Projekt doktorské práce

Projekt doktorské práce    Příjmení a jméno předkladatelky:  Kateřina Gillárová    Název projektu:  

Analýza komunikace ve skupině náctiletých v kontextu soudobé síťové  společnosti.   

  Charakteristika projektu (abstrakt max. 15 řádek)  V doktorské práci se budu zabývat komunikačnímu praktikami sociální skupiny náctiletých.  Konkrétně mě bude zajímat, jakým způsobem je skupina formována, reprodukována  a strukturována v a prostřednictvím on‐line a mobilní komunikace – jak jsou její prostředky i obsah  začleňovány do každodenních interakcí v rámci i mimo skupinu. Tematickými rámci, které se budou  v práci vzájemně prolínat, jsou problematika technologie a změny, náctiletých a sociální skupiny.   K analýze přistupuji z pozic interpretativní sociologie. Budu zkoumat malé sociální skupiny  studentů středních škol. Využiji sadu různých kvalitativních technik, přičemž je budu částečně  aplikovat v přirozeném prostředí účastníků výzkumu.   Cílem je redefinovat tradiční pojetí procesů utváření sociální skupiny v kontextu síťové společnosti,  jejíž prostředí bylo rekonfigurováno masivním rozšířením mobilních a on‐line technologií – někdy 

1

nepřesně označovaných jako nová média1. 

 

Současný stav poznání:  Poslední roky dochází k překotným inovacím v oblasti komunikačních technologií, které formují jak  komunikační mikroklima – naše každodenní komunikační návyky, tak makrospolečenskou  strukturu (van Dijk 2000). Z pohledu sociologických proudů, jejichž centrem jsou sociální interakce  a relace, bude potom zajímavé, jak se tato dynamika projevuje na úrovni společenských skupin, tedy  na utváření a strukturování prostoru, ve kterém se podle těchto sociologických přístupů pojí mikro‐  s makroúrovní (Harrington a Fine 2006).   

Technologie a změna  Van Dijk (2000) tvrdí, že zažíváme přerod společnosti masové ve společnost síťovou: Zatímco byla  ve společnosti masové základní jednotkou domácnost a komunikace se odehrávala buď v rovině  face‐to‐face, nebo jednosměrné masové komunikace, společnost síťová je popsána jako systém  interagujících jednotek – jedinců, kteří spolu vzájemně jednají díky napojení na sociální a mediální  sítě v různých rovinách. Soudobá společnost je tak na rozdíl od společnosti masové, která sestávala  z uzavřených systémů, charakterizovaná otevřenými systémy jedinců s různými typy vazeb.  Propojení makroúrovně a mikroúrovně ztělesňuje v kontextu síťové společnosti termín síťová  publika (networked publics) (Ito, M. 2008). Tento pojem popisuje formální změnu publik  vycházející z proměny našeho vztahu k sociálnímu okolí a infrastruktuře, ke které došlo vlivem  digitálních medií a informačních technologií (Ito 2008). Síťová publika je termín poněkud  diskutabilní. Představuje zároveň imaginativní komunity (Anderson 1991), tak i publika, která jsou  neustále restrukturalizována síťovými technologiemi (boyd 2008).   Odhlédneme‐li od definičního handicapu konceptu síťového publika, můžeme za konkrétní projev  například považovat třídění sociálních vazeb podle typu komunikace na tzv. „soukromé komunity  na plný úvazek“ (full­time intimate communities), tj. nejužší okruh přátel, se kterými komunikujeme 

1 Tento výraz byl původně používán pro vymezení internetu a prostředků mobilní komunikace vůči tzv. 

tradičním masovým médiím.  Ačkoliv tato média již patří do standardní výbavy většiny populace, jeho užití  laickou a v některých případech i odbornou veřejností přetrvává. 

2

tváří tvář či prostřednictvím mobilního telefonu, a tzv. „síťová publika vždy na příjmu“ (always­on  networked publics), se kterými sdílíme sociální média na internetu (Matsuda 2005).   Boyd (2008: 172) v souvislosti se závěry svého výzkumu mladých lidí tvrdí, že „vztahy a dynamika,  které se odehrávají ve škole, se rozšiřují do prostorů utvářených síťovými publiky“. Dodává (2008:  179), že „protože jsou tyto systémy vytvářeny kamarádskými skupinami, které jsou „vždy na  příjmu“, participování a mediované udržování sociálních vztahů – ne pouze přítomnost ve fyzickém  prostoru – strukturuje mnoho aspektů sociálních světů náctiletých“.  Síťovými publiky mohou být sociální sítě typu Facebook a Spolužáci.cz a také diváci fotbalového  zápasu nebo středověké tržiště. Princip „síťové“ struktury je vlastní lidské organizace od jejího  samého počátku, například lovci a směnné kmeny (výměna kulturních praktik), metropolitní  a městské sítě (doprava, skladování), atd. (Shapiro a Shapiro 1999). Nástup síťových médií je ze  společensko‐formativního hlediska důležitý ale proto, že poprvé v historii umožňuje svobodný  výběr mezi mediovanou komunikací a komunikací tváří v tvář ve velkém množství sociálních  aktivit“ (Van Dijk 2000: 12).   Shapiro a Shapiro (1999) vidí integraci nových technologií do společenského nastavení dokonce tak  radikálně, že dnešní dobu nazývá obdobím revoluce komunikace. Srovnává ji s tzv. revolucí  kontroly, která proběhla před půlstoletím jako důsledek tzv. krize kontroly. Stejně jako tenkrát  neexistovala pravidla pro principy fungování společnosti, která byla formována množstvím  technologických inovací, tak i dnes procházíme obdobím, kdy se snažíme dát institucionální rámec  novým informačním a komunikačním prostředkům.   Tento pohled na společnost, která je vymezena technologiemi, odpovídá optice technologického  determinismu (McLuhan 1967). Technologický determinismus je jeden z možných pohledů na  vztah technologií a společnosti, tj. na způsob, jakým jsou média adaptována na sociální útvary a  přijímána a začleňována v rámci každodenní praxe sociálních aktérů. Opačné pozice hájí  sociocentrické teorie, které zdroj proměn společnosti vidí ve společnosti samotné (McQuail 1983).  Na mikroúrovni potom technologickému determinismu odpovídá technokratický přístup, který  staví média do centra každodenního života (Sassi 2005). Inovace, které jsou nám každodenně  nabízeny, se stávají čím dál více přirozenou součástí našeho života a postupně se stávají  infrastrukturou každodenního života (McLuhan 1964).  

3

Jiný přístup nabízí sociálně­strukturní perspektiva (Sassi 2005), která nahlíží na vztah médium –  společnost jako na neustále revidující se symbiózu dvou entit, přičemž dynamika této relace má  sinusoidní charakter a odvisí od různých okolností a stádia vývoje média. Ve svých počátcích je  médium zpravidla vnímáno skrze revoluční optiku společenské změny. Takto jednoznačný náhled  se komplikuje ve chvíli, kdy se médium dostane do interakce se vzorci a funkcemi dané společnosti  (tj. v momentě masivnější penetrace) a kdy do hry vstupují subjektivní interpretace sociálních  aktérů a širší strukturální rámec.   Tento pohled odpovídá sociálně‐konstruktivistické koncepci médií SCOT Pinche a Bijkera (1984  podle boyd 2008), kteří pro účel analýzy definovali rámec tvořený tématy sociálních skupin  (všichni spotřebitelé a tvůrci relevantní vůči a spojení a formovaní jedním technologickým  artefaktem nebo systémem), problémů a konfliktů (konflikty mezi relevantními sociálními  skupinami ve vztahu k určité technologii a jejím aspektům, vzniklé z jiných odlišných přístupů  k použití), interpretativní flexibility (lidé přisuzují médiím různé významy, a tak je používají  různým způsobem), flexibility designu (konkrétní objekty a jejich design mohou být vytvořeny  nejrůznějšími způsoby – nesledují jednu lineární vývojovou cestu), uzavření a stabilizace (význam  s design technologie může být stabilizován, analyticky a rétoricky uzavřen, ale nové sociální skupiny  nebo interpretace to mohou narušit).   Tento model má ovšem redukcionistickou povahu, protože opomíjí sociální strukturu  a problematiku moci (boyd 2008). Sociálně‐strukturní perspektiva v zásadě nehodnotí technologie  jako kladné, nebo záporné. Centrum zájmu se přesouvá od médií samotných k jejich sociální  konstrukci, tj. jak je lidé používají, interpretují, či redefinují v jejich každodenních životech.    

Výzkum malých sociálních skupin  Výzkumu malých sociálních skupin se v 50. – 80. letech minulého století věnovalo obecně mnoho  autorů. Vedle jiných témat vznikly například studie, které mapovaly malé sociální skupiny ve  školním prostředí (Woods 1983), nebo jejich interpersonální komunikaci (Bales 1950), či roli médií  a způsob percepce jejich obsahů v rámci skupiny (Morley 1980; 1986). Práce, které by tematizovaly  komunikaci a její prostředky podobně jako tento projekt, nemůžeme samozřejmě najít, protože  baterie komunikačních prostředků, které měli tehdy lidé k dispozici, internet ani jiné digitální  technologie neobsahovala.  

4

Po období marginalizace výzkumu malých sociálních skupin se poslední desetiletí dostává bádání  v této oblasti více do popředí zájmu sociálních vědců (Harrington a Fine 2006). To podle některých  autorů (Abbott 2001) souvisí s tzv. kulturním obratem, který se v sociálních vědách projevuje  orientací na kulturu jako zdroj materiálních a mocenských nerovností, nikoliv jako na jejich produkt 

(Šafr et al. 2008).   Někteří teoretici (Harrington a Fine 2006) vidí v této renesanci možnost propojení mikro‐  a makrosociologické úrovně a podmiňují ji přesunem výzkumného zájmu ke každodennímu jednání  a sociálním interakcím, které se odehrávají v sociálním kontextu, tedy k propojení „self“  a společnosti skrze její střední úroveň – sociální skupinu. Z takovéhoto analytického rámce nám  nemizí ani individuum (strukturální teorie), ani sociální struktura (psychologismus) (Harrington  a Fine 2006).   Sociální struktura je v „relačně­strukturní“ analýze (Šafr 2008) chápána jako zdroj a zároveň  produkt interakcí. Sociální aktéři při svých jednání berou v úvahu širší strukturální kontext  a normativní rámec, a tak jej neustále reprodukují v interakcích. Sociální struktura je pojímána jako  „společné ,dosaženíʻ ,členů ,v akciʻ, v lokální interakční praxi.“(Šmídová 2008)  Toto paradigma se dále štěpí do různých přístupů, které se odlišují různým důrazem na ten který  aspekt interakce (například důraz na jazyk v případě diskursivní analýzy), nebo pohledem na  sociální strukturu (analýza sociálních sítí ji pojímá jako sociální síť, makrosociologická strukturní  analýza jako vzájemné odlišení pozic v rámci populace nebo vzájemné napojení mezi skupinami)  (Blau a Schwartz 1997 podle Šafr 2008).   Sociálně‐interpretativní paradigma, ve kterém je studium skupin definováno jako „přístup, jehož  smyslem je snaha pochopit podstatu, praktiky a důsledky používání symbolů v rámci skupiny a také,  jak jsou skupiny a skupinové procesy samy o sobě produktem symbolických aktivit“ (Poole a  Hollingshead 2004: 186), je potom společným jmenovatelem všech těchto frakcí. Ty, které se  soustředí více na diferenciaci životního stylu, potom představují více kulturní přístup – tedy  „studium konkrétních praktik aktérů, včetně významu, který v nich spatřují“ (Šafr 2008: 43) Zájem  o to, „jak je sociální pozice a jednání ovlivněno strukturou interakcí a souběžně, jak tyto interakce  utvářejí samu“ (ibid.), je potom spíše relačně‐strukturní doménou.   Sociální skupina může být potom definována jako „kolektiv osob, které se liší od ostatních  kulturními formami, praktikami nebo schopnostmi, strukturami moci či prestiže“ (Bottero, Irwin 

5

2003: 465 podle Šanderová 2008). Toto dynamické pojetí skupiny tedy klade důraz na  meziskupinové vztahy (in­ vs. out­ group) a jejich vzájemné vymezování a diferencování na základě  životního stylu.  Formování skupinových a individuálních identit ve vzájemné interakci souvisí s kategorizací, kterou  konceptualizoval Allport (1954) jako univerzální proces, který strukturuje naše každodenní úvahy  a soudy a činí svět předpovídatelným. To dále rozpracovává Jenkins (2004: 10) v podobě  analytického rámce tří stupňů řádu, které se vzájemně neustále prolínají: individuální (svět  individuí – tak, jak jej vnímají; what­goes­on­in­their­heads), interakční (svět vztahů mezi v jednom  okamžik přítomnými individui; what­goes­on­between­people) a institucionální (svět  předepsaných, organizovaných a symbolicky uspořádaných praktik; ways­of­doing­things).   Jenkins říká (2004), že kategorizace je komplexní proces, který probíhá v každém ze tří řádů  vtělených v individuu. Z vývojového hlediska je potom raná fáze socializace spojena s individuálním  řádem, kdy se utváří pojetí sebe samého. V interakčním řádu se sebepojetí střetává s kategorizací  nás ostatních – tedy jak nás „vidí“ ostatní. Jenkins zdůrazňuje, že z vývojového hlediska je způsob,  jakým jsou mladí kategorizováni druhými velmi formativní při přechodu do fáze dospělosti.   

Náctiletí  Období dětství a dospívání bývá dospělými lidově kategorizováno jako doba užívání si bez nutnosti  odpovědnosti. Mladí lidé bývají nazíráni jako pasivní přijímatelé hodnot a norem, které jim rodiče  vštěpují, a perspektivně jako zatím „nehotové“ bytosti ve fázi dospívání (Corsaro 1997). Spojování  mládí a dětství s oblastí konzumace a zábavy je patrné také u některých starších teoretiků  ovlivněných Parsonsem (1947).  V sociálních vědách se v posledních letech prosazuje přístup, který Corsaro (1997) nazývá  interpretativním reprodukčním modelem (Interpretive Reproduction model). Mladí lidi jsou  v něm pojímáni jako aktivní sociální tvorové „vyjednávající, sdílející a vytvářející kulturu společně  s dospělými a sami“ (Corsaro 1997: 18). Výzkumy, které vyšly z této pozice, poukázaly mj. na to, že  mladí lidé podléhají určitým restrikcím v přístupu do veřejného života (Livingstone 2002) a jako  skupina bývají kategorizováni jako sociální problém (Corsaro 1997).    Symbolické „getoizování“ kultury mladých může souviset s jejich pokročilostí v užívání digitálních  médií. Mezi jimi a dospělými zeje určitá propast ve schopnostech zacházet s novými technologiemi. 

6

Dnešní lidé mladší věku dvaceti let jsou věkovou kategorií, která nezažila společnost bez internetu.  Elektronická média včele s internetem jsou pro ně standardní součástí sociálních praktik na denní  bázi, a představují tak prostředky budování identity, setkávání se svými vrstevníky, zábavy nebo  sdílení informací (boyd 2008). Pro dospělé jsou tyto technologie něčím novými, co vstoupilo do  jejich již ustálených hodnotových rámců a návyků. Náctiletí tedy bývají dospělými časti  stigmatizováni skrze dichotomii vysoké a nízké jako „všežravci počítačového zábavního obsahu“  (nízké) a „ignoranti tištěné kultury (vysoké).   Tento předsudek může mít částečné opodstatnění. Poslední roky je totiž pro internet příznačný  velký nárůst zábavní a sociální funkce, což je například patrné na zvýšení počtu různých  internetových volnočasových komunit. Podle některých výzkumů je tento trend patrný zejména ve  skupině náctiletých. Například z výzkumu výzkumného centra informačních technologií Gartner  (2007) vyplývá, že zatímco generace starší 18 let používají internet primárně pro e‐mailovou  korespondenci, vyhledávání informací a internetové bankovnictví, mladší ročníky dávají přednost  stahování hudby, sociálním komunitám, on‐line hrám a blogování.  Kyberpesimistická kritika vedená převážně z laických pozic (Clark, Demont‐Heinrich, Webber 2004)  potom takovéto závěry dává do souvislosti například s poklesem gramotnosti, anonymizace,  oslabení soudržnosti společenských útvarů a participace na veřejné sféře. Tento typ empiricky  nepodložené argumentace je používán i laickou veřejností (například článek v Chicago Tribune  „Many teens say bringing romance to dance is, well, a little old school”, 2009).  Naopak existuje několik studií, které tyto technologicky‐deterministické „dojmologie“ vyvracejí.  Boyd (2008) například na základě svého etnografického projektu konstatuje, že sociální praktiky  náctiletých na internetu nejsou odděleny od kontextu mimo internet. Naopak náctiletí využívají  „onlinové“ nástroje pro utužování sociálních vazeb s kamarády a své digitální identity vytvářejí pro  známá publika. Ke stejnému závěru jsme došli i během výzkumu životního stylu chlapců ve věku  16–18 let realizovaného pro společnost Mars ČR (2008). I zde účastníci odmítali navazování  anonymních vztahů a komunikaci na internetu podmiňovali znalostí a autenticitou komunikačního  partnera.  Někteří autoři jsou navíc přesvědčeni, že infotainment lidem napomáhá sloučit soukromou sféru s  veřejnou. Jinými slovy, že „tzv. ledabylá“ (messy) konverzace je součástí širšího terénu občanské  společnosti, nabývá pomalu politické konotace a stává se v určitém smyslu občanskou – aktivuje  veřejnou sféru“ (Dahlgren 2006: 279). Jinými slovy, techniky spotřeby obsahů populární kultury 

7

jsou reprodukovány v politickém chování a občanské angažovanosti (Hermes, 2005; Jenkins 2006).   Někteří autoři (Millner 2004) vidí v digitálních médiích prostředek, který mladí lidé využívají pro  projevení svého názoru („dostávají hlas“), čímž mohou vyjít ze svého kategorizačního géta infantilní  konzumentské pasivity. Tento předpoklad se mj. potvrdil v závěrech výzkumu „Teens Video Games  and Civics“, který uskutečnila organizace Pew Internet and American Life Project (2008).   

Cíle řešení projektu  Projekt si klade za cíl podrobit revizi procesy formování malé sociální skupiny náctiletých  v kontextu technologické transformace naší komunikační výbavy. Zmapuji, jakou roli hraje on­line  a mobilní komunikace v každodenní interakční praxi členů skupiny. Níže uvádím jednotlivé  tematické oblasti, kde budu intervenci tematizovaných komunikačních prostředků sledovat.  Na úrovni individuálního i interakčního řádu ve skupině:  ‐

dynamiky skupinové a individuální identity 

‐

formování, vytváření a artikulování životního stylu v rámci skupinové interakce  i individuálních projevů 

Dále mě bude zajímat, jakým způsobem je reprodukována a stratifikována síť vztahů ve  skupinové interakci a hierarchizaci skupiny.   Podrobnějšímu šetření podrobím také komunikační toky mimo skupinovou síť, tedy možnost jejich  extraskupinové extenze a napojení na širší strukturu (síťové publikum).  Koncepce sociálního kapitálu (Putnam 2000) – konkrétně její operacionalizace na síťový,  participační kapitál a vazby na komunitu (Wellman, Haase, Witte, Hampton 2000) nám bude oporou  při zkoumání vztahů mezi skupinou a vnějším světem – ať on‐line, či off‐line skupin.   Budeme sledovat vliv komunikačních technologií na pocit "náležení" mezi členy skupiny (síťový  kapitál). Dále se pokusím zjistit, jakým způsobem a s jakou intenzitou se utváří vazba na on­line  komunitu. Síťový kapitál a vazba na komunitu mě budou zajímat zejména v kontextu konceptu  síťových publik, jako jsou fanouškovské skupiny na internetu, apod. Budu mapovat, jakým  způsobem mohou být tyto neviditelné komunity „rivalem“ dlouhodobě udržovaných sociálních  kontaktů tváří tvář. Jinými slovy, budu stopovat, kdy se relativně uzavřená síť malé sociální skupiny 

8

otevírá spojením s anonymnějšími celky.   Poslední dimenzi sociálního kapitálu – participační kapitál – budu sledovat v souvislosti s výše  citovaným názorem, že zejména síťová média mohou pro mladé lidi představovat způsob, jak se  veřejně projevovat.   

Způsob řešení  V pozici, ze které k řešení projektu přistupuji, se sbíhají dvě východiska, která vymezují  metodologický formát výzkumu: jednak je to interpretativní sociologie (konkrétně její strukturně‐ relační větev), jednak sociologické pojetí dětství a mládeže, které chápe dětství a mládež jako  sociální kategorie a zdůrazňuje nutnost pojímat mladé lidi jako rovnocenné komunikační partnery  a aktéry (Corsaro 1997).   Vzhledem k výše popsaným východiskům provedu výzkum pomocí kvalitativních metod.  Snahou  bude realizovat výzkum částečně etnograficky, tj. situovat jej do kontextu každodenní praxe a  přirozeného prostředí náctiletých, a to zejména on‐line. Tento přístup mi umožní nahlížet kulturní  dynamiku a praktiky skupiny náctiletých jako komplexní a vzájemně propojený svět.  Na druhou  stranu má ovšem nevýhodu v roli, kterou může samotný výzkum sehrát v intervence do  zkoumaného předmětu, tedy jako proměnné komunikace. Jinou komplikací je také zajištění  dostatečného přístupu ke skupině účastníků výzkumu.  Výzkumný vzorek budou tvořit skupiny náctiletých kamarádů 1. ročníku střední školy.  Kohezivním prvkem této skupiny bude pravidelně sdílený fyzický prostor, tj. škola. Vzorek bude  strukturován podle sídla.2  Terénní výzkum bude časově vymezen začátkem a koncem školního roku, resp. prázdninami.  Tímto způsobem budu moci sledovat dynamiku utváření sociální skupiny od doby prvních kontaktů  budoucích členů do stádia, kdy můžu předpokládat, že bude skupina již diferencována.   Ve výzkumu budu aplikovat různé typy technik. Typová heterogenita dat se ukazuje jako velmi  přínosná v případě zkoumání takových témat jako je právě komunikace v malé skupině (ADLER a  ADLER 1995). Téma utváření individuální identity a životního stylu vč. způsobů jeho vyjadřování  budu zkoumat prostřednictvím hloubkových rozhovorů a on­line pozorování. Pro okruhy z 

2 V tomto případě zamýšlím vybrat ta města, která se budou různit mírou penetrace internetu, abych mohla 

porovnat praktiky odlišně „zasíťovaných“ skupin. 

9

úrovně interakčního řádu vedle již zmíněných technik použiji skupinové diskuse.3 Další metodou,  kterou bych ráda zahrnula do metodologické baterie, jsou vizuální či audiovizuální deníčky.4  Strukturu skupiny, resp. síťového publika popíši prostřednictvím síťové analýzy.  Vedle náctiletých udělám hloubkové rozhovory s rodiči a vyučujícími, tj. s těmi sociálními aktéry,  kteří komunikační praktiky také spoludefinují.5   

Přínos projektu k rozvoji fakulty / VŠ  USA a Japonsko jsou státy, které se kvalitativnímu výzkumu dětí, mládeže a elektronické kultury,  věnují masivně. V evropském kontextu se mírou produkce může srovnávat Velká Británie, a to  zejména díky Sonie Livingstone.   V českém kontextu byl v rámci grantu MŠMT (1997, 1998) zkoumán vztah médií a mládeže  prostřednictvím dotazníkovým šetření „Média v životě mládeže” (ze zde tematizovaných  komunikačních prostředků byl ve výzkumu zařazen pouze “osobní počítač”). Dalším větším  výzkumem, který navazoval na předchozí a byl taktéž řešen kvantitativními metodami a z grantu  MŠMT, byl projekt Petr Saka “Vliv computerizace na edukační procesy a na osobnost člověka v  informační společnosti” (2004–2007), jehož výsledky měly být implementovány do vzdělávací  praxe.  „Media a volný čas dětí (a mládeže)” (2009) je titul diplomové práce Kateřiny Šiškové, která  zkoumala, jak jsou zastoupena elektronická média ve volnočasových aktivitách dětí. Výzkum byla  taktéž kvantitativní.  S ohledem na nedostatek výzkumů, které by se zabývaly kvalitativně rolí a funkcí síťových  komunikačních technologií ve skupinové interakci náctiletých, věřím, že tento projekt dodá výše  uvedeným výzkumům další dimenzi a obohatí veřejnou debatu nejen v této oblasti, ale i v dalších  dílčích sférách, které s danou problematikou souvisí, jako je například mediální gramotnost  (zejména její internetová odnož, které se v ČR nikdo soustavně a programově nevěnuje), nebo tzv.  digital divide, který odkazuje k nerovnosti přístupu jedinců k internetu.  Terminologická výbava oborů, které se problematice internetové komunikace a jiných  3 V průběhu výzkumného období bych chtěla udělat dvě – na začátku a na konci.  4 Photo elicitation (také fotoetnografie, vizuální sociologie či antropologie; např. Banks 2001) – účastníci 

výzkumu budou mapovat svůj každodenní život prostřednictvím fotografií, příp. videí.  

5 Livingstone (2002) například připomíná, že domov – prostor, kde mladí lidé reprodukují multimediální 

kulturu – je ovlivněn socioekonomickými faktory, jako je příjem, vzdělání a věk rodičů, apod. 

10

komunikačních technologiím věnují, se poměrně rychle rozšiřuje. Česká praxe je v tomto směru  často odkázána na dočasné překlady, či anglické výrazy. Přínosem této práce by tedy mohl být i  promyšlený překlad některých stěžejních výrazů.  

LITERATURA:  ABBOTT, A. 2001. Chaos of Disciplines. Chicago: University of Chicago Press.  ADLER, P. A. – ADLER, P. 1995. “Dynamics of Inclusion and Exclusion in Preadolescent Cliques” Pp.  145‐162 in Social Psychology Quarterly, r. 58, č. 3.  ALLPORT. G. W. 1954. The Nature of Prejudice. Reading, MA: Addison‐Wesley   ANDERSON, B. 1991. Imagined Communities. Reflection on the Origin and Spread of Nationalism.  London, New York: Verso.  BALES, R. F. 1950. Interaction process analysis. Cambridge, MA: Addison‐Wesley.  BANKS, M. 2001. Visual Methods in Social Research. London: Sage.  boyd. d. 2008. Taken Out of Context: American Teen Sociality in Networked Publics. Dizertační práce.  University of California‐Berkeley, School of Information.   CASTELLS, M. 2000. The Rise of the Network Society, The Information Age: Economy, Society and  Culture. Cambridge, MA; Oxford, UK: Blackwell.  CLARK, L. S. – DEMONT‐HEINRICH, C. – WEBBER, S. A. 2004. „Ethnographic Interviews on the Digital  Divide.“ Pp. 529–547 in New Media & Society, r. 6, č. 4.  CORSARO, W. A. 1997. The Sociology of Childhood. Thousand Oaks, CA: Pine Forge Press.  DAHLGREN, P. 2006. „Doing citizenship. The Cultural Origins of Civic Agency in the Public Sphere.“  Pp. 267–286 in European Journal of Cultural Studies, r. 9, č. 3.  DIMAGGIO, P. – HARGITTAI, E. – ROBINSON, J. P. 2003. „New Social Survey Perspectives on the  Digital Divide.“ Pp. 1–22 in IT&Society, r. 1, č. 5.  ESTER, P. – VINKEN, H. 2003. „Debating Civil Society. On the Fear for Civic Decline and Hope for the 

11

Internet Alternative.“ Pp. 659–680 in International Sociology, r. 18, č. 4.  CLARK, L. S. – DEMONT‐HEINRICH, C. – WEBBER, S. A. 2004. „Ethnographic Interviews on th Digital  Divide.“ Pp. 529–547 in New Media & Society, r. 6, č. 4.  FAUBION, J. D. 2009. Fieldwork Is Not What It Used to Be: Learning Anthropology's Method in a Time  of Transition. Cornell University Press.   GUNKEL, D. J. „Second Thoughts: Toward a Critique of the Digital Divide.“ Pp. 499–522 in New Media  & Society, r. 5, č. 4.  HARRINGTON, B. FINE, A. G. 2006. „Where the Action Is Small Groups and Recent Developments in  Sociological Theory.” Pp.  4‐19 in Small Group Research, r. 37, č. 1.  HERMES, J. 2005. Re­reading popular culture. Malden, MA: Blackwell Pub.  ITO, M. 2008. “Introduction.” Pp. 1–14 in Networked Publics, edited by Kazys  Varnelis. Cambridge, MA: MIT Press.  JENKINS, H. 2006. Convergence Culture: Where Old and New Media Collide. New York; London: New  York University Press.   JENKINS, R. 2000. „Categorization: Identity, Social Process and Epistemology“ Pp. 1–14 in Current  Sociology, r. 48, č. 3.7‐25.   KING, R. 1983. The sociology of school organization. London: Ronald Methuen young books.  LIVINGSTONE, S. 2002. Young People and New Media. London, UK, and Thousand Oaks, CA: Sage  Publications.   MATSUDA, M. 2005. “Mobile Communication and Selective Sociality.” Pp. 123–142 in Personal,  Portable, Pedestrian: Mobile Phones in Japanese Life, edited by Mizuko Ito, Daisuke Okabe, and Misa  Matsuda. Cambridge, MA: MIT Press.   MCLUHAN, M. 1967. The Mechanical Bride Follore of Industrial Man. Boston: Beacon Press.  MCLUHAN, M. 1964. Understanding Media: The Extensions of Man. New York: McGraw‐Hill.   MCQUAIL, D. 1983. Mass Communication Theory. An Introduction. London: Sage. 

12

MILNER, M., Jr. 2004. Freaks, Geeks, and Cool Kids: American Teenagers, Schools, and the Culture of  Consumption. New York: Routledge.  MIZUKO, I. (ed.). 2010. Hanging out, messing around, and geeking out Kids living and learning with  new media. Boston: Massachusetts Institute of Technology.  MORLEY D. 1986. Family Television. London: Comedia.  MORLEY D. 1980. The 'Nationwide' Audience: Structure and Decoding. London: BFI.  MURROW, V. 2001. „Young People´s explanation and experiences of social exclusion: Retrieving  Bourdieu´s concept of social capital.“ Pp. 37–62 in International Journal of Sociology and Social  Policy, r. 21, č. 4–6.   NORRIS, P. 2001. Digital Divide. Civic Engagement, Information Poverty, and the Internet  Worldwide. Cambridge: Cambridge University Press.   PARSONS, T. 1942. “Age and Sex in the Social Structure of the United States” Pp. 604­616 in  American Sociological Review, r. 7.   PINCH, T. J. – BIJKER, W. E. 1984. “The Social Construction of Facts and Artefacts: Or How the  Sociology of Science and the Sociology of Technology Might Benefit Each Other.” Pp. 399–441 in  Social Studies of Science, r.14, č. 3.  POOLE, S. M. – HOLLINGSHEAD, A. B. 2004. Theories of Small Groups: Interdisciplinary  Perspectives. London: Sage.  PUTNAM, R. 2000. Bowling alone, the Collapse and Revival of Civic America. New York: Simon &  Schuster.  ROGERS, E. M. 2003. Diffusion of innovations. New York: Free Press.   SASSI, S. 2005. „Cultural Differentiation or Social Segregation? Four Aspects to the Digital Divide .“  Pp. 684–700 in New Media & Society, r. 7, č. 5.  ŠAFR, J. (ed.). 2008. Sociální distance, interakce, relace a kategorizace: alternativní teoretické  perspektivy studia sociální stratifikace. Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky. 

13

ŠAFR, J. 2008. „Sociální distance a interakce: relační přístup ke studiu stratifikace.“ in ŠAFR, J. (ed.).  Sociální distance, interakce, relace a kategorizace: alternativní teoretické perspektivy studia sociální  stratifikace. Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky.  ŠANDEROVÁ, J. 2008 „Interpretativní pojetí a kvalitativní výzkum sociálních nerovností.“ In ŠAFR  (ed.). Sociální distance, interakce, relace a kategorizace: alternativní teoretické perspektivy studia  sociální stratifikace. Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky.  ŠMÍDOVÁ, O. 2008. „Jak se dělají sociální nerovnosti diskursivně.“ In ŠAFR (ed.). Sociální distance,  interakce, relace a kategorizace: alternativní teoretické perspektivy studia sociální stratifikace. Praha:  Sociologický ústav Akademie věd České republiky.  VAN DIJK, J. 2000. The Networked Society: Social Aspects of New Media. Thousand Oaks, Cambridge:  Sage.  VARNELIS, K. 2008. Networked Publics. The MIT Press.  WELLMAN, B. – QUAN‐HAASE, A. – WITTE, J. – HAMPTON, K. 2001. „Does the Internet Increase,  Decrease, or Supplement Social Capital? Social Networks, Participation, and Community  Commitment.“ Pp. 436‐455 in American Behavioral Scientist, r. 45, č. 3.  WOODS, P. 1983. Sociology and the school: an interactionist viewpoint. London: Routledge & Kegan  Paul.     Další zdroje:  http://www.gartner.com  Teens Video Games and Civics. [on line]. [cit. 2009‐05‐18].  http://www.pewinternet.org/Reports/2008/Teens‐Video‐Games‐and‐Civics.aspx  Many teens say bringing romance to dance is, well, a little old school [on line]. [cit. 2009‐05‐18].  http://archives.chicagotribune.com/2008/oct/04/local/chi‐no‐date‐04oct04  SAK, P. 2004–2007 “Vliv computerizace na edukační procesy a na osobnost člověka v informační  společnosti”. MŠMT   ŠIŠKOVÁ, K. 2009. „Media a volný čas dětí (a mládeže)”. MŠMT 

14

MŠMT (1997, 1998). „Média v životě mládeže.”  Výzkum životního stylu skupiny náctiletých pro společnost Mars ČR. 2008.   

15