PROBLÉMOVÉ OBLASTI SOUČASNÉHO SVĚTA Konflikty v Asii
Konflikty v Asii
Asie vykazuje směs konfliktů kulturní, náboženské, teritoriální a ideologické povahy největší množství nepokojů nacházíme ve státech, které do konce 40. let 20. století spadaly pod britskou správu používali „nepřímou správu“ po získání nezávislosti došlo k umělému vytvoření hranic, které nerespektovaly aktuální rozmístění etnik, některé skupiny byly pak rozděleny do dvou a více států a tvoří v nich rebelující menšiny volající po autonomii či nezávislosti nejdéle trvajícími konflikty tohoto typu jsou spor o Kašmír a etnický separatismus Karenů v Barmě (od konce 40. let 20. století) „konfliktnost“ podtrhuje ideologická diferenciace území (vznikla tam všechna základní světová náboženství) Do jisté míry jde o optický klam (jde o nejlidnatější kontinent)
Islámský fundamentalismus
O islámu
nejmladší světové náboženství monoteistický religiózní systém ISLÁM = mír, odevzdání se (do vůle boží) 1,2 miliardy věřících (19,6 % obyvatel světa) Ö druhé nejvýznamnější náboženství podle počtu věřících (a pravděpodobně největší podle počtu „praktikujících“ věřících
Velké komunity
3 základní větve islámu:
sunnité šíité (od hlavního proudu se oddělili už za 4. chalífy Alího), později se z nich vyčlenily další větve:
Imámité (hlavní proud) izmailité alavité drúzové, atd.
cháridžité existují i sekty další sekty (súfismus, ahmadíja, hnutí černých panterů, …)
Dnešní zastoupení:
89 % sunnité 10,6 % šíité (Írán, Bahrajn, hodně v Iráku, Libanonu, Pákistánu, Indii) 0,4 % cháridžité
6 článků víry: 1. Víra v jediného Boha 2. Víra v anděly 3. Víra ve všechna písma svatá 4. Víra v posly Boží 5. Víra v soudný den 6. Víra v osud, dobrý či špatný
Kult:
Důležitá je víra, věrnost Bohu a plnění 5 “pilířů islámu”: vyznání víry (šaháda) modlitba (salát) almužna (zakat) post (saum) velká pouť (hadždž)
Islámský způsob života v individuální i všeobecné rovině existuje řada dalších úkonů, které vytváří “islámský způsob života”, např.:
džihád =usilování o to, co se líbí Bohu řada hygienických požadavků stravovací předpisy vztahy mezi mužem a ženou různé obřady spjaté s jednotlivými etapami životního cyklu
Mučednictví
Kdo umře v boji jako svědek víry má zajištěno místo v nebi stopy krve na jeho těle a oděvu budou v den posledního soudu stvrzovat jeho zásluhy (proto se pohřbívají neomytí a v původním oblečení) K mučedníkům jsou řazeni i lidé, kteří zemřou při přírodních pohromách, při nezaviněné nehodě, mladí, zemřelí v cizině nebo při vědeckém bádání, obecně i každý padlý za národní nezávislost
Džihád
Velký džihád: péče o individuální duchovní zdokonalování Malý džihád: některými chápáno jako boj s nepřáteli islámu (hl. jinověrci) smrt v tomto boji se považuje za přímou vstupenku do ráje. zároveň ale Korán říká: “Nebudiž žádného nucení k náboženství!” Islám zakazuje každé násilné jednání. Zbraň smí být použita jen v sebeobraně.
Idžtihád (samostatný úsudek)
Právo k samostatnému posouzení právních, teologických či politických záležitostí, pokud Korán a tradice neposkytují zřetelné řešení V roce 1019 nařídil chalífa „uzavřít bránu idžtihádu“ – pravděpodobně hlavní příčina úpadku v dalších letech Od 11. století se uplatňoval taklíd (nápodoba) – důsledky i v občanském životě
Ekologie
Na územích obývaných muslimy většinou úbytek vegetace, eroze… materiální svět chápou jako pomíjivý a druhořadý (islám vznikl v pouštích oblastech) k životnímu prostředí většinou naprosto lhostejní, značná neinformovanost
Islám – geopolitická vize Svět se dělí na:
Dár al-islám (Dům islámu), kde vládnou muslimové, obyvateli mohou bát i jinověrci, ne ale polyteisté
Dár al-harb (Dům války), kde vládnou nevěřící
Klasický islám naprosto nepočítal se situací, že by mohlo dojít ke ztrátám ve prospěch Dár al-harb – proto např. nebylo duchovenstvo schopno se vypořádat s kolonialismem (důsledek: islámský reformismus)
Islám a naše pojetí lidských práv
Islámská doktrína porušuje v některých bodech lidská práva v evropském chápaní, problémy jsou v oblasti: rovnoprávnost žen náboženská svoboda tělesné tresty
Islám a demokracie: Značná nedůvěra, protože:
Jednostranně vyzdvihuje materiální pokrok
Zanedbává péči o duchovní rozvoj
Islámská kultura
V prvních třech stoletích existence dosáhl islám nejen obrovského územního rozsahu, ale byl i nositelem civilizačního pokroku – do značné míry navázal i na antickou civilizaci a byl otevřený k inovacím (křesťanský svět v té době naopak prožíval úpadek) Po roce 1000 dochází k postupnému „vyrovnání sil“ – křesťanský svět se začíná rozvíjet, islámský do značné míry ustrnul (pravděpodobně souvisí s „uzavřením brány idžtihádu“ Tento obrat chápou muslimové jako historicky nespravedlivý až neodůvodněný (zejména těžce nesou období křižáckých válek)
Islamismus
FUNDAMENTALISMUS je náboženské hnutí, zdůrazňující návrat k původním zdrojům náboženství nebo k původní praxi náboženství. ISLAMISMUS není náboženská, ale politická ideologie, která se snaží zorganizovat společnost podle radikálně náboženských zásad, tj. využít náboženství k politickým cílům.
Podle islamistů ... ... jejich ideologie:
vyřeší všechny politické problémy vyřeší všechny sociální problémy obnoví celistvost (integritu) náboženství
Co chtějí?
Docílit toho, aby společnost byla organizována podle islámských zásad. Sjednocuje je představa, že je nutno: docílit přísného dodržování náboženských pravidel a pouček ve společnosti novým způsobem organizovat stát
Islámský stát Není to teokracie, v níž si jistá třída lidí přivlastňuje Boží práva, dědičná a jiná práva a stojí nad ostatními občany a mimo jakoukoli zodpovědnost. Není to ani diktatura proletariátu, v níž uchvátili moc někteří pomstychtiví dělníci. Není to ani demokracie v obvyklém smyslu tohoto slova. Liší se ode všech jmenovaných typů.
Teorie: 1. Každý skutek muslima nebo muslimské skupiny musí být inspirován a řízen zákonem Božím, Koránem, který je ústavou zvolenou Bohem pro Jeho opravdové služebníky.
Teorie: 2. Suverenita v islámském státu nenáleží vůdci, ani lidem samotným. Náleží Bohu a lid jako celek ji vykonává jako zástavu Jím svěřenou a prosazuje Jeho právo a uzákoňuje Jeho vůli.
Teorie: 3. Cílem islámského státu je vykonávat spravedlnost a poskytovat bezpečnost a ochranu všem občanům bez ohledu na barvu pleti, rasu nebo vyznání v souladu s ustanovením Božím v Jeho ústavě, v Koránu. Neobjevuje se problém náboženských nebo rasových menšin, chovají-li se podle zákona a jsou-li jejich příslušníci mírumilovnými občany.
Teorie: 4. Islámský stát byl vytvořen pro zmíněný cíl a byl ustaven, aby prosazoval zákon Boží, nemůže být proto ovládán žádnou politickou stranou s neislámskou platformou, nemůže být ani podřízen cizí moci.
Teorie: 5. Vládce, jakýkoliv vládce, nevládne lidu. Je zaměstnancem představitelem, vybral ho lid a odvozuje svou moc od poslušnosti zákonu Božímu, zákonu, který svazuje vládce a poddané slavnostní smlouvou, na niž dohlíží Bůh.
Teorie: 6. Vládci musí být vybíráni z nejlépe kvalifikovaných občanů na základě jejich vlastní cti, schopností a připravenosti. Rasový původ, rodinná prestiž nebo finanční postavení samy o sobě nevytvářejí vhodnější podmínky pro možné kandidáty na vysoká místa ve veřejném životě. Kandidáti mohou být vybráni veřejným hlasováním ve všeobecných volbách nebo je lze vybrat a udělit jim moc prostřednictvím veřejných představitelů, jimž byla vedoucí místa svěřena svobodnou domluvou různých částí společnosti.
Teorie: 7. Když lidé ve volbách rozhodnou o výběru svého vládce, pak se každému občanovi nařizuje, aby podle svých možností dohlížel na chování vlády a aby vždy prověřoval, jak vláda řeší veřejné záležitosti, domnívá-li se, že došlo k něčemu špatnému. Zradí-li vláda důvěru Boha a veřejnosti, nemá právo setrvávat dál v úřadu.
Teorie: 8. I když je vládce vybrán a jmenován lidem, je zodpovědný nejdříve Bohu a teprve pak lidu.
Teorie: 9. Přestože je Korán ústavou islámského státu, Bůh muslimům nařizuje, aby projednávali své běžné záležitosti formou porad. Vytváří se tím možnost ustavovat zákonodárné výbory a poradní orgány na místní, národní i mezinárodní úrovni.
Teorie: 10. V islámském politickém systému má každý občan právo na svobodu víry a svědomí, svobodu myšlení a vyjadřování. Každý občan může svobodně rozvíjet své vlohy a zlepšovat své postavení, pracovat a soutěžit; vydělávat a vlastnit, souhlasit a nesouhlasit s věcmi podle svého nejlepšího úsudku. Tato svoboda však není a nemůže být absolutní, jinak by přerostla v chaos a v anarchii. Zaručuje ji Boží zákon a tentýž Zákon ji stanovuje.
Teorie: 11. Vláda v islámském státě znamená důvěru veřejnosti, kterou vládci dostávají Slovem Božím a také společnou dohodou lidu. Je-li Bůh Nejvyšším Vládcem ve státě, pak ten, kdo ho reprezentuje v nejvyšším úřadě, musí být věrný této důvěru poskytující autoritě, zkrátka musí být věřícím. A jestliže je v nějakém státě většina obyvatel muslimská, pak člověk, který si dělá nároky na úřad prezidenta nebo kalifa, musí být skutečným muslimem. Tato opatření slouží veřejnému zájmu a naplňují všechny závazky státu vůči Bohu a občanům. Rovněž zajišťují a ctí práva takzvaných náboženských nebo rasových menšin.
Islámský stát tedy... … není demokracie, ale nomokracie (jeden z typů ideokracie). Teorie ale není příliš propracovaná
DEMOKRACIE: ZÁKONY PARLAMENT LID
Nomokracie
BŮH ZÁKONY PARLAMENT LID
Totalita? Nomokracie bývá srovnávána s jinými vyhraněnými ideokraciemi: fašismem a komunismem:
Podobnosti: IDEA, která vyřeší společenské rozpory Podřízení celé společnosti této myšlence Úzký a uzavřený okruh lidí povolaných interpretovat ústřední ideu
Zásadní rozdíl: ZÁKON neměnný, každý člen společnosti se může domoci jeho dodržování prostřednictvím nezávislých duchovních autorit (tj. není to tyranie)
Schéma islámských obrodných hnutí WAHHÁBISMUS TRADICIONALISMUS
mahdíja
sanúsija
Šamil v Čečensku
deobandské hnutí Taliban džihadismus
FUNDAMENTALISMUS
salafíja ISLAMISMUS
islamismus hlavního proudu
20. 21. století, hnutí + sociopatologické jevy 18./století, 19. 20. sociální jen politické duchovní a politické rovina hnutí
Wahhábismus
Mohammad ibn Abd al-Wahháb (1703–1792) puristická reforma islámu, návrat k původnímu chápání Koránu a sunny a její očištění od pozdějších nánosů obdoba reformace u křesťanů wahhábismus je mimořádně konzervativní, odmítá jakýkoliv změny v organizaci společnosti, je oficiální ideologií Saúdské Arábie (viz např. náboženská policie – a některé kontroverzní zásahy)
Mahdíja
Sociálně-náboženské hnutí v Súdánu v letech 1881–1898 Muhannad Ahmad Ibn Abdulláh (1844–1885) – prohlásil se za mahdího Puritánství, zákaz „dekadentních“ západních zvyků, úpravy věrouky (zákaz poutí do Mekky, zdůraznění džihádu) Vyvolal protibritské povstání, poraženi
Sanúsija
ve vých. Libyi od roku 1843, značně inspirované wahhábismem, ale spojeno s mysticismem Jmenuje se podle zakladatele Muhammada Ibn Alí as-Sanúsího Ostré spory a boje s Evropany (kolonialismus) Do roku 1969 vládli Libyi (král Idrís byl vnukem zakladatele) král Idrís
Obrodná hnutí 19. století
Reakce na tlak ze strany západu a úpadek muslimských států 2 hlavní směry: tradicionalismus (odpor k Západu i modernizaci) fundamentalismus (odpor k Západu, ale podpora modernizace)
obě hnutí čistě duchovní
19. století - salafíja
Egypťané Džamál ad-Dín al-Afghání (1838– 1897) a jeho žák Muhammad Abduh (1849– 1905) Úpadek je důsledkem ústupem od zdrojů islámu (pověry, kult světců, mystická bratrstva) je nutný nenásilný návrat k (idealizované) čisté „víře předků“ – tolerance, bratrství, zdravý rozum Muslimové se mají vzdělávat a osvojovat si nové vědecké a technické poznatky Nutné je rozšíření a studium arabštiny
Džamál ad-Dín al-Afghání na íránské známce
20. století: ISLAMISMUS
vznik prvních islamistických politických organizací které spatřovaly možnost nápravy společnosti v reislamizaci “vlažných” věřících, každodenního života institucí i společnosti jejich heslo:
ISLÁM JE ŘEŠENÍM!
Počátky, teoretikové islamismu: 1927: Společnost pro šíření víry (v Indii)
1928: učitel Hasan al-Banná založil v Egyptě Sdružení muslimských bratří. Hasan al-Banná (1906–1949, zabit)
Úplný návrat ke koránu a „správné tradici“, islám není jen náboženství, ale „způsob života“ (včetně politického)
Ostrý boj proti materialismu a sekularismu
Důraz na charitativní a agitační činnost
Za války z protibritských pozic podporoval Hitlera
ÖÖ
Teoretikové islamismu: Sajjid Kutb (1906–1966, popraven násirovským režimem Egyptě)
Muslimové jsou ve stavu novodobé džáhilíje (období nevědomosti, stav před vznikem islámu)
muslimové mají právo povstat proti neislámské vládě
mohou proti ní použít násilí
sociální systém má být založen na Koránu
Sajjid Kutb
xxx
Teoretikové islamismu: Mawlán Abú al-Alá al-Mawdúdí (1903–1979)
islámský stát musí mít formu teokracie, zákony by mělo tvořit výhradně duchovenstvo)
politický pluralismus musí být odstraněn
politický boj neprobíhá mezi pravicí a levicí, ale mezi stranou Boha (Hizbulláh) a stranou Satana
Teoretikové islamismu: ájatolláh Chomejní Rúdolláh Músáví (1902–1989, pohřben v Komu)
ideálním způsobem řízení společnosti je velájete fakíh (vláda moudrého duchovního)
Právo řídit záležitosti věřících (tedy i státu) mají mít duchovní
Kdo jsou islamisté? Různé motivace k islamismu
hluboce věřící
aktivisté
radikálové
násilníci
teroristé
fanatici
Kdo je podporuje?
městská chudina nábožensky zaměřené střední vrstvy
Co není islamismus?
politické zneužívání náboženství, kdy se dává náboženská nálepka běžným rodovým nebo nacionalistickým střetům mezi muslimy nebo muslimskými státy. Islamistické např. nejsou režimy v Libyi, Sýrii, Iráku
Hlavní ohniska islamismu
3 tradiční centra: Egypt, Pákistán a Írán (+ Saúdská Arábie, počítá-li se wahhábismus) v 90. letech nově: Alžírsko, Afghánistán, Palestina v menší či větší míře se projevují ve všech muslimských zemích i v muslimských komunitách ve většinově neislámském prostředí
Reakce muslimských států na islamismus:
někde tvrdé a násilné potlačování: Irák, Sýrie, Libye snaha o marginalizování: Egypt, Tunisko, Turecko metoda “omezeného přizpůsobení se”: Jemen, Libanon, Kuvajt metoda islamizace shora (snaha zlegitimizovat vládnoucí režim islámskou rétorikou): Maroko, Saúdská Arábie)
… 80. léta – zlatá doba islamismu
1979: první vítězství islamistů - Írán se stává „vzorovým“ teokratickým státem (další později: Súdán, Afghánistán) Saúdská Arábie finančně podporuje islamisty na celém světě – nejvíc v Afghánistánu
… mezitím v Afghánistánu ...
Do afghánské války se zapojují „váleční turisté“ z arabských zemí v prostředí jejich táborů se vytváří militantní odnož islamismu: teroristický džihadismus teoretik: saúdskoarabský univerzitní učitel Abdalláh Azzam (1941–1989) koncepce džihádu jako povinnosti (6. pilíře) každého muslima. Jejich povinností je prý osvobodit všechna “muslimská území uzurpovaná bezvěrci”
90. léta: důsledky války v Zálivu
Saúdská Arábie přestává platit islamisty v znepřátelených zemích džihadisté odcházejí domů (kde radikalizují místní islamisty), nebo do podzemí strategický cíl džihadistů – zničení:
hlavního nepřítele - Ameriky zrádců ve vlastních řadách - tj. islamistů ze Saúdské Arábie umírněných islamistů (protože spolupracují s bezbožnými státy!)
90. léta - násilí v Alžírsku a Egyptě
džihadisté ovládli místní radikální islamistické organizace (Džamáat islámíja a Džihád v Egyptě, Ozbrojená islámská skupina v Alžírsku) rozpoutání násilí ve snaze zničit hospodářskou infrastrukturu (vraždy známých osobností, turistů apod.) přenesení teroru do zahraničí (Francie)
vrchol 1995, faktická likvidace všech skupin v roce 1997
Jak dál? Bilance 90. let:
faktický neúspěch islamistů v zemích, kde se ujali moci (Írán, Súdán, Afghánistán)
diskreditace hnutí akcemi radikálů (Egypt, Alžírsko)
politické diletantství a morální prohřešky islamistů v oblastech, kde participovali na moci
Írán – praktické výsledky teokracie
místo sociálně spravedlivého řádu režim nabízí: masovou nezaměstnanost, represivní morálkou a sociální nespravedlnost zemi ovládá 200 ajatolláhů a 15 velkých ajatolláhů duchovní “krmí davy ne chlebem, ale symboly” ve volbách 1997, 2000 dokonce zvítězili reformisté
Důsledky
Ukázalo se, že islamismus není civilizační alternativou, ale je jen jedním z mnoha pokusů o spravedlivější uspořádání společnosti od islamismu se odvrací část jeho sociální základny Hlavní proud se postupně “normalizuje” (mluví se o POSTISLAMISMU) v pravicové politické strany uznávající demokratické instituce a bojující dem. prostředky o podíl na moci
… ale
V Palestině popularita Hamásu neklesá (specifické podmínky) menšinový radikální proud se uchyluje do podzemí a odtrhává se úplně od reality
Al Kajdá Usama bin Ládin (1957-?)
1986 zakládá soukromé výcvikové tábory v Afghánistánu 1988 ustavuje Al Kajdá (Základna) 1996 vyhlašuje džihád Americe za „okupaci svatých míst” a vyhlašuje boj za znovudobytí svatých míst a svržení Saúdů kolaborujících s „křižáky a Židy” 1998 atentáty na ambasády USA v Nairobi a Dar seSalaamu 2001 sebevražedné útoky na WTC
Síť Al-Kajdy
„Výhody“ terorismu:
globální rozměr akcí (všude na planetě probíhá boj mezi dobrem a zlem) žádná nutnost sociální základny (teror oslovuje hlavně diváky u televizorů – proto také načasování atentátů tak, aby se stihly večerní zprávy – už není potřeba trpělivá práce s lidmi, ale jen dostat se do novin)
Je třeba se bát?
OPTIMISTÉ: jasné je, že islamismus jako ideologie je nyní v konečné fázi vývoje: myšlenkově skomírá a civilizuje se, terorismus je jen projevem toho, že jako politický projekt ztroskotal PESIMISTÉ: radikalismus (rudý, zelený, hnědý …) bude existovat do té doby, dokud bude trvat jeho sociální základna
Shrnutí Strany islamisté x sekulární muslimové, nemuslimové
Období hlavně od 70. let
Charakter totalitární politická ideologie, snaha o uchopení politické moci
Překážky řešení sociální základna, neschopnost demokracie a Západu řešit společenské rozpory
Blízký Východ
Blízký Východ
Izraelsko-arabský konflikt
Židé a Arabové – historie
13.–12. stol. př. n. l. – hebrejské kmeny v oblasti Izraele, zlatý věk za králů Davida a Šalomouna (965– 928 př. n.l.) později ovládnutí Peršany, Řeky a Římany – častá povstání 70 n. l. – po povstání proti Římanům (zničení chrámu), po dalším povstání vyhnání Židů ze země Ö diaspora, Judea přejmenována na „Syria-Palaestina“ od 7. st. – příchod islámu, dominance palestinských kmenů, křižácké výpravy, ovládnutí Osmanskou říší Židé v diaspoře: náboženský útisk, diskriminace, ghetta poslední třetina 19. století: éra nacionalismu. Jak reagovat? Je židovství jen náboženství, nebo i národnost? Mají se asimilovat s okolím, nebo usilovat o vlastní stát?
Sionismus
1896 – Theodor Herzl po Dreyfussově aféře ve Francii vydává knihu “Židovský stát”: asimilace není možná, nutnost vybudování vlastního státu
1897 – 1. sionistický kongres v Basileji
1907 – založen Židovský národní fond pro podporu imigrace a dosídlování Svaté země (zajištění prostředků na odkup půdy, propagace sionistického hnutí apod.)
Theodor Herzl na cestě do Palestiny v roce 1898
Alija (osídlovací vlna)
1882–1904 (25–30 tis., z Ruska, Rakouska)
1904–1914 (35–40 tis., z Ruska, zakládání prvních kibuců)
1919–1923 (35 tis., z Ruska, Polska)
1924–1931 (80–100 tis., z Ruska, Polska)
1932–1938 (200 tis., ze střední Evropy ohrožené fašismem)
80 tis. lidí v letech 1939–45 (okupovaná Evropa)
Skupina ozbrojených židovských osadníků (kolem roku 1910)
Politická situace v Palestině
do r. 1917 byla Palestina součástí Osmanské říše, od r. 1917 britské mandátní území, slib samostatnosti pro Židy a Palestince byl ale odkládán až do konce 2. sv. války po celé meziválečné období rostlo napětí mezi Židy a Araby díky rostoucímu přistěhovalectví a tlaku na půdu Britové zakázali přistěhovalectví, ale to pokračovalo ilegálně Oddělení emirátu Transjordánsko
Poválečná vlna přistěhovalců Loď „Exodus“ v přístavu Haifa – po těžkých bojích nenechali Britové vystoupit z paluby 4500 imigrantů (1948)
Rozdělení Palestiny
29. 11. 1947 – deklarace OSN o rozdělení Palestiny na dva nezávislé státy – židovský a arabský (Jeruzalém měl být mezinárodní území), od ledna 1948 ozbrojený boj Arabů proti Židům (blokády) 14. 5. 1948 – vyhlášení samostatného židovského státu, nebyl uznán Palestinci, první otevřený arabsko-izraelský konflikt
David Ben Gurion vyhlašuje nezávislost Izraele. Následující den začala válka.
Důsledky: 1948–1949 – první izraelsko-arabská válka:
Uhájení existence Izraele
Rozdělení zbytku Palestiny mezi sousední arabské země Většinu anektoval Jordánsko „ústřední palestinská vláda“ v Ghaze (fakticky pod panstvím Egypta)
Vyhnání velké části Palestinců do sousedních států, zvláště Jordánska
Trvalé napětí a nedůvěra ve vztazích mezi Židy a Araby
Plány a skutečnost:
Izrael získal podstatně větší území, než mu přidělovala OSN Arabský stát v Palestině nevznikl
Vyhnání Arabů… z 418 arabských vesnic bylo v roce 1948 vyhnáno původní obyvatelstvo (asi 600 000 obyvatel)
vesnice Al-Kunayyisa (1990)
zničený arabský hřbitov B l d l Sh kh
… jejich místo ale zaplnili Židé vyhnaní z arabských zemí
Židé byli postupně přinuceni opustit všechny arabské země (nejdříve Irák – jen v Bagdádu jich žilo 100 000 – a Jemen) V Izraeli se stěhovali hlavně do měst, venkov se osídloval později Ani jedna strana nebyla odškodněna za majetek, který nechala v původních zemích pobytu
Další války s Araby:
1956 – Suezská válka – obsazení Sinajského poloostrova, později stažení 5. 6. – 10. 6. 1967 – Šestidenní válka – „preventivní“ útok Izraele, obsazení zbytku Palestiny (Západní Břeh, Pásmo Gazy) a strategicky důležitých území (Golanské výšiny, Sinaj) 6. 10. - 24. 10. 1973 - Jom-Kippurská* válka – překvapivý útok arabských vojsk, Izrael naprosto nepřipraven, během týdne ale dokázal zorganizovat obranu a vytlačit útočníky 1982 – okupace jižního Libanonu, likvidace militantních skupin, zvl. Hizballahu (do 2000 okupován jižní Libanon)
* den smíření, velký židovský svátek, obdoba dušiček
Územní vývoj Izraele od roku 1947
Problém Golanských výšin
Snahy o mír s Araby Izraelská strategie: separátní jednání bez předběžných podmínek, prolomení společného arabského odporu:
1979 – dohody z Camp Davidu –mírová smlouva s Egyptem 1994 – mírová smlouva s Jordánskem
Arabská strategie: solidarita všech zemí, jednání až po vyklizení okupovaných území
Žádná mírová smlouva se Sýrií a Libanonem
Palestinci:
1964 založena Organizace pro osvobození Palestiny (skládá se z řady dílčích organizací), od roku 1969 předsedou Jásir Arafat 1970 OOP vyhnána z Jordánska 1974 OOP uznána za jediného představitele Palestinců, statut pozorovatele v OSN 1982 OOP vyhnána z Libanonu 1987-1993 na okupovaných územích intifáda (neozbrojené povstání) 1988 se OOP zřekla terorismu a 15. 11. 1988 formálně vyhlásila Palestinský stát (žádné území, vedení sídlilo v Tunisku)
90. léta:
vnitropolitické změny v Izraeli (vítězství umírněné levice ve volbách) zahájení tajných rozhovorů s OOP 1993 – mírové dohody z Osla
Izrael se postupně stáhne z území, které OSN přisoudila Palestině a do pěti let vznikne samostatný stát Palestina
další vývoj silně závislý na vnitropolitické situaci v Izraeli (po zavraždění J. Rabina a vítězství pravice v parlamentních volbách zmrazení mírového procesu (premiér Netanjahu), po předčasných volbách 1998 částečné obnovení (premiér Barak), od r. 2001 znovu zmrazení procesu)
Překročit vlastní stín
Největších úspěchů dosáhl mírový proces v polovině 90. let. Karikatura vůdců – Jicchaka Rabina a Jásira Arafata. Společně s Šimonem Peresem dostali v roce 1994 Nobelovu cenu míru.
Arabové proti míru
Hnutí islámského odporu (HAMÁS) – založeno 1988 (šajch Ahmad Jásín) – sebevražedné atentáty Islámský džihád – založen 1979 nebo 1980, aktivní mezi studenty, spolupracuje s Hamásem Nesouhlasí s mírovou politikou a strategický cíl požadují úplné zničení Izraele
Ústava Fatahu – cíle organizace Článek (12) Úplné osvobození Palestiny a eradikace* ekonomické, politické, vojenské a kulturní existence sionismu. Článek (13) Vytvoření nezávislého demokratického státu s plnou suverenitou na všech palestinských územích s Jeruzalémem jako hlavním městem a ochranou občanských práv bez jakékoliv rasové nebo náboženské diskriminace. * vyhubení, vymícení, totální eliminace – používá se ve spojení se škůdci nebo plevelem
Volby 2006
Židé proti míru odmítají princip „výměny území za mír“, nechtějí připustit nezávislost arabské Palestiny a propagují tvrdý postup proti Palestincům:
ortodoxní politické strany a část rabínů
pravice a ultrapravice
osadníci
Dohoda z Osla:
část okupovaných území bude předána pod palestinskou správu
tato území se budou postupně rozšiřovat
sporné otázky budou vyřešeny dodatečně (původně plánováno do roku 1999)
Palestinci uznají stát Izrael
Nejdůležitější problémy mírového procesu:
Budoucnost palestinské samosprávy Bezpečnost Izraele Jeruzalém Židovské osady na okupovaných územích Arabští uprchlíci Vodní zdroje Extremisté na obou stranách
Medi ter
ranea n Sea
Budoucí nezávislá Palestina?
JORDAN
Bezpečnost
Jeruzalém
Svaté město
JERUZALÉM Staré město
Chrámová hora
Skalní chrám Zeď nářků
Řetězový chrám arkády
Mešita Al-Aksá
Zlatá brána
Chrámová hora
Hora v Jeruzalémě, cca 500 x 300 m nejposvátnější místo judaismu
Pro sunnitské muslimy třetí nejposvátnější místo islámu
Místo, kde měl Abraham obětovat Izáka v roce 996 př. n. l. na ní vybudován Šalomounem židovský Chrám (zničen Babyloňany 586 př. n. l., obnoven 516 př. n. l., zničen Římany 70 n. l. – pak dlouho ruiny a posléze smetiště) Dnes ortodoxní židé na horu nechodí, je podle nich nečistá (i v době Chrámu tam vstupoval jen velekněz) Místo, kde vstoupil prorok Muhammad po Noční cestě na nebesa 685–691 na místě postaven Skalní dóm, později mešita Al-Aksá
náboženský význam má i pro některé křesťany (hl. protestanty)
Zlatá brána
Podle židovské tradice jde o místo, kterým do Jeruzaléma vstoupí Mesiáš Sultán Sulejman I. dal proto raději v roce 1541 bránu zazdít a kolem ní zřídil hřbitov (Mesiáše ohlásí příchod Eliáše – ten je ale z rodu Kohenů, nesmí tudíž vstoupit na hřbitovní půdu)
Šlo ale o omyl: Kohenové nesmí na židovské hřbitovy, na nežidovské ano …
Barakův plán (2000)
Arabský Jeruzalém
al-Quds Židovský Jeruzalém
Yerūshālayim
Osady na okupovaných územích
Uprchlíci Sýrie 300 000 Irák 30 000
Libanon 400 000
Z celkově 6 milionů Palestinců jich žije 5,7 milionu na Blízkém východě a v sev. Africe
Izrael 750 000 Libye 28 000
Egypt 85 000
Jordánsko 1 900 000
Státy Perského zálivu 365 000 Západní břeh 1 000 000
Palestinští uprchlíci
Pásmo Gazy 800 000
Uprchlické tábory
Podle odhadů OSN má statut uprchlíka 2,8 mil. Palestinců
Vodní zdroje
56 % celkové izraelské spotřeby vody se využívá pro závlahy Izrael spotřebuje ročně 20krát více vody, než okupovaná území
Shrnutí
hlavní příčinou konfliktu je spor o území, náboženské rozdíly nejsou příčinou sporu, pouze ho zesilují konflikt je silně sekuritizován Široké angažování mezinárodního společenství, hlavní sporný bod vztahů Západ – islámský svět, dopady na vnitřní politiku v celé řady dalších zemí mír v oblasti nastane jedině tehdy, zajistí-li se bezpečná existence židovského státu a uznají-li se práva Palestinců až k jejich plnohodnotné státnosti
Strany Židé x Arabové
Období 1948–
Charakter internacionalizovaný konflikt, etnický, náboženský, konflikt o zdroje
Překážky řešení Jeruzalém, židovské osady, voda, arabští uprchlíci, psychologické překážky
Islámská republika Afghánistán
Hlavní rysy
Zaostalost Složité přírodní poměry Rigidní sociální struktura Kontinuálně rezignovaný přístup lidí k životu Problematický politický vývoj Latentní nejistota a konfliktnost
Fyzicko-geografické podmínky
4/5 horstva: pustá
Hindúkuš „zabiják Indů“
soubor více či méně izolovaných regionů
bezodtoká oblast (vyjma Kábulu)
kolísavé průtoky
povodí Kábulu: klimaticky nejvhodnější
Ekonomika
240 USD/osoba Zemědělský (66 % EAO, 40 % HDP), malovýrobní charakter Pšenice, rýže, kukuřice Nezájem investorů (chráněné prům. zóny – Kábul) Zpracování zeměděl. produkce Stagnace těžebního průmyslu: barevné kovy, zem. plyn, sůl… Dominance: řemeslné, manufakturní dílny koberce, výroba oleje ŠEDÁ EKONOMIKA: zbraně, opium
Opiová velmoc
„Narkostát“ Pěstování máku: obživa na venkově (zde necelých 80 % populace) 92 % světového trhu Odhady (2006)
TALIBAN – produkce téměř na nule Lokální vůdci:
6 100 t opia 700 t heroinu
Strach Podíl na zisku Byznys pro rebely všeho druhu
Hrozba Destabilizační charakter Distribuce mimo hranice
Přítomnost – důsledek vývoje
1747: vznik Afghánistánu (Ahmad Šáh Durrání) Nárazníkový stát dvou sfér vlivu Ö uhájení existence
Konec 19. stol.: V.B. a Rusko – vytyčení 5 500 km hranic Nebrán ohled na etnické poměry
Politika neutrální a nezúčastněné země 1973: svržení krále, vyhlášení republiky: klanová záležitost duben 1978: „demokratická“ revoluce – uplatnění místních komunistů Spory, vzrůst vlivu opozice 1979: intervence SSSR Ö obtížný terén, Západem sponzorovaní mudžáhedínové 1989: odchod sovětských vojsk, vnitřní boje 1992: vznik islámského státu
Konec studené války
Odchod společného nepřítele Ö rivalita frakcí: chaos
Al-Kajdá, Usáma bin Ládin 2001: podzim první cíl tažení proti terorismu
Severní aliance: tádžicko-uzbecké-šíitské jednotky NATO
nová mocenská elita: Hamid Karzáí
1994: TALIBAN – postupné ovládnutí téměř celé země Krajní výklad norem islámu: intolerance, bezohlednost, restrikce v oblasti drogového průmyslu, bezpečná základna extremistům
Tádžikové, Uzbeci, Paštuni
2004: zvolený parlament: legitimizace vlády
Role islámu
Jednotící prvek, rozhodující úloha Ústava 2004: islám – státní ideologie, řazen nad světské zákony
Šaría (správná cesta): zvykové právo, souhrn věroučných, právních (fikh) předpisů (korán); právo rodinné, dědičné
Vlivné duchovenstvo
Mullové:
Ambice řídit denní život do detailu
vždy autority: vliv na politiku Venkov: praktické důvody Vnější ohrožení: loajalita, vůdčí osobnosti odporu
Po válce: ztráta potenciálu získané důvěry
Vnitřní mocenský zápas (Taliban) Exaltovaná nevraživost:
Sunnité: 80 % Šíité: Hazárové, část Tádžiků
Etnická rozmanitost
Odhady OSN: cca 32 mil. obyv.
Značný počet uprchlíků (Pákistán)
Asi 1,3 mil. obětí
21 etnik (rozptýlená)
Živé rodové, klanové uspořádání
Rigidita (minimum smíšených sňatků)
Identita I.
Rodina
II.
Místo narození
III.
Národnost
IV.
Občan Afghánistánu
Národnostní skladba populace (%) Národnost
Odhad 1982
Odhad 1992
Odhad 2002
Paštuni
55
40
38-44
Tádžikové
19
25
25-27
Hazáři
8
15
8-10
Uzbeci
9
5
9
Ajmánci
4
3
4
Turkmeni
3
2
3
Paštuni
Afghánci v užším slova smyslu: nositelé státnosti
Nejpočetnější
Nejvlivnější
Sunnité
Typické klanové členění
Animozita vůči cizincům
Postupná monopolizace administrativy
Ovládání regionů
Infiltrace severních oblastí
Diskriminační tendence
1979–1989: tíha protisovětského odboje
Ghilzájí (Babrak Karmal, Muhammad Nadžíbulláh) X Durrániové
Největší ztráty, škody, migrace
Paštuni vzájemné střety
Gulbuddín Hekmatjár: silná frakce, snaha o unifikaci, neúspěch
1994: Paštuni Ghilzájí (Kandahár) – podpora Pákistánu
2001: ztráta moci i vlivu
balancování: Karzáí – Durrání asi 1/3 ministrů – Paštuni
Kontinuita kmen. faktoru: J a JV: Ghilzájí – pole aktivit současného Talibanu
Tádžici
¼ populace, Badachšán, Herát
o 2 mil. víc než v Tádžikistánu
kulturně (darí) i hospodářsky vyspělí
vždy marginální politický vliv
1992–1996: Burhánuddín Rabbání
kontrola jen části země
Ahmad Šáh Masúd
hrdina protisovětského odboje
duben 1992: dobyl Kábul
Badachšán: jediný odolává Talibanu
od 2001: nárůst vlivu
kvalitativně na úrovni Paštunů
Hazáři
turkický původ, šíité Ö orientace na Írán pastevci – hornaté kraje středu země: Hazárdžát přijali jazyk Tádžiků, ovládnuti 1892–1893 předsudky: chudý, nevzdělaný vesničan protisovětský odboj Taliban (X Írán): 1991–2001 hladomor masakry 2001: poprvé v historii vysoké politické funkce
Turkmeni a Uzbeci
1850: ovládnut tzv. afghánský Turkestán
Sousedství s „domovinami“
20. léta 20. st.: SSSR ve střední Asii – příliv uprchlíků
Abdul Rašíd Dostúm
Schopný polní velitel, oportunista,
Prokomunistická frakce: téměř až do konce
Spolupráce téměř se všemi
Taliban: úprk do Uzbekistánu
Člen Severní koalice
Uzbečtí a turkmenští ministři: cesta k moci
Faktický správce několika provincií na severu
Prostorová diferenciace etnik
Současnost
Místní velitelé: vzájemné střety i střety s centrem Vládní třenice: Karzáího snaha o „paštunizaci“ Moc vlády: Kábul a okolí – Taliban 2006: Medůza, Horský lev – rozsáhlé ofenzivy ISAF (Mezinárodní síly)
Mandát OSN Pod velením NATO
PRT: provinční rekonstrukční týmy
Perspektivy
Rozhárané politické poměry, rozbroje
Paštuni (více jednotní) X ostatní – Uzbeci, Tádžikové: iredenta?
Pákistán
Komplex z Indie
Nadregionální ambice Íránu
Středoasijská ropa a zemní plyn
Írán
Středoasijský prostor: pasé
Ideje všeperské kulturní jednoty
Perské dědictví: jazyk (perština, dáríština, tádžičtina), literatura
Strany klany x jiné klany, mezinárodní společenství
Období 1978–
Charakter internacionalizovaný konflikt, etnický, náboženský, kriminální
Překážky řešení nefunkční stát, horský terén, neschopnost demokracie a Západu řešit společenské rozpory
Írán
Nástin vývoje
Šáh al Šáh Réza Pahláví
1978: islámská revoluce
Republika teokratického principu: šíitské duchovenstvo
ájatolláh Rúholláh Chomejní
1980–1988: íránsko-irácká válka
Autoritářský režim (CIA), orientace na USA a rychlou modernizaci
Vleklý, krvavý konflikt, uhájení pozice regionální mocnosti
1979: ústava: ukotvení teokratického modelu státu
Znalci islámského práva nadřazení laikům
Hlava státu: rahbar (vůdce revoluce), Chomejní, od 1989 Alí Chameneí
Prezident: volen, kandidáti tříděni duchovenstvem
Charakteristika
Pozornost celého světa:
Složité etnické poměry
Peršané: státotvorný element, střed; Ostatní: prstenec kolem středu – destabilizační hrozba
sjednocující role: šíitský islám (přes 90 % populace)
Rozloha, lidnatost, ozbrojené síly: nejsebevědomější muslimská mocnost Nepřítel č. 1: USA - vojenská kontrola: Perský záliv
„Velký satan“ od pádu šáha
Pragmatický přístup Ruska (ekonomické zájmy)
antisemitské výroky na účet Izraele (antagonistická vyhraněnost vůči Izraeli) pokročilý jaderný program
SSSR „malý satan“
Prezident Ahmadínedžád
Těžko předvídatelný, rizikový vývoj
Strany státní moc x opoziční skupiny, mezinárodní společenství
Období 1979–
Charakter bezpečnostní riziko
Překážky řešení ekonomická nezranitelnost režimu
Irák
Irák
existuje od roku 1920, kdy jeho území vymezili Britové Hranice nerespektují etnické a náboženské poměry, jednotu ohrožovaly:
v letech 1979–2003 diktatura Saddáma Husajna
arabsko-kurdské vztahy náboženské rozpory mezi sunnity (většinou vládli) a šíity (tvoří 65 % obyvatel) – dělící linie mezi přívrženci obou větví probíhá zhruba v úrovni Bagdádu, který je nábožensky smíšený, mezi Kurdy převažují sunnité, ale politicky s arabskými sunnity nespolupracují Ö potlačování většinových šíitů, náboženské nepokoje, které vedly až k ozbrojeným bojům Ö vojenské střety s šíitským Íránem Ö boj s Kurdy Ö napadení Kuvajtu
Husajnovy začal být pokládán za hrozbu světové bezpečnosti a v roce 2003 byl svržen spojeneckou invazí (v čele USA)
Irák
Po invazi:
Ö složité budování státních struktur (řada chyb) Ö vyhrocení náboženských a etnických tenzí Ö zhoršení bezpečnostní situace Ö uprchlická vlna (hlavně minority – např. iráčtí křesťané)
Víra ve význam demokratických voleb Země několikrát na pokraji otevřené občanské války Relativní uklidnění v posledním roce – úspěch (jak tvrdil Bush), nebo jen důsledek etnického vyčištění státu?
Strany státní moc x menšiny, opoziční skupiny
Období 1979–
Charakter náboženský a etnický konflikt
Překážky řešení mezinárodní souvislosti (Kurdové), tisícileté doktrinální spory (šíité x sunnité)
Šrí Lanka
Šrí Lanka
etnicko-náboženské spory a střety
většinoví Sinhálci (více než 15 mil.) menšinoví Tamilové (asi 3 mil.)
oba národy se liší: rasově, nábožensky, písmem Sinhálci: na ostrově již v 1. tis. př. n. l.: záhy přijali buddhismus; Tamilové: přicházeli z hinduistických oblastí Indie současně s jejich protivníky (většina však až v 8.–13. stol.) konflikt trvá v intenzivní míře už třetí desetiletí 65 tisíc obětí další statisíce připravil o domov
Šrí Lanka
politická rozdrobenost: snadná kořist evropských dobyvatelů poslední významný kolonizátor – Británie Tamilové: lepší adaptace koloniálním poměrům
1948: nezávislost – Sinhálci nezbytně prosazují svá práva
nová vláda diskriminuje Tamily (odjímání občanství, prosazování jejich návratu do Indie) následným střetům
70. léta: vyhlášen sinhálský stát Šrí Lanka
v obchodě ekonomice jejich úsilí bylo Brity oceňováno a zvýhodňovalo je i ve vzdělání
radikalizace Tamilů: organizace Tygři osvobození Tamilského Ílámu (28,8 % celkové rozlohy ostrova)
90. léta: Tamilové kontrolují většinu nárokovaného státu, požadavky nezávislosti 2002: příměří, trvá dodnes
nestabilitu příměří dokumentují atentáty a útoky na civilisty
Strany Sinhálci x Tamilové
Období 1948–
Charakter etnický konflikt
Překážky řešení neslučitelnost požadavků bojujících stran
Tibet
Tibet
dalajláma vyhlásil nezávislost Tibetu v roce 1913 i 1949, Čína ji nikdy neuznala v roce 1950 vtrhla čínská armáda do Tibetu a roku 1951 jej donutila podepsat dohodu o „mírovém osvobození"; komunistické reformy vyvolaly ozbrojený konflikt (1959), jenž skončil útěkem 80 tisíc lidí v čele s dalajlámou; Tibet se stal v roce 1965 autonomní oblastí Čínské lidové republiky obrazem tohoto konfliktu bylo ničení svébytné buddhistické kultury a doosídlování území etnicky čínským obyvatelstvem
Tibet
duchovní i morální autoritou Tibetu je dalajláma, který spolu s exilovou vládou sídlí v Indii
v současnosti se stále řeší otázka nezávislosti Tibetu, i když sám dalajláma v roce 2006 navrhl kompromis, jímž vyloučil nezávislost a žádal širší autonomii – Tibeťané by se starali o své záležitosti, Čína by řešila zahraniční politiku a obranu Tibetu; Peking však dalajlámu stále označuje za separatistu a odmítá s ním jednat
Strany Čína x tibetské obyvatelstvo, exiloví vůdci
Období 1950–
Charakter etnický a náboženský konflikt
Překážky řešení velmocenské postavení Číny, neexistence demokratických institucí
Barma / Myanmar
Barma / Myanmar
vojenský režim represivní vůči početným nebarmským menšinám (hlavně Karenové, Šanové a Kačjinové) Separatismus okrajových oblastí
systematické porušování lidských práv
Hlavně křesťanští Karenové (asi 10 % obyvatel) Financování aktivit povstalců z prodeje narkotik na podzim 2007 protesty buddhistických mnichů, poklidné demonstrace byly násilně rozehnány
politická podpora Číny a Ruska (i dodávky zbraní)
Barma / Myanmar Strany armáda x separatisté a opoziční skupiny
Období 1950–
Charakter etnický a náboženský konflikt, kriminální, boj za lidská práva
Překážky řešení angažování Ruska a Číny, malý mezinárodní dopad konfliktu
