3. Od dobrovolníků k neplaceným spolupracovníkům ROZHOVOR S OTCEM LEO BARTELEM Leo Bartel je vikářem sociální sekce katolické diecéze v Rockfordu, Illinois PETER DRUCKER: Jak je možné, že vaše diecéze rozšířila po všech stránkách své služby, přestože máte k dispozici méně kněží a řádových sester, než jste míval? Jak se vám to podařilo? LEO BARTEL: Částečně získáním laiků pro práci, kterou dříve vykonávali kněží a řádové sestry. Rozšířili jsme řady svých dobrovolníků, kteří se podílejí ve stále větší míře na činnosti diecéze. V současné době máme asi dva tisíce dobrovolníků, převážně žen. PETER DRUCKER: A to je něco nového?Já jsem měl dojem, že katolické diecéze spolupracovaly tradičně s dobrovolnicemi. LEO BARTEL: To je pravda. Ale pojem „dobrovolník“ znamenal v minulosti „pomocníka“. V současné době jsou dobrovolníci považováni za „kolegy“. Ve skutečnosti bychom je již neměli nazývat „dobrovolníky,“ ale „neplacenými spolupracovníky“. Mnozí z nich zaujímají v diecézi a v její práci vedoucí pozice. PETER DRUCKER: Takže tytéž ženy, které se před čtyřiceti léty omezovaly na květinovou výzdobu o velikonocích, jsou nyní zapojeny do výukových programů, do péče o děti předškolního věku, do práce v přijímacích kancelářích nemocnic, nebo jsou členkami rady diecéze? LEO BARTEL: Ano. A v tom spočívá podstata této přeměny. PETER DRUCKER: Jak se vám to podařilo? LEO BARTEL: Bylo nutné změnit přístup. Poprvé se to projevilo v okamžiku, kdy jsme začali mít akutní nedostatek řádových sester pro výuku náboženství malých děti. A tak jsme se obrátili na laiky. Nejprve to bylo z nutnosti vyplnit mezery. Později jsme zjistili, že to pomáhá nejen nám, ale že to také obohacuje životy dobrovolníků, těch, kteří byli ochotni nám pomoci. Pastoři dnes spolupracují s dobrovolníky a formou výcviku v náboženství se jim snaží poskytnout podporu. Patří sem sobotní semináře, práce pod dohledem instruktorů náboženské výchovy apod. V současné době pravidelně organizujeme tzv. rockfordské konference o náboženském vzdělávání, které začínají být v našem regionu velmi populární. Naši laičtí učitelé se v Rockfordu scházejí na tří- až čtyřdenních seminářích. Kromě toho jsme zavedli vzdělávací program pro jáhny, který je zaměřen na dobrovolníky vyznačující se mimořádnou kvalifikací a zájmem o spolupráci. Ti jsou po speciálním výcviku pověřeni vedoucími funkcemi v rámci celé diecéze. PETER DRUCKER: O jaký druh a rozsah výcviku jde? LEO BARTEL: Formální výcvik jáhnů - laiků - trvá dva roky. Zahrnuje znalosti bible, komunikaci, evangelium až po teologii. Tento program je zaměřen na ty jednotlivce, kteří
prokázali mimořádné schopnosti. Jeho cílem je poskytnout těmto jedincům zvláštní kvalifikaci. PETER DRUCKER: To je podobný program jako při přípravě na řádový slib. LEO BARTEL: Abych řekl pravdu, je to hodně podobné. PETER DRUCKER: Kolik frekventantů máte? LEO BARTEL: V tomto okamžiku asi sto až sto dvacet. PETER DRUCKER: Kolik lidí odpadne? LEO BARTEL: Zatím to bylo jen velmi malé procento. PETER DRUCKER: To je pozoruhodný výkon. Je to přece jen velmi náročný program, a to nejen časově. LEO BARTEL: Můžeme-li dnes něco považovat za význačný aspekt kněžské profese, je to zjištění, že Bůh „navštěvuje“ stále více lidí a zve je k práci v diecézi. PETER DRUCKER: Takže dobrovolníci sdílejí jak vizi, tak oddanost věci a vy jim na oplátku poskytujete výcvik. Jak kontrolujete kvalitu výcviku? LEO BARTEL: Tito lidé jsou opravdu bez výhrad oddáni naší věci. Můžeme se proto zcela spolehnout na jejich dobrou vůli. PETER DRUCKER: Tím však přesto nelze nahradit znalosti, které musí mít, řekněme, manželský poradce. LEO BARTEL: Je nezvratnou skutečností, že pokud jsou lidé správně motivováni, a to naši lidé jsou, potom se získání potřebných vědomostí stane jejich vnitřní potřebou. Největším problémem při získávání dobrovolníků je jejich vědomí, že mají nedostatek zkušeností a přípravy. Pokud je přesvědčíme že jim můžeme obojí poskytnout, dostanou chuť se učit. PETER DRUCKER: Podle toho, co říkáte, je nedostatek sebedůvěry u těchto lidí větší překážkou než nedostatek vědomostí. Musíte je povzbuzovat, pochválit, pomáhat jim, podporovat je. Zbytek vykonají oni sami. LEO BARTEL: Kromě toho jim laťku nasadíme pořádně vysoko. Naše požadavky a očekávání jsou značné. Já jsem pevným zastáncem názoru, že lidé jsou schopni naplnit to, co od nich jiní očekávají. A já sám proto očekávám a požaduji od lidí, s nimiž pracuji, co nejvíce, a mám pocit, že to berou jako kompliment. Lichotí jim, že od nich automaticky očekávám kvalitní práci. Oni se potom snaží svoji práci ještě zlepšit a neustále hledají příležitost jak se všemu naučit.
PETER DRUCKER: Jak to konkrétně děláte ve školách a nemocnicích, které spadají přímo do vaší pravomoci? LEO BARTEL: V mnoha případech používáme běžné manažerské nástroje. Definujeme si svou vizi, zformulujeme své ideály, stanovíme priority. Všem dáme stejnou příležitost a poskytneme stejnou péči. PETER DRUCKER: Takže vy k nim nepřistupujete jalo k „dobrovolníkům“, ale jako k řádným pracovníkům.Jediný rozdíl spočívá v tom, že je to pro ně druhé zaměstnání a že za ně nejsou placeni. Ale pokud jde o hodnocení výkonnosti, platí, že „výkonnost je výkonnost“. LEO BARTEL: To je pravda. PETER DRUCKER: Jak se vypořádáte s tím, komu se nedaří dosáhnout odpovídajících výsledků, ať se snaží sebevíc? LEO BARTEL: I to se stává. S takovým člověkem si o tom musím promluvit. PETER DRUCKER: Možná že pro řadu z nich znamená takový pohovor úlevu. Dotyčný podvědomě tuší, že se mu nedaří, ale není schopen si to připustit. Mají pocit, že by nechali diecézi na holičkách. LEO BARTEL: O tom není pochyb. PETER DRUCKER: A vy jim na to řeknete: „Podle našeho názoru by se ti daleko lépe dařilo jinde.“ To je pro takového člověka velká pomoc. Málo vedoucích si to však uvědomí. Většinou se tomu vyhýbají. LEO BARTEL: Chce to hodně odvahy říkat nepříjemné věci. Člověk musí mít odvahu postavit se před někoho a nabídnout mu alternativu, protože je tu vždycky strach, že se dotyčný bude cítit ponížen. A přitom ve většině případů takový přístup vyvolá úlevu. PETER DRUCKER: Nechcete se zeptat na řízení a rozvíjení schopností lidí? Nejen dobrovolníků? LEO BARTEL: V této souvislosti existuje mnoho otázek, ale dvě z nich mě napadají okamžitě.Jednou z nich je motivace.Jak motivovat ty, kteří jsou ve stavu apatie? Druhá se týká spíše organizačních záležitostí. Jak přimět ty, kteří jsou ochotni stát se členy představenstev a výborů, aby se také ujali administrativní práce a plánovacích aktivit? PETER DRUCKER:Jsem rád, že pokládáte otázky, na které jsem schopen odpovědět. Obě otázky spolu velmi úzce souvisí. Pokud se ovšem ptáte jak motivovat dobrovolníky, je to ve skutečnosti špatně položená otázka. Zkušenost nás naučila, že motivovat lze pouze vůdčí osobnosti. Jednu dobu jsem pomáhal řídit rychle se rozrůstající odbornou školu. Museli jsme najmout větší počet mladých učitelů, kteří neměli žádnou předchozí pedagogickou praxi. Nezbylo nám, než je tak říkajíc „hodit do vody“ a nechat je učit ve třídách s velkým počtem velmi náročných studentů. Všichni se na mě obraceli s otázkou: „Co máme dělat?“ Moje odpověď zněla: „Snažte se neztratit těch 10 % studentů, kteří představují ve třídě špičku.
Jakmile je ztratíte, ztratíte všechno. Pokud se vám naopak podaří motivovat ty nejlepší, ti průměrní se ‚chytnou‘. Za ty nejhorší se můžete jenom modlit. Nepodaří -li se vám ale tu ‚špičku‘ motivovat, ztratíte i ty ostatní.“ To, co děláte, otče, se svými dobrovolníky, je naprosto správné. Vytváříte skupinu výkonnostních špiček. A nyní k té druhé otázce: plánovací role představenstva. Jako výkonný ředitel musíte mít na zřeteli svou odpovědnost. Členové představenstva musí mít svůj pracovní plán. Potřebují vedení, potřebují vědět, co od nich diecéze žádá. Diecéze potřebuje, abyste naplánovali kampaň na získání finančních prostředků. Potřebuje, abyste se zamysleli nad tím, zda máme provést rekonstrukci školy. Potřebujeme obnovit střední školu, kterou jsme uzavřeli před patnácti léty? Stále ještě vlastníme budovu, ale to je vše. To je náplň práce představenstva. Přitom pro neziskové organizace je typické, že tohoto velkého aktiva - představenstva, jeho ochotu, angažovanost a chuť - málo využívají. Výsledkem je, že se představenstvo začne pouštět do zbytečných malicherností. V tom okamžiku musí zasáhnout výkonný ředitel. Pokud to neudělá, představenstvo se brzy rozštěpí. LEO BÁRTEL: Právě teď se snažíme „oživit“ některá představenstva. Musíme zvážit celou řadu důležitých faktorů, takže jste mi v tom velmi pomohl. PETER DRUCKER: Pokud jde o apatii, nezapomínejte, že Ježíš Kristus si vybral pouze dvanáct apoštolů. Kdyby si jich vybral šedesát, bylo by to horší. Měl dost problémů i s těmi dvanácti. A pochopit ho trvalo někdy i těm dvanácti pečlivě vybraným výjimečným mladým lidem hodně dlouho. Proto je tak důležité soustředit se na práci s vedoucími, protože v práci s lidmi platí jedno pravidlo: mezera mezi vůdčími osobnostmi a průměrnými lidmi je konstantní. Vidíme to ve sportu, v hudbě, prakticky v jakékoli oblasti. Úkolem vedoucího je určit vysoký standard a sám jít příkladem. Protože to, co dokáže jeden člověk, dokáží ostatní napodobit. LEO BARTEL: Jakmile existuje precedens, znamená to, že výkon lze opakovat. Například překonání čtyřminutové hranice v běhu na jednu míli. PETER DRUCKER: Vzpomínám si na doby, kdy se nepřekonatelnou zdála hranice pěti minut. Když jsem chodil na střední školu, všichni jsme byli přesvědčeni: „Pán Bůh nestvořil lidské tělo, které by mohlo uběhnout jednu míli rychleji než za pět minut.“ Potom jednoho krásného dne to nějaký Fin zaběhl pod pět minuta každý z nás si hned zlepšil svůj osobní rekord alespoň o šest vteřin. Tak to funguje. Ale změňme téma: „Máte nějakou speciální metodu, podle níž řídíte tak heterogenní a rychle se rozrůstající skupiny dobrovolných pracovníků?“ LEO BARTEL: Já se opravdu snažím neustále mít na paměti, že každý jednotlivec má lidskou důstojnost. K tomu se druží ještě jeden důležitý aspekt, který souvisí s naším úkolem. Člověk nemůže mít nikdy pravý a nefalšovaný pocit lidské důstojnosti, pokud není schopen splnit to, co se od něho očekává a převzít na sebe odpovídající podíl odpovědnosti. Jako vedoucí pracovník si musím na jedné straně neustále uvědomovat, že moji podřízení jsou především děti Boží, avšak na druhé straně se dokáží úspěšně vyrovnat s odpovědnostmi, které jsou na ně kladeny. Proto je nesmírně důležité, abychom jim já sám i církev poskytli vše, co potřebují, aby byli úspěšní při plnění svých úkolů.
PETER DRUCKER: Jeden z mých učitelů mi během druhé světové války říkal: „Mladíku, až jednou dospěješ, přijdeš na to, že člověk potřebuje jak Sv. Petra, tak sv. Jana.“ Jinými slovy: člověk potřebuje nejen víru, ale také nástroj, to se mi snažíte vysvětlit? LEO BARTEL: Ano. PETER DRUCKER: To je jedno z mých hlubokých poznání a člověk k němu dospěje řízením druhých. Zmínil jste se také o tom, jak uvádíte do praxe vaši víru v důstojnost každého jednotlivce jakožto tvora Božího. Znamená to tedy, že vidíte svoji práci v pomáhání jiným, aby něco dokázali? LEO BARTEL: Člověk, kterému se bez přestání nedaří naplnit svá očekávání, kdo je neustále srážen tím, o co se pokouší, se nikdy nepropracuje k pocitu své vlastní důstojnosti, k pocitu své vlastní hodnoty. Nedaří-li se někomu v mém okolí, znamená to, že se nedaří mně. Úspěch ostatních je i mým úspěchem. PETER DRUCKER: Ano, není většího úspěchu než pomoci ostatním, aby se jim něco podařilo. To je pravděpodobně jediná uspokojivá definice vůdčí osobnosti. P.Drucker, Řízení neziskových organizací, str. -139144
