PRINCIPY A MECHANISMY JAZYKOVÉ HRY V KNIHÁCH ALENKA V ŘÍŠI DIVŮ L. CARROLLA A ANIČKA SKŘÍTEK A SLAMĚNÝ HUBERT V. NEZVALA

PRINCIPY A MECHANISMY JAZYKOVÉ HRY V KNIHÁCH ALENKA V ŘÍŠI DIVŮ L. CARROLLA A ANIČKA SKŘÍTEK A SLAMĚNÝ HUBERT V. NEZVALA

Bakalářská práce

Studijní program: Studijní obor:

B7310 – Filologie 7310R033 – Český jazyk a literatura

Autor práce: Vedoucí práce:

Eliška Vokálová Mgr. Eva Koudelková, Ph.D.

Liberec 2014

Prohlášení Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo. Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL. Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše. Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem. Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elektronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum:

Podpis:

Poděkování Děkuji Mgr. Evě Koudelkové, Ph.D., za odborné vedení, cenné rady a připomínky, jež mi pomohly při psaní této bakalářské práce, a rovněž děkuji za její ochotu a čas, který mi v průběhu akademického roku věnovala.

Anotace Bakalářská práce se zabývá autorskými pohádkami Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem od Lewise Carrolla a Anička skřítek a Slaměný Hubert od Vítězslava Nezvala, jež vykazují znaky nonsensu. V teoretické části je pojem nonsens definován jako kompoziční postup, jsou zde představeny jeho principy a mechanismy. Dále je stručně nastíněna historie nonsensové literatury včetně světových a domácích představitelů. Blíže se autorka věnuje tvorbě L. Carrolla a V. Nezvala. Praktická část je založena na analýze, interpretaci a následné komparaci Carrollovy a Nezvalovy prózy. Pozornost je zaměřena na paralelní i rozdílné prostředky, které jsou zdrojem jazykové hry obou děl. Klíčová slova: Lewis Carroll, Vítězslav Nezval, Alenčina dobrodružství v říši divů, Anička skřítek a Slaměný Hubert, autorská pohádka, nonsens, jazyková hra

Annotacion The bachelor thesis deals with authorial fairy tales Alice’s Adventures in Wonderland by Lewis Carroll and Anička skřítek a Slaměný Hubert by Vítězslav Nezval that show signs of nonsense. In the theoretical part is defined the term nonsense as a compositional procedure. There are presented its principles and mechanisms. Then there is a brief historical outline of the nonsense literature including world’s and Czech authors. The author mainly focuses on the Carroll’s and Nezval’s works. The practical part is based on analysis, interpretation and subsequent comparison of Carroll’s and Nezval’s prose. The attention is aimed at parallel and dissimilar sources of language games of both works. Key words: Lewis Carroll, Vítězslav Nezval, Alice’s Adventures in Wonderland, Anička skřítek a Slaměný Hubert, authorial fairy tale, nonsense, language game

OBSAH ÚVOD................................................................................................................................8 1 Žánrové zařazení............................................................................................................9 2 Co je nonsens?...............................................................................................................9 2.1 Metody, postupy, prostředky................................................................................12 2.2 Představitelé.........................................................................................................13 3 Lewis Carroll...............................................................................................................15 3.1 O životě autora.....................................................................................................15 3.2 Dílo Lewise Carrolla............................................................................................17 3.3 České překlady příběhů o Alence........................................................................18 4 Vítězslav Nezval..........................................................................................................20 4.1 O životě autora.....................................................................................................20 4.2 Tvorba Vítězslava Nezvala..................................................................................21 5 Příběhy Alenky, Aničky skřítka a Slaměného Huberta................................................24 5.1 Téma.....................................................................................................................24 5.2 Kompozice...........................................................................................................24 5.3 Děj........................................................................................................................28 5.3.1 Děj jednotlivých scén v Alenčiných dobrodružstvích a jejich posloupnost.28 5.3.1.1 V říši divů.............................................................................................28 5.3.1.2 Za zrcadlem..........................................................................................29 5.3.2 Anička skřítek a Slaměný Hubert.................................................................30 5.4 Hlavní postavy.....................................................................................................32 5.5 Místo, čas a prostor..............................................................................................33 5.5.1 Místo............................................................................................................34 5.5.2 Čas................................................................................................................36 5.5.3 Prostor..........................................................................................................37 5.6 Shrnutí .................................................................................................................38 6 Principy a mechanismy jazykové hry..........................................................................39 6.1 Neologismy..........................................................................................................39 6.2 Hra se zvukovou podobou slov............................................................................41 6.3 Personifikace........................................................................................................41 6.4 Opakování............................................................................................................42 6

6.5 Obrazná pojmenování, frazémy a mnohovýznamovost.......................................43 6.6 Hra s logikou........................................................................................................44 6.7 Asociativnost........................................................................................................45 6.8 Nesmysl, nesoulad, porušení konvencí – zdroje humoru....................................46 6.9 Hra v grafické rovině...........................................................................................47 6.10 Symbolika postav...............................................................................................49 7 Srovnání autorských přístupů......................................................................................51 7.1 V zajetí pravidel...................................................................................................51 7.2 V duchu surrealismu............................................................................................53 8 Funkce děl....................................................................................................................54 ZÁVĚR............................................................................................................................56 Seznam zdrojů a použité literatury.............................................................................57

7

ÚVOD Pohádkový příběh je velmi důležitým dětským průvodcem – podporuje fantazii, upevňuje morální i estetické hodnoty, rozvíjí jazykové myšlení a pomáhá dítěti v procesu uvědomování svého já. Výběrem knihy můžeme ovlivnit na dlouhé roky vztah dítěte k literatuře, proto je důležité volit správně. Kvalitní dětská kniha upoutá i dospělého, malý čtenář nesmí být podceňován a znevýhodňován, ba naopak – literatura pro děti by si měla klást ty nejvyšší nároky, protože ovlivňuje osobní vývoj a myšlení recipientů. Autorské pohádkové prózy Lewise Carrolla a Vítězslava Nezvala jsou příkladem správné volby. S knihami Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem a Anička skřítek a Slaměný Hubert dítě roste a díky promyšlenému konceptu v nich nachází další a další interpretační cesty, jimiž se může ubírat. Nenajde se snad nikdo, kdo by neznal příběhy, v nichž malá Alenka prochází říší divů nebo vstupuje do světa za zrcadlem. Většinou ve čtenářích vzbuzují silné emoce – lidé je zbožňují, nebo zavrhují. Nelibost plyne podle mého názoru z nepochopení. Každý, kdo je ale ochoten přistoupit na Carrollovu hru, je fascinován a pohlcen možnostmi, jež tento mnohovrstevnatý text nabízí. Nezvalův příběh je z hlediska výkladu jednoznačnější. Věrně zachycuje, jakou úžasnou a zábavnou hru je schopna rozpoutat dětská fantazie, a stačí k tomu tak málo – třeba jen stát před výlohou hračkářství jako Anička s Hubertem. Obě prózy mají mnoho společného, a zároveň jsou tolik rozdílné, a právě této problematice se chci věnovat. Ve své bakalářské práci se pokusím díla analyzovat z hlediska jazykové hry a představit možné interpretační teorie. Budu hledat především nonsensové prostředky, kterých prózy využívají, ale také jiné principy, jimiž byly ovlivněny. Zaměřím se na paralelní i odlišné jevy a na základě této komparace se budu snažit postihnout hlavní myšlenku děl.

8

1 Žánrové zařazení Jako první se nabízí otázka, kam vlastně Alenku a Aničku s Hubertem z hlediska žánrové systematizace zařadit. Hned tento úkol není jednoduchý a odpovědět nelze zcela jednoznačně. Začněme nejobecnějším tvrzením, tedy tím, co můžeme s jistotou říci – jak Carrollova Alenka, tak Nezvalova Anička s Hubertem jsou autorské pohádky. Jde o uměle vytvořené příběhy bez vazby na lidové pohádky. V centru se nacházejí dětští hrdinové, kteří podnikají fantastickou cestu do snové říše. Těmito znaky lze blíže specifikovat autorské pohádky o Alence a Aničce a Hubertovi. Svými kompozičními principy a postupy jsou ale tyto prózy natolik jedinečné, že pro ně pouhé označení autorská pohádka s dětským hrdinou a fantastickými prvky nestačí. Obě díla přesahují jmenované kategorie umělé pohádky, a proto se musíme vydat jiným směrem. Nejčastěji se Alenčina dobrodružství v říši divů označují jako nonsensové dílo, ba dokonce jako vzor tohoto žánru, a dílo Anička skřítek a Slaměný Hubert bývá pak nazýváno českou Alenkou. To nás ale přivádí k dalšímu problému, a to k pojetí nonsensu. Chápeme-li nonsens jako žánr, potom toto pojmenování spadá především do pole lyrické poezie, a to bychom se museli zaměřit pouze na básně obsažené v knihách Carrolla a Nezvala, nikoliv na díla jako celek. Upřednostníme tedy spíše výklad nonsensu jako kompozičního principu, kterého jednoznačně tyto prózy využívají.

2 Co je nonsens? Není nic těžšího než nonsens definovat. (…) Nonsens se netýká něčeho určitého, nevztahuje se k těm nebo oněm skutečnostem. Je nad mezemi konkrétního, míří k obecným principům našeho myšlení, lidské řeči, bytí, jsoucna. Jazyk v něm reflektuje sám sebe, nonsens je sebereflexe jazyka a poezie. (…) Poezie nonsensu uvádí do hry nesmyslnosti, aby na rubu vynesla na světlo nesmyslnosti a absurdity, utajené v mechanismech jazyka a myšlení a v automatismu navyklého vnímání.1 Termín nonsens pochází z anglického nonsense a jeho základní významy nesmysl a absurdnost jsou opakem slova sense, jež znamená cit, smysl nebo zdravý rozum. 1 FRYNTA, E. Zastřená tvář poezie. s. 133–135.

9

V literárním prostředí jde o humorný text, jenž je vystavěn na významovém nesouladu jeho jednotlivých úseků. Můžeme tedy říci, že jeho smysl je v nesmyslu, nebo citujme E. Fryntu: Nonsens je nesmysl smyslem naplněný, tedy řekněme nesmysl naruby2. Čtenář záměrný nesoulad, který je zdrojem komična, chápe, uvědomuje si porušení nebo změnu ustálené normy, a proto je text i přes škálu nesmyslů smysluplný. Autoři Lexikonu literárních pojmů uvádějí, že nonsens je založený na zdánlivě nesmyslném (tj. nelogickém, paradoxním, absurdním) spojování slov nebo představ, díky němuž je dosaženo celistvého estetického účinku.3 Nonsens nesmíme pokládat za nesmyslný text „o ničem“, zároveň to není vážný nebo didaktický text v pravém slova smyslu, ale spíše parodie na onu vážnost a didaktičnost. Nonsensové texty jsou adresovány především dětem – rozvíjejí jejich fantazii a stimulují nejen kreativní myšlení, ale i logický postřeh. Kromě estetické a zábavné funkce nonsens vykazuje také funkci poznávací a výchovnou. Dětský recipient srovnává text se skutečností a díky své zkušenosti poznává, že to, co zprostředkovává text, se v reálném světě neděje. Podle V. Nezkusila se tím dítěti vštěpuje rozdíl mezi jazykem a světem mimo jazyk – dítě si osvojuje důležitou zkušenost, že cokoli najde v literatuře, nemůže, nemusí a nesmí brát jako skutečně existující, oprávněné a pravdivé. Samotné odhalení pokřivené reality zvedá dítěti sebevědomí a následná radost z toho, že samo vše dokáže opravit tak, jak to má správně být, je motivací a podněcuje k další aktivitě posilující jazykové myšlení a představivost. 4 Nonsens u dětí paradoxně posiluje smysl pro realitu. Původ nonsensu hledáme v lidových alogických říkadlech, zvláště těch anglických, nazývaných nursery rhymes. Také v literatuře se z počátku nonsens využíval v lyrických veršovaných útvarech, typická jsou pro něj pětiveršová říkadla s pevným rýmem AABBA, tzv. limericky. Později se však začal objevovat i v prozaické epice. Nonsens má tedy kořeny v Anglii, jako první začal využívat jeho postupy ve své tvorbě Edward Lear (1812–1888), anglický básník, prozaik a ilustrátor. Své první dílo, humorný soubor říkadel a limericků doprovázený vlastními kresbami, The Book of Nonsense (1846, česky Kniha třesků a plesků, 1984) vydal anonymně. V posledních letech vychází téměř každoročně ve Velké Británii souborné dílo Learových textů pod 2 FRYNTA, E. Zastřená tvář poezie. s. 133. 3 PAVERA, L.; VŠETIČKA, F. Lexikon literárních pojmů. s. 248. 4 NEZKUSIL, V. Studie z poetiky literatury pro děti a mládež. s. 158.

10

názvem The Complete Nonsense of Edward Lear (česky Velká kniha nesmyslů, 1998). Tato kniha obsahuje kromě již známých limericků delší básně a písně, groteskní pseudopohádky, vtipné kuchařské recepty nebo zcela nové botanické a zoologické názvosloví – to vše typicky learovské. Nonsens ale vstoupil do povědomí spíše až v souvislosti s mladším dílem, jímž byla kniha Alice's Adventures in Wonderland (1865) anglického vědce a spisovatele Lewise Carrolla. Ten v roce 1872 ještě připojil k „říši divů“ volné pokračování „za zrcadlem“ – Through the Looking Glass and What Alice Found There. I po úspěchu Learových a Carrollových děl nonsens vzkvétal právě v Anglii, což můžeme přičítat britskému humoru, který má s poetikou nonsensu mnoho společného. Neznamená to ale, že nonsens ovlivnil pouze britskou literaturu. Z Jeho postupů čerpali další umělecké směry, které se uplatňovaly většinou hlavně mimo Anglii. Na začátku 20. století měl nonsens své místo v tvorbě dadaistů. Na jejich iracionalitu a jazykovou hru navázali surrealisté a dalším uměleckým proudem, v němž se uplatnily principy nonsensu, je absurdní umění.5 Není možné striktně určit všechny žánry, které s nonsensem pracují, nebo ho dokonce jako žánr označit, i když se o to mnohé literárněvědní příručky snaží. Například V. Gebhartová označila za styčné žánry nonsensu lidové říkadlo, vtip, grotesku a parodii, a zároveň tvrdí, že jde o báseň nebo pohádku založenou na komice nemožného.6 Lexikon literárních pojmů vykládá nonsens jako žánr lyrické poezie, blízký grotesce.7 K žánrové problematice nonsensu se vyjádřili také B. Grögerová a J. Hiršal: Nonsens jako takový je pojmem významově nejobsáhlejším. Můžeme do něj zahrnout pohádky, bajky, prášilovské příběhy, parodie, palindromy, manýristické kreace, jazykové hříčky, rozpočítadla, dětské verše, výtvory z umělého jazyka, novotvary, permutace, gramatické hry, redukce, fonetickou poezii i počítačovou lyriku. 8 Kdo má tedy pravdu? Všichni. Ale nejspíše žádný z výčtů není úplný. Nonsens je zkrátka obšírná a neohraničitelná oblast. To platí i pro chápání nonsensu jako kompozičního principu, jak s ním v této práci budeme pracovat. Nonsens pracuje s množstvím metod, jazykových prostředků a postupů, které každý autor využívá a kombinuje jiným způsobem. Na základě individuálních autorských přístupů pak vznikají různé podoby 5 6 7 8

LEDERBUCHOVÁ, L. Průvodce literárním dílem. s. 57. GEBHARTOVÁ, V. Nonsens. In Mocná, Peterka: Encyklopedie literárních žánrů. s. 413–414. PAVERA, L.; VŠETIČKA, F. Lexikon literárních pojmů. s. 248. HIRŠAL, J.; GRÖGEROVÁ, B. Nonsens: parafráze, paběrky, parodie, padělky. s. 10.

11

nonsensu a jejich variace, proto se od sebe mohou jednotlivá díla velmi lišit, a to je důvodem, proč nelze pro nonsens vyhradit jediný žánr vyznačující se společnými rysy pro všechna díla.

2.1 Metody, postupy, prostředky Hlavním atributem nonsensu je humor. Zdrojem vtipnosti a zábavnosti nonsensových textů je jak jazyková, tak situační komika. Jazyková komika je zde založena především na vytváření neologismů (nová slova vznikají spojením dvou výrazů, na základě fonetické podobnosti slov či náhodných přeřeků, vlastní jména podle charakterů jejich nositelů), projevuje se hrou s homonymními výrazy, kalambúrními rýmy, s grafickou a fonetickou podobou slov. Hlavním znakem je tedy hra se slovy a jazykový experiment, jenž odhaluje relativitu pojmů a komplikovanost jazykového systému. Základem situační komiky je nonsensová neslučitelnost a nesoulad představ, motivů a dějů kladených vedle sebe. Typickými výrazovými prostředky jsou personifikace a antropomorfizace zvířat a věcí, hyperbola, metonymie a metafora. Ta zde ztrácí svou abstraktnost a její původně přenesený význam je konkretizován, brán doslovně. V nonsensu se porušují fyzikální zákony, dochází ke zkreslování tělesných proporcí, času i prostoru. V. Gebhartová dále uvádí časté tzv. lhářské, mystifikační či „aprílové“ motivy, paralogické figury a logické paradoxy. Situační komika vychází také z parodie – nonsens kontrastuje s jinými typy dětské literatury, především s těmi didaktickými, paroduje, různě převrací a popírá společenské či literární konvence a stereotypy, jako jsou moralizování, přehnaná didaktičnost, sentimentalita a přílišný racionalismus. Naopak se snaží přiblížit dětské mentalitě svou maximální konkretizací a smyslovostí. Nonsens může pracovat s ironií až satirou a černým humorem.9

9 GEBHARTOVÁ, V. Nonsens. In Mocná, Peterka: Encyklopedie literárních žánrů. s. 413–414.

12

2.2 Představitelé Už jsme výše zmínili, že za otce literárního nonsensu je považován Edward Lear (1812–1888). Jeho úsměvná veršovaná říkadla ovlivnila svou poetikou řadu dalších světových autorů. Vzhledem k širokému rozpětí nonsensové literatury nelze vyjmenovat díla všech autorů. Kromě tvorby L. Carrolla bychom neměli opomenout další anglicky píšící následovníky a jejich nejvýznamnější tituly (již z 20. století), jako jsou Žabákova dobrodružství (1908) K. Grahama, Pohádky z bramborových řádků (1922) C. Sandburga, Medvídek Pú (1924) od A. A. Milna, Mary Poppinsová (1935) z pera P. L. Traversové a tvorba R. Dahla, např. Jirkova zázračná medicína (1981), Jakub a obří broskev (1991). Mezi světově známá díla s nonsensovými prvky se řadí také Pipi Dlouhá punčocha (1944) švédské spisovatelky A. Lindgrenové. Ruský básník a teoretik Korněj Čukovskij se zabýval tamějšími lidovými alogickými říkadly a studoval problematiku dětské řeči. Na základě svých poznatků obhajoval „smysl nesmyslna“ v pedagogice, ve své knize esejů Od dvou do pěti (1937) mimo jiné představuje ruský ekvivalent pro nonsens – perevertyš. V české literatuře se nonsens do poloviny 20. století objevoval jen sporadicky. Běžně se nevyužíval jako kompoziční princip, nebyl ani považován za žánr lyriky. Nonsens byl okrajový výrazový prostředek využívaný hlavně k pobavení v kabaretech. První, kdo se u nás přiblížil carrollovskému pojetí nonsensu, byl Vítězslav Nezval (1900–1958) se svou dětskou prózou Anička skřítek a Slaměný Hubert (1936). L. Lederbuchová ale připomíná ještě ranější tvorbu, která vykazuje znaky nonsensu, a to tvorbu Josefa Čapka. Jmenovitě jde o pohádku Můj tlustý pradědeček a loupežníci (publikovaná v Nůši pohádek, 1918), Povídání o pejskovi a kočičce (1929) a Povídejme si, děti (v LN 1929–1933, knižně 1954).10 Na tato díla úspěšně navázalo mnoho autorů v 60. letech. V tomto období se dětská literatura především odklání od didaktičnosti a násilné mravouky, orientuje se na dětskou fantazii a jazykovou hru, a právě tyto požadavky splňuje nonsens. Až do 90. let je proto úrodnou půdou pro celou plejádu českých spisovatelů. Řadu nonsensových pohádkových próz odstartovalo Fimfárum (1960) J. Wericha. Po něm následovaly tituly 10 LEDERBUCHOVÁ, L. O pohádkových nesmyslech a chytrých dětech. Nonsens v autorské pohádce Josefa Čapka. In Současnost literatury pro děti a mládež. s. 19.

13

jako: Jakub a dvě stě dědečků (1963) M. Macourka, Aby se děti divily (1961) A. Mikulky, Povídám ti (1962) O. Hejné a Praštěné pohádky (1965) L. Aškenazyho. Linii nonsensové poezie utváří sbírky Proč, proč, proč? (1963) J. Bruknera, Nevídáno, neslýcháno (1964) J. Kainara, Kočka v houslích (1969) P. Šruta, Šlo povidlo na vandr (1975) J. Vodňanského, Aprílová škola (1978), Bajky a nebajky (1994), Kdo nevěří, ať tam běží (1996) ad. J. Žáčka, Písničky bez muziky (1988) E. Frynty a Povídá pondělí úterku (1995), Ach ty plachty, kde je mám? (1996) J. Weinbergera. Spadá sem také tvorba regionálního autora L. Středy, např. sbírky Z holubí pošty (1971), Bernardýn na provázku (1981) aj. Ve 21. století debutovali Jiří Dědeček se sbírkou Šli červotoči do houslí (2001), Petr Nikl s knihami Zá hádky (2007) a Jělěňovití (2008), Ivan Wernisch se sbírkou Chodit po provaze je snadné (2011) a Daniela Fischerová s dílem Milion melounů (2011). Zatím jediný výbor básní pro děti ze světového nonsensu nese název Ostrov, kde rostou housle (1987), jehož hlavními editory jsou J. Brukner a P. Šrut.11 Nonsens ale není výhradně záležitostí dětské literatury. Jeho postupy jsou využívány také v tvorbě pro dospělé – nejznámějším představitelem je německý básník Ch. Morgenstern. Ve svém díle (Kabinet divů, 1895; Šibeniční písně, 1905) uplatňoval prvky nonsensu jako např. slovní hříčky, vytváření neologismů a humor vytěžený ze spojování kontrastních motivů. Z Morgensternovy poetiky vycházeli později dadaisté. U nás se o výbor nonsensové poezie (převážně pro dospělé) světových autorů postarali B. Grögerová a J. Hiršal – v roce 1997 vyšla pod jejich vedením kniha s názvem Nonsens: parafráze, paběrky, parodie, padělky.

11 GEBHARTOVÁ, V. Nonsens. In Mocná, Peterka: Encyklopedie literárních žánrů. s. 414–415.

14

3 Lewis Carroll 3.1 O životě autora Lewis Carroll, vlastním jménem Charles Lutwidge Dodgson, se narodil 27. 1. 1832 v Anglii jako třetí nejstarší dítě v rodině váženého reverenda Charlese Dodgsona. Tehdy Dodgsonovi žili v Daresbury v Cheshire, v roce 1843 se přestěhovali do Croftu v Yorkshire. Od dětství trpěl vadou řeči – koktavostí, měl poškozený sluch a navíc byl levák, což se tehdy považovalo za nedostatek. Ale i přes tyto handicapy měl již od mala velké umělecké nadání a bezmeznou tvůrčí fantazii. Nejlépe se cítil se svými deseti sourozenci, mezi nimiž ztrácel nejistotu a zábrany, a všechny bavil hrami a kouzly, které vymýšlel. Psal také do rodinných časopisů. Jeden z nich, nazývaný Useful and Instructive Poetry, se dočkal roku 1954 knižního vydání. Ve zdánlivém kontrastu k Dodgsonově uměleckému nadání stála jeho záliba v matematice. Obě své vášně si uchoval do dospělosti, a co víc, dokázal je skloubit, jak se přesvědčíme u jeho literární tvorby pro děti. Přesto můžeme zřetelně rozlišovat Ch. L. Dodgsona-vědce a L. Carrolla-umělce. Své odborné studie a pojednání především o logice psal výhradně pod vlastním jménem, naopak příběhy adresované dětem byly od Lewise Carrolla. Po vzoru otce Dodgson studoval matematiku na koleji Christ Church, jež patřila k univerzitě v Oxfordu, a po úspěšném zakončení zde podstatnou část svého života (1855–1891) přednášel. Stal se z něj uznávaný vědec, vysokoškolský učitel matematiky, avšak neztratil nadání porozumět dětské mysli, dokázal se vcítit do dětí a vidět svět dětskýma očima. Dodgson-Carroll byl dospělý člověk s neutuchající dětskou fantazií – snad i proto si prý více rozuměl s dětmi než s dospělými. Traduje se, že ve společnosti svých malých přátel dokonce překonával koktání a mluvil plynně. Tak jako v dětství bavil své sourozence, tak také jako dospělý připravoval pro děti svých přátel různé hlavolamy a hádanky, vymýšlel pro ně vtipné příběhy a vyráběl hračky. Protože Dodgson prožil celý život sám, připravoval pro děti zábavná setkání s bohatým programem u sebe doma.

15

Vzhledem k jeho podivínské povaze a vztahu, který choval k dětem, jsou i dnes stále probírány otázky týkající se možného Dodgsonova sklonu k pedofilii. Taková nařčení nejsou ale prokazatelně podložená a jde jen o pouhé spekulace vyvolané hlavně na základě nahých dětských fotografií, které byly součástí Dodgsonovy pozůstalosti. Je ale obecně známo, že se po studiích Dodgsonovo umělecké cítění projevilo také ve fotografování, založil si vlastní ateliér a stal se jedním z prvních a zároveň nejuznávanějších fotografů své doby. Zaměřoval se na fotografie osob, nejraději vytvářel portréty dětí a dětská nahota patřila k tehdejšímu viktoriánskému kultu dítěte – šlo tedy pouze o zájem umělecký.12 13 Zajímavé jsou teorie týkající se Dodgsonova zdravotního stavu. Podle doktorky Ranson-Polizzottiové trpěl epilepsií spánkového laloku. Člověk postižený touto nemocí během záchvatu neztrácí úplně vědomí, ale dochází k jeho určité změně plné halucinací a zkresleného vnímání. Dodgson ve svém deníku popisuje migrenický záchvat a jeho průběh. Během migrény na příklad viděl věci ve skutečnosti velké jako opravdu malé. Proto se někteří badatelé domnívají, že příběhy Alenky mohly vzniknout na základě zaznamenaných symptomů. Psychiatr John Todd poprvé popsal tento neurotický stav, při němž dochází ke změně vnímání, a pojmenoval ho jako Syndrom Alenky v říši divů (Alice in Wonderland syndrome, AIWS). Doktorka Ranson-Polizzottiová dále uvádí, že z dochovaných zápisů víme, že Carroll prodělal dva epileptické záchvaty, proto můžeme její teorii pokládat za pravděpodobnou.14 15 V roce 1881 Dodgson ukončil své působení na univerzitě, ale matematice a literatuře se věnoval nadále. Roku 1898 Dogson-Carroll ve svých šedesáti šesti letech zemřel v domě v Guilfordu a je pochován na místním hřbitově.

12 DOROVSKÝ, I; ŘEŘICHOVÁ, V. a KOL. Slovník autorů literatury pro děti a mládež I. Zahraniční spisovatelé. s. 260. 13 NOVOTNÝ, M. Tajemství Alenčiných dobrodružství. s. 301–315. 14 PIVOŇKOVÁ, E. Syndrom Alenky v říši divů – příznaky, projevy, symptomy. [online] 11. 10. 2013 [cit. 2014-04-10] Dostupné z www.priznaky-projevy.cz/psychiatrie-sexuologie/syndrom-alenky-v-risidivu-priznaky-projevy-symptomy 15 RANSON-POLIZZOTTI, S. What about Lewis Carroll?[online] 18. 5. 2008 [cit. 2014-04-10] Dostupné z http://tantmieux.squarespace.com/lewis-carroll-articles/2008/5/18/going-undergroundwhat-about-lewis-carroll.html

16

3.2 Dílo Lewise Carrolla Svůj pseudonym použil Dodgson poprvé, když publikoval báseň Solitude v časopise The Train roku 1856, ale jeho úplně první zveřejněná báseň s názvem She's all my Fancy Painted Him se objevila již o rok dříve. Později ji Carroll upravil a použil v knize o Alence – ta vznikla na popud malé Alice Liddelové, dcery jeho kolegy a děkana Christ Church H. Liddela, podle níž se také hlavní hrdinka jmenuje. Původně šlo o příběhy, které Carroll spontánně vymýšlel a vyprávěl je Alice a jejím sestrám Lorine a Edith během výletu na lodi po Temži, který podnikli společně s Carrollovým přítelem Robinsonem Duckworthem v červenci 1862. Duckworth ve svých poznámkách z onoho dne píše: Pamatuji se také, že když jsme přivedli děti zpátky, řekla Alice, než šla spát: „Pane Dodgsone, chtěla bych, abyste pro mě napsal Alenčina dobrodružství.“ Odpověděl jí, že se pokusí.16 Rukopis s vlastními ilustracemi zaslal Alice na podzim 1864. Po přečtení přátelé přesvědčovali Carrolla, ať příběhy vydá knižně. Carroll si nebyl zprvu jist, ale Duckworth mu garantoval budoucí úspěch knihy a navrhl mu, aby oslovil ilustrátora Johna Tenniela, kterého proslavily obrázky k Ezopovým bajkám. Carroll nakonec s vydáním souhlasil, přepsal nebo upravil některé části a ještě ke stávajícím příběhům přidal nové (Vepř a pepř, Potrhlá čajová společnost, Kdo ukradl koláče? a Alenčino svědectví). Tenniel s ilustrováním knihy souhlasil, realizoval Carrollovy představy, a i když některé jeho požadavky nevyslyšel (změnil Alenčinu podobu a leváctví), nikdo jeho ilustrace dosud nepřekonal. Kniha vyšla pod názvem Alice's Adventures in Wonderland (Alenčina dobrodružství v říši divů) v roce 1865. I když v té době byly již známé nonsensové verše Edwarda Leara, dosud neexistovala kniha podobného formátu – Alenka byla zcela nové průkopnické dílo, čistý originál bez předchůdců. V létě roku 1866 činil náklad knihy 29 000 výtisků a Alenka se pomalu stávala klasikou. V té době Carroll začal přemýšlet nad pokračováním, v roce 1870 měl hotový rukopis. O rok později druhý díl vyšel a jmenoval se Through the Looking Glass and What Alice Found There (Za zrcadlem a co tam Alenka našla). Alenčiny příběhy byly rázem čteny nejen v Anglii, ale po celém světě a jméno Lewis Carroll se navždy vepsalo do pamětí všech čtenářů a posluchačů.17

16 NOVOTNÝ, M. Tajemství Alenčiných dobrodružství. s. 304–305. 17 Tamtéž, s. 303–311.

17

Carroll vydal ještě několik dětských knih, ale žádná z nich neměla takový úspěch jako Alenka. V roce 1869, tedy ještě před vydáním pokračování Alenky, vyšla sbírka Phantasmagoria and Other Poems (Fantasmagorie a jiné básně). Prózami pro děti jsou The Hunting of the Snark (1876, Lovení Snárka), Sylvie and Bruno (1889, Sylvie a Bruno) a Sylvie and Bruno Concluded (1893, Závěr příběhu Sylvie a Bruna). A Tangled Tale (1885, Zamotaný příběh) je soubor příběhů skrývajících rébus, hlavolam nebo matematický úkol, dříve vycházely jednotlivě v časopise The Monthly Packet. Kniha, jejímž prostřednictvím chtěl Carroll přiblížit dětem problematiku formální logiky, nese název The Game of Logic (1887, Logika hrou). Odborné práce vydával vždy pod vlastním jménem Ch. L. Dodgson, mezi nejvýznamnější z nich patří: Euclid and His Modern Rivals (1897, Euklides a jeho moderní soupeři) a Symbolic Logic (1896, Symbolická logika).18

3.3 České překlady příběhů o Alence Jako první se o překlad do češtiny pokusil Jan Váňa v roce 1896 a nazval ho Malé Elišky země divů a příhod. Podle Jaroslava Císaře je ale tento překlad značně kostrbatý a vypouští celé obtížnější odstavce.19 Jako druhý přeložil Alenku Jaroslav Houdek a dílo pojmenoval Kouzelný kraj. Dle báchorky Lewise Carrolla čes. mládeži vyprav. Jaroslav Houdek. Tento pokus je ale více volnou adaptací než překladem. 20 Třetí překlad – Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem z roku 1931, který pochází z pera Jaroslava Císaře, je dnes považován za nejvydařenější. Naposledy byla Alenka přeložena manželi Skoumalovými a vydána pod názvem Alenka v kraji divů a za zrcadlem v roce 1961. Spisovatel Martin Maniš se při příležitosti třetího vydání Císařova překladu (1996) vyjádřil k překladům takto: Po pravdě řečeno ani Císařův překlad není dokonalý – Carrolla totiž přeložit nelze. Císař však došel až na samou hranici této nemožnosti – podařilo se mu jakýmsi neuchopitelným způsobem přenést do češtiny dokonce i původního britského ducha knihy. Alenka Skoumalových je čistě technicky vzato přeložena vlastně lépe, přesto v komparaci s Císařovým převodem působí jako Malý Bobeš ve srovnání s Hobitem. 21 Podobný názor může sdílet po 18 DOROVSKÝ, I; ŘEŘICHOVÁ, V. a KOL. Slovník autorů literatury pro děti a mládež I. Zahraniční spisovatelé. s. 260–261. 19 CÍSAŘ, J. Doslov překladatelův. s. 285 20 Tamtéž, s. 285–286. 21 ČECHTICKÝ, T. Zmršená Alenka v říši divů. [online] 25. 3. 2010 [cit. 2014-04-12] Dostupné z: http://instinkt.tyden.cz/rubriky/ostatni/fenomen/zmrsena-alenka-v-risi-divu_25054.html

18

přečtení obou překladů většina z nás. Hlavním přínosem Císařova překladu je to, že do Carrollova příběhu sám Císař dopsal a vložil část, kde se vysvětluje vše, co český čtenář nemůže pochopit ani si domyslet. Carroll své vyprávění staví z části na komolení dětských říkadel, která zná na rozdíl od nás každé anglické dítě, proto Císař vykládá pomocí dialogu mezi Alenkou a její kočkou, o čem jednotlivá říkadla jsou. Tato nabytá vědomost pomáhá čtenáři chápat dílo tak, jak to sám Carroll zamýšlel. V praktické části bakalářské práce, kde se pokouším analyzovat a interpretovat dílo, pracuji s oběma posledními překlady, ale převážně s tím Císařovým.

19

4 Vítězslav Nezval 4.1 O životě autora Vítězslav Nezval se narodil 26. 5. 1900 v Biskoupkách u Moravského Krumlova. Jeho otec byl venkovským učitelem. Své dětství strávil v Šamikovicích na Vysočině a poté v Třebíči, kde studoval v letech 1911–1919 gymnázium. K dalšímu studiu si Nezval zvolil práva v Brně, ta ale záhy opustil. Přešel na Filosofickou fakultu Karlovy univerzity, ale ani zde studia nedokončil. Od roku 1920 žil v Praze a své rodiče na Moravě pouze navštěvoval. Až na tři krátkodobá zaměstnání – stal se tajemníkem v redakci Masarykova naučného slovníku, potom dramaturgem Osvobozeného divadla a v letech 1945–1951 pracoval jako vedoucí filmového odboru ministerstva informací – byl spisovatel na volné noze a překladatel. Nezval byl po celý svůj život veřejně činný ve sféře kulturního a politického života, stal se jedním z hlavních představitelů meziválečné avantgardy. Ve třicátých letech hodně cestoval, důvodem byly sjezdy spisovatelů. Tyto cesty měly následně vliv na jeho tvorbu. Když u nás ryze český umělecký proud poetismus pozvolně přecházel v surrealismus, Nezval založil Skupinu surrealistů (1934). V roce 1938 ji ale sám rozpustil, protože ostatní členové sdružení nesouhlasili se Stalinovými praktikami, jež Nezval hájil. Stal se členem komunistické strany a po válce reprezentoval socialistickou kulturu. K mnoha umělecky kvalitním avantgardním dílům do té doby váženého autora přibyla tvorba, která odpovídala požadavkům socialistického realismu. To je důvodem, proč je osobnost Vítězslava Nezvala dosud odsuzována nebo přinejmenším přijímána poněkud rozpačitě. Nezval byl člověk kontroverzní, z ideologického hlediska s ním dnes nemusíme sympatizovat, ale tím nejdůležitějším pro českou literaturu by měl být fakt, že větší osobnost meziválečné avantgardní poezie, zvláště té surrealistické, bychom u nás těžko hledali. Ale jak napsal J. Šofar ve svém článku k 50. výročí úmrtí Nezvala, hříchy stáří se neodpouštějí, zatímco hříchy mládí jsou tolerovány22. Vítězslav Nezval zemřel na zástavu srdce v nedožitých padesáti osmi letech, je pohřbený na pražském Vyšehradě.23 22 ŠOFAR, J. Liternetur@: Dobrý člověk = dobré básně? [online] 1. 3. 2008, cit. [cit. 2014-04-12] Dostupné z: www.novinky.cz/kultura/134331-liternetur-dobry-clovek-dobre-basne.html 23 CHALOUPKA, O. a KOL. Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež. s. 278–279.

20

4.2 Tvorba Vítězslava Nezvala Vítězslav Nezval se pro život spisovatele narodil, měl zvláštní dar – psal snadno a lehce bez problémů a váhání, jako by pouze mechanicky zaznamenával své myšlenky. Nezvalova literární tvorba je velmi rozsáhlá, proto v následujících odstavcích uvedu jen část jeho bibliografie, a to především díla z období poetismu a surrealismu, která jsou z hlediska využitých tvůrčích metod blízká autorově tvorbě pro děti. Knižně

debutoval

ve

svých

jednadvaceti

letech

lyricko-epickou

básní

Podivuhodný kouzelník (1921) psanou již asociativní metodou, jež byla příznačná pro poetismus. Druhá sbírka Pantomima (1924) složená z mnoha textů je brána jako manifest poetismu. Nezval se stal jeho hlavním představitelem a zároveň (společně s K. Teigem) teoretikem. Následovala sbírka Menší růžová zahrada (1925), básně Akrobat (1927) a Edison (1928). K poetismu přispěl Nezval i dramaty Depeše na kolečkách (1926) a Milenci z kiosku (1928). Poslední sbírkou tohoto literárního proudu byly Básně noci (1930). Od začátku třicátých let začal Nezvalovu tvorbu pozvolna ovlivňovat surrealismus, dokladem byla sbírka stojící na pomezí dvou směrů Sbohem a šáteček (1934). Nezval se stal nejvýznamnějším českým surrealistou, snad jako jediný u nás vystihl podstatu čistého surrealismu. Napsal reprezentativní sbírky Praha s prsty deště (1936), Žena v množném čísle (1936), Absolutní hrobař (1937) a Skleněný havelok (1937). Mezi jeho surrealistické prózy patří triptych věnovaný městům – Moskvě, Paříži a Praze: Neviditelná Moskva (1934), Ulice Git-le-coer (1935) a Pražský chodec (1937). O poezii napsal také několik teoretických prací, např. Moderní básnické směry (1937), O některých problémech současné poezie (1956), výbor esejů Moderní poezie (1958). Nezval psal i surrealistická dramata, např. Strach (1930), Věštírna delfská (1932). V dětské tvorbě se vracel hlavně k vlastním prožitkům a vzpomínkám, chtěl zachytit svět dětství vnímatelný dětem 24. Intencionální literaturu pro děti psal až od 30. let. Prvním takovým dílem byl soubor tří pohádek Slepec a labuť (1930). V roce 1936 vyšla rozsáhlá próza, kniha plná dětské imaginace Anička skřítek a Slaměný Hubert, do níž promítl kus svého dětství a ve které skloubil surrealistickou snovost se skutečností a dětskou fantazií. Text skvěle doplnily ilustrace Jiřího Trnky podtrhující kouzelnou 24 MACHÁČEK, M. Medailóny: Vítězslav Nezval. s. 113.

21

atmosféru díla. Byl to první ryze dětský příběh, který se Nezval rozhodl napsat, a to prý po přečtení knihy svého přítele J. V. Plevy Malý Bobeš. K tomu, jak příběh Aničky a Huberta vznikl, se sám vyjádřil takto: Uvědomil jsem si, že v mnoha mých knihách, téměř ve všech, bloudím kolem dětství, abych pod jeho paprsky uviděl na pozadí skutečnosti báseň. Zbývala mi tedy jediná možnost. Obrátit se ke své obrazotvornosti a uchopit v ní bezprostředně tóninu dětství... Byl jsem náhle oběma nohama v blaženém světě, kde se může splnit vše, po čem zatoužíme. A přece, nebyl to svět pohádky, byl to svět skutečnosti, svět milých věcí, které jsou na dosah ruky a které náhle směly být zázračné: náměstí, orloj, kavárna, výkladní skříň s tisícerými věcmi, jež mohou mít zázračné vlastnosti, když je zařadíme do té zvláštní tóniny, kterou jsem slyšel, kterou jsem se snažil rozvíjet. Slovní hříčka přestala být náhle stylistickým prostředkem, stala se přeměňovačkou kulis, kouzelníkem. Tak si hrají děti. Neodpozoroval jsem to. Má obrazotvornost se pouze ztotožnila s logikou dětského hraní a rozvíjela maličkosti. Myslím, že právě v tomto rozvíjení maličkostí je dětská přemýšlivost. 25 Později byla vydána sbírka V říši loutek (1937), která obsahuje mimo jiné básně také výňatek z díla o Aničce a Hubertovi. Pod názvem Dobrodružství Aničky skřítka a Slaměného Huberta (1959) vyšly vybrané kapitoly z knihy. Podobnou poetiku má kniha krátkých imaginativních básnických próz Věci, květiny, zvířátka a lidé pro děti, jež Nezval napsal v roce 1938, ale vyšla až po válce (1953). Zachycuje zde střídavě z perspektivy chlapce a dívky každodenní dění a obyčejné, přesto v dětství kouzelné věci. Další prací pro děti byla rozhlasová hra Jak se z klubíčka ježek vyklubal (1937, knižně 1962), o kterou požádal Nezvalův kolega J. V. Pleva tehdy pracující v redakci vysílání pro děti Československého rozhlasu. Poté pro rozhlas napsal ještě tři historické hry určené mládeži: dramatizaci románu Jan Pařížský (1938), Slávu a tajemství Zlaté uličky (1939) a Do učení aneb Labyrint světa, hru psanou na motivy Komenského Labyrintu světa a ráje srdce, jejíž rukopis byl nalezen v Nezvalově pozůstalosti. Zlatý věk (1957) a Šípková růže (1958) jsou výbory básní pro děti již dříve publikovaných v různých sbírkách poezie pro dospělé. Říkadla (1965) a nedokončené leporelo Pražská domovní znamení (1974) vyšly až po smrti autora. I když díla určená přímo dětem tvoří pouhý zlomek z celkového počtu Nezvalových titulů, dětská logika a fantazie se staly jedním ze zdrojů celé jeho tvorby 25 KARFÍKOVÁ, V. Literatura pro mládež. In J. Mukařovský a kol.: Dějiny české literatury IV. s. 440.

22

a motivem dětství protkal více svých děl (z próz např. surrealistická evokace dětství Dolce far niente (1931), černý román Valerie a týden divů (1945)). Dětské vnímání světa bylo Nezvalovi podobně jako Carrollovi bezednou studnicí inspirace.26 27

26 ŠUBRTOVÁ, M. a KOL. Slovník autorů literatury pro děti a mládež II. Čeští spisovatelé. s. 291–292. 27 CHALOUPKA, O. a KOL. Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež. s. 278–283.

23

5 Příběhy Alenky, Aničky skřítka a Slaměného Huberta Než přejdu k analýze a interpretaci jednotlivých (nejen) jazykových prostředků definujících Carrollovo a Nezvalovo pojetí nonsensu, zaměřím se na ostatní roviny díla jako: téma, kompozice, děj (můžeme-li o ději vůbec mluvit), hlavní postavy a zasazení příběhů z hlediska místa a času – i v nich se zrcadlí principy a mechanismy nonsensové hry lišící se vždy konkrétním autorským přístupem.

5.1 Téma Základem obou příběhů je dětská fantazie pracující během spánku i bdění. Nebýt bohaté představivosti, kterou jsou hlavní postavy obdarovány (tak jako ostatní děti), ani jedna z knih by nebyla napsána. Motiv stojící nade všemi ostatními je motiv cesty. V dětské literatuře imaginačního rázu je pojetí cesty a putování značně odlišné, než je tomu v realistické literatuře pro děti. Carrollovy a Nezvalovy příběhy se neodehrávají reálně, tudíž ani cesta, již podnikají hlavní hrdinové, není skutečná. Nejedná se zde o výpravu za konkrétním cílem. Jak píše Svatava Urbanová, cesta je chápána jako pouť, hledání naplňované tajemstvím a dobrodružstvím v neznámém a neprobádaném prostoru a v nevyhraněných časových rovinách.28 Téma obou knih je postaveno na myšlence fantastického putování, jež je samotné cílem (nikoli jen cestou k cíli) a jež se odehrává „pouze“ v dětské mysli, ve které vznikají ty nejpodivuhodnější příběhy.

5.2 Kompozice V kompozici textů lze najít paralely i odlišnosti. Obě knihy jsou rozděleny do kapitol s názvy, Nezvalova próza je navíc rozdělena na pět částí – Zakletý rynk, V zoologické zahradě, V říši loutek, Poslední dobrodružství a Divotvorné hodiny. V Carrollově knize nese každá kapitola název buď podle postavy, se kterou se Alenka setká (např. Tidlidum a Tidliti, Hupity Dupity, Lev a jednorožec), podle místa, kam se Alenka dostane (např. Zrcadlový dům, Zahrada živých květin, Na hřišti u královny), nebo podle události, která je ústředním tématem dané kapitoly (např. Kdo ukradl koláče?, Alenčino svědectví, Na vodě). Názvy očíslovaných kapitol v Aničce skřítkovi 28 URBANOVÁ, S. Meandry a metamorfózy dětské literatury. s. 269

24

a Slaměném Hubertovi vždy v jedné větě shrnují, co se na následujících stranách odehraje (např. Kapitola patnáctá, v které se objevuje podivný strážce dveří; Kapitola třicátá čtvrtá, v které jdou všichni na svá místa v cirkusu), až na poslední tři kapitoly, jejichž názvem autor nic z děje neprozradí (Kapitola čtyřicátá osmá, a třetí od konce; Kapitola čtyřicátá devátá, a předposlední; Kapitola padesátá, a poslední). Příběh Alenky je sestaven z hromadění jednotlivých scén, jakýchsi snových obrazů, jež na sebe bezprostředně nenavazují. Výsledkem je mozaika příhod, které se bez souvislosti řetězí a tvoří celé vyprávění – mluvíme o tzv. řetězové kompozici. Každé z těchto příhod je věnovaná jedna kapitola. V Nezvalově příběhu na sebe jednotlivé kapitoly navazují a čtenář sleduje zřetelněji dějovou linii. Na konci obou próz se hrdinové nacházejí na místě, které na začátku vyprávění opustili, když přecházeli ze skutečného světa do říše fantazie – příběhy mají rámcovou výstavbu. Carroll i Nezval mění během příběhu vyprávěcí situace, z nichž nejčastější je personální vyprávěcí situace29. Perspektiva vyprávění je vnitřní, vypravěč je tedy v centru události, kde působí jako reflektor – není vševědoucí, jeho vyprávění je omezené, reflektuje pouze dění kolem postav a zprostředkovává také to, co se odehrává v jejich mysli (vnitřní monolog). Viz ukázky: Nechtěla ji zahodit ze strachu, že by mohla někoho zabít, tak se jí podařilo ji zase postavit na jednu poličku, podle níž padala. – „Nu,“ pomyslila si Alenka, „po takovémhle pádu si z toho už nic nebudu dělat, spadnu-li doma se schodů! (…)“30 „Jsem ve městě,“ blesklo Aničce hlavou, „a toto je rynk.“ Tím více se Anička bála, neboť jak by asi láteřil hospodář ve městě, kde ho lidé neznají, když láteří doma před sousedy a nic si z toho nedělá. 31 Oba příběhy jsou neměnně vyprávěny v er-formě, ta nabízí vypravěči odstup a nadhled. Nejčastěji je ale událost zprostředkována čtenáři přímou řečí postav, která zvyšuje dynamičnost vyprávění. Viz ukázky: „Ale vždyť vám povídám, že nejsem had,“ řekla Alenka, „já jsem – já jsem – –“ „Ha! Co jste?“ řekl Holub. „Vidím, že se pokoušíte něco vymyslet!“ „Já jsem malé děvčátko,“ řekla Alenka trochu nejistě, vzpomenuvši si na všechny změny, kterými toho dne prošla. „Velmi chytře vymyšleno!“ řekl Holub hlasem, vyjadřujícím nejhlubší pohrdání.32 „Ztratil jste tedy slaměný klobouk.“ „Ano, 29 30 31 32

Pojmenování vyprávěcích situací vychází ze Stanzelova vyprávěcího modelu. CARROLL, L. Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem. s. 12 NEZVAL, V. Anička skřítek a Slaměný Hubert. s. 11 CARROLL, L. Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem. s. 58

25

uhádla jste.“ „A jak se to stalo, že jste ztratil slaměný klobouk?“ „Stalo se to jednoduše.“ „Ano, ale jak jednoduše?“ „Chcete to vědět?“ „Chci to vědět!“ „Řeknu vám to pod jednou podmínkou.“ „Pod jakou?“ „Že se mnou poběžíte štafetou.“33 Když některá z postav knihy Anička skřítek a Slaměný Hubert líčí vlastní příběh (dochází k situaci, v níž se vypráví příběh v příběhu), mění se vnitřní perspektiva na vnější a z vypravěče-reflektora se stává svědek události. Viz ukázka: Koráb pouště se jal tedy vypravovat: Za časů krále Baltazara žil jeden kupec jménem Ababa. Ten kupec měl tolik prutů zlata, kolik měl vlasů na hlavě. (…) 34 V Alenčiných dobrodružstvích se žádná taková situace nevyskytuje. Pokud zde některá z postav vypráví svou příhodu, vždy je přímým účastníkem události. Vyprávění je zprostředkováno přímou řečí postavy a navíc je neustále přerušováno Alenčinými otázkami, a tak přechází znovu v dialog. Viz ukázka: „Tuhleta mladá dáma,“ řekl Gryfon, „by si tedy jako přála slyšet vaši historii – tož tak.“ „Budu jí ji vyprávět,“ promluvila Falešná Želva hlubokým dutým hlasem. „Sedněte si oba a ani nehlesněte, dokud neskončím.“ (…) „Když jsme byly malé,“ ujala se konečně Falešná Želva znovu řeči, poněkud klidněji, ač ještě tu a tam zavzdychala, „chodily jsme do podmořní školy.“ „Proč podmořní – říká se podmořská,“ řekla Alenka. „Může se říkat podmořní, když se může říkat námořní,“ řekla Falešná Želva hněvivě; „vy jste opravdu velmi tupá!“35 Vypravěči obou próz komunikují se čtenáři. Carrollův vypravěč čtenáře odkazuje k ilustracím, které jsou tudíž neodmyslitelně svázané s textem, viz ukázka: Nevíte-li, jak vyhlíží Noh, podívejte se na obrázek.36 Nezvalův vypravěč udržuje s recipienty neustálý kontakt tím, že je oslovuje a klade řečnické otázky. Viz ukázky: Dlouho se rozhlíželi a tolik se divili. Čemu se divili? Čemu se asi divili? 37 Tak hezky pomalu se kolébal, jako by plul. Kam plul? Kam asi plul?38 Jak už bylo poznamenáno, příběhy jsou vystavěny převážně na dialozích postav. V Alence nalezneme minimum vypravěčských pasáží, většinou jsou to jen ty, v nichž je 33 34 35 36 37 38

NEZVAL, V. Anička skřítek a Slaměný Hubert. s. 21 Tamtéž, s. 159–160 CARROLL, L. Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem. s. 99 Tamtéž, s. 98 NEZVAL, V. Anička skřítek a Slaměný Hubert. s. 110 Tamtéž, s. 155

26

popisován vzhled postav a prostředí, viz ukázka: Když přiběhli, seděli Srdcový Král a Královna na svém trůně a kolem nich byl shromážděn velký zástup všelikých drobných ptáků a zvířat, zároveň s celou hrou karet; před nimi stál v okovech Srdcový Kluk a po každé jeho straně voják jako stráž; a poblíže Krále stál Bílý Králík, drže v jedné ruce hlásnou trubku a v druhé svitek pergamenu.39 V próze o Aničce a Hubertovi je popisnost detailnější a častější, viz ukázka: Ale když chvíli postál a také někam odešel, objevilo se v tom krásném okénku té klece, která byla pověšená, ale ne pověšená, a přece pověšená vysoko, velmi vysoko na té krásné věži, objevilo se tam něco strašného, a přece to bylo krásné, i když to bylo strašné. (…) Byla to smrt, jako když ji vykope z hrobu, a ta smrt zvonila na zvonek a tolik se přitom ukláněla, že to bylo až hrozné, ale krásné. 40 Vypravěč má zde více prostoru, frekventované jsou pasáže s polopřímou řečí, které nahrazují řeč přímou a urychlují tak vyprávění, v Alence se naopak téměř nevyskytují. Viz ukázka: Než mohla říci Anička, že se bojí, aby zase nebyli přilepeni a aby se zase tolik nepotáceli, otevřely se dveře a přede dveřmi stál muž s račími klepety.41

39 CARROLL, L. Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem. s. 113 40 NEZVAL, V. Anička skřítek a Slaměný Hubert. s. 31 41 Tamtéž, s. 303

27

5.3 Děj Ačkoli je v případě těchto próz sporné mluvit o přímé dějové linii (a to zvláště u Alenčiných dobrodružství, jak už bylo uvedeno výše), je důležité mít alespoň přibližnou představu o tom, jaký celkový dojem vytvoří jednotlivé nonsensové prostředky a postupy dohromady. Proto v následujících podkapitolách stručně popíšu, jak Carrolův a Nezvalův příběh začíná, jak se vyvíjí, co se v jednotlivých obrazech odehrává, jak jsou navzájem tyto scény propojeny a jakým způsobem vyprávění končí.

5.3.1 Děj jednotlivých scén v Alenčiných dobrodružstvích a jejich posloupnost 5.3.1.1 V říši divů Zatímco si Alenčina sestra četla v knize, Alenka se nudila na břehu řeky. Náhle však spatřila oblečeného bílého králíka, jak rozčíleně mluvil sám k sobě a někam pospíchal. Ihned se vydala za ním králičí norou. Dopadla do zvláštní síně s řadou zamčených dveří a stolkem, na němž ležel malý klíč. Ten byl ale od těch nejmenších dveří, jimiž by Alenka nikdy neprošla. Po chvíli se vedle klíče objevila lahvička s nápisem VYPIJ MNE!, a tak Alenka obsah vypila. Poté se natolik zmenšila, že mohla pohodlně projít dveřmi, ovšem kdyby nenechala klíč na stolku, na který teď nedosáhla. Brzy ale objevila krabici s koláčkem, na němž bylo napsáno SNĚZ MNE!, a Alenka opět poslechla. Naráz se zase zvětšila, jenže byla ještě mnohem větší než dříve. Od té doby se Alenka ještě několikrát zmenšila a zase zvětšila. Jako úplně malá plavala v moři svých slz a seznámila se s několika zvířaty, následně společně pořádali závody, aby se usušili. Poté se naopak kvůli svým obřím rozměrům zasekla v králíkově domě a holub si ji kvůli dlouhému krku spletl s hadem. Až Housenka Alence poradila, jak má změnit svou velikost. Na cestě od Housenky narazila na dům Vévodkyně, odkud si v náručí odnesla malé dítě, které se po chvíli proměnilo ve vepře a uteklo. Pokračovala dál a potkala šklebící se Čínskou Kočku, která uměla postupně mizet a zase se objevovat. Zapředly spolu rozhovor, Alenka chtěla poradit, kudy by měla jít, aby se někam dostala. Kočka jí na otázky odpovídala logicky, přesto Alence moc nepomohla. Nakonec jí ale prozradila, jakým směrem ke Kloboučníkovi a kudy k Zajíci Březňákovi. Alenka se rozhodla jít za Zajícem. Když došla k jeho domu, zjistila, že Zajíc Březňák, Plch 28

Sedmispáč i Kloboučník pořádají podivný čajový dýchánek, jenž nikdy nekončí. A tak se k nim přidala, společně trávili čas zdánlivě bezvýznamnou konverzací. Po nějaké době přišla tato společnost Alence příliš potrhlá a vydala se na další cestu. Dvířky ve stromu se dostala na hřiště Srdcové Královny, kde se hrál kroket pomocí plameňáků. Královna měla zlozvyk – každého ze svých hostů chtěla nechat dříve či později a s nejrůznějšími zdůvodněními i bez nich popravit. Na královském dvoře se Alenka seznámila s Falešnou Želvou a Gryfonem, kteří jí předvedli tanec zvaný Mořská čtverylka. Poté se konal soud, během něhož chtěla Srdcová Královna přijít na to, kdo snědl na hostině koláče. Obviněný byl usvědčen na základě dětské rýmovačky. Když Alenka promluvila, Královna jí za vyrušování chtěla nechat srazit hlavu. Královniny poddaní se na Alenku vrhli, ale vtom se probudila na břehu řeky a zjistila, že se jí to vše jen zdálo. 5.3.1.2 Za zrcadlem Alenka si hrála s kotětem v místnosti s krbem, nad kterým viselo zrcadlo. Přemýšlela, jaké to asi je ve světě za zrcadlem, když vylezla na krbovou římsu a skutečně prošla zrcadlem. Salón zde vypadal úplně stejně jako ten jejich, až na to, že vše bylo zrcadlově převrácené. Alenka v pokoji pozorovala živé šachové figurky a listovala knihou ležící na stole. Nic v ní ale nedokázala přečíst, vše se jí zdálo psané jakoby jiným jazykem, text byl ale jen zrcadlově převrácený. Když na to Alenka přišla, přečetla si pomocí zrcadla báseň o Žvahlavovi, ale stejně byla nesrozumitelná. Poté vyšla z pokoje ven do zahrady, kde objevila mluvící květiny. Po chvíli v zahradě potkala Černou Královnu a společně běžely neuvěřitelnou rychlostí, dokud se Černá Královna nezastavila. Alenka si všimla, že krajina je tvořená ze samých čtverců jako šachovnice a každý z těch čtverců byl oddělen potokem. Černá Královna vysvětlila Alence, že se stala bílým pěšcem a až postoupí na osmé pole, bude také královnou. Obeznámila ji také s tím, jak její cesta po šachovnici bude probíhat, a tak se také stalo. Alenka jela přes třetí pole vlakem. Když se vlak přiblížil k potoku, ocitla se najednou zcela jinde – seděla pod stromem s Komárem, s nímž vedla rozhovor již ve vlaku. Vydala se po mýtině k lesu a dorazila k domu dvou tlustých dvojčat, jmenovali se Tydlidum a Tydliti. Alenka o nich znala říkanku, která, jak brzy zjistila, byla založená na pravdě. Potom, co dvojčata odrecitovala Alence báseň Mrož a tesař, se zvedl vítr, přiletěl havran a polekaná

29

dvojčata utekla. Alenka v tu chvíli chytila bílý šál a hned za ním přiběhla Bílá Královna. Alenka vyslechla její trápení o tom, jak žije pozpátku, a když se přiblížily k dalšímu potoku, Bílá královna se pozvolna změnila v ovci, jež stála za pultem jakéhosi přeplněného krámu. Alenka si koupila vajíčko, ale než se pro něj k pultu dostala, krám se začal měnit a najednou místo vajíčka na pultu seděl na vysoké zdi Hupity Dupity – pán, který vypadal jako vejce. Také o něm znala Alenka říkanku. Hupity Dupity odpovídal vždy nesmyslně, jako by dával hádanky a zároveň hádal. Vysvětlil však Alence, jak pochopit báseň Žvahlav. Poté Alenka pokračovala dál a potkala Bílého Krále, kterému vzápětí běžec přinesl zprávu o boji mezi Lvem a Jednorožcem, kteří bojovali o korunu, a tak se Alenka spolu s Bílým Králem vydali za nimi. Všichni společně jedli nákyp, když se ozvaly hlasité bubny a Alenka v hrůze skočila přes potůček. V tu chvíli k ní přijel Černý rytíř a zajal ji, v mžiku se ale objevil Bílý Rytíř, který ji zase vysvobodil. Nabídl se, že doprovodí Alenku na osmé pole, a celou cestu jí vyprávěl o svých nesmyslných vynálezech. Když Alenka vstoupila na osmé pole, získala korunu a stala se třetí Královnou. Černá Královna a Bílá Královna ji přivítaly a po zkoušení, které musela Alenka podstoupit, usedly k hostině. Po nějaké chvíli se hostina změnila v chaos, nádobí létalo všude okolo, Bílá Královna se ztratila v polévce a z Černé Královny se stala panenka. Alenka vinila za vše právě Černou Královnu, a tak začala zlostně třást s panenkou, a vtom se probudila ze snu.

5.3.2 Anička skřítek a Slaměný Hubert Malá Anička jednoho dne usnula na voze sedláka a druhý den ráno s ním nevědomky přijela do Prahy. Staroměstské náměstí ji natolik okouzlilo, že zapomněla dávat pozor a sedlák odjel zpět bez ní. Anička ale neměla čas smutnit, potkala chlapce Huberta, který ztratil klobouk, a začali si spolu hrát. Jenomže Anička se na hru nesoustředila, lákalo ji tolik neznámých věcí na náměstí – orloj, kavárna v podloubí a hlavně hračkářství. A právě před jeho výkladem Anička a Hubert vstoupili do kouzelného světa. Nejprve se pomocí běžících bot dostali do zoologické zahrady. U brány na ně čekal Veliký přítel velbloud, svezl je a vyprávěl jim svůj příběh. Když s vyprávěním skončil, usnul a Aničku s Hubertem odvedla němá Opice k Papouškovi v kleci. Ten je usadil do lavice a začal je zkoušet jako ve škole, a čím bláznivější odpovědi na otázky dostával, tím byl spokojenější. Nakonec udělil Aničce a Hubertovi

30

diplom, který jim měl předat Nejvyšší pán. Kvůli předání diplomu přišla všechna zvířata v průvodu a Nejvyššího pána vezl velbloud na zádech. Byl to Bílý Králík, a protože diplom byl zelený list lopuchu, Nejvyšší pán ho sežral. Celý průvod zase odešel a ani Anička s Hubertem už nechtěli zůstávat. Naštěstí jim Papouškovo pero napsalo, jak se dostat do říše loutek. Když tam prošli otočnými dveřmi, ocitli se v místnosti, kde z nich udělali loutky – byli to pořád oni, ale měli porcelánové tváře a nehybný, stále stejný výraz. Poté vlezli každý do jedné krabice a vlak je odvezl na zastávku, kde se setkali s malými černoušky Mouřeníny. Spřátelili se s nimi a společně sázeli vzácné květiny, jejichž vůní se během spánku živili. Za Mouřeníny přijeli rychlíkem jiní černoušci – Zulukapříci, a ti jim oznámili, že přichází potopa. Hubert si ale naštěstí vzpomněl na Velikého přítele velblouda, ten přišel ze zoologické zahrady a všechny Mouřeníny, Aničku, Huberta i Bílého králíka vzal na záda. Obešel s nimi celé moře a během cesty jim vyprávěl pohádku o lakomém kupci Ababovi. Jejich další zastávkou byl cirkus. Majitel cirkusu pan Antonio měl uhrančivý pohled, kterým všechny dokázal ovládat. Anička se tak stala krasojezdkyní na koni, a protože se Hubertovi nelíbil Antoniův pohled na ni, vzepřel se mu a všem dokázal, že je to zakletý kupec Ababa. Kupec se přiznal a začal vyprávět, jak se stal panem Antoniem. Poté je vzal do komediantského vozu, aby viděli akvárium se třemi sirénami. Z pana Antonia se nakonec vyklubal Čert a zavinil, že se Mouřenínové proměnili v Mravenečky a Bílý králík v Černý Šátek. Nakonec se sám Čert proměnil v Černého Kozla. Nemohli však najít Velikého přítele, a tak se všichni i s Černým Kozlem vydali po jeho stopách. Když došli k rozcestníku, Mravenečkové šli cestou zpět do říše loutek, Černý Šátek ulétl směrem k zoologické zahradě, Černý Kozel běžel cestou zpět po vlastních stopách a Anička s Hubertem zvolili cestu k poslednímu dobrodružství. Když se dostali za zeď posledního dobrodružství, stáli na nádvoří zámku, kde si hráli s Ozvěnou a třínohým Kuřetem. Poté vešli do zámku, v jehož prvním pokoji jim zouvák vyzul boty a ty je zavedly do zrcadlového bludiště. Když bludištěm prošli, ocitli se na pavlači, kde seděla Opička a vyšívala na praporek nápis Strašidlu k narozeninám. Anička a Hubert přiměli Opičku, aby je ke Strašidlu zavedla. Procházeli společně kolem skříněk s různými nápisy, a když otevřeli jednu s nápisem Bóra spustila se velká vichřice a s ní přilétlo běsnící strašidlo. Anička zkrotila Vítr pomocí píšťalky a ze Strašidla se stala jen plachta, která se snesla k zemi. Hra na píšťalku proměnila Kuře v Rosničku. Žabka skákala k rybníku a všichni

31

ji následovali, skočili pod hladinu a tam se Rosnička proměnila v Rusalku. Rusalka je přivítala i se svou Tetou v krásné zelené světničce. Tam se posadili a Teta jim vyprávěla, jak to bylo s Vodníkem, Větrem, který je tím nejhorším Strašidlem, a s Rusalčiným zakletím. Po chvíli přivítala Rusalka další hosty a byli to známí Zulukapříci. Anička s Hubertem se od nich dozvěděli, že Mouřenínové jsou zase malí Černoušci a že je kupec Ababa, ve kterého se změnil Kozel, koupil společně s Králíkem a celou zoologickou zahradou. Poté si dlouho společně povídali, když se najednou zastavily hodiny, a zároveň se zastavila kolečka v Rusalce, Tetě, Opičce i v Zulukaprech a všichni náhle zkameněli. Hubert si vzpomněl na hodinové kolečko, které našel na pavlači, a vyměnil ho v hodinách, aby všichni zase oživli. Když dal kolečko do hodin, začal se s Aničkou vznášet. Potom letěli a letěli, měli mžitky před očima, a najednou už nebyli ve světě jinde, ale zde, protože montéři odnesli zrcadlo z hračkářství pryč. Anička a Hubert stojící před výlohou si prohlíželi hračky a viděli Rusalku, Mouřeníny, Velikého přítele, Bílého Králíka i všechny ostatní. Hubert si za pětník v hračkářství koupil štěstí a v sáčku našel hodinky. Začal přetáčet hodinové ručičky nazpátek. Když vrátil čas o celý den, hodinky se rozplynuly. Slaměný Hubert se ocitl na Kampě, a to ještě když měl svůj klobouk. Anička skřítek byla zpátky na venkově a rozhodla se nejít odpočívat do vozu, ale na pec.

5.4 Hlavní postavy O Alence víme, že je to zvídavé, neposedné, ale i tvrdohlavé sedmileté děvče. Na svůj věk je velmi hloubavá a ráda poučuje. Postavu Alenky vytvořil L. Carroll před téměř 150 lety, a přesto je neuvěřitelně současná, podobná dnešním dětem, na čtenáře působí reálně. Zato Aničku s Hubertem takto dnes již nevnímáme – Nezvalovy postavy jsou více snové, vzdálené našemu světu, mají méně zřetelných a uchopitelných rysů, s nimiž by se dnešní dítě ztotožnilo. To je způsobeno nikoliv nedostatečnou charakteristikou postav (o Aničce a Hubertovi toho víme zhruba tolik, co o Alence), ale samotnou poetikou promluv V. Nezvala, jež jim vkládá do úst a která je plná imaginace. Navíc si děti navzájem vykají. Anička je autorem nazývána vždy Anička skřítek a Hubert je vždy Slaměný. Jména nesou hlavní určující vlastnost postav – Anička je velmi malá, proto jí říkají skřítek, Hubert nosil stále slaměný klobouk, než ho ztratil, a proto mu zůstalo přízvisko Slaměný. 32

Postavy Aničky a Huberta představují ale především, více než konkrétní charaktery, střet myšlení městského a venkovského dítěte. Oba disponují odlišnými vědomostmi a dovednostmi, jeden od druhého se učí a vzájemně se doplňují. Viz ukázky: „Je to asi skleněný stromek,“ pravila. „Dívejte se lépe a uvidíte, že to není skleněný stromek.“ Anička skřítek se tedy dívala lépe a uviděla, že to není skleněný stromek. „Je to keř z vody,“ opravila se. „Keř z vody by to mohl být. Je to však vodotrysk!“ řekl jí Slaměný Hubert. 42 „Dívám se na zelené dřívko, které se vymršťuje do výše a padá na zemi.“ „Vždyť to není dřívko!“ „Co je to tedy?“ „Je to Koník!“ „Kůň? Co vás to napadlo! Kůň to není!“ „Neříkám, že je to kůň, říkám, že je to Koník!“ řekla Anička skřítek. „Koník čili malý kůň?“ „Koník ano, malý kůň ne!“ „Ale vždyť se říká malým koňům koníci!“ „Toto však není malý kůň. Je to Koník luční nebo také Kobylka!“43 Alenka chce prosadit svůj názor, neustále srovnává své vědomosti ze školy, které zpočátku považuje za jediné správné, s tím, co tvrdí postavy v kouzelném světě. Tyto výměny názorů, jež s ostatními často vede, ji učí, že jazyk není jen pevná norma, ale může být hrou skrývající nespočet různých významů. Viz ukázka: Alenka byla ráda, když viděla, že ho bodláčí zřejmě vzpružilo. „Nic neudělá člověku tak dobře jako bodláčí, když jdou mdloby,“ poznamenal král, chrupaje plnými ústy. „Myslím, že by vám studená voda udělala líp,“ podotkla Alenka, „– nebo trochu kolínské vodičky.“ „Neříkám, že by mi nic neudělalo líp,“ odpověděl Král. „Řekl jsem, že mi nic neudělá tak dobře.“ Čemuž se Alenka neodvážila odporovat.44

5.5 Místo, čas a prostor L. Carroll i V. Nezval vytvořili ve svých příbězích dva různé světy, i když hranice mezi nimi je někdy méně zřetelná. Prvotní svět je vždy ten skutečný, v němž hrdinové žijí, druhý je svět utvořený v jejich fantazii. Anička s Hubertem rozlišují reálný svět „zde“ a fantastický svět „jinde“ a hranici mezi nimi tvoří sklo výkladní skříně. U Alenky poznáváme spolu s hrdinkou až na konci příběhů, že říše divů a země za zrcadlem byly jen snovou realitou. Z hlediska naratologie se takový fikční svět nazývá

42 NEZVAL, V. Anička skřítek a Slaměný Hubert. s. 98 43 Tamtéž, s. 222–223 44 CARROLL, L. Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem. s. 221

33

svět dvojdomý vznikající kombinací přirozené a nadpřirozené oblasti.45 A proto v příbězích existuje také dvojí místo a čas.

5.5.1 Místo Předtím, než Alenka začne snít, sedí na břehu řeky se svou sestrou a pozoruje králíka, v druhém případě si hraje se svou kočkou v obývacím pokoji. Následně Alenka usíná a spí po dobu několika desítek minut. Anička skřítek přijíždí na voze z venkova do Prahy na Staroměstské náměstí, kde potkává Slaměného Huberta. Společně si zde hrají celé odpoledne. I když hrdinové prožívají svá dobrodružství ve snovém světě, fyzicky se nacházejí stále v realitě, a zatímco místo a čas skutečného světa lze jednoznačně definovat, ve světě fantazie jsou tyto kategorie relativní. Originalita, exotičnost a tajuplnost jsou atributy, jimiž se snový svět, fantastická země, vyznačuje. Krajina je nevšední, ale ne nepřirozená, hrdinové nepochybují o její skutečnosti. Navíc v ní nalézají vždy něco známého a reálného, co jim usnadní orientaci a překonání nástrah v neznámém světě. Na žádném místě nezůstávají delší dobu a neustále putují. Na rozdíl od nich postavy snové říše mají daná stanoviště, svůj omezený prostor, kde setrvávají a čekají s jasným posláním či úmyslem na příchod hrdiny/hrdinů, viz ukázka: To byl nový hlavolam; a jelikož Alenka nedovedla nalézti vhodnou odpověď a Housenka se zdála být ve velmi nepříjemné náladě, obrátila se k odchodu. „Vraťte se!“ zavolala za ní Housenka. „Mám vám něco důležitého říci!“ 46 Vše, co se ve fantastickém světě děje, bývá protikladem skutečného nebo alespoň obvyklého. Zatímco se Alenka objevuje na různých místech a my většinou nevíme, jak se tam vlastně dostala (zde hraje roli sen, snovost a nevědomí), putování Aničky a Huberta sledujeme včetně přesunů mezi místy, na kterých se odehrávají klíčové scény, protože děti si celý příběh vědomě vybájily. Viz ukázky: V následujícím okamžiku cítila, jak se vůz vznesl rovnou do vzduchu a v úzkosti se chytila nejbližší věci, která byla po ruce, což náhodou byl Kozlův vous. Vous však se zdál rozplývati, jakmile se jej dotkla, a Alenka náhle shledala, že klidně sedí pod stromem – 47 (…), chtěl Slaměný Hubert také, 45 DOLEŽEL, L. Heterocosmica. Fikce a možné světy. s. 134 46 CARROLL, L. Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem. s. 51 47 Tamtéž, s. 169

34

aby mu muž s račími klepety vypjal proud, a tak mu vypjal muž s račími klepety proud. Udělal to tak, že přestřihl klepety pečeť, která byla na podpatku boty jen po kolena, kterou měl Slaměný Hubert na své levé noze. Tak vstoupila Anička skřítek a Slaměný Hubert do zoologické zahrady.48 Hrdinové se nepohybují po kouzelné krajině donekonečna. Nakonec se sen a fantazie střetává s realitou, a to během vyhrocené situace. 49 Poté se hrdinové ocitnou zpět ve skutečném světě – Alenka se probudí na břehu u vody a v druhé části v obývacím pokoji svého domova, Anička a Hubert se svou myslí přesunou zpět na náměstí před výlohu hračkářství. Viz ukázky: „Srazte jí hlavu!“ ječela Královna pronikavým hlasem. Nikdo se však nepohnul. „Kdo si z vás bude něco dělat!“ řekla Alenka, která již tou dobou vyrostla do původní velikosti. „Vždyť jste jen pouhá hromádka karet!“ Sotva to dořekla, vznesla se celá hromádka do vzduchu a sesypala se na ni; Alenka vykřikla, napůl uleknutím a napůl hněvem, a jak se je pokoušela odraziti, – – – – – shledala, že leží na břehu řeky, hlavu položenu v klíně své sestry, která jí s tváře zlehka odmetala suché listí, jež na ni spadalo se stromů.50 „S vámi,“ opakovala, chápajíc se malého stvoření zrovna když se chystalo přeskočit přes láhev, která právě usedla za stůl, „s vámi zatřepu jako s kotětem!“ Při těchto slovech ji popadla se stolu a začala s ní třást, co jí síly stačily. Černá Královna se vůbec nebránila; pouze obličej se jí zmenšil a oči se jí zvětšily a zezelenaly; a stále, jak s ní Alenka třásla, stávala se menší – a tlustší – a kulatější – a – a přece to bylo kotě. „Vaše Černé Veličenstvo by nemělo příst tak hlasitě,“ řekla Alenka protírajíc si oči a oslovujíc uctivě, ale přísně Mourka. „Probudilo mne to z – ó, z takového krásného snu! (…)“51 „Podejte mi ruku!“ pravil muž s klepety. Slaměný Hubert se chvíli rozpakoval, náhle však ucítil, že má ruku jakoby v kleštích, a Anička skřítek jen spatřila, jak vyletěl ze dveří. Poněvadž se rovněž kymácela, musila podat muži s klepety ruku, ale jak mu ji podala, cítila, že ji má jakoby v kleštích, a už také letěla ze dveří. (…) Náhle ji klepeta pustila a Anička skřítek zamžikala, jako by procitla z nějaké závrati. (…) „Letíme nebo neletíme?“ otázala se Anička skřítek Slaměného Huberta. „Ani mě nenapadlo! Stojím 48 49 50 51

NEZVAL, V. Anička skřítek a Slaměný Hubert. s. 68–69 URBANOVÁ, S. Meandry a metamorfózy dětské literatury. s. 271–273 CARROLL, L. Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem. s. 128 Tamtéž, s. 258–265

35

vedle vás!“ odpověděl Slaměný Hubert. „Ale vždyť vidím, jak letíte. Letím s vámi. A teď padáme hlavou dolů. Pozor! Pozor! Ach ouvej, abychom se nezabili!“ (…) „Kdybychom se zabili, zabijeme se ,jindeʻ. ,Zdeʻ se nemusíte ničeho bát!“ „Vždyť jsme přece ,jindeʻ!“ řekla Anička skřítek se zavřenýma očima. „Už ne!“52

5.5.2 Čas Čas plyne ve fantastickém světě jinak než v realitě. Většinou není pro děj příběhů důležitý, čtenář má ale pocit, že se zde vše odvíjí rychleji. Putování hrdinů snovou říší se zdá být delší, než je doba, během které Alenka spí a Anička s Hubertem stojí před hračkářstvím. V některých scénách hraje kategorie času zásadní roli a utváří děj. V takových případech čas není konstantní – ubíhá rychleji, než by měl, zastaví se, nebo jde pozpátku. Viz ukázky: Stala se taková divná, neuvěřitelná věc, že se náhle setmělo. Jak se mohlo náhle tolik setmět, když byl bílý den a když se přece nestalo nic jiného, než že Slaměný Hubert pohnul tím malým hodinovým šroubkem? Ó jak se setmělo! (…) Anička skřítek počítala údery hodin a strašně se podivila, neboť hodiny odbíjely osmkrát. „Již je osm hodin, slyšíte?“ otázala se Anička skřítek Slaměného Huberta. „Uvidíme, kolik bude teď!“ pravil a otočil ještě o kousek tím šroubkem.53 „Kdybyste znala Čas tak dobře jako já,“ řekl Kloboučník, „neřekla byste ,mařit jejʻ. Je to rozhodně Ho.“ (…) „Nu a tak jsem sotva skončil první verš,“ pokračoval Kloboučník, „když Královna vyskočila a zaječela ,On zabíjí čas, srazte mu hlavuʻ“ „Jak strašně nelidské!“ zvolala Alenka. „A od té doby,“ pokračoval Kloboučník smutečním hlasem, „mi neudělá tu nejmenší maličkost, o kterou ho požádám! Teď je pořád pět hodin.“ Alenka dostala ohromný nápad. „A to je tedy, proč tu máte vyloženo tolik čajového náčiní?“ otázala se. „Ano, tak jest,“ řekl Kloboučník s povzdechem; „je pořád čas k svačině a my nemáme vůbec kdy umývat nádobí.“54 „Už to vím! Hodinky měly jen čtyřiadvacet hodin a více ne. Poněvadž jsem je natočil na včera a dále to již nešlo, rozplynuly se asi, jako se zítra rozplyne dnešní den. Dobře že je dnes včera! Mám zase svůj slaměný klobouk a jsem opět Slaměný Hubert!“55

52 53 54 55

NEZVAL, V. Anička skřítek a Slaměný Hubert. s. 303–304, 307 Tamtéž, s. 319 CARROLL, L. Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem. s. 76, 78 NEZVAL, V. Anička skřítek a Slaměný Hubert. s. 322

36

5.5.3 Prostor Také práce s prostorem a jeho specifické vnímání jsou pro obě díla příznačné. V teoretické části již bylo řečeno, že pro nonsens je typické například zkreslování tělesných proporcí. Proč tomu tak ale je? Změna rozměrů je častým námětem, protože právě dětem na velikosti vždy velmi záleží. Autoři se opět přibližují dětskému vnímání. Podle J. Heldové je otázka velikosti pro dítě nanejvýš důležitá, a to proto, že těžce nese, že ve srovnání s dospělým je tak malé, protože pro ně to znamená totéž co slabé a závislé.56 Stejně jako si uvědomuje svůj malý vzrůst ve srovnání s dospělými, je si vědomé toho, že vedle panenek, plyšových zvířátek a jiných hraček je velké, v jejich světě má převahu, a to ho uspokojuje. A proto Anička a Hubert potkávají kmen černoušků, kteří jsou ještě mnohem menší než oni. Potom zamával Nejstarší bratr rukou, jako by dával těm ostatním malým Mouřenínům znamení, že se bude zpívat. Když dal to znamení, rozeběhl se a rovnýma nohama vyskočil na krk sedícího Velblouda. Všichni ti malí Černouškové skákali s ním, a také rovnýma nohama, ale už nejen za krk sedícího Velblouda, nýbrž všude, kam se dalo. Poněvadž se už nikam jinam nedalo skočit, skočil Nejmladší bratr, a také rovnýma nohama, za Velbloudovo ucho a pěkně se tam posadil.57 Další problém, který malé děti neustále řeší a který je trápí, je jejich velikost postavy. Někdy mají starosti s tloušťkou, někdy naopak s příliš malou postavou, proto „z toho“ chtějí vyrůst. Zároveň ale mohou mít z každé proměny svého těla strach. Jako Alenka po vypití nápoje a snědení koláčku. 58 Housenka opět promluvila první. „Jak veliká chcete být?“ zeptala se. „Ó, co se týče velikosti, na tom by mi tolik nezáleželo,“ odpověděla Alenka spěšně; „jen se mi nelíbí to stálé měnění, víte.“ (…) „Jste spokojena teď?“ ptala se Housenka. „Nu, raději bych byla trochu větší, paní, není-li vám to proti mysli,“ řekla Alenka, „tři palce je taková hloupá výška.“ „Tři palce je velmi dobrá výška,“ řekla Housenka hněvivě, (…). „Ale já na ni nejsem zvyklá!“ hájila se ubohá Alenka žalostným hlasem.59 Autoři se zařazením takových motivů a námětů přibližují dětskému recipientovi.

56 57 58 59

HELDOVÁ, J. V říši obrazotvornosti. Děti a fantastická literatura. s. 112 NEZVAL, V. Anička skřítek a Slaměný Hubert. s. 154–155 HELDOVÁ, J. V říši obrazotvornosti. Děti a fantastická literatura. s. 113 CARROLL, L. Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem. s. 53–54

37

5.6 Shrnutí Jak je z poznatků této kapitoly patrné, nonsensovost se neodráží jen v užitých jazykových prostředcích textu, ale prostupuje i ostatní roviny děl. Již prvotní volba autorů, kterou je výběr tématu a zvolení motivů, vytváří ideální půdu pro nonsens – dětská fantazie, snovost a dobrodružné putování kouzelným světem. S tím souvisí zasazení příběhů do neznámých fantastických světů, v nichž je čas i prostor relativní. Vše, co je ve skutečném světě iracionální, nelogické, je ve snových říších možné – jsou zde porušovány zavedené normy a konvence. Také děj próz, resp. jejich nesouvislá dějová linie souvisí s nesmyslností nonsensu. Jednotlivé situace, do nichž se hrdinové dostávají, jsou absurdní. Záhadné přemísťování Alenky z jednoho místa na druhé a různé světy Nezvalovy prózy, které od sebe dělí jen dveře, zeď, nebo chodba, jen podporují celkovou imaginaci příběhů, jež je typická pro nonsens. Fantastický svět má přímý vliv i na hrdiny – Alence se neustále mění tělesné proporce a z Aničky a Huberta se stanou porcelánové loutky. Ostatní postavy jsou většinou nereálné – pohádkové bytosti, personifikovaná zvířata či oživlé předměty. Nonsens vládne příběhům ve všech možných aspektech. Snad každý jev, na nějž se zaměříme, vykazuje známky nonsensové poetiky. Carroll i Nezval dokázali spojit množství těchto příznačných prvků v jedno komplexní nonsensové dílo.

38

6 Principy a mechanismy jazykové hry Básnictví a fantastika jsou protipólem společensky užitého jazyka, neboť kouzlo slova se rodí z nečekaného užití. Je to slovo buď úplně nové, nebo vyňaté ze zaběhané souvislosti, zbavené „omletého“ významu.60 Právě hrou s významy a tvorbou nových slov se Nezval a Carroll bavili při psaní dětských próz. Pracovali s obrazností jazyka, básnickými figurami, asociacemi, zapojili smyslové vnímání, ale také logiku, s níž vedli dialogy až k naprosté absurditě. Jazyk se v kouzelném světě proměňuje, vymyká se z normy a nelze na něj vždy spoléhat. Stává se, že hrdinové nedokážou ovlivnit, co řeknou. Viz ukázky: Nicméně vstala a začala odříkávat báseň, kterou se sice ve škole ještě neučila, kterou však znala od své starší sestry. Hlavu však měla tak plnu Čtverylky Mořských Raků, že ani nevěděla, co odříkává, a slova, která z ní vycházela, byla opravdu velmi podivná: „Jak vlny osením, tak Humr asi (…)“ „To je jiné, než jak já jsem se to učil, když jsem chodil do školy,“ řekl Gryfon.61 „A umíte jezdit na koni ve stoje?“ „Ano!“ „A po rukou?“ „Ano!“ Anička již nevěděla, co si má o sobě myslit. Říkala stále ano, jako by musila, ať se jí chtělo nebo ne.62 Jazyk má zkrátka v Alenčiných dobrodružstvích i v Aničce skřítkovi a Slaměném Hubertovi stěžejní roli. Je to jazyk neobyčejný, nenormativní, a proto je plný nonsensových jevů. Ne náhodou se v Alence říká: „Dbej na smysl, slova přijdou sama.“

6.1 Neologismy Carrollův text je prosycen různými novotvary. Většinu z nich tvořil tak, že kombinoval části již existujících slov a spojoval tak jejich různé významy. Tuto svou metodu nazýval portmanteau words podle spínacího kufru na kabáty. Jaroslav Císař pro tato umělá slova používal výraz slova jako tahací harmonika a manželé Skoumalovi volně přeložili název jako kufříková slova. V knize vysvětluje význam takových slov Hupity Dupity: „Nu, svihlý znamená svižný a štíhlý. Vidíte, je to slovo jako tahací harmonika – dva významy napěchované do jednoho slova, které se zase na ty dva 60 HELDOVÁ, J. V říši obrazotvornosti. Děti a fantastická literatura. s. 167 61 CARROLL, L. Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem. s. 110 62 NEZVAL, V. Anička skřítek a Slaměný Hubert. s. 169–170

39

významy dá roztáhnout.“63 V překladu Skoumalových zní vysvětlení takto: „Inu, lysperný je lysý a čiperný. To máš jako kufřík – do jednoho slova napěchuješ dvojí význam.“64 Podobně složených umělých slov je v příběhu mnoho. Vyskytují se především ve známých říkadlech (známá jsou samozřejmě Britům), avšak podivně pokroucených nebo ve vlastních Carrollových básních. Z nich je nejznámější báseň Žvahlav65, z níž asi nepostřehneme více než Alenka: „Velmi hezké,“ řekla si Alenka, když dočtla, „ale tak trochu nesrozumitelné!“ (nechtěla si totiž přiznat, že se v tom vůbec nevyzná.) „Všelico mě sice napadá – ale nevím, co si z toho mám vybrat! Někdo tam něco zabil: to je jisté –“66 A není divu, protože tak velká koncentrace kufříkových slov brání v porozumění: Bylo smažno, / lepě svihlí tlové / se batloumali v dálnici, / chrudišní byli borolové / na mamné krsy žárnící. 67 Není to ale pravidlem, Někdy se takové nové slovo vyskytne i přímo v hovoru: „Divoucnější a divoucnější!“ zvolala Alenka (byla tak překvapena, že na okamžik zapomněla správně česky).68 V Nezvalově příběhu se neologismy objevují také. V jednom případě využil stejný tvůrčí princip jako Carroll, jedná se o pojmenování Zulukapři: (…) přijel náhle zábavní rychlík a z něho vystoupilo deset nových Mouřenínů z kmene Zulukaprů. (…) „Nám se bude dobře dýchat!“ pravili Zulukapři (…). „Nám se bude dobře dýchat! Máme plíce. Vy však máte žábry! Žábrami se vám to bude u nás špatně dýchat!“ 69 Zulukapři jsou tedy malí černouškové, ale mají na rozdíl od Mouřenínů žábry. Nezval použil část slova Zulukafři, což je název bojovného afrického kmene černochů, a spojil ho se slovem kapr, který zastupuje tvory se žábrami. Širší skupinu umělých slov tvoří botanické názvosloví. Každá zázračná květina Mouřenínů nese název podle své typické vlastnosti nebo podle vůně, kterou vydává: V tom bílém světle Švec divoký přitloukal cvočky, Krajka stužkonohá se rozvíjela a zavíjela, Otevřhuba bělostný otvíral svá veliká ústa, Bleší kousnutí svědivě vonělo jako svíčička a Žemle dýchavičná neustále dýchala.70 63 CARROLL, L. Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem. s. 212 64 CARROLL, L. Alenka v kraji divů a za zrcadlem. Překlad: A. a H. Skoumalovi. s. 121 65 Carrollův název je Jabberwocky, Žvahlav je Císařův „překlad“, Skoumalovi pojmenovali báseň Tlachapoud a o další přebásnění do češtiny pod názvem Hromoplkie se postaral Václav Pinkava. 66 CARROLL, L. Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem. s. 150–151 67 Tamtéž, s. 150 68 Tamtéž, s. 19 69 NEZVAL, V. Anička skřítek a Slaměný Hubert. s. 147 70 Tamtéž, s. 141

40

6.2 Hra se zvukovou podobou slov Carroll často zaměňuje slova, která podobně znějí či vypadají, většinou tuto záměnu využívá jako prostředek parodie. Na příklad Falešná Želva, vyprávějící Alence o vyučování, postupně vyjmenovává školní předměty jako čpění, spaní, látanina a břečtina (v originále se pracuje se slovy reading/reeling, writing/writhing, Latine/Laughing, Greek/Grief) aj. Dětskému čtenáři tyto hříčky přinášejí kromě zábavy také potěšení z toho, že vše dokáže opravit. Carroll podobným způsobem upravuje také známá anglická přísloví a různé sentence, jimiž je text prosycen. Např. Vévodkyně při jednom rozhovoru Alence radí: „Postarej se o smysl, a slova se už o sebe postarají.“ 71 Tento výrok zní českému čtenáři sice jako hravá a snad trochu záludná myšlenka, ale nejspíš neví, že nejde o čistý autorův výmysl. Tato rada totiž vznikla obměnou známého přísloví Take care of the sense, and the sounds will take care of themselves. a v originále zní takto: Take care of the pence, and the pounds will take care of themselves.72 V Aničce skřítkovi a Slaměném Hubertovi nalezneme mnohem méně slovních hříček založených na tomto principu. Nezval pracuje více s volnými asociacemi, někdy se ale tyto dva principy nevylučují a společným faktorem, který vyvolá asociaci, může být právě zvuková podoba. Uvedu alespoň jeden příklad – nápis STRAŠIDLU K NAROZENINÁM, který vidí ve světě „jinde“, má svůj skutečný předobraz v hračkářství, kde visí prapor s nápisem VÍTEJTE NÁM.73

6.3 Personifikace Personifikace je jev vyskytující se téměř v každé umělé pohádce a ani u Carrollovy a Nezvalovy prózy tomu není jinak. Většina personifikovaných postav jsou zvířata – V Alence jsou to např. Zajíc Březňák, Holub, Housenka, Bílý Králík nebo Komár. S Aničkou a Hubertem rozmlouvá pouze Papoušek, ostatní zvířata se sice také chovají jako lidé (Opička, Černý Kozel, Králík), ale schopnost řeči nemají. Veliký přítel velbloud mluvil pomocí rádia, které měl ukryté v hrbu. Tato rozdílnost zvířecích postav v knihách je nejspíš opět následkem snovosti a asociativnosti. Alenčin sen se neodvíjí podle žádného vzoru, během snění nic z vnějšího světa neovlivňuje postavy fantastické 71 CARROLL, L. Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem. s. 94 72 GARDNER, M. The Annotated Alice. s. 140 73 NEZVAL, V. Anička skřítek a Slaměný Hubert. s. 312–313

41

říše, ale postavy vymyšlené Aničkou a Hubertem mají konkrétní předobraz v hračkách, jež hrdinové vidí za výlohou. Ale nejen zvířata zde disponují lidskými vlastnostmi. V obou prózách se setkáme s oživlými věcmi, viz ukázky: Než napočítal tři, zouvák ho zul, a tak pěkně, že z toho měl Slaměný Hubert radost. (…) Jakmile byli zuti, ty vysoké boty až po kolena se seřadily dvě a dvě, vykročily a šly. 74 Nejprve kráčelo deset vojínů, nesoucích píky; ti všichni se postavou podobali zahradníkům: byli podlouhlí, placatí a ze čtyř rohů jejich těl jim vyrůstaly nohy a ruce. (…) Za ním šel Srdcový Kluk jako panoš, nesa královskou korunu na sametové podušce, a na konci tohoto průvodu kráčel Srdcový král s Královnou.75 Šachové figurky se tu procházely ve dvojicích. „Tu je Černý Král s Černou Královnou,“ řekla Alenka (šeptem, neboť měla strach, aby je nepoděsila), (…)76 Ztělesňovány jsou dokonce i abstraktní entity – v Alenčině příběhu Čas, v příběhu Aničky a Huberta Ozvěna nebo Vítr.

6.4 Opakování Snad nejvýraznější literární prostředek, který Nezval používá, je časté opakování slovních spojení nebo celých vět, viz ukázky: „Což kdybych se uklonila, ale jen malinko, jako se uklánějí zámecké slečny,“ pomyslila si Anička skřítek. „Prve jsem se uklonila, a ihned se mi změnil sluch. Ihned jsem všemu rozuměla. Slaměný Hubert, na tom není přece nic divného, Slaměný jako Železný, Koza, Bezděk, Králík, Nováček, inu ovšem.“ Anička skřítek se tedy uklonila, ale jen malinko, jak se uklánějí zámecké slečny. (…) Vy by se říkalo beranovi jen tenkrát, kdyby to byl Beran jako Železný, Koza, Bezděk, Králík, Nováček, inu ovšem! (…) Anička chtěla vysvětlit Slaměnému Hubertovi, proč se dotkla pětníku nosem; že se uklonila, ale jen malinko, jako se uklánějí slečny ze zámku, (…)77 Opakování využívá také při popisování věcí, kdy přechází od celku k detailu a postupně více a více konkretizuje. Tímto způsobem se stává popis pro čtenáře zábavný a díky gradaci napínavý, viz ukázka: Bylo to tak krásné, na co se dívali – a bylo to vysoko. Bylo to krásné, bylo to vysoko, a přece to nebylo nebe, ač to bylo krásné jako 74 75 76 77

NEZVAL, V. Anička skřítek a Slaměný Hubert. s. 243–244 CARROLL, L. Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem. s. 85 Tamtéž, s. 145 NEZVAL, V. Anička skřítek a Slaměný Hubert. s. 144–145

42

nebe – a krásnější, daleko krásnější. Bylo to vysoko, skoro v nebi, a bylo to jako krásný obraz, pověšený na vysoké krásné věži. Bylo to jako krásný kulatý obraz, pověšený na vysoké věži, a nad ním, ještě výše, ještě mnohem výše, to bylo jako veliká zlatá klec, pověšená, ale ne pověšená, a přece pověšená.78 Podobný princip opakování se v Alenčiných dobrodružstvích nevyskytuje.

6.5 Obrazná pojmenování, frazémy a mnohovýznamovost Jak Carrollův, tak Nezvalův jazyk je velmi bohatý; je plný básnických figur a frazeologických obratů, s nimiž ale pracují odlišným způsobem, než je běžné. Nepojmenovávají skutečnost přenesenými významy, ale naopak je oprošťují od jejich metaforičnosti, a tím se obrazná pojmenování přetváří na pojmenování přímá. Autoři se soustředí na různé významy jednoho slova či fráze, úmyslně zaměňují tyto významy a používají je nesmyslně, a tak vznikají slovní hříčky nebo absurdní rozhovory. Tyto postupy vedou k realizaci frazému, viz ukázka: Osel se postavil k té dlouhé školní lavici, u níž stála Opice, která tolik tiskla ruku Slaměného Huberta a Aničky. Postavil se a sklonil hlavu. „Podruhé se nikde netoulejte a stůjte u své lavice!“ vykřikl Papoušek. Osel kývl hlavou a pak ji svěsil. „Žáci, do oslovské lavice!“ zvolal Papoušek.79; a k doslovnému pochopení obrazných pojmenování, viz ukázky: „Poněvadž opatrnosti nikdy nezbývá!“ „Nač? Na záplatu?“ otázal se Nejmladší bratr. „Nevím,“ řekla Anička skřítek. „Není třeba, aby opatrnosti někdy zbývalo,“ řekl Nejmladší bratr (…)80; „Věděl jsem ihned, že kolečko bude k něčemu důležité, proto jsem je opatroval jako oko v hlavě.“ „Vy opatrujete oko v hlavě?“ otázali se Zulukapříci. „Jen když mi má do něho vletět muška!“ pravil Slaměný Hubert. 81; „Je to historie zvířete se smutným a zamotaným koncem!“ řekla Myš, obracejíc se k Alence a vzdychajíc. „Zamotaný je, o tom není pochyby,“ řekla si Alenka, hledíc s údivem na ocásek vlekoucí se za Myší v mnoha záhybech, „ale proč by měl být smutný?“ 82 (Zde měl překladatel ztížené podmínky, text v angličtině je založený na stejně znějících slovech příběh – tale a ocas – tail.).

78 79 80 81 82

NEZVAL, V. Anička skřítek a Slaměný Hubert. s. 30–31 Tamtéž, s. 74 Tamtéž, s. 201 Tamtéž, s. 282 CARROLL, L. Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem. s. 34

43

Hrdinové se často vzdalují od původního tématu rozhovoru, protože se kvůli mnohovýznamovosti slov vzájemně nepochopí, viz ukázky: „Nebyl váš praotec náhodou šibal?“ (…) „Náhodou jistě ne!“ odpověděl Nejstarší bratr. 83; „Prosím?“ řekla Alenka. „Nemáte oč prosit,“ řekl Král. „Chci tím jenom říci, že jsem nerozuměla,“ řekla Alenka.84

6.6 Hra s logikou Carroll jako matematik měl ze všech odvětví svého oboru nejraději právě logiku, proto můžeme předpokládat, že interpretační teorie, jež dokazují uplatnění postupů formální logiky v Alence, se nemýlí. Především v rozhovoru Alenky s Kočkou nebo Kloboučníkem jsou logické výroky očividné. V dialogu padá jedno logické tvrzení za druhým, ale i příliš logiky může vést k nesmyslnosti. I když Kočka odpoví na všechny otázky, Alenka se stejně nedozví to, co chce vědět, viz ukázka: „Neřekla byste mi, prosím vás, kudy odsud mám jít?“ „To závisí ponejvíce na tom, kam se chcete dostat,“ řekla Kočka. „To je mi skoro jedno, kam – –“ řekla Alenka. „Pak je docela jedno, kudy půjdete,“ řekla Kočka. „– – jen když se někam dostanu,“ dodala Alenka jako na vysvětlenou. „Ó, někam se dostanete docela jistě,“ řekla Kočka, „jen půjdete-li dost dlouho.“85 Logické vyvozování vede v říši divů až k absurdnosti, viz ukázky: „A jak víte, že vy jste potrhlá?“ „Nu, za prvé,“ řekla Kočka, „pes není potrhlý, to přiznáte, ne?“ „Snad,“ řekla Alenka. „No tak vidíte,“ pokračovala Kočka, „pes vrčí, když se zlobí, a vrtí ocasem, když se raduje. Nu, a já vrtím ocasem, když se zlobím, a vrčím, když se raduji. Tedy jsem potrhlá.“86 „Nalejte si více čaje,“ řekl Březňák Alence velmi vážně. „Ještě jsem žádný neměla,“ odpověděla Alenka uraženě, „tak si nemohu nalít více.“ „Chcete říci, že si nemůžete nalít méně,“ řekl Kloboučník; „nalít si více než nic, je velmi snadné.“87 Ačkoli Nezval nevystavěl text podle žádných pravidel a matematické postupy byly básníkovi velmi vzdálené, nalezneme také v Aničce skřítkovi a Slaměném 83 84 85 86 87

NEZVAL, V. Anička skřítek a Slaměný Hubert. s. 138–139 CARROLL, L. Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem. s. 218 Tamtéž, s. 69 Tamtéž, s. 69–70 Tamtéž, s. 79

44

Hubertovi logické vyvozování. Avšak není tak přísné jako u Carrolla, je jen jedním z prostředků jazykové hry, viz ukázky: „Jde mimo a kolem.“ „To není možné,“ pravila Anička. „Buď jde mimo, nebo jde kolem.“ „A přece jde.“ (…) „Vidíte ho?“ „Ten nejde. Ten jede na bicyklu.“ „Že nejde?“ smál se Slaměný Hubert. „Co dělá nohama?“ „Šlape.“ „Šlape čili jde. Či snad nejde?“ „Jde,“ musela přiznat Anička. „A čím se dotýká země?“ „Kolem.“ „Jde tedy kolem. Nebo snad máte něco proti tomu?“ „Nic. Skutečně jde kolem.“ „Ale netočí se dokola. Či snad točí?“ „Ne!“ „Jde tedy kolem mimo.“88 „Neplačte!“ zavolal na ni Slaměný Hubert. „Je třeba jednat!“ „Vždyť nepláči!“ „Ale nejednáte!“89

6.7 Asociativnost Zatímco u Carrolla dominuje logika a řád, u Nezvala je to proud asociací. Důvod můžeme hledat opět v osobnosti autora, jenž byl především básníkem. Viz ukázka: „Když jsem něčemu vypověděl souboj, řekli mi doma: „Nedotýkat se!“ Proč vždycky jen „Nedotýkat se“? Napsal jsem si do sešitu „Nedotýkat se“. Také jsem si to napsal pozpátku. Takto: „Esta ký to den!“ „Esta“ dělá hudba, když se jde v neděli na výlet. Estata, estata, nebo také esta, esta! Esta znamená tedy neděle. Ptal jsem se doma, co znamená ký. Řekli mi, že ký znamená jaký, neboť se říká: kýho výra! „Esta ký to den“ znamenalo tedy: „Neděle, jaký to den!“ Poněvadž se říká: kýho výra, věděl jsem, že budu mít v neděli souboj s výrem.90 Přímo ukázkový příklad asociační řady nalezneme ve scéně, kdy Papoušek zkouší Aničku a Huberta: „Co je pampeliška?“ otázal se něžně Papoušek. „Pampeliška je liška s bílým ohonem, z kterého padá peří,“ pravila Anička skřítek. (…) „Co je blesk?“ „Blesk je zásuvka plná staniolu.“ „Co je krtek?“ „Krtek je vypasené dláto.“ (…) „Co je západ slunce?“ „Západ slunce je lampión.“ „Co je hrách?“ „Hrách je vojenský bubínek.“ (…) „Co je havran?“ „Havran je kaňka na bílém sněhu.“91 I když Carroll nevyužívá asociativnost v dialozích, Alenka, ostatně jako každé dítě, na základě asociace spojuje různé jevy a věci: První, co ji napadlo, bylo, že nějak spadla do moře, „a v tom případě se vrátím domů vlakem,“ řekla si k sobě. (Alenka 88 89 90 91

NEZVAL, V. Anička skřítek a Slaměný Hubert. s. 28–29 Tamtéž, s. 57 Tamtéž, s. 24 Tamtéž, s. 78

45

byla jednou s rodiči u moře a její představa mořského břehu od té doby byla řada kabin na svlékání, děti hrabající se v písku dřevěnými lopatkami, vzadu řada domů a za nimi železniční stanice.)92

6.8 Nesmysl, nesoulad, porušení konvencí – zdroje humoru Jak už bylo řečeno, mezi prostředky nonsensu patří porušování konvencí, zaběhlého řádu a norem. Viz ukázky: „Co jsem chtěl říci, je,“ zakoktal se Blboun uraženě, „že nejlepší věc, kterou se můžeme osušit, jsou kandidátní závody.“ (…) Nejprve vyznačil na zemi závodní dráhu, v jakémsi kruhu („Na přesném tvaru nezáleží,“ řekl), a podle ní rozestavil všechny členy společnosti. Nebylo žádného „Jedna – dvě – tři – teď“, ale každý začal běžet, kdy se mu zlíbilo, a přestal, kdy se mu zlíbilo, takže nebylo snadno poznat, kdy je po závodech. (…) Konečně Blboun řekl: „Všichni vyhráli a všichni musí dostat ceny.“ 93 „Candát ovšem chybí jako vždycky! K tomu bych chtěl jen podotknout, že vodní obyvatelé nedělají dobře, když se nám tak odcizují a soustavně se vyhýbají našim průvodům! (…)“94 Autoři podávají hravá, vtipná a absurdní vysvětlení různých jevů či událostí, viz ukázky: „Proč se asi zívá?“ (…) Nejmladší bratr pravil: „Zívá se proto, aby jazyk ukázal, že se již těší na jídlo.“ 95 „Jak mohli přijít ti, které spolkla velryba, ke kouzelníkovi?“ „Asi v dvojstupu,“ pravil Nejstarší bratr. „Leda to!“ řekl Slaměný Hubert – a dodal: „Myslil jsem si, že šli po jednom, a to by nešlo! Po jednom by je velryba nepustila. Zavřela by tlamu a nepustila by je. Když šli po dvou, jeden jí asi otevřel tlamu a ten druhý šel. Když již šel, vzal asi s sebou toho prvního.“ 96 „Máte pravdu,“ řekla Vévodkyně. „Plameňáci a hořčice štípou. A z toho plyne mravní naučení – Vrána k vráně sedá, jeden pták druhého hledá.“97 Dalším zdrojem humoru jsou kreativní vynálezy nebo neskutečné způsoby, jakými jsou známé věci vyrobeny. Viz ukázky: „Že byste si sestrojili balón?“ poradil jim kouzelník. (…) Nachytali si tedy vodních bublin, sedli si na ně a létali v balónu. 98 92 93 94 95 96 97 98

CARROLL, L. Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem. s. 24 Tamtéž, s. 33 NEZVAL, V. Anička skřítek a Slaměný Hubert. s. 87 Tamtéž, s. 141 Tamtéž, s. 139 CARROLL, L. Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem. s. 94 NEZVAL, V. Anička skřítek a Slaměný Hubert. s. 137

46

„Rejnokovi asi praskla pojistka, budu ji muset vyměnit, abychom mohli rozžehnout světlo!“ pravila Rusalka.99 Absurdní vynálezy v Alence, jež s oblibou vymýšlel Bílý Rytíř, jsou opět po „carrollovsku“ postaveny na vědeckých základech: „Vynalezl jste něco, čím by se vlasy uchránily, aby neuletěly?“ zeptala se Alenka. „Ještě ne,“ řekl Rytíř. „Ale mám vynález, jak je uchránit, aby nepadaly.“ (…) „To si napřed vezmete rovnou hůl a postavíte ji zpříma,“ řekl Rytíř. „A pak si dáte vyprávět něco strašidelného, aby vám vlasy na hlavě vstaly, a dokud stojí, k té holi je přivážete. Důvod, proč vlasy padají, je v tom, že visí dolů – nu, a věci nikdy nepadají vzhůru, víte. (…)“100 „Nu, to jsem právě vynalézal nový způsob přelézání plotu – chtěla byste jej slyšet? (…) „Víte, řekl jsem si: ,Jediná nesnáz jsou nohy: hlava už je dost vysoko.ʻ Nu, tak napřed dám hlavu na plot – pak je hlava dosti vysoko – pak se postavím na hlavu – a pak, jak vidíte, jsou nohy dost vysoko – nu, a jak vidíte, jsem už přes plot.“101 V některých dialozích Nezvalovy knihy panuje jistý nesoulad, jednotliví mluvčí na sebe nereagují tak, jak by se dalo očekávat, a celý rozhovor vyzní směšně, nesmyslně. Tato absence smysluplnosti nespočívá v aplikaci logických zákonů jako u Carrolla ani není určena žádným jiným pravidlem, zdrojem nesmyslu je náhoda. Viz ukázky: Hubert otevřel oči a řekl: „Zamkli jste?“ „Kdo?“ otázali se všichni malí Mouřenínové a otevřeli oči. „Klíčem!“ „Kde?“ „Včera!“ „Jak?“ „Náhodou!“ „Komu?“ „Na dva západy!“ „I toto!“ „Samozřejmě!“ „Koho čeho?“ „Tak to je v pořádku!“ Slaměný Hubert byl rád, že je všecko v pořádku.102

6.9 Hra v grafické rovině Oba autoři využívají také možnosti, jež nabízí grafická stránka jazyka. Jazykové hříčky nevznikají tedy jen na základě různé sémantiky a zvukové podoby slov, ale dotváří je i podoba slova vytištěného. Carroll na příklad zaznamenal příběh Myši v podobě kaligramu, jenž má tvar myšího ocásku, a to proto, že se Alenka více než na vyprávění soustředila právě na ocas své společnice. V příběhu Za zrcadlem jsou graficky znázorněny potoky, rozdělující krajinu na jednotlivá šachová pole, třemi řadami hvězdiček. Takto jsou od sebe 99 NEZVAL, V. Anička skřítek a Slaměný Hubert. s. 266 100 CARROLL, L. Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem. s. 234 101 Tamtéž, s. 236 102 NEZVAL, V. Anička skřítek a Slaměný Hubert. s. 142–143

47

odděleny situace, v nichž se Alenka postupně ocitne. V knize můžeme také vidět na vlastní oči, jak vypadala zrcadlově převrácená báseň o Žvahlavovi. Nezval znázornil „rozhovor“ Aničky a Huberta s Ozvěnou pomocí opačného zarovnání textu, viz ukázka: Říkala a Ozvěna říkala po ní tato slova: „Byl jednou jeden švec, byl jednou jeden švec, ten švec měl malou věc, ten švec měl malou věc, víš, co to bylo, víš?, víš, co to bylo, víš?(…)103 Všemožné nápisy – ať se jedná o nápis vyšívaný Opičkou, o poznámku vepsanou Hubertem do sešitu nebo o údaje na rozcestníku – jsou graficky odlišeny od běžného písma, aby co nejvěrněji zachycovaly rukopis postav, vyšívaný steh či nápisy na směrovkách. Nezvalovy postavy často využívají tajné písmo, které spočívá v tom, že se slova píší pozpátku, viz ukázka: Když ho rozluštil kousek, řekl, že se je pokusí rozluštit celé. UONADELHS AN a četl je pozpátku. Když je četl pozpátku, nebylo na tom slově už nic nerozluštitelného. Pozpátku se čtlo takto: NA SHLEDANOU.104

103 NEZVAL, V. Anička skřítek a Slaměný Hubert. s. 239 104 Tamtéž, s. 227

48

6.10

Symbolika postav

Hrdinové ve fantastickém světě potkávají kromě typických (ač nějak obměněných) pohádkových postav a kouzelných bytostí (v Alence Gryfon, Králové a Královny; v druhé knize Rusalka či Vodník) i postavy z reálného světa (Kloboučník, Kuchařka; cirkusák Antonio) a mnoho zvířat, která znají. Také proto se jim kouzelný svět jeví skutečným. Mnohé z postav v sobě nesou ale hlubší symboliku, a to především v Carrollově próze. Interpretovat všechny postavy z Alenčiných dobrodružství se mi zde nepodaří, za prvé je tato problematika velmi obsáhlá (existuje celá řada výkladů), a za druhé zůstává pravý význam různých postav nadále skrytý. Dnes už jen stěží zjistíme, kým nebo čím se Carroll nechal při vytváření jednotlivých charakterů inspirovat. Vyložím zde alespoň některé spojitosti a vysvětlení. Čínská Kočka neboli Kočka Šklíba105 se jmenuje v originále Cheshire Cat. Tedy kočka z Cheshiru, odkud autor pocházel. Její původ se nachází v přísloví grin like a Cheshire cat, v překladu šklebit se jako cheshirská kočka, které bylo v Carrollově době velmi běžné. To je velká nevýhoda překladů do cizích jazyků, jimiž text ztrácí mnoho souvislostí. Anglická přirovnání mad as a hatter a mad as a March hare předurčila charakteristickou potrhlost dvěma postavám – Kloboučníkovi a Zajíci Březňákovi. V českém prostředí by prvnímu případu odpovídal obrat potrhlý jako švec, a právě proto je v překladu A. a H. Skoumalových Kloboučník vyměněn za Ševce. Kloboučníci si toto označení vysloužili, protože používali při práci rtuť (v té době ještě nebyly známé její neblahé účinky na nervovou soustavu) a většinou na to doplatili – měli halucinace a jiné psychické poruchy. Alenka si říká, že Zajíc snad nebude bláznit, když není březen, jeho jméno však s měsícem nesouvisí – sousloví původně znělo marsh hare (marsh znamená močál, bažina) a až časem se změnilo na podobu March hare. Vědci navíc dokázali, že se zajíci chovají podivně během celého období říje, tedy nejen v březnu. Všechny zvířecí postavy ze třetí kapitoly mají svůj předobraz ve společnosti přátel, s nimiž se Carroll vydal na již zmiňovaný letní výlet lodí. Kachna, v orig. Duck, představuje pana Duckwortha; Blboun Dodo samotného autora, protože se při své 105 překlad manželů Skoumalových

49

koktavosti představoval Do-Do-Dodgson; Papoušek Lory a Orlík, v orig. Eaglet, jsou inspirováni sestrami Liddellovými – Lorinou (byla starší než Alice stejně jako Papoušek oproti Alence) a Edith; myš poté odpovídá slečně Mary Prickett, jež byla vychovatelkou Liddellových dcer. Alice, Lorina a Edith se objevují znovu v pohádce o třech sestřičkách Elsie, Lacie a Tillie (Líze, Míně a Týně), kterou vypráví Sedmispáč. Tentokrát je vše založeno na jazykové hře – three little sisters zní stejně jako three Liddell sisters; Elsie je složenina iniciál L. C. (Lorina Charlotte); Lacie je přesmyčkou jména Alice; Tillie je zdrobnělina jména Matilda, což byla přezdívka Edith. Postava Falešné Želvy je narážkou na nepravou želví polévku, která se připravovala z telecího masa, v Alence ale ovšem z Falešné Želvy.106 Postavy Hupity Dupity (Humpty Dumpty), Tidlidum a Tidliti (Tweedledum, Tweedledee) i Lev s Jednorožcem, kteří jsou v britském královském znaku, si Carroll „vypůjčil“ z anglických říkanek – nursery rhymes, od nichž se jejich jednání většinou odvíjí. A nakonec Bílý Králík – stěžejní postava, jež přivede Alenku do kraje divů a jako jediná se po kraji pohybuje, aby se několikrát s hrdinkou setkala. Carroll o Bílém Králíkovi napsal, že je to především postava kontrastující s Alenkou – zatímco její charakter je určován mládím, drzostí, rázností a rychlým postřehem, Bílý Králík je starý, plachý, třesoucí se a věčně ustrašený.107

106 GARDNER, M. The Annotated Alice. s. 129–137 107 CARROLL, L. Alice on the Stage. [online] 10. 5. 2002 [cit. 2014-05-15] Dostupné z: www.alice-inwonderland.net/books/onstage.html

50

7 Srovnání autorských přístupů Zdá se, že cokoli Carroll v knize o Alence napsal, nebylo jen tak náhodou. Každá jednotlivost byla promyšlená, racionální a logická, vystavěná podle určitého pravidla či principu, a až když vše spojil dohromady, vznikl půvabný nonsensový příběh, v němž běžný, blíže nezasvěcený čtenář nevidí reálné souvislosti. Naopak Nezval psal, jako by se stal znovu dítětem. Vystavěl svůj příběh tak, jak dětská mysl oproštěná od logiky dospělých splétá představy, sny, vzpomínky a dosavadní zkušenosti v jednu podivuhodnou hru. Zásadní roli zde mají asociace, náhoda a spontánnost, protože v dětské fantazii, v níž je vše dovoleno, neexistuje žádné špatné řešení.

7.1 V zajetí pravidel Carroll dokázal skloubit hned několik principů, na kterých příběh vystavěl. Kromě principů pohádky a nonsensu zakomponoval také pravidla formální logiky a dalších matematických oborů. Kostru druhé části knihy Za zrcadlem tvoří především postup šachové partie. O využití formální logiky v dialozích jsem už psala výše, jde o nejznámější a nejinterpretovanější části textu (dialog s Kočkou Šklíbou či rozhovor u Zajíce Březňáka). Existují ale studie, které popisují další, méně známé teorie o tom, jak vykládat některé scény z Carrollova díla. Kapitola, v níž Housenka radí Alence, je podle Melanie Bayley v její práci Alice's adventures in algebra: Wonderland solved ve skutečnosti kritikou moderních matematických přístupů. Carroll byl jako matematik zastáncem tradičního pojetí a nové koncepty podle něj byly nelogické a postrádaly matematickou přísnost. Alenčin skutečný svět má představovat svět klasické euklidovské algebry, zatímco říše divů se všemi svými absurdnostmi odpovídá moderní symbolické algebře, v níž se čísla chovají nevyzpytatelně. Prvním náznakem tohoto Carrollova záměru je slovo hookah označující dýmku Housenky, pochází totiž z arabštiny stejně jako výraz algebra původně al jebr e al mokabala, což v doslovném překladu znamená obnovení a redukce. Proto Alenka ukusováním hřibu obnovuje svou velikost a následně se zase zmenšuje. Alenka si Housence stěžuje, jak je matoucí měnit stále svou velikost, ale Housenka ji ujišťuje, že

51

to je ve světě divů normální. Tím Carroll dává najevo svou nedůvěru v nový matematický přístup, v němž nezáleží na konkrétních číslech. Když Housenka říká Alence, aby nebyla zlostná, její rada Keep your temper skrývá ještě jiný význam – slovo temper se dá přeložit také jako poměry, Alenka by si tedy měla při změně své velikosti vždy zachovat stejné proporce (tak to funguje v euklidovské algebře), to ale v říši divů není jednoduché (po druhém kousnutí do houby jí naroste pouze krk a Holub si ji splete s hadem). Kapitola Potrhlá čajová společnost pojednává o Hamiltonově teorii kvaternionů. Kvaterniony jsou komplexní čísla definovaná čtyřmi rozměry, tři z nich jsou prostorové a čtvrtý rozměr je časový. Kloboučník, Zajíc Březňák a Plch (představující tři rozměry) se pohádali s Časem a ten se jim mstí tím, že je stále pět hodin, tedy čas k svačině, a oni jsou odsouzeni sedět u stolu, „matematicky“ řečeno jsou uvězněni v prostoru, a protože čtvrtý rozměr chybí, nemůžou se pohybovat v čase. Melanie Bayley popisuje ještě další matematické jevy, jež Carroll nějakým způsobem transformoval do Alenky. Zmíním už jen princip kontinuality v projektivní geometrii v souvislosti s kapitolou Vepř a pepř. Scénou, kdy se miminko mění v prasátko, se Carroll vlastně vysmívá tomuto principu, podle něhož je možné, aby se jeden tvar změnil v jiný, a zároveň si zachoval své vlastnosti.108 Postavy ze světa za zrcadlem zastupují jednotlivé šachové figurky. Jejich pohyb i chování odpovídají tahům po šachovnici, které jsou v souladu s pravidly hry: Bílý Rytíř neustále padá z koně, což znázorňuje „elkový“ pohyb jezdce; Bílá Královna vysvětluje Alence, jak je vše zmatené, když se žije jen dozadu109, a tím odkazuje na možnost šachové královny pohybovat se po šachovnici libovolným směrem; Alenka se setká s Černou Královnou jen tehdy, když jde opačným směrem, a to vysvětluje, že se Alenka stala bílou figurkou (konkrétně pěšcem, protože začíná na druhé pozici a vlak ji může převést přes dvě pole) stojící na opačné straně šachovnice. Podobných narážek na pravidla a průběh šachové partie je v Alence mnohem více, ale jen čtenář zběhlý v šachovém umění je dokáže odhalit. Jak jsme se nyní přesvědčili, Carroll-matematik skryl i do nonsensu racionální jádro, a to je určujícím rysem jeho autorského přístupu.

108 BAYLEY, M. Alice's adventures in algebra: Wonderland solved 109 CARROLL, L. Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem. s. 192

52

7.2 V duchu surrealismu Surrealismus má velmi blízko k dětské hře s jazykem, která staví na mnohovýznamovosti a nenoremnosti, a proto můžeme pozorovat, jak je Nezvalovi-surrealistovi nonsens blízký. Děti jsou schopné vytvářet snové obrazy a vidět fantastické výjevy, i když zrovna nespí. Podobné stavy si dokázali navodit surrealisté a během nich tvořili své básně. Nezval pracuje s volnými asociacemi, spojuje zdánlivě nespojitelné, hraje si se zvukovou i grafickou podobou slova. Jak už bylo v kapitole o asociativnosti napsáno, řetězce snových, na sobě nezávislých, obrazů jsou jádrem Nezvalovy jazykové hry. Řady asociací nejsou do textu vkládány za žádným dalším skrytým účelem či záměrem, než kvůli samotnému okouzlení jazykem a humoru, jenž z těchto hříček vyvěrá. Text bývá vnímán celkovou rytmizací, opakováním, zvukomalebností, hudebností, zvukovou hrou s hláskami a celými slovy. 110 To je asi největší rozdíl ve srovnání s Carrollovým textem – v Alence je jazyk nástrojem, který reflektuje pomatenost světa moderních matematických teorií a zkostnatělost viktoriánské výchovy (viz kapitola 9), ale pro Nezvala je jazyk přímým aktérem příběhu. Jazyk reflektuje sám sebe, protože už když přemýšlíme, činíme tak v systému jazyka, a právě zobrazení toho, jak pracuje mysl a představivost dítěte, bylo autorovým hlavním cílem. Pod pojmy kouzelnost a kouzelné věci si dospělý představí vše, co je neobvyklé, co se nějakým způsobem vymyká normě. Ale malé dítě do určitého věku žádné stanovené normy nemá, a proto (v souladu s animistickým myšlením) do jisté míry nerozlišuje mezi tím, co je a není běžné. 111 Proto se Anička a Hubert ve světě „jinde“ ničemu nediví a vše je pro ně přirozené, stejně jako tomu je ve světě „zde“. Nezval se dokázal vžít znovu do doby, kdy byl sám malý a zaznamenal způsob, jakým dítě vnímá svět.

110 URBANOVÁ, S. Meandry a metamorfózy dětské literatury. s. 275 111 HELDOVÁ, J. V říši obrazotvornosti. Děti a fantastická literatura. s. 27

53

8 Funkce děl I přes všechny odlišnosti byly prózy psány se stejným záměrem. Primárně to jsou knížky nejen o dětech a jejich příhodách, ale hlavně to jsou knížky pro děti. Samozřejmě nešlo ani v Anglii, ani u nás o první tituly dětské literatury. Jsou to ale díla, ve kterých nebyla potlačena estetická hodnota na úkor výchovné funkce, a takových dětských knih bylo málo. Ve viktoriánské Anglii vládly všude včetně školství konzervativní hodnoty a zábavná literatura byla určena pouze dospělým – Carroll se těmto konvencím vzepřel. V době meziválečného Československa již byly potlačeny kritické názory, podle nichž pohádky svou fantastikou vytrhávají děti z reality – boj o pohádku byl vyhraný, ale vývoj dětské literatury (hlavně poezie) ustrnul. Až ve 30. letech tvorba pro děti objevila nový zdroj inspirace – svět dětství. 112 Carroll a Nezval dokázali, že je možné dosáhnout poznání zábavnou cestou bez přehnané didaktičnosti. Tím se dostáváme k druhé myšlence, s níž autoři prózy psali, a tím je kritika přílišné didaktičnost děl. Na tento problém poukazují parodií – Nezval ve scéně, kde Papoušek zkouší děti jako ve škole, Carroll v kapitole, v níž Falešná želva vypráví Alence o svém vzdělání. Viz ukázky: „Kolik je jedna a jedna?“ otázal se Papoušek, který mezitím trochu ochraptěl. „Jedna a jedna jsou dvě,“ odpověděl Slaměný Hubert. „Jak? Dvě?“ řekl udiveně Papoušek a hlasitě se rozesmál. (…) Když se dost nasmál, pravil: „Takové žáky jsme tu ještě neměli!“ A dodal: „Jedna a jedna jsou žluté střevíce!“ (…) „Kolik je jedna a jedna?“ „Jedna a jedna jsou oslí uši,“ odpověděl Slaměný Hubert. (…) „Dobře,“ pravil Papoušek a přestal se čepýřit.113 „A které předměty byly povinné?“ otázala se Alenka. „Nu, v první řadě ovšem čpění a spaní,“ odpověděla Falešná Želva; „a pak různé druhy počtů jako trojčení, čtveračení, zlomeniny a podobné. (…)“114 U Nezvalovy knihy plní poznávací funkci střet rozdílného myšlení venkovského a městského dítěte, autor využívá dialogů Aničky a Huberta a nenásilně podsouvá čtenáři reálie ze vsi i z města. Oproti tomu Carroll jen zesměšňuje školní systém založený na biflování absolutních pravd, a to tím, že vše, co Alenka ví ze školy, je v kouzelné říši 112 CHALOUPKA, O.; VORÁČEK, J. Kontury české literatury pro děti a mládež. s. 126 113 NEZVAL, V. Anička skřítek a Slaměný Hubert. s. 76 114 CARROLL, L. Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem. s. 100

54

popřeno, relativizováno nebo je to zkrátka nepotřebné. Ale paradoxně i takový přístup je funkční – malí čtenáři dokážou rozpoznat ironii, konfrontují své poznatky s Alenčinými výroky a cvičí svůj smysl pro jazykové cítění.

55

ZÁVĚR Existují desítky různých výkladů Carrollovy Alenky, a přesto nebude text nikdy interpretačně vyčerpán. Čtenáři i odborníci by museli žít ve viktoriánské Anglii, aby odhalili všechny dobové kulturní a politické narážky a pochopili některé jazykové jevy či sémantické souvislosti. A co víc, museli by žít v okolí Oxfordské univerzity a znát Lewise Carrolla samotného, potom by se v knize našlo jistě i mnoho skrytých osobních poznámek a narážek, jež chápali pouze jeho blízcí přátelé. Snad nejdůležitější pro pochopení Alenky se všemi jejími slovními hříčkami je znát anglický originál, protože mnoho jevů je do češtiny nepřeložitelných, a proto se bohužel po překladu díla ztrácejí některé pravé významy textu. Přesto dnes několik teorií jasně dokazuje, že se v Alence odráží (ač je zdánlivě nesmyslná) Carrollovy osobní zážitky, vědecké poznatky i názory, smysl pro řád a logiku více než umělecká nespoutanost, básnický cit a bezedná představivost, jako je tomu u Nezvala. To vše ale neubírá textu na hravosti, humoru a kouzelné atmosféře. Když připočteme jazykovou vytříbenost, bohatost a experiment, není divu, že se Alenčina dobrodružství řadí mezi skvosty (nejen) dětské světové literatury. Přestože je pohádková próza Anička skřítek a Slaměný Hubert nazývána českou Alenkou a inspiraci Carrollovým příběhem nelze popřít, Nezvalovo pojetí fantazie a skutečnosti je naprosto odlišné a originální. Nezval v sobě nezapřel duši básníka a dokázal poetičností textu navodit snovou atmosféru. Je zvláštní, že od vydání této knihy se žádný český autor nepokusil napsat prózu podobného formátu, ačkoli v poezii se nonsensu dodnes velmi daří. Anička skřítek a Slaměný Hubert se svým jedinečným zpracováním řadí k zlatému fondu české literatury pro děti. To, co obě díla spojuje, je využití pestré škály nonsensových postupů a prostředků. Carrollovi nonsens posloužil k vyjádření kritiky a vlastního odborného názoru. Nezval pomocí nonsensu zprostředkoval, jak vlastně funguje dětská mysl. I když se důvody, proč autoři psali tímto způsobem, rozcházejí, existuje jeden hlavní a společný – toužili vytvořit úsměvný příběh, jenž by bavil malé děti. A to se jim podařilo.

56

Seznam zdrojů a použité literatury •

BAYLEY, M. Alice's adventures in algebra: Wonderland solved. [online] 16. 12. 2009 [cit. 2014-05-15] Dostupné z: http://www.newscientist.com/article/mg20427391.600-alices-adventures-inalgebra-wonderland-solved.html?full=true#.U49JpCj5PTA

•

CARROLL, L. Alenka v kraji divů a za zrcadlem. Překlad: A. a H. Skoumalovi. 4. vyd. Praha: Albatros, 1988.

•

CARROLL, L. Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem. Překlad: J. Císař. Praha: Svoboda, 1947.

•

CARROLL, L. Zamotaný příběh. Překlad: Luboš Pick. Praha: Volvox Globator, 1996. ISBN 80-7207-021-5.

•

CARROLL, L. Alice on the Stage. [online] 10. 5. 2002 [cit. 2014-05-15] Dostupné z: www.alice-in-wonderland.net/books/onstage.html

•

CÍSAŘ, J. Doslov překladatelův. In L. Carroll: Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem. Praha: Svoboda, 1947.

•

ČECHTICKÝ, T. Zmršená Alenka v říši divů. [online] 25. 3. 2010 [cit. 2014-04-12] Dostupné z: http://instinkt.tyden.cz/rubriky/ostatni/fenomen/zmrsena-alenka-v-risidivu_25054.html

•

ČEŇKOVÁ, J. a kol. Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury. Praha: Portál, 2006. ISBN80-7367-095-X.

•

DOLEŽEL, L. Heterocosmica: fikce a možné světy. Překlad: L. Doležel z: Fiction and Possible Worlds. Praha: Karolinum 2003. ISBN 80-7367-095-X.

•

DOROVSKÝ, I.; ŘEŘICHOVÁ, V. a kolektiv. Slovník autorů literatury pro děti a mládež I.: zahraniční spisovatelé. Praha: Libri, 2007. ISBN 978-80-7277-314-5.

•

FRYNTA, E. Zastřená tvář poezie. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 1993. ISBN 80-900906-6-4.

•

GARDNER, M. The Annotated Alice: The Definitive Edition. New York: W. W. Norton & Company, 1999. ISBN 0-393-04847-0 57

•

GEBHARTOVÁ, V. Nonsens. In Mocná, Peterka: Encyklopedie literárních žánrů. 1. vyd. Praha–Litomyšl 2004, s. 413–416. ISBN 80-7185-669-X.

•

GEBHARTOVÁ, V. Osvobozující gesto nonsensu. In Současnost literatury pro děti a mládež II. Liberec: Technická univerzita 1998, s. 23–32. ISBN 80-7083-269-X.

•

GENČIOVÁ, M. Literatura pro děti a mládež ve srovnávacím žánrovém přehledu. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1984.

•

HELDOVÁ, J. V říši obrazotvornosti. Děti a fantastická literatura. Praha: Albatros, 1985.

•

HIRŠAL, J.; GRÖGEROVÁ, B. Nonsens: parafráze, paběrky, parodie, padělky. Praha: Mladá fronta 1997. ISBN 80-204-0659-X.

•

CHALOUPKA, O. Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež. Praha: Albatros, 1985.

•

CHALOUPKA, O.; VORÁČEK, J. Kontury české literatury pro děti a mládež. Praha: Albatros, 1984.

•

KARFÍKOVÁ, V. Literatura pro mládež. In Kol.: Dějiny české literatury IV. Praha: Victoria Publishing, 1995.

•

LEDERBUCHOVÁ, L. O pohádkových nesmyslech a chytrých dětech. Nonsens v autorské pohádce Josefa Čapka. In Současnost literatury pro děti a mládež. Liberec: Nakladatelství Bor 2008, s. 17–29. ISBN 978-80-86807-37-9.

•

LEDERBUCHOVÁ, L. Průvodce literárním dílem. Výkladový slovník základních pojmů literární teorie. Jinočany: Nakladatelství H&H, 2002.

•

MACHÁČEK, M. Medailóny: Vítězslav Nezval. Praha: Horizont, 1980.

•

NEZKUSIL, V. Studie z poetiky literatury pro děti a mládež. Praha: Albatros, 1983.

•

NEZVAL, V. Anička skřítek a slaměný Hubert. 3. vyd. Praha: Albatros, 1971.

•

NOVOTNÝ, M. Tajemství Alenčiných dobrodružství. In L. Carroll: Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem, Praha: Aurora, 1996.

•

PAVERA, L.; VŠETIČKA, F. Lexikon literárních pojmů. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. ISBN 80-7182-124-1. 58

•

PIVOŇKOVÁ, E. Syndrom Alenky v říši divů – příznaky, projevy, symptomy. [online] 11. 10. 2013 [cit. 2014-04-10] Dostupné z: www.priznakyprojevy.cz/psychiatrie-sexuologie/syndrom-alenky-v-risi-divu-priznaky-projevysymptomy

•

RANSON-POLIZZOTTI, S. What about Lewis Carroll? [online] 18. 5. 2008 [cit. 2014-04-10] Dostupné z: http://tantmieux.squarespace.com/lewis-carrollarticles/2008/5/18/going-underground-what-about-lewis-carroll.html

•

ŠOFAR, J. Liternetur@: Dobrý člověk = dobré básně? [online] 1. 3. 2008 [cit. 2014-04-12] Dostupné z: www.novinky.cz/kultura/134331-liternetur-dobryclovek-dobre-basne.html

•

ŠUBRTOVÁ, M. a KOL. Slovník autorů literatury pro děti a mládež II. Čeští spisovatelé. Praha: Libri, 2012. ISBN 978-80-7277-506-4.

•

URBANOVÁ, S. Meandry a metamorfózy dětské literatury. Olomouc: Votobia 2003. ISBN 80-7198-548-1.

59