SHRNUTÍ
Souhrn faktů proti výstavbě radaru Zdeněk Štefek JSME PROTI VÝSTAVBĚ PROTIRAKETOVÉ ZÁKLADNY PROTOŽE : JE PORUŠOVÁNA DEMOKRACIE § Vůle občanů k takto závažné otázce může být vyjádřena pouze prvkem přímé demokracie a to je referendum. Je popírán význam místních referend v obcích sousedících se základnou § Žádná politická strana neměla ve volebním programu do Poslanecké sněmovny P ČR umístění cizích vojenských základen na území ČR. Proto o této otázce nemůže rozhodovat vláda ani Parlament (mají velice slabý a nestabilní mandát), ale pouze občané. § Demokracie a právo občanů na informace a tím právo občanů rozhodovat o svém osudu jsou minimálně od roku 2002, kdy se o této základně jedná na úrovni orgánů ČR a USA, pošlapávána. Veřejnost o této skutečnosti není informována. USA již začali s přípravou stanoviště pro základnu. Dochází ke svévolnému výkladu ústavy ČR ze strany vlády. Při vyjednávání je ignorován Parlamentu i opozice. § Orgány ČR neposkytují pravdivé ani úplné informace o důsledcích umístění základny pro ČR a její obyvatele. § V souvislosti s výstavbou základny je omezována demokracie v ČR. (Viz zákaz demonstrace plánované na 29.1.2007). JSOU PORUŠOVÁNA STÁVAJÍCÍ PRÁVA § Ztráta značného území ČR – území základny nepodléhá jurisdikci ČR, ČR ztrácí postavení suverénního státu. Velvyslanectví USA uvádí potřebu 400 ha na celý systém raketové obrany, je otázkou jak široké bude bezpečnostní pásmo kolem základny. § ČR dostala dopředu od USA návrh jak odpovědět na notu USA § „…pobyt vojsk jednoho státu na území státu jiného v mírové době, rozhodně nepatří k jevům uznávaným za normální.“ – Charta č.18 12.8.1978 § Právo ČR nebude moci být vykonáváno nad americkými vojáky a nad zaměstnanci základen při kriminálních, nedbalostních a jiných porušení zákona. § Velvyslanectví USA uvádí potřebu 400 lidí na obsluhu celého systému. Obsluhu budou tvořit pouze příslušníci USA § Dojde k nerovnoprávnému postavení občanů ČR proti příslušníkům cizích vojsk z hlediska práva a tím k narušení principu rovnosti a reciprocity občanů ČR. § Porušení prohlášení Severoatlantické rady z roku 1997 ,že v žádném novém členském státě NATO žádné základny cizích vojsk nebudou. § Porušení dokumentu Bezpečná Evropa v lepším světě, který byl přijat na úrovni EU 12. 12. 2003 v Bruselu . § Vláda vede propagační kampaň bez poskytnutí konkrétních informací. Dochází k ideologizaci problematiky bez faktů, zkreslování a manipulaci ze strany vlády. JE OHROŽENA BEZPEČNOST ZEMĚ § Protiraketová základna – radar, v případě vojenského konfliktu USA s některou velmocí se vždy stane prvořadým cílem úderu protivníka USA. § Nebezpečí je reálné. USA přešly od koncepce zastrašování ke koncepci preventivních válek § Území ČR se stává cílem prvního úderu, aniž by ČR musela nutně být ve válečném stavu. § Útok na naše území nemohou orgány ČR ani občané ovlivnit. § V případě vytvoření základny na našem území, s lítostí deklaruje Rusko, že bude muset přijmou odpovídající vojenská protiopatření, nejspíše zaměření svých raket na území ČR a možnost preventivního úderu těchto raket v případě globálního konfliktu. § O použití základny rozhoduje výhradně velení armády USA, ČR bude pouze s odstupem informována. § Protiraketový systém USA do současné doby dle stávajících zkoušek je značně nedokonalý, nespolehlivý, neúčinný a nevyzkoušený. Příznivci základny uvádí účinnost systému 90%, někteří vědci 10%. Deklarovaných 10 antiraket je schopno zničit tři útočící rakety, u multihlavic jednu. Zkoušky antiraket byly prováděny na útočící rakety u kterých byly známy letové parametry a které nemanévrovaly a neměly multihlavice. § Střet raket může mít nedozírné následky pro obyvatelstvo všude kam zbytky raket dopadnou. Vždy dochází k zamoření oblasti těžkými kovy. § Zvýší se nebezpečí nehod a havárií techniky základny a dochází k růstu nebezpečí pro občany ČR. § Vzroste nebezpečí ze strany teroristů v ČR a nebezpečí teroristických útoků na občany ČR v zahraničí.
ZHORŠENÍ MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ § ČR se takto zapojuje do preventivních válek USA, které USA vedou v případě „ohrožení“ vlastních zájmů USA kdekoliv na světě. § Dnes je radar zdůvodňován hrozbou raket Iránu a Sýrie, které nemají rakety schopné zasáhnout USA. Irán vyzkoušel raketu s doletem 1 600 km. Sféra zájmů USA zahrnuje celou planetu; prioritou je zabezpečení zdrojů energie. Rusko nepustilo nadnárodní koncerny za energií na Sibiř. § ČR svým souhlasem s umístěním základny přispěje k růstu nedůvěry mezi světovými velmocemi a k růstu nedůvěry mezi spojenci a to i mezi spojenci v NATO. § Základna snižuje naději EU být nezávislým subjektem světové politiky. § ČR svým souhlasem s umístěním základny přispěje k růstu nedůvěry a ke komplikacím v oblasti nešíření jaderných zbraní, zbraní hromadného ničení a omezení raket dalekého dosahu. § ČR svým souhlasem s umístěním základny přispěje k růstu nedůvěry mezi ČR a zeměmi bývalého SSSR. Vytváří se reálná hrozba pro Ruskou bezpečnost. Základna může komplikovat dodávky energií z oblasti bývalého SSSR. § ČR svým souhlasem s umístěním základny přispěje k růstu závodů ve zbrojení mezi velmocemi. § Vybudováním základny se změní k horšímu mezinárodní postavení ČR a role naší země v řešení mezinárodních problémů a posuzování zahraničně politických aktivit naší země. Reálnými se stávají obavy Rakouska, Německa i na vládní úrovni. Není provedeno začlenění základny do NATO. § Je kritizována jednostranná orientace na agresivní mocnost v bezpečnostní politice státu. § Od voleb v USA v roce 2008 se výrazně změní nazírání na řešení mezinárodních konfliktů a problémů silou. § ČR reaguje na zájmy pouze části firem vojenskoprůmyslového komplexu OMEZENÉ TECHNICKÉ MOŽNOSTI § Bude narušen příjem televizního, radiového a telefonního signálu. Nemusí být funkční dálkové otvírání automobilů, příjem bezdrátového internetu, u rádiového signálu vláda připouští vzdálenost 10 km; záření může aktivovat airbagy v autech § Bude nutno vytvořit značně široký koridor omezení leteckého provozu. Vláda uvádí koridor 13 km, zahraniční vědci více než 50 km § Záření radaru ovlivňuje funkce citlivých přístrojů (například v letadlech - mimo jiné se uvádí aktivace vystřelovacích sedadel letadel a zdravotnictví). § Pro obdobné radary jsou zřizovány jaderné zdroje pro výrobu elektrické energie. BUDE NARUŠENO ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ, ZVÝŠÍ SE ZDRAVOTNÍ RIZIKA § Impulsivní výkon vysílače. Vláda uvádí impulsní výkon 4,5 MW, některé zahraniční zdroje až 10x vyšší. § Vzroste zatížení životního prostředí zářením z radaru a zdravotní rizika pro obyvatelstvo žijící v okolí radaru. § Vyzařování je směřováno do nebe, ale existuje jev boční smyčky - vyzařování do boku, zdravotní riziko pro obyvatelstvo vzdálené v kilometrech od radaru § Paprsek radaru není směřován pouze jedním směrem, má se chránit prostor území od Grónska po Itálii § Při zneškodnění útočící hlavice dojde k zamoření území jaderným, případně biologickým či chemickým spadem. USA tvrdí, že po nárazu na útočící jadernou hlavici nemůže dojít k jejímu jadernému výbuchu. Rusko tvrdí, že může. EKONOMICKÉ OTÁZKY § Vliv výstavby základny na řešení nezaměstnanosti daného regionu je zcela zanedbatelný. Existuje jen mlhavý příslib účasti firem ČR na výstavbě základny. Je vytvářen tlak státní správy na obce daného regionu kombinovaný s mlhavými sliby ekonomické výhodnosti pro tyto obce. § Základna USA bude zásobována z USA, ekonomická výhodnost základny pro ekonomiku ČR bude zcela zanedbatelná. SA nebudou platit nájem za základnu ani za území. § ČR bude nucena vynaložit prostředky na zabezpečení vnější ochrany základny, ož povede k růstu nákladů na armádu na úkor potřebnějších resortů. § Základna nepřinese žádný prospěch pro růst technologických znalostí ČR, jako investice USA v Zetoru, AERU,Temelínu… NENÍ RESPEKTOVÁNO VEŘEJNÉ MÍNĚNÍ § Obyvatelé ČR v své historii vždy odmítali umístění cizích vojáků na svém území bez ohledu na své ostatní politické postoje. § S umístěním vojenské základny nesouhlasí většina obyvatel ČR (VII/2006-83%-průzkum MfDnes, X/2006 75% Lidové noviny,březen 2007 -73 %). § Možnost české kontroly vybavení a funkce základny je nulová. § Vláda vede propagační kampaň bez poskytnutí konkrétních informací, ideologizuje problematiku, neposkytuje fakta, nedává příležitost opozici. § Vláda zkresluje skutečnost a manipuluje s fakty. Využívá metodu 100 x opakované lži.
Vybrané sporné otázky kolem plánované protiraketové základny USA Praha 27. března (ČTK) - Americký záměr umístit v Česku radarovou část protiraketové základny má v ČR kritiky i příznivce. Přinášíme přehled některých sporných otázek a názorů na ně. Přidáno: 18.5.2007 - Autor: Zpravodajství ČTK OCHRÁNÍ ZÁKLADNA PŘED PŘÍPADNÝM RAKETOVÝM ÚTOKEM I ČESKO? ANO: "Protiraketová ochrana bude chránit Česko, Polsko i většinu Evropy," tvrdí velvyslanectví USA v ČR. Základna by zabránila útoku balistických raket středního a dlouhého doletu vypálených z Blízkého východu nebo z KLDR, uvedl mluvčí americké Agentury pro raketovou obranu Rick Lehner. "Myslím si, že by to samozřejmě mohlo střední Evropu ochránit. Ty rakety mají poměrně dlouhý dosah a ten radar má ještě větší dosah. To znamená, že radar raketu chytne relativně ve velké vzdálenosti," soudí armádní expert Michal Zdobinský. NE: "Jejím určením je pouze chránit území USA... Pokud by balistická raketa byla odpálena s cílem zasáhnout naše území, základna by nás před ní nemohla uchránit, protože protiraketa musí být vystřelena v dostatečné vzdálenosti jak od místa startu, tak od jejího cíle," domnívá se občanská iniciativa Ne základnám. "Já tvrdím, že (by to neochránilo) minimálně půlku Evropy," prohlásil vojenský expert Stanislav Kaucký, kterému z výpočtů vyšlo, že antiraketa by musela být odpálena dříve než raketa z Íránu. "Hlavní problém je, že vzdálenost mezi základnou a Íránem je tak malá na systém tohoto rozsahu a kalibru, že v podstatě (základna) nestačí ani zareagovat." NEZVÝŠÍ SE KVŮLI RADARU RIZIKO ÚTOKU NA ČR A ZÁJEM TERORISTŮ O ČR? ANO: "Antiraketová základna by se v případě balistického konfliktu stala s vysokou pravděpodobností cílem preventivního jaderného útoku protivníka. Zřízení základny by tedy nejen nezvýšilo naši bezpečnost, ale mohlo by ji naopak ohrozit," tvrdí iniciativa Ne základnám. Veronika Bílková z Ústavu mezinárodních vztahů soudí, že takové stavby jako radar mohou být cílem nepřátelské země nebo teroristů: "Objekt tohoto typu je vždy potenciálním cílem jakéhokoli úderu." NE: "Je velmi nepravděpodobné, že radarové zařízení by zvýšilo zájem teroristů o ČR. Svým vstupem do NATO již Česko určilo svoji příslušnost ke skupině zemí, které teroristé mohou považovat za své nepřátele... Je nepravděpodobné, že by se v Česku umístněné protiraketové zařízení stalo cílem útoku střely dlouhého doletu. Střela by totiž musela zasáhnout relativně malé zařízení tisíce kilometrů vzdálené, které je schopno se samo proti takovému útoku ubránit," soudí americká ambasáda. "Radar a další, daleko větší vojenská zařízení USA, jsou na teritoriu mnoha států Evropy... Žádný přímý vztah mezi přítomností amerického vojenského zařízení a rizikem teroristických útoků se dosud neprokázal," tvrdí české ministerstvo obrany. MŮŽE BUDOVÁNÍ RADARU ZNAMENAT PŘÍNOS PRO ČESKÉ FIRMY A EKONOMIKU? (Na zakázky, které by mohly získat i české firmy, má jít až 200 milionů dolarů, tedy až 4,2 miliardy korun.) ANO: "Pokud by hlavní americký dodavatel rozhodl, že české společnosti jsou dostatečně kvalifikované a nabízejí výhodné ceny, budou mít zřejmě možnost účastnit se stavby zařízení. České společnosti budou mít podporu, aby se do projektu zapojily," uvádí americká ambasáda v ČR. NE: Toto tvrzení "neříká nic o tom, zda české firmy zakázky skutečně dostanou. Spíš se zdá, že proběhne velmi tvrdá prověrka, kde se pod slovem kvalifikované možná může skrývat i politicky prověřené. V každém případě se jedná o velmi pěknou kličku, jak si mohou americké firmy mezi sebe rozdělit zakázky," uvedl ekonom Vladimír Pikora z firmy Nextfinance. "Myslím si, že ekonomický dopad bude neutrální. Můžeme dostat nějaké zakázky od Američanů a na druhou stranu ztratit kontrakty od Rusů... Přínos je tedy v rámci mezinárodní politiky, nikoli v rámci ekonomie," tvrdí analytik Raiffeisenbank Aleš Michl. BUDE RADAR RIZIKEM PRO OKOLÍ A BUDE RUŠIT SIGNÁL TELEVIZÍ A MOBILŮ? ANO: "Negativní dopady tam budou v každém případě, jedná se jen o to, jestli to bude přijatelné z různých hygienických hledisek, nebo jestli to bude natolik špatné, že to hned v prvním kole zamítneme," řekl vojenský expert Stanislav Kaucký. "Žádný radar na světě nebude zářit jen do určitého kužílku někam do nebe... má vždy nějaké postranní smyčky, které směřují i do stran a dozadu." NE:
"Radar není zapnutý neustále, jen v případě potřeby. Obavy, že to bude rušit signál televizí nebo mobilních telefonů, jsou zcela liché," tvrdí bývalý šéf českého generálního štábu Pavel Štefka. "Jakákoli rizika spojená se zářením, budou vyloučena vytyčením přísně hlídané zóny, kam nebude vstup povolen," uvádí americká ambasáda. "Radar vysílá na zcela odlišné frekvenci, proto nemůže příjem signálu do rádiových a televizních přijímačů či mobilních telefonů rušit," tvrdí Ministerstvo obrany ČR. Dodává ale, že "co se týče zdravotních rizik v okamžiku zapnutí, elektromagnetické záření může způsobit ohřívání tkání s horším krevním oběhem (například očí), ale pouze u osob, které se pohybují v bezprostřední blízkosti zařízení". NARUŠÍ RADAR ČESKOU SUVERENITU? ANO: "Existence takové základny by narušila principy právního státu a územní celistvost České republiky, porušila by tedy i Ústavu ČR... ČR by neměla právo nijak zasahovat do jejího chodu a spolurozhodovat o jejím využití. Podobně jako u existujících vojenských základen USA na cizím území by základna podléhala přísnému režimu utajení a ostrahy," tvrdí iniciativa Ne základnám. NE: "Oblast, ve které by zařízení stálo, by zůstala suverénním územím hostitelské země," uvádí americká ambasáda. "Předběžně je dohodnuto, že česká strana bude mít přístup do radarového zařízení. Podrobné upřesnění o tom kdo, kdy a kam bude předmětem dalších dvoustranných jednání," dodává. BUDOU TROSKY SESTŘELENÝCH RAKET RIZIKEM PRO LIDI? ANO: "Každopádně po střetu na zem něco spadne. Jestliže to bude jaderná hlavice, tak každopádně to bude zamořené v rozsahu stovek čtverečních kilometrů," řekl vojenský expert Stanislav Kaucký. "Když to bude nejaderná (hlavice), tak velké škody nebudou. Riziko, že to někomu spadne na hlavu, je minimální," připustil současně. NE: "Ten koncový stupeň, který balistickou raketu zničí, může působit jen mimo atmosféru, takže ve velkých výškách. Takže pokud tu raketu zasáhne kinetickou energií, nenese totiž výbušninu, tak vzhledem k těm rychlostem je náraz tak ohromný, že část se vypaří, část se roztříští na úlomky a ty budou vstupovat do atmosféry, kde velká většina z nich shoří. Já si myslím, že to bezprostřední nebezpečí pro lidi mít nebude," uvedl vojenský expert Michal Zdobinský. "Jakékoli možné škody způsobené troskami budou nevýznamné ve srovnání se ztrátami na životech a majetku, které by způsobila detonace jaderné hlavice balistické střely v Evropě nebo v USA," tvrdí velvyslanectví USA. "Na zem dopadne maximálně pět procent velmi drobných úlomků, ale dopadnou přibližně do oblastí, na které mířila útočící raketa. Je vždy lepší být zasažen malým množstvím úlomků, než celou raketou," uvádí české ministerstvo obrany. NEPOŠKODÍ SOUHLAS S RADAREM POZICI ČR V EU A NATO, VZTAHY S MOSKVOU? ANO: "Mohlo by to zkomplikovat naši situaci, samozřejmě," řekl Miloš Balabán z Centra pro sociální a ekonomické strategie FSV UK. "V případě, že radar bude vnímám jako nějaký nepřátelský akt, tak by to samozřejmě mohlo vést ke zhoršení česko-ruských vztahů," uvedl expert Ústavu mezinárodních vztahů Vít Beneš. Klíčové prý je, zda a nakolik se podaří sladit ruské a americké vnímání íránské hrozby. "Rusko zatím odlišným způsobem od USA vnímá hrozbu Íránu", a tudíž i základnu. NE: "Nepředpokládáme, že by výstavba protiraketového zařízení v ČR přinesla, byť jen krátkodobě, zásadní zhoršení česko-ruských vztahů," tvrdí české ministerstvo zahraničí. BUDE SYSTÉM USA MOŽNÉ PROPOJIT S PLÁNOVANÝM SYSTÉMEM NATO? ANO: "Ano, počítá se s tím, že tento americký protiraketový systém doplní obranný systém NATO... V současné době NATO nedisponuje žádným obranným systémem, který by bránil města či civilní objekty proti útoku raket jakéhokoli typu," tvrdí americká ambasáda. NE: "Neumím si představit, že by NATO začalo od nuly... a že by to, co už Američané vyvíjejí řadu let a do čeho daly miliardy dolarů, že by začalo dělat ve vlastní režii," uvedl vojenský expert Stanislav Kaucký.
TECHNICKÉ PARAMETRY RADARU Fylingdales – Je radar opravdu bezpečný? Původně vydáno pod názvem: „Navrhovaný radar ve Fylingdales vzbuzuje vážné zdravotní obavy“, autor: Dr. David Webb, Electromagnetic Hazard and Therapy, 2003, ročník 13, čísla 3-4, str. 6-7 a, Hvězdné války ve Fylingdales, autor: Dr. David Webb. Přidáno: 18.5.2007 - Autor: Dr. David Webb Informační a bezpečnostní brožura, kterou obdrží dodavatelé, noví zaměstnanci a návštěvníci fázového radaru (PAR – Phased Array Radar) na základně RAF Fylingdales v oblasti North Yorkshire, říká, že by měly být vypnuty mobilní telefony, aby tak bylo zabráněno jejich poškození vlivem působení vysokofrekvenčních sil. Brožura rovněž varuje, že existuje riziko indukovaných vysokofrekvenčních sil, které mohou způsobit jiskru mezi automobily a kovovými kanystry na benzín; rovněž nemusí fungovat dálkové ovládání zamykání vozů. Avšak brožura se rozhodně nezmiňuje o zdravotních rizicích, která radar může představovat pro návštěvníky a místní obyvatele. RAF Fylingdales se nachází v Národním parku North York Moors a je domovem amerického Systému včasného varování o balistických střelách (BMEWS - US Ballistic Missile Early Warning System) od období Studené války v šedesátých letech. Základnu pro Spojené státy provozuje RAF; tato základna tvoří jednu ze tří stanic řetězce napříč severním Atlantikem. Zbývající dvě stanice jsou Thule v Grónsku a Clear na Aljašce, přičemž tyto 3 stanice poskytují (spolu s obrannou podporou satelitů pro včasné varování) taktická varování/analýzy možného útoku přímo Náčelníkům štábu Spojených států. Čtyřicetimetrová komolá pyramida, která tvoří fázový radar, má 3 plochy, z nichž každá obsahuje pole s 2 560 anténami vysílajícími na frekvencích 420-450 MHz, s celkovým středním výstupním výkonem 2.5 megawattů a dosahem přibližně 3 000 mil (cca 5 000 km – pozn.), přičemž radar je schopen fungovat na celém 360o poli. Hlavní paprsek radaru je nasměrován alespoň 3o nad horizont, avšak boční křídla mohou zabírat i zemský povrch. V době upgradu systému fázového radaru (dříve se jednalo o tři mechanicky ovládané antény umístněné v anténových krytech) v roce 1993 byl proveden průzkum elektromagnetické radiace (EMR) v oblasti okolo základny asociací Nuclear Free Local Authorities. Jednalo se o rozšíření dřívější zprávy z léta roku 1991 a bylo využito 23 měřících míst, včetně cest a stezek mokřin, míst u dopravních komunikací a obydlených oblastí. Studie odhalila maximální hodnoty pole přibližně na hranici 10Vm-1, což bylo velmi blízko povoleným mezinárodním limitům stanoveným Mezinárodní komisí pro ochranu proti neionizujícímu záření (ICNIRP - International Commission on Non-Ionizing Radiation Protection) na hranici 28-29Vm-1 pro frekvenční dosah základny Fylingdales. Ministerstvo obrany říká, že „bezpečnostní limity pro UK vycházejí ze směrnic NRPB (National Radiological Protection Board) a ne z předpisů asociace ICNIRP”. Avšak doporučení Evropské rady 1999/519/EC vyžaduje, aby členské státy implementovaly ICNIRP, přičemž hodnoty ICNIRP jsou pro tento frekvenční dosah více než desetkrát nižší než povolují směrnice NRPB. Rovněž existují otázky týkající se charakteristiky paprsku radaru, který je generován tisíci antén fázového radaru. Paprsky generované konvenčními radary jsou ve formě jednoduchých vln, zatímco paprsek fázového radaru je generován mnoha překrývajícími se impulsy, které mohou osobu zasáhnout i tisíckrát v jediném zlomku sekundy. Je zapotřebí provést určité šetření týkající se povolených mezinárodních standardů, aby bylo možné tyto výsledky chápat v širším kontextu. Nedávná zpráva na téma Účinků neionizujícího elektromagnetického záření na životní prostředí a fyziologii vypracovaná pro Evropský parlament říká: „To, co odlišuje technologicky produkovaná elektromagnetická pole od (většiny) přirozených polí, je jejich vyšší stupeň ucelenosti. To znamená, že frekvence jsou většinou velmi dobře definované. Tato vlastnost usnadňuje pronikání těchto polí do živých organismů, včetně nás. Toto značně zvyšuje jejich biologickou potenci a „otevírá prostor“ pro možnost frekvenčně specifických, netermálních vlivů různých druhů, proti kterým stávající Bezpečnostní směrnice – jako jsou například směrnice vydávané komisí ICNIRP – zatím nenabízejí žádnou ochranu, protože tyto směrnice berou pouze v úvahu schopnosti radiových frekvencí (RF) a mikrovlnného záření tepelně působit na tkáň a rovněž schopnosti magnetických polí extrémně nízkých frekvencí (ELF) navodit cirkulující elektrické proudy uvnitř těla, přičemž oba výše uvedené případy jsou zdraví škodlivé, pokud dochází k jejich nadměrnému působení.“
Zpráva poukazuje na to, že frekvenčně specifická citlivost živých organismů na mikrovlnné záření velmi nízké intenzity byla objevena před 30 lety v Rusku, kde jsou bezpečnostní směrnice přibližně stokrát přísnější než směrnice komise ICNIRP. Rovněž poznamenává, že některé příznaky byly také popsány v epidemiologických studiích zahrnujících lidi, zvířata a rostliny, které byly spojeny s radarem fungujícím na frekvenci 154-162MHz, s frekvencí opakování pulsu 24.4Hz – na místech, kde byla intenzita záření srovnatelná s úrovní, která se zpravidla vyskytuje přibližně 150 metrů od základní stanice. Tyto další účinky zahrnují:
• • •
Nižší noční hodnoty melatoninu u dobytka, Méně vyvinutá paměť a pozornost (stejně jako nižší odolnost jejich nervosvalového aparátu) u dětí žijících v okruhu do 20 kilometrů od radaru, při maximálním záření na úrovni 0,00039 W m-2. Šestinásobně zvýšené poškození chromozomu u krav, které byly vystaveny pravděpodobnému maximálnímu záření na úrovni 0,001 W m-2.
(Citované intenzity jsou odhadnuty z informací týkajících se intenzity elektrického pole jako funkce vzdálenosti od radaru). Radar ve Fylingdales funguje na bázi vysílání pulsů a další, zřejmě nebezpečnější problémy mohou nastat při frekvencích okolo 17 Hz. Jak zmiňuje zpráva STOA, tato frekvence se nachází blízko beta mozkových vln a jde o frekvenci blízkou blikajícímu viditelnému světlu, které může způsobit záchvaty u lidí s fotosensitivní epilepsií. Rovněž se jedná o modulační frekvenci při které „dochází k maximálnímu vytlačení iontů vápníku z mozkových buněk, pokud jsou vystaveny vlivu záření amplitudového modulovaného RF záření o nízké intenzitě napříč širokým spektrem nosných kmitočtů“ a „jakékoliv rušení … by mohlo zcela určitě podlomit integritu celého nervového systému, i přesto, že v současné době není známá míra, do jaké tomu tak opravdu je, a to především díky nedostatku potřebného výzkumu.“ Má se za to, že frekvence opakování pulsu radaru je na úrovni 27 pulsů za vteřinu (alespoň taková byla dokumentovaná frekvence dřívějšího systému), a není známo, zda se při této frekvenci, která by měla být předmětem bedlivého zkoumání, vyskytují podobné účinky. Obavy týkající se účinků elektromagnetického záření radaru byly vyjádřeny v příspěvku Yorkshire CND pro Obranný výbor Dolní sněmovny, který se týkal upgradu ve Fylingdales pro americký Program obrany proti řízeným střelám (viz. První zpráva ze zasedání 2002-3, vol. I & II, HC 290-I a HC 290-II, vydáno 29. a 30. ledna 2003). Jako odpověď Ministerstvo obrany poprvé uveřejnilo výsledky měření úrovní EMR z okolí základny od roku 1991. Tyto záznamy vykazují typické zaznamenané hodnoty na úrovni 0,230 mW/cm2, což je srovnatelné s referenční úrovní komise ICNIRP na úrovni 0,225 mW/cm2 pro radarové signály o 450 MHz. Úroveň výkonu radaru může být vyjádřena jako síla pole (V/m) nebo jako hustota výkonu (mW/cm2). Obvyklá praxe mezi těmi, kdo se snaží poukázat na to, jak nízké jsou jejich emise, je uvádění hodnot v hustotě výkonu, neboť tento údaj je úměrný k druhé mocnině síly pole, což znamená, že hodnoty, které jsou například desetkrát nižší ve voltech na metr, budou stokrát nižší pokud jsou vyjádřeny ve mW/cm2. Maximální zaznamenané hodnoty jsou okolo 0,869 mW/cm2 (lokace 26, což je vrchol vnějšího obvodového plotu). Tento údaj představuje 33 % úrovně hustoty výkonu podle NRPB či 58 % úrovně elektrického pole rovněž podle NRPB. Avšak jde o hodnotu, která je 4,3 vyšší než jsou povolené hodnoty pro hustotu výkonu komise ICNIRP a dvakrát vyšší než je úroveň napětí povolená ICNIRP. Ve své zprávě Ministerstvo obrany uvádí: (odst. 4 na str. Ev60) „Je třeba mít na vědomí, že bezpečnostní limity pro UK vycházejí ze směrnic NRPB a ne z předpisů ICNIRP..." Ve skutečnosti UK dosud neimplementovalo legislativu založenou na doporučení Evropské rady 1999/519/EC, které vyžaduje, aby členské státy implementovaly hodnoty ICNIRP (přičemž hodnoty ICNIRP jsou pro frekvenční dosah relevantní pro Fylingdales více než desetkrát nižší než povolují směrnice NRPB). Cape Cod V dubnu roku 2001 souhlasilo letectvo Spojených států s provedením měření pro podobnou radarovou základnu (známou jako PAVE PAWS – Phased Array Warning System – Fázový výstražný systém) na Cape Cod ve Spojených státech. Místní obyvatelé jsou přítomností radaru znepokojeni, neboť oblast má jednu z nejvyšších úrovní výskytu rakoviny ve státě. Od roku 1993 do roku 1997 mělo devět z patnácti měst v oblasti míru výskytu rakovinu prsu alespoň o 15 procent vyšší než zbytek státu.
Richard Albanese, vědec letectva s více než třicetiletou praxí, a další experti (např. Prof. Kurt Oughstun) se obávají, že fázové vlny radaru ovlivňují lidskou tkáň způsoby, které dosud nejsou prozkoumány. Albanese dokonce naznačil, že by měla být radarová stanice uzavřena nebo přesunuta a rovněž prohlásil: „Musím zde trvat na konceptech lékařské profese, které říkají, že lidé by neměli být vystavováni fyzickému či chemickému prostředí, které nebylo testováno“. V nejhorším případě může základna PAVE PAWS způsobovat 21 procentní zvýšení míry „zhoubných onemocnění“, což je riziko, které, zdá se, vyžaduje další studie. „Má zkušenost v práci se zaměstnanci ozbrojených sil je taková ... že nesprávné úsudky a chyby bývají často pohřbeny v organizačním řízení a způsobují škody lékařské praxi“, napsal. V prezentaci, která byla uvedena v únoru roku 2002 na počátku řady experimentů při měření účinků radaru PAVE PAWS, Albanese řekl, že provedl testování na zvířatech, které prokázalo utrpení zvířat, pokud byla vystavena účinkům fázového radaru při úrovních tisíckrát nižších, než jsou současné zdravotní standardy pro elektřinu. I nadále přetrvává otázka, „proč letectvo Spojených států označilo většinu práce Richarda Albanese jako tajný materiál“? Radar kmitočtového pásmaX (XBR, tj. X-Band Radar) Můžou však existovat další problémy. Vláda Spojeného království již souhlasila s tím, že základna Fylingdales může být vylepšena pro použití v Systému protiraketové obrany USA („Syn Hvězdných válek“) a je stále možné, že nový radar kmitočtového pásma X s vysokým rozlišením (XBR) používající vysoké frekvence (5.2-8.5 GHz) a pokročilou technologii zpracování signálu radaru by nakonec mohl být nasazen právě ve Fylingdales pro lepší rozlišení cílů. Tyto systémy vysílají řadu elektromagnetických pulsů napříč 50o zorným polem a azimutem a mohou být otočeny pro sledování cílů ze všech směrů. V plném provozu bude každý systém zahrnovat radar na podstavci, obsluha bude čítat 30 až 60 lidí a zabere oblast o rozloze přibližně 7 hektarů (17.46 akrů) pouze pro radar a bude jej obklopovat 150 metrů (500 stop) kontrolovaného území. Radary XBR mají průměrný výkon 170 kW a plochu antény 123 m2; tyto radary většinou používají „tenčí pole“ ve výši např. 1/5 celkového množství anténních elementů (přibližně 81 000), což snižuje celkový užitek dělitelem 5. V tomto případě jde více energie do paprsku radaru, ale je generován užší paprsek s vyšší přesností sledování. Vyvstávají otázky týkající se možného negativního vlivu na zdraví lidí žijících v blízkosti těchto základen. BMDO (Ballistic Missile Defense Organization) tvrdí, že záření z těchto vysoce výkonných radarů je bezpečné – avšak je potřeba provést nezávislé studie týkající se možných zdravotních nebezpečí. Informační leták BMDO o radaru XBR říká, že „Limity záření stanovené americkými limity] ANSI/IEEE C95.1 1999 zaručují, že zdraví veřejnosti nebude v žádném případě ovlivněno působením EMR radarů XBR“. Jsou definována dvě hlavní prostředí vystavení se záření: uvnitř a vně kontrolovaného území v okolí 150 metrů. Bezpečnostní obsluha by kontrolovala území, aby tak zabránila jakémukoliv nepovolenému vstupu. Tvrdí se, že mimo kontrolované území nebude úroveň EMR vyšší než úrovně hustoty výkonu specifikované v ANSI/IEEE C95.1 1999. Agentura pro protiraketovou obranu USA uvádí, že: „Existuje možnost, že EMR může ovlivňovat televizní signál do vzdálenosti 4 kilometrů (cca 2,5 míle) od radaru XBR a že může docházet k občasným šumům v radiových přijímačích do vzdálenosti 7 kilometrů (cca 4,3 míle) od radaru XBR.“ Závěrečné poznámky Radar na základně RAF Fylingdales v oblasti North Yorkshire vzbuzuje množství obav:
•
• • •
Účinky elektromagnetické radiace na zdraví vyžadují další zkoumání – je potřeba provést novou studii EMR přímo na místě a aktualizovat a znovu prověřit 8 let stará data – především ve světle toho, že přijaté mezinárodní standardy jsou napadány v USA a rovněž těmi, kteří mají obavy ze zdravotních účinků stožárů pro mobilní telefony, atd.; Ministerstvo obrany musí vysvětlit, proč trvá na směrnicích NRPB namísto směrnic ICNIRP (které byly doporučeny Evropskou unií). Je to například proto, že radar ve Fylingdales nesplňuje standardy ICNIRP, avšak vyhovuje standardům NRPB? Je potřeba provést více studií týkajících se rozsahu a účinků působení nízkých frekvencí opakování pulsu (27 Hz), neboť mohou být obzvláště nebezpečné pro biologické organismy; Zavedení navrhovaného radaru kmitočtového pásma X by znamenalo zvýšení v úrovních EMR, což může představovat zvýšené riziko pro místní obyvatele a faunu.
Je potřeba provést daleko rozsáhlejší výzkum týkající se úrovní EMR ve Fylingdales, účinků těchto elektromagnetických polí při používaných frekvencích a rovněž jsou nutné hlubší studie zdravotních účinků navrhovaného radarového systému kmitočtového pásma X.
26.1.2007
Radarový systém rychle a snadno Michal Mašín Žádost USA o umístění radaru na území ČR přišla po podivném udělení důvěry vládě neobvykle rychle a jednání vlády s obyvatelstvem v okolí vojenského prostoru v Brdech se podobá stylu dobyvatelů na obsazeném území. Pan premiér nemá pocit, že by názor obyvatelstva měl brát na zřetel. Obyvatelé mají přirozeně strach, protože nic nevědí. Vláda s obyvateli nejedná poctivě a aktivita spjatá s tímto systémem je více než podezřelá. O skutečném směrování stanice už není pochyb a Rusko bude reagovat. Pro obyvatele se však otevírá řada otázek. Již byla dementována zpráva, že by měl být radar postaven přímo u obce Jince, a lokalizace stavby byla upřesněna na blíže neurčené místo mezi Strašicemi a Rožmitálem. Bude tedy radar stát na vrchu Tok a tedy velmi blízko mnohem většího města Příbram (cca 7 km vzdušnou čarou)? Zdá se to více než pravděpodobné – pro dobrou funkci radaru je vyvýšená poloha zásadní. Vrch Tok navíc umožňuje umístit radar podstatně výš nad terénem, než by to bylo možné ve vojenském výcvikovém prostoru Libavá – téměř o 200 m. Jak to bude s emisí elektromagnetického záření tímto zařízením? Budou se péci skutečně jen neopatrní ptáčci? Radar bude potřebovat elektrickou energii. Jistě nebude odebírána ze sítě. U instalace bude tedy postavena vlastní elektrárna. Jakého bude tato elektrárna charakteru - na naftu nebo nukleární? Bude radar skutečně pouze sledovací zařízení nebo je to zbraň sama o sobě? Pro ilustraci uvádím výňatek z textu, který přinesl server Pantax 17. února 2003: V lednu 1999 odhlasoval Evropský parlament rezoluci, kde v paragrafu 27 vyzývá "k mezinárodní dohodě, která by zavedla globální zákaz vývoje a rozmisťování zbraní, které mohou umožnit jakoukoliv formu manipulace lidských bytostí. V několika státech, experimentujících v oblasti mikrovln (a ČR patří mezi země, které v tomto výzkumu patří na přední místo ve světě) vyvinuli zbraň vysílající mikrovlny, které zvyšují tělesnou teplotu a vyvolávají únavné horečky. Princip všech těchto použití mikrovln na lidský organismus vychází z patentu profesora Zimmermana a jmenuje se elektroporace. Použití může být různé - od mentální manipulace "na dálku" , přes ovládání fyziologických reakcí (vstřebatelnost léčiv nebo jedů povrchem kůže, urychlení nebo zpomalení procesu hojení ran) až po buněčný rozpad tkáně těla. Pulzní pole pravděpodobně dočasně způsobuje takové změny, které jsou viditelné a rozpoznatelné (zarudnutí či odlupování kůže, puchýře či otevřené rány, demence vzniklá rozpadem mozkové tkáně). O Zimmermanův výzkum pulsních elektrických polí - využitelném na poli mikrobiologie a biotechnologií, neboť původní využití patentu bylo tam, v oblasti rozrušení buněčné membrány - se od začátku osmdesátých let (1982) minulého století intenzivně zajímala americká armáda. Výzkum byl nakonec podpořen granty amerického ministerstva obrany a americké armády (U.S. Army Grant No. DAAK60-92-C-0099; Dept. of Defense Grant No. DAAH0493-G-0103). O elektroporaci a od ní odvislé technologie buněčné manipulace se intenzivně zajímá i U.S. Air Force Office of Scientific Research (AFOSR), která sponzoruje vědecké konference na téma použití elektromagnetického záření a ionizujících plynů. Jedním z cílů elektroporace je i "otevření" buněčných membrán tak, aby tělo přijímalo léčivo "přímo". Principem je dostatečně výkonný zářič, směrovaný na povrch živého organismu. Když je paprsek pulzního elektromagnetického pole úzce směrován, dá se zvýšit vstřebatelnost látky kůží desettisíckrát. Existuje i použití masovější a přitom skrytější - a o to hrůznější - jako klimatologická zbraň, "ohřívač mraků", který se může stát příčinou rozsáhlých změn v atmosféře a vzniku lokálních tornád či povodní. Výhodou takové zbraně je rovněž snadná manipulace. Pracovní frekvence XB radaru (X-Band Radar, XBR), který má být postaven na území ČR, se překrývá s frekvencemi, které jsou použitelné pro využití mikrovln jako zbraně. Konkrétně využívá pásmo 8 – 13 GHz. Bude mít tento radar skutečně pouze tak nízký výkon, jak je uváděno, nebo jej půjde používat i jako zbraň, případně prostředek ke kontrole obyvatelstva? Podle dostupných informací má tento radar mít také schopnost směřovat výkon do úzkého svazku, což je nejen požadavek pro přesné sledování letících objektů, ale i pro využití zařízení jako vlastní zbraně. Bude XB radar skutečně pouze radar? 3.10.2006
Protiraketová obrana USA: Výsledky testů budí rozpaky v odborných kruzích Stanislav Kaucký
V poslední době se v našich médiích v souvislosti se záměrem vybudovat v Evropě protiraketovou základnu často setkáváme s pojmy protiraketa, antiraketa, obranná raketa či jen raketa. Přitom všichni mají na mysli totéž – raketu, anglicky nazývanou GBI (Ground Based Interceptor), zbraňový prvek, součást systému protiraketové obrany Spojených států před mezikontinentálními raketami. Tento článek má přispět k pochopení jejích provozních možností už jen proto, že o ní koluje řada nepřesností a dezinformací, které stěží mohou přispět k vytváření fundovaných názorů a postojů k záměru USA vybudovat svoji protiraketovou základnu v České republice. Systém GBI není schopen bránit Spojené státy proti vícenásobným bojovým hlavicím a vícenásobným manévrujícím bojovým hlavicím, které mají ve výzbroji strategické raketové síly Ruska. K tomu nebyl systém navržen, ani není za tím účelem budován. Při tom již v současné době státy, disponující jadernými a raketovými zbraněmi vyvinuly a mají k dispozici řadu prostředků, jak jej za relativně malý peníz překonat. Na základě dostupných veřejných informací existují vážné pochyby o správnosti základních předpokladů projektu pokud jde o reálnost hrozeb, před nimiž má Spojené státy a případně i jiné země chránit, i pokud jde o technickou proveditelnost a účinnost navrhovaného obranného systému. Stejného názoru jsou miliony Američanů, kteří se také staví na odpor vůči tomuto projektu. Jejich akce nese název: „Řekni prezidentovi, že nesouhlasíš s iniciativou raketového štítu!“ Podstatné je, že výstavba protiraketové základny na našem území z hlediska zajištění obranyschopnosti ČR prakticky nemá smysl. Ing. Stanislav Kaucký byl analytikem odboru komunikačních strategií a služeb Armády ČR, nyní působí jako redaktor nezávislého vojensko odborného měsíčníku ATM - Armády, technika, militaria
Od myšlenky k realizaci projektů GBI a GMD Abychom pochopili smysl současného úsilí Spojených států vybudovat protiraketovou základnu v Evropě, musíme se vrátit o více než 20 let zpět. Americká armáda se od počátku 80. let zabývala možnostmi, jak za letu zachytit a zničit mezikontinentální raketu. V souvislosti s tím od roku 1984 prosazovala vývoj a posléze uskutečnila počáteční experimenty směřující k obrannému systému proti balistickým raketám s využitím pozemní tzv. antirakety dlouhého dosahu, který dovedla až k úspěšným demonstračním a ověřovacím zkouškám. Na ty pak v roce 1990 navázal vývojový program HEDI (High Endoatmospheric Defense Interceptor), který byl zaměřen zejména na infračervenou soustavu, schopnou pracovat při vysokých rychlostech v horních vrstvách atmosféry, a na zkoumání různých nepříznivých vlivů, které na ni mohou působit v důsledku nadměrného zahřívání během prostupu atmosférou. Tyto vlivy byly výrazně menší, než se původně předpokládalo, a tak se v roce 1991 uskutečnil první úspěšný demonstrační test systému k ničení objektů před opětovným vstupem do atmosféry (v tzv. sestupné fázi letu) ERIS (Exoatmospheric Re-entry vehicle Interception System). K zásahu cíle došlo ve výšce 270 km a ve vzdálenosti 925 km od místa odpálení. Při druhém testu, který se uskutečnil v roce 1993, systém ERIS sice cíl minul asi o 6 metrů, ale prakticky potvrdil, že myšlenka je proveditelná. Program s názvem GBI (Ground Based Interceptor), tzn. stejným názvem, pod kterým jej známe teď, byl oficiálně zahájen v roce 1992, avšak již další rok byl zastaven. Samostatný vývojový program prostředku ničení mimo atmosféru EKV (Exoatmospheric Kill Vehicle) byl však i po zastavení projektu GBI nadále financován s cílem vyvinout odpovídající technologie, které by umožnily jeho praktické použití k ničení přilétajících bojových hlavic. V roce 1995 byl projekt znovu obnoven. Původně bylo zamýšleno, že tento obranný systém proti balistickým raketám bude zajišťovat obranu celého území Spojených států z několika základen, umístěných podél celého pobřeží. Návrh počítal s antiraketami s dosahem jen okolo 2000 km. V tu dobu již ale platila smlouva ABM o systémech protiraketové obrany mezi USA a Ruskem z roku 1972, která omezovala počet základen pouze na jednu a počet antiraket na 100. Proto byl v roce 1995 zvýšen požadavek na dosah antiraket GBI na 2500 km tak, aby mohla být využívána jediná základna. V letech 1997-98 se uskutečnily testy prostředků EKV dvou odlišných konstrukčních provedení firem Rockwell (nyní Boeing) a Hughes (nyní Raytheon) a v listopadu 1998 byl vybrán návrh firmy Raytheon. Firma Boeing byla v dubnu 1998 v rámci programu americké národní protiraketové obrany (NMD - US National Missile Defense) pověřena rolí vedoucího systémového integrátora a zahájila práce na zajištění slučitelnosti antirakety GBI se senzory a systémem velení a řízení. Reálné letové testy byly zahájeny s raketou GBI, vybavenou motory na tuhé pohonné hmoty druhého a třetího stupně rakety LGM-30F Minuteman II GBI. Ale pro konečnou operační verzi
antirakety byly v roce 1998 nakonec vybrány komerční verze motorů. Na atolu Kwajalein v jižní části Tichého oceánu byl v roce 1998 postaven prototyp pozemního radaru GBR-P (Ground Based Radar-Prototype), který byl využíván k testovacím střeleckým zkouškám proti různým typům raket pro rozlišení a rozpoznání pravých bojových hlavic od klamných a od úlomků po zásahu. Ve skutečnosti se jedná o radar postavený na bázi mobilního radaru, který je součástí vyvíjeného protiraketového systému pro velké výšky THAAD. GBR-P s maximálním dosahem 5000 km byl vybaven plošnou fázovanou anténou o ploše 104 m2 s 16 896 vysílacími/přijímacími mikrovlnnými moduly. Konečná verze s názvem XBR kmitočtového pásma X (viz ATM č. 9/2006) má být nejen větší, ale i mnohem výkonnější. Radar má být využíván k rozlišování cílů a měření parametrů dráhy jejich letu v rámci systému pro obnovu dat navedení antirakety během letu IFTU (In-Flight Target Updates) a prostředku EKV TOM (Threat Object Map) a vyhodnocení úspěšnosti zásahu.
Struktura a senzory GMD V roce 2001 byl název programu GBI změněn na výstižnější GMD (Ground-based Mid-course Defense – část pozemních prostředků pro obranu ve střední fázi letu). V prosinci 2001 Spojené státy poprvé přišly s myšlenkou odstoupit od smlouvy ABM. Tento krok znamenal přepracování struktury a provedení několika zásadních změn v programu. Pro další vývoj a zkoušky byl uzavřen kontrakt na dodávky dvou alternativních třístupňových raket s různými typy komerčních motorů, vyvíjených týmy vedenými firmami Orbital Sciences a Lockheed Martin. Program GMD se záhy stal základním stavebním kamenem protiraketového systému BMDS (Ballistic Missile Defense System). Ten zahrnoval družicový systém včasné výstrahy DSP (Defense Support Program), jehož družice poskytují stereoobrazy ze dvou a více infračervených teleskopů. Působí na geosynchronních oběžných dráhách a poskytují včasné varování o odpálení (startu) balistické rakety. Družice DSP budou postupně nahrazeny družicovým systémem SBIRS (Space-Based IR Satellites) se čtyřmi družicemi na geosynchronních a dvěma dalšími na vysokých eliptických oběžných dráhách. Cizí rakety a bojové hlavice mají být též sledovány UHF radary včasné výstrahy - zdokonaleným AN/FPS-115 Pave Paws na vojenské letecké základně v Beale (Kalifornie) v součinnosti se zdokonalenými radary BMEWS ve Fylingdales (Velká Británie) a Thule (Grónsko). Zdokonaleny byly i radary Cobra Dane kmitočtového pásma L na letecké základně Eareckson na ostrově Shemya (Aleutské ostrovy) a SBX radar na Vandenbergově letecké základně v Kalifornii. Postavena byla též námořní verze SBX, instalovaná na plovoucí plošině a umístěna v Adaku na Aljašce. Radary XBR a SBX zabezpečují velmi přesné sledování raket a malorozměrných objektů nad atmosférou ve střední fázi letu a poskytují přesná data navedení antiraketě a prostředku EKV. Jednotlivé senzory jsou vzájemně propojeny světlovodným kabelem v informační a datové síti systému velení a řízení GFC/C (GMD Fire Control and Communications), který má spojovací uzly ve Fort Greely na Aljašce a v Cheyenne Mountain v Coloradu. Jen pro představu – jedná se mimo jiné o 32 200 kilometrů optických kabelů. Data IFTU a TOM z radarů mají být předávána datovým terminálům IDT (In-flight Interceptor Communications System Data Terminal) jednotlivým antiraketám během letu v celé fázi navedení v závislosti na pokynech operátorů systému velení a řízení GFC/C. Všechny antirakety GBI budou umístěny v podzemních železobetonových odpalovacích zařízeních (silech) - 40 sil ve Fort Greely na Aljašce a 20 sil na Vandenbergově vojenské letecké základně v Kalifornii. Plánovaná zdokonalení jsou soustředěna zejména na využití miniaturních prostředků ničení mimo atmosféru MKV (Miniature Kill Vehicle), které mají být neseny prostředkem EKV a mají ničit početné skupiny skutečných a klamných bojových hlavic. Každá antiraketa by mohla vynést do kosmu 20 až 30 těchto miniaturních prostředků ničení MKV. Každý z nich by měl mít hmotnost okolo 4 až 6 kg a měl by být vybaven vlastním infračerveným senzorem a v konečné fázi navedení využívat datalink pro přenos dat z antirakety GBI,
resp. z pozemního radaru SBX. Smyslem je docílit vyšší pravděpodobnosti zničení vícenásobných bojových hlavic jednou antiraketou. O konečném definitivním složení systému zatím nebylo rozhodnuto, ale plány naznačují, že do roku 2008 by mohlo být postaveno celkem 70 antiraket. Ve stejném období mají být dovršeny vývojové letové zkoušky. Počáteční operační schopnosti systému bylo dosaženo v září 2004 s 8 antiraketami v silech ve Fort Greely a 2 na Vandenbergově vojenské letecké základně v prosinci 2004. Základna ve Fort Greely měla mít podle plánu do prosince 2005 14 antiraket GBl a ve Vandenbergu měly být 4. Nyní se uvažuje o třetí – evropské základně s 10 antiraketami GBI a jednom radaru pro zabezpečení jejich navedení. Hlavním dodavatelem je americká firma Boeing Integrated Defense Systems (Seal Beach, Kalifornie), hlavním systémovým integrátorem firma Raytheon Air and Missile Defense Systems (Bedford, Massachusetts - radary GBR-P a SBX), dodavatelem motorů je firma Orbital Sciences (Dulles, Virginia). Firma Northrop Grumman je zodpovědná za návrh, vývoj a použití klíčových prvků systému GMD – systému řízení palby GFC (GMD Fire Control), datových terminálů k přenosu dat antiraketám během navedení IDT (In-flight Interceptor Communications System Data Terminal), prostředků komunikační sítě CNE (Communications Network Equipment), sítě systému správy NSM (Network System Manager) a zařízení pro řízení odpálení CLE (Command Launch Equipment) včetně softwaru.
Balistická raketa útočí - kde a jak zničit její bojovou hlavici? Jestliže se zabýváme obranou před balistickými raketami, bude vhodné si připomenout, jak se taková raketa a její bojové hlavice po celou fázi letu chovají, abychom lépe pochopili způsob jejich zneškodnění obranným protiraketovým systémem. Balistické rakety krátkého a středního dosahu dnes má řada států. Ale mezikontinentálními balistickými raketami, schopnými dopravit bojové hlavice přes polovinu Země (proces trvá přibližně 20 až 30 minut), disponují jen některé bohaté a technologicky vyspělé státy. Několikastupňovou raketu si lze zjednodušeně představit jako válec o délce 20 až 30 metrů. Současně ale jde o poměrně drahou a hlavně technicky nesmírně komplikovanou záležitost s velmi složitým a přesným naváděním. I když je teorie jasná, konstrukce rakety je velmi obtížná. A právě z takových raket mají USA obavy. V protiraketové obraně by bylo nejlepší raketu zničit buď přímo při startu nebo krátce po něm, kdy raketa velmi zrychluje (do 4-5 minut po odpálení). K tomu však USA zatím nemají odpovídající zbraňové systémy, ty jsou nyní vyvíjeny (např. letounový laser YAL-1). Mezikontinentální rakety se mohou pohybovat rychlostí i přes 20 000 km/h. Antiraketa GBI může v konečné fázi letu dosahovat rychlosti i přes 24 000 km/h. Často je proces přirovnáván ke střelbě projektilu proti projektilu, ale tyto rychlosti jsou v porovnání s rychlostí rakety a antirakety ve skutečnosti asi 7krát nižší. Systém GMD má zničit raketu nebo její bojovou hlavici(e) ve střední fázi letu (trvá 15-20 minut), tzn. ve velké výšce nad Zemí (1000 - 1500 km), tedy nad atmosférou, ve vakuu, kde se pohybuje setrvačností, protože její motor vyhořel, nebo má zničit bojovou hlavici, která dopadá k zemi vlivem přitažlivosti, kdy se vrací zpět do atmosféry, intenzivně zpomaluje a míří na určený pozemní cíl. Pro počáteční fázi nelze antirakety použít – tato fáze je velmi krátká k tomu, aby mohly být změřeny a vypočteny parametry budoucí dráhy, odpálení se odehrává daleko a na cizím území. Po dohoření posledního stupně rakety se bojová hlavice oddělí a její rychlost je nejvyšší (několik km/s) a setrvačností pokračuje v letu vysoko nad atmosférou, postupně zpomaluje, dosáhne vrcholu své dráhy, poté zahajuje sestup, zrychluje a proniká do atmosféry. Nejvhodnějším místem pro střet prostředku EKV, vyneseného antiraketou, a bojovou hlavicí (raketa už není) je právě v části dráhy od vrcholu až po dosažení výšky asi 130 km nad Zemí. Bojová hlavice je stále ještě daleko od cíle a obvykle se pohybuje pasivně (kromě nejmodernějších manévrujících typů, např. ruského Topolu). Přesným XBR (SBX) radarem lze měřit parametry dráhy a předpovídat budoucí polohu hlavice s vynikající přesností pro navedeni antirakety do přibližně vstřícného kursu. Z toho vyplývá, že tzv. časově prostorové okno, ve kterém je bojová hlavice zasažitelná, je poměrně krátké a malé. V tomto okně musí být bojová hlavice zjištěna, změřena, musí být učiněno velitelské rozhodnutí o zničení, aktivovány antirakety a systémy zajištění navedení včetně přenosu dat, vydány povely a antirakety odpáleny. Cizí raketu neničí antiraketa, ale prostředek EKV. Antiraketa musí z nulové rychlosti dosáhnout rychlosti 3-7 km/s, dopravit a vypustit prostředek EKV co nejblíže k cíli (jemné navedení provádí již sám prostředek EKV s využitím vlastních senzorů). To vše se musí zvládnout během několika minut. Proto je každý kilometr, o který může být základna blíže k předpokládané dráze rakety, dobrý. Jakmile bojová hlavice vstoupí do horních vrstev atmosféry (ve vzdálenosti několik stovek až tisíc km od základny s antiraketami), antiraketa GBI je proti ní nepoužitelná. To je jeden z důvodů, proč Američané usilují o to mít jakousi „předsunutou“ základnu s antiraketami a radarem v Evropě. Pro antirakety je nutno vybudovat sila, do kterých se instalují antirakety podobné Minutemanu a nechají se v silech číhat na svou šanci. Zjednodušeně lze říci, že taková antiraketa se od balistické rakety odlišuje jen naváděcím systémem a druhem bojové hlavice.
Jak taková antiraketa vypadá
Počáteční testovací zkoušky byly provedeny s třístupňovými nosnými raketami o celkové délce 17,5 m, průměrem těla prvního stupně 1,01 m, druhého stupně 0,8 m, třetího stupně 0,7 m a celkové startovací hmotnosti 14 820 kg. První stupeň s motorem rakety Minuteman 2 SR-19AJ-1 měl délku 13 m a hmotnost 13 300 kg. Druhý a třetí stupeň s motorem M57A-1 z rakety Minuteman 2, měl každý délku 1,5 m a hmotnost 700 kg. Startovací motor pro antiraketu GBI firmy Lockheed Martin je známý pod označením LM-BV plus. První stupeň používá motor na tuhé pohonné hmoty GEM-40VN firmy ATK-Thiokol, který byl původně vyvinut pro nosnou raketu Delta 2 k vynášení družic. Tento motor o hmotnosti 13 232 kg obsahuje 11 765 kg pohonných hmot, je vybaven výkyvnými tryskami s řízeným vektorem tahu a hoří po dobu 63 sekund. První stupeň má řídicí systém na tuhé pohonné hmoty pro velké výšky, který vyvinula firma Aerojet. Druhý a třetí stupeň využívají motory ATK-Thiokol Orbus 1A. Oba tyto motory o hmotnosti 470 kg obsahují 417 kg tuhých pohonných hmot, jsou rovněž opatřeny pohyblivými tryskami s řízeným vektorem tahu a každý hoří 40 sekund. Plášť motoru je vyroben z grafitových epoxydových vláken. Motor LM8V plus o délce 16,26 m má průměr prvního stupně 1,02 m, druhého a třetího stupně 0,7 m a startovací hmotnost 14 682 kg. Motor verze LM-BV plus umožňuje dosáhnout antiraketě rychlosti až 7 km/s a dosahu až 4000 km. Raketa Taurus Lite je též známá pod názvem OBV (Orbital Boost Vehicle). Třístupňová raketa OBV je postavena na bázi osvědčených typů nosných raket Pegasus, Taurus a Minotaur. První stupeň o délce 10,1 m, a průměru 1,28 m využívá motor Orion-50S-XLG o hmotnosti 16 400 kg, obsahuje 15 000 kg tuhých pohonných hmot a hoří po dobu 69 sekund. Druhý stupeň o délce 1,9 m a průměru 1,28 m využívá motor Orion-50S-XL o hmotnosti 3010 kg, přičemž 2720 kg představují tuhé pohonné hmoty a hoří 45 sekund. Třetí stupeň využívá motor Orion 38 o hmotnosti 875 kg (770 kg tuhých pohonných hmot). Je dlouhý 1,31 m, má průměr 0,97 m a hoří 68 sekund. Mezi třemi stupni jsou dva oddělovací mezistupně a vlastní prostředek ničení mimo atmosféru (EKV) s kovovým pouzdrem a krytem instalovaným v přídi třetího stupně. Antiraketa typu OBV o celkové délce 18,61 m a průměru 1,28 m má celkovou startovací hmotnost 19 500 kg. Startovací motor hoří asi 145 sekund, než je vypuštěno ochranné pouzdro s prostředkem EKV. Antiraketa GBI přitom může dosáhnout maximální rychlosti až 8,3 km/s. Její minimální dosah je 1000 km a maximální dosah okolo 5000 km.
Základní TTD antirakety Taurus Lite (OBV): Celková délka 16,61 m Průměr těla 1,28 m Startovací hmotnost 19 500 kg Bojová hlavice 64 kg (EKV) Naváděcí soustava inerciální s obnovou dat/IČ/vizuální Hnací motor třístupňový na tuhé pohonné hmoty Maximální dosah 5000 km
GBI (LM-BV): Celková délka 16,26 m Průměr těla 1,02 m (1stupeň) 0,7 m (2. a 3. stupeň) Startovací hmotnost 14 682 kg Bojová hlavice 64 kg (EKV) Naváděcí soustava inerciální s obnovou dat/IČ/vizuální Hnací motor třístupňový na tuhé pohonné hmoty Maximální dosah 4000 km
Radar
Kmitočtové pásmo 8 až 10 GHz (pásmo X) Maximální dosah 5000 km
Prostředek EKV: provedení a funkce klamné hlavice Prostředek EKV o délce 1,39 m, průměru 0,61 m má v době vypuštění hmotnost 64 kg (včetně ochranného krytu a oddělovacího mechanismu je celková hmotnost 120 kg). Po oddělení od třetího stupně antirakety EKV stabilizuje svůj inerciální navigační systém a naváděcí soustavu podle hvězd s využitím dvou optických soustav a okamžitě poté přijímá povelová data navedení z přesného pozemního XBR radaru. K přenosu těchto dat je využíván komunikační systém IFICS (In-Flight Interceptor Communication System). Prostředek EKV má infračervenou naváděcí soustavu osazenou dvoupásmovým CMT velkoplošným zobrazovacím detektorem s 256 x 256 prvky v infračervené oblasti středních vlnových délek a optickou televizní naváděcí soustavu. Infračervený detektor je vybaven kryogenní plynovou chladicí soustavou na bázi kryptonu. V přední části před naváděcími soustavami je instalován teleskop. Cíl - nepřátelská balistická raketa, resp. bojové hlavice -, je touto kombinovanou naváděcí soustavou zachycen ze vzdálenosti 600 až 800 km. Prostředek EKV, který je vybaven vlastním řídicím systémem, se k cíli přibližuje rychlostí asi 7 km/s a před kontaktem s ním po dobu asi 5 sekund provádí velmi rychlé manévry tak, aby se dostal „do cesty“ přilétající bojové hlavici. K jemnému řízení využívá malé tryskové motorky na tekuté pohonné hmoty. V konečné fázi navedení velmi krátce před kontaktem (zásahem) přesný pozemní radar XBR předá prostředku EKV prostřednictvím systému TOM (Target Object Map) informaci o tom, která ze skupiny bojových hlavic je ta pravá, a vyloučí úlomky a klamné hlavice. EKV nemá žádnou bojovou hlavici, spoléhá se jen na svou kinetickou energii, kterou využije doslova k „rozmlácení cíle na kusy“. Hmotnost prostředku EKV v době střetu je přibližně 50 kg. Kompletní antiraketa je do prostoru přepravována a do sila instalována ve speciálním ochranném kontejneru, přičemž horký start je prováděn přímo z tohoto kontejneru. Zařízení pro vlastní řízení odpálení antirakety je umístěno v přilehlé pohotovostní a řídicí budově přímo v objektu protiraketové základny a obsahuje technické prostředky pro přenos dat antiraketě GBI, plánování střelby, řízení a ovládání odpálení, testování, údržby a ošetřování.
Testy: úspěchy a neúspěchy V rámci předchozího programu NMD byly naplánovány série integrovaných letových testů (IFT - Integrated Flight Test) s cílem postupně předvádět rostoucí provozní schopnosti systému. Návrhem a stavbou cvičných cílů – napodobenin klamných cílů - byla pověřena firma Sandia National Labs. IFT-1 (17. ledna 1997) se podle plánu neuskutečnil, když raketa PLV nesoucí prostředek EKV, odpálená z raketového polygonu v Kwajalein, selhala a vypuštění prostředku EKV bylo povelem ze země přerušeno. Simulovaná balistická raketa, odpálená ze základny Vandenberg, nesoucí cílový objekt pro test senzoru, pracovala sice bezchybně, ale k zásahu samozřejmě nedošlo. Test skončil neúspěchem. IFT-1A (7. července 1997) měl zopakovat cíl prvního testu, kdy byla ověřována schopnost senzoru alternativního prostředku EKV firmy Boeing rozpoznat a sledovat objekty v kosmu. Použito bylo 8 hlavic – tři kónické bojové hlavice a tři klamné (koule o průměru 2,2 m s vyšším tepelným kontrastem než hlavice). O pozitivním výsledku se dodnes odborníci přou. IFT-2 (15. ledna 1998) byl opět zaměřen na schopnost senzoru prostředku EKV rozpoznat a sledovat objekty v kosmu novým senzorem firmy Raytheon. Výsledek testu se dodnes tají, ale údajně proto, že skončil též neúspěchem. IFT-3 (2. října 1999) byl na rozdíl od předchozích testů veden jen s jediným jednoduchým klamným cílem. Úspěšně demonstroval technologii kontaktního zásahu bojové hlavice ("hit to kill technology"). I přestože selhal systém stabilizace podle hvězd, inerciální zařízení rakety správně zorientovalo prostředek EKV (firmy Boeing), který vyhledal a zničil cílovou bojovou hlavici. IFT-4 (18. ledna 2000) byl prvním testem vůbec, který v sobě zahrnoval i další prvky systému NMD. Jen několik sekund před kontaktem však pro závadu chladicího systému naváděcí soustavy funkce prostředku EKV vysadily a k zásahu nedošlo. IFT-5 (7. července 2000) představoval první integrovaný systémový test, který ověřoval funkčnost všech prvků systému NMD v počáteční schopnosti s výjimkou hnacího motoru rakety. Test selhal v okamžiku oddělování prostředku EKV od použitého náhradního motoru. Současně selhal i klamný kulový cíl. IFT-6 (14. července 2001) byl poprvé veden s využitím prototypu přesného XBR radaru s cílem zopakovat předchozí test. Radar však poskytoval nadměrný objem dat, kterými byl prostředek EKV zahlcen. K navedení byly použity záložní senzory a cíl byl úspěšně zasažen ve výšce 225 km a vzdálenosti 700 km. IFT-7 (3. prosince 2001) měl ověřit funkčnost systémové integrace. Imitovanou raketou byl upravený Minuteman, který nesl jednu cílovou bojovou a jednu klamnou hlavici. Věrohodnost testu byla následně
zpochybněna tím, že specialisté testu dostali předem parametry dráhy letu rakety a že v hlavici byl instalován rádiový maják - transpondér, který neustále vysílal data své polohy. Test skončil úspěšným zásahem opět ve výšce 225 km a vzdálenosti 700 km. IFT-8 (15. března 2002) při testu byly použity jedna cvičná bojová hlavice a tři klamné cíle – dva malé a jeden velký balon pro ztížení zaměření polohy senzorem. Test opět údajně nebyl reálný, protože stejně jako předtím využíval dat z transpondéru na cvičné hlavici, cíle měly výrazně odlišnou tepelnou charakteristiku a senzor je snadno rozpoznal. Test skončil úspěšným zásahem ve výšce 175 km. IFT-9 (14. října 2002) probíhal s použitím radaru SPY-1 námořního (lodního) systému Aegis, který sledoval letící raketu a přesná data předával středisku velení a řízení systému. Současně využíval dat z transpondéru na cvičné hlavici. Cíl byl zasažen a zničen. IFT-10 (11. prosince 2002) byl prvním nočním testem. Do testu byly zapojeny rovněž radar vyvíjeného systému THAAD a letounový laser, které sledovaly cvičnou raketu od startu v počáteční fázi letu. Test skončil neúspěchem potom, co se pro závadu mechanismu vůbec neoddělil prostředek EKV od upravené nosné mezikontinetální rakety Minuteman. IFT-11 (plánovaný na leden 2003) - zrušen Agenturou protiraketové obrany z důvodů soustředění pozornosti na nový typ antirakety. IFT-12 - zrušen IFT-13 - zrušen IFT-14 (13. února 2005) – test skončil totálním neúspěchem, protože antiraketa s prostředkem EKV firmy Raytheon pro závadu motoru vůbec neopustila své silo. IFT-15 (původně plánován na zimu 2004, opožděn) – zrušen. Zamýšlen byl start cílové rakety z Kodiaku a odpálení antirakety z Kwajaleinu. IFT-16 (22. července 2006) - antiraketa úspěšně zasáhla cíl, který vypustila balistická raketa středního dosahu, odpálená z Havaje. Test přímo souvisel s testovacími zkouškami šesti raket krátkého až středního a jedné rakety dlouhého dosahu, které na počátku července provedla Severní Korea. IFT-17 (2. září 2006) - start cílové rakety z Kodiaku a odpálení antirakety z Kwajaleinu. První test střelby na pohyblivý cvičný cíl od doby, kdy byla aktivována pozemní část systému protiraketové obrany USA. Test byl úspěšný. IFT-18 až IFT-30 – podle plánu Agentury protiraketové obrany mají být v období do roku 2009 provedeny průměrně 3 testovací zkoušky ročně Poznámka: průběžně se uskutečnily dílčí testovací zkoušky dílčích prvků – antirakety Taurus Lite (OBV) a LM-BV a rovněž senzorů protiraketového systému
Poslední testy Americká Agentura protiraketové obrany oznámila, že dne 2. září 2006 uskutečnila plánovanou testovací střeleckou zkoušku systému. Ta měla být původně provedena 31. srpna, ale pro špatné počasí byla odložena. Klíčovou roli v ničení cílové balistické rakety v tomto úspěšném testu systému GMD sehrála firma Raytheon. Její prostředek ničení EKV zachytil cíl v kosmickém prostoru nad Tichým oceánem, který byl zhruba 15 minut sledován zdokonaleným radarem včasné výstrahy UEWR (Upgraded Early Warning Radar) rovněž firmy Raytheon, jenž je provozován na vojenské letecké základně v Beale. V průběhu testu zpracovával a předával data navedení středisku velení a řízení systému GMD. Při testu byla poprvé použita antiraketa GBI operačního provedení, která byla poprvé odpálena ze své operační protiraketové základny GMD ve Vandenbergu (Kalifornie). Raketa dlouhého dosahu simulující cvičný cíl byla odpálena z Kodiaku na Aljašce. Hlavním cílem testu byl především sběr údajů o celkovém chování systému, schopnost pozemní a kosmické části systému rozpoznávat bojové hlavice od nosné rakety a klamných cílů a ověřování správné funkce technologie kosmických senzorů. Poté, co se prostředek EKV zorientoval v prostoru podle hvězd, přijímal aktualizovaná cílová data. Cíl sledoval svou zdokonalenou infračervenou naváděcí soustavou a úspěšně vybral cíl a manévrováním se dostal do vstřícného kurzu pro kontaktní zásah. Plánovaný test přišel Spojené státy zhruba na 85 milionů dolarů (téměř 1,9 miliardy korun). Další test, který je naplánován na konec letošního roku nebo počátek roku 2007, má být zaměřen na schopnost reálného zásahu cvičného cíle. Při předchozím testu dne 22. července antiraketa úspěšně zasáhla cíl, který vypustila balistická raketa středního dosahu, odpálená z Havaje. Tento poslední test přímo souvisel s testovacími zkouškami šesti raket krátkého až středního a jedné rakety dlouhého dosahu, které na počátku července provedla Severní Korea.
Triky a pověry Spojené státy bez ohledu na neustále předkládané argumenty odborníků mnoha zemí o pochybné účinnosti budovaného systému protiraketové obrany, doposud vynaložily na jeho realizaci neuvěřitelných 91 miliardu dolarů a v příštích 6 letech to má být dalších 58 miliard dolarů. A přitom stále chybí důkaz toho, že bude schopen
odolávat předpokládané hrozbě. Hlavní organizátoři projektu v součinnosti s klíčovými zpravodajskými organizacemi a konzervativními vědátory šíří propagandu s cílem barvit možnosti systému a dosažené výsledky testovacích zkoušek narůžovo. Zdrojem informací o systému nejsou však jen internetové stránky vlády Spojených států či Velvyslanectví Spojených států amerických v ČR, ale také kritické autoritativní zdroje, jako jsou např. Federation of American Scientists, Union of Concerned Scientists a některé přední americké univerzity. Kritici amerického protiraketového systému – vědci v různých oborech (jak uvádí např. Scientists' Letter on Missile Defense z 5.4. 2005, podepsaný 22 předními vědci v oboru) naopak tvrdí, že veřejnost je klamána, protože podmínky zkušebních střeleckých testů jsou záměrně připravovány tak, aby dopadly úspěšně, a své tvrzení dokládají konkrétními fakty. Poukazují například na to, že střelba většiny testů byla vedena na minimální vzdálenosti do 700 km a výšky okolo 235 km, přitom reálné výšky a vzdálenosti mají být podstatně větší. Balón – cvičný cíl napodobující bojovou hlavici - byl před vypuštěním vyhříván, aby byl pro infračervený senzor prostředku EKV více tepelně kontrastní a tedy snáze detekovatelný. Během testů byly na cvičných cílech používány přijímače GPS spolu s rádiovými transpondéry, které vysílaly údaje své vlastní polohy, jež sloužily jako rádiový naváděcí maják a byly využívány pro navedení antiraket. Reálné bojové hlavice však neponesou žádné prostředky, které by vykřikovaly: „tady jsem a chyť mě“. Proč taky? Antirakety pro účely testů dosahují maximální rychlosti 2,2 km/s, zatímco plánovaná rychlost operačních antiraket má být vyšší než 8 km/s. Tato zvýšená rychlost antirakety zkrátí čas, po který senzor prostředku EKV musí rozlišit mezi pravou bojovou hlavicí a hlavicemi klamnými a který má na provedení odpovídajícího manévru pro zajištění kontaktního zásahu, asi na polovinu. Největším nepřítelem vestavěné elektroniky a senzorů jsou obrovská přetížení v době, než antiraketa dosáhne maximální rychlosti. Předpokládá se, že třístupňová raketa udeří do bojové hlavice zhruba 10krát větší silou než dvoustupňová raketa, která je využívána při testech. Raketoví experti jsou navíc stoprocentně přesvědčeni o tom, že i ty nejprimitivnější cizí rakety ponesou nejen pravé bojové hlavice, ale i různá přídavná zařízení, jež mají jediný cíl – oklamat počítačem řízené senzory, které jsou součástí prostředku EKV. V reálném raketovém úderu lze předpokládat, že přilétající rakety budou využívat víceúčelové klamné cíle odlišného profilu a rozměrů pro oklamání prostředku EKV, případně jeho „vábení na sebe“. Všechny poznatky dokazují, že technologie i těch nejjednodušších klamných hlavic jsou tak dokonalé, že daleko předčí i komplexy špičkových pokročilých technologií k jejich detekci a rozpoznávání. To znamená, že je velmi nesnadné až téměř nemožné rozlišit skutečné bojové hlavice od klamných. Velké diskuse se vedou o účinnosti systému. Zatímco se oficiálně uvádí, že se pohybuje okolo 90 %, odpůrci tvrdí, že tento údaj je stejně jako podmínky testů zfalšovaný. Specialisté tvrdí, že při reálném raketovém úderu by úspěšnost zničení nepřátelských bojových hlavic dosahovala stěží 10 %. Většina z nás bude zřejmě souhlasit s tím, že 10 % úspěšnost nelze v žádném případě považovat za vlastnost spolehlivého systému při zajištění obrany před mezikontinentálními balistickými raketami. Testy byly velmi neobjektivní - sestřelovaná bojová hlavice musela pomocí GPS předávat své souřadnice, tvary bojové i klamné hlavice byly značně rozdílné (malý kužel/velká koule). Ve skutečnosti samozřejmě hlavice nebude o své pozici vysílat žádné údaje a klamné hlavice nebudou od té bojové snadno rozlišitelné. Odborníci pak odhadují, že pravděpodobnost zásahu se v reálné situaci bude pohybovat v rozmezí pouhých 5-10 %! K likvidaci jediné hlavice (jeden nosič však může nést např. 6 hlavic) tak v průměru bude zapotřebí 10-20 antiraket. Ruští experti tvrdí, že tak drahý zbraňový systém, který je schopen zničit jen dvě až tři rakety, je prakticky k ničemu.
Realita či zbožná přání? Letos v srpnu tým českých specialistů shlédl ve Spojených státech počítačovou simulaci funkce protiraketového systému. Po návratu byla některými účastníky vychvalována názornost této prezentace při zničení nepřátelské rakety směřující na Českou republiku. Před nedávnem se podobné prezentace zúčastnili přední zahraniční novináři, kterým se ale zas tak moc nezamlouvala. Agentuře protiraketové obrany vytýkali, že její software k simulaci funkce protiraketového systému je zejména v tomto stádiu vývoje jen zavádějícím cvičením. MDA na základě údajů této simulace dospěla k naprosto nereálné vysoké hodnotě pravděpodobnosti zásahu bojové hlavice antiraketou. Přesvědčivě tvrdí, že zvýšený počet antiraket může znamenat podstatně vyšší účinnost systému a významný rozdíl v celkovém výsledku raketového úderu. Někteří vědci ale říkají, že mnohem realističtější domněnkou je nižší pravděpodobnost úspěšnosti antiraket a zvýšený počet antiraket nepřináší zásadní změnu k lepšímu. MDA též tvrdí, že počítačová simulace může přesně předpovědět spolehlivost systému při reálné obraně před raketami s tím, že může demonstrovat jeho schopnost velmi přesně modelovat trajektorii rakety, kterou USA použily při letových testech. Tento argument je ale rovněž zavádějící. K tomu jsou data z dosavadních zkoušek nedostačující, protože úplný model vyžaduje rovněž přesné charakteristiky nejen antirakety, ale i útočící rakety, včetně chování bojových hlavic. Bez vložených dat odlišných podmínek testů střelby na bojové hlavice různých druhů nemůže simulace správně probíhat. Takové testy se však zatím neuskutečnily a ani nejsou plánovány. Kritici proto dospěli k názoru, že současná bezesporu efektní simulace, je pouze hrou nepřesných dat. Například listy the New York Times a Washington Post se domnívají, že systém dosahuje vysoké pravděpodobnosti kontaktního zásahu 91 %. Jak ale dospěly k tak přesné hodnotě, když USA nemají v rukou žádný reálný základ pro stanovení této pravděpodobnosti? Doposud totiž neprovedly žádné testy střelby svého protiraketového systému pro střední fázi letu za skutečně reálných podmínek, včetně vedení klamných opatření a
elektronického boje. Jak MDA připouští, všechny dosavadní testy měly velmi významná omezení a znaky umělé situace. Například ve všech případech antiraketa i cílová raketa letěly po zhruba stejných trajektoriích nízkou rychlostí, přičemž obrana se spoléhala především na vzhled bojové hlavice. Simulace například řeší odpálení šesti antiraket, které zničily čtyři bojové hlavice. Ale i při odpálení 20 antiraket na tyto čtyři bojové hlavice je zde stále šance okolo 88 %, že aspoň jedna nebo více z nich obranou pronikne. Obráceně to znamená, že tu je jen 12% šance, že protiraketový systém zničí všechny 4 bojové hlavice. Při simulaci jsou však zničeny všechny. Našemu odbornému týmu se i tak simulace líbila, neshledal na ní žádné nesrovnalosti a po návratu do ČR byla i umně mediálně využita k působení na českou veřejnost.
Konkrétní podmínky pro antirakety v Česku Antiraketa pochopitelně k takovým náročným manévrům potřebuje poměrně značný prostor. Na Aljašce jsou podmínky zcela jiné než v České republice. Manévry by se přirozeně neomezily jen na prostor nad našim územím, ale minimálně i na sousední země. V tom je největší problém reálného použití antiraket v evropském prostoru. Takovou situaci lze přirovnat k tomu, jako bychom chtěli hrát fotbal uvnitř autobusu plného cestujících. Jak si chcete kopnout a přitom nikoho nezranit? V tom má Aljaška podstatnou výhodu – rozlehlé prostory prakticky bez civilizace. V našem případě by ke střetu docházelo pravděpodobně mimo ČR (zhruba někde nad Slovenskem, Maďarskem, až Rumunskem, Polskem, Běloruskem, možná nad Ukrajinou, či dokonce nad Ruskem). Pokud by ale raketa letěla v tak velké výšce a tak vysokou rychlostí, pak by směřovala nikoliv na nás, ale do prostoru za ČR. Hodně lidí je přesvědčeno, že antirakety by zajišťovaly obranu ČR, a proto výstavbu základny u nás podporují. Ale to je velký omyl. Jestliže by byla cílem rakety ČR, musela by už na dalekých přístupech (okolo 1000 km od nás) přejít do sestupné fáze (trvá asi 3-5 min) a v tom případě by nás antirakety neubránily – technicky to není možné. Antiraketa by totiž nemohla vypustit prostředek EKV – ten, pokud by vzápětí neshořel, by v atmosféře nefungoval (řídicí motory by byly neúčinné, senzory oslepené). K obraně ČR by musely být na našem území rozvinuty další systémy pro konečnou fázi letu (soudobým zástupcem je Patriot PAC-3, vyvíjen je systém THAAD). Je tu však jeden závažný problém – tyto systémy jsou sice efektivní při ničení raket krátkého a středního dosahu, ale neúčinné proti mezikontinentálním raketám. Z uvedených faktů vyplývá, že obranu ČR základna s antiraketami GBI není schopná nezajistit, ale naopak – v případě reálného konfliktu by se stala cílem prvního raketového úderu. Tvrdým oříškem jsou pokročilé technologie balistických raket a jejich bojových hlavic. Jejich cílem je systém PRO ošálit a překonat. Jedná se např. o technologie (stealth – neviditelný) pro ztížení nebo znemožnění detekce a sledování radarem, technologie klamných hlavic pro zmatení systému či mžikových manévrů k vyhnutí se střetu s prostředkem EKV. Dnes tyto technologie vlastní Rusko, které je již úspěšně otestovalo, chlubí se jimi rovněž Írán. Čína naopak chce zvyšovat počet raket až na čtyřnásobek a systém PRO jimi prostě zahltit. Musíme počítat s tím, že tyto technologie výrazně sníží účinnost protiraketového systému. Bude vůbec schopen tomu všemu čelit? To dnes není schopen nikdo odhadnout. Vždyť systém protiraketové obrany USA jako celek nebyl dosud vyzkoušen, řada prvků dosud není v plném provozu a nikdo přesně neví, zda vůbec bude fungovat tak, jak se očekává. Co říci závěrem? S naprostou jistotou lze tvrdit, že spolehlivý systém obrany proti mezikontinentálním raketám dosud neexistuje nikde na světě. Plně to platí i o systému, který nyní budují Spojené státy. Článek bude publikovat říjnové číslo ATM - Armády, technika, militaria. Číslo bude v prodeji od středy 4.10. Zdroje a obrázky: Jane’s Strategic Weapons Systems ISSUE 44 - 2006, Scientists' Letter on Missile Defense (April 5, 2005), materiály firem Raytheon, Boeing BMDO, "Background Paper on Missile Defense System Test Bed Facility Construction, internet: www.orbital.com, bmdsidc.mda.mil, www.ak-prepared.com, ww.spacewar.com, www.armscontrol.org, archive.salon.com, armed-services.senate.gov, www.fas.org, www.blisty.cz, www.missilethreat.com, www.missilethreat.com, www.af.mil.com, www.raytheon.com, www.boeing.com, www.ucsusa.org. 13.3.2007
Spadnou nám zbytky raket na hlavy? Stanislav Kaucký Vážné obavy a znepokojení u české veřejnosti vyvolávají možné následky zasažení balistických raket v blízkosti českých hranic nebo dokonce nad územím České republiky. Některá česká média ve snaze „pozitivně informovat“ o systému protiraketové obrany vytrvale přesvědčují českou veřejnost, že po zásahu z jakékoliv bojové hlavice nezbude prakticky nic, protože se vše údajně „vypaří“ − s cílem přesvědčit nás všechny, že vlastně o nic nejde a není se čeho bát. Toto tvrzení lze považovat ze jeden z největších nesmyslů, které naši novináři z nejrůznějších důvodů vyplodili v domnění, že český lid to „zbaští i s navijákem“. Pravdou je, že tento fakt se v jisté době objevoval rovněž v informačních materiálech americké Agentury pro protiraketovou obranu (MDA) a Ameriku upřímně řešeno moc netrápil, protože bojové hlavice nepřátelských raket
by byly ničeny téměř vždy nad oceánem. Potom, co někteří koumáci v malé české zemi začali toto tvrzení zpochybňovat, reagoval člověk v oblasti protiraketové obrany nejpovolanější – sám velký šéf MDA. Jeho slova byla pro některé šokující. Článek vyjde spolu s dalšími materály v dubnovém čísle ATM, které vyjde 6. 4. 2007. Redakce ATM připavuje spolu s Britskými listy publikaci rozsáhlý text - knihu s prozatím pracovním názvem "Mylná cesta od samého počátku - PRO a PROTI americké radarové základně v České republice", která by přehledným způsobem měla objasnit vojenskostrategické, zahraničněpolitické, právní a technologické otázky BMD, které by si měl klást každý občan, než vysloví své PRO nebo PROTI.
Vypaří se, nevypaří? Ředitel americké Agentury pro protiraketovou obranu generál Henry Obering nedávno vyvrátil představy o tom, že po kontaktním zásahu antirakety s cizí bojovou hlavicí prostředkem EKV (Exoatmospheric Kill Vehicle) se v důsledků vysokého tlaku a teploty všechny zbytky obou objektů prostě „vypaří“. Své tvrzení opřel o výsledky reálných testů, které navíc okořenil teorií pravděpodobnosti. Testy podle Oberinga ukázaly, že zbytky (úlomky) po zásahu raket, které by mohly na Evropu dopadnout, nebudou větší než 20 centimetrů. Odborníci se domnívají, že by šlo o velmi malé částice na to, aby někoho na zemi vážně zranily. Může se nicméně jednat i o části z těžkých kovů. Podle Oberinga je pravděpodobnost, že by někdo z obyvatel v prostoru Evropy mohl být zraněn zbytky sestřelených bojových hlavic, prý velmi nízká. Nebezpečí, že by se to mohlo stát, se v případě jedné útočící rakety s jednoduchou bojovou hlavicí údajně pohybuje mezi 1:100 000 až 1:500 000. Riziko ale nelze naprosto vyloučit, v případě útoku většího počtu bojových hlavic se přirozeně pravděpodobnost zásahu osob zvyšuje. Kdyby ovšem na Evropu dopadla cizí balistická raketa, proti nimž má být systém zaměřen, následky by mohly být nesrovnatelně horší.
Za jakých okolností k zásahu dojde a co se stane? Odpověď na otázku četnosti a hustoty zbytků po střetu antirakety s raketou není jednoznačná, ani jednoduchá. Hodně záleží na tom, jak je raketa velká, v jaké fázi letu dojde k zásahu a také na tom, jak přesně (do vrcholu, či do pláště) a pod jakým úhlem se povede bojovou hlavici zasáhnout. Může ji například jen poškodit a pak by jejích zbytků bylo více a byly by i větší. K přesnějšímu závěru lze dospět až po provedení reálného testu střelby protiraketového systému na reálný cíl. Ale ten se doposud neuskutečnil, takže zatím jsou to všechno jen a jen domněnky specialistů. Ve většině případů má ke střetu dojít nad zemskou atmosférou, tedy relativně vysoko nad Zemí. Každý z objektů (bojová hlavice i antiraketa) se před střetem pohybuje rychlostí kolem 7 km/s (více než 25 000 km/h). Trosky vzniklé tak obrovským nárazem pokračují v letu, přičemž jejich směr a rychlost závisejí na úhlu srážky. Bojová hlavice se nárazem rozbije, zničí se i její tepelný štít, který ji chrání při prostupu atmosférou, podobně jako přistávací moduly astronautů. Bez této základní ochrany bojové hlavice − tepelného štítu − a v takové rychlosti objekty v atmosféře obyčejně shoří, zbudou z nich jen malé kousky, podobné malým meteoritům.
Co vypovídají výsledky testů? Pokud dojde k přesnému kontaktnímu zásahu, zbytků bude míň, budou i menší a většina materiálu by prostě shořela. Z doposud uskutečněných střeleckých zkoušek vyplývá, že z malého prostředku ničení EKV, který nese antiraketa, po střetu nezůstane prakticky nic. Z velké útočící hlavice na zemský povrch dopadne podle výzkumů kolem 10 % úlomků. Zbytek shoří při pádu v atmosféře v důsledku vysoké rychlosti a tření.
Kam zbylé úlomky spadnou? Trosky zničené rakety dopadnou údajně do míst, kam útok směřoval – budou tedy z větší části pokračovat v letu přibližně tímto směrem a s největší pravděpodobností dopadnou před místo určeného cíle a většina z nich za místo střetu. Experti to vysvětlují obrovskou kinetickou energií velké útočící rakety (bojové hlavice). Simulace rozprášení těch 10 % trosek vypadají podobně, jako když se v atmosféře před lety po poškození pláště rozpadl a následně shořel americký raketoplán. Jeho zbytky se také „nevypařily“, ale byly rozesety na velkém prostoru území Spojených států a naštěstí nikoho nezasáhly. A jejich rozměry byly i větší než 20 cm. Zatímco trosky rakety směřující na USA mají dopadnout do vod oceánu, v případě Evropy by všechny dopadly do méně či více obydlených částí, ale vždy by to byl prostor Evropy. Tvrzení, že vše někam zmizí, je tedy vědomé klamání veřejnosti.
Případ jaderné hlavice je složitější Lidé se ale nejvíc obávají jaderné bojové hlavice. Upřímně řečeno, její použití v případě mezikontinentální
balistické rakety je pravděpodobnější než použití klasické bojové hlavice. Na to, zda přitom dojde k jadernému výbuchu, mají vědci odlišné názory. Reálné testy střelby na jadernou hlavici jsou z pochopitelných důvodů neproveditelné a tak zbývají jen domněnky. Zatímco Američané jaderný výbuch striktně nevylučují, čeští specialisté naopak tvrdí, že je to absolutně vyloučeno. Důvodem rozporů je fakt, že klasický iniciační systém, který je využíván k vyvolání štěpné reakce za normálních podmínek, je při nárazu zničen dřív, než vůbec začne fungovat. Rusové zase tvrdí, že obavy jsou zcela oprávněné, neboť zničit jadernou hlavicí kinetickou energií bez následků v atmosféře či na zemském povrchu je prakticky nemožné. V laboratorních podmínkách nelze podobný stav navodit. Je dobré vzít v úvahu několik faktů. Předně – jaderné bojové hlavice mají poměrně složitý systém zajištění a iniciace. Důvod je jasný – zamezit tomu, aby je nemohl odpálit kdokoliv, kdo se k nim dostane. Třeba nějaký terorista, resp. teroristická skupina, která by se teoreticky mohla jaderných bojových hlavic zmocnit. Byly by jim prakticky k ničemu. Jaderné bojové hlavice mají též velmi dokonalé a důmyslné, několikanásobně jištěné systémy iniciace. Ty mají zabránit tomu, aby se k funkční jaderné hlavici nikdo nepovolaný nedostal a nemohl „okopírovat“ její konstrukční provedení. Konstruktéři podobně jako u každé munice jadernou hlavici doplní maskovou pojistkou pro zajištění proti výbuchu nad vlastním územím. I když jaderné bojové hlavice nemají stejné provedení, některé prvky mají shodná řešení. Do takového zařízení není problém zabudovat přibližovací zapalovač různého principu činnosti, který uvede iniciační systém do činnosti v případě, že se prostředek EKV vypuštěný z antirakety přiblíží k bojové hlavici. Nemusí ani dojít ke kontaktnímu zásahu, ale jakmile se prostředek ničení EKV dostane dostatečně blízko k jaderné bojové hlavici, ta vybuchne. Ve své podstatě je většina takových přibližovacích nekontaktních zapalovačů pro jaderné bojové hlavice použitelná. Jestliže neznáme konkrétní provedení jaderné hlavice, nemá tedy smysl přít se o to, zda vybuchne, či ne. Kdyby však navzdory všem předpokladům jaderná hlavice těsně před nebo při střetu přece jen vybuchla, neměla by údajně způsobit závažnější škody. Ve vzduchoprázdnu nemůže vzniknout ani ničivá tlaková vlna. Rozptýlený radioaktivní materiál z výbuchu by postupně klesal do atmosféry, kde by se rozředil a rozptýlil na velké ploše. Stejně jako v případě rozbití klasické bojové hlavice by i v tomto případě na zem dopadly malé radioaktivní kousky. Celkově se tedy ukazuje, že ani zničení jaderné hlavice vysoko nad Zemí by lidské populaci nemělo způsobit vážnější problémy. Podobné by to bylo v případě chemické a biologické bojové hlavice. Ránu by ale v každém případě zcela určitě utržilo životní prostředí a šrámy by si léčilo určitě hodně dlouho. Nikdo dnes také nedokáže přesně odhadnout druhotné následky s tím spojené.
Tvrdá realita nad našimi hlavami Propracované balistické rakety vyspělých jaderných zemí mohou nést i několik, dokonce i samostatně manévrujících bojových hlavic (MIRV). To znamená, že každá z nich zamíří vlastním směrem. Většina z nich může být klamných a k nerozeznání od skutečných. Všechny takové návnady v kosmu poletí stejně rychle jako skutečné hlavice a popletou i ty nejdokonalejší radary (XBR radar v Brdech by nebyl výjimkou). Po zásahu pak má XBR radar vyhodnotit četnost a velikost úlomků, ale zabránit částečnému spadu na zem nikdo a nic nedokáže. Opět by se nic „nevypařilo“. To je realita a tak ji je nutné brát. Zastavit hromadný raketový útok s použitím vícenásobných bojových hlavic nynější americký protiraketový systém nedokáže.
Co se stane po zásahu jaderné bojové hlavice? Pokud by z různých důvodů přece jen došlo ke kontaktnímu zásahu jaderné bojové hlavice prostředkem ničení EKV, pak už určitě nevybuchne jako jaderná nálož, protože bude zničena iniciační trhavina. Ta je vždycky klasická a její účel je jasný − spustí kumulativní nálože, které proti sobě vrhnou dvě podkritická množství, která spustí jadernou reakci v prostoru obaleném beryliem. To slouží jako zrcadlo, které vrací zpět do reakce neutrony. Rozhoření této prostorově omezené jaderné reakce trvá určitou dobu. Jestliže mezitím dojde ke kontaktnímu zásahu (střetu), jaderná reakce se nerozhoří a hlavní nálož nevybuchne. Není ale pravda, že v tom případě nebudou žádné následky. Problém je v tom, že jaderná roznětka je pochopitelně od počátku výroby radioaktivní a v každém případě zamoří okolí. Jak velké, to záleží na mnoha okolnostech, ale řádově se jedná minimálně o stovky kilometrů. Zpravidla jde o plutonium a obohacený uran. Ten je zatraceně pyroforický a určitě při tom nárazu shoří a pěkně se rozptýlí do atmosféry. Obecně platí, že vzdušné výbuchy zamořují nejrozsáhlejší oblasti. To, co zůstane ukryto v troskách, spadne na zem a cestou dolů to bude hořet, asi jako meteorit. Není dobré se dotýkat ani malých kousků spadlých na zem, budou určitě pěkně radioaktivní. Čím víc takových kousků rozptýlených na větší ploše, tím hůře. Toxicitu uranu považují odborníci za mnohem větší nebezpečí než jeho radioaktivní účinky. Některé sloučeniny uranu jsou poměrně dobře rozpustné, například dusičnany a karbonáty, které by běžně měly vznikat při korozních dějích v půdě a ve vodách. Údaje o nerozpustnosti sloučenin uranu mají obvykle za účel jeho nebezpečnost kamuflovat.
První reakce u sousedů Podle informací, které se k nám dostávají, již Poláky mimořádně zajímá, jak velký bude odpad z vystřelených
raket a zda bude mít nějaké negativní účinky na okolí a životní prostředí. Od amerických specialistů proto vyžadují jasné vysvětlení všech možných rizik. Ukrajinští a ruští vojenští experti jsou ale přesvědčeni, že odpad z případně vystřelené íránské rakety spadne na území Ukrajiny nebo Ruska. V takovém případě by se Polsko údajně mohlo dočkat odvety od těchto zemí, upozorňuje polský deník Rzeczpospolita.
Výběr správné technologie Dosavadní výsledky testů nasvědčují tomu, že samotná myšlenka použití technologie zničení rakety kinetickou energií, nazývané „hit-to-kill“, tzn. nejaderného prostředku ničení EKV, je mylná cesta od samého počátku. Její účinnost je kritiky systému považována za velmi nízkou, reálná pravděpodobnost úspěšného zásahu je odhadována asi na 0,1 (tj.10 %). Účinnost lze sice zvýšit trhavinou a střepinovým účinkem, ale střepinový účinek na bojové hlavice, opatřené masivním ochranným tepelným štítem, je zanedbatelný. Logicky z toho vyplývá, že jediným řešením pro dosažení vyšší pravděpodobnosti zničení je jaderná hlavice na antiraketě. Bez ohledu na výsledky testů zásadní otázka zřejmě spočívá v něčem zcela jiném: proč by čeští občané měli být rukojmími situace, kdy rozhodnutí vedoucí k vyprovokování konfliktu činí někdo jiný než my a jeho následky v jakékoli formě dopadnou na naše hlavy? Zdroje Materiály Agentury BMDO, odborný a denní tisk, materiály firem Raytheon a Boeing, internet: ww.spacewar.com, www.blisty.cz, www.missilethreat.com, www.acq.osd.mil, www.missilethreat.com, www.af.mil.com, www.army.mil, www.fas.org, www.nectorsite.com, www.raytheon.com, www.ucsusa.org, www.designation-systems.net, cndyorks.gn.apc.org, www.idds.org, www.boeing.com, www.iht.com, nytimes.com, www.globalsecurity.org. 13.3.2007
Špatná zpráva pro lidi z Trokavce
Íránské rakety nikdy nebudou přesné; útok na radar může zničit cokoliv do vzdálenosti 2,5 km a více Dezinformace v Českém rozhlase Stanislav Kaucký Dne 8. března 2007 (na Mezinárodní den žen) jsme měli tu čest poprvé v médiích slyšet relevantní informace o americké radarové základně, která by společně s polskou raketovou základnou měla tvořit tzv. "předsunutou" evropskou součást systému protiraketové obrany. Své názory vyjádřil specialista, analytik na protivzdušnou obranu Luboš Marek z ministerstva obrany, jeden z těch, kteří připravují podklady pro politická rozhodnutí ve věci případného umístění americké základny v Česku. Rozhovor s odborníkem, který má k dispozici věrohodné (i když utajované) informace se bohužel uskutečnil až v době, kdy naši přední politici již delší dobu informují o tématu amerického protiraketového deštníku rozporuplně, nedostatečně a veřejná debata na toto téma víc jak půl roku trpí značnou neodborností a dohady. Pořadem 20 minut ČRo 1 Radiožurnál provázel moderátor Martin Veselovský. Potom, co se prakticky celé ministerstvo obrany víc jak půl roku tvářilo jako "tajemný hrad v Karpatech", je dobré, že veřejnosti byly konečně oficiálně potvrzeny aspoň některé technické údaje radaru, jako např. pracovní kmitočet 9-10 GHz, střední výkon 170 kW, impulzní výkon 4,5 MW, ale i rozsah bezpečnostního sektoru 13 km, včetně použití konvenčního energetického zdroje a nikoliv jaderného. Celá základna by měla být napájena dvěma dieselovými nebo turbínovými generátory o výkonu 3-4 MW (samotný radar jedním generátorem o výkonu 1,2 MW). Po informacích typu: radar jako radar, míč jako míč, bylo i pro mne vystoupení milým překvapením s pocitem, že "se ledy začínají hýbat". Z oficiálních míst bylo také potvrzeno, že státy Středního a Blízkého východu nemají a dlouho mít nebudou balistické rakety, které by obrožovaly Českou republiku, natož pak Spojené státy. Některé Markovy názory mě zaujaly, s některými nemohu souhlasit. Tento systém protiraketové obrany je údajně prioritně určen proti nepřátelským státům, které se mohou v budoucnosti nacházet v oblasti Středního a Blízkého východu, to znamená státům například Írán, Sýrie. Všimněte si, že poté, co byla ze seznamu tzv. "darebáckých států" potichu vypuštěna Severní Korea, hned byla doplněna Sýrií. Ale Sýrie, stejně jako Írán, v současné době nemají a ani v příštích letech nebudou mít žádný typ balistické rakety, který by nás mohl ohrožovat. Potvrdil i některé další parametry radaru, např. že tento radar tvaruje úzký směrový paprsek o šířce 0,18° v sektoru zhruba 13°x13° a hlavní osa tohoto radaru m á vždy směřovat 2° nad úrovní terénu. A hned je tu je dna nejasnost - pokud by to skutečně bylo tak, jak říká Marek, pak by hlavní svazek musel během elektronického
snímání směřovat rovněž o 11° pod hlavní osu, tzn. sm ěrem do terénu. Pak by výkonová hustota v místě náhodné osoby ve vzdálenosti nikoliv 6,5 km a ve výšce 192 m, ale na zemi ve vzdálenosti okolo dejme tomu 1 km dosahovala zcela jistě jiných hodnot a věřte, že nikoliv nižších, než uvedených 10 mW/cm2. Marek se ale vůbec nezmiňuje o skutečnosti, že vyzařovací charakteristiky antén všech radarů mají nežádoucí jev - boční smyčky, do kterých sice vyzařují mnohonásobně nižší výkon, ale nikoliv žádný výkon. Ani anténa XBR radaru není výjimkou - první postranní smyčka má v porovnání s hlavní smyčkou nižší úroveň o -20 dB, druhá asi o -40 dB. V praxi to znamená, že vyzařování by mělo být soustředěno sice do směru cíle (balistické rakety), ale současně parazitně i do jiných směrů, včetně terénu a nízko nad terén. Informace o směrování svazku "do nebe" je sice technicky správná, u mnohých lidí může vyvolávat pocit jistoty, ale z hlediska negativních vlivů na okolí je neúplná a zavádějící. Pokud jde o to, aby ten vyzařovaný paprsek radaru nezasáhl a nepoškodil nebo nějak neovlivnil letadla v českém vzdušném prostoru, Marek dodává, že v průběhu jednání s americkou stranou budou stanoveny vymezené sektory vyzařování tohoto radaru, prý stejně jako ve Spojených státech. Tyto sektory vyzařování jsou zabezpečeny jak mechanicky, tak i elektronicky, to znamená softwarově. Na vzdálenost zhruba 4-13 kilometrů má být bezpečnostní sektor kolem tohoto radaru a mimo něj nebude mít vyzařování vliv na jakýkoliv předmět, to znamená ani na letoun, tvrdí Marek. Vědecké zprávy, publikované na internetu však uvádějí rizikovou oblast do vzdálenosti až 50 km od radaru (Marek uvádí 13 km). Na menší vzdálenosti může dojít k ovlivnění správné funkce (např. ztrátě spojení, chybám v navigaci), či dokonce k poškození elektronického vybavení letounů. Jak chce kdo zamezit náhodnému ozáření (protnutí) letounu hlavním svazkem s plným výkonem? Jedině tak, že se tam nebude létat. Ve vzdálenosti nad 5 km nemá být ani rušen příjem TV vysílání a nad 10 km rádiového vysílání. Vědci specializovaných laboratoří ale varují i před nebezpečími v případě vyzařování plného výkonu radaru, o kterých nemají běžní lidé ani potuchy, jako např. dálkovou aktivací vystřelovací sedačky bojového letounu, či airbagů osobních automobilů ve vzdálenosti menší než 7 km. Nemohu souhlasit s názorem pana Marka, že bude chráněno takové teritorium, aby se nacházelo v ose případného útoku balistickou raketou. Kdyby tomu tak skutečně bylo, pak by území Spojených států nemohly chránit pouhé dvě raketové základny (a jedna v Evropě). Antirakety GBI jsou konstruovány tak, aby umožňovaly manévrování během letu a dostaly se stovky až tisíce kilometrů do obou stran mimo pomyslnou osu. Evropská základna by měla ubránit např. i americké radary včasné výstrahy například v Grónsku, ve Velké Británii, či Norsku. Teoreticky je tedy možné antirakety z Polska navádět i např. do prostoru nad Rusko, Ukrajinu, stejně jako z Polska např. do prostoru nad Itálii. Nevím nic o omezeních, která by to neměla umožnit. Kdyby toho nebyl schopen, pak by ani perspektivně nebyl schopen bránit Evropu, jak se stále zdůrazňuje. To nejsou žádné spekulace, ale příklad provozních možností protiraketového systému, který má ničit rakety ve střední fázi letu. Vždyť jde obranný systém velkého kalibru, jehož antirakety mají dosah 5000 km a kde několik stovek kilometrů do strany nehraje žádnou roli. Jinými slovy - antirakety v Polsku a radar v Česku nejsou určeny výhradně proti hrozbě z Íránu a Sýrii. Mohou tak být naprogramovány, to ano, ale nikoliv omezeny. Mimochodem, o této polskočeské konfiguraci se hovořilo ještě v době, kdy byla zmiňována hrozba ze Severní Koreje. Myslím, že je ale zbytečné zabývat se dnes hrozbami a omezeními obranného systému za situace, kdy Írán nemá a dlouhá léta nebude mít žádné rakety, které by nás ohrožovaly a to ani se sníženou hmotností bojové hlavice, aby k nám vůbec doletěly. V případě Sýrie je to naprostý nesmysl. Marek se vůbec nezmiňuje o tom, že chystané umístění protiraketového systému v Evropě má vážnou slabinu - nekryje státy jihovýchodní Evropy, jako Itálii, Turecko a Řecko, tedy státy, které narozdíl od zbytku členů aliance leží k Íránu nejblíž. Pokud jde o obranu České republiky, i ta je velmi sporadická, protože úspěšnost zásahu rakety z Íránu nevychází časově, prostorově a koneckonců ani systémově. Marek je kupodivu prvním z ministerstva obrany, který přiznává, že radar by mohl být cílem prvního úderu za předpokladu, že by dosáhly takové technické úrovně, aby tento velice bodový cíl vůbec zasáhly. I já souhlasím s tím, že přesnost íránských raket je ubohá, dosahuje v lepším případě zhruba jedné tisícině vzdálenosti, tzn. 2,5 km a horší. No, pro radar dobrá zpráva, pro lidi z Trokavce špatná zpráva. Souhlasím s Markem, ani já nepředpokládám, že bodový cíl, jakým je radar, by byl zničen úderem balistických raket Íránu, ale jen za předpokladu, použití konvenční hlavice. Všichni ale víme, že nejsou jen konvenční hlavice a pak může být tato žalostná přesnost víc než dostačující. Pokud Írán bude mít v úmyslu radar zničit, má k tomu i jiné zbraně, které se mohou trefit přímo do kopule, k tomu nemusí použít balistické rakety. Pokud jde o pozorování testů ruských balistických raket, pak XBR radar v Brdech to teoreticky umožňuje ve výškách větších než 400 km (omezení zakřivením Země). Nikdo netvrdí, že to obsluha radaru bude provádět, ale možné to je. Vůbec bych takovou činnost nechápal jako plýtvání prostředky na bezúčelné a náhodné sledování nějakých prostorů za nějakým pochybným cílem, jak tvrdí Marek. Možnosti nových bojových hlavic raket Topol M totiž Američanům nedávají spát a Marek se hluboce mýlí v tom, že tyto údaje jsou běžně dostupné jinými prostředky. Nejsou, a Rusové je pochopitelně nemíní nikomu sdělovat. Tento radar je unikátní hlavně v tom, že dokáže získat velmi přesné údaje o bojových hlavicích (přesná detekce útočící rakety nebo její hlavice a detailní rozlišení, jestli se jedná o samostatnou bojovou hlavici nebo jestli tento prostředek, zda je vybavená klamnými cíli, které by ztížily působení antiraket a jejich působení na tento cíl) a nerozlišuje, zda jsou íránské, nebo ruské. Pokud někdo popírá schopnost detailně sledovat ruské bojové hlavice, pak popírá i schopnost protiraketového systému detailně sledovat jakékoliv bojové hlavice. Nejvíce mne překvapilo Makrovo hodnocení účinnosti protiraketového systému. Marek totiž tvrdí, že by se jen u antiraket, které mají bránit Spojené státy nebo území Evropy, teoreticky pohyboval nad účinností 0,8. Je mi záhadou, jak k takovému údaji dospěl. Není k tomu jediný reálný důkaz. Zatímco se oficiálně uvádí, že se
pravděpodobnost účinnosti systému pohybuje okolo 90%, odpůrci tvrdí, že tento údaj je stejně jako podmínky testů, zfalšovaný. Vědci a specialisté - odpůrci systému naopak tvrdí, že při reálném raketovém úderu by úspěšnost zničení nepřátelských bojových hlavic dosahovala stěží 10%. Většina z nás bude zřejmě souhlasit s tím, že 10% úspěšnost nelze v žádném případě považovat za vlastnost spolehlivého systému při zajištění obrany před mezikontinentálními balistickými raketami. To by pak znamenalo, že z 10 antiraket v Polsku by se trefila jen jedna (na jednu bojovou hlavici). Všechny dosavadní testy byly velmi neobjektivní - sestřelovaná bojová hlavice musela pomocí GPS předávat své souřadnice, tvary bojové i klamné hlavice byly značně rozdílné (malý kužel/velká koule). Ve skutečnosti samozřejmě hlavice nebude o své pozici vysílat žádné údaje a klamné hlavice nebudou od té bojové snadno rozlišitelné. Odborníci pak odhadují, že při pravděpodobnosti zásahu 10% k likvidaci jediné hlavice (jeden nosič může nést např. 6 hlavic) bude zapotřebí 10-20 antiraket. Ruští experti tvrdí, že tak drahý zbraňový systém, který je schopen zničit jen dvě až tři rakety, je prakticky k ničemu. Odpůrci systému namítají, že Agentura MDA na základě údajů počítačové simulace dospěla k naprosto nereálné vysoké hodnotě pravděpodobnosti zásahu bojové hlavice antiraketou. Ta přesvědčivě tvrdí, že zvýšený počet antiraket může znamenat podstatně vyšší účinnost systému a významný rozdíl v celkovém výsledku raketového úderu. Někteří vědci ale tvrdí, že mnohem realističtější domněnkou je nižší pravděpodobnost úspěšnosti antiraket a zvýšený počet antiraket nepřináší zásadní změnu k lepšímu. MDA též tvrdí, že počítačová simulace může přesně předpovědět spolehlivost systému při reálné obraně před raketami s tím, že může demonstrovat jeho schopnost velmi přesně modelovat trajektorii rakety, kterou USA použily při letových testech. Tento argument je ale rovněž zavádějící. K tomu jsou data z dosavadních zkoušek nedostačující, protože úplný model vyžaduje rovněž přesné charakteristiky nejen antirakety, ale i útočící rakety, včetně chování bojových hlavic. Bez vložených dat odlišných podmínek testů střelby na bojové hlavice různých druhů nemůže simulace správně probíhat. Takové testy se však zatím neuskutečnily a ani nejsou plánovány. Kritici proto dospěli k názoru, že současná bezesporu efektní simulace, je pouze hrou nepřesných dat. Například listy the New York Times a Washington Post se domnívají, že systém dosahuje vysoké pravděpodobnosti kontaktního zásahu 91%. Jak ale dospěly k tak přesné hodnotě, když USA nemají v rukou žádný reálný základ pro stanovení této pravděpodobnosti? Doposud totiž neprovedly žádné testy střelby svého protiraketového systému pro střední fázi letu za skutečně reálných podmínek, včetně vedení klamných opatření a elektronického boje. Jak MDA připouští, všechny dosavadní testy měly velmi významná omezení a znaky umělé situace. Například ve všech případech antiraketa i cílová raketa letěly po zhruba stejných trajektoriích nízkou rychlostí, přičemž obrana se spoléhala především na vzhled bojové hlavice. Simulace například řeší odpálení šesti antiraket, které zničily čtyři bojové hlavice. Ale i při odpálení 20 antiraket na tyto čtyři bojové hlavice je zde stále šance okolo 88%, že aspoň jedna nebo více z nich obranou pronikne. Obráceně to znamená, že tu je jen 12% šance, že protiraketový systém zničí všechny 4 bojové hlavice. V počítačové simulaci jsou však zničeny všechny. Údaj pravděpodobnosti vyšší než 0,8 lze spatřit jen v některých oficiálních propagačních materiálech americké vlády a Agentury MDA. V tomto případě asi není na místě zaměňovat realitu zbožným přáním. K tak vysoké pravděpodobnosti totiž není jediný reálný důkaz. Rozumný odhad střelby v reálných podmínkách může být někde v rozmezí 0,1 až 0,3.
Vláda: Americký radar prý nic nevyzařuje Proč vláda tedy změkčila normy? Jan Neoral Občané dodnes netuší, že jen Česká republika si (v závěru roku 2000) třináctkrát snížila, čili zhoršila, bezpečnou normu pro záření pro obyvatelstvo. Přitom státy jako Itálie, Švýcarsko, Polsko, si ponechaly původní, přísné limity, právě tak jako i ostatní státy Evropy. Nenapadá vás nic, vzhledem k počátkům vyjednávání pana Tvrdíka o radaru v USA? Stále po nás politici a armáda žádá nějaké důkazy o škodlivém vyzařování radaru do terénu. Sami tvrdí, že radar absolutně nikam nic nevyzařuje, kromě "tenoučkého paprsku do nebe". Nehledě na to, že tyto informace by měli předkládat oni občanům a nikoli je žádat jako důkazy od občanů, jsme je přesto odkazovali na americké tabulky MDA, kde je přesně definováno možné rušení TV signálů, rozhlasu, mobilů, ale také i hranice zasahování parazitního vyzařování do určité vzdálenosti. Vůbec jsme neočekávali, že sami dodají oficielní důkaz o škodlivém účinku radaru a o překročení přípustné hygienické hranice vyzařování radaru, limit hustoty elektrického toku. Ale stalo se: Citát: Zatímco konkrétní výsledky měření amerických expertů byly samozřejmě tajné, na požádání Českého rozhlasu se pokusil obavy obyvatel z nadměrných záření a vlnění rozptýlit Zbyněk Škvor z elektrotechnické fakulty Českého vysokého učení technického: "Ve vzdálenosti pěti kilometrů se již v podstatě nelze obávat překročení této výkonové hustoty, této normy." Za pětikilometrovou hranicí od případného radaru jsou pak podle profesora Škvora rizika pro člověka rozhodně menší, než ty, kterým se lidé celkem dobrovolně vystavují takřka dnes a denně: Jednoduché. Lidé, kteří budou žít dále než 5 km od radaru, mohou vydechnout, zdá se, i když ne na dlouho.
Jen se musím ptát, co tedy se děje do vzdálenosti pěti kilometrů? Když nad pět kilometrů se již nelze obávat překročení normy, znamená to logicky, že do pěti kilometrů se překročení normy obávat lze! Co se tím tedy chtělo říci? Trokavec má ležet ve vzdálenosti 2 km od zamýšleného místa radaru, některé vesnice jako Míšov, Hořice, pak 1 km. Takže tady od odborníka pana profesora Škvora čtu, že tedy Trokavec a jiné obce budou ležet v okruhu o průměru 10 km, kde lze očekávat překročení normy! Jediná „norma“ je Nařízení vlády č. 480/2000 Sb., ze 22 listopadu 2000. Toto Nařízení vlády nahradilo původní Vyhlášku č. 408/1990 Sb., kde limit byl 13 krát přísnější než dnes. Ke změně došlo skokově, nebyly nic platné protesty odborníků. Přitom státy jako Italie, Švýcarsko, Polsko, si ponechaly původní, přísné limity, právě tak jako i ostatní státy Evropy. Občané tedy dodnes netuší, že jen Česká republika si (v závěru roku 2000) třináctkrát snížila, čili zhoršila, bezpečnou normu pro záření pro obyvatelstvo. Nenapadá vás nic, vzhledem k počátkům vyjednávání pana Tvrdíka o radaru v USA? Jak je možno zjistit na trokaveckých webových stránkách, odborník nade všechny povolaný tyto závěry potvrzuje. Uvádí, že to, že radar vyhovuje normě, neznamená, že je bezpečný. V Nařízení vlády č.480/2000 Sb. se uvádí jako maximálně přípustná limitní hranice hustoty elektromagnetického toku pro obyvatelstvo 1,0 mW/cm2. Takže podle pana profesora Škvora do 5 km bude parazitní, nechtěné vyzařování radaru nad touto limitní hodnotou, a nad 5 km to bude už pod touto hodnotou? Nepřiznali nám dodnes přesný výkon, zisk antény, není známa vyzařovací charakteristika antény, úroveň potlačení bočních smyček a tím výkonová hustota vyzařování mimo hlavní svazek. Vše se tají. Snad proto, aby odborníci nemohli vypočítat skutečný výkon radaru. A přesto říká pan profesor, že nad 5 km vzdálenosti už se nemáme čeho bát. A na základě jakého výpočtu došel právě k té k té hranici 5 km? Armáda a politici udávají 4,5 MW pulzního výkonu, už se uvádí i 10,4 MW - a my už máme předběžně od odborníků podezření na stovky Megawat, možná více. Nám říkají politici a armáda: jaké máte důkazy, že to může škodit? A teď tedy říkáme: právě nám odborník řekl, viz výše, že v okruhu 10 km může být zdravotní limitní norma hustoty elektromagnetického toku překročena. Stačí tohle jako jeden z důkazů? A dále se také ptáme: Právě odborník sdělil veřejnosti, že bude norma v tomto kruhu překročena. Copak s tím budete dělat, páni politici, pane premiére, armádo? Hodláte ponechat lidi těchto vesnic, v tomto okruhu, aby zápasili s tímto oficielním stanoviskem odborníka sami, nebo budete plnit svou povinnost k občanům této republiky a budete se snažit buďto toto podezření vyvrátit, nebo zamezit výstavbě takového zdraví a životy ohrožujícího monstra? "Vyvrátit" ovšem neznamená tvrdit, že "to nic, ale naprosto nic nevyzařuje", pane premiére... Autor je starostou obce Trokavec
Zdroje: Jděte na stránky www.trokavec.cz - tam najet na Komentáře, hned první článek "Pravda o vyzařování radaru", kde tuto skutečnost o změně limitů potvrzuje a uvádí přímo dřívější vedoucí Národní referenční laboratoře pro výzkum elektrických polí, ve vlastnoručně podepsaném dopise, který je tam zkopírován. Spolu s vysvětlivkami. Navíc je zde odpověď Ministerstva životního prostředí na žádost o opětovné snížení limitů, kde ing. Karel Bláha, CSc., uvádí, že "proto vůbec nezpochybňuji Vámi připojenou tabulku Porovnání některých hygienických limitů pro obyvatelstvo"a uvádí rovněž státy, které si ponechaly přísnější normy atd. Mimo to je možno najít si Vyhlášku č. 408/1990 Sb., a Nařízení vlády č. 480/2000 Sb., a porovnat zvýšení intenzity elektrického pole vzájemně, skok je ze 4,3 V/m na hodnotu 58 V/m. Toto opatření, čili tento skok v limitu, je nezpochybnitelný, zato však velmi podivný a nebezpečný. 31.1.2007
Radar v Česku: bezpečnostní riziko nebo zbytečné obavy? Stanislav Kaucký Americká vláda je připravena umístit v České republice radar a v Polsku protiraketovou základnu. Vládní špičky, prezident Klaus a zástupci opozice posoudili, zda americký radar je pro Česko bezpečnostním rizikem. Bezpečnostní rada státu vzápětí dala radaru zelenou - spustila přípravné kroky k tomu, aby mohlo padnout rozhodnutí o umístění radarové základny v Česku. Začíná tedy proces, v němž má být projednáno tisíce detailů, na jehož konci bude učiněno rozhodnutí, zda bude Česká republika souhlasit s umístěním radarové základny v Česku, konkrétně ve Vojenském újezdu Brdy.
Souhlas vlády nestačí, protože vybudování základny by znamenalo i příchod cizích vojáků na území republiky, souhlas by tak musely dát i obě komory parlamentu. Referendum o umístění radaru prý není nutné, protože otázka bezpečnosti republiky se nemá řešit referendem. Přitom všechny ankety a průzkumy veřejného mínění hovoří v neprospěch radaru. Kvůli radaru se veřejnost rozdělila na dva tábory – příznivců a odpůrců. Je vůbec nějaký důvod k rozruchu, kterého jsme svědky v poslední době? Konkrétní typ radaru nebyl zatím sdělen, ale pravděpodobně jde o typ radaru, který využívají ke stejným úkolům ve Spojených státech, tzn. XBR. Radar kmitočtového pásma X (8-12 GHz) je jedním z klíčových a nepostradatelných senzorů systému protiraketové obrany, součástí skupiny pozemních radarů GBR. Bez něj by antirakety byly "hluché a slepé". Radarů XBR má být do roku 2011 postaveno celkem 9. Staví se rovněž námořní verze SBX, instalovaná na plovoucí obří víceúčelové plošině a vyvíjena je i předsunutá verze radaru FDR (Forward Deployable Radar), přepravitelná vzduchem. Radar s maximálním teoretickým dosahem 6700 km je napájen zdrojem o výkonu větším než 1 MW. Je schopen sledovat objekty o velikosti basebalového míčku ve vzdálenosti asi 4700 km. Radar, který je schopen dlouhodobě vyzařovat střední efektivní výkon 170 kW, není žádným drobečkem – jeho plošná anténa má plochu 123 m2, vysílaná elektromagnetická energie je ve formě sérií impulzů soustřeďována do velmi úzkého svazku vždy do směru nad horizont (nikoliv po povrchu terénu). Jeho maximální dosah na typické bojové hlavice převyšuje 4000 km. Při ozařování cílů ve velkých vzdálenostech úzce spolupracuje se zdokonalenými radary včasné výstrahy UEWR. Jak takový radar vypadá? Jde vlastně o poměrně rozsáhlý komplex objektů. Samotný radar bude instalován společně s dalšími prostředky a objekty zabezpečení – vlastní malou elektrárnou, operačními sály, komunikačním střediskem, budovami technického vybavení a zázemím pro obsluhu a další. Jen samotný radar zabere plochu 150 x 150 metrů. Vlastní radar spočívá na pojezdovém mechanismu, uloženém na železobetonové základně výšky asi dvou pater, nad ní je radioprůzračná kopule. Jeho tvar lze přirovnat ke sportovnímu horkovzdušnému balónu, jen s tím rozdílem, že je vysoký asi jako šestipatrový dům. Za ostře hlídaným a zabezpečeným prostorem mají být ještě další dvě pásma tzv. vnitřních bezpečnostních zón, vybavená detektory pohyblivých objektů a kamerovým systémem (jejich plocha je závislá na okolním prostředí). Celková zastavěná plocha se odhaduje na přibližně 7 hektarů. Obsluhu a provoz má zajišťovat přibližně 30 až 60 vojenských a civilních specialistů, včetně dalšího zabezpečujícího personálu a ostrahy může celkový počet osob v objektu dosáhnout až 200. Znepokojující jsou i názory, že provoz radaru a jeho vyzařování nemají výrazně ovlivnit život v jeho okolí. Co si vůbec lze pod tímto tvrzení představit? Dostupné zdroje uvádějí některé údaje např. bezpečné zóny kolem radaru. Ta znamená, že v okruhu 13,5 km od radaru není možné používat výbušniny, v okruhu 8,6 km nesmí létat civilní letouny (4,5 km vojenské letouny) a po zemi se neautorizované osoby nesmí pohybovat ve vzdálenosti kratší než 0,5 km. Ve vzdálenosti nad 5 km nemá být ani rušen příjem TV vysílání a nad 10 km rádiového vysílání včetně sítě mobilních operátorů. Záření údajně prakticky nemá vliv na monitory počítačů a další domácí elektroniku. Provoz radaru si však vyžádá úzkou součinnost s dalšími radary. Koordinace mezi operátory radaru a orgány řízení letového provozu má být zárukou toho, že vyzařovaný hlavní svazek antény nebude ozařovat letouny ve vzduchu, přičemž letouny by neměly být negativně ovlivněny ani při ozáření hlavním svazkem ve vzdálenosti větší než 50 km. Důležité je, že radar má být povětšinu času pouze v tzv. „pohotovostním režimu“, tzn. nažhaven, ale nemá vysílat. Vyzařování na plný výkon lze předpokládat jen v případě zvýšené bojové pohotovosti protiraketového systému. Jde spíš o to, zda tato omezení jsou tolik závažná, abychom se jimi zabývali, či nikoliv. Radar není schopen „dívat se“ za horizont v důsledku zakřivení Země. Z toho vyplývá snaha o optimální umístění radaru vzhledem k předpokládaným prostorům odpálení raket. Obecně platí - čím blíže je radar SBX k nepřátelským zemím, ze kterých hrozí raketový úder, tím včasnější může poskytovat výstrahu a tím účinněji může systém protiraketové obrany reagovat. Proto na území České republiky (Libavá, Jince).
Hlavním úkolem radaru XBR je zachytit, velmi přesně sledovat, rozlišovat a rozpoznávat druhy raket a oddělených bojových hlavic a vypočítávat přesné parametry jejich trajektorie a na jejich základě předpovídat pravděpodobné místo dopadu, resp. cíl úderu. V pozdějších fázích má radar rozlišovat a automaticky sledovat cíle, přičemž naměřená a neustále aktualizovaná data předávat komunikačnímu systému řízení navedení a přímo jednotlivým antiraketám. Tato činnost radaru trvá přibližně 15 až 20 minut a je zahájena poté, co rakety opustí atmosféru Země a zahájí střední fázi letu. Může sledovat a poskytovat data několika stovek cílů za minutu a současně zabezpečovat navedení několika antiraket do předpokládaných bodů střetu s nepřátelskými raketami. Rozlišuje skutečné bojové hlavice od klamných pro zajištění navedení prostředku EKV (Exoatmospheric Kill Vehicle) na tu správnou a její zničení s vysokou pravděpodobností. Po střetu vyhodnocuje, zda byla bojová hlavice zničena a zjišťuje četnost úlomků. Česká veřejnost je médii v otázce radaru obvykle mylně informována. Čtenářům se na stůl dostane například informace, že už z fungujících radarů je zřejmé, že vlastně nejde o nic problematického. Jako by hlavní radar pro navedení antiraket neznamenal žádné riziko. Bohužel, opak je pravdou. Vzpomeňme jen, jak před lety probíhaly konflikty v Iráku, či v bývalé Jugoslávii. Pojem vzdušný elektronický úder je v různých zemích sice nazýván různě, ale vždy znamená to samé – v první řadě zničit PVO protivníka, tzn. nejprve všechny radary, bez nichž nebude schopen odpálit jedinou raketu. Zdůraznění faktu, že radar se umísťuje na vyvýšené místo a vysílá vlny mírně vzhůru a podle dosavadních měření neohrožuje osoby, které stojí na zemi v jeho blízkém okolí, se zdá být pro okolní populaci s ohledem na jeho vyzařování výhodné. Je to však jedna strana mince. Bohužel, ta druhá již tak příznivá není. Radar této kategorie, provedení a parametrů, který by měl být instalován ve vojenském újezdu Brd, by fungoval jako „vábnička“ a v případě konfliktu by zcela jistě neunikl účinným zbraním. Z které strany tedy bude našim lidem v okolí radaru hrozit větší nebezpečí – ze strany radaru, nebo ze strany útočící zbraně? Zámysl "mít v Česku jen radar" pravděpodobně uchlácholil značnou část české veřejnosti. Zastánci veřejně prohlašují, že vlastně o nic nejde, jen o nějaký, celkem nepodstatný radar, jakých už nyní v zemi máme celou řadu. Další lež, která je předkládána veřejnosti. Žádný srovnatelný radar na našem území zatím není, neměl by ani žádné opodstatnění. Důvodem takového tvrzení je pravděpodobně neznalost souvislostí, které jsou však velmi závažné a alarmující. Radar je nedílnou součástí systému protiraketové obrany. Především je třeba si uvědomit, že radar XBR (o kterém se tady mluví) je hlavním senzorem, který poskytuje specifická a vysoce přesná data pro navedení antiraket. Bez dat z radaru se antiraketa do cíle prostě netrefí – bude „hluchá a slepá“. Není třeba zdůrazňovat, že právě radar se výrazně podílí na funkčnosti a účinnosti celého protiraketového systému, který by v případě vyřazení radaru z činnosti byl znatelně ochromen. Z toho logicky vyplývá, že první úder protivníka bude s největší pravděpodobností veden právě na radar. Který? Ten, co je nejblíže, tzn. v Česku. Radar XBR, i přes své nesporné přednosti, má i mnoho nevýhod, které je třeba brát v úvahu. Na rozdíl od antiraket musí být umístěn na povrchu, nelze ho z důvodu principu činnosti schovat jako antirakety hluboko pod zem, je relativně velký, nelze ho ani rychle přemísťovat a proto je velmi zranitelný. Navíc jeho poloha bude v době GPS známá s doslova chirurgickou přesností. Radar se i prozrazuje svým vlastním vyzařováním, jeho signál je snadno "viditelný" prostředky elektronického průzkumu a zaměřování ze vzdálenosti tisíců kilometrů. Lze předpokládat, že v době míru by byl provoz radaru pro lidi v jeho okolí relativně bezpečný, ale v případech
vyhrocení situace či případného ozbrojeného konfliktu by to bylo přesně naopak – radar by byl pro nepřítele zajímavým a lákavým cílem. O tom nelze pochybovat. Možnosti zničení radaru jsou poměrně široké - od použití protiradioelektronických řízených střel, přesných zbraní řízených družicovým navigačním systémem GPS, přes řízené střely s plochou dráhou letu, balistické rakety s konvenční či jadernou hlavicí a různé mikrovlnné zbraně a zbraně elektromagnetického impulzu, až po zbraň, převáženou teroristy osobním automobilem, či v podobě uneseného letounu. Nedávný konflikt v Libanonu jasně dokazuje, že účinnou zbraní k ničení i větších objektů může být i dálkově rádiem řízený, vyzbrojený bezpilotní prostředek, vybavený kamerou pro snímání terénu a letící pár metrů nad zemí. Proto je lehkovážné a krátkozraké tvrdit, že radar by byl za všech okolností zcela bezpečný. Jaké dopady by takový úder znamenal pro českou populaci a jaké škody by způsobil, by bylo přirozeně závislé na druhu a „kalibru“ použité zbraně. Je pochopitelné, že myšlenka mít v Česku "jen radar" se pro mnohé nezasvěcené zdá být celkem přijatelná, protože necítí tak velké nebezpečí jako v případě umístění antiraket na našem území. Napomáhají tomu i názory, jako například, že radar tak, jak je koncipován, nebude mít negativní dopad na obyvatelstvo okolních obcí. Ani na kvalitu jejich života. Ani na kvalitu životního prostředí, jak tvrdí někteří politici. Jedná se o neuvěřitelnou naivitu, či o hluboce promyšlený tah? Není divu, české veřejnosti doposud nikdo otevřeně nevysvětlil možná nebezpečí, která sebou instalace a následný provoz radaru přinášejí. Že ale někteří nejvyšší představitelé státu nechápou podstatu rizik, je spíš na pováženou. Faktem je, že radar reálně představuje větší nebezpečí, než 10 antiraket v podzemních železobetonových silech hluboko v podzemí. "Mít v Česku jen radar" by se tedy dalo přeložit do srozumitelné češtiny jako "mít v Česku jen větší rizika". To, že takový objekt se má vybudovat zhruba 60 km jihozápadně od hlavního města Prahy, je skutečně na pováženou. Vznik radarové základny má podle kabinetu znamenat rovněž příliv zahraničních investic, například tím, že se zlepší infrastruktura v dané oblasti. Kvůli radaru? Asi těžko. Velvyslanectví USA v ČR předpokládá, že na výstavbě zařízení by se rovněž mohly podílet české firmy, které se budou moci ucházet o zakázky a služby nebo výzkum a vývoj. Nic víc, než další nesmysl - ekonomický přínos pro ČR by byl prakticky nulový. Naopak, Velvyslanectví uvádí, že USA nemají v úmyslu platit hostitelské zemi za užívání příslušné lokality ani nájem, ani paušální částku. Kde je tedy ukryt významný ekonomický přínos pro ČR? Ve výzkumu a vývoji? Možná. Je čest, že si USA vybraly Česko, je to samozřejmě i otázka prestiže, tvrdí někteří vládní činitelé. Není všechno zlaté, co se třpytí. Česká veřejnost by měla mít právo vědět všechna pro i proti o takovém kroku. Jak si ale má obyčejný český člověk udělat názor na věc, když politici omílají stále dokola fráze o posílení bezpečnosti ČR a novináři převracejí fakta naruby? Nebylo by lepší, kdyby srozumitelně vysvětlili důvody takového kroku a všechna rizika s tím spojená? Asi ne, to by totiž s největší pravděpodobností narazili na poměrně tvrdý odpor veřejnosti. Pohodlnější a snadnější je prohlásit, že se jedná o otázku bezpečnosti země a do ní nemá veřejnost co mluvit, protože tomu nerozumí.
JAK BY AMERICKÁ ZÁKLADNA U NÁS FUNGOVALA
Prst na spoušti raket v Česku by měl jen velitel armády USA Jiří G. Müller Materiál o možné americké raketové základně a jejích složkách u nás, který připravilo české ministerstvo zahraničních věcí pro Poslaneckou sněmovnu, nechtěně potvrdilo obavy vyslovené odpůrci tohoto plánu USA, že taková základna představuje velké nebezpečí pro náš stát a jeho obyvatele. Materiál totiž uvedl, že v případě použití těchto raket by o jejich odpálení rozhodoval výhradně velitel armády USA, nebo jím pověřený důstojník. Představitelé České republiky by byli o tom pouze informováni, neměli by žádné právo spolurozhodovat. Podle americké obranné doktríny "US National Security Strategy", přijaté Bushovou vládou v březnu letošního roku, si USA dávají právo na preventivní válku, pokud jsou ohroženy americké zájmy. Jako to učinil prezident Bush již před třemi roky proti Iráku. Tuto vojenskou akci, jež nebyla schválena ani orgány OSN ani NATO, nepodpořila řada států - Francie, Německo i Česká republika. Což znamená, kdyby v budoucnu americký prezident takovou válečnou akci opakoval, kupříkladu proti Iránu nebo Severní Koreji, a Česká republika ho v tom nepodpořila jako v minulosti proti Iráku, mohla by být do tohoto konfliktu zatažena a stát se terčem odvetných akcí. Výstavba raketových sil by měla podle tohoto materiálu trvat asi čtyři roky a stejně tak i dalších zařízení, kupříkladu radarové základny. Jejich vybudování by stálo mnoho miliard a proto na tom mají značný zájem americké zbrojařské a letecké koncerny. Zde je třeba upozornit, že radarová základna je stejné vojenské zařízení jako raketová sila. Je nedílnou součástí raketového komplexu, jako je součástí pušky zaměřovací dalekohled. Materiál dále potvrdil, že americký vojenský personál by měl sice povinnost dodržovat zákony hostitelského státu, ale jurisdikci hostitelů by nepodléhal. Tu by si nadále zachovaly USA. S tím jsou však špatné zkušenosti. Americké soudy v mnoha případech vynášely osvobozující nebo velice mírné rozsudky, jež zdaleka neodpovídaly kriminálním činům amerického vojenského personálu v hostitelské zemi. I v českém tisku byly v
minulosti zveřejněny informace, kterak američtí piloti ze základny v Avianu v Itálii nebezpečně nalétali do údolí s lanovkou, přetrhli letadly kabel a kabina s turisty se zřítila k zemi, kde všichni zahynuli. Vyvolalo to obrovský skandál v italské veřejnosti, který se ještě zvětšil v ostrou antiamerickou náladu, když vojenský soud v USA piloty zprostil jakékoliv viny, protože prý měli staré mapy. Jakákoliv vojenská základna v České republice znamená narušení české suverenity, obzvlášť však americká raketová, protože její zřízení zde se nepovažuje za obranu proti Iránu, ale za porušení globální vojenské rovnováhy mezi USA a Ruskem. Tak to chápe ruská vláda a nejvyšší velení ruských ozbrojených sil. Moskva již oznámila, že vytvoření takové základny v Česku či v Polsku by nepovažovala za přátelský čin a že v každém případě by na to odpověděla vojenskými protiopatřeními. Polsko na rozdíl od Česka si to již uvědomilo a přestože je jeho nynější vláda proamerická, Varšava již vznesla řadu vojenských i ekonomických požadavků na Washington, pokud by se tam měla raketová základna umístit. Přitom centrální radar pro americké rakety není pro hostitelskou zemi méně nebezpečný, jak se mylně domníval Jiří Paroubek, když v minulosti ještě jako premiér řekl, že o radaru v Česku by se dalo diskutovat. Měl by mu to některý z jeho poradců vysvětlit. Ovšem zatím mělo české ministerstvo zahraničí stejně jako generálové české armády spíše snahu Američanům pomáhat a velikost, osazení i nebezpečí takové raketové základny pro nás minimalizovat. Místo aby podávali vládě, poslancům i veřejnosti realistické informace. Američané zatím oznámili, že se o celé věci rozhodne až na přelomu roku. Nepochybně chce Washington vyčkat na summit NATO v Rize koncem listopadu , kde bude mimo jiné i předložen vypracovaný materiál o 40 000 stránkách, zabývající se možnostmi evropské obrany proti raketovému útoku a nutnými finančními náklady. USA zřejmě doufají, že americké raketové a radarové základny, jako součást amerického obraného systému, by se daly spolu s tímto materiálem lépe prosazovat. Zde ovšem nepůjde jenom o vojenské aspekty případného evropského protiraketového systému, který je zatím velice nedokonalý a nevyzkoušený, ale o velké částky peněz. Takový systém v USA i v Evropě by byl velice nákladný. A tu je třeba mít na paměti, že americké i některé evropské koncerny mají zájem vzhledem k možným obrovským ziskům tato raketová zařízení podporovat.
Co z toho všeho plyne pro českou veřejnost? Je nutno jednání o raketových základnách, o tom jaké důsledky by to mělo pro nás, jaká nebezpečí by to přineslo a jaké další omezení naší suverenity by to způsobilo přenést před oči veřejnosti. Neponechávat to jako dosud jen mezi odborníky ministerstev zahraničí a obrany České republiky a USA a také to neprojednávat pouze na zasedáních branného a bezpečnostního výboru Sněmovny či Senátu. Pokud nebude zřízení americké raketové základny přímo odmítnuto státním a politickým vedením České republiky, je třeba zorganizovat širokou diskusi veřejnosti a ve sdělovacích prostředcích dříve, než tento bod přijde na pořad jednání českého Parlamentu. Neexistuje žádný důvod, proč by tomu být nemělo.
Radar jako prestiž aneb Ázerbajdžán náš vzor Ondřej Ivanek Podle epidemiologických studií se v okolí radarové základny v provincii Gabala rodí ve srovnání se stavem před její výstavbou čtyřikrát častěji postižené děti. Výskyt chorob nervového systému a ledvin se zvýšil přibližně osmkrát, porodnost se dramaticky snížila. Mezi provinciemi Ázerbajdžánu má provincie Gabala nejvyšší výskyt rakoviny mezi mladými lidmi… Ruské armádní zpravodajství reagovalo prohlášením, že vliv základny na životní prostředí nepřekračuje stanovené normy. Avšak zprávy různých ekologických organizací tvrdí pravý opak. Není bez zajímavosti, že všechny tyto organizace čerpají z prostředků západních grantových agentur a nadací, především nadací USA. Otázce chystané stavby amerického radaru v ČR byla věnována již řada webových příspěvků, zejména z hlediska vojenských a bezpečnostních rizik. Objevily se rovněž studie o negativních zdravotních vlivech výkonných vojenských radarů, např. v úžině Cape Cod ve státě Massachusetts na východním pobřeží Spojených států. O ekologických rizicích se však nehovoří téměř vůbec. Až na jednu výjimku nacházející se na druhé straně zeměkoule: Jde o ruskou vojenskou radarovou základnu u města Gabala v severním Ázerbájdžánu.
Sauronovo oko na svazích Kavkazu Stavba této základny, označované také jako základna Gabalinskaja byla zahájena v r. 1978, dokončena 1984 a do trvalého provozu uvedena v r. 1988. Je na ní instalován tzv. typ radaru Darjal o průměrném výkonu 40 MW s dosahem přes 6000 km. Nachází se na jižních úbočích západního Kavkazu. V dřívějším Sovětském svazu bylo devět základen tohoto typu. Radarová základna Gabala je však mezi ostatními unikátní z hlediska geografické polohy a zejména technických parametrů. Je jednou z nejdůležitějších základen v systému bývalé sovětské, nyní ruské protiraketové obrany. Od doby svého spuštění monitoruje Írán, Turecko, Čínu, Pákistán, Indii, Irák, stejně
jako řadu afrických zemí a dále ostrovů v Indickém oceánu. Radar na základně Gabala „vidí “ střelu vypuštěnou z jakékoli této části světa, pokud její výška přesáhne horizont daný zakřivením Země. Lidé žijící v oblasti základny však za její existenci a provoz platí vysokou cenu. Podle epidemiologických studií se v okolí radarové základny v provincii Gabala rodí ve srovnání se stavem před její výstavbou čtyřikrát častěji postižené děti. Výskyt chorob nervového systému a ledvin se zvýšil přibližně osmkrát, porodnost se dramaticky snížila. Mezi provinciemi Ázerbajdžánu má provincie Gabala nejvyšší výskyt rakoviny mezi mladými lidmi. Většina zde žijících lidí je ale příliš chudá na to, aby se mohla přestěhovat - lze si ostatně představit, jak asi v oblasti radarové základny klesla cena pozemků. Tomu napovídá i úpadek turistického ruchu v přilehlých horských střediscích. Destruktivní je i nepřímý vliv vlastního provozu základny, zejména na lesní porosty. Jen kvůli spotřebě vody na chlazení radaru, následnému poklesu hladiny podzemní vody a suchu již uhynuly tisíce stromů. Použitá a kontaminovaná voda je navíc bez jakékoli úpravy vypouštěna zpět do okolí, odtud do vodních toků a níže položených hustě obydlených oblastí. To vše mimo jakoukoli kontrolu ze strany ázerbajdžánské státní správy, neboť pozemek, na kterém radarová základna stojí, je pronajat Ruskem. Nepřipomíná vám to něco? Poslanci ázerbajdžánského parlamentu již delší dobu požadují uzavření základny. Marně. Ostatně z posledních zpráv víme, že vývoj v oblasti Kavkazu směřuje spíše směrem k výstavbě dalších radarových základen. Jak tento týden prohlásil ředitel americké Agentury pro protiraketovou obranu generál Henry Obering, o umístění dalšího protiraketového radaru zde uvažují i Spojené státy. Ázerbajdžánské ministerstvo životního prostředí a přírodních zdrojů vyhlásilo již koncem 90. let monitorovací program vlivu elektromagnetického záření radarové základny Gabala na přírodní prostředí a lidské zdraví. Ruské armádní zpravodajství tenkrát vzápětí reagovalo prohlášením, že vliv základny na životní prostředí nepřekračuje stanovené normy. Avšak, jak uvádí např. Nezavisimaja gazeta z r. 2004, zprávy různých ekologických organizací tvrdí pravý opak. Není bez zajímavosti, že tyto organizace čerpají z prostředků západních grantových agentur a nadací, především nadací USA. Radarová základna v Gabale je provozována na základě smlouvy o pronájmu mezi Ázerbajdžánem a Ruskou federací, avšak podle ázerbajdžánského ministra zahraničí Elmara Mammadjarova by bylo chybné chápat ji jako vojenskou základnu. Je dnes tedy nazývána korektně a neškodně "Informační analytické centrum Darjal".
Nejistá budoucnost Středozemě Nyní se vraťme do České republiky: Vládou plánovaný americký XBR radar v Brdech má mít podobně jako ruský radar v Ázerbájdžánu dosah 6700 km, kmitočtové pásmo X v rozmezí 8 až 12 GHz, průměrný výkon nejméně 150-200 kW, v pulsním režimu 10 MW a více. Radar má mít nezávislý zdroj energie o výkonu cca 1 MW, pravděpodobně diesel agregát. Výkon radaru v pulsním režimu by byl sice stále menší než u ruského radaru, avšak směrovaný do extrémně úzkého svazku. Uvedená frekvence je navíc 30-100x vyšší, než u ruského radaru, který je podstatně staršího typu. Vyšší frekvence představuje mj. mohutnější tepelné účinky - frekvenční rozsah plánovaného radaru v Brdech odpovídá přibližně mikrovlnné troubě. Nejde však jen o tepelné účinky. Radiofrekvenční záření vysoké intenzity a kmitočtu vyvolává elektrolytický rozklad v živočišných tkáních, rostlinných pletivech i půdním horizontu, které vedou například ke chřadnutí a posléze úhynu lesních porostů. Tyto účinky bývají přitom omylem zaměňovány s účinky kyselých dešťů. Takový kolos jako plánovaný XBR radar tedy přirozeně vyvolává obavy, že bude mít plošné škodlivé účinky na životní prostředí a živé organismy - a to se nezmiňujeme o ekologických škodách způsobených pravděpodobnými imisemi a ropným znečištěním z vlastního provozu radaru. Představitelé české vlády i většina médií nás již řadu týdnů ujišťují, že chystaná stavba amerického radaru neznamená žádné riziko, že dokonce zvýší naši bezpečnost. O ekologických rizicích se mlčí téměř úplně. Ignorování ekologických hledisek by se možná ještě dalo pochopit u vládních představitelů ODS a KDU-ČSL. Že se však o ekologická rizika radaru nezajímají představitelé Strany zelených je nepochopitelné. Je známo, že tato strana podmínila svůj souhlas se stavbou amerického radaru jeho zapojením do struktur NATO. O jeho vlivu na životní prostředí ani slovo, žádný požadavek na závazné zveřejnění technických parametrů, zejména jeho pulsního výkonu a energetického zdroje (opravdu to bude jen diesel?). Žádný požadavek na ochranu vodních zdrojů, lesních porostů, fauny a flóry. O plánu pro případ havárie nebo vojenského útoku ani nemluvě. Není divu. Při podrobnějším zveřejnění technických a environmentálních parametrů radaru by se snadno mohlo ukázat, že souhlas s jeho výstavbou by byl v naprostém rozporu s programem Strany zelených. Tentokrát nikoli z politického, ale z ekologického hlediska. Stanislav Kaucký: Protiraketová obrana USA
Americké základny: okinawská noční můra Nikola Čech Ačkoliv několik průzkumů veřejného mínění ukázalo, že se jasná většina obyvatel Česka staví k postavení americké základny v ČR negativně (podle jednoho průzkumu to bylo až 83% občanů), všechna hlavní média – ať již soukromá nebo ta hrající si na veřejnoprávní, vytrvale pokračují v jednostranné propagandě za základnu. V rámci této kampaně jsme ujišťováni, že základna posílí českou bezpečnost, přinese ekonomický profit a upevní
české svazky k Západu. Proti argumentům odpůrců, které se tu a tam jako „krajní hlasy“ přece jen objeví v éteru, se například namítá, že personál základny bude pod českou jurisdikcí, a tedy že se základnou nepřijde ČR o část své suverenity. Zdůrazňuje se také údajné mírové poslání základny. Obstojí ale tyto argumenty zastánců základen při konfrontaci s realitou? Podívejme se na situaci v zemi, kde s americkými základnami mají opravdu bohaté a dlouholeté zkušenosti. Japonské ostrovy Okinawa jsou místem, které po druhé světové válce okupovala americká armáda jako území pod americkou svrchovaností. Ačkoliv se správa ostrovů v roce 1972 vrátila pod vládu v Tokiu, Američané na ostrově zůstali a vybudovali zde celou řadu svých vojenských zařízení. Samozřejmě že situace na Okinawě je v mnohém velmi odlišná od situace, která by nastala s případným vybudováním americké základny v Česku – na Okinawě tvořící 0,6% území Japonska se v současnosti na 38 základnách nachází 28 tisíc vojáků neboli 75% z celkového počtu amerických vojáků v Japonsku. Americká armáda tu kontroluje také 29 námořních zón a 40% vzdušného prostoru. Do Česka by v případě americké základny přišlo „jen“ několik set, maximálně tisíc amerických vojáků. Přesto bychom zde ale v malém zažívali stejná „dobrodiní“ z jejich přítomnosti, jako jej již léta zažívají Okinawané. Jejich zkušenosti jasně svědčí o tom, že řeči o zachování suverenity a zvýšení bezpečnosti v sobě mají asi tolik pravdy jako příběhy barona Prášila, přičemž ale nejsou ani zdaleka tak veselé. Obyvatelé Okinawy žijící kolem základen jsou zcela vyloučeni z jakékoliv kontroly nebo ovlivňování toho, co Američané na ostrově dělají a jsou nuceni přizpůsobovat se požadavkům armády. Mnohým lidem byla vyvlastněna zemědělská půda a základny dále využívají i půdu v soukromém vlastnictví, i přes nesouhlas jejích majitelů. Ještě v 90. letech muselo mnoho rodin opustit svá rýžová pole kvůli dalšímu, již několikátému, rozšiřování přistávacích ploch pro vojenská letadla. V roce 1973 byla po zabrání dalšího místa pro střelnici uzavřena prefekturní silnice č.104, kterou každodenně používalo mnoho místních obyvatel. Pouze jejich několikaletý vytrvalý odpor přinutil americkou armádu přesunout střelbu na jinou základnu v Japonsku a silnici znovu otevřít. To, co se na základnách odehrává, je místním lidem soustavně zatajováno. Tak se v červenci 1969 provalilo, že v těsném sousedství obydlených území deponovala americká armáda obrovská kvanta smrtícího nervového plynu VX. Na základny byly a jsou proti vůli místních obyvatel a výlučně podle potřeb Pentagonu umisťovány různé nové druhy zbraní včetně raket Tomahawk a atomových pum. Proti přítomnosti strategických bombardérů B-52, provádějících nálety na severovietnamská města, vypukla koncem 60.let, po havárii jednoho letadla plně naloženého bombami poblíž základny, i místní generální stávka – leč bezúspěšně. Základny ale představují pro obyvatelstvo nejen nevítaného hosta, ale v mnoha ohledech i velmi akutní nebezpečí. Místní lidé jsou obětí trestných činů spáchaných americkými vojáky. V letech 1972-2002 jich bylo 5157, z nichž 533 představovaly závažné násilné trestné činy jako vraždy, loupeže a znásilnění. To je v průměru více než 18 závažných trestných činů za rok. Celosvětovou pozornost a obrovské místní pobouření způsobilo skupinové znásilnění 12-leté školačky v září 1995. Američané přitom nemusí vydat podezřelé japonským autoritám a vyšetřovatelům, dokud není vzneseno formální obvinění, žádost o vazbu „mohou vzít v úvahu“. V případě mnoha méně závažných trestných činů se pachatelé vůbec nedostanou před spravedlnost, občas jednoduše odejdou zpět do Států. Vedle trestných činů dochází také k častým nehodám vojenských automobilů a letadel. V srpnu 2004 například narazila dopravní helikoptéra námořní pěchoty do budovy Okinawské univerzity a pouze díky tomu, že budova byla v době prázdnin opuštěná, nebyl nikdo zabit ani zraněn. V letech 1972-2000 havarovalo nad Okinawou na 40 amerických letadel. Obyvatelé kolem základen jsou přes pokračující protesty po léta vystavováni hluku z vojenských cvičení, testů zbraní a přeletů letadel v nízké letové hladině nad jejich domovy. Zajímavý je také pohled na ekonomickou stránku přítomnosti základen. Odhlédněme teď na chvilku od toho, že přítomnost vojenské základny pod cizí kontrolou, na cizí půdě a umístěné proti vůli místních obyvatel nelze ať tak či onak ospravedlňovat ekonomickým přínosem pro několik podnikatelů. Ale i poukaz na údajný hospodářský přínos základen se při bližším pohledu obrací v niveč. Skutečností totiž je, že z 52 okinawských vesnic a měst mají největší příjem ty, kde se nenachází žádná americká základna. Základny zabírají 10% území Okinawské prefektury, ale přinášejí jen 5% jejích příjmů. Bylo rovněž vypočteno, že využití míst okupovaných základnami pro civilní hospodářské účely by umožnilo zaměstnat zhruba desetkrát více lidí, než jich v současnosti zaměstnávají základny, nemluvě o tom, jak přítomnost základen silně brzdí rozvoj turistiky. Japonská vláda dále musí platit nemalé peníze za různé služby (celkem 1472) pro americké vojáky, které zahrnují např. i výrobu zmrzliny, manikúru a pronájem golfových hřišť. Většina služeb (včetně stravování) je zajišťována americkými společnostmi přímo na základně. A v neposlední řadě je nutno poukázat na řadu dalších škod, např. znečištění půdy a spodní vody v okolí základen těžkými kovy (olovo, rtuť, kadmium), PCB a jinými jedy, na jehož odstraňování se Američané odmítají podílet, takže jej musí opět hradit japonští daňoví poplatníci. Není asi divu, že podle nedávných průzkumů veřejného mínění je 84% Okinawanů pro redukci nebo úplné zrušení amerických základen a 94% proti stavbě základen nových. O základnách byly vypsány dva plebiscity, kde drtivě zvítězili jejich odpůrci. Po znásilnění japonské školačky v roce 1995 proti americkým základnám protestovalo na Okinawě 85 tisíc lidí. Nic z toho nezměnilo skutečnost, že vojenská a v podstatě koloniální okupace, přinášející vnucená omezení, zábor půdy, četná bezpečnostní rizika místním lidem, ekonomické zaostávání a překážky rozvoji, znečištění přírody a řadu dalších negativ, na Okinawě stále trvá. Japonská a americká vláda nic z toho nevnímají a přáním veřejnosti opovrhují asi jako čeští politici a novináři. A jak začíná „okinawský příběh“ u nás? Dva roky tajných jednání v zákulisí, vyřazení tématu základen z
obsahu letošní volební kampaně, urputná snaha mnohých politiků zabránit konání referenda o této otázce, bojkot a cenzura odpůrců základen… Nenechme příběh pokračovat k jeho smutným koncům. Řekněme důrazně NE americké základně!
POLITIKA 26.1.2007
O nás bez nás "Podle průzkumů veřejného mínění s umístěním raketové základny na českém území souhlasí jen čtvrtina lidí. Více než 75 procent Čechů pak chce, aby se o této věci rozhodlo v referendu" mohli jsme se dočíst v Lidovky.cz 16. října 2006. Nyní ale vychází najevo, že o umístění amerických radarů v Česku bylo již tou dobu ve skutečnosti rozhodnuto. I bez referenda, kterému bylo tři čtvrtě lidí nakloněno. Přesto bude česká veřejnost v následujících měsících mediálně dále zpracovávána, tak aby byl vytvořen dojem, že většina obyvatel je i bez referenda pro tato zařízení na našem území. Scenář je již dopředu znám,obává se Jiří Doležel: "Nezávislá" média budou co nejčastěji informovat o výhodách radarové základny pro naší bezpečnost. TV Nova kterou vlastní americký magnát, nám důkladně popíše všechny výhody, které nám americké radary přinesou. Nebudou otiskovány žádné odborné články, které by tuto jednotnou linii narušily. Odpůrci základen budou prezentováni jako levicově smýšlející individua, která kdesi v malé skupince osamoceně protestují. Média budou pravidelně přinášet rozhovory s významnými osobnostmi (Havel, Klaus, Albrightová) které s výstavbou souhlasí. Průzkumy veřejného mínění budou prezentovány tak, aby byl vytvořen dojem, že stále stoupá počet příznivců radarů. Myšlenka referenda bude zlehčována a bude tvrzeno, že o něj ve skutečnosti nikdo nestojí. Nu což, Američané v případě Česka narazili na snadnou kořist. Češi jsou již svou minulostí (Mnichovská dohoda, okupace Československa v roce 1968, souhlas s rozmístněním sovětských jaderných střel na našem území) předurčeni k bezproblémovému přijímání cizích mocenských rozhodnutí. Jakoby ono "O nás bez nás" bylo hlavním rysem československé a nyní i české zahraniční politiky. Nabízí se zde otázka: Je možno ještě nějak ovlivnit tento pakt politické reprezentace proti občanům? Zde se otevírá veliké pole působnosti především pro jediné médium v České republice, které je dostatečně odolné cenzuře. Je jím internet. Ten skytá dosud nevyužitou možnost aktivizace občanů k spontánním protestům proti zvůli politických špiček. Do instalace zařízení již zbývá jen několik měsíců. Nyní je zde možnost tuto dobu, kterou nezávislá česká media mají využít k zpracování obyvatel, využít k opačné aktivitě. Plánovanému předem oznámenému a organizovanému celonárodnímu protestu. Ten může mít formu vyhlášení generální stávky s jasným požadavkem ukončení jednání s americkou stranou. Anebo vyhlášení celonárodního dne nesouhlasu s umístěním amerických radarů na našem území. Využijeme tuto možnost, anebo opět útrpně přijmeme onen diktát "O nás... 20.1.2007
Podrobná chronologie jednání mezi USA a ČR o americké raketové základně na českém území v letech 2002 – 2006
Lhali vám, občané, lhali. A lhali vám skoro všichni... Štěpán Kotrba Ministerstvo obrany České republiky připravilo pro příznivce americké raketové základny na českém území "nápovědu" - stručný čtyřicetistránkový poziční dokument, zevrubně informující o technických, diplomatických a politických informacích a jednáních o'umístění americké raktetové základny v ČR. Vyplývá z něj, že od července 2002 svým občanům lhaly všechny české vlády, když jejich představitelé tvrdili, že žádná jednání neprobíhají. Občanům i novinářům lhal sociálně demokratický ministr obrany Tvrdík, 1. náměstek ministra obrany Š. Fülle, 1. náměstek ministra zahraničních věcí Kohout, sociálně demokratický ministr obrany L. Kostelka a další představitelé vlády. Lhal premiér Gross. Lhal premiér Paroubek. Lhali i další politici. Lhali totiž skoro všichni. A za zády poslanců Parlamentu, za zády členů svých stran i občanů České republiky v praxi dělali něco jiného, než občanům říkali. Jen komunisté, kteří nevěděli skoro nic, mluvili pravdu. Dotazovali se veřejně představitelů vlády ve Sněmovně prostřednictvím interpelací. Marně.
"Informační bulletin" byl vypracován 1. listopadu 2006, za působení ministra obrany Šedivého, zveřejněn byl až včera, 19. ledna 2007, v den obdržení důvěry pro vládu, sestavenou ODS a v den instalování lidovecké ministryně Parkanové. Den před tím, než představitelé vlády oznámili, že USA "oficiálně" požádaly vládu o umístění radarové základny. ODS je oficiálně jako jediná PRO umístění jakékoliv americké základny v ČR. Je otázkou, zda předvolební mediální a zpravodajské manipulace nebyly učiněny právě proto, aby politické strany, jejichž voliči jsou proti základně, zůstaly v opozici. Pokud ano, ta se operace Topolánek - Bursík - Čunek povedla. Zbrojní kšeftaři ze Vsetína mohou mít radost. Harmonogram jednání českých představitelů o americké základně na území ČR:
Červenec 2002 – Na MO proběhly bilaterální konzultace za přítomnosti 1. NMO Š. Fülleho, 1. NMZV J. Kohouta a 1. zástupce NMO USA J. Trachtenberga. Součástí byla prezentace zástupců MO USA k projektu protiraketové obrany USA. Hlavním výstupem jednání bylo oznámení americké strany, že zapojení spojenců do projektu, především do jeho plánované evropské části je možné. Září 2002 – Projednávání problematiky protiraketové obrany USA během návštěvy MO ČR J. Tvrdíka ve Spojených státech. USA prezentovaly důvody vybudování protiraketové obrany USA a plány na realizaci tohoto projektu. J. Tvrdík vyjádřil pochopení pro postup USA a pozitivně hodnotil snahu USA konzultovat tuto otázku se spojenci. J. Tvrdík uvedl, že ČR se v současné době nachází ve fázi zvažování případného zapojení do projektu. Uvedl, že rozhodnutí o případném poskytnutí území bude předmětem strategického rozhodnutí ústavních činitelů ČR. Září 2003 – Během návštěvy MO L. Kostelky v USA oznámila americká strana, že ČR zašle technické požadavky týkající se možnosti výstavby základny protiraketové obrany USA v ČR. Dokument „Points to Accompany Data Sheet – Data Sheet for Missile Defense Instalation“ obdrželo ministerstvo obrany v lednu 2004. Leden – únor 2004 − MO připravilo materiál pro jednání vlády „Informace o technických požadavcích na výstavbu základny protiraketové obrany USA na území ČR“, kterým měl MO ČR mj. získat mandát pro další jednání s americkou stranou. Vláda materiál projednala na uzavřeném jednání. Usnesením číslo 119/D ze dne 4. 2. 2004 vláda pověřila L. Kostelku pokračovat ve výměně informací o předběžných technicko-organizačních otázkách. Leden – únor 2004 − Ministerstvo obrany připravilo návrh odpovědí týkajících se možnosti výstavby základny. Na základě požadavků USA byly v materiálu popsány tři vytipované vojenské újezdy (VÚ) Libavá, Brdy a Boletice (především geologické hledisko a infrastruktura). Materiál byl koncem února 2004 zaslán americké straně. Listopad 2004 − Bilaterální jednání delegace ministerstva obrany na Ministerstvu obrany USA k výměně technických informací. Cílem české delegace bylo získat relevantní informace ve věci dalšího postupu v problematice protiraketové obrany USA v duchu usnesení vlády. Prosinec 2004 – leden 2006 – v tomto období neprobíhala mezi českou a americkou stranou žádná jednání v otázce protiraketové obrany USA. Hlavním důvodem byla nevyjasněná otázka financování evropské části US MD americkou stranou. Únor – červenec 2006 – V Praze probíhaly uzavřené technické konzultace mezi ministerstvem obrany a americkou stranou o možnostech umístění prvků protiraketové obrany USA na území ČR. Tématem jednání byla především příprava prohlídky vytipovaných lokalit, která proběhla v červenci 2006. 12. července 2006 - Vláda zrušila stupeň utajení DŮVĚRNÉ pro usnesení č. 119/D ze dne 4.2.2006. 18. – 25. července 2006 proběhla prohlídka vytipovaných vojenských újezdů za účasti 22-ti členného expertního týmu USA. Pozitivně byly hodnoceny Brdy a Libavá především z hlediska infrastruktury a geologicko-hydrologických podmínek. 26. července 2006 − Vláda ČR usnesením č. 929 z 26.7. vzala na vědomí informaci MO ČR o technicko- organizačních konzultacích případného zřízení prvků protiraketové obrany USA v ČR. MZV ČR uložila, aby ve spolupráci s MO ČR předložil v případě oslovení ČR americkou stranou návrh dalšího postupu. 15.–18. srpna 2006 proběhly konzultace delegací ministerstva obrany a ministerstva zahraničních věcí a zástupci MDA ve Washingtonu, kde byly oznámeny předběžné závěry prohlídky lokalit a prezentovány plány USA na realizaci evropské části protiraketové obrany USA. Současně se konzultovaly technické, politické a právní aspekty možného umístění systému v ČR. 20.2.2007
JAKOU HRU S NÁMI HRAJE UŽ PĚT LET PAROUBKŮV PORADCE?
Archivní svědectví: Tvrdík chtěl smlouvu s Američany podepsat už v roce 2002 Štěpán Kotrba Překvapující dokument se našel v archivu serveru NATOAktual.cz. Dokazuje, že tehdejší ministr obrany Tvrdík byl seznámen s podrobnostmi amerického požadavku na stavbu základny na území České republiky daleko dříve, než kdo tušil. Souhlasil s ním, podporoval ho a lobboval za něj u ostatních politických stran.
Podle zprávy z 2.10. 2002 - tedy daleko dříve, než začala jakákoliv oficiální debata o americké základně a za zády politiků - byl tehdejší ministr obrany ochoten podepsat s USA odhodu o umístění základny výměnou za to, že americké stíhačky budou chránit český vzdušný prostor. Pak rozhodla vláda o leasingu Grippenů. 26.1.2007
Česká vláda: Neformální iniciativa ANO základnám Jakub Rolčík Současný boj o umístění základny Národní protiraketové obrany USA v České republice představuje pozoruhodný studijní materiál. Jen málokdy se člověku naskytne příležitost, aby z bezprostřední blízkosti sledoval, jak se „natvrdo“ dělá propaganda, jak se masírují mozky přesvědčovaných lidí, aby přijali to, co si většina z nich nepřeje. Jen málokdy má pozorovatel české politické scény možnost analyzovat, jak jsou ty největší, do očí bijící nesmysly a logické kontradikce akceptovány „novými mozky“. Jak se z černého stává bílé. Vyberme si nyní z pitoreskní mozaiky probíhající agitace pár kamínků a prohlédněme si je.
Náhoda? Náhoda! Jistě, že jen náhodou kontaktovala americká administrativa čerstvou pravicovou vládu ČR do hodiny poté, co tato získala poněkud nestandardním způsobem důvěru. Jistě, že jen náhodou byla americká žádost tím prvním tématem, jemuž se Topolánkova vláda po získání důvěry dvou - ne přeběhlých, ale „odvážných“ - levicových poslanců, věnovala. Velmi aktivně, dodejme. Necelých 16 hodin po získání důvěry se konala tisková konference k americké žádosti. V sobotu, neboť do pondělka by to asi nepočkalo. To je, konec konců, pochopitelné - PR kampaň za základny už v pondělí musela běžet na plné obrátky. Zkušenost z loňského roku ukázala, že některé nepohodlné elementy se vzpírají a říkají NE základnám! Nelze tedy jednat vskrytu, je nutno propagovat a přesvědčovat.
Mirek Topolánek: Základna je super! Ačkoli od oficiálního amerického telefonátu nově vzniklé vládě uplynulo jen 15 hodin, premiér Topolánek měl již jasno: „Jsme přesvědčeni, že případné umístění radarové stanice na našem území je v našem zájmu, posílí naši obranyschopnost a zvýší bezpečnost České republiky a Evropy," prohlásil na zmíněné tiskové konferenci. Se stolu smetl i pochybností těch našich obyvatel, již by se ocitli v blízkosti plánované základny: "Radarová stanice, tak jak je koncipována, nebude mít negativní dopad na obyvatelstvo okolních obcí, kvalitu jejich života ani životního prostředí." Bez jakýchkoli patrných pochybností vystoupila i čerstvá ministryně obrany Vlasta Parkanová: „Je to velký přínos pro naši bezpečnost," prohlásila. „Jak to ale mohou vědět?“ zní otázka typického českého kverulanta, který si dostatečně neváží velkorysosti, s níž Spojené státy umožňují České republice zapojit se do nejmodernější, jakkoli poněkud nefunkční, protiraketové obrany. Jak se lze v tak závažné otázce (jíž umístění americké základny na území ČR nepochybně je) dobrat libovolného závěru během pouhých patnácti hodin, jež od sebe dělí telefonát americké administrativy a sobotní tisková konference? I mnohem jednodušší otázky vyžadují podrobné analýzy, kritické rozbory, diskusi. To vše si žádá svůj čas, moře času. Topolánkově vládě ovšem stačilo jen se na to vyspat… Než zanechme sarkasmu. Věc je vcelku prostá: O základně se již několik let jedná a to, co se tváří jako počátek věci, je ve skutečnosti jen její mediální závěr. Velmi mnozí čeští politici ze stran titulujících se slovem „demokratická“ (ano, jsou to ODS, KDU-ČSL i ČSSD) mají již dávno jasno. Spojené státy jsou demokratické a i my jsme demokraté. Základna je dobrá a postavena zde bude. Ano, ano, ano!
Kdo chce postavit protiraketovou základnu v České republice? Svou protiraketovou (radarovou) základnu chtějí na území České republiky umístit Spojené státy americké. Důvodem je údajné ohrožení USA balistickými střelami s jadernými náložemi, jež by mohl odpálit např. Írán. Pomiňme nesmyslnost takového zdůvodnění: I kdyby Írán takovou možnost měl (spekuluje se, že se k ní dopracuje nejdříve za pět až deset let), jistě by takovou raketu nepoužil. Odpovědí by mu totiž bylo okamžité vymazání Íránu z mapy světa mnohonásobnou převahou jaderných zbraní USA. Řečeno srozumitelně: Zastánci americké základny nás nutí věřit něčemu takovému, jako je tah šachisty do pozice, v níž ho čeká (oběma šachistům zřejmý) mat. Místo fantazírování o tom, „co by, kdyby“, si raději všimněme povahy Spojených států dneška. Nejen Írán (Kuba, Severní Korea, Bělorusko), ale dnes už i Spojené státy mají značné potíže s porušováním lidských práv. Jde o unášení lidí CIA a jejich utajené věznění (jež se ovšem děje za ostudné spolupráce některých evropských zemí). Jde o americký koncentrační tábor na kubánském Guantanamu, v němž jsou vězni drženi (ba i mučeni) v rozporu s právem civilizovaného světa. Ve vztahu k případné americké základně na českém území je ovšem mnohem důležitější skutečnost, že to
byly právě Spojené státy, kdo zaútočil na Irák pod smyšlenou záminkou přítomnosti zbraní hromadného ničení a přivodil tak nadbytečnou smrt a příšerné utrpení několika stovkám tisíc bezbranných civilistů. Spojené státy si v roce 2003 vylhaly zdůvodnění svého útoku na Irák. Kde je záruka, že v roce 2006 si zdůvodnění pro umístění základny ve střední Evropě rovněž nevylhaly?
Česká republika: Politici uklidňují veřejnost Mnozí obyvatelé ČR mají obavy ze zvýšených bezpečnostních rizik v případě vybudování dotčené americké základny. Politici je zpravidla uklidňují dvěma způsoby argumentace, z nichž jeden je pitomější než druhý. Poté, co připustí, že vybudování základny znamená pronikavější přimknutí se k USA, dodávají, že zvýšení možnosti teroristického útoku to s sebou nenese, neboť už teď se angažujeme v Afghánistánu a v Iráku. "Riziko je už to, že naši vojáci jsou v operacích v Afghánistánu či Iráku," prohlásil např. náčelník generálního štábu Pavel Štefka po zasedání Bezpečnostní rady státu. Je to podobné, jako bychom na moři vrtali nové a nové díry do dna Titaniku a hájili se tím, že už do něj beztak teče. Druhý způsob argumentace stojí na tvrzení, že na základny by si nikdo netroufl zaútočit. Slovy Pavla Štefky: "Nemáme informace o tom, že by takový prostor byl napaden v jiných zemích, kde tyto základny jsou." Náčelník generálního štábu má nepochybně pravdu. Teroristické útoky na blízké spojence USA v Iráku - na Velkou Británii a na Španělsko - se uskutečnily uprostřed městské hromadné dopravy v Londýně a na vlakových nádražích v Madridu. Jde o tzv. „měkké cíle“. Útok na ně je relativně snadný a propagandisticky neobyčejně účinný. Tedy takto: Občané o voze, vedení státu o koze.
Mirek Topolánek: Je hloupý nebo lže? S tupou, bezohlednou úporností, již tak často uplatňoval při jednáních o sestavení vlády, otevřel Mirek Topolánek i záležitost americké základny. Jeho taktiku lze popsat asi takto: Žádné otázky a argumenty mne nezajímají; pravda je to, co jsem řekl já. Mirek Topolánek tímto svým jednáním začíná připomínat Vladimíra Mečiara, George W. Bushe nebo Donalda Rumsfelda. Tak např. v Otázkách Václava Moravce zazněla dne 21. ledna námitka, že iniciativa NE základnám upozorňuje: „Radary jsou vždy terčem prvního úderu, protože jsou mnohem zranitelnější a jejich zničením se vyřadí celý systém." Mirek Topolánek reaguje bez zaváhání: „No, tak to ale bojujou nějakou minulou válku, nejspíše druhou světovou. Mám pocit, že právě naopak základny se stávají jakousi oázou bezpečí...“ Obdobně argumentuje o hodinu později na Primě. V době, kdy americká armáda plánuje, že každý voják v poli bude instruován prostřednictvím osobního počítače, jsou komunikace jednoznačně tím nejdůležitějším a nejpotřebnějším pro moderní způsob vedení války (ale to platilo, pravda, i pro blitzkrieg před 65 lety). Sběr dat, jejich zpracování, vyhodnocení a redistribuce jsou věci, bez nichž se neobejde ani sledování rakety ani navádění antirakety. Snahy Číny oslepit americké družice laserem, nejnovější test likvidace družice balistickou střelou jakož i reakce Západu na úspěch tohoto testu hovoří jednoznačně o důležitosti a nebezpečnosti komunikačních a informačních technologií. Že na radar by byl veden útok jako první, připustil nakonec i Pavel Štefka, který jindy svou přičinlivou poslušností připomíná dobře vycvičeného zeleného papouška. Dlužno ovšem dodat, že se opatrně vyhnul možnosti, že by na radarovou základnu mohl být útok veden balistickou raketou s jadernou hlavicí… Nuže, Mirek Topolánek se suverénností sobě vlastní říká zjevné nesmysly. Napadají mne jen dvě možná vysvětlení, proč tak činí. Buďto je hloupý a nedokáže si utvořit závěry ze známých skutečností nebo zcela bezostyšně lže. Co z toho je pro funkci premiéra ČR horší?
Jiří Paroubek: Radar mi nevadí, referendum nebude ČSSD, narozdíl od KSČM, nezaujala jednoznačný postoj k případnému referendu o základnách. Krystalickou ukázkou sociálně demokratické pružnosti ve vztahu k referendu je postoj Jiřího Paroubka. Referendum o základně chtěl, když na ní měly být rakety. Referendum o základně nechtěl, když na ní měl být radar. Později začal vázat referendum na počet vojáků, již by na základně byli přítomni. Podoben chytré horákyni hodnotící, zda je žena těhotná hodně nebo málo, ignoruje Jiří Paroubek to podstatné - že základna cizího státu na území České republiky s deklarovanou exteritorialitou zůstává základnou cizího státu na území České republiky s deklarovanou exteritorialitou; bez ohledu na to, zda její chod zajišťuje 1000 vojáků nebo jen jeden jediný. Výroky Jiřího Paroubka vypovídají hodně o postoji ČSSD k přímé demokracii: Občané mají právo rozhodnout v
referendu, ale až poté, co ČSSD rozhodne, že mají právo rozhodnout v referendu. I zde se lze ptát: Vyplývají postoje Jiřího Paroubka z jeho hlouposti nebo jde jen o balamucení voličů, jež má zastřít skutečnost – že totiž i ČSSD jednala pokoutně se Spojenými státy a bez ohledu na její současné mediální hrátky již základnu schválila?
Instalace základny coby politická nevěra: Zatloukat, zatloukat, zatloukat Třebaže to česká média ignorují, v Rusku se již delší dobu ozývají varování před instalací americké základny ve střední Evropě, a to přímo z úst náčelníka ruského generálního štábu, armádního generála Jurije Baljujevského. Jak se lze dočíst např. v tomto článku, plány Spojených států, budou-li uskutečněny, výrazně změní strategickou rovnováhu v Evropě a bez nejmenších pochybností povedou k poklesu důvěry mezi dvěma největšími jadernými mocnostmi. Náčelník generálního štábu Armády České republiky, armádní generál Pavel Štefka, však odpovídá na námitky svého ruského kolegy velmi razantně a obviňuje jej a jeho spolupracovníky, jakkoli neurčitě, ze lži. Je to typické pro ty, kdo základnu u nás prosazují: Všechny argumenty, všechny dosavadní paralely ve světě, vše, co i laikovi plyne z logiky věci, je popřeno, označeno za lež nebo falešnou propagandu. V některých případech jde argumentace zastánců základny až na samu hranici absurdity. Příkladem budiž ještě jednou rozhovor s Pavlem Štefkou. Aby uklidnil veřejnost, reaguje na otázku po případném rušení televizního signálu radarem slovy: „Radar není zapnutý neustále, zapíná se až v případě potřeby.“ Toto již není nesmysl, to je čirá blbost. Ponechme stranou technické aspekty a vezměme zdravý selský rozum do hrsti: Pokud má Írán v plánu ostřelovat USA nebo Evropu (jak se obyvatelům ČR neustále tvrdí), pak tak může učinit KDYKOLIV. Radar zapnutý „v případě potřeby“ bude tedy zapnutý NEUSTÁLE. Podobných případů bezostyšné propagandy a tvrdošíjného ignorování skutečnosti lze najít nepřeberně. Zastánci základny těmito svými postoji a výroky připomínají chování nevěrníka, který ač přistižen in flagranti, dodržuje doporučení psychologů: Zatloukat, zatloukat, zatloukat. Na veškeré námitky oponentů základny je jen jedna odpověď: Ne, ne, ne! Paralela s nevěrou je zde docela na místě. Politici, volení reprezentanti občanů ČR, by při nich měli stát. Měli by dbát jejich zájmů a jejich vůle. Místo toho však česká politická reprezentace jedná potají, mimo kontrolu lidu a proti zájmům lidu. Podle ústavy je lid „zdrojem veškeré státní moci“, ale současná státní moc si dělá to, co si lid nepřeje. Je mu nevěrná. Lže, podvádí, manipuluje. Ne z právního hlediska, ale z hlediska morálního, je věc vcelku jasná. Ti, kdo pokoutně vyjednávají roky o základně vzbuzující tolik pochybností; ti, kdo tají průběh a výsledky takových vyjednávání; ti, kdo prosazují základnu bez ohledu na svůj pochybný mandát neopírající se o zhodnocení tématu volební kampaní; ti, kdo základnu obhajují bez ohledu na mnohá rizika a bez ohledu na vůli lidu; ti všichni lid České republiky zrazují. Ať už jde o politiky, vojáky nebo novináře, z morálního hlediska se dopouštějí vlastizrady. 17.5.2007
Všechno je úplně jinak…
Jiří Payne: Američany jsem přesvědčil já, že ČR potřebuje jejich radar Jan Neoral V úterý 15. května proběhla v sokolovně v Rokycanech opět jedna z přesvědčovacích akcí našich politiků o americkém radaru, který chtějí prosadit do Brd, 2 km od obce Trokavec.
Už jsem zdůraznil, že si nepřejeme být ohříváni a zase chlazeni, nejsme si jisti výsledkem. Navíc rozvedl pan doktor úžasnou myšlenku: je totiž možno po výstavbě radaru vzít vybrané občany do lékařské evidence a tyto sledovat, vyhodnocovat dlouhodobě jejich zdravotní stav, zveřejnit - a tak prokázat neškodnost radaru. Ano, čtete dobře. Evidovat, vyhodnocovat, prokázat, jen místo králíků použijeme občany. A že by to mohlo nevyjít? Ale jděte, strašpytlové - odborník pan Topolánek přece už jednou řekl, že to naprosto nic nevyzařuje! *** To, co jsme se dozvěděli poté, nám všem vyrazilo dech. Někdo položil panu J. Paynemu, bývalému poslanci (ODS) otázku, za koho zde lobbuje. Poslanec už není, ministr není. Pan Payne se označil za poradce a poté sdělil, že tu musí být, on je totiž duchovním otcem celé myšlenky s radarem. Nepochopili jsme to hned a tázali se dál… A tak konečně vyšla najevo pravda! Bláhový ten, kdo uvěřil, že akci radar spustily USA, protože usoudily, že je nutno nás ochránit před „darebáckými“ státy. (Pardon, státem. Severní Korea už se mezitím stala jejich partnerem v jednání. A než „kočička vajíčko snese, Beruško“, bude partnerem možná i Írán). Bláhový ten, kdo uvěřil, že akci spustila v roce 2000 sociální demokracie. Pan RNDr Jiří Payne, bývalý poslanec ODS, totiž hrdě přiznal před celým sálem - a opakoval to dvakrát - že on došel kdysi k názoru, jako místopředseda sněmovního zahraničního výboru, že Česká republika potřebuje radar a navrhl to v jednání Spojeným státům. Výslovně a hrdě řekl zde do sálu lidem, že to je jeho myšlenka, jeho nápad, a on to začal dotahovat do jednání a nestydí se za to! Celá vládní suita seděla a nic nenamítala - takže to pro ně nebylo tajemství. Nakonec, kdyby bylo, co by tam pan Payne dělal? Pak se musím otázat pana premiéra Topolánka: Když jste v Borovnu minulý týden před cca čtyřmi sty občany v sále řekl, že akci radar jste zdědil a dostal na stůl nedávno po ČSSD a jinak o tom nic nevíte, to jste lhal, nebo jste si jen nevzpomněl? Lhal, viďte, pane premiére? Tak, jak nám o radaru lžete stále. Pro pořádek zde připomenu slova pana J. Payna z 9.3.2001, která pronesl ve své písemné interpelaci. Jde o dodatek vyslovující se proti americkým ekonomickým sankcím uplatňovaným vůči Kubě, který Česká republika navrhla připojit k rezoluci Komise OSN pro lidská práva. Místopředseda sněmovního zahraničního výboru Jiří Payne ve své písemné interpelaci upozornil ministra zahraničí Jana Kavana na to, že tento návrh směřuje proti zájmům spojenců České republiky. Poslanec Payne zdůraznil, že „Z českého členství v NATO vyplývá politický závazek brát ohled na zájmy aliančních spojenců, což neznamená vždy aktivně podporovat jejich politiku, ale přinejmenším nepodávat návrhy, které směřují proti zájmům některého spojence. Museli bychom mít opravdu zásadní důvody k tomu, abychom nadřadili jiné hodnoty našim aliančním závazkům" Ptám se dále: Máme dnes „opravdu zásadní důvody k tomu, abychom nadřadili jiné hodnoty našim aliančním závazkům?“ jak se ptá pan Payne? Nemáme, samozřejmě že nemáme. To jen pan Payne, pan Topolánek, paní Parkanová, pan Schwarzenberg, pan Vondra. Ale je zajímavé, jak tehdy pan Payne horoval pro „zájmy spojenců“ - a dnes je mu Evropa lhostejná, tak jako výše zmíněným pánům a paní. Jim záření nějakého radaru ublížit nemůže. Takovou hroší kůži má málokdo. Já prodat své spoluobčany, cítil bych to i pod tou kůží. Někdo už pod tou kůží nic nemá. Jan Neoral, starosta Trokavce
RŮZNÉ 23.1.2007
Americké radary na českém území? Byznys s hloupostí. Luboš Wišniewski Současná polemika, která se vede na toto téma, je opět vedena diletanty. Opět nemají prostor ani slovo (možná mají, ale nikde jsem to neregistroval) odborníci, profesionálové. Nikdo nevystoupil se základními dvěmi aspekty, které rozhodují o tom, zda umístit nebo neumístit tyto radary na našem území. O co tedy jde? Přání USA umístit radary včasné ostrahy na našem území pramení minimálně z několika důvodů.
1. Nikdo nepochybuje o tom, že v USA existuje militantní klika, která potřebuje odbyt na svoje zatraceně drahé hračky. Vždyť kolik je takových plně funkčních radarových systémů na světě? Ne plánovaných,
ne rozestavěných, ale opravdu funkčních! Ptali jste se? Má vůbec český občan představu o finančních nákladech na toto zařízení, které bude financovat i náš stát? Asi se to s ohledem na utajení celého projektu nedozví. Jen se operuje s tím, kolik to přinese našemu státu pracovních míst, a jak je to strašně důležité vzhledem zachování naší bezpečnosti. Vždyť jsme přeci členové NATO, tak tedy tlusťochu zaplať, když jsi členem. Kdo bude platit ty zaměstnance? Provoz? Náklady na výstavbu? Technologii? Infrastrukturu? Kdo bude tolerovat oficiální americkou obsluhu? Je naivitou si myslet, že celý systém budou obsluhovat Češi. Ti, stejně jako na ruská jaderná sila, nebudou mít přístup ani jako uklízeči či svačináři… Tady je na místě se zmínit o možných ekvivalentech této zbraně. Že to zbraň je, o tom není pochyb, kdo nevěří, ať se zeptá třeba nějakého „záložáka“… Vlastní radarový systém včasné ochrany je velmi vágní, protože slouží v prezentovaných argumentech jako ochrana před… před čím? Před Severní Koreou? Pákistánem? Iránem? A nebo před imaginárním čínským nebo ruským nebezpečím? Hysterie hrozeb se dá rozpoutat kdykoliv a jakkoliv. Náhodným odpalem prostřednictvím špionážní operace. Sehnáním jedné rakety a jejím předáním frustrovaným radikálům odkudkoliv. Střízlivý člověk, který se podívá na mapu a uvědomí si, kterým směrem má být tento systém zaměřen, pochopí. Na západ? No to ne, vždyť tam jsou samí členové NATO. Na jih? Hm, asi taky ne. His sunt leones a Alpy. Na sever? Nonsens, tam je jen Polsko, a to, jak víme, je opět členem NATO. Tedy kam? Aha, asi na východ. Jo, jo, ano, na východ. A proč? Myslíte si, že v současné době představuje Ruská federace takové nebezpečí, že je třeba se na to připravit? Podle USA ano, i když to sotva přiznají. Je to nesmysl? Svým způsobem. No prostě, jde pouze o peníze, ty jak je známo, jsou vždycky až na prvním místě. Ekvivalentní řešení? Ano, existuje. Po prvé ve technologické podobě – to jsou prosím ty malé vojenské družice Made in USA, které stále krouží i nad námi a hlídají kde co, i odpálení raket, včetně okamžitého hlášení. Po druhé v lidské podobě. No, je to prostě normální rozvědčík, či špion – je otázka, jakému označení dáváte přednost. Profesionálně se tomu většinou říká ilegál. Človíček, který pracuje pro „druhou stranu“ v utajení a požívá maximální důvěry „hostitele“. Tento človíček je schopen s podstatně větším časovým předstihem než jakýkoliv radar varovat před možným raketovým útokem. Nepochybujte o tom, že tito lidé existují. Tak proč ještě další systém? Protože první popsaný již existuje a druhý je příliš laciný a pracný. Tedy opravdu jde jenom o odbyt nového „efektivního“ zařízení. A drahého. A protože USA už dlouhodobě nedisponují vhodně kvalifikovanými, jazykově i kulturně vybavenými, dlouhodobě umístěnými a dlouhodobě podporovanými lidmi v zájmových lokalitách. Pusťte černocha do Koreje, Číny či Ruska dělat rozvědčíka-ilegála… 2. Uvažovali jste o tom, proč si USA vybraly zrovna ausgerechnet Českou republiku? Má totiž už sedmnáct let vůči USA nejloajálnější vlády v Evropě. Asi namítnete, vždyť se bude stavět raketová základna v Polsku. Jste si tím jisti? To je totiž pouze prognóza. Teprve až bude u nás vybudovaný radarový systém včasné ochrany (a bude fungovat!), pak teprve bude vyvinut náležitý tlak na Poláky. Zatím se o tom pouze jedná. A že se Polákům do toho nechce tomu věřte. Máte-li někoho známého v Polsku, tak se ho zeptejte. Tedy proč u nás; protože jsme povolní. A hlavní důvod je : že to USA v případě válečného konfliktu NEOHROŽUJE! Tady je třeba drobného vysvětlení. Uvažujme teoreticky, že budeme chtít zaútočit na NATO, potažmo na USA. Každý stratég (i americký, mimochodem stejné strategie využily USA i ve válce v Zálivu) v prvním kroku útoku uvažuje asi takto: první bod – a nejdůležitější – je oslepit protivníka. A co je radar včasné ostrahy? To jsou oči! Tedy? Vždy prvotním cílem! Jinými slovy, první zásahy jsou vedeny právě na tyto radarové základny! A ne balistickými raketami, ale konvenčnějšími zbraněmi (letectvo, laserem naváděné střely, diverzní útok apod.) Myslíte si, že to USA bude vadit? Naopak, zničení těchto radarových základen je teprve to pravé varování, že přichází útok „doopravdy“. Aha, jo, ale zaplaťbůh není to u nás (v USA) – ale už víme, že se něco děje. Tož asi tak. 3. USA chtějí mít kontrolu. Ano. Nad vším, co se na světě děje. Že je to arogantní? Nedejte se vysmát, to jste to nevěděli dříve? No, vraťme se k radarům. Ono totiž toto zařízení se nepoužívá pouze, jak je proklamováno, „jako bezpečnostní štít“ , ale také pro velmi intenzivní jakoukoliv kontrolu vzdušného prostoru. Proto se to Ruské federaci nelíbí, a ne jenom jim. Vám by se líbilo, kdyby vám soused nakukoval do kuchyně, co vaříte? Ale ovšem, tady je to v zájmu a rámci bezpečnosti. Čí? Naší? Ne. Uvědomme si, že se nejedná o sousedy , ani o kluky, co si hrají na Indiány. Jedná se totiž o legalizovanou špionáž (chcete-li tedy kontrolu) vzdušného prostoru suverénních okolních států! Opravdu se pořád bojíme, že nás „Rusko“ napadne? Pokud ano, „zavře kohoutek“ nějak nenápadně – třeba simulací čečenského útoku výbušninou na ropovod uprostřed zimy - a to je daleko účinnější taktika boje. Tedy to máte další faktický důvod, proč umístnit americké radary na českém území. Pro ochranu vlastního území má totiž Česká republika vlastní, daleko účinnější a neodhalitelnou zbraň – následníka radarů Tamara, mobilní systémy Věra. Vždyť je vyvíjela třicet let, vyrábí je a nějaké občas i vyveze. Takový pasivní radar či jejich síť nelze detekovat, protože samy nic nevyzařují, a přitom objeví a dokážou, vybaveny softwarem na řízení palby navést vlastní raketu i na neviditelný strategický bombardér. Stovka současně letících cílů může být monitorována a raketové nosiče o rychlosti 5-12 Mach naváděny na cíl... Přesně. Bez varování. Jak se Američané kdysi přesvědčili v Jugoslávii. Dva systémy stačí pro ochranu vzdušného prostoru ČR tak, že objekt detekují a počítají trajektorii už na území sousedů. Prst na spoušti nebude ve Washingtonu, ale v Praze. 4. I radar ze základny lze použít jako řídící element pro útočnou akci (ono je to naznačeno, ale velmi zaobaleně) – a jsme zase u militantního myšlení USA (a také paranoidního). Jinými slovy, je to opět získání určitého prvku nadvlády, tedy, mám-li tento systém, mohu také zaútočit, ne jenom čekat, až na mne (rozuměj : na
USA) něco poletí. A hlavně z pozice mocenské politiky – zastrašovat. Mám –li to celé shrnout, tak tedy Orwell se svým „1984“ se zatraceně spletl v orientaci světových stran. V současné době Mráz opravdu vane ne z Kremlu, ale z Washingtonu. 30.1.2007
ANALÝZA
Velké problémy malé základny raketové rozvědky Oskar Krejčí Poprvé v našich dějinách má být v Česku postavena americká vojenská základna. A to ne ledasjaká: má to být základna, která bude sloužit pro globální cíle a případnou světovou jadernou válku. I když politici, kteří její výstavbu hájí, tvrdí, že má sloužit obraně Česka a Evropy, nikdy tomu tak nebylo. Jedná se o základnu, která má být součástí Národní protiraketové obrany (NMD, National Missile Defense), což je pouze a jedině program obrany Spojených států. V souhrnu lze říci, že zřízení americké vojenské základny USA v České republice jako součásti Národní protiraketové obrany Spojených států:
Je v rozporu s přísliby o tom, že na našem území nebudou žádná cizí vojska. Tento příslib, který byl formován v době odchodu Sovětské armády, se stal součástí nové státní ideje v tom smyslu, že byl přijat většinou veřejnosti a politické elity jak při formování nového režimu po 17. listopadu, tak i při vzniku samostatné České republiky; Zřízení základny NMD znamená pro Česko velké bezpečnostní riziko. Česko se stane součástí obraného systému, který bude chránit stát, jehož zahraniční politika je rozporuplná. Svým kontraproduktivním pojetím tzv. války proti terorismu si masově vytváří protivníky, kteří si mhou za cíl svých aktivit vybrat i základny na našem území; Vytváření nové protiraketové obrany USA je vnímáno jako snaha získat převahu nad Ruskem a Čínou. Převaha v obraně se chápe jako možnost zahájit útok - hovoří se o tom, že modernizace jaderného arzenálu plus nová NMD by měla umožnit útok Spojených států na Rusko a Čínu, po němž zasažené země ztratí sílu na odvetný úder. To vyvolává nejen nepříznivou politikou reakci ze strany Moskvy, ale též odpovídající změny v zaměření ozbrojených sil Ruska: hrozí nebezpečí, že na základny NMD u nás budou zacíleny ruské střely s plochou drahou letu či rakety. A není důležité, zda na těchto základnách budou rakety nebo "pouze" radary. Funkčnost NMD je velmi sporná: každá země schopná vyslat rakety s dlouhým doletem bude schopna NMD zničit, program je založen na špatných technických kritériích a testy se neopírají o realistická protiopatření. Zdá se, že idea vybudovat na území Česka část NMD slouží víc jako test loajality místní politické elity než jako snaha vytvořit funkční protiraketový deštník. NMD je součástí zbrojních programů, které představují nezměrné plýtvání omezenými zdroji Země. Zatím od jakéhokoliv případného útoku kohokoliv na Česko i USA více odrazuje apokalyptický potenciál NATO pro odvetný úder než děravá protiraketová obrana. V případě, že raketové nebezpečí ze strany tzv. darebáckých států je reálné, je nutné budovat evropsko-americkou obranu, ne obranu USA na území Evropy. Na výstavbě takovéto obrany se musí podílet i Rusko (a pokud možno i další mocnosti, a to nejen evropské), protiraketová obrana nemůže být zaměřená proti němu. Základem trvalého řešení bezpečnostních hrozeb tohoto typu mohou být pouze přímá jednání Spojených států s KLDR, Íránem a dalšími obdobnými státy, za nimiž budou následovat mezinárodní úmluvy garantované mezinárodním právem a světovým společenstvím. 10.2.2007
Odvahu odmítnout mnichovanství a říci základně NE Jan Kavan Vážené přítelkyně, vážení přátelé, Přiznám se, že tu dnes vystupuji s jistým pocitem zadostiučinění. Na předminulém sjezdu koncem března 2003 jsem pomohl prosadit rezoluci, v níž jsme odsoudili invazi do Iráku, kterou prezident Bush, Tony Blair, ale i Cyril Svoboda či Václav Havel ospravedlňovali poukazem na údajný fakt, že Irák má zbraně hromadného ničení a že představuje nebezpečí pro USA a svět. Byl jsem v té době předsedou VS OSN a OSN tehdy odmítla nátlak USA a nedala mandát k válce. Nyní je jasné, že se inspektorům OSN podařilo donutit irácký režim zničit ZHN už v 90. letech, a tak tam v době invaze nebyly, i když Cyril Svoboda ujišťoval český parlament, že o jejich existenci má „osobní poznatky“. Toto je plný text projevu, který si Jan Kavan napsal pro jednání ÚVV ČSSD dne 10.února 2007. Z časových důvodů mu předsedající schůze povolil přečíst asi 60% tohoto textu.
Válka proti Iráku byla klasickou ukázkou americké tzv.preventivní války, jejímž dosavadním výsledkem je více než 3000 mrtvých Američanů a mnoho desítek tisíc mrtvých Iráčanů a vytvoření v Iráku daleko většího ráje pro mezinárodní terorismus než byl kdykoliv Afghánistán. Irák je dnes největší líhní i cvičištěm teroristických bojůvek. Jsem rád, že naprostá většina delegátů sjezdu ČSSD podpořila naši rezoluci a odmítla argumenty typu, že musíme podpořit amerického spojence i proti OSN a bez mandátu NATO, že nesmíme být zbabělí, že musíme odmítnout údajný mnichovanský postoj většiny Evropanů, že nesmíme lavírovat, že musíme být schopni přinést oběti na oltář světového míru apod. Dnes můžeme být hrdi na jednoznačný postoj našeho sjezdu, bohužel méně už na jisté lavírování tehdejší naší koaliční vlády. Dnes jsme znovu bombardováni podobnými argumenty. LN píší o „základně v zemi srabů“ neochotných cokoliv obětovat. V MfD nedávný titulek hlásal, že „nechtít se podílet na obraně je zbabělost“. V září 2002 mne prezident Bush v osobním rozhovoru vyzval, aby OSN podpořila jeho válku a odkazoval právě na Mnichov a na nebezpečí appeasementu. Dnes Martin Hekrdla v Právu správně připomíná, že z mnichovanství jsou obviňováni ti, co u nás odmítají protiraketový deštník a jednostranné kroky USA bez podpory NATO. Znovu čelíme nebezpečí, že budeme asociováni s politikou převádění doktríny „preventivních válek“ do reality. Václav Havel znovu varuje před šířením ZHN a před mezinárodním terorismem. (Mimochodem souhlasím s Janem Eichlerem, že by se měl omluvit za svůj podpis na Dopise Osmi, jehož podpora pro „koalici ochotných“ byla silná káva i pro Špidlu, který jej odmítl podepsat. Ani Cyril Svoboda se dosud neomluvil za matení českých poslanců a veřejnosti). Václav Havel umístění amerického radaru u nás bagatelizuje s tím, že jde „pouze o radar“ a ne o rakety s hlavicemi. Je udivující, že nepochopil, že jde o dvě stránky jedné vojenské mince. Naváděcí radar v ČR bude očima raket v Polsku a je pochopitelné, že nepřítel bude chtít rakety co nejdříve oslepit ať už protiradarovou střelou, o níž hovoří náčelník gener.štábu Pavol Štefko, nebo nějakým sebevražedným komandem. Je pochopitelné, že Američané při útoku na Bagdád nejdříve vyřadili irácké radary. Ladislav Henek z TV Prima nás zas chlácholí ujištěním, že „radarová stanice zvýší bezpečnost protože bude úměrně své důležitosti také střežena“. Někteří Poláci navrhují, aby jejich základna byla střežena americkými raketami Patriot s doletem do Běloruska a Ruska. Myslí si obyvatelé Brd, že takový přístup zvýší jejich bezpečnost? Havel chápe, že základna by byla přijatelnější kdyby nešlo jen o česko- či polsko-americký projekt a tak zdůrazňuje, že jde o „pasivní komponent budoucí společné obrany“, o americký „první krok k obraně celého euroatlantického prostoru“. Je to však pravda? I důsledně proamerický předseda sněmovního výboru pro obranu Jan Vidím jen velmi opatrně spekuluje, že „lze předpokládat, že dojde-li v rámci NATO v budoucnosti ke shodě o výstavbě aliančního systému protiraketové obrany, bude tento americký systém jeho synergickou součástí.“ Bohužel NATO spíše předpokládá, že k takové shodě nedojde, v žádném případě ne v dohledné budoucnosti. Vyplývá to jak z prohlášení mluvčího Aliance Jamese Appathuraie,že „NATO se v této věci neangažuje ani v žádném ujednání do budoucna“. Totéž vyplývá i z velmi mlhavých formulací summitu z Rigy, kde se pouze slibuje, že NATO povede o systému diskusi. Ti, kteří už pochopili, že základna bude americká a ne alianční, se nás snaží přesvědčit, že takových základen je v Evropě mnoho, prý jsou v 16 členských státech EU. To je zavádějící informace, zavádí ještě více než tvrzení, že základna je v Dánsku místo přiznání, že je spíše v nehostinném prostředí dánského Grónska. Ne každá americká základna je přece součástí protiraketového deštníku. Pokud vím tak tyto střely jsou zatím jen na základně Fort Greely na Aljašce a na základně Vandenberg v Kalifornii. Pamatuji se na schůzi ministrů zahraničí Aliance v Bruselu, které jsem se poprvé zúčastnil jako ministr nové členské země NATO v dubnu 1999. O potřebě evropské podpory pro americký protiraketový deštník tam pohovořil Colin Powell. Velmi vášnivě na něj reagoval tehdejší britský ministr zahraničí Robin Cook, který se jednoznačně distancoval od všech forem nebezpečných „hvězdných válek“, které povedou k dalšímu zbrojení, napětí a nestabilitě. Nikdo z Evropanů mu neoponoval. Mám obavu, že měl Robin tehdy stejnou pravdu jakou měl pak v březnu 2003, kdy na protest proti invazi do Iráku rezignoval jako předseda britského parlamentu. Nevím odkud bere Václav Havel tu jistotu, že pokud my a Poláci tuhle základnu odmítneme, že ji přijme Velká Británie, kde mimochodem ještě zcela nevybledly vzpomínky na velké demonstrace proti raketám Cruise a Pershing v britském Greenham Common a i proti SS20 u nás. Nejčastějším heslem bylo heslo, že „žádná raketa není mírová“. Vím to. Byl jsem tam. Značnou vypovídací hodnotu má zjištění, že ti, kteří odmítají návrh evropské ústavy a celý proces prohlubování evropské integrace současně důrazně prosazují bilaterální dohodu s USA o jejich základně na našem území. Patří mezi ně pochopitelně i současná vláda. Chci věřit, že ČSSD naopak podpoří německé předsednictví v úsilí oživit diskusi o euroústavě a současně odmítne ignorování našich evropských spojenců jak v EU, tak v NATO tím, že by arogantně předjímala výsledek diskuse v Alianci a podpořila instalování americké základny. Tedy základny budované proti hrozbám, kterým nečelíme či přinejlepším nás může chránit před hrozbami, které sama vytvoří. Evropské spolupráci, o níž tak často hovoříme, dáme palec dolů, pokud budeme považovat jakoukoliv formu euroústavy za mrtvou a dáme zelenou americké základně na evropské půdě mimo rámec NATO. Václav Havel píše, že pokud odmítneme „nabízenou spolupráci a ochranu“, tak si musíme „položit otázku, co vlastně v tomto světě chceme“. To je správně položená otázka. Lituji, že nemám čas na detailnější odpověď. Snad stačí když vyjádřím své přání, abychom v sobě našli odvahu nebýt vazaly žádného Velkého Bratra, odvahu říct své rozhodné NE unilaterální silové politice jakékoliv velmoci či zbrojařských lobby, odvahu odmítnout mnichovanství, tedy ustupování nebezpečné politice mocných, a tedy odvahu podpořit multilaterální politická řešení konfliktů ve spolupráci s EU či OSN, podpořit kolektivní obranu v rámci NATO i budoucí společnou evropskou obranu, jak ji mimochodem chce zakotvit i evropská ústava.
Pokud je pravda, že systém není namířen proti Rusku, ale proti dosud nevyrobeným iránským raketám (nechme stranou otázku proč by Irán střílel na ČR nebo na USA přes ČR) či proti anonymním teroristickým skupinám, které již vlastní rakety dlouhého doletu s jadernými hlavicemi (jejich existence je pro mne novinkou, ale prý je o nich něco známo ministryni Parkanové), tak by mělo dojít k dohodě nejen uvnitř Aliance, ale i v multilaterálním rámci probíhajících diskusí NATO-Rusko. Snížilo by to napětí, podezírání, mohlo by to zamezit nové spirále zbrojení. Souhlasím s Havlem, že se staneme vazaly, „nebudeme-li včas připraveni na skutečná budoucí možná nebezpečí“. Tímto nebezpečím je pro mne slepý unilateralismus, preferování řešení konfliktů vojenskou silou spíše než diplomacií a citlivými sociálními projekty, preferování preventivních válek před odzbrojováním či společnou politikou jako výsledkem rovnoprávné spolupráce se všemi našimi spojenci. 12.2.2007
Americká radarová základna a bezpečnost České republiky Mojmír Babáček V dokumentu "Znovuvybudování americké obrany" , který prezentuje vojenskou doktrínu současné americké vlády se píše: "Pentagon potřebuje začít kalkulovat sílu nezbytnou k nezávislé ochraně amerických zájmů v Evropě, Východní Asii a Perském zálivu v kterékoli době“ (str. 21 – pdf, dokument str.9) a „Je důležité, aby NATO nebylo nahrazeno Evropskou unií a Spojené státy nezůstaly bez vlivu na evropské bezpečnostní záležitosti. Navíc mnoho současných zařízení poskytuje kritickou infrastrukturu pro podporu americké armády v celé Evropě a pro její posílení v případě krize." (str. 28/16) Americké vojenské jednotky se mají posouvat dál na sever a východ Evropy (konkrétně se píše o budování letecké základny v Maďarsku). O amerických jednotkách v zahraničí všeobecně se dokonce píše jako o "kavalerii nové americké hranice" (str. 27 – pdf, dokument str.15). Dokument tedy vyzývá k tomu, aby se americké jednotky přibližovaly k ruským a čínským hranicím, kontrolovaly Evropu a jeho jednoznačným vyzněním je, že americká armáda má usilovat o to, aby USA zajistila ovládnutí celého světa. V dokumentu se už nepíše výslovně, že méně náročnou cestou, jak ovládnout svět, závislý na průmyslové výrobě, než je přímá vojenská okupace jednotlivých států světa, je obsadit státy s největšími zásobami ropy, suroviny, bez které se momentálně průmyslová výroba nemůže obejít a jejíž zásoby se blíží ke svému vyčerpání. Budou-li státy světa závislé na dodávkách ropy od amerických ropných společností, bude jim americká vláda moci diktovat jejich vnitřní i zahraniční politiku. Navíc, až se zásoby ropy budou blížit ke svému vyčerpání, americké ropné společností mohou jednoduše přestat dodávat ropu jinam než do USA a americká ekonomika zůstane poslední ekonomikou, která se bude vyvíjet, čímž USA získají další převahu nad zbytkem světa. V rámci této strategie už USA obsadily Irák a od obsazení Iránu je už několik let zadržuje odpor Ruska a Číny, které dávají najevo, že jsou odhodlány se proti odříznutí svých ekonomik od zdrojů ropy bránit i vojenskou silou. Pokud vláda USA podcení toto odhodlání Ruska a Číny a americká armáda vstoupí do Iránu, může dojít ke světové válce, ve které dojde i k jaderným úderům. Fakt, že v tomto měsíci se množství amerických válečných lodí v Perské zálivu přiblížilo množství lodí, které tam bylo před útokem na Irák toto nebezpečí ještě zvětšuje. Dojde-li ke světové válce, bude Česká republika jednou z oblastí nad kterými budou sestřelovány přilétající balistické střely z obou směrů, ať budou směrovány na Rusko nebo na USA. Budování americké radarové základny v České republice je nesporně v souladu s americkou vojenskou strategií. Kromě zvýšení americké vojenské přítomnosti v Evropě, a tím i oslabení šancí Evropy na získání nezávislosti na USA, má radarová základna v České republice oslabit i ruské odhodlání bránit se americkému ovládnutí světa. USA přitom v současné době dokazují, že rozhodně nemají v úmyslu zavádět ve světě nějaký spravedlivý politický systém. Že si americká moc při prosazování svých zájmů nevybírá prostředky, o tom svědčí mučení iráckých odpůrců americké okupace této země. Tito lidé jsou mučeni proto, aby americké ropné společnosti mohly těžit iráckou ropu a dodávat ji přednostně do USA. Ani americká vláda ani americký kongres dodnes mučení vězňů výslovně nezakázaly. To určitě není důvod myslet si, že Česká republika bude s americkými vojáky na svém území bezpečnější. Navíc se demokracie, ke které se Česká republika hlásí, dostává v USA do krize, způsobené nejspíš úvahami amerických politických elit o možných společenských krizích spojených s vyčerpáním energetických zásob planety a oteplováním klimatu. Jak to v této perspektivě vypadá s tvrzením české vlády, že umístění amerického radaru na českém území zvýší bezpečnost České republiky? Za prvé česká vláda podporuje USA v politice dobývání světových ropných nalezišť, která může vyvolat světovou válku, jejímž výsledkem bude, že území českého státu přestane být obyvatelné pro lidi. To je nepochybně sebevražedné myšlení, které nemá nic společného se záměrem zajistit bezpečnost České republiky. Za druhé, po vyčerpání ropných zásob této planety, bude energie ropy nahrazena (až do jeho vyčerpání) energií zemního plynu, jehož má největší zásoby na světě právě Rusko, které ale nebude příliš nakloněno tomu,
dodávat zemní plyn do zemí, které se podílejí na ohrožování jeho bezpečnosti, tedy ani do České republiky (argument, že základna je určena jen pro obranu USA před iránskými raketami je argumentem pro nemyslící). Stavba radarové základny je proto ohrožením zabezpečení České republiky dodávkami energie. Za třetí americká radarová základna na českém území oslabí naději Evropské unie, že se stane nezávislým subjektem světové politiky (Euro se už stalo nezávislým subjektem světové ekonomiky). Vytvoření více demokratických mocenských center ve světě je ale jedinou možnou zárukou toho, že bude v mezinárodních vztazích dodržováno mezinárodní právo. Kdyby Evropská Unie byla jedním z center světové vojenské moci a postavila se proti americkému záměru okupovat Irák, k okupaci Iráku by nedošlo. Nebezpečí jaderné války s Ruskem a Čínou pořád ještě odstrašuje americkou vládu od útoku na Irán. Bude-li česká vláda podporovat oslabení ruské a evropské vojenské pozice, bude zároveň podporovat americké ovládnutí světa. Čím více bude ale ve světě demokratických mocenských center (včetně Ruska, které je demokratickým státem a není proto reálný důvod obklopovat ho raketovými a radarovými základnami, a časem možná i Číny), tím větší bude naděje, že ve vzájemných spojenectvích ve světě udrží rovnováhu moci, která zabrání tomu, aby energetická nebo klimatická krize byly řešeny jaderným konfliktem nebo vedly k rozkladu civilizace v lokálních válkách. Jedině množina demokratických mocenských center ve světě také může zabránit tomu, aby se pod vlivem ovládnutí světa jedinou velmocí prakticky nezhroutil demokratický systém v ovládaných státech, jejichž vlády budou sloužit zájmům americké moci v první řadě před zájmy svých občanů. O tom svědčí i současná politika české vlády, která navzdory tomu, že Česká republika byla v nedávné minulosti dvakrát okupována cizími státy, aktivně podporuje protiprávní okupaci Iráku v rozporu s názorem většiny českých občanů. Stavba americké radarové základny bude tedy dalším praktickým krokem k omezení svrchovanosti české demokracie a českého státu. Největším obhájcem světové demokracie v současné době není ani americká vláda ani americký kongres (který pořád ještě váhá s opatřeními, která by vedla k obnovení plnohodnotné americké demokracie a stažení amerických vojsk z Iráku), ale americký tisk, který v posledních dvou letech ostře kritizuje jak americkou okupaci Iráku, tak útoky americké vlády na americkou demokracii. Má-li česká vláda zájem na zachování demokracie ve světě, měla by tento zájem demonstrovat odmítnutím stavby americké radarové základny na území České republiky a tedy de facto odmítnutím spolupráce s vládou, která porušuje mezinárodní právo a v posledních letech podnikla systematický útok směřující k likvidaci americké demokracie, který zčásti neuspěl díky odporu americké veřejnosti. Náležitě zdůvodněným odmítnutím stavby amerického radaru v České republice by česká vláda podpořila právě tuto část americké veřejnosti a vzdorující americký tisk. Souhlasem se stavbou radarové základny v České republice tedy česká vláda ohrožuje i pozitivní vývoj světové demokracie a místo toho podporuje útoky proti ní, což vzhledem k nejisté budoucnosti v oblasti vývoje klimatu a zásobování energií otevírá cestu katastrofickým scénářům vývoje lidských dějin (pouze zachování demokracie nám dává šanci zvládnout blížící se krize racionálním způsobem). Ani to nemá nic společného s proklamovaným zájmem o bezpečnost České republiky. Skutečnost je taková, že česká vláda nenachází odvahu a sílu vzdorovat americkému tlaku, jak dokazuje i posun v názoru sociálně demokratické strany potom, co přestala být stranou vládní. Dokud v České republice existuje demokracie, je možné české vládě zabránit v tomto ohrožení bezpečnosti a svrchovanosti České republiky a české demokracie jenom náležitým tlakem ze strany českých občanů (Petici za vyhlášení referenda o budování radarové základny v Čechách je možné si stáhnout na adrese http://www.nezakladnam.cz ). 24.2.2007
Keller: "Spojené státy se od roku 2002 oficiálně řídí doktrínou, která připouští rozpoutání preventivních válek. Nezříkají se použití jaderných zbraní jako první." Jan Keller Příspěvek přednesený na konferenci o politických dopadech výstavby americké raketové základny na území České republiky v Parlamentu dne 23. 2. 2007, kde se zástupcem ministra obrany diskutoval nejen sociolog Jan Keller, ale profesor mezinárodní politiky Oskar Krejčí, vojáci, občané i poslanci. Dovolte mi, abych se vyjádřil k problematice cizí vojenské základny na našem území. Učiním tak ve dvou krocích. Nejprve si povšimnu několika nejčastějších argumentů stoupenců základny a pokusím se je rozebrat - jak si přeje ministryně obrany - nikoliv z ideologické, ale z čistě logické a věcné stránky. Poté se dotknu několika závažných okolností, o nichž stoupenci základny bohužel vesměs mlčí. Nejprve tedy k argumentům stoupenců. Není jednoduché se k nim vyjádřit, protože tito lidé tvrdí každou chvíli něco jiného a poměrně často si přitom protiřečí. Těsně po loňských volbách v červnu 2007, kdy se o záměru Bushovy administrativy začalo poprvé mluvit více než v náznacích, se ještě uvádělo, že se jedná výhradně o prvek „Systému národní protiraketové obrany Spojených států“. Stačí zalistovat v novinách z počátku loňského léta, abychom zjistili, že se tehdy vůbec
nehovořilo o nějaké ochraně České republiky, či dokonce celé Evropy. Řeči o ochraně Evropy nastoupily teprve tehdy, když byl projekt americké vojenské základny veřejností vcelku jednoznačně odmítnut. Najednou se začalo mluvit o tom, že jde vlastně – a možná dokonce v prvé řadě – o naši vlastní bezpečnost. Tyto řeči jsou však natolik nepřesvědčivé, že většina veřejnosti je opět nepřijímá. A tak vznikla třetí verze legitimizace základny. Máme ji prý postavit z vděčnosti ke Spojeným státům. Pro ty, kdo by snad chtěli vděčnost prokazovat jiným způsobem, zazněl nedávno v Mnichově v pořadí už čtvrtý argument: ten, kdo je proti základnám v Česku a Polsku, zapomněl, kdo prohrál studenou válku. Tady už nejde o jakousi vděčnost, ale o přímou a hodně neomalenou hrozbu. Všimněte si, prosím, těchto proměn. Od ochrany Spojených států, k naší vlastní ochraně. Od čisté vděčnosti ke Spojeným státům k tvrdému diktátu vítězů. Naši vládní politici, včetně ministryně obrany, se dnes pohybují někde mezi druhou a třetí příčkou této škály. Odhaduji, že nejpozději někdy v dubnu, květnu se od našich vládních činitelů dozvíme, že zatímco oni studenou válku vyhráli, český národ ji prohrál. A nyní mi dovolte, abych se stručně věnoval několika argumentům stoupenců základny. 1. Stoupenci základny celou věc bagatelizují tvrzením, že se jedná pouze o výstavbu radaru. Na našem území žádné rakety umístěny nebudou. Proto prý nechápou hysterii, která se kolem jednoho neškodného radaru zvedla. Tady člověk nemusí být technický odborník, aby věděl, že radar a rakety tvoří jediný soubor, který je díky moderní technice propojen natolik těsně, jako by obojí stálo na jedné, jediné louce. Pokud chce někdo tvrdit, že my máme co dočinění pouze s radarem, projevuje tím jen svoji naprostou technickou i strategickou naivitu. Ve skutečnosti může nadzemní radar očekávat drtivý úder protivníka mnohem spíše než rakety zakopané hluboko v silu. Bez radaru zůstanou rakety v silu dokonale nepoužitelné, a pouze v tomto smyslu mírové. Jde tedy už jen o to, najít protivníka, který si radar k úderu vytipuje. Naši vládní politici dělají všechno proto, aby takového protivníka co nejrychleji vytvořili. Tomuto svému počínání říkají – péče o bezpečnost národa. 2. Odporem proti základně prý zrazujeme své evropské spojence a ohrožujeme jejich bezpečnost. Opravdu se naši vládní politici domnívají, že vlády v Paříži, v Berlínu či v Římě jsou natolik nezodpovědné, neinformované a krátkozraké, že bez světla rozumu přicházejícího z Prahy by kráčely jako ovce na vlastní porážku? Odkud se bere v našich vládních činitelích tolik mesianismu? Představme si, že bychom po roce 89 vyhlásili neutralitu. Podle stoupenců základny bychom tím celou západní Evropu vydali napospas silám, vůči kterým by byla naprosto bezbranná. Ještě že tu jsme my a že hrdě stojíme rozkročeni nad Brdy. Bez nás by ti prosťáčci západně od našich hranic dlouho nepřežili. Nezlobte se na mne, ale já odmítám takto naše evropské spojence zostuzovat a degradovat. Zdá se mi to od našich pravicových politiků směšné a pro všechny, kdo si přejí integrovanou Evropu, naprosto nepřijatelné. 3. Tvrdí se nám, že cizí vojenská základna prý nijak neohrozí naši suverenitu. Prý ji nemůže ohrozit o nic více, než skutečnost, že akcie našich strategických podniků vlastní zahraniční firmy. Ti, kdo toto tvrdí, by měli vysvětlit, proč to, co prý platí pro nás, neplatí pro Spojené státy. Vždyť i akcie mnoha amerických strategických podniků jsou dnes v cizích rukou. Spojené státy to tolerují, tak jako to tolerují všechny ostatní země v podmínkách globalizované ekonomiky. Cizí vojenskou základnu by si však na své území Spojené státy umístit nenechaly. Proč se tak asi chovají, pokud by tím jejich suverenita údajně nijak neutrpěla? Bude Topolánkova vláda žádat zvláštní nótou, aby americká vláda souhlasila recipročně s vybudováním naší vojenské základny na svém území? Taková představa je samozřejmě naprosto absurdní. Je právě tak absurdní, jako ustavičné ujišťování české vlády, že jedná s USA jako rovný s rovným. Je to jen další bod, ve kterém se česká vláda totálně ztrapňuje. 4. Až do nedávné schůzky v Mnichově se nám tvrdilo, že všechny kroky Spojené státy od počátku konzultují s Ruskem, které prý nemá vážnější výhrady. Také tento argument se ukázal jako nepravdivý. Rozhodně nejsem nekritickým obdivovatelem Vladimíra Putina. Ti, kdo o nás momentálně rozhodují, by však měli říci zcela jasně a nedvojznačně, zda považují Rusko za nepřítele, anebo za spojence Evropy v boji proti terorismu. Pokud je Rusko v tomto boji naším spojencem, pak je třeba budovat ochranu společně s ním, nikoliv za jeho zády. Pokud je vnímáno jako hrozba a nepřítel, pak stavba radaru a deseti raket je jen dětinským počinem. Ten může Rusko sice rozdráždit, z vojenského hlediska však nemá naprosto žádnou cenu. V každém případě by se dál už nemělo lhát o tom, že Rusko se základnami souhlasí. Není to pravda a je to jen další bod, ve kterém vláda klame voliče. 5. Kromě bezpečnostních aspektů má mít vojenská základna pro nás prý i příznivé ekonomické dopady. Předseda strany lidové to vyjádřil tak nějak po svém, když prohlásil: „Víte, kolik se toho na takové základně protopí a projí?“
Nejsem si jist, zda je tento argument míněn tak úplně vážně, a proto na něj odpovím ve stejně lehkém, tak trochu legračním, prostě čunkovském tónu. Pokud chce někdo vylepšovat naši ekonomickou bilanci umísťováním cizích vojenských základen, pak by se tedy už měl chovat skutečně tržně. Měl by uspořádat dražbu příhodných lokalit na našem území, anebo rozhodnout o nabyvateli obálkovou metodou. A pokud je navíc - tak jako momentálně paní ministryně obrany -členem KDU-ČSL, měl by se modlit, aby nejvíce ze všech nepřihodila v této podivné dražbě naší suverenity nějaká teroristická organizace. Vždyť trh nezná špinavé peníze. A nyní mi dovolte stručně promluvit k otázce referenda. Existují politici, kteří se formálně hlásí k referendu a přitom tvrdí, že otázka základny je příliš důležitá, než aby mohlo být rozhodnutí svěřeno občanům. Referendum k základně by prý zpochybnilo mandát poslanců a vlády i výsledky voleb. Domnívám se, že politici, kteří toto tvrdí, pouze prozrazují míru svého pokrytectví. O každém referendu by se přece dalo prohlásit, že zpochybňuje mandát poslanců. Snad jen s výjimkou těch referend, která by se týkala naprostých banalit, o nichž politici ani nemají zájem rozhodovat. Nechme rozhodovat lid, ale jen o věcech zcela druhořadých, nepodstatných. To je, zdá se, skutečné krédo těchto demokratů. Podle jiného tvrzení lidé nemohou o základně v referendu rozhodovat, protože se v tak složité otázce prý dostatečně neorientují. Mohou existovat jen dva důvody, proč by se lidé neorientovali tak dobře jako politici. Buď jsou hloupější než oni, nebo jim chybí potřebné informace. Osobně se nedomnívám, že obyčejní občané jsou hloupější než obyčejní politici. Alespoň zatím věda neprokázala, že spolu s mandátem se zvyšuje IQ. Zbývá tedy druhý důvod. Lidé nemají potřebné informace. Dobře však víme, že informovanost patří k základním předpokladům svobodného rozhodování. Ti, kdo veřejnosti potřebné informace tají, ve skutečnosti lidem svobodu rozhodování upírají. Sami si přitom ponechávají svobodu rozhodovat o druhých svévolně a za jejich zády. Vládní politici se přitom nemohou vymlouvat na žádné vojenské tajemství. Při dnešních možnostech špionáže bude vědět potenciální nepřítel jako první vše potřebné o raketách i o radarech.To můžeme, bohužel, považovat za jednu z mála smutných jistot té dnešní, už zase stále nejistější doby. Zvláštní je, že proti referendu brojí výhradně jen pravicové strany. Tvrdí, že občané nejsou schopni rozhodovat sami o sobě dostatečně zodpovědně. Přesně tohle se nám snaží namluvit strana, pro kterou je alfou i omegou veškeré politiky zásada, že každý jednotlivec zná své preference nejlépe. Slíbil jsem, že nebudu mluvit o ideologii, ale pouze o logice. Jak může logicky uvažující člověk prohlašovat, že každý jednotlivec zná svoje preference nejlépe, a zároveň těm samým jednotlivcům upírat právo projevit své preference v záležitosti, která je pro ně důležitá a ke které se chtějí vyslovit? Kdo vlastně rozhoduje o tom, kdy člověk může své preference projevit a kdy je projevit nemůže? Chtějí o tom rozhodovat stranické sekretariáty složené z lidí, kteří se dušují, že právě hlas občanů je pro ně závazný. Ty stranické sekretariáty, které se budou před volbami zase dovolávat naší moudrosti a po volbách budou s námi zase zacházet jako s neplnoletými? Jak se máme s klidným svědomím spolehnout na to, že za nás budou kvalifikovaně rozhodovat lidé, o kterých víme, že neznají ani smysl slov, která používají. Ministryně obrany se nedávno podepsala pod text s názvem „Nejsme vazaly, radar ochrání i nás“. Omlouvám se paní ministryni, pokud někdo v redakci novin snad vymyslel titulek za ni. Obávám se, však že si ho vymyslela ona sama. Po stránce logiky je to stejné, jako kdyby svůj článek nazvala například: „Nejsme pokrytci, pouze neříkáme to, co si skutečně myslíme“. Protože co vlastně znamená slovo „vazal“? Vazalem se stával původně svobodný člověk, který se uchýlil pod ochranu mocného pána. V aktu tzv. infeudace se zavazoval sloužit někomu mocnému oplátkou za to, že ho bude jeho pán chránit. Formálně mu mohla být ponechána svoboda, stával se však na svém pánovi zcela závislý. Z vděčnosti za to, že jím byl chráněn, mu prokazoval drobné i větší protislužby. Nyní je snad zřejmé, o čem vlastně vypovídá věta: „Nejsme vazaly, radar ochrání i nás.“ A ještě jednu historicky možná poučnou poznámku. V americké nótě žádající českou vládu o zřízení základny se pro českou stranu používá v diplomacii tak trochu neobvyklý termín „přátelé“. Také tento termín souvisí historicky s vazalstvím, a sice s jeho nejranějšími fázemi. Otrokáři ve starém Římě si často pořizovali z propuštěných otroků kliku sobě naprosto oddaných klientů. Protože propuštěnci nebyli plnoprávní, zastupovali je jejich páni před soudem, chránili je a vyžadovali za to drobné protislužby a především - naprostou oddanost. V dopisech, které mocní patroni svým drobným klientům posílali, je oslovovali termínem „přítel“ a blahosklonně je ujišťovali o své přízni a ochraně. Tyto vztahy pak na některých územích vcelku plynule přecházely ve vztahy
klasického vazalství. Nabízí se nám tak nový pohled na vztah vazalství a ochrany, tedy na výrazy, s nimiž paní ministryně tak suverénně a s takovou neznalostí operuje. Nezastírám, že mám velké obavy, jestliže lidé s takovou mírou informovanosti a kulturního rozhledu se hlasitě dožadují práva, aby mohli rozhodovat o mně a o mých blízkých. A nyní mi dovolte přejít ke druhé části. Zde se alespoň krátce zmíním o tom, o čem stoupenci základen bohužel nemluví vůbec: 1. Spojené státy se od roku 2002 oficiálně řídí vojenskou doktrínou, která připouští rozpoutání preventivních válek. V jejím rámci se nezříkají ani použití jaderných zbraní jako první. Po zkušenostech z Iráku si nemůžeme být jisti, že Bushova vláda nerozpoutá další válku pod zcela lživou a falešnou záminkou. V tomto případě bychom byli bezprostředně zataženi do konfliktu, jehož průběh bychom nemohli ani v nejmenším ovlivňovat. Pouze bychom nesli všechny jeho následky. My řadoví občané (a jsem přesvědčen, že také ministryně obrany) bychom byli mezi posledními, kdo by se dozvěděli o odpálení takových „preventivních“ raket. Dozvěděli bychom se o tom až po jejich dopadu. Má paní ministryně pro takový případ sestaveny evakuační plány pro obyvatele české kotliny, zvláště pak Prahy a středních Čech? Kam bychom ji měli následovat? Na jaký nový Říp? Na ten jaderný? 2. A je zde druhá okolnost, o které se prakticky vůbec nemluví. Významným aspektem celého plánu Americké raketové obrany je aspekt ekonomický. Soukromé firmy mají ze zbrojení miliardové zisky, a proto mají hospodářský zájem na tom, aby se napětí ve světě spíše vyostřovalo. Spousta amerických občanů proti zájmům těchto firem protestuje. A po nás se chce, abychom (prý v zájmu našeho spojence) celý projekt podporovali. Naším spojencem je demokratický americký lid, nikoliv zbrojařské koncerny. Tady neplatí okřídlené heslo: Co je v zájmu General Motors je v zájmu Ameriky. Pokud považujeme za svého spojence demokratickou Ameriku, měli bychom proti šílenému plánu malých, ale ekonomicky i politicky velice vlivných skupinek, co nejenergičtěji vystupovat. To je ten nejlepší způsob, jak vyjádřit našim spojencům svůj vděk, jak nás k tomu vybízejí vládní činitelé. Není v zájmu Ameriky stupňovat závody ve zbrojení. Projekt raketové obrany takové závody stupňuje. Politici, kteří ani toto nechápou, buďto nejsou kompetentní, anebo jsou to pouze loutky. Je pravda, že nejzávažnější hrozby na nás dnes přicházejí doslova z nebe. Jsou to však hrozby, které nelze zahnat raketami. Výstavba raketových systémů pouze odčerpává prostředky, které tak nutně potřebujeme na zmírnění aspoň těch nejdrastičtějších dopadů očekávaných a přicházejících globálních změn klimatu. 3. A konečně je tady velice závažný vnitropolitický argument. Žádná z politických stran ČR neměla ve svém volebním programu výslovně uvedeno, že bude usilovat o výstavbu cizí vojenské základny na našem území. Politici nemluví pravdu, když tvrdí, že od voličů dostali mandát i v této věci za nás rozhodovat. Nemluví pravdu politici ODS, politici KDU-ČSL, ani politici Strany zelených. Nikdo jim takový mandát nedal a oni velice dobře vědí, proč se tak bojí referenda. Referendum by ukázalo, že prosazují něco jiného než vůli svých voličů. A právě skutečnost, že politici nehájí zájmy voličů, představuje, podle mého názoru, pro demokracii v naší zemi dokonce ještě větší nebezpečí, než to, jakou hrozbu představuje cizí vojenská základna v kontextu doktríny preventivních úderů pro naši národní bezpečnost. 8.3.2007
Nebojme se Ruska. Obávejme se amerického útoku na Írán Vít Novotný Tajnosti v jednání s americkou vládou a ignorování volených zástupců naznačují, že v Česku vzniká režim, který je mimo parlamentní kontrolu připraven vytvořit výlučnou vazbu na jednu mocnost. Současná debata o umístění amerického radaru na českém území odhaluje nebezpečné tendence v české demokracii – utajování bezpečnostích rozhodnutí a svévolný výklad ústavy vládou. Debata ukazuje, jak je česká bezpečnostní politika vzdálena od polistopadových proklamací o nutnosti demokratické kontroly nad armádou a bezpečností země. Vypovídá také o tom, že vládní představitelé si buď nejsou vědomi rizik, které by přinesla smluvní vojenská vazba na Spojené státy nebo o těchto rizicích odmítají informovat veřejnost.
Neexistence debaty o bezpečnosti země Pohled na to, jak se v posledních letech rozhodovalo o bezpečnostních otázkách, vyjeví, že tajnosti v jednání s americkou vládou nejsou v oblasti bezpečnosti ničím novým. Zdá se, že veřejná debata o bezpečnosti v
posledních šesti či sedmi letech téměř neexistovala, a to až do léta 2006, kdy se provalil rozsah jednání dosavadních sociálně-demokratických vlád o umístění amerických raket na českém území. Nahlédnutí do záznamů jednání Poslanecké sněmovny ukazuje, že politici několika vlád, počínaje Zemanovou (1998-2002), činili strategická bezpečnostní rozhodnutí bez spolupráce a, zdá se, i pouhého informování Parlamentu. Už v roce 1999 si tehdejší opoziční poslanec Petr Nečas stěžoval ZDE, že Zemanova vláda vypracovala první Bezpečnostní strategii České republiky bez toho, aniž by ji během přípravy projednala s opozičními stranami. Tuto bezpečnostní strategii projednal sněmovní výbor pro obranu a bezpečnost až po jejím přijetí vládou ZDE. Do pléna Sněmovny se dostala až na nátlak opozice. Je zjevné, že ve stejné tradici probíhala i jednání představitelů Špidlovy vlády s americkým ministerstvem obrany o umístění raket a radaru protiraketové obrany na českém území ZDE. To, že sociálně-demokratická vláda, která jednání s americkou vládou zahájila, o tom tehdy neinformovala český Parlament, potvrdila i současná ministryně obrany a tehdejší opoziční poslankyně Vlasta Parkanová ZDE. Bývalý premiér Paroubek (2005-2006) se podle vlastních slov dozvěděl o jednáních až na jaře 2006 ZDE; ZDE. Strany Topolánkovy vládní koalice pak v únoru 2007 odmítly na plénu Sněmovny o americké základně vůbec debatovat, i když opozice o to žádala ZDE.
Zvláštní výklad české ústavy Přístup vyhýbání se veřejné debatě v otázkách bezpečnosti je ještě komplikován jednostrannou orientací vládních představitelů na současnou americkou vládu a tím, jak se čelní čeští politici snaží vyjít vstříc americkým přáním ještě předtím, než byla vyslovena. Tón nasadil již bývalý ministr obrany Tvrdík, když po svých jednáních o případném umístění raket na českém území ve Washingtonu v roce 2002 učinil prohlášení, že „pozitivně hodnotí snahu USA konzultovat tuto otázku se spojenci“ ZDE (viz strana 20). Učinil tak v situaci, kdy bylo jasné, že je do Washingtonu pozván právě proto, aby s ním Američané projednali možnost umístění raket a radaru na českém území. Tento přístup pak pokračoval vystoupením staronového premiéra Topolánka ihned po vyjádření důvěry své druhé vládě v lednu 2007. Oficiálně tehdy oznámil ZDE americkou žádost o umístění radaru v Česku. Z časování americké žádosti - okamžitě po vyjádření důvěry vládě ve Sněmovně - bylo zjevné, že Topolánek a koaliční strany se se cítily zodpovědny více americkým vyjednavačům než českým poslancům. Brzo poté se pak veřejnost dozvěděla z americké žádosti, že Topolánkova vláda (musela to být ta první, jednobarevná, která předtím nedostala od poslanců důvěru) již tajně rozhodla, že „Spojené státy mohou okamžitě začít s přípravou stanoviště“ pro radar ZDE. Vláda toto rozhodnutí učinila ještě před podáním americké žádosti, i když podle článku 49 ústavy ZDE je k ratifikaci mezinárodních smluv třeba souhlasu Parlamentu. Topolánkova vláda se zřejmě domnívala, že uzavře-li dohodu o přípravě stanoviště pro radar tajně, je to zcela v pořádku. Jde o zajímavý právní postup, který jen zesiluje silné pochybnosti, které o ústavnosti umístění radaru jiného státu na českém území vznesl ZDE Zdeněk Jičínský. Podle něho česká účast ve dvoustranném vojenském svazku vůbec není možná a ústava také nepřipouští umísťování cizích vojenských zařízení na území České republiky - narozdíl od pobytu cizí armády, které Parlament povolit může. Je-li jednání s americkou vládou nastaveno takto, Topolánkově vládě už nebrání nic v poskytnutí souhlasu s budováním základny i bez Parlamentu. Může tvrdit, že radar bude umístěn ve vojenském újezdu, který je pod přímou správou Ministerstva obrany ZDE, nepodléhá místní samosprávě, a ve kterém si tedy stát může činit, co se mu zlíbí. Podle tohoto výkladu by se mohlo odehrát například následující: Vláda tajnou smlouvou od Američanů radar koupí za jeden dolar. Vzápětí ho za jeden dolar pronajme na neurčitou dobu soukromé bezpečnostní firmě, najaté americkou vládou. Američtí vojáci obsluhující radar budou turisté, kteří prostě rádi nosí maskáče. A tak bychom mohli pokračovat. Tajnosti v jednání s americkou vládou a ignorování volených zástupců naznačují, že v Česku vzniká režim, který je mimo parlamentní kontrolu připraven vytvořit výlučnou vazbu na jednu mocnost. Díky demokratickým postupům v jiných oblastech, než je ta bezpečnostní, se naštěstí nedá srovnat s normalizačním Československem. Pozitivní je i to, že v otázce radaru začala fungovat opozice, a to přesto, že se sociální demokraté zdiskreditovali dřívějším tajným vyjednáváním s americkou stranou a tím, že se ještě nedistancovali od jednání, která vedla o raketách s Washingtonem Špidlova vláda.
Cena za radar K obcházení Parlamentu a nerespektování ústavy se přidávají otázky bezpečnostní. O tom, zda americký radar zvýší či sníží českou bezpečnost, se můžeme dohadovat do doby, kdy na české území přistane první raketa od státu, který Spojené státy napadnou. Nejde ani tak o přímé ruské ohrožení, protože Západ se na Rusko útočit nechystá. Vůči ruským balistickým raketám by toho plánovaných deset obranných raket umístěných v Polsku mnoho nezmohlo. Zprávy, že o ruská vláda byla o projektu dopředu informována ZDE , lze považovat za důvěryhodné i podle toho, jak často se scházejí různí představitelé Spojených států a Ruska včetně jejich ministrů obrany. Je ovšem možné, že nad rámec informací poskytnutých ruské vládě by Američané mohli využít radaru ke
špionáži ruských vojenských základen. Obávají-li se Rusové právě tohoto využití amerického radaru, můžeme očekávat nikoliv vojenskou odvetu, ale pouze zvýšený zájem ruských tajných služeb o české a polské území, jak vyplývá ZDE z výroků příznivce umístění amerických raket v Polsku a účastníka jednání s americkou vládou Stanislawa Kozieje. Útok ze země nebo ze vzduchu by Česku mohl spíše hrozit za situace, kdy se česká armáda připojí k plánovanému americkému útoku na Írán ZDE. Letecké útoky na Írán by byly ještě větší katastrofou než útok na Irák v roce 2003, protože Írán má více než milionovou armádu ZDE, a narozdíl od Iráku se dá předpokládat, že by se účinně bránil. I pokud je pravda, že Írán zatím účinné balistické střely nevyvinul, lze téměř zaručit, že americké bombardování íránských zařízení by vedlo k další mobilizaci islámského světa proti křesťanskému Západu, včetně teroristických útoků na blízké spojence USA v Evropě. Americké bombardování vůbec nemusí přinést dosažení žádaného cíle zastavit výrobu atomových zbraní ZDE. Je však jisté, že bude mít za následek vystupňování frustrace muslimů, jichž je v Evropě a Rusku dohromady okolo 50 milionů a kteří budou útok na Írán chápat jako další útok na své náboženství. V Británii po invazi do Iráku následovala vlna fyzických a slovních útoků na britské muslimy, která ještě neopadla a která byla předzvěstí teroristického útoku na londýnskou hromadnou dopravu v červenci 2005. Také v Rusku současná mezinárodní situace přispívá ke státem podporované diskriminaci tamních muslimů. Česká podpora současné americké vládě by tak nepřímo vedla k dalším teroristickým akcím extrémní části muslimské populace v relativní blízkosti České republiky. V Česku by to zákonitě vedlo k prudkému zvýšení výdajů na protiteroristickou a protišpionážní obranu a k oklešťování občanských svobod. Zkracování práva na soukromí a ochranu dat jsme již svědky v celé Evropské unii. Česko se tak dostává do zvláštní situace, kdy se v zájmu zvýšení bezpečnosti snaží posílit svůj svazek se zemí A , která plánuje útok na zemi I, která Česko neohrožuje. Č tak činí proto, že má instinktivní strach z mocnosti R, čehož si je A dobře vědoma. Teprve posílení svazku země Č se zemí A však nastolí možnost ohrožení ze země I a od některých jejích sympatizantů v Evropě. Toto posílení by také znamenalo rezignaci na posilování kolektivní bezpečnosti v rámci obranného společenství N ZDE a nepochybně by způsobilo jeho další úpadek. 6. března 2007 již Pentagon ZDE oznámil, že bude prosazovat umístění protiraketového štítu v Polsku a Česku i bez souhlasu NATO. Je jistě správné budovat pevné spojenectví s USA, i kvůli americkým zásluhám o mír v Evropě ve dvacátém století. Zvláště za zmínku stojí kladná úloha, kterou vojenská intervence Spojených států - v rámci NATO a za silné spolupráce dalších členů této organizace - hrála při ukončení či prevenci konfliktů v Bosně (1995), Kosovu (1999) a Makedonii (2001). Avšak útok USA a dalších zemí na Irák v roce 2003 byl něčím úplně jiným. Nebyl schválen NATO ZDE, neměl nic společného s cíli kolektivní sebeobrany Severoatlantického společenství ZDE; ZDE, byl založen na lžích o zbraních hromadného ničení v Iráku a o spojení Sadáma s Al-Kajdou, a přinesl zatím hlavně zabíjení a strádání. Po ostudné české účasti v „koalici ochotných“ ZDE ZDE se nyní Česko chystá souhlasem s budováním americké základny morálně podpořit další útok Bushovy vlády na Středním východě. Tyto plány mají udržet americkou kontrolu nad oblastí i za cenu ztrát na životech a možného propuknutí válečného konflitku v nebývalém měřítku. V zájmu Evropy, ba humanity samé, by se tedy Češi měli zasadit minimálně o to, aby se plánované rakety a radar ve Střední Evropě dostaly pod kontrolu NATO a aby je tak USA nemohly zneužít.
Důvody k optimismu Existují nejméně dva důvody k optimismu, že stavbě amerického radaru protiraketové obrany v Čechách bude možné zabránit, či že bude lze alespoň dosáhnout kompromisního řešení kontroly NATO nad radarem. Hlavním předpokladem je, že občané neztratí důvěru v demokratické postupy a budou vyžadovat, aby vláda a Parlament rozhodovaly veřejně a zodpovídaly se voličům. Prvním důvodem k naději je, že odpor občanské společnosti již přinesl plody. Česká, potažmo americká, vláda tlaku veřejného mínění již ustoupila, když koncem listopadu 2006 tehdejší ministr zahraničí Vondra ohlásil stažení nabídky, aby Spojené státy v Česku umístily jak rakety, tak radar ZDE. Důsledkem bylo, že původní plán umístit rakety i radar v jedné zemi, Polsku nebo Česku, byl pozměněn „rozředěním“ obou zařízení do obou zemí. Tlak veřejnosti a opozičnich stran také již přiměl zástupce amerického velvyslance, aby se koncem února dostavil do zahraničního výboru Sněmovny projekt radaru vysvětlovat ZDE. Společný tlak českého a polského veřejného mínění by v blízké budoucnosti ještě mohl mnohé ovlivnit. Ministryně obrany Parkanová se již vyjádřila, že ještě nikdy nedostala tolik nepříznivých ohlasů od voličů ZDE. Pro ty, kdo mají zájem zaslat svému poslanci či senátorovi protest proti budování základny, uvádím příslušné internetové adresy pro Sněmovnu ZDE i Senát ZDE. Druhým důvodem k optimismu je, že v Parlamentu není názor na stavbu amerického radaru jednoznačný. Je téměř jisté, že národní referendum o radaru se kvůli postoji vládních stran konat nebude ZDE . I v Senátu má pro-radarová skupina navrch. Ve Sněmovně však bude oficiální souhlas s radarem záležet na zelených a na sociálních demokratech. Podle vyjádření obou stran jejich rozhodnutí bude záviset na tom, zda NATO přijme americký systém za součást alianční obrany. Takový souhlas není vůbec zaručen ZDE a vyjádření
západoevropských spojenců byla v tomto směru zatím spíše skeptická. Pokud Severoatlantická aliance souhlas neposkytne, poslanci obou stran by měli podle stranických usnesení hlasovat proti ratifikaci dvoustranné smlouvy. Jak zelení, tak sociálně-demokratičtí poslanci navíc začnou brzy myslet na příští sněmovní volby, které se budou konat nejpozději v roce 2010. Názor voličů by pro ně měl být další motivací, aby hlasovali proti ratifikaci dvoustranné smlovy. Uvědomělý občan, a zvláště pak jejich volič, by udělal dobře, kdyby jim tuto skutečnost občas připomněl, jak už to v Britských listech podal Petr Frish ZDE . Stoupenci ČSSD již dávají najevo ZDE, že pokud budou sociální demokraté v Parlamentu radar podporovat, od strany se odvrátí. Také je nutno vzít v potaz, že i někteří křesťanští demokraté mají pochybnosti o radaru, který by byl postaven pouze na základě dvoustranné smlouvy ZDE . Je tu ještě třetí faktor, a to možnost, že americký Kongres, který je nyní pod nadvládou Demokratické strany, vůbec nemusí na stavbu radaru uvolnit prostředky ZDE. Zda se tak stane či nikoliv, však český občan neovlivní. Autor získal vzdělání ve farmacii, evropských studiích, veřejné správě a politologii. Pracuje ve Skotsku jako konzultant v oblasti regionálního rozvoje. V roce 1989 byl ve vedení studentského stávkového výboru na Farmaceutické fakultě University Karlovy. Byl členem Občanské demokratické aliance, v roce 1992 za tuto stranu kandidoval do České národní rady a v roce 1993 vedl její místní klub v Hradci Králové. Od roku 2004 má členství v ODA na vlastní žádost pozastavené kvůli pobytu v zahraničí.
16.3.2007
Vojenská základna USA v ČR: vytoužená oáza bezpečí Oldřich Průša Současná vláda v čele s premiérem Topolánkem, ministryní obrany a dalšími se snaží od 20. ledna tohoto roku přesvědčit občany, že není většího blaha, než mít za zády zdroj bezpečí a záruku pohody v podobě amerického radaru v Brdech i s americkým personálem. Takový komfort, a zadarmo. Neb číst je možno nejen demagogicky zkreslené názory na internetu, ale i názory staršího data v knihách autorů, kteří nejsou zabedněnými levičáky, bylo vybráno několik následujících citátů. „…Daleko v poušti již muži pracovali. Jako první přes hranici přeletěla ale letka osmi vrtulníků Apache, jejich úkol byl omezený, ale klíčový. Na sever od hranice byly dvě silné radarové základny, jejichž antény zabíraly celé nebe od zálivu na východě až po západní poušť. Helikoptéry byly vybrány bez ohledu na jejich nízkou rychlost ve srovnání s nadzvukovými bojovými letadly, ze dvou důvodů. Klouzajíce nad pouští, mohou podlétnout radar a neviděny se přiblížit k základnám: dále, velitelé chtěli, aby lidské oči potvrdily, že základny byly skutečně zničeny, a to z blízka. To mohly dokázat pouze vrtulníky. Pokud by tyto radary zůstaly fungovat, mohlo by to stát mnoho lidských životů. …“ „…Vrtulníky se nejdříve vrhly na elektrické generátory, které dodávaly radarům energii, potom na spojovací zařízení, ze kterých by jejich přítomnost byla hlášena raketovým stanovištím dále ve vnitrozemí; a konečně rozstřílely radarové antény. Za méně než dvě minuty vypustily sedm laserem řízených raket Hellfire, stovku 70 mm raket, a vystřelily 4000 nábojů velkorážního kanónu. Z obou radarových stanic zůstaly dýmající trosky. …“ „…Při rozbití protivzdušné obrany Iráku byl klíčovým prvkem radar. V moderní válce je radar nejdůležitějším a nevíce užívaným nástrojem, bez ohledu na dokonalost veškeré další výzbroje. Radar odhaluje přilétající letadla; radar řídí vlastní stíhačky k zachycení , radar řídí protiletadlové rakety a radar zaměřuje děla. Jestliže se zničí radar, nepřítel oslepne, asi jako boxer těžké váhy v ringu, který nevidí.Může být velký a pořád ještě silný, může mít ještě strašný úder, avšak jeho nepřítel se může pohybovat kolem nevidoucího Samsona, tlouci a udílet údery bezmocnému obru, dokud nepadne. …“ Citováno z knihy Frederic Forsyth: Boží pěst, Knižní klub, Praha 1994, vydání první, str. 372 a násl. Z anglického originálu „The Fist of God“ přeložila Magdaléna Tůmová. ISBN 80-7176-037-4. F. Forsyth (nar. 1938) byl koncem padesátých let nejmladším britským pilotem proudových letadel. Později byl novinářem a televizním zpravodajem. Jeho knihy jsou na pomezí literatury faktu a románu, všeobecně se ví o jeho kontaktech na britskou zpravodajskou komunitu, které prakticky dělá svými romány kronikáře. Plýtvat slovy zbytečné, názor nechť čtenář přičiní vlastní. Topolánkovy tužby jsou evidentně všestranné. Vytouženou oázu bezpečí má na mysli stále. A myslí nejen na sebe. Zbývá k posouzení otázka, zda jsou pro ČR, Polsko, Evropu a další, větším nebezpečím Severní Korea, Írán nebo některý jiný nově vynalezený „darebácký“ stát, podle případného dodatečného výběru, jak bude zapotřebí
nebo současné Bushovy neokonzervativní militaristické a unilaterální USA. Podotázkou pak je, nakolik a zda vůbec si jsou české a americké vojenské zájmy blízké. Být Polákem přibude ještě otázka politické, ekonomické a vojenské výhodnosti, tedy takové to co za to. U proamerických Čechů je to snazší. Nechali by to tu vše rozstřílet z lásky a vděčnosti. 19.3.2007
„Boj o radar“ vstupuje do další etapy Pavel Čámský Příznivci radaru, reprezentovaní zejména vládou, poslanci a senátory stran vládní koalice, méně již jejich samotnou členskou základnou, zvolili taktiku, známou celkem důvěrně z totalitních dob před rokem 1989. Je to
ověřená praxe, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou; využívání kontrolovaných nebo některým polit.stranám zavázaných médií i jednotlivců k dezinformační a propagační kampani; neposkytování relevantních informací, kombinované s desinformacemi, zkreslování skutečných informací a polopravdami; záměrnou ideologizací a umělou polarizací společnosti, vydáváním odpůrců radaru za komunisty, levičáky a využíváním xenofobních nálad v obyvatelstvu; „vydíráním“ obcí a měst v oblasti předpokládaného umístění radaru, kombinované se slibováním všemožných výhod v případě jejich souhlasu s výstavbou; spoléháním na pasivitu občanů a hrou „na čas“. Co jednotlivé body konkrétně představují? Autor je předseda představenstva občanského sdružení Brdy-Res publica. Žije v Příbrami. ad 1) Neustálá, do omrzení opakovaná tvrzení, že základna zvýší obranyschopnost země, že naše země je ohrožena, že nemáme jinou možnost než s ní souhlasit, protože jiná opatření k obraně země by byla ještě problematičtější, že základna je akceptována organizací NATO, EU a tvrzení, že nepředstavuje ani problém pro vztahy s Ruskem a že ruské protesty jsou jakoby „jen na oko“ a že jsou směrovány ve skutečnosti pouze k tamní vnitřní politické scéně. Tohle je neustále a bez uzardění opakováno při všech vhodných i nevhodných příležitostech, naprosto bez ohledu na mnohdy celkem jasně prokázanou nepravdivost. Naopak – námitky, že jsou tato tvrzení nepravdivá, jsou důsledně ignorovány, jakoby ani nebyly vzneseny, natožpak prokázány. ad 2) Média s celostátní působností, zejména ta „zavázaná“, jsou důsledně využívána k šíření oněch lží, dezinformací, zkreslování skutečných informací a propagaci věci samé, dále k zesměšňování nebo dehonestování odpůrců základny, ideologizaci problému, nálepkování příznivců „demokraty“ a odpůrců „levičáky“ atd. Děje se tak naprosto bez ohledu na skutečnost, na prokázaná fakta a naopak se odvolává na zcela nepodložené a neprokázané informace, hovořící ovšem ve prospěch základny. Jakýkoli bezvýznamný pisálek a hochštapler jsou vydáváni za „známé odborníky“ na příslušnou problematiku, znalce poměrů, specialisty v politologii a mezinárodních vztazích atd. Jde to dokonce tak daleko, že za takové jsou např. vydáváni protagonisté iniciativy PROzákladnám, kteří z velké části jsou ve skutečnosti jen naprosto nezkušenými laiky, bez jakékoli odborné erudice (i vzdělání), fascinovaní zbraněmi a vojenstvím (kteří se i mezi sebou oslovují vojenskými hodnostmi /generálporučík, plukovník a pod./ a ve skutečnosti nemají o problému ani ty nejzákladnější informace) a jsou využívány i „ochotné celebrity“, které ovšem o věci také postrádají jakékoli relevantní informace a jsou tak na úrovni oněch „odborníků“ z PRO základnám. ad 3) Tady jde v podstatě o to, že s největší pravděpodobností ani oficiální představitelé země nemají dostatek relevantních informací. I to, co však je známo některým představitelům vlády a armády o zařízení už nyní, není záměrně zveřejňováno (a to i přesto, že se namnoze zřejmě nejedná o žádné informace vysloveně tajného charakteru). Vláda tak ve skutečnosti cíleně napomáhá bujení nejrůznějších a nejdivočejších fám a dohadů mezi veřejností, z nichž některé jsou natolik „divoké a absurdní“, případně pocházejí z natolik nedůvěryhodných zdrojů, že je vcelku jednoduché je pak označit za nesmysly a spolu s nimi i skutečně relevantní a zásadní informace, které však hovoří proti záměru. Vláda zde tedy vyvolává stav, který následně kritizuje s cílem relativizovat, případně zcela zesměšnit a odmítnout vše, co v neprospěch vybudování základny hovoří. Volá po „věcné“ diskusi, přičemž sama všemi prostředky takové diskusi brání. Zde je ovšem třeba upozornit, že je tu i nemalá vina samotných odpůrců základny, že se tak děje. Ta „vina“ je samozřejmě omluvitelná, nikterak však nesnižuje škody, které jsou tak působeny. Jde o to, že při nedostatku skutečných informací, se odpůrci mnohdy opírají o jakékoli, mnohdy velmi bizarní teorie a tvrzení, srovnávají nesrovnatelné a sami tak napomáhají šířit mezi kriticky a racionálně uvažující částí veřejnosti nedůvěru k tomu, co tvrdí. Hra „na emoce“ se tak stává jedním z největších škůdců jinak docela pochopitelného a legitimního odporu proti vybudování základny. Tady nezbývá než doporučit těm, kteří se staví do čela odporu proti základně, maximální kritičnost ke všem
materiálům, které používají, obezřetnost při volbě argumentů a nutnost skutečně akcentovat věcnost, odbornost a rozum, oproti emocionálně laděným sdělením a akcím, které jako argumenty chápou jen jejich autoři a ti, kterým emoce opravdu omezily schopnost kritického a rozumného pohledu na věc. Myslím, že je škoda, jak málo doposud odpůrci základny využívají prostředků, které jim například nabízí sám náš právní systém, jak málo zkoumají například ústavnost dosavadních i připravovaných kroků vlády a jejich oporu v naší legislativě. O to víc se nechávají vmanévrovat do mnohdy zcela bezpředmětných a podstatu věci neřešících debat, založených na neúplných, nepřesných nebo chybných informacích, případně přímo dezinformacích. Je určitě na čase požádat skutečné, erudované a nezávislé odborníky v oborech fyzikálních, enviromentálních, vojenských a právních (se zvláštním důrazem na právo ústavní a mezinárodní, včetně práva EU) o spolupráci a POUZE jejich informace a dobrozdání argumentačně využívat a zcela odmítnout jakoukoli „lidovou tvořivost“, která věci může spíš uškodit, než pomoci. Pak bude možno mj. i jednoznačně prokázat vládě, kdo (a proč) brání věcné diskusi o problému. ad 4) Dalším, stěžejním bodem prosazování záměru vybudovat základnu u nás, je ideologizace tohoto problému. Příznivci základny jsou vládou a „zavázanými“ médii označováni za stoupence „zdravého rozumu“ a „skutečné demokraty“, kteří se nevyhýbají odpovědnosti za tuto zemi a dokonce za celou evropskou civilizaci, kteří překonávají „prokletí“ tohoto národa, spočívající v tradici uhýbat před problémy i před tou odpovědností. Odpůrci jsou pak šmahem označováni za anarchisty, komunisty, levičáky a aktivisty hnutí, prosazujících zájmy evropské civilizaci a demokracii nepřátelské. „Velkoryse“ jsou pomíjeni voliči pravice, kteří se základnou rovněž nesouhlasí, maximálně jsou zmíněni jako „pomýlení“ a ovlivnění rozpoutanou „hysterií“. Musím zde upozornit, že odpůrci základny i zde to vládě skutečně velmi (až trestuhodně) usnadňují. Jednak je neoddiskutovatelným faktem, že tohoto problému skutečně (a pochopitelně) využily subjekty, které opravdu s demokracií jsou velmi na štíru, které hlásají a i v praxi podporují různé teorie o permanentních revolucích, o nezbytnosti i ozbrojeného boje proti imperialismu atd., k razantnímu nástupu s cílem vytěžit z otázky základny co největší politický kapitál, přesto, že právě sama základna je pro ně problém pouze zástupný a je právě jen prostředkem k prosazení cílů, které napříklads tou demokracií mají jen málo společného. Tyto skupiny jsou početně sice relativně slabé, jsou však nejvíce slyšet a vidět (a i „(ne)závislá“ média si dávají záležet, aby právě pro ně typické projevy byly nejvíce vidět při akcích proti základně). Je-li podle posledního průzkumu VM opravdu přes 70% občanů země proti záměru umístit základnu u nás, pak je současně zřejmé, že většina těchto odpůrců radaru nepochybně není příznivci těchto extrémistických hnutí, organizací a stran, ale jsou vcelku rovnoměrně rozmístěni v celém demokratickém politickém spektru (s pravděpodobně vyšší koncentrací v jeho levé části a o poznání nižší v části pravé) a velmi výrazně mezi nimi patrně jsou zastoupeni ti, kteří žádné politické straně nevěnují tradičně a pravidelně svoji přízeň a rozhodují se spíše ad hoc. Nelze tak považovat za příliš seriozní pokusy některých (ve skutečnosti právě menšinových skupin), vystupovat jménem všech odpůrců základny. Kromě toho, že tomu tak prostě opravdu není, mohou být tyto snahy i pro samotnou věc velmi nebezpečné, protože nakonec mohou mnoho současných odpůrců základny odradit – a hovoří-li nyní průzkumy VM o 70% odpůrců, mohly by za měsíc, dva už nasčítat třeba jen něco málo přes 50% (a třeba ještě méně). Můžeme si sice položit otázku, zdali by dlouhodobým cílům některých extrémistů vlastně neúspěch kampaně proti základně více nevyhovoval (a nejsou-li tak paradoxně na jedné lodi s vládou), chci však věřit, že tomu tak není. Pokud tedy to opravdu všichni současní odpůrci základny myslí vážně a jde-li jim skutečně o to zabránit jejímu vybudování u nás, pak by bylo na místě výrazně utlumit ideologií diktované „rádobyargumenty“, poskytnout dostatečný prostor většinové skupině odpůrců – a tu podpořit nastolováním věcných, promyšlených, racionálních a politikou nezatížených argumentů. Protože i tak je a zůstane to skutečným bojem proti aroganci moci, reprezentované současnou vládou. V této souvislosti není od věci, že obecně ve společnosti opět sílí volání po slušné, opravdu demokratické a s občany poctivě jednající politické straně, patrně umístěné kdesi v politickém středu, schopné jak zohlednit mnohé konzervativní postoje a podpořit podnikatelské prostředí, tak dokázat akcentovat sociální hlediska, důrazně prosazovat zájem na zdravém životním prostředí včetně ochrany přírody – to vše pokud možno na čistě občanské bázi. Tento prostor měla možnost vyplnit právě Strana zelených, kdyby ovšem svoji šanci lacino neprodala za účast ve vládě, při níž je nucena popírat to nejpodstatnější, co ji odlišuje od ostatních politických stran. Podle mého mínění je to volání po jakési „autentické“ Straně zelených, moderní, sebevědomé, schopné samostatné existence a evropského střihu. Je otázkou, zda současná SZ v sobě dokáže najít sílu i vůli se v tomto směru obrodit, nebo vyklidí prostor jinému, schopnějšímu subjektu, který nebude zdiskreditován spoluprací s vládou, která tak flagrantně jde proti zájmům a přání občanů této země a který bude konečně poctivě oprávněné zájmy občanů-svých voličů respektovat a nebude se dopouštět podvodů, které tak hluboce poznamenaly všechny současné parlamentní strany. ad 5) Protože odpor proti vybudování základny je logicky nejsilnější právě tam, kde se s jejím umístěním počítá, zaměřují se její zastánci právě na obce a města tohoto regionu – v našem případě na okolí VVP Brdy. Vláda (i prostřednictvím hejtmanů) na jedné straně slibuje starostům obcí i jejich obyvatelům kdovíjaké (blíže ne příliš specifikované) výhody v případě, že k vybudování základny dojde a současně téměř až vyhrožuje
nezájmem o potřeby tohoto, jinak poměrně chudého, zanedbaného a doposud opomíjeného regionu, pokud se budou obce záměrům vlády protivit. Jedním dechem je tamním občanům vysvětlováno, jak prý stejně oni proti tomu nemohou nic dělat, protože základna nemá být umístěna na katastru jejich obcí. To je sice částečně pravda, ale z řadou z nich přímo sousedí. Vzhledem k tomu, že má být umístěna ve VVP Brdy, který představuje jedinou, imaginární obec Brdy, pak jsou de facto sousedem, který může vznášet řadu námitek a je ze zákona účastníkem řady řízení, všechny obce, které s VVP Brdy sousedí (a že jich není málo). Zdaleka to tedy není jenom známý Trokavec, ale i třeba mnohem větší Strašice, Zaječov, Komárov, Jince, Obecnice a dokonce i Příbram (o menších obcích ani nemluvě). Tak, jak vláda a spol. až hystericky odmítá celonárodní referendum k této otázce, má velké obavy i z místních referend, kterým de facto nemůže přímo zabránit. Proto tolik zdůrazňuje, že tato referenda nemohou přímo ovlivnit rozhodnutí o výstavbě základny. To nemohou, nepřímo však nelze pominout váhu, kterou případný nesouhlas drtivé většiny obcí tohoto regionu může mít. Bylo by nutno se takovou věcí velmi vážně zabývat, nehledě na to, že signál, který by byl vyslán nejen zbytku občanů této republiky, ale do celého světa, by mohl otevřít i debatu o tom, zda v tomto případě by nebyl porušen ze strany vlády, případně i Parlamentu ČR zákon tím, že by se případně ukázalo, že mandát poslanců a senátorů z voleb v r.2006, před nimiž se NIKDO o základně nezmínil (a kterou vláda nezmiňuje ani ve svém programovém prohlášení(!), je pro podobné rozhodnutí zcela nedostatečný. Právě v současné době můžeme pozorovat velmi intenzivní aktivitu různých krajských i přímo vládních orgánů v okolí Brd, směřující k tomu, aby obce a města taková referenda vůbec nevyhlašovaly. Je zřejmé, že příznivci základny si toto nebezpečí velmi dobře uvědomují. Tady je třeba ocenit, jak průkopnickou, záslužnou a i odvážnou práci odvedla při procesu sebeuvědomování si svých občanských práv, maličká vesnička Trokavec tím, že navzdory všem protivenstvím uskutečnila první místní referendum o radaru. Občané této obce mohou být právem hrdi na SVÉHO starostu, pana Neorala, který, i kdyby už neudělal nic jiného, tak právě svým neohroženým postojem a důsledností v prosazování oprávněných zájmů obyvatel obce, kterou vede, si postavil pomník. Takového starostu může trokaveckým závidět většina obcí i měst této republiky, včetně Prahy. ad 6) Jedním z největších „pomocníků“ příznivců radaru je ovšem už tradiční a vyhlášená pasivita občanů ČR, která vzrůstá s časem. PROradaristé se spoléhají na to, že jednak v oblastech podstatně vzdálenějších od místa uvažované základny občané nevnímají tento problém tak naléhavě, jako její nejbližší okolí, že i jejich vůle a odpor postupem času ochabne, že se unaví a že pak již zdaleka nebude takový problém tento záměr prosadit. Obávám se, že právě tady vidím skutečně největší nebezpečí. Ve prospěch odpůrců základny tu hovoří snad jen to, že ani její příznivci nemají toho času nazbyt. Nebude-li včas vybudování základny naší zemí schváleno, hrozí velmi akutní „nebezpečí“, že americký Kongres prezidentu Bushovi potřebné finanční prostředky na vybudování základny neposkytne, a při všeobecně známé stále sílící „popularitě“ neocons v USA pak lze očekávat, že z celého projektu po prezidentských volbách v USA, úplně sejde. Na závěr tohoto předlouhého pojednání si dovolím ještě jednu poznámku. Mohl bych být možná napaden některými odpůrci radaru, že zejména tím, co uvádím pod bodem 4) nabádám ke štěpení sil „radarové“ opozice a že ji tím vlastně oslabuji. Troufám si tvrdit, že tomu tak není, volám jen po rozumném a nanejvýš potřebném přeskupení, které by lépe odpovídalo realitě i z hlediska dosažitelnosti cíle. Volám po sebereflexi všech, kteří se v radarové opozici angažují, po vytvoření samostatných (ale vzájemně spolupracujících) uskupení, která všechna budou sledovat jediný cíl, avšak prostředky a metodami přiměřenými těm, kteří si taková uskupení sami vyberou – podle svého občanského i politického zaměření a vkusu. Osobně pak mohu říci, že já sám se nemohu považovat za přesvědčeného odpůrce radaru, toho ze mně prozatím dělá právě naprostý nedostatek relevantních informací a až hloupá arogance, s jakou se vláda a ostatní příznivci radaru snaží tuto záležitost protlačit bez jakéhokoli ohledu na občany této země, kteří však jediní mají právo o své zemi rozhodovat. Ať už je to v referendu, anebo ve svobodných volbách, při nichž nikdo nikomu nic nezamlčí.
