MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ
Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Obor Mezinárodní vztahy
Proměna zahraniční politiky Venezuely po nástupu Huga Cháveze Bakalářská práce
Michal Vaňáček
Vedoucí práce: Mgr. Martin Hrabálek UČO: 182164 Obor: Mezinárodní vztahy – Evropská studia Imatrikulační ročník: 2005
Brno, 2009
Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně za pouţití uvedených pramenů a literatury.
V Brně, dne 12. prosince 2009
____________________ Michal Vaňáček
2
Na tomto místě bych velmi rád poděkoval Mgr. Martinovi Hrabálkovi za jeho drahocenný čas, který mi věnoval při psaní této práce, a za cenné rady a připomínky, kterými mě zásoboval.
3
Obsah Úvod ....................................................................................................................................................................... 5 1. Zahraniční politika Venezuely od zavedení demokratického systému do roku 1998 ................................. 7 1.1 Vzrod demokratického systému ve Venezuele ............................................................................................ 7 1.2 Betancourtova doktrína a definování základních cílů zahraniční politiky země ......................................... 8 1.3 Vznik OPEC a členství v dalších organizacích ......................................................................................... 10 1.4 Vztahy se Spojenými státy 1959-1992 ..................................................................................................... 12 2. Nástup Huga Cháveze do postu prezidenta Venezuely a proces upevňování moci ................................... 14 2.1 Vojenský puč v roce 1992 a politický vzestup Cháveze ........................................................................... 14 2.2 Hnutí V. republiky a vítězství ve volbách 1998 ........................................................................................ 15 2.3 Venezuelská ústava a upevňování Chávezovy moci v zemi ..................................................................... 16 3. Proces budování nového modelu zahraniční politiky s důrazem na Latinskou Ameriku ........................ 19 3.1 Ropa v hlavní roli zahraniční politiky Venezuely ..................................................................................... 19 3.2 Castro a Chávez – počátek sbliţování Kuby a Venezuely ........................................................................ 22 3.3 Prezidentský puč v roce 2002 a zhoršení vztahů se Spojenými státy ........................................................ 24 3.4 Bolívarovská revoluce a „socialimsus 21. století“ .................................................................................... 28 3.5 Vztahy Venezuely se státy Latinské Ameriky – lídr regionu, nebo nechtěný soused? ............................. 30 3.6 Obnovení diplomatických vztahů Venezuely a USA ................................................................................ 34 4. Bolívarská alternativa pro Ameriky (ALBA) ............................................................................................... 36 4.1 ALBA jako reakce na vznik Panamerické zóny volného obchodu ........................................................... 36 4.2 Základní principy Bolívarské alternativy pro Ameriky ............................................................................. 37 4.3 Rozšiřování ALBA v rámci Latinské Ameriky ......................................................................................... 38 4.4 Zavádění měnové unie a další progres ...................................................................................................... 38 Závěr .................................................................................................................................................................... 40 Použité zdroje ...................................................................................................................................................... 43
4
Úvod Zahraniční politika jiţ od vzniku konceptu moderního státu patří k základním pilířům administrativy vládnoucích garnitur kaţdé země. Podstatou zahraniční politiky, dle Palmera a Morgana, je premisa, ţe mezinárodní vztahy jsou soubojem mezi státy, které se snaţí dosáhnout či chránit poţadované výstupy. Státy se zároveň liší v poţadovaných výstupech a především v moţnostech jejich dosahování (Palmer a Morgan 2006 :173). Vzájemné obchodní, diplomatické či bezpečnostní vztahy výrazně determinují sílu postavení, které stát v mezinárodním systému zastává. Je nasnadě, ţe kaţdá země usiluje v rámci svých moţností o co nejsilnější postavení, státy, které z rozličných důvodů (geografických, ekonomických) nemají prostředky na dostatečné prosazování svého vlivu se obvykle snaţí vycházet za dobře s těmi mocnějšími, všechny státy se pak za stejným účelem společně integrují. Jak totiţ dodávají Palmer s Morganem, mocnější státy mohou lépe uskutečňovat dané výstupy neţ ty slabší (Palmer a Morgan 2006: 173). V prezidentských volbách republiky Venezuela roku 1999 zvítězil Hugo Rafael Chávez Frías, dřívější voják a revolucionář, který se rozhodl změnit nastolená pravidla hry. Ambiciózně přepracoval poţadované výstupy venezuelské zahraniční politiky a se zemí, jejíţ populaci tvoří necelých 27 miliónů obyvatel, z nichţ v polovině roku 2009 bylo 26,36% pod hranicí chudoby1, se pomyslně postavil do čela Latinské Ameriky, kontinentu, jenţ leţí v mocenské sféře zájmů i hlavní světové velmoci, Spojených států amerických. Chávez tak, s odkazem na latinskoamerického osvoboditele Simóna Bolívara, začal Bolívarskou republiku Venezuela, jak zní její současný oficiální název, transformovat ve jménu tzv. bolívarovské revoluce na stát, který svým jednáním na začátku 21. století přitahuje pozornost celého světa. Předmětem této bakalářské práce je zkoumat, jakým směrem se po roce 1999, tedy nástupu Huga Cháveze do postu prezidenta Venezuely, vyvíjela zahraniční politika Venezuely. Dané období a právě personu Cháveze jsem vybral z toho důvodu, ţe se jedná bezesporu o jedno z nejzajímavějších období dějin Venezuely, kdy se země díky svému lídrovi dostává do podvědomí celého světa a veškeré kroky její zahraniční politiky jsou bedlivě sledovány ze všech stran, především pak ze strany Spojených států, hlavní světové supervelmoci. 1 Instituto Nacional de Estadística República Bolivariana de Venezuela, http://www.ine.gov.ve/pobreza/HogaresPobres_linea.asp
5
Cílem práce je prozkoumat změny ve venezuelské zahraniční politice od nástupu prezidenta Cháveze po současnost a následně analyzovat, jakým způsobem a především z jakého důvodu se změnila. Provedená analýza historie zahraniční politiky Venezuely před působením Huga Cháveze a následně především po jeho převzetí prezidentského křesla má za cíl potvrdit, či vyvrátit hypotézu, ţe „výrazné proměny venezuelské zahraniční politiky mají svůj původ převážně v domácích faktorech, nikoliv ve změně vnějšího prostředí.“ Samotná práce je rozdělena do čtyř základních částí. Abychom mohli důkladně podchytit veškeré změny venezuelské zahraniční politiky po nástupu Huga Cháveze, je nutné nejprve načrtnout zahraniční politiku před jeho inaugurací do funkce. První část práce se proto věnuje zahraniční politice od faktického počátku demokratické éry země (toto období bude dále specifikováno), definováním jejích základních cílů a postojů, etablováním Venezuely od různých světových organizací i budování vztahů se Spojenými státy. Další části práce zaznamenávají nástup Huga Cháveze na prezidentský post a jeho první kroky ve funkci, které jiţ od počátku měly výrazný vliv i na formování zahraniční politiky země; především jeho etablování se ve funkci a proces posílení pravomocí prezidenta, a dále pak všechny důleţité kroky, které nějakým způsobem přispěly k utváření Chávezova konceptu zahraničního vnímání Venezuely ve světě – ropu jako prostředek k prosazování zahraniční politiky, ideologii, která stojí na pozadí Chávezova decision-making, postupný odklon od Spojených států a naopak příklon k některým sousedům v Latinské Americe, včetně nástinu základních vztahů s jednotlivými sousedy v rámci regionu. Samostatná kapitola je věnována tzv. Bolívarské alternativě pro Ameriky (ALBA), specifické formě hospodářské integrace, v jejímţ čele Venezuela dnes stojí a která zahrnuje některé latinskoamerické národy. V závěrečné fázi práce bude veškerý vývoj venezuelské zahraniční politiky analyzován s přihlédnutím na výše zmíněné faktory a bude potvrzena či vyvrácena stanovená hypotéza. K vypracování této práce je z hlediska vědeckého přístupu uplatněno empiricko-analytického přístupu. Za účelem vypracování této bakalářské práce jsou pouţity jak primární zdroje, tak sekundární literatura, přičemţ díky absolutnímu nedostatku literatury v českém jazyce je čerpáno především z anglicky psaných zdrojů, ovšem dle pečlivého výběru, aby nebyla znehodnocena objektivita práce, neboť je leckdy patrný odlišný přístup k problematice ze strany některých amerických, či na druhé straně latinskoamerických autorů. Bylo pouţito i několik primárních zdrojů v jazyce španělském.
6
1. Zahraniční politika Venezuely od zavedení demokratického systému do roku 1998 1.1 Vzrod demokratického systému ve Venezuele Ačkoliv byla poprvé Venezuela vyhlášena republikou jiţ v roce 18112, trvalo ještě dalších téměř 150 let, neţ se ve Venezuele ujaly moci první, skutečně demokratické síly. Po nedlouho trvající příslušnosti země k tzv. Velké Kolumbii3 v čele se Simónem Bolívarem (k jehoţ odkazu se v současnosti hlásí Hugo Chávez a v této práci je mu věnována samostatná podkapitola) byla v revolučním roce 1830 vyhlášena další republika, do jejíhoţ čela se dostal generál José Antonio Paéz, čímţ odstartovala éra tzv. caudillismu4, která trvala prakticky aţ do roku 1958. Toto období bylo typické často se střídajícími generály v čele země, občasnými neúspěšnými pokusy o ustanovení civilní vlády a především všudypřítomným bojem o moc. V kontextu zahraniční politiky prakticky nemůţe být v tomto období řeč o jakékoliv tvorbě koncepce prezentace země navenek. Důleţitou postavou období caudillismu byl generál Juan Vicente Gómez, který Venezuele autoritářsky vládl v letech 1908 aţ 1935. Jeho éru vládnutí provázely dvě klíčové události následujícího vývoje Venezuely. První z nich se datuje k roku 1922, kdy byla kolem Maracaiba5, a následně i dalších oblastí, objevena mohutná ropná naleziště. Doposud chudá Venezuela začala bohatnout, jen o 8 let později splatila veškerý zahraniční dluh a obyvatelé byli zatíţeni nízkými daněmi (Alba 1968:173). Tato skutečnost ovlivnila mimojiné i rozvoj měšťanské střední vrstvy, která následně tvořila jednu ze sloţek revoluce, o kterou se pokusili v únoru roku 1928 nespokojení studenti, těţaři i exilanti ve snaze odstranit Gómezův reţim. V čele těchto neúspěšných protestů stáli mimojiné Rómulo Betancourt a Raúl Leoni, pozdější demokraticky zvolení prezidenti země. Celá skupina dostala název „Generace 1928“ a její 2 První venezuelská republika byla vyhlášena ústavou ze dne 21. prosince 1811 a venezuelskými historiky byla nazývána „La Patria Boba – Hloupá republika“ (Haggerty 1990). 3 Velká Kolumbie, ustanovená v roce 1819 pod vedením Simóna Bolívara, byla federace Kolumbie, Venezuely, Ekvádoru a Peru, v roce 1830 se rozpadla na jednotlivé samostatné země. 4 Jedná se o jakousi náhraţku demokracie a vlády, typickou pro státy Latinské Ameriky, Španělska a Portugalska, kdy v čele stojí země stojí caudillo, přirozený lídr, pocházející z vojenského prostředí, ať uţ jako řádně zvolený či jiným způsobem dosazený prezident nebo osoba, která ani není prezidentem, ale rozhoduje o veškerém politickém dění v zemi (Beaulac 1980:44). Příkladem budiţ Fidel Castro. 5 Jedná se o druhé největší město Venezuely, prvním je hlavní město Caracas. Stejným jménem je pojmenováno i jezero, leţící v bezprostřední blízkosti města.
7
členové podstatně ovlivnili demokratický vývoj Venezuely 20. století (Gunson a kol. 1989: 124). Ačkoliv nebyl Gómez poslední z dynastie venezuelských diktátorů, analyzátoři současné venezuelské společnosti běţně uvádějí Gómezovu vleklou vládu jako skutečnou vymezující linii mezi venezuelskou demokratickou přítomností a autoritářskou minulostí. I kdyţ demokratičtí lídři, stojící v čele země od roku 1959, abslovovali svůj politický křest ohněm přímo ve Venezuele během roku 1928, zásady politického, ekonomického a sociálního vnímání získávali během exilových pobytů v Evropě, Mexiku či Spojených státech. Během přechodného období mezi lety 1935 aţ 1958 se však v zemi alespoň jiţ částečně začaly formovat obrysy demokratické politické kultury, včetně budování moderního systému politických stran současné Venezuely (Haggerty 1990). Jednou z organizací, která vznikla po Gómezove smrti, byla ORVE6, v jejímţ čele stanul Rómulo Betancourt. Venezuela však na cestě vstříc demokracii musela překonat ještě jednu překáţku – tvrdou diktaturu v podání Marcose Péreze Jiméneze, která zemi drancovala mezi lety 1952 aţ 1958. Aţ příliš tvrdá Pérezova ruka, nekompromisně trestající veškerou opozici a zfalšování prezidentských voleb v roce 1958 paradoxně zlomily této diktatuře vaz a tak došlo pod vedením dočasně ustanovené junty po dlouhé době ke svobodným prezidentským volbám, ve kterých s téměř polovičním ziskem všech hlasů uspěl jiţ zmiňovaný Betancourt7. Jeho inaugurace do postu prezidenta 13. února 1959 zahájila éru demokratické, občanské vlády, jejíţ délka neměla v historii Venezuely obdoby (Haggerty 1990).
1.2 Betancourtova doktrína a definování základních cílů zahraniční politiky země Hned první prezident této tzv. demokratické éry země Betancourt začal, kromě opatření, stabilizujících situaci v zemi a definitivního odproštění se od autoritativních reţimů, aktivně budovat suverénní zahraniční politiku země. Právě díky předchozím zkušenostem s érou caudillismu a s vyuţitím poznatků, načerpaných v exilu, zkonstruoval doktrínu, která přímo reagovala na autoritativní reţimy a stala se základním kamenem venezuelské zahraniční politiky.
Tzv.
Betancourtova
doktrína
byla
postavena
6 V originále Organización Venezolana. 7 Kandidát Demokratické akce (Acción Democrática) získal 49% hlasů.
8
na
vzájemné
spolupráci
demokratických vlád, které měly společně kooperovat, zavrhnout a izolovat veškeré diktátorské reţimy, které jsou postaveny na jiné podstatě, neţ je legitimní dosazení do funkce elektorátem. Na základě této doktríny můţeme vypozorovat, jak se velice čerstvá a křehká demokracie svým odkazem v zahraniční politice okamţitě snaţila podporovat stejné principy, na jejichţ základech byla nedávno vybudována. Venezuela doktrínu navíc v praxi podpořila rozhodnutím, rozvázat diplomatické vztahy nejen s Kubou Fidela Castra, ale postupně mimojiné i s Argentinou, Brazílií, Guatemalou, Hondurasem a Peru, kde vládnoucí síly rovněţ převzaly moc nedemokratickým hlasováním (Ebel a kol. 1991: 121).8 Doktrínu přijal a prosazoval i Betancourtův nástupce Raúl Leoni Otero.9 Základními rysy a cíly zahraniční politiky Venezuely tedy bylo po zavedení demokratického systému deklarováno respektování lidských práv, právo na sebeurčení, nevměšování vnitropolitických záleţitostí do jiných národů, mírové řešení neshod mezi národy, právo všech lidí na mír a bezpečnost, podpora eliminace kolonialismu, a poptávka po vyšších vývozních cenách primárních produktů rozvíjejících se zemí, v tomto případě ropy (Haggerty 1990). Venezuela se jiţ od počátku rovněţ snaţila navázat na odkaz Simóna Bolívara a stanout v čele politické a ekonomické integrace Latinské Ameriky. Zde je potřeba zdůraznit jistý rozpor, který na základě Betancourtovy doktríny vznikal mezi jednotlivými cíly venezuelské zahraniční politiky. Na jedné straně to bylo volání po demokracii a kooperaci demokratických reţimů, na druhé straně usilování o roli lídra Latinské Ameriky a vzájemnou ekonomickou spolupráci. Pokud se však pečlivěji podíváme na seznam zemí, se kterými, byť třeba jen na určité období, Venezuela přestala na diplomatické úrovni komunikovat, snadno zjistíme, ţe doktrína byla poměrně zřetelnou brzdou v těchto snahách, neboť výčet zemí, se kterými bylo zapovězeno spolupracovat byl přece jen poněkud rozsáhlý a Venezuela se tak snadno dostávala aţ do jakési izolace. Moţných limitů doktríny si uvědomil nástupce Leoniho, prezident Rafael Caldera Rodríguez (ve funkci 1969-1974), který, s odkazem, ţe „veřejné mínění podporuje navázání vzájemných vztahů se zeměmi, jejichţ politické vyznání a ideologie se liší od toho našeho, neboť je třeba respektovat jejich existenci ve světě a jejich vliv na ekonomické vztahy nemůţe být nadále ignorován“ (Ebel a kol. 1991:121), nadobro opustil myšlenky Betancourtovy doktríny. Autor tento postoj nazývá ideologickým pluralismem. Jeho 8 Autor Ebel ve svém výčtu zemí, jejichţ reţim nebyl pro venezuelské čelní představitele respektovatelný, opomíná zmínit Dominikánskou republiku, v jejímţ čele stál Rafael Trujillo, zavilý nepřítel Betancourta. Právě venezuelský prezident dne 24. června 1960 jen se štěstím přeţil atentát, za jehoţ pozadím lze vystopovat jednání právě Rafaela Trujilla.
9
výsledkem byla mimo jiné normalizace vztahů Venezuely s Kubou. Zcela zřetelně tedy můţeme pozorovat, ţe jiţ deset let od ustanovení demokratického reţimu ve Venezuele zaznamenala zahraniční politika země markantní obrat, kdy od idealistické doktríny podporující politická témata se obrátila k pragmatické zahraniční politice, podřízené ekonomickým vztahům, a to především díky ropnému bohatství země, jehoţ potenciál bylo potřeba naplno vyuţít.
1.3 Vznik OPEC a členství v dalších organizacích Pokud chtěla Venezuela úspěšně naplňovat cíle zahraniční politiky a zároveň prosazovat
své
ekonomické
i
mocenské
zájmy,
bylo
zapotřebí,
aby
se
země
institucionalizovala do mezinárodních struktur. S přihlédnutím na vytyčené cíle prvních demokratických administrativ můţeme rozlišit tři základní sféry zájmu, k jejichţ dosaţení bylo potřeba hledat útočiště ve třech rozdílných typech organizací – první sférou byla sféra politická, potaţmo bezpečnostní – kde se mohla realizovat jako sice čerstvá, avšak fungující demokracie. V dalších dvou sférách dokonce Venezuela chtěla hrát prim – ve sféře ekonomické, jakoţto producent a vývozce ropy a také jako geopolitický lídr zemí Latinské Ameriky, neboť dle slov prezidenta Luise Herrery Campinse10, „jsme zároveň jak karibskou, andskou, atlantickou i amazonskou zemí,“ (Goodwin 2004: 89) coţ mělo Venezuelu motivovat, ale zároveň i zavazovat ke zvýšené aktivitě. Venezuela se tedy, ve snaze naplňovat zmíněné principy zahraniční politiky, postupně začala integrovat do rozličných mezinárodních organizací, ač uţ globálního, či lokálního charakteru. Jiţ 15. 11. 1945, tedy ještě před stabilizací demokracie v zemi, vstoupila Venezuela do Organizace spojených národů, kde rovněţ začala aktivně působit v jednotlivých odborných organizacích, Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Z regionálních organizací, jejichţ pole působnosti z větší části tvořila oblast (jiho)amerického kontinentu,
je
třeba
Latinskoamerickém
zmínit
integračním
členství
v
společenství
Organizaci (ALADI)12
amerických či
států
Skupině
(OAS)11,
Contadora13.
9 Ve funkci 1964-1969. 10 V pořadí pátý prezident demokratické éry země od roku 1959, ve funkci byl od roku 1979, kdy vystřídal Carlose Andrése Peréze Rodrígua, aţ do 1984, kdy jej nahradil Jaime Lusinschi. 11 V originále Organisation of American States. 12 V originále ALADI – Asociación Latinoamericana de Integración. 13 Skupina Contadora byla zaloţena v roce 1983 na popud panamského prezidenta Ricarda de la Esprielly. Původními členy byly Kolumbie, Mexiko, Panama a Venezuela a cílem organizace bylo dohlíţet nad mírem
10
Prostřednictvím těchto společenství se Venezuela měla stále aktivněji prosazovat jako přirozený a respektovaný lídr států Latinské Ameriky, resp. jako dozorce nad dodrţováním demokratického způsobu vykonávání vlády v zemích regionu. Jak uţ bylo dříve předesláno, s posilováním funkčního demokratického systému a stále se zlepšující ekonomickou situací země začala Venezuela aktivněji prosazovat i své ekonomické zájmy a stávala se díky ropnému boomu (a s tím souvisejícím růstem ceny komodity) aktérem globálním. K této skutečnosti výrazně přispěl rok 1960, kdy se v září na popud Venezuely sešli delegáti 5 ropných velmocí14, aby jako výstup svého jednání zaloţili Organizaci zemí vyvážejících ropu (OPEC). Jako cíle organizace byly vyhlášeny vzájemná koordinace členských států a unifikace jejich ropných politik tak, aby co nejvíce vyhovovala zájmům členských států; zajištění způsobů, které by předešly nenadálým a neţádoucím výkyvům ceny na ropných trzích a zajištění stálého přísunu financí do produkujících zemí; garantování pravidelných dodávek ropy odběratelským zemím (Abd Allah 1979: 8). OPEC se tedy stal jakýmsi kartelem zemí15, produkujících ropu, který usnadňoval diktát cen a tím zvýšený přísun financí do státních rozpočtů. Nutno dodat, ţe Venezuela patřila k lídrům této organizace a OPEC se okamţitě stal velice účinným nástrojem na prosazování cílů zahraniční politiky, a to nejen těch ekonomicky laděných. Z předchozího výčtu je patrno, ţe se Venezuela během relativně krátkého období napevno etablovala v různých organizacích, jejichţ prostřednictvím mohla prosazovat svoji zahraniční politiku, a to ve všech předdefinovaných sférách zájmu. Snahou venezuelské administrativy bylo rovněţ koordinovat jednotlivé kroky ve všech sférách – bezpečnostní, politické i ekonomické – a zajistit tak co nejkomplexnější přístup vůči některému z partnerů a zároveň efektivnější splnění vlastních vytyčených cílů. Toto tvrzení ukázkově ilustruje vztah Venezuely k Nikarague, kde byl v 70. letech u moci velitel Národní gardy, Anastasio Somoza Debayle. Koordinací všemoţných prostředků zahraniční politiky – finanční pomoci (například odpuštěním dluhu za import ropy do země), spoluprací v rámci regionální organizace (Skupina Contadora) i na úrovni OSN16 Venezuela vytrvale podporovala jeho opozici aţ do zhroucení Somozova reţimu a následných svobodných voleb. v regionu a případně asistovat u jeho vyjednávání. Klíčovým výstupem skupiny byl mírový plán, k jehoţ realizaci však nakonec nedošlo. (Jessup 1998: 135) 14 Na historicky první vzájemné schůzce se v Bagdádu sešli zástupci Venezuely, Iráku, Íránu, Kuvajtu a Saudské Arábie. 15 V roce 2008 tvořila produkce dvanáct členských států OPEC 32,47% z celkového objemu produkce ropy na světě a její podíl rok od roku stoupá, viz http://www.eia.doe.gov/aer/txt/ptb1105.html. 16 Venezuela vyslala po volbách do Nikaraguy 1000 vojáků, podílejících se na mírové misi OSN. Jednalo se vůbec o první vyslání vojáků Venezuely za hranice státu na projekt takového charakteru. (Haggerty 1990)
11
1.4 Vztahy se Spojenými státy 1959-1992 K dotvoření celkového obrazu zahraniční politiky Venezuely před nástupem Huga Cháveze je nutné nastínit historii vztahů mezi Venezuelou a Spojenými státy americkými, neboť právě vzájemné interakce mezi oběma aktéry prodělaly na konci 20. století největší kvalitativní změny. Vzájemné politické vztahy mezi Venezuelou a Spojenými státy po roce 1959 a inauguraci prezidenta Betancourta byly primárně ovlivněny Betancourtovou doktrínou, kdy obě země nacházely shodu v boji proti autoritářským reţimům. Vzájemné interakce probíhaly především prostřednictvím platformy Organizace amerických států. OAS byla zaloţena na základě rozhodnutí společné konference 21 států Severní a Jiţní Ameriky v dubnu roku 1948.17 Jejími základními cíly bylo poskytovat kolektivní ochranu na zeměkouli a upevňovat mír a bezpečnosti na západní polokouli (Jessup 1998: 551). Venezuela patřila k zakládajícím členům, nepsaným lídrem OAS pak byly Spojené státy americké. Největší shody dosahovaly venezuelská s americkou administrativou v otázce Kuby – v roce 1959 na schůzce OAS v San José se Venezuela přidala k americké deklaraci, která povaţovala Castrovu alianci se Sovětským svazem jako hrozbu americké soudrţnosti (Ewell 1984: 144), o rok později Venezuela přerušila s Kubou diplomatické vztahy a v roce 1963 hlasovala o vyloučení Kuby z OAS a upozorňovala na vměšování se Kuby do venezuelských vnitropolitických záleţitostí, za které byla následně Castrova země skutečně sankciována.18 Vzájemně relativně bezproblémové vztahy byly podpořeny vůbec první návštěvou Venezuely prezidentem USA, kdy v prosinci 1961 zemi navštívil John F. Kennedy. Po odklonu od Betancourtovy doktríny intenzita vzájemné politické spolupráce poněkud poklesla – Venezuela vyuţila moţností získání nových obchodních partnerů a soustředila se spíše na posilování ekonomiky země (v rámci Andského paktu či Latinskoamerické integračního společenství). Skutečně odlišných politických postojů zaznamenaly obě země v průběhu 20. století jen několik. Jednalo se především o vztah k Nikarague19 a také k válce o Falklandy, válečnému konfliktu mezi Velkou Británií a Argentinou v roce 1982. Zatímco Venezuela spolu s Guatemalou byly aktivními zastánci argentinského pouţití síly za účelem znovuzískání ztraceného území 17 OAS tak přímo navazovala na Mezinárodní konferenci amerických států, později přejmenovanou rovněţ na Unii amerických republik. 18 Kubě bylo pozastaveno členství, reprezentanti Kuby nemohou zemi zastupovat na jednotlivých společných sezeních či v orgánech OAS. Tento stav trvá od roku 1962 aţ dodnes.
12
(Gibran 1998: 94), Spojené státy naopak stály na straně Velké Británie. V globálních politických otázkách však obě země pravidelně dokázaly najít společnou shodu. Venezuela a Spojené státy byly důleţitými obchodními partnery a hlavní komoditou byla samozřejmě ropa. Právě ekonomické vztahy však byly zdrojem určitého napětí. Autor Haggerty toto napětí vysvětluje dvěma důvody – venezuelskými námitkami vůči americké dovozní politice, která, dle Venezuely, představovala diskriminující bariéru pro venezuelské produkty. Tím druhým byl fakt, ţe většina venezuelského zahraničního dluhu byla v drţení amerických bank (Haggerty 1990). Vývoj zahraniční politiky Venezuely byl na ropu skutečně fixován a rostoucí cena komodity a s nimi bohatnoucí Venezuela přinesly ochlazení vztahů mezi Caracasem a Washingtonem. Ochlazení bylo patrné především během prvního prezidentského
období
Carlose
Andrése
Peréze
Rodrígueze
(1974-1979).
Peréz
prostřednictvím nově vzniklého Latinskoamerického ekonomického systému (SELA) plánoval narušit americkou ekonomickou hegemonii na kontinentu a členské země, reprezentované rozvojovými zeměmi Jihu, jiţ nechtěly být pod hospodářskou nadvládou rozvinutých zemí Severu. Hlavní příčinou sváru však byla politika OPEC z poloviny 70. let 20. století. Ropné embargo v roce 1973, zavedené arabskými producenty ropy vůči Spojeným státům kvůli podpoře Izraele v jomkipurské válce (Mc Alister 2005: 134) totiţ zvedlo ceny ropy a i přes skutečnost, ţe po dobu jeho trvání Venezuela zvedla svoje dodávky ropy do USA, aby uspokojila americkou potřebu a nahradila chybějící zdroje ze strany arabských států, americká vláda proti Venezuele zavedla odvetné opatření jako pomstu pro jednoho z ústředních členů OPECu a vyloučila Venezuelu z opatření, zavedených Obchodním aktem z roku 197420, kterými stanovuje niţší celní zatíţení na vybrané produkty, importované z rozvojových zemí. Tato skutečnost nebývale pobouřila venezuelské představitele a byla v zemi vnímána jako zrada. Peréz rovněţ v roce 1976 poprvé v historii Venezuely znárodnil ropný průmysl. Ekonomické výzvy pro Spojené státy naopak přinesla druhá Perézova administrativa v letech 1989 aţ 1993, kterou Peréz nastartoval ve spolupráci s Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou reformami, reagujícími na krizi 80. let, způsobenou pádem cen ropy. Součástí reforem byla například privatizace či reorganizace státních podniků a sluţeb, redukce protekcionistických omezení trhu a odstranění umělého nastavování cen (MacDonald a Fauriol 1997: 185). Po několika desítkách let všemoţných restrikcí se tak domácí trh otevřel zahraničním firmám a kapitálu. 19 Více je problematika Nikaraguy popsána v kapitole 1.3 této práce. 20 V originále The Trade Act of 1974.
13
Pokud se pokusíme zanalyzovat vzájemné vztahy Venezuely a Spojených států během druhé poloviny 20. století, zjistíme, ţe byly do značné míry ovlivněny ropou jako strategickou surovinou. Zahraniční politika Venezuely byla koncipována i s přihlédnutím na fakt, ţe jsou Spojené státy hegemonem kontinentu, nezbytným pro zajištění bezpečnosti země, a tak především v období, bezprostředně následujícím po etablování demokratického reţimu byla Venezuela oddaným politickým spojencem. I přes několik neshod se vţdy obě země dokázaly shodnout na globálních tématech a vztahy před érou Huga Cháveze můţeme bez obav označit za pozitivní. Ekonomická spolupráce obou zemí přinesla poněkud více rozporuplných okamţiků, nicméně i zde, s přihlédnutím k faktu, ţe jsou Spojené státy pro Venezuelu největším obchodním partnerem, lze konstatovat vzájemnou shodu.
2. Nástup Huga Cháveze do postu prezidenta Venezuely a proces upevňování moci 2.1 Vojenský puč v roce 1992 a politický vzestup Cháveze Chávez, plným jménem Hugo Rafael Chávez Frías, se narodil 28. března 1954. Jiţ od mládí se Chávez věnoval studiu odkazu Simóna Bolívara a různých levicově orientovaných myslitelů, z jejichţ děl vyprofiloval své politické smýšlení. Sám však začal být politicky aktivně činný aţ v roce 1982, kdy spolu s dvěma kamarády důstojníky z armády, Felipem Acostou Carlesem a Jesúsem Urdanetou Hernandézem, zaloţil politickou buňku v rámci armády – Bolívarské revoluční hnutí-20021 (Gott 2001: 40). To, co mělo být zpočátku pouze jakýmsi fórem pro výměnu politických názorů, brzo vykrystalovalo aţ do utajovaného, leč organizovaného uskupení, uvaţujícího o protistátním spiknutí. Hnutí se začalo radikalizovat (z počátku jen v mysli lídra Cháveze a jeho vyznavačů), ale bylo jen otázkou času, kdy se objeví záminka, která dá popud otevřenému násilí a pokusu o převzetí moci. Z tohoto pohledu byl klíčový rok 1989, kdy došlo k dvěma zásadním událostem, které nepřímo přispěly k následnému puči o tři roky později. První z těchto událostí byl nástup prezidenta Carlose Andrése Péreze 2. února 1989 do v pořadí uţ druhého prezidentského období. Prakticky okamţitě po inauguraci Pérez oznámil, ţe dosáhl shody s Mezinárodním měnovým fondem v otázce řešení rozsáhlé finanční krize Venezuely. Pérez souhlasil s 21 Číslo 200 odkazovalo na výročí narození Simóna Bolívara, který se narodil v roce 1783 přesně 200 let před zaloţením Bolívarského revolučního hnutí (Gott 2001: 40).
14
implementací neoliberálních ekonomických reforem výměnou za 3.8 miliardy amerických dolarů jakou půjčkou. Toto rozhodnutí bylo v kontrastu s předchozí Pérezovou prezidentskou kampaní a vyhnalo 27. února 1989 chudé Venezuelany do ulic. Následné protesty, které byly krvavě potlačeny armádou a přišlo v nich o ţivot 287 lidí, se zapsaly černým písmem do dějin Venezuely pod názvem „el Caracazo“22 (Leech 2006: 175). Ekonomické i sociální krize hodlalo okamţitě vyuţít Bolívarské revoluční hnutí v čele s Chávezem, který začal organizovat vojenský převrat, jehoţ cílem bylo odstranit prezidenta Péreze a nejvyšší představitele ozbrojených sil (Gott 2005: 63). K pokusu o silové převzetí moci došlo v hlavním městě Caracasu dne 4. února 1992. Chávez však se svojí vojenskou skupinou neuspěl23, puč byl ještě tentýţ den úspěšně potlačen a samotný Chávez byl odsouzen k odnětí svobody24. Pro jeho odstartovanou politickou kariéru však bylo podstatné, ţe se pro chudé obyvatele Venezuely stal symbolem boje proti vládnoucímu reţimu, jenţ byl v očích široké veřejnosti spjat s ekonomickými reformami, pro chudé vrstvy toliko nepopulárními.
2.2 Hnutí V. republiky a vítězství ve volbách 1998 V roce 1993, kdy byl Chávez stále uvězněn za branami věznice Yare, došlo ke změně na prezidentském postu. Prezident Pérez, obviněný z korupce, byl nahrazen Rafaelem Calderou. I ten však brzo musel čelit kolapsu státních bank, nárůstu násilí, zvěstech o dalších ozbrojených pučích a obviněních z jeho vlastní korupce (Tilly 2008: 142). Po dvou letech ve vězení byl Chávez Calderou v roce 1994 omilostněn a následná léta věnoval za asistence starých levicově smýšlejících politických harcovníků nenápadnému budování politického zázemí v zemi, na základě čehoţ se mu podařilo zmobilizovat početné masy především z řad niţší třídy (McCoy a Myers 2006: 226). Celková znechucenost veřejnosti s politikou, související s korupcí ve vládnoucích třídách a zbrţděným ekonomickým růstem, nabízela novému politickému subjektu, který by dokázal oslovit právě chudší vrstvy, nevídané moţnosti. V roce 1997 Chávez přetransformoval Bolívarské revoluční hnutí do tentokráte jiţ ryze politického uskupení Hnutí V. republiky (Movimento V República, alias MVR) a započal oficiální kampaň před nastávajícími prezidentskými volbami (Maya 2003: 84). Rok na to, 22 Ačkoliv oficiální prameny udávají počet 287 mrtvých, ve skutečnosti se ztráty lidských ţivotů počítaly na tisíce. Jednalo se tak o nejkravější povstání v dějinách moderní Venezuely. 23 Za Chávezem stálo asi 10% ozbrojených jednotek venezuelské armády (Gott 2005: 64).
15
přesněji dne 5. prosince 1998, byli Venezuelané svědky jednoho z nejpřekvapivějších volebních vítězství demokratické historie své země. Hugo Chávez Frías, zakladatel Hnutí V. republiky, triumfoval nad svými politickými oponenty s drtivým ziskem celkem 56.2% hlasů (Maya 2003: 73) a získal tak křeslo venezuelského prezidenta. Pokud ještě zmíníme zahraniční politiku země a její vliv na prezidentské volby, můţeme konstatovat, ţe byl veskrze marginální, neboť Chávezova kampaň byla zaloţena ryze na vnitropolitických tématech.
2.3 Venezuelská ústava a upevňování Chávezovy moci v zemi Chávez oficiálně nastoupil do postu prezidenta Venezuely 2. února 1999. Prvním klíčovým krokem ve funkci bylo vyhlášení referenda, které by mělo posvětit sepsání nové ústavy a transformaci Národního ústavodárného shromáţdění, tedy jedněch z témat Chávezovy prezidentské kampaně. Dubnové referendum dopadlo podle očekávání úspěšně, lidé do Cháveze vkládali velkou naději a ten tak získal velice silný mandát, kterého rovněţ náleţitě vyuţíval. 15. prosince 1999 proběhlo další lidové hlasování, které jiţ oficiálně posvětilo 72% hlasů přijetí nově vypracované venezuelské ústavy25. Co konkrétně tento dokument o 350 článcích přinesl? V prvé řadě byla Venezuela přejmenována oficiálním názvem na Bolívarovskou republiku Venezuela a hlásila se veřejně k odkazu Simóna Bolívara (článek 1 Hlavy I). K přejmenování došlo výhradně z iniciativy Huga Cháveze a představitelům ústavodárného shromáţdění se tento krok nelíbil. Z dalších opatření, která byla zavedena jako proprezidentská, bylo prodlouţení prezidentského mandátu z 5 na 6 let a moţnost znovuzvolení ve funkci (článek 240 Hlavy II). Jako diskutabilní lze označit rozhodnutí, které umoţňuje prezidentovi vydávat za určitých podmínek zákony bez schválení Národního shromáţdění (článek 203 Hlavy III). Národní shromáţdění bylo restrukturalizováno, kdy se z dvoukomorového orgánu stal pouze jednokomorový. Stejný článek celkově mění rozdělení moci ve státě do neobvyklých 5 odvětví – výkonné moci (prezident), legislativní (Národní shromáţdění), soudní (federální soudnictví) a navíc ještě voličské moci a občanské moci. První je představována Národní voličskou radou (má provádět dohled nad volbami), druhá pak funkcí ombudsmana, který má reprezentovat a bránit občany Venezuely. Jako pozitivní lze určitě hodnotit posílení funkce referenda, na 24 Na konci roku 1992 se odehrál v zemi ještě jeden neúspěšný puč, vedený několika jednotkami venezuelské armády. Chávez byl toho času uvězněn.
16
jehoţ základě bylo moţné dokonce rozhodnout o odvolání prezidenta26 (články 72 a 233 Hlavy III) stejně tak jako začlenění odborné zdravotní péče jako jednoho ze základních lidských práv do venezuelské ústavy (články 83-85 Hlavy III). Celkový náhled ústavy se dá zhodnotit jako posun k Chávezem deklarované participační demokracii s posilněním role sociálních hnutí a velké Chávezovo vítězství. Po odhlasování platnosti ústavy v národním shromáţdění totiţ mohl konstatovat dokonalé paralyzování své politické opozice v čele s dvěma nejsilnějšími stranami předchávezovské éry – Demokratické akce (Acción Democrática – AD, tradiční sociálnědemokratická strana Venezuely) a Křesťansko-sociální strany Venezuely (Partido Social Christiano de Venezuela – COPEI, tradiční křesťanská demokratická strana Venezuely). Téměř čtyřicetiletá éra puntofijisma, kdy se u moci ve Venezuele střídaly právě tyto dvě strany, tak byla definitivně u konce. Dalším z témat, která zaujala voliče a pomohla Chávezovi v jeho volebním triumfu, byl slib zlepšení ekonomické a především sociální situace v zemi. Úkol to nebyl rozhodně jednoduchý, neboť ekonomika země ještě stále nebyla zcela zotavena z krize 90. let. Chávez se rozhodl situaci řešit různými sociálními programy, z nichţ první byl tzv. Plán Bolívar. Podstatou programu bylo začlenění ozbrojených sil do politického a ekonomického dění v zemi. Ty se měly podílet na obnově a výstavbě infrastruktury, zdravotní péče pro chudé, potírat nezaměstnanost a negramotnost a distribuovat jídlo. Z počátku dočasně ustanovený program s půlroční platností, který mimojiné najímal pod armádní velení řadové nezaměstnané obyvatele, se nakonec měl stát nedílnou částí Chávezovy administrativní politiky (McCoy a Myers 2006: 57). Kvůli problémům s korupcí však byl program nakonec ukončen. Přesto se jednalo o unikátní řešení, které v očích veřejnosti pozvedlo mínění o ozbrojených sloţkách a Chávez si u chudého elektorátu vyslouţil plusové body.
25 Jednalo se v pořadí o 26. ústavu venezuelské historie, nahrazující jiţ zastaralou ústavu z roku 1961 26 Opozice se o moţnost odvolat prezidenta referendem pokusila v roce 2004 prostřednictvím Národní voličské rady, kdyţ získala dostatečný počet podpisů, nezbytných k jeho vyhlášení. 15.srpna se však 52% voličů vyslovilo pro setrvání Cháveze ve funkci. Opozice se sice pokusila obvinit Cháveze z podvodu a započala vyšetřování (k této snaze se okamţitě připojily i Spojené státy americké), ale nakonec uznala poráţku poté, co Chávezovo vítězství potvrdili mezinárodní volební pozorovatelé (Clement 2003: 198).
17
Výsledky prezidentských voleb Venezuely za Huga Cháveze Rok
Počet hlasů – Chávez
Počet hlasů – protikandidát
Volební účast
1998
56.20%
39.97%
63.76%
2000
59.76%
37.52%
56.63%
2006
62.84%
36.90%
74.69%
Zdroj dat: Consejo Nacional Electoral
Na červenec roku 2000 naplánoval Chávez ve jménu nové ústavy další volby, ve kterých chtěl, teprve 17 měsíců od nastoupení do postu prezidenta, vyuţít nejednotné a stále ještě paralyzované opozice a potvrdit svoje pevné postavení. 30. července se tak konaly v zemi hned dvoje volby – do ústavou restrukturalizovaného národního shromáţdění a rovněţ volby prezidentské27. Oboje přinesly vítězství Huga Cháveze. Jeho koalice získala dvě třetiny křesel v Národním shromáţdění a samotný Chávez byl ziskem téměř 60% hlasů potvrzen jako venezuelský prezident, tentokráte jiţ s šestiletým mandátem. Plnit jej nastoupil 19. srpna 2000. Za zmínku ještě stojí skutečnost, ţe byl celý volební proces monitorován nezávislou pozorovatelskou agenturou Carter Center, která ve svém závěrečném hodnocení vytýkala sice několik technických nedostatků, nicméně v konečném důsledku prohlásila volby jako „legitimní vyjádření vůle obyvatel Venezuely“ (McCoy 2001: 73). 27 Proto jsou tyto volby označovány rovněţ jako „Mega-volby“ (McCoy 2001: 49)
18
Volební podpora Chavistů Datum
Volby/referendum
Hlasů
Procent hlasů
Procent elektorátu
Prosinec 1998
Prezidentské
3,673,685
56.2%
33.4%
Duben 1999
Referendum o tvorbě ústavy
3,630,666
87.8%
33.0%
3,382,075
81.7%
30.8%
3,174,226
65.5%
30.3%
3,301,475
71.8%
30.4%
3,757,773
56.9%
32.2%
Referendum o způsobu výběru kandidátů do ANC Kandidáti do ANC – Červenec 1999 ústavodárného shromáždění Duben 1999
Prosinec 1999
Referendum o podobě ústavy
Červenec 2000 Prezidentské Zdroj dat: Dominguez a Shifter 2003: 167
Vítězstvím v prezidentských volbách Chávez symbolicky zakončil veleúspěšné dvouleté období, ve kterém si on a jeho političtí následovníci připisovali jeden úspěch za druhým. Chávezovi a jeho Hnutí V. republiky se tak pomocí nezvykle vysokého počtu voleb a referend dokonale podařilo vyuţít podpory, kterou do něj vkládala venezuelská veřejnost, volající po změně, a díky které si i přes svoji leckdy agresivní rétoriku vybudoval pevné zázemí v čele Bolívarovské republiky Venezuela.
3. Proces budování nového modelu zahraniční politiky s důrazem na Latinskou Ameriku 3.1 Ropa v hlavní roli zahraniční politiky Venezuely Ropa patřila jiţ před nástupem prezidenta Huga Cháveze mezi prvky, výrazně ovlivňující zahraniční politiku Venezuely. Aţ samotný Chávez se však rozhodl na ropném bohatství jako nástroji kompletně vybudovat celkovou zahraniční politiku země, která je tak mnoha autory příznačně nazývána jako „ropná diplomacie Huga Cháveze“ (např. Kozloff 2007: 105-118). Tato diplomacie měla spočívat ve dvou základních cílech – sociální ekonomické integraci Latinské Ameriky, odkazu Simóna Bolívara, za vyuţití bilaterálního
19
obchodu a recipročních dohod, a narušení hegemonie bohatých států v čele s USA a Evropou za cílem vzájemné kooperace rozvojových států. Cenná komodita se tak stala prostředkem, jímţ měla být samotná diplomacie realizována. Právě ropná politika Venezuely byla jednou z prvních priorit úřadu nově zvoleného prezidenta Cháveze, resp. snaha navrátit její dřívější lesk (je třeba si uvědomit, ţe předchozí administrativy musely řešit ekonomickou krizi, která byla úzce spojena s poklesem cen ropy, na které je venezuelská ekonomika silně závislá) a především zvednout výdělky, plynoucí z ropného průmyslu. Chávez zastával postoj navrácení Petróleos de Venezuela S. A. (PdSVA), státní firmy zastřešující nerostné bohatství země, zpět pod úplnou kontrolu a realizaci mezinárodní ropné strategie prostřednictvím OPECu. Znovuobnovil proto státní kontrolu nad ropným průmyslem prostřednictvím nového zákonu28, zvýšil daně a poplatky a výrazně posílil pravomoci ministerstva energetiky (Trinkunas 2008: 180). V roce 2000, kdy Venezuela zastávala funkci rotujícího předsednictví OPECu, sezval Chávez do Caracasu jubilejní, 40. summit této organizace. Klíčovou myšlenkou summitu, kterou Chávez opodstatňoval vyhánění cen ropy na nejvyšší moţnou míru, bylo demonstrovat státům severu svoji moc. „Jiţ století od nás odebírají miliony barelů ropy za směšně nízkou cenu. Jak krásné by bylo, kdyby zároveň sníţili ceny počítačů, léků, automobilů či úrokové míry zahraničního dluhu,“ nechal se slyšet Chávez. (Steger 2005: 109). Těmi nejmenovanými byly myšleny právě bohaté země v čele se Spojenými státy. OPEC, potaţmo ropa, se tedy staly hlavním pilířem Chávezovy strategie proti globalizaci, o jejichţ ideových základech pojednává v této práci samostatná kapitola29. Chávez na summitu mimojiné také apeloval na členské státy směrem k intenzivnější politické spolupráci. Slova následně podpořil činy a ještě v roce 2000 se vydal se na zahraniční cestu, během níţ navštívil všech 10 členských států organizace. Zavítal i do Iráku, čímţ se stal první legitimně zvolenou zahraniční hlavou státu, která navštívila Irák od konce války v Zálivu z roku 199130. Návštěva pochopitelně popudila americkou administrativu, která v ní spatřovala porušení embarga OSN a hlavně cílenou provokaci. Chávez, který oponoval svým legitimním mandátem a suverenitou 28 Nový zákon, upravující ropnou politiku, byl zveřejněn 13. 11. 2001 a vyšel v platnost od ledna roku 2002. Jeho nařízením začala být veškerá produkce a distribuce ropy doménou státu, privátní investoři nemohli vlastnit více neţ 50% akcií v ropných společnostech a povinné poplatky, odváděné státu, byly zvýšeny z předchozího rozmezí 1-17% na 20-30%. PdSVA se do budoucna vţdy musela podílet jako majoritní vlastník na veškerých nových projektech a zahraničních investicích (Fleischer 2007: 172). 29 Viz kapitola 3.4 Bolívarovská revoluce a „socialismus 21. století“. 30 Viz BBC: Defiant Chavez arrives in Iraq, http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/872471.stm
20
Venezuely, tak přidal další klín do stále se více rozostřujících vztahů mezi USA a Venezuelou. Markantní byl Chávezův záměr investovat venezuelské petrodolary do latinskoamerické integrace, která se stala dalším klíčovým prvkem jeho zahraniční politiky. Venezuela začala iniciovat vznik regionálních ropných aliancí, v jejichţ čele po ustanovení vţdy zastávala pozici lídra. Pro Cháveze byla ropná, a potaţmo celková energetická integrace jedním ze základních kroků ke spojení Latinské Ameriky proti cílům, které zastávaly na hemisféře Spojené státy. Chávez prohlásil, ţe chce „vytvořit Petro-Ameriku, velký mnohonárodnostní podnik. Máme ropu, plyn, všechno co potřebujeme k vybudování silného a rozsáhlého bloku. Jediné, co potřebujeme, je vůle učinit tak.“ (Kozloff 2007: 106) Nejznámější ropnou aliancí byla PetroCaribe. Byla zaloţena 29. června 2005 během prvního summitu zemí Karibiku ve venezuelském Puerto la Cruz na pozvání a návrh Huga Cháveze. Lídři Karibského společenství (CARICOM) se zde setkali za účelem vytvořit regionální ropnou alianci s cílem distribuovat v Karibiku ropu za výhodnějších podmínek prostřednictvím projektu, který dostal název právě PetroCaribe (Lara 2006: 98).31 Jak uvádějí prochávezovské venezuelské zdroje, “Chávezova PetroCaribe je nejlepší dostupné řešení na karibskou energetickou krizi a motorem rozvoje energetické infrastruktury a sociálních programů, které pomohou celému regionu. Iniciativu nadšeně přivítalo 13 z 15 členů Karibského společenství, pouze Barbados a Trinidad a Tobago ne, ale z racionálních důvodů, ale pouze z vypočítavosti“.32 Tato formulace vhodně ilustruje Chávezovu schopnost zaujmout regionální partnery a pobídkami je přesvědčit ke spolupráci, která byla definována jako výhodná pro obě strany. Venezuela vţdy nabízela partnerům dodávky ropy v preferenčních termínech a za lukrativní ceny, obchod leckdy fungoval na barterové bázi, kdy byly do Venezuely na oplátku dováţeny např. banány či cukr. Kdo se však dobrovolně rozhodl na integračních aktivitách neparticipovat, nemohl ze strany Venezuely očekávat jakákoliv vstřícná gesta. Venezuela také stála u zrodu několika dalších aliancí – Petroandina (Andský region), Petroameriky (Latinská Amerika) a PetroSuru, konfederace státem drţených ropných firem (Fleischer 2007: 182). Členy Petrosuru jsou kromě Venezuely i Brazílie, Argentina a Uruguay, resp. jejich státní ropné 31 Mezi zakládající členy patřily kromě Venezuely státy Kuba, Dominikánská republika, Antigua a Barbua, Bahamy, Belize, Dominika, Grenada, Guyana, Jamajka, Nikaragua, Surinam, Sv. Lucie, Sv. Kitts a Nevis, Svatý Vincenc. Později přistoupili rovněţ Honduras a Guatemala, stejně jako Haiti, které z počátku nebylo rozhodnutím Venezuely přizváno díky pro-americké vládě. 32
Venezuela News, Views and Analysis - PetroCaribe: Chávez's Venturesome Solution to the Carribean Oil Crisis, http://www.venezuelanalysis.com/analysis/1592
21
podniky Petróleos de Venezuela S.A. (PdSVA), Petróleos Brasileiros (Petrobas), Energía Argentina S.A. (Enarsa) a uruguayská Administración Nacional de Combustibles, Alcohol y Portland (ANCAP). Postupný proces převzetí státní kontroly moci nad ropným průmyslem byl definitivně dokončen v dubnu roku 2007, kdy Chávez znárodnil poslední soukromá ropná pole v zemi. Vláda tak převzala kontrolu nad čtyřmi ropnými projekty, vedenými předními světovými těţařskými společnostmi33 34. Většinovým vlastníkem se stala státní PdSVA. Po nástupu Huga Cháveze tedy můţeme pozorovat, ţe venezuelská ropná diplomacie jako hlavní nástroj zahraniční politiky země spočívá v posílení vlivu uvnitř zemí Organizace zemí vyváţejících ropu a v rámci regionu Latinské Ameriky. Nabízela by se tak okamţitě paralela s ropným boomem, který Venezuela zaţila během 60. a především 70. let 20. století, kdy ropa rovněţ slouţila jako důleţitý nástroj zahraniční politiky země. S osobou Cháveze se však změnil cíl této politiky. Jeho hlavním motivem je totiţ rozbití současného světového uspořádání ve snaze narušit hegemonii Spojených států a spolu s aliancí států Latinské Ameriky či koalice rozvojových zemí z jiných kontinentů vytvořit v mezinárodním systému dalšího relevantního hráče. Hlavním nástrojem této diplomacie je kontrola nad ropnými zdroji.
3.2 Castro a Chávez – počátek sbliţování Kuby a Venezuely Vztahy mezi Venezuelou a Kubou prodělaly během 20. století několik rapidních změn, a to od vzájemné nevraţivosti aţ po téměř bratrský svazek, reprezentovaný především vůdci obou zemí. Vzájemné diplomatické vztahy spadají aţ do roku 1910, kdy uzavřela Venezuela s Kubou smlouvu o vzájemném vydávání osob (Lauterpacht 1969: 28). Následující půlstoletí se vztahy daly klasifikovat jako bezproblémové aţ do roku 1959, kdy se na kubánské politické scéně začal aktivně angaţovat Fidel Castro. Za působení administrativ venezuelských prezidentů Betancourta a Leoniho pak můţeme hovořit o nejvypjatějších vztazích historie obou zemí.35 Ty se částečně normalizovaly za působení prezidenta Caldery, nicméně po nástupu prezidenta Cháveze v roce 1999 můţeme mluvit o nastartování vřelých vztahů mezi 33 Jednalo se mimojiné o americkou společnosti ExxonMobil, světovou jedničku mezi ropnými společnostmi 34
NPR - Chávez Nationalizes Venezuelan Oil Fields, http://www.npr.org/templates/story/story.php?storyId=9937606 35 Detailněji se problematice vyhrocených vztahů mezi Venezuelou a Kubou věnuje kapitola 1.2 této práce.
22
oběma zeměmi, respektive mezi Hugem Chávezem a Fidelem Castrem, které přidělávaly vrásky dalším světovým aktérům v čele se Spojenými státy. Navázání přátelství mezi Chávezem a Castrem se datuje ještě před nástupem venezuelského prezidenta do čela země. Není proto náhodou, ţe se po neúspěšném vojenském puči v roce 1992 odebral Chávez na nějaký čas do exilu právě na Kubu. Fakt, ţe se oba lídři během svého ţivota před vykonáváním prezidentské funkce pokusili ve svých zemích o vojenské revoluce, je nejedním pojítkem jejich ţivotních osudů.36 Dalším pojítkem je pak pobyt ve vězení, po jehoţ absolvování se oba státníci podobnou cestou dostali do čela svých zemí. Nejdůleţitějším společným bodem Cháveze a Castra je však jejich ideologie, která z nich udělala nejbliţší spojence, a to především v boji proti Spojeným státům americkým. Castro, který je povaţován za úhlavního nepřítele USA, nadšeně uvítal Chávezovu antiamerickou rétoriku a našel tak v Latinské Americe horlivého spojence. V okamţiku, kdy se ze zdravotních důvodů musel sám vzdát prezidentského křesla, se stal Chávez jeho kontinuálním nástupcem v odboji proti světové velmoci a šířitelem revoluce, ve které ani sám Castro nedosáhl tak výrazných úspěchů. Proto jejich spojení vyvolávalo obavy napříč celým americkým politickým spektrem, a to jak u vládních garnitur, kdy se nechala slyšet například ministryně zahraničních věcí Condoleezza Rice, ţe „jejich partnerství je skutečným problémem. Chávez bude pokračovat ve svých kontaktech s Castrem a moţná mu tak dá poslední šanci ovlivnit politickou situaci v Latinské Americe (Franklin 2005); tak i nevládních komentátorů: „Chávez reprezentuje vše, co chtěl kdy Castro být: lídr revoluce, která se šíří daleko za hranice vlastního státu. Castro naučil Cháveze jak podlomit a destabilizovat liberální demokracii pouţitím metod politického boje, který si sám tak dobře vyzkoušel. Castro má bohaté zkušenosti, Chávez peníze a moc. Tak funguje jejich partnerství, v jehoţ čele stojí Hugo Chávez“ (Gaffney 2006: 198).37 Na mezistátní úrovni uzavřely Kuba s Venezuelou v roce 2000 dohodu, na jejímţ základě Venezuela garantuje pravidelné dodávky cenově zvýhodněné ropy na Kubu. Vzájemné vztahy, nejvstřícnější v historii obou zemí, jsou tak podloţeny oboustranně výhodnými obchody. Venezuela poskytuje Kubě cenově velice výhodnou ropu, zatímco kubánská strana organizuje programy na podporu vzdělanosti a zdravotnictví a vysílá do Venezuely tisíce vzdělaných a proškolených profesionálů – učitelů či doktorů – kteří pomáhají v nejchudších a zanedbaných oblastech, stejně tak jako v jiných zemích třetího 36 Castro se zúčastnil v roce 1953 „bláznivého útoku“ na vojenská kasárna Moncada v kubánském hlavním městě Santiago de Cuba (O'Kane 2000: 13), čímţ si, stejně jako Chávez, vyslouţil popularitu lidu. 37 Frank Gaffney je prezidentem jednoho z předních amerických think-tanků.
23
světa (Chomsky 2007:171). Pro ilustraci, v roce 2000 dodávala Venezuela do Kuby 53 tisíc barelů ropy za den, v roce 2005 pak toto číslo zvedla dokonce na 90 tisíc barelů, coţ téměř plně pokryje kubánskou spotřebu.38 Kuba v témţe roce recipročně navýšila svoji zdravotnickou pomoc, přijímá rovněţ venezuelské pacienty se závaţnějšími onemocněními v nemocnicích na svém území a proplácí jim dokonce cestovní náklady. Další styčné body spolupráce Kuby a Venezuely lze vypozorovat například v oblasti vědy a výzkumu. V únoru 2008 vystřídal oficiálně na postu prezidenta Kuby dlouhodobě nemocného Fidela Castra jeho bratr Raúl a celý svět v očekávání sledoval, zda-li tato vynucená změna ve vedení Kuby bude znamenat uvolnění situace v zemi. Jednou z klíčových otázek bylo i moţné ochlazení vztahů na ose Havana – Caracas. Mnoho pozorovatelů se totiţ shodovalo na myšlence, ţe k němu zákonitě musí dojít, neboť Raúl nejen postrádá Fidelovo charisma, ale především jej s Chávezem nepojí osobní přátelství. Chávez však vytušil tendence nalomovat důvěrný vztah, který vznikl mezi oběma zeměmi, a okamţitě přispěchal s prohlášením, ve kterém moţná ochlazení vztahů razantně dementoval. „Jiţ odstartovala mezinárodní kampaň, jejímţ cílem je vnutit lidem přesvědčení, ţe mezi mnou a Raúlem existuje jistý odstup, ţe se nyní věci změní. Nic se ale nemění. Nadále se podepisuji pod můj závazek vůči Kubě, vůči venezuelskému lidu, bolívarovské revoluci, Tobě, Raúle, Fidelovi, kubánské revoluci, a kubánskému lidu.“39 Vzhledem ke kubánské závislosti na venezuelské ropě se dá očekávat, ţe Raúl Castro bude přinejmenším donucen hovořit ve stejném duchu.
3.3 Prezidentský puč v roce 2002 a zhoršení vztahů se Spojenými státy V období venezuelských prezidentských voleb roku 1998 fungovala v čele Spojených států zaběhnutá administrativa prezidenta Billa Clintona. Pro Clintona byla Latinská Amerika jednou z klíčových oblastní zahraniční politiky USA, neboť zde hledal podporu pro panmerickou zónu volného obchodu FTAA. I proto na podzim roku 1997 podnikl zahraniční cestu, během níţ postupně navštívil Venezuelu, Argentinu a Brazílii, tedy země s nejrozvinutější ekonomikou. Během samotných prezidentských voleb americká vláda zaujala stanovisko, ţe bude Washington volby plně podporovat a v případě, ţe se legální cestou vítězem stane Chávez, nebude vznášet ţádné námitky (de Escobar a Romero 2002: 100). 38
Viz. BBC: Venezuela ends upbeat Cuba visit, http://news.bbc.co.uk/2/hi/americas/4179050.stm Viz. Reuters: Hugo Chávez, Raul Castro emphasize warm relations, http://www.reuters.com/article/intern alReutersGenNews/idUSN21246 28420080224 39
24
Vztahy mezi Venezuelou a Spojenými státy během souběţných administrativ Cháveze a Clintona nebyly poznamenány ţádnými výrazně negativními projevy, i kdyţ z obou stran byla cítit jistá ostraţitost. Za jeden z mála konfliktních bodů tohoto období se dá povaţovat Chávezovo odmítnutí návrhu Washingtonu vyčlenit miliardy dolarů na podporu kolumbijské vlády ve válce proti guerillám a obchodu s narkotiky. S přesvědčením, ţe zapojení Spojených států by pouze vedlo k „vietnamizaci celého amazonského regionu“ odmítl americké plány na monitorování obchodu s drogami s vyuţitím venezuelského vzdušného prostoru. (Steger 2005: 108) S počátkem roku 2001 a lednovou inaugurací nového prezidenta Spojených států amerických, George W. Bushe, se všeobecně očekávalo zhoršení vztahů mezi Venezuelou a USA. Stále agresivnější Chávezova rétorika spojená s kroky, které vypadaly jako realizované implicitně za účelem provokovat Spojené státy (jako například jeho intenzivní vztah s kubánským prezidentem Castrem či jiţ zmiňovaná návštěva Baghdádu v srpnu 2000, navzdory iráckým sankcím ze strany Organizace spojených národů), tato očekávání brzo proměnila v realitu. Právě za svůj vztah ke Castrovi byl Chávez stále pravidelněji kritizován čelními představiteli Washingtonu. Condoleezza Rice, v roce 2002 poradkyně pro národní bezpečnost, například prohlásila, ţe „je mimo rozlišovací schopnost jejího chápání porozumět jak někdo, kdo věří v demokracii a chce, aby v ní věřili i ostatní lidé, by chtěl mít co dočinění s Fidelem Castrem.“ Colin Powell, Bushův ministr zahraničních věcí, se pro změnu nechal slyšet, ţe „Chávez obrací svůj zájem na opravdu zvláštní země; Irák, Írán, Líbyi a Kubu“ (Lusane 2006: 150). Tyto výroky ještě více polarizovaly vzájemné vztahy. Pozadu nezůstával ani Chávez. Po teroristických útocích na americké cíle během 11. září 2001 a následnému Bushovu deklarovanému boji proti terorismu mj. prostřednictvím války v Iráku se stal Chávez okamţitě nejhlasitějším kritikem této politiky a při kaţdé příleţitosti kritizoval nejen Bushovu politiku, ale i Bushe samotného. Slovní rozepře obou státníků se tak častokrát dostávaly aţ do osobní roviny.40 Na začátku roku 2002 se Chávez rozhodnul ukončit faktickou nezávislost státní ropné PdSVA a dosadit do jejího čela lidi, sympatizující s jeho ekonomickým programem. Začal proto odvolávat nejvyšší management a celý proces završil 8. dubna, kdy odvolal i zbývající členy původního vedení. Za ty se okamţitě postavila soukromá média a další den nejsilnější
40 Jiţ legendárním se stal například Chávezův projev na půdě OSN, ve kterém Bushe tituloval ďáblem. „Včera sem přišel samotný ďábel, stál přímo tady, přímo zde, ještě teď cítím síru,“ (NY Times 20. 11. 2006)
25
odborová organizace v zemi, Venezuelská federace obchodních komor41, vyhlásila dvoudenní stávku na podporu vedení PdSVA. Na 11. dubna byla svolána demonstrace, která se měla uskutečnit před sídlem společnosti. Ve stejný den demonstrovali před prezidentským palácem Miraflores také příznivci Cháveze. Pochod, který měl směřovat před sídlo společnosti však, pravděpodobně na pokyn Pedra Carmona, předsedy Venezuelské federace obchodních komor, změnil trasu a vydal se vstříc královskému paláci. Před palácem pak došlo ke střelbě, na základě níţ bylo z obou skupin demonstrantů zabito 20 lidí a více neţ 100 zraněno. Ačkoliv pozadí celé aféry zůstává i po letech zastřeno několika otazníky, je jisté, ţe opozice se snaţila vzniklé situace vyuţít k převzetí moci. Pomocí propagandy v soukromých médiích začala útočit na Cháveze, ţe dal pokyn ke střelbě do demonstrantů, a začala připravovat státní převrat. Prezidentský palác obklíčily tanky, generál Lucas Rincón oznámil Chávezou abdikaci (Chávez ve skutečnosti neabdikoval, ale byl pod hrozbou násilí donucen opustit prezidentský palác) a 12. dubna 2002 byl za prezidenta dosazen jiţ zmíněný Pedro Carmona. Ten hned 13. dubna vydal dekret, kterým dosadil do vedoucích funkcí země své příznivce, a tento dekret mu paradoxně okamţitě zlomil vaz. Před prezidentským palácem uţ demonstrovaly desítky tisíc Chávezových příznivců, ozbrojené sloţky v čele s prezidentskou stráţí vyuţily jejich podpory, převzaly kontrolu nad palácem a původní členové vlády opět mohli znovunastoupit do funkcí. Neţ se do Caracasu vrátil doposud ukrývaný Chávez, prezidentem se na krátký okamţik stal viceprezident Diosado Cabello. Především zmatky uvnitř opozice a následný obrat v armádě zapříčinily, ţe se nakonec vedení armády opět přiklonilo zpět k Chávezovi, a to vše necelé dva dny po převratu. Pokus o puč pouze ilustroval neschopnost opozičních stran přeskupit síly a převzít moc v momentě, kdy média i přední odboráři a obchodníci začali nabírat směr, který nekorespondoval s Hnutím V. Republiky. (McCoy a Myers 2006: 289) Další příčinou krachu byla skutečnost, ţe Carmona nepředstavoval pro obyvatele Venezuely osobnost, která by zaručovala zemi lepší perspektivu, neţ pod Hugem Chávezem. Výsledkem celého opozičního snaţení tak paradoxně bylo posílení dosavadního postavení Cháveze a poukázání na vlastní nepřipravenost vzít do vlastních rukou zodpovědnost země. Bushova administrativa nezásobovala venezuelská opoziční hnutí nejen politickou podporou, ale i finančními prostředky. Mezi lety 2000 a 2003 poskytla Národní nadace pro reagoval Chávez na vystoupení Bushe z předchozího dne. Jindy nazval Bushe pro změnu opilcem či hlupákem. Bushovy kontry byly povětšinou mírnější, Cháveze osobně třeba otituloval jako „negativní sílu“. 41 V originále Federación de Cámaras y Asociaciones de Comercio y Producción de Venezuela – Fedecámaras, organizace sdruţující dvanáct základních obchodních komor země.
26
demokracii42 2.2 milionu amerických dolarů antichávezovským hnutím ve Venezuele (Lusane 2006: 150). Není proto divu, ţe Chávez okamţitě po puči obvinil Spojené státy, ţe celou událost reţírovaly a snaţily se jej odstranit. Bushova administrativa na události odmítla jakýkoliv podíl. Mluvčí Bílého domu přiznal, ţe se sice američtí diplomaté setkali několik týdnů před pučem s představiteli venezuelské opozice, nicméně jim deklarovali, ţe nemohou očekávat ze strany USA ţádnou pomoc.43 Přesto se k Chávezově domněnce přiklání většina odborné veřejnosti, například dřívější prezident USA Jimmy Carter prohlásil, ţe Spojené státy byly o puči minimálně dobře informovány, a ţe se nedá vyloučit ani jejich případná aktivní účast.44 Vzájemné vztahy Venezuely a Spojených států, resp. jejich představitelů, byly po puči váţně poškozeny. Národní nadace pro demokracii financovala v roce 2004 ještě jeden opoziční pokus o odstranění Cháveze. Opozice vyuţila klauzule ústavy z roku 1999 a po nasbírání potřebných 2.5 milionu hlasů bylo na 15. 8. 2004 vypsáno referendum o odvolání prezidenta Cháveze. V kampani, předcházející referendu, účinně zafungovaly bolívarovské kruhy45, které cílenou sociální politikou přesvědčily nerozhodnuté voliče a 18. srpna získal Chávez celkem 59% hlasů a byl potvrzen ve funkci. Opozice okamţitě obvinila Cháveze z podvodu a poţadovala vyšetřování. Spojené státy se k tomuto poţadavku okamţitě přidaly, ale nakonec uznaly Chávezovo vítězství po potvrzení mezinárodních nezávislých volebních pozorovatelů46 (Clement 2003 : 198). Chávez tak opět docílil dalšího posílení svého postavení; uţ samotné vypsání a následný regulérní průběh referenda potvrdilo fungující demokracii v zemi, coţ přineslo i pozitivní ohlas v zahraničí. Samotná výhra pak přinesla definitivní rozklad v opozici, která se dokonce rozhodla na protest nekandidovat v následujících parlamentních volbách v roce 2005, které tak přinesly další volební vítězství Cháveze a jeho hnutí. Trvale napjaté vztahy mezi USA a Venezuelou vyvrcholily v září roku 2008, kdy Chávez vykázal z Caracasu amerického velvyslance Duddyho, stáhnul z Washingtonu ambasadora Avraréze a obvinil Američany, ţe se pokusili zorganizovat spiknutí v jeho 42 Národní nadace pro demokracii byla zaloţena v USA v roce 1982 a jejím cílem bylo utuţovat demokracii. 43
Viz. BBC: US denies backing Chavez plotters, http://news.bbc.co.uk/2/hi/americas/1933526.stm Viz. Al Jazerra: US 'likely behind' Chavez coup, Al Jazeera, http://english.aljazeera.net/news/americas/200 9/09/20 0992116049879437.html 45 Více viz. kapitola 3.4 Bolívarovská revoluce a „socialismus 21. století“ 46 Nad referendem dohlíţelo uţ tradičně Carter Center, další pozorovatele nominovala i Organizace amerických států. 44
27
zemi.47 Důvodem tohoto kroku byl předcházející krok bolívijského prezidenta Moralese, Chávezova přítele, který rovněţ vyhostil amerického ambasadora, protoţe měl podle něj podporovat bolívijské separatisty v otevřeném boji proti Moralesovi. V zemi se toho času totiţ radikálně bouřila opozice Moralesova reţimu.
3.4 Bolívarovská revoluce a „socialimsus 21. století“ Chávezův přístup k bezpečnostní a zahraniční politice země znamenal zcela novou kapitolu v mezinárodních vztazích Venezuely. Jeho názory byly podstatně ovlivněny důstojnickým výcvikem, který absolvoval během svého působení v armádě za reţimu, který nakonec sám svrhnul. Ten byl veden myšlenkami národní samostatnosti a posílením národa skrze integraci armády ve všech aspektech společnosti jako hlavními cíly země. Vzorem a objektem studia byl vţdy Simón Bolívar, hrdina války za samostatnost. Cháveze zaujal kult Bolívara takovým způsobem, ţe duch jeho osobnosti provázel od počátku kaţdou důleţitější iniciativu (de Escobar a Romero 2002: 33).48 Bolívarské hnutí (nebo také bolívarismus, jak jeho venezuelskou podobu sám nazývá jeho tvůrce Hugo Chávez), v současnosti nejdůleţitější politické vyznání Venezuely, počal současný prezident konstruovat v období prezidentských voleb 1998 a bylo sloţeno z heterodoxních levicových politických stran, jejich několika podřízených sociálních hnutí a nacionálních formací z kruhů neloajálního personálu niţších tříd venezuelské armády (Chakravartty a Zhao 2008: 116). Jeho politickou ideologií je kritika a vymezení se jako opozice neoliberalismu a globalizaci, cíly pak, s odkazem na myšlenky Bolívara, osvobození země od cizích mocností a rozvoj jednoty mezi všemi státy napříč Latinskou Amerikou; zlepšení ţivotní úrovně obyvatel, zejména městské chudší vrstvy; integrace původních obyvatel a obyvatel černé pleti do společnosti; vyuţití venezuelského ropného bohatství na rozvoj a podporu lidského kapitálu (Bhavnani a kol. 2009: 154). Za jeho konkrétní výstupy můţeme povaţovat ústavu z roku 1999, tzv. bolívarské kruhy49 či zaloţení Bolívarské 47
Viz. MF DNES: USA a Bolívie si vyhostily dilomaty. Do „přestřelky“ se zapojil i Chávez, http://zpravy.idnes.cz/usa-a-bolivie-si-vyhostily-diplomaty-do-prestrelky-se-zapojil-i-chavez-1m6/zahranicni.asp?c=A080912_102023_zahranicni_stf 48 Příkladem je např. Bolívarský plán-200, jedna z prvních iniciativ Cháveze na postu prezidenta. 49 Bolívarovské kruhy jsou iniciativou, která má za úkol shromaţďovat organizovaně Chávezovy příznivce, kteří nejsou aktivně činní v ţádné politické straně a nikterak se oficiálně nepodílejí na vládě. Kruhy vznikají vţdy lokálně, jejich členové organizují místní kampaně, mají za úkol vysvětlovat lidem, kterak mohou těţit z
28
univerzity Venezuela. Venezuelský bolívarismus lze rovněţ označit termínem chavismus, jeho stoupenci jsou pak označování jako chavisté, v případě odpůrců reţimu prezidenta Cháveze se jedná o označení s pejorativním nádechem. Z pohledu zahraniční politiky, Chávez se nikdy netajil tím, ţe jeho největším snem není nic jiného, neţ zrealizovat starý sen Simóna Bolívara, osvoboditele z 19. století; politickou a ekonomickou unii všech národů Latinské Ameriky a zemí Karibiku. Dle Cháveze by vytvoření moderní Velké Kolumbie bylo základním kamenem narušení hegemonie Spojených států amerických a Evropské Unie (Steger 2005: 108). Jak jiţ bylo ve výčtu demokratické historie zmíněno, ambice integrovat Latinskou Ameriku nikdy nebyla Venezuele cizí, ba právě naopak. Ale aţ Hugo Chávez, inspirován toliko kultem Bolívara a ideou bolívarovské revoluce, začal tuto myšlenku dovádět k dokonalosti. Jeho strategie vedla přímo k vytvoření aliance velké Latinské Ameriky a karibské oblasti, rozsáhlé komunity národů a států. Jak Chávez dodal, „tato komunita musí být samozřejmě řízena politicky, ale nesmíme zapomenout na ekonomické základy. Proto jsme definovali priority naší zahraniční politiky do integrace tří území, které obklopují naší Venezuelu; Karibiku, Amazónie a And.“ (Gott 2005: 184) Zde můţeme vidět ideologický podklad ropných aliancí, jejichţ vznik Venezuela následně skutečně iniciovala. 30. ledna 2005 v projevu na pátém zasedání Světového sociálního fóra Chávez oznámil, ţe se Venezuela bude ubírat směrem socialismu 21. století. Ten měl být odlišný od socialismu 20. století, který byl, dle Cháveze, praktikován v Sovětském svazu, státech východní Evropy či je praktikován dodnes na Kubě. Hlavním rozdílem měla být větší pluralita na úkor menší centralizace státu. (Zamberka 2007: 4) Chávez projevem otevřeně deklaroval, ţe se Venezuela bude ubírat vstříc socialismu, a to aktivnějším způsobem, neţ tomu bylo doposud. Cílem bylo deklarováno zvýšené úsilí v boji proti chudobě, v praxi bylo výsledkem tohoto postoje především rozsáhlé znárodňování, jehoţ prostřednictvím chtěl Chávez získat státní kontrolu nad všemi důleţitými odvětvími venezuelského hospodářství. Vlna aktivního znárodňování započala ve Venezuele od roku 2007, kdy byl znárodněn ropný a ocelářský průmysl. V srpnu 2008 následoval cementářský průmysl, kdy vláda vyvlastnila cementárny mexické společnosti Cemex SAB. Chávez znárodnění komentoval slovy o „vypršení jejich času“ a „krocích vedoucích k socialismu.“ Zahraniční cementárny podle něj omezovaly prodej na domácím trhu, aby mohly větší část cementu vyvézt, a tak realizovat větší zisky. vládních nařízení; v podstatě se jedná o prostředek propagandy. Svoji podstatnou roli sehrály kruhy během puče v roce 2002, kdy svým zázemím a lidskými zdroji pomáhaly potlačit povstání proti Hugo Chávezovi.
29
Tato praxe prý komplikuje závazek vlády postavit větší mnoţství levných domů.50 Ve stejném roce pak došlo ještě k znárodnění telekomunikačního a energetického podniku. Na počátku roku 2009 pak došlo k prvnímu znárodnění v oblasti potravinářského průmyslu, kdy Venezuela na příkaz Cháveze znárodnila americkou potravinářskou společnost Cargill. Americký producent se provinil tím, ţe nedodrţoval státem nařízenou cenu.51 Kritikové tak čím dál hlasitěji upozorňují, ţe Chávez svou politikou ohroţuje veškeré zahraniční investice, coţ by se mohlo Venezuele do budoucnosti vymstít.
3.5 Vztahy Venezuely se státy Latinské Ameriky – lídr regionu, nebo nechtěný soused? Snaha Cháveze plnit roli lídra mezi státy Latinské Ameriky je patrná. Aţ při pohledu na bilaterální vztahy, které pojí Venezuelu s jednotlivými zeměmi regionu je ale moţno vyčíst, ţe tato snaha vychází z reálných podkladů a Chávez udrţuje s většinou lídrů Latinské Ameriky pozitivní vztahy. Zde je hrubý nárys aktuálních vztahů Venezuely a nejdůleţitějších aktérů Latinské Ameriky. Argentina S Argentinou pojí Venezuelu bezproblémové vztahy, zaloţené především na ekonomické spolupráci. V roce 2009 uzavřeli prezidenti obou zemí, Chávez a Cristina Fernandez, obchodní dohodu v objemu přibliţně 1.1 miliardy amerických dolarů. Součástí bilaterální dohody je i vývoz rýţe, který prezidentka Fernandez označila za „největší obchod v dějinách Argentiny“.52 Bolívie V bolívijském prezidentovi Evo Moralesovi nachází Chávez velkého obdivovatele a přítele. Bolívie je častým příjemcem štědrých dotací ze strany Venezuely, pouţívaných především na potlačení různých protireţimních aktivit. Morales po společné schůzce s Chávezem na počátku roku 2006 prohlásil, ţe bude Bolívie následovat venezuelský boj proti 50
Viz. ČT24: Všemocná ruka státu ve Venezuele opět zasáhla, znárodnila cementárny, http://www.ct24 .cz/ekonomika/2 5742-vsemocna-ruka-stat u-ve-venezuele-opet-zas ahla-znarodnila-cementarny/ 51 Chávez sestavil seznam 12 základních surovin, u kterých je státem regulovaná maximální cena. Rýţe byla jednou z nich (ČT 24 5.3.2009)
30
neoliberalismu a imperialismu a společně s Venezuelou a Kubou bude reprezentovat tzv. „osu dobra“.53 V roce 2008 pak obě země bok po boku vykázaly americké ambasadory jako reakci na údajné vměšování Washingtonu do vnitropolitické situace v Bolívii. Brazílie Brazílie je jedním ze sousedů Venezuely a obě země pojí kladné vztahy. Ačkoliv je Brazílie politickou a ekonomickou velmocí Latinské Ameriky a má ambice být jednou z klíčových světových mocností, vztahy s Venezuelou to veskrze nenarušuje. Prezident Luiz Inácio da Silva patřil v roce 2004 k prvním gratulantům Chávezovi poté, co přestál referendum o svém odvolání. Obě země provozují rovněţ četné ekonomické styky. Venezuela s Brazílií stojí v čele iniciativy vytvořit tzv. Banku jihu (BancoSur), která by měla spravovat část z finančních rezerv členských států a nakonec nahradit Mezinárodní měnový fond; zájem podílet se na tomto projektu uţ avizovali také Ekvádor, Bolívie, Kolumbie, Paraguay a Uruguay (Hallinan 2008). Dalším projektem, kterého by se chtěla Venezuela po boku Brazílie účastnit, je MERCOSUR, regionální sdruţení volného obchodu států jiţní Ameriky, kam v současné době patří kromě Brazílie také Argentina, Paraguay a Uruguay. Ačkoliv jiţ byla Venezuela do tohoto spolku v roce 2006 přijata, stále čeká na definitivní potvrzení členství ratifikací právě ze strany Brazílie a také Paraguaye. Ekvádor Další země, která má i díky svému levicovému prezidentovi Rafaelovi Correovi pozitivní vztahy s Venezuelou, potaţmo Chávezem. Vzájemnou podporu demonstrovaly především události Andské diplomatické krize z roku 2008, která je detailněji rozebrána v rámci Kolumbie. V červnu roku 2009 na potvrzení vzájemných hospodářských vztahů přistoupil Ekvádor do Bolívarovské alternativy pro Ameriky. Chile V dubnu 2007 navštívila Caracas chilská prezidentka Michelle Bachelet, aby podepsala s Chávezem několik bilaterálních dohod, týkajících se ekonomické, energetické, vzdělávací a sociální oblasti. Tyto dohody dle obou lídrů kvalitativně zesílily vzájemné 52
Viz. MercoPress: Chávez and Christina sign a billion USD trade http://en.mercopress.com/2009/08/12/chavez-and-cristina-sign-a-billion-usd-trade-agreement 53 Viz BBC: Bolivia 'to join Chavez's fight', http://news.bbc.co.uk/2/hi/americas/4576972.stm
31
agreement,
vztahy mezi Venezuelou a Chile. Chile čekají ještě na konci roku nové prezidentské volby, ale neočekává se výhra kandidáta, který by měl být překáţkou v nastolených bezproblémových vztazích. Guyana Guyana, dřívější britská kolonie, je další ze sousedních zemí Venezuely. Vzájemné vztahy jsou ovlivněny dlouhotrvajícím historickým konfliktem o území obklopující tok řeky Orinoka. Za období Chávezovy administrativy Venezuela obnovila své poţadavky na sporná území, v roce 2000 ostře protestovala proti rozhodnutí vlády Guyany pronajmout území americké firmě za účelem instalování satelitu. Spor zůstal nevyřešen dodnes. Kolumbie Kolumbie je třetím sousedem Venezuely a v současné době má ze všech zemí Latinské Ameriky s Venezuelou nejnapjatější vztahy. Důvodem jsou naopak dobré vztahy kolumbijského prezidenta Álvara Uribeho (ve funkci od roku 2002) s Washingtonem, ze kterých plynou ideologické neshody latinskoamerických republik. V březnu roku 2008 hrozilo vypuknutí ozbrojeného konfliktu mezi Kolumbií na jedné a Venezuelou a Ekvádorem na druhé straně. Kolumbie obvinila obě země z podpory levicových kolumbijských guerill a během jedné z akcí proti špičkám guerilly kolumbijské ozbrojené síly narušily svrchovanost Ekvádoru a překročily její hranice. Při útoku na kemp teroristické skupiny FARC (the Revolutionary Armed Forces of Columbia – Revoluční ozbrojené síly Kolumbie) byl dokonce zabit jeden z jejich lídrů, Raúl Reyes. (Barshefsky a kol. 2008: 35). Kolumbie útok obhajovala jako akt sebeobrany vůči protistátním ţivlům, zatímco Ekvádor, Venezuela a několik dalších států jej povaţovaly za hrubé porušení mezinárodního práva. Ačkoliv byl otevřený ozbrojený konflikt zaţehnán, země přerušily veškeré diplomatické kontakty (vzájemné ekonomické vztahy ovšem nadále pokračovaly). Tato událost je známa pod pojmem Andská diplomatická krize. K dalšímu zmraţení vzájemných vztahů mezi Kolumbií a Venezuelou došlo v červenci roku 2009, kdy byl Chávez obviněn z dodávání zbraní kolumbijským teroristickým skupinám. V reakci Caracas nejen znovu vykázal kolumbijské diplomaty, ale Chávez nařídil tentokráte přerušit i kontakty obchodní. Chávez s nelibostí nese i fakt, ţe Kolumbie poskytla armádě Spojených států tři základny na svém území. Oficiálně mají slouţit pro boj proti narkomafii.54 54
Viz. ČRo: Venezuela zmrazila vztahy s Kolumbií, http://www.rozhlas.cz/zpravy/zahranici/_zprava/611941
32
Kuba Vztahům Venezuely a Kuby se podrobně věnuje kapitola 3.2 Castro a Chávez – počátek sbližování Kuby a Venezuely. Mexiko Dřívější mexický prezident Vicente Fox (v úřadu 2000-2006) byl dalším z nemnoha vrcholových státníků Latinské Ameriky, kterého s Chávezem nepojily ideální vztahy. Chávez Foxe často veřejně kritizoval, důvodem byly mexické proamerické ekonomické vazby. Na konci roku 2006 se mexickým prezidentem stal Felipe Calderón a během roku 2007 obnovily Venezuela a Mexiko dříve přerušené diplomatické kontakty. Paraguay V Paraguyai je od poloviny roku 2008 u moci bývalý římsko-katolický kněz a současný prezident Fernando Lugo. Ačkoliv nikdy Chávezovu politiku veřejně nekritizoval, sám ve svých rozhodnutích nezastává tak silně levicově orientovanou politiku jako většina ostatních lídrů Latinské Ameriky. V září roku 2009 na silný nátlak Venezuely, Bolívie, Ekvádoru, Argentiny a Brazílie přehodnotil předchozí rozhodnutí souhlasit s umístěním americké vojenské základny na území Paraguaye.55 Peru Současným peruánským prezidentem je Alan García. Během prezidentských voleb v roce 2006 Chávez otevřeně podporoval jeho protikandidáta, silně levicově orientovaného Ollanta Humalu. Vítěz García pak veřejně obvinil venezuelského prezidenta z vměšování se do vnitropolitických vztahů v Peru a obě země na rok recipročně přerušily diplomatické kontakty. V roce 2009 došlo k dalšímu rozporu mezi oběma zeměmi, kdy v Peru dostal politický azyl oponent Cháveze, Manuel Rosales. Konflikt dodnes zůstal nedořešen. Z výše uvedeného lze konstatovat, ţe většinu vybraných zemí Latinské Ameriky pojí s Venezuelou standardní aţ nadstandardní vztahy. Počátkem 90. let 20. století, respektive začátkem 21. století, nastal v mnoha zemích Latinské Ameriky boom levicových politických 55
Viz. Al Jazeera: Paraguay cancels US troops deal, http://english.aljazeera.net/news/americas/2009/09/2009 9181720730677.html
33
stran, který do čela zemí vynesl levicové strany a prezidenty. Argentinská prezidentka Fernandez, brazilský Lula, ekvádorský Correa, chilská Bachelet, paraguayský Lugo, Ortega z Nikaraguy, bolivijský Morales a především venezuelský Hugo Chávez; tihle všichni se otevřeně hlásí k myšlenkám socialismu či antiimperialismu. Vzájemná ideologická shoda snáze umoţňuje budovat mezi sousedskými zeměmi vstřícné diplomatické a především hospodářské kontakty, čehoţ Hugo Chávez vyuţívá při budování své představy o integraci Latinské Ameriky. Nejlepší vztahy v rámci regionu pojí Venezuelu s Kubou a Bolívii, s jejichţ lídry Castrem a Moralesem udrţuje Chávez přátelské vztahy. Jmenované trio patří k nejhlasitějším odpůrcům kapitalismu, imperialismu a politiky Spojených států amerických. S dalšími zeměmi - Argentinou, Brazílií, Chile či Ekvádorem - navazuje Venezuela bilaterální, resp. multilaterální kontakty především na ekonomické bázi. Z ekonomických důvodů vznikají v rámci latinskoamerického regionu různé integrační spolky, jejichţ aktivním členstvím jiţ Venezuela disponuje (Latinskoamerické integrační společenství) či na potvrzení členství čeká (MERCOSUR). Samotná Venezuela pak stojí v čele dalších iniciativ, z nichţ nejdůleţitější je ALBA, ropné aliance (PetroCaribe či PetroSur) či plánovaný projekt BancoSur. Nejnapjatější vztahy má v současné době Venezuela se svými dvěma sousedy, Guyanou a Kolumbií. Důvodem jsou teritoriální rozepře (v případě obou zemí) a s Kolumbií prezidenta Uribeho, jednoho z mála pravicových čelních státníků Latinské Ameriky, rozděluje Venezuelu především odlišný postoj ke Spojeným státům. Kolumbie totiţ s Washingtonem aktivně spolupracuje a poskytuje dokonce americké armádě prostory na svém území, na základě čehoţ Bolívarovská republika Venezuela přerušila s Kolumbií veškeré styky.
3.6 Obnovení diplomatických vztahů Venezuely a USA Nástup Baracka Obamy do postu amerického prezidenta v lednu 2009 odstranil primární cíl Chávezovy antiimperialistické rétoriky posledních let, která byla zaměřena konkrétně na osobu George W. Bushe. Předpokládá se, ţe Obama pro Cháveze nebude takovou překáţkou, jakou pro něj představoval Bush, ale zároveň ani tak snadným cílem jeho verbálních útoků. Dalšími faktory, které by mohly přinést zlepšení vzájemných vztahů, je probíhající ekonomická krize, která sebou přinesla sníţenou poptávku po ropě, z jejíchţ
34
příjmů je Venezuela závislá, a proto je nyní zranitelnější.56 Pro ilustraci, v roce 1998 Venezuela prodávala barel ropy za 7 USD, v polovině roku 2008 cena za barel atakovala dokonce hranici 150 USD, aby za pár měsíců sama spadla aţ na 50 USD. (Lowenthal a kol. 2009: 156-157). Vzhledem k tomu, ţe je venezuelský rozpočet stavěn na cenu 65 USD za barel, je zřejmé, ţe muselo docházet k omezení investic.57 Obama pohlíţí na vztahy s Venezuelou perspektivou nového kontextu. Jeho cílem je zaujmout vůči zemi vstřícné stanovisko na místo konfrontace či izolace, které volily předchozí americké administrativy. Ukázaly se totiţ jako kontraproduktivní v plnění amerických zájmů na jiţním kontinentu. (Lowenthal a kol. 2009: 157) Obama se setkal s Chávezem 17. dubna 2009 na summitu amerických států na karibském ostrově Trinidad a Tobago. Americký prezident na něm deklaroval myšlenku rovnocenného partnerství se zeměmi Latinské Ameriky a zdůraznil připravenost USA opětovně navázat komunikaci a spolupráci s kubánskou Havanou. Na summitu dále zazněla myšlenka, ţe by měla Kuba být znovu přijata do Organizace amerických států, coţ je mimojiné jeden z cílů Huga Cháveze. „Chci být tvýma přítelem,“ poznamenal dokonce Chávez vůči Obamovi a neodpustil si poznámku, ţe je Obama mnohem inteligentnější neţ jeho předchůdce.58 Následující den pak Chávez v reakci na vstřícnost šéfa Bílého domu zareagoval obnovením normálních vztahů s Washingtonem, kam vyslal zpátky venezuelského velvyslance.59 Existují tedy reálné předpoklady pro to, aby se napjaté vztahy mezi Venezuelou a Spojenými státy po deseti letech opět normalizovaly. Chávez ovšem z pozice kritika USA rozhodně nepoleví, vstřícný přístup Obamy mu jen mohl dočasně nabourat dosavadní koncepci a s ústupem ekonomické krize pravděpodobně opět naplno zaujme svůj dřívější striktní antiglobalistický a antiimperialistický přístup vůči USA. Existuje reálná šance, ţe se Obama s Chávezem budou nadále setkávat i po roce 2012, kdy měl Chávezovi původně vypršet limit jeho prezidentského úřadu. 54% obyvatel totiţ v únorovém referendu roku 2009 rozhodlo o přijetí přílohy venezuelské ústavy, která odstraňuje 56 Je třeba brát v potaz, ţe i přes napjaté vztahy obou zemí jsou USA pro Venezuelu i nadále nejdůleţitějším obchodním partnerem s více neţ třetinovým objemem celkového zahraničního obchodu Venezuely. 57 K 8.12.2009 stál barel ropy OPEC 74.80 USD, viz http://www.opec.org/home/basket.aspx 58 Viz MF DNES: Chci být tvým přítelem, řekl Chávez Obamovi. Politici si potřásli rukou, http://zpravy.idnes.cz/chci-byt-tvym-pritelem-rekl-chavez-obamovi-politici-si-potrasli-rukou-1zc/zahranicni.asp?c=A090418_091155_zahranicni_adb 59
Viz MF DNES: Chávez chce normální vztahy s USA, vrací do Washingtonu velvyslance, http://zpravy.idnes.cz/chavez-chce-normalni-vztahy-s-usa-vraci-do-washingtonu-velvyslance-1pf/zahranicni.asp?c=A090419_090237_zahranicni_ad
35
celkový limit počtu volebních období60, coţ Chávezovi umoţňuje v případě setrvávající podpory zůstat ve funkci prakticky neomezeně. Regionální volby, konané na konci roku 2008, však naznačily, ţe Chávezovo postavení ve Venezuele není neotřesitelné. Opozice, která se oproti posledním volbám dokázala účinně sjednotit, zopakovala předchozí volební vítězství v rámci regionálních voleb ve dvou státech a navíc přidala úspěch v samotném Caracasu a přilehlém okolí.61 Nutno dodat, ţe tyto státy patří k nejbohatším v zemi; ve zbývajících 17 státech zvítězili Chávezovi spojenci.
4. Bolívarská alternativa pro Ameriky (ALBA) 4.1 ALBA jako reakce na vznik Panamerické zóny volného obchodu Během druhého prezidentského období začal Chávez klást větší důraz na alternativní mezinárodní ekonomické rozvojové a obchodní modely, z nichţ byla většina realizována prostřednictvím subvenčních dohod. Společná deklarace, podepsaná 14. prosince 2004 prezidenty Venezuely a Kuby, ve své úvodní části pravila, ţe „neoliberalismus je mechanismem, který zvyšuje závislost a cizí nadvládu.“62 Free Trade Area of Americas (FTAA), iniciativa Spojených států amerických za účelem vytvoření Panamerické zóny volného obchodu, jejíţ cílem bylo odstranění obchodních bariér a zjednodušení obchodu v rámci amerického kontinentu, byla dle Cháveze a Castra „výrazem touhy ovládnout region“ (Peet 2007: 173). Chávez zastával myšlenku, ţe zóna volného obchodu v Latinské Americe zákonitě musí vést k chudobě a podřadnosti některých zemí. Řešení, které by těmto negativním jevům předcházelo, spatřoval v integraci, zaloţené na spolupráci, solidaritě a vzájemné ochotě přizpůsobit se jakési vyšší formě vzájemného rozvoje. Tuto formu 60 Byla to v pořadí jiţ druhá Chávezova iniciativa v této otázce; v prosinci 2007 proběhlo první referendum, kdy Venezuelané odstranění limitu volebních období těsnou většinou odmítli (The Times 16. 2. 2009) 61
Viz Welt Online: Chávez, opposition share Venezuela election spoils, http://www.welt.de/englishnews/article2772733/Chavez-opposition-share-Venezuela-election-spoils.html 62 Portal ALBA - Declaración Conjunta Entre el Presidente de la República Bolivariana de Venezuela y el Presidente del Consejo de Estado de la República de Cuba Para la Creación del ALBA, http://www.alternativabolivariana.org/modules.phpname=Content&pa=showpage&pid=2060
36
venezuelské vize regionální ekonomické spolupráce a sociálního rozvoje Chávez představil pod názvem Bolívarská alternativa pro Ameriky (ALBA).63
4.2 Základní principy Bolívarské alternativy pro Ameriky Základní principy ALBA byly definovány v ustanovujícím dokumentu, kterým byla jiţ zmíněná venezuelsko-kubánská dohoda z roku 2004. Mezi základní principy patřilo: (1.) Obchod a investice nejsou cílem samy o sobě, ale mají slouţit jako prostředek k dosaţení spravedlivého a udrţitelného rozvoje, rovnosti mezi státy a mezi občany. Stát v procesu funguje jako regulátor a koordinátor hospodářské činnosti. (2.) Základem vzájemné spolupráce je úcta v zacházení, která respektuje odlišný stupeň rozvoje a objemu hospodářství jednotlivých států, a která zajišťuje všem členům stejné podmínky. (3.) Zachování národní suverenity v oblasti politik a plánování priorit rozvoje. (4.) Omezení kontroly cizího kapitálu nad domácími ekonomikami. (5.) Aktivní role státu v poskytování základních sociálních sluţeb – zdravotnictví, vzdělávání, zaměstnanosti, bydlení. (6.) Ochrana zemědělské činnosti jako nedílné součásti kulturních tradic zemí Latinské Ameriky. (7.) Odstraňování bariér v přístupu k informacím, procesům a technologiím. (8.) Kritika volného obchodu jako rádoby automatické garance vyššího ekonomického růstu a všeobecného blahobytu. (9.) Soudrţnost v rámci multilaterálních jednání s jinými organizacemi. (Declaración Conjunta) Základem Chávezovy myšlenky integrace je tedy schopnost koordinovat mezi sebou a navzájem se doplňovat. Obchodní vztahy mezi zeměmi fungují na principu, ţe kaţdá země poskytuje těm ostatním produkty, kterými disponuje v dostatečném mnoţství (Venezuela tak dodává ropu, Bolívie plyn, Kuba kvalifikované pracovníky). Přínosem pro jednotlivé členy 63 Zkratka ALBA vychází z originálního španělského názvu Alternativa Bolivariana para los Pueblos de Nuestra América. V roce 2009 byl název pozměněn, kdy původní termín „alternativa“ nahradil termín „aliance“. Výraz „Alba“ ve španělštině rovněţ znamená svítání, či zrod.
37
ALBA je bezesporu zesílení jejich individuální pozice při vyjednávání s dalšími aktéry (např. USA), kdy zaštítění pod hlavičkou silného regionálního bloku eliminuje nevýhodné postavení, kterým disponuje v bilaterálních vyjednáváních ekonomicky slabší země vůči té silnější.
4.3 Rozšiřování ALBA v rámci Latinské Ameriky Chávezovy ambice pochopitelně nemohly být naplněny uzavřením paktu s Kubou; začal proto pro Bolívarskou alternativu pro Ameriky hledat další spojence. Prvního našel ve svém příteli, bolívijském prezidentovi Moralesovi. 29. dubna 2006 tak došlo k podpisu trojstranné dohody Venezuela-Kuba-Bolívie, ve které se všechny tři země podepsaly pod implementaci principů ALBA. V roce 2007 do ALBA vstoupila Nikaragua; staronový prezident Daniel Ortega64 podepsal dohody den po své inauguraci do funkce a Chávez mu darem odpustil dluh 31.3 milionů USD, které Nikaragua dluţila Venezuele.65 V roce 2008 řady ALBA rozšířily hned dva státy; v lednu se k paktu připojila Dominikánská republika, v srpnu pak Honduras. Současného počtu 9 zemí Bolívarovské alternativy pro Ameriku bylo dosaţeno v červnu 2009, kdy do projektu zaráz vstoupily státy Ekvádor, Antigua a Barbuda a Svatý Vincent a Grenadiny.
4.4 Zavádění měnové unie a další progres Během roku 2008 začaly členské státy Bolívarovské alternativy pro Ameriky diskutovat téma zavedení společné měny, která by, po vzoru eura, slouţila jako regionální platidlo, nejprve v bezhotovostních platbách, s moţností výhledového pouţívání jako stálého platidla. V březnu 2009 na zasedání technické komise všech členských států ALBA byly jiţ projednávány konkrétní kroky vedoucí k zavedení společné měny s označením SUCRE.66 V dubnu 2009 na sedmém summitu zemí ALBA pak bylo oficiálně schváleno zavedení tohoto virtuálního platidla s implementací od roku 2010. Tři země Karibského společenství 64 Ortega zastával post prezidenta Nikaraguy jiţ mezi léty 1985-1990 65
Venezuela News, Views and Analysis - Nicaragua Joins Venezuela in Regional Assotiation and Cooperation Agreements, http://www.venezuelanalysis.com/news/2171 66 Portal Alba - Alba impulsa lanzamiento del Sucre como nueva moneda del Sur, http://www.alternativabolivariana.org/mod ules.php?name=News&file=article&s id=4077 Zkratka SUCRE pochází ze španělského Sistema Único de Compensación Regional, v překladu Jednotný systém regionálního vyrovnávání. Tento název byl vybrán účelově, Sucre je totiţ mimojiné přijmení Antonia Josého de Sucreho, legendárního venezuelského bojovníka za svobodu, blízkého přítele Simóna Bolivara.
38
(CARICOM); Dominikánská republika, Antigua a Barbuda a Svatý Vincent a Grenady, které jiţ v rámci CARICOMu pouţívají společné platidlo východní karibský dolar, se zavázaly, ţe budou u plateb v rámci ALBA SUCRE respektovat. Jamajský premiér Bruce Golding následně okamţitě přispěchal s prohlášením, ţe „členství karibských států v Bolívarovské alternativě pro Ameriky má čím dál větší destabilizující efekt pro Karibské společenství“67 a varoval před moţnými následky na integrační hnutí v regionu. Bolívarská alternativa pro Ameriky je bezesporu ambiciózní projekt s poměrně širokým potenciálem. Zavedení měnové unie je dalším krokem, který prohloubí integraci členských států a v současné době je jen spekulací, jak daleko bude chtít Chávez v integraci zajít; zda-li můţeme v budoucnu očekávat snahy o politickou unii či jinou uţší formu vzájemné spolupráce. Ţivotaschopnost tohoto projektu bude také podmíněna skutečností, jestli se k ALBA připojí i další státy. V současné době uţ jako pozorovatel působí Uruguay. Klíčovým prvkem pro budoucnosti ALBA bude samozřejmě samotný Chávez; ALBA je jeho iniciativou, a pokud nedojde k neočekávané změně na postu prezidenta Venezuely, zůstane jí i nadále.
67
Viz. CanaNews: Golding says CARICOM under threat, http://www.cananews.net/news/131/ARTICLE/38630/ 2009-06-10.html
39
Závěr Prezidentské volby ve Venezuele roku 1998 přinesly obrat dosavadního dění v zemi. Venezuelané poprvé během čtyřicetileté éry zastupitelské demokracie, reprezentované dvěma tradičními venezuelskými stranami, Křesťansko-sociální stranou Venezuely (COPEI) a Demokratickou akcí (AD), vyjádřili nesouhlas s politikou klientelismu a korupce, která postupně vzájemnou kooperací obou stran prorostla venezuelské vládní garnitury. Neexistence reálné politické soutěţe tak dala příleţitost Hugovi Chávezovi, revolucionáři, hlásící se k odkazu latinskoamerické ikony Bolívara, který svými sliby odstranění korupce, zavedení přímé demokracie a různými populistickými programy oslovil především chudší část populace země, která jej nakonec vynesla aţ do čela země. Jiţ během prvních prezidentských let Cháveze, která byla spojena s upevňováním mocenského postavení, bylo patrno, ţe v čele země stanul silný lídr, který se rozhodl v duchu bolívarovské revoluce realizovat vlastní představy o pojetí politiky ve všech sférách, od vnitropolitických témat aţ po zahraniční politiku země. Výrazné proměny lze vypozorovat i v zahraniční politice země. První linie venezuelské zahraniční politiky je soustředěna na dobré vztahy se státy Latinské Ameriky a některými rozvojovými zeměmi ostatních kontinentů. Cílem Chávezovy tzv. ropné diplomacie je vyuţívat nerostného bohatství země k prosazování vlastních cílů zahraniční politiky - ekonomické a sociální integraci se státy Latinské Ameriky, navazované prostřednictvím bilaterálních i multilaterálních obchodních dohod a subvenčních smluv. Vhodným ilustračním příkladem je vztah Venezuely a Kuby, kdy na ropu bohatá Venezuela dodává Kubě cennou komoditu a výměnou přijímá lidské zdroje v podobě školených kubánských odborníků – zdravotníků či učitelů. Integrace Latinské Ameriky se stala klíčovým bodem zahraniční politiky Venezuely. Chávez stojí v čele ambiciózního projektu, Bolívarské alternativy pro Ameriky, integračního regionálního paktu, jenţ má konkurovat vzniku Panamerické zóny volného obchodu, prosazované Spojenými státy. Pomocí této organizace, fungující na bázi komplementarity, si jiţ úspěšně naklonil několik latinskoamerických států. Kvalitativní
změnu
prodělaly
vztahy
Venezuely
s
některými
sousedy
z
latinskoamerického regionu. Nejvýraznější je proměna vztahů s Kubou, jejíţ vztahy s Venezuelou druhé poloviny 20. století byly neutrální, z počátku dokonce veskrze negativní,
40
kdy první dvě demokratické administrativy Venezuely razily tzv. Betancourtovu doktrínu, na jejímţ základě přerušily s Kubou veškeré styky. Přátelský vztah Cháveze s exprezidentem Castrem, stejný ideologický náhled na svět a vytrvalá opozice proti Spojeným státům mají za následek skutečnost, ţe jsou si nyní Kuba s Venezuelou nejblíţe ve své historii. Opačným příkladem posunu vztahů, tentokrát do negativní roviny, je vztah Venezuely a Kolumbie. Ačkoliv má vzájemný rozpor obou zemí kořeny jiţ v éře před Chávezem, a to díky teritoriálním neshodám o území ve Venezuelském zálivu, současný vstřícný postoj kolumbijského prezidenta Uribeho vůči Washingtonu zapříčinil, ţe mezi oběma zeměmi byly pozastaveny i ekonomické kontakty. Další linie venezuelské zahraniční politiky, ovlivněná ideologickými základy, zapříčinila silné narušení vztahů se Spojenými státy americkými. Dříve relativně bezproblémové vztahy byly silně narušeny především pučem v roce 2002, kdy se venezuelská opozice snaţila neúspěšně odstranit Cháveze z postu prezidenta. Ten z přípravy puče okamţitě obvinil Washington, coţ se, s přihlédnutím na okolnosti, nejeví jako nereálná myšlenka. Následný konflikt mezi Chávezem a Bushem vyeskaloval aţ do osobní roviny, kdy si především venezuelský prezident při kaţdé příleţitosti neodpustil jízlivou poznámku směrem ke svému americkému protějšku. Chávez se tak postavil do čela protiamerického bloku, který se vymezuje proti imperialismu, globalizaci a kapitalismu, reprezentovanými státy Severu v čele právě s USA. Moţné zlepšení vzájemných vztahů můţe iniciovat nástup administrativy prezidenta Baracka Obamy z počátku roku 2009. Obama, na rozdíl od Bushe, razí vůči Chávezovi méně agresivní rétoriku, poučen z přístupu svého předchůdce, který se v konečném důsledku ukázal jako kontraproduktivní. První vzájemné setkání Cháveze s Obamou naznačilo, ţe by skutečně mohlo dojít k normalizaci vztahů mezi oběma zeměmi, kdy byl mimojiné do Washingtonu navrácen venezuelský velvyslanec. Aţ delší časový horizont však ukáţe, jakým směrem se budou vzájemné vztahy vyvíjet; obě administrativy během prvních měsíců spíše testovaly, co mohou od svého protějšku do budoucna očekávat. Odlišný je rovněţ přístup Venezuely k mezinárodním organizacím. Zde je patrné především odcizení od Organizace spojených národů, na úrovni ekonomické integrace dává Venezuela přednost vlastním iniciativám na úkor americké iniciativy Panamerické zóny volného obchodu. V návaznosti na výše uvedená fakta lze konstatovat, ţe se daná hypotéza, tedy ţe výrazné proměny venezuelské zahraniční politiky mají svůj původ převážně v domácích faktorech, nikoliv ve změně vnějšího prostředí, potvrdila. Proměna zahraniční politiky
41
Venezuely po roce 1999 má přímou spojitost s osobou jejího realizátora, Huga Cháveze. Toho do funkce katapultovaly vnitropolitické problémy Venezuely, které rovněţ spadají do kategorie domácích faktorů. Na druhou stranu nelze bagatelizovat ani změny vnějšího prostředí, které měly rovněţ vliv na proměnu zahraniční politiky Venezuely. K problematickému vztahu se Spojenými státy přispěla částečně i změna americké administrativy, kdy prezidenta Clintona, jenţ si byl vědom narůstajícího vlivu Cháveze a snaţil se s Venezuelou, potaţmo všemi státy Latinské Ameriky, udrţovat korektní vztahy, vystřídal mnohem radikálnější Bush. Dalším důleţitým faktorem, který umoţňuje Chávezovi realizovat jeho roli lídra států Latinské Ameriky a prosazovat Bolívarskou alternativu pro Ameriky je skutečnost, ţe v čele drtivé většiny latinskoamerických států stojí prezidenti z levé části politického spektra. U pravicově smýšlejících státníků by ve svých ekonomických programech stěţí nacházel tolik vřelé podpory. V neposlední řadě je důleţité zmínit i vývoj ceny ropy, neboť bohaté zásoby suroviny, jeţ tvoří 90% exportních příjmů země, pomáhají Chávezovi šířit vliv mimo hranice Venezuely a financovat sociální programy, které mu naopak zajišťují podporu uvnitř státu; několikanásobné navýšení ceny ropy po nástupu do funkce v jedné z nejbohatších zemí regionu zajišťovalo Chávezovi vskutku silný základ jeho bolívarské revoluce.
42
Použité zdroje Primární zdroje Alternativa Bolivariana para los Publos de Nuestra América – Bolívarská alternativa pro Ameriky, oficiální webová prezentace (http://www.alternativabolivariana.org/) Banco central de Venezuela – Centrální banka Venezuely, oficiální webová prezentace (http://www.bcv.org.ve) Consejo Nacional Electoral – Národní volební rada, oficiální webová prezentace (http://www.cne.gob.ve/) Constitution de Venezuela – venezuelská ústava, on-line verze (http://www.venezuelaoas.org/Constitucion%20de%20Venezuela.htm) Energy Information Administration – Official Energy Statistics from the U. S. Government, oficiální webová prezentace (http://www.eia.doe.gov/) Instituto Nacional de Estadística República Bolivariana de Venezuela – Národní statistický úřad, oficiální webová prezentace (http://www.ine.gov.ve/) Organisation of American States – Organizace amerických států, oficiální webová prezentace (http://www.oas.org) Organisation of the Petroleum Exporting Coutries – Organizace zemí vyvážejících ropu, oficiální webová prezentace (http://www.opec.org/home/) PetroCaribe, oficiální webová prezentace (http://www.petrocaribe.org/) Venezuela
Foreign
Trade
Barriers,
(http://www.sice.oas.org/ctyindex/USA/ftbven2001_e.pdf)
43
2001,
on-line
verze
United
Nations
–
Organizace
spojených
národů,
oficiální
webová
prezentace
(http://www.un.org/) World Crude Oil Production, on-line verze (http://www.eia.doe.gov/aer/txt/ptb1105.html) The
Trade
Act
of
1974,
3.
1.
1975,
on-line
verze
(http://www.law.cornell.edu/uscode/19/usc_sup_01_19_10_12.html) World
Trade
Organisation
-
Venezuela's
statistics,
on-line
verze
(http://www.wto.org/english/thewto_e/countries_e/venezuela_e.htm) Sekundární zdroje Knihy: Abd Allah, H. (1979): The market strukture of international oil with special reference to the Organisation of Petroleum Exporting Countries, Arno Press, New York. Alba, V. (1968): Politics and the labor movement in Latin America, Stanford University Press, Stanford. Barshefsky, C.; Hill, J. T.; O'Neil, S. K. (2008): U.S.-Latin America Relations: A New Direction for a New Reality: Report of an Independent Task Force, Council on Foreing Relations, New York. Beaulac, W. L. (1980): The Fractured Continent. Latin America in Close-Up, Hoover Institution Press, Stanford. Bhavnani, K.; Foran, J.; Kurian, A. P.; Munshi, D. (2009): On the Edges of Development: Cultural Interventions, Routledge, New York.
44
Chakravartty, P.; Zhao, Y. (2008): Global communications: toward a transcultural political economy, Rowman & Littlefield Publishers, Plymouth. Chomsky, N. (2007): Inverventions, The New York Times Syndicate, New York. de Escobar, J. K.; Romero, C. A. (2002): The United States and Venezuela: rethinking a relationship, Routledge, New York. Ebel, R. H.; Taras, R.; Cochrane J. D (1991): Political culture and foreign policy in Latin America: case studies from the Circum-Caribbean, State University of New York Press, Albany. Ewell, J. (1984): Venezuela: a century of change, Stanford University Press, Stanford. Ellner, S.; Hellinger, D. (2003): Venezuelan politics in the Chavez era : class, polarization, and conflict, L. Rienner, Boulder. Gaffney, F. J. (2006): War footing: 10 steps America must take to prevail in the war for the free world, Naval Institute Press, Annapolis. Gibran, D. K. (1998): The Falklands War: Britain versus the past in the South Atlantic, McFarland, Jefferson. Goodwin, P. B. (2004): Latin America, McGraw-Hill Companies, New York. Gott, R. (2001): In the Shadow of the Liberator: The Impact of Hugo Chávez on Venezuela and Latin America, Verso Books, New York. Gott, R. (2005): Hugo Chávez and the Bolivarian Revolution, Verso Books, New York. Gunson, P.; Thompson, A.; Chamberlain, G. (1989): The dictionary of contemporary politics of South America, Routledge, London.
45
Jessup, J. E. (1998): An encyclopedic dictionary of conflict and conflict solution, 1945-1996, Greenwood Press, Wesport. Kozloff, N. (2007): Hugo Chávez: oil, politics, and the challenge to the United States, Palgrave Macmillan, New York. Lara, O. D. (2006): Space and history in Carribean, Presses Universitaires de France, Paris. Lauterpacht, E. (1969): International Law Reports, Hutterworth & Co. (Publishers) Ltd., London. Leech, G. M. (2006): Crude interventions: the US, oil and the new world (dis)order, Strategic Information Research Development, Selangor. Lowenthal, A. F.; Piccone, T. J.; Whitehead, L. (2009): The Obama Administration and the Americas: Agenda for Change, The Brookings Institution, Washington D. C. Lusane, C. (2006): Colin Powell and Condoleezza Rice: foreign policy, race, and the new American century, Praeger Publishers, Westport. MacDonald, S. B.; Fauriol, G. A. (1997): Fast forward: Latin America on edge of the 21st century, Transaction Publishers, New Jersey. Mc Alister, M. (2005): Epic ecounters: culture, media, and U.S. Interests in the Middle East since 1945, University of California Press, Los Angeles. McCoy, L. J.; Myers D. J. (2006): The Unraveling of Representative Democracy in Venezuela, The Johns Hopkins University Press, Baltimore. O'Kane, R. H. T. (2000): Revolution: critical concepts in political science, svazek 4, Routledge, London.
46
Palmer, G.; Morgan, T. C. (2006): A theory of foreign policy, Princeton University Press, New Jersey. Peet, R. (2007): Geography of power: making global economic policy, Zed Books Ltd, London. Steger, M. B. (2005): Globalism: market ideology meets terrorism, Rowman & Littlefield Publishers, Oxford. Tilly, Ch. (2008): Credit and blame, Princeton University Press, New Jersey. Zamberka, P. (2007): Transitions in Latin America and in Poland and Syria, JAI Press, Oxford. Články: Internetové portály Alba impulsa lanzamiento del Sucre como nueva moneda del Sur, Portal Alba, 3. 3. 2009, online verze (http://www.alternativabolivariana.org/modules.php?name=News&file=article&s id=4077) Chávez
Nationalizes
Venezuelan
Oil
Fields,
NPR,
1.
5.
2007,
on-line
verze
(http://www.npr.org/templates/story/story.php?storyId=9937606) Declaración Conjunta Entre el Presidente de la República Bolivariana de Venezuela y el Presidente del Consejo de Estado de la República de Cuba Para la Creación del ALBA, Portal
ALBA,
14.
11.
2004,
on-line
verze
(http://www.alternativabolivariana.org/modules.phpname=Content&pa=showpage&pid=2060 ) Haggerty R., A. (1990): ed. Venezuela: County Study, GPO for the Library of Confress, Washington, on-line verze (http://countrystudies.us/venezuela/).
47
Hallinan, C. (2008): Latin America's New Consensus and the end of the Monroe Doctrine, AlterNet,
6.
11.
2008,
on-line
verze
(http://www.alternet.org/world/106150/latin_america%27s_new_consensus_and_the_end_of_ the_monroe_doctrine/) Nicaragua Joins Venezuela in Regional Assotiation and Cooperation Agreements, Venezuela News,
Views
and
Analysis,
12.
1.
2007,
on-line
verze
(http://www.venezuelanalysis.com/news/2171) PetroCaribe: Chávez's Venturesome Solution to the Carribean Oil Crisis, Venezuela News, Views
and
Analysis,
31.
1.
2006,
on-line
verze
(http://www.venezuelanalysis.com/analysis/1592) Franklin, J. (2005): Who's Affraid Of Venezuela-Cuba Alliance, ZNet, 14. 3. 2005, on-line verze (http://www.zmag.org/znet/viewArticle/6679) Noviny, zpravodajské portály Bolivia
'to
join
Chavez's
fight',
BBC
World,
3.
1.
2006,
on-line
verze
(http://news.bbc.co.uk/2/hi/americas/4576972.stm) Chávez calls Bush 'the Devil' in U. N. Speech, New York Times, 20. 11. 2006, on-line verze (http://www.nytimes.com/2006/09/20/world/americas/20cnd-chavez.html?_r=1) Chávez chce normální vztahy s USA, vrací do Washingtonu velvyslance, MF Dnes, 19. 4. 2009, on-line verze (http://zpravy.idnes.cz/chavez-chce-normalni-vztahy-s-usa-vraci-dowashingtonu-velvyslance-1pf-/zahranicni.asp?c=A090419_090237_zahranicni_ad) Chávez and Christina sign a billion USD trade agreement, MercoPress, 12. 8. 2009, on-line verze
(http://en.mercopress.com/2009/08/12/chavez-and-cristina-sign-a-billion-usd-trade-
agreement)
48
Chávez, opposition share Venezuela election spoils, Welt Online, 24. 12. 2008, on-line verze (http://www.welt.de/english-news/article2772733/Chavez-opposition-share-Venezuelaelection-spoils.html) Chci být tvým přítelem, řekl Chávez Obamovi. Politici si potřásli rukou, MF Dnes, 18. 4. 2009, on-line verze (http://zpravy.idnes.cz/chci-byt-tvym-pritelem-rekl-chavez-obamovipolitici-si-potrasli-rukou-1zc-/zahranicni.asp?c=A090418_091155_zahranicni_adb) Defiant
Chavez
arrives
in
Iraq,
BBC
News,
10.
8.
2000,
on-line
verze
(http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/872471.stm) Golding says CARICOM under threat, CanaNews, 10. 6. 2009, on-line verze (http://www.cananews.net/news/131/ARTICLE/38630/2009-06-10.html) Hugo Chávez wins referendum over extension of presidency, Times Online, 16. 2. 2009, online
verze
(http://www.timesonline.co.uk/tol/news/world/us_and_americas/article574
0426.ece) Hugo Chávez, Raul Castro emphasize warm relations, Reuters, 24. 2. 2009, on-line verze (http://www.reuters.com/article/internalReutersGenNews/idUSN2124628420080224) Paraguay
cancels
US
troops
deal,
Al
Jazeera,
18.
9.
2009,
on-line
verze
(http://english.aljazeera.net/news/americas/2009/09/20099181720730677.html) US denies backing Chavez plotters, BBC News, 16. 4. 2002, on-line verze (http://news.bbc.co.uk/2/hi/americas/1933526.stm) US
'likely
behind'
Chavez
coup,
Al
Jazeera,
21.
9.
2009,
on-line
verze
(http://english.aljazeera.net/news/americas/2009/09/200992116049879437.html) USA a Bolívie si vyhostily dilomaty. Do „přestřelky“ se zapojil i Chávez, MF Dnes, 12. 9. 2008,
on-line
verze
(http://zpravy.idnes.cz/usa-a-bolivie-si-vyhostily-diplomaty-do-
prestrelky-se-zapojil-i-chavez-1m6-/zahranicni.asp?c=A080912_102023_zahranicni_stf)
49
Ve
Venezuele
už
se
zase
znárodňuje,
ČT
24,
5.
3.
2009,
on-line
verze
on-line
verze
(http://www.ct24.cz/ekonomika/47587-ve-venezuele-se-uz-zase-znarodnuje/) Venezuela
ends
upbeat
Cuba
visit,
BBC
News,
24.
8.
2005,
(http://news.bbc.co.uk/2/hi/americas/4179050.stm) Venezuela zmrazila vztahy s Kolumbií, Český rozhlas, 29. 7. 2009, on-line verze (http://www.rozhlas.cz/zpravy/zahranici/_zprava/611941) Všemocná ruka státu ve Venezuele opět zasáhla, znárodnila cementárny, ČT 24, 19. 8. 2009, on-line verze (http://www.ct24.cz/ekonomika/25742-vsemocna-ruka-statu-ve-venezuele-opetzasahla-znarodnila-cementarny/) Sborníky Clement, C. I. (2003): Confronting Hugo Chávez: U. S. „Democracy Promotion“ in Latin America, in: Ellner, S.; Hellinger, D. (2003): Venezuelan politics in the Chavez era : class, polarization, and conflict, L. Rienner, Boulder, s. 73-92. Fleischer, R. L. (2007): Venezuela, in: Weintraub, S.; Hester, A.; Prado V. R.; Moreno L. A. (2007): Energy cooperation in the Western Hemisphere: benefits and impediments, Center for Strategic and International Studies, Washington. Maya, M. L. (2003): Hugo Chávez Frías: His Movement and His Presidency, in: Ellner, S.; Hellinger, D. (2003): Venezuelan politics in the Chavez era : class, polarization, and conflict, L. Rienner, Boulder, s. 73-92. McCoy, J.; Neuman, L. (2001): Observing Political Change in Venezuela: The Bolivarian Constitution
and
2000
Elections,
The
Carter
(http://www.cartercenter.org/documents/297.pdf)
50
Center,
Atlanta,
on-line
verze
Trinkunas, H. A. (2008): Energy security. The case of Venezuela, in: Moran, D.; Russel, J. A. (2008): Energy security and global politics: the militarization of resource management, Routledge, New York. Internetové zdroje ověřeny k 12. 12. 2009.
51
