SOCIÁLNÍ VIZE ČSSD - VIZE DŮSTOJNÉHO ŽIVOTA PRO VŠECHNY V DOBŘE SPRAVOVANÉ SPOLEČNOSTI

SOCIÁLNÍ VIZE ČSSD - VIZE DŮSTOJNÉHO ŽIVOTA PRO VŠECHNY V DOBŘE SPRAVOVANÉ SPOLEČNOSTI

Tento dokument předkládá Sociální komise ČSSD jako svůj vstup do diskuse k „Vizi pro

Českou republiku do roku 2025“ (Vize 2010), který zpracovala expertní skupina pro

ekonomickou politiku ČSSD. Chápe jej jako doplnění a rozvedení této vize především tam, kde byly konkretizovány cíle a nástroje, jejichž prostřednictvím sociální stát zkvalitňuje život lidí. Chápe jej ale také jako alternativu této vize, a to tam, kde jde o stanovení dlouhodobých cílů země. Nevidí je prioritně v ekonomickém růstu. Ten vnímá jako prostředek k dosažení

základního cíle, kterým je vytvoření příznivých podmínek pro kvalitnější a udržitelný život pro všechny občany naší země.

Odborná sociální komise ČSSD

Své připomínky a náměty zasílejte tajemnici sociální komise paní Zoje Huškové na adresu [email protected]

Praha, duben 2010

1

Obsah:

ÚVODEM

HLAVNÍ CÍLE PRO ČESKOU REPUBLIKU A PROSTŘEDKY JEJICH DOSAŽENÍ KONKRETIZACE CÍLŮ A CEST JEJICH DOSAŽENÍ – ROZVÍJENÍ PODMÍNEK DŮSTOJNÉHO ŽIVOTA PRO KAŽDÉHO: 1. Rovnost příležitostí, sociální soudržnost a solidarita, zprostředkované sociálním státem 2. Ochrana a podpora zdraví 3. Dostatečný příjem a sociální bezpečí 4. Ochrana a podpora rodiny 5. Podpora práce 6. Podpora společnosti znalostí 7. Podpora bydlení 8. Podpora kultury (včetně tělesné kultury) 9. Podpora veřejné dopravy 10. Zajištění bezpečnosti PŘEDPOKLADY A ZDROJE DOSAŽENÍ CÍLŮ KVALITY A UDRŽITELNOSTI ŽIVOTA 11. Prosperující a efektivní ekonomika 12. Zkvalitnění politického sytému a veřejné správy 13. Obnova a podpora veřejného sektoru a veřejných služeb 14. Rozumné hospodaření se surovinami a energií 15. Zdravé životní prostředí

16. Plné uplatnění České republiky v Evropské unii a ve světě

JAK PRACOVAT S VIZEMI? CITOVANÉ PRAMENY

2

ÚVODEM

V této zemi se žije lépe než před listopadem 1989. Mnohé, v co lidé před dvaceti lety doufali, se naplnilo. Neexistuje nedostatkové zboží. Můžeme studovat. Cestujeme bez omezení. Chceme-li, můžeme podnikat. Nevíme, co je cenzura. Mnozí z nás mohou ve své práci lépe než kdysi uplatnit svůj talent, dovednosti i píli. Jezdíme v lepších autech, máme mobily a barevné televize. A v průměru se dožíváme i vyššího věku. Přesto však nelze říci, že naše země po roce 1989 rozkvetla. Rodí se mnohem méně dětí. O práci je nouze, na každého desátého se nedostává. Čeští penzisté si toho ze svých penzí pořídí mnohem méně, než jejich protějšky v Rakousku či Německu. Scházejí jesle, mateřské školky,

domovy pro seniory. Statisíce lidí žijí pod hranicí chudoby, ještě více těsně nad ní. Na zdravotní péči si musíme stále více doplácet ze svého. Mladí lidé – a v posledních letech nejen oni - zápasí se zajištěním bydlení pro své rodiny. Zadlužení domácností i počet exekucí hrozivě rostou. Roste i zadlužení státu, krajů a obcí. V posuzování vyhlídek do budoucna jsme sedmým nejpesimističtějším národem v Evropě. 1 Mnohým z nás se nelíbí způsob, jakým je tato země spravována. Nemůžeme se spolehnout na to, že se všichni úředníci, soudci a policisté budou řídit principem „padni komu padni“.

Politické strany se pro některé jejich členy stávají jen výtahem k moci. Kliky známých si

beztrestně dohazují kšefty, na které pak doplácíme z našich kapes. Místo abychom se postupně zbavovali korupce, zdá se, že jí naopak přibývá. Máme důvody být nespokojeni i s

chováním mnoha politiků (kteří by nám naopak měli jít příkladem). Většině českých občanů

vadí půtky, osobní výpady jedněch proti druhým, bez větší schopnosti naslouchat a případně se i nechat inspirovat názory a návrhy oponentů. Řadíme se k zemím, kde lidé věří svým

politikům nejméně. Hůře dopadli v očích veřejnosti jen politici dalších sedmi zemí Evropské unie. Jinými slovy, ukazuje se, že dosavadní recepty na dosažení úspěchu a prosperity země tak, jak

byly u nás uplatňovány po listopadu 1989, částečně selhaly - a hlavně se do značné míry vyčerpaly. Jako scestná se dnes jeví především teze, že neregulovaný trh vyřeší všechny 1

Srovnávací výzkum realizovala Evropská nadace pro zlepšování životních a pracovních podmínek v roce 2007 na reprezetantivním vzorku obyvatelstva 27 členských zemí EU, 3 kandidátských zemí: Makedonie, Turecka, Chrovatska a přidruženého Norska. Blíže viz Second (2007). Na tento výzkum se budeme odvolávat i dále v textu.

3

neduhy transformujícího se hospodářství i společnosti. Ukázalo se, že trh bývá krátkozraký: hráči na něm usilují o maximalizaci zisku a o co nejrychlejší návratnost vložených prostředků.

Hospodářský růst pro růst samotný generuje problémy, na jejichž řešení sám nestačí. Globální krize ukazuje, že je to trh, který je schopen přenášet negativní důsledky svých operací

kamkoli, tedy i na hlavy těch, kteří na tom, že vznikla, neměli nejmenší podíl. Další překonanou, (nicméně postoje a chování mnoha lidí stále ovlivňující) tezí je paušální

soud, že čím méně státu, tím lépe. Ano, tím lépe pro ty, kteří mají dostatek peněz a konexí, aby ve špatně regulovaném prostředí vynalézali stále nové a nové způsoby, jak se rychle a pokud možno bez námahy obohacovat. Tím hůře ale pro ty slabší, kteří musejí věnovat

všechen svůj čas na to, aby obstáli v náročném prostředí tržní ekonomiky. Máme na mysli

osamělé matky s dětmi, nemocné a handicapované, lidi z odlehlých obcí a regionů, lidi bez dostatečného vzdělání, ale i lidi v nepreferovaných či podceňovaných povoláních především

ve veřejném sektoru – ve školství, ve zdravotnictví, v sociálních službách, v kultuře apod. Hlavní obranou těch slabších byl a je v evropském prostředí sociální stát. A právě tento stát byl a je vystaven útokům z mnoha stran – od nás i ze zahraničí. Většina občanů (60 %) i elit (62 %) se shoduje v názoru, že vize rozvoje České republiky, za kterou by mohla jít většina obyvatelstva, scházela a schází.2 Krize přispěla k tomu, aby se

česká společnost pokusila takovou vizi zformulovat. Jde o to, znovu a důkladněji se zamyslet nad tím, kam chceme směřovat, o co usilovat a také - jak toho dosáhnout. Vize orientuje ve spleti možných budoucností, je pomůckou usnadňující společnou akci. Vize tedy je v demokratické diskusi kultivovaná představa o rozvojových příležitostech, vývojových ohroženích a zároveň o způsobech, které povedou k maximálnímu využití nabízejících se příležitostí a k minimalizaci zjištěných ohrožení. Cestou k formulaci takové vize může být jen celonárodní diskuse. ČSSD do ní zatím

přispěla především dokumentem „Vize pro Českou republiku do roku 2025“. Sociální vize

ČSSD na něj navazuje a konkretizuje jej především v sociální oblasti, i když vychází z odlišného vymezení žádoucích cílů a leckde i cest jejich dosažení. Hlavní cíle pro Českou republiku a prostředky jejich dosažení

2

Zdroj: Výzkumy CESES FSV UK Praha 2007 a 2008. Citováno podle Frič – Nekola 2009.

4

Svět kolem nás se mění. Musíme a budeme se měnit i my sami. Nebylo by tedy rozumné usilovat o přesné vymezení toho, jak na tom budeme a jak dlouho to bude trvat. Už jenom proto, že naše budoucnost nebude záviset jen na nás, na našich představách a přáních. Budeme výrazně ovlivněni mezinárodně politickým a hospodářským vývojem, budeme ovlivněni i tím, nakolik se podaří nalézat společné cíle a hledat účinné cesty k jejich dosažení i v nám nejbližším rámci – v Evropské unii. V jedné ze zahraničních prognóz se lze dočíst, že „… i v příštích patnácti letech si národní státy zachovají rozhodující vliv na veřejné záležitosti.“ (Mapping 2005) Sociální vize je tedy formulována pro horizont budoucích deseti až dvaceti let s tím, že ji stejně budeme upravovat na základě poznání skutečného vývoje země, jejího vnějšího prostředí a závěrů, k nimž ve veřejné diskusi dospějeme. Vize by měla být co nejkonkrétnější. Proto se pokoušíme naše cíle kvantifikovat v perspektivě do roku 2020. Nicméně za vůbec nejdůležitější považujeme to, aby se vize nestala jen jednorázovým aktem, ale aby se stala trvalou součástí veřejné diskuse o problémech země a možnostech jejich řešení (blíže viz závěr tohoto dokumentu). Za nejdůležitější cíl pro tuto zemi, ke kterému ČSSD směřuje, je, aby všichni naši občané mohli vést důstojný a kvalitní život, pokud budou chtít. Jde o nový přístup k analýze úspěšnosti soudobých společností, vyvolaný aktuálními výzvami, před nimiž evropské společnosti stojí.3 Ne náhodou je to právě kvalita života, která se stále více objevuje v hledáčku politiků a úředníků, to je těch, kteří připravují konkrétní veřejné programy, a kteří také mají primární odpovědnost za správu veřejných záležitostí. Tento přístup je inspirován evropskou kulturní a politickou tradicí, respektující individualitu a důstojnost každého

člověka. Lidem je umožněno vést život v podmínkách, které nesnižují jejich lidskou důstojnost a poskytují jim elementární prostor pro rozhodování o vlastním osudu. V takových společnostech si lidé více důvěřují, více si pomáhají navzájem, země jsou politicky stabilnější

3

Tento přístup k měření úspěšnosti společenského vývoje doporučila ve své nedávno publikované závěrečné zprávě komise, ustavená francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozym a vedená nositelem Nobelovy ceny za ekonomii a bývalým ředitelem Světové banky Josephem Stiglitzem (Report 2009). Lze jej opřít o pojetí kvality života, rozpracované Evropskou nadací pro zlepšování životních a pracovních podmínek (Second 2009). Podrobněji viz Alber - Fahey – Saraceno (2009).

5

(s nepřehlédnutelnými pozitivními dopady na ekonomiku). I transakční náklady v ekonomice samotné jsou významně nižší.4 Kvalita života se ovšem skládá z mnoha prvků, na které je třeba se zaměřit, aby bylo dosaženo výsledného efektu – spokojeného života lidí v rodině, v obci, v zaměstnání i ve společnosti. Některé z nich jsou důležitější a obtížněji dosažitelné než jiné. Další zase vyrovnávají zdravotní i jiné handicapy, za něž jedinec nemůže a které by mu jinak neumožnily vést srovnatelně kvalitní život jako ostatní. Zde se zaměřujeme na ty podmínky kvalitního a důstojného života, které považujeme za významné pro všechny občany České republiky. Patří k nim:

1. rovnost příležitostí, sociální soudržnost a solidarita, zprostředkované sociálním státem; 2. ochrana a podpora zdraví; 3. dostatečný příjem a sociální bezpečí; 4. ochrana a podpora rodiny; 5. podpora práce; 6. podpora společnosti znalostí; 7. podpora bydlení; 8. podpora kultury; 9. podpora veřejné dopravy; 10. zajištění bezpečnosti. Uvědomujeme si také, že soudobá civilizace dospěla do stádia, kdy si začala podřezávat větev, na které je sama závislá, nutnou podmínku svého přežití - zdravé životní prostředí. Neregulovaný hospodářský růst vede k drancování zásob surovin, k plýtvání energií, k zamořování životního prostředí nebezpečnými zplodinami. Přitom se ovšem bez fungující a prosperující ekonomiky neobejdeme, neboť vytváří zdroje potřebné k zajištění kvality života. Druhým hlavním cílem, o který chceme usilovat, je proto udržitelnost života. 4

Takový přístup vychází z dokumentů Rady Evropy věnovaných lidským a sociálním právům. Je inspirován i strategickými dokumenty Evropské unie, jako například Lisabonskou strategií.

6

Sledování udržitelnosti života ovšem může být někdy v protikladu k realizaci prvního hlavního cíle, zajištění jeho kvality. Lze uvést konkrétní příklady, kdy k tomu skutečně dochází. Je proto nutno formulovat požadavek, aby se v rozhodování o politických prioritách vyváženě uplatňovaly oba hlavní cíle tak, aby se minimalizovaly jejich střety a maximalizovaly možnosti jejich souznění. Jinými slovy, aby kvalita života současné generace neohrožovala kvalitu života generací budoucích, ale zároveň aby sledování udržitelnosti života nepodlamovalo kvalitu života současníků. Jaké další předpoklady bude nutno vytvořit, aby bylo možno všech těchto ambiciózních,

nicméně konkrétně vymezených, cílů skutečně dosáhnout? Pohled na stávající situaci české

společnosti nás nenechává na pochybách. Soustřeďujeme se na pokroky v následujících klíčových oblastech, kterými jsou: 11. prosperující a efektivní ekonomika; 12. zkvalitnění politického systému a veřejné správy; 13. obnova a podpora veřejného sektoru a veřejných služeb; 14. rozumné hospodaření se surovinami a energií; 15. zdravé životní prostředí; 16. plné uplatnění České republiky v Evropské unii a ve světě.

KONKRETIZACE CÍLŮ A CEST JEJICH DOSAŽENÍ - ROZVÍJENÍ PODMÍNEK KVALITNÍHO A DŮSTOJNÉHO ŽIVOTA PRO KAŽDÉHO Česká republika se zde nalézá někde na pomezí mezi starými a novými členskými zeměmi Evropské unie. Kvalitou života podle jednotlivých charakteristik se nám jen málokdy daří

vklínit se mezi staré členské země, ale naopak jen zřídka v některé z oněch charakteristik klesneme do průměru či podprůměru nových zemí – zde se většinou nalézáme mezi prvními. 5

Reálné posouzení našich sil a možností nás opravňuje k tomu, usilovat v průběhu příštích dvou desetiletí o dosažení průměru starých evropských zemí, to znamená někde

kolem desátého místa v pořadí současných členských zemí Evropské unie.

5

Blíže viz Second Quality of Life Survey (2009) a Alber - Fahey – Saraceno (2009).

7

1. Rovnost příležitostí, sociální soudržnost a solidarita, zprostředkované sociálním státem Evropská komise vyhlásila rok 2010 jako Evropský roku boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení. Rovnost příležitostí, dodržování lidských a sociálních práv a zajištění důstojného života pro všechny vedoucí k sociální soudržnosti jsou nezpochybnitelnými evropskými hodnotami, které mají svůj význam nejen pro jednotlivce a jejich rodiny, ale jsou – to je třeba zdůrazňovat znovu a znovu – zejména v dlouhodobé perspektivě nutnými podmínkami politické stability a ekonomické prosperity celé země. Naše země patří v Evropě k těm, v nichž se nůžky mezi bohatými a chudými dosud nerozevřely sociálně neúnosným způsobem. Vděčíme za to především tomu, že do systému sociální ochrany byl velmi brzy po listopadu 1989 včleněn prvek zaručující všem občanům životní minimum (později oslabený možnou redukcí až na existenční minimum), že byl ustaven systém úřadů práce, že se nerozpadl systém veřejného zdravotnictví a školství dostupného (s výjimkou vysokých škol) v zásadě všem. Díky tomu je u nás hladina relativní i absolutní chudoby a frustrace ze změněných poměrů zatím stále ještě nižší než v sousedních postkomunistických zemích. Mají tedy neoliberálové pravdu, když tvrdí, že český sociální stát je neefektivní a

„rozhazovačný“? Pravý opak je pravdou: český sociální stát je jedním z nejefektivnějších ve snižování rizika propadu do chudoby; redukuje totiž toto riziko na polovinu, a to výrazně

nižšími prostředky, než jak je v Evropě zvykem. V posledních letech spotřebovával kolem 12

% hrubého domácího produktu - ve srovnání s průměrem 27 členských zemí EU přes 18 %!6

I to je jedním z důvodů, že se nůžky mezi bohatými a chudými u nás pomalu, ale jistě dále

rozevírají. 14 % českých domácností má například problémy vyjít se svými měsíčními příjmy; staví nás to na 17. - 19. místo v Evropě (spolu s Belgií a Portugalskem). Je prokázáno, že chudoba vede k sociálnímu vyloučení. V pocitu odstavení na okraj společnosti se naši obyvatelé ocitli dokonce na třetím nejhorším místě v Evropě, za námi už byli pouze Bulhaři a Slováci.7 Zajištění kvalitního a důstojného života pro všechny si vyžádá obrat v přístupu k poskytování

veřejných sociálních služeb. Budou vytvořeny specifické programy rovných příležitostí pro 6

Europe in Figures 2008.

7

Alber – Fahey – Saraceno (2009), s. 308.

8

dosud znevýhodněné skupiny obyvatelstva (například pro ženy, pro neúplné rodiny a děti bez rodinného zázemí, pro seniory a chronicky nemocné, pro Romy; více se bude nutno věnovat i osobám bez přístřeší. To vše si vyžádá růst veřejných výdajů na sociální zabezpečení z nynějších 12 % na 16 – 17,5 % HDP v roce 2020. Jako nutnou politickou podmínku obratu negativních vývojových tendencí v dané oblasti pak vidíme rozvinutí strategie obnovy a podpory veřejného sektoru a veřejných služeb (viz dále).

2. Ochrana a podpora zdraví I když se česká populace dostala v dynamice růstu střední délky života po roce 1989 k absolutní špičce evropských zemí, stále ještě v tomto ukazateli výrazně zaostáváme za mnoha evropskými zeměmi. Zatímco čeští muži se v roce 2008 dožívali v průměru 74 let a

ženy 80 let, švédští muži a Kypřané se dožívali ještě o pět let vyššího věku; Francouzky a

Španělky umíraly o více než čtyři roky později než Češky.

Chceme dosáhnout toho, aby naděje na dožití při narození dosáhla u mužů v roce 2020 77,5 let a u žen 83 let. To se o všem neobejde bez výrazné podpory zdravého životního stylu, ozdravění životního prostředí, ale také bez lépe fungujícího systému zdravotní péče, dostupného všem bez rozdílu. Ozdravění životního stylu lze dosáhnout cenovými a právními nástroji omezujícími toxikománii, nezdravou výživu; je možno lépe předcházet úrazům a podporovat sportovní a rekreační vyžití. K ozdravění životního prostředí se vrátíme v samostatné části textu.

Spokojenost lidí s úrovní zdravotní péče u nás se nalézá v mírném nadprůměru evropských zemí (jsme 13. z 31 sledovaných zemí). Víme ale, že mnohé oblasti péče zaostávají. Nevěnuje se dostatečná pozornost prevenci, také platy zdravotníků stále neodpovídají náročnosti a

významu jejich práce. Výdaje na zdravotnictví se v Čechách se pohybují už léta na hladině kolem 7% HDP. Evropské země na západ od našich hranic mají ten podíl výrazně vyšší, 8-9 %, některé, jako například sousední Německo a Rakousko, dokonce přes 10 %. Podíl toho, co platíme na zdravotní péči z vlastní kapsy, nikoliv z veřejných zdrojů, se rok od roku zvyšuje. Ještě v roce 2000 to bylo jen 9 %, v roce 2008 ale už téměř 17 %.

8

Takže i u nás začíná

rozhodovat o tom, zda bude někomu poskytnuta taková péče, jakou si jeho či její zdravotní

8

Vybrané ukazatele (2009)

9

stav vyžaduje, také obsah jeho či její peněženky. A to je v přímém rozporu se zněním ústavní Listiny základních práv a svobod občanů. Považujeme za možné dosáhnout toho, aby se v roce 2020 spokojenost občanů se zdravotními službami zvýšila minimálně o tři stupně ve srovnání se současným stavem, to znamená, abychom se ocitli do 10. místa v evropském srovnání. Podmínkou pro to bude mimo jiné i zvýšení podílu veřejných výdajů na zdravotní péči na 8,5 - 9 % HDP s tím, že podíl soukromých výdajů na zdravotní služby nepřekročí již dosaženou hranici 15 %.

3. Dostatečný příjem a sociální bezpečí Dokument Vize (2010:31) upozorňuje na dvě významné strukturální disproporce české ekonomiky: • Zatímco HDP na jednoho obyvatele se u nás pohybuje na 66% evropské patnáctky (starých členských zemí EU), naše průměrné mzdy činí (i po převedení na srovnatelnou cenovou úroveň) pouze 36% jejich mzdové úrovně. • Podíl fondu spotřeby domácností činí dnes v průměru vyspělých západoevropských zemí 60%, zatímco u nás jen 50% HDP. Citovaný dokument předpokládá, že v obou případech je zde veliký prostor pro rychlejší dynamiku růstu jak mezd, tak i spotřeby domácností. To dokresluje i studie Second (2009:5), podle níž jsme v roce 2006 dosahovali 79 % průměru HDP za celou EU 27, nicméně v průměrných příjmech domácností to bylo jen 68 %. Ne všichni se ovšem mohou spolehnout na dostatečný příjem z pracovních aktivit. Důstojné životní podmínky a dostatečnou kvalitu života takovým lidem v evropských společnostech nabízí dobře fungující sociální stát. Velkou a stále početnější sociální skupinu budou u nás tvořit důchodci. Přechod z aktivní pracovní kariéry do důchodu dnes představuje pro mnohé z nich výrazné snížení jejich životního standardu. Poměr důchodů k hrubé mzdě dnes u nás poklesl pod mezinárodně stanovenou minimální hladinu 40 %. To mnoha z nich značně komplikuje život v prostředí postupně deregulovaných nájmů, vysokých cen energií, služeb a dalších životních nákladů.

Celkovou nespokojenost české populace s penzijním systémem dokumentuje až 24. místo 10

země v žebříčku evropských zemí. Chceme zachovat průběžně financovaný veřejný penzijní systém, neboť prokázal svoji odolnost vůči nezvládnutým turbulencím finančních trhů. Odmítáme neodpovědný hazard s povinným připojišťováním u komerčních penzijních fondů. Zároveň chceme dosáhnout

toho, aby podíl vyplácených důchodů na HDP, který v posledních letech činil něco málo přes 8 %, stoupl do roku 2020 na 9,7 – 10 % tak, jako je tomu ve většině vyspělých západních

zemí. To by mělo zajistit důstojný život důchodcům a posunout spokojenost české populace s důchodovým systémem alespoň do průměru evropských zemí.

Stárnoucí populace bude vytvářet daleko vyšší nároky než doposud na opěrnou síť sociálních služeb. Spokojenost s ní je u nás na průměru Evropy – jsme na 12. místě. Kapacitně ale nedostačuje už dnes; to si vyžádá si rozsáhlou programovou pozornost státu, krajů i obcí tak, aby byl vytvořen dostatek kapacit pro všechny, kteří se vzhledem ke svému věku rozhodnout využít terénních, ambulantních či pobytových sociálních služeb. Podporu si v nejbližších

letech zaslouží dosud nepříliš rozvinuté terénní a ambulantní služby, které umožňují seniorům žít co nejdéle v jejich přirozeném prostředí a jsou také z hlediska nákladů výrazně levnější. Budeme usilovat o nastavení efektivního systému financování sociálních služeb např. vymezením ekonomických „normativů“ pro jednotlivé druhy služeb, zvýšíme podporu službám sociální prevence, které směřují uživatele k návratu k běžnému způsobu života, a zvýšíme transparentnost dotačního systému. Rozvoj sociálních služeb bude mít i zpětný pozitivní vliv na zaměstnanost, neboť je nutno je nabízet na celém území státu a je možno v nich zaměstnat kromě vysoce kvalifikovaných také méně vzdělané kategorie pracovníků.

4. Ochrana a podpora rodiny České rodiny musely po roce 1989 čelit řadě výzev a zhoršujícímu se společenskému prostředí. V důsledku toho se snížila sňatečnost, zvýšila se rozvodovost, plodnost u nás v roce

1999 činila v průměru už jen 1,13 dítěte narozeného ženě během jejího reprodukčního období. V té době na tom bylo v Evropě hůře už jen bývalé východní Německo a Ukrajina.

V posledních letech se situace poněkud zlepšila. Vláda vedená ČSSD přijala v roce 2005 národní rodinnou politiku. Rodinám s dětmi se začalo věnovat o trochu více pozornosti, zlepšily se podmínky mateřské a rodinné dovolené. Plodnost dosáhla v roce 2008 hodnoty 1,5 11

dítěte na jednu ženu. To by nás ale nemělo ukolébat, neboť do tohoto růstu se promítly i porody, odkládané mladými ženami v předchozím období. Navíc: abychom nevymírali, bylo by nutno dosahovat hodnoty ještě mnohem vyšší - kolem 2,1 dítěte na jednu ženu. Podle

populační prognózy Českého statistického úřadu hrozí, že počet obyvatel České republiky v

produktivním věku 15-64 let klesne z dnešních 7,4 miliónu v roce 2030 na 6,9 miliónu. Přitom v hodnocení kvality služeb péče o děti se nacházíme s Lucemburskem a Slovinskem už nyní na lichotivém 5. - 7. místě evropského žebříčku. Ohrožení rodinného soužití zvyšujícími se nároky tržní ekonomiky vyžaduje větší pozornost

ochraně práv rodiny a jejích jednotlivých členů ze strany státu. Důležité je rozvíjení moderní výchovy k rodičovství, k upevňování rodinných svazků, ke vzájemné mezigenerační úctě, ale

i zajištění dostatečné nabídka kvalifikovaných poradenských služeb. Atraktivní a pestrá musí být i nabídka vhodných činností k využívání volného času dospívajících dětí a mládeže.

Rodinnou a populační politiku proto musíme posilovat a dále rozvíjet. Soustředíme se na to, aby vytvořila oběma rodičům příznivé podmínky pro slaďování pracovního a rodinného života. Bude postavena na výrazně vyšší kompenzaci nákladů ušlých příležitostí spojených s rodičovstvím (mateřská a rodičovská dovolená, přídavky určené všem rodinám s nezaopatřenými dětmi, daňové úlevy, případně úlevy na platbách sociálního pojištění pro rodiče nezaopatřených dětí), na usnadnění slaďování placené práce s péčí o děti (všem zájemcům dostupná zařízení pro děti předškolního věku) a na zlepšení dostupnosti bydlení pro mladé. Pomohou i zvýhodněné novomanželské půjčky. Budou vytvářeny rovné příležitosti pro muže a ženy jak v pracovním uplatnění, tak i v odměňování. Podaří-li se všechna tato opatření dobře navrhnout, sladit a realizovat, předpokládáme úroveň plodnosti v roce 2020 v pásmu 1,7 – 1,8 dítěte na jednu ženu ve fertilním věku a celkově růst spokojenosti lidí v práci i v rodinném životě.

5. Podpora práce Známý britský sociální reformátor, Lorda Beveridge, prohlásil už před desetiletími: „Nezaměstnanost je sociální zlo“. Dnes máme kolem půl miliónu nezaměstnaných. Ti představují obrovský rezervoár nevyužité lidské práce; kvalita jejich života a života jejich rodin je výrazně narušena. Kolem sebe přitom narážíme na mnoho zanedbaných oblastí, které přímo volají po tom, přiložit ruku k dílu. 12

Situaci, kdy bez práce je skoro každý desátý práceschopný občan, považujeme za dlouhodobě

neúnosnou. Klíčem k jejímu řešení bude navzájem provázaná hospodářská a sociální politika.

Zatímco způsoby, jak podpořit ekonomiku, rozebereme dále, zde se soustředíme na návrhy potřebných změn v politice zaměstnanosti. Evropská komise doporučuje členským zemím uplatnit princip „flexijistoty“. Tento systém nezajišťuje lidem jistotu konkrétního pracovního místa, ale jistotu, že, pokud práci ztratí, nenechá je stát na holičkách a pomůže jim najít práci novou. Jde o kombinaci pracovních smluv, umožňujících zaměstnavatelům snadno je rozvazovat, a robustní a účinné politiky zaměstnanosti, která je nezaměstnaným oporou jak v udržení životního standardu (pasivní politika zaměstnanosti) tak v rychlém nalezení nového pracovního uplatnění (aktivní politika zaměstnanosti). Nezaměstnanost v Dánsku a v Holandsku, které se v uplatnění tohoto principu dostaly nejdále, patří k nejnižším v Evropě, zatímco zaměstnanost (podíl zaměstnaných na práceschopné populaci celkem) naopak k nejvyšším. Dánové ovšem vydávají na politiku zaměstnanosti 2,6 % HDP a Holanďané 2,5 % HDP (údaje za rok 2007). V posledních letech u nás činily výdaje na politiku zaměstnanosti podle údajů Eurostatu 0,6 %

HDP, ve srovnání s Dánskem a Holandskem tedy i v relativním vyjádření více než čtyřikrát

méně. To nás v Evropě řadí na jedno z posledních míst. Promítá se to jak do nízkých a jen pár měsíců vyplácených podpor v nezaměstnanosti, tak do nedostatečných možností úřadů práce zahajovat a uskutečňovat nové programy rekvalifikací, vytvářet nová pracovní místa a přejít

na režim účinné individuální práce s klienty. Na aktivní politiku zaměstnanosti pak jde jen menší část všech zdrojů na politiku zaměstnanosti (v roce 2007 to bylo 45 %).

Vzhledem ke stárnutí populace bude nutno hledat zdroje pro zajištění vyšší zaměstnanosti kromě zvyšování kvalifikační úrovně a zlepšování kvalifikační struktury pracovníků především v kapacitně nedovyvinutých sektorech osobních sociálních služeb a zdravotní péče. Jedním ze způsobů, jak čelit současné finanční a ekonomické krizi, je také využití nynějšího evropského i celosvětového trendu, kterým je orientace na sociální, respektive společensky prospěšné podnikání, vytvářející pracovní příležitosti pro znevýhodněné skupiny populace. Postupné zpružňování trhu práce a zároveň zachování jistoty nalezení nového pracovního místa si vyžádá v perspektivě do roku 2020 zvýšení podílu nákladů na politiku zaměstnanosti z HDP z nynějších 0,6 % na dvoj- až trojnásobek, to je na 1,2 – 1,8 %. Současně je třeba důsledně sledovat alokaci těchto prostředků do přímé podpory 13

pro uchazeče o zaměstnání jako je odborné poradenství, rekvalifikační a výcvikové programy, přímá podpora zaměstnavatelů a další aktivní opatření trhu práce, tedy zvýšit podíl na aktivní politiku zaměstnanosti (APZ) z celkového objemu finančních zdrojů na zaměstnanost ze stávajících 45% na 60%. To ovšem závisí na výši nezaměstnanosti. Pokud míra nezaměstnanosti bude vysoká, udržení (dosažení) vysokého podílu prostředků na APZ bude záviset na dalším zvýšení celkových prostředků na nezaměstnanost. Bude to ale investice, která se rychle a mnohonásobně zúročí jak v kvalitě života lidí, tak v samotné ekonomice. Naším cílem je redukovat

v tomto časovém horizontu nezaměstnanost tak, aby nepřekročila 5 % a běžně se

pohybovala v pásmu pod 4 %. Nutnou podmínkou k tomu bude nejen návrat k předkrizové dynamice hospodářského růstu, ale zároveň i lépe dotovaná a organizovaná aktivní politika zaměstnanosti v perspektivě budoucího desetiletí.

Podpora společnosti znalostí9 Český vzdělávací systém trpí mnoha chronickými nedostatky. Nesdílíme v zásadě pozitivní hodnocení stavu české vzdělávací soustavy a kvality jejích absolventů tak, jak je podána

v dokumentu Vize (2010). Sdílíme však zde formulovanou úvahu, že právě koncentrace na podporu vzdělávání je jedním z významných faktorů kvalitního života jejích obyvatel a budoucí prosperity země. Podle odborníků se investice do vzdělání vrátí společnosti

několikanásobně, byť až v delším časovém horizontu. Totéž lze říci i o kvalitě života jedinců: vzdělání je jedním z klíčů k lepšímu a spokojenějšímu životu. Zkušenosti ukazují, že státy, které si uvědomily průlomový charakter vzdělání a s ním souvisejícího výzkumu a vývoje a dokázaly celý tento komplex účinně podpořit z veřejných zdrojů, v mezinárodní soutěži vyhrávají. Hned na začátku školní docházky nesmíme zapomínat na děti ze sociokulturně vyloučeného prostředí. Tyto děti jsou handicapovány již při nástupu do školy, což vede k nízké úrovni jejich dosaženého vzdělání a pozdějšímu horšímu uplatnění na trhu práce. Jejich šance na vymanění se ze sociálně vyloučených lokalit je tudíž prakticky nulová. Stěžejní bude aktivní podpora těchto dětí a práce s jejich rodinami tak, aby byly úspěšné ve školní docházce, neboť naše země si nemůže dovolit plýtvat jejich lidským potenciálem. 9

Tato část se věnuje jen vybraným aspektům podpory společnosti znalostí. Více viz Oranžová kniha školství.

14

Teze o vysoké úrovni vzdělání jako záruce lepší životní a pracovní úrovně a kariéry nemůže být spojována s pohrdáním k dělnickým a řemeslným kvalifikacím vysoké úrovně a kvality.

Zájemcům o přístup musí být otevřená cesta a podporována jejich motivace, zájem a úsilí. Je nutné vyloučit představy, že vysokoškolské vzdělání je mostem k pozici bez práce a námahy. Studium a vzdělávání vyžaduje úsilí i čas, nemluvě o penězích.

Od roku 1990 vzrostl počet studujících vysokoškoláků více než třikrát. V roce 2007 studovalo na veřejných vysokých školách už přes 300 tisíc a na soukromých vysokých školách přes 40 tisíc studentů. Na vyšších odborných školách studovalo v tomto roce necelých 30 tisíc studentů. Množství ale neznamená nutně kvalitu. Mezinárodní srovnávací výzkumy ukazují, že české školy dovedou relativně dobře připravit pro řešení akademických úloh; výrazně horší

je to v praktických dovednostech.To ovšem vyžaduje na všech úrovních výrazné spojení s praxí. Další velkou bolestí je nepropojení potřeb trhu práce se strukturou nabízených studijních programů, což souvisí s disproporcemi v nabídce a zájmu o humanitní, technické a přírodovědné obory. Nejde jen o spojení školy a firem, ale též o zkreslené představy rodin o

perspektivě jednotlivých profesí a kvalifikací, značně podmíněné medii. Značná část absolventů si tak musí nakonec hledat uplatnění mimo svůj obor. Rychle rostoucí počty vysokoškoláků s relativně stagnujícími zdroji vedly k tomu, že se naše země nelichotivě propadla až na samotný konec žebříčku zemí OECD jako stát, v němž veřejná podpora na hlavu vysokoškoláka v posledních letech nejenže nerostla, ale naopak klesala, a to nejvíce! V takovém prostředí se kvalita výuky zajistit prostě nedá.

Hlavní prioritou této části naší vize je zajištění nabídky dostatečného počtu relevantních a kvalitních vzdělávacích příležitostí. Její součástí bude dotvoření robustního a funkčního systému celoživotního vzdělání (u nás pohříchu dosud v plenkách). Investice do vzdělání by měly do roku 2020 dosáhnout průměru EU. To umožní i rychlejší růst mezd učitelů ve srovnání s růstem průměrné mzdy v národním hospodářství. Dynamika růstu platů učitelů by se v období do roku 2020 měla v tomto srovnání pohybovat v pásmu aspoň 1,5 násobku. Znalostní společnost 21. století, založená na dobře fungujícím „trojúhelníku vzdělání – výzkum – inovace“, si vyžádá i provedení zásadních změn v systému státní správy. Model státní správy z konce minulého století není schopen zvládat úkoly rozvoje znalostní společnosti. Orgány státní správy pro vysokoškolské vzdělávání, výzkum, vývoj a inovace bude nutno integrovat. Jako výraz strategické volby pro tuto zemi vidíme také potřebu výrazného zvýšení veřejných i soukromých prostředků vydávaných na celý komplex podpory 15

společnosti vědění, přičemž podíl veřejných zdrojů na výzkum, vývoj a inovace by měl už v roce 2015 dosáhnout 1 % HDP a do roku 2020 by měl dále růst až na 1,2 % HDP.

6. Podpora bydlení Celková spokojenost s bydlením je v naší zemi mírně nadprůměrná – řadí nás na 10. místo v žebříčku 31 evropských zemí. Nicméně existují bolavá místa dosavadního přístupu veřejné správy k celé této oblasti. Řadíme k nim především neexistenci ucelené národní koncepce a

systému politiky bydlení, zákona a návazných nástrojů podpory sociálního bydlení a také velmi nerovnoměrnou angažovanost jednotlivých obcí v oblasti podpory bydlení. Bydlení je typickým smíšeným statkem a ke změnám v kvalitě a dostupnosti bytového fondu dochází velmi pozvolna. I proto je potřebné mu věnovat ze strany státu výrazně větší pozornost než doposud: specifikovat úlohu obcí v bydlení, přijmout zákon o nájemném a službách spojených s užíváním bytu, obnovit a podporovat rozvoj nájemního bydlení a bytového družstevnictví, v případě potřeby pomáhat nízkopříjmovým domácnostem a mladým rodinám s náklady spojenými s pořízením bytu a s bydlením. Krize dále akcentovala problematiku bezdomovectví. Pouhé zvyšování kapacit různých

azylových domů a ubytoven samo o sobě nestačí; dlouhodobým řešením je již zmíněné rozšiřování kapacit sociálního bydlení a účinná a kvalifikovaně vedená sociální práce v terénu.

7. Podpora kultury (včetně tělesné kultury) K problematice kultury se dokument Vize (2010) vyslovuje v samostatné kapitole. Zásadních

změn si vyžádá dosavadní systém řízení a zvláště financování tělesné kultury. Zde se po roce 1989 zahnízdilo mnoho nešvarů a deformací, které vedly, k preferenci vrcholového sportu, k nikoli nezbytné komercionalizaci a omezily přístup širokých vrstev obyvatel především k rekreační a masové tělovýchově.

8. Podpora veřejné dopravy

16

Veřejná doprava má prioritu jak z ekonomických, tak ekologických a sociálních důvodů. Spokojenost obyvatel ČR s veřejnou dopravou je průměrná; umisťuje naši zemi v evropském srovnání na třinácté místo. Problém nedostatečné dopravní dostupnosti je zvláště palčivý v geograficky odlehlých obcích a regionech. Zaručuje-li tedy stát všem obyvatelům rovný přístup ke kvalitě života, musí jejich obyvatelům nabídnout také dostupnost služeb, které poskytuje v lokálních a regionálních centrech, například v péči o zdraví, v poskytování sociálních služeb nebo vzdělání. Bude proto třeba dále rozvíjet efektivní systém veřejné podpory spojení periferních oblastí s těmito centry z veřejných rozpočtů centra a krajů a s uplatněním modelu víceletého financování.

9. Zajištění bezpečnosti To patří k základním úkolům státu. I když ve srovnání s 90. lety minulého století došlo k celkovému poklesu kriminality u nás, je její výskyt stále vysoký a oslabuje důvěru občanů k policii a k represivním orgánům státu. Policie prošla v posledních letech několika reorganizacemi, které bohužel motivovaly mnohé její příslušníky spíše k odchodu než ke zkvalitnění výkonu služby. Obnovovat důvěru mezi policií a občany lze jen prokazatelně lepšími výsledky při potírání kriminality, otevřením prostoru pro účast širší občanské a odborné veřejnosti v její prevenci a odstraňováním nešvarů uvnitř policie samotné (případy korupce či dokonce spolupráce s kriminálním podsvětím).

Dnes se rozdíly mezi vnitropolitickými a mezinárodněpolitickými aspekty bezpečnosti stírají.

V zájmu České republiky jako malé země bude, aby se co nejaktivněji podílela na rozvíjení evropské bezpečnostní strategie tak, aby se do ní promítly i naše specifické potřeby a cíle.

Bude nutno přistoupit k budování komplexního systému řízení bezpečnosti země, zahrnujícího kromě tradičních složek (armáda, policie) i další sbory a instituce podílející se na ochraně života a zdraví občanů. Celkové zlepšení v této oblasti není myslitelné bez zkvalitnění politického systému a veřejné

správy (viz dále).

PŘEDPOKLADY A ZDROJE DOSAŽENÍ CÍLŮ KVALITY A UDRŽITELNOSTI ŽIVOTA 17

Jaké předpoklady bude nutno vytvořit, aby bylo možno všech těchto ambiciózních, nicméně konkrétně vymezených, cílů skutečně dosáhnout? Vymezili jsme následujících šest klíčových oblastí, které vnímáme jako nutné podmínky jejich realizace.

11. Prosperující a efektivní ekonomika Jsou společnosti, které umějí regulační působení státu nastavit tak, že produktivní síly trhu se dokážou dobře uplatnit. Jsou jím ale zároveň regulovány a kontrolovány natolik, aby byly sledovány společenské cíle, které překračují rámec bezprostřední ekonomické efektivnosti – důstojnost člověka, kvalita života a v dlouhodobější perspektivě i udržitelnost rozvoje. To trh

neumí. Není-li jeho působení usměrňováno tak, aby odpovídalo těmto cílům, dochází k nerovnováhám, které, tak jako je tomu v současné krizi, mají dalekosáhlé negativní důsledky - ekonomické, sociální i politické. Celkový pohled na nabízející se možnosti podpory prosperující a efektivní ekonomiky nabízí dokument Vize (2010).

12. Zkvalitnění politického systému a veřejné správy Jedním z vůdčích motivů touhy po změně komunistického režimu byla všudypřítomná nedůvěra v tehdejší vedení „strany a vlády“, v jeho instituce. Jednou z nejsmutnějších zpráv po dvaceti letech, která uplynula od jeho pádu je, že se v úrovni důvěry k základním demokratickým institucím (parlamentu, vládě a politickým stranám) nacházíme na velmi nelichotivém 24. místě z jednatřiceti srovnávaných evropských zemí.10 Jednou z nejzanedbanějších oblastí veřejného života je přitom samotný stát, v jehož fungování se, především v důsledku dlouholetého podceňování jeho role ve veřejném i v hospodářském

životě, vyskytuje mnoho slabin. Lze k nim řadit nedostatky samotného ústavního a právního rámce, nedokončenou reformu ústřední státní správy, stále odkládanou platnost zákona o státní službě (což je také jedním z důvodů rozsáhlé politizace státní správy), disproporce a

neefektivity v konstrukci a realizaci příjmů a výdajů veřejných rozpočtů či rozsáhlé škody na veřejném majetku způsobené značným rozsahem korupce a klientelismu. I když se například

10

Blíže viz Second (2007).

18

korupce jen obtížně zjišťuje a měří, srovnávací studie naznačují, že se mezinárodní postavení naše země ve srovnání s polovinou devadesátých let celkově bohužel ještě zhoršilo. Ústřední státní správa je řízena především po linii jednotlivých resortů. Poradní orgány vlády, na které se přenáší odpovědnost za realizaci strategických nadresortních agend, mají malou prestiž a jen velmi omezené pravomoci. Pro výrazné zlepšení tohoto stavu bude nutno: •

•

vyvinout iniciativu, jejímž cílem bude odpovědná příprava a posléze přijetí nové podoby

české ústavy, která by odpovídala nárokům budoucnosti;

ustavit, nejlépe při Úřadu vlády ČR, svodný strategický a koordinační orgán s dostatečným analytickým zázemím a autoritou;

•

přijmout jako závazná a platná všechna ustanovení Zákona o státní službě a tím ji stabilizovat, odpolitizovat a profesionalizovat;

•

zkvalitnit vzdělávání úředníků a politiků na našich i zahraničních vysokých školách;

•

dokončit třetí etapu reformy státní správy na centrální úrovni;

•

optimalizovat vazby mezi centrem, kraji a obcemi, včetně nové podoby rozpočtového určení daní.

•

důsledně dbát na efektivní a transparentní zadávání veřejných zakázek, které umožní naplňovat nejen ekonomické, ale i sociální cíle.

Naléhavým úkolem bude dále modernizovat činnost politických stran jako významných

zprostředkovatelek politické vůle občanů: objektivizovat výběr členů do odpovědných funkcí, zkvalitnit politické vzdělávání, posílit vnitrostranickou demokracii, zlepšit spolupráci se sympatizanty a s dalšími neziskovými organizacemi. ČSSD zahájila tento proces již v roce 2007 a hodlá v něm důsledně pokračovat i nadále. Jedině tak bude možno počítat s postupným obnovením důvěry občanů v politiky a úředníky.

13. Obnova a podpora veřejného sektoru a veřejných služeb Ne náhodou se největší stesky občanů soustřeďují především na oblasti, kde byla tradičně významná role státu jako regulátora a poskytovatele. Bezostyšný neoliberální útok na stát a veřejný sektor, vedený jednak přímou privatizací dříve veřejně zajišťovaných služeb, jednak 19

obchvatem – to je systematickým omezováním veřejných zdrojů pro jejich fungování a rozvoj

– vedl v České republice jak k jejich chronickému podfinancování, tak i k dalšímu podlomení

jejich prestiže, ale i prestiže profesí v nich zaměstnaných. Za vážnými problémy ve fungování zdravotnictví, penzijního pojištění, sociální péče, služeb zaměstnanosti, školství, vědy, kultury, bezpečnosti, veřejné dopravy, veřejnoprávních médií - ale i ve správě státu, krajů a obcí jako takových - stojí právě tato politika. Rozhlédneme-li se ale kolem sebe, vidíme, že ty země, jejichž politická a státní reprezentace si v předstihu uvědomila toto nebezpečí, dokázaly nalézt specifické prostředky, jak veřejný sektor a veřejné služby ubránit proti tomuto neoliberálnímu ataku – a zároveň je průběžně přizpůsobovat dynamice vývoje současného

světa. Proto je jednou z klíčových ambicí ve vizi ČSSD právě obnova a veřejného sektoru a veřejných služeb.

Nejpádnějším důkazem jejich podfinancování je přitom podíl, který na ně vynakládáme z hrubého domácího produktu. Tak například na všechny sociální a zdravotní služby bylo

v roce 2007 vyděleno 18 % HDP. Přitom průměr všech sedmadvaceti členských zemí

Evropské unie činil v témže roce 25,2 % HDP11. Konkrétní cesty, kterými by se tato obnova měla ubírat, jsme popsali v první části naší vize. Nyní formulujeme jako souhrnný cíl jednak

zformování strategie obnovy a podpory veřejného sektoru a veřejných služeb jako klíčového politického dokumentu, jednak postupné zvýšení podílu HDP vyčleňovaného na zdravotní a sociální služby až na 24 – 25,5 % v roce 2020. Podrobněji viz následující tabulka. Tabulka: Podíl veřejných výdajů na sociální a zdravotní služby jako % HDP. Celkem Sociální Starobní Podpora Politika Zdra- Bydlení Péče o Ostatní výdaje a rodiny zaměst- votně zdraví Celkem pozůstananosti postilostní žení V tom: penze

EU27 2007

ČR 2007 ČR 2020

11

26,2

25,2

11,7

2

1,3

2

1,3

7,4

0,5

18,6

18,0

8

1,7

0,6

1,5

0,6

6,1

0,1

2526,5

24-25,5

9,7-10

2-2,5

1,2-1,8

2

1,3

8,5-9

0,2

Údaje Eurostatu.

20

Pramen: Eurostat, odhad 2020 vlastní výpočet. Zdůrazněme, že i po deseti letech by byl tento podíl nižší, než je současný průměr evropské sedmadvacítky. Takový cíl odpovídá tradici moderní české sociální politiky, která sahá až do

posledních

desetiletí

existence

Rakouska-Uherska,

i

dosaženému

stupni

našeho

hospodářského vývoje, Strategie obnovy a podpory veřejného sektoru a veřejných služeb vyjádří konkrétně,

jakým způsobem český stát zajistí, aby se ústavní Listina základních práv a svobod, případně

další mezinárodní závazky České republiky v této oblasti, v praxi také realizovaly. Musí

definovat obrat v příslušných veřejných politikách. V neposlední řadě pak musí zaručit dostatečnou proporci veřejných rozpočtů na zajištění příslušných veřejných a sociálních služeb. Je nutné zdůraznit, že základní rovnice, kterou řešíme, není co nejvíce snížit daně – a posléze přemýšlet, jak rozdělit tenčící se výnosy z nich, případně kde si půjčit tam, kde se peněz nedostává. Rovnice je napsána takto: existuje jistá suma veřejných úkolů, které je nutno řešit tak, aby se zvyšovala kvalita života a nezhoršovaly parametry jeho

udržitelnosti. Nyní hledejme dostatek zdrojů, aby tyto veřejné úlohy mohly být úspěšně realizovány. Naše sociální vize je ofenzivní, nabízí rozumné řešení problémů, před nimiž tato země stojí,

ve výhledu dvaceti budoucích let. Abychom byli schopni tyto úlohy řešit, jasně říkáme: daně budou muset být vyšší než dnes. O podobě, struktuře a časování tohoto zvýšení bude nutno

vést další diskusi. Zde jen pro připomenutí. Daň ze zisku podniků, která činila ještě v roce 1992 55 %, poklesla až na 21 % v roce 2008. V roce 2010 tato daň činí 21 %, tedy necelé dvě

pětiny toho, co před necelými dvaceti lety. Nedosti na tom: horní hranice zdanění příjmů fyzických osob, která činila v roce 1993 47 %, poklesla se zavedením rovné daně v roce 2008 nominálně na 15 % (fakticky na necelých 23 %), tedy na polovinu. Kdo se tedy dnes diví rekordním schodkům státního rozpočtu, těžko z toho může jen s trochou rozmyslu vinit „rozhazovačný“ sociální stát.

14. Rozumné hospodaření se surovinami a energií V perspektivě budoucích patnácti let bude nejednou nutno se rozhodovat o správném vyvážení bezprostředních cílů hospodářské prosperity a dlouhodobých cílů environmentální 21

odpovědnosti a udržitelnosti. Jedním z imperativů v tomto často nelehkém rozhodování bude orientace na maximální úspory v hospodaření se surovinami a energií. Blíže viz Vize (2010).

15. Zdravé životní prostředí K tomuto tématu se obšírně vyslovuje samostatná kapitola dokumentu Vize (2010). 16. Plné uplatnění České republiky v Evropské unii a ve světě. Naše členství v Evropské unii je nutnou, nicméně nikoliv postačující podmínkou naší budoucí

prosperity. Řecko by na tom dnes mohlo být mnohem lépe, kdyby dokázalo aktivně využít

všech možností, kterých se mu jako členskému státu od roku 1981 dostalo. Přesto se nedokázalo výraznějším způsobem prosadit ani ekonomicky, ani politicky. Evropská unie nás

nespasí, nebudeme-li si umět pomoci – zajisté v ní a spolu s ní – především sami. Členství v Evropské unii nám – poprvé v historii – nabízí možnost rozvíjet se v širším

společenství národů nikoliv na základě dočasného příměří světových velmocí či pod cizí nadvládou, nýbrž z naší svobodné vůle, navíc ve společenství, které je spravováno na

demokratických základech. Naše kultura, historické zkušenosti, stupeň rozvoje, schopnosti aktivně se přizpůsobovat měnícím se poměrům nám teoreticky dávají velmi dobré předpoklady stát se aktivním a prospěšným elementem evropské integrace. V praxi tomu tak ale není. Aby se situace změnila, navrhneme zpracování a přijetí státní doktríny, vyjadřující základní orientaci státu navenek, která bude závazná pro celou politickou a správní reprezentaci státu. Česká veřejná správa musí kromě běžných domácích agend trvale spolupracovat s evropskou administrativou při rozvíjení náročných a komplexních úloh. Kromě lepšího poznání unijního prostředí to předpokládá i mnohem lepší spolupráci našich orgánů navzájem. Je v našem zájmu, aby Evropská unie aktivně spoluutvářela základy nového světového řádu,

řádu, který bude schopen výrazně lépe než dosud se vyrovnávat s výzvami globální krize. Právě proto je nutno společně hledat cesty k účinnější regulaci globálního trhu na nadnárodní úrovni. Právě proto je nutná společná evropská zahraniční a bezpečnostní politika. Právě proto je nutno budovat společenství, založené na společně sdílených evropských hodnotách, na respektování a rozvíjení lidských práv, včetně práv sociálních. 22

Budeme odpovědně rozvíjet naše angažmá také v dalších mezinárodních organizacích, jako je OSN či NATO, ku prospěchu občanů naší země.

JAK PRACOVAT S VIZEMI? Vést produktivní veřejný dialog o životně důležitých problémech této země se teprve učíme. Je také jasné, že ani nejosvícenější politická strana nebo vládní koalice nemůže postihnout všechny souvislosti připravovaných rozhodnutí a realizovaných politik. Byli bychom rádi, kdyby se tyto naše vize staly předmětem široké veřejné diskuse, například v podobě jakéhosi stálého kulatého stolu. Prostřednictvím takové diskuse se, jak doufáme, podaří jejich obsah ještě více přiblížit životním cílům a potřebám obyčejných lidí, těch, bez jejichž aktivního přispění by se nemohla realizovat. Rádi bychom také, aby tato diskuse neskončila dnem voleb do poslanecké sněmovny

Parlamentu ČR na jaře 2010. Mohla by se stát programovou kotvou následných politických

jednání a rozhodnutí a činů, na jejichž základě se České republice – a o tom jsme

přesvědčeni - nakonec podaří v perspektivě budoucích deseti až dvaceti let přiblížit k té metě, ke které má zatím ještě dosti daleko: stát se zemí skutečně kvetoucí.

23

CITOVANÉ PRAMENY Alber, J. – Fahey, T. – Saraceno, Ch.: Handbook of Quality of Life in the Enlarged European Union. London and New York, Routledge 2009. Europe in figures. Luxembourg, European Communities 2008. Frič, P. – Nekola, M.: Jak elity a veřejnost rozumí své budoucnosti. Praha, CESES FSV UK. Rukopis připravený k publikaci, 2009. 27 s. Mapping the Global Future. Report of the National Intelligence Council‘s 2020 Project. Pittsburgh 2005. Oranžová kniha školství. Praha, ČSSD 2010. Dostupné na http://www.cssd.cz//soubory/kestazeni/prezentace_oranzove_knihy_skolstvi.pdf. Potůček, Martin – Musil, Jiří – Mašková, Miroslava (eds.): Strategické volby pro Českou republiku. Teoretická východiska. Praha, Sociologické nakladatelství 2008. Potůček, Martin, Mašková, Miroslava a kol.: Česká republika – trendy, ohrožení, příležitosti. Praha, Karolinum 2009. Report by the Commission on the Measurement of Economic Performance and Social Progress.

Paris

2009.

Dostupné

na

http://www.stiglitz-sen-

fitoussi.fr/documents/rapport_anglais.pdf Strategie udržitelného rozvoje ČR. Praha, MŽP ČR, listopad 2009. Vybrané ukazatele ekonomiky zdravotnictví v mezinárodním srovnání. In: Aktuální informace ÚZIS ČR, č. 35, 16.7. 2009.

Vývoj hlavních ekonomických a sociálních ukazatelů České republiky 1990-2008. Praha, VÚPSV 2009. Second Quality of Life Survey. Overview. Dublin, European Foundation for the Improvement of Living and Working Conditions 2009. Vize pro Českou republiku do roku 2025. Expertní skupina pro ekonomickou politiku ČSSD, Praha 2010. Dostupné na http://www.cssd.cz/inews/nazory-a-komentare/vize-pro-ceskourepubliku-do-roku-2025

24