ROZBOR STAROČESKÉHO TEXTU

ROZBOR STAROČESKÉHO TEXTU Obsahem této studijní opory je ukázka jednoho z možných přístupů k rozboru staročeského textu, která může být studentům vodítkem při jejich vlastních jazykových rozborech úryvků staročeských památek. SATIRY HRADECKÉHO RUKOPISU 1. ÚVOD Hradecký rukopis je pergamenový rukopis obsahující sbírku jedenácti staročeských veršovaných skladeb. Byl nalezen v 18. stol. v Hradci Králové, první tištěná zpráva o rukopisu pochází od J. Dobrovského. Obsahuje tyto skladby: Legenda o sv. Prokopu, Pláč Marie Magdaleny, Pláč sv. Mařie, Devatero radostí sv. Mařie, Umučení Páně, Desatero kázanie božie, Zdrávas Maria, Sv. Jan Apoštol, Satiry o řemeslnících, bajka O lišce a džbánu, skladba O bohatci. Skladbami satirickými, kterými se budeme zabývat, jsou: Desatero kázanie božie, Satiry o řemeslnících, bajka O lišce a džbánu. Desatero kázanie božie kárá hříchy proti jednotlivým božím přikázáním, u každého uvádí tři příklady hříšníků, kteří se proti němu proviňují. Sedm kratších satir tradičně nazývaných Satiry o řemeslnících (příp. Satiry o řemeslnících a konšelích nevěrných) kritizuje ševce, konšely, kováře, sladovníky, lazebníky, řezníky, pekaře a jejich typické prohřešky, zejm. okrádání zákazníků a úplatnost. V bajce O lišce a džbánu se liška chtěla pomstít džbánu tím, že si ho přivázala k ocasu a spustila jej do studně, aby jej utopila – džbán se však naplnil vodou a svou váhou stáhl lišku dolů. Rukopis není datován a autor této památky není znám; otázka autorství je navíc komplikována tím, zda se jedná o tvůrce jednoho, či o více autorů. Literární věda zasazuje vytvoření rukopisu do 14. stol., vědci se však různí v bližší dataci – objevují se názory na jeho vznik v 1. pol. 14. stol., v 60. nebo 80. letech 14. století. Abychom mohli podpořit některý z těchto názorů, podrobíme text analýze ve všech jazykových plánech, nejdříve však rozboru hláskoslovnému, který je pro toto určení rozhodující. 2. HLÁSKOSLOVNÝ ROZBOR PAMÁTKY Pro oblast hláskosloví 14. stol. jsou charakteristické tyto základní změny: přehláska ’u>’i (a ’o>’ě), zánik ě a vydělení jotace a labializace.

První doklady o změně ’u>’i nacházíme od 2. čtvrtiny 14. stol., v poslední čtvrtině je již přehláska provedena. V našem textu najdeme doklady už o provedení této přehlásky (např. mú zemi’i intenzivně probíhá, není ještě provedena zcela důsledně (ovšem slov s neprovedenou změnou je již velmi málo, jsou to přibližně jen výrazy, jež jsme uvedli ve výčtu). Podle provedení této změny bychom mohli usoudit na stáří památky – na 3. čtvrtinu 14. stol. (1350 – 1375). Přibližně současně s touto změnou probíhala přehláska ’o>’ě, ovšem v menším měřítku, poněvadž byla omezena řídkým výskytem ’o po měkkých souhláskách. V úryvku o 900 verších se vyskytlo 8 slov, dokumentujících provedení této změny: tancěvati (sloveso na -ova-ti), šlechticiev, oráčiev, zlodějiev, 8 krošiev (gen. pl. maskulin), zlodějiem, rytieřiem, panošiem (dat. pl. maskulin). V tomto úryvku byla změna provedena ve všech případech, ve kterých mohla býti provedena. Druhou významnou hláskoslovnou změnou 14. stol. bylo splynutí ’ě s e (ztráta jotace), vedoucí k zániku palatalizovanosti konsonantů. Naše texty ukazují, že depalatalizace již byla provedena u l, ď, ť, ň, probíhala u sykavek tupých a zcela neprovedena byla u sykavek ostrých, ř a j. (Splynutí ’ě s e u sykavek se mohlo plně projevit až po provedení přehlásek ’u>’i a ’o>’ě, tj. v poslední třetině 14. stol.) Příklady neprovedení splynutí: o ř – střěla, řězník, potřěba, řěč, přěmnoho, přěmúdrý, přěbývati aj.; o j – jěptiška, zjěvně, on jěl, on rozhněvajě sě, jmajě, netbajě aj.; o sykavky ostré – súsěd, srdcě, svódnicě, cěsta; tvorcě (gen. sg.); otcě, družcě, knězě (ak. sg.); blazě, nelzě; já prosě, on vecě; sě (zvratné); o depalatalizace tupých sykavek je v pohybu: všě, všěm, všěchny × všem, vše, všeho, všemu, všeliký; ješčěť, jěščěť × ješče(ť), jěšče(ť); obyčěj, žěl; jinošě, dušě, mužě; on počě, přiložě; oni neotpúščějí.

V úryvku o 900 verších nebyla ve slovech obsahujících sykavky, j nebo ř depalatalizace provedena; depalatalizované tvary se vyskytly pouze u adverbia ješče a ve tvarech zájmena veš (ve všech rodech a obou číslech), ovšem zároveň s tvary nedepalatalizovanými (přibližně ve stejném poměru). Vidíme, že v krátkých slabikách je ztráta palatalizovanosti teprve na počátku. V dlouhých slabikách probíhala depalatalizace vydělením i-ového prvku (vydělením jotace), což vedlo ke vzniku diftongu ie, podobně jako vydělení u-ového prvku v labializovaných slabikách u tvrdých souhlásek před ó, tedy vydělení labializace, vedlo ke vzniku diftongu uo. Příklady: ie – střiebro, zdravie, dievka, pitie, pokánie, kázanie božie, viece, nesmierný, stieti, posmievati, oni chodie, učie, plodie, svodie (3. os. pl.); uo – buoh (nom. a ak. sg.), buoží, puol × bóh (ak. sg.), mój, svój, tvój, trój, hróza, kóň, dóm, ďáblóv (gen. pl.), hercóm, ďáblóm (dat. pl.), on móž, pomóže, dóstojen. Vydělování labializace je teprve na počátku, v textu se vyskytuje pouze ve tvarech podstatného jména buoh (nom. sg. buoh, ak. sg. buoh//bóh), ve slovech puol a buoží (v něm jde zřejmě o nenáležitý diftong, protože v tomto adjektivu bylo krátké o, jak máme doloženo i v textu – boží). V jiných slovech provedena není. Vydělení jotace v dlouhých slabikách je naproti tomu provedeno důsledně. U této změny však nelze přesně určit dobu, kdy probíhala, víme jen, že na rozhraní 14. a 15. stol. byl v dlouhých slabikách diftong ie. Uvedené změny související se ztrátou palatalizovanosti přiřazují vznik památky do rozmezí 60. let 14. stol. až konce 14. století. Neprovedení změn vážících se ke konci 14. stol., jako asimilace znělosti (tbáti, sbožie), disimilace (ješče, piščba, ščedrý), zánik pobočných slabik (jhřec, jmám, jmu, vražedlník) a ještě nediftongizované ú v ou (poslúchati; oni jsú, blúdie; svú rukú), památku zařazuje – společně s výše datovanými provedenými nebo probíhajícími změnami – do 60. let 14. století. Hláskosloví našich textů odráží všechny důležité změny v té době probíhající, odpovídá soudobému stavu; nepotvrzuje se jen teze, že průvodní vokál u slabikotvorného r ve slabice čer- se ve 14. stol. ustaluje na e (např. čert, černý): my v textu nacházíme pouze tvary bez tohoto průvodního vokálu: črt, črtek, črvený, oni črní. Ve spojeních předložky v a jména začínajícího retnicí máme doklad o bilabiální výslovnosti v: před retnicemi bylo nahrazováno předložkou u, např. u pekle, u Písmě, u plném, u vodu, u manželstvě.

3. MORFOLOGICKÝ ROZBOR Pro morfologii 14. stol. je příznačný rozvoj životnosti – neživotnosti u maskulin, uplatňování kategorie rodu v deklinaci jmen, ústup jednoduchých minulých časů. Text přináší doklady na proběhnutí genitivu-akuzativu v sg. osobních maskulin: on umářil hladem družcě, na svého mužě (× jmieti svój muž), na boha. U jmen živočišných je ještě akuzativ: stratí svój dobrý oř, okovat kóň, on oděl svój kóň. Dochází k pozvolnému splývání o-kmenů s u-kmeny: u-kmenová koncovka pronikla do gen. pl. o-kmenů (mnoho daróv, tolik ďáblóv), vidíme ji také ve vok. sg., kde původní koncovka -e způsobovala nežádoucí palatalizaci předcházejícího zadopatrového k (tanečníku, otčíku, synku). Vokativ kněže (jo-kmen) je archaický, je to pozůstatek z doby, kdy toto substantivum patřilo k o-kmenům (podobně jako otec – otče). V textech se vyskytly i případy, kdy se vokativ rovnal nominativu: bratr, daj mi pokánie; liška, co to neseš (oslovovali zloděj a chrúst; je to prvek mluveného jazyka). V lok. sg. o-kmenů mask. a neuter máme stále původní -ě, nebylo ještě nahrazeno dativním -u: o bozě, o smilstvě, u Písmě. V gen. a dat. pl. jo-kmenů nacházíme jak koncovky o-kmenové (hercóm), tak i tvary, v nichž se odrazila přehláska ’o>’ě: oráčiev, koláčiev, páteřiev; rytieřiem, panošiem, šlechticiem. Vyskytl se i doklad na původní r-kmen dci: dci (nom., vok.), dceř (ak.) × dcera, dcerka (a-kmenové novotvary). Vidíme tedy jen počátek rozvíjejícího se chápání životnosti – neživotnosti u maskulin (došlo jen k odlišení osobních maskulin proběhnutím genitivu-akuzativu), uplatňuje se kategorie rodu v deklinačních paradigmatech. Některá substantiva, která označovala osoby přirozeného rodu mužského, se skloňovala jako a-kmeny (zlé vládyky, vévody), ja-kmeny (panošě), ьja-kmeny (zlé hrabie, lankrabie). V textu máme ještě doložen duál, a to i u sloves: dvě létě, dvě lahvici, ta oba; na trh sě brasta, škorně prodasta, spolu jdiešta, spolu smířiešta, vše sobě otpustista, pójdevě ráno aj. Jmenné tvary příd. jmen byly součástí přísudku: budeš ščedr, beřiž sě pěš, člověk múdr býval. Vyskytovaly se zde ještě původní zájmenné tvary: jáz; tobú, sobú (nikoliv tebú, sebú); v ak. zájmen my, vy je stále původní ny, vy (není ještě nás, vás z genitivu). Morfologie sloves: V infinitivu nacházíme původní infinitivní zakončení -ti, nepronikl ještě supinový tvar bez koncového -i (věděti, světiti, tancěvati, dáti, učiniti, jhráti).

1. os. sg. prézenta sloves 3., 4., 5. třídy je po provedení přehlásky ’u>’i zakončena důsledně na -i, jen s výjimkou dubletních tvarů s ještě neprovedenou přehláskou u sloves chci//chcu(ť) a razi//razuť: přihotuji, slibuji, špíleji, proši, pravi, učini, dávaji. V 1. os. pl. jsou slovesa jsmy, chcmy, nechcmy zakončena příponou -my, ostatní slovesa příponou -me. V textu vysledujeme jednoduché i složené minulé časy: v úryvku o 500 verších se aorist vyskytl 12krát (král káza, chlap vyloka, jinoch jide), imperfektum 23krát (Žid bieše, tvořec mluvieše, tři kázanie biechu, jinoch milováše), préteritum 21krát (dával sem, slíbils, buoh mluvil, ona pohrděla jest, ženy přěmohly jsú), plusquamperfektum 2krát (král byl učinil, blázn byl jěl). Náš úryvek nepotvrzuje tezi, že ve 14. stol. nastává ústup jednoduchých minulých časů (převažovaly zde nad složenými časy počtem 35 ku 23). 3. os. sg. a pl. préterita se vyjadřovala s formanty jest/jsú i bez nich: on dával, ona učinila, oni jměli × on žaloval jest, ona pohrděla jest, ti jsú znamenali. Morfologie památky je konzervativní – dokládá to (kromě jiných uvedených původních tvarů) zejména zachování jednoduchých minulých časů a kategorie duálu (u jmen i sloves). 4. SYNTAKTICKÝ ROZBOR Zaměření na hovorový jazyk se projevuje také v syntaxi památky. Převládají zde větné útvary, které působí jako zápis živé řeči, běžného, mnohdy rychlého hovoru. Souvětí převažují nad větami jednoduchými, jsou několikavětná, nenajdeme však složité vyvážené větné konstrukce. Hojně jsou užívány participiální a pasívní vazby. Většinu spojek je možno užít v několika významech, některé mohou být zároveň spojkami podřadícími i souřadícími; spojovací prostředky mezi větami často nejsou, což je dáno charakterem textu – je blízký mluvenému jazyku. Souvětí bývají nejčastěji dvouvětá, čtyřvětá nebo šestivětá; mezi větami těchto celků je lineární závislost, interpozice jsou výjimečné. V úryvku o 200 verších bylo čtyřvětých souvětí 15, dvouvětých 11, šestivětých 10; tyto typy výrazně převažovaly nad souvětími o jiném počtu vět – třívětá byla 4 a po jednom byla v úryvku zastoupena souvětí s pěti, sedmi a osmi větami (byly zde také 3 věty jednoduché). Nevyskytla se žádná interpozice, hranice syntaktických celků se převážně kryly s hranicí verše – přesahy se objevily jen v následujícím souvětí:

„A ty sám dobřě znamenaj, tento příklad všěm poviedaj, žeť lékař spomoci nemóž jiezvenému, donidž v něm nóž; jeliž bude nebo střěla vyňata z jiezveného těla, toliž lékař všelikého tak uléčí raněného.“ (1 H, /bezespoječné/ 2 H, žeť /obsahová spojka/ 3 V, donidž /časová spojka/ 4 V; jeliž /časová spojka „až když“/

5 V, toliž /adv. „pak teprve“, jedná se o dvojici jeliž-toliž/ 6 H.)

Z úryvků celkem o 200 verších jsme vycházeli při stanovení následujícího přehledu spojek: o ve větách časových se uplatnily tyto spojky a spojovací výrazy: když, donidž, jeliž, jakž, inhed, až; o ve větách vztažných se dodržovala opozice jenž (jaký, ješto) × který (kdo, co); o ve větách obsahových oznamovacích: dodržovala se opozice že (uvozovala reálný děj, také nepřímou řeč) × by (nereálný, nejistý děj); nali; o ve větách obsahových tázacích: li, zda, kak; o ve větách obsahových žádacích: by; o ve větách podmínkových: ač, li, když; o ve větách srovnávacích: jako; o ve větách účelových: by, aby; o ve větách příčinných a důvodových: nebo, ješto; o ve větách účinkových: jakž. Poměr slučovací: i, a; poměr odporovací: nali, avšak, pak; poměr vylučovací: neb, nebo; poměr důsledkový: proto, a proto. Spojky z tohoto úryvku, které se tehdy užívaly ve více funkcích: nali – obsahová, souřadící odporovací; nebo – příčinná a důvodová, souřadící vylučovací; až – časová, účinková, souřadící slučovací; li – podmínková, obsahová tázací;

jako – srovnávací, časová; ješto – vztažná, příčinná a důvodová; by – obsahová, účelová, účinková; když – časová, podmínková. Participia jsou nejčastěji užívána ve funkci přechodníků: takť krade mnich i kněz všaký, dávajúc ščedré otpustky (plurálový tvar bez koncového -e, pronikal od pol. 14. stol., odrazil se i v našem textu, ne však důsledně; podobně i u feminin se objevovaly tvary bez koncového -i); všichni věrujíce přisahají; kaplan zpoviedav vecě; kmotr nemluvě nic, vezme sukno; žena psa nakrmivši jide s tiem psíkem k vdově; ta paniú mniec nábožničku, přijě míle tu svódničku. Úryvek o 100 verších obsahoval 13 přechodníků (přítomných i minulých), vyjadřovaly doprovodný děj s dějem věty řídící. V přechodníkových vazbách byla vždy dodržena kongruence. Participia n-ová a t-ová byla součástí opisných tvarů pasívních (to, což jest otjato). 5. SLOVNÍ ZÁSOBA A STYL PAMÁTKY Jazyk všech skladeb je blízký jazyku běžně mluvenému, jde o zachycení každodenního prostého hovoru, proto autor často užívá přímou řeč a slovníkem charakterizuje své postavy z městského prostředí (odráží se zde vliv německého bilingvismu) – kromě slov německého původu (kacieř, lankrabie, klejnot, kunšt, nunvicě, oř, špíleti, šlojieř, věrdunk, tretovati aj.) jsou to i častá ukazovací zájmena (hovorový prvek, napodobení německých určitých členů der, die, das), jako např. v tomto úryvku: „Jest, matko, zde vdova tato. Slíbil bych to za vše zlato, bych mohl toho dojíti, bych ju mohl sobě pojieti. Tu sem dávno pojieti chtěl a v tom sem nice neprospěl.“ V promluvách některých řemeslníků se vyskytují také prostředky vulgární, nadávky, obhroublejší jazyk: „Zlá babo, opravuj sě! Co píle mým smutkem tobě věděti, mrzutéj robě?“; ševcova řeč manželce: „Zlá ženo, přěstaň, neb vetčas budu nekázán!...Razuť, beř sě preč, biednice, nebť v ten čas ošiji líce…Musil sem to učiniti, to vše pro tuto zlú kóži.“; ševcová laje muži: „Hubenče hubený, ke mně své viery neplný!“.

Kromě tohoto typu oslovení také autor často oslovuje své posluchače: slyšte, páni, i vy, panie; znamenajž, co činí potom, jáz vám najlép poviem o tom; zpovědníci, znamenajte; nebožátka, ostavte sě; poslúchajte řěči svaté, totoť jest kázanie páté; konšelé, račte slyšěti. Častost různých oslovení vyplývá z hojné přímé řeči, která převažuje nad řečí autorskou (celé Desatero můžeme vlastně pokládat za jednu přímou řeč). Touto přímou řečí se vytvářejí živé mluvní celky – jako příklad uvádíme úryvky rozhovoru vladyky s poddaným (ze sedmého přikázání): „…Kmeti, radím tobě, ty jmáš svého dosti sbožie, neb jest k tomu vóle božie. Tys mdlého života člověk a proto jest krátký tvój věk. Rozdaj přátelóm své sbožie…“ Vecě jmu kmet: „Pane milý, jáz sem člověk ješče čilý;…“ „Ba, jměj, chlape, mú radu: Ty jmáš ženu ješče mladú…“ „Milý pane, toho mě zbav, sem v svém životě zdráv!“ „Ty mně, chlape, z té rady mohl by děkovati všady…“ „Toť chcu učiniti, pane…“ Hovorový jazyk je dán zaměřením na posluchače, kterým právě taková řeč byla blízká a srozumitelná; je zde patrná tendence k prozaizaci. Po slohové stránce je vedle zaměření na hovorový jazyk příznačné opakování podobných obratů na blízkých místech – tento postup je pro autora příznačný a souvisí patrně se zaměřením básní na hlasitý přednes. Verš satir je důsledně osmislabičný, kryje se většinou s hranicí syntaktických celků, přesahy jsou výjimečné. Trochejský rytmus je narušen nepravidelným rozložením slovních přízvuků, tím je metrum uvolňováno. Rým je často gramatický:

„Ševci divně přěbývajú, často svým ženám zle lajú; když ho žena jme tresktati, nedadúc jmu v kostky jhráti, an sě rozhněvaje z toho, častoť jéj přibíjé mnoho.“ Autor satir se snažil o spojení slohových prostředků obou stylů soudobé české epiky – nevyužíval ani typických prvků epiky vysokého stylu (jako např. exkluzívního slovníku a složité eufonie Života sv. Kateřiny), ani tradiční formu epiky nižšího stylu, představovanou např. bezrozměrným veršem Dalimilovy kroniky.

6. POUŽITÁ LITERATURA CUŘÍN, F. Vývoj spisovné češtiny. Praha: SPN, 1985. HRABÁK, J. Staročeské satiry. Praha: Matice česká, 1947. HRABÁK, J. Staročeské satiry Hradeckého rukopisu a Smilovy školy. Praha: ČSAV, 1962. LAMPRECHT, A., ŠLOSAR, D., BAUER, J. Historická mluvnice češtiny. Praha: SPN, 1986. ŠLOSAR, D., VEČERKA, R. Spisovný jazyk v dějinách české společnosti. Praha: SPN, 1982.

Zpracovala Mgr. Pavlína Kuldanová, Ph.D.