Problematika domácího násilí a jeho prevence

Univerzita Palackého v Olomouci Právnická fakulta

Daniela Mohylová

Problematika domácího násilí a jeho prevence

Diplomová práce

Olomouc, 2011

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Problematika domácího násilí a jeho prevence vypracovala samostatně a citovala jsem všechny použité zdroje.

V souladu se zákony č. 101/2000 Sb., v platném znění a č. 121/2000 Sb., v platném znění souhlasím se zpracováním svých osobních údajů.

V Hradci Králové dne 20.6. 2011

………………………………….. podpis

2

Anotace Diplomová práce Problematika domácího násilí a jeho prevence je zaměřena především na trestněprávní úpravu (podrobně analyzuje trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí dle nového trestního zákoníku ve srovnání s předchozí právní úpravou dle trestního zákona z roku 1961 a s právní úpravou Slovenska; nabízí možnosti řešení de lege ferenda). Mimo to se věnuje druhům, hlavním znakům a obětem domácího násilí; mapuje zakotvení ochrany před tímto rozšířeným fenoménem na ústavní i mezinárodní úrovni. Zahrnuje některé správněprávní a civilněprávní instituty (vykázání, předběžné opatření, činnost intervenčních center), poukazuje i na jiné právní předpisy věnující se této problematice a na možnosti prevence. V neposlední řadě dokládá na případové studii konkrétní aspekty domácího násilí, jeho pachatelů i obětí.

Klíčová slova Domácí násilí, týrání, společné obydlí, prevence, vykázání, předběžné opatření, intervenční centrum, případová studie, metoda SARA DN.

3

Annotation This thesis called “ Domestic Violence and Its Prevention“ targets the criminal law, particularly the Czech and Slovak Penal Code and their confrontation. It treats of concrete criminal offences (torture of person living in common inhabitance etc.). First part of this work apprises of a term “domestic violence“ and its categories, forms and victims. Then there are some enumerated international treaties that support the protection from domestic violence in the interstate grade. The third chapter is the most extensive, it sets to the criminal area and a sufferer. The next part bears a look on the area of administrative and civil law (instruments like an expulsion, interim measure, activity of police and intervention centre). Different is the part five – a case study – an illustration of domestic violence and its solution in practice. The sixth part includes Slovak legal regulations. The last part is about the prevention of domestic violence.

Keywords Domestic violence, torture, common inhabitance, prevention, expulsion, interim measure, intervention centre, case study.

4

Obsah 1. Úvod…….............................................................................................................................. 7 2. Druhy, hlavní znaky a oběti domácího násilí........................................................................ 9 2.1 Druhy domácího násilí.................................................................................................... 9 2.2 Hlavní znaky domácího násilí....................................................................................... 10 2.3 Oběti domácího násilí ................................................................................................... 11 3. Zakotvení problematiky v ústavním pořádku ČR a mezinárodních smlouvách ................. 14 4. Trestněprávní úprava domácího násilí ................................................................................ 16 4.1 Týrání osoby žijící ve společném obydlí – znaky skutkové podstaty........................... 17 4.2 Týrání osoby žijící ve společném obydlí – rozbor pojmů............................................. 20 4.2.1 Základní skutková podstata trestného činu dle § 199 TZ ...................................... 21 4.2.2 Kvalifikovaná skutková podstata trestného činu dle § 199 TZ ............................. 25 4.2.3 Promlčení trestní odpovědnosti, podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a zahlazení odsouzení....................................................................................... 26 4.3 Vztah k jiným ustanovením trestního zákoníku............................................................ 27 4.3.1 Souběh s trestným činem týrání svěřené osoby a dalšími trestnými činy ............. 27 4.3.2 Nepřekažení a neoznámení trestných činů podle § 198 a § 199 TZ ...................... 28 4.4 Srovnání s předchozí právní úpravou ........................................................................... 30 4.5 Výčet dalších trestných činů ......................................................................................... 32 4.6 Dispoziční právo poškozeného dle § 163 trestního řádu .............................................. 33 5. Instituty civilního a správního práva chránící před domácím násilím................................ 35 5.1 Vývoj české legislativy v oblasti domácího násilí........................................................ 35 5.1.1 Zákon č. 135/2006 Sb. ........................................................................................... 36 5.2 Tři pilíře ochrany před domácím násilím...................................................................... 37 5.2.1 Vykázání dle zákona o Policii České republiky .................................................... 37 5.2.2 Intervenční centra .................................................................................................. 39 5.2.3 Předběžné opatření dle občanského soudního řádu ............................................... 39 5.3 Další právní předpisy k problematice domácího násilí................................................. 41 5.3.1 Právní úprava v zákoně o přestupcích ................................................................... 42 6. Případová studie.................................................................................................................. 44 7. Úprava domácího násilí na Slovensku................................................................................ 48 7.1 Změny v trestním právu po roce 2005 .......................................................................... 48 7.2 Týrání blízké osoby a svěřené osoby ............................................................................ 48 5

7.2.1 Základní skutková podstata trestného činu dle § 208 STZ.................................... 48 7.2.2 Kvalifikovaná skutková podstata trestného činu dle § 208 STZ ........................... 49 7.2.3 Srovnání trestného činu dle 199 TZ a trestného činu dle 208 STZ ....................... 50 8. Prevence domácího násilí ................................................................................................... 52 8.1 Primární, sekundární a terciární prevence .................................................................... 52 8.2 Další faktory mající vliv na prevenci domácího násilí ................................................. 53 8.3 Prevence násilí na dětech .............................................................................................. 53 9. Závěr… ............................................................................................................................... 55 10. Resumé.............................................................................................................................. 58 11. Použitá literatura ............................................................................................................... 59

6

1. Úvod Domácí násilí se stalo poměrně rozšířeným fenoménem dnešní doby; bývá označováno jako nejčastější forma násilného jednání. Tento negativní společenský jev má dlouhou historii, různé podoby a ačkoli existuje mnoho prostředků jak mu zabránit či předejít, lze předpokládat, že se nikdy nepodaří eliminovat ho natolik, aby jeho výskyt ve světě byl nulový. Výzkumy prokázaly1, že často začíná velmi drobnými útoky a postupně nabývá na intenzitě, frekvenci i vzrůstající rafinovanosti a krutosti vůči oběti. Jedná se o pojem dosti široký – lze se s ním setkat nejen na poli práva, ale i psychologie, sociologie, medicíny apod. Tato práce se věnuje především oblasti trestněprávní; nahlíží na domácí násilí z pohledu kriminologického2. Jejím cílem je podat celistvý rozbor současné právní úpravy, porovnat ji s právní úpravou jiného státu a shrnout použití ochranných civilních institutů. Práce je rozdělena do sedmi kapitol (vyjma úvodu, závěru, resumé a literatury). V prvé řadě si klade za cíl vysvětlit samotný pojem domácího násilí; pro komplexnější pochopení celé problematiky zde okrajově zasahuje mimo trestněprávní rámec – pojednává o druzích a hlavních znacích domácího násilí a obětech trestných činů. Ve druhé části se zabývá ochranou před domácím násilím na vnitrostátní i mezinárodní úrovni. Nejobsáhlejší třetí část se věnuje trestněprávní oblasti, konkrétně je zde zaměřena pozornost na trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí – podrobně je rozebrána základní a dvě kvalifikované skutkové podstaty, objasněny jednotlivé pojmy, vyjmenovány další trestné činy s obdobnými rysy, které vykazuje trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí. Tento trestný čin je následně srovnáván s předchozí právní úpravou a není opomenuto ani dispoziční právo poškozeného – ve světle dnešní i dřívější úpravy trestního práva procesního. Čtvrtá část práce je postavena na třech pilířích ochrany před domácím násilím v oblasti správního a civilního práva – na činnosti orgánů Policie ČR, intervenčních center a obecných soudů; přibližuje možnosti řešení v podobě vykázání či předběžného opatření. V neposlední řadě upozorňuje na další právní předpisy zabývající se úpravou domácího násilí. Zcela odlišnou strukturu má 1

MARTINKOVÁ, M., MACHÁČKOVÁ, R. Vybrané kriminologické a právní aspekty domácího násilí. Praha : Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2001. s. 169. 2 Kriminologií se míní společenská věda zabývající se zkoumáním zločinnosti u jednotlivců, různých skupin i globálně v celé společnosti; soustřeďuje pozornost na pachatele a oběti trestných činů, sleduje příčiny i důsledky kriminality. Tématu domácího násilí se začala věnovat v 80.letech minulého století; konzervativní proud se spíše snažil udržet tradiční normy a problémy spojené s násilím v rodině umlčet, ne je redukovat. Za výjimku lze považovat např. J. H. Schneidera a jeho kriminologii násilí (autor spatřoval v domácím násilí nejrozšířenější formu násilí vůbec) – více viz VOŇKOVÁ, J., HUŇKOVÁ, M. a kol. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha : proFem, 2004. s. 54.

část pátá, neboť je koncipována ryze prakticky – předkládá případovou studii, na které demonstruje fáze, charakteristické projevy a možné právní postupy v oblasti domácího násilí. Tato kazuistika neshrnuje pouze známá a často publikovaná teoretická fakta, ale dokládá i praktický příklad ze života oběti domácího násilí. Následující část se zabývá právním stavem na Slovensku – přináší užitečnou komparaci české a slovenské trestněprávní úpravy v oblasti domácího násilí. Poslední část se stručně věnuje prevenci domácího násilí. Při zpracovávání práce jsem vycházela především ze současné i předchozí právní úpravy; kromě odborných časopisů, monografií, sborníků atd. jsem se věnovala i judikatuře, která upřesňuje obtížně interpretovatelné pojmy a předkládá příklady z praxe. Za další zdroje o incidenci3 domácího násilí, byť neprávnického charakteru, lze považovat především údaje získané od lékařů a psychologů, z rodinných poraden a center pro oběti domácího násilí, které jsou nejstarším a v České republice nejvíce používaným pramenem informací v této oblasti4. Data plynoucí z tohoto cenného zdroje ucelených poznatků o nejzávažnějších formách domácího násilí však nelze paušalizovat, neboť pocházejí od nízkého počtu obyvatel. Neméně potřebnými při zkoumání problému násilí v blízkém sociálním okolí se jeví oficiální statistiky orgánů činných v trestním řízení; přinášejí přesnější data, ale vzhledem k vysoké míře latence činu se ne vždy podaří dospět v daném případě do stádia trestního řízení. Posledním zdrojem mohou být i vědecké studie reprezentativních vzorků populace, kterých s úspěchem využívá kriminologie. Výsledky výzkumů se však značně odlišují, neboť při získávání informací bývají pokaždé použity jiné metody i pojmy; např. samotný pojem „násilí“ chápe každý odlišně. Proto je pojmu domácí násilí věnována samostatná podkapitola, stejně tak výkladu pojmu týrání aj.

3

Incidencí se míní počet nových případů, u nichž došlo k výskytu příslušného jevu – v dané oblasti a čase. KUBOVÁ, Olga. Muži, ženy a domácí násilí : k problému „genderové symetrie“ pachatele a obětí domácího násilí. Trestní právo, 2004, roč. 9, č. 12, s. 7–8. 4

8

2. Druhy, hlavní znaky a oběti domácího násilí 2.1 Druhy domácího násilí Výjimečnost domácího násilí nespočívá v násilí jako takovém, ale především v okolnostech, za kterých k němu dochází (zpravidla silná citová vazba mezi obětí a pachatelem, páchání domácího násilí v nejintimnějším, tj. domácím prostředí atd.). Literatura uvádí jeho čtyři základní druhy5: Nejčastějším z nich je fyzické násilí – spadá pod něj např. fackování, pálení, kopání, smýkání obětí či její ohrožování nožem či jinými zbraněmi, strkání ze schodů, házení předmětů na ni, tahání za vlasy, kousání, přivazování (např. k topení) aj. Mezi méně obvyklé násilné jednání lze zařadit i situace, kdy oběť (obvykle žena) musí sedět bez hnutí a agresor na ni plive, zamačkává jí na těle cigarety, nutí ji k braní drog či jí nasadí na hlavu pytel nebo roubík na ústa6. Dalším příkladem může být vyčerpávání oběti pomocí absence spánku, příjmu tekutin, potravin atd. Cílem pachatele je obvykle touha po získání nadvlády nad obětí a její absolutní kontrola. Neméně závažným, a v mnohých směrech méně nápadným, je násilí psychické (na oběti se neobjevují známky týrání, jako jsou krevní podlitiny atd.). Příkladem může být slovní týrání, ponižování, křik, nadávky, podrývání sebedůvěry, výslechy, výhrůžky zmrzačením, kontrola oběti během dne s povinností přesně uvést, co právě dělá nebo s kým se stýká. Dalším způsobem, jak diskreditovat oběť, je její zesměšnění na veřejnosti i doma, zastrašování různými gesty, zákaz styku s příbuznými nebo přáteli, omezení v zájmech, oblékání, telefonování a jiných každodenních činnostech. Častokrát se stávají nástrojem vydírání děti – díky jejich „nezvládnuté výchově“ je oběť považována za špatnou matku (otce), potomci jsou naváděni proti druhému rodiči. Pokud by snad chtěla oběť odejít, je jí často vyhrožováno zákazem styku s dětmi nebo tím, že je již nikdy neuvidí. Třetí druh domácího násilí představuje násilí sexuální, které zahrnuje situace, kdy je nejčastěji žena přinucena k pohlavnímu styku bez svého svolení, pachatel ji nutí použít různé pomůcky při sexuálním styku či praktikovat styk anální, k nedobrovolnému obnažování před jinými lidmi, sledování pornografických materiálů či nucení k činnostem, které oběť ponižují. Možnost komunikace a vysoká míra intimnosti v sexuální oblasti je tímto degradována na akt učiněný pod pohrůžkou násilí. 5 6

VOŇKOVÁ, HUŇKOVÁ: Domácí násilí v českém právu…, s. 20. CONWAYOVÁ, Helen L. Domácí násilí. 1. vydání. Praha : Albatros, 2007. s. 14.

9

Poslední druh domácího násilí bývá označován jako násilí ekonomické. Oběť má zakázáno mít u sebe své nebo rodinné finance a jimi samostatně disponovat. I „držení kasy“ jedním z partnerů bez umožnění přístupu k penězům druhému z partnerů může vyústit v domácí násilí a „ekonomický teror“. Agresor projevuje potřebu přidělovat oběti kapesné, kontrolovat veškeré nákupy, neplatit potřebné výdaje spojené s chodem domácnosti, vystavovat rodinu hladu a jinému strádání, rozprodávat součásti bytu atd.

2.2 Hlavní znaky domácího násilí Domácí násilí se v praxi velice těžko odlišuje od „běžného negativního chování partnerů“, tedy hádek a dalších rodinných a manželských problémů. Diferenciace mezi domácím násilím v pravém slova smyslu a jednáním uvedeným výše je možná pomocí tří kritérií, kterými jsou startér násilí (ohrožená osoba nevyprovokovala agresora svým chováním), opakování činu (nejedná se pouze o jednorázový akt) a pocity oběti (ohrožená osoba mívá obvykle pocit strachu z opakování násilí)7. Mezi čtyři hlavní znaky charakterizující domácí násilí patří8: a) opakovanost – domácím násilím není pouze jednorázový násilný akt (i kdyby měl vážné důsledky). Jde o dlouhodobý proces obsahující několik fází (napětí, násilí a usmiřování či pokání, přičemž dvě posledně jmenované nemusí být samozřejmě vždy nutně přítomny). b) postupný nárůst intenzity – násilí začíná obvykle v rovině psychické, „terorem pachatele“ (zákazy, příkazy); postupně se přidávají fyzické útoky zasahující tělesnou integritu oběti, útočící na její zdraví, důstojnost a někdy i ohrožující její život. c) přesné vymezení rolí – oběť a násilník, jejichž nerovné postavení se v průběhu opakovaného jednání nemění. Na tomto místě je nutné odlišit toto chování od tzv. „italské domácnosti“, častých hádek apod. I ty mohou mít sice podobu dlouhodobě trvajících sporů, ale chybí tu pevné vymezení oběti a agresora; partneři se v těchto rolích střídají, mají prakticky rovnocenné postavení, případné násilí je pácháno oběma stranami.

7

Domácí násilí [online]. 2007 [cit. 2010–11–10]. Identifikace domácího násilí. Dostupné na . 8 NOVOTNÝ, O., ZAPLETAL, J. a kol. Kriminologie. Praha : ASPI, 2008. s. 297.

10

d) páchání násilí v soukromí – k násilí dochází zejména v domácím prostředí utajeném zrakům veřejnosti, mezi nejbližšími osobami. Jednání násilníka je proto spojeno s minimálním důkazním materiálem i počtem svědků. Stálost obdobných znaků domácího násilí potvrzuje i Výzkum STEM pro občanské sdružení Bílý kruh bezpečí a Philip Morris ČR a.s., z července 20069. Většina případů násilí mezi partnery zahrnovala prvky dlouhodobosti (59%), toto jednání se vyskytovalo se zvyšující se frekvencí (52%). Týkalo se zejména fyzického násilí (81%) a odehrávalo se v přítomnosti dětí (57%). Za rizikové faktory podmiňující vznik domácího násilí lze považovat kupříkladu nižší sociální zázemí, kriminální kariéru, věk 18 – 30 let, nižší vzdělání, etnické odlišnosti, nezaměstnanost, špatné životní podmínky v dětství obou partnerů, drogovou závislost, život v nesezdaném soužití apod.10. Mezi nejčastěji uváděné příčiny násilí patří porucha osobnosti, duševní porucha pachatele, promyšlená motivace za účelem dosažení poslušnosti druhého partnera, stres, alkohol a drogy11.

2.3 Oběti domácího násilí České trestní právo nezná pojem oběť12. Nejedná se o poškozeného, ačkoli u termínu oběť najdeme jisté podobnosti. Za oběť v duchu viktimologie13 bývají považovány jen fyzické osoby, které byly bezprostředně dotčeny trestným činem14 (fyzická osoba se stane obětí procesem poškozování a způsobování újmy pachatelem, tzv. viktimizací; v odborné literatuře bývá viktimizace členěna na primární, sekundární a terciární15). Domácí násilí bývá pácháno na ženách, dětech, seniorech, mužích i na osobách se zdravotním postižením16. Nejčastěji uváděnou skupinou domácího násilí jsou ženy – za 9

Jednalo se o reprezentativní soubor obyvatel ČR starších 15ti let, celkem 1 690 respondentů. Více viz Domácí násilí [online]. 2007 [cit. 2011–01–24]. Reprezentativní výzkum 2006 – STEM. Dostupné na . 10 VOŇKOVÁ, HUŇKOVÁ: Domácí násilí v českém právu…, s. 21. 11 VYKOPALOVÁ, Hana. Násilí v rodině. Kriminalistika, 2001, roč. 34, č. 4, s. 254. 12 Jedinou výjimku v této souvislosti představuje zákon č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, který ve svém § 2 odst. 1 rozumí obětí fyzickou osobu, které v důsledku trestného činu vznikla škoda na zdraví a v odst. 2 za oběť považuje i osobu pozůstalou po oběti, která v důsledku trestného činu zemřela, byla–li rodičem, manželem nebo dítětem zemřelého a současně v době jeho smrti s ním žila v domácnosti, nebo osobu, které zemřelý poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu. 13 Viktimologií se míní společenskovědní disciplína, jež se zabývá oběťmi a jejich vztahem k pachatelům trestných činů. 14 NOVOTNÝ, O., ZAPLETAL, J. a kol.: Kriminologie, s. 150. 15 K tomuto členění podrobněji viz VOŇKOVÁ, J., HUŇKOVÁ, M. a kol. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha : proFem, 2004. 16 KACAFÍRKOVÁ, Marcela. Domácí násilí. Právo a rodina, 2002, č. 3, s. 8.

11

typický příklad lze považovat historií „ověřený“ patriarchální systém, v němž bylo domácí násilí vztaženo na agresi směřující od muže k ženě; v opačném případě by znamenalo pouze obrannou reakci ženy na provokaci ze strany muže či sebeobranu proti jeho násilnému chování17. Změnu v pohledu na problematiku domácího násilí přinesla až 80.léta minulého století v podobě hypotézy, podle níž „podstata násilí v intimním vztahu nespočívá primárně v nerovnoprávné povaze vztahu mezi mužem a ženou, ale je výslednicí vlivu mnoha různých faktorů, mezi něž patří i osobnostní rysy pachatele, sociální akceptace násilí jako způsobu řešení konfliktu, stres a speciální povaha rodinného soužití“18. Nezanedbatelnou skupinu představují rovněž děti – a to nejen v pozici obětí, ale i přímých účastníků a svědků násilí v rodině (tzv. nepřímá viktimizace). Domácí násilí se u nich projevuje ve třech základních formách – jako syndrom zneužívaného a zanedbávaného dítěte, dítěte v roli svědka rodičovského / partnerského násilí a agresivního chování dětí19. Stále početnější skupina seniorů stojí obvykle v ústraní; dle mého názoru by měl být v budoucnu kladen mnohem větší důraz na prevenci před projevy domácího násilí u této skupiny obyvatel. Zranitelnost seniorů v oblasti vykázání či zákazu vstupu (o těchto institutech je pojednáno v kapitole 5) potvrzuje i Sborník příspěvků z mezinárodní konference konané ve dnech 15.–16.10. 2007 v Bratislavě – v 64 případech vykázání (1.1.– 30.9. 2007) byla ohrožená osoba starší 61 let. V následujících kategoriích bylo ohroženo 33 osob (61–70 let), 20 osob (71–80 let) a 11 osob starších 81 let20. V obdobné situaci se nachází skupina lidí se zdravotním postižením, které je v mnoha případech značnou překážkou při účinné obraně proti projevům domácího násilí. Do poslední skupiny potenciálních obětí spadají muži. Donedávna přetrvával názor, podle kterého „pokud žena udeří muže, je to akceptovatelné a omluvitelné, zatímco pokud muž uhodí ženu, stává se násilníkem“21; dnešní doba však přináší vedle ženských i dětských obětí domácího násilí i oběti z řad mužů. Každý, kdo se osobně setká s domácím násilím, zejména v pozici oběti, reaguje na tuto nepříjemnou a mnohdy pro něj neřešitelnou situaci jinak. L. Čírtková rozděluje oběti na tři

17

KUBOVÁ: Muži, ženy a domácí násilí…, s. 6. Tamtéž, s.7. 19 VANÍČKOVÁ, Eva. Národní strategie prevence násilí na dětech v ČR na období 2008 – 2018. Úřad vlády ČR, 2008. s. 10. 20 VITOUŠOVÁ, P. Nová praxe v České republice - aktuální údaje a poznatky. In ZÁHORA, Jozef (ed.), Domáce násilie - nová prax a nová legislativa v Európe : zborník príspevkov z medzinárodnej konferencie konanej v dňoch 15.–16. októbra 2007. Bratislava : Bratislavská vysoká škola práva, 2008, s. 111. 21 CONWAYOVÁ: Domácí násilí, s. 40. 18

12

základní typy22 – na oběti pasivní, aktivní a ostatní. Jiné členění v rámci této kategorie uvádí publikace Domácí násilí v českém právu z pohledu žen, která zkoumá interakci oběti a pachatele a dělí oběť na zúčastňující se, nezúčastňující se, provokující, latentní a nepravou23.

22

ČÍRTKOVÁ, L. Ohrožené osoby (včetně dětí), typologie, priority prevence. In ZÁHORA, Jozef (ed.), Domáce násilie - nová prax a nová legislativa v Európe : zborník príspevkov z medzinárodnej konferencie konanej v dňoch 15.–16. októbra 2007. Bratislava : Bratislavská vysoká škola práva, 2008, s. 22. 23 K tomu podrobněji viz VOŇKOVÁ, J., HUŇKOVÁ, M. a kol. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha : proFem, 2004.

13

3.

Zakotvení

problematiky

v

ústavním

pořádku

ČR

a

mezinárodních smlouvách Ochranu dětí, mládeže a rodiny zakotvují mezinárodní smlouvy i ústavní zákony České republiky. Dle Ústavy ČR24 (čl. 3) je součástí ústavního pořádku Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“)25 – v oblasti domácího násilí chrání život (čl. 6 odst. 1), soukromí (čl. 7 odst. 1), lidskou důstojnost, osobní čest a dobrou pověst (čl. 10 odst. 1), majetek (čl. 11 odst. 1), zaručuje svobodu pohybu (čl. 14 odst. 1), ochranu zdraví (čl. 31 odst. 1) a zejména pak ochranu rodičovství a rodiny jako takové (čl. 32 odst. 1). Listina v témže článku deklaruje zvláštní ochranu dětí a mladistvých, stejně tak právo rodičů na péči a výchovu jejich dětí (odst. 4). Z nejdůležitějších mezinárodních úmluv je nezbytné připomenout Všeobecnou deklaraci lidských práv z roku 194826. K danému tématu se vztahuje především čl. 1 (rovnost všech lidí co do důstojnosti a práv), čl. 3 (právo na život, svobodu a osobní bezpečnost), čl. 16 odst. 1 (právo na uzavření sňatku a založení rodiny při dosažení plnoletosti; stejná práva mužů i žen za trvání manželství i při jeho rozvázání), čl. 16 odst. 3 (rodina jako přirozená a základní jednotka společnosti, její nárok na ochranu ze strany společnosti a státu) a čl. 25 odst. 2 (nárok mateřství a dětství na zvláštní péči a pomoc). Dalšími důležitými úmluvami mezinárodního charakteru jsou např. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech27, Úmluva o právech dítěte28, Evropská úmluva o ochraně lidských práv a svobod29, Úmluva o zákazu a okamžitém odstranění nejhorších forem dětské práce30 či Deklarace OSN o odstranění násilí vůči ženám31. V poslední jmenované z roku 1993 a v Pekingské úmluvě z roku 1995 lze nalézt definici násilí odehrávajícího se v rodinném prostředí – jedná se o „násilný čin, který vede anebo by mohl vést k fyzické,

24

Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění ústavního zákona č. 347/1997 Sb., 300/2000 Sb., 448/2001 Sb., 395/2001 Sb. a 515/2002 Sb. 25 Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. 26 Usnesení č. DE01/48, Všeobecná deklarace lidských práv 27 Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb., o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. 28 Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb. 29 Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., ve znění sdělení č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb. 30 Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 90/2002 Sb. m.s. 31 Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 62/1987 Sb., o Úmluvě o odstranění všech forem diskriminace žen.

14

sexuální nebo psychické újmě anebo ke zranění žen, včetně vyhrožování těmito činy, zastrašování nebo omezování svobody, a to ve veřejném či soukromém životě“32.

32

GAZAREKOVÁ, L., PAVELKOVÁ, B. Právne prostriedky ochrany před násilím v manželstve v slovenskom právnom poriadku. In ČERNÝ, Michal (ed.), Acta iuridica olomucensis. Olomouc : Univerzita Palackého, 2005, s. 71.

15

4. Trestněprávní úprava domácího násilí Trestní právo zastává v právním řádu subsidiární funkci, vystupuje jako prostředek ultima ratio – vzhledem k zaměření této práce na oblast trestněprávní mu bude věnována větší pozornost než jiným právním či mimoprávním prostředkům řešení problematiky domácího násilí, předcházejícím poslední instanci v podobě trestní sankce. Řešení problému domácího násilí dnes nabízejí dva základní přístupy, represivní a preventivní. Zatímco represivní přístup vychází z myšlenky kriminalizace (např. formou zavedení zvláštní skutkové podstaty postihující projevy domácího násilí), přístup preventivní se snaží předejít projevům domácího násilí prostřednictvím opatření mimotrestní povahy33. J. Jelínek spatřuje represivní přístup v konkrétním ustanovení trestního zákona z roku 196134; preventivní účinek bývá podle něj omezován pouze na hrozbu trestní sankcí. Trestní právo tak reaguje pouze na již spáchané násilí, ohrožené osobě nenabízí přímý způsob účinné ochrany (např. psychologické či lékařské povahy)35. Dle mého názoru se lze s výše uvedenými závěry J. Jelínka ztotožnit jen částečně. Je nepochybné, že represivní přístup je vyčerpán zakotvením trestného činu, jehož skutková podstata vychází z nejčastějších projevů domácího násilí a zpětně tak postihuje čin již spáchaný, zatímco preventivní přístup plní funkci odstrašující vůči potenciálnímu pachateli. S ohledem na výše uvedené však nelze J. Jelínkovi přisvědčit ve výtce poukazující na skutečnost, že trestní právo nedisponuje ve vztahu k ohrožené osobě přímými prostředky účinné ochrany. Domnívám se, že tento požadavek nelze spravedlivě na trestní právo vznést, neboť se míjí s jeho základním účelem. Toto lze doložit nejen skutečností, že ani v případě jiných trestných činů nenabízí trestní úprava více než postih pachatele za spáchaný trestný čin, ale rovněž připomínkou § 1 trestního zákona z roku 1961, který jako účel trestního zákona vymezoval ochranu zájmů společnosti, ústavního zřízení České republiky, práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob. Přestože trestní zákoník36 (dále jen „TZ“) obdobné vymezení tohoto pojmu neobsahuje, lze dle mého názoru kontinuitu jeho účelu dovodit ze znění Důvodové

33

DURDÍK, Tomáš. Nové přístupy k řešení problematiky domácího násilí v ČR. Právo a rodina, 2004, roč. 6, č. 12, s. 1. 34 Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. 35 JELÍNEK, Jiří. K trestněprávnímu postihu domácího násilí. Kriminalistika, 2005, roč. 38, č. 4, s. 258. 36 Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb.

16

zprávy vlády k návrhu nového trestního zákoníku37, která uvádí, že účel TZ jako základního kodexu trestního práva hmotného vyplývá z konkrétních ustanovení TZ a je jím nepochybně ochrana práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob, zájmů společnosti a ústavního zřízení České republiky, a to prostředky trestního práva. Domnívám se, že s ohledem na výše uvedené proto nelze od trestního práva, resp. TZ, vyžadovat jakýkoli prostředek přímé pomoci osobám ohroženým projevy domácího násilí, neboť trestní represe, ať už uskutečněná či pouze ve formě hrozby eventuálnímu pachateli, není zaměřena na osobu poškozeného.

4.1 Týrání osoby žijící ve společném obydlí – znaky skutkové podstaty Odraz pojmu domácí násilí se vyskytuje v TZ, který v § 199 zakotvuje skutkovou podstatu trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí; systematicky byl zařazen do hlavy IV. zvláštní části (Trestné činy proti rodině a dětem). Hlavním účelem včlenění tohoto trestného činu to trestního kodexu je chránit rodinu a děti, jejich život, zdraví, důstojnost, čest, svobodu pohybu a rozhodování (mj. i v sexuální oblasti). Přesahuje tím ochranu širšího okruhu zájmů, než který odpovídá systematickému zařazení tohoto trestného činu do hlavy IV zvláštní části TZ38. Primárním objektem trestného činu dle § 199 TZ je nesporně zájem společnosti na ochraně osob před tzv. domácím násilím (k tomu blíže viz podkapitola 4.2). Za sekundární objekt je podle mého názoru možné považovat výchovu a zdraví dětí, zdravý vývoj rodiny, vztahů v ní apod.; dítětem se dle § 126 TZ míní osoba mladší osmnácti let (pokud TZ nestanoví jinak) – i v případě dosažení zletilosti dříve dle § 8 odst. 2 občanského zákoníku39 a zákona o rodině40. Předmět útoku představuje hmotný substrát, na který agresor útočí. Úmysl pachatele je zaměřen na to, aby způsobil újmu dané osobě (útok však fakticky může směřovat i proti věci či zvířeti – pachatel poškozuje majetek oběti či týrá její domácí zvíře41). V případě týrání osoby žijící ve společném obydlí může jít nejen o osobu blízkou (se kterou ho pojí obvykle

37

Vláda ČR. Důvodová zpráva k návrhu nového trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb.) – Obecná část. ASPI pro Windows [počítačový program]. Ver. 12, aktual. 3. 6. 2010 [cit. 2011-05-17]. 38 JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné : obecná část, zvláštní část. 3. přeprac. a aktualiz. vydání. Praha : Linde, 2008. s. 634. 39 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 40 Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. 41 JELÍNEK: K trestněprávnímu postihu domácího násilí, s. 261.

17

materiální či citová vazba), ale i jinou, např. nájemníka či podnájemníka, pokud ovšem žije s pachatelem ve společném obydlí42. Objektivní stránka charakterizuje způsob spáchání činu a jeho následky43. Dle konstantní judikatury by byla naplněna v případě, kdy by se pachatel opakovaně dopouštěl jednání, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, které by poškozená osoba oprávněně pociťovala jako těžké příkoří44. Znaky definující objektivní stránku, které musí být kumulativně splněny, je dle mého názoru možno rozdělit do tří skupin. První z nich představuje opakovanost jednání – nejedná se o jednorázový útok, ale o proces, který může vykazovat známky trvalosti či soustavnosti. Druhým znakem je vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti, který však nemůže být paušalizován – velice zde záleží na tom, jaké „klima“ v rodině (vztahu) panuje, jaké postavení má oběť i pachatel, jak se k sobě navzájem chovají a co ještě považují za „normální“; vyšší stupeň značí nikoli obvyklou míru – tedy takovou, která se vymyká běžné situaci. Za třetí znak lze považovat těžké příkoří. Na něj je možno aplikovat již řečené v předchozím bodě; opět zde platí, že každá oběť má jinou povahu – stejný druh násilí může jedna oběť pociťovat v menší intenzitě než oběť jiná (pokud je např. dlouho vystavována týrání a již je na takovéto jednání „zvyklá“). Lze si představit situaci, kdy by se manžel – tyran choval delší dobu k manželce – oběti tak, že by svým jednáním naplňoval znaky skutkové podstaty týrání osoby žijící ve společném obydlí; o daný trestný čin by se však nejednalo, neboť by manželka nepociťovala následky jeho chování jako těžké příkoří (protože by např. pocházela z rodinného prostředí, ve kterém bylo obdobné chování považováno za přirozené). Pro trestnost jednání s prvky domácího násilí zároveň postačí, aby jednotlivé opakované útoky dosahovaly závažnosti přestupků a to zejména přestupků proti občanskému soužití nebo majetku45 (o přestupcích více v podkapitole 5.3). Domnívám se, že jednotlivé útoky, jejichž kvalifikace v souhrnu by mohla naplnit skutkovou podstatu trestného činu dle § 199 TZ, nemusí naplnit ani skutkovou podstatu přestupku, ale může se jednat i o delikt občanskoprávního charakteru. V úvahu v této souvislosti přichází zejména porušování tzv.

42

ŠÁMAL, P., PÚRY, F., RIZMAN, S. Trestní zákon komentář – II. díl (§ 91 až § 301). Praha : C. H. Beck, 2004. s. 1271. 43 Podle J. Fenyka bývá nejčastěji za následek spáchání trestného činu dle § 199 TZ považována deprese, úzkost, trauma, závislost, pocit bezmoci, extrémní stres, poškození fyzického zdraví nebo i smrt. Více viz FENYK, Jaroslav. Některé úvahy o postižitelnosti „domácího násilí“ z hlediska současného trestního práva i záměrů de lege ferenda. Právní rozhledy, 2002, č. 12, s. 631. 44 ŠÁMAL, PÚRY, RIZMAN: Trestní zákon komentář, s. 1273 45 Bílý kruh bezpečí [online]. 2007 [cit. 2010–11–15]. Týrání osoby žijící ve společném obydlí. Dostupné na .

18

osobnostních práv oběti dle § 11 občanského zákoníku, spočívající např. v poškozování občanské cti nebo lidské důstojnosti oběti, jejího soukromí, jména či projevů osobní povahy46. Skutková podstata § 199 TZ označuje za pachatele tohoto trestného činu toho, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí. Zákon v této definici zužuje okruh pachatelů podle jejich jedinečného vztahu k oběti tohoto trestného činu; rozhodujícím kritériem se tak stává jejich specifická vlastnost. V tomto případě se tedy jedná o tzv. subjekt konkrétní. Přímým pachatelem může být jen ten, kdo s týranou osobou žije – mohou to být nejen příbuzní nebo jiné blízké osoby, ale i ti, jejichž vztah k týranému je založen jen spolužitím ve společném obydlí (např. i manžel matky, který však není otcem dítěte)47. Zákon v tomto případě vymezuje okruh pachatelů poměrně široce – nevyžaduje příbuzenský ani jiný poměr (nebo vztah založený na „svěření“ jedné osoby osobě druhé, jak je tomu u trestného činu týrání svěřené osoby dle § 198 TZ), pouze podmínku společného bydlení. I proto může být pachatelem tohoto činu např. spolubydlící na koleji, neboť splňuje zákonný předpoklad společného bydlení (nikoli soustavného) a nemusí být proto vyžadován intimní rodinný vztah mezi pachatelem a obětí. Po subjektivní stránce je třeba úmyslného jednání. Dle P. Šámala postačí ve vztahu k okolnosti páchání činu po delší dobu i jednání nedbalostní48. Dle mého názoru lze nedbalostní jednání trestně postihnout rovněž ve vztahu k okolnostem páchání činu dle § 199 odst. 2 písm. a) a b), tedy páchání činu zvlášť surovým či trýznivým způsobem a způsobení těžké újmy na zdraví. Lze si totiž představit situaci, kdy pachatel úmyslně týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí po určitou dobu a zároveň bez přiměřeného důvodu spoléhá na to, že její délka dosud nenaplňuje znaky delší doby dle § 199 odst. 2 písm. d) TZ, stejně jako případ, kdy pachatel týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí s určitou vyšší intenzitou, resp. této oběti ubližuje na zdraví a zároveň spoléhá na to, že toto jednání nevykazuje znaky zvláštní surovosti či trýznivosti, resp. že újmu na zdraví oběti nelze podřadit pod některou z kategorií § 122 odst. 2 TZ.

46

Např. se může jednat o kontrolování osobní korespondence, vyslýchání, pomlouvání oběti, nejrůznější projevy ekonomické formy domácího násilí či navázání mimomanželského vztahu a vychloubání se touto skutečností (k tomuto více viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.9. 2009, sp. zn. 6 Tdo 1110/2009). 47 ŠÁMAL, P., PÚRY, F., RIZMAN, S.: Trestní zákon komentář…, s. 1273. 48 Tamtéž, s. 1274.

19

4.2 Týrání osoby žijící ve společném obydlí – rozbor pojmů Termín domácí násilí (ve formě „trestného činu domácího násilí“ často zaměňovaný s trestným činem dle § 199 TZ) současná trestněprávní úprava neobsahuje49. Ve výkladových ustanoveních TZ lze nalézt pouze zmínku o „spáchání trestného činu násilím“ (§ 119 TZ) – Trestný čin je spáchán násilím i tehdy, je–li spáchán na osobě, kterou pachatel uvedl do stavu bezbrannosti lstí nebo jiným podobným způsobem. Toto ustanovení se však použije pouze v případě, že je násilí prostředkem k dosažení určitého cíle, např. zmocnění se cizí věci50. Násilí je právní teorií chápáno jako násilí absolutní (vis absoluta) – jednání oběti postrádá volní složku a je jí tak znemožněno vlastní jednání a násilí kompulzivní (vis compulsiva) – zde nedochází k potlačení volní složky jednání oběti, ale násilí působí na její psychiku a nutí ji učinit něco, co by za jiných okolností neudělala (pomocí bití apod. – dokud vynucené jednání neprovede, násilí pokračuje a může se stupňovat). Vis absoluta je typické právě pro násilí v rodině51. Definic domácího násilí se v odborné literatuře objevuje velké množství; pro ilustraci poukážu na některé z nich. M. Kacafírková popisuje tento rozšířený fenomén jako chování mezi partnery (či v rodině obecně) spočívající ve fyzickém napadání, psychickém týrání a sexuálním zneužívání – jednotlivě nebo ve vzájemné kombinaci52. O. Kubová chápe domácí násilí v jeho užším pojetí, tedy jako násilí mezi partnery, kteří jsou nebo byli spojeni společným soukromím53. M. Růžička se domnívá, že domácí násilí nelze omezovat pouze na definování pojmu násilí jakožto použití fyzické síly k působení na vůli člověka s cílem překonat kladený odpor, ale je potřeba ho chápat šířeji54. Jiná slova pro definování tohoto pojmu uvádí Bílý kruh bezpečí55– „pojem domácí násilí v sobě zahrnuje násilí mezi osobami bydlícími ve společné domácnosti, ke kterému dochází opakovaně a zpravidla skrytě před

49

Setkáme se s ním výslovně v jiných právních předpisech – např. v § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 198/2002 Sb., o dobrovolnické službě a o změně některých zákonů. Více viz KRÁLÍČKOVÁ, Z. Civilněprávní postih domácího násilí – úvahy de lege ferenda (zejména nad sněmovním tiskem č. 828). In ČERNÝ, Michal (ed.), Acta iuridica olomucensis. Olomouc : Univerzita Palackého, 2005, s. 52. 50 JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. Praha : Leges, 2009. s. 152. 51 VOŇKOVÁ, HUŇKOVÁ: Domácí násilí v českém právu…,s. 11. 52 KACAFÍRKOVÁ, Marcela. Domácí násilí. Právo a rodina, 2002, č. 3, s. 7. 53 KUBOVÁ: Muži, ženy a domácí násilí…, s. 11. 54 RŮŽIČKA, Miroslav. Domácí násilí – impulsy se zahraničních trestněprocesních úprav, návrhy de lege ferenda pro trestní právo. Trestněprávní revue, 2003, roč. 2, č. 8, str. 224. 55 Bílý kruh bezpečí (nezisková organizace fungující od roku 1991) se zabývá bezplatnou právní a psychologickou pomocí obětem trestným činů, prevencí kriminality, publikační činností, pomocí při tvorbě zákonů atd. Více na www.bkb.cz.

20

veřejností“56. Podle H. L. Conwayové neexistuje jednoduchá definice domácího násilí – pojem domácí je užíván, aby zdůraznil užití násilí v osobním vztahu (zejména mezi manžely nebo lidmi, kteří žijí společně); někdy je však potřeba rozšíření definice i na další rodinné vztahy57. Pojem domácího násilí je více používán v anglické literatuře – míní se jím násilí mezi partnery (současnými nebo minulými, v sezdaném či nesezdaném soužití)58. V minulosti bylo velmi často používáno termínu rodinné násilí – domácí násilí označovalo pouze násilí páchané mezi dospělými partnery59. Předmětem užšího veřejného zájmu se stalo díky aktivitám nejrůznějších sdružení, občanských a nezávislých iniciativ, které vznikly v průběhu devadesátých let 20.století60. 4.2.1 Základní skutková podstata trestného činu dle § 199 TZ Základní skutková podstata je obsažena v § 199 TZ v odstavci 1: Kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta. Týráním se rozumí působení fyzických útrap i týrání v oblasti psychické (názorné příklady takového jednání viz kapitola 2). Pojem týrání vymezuje konstantní judikatura v souvislosti s výkladem znaků skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby dle § 198 TZ – jeho definici lze nalézt např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11.3. 1983: týráním se míní „zlé nakládání se svěřenou osobou, jímž pachatel se zřetelem k formě použitého násilí a jeho následků projevuje hrubší stupeň necitelnosti a bezohlednosti; takové jednání se vyznačuje určitou trvalostí, popřípadě i soustavností, přičemž se nevyžaduje, aby svěřené osobě vznikla újma na zdraví, ale musí jít o jednání, které svěřená osoba pro jeho hrubost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří“61. Dle stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 18.11. 1983 je nutno posuzovat trvalost pachatelova jednání v závislosti na intenzitě zlého nakládání; nemusí jít ale o jednání soustavné. S tímto souhlasí J. Jelínek, který tvrdí, že „k naplnění znaků týrání se nevyžaduje, aby šlo o jednání soustavné nebo delší dobu trvající. Okolnost, že pachatel pokračoval v páchání takového činu po delší dobu, je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby. Ustanovení o pokračování 56

Bílý kruh bezpečí [online]. 2007 [cit. 2011–01–24]. Týrání osoby žijící ve společném obydlí. Dostupné na . 57 CONWAYOVÁ: Domácí násilí, s. 13. 58 VOŇKOVÁ, HUŇKOVÁ: Domácí násilí v českém právu…, s. 13. 59 MARTINKOVÁ, MACHÁČKOVÁ: Vybrané kriminologické a právní aspekty…, s. 123. 60 Tamtéž. 61 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11.3. 1983, sp. zn. 2 Tz 1/83. Obdobně viz stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12.5. 1983, sp. zn. Tpj 64/83.

21

v trestném činu jako samostatném znaku skutkové podstaty příslušného trestného činu je jedním z mála případů, kdy tak zákonodárce ve zvláštní části trestního zákona činí“62. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.6. 2010 upozorňuje na potřebu „co nejpřesnějšího určení doby, po kterou jednání, které může být kvalifikováno jako týrání, probíhalo, tedy nejen začátek, ale též konec (tedy určení doby, kdy již lze mít dané jednání za skončené)“63. K týrání svěřené osoby může dojít i „opomenutím péče, k níž byl pachatel povinen, jestliže svěřená osoba vzhledem k svému věku nebyla schopna sama se o sebe starat, např. zanedbáním osobní hygieny dítěte, neposkytováním přiměřené stravy apod.“64. Judikatura Nejvyššího soudu poukazuje i na další projevy týrání, např. „poškozování zařízení bytu v úmyslu nikoli pouze věc zničit, nýbrž tím ublížit osobě spolužijící, tropení schválností aj.“65; dále např. opakované vyhrožování tím, že pachatel zařídí, aby poškozená ztratila práci, vyčítání narození dcery místo syna, navazování mimomanželského vztahu kvůli údajným nedostatkům poškozené spolu s vychloubáním se touto skutečností, kontrola emailové korespondence atd.66 Pokud jsou splněny i ostatní podmínky požadované zákonem, „lze za týrání považovat i jednání spočívající v tom, že pachatel brání poškozené ve svobodném pohybu po bytě, při svých nočních návratech ji opakovaně budí tím, že s ní třese, rozsvěcuje, stahuje z ní přikrývku apod.“67. Osobou blízkou se dle výkladových ustanovení TZ míní příbuzný v pokolení přímém, osvojitel, osvojenec, sourozenec, manžel a partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké jen tehdy, kdyby újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní (§ 125 TZ). Jinou osobou je kdokoli jiný než osoba blízká; ten, kdo žije s pachatelem ve společném obydlí. Nezáleží na věku této osoby (ani osoby blízké). Nesmí se však jednat o osobu svěřenou pachateli do péče – byly by tak naplněny znaky speciální skutkové podstaty činu týrání svěřené osoby dle § 198 TZ. Novum představuje pojem obydlí68 (dům, byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející – § 133 TZ), ze kterého vychází i pojem společné obydlí. Toto je nutno vykládat extenzivně; zahrnuje nejen obytné domy či byty, ale i obytné chaty, hotely, 62

JELÍNEK: K trestněprávnímu postihu domácího násilí, s. 262. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.6. 2010, sp. zn. 4 Tdo 527/2010. 64 Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18.11. 1983, sp. zn. Tpjf 169/82. 65 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.9. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1197/2008. 66 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.9. 2009, sp. zn. 6 Tdo 1110/2009. 67 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.5. 2008, sp. zn. 6 Tdo 548/2008. 68 Za určité vodítko by bylo možné považovat i ustanovení § 82 odst. 1 trestního řádu, který pojem obydlí definuje jako „byt nebo jinou prostoru sloužící k bydlení nebo prostory k nim náležející“. 63

22

ubytovny, vysokoškolské koleje atd. Dle komentáře trestního zákona z roku 1961 od J. Jelínka a kol. zde není kladen důraz na vedení společné domácnosti, ale jen na faktický stav reálného soužití, společného bydlení (nehraje roli z jakého titulu – např. nájemního vztahu)69. Sdílení společného obydlí lze tak chápat jako specifický znak tohoto trestného činu; díky němu oběť často „nemůže“ odejít od agresora (ať už vzhledem k nedostatku financí či citové vazby na rodinu či partnera), projevuje se u ní silná závislost na společné domácnosti. Podle mého názoru je vhodné zmínit na tomto místě úvahu J. Jelínka nad nepřesnou zákonnou formulací umožňující dvojí výklad; jedná se o polemiku vycházející z původní právní úpravy, kterou je však možno aplikovat i na současný TZ. Lokační znak odlišující tento trestný čin od jiných (tedy formulace „ve společně obývaném bytě nebo domě“) může být pojímán jako znak charakterizující místo spáchání trestného činu. Týrání provedené na jiném místě (byť na blízké osobě, která s pachatelem sdílí společné obydlí) by muselo být kvalifikováno jako jiný trestný čin než § 215a trestního zákona z roku 1961. Druhou možností je chápání znaku společně obývaného domu či bytu ne jako obligatorního místa spáchání trestného činu, ale jako „součásti charakteristiky určující zvláštní vztah mezi pachatelem a obětí“ (díky tomu by mohl být postižitelný např. manžel týrající svou ženu při cestě na dovolenou)70. K problematice společného obývání se vyjadřuje i A. Wilk – podle něj pod tento pojem spadá i společné sdílení alespoň části prostor za předpokladu, že pachatel a oběť žijí jinak odděleně (příkladem může být faktické rozdělení např. rodinného domu a využívání pouze své části; autor neshledává potíž v případě rodinných domů nebo bytů, ke kterým patří i společná sociální zařízení, komory, sklepy, půdy – o společné sdílení prostor by se ale nejednalo v případě nájemních domů a pouhého společného užívání chodeb atd.)71. Za obydlí nelze považovat opuštěné objekty, altány a jiné přístřešky72 (mohla by jím být ale zahrádkářská chatka, která slouží k odpočinku i ke krátkodobému společnému bydlení s další osobou)73. Při zjišťování splnění podmínky společného obývání je nezbytné uplatnit individuální přístup u každého případu zvlášť.

69

JELÍNEK: K trestněprávnímu postihu domácího násilí, s. 262. Tamtéž, s. 260. 71 WILK, Adam. Týrání osoby ve společně obývaném bytě nebo domě. Právo a rodina, 2005, roč. 7, č. 10, s. 9. 72 Tamtéž. 73 S ohledem na výše citovanou úvahu J. Jelínka spočívající ve vymezení termínu „ve společně obývaném bytě nebo domě“, resp. ve společném obydlí jako „součásti charakteristiky určující zvláštní vztah mezi pachatelem a obětí“, je možné vznést otázku, jakým způsobem by se kvalifikovalo jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu dle § 199 TZ u bezdomovců a zda-li tedy není nutné přistupovat k výkladu pojmu obydlí extenzivněji. 70

23

Co se týče společného obývání, považuji za vhodné zdůraznit jeho kontinuitu; v rámci jeho trvání může dojít k několika situacím: a) první z nich představuje soužití oběti s pachatelem ve společném obydlí, přičemž po útocích pachatele se oběť z tohoto obydlí odstěhuje; útoky namířené proti oběti do okamžiku odstěhování nebyly však natolik intenzivní, aby naplnily skutkovou podstatu dle § 199 TZ (mohly by ale naplnit znaky jiné skutkové podstaty, např. trestného činu ublížení na zdraví, a to i poté, co by se oběť odstěhovala a pachatel by v podobném jednání pokračoval). S tímto souhlasí i judikatura, která uvádí, že jestliže nastane situace, že týraná osoba přeruší společné soužití s pachatelem a odstěhuje se jinam, nejedná se již o trestný čin dle § 199 TZ a to i přesto, že je tato osoba i po opuštění společného obydlí vystavena útokům pachatele, které lze kvalifikovat jako týrání74. b) další situací může být společné obývání s útoky ze strany pachatele a následným odstěhováním oběti; doba týrání byla však natolik dlouhá a útoky pachatele natolik intenzivní, že je možno kvalifikovat toto jednání jako trestný čin dle § 199 TZ. V případě, že pachatel útočí i nadále, jednalo by se o jiný trestný čin. Toto tvrzení je opět nutno podložit příkladem z judikatury: „družka žijící s pachatelem ve společně obývaném domě nebo bytě po dobu delší tří měsíců je osobou ve smyslu § 215a trestního zákona a nic na tom nemění skutečnost, že společně obývaný byt či dům v důsledku týrání pachatelem opustila“75. c) v úvahu přichází i třetí varianta (v praxi asi nejčastější), tedy přerušované společné bydlení, kdy se oběť častokrát stěhuje od pachatele a poté, co ho „vezme na milost“, se k němu opět vrací a ve společném obývání pokračuje. V takovém případě je nezbytné pro účely kvalifikace útoků pachatele jako trestného činu dle § 199 TZ sčítat jednotlivá období, po která oběť s pachatelem žila ve společném obydlí a byla vystavena jeho útokům. Dle judikatury „není nezbytné, aby spolužití pachatele a poškozené bylo nepřerušované, stejně jako není nezbytné, aby k týrání osoby žijící ve společném bytě docházelo každý den. Pokud se odečte v posuzované věci doba, po kterou se poškozená zdržovala mimo společnou domácnost, od celkové doby, po kterou byla týrána, je nutno dospět k době dvou

74 75

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.1.2009, sp. zn. 3 Tdo 1446/2008. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1203/2008–I.

24

měsíců, po kterou byla poškozená týrání ze strany pachatele vystavena“76. Tomuto odpovídá i rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 7 Tdo 1135/2005), v rámci kterého soud dospěl k závěru, že „doba dvou měsíců je pro právní kvalifikaci skutku jako trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a trestního zákona z roku 1961 postačující“77. Byť by bylo v daném případě možné s výše uvedeným výrokem Nejvyššího soudu souhlasit, nelze se dle mého názoru ztotožnit s odůvodněním takového závěru. Nejvyšší soud zde totiž dovozuje dostatečnost délky doby, po kterou byla oběť vystavena útokům pachatele, pro učinění závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu dle § 215a trestního zákona z roku 1961 poukázáním na závěr Nejvyššího soudu učiněný však v rámci jiného případu. Nejvyšší soud tak dle mého názoru pochybil, neboť bez dalšího přejal část odůvodnění rozhodnutí, jehož skutkový stav mohl být od nyní projednávaného diametrálně odlišný a popřel tím zásadu zohlednění veškerých individualit daného případu. Užším termínem než společné obydlí je pojem společná domácnost, který upravuje platný občanský zákoník v § 115: Domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Širší vymezení – tedy společné obydlí – pokrývá např. i případ, kdy je týraná rozvedená manželka nucena sdílet jednu domácnost společně s bývalým manželem (pachatelem trestného činu), neboť si není schopná z finančních důvodů opatřit jiné bydlení78. 4.2.2 Kvalifikovaná skutková podstata trestného činu dle § 199 TZ Kvalifikovanou skutkovou podstatu vymezuje § 199 odst. 2 TZ: Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, a) spáchá–li čin uvedený v odstavci 1 zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, b) způsobí–li takovým činem těžkou újmu na zdraví, c) spáchá–li takový čin nejméně na dvou osobách, nebo d) páchá–li takový čin po delší dobu. Zvlášť surový způsob znamená zlé nakládání s týranou osobou vykazující výraznou míru brutality, která se vymyká z rámce běžného u většiny činů tohoto druhu (např. pálení žehličkou na břiše týrané osoby, opakované tlučení do ještě nezahojených krevních podlitin 76

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1203/2008–I. Tamtéž. 78 JELÍNEK, Jiří. Trestní právo hmotné. Praha : Leges, 2009. s. 571 77

25

aj.)79. Dalším charakteristickým znakem zvlášť surového způsobu týrání může být i užívání většího počtu nástrojů a mechanismů či kombinace fyzického a psychického týrání; rozhodnou je tedy v dané souvislosti objektivní intenzita útoku. V případě zvlášť trýznivého způsobu je naopak klíčové subjektivní prožívání útoku jeho obětí a přihlíží se tudíž k míře psychického či fyzického strádání oběti. Těžkou újmu na zdraví definuje § 122 odst. 2 TZ jako vážnou poruchu zdraví nebo jiné vážné onemocnění, které musí zároveň odpovídat některému ze zde uvedených případů. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.2. 2008 je pro posouzení otázky pokračování v páchání výše zmíněného trestného činu po delší dobu určující celková doba týrání, přičemž je ale nutné přihlédnout též ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti apod. „V závislosti na konkrétních okolnostech není vyloučeno, aby tento zákonný znak naplnila i doba několika měsíců“80. Odstavec 3 pak uvádí: Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, způsobí–li činem uvedeným v odstavci 1 a) těžkou újmu na zdraví nejméně dvou osob, nebo b) smrt. Smrtí se v lékařském pojetí míní delší dobu trvající proces; v pojetí právním jde o pouhý okamžik, tzv. cerebrální smrt (biologická smrt mozku)81. 4.2.3 Promlčení trestní odpovědnosti, podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a zahlazení odsouzení Dle výše trestní sazby se trestný čin dle § 199 odst. 1 TZ řadí do kategorie přečinů (§ 14 odst. 1 TZ), dle § 199 odst. 1, 2 a § 199 odst. 1, 3 TZ do kategorie zločinů (§ 14 odst. 2 TZ), přičemž posledně jmenovaný je zároveň zvlášť závažným zločinem dle § 14 odst. 2 TZ (věta za středníkem). K promlčení trestní odpovědnosti za trestný čin dle § 199 odst. 1 TZ dochází uplynutím pětileté promlčecí doby (§ 34 odst. 1 písm. d) TZ), dle § 199 odst. 1, 2 TZ uplynutím desetileté promlčecí doby (§ 34 odst. 1 písm. c) TZ) a dle § 199 odst. 1, 3 uplynutím patnáctileté promlčecí doby (§ 34 odst. 1 písm. b) TZ). Odsouzený za trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí může být podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody již před výkonem poloviny uloženého nebo rozhodnutím prezidenta ČR 79

ŠÁMAL, P., PÚRY, F., RIZMAN, S.: Trestní zákon komentář…, s. 1274. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.2.2008, sp. zn. 8 Tdo 105/2008. K tomu viz též ŠÁMAL, P., PÚRY, F., RIZMAN, S.: Trestní zákon komentář…, s. 1274. 81 Pojem smrt definuje § 2 písm. e) zákona č. 285/2002 Sb., o darování a transplantacích tkání a orgánů (transplantační zákon). 80

26

zmírněného trestu, byl-li odsouzen za čin dle § 199 odst. 1 TZ (§ 88 odst. 2 TZ) a po výkonu poloviny tohoto trestu, jedná-li se o činy dle § 199 odst. 1, 2 TZ a § 199 odst. 1, 3 TZ (§ 88 odst. 1 TZ). Odsouzení za trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí může být rozhodnutím soudu zahlazeno uplynutím minimálně tří, maximálně deseti let (dle § 105 TZ).

4.3 Vztah k jiným ustanovením trestního zákoníku 4.3.1 Souběh s trestným činem týrání svěřené osoby a dalšími trestnými činy Souběh trestných činů dle § 199 TZ a § 198 TZ (týrání svěřené osoby) je vyloučen vzhledem ke vztahu speciality § 198 TZ. Trestný čin týrání svěřené osoby se od trestného činu dle § 199 TZ liší prakticky jen v předmětu útoku (kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově – útok tedy směřuje proti svěřené osobě) a ve výši trestní sazby u základní skutkové podstaty (odnětí svobody na jeden rok až pět let; sazba u kvalifikovaných skutkových podstat obou trestných činů je stejná). Tomuto trestnému činu (a pojmu týrání, který se dá chápat jako pojem zastřešující § 198 i § 199 TZ) se podrobně věnuje i judikatura – konkrétně vymezuje, co se míní „péčí a výchovou“. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.8. 2006 uvádí: „vztah mezi pachatelem trestného činu týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1 trestního zákona z roku 1961 a týranou osobou je vymezen jako péče nebo výchova, takže může vzniknout též jen fakticky, tj. neformálně na podkladě byť konkludentní dohody“82. To znamená, že k naplnění skutkové podstaty § 198 není třeba zvláštního aktu, kterým by byla týraná osoba výslovně svěřena do péče nebo výchovy pachatele. Za trestný čin týrání svěřené osoby je dle judikatury považováno i jednání pachatele spočívající v upírání stravy svěřené osobě či v její povinnosti po dlouhou dobu klečet s předpaženýma rukama83; dále pak časté a surové trestání dětí – bití rukou i různými předměty způsobující krevní podlitiny i zlomeniny kostí, přikazování výkonu těžké práce nepřiměřené věku a tělesné konstrukci dětí apod.84. Co se týče souběhu trestného činu dle § 199 TZ s trestným činem uvedeným v § 146 TZ (ublížení na zdraví), zde je možná (i s ohledem na výši trestních sazeb) faktická konzumpce skutkových podstat. Jestliže je jednáním pachatele ublíženo na zdraví, hovoří se tu obvykle o vedlejším a méně významném následku hlavní trestné činnosti, která spočívá v týrání osoby žijící ve společném obydlí. Proto skutková podstata tohoto trestného činu fakticky

82

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.8. 2006, sp. zn. 7 Tdo 879/2006. Rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 27.6. 1962, sp. zn. 2 To 199/62. 84 Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18.11. 1983, sp. zn. Tpjf 169/82. 83

27

konzumuje méně závažné činy jako § 146 TZ nebo § 148 TZ85. V případě způsobení těžké újmy na zdraví nebo dokonce smrti bude skutek posuzován jako jednočinný souběh trestného činu vraždy (§ 140 TZ), zabití (§ 141 TZ) nebo těžkého ublížení na zdraví (§ 145 TZ) s trestným činem týrání osoby žijící ve společném obydlí. V souvislosti s trestným činem dle § 199 TZ není obecně vyžadováno způsobení následků na zdraví oběti; musí jít ale o jednání, které týraná osoba pociťuje pro jeho krutost a bezohlednost jako těžké příkoří86. 4.3.2 Nepřekažení a neoznámení trestných činů podle § 198 a § 199 TZ V § 367 upravuje TZ nepřekažení trestného činu, v následujícím § 368 TZ pak jeho neoznámení. Zatímco trestný čin týrání svěřené osoby (§ 198 TZ) je ve výčtech § 367 TZ a § 368 TZ uveden, trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí (§ 199 TZ) zde obsažen není a jeho nepřekažení, resp. neoznámení tak nemůže být sankcionováno87. Tento stav považuji za nedostatečný. Za vůdčí pohnutku zákonodárce při začleňování trestného činu dle § 198 TZ do výše uvedených výčtů lze pokládat skutečnost, že týrání svěřené osoby se v určitých (nikoli však všech) případech může dít před svědky (např. učitel týrající žáka či vychovatel týrající svěřence); svěřená osoba se též ve vztahu k pachateli nachází v podřízeném postavení a vyžaduje proto vyšší stupeň ochrany. Z těchto důvodů může být do jisté míry překažení, resp. oznámení tohoto trestného činu pro možný „veřejný charakter jeho páchání“ snazší. Domnívám se, že trestný čin dle § 199 TZ by měl být do ustanovení § 367 TZ a § 368 TZ rovněž zařazen. Východiskem mé úvahy je častý skutkový překryv trestných činů dle § 198 a § 199 TZ, který následně zapříčiňuje neodůvodnitelný rozdíl v sankcionování neohlášení, resp. nepřekažení těchto trestných činů. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu lze předání do péče realizovat i jen fakticky, na základě konkludentní dohody88. S ohledem na výše uvedené není obtížné nastínit situaci, kdy pachatel týrá svou družku a její dítě, kteří s ním žijí ve společném obydlí. Zatímco ve vztahu k družce pachatele by se jednalo o trestný čin dle § 199 TZ, jehož neohlášení, resp. nepřekažení sankcionováno není, týrání jejího dítěte, za předpokladu, že toto bylo pachateli svěřeno do péče, musí být kvalifikováno dle § 198 TZ, pro jehož neohlášení, resp. nepřekažení platí režim opačný. Ad absurdum lze rovněž

85

ŠÁMAL, P., PÚRY, F., RIZMAN, S.: Trestní zákon komentář…, s. 1274. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005. 87 Stejně tomu bylo i v případě právní úpravy dle trestního zákona z r. 1961, přičemž změnu nepřinesla ani jeho novela zákonem č. 91/2004 Sb., kterou do něj byla skutková podstata trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě. 88 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.8. 2006, sp. zn. 7 Tdo 879/2006. 86

28

konstruovat situaci, kdy pachatel týrá dvě děti své družky, které s ním žijí ve společném obydlí, z nichž však pouze jedno bylo pachateli svěřeno do péče. Zjevná nespravedlnost výše zmíněných případů, jejichž četnost v praxi je potvrzována nejen judikaturou, nemůže být dle mého názoru zdůvodněna ani poukazem na intimnější charakter páchání trestného činu dle § 199 TZ, který svou orientací na osoby žijící ve společném obydlí postihuje zejména případy násilí mezi příbuznými. V rámci obou trestných činů lze totiž nalézt případy násilí mezi příbuznými i osobami, jejichž vztah je založen na jiné skutečnosti. Trestného činu dle § 198 TZ se tak může dopustit jak učitel vůči žákovi, tak druh vůči dítěti své družky, se kterým žije ve společném obydlí a které mu bylo svěřeno do péče (tento případ je tak, až na faktickou neexistenci pokrevního pouta, srovnatelný s násilím mezi příbuznými osobami), stejně jako se může trestného činu dle § 199 TZ dopustit pronajímatel vůči nájemci i rodič vůči vlastnímu dítěti. De lege ferenda se nabízejí dvě varianty řešení: a) Zařazením trestného činu dle § 199 TZ do výčtu § 367 TZ a § 368 TZ by se bezpochyby zvýšily nároky zákonodárce na vnějšího pozorovatele. V tomto případě je však nutné vzít na zřetel subjektivní pohled každého jednotlivého pozorovatele rozdílně posuzujícího, zda se jedná o týrání či pouze o partnerské problémy, u kterých nejde s jistotou určit, kdo má postavení oběti a kdo je ve vztahu násilník. Takto by mohla hrozit sankce člověku, který neoznámil týrání jiné osoby, neboť se domníval (na základě svého pozorování a životních zkušeností), že se daná osoba týrání nedopouští (určitá drobná míra násilí je u některých vztahů chápána jako něco přirozeného, běžného)89. Přehlédnout nelze ani riziko omylu vnějšího pozorovatele, jehož oznámení domnělého týrání osoby žijící ve společném obydlí a následné kroky orgánů činných v trestním řízení povedou i v případě vyvrácení podezření k nesmazatelné dlouhodobé stigmatizaci domnělého pachatele i jeho rodiny. b) Druhou možností je vyřazení trestného činu dle § 198 TZ z výčtu § 367 TZ a § 368 TZ. Pro tuto variantu řešení svědčí především fakt, že pojem týrání představuje dlouhodobé zlé nakládání a z pozice vnějšího pozorovatele tak může být velmi obtížné posoudit, zda intenzita a délka trvání tohoto zlého nakládání již naplňuje znaky skutkové podstaty činu dle § 198 TZ nebo § 199 TZ. Jako 89

V této souvislosti se nabízí též úvaha, zda je v souladu s účelem § 367 a § 368 postih každého pozorovatele, který páchání trestného činu dle § 199 nepřekazil, resp. neohlásil, i když tak učinil pouze na základě své odlišné životní zkušenosti (jeho vyhodnocení pozorované situace se tak liší od pozdější kvalifikace téhož jednání orgánem činným v trestním řízení).

29

vhodnější se proto jeví omezení zakročovací či oznamovací povinnosti vnějšího pozorovatele pouze na jednotlivé útoky pachatele, které nabývají formy trestného činu nebo přestupku. V návaznosti na tento postup by však vyvstala potřeba podstatného rozšíření výčtů v § 367 TZ a § 368 TZ o trestné činy, kterými pachatel nejčastěji naplňuje skutkovou podstatu dle § 199 TZ (např. ublížení na zdraví dle § 146 TZ) a adekvátní úpravy zákona o přestupcích.

4.4 Srovnání s předchozí právní úpravou Jak již bylo uvedeno na začátku práce, pojem domácího násilí trestní právo nikde přímo nedefinuje. Před rokem 2004 se v trestním zákoně neobjevovala žádná úprava projevů domácího násilí; toto jednání (pokud již nabylo takové intenzity a nebezpečnosti pro společnost, že mohlo být považováno za trestný čin) bylo kvalifikováno např. jako ublížení na zdraví, násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci, výtržnictví, vydírání, poškozování cizí věci či při nedostatku formální a materiální stránky trestného činu jako „pouhý“ přestupek. Změna nastala dne 1.června 2004, kdy nabyl účinnosti zákon č. 91/2004 Sb., kterým byl změněn trestní zákon z roku 1961. Zákonodárce v něm zakotvil nový trestný čin – týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě (§ 215a trestního zákona z roku 1961)90. Reagoval tak na vzrůstající počet případů domácího násilí (i značný nátlak na zavedení nové právní úpravy vycházející od organizací proFem / AdvoCats for Women a Rosy) a nemožnost jejich řešení pomocí trestního práva. Novinkou byl v tomto případě jiný – ucelenější pohled na postihování činů se znaky domácího násilí – pachatel mohl týrat oběť různými způsoby, i přesto se však dopouštěl pouze jednoho trestného činu – týrání podle § 215a trestního zákona z roku 1961. Za největší přínos byl považován samotný fakt, že se domácí násilí konečně objevilo v právním řádu; násilníkům byla zdůrazněna nezákonnost a zakázanost jejich jednání s hrozbou sankce, obětem se připomněla závažnost celé situace překračující společenské normy včetně norem právních91. Trestní zákon z roku 1961 vymezoval v § 215a trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě takto: 90

Původní senátní návrh (inspirován slovenskou úpravou) předkládal možnost sloučení trestných činů dle § 215 a nového § 215a TZ z roku 1961 do jednoho trestného činu. Dále chtěl do § 34 TZ z roku 1961 zavést novou přitěžující okolnost – fakt, že pachatel spáchal trestný čin za podmínek domácího násilí. Více viz LANGHANSOVÁ, Hana. Nový paragraf v trestním zákoně : malý dárek osobám týraným ve společné domácnosti. ASPI pro Windows [počítačový program]. Ver. 12, aktual. 3. 6. 2010 [cit. 2011-04-28]. 91 LANGHANSOVÁ, Hana. Nový paragraf v trestním zákoně : malý dárek osobám týraným ve společné domácnosti. ASPI pro Windows [počítačový program]. Ver. 12, aktual. 3. 6. 2010 [cit. 2011-04-28].

30

1. Kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společně obývaném bytě nebo domě, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta. 2. Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, a) spáchá–li čin uvedený v odstavci 1 zvlášť surovým způsobem nebo na více osobách, nebo b) pokračuje–li v páchání takového činu po delší dobu. Hlavní změnu spatřuji v odlišném pojmenování trestného činu, tedy záměnu „společně obývaného bytu nebo domu“ za „společné obydlí“ (tento obecnější pojem je přesnější). Aktuální komentář (J. Jelínek a kol.) uvádí, že oběť činu musí bydlet s pachatelem ve společném obydlí, tedy společně obývaném bytě nebo domě92. V tomto případě tedy prakticky ke změně nedošlo. V trestním zákoně z roku 1961 se domem pro potřeby zákona mínil „nejen vlastní bezprostředně obývaný dům, ale i všechny ostatní uzavřené prostory, které tvořily příslušenství domu (půda, sklep, ostatní vedlejší místnosti, uzavřený dvůr aj.), pokud sloužily k bydlení. Domem ve vztahu k jednomu z vlastníků nebo uživatelů však nebyl společný nerozdělený dvůr“93. Pojmem byt se rozuměl „nejen vlastní byt, ale i příslušenství jako koupelna, spíž, komora, půda a sklep. Pod tento pojem bylo třeba zahrnout i obytné místnosti v zařízeních určených k trvalému bydlení, např. místnosti ve svobodárnách, podnikových ubytovnách, penzionech apod.“94. Dalším odlišujícím znakem je kvalifikovaná skutková podstata – spáchání činu na více osobách, kterými trestní zákon z roku 1961 rozuměl nejméně osoby tři. Neméně podstatnou odlišností je i změna trestní sazby za spáchaný trestný čin. Zákonodárce u trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí uvádí jak dolní (šest měsíců), tak horní hranici (až čtyři léta) trestu odnětí svobody. Oproti tomu § 215a trestního zákona z roku 1961 vymezoval pouze hranici horní – trest odnětí svobody až na tři léta. Druhý odstavec obou trestných činů zůstal stejný, tedy „odnětí svobody na dvě léta až osm let.“ Nový, třetí odstavec § 199 TZ dokonce zvýšil sazbu trestu odnětí svobody na pět až dvanáct let.

92

JELÍNEK, Jiří a kol.: Trestní zákoník a trestní řád…, s. 252. ŠÁMAL, P., PÚRY, F., RIZMAN, S.: Trestní zákon komentář…, s. 1273. 94 Tamtéž. 93

31

4.5 Výčet dalších trestných činů Domácí násilí vždy nenaplňuje pouze znaky skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí dle § 199 TZ; podobné znaky lze najít i u skutkových podstat jiných trestných činů. V hlavě I. (Trestné činy proti životu a zdraví) by se jednalo o trestný čin vraždy (§ 140 TZ), zabití (§ 141 TZ), těžkého ublížení na zdraví (§ 145 TZ) a ublížení na zdraví (§ 146 TZ). Hlava II. (Trestné činy proti svobodě a právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství) obsahuje např. trestný čin omezování osobní svobody (§ 171 TZ), vydírání (§ 175 TZ) či útisk (§ 177 TZ). V hlavě III. (Trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti) je zahrnut trestný čin znásilnění (§ 185 TZ); následující hlava IV. (Trestné činy proti rodině a dětem) klade důraz na trestný čin zanedbání povinné výživy (§ 196 TZ) a týrání svěřené osoby (§ 198 TZ). Demonstrativní výčet přináší i trestné činy v hlavě X. (Proti pořádku ve věcech veřejných), konkrétně v § 227 odst. 2 TZ – maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, v § 353 TZ – nebezpečné vyhrožování a v § 354 TZ – nebezpečné pronásledování (tzv. stalking). V souvislosti s týráním osoby žijící s pachatelem ve společném obydlí je vhodné na tomto místě zmínit tři privilegované skutkové podstaty trestných činů proti životu a zdraví, jejichž nové zakotvení v TZ přímo odráží možné vyústění bezvýchodné situace týrané osoby. Jedná se o trestný čin zabití (1. odstavec) a ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky (1. a 3. odstavec), které shodně zohledňují zvláštního zřetele hodné okolnosti spáchání činu, formulované slovy: „kdo jiného úmyslně usmrtí, resp. jinému úmyslně způsobí ublížení na zdraví / těžkou újmu na zdraví v silném rozrušení, strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, bude potrestán…“. Pro podřazení činu pod některou z těchto skutkových podstat přichází v úvahu zejména jednání pachatele motivované strachem z poškozeného– tyrana či jednání v reakci na jeho předchozí zavrženíhodné počínání. Nutno však podotknout, že privilegovaná povaha výše uvedených skutkových podstat může být vyvážena přitěžující okolností dle § 42 písm. a) TZ, spáchá–li týraný pachatel trestný čin dle § 141 nebo § 146a TZ s rozmyslem či po předchozím uvážení.

32

4.6 Dispoziční právo poškozeného dle § 163 trestního řádu V § 163 trestního řádu95 je upraveno trestní stíhání se souhlasem poškozeného. Toto ustanovení taxativně stanoví konkrétní trestné činy, u kterých musí být dán souhlas poškozeného se zahájením trestního stíhání a pokračováním v něm. V případě domácího násilí pamatoval zákonodárce na okolnosti páchání trestného činu dle § 199 TZ a souhlas poškozeného nevyžaduje96; orgán činný v trestním řízení proto postupuje ex offo. Týrání osoby žijící ve společném obydlí lze považovat za typ trestného činu, který je v jistém směru snadněji prokazatelný – vzhledem k rodinnému či obdobnému vztahu pachatele a oběti (domnívám se však, že právě tato skutečnost činí z týrání v rodině tabuizované téma a díky tomu nedochází často k ohlášení spáchaných trestných činů). Tím, že poškozené osoby znají velmi dobře pachatele činu (ať už v pozici jejich rodiče, manžela, dítěte či spolubydlícího), mohou o něm poskytnout orgánům činným v trestním řízení dostatek informací potřebných pro jeho identifikaci i následné trestní stíhání97. V souvislosti s § 163 trestního řádu vyvstává ve vztahu k trestnému činu dle § 199 TZ otázka, je-li skutečně jakákoli dispozice poškozeného s trestním řízením vyloučena či nikoli. Východiskem této úvahy je skutečnost, že týrání osoby žijící s pachatelem ve společném obydlí je bezpochyby dlouhodobým procesem, v jehož rámci dochází k řadě dílčích útoků vůči osobě poškozeného, ať už v podobě trestných činů, přestupků či jiných deliktů. Dojde-li pak ze strany agresora k naplnění skutkové podstaty některého z trestných činů, uvedených ve výčtu § 163 trestního řádu (těmito mohou být například ublížení na zdraví, omezování osobní svobody dle § 171 odst. 1, 2 TZ, vydírání dle § 175 odst. 1 TZ, porušování domovní svobody dle § 178 TZ či za určitých okolností znásilnění dle § 185 odst. 1, 2 TZ) a je-li současně splněna podmínka vztahu poškozeného a pachatele umožňujícího poškozenému jako svědkovi odepřít výpověď (§ 100 odst. 2 trestního řádu), dostávají se orgány činné v trestním řízení do schizofrenního postavení, v němž jsou na jedné straně povinny respektovat vůli poškozeného a ve věci dílčích útoků agresora trestní stíhání nezahajovat, resp. v něm nepokračovat, na druhé straně jsou však oprávněny s poukazem na kvalifikaci sumy dílčích útoků agresora jako trestného činu dle § 199 TZ rozhodnutí poškozeného nevyžadovat, resp. jej nerespektovat. Výše nastíněný stav rozhodně nelze označit za 95

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. ŽATECKÁ, E., HRUŠÁKOVÁ, M. ml. První poznatky s aplikací ust. § 215a trestního zákona v brněnské policejní praxi. In ČERNÝ, Michal (ed.), Acta iuridica olomucensis. Olomouc : Univerzita Palackého, 2005, s. 67. 97 Tamtéž. 96

33

uspokojivý, neboť do jisté míry umožňuje disponovat s trestním stíháním vedle poškozeného též orgánům činným v trestním řízení, které se mohou s odkazem na jím udělený nesouhlas dle § 163 trestního řádu věcí (kvalifikovanou též jako trestný čin dle § 199 TZ) vůbec nezabývat98. Tato situace je částečně zmírněna ustanovením § 163a odst. 1 trestního řádu, který za splnění podmínky, že poškozený je osobou mladší 15 let (písm. c)) či je z okolností zřejmé, že souhlas poškozeného nebyl dán nebo byl vzat zpět v tísni vyvolané výhrůžkami, nátlakem, závislostí nebo podřízeností (písm. d)), které lze v případech útoků s prvky domácího násilí vysledovat patrně nejčastěji, umožňuje orgánům činným v trestním řízení k vůli poškozeného nepřihlížet. Zákonná úprava dispozičního práva oběti bývá označována za velmi nesnadnou a mnohdy kontroverzní (i proto byla tato část trestního řádu častěji novelizována)99. Nevhodné znění zákona (v podobě začlenění § 199 TZ do výčtu § 163 trestního řádu) by mohlo mít za následek nátlak pachatele trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí na jeho oběť v podobě přemlouvání či výhrůžek s cílem odvolat souhlas se stíháním či souhlas vůbec neudělit (totéž by nastalo v případě zmíněném v § 163a odst. 1 písm. d) trestního řádu, kdy je zřejmé, že souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět v tísni vyvolané výhrůžkami, nátlakem, závislostí nebo podřízeností – i zde by souhlas poškozeného s trestním stíháním nebyl zapotřebí). Oběť by se dostala do obtížné situace, neboť – dle slov nálezu Ústavního soudu – „by ji institut souhlasu nutil, aby přebírala odpovědnost za osud pachatele – blízké osoby“ (na svobodu jejího rozhodování může mít vliv i nízký věk či mentální nedostatek apod.)100.

98

Obdobným způsobem je řešena i skupina přestupků, spáchaných mezi blízkými osobami dle § 68 odst. 1 zákona o přestupcích. Zde je dokonce vyžadována vyšší aktivita poškozeného, neboť řízení o přestupku je zahajováno pouze na jeho podnět. 99 Nález Ústavního soudu ze dne 10.2. 2011, sp. zn. III.ÚS 2523/10, bod 39. 100 Tamtéž.

34

5. Instituty civilního a správního práva chránící před domácím násilím 5.1 Vývoj české legislativy v oblasti domácího násilí Ve vztahu k řešení problému domácího násilí prošla legislativa v České republice v posledních dvou desetiletích pozvolným vývojem. Podle odborné literatury existují v současnosti tři alternativy náhledu na danou problematiku101. První, nulová reakce, odráží názor, že domácí násilí je čistě věcí obou partnerů, kterým je dán v případě neshod či agrese dostatek volnosti vztah opustit. Protože se v případě násilného jednání vůči druhému partnerovi jedná o věc rodinného charakteru, nemá stát právo do tohoto vztahu zasahovat (lze tak učinit pouze v případě, že by jednotlivé projevy chování naplnily např. znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví, znásilnění apod.). Zcela opačně se k tomuto staví druhý, mnohem přísnější přístup, mající za cíl kriminalizovat chování násilné osoby. Přitom cílem oběti není ani tak potrestat pachatele trestného činu, ale urovnat situaci v rodině a zdárně vyřešit její těžkou životní situaci, např. pomocí civilního práva102. Této otázce se podrobněji věnuje L. Čírtková – rozlišuje tři typy obětí podle ochoty participace na trestním řízení proti pachateli103 (s přibližným procentuelním zastoupením v České republice podle stavu k roku 2007): a) oběti využívající všech svých zákonných práv a možností v trestním řízení (cca 13 %), b) oběti rezignující na veškerá práva umožňující jim věc řešit v trestním řízení (34 %), c) oběti s nekonzistentní spoluprací (sice vypovídají proti pachateli, ale dále již nechtějí pokračovat v řízení proti němu) – těchto je největší množství, zhruba přes 50 %. Až do roku 2004 se Česká republika řadila mezi státy spadající do první skupiny, tedy mezi státy s nulovou reakcí na jednání s prvky domácího násilí. Změnu přinesla novela trestního zákona č. 91/2004 Sb. (účinná od 1.6.2004), která v § 215a trestního zákona z roku 1961 zakotvila trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě.

101

DURDÍK, T. Nová legislativa v ČR v oblasti domácího násilí - úloha policie, justice a intervenčních center. In ZÁHORA, Jozef (ed.), Domáce násilie - nová prax a nová legislativa v Európe : zborník príspevkov z medzinárodnej konferencie konanej v dňoch 15.–16. októbra 2007. Bratislava : Bratislavská vysoká škola práva, 2008, s. 32 – 33. 102 Toto potvrzuje i výzkum z roku 2006 nazvaný Domácí násilí II. (Shrnutí základních výsledků reprezentativního výzkumu pro občanské sdružení Bílý kruh bezpečí a Philip Morris ČR a.s.) – většina respondentů (70%) se přiklonilo k názoru, že při zásazích proti domácímu násilí je důležitější ochrana napadené osoby než stíhání násilníka. 103 ČÍRTKOVÁ: Ohrožené osoby…, s. 21.

35

Za nejnovější typ bývá označována flexibilní reakce, jejímž úkolem je kombinovat prvky sociálně–právní ochrany se stávající úpravou trestního práva. U této reakce lze spatřovat znaky zdůrazňující prevenci – díky výraznějšímu omezení rizika dalších útoků agresora104; touto myšlenkou se inspiroval též zákon č. 135/2006 Sb. 5.1.1 Zákon č. 135/2006 Sb. Zákon na ochranu před domácím násilím105 bývá často označován jako „zákon zákonů“106 – obsahuje totiž novely stávajících právních předpisů – zákona o Policii ČR, trestního zákona, zákona o sociálních službách a občanského soudního řádu (s účinností od 1.1.2007). Původní vizí zákonodárce bylo změnit více právních předpisů včetně občanského zákoníku, trestního řádu či zákona o přestupcích (změny v nich však neprošly složitým legislativním procesem). Smyslem této právní úpravy je zajistit bezpečí a ochranu ohrožené osobě; nabídnout jí veškeré dostupné informace pro řešení její obtížné situace a snažit se ji podpořit při jejím samostatném rozhodování. V obecné rovině tomu pomáhají i zásady uvedené v důvodové zprávě k návrhu tohoto zákona – zásada priority práv (zásah do soukromí je možný jen v případě nezbytnosti dle hodnotového řádu demokratické společnosti, např. k ochraně zdraví), zásada subsidiarity (subsidiární povaha trestního práva), zásada hrozby nebezpečí (chápání nových opatření jako prvku prevence vzhledem k možnému útoku v budoucnu), přiměřenosti a minimalizace zásahů (pokud možno co nejmenší zásahy orgánů státní moci do ústavně zaručených práv a svobod jedince, zejména s ohledem na nezletilé, osoby ze zdravotním postižením atd.) a zásada výměny informací (nutnost zajištění výměny informací mezi Policií České republiky, orgány sociálně právní ochrany dětí a intervenčními centry)107. Zákon č. 135/2006 Sb. vychází ze čtyř základních znaků domácího násilí – dlouhodobosti, specifického místa páchání násilí, eskalace a blízkého vztahu osoby násilné i ohrožené a jejich nezměnitelných rolí. Pokud by některý z těchto znaků chyběl, nebyla by dle T. Durdíka možná aplikace ochrany před domácím násilím ve smyslu tohoto zákona108. Dle mého názoru nelze přijmout autorův závěr o nezbytnosti kumulativního splnění veškerých 104

DURDÍK: Nová legislativa v ČR v oblasti domácího násilí…, s. 33. Zákon č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím, ve znění pozdějších předpisů. 106 DURDÍK: Nová legislativa v ČR v oblasti domácího násilí…, s. 35. 107 Skupina poslanců PSP. Důvodová zpráva k návrhu zákona, kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím. ASPI pro Windows [počítačový program]. Ver. 12, aktual. 3. 6. 2010 [cit. 2011-04-28]. 108 DURDÍK: Nová legislativa v ČR v oblasti domácího násilí…, s. 34. 105

36

výše uvedených znaků domácího násilí a to v souvislosti s eskalací a specifickým místem jeho páchání (blíže viz Závěr). Za hlavní změnu po nabytí účinnosti lze považovat odlišnost v postavení ohrožené osoby – před touto novelou to byla ohrožená osoba, která byla nucena při útocích na svou osobu či členy své rodiny opustit společně obývaný dům nebo byt a zajistit si jiné bydlení a další potřeby své rodiny. Nyní je to násilná osoba, která má na základě vykázání povinnost opustit společné obydlí a po uvedenou dobu se v něm ani jeho okolí nezdržovat; prostor dotčený domácím násilím opouští ten, kdo se svým společensky nežádoucím jednáním dopustil domácího násilí na svých blízkých109. Ohrožená osoba tak zůstává ve svém přirozeném prostředí a daří se jí lépe zvládat těžkou situaci, než kdyby byla např. přechodně ubytována v azylovém domě.

5.2 Tři pilíře ochrany před domácím násilím 5.2.1 Vykázání dle zákona o Policii České republiky Ochrana před domácím násilím je v České republice zajišťována pomocí tří subjektů – orgánů Policie ČR, intervenčních center a obecných soudů rozhodujících v oblasti civilního práva110. Tyto tři pilíře hrají důležitou roli při řešení konkrétních případů výskytu domácího násilí. Za první z nich je považován zásah Policie ČR provedený na žádost ohrožené osoby či příslušníků její rodiny nebo podobných institucí. Klade si za cíl vyřešit aktuálně páchané násilí v rodině oběti – formou vykázání násilné osoby111. Tento institut je upraven v § 44 a následujících zákona o Policii České republiky112 (dále jen „ZOP“). V § 44 ZOP je uvedeno : Lze–li na základě zjištěných skutečností, zejména s ohledem na předcházející útoky, důvodně předpokládat, že se osoba dopustí nebezpečného útoku proti životu, zdraví anebo svobodě nebo zvlášť závažného útoku proti lidské důstojnosti, je policista oprávněn vykázat tuto osobu z bytu nebo domu společně obývaného s útokem ohroženou osobou, jakož i z bezprostředního okolí společného obydlí. V případě, že nastane situace nastíněná v citovaném ustanovení, je vykázaná osoba po výzvě policejního orgánu povinna opustit neprodleně prostor vymezený policistou v potvrzení o vykázání, zdržet se vstupu do tohoto prostoru, zdržet se styku nebo navazování 109

DURDÍK: Nová legislativa v ČR v oblasti domácího násilí…, s. 35. Tamtéž, s. 36. 111 Tamtéž. 112 Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů. 110

37

kontaktů s ohroženou osobou a vydat policistovi na jeho výzvu všechny klíče od společného obydlí, které drží (§ 45 odst. 1 ZOP). Zároveň má tato osoba např. právo vzít si ze společného obydlí věci sloužící její osobní potřebě, cennosti a osobní doklady; pokud podniká, zákon ji umožňuje v průběhu vykázání vyzvednout si věci nezbytné pro výkon svého povolání či potřebné pro podnikání (toto lze uplatnit pouze jednou a jen v přítomnosti policisty; § 45 odst. 2, písm. a) a b) ZOP). Vykázání oznamuje policista ústně vykázané i ohrožené osobě a vyhotovuje potvrzení o vykázání (§ 44 odst. 3 ZOP). Jestliže vykázaná osoba s vykázáním nesouhlasí, má tato možnost podat námitky, a to buď ústně či písemně (více viz § 44 odst. 5 ZOP). Co se týče délky trvání vykázání, ZOP v § 44 odst. 2 stanovuje dobu 10 dnů, počínající dnem provedení vykázání (to je možné provést i na nepřítomné osobě). Tuto dobu nelze zkrátit, a to ani v případě, že by s tím ohrožená osoba souhlasila. Současně s vykázáním se nabízí možnost podat návrh na vydání předběžného opatření podle občanského soudního řádu; pokud se tak stane v průběhu vykázání, jeho doba se tímto prodlužuje do dne nabytí právní moci rozhodnutí soudu o návrhu tohoto opatření. Policistovi je uložena povinnost do 24 hodin od jeho vstupu do společného obydlí zaslat kopii úředního záznamu o vykázání příslušnému intervenčnímu centru a soudu, který je příslušný rozhodnout o návrhu na předběžné opatření. Pokud žije ve společném obydlí i nezletilá osoba, zasílá policista kopii úředního záznamu i orgánu sociálně–právní ochrany dětí (§ 47 odst. 3 ZOP). Dále mu zákon ukládá ve lhůtě 3 dnů od vykázání provést kontrolu vykázané osoby, zda dodržuje povinnosti, které vyplývají z vykázání (§ 47 odst. 4 ZOP). Obecně lze říci, že institut vykázání slouží jako „pomocná ruka“ pro osobu ohroženou domácím násilím – umožňuje jí získat dostatek času pro lepší pochopení své situace a uspořádání vlastních záležitostí i s pomocí dalších právních nástrojů, např. návrhu na rozvod manželství – včetně rozdělení společného jmění manželů, vyřešení společného bydlení, podání trestního oznámení aj.113. Rozhodnutí o vykázání má povahu preventivního opatření, které chrání ohroženou osobu před dalšími útoky agresora; jeho primárním posláním není sankcionovat násilnou osobu za její jednání. Policista rozhoduje na základě své diskreční pravomoci (správního uvážení) – toto rozhodnutí o vykázání je jedním z jeho oprávnění, nikoli povinností114.

113

Skupina poslanců PSP. Důvodová zpráva k návrhu zákona, kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím. ASPI pro Windows [počítačový program]. Ver. 12, aktual. 3. 6. 2010 [cit. 2011-04-28]. 114 DURDÍK: Nová legislativa v ČR v oblasti domácího násilí…, s. 37.

38

Vykázání je zároveň podpůrným opatřením – použije se pouze v případě, že bezpečnosti a ochrany ohrožené osoby nelze dosáhnout jinak. Jestliže útok násilné osoby vykazuje znaky některého z trestných činů, je v praxi možné využít prostředků trestního řádu, které slouží k zajištění osob – zadržení nebo vazby násilné osoby115. O vykázání jakožto efektivní možnosti řešení pojednává Sborník příspěvků z mezinárodní konference konané ve dnech 15.–16.10. 2007 v Bratislavě – ve dnech 1.1.– 30.9. 2007 bylo díky 15 intervenčním centrům evidováno 665 rozhodnutí Policie ČR o vykázání či zákazu vstupu násilné osoby do společného obydlí na základě zákona č. 135/2006 Sb.; ve 32 případech se jednalo o vykázání opakované. Násilným jednáním tak bylo bezprostředně ohroženo 689 dospělých osob (664 žen a 25 mužů); co se věkových kategorií týče, nejvíce zastoupené bylo věkové rozmezí 31–40 let (37%), dále 41–50 let (25%) a nad 50 let (21%)116. 5.2.2 Intervenční centra Druhý pilíř představují intervenční centra – specializovaná pracoviště poskytující základní pomoc osobám ohroženým domácím násilím v oblasti sociálně–právní, organizační i psychologické117; jedná se o jednu ze služeb sociální prevence podle § 60a zákona o sociálních službách118. Jejich úloha spočívá mimo jiné v kontrole povinností uložených vykázané osobě; dále např. pečují o osoby ohrožené, spolupracují s orgány činnými v trestním řízení, zajišťují spolupráci a vzájemnou informovanost mezi intervenčními centry, mezi poskytovateli jiných sociálních služeb, orgány sociálně–právní ochrany dětí, obcemi, útvary Policie České republiky a obecní policie, jakož i ostatními orgány veřejné správy. Sociální služby v intervenčních centrech jsou poskytovány jako služby ambulantní, terénní nebo pobytové, a to bezplatně119. 5.2.3 Předběžné opatření dle občanského soudního řádu Třetím pilířem je občanskoprávní řešení situace v mezích občanského soudního řádu120 (dále jen „o.s.ř.“) – ohrožená osoba je oprávněna obrátit se na soud s žádostí, aby vydal 115

Skupina poslanců PSP. Důvodová zpráva k návrhu zákona, kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím. ASPI pro Windows [počítačový program]. Ver. 12, aktual. 3. 6. 2010 [cit. 2011-04-28]. 116 VITOUŠOVÁ, P.: Nová praxe v České republice - aktuální údaje a poznatky, s. 110. 117 Skupina poslanců PSP. Důvodová zpráva k návrhu zákona, kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím. ASPI pro Windows [počítačový program]. Ver. 12, aktual. 3. 6. 2010 [cit. 2011-04-28]. 118 Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. 119 Ministerstvo práce a sociálních věcí [online]. 2009 [cit. 2011-04-28]. Intervenční centra. Dostupné na < http://www.mpsv.cz/cs/4228>. 120 Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

39

předběžné opatření, na základě kterého by agresor byl nucen opustit byt a jeho bezprostřední okolí a v soudem stanovené době se do tohoto místa nevracet. Dalším předpokladem pro zdárné vyřešení rodinné situace by mohla být iniciace řízení ve věci samé týkající se rozvodu manželství, vypořádání společného jmění manželů či úpravy styku s nezletilými dětmi121. Soudní řízení je pomyslnou druhou částí modelu ochrany před domácím násilím; tou první se míní správní řízení s rozhodovací pravomocí Policie ČR doplněnou odbornou pomocí intervenčních center (obě části mohou na sebe navazovat nebo je možné je realizovat nezávisle na sobě)122. Pro to, aby bylo zahájeno řízení před soudem, je třeba podat návrh na vydání předběžného opatření – již po rozhodnutí o vykázání policejním orgánem (tímto lze tento institut prodloužit o potřebnou dobu). Druhou alternativou je pak podání návrhu na vydání předběžného opatření v podobě vykázání či zákazu kontaktování bez toho, aniž by tomuto kroku nutně předcházelo rozhodnutí policejního orgánu v dané věci123 (§ 76b odst. 5 o.s.ř. – Rozhodnutí o návrhu předběžného opatření podle odstavce 1 není podmíněno předchozím rozhodnutím Policie České republiky podle zvláštního právního předpisu). Příkladem může být situace, kdy ve vztahu ohrožené a násilné osoby nedošlo k vystupňovanému útoku včetně následného přivolání hlídky Policie ČR, ale i přesto se zde dlouhodobě projevovalo jednání s prvky domácího násilí a osoba ohrožená má nyní v úmyslu podat návrh na rozvod manželství apod. O podaném návrhu na vydání předběžného opatření, kterým lze dočasně upravit poměry účastníků, rozhoduje soud co nejdříve, nejdéle však ve lhůtě 48 hodin od jeho doručení. Pokud tento návrh podá ohrožená osoba v průběhu desetidenní lhůty stanovené policejním orgánem při vykázání, pak se doba trvání vykázání může prodloužit až do okamžiku soudního rozhodnutí o podaném návrhu. Jestliže ale soud návrh na podání předběžného opatření zamítne, platnost vykázání stanoveného policejním orgánem končí a násilná osoba má právo se vrátit zpět do společného obydlí124. Nyní záleží na násilné i ohrožené osobě, jak budou postupovat dál – v mnoha případech se podaří ustálit hladinu agrese díky manželským a jiným poradnám, za jiných okolností je však nutné celý proces opakovat, tedy znovu podat návrh na vydání předběžného opatření.

121

VANDUCHOVÁ, M. Ke kriminalizaci domácího násilí. In ČERNÝ, Michal (ed.), Acta iuridica olomucensis. Olomouc : Univerzita Palackého, 2005, s. 60. 122 DURDÍK: Nová legislativa v ČR v oblasti domácího násilí…, s. 37. 123 Tamtéž, s. 39. 124 DURDÍK: Nová legislativa v ČR v oblasti domácího násilí…, s. 40.

40

Jestliže soud návrhu vyhoví a předběžné opatření ve lhůtě 48 hodin nařídí, trvá předběžné opatření po dobu jednoho měsíce (§ 76b odst. 3 o.s.ř.), během něhož má ohrožená osoba možnost podat příslušnému soudu návrh na zahájení řízení ve věci samé – pokud tak učiní, dostává se jí práva na prodloužení platnosti předběžného opatření v podobě vykázání nebo zákazu kontaktování, a to i opakovaně125. Jinak skončí po uplynutí jednoho měsíce doba platnosti předběžného opatření126. Celková doba trvání předběžného opatření nesmí přesáhnout dobu jednoho roku od okamžiku jeho nařízení (§ 76b odst. 5 o.s.ř.). Při rozhodovací činnosti soudu či správního orgánu (Policie ČR) musí být vždy přítomný zákonný podklad pro vykázání – hrozící nebezpečný útok proti životu, svobodě, zdraví nebo zvlášť závažný útok proti lidské důstojnosti ohrožené osoby127. Na základě tohoto ohrožení navrhovatele může předseda senátu uložit účastníku, proti kterému návrh směřuje, aby dočasně opustil byt nebo dům společně obývaný s navrhovatelem, jakož i jeho bezprostřední okolí, nebo do něj nevstupoval nebo aby se zdržel setkávání s navrhovatelem a navazování kontaktů s ním128. V prvním případě lze hovořit o ochraně ohrožené osoby z hlediska teritoriálního (týká se např. orgánů Policie ČR), ve druhém z personálního (u soudu je možné využít obou hledisek – ochrana je zaručena nejen ve společném obydlí, ale prakticky kdekoliv)129. Efektivní fungování modelu ochrany před domácím násilím je podmíněno současnou existencí všech tří pilířů uvedených v této kapitole. Nelze zde použít zastoupení jiným subjektem nebo jedním ze sousedních pilířů. Jednotlivé subjekty, které vystupují v oblasti ochrany před projevy domácího násilí, fungují na základě principu interdisciplinarity (tedy kooperace, sdílení a přenosu získaných informací)130.

5.3 Další právní předpisy k problematice domácího násilí Kromě již zmíněných zákonů o Policii ČR, zákona na ochranu před domácím násilím a občanského soudního řádu hovoří o problematice domácího násilí i další právní předpisy.

125

Občanský soudní řád stanovuje v § 76b odst. 4 povinnost soudu vzít v úvahu trvání stavu ohrožení navrhovatele, obsah a důvody podaného návrhu na zahájení řízení ve věci samé, majetkové či jiné poměry účastníků včetně vlastnických a jiných vztahů ke společnému obydlí, na které se vztahuje předběžné opatření, a další rozhodné okolnosti. 126 DURDÍK: Nová legislativa v ČR v oblasti domácího násilí…, s. 40 – 41. 127 Tamtéž, s. 41. 128 § 76b občanského soudního řádu. 129 DURDÍK: Nová legislativa v ČR v oblasti domácího násilí…, s. 41. 130 Tamtéž, s. 36 – 37.

41

Patří mezi ně např. zákon o poskytnutí peněžité pomoci obětem násilné trestné činnosti131, zákon o rodině, zákon o sociálně právní ochraně dětí132 a předpisy týkající se oblasti sociálního zabezpečení (např. zákon o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení133). 5.3.1 Právní úprava v zákoně o přestupcích Přestupkem se dle § 2 odst. 1 zákona o přestupcích134 míní zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde–li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin. Příkladem projevů domácího násilí v tomto zákoně by mohlo být např. ublížení na cti, drobné ublížení na zdraví či úmyslné narušení občanského soužití vyhrožováním újmou na zdraví (§ 49 z. o přestupcích – přestupky proti občanskému soužití) nebo úmyslné způsobení škody na cizím majetku zničením nebo poškozením takového majetku či neoprávněné užívání cizího majetku (§ 50 z. o přestupcích – přestupky proti majetku). Jednání se znaky domácího násilí, které je posuzováno jako přestupek, lze zařadit mezi tzv. návrhové přestupky; je možné za něj uložit pokutu ve výši 1 000 Kč. Přestupek může být projednán pouze v případě, že postižená osoba podala návrh nejdéle do tří měsíců ode dne, kdy se dozvěděla o jeho spáchání či o postoupení věci orgánům činným v trestním řízení135. Při vyšetřování přestupků nastává značný problém, kterým je důkazní nouze (obviněný z přestupku téměř vždy své předchozí jednání popře a poškozená strana nemůže velmi často doložit svá tvrzení136). Přestupková komise vyžaduje obvykle po oběti dostatek přesvědčivých důkazů o konkrétním napadení. Ta však bývá frustrována vyslýcháním a většinou se jí včas nepodaří doložit svědecké výpovědi sousedů či jiných členů rodiny, včetně lékařských zpráv dokazujících fyzické napadení agresorem apod. Zároveň to vede k posílení sebevědomí útočníka, ke ztrátě odvahy oběti ohlásit napříště jakékoli podobné náznaky násilného chování a v neposlední řadě také k povinnosti uhradit správní poplatek spjatý se ztrátou přestupkového řízení (doporučuje se proto již na začátku řízení požádat o 131

Zákon č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem násilné trestné činnosti, ve znění pozdějších předpisů. 132 Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. 133 Zákon č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. 134 Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. 135 Skupina poslanců PSP. Důvodová zpráva k návrhu zákona, kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím. ASPI pro Windows [počítačový program]. Ver. 12, aktual. 3. 6. 2010 [cit. 2011-04-28]. 136 MARTINKOVÁ, M., MACHÁČKOVÁ, R. Vybrané kriminologické a právní aspekty…, s. 36.

42

upuštění od povinnosti nahradit náklady řízení z důvodu zvláštního zřetele hodných pro případ zastavení řízení)137. Dalším problémem může být v dané situaci i to, že velké množství ohrožených osob nepodá příslušnému orgánu návrh k projednání přestupku. Policejní orgán či přestupková komise se také málokdy dotážou oběti na předchozí útoky a jejich intenzitu, ani nezkoumají, zda se vůbec jedná o případ domácího násilí. Návrhem na zlepšení celého procesu je využití institutu vykázání souběžně s návrhem na zahájení přestupkového řízení – podle M. Šusterové z Intervenčního centra v Praze „by institut vykázání mohl jako prevence dalších útoků zafungovat podstatně účinněji než přestupkové řízení, kde je důkazní nouze“138.

137

ŠUSTEROVÁ, M. Domácí násilí v přestupkovém řízení : slovní komentář IC Praha k tabulkám přestupkových řízení. In Sborník textů zaměřených na problematiku domácího násilí. Praha : Centrum sociálních služeb, 2010, s. 106. 138 Tamtéž.

43

6. Případová studie Pro názornější ilustraci problematiky vykázání jsem se, na základě své několikaměsíční dobrovolnické činnosti v Poradně pro lidi v tísni Oblastní charity v Hradci Králové, rozhodla zařadit do této kapitoly ukázku z praxe – případovou studii poskytnutou Intervenčním centrem (spadajícím rovněž pod Oblastní charitu). Jedná se o konkrétní kauzu z roku 2007 (vycházím zde proto z původní právní úpravy – z ustanovení trestního zákona z roku 1961); pro zachování povinnosti mlčenlivosti je v následujícím textu změněno jméno ohrožené osoby (která však dala souhlas s možností nastudování svého spisu139 z důvodu poučení veřejnosti a připomenutí nutnosti předcházení rizikovým situacím spojeným s domácím násilím). Pro začátek považuji za vhodné uvést základní osobní údaje uživatelky Intervenčního centra: paní L.N., narozena v roce 1960, od roku 1982 vdaná, dvě zletilé děti. Problémy s násilím v rodině měla již od roku 2002 – od doby, kdy se dozvěděla o manželově nevěře a žádala po něm vysvětlení. V této době byla poprvé napadena; incident byl z její strany nahlášen Policii České republiky, která čin manžela kvalifikovala jako přestupek. Pracovní neschopnost vyvolaná manželovým napadením trvala 14 dní (ke spisu byly přiloženy i fotografie, na kterých jsou patrné podlitiny způsobené útokem manžela). V reakci na tento incident podala paní L.N. návrh na rozvod, později ho však vzala zpět, neboť uvěřila manželovým slibům, že se jeho chování zlepší; společně absolvovali i několik konzultací v Poradně pro rodinu a mezilidské vztahy – snažili se smírnou cestou obnovit své manželské soužití. Agresivní jednání manžela během let gradovalo – L.N. ve spisu uvedla, že hádky patřily k jejich každodennímu životu a považovala je za normální. Útoky se vyskytovaly s četností minimálně jednou za měsíc (L.N. byla manželem fackována, smýkal s ní po zemi, udeřil ji pěstí do hlavy, slovně ji napadal, dokonce na ni zaútočil i na ulici před lidmi). Obdobným větším útokem bylo naražení hlavou o zárubeň dveří o Vánocích r. 2006; toto jeho jednání bylo opět nahlášeno Policii ČR, Magistrátem města Hradce Králové následně kvalifikováno

139

Spis, ze kterého vycházím v celé této kapitole, obsahoval úřední záznam o výjezdu k incidentu se znaky domácího násilí, výstupy z konzultací provedených v Intervenčním centru a následně i v Poradně pro lidi v tísni, fotografie poškozené dostupné z lékařské dokumentace, návrh na rozvod manželství, návrh dcery L.N. na placení výživného jejím otcem, protokol o trestím oznámení, návrh na nařízení předběžného opatření, kopii usnesení okresního soudu, výpis z mobilního telefonu – přepis textových zpráv a výpis nepřijatých hovorů, návrh na prodloužení vykázání, Zprávu IC pro účely projednání návrhu na předběžné opatření a návrh na prodloužení doby předběžného opatření.

44

pouze jako přestupek. Manžel L.N. o manželce opakovaně prohlašoval, že „magoří“ (dle doslovných poznámek ve spisu); kromě fyzických útoků směřujících vůči její osobě rozbíjel i zařízení bytu, házel po ní kusy nábytku, vyhrožoval jí (např. „nedáš–li mi své stavební spoření, zabiju tě!“). L.N. byla často nucena v nočních hodinách opustit společně užívaný byt a odejít na ulici. Poslední dokumentovaný útok manželem byl proveden 26.6.2007. Úřední záznam Policie ČR o výjezdu k incidentu se znaky domácího násilí potvrdil toto jednání; manžel L.N. byl téhož dne vykázán na dobu 10 dnů z jejich společného obydlí, neboť zde přetrvávala obava opakování jeho činu v budoucnu. Ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozhodnutí Obvodního oddělení Policie ČR o zákazu vstupu do společného obydlí bylo možno podat odvolání (ke Správě Východočeského kraje Policie ČR) – manžel L.N. tak neučinil. Dne 13.7. podala L.N. návrh na rozvod manželství u Okresního soudu v Hradci Králové (důvodem rozvratu byly fyzické ataky odpůrce vůči navrhovatelce; to potvrzují i opakované zásahy policejních orgánů). Dne 16.7. podala tamtéž její zletilá dcera návrh na placení výživného vůči svému otci – manželu L.N. (ona – bydlící s rodiči, i její starší bratr, který se odstěhoval ke své přítelkyni z důvodu chování svého agresivního otce – byli přímými svědky tohoto jednání; je však nikdy nenapadl). Dle rozhodnutí soudu „je žalovaný povinen přispívat na výživu žalobkyně měsíční částkou 3 000 Kč“. Protokol o trestním oznámení ze dne 18.7.2007 uvádí, že L.N. podala dne 4.7. 2007 k Okresnímu soudu v Hradci Králové návrh na nařízení předběžného opatření dle § 76b o.s.ř.; téhož dne tento soud vydal usnesení obsahující dva výroky – první stanovil, že je manžel L.N. povinen opustit dům i bezprostřední okolí a nevstupovat do něj, druhý mu pak uložil povinnost zdržet se setkávání s L.N. a navazování kontaktů s ní; pro odpůrce bylo toto usnesení závazné již okamžikem jeho vydání. Zároveň byl upozorněn na riziko trestního stíhání pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí, který by spáchal, pokud by porušil zákaz vstupu do společného obydlí dle § 171 odst. 1, písm. e) trestního zákona z roku 1961. V následujících týdnech byla L.N. neustále kontaktována svým manželem, telefonoval jí, psal jí textové zprávy nebo se ji snažil osobně vyhledat, např. po odchodu z práce, přímo doma apod. (ke spisu byl přiložen výpis z mobilního telefonu – přepis textových zpráv a výpis nepřijatých hovorů). Svým chováním obtěžoval nejen L.N., ale i kolegy z jejího zaměstnání, neboť jí velice často telefonoval na pevnou linku a dožadoval se poskytnutí

45

hovoru s ní. Tímto svým jednáním naplnil manžel L.N. skutkovou podstatu trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí. První kontakt s Intervenčním centrem (dále jen „IC“) byl ze strany L.N. navázán (telefonickou cestou) dne 28.6.2007. L.N. projevila zájem o osobní konzultace i o sepsání návrhu na prodloužení vykázání (bylo ji doporučeno podepřít svůj návrh již podaným návrhem na rozvod a trestním oznámením na maření výkonu úředního rozhodnutí); komunikace s pracovníky IC byla zcela bez problémů. V době návštěv IC trpěla L.N. v důsledku prožitých zkušeností nespavostí, žaludečními problémy, projevovala se u ní přehnaně lekavá reakce. Velice si vážila všech služeb, které ji IC poskytlo (do srpna 2007 proběhlo několik konzultací zaměřených na oblast sociálně–právního poradenství a podpůrné psychoterapie). Po tuto dobu pracovala L.N. s velkou motivací vyvázání se z traumatizujícího a bolestného soužití s manželem; spolupráci s L.N. hodnotí pracovníci IC jako systematickou a důslednou. Dle Zprávy IC pro účely projednání návrhu na předběžné opatření dle § 76b o.s.ř. byla v tomto případě použita diagnostická metoda SARA DN140 – forma nedirektivního rozhovoru. Její vyhodnocení přineslo předpokládané výsledky – u L.N. hrozilo vysoké riziko opakování útoku a hrozby násilí (na pomyslné stupnici představovalo 9 z 10 bodů). Konzultace s L.N. zároveň potvrdila i všechny znaky domácího násilí – jeho dlouhodobost, neveřejnost, eskalaci i vymezení jasných a neměnných rolí. Poslední konzultace v IC proběhla dne 5.12.2007. L.N. podala na Okresním soudu v Hradci Králové návrh na prodloužení doby předběžného opatření (z důvodu „vážného ohrožení osobní svobody, lidské důstojnosti a hrozby závažné újmy na zdraví či jiného narušení tělesné integrity“). Usnesením soudu „zanikne předběžné opatření nejpozději uplynutím doby jednoho roku od okamžiku jeho nařízení“. V době předběžného opatření komunikovala L.N. s advokátkou ve věci vypořádání společného jmění manželů i práva společného členství k družstevnímu bytu. L.N. uvažovala i o případném dočasném pobytu v azylovém domě pro ženy. Její manželství bylo rozvedeno v září roku 2007, její situace se stabilizovala – i díky podpoře v rodině. Závěrem lze říci, že tato případová studie obsahovala veškeré projevy domácího násilí – od psychického teroru až po fyzické napadání; dále zde byly nastíněny možnosti řešení 140

Jedná se o mezinárodně platné označení metody vzniklé spojením začátečních písmen názvu metody v anglickém jazyce: Spousal Assault Risk Assessment (Hodnocení rizik v partnerských vztazích). Více viz VITOUŠOVÁ, P. Odhad rizika, metoda SARA DN v praxi České republiky. In ZÁHORA, Jozef (ed.), Domáce násilie - nová prax a nová legislativa v Európe : zborník príspevkov z medzinárodnej konferencie konanej v dňoch 15.–16. októbra 2007. Bratislava : Bratislavská vysoká škola práva, 2008, s. 113.

46

pomocí vykázání, předběžného opatření či spolupráce s IC – tedy pomocí tří hlavních pilířů ochrany oběti domácího násilí.

47

7. Úprava domácího násilí na Slovensku 7.1 Změny v trestním právu po roce 2005 Pro srovnání problematiky domácího násilí s českou právní úpravou jsem si vybrala právní úpravu Slovenska. Stejně jako v České republice, tak i na Slovensku došlo v minulých letech k zásadní reformě v oblasti trestního práva – byly přijaty nové trestní kodexy nahrazující původní zákony z roku 1961 (trestní zákon a trestní řád). Na Slovensku se tak stalo již v roce 2005, kdy Slovenská národní rada přijala 20.5. nový trestní zákon141 a 24.5. nový trestní řád142. Z podstatných změn považuji za nutné zmínit vyloučení materiálního korektivu společenské nebezpečnosti spolu s upřednostněním formálního přístupu k trestnému činu, snížení věkové hranice trestní odpovědnosti z 15 na 14 let, rozšíření dosavadního systému trestních sankcí či zavedení dělení trestných činů na přečiny a zločiny (§ 9 slovenského trestního zákona, dále jen „STZ“). Změny doznala i systematika zvláštní části trestního zákona, kdy do popředí trestněprávní ochrany vystupuje jedinec, jeho život, zdraví, tělesná integrita a další základní lidská práva a svobody143.

7.2 Týrání blízké osoby a svěřené osoby 7.2.1 Základní skutková podstata trestného činu dle § 208 STZ Podobně jako v TZ je v STZ obsažen trestný čin se znaky domácího násilí. § 208 STZ upravuje trestný čin týrání blízké osoby a svěřené osoby, zařazený do hlavy třetí – Trestné činy proti rodině a mládeži. Základní skutkovou podstatu vymezuje § 208 STZ v odstavci 1144: Kdo týrá blízkou osobu nebo osobu, která je v jeho péči nebo výchově a způsobuje jí tím fyzické nebo psychické utrpení a) bitím, kopáním, údery, způsobením ran a popálením různého druhu, ponižováním, pohrdavým zacházením, neustálým sledováním, vyhrožováním, vyvoláváním strachu

141

Zákon č. 300/2005 Z.z., Trestný zákon, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 301/2005 Z.z., Trestný poriadok, ve znění pozdějších předpisů. 143 Slovenský trestní zákon. Praha : Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2006. s. 3. 144 U znění § 208 STZ i dalších ustanovení tohoto zákona vycházím z překladu Artlinguy Slovenského trestního zákona – viz předchozí poznámka pod čarou. 142

48

nebo stresu, násilnou izolací, citovým vydíráním nebo jiným chováním, které ohrožuje její fyzické nebo psychické zdraví nebo omezuje její bezpečnost, b) bezdůvodným odpíráním stravy, odpočinku nebo spánku nebo odpíráním nezbytné osobní péče, ošacení, hygieny, zdravotní péče, bydlení, výchovy nebo vzdělávání, c) nucením k žebrotě nebo k opakovanému vykonávání činnosti vyžadující její neúměrnou fyzickou nebo psychickou zátěž s ohledem na její věk nebo zdravotní stav nebo způsobilé poškodit její zdraví, d) vystavováním vlivu látek způsobilých poškodit její zdraví, nebo e) neodůvodněným omezováním v přístupu k majetku, který má právo užívat, bude potrestán odnětím svobody na tři léta až osm let. Blízkou osobu definuje STZ v § 127 odst. 2 a násl. – toto ustanovení zmiňuje blízkou osobu hned v několika skupinách – podle věku a trestných činů, ve kterých se vyskytuje. Blízkou osobou ve věku mladistvých (§ 127 odst. 2 STZ) je osoba, která dovršila osmnáctý rok svého věku a nepřekročila dvacet jedna let. Obecně lze říci, že pro účely STZ se osobou blízkou míní příbuzný v pokolení přímém, osvojitel, osvojenec, sourozenec a manžel; patří sem i jiná osoba v poměru rodinném či obdobném, pokud by újmu, kterou utrpěla některá z navzájem blízkých osob, druhá právem pociťovala jako újmu vlastní (§ 127 odst. 4 STZ). Blízkou osobou ve vztahu k ustanovení § 208 STZ (a dalším trestným činům) se myslí též bývalý manžel, druh, bývalý druh, rodič společného dítěte a osoba dle odst. 4, jakož i osoba, která s pachatelem žije nebo žila ve společné domácnosti (§ 127 odst. 5 STZ). Blízká osoba je zároveň zařazena mezi tzv. chráněné osoby dle § 129 STZ (konkrétně v odst. 1 písm. c)). Osobou svěřenou do péče nebo dohledu se rozumí ten, kdo je vzhledem ke svému věku nebo zdravotnímu stavu či z jiného důvodu rozhodnutím soudu nebo jiného státního orgánu na základě smlouvy svěřen jinému, aby na něm ve své domácnosti (příp. v k tomuto účelu zřízeném zařízení nebo i jinde) dohlížel, pečoval o ni, zaopatřoval ji nebo ji vychovával (§ 127 odst. 8 STZ). 7.2.2 Kvalifikovaná skutková podstata trestného činu dle § 208 STZ Ustanovení § 208 odst. 2 (kvalifikovaná skutková podstata trestného činu týrání blízké osoby a svěřené osoby) zní: Odnětím svobody na sedm až patnáct let bude pachatel potrestán, spáchá–li čin uvedený v odstavci 1 a) a způsobí–li jím těžkou újmu na zdraví nebo smrt, b) ze zvláštního motivu,

49

c) ačkoli byl v posledních dvaceti čtyřech měsících za takový čin odsouzen nebo z výkonu trestu odnětím svobody uloženého za takový čin propuštěn, nebo d) závažnějším způsobem jednání. Těžkou újmu na zdraví nebo smrt definuje STZ v § 142 – u těžké újmy na zdraví s odkazem na § 123 odst. 3 STZ, kde jsou vyjmenovány typy vážné poruchy zdraví či vážného onemocnění. Smrtí se dle § 142 odst. 2 STZ rozumí biologická smrt mozku (cerebrální smrt). Vymezení pojmu zvláštní motiv lze nalézt v § 140 STZ – je jím spáchání trestného činu na objednávku, z pomsty, v úmyslu zakrýt nebo ulehčit jiný trestný čin, z národnostní, etnické nebo rasové nenávisti nebo nenávisti z důvodu barvy pleti či se sexuálním motivem. Posledním kvalifikačním pojmem je závažnější způsob jednání vymezený v § 138 STZ. Ve vztahu k trestnému činu dle § 207 STZ se jeví možným spáchání trestného činu se zbraní (písm. a)), po delší dobu (písm. b)), surovým nebo trýznivým způsobem (písm. c)), násilím, pohrůžkou bezprostředního násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy (písm. d)), využitím tísně, nezkušenosti, odkázanosti nebo podřízenosti (písm. g)) příp. na více osobách (písm. j)). Odstavec 3 dodává: Odnětím svobody na patnáct až dvacet pět let nebo trestem odnětí svobody na doživotí bude pachatel potrestán, spáchá–li čin uvedený v odstavci 1 a způsobí–li jím těžkou újmu na zdraví více osobám nebo smrt více osob145, přičemž více osobami se dle § 127 odst. 12 STZ míní nejméně tři osoby. 7.2.3 Srovnání trestného činu dle 199 TZ a trestného činu dle 208 STZ Přestože se jedná svou podstatou o podobné trestné činy, jejich úprava v trestních kodexech se značně liší. Hlavní odlišnost spatřuji v pojetí týrání – zatímco český trestní zákoník pouze konstatuje, že kdo týrá osobu blízkou nebo jinou žijící s ním ve společném obydlí, bude potrestán… (a termín týrání ponechává k výkladu judikatuře), slovenský trestní zákon v prvním odstavci stanoví příklady jednání, které spadají pod psychické či fyzické utrpení (tedy týrání). Oba trestné činy se různí i ve stanovení trestní sazby. Společným jmenovatelem je bezesporu uložení trestu odnětí svobody. U základní skutkové podstaty týrání osoby žijící ve společném obydlí dle TZ stanovil zákonodárce sazbu v rozmezí 6 měsíců až 4 let, u týrání blízké osoby a svěřené osoby dle STZ 3 léta až 8 let. Kvalifikovaná skutková podstata se liší ještě více, neboť TZ ukládá ve 2. odstavci 2 až 8 let, zatímco STZ 7 145

Slovenský trestní zákon. Praha : Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2006. s. 105 – 106.

50

až 15 let. Domnívám se, že je to dáno zařazením smrti již do 2. odstavce, oproti české úpravě, kde se nachází až v odstavci třetím. Samotný 3. odstavec pak stanovuje výši trestu odnětí svobody na 5 až 12 let u TZ a 15 až 25 let či dokonce trest doživotí u STZ. Dalším prvkem odlišujícím obě právní úpravy je pomyslné sloučení trestných činů týrání osoby žijící ve společném obydlí a týrání svěřené osoby dle TZ do jediného trestného činu týrání blízké osoby a svěřené osoby dle STZ. TZ operuje v § 199 s pojmem společné obydlí, který STZ neobsahuje, byť vztah mezi osobami blízkými či agresorem a osobou jemu svěřenou do péče nebo výchovy ve většině případů předznamenává také jejich společné bydlení. Trestný čin dle § 208 STZ tak lze bezpochyby aplikovat na značně širší okruh případů, neboť pro jeho použití nemusí být splněna podmínka společného bydlení agresora a jeho oběti a postačí pouze faktický stav jejich příbuzenství (či vztahu obdobného) nebo svěření do péče. V TZ lze extenzivním výkladem identifikovat pod pojmem týrání jak týrání fyzické, tak i psychické, sexuální či ekonomické. V případě slovenské právní úpravy shledávám odlišnost v přítomnosti výčtu psychických, fyzických i tzv. ekonomických druhů týrání (např. neodůvodněné omezování v přístupu k majetku, který má blízká osoba právo užívat) již v 1. odstavci § 208 STZ a uvedením násilí se sexuálním motivem až v odstavci 2., „ze zvláštního motivu“ (s odkazem na výkladové ustanovení § 140 STZ). Otázkou zůstává, zda se za neustálé sledování (§ 208 odst. 1 písm. a) STZ) dá považovat obdoba českého stalkingu, v TZ zmíněném v § 354 jako samostatný trestný čin nebezpečného pronásledování; slovenský trestní kodex takovýto trestný čin nezná. Úprava domácího násilí na Slovensku je shrnuta podrobněji v závěru práce.

51

8. Prevence domácího násilí 8.1 Primární, sekundární a terciární prevence Mezi možnosti, které by zamezily patogennímu jednání s prvky domácího násilí, patří podle mého názoru předcházení krizovým situacím v rodině, dostatečné poskytování potřebných, srozumitelných a úplných informací o tomto fenoménu nejširší veřejnosti (např. i prostřednictvím intervenčních center) či monitorování rizikových jedinců, kteří mají sklony k násilí ve vztahu ke svým partnerům, dětem atd. Tomuto cíli slouží tzv. primární, sekundární a terciární prevence. Původní definice primární prevence (týkající se násilí mezi partnery) ze 70.let 20.století zněla: „učinit takové kroky, které sníží výskyt násilí mezi partnery, a to tak, že zamezí vzniku okolností, a to ještě před tím, než by k eventuálnímu násilí mohlo dojít“146. Hlavním cílem primární prevence je snížení rizika jevu domácího násilí (i přes to, že někteří jedinci i nadále budou projevovat násilnické sklony)147. Zároveň klade důraz na zabránění násilí, čehož lze dosáhnout buď tím, že se podaří odstranit příčiny tohoto jevu, nebo budou vytvořeny takové podmínky, při kterých nemůže dojít k jeho uplatnění. Jedná se o takzvanou nespecifickou primární prevenci148. Opatřeními majícími znaky specifické primární prevence mohou být v současnosti např. osvěta, vzdělávání apod. (od předchozího typu se liší jasně danými cíli změny postojů a chování občanů)149. K realizaci primární prevence může v praxi docházet několika možnými způsoby; mezi dvě typické metody patří změna prostředí a změna výchovy (děje se tak na úrovni jednotlivce, rodiny i celé společnosti)150. Sekundární prevence spočívá ve včasné detekci rizik a zabránění jejich působení (např. formou dlouhodobého sledování problematických dětí i rodin jejich lékaři při preventivních prohlídkách apod.)151. Terciární prevence zahrnuje resocializační a reintegrační opatření – tato se zaměřují na děti (v pozici obětí trestného činu), pachatele i na

146

MARKOVÁ, Alice. Domácí násilí [online]. 2007 [cit. 2011–04–22]. Primární prevence násilí mezi partnery. Dostupné na . 147 Tamtéž. 148 VANÍČKOVÁ: Národní strategie prevence násilí na dětech…, s. 10. 149 Tamtéž. 150 MARKOVÁ, Alice. Domácí násilí [online]. 2007 [cit. 2011–04–22]. Primární prevence násilí mezi partnery. Dostupné na . 151 VANÍČKOVÁ: Národní strategie prevence násilí na dětech…, s. 10.

52

lokality, které jsou domácím násilím zasaženy. Jejím účelem je zabránění prohloubení traumatu, rozvíjení nevratných následků i systémového násilí152.

8.2 Další faktory mající vliv na prevenci domácího násilí Existují určité skutečnosti, které podmiňují rizikové chování pachatelů trestných činů týrání aj. Jednou z nich je i nerovnost mezi muži a ženami – ať už v intimních vztazích, ekonomické sféře či jinde. Americké studie konce minulého století uvádějí, že „jedním ze základních kroků primární prevence násilí mezi partnery je ukončení dominance mužů ve společnosti“ – tedy nastolení úplné rovnosti mezi partnery153. I kdyby k ní však došlo, i přesto zůstane rodina skupinou představující vysoké riziko konfliktů (tyto je vhodné řešit pouze nenásilnými metodami, např. rodinným poradenstvím, terapií nebo mediací)154. Velký vliv na prevenci domácího násilí mají i média. Sice jsou to ona, která fungují jako propagátoři násilí, na druhou stranu ale hrají velkou roli při předcházení násilí mezi partnery, např. díky nejrůznějším kampaním a službám pro oběti násilí v rodině155. Závěrem je nutné připomenout i tzv. teorii odstrašení. Specifické odstrašení působí na pachatele trestného činu, který byl za něj potrestán – vzhledem ke svým negativním zkušenostem se poučí a již se nedopouští recidivy (jedná se o formu sekundární prevence). Zatímco princip obecného odstrašení znamená obecné povědomí potenciálních pachatelů o následcích kriminálního chování, kterému se raději vyhnou, než aby je stihl trest (zde jde o ukázku primární prevence). Děje se tak na základě uvědomění potenciálního pachatele, který vyhodnotí hrozící sankci jako natolik vysokou, že daný trestný čin nespáchá156.

8.3 Prevence násilí na dětech Úřad vlády České republiky přijal v roce 2008 tzv. Národní strategii prevence násilí na dětech na období let 2008 – 2018, jejímž hlavním cílem je na národní, regionální i místní úrovni zvýšit ochranu dětí před všemi formami násilí, včetně domácího157. Mezi pět hlavních bodů prevence násilí na dětech patří snaha o změnu společnosti mající za cíl učinit nulovou toleranci násilí vůči dětem, o podporu primární prevence, větší profesionalitu odborníků i dostupnost služeb, o harmonizaci sběru potřebných dat včetně 152

VANÍČKOVÁ: Národní strategie prevence násilí na dětech…, s. 10. MARKOVÁ, Alice. Domácí násilí [online]. 2007 [cit. 2011–04–22]. Primární prevence násilí mezi partnery. Dostupné na . 154 Tamtéž. 155 Tamtéž. 156 Tamtéž. 157 VANÍČKOVÁ: Národní strategie prevence násilí na dětech…, s. 6. 153

53

identifikace problému a návrhu řešení a o participaci dětí zahrnující kampaň „STOP násilí na dětech“158.

158

VANÍČKOVÁ: Národní strategie prevence násilí na dětech…, s. 13.

54

9. Závěr Cílem této práce bylo předložit komplexní pojednání o problematice domácího násilí a jeho prevenci (domnívám se, že se vytčený cíl podařilo naplnit). Důraz byl kladen zejména na trestněprávní oblast, zvláště pak na úpravu trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí – ve srovnání s jinými trestnými činy, předchozí i slovenskou právní úpravou. Z metod vědeckého výzkumu bylo použito analýzy a syntézy (např. při rozboru judikatorního a doktrinárního vymezení některých základních pojmů), abstrakce a konkretizace (např. při rozpracování jednotlivých složek skutkové podstaty trestného činu dle § 199 TZ) či indukce a dedukce (např. při závěrečném návrhu úpravy de lege ferenda). Význam jednotlivých ustanovení TZ byl dovozen s pomocí historické, systematické, logické a teleologické interpretace. Na tomto místě považuji za vhodné prezentovat svůj závěr týkající se výkladu pojmu společné obydlí, jehož správný výklad, judikaturou dosud příliš neřešený, hraje při aplikaci § 199 TZ klíčovou roli. Dle mého názoru nepředstavuje společné obydlí svébytný pojem a jeho oddělená interpretace odporuje smyslu právní úpravy, neboť je v zásadním rozporu s gramatickým kontextem znění § 199 odst. 1 TZ. Soudím, že formulace kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí neumožňuje takové vynětí a označení společného obydlí za lokační znak objektivní stránky skutkové podstaty dle § 199 TZ. Pro tento výklad by svědčilo výslovné zdůraznění požadavku zvláštního místa páchání tohoto trestného činu například slovy kdo týrá osobu blízkou nebo jinou ve společném obydlí / společně obývaném obydlí. Současné znění § 199 odst. 1 TZ však volbou výše citované formulace klade důraz nikoli na zvláštnost místa, nýbrž na specialitu osoby poškozeného, resp. vztahu pachatele a poškozeného. Trestného činu dle § 199 odst. 1 TZ se tak může dopustit pouze ten, kdo týrá poškozeného (se kterým zároveň sdílí společné obydlí), nikoli však nutně v tomto obydlí. TZ tak formulací žijící s ním ve společném obydlí postihuje projevy domácího násilí v mezilidských vztazích s určitou hloubkou, resp. jejichž intenzita je dána či předpokládána sdílením společného obydlí. Lokalizace páchání jednotlivých dílčích útoků tak nehraje de facto žádnou roli; dovedeno do důsledků by bylo možné představit si situaci, v níž se pachatel dopouští týrání na poškozeném výhradně mimo prostor společného obydlí (např. během společných cest do zaměstnání či na dálku, prostřednictvím telefonních hovorů). Lpění na nutnosti páchání trestného činu dle § 199 TZ pouze ve společném obydlí by rovněž vedlo k absurdnímu štěpení jednání pachatele, který své útoky realizuje rovněž

55

mimo společné obydlí, na činy subsumované pod rozsah skutkové podstaty trestného činu dle § 199 TZ a ostatní trestné činy (popř. přestupky či delikty jiného charakteru), byť by souvislost obou skupin byla neoddiskutovatelná159. Při koncipování návrhu úpravy domácího násilí v TZ de lege ferenda vycházím z již citovaných ustanovení TZ a STZ, jejichž průmět považuji za nejvhodnější variantu řešení. Dle mého názoru není možné vzít za vzor pojetí základní skutkové podstaty § 208 STZ, jehož koncepce, postihující jakékoli projevy týrání mezi blízkými osobami bez současného korektivu sdílení společného obydlí, umožňuje příliš širokou aplikaci tohoto ustanovení, vymykající se svou podstatou z rámce domácího násilí jako patologického společenského jevu v prostředí „života pod jednou střechou“. Za následováníhodný prvek slovenské úpravy považuji naopak přítomnost výčtu nejčastějších projevů týrání. Jeho zařazení v de lege ferenda navrhované úpravě by plnilo pomocnou funkci, bránící neodůvodněným rozdílům v judikatuře a posilující předvídatelnost soudních rozhodnutí. Demonstrativní charakter takové enumerace by zároveň umožňoval flexibilní přizpůsobení rozhodovací praxe výskytu nových, výčtem nepokrytých projevů týrání. Co se týče sloučení trestných činů dle § 198 a § 199 TZ, považuji slovenskou úpravu rovněž za lépe koncipovanou. Dle mého názoru není udržitelným argument hájící oddělení uvedených skutkových podstat s poukazem na specialitu trestného činu dle § 198 TZ. Jak bylo výše uvedeno, byl trestný čin dle § 199 TZ do trestního zákona z roku 1961 včleněn v podobě § 215a později a jeho obecnější charakter nelze dovozovat ani domnělým odlišným okruhem postihovaného jednání, jak bylo uvedeno v pojednání o neohlášení a nepřekažení těchto trestných činů. Rovněž spojení výše specifikovaného výčtu nejčastějších projevů týrání s trestným činem dle § 198 TZ lze pro jeho podobnost s trestným činem dle § 199 TZ považovat za přínosné. Dle mého názoru by tak de lege ferenda bylo možné nahradit stávající § 198 a § 199 TZ následujícím: Kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, nebo kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, a to zejména a) bitím, kopáním, údery, způsobením ran a popálením různého druhu, ponižováním, pohrdavým zacházením, neustálým sledováním, vyhrožováním, vyvoláváním strachu nebo stresu, násilnou izolací, citovým vydíráním nebo jiným chováním, které ohrožuje její fyzické nebo psychické zdraví nebo omezuje její bezpečnost, b) bezdůvodným odpíráním stravy, odpočinku nebo spánku nebo odpíráním nezbytné osobní péče, ošacení, hygieny, zdravotní péče, bydlení, výchovy nebo vzdělávání, 159

Pojem obydlí tak hraje roli pouze v souvislosti s vykázáním a předběžným opatřením.

56

c) nucením k žebrotě nebo k opakovanému vykonávání činnosti vyžadující její neúměrnou fyzickou nebo psychickou zátěž s ohledem na její věk nebo zdravotní stav nebo způsobilé poškodit její zdraví, d) vystavováním vlivu látek způsobilých poškodit její zdraví, nebo e) neodůvodněným omezováním v přístupu k majetku, který má právo užívat, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až čtyři roky. Znění kvalifikovaných skutkových podstat by dle mého názoru bylo možné ponechat v současné podobě.

57

10. Resumé Domestic violence is expressed as a one of the most widespread form of violence in the world. This negative social phenomenon has its long history; it usually starts with small attacks and advances gradually in greater intensity, frequence and cruelty against a victim. We can find a conception of “domestic violence“ in many areas of human activity, for example in sociology, psychology, medicine and of course law. This thesis called “Domestic Violence and Its Prevention“ targets the criminal law, particularly the Czech and Slovak Penal Code and their confrontation. It treats of concrete criminal offences, their primary and qualified facts of the delicts (torture of person living in common inhabitance etc.). The whole thesis is divided into seven chapters (within introduction, conclusion, résumé and used literature). First part of this work apprises of a term “domestic violence“ and its categories (physical, mental, sexual, and economical cruelty), forms and victims. Then there are some enumerated international treaties that support the protection from domestic violence in the interstate grade. The third chapter is the most extensive, it sets to the criminal area and a sufferer (one part describes the most important changes and some new institutes in the Penal Code from 2009 in comparision with previous legal regulations). The next part bears a look on the area of administrative and civil law (instruments like an expulsion, interim measure, activity of police and intervention centre). Very interesting (and different) is the part five – a case study processed on the basis of information from the Intervention centre in Hradec Králové; an illustration of domestic violence and its solution in practice. The sixth part includes Slovak legal regulations. The last part is about the prevention from domestic violence. The thesis results from many juristic textbooks and other accesible books of this subject matter, Czech and Slovak statutes, commentaries, specialist periodicals, Internet sources and also many exemples from the Czech judicature. It can served as a critical compilation of this broad topic with practical demonstrative of domestic violence in Czech families.

58

11. Použitá literatura MONOGRAFIE: CONWAYOVÁ, Helen L. Domácí násilí. 1. vydání. Praha : Albatros, 2007. 158 s. ISBN 978–80–00015–50–7. JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 1. vydání. Praha : Leges, 2009. 1216 s. ISBN 978–80–87212–22–6. JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné : obecná část, zvláštní část. 3. přeprac. a aktualiz. vydání. Praha : Linde, 2008. 831 s. ISBN 978–80–7201–696–9. JELÍNEK, Jiří. Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha : Leges, 2009. 895 s. ISBN 978–80– 87212–24–0. MARTINKOVÁ, M., MACHÁČKOVÁ, R. Vybrané kriminologické a právní aspekty domácího násilí. Praha : Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2001. 193 s. ISBN 80– 86008–08–3. NOVOTNÝ, O., ZAPLETAL, J. a kol. Kriminologie. 3. přeprac. vydání. Praha : ASPI, 2008. 527 s. ISBN 978–80–73573–77–5. Slovenský trestní zákon. 1. vydání. Praha : Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2006. 201 s. ISBN 80–7338–055–2. ŠÁMAL, P., PÚRY, F., RIZMAN, S. Trestní zákon komentář – II. díl (§ 91 až § 301). 6. dopl. a přeprac. vydání. Praha : C. H. Beck, 2004. 723–1719 s. ISBN 80–71798–96–7. ŠČERBA, Filip. Výběrová bibliografie článků z trestního práva 1997 – 2005. Praha : Linde, 2006. 240 s. ISBN 80–7201–633–4. VANÍČKOVÁ, Eva. Národní strategie prevence násilí na dětech v ČR na období 2008 – 2018. Úřad vlády ČR, 2008. 15 s. VOŇKOVÁ, J., HUŇKOVÁ, M. a kol. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. 2. přeprac. vyd. Praha : proFem, 2004. 244 s. ISBN 80–239–2106–1.

59

ODBORNÉ ČASOPISY: ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Dítě jako oběť trestného činu. Právo a rodina, 2005, roč. 7, č. 5, s. 12–13. DURDÍK, Tomáš. Nové přístupy k řešení problematiky domácího násilí v ČR. Právo a rodina, 2004, roč. 6, č. 12, s. 1. FENYK, Jaroslav. Některé úvahy o postižitelnosti „domácího násilí“ z hlediska současného trestního práva i záměrů de lege ferenda. Právní rozhledy, 2002, č. 12, s. 631. JELÍNEK, Jiří. K trestněprávnímu postihu domácího násilí. Kriminalistika, 2005, roč. 38, č. 4, s. 258. KACAFÍRKOVÁ, Marcela. Domácí násilí. Právo a rodina, 2002, č. 3, s. 7. KUBOVÁ, Olga. Muži, ženy a domácí násilí : k problému „genderové symetrie“ pachatele a obětí domácího násilí. Trestní právo, 2004, roč. 9, č. 12, s. 7–8. NOVÁK, Tomáš. Týrání v rukavičkách. Právo a rodina, 2009, č. 8, s. 13–14. RŮŽIČKA, Miroslav. Domácí násilí – impulsy se zahraničních trestněprocesních úprav, návrhy de lege ferenda pro trestní právo. Trestněprávní revue, 2003, roč. 2, č. 8, s. 224. SOVÁK, Zdeněk. Ochrana nezletilců se syndromem týraného dítěte. Právo a rodina, 2002, č. 1, s. 11. VYKOPALOVÁ, Hana. Násilí v rodině. Kriminalistika, 2001, roč. 34, č. 4, s. 254. WILK, Adam. Týrání osoby ve společně obývaném bytě nebo domě. Právo a rodina, 2005, roč. 7, č. 10, s. 9. SBORNÍKY: ČÍRTKOVÁ, L. Ohrožené osoby (včetně dětí), typologie, priority prevence. In ZÁHORA, Jozef (ed.), Domáce násilie - nová prax a nová legislativa v Európe : zborník príspevkov z medzinárodnej konferencie konanej v dňoch 15.–16. októbra 2007. Bratislava : Bratislavská vysoká škola práva, 2008, s. 22. DURDÍK, T. Nová legislativa v ČR v oblasti domácího násilí - úloha policie, justice a intervenčních center. In ZÁHORA, Jozef (ed.), Domáce násilie - nová prax a nová

60

legislativa v Európe : zborník príspevkov z medzinárodnej konferencie konanej v dňoch 15.– 16. októbra 2007. Bratislava : Bratislavská vysoká škola práva, 2008, s. 32 – 33. GAZAREKOVÁ, L., PAVELKOVÁ, B. Právne prostriedky ochrany před násilím v manželstve v slovenskom právnom poriadku. In ČERNÝ, Michal (ed.), Acta iuridica olomucensis. Olomouc : Univerzita Palackého, 2005, s. 71. KRÁLÍČKOVÁ, Z. Civilněprávní postih domácího násilí – úvahy de lege ferenda (zejména nad sněmovním tiskem č. 828). In ČERNÝ, Michal (ed.), Acta iuridica olomucensis. Olomouc : Univerzita Palackého, 2005, s. 52. ŠUSTEROVÁ, M. Domácí násilí v přestupkovém řízení : slovní komentář IC Praha k tabulkám přestupkových řízení. In Sborník textů zaměřených na problematiku domácího násilí. Praha : Centrum sociálních služeb, 2010, s. 106. VANDUCHOVÁ, M. Ke kriminalizaci domácího násilí. In ČERNÝ, Michal (ed.), Acta iuridica olomucensis. Olomouc : Univerzita Palackého, 2005, s. 60. VITOUŠOVÁ, P. Nová praxe v České republice - aktuální údaje a poznatky. In ZÁHORA, Jozef (ed.), Domáce násilie - nová prax a nová legislativa v Európe : zborník príspevkov z medzinárodnej konferencie konanej v dňoch 15.–16. októbra 2007. Bratislava : Bratislavská vysoká škola práva, 2008, s. 111. VITOUŠOVÁ, P. Odhad rizika, metoda SARA DN v praxi České republiky. In ZÁHORA, Jozef (ed.), Domáce násilie - nová prax a nová legislativa v Európe : zborník príspevkov z medzinárodnej konferencie konanej v dňoch 15.–16. októbra 2007. Bratislava : Bratislavská vysoká škola práva, 2008, s. 113. ŽATECKÁ, E., HRUŠÁKOVÁ, M. ml. První poznatky s aplikací ust. § 215a trestního zákona v brněnské policejní praxi. In ČERNÝ, Michal (ed.), Acta iuridica olomucensis. Olomouc : Univerzita Palackého, 2005, s. 67. PRÁVNÍ PŘEDPISY: Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění ústavního zákona č. 347/1997 Sb., 300/2000 Sb., 448/2001 Sb., 395/2001 Sb. a 515/2002 Sb. Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.

61

Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., ve znění sdělení č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb. Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb. Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 90/2002 Sb. m.s. Usnesení č. DE01/48, Všeobecná deklarace lidských práv Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb., o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 62/1987 Sb., o Úmluvě o odstranění všech forem diskriminace žen. Zákon č. 198/2002 Sb., o dobrovolnické službě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 469/2002 Sb., kterým se stanoví katalog prací a kvalifikační předpoklady a kterým se mění nařízení vlády o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 135/2006 Sb., na ochranu před domácím násilím, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem násilné trestné činnosti, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů.

62

Zákon č. 36/2005 Z.z., zákon o rodine a o zmene a doplnení niektorých zákonov, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb. Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 300/2005 Z.z., trestný zákon, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 301/2005 Z.z., trestný poriadok, ve znění pozdějších předpisů. JUDIKÁTY: Nález Ústavního soudu ze dne 10.2. 2011, sp. zn. III.ÚS 2523/10, bod 39. Rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 27.6. 1962, sp. zn. 2 To 199/62. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11.3. 1983, sp. zn. 2 Tz 1/83. Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12.5. 1983, sp. zn. Tpj 64/83. Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18.11. 1983, sp. zn. Tpjf 169/82. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.8. 2006, sp. zn. 7 Tdo 879/2006. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.2.2008, sp. zn. 8 Tdo 105/2008. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.5. 2008, sp. zn. 6 Tdo 548/2008. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.9. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1197/2008. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.9. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1203/2008–I. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.1.2009, sp. zn. 3 Tdo 1446/2008. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.9. 2009, sp. zn. 6 Tdo 1110/2009. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.6. 2010, sp. zn. 4 Tdo 527/2010.

63

INTERNETOVÉ STRÁNKY: Bílý kruh bezpečí [online]. 2007 [cit. 2010–11–15]. Týrání osoby žijící ve společném obydlí. Dostupné na . Domácí násilí [online]. 2007 [cit. 2010–11–10]. Identifikace domácího násilí. Dostupné na . Domácí násilí [online]. 2007 [cit. 2011–01–24]. Reprezentativní výzkum 2006 – STEM. Dostupné

na


2006–stem/r93>. Ministerstvo práce a sociálních věcí [online]. 2009 [cit. 2011–04–28]. Intervenční centra. Dostupné na < http://www.mpsv.cz/cs/4228>. MARKOVÁ, Alice. Domácí násilí [online]. 2007 [cit. 2011–04–22].Primární prevence násilí mezi partnery. Dostupné na . ELEKTRONICKÉ ZDROJE: LANGHANSOVÁ, Hana. Nový paragraf v trestním zákoně : malý dárek osobám týraným ve společné domácnosti. ASPI pro Windows [počítačový program]. Ver. 12, aktual. 3. 6. 2010 [cit. 2011–04–28]. Skupina poslanců PSP. Důvodová zpráva k návrhu zákona, kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím. ASPI pro Windows [počítačový program]. Ver. 12, aktual. 3. 6. 2010 [cit. 2011–04–28]. Vláda ČR. Důvodová zpráva k návrhu nového trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb.) – Obecná část. ASPI pro Windows [počítačový program]. Ver. 12, aktual. 3. 6. 2010 [cit. 2011-05-17].

64