Problémy a perspektivy africké subregionální integrace: studie odhodlání členských států COMESA a SADC k reálné integraci

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Mezinárodní vztahy

Problémy a perspektivy africké subregionální integrace: studie odhodlání členských států COMESA a SADC k reálné integraci

Bakalářská práce

Jitka Benešová

Vedoucí práce: PhDr. David Müller UČO: 182259 Obor: Mezinárodní vztahy – Evropská studia Imatrikulační ročník: 2005

Brno, 2008

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: „Problémy a perspektivy africké subregionální integrace: studie odhodlání členských států COMESA a SADC k reálné integraci“ vypracovala samostatně pouze s využitím zdrojů v práci uvedených.

V Brně, 5. května 2008 ___________________ Jitka Benešová

2

Tímto bych ráda poděkovala vedoucímu práce, PhDr. Davidu Müllerovi, za odborné vedení, konzultace a všechny cenné rady a připomínky, kterými mi při psaní této práce pomáhal. Díky patří také mým nejbližším za jejich neutuchající podporu veškerého mého nejen studijního úsilí.

3

Obsah 1. Úvod ............................................................................................................................................................ 5 2. Uvedení do problematiky ........................................................................................................................ 9 2.1 Vymezení pojmů .................................................................................................................................. 9 2.2 Starý a nový regionalismus a subsaharská Afrika............................................................................ 11 2.3 Potenciální výhody plynoucí z regionalismu v SSA ....................................................................... 13 3. Řídící logika integrace............................................................................................................................ 14 3.1 Politicko-ekonomická motivace a hlavní myšlenkový rámec integrace ........................................ 14 3.1.1 Oficiální doktrína integrace – rozvojový vs. neoliberální přístup ........................................... 15 3.1.2 Praktická motivace k podpoře subregionálních uskupení – slabý stát a potvrzování suverenity .............................................................................................................................................. 17 3.2 Povaha členství ................................................................................................................................... 19 3.3 Dílčí závěr ........................................................................................................................................... 23 4. Naplňování agendy ................................................................................................................................. 23 4.1 Šíře agendy ......................................................................................................................................... 24 4.2 Implementace programů .................................................................................................................... 26 4.3 Plnění časových limitů ....................................................................................................................... 30 4.4 Donucovací a monitorovací mechanismy ........................................................................................ 32 4.5 Dílčí závěr ........................................................................................................................................... 34 5. Technická a společenská podpora subregionálních uskupení ........................................................ 35 5.1 Finanční zdroje ................................................................................................................................... 35 5.2 Institucionální zázemí ........................................................................................................................ 38 5.2.1 Klíčové instituce.......................................................................................................................... 38 5.2.2 Nástroje pro kompenzaci a redistribuci .................................................................................... 40 5.3 Společenská podpora ......................................................................................................................... 42 5.3.1 Zapojení soukromého sektoru .................................................................................................... 43 5.3.2 Zapojení občanské společnosti a podpora široké veřejnosti ................................................... 45 5.5 Dílčí závěr ........................................................................................................................................... 47 6. Závěr ......................................................................................................................................................... 49 7. Seznam pramenů a literatury ............................................................................................................... 51 7.1 Primární zdroje ................................................................................................................................... 51 7.2 Sekundární zdroje............................................................................................................................... 52 8. Seznam zkratek ....................................................................................................................................... 59 9. Přílohy ...................................................................................................................................................... 61

4

1. Úvod V minulé dekádě jsme byli svědky výrazného vzestupu zájmu o regionalismus v celosvětovém měřítku. Nových impulsů se dostalo integračním projektům jak v bohatých zemích, tak i v rozvojovém světě – v obou Amerikách, Evropě, Asii i Africe. Tzv. nový regionalismus, jako odpověď na globalizaci a s ní se zvyšující mezinárodní interdependenci, jako reakce na úspěchy a prohlubování evropské integrace a jako nástroj k zabránění vlastní marginalizaci v mezinárodním systému, stojí i za oživením a transformací afrického integračního úsilí. To sice africké státy vynakládají již od přelomu 50. a 60. let minulého století, avšak bez významnějších úspěchů. V Africe existuje 14 institucionalizovaných subregionálních integračních uskupení s různým počtem členů a různými cíli, které však spojuje vize jednotné a rozvíjející se Afriky. Některé z těchto uskupení dále tvoří pilíře budoucího celokontinentálního Afrického hospodářského společenství (African Economic Community – AEC) zaštítěného Africkou unií (AU), jež v podobě své přímé předchůdkyně Organizace africké jednoty (OAJ) vznikla již v prvních letech nezávislosti většiny afrických států. Přesto však vize jak subregionálních, tak kontinentálních organizací zůstávají nenaplněny a Afrika, respektive její subsaharská část, zůstává i nadále nejchudším regionem světa s 34 státy řadícími se do skupiny těch nejméně rozvinutých zemí (Least Developed Countries – LDCs).1 Regionalismus jako nástroj k udržitelnému rozvoji v Africe však stále neztrácí svoji sílu, spíše právě naopak. V kontextu nového regionalismu či nové vlny totiž od počátku 90. let došlo jednak k oživení některých uskupení existujících do té doby spíše v latentní formě a jednak ke vzniku mnoha zcela nových. Právě tento globální trend v podobě regionalizace světa nabízí mnoho nesmírně zajímavých otázek a problémů, přičemž na jeden z nich, existující specificky v prostředí subsaharské Afriky (SSA), se zaměřuje i tato studie. Práce je pokusem o vyjasnění jednoho z možných důvodů dosavadních nepřesvědčivých výsledků subregionálních integračních uskupení v SSA, totiž nedostatečného závazku a odhodlání členských států k naplňování a rozvíjení daných integračních projektů. Jako vedlejší efekt pak má text zároveň za cíl poskytnout alespoň částečný vhled do fascinujícího fenoménu subregionální integrace v Africe. Hlavní účel však spočívá v prozkoumání oddanosti členských států integračním uskupením či, jinými slovy, přesvědčivosti jejich závazku ke konkrétním subregionálním projektům, tedy jednoho ze základních předpokladů úspěšného naplnění integračních plánů těchto uskupení.2 Jako modelové příklady byly vybrány dvě výrazně si konkurující subregionální organizace ve východní a jižní Africe – 1 Mezi LDCs OSN řadí tyto africké státy: Angola, Benin, Burkina Faso, Burundi, Kapverdy, Středoafrická republika, Čad, Komory, D. R. Kongo, Džibutsko, Eritrea, Etiopie, Gambie, Guinea, Guinea-Bissau, Lesotho, Libérie, Madagaskar, Malawi, Mali, Mauretánie, Mozambik, Niger, Rovníková Guinea, Rwanda, Sv. Tomáš a Princův o., Senegal, Sierra Leone, Somálsko, Súdán, Tanzanie, Togo, Uganda, Zambie. Dle UN-OHRLLS: List of LDCs. 2 Mattli, W.: The Logic of Regional Integration: Europe and Beyond, s. 42.

5

uskupení s velmi širokou členskou základnou a s nezanedbatelnou relevancí pro integrační dění na celém kontinentě – Společný trh pro východní a jižní Afriku (Common Market for Eastern and Southern Africa – COMESA) a Jihoafrické rozvojové společenství (Southern African Development Community – SADC). Hypotézou práce je tak tvrzení, že odhodlání členských států k naplňování subregionálních integračních projektů, které má zásadní vliv na úspěšnost uskupení z těchto projektů vycházejících, ve zkoumané oblasti výrazně chybí. Jinými slovy, je jasné, že pokud chybí vůle na straně jednotlivých členských států k prosazování integračního programu, pak tento program dost dobře nemůže být účelně naplňován a uskupení nemůže úspěšně fungovat. Ač nelze vyloučit i zásadní vliv jiných proměnných jako působení okolního prostředí či kvalitativní úroveň rámce, v němž integrace má probíhat, ať už z institucionálního nebo expertně-technického hlediska, pokud přesto státy k reálné integraci ochotny nebudou, ani sebelepší instituce a nejdokonalejší plány hmatatelné výsledky automaticky nepřinesou. Autorka předpokládá, že právě tato skutečnost je jedním z kritických bodů africké subregionální integrace, a proto předkládá právě výše zmíněnou hypotézu, kterou se v následujícím textu bude snažit ověřit. Základní logika hypotézy obecně vychází z existující literatury zabývající se výzkumem regionalismu a regionalizace;3 specificky se pak volně inspiruje rozdělením předpokladů úspěšné integrace na podmínky strany nabídky a podmínky strany poptávky.4 Právě základní podmínkou nabídky je totiž chápána ochota nejvyšších politických představitelů podporovat integrační úsilí, která odráží zejména skutečnost, zda se případná integrace z politického hlediska těmto představitelům vyplatí. Druhá podmínka je spíše souborem, jenž zahrnuje zejména poptávku po integraci ze strany soukromého sektoru, specificky ekonomických subjektů. Tento předpoklad však není pro konkrétní případ SSA tím nejvhodnějším, neboť africký regionalismus je typicky spojen s čistě politickými projekty, původně se silným ideovým zázemím pan-afrikanismu, vedenými výlučně z nejvyšších vládních úrovní. Zmíněný tradiční přístup sice doznává v posledních letech jistých změn, především ve snaze zapojovat soukromý sektor, avšak rozhodně nelze regionalismus v Africe chápat a posuzovat 3

Např. Nye, J.: International Regionalism: Readings; Mattli, W.: The Logic of Regional Integration: Europe and Beyond; Hettne, B. – Inottai, A. – Sunkel, O. (eds.): Globalism and the New Regionalism; Söderbaum, F.: The Political Economy of Regionalism: the Case of Southern Africa; Teunissen, J. J. (ed.): Regionalism and the Global Economy: the Case of Africa; Fawcett, L. – Hurrell, A. (eds.): Regionalism in World Politics: Regional Organization and International Order. 4 Rozdělení podmínek úspěšné integrace na stranu poptávky a stranu nabídky navrhuje jako vhodný přístup k uchopení regionalismu ve své koncepci W. Mattli. Oproti dále zmíněnému však Mattli pracuje ještě s dodatečnou podmínkou strany nabídky v podobě přítomnosti „benevolentní vůdčí země (...) usilující o integraci“ (Mattli, W.: The Logic of Regional Integration, s. 42). Prozkoumání tohoto dalšího předpokladu by však již bylo nad rámec této práce, neboť jen v konkrétním případě SADC by si zasluhoval samostatnou studii, a navíc se jedná o podmínku vzbuzující jisté kontroverze (viz např. Rowlands, I. H.: Mapping the Prospects for Regional Co-operation in Southern Africa, s. 919-921). Proto budou jakékoliv úvahy o rozhodujícím vůdčím postavení určité země opuštěny. Další Mattliho podmínka, totiž existence instituce zodpovědné za monitoring a za vynucování smluvních opatření, bude zahrnuta do kapitoly věnující se obsahové dimenzi integrace. Dle Mattli, W.: The Logic of Regional Integration, s. 42-43.

6

jako odpověď na objektivní poptávku vycházející ze středu společnosti samé. Autorka nevylučuje, že právě tato charakteristika může být jednou z příčin spíše skromných úspěchů integračního úsilí v SSA, avšak jde o historicky podmíněnou skutečnost, se kterou je nutno pracovat jako s víceméně pevně danou. Proto zde bude pozornost primárně věnována právě straně nabídky, tedy odhodlání vlád účinně prosazovat integrační projekty, a jejímu propojení s nepříliš úspěšným fungováním subregionálních integračních uskupení v SSA. Mezi nevylučitelné faktory zasahující v různé míře do výše uvedeného v první řadě patří politická, hospodářská, sociální a bezpečnostní realita zkoumané oblasti, jež do značné míry vymezuje a často i zásadně omezuje prostor pro integrační projekty ve vládních agendách jednotlivých členských států. Dále nelze opomenout ani poměrně obtížně identifikovatelný vliv vnějších činitelů na jednání konkrétního státu, ať se již jedná o státní, nebo o nestátní aktéry aktivní v dané oblasti. Tyto faktory lze pro jejich komplexnost a relativní neustálenost jen poměrně problematicky uchopit, nicméně kvůli jejich potenciálu k deformaci výsledků výše zmíněného přístupu k nim musí být po celou dobu alespoň okrajově přihlíženo. Z metodologického hlediska práce využívá zejména deskripci a analýzu, přičemž odhodlání členských států, jak s ním kalkuluje hypotéza, analyzuje ve třech základních dimenzích, jež jsou zároveň nosnými prvky většiny srovnatelných integračních uskupení. Jde o dimenzi ideovou, tedy o hlavní myšlenky či přímo ideologie, na kterých je integrace postavena a kterými se řídí, dále dimenzi obsahovou, v níž bude integrační odhodlání států zkoumáno ve vztahu k agendě uskupení a jejímu naplňování, a konečně se jedná o dimenzi technickou, ve které bude na toto odhodlání nahlíženo v kontextu institucionální struktury a jejího fungování. V rámci poslední dimenze, jako jistá nadstavba, bude přihlédnuto i k úrovni interakcí těchto institucí a členských států se subjekty občanské společnosti a soukromého sektoru. Zmíněna bude rovněž míra podpory integrace ze strany široké veřejnosti, čímž se autorka vědomě odchýlí od zkoumání výlučně jen strany nabídky, a to kvůli relevanci společenské podpory jako potenciálního stimulu pro představitele jednotlivých členských států přistupovat k integraci s větší či menší razancí. Autorka očekává, že právě prozkoumání odhodlání v těchto třech základních dimenzích jasně demonstruje, jak členské státy k hlavním problémům integrace přistupují a osvětlí také jistý rozpor mezi neustále proklamovanou podporou regionalismu a jeho nepřesvědčivými výsledky v dané oblasti. Z výše zmíněného již do jisté míry vyplývá, že práce se zaměřuje zejména na úroveň států a úroveň subregionálních organizací. Vzhledem k rozsahu zkoumané oblasti však bude kalkulováno spíše s obecnými vzorci chování, čímž sice může do jisté míry utrpět přesnost textu, avšak tato generalizace je nutná, aby se vybrané organizace a problém jako takový daly vůbec uchopit. Analýza pak bude převážně postavena na logice kladoucí do protikladu rétoriku a vystupování na nejvyšší 7

politické úrovni na jedné straně a skutečné konání na straně druhé. Odchýlením od této linie je výše zmíněné zahrnutí úrovně společenské podpory integrace. Aktéři vnější, jako ostatní africké státy, vyspělé země, mezinárodní organizace či v obecnějším smyslu donorská komunita, budou stát spíše stranou analýzy a přihlíženo k nim bude jen ve specifických případech jako je finanční závislost uskupení na prostředcích z vnějšího prostředí či spojitost subregionálních integračních plánů s celokontinentálními iniciativami jako je Nové ekonomické partnerství pro rozvoj Afriky (New Economic Partnership for Africa’s Development – NEPAD) nebo budování AEC. Snahou rovněž bude vyhnout se zúžení celého fenoménu pouze na jednu dimenzi, typicky čistě ekonomickou integraci. Přesto však autorka byla nucena uchýlit se k jisté redukci neúnosně širokého vícedimenzionálního přístupu a zaměřit se pouze na politicko-ekonomickou rovinu problému. Sociální, kulturní a bezpečností úroveň integrace byly ponechány stranou, a to zejména kvůli nesnadnému přístupu k relevantním datům v prvních dvou případech a kvůli skutečnosti, že jde o relativně nový fenomén na poli afrických subregionálních uskupení v případě bezpečnostní úrovně. Z časového hlediska se práce zaměřuje přibližně na období poslední dekády, přičemž pomyslným mezníkem bude rok 1994 - v případě SADC rok, kdy do tohoto uskupení vstoupil klíčový regionální aktér, Jihoafrická republika (JAR), a v případě COMESA rok transformace tzv. Preferenční obchodní oblasti (Preferential Trade Area - PTA), volného uskupení států východní a jižní Afriky založeného již v roce 1981, právě do COMESA. Největší důraz však bude kladen na nejaktuálnější dění, a to zejména kvůli značnému tempu, s jakým se obě uskupení po přelomu tisíciletí mění a vyvíjí. Text je rozdělen na 5 hlavních částí. První z nich poskytuje základní uvedení do problematiky regionalismu v SSA, včetně vymezení základních pojmů. Další tři kapitoly pak postupují v souladu s výše zmíněnými třemi dimenzemi a zabývají se tedy řídící logikou integrace, dále agendou uskupení a jejím naplňováním a konečně technickou a společenskou podporou. Poslední část nabízí stručné shrnutí a představuje hlavní závěry celé práce. Co se týče použitých zdrojů, primární snahou bylo pracovat s maximem materiálu mající původ přímo na africké půdě. Kromě dokumentů obou organizací tak práce využívá i publikací a článků afrických think-tanků, agentur Organizace spojených národů (OSN) působících v oblasti i místních médií. Přesto však značnou část zdrojů tvoří práce evropských a amerických autorů, což odráží obecnou převahu titulů zabývajících se výzkumem SSA publikovaných v Evropské unii (EU) a USA, ale také velký vliv evropské intelektuální tradice v tomto regionu.

8

2. Uvedení do problematiky 2.1 Vymezení pojmů Společným znakem celého pojmosloví spojeného s fenoménem regionalismu je velká roztříštěnost a nepřehlednost. Tento stav zřejmě vyplývá zejména z absence shody akademické obce na jednotném teoretickém přístupu, ale rovněž z rozdílů daných již konkrétní geografickou a společenskou realitou té které oblasti světa. Shoda panuje pravděpodobně jen na skutečnosti, že pojmy jako region, regionalismus, regionalizace, či regionální integrace se vztahují k „interakcím na regionální úrovni“,5 čímž se ovšem dostáváme ke zcela obdobnému sporu o tom, co značí právě regionální úroveň. Proto autorka považuje za nutné hned na počátku jasně vymezit, v jakém smyslu budou základní termíny pro účely této práce využívány. Nejracionálněji se jeví začít od zdánlivě triviálního termínu region. Běžně jsme svědky toho, že pod pojem region se zahrnuje severoatlantický prostor, Latinská Amerika, západní Afrika, Evropa či část území jediného státu. Některé existující definice přihlížejí výhradně ke geografickým znakům, jiné zdůrazňují naopak sociálně-kulturní a identitární charakteristiky, další upřednostňují ekonomické vazby. Ideálně se jeví propojení zmíněných možností, což ukázal již jeden ze zakladatelů komparativních regionálních studií Joseph Nye, když region definoval jako „omezenou skupinu států propojenou jak geografickým vztahem, tak i stupněm vzájemné interdependence“.6 Hurrell toto poměrně komplexní pojetí dále rozšířil konstatováním, že neexistují žádné „přirozené“ regiony a že směrodatné je jedině to, „jak relevantní političtí aktéři vnímají a interpretují onu myšlenku regionu a představy regionálnosti.“7 Pro jednoduchost a konkrétní účel této práce autorka považuje za dostatečné použít zúžené pojetí regionu založené na geografii, konkrétně verzi, která rozděluje svět na pět regionů – euro-středomořský region, východní Evropu a Střední Asii, asijsko-tichomořský region, Ameriky, a konečně pro další text stěžejní region subsaharské Afriky.8 Od této úrovně se pak bude odvíjet pojmenování subregion pro nižší jednotky odpovídající ve zkoumaném případě východní Africe, respektive jižní Africe, dále pak mikroregion pro útvary nižšího řádu. O úroveň výše se na druhé straně nachází kontinent případně ještě výše makroregion. V případě dotčených subregionů však narážíme na další problém, totiž nejasné geografické vymezení; jinými slovy neexistuje shoda o jednoznačných hranicích východní, respektive jižní Afriky. 5

Fawcett, L.: Exploring Regional Domains, s. 431. Nye, J.: International Regionalism, s. vii. 7 Hurrell, A.: Regionalisation in Theoretical Perspective, s. 38. 8 Převzato z Cihelková, E. a kol.: Nový regionalismus, s. 13.

6

9

Hledisko vzájemných interakcí mezi státy, respektive jejich skupinami, což je neodmyslitelný předpoklad jakýchkoliv kooperačních snah, však při zkoumání integračních platforem nelze zcela pominout. Proto bude v práci pro označení sledovaných oblastí-skupin států používán termín subregionální uskupení, který působí relativně nejméně kontroverzně. Dalšími podobně nejednoznačnými termíny jsou na jedné straně regionalismus a na druhé regionalizace. V obecném smyslu se autorka jednoznačně přiklání k pojetí regionalismu jako politice či projektu oproti regionalizaci, jíž se chápou spíše procesy a výstupy, a to jak vycházející z regionalismu, tak i jemu předcházející.9 Jelikož se pak práce zaměřuje z větší části na státy jako hlavní aktéry a na formální stránku sledovaných jevů, bude v centru pozornosti stát právě prvně zmíněný regionalismus jako politika a projekt, konkrétněji jako „státem/státy vedený projekt navržený za účelem reorganizace konkrétního regionálního prostoru na určitém ekonomickém a politickém základě“10 často navíc mířící ke „konstrukci identity.“11 Text se přitom soustředí výhradně na dobrovolnou podobu tohoto fenoménu. Regionalizací mnozí odkazují „k růstu společenské integrace v rámci regionu a k mnohdy neřízenému procesu sociální a ekonomické integrace“12 či šířeji ke „koncentraci aktivity na regionální úrovni,“13což je chápání, s nímž se ztotožňuje i autorka. Avšak vzhledem k výše uvedenému zaměření práce tento proces ustupuje spíše do pozadí a bude k němu odkazováno jen okrajově. Pro úplnost dodejme, že poměrně široká část vědecké komunity upřednostňuje pojetí regionalismu jako termínu zastřešujícího obě zmíněné úrovně a rozkládají jej do vlastních užších kategorií.14 Skupina autorů působících v divizi komparativních regionálních integračních studií University Spojených národů (United Nations University-Comparative Regional Integration Studies – UNU-CRIS) pak dokonce zavádí speciální termín regionálnost („regioness“), pomocí něhož usiluje o analyzování míry regionalizace v určité oblasti, přičemž za nejvyšší stádium je považován region jako aktér mezinárodních vztahů.15 Konečně poslední velmi významná skupina odborníků prosazuje čistě ekonomické vnímání pojmů regionalismus a regionalizace, oproštěné od ideových, sociálních či kulturně-historických charakteristik.16 9

Srov. např. Payne, A. – Gamble, A.: Introduction: The Political Economy of Regionalism and World Order, s. 1-2; Bach, D. C.: The Global Politics of Regionalism: Africa, s. 170; Hettne, B. – Söderbaum, F.: Theorising the Rise of Regionness, s. 457-458. 10 Payne, A. – Gamble, A.: c.d., s. 1. 11 Bach, D. C.: The Global Politics of Regionalism: Africa, s. 173. 12 Hurrell, A.: Regionalism in Theoretical Perspective, s. 39. 13 Fawcett, L.: Exploring the Regional Domains, s. 433. 14 Hurrell, A.: Regionalism in Theoretical Perspective, s. 39-45, Hurrell, A.: The Regional Dimension in International Relations Theory, s. 41. 15 Jde o velmi komplexní víceúrovňové pojetí regionalizace jako posilování regionálnosti, jež vychází především z tzv. globální sociální teorie a sociálního konstruktivismu. Blíže viz např. Hettne, B. – Söderbaum, F.: Theorising the Rise of Regioness, s. 457-473. 16 Např. Baldwin, R. E.: The Causes of Regionalism, s. 865-888; Cihelková, E. a kol.: Nový regionalismus, s. 7-17; Ethier, W. J: The New Regionalism, s. 1150-1152; Robson, P: The New Regionalism and Developing Countries, s. 329-341.

10

2.2 Starý a nový regionalismus a subsaharská Afrika Regionalismus v SSA v žádném případě není novým fenoménem. Již bezprostředně poté, co se Ghana jako první země v regionu vymanila roku 1957 z koloniální nadvlády, její prezident a významný africký myslitel Kwame Nkrumah přišel s myšlenkami jednotné Afriky. V popředí tehdy stála ideologie pan-afrikanismu a integrace byla v první řadě hnána snahou o dokončení dekolonizace a konsolidaci nově vzniklých států, případně i úsilím o spolupráci při rozvoji směřujícímu k větší soběstačnosti. Neopomenutelnou roli pak hrála také související bezpečnostní motivace k jisté spolupráci.17 Zřejmě nejvýraznějším plodem pan-afrického úsilí se stala kontinentální Organizace africké jednoty (OAJ), existující de facto dodnes, i když ve výrazně transformované podobě Africké unie (AU). Subregionální africká integrační uskupení první vlny pak podle Mistryho obecně buď do jisté míry navazovala na předchozí koloniální uspořádání nebo byla postavena na logice tehdy dominujících teorií rozvoje, jež velmi zjednodušeně řečeno propagovaly industrializaci a soběstačný rozvoj za zdmi vysokých protekcionistických bariér.18 Většina integračních pokusů, ať už na regionální či subregionální úrovni, však v této vlně regionalismu skončila bez větších úspěchů a společného cíle, ať už v podobě zajištění míru a stability, nebo efektivní integrace trhů, nebylo dosaženo.19 Spory vyvolává i otázka, zda se podařilo ukončit závislost na vyspělejších zemích, zejména bývalých koloniálních mocnostech, vzhledem ke skutečnosti, že evropské země i nadále představují nejvýznamnější obchodní partnery většiny afrických zemí.20 Důvody pro tato zklamání lze nalézt jak uvnitř samotných uskupení, tak i v mezinárodním systému jako celku. Nově vzniklé africké státy, jež se s většími či menšími obtížemi vymanily z koloniální nadvlády, vnímaly velmi citlivě byť jen sebemenší ohrožení vlastní suverenity, a to jak ve věcech vysoké, tak i každodenní politiky. Kromě toho se tehdejším regionálním uskupením nepodařilo mezi odlišnými zájmy jednotlivých členů nalézt dostatečný konsensuální základ pro spolupráci.21 Navíc rozdělení světa nejen na Východ a Západ, ale i na Sever a Jih, situaci nadále komplikovalo. Regionalismus z globálního pohledu dostál jistého oslabení zejména v 70. letech minulého století, kdy ustoupil multilaterální spolupráci vedené platformou Všeobecné dohody o clech a obchodu (General Agreement on Tariffs and Trade – GATT), avšak již v průběhu 80. let jsme byli svědky jeho nového výrazného vzestupu. Podíváme-li se pouze na statistiky regionálních obchodních dohod (regional trade agreements - RTAs) uznaných Světovou obchodní organizací (World Trade 17

Charter of the OAU, Preambule a čl.2. Mistry, P. S.: Africa’s Record of Regional Co-operation and Integration, s. 557. 19 C.d., s. 556. 20 V období 1994-2000 například COMESA směřovala více než 39 % exportů právě do EU. Na straně importů pak z EU přichází 33,7 % všech dovozů COMESA. Obdobná je i situace v SADC s 26,6 % celkových exportů do EU a 25,9 % importů společenství z EU. Dle UNECA: Assessing Regional Integration in Africa (ARIA), s. 99. 21 Srov. Fawcett, L.: Regionalism in Historical Perspective, s. 13 – 16. 18

11

Organization – WTO), jejich počet je na trvalém vzestupu, který nabývá dramatičnosti zejména od přelomu 80. a 90. let (viz Příloha 1).22 Tzv. nový regionalismus se však od toho starého neliší jen v kvantitativní dimenzi, ale i na úrovni kvalitativní. Z ekonomického pohledu byl starý regionalismus podle Ethiera „v podstatné míře motivován touhou nahradit nedostatečnou multilaterální liberalizaci a/nebo snahou se tehdejší podoby multilaterální liberalizace zdržet. (...) Nový regionalismus je oproti tomu převážně motivován touhou usnadnit vstup do tohoto (...) systému.“23 Další charakteristikou nového regionalismu však podle Hettneho je i skutečnost, že představuje mnohem rozsáhlejší „multidimenzionální proces regionální integrace, který zahrnuje ekonomické, politické, sociální a kulturní aspekty.“24 Rovněž se podle něj jedná o přístup „spíše politický než ekonomický.“25 Příčiny rozmachu nového regionalismu lze najít zejména v proměně mezinárodního prostředí. Jako příklad těch nejzjevnějších změn zmiňme konec studené války, rozvolnění obou znepřátelených bloků, rostoucí globální interdependenci v ekonomické, ale i společenské oblasti, či nutnost vyrovnat se s dopady globalizace. Nemalý vliv na vzestup nové vlny měly i posuny uvnitř jednotlivých států-členů integračních uskupení; v první řadě mnohé rozvojové země přehodnotily své do té doby spíše autarkní rozvojové strategie ve prospěch větší otevřenosti a zapojení do světové ekonomiky. Jako povzbuzení a inspirace bezesporu zafungovalo i zapojení USA jako klíčového hráče mezinárodních vztahů do vlny „regionalistického nadšení“, ale rovněž úspěšné dobudování společného trhu EU. Konkrétně v regionu SSA se nová vlna regionalismu promítla jak v podobě obnovení či oživení již existujících uskupení (např. obnovení Východoafrického společenství – EAC), tak i iniciováním nových integračních projektů na různých úrovních od kontinentální až po mikroregionální (na kontinentální úrovni např. projekt AU, resp. Afrického hospodářského společenství – AEC, na druhém konci spektra pak zmiňme Maputský rozvojový koridor). Přeneseme-li pozornost k subregionálním uskupením, jimiž se tato práce předně zabývá, COMESA a SADC, pak i na ně mělo oživení regionalismu v souvislosti v novou vlnou značný vliv. Obě uskupení se jakoby probudila z latentního stavu a kromě názvu podstatně přeměnila své priority. SADC tak postoupilo od politického bloku zaměřeného primárně proti režimu apartheidu v JAR k pevnější formě rozvojového společenství a COMESA výrazně přehodnotila reálnost svých dosavadních plánů a s novou energií si vytyčila nové cíle i nové časové rámce. Některé základní charakteristiky obou uskupení jsou pro ilustraci a přehled shrnuty v Příloze 2. 22

V období od roku 1948 do roku 1994 GATT notifikovala 124 RTAs, zatímco od založení WTO do července 2007 se nových notifikací nashromáždilo již více jak 240. Celkový počet těchto dohod, jak formálně registrovaných, tak neformálních, pak podle WTO dosahuje ke 400, z čehož je formálně notifikovaných a aktivních více jak 200. Blíže viz WTO: Regional Trade Agreements: Facts and Figures, nestránkováno; Příloha 1. 23 Ethier, W. J.: The New Regionalism, s. 1150. 24 Hettne, B.: Globalization and the New Regionalism, s. 17. 25 C.d., s. 19.

12

Pokud jde o jisté pnutí mezi kontinentální a subregionální integrací či kooperací v prostoru SSA, tedy kontrast mezi projekty jako AU/AEC na jedné straně a SADC či COMESA na druhé, propojení se zdá zřejmé už jen z chápání subregionálních uskupení jako „stavebních kamenů“ kontinentální jednoty, ke které vymezila cestu již Smlouva z Abuji zakládající AEC v roce 1991.26 V této souvislosti je však vhodné podotknout, že právě hlubší subregionální přístup se jeví mnohem realističtěji a praktičtěji s ohledem na dosavadní zkušenosti, než-li povrchová regionální a potažmo kontinentální integrace. Přednost tak spíše než široké koalice začaly dostávat menší „životaschopnější subregionální uskupení podobně smýšlejících členů“27 často motivovaných v první řadě snahou zabránit vlastní marginalizaci v mezinárodní politické aréně.

2.3 Potenciální výhody plynoucí z regionalismu v SSA Klíčovou otázkou, kterou je nutno zodpovědět hned v úvodu, je,

proč se vlastně o užší

spolupráci a potažmo integraci v prostoru nejchudšího regionu světa pokoušet. Hettne v kontextu rozvojového regionalismu nabízí seznam 7 potenciálních výhod, které mohou z regionální spolupráce plynout. Jde o argument překonání malé velikosti mnohých států a tedy i jejich trhů, dále posílení pozice regionu ve světové ekonomice, zvýšení kredibility členských států a potažmo celého regionu (jak v očích mezinárodního společenství, tak investorů a donorů), posílení kolektivní vyjednávací síly a efektivnější artikulaci zájmů, posílení sociální stability (zvláště je-li součástí integračního projektu i prvek vzájemné solidarity), efektivnější management přírodních zdrojů a konečně Hettne zmiňuje také potenciální posílení bezpečnostní stability regionu.28 Podobnou kolekci možných výhod nabízí i Aryeetey a Oduro, avšak přidávají i pohled na integraci jako „prostředek k urychlení strukturální transformace afrických ekonomik.“29 Pozitivní očekávání od regionalismu v SSA pak má i Světová banka (SB), když „pokrok směrem k tržní integraci a zvýšené spolupráci v další řade oblastí“ považuje za „klíčový předpoklad dlouhodobé rozvojové strategie Afriky.“30 Většina integračních pokusů v Africe má za cíl vznik společného trhu, tedy primárně ekonomickou integraci. Kasekende a Ng’emo přitom zjistili, že v rámci COMESA dosahovaly v 90. letech možnosti pro vnitroregionální obchod takových rozměrů jako nikdy před tím a Lyakurwa podobně potvrzuje, že uvnitř SADC i COMESA „existuje významný obchodní potenciál.“31 Jiní výzkumníci však s jistou dávkou pesimismu konstatují, že „současná uskupení nemají potřebné 26

Treaty Establishing the African Economic Community, čl. 6 a čl. 88; Protocol on Relations between the African Economic Community and the Regional Economic Communities, zejména čl. 3-5 a čl. 11-14. 27 Hettne, B.: Globalization and the New Regionalism, s. 27. 28 Hettne, B.: Development, Security and World Order, s. 100-102. 29 Aryeetey, E. – Oduro, A. D.: Regional Integration Efforts in Africa, s 11. 30 WB: Sub-Saharan Africa: From Crisis to Sustainable Growth, s. 162. 31 Lyakurwa,W. M.: Trade and Investment Integration in Sub-Saharan Africa, s. 125.

13

předpoklady pro efekt vytváření obchodu, který by překonal efekt narušení obchodu.“32 Nakolik má současná podoba regionalismu potenciál přispět k řešení problémů jako nedostatečná fyzická infrastruktura (chybějící komunikace, nedostupnost nepřetržitých dodávek elektrické energie apod.), tarifní i netarifní překážky obchodu, nedostatek adekvátních informací na trhu, relativně vysoké ceny a nízká konkurenceschopnost místních podniků či chybějící zázemí usnadňující obchodní výměnu33 se však neodvažuje s jistotou určit nikdo. Přidáme-li navíc nedostatečné zapojení soukromého sektoru a celou škálu politicko-bezpečnostních a sociálních problémů, od slabosti místních států přes etnickou roztříštěnost dále umocněnou nelogickými hranicemi až po obecně nízký stupeň lidského rozvoje, získáme rozsáhlý komplex rozvojových obtíží, kterým regionalismus v SSA čelí a jejichž řešení by měl významně usnadnit, alespoň podle svých proponentů.

3. Řídící logika integrace Následující text zkoumá odhodlání členských států k integraci v rámci výše zmíněné ideové dimenze. Hlavní pozornost proto bude věnována motivacím a myšlenkovým rámcům stojícím za účastí států v subregionálních uskupeních a způsobu jejich vystupování v nich. Můžeme tak říci, že text hledá odpověď na otázku, jaká je základní řídící logika integrace, přičemž předpokládáme, že vysokému stupni odhodlání by odpovídala jasná snaha rozvíjet danou subregionální platformu v souladu s jejími cíly a programem. Zmíněná řídící logika bude v textu rozdělena na dvě části v rámci jim odpovídajících podkapitol, a to jednak na politicko-ekonomickou motivaci a hlavní myšlenkový rámec integrace, vycházející na jedné straně ze smluv a na druhé straně silně ovlivňované sítěmi místních politicko-ekonomických vztahů, a jednak na povahu členství a motivaci států k účasti ve více než jedné subregionální organizaci s obdobnými cíli uvnitř jediného subregionu. Sledovány přitom budou zejména nejvýraznější obecné vzorce chování členských států COMESA, respektive SADC.

3.1 Politicko-ekonomická motivace a hlavní myšlenkový rámec integrace Potenciální výhody a tedy i motivace k integraci vychází především z celkové hospodářskopolitické situace obou subregionů a potažmo i celé SSA. Obecně totiž panuje shoda, že „pokud Afrika nebude regionalizována, bude dále marginalizována; africké státy nepřežijí samy o sobě ve vysoce konkurenční globální ekonomice.“34 Proto se představitelé místních států a vlád i přes dosavadní neúspěchy nevzdávají myšlenky regionalismu jako nástroje k rozvoji a přetrvává přesvědčení, že

32

Vytvářením, resp. narušením, obchodu je myšlen koncept „trade creation,“ resp. „trade diversion,“ jak s ním přišel již v 50. letech J. Viner. Dle Aryeetey, E. – Oduro, A. D.: Regional Integration Efforts in Africa, s. 12. 33 Srov. c.d., s. 22. 34 Bøås, M.: Regions and Regionalisation: A Heretic’s View, s. 27.

14

integrace, jak v rámci subregionů, tak i na úrovni kontinentu, je naprosto nezbytná.35 Proč však dosavadní úsilí přineslo tak omezený pokrok? Tato otázka nás přivádí k hledání jakési další motivace, nejen v podobě té, na jejímž konci stojí jednotná subregionální uskupení, ale takové, která by nalézala jisté zisky i na doposud nepříliš úspěšných afrických subregionálních iniciativách. Druhou možností může být jakási obecná váhavost, zda podpořit praktickou stránku integrace. Následující podkapitoly se pokusí tato dilemata vysvětlit a podat přehled o možných motivacích, jež mají výraznější odezvu ve sledovaných subregionech.

3.1.1 Oficiální doktrína integrace – rozvojový vs. neoliberální přístup SADC i COMESA patří mezi uskupení oficiálně uznaná AU a chápána jako stavební bloky budoucího AEC. Tímto směrem se tedy v dlouhodobém horizontu ubírá i strategie obou uspořádání. Konkrétněji pak SADC i COMESA oficiálně prosazují model tzv. rozvojové integrace. Jejím hlavním cílem je dosáhnout vyššího stupně hospodářského i lidského rozvoje, k čemuž má právě regionalismus posloužit jako vhodný nástroj. COMESA i SADC rozvojovou integraci definují jako kombinaci tržního přístupu liberalizace obchodu a pohybu výrobních faktorů na jedné straně a přístupu zaměřeného na programovou a projektovou koordinaci a harmonizaci prováděných politik na straně druhé.36 COMESA přitom klade důraz na „vyrovnaný rozvoj prostřednictvím kompenzačních a korekčních mechanismů“,37 které mají své místo i v integrační doktríně SADC, jež podle Mittelmana navíc vyzdvihuje i potřebu státních zásahů do ekonomiky.38 Rozvojovou integraci lze tedy chápat jako velmi komplexní přístup, jehož cíle sahají od vylepšování regionální infrastruktury přes liberalizaci vzájemného obchodu a harmonizaci široké škály politik až po společné sektorové programy či bezpečnostní spolupráci. To vše v duchu udržitelného a soběstačného rozvoje. Nakolik se však tyto na první pohled velmi ambiciózní cíle, mající v první řadě na paměti zlepšení často katastrofální životní situace většiny Afričanů, promítají do každodenního konání subregionálních organizací, jejich představitelů a vlád členských států je již poněkud méně zjevné. Oficiálně proklamovaný přístup rozvojové integrace či rozvojového regionalismu, počítající s poměrně výraznou úlohou státu, se zdá v posledních letech jakoby na ústupu. Do popředí se naopak dostalo neoliberální myšlení - pravděpodobně jako důsledek změn v mezinárodním prostředí, zejména v

35

Mistry, P. S.: Africa’s Record of Regional Co-operation and Integration, s. 553. COMESA: About COMESA: Vision and Strategy: Strategy, nestránkováno; SADC: RISDP, s. 142. 37 COMESA: c.d. Bez zajímavosti však není, že žádný funkční kompenzační či korekční mechanismus v COMESA doposud v praxi nefunguje a podobná opatření v souvislosti s ekonomickou integrací jsou doposud většinou členských států odmítána. 38 Mittelman, J. H.: Rethinking New Regionalism, s. 32. 36

15

mezinárodních ekonomických vztazích,39 ale také ukotvení neoliberálního ekonomického přístupu v hlavních donorských institucích.40 Svoji roli hrají rovněž obecné tendence vracet se k neoliberálním teoriím rozvoje,41 přičemž konkrétním projevem těchto tendencí lze označit i tzv. Programy strukturálního přizpůsobení (Structural Adjustment Programmes – SAPs), které implementovala valná většina zemí ve sledovaných subregionech.42 V souvislosti s tímto trendem obě zkoumaná uskupení, SADC i COMESA, přijala jako hlavní nástroj rozvojové strategie a potažmo subregionální integrace právě liberalizaci obchodu a principy volného trhu. COMESA tuto skutečnost naznačuje zcela otevřeně již od svého vzniku, když si za svůj primární raison d’être stanovila tržní integraci od zóny volného obchodu (ZVO) přes celní unii až k plně integrované hospodářské a měnové unii, aniž by tento postup provázela vytvořením určitých vyrovnávacích a kompenzačních mechanismů typu speciálního kohezního fondu, jak zmiňuje ve své strategické koncepci rozvojové integrace.43 Zároveň se COMESA v oficiálních dokumentech stále snaží odpoutat od čistě neoliberální ekonomické rétoriky.44 V případě SADC je situace o něco méně jasná, neboť výše zmíněná strategie rozvojové integrace sice dominuje vyznění oficiálních dokumentů i projevů představitelů SADC a jeho členských států, ale i zde nalezneme jisté stopy nejasností mezi vztahem této strategie a zdůrazňováním čistě ekonomického přístupu k integraci zaměřeného na odbourávání cel a dalších netarifních bariér obchodu. Tajemník SADC, Thomaz Augusto Salomão, ve svém projevu na konferenci v Kinshase v roce 2007 právě ekonomickou integraci identifikoval jako hlavní rozvojovou strategii Společenství. Konstatoval také, že „udržitelný ekonomický růst je silně závislý na liberalizaci obchodu a navenek orientované regionální integraci (...) v rámci stabilního makroekonomického prostředí.“45 V rozvojovém přístupu k integraci je však na druhé straně zdůrazňována i potřeba úzké politické spolupráce a nutnost vyššího stupně státních intervencí, přičemž regionální rozvoj charakterizují přívlastky jako soběstačný a vyrovnaný.46 Nikde však není přesněji vymezen vztah mezi těmito dvěma do jisté míry protichůdnými zásadami. Pallotti však v otázce vedoucí logiky integrace ve své analýze

39

Srov. např. Pallotti, A.: SADC: A Development Community without a Development Policy?, s. 513-514; Harrison, G.: Sub-saharan Africa, s. 236. 40 Autorka má na mysli zejména Mezinárodní finanční instituce a logiku tzv. Washingtonského konsensu, ale rovněž například UNECA, tedy zřejmě nejvýraznějšího proponenta subregionální i regionální integrace v SSA. 41 Pro shrnutí diskuse o současném stavu teorií rozvoje viz např. Payne, A.: Rethinking Development inside International Political Economy, s. 1-27. 42 Rowlands, I. H.: Mapping the Prospects ..., s. 924; Mistry, P. S.: Regional Dimensions of Structural Adjustment in Southern Africa, s. 167-168. 43 COMESA: About COMESA: Vision and Strategy: Strategy, nestránkováno. 44 Tamtéž. 45 Speech by Dr. Tomaz Augusto Salomão, Executive Secretary of SADC, nestránkováno. 46 Treaty of the SADC, čl. 5; Mittelman, J. H.: Rethinking New Regionalism, s. 32-33.

16

SADC jednoznačně dochází k závěru, že „povaha (...) regionalismu v jižní Africe se ničím neliší od standardních neoliberálních programů strukturálního přizpůsobení.“47 Role neoliberálního přístupu v integračních strategiích COMESA i SADC je alespoň ve formální rovině nesporná, avšak otázkou je, zda právě čistě liberalizace vzájemného obchodu, který mezi jednotlivými zeměmi nedosahuje nijak významných rozměrů (viz Příloha 2), a vytvoření ZVO a následně celní unie vůbec přispěje k rozvoji subregionu, neřku-li k jeho vyrovnanému rozvoji. S významnou výjimkou v podobě JAR, Egypta, Mauricia a do určité míry Keni totiž o státech ve východní a jižní Africe lze tvrdit, že jsou velmi podobně málo rozvinuté, co se výrobních struktur a celkové diverzifikace ekonomiky týče. V exportní struktuře dominují jednoznačně nerostné suroviny, případně nezpracované zemědělské produkty, přičemž většina zboží s vyšší přidanou hodnotou je dovážena, a navíc ani měny sousedních států často nejsou navzájem směnitelné. Nelze tak očekávat, že by pouhé odbourání cel a dalších překážek obchodu automaticky vedlo k rozvoji. Jinými slovy, vzhledem ke skutečnosti, že ekonomická integrace na této úrovni a za daných podmínek „má význam zejména pro malé ekonomiky s vysokým stupněm vzájemné komplementarity,“48 lze jen těžko očekávat efekt vytváření obchodu, pokud zúčastněné země většinou mají nevyvinutý národní trh, vyznačují se velmi podobnou strukturou výroby i exportů a zároveň jsou jen minimálně obchodně provázané.49 Takováto strategie regionální integrace pak při nejlepším vyjde na prázdno, v horším případě vede k narušení obchodu, jak varuje ve své analýze i Lyakurwa.50

3.1.2 Praktická motivace k podpoře subregionálních uskupení – slabý stát a potvrzování suverenity Dalším z možných vysvětlení regionalistického nadšení může být pozice jednotlivých vlád či nejvyšších vládních představitelů ve vlastní zemi. Často totiž platí, že „základy formální politické autority jsou křehké a velká část státní moci tak vychází ze schopnosti pracovat vně daného celku.“51 Navíc podle Harrisona charakterizuje africké prostředí i chybějící sociální hranice mezi formálním a neformálním prostředím. Africké státy tak pracují v obou těchto sférách, což vede k situaci, kdy vládnoucí elity sice vytvářejí normy, avšak zároveň se podílejí na jejich porušování, to vše „v duchu akumulace bohatství a zdrojů pro vlastní sociální skupinu.“52 Ve spojení s vysokou mírou korupce a rozsáhlou sítí ilegálních obchodních vztahů tak dochází k vytváření tzv. stínových států (shadow

47

Pallotti, A.: SADC: A Development Community ..., s. 529. Adamcová, L.: Rozvojový svět ve světové ekonomice v 90. letech, s. 36. 49 Tamtéž. 50 Srov. Lyakurwa, W. M.: Trade and Investment Integration in SSA, s. 117-119. 51 Harrison, G.: Sub-Saharan Africa, s. 218. 52 C.d., s. 237-238.

48

17

states).53 Navíc může dojít k jevu, kdy tento paralelní stínový stát je de facto jedinou fungující mocenskou strukturou ve státě; jako nejextrémnější příklad zde uveďme Demokratickou republiku Kongo (dále jen D. R. Kongo) v 90. letech a do značné míry i nyní, která je členem jak SADC, tak COMESA, nebo z jistého pohledu i současný Súdán, členský stát COMESA. S fenoménem stínového státu či stínového vládnutí pak souvisí potenciálně silný prvek politické motivace pro podporu subregionálních uskupení. Jak již bylo řečeno, africké státy často spoléhají na utvrzování vlastní suverenity a vnitřní legitimity právě z vnějšího prostředí a subregionální uskupení, silně podporovaná předními hráči na mezinárodně-politické scéně jako USA, EU, Světová banka či agentury OSN, se zdají jako velmi patřičný nástroj pro toto potvrzení. Jak již bylo řečeno, státy v SSA jsou slabé a slovy Söderbauma „v mnoha případech je takzvaný stát mnohem méně, než předstírá, že je.“54 Zmíněný autor navíc přirovnává tento stát k pouhé „(neopatrimoniální) zájmové skupině“55 či dokonce v nejhorších případech k „postmodernímu mafiánskému syndikátu,“56 přičemž jako konkrétní příklad klade současné Mugabeho Zimbabwe,57 tedy jednoho z nejvýraznějších a nejaktivnějších členů SADC i COMESA. Nejvýraznější příklad stínového státu však představuje situace v D. R. Kongo. Zde totiž dochází k prolínání výše zmíněného jevu nahrazení nefunkčního státu strukturou stínového státu s dosti sofistikovaným předivem neformálních mezinárodních obchodních a z určitého pohledu i politických vztahů ovládaným nejvyššími vojenskými i civilními představiteli subregionu, a to jak oficiálně uznanými, tak i spíše faktickými. Zapletení oficiálních vládních struktur je při tom spíše pravidlem než výjimkou, což v daném případě jasně dokazuje zpráva panelu expertů OSN58 přinášející důkazy o zapojení vysokých činitelů Zimbabwe, Namibie a Angoly do kriminálních sítí obchodujících s diamanty, zlatem či koltanem59. Angažmá představitelů Rwandy či Ugandy, které jakoby zázrakem začaly vyvážet velká množství surovin, např. diamantů, jejichž významnější ložiska však na vlastním území nemají,60 se dá rovněž označit za velice pravděpodobné. Jako jistá ironie pak vyznívá účast všech výše zmíněných států v několika subregionálních uskupeních zároveň, včetně SADC a 53

Blíže ke termínu stínový stát viz Reno, W.: Corruption and State Politics in Sierra Leone. Cambridge: CUP 1995. Citováno v Söderbaum, F.: Modes of Regional Governance in Africa, s. 428. 54 Söderbaum, F.: Modes of Regional Governance in Africa, s. 426. 55 Tamtéž. 56 Tamtéž. 57 Tamtéž. 58 UNSC: Report of the Panel of Experts on the Illegal Exploitation of Natural Resources and Other Forms of Wealth of the Democratic Republic of the Congo. 59 Koltan je zkrácenina používaná pro niobit-tantalit (Columbite-Tantalite), kovovou rudu obsahující cenný tantal, z něhož se vyrábí kondenzátory pro miniaturní elektrické obvody, jež se využívají např. v mobilních telefonech, pagerech, přenosných počítačích apod. Jeho podstatné zásoby se nachází ve východní části D. R. Kongo a sehrály podstatnou roli zejména ve druhé konžské válce. Blíže viz např. Democratic Republic of Congo Permanent Mission to the UN: UN Coltan Explainer, nestránkováno. 60 UNSC: Report of the Panel of Experts ..., s. 19-26.

18

COMESA, kde spolupracují v některých případech dokonce zcela jiní představitelé stejných států tentokráte však na „oficiální“ úrovni. Větší reálný dopad přitom nutně nemusí mít právě druhá zmíněná, legální, úroveň. *** Můžeme tedy shrnout, že na formální úrovni integraci v SADC i COMESA dominuje neoliberální přístup k integraci na jedné straně a rozvojová integrační strategie charakterizovaná snahou dosáhnout relativně soběstačného rozvoje na straně druhé. Tyto doktríny se přitom vzájemně prolínají, a to často poněkud svérázným způsobem, jenž s sebou nese značné množství nejasností a vnitřních rozporů. Jistým vysvětlením převahy neoliberalismu na deklaratorní úrovni může být snaha naklonit si mnohé donory a mezinárodní instituce, v čele se SB a Mezinárodním měnovým fondem (MMF), jež preferují právě zmíněný neoliberální přístup k rozvoji obecně. Nicméně toto vysvětlení neříká téměř nic o reálné vnitřní logice fungování subregionálních uskupení, která se spíše dá označit za barevnou mozaiku různých motivů vycházejících z velké části z potřeby utvrzovat suverénní pozici jednotlivých států. Tato potřeba vzniká primárně jako důsledek výše zmíněné slabosti afrických státních struktur, kdy státy, respektive jejich vládnoucí elity, mají tendenci v mezinárodních vztazích a specificky pak v rámci subregionálních platforem klást důraz na absolutní nedotknutelnost své suverenity a národních zájmů. Dědictví kolonialismu a relativní mladost afrických států pak tuto tendenci jen posiluje. Důkazem je i nezvyklá rigidita uměle a dosti iracionálně vytvořených hranic jednotlivých států, jež se od nabytí nezávislosti změnily jen zcela minimálně. Až obsese vlastní suverenitou tak vede nejen k nevoli členských států k jejímu sdílení v rámci subregionálních uskupení, respektive jejímu delegování na společné orgány (blíže viz kap. 4), ale podle Söderbauma až k jisté diplomatické hře, kterou státní představitelé praktikují na subregionálním poli,61 v rámci níž se sice extenzivně produkují různé programy a strategie a vyhlašovány jsou ambiciózní cíle, avšak k jejich následnému rozvíjení na národní úrovni už nedojde. I přes existenci společných problémů spojených s velmi nízkým stupněm rozvoje zkoumané oblasti tak lze shrnout, že logika integrace a konkrétní motivace nabývají velmi komplexních rozměrů a jsou vedené nejen snahou řešit zmíněné problémy, ale především složitějšími pohnutkami jako nutností pevněji legitimizovat vlastní režim jak na domácím, tak mezinárodním poli.

3.2 Povaha členství Nejvýraznějším rysem přístupu afrických států ke členství v subregionálních společenstvích je jeho roztříštěnost. Státy totiž typicky náleží do více jak jednoho uspořádání – pro ilustraci, z 53 afrických států (bez Západní Sahary) je 26 členy dvou subregionálních uskupení, 20 náleží ke třem a 61

Söderbaum, F.: Modes of Regional Governance in Africa, s. 426.

19

jedna země dokonce čtyřem uskupením.62 Celkově na africkém kontinentě podle Tulya-Muhiky nalezneme na 200 (sub)regionálních organizací.63 Jedná se v první řadě o 14 subregionálních integračních společenství, k nimž je však třeba připočítat další desítky jak sektorově zaměřených projektů na úrovni mikroregionů, tzv. územních rozvojových iniciativ (Spatial Development Initiatives – SDIs) jako je Maputský rozvojový koridor či Unie řeky Mano (Mano River Union – MRU), tak i naopak širších méně institucionalizovaných fór pro spolupráci jako Fórum pro podporu regionální integrace (Regional Integration Facilitation Forum – RIFF).64 Další úrovní spletité africké kooperační sítě pak jsou bilaterální dohody jak mezi africkými zeměmi navzájem, tak s vnějšími aktéry – např. uveďme dosti kontroverzní Dohodu o obchodní a rozvojové spolupráci (Trade and Development Cooperation Agreement - TDCA) mezi EU a JAR, otevřeně obcházející jak SADC, tak i Jihoafrickou celní unii (Southern African Customs Union – SACU), a do značné míry zpochybňující závazek JAR k subregionální integraci.65 Samostatnou kapitolou pak lze označit i aktuální dojednávání Evropských partnerských dohod (European Partnership Agreements – EPAs) v rámci jednotlivých subregionálních celků, které opět vytváří nové kombinace seskupení států. Ve východní a jižní Africe situace přitom dosahuje až absurdních rozměrů, neboť nový obchodní režim s EU v současné podobě by de facto zcela rozbil strukturu SADC. Z 15 členských států SADC jich totiž pouze 6 vyjednává v rámci skupiny SADC, dalších 6 států dalo přednost začlenění do skupiny Východní a jižní Afrika (Eastern and Southern Africa - ESA), Tanzanie se po počátečním váhání připojila ke skupině EAC, D. R. Kongo zřejmě bude využívat jen iniciativy Vše kromě zbraní (Everything but Arms - EBA) a JAR má zcela individuální režim v rámci TDCA. Nakolik budou EPAs slučitelné s Obchodním protokolem SADC a se ZVO, která by měla být spuštěna do konce roku 2008 zůstává otázkou.66 Podobný problém se nevyhnul ani COMESA, jež byla jednáními rozdělena do čtyř skupin – EAC, ESA, SADC a arabské státy. Země EAC z tohoto rozdělení vyšly relativně nejlépe, když v rámci této skupiny vyjednávají všichni členové stejnojmenného uskupení, avšak zároveň tímto byla popřena pozice EAC jako rychlejšího a konzistentnějšího „jádra“ v rámci COMESA, neboť nyní stojí jakoby zcela odděleně. Stranou zůstala i již zmíněná D. R. Kongo, Svazijsko upřednostnilo SADC a konečně Libye a Egypt se režimu EPAs vůbec účastnit nebudou s ohledem na skutečnost, že nejsou zahrnuty do skupiny zemí Afrika, Karibik, Pacifik, na které se rámec EPAs a Dohody z Cotonou nevztahuje. Další možnou komplikaci může přinést spolupráce i s nečlenskou zemí COMESA v rámci skupiny ESA – 62

UNECA: ARIA, s. 40. Tulya-Muhika, S. citován dle Aryeetey, E. - Oduro, A.: Regional Integration Efforts in Africa, s. 62. 64 RIFF bylo dříve známo i pod názvem Přeshraniční iniciativa (Cross-Border Initiative - CBI). 65 Srov. Dieter, H. – Lamb, G. – Melber, H.: Prospects for Regional Co-operation in Southern Africa, s. 58 a 68-69. 66 Srov. Weidlich, B.: Southern Africa: EPA Damages Regional Cooperation in Region, nestránkováno.

63

20

Somálskem. Konečně jisté kontroverze vzbuzuje i souběžné fungování EPAs a speciální iniciativy EU pro LDCs Vše kromě zbraní, v rámci níž mají LDCs garantován bezcelní přístup na trh EU pro většinu komodit.67 Překrývání subregionálních uskupení při tom s sebou nese řadu problémů. V průzkumu provedeném Hospodářskou komisí OSN pro Afriku (United Nations Economic Commission for Africa – UNECA) sami představitelé dotčených členských států označili za největší negativní důsledky neschopnost plnit finanční závazky vůči jednotlivým společenstvím (více jak 25 % dotázaných) a nízkou míru implementace přijatých programů (23 %). Vážnými problémy pak dotázaní označili i trvale nízkou účast na schůzkách jednotlivých uskupení a duplikaci či dokonce konflikt mezi jednotlivými integračními programy (shodně 16 %).68 Ve východní a jižní Africe kromě COMESA a SADC působí dalších 5 uskupení69 a navíc do této oblasti zasahují i středoafrická a severoafrická společenství (viz Příloha 3).70 V konkrétním případě SADC a COMESA působí vzájemná konkurence o to kuriózněji, že hlavní cíle a dokonce i nástroje jsou v základních rysech shodné – obě uskupení kladou důraz na rozvoj prostřednictvím ekonomické integrace. Přesto však 8 států71 náleží k oběma organizacím zároveň, což na ně klade velmi vysoké nároky zejména v oblasti prokazování původu zboží pohybujícího se po ZVO COMESA, resp. preferenční zóně SADC, jelikož pro obě zóny platí naprosto odlišná pravidla.72 Situaci se však uskupení i přes občasné vzájemné antipatie snaží řešit, konkrétně prostřednictvím speciálně vytvořených operačních skupin, v rámci nichž se obě uskupení setkávají minimálně čtyřikrát ročně k projednání společných záležitostí, a zároveň dávají druhé straně možnost účastnit se jednotlivých politických či technických jednání uvnitř vlastní organizace.73 Důvody, které jednotlivé státy k udržování členství v několika tematicky i geograficky se překrývajících uskupeních vedou, lze nalézt především na politické a strategické úrovni a dále v rámci

67

Blíže ke skupinám pro vyjednávání EPAs např. Godfrey, C. et al.: Unequal Partners: How EU-ACP Economic Partnership Agreements Could Harm the Development Prospects of Many of the World’s Poorest Countries, s. 7-8; pro zhodnocení různých obchodních režimů pro země AKP (Afrika Karibik, Pacifik) viz Perez, R.: Are the EPAs a First-best Optimum for African Caribbean Pacific Countries?, s. 999-1019; specificky problematika EPAs a EBA viz např. Matthews, A.: Regional Integration and Food Security in Developing Countries, s. 57-59. 68 UNECA: Assesing Regional Integration in Africa II (ARIA II), s. 51-52. 69 Jde o Komisi Indického oceánu (Indian Ocean Commission – IOC), EAC, Mezivládní úřad pro rozvoj (Intergovernmental Authority on Development – IGAD), SACU a Hospodářské společenství zemí oblasti Velkých jezer (Communauté Economique des Pays des Grands Lacs – CEPGL), které se však v souvislosti s vnitřními nepokoji na území všech členských států de facto zhroutilo. 70 Libye je zároveň členem Unie arabského Maghrebu (Union du Maghreb Arabe - UMA), Džibutsko, Egypt, Eritrea, Libye a Súdán jsou členy Společenství sahelo-saharských států (Community of Sahel-Saharan States - CEN-SAD), Angola, Burundi, DRC, Mauricius, Rwanda, Seychely a Svazijsko jsou členy Hospodářského společenství států střední Afriky (Communauté Economique des Etats de l’Afrique Centrale - CEEAC). 71 Jde o D. R. Kongo, Madagaskar, Malawi, Mauricia, Seychely, Svazijsko, Zambii a Zimbabwe. 72 UNECA: ARIA II, s. 54-55. 73 Rationalization of Regional Economic Communities, nestránkováno.

21

ekonomických zájmů.74 Jinými slovy, UNECA zde nabízí 3 možné teze o motivaci vedoucí státy k tomuto jinde nevídanému chování.75 První z nich vychází z konceptu variabilní geometrie, jímž by se dala vysvětlit pozice SACU uvnitř SADC, tedy hlouběji integrovaného jádra obklopeného „pomalejšími“ členy. Podobně donedávna působilo i EAC uvnitř COMESA, avšak s vystoupením Tanzanie z druhé zmíněné organizace se situace poněkud zkomplikovala. Druhou ze zmíněných tezí je variace variabilní geometrie vysvětlující dotčené chování států snahou „optimalizovat zisky z integrace a současně se pojistit proti nepříznivým důsledkům členství pouze v jediném bloku.“76 Tato logika přitom odráží často ne zcela přesvědčivé fungování jednotlivých organizací a následné existenciální obavy jejich členských států. Konečně podle třetí teze mají státy za cíl vytvořit optimální hospodářský prostor respektive zajistit si nejvyšší možný hospodářský růst a maximalizovat své zisky v uskupení nejvíce vyhovujícím konkrétnímu státu v konkrétní době. Státy si tak de facto vybírají jen ty programy v rámci širší integrační agendy, z nichž očekávají nejvýznamnější krátkodobý profit a dlouhodobé naplňování vizí jde spíše stranou. S první tezí nabízenou UNECA pak souvisí i blízký koncept vícerychlostního přístupu, který se od variabilní geometrie liší existencí společných cílů, k nimž jsou zavázáni všichni členové uskupení s tím, že mají možnost postupovat k nim pomaleji; variabilní geometrie oproti tomu značí situaci, kdy se úzká skupina států rozhodne prosazovat hlubší či intensivnější formu integrace, typicky úžeji tematicky vymezenou, a to stálého nebo při nejmenším dlouhodobého charakteru.77 Za příklad vícerychlostního postupu poslouží právě ZVO COMESA, která sice je součástí dlouhodobých cílů a vizí v podobě vytvoření plně integrované hospodářské unie, avšak státy k ní přistupují postupně dle svých individuálních možností a preferencí. Překrývající se členství většiny států v několika konkurujících si organizacích zároveň zůstává výraznou překážkou na cestě k vytváření úzce provázaných subregionálních celků. Přesto však je možné u některých států, jako Namibie a Tanzanie, vysledovat jistou snahu problém řešit.78 Většina zemí však zůstává členy několika velmi si podobných uskupení a zdá se tak, že jejich odhodlání k naplňování agendy nedosahuje přesvědčivých rozměrů ani v jednom případě.

74

UNECA: ARIA II, s. 52. C.d., s. 53. 76 Tamtéž. 77 Srov. Matthews, J.: Regional Integration and Food Security ..., s. 30. 78 Namibie se po relativně obsáhlých konzultacích s nezávislými experty rozhodla problémy se svým dosavadním členstvím v COMESA a SADC řešit právě preferencí druhého zmíněného uskupení, jež z analýz vyšlo slibněji, a z COMESA v roce 2003 vystoupila. K podobnému kroku se rozhodla i Tanzanie v roce 1999, avšak její pozice je složitější vzhledem ke členství v EAC. Navíc nyní vláda čelí silnému tlaku obchodní komunity, jejíž velká část si stěžuje na omezení obchodních příležitostí a vyžaduje návrat do COMESA. Blíže viz Hansohm, D. – Adongo, J. – Tutalife, C.: Namibia’s Withdrawal from COMESA, s. 1-15; Gatiba, K.: Tanzania Withdraws from COMESA, nestránkováno. 75

22

3.3 Dílčí závěr Z výše uvedených skutečností vyplývá, že motivace k integraci u jednotlivých států vychází ze vzájemně si blízkých cílů zejména v podobě dosažení vyššího stupně rozvoje, což vyplývá už z celkové situace v regionu. Spektrum výzev, před kterými země stojí, „sahá od makroekonomických problémů, přes obchod a průmyslový rozvoj, vzdělávání obyvatel a zdravotní péči, až po rozvoj infrastruktury a služeb.“79 Státy COMESA a SADC však spíše kladou důraz na okamžité či krátkodobé zisky z integrace, jejíž užitečnost je posuzována pouze s ohledem na vlastní stát, v horším případě vlastní sociální skupinu, a prvky jakési kolektivní solidarity či dokonce snahy o dosažení regionální soběstačnosti, i přes jejich opakované vyzdvihování v oficiálních dokumentech a projevech, zásadně chybí. Jasné odhodlání pokračovat v integraci se bezesporu u členských států SADC i COMESA nalézt dá, avšak již méně jasněji se jeví odpověď na otázku, zda tato motivace směřuje právě ke konstruktivnímu úsilí v podobě naplňování a rozvíjení programů daných uskupení. Z výše předložených skutečností totiž vyplývá, že většina států využívá subregionální platformy spíše k sebeprezentaci mířené jak dovnitř, tak navenek. Legitimizace režimu a alespoň zdánlivé posílení slabých státních institucí na jedné straně a možnost získat pozitivní publicitu a přitáhnout tak k sobě více pozornosti ze strany donorské komunity a partnerských organizací na straně druhé se zdají být nespornými výhodami, které integrace přináší, i když sama nijak oslnivých výsledků nedosahuje. S tímto závěrem úzce koresponduje i členství států východní a jižní Afriky v několika překrývajících se organizacích zároveň a neschopnosti jasně si určit v této věci priority. V případě, že by státy totiž skutečně měly zájem na vytvoření konzistentních subregionálních bloků, pak by si na základě analýz, konzultací a zvážení všech výhod a nevýhod zvolily jedno z jinak v mnohém si podobných uskupení a jeho rozvíjení věnovaly veškeré dostupné síly i prostředky. Ač některé státy zdá se již začínají k podobným rozhodnutím docházet, většina stále tříští své zdroje. Primárním odhodláním k tomuto jednání pak zpravidla je hledání maximálních možných aktuálních zisků, ať v jedné nebo druhé subregionální organizaci.

4. Naplňování agendy Následující kapitola se pokusí nalézt odpověď na otázku, do jaké míry je zajištěno naplňování agendy jednotlivých uskupení, neboli bude zkoumáno odhodlání členských států k integraci v její obsahové dimenzi. Hlavním faktorem, na nějž se text zaměřuje, přitom je zejména přístup k implementování sjednaných dokumentů - v případě COMESA půjde konkrétně o rozhodnutí Rady

79

Kritzinger-van Niekerk, L. – Moreira, E. P.: Regional Integration in Southern Africa, s. xvii.

23

ministrů, u SADC o jednotlivé tematické protokoly jako přední integrační nástroje. Dále je rozebráno dodržování časových harmonogramů přejímání společných programů, přičemž důraz je primárně kladen na hlavní linii integrace, tedy plány SADC a COMESA na vytvoření ZVO, respektive celní unie. Konečně jako poslední faktor pro určení míry, do jaké jsou státy ochotny naplňovat své integrační závazky, kapitola zmiňuje existenci funkčního monitorovacího a donucovacího mechanismu ve věci naplňování závazků sjednaných na subregionální úrovni. První podkapitola však nejprve krátce ilustruje, jaké šíře agenda obou uskupení dosahuje, a připraví tak prostor pro zkoumání výše zmíněných faktorů.

4.1 Šíře agendy Zaměříme-li se na konkrétní vnitřní agendu afrických subregionálních uskupení, dojdeme k překvapivě široké škále oblastí spolupráce. Nejinak je tomu i v případě SADC a COMESA, což vyplývá už z výše rozebraných cílů a vizí obou organizací (viz také Příloha 2). Na důkladné rozebrání všech aktivit obou uskupení zde není prostor a s ohledem na zaměření práce ani není nutné, proto autorka zmíní pouze základní rysy obou agend a podá několik ilustrativních příkladů spíše než vyčerpávající přehled. Agendy obou uskupení přitom budou shrnuty s důrazem na nejdůležitější body v konkrétních programech spíše než podle jednotného systematičtějšího vzoru. Program COMESA sahá od budování ZVO a následně celní unie přes spuštění Společné investiční zóny (COMESA Common Investment Area – CCIA),80 spolupráci v energetice, rozsáhlý program na zlepšení dopravní infrastruktury v subregionech, až po ambice v oblasti bezpečnosti, kde se COMESA podařilo zorganizovat již několik pozorovatelských misí, nejaktuálněji při zimbabwských volbách v březnu 2008. Obecnou charakteristikou většiny sektorových programů COMESA je jejich provázanost s širšími rozvojovými iniciativami, typicky pod záštitou AU. Např. projekty COMESA na výstavbu fyzické infrastruktury tak vznikají a jsou implementovány v rámci iniciativy NEPAD, respektive jeho programu na rozvoj infrastruktury,81 a při boji proti chronické podvýživě pak COMESA spolupracuje s EU, IGAD a EAC v rámci programu REFORM, tedy Regionálního programu potravinové bezpečnosti a managementu rizik pro východní a jižní Afriku (Regional Food Security and Risk Management Program for Eastern and Southern Africa).82 Zřejmě doposud největších úspěchů doznalo úsilí členských států COMESA právě v prvně zmíněné oblasti dopravní infrastruktury. Právě tento velmi široký systém programů pro zjednodušení 80

CCIA má za cíl přitáhnout do COMESA více investic, jak z vnějšího, tak i vnitřního prostředí, a to zejména pomocí liberalizace finančních toků, vytvoření lepšího investičního prostředí, odstranění diskriminace mezi domácími a zahraničními investory a pomocí zajištění efektivního řešení případných sporů. Blíže viz Mkandawir, W.: The COMESA Common Investment Area in Perspective, s. 15. 81 Secretary General of COMESA: State of Integration in COMESA, s. 20. 82 C.d., s. 35.

24

dopravy a následně také obchodu označuje UNECA mezi africkými subregionálními uskupeními za unikát.83 Nejúspěšnější iniciativou, o jejíž rozšíření projevují zájem i státy sousedního SADC, je tzv. Program Žluté karty (Yellow Card Scheme).84 Jedná se o rozsáhlý systém pojišťování motorových vozidel, jenž byl představen ještě předchůdkyní COMESA, PTA, již v roce 1987. Systém, do něhož je zapojeno na 170 pojišťovacích společností a ročně jej využije přes 70 tisíc motoristů, poskytuje formou tzv. Žluté karty jednotné pojištění motorových vozidel, spojené s úrazovou pojistkou, plně platné ve 12 zemích COMESA a Tanzanii.85 Agenda SADC dosahuje velmi podobných rozměrů, ne-li ještě širších, přičemž jejím hlavním rysem až do roku 2001 byla naprostá decentralizace a s ní spojená roztříštěnost a nepřehlednost jednotlivých sektorových iniciativ, jejichž počet po roce 2000 přesáhl dvě desítky.86 Tyto politiky spravovaly konkrétní členské státy, na které byla správa jednotlivých sektorů delegována. Například Tanzanie tak zodpovídala za obchod a průmysl, Lesotho za životní prostředí a management půdy a vodních zdrojů.87 Celková koordinace jednotlivých programů, svěřená obecně velmi slabému Sekretariátu, pak byla nejen velmi obtížně proveditelná, ale rovněž vysoce neefektivní.88 Na tolik potřebné reformě se představitelé SADC dohodli až na výjimečném summitu ve Windhoeku (Namibie) v březnu 2001, kde zmíněné dvě desítky sektorů byly sloučeny do 4 tematických clusterů, jež na centrální úrovni dostaly pod správu nově zřízená 4 ředitelství spadající pod Sekretariát.89 Konkrétní sektorové programy detailněji upravuje systém speciálních protokolů, memorand o porozumění a nezávazných deklarací a chart. Aktuální agendu poté zastřešuje patnáctiletý strategický plán, tzv. RISDP, tedy Regionální indikativní strategický rozvojový plán (Regional Indicative Strategic Development Plan), schválený a přijatý v srpnu 2003. RISDP vymezuje celkem 12 prioritních oblastí zahrnujících jak boj s chudobou a pandemií HIV/AIDS, tak i rozvoj komunikačních technologií a subregionální infrastruktury či liberalizaci obchodu.90 Každá z tematických oblastí je dále rozpracována

83

UNECA: ARIA, s. 92. Plný název iniciativy zní “COMESA Third Party Motor Vehicle Insurance Scheme”. 85 Blíže viz Secretary General of COMESA: State of Integration in COMESA, s. 22-24; COMESA: 2007 Yellow Card Compendium, s. 2. 86 Zajímavostí je skutečnost, že na vytváření nových sektorových programů a iniciativ bylo opakovaně uvaleno moratorium už během 90. let (nejprve v roce 1990 a dále potvrzeno v roce 1998), avšak do praxe se toto opatření nepromítlo, protože škála programů se i nadále rozšiřovala výrazným tempem. Srov. Kritzinger-van Niekerk, L. – Moreira, E. P.: Regional Integration in Southern Africa, s. 92. 87 DFA Republic of South Africa: Southern African Development Community, nestránkováno. 88 Gibb, R.: Regional Integration in Post-Apartheid Southern Africa, s. 430; Dieter, H. – Lamb, G. – Melber, H.: Prospects for Regional Co-operation in Southern Africa, s 64. 89 Konkrétně jde o blok obchodu, průmyslu, financí a investic, dále infrastruktury a služeb, třetí spojuje problematiku potravin, zemědělství a přírodních zdrojů a konečně poslední blok a jemu odpovídající ředitelství vznikly pro sociální a lidský rozvoj a pro další speciální programy zaměřené například na boj proti HIV/AIDS či na prosazování genderové rovnosti. Dle SADC: RISDP, s. 3. 90 C.d., s. 56-74. 84

25

ve zmíněných protokolech, kterých je v současnosti 22.91 Zajímavé jsou pak ambice SADC v oblasti bezpečnostní spolupráce, kde uskupení nejen organizuje podobně jako COMESA pozorovatelské mise, ale klade si i náročnější cíle jako stát se garantem bezpečnosti v subregionu.92 Velká komplexnost obou agend může působit poněkud překvapivě s ohledem na obecný nedostatek lidských i finančních zdrojů, který je charakteristický pro celý region SSA. Rovněž bychom kvůli dosavadním neúspěchům čekali spíše úžeji definovanou agendu, zaměřenou spíše na snadnější a co nejméně kontroverzní oblasti spolupráce, u nichž se dá jednoduše prokázat ziskovost pro všechny zúčastněné. Projekty jako společná správa některých vodních zdrojů, energetická spolupráce či koordinace plánů na rozvoj dopravní infrastruktury sice v agendách obou uskupení své místo mají, avšak poněkud se ztrácí v záplavě dalších programů budováním společného trhu počínaje a spoluprácí ve vnitřních věcech a bezpečnosti konče. Potenciální problémy s naplňováním takto ambiciózních cílů jsou nasnadě a jasně ovlivňují již druhou fázi v postupu od formulace agendy, totiž ratifikaci dojednaných dokumentů a jejich následnou implementaci do národních legislativ, neřku-li pak praktické naplňování dotčených programů.

4.2 Implementace programů Předchozí podkapitola ve zkratce ilustrovala, jaké mohutnosti a také nepřehlednosti dosahuje konkrétní agenda obou sledovaných uskupení. Na tuto skutečnost totiž navazuje množství požadavků, jež je nutné na straně členských států splnit, aby se integrace vskutku ubírala směrem vymezeným ve smlouvách a protokolech. Zde se dostáváme k jednomu z kritických bodů africké integrace, totiž reálné implementaci programů. Shoda na určitém projektu na subregionální úrovni a následné podepsání odpovídajícího dokumentu totiž ještě nutně není důkazem přesvědčivého závazku státu k reálnému konání. Jak upozorňuje Mistry, „pokud existuje hlavní poučení z afrických zkušeností s ekonomickou integrací, jde o to, že smlouvy a regionální instituce ještě nutně nemusí vést k integraci.“93 Často totiž dochází k situaci, kdy státy sice v deklaratorní rovině vyjádří podporu danému programu, aby vyjádřily svoji podporu celému integračnímu projektu, avšak dále již s konkrétními opatřeními nepracují, zpravidla kvůli nízké míře zájmu o integraci v dané oblasti. Takový vývoj se stal běžnou součástí fungování SADC po přijetí členů jako Madagaskar či Seychely. Zvýšená heterogenita uskupení totiž vynesla na

91

Celkový počet protokolů je ve skutečnosti 23, avšak Protokol o tribunálu a jeho procedurálních pravidlech se stal integrální součástí novelizované verze Smlouvy SADC a vstoupil tak v platnost společné s ní, což zbavilo státy povinnosti tento protokol ratifikovat. Proto nebyl do sledování poměru ratifikovaných protokolů vůbec zahrnut. 92 Srov. Trindade, A. J. P.: Desenvolvimento Económico, Integração Regional e Ajuda Externa em África, s. 45. 93 Mistry, P. S.: Africa’s Record of Regional Co-operation and Integration, s. 561.

26

pořad jednání i otázky jako specifické postavení malých ostrovních států v rámci uskupení.94 Zájem státu jako Seychely o programy typu výstavby sítě vnitrozemské vodní dopravy totiž přirozeně nedosahuje takových rozměrů jako v případě států bez přístupu k moři. UNECA rovněž uvádí, že některé „státy sice protokoly podepíší, aby ukázaly své odhodlání, avšak již nemají v úmyslu je ratifikovat, protože by jimi získaly jen málo nebo dokonce spíše ztratily.“95 Zde je také nutné hledat souvislost s vícečetným členstvím zemí v jednotlivých subregionálních uskupeních, v nichž často dochází k souběžnému zavádění programů s podobnou působností, jejichž nástroje a modality však bývají jen problematicky slučitelné. Komplementarita mezi plány jednotlivých společenství totiž není nijak velká a státy se tak podle šetření UNECA často dostávají do situace, kdy mají implementovat programy s podobnými cíly, které se však „liší intenzitou, harmonogramem, vlivy na národní politiky a dalšími faktory.“96 Ve výsledku pak tyto skutečnosti s sebou nesou velmi bohatou a rozvětvenou legislativu upravující širokou škálu subregionálních programů, strategií a iniciativ, z nichž však jen část dojde skutečného naplnění. I když se situace v posledních letech výrazně zlepšila, jen několika málo zemím východní a jižní Afriky se podařilo převést do národní legislativy více než 75 % opatření dojednaných na subregionální úrovni. V případě COMESA státy k říjnu 2006 implementovaly v průměru jen 63 % subregionální legislativy, nicméně přesto jde o výsledek velmi pozitivní, neboť ještě v roce 2004 dosahoval pouhých 45 %. Nejdisciplinovanější v tomto ohledu je dlouhodobě Keňa s necelými 80 %, následována Ugandou, Zambií a Zimbabwe, v poslední době pak i Malawi a Rwandou, tedy státy s podílem implementované legislativy mírně nad hranicí 70 % v roce 2006. Pomyslné pořadí naopak uzavírají jednak nově přistoupivší státy, jako Libye (zatím přijala jen necelých 30 %), a dále malé státy, jako Komory, Seychely či Burundi, které zatím implementovaly jen nepatrně přes polovinu schválené legislativy. Podobně nízkou disciplinovanost pak vykazuje i D. R. Kongo a Džibutsko s necelými 60 % v říjnu 2006 (viz Příloha 4).97 Situaci v SADC ilustruje počet ratifikovaných protokolů na straně jednotlivých států. Průměr celého uskupení se zde pohybuje rovněž těsně nad hranicí 63 % ratifikovaných protokolů, avšak nalezneme zde velmi markantní rozdíly mezi jednotlivými členy. Na jedné straně totiž Tanzanie podepsala a ratifikovala všech 22 protokolů, kdežto na druhé straně D. R. Kongo a Seychely naopak neukončily ratifikaci žádného, přičemž mnohé z nich ani nepodepsaly. Podobně disciplinovanými zeměmi jako zmíněná Tanzanie jsou i Botswana, JAR, Lesotho a s jistým odstupem Namibie. Naopak do nejslabší skupiny se kromě výše zmíněných dvou států řadí Angola a Svazijsko s méně než 94

Kritzinger-van Niekerk, L. – Moreira, E. P.: Regional Integration in Southern Africa, s. 92. UNECA: ARIA, s. 52. 96 C.d, s. 48. 97 Secretary General of COMESA: State of Integration in COMESA, s. 49-51. 95

27

polovinou ratifikovaných protokolů (viz Příloha 4). Podíváme-li se pak konkrétněji na jeden z kritických protokolů celého integračního úsilí, Obchodní protokol, resp. jeho novelizovanou verzi z roku 2000, pak ani ten zatím 3 nejpomalejší státy neratifikovaly. Budeme-li pátrat po příčinách těchto spíše slabých důkazů reálného odhodlání členských států k subregionální integraci, jejich kořeny lze objevit už v povaze samotných protokolů a jiných dokumentů. Pokud se totiž zaměříme byť pouze na nejdůležitější součást daných integračních projektů, totiž na dojednání o liberalizaci obchodu v obou uskupeních,98 nalezneme množství komponent, jež mohou některé státy úspěšně odrazovat od jejich přenosu do národních legislativ. V případě SADC zřejmě největší nevoli v souvislosti s naplňováním modalit platné verze Obchodního protokolu99 vzbuzuje podoba pravidel prokazování původu zboží. Jejich nastavení totiž v současné době podle Khandelwala odráží „protekcionistické zájmy jednotlivých členských států,“100 které vedly k vytvoření obsáhlého seznamu výjimek jak na sektorovém základě, tak i pro jednotlivé produkty a celkově mnohem složitějších a restriktivnějších pravidel. Podle studie Brentona, Flatterse a Kalegy se nynější pravidla svou složitostí podobají spíše způsobu prokazování původu zboží v preferenčních zónách, jejichž členy jsou bohaté průmyslové státy, či konkrétně pravidlům používaným v EU. Tato podobnost pak podle zmíněných autorů není zcela náhodná, přihlédne-li se ke skutečnosti, že modality Obchodního protokolu se sestavovaly právě v době, kdy si JAR dojednávala preferenční obchodní vztahy s EU.101 Pro nejvlivnějšího aktéra v subregionu by pak bylo logicky jedině výhodné podobná pravidla aplikovat na celý SADC, což se skutečně i do značné míry podařilo. Vzniklá velmi složitá pravidla102 však mají potenciál výrazně znesnadňovat obchodníkům přístup k preferenčnímu režimu SADC, což ukázala už střednědobá revize dokumentu v roce 2005, při které obchodní komunita označila právě dotčená pravidla původu za významnou překážku volného pohybu zboží a navrhovala jejich podstatné zjednodušení.103 V případě COMESA některé státy nesouhlasily už s rychlostí, jakou se postupovalo při odbourávání cel v souvislosti se vznikem ZVO. Do zóny se tak bezprostředně v roce 2000 zapojilo jen 98

Obchodní protokoly a obdobné dokumenty označilo za nejdůležitější plných 80 % zástupců členských zemí afrických subregionálních organizací. Viz UNECA: ARIA II, s. 77. 99 V současnosti je platný Novelizovaný obchodní protokol, který oproti původnímu dokumentu z roku 1996 přináší podstatné změny právě v oblasti dokazování původu zboží. Původní verze nastavovala relativně mírná pravidla velmi podobná těm aplikovaným v sousední COMESA – aby se zboží kvalifikovalo pro preferenční režim SADC, muselo by „projít alespoň jednou změnou v klasifikaci položek sazebníku nebo obsahovat alespoň 35 % regionální přidané hodnoty nebo obsahovat maximálně tolik dovezeného materiálu nemající původ v SADC rovnající se 60% podílu hodnoty všech použitých vstupů.“ Blíže k vývoji pravidel původu v SADC viz Brenton, P. – Flatters, F. – Kalenga, P.: Rules of Origin and SADC, s. 13-32. 100 Khandelwal, P.: COMESA and SADC: Prospects and Challenges for Regional Trade Integration, s 9. 101 Brenton, P. – Flatters, F. – Kalenga, P.: Rules of Origin and SADC, s. 13. 102 Ve výsledku tak např. v sektoru textilu a oděvů zboží musí projít dvojí transformací v rámci položek sazebníku, tzn. že „například oděvy musí být vyrobeny z látky produkované v [sub]regionu a tato látka pak musí pocházet ze [sub]regionálně vyráběné příze.“ Dle Khandelwal, P.: COMESA and SADC ..., s. 9. 103 Pre-Council Media Briefing Note by the Executive Secretary of SADC, Prega Ramsamy, nestránkováno.

28

9 států z tehdejšího celkového počtu 21, přičemž Mozambik, Lesotho, Tanzanie či Namibie jako jeden z hlavních důvodů svého konečného odchodu z COMESA uvádí právě tvrdost jejího integračního schématu a vysokou rychlost odbourávání cel.104 Navíc jisté pochyby vzbuzují i aktuální plány COMESA na spuštění celní unie ke konci roku 2008, konkrétně systém přerozdělování příjmů ze společných vnějších cel. Ty totiž nebudou tvořit příjmy uskupení jako takového, ani nebudou dále využívány pro financování společných programů, ale budou přerozdělovány koncovým zemím, kde bude dané zboží spotřebováno. Motivací stojící za tímto krokem je důležitost složky státních příjmů plynoucí právě z obchodních cel.105 Státy se logicky tohoto relativně jistého přísunu prostředků nechtějí vzdát a řešení v podobě přerozdělování cel se zdá být na první pohled rozumným kompromisem. Nicméně zmíněný kompromis bude klást naprosto neúměrnou administrativní zátěž na stát, přes jehož hranice dané zboží do budoucí celní unie COMESA vstoupí. Tento stát totiž bude muset zjišťovat, kam konkrétně bylo zboží dopraveno, a následně převádět dané příjmy z cel do státu konečné spotřeby, což si lze i v prostředí na poměry relativně fungujícího systému soustavy centrálních bank COMESA jen těžko představit. O destruktivním vlivu tohoto opatření na deklarované zjednodušení obchodu a odbourání byrokracie na hranicích pak nemůže být pochyb. Kvůli těmto a dalším slabinám dokumentů upravujících spolupráci v klíčových oblastech a rovněž kvůli nízkému přesvědčení států o výhodnosti hlubší ekonomické integrace stojí mimo ZVO COMESA po bezmála 8 letech jejího fungování 6 aktivních členů organizace a je otázkou, kolik států bude ochotno přikročit k aplikaci společného celního sazebníku v rámci celní unie, jež má být spuštěna 8. prosince 2008, tedy na Den COMESA. Oproti tomu v sousedním SADC se pouhé vyjednávání konečné podoby Obchodního protokolu, vymezujícího systém a harmonogram odbourávání celních bariér, dlouze táhlo integrační agendou již od poloviny 90. let a doposud jej stále neratifikovaly všechny členské státy. Přístup některých států k implementaci společných programů tak ani v rámci nejvýraznější linie integrace není příliš přesvědčivý. Státy sice vyjadřují podporu relativně ambiciózním plánům, avšak v situaci, kdy se již mají dojednávat konkrétní kroky vedoucí k aplikaci těchto plánů, si spíše úzkostlivě střeží své pozice a snaží se získat maximum pojistek a výhod pro svůj vlastní stát, bez ohledu na celek a bez ohledu na konzistentnost celého souboru daných opatření. Výsledný dokument pak často nabude takové podoby, která obsahuje složitý a nepřehledný systém opatření, jež mají potenciál spíše situaci v subregionu dále znesnadnit, což s sebou logicky nese i menší zájem o jejich aplikaci. Odhodlání států 104

Např. Tanzanie se v roce 1999 ocitla v situaci, kdy by měla skokově snížit svá cla přibližně o 90 % v rámci příprav na spuštění ZVO, což by ji podle některých odhadů dále ekonomicky oslabilo v souvislosti s neúnosně se prohlubujícím obchodním deficitem a rovněž nárazově zbavilo podstatné části státních příjmů plynoucích právě z cel. Blíže viz Regional Groupings: How Should They Work, s. 13979-13980; Tanzania: Trade Deficit Widens, s. 13984A. 105 Khandelwal, P.: COMESA and SADC ..., s. 11.

29

k naplňování agendy je pak značně oslabeno. Tento vývoj přitom úzce souvisí s výše rozebíraným vícečetným členstvím států v několika podobných organizacích zároveň; v každé z nich si státy totiž jsou schopny vyjednat určitou dílčí výhodu, která jim aktuálně přináší nejvyšší zisk, avšak vzniklý program v celé jeho šíři protkaný složitým předivem výjimek a podmínek zpravidla, zdá se, nemají eminentní zájem do důsledků naplňovat ani v jedné z těchto organizací.

4.3 Plnění časových limitů S pokroky v implementaci smluv, protokolů, rozhodnutí a dalších právních nástrojů úzce souvisí i rychlost, s jakou jsou přijímány na subregionální úrovni a následně převáděny na úroveň národní. Bach zde upozorňuje na skutečnost, že „mnohé programy běží již několik dekád, avšak jejich termíny jsou pravidelně ‚aktualizovány‘“106 a implementace tak účinně odsouvána. Už jen zdlouhavé negociační procesy mohou postupně přispívat ke snížení zájmu o danou otázku, respektive vést k několikerým přehodnocením vlastních vyjednávacích pozic. Tuto provázanost potvrzuje i dříve zmiňovaný výzkum UNECA, podle něhož 36 % dotázaných označuje za příčinu neochoty převádět programy subregionálních společenství do národní legislativy právě zdlouhavé negociační procesy.107 Vrátíme-li se v této souvislosti k linii obchodní integrace v SADC a COMESA, zdlouhavé vyjednávání charakterizuje její průběh v obou těchto organizacích. První verzi státy zmíněného Obchodního protokolu SADC státy schválily již v roce 1996, avšak během dalších jednání o modalitách a konkrétních krocích na straně jednotlivých států doznal tolika změn, že na konci 90. let byl de facto rozložen zevnitř a na jeho místě musel být sestaven a přijat protokol zcela nový. Neúměrná délka jednání a neutuchající rozpory mezi jednotlivými členskými státy navíc byly i příčinou posunutí plánovaného data, kdy měl Protokol vstoupit v platnost o více než půl roku z 1. ledna 2000 na 1. září 2000.108 Nicméně i k tomuto datu se většina států vyjadřovala k zahájení implementace spíše zdrženlivě, a tak došlo k situaci, kdy SADC sice novelizovanou verzi Obchodního protokolu na politické úrovni přijal, avšak k 1. září ji ratifikovala pouze JAR následována o měsíc později Svazijskem a Mauriciem, i když posledně zmiňovaný k Protokolu paradoxně oficiálně přistoupil již 1. září. Bez zajímavosti není ani skutečnost, že tento dokument vstoupil podle údajů SADC v platnost již dnem podpisu, tj. 7. srpna 2000, tedy aniž by jej jediný ze členských států ratifikoval.109 Podle standardní procedury SADC přitom jakýkoliv „protokol vstupuje v platnost 30 dní po uložení ratifikačních listin dvěma třetinami členských států.“110

106

Bach, D.: The Global Politics of Regionalism: Africa, s. 172. UNECA: ARIA II, s. 72-73. 108 Pallotti, A.: SADC: A Development Community ..., s. 517-518. 109 SADC: Status of Protocols, nestránkováno. 110 Treaty of the SADC, as Amended, čl. 22. 107

30

Obecný sklon afrických států ratifikační a implementační procesy různých smluv spíše protahovat a oddalovat než briskně naplňovat, na nějž upozorňuje například Ogunbanwo,111 potvrzuje i vývoj spojený s přijímáním rozhodnutí souvisejících s budováním ZVO respektive celní unie COMESA. Již předchůdkyně COMESA, PTA, měla za cíl vybudování společného trhu, a to do roku 2000.112 Zakládající smlouva COMESA, jež vstoupila v platnost v prosinci roku 1994, pak zavazovala členské státy již k méně ambicióznímu časovému rámci, kdy do roku 2000 měly členské státy zrušit veškerá cla a jim podobná opatření na dovoz zboží (čl. 46) a do deseti let od vstupu smlouvy v platnost, tedy do roku 2004, následně zavést společný celní sazebník (čl.47).113 Spuštění okleštěné ZVO v roce 2000 za podpory pouhých 9 států se sice podařilo, avšak dodnes se všem zemím COMESA nepodařilo k zóně připojit. S ohledem na tento vývoj se následně pozdržela i jednání o společném celním sazebníku. Ještě v roce 2004 tak sice COMESA ve své výroční zprávě potvrzovala plán na spuštění celní unie v prosinci toho roku,114 avšak záhy se ukázal tento termín nereálným a finalizace společného celního sazebníku byla postupně odsouvána. Reálné datum spuštění celní unie se nakonec přesunulo až na 8. prosince roku 2008, což potvrdil dvacátý summit hlav států a vlád v Nairobi (Keňa) v květnu 2007. Nejvyšším představitelům členských států se na něm podařilo v závěru dojít ke shodě o podobě společného celního sazebníku COMESA,115 a tak překonali problém zaměstnávající expertní i politické síly organizace po mnoho let.116 Podaří-li se uvedené datum dodržet, což se zdá alespoň v případě nejdynamičtější skupiny států možné, zpoždění celého projektu, jak jej rozvrhla zakládající smlouva, přesto dosáhne minimálně 4 let, přičemž je otázkou, kdy a zda vůbec se do případné celní unie zapojí všech 19 států COMESA. Specificky zůstává otevřené, jak se státy se souběžným členstvím v COMESA i SADC vypořádají se spuštěním celní unie, neboť jihoafrické společenství plánuje vlastní celní unii do konce roku 2010 a členství jednoho státu v celní unii COMESA a SADC bude technicky i právně nemožné.117 Nejpravděpodobnějším scénářem se tak na základě předchozího vývoje jeví další odklady a celkové zpomalení integračního procesu jako následek nejasného směřování některých států. Problematika dodržování časových limitů velmi úzce souvisí s předcházejícím textem pojednávajícím o přístupu k implementaci programů. Právě „aktualizace“ konečného data se totiž jeví 111

Ogunbanwo, S.: Accelerate the Ratification of the Pelindaba Treaty, s. 135. Aryeetey, E. – Oduro, A. D.: Regional Integration Efforts in Africa, s. 25. 113 COMESA Treaty, čl. 46-47. 114 COMESA Secretariat: COMESA Annual Report 2004, s. 43. 115 Společný celní sazebník se skládá ze čtyř pásem – první odpovídá surovým materiálům, na které aplikuje nulová cla, do dalšího pásma rovněž s nulovými cly patří kapitálové produkty, do třetího se cly ve výši 10 % spadají meziprodukty a do nejvyššího pásma se cly ve výši 25 % pak plně zpracované finální produkty. 116 COMESA Summit: Final Communiqué of the Twelfth Summit of the COMESA Authority of Heads of State and Governments, s. 5. 117 Blíže k tomuto problému viz Jacobeit, C. (et al.): Overlapping Membership in COMESA, EAC, SACU and SADC, s. 45. 112

31

jako nejjednodušší nástroj, jak se alespoň dočasně vyhnout přijetí nechtěného programu. Přesto se však tento přístup netýká zcela všech členských států zkoumaných organizací. Jako jistá varianta by se tak dal vyzdvihnout přístup COMESA, kdy k její ZVO státy přistupují postupně dle svých možností. Vícerychlostní přístup tak sice nabízí určité ospravedlnění států stojících mimo ZVO, nic to ale nemění na nedodržení několikráte konsensuálně potvrzovaných harmonogramů COMESA, počítajících s účastí všech států, včetně těch nejliknavějších.

4.4 Donucovací a monitorovací mechanismy Zmíněná váhavost členských států při naplňování agendy daných uskupení je do značné míry ovlivněna možnostmi vynucování konkrétních opatření. Obě organizace sice mají určité instituce pověřené dohlížením na naplňování smluv, avšak fungování těchto institucí omezuje řada faktorů, což s sebou nese jisté oslabení jejich pozice jako opěrného bodu celé integrace. COMESA již v článku 7 své zakládající smlouvy počítá s ustavením Soudního dvora jako záruky jednotné interpretace a aplikace Smlouvy. Ten dále doplňuje Rada ministrů a Mezivládní výbor, jež zodpovídají za monitoring a průběžnou revizi naplňování společných programů (čl. 9 a 14). Postavení Soudního dvora je formálně relativně silné, neboť jeho kompetence zahrnují jak závazné rozhodování ve všech aspektech spojených s naplňováním Smlouvy (čl. 23), tak i určování vhodných sankcí v případech, kdy dotčený subjekt neprodleně nepostupuje v souladu s rozhodnutím soudu (čl. 34). Podněty k zahájení šetření navíc může soud přijímat od členských států a Generálního tajemníka, ale za určitých podmínek i od jakékoliv fyzické či právnické osoby trvale pobývající na území některého členského státu COMESA (čl. 24-26).118 I když Soudní dvůr formálně vznikl již v roce 1994 se vstupem zakládající smlouvy v platnost, jeho první soudci byli jmenováni až v roce 1998. V té době soud dočasně sídlil v Lusace (Zambie), ve společných prostorách se Sekretariátem, přičemž o jeho přestěhování do vlastního sídla bylo rozhodnuto v roce 2003 summitem v Chartúmu (Súdán). Právě do súdánské metropole se měl soud přesunout, avšak vinou obvyklých průtahů při přijímání dotčené dohody mezi COMESA a Súdánem se s celým přesunem začalo až v prvním čtvrtletí roku 2006.119 V současné době tak soud teprve začíná plně fungovat, pomineme-li tedy trvalý nedostatek finančních i lidských zdrojů. Uvedené logistické problémy tak de facto znemožnily Soudnímu dvoru v plné rozsahu využívat svých kompetencí, čemuž odpovídá i minimální množství judikátů, pohybující se v řádu desítek, jako výsledků jeho činnosti.120 Proto lze shrnout, že potenciál Soudního dvora je sice značný, avšak na směr 118

COMESA Treaty, čl. 19-44. COMESA Secretariat: COMESA Annual Report 2004, s. 38; COMESA Secretariat: COMESA Annual Report 2006, s. 37; Secretary General of COMESA: State of Integration in COMESA, s. 55. 120 Pro konkrétní příklady případů řešených Soudním dvorem viz COMESA: Institutions: Court of Justice, nestránkováno. 119

32

integrace měl doposud jen marginální vliv. Zůstává také otázkou, do jaké míry je soud schopen vynucovat konkrétní rozhodnutí Rady, respektive časové rámce dojednané na nejvyšší úrovni, a s jakou silou by byl schopen aplikovat zmíněné sankce, pokud by se za něj jasně nepostavily i členské státy organizace. Kromě Soudního dvora však schopností uvalovat sankce na státy, jednající v rozporu se zakládající smlouvou, poškozující jednotlivé cíle COMESA či znemožňující jejich dosažení, disponuje i Nejvyšší úřad,121 tedy orgán sdružující hlavy států a vlád. Úřad při tom může členský stát dokonce i vyloučit z organizace. Přesná procedurální pravidla však smlouva nestanovuje a dotčený postup v praxi navíc ani nebyl použit, neboť obecně je spíše preferován systém více či méně účinných politických konzultací než tvrdých donucovacích opatření. Institucionální struktura SADC obsahuje velmi podobný soudní orgán jako v případě COMESA, zde však pojmenován Tribunál. Má téměř identické pravomoci jako Soudní dvůr COMESA, avšak kromě zakládající smlouvy se jeho jurisdikce přímo vztahuje i na protokoly a další právní nástroje a akty vydávané ostatními institucemi (čl. 14). Co však postrádá je pravomoc rozhodovat o udělení sankcí na subjekt nerespektující jeho rozhodnutí, neboť Tribunál SADC pouze může o této skutečnosti informovat Summit, který by měl učinit vhodná opatření (čl.32).122 Podobně Summit disponuje pravomocí konat, pokud členský stát „bez dobrých důvodů“ jedná trvale v rozporu se zakládající smlouvou a pokud „přijímá politiky, jež jsou v rozporu s principy a cíly SADC.“123 V tomto případě však i stanovení typu případných sankcí zůstává zcela na zvážení Summitu a bližší stanovení provádění celé procedury rovněž chybí.124 Dotčená možnost sankcí tak působí spíše jako povinný prvek smlouvy, u něhož se ani nepočítá, že by mohl být v praxi použit, tedy podobně jako v sousední COMESA. Systém institucí monitorujících implementaci dokumentů SADC však dosahuje mnohem složitějších rozměrů, neboť povinnost „dohlížet na implementaci politik SADC a správné vykonávání jeho programů“ má i Rada ministrů (čl. 11), ale zodpovědnost za „implementaci rozhodnutí“ všech výkonných institucí nese i Sekretariát (čl. 14), přičemž jeden z nových orgánů vytvořených v roce 2001, Integrovaný výbor ministrů (Integrated Committee of Ministers), je pověřen „dohlížením na aktivity v klíčových oblastech integrace“ a dále monitoringem implementace RISDP (čl. 12), tedy hlavního strategického dokumentu SADC. Navíc byla zřízena i síť Národních výborů SADC, jež mají mj. za úkol „koordinovat a dohlížet, na národní úrovni, na implementaci akčních programů SADC“ (čl. 16A).125 De facto se tak zodpovědnost za implementaci agendy tříští mezi 6 orgánů stojících na 121

COMESA Treaty, čl. 171. SADC: Protocol on Tribunal and Rules of Procedure Thereof, čl. 14 - 32 123 Treaty of the SADC, as Amended, čl. 33. 124 Tamtéž. 125 C.d., čl. 11 - 16.

122

33

různých úrovních institucionální struktury.126 Základní dokumenty navíc nevymezují zcela jasně pravomoci a zodpovědnost jednotlivých orgánů ve vztahu vůči sobě, což v sobě nese riziko, že se instituce buď budou ve svém úsilí zbytečně duplikovat, nebo v horším případě nebude konat ani jedna z nich. Na jakékoliv závěry je však příliš brzy, protože po reformě institucí z roku 2001 se situace poměrně dlouhou dobu stabilizovala a nové orgány začaly být plně operační až v posledních dvou až třech letech. I když tak COMESA i SADC disponují relativně rozsáhlými možnostmi postihování nedisciplinovaných členů jednajících v rozporu s cíly obou uskupení, evidentně ani v jedné z organizací neexistuje vůle k efektivnímu vynucování závazků. Jelikož aplikace téměř jakýchkoliv sankcí se nachází v rukou nejvyšších orgánů obou institucí, tedy Nejvyššího úřadu a Summitu, jež rozhodují výhradně konsensuálně, zpravidla se jakékoliv postihy omezí na politickou domluvu mezi nejvyššími představiteli členských zemí, kteří tradičně nemají příliš velkou snahu ovlivňovat nebo nějak přímo zasahovat do suverénní politiky svých sousedů, už jen kvůli ochraně svého vlastního zcela autonomního jednání. Jinými slovy, ani nezávislé soudní dvory či efektivní monitorovací orgány významněji k naplňování agendy nepřispějí, pokud jim státy neposkytnou alespoň část své suverenity a v jejich jednání je rozhodně nepodpoří, což se doposud v praktické rovině neděje.

4.5 Dílčí závěr Z předcházejícího textu lze shrnout, že odezva na subregionální programy a projekty na národní úrovni je v deklaratorní rovině sice značná, avšak již v momentě, kdy má dojít k implementaci daných programů do národní legislativy, tato odezva značně slábne. První skutečnost dokazuje velmi působivá šíře agend obou uskupení, druhou pak míra reálně přijatých dokumentů pohybující se v obou případech mírně nad 60 % z celku. Problémem se ukázalo i dodržování dojednaných harmonogramů, kdy hlavní cíle v podobě hlubší ekonomické integrace musely být několikráte odsouvány, a to i přes pravidelné potvrzování původních termínů na nejvyšší úrovni. Za vinu lze tento vývoj podle všeho klást jak zmíněné komplexitě a zřejmě poněkud naddimenzované ambicióznosti integračních vizí a cílů, tak i členským státům samotným, které záměrně vytvářejí nezanedbatelnou propast mezi vyjádřením podpory subregionálním programům na úrovni summitů a jiných hojně mediálně sledovaných vrcholných schůzek na jedné straně a reálným konáním na vlastním národním poli na straně druhé. Situaci nijak neprospívá ani nejasné vymezení zodpovědnosti za monitorování a vynucování přijímání programů mezi jednotlivými orgány, respektive mezi nimi a členskými státy, a rovněž 126

RISDP sice specifikuje role všech zúčastněných, když Sekretariátu dává pouze koordinační funkci, klíčovou politickou zodpovědnost naopak přiznává Radě, která ji vykonává prostřednictvím Integrovaného výboru, praktickou stránku věci by pak podle RISDP měly zajišťovat jednotlivé Národní výbory, přesto však konkrétní kompetence nejsou známy. Srov. SADC: RISDP, s. 84 - 85.

34

nedostatečná síla těchto orgánů použít a prosadit případné donucovací prostředky proti nedisciplinovaným členům. Tento fakt přitom úzce souvisí se striktně mezivládním charakterem SADC i COMESA, který de facto vylučuje existenci jakékoliv efektivního prostředku, kromě politických konzultací, pro korekci nestandardního chování některých členů. Závěrem tedy lze říci, že odhodlání k naplňování subregionální agendy sice existuje, avšak spíše jen v deklaratorní rovině než při reálném každodenním fungování obou uskupení.

5. Technická a společenská podpora subregionálních uskupení Pátá kapitola přímo navazuje na předešlou část a rozebírá další znaky institucionálních struktur obou organizací. Blíže bude rozebrán jejich zmíněný mezivládní charakter a speciálně také existence kompenzačních, případně redistribučních, mechanismů. Jelikož však se zabezpečením integrace po technické stránce souvisí i dostupnost zdrojů, a to jak finančních, tak lidských, bude nejprve krátce pojednáno o finanční disciplíně, funkčnosti nástrojů pro mobilizování externích zdrojů a personálním obsazení institucí SADC, resp. COMESA. Ve třetí části se pak autorka pokusí identifikovat existenci širší společenské podpory místnímu regionalismu, ale také zjistit, do jaké míry se do daných subregionálních projektů zapojuje soukromý sektor a nakolik členské státy o účast společnosti vůbec projevují zájem. Otázkou, kterou se pátá kapitola pokusí zodpovědět, tedy je, zda jsou státy schopné a ochotné zajistit podporu subregionálním uskupením po technické a společenské stránce, respektive do jaké míry jsou odhodlány zajistit funkčnost integrace v této technicko-společenské dimenzi.

5.1 Finanční zdroje Jak již bylo řečeno v souvislosti s vícečetným členstvím většiny států v několika různých subregionálních uskupeních, finančních prostředků nutných pro fungování integračních programů je v celém regionu zásadní nedostatek. V průměru třetina členů trvale nezvládá dostát svým finančním závazkům vůči jednotlivým subregionálním uskupením. Např. COMESA se průměrně musí obejít bez příspěvků více jak 20 % členských států.127 Největším neplatičem je přitom trvale D. R. Kongo, a to jak v COMESA, tak i v SADC, ve kterém jeho nedoplatky dosáhly v polovině roku 2007 již více než 1, 3 mil. USD128 (pro srovnání, operační rozpočet SADC zajišťující chod institucí dosahuje cca 45 mil. USD).129 Na Kongo a dále Seychely, chronické neplatiče, přitom Sekretariát SADC má k dispozici relativně pestrou škálu sankcí. Článek 33 Smlouvy SADC totiž přesně vymezuje systém penalizace států, které včas organizaci neposkytují vyměřené příspěvky. Sekretariát by zde navíc měl mít možnost 127

UNECA: ARIA II, s. 59-60. Seychelles rejoins SADC, nestránkováno. 129 Jde o odhad z finančního roku 2000/2001. Dle Kritzinger-van Niekerk, L. – Moreira, E. P.: Regional Integration in Southern Africa, s. 93. 128

35

konat zcela autonomně bez přímého zmocnění Summitem.130 Jednak kvůli slabosti Sekretariátu, ale i kvůli nárokům na zvláštní zacházení a zpochybňování mechanismu vyměřování členských příspěvků ze strany některých států, je však tento systém sankcí zcela neefektivní.131 V COMESA tento mechanismus existuje ve srovnatelně nefunkční podobě, zde však pravomocí udělovat sankce disponuje ve všech případech pouze summit hlav států a vlád (Nejvyšší úřad), jak zmiňuje již předcházející kapitola.132 Vybrané příspěvky by však ani ve svém regulérním množství neuspokojily finanční nároky jednotlivých uskupení, neboť podle šetření UNECA pokrývají v průměru méně než třetinu těchto nároků. Z toho vyplývá, že organizace se musí spoléhat na jiné zdroje, typicky plynoucí z vnějšího prostředí. Konkrétně v případě SADC a COMESA tyto mimorozpočtové zdroje převyšují členské příspěvky.133 SADC je dokonce na vnějších zdrojích závislý více než 60 % svých příjmů (rozpočet 2007/8).134 SADC v souvislosti s tímto stavem přímo dělí své finanční nároky na dvě skupiny, do první z nichž spadá „financování koordinační funkce SADC,“ tedy operační rozpočet organizace, a do druhé pak „financování rozvojových aktivit.“135 Jen pro prvně zmíněnou skupinu se přitom počítá se zdroji z členských příspěvků, i když také zde se podílí mezinárodní partneři. Prostředky pro rozvojové aktivity pak mají do SADC plynout z rozličných jiných zdrojů od oficiální rozvojové spolupráce, prostředků „ušetřených“ pomocí odpuštění dluhů, přes zahraniční i domácí investice až po veřejné finance jednotlivých členských zemí.136 Na summitu SADC v Midrandu (JAR) v roce 2006 pak bylo schváleno vytvoření nového nástroje, jež by měl napomoci mobilizovat potřebné zdroje a rovněž je efektivněji spravovat a používat, Rozvojový fond.137 Ten je primárně určen na financování konkrétních rozvojových projektů. Podobným novým finančním nástrojem, jenž doplňuje operační rozpočet určený na běžný chod organizace, zejména z institucionálního hlediska, disponuje i COMESA. Fond COMESA je však primárně zaměřen na rozvoj infrastruktury, čemuž odpovídá jeho větší infrastrukturní část doplněná částí přizpůsobovací. Nicméně sama COMESA uznává, že Fond zásadně postrádá finanční zdroje a rozhodně nelze počítat, že by se mu podařilo soustředit 250 mld. USD, což je částka, kterou by podle

130

Treaty of the SADC, as Amended, čl. 33. Srov. Kritzinger-van Niekerk, L. – Moreira, E. P.: Regional Integration in Southern Africa, s. 92. 132 COMESA Treaty, čl. 171. 133 UNECA: ARIA, s. 43-44. 134 Makombe, P. F.: Whither SADC Integration and Development?, nestránkováno. 135 SADC: RISDP, s. 75. 136 Tamtéž. 137 SADC Summit: Final Communiqué of the SADC Extraordinary Summit of the Heads of State and Government to Consider Regional, Economic and Political Integration, nestránkováno.

131

36

odhadů bylo třeba do infrastruktury celkově investovat.138 Proto se na financování Fondu kromě jednotlivých členských států bude podílet i EU, SB a Africká rozvojová banka (African Development Bank - AfDB). EU přitom již Fondu alokovala 78 mil. EUR a SB přislíbila podporu prostřednictvím 200% navýšení hodnoty kreditů Mezinárodní rozvojové asociace (International Development Association – IDA) použitých konkrétní zemí na určitý subregionální projekt.139 Ostatní programy a politiky COMESA pak spoléhají na velmi podobný systém mobilizace zdrojů, přičemž v popředí vždy stojí donoři jako EU, USA, SB či AfDB. Celkově pak rozpočet COMESA nepředstavuje jeden koherentní blok, ale naopak je silně diverzifikován, přičemž každý jednotlivý projekt disponuje individuálním rozpočtem s vlastním systémem příjmů plynoucích z větší části od mezinárodních partnerů. Právě kvůli značným snahám akumulovat kapitál z vnějších zdrojů Ncube konstatuje, že „většina integračních projektů je postavena spíše jako prostředek, jak získat zdroje od donorů, než jako odraz přesvědčení, že Afričané chtějí dojít jednoty.“140 O tom, že taková motivace není zrovna tou nejkonstruktivnější z pohledu vývoje subregionální integrace, není sporu. Vezmeme-li však v úvahu, že v rámci subregionu není možné potřebné prostředky mobilizovat v dostatečném množství, obrat směrem k partnerským organizacím a donorské komunitě přichází jako zcela logický krok. Zásadní problém tohoto přístupu však spočívá ve skutečnosti, že donorská podpora neplyne do daných uskupení volně bez jakýchkoliv požadavků. Naopak často donor přesně stanoví, na co konkrétně se má jeho příspěvek použít. Tím však subregionální uskupení ztrácí velmi důležitou autonomii rozhodování a zároveň plnou kontrolu nad koordinací a managementem agendy v celé její šíři. V nejhorším případě, jak upozorňuje Ncube, může dojít až k úplné fragmentaci dané agendy, kdy z uceleného programu zbude jen nesourodý balík projektů, s nímž nelze smysluplně pracovat.141 Přístup států k financování subregionálních uskupení sice do značné míry determinuje jejich spíše neutěšený ekonomický stav, avšak i když rozpočty ani nepočítají s možností pokrýt celou agendu z vlastních zdrojů, přesto i takto omezené příspěvky mnohé státy neplatí včas. Konkrétní příklad Seychel pak jasně ukazuje, že v některých případech není na vině platební neschopnost jako spíše nechuť. Pro mobilizaci zdrojů z vnějšího prostředí uskupení disponují poměrně funkčními mechanismy, avšak zde přichází problém snižování autonomie rozhodování o zacílení těchto prostředků. Podle všeho tak za hlavní problém finanční administrativy lze označit podmínky nepřející souvislému a ucelenému managementu příjmů uskupení a s tím související neschopnost mobilizovat zdroje zevnitř. 138

Secretary General of COMESA: State of Integration in COMESA, s. 26. C.d., s. 27-28. 140 Ncube, P. citován dle Aryeetey, E. – Oduro, A. D.: Regional Integration Efforts in Africa, s. 62. 141 C.d., s. 63. 139

37

5.2 Institucionální zázemí 5.2.1 Klíčové instituce Efektivně fungující instituce představují podstatný technický předpoklad pro úspěch komplexních integračních schémat typu COMESA a SADC. Neméně důležitou roli však hraje i síla a pravomoci, jež jsou jim svěřeny. Bude proto rozebráno, zda jsou členské státy ochotné ke sdílení části suverenity na subregionální úrovni a jak silnou pozici tak dávají svým centrálním orgánům. Zmíněny přitom budou i institucionální struktury na národní úrovni, jež mají v portfoliu právě subregionální integraci. Společným znakem institucionálních struktur obou uskupení můžeme označit jejich rozsáhlost a jistou inspiraci evropským modelem, avšak spíše jen v případě smluvního vymezení než-li reálného fungování. Rozhodovacím orgánům COMESA jednoznačně dominuje Nejvyšší úřad (Authority), jenž sestává z hlav států a vlád členských zemí. Tento orgán se schází ve formě summitu a rozhoduje výhradně konsensuálně. V hierarchii institucí pak následuje Rada ministrů s pravomocemi jak legislativními, tak i výkonnými a rozpočtovými, která pomocí směrnic, nařízení, rozhodnutí, doporučení a vyjádření určuje konkrétní směr integrace. Mezi klíčové instituce se dále řadí Mezivládní výbor, Konzultativní výbor, Výbor guvernérů centrálních bank, 12 technických výborů, výše zmíněný Soudní dvůr a konečně Sekretariát, jako relativně slabé administrativní, poradní a reprezentační centrum, v čele s Generálním tajemníkem.142 COMESA rovněž disponuje několika úžeji specializovanými přidruženými institucemi, mezi nimi Obchodní a rozvojovou bankou se sídlem v Nairobi (Keňa), Clearingovou bankou v Harare (Zimbabwe), Zajišťovací společností (ZEP-RE) v Nairobi, etiopským Kožedělným institutem či Obchodní radou COMESA (COMESA Business Council – CBC).143 Institucionální rámec SADC, jak jej popisuje zakládající smlouva, dosahuje podobných rozměrů jako v případě COMESA. Vrcholným orgánem je Summit hlav států a vlád, odpovědný za celkové politické směřování SADC. Summit rovněž disponuje legislativní pravomocí, kterou však může delegovat na Radu či jiný orgán. Samotná Rada ministrů, které jsou přímo zodpovědné sektorové komise a Stálý výbor složený z vysokých ministerských úředníků členských zemí, pak má za úkol rozvíjet společnou agendu a definovat strategické priority. Její funkce je zejména koordinační a poradní, přičemž jakákoliv rozhodnutí činí výlučně konsensuálně. Zásadní rozdíl však tkví ve funkcích Sekretariátu SADC, který by neměl být pouhým administrativním orgánem, ale naopak „hlavní

142 143

COMESA Treaty, čl. 7 – 18. Secretary General of COMESA: State of Integration in COMESA, s. 55-64.

38

výkonnou institucí.“144 Jeho povinnosti sahají od strategického plánování a managementu programů SADC, přes implementaci rozhodnutí ostatních orgánů a nutnou administrativu, až po monitoring a evaluaci politik a programů či mobilizaci zdrojů. Až na možnost navrhovat předpisy spojené s administrativou a řízením však Sekretariát přímo nedisponuje legislativní pravomocí. Ve struktuře institucí dále nechybí ani již zmíněný Tribunál a Orgán pro politiku, obranu a bezpečnost. Novelizace Smlouvy přijatá v roce 2001 pak počítá i se 4 ředitelstvími pro centralizovanou koordinaci jednotlivých politik, na jejichž činnost dohlíží Integrovaný výbor ministrů „zajišťující koordinaci a harmonizaci multisektorálních aktivit,“145 podobně jako Národní výbory SADC působí v každém ze členských států. Speciálním koordinačním uskupením jsou pak tzv. Trojky, tvořené bývalým, současným a budoucím předsedou, působící při Summitu, Radě, Orgánu pro politiku, obranu a bezpečnost, Integrovaném a Stálém výboru.146 Společnou charakteristikou institucionálních struktur obou institucí lze označit i jednoznačnou dominanci konsensu jako rozhodovacího mechanismu. Výlučnou pravomoc určovat směr a podobu integrace si tak ponechávají členské státy, přičemž se v žádném případě nevzdávají práva veta. Jedinou, avšak blíže nespecifikovanou, výjimkou je možnost Rady ministrů COMESA rozhodnout v případě selhání konsensu 2/3 většinou.147 Za jakých okolností však tento postup lze použít, primární právo nespecifikuje. Jediným orgánem, jenž do jisté míry stojí nad členskými státy tak v obou případech zůstává pouze Soudní dvůr, respektive Tribunál, i když také o této skutečnosti by se vzhledem k omezenému fungování obou institucí dalo polemizovat. Podobně Sekretariát SADC, jenž by měl podle zakládající smlouvy fungovat relativně autonomně jako hlavní výkonná instituce, v důsledku politické atmosféry v organizaci, která jeho silnému nezávislému postavení příliš nakloněna není, prozatím zůstává stále jen hlavním administrativním a koordinačním centrem podobně jako Sekretariát COMESA. Jednoznačně tak navzdory veškeré rétorice v obou uskupeních převládá mezivládní přístup k integraci, navíc s tendencí klást důraz na vrcholnou „diplomacii summitů“, což odráží již dříve zmíněnou výraznou citlivost afrických států na jakékoliv omezování vlastní suverenity. Tato skutečnost přitom může být jedním z důvodů pomalého tempa a nevýrazných úspěchů integrace v SSA,148 která jednoznačně postrádá alespoň do jisté míry autonomní nadnárodní instituce mající kapacitu stát se tahouny integrace.

144

Treaty of the SADC, as Amended, čl. 14. C.d., čl. 12. 146 C.d., čl. 9 – čl. 16A. 147 COMESA Treaty, čl. 9. 148 Srov. Aryeetey, E. – Oduro, A. D.: Regional Integration Efforts in Africa, s. 29; Matthews, A.: Regional Integration and Food Security ..., s. 56. 145

39

Přesuneme-li se nyní na národní úroveň, většina států se vypořádává se subregionálními programy na úrovni jednotlivých sektorových ministerstev, přičemž v centru zpravidla stojí jeden či více koordinátorů nejčastěji v podobě ministerstva zahraničních věcí a/nebo ministerstva průmyslu a obchodu. S přihlédnutím k náročnosti zvládnutí agendy několika uskupení zároveň, jemuž se vystavuje velká část členských zemí jak COMESA, tak i SADC, bychom spíše očekávali existenci samostatného ministerstva s odpovědností za všechny integrační aktivity. Avšak speciálním ministerstvem ve sledovaných subregionech disponují pouze 2 státy, jmenovitě Burundi a D. R. Kongo.149 Koordinaci subregionální integrace a spolupráce mají v rámci obou uskupení v portfoliu ve 14 případech ministerstva zahraničí, ve 12 případech ministerstva obchodu a průmyslu, ve 3 případech ministerstva hospodářského plánování či rozvoje a konečně v posledním případě, Etiopii, figuruje zvláštní ministerstvo hospodářského rozvoje a spolupráce (viz Příloha 5). Význam samostatného ministerstva pro integrační projekty tkví zejména v potřebě monitoringu, koordinace a jednotného vystupování na úrovni jednotlivých organizací, což úzce souvisí se zajištěním slučitelnosti programů překrývajících se subregionálních uskupení. Bezpochyby se jedná o dosti náročný úkol na koordinaci a v případě, kdy příslušné ministerstvo neexistuje, bývají specificky ministerstva zahraničních věcí doslova přesycena záležitostmi spojenými s integračními snahami, což s sebou nese neefektivní management celé agendy. Zvláště nepřehledná situace pak panuje ve státech, kde mají působení ve dvou různých organizacích primárně na starosti dvě odlišná ministerstva, k čemuž dochází např. v případě Svazijska, Zambie či Zimbabwe.

5.2.2 Nástroje pro kompenzaci a redistribuci Zvláštní význam pro úspěch integrace má také existence určitých kompenzačních mechanismů, které by vyvažovaly nerovnou distribuci zisků z integrace.150 Jejich vypovídající hodnota pro účely zkoumání odhodlání států k integraci spočívá zejména v kapacitě vnést do integračního schématu prvek solidarity a jisté soudržnosti. Není pak pochyb, že pro další vývoj uskupení by takovýto prvek představoval značnou výhodu už jen z hlediska posílení vazeb mezi jednotlivými státy a dlouhodobé udržitelnosti celého integračního schématu. Efektivní kompenzace však prozatím neprobíhá ani v jedné ze sledovaných organizací, což se nijak neodchyluje od nedostatku těchto mechanismů v africkém regionalismu obecně, avšak přístup SADC a COMESA v této otázce se vzájemně značně liší. Většina členských států COMESA

149

Podobně v celé Africe má jen 32 % zemí ministerstvo věnované výlučně (sub)regionální integraci. Hlavní příčinou přitom není nedostatek zdrojů, jak by se dalo očekávat, avšak spíše prostá spokojenost se současným stavem věcí či politická volba. Blíže viz UNECA: ARIA II, s 69-70. 150 Srov. např. Robinson, P. B.: Potential Gains from Infrastructural and Natural Resource Investment Coordination in Africa, s. 69; Wionczek, M. S.: Requisites for Viable Economic Integration, s. 298-299.

40

dlouhodobě odmítá zavedení takových vyrovnávacích opatření, i když nerovné distribuci zisků evidentně čelí. Z integračního schématu COMESA totiž logicky nejvíce těží relativně nejkonkurenceschopnější země v subregionech jako Egypt, Keňa, Mauricius či donedávna Zimbabwe,151 což vzbuzuje oprávněné obavy o vlastní zisky z integrace zejména na straně nejchudších států. Podle Gedy a Kebreta pak není nijak překvapivé, že „v integračním schématu, ve kterém se nachází země na různých úrovních rozvoje a ve kterém jsou tedy zisky z integrace disproporcionální přinejmenším v krátkodobém horizontu,“152 zejména chudší státy váhají s implementací dohodnutých závazků. Avšak i když opakovaně některé státy vznáší požadavky na zavedení určitého kompenzačního schématu,153 převládá stále názor, že čisté účinky liberalizace obchodu budou jedině pozitivní a přinesou kýženou expanzi průmyslu a obchodu ve všech zúčastněných zemích.154 Tento přístup sice může platit v dlouhodobém horizontu, avšak v krátkém období a v prostředí zemí s velmi málo vyvinutou průmyslovou základnou se nezdá tím nejvhodnějším, jak ve své analýze mj. potvrzuje Gibb.155 SADC prosazuje o něco mírnější postup. Jelikož zde nerovnováha v rozvoji jednotlivých zemí dosahuje ještě markantnějších rozdílů, v první řadě kvůli přítomnosti JAR jako nesrovnatelně rozvinutějšího člena, již od počátků vyjednávání podmínek, za kterých budou odbourávány celní překážky obchodu, se počítalo s jistou formou kompenzací ze strany JAR, respektive celé SACU. Hlavním opatřením se tak stal „asymetrický přístup k liberalizaci obchodu“, kdy SACU poskytla v rámci přechodného období ostatním členským státům ZVO SADC jednostranně výhodnější přístup na svůj trh.156 Kromě toho se JAR rozhodla podpořit chudší státy i mírnějšími hraničními kontrolami, povzbuzením přeshraničních investic a projektů typu územních rozvojových iniciativ (SDIs) jako Maputský koridor. Navíc JAR poskytla svým subregionálním partnerům lidské a finanční kapacity svých národních institucí jako Rozvojová banka jižní Afriky a Průmyslové rozvojové korporace JAR. Tento systém sám o sobě se však postupně ukázal neuspokojivým pro všechny státy s výjimkou relativně rozvinutější JAR, Botswany a Mauricia,157 a tak i přes jistý odpor JAR již revidovaná Smlouva SADC z roku 2001 počítala se zřízením speciálního Rozvojového fondu.158 Jeho výstavbu

151

Zimbabwe, dříve jedna z nejvyspělejších zemí regionu, se v posledních letech pod vládou prezidenta Mugabe propadá stále hlouběji do hospodářské krize způsobené faktickým zastavením průmyslové i zemědělské výroby. 152 Geda, A. – Kebret, H.: Regional Economic Integration in Africa, s. 23. 153 Takový požadavek vznesla např. Rwanda již při prvním technickém workshopu k celní unii v roce 2004. Blíže viz Umurungi, F.: A Critical Overview of Regional Trade Integration: Lessons for COMESA, s. 46. 154 CUTS-ARC: COMESA Regional Trade Agreements - the Zambian Experience. Lusaka : CUTS 2003, s. 3. Citováno v Gibb, R.: Regional Integration in Post-Apartheid Southern Africa, s. 432. 155 Gibb, R.: Regional Integration in Post-Apartheid Southern Africa., s. 432-433. 156 Tamtéž. 157 Kritzinger-van Niekerk, L. – Moreira, E. P.: Regional Integration in Southern Africa, s. 94. 158 Treaty of the SADC, as Amended, čl. 26A.

41

v souvislosti s prohlubující se ekonomickou integrací pak znovu doporučil urychleně realizovat výše zmíněný summit v Midrandu v roce 2006.159 *** Můžeme tak shrnout, že ač státy na jedné straně ochotně vytvořily zakládajícími smlouvami obou subregionálních organizací komplexní síť institucí, jedná se s absolutní převahou o čistě mezivládní instituce rozhodující konsensuálně, které jsou navíc uzpůsobené spíše k demonstrativním vrcholným schůzkám představitelů členských zemí, než-li k operativnímu fungování. Jinými slovy přednost permanentně dostávají nezadatelné suverénní zájmy členských států před snahou dosáhnout pokroku v integračním úsilí. Významnou překážku představuje i nechuť k jisté formě transferů zisků z integrace, jež jsou už kvůli rozdílným výchozím podmínkám jednotlivých členských států nerovné. Tento jev potvrzuje nedostatek jakési solidarity v rámci jednotlivých uskupení, ale vysvětluje také snahu mnoha členských států využívat do nejvyšší možné míry bezprostředních výhod členství v několika uskupeních zároveň bez jasného odhodlání naplňovat do důsledků agendu alespoň jednoho z nich. Význam integračních projektů pro zúčastněné státy pak zpochybňuje i často značně roztříštěný institucionální systém pro přejímání programů subregionálních uskupení do národních politik. Technická podpora v podobě existence institucí, de iure relativně silných, tak sice přítomna v rámci subregionálních uskupení je, avšak v praxi tyto instituce výrazně omezuje nechuť členských států k jakémukoliv sdílení suverenity, mající za následek nejen neefektivitu jejich fungování, ale i faktické znemožnění výkonu některých jejich funkcí daných zakládajícími smlouvami. Nezbývá než uzavřít, že uspokojivá institucionální struktura sice v obou uskupeních existuje, avšak v praxi vinou výše rozebraných faktorů podává spíše nedostatečné výkony.

5.3 Společenská podpora Následující podkapitola se poněkud vymyká dosavadnímu rámci zdůrazňujícímu stranu nabídky a dění na úrovni nejvyšších představitelů subregionálních uskupení a jejich členských zemí, jelikož se soustředí na dva ukazatele náležící spíše ke straně poptávky. Je jimi zapojení soukromého sektoru a dále širší společenská podpora. Důvod, proč byl porušen doposud užívaný rámec, spočívá v relevanci těchto ukazatelů pro otázku, zda jsou jednotlivé státy schopné zajistit společenskou podporu jako jeden z předpokladů úspěšného vytváření subregionálních společenství. Zapojení veřejnosti, a tedy potenciálních voličů, také za jistých okolností může mít výrazný vliv na razanci, s jakou se daní političtí představitelé budou v integračním úsilí angažovat s ohledem na snahu posílit svoji politickou pozici na domácí půdě. Vysoká společenská podpora regionalismu by tak působila jako výrazně pozitivní prvek i na celkové odhodlání dotčených států k integraci. 159

SADC Summit: Final Communiqué ..., nestránkováno.

42

5.3.1 Zapojení soukromého sektoru Míra zapojení soukromého sektoru do integračních schémat je v africkém prostředí tradičně velmi nízká, a to jak s ohledem na vliv soukromého sektoru na formulaci jednotlivých subregionálních politik a programů, tak i na následnou účast soukromých subjektů v konkrétních projektech. Uznání zásadní role soukromého sektoru se váže až na období krize dosavadních spíše protekcionistických a státem řízených politik a specificky pak na implementaci SAPs a s ní spojenou aplikaci neoliberálních doporučení často označovaných termínem Washingtonský konsensus.160 Svoji roli podobně sehrála i ekonomická podmíněnost pomoci ze strany některých donorů.161 Postupně tak subregionální uskupení začala projevovat jistou snahu o naslouchání soukromému sektoru a podporovat jeho sdružování v různých organizacích či komorách; spolupráce přitom má potenciál přinést prospěch oběma stranám.162 COMESA tak v roce 2007 konečně začala jednat v souladu s článkem 18 své zakládající smlouvy a rozhodla o zřízení konzultativního výboru pro dialog mezi soukromým sektorem a orgány uskupení. Vznikla tak tzv. Obchodní rada COMESA (CBC), která se může účastnit schůzek technických výborů a také vydávat doporučení Mezivládnímu výboru.163 CBC zatím operuje prostřednictvím 10 koordinačních center v jednotlivých členských státech.164 COMESA se rovněž snaží vylepšovat podnikatelské prostředí zejména na poli bankovního systému, kde dává soukromým podnikům k dispozici kapitál Obchodní a rozvojové banky, ale také na poli pojišťovnictví, kde figuruje Zajišťovací společnost COMESA (ZEP-RE).165 SADC sice nezřídil podobný speciální výbor pro konzultace se soukromým sektorem, avšak s jeho účastí počítá zejména při financování rozvojové části svého rozpočtu. Ještě v polovině 90. let ale podle výzkumu Rozvojové banky jižní Afriky mnozí manažeři velkých společností, účastnících se

160

Jde zejména o opatření mířící jednak k makroekonomické stabilizaci dané země a jednak k transformaci jejích výrobních a institucionálních struktur, zejména odstraněním netržních vlivů. Nejčastěji se přitom v této souvislosti odkazuje k deseti bodům, kterými jsou: rozpočtová disciplína, změna struktury veřejných výdajů, daňová reforma, finanční liberalizace, řízení směnných kurzů, liberalizace obchodu, podpora přímých zahraničních investic, privatizace, deregulace a ochrana vlastnických práv. Blíže viz např. Mistry, P. S.: Regional Dimensions of Structural Adjustment in Southern Africa, s. 183-189. 161 Pallotti, A.: SADC: A Development Community ..., s. 516. 162 Pro subregionální uskupení se nejperspektivněji a zároveň nejpotřebněji jeví možnost získání soukromých zdrojů pro financování jednotlivých projektů, ať už přímo formou koncesí udělených určité firmě, či formou partnerství veřejných a soukromých subjektů (Public-Private Parterships – PPPs). Soukromý sektor naopak bezesporu bude těžit z přínosů úspěšné integrace jako harmonizace a stabilizace makroekonomických politik včetně zefektivnění finančního systému, což jednak sníží rizikovost daného prostředí a jednak poskytne lepší bankovní či pojišťovací služby. Nezanedbatelným přínosem by mohlo být i slibované vylepšení infrastruktury, ale také ustálení politického prostředí. Blíže viz SADC: RISDP, s. 79-80; UNECA: ARIA I, s. 221-222. 163 COMESA: Constitution of the COMESA Business Council, čl. 3. 164 Koordinační orgány zatím byly zřízeny v Džibutsku, Eritreje, Keni, Malawi, na Mauriciu, ve Rwandě, na Seychelách, ve Svazijsku, Zambii a Zimbabwe. Viz Secretary General of COMESA: State of Integration in COMESA, s. 64. 165 UNECA: ARIA, s. 222.

43

mezinárodního obchodu, SADC vůbec neznali a nevěděli, jaké jsou jeho cíle.166 Dnes by však situace tak dramatická být neměla, neboť soukromý sektor, chápaný jako „strategický nástroj“, patří mezi 12 oblastí prioritní intervence SADC,167 přičemž hlavní strategií je umožnit jeho adekvátní reprezentaci „na všech úrovních rozhodovacích struktur SADC, kde budou diskutovány otázky týkající se soukromého sektoru.“168 V rámci financování rozvoje SADC se pak s jeho přispěním počítá hned v několika mechanismech. Jedná se zejména o již zmíněné PPP, specificky pak o programy BOT („Build-Operate-Transfer“)

a

FROM

(„Finance-Rehabilitate-Operate-Maintain“),169

jež

jsou

pozorovateli doposud vnímány velmi pozitivně a například UNECA přímo nabádá k následování tohoto systému.170 Samostatnou kapitolou pak lze chápat zapojení, respektive téměř úplné přehlížení, neformálního sektoru tvořeného drobnými přeshraničními obchodníky do integračních strategií. Neformální obchod přitom tvoří velice významnou složku afrických mezinárodních obchodních vztahů. Ač na tuto skutečnost smlouvy, programy a strategie integrace zpravidla nereagují, jedná se o reálné vazby, ať už obchodní či sociální, které svým objemem podle odhadů mohou předčít i oficiální mezinárodní toky.171 Vysoká propustnost afrických hranic tomuto trendu pak silně napomáhá. Specificky neformální obchodní styky podle UNECA přímo či nepřímo zabezpečují živobytí až dvěma třetinám afrických rodin.172 V mnoha případech se tak jedná o určitou strategii přežití, o způsob, jak si zajistit přístup k potřebným zdrojům, jež centrální vláda není schopná či ochotná distribuovat. Podstatnou roli zde přitom hraje i prvek genderové nerovnosti, neboť častěji jsou aktéry neformálního přeshraničního obchodu právě ženy, které často nemají jinou možnost, jak se k potřebnému zboží dostat.173 Konkrétním příkladem může být východoafrická část COMESA, kde existuje čilý přeshraniční obchodní ruch na úrovni drobných obchodníků, z převážné části žen a dětí, zvaných wanachi.174 Nedávný výzkum ugandských finančních institucí a statistického úřadu rovněž potvrdil, že

166

Matsebula, M. citován dle Robinson, P. B.: Potential Gains from Infrastructural ans Natural Resource Investment Coordination, s. 113. 167 Srov. SADC: RISDP, s. 55. 168 C.d., s. 63. 169 Oba programy jsou určeny primárně pro výstavbu dopravních komunikací, přičemž se opírají o investice soukromého sektoru do návrhu, výstavby a po určité časové období i provozování komunikací, kdy je investorovi dovoleno zřídit mýtné pro návrat investic a vlastní zisk. Následně jsou pak vlastnická práva převedena na vládu. Blíže viz např. UNECA: ARIA, s. 223-224. 170 Statement of Dr. K.Y. Amoako, UN Under-Secretary-General and Executive Secretary of the Economic Commission for Africa, nestránkováno. 171 Bøås, M.: Regions and Regionalisation: A heretic’s view, s. 32. 172 UNECA: ARIA, s. 100. 173 Söderbaum, F.: The Political Economy o Regionalism, s. 108-109. 174 Bøås, M.: Regions and Regionalisation ..., s. 36.

44

neformálnímu obchodu se v prostoru východní Afriky daří.175 Podobné aktivity tvoří přirozenou součást ekonomických vztahů i v jižnějších zemích, kde jako příklad můžeme uvést tzv. mukhero, totiž rozsáhlý systém neformálního obchodu realizovaného drobnými obchodnicemi v Mozambiku a v sousedních zemích, zejména JAR.176 Potenciál neformálního obchodu již dokonce uznal i Generální tajemník COMESA ve své pravidelné hodnotící zprávě a vyzval k větší reflexi této skutečnosti v dalším integračním postupu.177 Reálné zapojení soukromého sektoru do subregionálních integračních projektů, jak z pohledu jeho formálních, tak i neformálních aktivit, se však zatím stále nachází spíše ve fázi plánů a příprav, a tak je nedostatečná podpora soukromého sektoru stále jedním z kritických bodů africké integrace. Na tuto skutečnost upozorňuje i Organizace pro výživu a zemědělství (Food and Agriculture Organization – FAO), když konstatuje, že subregionální spolupráce je soukromým sektorem spojována spíše s „rozbujelou a drahou byrokracií než s příležitostmi pro růst a rozvoj.“178 Zmíněné programy rovněž nezajišťují příliš prostoru pro reprezentaci mikro, malých a středních podniků, kterých je v oblasti převaha. Dochází tak často k situaci, kdy dialog probíhá přinejlepším jen na úrovni zástupců obchodních komor. Navíc i zde, jak v COMESA, tak SADC, výrazně chybí finanční zdroje na zajištění participace všech dotčených.179

5.3.2 Zapojení občanské společnosti a podpora široké veřejnosti Pozice občanské společnosti v rámci vnitřní struktury subregionálních uskupení je stejně slabá, ne-li ještě slabší, než v případě soukromého sektoru. Velký vliv na to přirozeně má stav, ve kterém se nachází občanská společnost v regionu obecně. Ta sice není příliš silná, avšak rozhodně se nedá říci, že by nebyla dostatečně bohatá svým objemem. Monga zde upozorňuje, že „i když se na ni často zapomíná, bývá přehlížena či záměrně vylučována z rozhodovacích procesů, občanská společnost se rozvíjí.“180 Poněkud kontraproduktivně však na ni působí dosti pevné vazby mezi státem a mnohými NGOs, neboť ty zpravidla čerpají finanční zdroje nezbytné pro vlastní přežití právě od vlády, alternativně od donorů či NGOs z rozvinutých států. Zároveň vláda přímo zřizuje některé think-tanky, jejichž hlavním úkolem následně je spíše legitimizace vládních aktivit než jejich objektivní kritika. Další propojení mezi státem a některými NGOs představují úzké rodinné či osobní vazby mezi

175

Jen mezi Ugandou a jejími 5 sousedy v roce 2006 neformální vývozy dosáhly více jak 230 mil. USD a dovozy pak 80 mil. USD; tyto hodnoty se přitom rok od roku zvyšují. Dle Mosota, M.: East Africa: Intra-COMESA Trade Up by 35 percent, nestránkováno. 176 Blíže viz Söderbaum, F.: The Political Economy of Regionalism, s. 109-110. 177 Secretary General of COMESA: State of Integration in COMESA, s. 18-19. 178 Matthews, A.: Regional Integration and Food Security ..., s. 56. 179 Geda, A. – Kebret, H.: Regional Economic Integration in Africa, s. 24. 180 Monga, C.: Is African Civil Society Civilised?, s. 77.

45

nejvyššími představiteli států a osobami působícími ve vedení subjektů občanské společnosti.181 Tyto subjekty pak pochopitelně buď nemají zájem na kritice vlády vůbec, nebo jen ve velmi omezené míře. Druhá skupina NGOs a dalších subjektů, jež si zachovává relativní autonomii na vládě, se pak potýká s nezájmem či dokonce přímo odmítáním dialogu ze strany dotčených institucí, ať už na národní či na subregionální úrovni.182 SADC i COMESA tak v reakci na tlak donorské komunity, mezinárodních NGOs i místních think-tanků zabývajících se regionalismem ustavily oficiální fóra pro komunikaci se zástupci občanské společnosti. Avšak ani Fórum NGOs v rámci SADC, ani Platforma soukromého sektoru a občanské společnosti (Private Sector / Civil Society Desk) COMESA de facto nefungují jako informační kanály, jejichž stanoviska by do určité míry byla reflektována do subregionální agendy. Členské státy totiž postupují ve shodě s obecně prosazovanou strategií politiky ve směru seshora-dolů a spíše tlačí občanskou společnost ke konformnímu chování, než aby přejímaly impulsy z ní samé.183 Velkolepá prohlášení o podpoře a intenzivní komunikaci s občanskou společností pak sice velmi dobře zní jak na domácí, tak i mezinárodní scéně, avšak poněkud neodpovídají realitě a skutečnému každodennímu fungování subregionálních integračních uskupení. O výraznějším vlivu lobbyingu NGOs na národní i subregionální instituce a ochotě těchto institucí naslouchat totiž lze s úspěchem pochybovat. Nejinak vypadá situace na úrovni široké veřejnosti, která nejenže není do subregionálních projektů příliš zapojována, ale zpravidla o nich nemá ani dostatečné informace. Nakolik je situace tristní ilustruje průzkum provedený v 7 afrických zemích, z nichž 4 náleží do sledovaných subregionů,184 podle kterého o místních subregionálních organizacích nikdy neslyšelo 51 % respondentů z řad dospělé populace trvale žijící v daných státech.185 Nedostatek informací a nezájem odpovědných míst se přitom výrazně týká paradoxně i skupin s velkým potenciálem pro budoucí úspěšný rozvoj regionalismu jako mladých lidí či žen-drobných přeshraničních obchodnic.186 Se schopností a zájmem členských států získat si širokou společenskou podporu úzce souvisí i otázka odpovědnosti představitelů těchto států občanům. Jeng v této souvislosti zdůrazňuje, že důvod, proč si politici mohou dovolit beztrestně porušovat subregionální ujednání tkví zejména v absenci

181

Söderbaum, F.: The Political Economy of Regionalisation, s. 125. C.d., s. 126-128. 183 Jako příklad za všechny poslouží zkušenost poměrně rozsáhlé NGO aktivně působící ve východní i jižní Africe, MWENGO, jež se snažila navázat užší konzultativní vztahy se SADC, zejména snahou zorganizovat paralelně se summity SADC konferenci NGOs. To se však nesetkalo ani s minimální podporou ze strany SADC, které naopak přímo odmítlo jakékoliv užší interakce s určitými ne zcela konformními subjekty občanské společnosti, včetně MWENGO. Blíže viz Söderbaum, F.: The Political Economy ..., s. 127-128. 184 Těmito zeměmi byly: JAR, Kapverdy, Mozambik, a Uganda, ze sledovaných subregionů, a dále Ghana, Mali a Senegal. 185 Afrobarometer: Africans’ Views of International Organizations, nestránkováno. 186 UNECA: ARIA II, s. 89. 182

46

informovaných „voličů na domácí půdě, jimž by byl politik odpovědný.“187 Jengovu tezi pak v širší perspektivě potvrzuje i Monga,188 podle kterého „sliby a závazky vlád nejsou dodržovány, jelikož moc na jih od Sahary není předmětem žádných omezení na domácí politické scéně.“ Navíc pokud neexistuje jakási politická kultura spočívající mj. v otevřeném dialogu státních představitelů s veřejností, pak rovněž nelze spoléhat na to, že by se takové interakce ve větší míře uplatnily v otázkách subregionální integrace. Tím autorka naznačuje, že problém zde není ani tak v ochotě vlády občany náležitě informovat a diskutovat o integračních projektech, jako spíše v ochotě vlády obecně jakkoliv občany zpravovat o svých krocích případně je dále vysvětlovat. Nicméně nízká informovanost občanů zůstává závažným problémem nejen z pohledu demokratičnosti a kontroly subregionálních procesů, ale i z pohledu jejich naplňování. Pokud totiž lidé nebudou náležitě informováni o výhodách, jež s sebou integrace přináší, pak lze jen těžko očekávat, že budou využívat dotčených programů a otevřeně celý proces podporovat. *** Na základě výše uvedených skutečností bychom tedy mohly shrnout, že sledovaná subregionální uskupení nejen nedisponují širokou podporou veřejnosti, ale de facto se potýkají s výrazným demokratickým deficitem, k jehož odstranění, zdá se, chybí vůle. Snaha některých NGOs úžeji spolupracovat se subregionálními uskupeními a stát se tak permanentním spojením mezi nejvyššími politickými představiteli a občanskou společností totiž přichází vniveč při prvním náznaku výraznější kritiky. Podobně zapojení soukromého sektoru je spíše selektivní se zásadní absencí zastoupení mikro podniků; specifiky pak celý neformální sektor je navzdory své důležitosti oficiálními místy zcela ignorován.

5.5 Dílčí závěr Kapitola se pokoušela zjistit, zda jsou státy ochotné zajistit funkční technickou a společenskou podporu integraci. Jednoznačná odpověď se může zdát poněkud problematickou, neboť státy v první řadě limitují jejich vlastní omezené finanční prostředky, což jistě v mnohých případech přispívá ke zdráhavému placení pravidelných příspěvků do rozpočtů organizací. Na druhou stranu, státy přesto tříští tyto zdroje mezi několik subregionálních uskupení zároveň, což pochopitelně dosti zpochybňuje jejich závazek k důslednému naplňování agendy každého z nich. Institucionální struktura obou uskupení a její fungování se vyznačuje mezivládním charakterem, úzkostlivým střežením národních zájmů a v některých ohledech i jistou nekoordinovaností. Jako

187

Jeng, A. citován dle Robinson, P. B.: Potential Gains from Infrastructural and Natural Resource Investment Coordination, s. 112-113. 188 Monga, C.: Is African Civil Society Civilised?, s. 76.

47

poněkud zarážející může působit i skutečnost, že obě uskupení, z toho COMESA radikálněji, odmítají ucelený mechanismus kompenzací či jakési kohezní politiky naplňované prostřednictvím funkčního kompenzačního fondu pro vyrovnání potenciálních nevýhod plynoucích z obchodní integrace pro relativně méně rozvinuté státy. Pokud by totiž slabší členové získávaly jisté prostředky od rozvinutějších sousedů, dalo by se očekávat, že by důležitost takové organizace v jejich očích podstatně stoupla. Na druhou stranu i relativně rozvinutější státy, pravděpodobně s výjimkou JAR a Egypta, nejsou v natolik dobré hospodářské situaci, aby se jistých prostředků vzdaly jen pro utužení ducha společenství a posílení vzájemné solidarity. Tento přístup je do značné míry pochopitelný, avšak nepůsobí zcela příznivě na kohezi a další rozvoj celého uskupení. Obrátíme-li se k poslednímu diskutovanému bodu, totiž společenské podpoře regionalismu, pak lze shrnout, že veřejná debata o otázkách integrace by sice mohla sloužit jako jistý prostředek pro silnější motivaci představitelů členských států k dodržování politického závazku k integraci, avšak prozatím tuto funkci neplní. Rovněž by mohla přispět k sestavování a následné realizaci konkrétních projektů, ať už v rámci poskytování lidských a finančních zdrojů ze strany soukromého sektoru, nebo v podobě monitoringu a artikulace konkrétních potřeb obyvatel dotčených subregionů ze strany občanské společnosti. Pokud však přijmeme předpoklad, že vlády o praktickou hlubší integraci v rámci subregionálních uskupení nemají eminentní zájem, pak může nízká informovanost veřejnosti a jen nevýrazná snaha o diskusi s ní sloužit jedině jako podpůrný prvek této politiky a jen potvrzovat strategii států v podobě vytváření do jisté míry pouze imaginárního integračního úsilí.

48

6. Závěr Práce se snažila zjistit, zda ve sledovaném regionu SSA, konkrétně jeho východní a jižní části, v zásadní míře schází odhodlání naplňovat integrační agendu dotčených subregionálních uskupení. Na příkladě SADC a COMESA byly rozebrány hlavní prvky integračních schémat, přičemž se text snažil zdůraznit jejich provázanost s přístupem členských států k nim a implikacemi tohoto přístupu pro jejich funkčnost. Zkoumána byla ideová dimenze integrace, z čehož vzešlo hned několik motivů, jež vedou státy k opakovanému deklarování podpory subregionálním uskupením. Z těchto motivů zde zmiňme konkrétně utvrzování legitimity a suverénního postavení jinak slabého státu či pozitivní sebeprezentaci na mezinárodním poli. Nelze tedy tvrdit, že by byla prokázána úplná absence odhodlání k integraci. Podstata problému v této dimenzi však tkví v zásadním rozdílu mezi deklarovanou podporou a skutečnou, reálnou podporou v praxi. Pokud bychom totiž za „odhodlání k reálné integraci“ považovali jen takový přístup mající na mysli naplňování stanovených cílů a vizí spojený s prohlubováním integrace, pak jej existuje v SADC i COMESA naprosto fatální nedostatek, neboť je často v přímém konfliktu s výše uvedenými motivacemi jako utvrzování vlastní suverenity, potvrzování nezpochybnitelné pozice jinak poměrně slabého státu a až oportunistickými kalkulacemi maximálního užitku bez ohledu na celou šíři závazků k integraci v rámci všech uskupení, k nimž se jednotlivé státy hlásí. Obsahová dimenze pak přinesla množství empirických důkazů uvedené skutečnosti, tedy nedostatečného zájmu členských států postupovat odpovědně a důsledně v přijímání programů dojednaných na nejvyšší úrovni. Dokazuje to jak poměrně nízký podíl implementované legislativy a nedostatečná finanční disciplína některých států, tak i naprostá závislost na vnějších zdrojích pro možné realizování s velkou pompou sestavených programů. Nezájem o aktivaci funkčních donucovacích mechanismů a jejich následné využívání tyto jevy dále podporuje. Ze zkoumání odhodlání v technické dimenzi konečně vyplynulo, že instituce jako takové a jejich kompetence sice mohou být navrženy velmi funkčně, avšak vzhledem k jejich striktně mezivládnímu charakteru jsou zcela závislé na vůli jednotlivých států. Pokud zde připomeneme tendenci spíše k vytěžení naprostého maxima při minimálních nákladech, pak se nelze divit, že celkový obrázek nepůsobí nejpřesvědčivěji. Jako motivační prvek pro větší podporu celých uskupení i jejich orgánů pak nepůsobí ani případný zájem veřejnosti. Její povědomí o integračních iniciativách a jejich vývoji je totiž velmi nízké, což se ovšem odvíjí od obecně malé orientace široké populace v politikách prováděných centrálními vládami v SSA.

49

Odhodlání států k integraci tak v SSA zcela nechybí, ale zjevně je často vedeno jinými cíly než těmi stanovenými v oficiálních dokumentech dotčených organizací. Dá se tak uzavřít, že hypotéza byla na představených příkladech potvrzena s výhradou, že odhodlání k určité formě integrace africkým státům upřít nelze. Jde však spíše o úroveň deklaratorní a orientovanou spíše do budoucna než do praxe a přítomnosti. Samotné praktické odhodlání k naplňování integračních programů v oblasti chybí. Nicméně důležitou otázkou, na kterou práce neodpovídá, je, zda na odhodlání států nemá podstatný vliv také podoba a formát integračních programů jako takových. Jinými slovy, zda státy nevedou určité vnější tlaky či nepřímé vlivy ke stanovování až příliš ambiciózních cílů, jichž v současném africkém prostředí, jak politickém a společenském, tak i ekonomickém a bezpečnostním, reálně ani nelze dosáhnout. Nejsou státy tlačeny například podobou evropské integrace, prohlubující se liberalizací světového obchodu a neustávajícími podmínkami ze strany jednotlivých donorů a partnerů do projektů, na které dost dobře nemohou mít sílu, prostředky ani skutečné odhodlání? Zcela konkrétně zde má autorka na mysli problém rozsahu či hloubky integrace. Je skutečně tou nejlepší cestou začínat v africkém prostředí velmi náročnou ekonomickou integrací, navíc za situace, kdy ani neexistuje na oficiální úrovni širší tradice obchodu mezi státy daného subregionu a nejčilejší ruch panuje spíše na úrovni neformální, a to jen v rámci vzájemně sousedících států? Dá se totiž předpokládat, že politickému klimatu odrážejícímu ochotu postupovat či sdílet určitou část suverenity by spíše vyhovovaly na této úrovni poněkud „nenáročnější“ projekty, jejichž přínosy jsou poměrně jasné a dopředu odhadnutelné pro všechny strany. Zjednodušeně řečeno výhodnějším by se mohl zdát postup ve funkcionalistickém duchu, postup spíše skromnější a především méně ambiciózní a postupnější. Poté by teoreticky mohl být překonán i nedostatek praktického odhodlání k reálné integraci, jak ho identifikovala tato práce. Výše zmíněná úvaha však rozhodně nemůže být považována za výzkumem podložené tvrzení a spíše nabízí nové otázky a otevírá další možnosti zkoumání problému z jiných perspektiv. Fenomén regionalismu (nejen) v SSA totiž dosahuje obrovské komplexity a nese s sebou celou řadu možných otázek a hypotéz, z nichž pouze malá část mohla být předmětem této práce. Autorka nicméně doufá, že se jí alespoň do určité míry podařilo osvětlit jeden z problémů spojených s tímto fenoménem a zároveň poskytnout základní vhled do celé problematiky subregionální integrace v SSA.

50

7. Seznam pramenů a literatury Všechny elektronické zdroje byly ověřeny k 2. 5. 2008.

7.1 Primární zdroje COMESA: About COMESA: Vision and Strategy: Strategy. On-line text (http://www.comesa.int/about/vision/vision_chapter_6/view). COMESA Authority: Final Communiqué of the Twelfth Summit of the COMESA Authority of Heads of State and Governments. Nairobi 2007, on-line verze (http://www.comesa.int/copy_of_Statistics/Final%20Communique%20May%202007%2C%20Nairobi %2C%20Kenya). COMESA: Constitution of the COMESA Business Council. Nairobi 2007, on-line verze (http://www.comesa.int/private_sector/bodies/council/Constitution%20of%20the%20COMESA%20B usiness%20Council). COMESA: Institutions: Court of Justice. On-line text (http://www.comesa.int/institutions/court_of_justice). COMESA Secretariat: COMESA Annual Report 2004. Lusaka 2004, on-line verze (http://www.comesa.int/publications/Folder.2005-09-07.4527/Folder.2005-09-07.0359/Multilanguage_content.2005-09-07.1257/en). COMESA Secretariat: COMESA Annual Report 2006. Lusaka 2006, on-line verze (http://www.comesa.int/publications/Folder.2005-09-07.4527/Folder.2005-0907.0359/Comesa__English_Annual_Report_2006). COMESA Treaty. On-line verze (http://www.comesa.int/comesa%20treaty/comesa%20treaty/Multilanguage_content.2005-07-01.3414/en). COMESA: 2007 Yellow Card Compendium. On-line text (http://www.comesa.int/trade/Folder.200509-06.3314/services/insurance%20services/yellow-card-compendium). Common Market for Eastern and Southern Africa – COMESA (http://www.comesa.int). Pre-Council Media Briefing Note by the Executive Secretary of SADC, Prega Ramsamy. [Grand Baie 2005], on-line text (http://www.sadc.int/news/news_details.php?news_id=357). Protocol on the Relations between the African Economic Community and the Regional Economic Communities. On-line verze (http://www4.worldbank.org/afr/ssatp/Resources/HTML/legal_review/Annexes/Annexes%20III/Anne x%20III-04.pdf). SADC: Protocol on Tribunal and Rules of Procedure Thereof. On-line verze (http://www.sadc.int/english/documents/legal/protocols/tribunal.php).

51

SADC: Regional Indicative Strategic Development Plan (RISDP). Gaborone [2003], on-line verze (http://www.sadc.int/content/english/key_documents/risdp/SADC_RISDP_English.pdf). SADC: Status of Protocols. On-line text (http://www.sadc.int/english/documents/legal/protocols/status.php). SADC Summit: Final Communiqué of the SADC Extraordinary Summit of the Heads of State and Government to Consider Regional, Economic and Political Integration. Midrand 2006, on-line verze (http://www.sadc.int/news/news_details.php?news_id=810). Secretary General of COMESA: State of Integration in COMESA. Report of the Secretary General to the 12th COMESA Summit, Nairobi 2007, on-line verze (http://www.comesa.int/publications/Multilanguage_content.2007-06-08.5926/en). Southern African Development Community - SADC (http://www.sadc.int). Speech by Dr. Tomaz Augusto Salomão, Executive Secretary of SADC. SADC Conference on Trade and Investment for Economic Restructuring and Development of the Democratic Republic Congo, Kinshasa 2007, on-line verze (http://www.sadc.int/news/news_details.php?news_id=945). Treaty Establishing the African Economic Community. On-line verze (http://www.africaunion.org/root/au/Documents/Treaties/Text/AEC_Treaty_1991.pdf). Treaty of the SADC, as Amended (konsolidované znění). On-line verze (http://www.sadc.int/key_documents/treaties/sadc_treaty_amended.php).

7.2 Sekundární zdroje Adamcová, L.: Rozvojový svět ve světové ekonomice v 90. letech – postavení, hlavní rozvojové regiony a regionální ekonomická integrace. Studie z řady Aktuální otázky světové ekonomiky, Praha : VŠE 2000. African Development Bank: Selected Statistics on African Countries 2007. Vol. 26, Tunis 2007, online verze (http://www.afdb.org/pls/portal/docs/PAGE/ADB_ADMIN_PG/DOCUMENTS/STATISTICS/SELE CTED%202007_WEB_0.PDF). Afrobarometer: Africans’ Views of International Organizations. Afrobarometer Briefing Paper No. 8, [Cape Town] : The Afrobarometer Network 2003, on-line verze (http://www.afrobarometer.org/papers/AfrobriefNo8.pdf). Aryeetey, E. – Oduro, A. D.: “Regional Integration Efforts in Africa: An Overview.” In Teunissen, J. J. (ed.): Regionalism and the Global Economy. The Hague : FONDAD 1996, pp. 11-67. Bach, D.: “The Global Politics of Regionalism: Africa.” In Farrell, M. – Hettne, B. – Van Langenhove, L. (eds.): Global Politics of Regionalism: Theory and Practice. London, Ann Arbor (MI) : Pluto Press 2005, pp.171-186. Baldwin, R. E.: “The Causes of Regionalism.” The World Economy, Vol. 20, No. 7, November 1997, pp. 865-888, on-line verze (http://www.blackwell-synergy.com/doi/pdf/10.1111/1467-9701.00107). 52

Bøås, M.: “Regions and Regionalisation: A Heretic’s View.” In Regionalism and Regional Integration in Africa: A Debate of Current Aspects and Issues. Discussion Paper No. 11, Uppsala : Nordiska Afrikainstitutet 2001, pp. 27-39. Brenton, P. – Flatters, F. – Kalenga, P.: Rules of Origin and Southern African Development Community: The Case for Change in the Mid Term Review of the Trade Protocol. African Region Working Paper Series No. 83, Report No. 33 609, World Bank, June 2005, on-line verze (http://wwwwds.worldbank.org/external/default/WDSContentServer/WDSP/IB/2005/10/12/000090341_20051012 140809/Rendered/PDF/336090PAPER0wp83.pdf). Communauté Economique des Etats de l’Afrique Centrale - CEEAC (http://www.ceeac-eccas.org). Community of Sahel-Saharan States – CEN-SAD (http://www.cen-sad.org). Cihelková, E. a kol.: Nový regionalismus: teorie a případová studie (Evropská unie). Praha : C.H. Beck 2007. Democratic Republic of Congo Permanent Mission to the United Nations: UN Coltan Explainer. Online text (http://www.un.int/drcongo/war/coltan.htm). Department of Foreign Affairs Republic of South Africa: Southern African Development Community. On-line text (http://www.dfa.gov.za/foreign/Multilateral/africa/sadc.htm). Dieter, H. – Lamb, G. – Melber, H.: “Prospects for Regional Co-operation in Southern Africa.” In Regionalism and Regional Integration in Africa: A Debate of Current Aspects and Issues. Discussion Paper No. 11, Uppsala : Nordiska Afrikainstitutet 2001, pp. 54-74. East African Community - EAC (http://www.eac.int). Ethier, W. J.: “The New Regionalism.” The Economic Journal, Vol. 108, No. 449, July 1998, pp. 1149-1161, on-line verze (http://www.blackwell-synergy.com/doi/pdf/10.1111/1468-0297.00335). Fawcett, L.: “Exploring Regional Domains: A Comparative History of Regionalism.” International Affairs, Vol. 80, No. 3, May 2004, pp. 429-446, on-line verze (http://web.ebscohost.com/ehost/pdf?vid=4&hid=106&sid=9e31fbed-7cd2-4c27-8cc3d9345d6020d5%40sessionmgr106). Fawcett, L.: “Regionalism in Historical Perspective.” In Fawcett, L. – Hurrell, A. (eds.): Regionalism in World Politics: Regional Organization and International Order. 2nd ed., Oxford : Oxford University Press 1997, pp. 9-36. Freedom House: Freedom in the World 2008: Selected Data from Freedom House’s Annual Global Survey of Political Rights and Civil Liberties. Freedom House 2008, on-line verze (http://www.freedomhouse.org/uploads/fiw08launch/FIW08Tables.pdf). Gatiba, K.: “Tanzania withdraws from Comesa.” New People African Feature Service, No. 90, September 1999, on-line verze (http://ospiti.peacelink.it/npeople/sep99/Pag1sept.html). Geda, A. – Kebret, H.: “Regional Economic Integration in Africa: A Review of Problems and Prospects with a Case Study of COMESA.” Journal of African Economies, Advance Access published

53

on 2 November 2007, pp. 1-38, on-line verze (http://jae.oxfordjournals.org/cgi/reprint/ejm021v1?maxtoshow=&HITS=10&hits=10&RESULTFOR MAT=&fulltext=Regional+economic+integration+in+Africa&searchid=1&FIRSTINDEX=0&resourc etype=HWCIT). Gibb, R.: “Regional Integration in Post-Apartheid Southern Africa.” Tijdschrift voor Economische en Sociale Geografie, Vol. 98, No. 4, September 2007, pp. 421–435, on-line verze (http://www.blackwellsynergy.com/doi/pdf/10.1111/j.1467-9663.2007.00412.x). Godfrey, C. et al.: Unequal Partners: How EU-ACP Economic Partnership Agreements Could Harm the Development Prospects of Many of the World’s Poorest Countries. Oxfam Briefing Note, Oxfam International, September 2006, on-line verze (http://www.oxfam.org/en/files/bn0609_unequal_partners_epas/download). Hansohm, D. – Adongo, J. – Tutalife, C.: Namibia’s Withdrawal from COMESA: A Case Study of Successful Policy Research in Namibia. NEPRU Working Paper No. 101, Namibian Economic Research Policy Unit, May 2005, on-line verze (http://www.nepru.org.na/index.php?id=247&no_cache=1&file=882&uid=424). Harrison, G.: “Sub-Saharan Africa.” In Payne, A. (ed.): The New Regional Politics of Development. Houndmills : Palgrave Macmillan 2004, pp. 218-247. Hettne, B.: “Development, Security and World Order: A Regionalist Approach.” In Kay, C. (ed.): Globalization, Competitiveness and Human Security. London : Frank Cass 1997, pp. 83-106, on-line verze (http://web.ebscohost.com/ehost/pdf?vid=4&hid=15&sid=04621147-22ec-4366-85535202ef15d8e6%40sessionmgr2). Hettne, B.: “Globalization and the New Regionalism: The Second Great Transformation.” In Hettne, B. – Inottai, A. – Sunkel, O. (eds.): Globalism and the New Regionalism. UNU/WIDER Study Vol.1, London : Macmillan 1999, pp. 1-24. Hettne, B. – Söderbaum, F.: “Theorising the Rise of Regioness.” New Political Economy, Vol. 5, No. 3, November 2000, pp. 457-472, on-line verze (http://web.ebscohost.com/ehost/pdf?vid=4&hid=4&sid=77e8ba3a-894f-4a7e-90b95fe8b207614a%40SRCSM2). Hurrell, A.: “Regionalism in Theoretical Perspective.” In Fawcett, L. – Hurrell, A. (eds.): Regionalism in World Politics: Regional Organization and International Order. 2nd ed., Oxford : Oxford University Press 1997, pp. 37-73. Hurrell, A.: “The Regional Dimension in International Relations Theory.” In Farrell, M. – Hettne, B. – Van Langenhove, L. (eds.): Global Politics of Regionalism: Theory and Practice. London, Ann Arbor (MI) : Pluto Press 2005, pp. 38-53. Indian Ocean Commission - IOC (http://www.coi-ioc.org). Intergovernmental Authority on Development - IGAD (http://www.igad.org). Jacobeit, C. (et al.): Overlapping Memebership in COMESA, EAC, SACU and SADC: Trade Policy Options for the Region and for EPA Negotiations. Eschborn : Deutsche Gesellschaft für Technische

54

Zusammenarbeit 2005, on-line verze (http://tanzania.fes-international.de/info-service/docs/overlappingmembership-in-comesa-eac-sacu-and-sadc.pdf). Khandelwal, P.: COMESA and SADC: Prospects and Challenges for Regional Trade Integration. IMF Working Paper No. 227, International Monetary Fund, December 2004, on-line verze (http://www.imf.org/external/pubs/ft/wp/2004/wp04227.pdf). Kritzinger-van Niekerk, L. – Moreira, E. P.: Regional Integration in Southern Africa: Overview of Recent Development. Discussion Paper No. 33107, International Bank for Reconstruction and Development/World Bank, December 2002, on-line verze (http://wwwwds.worldbank.org/external/default/WDSContentServer/WDSP/IB/2005/07/26/000160016_20050726 093932/Rendered/PDF/33107a10PAPER0AFR0Regional1Integration.pdf). Lyakurwa, W. M.: “Trade and Investment Integration in Sub-Saharan Africa.” In Teunissen, J. J. (ed.): Regionalism and the Global Economy. The Hague : FONDAD 1996, pp. 116-164. Makombe, P. F.: “Whither SADC Integration and Development.” SEATINI Bulletin, Vol. 9, No. 4, August 2006, nestránkováno, on-line text (http://www.seatini.org/publications/articles/2006/Whither%20SADC%20integration%20and%20deve lopment.html). Matthews, A.: Regional Integration and Food Security in Developing Countries. Training Materials for Agricultural Planning 45, Rome : Food and Agriculture Organization 2003, on-line verze (http://www.fao.org/docrep/004/y4793e/y4793e00.htm). Mattli, W.: The Logic of Regional Integration: Europe and Beyond. Cambridge : Cambridge University Press 1999. Mistry, P. S.: “Africa’s Record of Regional Co-operation and Integration.” African Affairs, Vol. 99, No. 397, October 2000, pp. 553-573, on-line verze (http://proquest.umi.com/pqdweb?index=21&did=65028657&SrchMode=1&sid=8&Fmt=6&VInst=P ROD&VType=PQD&RQT=309&VName=PQD&TS=1197110387&clientId=45397). Mistry, P. S.: “Regional Dimensions of Structural Adjustment in Southern Africa.” In Teunissen, J. J. (ed.): Regionalism and the Global Economy. The Hague : FONDAD 1996, pp.165-306. Mittleman, J. H.: “Rethinking New Regionalism in the Context of Globalization.” In Hettne, B. – Inottai, A. – Sunkel, O. (eds.): Globalism and the New Regionalism. UNU/WIDER Study Vol. 1, London : Macmillan 1999, pp. 25-53. Mkandawir, W.: The COMESA Common Investment Area in Perspective. Presented at Cotton and Textile Executive Meeting: “The Future Belongs to the Organized”, Regional Agricultural Trade Expansion Support Program (RATES), Session 4 – Investment and Business Opportunities, Nairobi 27 – 28 April 2005 (http://www.actifafrica.com/conferences/2005/Session%204%20Investment%20and%20business%20opportunities/Watipaso%20Mkandawire(COMESA)%20%20the%20COMESA%20Common%20Investment%20Area%20in%20Perspective.pdf). Monga, C.: “Is African Civil Society Civilised?” In Bach, D. C. (ed.): Regionalisation in Africa: Integration and Disintegration. Oxford : James Currey 1999, pp. 73-80.

55

Mosota, M.: “East Africa: Intra-COMESA Trade Up by 35 percent.” The East African Standard, 16 August 2007, on-line verze (http://216.180.252.4/archives/index.php?mnu=details&id=1143972978&catid=14). Nye, J.: “Introduction.” In Nye, J. S. (ed.): International Regionalism: Readings. Boston : Little, Brown & Co. 1968, pp. v-xvi. Ogunbanwo, S.: “Accelerate the Ratification of Pelindaba Treaty.” The Non-Proliferation Review, Vol. 10, No. 1, Spring 2003, pp. 132-136, on-line verze (http://cns.miis.edu/pubs/npr/vol10/101/101ogunb.pdf). Pallotti, A.: “SADC: A Development Community without a Development Policy?” Review of African Political Economy, Vol. 31, No. 101, September 2004, pp. 513-531, on-line verze (http://www.jstor.org/stable/pdfplus/4006970.pdf). Payne, A.: “Rethinking Development inside International Political Economy.” In Payne, A. (ed.): The New Regional Politics of Development. Houndmills : Palgrave Macmillan 2004, pp. 1-28. Payne, A. – Gamble, A.: “Introduction: The Political Economy of Regionalism and World Order.” In Gamble, A. – Payne, A. (eds.): Regionalism and World Order. London : Macmillan 1996, pp. 1-20. Perez, R.: “Are the EPAs a First-best Optimum for African Caribbean Pacific Countries?” Journal of World Trade, Vol. 40, No. 6, November-December 2006, pp. 999-1019, on-line verze (http://web.ebscohost.com/ehost/pdf?vid=5&hid=121&sid=b38bf216-198f-43e7-b496b1da23a2eb52%40sessionmgr103). “Rationalization of Regional Economic Communities.” One Africa: A Web Magazine on Regional Integration, No. 1, Vol. 1, January - April 2007, nestránkováno (http://www.uneca.org/integration/numero1/highlights01.asp). “Regional Groupings: How Should They Work?” Africa Research Bulletin: Economic, Financial and Technical Series, Vol. 36, No. 7, September 1999, pp. 13979-14014, on-line verze (http://www.blackwell-synergy.com/doi/pdf/10.1111/1467-6346.00087). Robinson, P. B.: “Potential Gains from Infrastructural and Natural Resource Investment Coordination in Africa.” In Teunissen, J. J. (ed.): Regionalism and the Global Economy. The Hague : FONDAD 1996, pp. 68-115. Robson, P.: “The New Regionalism and Developing Countries.” Journal of Common Market Studies, Vol. 31, No. 3, September 1993, pp. 329-348, on-line verze (http://web.ebscohost.com/ehost/pdf?vid=4&hid=117&sid=8979a9f2-da04-47d6-9de420ec97870678%40sessionmgr2). Rowlands, I. H.: “Mapping the Prospects for Regional Co-operation in Southern Africa.” Third World Quarterly, Vol.19, No. 5, December 1998, pp. 917-934, on-line verze (http://proquest.umi.com/pqdweb?index=13&did=38420294&SrchMode=1&sid=5&Fmt=6&VInst=P ROD&VType=PQD&RQT=309&VName=PQD&TS=1197108845&clientId=45397). Seychelles rejoins SADC. Africa News Network, 19 August 2007, on-line text (http://tradeafrica.blogspot.com/2007/08/seychelles-rejoins-sadc.html).

56

Söderbaum, F.: “Modes of Regional Governance in Africa: Neoliberalism, Sovereignty Boosting, and Shadow Networks.” Global Governance, No. 4, Vol. 10, October – December 2004, pp. 419-436, online verze (http://proquest.umi.com/pqdweb?index=3&did=767683261&SrchMode=1&sid=5&Fmt=6&VInst=P ROD&VType=PQD&RQT=309&VName=PQD&TS=1191939495&clientId=45397). Söderbaum, F: The Political Economy of Regionalism: The Case of Southern Africa. Houndmills : Palgrave Macmillan 2004. Southern African Customs Union – SACU (http://www.sacu.int). Statement of Dr. K.Y. Amoako, UN Under-Secretary-General and Executive Secretary of the Economic Commission for Africa. The Eleventh Conference of Ministers of Transport and Communications and First Forum on Transport in Africa (FTA), Cairo, November 1997, on-line verze (http://www.uneca.org/eca_resources/speeches/amoako/96_97/cairo-tr.htm). “Tanzania: Trade Deficit Widens.” Africa Research Bulletin: Economic, Financial and Technical Series, Vol. 36, No. 7, September 1999, pp. 13979-14014, on-line verze (http://www.blackwellsynergy.com/doi/pdf/10.1111/1467-6346.00087). Trindade, A. J. P.: Desenvolvimento Económico, Integração Regional e Ajuda Externa em África. Lisboa : Universidade Técnica de Lisboa 2006. Umurungi, F.: A Critical Overview of Regional Trade Integration: Lessons for COMESA. Mini-thesis, Cape Town : Faculty of Economics and Management Sciences, University of the Western Cape 2005, 59 s., on-line verze (http://etd.uwc.ac.za/usrfiles/modules/etd/docs/etd_init_5899_1177062150.pdf). Union du Maghreb Arabe – UMA (http://www.maghrebarabe.org). UNECA (United Nations Economic Commission for Africa): Assessing Regional Integration in Africa. Addis Ababa : Economic Commission for Africa 2004, on-line verze (http://www.uneca.org/aria/ARIA%20English_full.pdf). UNECA (United Nations Economic Commission for Africa): Assessing Regional Integration in Africa II: Rationalizing Regional Economic Communities. Addis Ababa : Economic Commission for Africa 2006, on-line verze (http://www.uneca.org/aria2/full_version.pdf). UNDP (United Nations Development Programme): Human Development Report 2007/2008 - HDI Value. On-line text (http://hdrstats.undp.org/indicators/1.html). UN-OHRLLS (United Nations Office of the High Representative for the Least Developed Countries, Landlocked Developing Countries and Small Island Developing States): List of Least Developed Countries. On-line text (http://www.un.org/special-rep/ohrlls/ldc/list.htm). UNSC (United Nations Security Council): Report of the Panel of Experts on the Illegal Exploitation of Natural Resources and Other Forms of Wealth of the Democratic Republic of the Congo. UN Doc. S/2001/357, April 2001, on-line verze (http://www.un.org/news/dh/latest/drcongo.htm). WB (World Bank): Sub-Saharan Africa: From Crisis to Sustainable Growth: a Long Term Perspective Study. Report No. 8209, Washington : World Bank 1989, on-line verze (http://www-

57

wds.worldbank.org/external/default/WDSContentServer/WDSP/IB/1999/12/02/000178830_98101901 364149/Rendered/PDF/multi0page.pdf). Weidlich, B.: Southern Africa: EPA Damages Regional Cooperation in Region, Inter Press Service, 15 February 2008, on-line text (http://ipsnews.net/news.asp?idnews=41212). Wionczek, M. S.: “Requisities for Viable Economic Integration.” In Nye, J. S. (ed.): International Regionalism: Readings. Boston : Little, Brown & Co. 1968, pp. 287-303. WTO (World Trade Organization): Regional Trade Agreements: Facts and Figures. On-line text (http://www.wto.org/english/tratop_e/region_e/regfac_e.htm).

58

8. Seznam zkratek AEC

Africké hospodářské společenství (African Economic Community)

AfDB

Africká rozvojová banka (African Development Bank)

AU

Africká unie

BOT

Vybudovat-provozovat-převést (Build-Operate-Transfer)

CBC

Obchodní rada COMESA (COMESA Business Council)

CBI

Přeshraniční iniciativa (Cross-Border Initiative)

CCIA

Společná investiční zóna COMESA (COMESA Common Investment Area)

CEEAC

Hospodářské společenství států střední Afriky (Communauté Economique des Etats de l’Afrique Centrale)

CEN-SAD

Společenství sahelo-saharských států (Community of Sahel-Saharan States)

CEPGL

Hospodářské společenství zemí oblasti Velkých jezer (Communauté Economique des Pays des Grands Lacs)

COMESA

Společný trh pro východní a jižní Afriku (Common Market for Eastern and Southern Africa)

CUTS-ARC

Spotřebitelská jednota a společenský trust (Consumer Unity and Trust Society - Africa Resource Center)

EAC

Východoafrické společenství (East African Community)

EBA

Vše kromě zbraní (Everything but Arms)

EPAs

Evropské partnerské dohody (European Partnership Agreements)

ESA

Východní a jižní Afrika (Eastern and Southern Africa)

EU

Evropská unie

FAO

Organizace pro výživu a zemědělství (Food and Agriculture Organization)

FROM

Financovat-obnovit-provozovat-udržovat (Finance-Rehabilitate-Operate-Maintain)

GATT

Všeobecná dohoda o clech a obchodu (General Agreement on Tariffs and Trade)

HDI

Index lidského rozvoje (Human Development Index)

HDP

Hrubý domácí produkt

HND

Hrubý národní důchod

IDA

Mezinárodní rozvojová asociace (International Development Association)

IGAD

Mezivládní úřad pro rozvoj (Intergovernmental Authority on Development)

IOC

Komise Indického oceánu (Indian Ocean Commission)

JAR

Jihoafrická republika

LDCs

Nejméně rozvinuté země (Least Developed Countries)

LLDCs Vnitrozemské rozvojové země (Landlocked Developing Countries) MMF

Mezinárodní měnový fond

MRU

Unie řeky Mano (Mano River Union)

NEPAD

Nové ekonomické partnerství pro rozvoj Afriky (New Economic Partnership for Africa’s Development)

59

NGO

Nevládní organizace (Non-Governmental Organization)

OAJ

Organizace africké jednoty

OSN

Organizace spojených národů

PPP

Partnerství veřejných a soukromých subjektů (Public-Private Partnership)

PTA

Preferenční obchodní zóna (Preferential Trade Area)

REFORM

Regionální program potravinové bezpečnosti a managementu rizik pro východní a jižní Afriku (Regional Food Security and Risk Management Program for Eastern and Southern Africa)

RIFF

Fórum pro podporu regionální integrace (Regional Integration Facilitation Forum)

RISDP

Regionální indikativní strategický rozvojový plán (Regional Indicative Strategic Development Plan)

RTA

Regionální obchodní dohoda (Regional Trade Agreement)

SACU

Jihoafrická celní unie (Southern African Customs Union)

SADC

Jihoafrické rozvojové společenství (Southern African Development Community)

SADCC

Jihoafrická rozvojová koordinační konference (Southern African Development Coordination Conference)

SAP

Programy strukturálního přizpůsobení (Structural Adjustment Programme)

SB

Světová banka

SDI

Územní rozvojová iniciativa (Spatial Development Initiative)

SSA

Subsaharská Afrika

TDCA

Dohoda o obchodní a rozvojové spolupráci (Trade and Development Cooperation Agreement)

UMA

Unie arabského Maghrebu (Union du Maghreb Arabe)

UNDP

Rozvojový program Organizace spojených národů (United Nations Development Programme)

UNECA

Hospodářská komise OSN pro Afriku (United Nations Economic Commission for Africa)

UN-OHRLLS Kancelář Vysokého představitele OSN pro nejméně rozvinuté země, vnitrozemské rozvíjející se země a malé ostrovní rozvíjející se státy (United Nations Office of the High Representative for the Least Developed Countries, Landlocked Developing Countries and Small Island Developing States) UNSC

Rada bezpečnosti OSN (United Nations Security Council)

UNU-CRIS

Univerzita OSN - Komparativní regionální integrační studia (United Nations University-Comparative Regional Integration Studies)

WTO

Světová obchodní organizace (World Trade Organization)

ZEP-RE

Zajišťovací společnost COMESA (COMESA Reinsurance Company)

ZVO

Zóna volného obchodu

60

9. Přílohy 9.1 Příloha 1: Růst počtu aktivních regionálních obchodních dohod (RTAs) notifikovaných u GATT/WTO v letech 1948 – 2008 (podle vstupu v platnost) 250

Počet RTAs

200 150 100 50

19 48 19 52 19 56 19 60 19 64 19 68 19 72 19 76 19 80 19 84 19 88 19 92 19 96 20 00 20 04 20 08

0

Rok

Zdroj: WTO: Regional Trade Agreeements: Facts and Figures, nestránkováno.

61

9.2 Příloha 2: Základní charakteristika COMESA a SADC COMESA

SADC

Rok založení

1994 - Smlouva o COMESA

1992 - Smlouva o SADC revidovaná v Blantyre

Předchůdce

Preferenční obchodní zóna pro východní a jižní Afriku (Preferential Trade Area for Southern and Eastern Africa - PTA) - zal. 1981

Jihoafrická rozvojová koordinační konference (Southern African Development Coordination Conference - SADCC) - zal. 1980

Počet členů

19 - Burundi, D. R. Kongo, Džibutsko, Egypt, Eritrea, Etiopie, Keňa, Komory, Libye, Madagaskar, Malawi, Mauricius, Rwanda, Seychely, Súdán, Svazijsko, Uganda, Zambie a Zimbabwe

15 - Angola, Botswana, D. R. Kongo, JAR, Lesotho, Madagaskar, Malawi, Mauricius, Mozambik, Namibie, Seychely, Svazijsko, Tanzanie, Zambie a Zimbabwe

Cíle

udržitelný růst a rozvoj; podpora všech oblastí ekonomické aktivity; zvýšení životního standardu obyvatel; posilování úzkých vztahů mezi čl. státy; vytvoření vhodného investičního prostředí; podpora vědy a výzkumu a jejich adaptace pro rozvoj; spolupráce při podpoře míru, bezpečnosti a stability; zastávání společných pozic na mezinárodním fóru; přispívání k naplnění cílů AEC

udržitelný a vyrovnaný růst a rozvoj s cílem vymýcení chudoby; zvýšení živ. standardu obyvatel; podpora společných hodnot; podpora demokracie, míru, bezpečnosti a stability; podpora soběstačného rozvoje; dosažení komplementarity národních a subregionálních programů; produktivní a udržitelné využívání místních zdrojů; posilování vazeb mezi místními národy; boj proti HIV/AIDS a dalším nakažlivým chorobám; prosazování genderové rovnosti

Současný stav ekonomické integrace

nedokonalá zóna volného obchodu (spuštěna r. 2000, zapojeno 13 zemí); celní unie plánována k 8. 12. 2008

budování zóny volného obchodu zahájeno r. 2000, dokončení plánováno do konce r. 2008; celní unie do r. 2010

Registrace u WTO jako RTA

od r. 1995

od r. 2004

exporty: 3,301 mld. USD (tj. 4,6 % všech Vnitroregionální obchod exportů COMESA); v rámci uskupení importy 4,536 mld. USD (tj. 4,9 % všech (r. 2006) importů COMESA)

exporty: 8,299 mld. USD (tj. 8,8 % všech exportů SADC); importy: 9,671mld. USD (tj. 9,1 % všech importů SADC)

Vybrané ukazatele rozvoje HDI podle UNDP189 (r. 2005)

průměr: 0,551 (bez Džibutska a Svazijska); průměr: 0,557 (bez Svazijska); nejvyšší hodnota: 0,843 (Seychely); nejvyšší hodnota: 0,843 (Seychely); nejnižší hodnota: 0,406 (Etiopie) nejnižší hodnota: 0,384 (Mozambik)

Míra svobody podle Freedom House190 (r. 2007)

1 stát svobodný, 10 částečně a 8 nesvobodných průměrné hodnocení: - politická práva: 5 - občanské svobody: 4,7

189

5 států svobodných, 6 částečně a 4 nesvobodné průměrné hodnocení: - politická práva: 3,7 - občanské svobody: 3,5

Čím vyšší hodnota HDI (Human Development Index či Index lidského rozvoje) na škále 0 - 1, tím vyšší stupeň lidského rozvoje. 190 Politická práva a občanské svobody jsou hodnoceny na škále 1 – 7, kde 1 indikuje nejvyšší míru svobody a 7 naopak nejnižší.

62

LLDCs (vnitrozemské rozvojové země), LDCs (nejméně rozvinuté země) podle UNOHRLLS HND per capita (r. 2006) Reálný růst HDP (r. 2006)

LLDCs: Burundi, Etiopie, Malawi, Rwanda, Svazijsko, Uganda, Zimbabwe; LDCs: Burundi, D.R. Kongo, Džibutsko, Eritrea, Etiopie, Malawi, Komory, Madagaskar, Rwanda, Súdán, Uganda, Zambie průměr 1 629 USD nevyšší: 8 650 USD (Seychely) nejnižší: 100 USD (Burundi)

průměr: 2 420 USD nejvyšší: 8 650 USD (Seychely) nejnižší: 130 USD (D. R. Kongo)

7,0 %

5,5 %

LLDCs: Botswana, Lesotho, Malawi, Svazijsko, Zambie, Zimbabwe; LDCs: Angola, D.R. Kongo, Lesotho, Malawi, Madagaskar, Mozambik, Tanzanie, Zambie

Zdroje: Common Market for Eastern and Southern Africa (www.comesa.int); Southern African Development Community (www.sadc.int); AfDB: Selected Statistics on African Countries 2007, s. 48, 76, 84-291; UN-OHRLLS: List of LDCs; UNDP: Human Development Report 2007/2008 - HDI Value; Freedom House: Freedom in the World 2008, nestránkováno.

63

9.3 Příloha 3: Členství států COMESA a SADC v různých subregionálních organizacích

Zdroj: autorka na základě webových stránek CEEAC (http://www.ceeac-eccas.org); CEN-SAD (http://www.cen-sad.org); COMESA (http://www.comesa.int); EAC (http://www.eac.int); IGAD (http://www.igad.org); IOC (http://www.coi-ioc.org); SACU (http://www.sacu.int), SADC (http://www.sadc.int); UMA (http://www.maghrebarabe.org).191

191

Server CEPGL zatím není funkční.

64

9.4 Příloha 4: Podíl implementovaných rozhodnutí Rady ministrů COMESA (listopad 2006) a ratifikovaných protokolů SADC (říjen 2004)192 COMESA Země Keňa Uganda Zambie Zimbabwe Malawi Rwanda Etiopie Egypt Súdán Mauricius Eritrea Madagaskar Džibutsko D. R. Kongo Svazijsko Burundi Seychely Komory Libye COMESA

SADC Implementovaná legislativa (%)

Země

Ratifikované protokoly (%)

100,00 Tanzanie 90,91 Botswana 90,91 JAR 90,91 Mauricius 90,45 Lesotho 81,82 Namibie 77,27 Malawi 72,73 Mozambik 68,18 Zambie 59,09 Zimbabwe 45,45 Svazijsko 22,73 Angola 0,00 D. R. Kongo 0,00 Seychely SADC 63,60 Zdroj: SADC: Status of Protocols.

79,53 73,62 72,83 72,83 72,44 72,44 67,32 66,93 66,14 65,35 63,78 62,20 59,84 56,30 55,91 55,51 53,15 50,39 29,53 62,95

Zdroj: Secreatary General of COMESA: State of Integration in COMESA, s. 51.

192

Jedná se o nejaktuálnější dostupná data. SADC měl provádět audit pokroku v implementaci protokolů během roku 2007, avšak výsledky doposud nejsou známy. Časové hledisko je i důvodem, proč v přehledu není uveden Madagaskar – vstoupil do SADC až v roce 2005. Nicméně vzhledem ke krátké době trvání členství se dá očekávat, že Madagaskar zatím spíše většinu protokolů nepřijal.

65

9.5 Příloha 5: Ministerstva odpovědná za koordinaci subregionální integrace ve členských státech COMESA a SADC Země

Koordinující ministerstvo/a

Angola Botswana

ministerstvo plánování ministerstvo financí a rozvojového plánování

Burundi

ministerstvo regionální integrace a záležitostí EAC; ministerstvo zahraničních věcí

D. R. Kongo

Tanzanie Uganda Zambie

ministerstvo regionální spolupráce ministerstvo zahraničních věcí a mezinárodní spolupráce; ministerstvo obchodu a průmyslu ministerstvo zahraničních věcí ministerstvo obchodu a průmyslu ministerstvo hospodářského rozvoje a spolupráce ministerstvo zahraničních věcí; ministerstvo obchodu a průmyslu ministerstvo obchodu a průmyslu ministerstvo hospodářství a financí ministerstvo financí a rozvojového plánování neudáno ministerstvo zahraničních věcí ministerstvo zahraničních věcí; ministerstvo obchodu a průmyslu ministerstvo zahraničních věcí, mezinárodní a regionální spolupráce ministerstvo zahraničních věcí a spolupráce ministerstvo obchodu a průmyslu ministerstvo zahraničních věcí a spolupráce; ministerstvo obchodu, průmyslu a řemeslné výroby; ministerstvo financí ministerstvo zahraničních věcí ministerstvo obchodu ministerstvo zahraničních věcí a obchodu; ministerstvo hospodářského plánování a rozvoje ministerstvo zahraničních věcí ministerstvo obchodu a průmyslu ministerstvo zahraničních věcí; ministerstvo obchodu a průmyslu;

Zimbabwe

ministerstvo zahraničních věcí; ministerstvo průmyslu a mezinárodního obchodu

Džibutsko Egypt Eritrea Etiopie JAR Keňa Komory Lesotho Libye Madagaskar Malawi Mauricius Mozambik Namibie Rwanda Seychely Súdán Svazijsko

Zdroj: webové stránky vlád členských států, COMESA (www.comesa.int) a SADC (www.sadc.int).

66