Projekt EKOGRAMOTNOST
Projekt je spolufinancován z Evropského sociálního fondu, státního rozpočtu ČR a rozpočtu hl. m. Prahy
Příroda Chorvatska a Černé Hory
RNDr. Pavel Vašák
autoři použitých fotografií a odborná spolupráce: RNDr. Pavel Vašák Petr Dalík Doc. PhDr. Petr Dostál, CSc. technická spolupráce: Renata Skálová použité snímky byly pořízeny během cest po Chorvatsku a Černé Hoře v letech 2005 a 2006
Stručná charakteristika území Prezentovaná oblast zahrnuje hlavně jižní část chorvatského poloostrova Istrie a pobřeží i jeho blízké okolí jihovýchodního území Černé Hory; několik přírodních scenárií ukazuje náhorní planinu ve středu poloostrova Pelješac v jižní Dalmácii. Na Istrii se prezentuje především okolí města Pula (mys Kamenjak), letoviska Medulin a blízké obce Ližnjan s přiléhajícím mysem Marlera (zhruba 45° s.š). Pelješac, po Istrii druhý největší poloostrov chorvatského pobřeží, leží na 43° s.š. a je orientován západo-východně. Vnitrozemí kolem obcí Janjina a Potomje tvoří několik km2 rozlehlá náhorní plošina většinou využívaná zemědělsky, ale ostrůvkovitě zachovávající méně narušené přírodní lokality. Černá Hora je jedním z nástupnických států bývalé Socialistické federativní republiky Jugoslávie a jako samostatný moderní stát vznikla po referendu v květnu 2006. Největším městem na jihovýchodě země, nedaleko hranice s Albánií, je starobylý Ulcinj (41,5° s.š.) s přibližně 11 tis. obyvateli, převážně albánské národnosti. Evropská i africká část Středomoří (Mediteránu) je ovlivňována lidskou civilizací již po 8 tisíciletí. Výrazně se projevovala pastva domácích zvířat, odlesňování i rozrůstání se sídel. Z dnešního pohledu nelze tyto dávné změny, jejichž spíše negativní dopady jsou stále zřetelné, jednoznačně odmítnout, protože posloužily ke zvýšení pestrosti krajiny, flory a fauny. Přizpůsobivé formy života se v nových podmínkách udržely a doplnily je druhy otevřených terénů, které se do původně lesnatého Středomoří rozšířily ze stepí severní Afriky či západní Asie. Podle moderních poznatků nebylo ani starověké Středomoří zalesněno souvisle a vždy existovaly plošně rozsáhlé enklávy lučních nebo křovinných společenstev na mělkých půdách či silně svažitých terénech. Pouze tam, kde byla koncentrace domácích zvířat vysoká nebo po odlesnění existovaly podmínky pro rychlou erozi půd, lze hovořit o jednoznačně negativním vlivu člověka.
Rozmanitá rostlinná společenstva na jihu Istrie u Ližnjanu.
Rybářský přístav v Pule
Klimatické podmínky a rostlinstvo Středomořské pobřeží leží v subtropickém pásmu přibližně mezi 40-45° s.š. s typickou periodicitou dešťových srážek, kterých valná většina spadne od října do dubna a po zbytek roku převládá slunečné počasí. Pobřeží Pyrenejského poloostrova (Gibraltar, 772 mm/rok), západní Itálie, ostrovy a okolí černohorské Boky Kotorské jsou deštivější než zbytek Mediteránu; v Boce Kotorské spadne během roku (i v létě) 3 000 mm dešťových srážek a na přilehlé návětrné strany hor dokonce přes 5 000 mm ročně. Směrem na východ se srážkové úhrny na pevninském pobřeží pozvolna snižují, takže např. na Athény se dostane ročně jen kolem 366 mm deště. Rostlinstvo se srážkové periodicitě přizpůsobilo tak, že maximální vegetační aktivita připadá na konec zimy a časné jaro, v létě nastává doba vegetačního útlumu, kdy se přírůstky dřevin minimalizují a byliny často po odplození usychají (trávy) nebo se zatahují do podzemních orgánů (cibuloviny). Dřeviny však neshazují listy a vytvářejí tak vůdčí organismy pro oblast charakteristického biomu středomořského neopadavého (stálezeleného) lesa. Zimní období se na rozdíl od střední Evropy vyznačuje mírnými teplotami (chorvatské pobřeží kolem 5-10° C) a pokles pod nulu, eventuálně výskyt sněhu, jsou jen krátkodobé. Krutější a delší mráz znemožňuje celoroční venkovní pěstování mediteránní vegetace u nás, ačkoli např. oleandry, rozmarýny nebo agáve jsou v našich zahradách docela oblíbené. Za slunečného léta se průměrné denní teploty pohybují mezi 20-25° C a odpolední maxima kolem 35° C ve stínu nejsou ničím neobvyklým. Současná převážně druhotná rostlinné společenstva tvoří křovinaté, několik metrů vysoké macchie složené s neopadavých listnatých dřevin, např. dub cesmínový, dub kermesový, vavřín, jalovec, cypřiš, myrta, oleandr, planika a liány – přestup (Smilax). Na chorvatském pobřeží se používá pro křoviny místní výraz šibljak. Na mělčích a silněji vysýchavých půdách macchii nahrazuje tzv. garrigue s nízkými dřevinami (rozmarýna, levandule, cisty) a bylinami (šalvěj, orchideje, trávy, úročník, narcisy, tulipány), kde se často vyskytují holé skalní výstupy místy nabývající charakteru vápenitých škrapů s velice sporou bylinnou vegetaci. V Řecku se tato krajina označuje jako frygana.
Zapojený garrigue na okraji macchie u Ulcinju
Vzrostlá macchie s enklávami borového lesa u Ulcinju
Řídký garrigue se skalními výstupy u Ližnjanu.
Ochrana přírody V Chorvatsku bylo vyhlášeno 8 a v Černé Hoře 4 národní parky jako velkoplošná, z hlediska zachovalosti přírody i historických tradic atraktivní území. V pojetí naší ochrany přírody by byly spíše řazeny do kategorie chráněných krajinných oblastí s méně přísným režimem. Pouze Plitvický národní park s unikátními vodopády, čistými jezery a širokým spektrem krasových jevů se dostal do seznamu Světového dědictví UNESCO. Poměrně odpovědné dodržování návštěvních řádů chráněných území kontrastuje s každodenností kulturní krajiny, zvláště na pobřeží, kde k tradičně hustšímu osídlení každoročně přibývají miliony turistů a výrazně zvyšují ekologickou zátěž oblasti. I když v posledních době není meziroční nárůst letních hostů příliš markantní, neustále se zvyšují nároky na kvalitu ubytování, služeb a komunikací, což pochopitelně provází intenzivní stavební i dopravní ruch, narůstající spotřeba vody a vzrůst objemu odpadních vod i tuhého komunálního odpadu. Na dovolené si toto až tak neuvědomujeme, ale mnohý běžný turista si určitě všimne kapiček ropných derivátů (mazutu, asfaltu) na kamenech příbojové zóny jako „daru“ zámořských lodí připlouvajících do jadranských přístavů. Romantické, stranou hlavních letovisek umístěné, ale pravidelně neuklízené pláže „okrašlují“ pestré valy gumových či plastových odpadků. Asi každého nepříjemně překvapí značný počet černých skládek, popř. dovednost vyhodit odpadky prakticky všude. Milosrdná vegetace sice tento nešvar trochu kamufluje, ale ani nejhustší porosty nezabrání větru v rozfoukání plastových sáčků a PET lahví do širokého okolí. Místní samosprávy všude instalují tabule se zákazem skládky, ale nikdo z domorodců se tím neřídí. Není však vzácností, že se tak začnou chovat i někteří turisté, kteří se ve vlasti chlubí vyvinutým ekologickým cítěním. Snaha po zlepšení prostředí existuje, ale realizace vázne zvláště v případě zmíněných skládek. Výraznému lokálnímu zlepšení čistoty moře pomohlo prodloužení kanalizace dále do vody, ale tím není znečištění řešeno, jen se problém přesune do hloubky a dál od břehu… Skládky a „mořská“ kanalizace postihují celé obydlené pobřeží, kdežto pravidelné požáry naštěstí jen malé lokality. Křovinaté porosty se po ohni vzpamatují během několika málo roků, ale totálně zničené druhotné borové lesy by se bez opětovné výsadby neobnovily patrně nikdy. Každý požár představuje drastickou redukci biodiverzity zasaženého území a opětovné urychlení vodní eroze, kterou rostlinná společenstva, byť nepůvodní, výrazně potlačují.
Lodní doprava je sice považována za ekologickou, ale určitá úskalí znečištění moře přináší také. Mys Marlera.
I takto čistá voda obsahuje kapičky ropných derivátů, které ulpívají na pobřežních kamenech. Mys Marlera.
PET láhev – pozdrav civilizace na pláži u Ulcinju v porostu vzácného líru.
Na svazích vrchu Dingač (poloostrov Pelješac) se rodí unikátní odrůdy červeného vína. Strmé srázy jsou postiženy erozí, na méně svažitých lokalitách se pěstuje vinná réva nebo roste křovinatá macchie.
Druhotné louky ve vnitrozemí Pelješce zjara rozkvetou kručinkami, šalvějemi a péřovitými květenstvími kavylů. V tomto případě přispělo odlesnění k zvýšení ekologické rozmanitosti.
Krajiny a sídla
Mys Kamenjak leží jižně od chorvatského průmyslového města a strategického přístavu Pula. Jsou zde zachovány bujné porosty středomořské vegetace. V popředí porost jalovce červenoplodého (Juniperus oxycedrus)
Předchozí záběry bohaté vegetace dokazují, že bývalé vojenské prostory někdy uchovaly neporušené původní lokality (ostatně to platí také pro vojenské újezdy v Česku). Jak západnější mys Marlera, tak mys Kamenjak, nejjižnější výspu Istrie, armáda dlouhodobě využívala jako pozorovatelnu a základnu. Marlera oficiálně není přístupná ani dnes, Kamenjak byl přírodní rezervací s omezeným návštěvnickým režimem vyhlášen v polovině 90. let 20. století. Síť vojenských cest nyní používají turisté.
Na vápencových výstupech, z nichž byla obnažená půda později odstraněna vodní nebo větrnou erozí rostou jen nízké odolné byliny a krajina má zřetelně kamenitý charakter. Návštěvníci ostatních dalmatských letovisek jistě potvrdí, že silně kamenité lokality tam všude převládají. Jen málokdo si však uvědomí, že jde o neblahé dědictví našich předků, resp. pastvu jejich domácích zvířat a kácení stromů na otop a stavbu domů nebo lodí.
Eroze se projevuje ve Středomoří již tisíciletí. Odnosu půdy se sice brání tvorbou terasovitých políček, ale i na rovině jsou v zemědělských kulturách časté výstupy kamenitého podloží. Vnitrozemí poloostrova Pelješac.
Křovinaté, pro člověka neprostupné porosty zvané macchie jsou až několik metrů vysoké. Tvoří je původní středomořské druhy dřevin, které se invazně rozšířily na plochy uvolněné vykáceným lesem. Vůdčími keři jsou vavříny, pistácie, granátová jablka (marhaníky), planiky, vřesovce, myrty a křovinné formy středomořských druhů dubů včetně d. cesmínového. Důležitou složkou společenstva jsou liánovité rostliny, např. plaménky, přestup či ostružiníky. Okolí Ulcinju.
Písčité pláže vznikají na vhodných chráněných místech; v Chorvatsku jsou vzácné, ale v Černé Hoře se některé považují za přední lokality v celé Evropě. Proslulé jsou např. pláže kolem Budvy nebo tato Velká pláž u Ulcinju dlouhá 13 km.
Sídla v přímoří jsou dnes mozaikou staré i nové zástavby. Osady vznikaly často už v antických dobách na skalních vyvýšeninách, nejlépe ještě mimo pobřeží, aby se minimalizovala možnost útoků pirátů. Vlevo Nový Ulcinj, uprostřed Starý Ulcinj, dole Ližnjan na jihu Istrie.
Úzké křivolaké uličky starých čtvrtí chránící obyvatele před horkem mají pro turistu zvláštní přitažlivost i atmosféru. Ani ve starém Medulinu se fotograf bohužel nevyhne všudypřítomným drátům. Centrum ulcinjského Nového města (vpravo dole) je přehlídkou starého i nového, vkusu i kýče…
Náboženským symbolům je všude věnována péče, ať už se jedná o křesťanský kostel v Medulinu nebo islámský minaret v Ulcinju. Udržovány jsou též některé potřebné staré stavby, např. tato původně turecká kašna nedaleko města Bar v Černé Hoře.
Členité kulturní krajině na jihu Istrie se nedá zjara upřít značný půvab. Vlčí máky dokumentují slabou aplikaci finančně náročných herbicidů do polních kultur.
Mořské pobřeží
Síla mořského příboje je Mys Marlera na jihu Istrie.
podivuhodná.
Abrazi pobřežních skal však nezpůsobují údery vody, ale nárazy drobného geologického materiálu unášeného vlnami. Mys Marlera, na obzoru mys Kamenjak.
Podle odolnosti jednotlivých částí pobřeží vznikají různě členité útvary.
vodní eroze skal – celkový pohled na skálu a detail
Na skalnatém obnaženém pobřeží jsou dobře patrné jednotlivé vrstvy postupného usazování hornin. Na Jadranu převládají vápence místy doplňované dolomity. Obě horniny snadno podléhají vodní erozi za vzniku krasových jevů, kterými jsou dinárská pohoří proslulá.
V puklinách přímořských skal roste hojný motar přímořský (Crithmum maritimum), tvoří světlé skvrny na skále vlevo. Ulcinj.
Mořští živočichové
Laguny na pobřeží Marlery dovolují i několik temp v prohřáté vodě; volné moře má v polovině května při hladině jen kolem 18 °C, takže pro ponor do 5-10 m je neoprén nutností. Sportovnímu potápění se věnuje stále více turistů, což představuje pro některé lokality neúnosnou zátěž. Nelze se tudíž divit snahám chorvatských úřadů o redukci potápěčských aktivit.
Mořské hvězdice nebo ježovky jsou vděčným turistickým suvenýrem, což má důsledek v poměrně drastickém snížení jejich početnosti v mělčích vodách kolem letovisek. V květnu ještě živočichy nikdo nestačil vysbírat.
Z uhynulých ježovek ostny vypadávají a zůstane jen kulovitá vápenitá kostra pastelových barev. Na snímku je torzo ježovky společně s krabem pavoučím (Maja squinado) porostlým řasami.
Krab pavoučí (Maja squinado) patří délkou těla kolem 15 cm k největším korýšům Středomoří; s roztaženýma nohama dosahuje až 25 cm. Zdržuje se v hloubkách několika desítek metrů, k hladině vylézá jen při jarním páření. Dosud je hojný nejen ve Středomoří, ale i na východním pobřeží Atlantského oceánu od Británie po jižní Afriku.
Původní byliny a keře
Pastva několika desítek koní na rozlehlých loukách mysu Marlera není žádným nebezpečím pro degradaci pestrého druhového složení bylinných porostů. Na hlubších půdách jsou nápadné v květnu kvetoucí modřence chocholaté (Muscari comosum) a tráva třeslice větší (Briza maxima) používaná do suchých kytic. U nás roste jen v kultuře, je náchylná k vymrzání. Mělké sušší půdy zdobí červenavě kvetoucí porosty úročníku bolhoje (Anthyllis vulneraria), který se vyskytuje i u nás, ale kvete žlutě.
Modřenec chocholatý (Muscari comosum) rozkvétá od báze květního stvolu podobně jako modřence u nás pěstované v zahradách. Vyskytuje se nejen na lukách, ale i při okrajích macchie.
Árón italský (Arum italicum) kvete koncem jara, nápadný je v nedávno vyžnutých příkopech podél silnic, běžně roste i řídkých lesích. Je blízce příbuzný pěstovaným kalám.
Asfodel drobnoplodý (Asphodelus aestivus) je běžnou liliovitou rostlinou středomořských luk, ale kvete už před hlavní turistickou sezónou, později listy usychají a suché květní stvoly nejsou zdaleka tak nápadné jako kvetoucí rostliny, zvláště porůstají-li desítky m2 jako na mysu Marlera. V porostu asfodelů se vzácně vyskytují parazitické zárazy (Orobanche sp.).
Ditrichie lepkavá (Dittrichia viscosa) - plevelný druh hvězdicovité rostliny vytvářející bohaté porosty podél kamenitých cest a na skalnatých pobřežích
Pryšec pobřežní (Euphorbia paralias) – mohutné rostliny tvoří trsy v okolí písčitých a oblázkových pláží
Máčka ametystová (Eryngium amethystinum) – bylina z čeledi miříkovitých roste na kamenitých a skalnatých pobřežích; nápadná je svými fialově zbarvenými listeny pod staženými okolíky a množstvím trnů.
Ostnatec středozemní (Scolymus hispanicus) – hvězdicovitá, ostnitá bylina z písčin, příkopů a kamenitých pobřežích
Pupava chocholičnatá (Carlina corymbosa) – častý druh hvězdicovité rostliny ze světlých lesů, volných prostranství a z kamenitých pobřeží; na úboru sbírá nektar drvodělka fialová (Xylosa violacea), hojně se vyskytující druh včely na otevřených květnatých místech (staví si hnízda v odumřelém dřevě)
Lír přímořský (Pancratium maritimum) patří k vzácným amarylkovitým rostlinám Středomoří, kterou ohrožuje turistický ruch na příbřežních písčitých dunách, kde lír roste. Bílé květy velikosti pěstovaných narcisů se objevují od července do září, koncem kvetení už na některých jedincích dozrávají semena. Snímky pocházejí z poloviny září 2006 z Velké pláže u Ulcinju, kde lír porůstá několik desítek m2 na pruhu dun přecházejících do parku hotelových komplexů.
Některé původní středomořské rostliny rostou místně planě, ale jejich zahradní kultivary se rozšířily po celém světě nebo se staly důležitými hospodářskými plodinami. Rozmarýna lékařská (Rosmarinus officinalis) je tradiční koření a léčivka, často se pěstuje jako dekorativní medonosná dřevina (vpravo dole). Hledík větší (Antirrhinum majus) je původně nachový, prošlechtěné kultivary se neliší ani tak velikostí jako barvou květů (vlevo dole). Pistácie čili řečíky (Pistacia sp.) tvoří důležitou součást macchií, kde zjara upoutávají trsy bělavých květů, koncem léta pak hrozny červenavých bobulí (nahoře). Prošlechtěné se pěstují pro pochutinu – pistácie.
Cisty (Cistus sp.) s bílými nebo nafialovělými velkými květy náležejí k nejhojnějším rostlinám středomořských macchií. I když patří mezi dřeviny, tvoří nižší patro vegetace kolem 0,5 m od země. Pro tyto řidší, nízké porosty se zpravidla používá výraz garrigue. Na Jadranu kvetou v květnu a červnu, podobně jako silně aromatická šalvěj lékařská (Salvia officinalis), vpravo nahoře.
V zahradách a parcích je typickou dekorativní dřevinou oleandr obecný (Nerium oleander), zvláště vyšlechtěné plnokvěté kultivary různých pastelových barev. Ve volné krajině se vedle zplanělých populací setkáme i s divokými oleandry, které mají jednoduché, bílé nebo růžové květy. V květnu může v macchii oleandrům svými květy směle konkurovat zimolez (např. Lonicera implexa), vlevo nahoře.
Vítečník sítinovitý (Spartium junceum) je příbuzný a podobný našemu janovci, ale dorůstá větší výšky několika metrů a bohatěji kvete. Roste velmi hojně v otevřených terénech Středomoří jak v macchii, tak v kulturní krajině. Na Jadranu kvete hlavně v květnu a červnu, kdy porosty i jednotlivé keře vytváří nezapomenutelnou kulisu; později si keřů turisté ani nevšimnou.
Vzrůstem nápadná trsť rákosovitá, arundo (Arundo donax) připomíná přerostlý rákos. Dorůstá i přes 5 m výšky a tvoří porosty v terénních sníženinách, kolem vod nebo vlhkých příkopech. Pochází nejspíše ze střední Asie, ale rozšířila se do teplých končin celého světa.
Původní stromy
Borovice halepská (Pinus halepensis) je dnes ve Středomoří nejrozšířenějším jehličnanem, ale určitě ne všude je původní. Sice nesnáší mráz, ale je odolná vůči suchu a toleruje silně kamenité půdy. Roste jak soliterně, tak zapojeně v monokultuře.
Větší lesní komplexy blížící se složením dřevin původních porostů se ve Středomoří zachovaly jen výjimečně, na severním pobřeží Jaderského moře především na několika lokalitách Istrie a kolem černohorského Ulcinju. Vůdčí dřevinou zůstal dub cesmínový (Quercus ilex) s velice variabilními, zpravidla pichlavými listy. Na rozdíl od našich dubů nesnáší teploty pod bodem mrazu, ale je odolný vůči suchu.
Okrasné rostliny
V jižní Evropě rostla na větším území z palem divoce pouze žumara nízká (Chamaerops humilis). Od starověku je vysazováno spíše pro okrasu několik druhů palem, zvláště datlovník kanárský (Phoenix canariensis) (vpravo) s bohatšími korunami než užitkový datlovník a různé „vějířovité“ palmy Livingstonia (vlevo a kvetoucí nahoře).
Domovinu borovice halepské už asi neidentifikujeme, ale v macchii rozšířený slizoplod tobira (Pittosporum tobira) pochází z jihovýchodní Asie (Čína, Japonsko), odkud byl introdukován do parků i zahrad subtropů celého světa a často úspěšně zplaněl. Vlevo nahoře květ, dole dozrávající plody.
Za zcela zdomácnělé ve Středomoří i subtropech celého světa vnímáme agáve (na obr. nahoře dva druhy) nebo opuncie (vlevo), ale pocházejí ze sušších krajin Střední Ameriky. V tropické Africe a teplé Austrálii je domovina trnitých akácií i beztrnných albizií (vpravo), oboje svými listy připomínají akáty a podobně jako květy či plody je zařazují do čeledi bobovitých (motýlokvětých).
Z Mexika pochází v celém Středomoří po staletí pěstovaná i zplaňující nocenka (Mirabilis jalapa). Červené, žluté, vzácně bílé květy se otvírají navečer, ale během dopoledne už uvadají. Jako letničku ji lze pěstovat v Česku.
Užitkové rostliny
Fíky, plody smokvoně ovocné čili fíkovníku (Ficus carica) se k nám dovážejí hlavně sušené. Fíkovník se pěstuje v nižších polohách Středomoří a jihozápadní Asie, ale vždy dobře zplaňoval a roste i na neúživné stěně hradeb starého Ulcinju. Při zimním zakrytí lze fíkovník pěstovat u nás; dokonce i plodí.
Z ovocných plodin hraje velkou roli citroník (Citrus limon), mandarinka (např. Citrus deliciosa), mandloň (Prunus dulcis) a zvláště olivovník evropský kulturní (Olea europaea subsp. sativa). Zatímco citrusy jsou v Dalmácii pěstovány spíše v zahradách, olivovníky tvoří rozsáhlé porosty, které dosahují stáří i mnoha set let. S podporou EU se v Chorvatsku i Černé Hoře staré sady rekultivují a zakládají nové kultury.
mandloň (Prunus dulcis), detail plodů
Mandarinky dozrávají až kolem vánoc, kdežto citroníky plodí celoročně.
Suchozemští živočichové
Ostruhák hnědý (Charaxes jasius) – poměrně běžný druh motýla, jehož housenky se živí listy planiky, hojné dřeviny macchií.
Blavor žlutý (Pseudopus apodus) dorůstá až 140 cm a v Chorvatsku žije jen na teplých lokalitách při pobřeží. Je aktivní ve dne a živí se hlavně větším pozemním hmyzem, např. chrobáky, na snímku tvoří ze suchého trusu typickou kuličku, která slouží jako potrava larev.
Ještěrka italská (Podarcis sicula) žije v evropském Středomoří od Apeninského poloostrova na východ. Zvláště na jaře jsou samečci (obr.) mnohem výrazněji zbarveni než převážně olivové samičky. Tento druh je blízce příbuzný hnědavé ještěrce zední (Podarcis muralis, dříve Lacerta muralis), která je k severu rozšířena od Středomoří až na Slovensko. V současnosti je v Česku známa malá izolovaná populace na vrchu Kotouč u Štramberka na Novojičínsku.
Strnad cvrčivý (Emberiza cirlus) obývá jižní a jihozápadní Evropu; u nás se vyskytuje jen jako vzácný zatoulanec. Je blízce příbuzný podobnému, v Česku hojnému strnadu obecnému.
Strnad černohlavý (Emberiza melanocephala) se k nám zatoulal snad jen jednou v 19. stol. Istrie a pobřeží Itálie jsou západní výspou jeho rozšíření, které zahrnuje Balkán a jihozápadní Asii. Nápadně zbarvený sameček melodicky vyzpěvuje z vyvýšených keřů nebo stromů.
Vlaštovka skalní (Hirundo daurica) se podobá vlaštovce obecné, ale u nás se nevyskytuje. Obývá Afriku, teplé oblasti Asie a přímořské lokality jižní Evropy. Hnízdo z hliněných hrudek si staví pod skalními převisy nebo stropy málo frekventovaných staveb. Přiblížit se k vlaštovce sbírající bláto na hnízdo není vůbec jednoduché.
Krajinu narušující prvky
Vztah jižních národů k životnímu prostředí v nás někdy vyvolává rozpaky. V turisticky se rychle rozvíjejícím Ližnjanu poblíž známějšího jihoistrijského letoviska Medulin zarůstá milosrdnou vegetací autovrak přímo před penzionem.
Pastva koz a ovcí byla, vedle kácení stromů, už od starověku jednou z hlavních příčin změny původních lesních porostů Středomoří na louky a křovinaté macchie. Nejde jen o přímou konzumaci bylin či listů dřevin, ale i o sešlap půdy a její následnou erozi. Na Marleře se v letech 2003-2006 pohybovalo jen jedno asi padesátihlavé stádo, takže tam tyto negativní jevy nehrozily.
Zatímco všudypřítomné použité plasty jsou prokletím Středomoří posledních desetiletí, negativní působení ohně je prastarého data. Úmyslně založené požáry sloužily k získávání nebo udržování zemědělské půdy. Dnes vznikají především lidskou neopatrností a mají devastující dopad hlavně na borové lesy velkoplošně v Dalmácii vysazované od počátku 2. poloviny 20. století. Rostlinstvo macchií je vůči krátkodobému působení ohně mnohem odolnější a rychle obnovuje. Jih Istrie.
Kvalitní vápence dinárských pohoří jsou sice cennou surovinou, ale lomy, cementárny nebo výsypky nepoužitého materiálu lokálně devastují turisticky atraktivní krajinu. Bez holých bělavých kopců bizarních tvarů by však chorvatský Jadran nebyl krajinářsky tak přitažlivý. Malý lom u Ližnjanu slouží jako zdroj vápence jen příležitostně a z blízké, již zarůstající výsypky jsou zajímavé výhledy jak do kulturní krajiny, tak na pusté pobřeží.
V salinách se sůl krystalizací z mořské vody (obsahuje kolem 3,5 % solí, především chlorid sodný) získávala odedávna. Tzv. Soljana u Ulcinju zabírá několik km2 v širokém údolí řeky Bojany. Neleží přímo na mořském pobřeží, ale mořská voda se přivádí několikakilometrovým potrubím do solných nádrží. Slanobytné rostliny (halofyty) úspěšně rostou v zasolených, pro jiné rostliny toxických substrátech. Podle stoupající koncentrace solí se voda přečerpává, kolem vysoce „slané“ nádrže už neroste nic. Celý odpařovací proces trvá podle počasí několik měsíců.
Vnitrozemí
I když je moře pro středoevropany největším lákadlem, krajinářsky i kulturně zajímavé lokality existují i ve vnitrozemí. Istrie je poměrně lesnatá a jen mírně pahorkatá (dole), ostatní území bývalé Jugoslávie jsou výškově podstatně členitější. Sníženiny někdy vyplňují jezera, např. Skadarské jezero na hranicích Černé Hory a Albánie.
Skadarské jezero dosahuje za vysokého stavu vody kolem 530 km2 a ze dvou třetin leží na území Černé Hory. I když okolní hory mají nadmořskou výšku kolem 1 000 m, hladina jezera je jen 6 m n. m. Domorodci loví hojné divoké kapry – sazany, kteří tu dosahují délky kolem 1 m. Členité pobřeží přetíná v nejužším místě silnice a jedna z mála černohorských železnic spojující hlavní město Podgorici z přístavem Bar.
Mnohem méně známé a navštěvované je nedaleké, ale menší Šaské jezero (podle obce Šas) o rozloze kolem 5 km2. Kdysi výstavný, dnes opuštěný hotel dokumentuje odliv turistů po válkách 1. poloviny 90. let 20. stol. a stále chátrá. Bohaté porosty hostí mnoho druhů vodních ptáků, k nimž je těžké se přiblížit; zato krotké domácí kachny svým pestrým peřím a velikostí potěší nejen ornitologa.
konec prezentace děkujeme za pozornost
