Proces informování a konzultací v otázkách efektivního využívání zdrojů v evropské výrobě oceli

Proces informování a konzultací v otázkách efektivního využívání zdrojů v evropské výrobě oceli

Duben 2015 Tato analýza je financována Evropskou komisí, č. projektu VS/2013/0498

Autoři: Dominique Caboret Tomasz Januszkiewicz Ana Martinez Alain Mestre Marcel Spatari David Tarren Eckart Voss Úprava: Alice Boussicaut, Jacquemine de Loizellerie Překlad: Syntrad



Úvod


2

Úvod


Předkládáme Vám zprávu o analýze procesu informování zástupců zaměstnanců a konzultací s nimi ohledně otázek efektivního využívání zdrojů v evropské výrobě oceli, která probíhala v letech 2014 a 2015 ve spolupráci s IndustriAll Europe a členskými odborovými organizacemi. Rádi bychom na tomto místě upřímně poděkovali všem, kteří se tohoto průzkumu zúčastnili. První fáze se týkala procesu informování zaměstnanců a konzultací s nimi ohledně investic. Měla podobu dotazníku. Po ní následovala druhá fáze podrobnějších analýz. V následující části popisujeme hlavní fáze.

1. Dotazník k investicím: základní informace o první fázi projektu Abychom mohli toto téma společně s IndustriAll zpracovat, rozhodli jsme se sestavit dotazník, který jsme začátkem dubna 2014 rozeslali zástupcům zaměstnanců evropských oceláren. Vyplněno bylo 29 dotazníků, částečně s pomocí odborníka po telefonu, který respondentům v případě potřeby vysvětloval, jaká odpověď se od nich očekává. Získali jsme odpovědi z 11 zemí, z toho ze 4, které se teprve nedávno staly členy Evropské unie. Z odpovědí vyplynuly tyto hlavní poznatky:  výrazná nerovnost v přístupu k informacím o investicích, které jsou ve většině případů poskytovány až poté, co už bylo o investici rozhodnuto,  velmi výrazný rozdíl v přístupu k informacím ekonomické povahy, jejichž získání je vždy obtížné nebo dokonce nemožné, a k informacím sociální povahy, které jsou dostupné snáze,  investice, které jsou požadovány zástupci zaměstnanců,  vedení podniků často odmítá brát v úvahu názor zástupců zaměstnanců na investice, protože ho nepovažuje za podstatný, v některých zemích je však ochotno o některých aspektech jednat. Díky zájmu, který projekt vyvolal, a důrazu na proces informování jsme mohli zvážit, zda po dotaznících provedeme v průběhu druhé fáze průzkumu důkladnější analýzu.

Úvod

3


Přehled uskutečněných návštěv Země

Skupina

Jednotka

Typ

Datum

Velká Británie

Tata Steel

Port Talbot

Vysoká pec

10. a 11. 11. 2014

Španělsko

ArcelorMittal

Bilbao

EAF uhlíková ocel 20. 11. 2014

Španělsko

Acerinox

Roldan

EAF nerezová ocel 8. 1. 2015

Španělsko

ArcelorMittal

Gijón

Vysoká pec

Francie

Aperam

Imphy

EAF nerezová ocel 11. a 12. 2. 2015

Francie

ArcelorMittal

Fos‐sur‐Mer

Vysoká pec

11., 12. a 31. 3. 2015

Německo

ArcelorMittal

Eisenhüttenstadt

Vysoká pec

8. 1. 2015

Německo

BGH Edelstahl

Siegen


Německo

GMH Group

Georgsmarienhütte EAF uhlíková ocel 29. 1. 2015

Rumunsko

ArcelorMittal

Galați

Vysoká pec

Rumunsko

Tenaris

Calarasi


Slovensko

US Steel

Košice

Vysoká pec

23. a 24. 1. 2015

Belgie

ArcelorMittal

Gent

Vysoká pec

16. 2. 2015

Česká republika

ArcelorMittal

Ostrava

Vysoká pec

4. a 5. 3. 2015

Polsko

ArcelorMittal

Dąbrowa Gornicza Vysoká pec

Prosinec 2014

Rakousko

Voest Alpine

Linec

Vysoká pec

26. a 27. 3. 2015

Itálie

ThyssenKrupp

Terni

EAF nerezová ocel 23. 2. 2015

17. a 18. 3. 2015

11. a 12. 11. 2014

4

Úvod


2. Podrobnější analýzy Do analýzy byly zařazeny tři typy výrobních závodů:  integrované ocelárny s vysokou pecí a konvertorem,  elektroocelárny vyrábějící uhlíkové oceli a  elektroocelárny vyrábějící nerezové oceli. Většina odpovědí však pochází z první skupiny: 10 závodů z celkového počtu 17. Existuje pro to několik možných důvodů:  Ekologický dopad primární výroby oceli je výrazně vyšší než v případě sekundární výroby z železného šrotu. V Evropě navíc tento typ výroby dosud převládá jak z hlediska vyrobeného množství, tak i podle počtu zaměstnanců.  Totéž platí i pro emise CO2: na 1 tunu oceli vyrobenou ve vysoké peci připadají 2 tuny CO2, zatímco na 1 tunu vyrobenou v elektrické obloukové peci připadá méně než 400 kg CO2.  Primární výroba oceli má také mnohem větší dopad na místní obyvatelstvo.  A konečně snižování energetické náročnosti je hlavním cílem investičních programů integrovaných oceláren.

2.1. Uskutečněné návštěvy Celkem jsme získali odpovědi od 17 výrobních závodů z 11 zemí (viz tabulka vedle).

2.2. Uskutečněné osobní schůzky Přehled podle typu navštíveného výrobního závodu

EAF nerezová ocel

Integrované závody

EAF uhlíková ocel

Úvod

5


Počet osobních schůzek 18

17

16 13

14 12 10 8

6

6 4 2 0 Odborové organizace

Vedení podniku

Místní samosprávy

Oslovili jsme tři typy respondentů: odborové organizace zastupující zaměstnance místního závodu, vedení výrobního závodu a místní úřady. Na naši žádost o schůzku odpověděly všechny odborové organizace. Jedinou významnou výjimkou byl závod v Tarantu, který už delší dobu prochází hlubokou ekologickou krizí, jež má v posledních více než dvou letech velmi závažné dopady na výrobu a na zaměstnance. Vedení závodů souhlasilo s osobní schůzkou ve 13 případech (osloveno bylo 17 závodů). Žádost o schůzku odmítly většinou závody se sekundární výrobou oceli. Obecně bylo mnohem obtížnější domluvit jednání se zástupci místní samosprávy. Ze 17 žádostí se to podařilo v 6 případech, což je pouhých 30 %. Jednodušší to bylo tam, kde byl zástupce odborové organizace zároveň i členem místního zastupitelstva. Zároveň ale musíme říci, že ve většině místních zastupitelstev ani mezi zástupci ekologických nevládních organizací žádní zástupci zaměstnanců nejsou. V některých případech nám nakonec nebyl umožněn žádný kontakt. Pokud se analýza týkala sociálního dialogu v otázkách efektivního využití zdrojů, byly osobní schůzky hlavním zdrojem informací. Podařilo se nám díky tomu získat kvalitativní výsledky. Neporovnávali jsme plnění energetických ani ekologických ukazatelů v jednotlivých závodech.

6

Úvod


2.3. Použitá metodika Před osobními schůzkami proběhla přípravná fáze, která kromě dotazníků spočívala v seznámení:  s národní a evropskou legislativou upravující právní rámec jak v oblasti ochrany životního prostředí, energetické účinnost a emisí CO2, tak v oblasti informování zástupců zaměstnanců a konzultací s nimi ohledně těchto otázek,  s odpověďmi na otázky v dotazníku,  často od našich kontaktních osob v odborových organizacích. Z každé návštěvy byla vypracována písemná zpráva, která byla následně upravena do jednotného formátu, abychom mohli vytvořit souhrnný přehled za každou zemi. Předkládáme Vám zprávu, kterou tvoří tento úvod následovaný hlavními závěry a zprávami z jednotlivých zemí. Věříme, že bude užitečným podkladem pro proces informování zástupců zaměstnanců a konzultací s nimi v otázkách týkajících se efektivního využití zdrojů v evropské výrobě oceli. Společnost Syndex

Úvod

7


8

Úvod



Závěry


10

Závěry


Informování o investicích evropských oceláren do efektivního využívání zdrojů, které zahrnují jak zvyšování energetické činnosti, tak i efektivní využívání surovin, a konzultace a vyjednávání o těchto investicích vyvolává otázku, do jaké míry mohou zástupci zaměstnanců a jejich odborových organizací zasahovat do procesu modernizace evropské výroby oceli. Posuzování investic v tak vysoce kapitálově náročném odvětví, jakým je výroba oceli, se neobejde bez odhadu budoucích kapacit a počtu pracovních míst, která souvisejí s kapacitou jak kvantitativně, tak i kvalitativně, zkrátka bez odhadu dlouhodobé udržitelnosti výroby.

1. Metodika analýzy K otázce investic do efektivního využívání zdrojů v evropské výrobě oceli jsme přistoupili ze tří úhlů pohledu:  otázky týkající se spotřeby energií,  ekologické dopady a  snaha o omezován emisí skleníkových plynů, zejména CO2. Každý z těchto tří aspektů vyžaduje odlišný přístup:  Energetika je klasická oblast – spotřeba energií byla vždy hlavním faktorem při rozhodování společnosti, navíc závisí na výrobní politice.  Hodnocení v oblasti ochrany životního prostředí mohou být vzájemně obtížně porovnatelná. Týkají se ekonomických dimenzí stanovených nařízením.  Oblast klimatických změn je blízká oblasti ochrany životních prostředí, avšak má vzdálenější dopady, které jsou jen obtížně specifikovatelné. Zde je uplatňován pružný přístup využívající ekonomické nástroje.

2. Energetika: kompetence vedení společnosti 2.1. Předmětem hlavního zájmu jsou energetické otázky Spotřeba energií se v posledních letech stala ústředním tématem ekonomiky průmyslu v Evropě. Příčin je několik: zdražování energií, nedokončená evropská integrace v této oblasti, objev břidlicového plynu v USA a dotace do obnovitelných zdrojů. Všechny tyto změny mají přímé důsledky pro výrobu oceli v Evropě:  Energetická bilance integrovaných závodů závisí v první řadě na jejich schopnosti recyklovat horké plyny a na existenci elektrárny napojené na provoz, v níž by bylo možné využívat přebytečné horké plyny.  V závodech s elektrickou obloukovou pecí je elektřina důležitým výrobním faktorem.

Závěry

11


Na tom, že snižování spotřeby dnes v moderním průmyslu výroby oceli představuje zásadní úkol, který je mnohem důležitější než opatření na snižování nákladů práce, se shodnou všichni sociální partneři. V Německu jsou podle vedení i podle zástupců zaměstnanců hlavními faktory podmínky vypouštění emisí CO2, trh s emisními povolenkami a dotace do výroby využívající obnovitelné zdroje. Tyto faktory konkurenceschopnosti se staly důležitějšími než náklady práce. K plnění cílů v oblasti snižování energetické náročnosti jsou v závodech zřizovány speciální organizace, jejichž úkolem je:  vytvářet a zavádět speciální informační a organizační systémy (podmínkou pro získání certifikace podle ISO 50001 je systém managementu hospodaření s energií),  organizovat konkrétní programy jako program „Energize” v případě ArcelorMittalu, nebo reagovat na požadavky zvenku, jako je tomu v případě dohod o výrobní politice uzavřených s místní samosprávou v různých regionech Belgie, v nichž jsou stanoveny cíle pro snižování energetické náročnosti společně s příslušným investičním programem. To také vysvětluje dohodnuté investice ve Flandrech.

2.2. Otázky úspory energie: v evropském ocelářství jsou výhradně v kompetenci vedení závodů Tyto změny a výzvy, které přinášejí, by se měly odrážet v sociálním dialogu. Mezi jednotlivými zeměmi však panují značné rozdíly:  Na jedné straně existují země, kde probíhají konzultace se zástupci zaměstnanců před každým investičním projektem, nebo kde se zástupci zaměstnanců dokonce podílejí na přípravě investičního projektu (v závodech, kde jsou zástupci zaměstnanců ve vedení). V případě společnosti Voest Alpine je systém spoluúčasti na vedení doplněn ještě podíly zaměstnanců na základním kapitálu společnosti a zástupci zaměstnanců se podílejí na přípravě investičních záměrů a předkládají k nim své návrhy.  Na druhé straně jsou země, kde jsou informace o investičních projektech poskytovány zástupcům zaměstnanců až následně a vedení podniku neinformuje ani o ekonomických důvodech nebo o očekávaných přínosech investičního projektu. Tato situace je běžná ve Španělsku nezávisle na závodu nebo na místní ekologické situaci. V menší míře se vyskytují případy jako Francie, kde se zástupci zaměstnanců snaží udělat si vlastní podložený názor na investiční projekt, protože nemají možnost posuzovat realizované investice podle strategické, finanční a sociální strategie, není nijak sledován a hodnocen přínos investic pro výrobu nebo z finančního hlediska a investice nejsou posuzovány ve vztahu k závazkům a povinnostem vyplývajícím z právních předpisů a nařízení.

12

Závěry


 Mezi těmito extrémy se pak vyskytují případy, kdy vedení podniku vyzývá odborové organizace, aby podpořily jejich záměr u místní samosprávy a získaly tak výhodnější cenu elektřiny a zemního plynu. To je zejména případ Rumunska, kde odborové organizace otevřeně protestovaly proti příplatkům na dotace pro výrobu energie z udržitelných zdrojů. V tomto případě pak musí odborová organizace podpořit argumentaci vedení podniku, protože si nemůže vytvořit vlastní stanovisko. Z toho můžeme předběžně vyvodit, že energetická účinnost je v evropských ocelárnách považována výhradně za doménu rozhodování vedení. Například podle vedení španělských závodů tak veškeré záležitosti týkající se energií souvisejí se strategií firmy, a proto nespadají do kompetence zástupců zaměstnanců, resp. zástupci zaměstnanců do nich nemohou zasahovat. Podobná situace panuje ve Francii, kde na rozdíl od Belgie zástupci zaměstnanců nemají žádné informace o energetické bilanci podniku. Další fungování výroby US Steel na Slovensku bylo zajištěno mimo jiné díky dohodě mezi ocelárnami a vládou, která mimo jiné uznává energii vyráběnou z rekuperovaných metalurgických plynů za „zelenou energii”, takže se na ni vztahují dotace poskytované státem. Odborová organizace ale do tohoto jednání nebyla nijak zapojena. Kvalita sociálního dialogu týkajícího se záležitostí energetické účinnosti závisí na podílu zástupců zaměstnanců na vedení podniku. V podnicích, kde je snižování energetické účinnosti předmětem sociálního dialogu mezi sociálními partnery, to však vede k vytváření:  ad hoc komisí s paritním zastoupením stran,  Například v jednom německém podniku byla zřízena platforma konzultací

v otázkách ochrany životního prostředí, energetiky a ochrany zdraví. Reaguje na požadavky, jakmile se objeví (tzn. když se objeví nějaký nový problém).  nástrojů umožňujících účast zaměstnanců,  někdy formou odměny stanovené ve smlouvách,  V jednom německém podniku se zaměstnanci dohodli na podílu na zisku

z dosažených úspor energií.  místních výrobních aliancí mezi jednotlivými operátory. Podmínkou pro existenci takových nástrojů je, že zaměstnanci a jejich zástupci mají k dispozici potřebné informace.

Závěry

13


3. Investice do ochrany životního prostředí: nutnost souladu nejen s ekonomickými cíli, ale i s požadavky místní samosprávy 3.1. Investice do ochrany životního prostředí: Jedná se o vůbec důležitou kategorii? Abychom mohli analyzovat otázku investic do ochrany životního prostředí, musíme rozlišit:  povinné investice vyplývající z aplikace právní úpravy na základě zákoníku o ochraně životního prostředí, která omezuje externí emise (směrnice o průmyslových emisích), jejichž cílem je ochrana místního obyvatelstva před riziky souvisejícími s provozem výrobního závodu,  investice vycházející z nějaké flexibilní strategie a z ekonomické volby vyplývající z požadavků trhu (v tomto případě trhu emisních povolenek), které mají rovněž za cíl ochranu místního obyvatelstva, ale nejsou považovány za přímé, nýbrž spíše obecnější investice. V kontextu hluboké finanční krize v roce 2008, jejíž ekonomické a sociální dopady ještě zdaleka nebyly překonány, omezily evropské ocelárny přímo drasticky veškeré své investice:  odloženy byly často i investice, které měly sladit výrobu s předpisy o ochraně životního prostředí,  podniky požadují odklad povinných investic, jak o tom svědčí případ Slovenska nebo Francie, včetně žádostí o prodloužení lhůt a o shovívavost v případě nedodržení termínů pro investice. Investice do souladu s evropskými předpisy o ochraně životního prostředí jsou výrobními podniky často hodnoceny jako investice, které neměly žádný přínos. Tento názor je velmi rozšířený, protože odborové organizace velmi často nemají přístup k analýzám těchto investičních projektů, jako tomu je v případě Francie.

3.2. Plnění ekonomických a ekologických ukazatelů Tato situace je však do značné míry důsledkem oddělení investic do ochrany životního prostředí od ostatních investic, které jsou „vynucovány” v době, kdy podniky jinak neinvestují, protože vědí, že:  veškeré informace, jejichž cílem je nějaký ekonomický přínos, automaticky mají také přínos z hlediska ochrany životního prostředí, a naopak,  To je případ společnosti Aperam (Imphy), kde se investice do ochrany životního

prostředí do značné míry překrývají s investicemi do snižování energetické náročnosti prostřednictvím recyklace a zvyšování efektivity výroby.  Nedostatečné investice naopak přispívají ke zhoršující se ekologické bilanci: problémy s provozem výrobních zařízení, nedostatečná údržba, ztráta kvalifikovaných pracovníků.

14

Závěry


Tento finanční rozměr vyplývá z konkurence mezi:  evropskými zeměmi, v nichž sice platí stejné předpisy, které jsou však v praxi uplatňovány velmi rozdílně, jak o tom svědčí příklad Taranta,  evropskými a mimoevropskými zeměmi, kde neplatí stejné povinnosti ochrany životního prostředí. Tato nerovná konkurence je sociálními partnery často kritizována. V některých zemích tak jsou předpisy zaváděny později, zatímco v jiných už byly zohledněny v budoucích mnohem přísnějších normách, zejména pokud byl na podniky vyvíjen tlak, aby investovaly do odstranění místních ekologických zátěží. To byl případ Lince (Voest Alpine), kde ekologické povědomí jak mezi členy vedení závodu, tak i mezi zástupci zaměstnanců pramení z tlaku obyvatel a ekologické politiky na konci 80. let. Někteří výrobci dosahující lepších výsledků v oblasti ochrany životního prostředí než evropský benchmark také doufají v získání dotací na projekty, které jsou nad rámec minimálních požadavků. Ekologické předpisy, jejichž cílem je chránit místní obyvatele, tak umožňují účinně tlačit na dodržování norem, zatímco zástupci zaměstnanců a někdy i úřady pověřené kontrolou dodržování předpisů projevují mnohem větší pochopení:  nátlak na zaměstnance má svá omezení,  zástupci zaměstnanců se mohou ocitnout v situaci, kdy nemají jinou možnost než souhlasit se strategií, kterou určuje výhradně vedení podniku.

3.3. Požadavek na kompletní a dostupné informace Jsme svědky dvojího vývoje:  snižování počtu zaměstnanců v ocelárnách, čímž se zároveň snižuje jejich podíl v okolní populaci,  rostoucího počtu obyvatel v okolí výrobních závodů bez vazby na výrobu oceli v důsledku pokračující urbanizace. Tento vývoj vede k nižší toleranci ze strany okolních obyvatel vůči znečišťování způsobovaného výrobním závodem, o čemž svědčí různé ekologické iniciativy, které bývají někdy velmi aktivní. Zdálo by se, že přístup k úplným informacím v této oblasti je jedním z kritérií správného řízení a vedení výrobního závodu v ekologickém a sociálním prostředí, v němž se nachází. V této oblasti však bohužel panují značné rozdíly od:  dostupnosti informací pouze v době veřejného posuzování investičního záměru podle evropských předpisů, jehož se odborové organizace dosud obecně neúčastní,  až po průběžné poskytování veškerých informací ze strany vedení podniků. Po poskytnutí informací musejí mít jednotlivé strany k dispozici prostředky a nástroje, které jim umožní pochopit význam poskytnutých informací.

Závěry

15


3.4. Problémy sociálního dialogu o otázkách týkajících se životního prostředí V této souvislosti čelí sociální dialog o otázkách ochrany životního prostředí obrovským problémům:  Často není jasně vymezeno, jaký orgán sociálního dialogu má nárok na to, aby ho vedení podniku informovalo:  závodní rady a výbory dohlížející na ochranu zdraví a bezpečnost práce mívají

často stejné nebo velmi podobné kompetence,  závodní rady někdy tyto otázky přenechávají výborům dohlížejícím na ochranu

zdraví a bezpečnost práce, čímž se ale připravují o možnost vytvořit si obecný přehled o strategii podniku z hlediska výroby, finančních a sociálních ukazatelů, a vytvořit si vlastní, nezávislý názor,  dostupné informace nejsou známy odborovým organizacím nebo jim odborové organizace někdy nerozumějí správně,  protože se často jedná o odborné záležitosti, které není snadné pochopit. Zástupci

zaměstnanců se tak mnohem více angažují v otázkách ochrany zdraví a bezpečnosti práce než v záležitostech týkajících se ochrany životního prostředí, které jsou považovány za složité a mají na zaměstnance pouze nepřímý dopad.  Mezi odborovými organizacemi a orgány místní samosprávy, které dohlížejí na

dodržování předpisů, často neexistují žádné vztahy. Tím je zpochybněna objektivita odborných posudků a expertíz a naznačuje to také možnou dohodu mezi místní samosprávou a vedením podniku s cílem udržet ekonomický provoz závodu. Tato omezení jsou o to závažnější, pokud výrobní závod vyžaduje nějakou zásadní modernizaci, aby splnil stávající nebo budoucí předpisy. Například integrovaná ocelárna v Rumunsku se rozhodla koksovnu, která znečišťovala životní prostředí, uzavřít, místo aby ji modernizovala. Další integrovaný závod, tentokrát na Slovensku, požaduje odklad povinnosti modernizovat jednu ze svých koksoven. Plnění ekologických ukazatelů je tak podmíněno ekonomickými a sociálními ukazateli, a to zvlášť v době drahých surovin. Příkladem jsou závody vyrábějící nerezové oceli, například Aperam v Imphy, kde se interní recyklace kovového odpadu stala pevnou součástí podnikové kultury, avšak zástupci zaměstnanců nemají žádnou možnost, jak sledovat výsledky výroby a finanční výsledky závodu.

16

Závěry


4. Emisní povolenky 4.1. Po letech nadměrných přídělů se rýsuje hrozba Investice do snižování emisí CO2 se po podepsání Kjótského protokolu a po vytvoření trhu emisních povolenek staly základem politiky boje Evropské unie proti klimatickým změnám. Jejich cílem mělo být zmírnění rostoucích nákladů podniků na emisní povolenky. Tato politika ale selhala, a to ze dvou hlavních příčin:  finanční krize a recese následovaná stagnací ekonomiky vedly k výraznému poklesu emisí CO2 i bez nutnosti investic,  boj proti přesunu emisí uhlíku se omezil na poskytování dotací podnikům, což se projevuje zvyšováním uhlíkové stopy v Evropě, což rozhodně není dobrý základ pro budoucnost. Pokud cena emisních povolenek výrazně vzroste, mohlo by to podle pravidel, která budou po roce 2020 platit během čtvrté fáze systému obchodování s emisemi ETS, tak jak je předjímá prohlášení Evropské rady z listopadu 2014, znamenat velkou hrozbu pro průmyslové emitenty CO2.

4.2. Globální hrozba, jejíž rozsah lze jen těžko předvídat, ale která bude mít nepochybně negativní dopady V reakci na tuto situaci zahájilo sdružení Eurofer aktivní kampaň upozorňující na neúměrně vysoké finanční náklady, které by zavedení nových norem mělo pro evropské ocelárny.  Zároveň však uznává benchmark jako měřítko pro emise na vyrobenou tunu oceli. V některých výrobních závodech nebývají zaměstnanci pravidelně informováni vedením o emisích CO2. Pokud došlo ke snížení emisí CO2, bývá to často výsledkem snah v oblasti snižování energetické náročnosti, které jsou však mnohdy „vyváženy” spalováním energeticky náročnějších surovin. Zdá se, že v některých zemích je tato globální problematika spíše v kompetenci odborových federací než zástupců zaměstnanců jednotlivých závodů. Problematika emisí CO2 se tak v závodech jeví spíše jako hrozba pro budoucnost, což vyvolává pochybnosti o investicích (do přesunu emisí uhlíku). Tato hrozba by se mohla projevit jako zvýšení ceny za tunu emisí CO2, kterou požaduje Evropská komise, a v některých případech i zavedení nových daní, jako tomu bylo na Slovensku v roce 2011 a 2012. Zástupci zaměstnanců a odborové organizace však pochybují, že budou mít možnost o těchto otázkách jednat a že si na ně budou moci udělat vlastní, nezávislý názor. Evropské předpisy také bývají odborovými organizacemi kritizovány jako nevýhoda oproti mezinárodní konkurenci, a to jak z hlediska dovozu, tak z hlediska výroby na třetích trzích.

Závěry

17

Proces informování a konzultací v otázkách efektivního využívání zdrojů v evropské výrobě oceli

Recommend Documents