SPECIAL REPORT | 10-21. prosince 2012
PREZIDENTSKÉ VOLBY 2013 - Vize pro ČR v Evropské unii Obsah:
Několik slov úvodem
zdroj: Evropská komise. prvního přímo zvoleného prezidenta se redakce ptala především na jejich názory na Evropskou unii a roli České republiky v ní. Zaujalo nás totiž, že ve většině rozhovorů s prezidentskými kandidáty poskytovaných jiným médiím se evropský rozměr prezidentského úřadu zmiňoval pouze okrajově, přestože prezident může mít zásadní vliv na podobu veřejné diskuse o EU a českých zájmech v ní. Proto se také EurActiv rozhodl evropský aspekt u kandidátů zmapovat. Zajímalo nás zejména, zda bude příští hlava státu pokračovat v linii nastavené současným českým prezidentem Václavem Klausem a zda bude aktivně vstupovat do české diskuse
o evropských tématech. O post příští hlavy státu by se podle dosavadních informací mělo ucházet devět kandidátů (PDF verze special reportu vznikla 27. prosince 2012, v době, kdy Tomio Okamura podal kvůli svému vyřazení z klání o prezidentský úřad stížnost k Ústavnímu soudu). Prezidentského boje by se měli zúčastnit Přemysl Sobotka, Jiří Dienstbier, Karel Schwarzenberg, jež byli nominováni relevantním počtem poslanců či senátorů, a Miloš Zeman, Zuzana Roithová, Jan Fischer, Vladimír Franz, Táňa Fischerová a Jana Bobošíková, kteří získali dostatečný počet podpisů voličů. Rozhovory s prezidentskými kandidáty vznikly v průběhu října a listopa-
du 2012, v době, kdy nebylo známo, kteří uchazeči o prezidentský post splní zákonem stanovené podmínky. Z tohoto důvodu je součástí special reportu také rozhovor s ekonomem Vladimírem Dlouhým. Rozhovor jsme se rozhodli ve special reportu ponechat, přestože Dlouhého kandidaturu v listopadu zamítlo ministerstvo vnitra a toto rozhodnutí poté 13. listopadu potvrdil Nejvyšší správní soud. Z rozhovoru se s ohledem na časové důvody omluvili také Vladimír Franz a Tomio Okamura. Přeji Vám pěkné čtení Jan Vitásek vydavatel EurActiv.cz
Jak by měla Česká republika prosazovat své zájmy v Bruselu?
, ředitele think tanku Europeum, odpovídali kandidáti v souladu s jejich stranickou afilací, či s jejich dlouhodobě deklarovanými postoji. Za poněkud překvapivý označuje pouze silně kritický postoj Miloše Zemana vůči opatřením EU na podporu Řecka a dalších zemí. „Vzhledem k tomu, že se (Miloš Zeman; pozn.red.) sám označuje za eurofederalistu, neočekával bych u něj vyhraněnou pozici,“ řekl Král redakci. „Je pozitivní, že většina kandidátů zmiňuje důležitost toho, abychom byli jako Česká republika v Bruselu aktivní, takže si zřejmě uvědomují past pasivního a reaktivního přístupu, kterým se ale dnes evropská politika České republiky vyznačuje,“ dodává ředitel think-tanku Evropské hodnoty . stupců zemí Visegrádu a Beneluxu,“ řekl EurActivu Král. Česká republika patří v rámci Evropské unie spíše k menším či středně velkým státům. Proto se redakce jednotlivých kandidátů mimo jiné ptala, jak by podle nich měla Praha jednat, aby co nejlépe prosadila své zájmy. Podle by měla Česká republika mnohem intenzivněji pracovat v evropských strukturách a vysílat do Bruselu nejlepší lidi. „Příkladem budiž některé menší evropské státy jako Belgie nebo Lucembursko, jejichž vliv vysoce převyšuje jejich velikost nebo hospodářskou sílu. To ovšem nebude možné, nebudeme-li se stavět jednoznačně kladně k Evropské unii a svorně usilovat o naše cíle v Bruselu,“ uvedl. „Zdá se, že u většiny kandidátů nerezonuje otázka prosazování zájmů jako otázka velikosti Česka: Schwarzenberg a Dientsbier například uvádí pozitivní příklad malého, avšak velmi vlivného Lucemburska. Jako příležitost se jeví rovněž možnost koordinovaného přístupu s 'podobně smýšlejícími zeměmi': Miloš Zeman se například odvolává na dnes již zapomenutou iniciativu společných setkání zá-
Tématem, které kandidáty výrazně rozděluje, je otázka, zda České republice „vládne bruselská byrokracie“, či zda může dění v Evropské unii sama ovlivnit. „Předpis, proti němuž by se Česká republika od začátku důsledně stavěla a měla by pro to rozumné důvody, by vůbec nevznikl. Český ministr či předseda vlády na Evropské radě spolurozhoduje o evropské legislativě. To, co si sami neschválíme, nám samo z Bruselu nepřijde, protože Brusel jsme my,“ zdůraznil . Podle je důležité, abychom byli v Bruselu co nejaktivnější a byli u zdrojů informací. „Někdy se totiž stává, že ony směrnice, které sem putují, jsou, řečeno s mírnou nadsázkou, tzv. kukaččí vejce – o jakou špatnost se jedná, se pozná až teprve poté, co se vylíhne. Nedával bych proto vinu jen České republice nebo jednotlivým zemím, primární chybou je, že vůbec někdo s takovým návrhem přijde,“ řekl EurActivu. Podle nás však některá bruselská rozhodnutí vážně
zdroj: Rada EU. ohrožují. „Rozhodovací moc se ve skutečnosti soustřeďuje v naprosto neuvěřitelné míře v rukou bruselské byrokracie. To už není demokratický deficit, to je devastace základních principů demokracie.“ „Je zajímavé, že všechny kandidáty lze v podstatě rozdělit do dvou skupin z hlediska přístupu k Evropské unii. Jedna skupina vnímá EU a rozhodování v Bruselu jako něco, co se děje někde vně, mimo nás, a je to buď podezřelé nebo přímo nebezpečné. Druhá skupina si uvědomuje, že se jako Česká republika můžeme podílet na všech důležitých rozhodnutích a jsme tak spoluzodpovědní za vše, co z Bruselu přichází,“ komentuje odpovědi Radko Hokovský z Evropských hodnot. Dodává, že první přístup podle něj vede k pasivnímu, reaktivnímu a ustrašenému postoji. Ten druhý by mohl být naopak příslibem proaktivního a konstruktivního přístupu budoucího prezidenta.
Miloš Zeman: Považuji se za eurofederalistu, ale evropský superstát nepodporuji
zdroj: Volební tým Miloše Zemana. Česká republika je často kritizována za to, že se neumí na evropské scéně prosadit. K důležitým tématům mlčíme, nebo jsme známi nekonzistentním postojem. Současný prezident Václav Klaus se navíc směrem k EU často vyjadřuje svébytným způsobem. Myslíte si, že svým postojem a některými svými výroky směrem k Bruselu Českou republiku poškozuje? Myslím si, že poškození české politiky je dáno především disonancí mezi názorem vlády, ministerstva zahraničí a prezidenta. Domnívám se, že všechny tyto tři instituce by si měly sladit noty a zaujímat jednotný postoj, protože když slyšíte z Prahy tři různé hlasy, tak vlastně neslyšíte ani jeden. Za předpokladu, že Vás občasné zvolí svým prezidentem, jak byste to chtěl dělat Vy? Jsem eurofederalista, nicméně nehodlám vnucovat vládě ani ministru zahraničí svoje eurofederalistické představy. Budu je trpělivě přesvědčovat o svých argumentech, aniž bych ale na toto téma pořádal veřejné tiskové konference nebo další „disonanční“ akty. Na druhé straně si samozřejmě myslím, že si ministerský předseda musí udělat pořádek vůči svému ministru zahraničí, a že je proto naprosto nepřijatelné, aby ministr zahraničí mluvil jiným hlasem, než mluví vláda. I přesto, že v českých ústavních poměrech není zvykem, aby prezident
navštěvoval například vrcholné summity Evropské rady v Bruselu, může evropskou politiku komentovat, a tím ji i ovlivňovat, jak to děla i současný prezident Václav Klaus. Budete se od něj chtít odlišovat? My se s Václavem Klausem vzájemně respektujeme, ale nikdy jsme nepopírali, že na některé otázky máme různé názory. Mezi ty patří i postoj k EU. Václav Klaus se označuje jako eurorealista, někteří ho nazývají euroskeptikem. Já sám se označuji za eurofederalistu, ale vždy dodávám, že eurofederalista není ten, kdo podporuje unitární evropský superstát. V posledních týdnech často přijímám řadu velvyslanců a vždycky jim cituji výrok Charlese de Gaulla: „Je těžké vládnout zemi, která má tři sta druhů sýrů.“ Dodávám, že si ale nepřeji, aby existoval jednotný evropský sýr, jednotné evropské pivo nebo jednotné evropské úsporné žárovky. To je rozdíl mezi eurofederalistou a zastáncem evropského unitárního státu. Nejenom kvůli výrokům prezidenta Klause, ale i vzhledem k vyjádření většiny politické scény, může u nás vznikat dojem, že všechno se rozhoduje v Bruselu, všechno rozhoduje bruselská administrativa. Myslíte si, že je to pravda? Ano, je to určitě pravda. EU má nesmírný demokratický deficit, ale řešením není ji rozpustit, nebo redu-
kovat na zónu volného obchodu. Řešením je překonat tento demokratický deficit například rozšířením pravomocí Evropského parlamentu. A jak se díváte na návrhy týkající se institucionálních změn, jako je třeba spojení funkce předsedy Evropské rady a předsedy Evropské komise, kdy by tato osoba byla volena v jedněch celoevropských volbách? Poté, co byla zamítnuta evropská ústavní smlouva, jsem nejvíce litoval toho, že v Lisabonské smlouvě, která ústavní smlouvu nahradila, již nenajdeme některé viditelné symboly EU, jako je evropský prezident, evropský ministr zahraničí, evropská vlajka nebo evropská hymna. Z Lisabonské smlouvy se stal místo jednoduché stručné ústavy amerického typu nesrozumitelný pětisetstránkový dokument. Z tohoto hlediska nemám nic proti funkci evropského prezidenta, nemám nic ani proti funkci evropského ministra zahraničí. Dokonce bych je doplnil i evropským ministrem obrany, protože nevidím důvod, proč bychom měli mít 27 armád, které jsou nekompatibilní a navíc nebojeschopné. To ukázala například situace v Bosně, kde musela zasahovat vojska Spojených států, protože evropské armády nebyly schopny poměry v Bosně uklidnit. EU nyní prochází složitým vývojem a hovoří se i o tom, že se nyní takříkajíc láme chleba. Jedni hovoří o hlubší
integraci směrem k federaci, jiní prosazují tzv. dvourychlostní Evropu. Myslíte si, že by se Česká republika měla snažit zařadit do rychlejšího proudu? Zcela určitě ano. Já podporuji myšlenku evropské integrace. Ovšem za předpokladu, že si členové Evropské komise nebudou vymýšlet úsporné žárovky, koblihy v igelitu, řeznické špalky z plastické hmoty nebo bezdotykové baterie. Jejich poslední návrh zní, že by měly existovat jednotné evropské záchody, aby se ušetřila spotřeba vody. Proti těmto názorům budu právě jako eurofederalista vždy vystupovat. Dobře, jednou stranou mince je fakt, že Evropská komise sice může přijít s nějakým návrhem, ale aby vstoupil v platnost, musí projít ještě Evropským parlamentem a musí se k tomu vyjádřit i jednotlivé členské státy. Když došlo k přijetí takovýchto návrhů, o kterých mluvíte, neudělala Česká republika a její partneři právě chybu v tom, že zbytečně mlčely? Že souhlasily s tím, co je někdy nazýváno „diktátem z Bruselu“? Ano, máte pravdu. Jako premiér jsem jezdil pravidelně na zasedání předsedů vlád EU a snažil jsem se tam prosazovat české národní zájmy. Nemám pocit, že toto vždy dělají současní čeští politici. Nemohou pak ale plakat a říkat, že je EU ignoruje. Oni mají sami svojí vinu na tom, že je EU ignoruje, protože jsou pasivní. Může v tom prezident něco udělat, něco změnit? Samozřejmě že ano. Domnívám se, že prezident se může účastnit některých akcí zejména vně EU. Já jsem například velice ocenil, že Václav Klaus moderoval setkání EU s Ruskem a pokládám to za naprosto přirozené. Na druhou stranu na zasedání EU by měl primárně jezdit předseda vlády, případně ministr zahraničí. Česká republika patří k menším členským státům EU. Jak by měla v Bruselu vystupovat, aby co nejlépe hájila své zájmy? Zaprvé, a to považuji za nejdůležitější, by měla usilovat o to, aby pro sebe získala některé významné transevropské projekty. Uvítal jsem třeba, když jsme získali centrálu navigace Galilea. Na druhé straně Vám dám příklad projektu, který by mohl být
financován až z 85 % z Fondu soudržnosti, a to je vodní koridor DunajOdra-Labe. Ten by České republice přinesl šedesát tisíc nových pracovních příležitostí po dobu patnácti let a plnil by jak dopravní, tak energetické, vodohospodářské a samozřejmě i rekreační funkce. Zadruhé, jako premiér jsem se snažil, aby byla vytvořena společná skupina zemí Visegrádu a Beneluxu, která by hájila zájmy menších a středně velkých států. V Trenčíně se dokonce konalo setkání premiérů těchto zemí. Po mém odchodu se už však tato tradice neobnovila. Je pravda, že Lisabonská smlouva ve srovnání se smlouvou z Nice snižuje hlasovací práva těchto států, nicméně i tak by mohly vytvořit v případě, že by je ohrožovaly zájmy větších států, jakousi blokační minoritu uvnitř Unie. To je něco úplně jiného, než když bude Česká republika izolovaně hrát roli potížisty a nebude s nikým dalším spolupracovat. Jak se díváte na některá navrhovaná řešení na evropské úrovni směrem k současné hospodářské krizi v Evropě? Rád bych zdůraznil, že krize je vedle určité hrozby také výzva a příležitost. Jean Monet ve svých pamětech popisuje celou řadu krizí a z každé této krize vyšla Evropská unie posílená. Nicméně, pokud jde o bankovní unii, tak vždy říkám: bankovní unie je něco jako Yetti. Toho taky nikdo neviděl, ale každý o něm mluví. Vyjádřím se k ní, až budou známé jasnější kontury, jak bude vypadat. Dobře víte, že teď například probíhá spor, zda má zahrnovat jen velké banky, nebo i malé a střední. To ale není jádro celého problému. Podstata je v tom, jaká mají být konkrétní regulační opatření. Jsem jednoznačným zastáncem integrace v oblasti fiskální a daňové politiky, protože jednotná měna má smysl pouze v trojnožce, jejímiž dalšími dvěma nohami jsou právě fiskální a daňová politika. Můžeme se ale samozřejmě lišit v názorech na to, jak konkrétně má integrace v těchto otázkách vypadat. Já například u daňové politiky považuji za rozumné, aby se vymazaly takzvané daňové oázy, jako je například řecká část Kypru. Přeji si tedy, aby byla stanovena alespoň minimální
hranice zdanění. Chápu, že nemůže být určena hranice maximální, protože třeba skandinávské země by se tam asi nevešly. Nicméně musím konstatovat, že u základní sazby daně z přidané hodnoty už dnes existuje minimální sazba 15 %. To ale mluvím o základní sazbě, nikoliv o snížené. Pokud jde o fiskální politiku, tak samozřejmě všichni mluví o dluhové brzdě, finanční ústavě a také o tom, proč selhal Pakt stability a růstu. Proč podle Vás selhal? Odpověď je velmi jednoduchá: neobsahoval sankční mechanismy. Na co Vám je jakýkoliv deklaratorní zákon, když neobsahuje žádné sankce? Souhlasím s tím, že by měly být země s nadprůměrným deficitem státního rozpočtu sankcionovány. Na druhou stranu jako keynesiánec zastávám názor, že v době krize může být státní rozpočet deficitní, ale v době konjunktury musí být přebytkový, což bohužel nebylo respektováno. Já sám bych finanční ústavu interpretoval jako povinnost přebytkového rozpočtu v době konjuktury a jako právo deficitního rozpočtu do určité hranice v době krize. Jaký je Váš postoj ke stanovisku české vlády k fiskálnímu paktu? Fiskální pakt považuji za nepřirozený, protože se nejedná o pakt solidarity s chudšími zeměmi, ale o pakt solidarity se zeměmi, které hospodaří nad poměry a žádají s nataženou rukou, aby dostaly nějaké dotace. Myslím si, že jestli něco dezintegruje EU, tak je to právě toto. Dám Vám jeden konkrétní případ. Průměrný starobní důchod v Řecku byl 50 tisíc Kč a po radikálních úsporných opatřeních je dnes 39 tisíc Kč měsíčně. Pro srovnání tatáž položka dosahuje v České republice jen 10,5 tisíc Kč. Proč má EU včetně České republiky sanovat řecké hospodářství, které si žije nad poměry? Podle mého názoru by vyloučení Řecka z eurozóny bylo skvělým odstrašujícím příkladem pro země, jako je Španělsko nebo Itálie, aby konečně dodržovaly rozpočtovou stabilitu a jakousi fiskální disciplínu. Myslíte, že problémy ve Španělsku jsou podobné těm v Řecku? Ne. Myslím, že situace ve Španělsku je o něco klidnější, ale trend je stejný. Kdybychom ale tento trend nechali příštích pět let bez omezení, mohla by ve Španělsku nastat „řecká“
zdroj: Evropská komise. situace. Byla tedy podle Vás záchranná opatření pro Řecko zbytečná? Naprosto. Nerozumím jen, proč řecký premiér Papandreou v okamžiku, kdy mu věřitel odpustil 50 % dluhu, žádal, aby na toto téma bylo vypsáno referendum. Kdyby mně někdo odpustil celou polovinu dluhu, tak mu ručku políbím. Má to ale i další aspekt. Naprosto rozumím pomoci zemím, které jsou zasaženy živelnou pohromou, i když můžete samozřejmě namítat, že špatná vláda je jistý druh živelné pohromy. Jako premiér jsem privatizoval banky. Řecko má asi tisíc krásných ostrovů. Kdybych byl řecký premiér, klidně bych je privatizoval. Myslíte si, že drachma by Řekům pomohla? Určitě. Euro nemůžete devalvovat, zatímco drachmu ano. Takže kdybyste ji devalvovali dejme tomu na třetinu původní hodnoty, tak byste mimo jiné dosáhli snížení starobních důchodů. Ne, že bych řeckým důchodcům přál něco špatného, ale nevidím důvod, proč by měli mít čtyřikrát větší starobní důchod než Češi. Jak z této situace ven? Co byste Řekům poradil? Nutné je radikální omezení přebujelého státního aparátu. Pokud mám správné informace, tak v členských zemích EU je Řecko na prvním místě v počtu státních úředníků. Nemám pocit, že by to potřebovalo. Zadruhé je tu již zmíněná otázka privatizace.
Už jsem hovořil o své zkušenosti s privatizací českých bank. Česká republika nemá ostrovy, ale nevidím žádný důvod, proč by řecké ostrovy jako turistické destinace nemohly být privatizovány. A v neposlední řadě navrhuji také daleko razantnější opatření vůči ekonomické kriminalitě, daňovým únikům nebo praní špinavých peněz včetně možnosti zabavení nelegálně získaného majetku, jak je to běžné v německých nebo rakouských zákonech. Základní pravidlo, které se týká i České republiky, ale zní: více investovat, méně spotřebovávat. Mluví se o tom, že kdyby Řecko vystoupilo z eurozóny, mělo by to negativní vliv na vnímání finančních trhů. Jak se díváte na skutečnost, že to, co se děje v eurozóně, je tolik ovlivňováno tím, co si myslí finanční trhy? Nesouhlasím s tím. Řecký hrubý domácí produkt představuje 2 % HDP Evropské unie. Myslíte si, že se EU zblázní, když z ní odejde Řecko? Ale když odejde jeden stát, můžou se k němu přidat i další… Jak jsem již před malou chvíli řekl, vyloučení Řecka bude krásný odstrašující případ. Když ze školy vyloučíte nějakého zlobivého žáka, ostatní si dají větší pozor. Zůstaňme ještě chvíli u společné měny. Měla by Česká republika v horizontu několika let vstoupit do eurozóny? V současné době nemůžeme do eurozóny vstoupit, i kdybychom chtěli, a
to kvůli maastrichtským kritériím. Kromě toho bychom poté museli projít obdobím ERM II (minimálně dvouleté období, po které musí národní centrální banka udržovat kurz vůči euru ve fluktuačním pásmu; pozn. red.). Já jsem kdysi říkal, že do eurozóny vstoupíme nejdříve v roce 2017, a zatím nemám, co bych na svém odhadu měnil. A jste zastáncem jednotné měny? Ano, ale z trochu jiných důvodů než většina ostatních příznivců. Ti totiž argumentují zrušením transakčních nákladů. Já říkám, toto je jen třešnička na dortu, daleko důležitější je, že evropská měna je vedle dolaru jediná, která je schopná robustně odolávat náporu spekulantů. Vezměte si Sorose (amerického investora a filantropa maďarského původu George Sorose; pozn. red.), který spekuloval na pokles britské libry. Ten byl asi patnáctiprocentní a teprve díky tomu se Soros stal miliardářem. Národní měny nás tedy nezachrání, a kdyby jakýkoliv spekulant typu Sorose chtěl spekulovat s dolarem nebo eurem, vyláme si zuby. To je můj základní důvod pro přijetí eura: díky devizovým rezervám je tato měna odolná vůči jakýmkoliv spekulačním tlakům. Někteří čeští politici včetně pana premiéra by v případě, že splníme všechna kritéria, chtěli o vstupu České republiky do eurozóny vyhlásit referendum. Argumentují tím, že situace v eurozóně, která panuje nyní, je zcela odlišná od té, která
tam byla ve chvíli, kdy Česká republika přijala svůj závazek stát se jejím členem. Ona zase tak moc odlišná není. Nicméně já jsem byl vždycky zastánce referenda, takže bych jej uvítal i v této otázce. Dalším velkým tématem, které se v současné době v EU probírá, je unijní sedmiletý rozpočet. Do jakých oblastí by podle Vás měla EU v rámci víceletého finančního rámce v příštích sedmi letech investovat? Já spíš řeknu, do jakých by investovat neměla. Nedávno jsem hovořil s dánským velvyslancem, který mi sdělil, že Dánsko již přestalo podporovat politiku agrárních dotací. V současnosti ji tak prosazuje už pouze Francie. Pokud uvážíte, že z evropského rozpočtu jde téměř polovina na společnou zemědělskou politiku (SZP), což mimo jiné škodí českému zemědělství, tak zde máte krásný příklad obhajoby skutečných národních zájmů. Proto by podle mě mělo dojít k radikálnímu snížení výdajů na SZP ve prospěch dvou základních oblastí, kterými jsou vzdělání a infrastrukturní projekty. Jednou z částí debaty o víceletém rozpočtu EU je jeho výše. Někteří jsou toho názoru, že v době utahování opasků by měla výrazně šetřit i EU, na druhou stranu pokud chce EU vést ambiciózní politiky a dostát svým závazkům, potřebuje peněz více. Jaký je Váš názor? Hovořit o navýšení rozpočtu je podle mého rozumné až v momentě, kdy se Evropský parlament zbaví některých nesmyslů, jako je například stěhování mezi Bruselem a Štrasburkem a ušetří sám na sobě, například na neskutečném počtu překladatelů nebo dalších úředníků. Kromě SZP, o které již také byla řeč, odchází nejvíce peněz z rozpočtu EU do evropských regionů. Jaký je Váš postoj ke kohezní politice? Má podle Vás smysl? Nemám s ní naprosto žádný problém. Smysl má. Je známo, že současný prezident se rád vyjadřuje ke klimatickoenergetické politice EU. Někdo tvrdí, že zelená evropská politika je přínosná, protože pomáhá ekonomickému růstu, podle jiných je však nevýhod-
ná pro průmyslové podniky. Jaký je Váš názor na tuto oblast? Před chvílí jsme si vymezili oblast, ve které jako eurofederalista s Václavem Klausem nesouhlasím, ale budete se divit, v tomhle máme stejný názor. Jsem velký zastánce jaderné energetiky a odpůrce solárních a větrných elektráren. Česká vláda prosazuje názor, že jaderná energie je pro českou energetiku do budoucna to nejlepší řešení. Na druhé straně řada expertů poukazuje na to, že jádro z ekonomického hlediska nemusí být tolik výhodné a pro jeho finanční podporu pravděpodobně budou potřeba kompenzační mechanismy. Mimo to existují také vedlejší náklady, jako je skladování jaderného paliva… Víte, že Česká republika je jedinou členskou zemí EU, která má ložiska uranu? Světová cena uranu se za posledních deset let zhruba zdesateronásobila. Proč nevyužít této komparativní výhody? Proč neexportovat uran i do dalších zemí, které používají jadernou energetiku? Sklady vyhořelého jaderného paliva jsou projektovány na padesát let a mají extrémní kapacitu, takže za padesát let se ani nezaplní. Jako prognostik Vám mohu říci, že se počítá s tím, že do té doby bude fungovat termojaderná fúze. Kromě toho vzniknou i rychlé množivé reaktory, které budou zpracovávat vyhořelé palivo. To se tak nebude zakopávat do země, ale bude se recyklovat a znovu používat. Jestliže se máme bavit o padesátiletém horizontu, tak si myslím, že jaderná energetika je jediné reálné řešení. Mám velmi rád malé vodní elektrárny, ale těmi českou energetiku nespasíme. U nás jsou obnovitelné zdroje vnímány negativně zejména kvůli tomu, jak byla zákonem nastavena jejich podpora. Když ale odhlédneme od toho, že se jednalo o chybu českého zákonodárství, existují názory, že v blízké budoucnosti mohou být obnovitelné zdroje ve srovnání s dalšími zdroji zcela konkurenceschopné. Nemůže se stát, že kvůli svému postoji k těmto zdrojům Česká republika ztratí tempo s určitým evropským trendem, jak tvrdí například environmentální organizace? Zamysleme se nad tím, co to vůbec
obnovitelné zdroje jsou. Když vynecháme hydropotenciál a přílivové elektrárny, tak nám jako dvě dominantní formy zůstanou větrníky a solární panely. Solární panely nám dodávají energii, když svítí slunce, akumulace jejich energie je minimální. Totéž platí pro větrné elektrárny, když fouká vítr. My ale energii potřebujeme pořád a nejvíc v zimě. Problém je v tom, že když nebude foukat vítr a nebude svítit slunce, je potřeba udržovat zálohovou kapacitu klasických elektráren. Plus je tu ještě jeden problém, který už málem vyřadil naši přenosovou soustavu. Když na severním pobřeží Německa fouká vítr a do německé přenosové sítě se dostane šíleně velké množství přenosové energie, kterou přitom vůbec nepotřebujeme, může to spálit všechny transformátory a celá země zhasne. Podle některých by podobné problémy mohla vyřešit více integrovaná energetická politika. Myslíte si, že by se v tomto ohledu měla Evropa více koordinovat? Určitě ano, to jsme se zase vrátili ke zmiňovaným infrastrukturám. Na rozdíl od jednotných evropských záchodů jsem pro jednotnou evropskou energetickou soustavu. Stejně tak podporuji jednotný evropský dopravní nebo informační systém. (nar. 1944) je český politik a ekonom. V letech 1996-2002 působil jako předseda vlády, v letech 1996-1998 stál v čele Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a od roku 1993 do roku 2001 vedl Českou stranu sociálně demokratickou. V roce 2003 neúspěšně kandidoval na prezidenta České republiky. O sedm let později se pokusil o návrat do politiky, ale jeho Strana Práv Občanů ZEMANOVCI se nedostala do Parlamentu. V roce 2013 se bude ucházet o křeslo hlavy státu.
Zuzana Roithová: Vrátím ČR do centra rozhodování o naší budoucnosti
zdroj: Evropský parlament. Česká republika má v EU nálepku nespolehlivého partnera, který často k důležitým tématům mlčí, nebo se projevuje nekonzistentním postojem. Pokud budete zvolena první prezidentkou ČR, jak budete vůči EU vystupovat? Chtěla bych Českou republiku vrátit do centra rozhodování o naší budoucnosti v EU. Snažila bych se, abychom byli sebevědomým a znovu zase spolehlivým partnerem, aby naše evropská a zahraniční politika byla konzistentní, jednotná a nezpochybňující naše závazky, čitelná pro zahraniční partnery a srozumitelná našim občanům doma. Současný prezident Václav Klaus patří k hlasitým kritikům EU a evropské integrace. Jeho názory mají svůj podíl na určité, spíše negativní, náladě ve společnosti. Budete se s tím snažit něco udělat? V tomto ohledu to znamená postavit hráz pravdivých argumentů proti nesčetným mýtům o EU. Nejen současný prezident, ale i řada dalších politiků a vlivných osobností k nim přispěla a přispívá svými nepodloženými výroky. Není to ale jen problém České republiky, že se za domácími problémy hledá vnější nepřítel – EU, pomáhá to totiž vyhrávat volby. Česko nepatří v EU největší hráče. I přesto, jaká by měla být jeho taktika,
aby co nejlépe hájilo své zájmy? Ano, Česká republika patří mezi středně velké státy Unie, kdy většina zemí má méně obyvatel než my. Pokud jde o dílčí zájmy, česká administrativa je schopná dohadovat ad hoc koalice s podobně smýšlejícími zeměmi a dobře pracovat. Měli bychom ale takové koalice iniciovat či moderovat, nebo se jich alespoň zúčastňovat i v klíčových oblastech. V tom máme co dohánět. Vládne podle Vás České republice „diktát“ z Bruselu, tedy bruselský úředník? Každý národní zákon stejně jako směrnice EU definuje, tedy „diktuje“ nějaké povinnosti či podmínky, které některé skupiny obyvatel omezují, jiné více chrání. O diktátu z Bruselu mluví politici, ale i podnikatelé a jiní glosátoři, kterým se nějaké nové pravidlo nelíbí a neví, či zamlčují, že jde vždy o kompromis přijímaný demokraticky s naší účastí. Není to o nás bez nás, ale o nás s námi. Co s tím dělat? Jak už jsem říkala dříve: stavět argumenty proti mýtům a zdůrazňovat, že dodržování dohodnutých pravidel patří k výbavě vyspělé demokracie. EU prochází v současné době nelehkým obdobím a je možné, že jej za několik desítek let budeme označovat za zlomové. Co si myslíte o konceptu tzv. dvourychlostní Evropy,
která je v poslední době stále častěji skloňovaná? Jakou roli by měla hrát Česká republika? Vícerychlostní Evropa není koncept, ale realita, např. eurozóna, Schengen, výjimky Británie, Dánska, Švédska již od 1993 atd. Díky Lisabonské smlouvě je užší spolupráce části zemí Unie, které o to stojí, legitimní. Hovořím tu o tzv. posílené spolupráci. Je to daň za rozšiřování EU. Česká republika si musí stanovit, ve kterých oblastech se může a chce podílet. Podle mne bychom neměli přistupovat k integraci ve stylu „Evropa à la carte“ (vybíráme si jen to, co je pro nás nyní výhodné), ale spolupracovat na všech strategických cílech EU a posilovat, nikoli oslabovat principy, jako jsou koheze, solidarita rozvinutějších regionů se slabšími, společná a tím silná zahraniční evropská obchodní politika apod. Existence vícerychlostní Evropy je na druhou stranu i důkazem, že integrace není svěrací kazajkou. Myslím, že v zájmu občanů není, abychom se vlastní vinou vyřazovali z některých iniciativ: od jednání o smlouvě o rozpočtové odpovědnosti až po varšavskou iniciativu ministrů zahraničních věcí 11 zemí EU. Znamená podle Vás posun k fiskální a politické unii „zánik demokracie“? Jde o dvě věci. Za prvé: o zpřísnění fiskální disciplíny a sankcích se roz-
hodlo demokratickým způsobem už přijetím „six-packu“ v loňském roce. Smlouva o fiskální unii také musí být ratifikována demokratickým způsobem. Za druhé: tzv. politická unie dává naopak důraz na silnější demokratickou dimenzi EU. Obé samozřejmě vede k oslabení elit národních států, které se z dodržování pravidel budou muset zodpovídat nejen na národní, ale i evropské úrovni. Ale tyto elity ví, že se jim podaří fiskální disciplínu za nových podmínek naplňovat lépe než dosud. Demokracie je v moderním pojetí demokracie zastupitelská. Každá demokratická vláda je omezená ze své podstaty, a to nejen díky dělbě moci, ale i kvůli řadě prvků kontroly zasazených přímo do moci výkonné - to vše má zaručit, že nikdy nepůjde o moc absolutní. V tomto ohledu si to řada našich politických představitelů plete, pokud moc našich politických zastupitelů je dále extra vyvažována kromě národních pojistek i z evropské úrovně, tak to neznamená oslabování demokracie, ale naopak její posilování. Necitlivý zásah vůči občanům může přijít i ze strany EU, podobně jako kdykoliv ze strany národní vlády, ale pokud jsou dána pravidla, řád (např. možnosti revokace rozhodnutí apod.), jinými slovy pokud funguje právní stát, tak není potřeba mít obavy z ohrožení demokracie ani v Česku ani v EU obecně. Eurozóna v současné době prochází dluhovou krizí, což pochopitelně ovlivňuje i hospodářskou situaci v zemích bez eura, k nimž patří i Česká republika. Lék na krizi se hledá už dlouho a zdá se, že se pořád nechce objevit. Některé země v čele s Francií jsou přesvědčeny, že cestou nekonečného utahování opasků a reforem, tedy politikou, kterou prosazuje například Německo, se Evropě nikdy nepodaří překonat krizi. Co si myslíte Vy? V eurozóně jde především o ztrátu důvěry finančních trhů, které zvýšily úrokové sazby u státních dluhopisů některým zemím, čímž jejich státní rozpočty uvrhly do větší zadluženosti. Dluhová krize není žádným specifikem zemí eurozóny. Například japonský dluh je přes 200 % HDP, zadluženost Spojeného království se zadlužení v % HDP za 6 let zdvojnásobilo a
je dnes podobně vysoká jako ve Španělsku, přesto nepřichází o důvěru, a mohla bych dlouho pokračovat dál. Na druhou stranu tato krize nastartovala odkládané strukturální reformy v řadě zemí EU. Není ale moudré pod tlakem dělat drastické plošné škrty, vedoucí ke zpomalení růstu - jak se v posledních letech děje v ČR. Patřím k těm politikům, kteří podporují poctivou revizi rozpočtů tak, aby služby státu byly dlouhodobě zajišťovány úsporněji než dosud na jedné straně a na druhé sestavování rozpočtů tak, aby měly i prorůstová opatření (včetně investic do výzkumu), bez nichž nelze nastartovat hospodářský růst. Jak hodnotíte postup EU vůči zadluženému Řecku? Přežije podle Vás eurozóna stávající situaci, nebo bude některý z jejích členů nucen odejít? Eurozóna bude po stávající krizi vnitřně silnější, podobně jako jednotlivé vlády budou daleko rozpočtově odpovědnější. Řecká zadlužená ekonomika představuje naštěstí jen 2 % HDP eurozóny. Náklady na vyloučení Řecka z eurozóny by pro státy EU byly patrně vyšší než finanční pomoc podmiňovaná nutnými reformami řeckého hospodářství. Současně je evropská pomoc prevencí proti vzniku anarchie, která běžně provází státní bankroty. Řecko je ale také nebezpečným precedentem, že lze v podstatě beztrestně podvádět mezinárodní partnery. Zpřísnění fiskální disciplíny, zlepšení evropské kontroly, zvýšení bankovního dozoru a další opatření mají zabránit opakování podobných situací v budoucnosti a současně posilují eurozónu a její důvěryhodnost pro finanční trhy. Česká republika se při vstupu do EU zavázala, že v budoucnosti přijme společnou měnu euro. Je tento závazek v současné situaci aktuální? Někteří čeští politici včetně premiéra Petra Nečase jsou pro to, aby Češi o vstupu do eurozóny rozhodovali v referendu. Argumentují tím, že eurozóna už nenabízí stejné podmínky jako v okamžiku, kdy se Česko stalo členem EU. Co si o tom myslíte? V tomto ohledu premiér interpretuje ústavní pořádek, jak se mu zrovna hodí. To, zda přísnější podmínky členství v eurozóně budou v době, až
budeme splňovat ekonomická kriteria, vyžadovat revizi ústavního pořádku České republiky může posoudit Ústavní soud. Obecně vzato změny pravidel o fungování jakýchkoli mezinárodních organizací, např. Rady Evropy, WTO, EU či NATO, jsou z časového hlediska logické, přesto nezakládají požadavek na prověřování platnosti našeho členství v těchto organizacích. V referendu v roce 2003 lidé souhlasili s článkem 4. Aktu o přistoupení, kde je již řečeno, že každý nový stát se účastní hospodářské a měnové unie, a to ode dne vstupu, a pouze se na něj vztahuje výjimka, že může požádat o společnou měnu později. Z toho vyplývá, že už ten mezinárodní závazek o přistoupení k společné měně pro Česko platí, bez ohledu na zpřísnění podmínek dodržování „Paktu stability“ pro její členy. Variantou je pouze splnění tohoto závazku, využívání výjimky či odstoupení od celé přístupové smlouvy, resp. vyjednání s celou EU, že chceme odstoupit od našeho závazku v této konkrétní záležitosti. Dokonce je v čl. 10 Ústavy stanoveno, že vyhlášené mezinárodní smlouvy jsou součástí našeho právního řádu, tj. platí a to pro všechny, včetně našich politických představitelů. Ve stejném článku je řečeno, že má mezinárodní smlouva přednost před zákonem, pokud ten tvrdí něco v rozporu s ní. V čl. 10a Ústavy se jednak říká, že mezinárodní smlouvou mohou být některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci či instituci a zároveň, že takovou smlouvu musí ratifikovat parlament či, stanoví-li to ústavní zákon, referendum. To se také stalo a tudíž náš závazek z Aktu o přistoupení plně platí a je závazný. V tomto článku není nic řečeno o nových pravomocích či vyjmenovaných všech pravomocích či znovu potvrzování rozšířených pravomocí apod. Jde tam o obecný souhlas. Pokud jsou pravomoci českých orgánů, např. ČNB, vyjmenovány v pouhém zákoně, tak by bylo zvláštní požadovat, aby při přenesení každé jednotlivé pravomoci se o tom rozhodovalo na ústavní úrovni či referendem. Stačí takový souhlas na začátku s tím, že se předjímá, že ústavodárce (Parlament či lid) jako nejvyšší mož-
ný zákonodárce zná všechny konsekvence svého rozhodnutí. Mimochodem Ústava v této souvislosti mluví pouze o mezinárodních smlouvách a zatím vše týkající se např. Bankovní unie je sekundární evropskou legislativou. V současné době vrcholí jednání o podobě příštího víceletého finančního rámce. Do jakých oblastí by podle Vás měla EU nejvíce investovat? Stejně jako dnes do zemědělství a kohezní politiky, nebo třeba do vědy a inovací či energetických projektů? Zde neexistuje buď a nebo, je potřeba podporovat všechny zmíněné oblasti, ale záleží na rozsahu a podmínkách. Dosud byl poměr velmi posunut směrem k podpoře zemědělství, což se musí postupně měnit. Důležité je také zrovnoprávnění evropských i národních dotací pro zemědělce ve všech členských zemích. Podporuji rozpočet orientovaný více na široká prorůstová opatření. Vedle investic do výzkumu je nutná také solidarita a koheze v rámci regionálních politik: je to strategickým cílem pro celou rozšířenou EU. Kvůli sídlu evropské agentury pro Galileo v České republice by pro nás mělo být prioritou v rámci rozpočtových debat zajištění, že se tento evropský megaprojekt bude úspěšně rozvíjet. Našimi prioritami ve víceletém finančním rámci by dále měly být transevropské energetické či dopravní sítě (zejména jejich napojení na české
projekty) a podpora alternativ vůči energetické závislosti na zahraničí. Dále bychom měli podpořit dostatek prostředků pro politiku sousedství ve východní Evropě. Současný prezident Klaus má specifický názor na klimatickoenergetickou politiku EU a zdá se, že ve střední Evropě není se svým postojem osamocen: řada novějších členských států například zdůrazňuje, že Evropa by v boji proti klimatickým změnám neměla zapomínat na svou konkurenceschopnost. Jak se na tuto oblast díváte Vy? Je podle vás „zelená“ orientace EU příležitostí, nebo spíše přítěží? Fundamentalistické lpění na jakákoliv ideologii je při spravování společných veřejných záležitostí cestou do ještě větších problémů. To platí pro zaryté euroskeptiky stejně jako pro slepé prosazování tzv. zelené politiky bez ohledu na jejich nákladnost. Nejen Evropa, ale celý svět, stojí v 21. století před největším problémem ohrožujícím celou existenci budoucích generací na této planetě, jelikož se zdá, že překotný technický vývoj šel na úkor kapacit našeho ekosystému. Je potřeba koordinované globální řešení, jelikož vhodná ekologická politika jednoho státu nemůže tyto problémy účinně řešit. Rovněž není žádné kouzelné řešení, které by všechny hrozby odvrátilo - příroda nezmění trend na povel, a proto je potřeba pro-
sazovat přístupy vedoucí k dlouhodobým změnám. V tomto ohledu je klimaticko-energetická politika EU, i když není bez chyb, daleko konstruktivnějším vkladem, než zavírání očí před klimatickými změnami. Při stanovování jednotlivých strategií je potřeba ale vážit i konkurenceschopnost evropského průmyslu. Tam, kde může dojít v přírodě k nenávratným změnám, je potřeba stanovit priority. Tzv. udržitelné technologie představují velký inovační potenciál a jsou velkou hospodářskou příležitostí pro nadcházející dekády. V rámci ekologické politiky zatím více škody než užitku, nenapáchala v České republice EU, ale naopak národní politici - v případě špatně nastavených limitů u řepky či solárních panelů. Finanční podpora měla směřovat na drobné projekty pro domácnosti, nikoliv na spekulativní lány fotovoltaických panelů. (nar. 1953) je česká politička, původní profesí lékařka. V roce 1998 odstartovala svou politickou kariéru jako bezpartijní ministryně zdravotnictví ve vládě Josefa Tošovského. O rok později vstoupila do KDU-ČSL a v roce 2004 byla za tuto stranu zvolena poslankyní Evropského parlamentu. V roce 2009 svůj mandát europoslankyně obhájila. V únoru 2012 oznámila svoji kandidaturu na prezidentku ČR.
Přemysl Sobotka: Některé Klausovy výroky jsou nadbytečné
I když na vrcholné summity Evropské rady, které se konají v Bruselu, česká hlava státu nejezdí, vnitropolitickou debatu o EU může ovlivňovat například svými komentáři. O současném prezidentovi Václavu Klausovi je známo, že si pro ostré slůvko na adresu EU nejde daleko. Pokud Vás občané zvolí jeho nástupcem, jakou roli chcete hrát ve vnitropolitické debatě o EU Vy? Začnu trochu obecněji a to z pohledu, který je mi blízký. Český Senát, v
němž se pohybuji již 16 let, se touto problematikou, tzn. vztahem k EU a implementací evropských politik, zabývá jako jedna z mála komor v Evropě a musím dodat, že to dělá velmi důkladně. Ono vyznat se v tom množství přicházející legislativy a vyhodnotit, které věci jsou zásadní a které naopak méně důležité, není jednoduché. Senát tu odvádí velký kus práce a většinou se zvládl dohodnout. Jelikož jsem byl tohoto všeho součástí, tak bych v tom chtěl pochopitelně i jako prezident pokračovat. Z vlastní
zkušenosti tedy mohu potvrdit, že zdaleka nejdůležitější je: jednat, jednat a ještě jednou jednat. Prezident Klaus je autorem řady výroků. S některými z nich je možné souhlasit, jiné považuji za nadbytečné a agresivní. Česká republika často v EU platí za nevypočitatelného partnera. Důvodem je nekonzistentnost jejích názorů a postojů. Budete se coby prezident snažit s tímto něco udělat? Zahraniční politika je v případě České republiky vytvářena vládou a ta za
ní nese největší zodpovědnost. Zároveň platí, že prezident, stejně jako obě komory parlamentu, jsou její součástí. Z tohoto důvodu považuji sjednocenou názorovou hladinu za absolutní nutnost. Není přece možné, aby jeden říkal hot a druhý čehý. Jako prezident bych neusiloval o koordinaci, což této ústavní funkci ani nepřísluší, ale jak už jsem řekl, snažil bych se jednat, jednat a jednat. Podle toho, na čem bychom se dohodli, bych pak postupoval. Pokud se podíváme na průzkumy veřejného mínění z poslední doby, zjistíme jednu věc. Členství České republiky v EU už mezi českými občany není zdaleka tak pozitivně vnímáno, jako tomu bylo před nebo v okamžiku vstupu země do EU. Svým způsobem k tomu může svými výroky na adresu EU přispívat i prezident Klaus. Budete se po svém případném zvolení snažit tuto atmosféru prolomit? Rád bych Vám pověděl jeden příběh, který se mi stal při 50. výročí evropské integrace. V jednom týdnu jsem jako šéf Senátu měl možnost navštívit tři velká města: Florencii, Řím a Brusel. Ve Florencii jsem se tehdy dozvěděl, že základním úkolem EU je dostihnout Spojené státy. Za dva dny v Římě jsem slyšel, že jsme USA již dostihli a o něco později v Bruselu mi bylo řečeno, že jsme USA dokonce předstihli. Může to být úsměvné, ale všechna tato slova zazněla z úst čelních představitelů EU. Mně osobně to připomnělo totalitu, kdy jsme se snažili dostihnout, předstihnout a zničit kapitalismus. Chci tím říct, že negativní atmosféru některými svými kroky navozuje i samotná EU. Navíc nálada mezi českými občany se příliš neliší od nálady v jiných zemích. Vezměte si třeba jih Evropy, kde EU vyvolává velmi negativní postoje. Na druhou stranu jsem přesvědčen, že úkolem všech politiků je, aby o EU mluvili. Osobně zastávám velmi realistický přistup a chtěl bych zdůraznit, že jsem rád, že je Česká republika členem EU. Platí ale také, že EU se od roku 2004, když jsme do ní vstupovali, výrazně změnila. Jsou tu poměrně velké tendence k vyšší centralizaci a dalšímu prohlubování integrace. Já jsem toho názoru, a nejsem zdaleka sám, že je lepší nechat jednotlivé
zdroj: Senát Parlamentu ČR. členské země, aby samy pracovaly na záchraně svých ekonomik a dosahovaly těch čtyř základních ekonomických svobod, na kterých byla EU vystavěna. Jak ale říkám, nic se nemá přehánět a tím přeháněním mám na mysli především nesmírně velký počet směrnic, které sem z Bruselu přicházejí. Je jich tolik, že se v tom už nikdo nevyzná. Navíc platí, že důležité momenty jsou v textu pořádně skryty, takže se v tom množství snadno přehlédnou. Myslíte si, že České republice vládne diktát z Bruselu, tedy bruselský úředník? Pokud do budoucna nebudeme více ve střehu a pokud nepřestane Brusel chrlit řadu z mého pohledu nesmyslných požadavků, tak se můžeme velmi lehce dostat do vleku událostí. Je přece jasné, že těch třicet tisíc úředníků, jejichž počet pořád dramaticky roste, bude neustále vymýšlet nesmyslná nařízení nebo doporučení. Vzpomeňme si třeba na koblihy v plastovém pytlíku nebo mrkev, která nesměla mít žádný hrbolek. Navíc krátce poté, co se to zavedlo a naši zemědělci tomu přizpůsobili výrobu, se následně zjistilo, že je to úplný nesmysl, a bylo proto nutné zařadit zpátečku. Chci tím říct, že někdy je to skutečně od zdi ke zdi a mizí tam to racio. Prezident, všichni, kteří působí v exekutivě, ale také senátoři a poslanci by měli být proto více v kontaktu s Bruselem a zasahovat již do té první
přípravné fáze. Šance to výrazně ovlivnit tu je. Existuje Visegrádská čtyřka nebo i jiná regionální partnerství. Musí se ale využívat. Neříkám tu ale nic nového, jedná se o dobře známou strategii, tj. vytvářet koalice pro něco a zároveň vytvářet koalice proti něčemu. Zmiňujete, že z Bruselu do členských zemí často přicházejí nesmyslné požadavky, jako byly například slavné balené koblihy v obchodech atd. Není to ale právě a především chyba členských států, že přijetí takové legislativy umožnily? Působil jsem jako předseda českého Senátu, proto budu hovořit na základě této zkušenosti. Můžu s čistým svědomím říct, že český Senát rozhodně aktivní je. O Poslanecké sněmovně to ale bohužel tolik neplatí a k úředníkům na jednotlivých ministerstvech se vyjadřovat nemůžu, protože tyto informace nemám. Zdůrazňuji ale, že je to skutečně o tom, abychom byli v Bruselu co nejaktivnější a byli u zdrojů informací. Někdy se totiž stává, že ony směrnice, které sem putují, jsou, řečeno s mírnou nadsázkou, tzv. kukaččí vejce – o jakou špatnost se jedná, se pozná až teprve poté, co se vylíhne. Nedával bych proto vinu jen České republice nebo jednotlivým zemím, primární chybou je, že vůbec někdo s takovým návrhem přijde. EU prochází v současné době obdobím, které by se z mnoha pohledů dalo označit za zlomové. Někteří
hovoří o tom, že vzniká tzv. dvourychlostní Evropa, jiní říkají, že je naopak nutné prohloubit evropskou integraci. Jak tyto okamžiky vnímáte vy? Je to doba, která měla náběhovou fázi, tj. nejedná se o nic, co by vzniklo teprve včera, ale co se tu objevilo již před řadou let. Vnímám ji jako skutečné odtržení politiků v Bruselu od občanů jednotlivých zemí. Říkáte prohlubování? Upřímně, to si moc nedovedu představit. Ano, je to spoustu momentů, které nás spojují, ale pořád tu jsou významné jazykové, kulturní i historické odlišnosti jednotlivých zemí, které nejde spojit nějakým příkazem. Dosáhnout federace nebo superstrátu je práce na stovky let. Souhlasím s tím, aby se kontrolovaly jednotlivé ekonomické parametry, využívání dotací atd. Na druhou stranu, jestliže se některé státy nechovají seriózně, vědomě odevzdávají špatná čísla a ještě jsou součástí eurozóny, je potřeba zvednout prst a něco s tím dělat. Maastrichtská kritéria tu existují řadu let a státy o nich vědí. I přesto je ale překračovaly, hlavně v době krize. Nemůžeme počítat s tím, že federace tyto elementární problémy spraví. Navíc členské státy mají stále dost pravomocí na to, aby ji vůbec neakceptovaly. Osobně jsem tedy proti větší centralizaci a zastávám spíše menší regulace. Bojíte se toho, že by posun evropské integrace směrem k fiskální či politické unii mohl výrazně ublížit demokracii? To je velmi těžká otázka. Pevně věřím, že demokratické systémy v EU nikdy nezahynou. Když budu mluvit za Čechy, bylo by to pro nás nepřijatelné. Na návrat demokracie jsme čekali celých čtyřicet let. Uvědomme si, že každá větší centralizace s sebou přináší více regulace a tím pádem méně svobody. Základní pravidlo je jednoduché: je-li rodina dobrou ekonomikou, tak je spokojená obec a je spokojený i stát. A jsme zase u toho, jestliže budou jednotlivé státy dobře hospodařit a budou se chovat korektně, tak bude celá EU bez větších ekonomických problémů. Co si myslíte o návrzích z poslední doby, jako je v České republice hodně diskutovaná bankovní unie?
Nevidím pro její zavedení důvod. Dohled nad našimi bankami je po problémech v devadesátých letech velmi dobrý. Naše banky jsou zdravé. To se ovšem nedá říct o jejich matkách. Jestliže nemocná matka uvidí po zavedení bankovní unie šanci si ze zdravých dcer vzít aktiva, tak se opravdu obávám o osud vkladů našich občanů. Navíc to povede k větší administrativě. Bankovní unie je ale pouze jedním z možných pokusů, jak zachránit nemocné evropské hospodářství. Ano, uvažuje se také o dalších krocích. Některé země v čele s Francií jsou přesvědčeny, že cestou nekonečného utahování opasků a reforem, tedy politikou, kterou prosazuje například Německo, se ale Evropě nikdy nepodaří překonat krizi. Co si myslíte Vy? My jsme si od sedmdesátých let v evropském prostoru zvykli, že žít na dluh je normální. Vytvářet svět, kde všichni mohou žít nad poměry, je ale přece jasná cesta ke zkáze, protože je nad Slunce jasné, že jednou se všechny dluhy musí zaplatit. V tomto případě říkám, že je nutné sáhnout po restrikcích. Ve skleníku se dá žít chvílí, pak ale ovoce či zelenina přezraje a shnije. Toho bych se opravdu nechtěl dožít. Několikrát jste tu nepřímo zmínil Řecko. Jak zpětně hodnotíte postup EU vůči zadluženým Athénám? Každý měsíc, kdy se odkládá řešení, které již mělo být dávno uděláno, znamená daleko větší náklady. Jestliže evropští politici nenajdou odvahu říct: Řecko, takhle už to dál opravdu nejde, tak se bude vše řešit na ulici. A tam se přece politika řešit nedá. Největší problém v Řecku je to, že si lidé zvykli na život, na nějž si nevydělali. Podle mého je to jasné: čím déle se bude „mluvit“ a nebude se skutečně řešit problém, bude to dražší a dražší. Myslíte si, že eurozóna ve stávající podobě přežije? Jinými slovy zůstane v ní Řecko? Můj názor, a nejen můj, je, že se to mělo stát už na samém začátku všech obtíží. Čím déle budeme onen radikální řez, k němuž zákonitě jednou dojít musí, oddalovat, tím více nás to bude stát. Nebojíte se, že případný odchod Řecka z eurozóny nebude ojedinělý? Že
se najdou i další státy, které budou tento precedens následovat? Buď se budeme chovat zodpovědně, nebo ne. Zavedení eura představovalo politický projekt bez hlubšího pohledu na ekonomiku jednotlivých zemí. A dnes se ukazuje, že právě ekonomika je podstatná. Je hezké, že si můžeme po Evropě cestovat s jednou měnou, ale to bohužel nestačí. Nyní se ukazuje, že státy, jako je Řecko, to absolutně nezvládají. Jiné jsou zodpovědné, ale pořád tu je řada zemí, která pouze bere, ale nedává. Myslím si proto, že Řecko by eurozónu mělo opustit. Mělo do ní vůbec vstupovat? Pro všechny platí stejná pravidla. Aby Česká republika vstoupila do eurozóny, musí přece splnit určitá kritéria. Řekové měli stejný úkol, ale nesplnili ho. To Vám jako odpověď musí stačit. Až Česká republika parametry pro vstup do eurozóny splní, měla by tam podle Vás vstupovat? To, že se snažíme tato kritéria plnit a děláme za tímto účelem potřebné reformy, ukazuje, že národní vláda je schopná to zvládnout. Na druhou stranu vstupovat do nemocné eurozóny je špatně. Až se eurozóna vrátí z ARO na běžný pokoj a pak bude propuštěna z nemocnice, tak se o tom můžeme bavit. Musíme si ale uvědomit jedno: nelze jít někam, kde nás možná přivítají, ale na druhou stranu na nás budou tlačit s požadavky, které nebude naše ekonomika schopná splnit. Ať už budu či nebudu prezidentem, byl bych rád, aby se čeští občané k této otázce vyjadřovali v referendu. Musí se samozřejmě dbát na to, aby otázka, která bude občanům položena, byla dobře zformulovaná a vše kolem společně měny jim bylo řádně vysvětleno. V současné době vrcholí jednání o podobě příštího víceletého finančního rámce. Nyní největší položku na rozpočtu představuje zemědělská a kohezní politika. Měla by podle Vás EU investovat do těchto oblastí, nebo se více zaměřit třeba na inovace či energetiku? Základním úkolem EU je zajistit diverzifikovanou energetickou bezpečnost. Má to samozřejmě svá úskalí. Rozumím zelené energii, ale víme, jak u nás dopadla například fotovoltaika. Podle mého by se mělo ve
zvýšené míře investovat také do liniových staveb, sjednocování technických parametrů a především do vědy a vzdělání. V tento moment bych s dotacemi již pomalu končil. Je nutné si uvědomit, že každá dotace s sebou nese riziko korupce. A to nemluvím pouze o případu České republiky, jedná se o celoevropský problém. Vidím tu ale ještě jeden aspekt. EU by se měla v první řadě zamyslet nad tím, proč má sama tak vysoké náklady na svůj provoz. Měla by zvážit, zda je potřeba tolik institucí a zda by v těchto základních položkách neměla jít členským státům příkladem. Je to ale trochu začarovaný kruh. Rozumím tomu správně, že v debatě o budoucí víceleté finanční perspektivě se kloníte na stranu nižšího rozpočtu? V případě národních států se říká: malý-efektivní stát, a to samé by podle mého mělo platit i o Bruselu. Samozřejmě to s sebou nese úspory. Zároveň je nutné dbát na větší efekti-
vitu přerozdělování, ale to je základním předpokladem pro fungování každého státu. Co si myslíte o kohezní politice EU neboli politice soudržnosti? Má podle Vás smysl? Všechno má smysl, pokud se to dělá s rozumem, a to platí jak o evropské, tak o národní úrovni. Více Vám k tomu říkat nemusím. Jaký je Váš názor na společnou zemědělskou politiku, která v rozpočtu EU představuje vůbec tu největší položku? Odpovím otázkou. Víte, jak se kvůli dotacím na zemědělství pokřivilo prostředí v celé EU? Dotovat výrobu a na druhou stranu omezovat dotace jiným zemím znamená jediné: vytrácí se konkurenceschopnost. Na změně společné zemědělské politiky se ale podle mého názoru nikdy neshodneme. Nicméně jsem přesvědčen, že by to mohlo fungovat, pokud by se dotační podmínky pro jednotlivé země sladily. Všichni se budou snažit stejně. Jinými
slovy, čím méně dotací, tím více konkurenceschopnosti a tím pádem i šance, že na konci se uplatní ten nejkvalitnější výrobek. Víte, já se bojím jedné věci, abychom pak ve výsledku nedotovali i toho největšího nepřítele všech zemědělců, kterým je střídání ročních období a počasí. (nar. 1944) je český politik a lékař. Po vystudování Fakulty všeobecného lékařství UK v Praze se profesně věnoval medicíně. Od listopadu 1989 byl aktivní v Občanském fóru a o dva roky později vstoupil do ODS. V letech 1990-1996 byl radním Města Liberce a členem vedení liberecké nemocnice. V roce 1996 byl zvolen senátorem. Po celé volební období je ve funkci místopředsedy Senátu, s výjimkou let 2004–2010, kdy byl zvolen předsedou Senátu Parlamentu České republiky. V lednu 2013 se bude jako kandidát ODS ucházet o post hlavy státu.
Jan Fischer: Jako prezident chci vytvářet dobrou značku ČR
Postoj současného prezidenta Václava Klause k EU je notoricky známý. Pokud budete zvolen příštím prezidentem České republiky, jak budete směrem k EU postupovat Vy? Budete se od Václava Klause odlišovat? Význam země už neurčují pouze její velikost a hospodářský výkon. Záleží na tom, jaký obraz sama o sobě vytvoří: s jakými myšlenkami na mezinárodní pole vstupuje, zda je prezentuje jednotně a dokáže pro ně najít partnery. A to do značné míry závisí na osobě prezidenta a jeho vystupování. Vytváření dobré značky České republiky je proto mou prioritou. České republice bývá vyčítáno, že se na evropské scéně profiluje jako nekonzistentní a nespolehlivý partner. Co je podle Vás potřeba změnit? Musím s vámi, bohužel, souhlasit, že přístup české exekutivy k fungování v Evropské unii je po dobu trvání našeho členství poněkud nepředvídatelný a nekonzistentní. Postrádám v něm jistou kontinuitu, s každou změnou vládní garnitury přicházejí změny
v nahlížení EU jako celku i jednotlivých aspektů jejího fungování. Pokud chceme dobře hájit naše zájmy, je třeba vystupovat konzistentně a s dlouhodobým výhledem. K tomu je ale samozřejmě nutné zapracovat na základním kameni zahraniční politiky a tím je i definice národních zájmů. Debata o národních zájmech již není jen výsadou politiků a diplomatů, rád bych tuto celospolečenskou diskusi více otevřel směrem k veřejnosti, tj. k občanskému a neziskovému sektoru, akademikům i médiím. Naším zájmem není nechat se strhnout černobílým viděním debaty o budoucnosti evropské integrace, zda federace či zánik Evropy a její destabilizace, zda být v jádru či na periferii. Šedesátiletá historie evropské integrace neprobíhala a neprobíhá v černobílých schématech. Nyní se, a zcela přirozeně, díky rostoucí heterogenitě v EU, začíná uvažovat o tom, jak umožnit určitým státům v integraci postupovat rychleji, aniž by nutily ostatní, kteří více spolupracovat nechtějí či nemohou. A samozřejmě ti,
kteří se více integrovat nechtějí, by ostatním neměly v užší spolupráci bránit a měly mít možnost se k nim i později připojit. To ale může fungovat pouze v prostředí, kde existuje soubor společně platných a dodržovaných pravidel. Konec konců o tom je dnešní debata o tzv. bankovní unii. To je debata, kterou bychom měli v Evropské unii vést a snažit se být jedním z jejích lídrů. Zůstaňme ještě chvilku na Pražském hradě. Prezident Klaus, ať už vědomě či nevědomě, svým názorovým postojem k EU a evropské integraci obecně přispívá k určité, spíše negativní, náladě ve společnosti. Budete se snažit tuto atmosféru prolomit? Vstup do Evropské unie pro nás nikdy nebyl cílem sám o sobě, nýbrž prostředkem k dosažení skutečného cíle. Tím je naplňování našich národních zájmů a zlepšování kvality života českých občanů. Naše členství v Unii je dokladem toho, že národní zájem nepodléhá žádné ideologii. Odmítněme jak euro či geopolitický fatalis-
mus, tak národovecké fangličkaření. Skutečně to není buď, anebo: buď povinně přijímejme vše, co z Bruselu přijde, nebo z Evropské unie rovnou vystupme. Vystupování prezidenta by mělo být jedním ze zdrojů národní hrdosti. Hlava státu ale nereprezentuje samu sebe, své názory, ale svou zemi. Proto bych v případě svého zvolení svá stanoviska koordinoval na jedné straně s vládou, na druhé straně bych zahraniční politiku otevřel a zapojil do ní občanská sdružení, akademiky, podnikatele, novináře a další zástupce občanské společnosti. Tímto získá postup prezidenta a vlády větší legitimitu a lepší přijetí samotnými občany. Česká republika nepatří k velkým státům EU, i tak ale může s notnou dávkou šikovnosti výrazně ovlivňovat dění v EU. Jak by měla naše země podle Vás v Bruselu vystupovat, aby co nejlépe hájila své zájmy? Pro nás je důležité, abychom nebyli ve vleku událostí, abychom pouze pasivně nereagovali na dění. Musíme mít nejen krátkodobou taktiku, ale i střednědobou a dlouhodobou strategii, být připraveni na více scénářů a umět předvídat. Jako země střední velikosti musíme umět hledat spojence, a stejně tak být platným spojencem ostatním zemím. Konkrétně je v našem zájmu jednak udržet jednotný trh EU a dokončit jeho liberalizaci, a také shodnout se v EU na společné energetické politice či komunikačních a dopravních sítích. Vládne podle Vás České republice diktát z Bruselu, tedy bruselský úředník? Nemyslím, že by v Česku vládl bruselský diktát. To je tak trochu klišé a karikatura. Chtěl bych ovšem, aby naše země své členství nevnímala jako finální stav, znovu je třeba říci, to není cíl, ale prostředek, jak prosazovat naše zájmy na formálních ale i neformálních platformách. Jsem ale přesvědčen, že se nemáme vzdávat klíčových pravomocí, jakými jsou například určování výše daní, nastavení sociálního, zdravotního a penzijního systému, sestavování rozpočtu nebo samotný výkon moci zákonodárné, výkonné a soudní. V mnoha ohledech můžeme tvrdit, že EU v současnosti prochází důležitým, možná zlomovým obdobím, kdy
zdroj: Volební tým Jana Fischera. se rozhoduje o jejím dalším směřování. Někteří hovoří o tom, že tu vzniká tzv. dvourychlostní Evropa, jiní říkají, že je naopak nutné prohloubit evropskou integraci. Jaký je Váš názor? Kam by EU měla v blízké budoucnosti směřovat? Nemám rád slovní spojení „dvourychlostní Evropa“, evokuje to ve mně normativní hodnocení, že je někdo lepší, rychlý, a horší, pomalý. Také to evokuje trvalé rozdělení na členy první a druhé kategorie. Toho se musíme jednoznačně vyvarovat. Jakýkoliv model diferenciované, pružné spolupráce musí být otevřený, to znamená, že každý, kdo se bude chtít po určitém čase připojit, by měl mít možnost. Stejně tak federalizaci nepovažuji za šťastný krok, podle mého názoru na ni Evropa není připravena a vzhledem k velkým rozdílům hospodářským či kulturním. Rovněž neexistuje společná evropská identita či veřejné mínění. Spíše než snahu o skutečnou federalizaci nyní sleduji jistou snahu o centralizaci pravomocí a rozhodování. Proto jsem zastáncem flexibilní integrace. Znamená podle Vás posun k fiskální a politické unii „zánik demokracie“? „Zánik demokracie“ je příliš melodramatické vyjádření, nicméně, jak už jsem uvedl, nepovažuji v nynější situaci za vhodný posun ani k politické, ani k fiskální unii. Obávám se, aby vytvoření fiskální unie nebylo jen marným únikem před nutnými strukturálními reformami. Jen s fungujícím a hotovým vnitřním trhem a udržová-
ním hospodářského růstu může fiskální unie fungovat. Eurozóna prochází krušnými časy a hospodářská situace v ní se pochopitelně odráží i v ekonomikách zemí bez eura, tedy i v České republice. Některé země v čele s Francií jsou přesvědčeny, že lék na krizi nelze hledat v nekonečném utahování opasků a reforem. Což je ale zase politika, kterou prosazuje například Německo. Co si myslíte Vy? Současná dluhová krize je na úrovni stávající eurozóny a způsobem „jedno měřítko pro všechny“ neřešitelná. Proto by byl např. pouhý nákup dluhopisů, bez strukturálních reforem, zbytečný. Dluhová krize by měla být primárně řešena na úrovni, na které vznikla, tedy na úrovni států, a to i s tím, že vytvoříme funkční mechanismus státního bankrotu, který stejně jako kvalitní zákony o konkursu umožní nový začátek díky využití zdravých částí ekonomiky. Na druhé straně se snažme o prohloubení koordinace národních hospodářských politik s větším ohledem na hospodářské cykly ekonomik. Konec konců tento princip je zakotven už v současném primárním právu. K překonání krize je každopádně nutná disciplína jednotlivých národních států. Nelze léčit evropskou ekonomiku, aniž by jednotlivé evropské státy provedly strukturální reformy na svém území a začaly dodržovat rozpočtová pravidla. Co si myslíte o postupu EU vůči za-
dluženému Řecku? Byla pomoc, kterou získaly Athény od EU a MMF, užitečná? Nebo je to oddalování nevyhnutelného? Nejprve musím říct, že už přijetí Řecka do eurozóny bylo chybou, bylo trochu naivní si myslet, že státy s tak různými ekonomickými a kulturními úrovněmi by mohly bezproblémově fungovat v rámci jednotné evropské měny. Odchod jakéhokoliv státu z eurozóny by měl velmi negativní dopad na celou evropskou ekonomiku, pokud k němu má dojít, musí být bezpodmínečně velmi dobře zvážen a připraven, aby byly ostatní evropské ekonomiky, potažmo eurozóna pokud možno co nejméně zasaženy. Česko se při vstupu do EU zavázala, že v budoucnosti přijme společnou měnu euro. Někteří čeští politici včetně premiéra Petra Nečase jsou ale pro to, aby Češi svůj vstup do eurozóny stvrdili v referendu. Argumentují tím, že v eurozóně již nepanují stejné podmínky, jako když Česká republika vstupovala do EU… Euro je významný fenomén a Česká republika se nesmí vzdát svého vlivu na jeho další osud. Vstup do eurozóny však není na pořadu dne. Nejen proto, že neplníme podmínky, ale i kvůli pochybnostem, které eurozóna vzbuzuje. Je zjevné, že euro můžeme přijmout teprve tehdy, až naše ekonomika a politika budou připraveny a také až to bude pro nás výhodné.
Pro Českou republiku, která více než 80 % svého vývozu směřuje na trhy EU, jsou jakékoliv kroky vedoucí k bezprostřední stabilizaci a následnému přijetí eura z krátkodobého hlediska samozřejmě pozitivní. Je zde ale několik otazníků: Chceme zachovat naši průmyslovou strukturu postavenou na velkých firmách a závislou na evropských trzích? Nebo ji chceme změnit a orientovat se na menší a střední firmy s vysokým inovačním potenciálem, schopné exportovat sofistikované výrobky kamkoli, a to i v době krize? Volba euro ano/ne je mimo jiné volbou mezi „velkými“ a „malými“. Nejsem proti přijetí eura, ale je nanejvýš nutné zvážit jak krátkodobé a střednědobé, tak dlouhodobé dopady případného vstupu do eurozóny, samozřejmě s přihlédnutím k různým modelům budoucího vývoje uvnitř eurozóny a pravidlům, jimiž budou její členové svázáni. Je prostě potřeba počítat s ekonomickými a politickými důsledky tohoto kroku a také za něj přijmout zodpovědnost vůči budoucím generacím. Určení termínu přijetí by mělo být součástí formulace našeho národního zájmu. V současné době vrcholí jednání o podobě příštího víceletého finančního rámce. Dnes platí, že největší díl z rozpočtu ukrajuje zemědělství a kohezní politika. Jak by měl podle Vás vypadat rozpočet v EU v příštím sed-
miletém období 2014-2020? Rozpočet EU nemá automaticky růst v situaci, kdy členské státy jsou nuceny šetřit pod tíhou ekonomické krize. Neřešme však finanční tíseň na úkor kohezní politiky. Tyto dva principy nejsou v protikladu. Jde o to, současné prostředky využívat kvalitněji. Česká republika by finanční prostředky měla využít pro dobudování silniční a železniční sítě a na podporu vědy a výzkumu. Rozhovor jsme začínali otázkou na současného prezidenta Václava Klause, věnujme mu i poslední dotaz, který se bude týkat jeho názoru na klimaticko-energetickou politiku EU. Vnímáte „zelenou“ orientaci EU jako příležitost, nebo spíše jako přítěž? „Zelená“ politika je přínosem, je však nutné vždy dbát na efektivitu takových projektů. Jsem přesvědčen, že v mnoha ohledech jde o problémy, které by se měly řešit na vědecké úrovni, ne pouze politicky. (nar. 1951) je český statistik a politik. Od dubna 2003 do července 2010 byl předsedou Českého statistického úřadu a v letech 20092010 vykonával funkci předsedy úřednické vlády ČR. Od května do července 2009 předsedal Radě EU. V současné době působí jako viceprezident Evropské banky pro obnovu a rozvoj, která sídlí v Londýně, a uchází se o post hlavy státu.
Karel Schwarzenberg: O Unii musíme komunikovat
Postoj současného prezidenta Václava Klause k EU je všeobecné známý a my se nemůžeme nezeptat na to, zda občas nemáte pocit, že pan prezident některými svými výroky na adresu Bruselu Českou republiku v očích našich evropských partnerů poškozuje? Dovolte mi, abych coby ministr zahraničí nekritizoval hlavu státu. Dobře, tak se zeptáme jinak. Pokud Vás občané zvolí českým prezidentem na dalších pět let, jak budete v
této roli směrem k EU vystupovat? Budete se od prezidenta Klause v něčem odlišovat? Jedním z úkolů prezidenta republiky, který dle ústavy zastupuje Českou republiku navenek, je, aby vedl intenzivní dialog o závažných zahraničněpolitických otázkách. A evropská politika k nim samozřejmě patří. Důležité je o tomto komunikovat s ministrem zahraničí, s ministerským předsedou, případně i s jinými ministry. Považuji to za lepší způsob, než se veřejnými prohlášeními dostávat do
protikladů k politice vlády. Zůstaňme ještě chvilku u současného prezidenta Klause. Ten, ať už vědomě či nevědomě, svým názorovým postojem k EU a evropské integraci obecně přispívá k určité, spíše negativní, náladě ve společnosti. Budete se po svém případném zvolení snažit tuto atmosféru nějak prolomit? Budu se snažit velmi věcně hovořit o tom, co z našeho členství vyplývá, jaké možnosti v Evropské unii máme, kde je nedostatečně využíváme, jak překonat jistou izolaci, do které se
někdy dostáváme, a jak naopak hledat intenzivně spojence v Evropské unii. To jsou naše státní zájmy, protože v politice obecně i v EU musíme tyto zájmy hájit. Říkáte, že musíme hájit své zájmy. Česká republika patří v EU spíše k menším členským státům. Jak by měla podle Vás v Bruselu vystupovat, aby své zájmy hájila co nejlépe? Jak jsem již uvedl, nemáme zastávat osaměle své cíle, nýbrž vždy ve spojení se státy, které mají podobné problémy, názory nebo zájmy. Také bychom měli mnohem intenzivněji pracovat v evropských strukturách a vyslat do Bruselu nejlepší lidi. Příkladem budiž některé menší evropské státy jako Belgie nebo Lucembursko, jejichž vliv vysoce převyšuje jejich velikost nebo hospodářskou sílu. To ovšem nebude možné, nebudeme-li se stavět jednoznačně kladně k EU a svorně usilovat o naše cíle v Bruselu. Pokud se zaposloucháme do veřejné debaty nebo si prolistujeme některé z tuzemských deníků, nemůžeme si nevšimnout kritických komentářů či výroků na adresu přicházející legislativy z Bruselu. Máme na mysli různá nařízení typu zahnutých okurek, balených koblih v obchodech či úsporných žárovek. Je to ale podle Vás vždy nezbytně chyba unijních institucí, že se taková opatření přijímají, nebo svou vinu nesou i čeští vyjednavači? Pokud bychom to zjednodušili, myslíte si, že Česku vládne diktát z Bruselu, tedy bruselský úředník? To je jedno z mnoha nesmyslných tvrzení, se kterými se opravdu denně setkávám. Upozorňuji na to, že evropské směrnice bývají vždy projednávány českým parlamentem. Zde se ovšem někdy, tvořivostí českých poslanců, mění k nepoznání. Málokdy k lepšímu. To je jedna stránka věci. Ta druhá je, že kdykoli, pokud je něco nepříjemného pro voliče, občany ČR, tak to přisuzujeme Bruselu. Naopak dobré věci si připisujeme my sami. Tím vzniká falešný obrázek. Nepochybné ale je, že i bruselské úřady, podobně jako ty naše, se pokoušejí rozšířit svůj vliv, navýšit počet úředníků a trvat na své důležitosti. K tomu bychom se měli stavět stejně skepticky, jako k českým úřadům. Nacházíme se v období, které lze v
zdroj: Rada EU. mnoha ohledech považovat za pro EU zlomové. Na jedné straně tu jsou obavy, zda tu pomalu ale jistě nevzniká tzv. dvourychlostní Evropa, na straně druhé se intenzivně diskutuje o prohlubování evropské integrace směrem k federaci apod. Jak tuto dobu vnímáte vy? Můj osobní názor je, že evropské státy se přibližují, že je to ovšem asymptotická křivka. Nikdy nedosáhneme stejně pevného spojení jako USA. Čím dál více cílů ale bude nutné dosahovat společně. Jednotlivé státy už k tomu nebudou mít sílu. Týká se to například energetické a bezpečnostní politiky a dalších. Dluhová krize eurozóny samozřejmě významně ovlivňuje i hospodářskou situaci v zemích bez eura, k nimž patří i Česká republika. V EU se neustále diskutuje o tom, jaká opatření přijmout, aby byla krize co nejdříve zažehnána. Jak nahlížíte na různé návrhy, které přicházejí ze členských zemí? Zastávám spíše názor, že probíhá jedna z velkých cyklických krizí, které se objevují vždy po několika desetiletích. Samozřejmě, jakmile to bude mít smysl, a to ve chvíli, kdy se evropské hospodářství zotaví a nabude vyšší míru konkurenceschopnosti vůči státům jako USA, Japonsko, Čína nebo Indie, tak pozvolna bude končit i naše krize. K tomu jsou ale potřeba zásadní reformy, nejen utahování opasků. Jakmile se to podaří prosadit a budeme připraveni k dalšímu růstu, pak bude mít smysl do růstu investo-
vat. Jak hodnotíte postup EU vůči zadluženému Řecku? Přežije podle Vás eurozóna stávající situaci, nebo bude některý z jejích členů nucen odejít? Nemám dostatek informací, mimo těch co se objevují v médiích, jak se bude situace v Řecku vyvíjet. Že jsou opravdu ve velikých problémech, to je nepochybné. Jednou je možné, že měnová unie bude postavena před volbu, co napáchá větší škodu, zda nadále velikými částkami, na které už nejsou pomalu zdroje, podporovat Řecko, nebo jaké by mělo následky, kdyby Řecko z měnové unie vystoupilo. Česká republika se v roce 2004, kdy se stala členem EU, zavázala, že v budoucnosti vstoupí i do eurozóny. Premiér Nečas je ale toho názoru, že o přijetí společné měny by měli rozhodnout občané v referendu. Argumentuje tím, že v eurozóně již nepanují stejné podmínky, které tam byly v okamžiku českého vstupu do EU. Co si o tom myslíte? Je závazek přijmout euro pro Česko stále aktuální? Dohody se mají dodržovat a daný slib podrobit referendu považuji za pochybnou politiku. Stáváme se tím nevěrohodnými. Ale upozorňuji, že Česká republika zdaleka nesplňuje kritéria, aby se mohlo uvažovat o našem vstupu do eurozóny. Je to otázka, která bude k řešení snad za pět let. Jednou z nejaktuálnějších otázek, které se v současné době na evropské úrovni řeší, je podoba budoucího
víceletého finančního rámce EU. Kam by podle Vás v příštím období 2014-2020 měla EU nejvíce investovat? Stejně jako dnes do zemědělství a kohezní politiky, nebo třeba do vědy a inovací či energetických projektů? Zajisté máme více investovat do vědy, výzkumu a inovací, kohezní politiku ještě potřebujeme, protože velká část států, například všechny, které byly členy Comeconu (RVHP), byly ve svém vývoji zbrzděny a mají nárok, aby byly podpořeny ve svém přibližování ke starým evropským
státům. Poslední otázku věnujme Vašemu názoru na klimaticko-energetickou politiku EU. Je podle vás „zelená“ orientace EU příležitostí, nebo spíše přítěží? Samozřejmě je to příležitost. Ve výjimkách je pak i přítěží. Měli bychom ale hlavně myslet na budoucí vývoj, než na okamžité těžkosti. (nar. 1937) je potomek šlechtického rodu Schwarzenbergů a politik. Od roku 2009 vede stranu TOP 09, v květnu 2010 byl zvo-
len poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a od července téhož roku je 1. místopředsedou vlády a ministrem zahraničních věcí v Nečasově kabinetu. V minulosti působil jako vedoucí kanceláře prezidenta Václava Havla, byl ministrem zahraničních věcí nominovaným za Stranu zelených ve druhé Topolánkově vládě a v letech 2004–2010 senátorem Parlamentu ČR za Prahu 6. V lednu 2013 se utká o křeslo prezidenta republiky.
Jiří Dienstbier: ČR potřebuje evropskou integraci
zdroj: Volební tým Jiřího Dienstbiera. V českých ústavních poměrech nebývá zvykem, aby česká hlava státu jezdila na unijní summity do Bruselu. Na druhou stranu dosavadní prezidenti, jak v současnosti Václav Klaus, tak jeho předchůdce Václav Havel, řadu věcí ze svého postavení komentovali, a tím pádem i výrazně ovlivňovali. Pravdou zůstává, že styly obou prezidentů se od sebe značně lišily. Jakým způsobem byste jako prezident ČR směrem k EU chtěl vystupovat Vy? Pokud bych byl zvolen, vystupoval bych vůči evropské integraci zcela jiným způsobem než současný prezident. Považuji myšlenku evropské integrace za zcela zásadní pro budoucnost Evropy i České republiky. Neumím si představit, že by Evropa mohla ve světě obstát, aniž by nepo-
kračovala v prohlubování integrace. Požadavky vznikající v souvislosti s krizí eura na prohloubení hospodářské a politické unie jsou tak zcela přirozené. K tomu dodávám, že například v hospodářské oblasti bych rád viděl konkrétně daňovou integraci, to znamená slaďování daňových sazeb u daní z příjmu. Myšlenka evropské integrace vznikla jako mírová a v tomto směru je velmi úspěšná. Souhlasíte tedy s nedávným udělením Nobelovy ceny míru Evropské unii? Byli tací, kteří se tomuto kroku vysmívali, ale když se nad tím hlouběji zamyslíme, málokterý projekt v lidské historii přinesl tak stabilní a nekonfliktní mírové prostředí jako Evropská unie Evropě v posledních padesáti šedesáti letech.
Další věcí je, že máme něco, co je společné evropské civilizaci. Tím je humanistický přístup, ohled na každého jednoho člověka jako na svobodného a důstojného jednotlivce. To jsou společné hodnoty, které bez další integrace nebudeme schopni zachovat. Vychází z nich i evropský sociální model. Co byste tedy jako český prezident směrem k EU nejvíce akcentoval? Určitě bych zdůrazňoval, že Česká republika zcela jistě potřebuje evropskou integraci. Dokonce je to tak, že ji potřebujeme mnohem více, než některé jiné země Evropy. Integrace je způsob, jakým se menší země mohou spolupodílet na rozhodování. Pokud by evropská integrace zhavarovala, povede to k tomu, že budou rozhodovat jen větší státy a nám nezbude nic
jiného, než sledovat pravidla, která nastaví. Z tohoto hlediska považuji za nebezpečný současný trend, kdy především země eurozóny, ale i Polsko, chtějí pokračovat v integraci a my stojíme a váháme. Riziko, že bychom zůstali na okraji a od integračního procesu se štítivě odtahovali, čímž bychom se u vyjednávacího stolu připravili o možnost říkat své názory a ovlivňovat rozhodnutí, která na nás budou mít dopad, považuji za skutečně zásadní problém. Je proto potřeba neustále podtrhávat, co integrace znamená a co nám přináší. A nemám na mysli směšnosti typu zahnutých banánů či úsporných žárovek. To jsou naprosté podružnosti, které jsou zneužívány k tomu, aby byla myšlenka evropské integrace diskreditována. Česká republika se někdy setkává s kritikou, že navenek působí velmi nekonzistentně. Jednu zahraniční politiku vede prezident, druhou premiér a pak je tu samozřejmě ministr zahraničí. Jak hodláte takovou situaci řešit Vy? Ano, země by navenek měla prezentovat jasné stanovisko. Na druhou stranu z technického hlediska prezident zahraniční politiku netvoří. Pokud bych jako prezident jel na nějaký summit, tak bych samozřejmě svá stanoviska předem konzultoval s českou vládou. Na domácí scéně bych pak zároveň poukazoval na některé nesmyslné kroky, které vláda dělá. Rozporuplnost vidím například v české pozici ve vyjednávání příštího sedmiletého rozpočtového rámce. Česká republika se na jednu stranu přihlásí k čistým plátcům, tedy k zemím, jež chtějí úsporný rozpočet, ale zároveň podporuje skupinu vedenou Polskem, která bojuje za silnou kohezní politiku. V takovém případě platíme v Evropě za šašky a já bych se tomu snažil za každou cenu předcházet. Zůstaňme ještě chvíli u současného pana prezidenta. Máte pocit, že prezident Václav Klaus může svými výroky na adresu EU naši zemi poškozovat? Ne může, on ji velmi silně poškozuje. A není v tom zdaleka sám, je pouze nejvýraznější a nejviditelnější. Svou vinu totiž nese i vláda, která mu v tom vychází vstříc. Výsledkem je pak to, že nejsme bráni za věrohodné
partnery a jsme pro smích. To se musí změnit. Negativní naladění vůči Evropské unii je citelné i mezi českou veřejností. Může za to prezident se svými názory? Myslím, že je to kombinace dvou vlivů. Jedním z nich je fakt, že se v současné době nacházíme v určitém krizovém období, které je v EU spojeno zejména s krizí jednotné měny. Druhým je pak skutečně euroskeptický postoj hlásaný z Hradu. Chtěl bych ale zdůraznit, že za velkou chybu považuji zejména to, že tu neexistuje debata o tom, jakou pozici by měla mít Česká republika vůči EU. Jediný, kdo se tématu evropské integrace systematicky a účelově věnuje, je Václav Klaus. Pokud budete zvolen, chtěl byste být v tomto smyslu aktivní, tj. povzbuzovat politiky, aby takovou debatu vedli? Myslím si, že otevírat debatu o nejpodstatnějších tématech, je jednou z nejdůležitějších prezidentských rolí vůbec. Česká republika patří v EU spíše k menším zemím. Co by měla podle Vás dělat, aby co nejlépe prosazovala své zájmy? Důležitá je spolupráce a koordinace politik s partnery. Příkladů bychom v Evropě nalezli celou řadu. Například o zemích Beneluxu je známo, že koordinují hodně postojů, a podobné je to u skandinávských států. Ve střední Evropě je to jednoznačně Visegrád. Nakonec příklad Lucemburska, které je jednou z nejmenších zemí Unie, mluví za vše. Je to malý stát, ale má obrovský vliv na to, co se v EU děje. Jeho představitelé byli předsedy Komise, šéfy Eurogroup atd. Pokud má země naprosto jasno v tom, co chce, a dává to smysl i jejím partnerům, může se prosadit. V Evropě neplatí princip, že by nějaká skupina soupeřila s jinou skupinou, ale je tu spíše snaha řešit problémy konsensuálně. Jinými slovy, kdo přijde se smysluplně zdůvodněným požadavkem, ostatní se mu snaží vyjít vstříc. Musíme ale působit rozumně a neprosazovat najednou dva protichůdné názory, případně jako se to stalo u fiskálního paktu nebo bankovní unie, neodmítat dopředu něco, co na nás vůbec nemusí mít dopad. Velmi dobře si v tomto ohledu ve-
dou Poláci. Od začátku jsou ochotni se o tom bavit a v průběhu diskuse vznášejí své kritické výhrady. Ano, někdy to proces zastaví, ale v žádném případě neplatí za ty, kteří by diskusi kazili od samého začátku. V průběhu rozhovoru jste zmínil i různá bizarní nařízení ze strany EU v podobě zahnutých banánů či okurek. Označil byste to za diktát Bruselu, nebo to podle Vás souvisí se špatnou vyjednávací taktikou ze strany ČR? Předně, předpis, proti němuž by se Česká republika od začátku důsledně stavěla a měla by pro to rozumné důvody, by vůbec nevznikl. Český ministr či předseda vlády na Evropské radě spolurozhoduje o evropské legislativě. To, co si sami neschválíme, nám samo z Bruselu nepřijde, protože Brusel jsme my. Jedná se o naše společná rozhodnutí, na kterých se podílíme. Druhý aspekt celého problému se objevuje při transformaci evropského práva do české legislativy. Často se stává, že si rezorty vymyslí spoustu věcí, které zdůvodňují požadavkem Evropské unie, ale ve skutečnosti to tak vůbec není. Na jakémkoliv nesmyslu, který k nám dorazí z Bruselu, a já nevylučuji, že se tak neděje, máme svůj podíl viny, a to tím, že jsme se debaty aktivně neúčastnili a přijetí předpisu nepředešli v momentě, kdy se tato legislativa připravovala. Co proti tomu dělat? Máte v záloze nějaké řešení? Jsme opět zpátky u toho, že si musíme nejprve definovat, čeho vlastně chceme v Evropě dosáhnout. Jednotliví členové naší vlády musí být dobře připraveni, aby byli schopni vést na evropské scéně diskuse a vyjednávat. To, co nám ale chybí nejvíce a co jsme slíbili již velmi dávno, tj. při vstupu do Evropské unie, je kvalitní úprava fungování státní služby tak, aby byla stabilní a aby poskytovala špičkový servis. Vím, že si bruselští úředníci často stěžují, že při návštěvě českých úřadů vídají neustále nové tváře. Naši úředníci se pak místo toho, aby věcně řešili svou agendu, neustále dokola seznamují s náplní práce a navzájem se uvádějí do situace. Současná doba může být pro budoucnost evropské integrace považována za zlomovou. Někteří hovoří o tom, že tu pomalu, ale jistě vzniká
tzv. dvourychlostní Evropa, jiní zase naopak tvrdí, že musíme prohloubit evropskou integraci. Jak tuto dobu vnímáte vy? Myslím, že jediná cesta je pokračovat v integraci, protože opačný trend je dezintegrace a konfliktní řešení problémů místo jejich řešení ve spolupráci. Byl bych velmi nerad, aby to probíhalo dvourychlostně, a to především bez České republiky v hlavním proudu. Tomu bychom se měli už i z geopolitických důvodů snažit za každou cenu vyvarovat. Nacházíme se uprostřed Evropy a všechno, co přijme jádro, nás v každé situaci bezprostředně ovlivní. Za obzvlášť nebezpečné považuji přechod od celounijních řešení k řešení na mezivládní úrovni. Důvod je jasný. Pokud se problémy řeší na celounijním základě, tedy prostřednictvím primárního práva, které vytváří orgány EU, můžeme si být jisti, že u stolu máme své místo a podílíme se na rozhodnutí. Cesta mezistátních dohod nás z tohoto pohledu oslabuje a ztrácíme díky ní postavení a vliv. Považujete posun k fiskální či politické unii za riziko pro demokracii? To je úplný nesmysl. Na druhou stranu ale nepopírám, že je nutné pokračovat v debatě o větší demokratické legitimitě v Evropské unii. I přesto, že u přímo voleného Evropského parlamentu není o jeho demokratické legitimitě žádných pochyb, je potřeba posílit jeho pravomoci tak, aby se jednalo o opravdové legislativní těleso, které nelze obejít a které se podílí na přijímání norem majících v našem vnímání zákonnou povahu. Pojďme se chvíli věnovat aktuálním otázkám, které EU nyní řeší. Jednou z nich je problém spojený se zadluženým Řeckem, který může mít dalekosáhlý dopad na celou eurozónu. Jak hodnotíte postup Unie vůči Athénám? Myslím, že eurozóna přežije. Její krach by představoval obrovskou ekonomickou katastrofu s takovými škodami, že klíčové země s eurem nic takového nepřipustí, a to i za cenu téměř jakýchkoliv nákladů. Budou chtít nastavit pravidla, aby eurozóna v budoucnu bezproblémově fungovala, což prakticky znamená, že přistoupí k prohloubení hospodářské a politické unie. Zároveň udělají vše pro to, aby
eurozóna zůstala celá, tedy včetně Řecka. Nedávno se mi do rukou dostala studie, která vypočítává, s jakými astronomickými škodami bychom museli počítat v případě, kdyby z eurozóny začaly postupně odcházet nejvíce problematické státy. Její autoři dospěli k závěru, že škody by byly mnohonásobně větší, než jakékoliv představitelné náklady na záchranu eurozóny. Česká republika se při svém vstupu do EU v roce 2004 zavázala, že poté, co splní podmínky, přijme euro. Někteří čeští politici včetně premiéra Petra Nečase se zasazují o to, aby Češi o vstupu do eurozóny rozhodovali v referendu. Argumentují tím, že eurozóna už nenabízí stejné podmínky jako v okamžiku, kdy se ČR stala členem EU. Co si myslíte Vy? Takový argument je nesmyslný. Eurozóna se mění každý den a my jsme to v okamžiku vstupu do EU věděli. Na druhou stranu nikdo nepochybuje o tom, že dneska není den, kdybychom měli do eurozóny vstupovat. Aby se tak stalo, musí být splněny dva předpoklady. Jednak se z krize musí dostat samotná eurozóna a je také nutné pracovat na pravidlech, které zajistí, že bude do budoucna fungovat spolehlivě. Zároveň musíme zvládnout situaci doma, tj. vyřešit ekonomické problémy, zmírnit rychlost zadlužování, velikost rozpočtového schodku, tedy splnit podmínky vstupu. Rozumím tomu tedy tak, že vstup České republiky do eurozóny podporujete, nicméně než se tak stane, čeká nás dlouhá cesta. Proč si ale myslíte, že je dobré mít euro? Mít euro je rozumné především z toho důvodu, že podporuje podnikatelské prostředí, stabilitu kurzu atd. Nebudou se opakovat situace, kdy jedna velká německá automobilka raději umístí svou investici do sousedního Slovenska, přestože původně preferovala Česko. Důvodem, proč se tak rozhodla, byl fakt, že Slovensko je v eurozóně, což s sebou nese méně rizik než v případě státu s národní měnou. Na Česko to mělo konkrétní dopady, přišli jsme o spoustu nových pracovních míst. V současné době vrcholí jednání o podobě příštího víceletého finančního rámce EU. Kam by podle Vás měla
EU nejvíce investovat? Myslím, že tu není prostor pro nějaké zásadní změny, protože snížit výdaje na zemědělství není prosaditelné. To, co by se ale změnit rozhodně mělo, je to, aby měly všechny země stejné podmínky, tj. buď dotace všem státům omezit, nebo je dorovnat. Jsem zastáncem silné kohezní politiky. Prostředky by v tomto případě měly směřovat do infrastruktury a veřejně prospěšných projektů, nikoliv do soukromých podnikatelských aktivit, jako jsou výstavby hotelů nebo golfových hřišť. Silná politika soudržnosti je v zájmu celé České republiky, protože i v příštím období bude platit, že budeme z rozpočtu více dostávat, než do něj odvádět. Vidím v tom velký přínos pro naše regiony, které by bez dotací EU neměly téměř žádné prostředky na svůj rozvoj. Smysl této politiky je podle mého i v tom, že si klade za cíl vyrovnávat rozdíly mezi jednotlivými regiony, a tím odstraňovat i zdroje možného napětí. Měl by být evropský víceletý rozpočet vyšší nebo nižší, než je nyní? Chceme-li solidní kohezní politiku, podporu tvorby pracovních míst, vědeckého rozvoje nebo vzdělání, tak tomu musí odpovídat i objem rozpočtu. Zdůrazňuji ale, že se tu bavíme o nějakých desetinách procenta hrubého domácího produktu. Myslím, že z pohledu veřejných rozpočtů jednotlivých členských zemí tedy nejde o žádné dramatické navyšování. Co si myslíte o obnovitelných zdrojích energie? Považujete je za konkurenceschopný zdroj energie, nebo se spíše kloníte na stranu zastánců jádra? Kritickým momentem celé diskuse je otázka, do jaké míry je obnovitelné zdroje třeba podporovat. Pokud se podíváme na fotovoltaiku, přiznejme si, že Česká republika tento proces nezvládla. Kdyby k tomu přistupovala v rozumné míře, smysl by to rozhodně mělo. Takto docílila pouze toho, že celou věc naprosto zdiskreditovala. Podívejme se ale na Německo. Dnes v něm najdeme celou řadu obcí, které jsou soběstačné, protože využívají chytrý mix zdrojů. Podporujme tedy menší regionální zdroje, což má souvislost i s územním rozvojem a regionální zaměstnaností. Kromě toho si tak snížíme závislost na zahraničních zdrojích energie. Musíme ale zároveň
stát nohama na zemi, u nás nejsou podmínky na to, abychom po vzoru Německa ze dne na den vypnuli běžící jaderné elektrárny. Vnímáte zelenou orientaci EU jako příležitost? Myslím, že je to nezbytná podmínka k tomu, abychom měli kvalitní život a žili ve snesitelných podmínkách. Podíváme-li se na to, co se pravidelně
děje například na Ostravsku nebo i v Praze, tak se o kvalitě života dá mluvit těžko. Kvalita životního prostředí je důležitá součást evropské politiky.
poté se věnoval advokacii. Na jaře 2011 zvítězil v doplňovacích volbách a stal se senátorem za Kladensko a část Prahy. Mandát vykonává po svém zesnulém otci, exministru zahraničí Jiřím Dienstbierovi. V přímých volmladší (nar. 1969) je český politik, senátor, místopředseda bách se bude ucházet o post prezidenČSSD a stínový ministr spravedlnosti. ta republiky. Je oficiálním kandidátem ČSSD. V roce 1997 absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a
Jana Bobošíková: Budu razantnější než Klaus
zdroj: Suverenita.cz. České republice bývá často vytýkáno, že se neumí na evropské scéně prosadit. K důležitým tématům mlčí, nebo mate nejednotným postojem. I přesto, že v českých ústavních poměrech není zvykem, aby prezident navštěvoval například vrcholné summity Evropské rady v Bruselu, může se samozřejmě k evropským tématům vyjadřovat a tím pádem celou diskusi o nich ovlivňovat. Současný prezident Václav Klaus to dělá svébytným způsobem. Myslíte si, že svým postojem a některými svými výroky směrem k Bruselu Česko poškozuje? Budete se od něj v tomto nějak odlišovat? Jestli někdo poškozuje Českou republiku, tak to jsou ti, kteří nás chtějí za každou cenu zavléct do tzv. hlavního proudu v Evropské unii. A to bez ohledu na to, že hlavní neznamená správný, a že by kroky, které chtějí prosazovat, znamenaly pro Českou republiku katastrofu. Už teď je naše
státní suverenita výrazně oslabena, na což velmi doplácíme. Jediný, kdo za všech okolností hájí naše zájmy, je Václav Klaus. Odlišila bych se od něho pouze tím, že bych v některých otázkách byla ještě razantnější. Například bych nikdy nepodepsala Lisabonskou smlouvu, ani žádnou budoucí smlouvu, která by znamenala předání dalších pravomocí do Bruselu. Prezident Klaus, ať už vědomě či nevědomě, svým názorovým postojem k EU a evropské integraci obecně přispívá k určité, spíše negativní, náladě ve společnosti… Souhlasíte? Zásadně s tímto tvrzením nesouhlasím. Jestli tu někdo soustavně a opakovaně hlásá pozitivní náladu, posiluje důvěru občanů ve vlastní síly a správně varuje před tím, že se zase někde za našimi hranicemi o nás někdo postará, tak je to současný prezident. Negativní náladu tu šíří všichni ti mravokárci, kteří si se zvednutým
ukazovákem libují v mrskačství ostatních kvůli kdejakým skutečným či domnělým nedostatkům. Že se se stejnými problémy potýká celá euroatlantická civilizace, že korupce, sociální vyloučení velkých skupin obyvatelstva, výzvy k občanské neposlušnosti a k útokům na základní demokratické principy jsou často ještě v mnohem větší míře než u nás charakteristické pro většinu zemí v tomto prostoru, to nevidí nebo lépe řečeno nechtějí vidět. Co budete coby případná první prezidentka České republiky dělat Vy? Budu posilovat důvěru občanů ve vlastní schopnosti, budu šířit hrdost na Českou republiku, budu poukazovat na rizika, která nám hrozí. Česko patří spíše k menším členským státům EU. Jak by měla Česká republika na půdě EU vystupovat, aby co nejlépe hájila své zájmy? Především by si měla ujasnit, co je jejím zájmem. Zda je to posilování státnosti České republiky, její suverenity, prosperity její ekonomiky atd.
Nebo zda je to obětování se kvůli myšlence jednotné Evropy, prohlubování integrace od ekonomické přes fiskální až k politické. Ujasnit si, jestli naším zájmem je zachování České republiky jako svrchovaného státu, nebo její rozplynutí se v Spojených státech evropských. Pro mne druhá varianta absolutně nepřichází v úvahu. Takže bych v Bruselu činila vše, co by posílilo Českou republiku. Hledala bych spojence mezi všemi zeměmi i mezi jejich jednotlivými politiky, kteří alespoň částečně vnímají situaci stejně nebo podobně. V případě krajní nouze bych neváhala postavit se čelem proti většinovému názoru, pokud bych byla pevně přesvědčena, že škodí České republice. Evropský stabilizační mechanismus je takovým příkladem. Vládne podle Vás České republice „diktát z Bruselu“, tedy bruselský úředník? Ano. Není možné, aby 80 % legislativy schvalované naším parlamentem bylo jenom implementací směrnic EU. Ty nevytvářejí žádní zvolení politici, ale nikým nevolení evropští byrokraté. Rozhodovací moc se ve skutečnosti soustřeďuje v naprosto neuvěřitelné míře v rukou bruselské byrokracie. To už není demokratický deficit, to je devastace základních principů demokracie. K tomu nemohu mlčet. Jedinou možnou cestou je návrat k Evropě národních států a jejich parlamentů. Návrat k demokracii, protože stát je největší entitou, kde ještě lze demokratické principy uplatňovat. EU prochází v současné době obdobím, které by se z mnoha pohledů dalo označit za zlomové. Chtě nechtě, jednoho dne nám tu může vzniknout tzv. dvourychlostní Evropa, jiní zase říkají, že je naopak nutné prohloubit evropskou integraci. Jak tuto dobu vnímáte vy? Evropská unie prochází zlomovým obdobím proto, že přichází doba účtování za chyby, kterých se její politici dopustili a opakovaně dopouštějí. Překotná integrace, nenávist k národním státům, nesmyslné zavedení jednotné měny, boj s globálním oteplováním, jsou těmi nejzávažnějšími. Léčit neduhy vzniklé těmito chybami dalším akcelerováním těchto procesů bude znamenat desítky let zaostávání,
ztráty konkurenceschopnosti, ekonomických krizí a recesí, a také dramatický nárůst sociálního neklidu a nepřátelských nálad mezi jednotlivými národy. Co by tedy podle Vás měla EU dělat? Kam by měla v blízké budoucnosti směřovat? Evropská unie by se měla zastavit na cestě ke katastrofě, racionálně zanalyzovat svou situaci a pokorně se vydat na cestu zpět k mnohostranně výhodné spolupráci jednotlivých členských států. Evropští politici toho ale nejsou schopni. Do urychlování integrace neinvestovali všechen svůj politický kapitál a přiznáním, že to celé byl omyl, jejich kariéry končí. A to oni nikdy nepřipustí. Úkolem České republiky by přesto mělo být se o nemožné pokoušet. Komu opravdu leží na srdci Evropa, kdo věří, že myšlenka evropské integrace je v dlouhodobém horizontu správná, ten je povinen se politice současných evropských lídrů postavit. Otázkou je, zda již není pozdě. Znamená podle Vás posun k fiskální a politické unii „zánik demokracie“? Nepochybně. V nepřehledném bruselském kotli není pro demokracii místo. Fiskální a následně politická unie znamená faktickou likvidaci posledních kompetencí národních parlamentů, tedy vymazání vlivu voličů na rozhodování o jejich osudech. Eurozóna v současné době prochází dluhovou krizí, což pochopitelně ovlivňuje i hospodářskou situaci v zemích bez eura, k nimž patří i Česká republika. Politici tápou a lék na krizi se ne a ne objevit. Některé země v čele s Francií jsou přesvědčeny, že cestou nekonečného utahování opasků a reforem, tedy politikou, kterou prosazuje například Německo, se Evropě nikdy nepodaří překonat krizi. Co si myslíte Vy? Dluhová krize není na úrovni Evropské unie či zemí eurozóny řešitelná, protože ji v sobě má projekt jednotné evropské měny zakódován od samého počátku. Země s tak rozdílnými úrovněmi ekonomik, jako je Německo a Řecko či Portugalsko, nemohou mít společnou měnu. Anebo mohou, ale pak musí počítat s problémy, které nejsou schopny vyřešit a které ve střednědobé perspektivě přinášejí chudnutí všem.
Lékem na krizi je odchod z eurozóny bud těch zemí se slabou výkonností ekonomiky a s vysokými dluhy, nebo naopak těch silných. Nařízené utahování opasků a restriktivní opatření nepomohou, ale škodí alespoň méně než nesmyslná „prorůstová politika“ financována znovu na dluh. Jak tedy hodnotíte postup EU vůči zadluženému Řecku? Mělo by v eurozóně setrvat? Řešení řeckých dluhů je jednak příkladem bezradnosti evropských lídrů, jednak dokladem toho, že žádné jiné řešení než návrat Řecka k drachmě nefunguje. Kdyby se k němu Řecko odhodlalo na počátku krize, bylo by na tom dnes mnohonásobně lépe a celá eurozóna by strádala také o něco méně. Měly Athény do eurozóny vůbec kdy vstupovat? Řecko bylo do eurozóny nalákáno přísliby růstu ekonomiky, stabilní měny, výhod plynoucích z likvidace kursových rizik atd., takže vina není jenom na straně řeckých politiků. Otázka teď nezní, zda eurozóna přežije, ale jak prosadit její demontáž. Nadějí je, že k tomu politiky donutí jejich voliči, ale ta doba bude bohužel ještě velmi dlouhá. Zůstaňme ještě chvilku u společné měny, k jejímuž přijetí se Česká republika zavázala k okamžiku vstupu do EU. Je tento závazek pro ní v současné situaci stále aktuální? Někteří čeští politici včetně premiéra Petra Nečase jsou pro to, aby Češi o vstupu do eurozóny rozhodovali v referendu, protože v eurozóně již nepanují takové podmínky jako v roce 2004. Jaký je Váš názor? Česká republika by měla v současnosti učinit krok zcela opačný. Tedy vyvázat se z povinnosti přijmout euro. Je obrovským nebezpečím, že vláda tento krok podceňuje. Předpokládám, že v docela dohledném období budeme velmi razantně tlačeni do toho, abychom euro přijali. Země eurozóny budou potřebovat další a další zdroje na její přežití a přenesení tohoto břímě na nové členy je velmi lákavé, zejména pokud mají povinnost euro přijmout. V současné době vrcholí jednání o podobě příštího víceletého finančního rámce. Do jakých oblastí by podle Vás měla EU nejvíce investovat?
Evropská unie by neměla investovat nikam. Měla by zajistit volný pohyb osob, kapitálu a služeb na území členských států a smluvně i ve zbytku Evropy. Měla by odstranit všechny bariéry, měla by zrušit všechny regulace, reglementace, kvóty, harmonizace, standardizace, dotace a většinu tzv. směrnic. Měla by se soustředit na pěstování tržního prostředí a příznivého prostředí pro podnikání. Jedině tak může zastavit zaostávání a vrátit se k ekonomickému rozvoji a prosperitě. Je známo, že současný prezident má specifický názor na klimatickoenergetickou politiku EU. Vnímáte „zelenou“ orientaci EU jako příležitost nebo spíše přítěž? Tato „zelená orientace“, boj proti
klimatickým změnám, je asi nejhorším omylem, kterého se EU dopustila. Poroučení větru dešti, tolik parodované v tehdejším socialistickém Československu jeho občany, nabylo v EU neuvěřitelných rozměrů. Vůbec v něm nejde o ochranu životního prostředí, ale o skvěle placený byznys firem, které se chytře navázaly na penězovody obsahující miliardy eur vydávané na podporu nekonkurenceschopných technologií s mimořádně mizivým efektem. Podpora tzv. obnovitelných zdrojů vede k jedinému: k nárůstu cen energie, ke podstatnému zvyšování nákladů firem a tím k omezování jejich investičních a inovativních možností. A také ke zcela zbytečnému ožebračování lidí a to ještě ve jménu
údajné záchrany planety. Zneužité státní dotace na fotovoltaické elektrárny a s nimi spojený nárůst cen energie je toho nejlepším příkladem. (nar. 1964) je česká novinářka a politička. Od roku 2004 do 2009 byla nezařazenou poslankyní v Evropském parlamentu. V roce 2009 se stala lídrem strany Suverenita do voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a ve stejném roce se pokusila uspět i ve volbách do Evropského parlamentu. V lednu 2013 se bude ucházet o přízeň voličů v historicky prvních přímých prezidentských volbách.
Táňa Fischerová: Není jiné cesty, než být plnohodnotnou součástí EU
Česku bývá občas vytýkáno, že není na evropské scéně tolik slyšet. V důležitých tématech se nedokážeme prosadit, případně působíme nekonzistentním dojmem. Prezident republiky se sice neúčastní vrcholných summitů Evropské rady v Bruselu, ale může se k evropské politice samozřejmě vyjadřovat. Současná hlava státu Václav Klaus, jehož názor na EU a evropskou integraci je všeobecně známý, to rozhodně dělá. Jakou cestou se vydáte Vy? Budete se od něj odlišovat? Od Václava Klause se odlišuji ve všem. I v přístupu k EU. Václav Klaus nemá EU rád a svůj osobní postoj přenáší do výkonu své funkce. Jsme součástí EU a máme tam spolupracovat, aby se i díky nám měnila k lepšímu. Samozřejmě bych se snažila přispívat pozitivními náměty a příspěvky. Je známá pravda, že je snadnější něco bořit než tvořit. Ale není to dobrá cesta. Prezident Klaus svým názorovým postojem k EU a evropské integraci obecně přispívá k určité, spíše negativní, náladě ve společnosti. Pokud Vás občané zvolí, budete se snažit s tím něco udělat?
Ano, zcela nepochybně. Netvrdím, že na EU není co kritizovat, ale není jiné cesty, než být její plnohodnotnou součástí. Negace a skepse nejsou program. Česká republika nepatří v EU k velkým státům. Jak bychom měli postupovat, abychom co nejlépe prosazovali své zájmy? Jako suverénní a plnohodnotný člen, který přichází s náměty a spolupracuje s ostatními v dialogu o evropských hodnotách a jejich naplňování v praxi. Myslíte si, že České republice vládne bruselský úředník? Myslím, že se často na diktát Bruselu vymlouváme a naše zákony jdou za rámec požadovaného. Ovšem některá nařízení nejsou dobrá, např. zákaz volného prodeje bylin a další, a tam je třeba vést diskusi o jejich smysluplnosti. V EU se v současné době tak trochu láme chleba. Evropská sedmadvacítka prochází velmi složitým obdobím, které budeme třeba za pár desítek let označovat za zlomové. Kam by podle Vás měla EU v blízké budoucnosti směřovat? Záleží na tom, kam se bude EU vyvíjet. V současnosti mám dojem, že i
ona ustupuje pod tlakem neoliberálů od humanitních a sociálních hodnot, které byly vždycky jejím ideálem, a rovněž není zcela funkční princip subsidiarity. Potom by vývoj směřoval spíše k centralizaci a to za dobré nepovažuji. Pokud bude respektovat pravomoci předávané jí zdola, od obcí, regionů atd., integrace by byla jenom přirozeným završením konsensu občanské společnosti. Vnímáte posun k fiskální a politické unii jako možný „zánik demokracie“? Ne. Fiskální unie by ale měla sjednotit např. daňovou soustavu. Jinak budou stále černé díry, které připravují jednotlivé státy o veřejné finance a zvýhodňují černé pasažéry, kteří neplatí daně tam, kde podnikají, berou jenom výhody a nevýhody přenechávají vlastním státům. Pokud by fiskální unie znamenala škrty veřejných rozpočtů a netrestala by skutečné viníky, dobrá by nebyla. Eurozónou v současné době otřásá dluhová krize. Zatím se nezdá, že by se objevila cesta ven, možná i proto, že země v EU k jejímu řešení přistupují rozdílně. Například Francie je přesvědčena, že cestou nekonečného utahování opasků a reforem, tedy
politikou, kterou tlačí například Německo, se Evropě nikdy nepodaří překonat krizi. Co si myslíte Vy? Také nejsem přívrženkyní utahování opasků, protože podvazuje schopnost států přežít a postavit se na nohy. Schází možnost státního bankrotu, jasně definovaných pravidel, aby byla možnost zachovat základní funkce států tak, aby mohly začít znova. Důležitý by byl dluhový audit, možnost odepsat dluhy. Je také důležitá vyšší odpovědnost věřitelů, aby nepůjčovali tam, kde je jasné, že jde o nesmyslné projekty. Co si myslíte o situaci v zadluženém Řecku? Přežije podle Vás eurozóna stávající situaci, nebo bude některý z jejích členů nucen odejít? Odchod Řecka by znamenal chaos i pro EU. Je v zájmu EU pomoci Řecku rozběhnout ekonomiku, což by se mohlo a podařit vydáváním vládních dobropisů. To by pomohlo ekonomice, kde chybí peníze ke směně. Česká republika v okamžiku vstupu do EU přijala závazek, že v budoucnosti do eurozóny také vstoupí. Někteří čeští politici včetně pana premiéra chtějí, aby tento krok stvrdila veřejnost v referendu. Jste zastánkyní společné měny a mělo by jí v budoucnu používat i Česko? Euro je jistě projektem politiků a nezohledňovalo rozdílnou ekonomiku a zvyky jednotlivých zemí. Dnes je ale realitou a rozpad by byl bolestný. To, že nemáme euro je asi problémem
zdroj: WikimediaCommons.org; autor: Che. pro podnikatele nebo neziskové organizace, které mají příjmy v eurech a nejsou díky tomu schopni plánovat. Tyto subjekty to poškozuje. V současné době vrcholí jednání o podobě příštího víceletého finančního rámce. Do jakých oblastí by podle Vás měla EU nejvíce investovat? Tam kam dnes, tj. především do zemědělství a kohezní politiky? Nebo třeba do vědy a inovací či energetických projektů? Inovace jsou určitě budoucností. Zemědělské dotace nadržují velkým a poškozují menší, a proto by mělo dojít vyrovnání a podpoře těch malých. Co si myslíte o klimatickoenergetické politice EU? Vnímáte
„zelené“ směřování EU jako příležitost, nebo spíše přítěž? Je to velká příležitost rozběhnout nové technologie a inovace. Pak budeme soběstační a bude vzkvétat lokální ekonomika, která bude stát na obnovitelných a decentralizovaných zdrojích. Konkurovat levné pracovní síle v Asii je bláznovství a nepovede to k ničemu dobrému. (nar. 1947) je česká herečka, spisovatelka, moderátorka a politička. V letech 2002-2006 byla poslankyní Parlamentu České republiky. V současné době kandiduje na prezidentku republiky.
Vladimír Dlouhý: ČR nemá jinou alternativu než být členem EU, ta se ale musí změnit
Česká republika bývá kritizována za to, že se neumí na evropské scéně prosadit, k důležitým tématům často mlčí, nebo se chová nekonzistentně. Souhlasíte s tím, že bychom se měli snažit více prosazovat? Nejsem si jistý, jestli hrajeme v EU druhé housle. Vše je odvozené od toho, jak Unii vidíme a co od ní chceme. Myslím ale, že například naše rozhodnutí nepřistoupit k fiskálnímu kompaktu bylo dostatečně viditelným
krokem. Dostatečně viditelné mohou být i některé kroky prezidenta, a to i přes fakt, že v českých ústavních poměrech není zvykem, aby prezident navštěvoval například zasedání Evropské rady. Evropskou politiku často komentuje i současný prezident Václav Klaus. Jak byste se v případě zvolení snažil evropskou agendu komunikovat vy?
Sdílím některé výhrady, které prezident Klaus k EU má. Rozhodně bych ale nevolil stejnou formu a obsah jeho prohlášení. Obsahově bych určitě nebyl tak radikální, abych přirovnával Unii k Radě vzájemné hospodářské pomoci, a srovnával tak dnešní stadium evropské integrace s něčím, co si pamatujeme z doby socialismu. Také bych určitě vyjádřil větší míru solidarity. Nevadí mi, že Česká republika nepřistoupila k fiskálnímu paktu, ale
to neznamená, že bych si nemyslel, že dnešní členské země eurozóny by měly udělat všechno proto, aby se euro stabilizovalo. K tomu musím dodat, že pokud bych byl zvolen, jedno z prvních prohlášení, které bych udělal, by zdůraznilo, že Česká republika nemá jinou alternativu, než být zakotvena ve skupině západoevropských a středoevropských demokratických zemí, tedy v EU. Spousta lidí by mohla říct, že kopu do otevřených dveří, ale je nutné opakovat, že jiná možnost pro nás neexistuje. Myslíte si, že tím, jak se prezident Klaus vyjadřuje o EU, podporuje mezi Čechy negativnější pohled vůči Unii? Samozřejmě. Už od Tomáše Garriguea Masaryka je tradicí, že když prezident něco řekne, lidé mají tendenci to brát vážně. Prezident Klaus v tomto směru myšlení lidí v České republice ovlivnil, ale myslím si, že daleko méně, než se mu někdy podsouvá. Češi si dělají názor jako samostatně přemýšlející inteligentní lidé a nemohou nevidět problémy, které jsou s EU spojeny. Někdy se můžeme setkat s kritikou, že velké členské státy mají na chod Unii větší vliv a pro menší země, jako je Česká republika, je těžší hájit své zájmy. Jak bychom se podle Vás měli chovat, abychom v EU prosadili své priority co nejlépe? Řekl bych, že jsme v rámci Evropy spíše středně velkým státem. Je dobře, že jsme k některým krokům kritičtí. Co mi ale na argumentaci prezidenta a někdy i vlády vadí, jsou situace, kdy sice na jedné straně s něčím nesouhlasíme, zároveň ale nenavrhujeme žádnou alternativu. Máte na mysli nějakou konkrétní situaci? Zaprvé musím říct, že současná vláda je podobného politického zaměření, jako jsem já, a mnoha řadě jejím krokům rozumím. Navíc jsem člen Národní ekonomické rady vlády (NERV), což je poradenský orgán této vlády. Nicméně v něčem musím souhlasit se stanoviskem české opozice. Jestliže na jedné straně spolu s Velkou Británií prosazujeme nižší rozpočet a pak se přidáme do skupiny vedené Polskem, které chce naopak z rozpočtu více peněz, tak je to od nás tro-
zdroj: Volební tým Vladimíra Dlouhého. chu nekonzistentní postoj. Zastavme se tedy na chvíli u projednávaného rozpočtového rámce pro příštích sedm let. Souhlasíte spíš se stanoviskem převážně starších členských států v čele s Velkou Británií, které prosazují razantní škrty v rozpočtu, nebo skupiny chudších států, které prosazují co nejvíce peněz pro kohezní politiku? Mně osobně je samozřejmě sympatičtější pohled Británie. Nicméně chápu, že je tato otázka složitá, a proto také chápu, proč je česká vláda v tak ošemetné situaci. Protože jsme recipientská země a nemůžeme pro nadcházejících sedm let v tomto očekávat žádnou velkou změnu, musíme být opatrní. Jsem docela rád, že za rozhodování v této oblasti nemusím být konkrétně exekutivně odpovědný. V souvislosti s unijním rozpočtem se také mluví o tom, že by mohl být financován prostřednictvím daně z finančních transakcí. Co si o tom myslíte? Podle mě není Tobinova daň koncept, který je potřeba spojovat zrovna s tímto tématem. Na otázku, zda mají finanční transakce podléhat nové speciální dani, říkám ne, ale to je problematika vhodná na delší odbornou diskuzi. Myslím, že je zbytečné se nyní bavit o rozpočtu na období 2014 až 2020, protože ten už je víceméně dohodnutý. Diskutovat by se mělo spíše o otázkách týkajících rozpočtového rámce pro období po roce 2020, byť je to až za osm let. Myslím si totiž, že
celý systém evropských odvodů a následných dotací je špatný, neefektivní a rozhazovačný. V České republice a obávám se, že i v dalších zemích, může být navíc zdrojem korupce. Já bych v podstatě celý tento systém zrušil a začal nanovo. Jak by měl podle Vás tento nový systém vypadat? Nesoustředil bych se na tisíce oblastí, kam se rozmělňují evropské peníze, ale zaměřil bych se na základní pilotní celoevropské projekty. Regulujeme v Evropě kdejakou zakřivenost banánu, ale nemáme společnou evropskou surovinovou politiku vůči Rusku a Střednímu Východu, tedy vůči dodavatelům ropy a dalších surovinových komodit. Sice se honosíme sítí evropských dálnic, ale ty nejsou evropské, nýbrž je jejich výstavba a financování rozdělena mezi jednotlivé země a evropské fondy na ni pouze přispívají. Železniční síť je pak rozdrobená ještě více, stejně tak i vysokonapěťová přenosová soustava nebo plynovody. To je oblast, kde bych se nebál předat Bruselu větší rozhodovací pravomoci z úrovně národních vlád. Za to bych ale chtěl mnoho pravomocí zpět na národní úroveň. Nevím proč má kdejaká mateřská školka nebo čistírna odpadních vod žebrat o evropské peníze. Proč jdou peníze nejdřív tam a pak zase zpátky? Chápu otázku solidarity a poskytování peněz daňových poplatníků vyspělejších zemí. Nicméně peníze nedostává země jako celek, ale jednotlivé regiony podle životní úrovně. Přál bych si proto, aby byl rozpočet menší a týkal
se jen oblastí, které jsem před chvíli vyjmenoval. Co dalšího byste chtěl v ideálním případě změnit? Další věc, kterou považuji za špatnou, je evropský sociální model. Ten bohužel patří v mnoha očích jak konzervativních, tak levicových politiků, za definiční charakteristiku poválečného vývoje. Já si myslím, že je to špatně. Podle mě se jedná o model, který je hlavní příčinou obrovské zadluženosti, která vznikla během 70. let dávno před současnou krizí. Podlamuje naši konkurenceschopnost a produktivitu. Proto také selhaly pokusy, jako je Lisabonská strategie. Přál bych si tento sociální model změnit. Ne ze dne na den, ale během několika desetiletí. Jestli se půjde cestou pro mě nejlákavější, to znamená postupu skandinávských zemí, to už nechme na evropskou diskuzi. Přál bych si také změnit některé věci v oblasti politické etiky. Jako multikulturní společnost jsme se otevřeli světu a obávám se, že pokud neuděláme kroky, které toto změní, pak se v některých zemích mohou dostat k moci vyhranění pravicoví extremisté, což bych si velmi nepřál. Dalším příkladem je politická korektnost ztělesněná v nesmyslné směrnici o 40% zastoupení žen ve vedoucích orgánech mimo jiné i soukromých korporací. Pozitivní diskriminaci považuji obecně za kontraproduktivní, a to ne pro mě, ale pro ženy. Myslíte si, že jsou Vámi vyjmenovávané změny reálné? Jsem kritik a říkám jen to, jak by podle mě celý systém mohl fungovat lépe. Podle mě není jiná možnost. Já si samozřejmě vážím toho, co po válce Evropě integrační proces přinesl a bojím se, že pod vlivem prezidenta Klause i dalších na to Češi zapomínají, což je chyba. Nicméně současný stav je špatný v mnoha oblastech a bojím se, že pouhými dílčími změnami zůstane situace taková, jaká je doposud. Proto si myslím, že by měl někdo říct, že je takováto radikální změna potřeba. A na to je teď podle mě ideální období, protože těchto sedm let už nezměníme, ty už jsou de facto dané. Ve kterých oblastech se podle Vás naopak ubírá evropská integrace správným směrem? Základní poválečným motivem byla
jednak ekonomická spolupráce vytvořením vnitřního trhu a současně politická kooperace vedoucí k odstranění nacionalismu a vzájemné animozity mezi evropskými státy. To z hlediska poválečné obnovy přineslo prudký hospodářský růst, i když někteří škarohlídi tvrdí, že by tady byl i bez integrace. Marshallův plán byl vlastně důvodem, proč spolu evropské země začaly poprvé spolupracovat. Založil základní instituce, z nichž vznikly kromě OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj; pozn. red.) i orgány EU. To nezpochybňuji. Například v případě vnitřního trhu bych si přál jeho prohloubení a rozšíření na finanční služby. Nicméně jsem proti zbytečným regulacím. Pro příklad schválně uvedu tu hloupost, kterou někteří odpůrci často zneužívají. Dlouho jsem jako ekonom slýchal argumenty, že musíme regulovat i zakřivenost banánů. Nebo zrušit názvy pomazánkové máslo či rum. I já dlouho zastával názor, že když chceme mít vnitřní trh, tak rum musí být skutečně rum. Ale už i v tomto jsem názor změnil. Proč by v Čechách nemohlo existovat něco, co je tady zavedené jako pomazánkové máslo, když všichni víme, že je to jiné máslo, než které se prodává běžně? Představa, že začneme zaplavovat francouzský, německý či britský trh našim pomazánkovým máslem s křenovou příchutí a tím budeme vytvářet nekalou konkurenci, je přeci nesmysl. Pochybuji, že Portugalci začnou pít ve velkém množství tuzemský rum, když ho dokážou pít, jak známo, jen Češi. Takže i v oblasti vnitřního trhu je zbytečná přeregulovanost. Nicméně pokud se zastavíme například právě u vyjednávání o potravinách, některé země si dokázaly pro své produkty zařídit výjimku. Není tedy potíž spíše v tom, že nejsme při vyjednáváních dostatečně důrazní? Celý problém je ale přece o patro níž. Je špatné založit celý koncept evropské integrace na tom, že někdo má vládu chytřejší a mazanější a druhý ne. Můžeme sice v konkrétní situaci hubovat svojí vládu, že něco špatně vyjednala, ale nemění to nic na faktu, že je chyba někde jinde. Nesmíme připustit, aby byla evropská integrace založená na tom, že je někdo chytřejší, a nachází se v lepší koalici, kde se přimkne k tomu či onomu velkému
hráči. Uvědomme si, že i Spojeným státům, které byly tažené étosem přistěhovalectví, společného jazyka či osidlováním západu, to trvalo sto let, než vytvořily fiskální federalismus. Musely projít hroznou občanskou válkou, byly obrovsky zadlužení. Na tuto zkušenost v Evropě zapomínáme. Přesuňme se teď k současnému dění. Tíživým problém, se kterým se v posledních letech musí členské státy potýkat, je probíhající hospodářská krize v eurozóně, především pak v Řecku. Jak hodnotíte postup evropských institucí vůči Athénám? Špatně. Koncepčně souhlasím s německým stanoviskem, podle kterého nelze donekonečna brát záruky, na jejichž konec ani nevidíme, protože není jasné, jestli Řecko dostojí všem svým dluhovým závazkům. Samotný cíl dostat dluh do roku 2020 na 120 % HDP je už teď zpochybňován. Na říjnovém summitu se mluvilo o jeho posunutí na rok 2022, ale ani to nepovažují trhy v tomto okamžiku za reálné. Proto chápu postoj členských zemí eurozóny, které říkají, že nemůžeme podepisovat prázdné bianco šeky. Nicméně zároveň se domnívám, že postup vůči Řecku byl nedůsledný. První velká řecká krize nastala počátkem května 2010 a každý další summit musel řešit větší a větší nároky. Paradox současné situace je, že sice rozumím německému pohledu, na druhou stranu se obávám, že neřízené vystoupení Řecka z EU by mohlo mít dodatečné negativní efekty na celou ekonomiku eurozóny, a to si samozřejmě jako český ekonom nepřeji. Kompromis je těžko možný. Mohu mít sice sympatie s německým stanoviskem, ale podobná rizika si měl Berlín rozmyslet před deseti lety, kdy do eura šel. Myslíte si tedy, že je celý koncept eurozóny špatný? Osobně si myslím, že euro nemělo být zavedeno. Ne proto, že bych ho koncepčně odmítal, ale protože se podle mě jednalo o předčasný krok. Proces evropské integrace poté, co jsme si ho „nabourali“ silným sociálním státem, který vedl od 70. let k vysoké zadluženosti, narazil na své limity a zpomalil se. Politici si mysleli, že když zatlačí na pilu, prosadí euro a přidají berličky typu vstupních maastrichtských kritérií a paktu růstu a stability, vytvoří prostředí, ve kte-
rém bude eurozóna fungovat jako optimální měnová zóna. I když probíhající krize není způsobená eurem, ale jedná se o globální dluhovou krizi, tak například konkrétně v případě Řecka euro krizi prohloubilo. Další zajímavou oblastí je dozajista energetická politika EU, která je charakteristická svou zvláštní povahou. Sice na komunitární úrovni existuje, velká část pravomocí však nadále zůstává v rukou členských států. Jak se k této oblasti stavíte Vy? Musíme si především říct, jestli jsou podobné politiky rozumné. Já si myslím, že nejsou. Jako protržní ekonom bych měl vítat povolenky, ale nejsem si jist, jestli bylo jejich zavedení geniální myšlenkou. Pracoval jsem pro jednu investičně bankovní společnost v regionu střední a východní Evropy. Byl jsem za posledních šest sedm let po zavedení povolenek překvapen, jak zásadním způsobem jejich očekávaná cena ovlivnila cenu některých energe-
tických firem. Povolenky se staly předmětem prodeje a následně i spekulace a někdy přímo korupce. V tomto ohledu tedy nevidím politiku EU úplně ideální. Klimaticko-energetická politika je také jednou z oblastí, ke které se současný prezident často vyjadřuje… Musím říct, že v tomto s názory prezidenta Klause nesouhlasím, klimatické změny jsou minimálně z části důsledkem činnosti člověka. I když je možné, že existují dlouhodobé vlny, které teploty pravidelně mění. Nicméně v této oblasti hodně záleží na tom, jestli lidé začnou měnit své chování: zda jejich příští auto už nebude SUV, ale jenom 4x4, protože budou myslet na životní prostředí; jestli si pořídí tři odpadkové koše, aby mohli třídit odpad, nebo zda-li jsou ochotni investovat do dražších, ale šetrnějších spotřebičů. Podobné chování musí tedy vznikat od spodu, od jednotlivců. Dokud ke změně nedojde, můžeme mít
tisíce iniciativ, ale ty nám nepomůžou. Jste zastánce jaderné energetiky? Ano, jednoznačně. Ale to není evropská otázka, protože máme země jako Francii a Velkou Británii, které ji mají, a jiné, jako Německo, které ji nemají. Jedná se tedy o příklad, který bych ohodnotil kladně, protože se státy mohou svobodně rozhodnout. (nar. 1953) je český ekonom a politik, bývalý místopředseda strany ODA a ministr průmyslu a obchodu v letech 1992–1997 ve vládě Václava Klause. V letech 1989–1992 byl ministrem hospodářství ČSFR. Nyní působí v soukromé sféře a věnuje se poradenské a pedagogické činnosti. V červnu 2012 oznámil svou kandidaturu na úřad prezidenta republiky. O šest měsíců později jej ale Nejvyšší správní soud z přímé volby prezidenta vyřadil. Důvodem byly nesplněné podmínky nutné k registraci.
Půjde nový prezident ve stopách Klause? Současný prezident Václav Klaus patří k největším kritiků evropské integrace. Na základě rozhovorů s prezidentskými uchazeči, se proto redakce ptala českých analytiků, jak se podle nich bude příští hlava státu od Klause lišit. Od koho by očekávali největší obrat v evropské hradní politice a koho naopak označují za „pečlivého čtenáře Klausových tezí“? Ústavy představuje hlavu státu a zastupuje Českou republiku navenek. Je proto jedním z nejviditelnějších politických reprezentantů státu. Neúčastní se sice rozhodování evropských institucí, nicméně svými názory může zasahovat do tuzemské debaty o evropských tématech. Současná hlava státu Václav Klaus patří k jedněm z největších a nejaktivnějších kritiků evropské integrace, a svými postoji tak podle politologů částečně ovlivňuje klesající důvěru Čechů v Evropskou unii. Redakci zajímalo, jak se bude podle oslovených analytiků budoucí prezident od Klause v této otázce lišit. „Domnívám se, že kterýkoli z kandidátů s výjimkou Jany Bobošíkové by dokázal hrát roli tmelidla české evropské politiky mnohem lépe než Klaus,“ tvrdí ředitel think tanku Europeum .
A jak se kandidáti vůči stávajícímu prezidentovi vymezují? „Naprostá většina kandidátů (s výjimkou Jany Bobošíkové) se staví k roli Václava Klause v otázkách EU poměrně kriticky. Většinou shodně reflektují skutečnost, že prezident nemá být tvůrcem evropské politiky ČR, ale spíše jakýmsi moderátorem debaty či brokerem mezi členy vlády či ve vztahu k veřejnosti,“ řekl redakci Král. S tím souhlasí i , ředitel think-tanku Evropské hodnoty. „Lze předpokládat, že budoucí prezident nebude zneužívat svého postavení k prezentaci svých osobních, často radikálních názorů, které jsou v rozporu s pozicí vlády a základních zájmů České republiky,“ říká Hokovský a dodává, že však zůstává otázkou, jak bude nový prezident schopný své konstruktivnější postoje komunikovat vůči veřejnosti a zahraničním partnerům.
Analytici, které EurActiv oslovil, se shodují v tom, že názorově nejblíže je současnému prezidentovi bývalá europoslankyně Jana Bobošíková (Suverenita). „Jana Bobošíková by se od současného prezidenta odlišovala snad pouze tím, že by v hájení jeho názorů na evropskou integraci byla hlasitější, důslednější a přímočařejší. V jejích odpovědích ve stylu 'všechno špatně, všechno zrušit' je znát, že je pilnou žačkou Václava Klause a pečlivou čtenářkou jeho tezí,“ tvrdí analytik Asociace pro mezinárodní otázky Vít Dostál. Dodává však, že určitý vliv na tyto názory může mít i snaha kandidátky využít popularitu současného prezidenta a jeho názorů na EU v české společnosti. Podle Krále je Bobošíková jedinou kandidátkou, u které nelze vyloučit, že by stejně jako Klaus kladla doda-
zdroj: EurActiv.cz. tečné podmínky k vládou dojednaným úmluvám na úrovni Evropské unie, jak to učinil současný prezident v případě Lisabonské smlouvy. Do značné míry se podle oslovených analytiků názorově s Klausem shoduje i senátor za ODS Přemysl Sobotka. „Z odpovědí Přemysla Sobotky je možno cítit vlažný eurorealismus části ODS,“ říká Král. S tím, že Sobotkovy postoje vůči evropské integraci odpovídají jeho stranické příslušnosti souhlasí i Dostál a doplňuje, že „hlavní inspirací pro evropskou politiku ODS je právě myšlenkový svět Václava Klause“. Dodává však, že podle Sobotkových výroků lze usoudit, že nechce být prezidentem solitérem, který „kope vládu v evropské politice do kotníků.“
Jako „protipól názorů Václava Klause“ označuje Dostál europoslankyni Zuzanu Roithovou (KDU-ČSL). „Je otázkou, jak by se snesly její názory s euroskeptickou vládou a zda by byla schopná držet se vládní linie evropské politiky, jak předpokládá ústavní pořádek. V každém případě by prezidentství Zuzany Roithové představovalo obrat o 180° v hradní evropské politice.“ „Eurooptimismus přítomný ve většinovém diskursu ČSSD“ je podle Krále možné vnímat u senátora Jiřího Dienstbiera, který by se podle Dostála odlišoval v evropské politice od současné hlavy státu téměř ve všem. Analytici zdůrazňují, že kromě kladného
postoje k dalšímu prohlubování evropské integrace je důležitý i fakt, že by podle svých slov konzultoval své názory a stanoviska s vládou. Jinak než Klaus vidí integraci také ministr zahraničí Karel Schwarzenberg (TOP 09). „Představuje pro něj spíše příležitost, než hrozbu, a tento názor chce jako prezident šířit. Chce také vést dialog o evropské politice s dalšími důležitými domácími hráči,“ tvrdí Dostál.
ly být schváleny Evropským parlamentem, členskými státy a následně často implementovány do národních legislativ národními parlamenty. Podobný názor zastává také v případě řeckých problémů.“
Podle Krále bude v příštích letech klíčová skutečnost, že postoj dvou hlavních politických stran ODS a ČSSD k otázkám budoucnosti Evropské unie je velmi polarizovaný. „Bez hledání širšího konsensu mezi Jako „velmi opatrné a neutrální“ ozna- těmito subjekty bude česká politika čuje odpovědi Jana Fischera David vůči EU nadále riskovat diskontinuitu. Král. „Jan Fischer představuje konsen- A tady vidím potenciální roli prezisuálního politika, který nestojí o zby- denta jako moderátora debaty mezi tečné střety s oponenty, což se proje- těmito silami, který bude otupovat vuje i v jeho stanoviscích vůči evrop- hrany jejich velmi vyhraněných postoské integraci. V tom se od Václava jů. Je jasné, že v takovém případě by Klause jednoznačně odlišuje. Není ani onu roli asi lépe zastával neutrální natolik radikální v hodnocení součas- kandidát, který bude schopen získat ného stavu integrace, ale zároveň se jejich důvěru,“ uzavírá Král. brání negativnímu vymezování vůči Václavu Klausovi. Z jeho odpovědí je znát, že bude usilovat o to, aby Česká republika mluvila v evropských otázkách jedním hlasem,“ dodává Dostál. Jako překvapivý označují analytici postoj bývalého premiéra Miloše Zemana. „Vzhledem k tomu, že se sám označuje za eurofederalistu, neočekával bych u něj tak vyhraněnou pozici,“ Všehrdova 19 řekl EurActivu Král. Podle Dostála Zeman „hraje na stru- 118 00, Praha 1 nu řadě stereotypů, které jsou oblíbe- info né i u současného prezidenta. Uvádí 0 výčet tzv. nesmyslů z dílny eurobyrokratů, ale zapomíná na to, že ty muse-
