Technické údaje Cesta do školy Sur le chemin de l‘école Francie 2013 / 77 minut
Monopol Od: 17. 4. 2014 Do: 30. 1. 2024
Režie Pascal Plisson
Dop. přístupnost přístupný
Scénář Marie-Claire Javoyová, Pascal Plisson
Kopie DCP, DVD
Kamera Simon Watel
Formát 1:1.85
Hudba Laurent Ferlet
Originální verze svahilsky, španělsky, hindsky, arabsky
Produkce Barthélémy Fougea
Titulky české
Žánr dokument
Programování a materiály Programování David Huspenina e-mail:
[email protected] telefon: +420 724 339 341 Propagace Plakáty A1, PR článek k filmu Mediální partneři AČFK Respekt, Metropolis, Radio 1, ČSFD Další informace http://www.acfk.cz/cesta-do-skoly.htm On-line trailer http://youtu.be/iGdCpMslkp0 Materiály ke stažení www.acfk.capsa.cz (jméno a heslo: guest)
Vyjádření distributora Už několik let učím a poprvé od svých školních let jsem tak konfrontovaná se studenty. Jsou stejní, jako jsem byla já a jako jsou asi všechny děti v civilizovaných zemích. Škola je pro ně otravnou povinností, zlem, které je nutno přežít. A pak jsem uviděla dokument Pascala Plissona a zastyděla se nejen za své studenty, ale i za sebe. A za všechny ty děti, pro něž je vzdělání tak samozřejmé a jejich budoucnost tak bezproblémová. Kolik z nich by dokázalo šlapat denně kilometry a kilometry do školy, a kolik z nich by to činilo nejen dobrovolně, ale i s nadšením? Protože by věděli, že bez vzdělání dopadnou jako jejich rodiče, že je nečeká žádná budoucnost. Občas je nutné konfrontovat svůj bezpečný a pohodlný svět s tím druhým, a to i v oblastech, nad nimiž běžně nepřemýšlíme, a které se neobjevují s tragickou naléhavostí ve zpravodajství.
Iva Hejlíčková, programová ředitelka AČFK
Synopse
Často dumáme nad tím, v jakém stavu zanecháme dalším generacím naši planetu, otázka však zní, jakou pro tuto planetu vlastně vychováváme generaci?
Zahira (12) žije v pohoří Atlas v Maroku. Každý týden ji a její dvě spolužačky čeká vyčerpávající pěší túra po nelítostných horských stezkách do internátní školy…
- Pierre Rabhi
Samuel (13) žije v Indii. Cesta do školy, kterou musí denně absolvovat, představuje čiré utrpení. Nemůže totiž chodit a jeho dva mladší bratři ho celé čtyři kilometry tlačí na provizorním vozíku…
Dětské protagonisty snímku, žijící ve čtyřech různých koutech světa, spojuje společná touha po poznání. Uvědomují si, že jedině studium jim může otevřít bránu k lepší budoucnosti a proto se každý den vydávají na dlouhou a strastiplnou cestu za vzděláním. Jackson (11) žije v Keni. Se svou mladší sestrou musí dvakrát denně zdolat pěšky patnáctikilometrovou cestu savanou obývanou divokými predátory… Carlito (11) urazí se svou mladší sestrou bez ohledu na počasí dvakrát denně osmnáct kilometrů na koni přes argentinské pláně…
Snímek Cesta do školy odhaluje nevšední rutinu dětí, jež se díky své nezdolné touze splnit si svůj sen vydávají na cestu za poznáním, kterou známe všichni, avšak z velmi odlišné perspektivy.
O filmu
Francouz Pascal Plisson školu opustil brzo a o to víc ho dojalo, když jednou na obhlídkách lokací pro svůj nový dokument o divoké přírodě v Keni potkal trio mladých Masajů běžících do školy. „Moje dcera je ráno nabručená, protože musí do školy, zatímco jiné děti kvůli vzdělání riskují i svůj život,“ uvědomil si režisér a rozhodl se natočit film právě o dětech, které nechtějí propásnout šanci na lepší život, šanci, kterou jejich rodiče neměli. Jeho film, který se představil už na festivalu v Locarnu, získal Césara za nejlepší dokument. Snímek snoubí krásu dokumentů National Geographic s emotivním společenským portrétem, jinak řečeno, strhující záběry přírody s dojemnými střípky osudů obyčejných malých hrdinů.
Jackson 11 let, Keňa
Jackson je mladý Keňan z kmene Samburu. Na cestě do školy, vzdálené patnáct kilometrů, riskuje spolu se svou mladší sestrou Salome každodenně život. V období sucha navíc často vyrážejí z domu s prázdným žaludkem. Okolní oblast je extrémně nebezpečná. Ozbrojené gangy přepadají vesnice a savanou se potulují agresivní sloni, kteří pronásledují a často i usmrtí kohokoli, kdo jim přijde do cesty. Na cestu do školy děti vyrážejí velmi ostrým tempem. Když se Salome vyleká nebo unaví, vezme ji bratr za ruku a vyprávěním nebo zpěvem ji uklidní. Jackson se o svou sestru stará už několik let, chce, aby se stejně jako on vzdělávala, aby se o sebe uměla postarat a dokázala sama rozhodovat o své budoucnosti. Řeší s ní všechny její problémy – a pomáhá jí i s učením. Navzdory obtížným rodinným okolnostem je Jacksonovo odhodlání chodit do školy neotřesitelné. Kvůli jedničkám i nadále denně riskuje svůj život. Za svůj vynikající prospěch dokonce získal stipendium, díky němuž si může každoročně pořídit novou uniformu a sadu psacích potřeb. Uniformu považuje za to nejcennější, co má, a náležitě o ni pečuje. Nikdy sice neviděl neviděl letadlo, ale sní o tom, že se z něj stane pilot a vydá se objevovat svět.
Carlito 11 let, Argentina
Od svých šesti let vyráží Carlito každý školní den na koni patagonskými horami a pláněmi do osmnáct kilometrů vzdálené školy. Pochází z rodiny pastevců a žije v odlehlé oblasti And, v maličkém domku se svým otcem Gilbertem, matkou Nelidou a mladší sestrou Micaelou. Rodiče spí na podlaze, aby mohli dětem přenechat pohodlí své skromné ložnice. Žijí jednoduchý, ale šťastný život. Carlito miluje školu nade všechno. Chce zůstat ve svém rodném kraji blízko své rodiny a stát se veterinářem. Letos ho na cestě do školy doprovází i jeho šestiletá sestřička Micaela. Kulisu jejich výpravám tvoří úchvatná horská scenérie. Jejich kůň Chiverito není jen tak obyčejný kůň. Chiverito a Carlito jsou dokonale sehraná dvojice, která zdolá i ten nejnáročnější terén a všechny nástrahy počasí, jež bývá v horách velmi kruté.
Zahira 12 let, Maroko
Zahira je berberská dívka, která žije v zapadlé vesnici v údolí Imlil v samotném srdci pohoří Atlas. V zimě zde teplota klesá až k mínus dvaceti stupňům a dlouhé měsíce sněží. V tomto odlehlém kraji nemá školní vzdělání velkou váhu. Většina otců si stále ještě nepřeje, aby jejich dcery chodily do školy. Každé pondělí vstává Zahira za úsvitu a odchází do internátu vzdáleného více než dvacet dva kilometrů. Letos nastoupila do prvního ročníku střední školy. Putuje horami i údolími, často musí zdolávat extrémní podmínky. Dlouhý úsek cesty musí absolvovat sama, posléze se k ní však přidávají její dvě spolužačky Zineb a Noura, které žijí v údolí nedaleko. Po cestě si předčítají ze sešitů a vyprávějí si zážitky ze školy. Zahira vždycky udává krok. Na společné cestě si užijí spoustu legrace a povídají si vtipy, u silnice se však nálada rychle mění. Musí si zajistit dopravu, ale jen málo řidičů je ochotno mladé dívky svézt. Zahira je velmi pilná studentka a ve třídě patřila vždy k premiantům. Díky svým vynikajícím výsledkům získala stipendium a její rodiče jsou na ni náležitě hrdí. Je první z rodiny, kdo chodí do školy. Touží stát se lékařkou a věnovat se chudým pacientům.
Samuel 13 let, Indie
Samuel je nejstarší ze tří sourozenců. Narodil se předčasně a trpí vrozenou vadou, kvůli které nemůže chodit. V jeho rodné vesnici se nenašla žádná škola, která by postiženého chlapce mohla přijmout, jeho matka Esther se tedy rozhodla, že se přestěhují, aby její syn mohl získat řádné vzdělání. Samuel nyní bydlí s celou rodinou v Kuruthamaankadu, rybářské vesnici u Bengálského zálivu na jihu Indie. Ve své chatrči z palmových listů nemají ani tekoucí vodu ani elektřinu. Ve škole v Periyapattinamu se při hodinách všichni snaží handicapovanému chlapci pomáhat. Samuel je jediný z rodiny, kdo umí číst, stojí ho to však obrovské úsilí a vyžaduje to velké soustředění. Má problémy s výslovností a musí se snažit mluvit nahlas, aby mu ostatní rozuměli. Esther ráda poslouchá příběhy, které jí Samuel vypráví. Školní docházka je v Indii povinná teprve od roku 2010 a většina rodin si nemůže dovolit posílat své děti do školy. I když se Samuel o sebe nedokáže sám postarat, může se spolehnout na pomoc svých dvou bratrů, se kterými si vybudoval úžasný vztah. Každý den ho musí do školy vzdálené více než čtyři kilometry dostrkat na provizorním vozíku vyrobeném z kusů nalezeného harampádí – brodí se hlubokým pískem i vodou a proplétají mezi palmami. Samuel touží stát se lékařem, aby také mohl pomáhat postiženým dětem.
Pascal Plisson Pascal Plisson je zkušený, především televizní dokumentarista, který se specializuje na filmování zvířat nebo lidí uprostřed divoké přírody. Natočil např. film o řidičích náklaďáků na Sibiři nebo o korálovém atolu Clipperton v Tichém oceánu. „Pokaždé mi jde o totéž: být protagonistům emocionálně blízko, ale vždy je ukázat divákům v jejich prostředí,“ říká. Od roku 1984 do roku 1993 napsal a zrealizoval pro televize CBS, France 2 a Canal+ okolo dvaceti sportovních a dobrodružných reportáží z amerického kontinentu. Na konci 90. let začal strávit většinu roku ve Východní Africe. V Keni natočil i své jediné hrané drama Masajové – bojovníci deště, uvedené v roce 2005 i v českých kinech. Zkombinoval v něm fiktivní příběh se zvyky a rituály kmene, do rolí obsadil skutečné Masaje. Během natáčení Cesty do školy se Plisson do své oblíbené Afriky vrátil. S malým štábem, čítajícím jen tři až čtyři lidi, se tam musel utábořit uprostřed savany a najmout si sedm členů pořádkových sil na ochranu proti banditům a zvířatům. S dětmi Plisson strávil už před natáčením hodně času, aby se s nimi spřátelil a získal jejich důvěru. Jeho jediným požadavkem bylo, aby se nedívaly do kamery. Jinak do jejich chování nezasahoval a svůj film proto označuje za „reportáž“. „Běhali jsme jako maniaci, aby-
chom byli tam, kde jsme potřebovali. Znal jsem trasy dětí a každý den jsem se umístil tak, abych je mohl nafilmovat, každý den jednu část jejich cesty. To, že jsem natočil hodně filmů z divoké přírody, mi dost pomohlo. Tenhle žánr totiž vyžaduje smysl pro předvídavost,“ popsal Plisson vznik dokumentu. Na zkušenost z natáčení Cesty do školy, které probíhalo od února do října 2012, podle svých slov nezapomene. Se všemi čtyřmi dětmi je stále v kontaktu a pomáhá jim. Svým filmem chce ukázat divákům, že existují i jiné skutečnosti, a že přístup ke vzdělání je důležitý pro všechny děti všude na světě.
Rozhovor s režisérem Pascalem Plissonem a producentem Barthélémym Fougeaem Pascal Plisson: K natočení snímku Cesta do školy mě inspirovalo jedno neuvěřitelné setkání. U jezera Magadi na severu Keni jsem hledal vhodnou lokalitu pro svůj připravovaný přírodovědný film. Vystoupili jsme z auta a pozorovali okolní krajinu. Bylo třicet pět stupňů, slunce oslnivě zářilo. Najednou jsem v dálce uviděl nějaký pohyb, mihotání v rozžhaveném vzduchu. Nedokázal jsem rozpoznat, jestli se jedná o zebry nebo jiná zvířata, nebo o lidi. Siluety se k nám přibližovaly a brzy bylo zřejmé, že se jedná o tři mladé masajské bojovníky. Masaje velice dobře znám a mou pozornost okamžitě upoutaly podivné plátěné brašny, které nesli na zádech. To bylo dost zvláštní. Vysvětlili mi, že se jedná o školní brašny a že jsou už od úsvitu na cestě do školy, která se nachází za kopcem na druhé straně jezera. Měli za sebou už dobré dvě hodiny běhu. Nejmladší z nich mi hrdě ukazoval svou tabulku a pero. Pak rychle vyrazili dál, protože nechtěli přijít pozdě, a já jsem tam v šoku zůstal stát. Procestoval jsem pořádný kus světa a všude jsem podobné děti vídal. U silnice, v savaně, v pralese, ale do té chvíle jsem si neuvědomil, jaké úsilí musí tyhle děti na cestě za poznáním vynaložit. Zanechalo to ve mně hluboký dojem. Možná proto, že já sám jsem zanechal školy velmi brzy, abych mohl cestovat po
světě. Možná mi došlo, co všechno jsem z dalšího studia mohl vytěžit. Přístup ke vzdělání byl tak snadný, že jsem si ho nevážil. Když vidím, jak jsou moje dcery po ránu nevrlé, že musí do školy, udivuje mě, jak jiné děti kvůli učení často riskují život. Vzdělání je základ života a škola je požehnání. Setkání s dětmi, které jsou připraveny udělat všechno pro to, aby měly přístup ke vzdělání, pro mě bylo obrovskou lekcí. Ti mladí Masajové se vzdali své role válečníků, aby mohli chodit do školy. Rozhodl jsem se proto o podobných dětech natočit film. Barthélémy Fougea: Když za mnou Pascal s tímhle projektem přišel, okamžitě mě nadchnul. Vždycky jsem chtěl točit dokumentární filmy pro mladé publikum, protože je jich jako šafránu. V minulosti jsem produkoval cyklus dokumentů o mladých hudebnících s názvem Děti, hudba a tanec a strašně mě to bavilo. Z mého hlediska mají dokumentární filmy za úkol promlouvat k lidem, něco je naučit… ale s dětmi nemůžete komunikovat stejným způsobem jako s dospělými. Když promlouváte k dítěti, musíte mu umožnit ztotožnit se s tím, co vidí, dát mu ten správ-
ný klíč. A to byl náš případ, naším cílem navíc bylo oslovit i dospělé. A jelikož produkce dokumentárních filmů dnes probíhá na mezinárodní bázi, snažím se vždycky hledat univerzální témata. Cesta do školy pojednává o otázce, která se týká nás všech, má zeměpisný, kulturní náboženský i politický přesah.
kteří z žáků musí při cestě do školy zdolávat nejtěžší podmínky… Nakonec jsme shromáždili asi šedesát příběhů z celého světa. Všechny byly úžasné, jeden dojemnější než druhý. Bylo těžké z nich vybírat. Naším kritériem bylo, aby vybrané děti do projektu vnesly něco mimořádného a obohatily ho.
Setkali jsme se s Jeanem-Françoisem Camillerim, generálním ředitelem společnosti The Walt Disney Company ve Francii, který neváhal a šel do toho s námi. Díky jeho podpoře – a on byl první, kdo nám ji poskytl – jsme se mohli pustit do natáčení.
Objevili jsme například skvělého školáka v Číně. Dokončoval jsem film, který měl být uveden na jednom čínském festivalu, a tak jsem využil možnosti prozkoumat místní terén - a našel jsem toho chlapce. Ve chvíli, kdy jsme o dané téma projevili zájem, se ale věci v Číně začaly měnit. Oficiálně tam totiž v rámci přístupu ke vzdělání neexistuje žádný problém a naše natáčení by mohlo naznačit, že situace není tak růžová, jak se zdá. To bylo pro úřady nepřijatelné. Uběhlo pár týdnů a cesta do školy přestala být pro děti nebezpečná. To byl samozřejmě úžasný výsledek, ale pro nás už tento příběh nebyl zajímavý.
PUTOVÁNÍ ZA POZNÁNÍM Pascal Plisson: Hledali jsme děti, které musí bojovat o to, aby se dostaly do školy, ale zároveň si dobře uvědomují svou situaci a chápou, že vzdělání hraje pro jejich budoucí život rozhodující roli. Spousta dětí nechodí do školy primárně kvůli vzdělání, v řadě případů představuje škola jedinou vyhlídku na alespoň jedno pořádné jídlo denně. Barthélémy Fougea: Pustili jsme se tedy do pátrání. Čekala nás náročná dokumentaristická práce. Získali jsme podporu z UNESCA, které naše téma opravdu do hloubky zajímá, od AIDE ET ACTION, mezinárodní organizace zabývající se otázkami vzdělání, i od řady dalších subjektů z celého světa, se kterými jsme s Pascalem za těch třicet let své dokumentární práce navázali kontakt. Oslovili jsme každého, koho jsme znali, a v tu chvíli se projevil první úžasný efekt našeho dobrodružného projektu: jakmile jsme vysvětlili svůj záměr, všichni se pro něj okamžitě nadchli a chtěli nám pomoci. Nejdříve jsme si museli vytipovat konkrétní školy. UNESCO a AIDE ET ACTION pro nás v rámci svých vlastních projektů provedly průzkum. Objevili jsme několik škol, které byly atypické ze zeměpisného nebo organizačního hlediska, a zjišťovali jsme,
Naší další výzvou bylo zajistit, aby film jako celek působil vyváženým dojmem. Nechtěli jsme podlehnout katalogovému efektu, každý příběh tedy měl hrát určitou roli v rámci celkového tématu. A ačkoli jsme v dané lokalitě prováděli předběžný průzkum, nikdy jsme netušili, s čím Pascal nakonec přijde. Na počátku jsme měli pět příběhů. Natáčet jsme začali v Keni, kde to Pascal velmi dobře zná, a protože tam hodně točil, má tam i řadu kontaktů a široké zázemí. V OHROŽENÍ ŽIVOTA Pascal Plisson: Deset let jsem v Keni natáčel filmy o divočině, o Masajích, o místních obyvatelích… Znám velice dobře sever země, kde to mají děti do školy daleko. Asi tucet takových škol, vzdálených od sebe několik dní cesty autem, jsem navštívil. Vzal jsem s sebou i jednu ze svých dcer. Pokaždé jsem požádal učitele, aby svolali všechny žáky. Dětem jsem pak položil pár otázek, abych zjistil, kdo z nich to má do školy víc než deset kilometrů. Našel jsem asi patnáct dětí, které bydlely deset, patnáct či dokonce dvacet kilometrů daleko. Jackson okamžitě upoutal mou pozor-
nost. V té době mu bylo jedenáct a svou vyzrálostí a odhodláním na mě okamžitě udělal dojem. Prohlásil, že vždycky předpokládal, že se objeví někdo jako já, kdo mu pomůže. Byl přesvědčený o tom, že mu jeho touha po vzdělání někoho takového přivede do cesty. Jeho způsob přemýšlení a nezdolná naděje byly velmi působivé. Jackson nikdy neviděl žádný film, dokonce ani obyčejnou televizi. Netušil, jak vzniká filmový obraz.
Abychom mohli sourozence na jejich cestě sledovat s kamerou, museli jsme si postavit tábor uprostřed pustiny, hodinu cesty autem od nejbližšího města. Tábořili jsme v buši pod dohledem sedmi rangerů, kteří nás chránili před divokou zvěří a bandity. V této oblasti číhá řada různých nebezpečí.
Abych lépe pochopil jeho motivaci, vydal jsem se k němu domů. Jackson bydlí se šesti příbuznými v malé chatrči ze slámy s hliněnou podlahou. Často jedí jenom jednou denně. Už v útlém věku si uvědomil, že jedině škola mu může zajistit lepší život. Je odhodlaný získat vzdělání, učit se tak, aby mohl najít práci, pomoci rodině a vymanit se ze života, který žijí jeho rodiče. Zapůsobil na mě svou uvážlivostí. Když jsem viděl, jak si pere šaty v jamách vyhloubených v písku, jak zachycuje úvod filmu, byl jsem ohromený. Jackson to komentoval slovy, která velmi trefně vystihují jeho způsob uvažování: „Protože jsem chudý, ještě neznamená, že musím chodit do školy špinavý.“
Barthélémy Fougea: V době, kdy Pascal dokončoval natáčení v Keni, zkomplikoval se náš příběh v Číně a v Maroku jsme právě objevili dívku jménem Zahira. Zároveň jsme se připravovali na natáčení v Austrálii, které hezky ilustruje náš celkový přístup a ukazuje, před jakými rozhodnutími jsme stáli. Austrálie nás mimořádně zajímala, protože ve vnitrozemí žijí děti, které to mají do školy až 700 kilometrů. A jelikož do školy nemůžou, musí škola za nimi. Svého času probíhala výuka prostřednictvím rozhlasového vysílání, dnes se učí po internetu a učebnice a úkoly vozí letadlo. Když je dítěti dvanáct let, nastoupí do školy ve městě, aby mohlo pokračovat ve vzdělání a také aby se socializovalo, protože do té doby žilo ztracené, daleko od ostatních pouze se svou rodinou a nemohlo navazovat žádné další vztahy. Ty děti nemají skoro žádné ponětí o tom, jak to funguje mezi lidmi, například ani neví, jak se přechází přes silnici. Neznají žádná pravidla života v komunitě. Tato situace nám připadala samozřejmě velice zajímavá.
Prošel jsem si celou tu šílenou patnáctikilometrovou trasu, kterou musí dennodenně ráno i večer zdolat přes hory a území obývané slony. Cestou do školy padne slonům za oběť každoročně čtyři nebo pět školáků. Učitel pak každé ráno počítá děti, aby zkontroloval, jestli někdo nechybí. Stane se, že se některé už nikdy nevrátí domů. Sám Jackson už několikrát tak tak unikl smrti. Velký dojem na mě udělala i jeho láska k sestře a odpovědnost, kterou k ní cítí. Sama se do školy vypravit nemůže, protože by ji mohli cestou znásilnit nebo unést. Jejich cesta se totiž pravidelně kříží s trasami gangů, které unášejí mladistvé do Súdánu. Do školy se může dostat pouze v doprovodu svého bratra. A protože se Jackson nechce ráno opozdit, musí s ním jeho sestra držet krok.
ZTRACENÁ MOTIVACE
Pro každý jednotlivý příběh jsme chtěli najít nějaký hlavní motiv, na který jsme ale zároveň nechtěli klást přílišný důraz: přístup dívek ke vzdělání, fyzický handicap, socializace a další… Pascal se tedy vypravil do Austrálie, ale natáčení pro nás bylo hned z několika důvodů velkým zklamáním. Zjistili jsme, že výuka probíhá pod přísným dohledem, že se dětem dostává velké podpory a že jejich touha po vzdělání není zas až tak niterná.
Je na ně vyvíjen tlak zvenčí a jejich vlastní motivace není velká. Škola je pro ně povinnost, která vzhledem k těm obrovským vzdálenostem nabývá pozoruhodných rozměrů, ale v posledku působí stejně jako na děti u nás. Necítí tak silnou touhu po vzdělání jako Samuel, Zahira, Jackson nebo Carlito. Naše téma se tak vyprázdnilo a proto jsme australský příběh ze snímku vypustili. MOŘE CEST, KTERÉ SPOJUJE JEDINÁ TOUHA Pascal Plisson: Zahiru pro nás objevila organizace AIDE ET ACTION v berberské vesnici v pohoří Atlas. Touží se stát lékařkou. Vydal jsem se za ní do hor a objevil jsem úžasně bystrou a prozíravou dívku. Její příbuzní – především její berberský otec – chápou, že vzdělání představuje pro jejich dceru zásadní příležitost. Zahira má to štěstí, že ji její rodina podporuje, protože bez toho by byla úplně bezmocná. Cesta za poznáním je dobrodružstvím vlastně pro celou rodinu. Kdyby její otec chtěl, aby pracovala doma, kdyby jí naplánoval svatbu, všechno by bylo ztracené. V Maroku je ale rodinná solidarita velice silně zakořeněná. Díky tomu se mohla i Zahira a její dvě kamarádky vypravit na svou náročnou cestu za poznáním. Každý týden musí zdolat dvě soutěsky, což je obzvláště v zimě velmi náročné. Potom si musí stopnout auto, avšak ne mnoho řidičů je ochotných je svézt. Každé pondělí ráno odcházejí do internátu a vracejí se v pátek večer. Zahira má úžasnou povahu. Je otevřená okolnímu světu a lidem kolem sebe. Chce přesvědčit místní, zejména muže, aby dovolili i svým dětem chodit do školy. Barthélémy Fougea: Všechny děti jsme našli sami, kromě Samuela. Jeho příběh známe od indického koproducenta z Pondicherry, se kterým jsem spolupracoval před patnácti lety. Poslal nám článek, který o Samuelovi vyšel v místních novinách. Pascal Plisson: Po jeho přečtení jsme ale dost váhali, proto-
že jsme nechtěli využívat chlapcova handicapu. Obávali jsme se všech těch klišé, která nám budou ostatní předhazovat. Ale Samuelův příběh všechny naše obavy rozptýlil, zvláště díky obětavosti a pomoci jeho dvou bratrů, která umožňuje Samuelovi chodit do školy. Na deset dní jsem se vydal do terénu – Samuela jsem našel na vozíku, byl hrozně unavený, ale jakmile se objevili jeho bratři, okamžitě se zase rozzářil. Když jsem uviděl ten vozík, jeho matku a jejich dům a představil jsem si cestu, kterou musí každý den absolvovat, jeho spolužáky a celé prostředí, které se jim snaží pomoci, aby se vymanili z bídy, bylo mi jasné, že se jedná o výjimečný lidský příběh. Rozbrečel jsem se. Ty tři děti jsou prostě úžasné: i navzdory každodenním strastem neztrácejí smysl pro humor a jejich soudržnost z plátna přímo čiší, jako strhující óda na život. Barthélémy Fougea: Já jsem se účastnil jenom natáčení v Argentině, protože tu zemi dobře znám a chtěl jsem být přítomen u poslední fáze filmu. Vybral jsem devět dětí v severní Patagonii a s Pascalem jsme odjeli zkoumat terén. Tam jsme potkali Carlita a poznali jeho mimořádný příběh. Šli jsme se podívat k němu do školy, vysvětlili jsme jim smysl projektu a jim se okamžitě zalíbil. Tak jako v předchozích případech jsme dodržovali hlavní zásadu: nejednat s dítětem jako s hercem. Točíme jejich skutečný život, nemůžeme jim tedy platit. Naší povinností však je zajistit dětem lepší podmínky ke studiu. Rozhodli jsme se tedy podpořit školu, do které Carlito chodí, a oni souhlasili. Mluvili jsme o tom i s jeho rodiči a ti byli z projektu nadšení. Jediný, komu se náš nápad nelíbil, byl samotný Carlito, protože nechtěl zameškat školu! Dokonale nás tak přesvědčil, že je pro nás ten pravý kandidát. Nechtěli jsme ho ale nutit, protože by to úplně popíralo základní myšlenku snímku. Pascala napadlo udělat z natáčení vzdělávací projekt, v rámci kterého by Carlito učil své spolužáky, co je to film a jak se točí.
Chlapec tento nápad přijal a my mu vysvětlili funkci veškerého zařízení a všechny technické fáze natáčení, aby tyto vědomosti mohl předat dál. Pascal Plisson: V Jižní Americe jezdí stále ještě řada dětí do školy na koni. Carlita jsme objevili v samém srdci pohoří Andy. Jeho rodina žije ve skromném obydlí, ale nejsou chudí. Žijí obklopeni přírodou, skromně, ale slušně. Argentina se vždycky starala o vzdělání svých dětí. Školy jsou všude. Zajímavý je Carlitův vztah k mladší sestře, která jezdí na koni s ním, a výjimečný je jeho příběh i v tom, že chce zůstat ve své domovině a starat se o půdu svých rodičů. Cestování ho neláká, touží se stát veterinářem a rodina ho v tom velmi podporuje.
a aby pochopily, o co se ve svém filmu snažím. Hodně jsme si povídali, vtipkovali jsme a různě jsme blbli. Prakticky jsem s nimi žil. A ony mi dávaly to, co mi chtěly dát. O nic jsem je nežádal. Vše se odvíjelo od vztahu, který jsem si s nimi vytvořil. To je základ celého filmu. Barthélémy Fougea: Pascal vždycky nejdřív vyjel na deset dní do terénu, potom se vydal na místo znovu s hlavním kameramanem Simonem Watelem a se zvukařem Emmanuelem Guinotem. Točili na kameru 2K. V terénu s nimi spolupracoval manažer lokací a tým logistické podpory – asi šest nebo sedm lidí, s výjimkou Indie, kde jich bylo dvanáct. Na natáčení jednoho příběhu jsme si vyhrazovali asi dvanáct dní, abychom dětem příliš nevstupovali do života a nevyčerpali je.
ŽIVOT ZACHYCENÝ VE FILMU Pascal Plisson: Ty děti nejsou herci a mým záměrem nebylo, aby se snažily hrát. Chtěl jsem, aby žily svůj běžný život. A jestliže měly zůstat samy sebou i navzdory přítomnosti kamery, museli jsme v nich vzbudit důvěru. Proto jsme s nimi trávili hodně času. Nejdřív jsem se za nimi jel podívat bez kamery a povídal si s nimi o jejich snech a touhách. Ale nebyl to jen jednostranný zájem – i děti byly zvědavé a chtěly slyšet náš příběh. Okamžitě jsem si k nim vytvořil silné citové pouto, stejně jako v případě protagonistů všech předchozích filmů. S každým z nich jsem také několikrát absolvoval jejich cestu do školy, abych pochopil, co skutečně prožívají… Většinou jsem s nimi byl sám, jenom v Argentině se mnou byl Barthélémy. Vždycky jsem se adaptoval na jejich situaci. Chtěl jsem, aby si natáčení taky užily, aby se se mnou podělily o své zkušenosti
Celé natáčení probíhalo od února do října 2012. Pokaždé, když se Pascal vrátil, prohlédli jsme si osm až devět hodin nesestříhaného materiálu. Sledoval jsem ho s obrovským nadšením, protože to byl opravdový a ryzí doklad o nezdolné lidské touze, ale na druhou stranu jsem měl obavy, že holá realita sama o sobě nebude stačit. Celý film stojí na těch několika dětech, jejich charismatu a ochotě komunikovat. Pascal se pokaždé vydával na natáčení s určitým nápadem na příběh, ale vždycky to byl jenom předběžný plán. Často jsme se pak museli přizpůsobit skutečným podmínkám. Materiál pořízený v Keni potvrdil, že z technického hlediska jsme zvolili správný přístup. Pascal Plisson: Abychom byli mobilnější, omezili jsme natáčecí štáb na tři členy. Ani světla jsme s sebou nevozili. Ty děti nikdy před tím kameru ani filmový štáb neviděly. Chtěl jsem po nich jediné – aby se nedívaly do kamery. Jinak se měly chovat úplně přirozeně. Jedná se tedy spíš o reportáž než o „režíro-
vaný“ film. Běhali jsme za nimi jako šílení, abychom stihli natočit, co jsme potřebovali. Znal jsem jejich trasy a mnohokrát jsem si je sám prošel, věděl jsem, kudy se vypraví.
z co nejvíce možných úhlů. S dětmi byla situace stejná.
Nechal jsem je jít svou cestou a sám jsem zaujal takovou pozici, abych je při tom mohl natáčet, každý den jeden úsek. Byl jsem u toho, jak na Jacksona zaútočili sloni. Bylo jasné, že sourozenci dostali strach a společně jsme zaslechli, jak se v bezprostřední blízkosti lámou větve. Obě děti se strašně vyděsily a začaly utíkat pryč. Běželi jsme za nimi. Pro ně je to poměrně běžná situace. Následně jsme ale museli znovu zinscenovat moment, kdy se děti schovají v kaňonu, protože jsem je nechtěl vystavovat nebezpečí v blízkosti slonů.
Pascal Plisson: V Keni se hovoří svahilsky a masajsky – já svahilsky celkem obstojně rozumím. V Patagonii jsem si vystačil se svou znalostí španělštiny, v Maroku a v Indii jsem ale nerozuměl jediné slovo. Měl jsem sice tlumočníky, ale ti nepřekládali úplně všechno, co děti říkaly. Až poté, co jsme film sestříhali a požádali o transkripci dialogů, jsem zjistil, co opravdu povídaly.
Když jsme natáčeli děti, museli jsme se pohybovat rychle. Hodně jsme točili na ruční kameru. Jackson a jeho sestra mají velice ostré tempo a my jsme jim stěží stačili. Jacksonovi je dvanáct, váží 45 kg a celý den jenom běhá… Naštěstí jsem znal jejich trasu, jinak bychom je ztratili. Ve filmu hrála roli i řada nepředvídatelných faktorů. Netušil jsem například, že Samuelovi bude po příchodu do školy jeho mladší bratr rovnat košili, česat mu vlasy a líbat ho na rozloučenou. Naštěstí jsme byli ve správném čase na správném místě a mohli jsme ty kouzelné chvíle zachytit. Nebo méně veselý příklad: nečekali jsme, že se mu porouchá vozík. Jednoduše se to stalo. Ale naštěstí byl za rohem servis, kde chlapcům pomohli. Může to znít překvapivě, ale hodně mi pomohly zkušenosti s natáčením v divočině. Jedná se o žánr, který vyžaduje velkou míru předvídavosti. Člověk musí najít to správné místo. Když sledujete leoparda, tak vám jeho chůze, tvar trupu a jeho pohled napoví, že se poblíž pasou gazely a že je na lovu. Mým úkolem je zaujmout takovou pozici, abych ho nerušil a abych ho zachytil
OZVĚNY SKUTEČNOSTI
Nejdříve jsme chtěli nechat k celému filmu namluvit komentář. Ale když jsme zjistili, jak úžasné věci ty děti říkají a že jejich promluvy ten snímek hezky stmelují, komentář jsem nechal smazat, aby protagonisté mohli na plátně skutečně ožít. Když Jackson prosí sestřičku, aby si pospíšili, říká to spontánně. A když si Samuel a jeho sourozenci povídali o vlaku nebo o svých snech o cestě do Ameriky, stál jsem tak daleko, že jsem jim vůbec nerozuměl. Barthélémy Fougea: Taky nebylo snadné vybrat pro film hudbu. Z mého pohledu dokáže například orchestrální hudba dodat filmu velký emocionální náboj, ale v tomto případě by velkolepá skladba děti a diváky pouze odcizila. Šlo nám tedy o to nalézt podkres, který by divákům umožnil blízký kontakt s protagonisty. Jakousi směsici stylů, díky níž bychom mohli přecházet od jednoho příběhu ke druhému. Laurent Ferlet, s nímž jsem již v minulosti spolupracoval, takovou směs zkomponoval a my jsme ji krok za krokem doladili. SOUČASNOST Pascal Plisson: Není možné realizovat takový projekt a pak jeho protagonisty nechat svému osudu. Ty děti do nás inves-
tovaly, protože nám věřily a já teď o nich nemůžu jen vyprávět historky. Byl jsem to já, kdo je oslovil a vybudoval si s nimi vztah. Se všemi jsem pořád v kontaktu a je mi jako kdybych adoptoval další čtyři děti! Jacksonovi jsem pomáhal změnit školu, aby mohl získat lepší vzdělání. Našel jsem sponzora, který podporuje i jeho sestru, protože, jak už jsem říkal, ti dva jsou naprosto nerozluční. Byl jsem se za nimi podívat loni v únoru. Ta nesmělá dívenka, která se mi dřív nedokázala podívat do očí, úplně rozkvetla – teď umí anglicky a ze všeho je nadšená… Jackson nikdy předtím nejel autem a nikdy nebyl ve velkoměstě. Vzal jsem ho s sebou koupit uniformu a on poprvé v životě viděl obchodní dům. Našel jsem taky sponzora pro Samuela, který staví pro jeho rodinu dům. Sleduji jeho zdravotní pokroky, pořídili jsme mu pořádný vozík… Carlito a Zahira mají trochu jiné potřeby a jsme v kontaktu s jejich školou nebo s organizacemi, které je podporují. Prostě neumím jenom tak přijít, vzít si co potřebuji, a zase zmizet. NOVÁ NADĚJE Barthélémy Fougea: Z našeho hlediska náš projekt přesahuje pouhý film. Je to lidské dobrodružství. Ty děti nám daly pořádnou životní lekci. Pascal Plisson: Téměř ve všech případech představují tyto děti první generaci, která chodí do školy: Jacksonovi, Samuelovi ani Zahiřini rodiče žádné vzdělání nemají, u Carlitových rodičů si nejsem úplně jistý. Ještě před patnácti lety převládalo přesvědčení, že posílat děti do školy je bláznovství, protože se tím vykoře-
ní ze svého kulturního zázemí. Ale věci se mění. I v nejodlehlejších koutech světa si dnes lidé uvědomují, že přístup ke vzdělání představuje neopakovatelnou příležitost. Místo toho, aby své děti drželi doma, začínají je posílat do školy. A mladá generace si této příležitosti cení. Ty děti hltají všechno kolem, chtějí všechno poznat, cestovat, objevovat svět, zažít něco nového. Chtějí pomáhat svojí rodině, protože jsou jediní, kdo dnes má tu možnost. Uvidíte, že za nějakých patnáct let se začnou profilovat fascinující osobnosti, lidé, kteří přišli odnikud, ale měli takovou touhu po vzdělání, že se lidsky i intelektuálně o stupínek povznesli. A to je pro naši planetu požehnání. Barthélémy Fougea: Já mám především obrovskou radost, že se nám navzdory pochybnostem a překážkám podařilo film dokončit. Zůstali jsme věrní původnímu příslibu, který jsme dali sami sobě, svému publiku a taky těm dětem. Pascal Plisson: Film je vize. A já jsem musel bojovat, abych tu svou dotáhl až do konce. A Barthélémy a Jean-François mi poskytli cennou podporu. Ten film byl pro mě dobrodružstvím, na které nikdy nezapomenu. Doufám, že publiku ukáže, že existuje i jiná realita a že přístup ke vzdělání má zásadní význam pro děti všude na světě. Ve Francii máme to štěstí, že každý má školu skoro za rohem, ale tak tomu není zdaleka všude. A to je poselství, které bych chtěl svým snímkem sdělit a k němuž mě inspirovala naděje a energie, kterou nás ty děti obdařily.
Asociace českých filmových klubů Nábřeží 950/12 | 779 00 Olomouc
