Problematika vad právních úkonů

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra Práva a veřejné správy

Problematika vad právních úkonů

Bakalářská práce

Autor:

Slavomír Jaroš Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

JUDr. Ondřej Kuchař

Praha

duben, 2012

1

Prohlášení:

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Praze dne 22. dubna 2012

Slavomír Jaroš

2

PODĚKOVÁNÍ Děkuji JUDr. Ondřeji Kuchařovi, za odborné vedení diplomové práce Děkuji Mgr. Zdeňkovi Rychnovskému, za poskytnutí materiálových podkladů a rad

3

ANOTACE Cílem této práce je předloţit pokud moţno celistvý náhled na problematiku vad právních úkonů, třídění, strukturu a následky těchto vad na soukromoprávní vztahy subjektů práva. Autor se bude téţ zabývat krátkým srovnáním s připravovanou novelou Občanského zákoníku, jehoţ schválení je v dohledu. Pro názornost se objeví i několik rozhodnutí soudu, a s tím související judikatura. Tato bakalářská práce se omezuje na teoretické rozbory, srovnávání a konstatování, závislých na malém penzu praktických zkušeností autora s touto problematikou. I přes tento handicap, se však pokusím popsat základní stavební kameny vad právních úkonů, aby po přečtení této práce bylo kaţdému zřejmé, jakým zásadním způsobem ovlivňují tyto vady právních úkonů, náš kaţdodenní ţivot. Klíčová slova: právní skutečnost, vada, neplatnost, dobrá víra, způsobilost, relativní a absolutní neplatnost, nicotnost, odporovatelnost, promlčení, Občanský zákoník, Obchodní zákoník

Annotation The goal of this dissertation is to give, if possible, an overview of the problems of legal act defects, classification, structure and consequences of such defects on the private law relationships of subjects of law. The author will also give a short comparison with the prepared amendment to the Civil Code which should be approved shortly. Several court decisions, and thus associated judicature, will also be presented as illustrative examples. The bachelor dissertation focuses on theoretical analyses, comparisons and statements based upon the author's limited practical experience of the problems. Despite such a handicap, I intend to describe the foundation stones of legal act defects so that, after reading the dissertation, everybody can see how much legal act defects affect our everyday life. Key words: Legal fact, defect, invalidity, good faith (bona fide), capability, relative and absolute invalidity, triviality, defensibility, limitation, Civil Code, Commercial Code 4

Obsah: Úvod………………………………………………………………………7 1. Úvod k vadám právních úkonů v soukromoprávních vztazích ….. 9 1.1 Vady právních úkonů jako právní institut ……………..…………….. 9 2. Právní skutečnosti, právní úkony a jejich náležitosti ……….……. 10 2.1 Pojem právní skutečnosti ………………………………….…..…… 10 2.2 Dělení právních skutečností ………………………………..……….. 12 2.3. Právní úkony ……………………………………………..…………. 13 2.4 Pojmové znaky právních úkonů …..…………………………….…… 14 2.4.1 Vůle …………………………………………………..……………. 14 2.4.2 Projev vůle ………………………………………………………......15 2.4.3 Zaměření projevu vůle ………………………………………..…… 15 2.4.4 Uznaní projevu vůle …………………………..…………………… 15 2.4.5 Nastoupení následků vůle právním řádem ……….……………....... 15 2.5 Náleţitosti právních úkonů ……………………………..…………… 16 2.5.1 Náleţitosti subjektu ……………………………………..…………. 16 2.5.3. Náleţitosti projevu vůle ………………………………..…………. 18 2.5.2 Náleţitosti vůle ………………………………………………………17 2.5.3 Náleţitosti projevu vůle …………….………………………………. 18 2.5.4 Náleţitosti poměru vůle a projevu ………………………..………... 18 2.5.5 Náleţitosti předmětu právního úkonu …………….………………... 18 2.5.6 Náleţitosti obsahu právního úkonu ………….…….……………….. 18 5

2.6 Druhy právních úkonů …………………………….…………………. 19 3. Pojem a členění vad právních úkonů …………………………….…. 21 3.1 Nicotnost ………..…………………………………………………… 21 3.2 Absolutní neplatnost ……………………………………………….... 22 3.3 Relativní neplatnost ……………………………….……………….… 24 3.3.1 Promlčení relativní neplatnosti …………….……………………… 26 3.4 Odporovatelnost právního úkonu .………………….…………………27 3.5 Odstoupení od smlouvy ………………………….…………………. 31 3.5.1 Zákonné moţnosti odstoupení od smlouvy ……………………….. 32 4. Odpovědnost za následky vad právních úkonů …………………… 38 4.1 Odpovědnost za škodu ……………………………………………... 38 4.1.1 Předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu …..…………...…….. 39 4.2 Bezdůvodné obohacení ……………………………….…………….. 41 4.2.1 Případy bezdůvodného obohacení …………………………………41 5. Srovnání stávajícího s návrhem Nového Občanského zákoníku … 44 6. Závěr…………………………………………………….……………. 47 7. Seznam použité literatury………………………….………………... 49 8. Judikatura …………………………………………………………… 51

6

Úvod

V našem systému soukromého práva se vyskytuje významný institut, který velmi zásadním způsobem ovlivňuje soukromoprávní vztahy subjektů tohoto práva. Tímto významným institutem, jeţ se prolíná celým odvětvím práva soukromého, jsou vady právních úkonů a jejich následky pro soukromoprávní vztahy. Vady právních úkonů by nemohly vzniknout bez vzniku samotného právního úkonu, který je právní skutečností závislou na vůli jednajícího, na rozdíl od právních skutečností nezávislých na vůli. Autor se bude snaţit v této práci seznámit čtenáře s komplexem informací, které se váţou na problematiku vad právních úkonů, jejich popisem a vzájemnou provázaností. Nepůjde o ţádné objevné dílo, vzhledem k tomu, ţe problematika vad právních úkonů je velmi podrobně probádanou a zdokumentovanou oblastí práva, kde těţko přijde autor s něčím novým. Tato práce je pouhým seznámením s určitým specifickým výsekem práva, kterého kořeny jsou prorostlé do všech zbývajících odvětví práva. Autor své znalosti a informace čerpal z dostupných literárních zdrojů, jakými jsou zákony, komentáře k zákonům, vědecké práce na toto téma, judikatura, odborné statě. Nesoustředil se na informační médium současnosti a budoucnosti „internet“, maximálně ve chvíli, kdy tento přesně interpretoval autora vědecké práce, či zprostředkoval přenos zajištěných dat ověřených firem ASPI atd. Vzhledem k tomu, ţe v průběhu tvorby této práce došlo zdárně ke schválení a podpisu Nového Občanského zákoníku všemi oprávněnými institucemi a osobami, zabývá se autor v této práci téţ srovnáním „starého“ Občanského zákoníku č.40/1964 Sb. ze dne 26. února 1964 ve znění pozdějších novel s „novým“ občanským zákoníkem č.89/2012 Sb., který má nabít účinnosti k 1. lednu 2014. Autor této práce se nebude zabývat otázkou, zda se jedná o povedené dílo, či nikoliv, ale bude jen srovnávat stávající a budoucí stav přístupu k problematice vad právních úkonů v soukromoprávní praxi. Cílem této práce je vytvořit celistvý pohled na problematiku vad právních úkonů a důsledky těchto vad na právní praxi. Práce se omezuje pouze na teoretické rozbory, porovnání, citace a 7

konstatování. Bude se zabývat pojmy, které jsou nutné k pochopení celé problematiky vad právních úkonů a setříděním těchto pojmů do ucelené struktury. Judikatura, která se objeví na závěr práce, má ukázat na pár praktických příkladů, jakým způsobem se s problematikou vad právních úkonů vypořádává české soudnictví.

8

1. Úvod k vadám právních úkonů v soukromoprávních vztazích Vady právních úkonů a následky těchto vad jsou právním institutem, který se vyskytuje ve všech odvětvích práva soukromého a jako takový výrazným způsobem ovlivňuje soukromoprávní vztahy všech zúčastněných subjektů práva.

1.1 Vady právních úkonů jako právní institut „Při zkoumání jakéhokoliv právního fenoménu je nejprve vhodné ho adekvátním způsobem pojmenovat a definovat. Nasnadě je proto základní otázka, zda „vady právních úkonů“, jak se zpravidla označuje jev, pro který je právní úkon obvykle imperfektním, jsou právním institutem, či pouhým souhrnným označením pro jednotlivé právní vady.“ 1 Teorie práva označuje za právní institut soubor právních norem, jeţ upravují určitou otázku. Z tohoto tvrzení jasně vyplývá, ţe vady právních úkonů, jsou institutem práva. Celkově tvoří vady právních úkonů vzájemně propletený komplex právních norem, které spolu navzájem souvisí a tento celek je potřeba z těchto důvodů popisovat souhrnně. Jelikoţ je tento institut svojí povahou vyjádřen velmi obecně a do značné míry neurčitě, je třeba na něj nahlíţet nejen z teoretického hlediska, ale je potřeba vycházet i s právní praxe a judikatury soudů.

1

HULVA, T. Vady právních úkonů v soukromoprávních vztazích a jejich důsledky. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 3. Blíže: FIALA, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. Vydání. Brno : PrF MU – Doplněk, 1993, s. 45.

9

2. Právní skutečnosti, právní úkony a jejich náležitosti 2.1 Pojem právní skutečnosti Právní skutečnosti jsou právním institutem, s nímţ právo spojuje jako jejich právní následek vznik, změnu nebo zánik právních vztahů. Jsou institutem obecné povahy, který najde své uplatnění ve všech soukromoprávních a veřejnoprávních odvětvích. Právní skutečnost stojí v hierarchii právních institutů nad institutem právních úkonů. Občanskoprávní skutečnosti rozdělují právní teoretici i samotná praxe do jednotlivých skupin hlavně z hlediska míry uplatnění lidského volního chování na utváření právních skutečností, dalším aspektem je sledování souladu či rozporu jednání s objektivním právem tj. souladem rozumíme jednání povolené a právo aprobované, rozporem jednání nedovolené, právem reprobované.2 Kořeny pojmu právní skutečnosti pocházejí z právního řádu starověkého Říma, byť sám institut právní skutečnosti v různé formě existuje jiţ tisíce let. Římané spojovali „právní událost“ (nazývali tak právní skutečnost) se soukromým právem, jeţ mohlo svoje vztahy dispozitivně upravovat, a tudíţ ovlivňovat svým jednáním, ačkoli pojem „ právního jednání“ nebyl ve starověkém Římě znám. Bralo se za samozřejmé, ţe kaţdé právní jednání v sobě neslo fundamentální prvky právního jednání poplatné tehdejším právním normám. Těmito základními prvky bylo, ţe jednající je k právnímu jednání způsobilý, jeho vůle je skutečná a jednající ji projevuje v podobě zákonem určené a právní úkon, který je předmětem určitého jednání, není právem zakázán.3 S právní událostí se stejně jako s právní skutečností se spojoval vznik, změna a zánik práv a povinností.

2

HULVA, T. Vady právních úkonů v soukromoprávních vztazích a jejich důsledky. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 8. Blíže: FIALA, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. Vydání. Brno: PrF MU – Doplněk, 1993, s. 23; KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 3. vydání. Praha: ASPI, 2002, s. 111; JEHLIČKA, O., ŠVESTKA, J., ŠKÁROVÁ, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2002, s. 207. 3

HULVA, T. Vady právních úkonů v soukromoprávních vztazích a jejich důsledky. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 10

10

Právní kategorizace jednotlivých právních skutečností s ohledem na výše uvedené faktory, na jejichţ základě se právní skutečnosti člení, je následující:4

Právní skutečnosti

Objektivní právní skutečnosti

Subjektivní právní skutečnosti

(vůlí neovlivnitelné)

(vůlí ovlivnitelné)

Narození

Chování protiprávní

Smrt

Jednání v rozporu s právem jeţ má za důsledek zánik hodnot (např. vznik škody)

Běh času

Jednání v rozporu s právem jeţ má za důsledek přesun hodnot (např. vznik bezdůvodného obohacení)

Zákon

Ostatní jednání rozporná s právem

Chování podle práva

Chování ovlivněné vůlí subjektů působit vznik, změnu či zánik práv a povinností

Chování neovlivněné vůlí subjektů působit vznik, změnu či zánik práv a povinností

4


11

2.2 Dělení právních skutečností Právní skutečnosti dělíme podle různých kritérií: a) podle jejich povahy, zda jsou závislé na lidské vůli či nikoliv - subjektivní právní skutečnosti, které jsou závislé na lidské vůli.(právní či protiprávní úkony např. : smlouvy, závěť apod.) Jsou to projevy vůle fyzických a právnických osob, které je buď v souladu s právem, nebo v rozporu s právem. Do této kategorie patří i konstitutivní soudní a jiná úřední rozhodnutí, projevy tvůrčí duševní činnosti člověka, které sami o sobě nejsou právním úkonem, ale právní následky tohoto lidského chování nastávají bez ohledu na vůli samotného tvůrce přímo ze zákona. - objektivní právní skutečnosti – vyskytují se a působí nezávisle na lidské vůli. Objektivní právo spojuje s událostmi, které způsobí objektivní právní skutečnosti, právní následky. Vliv člověka na projevy a následky těchto událostí je zanedbatelný. Jediným způsobem jak se těmto skutečnostem nezávislým na lidské vůli lze bránit, je předvídat je a činit taková opatření, aby se zabránilo vzniku právních následků, které by nastaly v důsledku jejich existence. Příkladem jsou ţivelní pohromy, smrt člověka, plynutí času aj.5

b) podle způsobu jejich dokazování - na právní skutečnosti, které se dokazují - na právní skutečnosti, které není třeba dokazovat. Toto jsou skutečnosti buď všeobecně soudu z jeho činnosti známé, a téţ právní předpisy, které byly uveřejněny ve sbírce zákonů. Dalšími právními skutečnostmi, které není třeba dokazovat, jsou právní skutečnosti předpokládané, které zákon bez potřebného dokazování předpokládá a právní následky, které nastanou, váţe na tento předpoklad – tzv. domněnky. Tyto domněnky mohou být vyvratitelné, zákon připouští vyvrácení této domněnky a v textu se prezentuje slovy „ povaţuje se“,

5

PLECITÝ, Vladimír; VRABEC, Josef; SALAČ, Josef. Základy občanského práva. 4. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 29 s. ISBN 978-80-7380-145-8

12

„ pokládá se“, nebo nevyvratitelné, kdy je vyvratitelnost nepřípustná a textu se prezentuje slovy „platí“, „hledí se“. Zcela ojediněle pouţívá občanské právo pojem fikce. Rozdíl mezi nevyvratitelnou domněnkou a fikcí je v tom, ţe domněnky vycházejí z lidských zkušeností a poznatků, podle kterých skutečnost domněnkou předpokládaná zpravidla existuje. Naproti tomu u fikce je známo, ţe fingovaná skutečnost neexistuje, nicméně se k ní z praktických důvodů přihlíţí, jako by existovala. Je to určitá právní konstrukce, která v určitých situacích, které zákon připouští, vyvolává stav právních následků, které se tváří jako by taková právní skutečnost existovala, ačkoli je fingovaná. Praktickým příkladem je vznik poměru příbuzenského mezi osvojencem a příbuznými osvojitele ze zákona dle § 63 odst. 1 o rodině.6 “Osvojením vzniká mezi osvojitelem a osvojencem takový poměr, jaký je mezi rodiči a dětmi, a mezi osvojencem a příbuznými osvojitele poměr příbuzenský. Osvojitelé mají rodičovskou zodpovědnost při výchově dětí .”7 c) podle toho, zda následky s nimi spojené vyvolávají samy, nebo aţ ve spojitosti s jinými právními skutečnostmi. Narození či smrt člověka je právní skutečnost jednoduchá (samostatná), naproti tomu např. vznik společného nájmu manţely je právní skutečnost sloţená (nesamostatná) d) podle doby působení na jednorázové právní skutečnosti, které jiţ podle názvu napovídají, ţe trvají krátce a jsou jednorázové povahy. A trvající právní skutečnosti, které mají trvalejší (dlouhodobější) charakter.

2.3 Právní úkony Komentář k občanskému zákoníku vykládá právní úkony a jiné právní skutečnosti (objektivní okolnosti vnějšího světa), jako úkony a skutečnosti, s nimiţ právní řád spojuje vznik občanskoprávních vztahů, jako jejich následek. Právní skutečnosti zabírají v občanském právu a v jejich rámci důleţitou část daleko širší kategorie právních důvodů (titulů) vzniku

6

ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer,2009, s. 153 n.

7

ÚZ zák. č.94/1963 Sb., § 63 odst. 1 ve znění pozdějších předpisů

13

občanskoprávních

vztahů.8

Obecná,

základní

úprava

právních

úkonů

v celém

soukromoprávním právu je obsaţena v § 34 Občanského zákoníku. Dle definice Občanského zákoníku je právní úkon „projevem vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují“. Tato definice v sobě zahrnuje určité specifické znaky právního úkonu, jeţ musí kaţdý právní úkon splňovat, aby vůbec vznikl. Jinou otázkou je samotná perfektnost právního úkonu, s níţ je jako následek spojována neplatnost právního úkonu. Současný právní stav spojuje neexistenci právního úkonu s absolutní neplatností takového právního úkonu.9

2.4 Pojmové znaky právních úkonů 2.4.1 Vůle jako stav mysli jednajícího ve vztahu k prováděnému právnímu úkonu, zejména potom k zamýšleným právním následkům. Abychom mohli povaţovat vůli za autonomní, je třeba respektovat tyto její náleţitosti: a) právo svobodně si zvolit, či nezvolit provedení právního úkonu, b) právo zvolit si adresáta právního úkonu, c) právo rozhodnout o obsahu právního úkonu, d) právo rozhodnout o formě, v jaké bude právní úkon proveden, jestliţe není právní normou kogentně stanoveno jinak.10 Vůle musí být bez výjimky svobodná, skutečná a váţná, prostá všech omylů a tísně. Vůli je však třeba odlišovat od pohnutky, tj. motivu, který vede jednajícího k realizaci právního jednání. „Pohnutku je třeba vnímat jako nepřímý, vzdálený podnět, jenž vytváří toliko předpoklady, ze kterých jednající vychází při utváření vůle. Pohnutka není-li součástí projevu vůle, nemá právní relevanci. Kdyby tomu bylo jinak, byla by narušena základní zásada soukromoprávních vztahů, zásada ochrany dobré víry.“11

8

Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 313 s. 9

HULVA, T. Vady právních úkonů v soukromoprávních vztazích a jejich důsledky. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 17 10

HULVA, T. Vady právních úkonů v soukromoprávních vztazích a jejich důsledky. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 17 11


14

2.4.2 Projev vůle. Pro existenci právního úkonu musí být projevena vůle. Tato vůle musí být seznatelná ostatním, rozuměj zpřístupněna a sdělena. Projev vůle je fyzickým vyjádřením vnitřního psychického rozpoloţení jednající osoby k prováděnému právnímu úkonu. Rozlišujeme dva druhy projevu vůle. První je výslovný projev vůle, při kterém jednající osoba projeví svou vůli slovním vyjádřením nebo písemnou formou. A druhý konkludentní, tedy vyjádření „mlčky“, kdy situace nevyţaduje verbální, či písemný projev a stačí projevené souhlasné jednání jednající osoby. (např. vhození mince do hracího automatu předpokládá souhlas s herním řádem, na jehoţ základě je provedena hra o výhru) 2.4.3 Zaměření projevu vůle. Zaměření vůle na právní účinky musíme chápat jako vůli, která směřuje k vyvolání právních účinků, které s jejími projevy s jako takovými, spojují právní předpisy. Tyto právní účinky musí být jednáním chtěné. Učiní-li jednající projev vůle např. v ţertu, není tento předpoklad splněn a takový právní úkon nevznikne.12 2.4.4 Uznání projevu vůle právním řádem. Projevená vůle právního úkonu musí být v souladu se zákonem, s jeho účelem a nebýt v rozporu s dobrými mravy. 2.4.5 Nastoupení následků, které zamýšlel jednající projevem své vůle vyvolat.13 Právní úkony způsobují vznik, změnu nebo zánik práv a povinností. Jestliţe by právní úkon nesledoval na svém konci některý z výše uvedených následků tj. vznik, změnu nebo zánik práv a povinností, nemohlo by se o něm hovořit jako o právním úkonu a jednalo by se jen o prostý, mimoprávní projev vůle, jenţ nezpůsobí ţádné právní důsledky.

12

PLECITÝ, Vladimír; VRABEC, Josef; SALAČ, Josef. Základy občanského práva. 4. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 31 s. ISBN 978-80-7380-145-8 13

HULVA, T. Vady právních úkonů v soukromoprávních vztazích a jejich důsledky. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 17. Blíže: FIALA, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. Vydání. Brno: PrF MU – Doplněk, 1993, s. 26; KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 3. vydání. Praha: ASPI, 2002, s. 114; JEHLIČKA, O., ŠVESTKA, J., ŠKÁROVÁ, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 7. vydání. Praha:C. H. Beck, 2002, s. 207; FIALA, J., ŠVESTKA, J. Nad některými otázkami právních úkonů v občanském právu. Právník 7/1983. Praha: Academia, 1983, s. 329

15

2.5 Náležitosti právních úkonů Je nezbytně nutné rozlišit od sebe náleţitosti právních úkonů a jejich pojmové znaky. Pojmové znaky právního úkonu determinují vznik a existenci právního úkonu. Naproti tomu splnění náleţitostí právních úkonů způsobí nastoupení právních účinků právních úkonů: tj. začnou působit právní následky. Současná právní úprava přistupuje stejně tak k právnímu úkonu nicotnému (non negotium), tak i k právnímu úkonu absolutně neplatnému – nerozlišuje je. Česká právní kultura ve svých historických kontextech však tyto pojmy rozlišuje. „De lege lata je třeba vycházet ze stávající právní úpravy, což je též důvodem, proč se v následujících řádcích setkáme rovněž s pojmovými znaky právních úkonů. Ty jsou totiž de lege lata současně jejich náležitostmi.“14 Právní úkony mají tyto náleţitosti: 2.5.1 Náležitosti subjektu Aby mohl subjekt práva existovat z hlediska právního řádu, musí disponovat právní subjektivitou. Tuto právní subjektivitu je třeba chápat ve dvou úrovních. První úroveň je způsobilost k právům a povinnostem. U fyzických osob tato způsobilost k právům a povinnostem vzniká jejich narozením (nenarozené dítě, pokud se narodí ţivé, disponuje téţ způsobilostí k právům a povinnostem) a zaniká aţ smrtí, nebo prohlášením za mrtvého soudním rozhodnutím dle Občanského soudního řádu. U právnických osob dle §18-21, Občanského zákoníku se „ početí “ chápe jako zaloţení právnické osoby, kdy tato právnická osoba můţe začít nabývat práv a povinností a „ narození „ jako vznik právnické osoby, tj. zápisem do obchodního rejstříku. Stejné je to i paralele smrti a výmazu právnické osoby z obchodního rejstříku. Druhá úroveň právní subjektivity je způsobilost k právním úkonům. U fyzických osob k nabývání této způsobilosti dochází postupně, nejpozději dovršením 18-tého roku ţivota-zletilostí. „Okamžik zletilosti vytváří vyvratitelnou domněnku, že fyzická osoba je způsobilá ke všem právním úkonům.“15Během postupného nabývání způsobilosti k právním

14

HULVA, T. Vady právních úkonů v soukromoprávních vztazích a jejich důsledky. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 41 15

HULVA, T. Vady právních úkonů v soukromoprávních vztazích a jejich důsledky. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 44

16

úkonům můţe nezletilá osoba provádět právní úkony, které jsou na úrovni její vědomostní a volní sloţky. Např.: zakoupení zmrzliny nezletilým dítětem.

2.5.2 Náležitosti vůle Vůle, aby mohla být jako náleţitost právního úkonu perfektní, musí splňovat poţadavek, ţe je vůlí skutečnou, svobodnou, váţnou a prostou omylu. Aby byla vůle vůlí skutečnou, musí jednající projevit vůli svou, nikoliv cizí, kdyţ by k ní byl donucen fyzickým násilím a takové násilí by vedlo ke zdánlivému právnímu úkonu. Jestliţe při provádění právního úkonu není dána existence vůle, tak takový právní úkon není existentní, protoţe vůle je nejen náleţitostí, ale i předpokladem existence právního úkonu. Dále pak svobodou vůle rozumíme, ţe tato není deformována okolnostmi, které působí na jednajícího při formování jeho vůle. Těmito okolnostmi mohou být bezprávná výhrůţka a tíseň. „Když tíseň je ekonomickým, sociálním zdravotním či jiným stavem, který svojí existencí deformuje vůli jednajícího tak, že ho lze přimět k učinění právního úkonu za nápadně nevýhodných podmínek. Stav tísně je objektivní a proto nemusí být druhému účastníku znám.“16 Váţnost vůle znamená, ţe vůle má za cíl vznik, změnu či zánik práv a povinností a jednající osoba má v úmyslu svým jednáním působit právní důsledky, čímţ splňuje předpoklady pro vznik právního úkonu jako právní skutečnosti. Kdyby tak nečinila, jednalo by se o nicotný nebo zdánlivý právní úkon, který nesplňuje právní předpoklady pro vznik právního úkonu. Zda je vůle vůlí váţnou či nikoli můţeme usuzovat aţ z konkrétní nastalé situace konání. Posledním poţadavkem náleţitosti vůle je, aby byla prostá omylu. Jedná se o nesprávnou, či nedostatečnou představu jednajícího o právních účincích právního úkonu. Nebo můţe být omyl vyvolán vědomým jednáním osoby, které je právní úkon určen.

16

HULVA, T. Vady právních úkonů v soukromoprávních vztazích a jejich důsledky. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 61-62

17

2.5.3 Náležitosti projevu vůle Vůle musí být jednající osobou kvalifikovaně a hmotnému právu odpovídajícím způsobem navenek projevena. Musí být srozumitelná, určitá a musí mít náleţitou formu. 2.5.4 Náležitosti poměru vůle a projevu Náleţitostí poměru vůle a jejího projevu je shoda vůle jednající osoby s jejím projevem. Tyto atributy musí být ve shodě, jinak by se jednalo o vědomou nebo nevědomou neshodu vůle a jejího projevu.

2.5.5 Náležitosti předmětu právního úkonu Moţnost a dovolenost jsou náleţitostí předmětu právního úkonu. Existuje dvojí předmět. Jednak přímý předmět právního úkonu, coţ jsou jednání typická pro konkrétní závazkové vztahy (smlouvy) a nepřímý předmět právního úkonu, který můţeme chápat jako věc, jíţ se týká jednání označované jako přímý předmět smlouvy. Zpravidla věci individuálně nebo druhově určené. O moţnosti a dovolenosti se uvaţuje v souvislosti s přímým předmětem smlouvy, tedy jednáním.

2.5.6 Náležitosti obsahu právního úkonu Obsah právního úkonu je podstatnou náleţitostí právního úkonu. Určuje zaměření právního úkonu, následky na subjekty právního vztahu, který na fundamentu konkrétního právního úkonu vznikne, bude se měnit či zanikne. Rozpoznání toho, co je obsahem právního úkonu, je nutným předpokladem pro správné pouţití právní normy na právní úkon.17 Mezi podstatné sloţky právního úkonu patří vymezení subjektu právního úkonu, vymezení předmětu 17

HULVA, T. Vady právních úkonů v soukromoprávních vztazích a jejich důsledky. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 78, blíže: Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. Zn. 33 Odo 239/2005: „Zjištění obsahu právního úkonu je nezbytným předpokladem pro aplikaci právní normy na takový právní úkon. Není-li však u neurčitého právního úkonu ani za použití interpretačních pravidel možné zjistit, co je jeho obsahem, není jej možné ani podřadit konkrétní právní normě a zkoumat, zda je či není s touto normou v souladu. Je nutné právní úkon posoudit nejdříve s hlediska určitosti jeho obsahu a teprve následně, je-li najisto postaveno, co je obsahem právního úkonu, zkoumat soulad jeho obsahu s právní normou.“

18

právního úkonu a vymezení obsahu právního úkonu. Právní úkony jsou právní skutečnosti ovlivnitelné vůlí a jsou tedy projevem vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností. Pokud právní úkony splňují veškeré své náleţitosti a nejsou postiţeny ţádnou vadou, zakládají důsledek svého provedení.

2.6 Druhy právních úkonů Občanské právo upravuje velké mnoţství právních úkonů, zaměřených na dosaţení různých určitých cílů. Ne všechny právní úkony mají jednotný obsah a ne všechny musí splňovat určité náleţitosti. Z těchto důvodů můţeme právní úkony třídit podle několika kritérií. - podle počtu stran, které se na úkonu podílí na jednostranné, dvoustranné, vícestranné - na právním úkonu se podílí a svou vůli projevuje jedna, dvě nebo více smluvních stran. - podle poţadavku na existenci určité formy na formální a neformální – u formálních právních úkonů zákon předepisuje určitou formu, v jaké mají být tyto úkony provedeny, a to i pod sankcí neplatnosti. Můţe se jednat o poţadavek na formu písemnou, notářským zápisem, s ověřeným podpisem. U ostatních úkonů, které nejsou zatíţeny formálními poţadavky, se smluvní strany mohou dohodnout dle svého uváţení – ústně, konkludentně - podle obsahu podstaty právního úkonu na volní a reálné – u reálného úkonu musí dojít ještě k předání věci (například předmětu koupě), kdeţto u volního úkonu strany projevují jen svou vůli. -podle vyjádření kauzy na kauzální a abstraktní – právní úkon, který sleduje cíl, máme za úkon kauzální a ten kde je kauza zapovězena máme za úkon abstraktní (směnka, šek) -podle působení účinků právního úkonu na adresné a neadresné – úkon se má za adresný, jestliţe směřuje vůči konkrétním subjektům právního úkonu. Oproti tomu neadresný úkon není adresován konkrétním subjektům, ale čeká, jestli si jej subjekty sami vyhlédnou -podle vzniku následků ve vztahu k jednajícímu na úkony mezi ţivými a úkony pro případ smrti – všechny právní úkony jsou s jedinou výjimkou úkony mezi ţivými. Touto výjimkou je závěť, která je úkonem činěným pro případ úmrtí.

19

-podle majetkového naplnění na úplatné a bezplatné – za bezplatný úkon povaţujeme výpůjčku nebo darování, v případě poskytnutí protiplnění se jedná o úplatný právní úkon. -podle úpravy v občanském zákoníku na právní úkony pojmenované a nepojmenované – typickým právním úkonem je úkon, který se vyskytuje v hojné míře, zákon jej zná a má jej pojmenovaný. Oproti tomu atypický úkon, který je tvořen ve výjimečných případech a neodporuje zákonu, je téţ přípustný.

20

3. Pojem a členění vad právních úkonů Vadným právním úkonem je takový úkon, který projevuje nedostatek v pojmových znacích a náleţitostech právního úkonu, není tudíţ úkonem bezvadným. Jsou to právní úkony zdánlivé, právní úkony neplatné, právní úkony odporovatelné a právní úkony, od nichţ lze odstoupit. Právní úkon trpící nějakou vadou je postiţen důsledky, kterými s touto vadou spojuje právní řád. Na tomto základě vznikají nové odpovědnosti a sankce. V souvislosti s tímto můţeme hovořit o povinnosti nahradit škody vzniklé v důsledku neplatnosti právního úkonu nebo o vzájemné restituční povinnosti, kdy jsou účastníci povinni si navzájem vrátit vše, co na základě neplatného právního úkonu přijali.

3.1 Nicotnost Projevy vůle, které nenesou náleţitosti právních úkonů, zakládají zdánlivé právní úkony. Takovéto úkony postrádají některý z pojmových znaků právního úkonu. Podobají se právnímu úkonu, jeví se jako právní úkon nebo by se za určitých okolností právním úkonem staly, ale pro své elementární vady právním úkonem ve skutečnosti vůbec nejsou.18 Soudní praxe nahlíţí na tyto zdánlivé právní úkony (non negotia) jako na absolutně neplatné, protoţe jako takové nepůsobí právní následky. Za nicotný povaţujeme také takový právní úkon, který právní řád nepovoluje: tj. jedná se o úkon aprobovaný a s jako takovým s jeho existencí právní řád nespojuje ţádné právní účinky a následky. Nicotným povaţujeme téţ právní úkon, který způsobuje právní důsledky odlišné od představ jednajícího subjektu práva. Na rozdíl od nicotného právního úkonu, na který se pohlíţí, jako by nikdy nevznikl, se za neplatný právní úkon (negotia nulla) povaţuje právní úkon, který vznikl, vykazuje všechny znaky právního úkonu, ale nesplňuje všechny náleţitosti, které by v případě splnění vedli ke vzniku platného právního úkonu, jeţ by zakládal, měnil a působil zánik občanskoprávních vztahů. Na takto postiţený právní úkon se pohlíţí jako na existující, avšak trpící vadou, pro kterou se má za neplatný a tudíţ jeho právní následky nenastanou. Právní úkon můţe být neplatný úplně, nebo jen částečně, tj.: jestliţe se důvod neplatnosti týká jen části právního úkonu, bude za neplatnou povaţována jen tato část úkonu a zbytek bude povaţován za platný. Toto pravidlo

18

ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer,2009, s. 140

21

však platí pouze v případě, kdy se jednotlivé části úkonů dají od sebe spolehlivě oddělit a neplatnou část úkonu lze tedy odlišit od zbytku úkonu. Občanský zákoník rozlišuje dva typy neplatnosti právního úkonu. Jsou to absolutní neplatnost a relativní neplatnost.

3.2 Absolutní neplatnost Důvody absolutní neplatnosti občanskoprávních úkonů jsou následující: 1. jednající osoba neprojevuje skutečnou vůli (§34 OZ), 2. vůle, kterou projevuje jednající osoba, není svobodná (§37 odst. 1 OZ), 3. jednající osoba nemyslí svojí vůli váţně (§ 37 odst. 1 OZ), 4. vůle jednající osoby nebyla projevena srozumitelně (§37 odst. 1 OZ), 5. vůle jednající osoby nebyla projevena určitě (§37 odst. 1 OZ), 6. předmětem právního úkonu je plnění nemoţné (§ 37 odst. 2 OZ), 7. právní úkon nebyl učiněn subjektem, za subjekt jednala osoba, která k takovému jednání neměla oprávnění, subjekt, který činil právní úkon, nebyl způsobilý k takovému právnímu úkonu (§38 odst. 1 OZ, §38 odst. 2 OZ) 8. právní úkon je v rozporu se zákonem (§ 39 OZ) 9. právní úkon obchází zákon (§39 OZ) 10. právní úkon je v rozporu s dobrými mravy (§ 39 OZ) 11. nedostatek formy právního úkonu předepsané zákonem (§ 40 odst. 1 OZ) 12. jednající osoba nepodepsala právní úkon, který učinila (§ 40 odst. 3 OZ)19

19

HULVA, T. Vady právních úkonů v soukromoprávních vztazích a jejich důsledky. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 111-112

22

Absolutní neplatnost (negotium nullum) z výše uvedených důvodů nastává bez dalšího přímo ze zákona (ex lege). Právní úkon podle konstantní judikatury soudů není za neplatný prohlašován, nýbrţ se na něj hledí tak, jako by nebyl učiněn. Podle tohoto pojetí není praktického rozdílu mezi právním úkonem absolutně neplatným a právním úkonem zdánlivým.20Jelikoţ absolutní neplatnost působí přímo ze zákona (ex lege), není potřeba, aby účastník uplatňoval tuto neplatnost právního úkonu soudní cestou. „Ovšem k důvodům absolutní neplatnosti právního úkonu soud přihlíží z úřední povinnosti jen tehdy, jsou-li z takového právního úkonu bez dalšího patrny (jako např. jde-li o právní úkon neurčitý nebo nesrozumitelný). Jinak je zkoumá (může zkoumat) jen na základě konkrétních tvrzení.“21 Absolutní neplatnost působí na právní úkon od počátku svého vzniku (ex tunc) a nelze jej jako takový ani konvalidovat (zhojit) např. dodatečným odpadnutím důvodu neplatnosti. Absolutní neplatnost nemůţe být zhojena ani dodatečným schválením (ratihabice). Plnění, které bylo plněné z absolutně neplatného právního úkonu, zakládá vznik bezdůvodného obohacení a musí být vráceno. Zásadním se však zdá stav, kdy absolutní neplatnost právního úkonu se podle stávající právní úpravy nepromlčuje, coţ můţe způsobovat právní nejistotu, protoţe absolutní neplatnost právního úkonu vzniká okamţikem vzniku neplatného právního úkonu a trvá bez jakéhokoli omezení časem. Omezení časem je dáno pouze nepřímo v případech, u nichţ právní předpis připouští vydrţení např. převod věcných práv. U převodu věcí movitých je tato vydrţecí lhůta 3 roky, u nemovitých věcí 10 let. Právní úkon je absolutně neplatný, nestanoví-li právní úprava, ţe jeho neplatnost je jen relativní. „Absolutní neplatnosti právního úkonu se může dovolat kdokoli, kdo má na věci právní zájem.“22

20


21

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn.:29 Cdo 1993/2010 ; viz příloha

22

HULVA, T. Vady právních úkonů v soukromoprávních vztazích a jejich důsledky. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 108; blíže:Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 6.3.2001, sp.zn. 22 Cdo 797/2000 : Osoba která není účastníkem smlouvy,může mít ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jestliže by vyhovění takové žalobě mohlo mít příznivý vliv na její právní postavení. Naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jejímž předmětem bylo darování nemovitosti mezi žalovanými, však není dán tehdy, pokud žalobce v minulosti nebyl vlastníkem předmětné nemovitosti, ale toliko jejím uživatelem a vyhovění žalobě by nemělo vliv na jeho právní postavení ani majetkové poměry.

23

3.3 Relativní neplatnost Za relativně neplatný právní úkon povaţujeme takový právní úkon, který působí právní následky jako by byl platný, do té doby, neţ je jich zbaven. K relativní neplatnosti se přihlíţí pouze na návrh toho, kdo je tímto úkonem dotčen. Ten kdo tímto neplatným právním úkonem dotčen nebyl, se tedy relativní neplatnosti u soudu dovolávat nemůţe. Uplatnění relativní neplatnosti právního úkonu tedy nastane v okamţiku uplatnění ze strany subjektu, který byl takovým relativně neplatným právním úkonem dotčen, respektive ve chvíli, kdy jeho projev směřující k uplatnění relativní neplatnosti, dojde k účastníkovi, který tuto neplatnost právního úkonu způsobil.23 Účastník, který na relativní neplatnost soud upozorňuje, musí uvést, ţe se jedná o relativní neplatnost a musí téţ uvést vadu, která tuto relativní neplatnost způsobila. Nelze tedy jen upozornit na neplatnost úkonu, musí se výše uvedeným způsobem blíţe specifikovat. Relativní neplatnost je důsledkem vady právních úkonů ve vztahu k absolutní neplatnosti speciální povahy. To znamená, ţe právní úkon, který zákon označuje za neplatný, je neplatný absolutně. Pouze v případech, které zákon taxativně ve svém ust. § 40a OZ vyčítá, se jedná o neplatnost relativní.24 Na rozdíl od absolutní neplatnosti právního úkonu, kdy účelem je především ochrana společnosti před takovými úkony, které trpí zásadní vadou, pro kterou právní úkon nevznikne, nebo vznikne, ale pro vadu, kterou má, je neplatný, je vada u relativní neplatnosti taková, ţe se svojí povahou dotýká pouze některého ze subjektů, např. účastníka smlouvy, či třetí osoby. Při tom je zájem na existenci takového právního úkonu z důvodu právní jistoty třetích osob. Není však, na straně druhé, moţné osobu, která je dotčena takovým-to právním úkonem, zbavit jejich práv. Z tohoto důvodu není povaţován relativně neplatný právní úkon za neplatný od samého počátku ihned, ale aţ poté, co osoba dotčená tímto právním úkonem sama uváţí dovolat se jeho neplatnosti, či nikoli.

Výčet případů relativní neplatnosti právních úkonů nebo jejich částí: - právní úkon nebyl učiněn smluvenou formou - porušení předkupního práva při převodu spoluvlastnického podílu 23


24


24

- absence souhlasu manţela/manţelky při překročení obvyklé správy majetku v SJM - je-li právní úkon v rozporu s obecně závazným právním předpisem o cenách. V takovém případě je právní úkon neplatný pouze v rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu - opomenutí neopomenutelných dědiců v závěti - nedodrţení náleţitostí cestovní smlouvy, které nezakládají absolutní neplatnost - chybějící souhlas společného nájemce při překročení hranic běţné správy - učinila-li dotčená osoba právní úkon v omylu, kdy dotčená osoba byla v omyl uvedena druhým účastníkem úmyslně a/nebo druhý účastník o tomto omylu dotčené osoby musel vědět, přičemţ omyl je svojí povahou podstatný, právně relevantní ve smyslu ust. § 49a OZ25 - učinil-li spotřebitel takový právní úkon, jeţ rozporuje poţadavek dobré víry a znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (§55 odst. 2 OZ) - porušení cenového předpisu při sjednání dohody o odměně za zprostředkování

Relativní neplatnost právních úkonů se dotýká víceméně jen soukromoprávních zájmů osob oprávněných a účastníků právního jednání a z toho vyplývá, ţe osoba, která uzavírá právní úkon, který je relativně vadný, se této relativní neplatnosti z důvodů vady nemusí dovolávat, protoţe tento úkon povaţuje pro sebe za vyhovující. Tento právní úkon, byť vykazuje vadu vedoucí k relativní neplatnosti, je stále platný. Smlouvy uzavřené podle Obchodního zákoníku mohou trpět relativní neplatností, pouze v případech, ţe tuto relativní neplatnost zakládá ustanovení občanského zákoníku, jenţ se jako obecný právní předpis vztahuje na závazkové obchodní právní vztahy. Jedná se o případy, kdy smlouva byla uzavřena v omylu (upravuje § 49a OZ), nebo kdyţ účastníci právního úkonu nedodrţeli dohodnutou formu tohoto právního úkonu (upravuje § 40a OZ ve spojení s ustanovením § 40 OZ).

25

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24.5.2011, sp. zn. :32 Cdo 2733/2009 ; viz příloha

25

3.3.1 Promlčení relativní neplatnosti Relativně vadné právní úkony, podle stávající právní úpravy, na rozdíl od absolutně neplatných právních úkonů, podléhají institutu promlčení. To znamená, ţe právo nebylo vykonáno v zákonem stanovené promlčecí době a osoba, proti které toto právo směřuje, můţe uplatnit proti tomuto právu námitku promlčení. U promlčení relativní neplatnosti existuje obecná promlčecí lhůta tří let, to znamená, ţe právo dovolat se relativní neplatnosti se promlčuje ve třech letech. Soud k relativní neplatnosti přihlíţí jen na návrh, nikoliv z úřední povinnosti. Relativní neplatnosti se můţe domáhat jen osoba oprávněná. Osobou oprávněnou rozumíme osobu, jejíţ práva byla neplatným právním úkonem dotčena. Takovou osobou je nejen přímo dotčená osoba, ale i osoba, která je neplatným právním úkonem zkrácena na svých právech (další podílový spoluvlastník, v společném jmění manţelů druhý manţel).26 Dovolávat se relativní neplatnosti tedy nemůţe úspěšně ta osoba, která svým, třeba i nezaviněným, jednáním tuto neplatnost způsobila. „Právo dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu bylo vykonáno jak tehdy, bylo-li uplatněno žalobou (vzájemnou žalobou) podanou u soudu nebo námitkou v rámci obrany proti uplatněnému právu v řízení před soudem, tak i v případě, že bylo vykonáno vůči ostatním (všem) účastníkům právního úkonu jen mimosoudně.“27 V případech, kdy je smluvní vztah upraven podle Obchodního zákoníku, je obecná promlčecí lhůta prodlouţena na lhůtu čtyřletou a v této době je moţné se relativní neplatnosti dovolat. A jak jiţ bylo zmíněno: smlouvy uzavřené podle Obchodního zákoníku mohou trpět relativní neplatností, pouze v případech, ţe tuto relativní neplatnost zakládá ustanovení občanského zákoníku, jenţ se jako obecný právní předpis vztahuje na závazkové obchodní právní vztahy.

26

ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 5. vydání. Praha : Wolters Kluwer,2009, s. 142

27

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 948/2006); viz příloha

26

3.4 Odporovatelnost právního úkonu Komentář občanskému zákoníku vidí účel institutu odporovatelnosti v odrazování dluţníka od zkracování uspokojení pohledávek věřitele z majetku dluţníka, a to pod hrozbou sankce. Odporovatelnost má zajistit občanskoprávní ochranu před právními úkony dluţníka, ať se jedná o fyzickou nebo právnickou osobu, kterými by chtěl zkrátit věřitele na jeho právech, v případě se tato situace nastala a práva věřitele byla zkrácena.28 Tento institut odporovatelnosti byl do českého právního řádu včleněn zákonem č. 509/1991 Sb., kterým se měnil, doplňoval a upravoval Občanský zákoník. Tato novela měla pomoci věřitelům ochránit svá soukromá práva proti protiprávnímu jednání některých dluţníků. Věřitel se můţe na základě odporovatelnosti domáhat u soudu právní neúčinnosti takových právních úkonů dluţníka, které směřovaly ke zkrácení věřitelovy vymahatelné pohledávky. Odporovat je moţné právním úkonům, které provedl dluţník v posledních třech letech, a podmínkou je, ţe takto chtěl a měl v úmyslu zkrátit zákonná práva svého věřitele a tento úmysl musel být druhé straně znám. Dále právním úkonům, kdy došlo ke krácení práv z důvodů právních úkonů mezi dluţníkem a mezi osobami jemu blízkými ( upravuje § 116 a § 117 Občanského zákoníku) nebo ve prospěch těchto osob. Výjimkou je případ, kdy v té době nemohla druhá strana rozpoznat dluţníkův úmysl zkrátit věřitele. Odporovatelnými právními úkony jsou jak zcizovací právní úkony např. prodej, darování, dohoda o vypořádání SJM, zřízení věcného břemene třetí osobě, tak i odmítnutí dědictví, prominutí dluhu, zaplacení dosud nesplatného dluhu. Odporovatelností se zasahuje do věcných práv, které jsou zakotveny v Listině základních práv a svobod jako základní nezadatelné právo absolutní povahy-působící proti všem (erga omnes), a to právo vlastnit majetek. Odporovatelností se domáháme zásahu do věcných práv třetích osob, které jsou rozdílné od osob věřitele a dluţníka a které nabyly majetek, či další jiný prospěch od dluţníka. Z těchto důvodů je nutné velmi pečlivě zvaţovat důvody, kdy je moţno odporovat právním úkonům takto činěným. Odporovatelnost právním úkonům se provádí pomocí odpůrčí ţaloby. Tímto způsobem se pokouší věřitel uplatnit svá zkrácená práva

28

Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání Praha : C. H. Beck, 2009, 386 s.

27

z vymahatelné pohledávky vůči dluţníkovi na třetích osobách. Podmínky, za kterých takto můţe činit, jsou nekompromisně zákonem stanoveny: - pohledávka věřitele musí být právně vymahatelná, kdy právní vymahatelností rozumí zákon takovou pohledávku, která byla přiznána věřiteli vykonatelným rozhodnutím, po němţ je moţná exekuce, nebo jiným titulem, na základě kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Právní praxe se k návrhům na zahájení řízení podaným do tří let od uskutečnění odporovatelného právního úkonu chová tak, ţe pokud jsou v průběhu řízení splněny zákonem poţadované náleţitosti a návrh tímto doplněn, soud k této skutečnosti přihlíţí, jako ke zhojení vad původního podání a takové podání má účinky uplatnění práva u soudu. Jestliţe soud zjistí, ţe pohledávka ţalobce, v době rozhodování o odpůrčí ţalobě, je ještě vymahatelná a ţalobce se jí domáhá ještě v jiném řízení, které nebylo stále pravomocně rozhodnuto, můţe soud rozhodnout o přerušení řízení o odpůrčí ţalobě do té doby, neţ bude v druhém řízení pravomocně rozhodnuto. - dluţník musel právní úkon, proti kterému je směřována odpůrčí ţaloba, provést v posledních třech letech. Proti takovému právnímu úkonu je ve lhůtě třech let potřeba podat odpůrčí ţalobu, protoţe tato tříletá doba je prekluzivní povahy a z těchto důvodů by po jejím uplynutí došlo k zániku práva odporovatelnosti a soud by byl povinen k uplynutí lhůty přihlédnout bez ohledu na skutečnost, zda došlo u osoby, proti níţ návrh ţaloby směřuje, se tohoto uplynutí lhůty dovolala, či nikoli. - musí být splněna současně podmínka, ţe dluţník chtěl zkrátit svého věřitele a druhá strana tento úmysl znala. Pro zavinění je potřeba spojení dvou faktorů. Faktor poznání, spočívající ve vědomosti a předvídání určitého výsledku a faktoru vůle, kdy subjekt svým jednáním projevuje svou vůli, ţe něco chce, a ţe je s něčím srozuměn. S tímto jsou spojeny různé formy a stupně zavinění. Úmyslné a nedbalostní. Rozlišujeme úmysl přímý, kdy osoba ví, ţe svým jednáním se můţe dopustit protiprávního jednání a v podstatě se protiprávního jednání dopustit chce. Úmysl nepřímý, kdy osoba ví, ţe se svým jednáním můţe dopustit protiprávního jednání a je s tím srozuměna. Zjednodušeně řečeno, je jí jedno, jestli se svým jednáním dopustí protiprávního jednání, nebo ne. Dále nedbalost nevědomou, kdy osoba ví, ţe se svým jednáním můţe dopustit protiprávního jednání a bez přiměřených důvodů se spoléhá, ţe se tak nestane. A nedbalost nevědomou, kdy osoba neví, ţe se můţe svým jednáním dopustit protiprávního jednání, vzhledem k okolnostem to však mohla vědět a vědět 28

to měla. Otázka samozřejmě je, jak posoudit, zda osoba něco vědět měla. Právo vychází z posouzení konkrétních okolností a poměrů dané osoby. Právní úkon, kterým by chtěl dluţník zkrátit práva věřitele, by nebyl odporovatelný, jestliţe by tak dluţník činil z nedbalosti. K tomu, aby věřitel osvědčil svoji úspěšnost ve sporu na určení neúčinnosti právního úkonu, musí tento bezpochyby prokázat, ţe třetí osoba, jeţ získala prospěch, či nabyla určitého majetku, ţe dluţník činí určitý právní úkon, který je směřován této třetí osobě, v úmyslu zkrátit svého věřitele. Tyto skutečnosti můţe znát a prokázat věřitel například pomocí svědeckých výpovědí svědků, znalostí jiných vazeb mezi dluţníkem a třetí osobou, to ţe se spolu znali jiţ dříve a situace dluţníka byla třetí osobě dobře známa a z právního úkonu, který se mezi nimi uskutečnil, měla třetí osoba majetkový prospěch. - stejně se postupuje v případě, ţe došlo ke zkrácení majetku a právní úkony byly učiněny ve prospěch osob dluţníkovi blízkých s výjimkou, kdy úmysl i při náleţité pečlivosti nemohla třetí strana rozeznat. Osobu blízkou definuje § 116 Občanského zákoníku jako příbuzného v řadě přímé, sourozence, manţela, partnera; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném. U těchto osob platí, ţe újmu, kterou by trpěla některá z nich, by ostatní cítili jako újmu vlastní. U těchto osob pak téţ platí tzv. vyvratitelná právní domněnka, ţe těmto osobám bylo známo, právní kroky činěné dluţníkem mají v úmyslu krátit práva věřitele. Tyto osoby tedy musí prokázat, ţe úmysl dluţníka zkrátit věřitele nemohly i přes snahu a náleţitou péči poznat. Tyto podmínky musí být navzájem splněny, aby mohl být právní úkon, který učinil dluţník, odporovatelný. Nelze s úspěchem odporovat neplatný právní úkon (absolutně, či relativně), protoţe z takového neplatného právního úkonu, nevznikla ţádná práva nebo povinnosti. Neplatnost právního úkonu má tedy přednost před jeho odporovatelností.

29

V následujícím grafu je názorně zobrazen trojstranný právní vztah dluţníka, věřitele a třetí osoby v případě řízení nalézacího, řízení o určení neúčinnosti právního úkonu vůči věřiteli a řízení vykonávacího:29

DLUŽNÍK

TERCIUS Uzavření darovací smlouvy

ţaloba na určení neúčinnosti vymahatelná pohledávka

právního úkonu

věřitele

a vykonávací řízení

VĚŘITEL

Odporovatelnost právního úkonu dává věřiteli moţnost se domáhat dluţné pohledávky, kterou má vůči dluţníkovi, prodejem majetku či práv třetí osobě, které tato třetí osoba nabyla od dluţníka v úmyslu či s vědomím, ţe dluţník takto činí, aby zkrátil svého věřitele.

29

HULVA, T. Vady právních úkonů v soukromoprávních vztazích a jejich důsledky. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 189,190

30

3.5 Odstoupení od smlouvy Odstoupení od smlouvy je moţným důsledkem některé z vad právního úkonu. Ve většině případů je odstoupení od smlouvy důsledkem porušení povinností některou ze smluvních stran závazkového vztahu. Odstoupení od smlouvy je moţno realizovat na základě smluvních ustanovení zakotvených ve smlouvě, podle kterých jedna ze stran závazkového vztahu je při splnění určitých podmínek oprávněna odstoupit od smlouvy. Odstoupení od smlouvy můţe být realizováno i na základě zákona. Občanský zákoník v § 49 stanoví, ţe účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit. Pojem tíseň je ze své povahy psychologický pojem. Je to psychický stav člověka, který nejedná takovým způsobem, jakým by jednal, kdyby se nenacházel ve stavu tísně. Tíseň můţe být vyvolána finančním (hospodářským), sociálním, psychickým (rozrušení, strach o osobu blízkou) tlakem a má za následek projev vůle, která není projevem vůle zcela svobodné. Je potřeba zdůraznit, ţe se nejedná o projevy vůle pod tlakem fyzického donucení či bezprávní vyhrůţky. Osoba takto činí sama a jediným nedostatkem je zde nedostatek svobodné vůle. Právní úkony učiněné v tísni nejsou tedy právními úkony absolutně neplatnými. Judikatura se ustálila na názoru, ţe při jednání v tísni jde o vadu v pohnutce právního úkonu, kterou je tíseň. V tomto případě neprojevuje jednající zcela svobodnou vůli; nejedná však pod vlivem fyzického donucení ani bezprávní vyhrůţky, a proto právní úkon není absolutně neplatný.30 Uzavřít smlouvu za nápadně nevýhodných podmínek a v tísni je však moţno pouze při uzavření smlouvy mezi subjekty podle Občanského zákoníku. Nelze tak učinit v případech uzavření smluv podle zák. č. 262/2006 Sb. Zákoník práce a zák. č. 94/1993 Zákon o rodině. V obchodních vztazích, kde jsou smlouvy deklaratorně uzavírány podle zák. č. 513/1991 Sb. Obchodním zákoníkem je dokonce v § 267 odst. 2, výslovně zakázáno pouţít ustanovení § 49 Občanského zákoníku o moţnosti odstoupení od smlouvy uzavřené za nápadně nevýhodných podmínek a v tísni. Zákon vychází ze situace, kdy podnikání je definováno jako soustavná činnost, která je prováděna podnikatelem jeho vlastním jménem a na jeho vlastní odpovědnost za účelem dosaţení zisku, či jiných poţitků. A s jako takovou předpokládá i určitou nezbytnou míru podnikatelského rizika, kterou u osob nepodnikajících nemoţno předpokládat. Dále předpokládá plnou míru odpovědnosti podnikatelského subjektu za jeho

30

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 752/99; viz příloha

31

chování. Předpokládá znalost českého práva i obchodních zvyklostí osobou podnikající a omluvu neznalostí zákona nepřipouští. Odstoupení od smlouvy můţe být chápáno také jako způsob, jakým byl ukončen právní vztah, který byl nevyhovující některé ze stran tohoto vztahu a to na základě dohody těchto smluvních stran, či ze zákona. Právní vztah se tímto ruší od samotného počátku, nebo tak, jak se samotní účastníci tohoto vztahu dohodnou. Bylo- li přijato byť i částečné plnění, jsou si jej účastníci vztahu, povinni vrátit. Jinak by se mohlo jednat o bezdůvodné obohacení.

3.5.1 Zákonné možnosti odstoupení od smlouvy Občanský zákoník uvádí tyto zákonné důvody, pro které je moţné odstoupit od uzavřené smlouvy. Pokud je smlouva uzavřena na dálku, prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (tzv. distanční smlouva) je spotřebitel oprávněn od takto uzavřené smlouvy odstoupit bez udání či z jakéhokoliv důvodu ve lhůtě 14 dnů bez jakékoliv sankce. Pokud však dodavatel nepředá spotřebiteli všechny, nebo jen jednu z informací, které předepisuje zákon, prodluţuje se sankčně tato lhůta na tři měsíce. V případě pozdějšího dodání těchto informací, se zbytek lhůty ruší a nastupuje zpět lhůta čtrnáctidenní, a to ode dne, kdy byly doručeny nebo sděleny spotřebiteli zákonem dané informace. Které informace jsou povinné, stanoví § 53 odst. 4 Občanského zákoníku. Je to např. obchodní firma, jméno a příjmení, identifikační číslo, sídlo údaj o zápisu do obchodního rejstříku, adresa na doručování elektronické pošty, telefonní číslo. Dále jestliţe podléhá dodavatel reţimu povolování, tak údaje o příslušném kontrolním orgánu. Nesmí chybět téţ cena zboţí nebo sluţby, název a hlavní charakteristika, kdyţ cena musí být udána včetně všech daní a poplatků, nákladů na dodání a nákladů na pouţití komunikačních prostředků na dálku. Další součástí kompletu informací musí být způsob platby, dodání nebo plnění, poučení o právu na odstoupení a doba po kterou zůstává cena nebo nabídka v platnosti. K těmto informacím musí dodavatel zajistit trvalý veřejný přístup a porušení této podmínky se má za porušení povinnosti předat informace podle § 53 odst. 7 Občanského zákoníku. Odstoupit od spotřebitelské smlouvy má spotřebitel právo i v případě, ţe spotřebitelskou smlouvu uzavře mimo prostory, které jsou pro podnikání dodavatele, nebo je smlouva 32

uzavřena s dodavatelem, jeţ nemá stálé místo k podnikání (provozovnu). V tomto případě má spotřebitel 14- ti denní lhůtu na případné vypovězení a odstoupení od smlouvy, jestliţe bylo dodáno při uzavření smlouvy zboţí. V případech, kdy zboţí nebylo s podpisem smlouvy dodáno, se lhůta prodluţuje na jeden měsíc od podpisu smlouvy. Obě tyto lhůty však shodně počínají běţet dnem podpisu smlouvy. Speciální sankční lhůtu jednoho roku můţe spotřebitel čerpat v případě, ţe není dodavatelem písemně upozorněn na moţnost odstoupit od smlouvy ve lhůtě 14- ti dnů od uzavření smlouvy. Upozornění musí obsahovat i orgán nebo osobu a jejich adresu, u níţ je moţno právo na odstoupení uplatnit. Porušení této podmínky způsobuje neplatnost podle § 39 Občanského zákoníku. § 54b a 54c Občanského zákoníku upravuje speciálně smlouvy o finančních sluţbách. Jedná se o různé druhy pojistných smluv, smlouvy o běţném účtu, vkladovém účtu, smlouvy úvěrové atd. I od těchto smluv má spotřebitel právo odstoupit ve lhůtě 14- ti dnů je-li smlouva uzavíraná na dálku. Jedná-li se o smlouvu o penzijním připojištění je tato lhůta 30- ti denní. Lhůty začínají běţet dnem podpisu smluv a případně se prodluţují o dobu, po kterou dodavatel nedodal informace, které byl spotřebiteli povinen poskytnout. Odstoupit od smlouvy má spotřebitel právo u smluv o časovém sdílení uţívání nemovitosti. Tato lhůta můţe být v délce 15- ti kalendářních dnů bez udání důvodu. Prodlouţit na tři měsíce se můţe, jestliţe smlouva neobsahuje zákonem dané náleţitosti. Tyto kdyţ budou doplněny, má spotřebitel po udání důvodu, právo odstoupit ve lhůtě 15- ti kalendářních dnů od doplnění náleţitostí. A 15 kalendářních dnů ode dne uplynutí tříměsíční lhůty s uvedením důvodu, jestliţe nejsou poskytovatelem dodány potřebné náleţitosti v této tříměsíční lhůtě a spotřebitel neuplatnil právo na odstoupení od smlouvy. Tří měsíční je i lhůta, jestliţe nemovitost, či její část nebyla v dohodnutém termínu dokončena řádně a včas. Věřitel můţe odstoupit od zbývajícího plnění smlouvy, došlo-li k zaniknutí závazku nemoţností plnění jeho části. V tomto případě můţe věřitel odstoupit ve vztahu ke zbývajícímu plnění. Je-li dána alternativní moţnost plnění a některá věc plnění nahodile zanikne, můţe účastník smlouvy téţ odstoupit od smlouvy, z důvodu zmaření jeho práva volby na alternativní plnění. Stejně tak můţe od smlouvy odstoupit, jestliţe základem smlouvy bylo volitelné plnění a počínáním osoby, které právo volby nenáleţelo, jedno z moţných plnění zaniklo. Dalším z důvodů moţnosti odstoupit od smlouvy je i fakt, kdy se

33

dluţník dostane do prodlení a toto prodlení není schopen a neodstraní, ani kdyţ mu na nápravu tohoto nedostatku věřitel poskytne přiměřenou lhůtu. Od kupní smlouvy je moţno odstoupit v případě, kdy věc trpí vadou, na kterou prodávající kupujícího neupozornil, a tato vada dělá z věci plnění věc neupotřebitelnou. Stejná situace nastane, kdyţ věc je prodána s tím, ţe disponuje určitými vlastnostmi, a netrpí ţádnými vadami, ale přes tyto tvrzení se prokáţe, ţe tyto tvrzení se nezakládají na pravdě a věc tyto vlastnosti nemá, nebo vadou trpí. Vadou můţe být i nedodrţení termínu dodání zboţí, ke kterému se dodavatel zavázal, a který nedokázal splnit. Je-li zboţí odlišné, neţ jak uvádí kupní smlouva, tzn. je jiné, nebo trpí vadou, má kupující nárok na odstranění případné vady nebo výměnu zboţí. V případě nemoţnosti takto plnit má kupující právo odstoupit od smlouvy nebo ţádat a dostat slevu z kupní ceny zboţí. Kupující, který zboţí reklamuje, můţe odstoupit od kupní smlouvy, jestliţe je vada seznána neodstranitelnou, nelze ji opravou odstranit a zboţí není moţné vyměnit. Stejným případem je i situace, kdy zboţí je moţno opravit, ale závada se vyskytuje tak často, ţe brání v řádném uţívání zboţí. Od smlouvy o dílo je objednatel oprávněn odstoupit, jestliţe cena díla došla změn od rozpočtu nebo odhadu alespoň o 10 % v době konání díla. Objednatel je oprávněn odstoupit od této smlouvy v okamţiku, kdy mu změněná cena byla oznámena. Učiní-li tak objednatel, má za povinnost uhradit dosud provedené práce dle původního nacenění. Samozřejmě jen v případě, ţe mu bylo zhotovitelem do té doby plněno. Opačný případ nastane, kdyţ objednatel dodá zhotoviteli vadný materiál nebo zadá nesprávný pracovní postup, a ačkoliv jej na tyto nedostatky a vady zhotovitel upozorní, tak objednatel trvá na provedení díla podle jeho pokynů a s vadným materiálem jím dodaným. I v tomto případě tento postup vede k moţnosti odstoupit od smlouvy, a to ze strany dodavatele. Potřebná součinnost respektive její neposkytnutí, můţe být dalším důvodem odstoupení od smlouvy. Objednatel je povinen zajistit potřebnou součinnost se zhotovitelem v přiměřené lhůtě. Zhotovitel by měl po zajištění potřebné součinnosti začít provádět dílo, jinak je objednatel opět oprávněn odstoupit od smlouvy o dílo. Objednatel je oprávněn odstoupit od smlouvy o dílo kdykoli a nemusí uvádět ţádný důvod. Je však v tomto případě povinen uhradit zhotoviteli veškeré provedené práce a účelně vynaloţené náklady. V případě, ţe můţe zhotovitel vyuţít výsledek díla jinde, nemusí nutně objednatel plnit. Zhotovitel je povinen 34

provést dílo řádně a včas, jinak se nedodrţení lhůty provedení má za důvod odstoupení od smlouvy o dílo. Další odstavec se bude zabývat důvody pro odstoupení od smlouvy mezi pronajímatelem a nájemcem. Nájemce nesmí dát věc pronájmu do podnájmu bez souhlasu pronajímatele, coţ tak většinou činí v rozporu s nájemní smlouvou. Nájemci je téţ zapovězeno provádět na věci změny, z následku těchto změn na věci hrozí pronajímateli škoda značná. V návaznosti na to, je nájemce povinen věc uţívat takovým způsobem, aby jeho, či uţíváním třetí osoby nevznikaly na věci škody, nebo nehrozily značné škody. Nájemce poţívá podobně stejné penzum práv a věc nájmu mu musí být předána v takovém stavu, aby byla způsobilá k obývání nebo uţívání, které byl smluveno. Pronajaté místnosti nesmí být zdraví závadné, mají-li slouţit k obývání lidmi. Dojde-li k znehodnocení části nebo celé věci pronájmu bez přičinění nájemce a byl-li touto změnou nenaplněn účel smlouvy, je to důvod k odstoupení od smlouvy. Pronajímatel je povinen chránit práva nájemce proti právům třetích osob, jedná-li se o předmět nájmu. Jestliţe se nájemce dozvěděl o okolnostech, které brání směně bytu, musí od této směny bezodkladně odstoupit, jakmile se o těchto okolnostech dozví. Zajímavostí je, ţe zákon o nájmu a podnájmu nebytových prostor č. 116/1990 Sb. neřeší ve svých ustanoveních problematiku odstoupení od smlouvy a všechny odstoupení od smlouvy je tedy potřeba řešit podle obecných ustanovení o nájemní smlouvě. U smluv uzavíraných za účelem ubytování je moţné odstoupit od smlouvy v podstatě kdykoli s následkem toho, ţe je ubytovaný povinen zaplatit ubytovateli újmu, která mu tímto odstoupením vznikne, kdyţ této nemohl zabránit. Součástí smlouvy o ubytování by měl být i ubytovací řád, a pokud tento řád, nebo své jiné povinnosti ubytovaný poruší, zakládá toto porušení důvod pro odstoupení od ubytovací smlouvy. Důvodem pro odstoupení můţe být i porušování dobrých mravů. Další smlouvou, od které je moţno odstoupit kdykoli, je smlouva o obstarání věci. V případě, kdy objednatel odstoupí od smlouvy o obstarání věci, je povinen obstarateli uhradit účelně vynaloţené náklady nebo jinou újmu, která jeho jednáním vedoucím k odstoupení od smlouvy vznikla, pokud nešlo ze strany obstaratele takové škodě zabránit. Posledním ze standardních případů typových smluv, kdy je moţné smlouvu ukončit odstoupením je smlouva cestovní. Cestovní smlouvu je moţno vypovědět z několika důvodů: zákazník se neztotoţní se změnou smlouvy, kterou navrhne cestovní kancelář. Pokud je 35

v silách cestovní kanceláře, můţe jako náhradu poskytnout zákazníkovi zájezd v podobné nebo lepší kvalitě. Dále, pokud cestovní kancelář poruší povinnosti, můţe zákazník takové cestovní kanceláře kdykoli odstoupit od smlouvy bez udání důvodu a není povinen, v tomto případě, uhradit odstupné, bylo-li sjednáno ve smlouvě. Naproti tomu právo odstoupit od cestovní smlouvy ze strany cestovní kanceláře je omezeno na případy zrušení zájezdu bez náhrady nebo při závaţném porušení povinností ze strany zákazníka. V ostatních případech smluv, které jsou uzavřeny podle Občanského zákoníku je moţné od smlouvy odstoupit, jen pokud se na tomto smluvní strany výslovně dohodli ve smlouvě, podle které chtějí od smlouvy odstoupit. Speciální zákonem (lex specialis) vůči Občanskému zákoníku je zákon č. 37/2004 Sb. zákon o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě). Tento zákon vznikl ze všeobecné potřeby upravit cílovou oblast pojištění, která se po změnách, které zasáhli naši republiku po změně společenského systému, velmi rychle rozvíjela a bylo potřeba ji právně upravit, protoţe stávající systém práva s ní nepočítal. Bylo potřeba upravit podmínky mezi účastníky pojistného vztahu. Zákon č. 37/2004 Sb. o pojistné smlouvě uvádí tyto případy, kdy lze ze zákona ukončit, resp. odstoupit od pojistné smlouvy: Pojistitel, pokud zjistí, ţe pojistník či pojištěný uvedl nepravdivé nebo neúplné informace týkající se soukromého pojištění, při jejichţ znalosti by jistě pojistitel pojištění neuzavřel, můţe tento pojistitel odstoupit od takto sjednaného pojištění ve lhůtě dvou měsíců, od chvíle, kdy se o těchto skutečnostech dozvěděl. Protiváhou tomuto ustanovení je moţnost pojistníka také odstoupit od pojistné smlouvy ve lhůtě dvou měsíců, pokud na jeho písemnou ţádost před uzavřením pojistné smlouvy zodpověděl pojistitel jeho písemné dotazy, týkající se soukromého pojištění, nepravdivě či neúplně, přičemţ kdyby věděl pojistník o pravém a úplném stavu věci, tak by pojištění neuzavřel. Lhůta dvou měsíců začíná běţet ode dne, kdy se tato skutečnost stala pojistníkovi známou. I tento zákon upravuje odstoupení od smlouvy uzavřené pomocí prostředků komunikace na dálku. Pojistník má právo smlouvu vypovědět bez udání důvodu nebo udáním jakéhokoli důvodu ve lhůtě 14- ti dnů s počátkem dnem podpisu smlouvy, nebo dnem doručení pojistných podmínek. U ţivotního pojištění je tato lhůta 30- ti denní. Posledním důvodem odstoupení od pojistné smlouvy je skutečnost, kdy pojistník uvedl špatně datum narození pojištěného, přičemţ při znalosti správného data narození, by k uzavření pojištění nedošlo. Pro lepší orientaci je potřeba k této problematice pojistných smluv vysvětlit některé z pojmů, které jsem zde zmiňoval. Tyto pojmy vymezuje § 36

3 zákona č. 37/2004 Sb. o pojistné smlouvě. Prvním je pojem „pojistitel“. Pojistitelem je právnická osoba, která je oprávněna provozovat pojišťovací činnost podle zvláštního zákona. Druhým pojmem je „pojistník“. Pojistníkem je osoba, která s pojistitelem uzavřela pojistnou smlouvu. A posledním pojmem je „pojištěný“. Pojištěným je osoba, na jejíţ ţivot, zdraví, majetek, odpovědnost za škodu nebo jiné hodnoty pojistného zájmu se soukromé pojištění vztahuje. Účastníkem soukromého pojištění je pojistitel a pojistník jakoţto smluvní strany a dále pojištěný a kaţdá další osoba, které ze soukromého pojištění vzniklo právo nebo povinnost, přičemţ pojistitel a pojistník bývají obvykle jedna a táţ osoba.

37

4. Odpovědnost za následky vad právních úkonů Odpovědnost jako následek vady právního úkonu zná naše právní úprava dvojí. První je odpovědnost za škodu a druhou odpovědnost za bezdůvodné obohacení. V této kapitole se pokusím popsat obě tyto odpovědnosti, které Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. řeší v části šesté, hlavě první aţ třetí.

4.1 Odpovědnost za škodu Pojem škoda není sám o sobě v občanském zákoníku vymezen. Škodou se pro účely zákona rozumí majetková újma nebo ztráta, kterou lze s úspěchem vyjádřit obecným ekvivalentem, v našem případě penězi. Aby odpovědnost za škodu vůbec mohla vzniknout, musí dojít k výše uvedené majetkové újmě, to je základní poţadavek na vznik odpovědnosti za škodu. Subjekty, které přicházejí v úvahu, z hlediska odpovědnosti za škodu jsou: fyzické osoby, právnické osoby a stát a potaţmo jeho samosprávné celky v samostatné působnosti. Právní teorie a její pododvětví občanskoprávní teorie se pojmem „odpovědnost“ velmi zabývá. Má se za to, ţe odpovědnost vzniká jako sekundární povinnost subjektu v případě, ţe tento subjekt porušil primární (základní) povinnosti, které mu ukládal zákon či jiná právní skutečnost (např. smlouva). Takovouto druhotnou povinnost nazýváme odpovědnostní povinností a je to sankce, která se ukládá subjektu za porušení primární právní povinnosti.31 Tento následek můţe působit různými způsoby. Bude nutit rušitele primární právní povinnosti, aby odstranil vadu, případně poskytl zadostiučinění nebo nahradil způsobenou škodu. Vzniká tak nový odpovědnostní vztah, který nahrazuje nebo existuje souběţně s porušeným právním vztahem. Za škodu vţdy odpovídá ten, kdo ji svým jednáním způsobil. Vţdy nemusí jít jen o protiprávní jednání. To jsou případy škod způsobených provozem dopravních prostředků, škody vzniklé na odloţených věcech, škody vzniklé provozní činností.

31

PLECITÝ, Vladimír; VRABEC, Josef; SALAČ, Josef. Základy občanského práva. 4. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 232 s. ISBN 978-80-7380-145-8

38

4.1.1 Předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu Občanský zákoník za předpoklady odpovědnosti za škodu pokládá protiprávní úkon, škodu, příčinnou souvislost mezi tímto protiprávním úkonem a škodou a zavinění, které se nezvaţuje u všech speciálních druhů odpovědnosti za škodu, jak jiţ bylo uvedeno výše. Protiprávní úkon, škoda a příčinná souvislost mezi nimi je objektivní povahy a jako takové jsou nezbytné pro vznik občanskoprávní odpovědnosti za škodu. Čtvrtý předpoklad zavinění je povahou subjektivní a vyţaduje se, jen v případech, kdy to stanoví zákon. Ve vztahu k odpovědnosti známe tedy odpovědnost objektivní, kdy není zavinění bráno na zřetel a odpovědnost subjektivní, kdy se zavinění zvaţuje. Základním stavebním kamenem protiprávního úkonu je úkon sám. Na úkonu se podílejí společnou měrou, nerozdílně dvě sloţky. Sloţka vnitřní - psychická a vnější sloţka -fyzická.32 Protiprávní úkon je výsledkem lidského chování směrem navenek, kdyţ toto chování zákon nedovoluje. Z tohoto důvodu za tento protiprávní úkon člověka stíhají právní následky, které přicházejí nezávisle na vůli jednajícího. Jako o základu odpovědnosti nelze hovořit o protiprávním úkonu, kdy je povinnost k náhradě škody ukládána nezávisle na chování člověka, protoţe jen lidský jedinec se můţe chovat protiprávně. V těchto případech se jedná o mimoodpovědnostní charakter k povinnosti k náhradě škody. Člověk se svým jednáním můţe být při svém jednání buď aktivní, potom se jedná o omisivní úkon, nebo se chová pasivně – tzv. opomenutí a toto chování nazýváme omisivním úkonem. Protiprávnost je potom kategorií objektivní. Je to rozpor lidského chování se zákonem, jiným právním předpisem nebo můţe jít o porušení závazkového vztahu a povinností z něho vyplývajících. Dalším z předpokladů vznik odpovědnosti za škodu je samotná škoda, a jak je uvedeno výše musí jít o majetkovou škodu nebo jinou újmu, která se dá vyjádřit v měřítku, které by bylo všem srozumitelné tj. v našem případě penězi. Občanský zákoník rozlišuje škodu skutečnou (reálnou) a ušlý zisk, coţ povaţujeme za škodu, kterou utrpěl poškozený tím, ţe věci neběţeli, jak měli, a o co tedy přišel. Oba druhy škody jsou schopny existovat nezávisle na sobě a vznik jedné není podmínkou pro vznik druhé. Stává se ovšem, ţe vzniknou obě současně. V tomto případě se má za plnou úhradu teprve úhrada obou těchto škod. Jako příklad můţe slouţit 32


39

situace, kdy bylo poškozeno při dopravní nehodě motorové vozidlo jiným motorovým vozidlem. Škoda na vozidle, jehoţ řidič škodu nezpůsobil, se bude vyplácet z povinného ručení vozidla, jehoţ řidič škoda způsobil. Jedná se o klasickou smlouvu o pojistné krytí pro případ způsobení škody druhé straně. Úhrada této škody je klasickou úhradou majetkové újmy tedy škody. Dále si řidič poškozeného vozidla, po dobu opravy svého vozidla, na dobu nezbytně nutnou, zapůjčí náhradní vozidlo, jelikoţ nějaké vozidlo potřebuje k výkonu svého zaměstnání, vykonávání svých neodkladných činností atd. Zde mu jiţ vznikají další související náklady, které mají povahu ušlého zisku a z těchto důvodů jsou téţ proplaceny. Tak se nám v jednom případu sešly jak úhrada škody, tak i úhrada ušlého zisku. Příčinnou souvislostí musíme rozumět vztah příčiny a následku mezi protiprávním jednáním a škodou. Není-li tato příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a škodou prokázána nade všechnu pochybnost, tak takovým chováním není dána občanskoprávní odpovědnost za škodu. Všechny tři výše popsané předpoklady vzniku odpovědnosti jsou objektivní povahy a důkazní břemeno při jejich prokazování leţí na osobě poškozeného, který se takto domáhá náhrady škody. Posledním předpokladem je psychický stav osoby, která protiprávně jedná, její vnitřní psychický vztah k samotnému protiprávnímu jednání a jeho následku coţ nazýváme zaviněním. Zavinění je subjektivní povahy. Zavinění samo se skládá ze dvou sloţek. Ze sloţky intelektuální, které základna leţí v oblasti rozumu spočívajícího ve vědomostech předvídajících určitý výsledek jednání a sloţky projevu vůle, kdy jedinec projevuje svojí vůli tím, ţe něco chce, a je téţ s něčím srozuměn. Na těchto dvou sloţkách, na jejich kombinaci rozlišujeme poté úmysl přímý a nepřímý a nedbalost vědomou a nevědomou. Přímým úmyslem rozumíme jednání, kdy jednající věděl, ţe škodu způsobí a také ji způsobit chtěl. Nepřímým úmyslem je jednání, kdy jednající věděl, ţe svým jednáním můţe škodu způsobit, a bral na vědomí, ţe můţe nastat případ, ţe takovou škodu způsobí. U nedbalostního zavinění jednající věděl, ţe můţe škodu způsobit, způsobit ji však nechtěl a v návaznosti na to nepřiměřeně spoléhal, ţe ji nezpůsobí. Posledním stupněm je nedbalost nevědomá, kdy jednající nechtěl škodu způsobit a ani nevěděl, ţe by ji mohl způsobit, ačkoli vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl. Rozlišování obou forem zavinění má význam z pozice pozdější náhrady škoda za protiprávní jednání a případně jejího sníţení u nedbalosti nevědomé. Jestliţe se nadevše prokáţe, ţe jednající svým jednáním porušil právní povinnost a jeho jednáním došlo ke škodě a toto jednání bude s vzniklou škodou v přímé 40

příčinné souvislosti, bude se na jednajícího pohlíţet jako na osobu, která škodu způsobila, a které z toho vzniknou sankční následky.

4.2 Bezdůvodné obohacení Kořeny institutu bezdůvodného obohacení sahají aţ do římského práva a novela občanského zákoníku z roku 1991 se k tomuto tradičnímu chápání závazku z bezdůvodného obohacení vrací. Základem bezdůvodného obohacení je získání prospěchu nebo způsobení újmy, které se dají vyjádřit finančně, na straně neoprávněného nabyvatele. Obohacení musí být bezdůvodné a případy, kdy tomu tak je, stanoví § 451 odst. 2 a § 454 Občanského zákoníku, kde je uvedeno, ţe bezdůvodně se obohatí ten, kdo přijme plnění bez právního důvodu, ne plnění z neplatného právního úkonu, plnění z právního důvodu, který odpadl, plnění z nepoctivých zdrojů, a také ten se bezdůvodně obohatí, kdo získá tím, ţe za něj bylo plněno, co po právu sám měl plnit. U bezdůvodného obohacení není vyţadována přítomnost zavinění. A prospěch, který vznikl jednáním zakládajícím bezdůvodné obohacení, musí vydat zpět oprávněnému i osoby bez deliktní způsobilosti tj. osoby nezletilé, osoby stiţené duševní poruchou. Obohacením se rozumí získání určité výhody na straně nabyvatele. Tato výhoda můţe mít povahu věcného nebo peněţitého plnění, můţe být zhmotněna prospěchem z uţívání cizí věci nebo z výkonů, které byly pro osobu bezdůvodně obohacující se provedeny. Újmou máme na mysli ztrátu na majetkových poměrech druhého subjektu, který se stal terčem bezdůvodného obohacení.

4.2.1 Případy bezdůvodného obohacení Bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu. V tomto případě dochází k přesunu majetkových hodnost z jednoho subjektu na druhý, aniţ by takový přesun hodnot byl podloţen nějakým právním důvodem. Z tohoto je vyloučeno plnění, které bylo přijato a jehoţ základem přijetí byl právní úkon neplatný jen pro nedostatek formy. Takovéto plnění nebude zakládat bezdůvodné obohacení. Plnění z neplatného právního úkonu jako důvod bezdůvodného obohacení. Takovéto bezdůvodné obohacení můţe vzniknout plněním jak z absolutně neplatného právního úkonu, 41

tak i z právního relativně neplatného, jehoţ neplatnosti se některá ze stran dovolala později. Kaţdopádně je na obě moţnosti nahlíţeno tak, ţe právní úkon, na jehoţ základě bylo plněno je od počátku neplatný a nárok na vrácení plnění z bezdůvodného obohacení vzniká jiţ od chvíle, kdy bylo plněno. Rozdíl mezi bezdůvodným obohacením z plnění z absolutně neplatného a relativně neplatného právního úkonu je v počátku běhu promlčecí doby. U absolutně neplatného právního úkonu běţí lhůta od vzniku neplatného právního úkonu a u relativně neplatného úkonu od zneplatnění, kdyţ obecná promlčecí doba u relativně neplatného právního úkonu činí tři léta od jeho uskutečnění. Jestliţe právní důvod, na jehoţ základě bylo plněno, odpadl, vystavuje se ten, který takto plnění získal bezdůvodnému obohacení, získaném plněním z právního důvodu, který dodatečně odpadl. K tomuto obohacení dojde ve chvíli, kdy bylo plněno např. ze smlouvy, ale od té bylo později odstoupeno a plnění z ní poskytnuté se stává bezdůvodným obohacením. Skutečnost, která má vliv na takovou změnu, můţe být i konstitutivní pravomocný rozsudek. Zde promlčecí doba na rozdíl od výše uvedených případů začíná běţet okamţikem odpadnutí právního důvodu (ex nunc). Plnění získané z nepoctivých zdrojů můţe být povaţováno za bezdůvodné obohacení. Nepoctivými zdroji má zákon na mysli zdroje získané z trestné činnosti, činností, která je prováděna v rozporu s dobrými mravy, ze spekulací s cizí měnou, z předraţování zboţí, z nedovoleného podnikání, z úplaty za kuplířství atd. Obohatí se bezdůvodně i ten, za koho bylo plněno, ačkoli měl po právu plnit sám. „Ten, za něhož bylo plněno, byl povinen po právu plnit sám, avšak neplnil, zatímco ten, kdo za něj plnil, sám tuto právní povinnost neměl.“33 I zde je potřeba existence povinnosti plnit ze strany toho subjektu, za nějţ bylo plněno. A plnění ze strany subjektu, který plnil, ač neměl povinnost. Zákonná úprava vymezuje negativně výčet bezdůvodného obohacení. Zejména je to plnění z naturálních obligací. Naturální obligací se rozumí plnění ze závazků, které jiţ postrádají právního nároku. Mohou to být promlčené pohledávky, pohledávky z výhry ze sázek nebo z půjček poskytnutých do sázek.

33

KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J. a kol. Občanské právo hmotné 2, 3. vydání. Praha: ASPI, 2002, s. 603

42

Promlčecí lhůty na vydání bezdůvodného obohacení jsou stanoveny subjektivně na délku dvou let, ode dne kdy se oprávněný dozví, kdo se na jeho úkor a kdy obohatil. Objektivně v délce tří let od vzniku plnění z bezdůvodného obohacení s výjimkou, kdy bezdůvodné obohacení bylo získáno subjektem úmyslně, tam je stanovena desetiletá promlčecí lhůta ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo.

43

5. Srovnání stávajícího s návrhem Nového Občanského zákoníku Nový občanský zákoník, který v současné době prochází obdobím legisvakance, a měl by nabít účinnosti dnem 1. ledna 2014, je výtvorem skoro deset let trvající tvrdé práce a diskuzí. Je těţko v současné době posoudit, jakým způsobem se jeho 3081 § podaří aplikovat do právní praxe a jakým způsobem se s touto novotou vypořádá naše soudní soustava. Jedná se bez diskuze o reformní průlom do soukromého práva v České republice, který byl nutný vzhledem přeměnám, kterými naše společnost prošla a směru kterým směřuje, nutno provést. Diskuze o nutnosti modernizace „ starého“ občanského zákoníku, který vznikl za úplně jiných politických, sociálních a ekonomických podmínek (dalo by se říci v minulém století, či tisíciletí), probíhala jiţ dvě desetiletí. Základním podnětem byla potřeba nutnosti změn občanského práva v závislosti změně společenských poměrů v naší zemi. Bylo nutno změnit základní přístup občanského práva k právům jednotlivce a potlačit moţnost tlaku státu, jako svrchovaného velitele občanů. Tento po mnoho desetiletí mohl svévolně zasahovat do soukromých poměrů osob. O tuto změnu provizorně usilovala novela občanského zákoníku č. 509/1991 Sb., která měla na dobu nezbytně nutnou, neţ bude vypracován Nový kodex, překlenout toto období potřebné pro změnu. Dalším počinem byl i nový obchodní zákoník č. 513/1991 Sb., který řešil mezery v úpravě práva ve sféře obchodní a byl povaţován za dostačující pro novou dobu. Bohuţel jiţ při jeho schválení se ukázal být nedokonalým, zastaralým a svou úpravou oproti podobným evropským úpravám nedostačujícím. Základními zdroji při zpracování návrhu Nového občanského zákoníku co do věcných řešení byly naše tradice z dob před rokem 1950, občanské zákoníky Francie, Itálie, Belgie, Německa, Maďarska a ostatních okolních zemí včetně Ruska a Švýcarska. Inspirace přišla i ze zemí za mořem konkrétně Code civil du Québec. Dalším zdrojem bylo evropské právo a ani občanské právo, které bylo u nás uplatňováno v letech 1950-1989, nebylo zcela opomenuto. „Soukromé právo vyrůstá na třech klíčových institutech: jimi jsou rodina, vlastnictví a smlouva. Ty vznikly a trvají jako právní nástroje sloužící k prosazení svobody jednotlivce ve společnosti svobodných.“34 Nový občanský zákoník v obecné části vymezuje základní pojmy jako je osoba, právní jednání a věc, dále vymezuje i zásady, na kterých soukromé právo stojí, přičemţ člověka staví do popředí i s jeho právy a zájmy chráněnými 34

ELIÁŠ, Karel; HAVEL, Bohumil. Osnova občanského zákoníku. Osnova zákona o obchodních korporacích. Plzeň : Aleš Čeněk, 2009. 17 s.

44

zákonem. Další tři části upravují záleţitosti rodiny, vlastnictví a smlouvy. V páté části jsou obsaţena technická řešení, která upravují přechodnou dobu, neţ postupně nabude na ţivotě nový zákon a ve vzájemném prolnutí odumře starý zákon. Zásadní dispozitivita nového občanského zákoníku otvírá široký prostor pro osobní soukromou iniciativu. Má za to, ţe ne všechny myslitelné situace, které se v soukromém ţivotě mohou vyskytnout, se dají přesně upravit zákonem. Z těchto důvodů tvůrci vsadili v mnoha případech na generální klauzule, které dávají soudům moţnost právo nalézat a tvořit a nebrání se svému vývoji. Na druhé straně jsou některé situace upraveny podrobněji neţ doposud, aby nebylo nutno bloudit v mraveništi soudních judikátů, jako doposud. Nový občanský zákoník ruší dualismus závazkového práva občanského a obchodního a vše sjednocuje pod jednu střechu. Nebude tak nutné a potřebné rozlišovat zda byl právní úkon učiněn podle Občanského nebo obchodního zákoníku. Nový občanský zákoník taktéţ vychází z ctění zásady, co není zákonem zakázáno, je povoleno, za předpokladů, ţe nebudou porušována základní lidská práva, která jsou dána člověku Listinou základních práv a svobod. Dále není téţ dovoleno uzavírat ujednání, která by porušovala dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.35 Podmínka jednání v souladu s dobrými mravy a zákonem se prolíná celým Novým občanským zákoníkem, kdyţ jako hlavní důvod neplatnosti uvádí, ţe neplatným bude právní jednání, jeţ se příčí dobrým mravům nebo zákonu, pokud tak měl zákon na mysli. Stejně tak při právním jednání, kdy je vyţadována určitá forma tohoto jednání, je tato forma, pod pohrůţkou neplatnosti vyţadována. Toto neplatí, bylo-li jiţ z tohoto nedostatkem formy trpícího právního úkonu plněno. Námitku neplatnosti, jako následek neplatnosti, vznáší jen osoba, jíţ svědčí ochrana zákona na takové neplatné jednání a neučiní-li tak, má se takové právní jednání za platné. Stejně tak Nový občanský zákoník připouští odporovatelnost, kterou se lze dovolat relativní neúčinnosti právního jednání. Základní promlčecí doba je stanovena stejně na dobu tří let a majetkové právo se povaţuje za promlčené za deset let, jestliţe není zákonem výslovně stanovena jiná promlčecí lhůta. Podle Nového občanského zákoníku si mohou strany podílející se na právním úkonu dojednat kratší nebo delší promlčecí lhůtu. Tato lhůta nesmí však být kratší neţ jeden rok a delší neţ patnáct let. Je-li takovéto ujednání o zkrácené, či prodlouţení promlčecí době v neprospěch slabší strany právního vztahu, nebude k takovému ujednání soud přihlíţet. To bude platit i v případě, kdy bude sjednána kratší promlčecí lhůta při ujednání, které bude upravovat právo 35

ÚZ zákon č.89/2012 Sb., Nový Občanský zákoník 2014, Ostrava, Sagit a.s., 2012 , s. 11

45

na plnění z újmy na svobodě, ţivotě nebo zdraví. Nebo na právo vzniklé z úmyslného porušení povinnosti. Promlčecí doba u škody nebo újmy, která byla způsobena úmyslně je stanovena na patnáct let a to i v případech vzniku škody nebo újmy v důsledku úplatkářství, kdy je buď nabízen, slíben nebo dán úplatek jiným neţ poškozeným, nebo v přímém a nepřímém vyţádání úplatku od poškozeného. U bezdůvodného obohacení se právo na vydání bezdůvodného obohacení na rozdíl od starého občanského zákoníku promlčí aţ po deseti letech, ode dne kdy k bezdůvodnému obohacení došlo a v případě, kdy bylo bezdůvodné obohacení získáno úmyslně, je tato lhůta patnáctiletá. U povinnosti, která přešla na dědice, je promlčecí lhůta šestiměsíční od doby, kdy bylo dědictví pravomocně potvrzeno. Závěrem lze tedy shrnout, ţe Nový občanský zákoník povaţuje za absolutně neplatná jen ta právní jednání, která odporují dobrým mravům, jsou činěna v rozporu se zákonem, či s jeho smyslem a plní druhou podmínku, ţe poškozují veřejný pořádek. Relativní neúčinností je nahrazen bývalý institut odporovatelnosti.

46

6. Závěr Pokusil jsem se v této práci popsat problematiku vadných právních úkonů.

Jednání a

psychické pohnutky, které vedou k těmto jednáním, a mohou, či zapříčiňují případnou relativní a absolutní neplatnost takovýchto jednání. Problematika vad právních úkonů je charakteristickým rysem především soukromého práva. Na to, ţe se jedná z mého pohledu o důleţitou oblast, je popsána celkem obecně a tak je tato problematika také objektem v hledáčku práva soudcovského, které jej mnoha judikáty (zmíněnými v příloze) dotváří. Popsal jsem právní skutečnosti, právní úkony a jejich pojmové znaky, aby bylo moţno lépe pochopit vzájemnou provázanost těchto pojmů v návaznosti na moţné neplatnosti právních úkonů, které budou činěny na základech stavěných z těchto pojmových znaků. Seznámili jsme se s pojmy absolutní a relativní neplatnost, odporovatelnost, promlčení. S odpovědností za jejich následky, jako je bezdůvodné obohacení a odpovědnost za škodu. Srovnání s Novým občanským zákoníkem, který byl jiţ vydán v úplném znění jako zákon č. 89/2012 Sb. jsem se zabýval v úplném závěru a snaţil jsem se popsat rozdíly, které nás všechny čekají s nabitím jeho účinnosti k 1. lednu 2014. Samozřejmě za podmínek, vzhledem k současné politické situaci, ţe nedojde k další politické rošádě a naše země bude i přes problémy dále směřovat směrem k demokracii a bude dále podporovat odstranění přeţívajících principů socialistické éry v našich zákonech, které díky jejich zakořenění v samotných základech, se vyskytují a přeţívají téměř ve všech zatím platných ustanoveních. Jako autor této práce se odvaţuji vyslovit domněnku, která je podpořena praktickými zkušenostmi, ţe v současné době je nenápadně vytvářena v naší zemi situace, která se vkrádá do našich podvědomí jako obecná zkušenost a troufám si tvrdit, jako obyčej se v ní zakořeňuje, hrajíc si na morální princip vyšší právní síly. Tímto „zlem“ je dle mého mínění situace, kterou nastolují velké polostátní, či nadnárodní společnosti a podniky, které mají dominanci na našem trhu (dá se směle hovořit i o monopolu). Tyto subjekty upravují smluvní vztahy vůči jednotlivcům ve svůj prospěch s tichým souhlasem politické elity. Jedná se o pomalý dlouhotrvající proces, na kterém se podílelo a podílí celé politické spektrum. Příkladem jsou smluvní vztahy na odběry různých druhů energií, podepřené všeobecnými smluvními podmínkami a různé typy leasingových, či úvěrových smluv, které mají téţ silný fundament ve všeobecných smluvních podmínkách. Tyto všeobecné smluvní podmínky většinou velmi eliminují postavení slabšího subjektu vztahu a dalo by se říci, ţe po 47

důkladném přečtení takovýchto smluvních podmínek můţe smluvní vztah stvrdit svým podpisem, jen osoba nepříčetná nebo osoba jednající v tísni, či jiném špatném duševním rozpoloţení, coţ by mohlo zakládat neplatnost takového právního aktu. Samozřejmě se dá namítnout, ţe nikdo nenutí nikoho uzavírat leasingovou, či úvěrovou smlouvy. To zcela určitě, tyto slouţili jako další příklad. Něco jiného je to v případě smluv o odebírání energií. Ţijeme v třetím tisíciletí, v zemi s rozvinutými technologiemi, kdy spotřeba energií je v podstatě základním lidským právem a nutností. Z těchto důvodů se domnívám, ţe smlouvy, které jsou uzavírány na tomto základě, jsou, nebo by měli být neplatné - trpící vadou, protoţe vůle jednajícího musí být bez výjimky svobodná, skutečná a váţná, prostá všech omylů a tísně. Svobodou vůle rozumíme, ţe tato není deformována okolnostmi, které působí na jednajícího při formování jeho vůle. Smlouvy, které výše zmiňuji, se domnívám takovými vadami trpí, protoţe jsou jednostranně zaměřené, úmyslně potlačují práva druhé strany a zneuţívají situace ve svůj prospěch. Dále se však nabízí otázka, zda situace, kdy co není zákonem zakázáno, je povoleno, (za předpokladu, ţe nebudou porušována základní lidská práva, nepůjde o ujednání která by porušovala dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti, kdy jednání bude v souladu s dobrými mravy a zákonem), za stavu, kdy zákonodárce ve svém pojetí Nového občanského zákoníku počítá spíše s volností ujednání smluvních stran na základě ústní dohody, nikoliv dohody písemné, nepovede k nekonečnému výkladu smluvních stran o tom, co si vlastně ujednali. Je na uváţení, zda by nebylo vhodné oprášit starou zásadu: „co je psáno – to je dáno“ a naopak striktně ukotvit povinnost písemných smluv, obsahujících jednou pro vţdy dané okruhy ujednání, které by kaţdá, typová smlouva musela obsahovat, a bez nichţ by smlouva byla absolutně neplatná, s tím, ţe po vyčerpání takto daných základních ujednání, by si mohli účastníci dohodnout další, jejichţ případná neplatnost by byla jiţ jen relativní. Kaţdopádně aţ čas ukáţe, zde cesta, kterou nás Nový Občanský zákoník povede, je cestou správnou. Na tuto otázku budou moci odpovědět aţ budoucí tvůrci podobně zaměřených bakalářských, či jiných odborných prací.

48

Seznam použité literatury Odborné publikace: 1) Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 aţ 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1394 s. ISBN 978-80-7400-108-6 2) ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2009, 460 s. ISBN 978-80-7357-468-0 3) KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J. a kol. Občanské právo hmotné 2, 3. vydání. Praha: ASPI, 2002, 631 s. ISBN 80-86395-31-6 4) HULVA, T. Vady právních úkonů v soukromoprávních vztazích a jejich důsledky. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 264. ISBN 978-80-7357-633-2 5) Hrušáková, M., Králíčková. Z., české rodinné PRÁVO, 3. vydání, Masarykova univerzita Brno, 2006, 400 s. ISBN 80-210-3974-4 6) PLECITÝ, Vladimír; VRABEC, Josef; SALAČ, Josef. Základy občanského práva. 4. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 295 s. ISBN 978-80-7380-145-8 7) Weinhold, D. promlčení a prekluze v obchodních závazkových vztazích. Vydání druhé, Praha: C. H. Beck, 2002, 149 s. ISBN 80-7179-369-8 8) Eliáš, Karel; Havel, Bohumil. Osnova Občanského zákoníku. Osnova zákona o obchodních korporacích. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 574 s. ISBN 978-80-7380-205-9. 9) Fiala, J. a kolektiv, Občanské právo /1/. 2. Vydání, Masarykova universita Brno, 1993, 394 s. ISBN 80-210-0734-6 10) Hrušáková, M. a kolektiv, Rodinné právo, Masarykova universita Brno, 1993, 160 s. ISBN 80-210-0598-X 11) Právní rozhledy, 2004, č. 19, Nejvyšší soud České republiky C. H. Beck, Praha, ISSN 1210-6410 12) Právní rozhledy, 1998, č. 4, Nejvyšší soud České republiky C. H. Beck, Praha, 49

ISSN 1210-6410 13) Právní rozhledy, 2004, č. 19, Nejvyšší soud České republiky C. H. Beck, Praha, ISSN 1210-6410

Právní předpisy Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 89/2012 Sb., Nový občanský zákoník Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů

Judikatura - Česká republika Nejvyšší soud: http://www.nsoud.cz

Internetové zdroje Systém ASPI, Wolters Kluwer ČR, a.s. dostupné z: http://student.aspi.cz Beck- online, nakladatelství C. H. Beck dostupné z: http://www. beck-online.cz

50

8. Judikáty – přílohy (zkrácená verze se zaměřením na podstatu věci, resp. výklad sporné problematiky ve světle názoru Nejvyššího soudu ČR) ____________________________________________________________

29 Cdo 1993/2010 K přezkumu důvodů absolutní neplatnosti právního úkonu soudem z úřední povinnosti K důvodům absolutní neplatnosti právního úkonu soud přihlíží z úřední povinnosti jen tehdy, jsou-li z takového právního úkonu bez dalšího patrny (jako např. jde-li o právní úkon neurčitý nebo nesrozumitelný). Jinak je zkoumá (může zkoumat) jen na základě konkrétních tvrzení. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, ţe: 1/ Ve vztahu k určení neplatnosti a neúčinnosti označených smluv není ţalovaná ve věci pasivně věcně legitimována, kdyţ účastníkem řízení o určení neplatnosti či neúčinnosti smlouvy můţe být ten, kdo smlouvy uzavřel (nebo jeho právní nástupce), coţ ţalovaná není. 2/ Ve vztahu k určení neplatnosti a neúčinnosti označených smluv nemá ţalobkyně na poţadovaném určení ani naléhavý právní zájem (dle § 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále téţ jen "o. s. ř."), kdyţ lze ţalovat na plnění. 3/ Ve vztahu k poţadavku na zaplacení peněţité částky, která byla předmětem postupní smlouvy uzavřené mezi pozdějším úpadcem a společností P je ţalovaná ve sporu pasivně věcně legitimována, neboť soud má postupní smlouvu za neplatnou pro neurčitost. Potud však je pohledávka promlčená (ţalovaná promlčení namítla), kdyţ promlčecí doba uběhla v souladu s ustanovením § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále téţ jen "obč. zák.") dne 19. ledna 2006 (ţaloba byla podána aţ 3. října 2006). 4/ Ve vztahu k poţadavku na zaplacení peněţité částky, která byla předmětem postupní smlouvy uzavřené mezi pozdějším úpadcem a společností R je postupní smlouva platná a není neúčinná. I kdyby však šlo o smlouvu neplatnou či neúčinnou, byla by pohledávka promlčena (ţalovaná promlčení namítla), kdyţ promlčecí doba uběhla v souladu s ustanovením § 101 obč. zák. dne 18. října 2005 (ţaloba byla podána aţ 3. října 2006). V rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v 51

zamítavých výrocích ohledně poţadavku na určení neplatnosti eventuálně neúčinnosti postupních smluv, je dovolací argumentace právně bezcenná (ţádnou otázku zásadního významu, jejíţ řešení by mohlo ovlivnit výsledek sporu, neotevírá). Argument, ţe smlouva z 29. června 2001 je neplatná, případně argument, ţe šlo o obchodní závazkový vztah, totiţ nevede ke zpochybnění závěru odvolacího soudu, ţe ţalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti postupních smluv, závěru, ţe ţalovaná nebyla na smlouvách účastna a nemá tedy ve sporu věcnou legitimaci, ani závěru, ţe ţalovaná není osobou ve smyslu § 15 odst. 3 ZKV. V rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně poţadavku na zaplacení peněţité částky, nezakládá argumentace neplatností smlouvy z 29. června 2001 rovněţ zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. V části, ve které se poţadavek na zaplacení peněţité částky opíral o tvrzenou neúčinnost postupních smluv, je tvrzení, ţe smlouva z 29. června 2001 je neplatná, přímým popřením toho, čeho se ţalobkyně domáhala (neúčinným můţe být jen platný právní úkon). V části, ve které se poţadavek na zaplacení peněţité částky opíral o tvrzenou neplatnost postupních smluv, pak dovolatelka v dovolání ani netvrdí, jaký význam má mít jí proklamovaná neplatnost smlouvy z 29. června 2001 na závěr odvolacího soudu, ţe nárok je promlčen. Ostatně, v tomto ohledu dovolatelčina argumentace zjevně vychází z nesprávného (protoţe zjednodušeného) předpokladu, ţe k absolutní neplatnosti právního úkonu je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. K důvodům absolutní neplatnosti právního úkonu totiţ soud přihlíţí z úřední povinnosti, jen jsou-li z takového právního úkonu bez dalšího patrny (jako např. jde-li o právní úkon neurčitý nebo nesrozumitelný). Jinak je zkoumá (můţe zkoumat) jen na základě konkrétních tvrzení (jako např. je-li tvrzeno, ţe podpis na smlouvě byl zfalšován nebo ţe ji uzavřela osoba jednající v duševní poruše apod.). Srov. k tomu např. téţ rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z tohoto pohledu je ve vztahu k dovolatelkou tvrzeným důvodům neplatnosti smlouvy z 29. června 2001 přiléhavá výhrada ţalované, ţe jde o tvrzení nová, k nimţ Nejvyšší soud nesmí přihlédnout (§ 241a odst. 4 o. s. ř.) ani při úvaze o přípustnosti dovolání. Odvolacímu soudu lze při úvaze o zásadní právní významnosti jeho rozhodnutí stěţí přičítat k tíţi, ţe se nevypořádal s námitkou (neplatnosti smlouvy z 29. června 2001), kterou ţalobkyně v odvolacím řízení ani neuplatnila. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nespočívá ani v řešení otázky, zda šlo 52

o obchodní závazkový vztah. Výklad podaný k této otázce v napadeném rozhodnutí je výkladem standardním a vychází z judikatury, jeţ bez volby práva přiznává danému vztahu povahu vztahu občansko-právního (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 29 Odo 409/2006, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2009, pod číslem 157). S přihlédnutím k závěrům obsaţeným v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněném pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, doplněným (pro konkursní poměry) rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 1277/2007, a k závěrům obsaţeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2003, sp. zn. 32 Odo 239/2002, uveřejněným pod číslem 16/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, je zjevné, ţe tvrzená neplatnost či neúčinnost postupních smluv v situaci kdy dluţník (ţalovaná) na základě oznámení postupitele (pozdějšího úpadce) před prohlášením konkursu na majetek postupitele plnil dluh oznámenému věřiteli (postupníku), nemohla vést ke zpochybnění účinků tohoto splnění dluhu dluţníkem (ţalovanou) a tudíţ ani k úspěchu ţalobkyně ve sporu.

32 Cdo 2733/2009 Relativní neplatnost smlouvy uzavřené v omylu (byť i úmyslně vyvolaném) Smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl, nebo aby tím využil jeho omylu, není neplatná podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. nebo podle ustanovení § 39 obč. zák. jen proto, že jednající jím spáchal trestný čin (nebo že obecně šlo o jednání podvodné). Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení § 49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§ 40a obč. zák.).

53

Z hlediska skutkového stavu v projednávané věci bylo zjištěno,

ţe k uzavření smlouvy o

úvěru podle ustanovení § 497 obchodního zákoníku (dále jen "obch. zák.") mezi ţalobkyní a první ţalovanou nedošlo, neboť projev vůle první ţalované nesměřoval k uzavření smlouvy, její vůle nebyla váţná, sepis smlouvy byl učiněn "na oko". Smlouva o úvěru je neplatná podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák."). Je-li neplatný hlavní závazek, nemůţe být platný ani ručitelský závazek třetí ţalované, který je závazkem akcesorickým. Odvolací soud po částečném opakování důkazů povaţoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, nikoli však jeho právní závěr o neplatnosti smlouvy. Zdůraznil, ţe vznikne-li pochybnost o obsahu smlouvy, je třeba výkladem za pomocí výkladových pravidel obsaţených v ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák. objasnit skutečný záměr účastníků. V daném případě nejde o uzavření smlouvy tzv. na oko, protoţe projev vůle směřující k uzavření smlouvy byl jednoznačný, jak ze strany ţalobkyně, tak ze strany první ţalované, z tvrzení samotné první ţalované vyplynulo, ţe smlouvu podepsala, její vůle směřovala k uzavření smlouvy a získání finančních prostředků od ţalobkyně. Odvolací soud uzavřel, ţe nezjistil ţádnou vadu právního úkonu, která by činila smlouvu neplatnou pro nedostatek některé z náleţitostí právního úkonu. Smlouva je platná a podle smlouvy byl úvěr první ţalované poskytnut na jí určený účet. V souladu se zákonnými a smluvními podmínkami pro poskytnutí a vrácení úvěru je povinností první ţalované jako dluţnice z úvěrového vztahu a třetí ţalované jako ručitelky zaplatit dluţnou jistinu a sjednané úroky z úvěru, přičemţ výše pohledávky nebyla mezi účastníky sporná. Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu co do správnosti právního posouzení věci, tedy co do správnosti právního závěru odvolacího soudu o platnosti smlouvy o úvěru a splnění povinnosti poskytnout úvěr ţalobkyní. Dovoláním vytýkané vady právního posouzení však neshledal. Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a váţně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Z ustanovení § 39 obč. zák. vyplývá, ţe neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. 54

Podle ustanovení § 40a obč. zák. jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 49a, § 55, …, povaţuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůţe dovolávat ten, kdo ji sám způsobil (věta první a druhá). Podle ustanovení § 49a obč. zák. právní úkon je neplatný, jestliţe jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jeţ je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněţ neplatný, jestliţe omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní. Dovolatelky zpochybňují správnost závěru odvolacího soudu o platnosti smlouvy, namítajíce, ţe jde o právní úkon uzavřený "na oko", kdyţ vůle první ţalované nesměřovala k uzavření smlouvy, a proto neplatný podle ustanovení § 37 obč. zák. Odvolací soud se podrobně zabýval výkladem právních úkonů učiněných ţalobkyní i první ţalovanou v souvislosti s uzavřením smlouvy a čerpáním prostředků poskytnutých na základě této smlouvy za pouţití výkladových pravidel obsaţených v § 35 odst. 2 obč. zák. a v § 266 obch. zák. a jeho závěry povaţuje dovolací soud za správné. I v případě, kdyby první ţalovaná neměla vůli uzavřít smlouvu o úvěru, uplatní se závěry, jeţ Nejvyšší soud formuloval v rozsudku ze dne 18. dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněném pod číslem 36/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále téţ jen "R 36/2008"). V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud sjednotil právní praxi v posouzení otázky, zda smlouva, při jejímţ uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl, nebo aby tím vyuţil jeho omylu, je neplatná podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. (pro nedostatek váţné vůle) nebo podle ustanovení § 39 obč. zák. (pro rozpor se zákonem či pro jeho obcházení), a dovodil, ţe takové jednání nečiní smlouvu neplatnou podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. nebo podle ustanovení § 39 obč. zák. jen proto, ţe jednající jím spáchal trestný čin (nebo ţe obecně šlo o jednání podvodné). Tamtéţ dovodil, ţe podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení § 49a obč. zák., jehoţ se můţe úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§ 40a obč. zák.). K závěrům obsaţeným v 55

R 36/2008 se dále (a to právě ve vazbě na trestněprávní rovinu věci) výslovně přihlásil i Ústavní soud v usnesení ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. I. ÚS 384/2005 (jeţ je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu), v němţ mimo jiné uzavřel (výslovně na R 36/2008 odkazuje), ţe naplnění trestněprávní skutkové podstaty má v soukromoprávní rovině vliv právě jen na moţnou existenci omylu ve smyslu § 49a obč. zák. V projednávané věci se ţalobkyně neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu omylu nedovolala. Závěr odvolacího soudu, podle něhoţ jde o platnou smlouvu, je proto správný. Opodstatněnou Nejvyšší soud neshledává ani výhradu první ţalované, podle níţ ţalobkyně nesplnila povinnost úvěr poskytnout. V řízení první ţalovaná tvrdila, ţe pokyn k čerpání úvěru ze 4. října 2010 (dále jen "pokyn"), na jehoţ základě ţalobkyně peněţní prostředky převedla, nikdy nepodepsala. Toto její tvrzení však bylo vyvráceno znaleckým posudkem. Přitom podpis první ţalované je na listině aţ pod jejím textem, s nímţ se bez jakýchkoliv překáţek mohla - a měla - seznámit, aby věděla, co podepisuje. Ţádné skutečnosti, z nichţ by bylo moţno usuzovat na neváţnost vůle při určení, na který účet mají být peněţní prostředky poskytnuty, zjištěny nebyly. K tomu, aby určité skutečnosti byly významné pro zjištění, ţe jednající nečiní úkon váţně, muselo by se jednat o skutečnosti, které by i tomu, komu je úkon určen (nebo druhé smluvní straně u dvoustranného právního úkonu), byly rozeznatelné jako okolnosti vylučující váţnost vůle, tzn., ţe neváţnost vůle jednajícího bude zřejmá i této osobě. V opačném případě by bylo moţno namítat vţdy, ţe úkon nebyl učiněn váţně. Nejsou-li zde takové okolnosti, resp. nebyly-li zjištěny, nejde o nedostatek váţnosti vůle, i kdyby jednající podle svého vnitřního rozhodnutí nechtěl úkon učinit, protoţe k vnitřní výhradě se při posuzování platnosti právního úkonu z hlediska váţnosti vůle nepřihlíţí. Ţalobkyně byla vázána pokynem první ţalované, a nebyl-li účet, na který podle pokynu peněţní prostředky převedla, účtem první ţalované a ta z něj (podle svého tvrzení) prostředky nečerpala, nemůţe být tato okolnost k tíţi věřitele, jak správně uvedl odvolací soud. Za důvodnou nelze povaţovat ani námitku, ţe výkon práva na vrácení úvěru je v rozporu s poctivým obchodním stykem ve smyslu ustanovení § 265 obch. zák. Za určitých okolností by jistě i výkon práva na vrácení úvěru mohl být v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, tak jako výkon kaţdého práva. Samotný argument, ţe jde o výkon práva, však není postačující, nejsou-li tu skutečnosti svědčící o zneuţití práva. Nejvyšší soud ve 56

zjištěných okolnostech případu neshledal zneuţití práva ţalobkyně na vrácení úvěru. Úvěr byl ţalobkyní poskytnut na účet určený první ţalovanou ve prospěch této ţalované a nebyl, v rozporu se smlouvou, vrácen. Přitom první ţalovaná při určení účtu jednala po dohodě s obchodní zástupkyní, která byla mimo rámec práv a povinností obchodního zástupce. Výkon práva na vrácení úvěru tak není v rozporu s poctivým obchodním stykem. Jelikoţ se dovolatelkám uplatněnými dovolacími důvody správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal ani vady, k jejichţ existenci přihlíţí u přípustného dovolání z úřední povinnosti, dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

21 Cdo 948/2006 Právo dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu bylo vykonáno jak tehdy, bylo-li uplatněno žalobou (vzájemnou žalobou) podanou u soudu nebo námitkou v rámci obrany proti uplatněnému právu v řízení před soudem, tak i v případě, že bylo vykonáno vůči ostatním (všem) účastníkům právního úkonu jen mimosoudně. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno

ţe se ţalobkyně, ako

osoba dotčená uzavřením zástavní smlouvy ze dne 9. 9. 1998 dovolává ve smyslu ustanovení § 40a obč. zák. její neplatnosti, která nastala tím, ţe smlouvu uzavřel ţalovaný 2) v rozporu s ustanovením § 145 odst. 2 obč. zák. bez jejího souhlasu; adresátům tyto projevy vůle došly 23. 5. 2001. Ţalovaný 1) namítl za řízení před soudem prvního stupně promlčení dopisem z 22. 5. 2001 uplatněné „relativní neplatnosti“ zástavní smlouvy z 9. 9. 1998. Zástavní právo slouţí k zajištění pohledávky a jejího příslušenství s tím, ţe v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené (§ 151a odst. 1 obč. zák.). Zástavní právo není - s výjimkou úpravy některých otázek zástavního práva obsaţené v ustanovení § 299 obchodního zákoníku 57

ve znění účinném do 31.12.2000 - upraveno v obchodním zákoníku a řeší je předpisy práva občanského, zejména občanský zákoník. Nemohou být ţádné pochybnosti (a odpovídá tomu zařazení právní úpravy zástavního práva do druhé části občanského zákoníku) o tom, ţe zástavní právo je věcným právem, charakterizovaným jako „právo k věci cizí“. I kdyţ smlouva o úvěru představuje tzv. absolutní obchodní závazkový vztah (§ 261 odst. 3 obch. zák. ve znění účinném do 31.12.2000) a i kdyţ se podle ustanovení § 261 odst. 4 obch. zák. řídí částí třetí obchodního zákoníku i vztahy vzniklé při zajištění plnění závazků v závazkových vztazích, jeţ se řídí touto částí obchodního zákoníku podle ustanovení § 261 odst. 1, 2 nebo 3 obch. zák., je nutné při řešení otázky, jakou právní úpravou se řídí vznik zástavního práva zřízeného k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru, přihlédnout současně k tomu, ţe obchodní zákoník upravuje - kromě postavení podnikatelů - obchodní závazkové vztahy a některé jiné vztahy související s podnikáním (srov. § 1 odst. 1 obch. zák.) a ţe předmětem právní úpravy obsaţené v části třetí obchodního zákoníku jsou - jak uvádí jiţ její nadpis - obchodní závazkové vztahy. Jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 145 odst. 2 obč. zák., povaţuje se právní úkon za platný, dokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá (srov. § 40a, větu první, obč. zák.). Právní úkon, u něhoţ je dán důvod tzv. relativní neplatnosti podle ustanovení § 40a obč. zák., se povaţuje za platný (se všemi důsledky z toho na právní vztahy vyplývajícími), dokud se ten, na jehoţ ochranu je důvod neplatnosti právního úkonu určen, neplatnosti nedovolá. Jestliţe se oprávněná osoba dovolala tzv. relativní neplatnosti důvodně, je právní úkon neplatný od svého počátku (ex tunc). K tomu, aby nastaly účinky tzv. relativní neplatnosti, zákon - jak dovodila jiţ ustálená judikatura soudů - nestanoví, ţe by se její dovolání muselo stát ţalobou (vzájemnou ţalobou) podanou u soudu nebo námitkou v rámci obrany proti uplatněnému právu (nároku) v řízení před soudem; postačuje tedy, aby oprávněná osoba uplatnila tzv. relativní neplatnost právního úkonu „mimosoudně“. V obou případech účinky tzv. relativní neplatnosti nastávají jen tehdy, jestliţe její uplatnění došlo druhému účastníku (ostatním účastníkům) právního úkonu, popřípadě - namítá-li neplatnost právního úkonu osoba, která nebyla jeho účastníkem - všem účastníkům právního úkonu, a to okamţikem, v němţ projev vůle došel poslednímu z nich 58

(srov. téţ například Zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství s uplatňováním ustanovení novelizovaných v roce 1982, uveřejněné pod č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1985). Otázku tzv. relativní neplatnosti lze v občanském soudním řízení vţdy řešit jako otázku předběţnou. Právo se promlčí, jestliţe nebylo vykonáno v době stanovené v občanském zákoníku (srov. § 100 odst. 1, věta první, obč. zák.). Právo dovolat se tzv. relativní neplatnosti - jak se podává z ustálené judikatury soudů podléhá promlčení (srov. téţ Závěry k výkladu ustanovení občanského zákoníku, změněných a doplněných zákonem č. 131/1982 Sb., a k výkladu některých ustanovení notářského řádu, změněných a doplněných zákonem č. 134/1982 Sb., které byly uveřejněny ve Sborníku stanovisek, zpráv a rozhodování soudů a soudních rozhodnutí IV, vydaných v SEVT Praha 1986, na str. 424 a násl.). Promlčecí doba je tříletá a běţí ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 obč. zák.). Právo je třeba z pohledu ustanovení § 100 odst. 1, věty první, obč. zák. vykonat ve stanovené době u soudu, jen jestliţe je takový postup zákonem předepsán. V případě dovolání se tzv. relativní neplatnosti zákon vykonání práva u soudu nevyţaduje; tzv. relativní neplatnosti právního úkonu se můţe oprávněná osoba ve smyslu ustanovení § 40a obč. zák. dovolat - jak uvedeno výše - nejen ţalobou (vzájemnou ţalobou) podanou u soudu nebo námitkou v rámci své obrany proti uplatněnému právu v řízení před soudem, ale i „mimosoudně“ a účinky tzv. relativní neplatnosti - jak rovněţ zmíněno jiţ výše - nastávají dojitím projevu vůle ostatním (všem) účastníkům právního úkonu, a proto právo bylo vykonáno z hlediska ustanovení § 100 odst. 1, věty první, obč. zák. vţdy také tehdy, bylo-li dovolání se relativní neplatnosti učiněno jen „mimosoudně“. V projednávané věci se ţalobkyně dovolala neplatnosti zástavní smlouvy ze dne 9. 9. 1998 z důvodu uvedeného v ustanovení § 145 odst. 2 obč. zák. dopisem ze dne 22.5.2001, který došel účastníkům zástavní smlouvy dne 23.5.2001. Protoţe toto právo mohla poprvé vykonat dne 10. 9. 1998, uplatnila své právo před uplynutím tříleté promlčecí doby; okolnost, ţe právo nebylo uplatněno u soudu, je nerozhodná, neboť bylo vykonáno v souladu se zákonem mimosoudně. Účinky tzv. relativní neplatnosti nastaly od počátku (ex tunc), 59

odvolací soud k nim měl přihlédnout, i kdyţ neplatnost zástavní smlouvy ze dne 9.9.1998 představovala (mohla představovat) pro rozhodnutí ve věci samé jen posouzení jedné z předběţných otázek. Námitka dovolatelky o tom, ţe zástavní smlouva ze dne 9. 9. 1998 je „absolutně neplatná“ z důvodu nedostatku podpisu smlouvy na straně zástavního věřitele (úpadce), však není opodstatněná.

22 Cdo 752/99

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, ţe kupní smlouva ze dne 13.11. 1972 ohledně nemovitostí, je absolutně neplatná, kdyţ ji původní prodávající

K.B.

uzavřela nesvobodně pod tlakem bezprávné výhrůţky tehdejšího národního výboru, která spočívala v tom, ţe pokud smlouvu neuzavře, nebude jí uvolněn byt v rodinném domku, jehoţ byla vlastnicí, který však byl obsazen nájemníkem, a bude nucena setrvat ve velmi špatném bytě, umístěném ve staré faře. Právní nástupci prodávající prokázali naléhavý právní zájem na zjištění neplatnosti předmětné kupní smlouvy ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu ve znění, účinném k 31. 12. 2000 (dále jen "OSŘ"). Odvolací soud toto rozhodnutí zrušil a ţalobu zamítl, kdyţ vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, zaujal však jiné právní hodnocení věci. Uvedl, ţe právní otázka platnosti předmětné kupní smlouvy, o níţ bylo rozhodováno na základě ţaloby na určení, měla povahu otázky předběţné ve vztahu k jiné právní otázce, a nemohl být tedy dán naléhavý právní zájem ţalobců na určení neplatnosti kupní smlouvy smyslu § 80 písm. c) OSŘ, bylo-li moţno ţalovat na určení samotného práva, to je zůstavitelčina vlastnictví. Je zřejmé, ţe ţalobci se jednoznačně snaţili dosáhnout zjištění, ţe ke dni své smrti byla K. B. vlastnicí předmětných nemovitostí, a to proto, aby byl dán důvod k zahájení řízení o dodatečném projednání dědictví po ní. Proto by bylo moţné připustit naléhavý právní zájem ţalobců na určení vlastnictví K. B. k předmětným nemovitostem ke dni její smrti, ale nikoliv určení neplatnosti kupní smlouvy. V této souvislosti uzavřel, ţe výrok určující neplatnost kupní smlouvy by nemohl být ani podkladem pro záznam vlastnického práva v katastru nemovitostí a jiţ z toho důvodu nezbylo, neţ podle § 220 odst. l OSŘ změnit výrok o určení 60

neplatnosti kupní smlouvy tak, ţe byl návrh zamítnut. Uzavření smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek bylo v roce 1972 toliko důvodem k odstoupení od smlouvy. Předmětná smlouva tedy není neplatná a nelze se proto domáhat vzájemného vrácení plnění. Za této situace se odvolací soud nemusel zabývat námitkou vydrţení vlastnického práva ţalovaným,

ani

námitkou

promlčení

práva

na

odstoupení

od

smlouvy.

V dovolání dovolatelé uvedli, ţe odvolací soud se vypořádal pouze s jedním důvodem pro který by mohla být kupní smlouva posouzena jako absolutně neplatný právní úkon. Nevzal v úvahu, a to z úřední povinnosti, zda neexistují další důvody absolutní neplatnosti kupní smlouvy, např. neurčitost, nesrozumitelnost, rozpor s ustanovením § 399 odst. 2 ObčZ ve znění platném v době uzavírání smlouvy, tak, aby nemohla být jeho rozhodnutím zaloţena překáţka

rozhodnuté

věci.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, ţe dovolání není důvodné. Podle § 37 Občz ve znění, platném v době uzavření předmětné kupní smlouvy, právní úkon musí být učiněn svobodně a váţně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Svobodu vůle vylučuje fyzické donucení k provedení úkonu a také donucení psychické, spočívající v tom,ţe na

vůli

jednajícího

působí

bezprávná

vyhrůţka.

Bezprávnou výhrůţkou je výhrůţka, kterou je vynucováno něco, co nesmí být vynucováno. Můţe spočívat v tom, ţe je vyhroţováno něčím, co hrozící vůbec není oprávněn provést, nebo co sice oprávněn provést je, ale nesmí tím hrozit tak, aby někoho pohnul k určitému právnímu úkonu; není třeba, aby cíl, který je sledován pouţitím bezprávné výhrůţky, byl sám protiprávní. Musí dále jít o výhrůţku takového druhu a takové intenzity, aby podle okolností a povahy konkrétního případu u toho, vůči komu jí bylo pouţito, vzbudila důvodnou bázeň a výhrůţka musí být adresována tomu, jehoţ právní úkon se vynucuje, nebo osobám jemu blízkým (rozsudek Nejvyššího soudu z 9. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1522/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 2/1999). Mezi bezprávnou vyhrůţkou a právním úkonem musí být

příčinná

souvislost.

Podle tvrzení dovolatelů nebyla vůle jejich matky při uzavírání kupní smlouvy s ţalovaným svobodná. To dovozují ze skutečnosti, ţe byla pod dlouhodobým nátlakem městského národního výboru, aby dům darovala státu, přičemţ pracovníci národního výboru ji nutili, aby 61

bydlela v nevyhovujících podmínkách na staré faře a bezprávně ji vyhroţovali, ţe na staré faře bude muset zůstat; upírali ji právo bydlet ve svém domě. O tom ţalovaný podle nich věděl

a

také

to

vyuţil.

Občanský zákoník stanoví pouze obecně, ţe právní úkon, který nebyl učiněn svobodně, je neplatný. V případě nepřímého (psychického) donucení jednající sice projevuje vlastní vůli, ale je tu vada v pohnutce, která vedla k vytvoření této vůle, neboť pohnutkou byla bezprávná vyhrůţka. Vůle subjektů právních úkonů je zpravidla podmíněna určitými skutečnostmi (pohnutkami), které mohou omezovat její svobodu; takové omezení je právně významné jen za určitých podmínek, stanovených zákonem (např. pokud kupující je omezen finančními moţnostmi, je téţ "donucen" zakoupit levnější a méně kvalitní zboţí, neţ by si přál, toto omezení vůle však není právně významné). Právně významné je takové omezení svobody vůle, ke kterému došlo v důsledku přímého nebo nepřímého donucení (přímé donucení nebylo ţalobci tvrzeno). Také při jednání v tísni jde o vadu v pohnutce, kterou je tíseň, a ani v tomto případě neprojevuje jednající zcela svobodnou vůli; nejedná však pod vlivem fyzického donucení ani bezprávné vyhrůţky, a proto na tento stav nelze vztáhnout § 37 ObčZ. Nepřímé donucení a tíseň jsou podobné jevy, neboť v obou případech se vůle jednajícího utváří pod vlivem právně významné pohnutky jinak, neţ by se utvářela nebýt skutečnosti tuto pohnutku utvářející, liší se však v tom, ţe nepřímé donucení předpokládá, na rozdíl od tísně, bezprávnou

vyhrůţku.

Zákon blíţe nestanoví, co je třeba rozumět svobodou vůle, případně nepřímým donucením; judikatura proto vychází z právní teorie, která tuto otázku řeší dlouhodobě ustáleně a jednotně tak, jak je uvedeno ve shora citovaném rozsudku Nejvyššího soudu, a za právně významné povaţuje

nepřímé

donucení,

které

bylo

vykonáno

kvalifikovanou

vyhrůţkou.

V dané věci je zřejmé, ţe vůle prodávající se utvářela v důsledku skutečností, nastálých po roce 1948, tedy i v důsledku toho, ţe jí bylo znemoţněno bydlet ve vlastním domě. Nebylo však prokázáno, ţe by se tato vůle vytvářela pod vlivem bezprávné vyhrůţky, která by v ní vyvolala důvodnou bázeň. Prodávající prodala dům, jehoţ údrţba v daných poměrech přesahovala její moţnosti, za cenu, kterou bylo moţno dosáhnout a jako podmínku si téţ stanovila uvolnění bytu v rodinném domku, ke kterému jí ţalovaný pomohl. K tvrzení dovolatelů, ţe k rozhodnutí o prodeji přispěla okolnost, ţe pracovníci národního výboru na ni 62

naléhali, aby dům, jehoţ údrţbu nemohla zajistit, darovala státu, je třeba uvést, ţe nešlo o bezprávnou vyhrůţku, která by směřovala k prodeji domu právě ţalovanému a za úplatu. Správný je právní názor odvolacího soudu, ţe mohlo jít o jednání v tísni, nešlo však o nesvobodnou

vůli

utvářenou

bezprávnou

vyhrůţkou.

Lze poznamenat, ţe podle judikatury Ústavního soudu "hrozba nepřidělení odpovídajícího bytu bývalým místním národním výborem, zvláště s přihlédnutím k neutěšené zdravotní situaci rodiny a k období totality, představuje pro převodce všechny znaky tísně, neboť za podmínek demokratického státu by nemovitosti nikdy neprodal" (Nález z 11. 2. 1998, sp. zn. II.ÚS 296/96).

33 Odo 239/2005

Z hlediska skutkového stavu v projednávané věci bylo zjištěno, ţalobkyně jako právní nástupkyně původního ţalobce – úpadce se po ţalovaném domáhala v konečném znění ţaloby zaplacení 845.992,60 Kč s příslušenstvím. Uváděla, ţe o tuto částku se ţalovaný na úkor úpadce bezdůvodně obohatil, jednak tím, ţe od něj přijímal nájemné za pronájem ve smlouvě sjednané plochy pozemku, ačkoli její výměra byla ve skutečnosti menší, a dále tím, ţe mu pronajímal

i

pozemky,

které

nebyly

v

jeho

vlastnictví.

Nalézací soud rozsudkem ze dne 8. 3. 2004, č. j. 30 C 9/99-194, ţalobu o zaplacení 845.992,60 Kč s přísl. zamítl. Přitom vycházel ze zjištění, ţe ţalovaný jako pronajímatel uzavřel s původním ţalobcem jako nájemcem postupně několik nájemních smluv. Předmětem nájmu byly vţdy „části pozemků“, oddělovací geometrický plán ke smlouvám nebyl připojen. Na základě těchto smluv původní ţalobce pozemky (resp. jejich části) skutečně uţíval, za coţ platil ţalovanému nájemné. K některým z pronajatých pozemků svědčilo ţalovanému toliko právo trvalého uţívání, ostatní měl ve vlastnictví. Ţalovaný vznesl námitku promlčení uplatněného práva. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl odvolací soud k závěru, ţe nájemní smlouvy, které původní ţalobce se ţalovaným uzavřel, jsou absolutně neplatné pro svou neurčitost, neboť z nich není bez dalšího zřejmé, jaké části pozemků byly 63

předmětem nájmu. Nepřisvědčil námitce ţalobkyně, ţe nájemní smlouvy nejsou neplatné pro svou neurčitost, nýbrţ proto, ţe byly uzavřeny v rozporu s § 70 odst. 2 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku (dále jen „hospodářský zákoník“), kdyţ pronájem pozemků, k nimţ ţalovanému svědčilo pouze právo trvalého uţívání, byl v rozporu s účelem, pro který byly tyto pozemky odevzdány ţalovanému do uţívání. Pro posouzení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy je důvod neplatnosti smluv nerozhodný. Správným shledal odvolací soud závěr soudu prvního stupně, ţe právo na vydání plnění částky 188.625,- Kč z neplatné smlouvy je promlčeno. Poslední platba bankovním převodem byla původním ţalobcem provedena 31. 10. 1994 a objektivní tříletá promlčecí doba uplynula dnem 31. 10. 1997, tedy před podáním ţaloby (15. 4. 1998). K námitce, ţe ţalovaný se na úkor původního ţalobce obohatil úmyslně a uplatněný nárok se tak promlčuje v objektivní lhůtě desetileté, odvolací soud uvedl, ţe tato skutečnost nebyla přes poučení soudu podle § 119a odst. 1 o. s. ř. před soudem prvního stupně tvrzena a nelze k ní tudíţ jako k nové skutečnosti v odvolacím řízení přihlíţet; existence úmyslu se podle odvolacího soudu navíc z provedených důkazů nepodává. Rozsudek byl potvrzen soudem odvolacím.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala ţalobkyně dovolání, v němţ vytýká odvolacímu soudu, ţe jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu o neplatnosti nájemních smluv pro neurčitost jejich předmětu. Nadále prosazuje názor, ţe nájemní smlouvy jsou neplatné pro rozpor s § 70 odst. 2 hospodářského zákoníku, neboť ţalovaný nakládal s pozemky, k nimţ mu svědčilo toliko právo trvalého uţívání, v rozporu s účelem, ke kterému mu byly svěřeny. Důvod neplatnosti předmětných smluv je klíčový z hlediska promlčení uplatněného práva, neboť v případě neplatnosti podle § 39 obč. zák. by se bezesporu jednalo o úmyslné bezdůvodné obohacení ţalovaného, neboť mu byl znám obsah hospodářských smluv a věděl, ţe není vlastníkem předmětných pozemků, nemůţe je pronajímat a inkasovat za jejich pronájem nájemné. Ţalovaný navrhl dovolání ţalobkyně zamítnout. Má za to, ţe odvolací soud správně zvaţoval platnost nájemních smluv z hledisek podle § 37 odst. 1 obč. zák., neboť je-li smlouva neplatná pro neurčitost, je bezpředmětné dále zkoumat její soulad se zákonem (§ 39 obč. zák.). Skutečnost, ţe ţalovaný pouţil pozemky k jinému účelu, neţ ke kterému bylo trvalé uţívání v jeho prospěch zřízeno, je navíc podle § 70 odst. 3 hospodářského zákoníku důvodem toliko 64

pro

zrušení

tohoto

práva,

nevede

však

k

neplatnosti

nájemní

smlouvy.

Vzhledem k datu vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu bylo v řízení o dovolání postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. dubnem 2005 – dále opět jen o. s. ř. (srovnej článek II, bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů,

a

některé

další

zákony).

dovolání

není

opodstatněné.

Námitky uplatněné ţalobkyní v dovolání směřují proti závěru odvolacího soudu, ţe nájemní smlouvy uzavřené mezi původním ţalobcem a ţalovaným jsou neplatné pro jejich neurčitost. Ţalobkyně přitom netvrdí, ţe předmět nájmu byl ve smlouvách vymezen dostatečně určitě, namítá pouze, ţe odvolací soud měl platnost nájemních smluv poměřovat v prvé řadě ustanovením § 39 obč. zák. a dospět tak k závěru, ţe jsou neplatné pro rozpor se zákonem, neboť ţalovaným nebyl respektován § 70 odst. 2 hospodářského zákoníku. Předmětem dovolacího přezkumu je tudíţ posouzení, zda je právní úkon třeba zkoumat dříve z hlediska určitosti jeho obsahu (§ 37 odst. 1 obč. zák.) či z hlediska souladu jeho obsahu se zákonem (§ 39obč.zák.). Podle § 37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a váţně, určitě a srozumitelně;jinak je neplatný. Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Právní úkon je projev vůle směřující k určitému právnímu následku, jenţ právní normy s takovým projevem vůle spojují. Má-li jít o právní úkon platný, musí projev vůle vyhovovat všem náleţitostem, které jsou na něj kladeny právními normami. Mezi náleţitosti právního úkonu náleţí svoboda a váţnost vůle a určitost a srozumitelnost jejího projevu. Právní úkon je neurčitý, a tedy neplatný, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak nikoli jednoznačný. Zjištění obsahu právního úkonu je nezbytným předpokladem pro aplikaci právní normy na takový právní úkon. Není-li však u neurčitého právního úkonu ani za pouţití interpretačních pravidel moţné zjistit, co je jeho obsahem, není jej moţné ani podřadit konkrétní právní normě a zkoumat, zda je či není s touto normou v souladu. Logicky je tedy nutné právní úkon posoudit nejdříve z hlediska určitosti jeho obsahu (§ 37 odst. 1 obč. zák.) a teprve následně, je-li najisto postaveno, co je obsahem právního úkonu, zkoumat 65

soulad jeho obsahu s právní normou (§ 39 obč. zák.). Odvolací soud proto nepochybil, jestliţe nejdříve zkoumal náleţitosti nájemních smluv, včetně určitosti vymezení jejich předmětu. Shledal-li nájemní smlouvy neplatnými pro jejich neurčitost, bylo nadbytečné a logicky vzato i nereálné posuzovat, zda jimi nebyl porušen nebo obcházen zákon, konkrétně ustanovení hospodářského

zákoníku.

Závěr odvolacího soudu, ţe nebyl oprávněn zkoumat, zda se ţalovaný na úkor ţalobkyně obohatil úmyslně, neboť jde o nepřípustnou novotu tvrzenou ţalobkyní aţ v rámci odvolacího řízení, ţalobkyně v dovolání nezpochybnila. Úvahy dovolatelky, zda lze z případného rozporu nájemních smluv s § 70 odst. 2 hospodářského zákoníku bez dalšího dovodit úmysl ţalovaného obohatit se na úkor původního ţalobce, jsou z hlediska dovolacího přezkumu bezcenné, neboť tuto právní otázku odvolací soud ve svém rozhodnutí neřešil, své rozhodnutí na ní nezaloţil, takţe ji nelze - logicky vzato - ani podrobit dovolacímu přezkumu

22 Cdo 797/2000

Z hlediska skutkového stavu v projednávané věci bylo zjištěno, ţe darovací smlouva ze dne 12. 1. 1993, uzavřená mezi jednou dárkyní a dvěma obdarovanými, ohledně nemovitostí je neplatná. Soud prvního stupně na základě znaleckého posudku vycházel ze zjištění, ţe dárkyně, třetí ţalovaná, v době uzavření označené darovací smlouvy s prvými dvěma ţalovanými jako obdarovanými nebyla schopna "rozpoznat a korigovat" své jednání a nebyla schopna činit právní úkony a posoudit následky svého jednání. Dovodil, ţe za tohoto stavu je darovací smlouva neplatná podle § 38 odst. 2 ObčZ. odvolací soud změnil ţalobu tak, ţe jí zamítl. Odvolací soud se především zabýval otázkou, zda v daném případě je dán naléhavý právní zájem na určovací ţalobě podle § 80 písm. c) o. s. ř., určovací ţalobě nemá. Proti rozsudku odvolacího soudu podal ţalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.) Podle názoru ţalobce nelze přehlédnout, ţe darovací smlouva ze dne 12. ledna 1993 byla uzavřena za okolností, kdy dárkyně nebyla schopna rozpoznat a korigovat své jednání a nebyla schopna v plném rozsahu činit právní úkony v době sepisu darovací 66

smlouvy. Tento právní úkon je tedy absolutně neplatný a měl vliv na další právní vztahy, které nastaly posléze.

Nejvyšší soud po zjištění, ţe dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno osobou oprávněnou včas a ţe je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ

a

dospěl

k

závěru,

ţe

dovolání

není

opodstatněné.

Dovolatel nenamítá, ţe v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst. 1 OSŘ nebo ţe řízení je postiţeno jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ani z obsahu spisu nevyplývá, ţe by k některé z uvedených vad došlo. Dovolací soud se proto zabýval dovoláním ţalobce odkazujícím na § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ v tom rozsahu, jak jej obsahově

vymezil.

Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliţe soud pouţil jiný právní předpis, neţ který měl správně pouţít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyloţil, popř. ţe ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), je především naléhavý právní zájem žalobce na uvedeném určení. Odvolací soud aplikoval správný právní předpis [§ 80 písm. c) OSŘ] a jeho rozhodnutí je správné, neboť ţalobce nesplňuje právě uvedený předpoklad. Naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ může sice mít i osoba, která není účastníkem smlouvy, jestliže by vyhovění takové žalobě mohlo mít příznivý dopad na její právní postavení, avšak o takový případ se v dané věci nejedná. Samotné vyslovení neplatnosti sporné darovací smlouvy by totiţ právní postavení ţalobce ve vztahu k předmětu darovací smlouvy nijak neovlivnilo a nemělo by dopad ani na jeho majetková práva osoby uţívající předmětné nemovitosti, jejichţ vlastníkem nikdy nebyla. Spatřuje-li ţalobce ohroţení svého postavení v tom, ţe první dvě ţalované se jinou ţalobou u Okresního soudu domáhají jeho

vyklizení, pak se jeho námitkou neplatnosti sporné darovací smlouvy musí

jako s předběţnou otázkou zabývat soud v řízení o vyklizení, a to právě z hlediska aktivní 67

legitimace (vlastnictví nemovitostí, jeţ mají být vyklizeny) prvních dvou ţalovaných. Stejně by postupoval soud při zjišťování rozsahu dědictví v řízení o dědictví v případě smrti třetí ţalované, v němţ by jistě děti ţalobce (vnuci třetí ţalované) vystupovaly jako neopomenutelní dědici. Vyslovení neplatnosti darovací smlouvy bez dalšího by nevedlo ani k uspokojení pohledávky ţalobce z titulu investic do nemovitosti, a protoţe ţalobu podal jen ţalobce a jeho synové se ţalobci nestali, nemůţe se dovolávat ani právního zájmu svých synů. Z uvedeného vyplývá, ţe odvolací soud věc posoudil po právní stránce správně. Proto je správný i dovoláním napadený rozsudek a dovolání muselo být podle § 243b odst. 1 OSŘ zamítnuto.

68

69

70

71

72

73

74

75

76

77

78

79

80

81

82

83

84

85

86

87

88

89

90

91

92

93

94

95

96

97

98

99

100

101

102

103

104

105

106

107

108

109

110

111

112

113

114

115

116

117

118

119

120

121

122

123

124

125

126

127

128

129

130

131

132

133

134

135

136

137

138

139

140

141

142

143

144

145

146

147

148

149

150

151

152

153

154

155

156

157

158

159

160

161

162

163

164

165

166

167

168

169

170

171

172

173

174

175

176

177

178

179

180

181

182

183

184

185

186

187

188

189

190

191

192

193

194

195

196

197

198

199

200

201

202

203

204

205

206

207

208

209

210

211

212

213

214

215

216

217

218

219

220

221

222

223

224

225

226

227

228

229

230

231

232

233

234

235

236

237

238

239

240

241

242

243

244

245

246

247

248

249

250

251

252

253

254

255

256

257

258

259

260

Problematika vad právních úkonů

Recommend Documents