Jeho Jméno je obdivuhodné | Část 1 – Vzývej Jeho jméno Když Země povstala z ruky milujícího Stvořitele, byla dokonalá. Každý list trávy, každý okvětní lístek, každé stvoření, od největšího k nejmenšímu, vše zjevovalo slávu svého Stvořitele. Vrcholným dílem celého Stvoření byl Člověk. „I řekl Bůh: Učiňme člověka k našemu obrazu, jako naši podobu, aby panovali nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad dobytkem. . . Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, stvořil ho k obrazu Božímu, stvořil je muže a ženu.“ (Genesis 1,26.27) Stvořen k pravému obrazu Stvořitele! Ničemu jinému na zemi nebyla dána taková pocta, jen lidstvu. Dokonalé bytosti stvořené k obrazu Všemohoucího byly stvořeny pro společenství andělů a Samotného Stvořitele. Svatý pár nebyl jen dětmi pod Otcovou péčí, byl studenty přijímajícími instrukce. Často byli navštěvováni anděly a měli výsadu rozmlouvat se svým Stvořitelem tváří v tvář. Zákony a funkce přírody byly otevřeny jejich užaslým myslím. Každé živé stvoření od největšího po to nejmenší mělo být pozorováno a pochopeno. Od lučních květin po nejvyšší stromy, ze země, oblohy i moře, měly Jeho děti rozpoznat jméno jejich Otce zapsané v lásce. Za chladnějšího večera přicházel Stvořitel navštívit svatý pár, aby s nimi mluvil o událostech dne a sdílel s nimi radost ze společného bytí. Dokud Adam a Eva zůstávali věrni božskému zákonu lásky, neustále získávali nové vhledy, nová poznání a odhalovali nové zdroje štěstí, zatímco přijímali jasnější pochopení nezměrné, neselhávající lásky jejich Stvořitele. Když každý šťastný den končil, Stvořitel přicházel do zahrady a volal Své děti, aby k Němu přišly. Pak došlo k velké tragédii: přišel hřích. Když Satan přistoupil k Evě, nebyla hladová. Pokušením nebylo jídlo. Byla pokoušena, aby pochybovala o lásce svého Stvořitele. Satan ji pokoušel pochybnostmi o pravdivosti jejího Stvořitele. Pokoušel ji, aby zatoužila po postavení, které jí nebylo dáno. A tak zatoužila být jako „bůh“ – totéž pokušení, do kterého upadl sám Satan. (viz Izaiáš 14,12-14) Zachtěla postavení, na které nebyla stvořena: postavení „poznání“ (nebo prožití) dobrého a zlého. Nebylo nikdy Otcovým plánem pro Jeho děti, aby kdy poznaly zlo. Po tomto hrozném dni, kdy si Adam a Eva zvolili hřích, zjistili, že jsou zbaveni oděvu světla, který je zahaloval, a pocítili vinu. Neměli nic, jak zahalit svou nahotu, nebo jak omluvit svou neposlušnost, a tak ve zděšení běželi a schovali se, když uslyšeli hlas Stvořitele, který je volal: „Kde jsi?“ On (Adam) odpověděl: „Slyšel jsem tvůj hlas v zahradě a bál jsem se, protože jsem nahý; proto jsem se schoval.“ I řekl: „Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Nejedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?“ (Genesis 3,9-11)
Takto začíná dlouhá, smutná historie lidského hříchu. Láska Stvořitele, radost v Jeho přítomnosti, důvěra a spoléhání se na Jeho péči byly nahrazeny strachem ze všeho, co je dříve k Němu přitahovalo. Výsledkem bylo, že se už neradovali z Jeho přítomnosti. Nebeský Otec neopustil Adama a Evu, ale vysvětlil jim, že život bolesti a smutku, dřiny a žalu, bude jejich budoucí zkušeností. Vysvětlil jim cenu hříchu: že až přijde pravý čas, božský Syn musí zemřít, aby pykal za jejich neposlušnost. Bylo jim řečeno, že musí opustit svůj krásný zahradní domov. Adam a Eva prosili, aby mohli zůstat v zahradě Eden, v domově jejich radosti. Slibovali, že v budoucnu budou striktně poslouchat, ale bylo jim řečeno, že jejich pravá přirozenost byla zkažena hříchem. Svou vlastní volbou snížili svou vlastní sílu vzdorovat Satanovi. Nemohli udržovat svou bezúhonnost, protože byli ve stavu vědomé viny. V zármutku odešli, aby bydleli na zemi, kde nyní spočívala kletba hříchu. Celé nebe bylo naplněno soucitem k Adamovi a Evě, ale Stvořitel měl plán, jak mohli být obnoveni do svého stavu nevinnosti. Tento božský plán zabezpečoval stálou komunikaci mezi Stvořitelem a Jeho dětmi. Mělo se jim dostat bezprostředního přístupu k božské pomoci, když o ni zažádali. Potomci Adama a Evy neudrželi dlouho oddanost nebeskému Otci. S tím, jak hřích stále více převládal, lidé přestávali slyšel božský hlas, který je volal. Lidé si nechtěli udržet ve svých myslích zákon lásky poskytovaný jejich Stvořitelem. Jak se rodilo a vyrůstalo více lidí, zapomínali na to, že je Hlas volá. Set, který se narodil Adamovi a Evě poté, co Kain zabil Ábela, měl syna jménem Enos. Genesis 4,26 uvádí: „A Setovi, také jemu se narodil syn. Dal mu jméno Enos. Tehdy začalo vzývání HOSPODINOVA jména.“ Jak smutné, že to trvalo mužům a ženám tak dlouho, než začali vzývat jméno jejich milujícího nebeského Otce! Stvořitel ustanovil pravidla, aby omezil moc Satana a zachoval věci v rovnováze ve velkém sporu mezi dobrem a zlem. Každý člověk může kontaktovat stranu, kterou si zvolí: Nebe nebo Satana. Ale Satan ani Nebe nemůže přímo kontaktovat člověka, pokud není nejprve vyzván. Otec to tak ustanovil, aby ochránil Své děti před neustálým obtěžováním ze strany démonů. A tato „pravidla schůzek“ stále platí. Přes celou Bibli jsou všichni vyzýváni, aby „vzývali jméno“ Otce. Vzdávejte chválu HOSPODINU, vzývejte Jeho jméno, … oznamujte mezi národy Jeho činy! Chlubte se Jeho svatým jménem, . . . Vzdejte HOSPODINU slávu Jeho jména. . . . 1. Paralipomenon 16,8-10.29 Úzkost a trápení mě přemohly. Tehdy jsem vzýval jméno HOSPODIN . . . Zvednu kalich spásy a budu vzývat HOSPODINOVO jméno. Žalm 116,3.4.13
Vzdávejte chválu HOSPODINU, vzývejte Jeho jméno, oznamujte mezi národy Jeho činy; připomínejte, že Jeho jméno je vyvýšené. Izaiáš 12,4 Miluji Hospodina, vždyť slyší můj hlas, mé úpěnlivé prosby, ... Úzkost a trápení mě přemohly. Tehdy jsem vzýval jméno HOSPODIN. ... Milostivý je HOSPODIN a spravedlivý. ... HOSPODINE, že jsem tvůj služebník ... uctívat budu jméno HOSPODIN! Žalm 116,1.3-5.16-17 Mnoho dalších veršů učí všechny, aby chválili svaté jméno. Chvalte HOSPODINOVO jméno, chvalte je, HOSPODINOVI otroci,… Chvalte HOSPODINA neboť HOSPODIN je dobrý, opěvujte Jeho jméno, neboť je líbezné! Žalm 135,1.3 Každý den Ti budu dobrořečit a chválit Tvé jméno navěky a navždy. Žalm 145,2 Další texty vyzývají ty, kdo věří ve svého Stvořitele, „aby vypravovali na Siónu o HOSPODINOVĚ jménu a o Jeho chvále v Jeruzalémě“. (Žalm 102,21) Inspirované Slovo zjevuje, že všichni mohou bezpečně důvěřovat Svatému jménu: „Budeme jásat nad Tvým vítězstvím a ve jménu svého Boha vyzdvihneme korouhve.“ (Žalm 20,5) Všechno má jméno. Komunikace není možná, aniž bychom vše nepojmenovali, ať už je to osoba, věc, místo nebo dokonce myšlenka nebo emoce. Sám Stvořitel má osobní jméno. A toto jméno mají všichni vzývat. Svým Duchem je božský Otec vždy blízko, vždy dostupný a On jen čeká; čeká na tebe, až zavoláš Jeho jméno. Touží ti odpovědět! „Hospodin“ však není Otcovo jméno a nemělo by nahrazovat božské jméno. Česká slova „Hospodin“ a „Bůh“ jsou jen tituly, které mohou být aplikované i pro démonské bohy! Slovo „Hospodin“ znamená pouze mistr. Překládané slovo „Bůh“ pochází z hebrejského slova „Yahuwah“. Daný překlad znamená: bohové v běžném smyslu; ale zvláště použité . . . nejvyššího Boha; příležitostně použito jako projev úcty k úředníkům; a někdy jako superlativ:-Bůh, bůh, soudce, BŮH, bohyně, velký, mocný . . . vládci, soudci,…. (#430, The New Strong's Expanded Dictionary of Bible Words, emphasis original.)
„Elohim“ je slovo použité v prvním přikázání a je aplikované jak pro Stvořitele, tak pro falešné bohy. Kralická Bible to překládá takto: Já jsem Hospodin Bůh tvůj, kterýž jsem tě vyvedl z země Egyptské, . . . Nebudeš míti bohů jiných přede Mnou. (Exodus 20,2.3) Jinak napsáno: Já jsem Elohim, kterýž tě vyvedl z země Egyptské, . . . Nebudeš míti jiných elohim přede Mnou. Elohim je množné číslo překládané jako „bohové“; jednotné číslo „el“ znamená „mocný“. (viz Strong's #410) Když je tedy slovo Elohim použito v Bibli, znamená to obojí, Otce a Syna; Elohim je mnohočetné jméno v Jeho Slově pro Otce a Syna. Problém s použitím nějakého slova nebo titulu, který může být použit i pro nějaké pohanské božstvo, je ten, že v titulech není žádná moc! Tituly neinspirují víru v moc a lásku za božským Jménem, když totéž slovo může být použito pro mnoho různých lidí (úředníků, králů, proroků, manželů, bohů). Aby mohl člověk volat v plné víře k Nebeskému Otci, musí znát Jeho jméno! Satanovi se líbí, že božské jméno bylo ukryto do titulu „Hospodin“. Když je jméno skryto za tituly, pak neexistuje poznání, co jméno znamená a podle toho neexistuje odpovídající víra v moc Milujícího, který nese takové jméno. Příběhy Bible odhalují, že všichni, kteří volali po Jménu, obdrželi odpověď. Z břicha velryby volal Jonáš v modlitbě. Z jámy lvové posílal Daniel své modlitby do nebes a byl zachráněn. Po všechny věky byli lidé zachraňováni ze všech svých těžkostí, z hořící pece, jámy, otroctví i pronásledování, když ze srdce a mysli dětí Stvořitele a ve víře vzývali pravé božské Jméno. Znovu a znovu v historii izraelského národa lidé hřešili a byli vzati do zajetí nebo jinak potrestáni. Když však činili pokání a vzývali božské Jméno, byli vysvobozeni a zachráněni. V této poslední generaci, během posledního zbytku času, kdy na svět dolehne velké soužení hněvu Všemohoucího, potřebuje Jeho lid znát pravé božské Jméno. Jeho jméno je obdivuhodné, mocné a nesmí být bráno nadarmo nebo pošetile. Všichni jsou stále nabádáni vzývat Jeho jméno ve víře, a všichni, kteří tak učiní, obdrží odpověď. Musíme si vždy pamatovat, že Satan, otec lží, je také otcem ukradených totožností. On sám nemá stvořitelskou moc, a proto překrucuje, manipuluje, lže. Bere vlastnosti náležející Stvořiteli a tvrdí, že patří jemu, přitom se snaží vykreslit Otce s jeho vlastními zlými vlastnostmi. Takto jsou lidé svedeni k tomu, že se bojí právě Toho, ke Kterému by měli utíkat a volat o pomoc v boji proti Satanovi. Satanova metoda boje, jeho krádeže a přivlastňování toho, co náleží jedině Všemohoucímu, je možné vidět v jeho vychloubání, když byl vyhoštěn z nebe. Toto chlubení bylo zaznamenáno v knize Izaiáš:
Jakž to, že jsi spadl z nebe, ó lucifeře v jitře vycházející? . . . Však jsi ty říkával v srdci svém: Vstoupím do nebe, nad hvězdy [Yahuwaha] silného vyvýším stolici svou . . . Vstoupím nad výsosti oblaku, budu rovný Nejvyššímu. (Izaiáš 14,12-14) Poté, co potopa očistila zemi, Satan rychle ustanovil modlářství a snažil se obrátit všechny k tomu, aby uctívali jeho. I když ještě žili Noe a Šem, lidé už uctívali démony. V době Abrahama bylo uctívání model plně zakořeněno v myslích většiny lidí. Yahuwah povolal Abrahama, aby vyšel a oddělil se, aby nesloužil jiným bohům. Během této doby se Satan snažil spoutat lidi, aby mu sloužili, tím, že jeho démoni byli přítomní v jejich chrámech. Bohatý muž nebo král si mohl postavit chrám, ustanovit kněze a ceremoniálně pozvat konkrétního démona s konkrétním jménem, aby žil ve vnitřní svatyni, v „nejsvětějším místě“ chrámu. Kněz ustanovený ke službě tomuto konkrétnímu démonu-bohu pak vstupoval, obětoval oběti a vzýval jméno tohoto boha s prosbou o přízeň. Lidé platili knězi, aby se ptal démona otázky, konal zázraky nebo nějakým způsobem jim žehnal nebo proklínal druhé. To nebyla pouhá šaráda. Důvod, proč lidé byli ochotni platit knězi a dávat oběti takovému „bohu“, byl ten, že to fungovalo! Satan měl hodně způsobů, jak lidi oklamat a udržet je v nadšení nad jeho podvody. Jejich okultní bohoslužba měla mnoho tajemství a fascinujících obřadů, které vábily mysl a způsobovaly, že lidi chodili zpátky a chtěli více. Konkrétní jméno individuálního démona-boha bylo považováno za velice důležité. Věřilo se, že bez znalosti jejich jmen nemohl člověk přijít do kontaktu s démonem. Pokud se nepřítel dostal ke jménu tvého boha, mohl nabídnout větší oběť a získat tvého boha na svou stranu a zničit tě. Proto lidé uchovávali jméno jejich boha důkladně v tajnosti. S postupem času existovaly tisíce bohů bydlících v tisících chrámů a odpovídali na tisíce jmen. Mělo se za to, že čím utajenější bylo jméno démona, tím větší byla jeho moc. Pokud byl bůh „neznámý“, nikdo si nemyslel, že mu schází jméno. Věřilo se, že jeho jméno bylo velmi dobře skryto. Při svém proslovu k mužům z Atén u Areopagu Pavel využil tuto víru ve svůj prospěch, aby mohl kázat o Stvořiteli: „Tedy Pavel, stoje u prostřed Areopagu, řekl: Muži Aténští, vidím vás býti všelijak příliš nábožné lidi. Nebo procházeje a spatřuje náboženství vaše, nalezl jsem také oltář, na kterémž napsáno jest: NEZNÁMÉMU BOHU. Protož Kteréhož ctíte neznajíce, Tohoť já zvěstuji vám: . . . [Yahuwah] ten, kterýž stvořil svět i všecko, což jest na něm.“ (Skutky 17,22.23) Nezbytnost modlit se k určitému bohu jeho osobním jménem byl koncept dobře chápán v starověkém světě.
V dávném světě se věřilo, že znalost jména nějaké osoby dávala moc nad tímto člověkem. Poznání charakteru a vlastností pohanských „bohů“ se považovalo za schopnost modlářů manipulovat nebo ovlivnit božstva efektivnějším způsobem, než kdyby jméno božstva zůstalo neznámé. Proto neurčitost slova el frustrovalo lidi, kteří doufali, že získají nějaký druh moci nad božstvem, protože toto jméno neuvádí téměř žádnou indikaci o božím charakteru. To bylo obzvláště pravda o el, hlavním kanaánském bohu. Staří Semité stáli ve smrtelné hrůze před vyššími silami vykonávanými bohy a pokoušeli se o adekvátní usmíření s nimi. Běžně spojovali božstvo s manifestací a použitím enormní síly.[1] Pro přístup k takovému bohu se nemohl používat obecný název, protože to bylo neúčinné. A tak šlo o neustálý boj o zachování jména vlastního boha v tajnosti, zatímco bylo třeba získat co nejvíce tajných jmen jiných bohů. V době zotročení izraelského národa měl Egypt přes 2000 jmenovaných bohů a někteří z těchto bohů měli stovky jmen. Kněží žárlivě střežili znalost tajných jmen těchto bohů, protože toto poznání jim dávalo moc nad těmi bohy, protože se věřilo, že když byl nějaký bůh zavolán jeho osobním jménem, musel odpovědět. Žádná egyptská bytost, ať už přirozená nebo nadpřirozená, se nemohla vyhnout tomu, když ji někdo volal jejím jménem... V egyptské magii... je téměř vše postaveno na tomto předpokladu... Kněz-mág věnuje veškeré své studium a síly k tomu, aby "poznal" (rokhu) přesné složení jména... a magický zpěv (khrou), který přesně reprodukuje všechny prvky (vysloveného jména), dává tomu, kdo to ovládá, naprosté vlastnictví jmen-duší takto vyvolaných. Na takové neodolatelné vzývání musí všechny viditelné i neviditelné bytosti odpovědět... Člověk, který je naléhavě žádán nebo vyzýván, musí reagovat na takovou výzvu... Chce-li se tomu vyhnout, musí udržet své jméno v tajnosti. Od nejprostších duchů až po nejmocnější bohy, každý má "tajné jméno", které nikdo nemá vědět. Pečlivě si ho chrání jako svůj vlastní život. Protože jak texty říkají: "toto je jeho jméno, kterým dýchá".2 Někteří egyptští bohové měli více jmen. Z 358 nejznámějších egyptských jmen bohů, uvádíme jen ta, která začínají na "A": Aa, Aah, Aapep, Abtu, Ah, Ahemait, Ahti(2), Ailuros, Aken, Aker, Amathaunta, Amaunet, Amemait, Amen, Amen Ra, Amen Re, Amenhotep, Ament, Amentet, Amentit, Ammam, Ammit, Ammon, Ammon Ra, Ammon Re, Ammut, Amn, Amon, Amon Ra, Amon Re, Amsit, Amun, Amun Ra, Amun Re, Anat, Andjety, Anedjti, Anet, Anezti, Anhur, Anit, Ankh, Ankhet, Ankt, Anouke, Anpu, Anti, Anubis, Anuket, Apademak, Apedemak, Apep, Apepi, Apet, Apis, Apophis, Aptet, Arensnuphis, Ari Hes Nefer, Arsnuphis, Aset, Aten, Aten Ra, Aten Re, Aton, Aton Ra, Aton Re, Atum, Atum Ra, Atum Re, Co Satan nemůže úplně zničit skrze lži, překrucuje a maří skrze nepochopení nebo vyzdvihuje špatné věci. Zatímco je pravdou, že všichni mají volat k Otci a směrovat své modlitby konkrétně k Němu voláním Jeho
osobního jména, není pravdou, že jména jsou magická. Stejně tak ale platí, že nějaký titul není nemagický. To je past, do které pohané naletěli: věří, že jména obsahují magickou moc. Nejdůležitější důvod, proč by člověk měl znát osobní jméno Otce a Syna, je ten, že pochopení významu Jejich jmen probouzí víru v srdci žadatele. Víra v Otcovu lásku, víra v Jeho ochotu slyšet a odpovědět na modlitbu, důvěra v Jeho zaslíbení je nezbytná k uvolnění božské moci. Jak jeden známý spisovatel napsal: „Modlitba je klíč v ruce věřícího, aby odemkl nebeské sýpky, kde jsou uschovány neomezené zásoby Všemohoucího“.3 Existují rozhodně podmínky, které musí být splněny, aby byla modlitba vyslyšena: pokání, poslušnost, uvědomění modlícího, že potřebuje božskou pomoc. „Naše velká potřeba je sama o sobě důvodem a prosí nejvýmluvněji v náš prospěch. Ale... [Otec] má být vyhledán, aby pro nás tyto věci učinil. On říká: Proste a bude vám dáno.“4 Víra je základní předpoklad pro vyslyšení modlitby. Spasitel opakovaně spojoval Svou schopnost odpovědět na prosby dle úrovně víry v srdci prosebníka. Překvapen úrovní víry římského setníka, řekl těm, kdo šli za ním: „Amen, říkám vám, takovou víru jsem nikde v Izraeli nenašel!“ Pak se obrátil k setníkovi a řekl: „Jdi. Ať se ti stane, jak jsi uvěřil.“ (Matouš 8,10-13) Tento princip byl později opět potvrzen, když Syro-fénická žena prosila o uzdravení své dcery. Když jí řekl „Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psům“, její víra se posílila. „Ano“ odpověděla, „ale i psi jedí zbytky ze stolu svých pánů“. (Matouš 15,21-28) Spasitel se zaradoval z této odpovědi víry: „Jak velikou máš víru, ženo! Ať se ti stane, jak toužíš.“ (verš 28) Zde je vidět, jak je důležité znát osobní jméno Stvořitele. Jeho jméno je zjevením Jeho moci, Jeho funkce a Jeho povahy. Když to člověk ví, všichni ostatní bohové upadají do zapomenutí. Vše, co zůstává, je jediný pravý Eloah, Stvořitel nebes a země, Který miluje každé jedno ze Svých dětí, jako by nebylo jiného jedince na celé planetě. Kdo ale miluje ... [Yahuwaha], toho On zná. Pokud tedy jde o požívání masa obětovaného modlám: Víme, že modla neznamená vůbec nic a že není žádný jiný ... [Eloah] než jediný. Na nebi i na zemi jsou sice různí takzvaní bohové (a takových bohů a pánů je celá řada), pro nás je ale jen jediný Eloah, Otec Yahuwah, z něhož je všechno, i my pro Něj; a jediný ... [Spasitel], skrze něhož je všechno, i my skrze něj. (1.Korintským 8,3-6) Toto je poznání tak rozhodující pro všechny žijící v závěrečných dnech historie této země. Pro mnohé lidi se dny před námi jeví jako temné a strašlivé. Kniha Zjevení uvádí sedm posledních ran, hněv Yahuwahův vylitý na tuto hříšnou zemi bez příměsi milosti. V této době je absolutně nutné pro Yahuwahův lid, aby měl víru v Jeho moc k vysvobození, jak od nepřátel z vnějšku, tak od hříchu uvnitř. Vzývej jméno Otcovo. Odlož stranou tituly a slova, která Satan přivlastnil démonům. Volej k Němu konkrétně a ve víře. Nechť tvá víra uchopí zaslíbení daná v Lásce. Poselství Eliáše a Mojžíše zní po všechna staletí až k tomuto dni: Kdo je na straně Yahuwaha? Je-li Baal tvůj bůh, služ jemu, ale jestliže je Yahuwah Stvořitelem, služ Jemu s pokáním a pokorou, poslušností a vírou. Staň se ti podle tvé víry.
Stále si vzpomínám na den, kdy na mne můj syn poprvé zavolal „Mama“. Moje první dítě, každá nová zkušenost s ním byla vzácná. Vlastně na mne nevolal „Mama“. Bylo to více jako mamamama! To bylo jedno! Jeho malá tvářička zářila štěstím, když jsem k němu přišla, abychom ho vyzvedla po jeho spánku. Jeho ručičky mávaly a pak ten nejsladší zvuk, který jsem kdy slyšela: „Mamamama!“ I když to nebylo dokonale vyřčeno, byla to hudba v mých uších. Ukázalo to, že jeho malé srdíčko mne rozpoznalo, jeho matku. A to je ta zkušenost při skutečném modlitebním vztahu se Stvořitelem. Existuje velká hodnota v poznání pravého, osobního jména Stvořitele . . . ale ne pro Jeho prospěch, ale pro náš. On je náš Otec. Žádný milující rodič neodmítá žádost svého dítěte jen proto, že malé dítě umí říct jen „tata“ a ne „tati“. Žádný milující rodič neodmítne naslouchat nebo pomoci dítěti, pokud dítě nemá ten správný postoj nebo nedrží ruce „přesně jak má“, když o něco žádá. Totéž platí o Nebeském Otci. On má jméno, osobní jméno a vyzývá každého, aby k Němu volal Jeho jménem. Samozřejmě chápe, že jsme jen prach. Některé jazyky obsahují zvuky, které jiné jazyky nemají, a pokud člověk není od mala vychován formovat tyto zvuky, není vždy možné, aby jeho jazyk neznámé zvuky napodobil. Má matka vyrůstala v anglicky mluvícím domově, ale jako velmi mladá se naučila francouzsky od svých kamarádů. Dokázala svým jazykem vytvořit jisté zvuky, které já nedokážu, nehledě na to, jak moc se snažím. Nemůžu to prostě nikdy napodobit. Nikdo – rodič či nerodič – neodmítá odpovědět někomu, kdo ho zavolá jeho nebo jejím jménem, i když nedokáže dokonale vyslovit jméno nebo šišlá. Jedna moje kamarádka je francouzská Kanaďanka. Máme starého společného přítele jménem Thackery. Moje francouzsko-kanadská kamarádka nebyla nikdy schopná vyslovit jeho jméno, protože francouzština nemá ono měkké „th“. Maximálně se jí podaří vyslovit Zachary. Přesto ji Thackery neignoruje, protože neumí správně vyslovit jeho jméno. Stejně tak žena jménem Rachelle by neignorovala někoho z Číny, který vyslovuje její jméno „Lachelle“. Chápala by, že v čínštině nemají zvuk „r“. Tak také „ . . . [Yahuwah] nestojí stranou, když mám problém mluvit. Pečlivě naslouchá s více než lhostejnou pozorností. Překládá má nevýrazná slova a slyší, co je opravdu uvnitř. Slyší mé vzdechy a nejisté tápání jako čistou prózu.“5 Daleko důležitější než precizní výslovnost božského jména, jak to vyslovují andělé, je poznání pravého významu tohoto jména. Jen tehdy, když je pochopen význam jména, může člověk plně prožívat víru v moc Toho, kdo nese toto jméno. To je důvod, proč je tak důležité znát osobní jméno Otce. Když je božské jméno pochopeno ve své plnosti, je viděno jako zaslíbení. Toto zaslíbení pak inspiruje všechny, aby volali ke Stvořiteli o každou potřebu. Jisté tituly jsou přijatelné používat, když voláme na Všemohoucího. Spasitel Sám povzbuzoval, abychom volali k Všemohoucímu. Aby posilnil naši důvěru v Yahuwaha, učí nás Spasitel volat na Něj novým jménem, titulem, který je propojen s nejužšími city a nejhlubší láskou lidského srdce. Dal nám tu čest nazývat Yahuwaha naším „Otcem“.
Toto jméno, vyslovováno k Němu a o Něm, je znakem naší lásky a důvěry k Němu a zárukou Jeho pozornosti a vztahu k nám. Je Mu příjemné jako hudba, když Ho oslovujeme tímto jménem a žádáme o přízeň a požehnání. Abychom si nemysleli, že nazývat Ho tímto jménem je troufalost, opakoval to znovu a znovu. Chce, abychom si na toto oslovení [jméno] navykli. . . . [Yahuwah] nás považuje za své děti. Vykoupil nás z bezstarostného světa a přijal nás za členy královské rodiny, za syny a dcery nebeského Krále. Povzbuzuje nás, abychom měli k Němu ještě hlubší a silnější důvěru, než jakou mají děti vůči svým pozemským otcům. Rodiče milují své děti, ale . . . [Yahuwahova] láska je daleko širší, hlubší a obsáhlejší než největší láska člověka. Je nezměrná. Jestliže rodiče umějí svým dětem dávat dobré dary, jak nekonečně více dá náš nebeský Otec Ducha Svatého všem, kdo Ho o to prosí?6 Bible nám říká, že Yahuwah je LÁSKA. (viz 1 Jana 4,8) Protože nás miluje čistou láskou, nestanovil přesné normy tělesného postoje nebo dokonalé výslovnosti jako podmínku, než vyslyší naše modlitby. Všechny váhající duše ujišťuje: „všechny, kdo ke Mně přijdou, nevyženu ven.“ (viz Jan 6,37) V Jeho „Kázání na hoře“ učil Spasitel, které druhy modlitby jsou u Yahuwaha přijatelné a které jsou nepřijatelné. Řekl: A když bys se modlil, nebývej jako pokrytci. Obyčej zajisté mají, v školách a na úhlech ulic stojíce, modliti se, aby byli vidíni od lidí. Amen pravím vám, žeť mají odplatu svou. . . . A nebuďtež marnomluvní jako pohané; nebo se domnívají, že pro tu svou mnohomluvnost vyslyšáni budou. Nepřirovnávejtež se tedy jim.7 Modlitba nemá být nikdy konkrétní sadou slov nebo určitých pohybů, kterými procházíme, abychom si koupili božskou přízeň. Spasitel vysvětlil, že takové zvyky a divadlo není nutné, když mluvíme k Otci. Ale ty když bys se modlil, vejdi do pokojíka svého, a zavra dvéře své, modliž se Otci svému, kterýž jest v skrytě, a Otec tvůj, kterýž vidí v skrytě, odplatí tobě zjevně. . . . neboť ví Otec váš, čeho jest vám potřebí, prvé než byste vy ho prosili.8 Účelem modlitby není oznámit Yahuwahovi naše potřeby. On už zná naše potřeby a vše má naplánováno, aby nám poskytl. Modlitba je otevření srdce . . . [Otci] jako příteli. Není nezbytná k tomu, abychom [Yahuwahovi] oznámili, jací jsme, ale abychom byli schopni Ho přijmout. Modlitba nepřináší . . . [Otce] dolů k nám, ale přivádí nás nahoru k Němu.9 Nebo jak Oswald Chambers kdysi řekl: „Naše běžná představa o modlitbě se nenachází v Novém Zákoně. Díváme se na modlitbu jako na prostředek, kterým něco získáme pro sebe; ale Biblická představa o modlitbě je ta, že můžeme poznat . . . samotného [Yahuwaha].“ To je účel modlitby a toto je důvod, proč je důležité znát pravé božské jméno. Yahuwahovo osobní jméno je stejně tak svaté jako On sám a je zjevením Jeho charakteru. Když člověk zná Yahuwaha jako svého milujícího Otce, bude mít důvěru zavolat Ho jménem v modlitbě. Nebude to líná, polovičatá, neurčitá modlitba. Charles H. Spurgeon, uznávaný kazatel z 19. století, jednou uvedl: „Existuje všeobecný druh modlitby, který selhává, protože mu chybí přesnost. Je to, jako kdyby všichni vojáci regimentu stříleli ze svých pušek kamkoliv kolem. Je možné, že by byl někdo zabit, ale většině nepřátel by se nic nestalo.“ Člověk, který důvěřuje svému Stvořiteli, tak jako důvěřuje svému lidskému otci, se nebude bát předložit své potřeby jednoduchým a důvěřujícím způsobem, tak jako dítě prosí o vodu, když je příliš malé, aby dosáhlo na kohoutek.
Musíme důvěřovat zaslíbením . . . [Yahuwaha]. Musíme pokračovat v naších povinnostech ve víře, že . . . [On] udělá právě to, co pověděl, že udělá, a že požehnání, o která jsme prosili, k nám přijdou, když je budeme nejvíce potřebovat. Každá prosba vstupuje do srdce [Otce], když přicházíme s vírou. Nemáme dostatek víry. Musíme se dívat na našeho nebeského Otce jako na toho, kdo je ochoten pomoci nám více, než pomáhá pozemský rodič svému dítěti. Proč Mu nedůvěřovat? „Kterýž ani vlastnímu Synu svému neodpustil, ale za nás za všecky vydal jej, i kterakž by tedy nám s ním všech věcí nedal?“ (Římanům 8,32)10 Modlitba je výsada, ale ne přepych, který si člověk bere nebo opouští, jak mu diktuje rozmar nebo čas. Vzývat jméno Otce je životní nutnost! Tak jak velký protestantský reformátor John Wesley kdysi prohlásil: „Mám tak hodně práce, že strávím několik hodin na modlitbě, než jsem schopen ji vykonat.“ Modlitba je dýcháním duše, kanálem všech požehnání. Když . . . kajícník vyslovuje svou modlitbu . . . vidí [Otec] jeho boje, sleduje jeho konflikty a zaznamenává jeho upřímnost. Má Svůj prst na jeho pulsu a sleduje každý jeho tep. Neunikne mu žádný jeho pocit vzrušení, záchvěv emoci, stín zármutku, skvrna hříchu, žádná myšlenka nebo záměr. Tato duše byla koupena za nekonečnou cenu a je milována s péčí, která je nezměnitelná.11 Člověk, který miluje svého nebeského Otce, se nebude zdráhat volat k Němu jménem v každé zkoušce nebo zmatku. Důvěra v lásku a moc Toho, který nese jméno zaslíbení, je přirozenou věcí k následování Pavlových pokynů: „Vždycky se radujte, bez přestání se modlete, ze všeho díky čiňte; nebo ta jest vůle . . . [Yahuwahova] v . . . [Yahushuovi Pomazaném] při vás.“ (1. Tessalonickým 5,16-18) Spasitel naléhal, aby se Jeho lid modlil bez přestání. To neznamená, že bychom měli být stále na kolenou, ale že modlitba musí být jako dýchání duše. Naše tiché prosby, kdekoliv se nacházíme, musí směřovat k . . . [Otci], a . . . [Spasitel], náš Advokát, prosící v náš prospěch, přináší s kadidlem Jeho spravedlnosti naše žádosti k Otci.12 Není možné být stále na kolenou. Srdce však může být přitahováno k Otci v modlitbě. Když je někdo v problému, smutný nebo zmatený, modlitby jako šípy letí do nebe a přijímají okamžitou pozornost Otce. V Jeho přítomnosti je plnost radosti! Je naší výsadou být v Jeho přítomnosti, když se modlíme. Proto by měla být modlitba Jeho dětem tak přirozená jako dýchání. „Postupně si zvykejte vnášet Modlitbu do všech svých denních činností – mluvte, jednejte, pracujte v pokoji, jako byste byli v modlitbě, jak byste vskutku měli být.“13 Řekni . . . [Otci] všechno, co máš na srdci, tak jako si někdo vylévá srdce, jeho potěšení a jeho bolesti, k drahému příteli. Řekni . . . [Mu] o svých potížích, aby . . . tě [On] mohl utěšit; . . . [řekni Mu] o svých tužbách, aby je mohl očistit; řekni . . . [Mu] o tvých nelibostech, aby ti mohl pomoci je překonat; mluv k . . . [Otci] o tvých pokušeních, aby tě mohl před nimi ochránit: ukaž . . . [Yahuwahovi] rány na tvém srdci, aby je mohl uzdravit. Pokud takto vyliješ všechny své slabosti, potřeby a problémy, nebudeš mít nouzi o to, co říct. Mluv z hojnosti svého srdce, bez velkého rozmýšlení řekni, co ti přijde na mysl. Požehnaní jsou ti, kdo dosáhnou takového důvěrného, otevřeného styku se . . . [svým Stvořitelem].14
Měli bychom pozvedat k nebi naši duši v modlitbě při naší každodenní práci. Jako kadidlo stoupají tyty tiché prosby k trůnu milosti a nepřítel je poražen. Křesťan, který se tímto způsobem přidrží . . . [Yahuwaha], nemůže být přemožen. Žádný úskok nepřítele ho nepřipraví o pokoj. Všechna zaslíbení [Otcova] Slova, všeliká moc božské milosti, všechny zdroje . . . [Všemohoucího] jsou zaslíbené k zajištění jeho vysvobození. Je úžasné, že jako nehodní a chybující smrtelníci můžeme přednášet své žádosti . . . . [svému Stvořiteli]. Jakou vyšší moc by člověk chtěl mít, než tuto – být spjat s Nekonečným? Slabý, hříšný člověk může rozmlouvat se svým Tvůrcem. Můžeme vyslovovat slova, jež přicházejí k trůnu Panovníka vesmíru. Můžeme rozmlouvat s . . . [naším Spasitelem], když kráčíme cestou a On praví: Já jsem ti po pravici. Můžeme rozmlouvat s . . . [Otcem] ve svém srdci. Můžeme kráčet ve společenství s . . . [Jeho Synem]. Při své všední práci můžeme vyjadřovat touhy svého srdce, ač je nikdo z lidí neslyší. Ale toto slovo nezůstane neoslyšeno, neztratí se. Nic nemůže touhu srdce utlumit. Povznáší se nad ruch ulice a hluk strojů. Vždyť mluvíme k . . . [Yahuwahovi] a On naší modlitbu slyší. Proste tedy, proste a bude vám dáno. Žádejte o pokoru a moudrost, odvahu i vzrůst vaší víry. Na každou upřímnou modlitbu dostaví se odpověď. Je sice možné, že tato odpověď nepřijde právě ve chvíli, kdy bychom my chtěli, ale přece přijde v pravý čas. Bůh odpovídá na naše modlitby, které vysíláte o samotě, únavě i ve zkouškách. Snad ne vždy dle vašeho očekávaní, ale vždy pro vaše dobro.15 Když vzýváš jméno Otce, nemusíš vždy vidět nebo cítit okamžitou odpověď. Tvoje modlitba je však vždy ihned slyšena. Často se říká, že někdy je odpovědí „ano“, někdy je odpovědí „ne“, a někdy je odpovědí „počkej chvíli“. Ale příliš často to lidé vzdávají. Buď nesetrvávají v modlení nebo si myslí, že nejspíš požadují příliš hodně a tak prosí o něco menšího. Otec však „neotálí s vyslyšením našich modliteb, protože by nechtěl dávat; ale aby zvětšil naši touhu a tím nám mohl dát daleko více.“16 Když se někdy člověk teprve učí, jak se modlit, není si jistý, jak to má dělat. Vždy je vhodné děkovat svému Stvořiteli. Řekni mu, za co jsi mu vděčný! Vždy se můžeš modlit modlitbu známou jako „Modlitba Pána“. To je modlitba, kterou Spasitel učil v Jeho Kázání na hoře: Otče náš, kterýž jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám viny naše, jakož i my odpouštíme viníkům našim. I neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé jest království, i moc, i sláva, na věky. Amen. (Matouš 6,9-13)
To je také modlitba, kterou učil Své učedníky. (viz Lukáš 11,2-4) Je to model modlitby, protože uznává Otce v Nebi, prosí o to, aby se stala Jeho vůle, předkládá prosté potřeby a prosí o duchovní požehnání, přičemž ponechává vše na Něm, Který má nekonečnou moudrost. Není nic špatného na tom, uzavírat vlastní soukromou modlitbu touto dokonalou modlitbou. Skrytá modlitba, modlitba v soukromí svého vlastního srdce, přináší božskou sílu potřebnou pro všechny, kteří chtějí zvítězit v boji proti hříchu a svému já. Existují však jiné druhy modlitby, které mohou být také velkým požehnáním. Modlitba ve skupinách může být obrovským požehnáním, kdy Duch Svatý přichází a uvádí srdce modlících do souladu a k Yahuwahovi. Když je někde velká skupina, lidé se rozdělí do malých skupinek po čtyřech nebo pěti lidech. Dalším způsobem, který přináší obrovská požehnání, je modlitba „v jedné mysli“. Jeden věřící začne modlitbu a řekne Otci, co má na srdci. Jiný člověk se může zapojit v kteroukoliv dobu, stejně tak i někdo další. Když se lidé modlí v kruhu postupně jeden po druhém, může Duch Svatý přivést do mysli něco, co může být zapomenuto, než na člověka přijde řada. Mít svobodu promluvit a modlit se „v jedné mysli“, podle toho, jak vede Duch Svatý, je hluboce obohacující a duchovně povznášející zkušenost. Stvořitel dal Svým dětem každé povzbuzení, aby k Němu volali podle Jeho jména. Náš nebeský Otec čeká na to, aby nám mohl plně požehnat. Je naší výsadou pít plnými doušky ze studnice bezmezné lásky. Není proto divné, že se modlíme tak málo? . . . [Yahuwah] je ochoten vyslechnout upřímnou modlitbu i toho nejskromnějšího ze svých dětí, a přesto se zdráháme přednést . . . [Yahuwahovi] své potřeby. Co si mohou nebeští andělé myslet o ubohých, bezmocných lidech, podléhajících pokušením, když . . . [Stvořitelovo] srdce ve své nekonečné lásce po nich touží, je ochotné jim dát více, než oč mohou žádat nebo nač mohou pomyslet? Lidé tak málo prosí, a mají tak málo víry. Andělé se s radostí sklánějí před . . . [svým Stvořitelem], jsou rádi v Jeho blízkosti. Setkávání se . . . [svým Stvořitelem] pokládají za svou největší radost; naproti tomu se zdá, že lidé, kteří potřebují tolik pomoci, jež jim může poskytnout jen . . . [Yahuwah], žijí spokojeně bez světla Jeho Ducha, bez Jeho společenství. Temnota zla obklopuje ty, kdo zanedbávají modlitbu. Našeptávaná pokušení nepřítele je svádějí k hříchu, protože nepoužívají výsady, kterou jim dal . . . [Otec] v božském ustanovení modlitby. Proč by měli mít synové a dcery . . . [Yahuwaha] nechuť se modlit, když modlitba je klíčem v rukou věrných, jímž se otevírá nebeská pokladnice nezměrných pokladů Všemohoucího?17 Vzývej jméno svého Stvořitele! On čeká s toužícím srdcem, aby mohl vyslyšet tvé modlitby. Nechá se naleznout všemi, kdo ve víře vzývají Jeho jméno. Klikni zde a shlédni video! ___________________________________________________________________ 1 El, #410, The New Strong's Expanded Dictionary of Bible Words.) 2Encyclopædia of Religion and Ethics, James Hastings, John A. Selbie, and Louis H. Gray, eds., (New York: Charles Scribner's Sons, 1917), Vol. 9, p. 152.
3 E. G. White, Steps to Christ, pp. 94-95. 4 Ibid. 5 Timothy Jones 6 E. G. White, Christ's Object Lessons, p. 142. 7 Matthew 6:5, 7-8a, NKJV 8 Matthew 6:6, 8b, NKJV 9 E. G. White, Steps to Christ, p. 93. 10 E. G. White, That I May Know Him, p. 230. 11 E. G. White, Maranatha, p. 85. 12 E. G. White, That I May Know Him, p. 78. 13 François Fénelon 14Ibid. 15 E. G. White, Messages to Young People, pp. 249-250. 16 Anselm of Caterbury 17 E. G. White, Steps to Christ, p. 94.
