RYTMUS programový list P Ř Í T O M N O S T I
1
sezóna 2006/2007
PRITOMNOST Sdružení pr o soudobou hudbu Praha
RYTMUS Vo j t ě c h M o j ž í š : M o z a i k a v z p o m í n e k Letos je to již 15 let, co byla po listopadovém politickém zvratu obnovena Přítomnost. Je proto na čase začít zaznamenávat a formulovat i její novodobé dějiny. Z hlediska lidského života je těch uplynulých 15 let sice poměrně dlouhá doba, pro objektivní posouzení významného společenského děje je to však přece jen ještě krátký odstup. Aby nám však čekáním do sféry dohadů a zapomnění některé důležité postřehy neunikly, je dobré je ještě začerstva zveřejnit. V uplynulém roce se nám podařilo získat dva vzácné prameny tohoto typu. Tím prvním jsou vzpomínky skladatele Jana F. Fischera, nazvané Paměť. Protože jsou delší, rozdělil jsem je na dvě části, tu druhou otiskneme v následujícím čísle Přítomnosti. Druhým pramenem otištěným v tomto čísle Rytmu je stať hudebního publicisty Jana Ledeče, nazvaná Přítomnost nezničitelná. Oba autoři se liší přístupem k tématu. A není divu, vždyť každý je jiný. Jeden skladatel, druhý publicista, každý klade důraz na jiné stránky uplynulých dějin, volí jiné formulace. Přirovnání k mozaice mně zde připadá oprávněné, protože ani chronologicky správným seřazením nabízených postřehů obou pisatelů bychom nedokázali ještě rekonstruovat historii celou. Chtěl bych proto na tomto místě požádat další z pamětníků, kteří by se mohli k tématu kompetentně vyjádřit, nebo je nějak doplnit, aby se chopili pera, nebo, moderněji řečeno, aby si otevřeli čistý wordový dokument a sepsali rovněž i oni svoje vzpomínky na Přítomnost. Jak Fischerův, tak i Ledečův text mají něco společného. Najdeme v nich v obou zmínku o jedné sympatické dámě, která historii Přítomnosti věnovala mnoho času, systematického úsilí a vědecky fundovaného studia. Je to Miládka Ladmanová.*) Její rozsáhlá práce o meziválečné, válečné a poválečné Přítomnosti - Přítomnost, její vznik, historie a význam - dnes již jen neleží bezúčelně v archivu Českého hudebního fondu, z jehož popudu kdysi vznikla. Podařilo se nám ji získat i do našeho archivu a s laskavým souhlasem autorky celou dokonce naskenovat a následně rozmnožit na nosiči CD-R. Zájemci ji v této moderní formě mohou získat v sekretariátu Přítomnosti. V mozaice dějin Přítomnosti zrcadlí ty nejstarší vrstvy a pro dva právě zveřejňované příspěvky tvoří tu ideální introdukci. *) Milada Ladmanová, muzikoložka, narozena 4. března 1929 v Praze, studovala hudební vědu na UK u Mirko Očadlíka a Antonína Sychry. Působila jak na katedře hudební vědy UK, tak i jako tajemnice hudebně vědecké sekce Svazu československých skladatelů, rovněž byla redaktorkou Hudebních rozhledů a nakladatelství Panton.
3
RYTMUS Dramaturgie první poloviny
41. sezóny Přítomnosti 2006–2007 13. 9. 2006, 19:30 hodin
Sál Martinů Lichtenštejnského paláce Přítomnost a Ensemble Martinů o.s. uvádí
QUATTRO Luboš Fišer
Reliéf pro varhany, 1964
(1935–1999)
Sylvie Bodorová (* 1954)
Zdeněk Lukáš (* 1928)
Otmar Mácha (* 1922)
Otmar Mácha
Hélios pro flétnu, housle, violoncello a klavír, 1994, rev. 1998 věnováno Ensemble Martinů Quartetto con flauto pro flétnu, housle, violoncello a klavír, 1992 Andante Poco allegro Lento. Allegro Svatební toccata pro varhany, 1974 Smuteční toccata pro varhany, 1963 Setkávání pro flétnu, housle, violoncello a klavír, 2005 věnováno Ensemble Martinů Adagio Vivace Maestoso ENSEMBLE MARTINŮ Miroslav Matějka - flétna, umělecký vedoucí Radka Preislerová - housle Bledar Zajmi - violoncello Markéta Janáčková - klavír Aleš Bárta - varhany j. h.
1
koncert
4
Úvodní slovo: PhDr. Jiří Štilec
Koncert se koná k desátému výročí vzniku tvůrčí skladatelské skupiny QUATTRO a podpořily jej Arco Diva, Triga, Harmonie, Český rozhlas, Hlavní město Praha
RYTMUS Dramaturgie první poloviny
41. sezóny Přítomnosti 2006–2007 4. 10. 2006, 19:30 hodin
Sál Martinů Lichtenštejnského paláce
Kühnův dětský sbor v Přítomnosti Sylvie Bodorová (* 1954)
Jiří Teml (* 1935)
Emil Hradecký
Vezeme písničku cyklus skladeb s pohybovými hrami pro předškoláky Mateřídouška šest písniček pro děti s doprovodem klavíru Jak sportujeme
(* 1953)
Eduard Douša
Malí sportovci
(* 1951)
Luboš Sluka
Dětské písně
(* 1928)
Luděk Vlach
Stradivárky
(* 1947)
Miroslav Hlaváč
Byl jeden Mráček
(* 1923)
Pavel Trojan
Střípky
(* 1956)
Vít Clar
Tři ukolébavky
(* 1936)
Antonín Tučapský
Dvě pohádky
(* 1928)
2
koncert
Kühnův dětský sbor, řídí Prof. Jiří Chvála a Světlana Tvrzická Stanislav Bogunia - klavír Klarinetové kvarteto Konzervatoře Jaroslava Ježka
5
RYTMUS Dramaturgie první poloviny
41. sezóny Přítomnosti 2006–2007 18. 10. 2006, 19:30 hodin
Galerie Lichtenštejnského paláce
Písňová a klavírní tvorba v Přítomnosti Josef Suk (1874–1935)
Karel Husa
O matince, klavírní cyklus Když byla matinka ještě děvčátkem Kdysi zjara Jak zpívala matinka za noci chorému děcku O matinčině srdci Vzpomínání Dvanáct moravských písní
(* 1921)
Petr Eben (* 1929)
Iša Krejčí (1904–1968)
3
koncert
6
Malé smutky (na texty Zuzany Renčové) Pláč ze spánku Láska Chlebové kůrky Dým z cigarety Smutný den Tři scherzina Allegro molto quasi Presto Scherzino - Galoppo Presto
Kateřina Kachlíková - mezzosoprán František Kůda - klavír
RYTMUS Dramaturgie první poloviny
41. sezóny Přítomnosti 2006–2007 8. 11. 2006, 19:30 hodin
Galerie Lichtenštejnštejského paláce
Přítomnost na Dnech soudobé hudby 2006 Oldřich Semerák
3. smyčcový kvartet
(* 1932)
Ilja Hurník
Tombeau de Kochul pro flétnu a harfu
(* 1922)
Vít Clar
Preludio e Fuga pro dechové trio
(* 1936)
Václav Kučera
Vzývání radosti pro kytarové kvarteto
(* 1929)
Jiří Teml
Sapientia III pro mezzosoprán a harfu
(* 1935)
Josef Rut
Trio pro hoboj, klarinet a fagot
(* 1926)
Milan Jíra
9. smyčcový kvartet
(* 1935)
Kvarteto M. Nosticové - Petr Bernášek, Václav Vacek, Petr Hořejší, Petr Šporcl Žofie Vokálková - flétna Kateřina Englichová - harfa Karolina Berková - mezzosoprán
4
koncert
Pražské kytarové kvarteto - Marek Velemínský, Václav Kučera, Jan Tuláček, Patrick Vacík Jurij Lukin - hoboj Vlastimil Mareš - klarinet Miloš Wichterle - fagot
7
RYTMUS Dramaturgie první poloviny
41. sezóny Přítomnosti 2006–2007 29. 11. 2006, 19:30 hodin
Galerie Lichtenštejnského paláce
Trio Eufonico a Duo Eco v Přítomnosti Jaroslav Krček
Čtyři renesanční miniatury, 1996
(* 1939)
Jan Vrkoč (* 1969)
Otmar Mácha
Vinice Šalomounova trio pro flétnu, housle a klavír, 2005 Lento Allegro moderato Allegro assai Apollón a Marsyas duo pro flétnu a housle, 1984
(* 1922)
Jiří Teml (* 1935)
Štěpán Lucký
Epigramy pro flétnu, housle a klavír, 2004 Drammatico Epico Con umore Misterioso Rustico Sonata doppia per 2 violini
(1919–2006)
Michal Košut
Ciaccona per violino solo
(* 1954)
Afrodita Katmeridu
Introdukce, Arie a Divoký tanec pro dvoje housle
(* 1956)
5
koncert
8
Trio Eufonico Kateřina Chudobová - flétna Růžena Sršňová - housle Simona Kalendová - klavír Duo Eco Eva a Pavla Franců - housle
RYTMUS Dramaturgie první poloviny
41. sezóny Přítomnosti 2006–2007 3. 12. 2006, 19:30 hodin
České muzeum hudby, Karmelitská 2, Praha 1
Vánoční koncert: Pražská konzervatoř v Přítomnosti Douša, Eben, Filas, Hálek, Hanuš, Händel, Holst, Korte, Kroll, Laburda, Lukáš, Mácha, Martinů, Šesták, Tučapský, Zámečník
6
Pěvecký sbor, žesťové soubory a sólisté Pražské konzervatoře Připravili profesoři: Jiří Jaroněk, Bedřich Tylšar a Marek Valášek
koncert
Změna programů vyhrazena.
Koncerty druhé poloviny
41. sezóny Přítomnosti 2006–2007 10. 1. 2007
Duo Be-Ne, Piazzolla Soloists
24. 1. 2007
Hessová, Leixner, Mikušek, Pěruška, Wiesner
21. 2. 2007
Boušková, Červená, Benešová, České smyčcové duo, Machat, Wiesner
14. 3. 2007
Ambrožová, Bárta, Boušková, Macourek, Matuszek, Tomášek
18. 4. 2007
Goodson, Benešová, Pavlovic, Pražští pozounéři, Trio Eufonico, Valoušková, Víšek
Definitivní dramaturgie koncertů v jednání.
9
RYTMUS Jan F. Fischer Pamět
(2005) - I. část
Pamět poválečné Přítomnosti Jak jsem se oženil Jak jsme to dělali První sezóna Ing. Karel Hanf E. F. Burian Další sezóny Únor Až k hořkému konci
1 Pamět poválečné Přítomnosti
Paměť! Co je to? Mateník, který nás nechá sklouznout ve chvíli anebo ve věci, o níž jste přesvědčen, že je to tak, vždyť jsem u toho byl, tak co! A potom otevřete jednu ze tří velkých knih Milady Ladmanové o dějinách a problematice Přítomnosti a ona vám dokáže, že to bylo přece jen kapku jinak - a nepochybně má pravdu. Ona to má sestudováno a zdokumentováno. Kdybych se v něčem lišil od Miládky, věřte vždycky jí, má nepochybně pravdu. Ona - to jsou fakta, moje povídání jsou jen vzpomínky okolo, které časem zmizí. A mizí jeden po druhém i ti, co by ještě mohli podat svědectví, ať už humorné, nebo tragické. Byl jeden výborný znalec a vypravěč, Dr.Václav Holzknecht. Řadu let dřív, v osmdesátých letech jsme ho jako Pondělníci přemlouvali, aby to, co nám vypravuje, napsal. On toho hodně věděl i ze zákulisí. Říkali jsme tomu dějiny hudby z druhé strany. Nakonec po dlouhém přemlouvání začal psát, ale brzy toho nechal, prý je tam nějak mnoho ošklivých věcí. Zakrátko nato zemřel a všechno, co věděl a znal, odešlo s ním. Já bych se naopak chtěl vrátit k věcem krásným, do období, které bylo pro mne jedno ze šťastných. Třiadvacet let - kdo se jich dožije, prožije krásný čas, na který o moc později bude vzpomínat jako na čas lásek a nadějí. Tehdy skončila největší válka, skončila jedna diktatura a ta druhá ještě nezačala. Otvíraly se možnosti. Skoro všichni členové dosavadního výboru Přítomnosti, která prožívala v posledním období války období prosperity a byla důležitou součástí hudební sféry, se rozprchli do jiných míst. Hlavně odešel do Divadla 5. května Alois Hába, stal se tam ředitelem a vzal s sebou i ing. Hanfa, moc důležitou osobu bude o ní ještě řeč.
2 Jak jsem se oženil
A tak nám dali Přítomnost na starost. Když se dívám hodně zpátky, pamětí, takovým prizmatem spolehlivosti - nespolehlivosti, vyvstávají mi jako tehdejší přítomnostní funkcionáři Jan Hanuš, Jiří Pauer, Karel Husa a s odpuštěním já jako výbor, a dr. Karel Reiner se Štěpánem Luckým, kteří se oba vrátili z koncentráku, vzali si na starost přítomnostní list Rytmus a přivedli jej na velmi vysokou úroveň. Neříkejte to na mne, ale já bych se asi obával dát tak důležitou společnost do ruky třiadvacetiletým nezkušeným mladíkům. Ale my jsme to brali jako projev důvěry, jako čest, jako výzvu, ohromně jsme si toho cenili a Přítomnost byla pro nás mimořádně důležitá. Tady Vám jako důkaz, jak jsme svou novou úlohu brali vážně, musím na sebe prozradit, jak jsem se oženil.
10
Moje první svatba byla určena na 4. červenec 1945. Jenže ten den někdy k večeru byla schůze výboru Přítomnosti, nevím, jestli dokonce ne první. A já jsem měl přinést nějaké materiály. Když jsem to spočítal, kolik času bude co stát, zjistil jsem, že už bych to domů nestihl a vzal jsem aktovku s materiály s sebou. V obřadní síni mě fotograf poznal, ale při východu z Clam-Gallasova paláce, kde pak velmi pilně fotografoval, udělal mé sestře s postarším strýcem celý štůček fotografií - usmívali se na sebe a sestra nesla kytku. Já jsem nesl aktovku na večer. Fotograf asi ještě nikdy neviděl ženicha s aktovkou, nám udělal jednu fotku, nic moc, jen tak, aby se neřeklo. S mou novomanželkou jsme byli smluveni, že večer přijede za mnou. Ona bydlela v Dejvicích a já na Smíchově. Nepřijela. Bylo moc brzy po válce a že se někdo dostane večer tramvají z Dejvic na Smíchov, to vám nikdo nezaručil.Tak jsem se málem oženil s Přítomností.
RYTMUS
Ve výboru byla první poválečná úloha připravit generální program příští, první poválečné sezóny. S potěšením mohu říci, že jedno z prvních usnesení v tom směru bylo, že člen výboru nesmí být hrán víckrát než jednou za sezónu, což mělo zabránit zneužívání poměrně značných pravomocí. To usnesení bylo dodržováno. Přípravou plánu koncertů byl pověřen Jan Hanuš. Na další schůzi předložil plán pro příští sezónu. Už byl ten plán málem schválen, když jeden z nás (já to nebyl) řekl: Ale mně tady jedno jméno chybí. Jan Hanuš. Ten, sděloval, že se snažil to sestavit, ale těch zadaných skladeb bylo příliš mnoho, jedna se tam už nevešla, tak vyndal svou. Vysvětlili jsme mu, že to usnesení, že člen výboru nesmí mít víc než jednu skladbu za sezönu, neznamená, že nesmí mít žádnou. Tak jsme to pak spravili, ale viděl jsem, že to Hanuš myslel doopravdy a tehdy jsem si ho začal vážit. My jsme si ty funkce rozdělili tak, že místopředsedou byl Jan Hanuš. Předsedou byl Otakar Jeremiáš, ale ten byl zaneprázdněn pracovně a nadto nemocný, takže nám vlastně pomáhal jen vahou své autority. Jednatelem byl Karel Husa, pokladníkem Jiří Pauer a zapisovatelem já. Ještě bych vám k tomu přidal něco, co si zaslouží nerozplynout se v nepaměti. Pauer jako nový ministr financí hlásil, jak členové platí příspěvky (ten činil 65,- Kč ročně). Četl, až se náhle zarazil a pravil: „A teď povstaňte! Další příspěvek: Dvacet tisíc! Podepsán Dr. Václav Smetáček.“ Ten nic na nás nechtěl, chtěl jen přispět na věc, která se mu zdála dobrá. Píšu to, aby to nezaniklo v nepaměti. To, co jsem vám napsal o rozdělení ministerstev, to neberte vážně. My jsme totiž všichni dělali všechno. Vytvořili jsme si takový systém, že každý koncert dostal vždycky jeden z nás na starost a ten pak musel takový koncert připravit se vším všudy, postarat se o autora, o noty, o interprety - a také o tištěný program na večer, včetně dodání textu - za ten odpovídal ten, kdo se staral. Tady si s něžností vzpomínám na tiskárnu vzadu ve filozofické fakultě a na pana tiskaře - nevím, jak se jmenoval, ale pamatuji si, že se jmenoval tak nějak tříslabičně od H jako Hamáček, ale ne Hamáček, jen jako. Ten nám tiskl programy. „Chlapci, prosím vás, ty texty tady musím mít do osmi hodin ráno, jinak za nic neručím!“ Co pamatuji, text byl v tiskárně vždycky do osmi a nepamatuji se, že by program někdy na koncertě chyběl. Mnohem později jsem si na pana od H na tři slabiky vzpomněl, když jsme mnohem důstojnějším tiskárnám museli dávat kompletní programy tři týdny dopředu - i víc. Schůzovali jsme z dobrotivosti strýce Jana Hanuše, pana F. A. Urbánka. Měl obchod s notami naproti, co je zadní vchod do Národního divadla. Tam nám půjčoval svou kancelář. Dneska je tam, myslím, nějaké bistro.
3 Jak jsme to dělali
Přítomnost byla a zůstala společenstvím, které bylo otevřené bez omezujících hranic. Skladatelé jí rádi svěřovali svá díla a první sezóna měla ještě úctyhodný počet koncertů hudby převážně české, ale i zahraniční. Tady se chci pro teď i pro příští stránky omluvit, že nebudu uvádět všechny koncerty a programy. Odkazuji čtenáře, pokud by měl zájem, na veledůkladnou práci Milady Ladmanové, kde je možno nalézt programy
4 První sezóna
11
RYTMUS
12
koncertů a u mnohých i kritické ohlasy, které se objevily v tisku. Jde mi spíš o to, co jsme dělali my v letech, která nebyla nikterak lehká. Snad bych jen připomněl, že v dramatickém ohledu šlo v podstatě o pokračování v uspořádání dřívějším: koncerty autorské, koncerty skladatelských škol, koncerty hudby zahraniční a zvlášť bych připomněl koncerty tak zvané členské, kde podmínkou k přijetí díla bylo, že jde o skladbu z nedávné doby, o premiéru. Na těchto koncertech odeznělo mnoho nových skladeb, z nichž se pak mnohé uplatňovaly v běžném koncertním životě. Tím, že byla Přítomnost otevřena všem způsobům hudby, byla značně žádána autory i interprety a je možno říci, že krom rozhlasu byla asi nejsilnější společností, silnější, než Umělecká beseda tehdy. Na tomhle místě musím složit poklonu našim výkonným umělcům, sólistům i tělesům, jak vycházeli vstříc nově vznikající hudbě české, dokonce ji vyžadovali. Alois Hába na nějakém projevu v tom směru chválil hlavně Pěvecké sdružení moravských učitelů, České noneto a violistu prof. Hyksu. Ale bylo jich mnohem víc. Přitom jsme, jak jsem už připomněl, v první sezóně dosáhli počtu 32 koncertů, což je hodně, pokud se neptáte na počet posluchačů. Ale šlo to. Dělali jsme, co se dalo. Přítomnost pro mne znamená moje mládí nebo přinejmenším jeho významnou část. Byla to doba, kdy skončila válka a diktatura. A ta druhá diktatura ještě nezačala. Věřili jsme v jasnou budoucnost a to, co jsme dělali, bylo samozřejmé. Vedle těchto kladů je ovšem nutno připomenout problémy, které Přítomnosti nastaly. Nejen jí, jistě i všem ostatním uměleckým spolkům. Nová svoboda přinesla nejen volnost, nýbrž i měnovou reformu. Do kapsy bylo hloub, nebylo už tak snadné být pravidelným návštěvníkem koncertů. Po pravdě řečeno v nových podmínkách lidé už tolik nevyhledávali hudbu jako v době nesvobody. V první sezóně bylo co do počtu koncertů ještě poměrně dost, ale návštěvnost na nich značně poklesla. Psali jsme na všechny možné strany, i prezidentovi a Baťovi do Zlína, ale stále to nestačilo. A tak: Šetřit, šetřit, šetřit!
5 Ing. Karel Hanf
Hanf Karel (narozen 1896), český hudební organizátor a kritik. Studoval v Praze reálku a techniku (od roku 1920), inženýr. Poslouchal hudební vědu na UK (do roku 1921). Organizačně se zasloužil o sdružení Přítomnost, jehož byl jednatelem od roku 1924. Osvědčil se zvláště za okupace, kdy odvážně a obětavě udržoval činnost sdružení a vedl ji v českém duchu. Založil při sdružení měsíčník Rytmus. Po osvobození vzdal se svého povolání (zeměměřič) a stal se zástupcem uměl. ved. Divadla 5. května (Zkráceně převzato z Československého hudebního slovníku). Když Karel Hanf přišel z Přítomnosti do Divadla 5. května, nedovolila mu smrt dožít ani konce roku 1945 (zemřel 21. XII. 1945). Byl jsem ho navštívit v nemocnici a netušil jsem, že se s ním loučím. Ing. Karel Hanf byl člověk, o němž mohu napsat, že daroval svůj život Přítomnosti. Byl spolu s Aloisem Hábou duší tohoto sdružení a oddřel se svou ženou i všechnu práci s administrativou. „My jsme moc roků nevěděli, co je sobota a neděle. Ta Přítomnost dá moc práce. Nejhorší je asi psaní adres na obálky s pozvánkami“, řekla mi jednou paní Hanfová. Karel Hanf, člověk nesmírně bystrý a pilný, se o českou hudbu zasloužil víc než mnohý skladatel. Jeho žena nám po jeho smrti - v době, kdy Přítomnost už zápasila s potížemi a finančními problémy, chodila pomáhat, pokud to šlo, za urážlivě malý honorář, který jsme jí museli vnutit. Dost bych se obával zeptat se dnes některého mladšího nebo staršího příslušníka hudební obce, co jim říká jméno ing. Karel Hanf. I paměť je někdy velmi nespravedlivá.
6 E. F. Burian
V té poválečné době jsme se ve výboru rozhodli, že uspořádáme řadu koncertů, které budou věnovány, každý zvlášť, skladatelům, co za války byli persekuováni, jejich dílo bylo potlačováno nebo zakázáno, oni sami byli ve vězení a někteří, jako Rudolf Karel, se nevrátili.Těch koncertů bylo poměrně dost a já prosím
RYTMUS
ty, co se jich to týká, aby se na mne nezlobili, že se nemohu věnovat každému zvlášť. Nicméně je tam jeden, který se mi zdá právě pro naši tehdejší generaci naprosto výjimečný - a to je E. F. Burian. Pro nás, co jsme se v třicátých letech vyklubávali z první skořápky, byl EFB cosi nového, životodárného, okouzlujícího. Měl jsem vždycky silné zaujetí pro hudební divadlo a velice jsem toužil po tom, moci se nějak dívat, jak to dělá, sloužit mu třeba jako posluha, ale moci se dívat. Jeho divadlo mělo pro nás magickou moc, lidové hry, voice-band, pro mne snad nejkrásnější „Láska, vzdor a smrt“. Potom nějakou podivností osudu mi náhle přišel ústní vzkaz, abych přišel k němu do divadla 12. března 1941 během představení. Byl jsem překvapen a celý rozechvělý.Tohle bylo pro mne něco moc velkého. Došel jsem večer k divadlu, ale náhle vidím, že pasáž je zhasnutá a divadlo zavřené na řetězy. Ptal jsem se naproti u Rozvařilů, co se proboha děje. „Dneska tu bylo Gestapo!“. Burian byl zatčen, divadlo bylo zavřeno. S Burianem jsem se tak minul o pár hodin. Setkal jsem se s ním až po válce, když jsem v Přítomnosti dostal právě jeho koncert na starost. Bylo asi rok po válce. To už jsem dělal hlavně ve Vinohradském divadle. Žádal mne o spolupráci, ale už se věci měnily a všechno bylo jinak.
V dalších sezónách byla činnost spíše sestupná. Peněz ubývalo, odešel ing. Hanf. Nadto Karel Husa dostal koncem první poválečné sezóny stipendium do Paříže na rok (stipendium francouzské vlády). To byla citelná ztráta a zprávu o činnosti výboru musel za něho na valné hromadě přednést Dr. Z. Culka, což nebyl sice volený člen, ale v tu dobu, kdy skoro všichni mladí padali pod tíhou z práce (hlavně doháněli, co ve vzdělání zameškali za války), byl jediný, kdo byl schopen tu práci udělat. Pak ještě krátkou dobu spolupracoval s výborem. Návštěvnost na koncertech nebyla velká, ale na dvou jsme měli vyprodáno, což říkám, aby bylo trochu úsměvu v té době, kdy už se zhluboka i pro nás začal ozývat temný, sílící mrak. Poprvé to bylo dokonce ve velkém sále knihovny. Koncert Hábovy čtvrttónové hudby s opraveným čtvrttónovým klavírem, na nějž hrál Dr. K. Reiner. To bylo něco dlouho zakázaného, tak zvědavost přilákala posluchače. Podruhé to bylo spíš bezděčně humorné. Na běžný koncert jsme rozeslali pozvánky, kde v seznamu zpěváků byla uvedena Jarmila Novotná.To jméno nebylo vytištěno tučnějším písmem. Přesto se lidé dali nalákat a naplnili sál do posledního místečka. Tam se ukázalo, že jde o shodu jmen, šlo o mladou začínající zpěvačku, myslím z Moravy. Ale vzalo se to dokonce s humorem, jmenovat se Jarmila Novotná nebylo zakázáno. My jsme nešvindlovali, tak jsme se v dobrém rozešli. Ale moc do žertování nebylo. Druhou sezónu jsme ještě s odřenými lokty zvládli, i když počet koncertů klesal dosti výrazně. Třetí sezóna pokračovala s pomocí diskusních večerů a občasným zablýsknutím rozhlasovo-přítomnostních koncertů, ale to už byla práce nad naše síly. Temný mrak mohutněl, z diskusí o nový výraz v hudbě se stal zápas o moc ve státě. A ve čtvrté sezóně už práce v podstatě přestává, je udušena až k hořkému konci.
7 Další sezóny
Můj dojem je, že opravdový život Přítomnosti skončil druhým abonentním koncertem 23. II. 1948. Koncertní život do té doby v rámci možností pokračoval, dokonce jsme měli „abonentní koncerty“ z přátelské dobrovolnosti rozhlasového orchestru, který nám za „frakovné“ přiznával spolupořadatelství. Z těch koncertů, v nichž se, myslím, obrazila laskavost Karla Ančerla, bych připomněl alespoň jeden, koncert v únoru 1946 ve Smetanově síni s premiérou kantáty J. B. Foerstera „1945“.Ty koncerty měly pro prestiž Přítomnosti svůj význam a asi bych měl připomenout, že byla hrána díla česká. Nicméně ve státě hřmělo, děly se věci notoricky známé, které skončily Velkým únorem. Můj dojem je, že opravdový život Přítomnosti skončil druhým abonentním koncertem 23. II. 1948 (všimněte si, prosím, data). Na pořadu byly Miniatury J. Pauera, Nonet P. Bořkovce, Balady dětské R. Kubelíka a můj violový koncert. Karel Husa přijel z Paříže, aby koncert řídil. (Pozn.: Myslím, že tehdy rozhlas s Husou počítal po jeho návratu jako s vedoucím v Brně). Čekala se slušná návštěva, ale bylo
8 Únor
13
RYTMUS
14
skoro prázdno, lidé měli docela jiné starosti, chodili po ulicích, snad ve snaze něco zachránit.Všechno se změnilo. Nastal Únor. Rafael Kubelík na koncert přijel. Ale nevím už proč nemohl se ho zúčastnit. Jeho skladba se setkala s úspěchem. Schoval jsem mu pozvánku na ten koncert jako památku na asi na mnoho let poslední provedení jeho díla u nás - a odevzdal mu ji až po letech, když se poprvé zase vrátil do Prahy. Teď odjel z Prahy tak rychle, jak jen to šlo. Karel Husa měl s odjezdem problémy. Měl totiž ještě nastoupit vojnu. Teď šlo o to, jestli ho pustí zpět do Francie, jestli mu prodlouží odklad. Nakonec po mnohých potížích odklad dostal, tak upaloval, jak mohl. Znamená to, že Husa byl nějaký čas v cizině legálně a mohl být tedy provozován u nás. Až teprve nevím za jak dlouho si vojna vzpomněla. Rozkázala, že se má vrátit a nastoupit, což on odmítl. A tím se stal emigrantem se vším, co z toho plynulo. Zůstal pak několik let ve Francii a nakonec se definitivně usadil v USA. Jak už bylo dříve řečeno, Husa dostal 1946 (dokonce na výzvu ministerstva) stipendium na rok do Paříže jako vysokoškolák. Během toho roku mi napsal, že si tam vyjednal ještě prodloužení o rok, že mi radí, abych o to stipendium také požádal, že je jistě dostanu a on mě pak hned zavede k Honeggerovi a do salonu paní Boulangerové. Zažádal jsem si a stipendium jsem dostal, jenže všechno se změnilo a rychle se vytvořivším akčním výborům na vysokých školách se to nějak nelíbilo - a tak jsem zůstal doma.
9 Až k hořkému konci
Nastal nástup k poslednímu boji, pokud to lze bojem nazvat. Řekl bych tomu spíš jedno velké decrescendo. Kdo si chce tu dobu zopakovat, doporučuji mu podívat se do M.L. někam před stranu 544, ale není to hezké čtení. V zásadě lze říci, že KSČ se neřídila starořímským „Divide et impera“, nýbrž naopak „Spoj všechny spolky a instituce“, aby se pak nuceně sjednotily v nově vzniklém Svazu čs. skladatelů a tak se snadněji vládlo. Dokonce i mezinárodně se sjednocovalo, druhý mezinárodní sjezd z roku 1948 proslul přijetím Ždanovových tezí o hudbě. Snadnější bylo všechny sehnat do jednoho houfu, než se s každou institucí zvlášť dohadovat. Bylo tedy konstatováno, že koncertní činnost Přítomnosti už vlastně není. Zbývala jen práce spolková. Tak byla nakonec Přítomnost zrušena shora - stejně jako Umělecká beseda a oba časopisy, Rytmus i Tempo. Nezdá se mi, že má smysl všechno si to opakovat. Končím citátem z Milady Ladmanové. „Právnicky se sice celá věc nějakou dobu táhla, až závěrečná likvidační schůze z 13. 10. 1951 učinila nad historií Přítomnosti definitivní tečku. Konec.“ Spolu s oběma syndikáty (českých a slovenských skladatelů), Českou hudební společností a Klubem moravských skladatelů vplynula tedy do Svazu československých skladatelů i Přítomnost, aniž by se byla dočkala důstojných oslav pětadvacetiletého jubilea svého nepřetržitého a záslužného boje o soudobou hudbu. Konec. (pokračování v příštím čísle)
Jan Frank Fischer
(15. 9. 1921 Louny–27. 1. 2006 Praha), hudební skladatel, studoval skladbu u Jaroslava Řídkého, hudební vědu na UK u Josefa Huttera (PhDr. 1990!), autor hudby symfonické, hudebně dramatické (opery, balety), divadelní, filmové, komorní. V letech 1956–1959 tvůrčí tajemník Svazu československých skladatelů, pracoval v OSA, CISAC, ISCM.
RYTMUS Jan Ledeč
Přítomnost nezničitelná
Sdružení Přítomnost vzniklo v roce 1924. K patnáctému výročí opětného schválení stanov procházelo sdružení různými proměnami, výraznější či méně výraznou dramaturgickou profilací, bohatší, či méně bohatou činností, setkávalo se s větší či menší odezvou veřejnosti a hrálo významnější či méně významnou úlohu ve vývoji naší hudební kultury. Mělo také různé podoby po stránce legislativní: bylo například více než deset let právně uznanou institucí se schválenými stanovami (od 28. 11. 1924), několik let - a to let co do rozsahu a společenské působnosti mimořádně významných - mělo sice platné stanovy, ale nesmělo se jmenovat Přítomnost. A pak zase následovala léta, kdy po právní stránce na dlouho o stanovy přišlo a „vplynulo“ do někdejšího Svazu československých skladatelů (13. 10. 1951), ale jeho název Přítomnost (a vše, co s ním souviselo, včetně měsíčníku Rytmus) nabýval stále pevnější místo ve vědomí lidí, stával se pojmem-legendou. Bylo tedy víceméně nezbytností, že ve chvíli, kdy nastala možnost a potřebnost tohoto kroku, změnilo se znovu v instituci se schválenými stanovami a s názvem Přítomnost, sdružení pro soudobou hudbu Praha. Stalo se to 26. 2. 1991 a letos se tedy sluší připomenout patnácté výročí opětného schválení stanov instituce, která existuje již více než osmdesát let a kterou lze dnes již právem a jen se špetkou nadsázky označit za nezničitelnou. Jak je možné tvrdit, že přítomnost nepřetržitě existovala, i když takřka čtyřicet let na to neměla předepsané úřední papíry? Ti, kdo prožili její meziválečnou činnost, zejména ve vrcholném, „hábovském“ období, nepotřebovali žádné stanovy k tomu, aby i po zmíněném „vplynutí“ zachovávali a uplatňovali ve své činnosti, ať už působili kdekoliv, principy, které si v činnosti sdružení osvojili. Přítomnostní uvažování jim přešlo do krve, stalo se jedním z formujících faktorů jejich hudebního světa. Touha poznávat v hudbě nové z českých i zahraničních luhů a hájů, smysl pro průbojnost i toleranci k průbojnosti druhých, přátelské jednání i ve chvílích přiostřených názorových střetů, vědomí nezbytnosti sepětí tvorby s interpretací a apercepcí - a tím i ustavičný zřetel k posluchačskému ohlasu tvorby to všechno v někdejších členech Přítomnosti trvale zůstalo a přenášelo se i na jiné. „Od mých skladatelských plenek pro mne Přítomnost byla matkou, která mne odkojila mlékem soudobé hudby. Za to jsem jí celý život od roku 1939 věrně sloužil…“ napsal nám před pěti lety Jan Hanuš. Obdobně cítili i jeho vrstevníci z řad skladatelů, umělců, publicistů a posluchačů. S respektem k Přítomnosti, viděné v její historické kontinuitě, se vyjadřují i představitelé mladší generace, kteří Přítomnost znají jen z vyprávění pamětníků nebo z rozsáhlé, devítisetstránkové monografie Milady Ladmanové o historii sdružení, která byla vždy od svého vzniku v rukopise dostupná všem zájemcům v archivu Hudebního informačního střediska. Za všechny mladší cituji ze stanoviska Jiřího Hlaváče z roku 1999: „Přítomnost je pro mne osobně garantem platformy, na níž se setkávají rozličné názory, zkušenosti a potřeby, aniž by to pro ně znamenalo omezení“. A ještě jeden příklad: Přítomnost v roce 1991 - když už k tomu zase měla potřebné papíry nabídla čestné členství třem velkým osobnostem české hudby, které prožily několik desítek let v cizině - Rudolfu Firkušnému, Karlu Husovi a Rafaelu Kubelíkovi. Všichni tři okamžitě přijali tuto nabídku, nepadla jediná otázka, Přítomnost pro ně prostě nepřetržitě existovala. Právní akt „vplynutí“ Přítomnosti do Svazu československých skladatelů v roce 1951 nebyl náhlý, neodehrál se ze dne na den. Předcházely mu tři roky jednání. Již v červnu 1948 byl na valné hromadě sdružení přednesen jménem tehdejšího tzv. akčního výboru návrh na začlenění Přítomnosti do skladatelského svazu, v prosinci téhož roku bylo výboru sdružení doporučeno, aby zahájil jednání o „splynutí, respektive vytvoření koncertní sekce Svazu československých skladatelů“. A tehdy uložil výbor Přítomnosti svým zástupcům (jedním z nich byl Jan Hanuš, ve výboru dále pracovali vedle čestného předsedy Otakara Jeremiáše mimo jiné Václav Dobiáš, Jaroslav Doubrava, Radim Drejsl, Karel
15
RYTMUS
16
Hanf, Karel Husa, Ivan Medek, Jiří Pauer, Jan Rychlík), aby se pokusili „obhájit titul Přítomnost jako hlavičku koncertní sekce svazu pro novinkové koncerty“. Tento požadavek se zdál zprvu reálný, zvláště když byl spojen s tím, že okruh funkcionářů Přítomnosti přecházel současně do ústředních orgánů vznikajícího Svazu. Po jeho II. sjezdu (květen 1949), který nastolil odlišnou koncepci působení a tehdy i koncertní činnosti, nemohlo však již být řeči ani o udržení tehdy tradičního názvu s dobrým zvukem pro veřejnost, názvu Přítomnost, který se tak přesunul z reality do oblasti představ. Jestliže „vplynutí“ Přítomnosti bylo tak složité, nemohlo být jednoduché ani její „vyplynutí“ a plné prosazení do životní reality. Rovněž v tomto případě šlo o několikaletý proces, který se odehrával v rámci někdejšího Svazu českých skladatelů a koncertních umělců (za předsednictví Jiřího Dvořáčka) zejména v jeho propagační komisi, v jejímž čele byl Zdeněk Šesták, v sekci koncertních umělců i v sekci skladatelské. Jeho výrazem bylo zvláště dramaturgické profilování každoročních přehlídek koncertního umění (v říjnu 1989 k tématu „Bohuslav Martinů a Francie“, v říjnu 1990 k soubornému provedení instrumentálních komorních skladeb Antonína Dvořáka, dedikovanému Českému kvartetu u příležitosti 100. výročí jeho vzniku), zvyšování informovanosti členstva (od začátku roku 1988 periodickými propagačními bulletiny „Informace členům“), úsilí o reformování koncertní činnosti směrem k větší účinnosti, k ověření a obnově adresáře posluchačů (obsahoval v roce 1989 osm tisíc adres, na které byly rozesílány pozvánky na všechny svazové koncerty). Tyto snahu se postupně posílily po 17. listopadu 1989 a po ustavení přípravného výboru mimořádného sjezdu Svazu českých skladatelů a koncertních umělců. Z pověření tohoto přípravného výboru, vedeného Janem Hanušem, vznikla dramaturgická komise, jejímž prvořadým úkolem bylo, „ovlivnit v duchu nových zásad dramaturgii svazových koncertů a umožnit jejich kontinuální pořádání“. Členy této komise byli jmenováni Hanuš Bartoň, Václav Bernášek, Miroslav Císař, Jindřich Feld, Jan F. Fischer, Jan Ledeč, Harry Macourek, Arnošt Střížek, Zdeněk Šesták, Jan Šmolík, Ivan Štraus.Tato komise iniciativně pracovala od počátku do konce ledna 1990 a v rámci daných možností za předsjezdového provizoria plnila své úkoly. Již tehdy se začaly projevovat nové problémy, které vedly mimo jiné například ke zrušení již plně připraveného březnového Týdne nové tvorby 1990 i k dalšímu omezování koncertní činnosti Svazu.V této situaci zazněl a byl i písemně předložen (na přelomu ledna a února 1990) na svazové půdě návrh na obnovení činnosti sdružení Přítomnost (zpracoval v dohodě a dalšími členy dramaturgické komise Jan Ledeč), cituji z něj: „Domnívám se, že bude nejen činem historického ospravedlnění velkých zásluh sdružení Přítomnost o rozvoj soudobé hudby u nás a její postavení v naší společnosti v meziválečných letech a v letech nacistické okupace, ale i záležitostí aktuálního praktického propagačního procesu, uspořádá-li nová organizace hudebníků podle někdejšího přání posledního výboru sdružení pod názvem Přítomnost v sezóně 1990–1991 vyhraněně profilovanou, umělecky reprezentativní a posluchačsky přitažlivou řadu abonentních koncertů naší i zahraniční soudobé hudby…“. V druhé části návrhu je doporučeno uvážit „možnost obnovení sdružení Přítomnost, nejlépe na počátku sezóny 1991–1992“. A třetí část se týká „opětného vydávání časopisu Rytmus, nejlépe paralelně s obnovením činnosti sdružení“. Tento návrh nezazněl ve správnou chvíli na správném místě, ač jeho realizace směrem dosavadního úsilí svazové dramaturgické komise mohla mít dobré předpoklady publicity, zejména proto, že by se opírala o tehdejší mnohatisícové posluchačské zázemí.Ve dnech 6.–7. února se totiž radikálně změnila situace. Mimořádný sjezd rozhodl o zániku dosavadního Svazu a o ustavení Asociace hudebních umělců a vědců (AHUV). Atmosféra v řídících orgánech nově se utvářející organizace nebyla příznivá pro takové uvažování, jaké nastoloval zmíněný návrh. Ze strany některých nových funkcionářů byly tendence spíše k prosazování skupinových zájmů, k opomíjení kontinuit a naopak ke zdůrazňování diskontinuit, snad až po přesvědčení, že vše, co má kořeny v předlistopadové době, od ďábla pochází. Krátce po svém ustavení pozastavila Rada AHUV dokonce veškerou koncertní činnost organizace. Naštěstí se rodila paralelně se zmíněným návrhem obdobná iniciativa k obnovení činnosti Přítomnosti mimo orgány AHUV, spojená s ní jen tím, že se na ní podíleli vesměs členové bývalého Svazu (a po mimořádném sjezdu i členové AHUV) a z části současně i členové zmíněné dramaturgické komise: Ivo Jirásek, Jan F. Fischer, Viktor Kalabis, Milada Ladmanová, Jan Ledeč, Václav Riedlbauch a Zdeněk
RYTMUS
Šesták; jako poradce pro ekonomickou problematiku byl přizván Ivan Englich. Skupina se scházela nejprve u Fischerů v Jasné ulici v Braníku, později v Českém hudebním fondu v malostranské Besední ulici. Všechno šlo rychle, v přátelské, vysloveně „Přitomnostní“ atmosféře se rodily smělé vize, vyjasňovaly se sporné otázky, překonávaly se překážky a brzy se dospívalo k dohodám. Již 26. února 1991 se konala ustavující valná hromada, byly schváleny stanovy, zvolen výbor. Prvým předsedou se stal Jan Hanuš (v době přípravných jednání byl v nemocničním léčení) a zůstal jím pro první tříleté období. S ohledem na jeho zdravotní stav pracoval jako úřadující předseda od února 1991 do února 1994 Ivo Jirásek, který se pak pro období 1994 až 1997 stal předsedou. Jako druhý místopředseda působil od ustavující valné hromady Jan F. Fischer, který se později (od února 1997 do února 1998) stal předsedou: v druhé polovině devadesátých let a byl spiritus agens dramaturgie a celého koncertního dění Přítomnosti. O funkci jednatelskou se od počátku dělili Jan Ledeč a Zdeněk Šesták, Ledeč hlavně se zaměřením k dramaturgii a k redigování obnoveného Rytmu, Šesták k propagaci, náboru členů a návštěvnosti koncertů. Václav Riedlbauch se jako člen prvého výboru staral o pokladnu, později pomáhal z pozice svého pedagogického a organizačního působení na Akademii múzických umění. Milada Ladmanová byla od začátku až do roku 1998 zapisovatelkou. Ivan Englich byl zprvu poradcem, později se stal členem výboru, od jara 1993 se z vlastní iniciativy ujal úkolu nahrávat koncerty sdružení a soustavnou mnohaletou prací vytvořil rozsáhlý unikátní archiv nahrávek (v roce 2000 obsahoval tento archiv 70 nahrávek, to znamená zhruba 150 hodin hudby). V roce 1998 byl zvolen předsedou výboru Boris Kobrle, který však před skončením funkčního období na začátku ledna 2000 abdikoval. Za jeho působení měl výbor toto složení: B. Kobrle, J. Feld, R. Rejšek, J. Machat, J. Ledeč, I. Ženatý, I. Englich, J. Kubita, A. Katmeridu, V. Čermáková. Tak to bylo v prosinci 1999. Jak to bylo dál, to už nevím, vymyká se to ale také úkolu mého článku. Šlo mně v něm jen o to, zachytit z dokumentů a z vlastní paměti, jak se to tehdy dávno všechno odehrávalo a jak se ve složitém dění podařilo dosáhnout toho, že nezničitelná Přítomnost měla znovu své jméno i své stanovy. 20. června 2006
(8. 1. 1922 Praha), muzikolog, studoval hudební vědu na UK u Josefa Huttera, Mirko Očadlíka a Antonína Sychry (PhDr), dirigování na AMU (Dědeček, Doležil), byl sbormistrem a rozhlasovým redaktorem v Liberci, vedoucím hudebního oddělení Ústředního domu lidové umělecké tvořivosti v Praze (1953–1965), dramaturgem Symfonického orchestru hl.m Prahy FOK (60. léta), vedoucím HIS ČHF, referentem SČSKU (80. léta).
Jan Ledeč
V uplynulých měsících naše řady navždy opustilo pět osobností, které pro Přítomnost mnoho znamenaly. V lednu zemřel skladatel Jan Frank Fischer (15. 9. 1921 Louny – 27. 1. 2006 Praha). Na jaře nás opustil Štěpán Lucký (20. 1. 1919 Žilina– 5. 5. 2006 Praha). Oba pracovali v Přítomnosti jak v její krátké poválečné periodě, tak i v současné éře polistopadové. V květnových dnech zemřeli i další dva skladatelé: Miroslav Pelikán (20. 2. 1922 Praha – 19. 5. 2006 Praha) a Štěpán Koníček (7. 3. 1928 Praha – 26. 5. 2006 Praha). Je třeba připomenout i světlou památku zesnulého basklarinetisty Josefa Horáka (24. 3. 1931 Znojmo 23. 11. 2005 Biberach, SRN), jednoho z protagonistů souboru Due Boemi. Novodobá Přítomnost měla jen málo tak oddaných a zasvěcených interpretů, ochotných úzce spolupracovat se soudobými skladateli na objevování nových hudebních obzorů. Vojtěch Mojžíš
Smutné zprávy
17
RYTMUS Ohlédnutí za uplynulou 40. sezónou Přítomnosti 5. 10. 2005
Jan Hanuš in memoriam - z tvorby skladatele Jana Hanuše Piccolo Coro e Piccola Orchestra, dir. M. Valášek, P. Černý - varhany, O. Kalvodová - harfa, J. Zeman - tympány Chrám sv. Ludmily v Praze na Vinohradech
19. 10. 2005
Vladan Kočí - violoncello, Eva Benešová - klavír Stravinskij, Řídký, Douša, Tichý, Kočí, Britten Galerie Lichtenštejnského paláce v Praze na Malé Straně
9. 11. 2005
Přítomnost na DSH 2005 Rut, Micka, Teml, Fischer, Sternwald Galerie Lichtenštejnského paláce v Praze na Malé Straně
30. 11. 2005
Ensemble Martinů v Přítomnosti Fried, Lukáš Hurník, Hybler, Kurz, Sluka, Ježek, Piazzola Galerie Lichtenštejnského paláce v Praze na Malé Straně
14. 12. 2005
Vánoční koncert Přítomnosti - žáci a pedagogové ZUŠ Praha 5, Štefánikova Vacek, Rada, Teml, Bajer, Páleníček, Mácha, Douša, Martinů, Hanuš, Slavický, Eben Galerie Lichtenštejnského paláce v Praze na Malé Straně
11. 1. 2006
Duo virtuoso - Pavel Hůla, Lucie Hůlová - housle, dále Roman Fojtíček - saxofon, Daniel Wiesner - klavír Milhaud, Rut, Ježek, Báchorek, Macourek Galerie Lichtenštejnského paláce v Praze na Malé Straně
25. 1. 2006
Violoncelli da camera, Markéta Mazourová - marimba Kollert, Klusák, Lukáš, Hatch, Kolafa, Sluka, Viklický Galerie Lichtenštejnského paláce v Praze na Malé Straně
8. 2. 2006
Tomáš Víšek - klavír Smetáček, Šostakovič, Vačkář, Pavel Trojan, Ježek Galerie Lichtenštejnského paláce v Praze na Malé Straně
22. 2. 2006
Fama Quartet a jeho hosté (David Danel, Aki Kuroshima - housle, Emi Ito - viola, Bálázsa Adorjan - violoncello, Jan Brabec - klarinet, Martin Fila - klavír) Husa, Martin Marek, Messiaen Galerie Lichtenštejnského paláce v Praze na Malé Straně
15. 3. 2006
Pestrý svět akordeonu (Martin Forman - viola, Radek Dlouhý - akordeon, Jana Vlachová - akordeon, Josef Hřebík - akordeon) Bažant, Bezděk, Laburda, Douša, Galerie Lichtenštejnského paláce v Praze na Malé Straně Koncerty se uskutečnily s podporou Hlavního města Prahy, Nadace OSA, MK ČR, ČHF a ing. Ivana Englicha Vojtěch Mojžíš
18
Rytmus, 2006–2007 Programový list Přítomnosti - sdružení pro soudobou hudbu Vydává Přítomnost, sdružení pro soudobou hudbu za finanční podpory Hudební nadace OSA, Hl. m. Prahy, Nadace ČHF, Nadace Život umělce a firmy Týnský Dvůr Association s.r.o. Adresa: C/O České muzeum hudby, Karmelitská 4, 118 00 Praha 1 Redakční rada: Eva Benešová, Vít Clar, Eduard Douša, Afrodita Katmeridu, Josef Marek, Vojtěch Mojžíš, Oldřich Semerák, Pavel Trojan (předseda) Výkonný redaktor: Vít Clar Design a grafická úprava: Dáša Pošmourná Layout: Zdenka Matyášová Tisk: JPM tisk s.r.o. Redakční uzávěrka: 31. 7. 2006 Registrováno MK ČR č. 6568
