Technické údaje
Programování a materiály
Je muž, který je vysoký, šťastný? Animovaná konverzace s Noamem Chomským Is The Man Who Is Tall Happy?
Programování David Huspenina e-mail:
[email protected] | tel.: +420 724 339 341
Dop. přístupnost přístupný Kopie DCP, DVD
Francie 2013 / 88 minut Režie Michel Gondry Žánr animovaný dokument Monopol Od: 31. 7. 2014 Do: 23. 2. 2021
Formát 1:1.37 Originální verze anglicky Titulky české
Propagace Plakáty A1, PR článek k filmu Mediální partneři AČFK Respekt, Metropolis, Radio 1, ČSFD, Full Moon, Protišedi, Artikl Další informace http://www.acfk.cz/je-muz-ktery-je-vysoky-stastny.htm On-line trailer http://youtu.be/PQtK0gqLBoE Materiály ke stažení www.acfk.capsa.cz (jméno a heslo: guest)
Vyjádření distributora
Synopse
Michel Gondry je absolutní snílek a velké dítě současného světového filmu. Spojení Gondryho a „überintelektuála“ No ama Chomského v jednom dokumentu postaveném na jejich dialogu a Gondryho animacích bylo natolik lákavé, že jsme jako distributoři nemohli odolat. Jedná se o malý velký film, o absolutní libůstku a delikatesu v naší distribuční stáji; film náročný, ale netušeně hluboký a zároveň netušeně hravý.
V rámci série dokumentárních rozprav ilustruje Gondry teorie Noama Chomského, jehož intelektuální nesmlouvavosti skvěle sekunduje svou kreativitou a imaginací. Vzpomínky, vědecké i historické poznatky a nedostižné a obdivuhodné schopnosti dedukce velkého myslitele nabývají podoby naivních, ale zato komplexních animovaných výjevů z Gondryho dílny.
Jan Jílek, hlavní dramaturg AČFK
Živý, chvílemi spletitý, do značné míry dojemný a v každém případě velmi lidský dialog s Noamem Chomským je vyobrazen prostřednictvím přirozeného proudu Gondryho subjektivních kreseb. Ve svém animovaném dokumentu představuje Gondry Chomského coby význačného myslitele i obyčejného muže.
O filmu
Michel Gondry je sice známější díky svým osobitým hraným filmům jako Věčný svit neposkvrněné mysli nebo Nauka o snech, ale na kontě má i pár výrazných dokumentů. Jeden o komikovi Daveu Chapellovi a jeho velké hudební party v newyorských ulicích (Block Party). Druhý o své tetičce Suzanne, hlavě rodiny, a jejím vztahu ke svému homosexuálnímu synovi (Trn v srdci). Ten natočil Gondry také proto, že teta už stárne a nebude tu věčně. I Noam Chomsky stárne (v prosinci oslavil pětaosmdesátiny) a Gondry se díky dokumentu mohl dostat do jeho společnosti. Tedy do blízkosti amerického filozofa, lingvisty, politologa, levicového aktivisty, kritika globalizace i americké zahraniční politiky, muže označeného za „nejdůležitějšího současného myslitele“ a zvoleného v jedné internetově-časopisecké anketě nejvlivnějším globálním intelektuálem. Kdo by odolal? Francouz Gondry Američana židovského původu Chomského objevil, když v jednom newyorkském obchodě koupil pár DVD o jeho názorech, včetně filmové verze knihy o zpravodajských médiích Manufacturing Consent, která se i u nás vyučuje na žurnalistické katedře. V českém překladu jsou
k dispozici Chomského interpretace dominantní role USA v současné světové politice Hegemonie nebo přežití či záznam jeho debaty s filozofem Michelem Foucaltem Člověk, moc a spravedlnost. Snímek Je vysoký muž šťastný? je záznamem debaty Chomského s Gondrym a zároveň její interpretací. Snímek má podtitul An Animated Conversation with Noam Chomsky. Anglická slovní hříčka odhaluje, že rozhovory byly živé a vzrušené i to, že ve filmu jsou z velké části animované, Gondryho rukou. Režisér tak chtěl diváky upozornit, že sledují film, ne realitu, a nakolik přijmou Chomského náhledy na svět, je jen na nich. Pro diváka má Gondryho roztomilá, jakoby dětská animace i další, příjemný efekt. Jeho ilustrace, asociace a reakce pomáhají Chomského filozofie zpřístupnit a přiblížit. „Radostný a vybízející k zamyšlení,“ chválí svěže nekonvenční dokument časopis Variety.
Michel Gondry Narodil se před 51 lety ve Versailles, jako vnuk inženýra a vynálezce Constanta Martina. Jako malý chtěl být malířem nebo vynálezcem, v 80. letech studoval uměleckou školu v Paříži. Svou režijní vynalézavost uplatňoval nejdříve v hudebních videoklipech pro francouzskou skupinu Oui Oui, kde působil jako bubeník. Tak si ho všimla zpěvačka Björk. Kromě ní natočil hudební videa i pro kapely White Stripes, Radiohead, Daft Punk nebo pro Kylie Minogue a Paula McCartneyho. V 90. letech oživil také svět reklam, kde jako jeden z prvních použil techniku „bullet time“, později proslavenou Matrixem, a díky počtu ocenění za reklamu na džíny Levi‘s se dostal do Guinessovy knihy rekordů. V hraném filmu debutoval v roce 2001 americkou tragikomedií Slez ze stromu, promítanou na festivalu v Cannes, natočenou podle scénáře Charlieho Kaufmana. Druhá spolupráce s tímto svébytným umělcem, romance Věčný svit neposkvrněné mysli, se stala jedním z nejoblíbenějších a nejlépe hodnocených filmů roku 2004 a vynesla Gondry-
mu Oscara za podíl na scénáři. Poté si začal režisér ke svým hraným snímkům psát scénáře převážně sám. Do loňska natočil Nauku o snech, Prosíme přetočte a adaptaci populární knihy Borise Viana Pěna dní – další vizuálně výrazné a formálně nekonvenční tragikomedie o ne zcela ještě (psychicky) dospělých mužích odehrávající se v surreálných fantastických světech. Z jeho typických imaginativních hravých snímků nejvíce vybočuje adaptace rozhlasového superhrdinského seriálu Zelený sršeň podle scénáře Setha Rogena a Evana Goldberga a snímek Poslední školní autobus o skupině teenagerů z Bronxu a jejich cestě autobusem domů v poslední den střední školy. Gondry režíroval i několik dokumentů, krátkých snímků, jednu povídku ve filmu Tokio, jeden díl komediálního seriálu Flight of the Conchords nebo epizodu talk show Jimmy Kimmel Live. Letos zasedal v porotě na filmovém festivalu v Berlíně. Žije v New Yorku.
Ne úplně tradiční rozhovor Michela Gondryho s Noamem Chomským Na úvod bych se rád zeptal, jakou první vzpomínku z dětství si vybavíte… První vzpomínku z dětství? Vybavuji si několik vzpomínek, které dokážu datovat, protože jsou spojeny s určitým místem… Vím, že moje vzpomínky pocházejí z doby, kdy mi byl asi rok a půl … vím, přesně, kde to bylo, muselo mi být asi jeden a půl roku, seděl jsem v kuchyni a hlídala mě teta… oba rodiče tehdy chodili do práce, což nebylo úplně běžné, bylo to někdy v třicátých letech minulého století. Takže se kolem motala spousta tet a bratranců a sestřenic a tak dál… Tety nás občas hlídaly a jedna se mě snažila donutit sníst ovesnou kaši, kterou jsem nechtěl. Tak jsem si ji nacpal za tvář a odmítal jsem ji spolknout. Snažila se vyšpekulovat, jak do mě tu kaši dostat, ale já jsem tam dlouho zatvrzele seděl, a nechtěl jsem ji ani za nic spolknout, ha ha! To si vybavuji úplně zřetelně a to mi muselo být 16 nebo 17 měsíců a z této doby mám i jiné vzpomínky.
O procesu osvojování jazyka se dozvídáme stále nová fakta. Čím intenzivněji se určitému tématu věnujeme, tím sofistikovanější výzkumné techniky využíváme… A je čím dál tím zřejmější, že děti si dokáží osvojit jazyk v mnohem větší míře, než bychom čekali, a mnohem dříve, než umí své jazykové schopnosti prokázat. Existují přímé i nepřímé důkazy, jako například technika výuky jazyka pro hluchoslepé, na té jsem shodou okolností pracoval se svou ženou… Vyučuje se pomocí metody zvané „Tadoma“. Ano, komunikace pomocí dlaně. Pomocí dlaně položené na obličej jiného člověka se učíte, jak z pohybů obličeje a hlasivek interpretovat, co ten druhý člověk povídá. Zjistíte tak sice velmi mizivé množství informací, touto metodou však lze získat poměrně uspokojivé jazykové znalosti. A to dokonce natolik slušné, že musíte dělat dost složité
testy, aby se zjistilo, co vlastně neumíte. Tato metoda ale nikdy nebyla s úspěchem aplikována u lidí, co přišli o zrak a sluch dříve než ve věku asi osmnácti měsíců. A to nám naznačuje, že právě při raném kontaktu s jazykem, kdy dítě nevykazuje příliš rozvinuté jazykové schopnosti, řekne možná jednoslovnou nebo dvouslovnou větu… si osvojuje základní charakter jazyka a získává poměrně velkou spoustu znalostí. A na těch pak mohou právě hluchoslepí stavět… samozřejmě se jedná o podvědomý proces, ale později se o tyto znalosti mohou opřít… například když dostanou pokyny, které by pro něj jinak byly nesrozumitelné. Dokáží ostatně žít ve společnosti, kde se lidé dorozumívají jazykem a rozumí tomu, co lidé říkají, pokud jim přiloží roku na obličej. Chodil jsem do školy vycházející z principů Johna Deweyho. Byla to velmi progresivní a úspěšná škola a alespoň pro mě byl dokonalá. Výuka nebyla strukturovaná, zato kladla důraz na iniciativní tvořivost a spolupráci s ostatními. Nedostávali jsme známky a byli jsme vedeni k tomu, abychom rozvíjeli svoje zájmy. Když mi bylo asi deset nebo jedenáct, s otcem jsme si každý pátek večer četli židovské klasiky, literaturu 19. století, eseje, takhle to u nás prostě chodilo. Rodiče nás seznamovali se znovu oživenou hebrejskou kulturou, zasvětili jí celý svůj život. Byli naprosto oddáni obrodě kultury, jazyka, a celé komunity z území původní Palestiny. Jakmile začnete o věcech pořádně přemýšlet, zjistíte, že vlastně nedávají valný smysl. A na jakémkoli stupni vědeckého poznání nebo v procesu opravdu důkladného zkoumání je nejdůležitější klást si otázky, proč věci fungují tak, jak fungují,
a proč nefungují jinak. Zjistíte, že svět kolem je velká hádanka a jestliže na tuhle hru přistoupíte, také se budete moci něco naučit, když na ni nepřistoupíte, tak si jenom opisujete, co vám někdo jiný diktuje nebo se chováte podle toho, co vás někdo naučil, a stanete se replikou mysli někoho jiného. A technická práce, které se nyní věnuji, pramení částečně z mého náhlého zjištění, že předpoklady, které jsou v rámci moderní historie generativní lingvistiky, nebo vlastně v celé historii tradičního studia jazyka, přijímány jako standardní, vlastně nestojí na žádných základech. A tak se musím ptát, z čeho tyto předpoklady pramení. Nejdříve je třeba hledat východiska a pak se vám otevře řada cest a tak to jde pořád dokola… Ale tak to pokračovalo až k Newtonovi a Newton pak ke své hrůze zjistil, že svět nefunguje jako stroj, že existuje něco, co jeho kolegové vědci nazývají okultními silami, přitažlivá a odpudivá síla, které nefungují na bázi kontaktu, lze tedy na dálku přitahovat věci, což bylo předtím nemyslitelné. Newton sám to nazýval absurditou, které nikdo, kdo má jakékoli ponětí o vědě, nemůže nikdy uvěřit. Takže vy si myslíte, že dokážeme porozumět světu kolem sebe? A že mu můžeme porozumět pouze v mezích svých schopností? Zatím jsem hovořil jenom o Newtonovi a Youngovi. Ptáte se na kognitivní schopnosti, které jsou nám vrozeny. O tom, že máme takové vrozené poznávací schopnosti, není pochyb, pokud si tedy nemyslíte, že jsme andělé. Jsme-li však součástí organického světa, máme pevně dané vlastnosti. Jakože například neumíme létat. Tyto vlastnosti či schopnosti pak mají určitý rozsah a určité limity, mají takovou povahu. Pak přichází na
řadu otázka – jaké tedy tyto vlastnosti jsou? Skutečnost, že to, co jsem právě uvedl, tedy naše vrozené poznávací schopnosti, jsou vlastně jedním z nejpřekvapivějších objevů, nás ponouká k tomu, abychom pohlíželi na svět jako na mechanický celek. Víme, že je to špatně, ale prostě pohlížíme na svět těmahle očima. Například vidíme strom a víme, že je to strom. Značí to, že je náš mozek vybaven fixní schopností, která nám říká: tohle je strom? To je vlastně další hádanka, jak poznáme, že je něco strom? Není to snadné… Tak například, zasadíte-li strom, řekněme vrbu, to je dobrý příklad. Vyroste vám a pak jí třeba uříznete větev a zasadíte ji do země. Předpokládejme, že z ní vyroste úplně stejný strom, jako byl ten původní. Teď předpokládejme, že ten původní strom se vykácí, stane se z toho nového původní vrba? A proč ne? Je geneticky identická, má stejné vlastnosti, ale víme, že to není tentýž strom… Ale proč? Vnímaná kontinuita není vlastnost sama o sobě, je to vlastnost, kterou věcem pouze přisuzujeme. Nyní tedy máme naději, že najdeme způsob identifikace objektů, které mají symbolické souvislosti, na základě zkoumání jejich fyzických vlastností. Tyto objekty jsou individualizované, identifikujeme je v rámci svých mentálních konstrukcí, jsou tedy v podstatě mentálními objekty. A to značí, že celou tuto referenční teorii musíme opustit. Nyní je tedy třeba zkoumat vztah jazyka a světa z jiné perspektivy. V následující malé ukázce hovoříte o tom, jak se snažíme interpretovat svět a jak bychom měli zahodit všechno,
čemu věří lingvistika nebo filozofie. Ptáte se, proč si myslíme, že je ten nově zasazený strom jiný strom, ačkoli je identický. Já jsem si pak četl nějaké genetické studie o tom, že klon je vlastně reprodukce jinou než sexuální cestou, takže je potenciálně identický. Ale jediné, co jsem dokázal odpovědět, bylo, že vím, že je to jiný strom, protože jsem viděl, jak ho někdo pokácel a jak vyrostl ten druhý… Ale takhle jednoduché to asi nebude. Naopak, já myslím, že právě v tom to vězí, že část naší koncepce stromu má cosi dočinění s určitou předabstraktní představou kontinuity, takže původní strom má kontinuální existenci, kterou mu připisujeme, protože uřezaná větev představuje v genetickém smyslu ten samý objekt, ale když se z něj stane strom, nevztahuje se na něj nám známá kontinuita. Jiná inteligence by si ale vysvětlovala kontinuitu úplně jinak a tvrdila by například, že ten nový strom je tím původním stromem, jedná se tedy jenom o náš pojem kontinuity, který je však velice komplexní. Vzpomínáte si na své první setkání s vědou? Ano, to byla dosti trapná záležitost, kterou si celý život vyčítám. Ve třetí třídě jsem se rozhodl zpracovat vědecký projekt o astronomii, aby byl učitel spokojen. Nakonec jsem zalistoval v encyklopedii Britannica a opsal jsem oddíl o astronomii a odevzdal jsem projekt s vědomím, že takhle by se to dělat nemělo. Učitel to musel poznat, vůbec jsem to neupravoval, a to jsem byl ve třetí třídě, bylo mi asi osm let, takže asi sedmdesát pět let mě tíží tahle vina, ha ha! Myslím, že náboženská víra je kulturní univerzálie. Nevzpo-
mínám si, že by bylo objeveno nějaké společenství, které by nemělo zakořeněnou víru v něco, co přesahuje vědomou zkušenost, v něco, co v pozadí vše řídí a dává jejich životu smysl. Nemusí se jednat o víru v božstvo, ale v nějakého ducha světa, kterého nelze uchopit a který dává smysl věcem kolem a jejich životu. V žádném známém historickém období a v žádné společnosti se lidé nedokázali spokojit s tím, že by si jednoduše řekli: dívej, jsem prach a v prach se obrátím a můj život jinak nemá žádný smysl. A jako to vnímáte vy? Já jsem přesvědčen, že jsme prach a v prach se obrátíme a že život nemá žádný smysl, ha ha. Ale to je těžké, naprosto chápu, proč to spousta lidí nedokáže přijmout. Můžete mi jednoduše vysvětlit prvotní přístup ke generativní gramatice? Jde takřka o truismus. Když si představíte, co je jazyk, z toho, co oba víme, máme v mysli určitý postup pro vybudování nekonečného množství strukturovaných výrazů, z nichž každý má přisouzenou určitou zvukovou podobu a sémantický význam. Tedy něco jako truismus. Navíc tyto strukturované výrazy mají schopnost zvanou digitální nekonečnost, připomínají totiž čísla, přirozená čísla. Máme pětku a šestku, ale nic mezi tím, to už nejsou přirozená čísla, a stejně to funguje i v případě jazyka. Máme větu o pěti slovech, o šesti slovech, ale ne o pěti a půl slovech. Tento systém se velice liší například od komunikačního systému včel nebo jiného způsobu komunikace. Digitální nekonečnost je v přirozeném světě vzácný úkaz. A v té době, dejme tomu na konci čtyřicátých let,
byla světová matematika velmi rozvinutý obor, byla vyvinuta výpočetní teorie, teorie rekurzivních funkcí, v rámci soudobé matematiky se tedy jednalo o známé teorie. Studoval jsem je, když jsem zkoumal pokročilou logiku a matematiku. A nějak mi to do sebe zapadalo, tenhle systém digitální nekonečnosti a postupy, které generují nekonečnost strukturovaných výrazů, to jest vlastně generativní gramatiku, o nic jiného se nejedná. To by měl být základ studie, a pak přichází otázka, co to vlastně je? V tu chvíli narazíte na problém, který už jsem zmínil, zjistíte, že abyste mohli zpracovávat dostupné informace, musí být extrémně komplexní a spletité. Což taky nedává smysl, protože každé dítě je zvládne za chviličku, takže vlastně nemohou být tak rozvrstvené a komplexní. A z toho vzniká obor a v daném oboru se snažíte ukázat, že to, co se zdá komplexní a spletité, je v podstatě velice jednoduché. Prostě se ta schopnost z ničeho nic objeví, a funguje dokonale na principu sněhové vločky, v souladu s přírodními zákony, objeví se jako sněhová vločka, přesně tak to funguje. Tahle schopnost pak přejde částečně na potomstvo, a po nějaké době možná za několik generací se může začít šířit danou populací a v ten moment vznikne důvod ji externalizovat, najít způsob jak to, co vám prochází hlavou, převést do zvukové podoby nebo do podoby gesta a tak dále. A zvýhodňuje tato schopnost příslušnou osobu nebo skupinu? Danou osobu samozřejmě zvýhodňuje, protože pokud máte schopnost plánovat a interpretovat a tak dále, máte samo sebou oproti ostatním určitou výhodu. Ale není úplně snadné, aby se tyhle výhodné vlastnosti dále šířily, často prostě
zaniknou, a pokud víme, to už se za uplynulých 100 tisíc let stalo už mnohokrát, ale pokud se některá taková vlastnost uchytila, tak se uchytila, díky tomu, že jsme tady. V určitém momentě se tedy ta vlastnost uchytila, objevila se u více lidí a pak se začala externalizovat a vyvinula se z ní komunikace. Ale to znamená, že v rozporu s tisíciletými předpoklady, s tím, co se nyní téměř univerzálně předpokládá, nemohla komunikace hrát v rámci evoluce významnou roli, je to pouze sekundární proces. Bojíte se o své zdraví? Ne, doktoři ano, ale já ne. Takže nemáte obavy? Jak říká bible, počet našich let má býti sedmdesát, a to navíc už je jen bonus. Když mi bylo asi deset, měl jsem z umírání úplnou hrůzu, víte, z toho, co se stane, když zmizí ta jiskřička vědomí. Měl jsem noční můry, ale jako dospívajícímu mi to už připadalo směšné. Mým vzorem je David Hume. Když umíral, byli u něj jeho přátelé jako například Adam Smith, byl už úplně zesláblý, ale tak to prostě chodí, vždyť víte, jak naše existence funguje, a pak sbohem, žádný posmrtný život, nic. Brali jsme se ještě jako děti. Carole bylo devatenáct a mně dvacet. A myslíte, že bylo manželství přínosem ve vaší práci? Těžko říct. Carole celkem ráda chodila do společnosti, ještě jako náctiletá chodila na večírky a ven s kamarády a já jsem
byl naopak velký solitér. Pár let jsme žili víceméně jejím způsobem života, ale stejně jsem na těch večírcích posedával někde v rohu. Ale po nějaké době jsme se prostě přeorientovali na domácí život. Měli jsme pár přátel, nebyli jsme úplní poustevníci, pak přišly děti, vnoučata, někdy jsme trávili čas s přáteli a tak, ale většinou jsme byli rádi sami. To není jako dnes, tehdy nehrozilo, že vás někdo zastřelí na ulici, ale nebylo to zrovna příjemné, kolem spousta antisemitismu a do některých ulic jsem se neodvažoval vkročit, protože v nich žily děti irských přistěhovalců a ty mě tam nepustily, ale o tom jsem s rodiči nikdy nemluvil, nikdy se o tom zřejmě nedozvěděli. Ale v době, kdy přišla druhá světová válka, tak se všechno změnilo, tedy zdánlivě. Například 7. prosince 1941 lidé, kteří stále ještě slavili dobytí Paříže, chodili po ulici v přilbách a říkali ostatním, ať si zatáhnou rolety, protože se nás chystá bombardovat Luftwaffe. A kdy jste se poprvé dozvěděl o koncentračních táborech? Kolem roku 1942 či 1943 začaly prosakovat nějaké zvěsti, ale nikdo netušil, jakých to nabralo rozměrů, zlehčovalo se to, a to až neuvěřitelnou měrou. Vlastně si vzpomínám, že se pořádaly mezinárodní konference za účelem pomoci lidem, kteří chtěli utéct z Evropy, ale nikdo nebyl ochoten udělat vstřícný krok, Roosevelt dokonce odmítl loď St. Louis, na které jelo, tuším, tisíc utečenců z Evropy, kteří zkoušeli štěstí někde na Kubě nebo se potloukali tady v regionu, ale USA je prostě nepřijaly. Poslali jsme je zpátky do Evropy a většina z nich pak skončila v plynových komorách.
Co vám přináší potěšení? Potěšení? Děti, vnoučata, přátelé… Ale takhle to neberu, nevyhledávám zábavu, zvláště poté, co mi zemřela žena, nechodím do kina, do divadla ani do restaurace. Věnuji se svým povinnostem. Ale spousta věcí mi přináší uspokojení, například když vidíte odškodnění obětí, třeba teď jsem se vrátil z Turecka, kde jsem byl v minulosti již několikrát a kde se pořád řeší otázky týkající se utlačování Kurdů. Poprvé jsem tam jel právě jako účastník jednoho takového procesu. Ale tentokrát jsem tam byl na konferenci na téma utlačování a svobody vyjadřování. Vidíte lidi, kteří jsou nesmírně obětaví, odvážní, celý svůj život zasvětili boji proti útisku. To je pro mě velká inspirace.
Asociace českých filmových klubů Nábřeží 950/12 | 779 00 Olomouc www.acfk.cz
