázena zajímavými pyrotechnickými efekty, nebo na kluzké silnici uklouzne další auto a nabourá se do toho již nabouraného... Mimochodem ten poslední případ bude s velikou pravděpodobností vaše chyba. Měli jste lépe zajistit místo nehody, ale k tomu se ještě dostaneme. Také je možné, že člověk, který byl doposud v bezvědomí, se probral. Případně se zhorší stav u postiženého, který zatím vypadal celkem v pohodě. Anebo se vám konečně podařilo jakž takž spočítat zraněné u větší nehody. •

„Pokud se něco změnilo, nebojte se znovu zavolat!“

V takových případech neváhejte a klidně zavolejte ještě jednou. Na začátku hovoru rovnou řekněte, že voláte od toho kterého případu, a že máte nové informace. Nuže, to je to nejdůležitější, co potřebujete vědět o voláních na tísňové linky. Tísňové linky každý rok přijmou několik miliónů hovorů. Bohužel se ukazuje, že mnoho z nich jsou omyly nebo zlomyslná volání. Pokud někdo opravdu úmyslně zneužije tísňovou linku, tak mu může hrozit pokuta až 100 000 Kč, případně trestní stíhání. Vzhledem k údajům, které se při hovoru ukládají, je obvykle možné takového člověka dohledat, nicméně takto se řeší pouze vážné případy zneužití. Nikdo vás nikdy nebude trestat za přivolání první pomoci, která nebyla nutná. A to dokonce ani tehdy, pokud se kupříkladu domnělý postižený sebere a zmizí. Posouzení vážnosti situace je na dispečerovi záchranné služby, nikoliv na vás. Jestliže se stanete svědky nějaké nehody, úrazu, nebo zdravotních problémů, tak zavolání na tísňovou linku je to nejmenší, co můžete v dané chvíli udělat. Teď si tedy ještě jednou shrneme základní a důležité body z této kapitoly: Pokud potřebujete zavolat pomoc, tak se v prvé řadě ujistěte, zda stojíte na bezpečném místě a nic vás neohrožuje! Pokud jde zraněnému o život, volejte číslo 155. V případě, že se nemůžete dovolat nebo nevíte, kde přesně jste, volejte 112. Řekněte dispečerovi vše, co je potřeba a nezavěšujte dříve, dokud se neujistíte, že můžete.

Pomáhat? Než začnete, tak se rozhlédněte Tak dobře, dejme tomu, že se nachomýtnete k nějaké nehodě, a teď tedy co? Odkud začít ten gordický uzel rozplétat? Uzel, na jehož konci budete mít přivolanou

- 21 -


pomoc a jakžtakž zajištěného postiženého. Co je všechno potřeba udělat a v jakém pořadí? Teď vás asi trochu zklamu. Neexistuje žádný návod, podle kterého by bylo možné postupovat a vyřešit všechno, co vás může kdy potkat. Popravdě, i kdyby nějaký takový návod existoval, tak by byl tak dlouhý a komplikovaný, že byste si ho stejně nezapamatovali. Proto vás naučím, jak tu situaci zjednodušit a omezit se pouze na důležité věci. Tak, jak jsem se to naučil i já sám na kurzu první pomoci ZdrSem. První věc, kterou musíte udělat, ještě než se začnete vrhat k jakémukoliv postiženému, je zastavit se, rozhlédnout se a položit si v duchu tři velmi důležité otázky:

„Co mu vlastně ublížilo, aneb jaký je mechanismus úrazu?“

„Co dalšího může ublížit vám, postiženému (postiženým), nebo ostatním lidem?“

„Co všechno máte k dispozici, můžete použít pro pomoc, případně kolik toho asi budete potřebovat?“

I když to tak možná nevypadá, všechny ty otázky spolu úzce souvisí. Zjištění toho, co vlastně ublížilo, vám může dát doplňující informace o bezpečnosti. To, kolik věcí budete potřebovat, vychází mimo jiné i z počtu postižených, a tak dále...

Co vlastně ublížilo? Co tedy vlastně ublížilo nebo může ublížit? Kupříkladu náš zkrvavený postižený, ležící bezvládně na ulici, mohl přecházet silnici a mohlo ho odhodit auto, které ujelo. Mechanismem úrazu by tedy byl náraz, působení veliké síly a zrychlení. Nebo mohl spadnout či vyskočit z okna. V tom případě může být důležité pokusit se zjistit, ze kterého patra asi tak spadl. No a nebo to také možná byl čistič oken, se kterým se utrhnula montážní lávka a on spadl dolů. A ta lávka, případně jeho kolega, který se stále ještě se zatnutými zuby drží, vám za chvíli spadne na hlavu! Anebo na postiženého spadnul květináč a druhý se chystá spadnout na vás... Možností je mnoho. Proto se dobře rozhlédněte okolo sebe. Podívejte se, jestli něco zvláštního neleží vedle těla, případně někde v blízkém okolí, a podívejte se také nahoru. Prostě si nechte pár vteřin času na zpracování všech těch informací, co okolo uvidíte, a teprve potom pokračujte dál. Velmi dobrým zdrojem informací jsou zpravidla přímí svědci události. Nebojte se zeptat lidí okolo, co se vlastně přihodilo.

- 22 -


Bezpečí především - co dalšího může ublížit? Co dalšího může ublížit vám, postiženému, nebo ostatním? Vám osobně může často ublížit to samé, co se přihodilo postiženému. Můžete se otrávit stejným plynem, může vás srazit automobil, můžete umrznout při záchraně v horách (takový Vrbata by mohl vyprávět, kdyby ovšem přežil), může vás stáhnout topící, kterému se snažíte pomoci, a tak dále. Proto je vždy velmi důležité pokusit se nejprve zjistit, co přesně se stalo a jestli to nehrozí i vám. Dejte si pozor u násilných činů. Je totiž možné, že pachatel se stále skrývá někde v okolí a může vás ohrozit! Mimo to vás ohrožují další nebezpečí. Pokud je postižený nakažený nějakou infekční nemocí, můžete jí od něj snadno chytit. Většinou se nejedná přímo o takové strašáky, jako třeba HIV, ale ani žloutenka není nic příjemného. Kromě toho vám v některých situacích může ublížit i sám postižený, ať už vědomě, nebo nevědomě (kupříkladu při epileptickém záchvatu). Domnělý zraněný může být někdy velice agresivní (kupříkladu opilci či drogově závislé osoby). Rozhodně nikdy neposkytujte první pomoc proti vůli postiženého! Co se týče postižených, tak ty zpravidla ohrožují problémy, vycházející z mechanismu úrazu nebo z události, která se jim stala. Teď jenom jedno malé upřesnění: pokud v této knize mluvím o postižených, myslím tím samozřejmě nejenom lidi zraněné při nějaké nehodě, ale také třeba lidi, které ohrožuje nějaká nenadálá zdravotní příčina, srdeční infarkt, mozková mrtvice, dušení atd. Pod výrazem „postižený“ tedy zahrnuji jakéhokoliv člověka, který je v ohrožení života nebo zdraví. Postižené může ohrožovat vykrvácení, zástava dechu, zástava srdce, nedostatek nebo nadbytek nějaké potřebné látky (kupříkladu cukru u cukrovkářů), podchlazení a další podobné možnosti. Často těch možností působí více najednou. Specifickým případem jsou dezorientovaní postižení, respektive lidé, kteří přežili nějakou nehodu, a jsou v psychickém stresu, zmatení a dezorientovaní. Schválně se vyhýbám slovu šok, které by asi pro laika tento stav popisovalo nejlépe, jenže lékaři toto slovo používají pro jinou situaci, kupříkladu pro situaci vzniklou velikou ztrátou krve. Proto raději zůstaňme u pojmu „dezorientovaný“. Takový člověk dokáže dělat věci, které jsou silně nebezpečné pro něj samotného: může snadno vběhnout pod auto, může v lehkém oblečení odejít do zimní vánice, může poodejít z místa nehody, ztratit se zraku záchranářů a potom klidně umřít, protože se mu včas nedostane pomoci. Takový člověk může někdy být nebezpečný i pro své okolí. Může se dožadovat iracionálních požadavků a být agresivní. Je tedy dobré všímat si i lidí, kteří vypadají nezraněně, a sledovat je, jestli nedělají něco, co by mohlo být pro ně nebo pro ostatní nebezpečné. Ještě jednou připomenu: nejsnáze se zachraňuje ten, komu se nic nestalo!

Co všechno máte k dispozici na místě nehody? Co všechno máte k dispozici a můžete použít pro první pomoc a kolik toho asi budete potřebovat? Poměrně jednoduchá otázka, na kterou si ovšem potřebujete odpovědět dříve, než vůbec začnete cokoliv dělat.

- 23 -


Kolik lidí může poskytnout první pomoc? Je jasné, že pokud jste jediný přítomný člověk na dvě ošklivě nabouraná auta, budete se nutně muset chovat jinak, než když autobus plný absolventů záchranářského kurzu zastaví u jediného postiženého. •

„Čumil je ideální adept na pomocníka!“

Všímejte si lidí v okolí, kteří vám mohou pomoci. V ulicích velikého města se obvykle okolo jakéhokoliv postiženého rychle vytvoří skupinka čumilů. Jestliže požádáte konkrétního člověka o konkrétní pomoc, zpravidla vám pomůže. Takže čumilové se také počítají. Zkuste se u všech těchto lidí zamyslet nad tím, co asi tak od nich můžete požadovat. Když máte na výběr, tak je kupříkladu zbytečné nechávat drobnou dívku, aby někomu prováděla srdeční masáž. Podobně jako po lidech se koukejte i po vybavení. Začněte u své kapesní lékárničky, jestliže jí máte. Autolékárničky, výstražné vesty, trojúhelníky, baterka, nůž, pásek, igelitová taška, hasicí přístroj, telefon. Cokoliv jiného vás napadne... Pokud vám něco důležitého chybí, uvědomte si, že ta věc může být někde poblíž, kupříkladu v dalších automobilech. A to včetně těch nabouraných. Do téhle vaší rozvahy spadá také úvaha, kde asi jste a jak rychle může dorazit pomoc. Ve městech může přijet sanitka řádově do šesti až deseti minut, v odlehlých oblastech to může být klidně i dvacet minut. A to už je poměrně dlouhá doba. Potřebné zdroje a počty záchranářů jsou přímo úměrné množství postižených a typu jejich zranění. Proto se rozhlédněte okolo, zkontrolujte počet postižených a odhadněte vážnost zranění. U větších nehod nejprve obejděte všechny nabourané automobily. Uděláte si tak ucelený obrázek a možná zjistíte překvapivé skutečnosti. Například objevíte člověka ležícího vedle auta z druhé strany, který nebyl do té doby vidět. •

„Pozor, možná je postižených více, než vidíte!“

Všímejte si proto i nezvyklých, takřka detektivních drobností. Kupříkladu auto, ve kterém chybí osoba na místě řidiče, otevřené dveře, podivně rozbité sklo v místě, kde nikdo nesedí. Nevidíte nějaké krvavé stopy, či nějakou jinou divnou věc? Další automobil? U všech událostí je dobré si důsledně ověřovat, a to i od více svědků, co se vlastně přesně stalo a kolika lidem. Pokud někdo chybí, je nutné ho nalézt! Nicméně v tomto okamžiku ještě není čas oslovovat čumily a zpovídat postižené. K tomu se dostanete za chvíli. Teď bohatě postačí udělat si během pár vteřin hrubý přehled o situaci.

Než začnete, tak se rozhlédněte - shrnutí Bezpečnost, mechanismus úrazu a zdroje versus postižení, to jsou tedy základní fakta, která musíte rozvážit ještě před tím, než vůbec začnete poskytovat první pomoc. Člověk, který přijede k nehodě, obvykle vůbec netuší, čím začít. A na tom se často zasekne. Vy už to ale víte. Nejprve je potřeba uvažovat! - 24 -


•

„Nejprve je nutné myslet, až potom jednat!“

Teprve poté, až si alespoň zhruba ujasníte situaci, můžete začít skutečně jednat. Samozřejmě existují situace, ve kterých je nějakým způsobem nutné jednat už od začátku. Vždy by to ale mělo být v souladu s výše uvedenými body. Třeba u dopravní nehody nejprve zastavíte automobil na bezpečném místě, zapnete výstražné osvětlení a obléknete si reflexní vestu. Situaci vlastně průběžně vyhodnocujete několikrát: rychlým pohledem z automobilu, rychlým zhodnocením vhodného místa pro zastavení a potom po příchodu k místu nehody. Ještě jednu zajímavou bych chtěl zdůraznit: neběhejte! Možná máte pocit, že záchranář musí být sportovec, který se přiřítí na místo nehody, popadne zraněného, hodí ho na nosítka a sprintem s ním mizí směrem k nejbližší nemocnici. Ve filmech to tak občas funguje. V praxi to většinou vypadá jinak. Pokud se záchranáři nebo hasiči potřebují pohybovat rychle, tak použijí maximálně zrychlenou chůzí. •

„Rychlá chůze je lepší, než běh.“

Když budete běhat, tak vám buď za chvíli dojdou síly, nebo někde zakopnete a zraníte se. Anebo nebudete mít čas uvažovat a tím spíše uděláte nějakou závažnou chybu. Při běhu bude mít váš mozek tendenci myslet rychle a chaoticky a nečekejte od něj nějaké rozumné výsledky. V chůzi zlidníte mozek a ten pak bude schopný mnohem lépe uvažovat. Pro okolí budete vypadat jako člověk, který ví co dělá. Potom pro vás bude snažší žádat ostatní o pomoc. Navíc nebudete násobit okolní paniku, ale místo toho z vás bude vyzařovat klid, který se možná přenese i na ostatní lidi. Také se nezpotíte. Jedou jsme při nácviku první pomoci zachraňovali zraněné ve sněhové vánici. Asi kilometrový úsek jsem tehdy absolvoval šestkrát. Cesta byla relativně přehledná a tolik neklouzala, tak jsem si řekl: „Ále co...!“ a vzal to mírným klusem. Samozřejmě jsem se za chvíli zpotil a jak jsem se potom zastavil u postiženého, pot a vítr udělaly své. Za chvíli mi byla pořádná zima. Být to za horších podmínek, mohlo tam být brzy o jednoho postiženého více. Rozhodně tedy neběhejte. Pokud se přistihnete při tom, že běžíte, tak si to uvědomte a přejděte do chůze. •

„Do příjezdu záchranářů klidně můžete velet vy.“

Pokud dojde k nějaké větší nehodě, tak je dobré, aby se nejzkušenější člověk na místě nehody ujal vedení a řízení ostatních lidí, a to až do příjezdu profesionálních záchranářů. Ptáte se, jak takového člověka najdete? V případě, že čtete tuto knihu, je dost dobře možné, že to budete zrovna vy. Obvykle velí ten, kdo první zavelí. Pokud je na místě nějaký zkušený záchranář, tak už pravděpodobně obchází zraněné, angažuje lidi okolo a je snadné ho poznat. Pokud tam nikdo takový není, tak se toho můžete ujmout sami. Nebojte se žádat lidi okolo vás o konkrétní pomoc a přidělovat jim úkoly. Pokud to jde, postarejte se, aby u každého zraněného zůstal jeden člověk, který ho bude „hlídat“.

- 25 -


Tím myslím komunikovat s postiženým, uklidňovat ho, případně sledovat základní životní funkce. Krátce tyto lidi instruujte o tom, co mají a nemají dělat. Dejte jim maximálně dva jednoduché úkoly, víc si jich totiž rozrušený člověk často nedokáže zapamatovat. Vy sami neustále zůstaňte v obraze a hlavně se nezasekněte na jednom místě. Náš mozek má tendenci si své myšlení zjednodušovat, obzvláště v kritických situacích. Je tedy docela dobře možné, že se zaseknete u prvního relativně lehce zraněného postiženého a nějak si neuvědomíte, že okolo jsou i další. Moje osobní zkušenost z jedné skutečné nehody byla taková, že se moje vnímání asi na dvacet minut zúžilo jen na tu část zraněných, která ležela na „mojí straně nehody“. Zcela jsem vypustil existenci zraněných na druhé straně nabouraných automobilů, kterým ale naštěstí pomáhali další lidé, byť je při tom zbytečně vytáhli ven z nabouraných vozů. Což je celkem normální reakce lidí, vytáhnout zraněného pryč z té hromady šrotu a střepů na nějaké „pěkné místo“. Jenže taková zbytečná ničím neopodstatněná manipulace může mít pro postižené špatné následky, kupříkladu smrt nebo ochrnutí. Zapamatujte si, že je obvykle lepší s postiženými po nehodách, nárazech a pádech nehýbat, leda by vás k tomu vedly nějaké velmi závažné důvody. Důvodem může být kupříkladu potřeba zastavit krvácení, zahájit resuscitaci, nebo jiné hrozící nebezpečí na místě nehody, jako třeba požár. •

„Pokud postižený dýchá a nic ho neohrožuje, tak s ním nehýbejte!“

Ten základní problém, proč s lidmi nehýbat, se jmenuje páteř. Člověka s poraněním páteře na první pohled nepoznáte, někdy může dokonce i bez problémů chodit a hýbat se. Při poranění páteře dochází k okamžitému poškození míchy jenom asi ve čtvrtině případů. U zbývajících tří čtvrtin postižených potom stačí jeden nešetrný pohyb a skončí to v lepším případě vozíčkem, v horším smrtí. Nemusím podotýkat, že takové náhlé ochrnutí, dejme tomu dýchacích svalů postiženého, vám dost zkomplikuje situaci na místě události. •

„Poranění páteře není vidět!“

Jak takové poranění poznáte? Prakticky jedině rentgenem. Jenomže na místě nehody rentgen přirozeně nemáte. Co s tím? Občas mohou existovat náznaky možného ochrnutí. Necitlivost končetin, brnění to jsou rozhodně varující informace. Někdy ale naopak žádné takové varovné náznaky být nemusí. Přesto existuje jedna možnost, jak poznat nebezpečí poranění páteře a tou je mechanismus úrazu. Jakmile nehodu způsobil náraz automobilu ve větší rychlosti, pád z větší výšky, nebo došlo k bezvědomí po skoku do vody, je riziko poranění páteře velice reálné. Jako větší rychlost se obvykle uvádí rychlost nárazu nad 40km/hod. Je mi jasné, že v praxi se to opravdu dost špatně odhaduje. Zkuste se proto podívat na poškození vozidla. Jestliže je to vrak na odpis a přední kapota s motorem je tak poloviční, tak není o čem přemýšlet. Pádem z větší výšky se rozumí zhruba dvojnásobek výšky daného člověka. Tedy za předpokladu, že povrch dopadu je rovný. Jakmile v předpokládaném místě dopadu těla

- 26 -


leží kámen, kmen stromu, nebo nějaká jiná překážka, počítejte s možným poraněním páteře i při pádu z nižší výšky. Úraz hlavy také často doprovází poškození páteře. Ve všech těchto případech je pravidlem, že s tělem nehýbáte, pokud nemusíte. Jestliže visí hlava postiženého volně ve vzduchu (kupříkladu vsedě), je dobré ji opatrně vzít do rukou, mírně nadlehčit směrem v ose těla a převzít na sebe váhu hlavy. Tak můžete zabránit skřípnutí nebo přestřižení míchy a eliminujete ohrožující pohyby hlavy. Jestliže potřebujete se zraněným pohnout nebo ho přesunout, snažte se to dělat ve více lidech a postupujte velmi, velmi opatrně. Pozice hlavy vůči tělu by se ideálně neměla vůbec měnit a snažte se nekroutit tělo ani trup postiženého. Tyto přesuny rozhodně dělejte jenom ve výjimečné situaci, když postiženého něco ohrožuje. Ještě upozorním na jedno závažné, těžko postřehnutelné riziko, a tím je vnitřní krvácení. Takové krvácení na první pohled není nikterak vidět a postižený se může zdát být relativně v pořádku. Po nějaké době se jeho stav začne zhoršovat a nakonec to může skončit i smrtí. Kdykoliv došlo při úrazu k velikému nárazu do trupu, zlomenině stehna či žeber, je možné, že postižený má vážné vnitřní krvácení. V takovém případě zavolejte sanitku i tehdy, pokud by se postižený jinak zdál být v pořádku. •

„Vykrvácet lze, i když nevidíte žádnou krev!“

Dobře, tak tedy zpátky k našemu zraněnému na ulici města. Dejme tomu, že si nyní odmyslíte ten telefonický hovor, který jste uskutečnili o pár kapitol dříve a kterým jste mimochodem i přes drobné zpoždění na lince 112 postiženému úspěšně přivolali pomoc. Dejme tomu, že k tomu zraněnému přijdete znovu, a teď už přesně víte, co máte dělat jako první: Přemýšlet, rozhlížet se a odpovědět si na otázky ohledně mechanismu úrazu, bezpečnosti, množství postižených a zdrojů. Co se týče bezpečnosti, tak vás přímo ohrožuje možnost infekce od zraněného a asi by se vám hodily chirurgické rukavice. Jestliže jste se rozhlédli okolo, tak máte bod k dobru. Žádné nebezpečí jste nezpozorovali, nicméně jste si všimli stěrky na mytí oken v ruce zraněného. Váš další pohled směřuje do otevřeného okna bez záclon v třetím patře. Nikdo další se vám na hlavu spadnout nechystá. Mechanismus úrazu se tedy zdá být jasný: pád z výšky několika metrů na hladký, tvrdý chodník. Protože se jedná o pád z veliké výšky (převyšující dvojnásobek výšky člověka), je nutné se zraněným zacházet velmi opatrně. Další nebezpečí, která mohou ohrožovat život toho člověka, jsou tyto: zástava dechu, srdeční zástava, případně veliké vnější krvácení, pokud by bylo patrné. A také podchlazení, pokud tedy zrovna venku není letní parno. To jsou věci, které musíte zkontrolovat a zajistit vy sami. Je také možné předpokládat i vnitřní poranění a krvácení. Rozhodně bude nutné přivolat sanitku.

- 27 -


Množství postižených je jeden. Tedy doufám, že jste se opravdu pořádně rozhlédli okolo, jestli vám náhodou za keřem neleží ještě další čistič oken. Počet záchranářů v tomto okamžiku taky jeden. Zdroje jsou pro vás všechno to, co se momentálně nachází ve vašich kapsách a zavazadlech. Také váš mobilní telefon, případně mobilní telefon postiženého. V případě potřeby existují i další zdroje. Je tu možnost zastavit nějaký automobil a poprosit o lékárničku, ale myslete především na vlastní bezpečí a zastavujte auta s rozmyslem. Nedivte se, když vám nikdo nezastaví. Zkuste se vžít do situace řidičů. Co tak asi mohou vidět a jak na to budou reagovat. Jeden zkrvavený chlap na zemi a druhý, zuřivě gestikulující a s rukama špinavýma od krve, se řítí k silnici... To může být docela dobrý důvod rychle šlápnout na plyn a zmizet. Rozhodně neztrácejte drahocenný čas běháním někde po okolí a hledáním lékárničky, kterou možná ani nepotřebujete. Nezapomeňte, že zatím jste stále pouze přemýšleli. Možná pět vteřin, možná dvacet. A získali jste docela dost informací. Tedy popravdě, některé odpovědi pouze přinesly další otázky. Ale to nevadí, začátek to byl dobrý. A teď je nutné jednat!

Reagujte na úraz nebo nehodu Odkud začít? Jestliže hrozí nebezpečí infekce, použijte rukavice, nebo nějakou improvizovanou pomůcku, kupříkladu igelitový sáček, a jde se na to. Vědomí, dýchání, krevní oběh! To jsou základní tři věci, o které se musíte zajímat. Co z toho zjišťovat jako první? I když to možná vypadá, jako ta nejméně důležitá věc, pojďme začít od toho vědomí. Když máte před sebou postiženého, zkuste ho nejprve oslovit. Prostě mu dát na vědomí, že tam jste a že mu chcete pomoci. Přistupte k němu zepředu z jeho zorného pole a prostě se zeptejte, jestli můžete nějak pomoci. Kdybyste přistoupili ke člověku se zraněním páteře zezadu, může se prudce otočit, trhne si poškozenou páteří a to bude jeho konec. K neznámému člověku, který leží bez hnutí na zemi, je ale lepší přistupovat z takového úhlu, kde vás nemůže tak snadno praštit (což může udělat třeba opilec po náhlém probuzení). Seshora nad jeho hlavou budete v takovém případě ve větším bezpečí, než přímo před hlavou v dosahu jeho rukou. Nyní začneme u té lepší varianty, totiž že postižený je při vědomí. Pokud bez problémů reaguje na vaše otázky a dává na ně rozumné odpovědi, říkáme, že je bdělý. Pokud postižený sice reaguje na vaše dotazy, ale podává nesrozumitelné, nebo nelogické odpovědi, říkáme, že je oslovitelný. Ty první případy jsou pro vás, coby záchranáře, celkem dobré. Dokud člověk mluví nebo sténá, je jasné, že také dýchá a že mu tepe srdce. Pro tento okamžik je daný člověk v pohodě. Samozřejmě nesmí vykrvácet, ale ke krvácení se ještě dostaneme. Taky to automaticky neznamená, že nemá nějaké vážné vnitřní poranění, které ho dříve, nebo později může zabít. Prozatím ale postačí, když u takového postiženého necháte někoho, kdo bude sledovat, zda se jeho stav nezhoršuje. A vy se můžete věnovat dalším postiženým, pokud je potřeba.

- 28 -


•

„Kdo křičí je živý, hůř jsou na tom ti, co jsou zticha!“

Pokud někdo křičí, okamžitě o takovém člověku víte, že spousta věcí v jeho těle pracuje. Srdce, dýchání, centrální nervový systém, to vše alespoň prozatím funguje. Tací lidé na sebe zpravidla přitáhnou pozornost amatérských záchranářů. Často je to na úkor těch opravdu vážně zraněných, kteří si někde vedle v klidu a tichu umírají. I ten, kdo pouze chrčí, může pouze takzvaně dodýchávat a za malý okamžik přestane dýchat úplně. Toto jsou ti postižení, kteří potřebují vaší pomoc dříve, než ti, co řvou nebo sténají. Jestliže postižený vůbec nereaguje na oslovení, a vy netušíte, zda náhodou pouze nespí, zkuste ho probudit. Kupříkladu voláním, silným bouchnutím dlaní vedle jeho těla apod. Pokud ani potom nereaguje, můžete přistoupit k jednoduchému testu reakce na bolest. Předem upozorňuji, že tento test má pro vás spíše informativní hodnotu a není zdaleka tak důležitý, jako kontrola dechu (viz dále). Bez problémů ho proto lze i vynechat. V místě, kde krk sedí na ramenou, vedou od krku k ramenům trapézové svaly, které drží a otáčejí hlavu. Dají poměrně dobře nahmatat. Zkuste si tento sval sami u sebe najít, chytit mezi palec a ukazováček a pořádně zmáčknout. Pokud jste nevykřikli bolestí, tak asi mačkáte špatně anebo někde jinde. Věřte tomu, že tímhle testem spolehlivě odhalíte simulanty. Hlavně ale zjistíte, jak moc je to zlé. Jestliže postižený vůbec nereaguje, jeho stav je vážný. Nefunguje mu částečně, nebo zcela centrální nervový systém, což mimo jiné znamená, že může být ohrožené nebo nefunkční i dýchání. Možná, že zapadl jazyk, nebo došlo k jiným problémům. Na druhou stranu, i tehdy, kdy postižený reaguje na bolestivý podnět, to neznamená, že máte vyhráno. Může se jednat stejně tak o lehčí mdlobu, která za chvíli odezní, ale zrovna tak může jít i kupříkladu o zástavu srdce, kdy některé reflexy ještě chvíli mohou fungovat. Maximálně tedy lze říci, že takový postižený má o něco větší šanci na záchranu. •

„Hlavní je dýchání, ale kdo dýchá teď, za chvíli nemusí!“

Tak a dostáváme se konečně ke kontrole dýchání. Možná si vzpomenete na různé návody, jak přikládat zraněnému před ústa zrcátko, ucho a podobně. Tak to zase s klidem můžete zapomenout. Co se zrcátka týče, i kdyby jste ho měli po ruce (a že by se v nějaké ženské kabelce možná i našlo), tak orosení zrcátka je závislé na spoustě faktorů, kupříkladu na teplotě a na vlhkosti vzduchu. Je to značně nespolehlivá metoda. Ucho, přiložené k ústům zraněného, v rušném prostředí také asi moc fungovat nebude. Nejjistější kontrolou dýchání je sledování pohybu hrudníku. Buďto jednoznačně vidíte, že se hrudník normálně pohybuje, a potom postižený dýchá, nebo to berte tak, že nedýchá. Je lepší, když omylem začnete resuscitovat někoho, kdo je živý, než když nezačnete resuscitovat někoho, kdo to potřebuje. Není známý případ, kdy by zbytečnou, dobře provedenou resuscitací došlo k vážnému ublížení na zdraví. Obvykle po takovém omylu postiženého bolí nějakou dobu hrudník a maximálně mu můžete zlomit žebro, ale to je vše.

- 29 -


Existuje naopak mnoho mrtvých, kteří zemřeli, protože lidé, co jim pomáhali, se domnívali, že dýchají, případně jim dech vůbec nezkontrolovali. Čímž se dostávám k problému, který se nazývá lapavé dechy. V případě náhlé zástavy oběhu mohou po nějakou dobu přetrvávat pohyby hrudníku, připomínající dýchání. Obvykle to vypadá jako prudká krátká nadechnutí, u kterých se postupně prodlužuje perioda, až vymizí úplně. Tato činnost může trvat výjimečně i několik minut, a bohužel často vede k falešnému dojmu, že postižený dýchá. Potom je velmi snadné přehlédnout, že dýchat přestal a sanitka pravděpodobně přijede už k mrtvole. •

„Kdo dýchá jako kapr nebo v nápadně dlouhých intervalech, tak nedýchá!“

Lapavé dechy mohou vypadat podobně jako kapr, který lape po dechu. Není to ovšem pravidlem. Všimnete si jich spíše díky jejich dlouhé periodě, delší než u obyčejného nádechu. V takovém případě nečekejte na to, až lapavé dechy zcela zmizí, ale ihned postupujte stejně, jako kdyby postižený vůbec nedýchal! •

„Dýchání sledujte neustále!“

I když je dýchání v pořádku, tak je to ta nejzákladnější věc, kterou musíte u postiženého v bezvědomí sledovat po celou dobu, než dorazí sanitka. Kdykoliv totiž může přestat dýchat. Krevní oběh a práce srdce, to je další důležitá věc, která musí u zraněného bezpodmínečně fungovat. Kde tedy nejlépe změřit tep, abyste zjistili, jestli srdce funguje? Na zápěstí? Na krku? •

„Hledání pulsu je život ohrožující ztráta času!“

Schválně si zkuste ve stresu na cizím těle nahmatat slabý puls. Máte velikou šanci, že místo toho ucítíte svůj vlastní. Mylné vyhodnocení pulsu tam, kde žádný není, může mít pro postiženého fatální následky. Navíc i pokud získáte správný výsledek, tak vás tahle sranda bude stát hromadu drahocenných vteřin, které by se vám možná hodily jinde. A co se na to tedy vykašlat a tep prostě nekontrolovat? Cože, říkáte si, vždyť je ale napsané v každé druhé příručce, že je třeba zkontrolovat tep! Tak se na to zkuste podívat z jiné strany: Hádejte, co asi tak dělá srdce, pokud dojde k zástavě dechu. Je to celkem jednoduché, srdce se ještě chvíli zběsile snaží, ale jako každý jiný sval, bez kyslíku moc dlouho nevydrží. Pokud tedy postižený nedýchá, je naprosto zbytečné marnit čas zjišťováním toho, jestli mu tepe srdce, nebo ne. I kdyby tepalo, věřte tomu, že dlouho nebude. Ta informace je pro vás naprosto bezcenná. Tak jako tak budete muset nejspíš řešit obojí, umělé dýchání i nepřímou srdeční masáž. A naopak, pokud vám přestane fungovat srdce, plíce vám také moc dlouho fungovat nevydrží. Jestliže tedy zraněný dýchá normálně, lze předpokládat, že mu

- 30 -


funguje i srdce. Pokud je jeho dech divně pomalý, lapavý nebo chrčivý, tak je možné, že srdce už nefunguje. Dříve, než byste dokázali nahmatat nějaký puls, zraněný dodýchá a řešením je opět pouze resuscitace. Hledání a měření pulsu může mít pro vás svůj význam pouze jako ukazatel vnitřního krvácení a šokové reakce. K tomu se dostaneme později, ale toto měření je rozhodně zbytečné dělat při prvním kontaktu s postiženým. Nuže, zvládli jste se bezpečně přiblížit k postiženému a máte zkontrolované tři základní věci: vědomí, dýchání a nepřímo i krevní oběh. Protože jste nemarnili zbytečně čas, tak jste i tímhle zkoumáním strávili maximálně dvacet, třicet vteřin. Mozek, coby nejchoulostivější orgán těla, se bez přísunu kyslíku začne nevratně poškozovat po zhruba pěti minutách. Takže když je situace špatná a postižený nedýchá, máte maximálně pár minut na to, abyste s tím něco provedli. Co tedy v takovém případě dál? •

„Pokud postižený nedýchá, začněte uvolněním dýchacích cest!“

Nejčastější, velmi zbytečnou příčinou smrti po úrazu, je zapadlý jazyk. Vlivem úrazu může na krátký okamžik doslova vypadnout část nervového systému a v těle zraněného se uvolní většina svalů. Plíce, které mají poněkud odolnější napojení na nervový systém, se ještě možná snaží dýchat, ale nejde to. V cestě jim stojí zapadlý kořen jazyka. Jestliže se vám podaří jazyk včas uvolnit, možná se postižený probere sám od sebe. Pokud jazyk zůstane tak, jak je, konec bude rychlý a definitivní. A vzhledem k jednoduchosti, s jakou lze zapadlý jazyk uvolnit, i zbytečný. •

„Zapomeňte na špendlík, stačí zaklonit hlavu!“

Kam tedy ten jazyk vlastně zapadne a jak ho nejsnáze vytáhnout? Možná vám v mysli vyskočí doporučení na zavírací špendlík, za který jazyk vytáhnete a držíte, aby znovu nezapadnul. Nebo si vzpomínám na kamaráda hrdinu, který s nasazením vlastní ruky sáhnul do pusy jiného kamaráda, a i přes pokousanou ruku se mu podařilo jazyk vytáhnout ven. Tak to jsou dvě hlouposti, na které okamžitě zapomeňte. Jediné, co provede jazyk postiženého, je to, že mírně klesne jeho kořen dolů a tím ucpe dýchací cesty. Jazyk nezmizí z pusy, nezapadne někam do krku, nevdechnete ho, nic podobného. Nejlépe bude, když si to vyzkoušíte názorně sami. Možná se podivíte, co to je za blbost, přeci nebudete riskovat život kvůli nějakému pokusu. Je to ovšem zcela bezpečné a jednoduché. Prostě zkuste polknout. Polkněte, a pokud se vám to podaří, tak nechte polknuto. A do toho zkuste nosem dýchat. Možná že výdech vám ještě jakžtakž půjde, ale s nádechem to nebude nic moc. Ano, tak takhle zhruba vypadá zapadlý jazyk v těle postiženého. A zatímco vaše tělo nejpozději v okamžiku, kdy vám začne docházet kyslík, jazyk zvedne a nadechne se, postiženému musíte pomoci vy. Jak tedy jazyk uvolnit, aby to bylo rychlé, bezpečné a jednoduché? Možná vás to překvapí, ale stačí jedna jediná věc, a to zaklonit hlavu. Když se zakloní hlava, tak kořen jazyka už nedosáhne dolů a dýchací cesty se tak uvolní. Schválně si zkuste opět polknout a zakloňte hlavu. Uvidíte, že vám najednou půjde dýchat.

- 31 -


•

„Záklon hlavy je jednoduchá věc, která může zachraňovat životy, aniž byste věděli cokoliv dalšího o první pomoci!“

Záklon hlavy provedete nejlépe tak, že člověka chytnete jednou rukou za bradu, druhou za vršek hlavy, a oběma rukama hlavu opatrně zakloníte. Centrální nervový systém se často dokáže po nějaké chvíli sám o sobě vzpamatovat, což by se mu ale nikdy nepodařilo bez volné dýchací cesty. Je to takový začarovaný kruh. K tomu, aby člověku mohl fungovat nervový systém, potřebuje dýchání. K tomu, aby mohl uvolnit dýchací cesty, potřebuje funkční nervový systém. Postižený se sám z tohoto kruhu nedostane, ale když mu pomůžete, můžete vypadat jako zázračný záchranář, který jediným pohybem oživí potenciální mrtvolu. Jistěže, i v takovém případě je nutné postiženého stále sledovat. Pokud po záklonu hlavy nezačne ihned dýchat, budete muset přistoupit k resuscitaci. Možná se zeptáte a co když je postižený po takovém úrazu, kdy je možná poraněná páteř, kupříkladu po větší automobilové nehodě? Máte mu zaklánět hlavu a riskovat poranění páteře nebo co vlastně? Ten člověk nedýchá! Tak si zkuste odpovědět na jednoduchou otázku: „Co se může stát, když s ním pohnete, a co se stane, když ne?“ Pokud s postiženým pohnete, může dojít k přestřižení míchy a k částečnému nebo úplnému ochrnutí. Můžete ho tak i zabít. Nebo se také nic z toho nestane. Pokud s ním nepohnete, umře během pár minut. Takže, která odpověď asi vyhraje? Ano, samozřejmě, zakloňte mu hlavu, ale snažte se být jemní a opatrní. Kromě záklonu hlavy je dobré rychle zkontrolovat ústa, jestli v nich není nějaká překážka, kupříkladu uvolněná zubní protéza. Takovou překážku z úst vyndejte. Případné zvratky v ústech je možné vyhrábnout rukou v rukavici. •

„Polštářek pod hlavu = polštářek do rakve!“

Nedá mi to, abych neupozornil ještě na jednu školáckou a docela smrtící chybu. Často se při nehodách objeví nějaký dobrácký záchranář šikula, který vypodloží postiženému hlavu kusem oblečení, dekou, nebo polštářkem v domnění, jak mu tím ulehčí ležení na tvrdé a studené zemi. Podložení hlavy vypadá jako velmi lidské a neškodné gesto. Takový polštářek pak skvěle usnadní případné zapadnutí jazyka a je zaděláno na malér. Proto platí: nikdy nic nedávejte pod hlavu postiženého! Čím déle bude trvat příjezd záchranářů, tím více věcí budete muset řešit. Mimo jiné kupříkladu tepelný komfort postižených. Nesnažte se je ovšem přesouvat do nějakých pohodlnějších poloh, pokud vás o to sami nepožádají. A i v takovém případě vycházejte z předpokládaného zranění a nedělejte nic, co by jim mohlo ublížit. Také se nesnažte postižené někam „nablížit“, třeba k silnici nebo před dům. Vždy s transportem počkejte na zdravotní záchranáře a jejich speciální vybavení. Postižené, kteří dýchají, a které neohrožuje nějaké nebezpečí, je vždy lepší nechat na místě, kde jste je našli, kupříkladu uvnitř nabouraného automobilu.

- 32 -


•

„Postižené, kteří dýchají a nehrozí jim jiné nebezpečí, nechávejte vždy tam, kde jste je našli!“

Při té příležitosti vás možná napadne, jestli by přeci jenom nebylo lepší postiženého položit do stabilizované polohy. Nebylo. Stabilizovaná poloha je stále zafixovaná v povědomí lidí jako ta nejlepší poloha pro zraněného a bohužel se tyto informace stále dokola objevují i v příručkách první pomoci. Na samotné stabilizované poloze nic špatného není, ovšem snaha použít jí za každou cenu může být smrtelná. •

„Používání stabilizované polohy je většinou zbytečné a nebezpečné!“

Jakákoliv manipulace s postiženým s poraněnou páteří je kritická, zvláště potom kroucení v ose těla. A než někoho otočíte do stabilizované polohy, pravděpodobně budete s jeho tělem kroutit víc než dost. Druhý problém spočívá v tom, že ve stabilizované poloze nemůžete dostatečně dobře sledovat, jestli postižený dýchá. Pokud si k tomu přidáte špatné vyhodnocení lapavých dechů jako dýchání, anebo změření vlastního pulsu, může to stát postiženého život! Stabilizované polohy se tedy vyvarujte. Její použití lze opodstatnit, pouze pokud se potřebujete vzdálit od postiženého. Druhým případem je použití této polohy pro lidi po otravě alkoholem, kdy lze očekávat, že tito lidé budou zvracet. V takovém případě ovšem musíte stoprocentně vědět, že postižený bez problémů dýchá, že postižení nevzniklo žádným úrazem, a že se jedná skutečně o intoxikaci alkoholem a ne o nějaký jiný problém. Ostatní postižené, kterým nehrozí jiné nebezpečí, nechte vždy ležet tak, jak jste je našli. Dejme tomu, že postiženému zakloníte hlavu, a on začne dýchat. Tu hlavu mu klidně můžete držet jednou rukou zakloněnou, druhou vzít telefon a zavolat první pomoc. A v této pozici zůstaňte až do příjezdu sanitky. Samozřejmě, že se může v určitých situacích stát, že vám postižený začne z ničeho nic zvracet zrovna v takové poloze, kde by se mohl udusit, kupříkladu na zádech. V takovém případě nepanikařte, a prostě mu otočte hlavu na stranu, dokud se nevyzvrací.

Krvácení Poslední důležitá věc, na kterou musíte reagovat při prvním kontaktu s postiženým, je silné krvácení. Vlastně je to jedna z prvních věcí, která je obvykle dobře vidět a je potřeba ji skutečně řešit jako první. Krvácení z tepny, kdy krev vytéká proudem, nebo dokonce stříká, je velmi kritické poranění, kterému může postižený podlehnout během pár desítek vteřin. •

„Když stříká krev, je jasné kde začít!“

- 33 -


Takové silné krvácení má přednost před dýcháním, oslovováním, zkoušením reakce na bolest. Je totiž pro vás ihned jasné, že dotyčný je zraněný a skutečně potřebuje okamžitou pomoc! Opět je tu ale jedna věc, kterou si nemůžete dovolit ignorovat ani u takto postiženého, a to je vaše vlastní bezpečí. Jestliže je tělo postiženého v takovém místě, kde vás může něco ohrozit, tak musíte nejprve eliminovat toto nebezpečí a teprve potom řešit zranění. Možná, že při tom postižený umře. Pardon, ale to je prostě realita! Je to rozhodně lepší, než abyste umřeli oba! •

„Myslete na vlastní bezpečí!“

Takže paradoxně právě v okamžiku, kdy okolo crčí krev na všechny strany, je ta nejlepší chvíle se znovu rozhlédnout a rychle zhodnotit nebezpečné faktory. Zabere vám to maximálně pár vteřin, ale vyplatí se to. U crčící krve (ale prakticky u jakéhokoliv postiženého), existuje vždy riziko nákazy nějakou nepěknou infekční nemocí. A to dokonce i v případě, že si potom pořádně umyjete ruce a nemáte na nich žádné poranění, přes které by se nákaza dostala do vašeho těla. Ono docela stačí, když si potřebujete promnout oko, sáhnete si do něj špinavou rukou a je to. Jistě, pokud je zraněný váš kamarád, kterého dobře znáte, nebo dokonce někdo z vaší rodiny, tak si takové rozvažování můžete odpustit, a rovnou jednat. Nicméně u člověka, kterého neznáte, je vždy dobré si dát pozor. No jo, ale co tedy máte dělat, když před vámi leží zraněný, krev z něj crčí na všechny strany, a vám to bude trvat dvacet třicet vteřin, než si vyndáte a natáhnete ochranné rukavice? A ten člověk za tu dobu možná vykrvácí. Tady je každá rada drahá a nezbývá vám nic jiného, než improvizovat. Kupříkladu dotyčnému řekněte: „Hele, tady si to podrž, ať nevykrvácíš!“ Ač to zní dost morbidně, člověk při vědomí si pravděpodobně zvládne podržet krvácející ránu do té doby, než to převezmete vy. Člověk v ohrožení života zvládne neuvěřitelné věci. Existují případy, kdy si zraněný s tepenným krvácením zvládl sám zavolat sanitku a vydržel držet ránu několik minut až do příjezdu záchranářů. •

„Když nemáte rukavice, použijte igelitový pytlík...“

Jinak můžete nouzově použít kupříkladu igelitový sáček, igelitový obal od časopisu, nebo něco podobného. Když nic takového nenajdete, tak máte v podstatě jen dvě možnosti. Buď poskytnete pomoc ihned, nebo se vrhnete hledat rukavice, a poskytnete pomoc později s větším bezpečím pro vás. A v případě, že nemáte ani ty rukavice, tak pro vás to rozhodování bude ještě komplikovanější. Abyste v takové situaci neztráceli zbytečně čas, tak si teď v klidu sedněte, zamyslete se nad těmito možnostmi, a zkuste se rozhodnout, jak byste v takové situaci asi jednali. Nejhorší možností je zarazit se a desítky sekund přemýšlet, co s tím. V takovém případě vám ten člověk nejspíš stihne umřít. Dejme tomu, že jste se s problémem vlastního bezpečí nějak poprali, tak jak tedy zastavíte takové krvácení? Možná si vzpomínáte na škrtidla nebo na tlakové body. Možná dokonce i některé z těchto bodů dokážete najít a skutečně stisknout.

- 34 -


Začneme od těch škrtidel. Škrtidlem sice zastavíte krvácení, ale rozhodně to není nejlepší řešení. U zaškrcené končetiny totiž hrozí po určitém čase její nenávratné poškození. Pokud použijete nedostatečně široké škrtidlo, můžete poškodit nerv a způsobit ochrnutí končetiny i při kratším zaškrcení. •

„Škrtidlo používat s rozmyslem!“

Škrtidlo lze doporučit pouze jako krátkodobé řešení, kupříkladu než zavážete tlakový obvaz. Nebo jako nouzové řešení, když všechno ostatní selže (je ostatně lepší riskovat ztrátu končetiny, než ztratit život). Jako škrtidlo nemusíte pracně shánět gumový pásek z lékárničky, ale můžete klidně použít i opasek, šátek, kravatu, popruh od batohu, silný napájecí kabel, nebo něco podobného. Kabel od MP3 přehrávače je většinou příliš úzký a hrozilo by poranění končetiny. Zrovna tak jsou nevhodné příliš tenké provázky. Škrtidlo nelze použít kdekoliv. Ideální místo je paže, nebo stehno a logicky to musí být blíž k tělu, než je rána. Místa, kde lze a kde nelze používat škrtidlo V žádném případě nepoužívejte škrtidlo na končetině v místě, kde jsou paralelně dvě kosti (předloktí, lýtko). Tam jsou totiž tepny schované mezi těmito kostmi, a na povrchu zaškrtíte maximálně tak žíly. To vám způsobí akorát silnější krvácení. Asi nemusím dodávat, že pokud zrovna krvácí krční tepna, tak zaškrcení celého krku škrtidlem by bylo poněkud kontraproduktivní a silně vražedné, tam tedy také samozřejmě škrtidlo nepatří! Tlakové body jsou body na těle, při jejichž správně provedeném zmáčknutí dojde k okamžité zástavě krvácení. Použití tlakových bodů má obdobné výsledky, jako použití škrtidla, po určité době dochází k poškození té části těla, kam se nedostává krev. Proto by mělo být použití tlakových bodů omezené pouze po dobu nezbytně nutnou k zavázání tlakového obvazu. Jestliže ale budete na místě sami s postiženým, tak použitím tlakového bodu si na rozdíl od škrtidla zaměstnáte jednu až dvě ruce a už možná nebudete mít, čím zavázat obvaz, případně jak zavolat pomoc. Existuje osm běžně známých tlakových bodů, ovšem tady si řekneme pouze o třech, které se vám mohou hodit nejčastěji a které si snadno zapamatujete. Důležité body jsou na pažní tepně a stehenní tepně, kde lze stlačit tepnu proti kosti, a zamezit tak přísunu krve do horní nebo dolní končetiny. Na stehenní tepně stlačujete střed tříselního vazu a je nutné vyvinout větší sílu, kupříkladu použitím dvou palců. Na horní končetině zatlačíte mezi svaly přímo proti kosti, což je jednodušší. Poslední bod leží z boku na krku, a lze jím při krvácení z krční tepny zastavit toto krvácení. Je to jediná cesta, jak pomoci, protože na krku nelze použít tlakový obvaz. Do mozku naštěstí vedou dvě hlavní tepny, takže přerušením jedné

- 35 -

Nejdůležitější tlakové body


z nich mozek zpravidla neodumře. Nesmíte samozřejmě nikdy stlačit obě tepny najednou (z obou stran). Obvykle nejrychlejší způsob, jak zastavit krvácení, je přitlačením dlaně ruky nebo prstů na zraněné místo. Dejte si ovšem pozor, jestli se v ráně nenachází kupříkladu střep skla, o který byste se mohli poranit. V takovém případě ho nejprve opatrně vytáhněte. Tady bych chtěl upozornit na to, že obecně se nedoporučuje vytahovat jakékoliv předměty z ran, protože tím můžete zvětšit krvácení. Ovšem pokud se jedná o končetiny, které již stejně silně krvácí, a které potřebujete ošetřit, tak potom je vytažení na místě. V žádném případě ovšem nevytahujte trčící předměty z tělesných dutin (břicho, hrudník), ani z hlavy (oka apod.). V případě, že se vám nepodaří zastavit krvácení prsty v ráně, potom je opodstatněné použít škrtidlo nebo tlakové body. Zraněnou končetinu je také možné zvednout nad tělo, tak by se měl snížit tlak krve v ráně. Odborníci ovšem tvrdí, že účinek zvýšené polohy končetiny na snížení krvácení není jednoznačně prokázán. Tlakový obvaz je v podstatě lepší náhrada vašich prstů. Uvázat správně tlakový obvaz je mnohdy těžké, a je pravděpodobné, že zraněný při takovém pokusu zbytečně ztratí další veliké množství krve. Proto platí, že pokud držíte prsty v ráně, podařilo se vám tak zastavit krvácení, nepotřebujete zrovna dělat nic jiného, a pomoc už je na cestě, tak nemá smysl pokoušet se vytvářet tlakový obvaz. Klidně s tím počkejte na profesionály. Jestliže se vám ale nedaří zastavit krvácení stiskem v ráně, nebo se potřebujete neprodleně věnovat dalším postiženým, případně vám docházejí síly, potom se do obvazu pusťte. Nejprve použijte škrtidlo případně tlakový bod, a dočasně zastavte krvácení, teprve potom začněte se samotným obvazem. •

„Tlakový obvaz nemusí být estetické dílo, stačí když je funkční!“

Ideální je zastavení krvácení s pomocí dvou tlakových obvazů. Jeden přiložíte na ránu tlakovým polštářkem, omotáte jednou, dvakrát kolem dokola, a druhý obvaz položíte na to, jako tlakovou vrstvu. Zbytek prvního obvazu potom pořádně utáhnete okolo. Jde o to, aby obvaz na ránu skutečně tlačil. Pokud by byl druhý balíček s obvazem příliš měkký, tak si musíte vypomoci nějakým jiným vhodným předmětem. Jestliže vám skrz obvaz stále prosakuje krev, přidejte další jednu až dvě tlakové vrstvy. Pokud by krev stále ve velké míře prosakovala, tak je nejlepší končetinu opět zaškrtit a celý obvaz zkusit znovu převázat. Když ani tohle nepomůže, je nutné nechat končetinu zaškrcenou natrvalo. V případě, že potřebujete ošetřit více postižených, tak použijte jakoukoliv rychlou metodu na zastavení krvácení, kupříkladu zaškrcení, potom zkontrolujte základní životní funkce postiženého a rychle se vydejte zkontrolovat ostatní. Až bude čas, tak se vraťte a vyřešte to lépe. •

„Krvácení někdy vypadá větší, než jaké ve skutečnosti je.“

- 36 -


Často se stane, že na první pohled hrozivé krvácení je ve skutečnosti pouze menší zranění, které vás ale přitáhne jako magnet a máte potřebu ho automaticky řešit jako první. Obvykle na úkor ostatních zraněných, kteří možná potřebují vaší pomoc mnohem více, ale bohužel na sebe dostatečně neupozorňují optickými, případně zvukovými efekty. Takové krvácení na hlavě, kdy sténajícímu zraněnému tečou kapky krve přes obličej a padají na bílé, pomalu rudnoucí tričko, může vypadat hrozivě. Postižený vám přijde jako deset vteřin před smrtí, přitom se často jedná o lehčí poranění a ztráta krve není veliká. Samozřejmě, že na hlavě můžete vážně krvácet kromě krční tepny i z některé menší tepny. Pro tyto menší tepny existují další tlakové body, ale nouzově lze takové krvácení zastavit i tlakovým bodem na krku. Většinou ale na hlavě narazíte spíše na menší krvácení, které se obvykle po několika minutách zastaví zcela samo. A zpravidla se nic nestane, když s ošetřením takových poranění počkáte na profesionály. Nuže, teď jsme si prošli jednoduchou kontrolu základních životních funkcí postiženého. V ideálním případě je všechno, alespoň prozatím, v pořádku. Anebo něco z toho v pořádku není, a tak se přímo nabízí otázka: Co s tím?

Cizí těleso v dýchacích cestách Zkuste si nyní představit zcela jinou modelovou situaci. Sedíte si takhle v restauraci a kousek od vás sedí váš ředitel, kterého se už přes dva měsíce snažíte přesvědčit, aby vám trochu přidal. Náhle se dá do kuckavého kašle a máte pocit, že se tak trochu dusí. Docela rádi byste mu pomohli, no jenže je to přeci jenom ředitel, tak se ho bojíte dotknout. Co kdyby to nebylo nic vážného a on se na vás potom rozčílil. Á, podívejme se, vaše dilema se vyřešilo samo! Po chvíli kuckání se váš šéf sesul k zemi a už se ani nehne. Nejspíš vaší pomoc opravdu potřebuje... Cizí těleso se do dýchacích cest může dostat poměrně snadno. Stačí k tomu trocha nepozornosti při jídle, při cucání bonbónu atd. Nebo mechanický náraz do těla člověka, který zrovna něco jí. Často se to stává malým dětem, které mají tendenci hltat. Postižený v takovém stavu se najednou nemůže nadechnout. V lepším případě dostane silný kašel, což je reakce, kterou se tělo pokouší předmět z dýchacích cest vypudit. Často se to nakonec povede, ale někdy se to také povést nemusí. Jestliže cizí těleso zcela ucpalo dýchací cesty, tak postižený po chvíli snažení upadne do mdlob, a bez poskytnutí první pomoci umře. Je to opět jedna z velmi zbytečných smrtí, protože první pomoc je zpravidla snadná. V nejjednodušším případě stačí dotyčného prostě silně bouchnout do zad mezi lopatky. Samozřejmě je dobré se ho nejprve zeptat, jestli o pomoc skutečně stojí. •

„Někdo se dusí? Zeptejte se, a potom ho bouchněte to zad!“

Pokud tedy uvidíte člověka, který se při jídle zakucká a potom začne sípavě dýchat, kašlat, nebo chrčet, nemůže mluvit, případně se drží rukou za krk, tak k němu

- 37 -


dojděte a zeptejte se ho, jestli nepotřebuje bouchnout do zad. Asi vám nebude schopný v daném stavu příliš odpovědět, ale třeba alespoň kývne hlavou. Požádejte ho, ať zkusí zakašlat, jestli je toho schopen. Kašlaní může zapadlý kus jídla vypudit. Jinak postiženého vyzvěte, ať se pokud možno předkloní a prašťte ho rukou do prostředku zad mezi lopatky, asi tak ve výši ramen. Úder by měl být silnější, ale zase byste neměli postiženému ublížit. V případě potřeby můžete úder i několikrát zopakovat. U dětí bývá dušení poměrně častou záležitostí. Malé dítě si položte břichem na předloktí nebo na koleno, a mírně ho udeřte do zádíček (sílu zvolte podle velikosti dítěte, udeřte i opakovaně). Více je popsáno v kapitole o dětech. U malých dětí nemůžete používat Heimlichův manévr (viz dále), takže dalším případným krokem bude několik vdechů z úst do úst, případně resuscitace. U dospělých je další možností takzvaný Heimlichův manévr Heimlichův manévr. Je jedno, když si nezapamatujete ten název, hlavně když si zapamatujete, jak to udělat. V případě, že postižený stojí, stoupněte si za něj a požádejte ho, ať se trochu předkloní. Poté ho zezadu obejměte tak, abyste měli ruce na jeho nadbřišku. Nadbřišek najdete snadno: postupujte rukama po hrudníku dolů k břichu, dokud nenajdete místo, kde končí hrudní kost a začíná měkké břicho. Tak tam je nadbřišek. Jednu ruku sevřete v pěst, a druhou rukou tuto pěst uchopte. Potom oběma rukama prudce škubnete směrem k sobě. Škubete ke svému hrudníku, nikoliv ke svému břichu, škubnutí tedy není vedeno vodorovně, ale jde mírně nahoru. Tímto prudkým škubnutím se přes břicho stlačí plíce, a tlak v plicích může překážku uvolnit. Pokud to nepomůže, tak to můžete zkusit zopakovat, ale maximálně tak pětkrát. Tento zákrok se ovšem nesmí dělat u malých dětí (tak do pěti let) a schválně zkuste hádat, u koho ještě se nesmí dělat? Zcela logicky: u těhotných žen. Když zákrok pomůže, je to dobré, ale i v takovém případě by se měla k postiženému zavolat sanitka a mělo by se mu vyšetřit břicho. Břicho je totiž choulostivé a mohli jste tam něco poškodit. V případě, že zákrok nepomůže, tak počítejte s tím, že dotyčný nejspíš během několika dalších vteřin ztratí vědomí. Což mimochodem znamená, že pokud zrovna stojí nebo sedí, tak se vám bezvládně skácí na zem. Nemá smysl ho nechat, aby se při pádu ještě zranil, ale ani nemá smysl pokoušet se ho nějak s vypětím všech sil udržet v původní poloze. Stejně ho budete potřebovat dostat na zem. Předpokládám, že ho stále ještě držíte kolem pasu, tak prostě ustupte krok dva dozadu, padající tělo si přitáhněte na sebe, zpomalte a směrujte jeho pád, ještě trochu ustupte, až ho položíte na zem.

- 38 -


Poznámka: Heimlichův manévr lze provádět i na zemi. V okamžiku, kdy postižený leží na zádech, můžete mu oběma rukama prudce zatlačit na podbřišek směrem k hrudnímu koši. •

„Když všechno selže, zkuste umělé dýchání!“

A teď už vám pomůže jenom umělé dýchání z úst do úst. Možná se vám podaří cizí tělěso zafouknou ještě hlouběji. Ptáte se, co si tím pomůžete? To je jednoduché. Uvědomte si, že plíce jsou dvě a překážka je obvykle jenom jedna. A pokud se vám podaří zafouknout ji až ke vstupnímu otvoru do jedné průdušky, tak máte vyhráno, protože tím pádem se vám uvolní vstup do druhé plíce. Lidské tělo je dostatečně důmyslný organismus, takže na jednu plíci se dá chvíli fungovat. A lékaři si s tělesem v průdušce už nějak poradí. Pokud se vám cizí těleso nepodaří takto posunout, tak se možná přeci jen alespoň nějaký vzduch dostane do plic a postižený díky tomu přežije. Jiná laická možnost řešení stejně neexistuje. Samozřejmě, že k dýchání musíte následně přidat i nepřímou srdeční masáž. K umělému dýchaní se dostaneme hned v následující kapitole, teď jenom ještě doplním jednu maličkost: Může se vám stát, že přijdete k člověku v bezvědomí, který ani nedýchá, ani není vidět žádný pravděpodobný mechanismus úrazu. Zkuste se pořádně rozhlédnout, jestli někde poblíž neleží talíř s jídlem, jestli nemá v ruce papírek od bonbónu, pytlík od oříšků nebo něco podobného. To by vám mohlo dát docela dobré objasnění toho, co se asi tak stalo. Ale i když na nic nepřijdete, tak nezoufejte. Není vaším cílem hrát si na detektiva, a za každou cenu vyřešit záhadu toho, co se asi stalo. Hlavně je pro vás důležité ověřit si, jestli na vás nečíhá nějaké nebezpečí. Pokud ne, stejně existuje pouze jediná možnost a tou je resuscitace.

Umělé dýchání z úst do úst V okamžiku, kdy zjistíte, že postižený nedýchá, už pro vás není tolik podstatné řešit, proč nedýchá. Teď už není čas zkoumat, co se mu asi tak mohlo stát, to jste měli zjišťovat během prvního rozhlédnutí na místě události. A když doposud nemáte ani hrubou představu, co se asi tak stalo, tak se tím netrapte, není to totiž podstatné. Podstatné je, že pokud teď nebudete resuscitovat, to znamená dávat umělé dýchání z úst do úst a nepřímou srdeční masáž, tak to má váš postižený spočítané, a do pár minut je z něj mrtvola. Nejprve se zkuste zamyslet, jestli jste mu už zaklonili hlavu pro uvolnění zapadlého jazyka a v případě, že jste to doposud neudělali, tak to honem udělejte. •

„Postiženého položte na záda na pevnou podložku a zakloňte mu hlavu.“ Resuscitaci začněte úpravou polohy postiženého tak, aby se vám lépe resuscitovalo, a aby to pro něj bylo - 39 -

Resuscitační poloha


bezpečné. Ve většině případů budete zároveň provádět i nepřímou srdeční masáž, pro kterou je potřeba pevná podložka, takže ideální polohou je leh na zádech na rovné pevné podložce, třeba na zemi (vyhoví i postel s pevnou matrací). Vyjímkou může být oživování tonoucího, kdy je dobré zahájit umělé dýchání co nejdříve, kupříkladu jakmile se s ním dostanete na mělčinu. V případě, že hrozí podezření na poranění páteře, tak zkuste být při přesunování postiženého do resuscitační polohy šetrní. Teď přišel čas na to, vybalit ze své kapesní lékárničky resuscitační roušku. Případně z autolékárničky resuscitační masku. Jestliže ji nemáte, lékárničku pravděpodobně najdete na spoustě míst v okolí (v obchodu, v automobilu atd.). A protože povinností každého občana je poskytnout první pomoc, tak by vám k té lékárničce měli umožnit přístup. Realita je trochu jiná a tak možná narazíte na neochotu, na neschopnost najít lékárničku, případně na silně prořídlý obsah lékárničky. Řeknu vám na rovinu, že když musíte běhat po okolí a shánět resuscitační roušku, zatímco někde umírá člověk, tak to je vaše záchranářská prohra. Resuscitační rouška je dost malá věc na to, abyste jí mohli nosit neustále u sebe. Samozřejmě se můžete rozhodnout poskytovat první pomoc i bez roušky, ale tím se vystavujete riziku. V případě, že se nakonec rozhodnete neposkytovat umělé dýchání, protože nemáte roušku ani masku, postižený se vám nezdá, nebo máte psychický blok něco takového provádět, zkuste se nevypařit jako pára nad hrncem, ale zavolat pomoc a poskytnout alespoň nepřímou srdeční masáž. To je pro vás relativně bezpečné i bez ochranných pomůcek a je to lepší, než nedělat nic. A například u případů náhlé zástavy oběhu (třeba po akutním infarktu myokardu), je důležitější kvalitně prováděná srdeční masáž, než dýchání z úst do úst, které vás naopak může zbytečně zdržovat. Ale k tomu se ještě dostaneme. •

„Než začnete, zavolal někdo sanitku?“

Nyní jste připraveni na umělé dýchání, postižený leží na zádech a hlavu má zakloněnou. Je čas začít. No vlastně ještě maličkost: pokud jste doposud nepřivolali sanitku, a jste na místě nehody sami, tak teď je ta nejlepší možnost. Je lepší zavolat první pomoc nyní, i když tím trochu oddálíte zahájení resuscitace, než to zkoušet někdy v průběhu resuscitace a resuscitaci tím přerušit. Navíc, ta sanitka opravdu nepřijede, pokud jí nikdo nezavolá... To byste tam mohli resuscitovat klidně dokud nepadnete. Vyjímku z tohoto pravidla tvoří děti, postižení po tonutí, nebo lidé s cizím tělesem v dýchacích cestách. V těchto případech dojde často pouze k zástavě dechu nebo ucpání dýchacích cest, a srdce ještě může pracovat. Zástava dechu u dětí může mít i jinou příčinu, ale tahle bývá nejčastější. Okamžitě poskytnuté umělé dýchání pravděpodobně přivede postiženého zpět k vědomí. Proto v těchto situacích nejprve zkuste pár dechů umělého dýchání a teprve potom volejte sanitku.

- 40 -


•

„Mají se k vám záchranáři jak dostat?

S příjezdem sanitky souvisí jeden častý problém, a to je přístup záchranářů na místo. U dopravní nehody se záchranáři k nehodě zpravidla nějak „prohoukají“ a vy jim můžete pomoci maximálně tím, že informujete dispečera o případné neprůjezdnosti komunikace. V zamčeném bytě je ovšem situace jiná a zajištění přístupu je na vás. Divili byste se, kolik zbytečného času tráví záchranáři tím, že se nemohou dostat posledních pár metrů k postiženému. Možná vás napadne, proč si tedy u vchodu do domu nerozbijou sklo a neotevřou si, když jde o život? Věřte tomu, že zdravotní záchranář nemá žádné oprávnění cokoliv rozbíjet a kamkoliv lézt, a to ani v případě, kdy jde někomu o život. Pokud by to udělal, tak by musel uhradit majiteli domu škodu (Poznámka: připravuje se novela zákona, která dá zdravotním záchranářům více pravomocí). Je tedy jasné, že se do něčeho takového záchranáři nepohrnou. V situaci, kdy by bylo skutečně nutné se někam rychle dostat, tak by museli k případu dojet i hasiči, kteří mají nářadí a zkušenosti s otevíráním dveří. A také by musela přijet i policie, která by poté takové místo zabezpečila. Tento způsob se proto používá výhradně pro zvláštní situace, kupříkladu pokud je zřejmé, že je v bytě pouze postižený, který sám nezvládne otevřít (postižený si sám zavolá pomoc a potom zkolabuje, nemůže se hýbat apod.). Jak se tedy máte zachovat v situaci, kdy jste v bytě sami s postiženým? •

„Nejprve zkuste přivolat další lidi!“

Nejlepší pro vás je vyběhnout na chodbu, a zkusit prozvonit sousedy, ale pozor, tohle je přesně ta chvíle, kdy je váš mozek zahlcený spoustou informací, a přestávají fungovat obvyklé kontroly! Takže jste na nejlepší cestě vyběhnou z bytu bez klíčů a zabouchnout si za sebou. •

„Pozor na zabouchnuté dveře!“

Během zvonění na sousedy je také možné mobilem volat na linku první pomoci. Pokud nereaguje nikdo ze sousedů na patře, dojděte k domovním dveřím a otevřete je. Zkuste zajistit dveře proti zavření, kupříkladu zamkněte u otevřených dveří zámek. Je také možné zkusit prozvonit další sousedy nebo oslovit někoho na ulici, ale musí to být hlavně rychle, protože nyní potřebujete především zahájit první pomoc. Dveře do bytu nechte otevřené stejně, jako domovní dveře. Můžete je kupříkladu zajistit botou, zamknout zámek při otevřených dveřích apod. Pokud je v bytě nebo u domu pes, který by mohl ohrozit záchranáře, je nutné ho zavřít! Ovšem až záchranáři odjedou, nezapomeňte se o něj postarat! To se týká všech domácích zvířat. Jestliže je postižený jediný člověk, který o ně pečuje, je nutné tato zvířata nějak zabezpečit. Pokud jste doposud neměli čas volat první pomoc, tak zavolejte nyní. Nechte si telefon v dosahu postiženého. Ideální je přístroj, který umožňuje hlasitý odposlech. Je pravděpodobné, že vám bude dispečer dávat hlasové instrukce a ptát se vás na otázky, ale zároveň potřebujete mít volné ruce.

- 41 -


Už tedy máte postiženého na zádech (nic pod hlavou) a má zakloněnou hlavu. Podle okolností resuscitujete buď s resuscitační rouškou, nebo s maskou, nebo jen tak. U masky nemusíte řešit nos, protože maska ho přikryje. Jinak musíte nos zacpat a svá ústa přiložit na ústa postiženého. U velmi malých dětí se přitisknou ústa přes jejich pusu i nos. Pokud jsou ústa postiženého zavřená, otevřete je odtlačením brady od úst. Potom se nadechněte a vydechněte do postiženého. Pokud není možné do postiženého vdechnout, případně není vidět pohyb hrudníku, zkuste zkontrolovat záklon hlavy a prohlédnout ústa postiženého. Při výdechu je důležité to nepřehnat! Sami jste asi v tomto okamžiku docela vystresovaní a dýcháte více, než obvykle. Postiženému stačí k životu relativně malé množství vzduchu, tak na jeden váš klidný nádech. Když do něj budete pumpovat vzduch, jako do nějaké pneumatiky, tak už se tam ten vzduch prostě nevejde. A najde si cestu někam jinam. V tomto případě jinam znamená do žaludku postiženého, jenže tam je konečná a dál už to nepůjde. Takže počítejte s tím, že se vám ten žaludek nejspíš nafoukne a v nějakém nejméně vhodném okamžiku se na vás obsah toho žaludku přijde podívat. A to může znamenat pro postiženého konec, protože dávat umělé dýchání z úst do úst někomu, kdo má pozvracený obličej, to už je opravdu pro silné nátury. Takže se snažte raději dýchat v klidu. U dětí samozřejmě přiměřeně uberte množství vzduchu. Kupříkladu u miminek stačí asi tak obsah vašich úst. Umělé dýchání se musí bezpodmínečně kombinovat s nepřímou srdeční masáží. U případů, kdy je jasné, že prvotním impulsem byla zástava dechu, je možné začít s pár dechy umělého dýchání, ale když to nepomůže, tak je nutné přidat i masáž srdce. Pokud je ovšem zřejmé, že prvotním problémem byla náhlá zástava oběhu, tak je možné dýchání omezit, anebo někdy i zcela vynechat. Velikým problémem je často vzpomenout si na poměr stlačení srdce versus vdechy. Možná vás to učili jednou tak, jednou jinak, jinak pro děti, jinak pro jednoho, jinak pro dva zachránce... Kdo se v tom má sakra vyznat! Záchranáři se poslední dobou shodují na poměrně univerzální kombinaci třiceti stlačení na dva vdechy. Dříve se udával kupříkladu poměr 15:2 nebo i jiné hodnoty. Ukázalo se ovšem, že při takto vedené resuscitaci často nebyla masáž srdce dostatečná, proto se přešlo na poměr 30:2. •

„30 stlačení srdce na 2 vdechy“

Stejný poměr platí pro jednoho záchranáře i pro dva. Rozdíl je jenom v tom, že u dvou každý dělá jen to svoje, tím pádem probíhá střídání rychleji. Stejný poměr platí i pro různě staré lidi. I pro děti, byť u malých miminek by to mělo být výrazně rychlejší, ale k tomu se ještě dostanu. Nemusíte řešit, kolik těchto střídání se má udělat za minutu, prostě se snažte dělat to, jak nejrychleji to půjde. Oba dechy za sebou dělejte tak rychle, jak se vy sami stihnete nadechnout. Nesnažte se mezi vdechy pomáhat mačkat hrudník pro rychlejší vytlačení vzduchu ven, to by jenom zdržovalo a je to zbytečné. Stejně ho za okamžik zmáčknete

- 42 -


při nepřímé srdeční masáži. Pro masáž srdce je ideální rychlost zhruba 100 zmáčknutí za minutu. Jestliže provádíte umělé dýchání správně, tak by mělo být vidět, jak se postiženému při dýchání mírně zdvihá hrudník. V případě, že se to neděje nebo cítíte silný odpor při vdechování, patrně jste postiženému málo zaklonili hlavu, tak to opravte!

Nepřímá srdeční masáž Když postižený nedýchá, tak mu nefunguje ani srdce. Nebo možná funguje, ale stejně dlouho nebude. Anebo je to všechno naopak a postižený se sice ještě snaží lapavě dýchat, ale jeho srdce už nefunguje, a za chvíli nebude fungovat ani dýchání. Ať tak nebo tak, je zbytečné zdržovat se tím, co vlastně nefungovalo jako první. Místo toho je potřeba zahájit resuscitaci. A to znamená společně s umělým dýcháním také nepřímou srdeční masáž. Nepřímá srdeční masáž má za úkol stisknout hrudník takovým způsobem, že se stiskne i srdce a tím se uvede do oběhu trocha krve. Když si sáhnete na hrudní koš, tak vám asi přijde docela pevný. Je tedy vůbec možné ho zmáčknout? Budete se divit, ale jde to. Chce to jenom trochu větší sílu, která odpovídá asi tak síle potřebné pro napěchování spacáku do přeplněného batohu. Ideální je vyzkoušet si to někde na figuríně pro nácvik umělého dýchání, pokud máte tu možnost. Pro nepřímou srdeční masáž potřebujete především postiženého položit na záda na rovnou pevnou podložku, do které se vám nebude propadat. Z toho důvodu není vhodné provádět masáž na měkké posteli, kde by část vaší síly pouze stlačovala matraci. •

„Postiženého je lepší umístit na zem, než nechat na měkké posteli!“

Na většině tvrdých postelí lze nicméně resuscitovat celkem dobře a je tedy zbytečné oddalovat zahájení resuscitace přesunováním postiženého, pokud to není nutné. Jak tedy mačkat a kam vlastně mačkat? To správné místo je přesně uprostřed hrudního koše, mezi prsními bradavkami. Možná někoho napadne, jestli není přeci jen lepší masírovat víc vlevo, blíže k srdci. Není! Za prvé, určité nezanedbatelné množství lidí má srdce na pravé straně. A za druhé, vy stejně netisknete srdce přímo, ale masírujete ho nepřímo přes pohyb hrudníku. Když nebudete masírovat uprostřed, ale na Nepřímá srdeční masáž straně, budete působit plnou silou přímo na žebra, která potom mohou snadno prasknout. Takové prasklé žebro, zapíchnuté do srdce, je asi tak to poslední, co můžete v daném okamžiku potřebovat. Takže si zapamatujte: ruce vždycky na střed hrudníku.

- 43 -


•

„Ruce patří na střed hrudní kosti mezi bradavky postiženého.“

Masíruje se tak, že položíte obě dvě ruce dlaněmi přes sebe, a s napnutými lokty zmáčknete hrudní koš asi pět až šest centimetrů hluboko. Obě ruce přes sebe tam máte proto, abyste vyvinuli vyšší sílu. Napnuté lokty jsou zase důležité proto, abyste se tak rychle neunavili. Když totiž máte napnuté lokty, tak pracujete celým tělem a ke stlačení používáte i váhu horní části vašeho těla. Pokud lokty povolíte, tak veškerou práci dřete svými svaly na rukou. Tak ale vydržíte maximálně pár minut a potom odpadnete vyčerpáním. No schválně, jak dlouho asi dokážete dělat kliky? V případě, že to budete dělat správně, vydržíte bez problémů resuscitovat desítky minut. A nemyslete si, že je to něco, co zvládnou jenom nějací namakaní svalovci. Na kurzu první pomoci jsme si mimo jiné zkoušeli resuscitaci po dobu dvaceti minut, což je zpravidla doba, do které dojede sanitka i na odlehlé místo. Resuscitaci zvládly bez problémů i drobné dívky. Je to tedy víc o technice, než o nějaké síle. •

„Rychlost masáže zhruba 100 stlačení za minutu.“

Při resuscitaci vždy udělejte 30 stlačení srdce frekvencí zhruba 100 stlačení za minutu (necelé dvě zmáčknutí za vteřinu). Potom následují dva vdechy, po nich opět 30 zmáčknutí, zase dva dechy a tak dále. V případě, že jste na místě sami, tak je to celé na vás. Pokud jste dva, tak jeden provádí srdeční masáž a druhý umělé dýchání. Po nějaké době se můžete prostřídat (což může ale vyžadovat další resuscitační roušku). Důležité je započatou resuscitaci, pokud možno, nepřerušovat, a to ani při střídání lidí. Častou chybou při resuscitaci je příliš mělké stlačování hrudníku, nebo příliš pomalá frekvence. Chybou je také příliš časté dýchání na úkor masáže srdce, nebo dlouhé prodlevy při střídání dýchání versus masáž srdce. V určitých situacích je dokonce výhodnější zcela vynechat dýchání z úst do úst a soustředit se pouze na kvalitní provádění nepřímé srdeční masáže. Především tehdy, pokud se jedná o náhlou událost bez předchozího dušení, a zejména pokud přetrvávají lapavé dechy. Také v případě, kdy záchranář z různých důvodů odmítá poskytnout dýchání z úst do úst, je dobré pokusit se alespoň o kvalitní srdeční masáž. V některých případech budou šance postiženého stejně vysoké, jako při plné resuscitaci (za určitých okolností mohou být dokonce i vyšší). •

„Když se bojíte umělého dýchání, zkuste alespoň masírovat srdce!“

Samozřejmě, i při srdeční masáži se mohou vyskytnout „drobné komplikace“. Jednak je to již zmiňované zvracení, v tom případě prostě otočte hlavu postiženého na bok, snažte se zachránit resuscitační roušku a odstranit zbytky zvratků z úst postiženého. Potom dle možností a odvahy pokračujte. Zvracení někdy může být i znamením toho, že postižený přichází k sobě, tak se podívejte, jestli vám nezačal dýchat. Dalším problémem, na který můžete narazit, je prasklé žebro. Pokud se vám stane, že vám pod rukou praskne žebro, tak především nepanikařte. Kdybyste teď nechali resuscitace, tak je to pro postiženého konečná stanice. Jediné správné řešení je

- 44 -


pokračovat dál. U starších lidí se tato komplikace občas přihodí, i pokud provádíte resuscitaci správně. Může se ale také jednat o chybnou polohu rukou. Rychle si tedy zkontrolujte pozici rukou, jestli leží na středu hrudního koše mezi bradavkami. Uberte trochu na síle a pokračujte dál. Pro ukončení resuscitace existuje jen několik možností. Jednou z nich je předání postiženého posádce záchranky, tím ovšem myslím předání v okamžiku, kdy jsou skutečně připraveni převzít resuscitaci. Ne, že toho necháte, jakmile uvidíte sanitku přijíždět! Jinou možností je totální vyčerpání všech lidí okolo. Asi nejlepší důvod pro přerušení resuscitace je, když se postižený začne probírat. Tím ovšem myslím, že jsou viditelné známky života, jako pohyby očních víček nebo pohyby rukou. Dejte si pozor na osamocený lapavý nádech! Ten může být třeba známkou kvalitního provádění nepřímé srdeční masáže, ale nelze to považovat za probírání.

Reagujte na úraz nebo nehodu - shrnutí Nuže, v téhle kapitole jste dokázali bezpečně přijít k postiženému, zjistit jak moc špatné to s ním je nebo není, a poskytnou vážně postiženému první pomoc. Už víte, že ležící opilec vás může praštit pěstí, zranění se zbytečně nevytahují z auta, že nejhůř jsou na tom ti s tepenným krvácením a potom ti, co někde v klidu a tichu nedýchají. Víte, že je ztrátou času kontrolovat tep, a že leckdy může pomoci pouhý záklon hlavy. Víte, jak dostat zaseklou arašídu z krku, a víte, že jediné, co se dá dělat z člověkem, který nedýchá, je resuscitovat. A víte také, jak provádět takovou resuscitaci. Takže toho víte už docela dost. Dost na to, abyste někomu zachránili život, pokud bude potřeba. Znáte to nejdůležitější! Tak a teď se pokusíme tyhle znalosti ještě trochu zdokonalit a rozpitvat do detailů.

Rozmýšlejte - hledejte, ptejte se, sledujte Dejme tomu, že máte trochu štěstí, a postižený člověk před vámi zrovna neumírá, pravidelně dýchá, případně je i při vědomí. Sanitku máte zavolanou a tak už jenom čekáte. A je to docela dlouhé čekání. Každou vteřinu cítíte tak, jako deset normálních. A zase se vám hlavou honí: co by bylo dobré udělat teď, nezapomněl jsem na něco? Co tedy je možné v tomto okamžiku dělat? Jednou z důležitých věcí, je již zmiňované zajištění přístupu záchranářů. Pokud jste to doposud neudělali, pošlete někoho, aby šel před dům nebo na kraj ulice vyhlížet sanitku. Dalším důležitým bodem je, abyste se nepokoušeli dělat zbytečné věci. Nemá smysl pokoušet se postiženého transportovat před dům, aby ho rychleji odvezla sanitka. Ušetřili byste tím možná pár vteřin, ale budete se zbytečně dřít a můžete mu po cestě ještě ublížit. Navíc potom možná budete zbytečně mrznout několik minut venku před domem, zatímco jste mohli být v teple doma. A také tam možná nebudete mít k dispozici - 45 -


telefon, kdyby se něco zhoršilo, nebo pokud by vás záchranáři volali zpátky. Mnohem lepší je zůstat tam, kde jste! •

„Nedělejte, co nemusíte!“

Také se nemusíte zbytečně snažit vytvářet různé provizorní dlahy na zlomené kosti. Záchranáři by je stejně sundali a nahradili profesionální dlahou, a vy byste akorát postiženému zbytečně způsobovali další bolest. Nemusíte ani řešit malá krvácení a oděrky, je mnohem lepší se znovu rozhlédnout a pokusit se zjistit další informace.

Hledejte Pokud máte volný čas, tak první důležitou věcí je hledání zranění. Zajímají vás především různé rány, modřiny, otékající místa, nebo nezvykle deformovaná místa. K hledání můžete využít zrak, sluch i hmat. Když ovšem máte podezření na poranění páteře, tak je lepší s postiženým nemanipulovat! Co všechno vás na postiženém může zajímat?

Hlava: lze ohmatat a zkontrolovat celistvost. Kontrolujte případná poranění a boule, nápadné nesymetrie v obličeji. Podívejte se, jestli něco (krev, nebo bezbarvá tekutina) nevytéká z nosu nebo uší. To by mohlo naznačovat vážnější poranění mozku. Zkontrolujte, jestli nejsou u úst zvratky. Podívejte se, co dělají oči: mrkají, sledují vás?

Hrudník: mírně prohmatejte, zkuste jestli pruží

Břicho: prohmatejte, zjistěte, jestli někde nebolí, zkontrolujte opticky

Pánev: zkuste s citem zatlačit, zjistěte jestli to nebolí

Nohy, ruce: netypické postavení končetin může znamenat zlomeniny. Pokud se navenek zdají být v pořádku, prohmatejte je a zkuste s nimi zahýbat. Když si něčím nejste jisti, porovnejte velikost a tvar levé a pravé končetiny mezi sebou. Poproste postiženého při vědomí, ať zahýbe prsty.

Záda: kontrolujte pouze, pokud není podezření na poranění páteře. Otočte postiženého a zkontrolujte, jestli není vidět nějaké poranění, tmavá skvrna atd.

Kůže: kontrolujete barvu kůže (bledá, modrá apod.), opocení, teplotu. Chladná, bledá, případně opocená kůže může znamenat šokový stav.

Hledejte: kupříkladu léky, kartičky informující o vážných nemocích, náramky, přívěsky s informacemi atd.

Při kontrole celého těla mějte na paměti, že řada zranění se může před vaším zrakem skrýt pod oblečením. Kupříkladu podlitiny nejsou přes oblečení nijak vidět, a

- 46 -


přitom se může jednat o velmi závažná vnitřní poranění. Podobně můžete kupříkladu v zimě pod nepromokavým oblečením přehlédnout i vážné krvácení. Proto se vždy vyplatí být důsledný a postiženého opravdu zkontrolovat. Proč to vlastně děláte? Je možné, že postižený má nějaké vážné poranění, které ohrožuje jeho život a které není na první pohled vidět. Když takové zranění včas objevíte, tak máte pár možností, co s tím udělat. Pokud se jedná o vnější krvácení, tak se ho prostě pokuste zastavit. Co se týče vnitřních zranění, tak o nich můžete informovat na lince první pomoci. Ano, v případě, že zjistíte nějaké nové skutečnosti nebo pokud dojde ke změně stavu postiženého, ať už se jedná o zhoršení nebo zlepšení, je dobré se nebát, a zavolat ještě jednou na linku 155. Může se jednat i o upřesnění počtu postižených. Musíte si uvědomit, že záchranáři mohou najednou řešit celou řadu případů a sanitky potom jezdí prioritně k vážnějším případům. Takže pokud jste volali sanitku s tím, že postižený je při vědomí a dýchá, a váš postižený mezitím ztratí vědomí a dýchat přestane, je dobré zavolat znovu. Jinak by se vám mohlo stát, že na sanitku budete čekat zbytečně dlouho. Jestliže máte více zraněných, je výhodné alespoň zhruba odhadnout, jak vážný je stav jednotlivých poranění. Až přijede sanitka, mohou záchranářům vaše informace ušetřit čas.

Ptejte se V případě, že je postižený při vědomí, je dobré pokusit se od něj získat co nejvíce informací. Kupříkladu:

Příčina:

Zkuste zjistit, co se vlastně stalo. A také, do jaké míry si na to postižený pamatuje. Mějte na paměti, že mohl utrpět otřes mozku a nemusí být schopen si vůbec vzpomenout. Nepokoušejte se dávat návodné otázky typu: „Bouchl jste se do hlavy?“ Dezorientovaný člověk možná sám přesně neví, ale vezme vaší otázku jako dobrou možnost toho, co se asi tak mohlo stát. Potom vám to odsouhlasí, i když to není pravda. Zkuste proto pokládat raději takovéto otázky: „Co se vám stalo?“ „Řekněte mi, jak přesně se to stalo?“ „Kolik lidí bylo s vámi v autě?“ Je důležité pokusit se přesně zjistit, co se stalo a kolik dalších lidí tam bylo. Nemějte strach si ty samé otázky ověřit u dalších postižených a výsledky porovnat. Jde o to, udělat si pokud možno přesný obraz o nehodě a o mechanismu úrazu a zjistit, jestli

- 47 -


vám náhodou nechybí nějaký postižený. Výpadky paměti také mohou znamenat vážný úraz hlavy.

Obtíže: Potřebujete zjistit, jak se váš postižený právě cítí: „Kde vás bolí?“ „A hlava vás nebolí?“

Léky:

Je možné, že postižený půjde ze sanitky ihned na operační stůl. Nebo trpí nějakou nemocí, díky které mohou za chvíli nastat neočekávané komplikace. Proto je dobré, pokusit se získat také tyto informace: „Berete nějaké léky?“ „Jaké? Proč? Jak často?“ „Kdy naposledy jste si svůj lék vzal?“ „Trpíte nějakou nemocí?“ „Prodělal jste nějaké úrazy, operace?“ „Nejste těhotná?“ Mějte na paměti, že spoustu léků lidé nevnímají jako léky (kupříkladu antikoncepci) a tak vám o nich nepoví, dokud se výslovně nezeptáte. Všechny tyto informace nezjišťujete proto, že byste snad byli zvědaví, ale proto, že stav vašeho postiženého se může každou chvíli zhoršit a už se o něj nikdo nic nedozví. A pro lékaře mohou mít některé informace zásadní důležitost. Všechno, co zjistíte, se pokuste zapsat (nespoléhejte se na to, že si to zapamatujete), a potom tyto poznámky předejte záchranářům spolu s postiženým.

Alergie:

Podobně jako u nemocí je nutné dozvědět se, jestli postižený netrpí alergiemi. Pokud ano, tak na co, a jak vážné následky to pro něj má. Když nastane alergická reakce, má dechové obtíže? Padá do mdlob? Bere na to nějaké prášky? A má je zrovna u sebe?

Jídlo:

- 48 -


Je možné, že postižený má vnitřní poranění břicha a proto je dobré zeptat se, kdy naposledy jedl a co. Tato informace se může hodit lékařům, pokud bude následně postižený potřebovat operaci.

Sledujte Každého vážněji postiženého je nutné stále sledovat! Především, jestli se nezhoršuje jeho stav. Nejvíce se to samozřejmě týká postižených v bezvědomí, kteří mohou náhle přestat dýchat. Ale nikde není řečeno, že postižený, který je při vědomí, nemůže vlivem zhoršování svého stavu toto vědomí záhy ztratit, případně také přestat dýchat. To je bohužel častá laická chyba, že se postižený zkontroluje jen jednou a potom už si bohužel nikdo nevšimne, že se jeho stav zhoršil. Takže sledovat byste měli všechny vážně postižené a to pokud možno neustále, dokud si je nepřevezmou profesionální záchranáři. U větší nehody to může být problematické, ale pro takové sledování lze opět s výhodou použít okolních čumilů. Nejlepší je, když u každého postiženého zůstane jeden člověk. Co tedy vlastně můžete sledovat? •

„Sledujte především dýchání. A to neustále!“

V prvé řadě samozřejmě dýchání. Nezhoršuje se? Není ztížené? Není nepravidelné? Neprodlužuje se interval mezi nádechy? Jako druhé vás zajímá vědomí. Nedochází k nějakému zhoršení stavu? Kupříkladu pokud jste byli schopní se zraněným před chvílí bez problémů komunikovat, a teď je malátný a ztěží reaguje, tak to je jasná známka začínajících problémů. Zhoršující se vědomí totiž může ve výsledku za nějaký čas klidně skončit zástavou základních životních funkcí a posléze smrtí. Vzhledem k času a možnostem zpravidla zvládnete sledovat pouze tyto dvě věci. Když dáváte instrukce někomu „z davu“, postačí velmi jednoduchý návod: „Sledujte jestli dýchá (případně jestli neztrácí vědomí). Kdyby něco, tak křičte!“ V případě, že máte dost času, můžete se zkusit zabývat i měřením pulsu. Proč je to najednou důležité a jak puls nejlépe změříte? Puls je pro vás především nejjasnější indikací šokového stavu. Nejedná se samozřejmě o to, co si mnozí z vás představí, když se řekne: „Jsem v šoku!“ Tedy o nějakou psychickou reakci na externí okolnosti. Z lékařského hlediska je šok vážný stav organismu, který může být způsobený kupříkladu velikou ztrátou krve, bolestivým poraněním, popálením atd. K rozvoji šoku dále přispívá třeba i podchlazení. K šoku se ještě dostaneme podrobněji, ale důležité je vědět, že pokud se postupně zvyšuje tepová frekvence postiženého (přes sto tepů za minutu a více), tak to pravděpodobně znamená vážné vnitřní poranění. Krátce po nehodě může být puls vysoký čistě vlivem obranné reakce organismu a adrenalinu v krvi, ale to se po několika - 49 -


minutách sníží. Pokud je tepová frekvence vysoká i po několika minutách, případně se neustále zvyšuje, počítejte s komplikacemi, a zároveň berte tohoto postiženého jako vážně postiženého, který potřebuje být ošetřený mezi prvními. Asi si každý vzpomene na měření pulsu na zápěstí. Realita je taková, že pro vás může být problematické slabý tep postiženého na zápěstí nahmatat a změřit. Mnohem lepší místo pro měření tepu je na krku. Položte si ruku zepředu na stranu krku, těsně vedle dýchací trubice. To je místo, kde lze tep nahmatat a je to zároveň i tlakový bod, kterým lze zastavit krvácení z krční tepny. I při měření pulsu je dost vražedné tisknout své prsty z obou stran krku postiženého, tak si dejte pozor a vždy měřte jen na jedné straně. V případě, že je tep postiženého silný a hmatatelný i na zápěstí, můžete samozřejmě měřit i tam. Je to minimálně pro postiženého příjemnější, než když mu někdo šátrá na krku. Dejte si ale pozor na to, abyste omylem nenaměřili svůj puls. Puls se vyplatí měřit pořádně, tedy minimálně třicet vteřin (a výsledek samozřejmě vynásobíte dvěmi) nebo raději celou minutu. Když budete měřit kratší dobu, sebemenší chyba měření se vám bude násobit několikrát a takové měření bude dost nepřesné. Měření opakujte každých několik minut a výsledky si poznamenejte včetně času, kdy jste měření provedli. Až tedy zjistíte vysoký puls a vzestupnou tendenci, už budete vědět, o co se jedná. Pro takového postiženého je nutné především zajistit, aby neprochladl (přikrýt ho, zabalit do izotermické folie atd.) Kromě pulsu ještě kontrolujte zranění a kůži. U zranění sledujte kupříkladu stav obvazu, jestli neprosakuje, nebo stav končetiny za zraněným místem. U kůže sledujte barvu, teplotu, případně vlhkost. Jakékoliv změny vedoucí k horšímu mohou naznačovat blížící se komplikace.

A proveďte shrnutí výsledků a nebezpečí Pokud jste dostatečně dobře hledali, ptali se a sledovali, máte teď dostatek informací k tomu, abyste dokázali provést shrnutí zdravotního stavu postiženého. Toto shrnutí se vám bude hodit jako prvotní informace, kterou předáte zdravotním záchranářům, až dorazí. V případě, že objevíte nějaké nové závažné skutečnosti, které můžete řešit na místě (jako například další vážné krvácení) tak je samozřejmě vyřešte. Ale připravte se i na to, že s některými věcmi prostě nelze udělat nic jiného, než čekat. Finální shrnutí výsledků by mělo pro každého postiženého obsahovat:

Mechanismus úrazu, aktuální stav a obtíže

Nebezpečí: čeho se obáváte, kupříkladu: poraněná mícha, vnitřní krvácení atd.

Plán: co ještě dalšího můžete pro postiženého udělat? Je potřeba prioritní ošetření, kupříkladu doporučení ošetřit a transportovat ho mezi prvními?

No vida, a teď už vám nezbývá, než čekat na sanitku. Sledujete stav všech postižených, pravidelně měříte puls a modlíte se, aby už ti záchranáři dorazili. Vypadá to,

- 50 -


že jste zvládli poměrně kvalitně poskytnout první pomoc. Možná si teď v duchu v klidu u knihy říkáte: „Ale tak jednoduché to přeci nemůže být!“ Je a není. Existuje mnoho různých typů poranění nebo závažných stavů, které mají svá specifika, jak je řešit. V podstatě je jich nepřeberné množství. My si teď probereme ty nejběžnější, které vás mohou potkat. Informací to bude víc než dost a asi lze těžko očekávat, že si je zapamatujete všechny. Proto je opět dobré poznamenat, že nejdůležitější jsou základní životní funkce, uvedené v předchozích kapitolách. Jestliže budete sledovat tyto funkce a zvládnete případnou resuscitaci, uděláte pro vašeho postiženého neocenitelnou službu. Pokud si nejste něčím jisti, vždy můžete požádat o radu dispečera na lince 155.

Vážné stavy bez předchozího úrazu Bolest na hrudi (srdce), náhlá zástava oběhu Když si někdo z vašeho okolí stěžuje na náhlou, píchající bolest na hrudníku, může se jednat o srdeční infarkt. Někdy mohou bolet jen záda nebo nadbřišek, případně se bolest může šířit i do končetin, do ramen nebo krku. Často se přidává i pocit nedostatku vzduchu. Tyto obtíže vznikly náhle a ani v klidu neustupují. Samozřejmě, že taková bolest může mít i spoustu jiných, méně vážných příčin, než zrovna srdeční problémy. Může být proto těžké rozhodnout se, jak moc je situace vážná. Obecně se jako nejčastější kandidát pro infarkt bere muž ve věku nad 35 let. Pravděpodobnost infarktu zvyšuje obezita, vyšší tlak, případně kouření. A samozřejmě infarkt postihuje i ženy, byť v menší míře a v pozdějším věku. Dalšími znaky je nevolnost, bledost, případně mírné opocení postiženého. Pokud si nejste jisti, zda se skutečně jedná o infarkt, zavolejte na linku 155, nic tím nezkazíte. Infarkt myokardu je způsobený ucpáním některé cévy v srdci. Část srdce, kterou vyživuje tato céva, přestává správně pracovat a může se objevit i takzvaná arytmie, neboli nekontrolované záchvěvy srdce. Někdy infarkt sám odezní, případně může dojít ke krátkému bezvědomí, ale postižený se po chvíli probere. Je mírně opocený, ale již bez bolesti v hrudníku. I v tomto případě je potřeba lékařské vyšetření! Někdy naopak infarkt končí trvalým bezvědomím a srdeční zástavou, po které dojde i k zástavě dechu. Pokud není včas zahájena první pomoc, tak postižený zemře. Takovému stavu se říká náhlá zástava oběhu. Jeho příčiny mohou být i jiné, než srdeční infarkt, ale infarkt je tou nejčastější. Při začínajícím infarktu mohou pomoci léky na rozšíření cév nebo na snížení srážlivosti krve, které možná odsunou nebo rozpustí krevní sraženinu v kritickém místě. Někteří „srdcaři“ nosí tyto léky u sebe (kupř. nitroglycerín). Jestliže se jedná o vašeho známého a vy víte, jaký lék mu máte v případě potřeby aplikovat, tak to klidně udělejte. U cizího člověka se v případě nálezu léku nebo aplikátoru nejprve poraďte telefonicky na lince 155, jinak byste mohli napáchat vážné škody! Zrovna tak se nesnažte sami „ordinovat“ cizí léky

- 51 -

Vhodná poloha po srdečním infarktu


na předpis: „Tohle používala maminka na srdce, tak já mu to dám a ono to snad pomůže...“ Existují volně dostupné léky, které sice nejsou tak účinné, ale které dokážou také trochu pomoci. Kupříkladu tableta acylpyrinu, kterou dotyčný rozkouše a nechá pod jazykem rozpustit. Rozpuštění pod jazykem je mnohem rychlejší, než vstřebávání účinné látky přes žaludek. Tabletu acylpyrinu se proto hodí přidat do lékárničky, případně i do vašeho příručního záchranářského balíčku. Stejně lze použít i aspirin nebo anopyrin, tedy léky obsahující kyselinu acetylsalicylovou. Naopak Paralen a různé jeho obdoby vám při infarktu nepomohou. Tyto léky samozřejmě podávejte jenom tehdy, když je postižený při vědomí, a dokáže sám polykat, jinak by se mohl práškem udusit! Postiženého při vědomí je potřeba uklidnit. Posaďte ho zem do polosedu a nedovolte mu, aby se namáhal. Uvolněte mu oděv a zajistěte dostatek čerstvého vzduchu. Nohy mu pokrčte. Zavolejte sanitku, a vyčkejte s ním až do jejího příjezdu. Náročnější pomoc bude nutná, jestliže se srdeční činnost zastaví úplně. Postižený upadne do bezvědomí, chvíli ještě může krátce a lapavě dýchat, a potom dýchat přestane. Z tohoto stavu zpravidla existuje východisko jedině přes pomoc odborníků, kteří postiženému aplikují léky a případně použijí defibrilátor. To je kouzelná krabička, která postiženého za určitých okolností dokáže nakopnout a nahodit správný srdeční rytmus. Ta kouzelná krabička, se kterou se ve filmech doktoři na operačních sálech pokouší s větším či menším úspěchem oživit umírající pacienty. Pomineme-li fakt, že tyto efektní scény jsou často z lékařského hlediska naprostá pitomost, našemu postiženému může defibrilátor pomoci. Do doby příjezdu zdravotních záchranářů je samozřejmě nutné resuscitovat. Přivolejte k sobě křikem někoho dalšího nebo zavolejte na linku 155 a potom začněte resuscitovat (postižený na záda na rovnou podložku, zaklonit hlavu, vaše ruce na střed hrudníku mezi bradavky a stlačovat hrudník cca 5cm hluboko rychlostí asi 2x za sekundu) V případě, že k tomuto stavu došlo náhle a lze vyloučit jinou příčinu, kupříkladu dušení, je vhodné snížit frekvenci dechů klidně až na poměr 2:100 místo 2:30. Prioritní je totiž v daném případě masáž srdce a pauzy na dýchání zdržují. Pokud navíc stále přetrvávají lapavé dechy, tak je výhodnější se dýcháním vůbec nezdržovat a věnovat se pouze kvalitnímu provádění masáže srdce. I tehdy, kdy z jakéhokoliv důvodu nechcete dýchat z úst do úst, tak provádějte alespoň srdeční masáž. I tak má při průměrném dojezdu sanitky za deset minut šanci na přežití zhruba polovina postižených. Bez masáže by byli mrtví! Je zajímavé, že na srdeční zástavu zemře mnohonásobně víc lidí, než na dopravní nehody. Srdeční zástava je tak statisticky nejpravděpodobnější vážná událost, se kterou se můžete setkat. Poslední dobou se začaly už i u nás objevovat automatické defibrilátory (zkratka AED). Tyto přístroje, začínající na cenách okolo pár desítek tisíc korun, jsou konstruované tak, že

- 52 -

Logo, označující: Zde najdete přístroj AED


jejich obsluhu zvládne i naprostý laik. Obvykle vedou uživatele hlasovými pokyny k tomu, co má udělat. Uživatel podle instrukcí pouze vezme elektrody a přilepí je na stanovené místo na těle postiženého. Přístroj si sám změří srdeční činnost a vyhodnotí, jestli je potřeba defibrilovat, nebo ne. Pokud ano, přístroj buď sám provede výboj, nebo vám pokynem řekne, abyste stiskli tlačítko. Pokud máte takový přístroj k dispozici, tak se především snažte při jeho použití přerušovat resuscitaci co nejméně. Někoho pověřte zahájením a prováděním resuscitace. Doneste přístroj a podle návodu ho zapněte, připravte si elektrody a nalepte je. Pak teprve přerušte resuscitaci a aktivujte přístroj. Počkejte na výsledek. Po výboji, jakmile se ujistíte, že AED nebude dávat žádné další impulsy, tak ihned pokračujte v resuscitaci. Zrovna tak pokračujte i tehdy, pokud přístroj výboj nedoporučí. Rozhodně nečekejte na to, jestli se postižený začne probírat. Pokud se ovšem po chvíli skutečně začne probírat (pohyby víček, končetin, kontinuální dýchání - nikoliv osamocený lapavý nádech), tak resuscitaci můžete přerušit. Když postižený stále nedýchá, tak další výboj zkuste opakovat až po zhruba dvou minutách kontinuální resuscitace. Použití AED je jednoduché, nepotřebujete k tomu lékařský diplom a zachraňuje to životy. Do domácí lékárničky si ho asi nedáte, nicméně pokud vlastníte firmu s větším množstvím zaměstnanců nebo organizujete kulturní akce, na kterých se shromažďuje více lidí, rozhodně se takový přístroj může hodit. Za rozumné měřítko pro instalaci přístroje AED se považuje prostředí, kde dojde k použití přístroje v průměru jednou za dva roky. Je pravděpodobné, že ceny těchto přístrojů budou klesat a budou tak stále dostupnější.

Mdloba, bezvědomí Mdloba je obranná reakce organismu, která způsobí pokles krevního tlaku nebo zpomalení srdeční frekvence, a krátkodobé nedokrvení mozku. Následkem toho dojde k chvilkové ztrátě vědomí, ztrátě stability a pádu těla na zem. Na zemi se mozek opět dostatečně prokrví a po chvíli se postižený probírá. Při mdlobě, na rozdíl od bezvědomí, nedochází k povolení svalstva, tudíž ani k zapadnutí jazyka a ohrožení dýchacích cest. Může ovšem dojít k poranění, způsobenému pádem. Bezvědomí je závažnější stav, ke kterému dojde díky poruše oběhu, dýchání nebo poruše CMS. Příčinou může být také cévní mozková příhoda. Bezvědomí může vzniknout buď jako následek úrazu, nebo i náhle. Postižený v bezvědomí nereaguje ani na bolestivý podnět, a hrozí uzavření dýchacích cest zapadnutím jazyka. Dýchání může, ale také nemusí fungovat. Není důležité řešit, o který z těchto stavů se jedná. Vždy je především nutné zkontrolovat dýchání (případně zkusit uvolnit dýchací cesty záklonem hlavy), a sledovat postiženého. V případě že nedýchá nebo přestane dýchat, je nutné zahájit resuscitaci. U náhlé mdloby (postižený byl před tím zcela v pořádku, sám dýchá, reaguje na bolestivý podnět) můžete postiženému zkusit zvednout nohy (čím výše nad tělo, tím lépe), čímž by se měl probrat.

- 53 -


Pokud je zřejmé, že bezvědomí vzniklo pouze následkem požívání alkoholu, můžete postiženého umístit do stabilizované polohy (je možné, že bude zvracet). Ovšem u bezvědomí, vzniklého úrazem, s postiženým zbytečně nemanipulujte. Jestliže se postižený po několika vteřinách neprobere, zavolejte sanitku a sledujte ho až do příjezdu záchranářů.

Postižený je nějak divný Když potkáte postiženého, který se chová podivně, nemusí to nutně být alkoholik, který kapku přebral. Může se zrovna tak jednat o cévní mozkovou příhodu, duševní onemocnění, otravu, úraz hlavy, následky cukrovky atd. O těchto případech si budeme povídat dále v knize. Změny v chování mohou být drobné (známá osoba se chová nějak „jinak“). Anebo je naopak postižený agresivní. U agresivních postižených si dávejte především pozor na to, aby vám neublížili. Rozhodně nepodceňujte jejich výhružky včetně případného vyhrožování sebevraždou. Pokud se jedná o intoxikaci drogou, často můžete objevit stopy vpichů (podlitiny apod.) na rukou postiženého. V takových případech dejte veliký pozor na možné poranění od případných injekčních jehel a rozhodně používejte ochranné pomůcky.

Cévní mozková příhoda (CMP) Příčinou CMP je buď ucpání, nebo prasknutí nějaké cévy v mozku. Když se vám někde v těle uvolní ze stěny cévy kus sajrajtu, který tam nemá co dělat, tak potom volně putuje krevním řečištěm jako kmen stromu při povodni po řece. Když narazí kmen stromu na dostatečně úzký most, tak ho ucpe. Pokud narazí kus sajrajtu na místo, kterým nemůže projít, tak ho taky ucpe. A pokud to místo je zrovna někde v mozku, tak dojde k tomu, že část mozku je najednou bez krve, tudíž i bez kyslíku a dalších potřebných látek. Potom záleží na tom, jak je ta sraženina veliká a jak rychle se odstraní. Když dojde včas k lékařskému zásahu, mohou být následky při troše štěstí minimální. Jestliže ne, mozek v klidu a tichosti odumírá dál, a může dojít k opravdu závažnému poškození. Navenek se ucpání cévy může projevovat různě. Postiženému může zničehonic ochrnout polovina těla, nebo jenom některá končetina, případně cítí slabé brnění ruky či prstů. Může nastat úplné bezvědomí. Může dojít ke ztrátě zraku (i pouze jednoho oka) nebo postižený najednou není schopen mluvit, případně vám rozumět. Může dojít k problémům s chůzí a rovnováhou. Anebo se najednou začne známý člověk zničehonic chovat nějak divně, dělá nelogické věci, neodpovídá na otázky nebo na ně dává nelogické odpovědi. Možná vypadá trochu, jako kdyby přebral. V anglicky mluvících zemích vznikl jednoduchý laický návod, jak rozpoznat takto postiženého. Zkratka FAST (Face, Arm, Speech, Time) by se dala přeložit kupříkladu jako ÚPRK:

- 54 -


Ústa (úsměv) - když se postižený usměje, je jeho tvář symetrická, neklesá koutek úst nebo oční víčko?

Předpažené ruce - může osoba pohybovat s oběma rukama? Neklesne při předpažení s dlaněmi otočenými dolů po chvíli jedna paže?

Komunikace - může postižený normálně mluvit (požádejte ho, aby něco řekl)?

Pokud kterákoliv z těchto tří podmínek není splněná, tak s postiženým ÚPRKem do nemocnice - je nutné zavolat okamžitě sanitku! Možná ty bystřejší z vás teď napadne: když lze ucpanou cévu v srdci léčit acylpyrinem, nedala by se ucpaná céva v hlavě řešit taky tak? Dala, jenže kromě ucpání cévy může v mozku také nastat zcela opačný případ, a to prasknutí cévy. Krev potom může tlačit na část mozku a navenek tato situace vypadá velmi podobně. Postiženého bolí hlava a může mu být postupně více a více nevolno, možná bude i zvracet. Pro laika a leckdy i pro odborníka je problém tyto dvě možnosti stoprocentně rozlišit. Podání léku na ředění krve by v druhém případě mohlo postiženému ublížit, proto je lepší žádné léky nepodávat. Postižený možná nedokáže ani polykat. Proto mu nedávejte žádné jídlo, ani tekutiny! Ze stejného důvodu je dobré zkontrolovat ústa postiženého a případně z nich odstranit zubní protézu, nebo zbytky jídla. Postižený při vědomí by měl zůstat v polosedu, postižený v bezvědomí raději na boku, případně ve stabilizované poloze (ale pozor, abyste dokázali stále sledovat jeho dýchání). Nelze totiž vyloučit, že dojde ke zvracení. Je důležité okamžitě zavolat lékařskou pomoc, do příjezdu lékařů setrvat s postiženým a sledovat ho. Mrtvice spěchá, i když zrovna nebolí! Poznámka: díky možnému ochrnutí části těla a omezení schopnosti mluvit, může být v některých případech cévní mozková příhoda velmi snadno zaměnitelná s opilostí. Příklad: Na rovné přehledné silnici nabourá automobil, z něj doslova vypadne osoba, která není s to promluvit ani vstát... Dejte si pozor na to, že první úsudek může být mylný!

Bolest hlavy Pokud se jedná o náhlou, opravdu velmi silnou bolest, jedná se pravděpodobně o CMP, viz předchozí kapitola. Na běžné bolesti hlavy stačí být v klidu, chladu, podávat dostatek tekutin, případně použít běžné léky proti bolesti.

Cukrovkáři Mají toho cukru málo, nebo moc, nebo jak to tedy vlastně je? Pokud potkáte člověka, který je zmatený a chová se divně, nemusí to být jenom následek cévní mozkové příhody. Možná se jedná o diabetika, který potřebuje vaší

- 55 -


pomoc. Projevy mohou být různé: postižený se může chovat agresivně, mohou se mu třást ruce, zhoršovat vidění, celkově může být slabý. Často bývá velmi silně opocený. Jak to ale s těmi cukrovkáři vlastně je? Každá buňka v lidském těle potřebuje k životu kyslík. A jako palivo potom potřebuje cukr. Nesmí ho být ani moc, ani málo. Co ale dělat s tím, že hladina cukru (přesněji glukózy) v krvi kolísá? A tak máme v těle hormon inzulín. Je to vlastně taková informace pro buňky. Když je v krvi hodně glukózy (po jídle), slinivka začne generovat do krve více inzulínu. Ten řekne buňkám, že je v krvi cukr, a buňky potom začnou cukr zpracovávat. Část použijí, část si uloží do zásob. Jestliže není v krvi glukóza, začnou buňky spotřebovávat své vlastní zásoby. Člověk, který má cukrovku, má poškozený regulační mechanismus ve slinivce, a do krve není generováno dostatečné množství inzulínu. Takový člověk potřebuje doplňovat inzulín jinou cestou. Kupříkladu aplikátorem nebo inzulínovou pumpou. A navíc v přesném množství. Kdyby bylo málo inzulínu, v krvi by zůstávalo veliké množství glukózy plus dalších zplodin a došlo by k otravě. Postupně by se dostavil pocit žízně, oschlé kůže, acetonový zápach dechu (podobně jako u opilého), únava a následně bezvědomí a smrt. Ano, jenomže tenhle stav trvá řádově dlouhou dobu (dny) a zkušený cukrovkář ho bez problémů pozná a vyřeší. Člověk, který doposud o své nemoci nevěděl, má zase dostatek času na to, aby vzhledem k nezvyklým problémům vyhledal lékaře. Tudíž pravděpodobnost, že se setkáte zrovna s tímto případem, takzvanou hyperglykémií, je zanedbatelná. Mnohem častěji může nastat stav opačný, takzvaná hypoglykémie. Cukrovkáři se snaží omezovat množství cukru v potravě na nezbytné minimum a pečlivě dávkovat inzulín. V případě chyby může dojít k tomu, že dávka inzulínu je větší, než množství cukru v těle. Potom buňky rychle spotřebují veškerý cukr v krvi, vesele si nahrabou zásoby, a v klidu si z nich žijí. Ne tak mozek. Buňky v mozku pracují na trochu jiném principu a o inzulín se nestarají. Jenže také potřebují cukr. Za normálních okolností by se začal do krve posílat cukr, uložený v ostatních buňkách, takže by ho mozek měl k dispozici. Jenže ostatní buňky díky přebytku inzulínu nevědí, že mají něco takového dělat. Tudíž tělo je relativně v pohodě, ale pro změnu nám začíná odumírat mozek. A to je průšvih! K tomuto stavu může dojít v případě předávkování inzulínu poměrně rychle a postižený nemusí být schopen rozumně uvažovat a svůj stav si vůbec uvědomit. Tento stav se postupně zhoršuje a často máte pouze krátký okamžik (v řádech minut), než postižený ztratí vědomí. Také zpravidla není možné přesně rozlišit, jestli není příčinou něco zcela jiného. U cukrovkářů ale obvykle najdete průkaz diabetika, nějakou kartičku s informacemi nebo léky, kupříkladu aplikátor inzulínu. I kdybyste si nebyli jisti, zavoláním záchranky v každém případě nic nezkazíte. Nezkušený laik by mohl podlehnout pokušení aplikovat postiženému některé z nalezených léků. Tohle rozhodně nedělejte! Aplikací inzulínu postiženého v tomto stavu nejspíš zabijete. To je totiž to poslední, co potřebuje. •

„Podáním cukru nic nezkazíte. Podáním inzulínu zabijete!“

- 56 -


Někdy má postižený u sebe inzulínovou pumpu. To je automat, který v daných intervalech dávkuje do krve přesné množství inzulínu. Bohužel, ani toto zařízení si neměří aktuální stav, a proto může postiženého ohrožovat další aplikací inzulínu. Při nálezu takového zařízení ho můžete po dohodě s dispečerem tísňové linky vypnout nebo odpojit. Jediná funkční pomoc při takovém stavu, je dodat do těla postiženého rychle cukr. Asi u sebe nenosíte kostku cukru, ale když oslovíte čumily okolo vás, určitě se najde někdo s nějakou supersladkou břečkou v batohu. Pozor ale na různé oblíbené light nápoje. Ne že by to bylo nějak extra zdravější, ale cukr v tom opravdu není. Možná, že kostku cukru najdete přímo u postiženého. Nebo lze použít čokoládu, ovoce, džus atd. Pár loků sladkého nápoje nikomu neublíží, i kdyby to nebyl cukrovkář. Rozhodně nehrozí nebezpečí, že by cukr situaci nějak vážně zhoršil, a to ani v případě, že by se jednalo o méně pravděpodobnou hyperglykémii. Cukr samozřejmě podávejte postiženému pouze tehdy, dokud ještě dokáže sám polykat. V opačném případě mu můžete zkusit dát kus cukru před zuby pod ret, ale před tím je lepší postiženého otočit do stabilizované polohy. Při lehu na zádech by hrozilo nebezpečí, že mu ten kus cukru zapadne do dýchacích cest. Samozřejmě, že než se cukr dostane do krevního oběhu postiženého, tak to chvíli potrvá. Patrně u vás bude rychleji sanitka. Možná, že přímo u postiženého naleznete kromě inzulínu také injekční sadu s nějakým cukrem (kupř. Glucagen). Aplikace tohoto roztoku vyžaduje určité zkušenosti, takže je lepší se do toho nepouštět. Jedině snad v případě, že by dojezd sanitky byl v nedohlednu, tak se můžete zkusit poradit na lince 155, jestli a jak sadu použít. A co bude dál je jasné. Setrvejte u postiženého do příjezdu sanitky a stále sledujte jeho životní funkce. Pokud by přestal dýchat, zahajte resuscitaci, a vytrvejte až do příjezdu sanitky.

Křeče - epileptický záchvat Scéna jako z akčního filmu: jedna osoba se náhle zhroutí bezvládně k zemi, tělo se trochu třese. „Ježiši, zapadl mu jazyk, musíme ho vytáhnout!“ vykřikuje vyděšeně vedle stojící paní. Nějaký mladík se hrdinně vrhá k postiženému a s ohromným nasazením se mu snaží otevřít pusu. Sice přijde o několik článků prstů, ale nakonec se mu to podaří. „Měli bysme mu podržet ruce a nohy, ať si neublíží!“ dodává nějaký další chytrák, načež se skupinka přihlížejících snaží nebohého postiženého přidržet. S jednou vyraženou čelistí a vymknutým zápěstím se jim to nakonec podaří. Co na tom, že postiženému urvali pár svalových úponů... Tak takhle tedy ne! Nekontrolovatelné křeče mohou mít několik příčin. Může se jednat kupříkladu o epileptický záchvat, ale zrovna tak to může být způsobené úrazem elektrickým proudem, nebo třeba otravou jedovatým plynem. Proto dříve, než začnete poskytovat první pomoc, zkontrolujte, jestli vás nemůže něco ohrozit! - 57 -


Pokud je příčinou křečí epileptický záchvat, tak máte docela velikou pravděpodobnost, že křeče po nějaké době odezní a postižený bude v pořádku. Proto se často doporučuje s voláním sanitky pár minut počkat. Křeče mohou být ovšem také způsobené i náhlou zástavou oběhu, takže zůstává otázkou, jestli je lepší zavolat zbytečně sanitku k někomu, kdo ji nepotřebuje, nebo o minutu či dvě odložit zavolání sanitky k někomu, kdo ji potřebuje. Osobně bych se přikláněl spíš k první variantě. Rozhodně platí, že dokud probíhají křeče, tak není nutné snažit se za každou cenu kontrolovat, jestli postižený dýchá, nebo mu nějak pomáhat. Kdyby nedýchal, tak mu to klepání moc dlouho nevydrží a poznáte to rychle. Také je zbytečné pokoušet se chránit ho takovým způsobem, že mu budete držet končetiny. Můžete tím postiženému způsobit vážný úraz, anebo naopak mohou jeho pohybující se končetiny ublížit vám. Někdo doporučuje strčit postiženému do pusy měkkou věc, aby si nepokousal jazyk. Tím dost riskujete, že vám tam ten předmět, nebo jeho ukousnutý kus zapadne. Stejně hloupé jsou i snahy o násilné otevření úst postiženého. Jediné, co byste měli udělat než skončí křeče, je nenásilně ochránit postiženého, aby si zbytečně neublížil. Chraňte ho, aby se nikam nezřítil. Jeho hlavu můžete podložit svými botami, aby si ji neomlátil o zem nebo o okolní předměty. Boty jsou na to lepší, holou ruku by vám mohl postižený poranit. Jestliže hrozí úraz o okolní předměty, tak tyto předměty odstraňte z jeho dosahu. Pokud to není možné, zkuste postiženého opatrně posunout nebo nebezpečný předmět obložte, kupříkladu bundou. Až křeče poleví, tak sledujte dýchání postiženého. V případě, že nedýchá, zahajte resuscitaci. Jestliže je v bezvědomí, tak mu zakloňte hlavu dozadu, protože hrozí nebezpečí ucpání dýchacích cest. Pokud se skutečně jednalo o epileptický záchvat, tak by se měl postižený po odeznění křečí postupně probrat. Může být trochu zmatený, ale to za nějakou dobu odezní.

Bolest břicha Bolest břicha může mít spoustu příčin a pro laika je těžké určit, o co přesně se jedná. Rozhodně lepší, než honit se po příčinách, je vědět, kdy to může být vážné. Tady jsou některé možnosti:

postižený má krvavou případně velmi černou stolici, nebo krev ve zvratcích

postižený má tvrdé, velmi citlivé a bolestivé břicho, nelze ho prohmatat

bolest břicha trvající déle, než několik hodin

bolest břicha, která se objevila po úraze (i s odstupem několika dnů)

bolest břicha v kombinaci s těhotenstvím

- 58 -


Tyto možnosti mohou svědčit o závažném problému a je potřeba neprodleně volat lékařskou pomoc. Také v případě, že se situace nezlepšuje (v horizontu desítek minut), nebo dokonce zhoršuje, případně pokud se jedná o velmi silnou nebo neznámou bolest, je odborná pomoc na místě. Je ovšem možné, že bolesti břicha jsou způsobené opakovanými zdravotními problémy, jejichž příznaky postižený dobře zná (ledvinová kolika, žlučník) a možná na ně má i léky. Potom postačí tyto léky. Lékařskou pomoc by bylo nutné vyhledat pouze v případě, že by nedošlo ke zlepšení. Nejčastějším zdrojem bolesti břicha jsou ovšem průjmová onemocnění. Bolest v takovém případě zpravidla odezní relativně rychle a na zlepšení situace pomůže kupříkladu živočišné uhlí. Co se týče živočišného uhlí, tak toho můžete bez obav sníst klidně i několik tablet najednou. Nehrozí totiž předávkování (poznámka: může ovšem snížit účinek některých jiných léků - včetně kupř. antikoncepce). Lék Endiaron se hodí spíše na střevní potíže způsobené infekčním původem a je to lék, který je třeba brát více dní a dodržovat při tom určitá dietní pravidla. Endiaron se rozhodně nehodí na jednorázové střevní problémy, způsobené tím, že zbaštíte kupu nevhodných potravin najednou. U průjmových onemocnění je nejdůležitější zajistit dostatečný přísun tekutin, jinak hrozí dehydratace. U silného průjmu, který se za den dva nezlepší, je nutné vyhledat lékaře. V případě postižené ženy je dobré se při neznámé bolestí břicha zeptat na těhotenství, a pokud je odpověď negativní, přeptejte se i na poslední menstruaci. Je možné, že žena je těhotná, ale ještě o tom neví. Pokud máte podezření na vážný problém, tak postiženému v žádném případě nepodávejte jídlo, pití, ani prášky. V případě poranění v břišní dutině by se jídlo nebo pití mohlo postarat o další rozšíření zánětu do dutiny břišní. Takového postiženého ponechte v poloze, která pro něj bude z hlediska bolesti nejsnesitelnější (zpravidla na boku) a zavolejte sanitku. Postiženého nenechávejte bez dozoru, mohl by ztratit vědomí a zadusit se vlastními zvratky.

Obtížné dýchání, astma Obtížné dýchání se může projevovat dušením postiženého nebo nezvyklým zvukem při dýchání, syčením, pískáním, či chrčením. Tuhle situaci už jsme vlastně tak trochu probírali v kapitole „Reaguj“. Za obtížné dýchání může možná cizí těleso v dýchacích cestách, nebo zapadlý jazyk, a to už víte, jak řešit. Anebo zplodiny hoření, kupříkladu z výfuku, špatná kamna, či plynová karma. V takovém případě dbejte především na svojí bezpečnost! Nejprve rychle otevřete okna a dveře a udělejte průvan. Teprve potom se pokoušejte přesunout postiženého mimo nebezpečný prostor. Kdybyste to udělali obráceně, možná rychle rozšíříte řady postižených. Tahání osmdesátikilového těla z místnosti plné jedovatých plynů je docela náročné... Nemusíte řešit, jestli se jedná o oxid uhličitý, uhelnatý nebo něco jiného. I když tyto plyny nejsou samy o sobě cítit, zpravidla tam vždy bude nějaký smrad z hoření, který - 59 -


vás bude varovat. Jestliže ale pracujete někde, kde se jedovaté plyny mohou vyskytovat bez varování, kupříkladu v dole, musíte být obezřetnější. Možná že je důvod obtížného dýchání úplně jiný, kupříkladu astma. Astmatici ale obvykle o své nemoci vědí a často u sebe také nosí nějaké léky, které jim pomohou. Vždy je dobré o lidech okolo sebe vědět, jaké mají zdravotní problémy a případně jak jim lze pomoci. To se týká kolegů v práci, kamarádů na výletě, dětí na táboře atd. Platí to i naopak, pokud máte vy nějaký takový zdravotní problém, který může vyžadovat pomoc lidí okolo, tak je o tom informujte. Když jde o věci, které mohou ohrozit váš život, tak není dobré hrát si na to, že vám nic není. Informace o astma, silných alergických reakcích, cukrovce, problémech se srdcem a jiných vážných zdravotních problémech, stojí za to sdílet. To se týká i informací o vašich dětech, poskytnutých kupříkladu škole. Ale zpátky k problémům s dýcháním. Postiženého astmatika je nutné především dostat z místa, které mu způsobuje problémy (ven na čerstvý vzduch, pryč z pole plného kvetoucích kytek atd.). Potom ho posaďte do takové pozice, ve které se mu bude dýchat nejlépe. Například sed, kdy se postižený mírně zakloní a bude se opírat o ruce, nebo jakákoliv jiná poloha, která mu bude vyhovovat. To se týká i lidí, kterým problémy s dýcháním způsobilo něco jiného, něž astma. Jestliže je příčinou problému astma a postižený u sebe má léky proti astmatu, tak je použijte (pozor na předávkování, přečtěte si návod). V případě astma lze také trochu pomoci vlhkým teplým vzduchem, například zavřít se s postiženým do koupelny nebo sprchového koutu, a pustit teplou sprchu. Problémy s dýcháním mohou a nemusí ustat samy. Pokud se problémy nezmírní během několika minut, tak volejte linku 155. V případě podezření na otravu volejte sanitku ihned. Jestliže postižený nikdy před tím podobné problémy neměl, je dobré volat sanitku ihned. Obtížné dýchání totiž mohou způsobit i srdeční problémy, kupř. infarkt myokardu. Anebo plicní embolie. Plicní embolie je stav, kdy uvolněná krevní sraženina doputuje až do plic, kde ucpe část krevního řečiště. Tento stav může nastat po operacích či následkem zranění dolních končetin. Pokud tedy postižený v nedávné době prodělal nějakou operaci nebo zranění dolních končetin, upozorněte na to záchranáře.

Vážné stavy způsobené úrazem Šok, vnitřní krvácení Šok už jsme trochu nastínili dříve. Šok je závažný, životu nebezpečný stav organismu, který může být způsobený nedostatkem krve, bolestí apod. Šok může být ještě prohloubený případným podchlazením postiženého. Je jasné, že jakékoliv vážné vnější krvácení buď zastavíte, nebo se o to alespoň s větším či menším úspěchem pokusíte. Stejně vážné, ale mnohem záludnější může být krvácení vnitřní. Záludnější proto, že není na první pohled vidět a také s ním sami nic moc nenaděláte. Trochu pomůže až příjezd posádky sanitky, která může do určité míry

- 60 -


zkusit nahradit krevní ztrátu fyziologickými roztoky. A potom už jenom operace v nemocnici. Kde všude lze vlastně vevnitř v těle krvácet, aby to bylo vážné? Budete se divit, ale takových míst je hodně. Kupříkladu břicho. Břišní dutina je v podstatě vak plný orgánů a střev. Trochu silněji do něj bouchněte a máte problém. Nějaký orgán se zcela určitě uvolní, přeruší se cévy a krev začne utíkat. Možná to nebude tak rychlé, jako z nějaké veliké tepny, možná to bude trvat i desítky minut, ale nakonec to bez odborné pomoci skončí smrtí. Dospělý člověk má zhruba pět litrů krve. Pokud ztratí asi tak dva litry, tak je konec. A do břicha se ty dva litry vejdou. Podobným místem je i pánev. I když se to nezdá, je to v podstatě také dutina, do které se v případě zlomeniny pánve ty dva litry krve také vejdou. Pokud máte smůlu, tak i zlomené žebro v hrudníku může propíchnout něco, co bude hodně silně krvácet. A i dovnitř zlomeného stehna může vytéct hodně krve. Jak vidíte, takových míst je tedy v těle opravdu dost. Ostatně, i pod nepromokavou lyžařskou větrovku se dva litry krve v pohodě schovají a to se může jednat o vnější krvácení, které bylo možné zastavit. Zlomené stehno nebo pánev poznáte podle veliké bolestivosti v dané oblasti. Krvácení do hrudníku mohou naznačovat problémy s dýcháním. Břicho nemusí nutně být bolestivé, ale může být třeba jenom tvrdé. Dalšími znaky pro šokový stav může být bledá, chladná nebo zpocená kůže, celková únava, ospalost, poruchy vědomí, neostré vidění, žízeň, nevolnost, případně zvracení. Vždy je dobré zamyslet se nad tím, co vlastně úraz způsobilo. Zeptejte se svědků nehody, jděte se podívat na to, v jakém stavu je vrak auta. Zjistěte si, jak probíhala rvačka, jestli nedošlo ke kopnutí do břicha atd. Někdy nemusí být vnitřní krvácení zpočátku patrné ani při zevrubném vyšetření a ohmatání. Jedinou spolehlivější metodou, kterou můžete v improvizovaných podmínkách použít, je měření pulsu. Pokud to vypadá, že tu sanitka bude za chvíli, tak tuhle práci přenechejte profesionálům. Jestliže ale máte všechny postižené zajištěné a nic důležitějšího na práci, tak se do toho klidně pusťte sami. Puls je lepší měřit raději na boku krku, kde je lépe hmatatelný, než na zápěstí. Musíte si dát pozor, abyste neměřili svůj vlastní puls a nikdy netiskněte krk z obou stran. Více informací o měření pulsu najdete v kapitole „Sledujte“. Krátce po úrazu může být puls velmi vysoký a nemusí to ještě znamenat nic závažného, jedná se pouze o doběh normální reakce organismu na ohrožení. Po nějaké době tento puls klesne. Když neklesne do několika minut, tak to může značit problém. Jako zvýšenou hodnotu berte puls vyšší než sto tepů za minutu. Ale i pokud puls klesne, je stále možné, že zraněný někde uvnitř krvácí a po nějaké době začne puls opět stoupat. Proč vlastně puls stoupá a co se v těle děje? Dokud je v těle normální množství krve, tak pro srdce není problém vytvořit takový tlak v tepnách, aby krev kolovala a dostala se ke všem orgánům. Samozřejmě nejdůležitější orgán je mozek, který je navíc v nejvyšším bodě, tudíž dostat k němu krev je náročnější. Jakmile začne krve ubývat, vrací se jí k srdci stále méně a méně. Srdce si s tím pořád dokáže nějak poradit. Začne fungovat rychleji, takže s větším výkonem stále udržuje potřebný tlak krve v tepnách. V okamžiku, kdy je ale krve tak málo, že už to

- 61 -


srdce prostě nezvládá, začne klesat tlak krve. Krev se tudíž nedostává v dostatečném množství do mozku, to způsobí bezvědomí, potom zástavu srdce, dýchání, a nakonec smrt. Vnitřní krvácení nezastavíte. Často se v této souvislosti zmiňuje tzv. protišoková poloha, neboli poloha, kdy postižený leží na zádech s nohama zdviženýma nahoru, případně kdy postižený leží na nakloněné rovině hlavou z kopce. Logicky je to pochopitelné: zvednou se nohy, krev steče dolů a bude jí více pro mozek. Existují ale odborné výzkumy, které ukazují, že vliv zvednutí nohou na lékařsky měřitelné parametry, kupř. puls, není nikterak zásadní. Zvednutí nohou tedy v jisté míře pomáhá, ale řádově se může jednat jen o malé množství krve, nebo malé ulehčení pro srdce. Zkušenosti záchranářů z praxe ovšem ukazují, že zvednutí nohou může často přivodit spíše komplikace. Dochází kupříkladu ke zhoršení dýchání. Když do této polohy omylem položíte postiženého se srdečním problémem, poraněním hrudníku, nebo astmatika s probíhajícím záchvatem, může to pro ně znamenat zásadní zhoršení stavu. Stejně tak manipulace s postiženým po úrazu může často způsobit trvalé následky. Vzhledem k těmto skutečnostem by asi pro laiky bylo lepší tuto polohu nepoužívat. Snad vyjma mdloby, pokud tedy bezpečně poznáte, že se skutečně jedná o mdlobu. Další možností, jak pomoci postiženému v šoku, je urychlení odborné pomoci pro tohoto postiženého. Rozhodně tím nemyslím rychlý přesun do nemocnice vlastním vozem. K tomu se ještě dostanu, ale takový způsob transportu přináší zpravidla jenom problémy a je opodstatněný pouze ve výjimečných situacích. Co ovšem můžete udělat, je rychlé a přehledné informování profesionálních zdravotníků, kteří dorazí na místo. Tyto souhrnné informace jim ušetří trochu času. Je jasné, že všechny postižené, řekněme po vážné autonehodě, si poměrně brzy zkontroluje posádka sanitky. Někdy je ovšem zranění tak nenápadné, že nikdo sanitku ani nezavolá. Kupříkladu postižený po rvačce, ve které dostal pěstí do břicha, se může cítit relativně v pořádku. Jeho stav se ovšem stále nenápadně zhoršuje, až už je pozdě. I v takových případech (menší úrazy, kdy lze předpokládat vnitřní krvácení) je vždy dobré postiženému pravidelně kontrolovat puls. Vnitřní krvácení by se projevilo během několika minut až zhruba hodiny. Ani po hodině ovšem nemusí mít postižený vyhráno. Je totiž možné, že dojde k takzvanému krvácení v druhé době, kdy například při pohybu nebo přesunu postiženého praskne již dříve poraněný orgán. Proto by vždy po větším úderu do břicha měl postižený vyhledat odborné lékařské vyšetření. •

„Na pět T můžete s klidem zapomenout.“

Jak je ještě možné pomoci postiženému v šoku? Jistě si pamatujete na pět „T“ Teplo, ticho, tišení bolesti, tekutiny, transport. Jestli si to pamatujete, tak to zase pěkně rychle zapomeňte. Snadno se to sice pamatuje, ale to je asi tak jediná výhoda. Některé z těch bodů jsou přímo životu nebezpečné. Tak se na to podívejme podrobněji:

- 62 -


Teplo: ano, tohle je správný a zásadní bod. Těžce zraněnému člověku v šoku ulevíte, pokud se ho pokusíte zahřát nebo přikrýt. Pomůže vám k tomu kupříkladu izotermická fólie z lékárničky. Pravdou ovšem je, že tento bod byste měli automaticky řešit u všech postižených bez ohledu na to, zda vykazují známky šokového stavu.

Ticho: při jakémkoliv zranění je lepší pokusit se zraněné uklidnit. A nejenom zraněné, také všechny lidi okolo (doporučuji začít u sebe). V klidné atmosféře se lépe pracuje, přemýšlí a je menší šance na to, že něco opomenete. Co se zraněných týče, tak mozek je jeden z největších žroutů kyslíku v těle. Když je postižený vystresovaný, je to pro tělo další zbytečná zátěž.

Tišení bolesti: Pokud máte u sebe volně prodejné léky na tišení bolesti, tak vám to na extrémní bolest zpravidla stejně nepomůže. Navíc zraněný v šoku by neměl nic jíst ani pít. Tišením bolesti, které ovšem má smysl, je například chlazení postižených míst u popálenin (lze ovšem použít pouze do určité velikosti popálené plochy, jinak byste mohli postiženému podchlazením urychlit rozvoj šoku)

Tekutiny: jak už jsem řekl, zraněný v šoku by neměl nic jíst ani pít. Nikdy nevíte, v jakém stavu je jeho břišní dutina a kde by to jídlo a pití nakonec skončilo. Tudíž podání jakéhokoliv nápoje je nebezpečné a život ohrožující. Je jasné, že zraněný bude asi mít velikou žízeň, ale maximální, co pro něj můžete udělat, je navlhčení rtů.

Transport: to je opět diskutabilní bod. Ano, samozřejmě, zraněný musí být transportován do nemocnice a to co nejrychleji. Ale jak už jsem řekl, mnohem lepší je počkat v klidu na sanitku. Nepokoušejte se záchranářům „ušetřit práci“ ani tím, že zraněného dotáhnete z pole k silnici nebo něco podobného. Můžete tím napáchat více škody, než užitku.

Takže to by bylo k pěti „T“. Shrnuto a podtrženo: zraněného zahřejte, uklidněte, nikam netahejte a nedávejte mu pít.

Poranění trupu - hrudník, břicho, pánev Při jakémkoliv poranění, kdy v ráně vězí nějaký předmět, je dobré tam ten předmět nechat. Zvláště se to týká hlavy, břicha a hrudníku. Vytažení takového předmětu může způsobit vážné komplikace. V lepším případě totiž předmět ucpává ránu, kterou vytvořil a zamezuje nebo výrazně zmenšuje krvácení. Je to v daném okamžiku jediná ucpávka. Když předmět vytáhnete, zraněný možná vykrvácí dříve, než se dostane do nemocnice. Je proto dobré tyto předměty nechat tam, kde jsou, maximálně je můžete opatrně obvázat a zafixovat proti vypadnutí. •

„Předměty z těla rozhodně nevytahovat!“

- 63 -


Vyjímkou může být drobný krátký předmět (kupř. malá jehla), nebo předmět na končetině, který znemožňuje zastavení krvácení tlakovým obvazem, a který lze snadno vytáhnout (kupř. střep). U větších předmětů je dobré si dopředu zkontrolovat, jestli bude možné zraněného bez problémů transportovat. Příklad: houbař se zřítí do rokle a napíchne se na pahýl stromku. Tudíž potřebujete opatrně odříznout tento stromek. To posádka sanitky rozhodně nezvládne a proto je nutné k případu zavolat rovnou i hasiče, kteří si s tím hravě poradí. A možná to dokážou i šetrněji, než když to budete pižlat nějakým kapesním nožíkem sami. Hasiče nemusíte volat přímo, stačí o to požádat dispečera linky 155. V případě poranění hrudníku může dojít k takzvanému pneumotoraxu, neboli splasknutí (kolapsu) plíce, způsobeném přítomnosti vzduchu v pohrudniční dutině. Možná si vzpomenete na speciální obvaz, který se dříve v takovém případě doporučovalo použít. Jednalo se o kus igelitu, přilepeného ze tří stran, přičemž spodní strana byla volná. V podstatě šlo o jednocestný ventil, který propouštěl krev a vzduch ven, ale nepustil vzduch dovnitř. Odborníci přes první pomoc tento typ obvazu spíše nedoporučují, protože se vám nemusí v amatérských podmínkách podařit udělat pořádně, a potom proniká dovnitř vzduch. Anebo je z různých příčin pro zraněného lepší, když je rána volná. Správné je proto zkusit takovou ránu okamžitě zakrýt, kupříkladu vaší rukou v rukavici. Jestliže se tak zraněnému dýchá lépe, můžete následně ránu přikrýt místo ruky

Možné polohy postiženého při poranění hrudníku

igelitovou rouškou (nebo čímkoliv jiným nepropustným), kterou oblepíte lepicí páskou pořádně ze všech čtyř stran. Uvědomte si, že hluboká rána na jedné straně těla může mít i protějšek na straně druhé! V takovém případě zakryjte samozřejmě i druhou stranu. Je také ale možné, že zakrytí rány rukou bude postiženému spíše na obtíž. Potom nechte ránu tak, jak je. Ideální poloha pro postiženého s poraněním hrudníku je ta, ve které se on sám bude cítit nejlépe. Pravděpodobně to bude polosed s vzadu opřenýma rukama, nebo klek, kdy se opírá o ruce vepředu. Jestliže postižený dostal ránu do hrudníku, nemůže se nadechnout, ale není viditelné žádné zranění, je možné, že se jedná pouze o vyražený dech, neboli otřes bránice. Bránice je v křeči a postižený začíná panikařit.

- 64 -


Pokuste se ho uklidnit, je pravděpodobné, že křeč bránice za chvíli odezní. Rozhodně při jakékoliv větší ráně do hrudníku platí to samé, co s břichem. Nelze vyloučit vnitřní krvácení a bylo by dobré, aby postiženého zkontrolovali v nemocnici. Když dojde k otevřenému poranění břicha, tak často z těla vyhřeznou vnitřnosti, střeva atd. Na to všechno už venku určitě nalezlo dost bacilů, takže pokud to nacpete zpátky do břicha, ty bacily vám tam nadělají pěknou paseku. Na druhou stranu, střeva potřebují vlhké prostředí, a jakmile venku oschnou, tak se nenávratně poškodí. Takže v každém takovém případě se pokuste vyhřezlé vnitřnosti sterilně zakrýt (třeba obvazem nebo gázou), a přes to přilepte igelitovou roušku nebo igelitovou tašku. Obvaz můžete případně před přiložením namočit do čisté vody. Případné předměty v ráně obložte také obvazem, a nechte je tam. Pozor u ostrých předmětů, kupříkladu skleněných střepů, ať se o ně neporaníte. Postiženého potom položte na záda, ale podložte mu nohy nějakým větším předmětem, kupříkladu batohem. Podložení nohou je důležité proto, aby se uvolnily břišní svaly. Případně je možné postiženého položit na bok a opět mu stejně pokrčit nohy v kolenou (pouze pokud lze Vhodná poloha při poraněném břichu vyloučit možnost poranění páteře). Postiženého je třeba sledovat až do příjezdu sanitky. Kontrolujte základní životní funkce. Poraněná pánev se pozná podle veliké bolestivosti při pohmatu. S takto poraněným rozhodně sami nemanipulujte. V nouzi ho sice lze opatrně přenést položeného na zádech na pevné podložce, kupříkladu na vysazených dveřích, ale je to dost riskantní. Při případném pohybu poraněné pánve totiž hrozí riziko uskřípnutí dalších cév a urychlení krvácení.

Stabilizovaná poloha Stabilizovaná poloha (přesněji zotavovací poloha, z anglického recovery position) je chytře vymyšlená poloha pro umístění postiženého v určitých situacích. Bohužel je to častěji spíše velmi schopný zabiják. Hned si vysvětlíme proč. Díky důrazu, který byl, a bohužel leckdy stále je kladený na výuku stabilizované polohy, ji zná snad každý. A také to zpravidla bývá jedna z mála věcí, která každého napadne při pohledu na postiženého. Jenže, jak už jsme si řekli, jakákoliv zbytečná manipulace s postiženým po vážném úrazu může vést k poškození míchy. Obzvlášť hodně škodí kroucení těla v ose páteře (kupříkladu přesně takové kroucení, jako když se někoho snažíte otočit do stabilizované polohy). Druhým zásadním problémem je víra, že když někoho umístíte do stabilizované polohy, tak je o něj dobře postaráno a nic se mu nemůže stát. Vezměte si náhlou zástavu oběhu, omylem vyhodnoťte lapavé dechy jako dýchání, umístěte postiženého do - 65 -


stabilizované polohy... A zatímco se s okolními čumily poplácáváte po zádech, jak jste to šikovně udělali, sanitka dorazí už k mrtvole. Z toho důvodu platí: •

„Stabilizovaná poloha je vám většinou totálně na nic!“

V dnešní době, kdy má u sebe každý člověk mobilní telefon, není zpravidla nutné někam běhat pro pomoc. Když můžete zůstat u postiženého, tak ho nemusíte chudáka trápit tím, že se ho budete pokoušet uvést do polohy, o níž máte většinou jen matné povědomí, jak vůbec vypadá. Důvodem pro použití stabilizované polohy je zabránění možnosti zapadnutí jazyka, případně zadušení při zvracení. Když ale u postiženého zůstanete, tak můžete obě tyto situace snadno ošetřit. Dušení zabrání záklon hlavy a v případě zvracení hlavu prostě nakloníte do strany a necháte postiženého vyzvracet. Z toho důvodu má stabilizovaná poloha smysl jenom v případě, kdy potřebujete postiženého na nějakou dobu opustit a jste si skutečně stoprocentně jisti tím, že sám a bez problémů dýchá. Další možnost použití stabilizované polohy je pro lidi s otravou alkoholem nebo lidi v bezvědomí po cévní mozkové příhodě. V obou případech je totiž možné, že dojde ke zvracení. Stabilizovanou polohu použijte pouze tehdy, pokud si jste skutečně jisti, že se jedná o takový typ postižení, a že před tím nedošlo k poškození páteře. Musíte mít také stále možnost sledovat dech postiženého! V žádných jiných situacích stabilizovanou polohu nepoužívejte. Chtěl bych ještě upozornit na fakt, že existuje hned několik různých návodů na stabilizovanou polohu. Základ bývá podobný, ale v detailech se liší. Někdo kupříkladu pokrčí zraněnému spodní nohu, někdo horní, někdy je spodní ruka za tělem zraněného, někdy před tělem.... Je možné použít jakoukoliv verzi. U stabilizované polohy jde především o výsledek, nikoliv o stoprocentní přesnost provedení. A tím výsledkem má být stabilní poloha, ve které je hlava postiženého nakloněna na bok, aby případné zvratky z úst volně odcházely ven. Hlava by měla být také zakloněná, aby se zabránilo případnému zapadnutí jazyka a hlavně nesmí hrozit, že se tělo samovolně převrátí na záda. Možná se ptáte, proč existuje více verzí pro stabilizovanou polohu a ne verze jediná. Je to proto, že i první pomoc se stále vyvíjí a metody se zdokonalují, takže se v nedávné době zjistilo, že při klasické poloze (té, kterou jste se pravděpodobně mohli naučit ve škole, nebo na nějakém kurzu) může dojít k utlačování spodní ruky. Pokud poloha trvá delší dobu, tak je možné i ochrnutí. Navíc stabilita této polohy při transportování postižených byla horší a hrozilo svévolné otočení postiženého. Proto se nově od roku 2007 zavádí takzvaná euro-poloha, která tyto nedostatky eliminuje. Zkusím tady tuto verzi popsat, ale stabilizovaná poloha se poměrně špatně učí podle knížek a ještě hůře pamatuje. Pokud se jí tedy chcete naučit, tak doporučuji zkoušet to prakticky s partnerem tak dlouho, až to budete mít zautomatizované. Vzhledem k výše uvedeným informacím o stabilizované poloze je ovšem jasné, že stabilizovaná poloha není něco, co musíte bezpodmínečně znát pro poskytování základní první pomoci.

- 66 -


Výchozí polohou pro stabilizovanou polohu je leh na zádech. Nejprve si zvolte stranu, na kterou budete postiženého otáčet. Vycházejte ze stavu jeho zranění (otáčejte na méně poškozenou polovinu těla), případně z okolní situace. Klekněte si k boku postiženého z té strany, na kterou ho budete otáčet. Vezměte jeho bližší paži a přitáhněte jí k sobě (do úplného Stabilizovaná poloha rozpažení, aby svírala pravý úhel s tělem). Vezměte také vzdálenější paži a přitáhněte si jí tak, aby ležela přes tělo postiženého směrem k vám. Potom pokrčte vzdálenější nohu postiženého v koleni a uchopte ho za toto koleno a za vzdálenější rameno. Převalte ho na bok k sobě. Po převalení zakloňte co nejvíce jeho hlavu. Tvář podložte dlaní původně vzdálenější paže. Dlaň je otočená směrem k zemi, aby prsty nemohly utvořit nádobku, ve které by zůstaly případné zvratky. Druhou paži můžete ohnout v lokti, aby o ní nikdo nezakopl. Původně vzdálenější nohu upravte tak, aby v kyčli svírala téměř pravý úhel s tělem postiženého. A to je celé. Pokud vás zajímá, jak vypadala „klasická“ stabilizovaná poloha, tak ta se lišila v prohozené poloze nohou a také v tom, že původně vzdálenější paže zůstávala zasunutá zezadu pod tělem. I postižený ve stabilizované poloze by se měl neustále kontrolovat, tedy pokud zrovna nepoužíváte tuto polohu právě kvůli tomu, že od něj potřebujete odejít. Maximální doba, kterou by měl ležet postižený ve stabilizované poloze, je 30 minut. Pokud tam leží déle, je dobré ho otočit na druhou stranu, pokud je to vzhledem k jeho stavu vůbec možné.

- 67 -


Úrazy hlavy Málo platné, ale hlava, respektive mozek, je jeden z nejdůležitějších orgánů. V kapitole o cévních mozkových příhodách jsme si řekli, co nepěkného se v hlavě může přihodit i bez jakéhokoliv úrazu. A co teprve, když do hlavy něco narazí? Jaké mohou být příznaky úrazu hlavy? Především jakékoliv vnější znaky: boule, rány na hlavě, nebo dokonce viditelná deformace lebky. Povrchové rány na hlavě ani boule samy o sobě nejsou nebezpečné. Krvácení na hlavě sice může vypadat dost nepěkně, ale většinou se nejedná o vážné zranění. Ani boule samy o sobě nejsou vážné. Jenže jestliže došlo k nějakému úrazu, který způsobil na povrchu hlavy kupříkladu bouli, jak můžete odhadnout, co se asi tak stalo uvnitř hlavy? Prakticky nijak. Všechno je to opět otázka mechanismu úrazu a také štěstí nebo smůly. Někdy ani na povrchu hlavy nic neuvidíte a přesto uvnitř mohlo dojít k vážnému poranění. Projevy vážného úrazu hlavy mohou být různé. Zraněný může cítit intenzivní, neustupující bolest hlavy, nevolnost, může zvracet nebo se cítit na zvracení. A mohou se také objevit poruchy zraku, sluchu nebo točení hlavy. Případně se zraněný chová nějak divně, dezorientovaně. Dochází i k poruchám paměti. Zraněný si možná není schopný vzpomenout na úraz nebo na určité časové období před úrazem (v řádech minut až měsíců, vyjímečně i déle). Zraněný může být nějakou dobu po úrazu v bezvědomí a nereagovat ani na bolestivý podnět (stisknutí trapézového svalu, viz kapitola „Reagujte“). V tomto případě pozor na riziko zapadnutí jazyka! Také může dojít ke krvácení z nosu nebo uší. Případně místo krve vytéká bezbarvá tekutina. Jakékoliv tekutiny nechte volně odtékat, v žádném případě se výtok nepokoušejte zastavit! Dokud cokoliv teče ven, je menší riziko infekce a navíc se tak uvolňuje i případný přetlak v mozku. Při poranění hlavy může dojít i k poranění páteře, kupříkladu pokud se jedná o náraz ve veliké rychlosti (autonehoda, zraněný cyklista apod.). Obecně vzato, jakmile má někdo poraněnou hlavu a vy netušíte přesně, co se mu stalo, je lepší s ním zacházet jako s člověkem, který může mít poraněnou páteř. Zvláště jestliže takový člověk ztratil vědomí. Při poranění hlavy hrozí ještě jedno nebezpečí, které nemusí být na první pohled patrné a které se může projevit až po nějaké době, a to je otok mozku. Při otoku mozku mozek pomalu, postupně otéká a hrozí ztráta vědomí s rizikem zadušení. Toto časové období může trvat v řádu hodin. Proto je nutné zraněného po viditelné nebo předpokládané větší ráně do hlavy ještě minimálně dalších 24 hodin sledovat a pravidelně kontrolovat stav jeho vědomí. Když si nejste jisti tím, do jaké míry je úraz hlavy vážný, zkuste se zraněného zeptat na to, co si ze svého úrazu pamatuje. Rozhodně mu nijak nepomáhejte, takže se vyvarujte návodných otázek typu: „Ty jsi uklouzl na ledu?“ Zraněný je možná sám dezorientovaný, a na takovou otázku vám nadšeně přitaká, protože co se mu přeci mohlo stát jiného něž to, že uklouzl na ledu. A vy akorát omylem nabudete dojmu, že má paměť v pořádku. Takže se raději ptejte tak, aby zraněný musel odpovídat celou větou a abyste mu nic nepodsouvali. Kupříkladu: „Popiš mi, co se stalo.“ Pokud má zraněný potíže si vzpomenout, může to znamenat vážnější poranění mozku. Obvykle ale ztráta paměti

- 68 -


zahrnuje pouze nehodu samotnou plus určitý úsek před nehodou, na starší vzpomínky si zraněný vzpomíná bez problémů, včetně kupříkladu vlastního jména. Zažil jsem příhodu, kdy malá holčička nabourala hlavou do budky u vleku. Kolemstojící lidé se jí zeptali, jestli si vzpomene na své jméno, a potom prohlásili: „No tak to je v pořádku!“ a nechali jí svému osudu. Byla v pořádku, ale také nemusela. Když u zraněného zjistíte výpadek paměti na úraz, upozorněte na to následně zdravotní záchranáře. Poranění hlavy se vyplatí nepodceňovat. Polosed je vhodná poloha pro zraněného s Pokud máte jakékoliv podezření na poranění poraněním hlavy, pozor ovšem na možné hlavy, tak je nutné vždy zavolat sanitku. Se poranění páteře! zraněným jednejte s ohledem na jeho případná další poranění a až do příjezdu sanitky ho trvale sledujete. Doporučovanou polohou při poranění hlavy je polosed, ale použijte ho jenom v případě, že nemáte podezření na poranění páteře.

Poranění páteře Poranění páteře je vedle poranění hlavy a vnitřního krvácení jeden z nejzáludnějších problémů, které mohou u postiženého nastat. •

„Poranění páteře nemusí být vidět!“

Už jsem to tady zmiňoval v jedné z úvodních kapitol, ale pro jistotu to ještě jednou zopakuji. Poranění páteře nelze většinou nijak na místě nehody diagnostikovat. Tudíž nejlepší způsob, podle kterého lze odhadnout možnost poranění páteře, je mechanismus úrazu. Náraz automobilu v rychlosti vyšší než 40km/hod (což v praxi můžete maximálně tak zhruba odhadnout), pád těla z výšky vyšší, než asi dvojnásobek výšky těla (tedy cca 3 a půl metru pro dospělého člověka), na rovnou dopadovou plochu, nebo i pád z menší výšky na nějakou nerovnost, kámen, kládu a podobně. Poraněná hlava často může znamenat i poraněnou páteř. Obecně vzato, po jakémkoliv úrazu, kdy dojde k bezvědomí postiženého, je dobré předpokládat i možnost poranění páteře. Klasickým příkladem je bezvědomí po skoku do vody. Někdy mohou existovat nějaké varovné náznaky. Postižený kupříkladu necítí končetiny nebo v nich cítí brnění či pálení. Případně není schopný končetinou vůbec pohnout. To jsou rozhodně varující informace. Často se ale také může stát, že žádné takové náznaky nejsou. Existují případy lidí, kteří po zdánlivě banálním úrazu celkem bez problémů došli k lékaři, kde jim teprve podle rentgenu diagnostikovali poranění páteře. A je bohužel i dost takových, kteří díky neznalosti a přílišné iniciativě amatérských záchranářů, nebo díky vlastnímu podcenění situace ochrnuli či zemřeli.

- 69 -


•

„U postiženého s poraněním páteře může být každý pohyb ten poslední!“

K takto postiženému je dobré přistupovat vždy zepředu, respektive ze směru, kam má otočenou hlavu. Pokud k němu přistoupíte zezadu, hrozí nebezpečí, že prudce otočí hlavou vaším směrem a dílo zkázy je dokonané. Jestliže je postižený při vědomí, tak ho na toto nebezpečí upozorněte. Rozhodně by se neměl sám zvedat nebo dělat jakékoliv další pohyby hlavy. Pokud má hlavu volně, kupříkladu stále sedí na sedadle auta, můžete mu hlavu opatrně rukama podepřít a zafixovat. Hlava by měla být neustále v mírném tahu ve směru rovně od těla (v ose páteře). Tím se zabrání přestřižení míchy v oblasti krku. Hlavu a krk také můžete zafixovat třeba polštáři nebo taškou. U postižených motocyklistů nikdy nesundávejte přilbu! Když už byste to z nějakého důvodu potřebovali udělat, tak ve dvou lidech. Jeden drží a fixuje hlavu a druhý sundává přilbu. Přilbu sundávejte vždy pouze v ose páteře. Možná zjistíte, že u některých postižených je docela problém přimět je k tomu, aby v klidu čekali na sanitku. Budou se shánět po svých příbuzných, budou se otáčet a zjišťovat, co se stalo s autem, nebo budou chtít rovnou pokračovat dál. V takovém případě je dobré postižené upozornit na to, co se jim může stát. Klidně se při tom tvařte jako ta největší autorita na první pomoc v blízkém okolí, ale vyhněte se jakémukoliv fyzickému omezování. Není smyslem se s postiženým prát. To byste si koledovali buď o jednu do nosu nebo o obvinění z těžkého ublížení na zdraví, pokud se mu při tom ta mícha skutečně poškodí. Vy sami se snažte s takovým člověkem zbytečně nemanipulovat. Kupříkladu ho nevytahujte z auta, pokud to není nezbytně nutné. Všechno je o zvážení situace. Jestliže hrozí postiženému na jeho současném místě jakékoliv vážné nebezpečí (třeba požár, náraz dalšího vozidla a podobně), jestliže nedýchá, nebo pokud mu stříká krev, tak samozřejmě jednejte. Snažte se to ovšem dělat s co největším citem. Kupříkladu při zapadlém jazyku hlavu postiženého zaklánějte jenom mírně a opatrně, abyste mu nezlomili vaz. Ideální je chytit postiženého za bradu, druhou rukou za čelo a opatrně zaklonit tahem za bradu. I při případném nutném přesunu se snažte být co nejvíce ohleduplní. V ideální situaci potřebujete šest nosičů, kdy jeden opatrně podebere hlavu, druhý chytí konec nohou a ostatní čtyři se rozestoupí rovnoměrně podél celého těla, dva vlevo a dva vpravo. Pomalu podsuňte své ruce pod zraněného. Jeden člověk nese zhruba oblast ramen, druhý trup, třetí pánev a poslední zbytek nohou. Potom ten, co je u hlavy, diriguje ostatní v jejich pohybech. Postiženého můžete zvednout a opatrně přesunout. Nejbezpečnější je pohyb v ose páteře. Hlava by měla mít vždy mírný tah v ose páteře směrem od těla. Tohle je samozřejmě ideální stav, kdy postižený leží na zemi na zádech, je k němu přístup ze všech stran a vy máte dostatek lidí i času. V praxi se spíš vyskytne situace, kdy musíte postiženého rychle vytáhnout z auta, kde se k němu víc, než jeden člověk nevejde.

- 70 -


I na to existují různé triky. Jedna z možností je postiženého lehce předklonit, potom mu jednu ruku ohněte v lokti před břichem. Zezadu mu prostrčte svojí levou ruku pod jeho levé podpaždí a pravou pod pravé. Obě vaše ruce uchopí seshora ohnutou ruku postiženého a za ni ho vytáhnete ven z vozidla. Ideálně by měla další osoba při tomto přesunu fixovat jeho hlavu a mírně jí táhnout v ose páteře od těla.

Vyproštění postiženého s poraněním páteře

Před jakoukoliv manipulací se vždy zkuste zamyslet nad tím, jestli není lepší raději uhasit začínající požár nebo lépe zabezpečit místo nehody, abyste nemuseli takové krkolomné kousky provádět.

Poranění končetin Poranění končetin se vyznačuje bolestivostí nebo citlivostí daného místa, otokem, odřeninou, případně i změnou barvy. Z lékařského hlediska se tato poranění dělí na stabilní a nestabilní. Stabilní poranění jsou taková, kdy končetina plus minus nějak funguje, kupříkladu ji lze vlastní silou ohnout, lze se na ní postavit atd. Rozsah pohybu je normální a rány zasahují pouze do měkkých tkání. Pokud se jedná o jediné zranění a nedojde ke zhoršení stavu, tak nepotřebujete žádnou sanitku a zraněného můžete dopravit na pohotovost vlastními silami. V případě potřeby lze taková zranění léčit i laicky bez větších rizik. Je možné končetinu stáhnout (ale ne moc, aby nedošlo k zaškrcení), ledovat (kostky ledu do vody, nebo sáček se studenou vodou - po dobu zhruba 1 až 4 dnů, maximálně půl hodiny a potom alespoň hodinový odpočinek). Pomáhá i zvednutí končetiny nad úroveň srdce (klidně i na půl dne, když to zraněný vydrží), a velmi dobře fungují i protizánětlivé léky či masti. Jestliže se stav zhorší, nebo se ani po pár dnech nezlepší, vyhledejte lékařskou pomoc. Mnohem horší jsou nestabilní poranění končetin. V takových případech je pohyb končetiny velmi omezený, velmi bolestivý, případně zcela nemožný. Můžete se zeptat postiženého a svědků, jestli při úrazu nebyl slyšet zvuk prasknutí. Možná došlo k deformitě nebo vybočení končetiny. Jednoduše řečeno, při porovnání vypadá jedna končetina jinak, než druhá, anebo kloub je někde jinde, než je obvyklé. Může být vidět rána, zasahující do kloubu či do kosti, nebo může kost či část kosti koukat z rány ven. U vážného poranění může být postižený v šoku nebo v kolapsovém stavu.

- 71 -


Mohlo také dojít k poranění cévy či nervu. Zbytek končetiny je v takovém případě bledý až modrý, chladný. Prsty mohou brnět, pálit, nebo jsou necitlivé. V takovém případě hrozí ztráta končetiny nebo nervu, pokud se včas neposkytne pomoc. Rozhodně je dobré zkontrolovat postiženému barvu a teplotu prstů. Poproste ho, aby s nimi zkusil zahýbat a řekl vám, co cítí. Jestliže nastane jakákoliv z výše uvedených možností, je nutný okamžitý transport do nemocnice. Než postiženého zbytečně trápit instalací nějaké amatérské konstrukce dlahy, nebo ho mučit transportem s nezafixovanou končetinou, je lepší v takovém případě vyčkat na sanitku. Nicméně pokud to postiženému ulehčí, můžete ho s poraněnou rukou posadit do polosedu, a končetinu mu nouzově zavěsit trojcípým šátkem na krk. V případě poranění nohy je nejlepší poloha vleže. V nouzi můžete šátkem přivázat poraněnou končetinu ke zdravé. Nikdy se ovšem nesnažte rovnat kosti či vracet klouby na původní místo! Pokud je postižený jinak v pořádku, můžete mu podat volně dostupná analgetika (brufen apod., v nouzi i paralen), ale dejte pozor na případné alergie. Volně dostupné prášky nebývají pro extrémní bolesti tolik účinné, proto pozor na předávkování. V případě vyčnívající kosti nebo jiného otevřeného poranění ránu překryjte sterilním obvazem. Pokud poraněné místo silně krvácí, tak prioritně řešíte toto krvácení, buď tlakem prstů v rukavici na ránu nebo tlakovým obvazem. Nouzově lze použit ke krátkodobému zastavení krvácení i tlakový bod, případně škrtidlo. Jestliže máte více postižených, tak lidé s nestabilním poraněním končetin patří k těm, kterým by se záchranáři měli věnovat hned poté, co ošetří lidi v přímém ohrožení života.

Amputace Pokud má někdo tu smůlu, že dojde k amputaci kusu jeho končetiny (nohy, ruky, prstu), tak především zastavte krvácení. Až spolehlivě vyřešíte tento problém a postaráte se o zraněného, tak můžete začít zkoumat, co se dá dělat se zbytkem oné končetiny. Jestliže je řez dostatečně čistý a amputovaná část v pořádku, tak existuje poměrně veliká pravděpodobnost, že by to mohl dobrý chirurg dát zase dohromady. Alespoň tedy při zachování určitých podmínek. Aby byla končetina použitelná, nesmí oschnout plocha řezu. Amputovaná část by měla být skladována při teplotě okolo 4 stupňů, ale nesmí zmrznout. A také se nesmí mechanicky poškodit, přičemž na mechanické poškození stačí kupříkladu i položení těžší končetiny na pevnou podložku. Amputovanou část se nepokoušejte desinfikovat. Překryjte řez vlhkou gázou a vložte ji do čitého igelitového sáčku. Tento sáček vložte do dalšího sáčku, do kterého také dáte zhruba dvě třetiny vody a jednu třetinu ledu. Místo ledu můžete nouzově použít kupříkladu zmraženou zeleninu z mrazáku. Výsledný sáček nepokládejte přímo na zem, raději ho držte v ruce nebo ho zavěste, aby se amputovaná část neotlačila. Označte čas amputace. Důležité je, abyste neobložili končetinu přímo ledem. To by mohlo dojít k omrzlinám a nevratnému poškození.

- 72 -


•

„Pozor na zmrazení a otlačení!“

Takové čistě amputované a dobře skladované zápěstí je možné přišít zpět i po několika hodinách od úrazu. Čím je ovšem uříznutý kus končetiny větší, tím jsou tyto šance nižší. Sanitky běžně nevozí vybavení na uchování amputovaných končetin. Asi před rokem dva čeští studenti přišli s jednoduchým a levným řešením, jak zajistit případné chlazení končetiny v sanitkách. Takže časem možná budou i vozy záchranné služby takto vybavené. Vyražený zub je svým způsobem také určitá oddělená část těla, podobně jako při amputaci. Pokud je zub vcelku, je možné ho za určitých podmínek „nalepit“ zpátky do pusy. Takový zub nikdy neomývejte desinfekcí, pouze ho opláchněte čistou vodou. Z pusy se nepokoušejte odstranit zbytky měkkých tkání. Zub by neměl „vyschnout“. Jedna z možností je vrátit ho na původní místo, a potom kupříkladu vložit do pusy kapesník a skousnout, aby zub ze své pozice nevypadl. Dejte si ale pozor hlavně u malých dětí, které by mohly takto uložený zub snadno vdechnout. Jinou možností je vložit zub do mléka. V obou případech vyhledejte urychleně lékaře, což bude možná u přetížených zubařů a postupně mizících zubních pohotovostí ten největší oříšek. Ideální je vyhledání pomoci do zhruba třiceti minut, ale některé zdroje informací uvádí, že zub uložený v mléce dokáže přežít až 24 hodin.

Rány Povrchové rány které zrovna masivně nekrvácí, nepatří mezi život ohrožující poranění. Při poskytování první pomoci se jim proto věnujte až poté, co zajistíte všechna ostatní závažnější poranění, důkladně prohlédnete všechny postižené a vyzpovídáte ty, kteří jsou při vědomí. Jestliže se jedná o jediné poranění, tak byste to ve většině případů měli zvládnout ošetřit sami na místě. Povrchové a mělké rány postačí pořádně opláchnout čistou vodou. Tím pořádně myslím pořádně, takže třeba i mírně roztáhněte ránu a vypláchnete její vnitřek. Nejde totiž jenom o omytí „bacilů“, ale hlavně o odstranění všech větších nečistot, kupříkladu zrnek písku. Tyto nečistoty by mohly způsobit vleklé hnisání, kdyby zůstaly v ráně. Klidně si můžete pomoci i mechanicky, kupříkladu zubním kartáčkem. Potom je dobré desinfikovat okolí rány. Ránu samotnou nedesinfikujte. Ještě jednou zopakuji, že výše uvedený postup se týká pouze mělkých povrchových ran, u hlubších ran byste tímto postupem mohli postiženému ublížit! V případě rány vzniklé pokousáním je možné ji vypláchnout desinfekcí, ale pouze pokud se jedná o skutečně mělkou ránu. Jinak by se desinfekce mohla dostat někam, kde ji opravdu nechcete mít. Co se desinfekce ran samotných týče, tak někdo udává, že rány desinfikovat vůbec nelze, někdo naopak tvrdí, že je lze desinfikovat pouze roztokem peroxidu vodíku. Realita je taková, že 3% roztok peroxidu vodíku, který se běžně prodává v lékárnách, nemá dostatečný antimikrobiální účinek a navíc poškozuje tkáně. Lepším - 73 -


přípravkem, použitelným přímo do rány, by byl kupříkladu Betadine roztok, založený na jodové bázi, ovšem ten je nutné před použitím do otevřené rány naředit v poměru zhruba 1:10 čistou vodou, jinak by byl roztok příliš silný. Je ale otázkou, jestli takový roztok budete mít zrovna po ruce, když ho budete potřebovat. Menší povrchové rány po ošetření přikryjte náplastí, větší sterilním obvazem. Jestliže to vypadá, že bude potřeba lékařské ošetření (kupříkladu pro sešití rány), dopravte zraněného na lékařskou pohotovost. Pokud lékařské ošetření není nutné, tak pouze sledujte vývoj rány. Kdyby během následujících 2-4 dnů došlo k infekci nebo horečkám, tak vyhledejte lékařskou pomoc. Vážnější problém může nastat, jestliže se jedná o hlubokou ránu, bodnou ránu, vidíte něco uvnitř (kost apod.), z rány něco trčí, tkáň je v místě rány rozdrcená, nebo rána silně krvácí. Samozřejmě nejprve zastavte případná silná krvácení. U řezných ran (způsobených ostrým předmětem, nožem, sklem) před ošetřením z rány vytáhněte případné střepy, zastavte krvácení tlakem ruky (v rukavici), případně stlačte okraje kůže k sobě. Můžete přiložit i tlakový obvaz. Bodné rány (od vidlí, rohů, bodnutí nožem) mohou klamat svým rozsahem. Rána je často malá, ale vnitřní poškození může být veliké. Pozor zvláště u dětí, které mohou ze strachu zkreslit informace o tom, co se vlastně stalo (kupř. se nepřiznají k pádu na nůž). Vyjma poranění o opravdu drobné předměty, jako je malá jehla, by měl ránu vždy vidět lékař. U tržných ran (poranění způsobené strojem, zvířetem, ostnatým drátem) omyjte okolí rány vodou a vydesinfikujte. Pokud z rány trčí nějaký předmět, zásadně ho nevytahujte. Vyjímku tvoří předměty v končetinách, které znemožňují zastavení krvácení a které jdou vytáhnout lehce. Kupříkladu již zmiňované střepy. Z oka lze vytáhnout pouze drobné smítko, nikdy ne žádný větší předmět (ani zaseknutou kovovou šponu). Poraněné oko přikryjte obvazem a zakryjte také druhé oko. Pohyby zdravého oka by hýbaly i s postiženým okem, čemuž je potřeba zabránit. U ran je často nutné vyhledat lékaře. Rozhodně zavolejte sanitku vždy, když se jedná o masivní krvácení, poranění velikého rozsahu, hlubokou ránu, nebo bodnou ránu do břicha, hrudníku či hlavy. Na ostatní případy postačí omýt a vydesinfikovat okolí rány, ránu obvázat sterilním obvazem a potom, jestliže je to nutné, vyhledat lékařskou pohotovost. Někdy může i menší rána způsobit vážné problémy, zvláště pokud je postižený podchlazený, trpí špatnou srážlivostí krve, nebo cukrovkou. I proto je dobré se postižených ptát na jejich choroby. Jestliže vám někdo takovou chorobu potvrdí, tak se ho zeptejte, jak je to vážné a co s tím máte dělat. Dotyčný u sebe možná bude mít nějaké léky, které mu pomohou. Jak to vlastně je s těmi bacily a infekcí? Bacily, zpravidla patogenní bakterie, se do těla dostávají nejlépe přes poraněné místo. Tyto bakterie se běžně nacházejí na vaší kůži a na předmětech, které tu kůži propíchly, roztrhly apod. Bacily by se daly popsat jako malé breberky, které se pomalu ale jistě pohybují. Přes neporušenou kůži se

- 74 -


zpravidla dovnitř nedostanou (vyjma sliznic: oko, pusa atd.), ovšem jiné je to v místě, které je poraněné. Dokud rána krvácí, tak krev ránu vyplachuje a bacily nemají tolik šancí, dostat se dovnitř. Horší je to poté, co se krvácení zastaví. Nejprve vyráží bacily z nečistot, které uvízly v ráně. Proto je nutné z mělkých ran odstranit všechny nečistoty. U hlubších ran hrozí, že tím postiženému ublížíte, proto je lepší ránu samotnou nedesinfikovat ani nevymývat. O něco později k ráně připochodují bacily z okolní kůže. A ty je možné zastavit. Proto se desinfikuje okolí rány, aby přes tento prostor bacily neprošly. Pro tyto účely jsou možná výhodnější desinfekční masti s dlouhodobým účinkem, než jednorázová desinfekce. Pro pochodující bacily je to konečná stanice a do rány se nedostanou. Samozřejmě že rána musí být také přikrytá sterilním obvazem, aby se tam nedostaly bacily ze vzduchu.

Popáleniny Popálenina je nebezpečná, protože na první pohled krátce po vzniku poranění, často není vidět jeho plný rozsah. Také se mnohem hůře a déle hojí a následky mohou být dlouhodobé. V extrémním případě může být hojení nemožné a v případě popálení větší části kůže se může jednat i o zranění smrtelné. Popálená kůže navíc ztrácí svojí schopnost fungovat jako ochranná bariéra proti infekci, a tak u popálených oblastí dochází k vysokému riziku vzniku infekce. U popálenin často poranění postupuje hlouběji a škodí dál i po odstranění příčiny popálení. Proto je nutné popálené oblasti co nejrychleji (v řádech vteřin) ochladit. Toto chlazení by mělo být dlouhodobější, klidně i několik minut. Řiďte se podle pocitů zraněného, kolik toho vydrží. Tímto včasným zásahem jste schopní poměrně hodně snížit následky popálení. Dětí se to týká také, ale u dětí si musíte dát pozor na podchlazení. Čím menší dítě, tím opatrněji, zvláště pokud se jedná o popáleninu na trupu, či na hlavě. Malá miminka mají omezenou termoregulaci, takže u těch můžete maximálně velmi krátce opláchnout postižené místo mírně chladnou vodou (nikdy ne ledovou). Také při popálení velikého rozsahu popálená místa v žádném případě nechlaďte (maximálně krátké několikavteřinové opláchnutí)! Delší chlazení by vedlo akorát k podchlazení postiženého a k urychlení nástupu šoku. Jako větší popálení se bere cca 10 až 15% plochy těla postiženého, respektive plocha asi deseti dlaní i s prsty (myšlena samozřejmě velikost dlaně postiženého). U malých dětí (cca do tří let) hrozí komplikace již při popálení 5% plochy těla. Popálená místa budou pravděpodobně otékat, proto z nich včas sundejte všechny prsteny a náramky. Jestliže se jedná o hlubokou popáleninu, větší popáleninu (zhruba větší než plocha dvou dlaní), případně o popálení na místech typu obličej, genitál, dlaně, tak zavolejte na linku 155. V takovém případě se nedotýkejte postižených míst, ani je ničím nepřekrývejte. Slabší a menší popáleniny si můžete léčit sami. Popáleného místa se nedotýkejte, ale můžete použít Panthenol spray. V žádném případě nepoužívejte na čerstvou popáleninu žádné masti (byť to před mnoha lety doporučovaly některé příručky první

- 75 -


pomoci). Je ale vhodné vydesinfikovat okolí popáleniny nejlépe desinfekční mastí s dlouhodobým účinkem. Ránu samotnou nedesinfikujte. Popálené místo je nutné ještě sterilně překrýt. Po první dny můžete toto místo chladit. Použijte kupříkladu neprodyšný sáček s ledem, zabalený do nějaké látky, aby to nezpůsobilo omrzliny. Po zhruba 3 dnech můžete teprve začít popálené místo opatrně promašťovat. Pokud se objeví jakékoliv komplikace, vyhledejte lékaře.

Úrazy elektrickým proudem U elektrického proudu platí pravidlo o vlastní bezpečnosti dvakrát tolik, jako u jiných úrazů. Elektrický proud je zrádný v tom, že není vidět. A v některých případech vás dokáže zasáhnout i z větší vzdálenosti bez přímého dotyku. Elektrický proud procházející tělem může vyvolávat svalové křeče, díky kterým může být pro postiženého nemožné se z takové situace dostat bez cizí pomoci. Křeče mohou navenek vypadat tak, že se postižený klepe, ale není to pravidlem. Zároveň zpravidla dojde po krátké době k srdeční zástavě. Za určitých okolností může působení napětí také způsobit rozklad krve s následným rizikem ucpání cév krevní sraženinou. Působení vyššího napětí může kromě toho způsobit těžké popáleniny. Nejčastěji se pravděpodobně setkáte s úrazem nízkým napětím, běžným v domácích rozvodech, tedy napětím 230 voltů. Náhodný krátkodobý dotek s takovým napětím přežije zdravý člověk zpravidla bez větších problémů. Potíže mohou nastat u lidí se slabým srdcem, u dětí, případně u těhotných žen, kde může úraz ohrozit plod. Problémem je také situace, kdy se postižený nedokáže sám vyprostit a napětí potom působí dlouhodobě. Ještě horší může být působení elektrického proudu na mokrého člověka, ve vlhkém prostředí, nebo dokonce ve vaně. To, co organismus ohrožuje, není ve skutečnosti napětí, ale především proud procházející organismem. Mokré tělo vede elektrický proud výrazně lépe, než suché tělo v suchém prostředí. Od určité doby se musí do nových koupelen instalovat takzvané elektrické chrániče. Jedná se o součástku, která vypne elektrický obvod, pokud detekuje proud unikající někam, kam nemá. Je to jistě dobrá ochrana, která při případném úrazu hodně zvyšuje šance postiženého. I tak ale proud velmi krátký okamžik na tělo působí, takže to není ochrana stoprocentní. Když naleznete člověka, který se nekontrolovatelně klepe a drží se při tom nějakého elektrického spotřebiče, vždy musíte nejprve vypnout elektrický proud. •

„Než začnete pomáhat, vypněte proud!“

Větší nebezpečí hrozí u postižených, na nichž není na první pohled patrné, že se jedná o úraz elektrickým proudem. Pokud není zřejmý mechanismus úrazu, pokuste se nejprve zjistit, co se asi mohlo stát. Vodítkem, že se jedná o úraz elektrickým proudem může být kupříkladu elektrický spotřebič v rukou postiženého, elektrický kabel ležící pod tělem atd. (poznámka: za určitých okolností může dojít k úrazu elektrickým proudem i od vodovodní armatury).

- 76 -


Některé možnosti, jak lze vypnout elektrický proud:

vypněte jističe - pro vás nejbezpečnější metoda, problém spočívá v rychlosti, s jakou najdete skříň jističů, dokážete jí otevřít a vypnout ten správný. Další problém potom spočívá v tom, že v případě vypnutí hlavního jističe si můžete vypnout zároveň i světla, což může být pro poskytování první pomoci trochu nepraktické. Poslední problém spočívá v tom, že jističe mohou vypínat něco zcela jiného, než co vypnout potřebujete. Rozhodně stojí za to vědět, jak lze ve vašem bytu nebo zaměstnání elektrický proud vypnout, případně kde sehnat klíč od pojistkové skříně

vytáhněte přívodní kabel spotřebiče ze zásuvky - za předpokladu, že se k němu bezpečně dostanete

vypněte hlavní vypínač na zařízení - pouze, pokud je vypínač z umělé hmoty, není mokrý a bezpečně se k němu dostanete. Pozor: vypnutí vypínače nemusí v některých situacích proud vypnout

odsunutí ruky nebo nohy postiženého z dosahu elektrického přístroje - lze provést izolovaným předmětem, kupříkladu dřevěnou násadou koštěte. Možná bude lehčí takto odsunout elektrický přístroj, než postiženého. Vzpomeňte si ale na ten známý vtip, kdy pohotový kolega přerazil svému kamarádovi lopatou obě ruce, protože zrovna vyklepával míchačku, což vypadalo, jako že se klepe po zásahu elektrickým proudem. Vždy se raději dopředu ujistěte, jestli je váš postižený skutečně postižený!

Po vyproštění postiženého rychle zkontrolujte, jestli elektrický obvod nemůže nějak ohrozit vás nebo někoho dalšího. Potom zkontrolujte životní funkce postiženého. Jestliže došlo vlivem úrazu elektrickým proudem k pádu (ze štaflí, žebříků atd.), předpokládejte možnost poranění páteře. Každého postiženého po úrazu elektrickým proudem, i když je zdánlivě v pořádku, by měl neprodleně zkontrolovat lékař. Do této kontroly by ho měl někdo stále sledovat. Nejlépe je zavolat na linku 155 a dohodnout se na dalším postupu. Zvláště nebezpečný může být úraz elektrickým proudem pro těhotné osoby, děti a osoby se srdečními problémy. V případě integrovaného kardiostimulátoru nebo defibrilátoru může elektrický úraz způsobit jeho vybití, proto musí být každé takové zařízení po úrazu zkontrolováno. Dlouhodobý účinek elektrického proudu (déle něž cca jedna vteřina), nebo ztráta vědomí postiženého (byť krátkodobá), mohou naznačovat vážné komplikace. Zavolejte záchrannou službu a postiženého sledujte až do příjezdu sanitky. Jestliže postižený nedýchá, zavolejte záchrannou službu a zahajte resuscitaci. S větším napětím se může běžný člověk setkat pouze výjimečně. Tramvaje, trolejbusy a metro obecně používají stejnosměrné napětí mezi 600 až 825 volty. Stejnosměrné napětí většina odborníků hodnotí jako méně nebezpečné než střídavé, především proto, že hrozí menší riziko zástavy srdce. Naopak ovšem hrozí větší nebezpečí rozkladu krve a následné embolie. Člověk po úrazu způsobeném stejnosměrným napětím, by měl být rozhodně nějakou dobu pod lékařským dozorem, i - 77 -


kdyby se jinak cítil bez problémů. Nikdy nevíte, kde v krvi vám putuje „ta poslední sraženina“. Úrazy vzniklé ještě vyšším napětím jsou velmi nebezpečné. Málokdo si uvědomuje, že kupříkladu v železniční troleji může být napětí až 25 tisíc voltů. Takové napětí při „vhodných“ podmínkách dokáže přeskočit a zabíjet i na vzdálenost jednoho metru. Když je někdo adrenalinový odvážlivec a vyleze si na vagóny, tak se ani nemusí zvednout moc vysoko nad střechu, aby ho to zabilo. U stožárů velmi vysokého napětí může být přeskoková vzdálenost i vyšší. Vylezete na takový stožár, trochu se vykloníte špatným směrem a máte to spočítané. Jestliže vás nezabije přímo úraz proudem ani následný několikametrový pád dolů, pravděpodobně umřete v nemocnici na následky popálení. U vysokého napětí je často nejničivější složkou právě popálení, navíc toto popálení zasahuje velmi hluboko. Popálená místa menšího rozsahu (cca do 10-15 procent popálení těla postiženého), je dobré chladit studenou vodou klidně deset i více minut. U většího rozsahu popálená místa nechlaďte. Chlazením postiženého se samozřejmě zabýváte pouze za předpokladu, že je plně při vědomí, fungují mu základní životní funkce a nemá žádné jiné poranění (kupříkladu poranění páteře). Což je mimochodem dobrá poznámka: u všech postižených, nalezených v blízkosti železniční trati nebo sloupu vysokého napětí, u nichž neznáte mechanismus úrazu, předpokládejte automaticky poranění páteře! V těchto případech také více než kdy jindy platí pravidlo vlastní bezpečnosti, tedy dát si pozor, aby se vám nestalo to samé, co postiženému. Pokud se postižený nachází stále v blízkosti troleje, spadlého drátu, nebo jiného možného zdroje vysokého napětí, poskytnutí první pomoci si řádně rozmyslete. Jak jsem již uvedl, výboj může přeskočit i na vzdálenost větší než jeden metr, například u vedení velmi vysokého napětí může dojít k přeskoku až na vzdálenost pěti metrů! A v případě vodiče spadlého na zem může být nebezpečná zóna až do vzdálenosti dvaceti metrů od tohoto vodiče! Jak poznáte, o jak vysoké napětí se jedná? Zjednodušeně řečeno, čím vyšší a mohutnější stožáry, tím vyšší napětí a větší nebezpečí. Někdy jste samotný úraz neviděli a tak nemusí být na první pohled vůbec patrné, že ho způsobil elektrický proud. Proto se také v prvé řadě rozhlížíte, než vůbec začnete poskytovat první pomoc. Jestliže netušíte, co se přesně stalo, a v blízkosti zraněného se nachází železniční trolej, trafostanice, nebo vedení vysokého napětí, měl by vám v hlavě zazvonit varovný zvoneček, a měli byste se podívat ještě jednou. Není vidět něco podezřelého, kupříkladu spadlý drát, popálená tráva? Není slyšet nějaké lupání nebo praskání? V případě drátů spadlých na zem některé návody doporučují přibližovat se k postiženému malými krůčky. V místě dopadu drátu je největší napětí, které postupně klesá dolů. Při pohybu normálním krokem by vás rozdíl potenciálů zranil, při malém krůčku je napětí menší. Tahle metoda je ovšem dost riskantní a proto ji nedoporučuji používat! Při takovém postupu se můžete snadno dostat do bodu, ze kterého se už nedokážete vrátit. Může to zavinit kupříkladu podcenění situace nebo nečekané znovuzapnutí dočasně vypnutého vedení.

- 78 -


Jedinou spolehlivou radou tedy je: zůstaňte stát v bezpečné vzdálenosti a počkejte na příjezd záchranných složek! Jestliže elektrické vedení spadne přímo na vaše auto (případně jiný dopravní prostředek), tak hlavně nepanikařte. Dokud vám nehrozí nějaké další riziko, jako třeba požár, tak nevystupujte ven! V případě, že musíte vystoupit, tak vystupujte na té straně, která je dále od spadlého vedení a pokud možno se ničeho nedotýkejte. Skočte snožmo co nejdále od vozu. Potom se velmi malými krůčky opatrně vzdalte pryč.

Další vážné stavy Požití jedovatých látek, poleptání V případě požití jedovatých látek to zjistíte buď okamžitě, anebo se příznaky otravy mohou projevovat postupně, nenápadně. Tyto příznaky mohou být různé. Bolesti břicha, průjmy, poruchy vidění, pocení, zvracení, zrychlené dýchání, horečka atd. V případě požití jedovatých hub se tyto příznaky dostavují obvykle během několika hodin až jednoho dne. •

„Zvracení není vždy řešení!“

Ve společnosti je obecně vžitý mýtus, že při jakékoliv otravě je potřeba především neprodleně vyvolat zvracení. To ovšem není pravda a v některých případech tím můžete postiženému i ublížit. Pokud dojde k požití jakékoliv látky, která může poškodit hltan nebo jícen, je často lepší, když takovou látku odsaje lékař přímo z žaludku, než aby znovu musela procházet stejnou cestou a vyvolat další poškození. Stěny žaludku jsou odolnější, takže přítomnost takové látky v žaludku zpravidla vyvolá menší problémy, než opětovný průchod hltanem. To se týká kupříkladu kyselin, louhů, nebo ropných produktů. Požité saponáty zase při pokusu o vyvolání zvracení vytvoří pěnu, kterou může postižený následně vdechnout a zadusit se. Jestliže si nejste jisti, co je v daném okamžiku lepší, tak můžete zavolat toxikologické středisko. To je organizace, kde mají seznamy většiny jedovatých látek a přesně vědí, co dělat při jejich požití. Také drží nepřetržitou pohotovost na telefonu 224 91 92 93, 224 91 54 02. Málokdo si tahle čísla asi zapamatuje, takže klidně volejte linku 155, kde vám s nejčastějšími typy otrav poradí, případně sami kontaktují toxikologické středisko. Při vážné otravě samozřejmě voláte vždy pouze linku 155. Na některé látky existuje možnost neutralizace. Kupříkladu takový Fridex (a jemu podobné nemrznoucí směsi) může být smrtelný již od 100ml, ale lze jej neutralizovat cca 100-200ml tvrdého alkoholu (pozor, je možné, že potom dojde k sekundární otravě alkoholem). Ropné produkty lze neutralizovat rostlinným olejem. Do neutralizace kyselin a zásaditých látek se doma nepouštějte, protože taková neutralizace může vyvolat reakci, která spálí žaludek vzniklým teplem nebo ohrozí dýchací cesty.

- 79 -


V případě spolknutí jakékoliv baterie je nutné, aby jí lékaři rychle vyndali z žaludku. Jinak by mohla postoupit dále do střeva nebo přilnout ke sliznici stěny žaludku. Baterie v sobě obsahují spoustu jedovatých látek, které se později mohou uvolnit. Problémy mohou způsobit i velmi silné (neodymové) magnety, které se občas vyskytují i u některých hraček. Zatímco jeden magnet organismu nijak zásadně neublíží, více postupně spolknutých magnetů se může v těle následně přitáhnout a zaškrtit nějakou důležitou tepnu nebo prorazit střevní stěnu. U látek, které jsou „pouze jedovaté“, je vyvolání zvracení na místě. Týká se to kupříkladu jedovatých hub nebo předávkování léky. Zvracení můžete vyvolat mechanicky strčením prstu do krku, nebo teplou vodou se solí (cca 1 lžíce soli na sklenici vody). U dětí je lepší používat vodu s hořčicí než sůl. Je důležité získat co nejvíce informací o zdroji otravy. V případě sebevražd a u malých dětí se pokuste pátrat po zbytcích léků, vyhozených prázdných obalech od léků v koši atd. Léky a obaly potom předejte lékařům záchranné služby. Zajistěte zbytky hub, kupříkladu z odpadkového koše. Anebo se pokuste zajistit alespoň zbytky zvratků (zní to drsně, ale toxikolog z toho možná dokáže najít vhodný protilék). Po vyvolání zvracení můžete podat prakticky jakékoliv dostupné množství živočišného uhlí (deset i více tablet). Uhlí totiž dokáže vysbírat „nečistoty“ ze střev. Potom by měla rozhodně následovat rychlá lékařská péče. V případě potřísnění kůže žíravinou nejprve kůži důkladně omývejte tekoucí vodou. Pozor, aby vám při tom žíravina z kůže zbytečně nepotřísnila další místa. Můžete takto omývat postižené místo klidně i dvacet minut. Pokud je ovšem žíravina v pevném skupenství (kupř. přášek), je dobré před použitím vody odstranit z kůže co nejvíce této žíraviny nejprve mechanicky (štětečkem, oklepáním atd.). Potřísněné oko je nutné nejprve důkladně vypláchnout jemným proudem vody. Případné kontaktní čočky po prvotním opláchnutí oka vyndejte a oko znovu důkladně vypláchněte bez čoček. Potom oko přikryjte sterilním obvazem, který před tím navlhčíte. Je nutné přikrýt i druhé oko. Pohyb zdravého oka by totiž hýbal i s postiženým, čemuž je nutné zabránit. Při poleptání oka, větší plochy na kůži, nebo při poleptání toxickou látkou je na místě zavolat sanitku.

Otrava jedovatými plyny V případě jakékoliv otravy jedovatým plynem je nutné především dbát na vlastní bezpečnost. Otrava se navenek může projevit kupříkladu ztíženým dýcháním, bolestmi hlavy, závratěmi, dezorientací, výrazným zčervenáním, ztrátou vědomí. Objeví li se u postiženého kterýkoliv z těchto příznaků bez jiného zjevného důvodu, může se jednat o otravu. Otravu lze také předpokládat, pokud se na místě nachází větší množství stejně postižených a přitom není patrný žádný důvod jejich postižení. Možná ucítíte vydýchaný vzduch, kouř, spálený plyn, zplodiny z výfuku nebo něco podobného, ale nemusí to platit vždy. Kupříkladu takový oxid uhličitý (CO2) sám o sobě není nijak cítit. A není vlastně ani jedovatý. Ovšem fakt, že není jedovatý, ještě - 80 -


neznamená, že není nebezpečný. Tento plyn je totiž těžší než kyslík, který tak dokáže z uzavřených prostorů vytlačit a vy se potom jednoduše udusíte. Už při koncentracích nad několik procent dokáže výrazně snížit přenos kyslíku v těle postiženého, naštěstí jakmile se dostanete na čerstvý vzduch, tak se z těla velmi rychle vyloučí. Může se vyskytovat v jeskyních, ve studnách, ale také v prostorech, kde probíhá kvašení: ve vinných sklepech, silech, žumpách. Oxid uhelnatý (CO) je oproti oxidu uhličitému jedovatý. Po otravě se naváže na hemoglobin a červené krvinky ztratí schopnost přenášet kyslík z plic do tkání. Jeho odstraňování z krve trvá velmi dlouhou dobu (hodiny až dny). Je lehčí než vzduch, takže uzavřené místnosti zaplňuje postupně od stropu. Vzniká hlavně při nedokonalém spalování. Tedy kupříkladu v garáži, kde si necháte puštěný motor od auta, ve špatně seřízeném kotli na pevná paliva, v kamnech, která mají poškozený komín. Tento plyn také zpravidla vzniká i při požáru v uzavřených místnostech a může pro vás představovat větší riziko, než samotný oheň. V koupelnách vybavených plynovou karmou může při nedostatečném přísunu čerstvého vzduchu (kupř. nedostatečně veliké větrací otvory) nebo při ucpání komínu dojít k hromadění jak oxidu uhelnatého. Stává se to v horkých letních dnech, kdy vlivem větší venkovní teploty nemá komín dostatečný tah, nebo v zimě, kdy si lidé kvůli úniku tepla ucpou větrací otvory, aniž si uvědomí možné následky. Lehčí oxid uhelnatý postupně zaplňuje místnost odshora. Postižený si často uvědomí, že se děje něco divného a pokusí se z vany vylézt. Ovšem jak se postaví, akorát se nadýchá koncentrovaného jedovatého plynu a může ztratit vědomí. V takové situaci je lepší nezvedat se a opustit místnost raději po čtyřech. U otravy je potřeba co nejdříve dostat postiženého na čerstvý vzduch. A to pokud možno bez toho, aby se z vás stal další otrávený. Neřešte, jestli se jedná o otravu oxidem uhličitým nebo uhelnatým. To je v tomto okamžiku nepodstatné. Jestliže se událost přihodila v místnosti, tak v prvé řadě nechte otevřené dveře a otevřete okna, aby se vzduch co nejrychleji vyvětral. Vypněte veškeré plynové spotřebiče. Pokud začnete sami cítit jakoukoliv nevolnost, tak okamžitě opusťte místnost! Za žádných okolností se nepokoušejte přesvědčit sami sebe, že to ještě stihnete. Jestliže se nacházíte v prostorech, které nelze vyvětrat (silážní jámy, žumpa, jeskyně), pokuste se nejprve zavolat někoho dalšího, kdo bude jistit vás. Nejlépe i s kusem dobře přivázaného pevného provazu, za který vás dokáže v nouzi vytáhnout. Je dost smutné, když vlezete do žumpy na pomoc kamarádovi, který omdlel, a omdlíte taky, aniž by o vás někdo věděl. Jakmile se postaráte o vlastní bezpečí, urychleně dostaňte postiženého z nebezpečného prostoru. A teprve na bezpečném místě se o něj postarejte. Ani teď nemusíte zkoumat, čím přesně se otrávil. Hlavně zkontrolujte, jestli dýchá. Pokud ne, zahajte resuscitaci. Před tím ještě zavolejte na linku první pomoci.

Těhotenství, porod V těhotenství jsou kritické především první tři měsíce a potom poslední dva měsíce. V případě, že u těhotné ženy nastane krvácení, horečka, nebo bolesti břicha, měla by okamžitě vyhledat gynekologickou pohotovost. - 81 -


Když ženě před porodem praskne a odteče plodová voda nebo se začnou stahy opakovat pravidelně (po deseti minutách a častěji), porod se blíží. Zpravidla je ještě čas dojet do nemocnice, ale v takovém případě už je lepší nepokoušet se rodičku transportovat vlastním automobilem, nýbrž zavolat k ní sanitku. Vyhnete se tak případné nepříjemné situaci, kdy budete muset rodit v hodně stísněných podmínkách osobního vozu. V okamžiku, kdy porod začne probíhat, je už na jakýkoliv transport pozdě. Je nutné především zachovat klidnou hlavu a nešířit zbytečně paniku na rodící ženu. Jestliže jste náhodou na cestě do porodnice, tak zastavte a nechte ženu v klidu porodit. V případě nečekaného porodu vždy nejprve zavolejte sanitku a postarejte se o přístupové cesty pro záchranáře. Potom se snažte zajistit dostatečně čistou podložku: čisté prostěradlo, ručník, nebo ubrus. Připravte si i několik čistých ručníků nebo osušek pro novorozence. V nouzi lze použít i jakékoliv jiné čisté oblečení. Pokuste se zajistit dostatečné teplo v místnosti, aby novorozenec neprochladl. Další věci, které se mohou hodit: široká tkanice nebo dva kapesníky na podvázání pupeční šňůry, igelitová taška nebo větší mísa na placentu, izotermická folie pro případné přikrytí novorozence ve studeném prostoru, mýdlo nebo desinfekce, čistá vlažná voda, houba. V lékárnách lze zakoupit i celý balíček první pomoci pro náhlé porody, který obsahuje většinu důležitých věcí pro porod. Tyto věci shánějte v klidu a snažte se nešířit paniku na rodící ženu. Spíše se jí pokoušejte uklidňovat. Naveďte jí k tomu, aby hluboce dýchala. Tím jednak snížíte nebezpečí poranění, protože organismus ženy má čas se na porod připravit, jednak mírně oddálíte porod, takže je větší šance, že mezitím stihne dorazit sanitka. Potom si umyjte ruce, případně použijte chirurgické rukavice. Poloha pro porod je ideální jakákoliv, která bude vyhovovat rodící ženě. Pro někoho je lepší rodit v podřepu, pro někoho na zádech. V porodnicích se zpravidla rodí na zádech, ale je to jenom díky snadnému přístupu lékařů (včetně možnosti snadno a rychle řešit nenadálé kritické situace). Při samotném porodu přidržujte dítě. Dejte pozor, aby vám nevyklouzlo a nespadlo na podlahu! Novorozenci poměrně dost kloužou, takže je možná lepší zachytit je do nějakého hrubšího ručníku. Dítěti podpírejte hlavičku rukou, samo jí ještě držet nezvládne. Trocha křiku, krve, moči, nebo stolice je při porodu celkem běžná věc, tak se tím nenechte vyvést z míry. Po porodu dbejte na to, abyste dítě příliš nezvedli ani nepoložili moc hluboko pod rodičku. Mělo by totiž zůstat až do přestřižení pupečníku ve zhruba stejné výšce jako matka, jinak by mohl nastat problém s přetlakem nebo podtlakem krve přes pupečník. Rozumný rozdíl je zhruba do dvaceti centimetrů. Kupříkladu můžete dítě bez obav položit matce na prsa (pokud to délka pupečníku dovolí). Zkontrolujte dítěti pusinku: prstem vyčistěte případný hlen z pusy. Jestliže máte odsávačku, tak odsajte nejprve hlen z pusy, potom teprve z nosu. Když dítě po porodu pláče, tak je jasné, že dýchá. Pokud ani po chvilce nezačne dýchat, tak si ho položte bříškem na dlaň ruky a mírně ho poplácejte druhou rukou po zádíčkách. Pokud by to nepomohlo, je na místě zahájit umělé dýchání a následně plnou resuscitaci. Dejte si ale pozor na množství vzduchu - u malého miminka je jeden dech zhruba takové množství vzduchu, které se vám vejde do pusy, více rozhodně ne!

- 82 -


Pokud dítě dýchá, tak ho osušte a zabalte ho ihned do suché osušky, jinak by mohlo prochladnout. Ve studeném prostředí použijte i izotermickou fólii. Pokud to pupečník dovolí, můžete novorozence položit matce na prsa a oba je dobře přikrýt. Za pupeční šňůru ale nikdy netahejte násilím. Sledujte puls v pupeční šňůře. Až dotepe, což trvá obvykle okolo dvou minut, tak ji na dvou místech podvažte plochým provázkem (plochý proto, aby nedošlo k přeříznutí), tkaničkou, mašlí, nebo kapesníkem. První stužku važte asi dvacet centimetrů od dítěte, druhou o deset centimetrů dále. Nemusíte nutně stříhat pupečník. Většinou k tomu stejně nemáte dostatečně sterilní nástroje, a v okamžiku, kdy je pupečník podvázaný, tak z hlediska zdraví o nic nejde - způsobuje to spíše mechanický problém. Pokud doposud nedorazila sanitka, tak vyčkejte na porod placenty. Celou jí zachyťte do igelitové tašky nebo do misky, a rozhodně jí nevyhazujte. Musíte jí poslat spolu s rodičkou do nemocnice, kde lékaři zkontrolují celistvost. Po příjezdu záchranářů je informujte o průběhu porodu. A potom jděte v klidu oslavovat...

Lehčí události Krvácení z nosu Krvácení z nosu je ve většině případů neškodné a zpravidla samo od sebe rychle přestane. Pro zastavení takového krvácení je dobré postiženého posadit a mírně předklonit. Potom ho naveďte, ať si stiskne nosní dírky k sobě a dýchá ústy. Je dobré držet nos stisknutý asi deset minut. Po tuto dobu by postižený pokud možno neměl kašlat, smrkat, kýchat, ani polykat krev. Po deseti minutách je již nos zpravidla v pořádku, ovšem postižený by měl zůstat v klidu bez námahy ještě asi hodinu až dvě. V případě, že krvácení pokračuje, zkuste držet stisknutý nos ještě déle. Ovšem pokud by celková doba krvácení byla delší, než půl hodiny, vyhledejte odborné vyšetření.

První pomoc doma Poskytování první pomoci doma je obvykle jednodušší, než někde v terénu. Často se jedná o příbuzné nebo velmi dobré známé, takže se zpravidla nemusíte obávat nákazy. A nejspíš nebudete muset řešit nepřízeň počasí ani podchlazení postiženého. Pokud zavoláte jakékoliv tísňové číslo z pevné linky, je pravděpodobné, že dispečer uvidí rovnou vaší adresu. Na některé věci je ale dobré dát si doma pozor. Začněte přípravou. Zatímco v autě je lékárnička povinná, doma má většina lidí akorát regál plný léků, ale lékárnička často chybí. Přitom minimálně můžete vzít prošlou lékárničku z auta a nechat si jí doma. Lepší ale je koupit si lékárničku novou.

- 83 -


•

„Zajistěte cestu pro záchranáře!“

Největší problém, na který se doma často zapomíná, je zajištění přístupu pro záchranáře. Hlavně pokud jste doma jen vy a postižený. V takovém případě nejprve zkontrolujte postiženého. Pokud to vypadá, že potřebujete resuscitovat, tak před tím musíte zajistit přístupovou cestu!

Postarejte se o všechny překážky - otevřete a zajistěte bytové dveře, vchodové dveře, branku, prostě všechny překážky, které stojí záchranářům v cestě. Pozor na to, ať se dveře nezabouchnou vám!

Ideální je, když na záchranáře někdo čeká - o pomoc můžete požádat kupříkladu sousedy. Jestliže je cesta k vám problematická, je dobré, aby někdo počkal na záchranáře na vhodném místě (použijte kupř. reflexní vestu pro snadnou identifikaci takové osoby)

Zabezpečte domácí zvířata

V noci se pokuste rozsvítit co nejvíce světel, aby vás záchranáři snadněji nalezli - okna ve směru do ulice, světla na dvoře atd.

Pokud máte mobil, neztrácejte čas a volejte už během zajišťování přístupové cesty. Jestli si můžete vybrat (kupříkladu mezi pevnou linkou a mobilem), tak použijte takový telefonní přístroj, který má hlasitý odposlech nebo hands-free sadu a lze ho přemístit poblíž postiženého. Potom vám může dispečer na lince 155 předávat přesné instrukce, co máte udělat. Hovor nikdy neukončujte sami, vždy až na žádost dispečera. Když ukončíte hovor, nezapomeňte u pevné linky telefon zavěsit! Je možné, že vám budou záchranáři volat zpátky, kupříkladu pokud nebudou moci najít váš dům. •

„Nikdy postiženého sami netransportujte naproti sanitce!“

Rozhodně se nepokoušejte dopravovat postiženého záchranářům naproti! Ušetřili byste maximálně pár vteřin, ale mohli byste neodborným transportem či přerušením resuscitace postiženého ohrozit. Také podmínky pro poskytování první pomoci na ulici nemusí být tak dobré, jako doma (možné podchlazení). •

„Nikdy neprovádějte resuscitaci na měkké posteli!“

Nepřímá srdeční masáž funguje pouze tehdy, pokud postižený leží na pevné podložce, jinak se nadřete dvakrát tolik s polovičním efektem. Bohužel, často dojde k náhlé zástavě oběhu na posteli. V tom případě musíte posoudit, jestli je postel dostatečně tvrdá pro provádění resuscitace, jinak je nutné postiženého nejprve položit na zem (chytit v podpaždí a stáhnout). Většina současných tvrdých zdravotních matrací vyhoví.

- 84 -


Požáry v domácnostech I doma může dojít k požáru. U požárů obecně platí jedno zásadní pravidlo: •

„Je lepší vzít nohy na ramena a přežít, než uhořet!“

U jakéhokoliv požáru a obzvlášť v budově hrozí riziko otravy a ztráty vědomí. Stačí vám doslova párkrát se špatně nadechnout a můžete tam zůstat! Poznat, kdy lze požár ještě bezpečně uhasit a kdy už ne, může být pro laika dost těžké. Zjednodušeně lze říci, že máte šanci bezpečně uhasit kupříkladu doutnající nebo hořící koš, malý hořící elektrický spotřebič (pozor na úraz el. proudem), začínající požár stromečku apod. To vše za předpokladu, že od těchto věcí ještě nestihlo chytnout něco dalšího. V okamžiku, kdy již hoří více věcí, nebo pokud plameny šlehají výše, než asi jeden a půl metru, je bezpečnější raději utéct, zavřít za sebou dveře a počkat do příjezdu hasičů, než riskovat svůj život. Také tehdy, když se rozhodnete požár sami uhasit a zjistíte, že vám na to nestačil obsah prvního hasicího přístroje, je nejlepší čas vzít nohy na ramena a zavolat hasiče. Hasiče je především důležité zavolat co nejrychleji! Jak se ukazuje, velmi často se lidé snaží svádět nerovný boj s požárem i několik minut, a teprve potom volají... Doba dojezdu hasičů je podobná, jako u sanitek. Když je zavoláte až ve chvíli, kdy je požár rozhořený, tak už nejspíš nebudou mít po příjezdu co zachraňovat. Telefonní číslo na hasiče je 150 a je nejlepší volat přímo toto číslo. Pouze v případě, že se z jakéhokoliv důvodu nemůžete dovolat, tak zbytečně neztrácejte čas opakovaným zkoušením, a zavolejte na číslo 112. Jestliže voláte z pevné linky, od které musíte odejít pryč, upozorněte dispečera na to, že nebude možné se vám dovolat zpět. Mobilní telefon, ze kterého jste volali, si vždy berte s sebou. Kdykoliv si nevíte rady, jak postupovat, nebo jestli něco je či není bezpečné, nebojte se zeptat dispečerů, kteří vám poradí. Hovor nikdy neukončujte sami, ale vždy až na výzvu dispečera! Jestliže není bezpečné bojovat s požárem, možná můžete dělat další věci, které urychlí zásah hasičů. Kupříkladu otevřít vrata nebo přeparkovat překážející automobil. Když už mluvíme o automobilech, tak hlavně ve velikých městech je na některých sídlištích takový nedostatek parkovacích míst, že lidé parkují doslova všude. Některá pravidla, kupříkladu minimální průjezdná šířka vozovky, se při parkování vůbec nerespektují. Uvědomte si, že tam, kde se jakž takž protáhne osobák, veliké hasičské auto neprojede. A ty divné zákazy parkování v některých místech před domy, kde to „vůbec nedává smysl“, možná nějaký smysl přeci jenom mají. Hasiči si sice nějak poradí i s takovou překážkou, ale stojí to cenný čas. Mimochodem, ve vážných případech (což je prakticky většina požárů v bytových domech), mají hasiči právo překážku odstranit jakýmkoliv způsobem, kupříkladu i za cenu poškození onoho překážejícího automobilu. Tedy ne, že by vám hasiči schválně ničili špatně zaparkovaná auta, ale minimálně se zkuste trochu zamyslet nad tím, kde a jak parkujete. Další věc, kterou lze udělat před příjezdem hasičů, je vypnout hlavní vypínač elektrického proudu a uzavřít plyn. Pokud zuří požár stále pouze v jednom bytě, stačí to

- 85 -


udělat jen pro tento prostor, ale jistější je vypnout proud pro celý dům. To by nejspíš stejně byla první věc, kterou by provedli hasiči, než by začali hasit. Pokuste se také z míst poblíž zasaženého prostoru, kam bude požár pravděpodobně postupovat, odstranit veškeré nebezpečné věci. Tím mám na mysli různé propanbutanové láhve (včetně malých turistických kartuší), láhve pro sváření, kanystry s hořlavými látkami, láhve s tvrdým alkoholem, čisticí prostředky, ale třeba i nepoužité hasicí přístroje. To jsou totiž také tlakové nádoby a vlivem požáru může i u některých starších typů nepoužitých přístrojů dojít k explozi. Při zpozorování požáru za zavřenými dveřmi (kupříkladu vidíte kouř unikající pode dveřmi, dveře jsou horké atd.), tyto dveře nikdy neotvírejte! Závan horkého vzduchu by vás mohl doslova upéct! To se může samozřejmě týkat i dveří, kterými potřebujete uniknout (bytové dveře, spojovací dveře na chodbě atd.). Před otevřením bytových dveří zkontrolujte situaci za dveřmi kukátkem. Také u ostatních dveří, kterými musíte projít, si všímejte možných náznaků nebezpečí a před otevřením kontrolujte, jestli nejsou nahoře horké. V případě jakýchkoliv pochybností zavolejte na číslo 150, tam vás navedou k dalším krokům. Při evakuaci zásadně nepoužívejte výtah! Některé novější výtahy se při požáru automaticky vypnou a mohou je použít pouze hasiči k případné evakuaci imobilních osob. Jakýkoliv výtah se může vlivem požáru nebo po vypnutí proudu náhle zastavit, a potom byste mohli snadno zůstat uvězněni uvnitř. Jestliže požár znemožňuje únik z budovy, pokuste se dostat do místa co nejdál od ohniska požáru. V bytových domech, pokud nemůžete jít po schodech dolů a požár se blíží, jděte nahoru. Hasičské žebříky a plošiny se zpravidla dostanou do výšky asi třiceti metrů. To je nějaké zhruba sedmé patro. U vyšších domů je běžné, že v některých patrech jsou únikové chodby do vedlejších vchodů, případně je možné uniknout přes střechu. Jestliže je v místnosti kouř, snažte se pohybovat spíše u podlahy. Horké jedovaté zplodiny z hoření i kouř jdou zpravidla ke stropu, takže u podlahy bude jednak lépe vidět, jednak i více vzduchu. Pokud v domě nebo v bytě někdo spí na palandách, kupříkladu děti, myslete na to, že už mohou být přiotrávené a okamžitě se o ně postarejte. Jako ochranu proti kouři si zkuste vzít jakoukoliv látku, například kapesník, namočte jí ve vodě, a použijte jí jako roušku. Jestli to vypadá, že budete muset při evakuaci procházet přes prostory, kde požár již zuří, vezměte si přes sebe další vrstvu oblečení (deku atd.), namočenou vodou. Pokud už není možné uniknout, nebo když to vypadá, že by úniková cesta byla příliš nebezpečná (například průchod přes zcela zakouřenou chodbu, kde není nic vidět), zůstaňte na místě. Jestli je to ještě možné, tak si připravte co největší zásoby vody do jakýchkoliv nádob a také látky (deky, potahy, oblečení) na utěsnění místnosti. Pokuste se utěsnit všechny průduchy, kupříkladu mezeru pod dveřmi, namočenou látkou. Okna v žádném případě neotvírejte, to by jenom udělalo průvan a urychlilo požár. Z blízkosti dveří a oken odstraňte hořlavé látky. Z oken strhněte záclony. Dveře, za kterými zuří požár, polévejte pravidelně vodou. Nyní na sebe musíte upozornit, aby o vás hasiči věděli. Zavolejte telefonem hasičům na číslo 150 a informujte je o tom, kolik vás je a kde přesně jste (patro, strana domu, okno). Okno označte kusem prostěradla nebo přilepeným papírem. Pokud ještě jde elektřina, upozorňujte na sebe blikáním světlem. Jestli máte baterku, můžete upozorňovat i baterkou, jinak mávejte za oknem nějakou světlou látkou. S takovými opatřeními máte velmi dobrou šanci, že vás hasiči včas najdou a zachrání.

- 86 -


Jak se na požár doma nejlépe připravit? Většinu požárů lze při jejich vzniku snadno uhasit vlastními silami, ale jestliže budete zmateně běhat po bytě, a shánět něco, čím požár uhasíte, je možné, že už to nestihnete. Běžný požár se rozhoří během chvíle a potom již zpravidla není šance ho uhasit bez pomoci hasičů. Jako hasicí přístroj pro domácnost se může hodit kupříkladu sněhový (CO2), který lze v běžném bytě použít pro hašení prakticky čehokoliv. Ovšem pozor, sněhový přístroj vám může v případě nesprávného použití způsobit omrzliny. Práškový přístroj má podobné hasicí schopnosti, ale při hašení nadělá značnou paseku. Vodní a pěnové hasicí přístroje jsou nevhodné pro hašení elektrických zařízení pod napětím. To může být v praxi velmi nebezpečné, protože je poměrně snadné na to v kritickém okamžiku zapomenout. Elektrické spotřebiče pod napětím přitom dneska máte doma prakticky všude. Je lepší koupit si hasicí přístroj ve specializované prodejně, kde vám mohou pomoci i s jeho výběrem, než někde v supermarketu, kde se často prodávají nepříliš kvalitní výrobky bez homologace. Před použitím přístroje si vždy zkontrolujte, v jaké poloze se má používat. Pokud by byl použitý v nesprávné poloze, mohlo by dojít ke značnému snížení účinnosti. U starších typů přístrojů nebylo možné po aktivaci přístroje hašení přerušit. To už dneska naštěstí většinou lze, i tak je ale jistější neaktivovat přístroj ihned po sejmutí z držáku, ale až u požáru. K hašení malých začínajících požárů mohou dobře posloužit i hasicí spreje. Jsou menší a levnější, než hasicí přístroje, hašení můžete kdykoliv přerušit a některé typy lze použít v jakékoliv poloze. Menší náplň samozřejmě není tak účinná, ale na začínající požár to stačit může. Dobré umístění pro hasicí přístroj nebo sprej je někde, kde bude snadno po ruce a kde ho můžete pravděpodobně potřebovat: v chodbě, v kuchyni, v garáži, v dílně atd. Jestliže ho zahrabete někam pod hromadu harampádí do komory, tak to jste ho vůbec nemuseli kupovat. Když už jsme u toho harampádí, v některých bytových domech se společná chodba stává doslova odložištěm nepotřebných věcí. Jistě je to velké a prostorné místo, kam se toho hodně vejde, ale jakmile vypukne požár, tak budete možná nemile překvapeni tím, jak rychle to všechno dokáže hořet. Možná až tak rychle, že nebudete mít ani kudy utéct! Tak se raději pokuste nechat si únikové cesty volné. V některých bytových domech jsou hasicí přístroje na chodbách. A často jsou tam také hydranty, případně i suchovody (označene velikým písmenem „S“). Suchovod slouží výhradně pro hasiče, pro vás nemá žádný smysl se do takto označené krabice dobývat. Ani s klasickým hydrantem to není tak jednoduché. Některé hydranty potřebují na obsluhu dva lidi. Jeden má hadici a hasí, a druhý mu pouští vodu. Když se budete pokoušet hasit sami, může vám volně položená proudnice po puštění vody ublížit. A opět pozor: jedná o elektricky vodivou vodu, tudíž hrozí riziko úrazu elektrickým proudem, který musíte nejprve vypnout! Na elektrický proud se může snadno zapomenout i v kuchyni a koupelně, kde je zdroj vody blízko po ruce. Jestliže vám začne hořet kupříkladu taková pračka, tak sprcha je automaticky to první, co vás napadne použít. O důvod víc zkusit nemyslet automaticky, ale začít uvažovat jako při jakémkoliv jiném úrazu: nejprve se rozhlédnout

- 87 -


a zhodnotit rozsah požáru, bezpečnost, i zdroje, které máte k dispozici. Teprve potom začněte jednat. V kuchyni také může dojít ke vznícení oleje, kupříkladu na pánvičce nebo ve fritovacím hrnci. Vznítit se může i olejem nasycený léta nevyměňovaný filtr na digestoři. Při hašení hořícího oleje je nutné použít odlišný postup: •

„Na hořící pánvičku rozhodně nepatří voda ani běžný hasičák!“

Rozhodně se vyvarujte použití vody! Voda by se totiž mohla při vysoké teplotě hořícího oleje okamžitě a prudce proměnit v páru (explodovat) a vystřelit rozpálený hořící olej všude okolo. Výsledkem bude pravděpodobně popálení a rozšíření ohně. Z podobných důvodů nelze použít ani vodní nebo pěnové hasicí přístroje. Nepříliš dobré výsledky jsou ovšem také u přístrojů práškových a CO2, kdy také může dojít k ohrožení zasahující osoby. Dobře fungují hasicí přístroje na bázi speciálních aditiv (mimo jiné i některé typy hasicích sprejů). Pokud takový přístroj není po ruce, můžete zkusit zabránit přísunu vzduchu (přikrytí pokličkou, tlustou dekou, hromadou ručníků apod.), nebo se pokuste opatrně přemístit hořící předmět mimo byt, kde ho necháte na bezpečném místě vyhořet. Po cestě dejte pozor na popálení, vylití oleje, případně zapálení dalších hořlavých věcí (kupř. záclon). Zdroje požárů doma mohou být různé. Požár může vzniknout při vaření, vznícením kusů oblečení při sušení na kamnech, od vadného elektrického zařízení, od cigarety, případně od špatně zapojené nebo dlouho nekontrolované elektrické instalace. Často vznikají požáry i o vánocích. Zatímco svíčku s dobrým stojánkem (nebo i čajovou svíčku) můžete nechat hořet skoro kdekoliv, takový adventní věnec se svíčkami si většinou o požár přímo koleduje. Pokud vám vzplane před očima, obvykle to lze uhasit rychle a bez potíží. Horší je, když si tiše plápolá v kuchyni, zatímco vy vybalujte někde ve vedlejším pokoji dárky. To, že máte zhasnout svíčky, když odcházíte z místnosti, se může zdát jako samozřejmost, ale právě díky tomu, že se tyto věnce zapalují jenom výjimečně, tak se na to často zapomíná a konce jsou tragické. Nic vám neudělá, ani když si ke stromečku vezmete sklenici s vodou, kterou v případě potřeby uhasíte začínající požár. Požáry stromečků ale obvykle nekončí tak tragicky právě díky tomu, že u nich v době vzniku většinou někdo je, a včas je uhasí. Existuje jedna dobrá věc, jak požárům předcházet. Pokud si do bytu instalujete zabezpečovací zařízení, možná není na škodu si při té příležitosti nechat nainstalovat i požární senzory, které vás dokážou na požár upozornit v době, kdy zpravidla ještě lze uhasit. Při požáru, ale třeba i při kempování se může stát, že se na někom vznítí oblečení nebo vlasy. V takovém případě se pokuste především dotyčnému zabránit v běhání, tím by se požár akorát urychlil. Povalte ho na zem, pokud možno hořící částí oděvu nahoru a pokuste se ho uhasit. Můžete použít buď vodu, nebo přikrytí nějakou těžkou neprodyšnou látkou, koženou bundou atd. Nehodí se na to syntetické tkaniny, které by mohly také snadno vzplanout. Látku můžete před použitím namočit do vody. Po uhašení odhadněte rozsah popálení. Pokud je to zhruba do 10-15% plochy kůže, tak postižené místo

- 88 -


důkladně chlaďte studenou vodou, klidně i přes oblečení, které sundáte až potom. U popálení většího rozsahu postižená místa nechlaďte! Na místech, kde se oblečení přiškvařilo ke kůži, se ho nepokoušejte odtrhávat. Maximálně můžete oblečení opatrně odstřihnout okolo. Sundejte také z postižených míst prstýnky a náramky dříve, než tato místa otečou.

Plyn Zemní plyn sám o sobě není jedovatý, ale unikající plyn může z místnosti při veliké koncentraci vytěsnit kyslík. Především ale může způsobit výbuch. Pokud zaregistrujete větší množství plynu ve vzduchu, tak v prvé řadě zachovejte klid. Nezapalujte žádný plamen. Pokuste se vyvarovat statické elektřiny, nesedejte si na sedačky nebo polstrované židle, nenoste oblečení, jako jsou vlněné svetry. Pokud ale už máte nějaké takové oblečení na sobě, tak si ho v žádném případě nesvlékejte v místě, kde cítíte plyn. Nepoužívejte žádná elektrická zařízení a to ani světlo (nezapínejte, ani nevypínejte)! Vypínač totiž může při manipulaci snadno vytvořit jiskru a plyn zapálit. Pokuste se otevřít okna a dveře, a potom varujte sousedy nebo informujte okolí. Místo zvonění raději klepejte na dveře, protože staré klasické zvonky při provozu jiskří a mohou plyn také snadno zapálit. Opusťte objekt, a pokud to půjde, uzavřete hlavní uzávěr plynu (krabice bývá označena jako „HUP“). Teprve z prostoru dostatečně daleko mimo objekt zavolejte na linku 150. Případnou evakuaci budou nejspíše provádět hasiči, takže je lepší volat přímo hasiče, než číslo 1239, což je celorepublikově platné číslo pohotovosti na plynaře. Při hoření plynu vzniká oxid uhličitý a při nedostatečném přísunu vzduchu i oxid uhelnatý, který vás může otrávit. To bývá problém kupříkladu v koupelnách s plynovou karmou, pokud dojde k ucpání komína, nebo větracích otvorů. Při poskytování první pomoci postiženým v takovýchto prostorech myslete na své bezpečí a zajistěte především větrání (otevřením oken, dveří atd.).

Děti a první pomoc Jak se vám narodí děti, začíná být znalost první pomoci docela na místě. I kdybyste se snažili sebevíc, úrazům dětí se nejspíš nevyhnete. Dneska se snažíme za každou cenu dětem vytvářet skleníkové „bezpečné prostředí“, „bezpečná hřiště“ atd. Samotní rodiče se snaží děti na každém kroku kontrolovat, což je často stojí nemalé úsilí a výsledek je dost sporadický. Problémem je, že dítěti se sice v takovém prostředí možná nic nestane, ale zároveň se ani nenaučí ostražitosti, což se mu může dříve nebo později vymstít. Není totiž ve vašich silách toto „bezpečné“ prostředí udržet donekonečna. Ideálním kompromisem je něco mezi. Možná je dobré nechat děti, aby si tu a tam nějaké to koleno i natloukly a poznaly své limity. Pouze se musíte postarat, aby se při tom pokud možno nezabily nebo nezmrzačily. Možným úrazům je dobré předcházet důkladnou přípravou. Začněte nejlépe tím, že dáte mimo dosah malých dětí věci, které by jim potenciálně mohly ublížit. Nejnebezpečnější jsou především různé chemické prostředky. Pokuste se uklidit z dosahu - 89 -


dětí všechny saponáty, čističe na podlahy, záchody, vany, a jiné podobné „sajrajty“. Pozor na prací prášky, ale také třeba i na prostředky do myčky nádobí. Hnojiva, barvy, ředidla, lepidla, benzín, různé náplně do automobilu, to všechno jsou věci, které mohou být velmi nebezpečné. Zvláště si dejte pozor na skladování látek v jiných, než původních obalech. Snadná dostupnost a těsnost PET lahví vede k tomu, že se často používají i k uskladnění jiných látek. To je hodně nebezpečné. Může se snadno stát, že je nové označení špatně čitelné, že spadne, nebo se smyje. Potom se může bez problémů zmýlit i dospělá osoba, natož dítě, které je navíc zvyklé z podobné láhve běžně pít. Stejně nebezpečné jsou i různé pestrobarevné obaly či nádherně voňavé čistící prostředky. Logika malých dětí je celkem jednoduchá: když něco pěkně vypadá nebo to voní, musí to určitě i moc dobře chutnat. Že musíte odstranit z dosahu dětí léky, asi nemusím dodávat. Léky jsou pěkné, barevné, a budou určitě minimálně stejně dobré, jako čokoládové lentilky. Takže ani nestačí umístit je na nějakou vyšší, leč viditelnou poličku. Co se týče přístupu k něčemu zajímavému, dítě dokáže často vyvinout až nezvykle veliké úsilí a fantazii. Nejlépe je tedy léky nejenom odstranit z dosahu a dohledu dětí, ale ani je neužívat viditelně před dětmi. Existuje spousta věcí, u nichž vás na první pohled nemusí napadnout, že by mohly být nebezpečné. Například potraviny: různá koření, případně dochucovadla, mohou ve větším množství dítěti ublížit. Lusky nebo fazole mohou zase způsobit závažné problémy v zažívacím systému. Čočka, těstoviny a jiné malé tvrdé potraviny mohou dítě udusit. Pecky od některých plodů mohou také zaskočit, navíc při případném rozkousání mohou být i jedovaté. Dítěti může vážně ublížit i alkohol nebo ocet. Aroma-lampičky jistě pěkně provoní byt a mohou být dokonce i zdraví prospěšné. Jenže když se dítě napije voňavého oleje do lampičky, tak to zdraví moc prospěšné není. I když se jedná o pár kapek, mohou výpary z oleje snadno způsobit zánět plic, proto je nutné vyhledat lékařskou pomoc. Jestliže pěstujete rostliny a máte malé dítě, měli byste si včas zjistit, zda některé z těchto rostlin nejsou náhodou jedovaté. Nebezpečný a často i snadno přístupný může být i běžný odpadkový koš, zvláště pokud jste do něj před tím vyhodili zbytky některé z výše uvedených látek. Je dobré nebezpečné věci vyhazovat separátně od normálních odpadků nebo ihned vynést koš, jakmile takové věci vyhodíte. A možná že sice máte koš na nedostupném místě, ale v klidu necháte v předsíni ležet plný pytel s odpadky, připravený na vyhození. Pokud vám i přes dokonalou přípravu nakonec dítě něco jedovatého sní, tak platí stejná pravidla, jako pro dospělé. Rozhodně se nesnažte vyvolávat zvracení, dokud si neověříte, že to dítěti nemůže ublížit! Zopakuji telefonní čísla na toxikologické středisko: 224 91 92 93, 224 91 54 02. Případně vám poradí i na lince 155. Nejenom jedovaté věci mohou ublížit. Spousta dalších věcí může na dítě odněkud spadnout nebo ho opařit. Malé předměty mohou být snadno vdechnuté. Dítě samotné zase občas dokáže samo někam spadnout - do bazénku, do žumpy, z balkónu, okna atd. Velice dobrým příkladem je skvělá interaktivní hračka: varná konvice. Svítí to, syčí to, bublá to, kouří se z toho, má to zajímavou páčku a často to používá máma i táta.

- 90 -


Navíc k tomu vede perfektní „provázek“ za který se určitě dá zatáhnout nebo vylézt nahoru... Ubrus, visící ze stolu dolů je také dobré „přibližovadlo“. Dá se s ním zcela určitě přitáhnout blíž ten pěkný, kouřící hrneček, ze kterého pije máma. Paradoxně taková konvice nebo hrnek plný horké vody dokáže leckdy udělat větší průšvih, než když si dítě sáhne na rozpálená kamna. Zatímco v druhém případě si dítě zpravidla spálí pouze prst, polití horkou vodou může končit i rozsáhlou popáleninou větší části těla. Pokud tedy máte doma batole, tak není nic lepšího, než se spustit na kolena na zem a prohlédnout si svět z jeho perspektivy. Zkuste použít svojí fantazii. Co by vás lákalo? Za co všechno se dá zatáhnout? Na co všechno se dá za určitých okolností vylézt (kupříkladu ze země na gauč, z gauče na stůl, ze stolu na otevřené okno)? Co se kam dá strčit (pletací jehlice do elektrické zásuvky)? Které skříňky se dají ze země otevřít, případně co všechno v nich je. O které rohy se dá ošklivě rozbít hlava, když na ně spadnete. Možná vás překvapí, kolik potenciálně nebezpečných věcí se ve vašem bytě najde. V případě, kdy už dojde ke zranění dítěte, tak postupujte prakticky stejně, jako u zraněného dospělého. Nejprve se samozřejmě rozhlédněte a zjistěte, co bylo příčinou úrazu, a jestli to nemůže ohrozit i vás. A potom jednejte tak, jak už to umíte. Křikem přivolejte další lidi z vašeho okolí. Když jste sami doma, tak v tomto okamžiku se ještě nepokoušejte shánět sousedy, ale věnujte se chvíli raději dítěti. Jestliže zjistíte, že nedýchá, tak zkuste uvolnit dýchací cesty a zaklonit hlavu. Na rozdíl od dospělých, dětem zaklánějte hlavu jen mírně! Děti mají totiž trochu jinou anatomii a větší záklon není potřeba, naopak byste jim tak mohli ublížit. Pokud předpokládáte možnost zapadnutí nějakého předmětu do úst, položte si dítě hlavou dolů na předloktí nebo na koleno, a zkuste ho několikrát udeřit dlaní ruky do zad mezi ramena. Pro úder použijte sílu odpovídající velikosti dítěte. U dětí starších než pět let můžete zkusit použít i Heimlichův manévr, který je vysvětlený v kapitole: „Cizí těleso v dýchacích cestách“. Jestliže dítě po záklonu hlavy nebo vyprošťovacím manévru nezačalo samo dýchat, zkuste pětkrát po sobě vdech z úst do úst. U malých dětí, asi tak do jednoho roku, provádějte dýchání tak, že vaše ústa obejmou ústa i nos dítěte. U větších dětí se již dýchání provádí stejně jako u dospělého, tj. přiložením úst záchranáře na ústa dítěte a zacpáním nosu dítěte. Pro zprůchodnění dýchacích cest zachovejte mírný záklon hlavy. U dětí je velice důležité, abyste nefoukali více vzduchu, než je nutné. Pro malé miminko klidně stačí tolik vzduchu, kolik se vám vejde do úst. Je snadné pro nervózního člověka foukat „co to dá“, ale tak byste mohli dítěti snadno ublížit. Zkuste kupříkladu sledovat hrudník dítěte. Stačí, aby se při dýchání jenom mírně zvedal. Pokud dítě ani po pěti vdeších nezačne samo dýchat, zkuste asi minutu kompletní resuscitaci, tedy nepřímou srdeční masáž a dýchání v poměru 30:2. To je zcela stejný poměr, jako u dospělého. Akorát platí, že čím menší je dítě, tím rychleji provádíte nepřímou srdeční masáž. U malého novorozence byste se měli dostat klidně i na více než 120 zmáčknutí za minutu. Protože v takové rychlosti se už dost špatně počítá do třiceti, respektive počítání v duchu nad deset by vás zdržovalo, zkuste místo toho počítat čtyřikrát do osmi. Výsledkem bude třicet dva pulsů, což zase není takový rozdíl, ale

- 91 -


zvládnete je udělat o něco rychleji. Samozřejmě upravte i sílu, s jakou mačkáte hrudník. Na malé dítě stačí použít klidně jenom dva palce, na větší dítě možná jen jednu ruku. Provádějte tuto resuscitaci po dobu jedné minuty. Pokud ani potom nezačne dítě dýchat samo, je čas na volání sanitky. Na rozdíl od dospělých, u dětí je mnohem pravděpodobnější, že příčinou bezvědomí jsou buď ucpané dýchací cesty, nebo krátkodobé přetížení nervové soustavy po úrazu. Z takového stavu se zpravidla děti po rychle zahájené první pomoci proberou. Proto je vaší snahou co nejdříve zahájit uvolnění dýchacích cest, případně zkusit resuscitaci. Teprve pokud to nepomůže, volejte pomoc. Po zavolání pomoci samozřejmě pokračujte v resuscitaci. Tyto instrukce se týkají situace, kdy jste jediný člověk na místě události. V tomto případě musíte zajistit i přístupovou cestu pro záchranáře. Pokud je vás víc, druhá osoba může volat sanitku okamžitě. Je zajímavé, že i menší děti se v kritických situacích často dokážou chovat klidněji, než dospělý, a dokážou vám plnohodnotně pomoci. Dítě může kupříkladu komunikovat s dispečerem, zvládne otevřít dveře, zajistit je dětskou stoličkou, dojít pro sousedy atd. Proto se nerozpakujte případné další dítě také zapojit. Když mu dáte jednoduchou instrukci, přiměřenou jeho věku, určitě to zvládne. Častým zraněním dětí jsou popáleniny. V takovém případě nejprve posuďte rozsah popálení. Pokud je rozsah do zhruba deseti procent plochy kůže (zhruba 1 celá ruka nebo půl nohy), tak je vhodné u starších dětí dostatečně chladit postižené místo, kupříkladu pod studenou vodou. Větší popáleniny nechlaďte! Při chlazení také musíte dát pozor u malých dětí, kterým ještě dostatečně nefunguje termoregulace, a kterým můžete postižené místo maximálně krátce opláchnout vlažnou vodou (nikdy ne ledovou). Popáleniny jsou velmi nebezpečné. Jestliže je rozsah popálení větší, nebo se týká důležitých míst jako obličej, dlaně, či genitál, tak je rozhodně na místě zavolat sanitku. Menší děti (obvykle do 5 let) mohou začít kolabovat při vyšších tělesných teplotách. Příčinou je citlivost mozku na vyšší teploty (38° C a více). Projevem takového stavu je kromě vysoké teploty také červenání v obličeji, pocení, zadržování dechu a může následovat až bezvědomí. Pomocí v takové situaci je ochlazení dítěte. Vyvětrejte místnost studeným vzduchem, uvolněte dítěti oděv (případně ho vysvlečte), omývejte dítě vlažnou vodou (nikdy ne ledovou). Situace se zpravidla brzy zlepší. V případě ztráty vědomí dítěte kontrolujte jeho dech a mírně zakloňte hlavu. Pokud je to nutné, tak zahajte resuscitaci.

První pomoc ve městě Při poskytování první pomoci ve městě obvykle máte okolo sebe dost lidí, které můžete požádat o spolupráci. Také dojezdové doby sanitek jsou kratší, než někde na samotě. Přesto má poskytování první pomoci ve městě i určitá specifika, na které je třeba dát si pozor.

- 92 -


Prvním z nich je naprostá anonymita města, která s sebou nese i mnohem větší riziko přenosu nějaké infekční choroby. Proto vždy, když poskytnete první pomoc ve městě neznámému člověku (zvláště pokud vypadá „nějak podivně“), je na místě používání ochranných pomůcek. Dalším problémem města je, že někdy těžko rozlišíte, zdali se jedná o postiženého nebo pouze o opilého (zdrogovaného apod.) člověka. Pro názornost uvedu jeden reálný příklad: Vestibul stanice metra. V koutě dole pod eskalátorem se válí opilec, starší člověk, nejspíš bezdomovec. Občas se pohne. Okolo proudí davy lidí, všichni ho vidí a všichni se mu vyhýbají velikým obloukem. Až teprve po hodné chvíli nějaká paní přijde k tomu člověku, prohlédne ho a zjistí, že krvácí ze zlomené nohy. Začne mu poskytovat první pomoc. V tom okamžiku je okolo plno čumilů. Později se ukázalo, že se jednalo o staršího člověka, který upadl na eskalátoru, dole ho to vyhodilo ven a zůstal tam ležet, protože se nemohl bolestí pohnout... Co z toho vyplývá za poučení? V jakékoliv situaci, a to neplatí jenom pro město, se nikdy nenechte zmást prvním pohledem nebo myšlenkou. Vždy se svůj dojem pokuste ověřit dalším jednáním. Jděte se podívat k domnělému postiženému. Zkuste hledat nějaké známky zranění nebo zdravotních problémů. Zkontrolujte jaké má na sobě oblečení a boty. Bezdomovce zpravidla bezpečně poznáte podle špinavého oblečení a případného zápachu. Opilce také poznáte podle zápachu, jenže některé zdravotní problémy mohou navenek vydávat podobný smrad, jako opilý člověk, takže to není směrodatné. Pokud si nejste jisti, zkuste toho člověka opatrně oslovit. Jestliže si ověříte, že se jedná skutečně o postiženého člověka, začněte jednat. Pokud nedošlo k žádnému předchozímu úrazu, tak zpravidla můžete potkat tyto problematické situace: srdeční problémy (akutní infarkt myokardu, náhlá zástava oběhu), cukrovka (hypoglykémie = málo cukru), křeče (epileptický záchvat, nebo náhlá zástava oběhu), mdloba, cévní mozková příhoda... Všechny jsme si tu již popisovali. I když si na místě nevzpomenete, co konkrétně je nutné udělat pro tu kterou možnost, vždy udělejte to nejzásadnější: zastavte případná veliká krvácení, uvolněte dýchací cesty (především záklonem hlavy), zkontrolujte dýchání, přivolejte pomoc, případně zahajte resuscitaci. Především nepřímou srdeční masáž. Ve městě vám coby zachránci hrozí ještě jedno velmi reálné nebezpečí, a to je krádež věcí. Ano, bohužel, zloději jsou velmi cyničtí, a věci osoby, která je plně zaměstnaná tím, že někoho zachraňuje, jsou snadnou kořistí. Lidský život je sice důležitější, než obsah libovolného zavazadla, ale i tak by byla škoda zbytečně trpět za svojí ochotu někomu pomoci. Proto si rozhodně ohlídejte své věci. Pokud to není možné, tak si prostě v davu čumilů vyberte někoho důvěryhodně vypadajícího a toho oslovte, ať vám zavazadla pohlídá. Není to sice stoprocentní metoda (i zloděj může vypadat důvěryhodně), ale je to rozhodně lepší, než nechat věci volně ležet. Jak už jsem uvedl, o čumily patrně nebudete mít nouzi, takže ve většině případů ušetříte čas voláním na linku první pomoci. Prostě někoho poproste, ať tam zavolá.

- 93 -


Ve městě existuje i jeden problém a tím je „chytrý čumil“. V okamžiku, kdy se vy a váš postižený stanete prvotřídním divadlem pro okolní kolemjdoucí, tak věřte tomu, že se v davu najde pár „chytráků“, kteří budou mít tendenci vám radit. Jestliže si alespoň trochu věříte, tak se tím nenechte vyvést z rovnováhy. Tyto návrhy z davu minimálně krátce zvažte, možná jste opravdu na něco důležitého zapomněli. Pokud vám přijdou zbytečné, rázně je odmítněte a neplýtvejte čas na obhajování, proč jste se tak rozhodli. Snažte se tvářit jako člověk, který ví co dělá. Věřte tomu, že kdyby v davu byl nějaký zdravotník nebo lékař, ovládající první pomoc, tak už by klečel vedle vás a pomáhal vám, místo toho, aby na vás pokřikoval z anonymní pozice v davu. Ze stejného důvodu si také můžete ušetřit čas voláním: „Není tady někde lékař?“ To, že je někdo lékař, ještě zdaleka neznamená, že ovládá dokonale první pomoc. Ano, možná se o tom kdysi dávno teoreticky učil, ale vzhledem k tomu, kolik je různých typů vysoce specializovaných lékařských profesí, tak většina lékařů se za svou praxi setká s první pomocí pouze výjimečně, a ovládají ji leckdy na úrovni průměrného laika. Kdykoliv sami přijdete k postiženému, kterému už někdo poskytuje první pomoc, je dobré ujistit se, jestli je tato pomoc skutečně účinná. Sami se nabídněte s pomocí, pravděpodobně bude vaše pomoc přijata. Je dobré, abyste si ověřili stav postiženého, především to, jestli skutečně dýchá. Nedejte na pouhá tvrzení, je nutná kontrola. Pokud leží na zádech, zkontrolujte, jestli nemá nic pod hlavou. Osobně jsem zažil situaci, kdy byla asistující osoba plně přesvědčená, že jí dispečerka záchranné služby řekla, aby postiženému v bezvědomí na zádech podložila hlavu. Nic takového v rozhovoru samozřejmě nezaznělo. Častou událostí, se kterou se můžete ve městě setkat, jsou dopravní nehody. Jestliže dojde k dopravní nehodě, kupříkladu ke i sražení chodce, tak postupujte podle pokynů z kapitoly „Autonehody“.

První pomoc ve firmě První pomoc ve firmě je podobná první pomoci ve městě. Některé problémy, jako kupříkladu odcizení vašich věcí, zpravidla řešit nemusíte. A naopak, lidi okolo budou většinou sami ochotně spolupracovat. V menším pracovním kolektivu je dobré znát informace o zdravotním stavu svých kolegů. Pokud má někdo zdravotní problémy, alergie, bere nějaké prášky, nebo má léky pro případné krizové situace, měli byste to vědět. A naopak vy o svých případných zdravotních problémech informujte ostatní. Tyto informace se mohou hodit pro řešení akutních zdravotních problémů, případně je můžete poskytnout zdravotním záchranářům při vážném úrazu vašeho kolegy. Usnadní to potom práci lékařům v nemocnici a zvýší to šance postiženého na přežití. Pokud ve firmě hrozí vzhledem k provozu nějaké konkrétní specifické nebezpečí, pokuste se o tom zjistit co nejvíce informací. Nespokojte se s bezpečnostním školením, které je často pouze podpisovou formalitou. Pokuste se zjistit tolik informací, abyste přesně věděli, co budete dělat, když... Nebezpečím mohou být jedovaté látky, plyny, radioaktivní materiál, hořlavé nebo výbušné látky, vysoké elektrické napětí atd.

- 94 -


Měli byste pokud možno velmi přesně vědět, kde jsou umístěné hasicí přístroje, ochranné masky, obleky, nouzové vypínače apod. Ve firmě zpravidla musíte zajistit přístup záchranářů na místo události. Pošlete jim někoho naproti, aby je přivedl. Informujte případnou ostrahu objektu, vrátné u vchodu, nebo na vjezdové vrátnici do areálu. Na tohle se často zapomíná, kupříkladu hasiči byli takhle několikrát zbytečně zdrženi u vrátnic firem, ve kterých přitom již tou dobou zuřil rozsáhlý požár. Požáry ve firmách se řeší podobně, jako požáry doma. Základním pravidlem je zachránit především lidské životy a zbytečně neriskovat. První bod je zalarmovat dostatečné množství lidí voláním „Hoří!“ a vyhlásit evakuaci ohrožených prostor. Větší množství lidí snadno svádí k dojmu, že zvládnete uhasit i větší požár. Včas zvažte všechna rizika! Je lepší zavolat hasiče zbytečně k malému požáru, než je zavolat pozdě k velikému. Požáry ve firmách mohou mít svá specifika, co se týče uskladněných hořlavých látek, svářecích souprav atd. Nezapomeňte proto zasahující hasiče včas upozornit na veškerá taková nebezpečí, která se na vašem pracovišti vyskytují. Při požární evakuaci pracoviště zavřete všechna okna, odstraňte z cesty požáru hořlavé látky, tlakové a plynové láhve atd. Dveře kanceláří a místností ale nechte odemčené. Usnadní to pohyb hasičů a případnou kontrolu objektu, jestli se tam někdo nenachází. Vedoucí by měl vždy po evakuaci zkontrolovat své podřízené a nahlásit hasičům chybějící osoby.

Autonehody Veliké množství úrazů se stává právě při autonehodách. Pokud často cestujete, je vysoká pravděpodobnost, že vás nějaká podobná nehoda může potkat, nebo že se stanete jejím svědkem.

Než vyrazíte Samozřejmě i v případě autonehod platí, že je lepší být připravený předem. Od 1. ledna 2011 se v lékárničkách nově objevila i izotermická fólie a resuscitační maska. Obě tyto věci jsem zmiňoval již v úvodu knihy. Izotermická fólie je dobrý prostředek pro zakrytí zraněného a zamezení podchlazení. Resuscitační maska je bezpečnější než resuscitační rouška, ale její použití může vyžadovat určitou zručnost. Proto je dobré se s ní seznámit raději dopředu. Další novinkou je leták „Postup při zvládání dopravní nehody“. I když při nehodě zjistíte, že vám vypadlo z hlavy všechno důležité, co jste se naučili, tento leták vám dá základní vodítka, co a jak dělat. Dobré je přidat do auta i některé další věci, které se mohou hodit:

Svítilnu (ideálně čelovka)

- 95 -


Hasicí přístroj nebo sprej

Nůž

Reflexní vesty pro všechny pasažéry

První věcí je svítilna. Pomáhat v noci postiženému bez světla je skutečná „noční můra“ a reflektory vašeho auta možná nebudete moci použít. Svítilna by samozřejmě měla být umístěná tak, abyste ji snadno nalezli i potmě. Další velmi praktickou věcí je hasicí přístroj. Asi nejlepším typem přístroje do auta je práškový s obsahem hasiva 1kg nebo více. S takovým přístrojem máte velikou šanci uhasit začínající požár motorového vozidla. Byť mají některé hasicí přístroje držáky, které lze přimontovat pod sedačku řidiče, vyvarujte se takového uchycení. Držák nemusí být příliš bezpečný a potom vám při nehodě může přístroj vyletět dopředu a zranit vás. I kdyby byl úchyt bezpečný, zbytečně se pod nohama připravujete o kus prostoru, který vám při větší nehodě může chybět. Proto je lepší hasicí přístroj bezpečně uložit do zavazadlového prostoru, i s tím rizikem, že vám bude chvíli trvat, než ho vytáhnete. Není špatné v dosahu řidiče umístit nějaký menší hasicí sprej. Je okamžitě po ruce, začínající požár zvládne uhasit také a rozhodně bude pro motor šetrnější, než jemný prášek, který může způsobit poškození motoru. Jednotlivé typy sprejů se od sebe podstatně liší v kvalitě náplně i v jiných parametrech. Některé zamrzají již při teplotách pod nulou stupňů, jiné typy dokážou fungovat i při nižších teplotách. Některé lze používat v jakékoliv poloze. S výběrem vhodného spreje případně hasicího přístroje vám nejlépe poradí v nějaké specializované prodejně. Od věci není ani ostrý nůž. Ten se vám hodí, pokud budete potřebovat přeříznout pásy a někoho urychleně vyprostit. Dejte ho nejlépe do lékárničky, kde bude po ruce. Reflexní vesta je v povinné výbavě automobilu. Ale jenom pro řidiče a není nijak specifikováno, kde by měla být umístěná. U vesty má rozhodně smysl, aby byla rychle dostupná. Nikdy nevíte, kde a za jakých podmínek budete nuceni opustit vůz. Vesta by tedy měla být v dosahu řidiče, kupříkladu v zavazadlové přihrádce, v kapse dveří, pod sedačkou řidiče, přehozená přes sedačky, nebo v kapse za sedačkami. Pokud ve vašem autě vozíte více lidí, je dobré mít tam i více vest. V případě dopravní nehody budete potřebovat zpravidla tyto věci:

Reflexní vestu (případně vesty)

Mobilní telefon

Výstražný trojúhelník

Lékárničku

Hasicí přístroj

Svítilnu (v noci)

- 96 -


U všech důležitých věcí, které se nacházejí mimo kabinu, je nutné vždy vědět, kde přesně jsou umístěné. Musí být také dobře přístupné! Příklad: poměrně běžné umístění výstražného trojúhelníku v prostoru pro rezervu pod zavazadlovým prostorem je krajně nevhodné. Jestliže máte plný kufr, budete muset pro použití trojúhelníku nejprve vyházet celý obsah kufru ven. Navíc při nárazu jiného vozu zezadu do vašeho vozidla může dojít ke vzpříčení dveří kufru, a do prostoru pod kufr se vůbec nedostanete. Do samotného kufru se ovšem zpravidla stále lze dostat přes zadní sedačky. Ideální je proto soustředit všechny důležité věci na jednom daném místě, kupříkladu v jedné tašce v zavazadlovém prostoru. Jistě, zabere to nějaké místo, ale v případě nehody pouze vezmete tuto tašku a víte, že máte vše potřebné. Spousta nových věcí je při prodeji zabalená. Samozřejmě že lékárnička, zabalená ve fólii, se nerozsype po autě a zabalená reflexní vesta se nezamaže. Ale pokoušet se zmrzlýma rukama ve vánici roztrhnout nepoddajnou fólii, abyste se dostali do lékárničky, to je scéna vhodná do komixu, ne do první pomoci. Takže si raději všechny věci připravte tak, aby se daly snadno a rychle použít. Buďte zvídaví! Vyzkoušejte si, jestli lze lékárničku snadno otevřít, a v klidu si projděte, co všechno v ní máte. Zkuste si poslepu najít a nasadit reflexní vestu, najít baterku. Zkuste si postavit výstražný trojúhelník. Když si to čas od času takhle zkusíte nanečisto, později v krizové situaci vám to půjde samo. Velmi zásadní věcí je mobilní telefon. Vozí ho prakticky každý a pokrytí signálem je poměrně solidní. Když dokážete v případě nehody alespoň zvednout telefon a zavolat na linku 155, dispečeři vás navedou, co dělat dál. •

„Když nevíte co dělat, zavolejte na linku 155“

Další velmi zásadní věcí je výstražný trojúhelník. Ten patří do povinné výbavy. Jak už jsem říkal dříve, nejsnadněji se zachraňují ti lidé, kterým se ještě nic nestalo. Kupříkladu řidiči, kteří se nic netušíce řítí k místu dopravní nehody. •

„Správně umístěný výstražný trojúhelník dokáže často zachránit více životů, než sebelépe provedená první pomoc“

Kromě těchto pomůcek je vhodné myslet i na další zcela běžnou výbavu. Typickým příkladem je oblečení. Vaše auto se možná perfektně a během chvilky dokáže vytopit na příjemnou teplotu, ale jen dokud funguje motor. Zkuste ho v zimě vypnout a uvidíte, že auto zase tak dobře tepelně neizoluje. Během pár minut bude uvnitř docela zima. A teď si představte, že se vám k tomu vysype polovina oken, nebo že prostě z nějakých důvodů, i kdyby to bylo banální ťuknutí, budete muset vylézt ven a něco tam řešit. Vím, že teplé auto svádí k tomu, aby si člověk bral na sebe jenom lehké oblečení, ale pro jistotu byste vždy při cestě autem měli mít s sebou takové oblečení, ve kterém budete moci přežít řekněme hodinu pobytu mimo auto. Obecně je výhodnější vozit bundu přímo v autě než v kufru. Když totiž přijedete k nehodě, potřebujete se rychle obléct, potom si přes oblečení vzít reflexní vestu, a při tom všem se co nejméně vystavovat nebezpečí. Oblékání je mnohem bezpečnější a rychlejší v

- 97 -


pohodlí vozu než v poryvu větru někde vedle auta, kde vás může kdokoliv další ohrozit. Bundu ovšem nesmíte nechávat ležet na sedačce v zaparkovaném vozidle, protože by akorát lákala okolní nenechavce. Další věcí, na kterou byste měli myslet, je dostatek paliva v nádrži. Hlavně v zimě se vám může snadno stát, že uvíznete někde v koloně i několik hodin. Auto při chodu naprázdno sice spotřebuje relativně málo paliva, ale nekonečně dlouho přeci jenom topit nevydrží. Není nic horšího, než když si spotřebujete poslední zbytky paliva na topení, a potom zůstanete s autem nehybně stát uprostřed dálnice. Tím silničářům opětovné zprovoznění komunikace rozhodně neurychlíte. Z toho důvodu je dobré být připravený a mít raději vždy dost paliva (minimálně polovinu nádrže). Jestliže někde uvíznete na delší dobu, snažte se palivem šetřit. Raději se oblékněte a motor zapínejte vždy jen na pár minut. Za nejbezpečnější místo v automobilu se zpravidla považuje pravé zadní sedadlo. Větším množstvím pasivních bezpečnostních prvků jsou ale chráněna přední sedadla, takže především při menších nehodách na těchto sedadlech hrozí menší zranění. Základem bezpečnosti je hlavně používání bezpečnostních pásů a kvalitních sedaček pro děti. I při nárazu v relativně malé rychlosti se kupříkladu neupoutané dítě snadno změní v projektil, kterým vám buď zlomí vaz, nebo proletí předním oknem. Podobně mohou létat i všechny neupevněné předměty, zvířata nevyjímaje. U vozů typu kombi je dobré vždy bezpečně zajistit zavazadla v zavazadlovém prostoru, případně oddělit zavazadlový prostor od zbytku kabiny bezpečnostní sítí nebo mříží.

Na co si dát pozor při cestování autem Když už tedy víte, jak se připravit na cestu, možná by nebylo špatné se zmínit i o tom, na co si dát pozor při řízení. Nejlepší způsob, jak řešit dopravní nehody (alespoň ty vlastní), je pokusit se jim vyhnout. K tomu vám mohou pomoci i následující pravidla: • • • • • • • •

„Předvídejte“ „Odhadujte ostatní řidiče“ „Pozor na děti a jiné nevyzpytatelné osoby“ „V kritické situaci používejte varovná světla“ „Počítejte s faktem, že ne všichni jezdí podle předpisů“ „Plně se věnujte řízení“ „Snažte se být pro ostatní předvídatelní“ „Kontrolujte si situaci před vámi i vzadu“

Pokud vyrážíte na cestu autem, vždy si nejprve v klidu upravte sedačku a zrcátka. Při cestě se nespoléhejte pouze na ty informace, které bezprostředně potřebujete pro řízení (silnice před vámi), ale pravidelně a často kontrolujte v zrcátkách situaci za sebou a také se snažte vidět přes automobily, které jedou před vámi. Pokuste se dopředu odhadovat, co se zrovna okolo děje, jací jsou řidiči kolem vás a co od nich můžete v nejbližším okamžiku očekávat. Když kupříkladu na dálnici v dálce

- 98 -


před sebou zpozorujete větší množství červených brzdových světel, je dobré raději okamžitě zpomalit, protože se může jednat o nečekanou kolonu nebo nehodu. Jestliže auto kousek před vámi zničehonic zamíří do příkopu, tak v prvé řadě předpokládejte, že je v tom místě z nějakého důvodu velmi kluzká vozovka, a připravte se na to. Pokud zpozorujete u automobilu někde daleko vpředu zdánlivě bezdůvodné znamení o změně směru jízdy, předpokládejte, že se tam může nacházet chodec, cyklista, nebo jiná překážka, kterou zrovna nevidíte. A co se překážek týče, počítejte i s tím, že spousta jiných řidičů má nešvar nepoužívat při objíždění překážek blinkry vůbec. I proto se hodí nechat si od vozidel před vámi bezpečný odstup. V obytných čtvrtích jsou poměrně nevyzpytatelným účastníkem silničního provozu opilci a děti. V pozdní podvečer preventivně očekávejte od každé pohybující se postavy neočekávatelné, to jest cokoliv. Stejně tak ve dne od dětí. Pamatujte si, že za každým míčem, který před vámi vletí do vozovky, může následovat dítě! •

„Za každým míčem běží nějaké dítě!“

•

„Za každým dítětem může běžet druhé!“

Za všech okolností byste měli vědět, kde se zapínají varovná světla, a měli byste je dokázat zapnout i po hmatu. Kdykoliv potom zpozorujete něco divného před vámi, třeba jen náznak možného problému, automaticky varovná světla zapínejte. Je lepší dát falešné varování, než žádné. Rozhodně světla nezapomeňte zapnout u jakékoliv nehody. Poznámka: některé novější automobily zapínají varovná světla při prudším brzdění dokonce automaticky. Když je před vámi překážka, před kterou musíte zastavit, kontrolujte si i prostor za vámi. Je-li to možné, tj. pokud nikdo nejede těsně za vámi, tak brzděte raději prudčeji, abyste zastavili s dostatečně velikou rezervou před překážkou. Než se za vámi vytvoří kolona alespoň několika stojících vozidel, kontrolujte si v zrcátku, co se tam děje. Pokud zpozorujete někoho, kdo se na vás zezadu řítí, tak prostě šlápněte na plyn a o pár metrů popojeďte. Proto jste si také nechávali před sebou mezeru, jako vaši bezpečnostní pojistku. Pozorování a odhadování řidičů okolo sebe vám ledacos napoví. Když se kupříkladu za vámi přiřítí automobil a nalepí se vám za zadní sklo, můžete s téměř stoprocentní jistotou očekávat, že se vás pokusí při první možné příležitosti předjet. S tím je nutné počítat, pokud se sami chystáte předjíždět. Pospíchající řidič za vámi by vám mohl snadno skončit v kufru vašeho auta. Podezřele pomalý řidič nebo řidič, u kterého si všimnete, že nepoužívá blinkry (což je poměrně častá neřest), vás zase může překvapit nějakým naprosto neočekávaným kouskem, a je tedy lepší si od něj nechat větší odstup. Zkuste takto odhadovat řidiče nejenom před vámi, ale i v protisměru. Možná dopředu odhalíte, který z řidičů proti vám se bude chystat předjíždět. V žádném případě ale nevěnujte takovému sledování pozornost na úkor samotného řízení! Počítejte s tím, že po silnicích jezdí šílenci. Tací šílenci často provádějí celkem zajímavé kousky:

- 99 -


předjíždějí v místech, kde se to nesmí nebo kde nemají dostatek prostoru

během předjíždění očekávají, že jim uhnete

vyřítí se proti vám na úzké silnici v nepřehledné zatáčce středem silnice

a určitě by se toho dalo najít i víc

Z toho vyplývá, že musíte být neustále ve střehu, i když zrovna jedete sami po relativně prázdné silnici. Vždy totiž může bez varování nastat situace, kdy se v protisměru vyřítí někdo, kdo bude vozidlem zasahovat do vašeho jízdního pruhu a to bez ohledu na to, zda je v daném úseku vůbec možné předjíždění. Ve spoustě situací vám zvýšená pozornost může zachránit život! I když taková zvýšená pozornost bude nejspíš znamenat, že už nebudete mít čas na poslouchání rádia, nebudete se moci bavit se spolujezdci ani telefonovat (a to ani s hands-free sadou). Při najíždění na hlavní silnici doprava je dobré zkontrolovat si nejenom silnici vlevo, ale i vpravo, jestli se k vám neřítí někdo, kdo zrovna v protisměru předjíždí, a tím zasahuje do vašeho pruhu. Na úzkých silnicích jezděte opatrně, a pokud nevidíte do nepřehledné úzké zatáčky, tak si klidně zpomalte a jeďte krokem. Když proti vám někdo vyjede, při viditelnosti pouhých pár metrů budete mít co dělat, abyste vůbec stihli zastavit nebo se vyhnout. Za tmy se po takových silnicích paradoxně jezdí lépe. Jestliže si ztlumíte před zatáčkou světla na potkávací, uvidíte protijedoucí vozidlo zpravidla mnohem dříve než ve dne. Při jízdě za zhoršených podmínek (v zimě, ale třeba i na silnici, kde je rozsypaný písek), si čas od času kontrolujte kvalitu povrchu krátkým zkušebním zabrzděním. Samozřejmě to dělejte v takovém okamžiku, kdy za vámi není nikdo nalepený a kdy vás takové brzdění neohrozí, nejlépe na rovném širokém úseku. Výhodou jsou automobily s ABS, protože tam vás klepání brzdového pedálu okamžitě upozorní na kluzký povrch. U starších automobilů musíte dokázat sami odhadnout, jestli brzda účinkuje normálně, nebo ne. V problematických situacích je dobré si takto otestovat vozovku minimálně při každé změně povrchu. Ovšem i když zjistíte, že teď zrovna to neklouže, tak může nastat situace, kdy po zcela pohodové silnici vjedete do stínu lesa a o pár metrů dál je ze silnice totální ledovka. Na kluzkém povrchu buď brzděte nebo zatáčejte, ale nikdy se nepokoušejte dělat obojí najednou. Princip jízdy na takovém povrchu je, že začnete brzdit v dostatečné vzdálenosti před zatáčkou (křižovatkou, překážkou apod.), pokud možno ještě v rovném úseku. Brzděte zpočátku více, než je nutné. Tím si mimo jiné ověříte stav povrchu vozovky a máte více času zareagovat na možné problémy. Jestliže zjistíte, že brzdění funguje normálně, tak si v klidu zpomalte na potřebnou rychlost, a zatáčku projeďte již bez brzdění. Pokud nelze zabrzdit, tak u automobilů bez ABS zkuste rychle přerušovaně sešlápnout brzdový pedál. U nových vozů to za vás udělá ABS mnohem rychleji, než to zvládnete vy. Výjimkou může být zcela zledovatělá silnice, na níž i některé typy ABS nemusí spolehlivě fungovat. Tehdy může také trochu pomoci opětovné sešlápnutí brzdového pedálu. Pokud funguje ABS, můžete v omezené míře používat volant i při brzdění, ale raději na to moc nespoléhejte. - 100 -


Připravte se na to, že když dostanete smyk a nepůjde vám zatočit, tak obvykle chvíli po otočení volantu se vůz začne konečně otáčet, ale bude mít tendenci se přetočit. Proto je nutné již při prvním náznaku otáčení včas vrátit volant na druhou stranu, ovšem zase to nesmíte přehnat. Jestliže zjistíte, že už nemáte šanci zastavit, tak si alespoň zkuste vybrat vhodné místo, kam nabourat. Protijedoucí vozidlo, před vámi stojící nákladní automobil, sloup nebo strom, to rozhodně nejsou dobrá místo pro bouračku, protože následky mohou být pro vás a vaše pasažéry katastrofální. Svodidla jsou sice relativně bezpečná, ale možná se od nich vaše vozidlo nekontrolovatelně odrazí zpátky do silnice vstříc jinému problému. Naopak sněhová závěj, mělký příkop či pole, to jsou docela bezpečná místa. Možná že zničíte vozidlo, ale přežijete. Stejně uvažujte i v případě, kdy se proti vám řítí ve vašem pruhu jiný automobil. Nemusíte řešit, jestli je to důsledkem nezvládnutí jízdy, infarktu nebo mikrospánku řidiče. Nespoléhejte na to, že se vám na poslední chvíli vyhne. Hlavně se pokuste kamkoliv bezpečně uhnout. Váš život má větší cenu než vaše vozidlo. Podobně jako na sněhu, ledu či písku vám může auto uklouznout ve vyšší rychlosti i na souvislé vrstvě vody. Typickým příkladem jsou louže nebo vyjeté koleje vyplněné vodou. V takové situaci nepanikařte, netočte zběsile volantem, nebrzděte! To by mohlo vést akorát ke smyku. Místo toho dejte nohu z plynu, případně sešlápněte spojku, aby motor zbytečně nebrzdil kola. Kritický úsek projeďte pokud možno rovně. Teprve až dojedete zpět na normální povrch, tak můžete brzdit nebo zatáčet. Chování na kluzkém povrchu si nejlépe osvojíte praxí. Buď se to naučíte za provozu, anebo si to lze vyzkoušet ve speciálním kurzu. Nespoléhejte se na to, že vy to přeci nepotřebujete, tak proč se to učit. Při dnešním proměnlivém počasí vás taková situace může nečekaně potkat prakticky kdykoliv. Zcela specifickou situací je jízda přes železniční přejezdy. K těm se detailněji dostaneme v kapitole o železnici, zde jenom ve stručnosti: mějte k nim respekt! Tak jako se vy snažíte odhadovat ostatní řidiče a účastníky provozu okolo vás, myslete na to, že i oni potřebují vědět, co se chystáte udělat. Při odbočování dávejte znamení včas, pokud objíždíte chodce nebo cyklisty, vždy blikejte. Opravdu to má smysl! Naopak ale zvažte, jestli znamení dané příliš dopředu nemůže někoho zmást. Jiný řidič může kupříkladu dospět k názoru, že budete odbočovat, a nedá vám přednost v jízdě. Vy při tom pouze přejíždíte mezi jízdními pruhy nebo se chystáte odbočit až na následující křižovatce. To samé mimochodem platí i obráceně: když vidíte nějaký automobil blikat, nemusí to ještě znamenat, že bude odbočovat. Třeba jenom zapomněl vypnout blinkr.

Hašení hořících automobilů Rozjetý automobil přelétne svodidla a spadne dolů z třicetimetrového srázu. V okamžiku dopadu (případně pár sekund poté) automobil vybuchne a promění se v ohnivou kouli... Alespoň to se nám snaží namluvit filmaři. Jak to je ale ve skutečnosti?

- 101 -


•

„Začínající požár automobilu je zpravidla možné uhasit“

Požáry automobilů vznikají nejčastěji jako závada při provozu (únik a následné vznícení paliva, zkrat) nebo následkem nehody. U nehod v naprosté většině případů nedojde k vznícení ihned při nehodě, ale většinou až krátce poté. Obvykle se jedná o zkrat na elektrických obvodech, způsobený nehodou. Představte si běžný automobilový zapalovač cigaret. Během několika vteřin po zmáčknutí se topná spirála rozžhaví tak, že si můžete zapálit cigaretu. Zkratové proudy z autobaterie mohou být řádově stokrát tak veliké. To už je pořádný výkon, který dokáže zapálit hořlavé materiály nebo vyteklé kapaliny v motorovém prostoru. Palivová nádrž osobních automobilů odolává nárazu poměrně dobře a většinou přežije bez poškození. Z toho plyne, že požár většinou začíná pozvolna v motorovém prostoru vozu a v tomto okamžiku je poměrně snadné ho uhasit. Pokud zpozorujete požár svého automobilu během jízdy, rozhodně se nesnažte „požáru ujet“. Jízdou oheň jenom přikrmujete dalším palivem a rozdmýcháváte. Proto okamžitě zastavte (pokud možno na bezpečném místě) a vypněte motor! U všech vraků po nehodě se snažte vypnout co nejdříve zapalování, tím se může snížit pravděpodobnost vzniku požáru. Ideální by bylo odpojit (odstřihnout) akumulátor, ale to bez speciálního nářadí neuděláte. Některé vozy mají odpojovač akumulátoru, ale pokud nevíte, kde přesně ho hledat, tak tím neztrácejte čas. V okamžiku, kdy už automobil hoří (ať už váš či cizí), tak konečně doceníte, že máte hasicí přístroj nebo sprej. Jestliže ho nemáte, můžete jenom doufat, že okolo pojede někdo, kdo ho má. Tip: dobrým „zdrojem“ hasicích přístrojů jsou autobusy a nákladní automobily. Při hašení automobilů je potřeba především jednat rychle. Šanci uhasit požár máte pouze v začátku. Jakmile ho necháte chvíli rozhořet, tak už ho neuhasíte ani několika hasicími přístroji! S hasicím přístrojem případně sprejem tedy jděte k požáru. Jestliže fouká vítr, snažte se přistupovat po větru. Opatrně nadzvedněte víko motoru, ale dejte si pozor! Víko může být horké, takže je lepší používat koženou rukavici, látku, klacek atd. Po nadzvednutí také mohou krátce vyšlehnout plameny, které by vás mohly popálit. Rozhodně nikdy neotvírejte víko více, než jen na pár centimetrů! Ideálně se to dělá ve dvou, kdy jeden otvírá víko a druhý hasí. Ihned po otevření víka motoru začněte hasit a pokuste se uhasit všechny viditelné plameny. Alternativně je možné hasit motor i odspodu bez otevření kufru, ale mám proti tomu několik námitek: někdy se po nehodě vůbec pod havarované vozidlo nedostanete, některé typy automobilů mají pod motorem plastový kryt, který vám takové hašení spolehlivě znemožní, a navíc hasíte většinou naslepo. To znamená, že nevidíte, kde skutečně hoří a jestli už jste požár uhasili, nebo ne. U menšího začínajícího požáru je lepší používat hasicí sprej, než přístroj. Sprej je zpravidla levnější, než nová náplň do přístroje, a kvalitní sprej může malý požár dokonce uhasit snáze, než hasicí přístroj. Navíc nepoškodíte motor zdaleka tolik, jako jemným práškem. •

„Pokud požár nelze uhasit, je nutné vyprostit postižené“

- 102 -


Když se vám oheň nepodařilo uhasit, a požár nyní ohrožuje zraněné lidi uvnitř auta, musíte tyto postižené dostat pryč! V takovém případě je prioritní záchrana lidí a vaše bezpečí. Na možné poranění páteře berte ohledy a zkuste postižené vyprošťovat a odsunovat šetrně, ale pokud na to už není čas, preferujte hlavně rychlou záchranu všech postižených. Je vhodné vždy otevírat maximálně jedny dveře hořícího vozu, jinak se může oheň šířit ještě rychleji. Po vyproštění postiženého tyto dveře zase zavřete, než otevřete další. Jak to vlastně je s výbuchy automobilů a s ohrožením vás coby záchranářů? Výbuch automobilu je velmi nepravděpodobný a to dokonce i u automobilů s LPG nebo CNG pohonem. Tlakové nádrže u těchto typů automobilů jsou velmi odolné a navíc vybavené přetlakovým ventilem. V případě ohřátí nádrže plyn začne ventilem utíkat ven, kde shoří. Tlaková nádoba by tedy ani v případě požáru neměla explodovat, nicméně plyn unikající přetlakovým ventilem může vytvořit i několik metrů dlouhý plamenný jazyk, který může ohrozit osoby v bezprostředním okolí automobilu. Pokud je tlaková nádrž umístěná v prostoru, přímo spojeném s kabinou, kupříkladu za sedadly, může dojít samozřejmě i k ohrožení pasažérů uvnitř vozu. Hůře než osobní automobily jsou na tom automobilové cisterny s výbušnými látkami. U některých typů látek může být nebezpečný rádius okolo vozu až v řádech kilometrů. Cisternám, které hoří, nebo ze kterých unikají nějaké látky, je lepší vyhýbat se velikým obloukem. Na takové cisterně se zpravidla nachází kód nebezpečné látky, podle kterého mohou hasiči zjistit, o jaký typ nebezpečné látky jde. Jedná se o oranžovou tabulku, na které jsou dvě řady černých číslic. Tato informace by mohla být rozhodně zajímavá pro zasahující jednotky, ale nemá smysl kvůli získávání této informace zbytečně riskovat. Naštěstí cisterny mívají velmi odolnou konstrukci, takže jejich nehody ve většině případů nekončí katastrofou. Co se týká benzinu nebo nafty, dejte si pozor na náhlé nečekané vznícení rozlitého paliva. U nabouraného osobního automobilu si vždy zkontrolujte, zda někde neuniká palivo, zda necítíte nebo neslyšíte něco podezřelého. V případě, že nezjistíte nic nebezpečného, můžete pokračovat v další činnosti. •

„Pozor na lidi s cigaretou!“

Jestliže zjistíte únik paliva, tak především dejte pozor, aby se k tomu místu nepřiblížil nějaký dobrák s cigaretou v ruce! To je ostatně mnohem pravděpodobnější příčina vznícení, než kupříkladu statická elektřina. V případě úniku paliva se snažte zachraňovat lidi z druhé strany vozu, než kam kapalina uniká. Jestliže se vám zachraňování z nějakého důvodu nezdá bezpečné, tak je to vaše rozhodnutí, a máte plné právo neriskovat svůj život!

- 103 -


Řešení dopravních nehod Když už jsem se zmínil o letáku pro zvládání dopravní nehody, který se od roku 2011 stal povinnou výbavou autolékárniček, pojďme se podívat na jeho vzor. Vzhledem k tomu, že tento vzor je uvedený ve vyhlášce, je velmi pravděpodobné, že výrobci lékárniček nebudou plýtvat fantazií a podobný najdete i ve své lékárničce. Protože se jedná o něco, co budete mít při nehodě k dispozici i tehdy, kdy zapomenete všechno ostatní, pojďme z něj vycházet. Leták je opsaný v doslovném znění včetně některých nepřesností, body jsou následně podrobně rozebrané dále v textu a doplněné podle zkušeností skutečných záchranářů z praxe. POSTUP PŘI ZVLÁDÁNÍ DOPRAVNÍ NEHODY vzor letáku z vyhl. č. 341/2002 Sb. ve znění pozdějších předpisů doplnění jednotlivých bodů dále v textu Zajištění místa nehody zastavit nejméně 50 m za havarovaným vozidlem, rozsvítit výstražná světla, obléknout výstražnou vestu, vzít lékárničku, výstražný trojúhelník, ev. hasicí přístroj umístit trojúhelník před místem nehody vypnout zapalování, zajistit proti pohybu, dbát na vlastní bezpečnost Život zachraňující úkony zastavení silného krvácení - tlakový obvaz, prsty v ráně, výjimečně zaškrcovadlo zakrytí pronikajícího poranění hrudníku šetrné uvolnění dýchacích cest u bezvědomých - šetrný záklon hlavy, předsunutí dolní čelisti rychlé zjištění stavu životních funkcí ostatních poraněných Volání zdravotnické záchranné služby volat linku 155, případně 112, sdělit co se stalo, popsat charakter nehody co nejpřesněji určit místo nehody uvést počet postižených, věk a pohlaví, popis zranění a jejich stavu sdělit své jméno a číslo telefonu Vyšetření pohledem zjišťujeme dýchání, krvácení, polohu těla, výraz obličeje a jeho barvu poslechem dýchací šelesty, projevy postiženého (sténání apod.) případně reakci na oslovení pohmatem dýchací pohyby, bolest postižené oblasti, deformace, teplotu kůže, pot apod. Vyprošťování jen hrozí-li další nebezpečí, je-li blokován přístup k dalším poraněným nelze-li poskytnout první pomoc na místě (např. resuscitace) vyproštění provádět co nejšetrněji pokud zraněný dýchá, vyčkat raději na profesionální složky Bezvědomí riziko udušení zapadlým kořenem jazyka z úst odstranit volně ležící předměty, šetrně zaklonit hlavu, předsunout dolní čelist postiženého, v bezvědomí se zachovanými životními funkcemi uložit do stabilizované polohy a stále jej sledovat neobnoví-li se dýchání nebo je dýchání nenormální (lapavé dechy), je třeba zahájit oživování nepřímou srdeční masáží a dýcháním z plic do plic Oživování (resuscitace) zahájit nepřímou srdeční masáží, 30 stlačeními uprostřed hrudníku frekvencí 100/min, provést dva vdechy a pokračovat v rytmu 30 stlačení hrudníku: 2 vdechy, hrudník stlačovat do hloubky 4-5 cm, nemůže-li zachránce z nějakých důvodů provádět umělé vdechy, pak až do příjezdu zdravotnické záchranné služby provádí srdeční masáž frekvencí 100/min.

- 104 -


Úrazový šok nejčastější příznaky šoku - slabě hmatný tep, více než 100/min, zrychlené, povrchní dýchání, bledost, studený lepkavý pot, pocit žízně, netečnost, spavost Zábrana šoku protišoková poloha se zvednutými dolními končetinami, ošetření poranění zajištění tepelné pohody, při pocitu žízně pouze svlažovat rty, nepodávat žádné léky, nedávat pít Záchranka 155, Policie 158, Hasiči 150, Tísňové volání 112

Zajištění místa dopravní nehody V klidu si jedete a náhle zpozorujete nehodu. Možná vidíte, jak právě probíhá, možná už přijedete k nabouraným vozům. Co v takovém případě dělat? Kde začít? Samozřejmě začněte postupovat podle pravidel, která jsem zmiňoval již v začátku této knihy. Zajímá vás hlavně vaše bezpečnost, co se stalo a kolik je zraněných. Některé tyto body nelze zjišťovat od volantu jedoucího vozidla, takže budete muset především zastavit. A to znamená zastavit bezpečně pro vás a pro další účastníky provozu. Není nutné striktně dodržovat vzdálenost oněch 50 metrů za havarovaným vozidlem, uvedených v letáku. Popravdě, jakýkoliv leták v tomto okamžiku stejně ještě leží v lékárničce někde v kufru auta. Proto doporučuji, když už nic jiného, tak tyto první body si zapamatujte: • • •

„Vlastní bezpečnost především!“ „Zapněte varovná světla!“ „Zastavujte vozidlo až na bezpečném místě!“

Především musíte myslet na vlastní bezpečí! Tento bod bývá často podceňován a lidé se snaží poskytovat první pomoc, ale zapomínají na sebe. Následky jsou tragické! Veškeré vaše další jednání by tedy mělo v prvé řadě zajistit vaší bezpečnost, alespoň v takové míře, jaká bude možná. Věc, kterou byste měli udělat ještě před zastavením, je zapnutí varovných světel. Tím na sebe upozorníte. A potom musíte najít bezpečné místo k zastavení.

Pravidla pro bezpečné místo k zastavení: • • •

„Ideálně místo zcela mimo komunikaci (louka, lesní cesta, odstavné parkoviště)“ „Musí být dobře viditelné“ „Zachovejte si odstup od nehody“

Jestliže lze havarované vozidlo bezpečně objet a zastavit za ním, tak je rozhodně lepší zastavit v klidu až tam, než někde prudce brzdit a ohrožovat za vámi jedoucí vozidla. Pro zastavení najděte tak bezpečné místo, aby ostatní vozidla měla dostatek času vaše stojící vozidlo zpozorovat. Ideálním místem je cesta nebo louka mimo silnici, odpočívadlo atd.

- 105 -


Je vždy dobré nechat si odstup řádově několik desítek metrů od nehody. Jestliže dojde k požáru havarovaných vozidel, bude vaše vozidlo v bezpečí. A až dojedou profesionální záchranáři, vaše vozidlo se jim tam nebude plést. Uvědomte si také, že musíte nějakým způsobem zajistit místo nehody. Z jedné strany možná může alespoň trochu posloužit vaše blikající auto. Při zastavování vždy zvažujte možné příčiny nehody. Pokud je kupříkladu příčinou nehody kluzká vozovka, může to znamenat, že je nutné zastavit o něco dál až na skutečně bezpečném místě!

Pravidla pro chování při nehodě na dálnici: • • • •

„Hrozí li náraz dalších vozů, počkejte v automobilu“ „Jinak musí všechny osoby z vozu okamžitě opustit dálnici“ „Pozor: ani odstavný pruh na dálnici není bezpečné místo“ „Neřešte nehody v protisměru“

Zcela specifickým typem silnice pro řešení dopravních nehod je dálnice. Jakékoliv zastavení na dálnici, i do odstavného pruhu, je nesmírně rizikový krok, který přímo ohrožuje vaše zdraví a životy. Na dálnici tedy zastavujte pouze v těch nejnutnějších situacích! Pokud uvidíte nehodu, zastavte dostatečně daleko za nehodou do odstavného pruhu. V případě, že nehoda zcela uzavře průjezdnost dálnice, počkejte v autě připoutáni bezpečnostním pásem, dokud za vámi nezastaví několik dalších vozidel. Je mnohem lepší zůstat sedět v autě opřený do sedačky, než se pohybovat mezi hromadou těžkých aut, která vás mohou kdykoliv rozdrtit i při sebemenším nárazu dalšího vozu. Pokud ovšem zrovna žádná další auta nejedou, tak je nejlepší čas rychle opustit vůz a dostat se za svodidla, alespoň pár metrů od dálnice. Odstavný pruh na dálnici není bezpečné místo. Statistiky by mohly hovořit, kolik lidí zemřelo ve stojícím voze v odstavném pruhu. Řidiči, kteří míjejí dopravní nehodu, se rozhlížejí okolo, co se kde děje, nevěnují se řízení, a auto stojící o pár desítek metrů dál snadno přehlédnou. Ještě horší než stání v odstavném pruhu je stání v pruhu pro pomalá vozidla nebo stání hned za koncem najížděcího pruhu (vozidlo nestihne najet, ve veliké rychlosti přejede konec najížděcího pruhu a vrazí do vás). Za bezpečné místo k zastavení na dálnici lze považovat možná tak odpočívadlo nebo čerpací stanici. Z důvodů vaší bezpečnosti se nesnažte řešit nehodu v protisměru dálnice! Přecházení by bylo pro vás příliš riskantní. V takovém případě můžete maximálně při průjezdu okolo letmo obhlédnout počet a stav havarovaných vozidel a potom zavolat na linku první pomoci. U jakékoliv nehody platí, a na dálnici především, že pokud není místo k zastavení dostatečně bezpečné, všichni lidé z vašeho auta musí po zastavení vystoupit a přesunout se mimo vozovku. To se týká i lidí, kteří nebudou poskytovat první pomoc, kupříkladu dětí. A týká se to samozřejmě i zastavení v případě poruchy. Bezpečné místo pro pasažéry z vašeho vozu je minimálně deset metrů od kraje silnice, nebo několik metrů za svodidly dálnice. Podle situace na místě to může být i dál (kluzká vozovka apod.).

- 106 -


Další kroky po zastavení • • • • • • • •

„Zkontrolujte, zda máte zapnutá varovná světla“ „Zkontrolujte, zda je vaše vozidlo řádně zabrzděné“ „Oblečte se“ „Vezměte si reflexní vestu“ „Co potřebujete: lékárničku, trojúhelník, mobil, hasicí přístroj“ „Zamkněte si vlastní automobil“ „Z bezpečného místa informujte o nehodě (linka 155)“ „Zabezpečte místo nehody výstražným trojúhelníkem“

Pokud jste tedy zastavili a zapnuli varovná světla (případně úspěšně přežili crash test vašeho vozidla), nastává čas pro první pomoc. Nebo spíše pro takovou přípravu na první pomoc. Takže si pro jistotu zkontrolujte, zdali je vaše vozidlo řádně zabrzděné. Je dost smutné, když vás při poskytování první pomoci přejede váš vlastní nezajištěný vůz. Ve tmě může být výhodné nechat svítit kromě varovných světel i světla tlumená, pokud je možné jimi trochu osvítit nehodu. Dálková světla ale nepoužívejte, neboť by mohla oslňovat ostatní řidiče. Pokud je venku zima, oblékněte si teplé oblečení. Možná si teď říkáte: „Ale tam umírají lidi a já se tu mám zdržovat s oblékáním?!“ Ano, je to tak. Doufejme, že ti zranění ještě pár sekund navíc vydrží. Pravděpodobně jim totiž budete muset venku pomáhat i deset a více minut, a poté, co z vás vyprchá prvotní adrenalin, vám může brzy být docela zima. Možná taková, že už nevydržíte ani pomáhat a budete se muset jít obléknout. Do auta, které stojí někde daleko. Je rozhodně lepší na začátku ztratit pár sekund, než potom ztratit možná minutu i déle, a pobíhat po místě nehody jako splašený králík. Přes oblečení si navlékněte reflexní vestu a vezměte si věci, které se vám mohou hodit. Rozhodně trojúhelník, lékárničku, hasicí přístroj, a jestliže je venku tma, tak i baterku. A samozřejmě také mobil. A jde se na to. Vlastně nejde. Ještě si nezapomeňte zamknout auto! Asi to zní trochu morbidně, ale ukrást auto důvěřivému záchranáři, který si nechal klíčky v zapalování, případně ukrást kabelku, ležící na sedadle odemčeného vozu, je snadné. A bohužel se najde dost takových nenechavých lidí, kteří to zkusí. Nedávno se kupříkladu stalo, že zloděj ukradl věci i z kabiny sanitky, ve které záchranáři vzadu resuscitovali postiženého. Bylo by škoda zbytečně trpět za ochotu někomu pomoci, tak si to auto raději zamkněte. Když jste zabezpečili vlastní automobil a pasažéry, je nutné zabezpečit místo nehody výstražným trojúhelníkem, který by měl být umístěný podle vyhlášky minimálně padesát metrů před nehodou na běžné silnici, sto metrů na dálnici. Použijte místo toho raději sto kroků pro umístění kdekoliv (krok - myšleno samozřejmě dvojkrok, je o něco delší než 1 metr). Vyjímku tvoří obce, kde mohou okolnosti vyžadovat umístění trojúhelníku v kratší vzdálenosti. Dokud nebude tento bod splněný, tak se nepokoušejte pomáhat, není to bezpečné. Nejsnáze se skutečně zachraňují ti lidé, kterým se ještě nic vážného nestalo. Do této

- 107 -


kategorie spadáte kupříkladu vy, další účastníci provozu, ale i nezranění účastníci nehody. I na relativně přehledném úseku může do nehody nabourat další automobil, třeba proto, že jel těsně za jiným vozem, a nehodu přehlédl. Smysl stavět trojúhelník má i tehdy, kdy se nabourané vozidlo nachází zcela mimo silnici, a na silnici není žádná další překážka. V takovém případě může trojúhelník ochránit další případné řidiče, kteří u nehody zastaví na méně vhodném místě k zastavení. Trojúhelník také zvýrazní místo nehody pro posádku sanitky, případně další zasahující složky. Jak už jsem psal, záchranáři pokud možno neběhají. Při chůzi (byť rychlé) si můžete lépe uspořádat myšlenky, neuvažujete zbrkle a uděláte méně chyb. Při běhu sice ušetříte pár vteřin, ale můžete se dopustit závažného přehlédnutí. Navíc, vy ten čas nevyplýtváte, ale účinně využijete. Při chůzi okolo nehody se rychle rozhlédněte, kolik je asi zraněných a v jakém stavu je nabouraný vůz (vozy). Zkuste se podívat, zda bude potřeba vyproštění osob. Cestou si můžete u nehody odložit přebytečné věci (lékárničku, hasicí přístroj). Budete tak mít volné ruce pro stavbu výstražného trojúhelníku. Po cestě se snažte signalizovat na přijíždějící vozy a informovat je tak o nehodě. Za špatné viditelnosti používejte k signalizaci i baterku, mobil apod. A abyste využili čas skutečně naplno, teď je ta ideální doba pro zavolání zdravotní záchranné služby na čísle 155. Jestliže se nedovoláte, volejte na číslo 112. Pozor, místo ze kterého voláte, musí být vždy pro vás bezpečné! Nikdy tedy nevolejte kupříkladu z automobilu, stojícím na ohroženém místě. Dispečerovi upřesněte místo nehody, počet nabouraných vozů, počet lidí ve vozech (případně hrubý odhad jejich zranění) a jak moc jsou automobily zdemolované. Když nehoda zastaví provoz na komunikaci, upozorněte na to. Je to důležité k tomu, aby dispečer zvolil nejlepší přístupovou cestu pro sanitky nebo našel jiné řešení. Doplňte informace o případném začínajícím požáru nebo unikajících kapalinách. Dispečer se vás nejspíš na všechny tyto otázky zeptá sám. I když pospícháte, hovor nikdy neukončujte sami, vždy až na jeho výzvu! Pravděpodobně vám hovor s dispečerem tak akorát vyplní čas na chůzi a postavení trojúhelníku a můžete se konečně pustit do toho „správného“ zachraňování. Tohle byla ta nejhorší situace, kdy jste byli jedinou použitelnou osobou na místě. Jinak je samozřejmě možné některé úkony dělat paralelně nebo tím pověřit další lidi. U větších nehod může být také nutné místo nehody zabezpečit ze dvou stran, proto použijte další výstražný trojúhelník, kupř. z nabouraných vozů. Životnost trojúhelníku, volně postaveného na frekventované komunikaci se počítá na minuty, proto je dobré, když poblíž každého trojúhelníku bude stát (na bezpečném místě) někdo v reflexní vestě a zvýrazňovat tak, že se stalo něco mimořádného. Také se pokuste v mezích možností zabezpečit havarované vozy. Samozřejmě že stále jednáte podle pravidel: bezpečnost - mechanismus úrazu - zdroje / ranění. Co se bezpečnosti týče, především zkoumejte, jestli jsou vraky dostatečně stabilní, nemohou někam ujel, spadnout nebo se převrátit. Rychle ověřte, jestli neuniká palivo a jestli někde nezačíná požár. Pokud zpozorujete požár, pokuste se ho uhasit.

- 108 -


Potom se podívejte do nabouraného vozu (opatrně, abyste neohrozili zraněné) a vypněte zapalování. Dejte si pozor na jedno riziko, a tím jsou nevystřelené airbagy, které by mohl aktivovat například elektrický zkrat nebo náhlý pohyb vozidla. Jestliže nedošlo k aktivaci airbagů, tak postupujte velmi opatrně, nejlépe ze zadních sedadel. Pokud se musíte pohybovat v prostoru předních sedadel, nesklánějte hlavu mezi palubní desku a sedadlo. Jestliže je naopak vozidlo v relativně pohybuschopném stavu, tak ho zabrzděte ruční brzdou, zapněte varovná světla a vyndejte klíčky ze zapalování. Tohle je častá situace ve městech, kdy vozidlo srazí chodce. Dezorientovaný, vystresovaný řidič může snadno udělat nějakou hloupost, třeba opustit nezabrzděné vozidlo nebo šlápnout na plyn, a vás i zraněného přejet. Dobrá, nyní jste tedy sami bezpečně zastavili, udělali jste maximum pro to, aby byla nehoda vidět a aby vás pokud možno nic neohrozilo. Zavolali jste na linku 155 a předali jim základní informace o nehodě. Nyní se tedy konečně můžete dostat k tomu, čemu se zpravidla říká „první pomoc“.

Život zachraňující úkony při autonehodách Nejprve řešíte vážná krvácení (skutečně vážné = krev stříkající nebo vytékající proudem, nejedná se tedy o různé drobné rány). Následně zkontrolujete dýchání u těch zraněných, kteří jsou zticha a nehýbají se, případně pouze chrčí. Ty, co sténají nebo křičí, si nechte na později. Postiženým, kteří nedýchají, zakloníte mírně a opatrně hlavu. Pokud ani potom nezačnou dýchat, je nutné zahájit resuscitaci. Nezapomeňte ovšem na to (hlavně pokud jste na místě sami), že zraněných může být více. Vždy záleží na tom, kolik volných lidí je v okolí nehody k dispozici. Pokud jste sami, musíte nejprve prohlédnout pokud možno všechny postižené, a teprve potom se můžete věnovat tomu, který vaši pomoc potřebuje nejvíce. Když je k dispozici více lidí, raději rychle instruujte někoho dalšího, jak provádět resuscitaci, a potom kontrolujte ostatní zraněné. Je lepší poprosit ostatní lidi, aby sledovali, drželi nebo resuscitovali ty postižené, kteří to potřebují, než abyste se sami zasekli u prvního zraněného. Poznámka: předsunutí dolní čelisti, uvedené ve vzoru letáku, není tak snadné na správné provedení, jako záklon hlavy. Proto je pro vás jednodušší provádět záklon hlavy. • • •

„Nejprve řešíte vážná krvácení“ „Postižené, kteří dýchají, nevytahujte z vozů!“ „Postižené, co nedýchají, musíte vytáhnout a zahájit resuscitaci!“

Při nutnosti resuscitace berte v potaz možné poranění páteře a snažte se být šetrní, ale prioritní je resuscitace, bez které dotyčný člověk umře stoprocentně. Při dopravních nehodách se můžete setkat se dvěmi zásadními chybami v poskytování první pomoci. Buď se najde nějaký chytrák, který tvrdí: „Radši na něj nesahejte, mohl by mít poranění páteře!“, zatímco dotyčný v klidu a potichu umírá se zapadnutým jazykem.

- 109 -


Druhým extrémem, který je běžnější, je okamžité vyrvání všeho živého z útrob nabouraných vozů, páteř nepáteř, s následným umístěním buď do stabilizované polohy nebo na záda, nejlépe se smrtícím polštářkem pod hlavou. Následky mohou být podobné jako v prvním případě. Správné tedy je zraněného, který nedýchá a nezačne dýchat ani po šetrném záklonu hlavy, okamžitě opatrně vyprostit a dostat do polohy vhodné k resuscitaci (leh na zádech se zakloněnou hlavou). Ty zraněné, kteří dýchají, nechte na místě, kde jsou, jen je stále kontrolujte. Tyto zraněné přesunujte pouze v případě, že jim hrozí nějaké další nebezpečí, kupř. požár, nebo pokud jejich těla blokují přístup k ostatním zraněným. Leží-li někde motorka, bude poblíž ležet zaručeně i motorkář, možná dva. Co se motorkářů týče, největší chybou, které se lidé na místě nehody dopouštějí, je snaha sundat jim za každou cenu helmu. Jakákoliv manipulace s hlavou, zvláště kroucení, může mít tragické následky. •

„Helmu z hlavy dýchajícího motorkáře nesundávejte!“

Proto platí, podobně jako u ostatních zraněných: jestliže motorkář dýchá, nechte jeho tělo tak, jak je. Je možné, že zpod přilby bude vytékat trocha krve a že budete mít nutkání podívat se, co se mu vlastně stalo, ale i tak je lepší s přilbou nemanipulovat. Jedině pokud by zraněný motorkář nedýchal, tak se mu pokuste opatrně helmu sundat, abyste mohli zahájit první pomoc. Nejlépe přímým tahem v ose těla a bez kroucení. Druhá osoba by přitom měla, pokud možno, fixovat hlavu postiženého. V okamžiku, kdy jste zajistili ty zraněné, kteří byli zticha, rychle zkontrolujte i ostatní zraněné. Možná objevíte nějaký další zásadní problém, jako třeba poraněný hrudník, který bude nutné ošetřit.

Autonehoda - a co dál? Je možné, že zjistíte nové informace o počtu zraněných nebo o vážnosti jednotlivých zranění. Zvláště u nehod s větším počtem zraněných je dobré znovu zavolat na linku 155 a tyto informace jim předat. Dispečeři záchranné služby totiž musí u každého případu řešit nejenom kolik a jakých sanitních vozů pošlou, ale také pracovat s rizikem, že jim tyto vozy mohou jinde chybět. Přesné informace o počtu zraněných, druhu jejich poranění a jejich současném stavu, mohou toto rozhodování dispečerům usnadnit. Pokud je situace na místě relativně přehledná a postižení jsou zajištěni, můžete se pokusit o zjišťování dalších informací. Co by vás mělo zajímat především, je otázka: „Co se vlastně stalo?“ Je možné, že jste nehodu přímo viděli, ale také je možné, že jste dorazili později, a pouze odhadujete, co se vlastně stalo. Mozek mám určitě vnutí nějakou jasnou představu: Jó, to muselo být zrovna takhle! Bohužel realita bývá často jiná. Teď nejde ani tak o to určit, kdo nehodu zavinil, jako spíš ověřit si, jestli počty zraněných, které vidíte, jsou skutečně správné. Jestli někde

- 110 -


nepobíhají nějací zmatení zranění po lese. Jestli náhodou na druhé straně silnice neleží v křoví druhý motocyklista. Proto se pokuste získat co nejvíce informací od svědků nehody a postižených, kteří jsou při vědomí. Myslete na možné poranění hlavy a vyhněte se návodným otázkám typu: „Vy jste nabourali do stromu? Jeli jste v autě sami?“ Místo toho se ptejte kupříkladu: „Popište mi vaši nehodu. Co přesně se stalo? Kolik vás jelo v autě?“ Pokud máte takových lidí více, zeptejte se jich postupně všech. Nakonec si obejděte celé místo nehody a dívejte se po nesrovnalostech. Určité náznaky by vás mohly varovat, že něco není v pořádku. Kupříkladu absence osoby na místě řidiče, otevřené, i když jinak nepoškozené dveře u nabouraného automobilu, poškozené stromy v místech, kam by nehoda neměla zasahovat atd.

Bezpečnost u autonehod Po celou dobu pobytu u nehody myslete na bezpečnost. Pokud stále hrozí nebezpečí úrazu od dalších vozidel (označení nehody trojúhelníkem a dalšími prostředky sice tuto možnost omezí, ale i tak určité riziko zůstává), přesuňte všechny nadbytečné osoby mimo nebezpečnou oblast. Tím myslím nezraněné nebo lehce zraněné, svědky nehody, čumily atd. Výjimku tvoří pouze těžce zranění a osoby, které přímo poskytují první pomoc nebo tyto zraněné sledují. Jestliže dospějete k názoru, že je riziko nebezpečí velmi vysoké, pokuste se opatrně přesunout i těžce zraněné. Poznámka: následné nebezpečí často hrozí i u jinak lehké nehody bez vážnějších následků. Zažil jsem kupříkladu jako svědek lehčí nehodu vozu, který na zledovatělé vozovce vyjel ze silnice a skončil v závěji v příkopu. Jednalo se o nečekaný zledovatělý úsek na jinak nepříliš kluzké silnici. Nikomu se nic nestalo, až na to, že cestující v klidu zůstávali dál v teple svého nabouraného vozu. O nějakém označení nebezpečného úseku ani nemluvě. Nikdo si neuvědomil, že další vozidlo již nemusí skončit v měkkém sněhu, ale může klidně narazit do stojícího vozu a způsobit vážná poranění páteře osobám sedícím uvnitř... Pro zajištění bezpečnosti na místě nehody můžete použít i další osoby, kupříkladu na organizování provozu v nebezpečném úseku, na varování před nehodou atd. Vždy by ale takové osoby měly mít reflexní vestu. Přijíždějící řidiči by měli být schopni přítomnost takové osoby jednoznačně vyhodnotit jako mimořádnou událost a nemít o tom pochybnosti. Uvedu pár příkladů, jak by to zrovna nemělo vypadat: Osobní auto, které zastavilo uprostřed cesty. Uvnitř sedí člověk bez jakéhokoliv označení a z otevřeného okénka mává na ostatní řidiče, aby zastavili. Nikde ani náznak problému nebo nehody, takže většina řidičů se snaží okolo projet, protože co se s tím bláznem přeci budou zdržovat. Realita byla taková, že ten člověk byl zaměstnanec blízkého lomu, kde se právě chystal odstřel. Škoda, že se ani nenamáhal nevystoupit z auta, nevzal si vestu, ani nějaké firemní označení.

- 111 -


A druhý příklad: Silnice v lese, u kraje silnice stojí člověk v modročervených montérkách, montérky mají lesklé reflexní pruhy. Člověk je starší, mírně zarostlý, a gestikuluje ve snaze zastavit projíždějící auta. A opět nikde viditelná nehoda ani jiná mimořádná událost. Při pohledu zblízka ten člověk vypadá jako něco mezi hasičem a bezdomovcem. Pro hasiče ale chybí další doplňující znaky jako přilba, vysílačka nebo alespoň náznak toho, co tam sakra pohledává. A bezdomovce lze tu a tam potkat ve vyřazených pracovních oděvech od záchranářů nebo hasičů. Nikdo jistě moc netouží zastavit uprostřed temného lesa nějakému podivnému individuu. Ve skutečnosti ten člověk byl opravu hasič, a jednalo o dopravní nehodu za velmi kluzkou zatáčkou. Je paradoxní, že člověk s reflexní vestou by byl v takovéto situaci více důvěryhodný než hasič v pracovní kombinéze. Pro řidiče z toho plyne, že je lepší takovéhle nejednoznačné situace rozhodně nepodceňovat. A co se týče organizace na místě nehody, tak se vždy pokuste použít co nejvíce dostupných prostředků, aby bylo všem ihned jasné, že se jedná o nehodu. Reflexní vesta a trojúhelník je zpravidla to nejlepší, co máte po ruce.

Zajištění tepelného komfortu u nehod Představte si takové běžné chladnější počasí (řekněme na podzim), a v takovém počasí si položte do rozbitého auta nebo na studenou zem těžce zraněného člověka, oblečeného jen nalehko. Musí vám být jasné, že ten člověk má tepla zoufale málo. Udržení tělesné teploty v takovém případě může být problém i pro zdravého člověka (což zjistí velice záhy ti pomáhající řidiči, kteří se zapomněli před vystoupením z vozu obléknout), natož pro těžce zraněného. Ztráta tepla může být věc, která takového člověka doslova „dorazí“. A popravdě postižený, nehybně ležící na studené zemi, vám může snadno prochladnou i při venkovní teplotě okolo 25 stupňů, tedy v poměrně teplém počasí. I to je jeden z důvodů, aby zranění zůstávali pokud možno uvnitř nabouraného automobilu a nepokládali se zbytečně na vozovku. Pevný materiál odebírá teplo velmi rychle. Jestli to lze, pokuste se zavřít nebo alespoň přivřít většinu dveří, aby ve voze nebyl průvan. Poohlédněte se po oblečení, velmi pravděpodobně nějaké najdete přímo v nabouraném voze. Obecně vzato jakýkoliv nabouraný vůz může být případným zdrojem dalšího materiálu, který potřebujete pro první pomoc. Najdete tam možná lékárničku, trojúhelník, hasicí přístroj apod. Poměrně spolehlivou ochranou proti ztrátě tepla je termoizolační izotermická fólie, která se nově stala povinným obsahem autolékárničky. Použitím fólie lze teoreticky zabránit až 80 procentům tepelných ztrát a výrazně zlepšit tepelný komfort postiženého. Pro nejlepší funkci je nutné postiženého skutečně zabalit, nejlépe přes oblečení. Pouhé přikrytí nestačí. Zabalení ovšem znamená nutnost manipulace s postiženým, takže se to pokuste provádět velmi šetrně. Fólie se používá přes oblečení stříbrnou vrstvou dovnitř. Poznámka: výrobci izotermických fólií se zpravidla omezují na kusé informace o tom, kolika procentům úniku tepla dokáže fólie zabránit, ale málokde najdete informace o tom, jak ji používat. Fólie poměrně dobře zamezuje vyzařování tepla a také brání - 112 -


odpařování. Dokáže tedy ochránit postiženého před větrem, případně v situaci, kdy má mokré oblečení. Fólie ovšem nezamezuje přímému vedení tepla, takže nenahradí teplé oblečení, ani neodizoluje postiženého od studené země. Také je hořlavá, na což si musíte dát pozor, pokud u nehody dojde k požáru. Jestliže ji omylem použijete zlatou stranou dovnitř místo stříbrné, rozdíl ve fungování nebude zásadní (cca 10 procent). Po přikrytí vždy musí zůstat volný obličej postiženého a musíte být schopni stále sledovat stav jeho dýchání!

Co dělat, když máte dostatek času U nehod, které se stanou daleko od větších měst, můžete čekat na pomoc poměrně dlouho. Dojezdová doba záchranářů může být klidně třeba dvacet minut. Zatímco před chvílí jste nevěděli, kam dřív skočit, najednou se zastavíte a nevíte, co dělat. Teprve teď na vás obvykle nehoda dolehne v celé své hrozivosti. Nejlepší způsob, jak vydržet do příjezdu profesionálů v klidu, je dělat něco smysluplného. V prvé řadě pravidelně kontrolujte stav všech vážně postižených. Během toho můžete řešit další věci, na které před tím nebyl prostor. V mezích možností prohlédněte postižené a hledejte další případná zranění. Vzhledem k možnému poranění páteře je lepší omezit se pouze na vizuální kontrolu (nezvyklá poloha končetin, krvácení, bledost kůže), případně na komunikaci s postiženým nebo na sledování dalších znaků a projevů postiženého (kupříkladu nezvyklé dýchání atd.). Také se můžete pokusit sledovat v pravidelných intervalech tep a vést si o tom poznámky. Rozhodně je dobré připravit si nějaké shrnutí o stavu všech postižených, které potom předáte lékaři ze záchranné služby, čímž mu ušetříte nějaký čas. U nehody zůstaňte do té doby, dokud nedorazí dostatečné množství záchranářů, aby se postarali o všechny postižené a zajistili bezpečnost na místě.

Sražení chodci U sraženého chodce se postupuje jako u jakékoliv jiné nehody. Nejprve musíte zajistit bezpečnost. K tomu je vhodný trojúhelník a vesta. Lze oslovit řidiče, který chodce srazil, nebo zastavit nějakého dalšího řidiče. Není na škodu pokusit se zajistit automobil, který nehodu zavinil. Zkontrolujte stav lidí v tomto automobilu, pokuste se zabrzdit automobil ruční brzdou a vyndat klíčky ze zapalování. Dezorientovaný, vystresovaný řidič může snadno udělat nějakou hloupost, třeba opustit nezabrzděné vozidlo nebo šlápnout na plyn a vás i zraněného přejet. Takový řidič se také může snadno stát další obětí, kupříkladu vystoupit z automobilu přímo pod kola jiného vozu nebo mu může v nestřeženém okamžiku selhat srdce. A nelze ani vyloučit, že prvotní příčinou nehody bylo právě nějaké takové zdravotní selhání. Pohledem tedy zkontrolujte stav řidiče a ostatních pasažérů. Pozdravte řidiče a pokuste se ho klidně, ale direktivně informovat o tom, co děláte. Kupříkladu: „Dobrý den, já vám zajistím vaše vozidlo, ano? Půjčím si klíče od vozu, vrátím vám je za chvíli, až se postarám o zraněného. Víte, kde máte ve voze výstražný trojúhelník a vestu?“

- 113 -


Vyvarujte se výčitek za zavinění nehody, hádek, zbytečného vysvětlování nebo nejistého vedení: „Nevadilo by vám, kdybych vám zatáhl ruční brzdu?“ Případného agresivního řidiče nechte raději být a věnujte se zraněnému, ale buďte připraveni uskočit. Jestliže vám přijde, že řidič není zcela v pořádku z hlediska psychického nebo zdravotního, určete někoho dalšího, ať ho trvale kontroluje. I při zdánlivě malé nehodě se mohl řidič poranit, kupříkladu pokud nepoužíval bezpečnostní pás, proto ho také berte jako potenciálně postiženého.

MHD, metro, železnice, hromadné nehody Autobusy, tramvaje a trolejbusy Když dojde k nehodě autobusu, tramvaje, nebo trolejbusu, tak podle rozsahu postupujete jako u běžné autonehody, případně jako u hromadné nehody (viz dále). U většiny autobusů nejste odkázáni jenom na signalizační tlačítka. V případě nějaké zvláštní události, kdy je potřeba zastavit, můžete přímo volat na řidiče. U tramvají jsou někdy kabiny řidičů oddělené, případně mají tramvaje rovnou dva vozy, takže jste v takové situaci odkázáni pouze na tato tlačítka. Obvyklým signálem pro nouzové zastavení je vícenásobný přerušovaný stisk tlačítka. Jak se ukazuje z praxe, pohádka o pasáčkovi, který neustále volal: „Vlk, Vlk!“ až mu to už nikdo nevěřil, funguje občas i v dopravních prostředcích. Signalizační tlačítka jsou tak často zneužívána, že někteří řidiči už na ně prakticky nereagují. V Olomouci tak za sebou táhla tramvaj více než sto metrů dítě, skřípnuté ve dveřích. Zatímco několik cestujících z druhého vozu se snažilo signalizovat na řidiče, ten to ignoroval a jel dál. Byť to je ojedinělý případ, plyne z toho poučení, že i signalizace tlačítkem může selhat. V některých tramvajích se nachází kromě běžného tlačítka také tlačítko „Nouzová brzda“, které tramvaj rovnou zastaví. Bohužel toto tlačítko není ve všech typech tramvají a v některých typech je jenom u jedněch dveří. Pokud jezdíte tramvají častěji, zkuste se podívat, kde se toto tlačítko nachází. Jestliže se někdy dostanete k podobné situaci, použití tohoto tlačítka je to nejlepší řešení. Méně spolehlivou možností je násilné otevření dveří (pozor na vypadnutí). Tramvaje mají blokovanou jízdu, jakmile jsou otevřené dveře (spínač by samozřejmě měl zareagovat i na případnou skřípnutou končetinu, ale při špatném seřízení může dojít k ojedinělé chybě). Tyto metody lze použít i při kolapsu řidiče. V tramvajích (vyjma některých nových typů) není tlačítko bdělosti, tudíž bez zásahu cestujících taková situace může skončit nehodou. Jinou možností v takových případech je vniknutí (i násilné) do kabiny řidiče a zastavení vozu. Musíte si ovšem uvědomit, že v případě nárazu to s lidmi v blízkosti kabiny dopadá nejhůře ze všech. Takže dobývat se do kabiny má smysl, pouze pokud na to máte dostatek času, jinak se snažte držet dále od kabiny, nejlépe si lehněte na volnou dvojsedačku otočenou proti směru jízdy tak, aby vám nevykukovala hlava. Pokud

- 114 -


se vám podaří dopravní prostředek zastavit, tak v první řadě řešte především bezpečné zajištění proti dalšímu pohybu (kupř. další cestující, který si místo vás stoupne na brzdu), a teprve potom resuscitaci řidiče. Tyto situace, kdy náhle zkolabuje řidič dopravního prostředku, jsou ovšem poměrně vzácné. Řidič v tramvaji (autobusu, trolejbusu) mívá často omezený výhled do některých prostorů, kupříkladu těsně před předek dopravního prostředku. Když tedy přecházíte silnici před stojícím dopravním prostředkem, nechte si alespoň pár metrů odstup! Obzvlášť to platí pro menší osoby a děti. Řidiči tramvajových souprav také nevidí do mezer mezi vozy, proto se prolézání a proskakování mezi vozy rovná sebevraždě. Tramvaj má přednost před chodci, což si někdy nemusíte uvědomit dostatečně včas. Kupříkladu při přecházení rušné komunikace s tramvajovým pásem uprostřed. Na takové komunikaci často řidiči aut chodcům nedají přednost, takže chodci čekají na první volnou mezeru mezi auty, a tramvaje nestíhají sledovat. V okamžiku, kdy začnete přecházet, tak řidiči přijíždějících aut se domnívají, že silnici zvládnete přejít, tudíž nezpomalují. Řidič tramvaje zase nepředpokládá, že mu vstoupíte až na tramvajový pás, tudíž také nebrzdí. Nakonec zůstanete uvězněni v kleštích a můžete si maximálně vybrat, čím se chcete nechat přejed raději. Brzdná dráha tramvaje je samozřejmě mnohem delší, než u osobního vozu, takže řidič tramvaje nemá moc šancí rozjetou soupravu včas zastavit. Ani nemá kam uhnout. Každý rok takhle zemře několik lidí. V mimořádných situacích je jakýkoliv prostředek hromadné dopravy vhodným zdrojem lékárničky a hasicích přístrojů. Někdy jsou tyto věci umístěné přímo v prostoru pro cestující, někdy v kabině řidiče. Při hašení požáru tramvají a trolejbusů je potřeba dát pozor na elektrické napětí. Hasicí přístroje, dostupné v těchto dopravních prostředcích, lze ale vesměs použít bez problémů. Co se přístupu týče, tak novější vozy mají obvykle možnost nouzového otevření dveří zvenčí (zpravidla tlačítko nebo páčka pod skleněným krytem někde poblíž dveří). Všechny vozy pak mají možnost nouzového otevření zevnitř, obvykle vedle dveří, nebo nade dveřmi. Jako nouzový východ lze použít i některá k tomu určená boční okna. U autobusů také střešní okénka. Co se týče zkušeností z nehod, bezpečná místa v autobusech bývají v zadní části, ideálně na sedadlech do uličky. Obzvláště nebezpečná místa jsou v přední části (zhruba první dvě řady). Nebezpečná jsou i místa u okének, hlavně v přední třetině vozu, kde mohou při nárazu ohrozit cestující střepy z rozbitých oken. V případě převrácení autobusu na bok jsou nejvíce ohroženi všichni cestující u oken na té straně, na kterou se autobus otočil. U dvoupatrových autobusů je rozhodně bezpečnější spodní část. U tramvají jsou bezpečná místa uprostřed vozů. Kritická místa jsou vpředu hned za řidičem, na zadní plošině vozu, případně poblíž kloubového spojení tramvaje. Pokud má tramvajová souprava více vozů, týkají se tato kritická místa všech vozů, protože v případě většího nárazu může setrvačností nabourat také zadní vůz do předního.

- 115 -


Železnice - obecné informace Příčiny železničních nehod mohou být různé. Někdy se jedná o technické závady, kterým lze do určité míry zabránit pravidelnou a pečlivou údržbou, někdy se jedná o externí vlivy (kupříkladu pád stromu), kterým zcela zabránit nelze. Často je příčinou nehody lidská chyba. Co jako laik můžete udělat pro svojí bezpečnost při cestování na železnici? Především se vyvarujte klasických chyb. Na nádražích bez nástupišť nevstupujte do kolejiště, dokud váš vlak nezastaví. Z vlaku vystupujte pouze ve stanici, a pouze na stranu k nástupišti nebo nádražní budově. Vystupování ze stojícího vlaku na trati je také zakázané. Je to sice možná dobrodružné, ale vlak se může kdykoliv rozjet. To, co stihnete vy, nějaký kamarád za vámi již stihnout nemusí. S postupnou modernizací tratí dochází k některým zásadním změnám v provozu. Kupříkladu na moderní dvoukolejné trati již nemusí platit pravidlo, že vlaky jezdí po jedné koleji tam a po druhé zpátky. To je dost zásadní změna, na kterou si musíte dávat opravdu pozor! Zatímco obcházíte osobní vlak, který vás přivezl, a přelézáte koleje, abyste se nemuseli zdržovat cestou podchodem, můžete snadno skončit pod koly rychlíku, který se přiřítí ze směru, ze kterého ho neočekáváte. To se týká samozřejmě i přecházení přes koleje na trati. Kdykoliv máte možnost použít podchod nebo nadchod, tak ho raději použijte. A na přechodech či přejezdech se světelnou signalizací tuto signalizaci neignorujte! Také na větších nádražích nejsou nadchody a podchody stavěné jen tak bezdůvodně. Na ostatních kolejích v nádraží panuje čilý provoz a nikdo ze železničářů vás tam neočekává, takže taková zkratka může být velmi nebezpečná. Podobně i přelézání (nebo ještě hůře podlézání) stojících vlaků, pro vás může dopadnou tragicky, pokud se vlak náhle rozjede. A to ani nemluvím o úmyslném ježdění na vlacích. Tato činnost v rámci zvýšení hladiny adrenalinu je nejenom hloupá, ale leckdy nedomyšlená. Problém číslo jedna spočívá v tom, že takový vlak může jet i mnoho hodin, než opět někde zastaví, což navazuje hned na problém číslo dvě - zimu. I když může být zdánlivě teplo, po hodině jízdy na otevřeném vagónu na to můžete mít trochu jiný názor. Je otázkou, jak dlouho se vůbec udržíte na místě, na kterém se zrovna nacházíte. To může být mimochodem i problém lidí, kteří se snaží doběhnout odjíždějící osobní vlak, z posledních sil naskočí na schůdek u dveří, aby potom zjistili, že dveře během jízdy již nemohou otevřít, a už bohužel ve vysoké rychlosti nedokážou ani seskočit. Dveře osobních vagónů totiž bývají blokovány proti otevření, jakmile se vlak rozjede. Při lezení na vagóny vám hrozí ještě jedno zásadní nebezpečí, a to je úraz elektrickým proudem. Málokoho napadne, že výboj z troleje dokáže někdy přeskočit i metr daleko. Takže na to, aby vás to zabilo, se nad vagónem nemusíte ani moc zvedat. Varování „Nedotýkejte se drátů...“ je v tomto případě minimálně silně podceněné. Nemusíte se ani dotknout... Že si máte při jízdě vlakem hlídat děti jak na nástupišti, tak i ve vagónu, je snad celkem samozřejmé. Děti dokážou vymyslet skvělé experimentální pokusy, kupříkladu testovat, jestli opravdu nejdou dveře vlaku za jízdy otevřít (podobným pokusům jsou často podrobeny i průchozí dveře u prvního a posledního vagónu). Že takové pokusy nemusí vždy skončit pro malého výzkumníka dobře, je celkem jasné.

- 116 -


Jestliže na nástupištích nebo zastávkách není dostatek laviček, může vypadat pohodlně sednout si na hranu nástupiště. Možná je to pohodlnější, ale nikoliv bezpečné! Vlak může přijet nejenom nečekaně a z neočekávaného směru, ale také rychle a tiše. Na některých tratích mohou vlaky jezdit rychlostí až 160km/h, takže na jakoukoliv reakci máte doslova jenom pár vteřin. Stejná hloupost je chůze po trati. Po dálnici, kde se auta řítí rychlostí „jenom“ 130km/h také nechodíte, tak proč chodit po trati? Možná někdo namítne, že chodí jenom po takové trati, kde vlaky jezdí pomalu, že zná jízdní řád, a že vlaky jsou stejně vždycky dopředu slyšet. Jistě, bohužel existují místa, kde cesta po železniční trati, mostu, nebo tunelem je výrazně kratší, než cesta okolo. Uvědomte si ale, že jakýkoliv jízdní řád se může mimořádně změnit, nebo po trati může jet nějaký zvláštní či opožděný vlak, se kterým nepočítáte, případně se můžete splést i vy sami v odhadu času. Co se zvuku jedoucího vlaku týče, existují místa, kde se hluk vlaku a houkání může nést na kilometry daleko. Ale také existují místa, kde kupříkladu lokálku, jedoucí z kopce samospádem rychlostí „pouhých“ 40km/h, uslyšíte zhruba čtyři vteřiny před tím, než do vás narazí. A to jenom, když vás zrovna nebude rušit žádný jiný zvuk, jako například vítr. První vteřinu z těch čtyřech promarníte běžným reakčním časem člověka a zkoumáním, zda skutečně slyšíte vlak. Zkuste si za zbylé tři vteřiny vyndat nohu, zrovna zapadlou pod kolejnici, a odklidit z kolejí do trnitého roští sebe, kolo, dítě, psa - prostě cokoliv, co je zrovna potřeba. Možná to stihnete... Pro případ, že jste se přesto nenechali od chození po trati odradit a hodláte v tom šílenství pokračovat, tak tady je několik typů, jak zvýšit pravděpodobnost vašeho dlouhého a plnohodnotného života. Dopředu zdůrazňuji, že jako autor této knihy chození po trati považuji za nebezpečnou hloupost, ale je lepší, když tu hloupost budete dělat alespoň trochu bezpečnějším způsobem. Jestliže už chcete jít po kolejích, choďte zásadně po vnější straně pražců mimo koleje. Vyberte si tu stranu, kam se bude lépe uskakovat. U dvoukolejné trati nikdy nechoďte prostředkem kolejí, nebo ještě lépe, po dvoukolejné či vícekolejné trati raději nikdy nechoďte, protože vlaky tam zpravidla jezdí velmi často a velmi rychle. Obzvláště smrtonosné jsou z tohoto hlediska tratě hlavních železničních koridorů! Buďte neustále připraveni uskočit při prvním náznaku nebezpečí. Na úzkém mostě, pokud jede vlak a nelze mu utéct, přelezte vnější zábradlí, pořádně se zapřete, aby vás neodhodil proud vzduch a počkejte tam. Tunely jsou obzvlášť nebezpečné, protože tam je zpravidla problém, kam uhnout. V tunelech sice bývají každých několik metrů výklenky, do kterých se nouzově můžete schovat. Na zdi tunelu je potom zpravidla bílá čára, která se svažuje směrem k nejbližšímu výklenku. Jestliže jede vlak, rychle utíkejte podél klesající čáry k nejbližšímu výklenku. Je dobré lehnout si a zapřít se o zdi výklenku, aby vás nevytáhnula tlaková vlna zpátky pod vlak. Při pohybu po trati se koukejte nejenom před sebe, ale velmi často se ohlížejte i za sebe, ideálně každých několik vteřin. Po celou dobu chůze po trati buďte maximálně soustředění, nebavte se, ani se jinak nerozptylujte. Nikdy nechoďte po trati v podnapilém stavu, kdy jsou vaše reakce zpomalené! Pohybujte se jenom po takové trati, kterou dobře znáte. Můžete si všimnout kupříkladu větších bílých obdélníkových tabulek s černým číslem. Ty značí maximální

- 117 -


povolenou rychlost vlaku v kilometrech za hodinu. Je jasné, že máte mnohem větší šanci v úseku, kde vlak jede maximální rychlostí 15km/h, než když jede třeba šedesátkou. Nejvíce nebezpečné jsou pro vás úseky, kde se nedá dostatečně rychle uskočit, a potom úseky, kde vede trať do nepřehledné zatáčky s krátkou viditelností. Myslete na to, že vlak jedoucí z kopce vydává jenom minimální hluk a uslyšíte ho skutečně na poslední chvíli. Nespoléhejte se na to, že strojvedoucí vlaku stihne před vámi zastavit. To rozhodně nestihne, protože zastavit vlak není zdaleka tak jednoduché, jako zastavit auto. Popravdě, ani auto, které by se na vás vyřítilo z nepřehledné zatáčky, by nejspíš nestihlo zastavit. Maximálně by se vám řidič vyhnul. Strojvedoucí vlaku se ovšem nemá jak vyhnout! V zimě, v neznámém terénu vás může potkat ještě jedno nebezpečí. Sněhem zasypaná trať za určitých okolností nemusí být vidět a může vám připadat jako pohodlná cesta. Sníh se tolik neboří, cesta jde možná úvozem a tolik tam nefouká. Svůj omyl si uvědomíte pozdě a útěk z takové pasti není možný. Pokud se pohybujete po takové neznámé cestě a postřehnete, že by se mohlo jednat o železniční trať, ihned tuto cestu opusťte! Co se bezpečných míst pro cestování ve vlaku týče, tak relativně bezpečná místa jsou uprostřed vlaku a uprostřed vagónů. Je lepší sedět dál od oken a proti směru jízdy. Je totiž o něco pravděpodobnější, že případný náraz přijde zepředu, než zezadu. Pokud sedíte proti směru jízdy, tak vás náraz zepředu pouze opře do sedačky. Podmínkou je vysoká opěrka hlavy, a ideálně by naproti vám neměly být žádné osoby ani zavazadla, která by na vás při nárazu mohla spadnout. Osobní vagóny jsou poměrně dobře odolné, ale pozor na čela vagónů (prostory u dveří), která se při nárazu mohou deformovat. To se týká víceméně všech vagónů, protože v případě nárazu se může kinetická energie nárazu rozložit po celém vlaku, a deformovat takto hned několik vagónů. Jinak je nejkritičtější první, případně poslední vagón. Ideální vagón je zhruba někde za polovinou délky vlaku. Z tohoto úhlu pohledu nezávidím lidem ve vagónu první třídy, zařazeném často těsně za lokomotivou. Lokálky jsou na tom s bezpečností ještě hůře, ale v podstatě platí stejná pravidla. Rozhodně si dejte pozor na prostor v prvním voze ihned za strojvedoucím. To je deformační zóna, kde hrozí i při menším nárazu veliké nebezpečí.

Železniční přejezdy Poměrně značné množství železničních nehod se odehrává na železničních přejezdech. Ročně je to přes 200 nehod. Pokud si představíte, jak je asi těžká lokomotiva (plus váha vagónů za ní) v porovnání kupříkladu s osobním automobilem, je jasné, že mnoho těchto nehod končí velmi tragicky. Ani sebelepší automobil nemá šanci odolat nárazníkům rozjetého vlaku, navíc nárazníky jsou často právě ve výši hlav lidí v automobilu. Zábrzdná vzdálenost rozjetého vlaku je mnohem delší, než u automobilu. Může to klidně být až jeden kilometr. Strojvedoucí obvykle nevidí kilometr před sebe, a i kdyby viděl, stěží by mohl odhadnout, že to auto, které se blíží k přejezdu, na něj vjede, místo aby zastavilo. Naprostá většina nehod na přejezdech je zaviněná řidiči automobilů. Dokonce i v případě, kdy dojde k selhání zabezpečovacího zařízení, může část - 118 -


odpovědnosti ležet na řidičovi automobilu. Zákon o provozu na pozemních komunikacích totiž ukládá všem řidičům mimo jiné povinnost počínat si před železničním přejezdem zvlášť opatrně, zejména se musí přesvědčit, zda mohou železniční přejezd bezpečně přejet. Je dané, že nesmíte vjíždět na přejezd, pokud je dávána výstraha zabezpečovacím zařízením. Nikdo ovšem neříká, že na přejezd můžete vjíždět bez rozhlížení, když výstraha dávána není. A to se týká i situace, kdy bliká bílé přerušované světlo. Pokaždé byste si měli počínat opatrně a nejprve se ujistit, že můžete železniční přejezd skutečně bezpečně přejet! Na křižovatce se také rozhlížíte, tak proč ne na přejezdu? Co se rozhlížení týče, poměrně často je problém ve viditelnosti. U spousty přejezdů řidič automobilu vůbec nemá šanci před přejezdem vidět na trať, nebo na trati vidět dál, než na pár metrů. To je bohužel problém, jehož řešení je dlouhodobé. Někdy je dokonce možné pár desítek metrů před přejezdem vidět lépe, než u samotného přejezdu. Pokuste se využívat veškerých možností, které se vám nabídnou. U přejezdů bez signalizace jste často odkázáni hlavně na sluch. Moderní automobily jsou poměrně dokonale zvukově izolované. Zapněte si k tomu ještě hlasitě rádio, a neuslyšíte zvenku nic. U takových přejezdů rozhodně vypínejte rádio a pár desítek metrů před přejezdem si stáhněte přední okénko, abyste skutečně slyšeli případný přijíždějící vlak. Nespoléhejte se na to, že: „Tady skoro nic nejezdí!“ Na zabití docela stačí i jeden vlak. Je poměrně zarážející, jak často mají lidé tendenci přejezdy a jakákoliv pravidla na nich ignorovat. Svědčí o tom i relativně vysoký počet případů, kdy vozidlo na přejezdu z boku narazí do projíždějícího vlaku (cca 20-30 ročně). Jak rychle a jakým způsobem asi museli tito řidiči přes přejezd přejíždět, když vrazili z boku do vlaku... Zhruba stejně vysoký je i počet nehod na přejezdech vybavených závorami. A celkově se asi polovina všech nehod na přejezdech stane na přejezdech vybavených nějakým zabezpečovacím zařízením. Takových přejezdů je z celkového počtu jenom asi čtvrtina. Z toho vyplývá, že lidé nepřikládají ani zabezpečovacímu zařízení přílišnou důležitost a ignorují i blikající červená světla! Jeden řidič to možná ještě stihne „prosvištět“, ale další, který jede za ním, takové štěstí již nemá. Možná je v tom léty zažitá zkušenost: „Na přejezdu se přeci vždycky hrozně dlouho čeká, než něco jede...“ Řidiči si ovšem neuvědomují, že dneska je většina přejezdů plně automatická a přejezd se aktivuje jen okamžik před tím, než na něj vjede vlak. Vždy, než vjedete na přejezd, tak si zkontrolujte, jestli za ním vůbec můžete pokračovat dál! Někdy může být za přejezdem zácpa, někdy je tam křižovatka s hlavní silnicí. Čekající automobily vám mohou snadno zablokovat výjezd z přejezdu. Z podobného důvodu je v blízkosti přejezdů zakázáno parkovat, předjíždět a otáčet se. Je to právě proto, aby nemohlo dojít k zablokování nějakého jiného vozidla na přejezdu. Podle zákona o provozu na pozemních komunikacích nesmíte vjíždět na přejezd, pokud blikají červená světla, je li dávána výstraha přerušovaným zvukem houkačky nebo zvonku zabezpečovacího zařízení, a sklápějí-li se, jsou-li sklopeny nebo zdvihají-li se závory. Jinými slovy, dokud platí libovolná z těchto podmínek, nelze na přejezd vjet.

- 119 -


Existuje jedna záludná past u určitého staršího typu přejezdů na vícekolejné trati, kde může dojít ke zvednutí závor po projetí vlaku i přes to, že se k přejezdu blíží další vlak. Přerušovaná světla a zvonek sice stále blikají, jenže tu a tam se najde nedočkavý řidič, který bere zvedající závory jako signál, že už může jet. Po několika vteřinách se ovšem závory znovu sklopí a za dalších pár vteřin máte na přejezdu vlak. Za každých okolností si tedy uvědomte, že pouhé zvednutí závor neznamená, že lze vjet na přejezd! Kdyby se vám náhodou stalo, že vás na přejezdu z jakéhokoliv důvodu závory zablokují, tak nepanikařte. Rozjeďte se a závory projeďte. Pravděpodobně si odřete lak a možná závory zlomíte, ale rozhodně se dostanete pryč. Závory na přejezdu lze bez poškození zvednout také rukou, ale k tomu potřebujete dalšího člověka a možná ani nebudete mít čas stihnout něco takového udělat. Pokud byste zůstali stát na přejezdu, tak automobil pravděpodobně nestihnete ani opustit a vzdálit se dostatečně daleko. I kdyby se vám to podařilo, tak v lepším případě z vašeho automobilu zbude hromádka plechového šrotu a ještě budete odpovídat za škodu způsobenou na vlaku. Proč mluvím o lepším případě? Protože v horším případě můžete vykolejit vlak a zavinit smrt nebo zranění většímu množství lidí. Trochu jiná situace nastane, když na přejezdu zůstanete stát například kvůli poruše motoru. V takovém případě obvykle máte určitý čas, než k přejezdu přijede vlak. Bohužel ale nevíte, kolik toho času máte. Ať už tedy budete podnikat cokoliv, musíte především sledovat, jestli se neblíží vlak. Pokud to lze, zařaďte jedničku nebo zpátečku (který směr je více z kopce) a pokuste se vyjet z přejezdu na startér. Jestli to není možné, tak především vylezte rychle ven z vozidla (všichni lidé, kteří jsou v automobilu)! Až se bude blížit vlak, snažte se zůstat co nejdál od trati a automobilu (minimálně dvacet metrů). Pamatujte na to, že vlak může automobil odhodit i několik metrů daleko! Jestli stále máte čas, můžete se pokusit automobil vytlačit, ovšem vždy s ohledem na vaše bezpečí. Stal se kupříkladu i případ, kdy lidé na přejezdu tak usilovně zachraňovali automobil, že se jim skutečně podařilo ho na poslední chvíli vytlačit z přejezdu. Bohužel sami už uskočit nestihli. Je lepší utéct, než zachránit auto, a při tom zahynout! Pokud není možné automobil dostat z přejezdu, tak je několik možností, co dělat (ideálně použijte všechny najednou). Zaprvé: zavolejte na linku 112. V takovémhle případě je skutečně linka 112 to nejlepší číslo, protože mají k dispozici databáze s kontakty na odpovědné osoby, které dokážou rychle zastavit provoz na dané trati. V roce 2007 se staly dvě události, u kterých vedla nedostatečná identifikace železničního přejezdu k nehodě. Na základě těchto událostí vydala Drážní inspekce doporučení k jednotnému označování přejezdů. Každý provozovatel dráhy by tedy měl své přejezdy označit informační tabulkou, podle které lze přejezd jednoznačně identifikovat. V dnešní době jsou již prakticky všechny přejezdy tímto značením vybavené. Číslo přejezdu je uvedené vždy na zadní straně křížů nebo blikačů, a jedná se o bílou cedulku začínající písmenem „P“ s uvedeným číslem daného přejezdu. Když toto číslo nahlásíte na lince 112, mělo by dojít k rychlému zastavení provozu.

- 120 -


Znovu ale musím upozornit: volejte, až když jste venku z vozidla v bezpečné vzdálenosti! Bohužel došlo i k případu, kdy člověk volal tísňovou linku přímo z vozidla, stojícího na přejezdu, a zrovna jel vlak... Uvědomte si, že i poté, co zavoláte na tísňovou linku, může zastavení provozu pár minut trvat. Dalším krokem by tedy měl být pokus o zastavení, nebo alespoň zpomalení případného přijíždějícího vlaku. Ideálně se k tomu hodí reflexní vesta, protože v reflexní vestě vás jednak strojvedoucí dobře uvidí (a to i za tmy), jednak vás dokáže poměrně snadno odlišit od mávajícího houbaře nebo turisty. V nouzi se může hodit alespoň jakýkoliv výrazný, dobře viditelný předmět na mávání, kupříkladu bunda nebo bílý kapesník. V noci je samozřejmě ideální baterka, ale na signalizaci lze použít i svítící mobil. Pokud jste to doposud neudělali, zapněte varovná světla automobilu. Nezapomínejte ani na to, že do vašeho automobilu na přejezdu může klidně narazit i nějaký jiný automobil! Jestliže v blízkosti přejezdu stojí další automobily, můžete poprosit jejich řidiče, aby také zapnuli varovná světla. Strojvedoucí vlaku možná může mimoděk zahlédnout varovná světla i z větší vzdálenosti, kupříkladu přes stromy. Po celou dobu, kdy se pohybujete poblíž auta, si stále nezapomeňte hlídat, jestli se k vám neblíží vlak. Když jste sami, čeká vás nyní rozhodnutí, kterým směrem se vydáte. Zkuste si vybrat tu stranu tratě, ze které je na přejezd hůře vidět, případně stranu, kde trať vede do kopce (vlak jedoucí z kopce bude mít pravděpodobně delší brzdnou dráhu). Jestliže již slyšíte houkání vlaku z nějakého směru, vyberte tento směr, ale pozor, směr zvuku může zkreslovat. Pokud ale už slyšíte vlak v bezprostřední blízkosti nebo už spustilo zabezpečovací zařízení, raději se kliďte dál od trati. Stihli byste uběhnout pouze pár metrů, což na zastavení vlaku bude mít minimální vliv, ale vás by mohlo ohrozit případné vykolejení vlaku po srážce. Jestliže se nedokážete rozhodnout pro vhodný směr, prostě si jeden směr zvolte náhodně. Máte šanci padesát procent, že se trefíte, což je lepší než nula. Ve dvou osobách se samozřejmě vydejte každý na jednu stranu. Pohybujte se po trati úplně stejně opatrně, jako jsem o tom psal v předchozí kapitole. Dávejte si ale ještě větší pozor, protože jste rozrušení, což může mít negativní vliv na vaší pozornost. Rozhodně ani v tomto případě není na místě bezhlavě utíkat, protože byste snadno mohli případný vlak přeslechnout. Pokud to jenom trochu jde, pohybujte se podél trati mimo kolejí. A nezapomeňte ani na to, že vlak může přijet i z druhé strany, kupříkladu s vaším automobilem coby improvizovanou radlicí před sebou. Ideální je ujít po trati jeden kilometr, což je zhruba deset minut klidné chůze. Na konci potřebné vzdálenosti si najděte místo s pokud možno delší viditelností, aby byla větší šance, že vás strojvedoucí zahlédne (rovný úsek trati). Když zpozorujete vlak, zastavte se, ustupte z trati a snažte se mávat. Ideální je točit rukou, ve které držíte nějaký výrazný předmět. To vás trochu odliší od lidí, kteří na vlak mávají jen tak. Strojvedoucí by měl zastavit při jakémkoliv náznaku možného nebezpečí, nicméně vaší snahou je upozornit na sebe co nejvíc. Jestliže se stále nacházíte v blízkosti železničního přejezdu, tak se kliďte dál od trati, jakmile vás strojvedoucí zpozoruje a začne brzdit. Hrozí nebezpečí, že vlak po srážce s automobilem vykolejí a zraní vás. Po zastavení vlaku se vydejte za ním, abyste vysvětlili, co se děje.

- 121 -


Pokud žádný vlak nepřijede během následujících několika minut, potvrďte si dotazem na linku 112, zda už došlo k zastavení provozu (potvrzenému zaměstnancem dráhy), a potom se stejně obezřetně můžete vrátit.

Jak se chovat při železniční nehodě Skutečně vážná železniční nehoda je poměrně výjimečná situace, a tak můžete doufat, že se s ní snad nikdy nesetkáte. V takové situaci se postupuje jako u běžné nehody, případně hromadné nehody (viz dále). Nejlepší je postupovat podle pokynů pracovníků železnice (strojvedoucí, průvodčí), tedy pokud je někdo vůbec ve stavu tyto pokyny vydávat. Jinak je vhodné v takovém případě volat na linku 112, kde jsou schopní vás alespoň částečně lokalizovat a případně dohledat místo nehody pomocí dalších údajů. Typickým údajem může být patník s kilometráží, žlutá tabulka s kilometráží (podobná jako na silnicích), případně bílá tabulka s černými číslicemi, kde horní řádek znamená kilometry a spodní stovky metrů. Poznámka: na železnici se místo termínu „kilometráž“ používá termín „staničení“, případně „hektometráž“ (značení po sto metrech). Na tísňové lince vám budou samozřejmě rozumět, ať už použijete jakýkoliv z výše uvedených termínů. Pro vyhodnocení případných rizik u železničních nehod si přidejte dvě následující možnosti:

Elektrický proud

Jiný vlak

V případě jakékoliv nehody hrozí na elektrifikovaných tratích nebezpečí úrazu vysokým napětím. Jestliže tedy u nehody na elektrifikované trati zpozorujete popadané troleje, výboje, prskání nebo jiné podobné efekty, je lepší počkat na profesionální záchranáře. Rozhodně na tento problém upozorněte při tísňovém volání. V praxi se za bezpečně vypnutou trolej považuje až okamžik, kdy zaměstnanci dráhy u místa nehody provedou zkratování troleje vůči kolejnici. Takový způsob spolehlivě zabrání kupříkladu opětovnému zapnutí napájení omylem. Jestliže jste v havarovaném vlaku, zůstaňte v klidu na místě a nevylézejte ven. Pokud není jiná možnost (kupříkladu při požáru), tak si vyberte tu stranu vlaku, kde neleží dráty, ani kde nevidíte či neslyšíte jiné doprovodné efekty elektrického proudu (blesky, jiskření, prskání). Potom zkuste vyskočit co nejdál od vagónu. Snažte se při tom nedotýkat se ničeho u dveří (madel, okrajů atd.). Od vlaku se vzdalujte pouze malými kroky. Další nebezpečí, které vám hrozí, je od případného jiného vlaku. Na jednokolejné trati je toto prakticky vyloučené. Buď se srazíte s jiným vlakem nebo vykolejíte, ale je velmi nepravděpodobné, že by se tam objevil nějaký další vlak. Jiné je to na vícekolejné trati. Je pravděpodobné, že nehoda bude zasahovat do jízdního profilu další koleje, a i kdyby nezasahovala, tak relativně rovná a schůdná plocha kolejí svádí k tomu, aby se vám tam procházeli lidé z vašeho vlaku. Zpravidla vyděšení nebo dezorientovaní. Potom může paradoxně další projíždějící vlak napáchat větší škody, než samotná nehoda.

- 122 -


Logické tedy je, pokusit se u takové nehody zabezpečit trať podobným způsobem, jako v případě uvíznutí vozidla na přejezdu. Pokud se nemůžete na místě zkontaktovat s pracovníky železnice, tak nejprve zavolejte na linku 112 s alespoň hrubou informací, na které trati se nacházíte a jak rozsáhlá je nehoda (aby mohly být realizovány kroky k zastavení případného vlaku co nejrychleji). Pokud nevíte, kde přesně jste, někdo ve vlaku to určitě tuší. Nejlepší je najít nejbližší údaj o hektometráži nebo číslo přejezdu, pokud se nehoda stala poblíž přejezdu. Je nutné jednat především rychle. Voláním na tísňovou linku s přesnou informací o místě nehody dokážete zastavit provoz na trati řádově během několika minut. Vyslání osob po trati bude o něco pomalejší, nicméně je vhodné oba způsoby zkombinovat. Určete osoby pro zastavení případného vlaku. Je to praktičtější, než abyste se tam vydali sami a nehodu nechali napospas osudu. Oproti uvíznutí automobilu na přejezdu máte tu nevýhodu, že není k dispozici reflexní vesta, takže tyto osoby budou o něco hůře vidět. Jinak ale můžete improvizovat a využít všech dostupných věcí, jako šátek, kapesník, mobil atd. Je pravděpodobnější, že jiný vlak přijede z protějšího směru, než jel váš vlak, ale jak už jsem říkal, není to pravidlo a nelze na to spoléhat. Ideální je zajistit oba dva směry. Máte jednu drobnou výhodu v tom, že vlak určitě nepojede po té koleji, na které došlo k nehodě, takže tuto kolej můžete využít k bezpečnějšímu přesunu lidí, kteří půjdou zastavovat vlak. Pokud to lze, vyšlete raději na každou stranu hned dvě osoby (ať jdou spolu, je větší šance, že se jim podaří vlak zastavit). Mělo by jim stačit zhruba deset minut klidné chůze. Počítejte s tím, že minimálně po tuto dobu může být místo nehody kdykoliv ohroženo dalším vlakem, tak se podle toho stále chovejte. Jestliže se vám podařilo předat informaci o nehodě na tísňovou linku, mohou se vyslané osoby vrátit asi po dalších deseti minutách čekání na vlak. Je pravděpodobné, že tou dobou již bude provoz spolehlivě zastavený. Pokud by byly problémy s uskutečněním telefonního hovoru, instruujte je, ať po cestě průběžně zkouší sami volat tísňovou linku a na trati zůstanou do té doby, dokud pro ně někoho nepošlete. Pravidlem pro případ, kdy nehoda zasahuje do další koleje, a hrozí nebezpečí od jiného vlaku, je okamžitě odvést všechny postižené, kteří se mohou pohybovat (i lidi z nepoškozených vagónů), mimo trať. Ideální místo je alespoň několik desítek metrů od trati. Když nehoda do další koleje nezasahuje, nechte někoho hlídat, aby se vám lidé po této koleji nepohybovali. V takovém případě bude naopak lepší nechat lidi ve vagónech. Identický postup lze použít i v případě, kdy sice nejedete vlakem, ale zpozorujete na trati nějaké nebezpečí, které by mohlo ohrozit železniční provoz. Kupříkladu padlý strom, sesuv půdy, povodní poškozený most atd. Nejprve se pokuste identifikovat místo nehody, následně zavolejte na linku 112, a potom se vydejte varovat případný vlak.

Příklady vzdáleností, na kterých dokáže zastavit vlak za dobrého počasí rychlost vlaku 40km/h 60km/h

vzdálenost 90 - 260 metrů 240 - 510 metrů

- 123 -


80km/h 100km/h 140km/h

440 - 920 metrů 570 - 1120 metrů 1000 a více metrů

Vzdálenosti se liší podle typu vlaků. Relativně nejrychleji brzdí motorové vozy (lokálky, Regionova) a Pendolino, potom rychlíky a osobní vlaky. Nejdelší brzdné dráhy jsou u dlouhých nákladních vlaků, případně někdy i u samostatných lokomotiv.

Metro Metro je velmi specifický dopravní prostředek. Na jedné straně máte vysokou hustotu provozu, mnohem větší než na železnici, a často i s mnohem větším množstvím přepravovaných lidí (kupříkladu ve špičce se do jedné soupravy vejde přes 1200 lidí). To vše v uzavřeném tunelu, kde je problematická evakuace i případný zásah jednotek IZS. Na straně druhé, metro má poměrně jednoduchý druh provozu. Vlaky jedou po jedné koleji pouze jedním směrem a sleduje je zabezpečovací zařízení, které má lepší parametry, než na železnici. Vlaky metra nejezdí příliš vysokou rychlostí a mají také lépe řešené brzdy, takže dokážou zastavit na kratší vzdálenost, než běžný vlak. Celkově je metro velmi bezpečný dopravní prostředek. V pražském metru za celou dobu existence naštěstí nedošlo k žádné větší vážné nehodě, při níž by byli ohroženi cestující. Dá se říci, že kvalita zabezpečovacího zařízení v metru je v dnešní době na takové úrovni, že nehoda v metru, způsobená lidskou chybou, je téměř vyloučená. Dobře je na tom i případná ochrana proti požáru. Tunely i nové soupravy obsahují požární čidla a všechny používané materiály splňují přísné bezpečnostní podmínky. Většina nehod se týká sebevrahů, případně pádu osob do kolejiště pod vlak. Jak můžete v takovém případě pomoci? Případně co dělat, pokud spadnete do kolejiště vy sami? V takovém případě hrozí dvě rizika: úraz elektrickým proudem a úraz od soupravy vlaku. Napětí v metru je sice vyšší, než u vás doma v zásuvce (750V stejnosměrných), ale i tak máte v případě náhodného doteku poměrně velikou šanci na přežití. Navíc nebezpečná místa jsou poměrně dobře krytá. Nebezpečí vám nehrozí od samotných kolejnic, ale pouze od přívodní napájecí kolejnice, která je vždy na boku vedle kolejnic. Obvykle má oranžovou nebo žlutou barvu, byť v tunelech může po čase téměř splynout s okolní šedí. Tato kolejnice je navíc ještě chráněna krytem, takže nebezpečí by vám hrozilo pouze při dotyku zespodu. Teoreticky by se vám tedy nemělo nic stát, ani pokud si na ni omylem stoupnete. Mnohem větší nebezpečí vám hrozí od vlaku, který sice umí brzdit poměrně rychle, ale přesto nezastaví na místě. Pokud spadnete do kolejiště a vlak je ještě daleko (není vidět), tak se snažte utíkat ve směru jízdy vlaku ke konci nástupiště. Jestliže je ale vlak již blízko, tak neutíkejte, ani se nesnažte vylézat. Místo toho rychle zalehněte do žlábku mezi kolejemi. Tento žlábek je tak hluboký, že se do něj vejde lidské tělo a vlak vám neublíží. Nejspíš to nebude příliš příjemný zážitek, ale přežijete.

- 124 -


Před tím je samozřejmě nutné odhodit případná zavazadla jako batoh, tašku atd. Jestliže máte na sobě volnou bundu, sukni, nebo kabát, tedy oblečení, které by se mohlo průvanem před vlakem zvednout, je lepší lehat si hlavou směrem k vlaku, případně si tuto část oděvu přidržet rukou u těla. Zavřete oči, protože asi nechcete, aby vám do nich vlétla hromada zvířeného prachu. V případě zastavení soupravy nad vámi zůstaňte tak, jak jste. Počkejte až na vypnutí elektrického proudu. Pod vlakem se totiž mohou najít další nebezpečná místa, kterých je lepší se nedotýkat. Jestliže naopak zpozorujete pád jiné osoby do kolejiště, rozhlédněte se po nástupišti, určitě tam budou tlačítka pro nouzové zastavení vlaku. Obvykle jsou u konců nástupiště nebo u vyústění vstupů na nástupiště. U stanic, kde jsou obě koleje uprostřed, fungují tato tlačítka pro oba směry. Ochranné sklo na tlačítku se nejlépe rozbíjí loktem, klouby prstů, nebo nějakým pevným předmětem, kupříkladu mobilem či svazkem klíčů. Lidé si občas myslí, že tato tlačítka vypínají elektrický proud v kolejích, to ovšem není pravda. Tato tlačítka jsou spojená se zabezpečovacím zařízením a posílají přijíždějícímu či odjíždějícímu vlaku okamžitý signál „Stůj!“ Tento přenos nespočívá pouze v rozsvícení tohoto znaku na návěstidle, ale dochází k okamžitému automatickému zastavení vlaku. Je to tedy ten nejrychlejší způsob, jak zastavit vlak, jehož strojvedoucí ještě (případně už) nevidí na nástupiště. Můžete tak samozřejmě zabránit i odjezdu vlaku, který právě stojí ve stanici. Paradoxně se ovšem velmi často stává, že při pádu osoby do kolejiště toto tlačítko nikdo nepoužije. Místo toho lidé raději pomáhají s vytáhnutím osoby ven, což je velmi riskantní. Hrozí, že to nestihnete, nebo že vás postižený (často v podnapilém stavu) stáhne s sebou pod vlak. Další nouzová tlačítka jsou ve vagónech metra. Ovšem jejich funkce je odlišná. Fungují pouze jako varování strojvedoucího (podobně jako kupříkladu v tramvaji) a záleží na situaci, co bude následovat. Kupříkladu při jízdě tunelem se bude snažit strojvedoucí vždy s vlakem dojet do další stanice. Po zmáčknutí tlačítka nejprve nahlásí situaci na dispečink a potom cestujícím potvrdí přijetí informace vlakovým rozhlasem. Problém se bude řešit až po zastavení vlaku ve stanici. Je to logické. Pokud by například začalo hořet, tak zastavení v tunelu by v takovém případě bylo katastrofální. Proto mačkat toto tlačítko v tunelu prakticky nemá smysl. Tlačítko lze ale použít ve stanici (kupříkladu při pádu osoby mezi vozy metra), nebo při rozjezdu vlaku (cestující skřípnutý ve dveřích). Pokud má souprava, stojící ve stanici, otevřené dveře, je dobré si stisknutí bezpečnostního tlačítka ještě pojistit znemožněním zavření dveří. Když už mluvíme o dveřích, v pražském metru a ostatně i v jiných dopravních prostředcích, panuje poměrně častý nešvar: opírat se o dveře. I když jsou dveře jištěné proti nechtěnému otevření v tunelu i na špatné straně ve stanici (zatím kromě trasy B), existují minimálně dva případy, kdy došlo k nechtěnému otevření dveří v tunelu. V jednom případě se jednalo o závadu (zkrat) na elektroinstalaci, v druhém o hrubé selhání strojvedoucího. Jedná se sice o velmi nepravděpodobné situace, ale jak je vidět, stát se může ledacos. Zatímco u starších typů souprav se dveře otvírají do strany, takže případný cestující, který se o dveře opírá, má alespoň trochu času zareagovat, u nových souprav dveře doslova odskočí od soupravy, což může být mimořádně nebezpečné. Je tedy lepší

- 125 -


se v metru opravdu neopírat. Zrovna tak při nastupování je dobré počkat, až se dveře kompletně otevřou. Vyjímečně totiž může dojít k situaci, kdy dveře odskočí a hned se zase zavřou, a mohlo by dojít ke skřípnutí vašich prstů. Co dělat, pokud by došlo k nehodě nebo jiné mimořádné situaci v tunelu? Za normálních okolností by strojvedoucí vlaku tuto situaci nahlásil vysílačkou na dispečink a poté by o ní informoval cestující. Závady na soupravě, které znemožňují pokračovat dál, se obvykle řeší pomocí následující soupravy. Ta vyloží své cestující a porouchaný vlak dotlačí do stanice. Řešení takové situace může trvat i více, než deset minut, takže to vyžaduje především trpělivost. Strojvedoucí porouchaného vlaku by rozhodně měl cestující průběžně informovat. Takové zastavení přeplněného vlaku v dopravní špičce není nic příjemného, byť je vlaková klimatizace napájená z baterií. V případě nedostatečné výměny vzduchu proto otevřete i větrací okénka (nelze u souprav M1 na trase C). Obecně vzato, pokud to jenom trochu lze, tak je snaha dopravit cestující do další stanice v soupravě. Evakuace do tunelu je poměrně složitá operace, která může být pro cestující velmi náročná (kupříkladu pro lidi se sníženou pohyblivostí) a hrozí i nebezpečí zranění. Proto se k evakuaci soupravy přistupuje pouze tehdy, když není jiná možnost. V takovém případě by strojvedoucí vlaku nejprve zajistil rozsvícení nouzových světel v tunelu a vypnutí elektrického proudu, potom by byli cestující instruováni k opuštění soupravy. V každém tunelu je nouzové osvětlení, jehož kabely mají zvýšenou odolnost proti požáru. Ve většině dopravních tunelů je také na jedné straně vedle kolejí betonový „chodníček“, po kterém je možné obejít případnou stojící soupravu. Pokud strojvedoucí vyzve k evakuaci, tak cestujícím sdělí, na kterou stranu mají z vagónů vystupovat (tyto hlášky jsou dokonce předem nahrané v zařízení pro hlášení stanic). Strojvedoucí má k dispozici i ruční svítilnu, která může pomoci, pokud by snad selhalo osvětlení. Vystupování z vagónů metra v tunelu není nic snadného. Výškový rozdíl je poměrně značný a chodníček úzký. Pokud by nedošlo k vypnutí elektrického proudu, tak na boku vagónů se nacházejí mimo jiné i sběrače proudu, od kterých může hrozit úraz. Vypadají trochu jako stupátka a může to svádět k tomu, abyste si na ně při vystupování stoupnuli. Proto s případným vystupováním je vždy nutné počkat na instrukce od strojvedoucího. Samozřejmě nabízí se otázka, co dělat v případě, kdy bude strojvedoucí zraněný nebo mrtvý. Pokud by se tato situace týkala pouze strojvedoucího, tak na trasách A a C by měl vlak dojet automaticky do další stanice. Na trase B zastaví v tunelu. V takovém případě by mělo do pěti minut dojít k zastavení provozu a k vyslání dalšího strojvedoucího. Cestujícím nic nehrozí, pouze je nebude nikdo informovat o situaci a budou muset delší dobu čekat v soupravě. Kdyby tato situace vznikla následkem nehody, zkuste počkat zhruba tři až čtyři minuty. To je doba, za kterou by strojvedoucí dokázal nahlásit situaci přes vysílačku a dal vědět cestujícím ve vlaku. Dispečink dokáže vypnout elektrický proud zhruba do minuty po zjištění situace, rozsvícení světel v tunelu trvá o něco déle. Jestliže nedostanete žádné informace od strojvedoucího, jednejte dál podle situace na místě. Pokud to nevypadá, že hoří, rozhodně zůstaňte v soupravě! Někdy může být těžké rozpoznat, jestli skutečně hoří, nebo ne. Po havárii vlaku může být cítit spálenina nebo kouř a můžete vidět spoustu prachu. Přesto nemusí hořet.

- 126 -


Ostatně, i při běžném provozu lze občas cítit spáleninu. Jedna se ovšem zpravidla pouze o brzdové špalky některých typů vozů a je to spíše technologický nedostatek, než nějaké nebezpečí. Pokud skutečně v tunelu hoří a světla nesvítí, budete potřebovat alespoň nějaký zdroj světla, kupříkladu mobil. Potom vylezte z vlaku na tu stranu, kde je více místa. Je bezpečnější vystupovat prostředními dveřmi vagónů, než krajními, pod kterými se nachází sběrače proudu. Mezi vagóny jsou spojovací dveře, které by v případě nehody měly jít otevřít, ovšem jejich otevření musí povolit strojvedoucí. Zámky těchto dveří jsou napájené z baterií, takže se samy neotevřou ani při vypnutí proudu. Když jsou otevřené, můžete jimi projít až do krajního vagónu, a zkrátit si co nejvíce nebezpečnou cestu podél vlaku. K výstupu potom použijte předposlední dveře krajního vagónu. Pomozte těm lidem, kteří sestup sami nezvládnou! Hlavně je nutné zachovat klid. Případná panika by v úzkém prostoru mohla být katastrofální. V případě požáru je obecně lepší postupovat v tunelu směrem, odkud proudí čerstvý vzduch, ale to je spíše teorie. V praxi se patrně vydáte tím směrem, kde nebude hořet, nebo kudy bude postupovat dav. Mimo soupravu je možné jít i po kolejích, ovšem pozor na to, že tam na vás každou chvíli číhá nějaká mechanická nástraha v podobě kabelů, krabic se zabezpečovacím zařízením atd. V tunelu metra nefunguje signál mobilních telefonů, ale při postupu tunelem je možné občas narazit na nouzový telefon (běžně se nachází poblíž návěstidel, cca každých 250 metrů). Tím se můžete spojit s dispečinkem metra a předat jim informace o nehodě. Tunelem jděte vždy až do stanice, neuhýbejte do žádných prostor mimo tunel, kde by na vás mohly čekat různé další nástrahy. Pokud jsou na místě zranění, tak v závislosti na počtu zraněných postupujte podle pravidel první pomoci, popsaných v této knize. Jestliže je z jakéhokoliv důvodu nutná okamžitá evakuace (požár), tak se v mezích možností snažte evakuovat především nezraněné a také ty postižené, kteří se mohou sami pohybovat (nebo s menší dopomocí). Evakuovat těžce zraněné z ohroženého prostoru si můžete dovolit pouze tehdy, kdy na to máte čas a prostředky (dost lidí). Rozhodně je nesmysl, aby se kvůli jednomu zraněnému udusilo osm lidí, kteří ho ponesou. Začínající požár je teoreticky možné uhasit hasicími přístroji, které jsou v každém vagónu dva. Přístroje jsou práškové a lze jimi v případě nouze hasit i pod napětím. Je obecně lepší zkusit raději začínající požár uhasit, než se před ním pokoušet evakuovat tisícihlavý dav, pokud tedy bude možné se k ohnisku požáru vůbec dostat. Lékárnička je k dispozici v kabině strojvedoucího, ale v případě nouzové evakuace asi stejně nebude čas lékárničku použít. V souvislosti s metrem se nedávno objevilo několik případů úrazů na eskalátorech. Eskalátory jsou mechanická zařízení, která mají ohromnou sílu, ale pokud se na nich budete chovat podle dopravního řádu, nic by se vám nemělo stát. Čeho se na takových eskalátorech vyvarovat? Eskalátor je dlouhé a strmé schodiště s velikými schody. Jakékoliv zaškobrtnutí nebo nečekané zastavení eskalátoru může znamenat nebezpečný pád. Z toho důvodu není dobré na eskalátorech chodit nebo běhat.

- 127 -


Na eskalátorech není dobré používat příliš tenké sandály, dlouhé či rozvázané tkaničky, ani dlouhý oděv, splývající na zem. Pozor také na jakékoliv volné popruhy u batohů. To vše se může zachytit mezi schody a způsobit vážný úraz. Rozhodně se nepokoušejte strkat nohy do mezery na boku schodů. Stejně tak mohou špatně dopadnout i vaše prsty na rukou, pokud je budete strkat pod madlo. Při jízdě s kočárkem stůjte vždy pod kočárkem, jinak se vám může stát, že vás těžký kočárek stáhne dolů. Při nehodě na eskalátoru lze eskalátor samozřejmě zastavit nouzovým tlačítkem, které se nachází u konců eskalátorů a někdy i podél trasy. Vždy se ale zamyslete, jestli zastavením nezpůsobíte větší škodu. Pokud máte maminku jedoucí dolů, která z posledních sil před sebou drží kočárek, zastavením eskalátoru jí akorát vymrštíte dopředu. Když vám uprostřed dlouhého eskalátoru někdo zkolabuje a zůstane ležet na schodech, uvědomte si, že bude lepší nechat ho dojet až ke konci, a tam teprve zastavit eskalátor, než se ho pokoušet resuscitovat uprostřed schodů.

Letadla Letadla patří mezi velmi bezpečný dopravní prostředek, ovšem také mediálně velmi zviditelněný. Přestože se denně uskuteční desítky tisíc letů, prakticky každá nehoda dopravního letadla, i drobná, se dostává na čelní stránky novin a do televizního zpravodajství. To navenek vzbuzuje dojem nespolehlivosti a je to jedna z příčin, proč se někteří lidé létání bojí. I když není pravděpodobné, že se zrovna vy setkáte s nehodou letadla, přeci si o bezpečnosti v letadle něco řekneme. Začněme volbou bezpečného místa v letadle. I když to může vypadat, že při nehodě letadla stěží někdo přežije, realita je taková, že u spousty nehod se hodně lidí zachrání. I když v letadle neexistuje nějaké univerzální nejbezpečnější místo, přesto jsou některá sedadla bezpečnější než jiná. Obecně je bezpečnější takové sedadlo, které leží poblíž nouzového východu. V případě havárie letadla hrozí riziko požáru, který se může rychle šířit. Potom se pravděpodobněji dostanou ven lidé z těsné blízkosti nouzového východu (několik řad dopředu a dozadu od východu). Když už nesedíte přímo u východu, jsou na tom rozhodně lépe lidé ze sedadel v uličce. Nejenom, že se jim během letu lépe chodí na záchod, ale také lépe utíká. Nejbezpečnější místa jsou údajně nad křídly, kde je také nejpevnější mechanická konstrukce letadla. Dobré sedadlo tedy najdete přímo nad křídlem u nouzového východu. Budete sice mít minimální výhled z okénka, ovšem zaručeně více místa na nohy a bude se vám dobře utíkat. Poměrně bezpečná místa jsou také v přední části letadla poblíž vstupních dveří, ovšem zpravidla se jedná o tzv. business class, kde si kapku připlatíte. Velmi problematická je naopak zadní část letadla (mezi křídly a ocasem), která se při nárazu často rozlomí nebo jinak mechanicky poškodí. Jedna zajímavá studie také uvádí, že statisticky častěji přežívají členové posádky, než cestující. Možná je to tím, že většina z nich přesně ví, co při nehodě dělat, anebo je to tím, že se jejich místa nacházejí v blízkosti východů. Nicméně z toho plyne další možné doporučení: držte se poblíž letušek! Samozřejmostí je i správné uložení zavazadel. V dnešní době vás vzhledem k bezpečnostním opatřením nejspíš do letadla nepustí s téměř žádným větším zavazadlem. I - 128 -


tak by ovšem měla všechna zavazadla během letu zůstat zavřená v přihrádkách. Volně položená zavazadla v letadle nemají co dělat. Tvrdá pravidla platí i pro používání mobilů, počítačů a dalších elektronických zařízení. Mobily většinou nelze používat vůbec, notebooky a jiné věci by se neměly používat během startu a přistání. Kromě výběru místa si můžete bezpečnost pojistit tím, že budete vědět, co máte dělat v případě nehody. Před každým startem jsou cestující instruováni. Letušky (nebo instruktážní film) jim sdělí, co a jak dělat, a kde jsou nouzové východy. Lidé, kteří létají častěji, zpravidla tyto instruktáže ignorují, neboť je slyšeli mnohokrát. Přesto je dobré si to probrat podrobněji. Při nástupu do letadla se rozhlédněte a zjistěte, kde jsou nejbližší nouzové východy. Když sedíte u východu, prostudujte si návod, jak ho v případě nouze otevřít. Jestliže je východ dál, může být dobré spočítat si, kolik řad vás od něj dělí. Uvědomte si, že potmě a v hustém kouři nemusí být vůbec jednoduché východ najít! Bezpečnostní pásy nejsou v letadle pro to, aby vám znepříjemnily cestu, ale mají svoji funkci. Rozhodně vás mohou zachránit v případě nehody, ale je dobré je mít zapnuté po celou cestu. Letadlo totiž může kdykoliv vletět do náhlých turbulencí nebo se prudce propadnout. Jestliže necestujete letadlem často, dobře si vyzkoušejte, jak se vlastně pás rozepíná. Je to jinak, než jak jste zvyklí z auta, a v kritické situaci byste s tím mohli mít problém! Když dojde k dekompresi nebo jiné podobné poruše, nad sedadlem vypadnou kyslíkové masky. Jako rodič si vždy nasaďte masku nejprve vy, teprve potom nasaďte masku dětem. Dělat to obráceně je hloupost, protože vy si případně poradíte i s dítětem v bezvědomí (nasadit masku a případně uvolnit dýchací cesty záklonem hlavy), ale dítě samo si s vámi neporadí. V případě problémů se vzduchem zachovejte především klid. V řídkém vzduchu je obtížné dýchat ale když budete klidnější, pokusíte se soustředit jen na dýchání, a všechny ostatní myšlenky „odstřelíte“, půjde vám to lépe. Pokud to vypadá, že se letadlo řítí k zemi, tak nečekejte na instrukce, ale sami zaujměte bezpečnostní polohu. Ta vás má především ochránit před prudkým nárazem. Je jasné, že jednoduchý pás pro cestující na tom nebude tak dobře, jako kupříkladu vícebodové pásy, které mají k dispozici piloti. Proto se snažte chránit, jak to jenom lze. Položte si hlavu na kolena. Jestliže je před vámi další sedačka, hrozí vám náraz hlavou do této sedačky, proto si rukama chraňte hlavu. Pokud je před vámi naopak volné místo, chyťte se rukama za kotníky, omezíte tím namáhání páteře a krku při nárazu. V případě evakuace se nesnažte nalézt ostatní příbuzné nebo známé v letadle, ale především se dostaňte ven. Hledání dalších lidí v letadle by zdržovalo, bránilo evakuaci ostatních a ohrožovalo by i vás samotné. Také venku u havarovaného letadla se vždy nejprve vzdalte do bezpečné vzdálenosti. Nemá smysl pobíhat okolo a hledat ostatní. Jestliže přežili, brzy se s nimi shledáte. Pro záchranu na moři (a jiné vodní ploše) jsou pod sedačkami nafukovací záchranné vesty. Vesty si před nouzovým přistáním oblékněte a zapněte popruhy, ale rozhodně vestu nenafukujete. Když si ji nafouknete už v letadle, tak si dost zkomplikujete nebo znemožníte cestu ven. Mírně obézní člověk s vestou může kupříkladu ucpat uličku nebo nouzový východ. Hlavní problém ovšem spočívá v tom, že jakmile voda zaplní letadlo, přišpendlí vás nafouknutá vesta ke stropu a už se nedostanete ven. Vesta se tedy

- 129 -


vždy nafukuje (trhnutím za červené štítky) až venku ve vodě. Případně jí lze dofouknout i ústy, pokud by nebyla nafouknutá dostatečně. V případě náhlé nečekané události asi nebudete mít vestu na sobě. Vytáhněte jí tedy z pod sedačky, ale nezdržujte se a oblékněte si jí až venku. Na vestě je také světlo, které se rozsvítí po ponoření vesty do vody. Vesta je rozhodně nouzový prostředek, ve studené vodě ani s vestou dlouho nepřežijete, proto je lepší dostat se okamžitě na nouzové čluny. Kupříkladu záchranné skluzavky mohou po odpojení posloužit jako záchranné čluny. Jestliže se nedostanete na čluny, máte o něco větší šanci, když se budete držet spolu s jinými lidmi ve skupince. Nejenom, že vás záchranáři lépe najdou, ale pokud se semknete blízko k sobě, trochu tím snížíte tepelné ztráty.

Lanovky Lanovky jsou celkově poměrně bezpečná zařízení. Při správné údržbě a provozu za vhodných meteorologických podmínek by nemělo docházet k žádnému ohrožení cestujících. Pravda, v minulosti došlo i k pár haváriím, ve většině případů byla ovšem na vině technická údržba a nedostatečná kontrola. Jako cestující něco takového neovlivníte, od toho jsou provozovatelé a příslušné úřady, které to kontrolují. Nejčastější zranění na sedačkových lanovkách jsou způsobená lidmi. Je proto dobré především důsledně sledovat pokyny při nástupu, výstupu a během jízdy. U sedačkových lanovek s více sedadly je nutné dbát na správné (rovnoměrné) obsazení sedačky, a také na to, abyste malé děti měli ve vždy svém dosahu. Jeden dospělý by měl mít na starosti maximálně dvě menší děti a měl by vždy sedět uprostřed. Jenom tak dosáhnete na obě tyto děti, pokud kupříkladu začnou sjíždět dolů nebo pokud nestihnou nastoupit. Na dítě, sedící ob jedno sedadlo, rozhodně nedosáhnete. V minulosti už takhle došlo k několika vážným úrazům. Jakmile zpozorujete něco mimořádného, upozorněte na to obsluhu lanovky (to samé platí i u vleků). Obsluha by sice měla neustále sledovat, jestli je všechno v pořádku, ovšem tu a tam jim může něco důležitého přeci jenom uniknout. U otevřených lanovek je dobré počítat s tím, že nahoře může být výrazně horší počasí. Navíc lanovka se může z provozních důvodů náhle zastavit, a to klidně i na delší dobu. Jestliže dojde k nějaké vážnější závadě, může trvat záchranářům řádově i hodiny, než vás sundají. Vždy je tedy dobré při cestě lanovkou počítat i s takovou možností a mít s sebou teplejší oblečení. Pro takovou situaci může dobře posloužit i izotermická fólie, která je velmi skladná a zvláště na horách se vám může hodit i pro jiné kritické situace.

Hromadné nehody a psychologie první pomoci Hromadnou nehodou může být jakákoliv nehoda, při které bude větší množství zraněných. Havárie autobusu, vlaku, letadla, živelná událost, požár, exploze atd. Pro řešení hromadné nehody platí trochu jiná pravidla. Hlavním problémem totiž je, že při vzniku větší nehody zpočátku nikdo přesně neví, kolik je zraněných osob a jak vážná zranění mají. Zjistit tuto informaci je zpravidla první úkol na místě nehody. Od

- 130 -


toho se potom odvíjí hned problém druhý a tím je organizace převozu zraněných pacientů. To vy naštěstí řešit nemusíte, i tak je ale dobré o tom alespoň něco vědět. U osamoceného zraněného na místo události dorazí nejbližší volný sanitní vůz. Všichni přítomní záchranáři se o zraněného postarají, jak nejlépe dovedou, a po prvotním ošetření na místě ho odvezou do nejbližší volné nemocnice, která má pracoviště vhodné pro příjem té které události. Při větší nehodě záchranáři musí sehnat dostatek vozů pro převoz zraněných. Systém první pomoci je navrhovaný pro běžnou zátěž s nějakou rezervou navíc. Lze poměrně dobře odhadnout, kolik lidí může za normálních okolností v určité oblasti potřebovat první pomoc. Pro menší město a okolí tak mohou být k dispozici třeba jeden až dva sanitní vozy, které za normálních okolností stačí. V případě větší zátěže lze přesunout nějakou rezervu z jiné oblasti nebo použít sanitní vozy, běžně nepoužívané pro první pomoc, kupříkladu vozy pro přepravu nemocných a rodiček. To všechno zabere nějaký čas. Navíc je nutné počítat s tím, že stále mohou vznikat i běžné události, takže si dispečeři musí ponechat nějaké rezervy v záloze. A tím to teprve začíná... Dejme tomu, že se dispečerům podařilo dostat na místo v nějakém časovém rozpětí dostatek sanitních vozů. Pokud se událost stala někde mimo větší město, může dojezd těchto vozů trvat řekněme deset až patnáct minut pro první vozy a řádově desítky minut pro další vozy. Postižené je ovšem potřeba dopravit do nemocnic, a to často na nějaké specializované pracoviště podle typu zranění. Tato pracoviště jsou jen v některých nemocnicích, a běžné příjmové pracoviště zvládne najednou kvalitně přijmout pouze několik těžce postižených. Kdybyste naložili všechny postižené a přesunuli je do nejbližší nemocnice, může trvat hodiny, než se všem dostane kompletního ošetření. Proto u každé veliké nehody musí dispečeři záchranné služby vyřešit logistickou úlohu s hromadou neznámých faktorů: které postižené přesunout kam, aby pokud možno přežili převoz a bylo o ně kvalitně postaráno. V této situaci je zcela normální, že těžce zraněný pojede do nemocnice přes půl kraje, jednoduše proto, že bližší nemocnice je už přecpaná pacienty, kteří možná mají ještě těžší zranění. Stejně normální je i fakt, že v okamžiku, kdy jde několika lidem o život, tak lehčí zranění ostatních (slabá krvácení, zlomeniny atd.) musí prostě počkat, až na ně přijde řada. Pokud je u takové nehody veliké množství těžce zraněných a malé množství záchranářů, tak se postižení, kteří nedýchají, a nezačnou sami dýchat ani po uvolnění dýchacích cest, zpravidla neošetřují. Zatímco osamoceného nedýchajícího postiženého byste za normálních okolností měli resuscitovat až do příjezdu záchranářů, v tomto případě to neplatí. Resuscitace každého takového člověka by zaměstnala na místě nehody zhruba čtyři osoby a po příjezdu záchranářů by nejspíš zaměstnala jednu kompletní posádku sanitky. A osoby, které by se věnovaly záchraně takového člověka, budou pravděpodobně chybět jinde. Co je tedy vlastně u hromadné nehody potřeba udělat? Tak samozřejmě jako u jakékoliv jiné nehody, nejdříve se rozhlédněte a především se zamyslete nad bezpečností. Potom je dobré pokusit se rychle rozlišit jednotlivé zraněné.

- 131 -


Krátce po vzniku události je nutné rychle najít ty, kteří jsou v bezvědomí a potřebují uvolnit dýchací cesty, a také ty postižené, kteří mají veliké vnější krvácení. Těmto lidem můžete rychlým jednáním zachránit život. Jak je najdete? Nelepší způsob, jak začít, je postavit se a zavelet: „Všichni, kdo mohou chodit, ke mě!“ Tím s velikou pravděpodobností vyberete ty osoby, které jsou relativně v pohodě a mohou na ošetření chvíli počkat. Tuto skupinku nechte stranou, ta vás pro tento okamžik nezajímá. Jestli to lze, můžete někoho pověřit, ať tyto postižené ohlídá. Jde především o to, aby se nepletli na místě nehody, neodcházeli pryč, případně abyste včas zjistili, kdyby se někomu z nich zhoršil stav. Na místě nehody se vám to teď možná trochu uvolnilo, takže můžete rychle obejít ostatní postižené. Všímejte si především těch, kteří mají veliké krvácení, a těch, kteří jsou zticha! Ti postižení, kteří sténají nebo křičí, zcela určitě dýchají (minimálně v tomto okamžiku), takže mohou na ošetření chvíli počkat. Zastavte veliká krvácení nebo instruujte někoho dalšího, jak to má udělat, a pokračujte dál. Těm, co nedýchají, zkuste uvolnit dýchací cesty mírným záklonem hlavy. Jestliže začnou dýchat, nechte u nich někoho, kdo je bude sledovat. Jestliže dýchat nezačnou, nechte je být! Ano, zní to možná neuvěřitelně, ale je to tak. Nemůžete se zaseknou u jednoho člověka, jehož šance na přežití jsou mizivé, pokud máte okolo další těžce zraněné! Pouze pokud by se jednalo o několik málo takto postižených, a vy jste měli k dispozici dostatek lidí na poskytnutí resuscitace, má smysl ji zahájit. Připravte se na to, že bude velmi těžké míjet zkrvavené postižené, kteří žádají o pomoc, abyste našli ty, kteří ji potřebují mnohem více. Lidský mozek má tendenci chránit se před nebezpečným přetížením. A takováhle situace je pro mozek rozhodně veliká zátěž, která ho vede k tomu, aby si to nějak usnadnil. Typickou situací je, že se bezděčně zaseknete u jednoho postiženého (zpravidla to bývá někdo lehce zraněný) a mozek vám doslova zakáže „vidět a vnímat“ vše ostatní. Je to naprosto běžné a přirozené, jenže vy si bohužel potřebujete udělat celkový přehled. V okamžiku, kdy máte alespoň hrubý přehled o situaci, je nutné zavolat tísňovou linku. Je obecně lepší volat o pár desítek sekund později s relativně přesnými informacemi, než volat ihned bez jakýchkoliv informací. Je kupříkladu značný rozdíl, když při posunu vykolejí prázdný nákladní vagón, nebo když se srazí dva rychlíky. Přitom o obojím lze klidně do telefonu prohlásit, že se stala železniční nehoda. Mimochodem, také jedna z nejtragičtějších autobusových nehod u nás zprvu vypadala jenom jako menší autonehoda. Na linku první pomoci byla totiž předaná pouze informace o několika lehce zraněných, kteří údajně tvrdí, že měli nehodu. U hromadné nehody je lepší volat na číslo 112, protože tak dojde k rychlejšímu a přesnějšímu předání informací všem složkám, a částečně i k odlehčení práce dispečinku ZZS. Drobné zdržení předání informací na ZZS v tomto případě nehraje takovou roli. Pokud si ovšem nejste jisti, jak správně poskytnout první pomoc, tak zavolejte na číslo 155, kde vám mohou poradit. Po předání informací je nutné začít se plně věnovat organizaci první pomoci na místě nehody. Obvykle nastane buď situace, kdy budete mít zoufalý nedostatek

- 132 -


jakýchkoliv pomocníků nebo jich naopak budete mít tolik, až to začne situaci na místě komplikovat. Ať už je to tak nebo tak, tyto lidi je potřeba využít tam, kde je to nejvíce potřeba. Mimo jiné bude lepší je nějak zaměstnat, než aby na místě bezprizorně škodili svojí aktivitou (kupříkladu snahou přesunout postižené s poškozenou páteří). Ideální je, když se vám podaří ke každému těžce postiženému přiřadit jednoho člověka, který ho bude sledovat, případně s ním komunikovat. Také bude potřeba někdo, kdo ohlídá, uklidní, a případně ošetří lehce zraněné. Jestliže je na místě tolik čumilů, že se situace stává nepřehlednou, je dobré vyčlenit pár lidí coby amatérskou ochranku, která vyprovodí z místa nehody všechny nadbytečné osoby. Osoby, které oslovíte, musíte pozitivně motivovat a musíte jim vysvětlit, co po nich chcete. Buďte iniciativní, ale nehádejte se, nevyčítejte, nenuťte nikoho do něčeho, co dělat nechce. Určitě zní lépe: „Pojďte, pomůžete mi, sednete si tady u toho zraněného a budete ho sledovat, jestli dýchá. Kdyby byly jakékoliv problémy, zavoláte na mě,“ než věta: „Tady si sedněte a sledujte ho!“ nebo: „Koukejte mi pomoct!“ Rozhodně pozor na vyčítání: „No teda, vy jste tomu dal! Vy jste ho vytáhl ven, co když jste mu poškodil páteř? To nevíte, že se zraněnými, co mohou mít poškozenou páteř, se nemanipuluje?“ Je až ukrutně snadné ve stavu rozrušení sklouznout do takového obviňování. Jenže dotyčný člověk se snažil pomoci, jak nejlépe uměl. Jestliže zraněnému ublížil, už se to stejně nedá změnit. Ani vaší výčitkou už nic nezměníte, maximálně znervózníte všechny lidi okolo nebo spustíte hádku. Mnohem lepší je v klidu upozornit na případná rizika a hlavně musíte předat instrukce, co je třeba dělat dál. Lidem okolo sebe dávejte maximálně dva jednoduché úkoly. Člověk v rozrušení více úkolů najednou nepobere. Pozor na tvrzení typu: „Já to umím!“ Raději si vždy zkontrolujte, jestli si pod tím oba dva představujete to samé. Při komunikaci s lidmi (to se týká samozřejmě i postižených), se snažte opravdu poslouchat, co vám vlastně říkají. Je celkem běžné, že váš mozek bude chtít vnímat jenom to dobré a že si jaksi svévolně vypustí to, co nechce slyšet. Kupříkladu větu: „U toho druhého auta jeden člověk omdlel, jinak jsou všichni v pořádku...“ můžete snadno slyšet jako: „Všichni jsou v pořádku.“ A zatím možná „ten jeden člověk, který jenom omdlel“, právě bojuje o život. Popisy stavu jako: „bezvědomí, omdlel, mrtvý, ten je v pohodě, srdce mu bije,“ mohou představovat prakticky cokoliv, a je vždy lepší si to osobně ověřit. Vždy je bezpečnější důvěřovat té informaci, která vám sděluje něco vážného a naopak buďte nedůvěřiví k pozitivním informacím. Jestliže postižený „blouzní“ a hledá někoho, koho na místě nehody nevidíte, možná jste někoho přehlédli. Když místo naslouchání budete postižené odbývat hláškami typu: „To bude dobrý!“ vůbec nic tím neřešíte. Maximálně se chabě pokoušíte ujišťovat sami sebe, a možná vám při tom uteče něco důležitého. Pro to, abyste postiženého uklidnili, nepotřebuje slyšet neurčité věci, ale jasné a konkrétní informace. Tyto informace by ovšem měly být pokud možno strohé (zbytečně nerozpitvávejte detaily, jestliže si o to postižený sám neřekne).

- 133 -


Na otázku: „Co se stalo?“ odpovězte třeba: „Stala se dopravní nehoda.“ Rozhodně neříkejte: „Ale nic!“ nebo jinou podobnou „kravinu“. Postiženým můžete sdělit pozitivní a uklidňující informace, jako kupříkladu: „Sanitka už je na cestě.“ Rozhodně si ale nevymýšlejte ani nelžete. Tím byste mohli ztratit důvěru a zkomplikovat si situaci. Při uklidňování se pokuste být sami co nejvíce klidní. Specifickým případem jsou nezranění a lehce zranění účastníci události. Někteří z těchto lidí se psychicky zhroutí na místě. Jiní vydrží celkem obstojně spolupracovat a zpravidla na ně nehoda dolehne v plné síle až s určitým zpožděním. Najdou se ovšem i tací, kteří si nutně potřebují vyventilovat emoční přepětí. Nejlépe nějakou činností. Jestliže takový člověk nemá možnost své napětí dostat ven jiným způsobem, může se při sebemenší zámince toto napětí obrátit proti záchranářům, a to jak slovním, tak i fyzickým útokem. I když je to zavrženíhodné, ten člověk za to v podstatě v dané chvíli téměř nemůže. Je dobré si dát na takové jedince pozor, hlavně se pokuste včas vycítit, kdo je v tomto stavu. Vyhněte se střetu s takovým člověkem! Rozhodně se nesnažte mu brát nebo zakazovat činnost, kterou právě vykonává. Pokud by svojí činností někoho ohrožoval, můžete ho opatrně zkusit přesměrovat někam jinam. Pozitivně a bez nátlaku mu nabídněte jinou „práci“ která bude neškodná. I kdyby to měla být úplná pitomost typu: „Jistě, pomůžu vám najít váš mobil, ale teď zrovna se musím věnovat tady tomu zraněnému. Co kdybyste se zatím šel podívat támhle a prohledal zem okolo toho auta? “ Co ještě dalšího lze udělat na místě hromadné nehody, než dorazí profesionálové? Jedna z věcí, kterou jsem už nastínil, je zpřehlednění místa nehody a vykázání přebytečných lidi. V komplikovanějším terénu je určitě na místě zajistit přístupovou cestu pro sanitky a hasiče. Pošlete někoho, kdo je navede, nebo najde bezpečné místo poblíž nehody, kde mohou zastavit. Je dobré ujistit se, že jste skutečně obsáhli celou nehodu a všechny postižené. Tohle může být problém hlavně v noci, kdy není pořádně vidět, ale může se to stát i ve dne. Zkontrolujte, jestli vám nechybí nějaký „kousek pexesa“. Pošlete někoho, ať obejde místo nehody kolem dokola, případně ať prozkoumá trasu podél předpokládaného směru, ze kterého k nehodě došlo. Kupříkladu u již zmiňované nehody autobusu trvalo skoro dvacet minut, než došlo o objevení druhého místa se zbytkem zraněných. Při hromadné nehodě může dojít k tomu, že se někteří zranění začnou dopravovat do nemocnice sami. Často je tam dovezou lidé z okolí, v domnělé snaze jim pomoci. A zpravidla skončí v té nejbližší nemocnici. K záludnostem převážení postižených po vlastní ose se ještě dostaneme, nicméně snadno může dojít k situaci, kdy tato nemocnice již nezvládá všechny pacienty ošetřit, nebo není specializovaná na konkrétní typy zranění. Postižení potom mohou čekat na ošetření velmi dlouhou dobu nebo zablokují příjmové pracoviště pro jiné, vážnější úrazy. Proto se vždy pokuste takový typ transportu lidem okolo rozmluvit. V okamžiku, kdy dorazí první záchranáři, tak je uceleně informujte o stavu a buďte jim k dispozici. První sanitka, která přijíždí na místo nehody, má za úkol

- 134 -


především zjistit skutečný stav nehody a informovat o tom dispečink. Připravte se tedy na to, že posádka této sanitky nezačne ihned ošetřovat a odvážet zraněné. Je dobré spojit se s posádkou a předat jim veškeré informace o postižených, které jste zajím zjistili. Také se připravte na to, že v okamžiku, kdy na místo dorazí dostatek profesionálů, nebude už vaše pomoc potřeba. Je dost možné, že potom budete z místa nehody vykázáni. Není v tom žádný nevděk. Jde o to, že profesionálové na místě nehody jsou trénovaní na vzájemnou spolupráci a přesně vědí, kdo má jaké povinnosti či pravomoci. Oproti tomu chování laika je vždy trochu nevyzpytatelné, takže je lepší laiky z místa nehody vykázat. Není čas zkoumat, kdo co umí nebo neumí, rychlejší je vykázat všechny lidi. Zabrání se tak mimo jiné třeba i rabování, které je bohužel u velikých nehod poměrně časté. Takže zatímco doposud jste byli pod neskutečným tlakem a zoufale jste se snažili pomáhat nebo organizovat první pomoc, najednou pro vás není místo. Neberte si to nijak osobně, teď je pro vás ideální čas si od toho všeho oddychnout. Asistence u jakékoliv nehody je stresová záležitost, která se každého dotkne. Někoho více, někoho méně, ale zanechá to na vás trvalé stopy. Aby vám to do budoucna nepůsobilo psychické problémy, je potřeba všechno co nejvíce vyventilovat. Vypovídat se, vybrečet se, čím silnější vaše reakce budou, tím dříve to ze sebe dostanete. Rozhodně nemá smysl takový zážitek v sobě dusit, to by vám mohlo po čase způsobit i zdravotní problémy. Po skončení záchranných prací je dobré oslovit lidi, kteří vám pomáhali, a poděkovat jim. Jestliže to bude možné, zkuste si s nimi popovídat o tom, co se vlastně stalo. Dejte každému prostor, aby řekl, co má na srdci. Pravděpodobně při tom půjde na povrch hodně emocí, ale to je naprosto v pořádku, klidně si dovolte brečet, když to na vás přijde, nesnažte se v sobě nic nechávat. Takto si samozřejmě později promluvte i s vašimi blízkými, a pokud to bude nutné, můžete navštívit třeba i psychologa. Není to nic nenormálního. Veliká nervová zátěž rozhodně ovlivní i vaší schopnost řídit. Jestliže musíte po jakékoliv mimořádné události řídit, dejte si veliký pozor! Po asistenci u ošklivé autonehody asi nepojedete jako závodní jezdec, ale může se stát, že budete pomaleji reagovat. Možná přehlédnete některé dopravní značky nebo vozidla okolo vás. Obecně je lepší se řízení krátce po nehodě vyvarovat. Když to ale nejde, tak si alespoň dejte pár minut čas, než vyrazíte. Není špatné zastavit se u nejbližší čerpací stanice, kde se můžete v klidu umýt, dát si malou svačinu, teplou kávu, sladký zákusek, prostě si odpočinout a oddechnout. Po pravdě, vidět možné důsledky autonehody z první ruky je někdy lepší, než deset pokut, a také to má na většinu lidí výrazně dlouhodobější efekt.

- 135 -


Hory, zima, příroda, první pomoc v terénu Příprava Pokud se chystáte dál od civilizace, mohou vás tam potkat problémy zcela jiného druhu. Zajistit kvalitní pomoc, byť by se jednalo o menší úraz, může být docela oříšek. Můžete zabloudit, může na vás útočit zima a může vás potkat spousta jiných situací. Samozřejmě je asi rozdíl, vyrazit si na „domácí kopečky“, nebo do Himalájí. Pravdou ovšem je, že člověk s horším orientačním smyslem může zabloudit i ve větším neznámém lese na houbách. Případně může být nad vaše síly dovolat se první pomoci se zlomenou nohou v liduprázdném lese bez mobilního signálu. Dá se proti takovým situacím vůbec nějak bránit? Jako nejlepší obrana se i v tomto případě ukazuje prevence. Jakmile jdete někam do přírody, do hor, do místa, ve kterém se pohybuje méně lidí, a které je vzdálené od civilizace, vždy je dobré dodržet některé zásady. Rady, které teď budeme probírat, platí pro volnou přírodu u nás, případně v evropském podnebí. Ve vzdálenějších zemích a vysokých horách některé body platit nemusí. Nejprve se zamyslete nad tím, co vás může potkat, a co všechno s sebou můžete potřebovat. Do hor a do jakéhokoliv místa, kde existuje riziko prudkého zhoršení počasí, si s sebou vždy vezměte dostatečně teplé oblečení. Možná to vypadá jako samozřejmost, ale představte si takového běžkaře nebo cyklistu v lehké sportovní kombinéze. Dokud se pohybuje, může mu být teplo jako v sauně, ale jakmile se zastaví, během pár minut ta situace bude vypadat jinak. A nikdy nevíte, kdy se budete muset takhle náhle zastavit (úraz, pomoc jinému člověku, zlomená lyže, porouchané kolo). Vždy byste tedy měli mít s sebou nějaké další teplé oblečení případně něco proti dešti. Určitě si s sebou berte mobilní telefon. V nouzi dokážete přivolat první pomoc a záchranáři možná dokážou podle vašeho telefonu alespoň hrubě zaměřit vaší polohu. Na telefon se nicméně stoprocentně nespoléhejte, protože obzvláště v údolích a v řídce osídlených oblastech nemusí vůbec fungovat. A ani zaměření polohy ve volném terénu není tak přesné (teoretická odchylka může být až 35km). V případě neúspěchu při volání na čísla 150, 155, 158 vždy zkoušejte volat číslo 112. Je určitá pravděpodobnost, že se dovoláte s pomocí jiného operátora, který možná v daném místě má pokrytí, zatímco váš operátor nikoliv. U telefonu může selhat i baterie. Obzvláště při veliké zimě se životnost akumulátorů prudce snižuje. Vždy si tedy zajistěte, abyste měli před cestou do přírody mobil nabitý. Jestliže se pohybujete mimo civilizaci delší dobu a telefon nepotřebujete, je lepší ho vypnout. Opakované vyhledávání základnových stanic v místech se špatným pokrytím totiž urychluje vybíjení akumulátoru. Akumulátor zapnutého telefonu potom vydrží výrazně kratší dobu, než jste zvyklí. Další důležitou věcí, především pokud jdete do míst, která neznáte, jsou pomůcky pro určení polohy, typicky mapa a kompas. Dneska je již samozřejmostí i GPS navigace, což je asi nejpřesnější a nejrychlejší způsob pro určení vaší polohy. Souřadnice GPS můžete v případě potřeby předat na tísňovou linku. A přiznejme si na rovinu, mnohem víc lidí umí v současné době používat navigaci, než číst v mapě. V tom se ovšem skrývá i - 136 -


určitá záludnost. Pokud se stoprocentně spoléháte pouze na navigaci, co budete dělat, když selže? Zákon schválnosti pracuje neúprosně, tudíž vám navigace zpravidla selže v tu nejnevhodnější dobu! Může se vybít akumulátor, zamrznout LCD displej, dojde k poškození při nehodě... Vždy je lepší nespoléhat se jenom na techniku. V přírodě samozřejmě může záchranná akce trvat mnohem déle, takže byste měli být lépe připravení na poskytování první pomoci. Určitě se hodí nějaká verze lékárničky do batohu. Rozhodně by měla obsahovat roušku, rukavice a alespoň jeden tlakový obvaz. Dobré je vzít tabletu acylpyrinu (aspirinu, anopyrinu) a pár tablet léku proti alergii. I když alergií netrpíte, může to potřebovat někdo jiný. Neměla by chybět ani izotermická fólie a je dobré přidat i zapalovač, případně tabletu pevného lihu. Pokud se dostanete do opravdové šlamastyky, pak může být vaším největším problémem teplo. Potom vás může zachránit rozdělaný oheň. V horách dobře poslouží i bivakovací pytel, který umožňuje nouzové přenocování nebo zajištění tepelného komfortu postiženého. Do přírody se rozhodně hodí i svítilna, protože nikdy nemůžete vědět, jak moc se váš výlet protáhne. Světlem můžete mimo jiné v noci upozorňovat na svoji polohu. V horských oblastech je dobré zjistit si číslo na horskou službu, i když v případě nouze samozřejmě můžete použít i běžná čísla 155 nebo 112. Bude jistě rozdíl, když půjdete sami a když vás jde více. Jsou trasy, kde je obecně lepší chodit pouze ve větším počtu lidí, příkladem mohou být horské túry. Dříve se udával minimální doporučený počet lidí ve skupince tři (jeden se zraní, druhý jde pro pomoc, třetí se stará o zraněného, nebo oba dva nezranění transportují zraněného). Dnes, s rozvojem mobilních telefonů, se může zdát rozumný počet už jenom dvou lidí. Raději to ovšem nepodceňujte! Vždy byste měli mít v záloze nějaký náhradní plán, kupříkladu kratší variantu cesty, jestliže se zhorší počasí. I při dnešní relativně dobré možnosti spojení byste se vždy měli pojistit tak, aby o vaší cestě někdo věděl, a v případě potřeby přivolal pomoc. Informujte své kamarády nebo se dopředu nahlaste v cíli své cesty. Uveďte mimo jiné i trasu a předpokládanou dobu příchodu. Jestliže vám všechno ostatní selže, alespoň víte, že vás časem někdo začne hledat a bude zhruba tušit, kde začít. Proto nahlášenou trasu nikdy v průběhu neměňte, maximálně jí můžete zkrátit, když zjistíte, že nemáte dostatek času. Jestliže z jakéhokoliv důvodu nemůžete dorazit v uvedený čas do uvedeného cíle cesty, nezapomeňte o tom podat zprávu, aby po vás nebylo vyhlášeno zbytečné pátrání. V případě, že z nějakého důvodu nemůžete informovat lidi, kteří vás očekávají, zavolejte přímo horskou službu nebo upozorněte policii. Pokud se chystáte na nějakou delší náročnější akci s větší skupinkou lidí, je dobré předem znát co nejvíce informací o zdravotním stavu těchto lidí. To by se mělo týkat hlavně lidí, kteří mají alergii, cukrovku, problémy se srdcem, epilepsii nebo jiné závažné protíže. Další obvyklé problémy, které vás mohou potkat ve volné přírodě, jsou tyto: úraz, bloudění a podcenění situace (podcenění náročnosti, podcenění dostatečně teplého oblečení). Co se týče úrazu, tomu nikdy nemůžete stoprocentně zabránit. Ideální je chodit pouze po značených cestách nebo alespoň po kvalitních cestách a pěšinách. Jakýkoliv postup volným terénem (hustým lesem apod.), zvyšuje riziko poranění.

- 137 -


Pokud musíte z jakýchkoliv důvodů postupovat volným terénem, snažte se nepospíchat a buďte opatrní. Respektuje informační tabule, týkající se cest či zákazů, a vyvarujte se míst, do kterých se nemá chodit. Častou příčinou úrazu může být nepozornost, která chodí ruku v ruce s únavou. Vždy se tedy snažte své cesty plánovat v rozumné délce. Je dobré zhruba do půl hodiny poté, co vyrazíte na tůru, udělat krátkou zastávku. Při té si můžete kupříkladu obléknout další vrstvy oblečení, nebo naopak něco odložit, pokud je to nutné. Uvědomte si, že ne všichni členové vaší skupiny na tom mohou být tak skvěle, jako vy. Stane se, že většina lidí na každé zastávce poměrně dlouho čeká na ty nejpomalejší. Jakmile dorazí poslední, pokračuje se dál. Ti nejrychlejší tak vlastně neustále odpočívají (případně mrznou), zatímco ti nejpomalejší, co jsou rádi, že se vlečou, jsou bez odpočinku. Vždy se snažte, aby i ti nejslabší měli možnost dostatečně si odpočinout. Pokuste se odhadnout, jestli na zvolenou trasu všichni stačí a podle potřeby včas přehodnoťte své plány. V nevyvážené skupině může při extrémních podmínkách dojít k vyhrocení situace a násilnému chaotickému roztržení skupiny. Se všemi možnými důsledky, které to přinese. Taková situace je velmi nebezpečná a byla již příčinou mnoha úmrtí. Je rozhodně lepší se jí vyvarovat, třeba včasným zkrácením trasy. Skupina by se neměla nikdy rozdělovat, a na konci i na začátku by měl jít vždy někdo zdatnější. Poslední člověk odpovídá za ty nejslabší účastníky skupiny a první člověk naopak určuje směr pochodu. Na jakékoliv trase, a v zimě v horách to platí dvojnásob, musíte dobře odhadnout své síly. Je pozdě volat o pomoc, až když jste totálně na dně se silami nebo jste totálně promrzlí. Jakékoliv pomoci bude trvat poměrně dlouho, než k vám dorazí, takže je lepší si o ni raději říci, dokud to „ještě není tak špatné“. Pokud netušíte, kde jste, tak po případném úspěšném volání o pomoc nechte mobilní telefon zapnutý a neplýtvejte baterie zbytečnými hovory. Je možné, že se s pomocí zapnutého přístroje časem podaří více upřesnit vaší polohu. Vyčerpání nebo zima vás budou postupně otupovat, takže začnete dělat více chyb, a můžete snadněji zabloudit. Nejspíš ani nepostřehnete, že už je to tak špatné, dokud nebude pozdě. Existuje samozřejmě i větší riziko, že se díky nepozornosti zraníte. Vyčerpaný člověk má tendenci zbrkle plýtvat své poslední síly. Za určitých okolností je lepší místo plýtvání posledních sil zvolit jiné řešení, kupříkladu stavbu nouzového bivaku.

Bloudění a orientace v neznámém terénu Bloudit o teplém letním dnu pěkným lesem, může být klidně i zábavné. Ovšem bloudění v ledové vánici v mlze už tak zábavné není, a jde při tom o život. První základní pravidlo, kterak se vyhnout bloudění, zní: nesmíte bloudit! V jakémkoliv okamžiku vaší cesty byste měli mít přehled o tom, kde se zhruba nacházíte. Jestliže zjistíte, že vlastně vůbec netušíte, kde jste, tak je lepší vrátit se na poslední místo, kde jste to s jistotou věděli. I kdyby to znamenalo dlouhou zacházku. Pokud se budete pokoušet pokračovat dál, tak vám to možná vyjde a možná také ne. Snadno můžete zabloudit mnohem důkladněji, než doposud. Anebo se příliš vzdálíte od předpokládané trasy, takže už vás nikdo nebude mít šanci najít. A to ani nemluvím o - 138 -


možnosti, že se omylem „nachomýtnete“ do nějakého místa, kde nemáte co pohledávat, kupříkladu doprostřed lavinového svahu. V zasněžených horách na hřebenech, kde je instalované tyčové značení, se rozhodně nepouštějte mimo tyto vyznačené trasy, a to ani se „supermoderní“ GPS navigací. Jakákoliv cesta mimo může být zrádná. A popravdě, při extrémním počasí nemusí být ani tyčové značení stoprocentní zárukou bezpečné cesty. Zažil jsem zimní přechod po cestě, ze které zmizela jedna jediná tyč. Další již nebyla v hustém sněžení a v mlze vůbec vidět, a protože cesta zrovna vedla náročným terénem, hledání následující tyče nám zabralo asi deset minut. Příjemný zážitek to rozhodně nebyl. Hory bohužel dokážou silně zkreslovat a tak cesta, která vypadá za dobrého počasí jako velmi pohodová, se může neskutečně rychle změnit ve smrtonosnou past! V případě, že zabloudíte totálně (to znamená, že už se ani nedokážete vrátit na poslední známé místo), tak především zachovejte klid. Pokud vás ohrožuje zima nebo jiný akutní problém, zavolejte si pro pomoc raději dříve, než bude pozdě. Jestli je to možné, snažte se držet jakékoliv existující cesty (ať už se jedná o stopy ve sněhu, nebo třeba o pěšinku). Poznámka: co se stop ve sněhu týče, dejte si ale pozor, abyste nechodili v kruhu po svých vlastních stopách. Jinak je lepší držet směr dolů z kopce, pokud ovšem nehrozí riziko úrazu. Strmější skály se raději pokuste obejít, slézání bez vybavení ve špatném počasí by mohlo být nebezpečné. Dříve nebo později byste po cestě z kopce měli dojít k nějakému vodnímu toku. Dejte si ovšem pozor v zasněžených oblastech, kde může být říčka v údolí přikrytá vrstvou sněhu či ledu, a kde existuje riziko, že se proboříte. Podél malých horských potoků a říček, které často zahýbají, může být náročné postupovat. Zpravidla je výhodnější vylézt po svahu o pár desítek až stovek metrů výš, kde může být cesta mnohem pohodlnější. Pokuste se využít veškerých možností navigace, které máte k dispozici. Kompas a mapa se hodí i v okamžiku, kdy vůbec netušíte, kde jste. I při velmi hrubém určení polohy můžete s pomocí mapy nalézt vhodný směr, který bude relativně bezpečný, a ve kterém leží nějaká výrazná linie, která nepůjde tak snadno minout. Kupříkladu dostatečně dlouhá silnice nebo údolí. Když se s pomocí kompasu vydáte tímto směrem, po dosáhnutí daného místa budete opět alespoň zhruba vědět, kde jste. Vždy, když váš postup křižuje nějaká cesta, tak se pozorně rozhlédněte, jestli neuvidíte turistickou nebo jinou podobnou značku. Pokud je cesta větší a kvalitnější, můžete se rozhodnout se po ní vydat. Na další křižovatce potom opět pokračujte po té cestě, která bude výraznější (širší, více prošlapaná). Jestliže naopak zjistíte, že se cesta po nějaké době ztrácí nebo rozděluje na ještě menší stezky, nebojte se vrátit zpátky a zkusit jinou možnost. Kromě podchlazení a vyčerpání je dalším nebezpečím psychický stres. Bloudění v neznámém terénu bez zdánlivého východiska dokáže s mozkem dobře zacvičit. Je lepší nemít dopředu přílišná očekávání: „Tahle cesta už tam opravdu povede!“ Mohli byste snadno upadnout do beznaděje a bezmoci. A dělat při tom zbrklé chyby. Místo toho si naplánujte, co uděláte, když se něco nepovede: „Jestliže tahle cesta zahne zpátky do kopce, tak se vrátíme k poslednímu rozcestí a zkusíme jinou možnost.“

- 139 -


Když se blíží večer a vypadá to, že budete muset zůstat v terénu nouzově přes noc, raději využijte poslední zbytky denního světla (nebo sil) na přípravu nouzového přístřešku, než abyste se snažili dojít co nejdál. Pokuste se najít nějaké relativně suché nepodmáčené místo a vybudujte si nouzový přístřešek z větví. Na zem je dobré dávat pod sebe raději suché větve, než zelené, které tolik tepelně neizolují. Zelené větve ovšem naopak můžete použít na střechu. Jako konstrukce poslouží kupříkladu vhodný padlý strom. Vyvarujte se nocování v místě, kde je podmáčená země (mech apod.). Použijte na stavbu cokoliv, co vás napadne. Jestliže nemáte spacák, tak se dostatečné oblečte a nakonec se zabalte do izotermické fólie stříbrnou vrstvou dovnitř. Fólie vás ochrání před větrem, ale nijak neodizoluje od studené země. Dejte si také pozor na používání ohně, fólie by se mohla snadno vznítit. Když jste promrzlí, je dobré během cesty udělat zastávku, zkusit sehnat suché dříví a zapálit si oheň. Často jsou lepší suché větve, ulomené ze stromů, než mokré ze země. Oheň vás trochu zahřeje a budete mít čas na to, abyste si v klidu uspořádali další postup. Jistěže rozdělávání ohně v lese může být riskantní, ale pokud je to nouzová situace, která vám má zachránit život, dá se to ospravedlnit. Nikdy byste ale neměli dopustit, aby nezabezpečený oheň zůstal bez dozoru, hlavně si dejte pozor, abyste neusnuli! Oheň také musíte před odchodem dobře uhasit. Když rozděláváte oheň na noc, musíte si najít nějaké bezpečné místo, kde nemůže nic dalšího chytit. Pozor na oblečení a spacáky ze syntetických látek, které se mohou snadno vznítit. Zvláště u spacáku se vám při vznícení mohou spéci zipy. Proto je dobré mít s sebou vevnitř pro všechny případy připravený nůž na rozřezání spacáku v případě nouze. Co se týče potravin a pití, v našich podmínkách se nedá předpokládat, že byste za normálních okolností někde bloudili déle, než jednu noc. Za takovou dobu rozhodně neumřete ani hlady, ani žízní. Bez jídla vydržíte plně fungovat několik dní, a to včetně namáhavého pohybu. Hlad je nepříjemnost, která se dá bez problémů vydržet, jestliže budete psychicky v pohodě. Žízeň vás dostihne dříve. Pokud nebude extrémní vedro, tak bez vody můžete relativně dobře fungovat zhruba tři dny. Vodu v přírodě seženete snadněji, než jídlo, ale přináší to s sebou riziko. U neznámého zdroje vody nikdy nevíte, do jaké míry je pitná. V dnešní době ve volné přírodě, snad vyjma pár pramenů, prakticky nenajdete vodu, která by byla zcela bez problémů. Pití takové vody může vést kupříkladu k průjmům, které následně ještě zvýší dehydrataci vašeho těla. Dehydratace by vás mohla dorazit rychleji, než pouhá žízeň, proto je lepší to vydržet, a pití neošetřené vody se vyhnout. Samozřejmě je možné použít různé typy filtrů nebo chemických přípravků na čištění vody, jestliže s sebou nějaké máte. Nikdy za žádných okolností nepijte z nouze mořskou vodu! Dehydratovaný organismus by nedokázal odbourat sůl a došlo by k otravě organismu a rychlému konci. Žíznivý člověk vydrží rozhodně déle. Vodu potřebuje organismus i k trávení jídla, takže v okamžiku, kdy máte nedostatek vody, nejezte žádné jídlo (snad vyjma šťavnatého ovoce).

- 140 -


První pomoc ve volném terénu Poskytování první pomoci ve volném terénu se v základu řídí stejnými pravidly, jako kdekoliv jinde. Prvotním bodem je bezpečnost. Nemůže se stát něco podobného i vám? I v přírodě vás může ohrozit stejná událost, jako postižené. Kde spadnul jeden strom (kámen ze svahu), může spadnout další. Když se do stromu dokázal napasovat jeden cyklista, možná že za ním jede nějaký další „závodník“. V terénu může být složitější zajištění odborné pomoci a obecně může být mnohem komplikovanější dostat profesionální záchranáře k místu nehody nebo postiženého k sanitce. Leckdy se také nemusíte z místa nehody dovolat telefonem. V takovém případě nejprve zjistěte co nejvíce informací o postiženém. Když musíte postiženého opustit, tak ho zajistěte. V této situaci je možné použít stabilizovanou polohu, ale pozor na poškození páteře, obzvláště opatrně na kroutivé pohyby v ose páteře. Potom dojděte pro pomoc nebo se pokuste nalézt místo, odkud půjde zavolat. Obecně lze říci, že signál mobilních telefonů je nejhorší v uzavřených údolích. Pokud se ovšem dostanete na jakýkoliv vyšší kopec, je pravděpodobné, že tam signál bude. Připravte se na to, že se dispečer bude snažit zjistit co nejvíce informací o zraněném a o vaší poloze. Když odcházíte od postiženého, nezapomeňte si s sebou vzít mapu. Musíte si zapamatovat nebo ještě lépe pořádně označit cestu zpět. Proto se pohybujte raději po stezkách, než terénem. Zapisujte a zakreslujte si všechny křižovatky, dělejte si značky z větví a počítejte kroky. V žádném případě nepostupujte zbrkle, neboť hrozí riziko, že se vy sami zraníte či ztratíte. Zraněné po úrazu je dobré zkontrolovat i pod oblečením. Kvalitní nepromokavá bunda totiž dokáže zakrýt i velmi rozsáhlé krvácení. Samozřejmě, vždy je těžké odhadnout, do jaké míry si můžete dovolit s postiženým manipulovat. Pokuste se být opatrní, kupříkladu pouze rukou v rukavici prohmatejte tělo pod bundou, ale s tělem samotným zbytečně nemanipulujte. Jakmile narazíte na nějaké skryté krvácení, určitě to na rukavici po vytáhnutí ruky poznáte, a podle rozsahu se můžete rozhodnout, co dál. U jakéhokoliv postiženého je nutné zabezpečit dostatek tepla. V přírodě to platí dvojnásob. Můžete použít cokoliv, co je dostupné. Izotermickou fólii, spacáky, náhradní oblečení, karimatky, nouzovou podložku ze suchých větví... Cokoliv, co máte v batohu vy, vaši přátelé, nebo postižený. Jestliže je v blízkosti kupříkladu horská chata, můžete si vypůjčit věci i tam. Rozhodně se pokuste odizolovat tělo od studené země. I postiženého s možným poraněním páteře můžete v případě nutnosti opatrně přenést na podložku (karimatka apod.) ve větším množství lidí. Podsuňte pod něj z boku ruce, a jeden člověk se snaží držet hlavu. Potom ho všichni najednou pomalu zvedněte a přesuňte, případně pod něj zasuňte podložku. Postupujte vždy podle pokynů člověka, který drží hlavu a hlavně se pokuste vyvarovat kroutivého pohybu podél osy páteře.

Amatérské záchranné akce v terénu Když musíte z jakýchkoliv důvodů zorganizovat záchrannou akci ve volném terénu, je dobré nespěchat a nejprve pořádně promyslet, co vlastně budete dělat a hlavně kolik lidí a věcí na to budete potřebovat.

- 141 -


Je jedno, jestli budete hledat ztraceného, transportovat podchlazeného, či vyprošťovat zraněného. Uvědomte si, že získání každé věci, na kterou zapomenete, vás bude stát hodně námahy a času. Rozhodně vždy zvažte, jestli není možné takovou akci přenechat profesionálům, kteří jsou na to lépe vybavení a vyškolení. Do podobných akcí by jste se měli sami pouštět pouze ve výjimečných případech! Nejprve je nutné začít volbou vhodného oblečení a všechno dalšího, co se vám může hodit. Uvedu jen příklad některých věcí: lékárnička, svítilna (ideálně čelovka), mapa (kompas, navigace), komunikační zařízení (telefon, píšťalka, vysílačky)... Jestliže předpokládáte možné podchlazení, zajistěte náhradní teplé oblečení pro postiženého, spacák, karimatky, energetické potraviny nebo nápoje, pití do termosky, dostatek teplé vody, bivakovací pytel atd. Teplá voda z boileru je k dispozici rychleji a ve větším množství, než čaj z konvice. Klidně jí dejte do termosky, přidejte nějaký cukr a zbytečně se nezdržujte. Pokud je teplé vody dost, najděte větší množství PET lahví (třeba i z koše) a naplňte je. Můžete použít i velmi horkou vodu. Láhve to vydrží, akorát se trochu deformují. Než se dostanete k postiženému, bude teplota vody nejspíš tak akorát. Pokud lze předpokládat nutnost nouzového transportu, zkuste zajistit cokoliv, co vám transport usnadní: nosítka, sáně nebo vozík, vysazené dveře, lano, horolezecké smyčky pro snažší nesení, dostatek lidí. A samozřejmě si vezměte také batohy, do kterých všechny výše uvedené věci uložíte, abyste měli volné ruce, kupříkladu pro nesení postiženého. Opětovně zdůrazním, že jakýkoliv transport zraněného člověka je lepší přenechat profesionálům, pokud je to možné. Možná docela postačí, když mu sami zajistíte dostatek tepla, a počkáte na další pomoc. Před samotnou akcí si všichni ujasněte, co jdete dělat a kdo bude mít jaké úkoly. Není od věci spočítat si, kolik lidí vlastně vyráží do terénu. Při pohybu v terénu neběhejte, maximálně se pohybujte rychlou chůzí. Při běhu vám hrozí nebezpečí poranění (uklouznutí, zakopnutí) a můžete také přehlédnout něco důležitého. Navíc, jakmile se za chladného počasí zpotíte a potom zastavíte, začnete pravděpodobně promrzat. Ve skupině si určete, kdo půjde jako první a kdo bude skupinu uzavírat. Pokud se musíte rozdělit, snažte se, aby všichni věděli, která skupinka má jaký úkol (kupříkladu na jakém území hledá), co bude dělat až úkol splní, jak se opět zkontaktujete (například při nalezení ztraceného), a za jakých okolností vaší činnost ukončíte (kupříkladu při zhoršení počasí, v určitou hodinu atd.). V každé skupince by měli být minimálně dva lidé. Je skutečně důležité si domluvit, kdy svojí činnost ukončíte. Může se totiž docela snadno stát, že „ztracený“ je už dávno nalezený a terénem bloudí pouze davy hledačů, případně hledačů, kteří hledají ztracené hledače. Za určitých situací je dobré nechat někoho i na vaší „základně“. Takový člověk potom může předávat informace, případně se připravit na návrat ostatních, roztopit kamna, zajistit dostatek teplých nápojů, teplé vody atd. Po návratu si vždy zkontrolujte, jestli vám někdo nechybí a jestli všichni dorazili!

Letecká záchranná služba Letecká záchranná služba (LZS) se netýká zdaleka jenom úrazů v přírodě a nedostupném terénu, ale širokého spektra dalších případů. Je chybou domnívat se, že - 142 -


LZS je ten nejrychlejší způsob zdravotnické pomoci a přepravy zraněného. Skutečnost je taková, že už samotný start vrtulníku je o několik minut pomalejší, než výjezd sanitek. Vrtulník je sice rychlejší než sanitka, ale vzdálenosti od stanoviště LZS k místu zásahu bývají často mnohonásobně větší. V praxi se tak vrtulník zpravidla dostává na místo později, než sanitní vůz, vyslaný ve stejném okamžiku. Co se přepravy postiženého týče, málokterá nemocnice je kvalitně vybavená na příjem přímo z vrtulníku, takže zpravidla následuje překládání postiženého do sanitky a tím pádem další zpoždění. Prostor na palubě vrtulníku bývá stísněný, což často vylučuje provádění některých úkonů (kupříkladu resuscitace) a ztěžuje monitorování životních funkcí. Na palubu vrtulníku z bezpečnostních důvodů nemohou potenciálně agresivní postižení. Problémem mohou být i těhotné ženy před porodem, u kterých by byl případný porod ve stísněné kabině vrtulníku technicky nemožný. Kromě těchto omezení je lékařský personál na palubě vrtulníku zpravidla pouze dvoučlenný, na rozdíl od sanitek, kde bývá někdy více lidí (u sanitek kupříkladu při zásahu pomáhá i řidič, na rozdíl od pilotů vrtulníku, kteří nezasahují). Vrtulník přirozeně potřebuje určitý volný a dostatečně rovný prostor pro své přistání. Lze ho použít pouze za lepšího počasí a téměř výhradně pouze za denního světla. Vyjmenovali jsme si negativa pro použití vrtulníků, kdy se tedy naopak vrtulník může hodit? Především je to v jakémkoliv případě, kdy je nemožný nebo komplikovaný přístup k místu zásahu po zemi. Vrtulník může zasahovat v povodněmi odříznutých oblastech, v přírodě, i na silnici zcela ucpané nehodou. Vrtulník přepravuje zraněného šetrněji než sanitka a dokáže dosáhnout i vzdálené nemocnice výrazně rychleji. Proto se hodí pro zraněné s určitým specifickým poraněním, které je potřeba přepravit pokud možno co nejrychleji na vzdálené specializované pracoviště. Jedná se kupříkladu o úrazy hlavy, cévní mozkové příhody, úrazy míchy, popáleniny atd. A samozřejmě lze vrtulník použít pro mimořádné události s větším množstvím postižených, kde může posloužit k rychlé obhlídce místa neštěstí, případně k převozu postižených do vzdálenějších, méně vytížených nemocnic. Pro takové události je běžné, že zasahuje i více vrtulníků z různých stanovišť po republice. Vrtulník má mimo jiné svůj význam i jako komunikační prostředek, protože v komplikovaném terénu mohou vysílačky záchranářů selhávat, zatímco vrtulník, nacházející se nad místem nehody, má díky své výšce skvělé spojení jak se zemí, tak i se vzdálenou základnou. O nasazení LZS vždy rozhoduje dispečer záchranné služby, vy mu tedy můžete maximálně poskytnout co nejpřesnější informace o postižených, případně informovat o vhodné rovné ploše k přistání. Rozhodně ale nemá smysl se vrtulníku nějak aktivně dovolávat: „Pošlete sem honem rychle vrtulník, hlavně ať už je tady!“ Jestliže dostanete informaci, že k vám letí vrtulník, je dobré se na to připravit. Dispečerovi můžete předat informace o případných objektech, které budou pro piloty viditelné z výšky. Pro přistání vrtulníku je potřebná pokud možno rovná plocha o velikosti minimálně 20 x 20 metrů (někdo uvádí 30x30). Ideální je ovšem plocha alespoň 50 x 50 metrů veliká, kde do vzdálenosti zhruba 100 metrů od středu nebudou stát žádné vyšší stromy, stavby, ani sloupy elektrického vedení.

- 143 -


Plocha by neměla mít příliš veliký sklon a nesmí být bažinatá, aby se tam vrtulník nezabořil. Přistávací plocha by neměla být těsně u postiženého (vrtulník si nesedne „hned vedle“). Je dobré z této plochy odklidit všechny předměty, protože přistávající vrtulník by je mohl zvířeným vzduchem odfouknout. V žádném případně na místě nesmí zůstat věci jako horolezecká lana, která se mohou snadno namotat na vrtuli! Suchý písek je vhodné před přistáním pokropit vodou, aby se tolik nezvířil. V případě sněhu je dobré plochu pro přistání udupat. V blízkosti místa přistání by měla zůstat pouze jedna jediná osoba, která bude vrtulník navádět, ostatní by se měli klidit do bezpečné vzdálenosti. Piloti vrtulníku vás budou muset na zemi nějak najít. Pokud jste osamocená skupinka lidí, stojící vedle hořícího automobilu, asi to nebude takový problém. Když budete potřebovat pomoc na zahrádce na kraji rozsáhlé chatové osady, může to být trochu složitější. Je tedy dobré na sebe nějak upozornit. Samotné mávání na vrtulník vám moc nepomůže, v takové chatové osadě na něj bude mávat kdekdo. Vezměte si proto do ruky reflexní vestu, nebo nějaký jiný, dobře viditelný kus látky, a mávejte jím. Málokdo mávající na vrtulník „jen tak pro radost“ drží v ruce reflexní vestu. Je dobré mít při mávání obě ruce nad hlavou ve tvaru písmena „Y“, což je mezinárodně uznávaný symbol pro potřebu pomoci. V nouzi lze použít pro signalizaci i izotermickou fólii. V pusté oblasti je možné vyskládat z věcí na zemi písmeno Y o velikosti několika metrů. Postavte se vedle přistávací plochy. Vezměte si brýle nebo alespoň při přistávání zavřete oči, jinak by vám do nich mohl vletět zvířený prach. Jakmile vás pilot zaregistruje, nechte kus látky volně viset dolů z ruky a vlát ve větru. Piloti pro přistání potřebují znát směr větru, protože pro vrtulník je nejbezpečnější přistávat proti větru. Ideální je postavit se tak, abyste vítr měli v zádech a plochu pro přistání před sebou. Je možné, že pilot vrtulníku se před přistáním chvíli zastaví nad přistávací plochou, a bude vrtulí „čistit“ prostor pod sebou. Člověk, navádějící vrtulník, by měl za každých okolností zůstat stát na místě, nehýbat se a nikam neutíkat. Pilotům se totiž může hodit stojící silueta jako pevný bod pro jednodušší provedení přistání. Po přistání vrtulníku se k němu nikdy nepřibližujte. Posádka přijde za vámi. Pokud byste snad dostali od někoho z posádky jednoznačný pokyn, že máte jít k vrtulníku, přibližujte se k němu pouze zepředu v zorném poli pilota. To se týká i dalších lidí okolo. Zvláště kritické místo je u zadní vrtule, na kterou piloti vrtulníku nevidí a která se při přistání nebo startu může dostat velmi nízko nad zem a rozsekat vše, co se tam připlete. Piloti vrtulníků jsou profesionálové, takže ve většině situací dokáží přistát i bez vaší asistence. Pokud není volný nikdo, kdo by asistoval při přistání, a místo nehody je ze vzduchu snadno lokalizovatelné, tak to klidně nechte na nich. Hlavně se jim tam nesmí nikdo plést.

Laviny Do laviny se běžný člověk, pohybující se po značených trasách, a respektující informační značky, nejspíš nikdy nedostane. V našich horách jsou místa s výskytem lavin dobře zmapovaná, a lze spolehlivě odhadnout, kdy toto nebezpečí hrozí. Lavinové

- 144 -


nebezpečí se tedy bude týkat především lidí, kteří absolvují nebezpečné pochody či sjezdy volným terénem a nerespektují zákazy. V dnešní době lze koupit celou řadu vybavení do lavin, elektronické vyhledávače zasypaných osob, tyčové sondy atd. Musíte si ovšem uvědomit, že nalezení zasypaného člověka není nikdy jednoduché a záchrana je ještě náročnější. S veškerým vybavením pro lokalizaci v lavině je potřeba mít nějakou praktickou zkušenost, jinak vám bude na nic. Sebelepší vybavení je dobré nepřeceňovat. Když vám lavina zasype většinu lidí ze skupiny, ti, co zbudou, už nebudou mít sílu ani čas zachránit všechny ostatní. Snažte se, aby se přes nebezpečné úseky pohyboval vždy maximálně jeden člen vaší skupiny. V případě strhnutí laviny všichni sledujte zrakem pohyb laviny a pozici zasypaného. Odbornou pomoc (Horská služba, linka 155, pokud nelze tak 112), volejte pokud možno okamžitě a neodkládejte to. Uvědomte si, že i tak bude záchranářům trvat desítky minut, než se dostanou na místo. Přitom váš zasypaný kamarád může být těžce zraněný a pokud ho nevyprostíte okamžitě, tak bude navíc i silně podchlazený. Velmi pravděpodobně tedy bude po vyproštění skutečně potřebovat rychlou lékařskou pomoc. Zasypaný člověk má největší šanci na přežití zhruba prvních dvacet minut. Devadesát procent zasypaných, vyhrabaných během této doby, přežívá. Do dvaceti minut se na místo nejspíš žádný profesionální záchranář nedostane, takže pomoc je pouze na vás. Po této době šance na přežití v lavině prudce klesá. Po dalších dvaceti minutách je šance na přežití již zhruba jen třicet procent. Proto je nutné, abyste se ihned po pádu laviny pustili do hledání zasypaných lidí a pokračovali v něm ideálně až do příjezdu záchranářů. Při hledání musíte ovšem respektovat vaše vlastní bezpečí a také musíte postupovat systematicky. Vytvořte si plán, jak budete postupovat, aby hledání nebylo chaotické. Lavinové vyhledávače přepněte na příjem. Je důležité provést to u všech lidí, aby vysílání ostatních nerušilo hledání. Musíte si ale uvědomit, že v případě druhé laviny vás s takto přepnutým vyhledávačem nikdo nenajde. Jeden člověk by měl proto po celou dobu hlídat, jestli se neřítí další lavina. Na lavině by se měli pohybovat pouze lidé, kteří hledají, nikdo jiný. Vyhledávač je ideální pro rychlou lokalizaci přibližného místa v lavině, ale pro nalezení zasypaného potřebujete lavinovou sondu. V okamžiku, kdy sondou lokalizujete tělo zasypaného, ji už nevytahujte, jinak byste mohli pozici těla zase snadno ztratit. Vyhrabávat zasypaného je nutné z boku, nikdy nehrabejte seshora. Až se přiblížíte k tělu zasypaného, rukama zkuste vytvořit vzduchový kanál k jeho obličeji. V případě, že máte více zasypaných, tak po nalezení prvního zasypaného zkuste najít a vypnout jeho lavinový vyhledávač. Usnadní to hledání dalších lidí. Když je naopak zasypaný pouze jeden člověk, tak si po jeho nalezení pro jistotu zase všichni přepněte vyhledávače zpět na vysílání. Při vyhrabávání se pokuste nejprve uvolnit hlavu a dýchací cesty (záklonem hlavy), potom hrudník a teprve poté zbytek těla. K zasypanému v lavině je nutné přistupovat jako ke zraněnému s možností poranění páteře, při uvolňování tedy vždy pozor na páteř. Pokud zasypaný nedýchá, podívejte se, jestli u jeho úst existovala dýchací kapsa (zledovatělá dutina). Když byl zasypaný pod sněhem déle než 35 minut, a nenajdete dýchací kapsu, je s velikou pravděpodobností mrtvý, a nemá smysl ho resuscitovat. Pokud kapsa existuje, tak zahajte resuscitaci. A to i v případě, že ho naleznete po delší době. Resuscitaci provádějte až do příjezdu lékaře (nebo vyčerpání). Člověk

- 145 -


zasypaný v lavině může vydržet bez kyslíku i velmi dlouhou dobu. U takového člověka lze potvrdit smrt jedině tehdy, pokud nebude jevit známky života ani po ohřátí těla (tělesného jádra) na normální teplotu. Proto je nutné nepřerušit resuscitaci, dovézt postiženého do nemocnice, a tam ohřát tělo s pomocí speciálních přístrojů. I po dvou hodinách po zasypání ještě může přežít zhruba pětina zasypaných, u nichž záchranáři nalezli vzduchovou kapsu.

Omrzliny Omrzliny mohou vzniknout při delším pobytu v mrazivém počasí. Obvykle se tvoří nejprve na koncích končetin, které jsou vlivem špatného prokrvení méně prohřívány krví. Vznik omrzlin urychlí vítr, nekvalitní a promočená obuv nebo rukavice, ale také třeba dehydratace, stres, cukrovka a jiné faktory. Při vzniku omrzlin zpočátku zpravidla cítíte na postiženém místě bolest, ale postupně se tato místa stanou necitlivými. Pro zabránění vzniku omrzlin je možné zkusit zlepšit prokrvení končetin (kupříkladu povolením těsných lyžařských bot), zahřát se vlastním teplem (schovat promrzlé ruce pod bundu), pohybovat se, případně zajistit dostatek tekutin. Samozřejmě nejspolehlivějším řešením je výměna promrzlé obuvi nebo rukavic za suché, a okamžitý návrat do teplého prostředí, kde je možné omrzlá místa rozehřát. Jakmile se dostanete do tepla, je nutné zahájit co nejdříve rozehřívání omrzlých míst. Ideálně se k tomu hodí teplá (ale rozhodně ne horká) voda, do které postižená místa ponoříte. Pokud by teplá voda způsobovala bolest, použijte nejprve vodu vlažnou. Je důležité před rozehříváním rukou sundat prsteny, protože na prstech se mohou následně udělat otoky. V teplé lázni můžete končetiny nechat, dokud se nebude zdát, že jsou v pořádku. Klidně i hodinu, když to bude nutné. Pro rychlejší prokrvení je možné vzít si tabletu acylpyrinu (aspirinu, anopyrinu), který způsobí, že krev bude tekutější, a lépe se tak dostane do postižených míst. Pro tlumení případné bolesti je možné použít jakýkoliv volně dostupný prášek proti bolesti. V případě, že omrzliny jsou horšího charakteru (tvorba puchýřů, černání), tak je dobré do rozehřívací lázně přidat i nějaký desinfekční prostředek. Kůže na postižených místech totiž podobně jako u popálenin neplní svojí ochrannou funkci proti bacilům, takže je dobré snažit se vyvarovat možné infekce. Následně vyhledejte lékařskou pomoc. U lehčích omrzlin vyhledejte pomoc pouze v případě, že by se stav zhoršoval. Poznámka: rozehřívání se týká pouze omrzlých končetin u postiženého, jehož tělo není silně podchlazené. Nikdy takto nerozehřívejte tělo nebo končetiny člověka, který je silně podchlazený, viz následující kapitola. Pro omrzlé nohy existuje ještě jedno důležité pravidlo: jestliže se na nich potřebujete dostat někam dál, kupříkladu dojít ze špatně dostupného srubu uprostřed hor do civilizace, tak omrzlé nohy v žádném případě nerozehřívejte, maximálně vyměňte ponožku za suchou! Zmrzlá noha je totiž necitlivá a tvrdá, ale dá se s ní pokračovat dál. Rozmrzlá noha zkřehne, bude vás zatraceně bolet a nikam se s ní nedostanete. V takové situaci je lepší obětovat nohu, než život.

- 146 -


Podchlazení (hypotermie) Když nemá tělo dostatek tepla, začne se bránit. Nejprve přichází klasický třas, kdy se organismus pokouší prudkým nekoordinovaným pohybem svalů vydat teplo, které tělo zahřeje. Dokud se někdo třese jako ratlík, je to s ním ještě celkem dobré. V takovém případě pomůže postiženému omezení dalších tepelných ztrát, kupříkladu další vrstva oblečení, deka nebo izotermická fólie. Také je možné dodat energii, vhodné jsou sladké teplé nápoje, energetické nápoje, případně cukr či čokoláda. I fyzická aktivita může postiženého zahřát. Ve větší skupince lidí, která stojí na jednom místě, je možné postavit se těsně k sobě, obejmout se a zahřívat se navzájem. Tento způsob zamezení tepelných ztrát funguje až překvapivě účinně, a je možné ho použít i před transportem podchlazeného člověka na jeho částečné vzpamatování. Pozor ovšem na to, abyste se sami od postiženého nepodchladili. Tělesný třas je pro tělo velmi energeticky náročný a nemůže to vydržet donekonečna. Kritická situace nastává v okamžiku, kdy tělo vyčerpá veškerou zásobu energie a už nemá ani sílu se třást. Takový člověk je zpočátku stále při vědomí, ale je velmi apatický. Organismus se stále pokouší zajistit dostatek tepla, alespoň pro životně důležité orgány uvnitř trupu, takže tělo postupně omezuje zásobování končetin krví. Nohy a ruce tedy chladnou, zatímco tělo se jakž takž snaží přežívat. Tělesný třas je pouze velmi slabý nebo už chybí docela. Nejhorší podraz, který takovému člověku můžete udělat, je přijít k němu a říci: „Hele, támhle za kopcem máme chajdu, tak se trošku seber, tam už dojdeš!“ On možná skutečně najde zbyteček sil k tomu, aby se postavil a kousek šel, jenomže tím se mu promíchá studená krev z končetin s teplou krví v trupu, a to bude jeho konec. Jediné správné řešení první pomoci pro postiženého, který se už ani netřese, je toto: zamezte dalším tepelným ztrátám, pokuste se ho alespoň trochu zahřát, a následně ho transportujte bez jeho fyzické aktivity. Jakýkoliv transport osoby s pomocí improvizovaných prostředků je ovšem nesmírně náročný, proto je lepší si na pomoc zavolat profesionály, kupříkladu Horskou službu. Sami se pokuste pouze zajistit dostatek tepla. Mnoho tepla uniká přes studenou zem. Je tedy nutné postiženého nějak izolovat od země. Jako podložka se hodí karimatka (raději dvě), nouzově lze použít i batoh, spacák atd. Jakékoliv silně promáčené oblečení (například po tonutí) neizoluje a navíc ještě ochlazuje. Proto je nutné takové oblečení postiženému sundat. To samé se týká i vás. Jestliže jste pomáhali postiženého tahat z rybníka a jste mokří, okamžitě se převlékněte a zahřejte fyzickým pohybem (kupříkladu několika dřepy, resuscitací atd.). Je dobré na to myslet dopředu, a raději si před takovou akcí vlastní oblečení sundat, bude se vám potom hodit. Podchlazenému postiženému můžete dát své oblečení, ale vždy pouze náhradní, nikdy mu nedávejte oblečení, které sami potřebujete! Ideální je zabalit ho do spacáku a celý spacák zabalit do izotermické fólie nebo bivakovacího pytle. To sice omezí další tepelné ztráty, ale postiženého to nezahřeje. Pro zahřátí může nouzově posloužit PET láhev s teplou vodou nebo i čaj z termosky. Teplou tekutinu z termosky nalijte na přebytečný kus oblečení a dejte ji k postiženému. Ideálním

- 147 -


místem je kupříkladu krk, podpaždí, nebo genitál. Teplou PET láhev tam můžete položit tak, jak je. Dejte samozřejmě pozor na to, abyste postiženého neopařili. Tyto „tepelné balíčky“ je nutné často vyměňovat. Pro postiženého by jistě nebylo špatné se teplého nápoje také napít, ale to můžete udělat pouze tehdy, pokud má dost síly na to, aby udržel v ruce hrnek. Když neudrží hrnek, nemusel by dokázat ani polykat a mohl by čaj vdechnout. Hodně tepla uniká také přes hlavu, proto se jí snažte zakrýt pokrývkou. Postižený by nicméně měl mít možnost alespoň trochu vidět, a vy musíte naopak mít možnost sledovat jeho dýchání. Jestliže není možné ověřit si, zda postižený před podchlazením neprodělal nějaký úraz, tak s ním zacházejte velmi opatrně, jako by měl poranění páteře. Když se vám podaří transportovat postiženého do teplé místnosti, tak mu zajistěte především dostatek tepla, a sledujte jeho životní funkce. Po hodině až dvou mu zkuste podávat po malých douškách teplý nápoj, ale jenom jestliže bude při vědomí a dokáže ho polykat. Vyvarujte se alkoholu a horké lázně! Obojí by akorát urychlilo promíchání teplé a studené krve, což by mohlo být smrtící. Buďte trpěliví! Uvědomte si, že ohřát prochladlé lidské tělo nějakou dobu trvá. Co by se stalo, pokud by postižený venku bez pomoci promrzal dál? Po nějaké době by následovala ztráta vědomí a potom zástava oběhu. Zima ale mimo jiné způsobí, že tělesné orgány i po zástavě oběhu vydrží výrazně déle, než v běžné situaci. Proto má v určitých případech smysl resuscitovat takto postiženého až do předání zdravotníkům. A zdravotníci by také měli pokračovat v resuscitaci a rozehřívání těla. U takto postiženého nelze totiž jednoznačně stanovit smrt minimálně do té doby, dokud se nerozehřeje tělo. Samozřejmě, jestliže je postižený zmrzlý na kost tak, že nelze ani promáčknout hrudník při resuscitaci, tak není co řešit. Podobně i v případě, kdy by resuscitace takto postiženého ohrožovala bezpečí záchranářů (kupříkladu kvůli horšícímu se počasí), tak je rozumné jí vzdát.

Úžeh, úpal Pro laiky není vůbec důležité rozlišovat, jestli se jedná o úžeh nebo úpal. V obou případech došlo k přehřátí těla případně mozku následkem velikého tepla. Těmto stavům by bylo zpravidla možné zabránit dostatečným příjmem tekutin a ochranou těla před sluncem. Navenek se toto přehřátí může projevovat jako nevolnost, bolest hlavy, vysoká teplota, únava, výjimečně i bezvědomí. Řešením je především zabránit dalšímu přehřívání těla umístěním postiženého do stínu nebo do chladné místnosti. Pomáhá ochlazování těla a především hlavy chladnými obklady, ventilátorem, klimatizací atd. Uvolněte oděv postiženého. Při mdlobě či bezvědomí podložte nebo zvedněte jeho nohy. Pokud je postižený schopný polykat, podávejte mu po douškách studenou tekutinu, ideálně iontový nápoj nebo slabě osolenou vodu. V případě bezvědomí uvolněte dýchací cesty záklonem hlavy, sledujte dýchání, a pokud se po krátké chvíli stav nezlepší, zavolejte sanitku.

- 148 -


Tonutí Tonoucí se stébla chytá a zdaleka nejenom stébla. Bez ostychu se chytí klidně i vás a možná vás bez ostychu i utopí. Proto kdykoliv zpozorujete tonoucího, tak si vždy nejprve sežeňte nějakou vhodnou pomůcku, než mu vyrazíte na pomoc. Ideální je samozřejmě cokoliv, co plave: loď, kruh, nafukovací matrace... V nouzi ale poslouží i pádlo, klacek, provaz, ručník... Jde o to, aby se postižený chytit tohoto předmětu, a ne vás. V případě, že nebudete situaci zvládat, máte vždy možnost se pustit, počkat až s sebou postižený přestane mlátit, a potom ho teprve zachránit. Když se jedná o tonutí v divoké vodě nebo na jezu, tak před tím, než někomu vyrazíte na pomoc, velmi dobře zvažte své možnosti. Není možné tonoucímu nějak pomoci bez vlastního ohrožení, kupříkladu hozením plovoucího předmětu přivázaného na laně? U některých jezů je také možné kontaktováním obsluhy jezu docílit snížení stavu vody. Jestliže se rozhodnete vrhnout se na pomoc, tak si nejdříve sežeňte lano, dostatečné jištění, vestu, přilbu... Nepodceňujte sílu vodního živlu! Nebylo by příliš dobré, kdybyste místo pomoci pouze rozšířili řady tonoucích. Pokud se tonoucí probořil v zimě pod led, potřebujete něco, co rozloží vaší hmotnost, abyste se také neprobořili. Můžete použít třeba lyže, prkna, dětské boby, vysazené dveře, pevnou podlážku z kufru auta, díl plaňkového plotu (pozor na hřebíky) atd. Abyste se o led mohli zapřít, například při vytahování postiženého, tak použijte kapesní nůž, klíče, nebo jiný vhodný předmět. U tonoucího po počáteční panice a boji o život zpravidla následuje vdechnutí vody a křeč dýchacích cest, způsobující dušení. Potom přichází bezvědomí (postižený už nebojuje) a nakonec zástava životních funkcí. Ve studené vodě může dojít také k rychlému podchlazení. Při skoku do vody, případně při tonutí na divoké vodě, může dojít i k poranění páteře. Pokud přesně nevíte, jak tonutí probíhalo, vždy raději předpokládejte možnost úrazu páteře, a s postiženým se snažte manipulovat opatrně. V okamžiku, kdy se vám podaří dostat tělo na břeh, zkontrolujte vědomí a dýchání. V případě bezvědomí je nutné co nejdříve zahájit resuscitaci, především dýchání z úst do úst. Samozřejmě berte v potaz případnou možnost přenosu infekce a pokud to jde, tak použijte ochranné prostředky. Je ovšem dobré zkusit co nejrychleji udělat několik vdechů z úst do úst. Ideálně jakmile se s postiženým dostanete na mělčinu. Pokud se postižený topil krátce, mohou vám místo resuscitace někdy pomoci i vyprošťovací manévry: plácání do zad (vhodná poloha postiženého na boku), případně Heimlichův manévr. Vodu z plic se nepokoušejte vylévat. Popravdě, ani to nemá smysl. Plíce vypadají tak trochu jako houba a vody se do nich zpravidla moc nedostane. Tu vodu, která se tam dostane, by se vám stejně moc nedařilo dostat ven, ale plíce se jí poměrně rychle zbaví samy, kupříkladu vykašláním nebo vstřebáním do krve. Je tedy zbytečné snažit se postiženého zvedat za nohy do výšky a čekat, co všechno zněj vyteče. Pokusem o vylévání vody tímto způsobem byste akorát ztráceli drahocenný čas. Místem, ze kterého ale lze trochu vody snadno vylít, je dýchací trubice a ústa. Proto má smysl před zahájením resuscitace rychle zkontrolovat ústa, a nakloněním hlavy na stranu vylít případnou vodu z úst a dýchací trubice.

- 149 -


Potom postiženého položte na záda a zakloňte mu hlavu. Resuscitaci zahajte několika vdechy a pokud nedojde k žádné změně stavu (kašlání atd.), pokračujete normálně klasickou resuscitací (30 x stlačení srdce na 2 dechy). Resuscitaci provádějte až do příjezdu lékaře nebo do vyčerpání všech lidí okolo. Jinak jí nepřerušujte ani neukončujte. Je známý případ, kdy došlo k oživení člověka i po čtyřiceti minutách nechtěného pobytu pod vodou. V případě podchlazení může tělo postiženého vypadat celé modré, ale orgány mohou stále přežívat! Jestliže postižený začne přicházet k sobě, může dojít k zvracení. Buďte na to připraveni, a v případě zvracení obraťte hlavu postiženého na stranu, aby mohly zvratky volně odtékat, a aby nedošlo k jejich vdechnutí. Postiženého je nutné dovézt na vyšetření do nemocnice i tehdy, když se vám ho podařilo probrat. Do plic se totiž mohla dostat infekce nebo jiné nečistoty a hrozí veliké riziko otoku, případně zápalu plic!

Blesk Při pobytu v přírodě vás může nečekaně zastihnout bouřka. Má určitě své opodstatnění mít před blesky respekt. Zásah bleskem sice nemusí vždy nutně končit smrtí, ale může způsobit velmi těžká poranění. Při bouřce vám ale často hrozí také zranění od padajících stromů a větví. Dokonce mnohdy je tento typ zranění pravděpodobnější, než zranění od blesku. Je tedy nutné zvážit, na co si dávat větší pozor. Někdy to nemusí být vůbec snadné rozhodnutí. Jak daleko je bouřka, poznáte snadno. Změříte si, kolik sekund trvá od úderu blesku do hřmění hromu, a výsledek vydělíte třemi. Dostanete zhruba vzdálenost k místu posledního blesku v kilometrech. Bouřka ale nezuří pouze na jednom malém místě a zásahy blesku jdou na kilometry daleko od sebe. Obvykle se uvádí jako bezpečná vzdálenost 10 km a více. Jestliže je tedy čas od blesku k hromu delší, než 30 vteřin, nebezpečí vám nehrozí, a můžete se volně pohybovat (ideálně úprkem na nějaké bezpečné místo, zvláště pokud se bouřka přibližuje). Když je tato doba kratší, musíte si dávat pozor. Veliká pravděpodobnost zásahu bleskem je na hřebenech hor, na kopcích, u osamělých stromů nebo skupinek stromů, u stožárů vysokého napětí. Z takových míst se snažte včas dostat pryč. Ovšem rychle se pohybující člověk na sebe může také snadno přitáhnout blesk. Proto v okamžiku, kdy je bouřka již blízko, tak se pohybujte maximálně pomalou chůzí a v žádném případě neutíkejte! Ideální místo pro úkryt před bouřkou může být dům s hromosvodem. I v takovém domě je ale jistější se při bouřce nedotýkat elektrických spotřebičů (ani telefonu s pevnou linkou) a nekoupat se. Chatky bez hromosvodu poskytují jen malou ochranu. Venku se rozhodně držte dál od větších kovových předmětů, jako jsou kola, ploty, ale také třeba elektrické ohradníky. Nepoužívejte žádné dlouhé předměty, jako hrábě, antény, nebo tyče (i nevodivé). Vyhýbejte se setrvávání na volné pláni nebo poli. Z kopců se pokuste sestoupit do údolí nebo se schovejte v úvozu. Počítejte ovšem s tím, že prudká průtrž vás může v úzkém údolí nečekaně rychle vyplavit.

- 150 -


V lese si najděte skupinku nižších stromků dále od kraje lesa. Vyvarujte se setrvávání u mohutných vysokých stromů, které může případně vyvrátit i vítr. Odstupte dál od skal nebo skalních převisů, po nichž může sjet blesk a zasáhnout i člověka, který je schovaný pod převisem. Z podobných důvodů se neschovávejte ani v jeskyních! Jestliže se koupete v rybníku nebo řece, okamžitě vylezte z vody! Když jedete na lodi, okamžitě přistaňte a vystupte na břeh. Je li vás více, rozestupte se minimálně na dvacet metrů od sebe. V případě zásahu je veliká pravděpodobnost, že většina lidí zůstane v pořádku, a bude moci poskytnout první pomoc ostatním. Pro nouzové přečkání bouřky se doporučuje poloha v podřepu, nohy u sebe, ideálně dát pod sebe několikrát přeloženou karimatku jako izolační podložku. Dlaně si dejte přes uši, abyste snížili šanci, že v případě blízkého úderu blesku přijdete o sluch. Co se týče stanu, tam je to prakticky podobné, jako když žádný stan nemáte. Ochrana před bleskem a padajícími stromy veškerá žádná. Už při výběru místa pro postavení stanu byste měli zvažovat možnost případné bouřky a místo vybrat podle toho. V okamžiku, kdy bouřka přijde, tak už toho moc nezměníte. Automobil s kovovou karosérií by měl být naopak poměrně bezpečný. Při bouřce zastavte někde v místě, kde nehrozí riziko pádu stromu. Nedotýkejte se dveří, ani karosérie. Jestliže je bouřka blízko, tak si dejte pozor při vystupování z auta. Při dotyku se zemí byste totiž mohli automobil „uzemnit“ a přitáhnout blesk. Blesky jsou obecně velmi nevyzpytatelné. I když existují určitá pravidla, kam by asi tak blesk mohl udeřit a kam nejspíš ne, blesk si často vytvoří svá zcela vlastní pravidla a „bouchne to“ někam, kam nepředpokládáte. Při bouřce proto nelze na nic stoprocentně spoléhat. Na druhou stranu, pokud si dáte alespoň trochu pozor, je veliká šance, že to přežijete bez problémů. Jestliže dojde k zásahu člověka, může dojít ke ztrátě vědomí, zástavě srdce, hlubokým popáleninám, poraněním kostí a také i páteře. Říká se, že blesk neudeří dvakrát na stejné místo. Není to tak úplně pravda, ale jestliže nejste zrovna na hřebeni vysokého kopce, tak je poměrně pravděpodobné, že blesk na stejné místo podruhé neudeří, a vy se můžete odvážit poskytnout postiženému první pomoc. Pohybujte se při tom ale pokud možno nízko u země a neběhejte! Sanitku zavolejte i tehdy, pokud zasažený zdánlivě nemá žádná vážná zranění. Během následujících 24 hodin totiž může u postiženého dojít k případné náhlé zástavě srdce nebo jiným vážným zdravotním problémům.

Pokousání psem či jiným zvířetem Základním pravidlem je nehladit cizí neznámé zvíře, ať vypadá sebevíc neškodně. Také se vyhýbejte místům, která by mohl cizí pes bránit jako své teritorium. Pokud se dostanete do situace, kdy se na vás chystá zaútočit pes, zachovejte chladnou hlavu. V žádném případě neutíkejte, pes by to mohl brát jako pobídku k útoku. Otočte se k takovému zvířeti čelem, ale nekoukejte se mu dlouze do očí. Spíše ho sledujte jakoby mimoděk. Můžete mezi sebe a psa postavit kupříkladu batoh nebo kolo, ale pozor, šikovný pes dokáže takovou překážku snadno přeskočit. Jestliže se vás pes snaží oběhnout a dostat se vám za záda, otočte se za ním a mějte ho stále na očích. Hlavně menší psi se vás možná budou snažit kousnout zezadu. - 151 -


Jako nouzová obrana může proti malým psům posloužit kupříkladu trekingová hůl, ovšem většího psa s ní pouze rozzuříte. U větších psů je lepší vyvarovat se jakýchkoliv prudkých pohybů. Pokuste se na psa klidně, konejšivě mluvit a během toho pomalu ustupovat. Jestliže vám to nevyjde a pes zaútočí, tak u velikého psa je nejlepší natočit se k němu bokem až skoro zády, semknout hlavu ke krku a schoulit se do klubíčka. Pes vás nejspíš pokouše, ale máte velikou šanci, že to přežijete. V okamžiku, kdy pes skončí a odběhne, vydržte´na zemi, dokud nebudete mít jistotu, že se k vám nevrátí zpátky. Proti psům se samozřejmě můžete bránit i jinými způsoby, kupříkladu pepřovým sprejem, plynovou pistolí a podobně. V okamžiku, kdy vás pes nebo jiné zvíře pokouše, tak se jedná o velmi rizikové poranění především z hlediska infekce. Musíte zastavit případné větší krvácení, ránu důkladně vymýt vodou a okolí rány ošetřit desinfekcí (viz kapitola: „Rány“). Vždy vyhledejte lékařské ošetření. Je také dobré pokusit se zjistit majitele psa. S tím vám může pomoci i policie.

Vzteklina Jakákoliv infekce od pokousání může být nepříjemná, ovšem nejvíc se lidé bojí vztekliny. Vzteklina je relativně málo pravděpodobná nemoc. U nás se již několik let nevyskytla, a proto se Česká republika bere jako země bez vztekliny. Nicméně v okolních zemích se vzteklina stále vyskytuje, takže je nejspíš otázkou času, kdy se u nás zase objeví. Vzteklina se přenáší nejčastěji pokousáním, ale můžete se nakazit také třeba potřísněním krví nebo slinami zvířete (vzteklina sice nepronikne přes kůži, ale může dojít k nechtěnému kontaktu se sliznicí). U jeskyňářů se ojediněle vyskytly i případy vdechnutí (nákaza od netopýrů). Vzteklina je nebezpečná v tom, že jí nelze nijak diagnostikovat, dokud není pozdě. Nemoc postupně putuje vaším tělem k mozku. Dokud nedosáhne mozku, tak je možné postup nemoci zastavit očkováním. V okamžiku, kdy se nemoc dostane do mozku, tak nastávají změny chování, křeče, ochrnutí a nakonec smrt. V tomto stádiu již nemoc nelze nijak léčit! Doba putování záleží na místě, které bylo zasažené. U obličeje to může trvat řádově dny až měsíce, u nohou měsíce, vzácně i déle než rok. Lidé si u vztekliny vybaví historky o bolestivém mnohonásobném očkování do břicha. To už dnes naštěstí neplatí, vzteklina se očkuje normálně do svalu, takže to není tolik bolestivé. Očkuje se typicky 4-5 dávek. S případným očkováním by se mělo začít co nejdříve, při poranění obličeje ideálně ještě ten samý den.

Hadí uštknutí Mnoho lidí se stále domnívá, že kousnutí zmije je víceméně smrtelné a že život si zachráníte pouze včasnou aplikací séra. Jenže tak to není.

- 152 -


Zaprvé lidé zpravidla vůbec nedokážou rozlišit, jaký had je vlastně kousnul. I neškodná užovka dokáže za určité situace kousnout a pokud had bleskurychle zmizí, nemusíte poznat druh hada, ani když se v hadech vyznáte. Co se týče hadů u nás, tak ve volné přírodě je pro člověka nebezpečná prakticky pouze zmije. Zmijí kousnutí ovšem v drtivé většině případů není pro člověka smrtelné. Umře pouze jeden člověk z cca 500 lidí, uštknutých zmijí. Proto lékaři ve většině případů už ani nepodávají sérum. Často totiž může člověku mnohem více ublížit alergická reakce na sérum, než jed samotný. Pokud někoho kousne had, tak v prvé řadě zachovejte klid. Nepokoušejte se hada pronásledovat kvůli identifikaci. Zmije má dostatek jedu i na další kousnutí a lékaři se bez této informace obejdou. Takže nemusíte vítězoslavně donést hada do ordinace se slovy: „Pane doktore, tak tohle je ta mrcha, co mě kousla!“ Po kousnutí nepanikařte, nic tak hrozného se neděje. Často vás dokáže mnohem více ohrozit vlastní sugesce nějaké hrozné otravy, než zmijí jed. Postižené místo vydesinfikujte a jestliže krvácí, tak nechte krev volně odtékat. Rozhodně se nepokoušejte odsávat jed! Pravděpodobně už ho stejně moc neodsajete, nehledě na možnou otravu tímto jedem. Druhotným efektem odsávání bude, že při tom způsobíte větší prokrvení postiženého místa a rychlejší vstřebávání jedu. Vy se naopak musíte snažit snížit rychlost vstřebávání jedu do těla, aby reakce na něj byla postupná a co nejmenší. Z toho důvodu postižené místo nechte co nejvíce v klidu. Když máte možnost, je dobré toto místo chladit. Případné vyříznutí kůže v místě kousnutí má zhruba stejně negativní efekt, jako odsávání, a navíc způsobíte vážné poranění. Postižené místo může otékat, takže sundejte případné náramky a jiné stahující předměty. Postiženému potom zavolejte sanitku. Nemá smysl, aby sám poklusem sprintoval do nemocnice, to by šíření jedu pouze urychlilo. Také nepoužívejte škrtidlo! Ano, sice byste tím zabránili šíření jedu, ale postižený by možná přišel o zaškrcenou končetinu. Jako obrana proti hadům funguje především kvalitní vysoká obuv, případně silné dlouhé kalhoty, zastrčené do bot. A samozřejmě musíte dávat pozor, kam vlastně šlapete. Trochu rozdílná situace může nastat ve městě. Čas od čase se stane, že nějakému chovateli uteče had. Takový had se potom může dostat stoupačkou nebo jiným způsobem do dalších bytů. V naprosté většině případů se jedná o neškodné hady. S jejich odchytem a identifikací vám pomůže policie. Pokud si nejste jisti, tak do příjezdu policie opusťte byt. U velmi jedovatých hadů někdy mívá majitel u sebe doma sérum, jinak větší nemocnice mají některá nejběžnější séra, případně lze séra zajistit jiným způsobem. Rozhodně je nutné se i v takovém případě uklidnit, co nejvíce zpomalit vstřebávání jedu a zavolat sanitku. Případně zahájit resuscitaci, pokud dojde k selhání základních životních funkcí. Zpravidla je možné vhodnou léčbou zachránit většinu postižených.

Klíšťata Neexistuje snad více různorodých rad a metod na řešení jednoho problému, než u klíšťat. Spousta lidí má na klíště své, léty osvědčené metody. A prakticky se nedá - 153 -


jednoznačně určit, která metoda na vytažení klíštěte je nejspolehlivější a nejbezpečnější. O některých metodách lze ovšem rovnou říci, že nejsou zrovna nejlepší. Začněme trochu od teorie. Klíště je prťavý parazit, který se na vás přichytí při chůzi trávou, mlázím apod. Po přichycení putuje po vašem oblečení a těle, dokud nenajde na kůži nějaké pěkné vhodné místo pro přisátí. Tam se zakousne, a po stylu upírů saje vaší krev. A tady nastává problém. Klíště totiž může přenášet některé nepříliš příjemné nemoci. V okamžiku, kdy se klíště dostatečně napije, což je zhruba za 4 hodiny po přisátí, tak „slintne“ zpátky do vašeho těla a hrozí veliké riziko přenosu infekce. Čím déle bude klíště přisáté, tím hůře pro vás. Jestliže se klíště pokusíte před vytažením udusit nebo zmáčknout, může také dojít k přenosu infekce.. Klíště nemá žádný vrtáček, ať už s levotočivým nebo s pravotočivým závitem, takže nemá smysl kroutit ho jedním, ani druhým směrem. Případně hádat se o to, který směr točení je správný. Místo toho je možné klíště vykývat pinzetou nebo jiným podobným nástrojem. Občas se dozvíte, že klíště musíte po vytažení především pořádně prohlédnout, jestli mu nechybí část kusadel, která by mohla zůstat v ráně. Nikdo už ale nedodává, co máte dělat v takovém případě, kdy klíštěti něco skutečně chybí. Pokud se totiž přiženete na lékařskou pohotovost s tím, že máte v těle kousek klíštěte, nejspíš vás zase rychle vyprovodí ven. Jakýkoliv kousek klíštěte, který zůstane ve vašem těle, kupříkladu omylem utrhnutá kusadla, totiž po čase tělo vypudí ven. Rozhodně se nesnažte ránu nějak rozřezávat a zbytek odstraňovat. Podobně jako u hadího kousnutí byste tím docílili jenom většího prokrvení, a tím zvýšili šanci, že se vám případná infekce dostane do těla. Pro odstraňování klíštěte rozhodně nepoužívejte olej, mýdlo, sádlo, oheň ani jiné podobné metody, které by akorát způsobily, že klíště v panice vypustí do vašeho těla část infikované krve. Jakmile klíště odstraníte, tak desinfikujte ránu, okolí rány, a použité nástroje nějakým desinfekčním prostředkem. Parazita samotného také zlikvidujte, kupříkladu desinfekcí nebo spálením. Klíštěte se pokud možno nedotýkejte holou rukou a pro jistotu si obě ruce po zákroku pořádně umyjte. Pro odstraňování klíšťat existují i jiné metody, kupříkladu lze koupit sadu na odstraňování klíšťat, ve které je údajně tak silná desinfekce, která dokáže přisátého parazita zabít a zlikvidovat při tom veškerou případnou nákazu i uvnitř jeho těla. Další zajímavá teorie tvrdí, že největší riziko nákazy je v těle klíštěte, zatímco kusadla ji prakticky neobsahují. Při jakémkoliv pokusu o vytažení nebo usmrcení začne klíště vypouštět nákazu zpět do těla, proto je prý nejlepší přisáté klíště opatrně odříznout těsně u těla a ranku potom pořádně vydesinfikovat. Zbytek klíštěte následně vyhnisá z těla ven. Údajně je to bezpečnější, než jakýkoliv jiný pokus o odstranění klíštěte... Bohužel nemám k dispozici žádné studie, které by bezpečnější použití těchto metod v praxi potvrzovaly. Na klíšťata je nejlepší ochranou prevence. Repelent, aplikovaný na boty a kalhoty, může zabránit tomu, že na vás klíšťata polezou. Kdo nemá rád chemické prostředky, může se uchýlit k přírodním metodám, jako je konzumace česneku nebo

- 154 -


vitaminu B. Ani jedno klíšťatům moc nevoní. Dlužno podotknout, že vitamin B se dá sehnat kupříkladu jako lék Pangamin nebo ho lze doplnit pravidelnou konzumací piva. Používejte vhodné oblečení: dlouhé kalhoty a vysoké boty. Po příchodu z lesa nebo z vysoké trávy je nutné se včas prohlédnout. Je možné, že se tak zbavíte ještě nepřisátých klíšťat. Čím dříve je klíště odstraněné, tím lépe. Klíšťata se mohou objevit i tam, kde je nečekáte, kupříkladu na trávníku uprostřed města. Některé studie ukazují, že klíšťata údajně mohou přežít i tak drastické zacházení, jako je vyprání v automatické pračce. Co se nemocí týče, klíště může přenášet především klíšťovou encefalitidu nebo lymeskou boreliozu. Klíšťová encefalitida je onemocnění zpočátku podobné chřipce, která nastane zhruba 3 dny až tři týdny po přenosu nemoci. Tato první fáze může trvat zpravidla 4 dny až dva týdny. Projevují se příznaky jako horečka, nevolnost, bolesti hlavy a kloubů. Po této první fázi přichází druhé období zhruba 4-10 dní klidu a potom se projeví třetí stádium nemoci. Vysoké horečky, bolesti hlavy, zvracení a závratě. Podle průběhu může nemoc následně končit dlouhodobým postižením nervové soustavy, kupříkladu obrnou horních končetin, poruchami paměti, výjimečně smrtí. Nemoc prakticky nelze předem zjistit, ani nijak účinně léčit. Z krve jí lze diagnostikovat až za cca dva týdny od nákazy, což už je pozdě. Veškerá léčba je hlavně podpůrná. Snáze ale nemoc zdolá člověk, který první stádium nemoci poctivě vyleží. Pokud ho naopak přechodíte, mohou být následky o to horší. Proti encefalitidě existuje spolehlivá ochrana a tou je očkování. Očkování ochrání tělo po dobu zhruba tří let. Druhou nemocí, kterou můžete dostat od klíštěte, je lymeská borelioza. Tato nemoc se zpravidla pozná podle výrazné červené skvrny, která se za několik dnů objeví v místě, kde bylo přisáté klíště. Ta může mít průměr několik centimetrů a často uvnitř postupně vybledne, takže připomíná jakýsi „prstýnek“. Skvrna je výrazná i několik týdnů, než postupně zmizí. Problém spočívá v tom, že někdy se tato skvrna vůbec neobjeví, a potom prakticky neexistuje nic, co by vás na možnou nákazu upozornilo. Za několik týdnů se zpravidla projeví příznaky, podobné obyčejné viróze: únava, bolesti kloubů, bolest v krku, tlak v zátylku. Na rozdíl od klasické virózy nemáte rýmu ani kašel. V tomto stádiu lze boreliozu ještě poměrně dobře léčit antibiotiky. Tato zdánlivá viróza může odeznít a následuje delší období bez komplikací. Nemoc se opět vrátí po několika měsících až letech a může způsobit zkvrny na kůži, těžce poškodit klouby, svaly, oči, nebo nervový systém. Také lymeskou boreliozu lze z krve jen velmi těžko diagnostikovat, a to až po nějaké době od nákazy. Proti nemoci neexistuje žádné očkování. Navíc je tu problém, o kterém se příliš neví, totiž že boreliozu mohou přenášet nejenom klíšťata, ale také další hmyz, kupříkladu komáři. A popravdě, v některých lokalitách je daleko větší pravděpodobnost nákazy tímto způsobem, než od klíšťat. Zatímco u klíštěte zpravidla víte, že jste nějaké měli, bodnutí od hmyzu nemusíte ani zaregistrovat.

- 155 -


Ideální ochrana proti borelioze neexistuje. Není ale špatné zkusit si všímat všech podivných skvrn na těle a kontrolovat si místa po kousnutí klíštětem. Pokud se objeví výrazná skvrna ve tvaru prstýnku nebo viróza relativně krátce po kousnutí klíštětem či bodnutí hmyzem, nebojte se kontaktovat svého lékaře. U výrazné skvrny je možné kontaktovat také přímo jakéhokoliv kožního lékaře.

Tetanus Tetanus je onemocnění, na které můžete narazit skoro všude. Riziko nemoci hrozí u každé otevřené rány. Tetanus se často spojuje s poraněním rezavými hřebíky. Rez sama o sobě tetanus nezpůsobuje, ovšem rezavé předměty se zpravidla nacházejí na místech, kde se také hojně vyskytují bakterie, způsobující tetanus. Hrubý povrch rezavých předmětů je pro bakterie dobrým úkrytem a o hřebík nebo hranu rezavého předmětu se snadno poraníte, takže se tyto bakterie mohou dostat do vašeho těla. Včasnou léčbou nemoci sice můžete zlikvidovat velikou část „špatných“ bakterií, ovšem ty už mezitím stihly vyprodukovat nebezpečný jed, kterého se tělo zbavuje jen velmi pomalu. Jed způsobuje křeče, které se mohou vracet i po několik týdnů a léčení trvá měsíce. Výjimečně může být onemocnění i smrtelné. Pro ochranu před tetanem je důležité po jakémkoliv poranění pečlivě vydesinfikovat rány a zkontrolovat přeočkování. Očkování vakcínou proti tetanu je velmi spolehlivá ochrana a v České republice je povinné. U dospělého se musí obnovovat každých 10-15 let, případně se očkování pro jistotu obnovuje po každém vážnějším zranění, pokud uběhlo více než pět let od posledního očkování.

Alergie, těžká alergické reakce Alergie je nepřiměřená reakce těla na určitou látku. Alergii mohou způsobovat kupříkladu pyly, roztoče, plísně, potraviny, hmyzí bodnutí nebo léky. Alergická reakce bývá různá a různě silná. Může se projevit jako otok či zarudnutí kůže, svědění, rýma, průjem nebo astma (ztížené dýchání). Vždy se pokuste odhadnout, jak asi bude reakce silná a jestli nehrozí ohrožení dýchacích cest nebo oběhového systému. Je dobré dopředu znát informace o případných alergických osobách ve vašem okolí. Vědět na co jsou alergičtí, jaké bývají jejich reakce a jaké léky používají. Při alergii je nutné přerušit působení alergenu, tedy kupříkladu opustit rozkvetlou louku, omýt obličej, chladit nebo neutralizovat hmyzí bodnutí. U vážnějších alergií je možné použít takzvaná antihistaminika, tedy léky jako Fenistil, Zyrtec, Dithiaden. Použijte 1-2 tablety jakéhokoliv léku proti alergii, který seženete. Někteří alergici mají u sebe inhalátor, který používají v případě problémů s dýcháním. Alergická reakce v blízkosti dýchacích cest (bodnutí hmyzem do krku nebo pusy), je velmi nebezpečná. Během několika minut může zcela uzavřít dýchací cesty. Občas se někde dočtete o „skvělém“ návodu, kterak kapesním nožem udělat díru do krku a trubičkou (nejlépe z propisovačky) umožnit dýchání. To je ovšem výkon, který je v polních podmínkách náročný i pro zkušeného lékaře, který má k tomu speciální nástroje.

- 156 -


Jakýkoliv pokus o laické kuchání do krku zmítajícího se postiženého, navíc v místě, kde vedou mimo jiné životně důležité tepny, je blbost! Dobré je včas rozpoznat takovou problematickou situaci, pokusit se podat antihistaminika a zavolat sanitku. Pro zpomalení otoku můžete chladit oblast krku zvenčí nebo podat postiženému na cucání led (zmrzlinu). Když situace dojde tak daleko, že postižený ztratí vědomí, pokuste se ho resuscitovat běžným způsobem. Jinou nebezpečnou formou je těžká alergická reakce, kde alergen způsobí rozšíření cév uvnitř těla. Jak se rozšíří cévy, tak najednou není k dispozici dostatek krve. Klesne krevní tlak, srdce se snaží pumpovat, co to jde, a hrozí selhání oběhového systému. Objevují se otoky na kůži, a to i mimo oblast případného bodnutí. Často i na očních víčkách. Dochází k problémům s dýcháním, k bolesti hlavy, k mdlobě nebo zvracení. U takovéto formy je nutné ihned volat první pomoc. Antihistaminika sice mohou zmenšit některé příznaky, ale nezabrání poklesu krevního tlaku. Na tuto těžkou formu ovšem pomáhá adrenalin. Těžký alergik ho zpravidla mívá u sebe v podobě injekčního pera (kupř. Epipen). Jestliže jste byli postiženým poučeni, co a jak dělat, tak pero použijte. Jinak se při nálezu takového adrenalinového pera můžete poradit na lince 155. Bez poučení od postiženého nebo od profesionálů nikdy takové nalezené léky sami od sebe neaplikujte!

Pár zajímavostí závěrem Komunikace s dispečinkem záchranné služby O tom, jakým způsobem volat záchranku, jsem psal již v kapitole „Haló, tady se něco stalo“. Nyní se podíváme na tísňové volání trochu detailněji pohledem dispečera linky 155. Dispečer potřebuje především získat přesné informace o místě události, o stavu a počtu postižených, případně o dalších problémech v okolí. Výsledkem těchto informací bude rozhodnutí, jestli je potřeba zavolat další složky IZS, kolik a jaké sanitní vozy na místo pojedou, a s jakou prioritou tyto vozy pojedou. Sanitka jedoucí k někomu, koho dva dny bolí záda, logicky nemusí tolik pospíchat, jako k člověku s náhlou zástavou oběhu. Potom také dispečer musí dokázat poradit volajícímu, jak se nejlépe postarat o postiženého, kupříkladu ho navést, jak provádět resuscitaci. Při zjišťování informací je první věcí adresa. Zkušenosti ukazují, že je lepší potvrdit si adresu nějakým jinak formulovaným dotazem, třeba odkazem na vedlejší ulici, autobusovou zastávku atd. Takovým kontrolním dotazem je možné odhalit kupříkladu špatně určenou ulici podobného jména (Michalská & Michelská, Třebonická & Třeboňská, Kyjevská & Kyjovská), případně ulici stejného jména v jiné obci nebo čtvrti. Proto se nedivte, když vás tímto způsobem bude dispečer žádat o potvrzení.

- 157 -


Další, praxí ověřenou zkušeností, je nedůvěra dispečerů k jakýmkoliv pokusům o diagnózu stavu pacienta lidmi na místě. Takové tvrzení „je v bezvědomí“, může znamenat prakticky cokoliv od „je namol a spí“, až po náhlou zástavu oběhu. Proto se dispečeři snaží tyto informace znovu ověřovat a zajímá je při tom především stav postiženého (dýchá, nedýchá). I vy se raději vyvarujte sdělování diagnózy a popisujte pouze stav, jinak byste mohli zbytečně ztrácet čas: Volající: „Je to jasný infarkt!“ Dispečerka: „Jak to víte, copak jste lékař?“ Volající: „No to nejsem, ale mám za sebou kurz první pomoci, tak to snad poznám ne?“ Dispečerka: „Jo tak vy si jako myslíte, že s nějakým kurzem můžete jen tak bez přístrojů a znalostí určovat diagnózu?“ Volající: „Přece nejsem blbej!“ Dispečerka: „Já ale přeci netvrdím, že jste blbý...“ Oba účastníci hovoru se chytili do záludné smyčky, ze které se ani za dvacet promarněných vteřin nedokázali pohnout dál. Nějak jim při tom uteklo, že není vůbec podstatné obhajovat své názory, ale hlavně je nutné rychle pomoci postiženému. Dlužno podotknout, že dobře vyškolená dispečerka by se do takového hovoru neměla nechat zatáhnout, a rovnou by po první větě přešla k žádosti o další informace. Ta nejzákladnější informace, po které se dispečeři budou pídit, je zda postižený dýchá, případně jak často se nadechne. Jde o to, aby se vyloučila záměna dýchání s „lapavými dechy“ po náhlé zástavě oběhu. To bývá častá a velmi tragická laická chyba. Takže vás dispečer může požádat, abyste mu řekli pokaždé, když se postižený nadechne. Není v tom žádná pochybnost o vašich schopnostech, jenom nejjednodušší a nejrychlejší způsob, jak si po telefonu ověřit stav postiženého. Při vedení hovoru je nutné skutečně poslouchat, co dispečer říká. Někdy se vám ve stresu stane, že důležité informace prostě nevnímáte. Nebo naopak můžete mít pocit, že to, co říká dispečer, je naprosto špatně. Případně může informaci zkreslit třetí osoba, kupříkladu člověk, který drží v ruce telefon. V takovém případě se klidně můžete ohradit a požadovat vysvětlení, ale nehádejte se. Pamatujte na to, že dispečer je vaše jediné spojení s pomocí. Nebuďte netrpěliví. Dispečer se vás skutečně ptá pouze na ty informace, které potřebuje pro vyslání pomoci a pro to, aby vám mohl poradit, co máte dělat.

Rallye záchranka Osobní auto se s blikajícími světly a klaksonem řítí městem. Projíždí červené a vyhýbá se smykem přecházejícím chodcům. Jen tak tak, že nedojde ke srážce. Auto pronásledují už tři policejní vozy, ale nemají šanci. Poslední zatáčka a auto prorazí závoru ve vjezdu do nemocnice. Kvílení brzd a k autu se sbíhá lékařský personál. Zachráněný, těžce zraněný postižený, mizí v útrobách nemocnice. Vrátný pokrčí rameny, z vrátnice vyndá nové břevno závory a nasadí ho místo zlomeného. Policisté se chápavě usmívají a potom odjíždějí...

- 158 -


Něco podobného se možná hodí do filmu, ale dopravovat takhle zraněného v reálném životě, je hloupé hned z několika důvodů. V prvé řadě sanitka u vás bude zpravidla rychleji, než stihnete sami dojet do nemocnice. Stanovišť záchranné služby je více, než nemocnic, takže pravděpodobně k vám má sanitka blíže, než vy do nemocnice. Sanitky jsou vybavené majáčkem a sirénou, na rozdíl od vás mají právo přednostní jízdy a mohou tak jezdit rychleji, než ostatní vozidla. Navíc jim také ostatní vozidla dávají (většinou) přednost. Řidiči sanitek jsou školení profesionálové, kteří pojedou i v kritické situaci klidněji a bezpečněji, než vystresovaný řidič amatér, snažící se dojet za každou cenu co nejrychleji. Možná namítnete, že sanitka sice možná dojede ke zraněnému rychleji, ale potom ho stejně ještě musí odvézt do nemocnice, a to vy už byste tam dávno byli... Ano, jenže mnoho akutních, život ohrožujících problémů dokáže personál sanitky zvládnout už na místě (viz další kapitola o vybavení sanitek). Jestliže povezete postiženého vlastním vozem, tak ho můžete ohrozit už zbytečnou nešetrnou manipulací při nakládání. V osobním voze není příliš prostoru na poskytování první pomoci, kupříkladu na resuscitaci. Jestliže se stav postiženého během transportu zhorší, hrozí riziko, že si toho vůbec nevšimnete, nebo nebudete mít dostatek místa, lidí, ani vybavení, abyste s tím něco dokázali provést. V autě se vám nemusí podařit postiženého v jeho stavu kvalitně zajistit proti nárazu, takže pokud nabouráte (a to je při divokém stylu jízdy snadné), tak vám tělo postiženého udělá v autě smrtonosnou paseku. Případné menší přestupky, které po cestě napácháte, vám sice možná policie odpustí, ovšem jenom tehdy, dokud nikomu neublížíte a nic nezničíte. Za všechny spáchané škody si totiž stále nesete odpovědnost. Největší zklamání vás ovšem bude čekat až dorazíte k nemocnici, kde na vás bude překvapeně zírat vrátný. A poté, co konečně trefíte areálem nemocnice k těm správným dveřím, možná budete mít problém někoho z personálu vůbec sehnat. I nemocnice se totiž musí na příjem pacienta dopředu připravit, proto jim také dávají z dispečinku záchranné služby vždy dopředu vědět. Jedině tak může na sanitku čekat plně připravený personál. A mimo jiné, ne každá nemocnice má oddělení pro urgentní příjem. Některé případy se dokonce směrují na specializovaná pracoviště, která jsou jenom ve vybraných nemocnicích... V každém případě je tedy lepší v klidu vyčkat na sanitku, a nepokoušet se řešit transport vlastními prostředky. Jen velmi zřídka se může vyskytnout situace, kdy je lepší postiženého přeci jenom transportovat vlastními silami. Příkladem může být těžko přístupná oblast, kam se sanitní vůz nedostane, nebo velmi odlehlá oblast, kde by nablížení postiženého naproti sanitce mohlo zvýšit jeho šance na přežití. V každé takové situaci je ovšem nutné se na tomto postupu dopředu dohodnout s dispečerem linky první pomoci. Možná existuje i nějaké jiné řešení, kupříkladu použití vrtulníku. Především je nutné domluvit se přesně na místě, kde si budete postiženého předávat.

- 159 -


V takovém případě si zkuste na převoz postiženého vybrat dostatečně prostorné vozidlo a nejzkušenějšího řidiče. Postiženého by měl po celou cestu doprovázet další člověk, který bude kontrolovat jeho stav, aby se řidič mohl plně soustředit na cestu. Nesnažte se trhat rychlostní rekordy, spíše jeďte pomaleji a opatrně. A žádném případně svévolně neměňte dohodnuté místo srazu. Kupříkladu jestliže sanitka ještě nedorazila, tak jí nejezděte naproti!

Co všechno „dokáže“ sanitka Běžná sanitka první pomoci je velmi dobře vybavená pro řešení velikého množství problémů, které mohou akutně ohrožovat postižené. Ve vybavení je monitor EKG (elektrické aktivity myokardu) spojený s defibrilátorem, který může pomoci pro diagnostiku a řešení problémů se srdeční aktivitou. Další vybavení slouží pro zajištění dýchání nebo dýchacích cest. Čistý kyslík může pomoci zlepšit okysličení organismu při otravách a dušnostech. Dýchací cesty postiženého lze zajistit pomocí takzvané intubace, kdy speciální trubice zavedená ústy nebo nosem zabrání uzavření dýchacích cest. Resuscitaci lze provádět s pomocí obličejové masky a dýchacího vaku, případně s pomocí automatického ventilátoru, který „dýchá“ za postiženého. Kardiopumpa je mechanická pomůcka, která zdravotníkům usnadní ruční provádění nepřímé srdeční masáže. Existují i přístroje, které dokážou provádět nepřímou srdeční masáž automaticky, ovšem ty se běžně v sanitkách nevozí. V sanitce je dobře vybavená lékárna pro léčbu kritických stavů, která obsahuje kupříkladu léky pro tlumení bolesti, podporu srdeční aktivity, ředění krve, snižování krevního tlaku, neutralizaci některých typů jedů atd. Často je nutné zajistit vstup do krevního řečiště takzvanou kanylou. To je hadička, která umožní napojení na krevní oběh. Přes tuto hadičku se mohou do těla snadno a rychle aplikovat některé léky, případně je možné podat krevní infuzi, což je univerzální roztok, s jehož pomocí lze nahradit u dospělého člověka až zhruba 1,5 litru krve. Velmi důležité je šetrné zacházení s postiženým. K tomu slouží imobilizační prostředky jako krční límec (zajistí hlavu a krk proti pohybu), Scoop rám (skládací konstrukce pro šetrné vyproštění zraněného z těžko přístupných míst), vakuová matrace (lůžko, které se uvnitř skládá ze speciálních kuliček - ty se snadno vytvarují podle těla postiženého, potom se vakuově odsaje vzduch a lůžko i s tělem v tomto tvaru ztvrdne jako beton), vakuové a jiné dlahy pro fixaci končetin. Pojízdné lůžko je řešené tak, že ho do sanitky zvládne naložit i jediný člověk. Navíc umožňuje snadné polohování podle stavu postiženého (zvednutí zad, nohou atd.). V sanitce je dále obvazový materiál, izotermická fólie, gely a speciální sady na popáleniny, sada vybavení pro případný porod, přístroje pro měření tlaku, obsahu kyslíku v krvi, CO2 v dechu, obsahu glukózy v krvi, sada na punkci hrudníku atd. Prostor sanitního vozu je vybavený osvětlením, klimatizací a topením pro udržení optimální teploty. Technické vybavení sanitky dále obsahuje komunikační prostředky (vysílačku) a navigační prostředky (GPS navigace). Dnes už je stále častěji sanitka vybavena i speciálním GPS přijímačem s přenosem informace o aktuální poloze na dispečink. Podle přesné polohy a trasy první

- 160 -


sanitky se potom mohou mimo jiné u vážnějších nehod na nepřehledných místech navádět i další vozy. Někdy mají posádky sanitek k dispozici i takzvané operativní karty, což jsou schématické plánky a popisy důležitých míst s větší koncentrací osob (obchodní centra, tunely, stadióny). A co sanitky „neumí“? Vybavení sanitek neumožňuje rentgenovat postižené, monitorovat stav mozku, provádět operace (kupříkladu zastavení vnitřního krvácení), ani provádět laboratorní rozbory. Na takové zásahy si musí postižený počkat do nemocnice. Sanitní vůz obvykle přepravuje pouze jediného postiženého, ve výjimečných situacích (např. hromadná neštěstí), může dle okolností přepravovat postižených i více. Sanitní vůz nesmí vozit „nezraněné“. Tedy kupříkladu pokud vám sanitka odváží příbuzného, tak se do sanitky s ním nedostanete. Vyjímku tvoří rodič nezletilého dítěte, který může cestovat v sanitce s ním. Tým sanitky se zpravidla skládá z lékaře, sestry nebo zdravotnického záchranáře, a řidiče. V dnešní době se ovšem nově používá také dělený systém pojmenovaný „rendez-vous“. Lékař má v takovém případě své vlastní vozidlo, a jezdí pouze k vážnějším případům. Tam se potom potká s posádkou sanitky, kterou tvoří pouze řidič a zdravotnický záchranář. Tento systém šetří náklady a na druhou stranu příliš neohrožuje postižené, protože i tým bez lékaře dokáže poskytnout postiženému potřebnou základní pomoc. Pro některé lokality, jako kupříkladu veliká města, je tento systém výhodný, protože lékař v menším osobním voze se na místo události dostane přes zacpané ulice rychleji, než větší sanitní vůz. Po stabilizaci pacienta si ho převezme osádka sanitního vozu. Lékař se zpravidla nezdržuje doprovodem postiženého do nemocnice a je okamžitě volný pro další případ. Záleží na konkrétní záchranné službě, jaký model provozu používá. Někdy může provozovat sanitky s lékaři i sanitky bez lékařů a operativně je vysílat podle potřeby. Když už jsme zmínili rychlost dojezdu, při čekání na sanitku se vám může snadno zdát: „Kde proboha jsou tak dlouho?“ Tak si to zkuste spočítat. Dejme tomu, že vám zkolaboval kolega. V ideálním případě se vám podaří rychle zjistit, co se děje a asi tak do minuty začnete volat sanitku. Než se dovoláte a vypovídáte, hovor vám bude trvat také okolo minuty. Během hovoru, nebo těsně po jeho skončení dostává posádka sanitky informaci a vyráží. Výjezd jim zabere minutu až dvě. Sanitní vůz se pohybuje rychlostí přibližně 1km za minutu (ve městě). A po dojezdu na místo se musí ještě záchranáři dostat k postiženému. Podle toho, jak dobře jste zajistili přístupovou cestu, jim to může trvat něco mezi jednou až pěti minutami. Takový průměrný dojezdový čas sanitky ve větším městě je řekněme 8 minut od přijetí tísňové výzvy. Nejrychlejší časy se pohybují zhruba okolo pěti minut, ale to je spíše výjimečné. Přidejte si k tomu ještě ty dvě minuty od skutečného začátku události do předání informací telefonem. Dostanete se k bodu, kdy se u vážných událostí šance na

- 161 -


přežití postiženého bez poskytnutí vaší laické první pomoci pohybují někde okolo dvaceti procent. Občas můžete narazit na informaci, že záchranná služba má povinnost dorazit na jakékoliv místo do patnácti, případně dvaceti minut (podle toho, jaká verze novely zákona skutečně projde). To se ovšem týká pouze organizace rozložení sil, ne každého konkrétního případu. Takže u výjimečných reálných situací (zácpa, zvláště odlehlé místo), může příjezd sanitky trvat klidně i déle. Tak, sanitka konečně naložila postiženého a vy čekáte, že se zapnutou sirénou vyrazí maximální rychlostí do nemocnice. Jenže ono se možná stále nic neděje. Ptáte se proč? Existuje několik modelů poskytování první pomoci. Jeden z nich, který se u nás používal před mnoha lety, preferoval co nejrychlejší odvoz postižených do nemocnice. V sanitce tehdy jezdili saniťáci bez zdravotnického vzdělání a většinu pomoci řešil až kvalifikovaný personál v nemocnici. Šlo tedy o to dostat tam postiženého co nejrychleji. Dnes jezdí v záchrance vždy lékař nebo vyškolený zdravotnický záchranář a sanitky mají stále kvalitnější vybavení. Proto se řeší akutní problémy přímo na místě a postižený se přepravuje teprve až po stabilizaci stavu. Tento model je samozřejmě pro pacienty lepší, takže to pochopte a nemyslete si, že si personál sanitky dává vevnitř „kafíčko“ před další jízdou. Není sanitka jako sanitka. Některé sanitky pouze přepravují pacienty mezi nemocnicemi a nemají dostatečné vybavení ani vyškolený personál pro poskytování odborné první pomoci. Případně houkající sanitka, která právě projela okolo, možná pouze směřuje k nějakému jinému, vážnějšímu případu. V takovém případě se nerozčilujte a v klidu si počkejte na „tu vaší sanitku“. Mimo sanitních vozů mohou záchranné služby disponovat i dalším speciálním vybavením. Zajímavé jsou kupříkladu moduly pro řešení hromadných neštěstí. To mohou být speciální přívěsy s materiálem pro ošetření většího množství osob, nebo ke zřízení a zajištění provozu nestandardních zdravotnických zařízení (stanů apod.). Někdy jsou pro tyto účely zřízena speciální vozidla, kupříkladu ZZS hlavního města Praha disponuje speciálním kamionem, pojmenovaným Golem. Tento kamion obsahuje rozkládací konstrukci, která umožní velmi rychlé zřízení třídicího pracoviště, vybaveného až 12 lůžky, osvětlením (i venkovního prostoru), rozvodem kyslíku, rozvodem elektrického proudu (vlastní generátor) a klimatizací s topením. Samozřejmostí jsou plně vybavené kufry pro lékaře, infuzní sety a obvazový materiál. Vestavěné WC a umývárny slouží pro zasahující personál. K dispozici je také zasedací místnost pro krizový štáb a vyvýšené dispečerské pracoviště, vybavené komunikační technikou pro koordinaci provozu přímo na místě neštěstí. Oproti laickým předpokladům, tento kamion není „pojízdným operačním sálem“. Přesun lékařských týmů z nemocnic na místo neštěstí by nebyl dobrý krok z mnoha důvodů. Zřízení jednoho či dvou mobilních operačních sálů na místě hromadného neštěstí, by nebyl žádný zásadní přínos. Takové lékařské zařízení by stihlo ošetřit jenom pár postižených, a navíc by bylo obtížné zajistit kvalitní péči a vyšetření na takové úrovni, jako v nemocnicích. Lékaři z nemocnic, narychlo přesunutí do terénu, by museli

- 162 -


pracovat v neznámém prostředí, byli by vystaveni zbytečnému stresu, a snadno by se dopouštěli chyb. Proto modul slouží především jako kvalitní zázemí pro zasahující záchranáře, které jim umožní rychlejší a spolehlivější zvládnutí situace na místě a lepší organizaci transportu zraněných. Modul se může následně použít i jako zázemí pro ostatní složky IZS, zasahující na místě. Předpokládané použití je pro nehody s více než 50 zraněnými, případně pro nehody, kdy lze předpokládat delší dobu trvání zdravotnického zásahu, než jednu hodinu. Nebo jako preventivní opatření u akcí s velikou koncentrací lidí.

Co dělat, když sanitka odjede? Pokud vám sanitka odváží příbuzného, tak se v prvé řadě uklidněte. Zeptejte se personálu sanitky, do které nemocnice jedou. Nemá žádný smysl honit se za sanitkou do nemocnice, stejně se tam s vámi v tomto okamžiku nikdo nebude bavit. Uvědomte si, že lékaři v nemocnici musí nejprve provést všechna důležitá vyšetření a testy, což nějaký čas zabere. První dostupné informace mohou mít lékaři v nemocnici zhruba za hodinu. Dříve nemá smysl tam ani volat, natož jezdit. Nejlepším řešením je, nejprve si v klidu sednout. Poznamenejte si čas odjezdu sanitky a zamyslete se, jestli není potřeba někoho informovat nebo něco zajistit, kupříkladu domácí zvířata, děti atd. Tak za hodinu se pokuste zjistit aktuální informace z nemocnice. Nemá smysl zkoušet volat na záchrannou službu, pro tu končí zásah předáním pacienta. Výjimečně se může stát, že nevíte, kam byl postižený odvezený. Anebo mohlo v průběhu převozu dojít k nějaké změně, a on nakonec skončí jinde. Pro takové případy některé ZZS zřizují speciální čísla, kde můžete získat aktuální informace o skutečném místě, na kterém se dotyčný nachází. Je lepší využívat těchto čísel, než zatěžovat podobnými hovory linku 155. Některá tato čísla jsou uvedená na konci knihy.

První pomoc se vyvíjí První pomoc se vyvíjí. Účinnost první pomoci se průběžně zkoumá, a stále se objevují nové poznatky, co lze dělat lépe. Někdy vychází tyto zkušenosti z nových lékařských objevů, někdy se jedná o statistické vyhodnocení častých chyb. Výsledkem těchto zkoumání je, že některé dříve známé postupy první pomoci mohou po čase přestat platit a jsou nahrazené novými, lepšími postupy. Neznamená to, že by snad ty staré postupy vůbec nefungovaly, ale buď fungují hůře, než ty nové, nebo u nich hrozí větší riziko nějaké laické chyby. Jak se zdokonaluje a zlevňuje technika, přináší to nové možnosti. Sanitní vozy jsou dnes vybavené špičkovou technikou a ke slovu se začínají dostávat i automatické externí defibrilátory, obsluhované laiky. Před třiceti, čtyřiceti lety se nám o takovém vybavení mohlo jen zdát, za dalších dvacet let může být situace zase úplně jiná. Spousta technických novinek má za úkol snížit rizika nehod. Jedná se třeba o vlaková zabezpečovací zařízení nebo elektronické systémy pro zamezení nehod automobilů, které se postupně vyvíjejí.

- 163 -


Moderní automobil při nehodě aktivně chrání posádku. Mimo jiné se kupříkladu automaticky odpojí akumulátor, uzavře přívod paliva, vypne motor, odemkne centrální zamykání, někdy se i pootevřou okna. To vše snižuje riziko požáru a usnadňuje evakuaci posádky. Automobil bude možná brzy schopen i sám po nehodě přivolat pomoc. Takzvaný projekt eCall by měl umožnit automatické odeslání této informace. Předpokládá se montáž tohoto systému do nových vozidel a jeho napojení na GPS, komunikační zařízení (mobilní telefon) a crash čidla. Vývoj první pomoci a prevence je jistě pozitivní, ale ještě nějakou dobu bude tím hlavním článkem především člověk, ochotný nějakou pomoc poskytnout. Ideálně takový člověk, který je na to alespoň trochu připravený.

Co z této knihy je důležité? Jste skoro na konci knihy, ve které jste našli informace o první pomoci. Je naprosto nepravděpodobné, že byste si dokázali všechno důležité zapamatovat. Co je tedy opravdu důležité pro poskytování první pomoci? Vlastně, někdy je lepší vědět, čeho se vyvarovat. Proto tady přináším v kostce seznam nejdůležitějších chyb, kterým byste se měli vyhnout. Všechny tyto body byly detailněji probrané v textu knihy. Když víte, co nemáte dělat, může být mnohem snažší rozhodnout se, co máte dělat. Jinak vám samozřejmě pomůže i kapitola „Rychlý manuál první pomoci“, která je na začátku této knihy. Na co si tedy máte dát pozor?

„Nejprve se řeší silné krvácení, potom dýchání, potom...“ - ano, jenomže první věc, na kterou je třeba si dát pozor, je bezpečí. Nemůže se vám stát to, co postiženému? Nemůže někdo další přijít k úrazu?

„To nic nebude, on je jenom... (opilý, zfetovaný, unavený)“ - poměrně častá chyba, ovšem ve skutečnosti může být i mnoho jiných vážných příčin takového stavu, kupříkladu náhlá zástava oběhu, cévní mozková příhoda atd.

„On už určitě někdo sanitku zavolal...“ - při tomhle přístupu nezavolá nakonec nikdo.

„Okamžitě všechny zraněné vyndejte z toho auta!“ - nejlepší způsob, jak poškodit páteř. Jestliže postižený dýchá a nehrozí mu nebezpečí, tak s ním zbytečně nemanipulujte!

„Radši s ním nehýbejte, poškodíte mu páteř!“ - to je druhý extrém. Zjistili jste si vůbec, jestli postižený dýchá? K čemu bude nepoškozená páteř někomu, kdo se zadusí?

„Nevím co dělat, nejsem doktor, ani nepoznám jestli dýchá...“ - postižený buď jasně dýchá a nebo to berte, jako že nedýchá!

- 164 -


„To je dobré, on dýchá. Sice nějak divně, ale zřetelně...“ - a nemůže se třeba jednat pouze o lapavé dechy, jejichž intervaly se budou postupně prodlužovat, až skončí úplně?

„Šup s ním do stabilizované polohy, to je pro zraněného to nejlepší!“ - až na to, že při přesunování mu možná poškodíte páteř a navíc neuvidíte, jestli dýchá. Tak znovu: s postiženým, který dýchá, zbytečně nemanipulujte! Použití stabilizované polohy většinou nemá opodstatnění.

„Zapadl mu jazyk, rychle musíme vypáčit čelist a jazyk vytáhnout!“ - Jestli se chcete nechat pokousat a postiženému ublížit, tak prosím, ale není jednodušší mu pouze zaklonit hlavu? U epileptika nedělejte nic, dokud neodezní křeče! Maximálně můžete zabránit poranění o okolní předměty.

„Rychle, musíme mu zabránit, aby si neprokousl jazyk!“ - stejná hloupost jako předchozí bod.

„Klepe se? To je jenom epileptik, to je OK.“ - většinou to platí, ale někdy může i náhlá zástava oběhu zpočátku začínat podobně, jako epileptický záchvat.

„Šok? Musíme použít pět T!“ - u šoku pomůže především teplo a klid. Rozhodně nepodávejte tekutiny ani nic jiného (prášky apod.) a nesnažte se o amatérský transport!

„Šok? Musíme mu zvednou nohy!“ - ukazuje se, že rozdíl po zvednutí nohou není nijak zásadní, ale rozhodně můžete postiženému po úrazu takovou manipulací ublížit.

„Dejte mu chudáčkovi někdo pod hlavu polštářek, ať to má pohodlnější.“ nejlepší způsob jak někomu v bezvědomí uzavřít dýchací cesty.

„Zjistíme, jestli má puls...“ - častá laická chyba, kterou se zbytečně zdržujete a navíc můžete omylem „najít“ svůj vlastní puls. Puls se neměří! Jestliže postižený nedýchá, tak je nutné zahájit resuscitaci!

„On vypil (mýdlo, saponát atd.)! Musíme ihned vyvolat zvracení!“ - zvracení některých látek může způsobit další poškození, případně zadušení! Bez dohody s lékařem nebo dispečerem ZZS nic neprovádějte!

„On vypil kyselinu, zásadu? Musíme to ihned neutralizovat!“ - členové kroužku mladých chemiků prominou, ale nejlepší je nechat to na profesionály. Mohli byste vyvolat další poškození (kupříkladu teplem z následné reakce).

„Krvácí? Tak to musíme zaškrtit končetinu!“ - zaškrcení = možná amputace. Držte raději prsty v ráně nebo použijte tlakový obvaz. Zaškrcení lze použít jen krátkodobě, než uděláte obvaz, nebo jako poslední řešení, když vše ostatní selže.

„Rychle s ním do nemocnice!“ - z mnoha důvodů tohle není šťastné řešení. Vždy je lepší zavolat sanitku, než dopravovat postiženého vlastním vozem.

„Motorkář! A krvácí! Musíme mu honem sundat helmu!“ - sundávání helmy je ideální příležitost k poškození míchy. Helmu je lepší nechat na hlavě. Jestliže jí

- 165 -


sundat musíte, dělejte to opatrně v ose těla, a druhý člověk by při tom měl stále držet a stabilizovat hlavu postiženého.

„Musíme ho přesunout, aby ho záchranáři mohli odvézt co nejrychleji.“ kdepak, klidně buďte líní! Jakákoliv zbytečná manipulace může postiženému ublížit mnohem více, než o pár vteřin delší doprava do nemocnice!

„Hele, on tu má nějaké léky (injekci, aplikátor), tak mu je dáme!“ - nikdy takové léky nepodávejte, ledaže by vás k tomu před tím instruoval sám postižený, nebo dispečer ZZS! Chybné podání některých léků může i zabít!

„Nejhůř jsou na tom ti postižení, kteří sténají a křičí...“ - vaši pomoc u větších nehod potřebují nejdříve ti, kteří nedýchají. A takové osoby jsou zpravidla zticha, maximálně chrčí. Kdo sténá a křičí, může chvíli počkat.

„Pokud postižený může hýbat nohama, tak má páteř v pořádku.“ - poškození páteře nelze na místě nijak zjistit. Poškození páteře můžete pouze předpokládat na základě mechanismu úrazu. To, že někdo hýbe nohou, neznamená, že nemá poškozenou páteř.

„Zavolal jsem sanitku, a teď už budu jenom čekat.“ - a zajistili jste přístup pro záchranáře? Sledujete neustále postiženého, jestli se jeho stav nezhoršuje?

„Já se štítím poskytnout umělé dýchání, tak raději nebudu dělat nic.“ - přitom by možná pomohlo už jenom zavolání první pomoci a nepřímá srdeční masáž.

„Rychle mu to z břicha vyndejte, vždyť mu to tam ublíží!“ - jakékoliv předměty z břicha či hrudníku zásadně nevytahujte! Postižený by mohl vykrvácet.

„Zastavíme v odstavném pruhu, tam je to bezpečné!“ - odstavný pruh na dálnicích je nebezpečné místo, kde každoročně zahyne několik lidí!

„Já nic neumím!“ - první pomoc zvládne každý, kdo je ochoten pomoci.

„Není nad praktickou zkušenost!“ - sebelepší publikace o první pomoci vám dá pouze teoretické informace, ovšem pro skutečné zvládnutí první pomoci je mnohem lepší zkusit absolvovat nějaký kurz první pomoci. Takový kurz by měl být ovšem v co největším rozsahu a především by měl obsahovat simulace reálných situací. Dobrým příkladem takových kurzů jsou kupř. kurzy ZDrSEM (www.zdrsem.cz).

První pomoc z právního hlediska Mnoho lidí se bojí poskytovat první pomoc, protože mají strach, že něco zkazí, a potom budou popotahováni před soudem. Sankce za neposkytnutí první pomoci stanoví Trestní zákoník (Zákon č. 40/2009 Sb.), konkrétně se jedná o paragrafy 150 a 151. Kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.

- 166 -


Řidič dopravního prostředku, který po dopravní nehodě, na níž měl účast, neposkytne osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného, bude potrestán odnětím svobody až na pět let nebo zákazem činnosti. Míra první pomoci není nijak stanovena, ale pokud zavoláte na linku 155 a budete spolupracovat s dispečerem, bude to pro naplnění tohoto zákona dostačující. Zdůraznil bych zvláště frázi „bez nebezpečí pro sebe nebo jiného“. Pokud kupříkladu odmítnete provádět dýchání z úst do úst, když nemáte k dispozici ochrannou pomůcku, bude to z hlediska tohoto zákona v pořádku. Záchranná služba na vás v případě takového odmítnutí nepodá žádnou žalobu, toho se nemusíte bát. Obecně vzato, na záchranné službě jsou raději, když jim lidé „alespoň zavolají“... Trošku jiný názor na to nicméně mohou mít případní příbuzní postiženého. Dochází k tomu hlavně v případech vážných postižení nebo úmrtí, kdy není k dispozici jiný „viník“, na kterém by si mohli vybít svůj vztek (kupříkladu pachatel nehody ujel z místa činu). Pravděpodobnost, že se vám něco podobného stane, je malá, ale i tak je lepší se vyvarovat některých chyb:

Nikdy postiženého sami neprohlašujte za mrtvého - jestliže máte pocit, že je „asi mrtvý“, a žádné další oživování nemá smysl, tak se nejprve poraďte s dispečerem ZZS

Nikdy sami nepřestávejte v resuscitaci - důvodem pro ukončení resuscitace může být až předání zdravotníkům, případně vysílení všech lidí na místě události. Důvodem pro nezahájení resuscitace může být kupříkladu nedostatek lidí při větším množství postižených

Nikdy neposkytujte první pomoc proti vůli postiženého - důvodem pro neposkytnutí první pomoci může být kromě obavy z infekce při nedostatku ochranných pomůcek také třeba agresivita postiženého nebo jiné hrozící nebezpečí na místě události

Nikdy postiženému v bezvědomí neaplikujte žádné léky, které u něj najdete pokud jste od něj nebyli před tím instruováni, co máte v takové situaci dělat, nebo pokud vám to neodsouhlasí dispečer ZZS

S postiženým který dýchá a u něhož hrozí riziko poškození páteře, zbytečně nemanipulujte Jestliže dodržíte tato pravidla, tak byste měli být před zákonem v bezpečí.

- 167 -


Pocit viny a další následky poskytování první pomoci Jakákoliv situace, při které musíte poskytovat první pomoc, je zpravidla velmi náročná a stresová. Zážitky si nezřídka nesete po celý život a mohou způsobovat psychické komplikace (kupř. nespavost). Jak už jsem zmínil v kapitole o hromadných nehodách, je velmi dobré o tom, co se stalo, mluvit s dalšími lidmi, nechat vyplavit všechny emoce, a pokud ani to nepomůže, tak vyhledejte pomoc psychologa. Velmi negativně na vás může působit pocit viny: jestliže se něco nepovedlo, jestliže jste při první pomoci něco udělali špatně, ale zrovna tak i když jste vše udělali dobře, nicméně postiženému se stejně nedalo pomoci. Nepokoušejte se hledat své chyby a vyčítat si je. Uvědomte si, že postiženého zabily jeho vlastní zdravotní problémy, případně následky nehody, za kterou vy (zpravidla) nemůžete. V rámci svých znalostí a dostupných informací jste se snažili poskytovat první pomoc, jak nejlépe jste dovedli. Nic víc v dané situaci udělat nešlo! Někdy můžete mít pocit, že pokud byste něco udělali jinak, tak postižený mohl žít. Možná ano. Jenže vy jste měli k dispozici pouze omezené informace a zkušenosti... Ať už byl výsledek jakýkoliv, vy jste se snažili jednat nejlépe, jak se v dané situaci dalo!

Hrdinové Kdo je to vlastně hrdina? Podle řecké mytologie je hrdinou někdo, kdo má obvykle nadlidské schopnosti nebo idealizované charakterové vlastnosti, které mu umožňují chovat se neobyčejně a konat hrdinské skutky, díky kterým se stane slavným. Hrdinou je tedy někdo, kdo vykoná něco mimořádného, zpravidla velmi nebezpečného, čímž pomůže někomu dalšímu. Kupříkladu zachrání lidi z hořícího automobilu. Potom by ale hrdinou nebyl ani pilot letadla, který bezpečně přistál v kritické situaci, ani strojvedoucí vlaku, který si všimnul překážky a zpomalil vlak. Oba pouze dobře vykonávali svojí práci. Jenže pro pasažéry to hrdinové skutečně jsou. A co hasiči, ti přeci také konají pouze svojí práci? Anebo naopak, jak pohlížet na řidiče tramvaje, který sice svojí chybou zavinil vážnou dopravní nehodu, ale až do poslední vteřiny zůstal v kabině s nohou na brzdě? Úhlů pohledu na hrdinství je určitě mnoho, ale zásadní jsou podle mne dva. Jednak pohled těch lidí, kterým dotyčný nějakým způsobem pomohl. No a potom i vlastní pohled na své chování. Oba dva jsou stejně důležité. Pokud ve vás někdo vidí hrdinu, tak při vší skromnosti tím hrdinou asi budete. A pokud vy sami cítíte, že jste vykonali něco mimořádného, i když to třeba ve výsledku nikomu příliš nepomohlo, tak to také nejspíš cítíte správně a je to tak v pořádku. V této knize jsem mnohokrát upozorňoval na to, abyste si chránili vlastní zdraví, abyste především dávali pozor na možná nebezpečí a abyste vždy upřednostnili vlastní bezpečí před cizím zdravím. Dělal jsem to hlavně proto, abyste si vždy a v každé situaci uvědomili rizika, která vás mohou ohrožovat.

- 168 -


Jenže situace, kdy někomu poskytujete pomoc, zpravidla nejsou černobílé. Někdy můžete rychlým, byť ne zcela bezpečným jednáním někomu zachránit život. Někdy naopak takové jednání může zhatit váš vlastní život. Dopředu to nevíte nikdy, i když rizika, která si alespoň uvědomíte, můžete vhodným způsobem minimalizovat, kupř. reflexní vestou, gumovými rukavicemi atd. Nechci nikomu zakazovat, aby se choval jako hrdina a riskoval. Pokud to považujete za nevyhnutelné a rozhodnete se tak, je to vaše vlastní volba, na kterou máte plné právo. Vždy ovšem takové jednání dělejte pouze s plným vědomím všech rizik, která to přináší a to nejenom pro vás, ale kupříkladu i pro členy vaší rodiny, jestliže se s vámi něco stane. Teprve potom se bude jednat o skutečné rozhodnutí založené na faktech, nikoliv o impulsní bezhlavé chování.

Důležitá telefonní čísla

Evropské číslo tísňového volání Zdravotní záchranná služba ČR Hasiči ČR Policie ČR Městská policie

112 155 150 158 156

Toxikologické středisko

224 91 92 93 224 91 54 02

Pohotovost plyn Informace o telefonní číslech

1239 1180

Pro automobilisty: ABA ÚAMK

1240 1230

Infolinky některých zdravotních záchranných služeb: ZZS Praha ZZS Středočeského kraje ZZS Královéhradeckého kraje ZZS Brno, krajské operační středisko

272 744 541-5 800 888 155 841 155 155 545 113 152

Doslov Pro tuto knížku jsem čerpal informace různým způsobem. Nejvíce jsem vycházel ze svých osobních poznámek z kurzu první pomoci ZDrSEM, a z příručky „ZDrSEM, výuka první pomoci zážitkem“, (osmé vydání, 2007).

- 169 -


Další informace jsem získával návštěvou zajímavých míst a rozhovorem s lidmi na těchto místech. Tímto bych chtěl poděkovat Generálnímu ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR, Hasičskému záchrannému sboru hlavního města Prahy, zaměstnancům Telefonního centra tísňového volání Praha, zaměstnancům Drážní inspekce, zaměstnancům Dopravního podniku hlavního města Prahy, Ředitelství služby dopravní policie a panu Michalu Hlavačkovi z firmy M & H poradensko technická činnost v PO. Pokoušel jsem se získat informace i ze Zdravotní záchranné služby, ale hned u několika organizací jsem byl zdvořile odmítnut. Na internetu v dnešní době není problém sehnat informace o první pomoci a dalších tématech, ovšem kvantita převyšuje kvalitu a často se jedná o opisování již neaktuálních rad, případně informací, které jsou nepřesné. Snažil jsem se tedy najít jakýkoliv kvalitní referenční zdroj pro aktuální informace o první pomoci a nalezl jsem ho na stránce „www.zachrannasluzba.cz“. Ta je sice věnovaná především odborníkům, ale poskytuje mnoho cenných informací i pro laiky. Nachází se tam kupříkladu internetová verze minipříručky první pomoci „První pomoc nejsou žádné čáry“ (Ondřej Franěk, Petra Sukupová, 2010), ze které jsem čerpal některé informace a ověřoval si fakta. Informace ohledně fungování ZZS jsem sbíral z knihy „Manuál Dispečera zdravotnického operačního střediska“ (Ondřej Franěk, 2009), další informace ohledně záchranné služby jsem našel i v materiálu „Urgentní medicína stručně“ (Roman Remeš, 2010). Detaily o lokalizací polohy místa mimořádné události jsem přebíral z příručky “Víš odkud voláš o pomoc na tísňovou linku 112“ (Mgr. Jaroslav Lepeška, 2008). Mimo to jsem použil informace z těchto internetových stránek: http://www.zzshmp.cz/ http://cs.wikipedia.org/ http://www.hzscr.cz/ http://www.dicr.cz/ http://www.metroweb.cz/

ZZS hl. m. Praha Wikipedia HZS ČR Drážní inspekce Stránky o pražském metru

Fotografie, použité v příloze této knihy, jsou buď autorské nebo pocházejí z těchto zdrojů: Drážní inspekce, www.metroweb.cz, www.zachrannasluzba.cz Informace a návody, použité v této knize, jsou podané tak, aby se především minimalizovala možnost, že tím postiženému nebo sobě ublížíte. Úmyslně jsem také zjednodušil některé postupy, aby si čtenář mohl zapamatovat především důležité body, a nepletl si hlavu složitými informacemi. Kupříkladu k poměru dechů a stlačení u resuscitace by se dala vytvořit několikařádková tabulka, kterou si ale nikdo nezapamatuje. Po odborné stránce přečetl a připomínkoval text této knihy ve fázi konceptu (nejednalo se o poslední verzi textu) MUDr Ondřej Franěk (vedoucí lékař ZOS ZZS hl. m. Praha). Některé kapitoly kontrolovali další odborníci. Děkuji jim za ochotu a věnovaný čas.

- 170 -


Poznámka: vzhledem k rozsahu textu není zcela vyloučené, že se i přes veškeré kontroly a korektury nachází v textu publikace nějaká nepřesnost. V takovém případě se pokusím uvést na svých webových stránkách http://ondrejvitous.cz/prvnipomoc korektury těchto nepřesností, případně aktuálnější verzi textu. Doufám, že tato knížka dokáže i laikům alespoň trochu objasnit základy a případné záludnosti poskytování první pomoci. Ondřej Vitouš

- 171 -


Úvod ................................................................................................................................... 2 Rychlý manuál první pomoci........................................................................................... 4 Stal se úraz, nehoda?....................................................................................................... 4 a) Postižené je dítě .......................................................................................................... 5 b) Postižený je dospělý ................................................................................................... 6 c) Dopravní nehody......................................................................................................... 6 Co člověka ohrožuje.......................................................................................................... 7 Nedostatek jídla .............................................................................................................. 7 Nedostatek vody.............................................................................................................. 8 Zima ................................................................................................................................ 8 Vzduch ............................................................................................................................ 8 Krev................................................................................................................................. 8 Srdce ............................................................................................................................... 9 Psychika .......................................................................................................................... 9 Lékárnička a KPZ aneb co opravdu má a nemá smysl............................................... 10 Lékárnička..................................................................................................................... 10 Krabička poslední záchrany aneb KPZ......................................................................... 12 Haló, tady se něco stalo................................................................................................... 13 Jak upřesnit svojí polohu .............................................................................................. 17 Čísla tísňových linek..................................................................................................... 19 Na co se vás budou ptát?............................................................................................... 20 Pomáhat? Než začnete, tak se rozhlédněte ................................................................... 21 Co vlastně ublížilo?....................................................................................................... 22 Bezpečí především - co dalšího může ublížit?.............................................................. 23 Co všechno máte k dispozici na místě nehody?............................................................ 23 Než začnete, tak se rozhlédněte - shrnutí...................................................................... 24 Reagujte na úraz nebo nehodu ...................................................................................... 28 Krvácení........................................................................................................................ 33 Cizí těleso v dýchacích cestách..................................................................................... 37 Umělé dýchání z úst do úst ........................................................................................... 39 Nepřímá srdeční masáž ................................................................................................. 43 Reagujte na úraz nebo nehodu - shrnutí........................................................................ 45 Rozmýšlejte - hledejte, ptejte se, sledujte ..................................................................... 45 Hledejte ......................................................................................................................... 46 Ptejte se ......................................................................................................................... 47 Sledujte ......................................................................................................................... 49 A proveďte shrnutí výsledků a nebezpečí..................................................................... 50 Vážné stavy bez předchozího úrazu .............................................................................. 51 Bolest na hrudi (srdce), náhlá zástava oběhu................................................................ 51 Mdloba, bezvědomí....................................................................................................... 53 Postižený je nějak divný ............................................................................................... 54 Cévní mozková příhoda (CMP) .................................................................................... 54 Bolest hlavy .................................................................................................................. 55 Cukrovkáři .................................................................................................................... 55 Křeče - epileptický záchvat........................................................................................... 57

- 172 -


Bolest břicha ................................................................................................................. 58 Obtížné dýchání, astma................................................................................................. 59 Vážné stavy způsobené úrazem ..................................................................................... 60 Šok, vnitřní krvácení..................................................................................................... 60 Poranění trupu - hrudník, břicho, pánev ....................................................................... 63 Stabilizovaná poloha..................................................................................................... 65 Úrazy hlavy................................................................................................................... 68 Poranění páteře.............................................................................................................. 69 Poranění končetin.......................................................................................................... 71 Amputace ...................................................................................................................... 72 Rány .............................................................................................................................. 73 Popáleniny..................................................................................................................... 75 Úrazy elektrickým proudem ......................................................................................... 76 Další vážné stavy ............................................................................................................. 79 Požití jedovatých látek, poleptání ................................................................................. 79 Otrava jedovatými plyny............................................................................................... 80 Těhotenství, porod ........................................................................................................ 81 Lehčí události .................................................................................................................. 83 Krvácení z nosu............................................................................................................. 83 První pomoc doma .......................................................................................................... 83 Požáry v domácnostech................................................................................................. 85 Plyn ............................................................................................................................... 89 Děti a první pomoc.......................................................................................................... 89 První pomoc ve městě ..................................................................................................... 92 První pomoc ve firmě...................................................................................................... 94 Autonehody...................................................................................................................... 95 Než vyrazíte .................................................................................................................. 95 Na co si dát pozor při cestování autem ......................................................................... 98 Hašení hořících automobilů ........................................................................................ 101 Řešení dopravních nehod ............................................................................................ 104 Zajištění místa dopravní nehody................................................................................. 105 Život zachraňující úkony při autonehodách................................................................ 109 Autonehoda - a co dál? ............................................................................................... 110 Bezpečnost u autonehod ............................................................................................. 111 Zajištění tepelného komfortu u nehod ........................................................................ 112 Co dělat, když máte dostatek času .............................................................................. 113 Sražení chodci............................................................................................................. 113 MHD, metro, železnice, hromadné nehody ................................................................ 114 Autobusy, tramvaje a trolejbusy ................................................................................. 114 Železnice - obecné informace ..................................................................................... 116 Železniční přejezdy..................................................................................................... 118 Jak se chovat při železniční nehodě ............................................................................ 122 Metro........................................................................................................................... 124 Letadla......................................................................................................................... 128 Lanovky ...................................................................................................................... 130 Hromadné nehody a psychologie první pomoci ......................................................... 130

- 173 -


Hory, zima, příroda, první pomoc v terénu................................................................ 136 Příprava ....................................................................................................................... 136 Bloudění a orientace v neznámém terénu ................................................................... 138 První pomoc ve volném terénu ................................................................................... 141 Amatérské záchranné akce v terénu............................................................................ 141 Letecká záchranná služba ........................................................................................... 142 Laviny ......................................................................................................................... 144 Omrzliny ..................................................................................................................... 146 Podchlazení (hypotermie) ........................................................................................... 147 Úžeh, úpal ................................................................................................................... 148 Tonutí.......................................................................................................................... 149 Blesk ........................................................................................................................... 150 Pokousání psem či jiným zvířetem ............................................................................. 151 Vzteklina ..................................................................................................................... 152 Hadí uštknutí............................................................................................................... 152 Klíšťata ....................................................................................................................... 153 Tetanus........................................................................................................................ 156 Alergie, těžká alergické reakce ................................................................................... 156 Pár zajímavostí závěrem .............................................................................................. 157 Komunikace s dispečinkem záchranné služby............................................................ 157 Rallye záchranka......................................................................................................... 158 Co všechno „dokáže“ sanitka...................................................................................... 160 Co dělat, když sanitka odjede?.................................................................................... 163 První pomoc se vyvíjí ................................................................................................. 163 Co z této knihy je důležité?......................................................................................... 164 První pomoc z právního hlediska................................................................................ 166 Pocit viny a další následky poskytování první pomoci............................................... 168 Hrdinové ..................................................................................................................... 168 Důležitá telefonní čísla.................................................................................................. 169 Doslov ............................................................................................................................. 169

- 174 -

(První pomoc, jak jí možná neznáte) 1. verze textu, vydáno

Recommend Documents