Pracovní verze textu, neoponováno, nekonzultováno! Nerostné suroviny a jejich zpracování v době železné na území ČR Doba železná (800-50 BC)/Keltové (450-50 BC) Úvod Keltské etnikum se na části území vyvíjí z mladobronzového, na větší část území přichází ze západní Evropy. Charakterizují jej vyspělé technologie, rýžování zlata, těžba a zpracování železných rud spolu s produkcí náramků ze švartny (bituminózní jílovec z nadloží uhelné sloje), užití grafitu při výrobě keramických nádob, černého uhlí při hutnění železných rud; a dálkový obchod. Pro výrobu keramiky byl užíván hrnčířský kruh, u nás doloženo už v 5. století BC, středoevropský primát. V keramické výrobě byl využíván místní grafit. Podle Suldovského (2006) lze předpokládat i rýžování cínu v Krušných Horách. Rozsah osídlení v 1.a 2. st. BC byl u nás překonán až ve vrcholném středověku (tj. 1200-1500 n. l.).; keltské etnikum opouští naše území okolo roku 50 BC. Doklady těžby Přímé doklady těžby, tj. těžebny, ve kterých by bylo možno doložit těžbu v době železné, dosud nebyly nenalezeny pro žádnou ze surovin. Jejich nalezení je málo pravděpodobné, protože byly přirozeně používány lidmi i v následujících dobách v průběhu historie. Skutečnost, že na našem území docházelo v době železné k těžbě, je tedy logicky předpokládána a nepřímo odvozována z nalezených vyrobených předmětů, také strusky a okrsků zpracování kovů – hutnictví (to platí pro železo), dále např. z pozůstatků technologií k mincovnictví (váhy, destičky k ražení mincí). Železo U nás zpracování a těžba železa doložena na sklonku halštatu, v laténu rozsáhlá činnost v oblasti středočeského ordoviku (sedimentární železné rudy). Bouzek (2005), str. 131: „V první době halštatské (Ha C, 8. – 7. století př. Kr.) ovšem u nás (železo) ještě nesloužilo k výrobě nástrojů. Vyráběly se z něho především zbraně, ovšem vedle nich sloužily ještě i zbraně bronzové, kopí a válečné sekyry; poslední (typ „s raménky“) už obvykle ze železa.“ Je tradovaným omylem, že železo je kvalitnější než bronz. Jeho přínos byl zpočátku v tom, že ložiska byla mnohem hojnější než ložiska mědi a cínu. Předměty byly obvykle horší kvality než výrobky z bronzu, protože legování se v době železné neprovádělo. Historické prameny: Polybios o Keltech – jejich meče se po útoku ohnou a oni je musejí narovnávat nohou. Doporučuje Římanům v té chvíli zaútočit. Souchopová a kol. (2002) uvádějí: „Rozhodující význam pro blanenský region mají počátky zpracování železné rudy a železa v době halštatské (750 – 400 př.n. l.). Doba halštataská s horákovskou kulturou (podle mohyly Hlásnica u Horákova) je doložena řadou nálezů. Přímým dokladem práce se železem je
unikátní nález kovářské dílny v jeskyni Býčí skála. V této dílně, patrně spěšně opuštěné, byla nalezena kladiva, dláta, klíny a kovadlina, zlomky železa a části dvojhrotých hřiven. (…) Dokladů o pravěkém zpracování železné rudy v blanenském regionu máme mnoho. Bezpečně a vědecky interpretované nálezy jsou doloženy z doby laténské z mladší doby železné (500 př. n. l. – poč. n. l.). V té době bylo celé území osídleno keltskými kmeny. Z Bořitova pochází významný nález polozahloubených keltských domků s pravoúhlým půdorysem. V některých bylo objeveno i značné množství rudy a strusky, a to dokládá existenci laténského hutnictví na Blanensku.“ K železu dále nejlépe: vyčerpávající monografie Pleinera (2000).
Zlato Morávek a kol.(1992), s. 12: „První archeologické důkazy o rýžování zlata v jižních Čechách jsou z 9. – 8. století př. n. l. z období knovízské kultury a z lokality Klínec – Všenory z 6. - 5. století př. n. l. (Kudrnáč 1980). První rozmach produkce zlata představuje keltské osídlení (5. – 1. st. př. n. l.). Keltský původ rozsáhlých jihočeských rýžovišť předpokládal již Pošepný (1895), archeologicky ho doložil Dubský (1949). Z doby keltského osídlení pochází největší počet archeologických nálezů zlatých předmětů uložených v Čechách do země – zejména četné jednotlivé nálezy keltských zlatých mincí „duhovek“ (největší nález učiněný u Podmokel na Berounsku r. 1771 obsahoval asi 50 kg zlata); na území Čech je registrováno celkem 208 nalezišť keltských mincí, z nichž většina je zlatá (Kudrnáč 1984). Téměř výhradní použití zlata při ražbě keltských mincí na území Čech (keltské mincovny byly nalezeny u Stradonic na Berounsku, u Závisti aj.) a naopak převaha stříbrných a bronzových importovaných mincí ukazuje na dostatek domácího zlata. Keltové rýžovali v jižních a středních Čechách, pravděpodobně i na Českomoravské vrchovině a ve Slezsku (Kořan 1974). Skutečnost, že převážná část archeologických nálezů učiněných při výzkumu rýžovišť pochází z doby podstatně mladší (13. – 15. století), vede některé badatele k pochybnostem o velkém rozsahu keltského rýžování zlata (Beneš 1978); se zřetelem k několikráte obnovované rýžovací činnosti během dalších téměř 2 000 let se však ojedinělost nálezů keltských předmětů zdá být přirozená.“ Waldhauser a kol. (1994) uvádějí keltské rýžování jako „druhý zlatý boom v Čechách“, za první pokládají získávání zlata v průběhu doby bronzové. S. 12: „Druhý zlatý boom byl zaznamenán během osídlení Čech Kelty. Zlato bylo zprvu symbolem moci tehdejších knížat, ale později se také dostalo ve zmincované formě do rukou širšího okruhu lidí, kteří je však někdy v podobě pokladů obětovali bohům. V 5., a zvláště ve 2.-1. století př. n. l., můžeme hovořit o druhé zlaté horečce v Pošumaví. Význam zlata u Keltů pěkně ilustruje výrok Diodora z 1. st. př. n. l.: „Keltové…, nejen ženy, nýbrž i muži používají zlato na šperky. Nosí náramky kolem zápěstí a paží, a také náhrdelníky z ryzího zlata a velké prsteny, ba i brnění… V chrámech a na posvátných místech se nachází mnoho zlata zasvěceného bohům. Strach před nimi je však tak veliký, že se nikdo toho zlata nedotkne, i když jinak jsou Keltové mimořádně chtiví zlata.“ Podle odhadů získali Keltové z českých ložisek zlata minimálně 17 t žlutého kovu, který mezi léty 300-50 př. n. l. využili především pro ražbu mincí. České zlato se tehdy dostávalo i do „zahraničí“, např. do dnešního Srbska, Švýcarska a nejdále do střední Itálie, a to patrně jako „dálková platba“. Keltské zlaté mince ražené v Čechách, tehdy nazývaných Boiuhaemum“, byly nalezeny i v sousedních germánských sídlištích severně od Krkonoš a Krušných hor.“
Keltové jej rýžovali z náplavů jihočeských řek před 2 300 lety, jak dokládá nález rýžovnického splavu v jihočeských Modlešovicích u Strakonic (datovaný do 3-2 st. BC, se zbytky ovčího rouna – Waldhauser a kol 1994, str. 15). Při novodobé rekonstrukci rýzování za pomoci repliky splavu bylo získáno z náplavů řeky Otavy necelý 1 g zlata. (dtto citace, s. 1516) Pošepný odhadoval původní rozsah území plochy rýžovišť (nedatovaných) na 75 km² (1895). Sejpy zůstaly dobře zachovány na řadě míst v Pootaví. K užívání zlata detailně Waldhauser a kol. (1984), s. 31-32. Měď a cín Přímý doklad pravěké těžby neexistuje, předpokládá se těžba cínu (Krušné Hory, Sedmihoří) a mědi (západní Čechy, Krušné hory) již v době bronzové (např. Bouzek 2005). Švartna Tuzemskou surovinou pro nejoblíbenější a nejrozšířenější keltskou bižutérii v období čtvrtého až druhého století před naším letopočtem byl sideritický bitumení jílovec, nazývaný také švartna. Území, kde byla švartna nalézána, je západní část středních Čech, v oblasti kladensko-rakovnické černouhelné pánve, mezi Novým Strašecím a Louny. Švartna byla zpracovávána za použití sady rozmanitých nástrojů a nářadí včetně jednoduchého soustruhu do formy elegantních černých kruhových ozdob. Černá barva šperku byla tehdy velmi žádaná – je jí připisován ochranný význam, magická síla. Zbytky po této výrobě, staré více než dva tisíce let, nacházeli lidé na polích na Rakovnicku a Novostrašecku v podobě malých černých koleček a prasklých kroužků. Nazývali je poeticky „spadlé, pohaslé hvězdičky“. Záhadné slovo švartna – lidový název suroviny – upomíná na německé schwarz – černý. Ve staré germánštině znamenalo slovo „swart“ nejen černý a temný, ale i tajemný… Polohy této usazené horniny vznikaly v dávných jezerech, těsně nad budoucími černouhelnými slojemi. Staří keltští železáři a kováři, využívající ve svých železářských pecích a kovářských výhních černé uhlí, neponechali ladem ani zajímavou doprovodnou hmotu. Právě oni byli pravděpodobně také zručnými šperkaři, tvůrci stovek a tisíců náramků, a také zdatnými obchodníky. Na dálkovém obchodu s tímto artiklem byla založena dávná prosperita celého rozsáhlého území, s centrem v okolí dnešního Kounova u Rakovníka. Švartnové náramky dorazily až na Slovensko, do Rakouska a Maďarska, dokonce i do vzdálené Británie. Dosud byly u nás odhaleny pozůstatky desítek keltských šperkařských dílen. Jedna z největších byla na Novostrašecku, u obce Mšecké Žehrovice. Tady se našlo více než 20 000 úlomků i hotových výrobků o celkové hmotnosti 260 kg. Náramky nosily ženy i muži, preferovaná byla levá ruka, snad z magických důvodů (je blíže srdci). Zatímco náramky zdobily zápěstí žen, muži je obvykle měli na nadloktí levé paže. Vyráběly se také perly (korále), prsteny a menší kroužky, patrně k ozdobě či spínání oděvů. Některé drobné exempláře náramků archeologové podle rozměrů a opotřebení interpretují jako nošené bez sundání od dětství, po celý život. Pokusy experimentálních archeologů vyrobit novodobé kopie obdobným postupem, jakým pracovali i Keltové – tedy ručním obráběním – ukázaly, že k vytvoření jednoho exempláře je třeba minimálně čtyř až osmi hodin práce. Švartnový náramek je hladký, centimetr až dva (ale někdy i mnohem více) silný jednoduchý kruh, jeho barva je ebenově černá, matně lesklá, občas se v jeho hmotě zalesknou zrnka perleti anebo se v ní vyskytne šedá pecka, někdy je zdoben rýhováním. Nápadná je jeho lehkost.
V roce 1996 znovuobjevil technologii výroby umělecký kovář Petr Melč. Dnes se jím vyrobenými keltskými náramky pyšní celá řada muzeí a příznivců keltské doby u nás i v zahraničí. Náramky jsou vzácné, dosud jich bylo nově vyrobeno jen na několik desítek. Není divu – laskat se s materiálem a sklánět se nad jedním kusem výrobku mnoho hodin v dnešní uspěchané době dokáže jen málokdo. Melčovy náramky jsou součástí expozic v muzeích v Nižboru a Žatci. Keltové zakládali i šperkařské dílny na zpracování dalšího, tehdy ceněného ozdobného materiálu, z Pobaltí importovaného jantaru. Zhotovovali z něj jantarové perly, kroužky, vložky do prstenů a závěsky. Na stradonickém oppidu byly nalezeny výrobní odpad i polotovary takřka v každém dvorcovém komplexu (Drda – Rybová, 1998). Žernovy Kamenné rotační mlýny, běžně rozšířené nejpozději 3.-2. st. BC, zvýšily produktivitu mletí 16x (jiní autoři – o 660 %). Jistě to vedlo k uvolnění značného množství pracovních sil. (Experimentální archeologie. semleto 16 kg obilí za 30 min.) Existovala exploatační centra, ze kterých se mlýnské kameny – žernovy – exportovaly do celých Čech a na Moravu. Studie z r. 1979 měla k dispozici 150 kamenů. Severní Čechy – Malé Žernoseky – Oparno u Lovosic: teplický křemenný porfyr, východní Čechy: Kunětická Hora u Pardubic – znělec. Exploatační jámy oválných půdorysů d. 5-12, hl. 0,5-3 m. Z obou míst transporty až na Moravu, ve velkém množství. Ležák a běhoun mají dohromady 60 kg. Mlýnské kameny, nalézané ve značných vzdálenostech od míst jejich výroby, dokládají oklad dobře organizovaný dálkovéý obchod. Největší vzdálenost importovaného porfyru činí vzdušnou čarou 117 km, znělce z Kunětické Hory 113 km. Arkóza z Velkých Přílep. Z Porýní – čedič, 552 km (!). Žernov býval součástí každého většího hospodářství. Publikace k tématu „žernovy“ lehce dostupné na webu. Keramika Pro výrobu keramiky bylo – prakticky podmíněným – zvykem používat místní materiál (spraše, hlíny, jíly). Keramika může být studována petrografickými metodami, srovnáním suroviny střepu a hornin v okolí místa nálezu (Otava, J. – Přichystal, A. 1989) docházíme k názoru o původu keramické suroviny (pravděpodobných místech její těžby). Pro jihočeskou oblast je charakteristické přimíchávání grafitu do střepu nebo jeho aplikování na povrch keramických artefaktů. Stavebnictví Keltové staví svá oppida z kamene kladeného nasucho a zpevněného dřevěnou konstrukcí. Hradiště Závist, založené v 5. st. BC, představuje první kamennou architekturu u nás, budovanou zřejmě pod vlivem antického světa. Valy dochovány do výšky 10 – 12 m. Na nejvyšším bodě – akropoli – podstavce kamenných staveb pravděpodobně kultovního původu. Blíže např. Bouzek (2007). Keltské mohyly mají v průměru 10-15 m, pro jejich stavbu bylo používáno také kamene.. Mezi dvorci na oppidech je doložena dlážděná kamenná komunikace. Od mladého laténu měly některé cesty tvrdou kamenitou vozovku.
Sklářství První vrchol sklářské výroby na našem území - Keltové (3. - 1. st. BC) – unikátní technika zhotovování kruhového šperku - náramků. Sklářská dílna objevena na Stradonicích a Starém Hradisku na Moravě. Pravděpodobně bylo vyráběno z importovaných skleněných ingotů. Blíže viz Drahotová a kol. (2005). Český granát Nejznámější český drahý kámen - český granát - sbírali už Keltové. Svědčí o tom jeho nálezy v keltských kulturních vrstvách. Neuměli ho však zasazovat do šperků. (zmínka in Krištofová 2004). Literatura: Bauerová, A. (1996): Keltové v Čechách.- Nakl. Paseka. Praha. Baštová, D. - Bašta, J. 1991: K možnostem exploatace západočeských ložisek kovových rud v pravěku a raném středověku, Studie z dějin hornictví 21, 49-73. Bouzek, J. (2005): Pravěk českých zemí v evropském kontextu.- Triton. Praha. 168 s. Bouzek, J. (2007): Keltové našich zemí v evropském kontextu.- Triton. Praha/Kroměříž. 214 s. Drahotová, O. a kol. (2005): Historie sklářské výroby v českých zemích.- Academia. Praha. Drda, P – Rybová, A. (1998): Keltové a Čechy. – Academia. Praha. Filip, J. (1995): Keltská civilizace a její dědictví.- Nakl. Academia. Praha. Kolektiv autorů (1999): Ložiska zlata a stříbra středních a jihozápadních Čech. Exkurzní průvodce. MS. Krištofová, S. (2004): Kámen štěstí. National Geographic, prosinec 2004, česká verze, Praha. Lhotský, P. – Morávek, P. – Štědrá, V. eds. (2003): Zlato na Novoknínsku.- Vyd. ČJZ, ČGS, Hornické muzeum Příbram, Město Nový Knín. Kutná Hora. 111 s. Lutovský, M. – Smejtek, L. a kol. (2005): Pravěká Praha.- Nakl. Libri. Praha. 1038 s. Otava, J. – Přichystal, A. (1989): Petrografický rozbor keramiky z keltského oppida Závist.in Čižmář, M.: Pozdně laténské osídlení předhradí Závisti, Památky archeologické, 80, 1989. – nejsem si jista správností citace Morávek, P. a kol. (1992): Zlato v Českém masívu.- Vyd. ČGÚ. Praha. 245 s. Petáková, Z. (2005): Katalogizační údaje malé šperkové kolekce s doplňkem: „Drahé kameny – česká, moravská a slezská naleziště (s krátkou exkurzí na Slovensko) a jejich zpracování v Čechách. Závěrečná práce rekvalifikačního kurzu MŠMT.- MS, Rudolfinská akademie Asociace starožitníků ČR. Praha. Petáková, Z. (2007): Památka na Kelty: Černé švartnové náramky z Čech.- Měsíčník Krásná paní, č. 9, roč. 5. Petáková, Z. (2007): Drahé kameny a jejich užití na našem území. Minerální suroviny, 4, 1013. Pleiner, R. – Rybová, A. a kol. (1978): Pravěké dějiny Čech.- Acad. Praha.870 s. Pleiner, R. (2000): Iron in Archaelogy: The European Bloomery Smelters, Praha 2000, 400 str. (monografie) Souchopová, V. – Merta, J. – Truhlář, J. – Balák, I. – Štefka, L. (2002): Cesta železa Moravským krasem.- Blansko, 123 s. Suldovský, J. (2006): Kronika hornictví Zemí koruny české.- CLD Design, Ústí n. L., 397 s.
Waldhauser, J. (neuvedeno): Kam za zlatem v Čechách? Průvodce. Vydala redakce T94 s NTM. Waldhauser, J – Lehrberger, G – Morteani, G. (1994): Zlatá země Gabreta. 4000 let rýžování zlata po obou stranách Šumavy.- NTM ve spolupráci s Technickou univerzitou Mnichov. Praha. 74 s. Z. Petáková 18. 2.08
