Vlast, národ, demokracie Výraz vlast nebo vlastenectví vnímá dnes každý z nás svým vlastním způsobem. Zeptá-li se Vás někdo co by jste udělali za svou vlast v případě potřeby nebo co jste pro svou vlast udělali, odpoví mnozí otázkou „a co udělala vlast pro mě?“ Tato otázka míří většinou na politiky a vlády které se na řízení státu podílely a odpovídá výkonům či výsledkům, které pro občany celkově přinesly. Není však zformována správně, což vysvětlíme v této kapitole. Otázka ale souvisí přímo s náladou a beznadějí kterou vůči politice a společnosti mnozí cítí, protože se jim zdá, že tahle cesta je jediná po které se společnost může vydat. Podíváme se proto do historie dění zejména v Evropě, kde se lidé potýkali s podobnými problémy. Při otevření jakéhokoliv slovníku zjístíte, že slovo „vlast“ označuje rodnou zemi, zemi původu nebo zemi se kterou je jedinec z jakéhokoliv důvodu vázán. Z Řeckého „patrida“ (patir = otec) je odvozen i Německý výraz patriot, který se později zařadil i do Anglického slovníku. Kolem 10. tisíciletí př.n.l. přechází člověk z nomádského způsobu života (lov a sběr) na společnost usedlou pomocí vývoje zemědělství a domestikaci zvířat a zároveň tímto začíná psát historii lidstva. Společnost rodů tímto získává postupně patriarchální strukturu a taky strukturu rasovou a národní. Tvoří ji rodové větve, frakce a rasy. V ranním starověkém Řecku byly stanoveny a sepsány pojmy které určovaly tuto společnost, kde součást společnosti byli: Homogalaktes – ti kteří byli kojeni stejným mlékem Homokapnoi – ti kteří dýchají stejný kouř, tedy žijící pod jednou střechou Homosipnoi – ti kteří jedí ze stejného stolu Všichni „příbuzní“, všichni členové rodu jsou bratři Skupina která je tímto způsobem seskupena se těší naprosté nezávislosti a netoleruje žádné narušení její suverenity. Vše co skupině patří – zvířata, úroda, objekty jsou spojeny poutem naprosté solidarity. Tento národ vlastní domácnost, veškerou zemi která jej obklopuje – posvátnou od hrobů jejich předků, zemědělskou půdu, pastviny, vinice, vše potřebné pro soběstačnost a samostatnost. Vedoucí národa – král se stane ten, který pochází z rodu bohů. V této společnosti se silným náboženským vlivem nehrál král roli jakou známe např. ze středověku. Král jako nejsilnější a nejschopnější jedinec chránil základní ctnosti rodu, měl tedy za úkol bránit společné jmění rodu a rod samotný. Král získával své posto na základě prvního mužského potomka bohů, což znamenalo potomka prvního krále, který chránil první vzniklou společnost rodů. Při rozvoji této společnosti vznikal postupně stále větší „hyperprodukt“, nebo-li přebytek v produkci surovin, které měl král za úkol chránit. Králi bylo dovoleno čerpat z těchto surovin, tedy živit se plody bez nutnosti osobní účasti na jejich produkci. Přebytek surovin byl ukládán ve skladech pro pozdější využití nebo využití v nouzi a přesto že byly pod ochranou krále, nedlužili členové rodu jemu, ale král dlužil tento majetek rodu. Básník Homér se v jedné ze svých nejslavnějších básní Odysseia zmiňuje o králech ve společnosti rodů a popisuje je jako ty jedince, kteří jsou ti nejlepší mezi členy rodu. Například Odysseus byl v básních nejlepší v orání, nejlepší pastýř, nejschopnější ve výrobě nástrojů a samozřejmě nejlepší v boji. Proto byli tito nejschopnější jedinci vybráni pro ochranu majetku rodu ale i rodu samotného. Rozhodutí ohledně věcí společnosti vykonával sněm rodu. Pojem vlasti tvořilo usídlení v dané oblasti a součet majetku, kterým společnost disponovala. Společnost rodů stojí na základě naprosté solidarity, kde každý z její členů vykonává určitý úkol potřebný pro kolektivní prosperitu. Následně jsou všechny plody těchto úkolů rovnoprávně rozděleny mezi členy rodu. Pojmy jako chudoba a strádání v této společnosti neexsitují, pouze jako jevy přírodních katastrof, kde je například zničena úroda následkem externímu výkyvu počasí. Další vývoj této společnosti lze sledovat u Minojské civilizaci na Krétě (2700 až 1450 př.n.l.) a ve společnosti v Mykénách (2. tisíciletí př.n.l.), na kterou se zaměříme. Zde tvoří hrad centrální bod společnosti, v němž se skladují veškeré produkty a úkolem krále a jeho armádě je ono skladiště hlídat. Velikost skladišť na hradě je opravdu impozantní a jejich obsah nepatří králi, ale celé společnosti. Role krále spočívá stále v jeho ochraně a dokazuje to skutečnost, že v pozdějším období, kde tato společnost již nebyla schopna vyprodukovat nadbytek prouktů svého krále popravila. Důvod neschopnosti vzniku hyperproduktu byly geologické změny, které ovlivnili Mykény v té době spolu s narůstající populací. Zajímavé na ukončení království bylo i to, že hrad po usmrcení krále a jeho okruhu nebyl poté obydlen, ale používaly se pouze malé části stavby, zejména jako stáje pro dobytek.
V básni Iliada, nebo Ilias od již zmíněného básníka Homéra nacházíme první odkazy ohledně významu vlasti. Jeden z nejvýznamějších zní «Εις οιωνός άριστος αμύνεσθαι περί πάτρης » (nejlepší znamení je bránit svou vlast). Tento výraz používá mýtycký Paris, syn Trojského krále na vojenském zasedání proti duchovním kterým „boží“ znamení (např. polet ptáků) napovídalo, že bude lepší proti Řekům nebojovat. Z těchto veršů lze vyvodit jaké myšlení tehdy panovalo ohledně obrany vlasti. V první řadě rod bojoval pro úctu krále, který tvořil „kopí hrot“ v jednotlivých bitvách, byl tedy vždy v první řadě na bitevním poli. A posléze rod hájil své území, svou společnost a svoji svobodu. Další verš, tentokrát z Odysseia zní „Νόστιμον ἦμαρ“ (den návratu). Jedná se o hostinu která se koná na poctu návratu do vlasti. Celý příběh Odysseova dobrodružství vlastně popisuje jeho nutkání vrátit se domů, přes všechny překážky které mu bohové připravují. Nemožnost návratu do vlasti byl od bohů ten nejkrutější trest, který mohl člověka potkat. Ukazuje to jedna část příběhu, kde Bůh slunce potrestá Odysseovy společníky tím, že zapomenou na jejich vlast za trest, že snědli dobytek, který bohovi patřil. V antice (8. – 7. st. př. n.l.) sledujeme vývoj z jednoduchého osídlení do širšího uskupení, které dostává význam města. V těchto společností již nehraje hrad roli „srdce“, přes které proudí celkové jmění k jednotlivým členům města. Panují zde v podstatě dvě třídy, kde jednu třídu tvoří svobodní farmáři a druhou třídu tvoří statkáři. Stvoření těchto tříd popisuje trefně filosof Hérakleitos (544 až 480 př.n.l.): „Válka zrodila bohatého, válka zrodila i chudého. Válka zrodila boha, válka zrodila i smrtelníka“. V době, kdy společnost rodů kolabovala, si někteří jedinci přivlastnili majetek rodů a stali se z nich statkáři, později aristokrati (z Řeckého slova aristos = nejlepší a kratos = vládce). Ze získaného majetku postupně bohatli a pomocí žoldáků nabírali násilím další majetek. Ke konci 7. století př.n.l. se rodí fenomén příliš velkého soukromého majetku a současně se snižuje počet svobodných farmářů, kteří vlastní půdu dostatečně velkou pro jejich přežití. Zde nacházíme bod, kde se historicky poprvé projevuje jedna z hlavních forem vykořisťování mezi lidmi (nepočítaje otroky), rodí se dlužení. Svobodní farmáři pronajímají od statkáře půdu, kde splátka dluhu tvoří část úrody. Aristokracie a hromadění soukromého majetku do rukou jednotlivců zrodilo zadlužení a to v době kdy peníze ještě nebyly vynalezeny. Význam vlasti se zde dostává do rozcestí, kde pro aristokracii se vlast ztotožní s vlastnictvím a pro svobodné farmáře a všechny ostatní se svobodou a demokracií. Jak silné je přesvědčení, že význam vlasti je spojen se svobodou a demokracií ukazuje prohlášení Hippokratése (460 až 377 př.n.l.). Vysvětluje proč jsou Asiati zhýčkaní a slabí oproti Evropanům a hlavně Řekům, kteří jsou zdatní a silní. Taky Hérodotos (antický historik, 484 př.n.l.) se o tomto tématu zmínil a odůvodnil to přírodním klimatologickým prostředím které panovalo v Ásii. „Stabilní a teplejší klima v Ásii“, podle Hérodota, „nedovolí rychlejší adaptaci ke změnám oproti klimatu ve středomoří, které je proměnlivější“. Hippokratés nabídl ale ještě jeden důvod a ten se týkal zákonů které v Ásii platily. „Ve většině Asijských národů panuje království. Tyto národy nejsou autonomní, ale despotické a proto nemají důvod bojovat, protože v případě vítězství by veškeré privilegia a kořist připadla monarchii. Nemají tedy důvod ukázat v boji zdatnost, sílu a odhodlání. Naproti tomu Řekové bojují pro sebe jako společnost, jsou svobodní a nezávislí α výhody v případném vítězství budou patřit jim všem“. Ono tvrzení potvrdil i tím, že jak Řekové tak i ty Asijské národy ve kterých panoval demokratický systém, jsou mnohem zdatnější v boji, než národy ve kterých panuje monarchie.
Přísaha mladých mužů v klasickém období Řecka po ukončení gymnázia (14 – 15 let) – překlad ze starořečtiny: „ Nezneuctím zbraně a víru. Neopustím svého zástupce po boku (spolubojovník vedle něj, kterého chránil vlastním štítem). Budu bránit posvátné i veřejnost samotný nebo ve skupině a neponechám vlast potomkům oslabenou, ale prosperující a silnější než jsem ji převzal. Dobrovolně budu poslušný orgánům a institucím které zvolila většina“. Zde je zajímavé, že tehdejší společnost nevěřila v moc ve formě autority, ale věřila ve vlastní sílu, která byla vyjádřena z většiny. A přísahala bránit instituce, které zvolila většina. Pro dnešní dobu je možná šokující i fakt, že v té době existovalο usnesení, které ctilo vraždu tyrana. Ten kdo usmrtil tyrana byl oceněn v přítomném i v posmrtném světě, protože bránil vlast na základě svobody a demokracie. Je zachován spis politika, diplomata a rétora Demosthenese (Atény 384 – 322 př.n.l.), který je znám také tím, že jeho vystoupením ovlivnil Aténské rozhodnutí bojovat proti Filipovi II (král Makedonie a otec Alexandra Velikého) a později i proti samotnému Alexandrovi Velikému.
Makedonie v době Filipa II
Řecko dnes
Překlad ze starořečtiny: „ Dnešní Atéňané nehledají ani politika ani vojevůdce, který by jim pomocí otroků zajistil blahobyt. Odmítají i život sám, pokud by nežili svobodní protože veří, že nedluží svůj život pouze rodičům, nýbrž i vlasti. Ti kteří věří, že musejí bránit pouze své rodiče, se dočkají předem dané a přirozené smrti. Ti ovšem kteří věří, že musejí bránit i svou vlast budou chtít raději zemřít, než být spoutáni v otroctví, hanbě a nepráví, trápení které nevyhnutelně postihne je i ostatní, což považují za mnohem horší než smrt.“ Je zajímavé, že tato společnost na základě svobody a demokracie odmítala sloužit oligarchii v jakékoliv podobě, element který Filip II a později i Alexandr Veliký tehdy tvořil. Byli považováni za barbary, kteří nikdy nepoznali význam města na základě svobody a demokracie. Vládnoucí třídu v Aténách té doby označil Demosthenes jako kriminálníky, lichotníky a zaprodance, nevlastence kteří upředností úplatek Makedonců před svobodou a prosperitou. Přesto tato třída nevlastenců nakonec převládla a z nezávislých a svobodných Atén se stala provincie Makedonie. Demosthenes ve svém dalším prohlášení vysvětluje proč se tak stalo: „ Dříve měli lidé odvahu bojovat a byli oni páni politiků, kteří se netěšili ze státních požitků. Politici byli naopak poctěni, když jim lidé mohli nabídnout část ocenění, úřadu nebo jiný majetek. Nyní jsou politici páni všeho a oni určují vše. Vy, politici, jste se proměnili ve služebníka a pátého kola u vozu a cítíte se vděční, pokud Vám nabídnou část jmění.“ Tento název jmění odpovídal minimálnímu měsíčnímu příjmu v dnešní době. Byla to v podstatě sociální dávka kterou tehdy dostávali chudí lidé, aby mohli sledovat divadelní vystoupení té doby, které tvořilo hlavní prostředek propagandy mocné třídy, nebo-li vlády. A Demosthenes pokračuje: „ Tohle k závěru ukazuje Vaše mužství,“ dodává ironicky „ přičemž cítíte vděčnost těm, kteří Vám nabízí to, co Vám patří.“ Tyto projevy byly následkem nálady která ve společnosti panovala a kde demokracie pomalu ale jistě upadala. V éře Alexandra Velikého a po ní se význam demokracie dočista ztrácí, na základě „globalizace“, nebo-li mezinárodní říše, kterou král ovládal. V období Římské říše se pojem demokracie vrací, avšak s významným rozdílem. Demokracie za éry Římanů neodpovídá ochrany většiny, ale ochrany republiky (latinsky res publica – věc veřejná). Dnes by se to dalo vyjádřit jako ochrana veřejných věcí. V Římě nevládla nikdy demokracie jak byla známa ve společnosti rodů
v ranním starověku. Vládnoucí třídu tvořila tehdejší oligarchie, tedy Římští aristokraté. V Římském období je zaznamenáno mnoho protestů a vzbouření proti tomuto systému, které však byly pokaždé brutálně potlačeny. Poslední svit naděje pro demokracii v Římě tvořil Gaius Julius Caesar (100 př.n.l. až 44 př.n.l.), i když je spíše znám jako ten který chtěl proměnit demokratický Řím v diktaturu. Cézar byl v podstatě poslední obhájce lidských práv v Římě a jeho vraždou byl zastaven proces zavedení demokracie ve starověkém Římě. Proto se později Řím s lehkostí proměnil v impérium (nejvyšší výkonnou moc ve státě). Filosof, právník a spisovatel Marcus Tullius Cicero byl později nazván Friedrichem Engelsem (Německý politický filosof a ekonom – 1820 až 1895) jako ten největší lump, který se kdy narodil. Cicero tvoří vzor všech dnešních politiků (krom výjímek), kde: pomluvil, urazil, lhal, zavraždil, uplatil, byl uplacen. Nechyběla mu jediná vlastnost, která je nám dnes u politiků známa a které se straníme. Nicméně veřejně hájil a bojoval za demokracii s podmínkou, že tato „demokracie“ udrží lidi v ústraní. Cicero byl ostatně první, který dal význam univerzální demokracie, kde dle jeho vyjádření „Vlast tvoří jakékoliv místo, kde se máme dobře.“ Tohle vyjádření mohl samozřejmě pronést pouze ten, který měl vysoké jmění. V té době mu působil značné problémy jeho švagr, římský aristokrat a politik, Lucius Sergius Catilina (108 př.n.l. až 62 př.n.l.), který reprezentoval odlišný, starověký pojem demokracie a kde uváděl, že pokud lidi v zemi neprosperují, nemá žádný význam hovořit o vlasti. Podobné prohlášení tehdy zaznělo i od římského politika a historika Gaius Sallustius Crispus (86 př.n.l. až 34 př.n.l.), který „adoptoval“ názory Catilina. Sallustius zemřel v bitvě na otevřeném poli a všichni jeho tehdejší příznivci byli do jednoho zavražděni, protože ani jeden z nich nechtěl být vzat do zajetí. Poté nařídil Řím likvidaci veškerých spisů „Catilinovo hnutí“ a proto dnes nemáme žádné údaje, krom spisů opoziční strany. V těchto spisech existují poznámky, které konfrontují Catilinovo prohlášení o vlasti s tím, že vlast netvoří lidé a jejich prosperita, ale instituce, senát a poslušnost k zákonům. Vyjádření které se opíralo o fakt, že aristokracie tyto elementy ovládala. V období středověku (476 až cca 1453) význam vlasti značně upadá a je slyšet pouze zřídka od filosofů té doby. Význam vlasti tvořili dva elementy. První byl patriarchální, kde rytíři kteří byli vysláni na vychod v rámci křižáckých výprav, byli vysláni ve jménu vlasti. Jenomže význam vlasti spočíval na víře a křesťanství a zároveň i ve jménu krále. Druhý element který tvořil pojem vlasti, byly vesnice a snaha vesničanů přežít v okolí jejich bydliště. Vesničané, z většiny farmáři, měli právo přemístění pouze s povolením místního pána. Vlast tedy tito lidé vnímali jako okolí jejich stálého bydliště. Je zajímavé zachované prohlášení francouzského právníka a politického filosofa Étienne de La Boétie (1530 až 1563), kde uvádí: „Lidé jsou jako krásné závodní koně kde zpočátku svou uzdu koušou, později se jim ale uzda zalíbí. Odmítají si nasadit sedlo, ale chvíli později se radují při nasazení ozdob a cítí se hrdí jimi zavěšenými. Stejně tak si lidi časem zvyknou na domění, že byli vždy podřízeni a jejich otcové žili stejným způsobem. Uvěří, že mají povinnost utrpět toto zlo a přesvědčí sami sebe pomocí příkladů a napodobení ostatních, dávajíc nakonec prestiž těm kteří jim poroučí na základě vlastnických právech, že takhle to bylo odjakživa. Existují však vždy někteří mezi nimi, více naddaní než ostatní, kteří cítí ono břímě a chtějí se ho za každou cenu zbavit. To jsou lidé, kteří se nikdy nevzdají a kteří vždy jako Odysseus, který na vodě i na souši hledal neustále kouř z komína jeho domu, budou hledat jejich přírodní výsady, budou pamatovat jejich předky a jejich dřívější zvyky a tradice.“ Tohle myšlení se týkalo výrazné menšiny tehdejší společnosti, takzvanou elitní - liberální třídu, která pocházela zejména z univerzit té doby. Zbylá populace toto myšlení postrádala a nebyla zatím schopna tyhle věci pochopit. V osmnáctém století roku 1755 nastává významný zvrat ohledně vnímáni vlasti a vystihuje jej brožura duchovního Coyer, která zaznamenala v tehdejší Francouzské společnosti velký úspěch. „Co je tak vulgární a špatné na slově vlast, aby byla vyňata ze slovníku? Slyšíme ji pouze zřídka v zemi i ve městech a ještě méně na dvoře. Staří na ni zapoměli, mladí se ji nikdy nenaučili. Hledám její význam v tom množství spisovatelů kteří nás naučili vše co dnes známe a nacházím ji pouze v omezeném počtu filozofů. Ptám se občana, který stále nosí zbraně (rytíř): jaká je Vaše činnost? Sloužím králi, odpovídá. A proč ne vlasti? Král samotný byl zvolen, aby vlasti sloužil“. Tímto chtěl duchovní naznačit, že význam vlasti byl ve společnosti zapomenut. Ve skutečnosti však byl význam vlasti zapomenut mezi lidmi, tedy střední a nižší třídou. Zprávu kterou duchovní přinášel byla snaha probudit v lidech význam vlasti a opřít se o ně ve snaze svrhnout monarchii. Další příklad úpadku významu vlasti bylo pronesení Samuela Johnsona (1709 až 1784), britského spisovatele a básníka, který i jako lexikograf (slovnikář) napsal roku 1755 slovník anglického jazyka. Význam vlasti popsal takto: „Vlastenec je ten, kterého převládající vášní je jeho láska k jeho zemi“ (konec citátu). Současně se v Británii propagovala i fráze „My country, right or wrong“ (má země, dobrá či špatná), kde zem reprezentovali král, instituce a ostatní orgány země. Přesto se ale pozvolna, pomocí jednotlivců jako duchovního Coyer začalo vnímání lidí ohledně vlasti měnit a to způsobovalo paniku tehdejší aristokracii i jejími zástupci, jednoho z nich i spisovatele Johnsona. První, kteří použili význam vlasti jako revoluční výkřik a heslo byli Američané ve známé Americké revoluci roku 1775 až 1783. Britové krom jiných tvrdě danili čaj, který na kontinent dováželi. Po prvních protestech se
vzbouření stupňovalo až mělo za výsledek nejen přerušní dovozu čaje z Británie, ale i zničení obrovské zásilky čaje v přístavu v Bostonu, kde byl celý náklad shozen do moře 16. Prosince 1773. Ve stejný rok, kdy Americké síly porážely ty Britské, byla v Británii vydána nová verze anglického slovníku, kde ve významu vlasti bylo přidáno: „Eufemismus pro uvědomělého svržence vlády“. O dva roky později pronese Johnson známou frázi „Vlastenectví je poslední úkryt lumpů“, na základě Americké revoluce, která začala 19. Dubna 1775. V příštím roce 4. července byla odhlasována Deklarace nezávislosti Spojených Států Amerických, kde krom nezávislosti na Británii byla ustanovena i lidská práva na základě osvojení postoje Osvícenství, intelektuálního hnutí které prosazovalo rovnost, občanskou svobodu a demokracii. Bohužel tyto myšlenky brzy upadly v zapomění, protože převládly postoje konzervativců a oligarchů, kteří vytvořili Americkou ústavu jako odpověď proti boji za nezávislost. Vládnoucí třídy té doby se silně obávaly vnímání významu vlastenectví a ukazuje to dění Francouzké revoluce roku 1789. Při začátku revoluce dostal pocit vlastenectví velké popularity a tvořil heslo pro lidové povstání. Zde je třeba zmínit, že i v povstání ve Francii panovalo heslo „svoboda nebo smrt“, ale v Řecku toto heslo tvořilo základní postoj lidového povstání a existuje dodnes ve formě státní vlajky, kterou tvoří celkem devět pruhů, pět modrých a čtyři bílých. Svoboda nebo smrt zní Řecky „Eleftheria i thanatos“, tedy devět slabik. Vlast ve Francii získává politický význam a stanoví postoj občana ke své vlasti. Pojem vlasti je zde spojován se společenským, politickým a kulturním prostředím, ve kterém se rozvíjí boj lidu za svobodu, demokracii a práva občanů. S tímto stanovením se setkáváme u všech liberálních spisovatelů v průběhu staletí. Od stoupenců demoktatické „Jakobínské“ Francie, do Filippoa Giuseppe Maria Ludovico Buonarrotti (1761 až 1837) a společenství rovných (Societe des Egaux). Stanovení bude opakováno například i Karlem Marxem (1818 až 1883) a všemi významnými revolucionáři v průběhu historie až do 19. i 20. století. Roku 1889 byla současně v New Yorku a v Londýně vydána encyklopedie slovníku a je považována za nejdemokratičtější encyklopedii vydanou v 19. století. V jednom článků zní: „Význam vlasti jako země a místo usídlení není dostačující. Je zapotřebí stanovit způsob řízení veřejných věcí a zda má většina ve společnosti hlavní slovo v této záležitosti“. Podobné prohlášení znělo i ve Francouzské encyklopedii intelektuálního hnutí Osvícenství: „Ti, kteří žijí na východě pod vládou despotů, kde se neuznává žádná jiná ctnost, než uctívání jejich rozmarů, vládnoucích terorem, kde neexistuje žádné vlastnictví a nikdo není v bezpečí, tito lidé nemají vlast a ani neznají její jméno, které tvoří vyjádření skutečného štestí“. Přesto je zde zajímavé, že tato revoluční prohlášení nezahrnují jeden element a to původ a kulturu společnosti. Důvodem bylo, že tato liberální třída vnímala společnost jako součet osob, která se neskládá z různých vrstev a tříd uplatňujících právo moci, tedy právo o rozhodování ohledně věcí veřejných. První, který označil tuto společnost jako lid byl filosof a spisovatel Jean-Jacques Rousseau (žán žak rusó, Francie 1712 – 1778). Poprvé se zde význam vlasti ztotožní s lidem přes Francouzskou „Jakobínskou“ ústavu roku 1793. Do té doby byl lid považován jako pasivní objekt dění, který může vyjádřit svou vůli pouze pomocí monarchie, vlády nebo despoty. E Despota následně mohl pouze brát v potaz vůli lidu. Francouzská revoluce toto myšlení ruší a definuje, že vlast a národ patří lidu a jediný který jej vyjadřuje je lid samotný. Po druhé světové válce se pojmy významu vlasti a role lidu opět definují, kde lidé kteří bojovali nebo válkou utrpěli, vyžadovali práva a moci v zemích, které se pomalu stavěly na nohy, zdevastované nacistickým Německem. Beranidlo proti demokratickým hlasům v Evropě tvořila Pařížská smlouva Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) podepsaná roku 1951. Prvním krokem bylo osvobození 13-ti ředitelů německé kartelové společnosti, chemičky IG Farben, kteří byli roku 1947 – 1948 v Norimberským procesu odsouzeni za válečné zločiny. Společnost IG Farben dodávala nacistům insekticid Cyklon B, který byl použit jako nástroj genocidy v plynových komorách koncentračních táborů. Tato společnost byla dále odsouzena i za použití zajatců jako otrokářskou pracovní sílu. Tito ředitelé byli tedy osvobozeni a následně nazazeni jako ředitelé a předseda ESUO a byli vybráni, protože vlastnili takzvané „blueprints“, tedy plány sjednocení Evropy, tak jak si ji představovali nacisté. Důvodem byla snaha potlačení tendencí jako demokracie, nezávislost a národní suverenita, které se po druhé světové válce silně vyjadřovaly.
