Prezidentské, poloprezidentské a parlamentní systémy demokracie Karel Kouba Málokterý politolog dnes pochybuje o tom, že rozdílné formy institucí a vztahů mezi nimi zásadně ovlivňují charakter politické soutěže, kvalitu demokratického vládnutí nebo dokonce vyhlídky na přežití demokracie v zemi. Ve srovnávací politologii se proto do popředí dostává problematika vztahů mezi výkonnou (exekutivní) a zákonodárnou (legislativní) mocí v demokratických zemích. Mezi demokratickými zeměmi totiž v tomto ohledu existují obrovské rozdíly. Vedle tradičních členění demokratických režimů podle jejich institucionálního uspořádání (např. unitární versus federální stát, monarchické versus republikánské uspořádání, modely přímé a nepřímé demokracie) se klasifikace na základě odlišných exekutivně-legislativních vztahů ukazuje jako jeden z nejdiskutovanějších institucionálních problémů ve srovnávací politologii. Velká část této diskuse se věnuje relativním výhodám klasifikace na prezidentské, poloprezidentské a parlamentní systémy. Nejdříve je třeba představit jednotlivé typy těchto systémů a klasifikovat je podle smysluplných kritérií. Další podkapitola je věnována jejich rozšíření od počátečních filozofických úvah a zdůvodnění jednotlivých prvků až po jejich historický a geografický vývoj ve světě. Největší prostor je věnován problematice nových demokracií, zejména zemím Latinské Ameriky a postkomunistické Evropy. Právě v těchto zemích se totiž odehrává nejživější diskuse ohledně relativních výhod a nevýhod jednotlivých systémů. Následně je představena část neoinstitucionální teorie, která zkoumá důsledky působení odlišných systémů na různé aspekty demokratického vládnutí. Tato teorie, která patří k hlavním teoretickým přístupům současné politologie, se snaží vysvětlit takové důsledky, jako jsou vytváření vládních koalic, kvalita demokracie, nebo dokonce zhroucení demokratických režimů právě s poukazem na dané institucionální uspořádání.
1 Klasifikace demokratických systémů 1.1 Základní definiční kriteria Výchozím bodem pro pochopení odlišností demokratických systémů je přehledná klasifikace jejich typů. Klasifikace by měla empiricky existující případy roztřídit do kategorií podle smysluplných kritérií tak, že jednotlivé kategorie se budou vzájemně vylučovat a zároveň vyčerpávat (Gerring, 2001: 120). Měla by zahrnovat všechny empirické případy demokratických režimů (často zmiňovanou výjimkou, kterou nelze zařadit do žádné z těchto kategorií, je Švýcarsko, viz Říchová, 2002). Klasifikaci tří kategorií demokratických systémů – prezidentských, poloprezidentských a parlamentních - lze provést na základě dvou kritérií: vztahu výkonné a zákonodárné moci a úrovně rigidity jejich mandátů. Prvním kritériem je vztah výkonné a zákonodárné moci. V rámci prezidencialismu jsou výkonná a zákonodárná moc na sobě nezávislé a jsou vytvořeny odděleně. Výkonnou moc ztělesňuje prezident, který je zároveň hlavou vlády i hlavou státu. Exekutiva není tvořena hlasováním v rámci legislativy, a není jí tedy odpovědná. Stejně tak představitelé výkonné moci nemají pravomoc rozpustit legislativu. V poloprezidentských systémech ale prezident sdílí výkonnou moc s vládou v čele ministerským předsedou, která je odpovědná parlamentu, jenž vládě může vyslovit nedůvěru (Duverger, 1980: 166). V parlamentních systémech je
výkonná moc přímo odpovědná moci zákonodárné. Vláda v čele s ministerským předsedou, kancléřem, či premiérem musí disponovat důvěrou parlamentní většiny a může padnout v případě vyslovení nedůvěry parlamentem (Stepan a Skach, 1993: 3).1 V parlamentních republikách prezident nedisponuje velkými pravomocemi a funkce hlavy státu hlavy vlády jsou oddělené. Zatímco vztahy mezi exekutivou a legislativou jsou v parlamentních systémech charakterizovány vzájemnou závislostí mezi oběma složkami moci, v prezidentských systémech jsou naopak vzájemně nezávislé (Linz, 1994). Druhým kritériem je úroveň flexibility či naopak rigidity mandátů. V rámci prezidencialismu je jak výkonná moc (prezident), tak zákonodárná moc (kongres) volena na pevné období předem stanové ústavou. Mandát obou nelze zkrátit; prezident ani legislativa mohou být donuceni předčasně ukončit svůj mandát pouze za výjimečných okolností (Linz, 1994: 6; Lijphart, 1992: 3; Sartori, 1994: 106). V poloprezidentských systémech se rigidita mandátů vztahuje na mandát prezidenta, který nemůže být zkrácen, ale nevztahuje se na vládu pod vedením ministerského předsedy. Mandát vlády může být zkrácen jak rozhodnutím prezidenta, tak vyslovením nedůvěry parlamentem (Cheibub, 2007). V parlamentních systémech je vláda přímo odpovědná pouze parlamentu, který ji může vyslovit nedůvěru a zkrátit tak její mandát. Mandáty obou složek moci zde nejsou rigidní. Na jedné straně může vláda (většinou v součinnosti s prezidentem) rozpustit parlament a vyhlásit nové volby (Stepan a Skach, 1993). Na druhé straně může vláda ztratit důvěru parlamentu, a předčasně ukončit svůj mandát.
1.2 Další definiční kritéria
Některé existující systémy vykazují znaky, které se ne vždy vyskytují pouze u daného typu (tedy kategorie se navzájem nevylučují), ale které se u dané kategorie vyskytují s vyšší četností než u jiné kategorie. Různí autoři proto uvádějí další kritéria, podle kterých můžeme dále zkoumat odlišnou logiku demokratických systémů. Tato kritéria ale nelze považovat za součást minimální definice, protože kategorie podle nich vytvořené se navzájem nevylučují nebo nevyčerpávají. V souvislosti s prezidencialismem se často uvádí požadavek na přímou či všelidovou formu volby prezidenta, zatímco prezident v parlamentních republikách zpravidla bývá volen nepřímo prostřednictvím parlamentu (Linz, 1994: 6; Sartori, 1994: 106). Tato podmínka je sice nutná, ale není postačující - v některých parlamentních systémech je prezident rovněž volen přímo (například v Rakousku či na Slovensku). Naopak, historicky měly kongresy v některých prezidentských systémech podíl na volbě prezidenta (v Chile a Bolívii rozhodoval o prezidentovi v druhém kole kongres), což odporuje požadavku na přímou volbu. Podmínku volby prezidenta všelidovou volbou zdůraznil M. Duverger i pro poloprezidencialismus (Duverger, 1980). Ačkoli původní Duvergerova definice zůstává nadále vhodnou pro analýzu Institut vyslovení důvěry umožňuje legislativnímu shromáždění (parlamentu) hlasovat o vzniku vlády. Exekutiva si tak musí zajistit podporu většiny poslanců. Odmítnutí vyslovení důvěry parlamentem vede k rezignaci vlády a často k vypsání nových voleb. Hlasování o nedůvěře vládě, které může být vyvoláno částí poslanců, je nástrojem opozice, která pomocí jeho schválení může vyvolat rezignaci vlády. Variací tohoto nástroje je institut konstruktivního vota nedůvěry, který se používá například v Německu a Maďarsku. Poslanecký návrh na vyslovení nedůvěry zde musí být spojen s pozitivním návrhem na vyslovení důvěry novému ministerskému předsedovi. Jeho smyselm je zajistit vyšší vládní stabilitu. 1
semiprezidencialismu, někteří autoři se ji snaží zpřesnit s ohledem na existující empirické případy. Původní Duvergerův důraz na přímou, všeobecnou volbu prezidenta byl postupně doplněn o možnost, že prezident může být volen i v nepřímé volbě prostřednictvím sboru volitelů (např. ve Finsku před ústavní reformou z roku 1988) (Elgie, 1999: 9). Druhým kritériem, kterým se často odlišují prezidentské a parlamentní systémy, je rozsah ústavních pravomocí prezidentů. Zatímco v parlamentních republikách má prezident formálně malé pravomoci, jeho postavení je mnohem silnější v prezidentských a poloprezidentských systémech. M. Duverger pokládá značné pravomoci prezident za jeden ze tří definičních znaků poloprezidentských systémů (Duverger, 1980). Určitým problémem je ale vágnost tohoto kritéria, protože v rámci poloprezidentských i prezidentských systémů se pravomoci prezidentů velmi liší. Tato vágnost následně vedla některé teoretiky k opuštění kritéria ústavní síly prezidenta jako definiční charakteristiky (Elgie, 1999). Výsledkem je však skutečnost, že za poloprezidentské režimy by takt byly považovány i systémy s nesouměřitelně odlišným postavením prezidenta pouze proto, že je v nich prezident volen přímo. Tento typ by zahrnoval jak silné prezidenty ve Francii či Dominikánské republice, tak relativně slabé prezidenty v Rakousku, Slovensku nebo Irsku. Částečným řešením tohoto problému je rozdělení poloprezidentské kategorie do dvou typů, premiérsko-prezidentského s převahou ministerského předsedy a prezidentsko-parlamentního s převahou prezidenta (Shugart a Carey, 1992). Třetí doplňující kritérium se týká počtu představitelů exekutivy. Zatímco v prezidentských režimech je výkonná moc zpravidla držena jedinou osobou, prezidentem, v parlamentních režimech je výkonná moc kolegiální a sdílená mezi několika osobami (Lijphart, 1992). Na druhou stranu ale historicky existovaly případy prezidentských systémů s kolegiální exekutivou (Uruguay 1952-1967). Samotné parlamentní režimy rovněž vykazují velkou variaci v kolegialitě výkonné moci. V některých parlamentních modelech (např. Velká Británie) má premiér silnější pravomoci v poměru k ostatním členům vlády než v jiných parlamentních demokraciích.
2 Rozšíření demokratických systémů Historicky dřívějším demokratickým systémem byl prezidencialismus, jehož první aplikací je ústavní uspořádání Spojených států amerických od roku 1787. Pávě americká ústava ztělesňuje soudobé zdůvodnění důsledného oddělení hlavních složek moci. Tento požadavek je pevně spojen s vývojem liberálního politického myšlení. Pro tvůrce americké ústavy sloužilo jako ideový zdroj učení Charlese de Montesquieu (1689-1755), který ve svém v díle O Duchu zákonů zdůvodňuje nutnost oddělení tří složek moci (výkonné, zákonodárné a soudní) jako záruku politické svobody: „Není svobody, jestliže táž osoba nebo týž úřad spojuje ve svých rukou moc zákonodárnou a moc výkonnou, protože vzniká obava, že monarcha nebo senát vyhlásí tyranské zákony a pak je bude tyransky provádět.“ (Montesquieu, 2003: 190). Zatímco nezávislost soudní moci není pro odlišení prezidencialismu a parlamentarismu důležitá (ale srov. Fukuyama et al., 2006), právě důsledné oddělení výkonné a zákonodárné moci je charakteristické právě pro prezidencialismus.
Koncepci dělby moci Montesquieua přijali za svou i tvůrci americké ústavy, kteří ji ale doplnili o racionální zdůvodnění. Zatímco Montesquieu vidí pro zachování demokracie nutnou existenci občanských ctností a obával se lidské sobecké a ctižádostivé povahy (Montesquieu, 2003: 54), američtí federalisté učinili z lidské ctižádosti hybnou sílu republikánského mechanismu. Jeden z autorů slavných Listů federalistů, James Madison, dokonce argumentoval, že "proti ctižádosti musí být postavena ctižádost." (Madison, 1994: 283) Systém oddělení složek moci měl právě představovat rámec, v rámci něhož se jejich představitelé budou žárlivě střežit, aby ostatní složky neuzurpovaly moc, která jim nenáleží. Nastavením mechanismu oddělených složek moci byly lidské slabé stránky kontrolovány slabými stránkami jiných (Hofstadter, 1989: 10). Vláda se neopírala o lidskou poctivost, ale o vzájemný dohled nad jejich nectnostmi. Smyslem takového systému brzd a protivah mělo být udržení a zajištění demokratického procesu. Hlavní nebezpečí pro federalisty nepředstavovala uzurpace moci ze strany exekutivy, spíše se obávali zneužití moci zákonodárným sborem "...jež může vést ke stejné tyranii, jaká hrozí od uzurpace moci výkonnou složkou, jestliže shromáždí veškerou moc ve stejných rukou." (Madison, 1994: 272) Výsledkem těchto úvah byl vznik prezidencialismu ve Spojených státech. Důležitou roli při volbě jednoho z obou ústavních modelů ale nehrají jen názory politických teoretiků, ale také existující zahraniční ústavní vzory. Historicky se jako zásadní jeví vliv britské ústavnosti. Ten paradoxně sloužil jako rozhodující inspirace jak pro ustavení prezidencialismu na americkém kontinentu na přelomu 18. a 19. století, tak pro pozdější vznik parlamentních systémů v Evropě a následně v mnoha bývalých koloniích v Africe i Asii. Příčinou tohoto rozporu je významný ústavní vývoj v samotné Británii. V době Americké revoluce na sklonku 18. století tam dosud přetrvávala převaha krále v rámci výkonné moci, a to do té míry, že se o ministerském předsedovi dosud neuvažovalo jako o legitimním zástupci exekutivy (Dahl, 1992). Obdiv k silnému exekutivnímu postavení krále v rámci britské ústavy představuje jednu z hlavních inspirací pro podobně silné postavení voleného prezidenta v americké ústavě. K této inspiraci se však přidala i obava ze slabé kolektivní exekutivy, která se neosvědčila v historii. Alexander Hamilton, jeden z hlavních tvůrců americké ústavy, tuto obavu vyjádřil následovně: „Slabá výkonná moc znamená vládu slabě vykonávanou. A vykonávat slabě je jen jiný výraz pro vykonávat špatně." (Hamilton, 1994: 376). Myšlenka na posílení exekutivy podle britského vzoru byla natolik přitažlivá, že Hamilton dokonce na ústavodárném shromáždění ve Filadelfii v roce 1787 obhajoval zavedení monarchie po britském vzoru: „[dědičný monarcha] by měl mít tolik moci, aby nebylo v jeho zájmu riskovat mnoho pro získání ještě více.“ Výsledkem jednání sice nakonec byla republikánská ústava, ale pravomoci prezidenta byly posíleny na úroveň tehdejších pravomocí britského krále. Britský model vlády tak inspiroval k zavedení prezidentského veta legislativních zákonů, podřízení zahraniční politiky prezidentovi či právo prezidenta udělovat milost (Scheuerman, 2005: 39). V podobném myšlenkovém prostředí se na počátku 19. století rodily i ústavy nových republik v Latinské Americe, které právě získaly nezávislost na Španělsku. Jeden z hlavních vůdců
osvobozeneckého boje v Jižní Americe, Simón Bolívar, obhajoval britský model vládnutí, zatímco americkou vládní soustavu hodnotil jako nedostižný vzor. Bolívar opustil myšlenku dědičné monarchie, ale například tvůrcům nové venezuelské ústavy v roce 1819 vzkázal, že není „nic, co by nám zabránilo soudit, že [anglická výkonná moc] je nejdokonalejším modelem pro království, aristokracii, nebo pro demokracii.“ (Bolívar, 1991: 116). Exekutiva má být uspořádána podle britského vzoru, ovšem král má být nahrazen prezidentem voleným
přímo lidem. Prezident by tak měl být hlavou výkonné moci a disponovat rozsáhlými pravomocemi, zatímco zákonodárná moc má být zbavena jakéhokoli podílu na exekutivě. Má se tím co nejvíce posílit dělba moci, která je základním principem demokratické vlády. Výsledkem těchto úvah bylo zavedení prezidentského modelu vládnutí se silným postavením prezidenta ve všech nově vzniklých republikách Latinské Ameriky. I přes častá zhroucení demokratických systémů v průběhu 19. a 20. století, zde byl prezidencialismus obnoven ve všech zemích i v poslední vlně demokratizace od 80. let. Není bez zajímavosti, že prezidentské modely se etablovaly i v dalších zemích se silným myšlenkovým či mocenským vlivem USA, zejména ve východní Asii (Jižní Korea, Taiwan, Filipíny, viz Fukuyama et al., 2005). Japonský parlamentarismus je z velké části nutným důsledkem požadavku zachovat alespoň symbolické postavení císařství. Geneze parlamentního modelu demokracie je úzce spojena s následnou fází vývoje britské ústavnosti, ale také s vývojem dalších evropských zemí (zejména Francie) v průběhu 19. a 20. století. Dochází k definitivnímu oslabení pozice panovníků, což přirozeně posilovalo pravomoci volené legislativy a v důsledku i exekutivní moci z ní vycházející. Tento proces necharakterizoval pouze Velkou Británii, ale i další evropské konstituční monarchie, jako Belgie, Nizozemí či Švédsko. Parlamentarismus se však etabloval nejen v monarchiích, ale rovněž i v nově vzniklých republikách po první světové válce. Typickým příkladem je Československo, jehož pozdější prezident T. G. Masaryk už v roce 1907 obhajoval anglický parlamentarismus a kritizoval rakouskou praxi: „V Rakousku máme s bídou, s odřenýma ušima takzvaný konstitucionalismus, ale parlamentarismus […] nemáme vůbec, nýbrž máme císařskou vládu, kterou sem do parlamentu vysílá císař.“ (cit. dle Hain, 2006: 146). Po vzniku republiky se sice Masaryk vyhraňoval proti velmi slabému postavení prezidenta (navrhoval například zavedení přímé volby prezidenta) v rámci nové ústavy, ale tyto snahy byly neúspěšné. Mimo evropský kontinent se parlamentarismus rozšířil často jako důsledek evropského koloniálního vládnutí. Britský model tak po roce 1947 našel uplatnění v nejlidnatější demokracii světa, v Indii. V Africe přijala po získání nezávislosti v 60. letech téměř polovina zemí podobné uspořádání, ale postupně zde docházelo k opouštění tohoto modelu směrem k prezidencialismu. Ze 45 afrických zemí s vícestranickými soustavami bylo k roku 2003 možné pouze čtyři (Botswana, Lesotho, Mauricius a Jihoafrická republika) pokládat za parlamentní režimy (van den Walle, 2003: 309, pro kritiku westminsterského systému v Africe viz Horowitz, 1992). Zajímavý je vývoj v postkomunistických zemích, kde nové ústavy po pádu komunismu zavedly jak parlamentní, tak prezidentské formy vlády. V postsovětském prostoru se s výjimkou pobaltských republik po roce 1991, etablovaly pouze prezidentské ( středoasijské státy) a poloprezidentské (např. Rusko, Litva, Ukrajina) ústavní modely. Mimo postsovětský areál vznikly poloprezidentské systémy v Chorvatsku, Mongolsku, Polsku (do roku 1997) a Rumunsku (Fish, 2001: 164). Ostatní postkomunistické země, včetně Česka, se naopak přiklonily k parlamentarismu. Volba rozdílných modelů demokratického vládnutí v (staro)nových demokraciích od 80. let 20. století byla do velké míry determinována dřívějšími historickými vzory preautoritářských ústavních uspořádání daných zemí, ale také logikou demokratizace, která vyžaduje dohodu starých (komunistických) a nových (demokratických) elit (Lijphart, 1992).
Z hlediska současného ústavního vývoje není snadné vystopovat jeden jediný globální trend vývoje směrem k prezidencialismu či naopak parlamentarismu. Z 35 zemí světa, které přešly k demokracii mezi lety 1974 a 1990, 19 zvolilo prezidencialimus, 13 parlamentarsimus a 3 některou verzi poloprezidentského systému (Przeworski et al., 1996: 48). Do značné míry platí, že celkové přechody od jednoho modelu demokracie ke druhému jsou velmi vzácné, protože vzorce institucionálního nastavení mají tendenci samy sebe v demokratických podmínkách udržovat. Změna statu quo pak nutně naráží na silné překážky ve formě existující politické kultury země nebo politických zájmů soupeřících stran. Příkladem může být situace v Latinské Americe, kde od 80. let probíhala veřejná diskuse ohledně zavedení parlamentních forem vlád v zemích, jako je Brazílie, Argentina a Chile. Aktéři těchto navrhovaných změn se snažili neopakovat historická selhání prezidencialismu, která se spolupodílela na zhroucení demokratických režimů v 60. a 70. letech. Brazilští voliči odmítli přechod k parlamentarismu v referendu v roce 1993. V Argentině možnost parlamentarismu nakonec znemožnily politické kalkulace znesvářených stran a v Chile rigidita platné ústavy oktrojované ještě během autoritářské vlády generála Pinocheta. V současné době si všechny latinskoamerické země zachovávají prezidenciální ústavní strukturu, kterou navazují na politické tradice z období po získání nezávislosti. Na druhé straně ale ve světovém měřítku nejsou výjimkou ústavní změny, které sledují přechod od jednoho z obou modelů směrem k poloprezidencialismu. Příkladem je Francie v roce 1958, kde ústava páté republiky znamenala přechod od parlamentního k poloprezidentskému systému. Zajímavým ústavním vývojem prochází Ukrajina, která v roce 2004 omezila pravomoci prezidenta ve prospěch ministerského předsedy, a posílila tak poloprezidentský systém. Opačným vývojem, směrem od poloprezidentského k parlamentnímu systému, pak prošlo v 90. letech Polsko.
3 Neoinstitucionální teorie a vládní systémy Z hlediska teoretického významu je rozlišení prezidentských a parlamentních systémů věnována zvýšená pozornost od poloviny 80. let. Nejrozsáhlejší diskuse o relativních výhodách obou probíhala v souvislosti s vlnou přechodů k demokracii v 80. a 90. letech, kdy se otázka ústavního uspořádání nových demokracií zcela logicky stala ústředním prvkem debaty o udržitelnosti a kvalitě nově vzniklých demokratických režimů. Tato debata byla ve své úvodní fázi pevně propojena s událostmi v regionu Latinské Ameriky, s menší intenzitou však byla přenesena i do nových demokracií v postkomunistické Evropě, východní Asii i Africe. Právě na základě zkušeností Latinské Ameriky zformuloval španělský politolog Juan J. Linz první obsáhlou kritiku prezidencialismu (Linz, 1994), který je podle něj hůře slučitelný s demokracií než parlamentarismus. Z teoretického hlediska náleží současná debata ohledně prezidencialismu k teoretickému proudu nového institucionalismu (neoinstitucionalismu). Tato rozsáhlá teorie vysvětluje politické, společenské či ekonomické důsledky s poukazem na charakter politických institucí. Z hlediska rozlišení prezidentských a parlamentních systémů byla nejprve zkoumána jejich role při zhroucení či naopak udržení demokratického uspořádání v zemi (např. Fish, 2006; Linz, 1994; Mainwaring a Shugart, 1993; Przeworski et al., 1996; Stepan a Skach, 1993; Valenzuela, 1994). Další směry výzkumu se ale soustřeďují i na dílčí důsledky institucionální
struktury pro efektivitu vládnutí, charakter stranických systémů či možnosti vytváření koalicí (Clark a Wittrock, 2005; Cheibub, 2007; Fukuyama et al., 2005; Valenzuela, 2004). Všechny tyto teorie vycházejí z předpokladu, že rozdílná institucionální uspořádání působí odlišně na chování politických aktérů a mají rovněž dopad na charakter vládnutí v dané zemí (viz např. Měšťánková, 2004). Je možné teoreticky zdůvodnit tři základní příčinné mechanismy, pomocí kterých prezidencialismus působí negativně na demokratické uspořádání: existenci rigidity mandátů, logiky „vítěz bere vše“ a duální legitimity. Tato teorie předpokládá, že prezidentské demokracie budou vinou těchto mechanismů více oslabovány než demokracie parlamentní.
3.1 Rigidní mandáty V prezidentských systémech jsou mandáty legislativy a exekutivy na sobě nejen nezávislé, ale jsou pevně stanovené na určité časové období a nemohou být za běžných okolností zkráceny. Tato situace podle Linze vede k rigiditě politického procesu, který je diskontinuitní a neflexibilní. Prezidentské systémy se hůře adaptují na měnící se politickou či ekonomickou situaci. Prezident například může ztratit svou původní politickou podporu a ke konci volebního období už může reprezentovat jen malou menšinu. Není pak schopen prosadit důležité zákony a opatření. Tato politická krize ale v prezidentských systémech nemůže vést k předčasnému konci mandátu exekutivy. Může ale vyústit v podkopání demokratického režimu. Jiným scénářem je pak kontinuální nestabilita a masové protesty, které vedou k pochybným způsobům řešení ústavní krize. Jedná se například o zneužití institutu impeachmentu pro odvolání neoblíbeného prezidenta nebo vynucené rezignace prezidentů (Valenzuela, 2004). Oproti rigiditě prezidentských systémů, poskytují parlamentní systémy větší flexibilitu politického procesu, která je pro demokracii prospěšnější. V rámci parlamentarismu totiž vlády závisí na důvěře parlamentů. V okamžiku ztráty této důvěry musí vláda odstoupit a jsou vypsány nové volby. Parlamentarismus tak obsahuje mechanismus, kterým lze lépe vyřešit politické konflikty a zabránit ohrožení demokratického režimu (Mainwaring a Shugart, 1997).
3.2 Logika „vítěz bere vše“ Jedním z hlavních bodů kritiky prezidencialismu je jeho mocenská logika, v rámci níž se politická soutěž omezuje na hru s nulovým součtem. Její vítěz si zajistí všechny výhody vítězství, ale její poražení nemají jakýkoli přístup k výnosům z vítězství. Porážka kandidáta v prezidentských volbách znamená úplnou porážku bez jakéhokoli dalšího mocenského podílu. Logika „vítěz bere vše“ (winner-take-all) se nejzřetelněji projevuje v rozdílech ve vytváření exekutivních koalicí. Někteří kritici poukazují na to, že prezidencialimus neposkytuje racionální motivace pro existenci stabilních koalicí, protože postrádá institucionalizované mechanismy, které existují v parlamentních demokraciích (Mainwaring, 1993: 33). Protože v prezidentských systémech nezávisí výkon mandátu exekutivy na důvěře legislativy, prezident zde nemusí vyhledávat podporu u ostatních stran v parlamentu (Linz, 1994). V parlamentních systémech je naopak vláda odpovědná parlamentu. V případě, že nejsilnější strana nezíská potřebnou většinu, existuje silná motivace této strany pro vytvoření vlády s dalšími koaličními partnery. Zatímco v prezidentských systémech jsou neúspěšní
kandidáti vyloučeni z politického procesu (tito kandidáti často ani nezískají poslanecký mandát), pak v parlamentních systémech se z nevítězných kandidátů stávají buď koaliční partneři vítězné strany, nebo vůdcové opozice. Parlamentní systémy tedy umožňují více konsensuální politický styl, který napomáhá hladkému a kontinuálnímu demokratickému vývoji. Naopak prezidencialimus může zvyšovat fragmentaci a polarizaci stranického sytému, v němž nevítězné strany mají malou příležitost podílet se na politickém procesu. Extrémním důsledkem jeho mocenské logiky může být vznik antisystémové opozice z kandidátů stran, kteří nemají možnost zvítězit v prezidentských volbách a zpochybnění legitimity samotného demokratického procesu. Tato tendence může být ještě zvětšována v případě, že strana prezidenta nezíská většinu hlasů v parlamentních volbách a prezident se musí spoléhat na dočasné legislativní koalice pro prosazení svých zákonů.
3.3 Duální legitimita V prezidentských systémech jsou exekutiva i legislativní shromáždění voleni v oddělených přímých volbách, zatímco v parlamentních systémech voliči volí pouze své poslance, kteří následně vybírají vládu. V prezidentských systémech si tak dvě složky moci mohou nárokovat stejnou, od lidu odvozenou, legitimitu. Podle J. Linze tato situace vede k neustálému latentnímu konfliktu mezi oběma mocenskými složkami. Tento konflikt může vyústit v ústavní krizi, protože neexistuje demokratický princip, který by jej vyřešil (Linz, 1994: 7). V dramatických situacích vyhroceného konfliktu mezi oběma složkami moci nabízí řešení vojenský převrat. V tomto smyslu tak logika prezidencialismu přímo ohrožuje přežití demokracie. Naopak v parlamentních režimech by k podobným konfliktům docházet nemělo, protože exekutiva je odpovědná legislativě. Případná změna v postojích parlamentu vůči vládě vyústí ve vyslovení nedůvěry vůči ní. Politická krize pak nemusí přerůst v krizi celé demokracie. Tato duální legitimita je přímým důsledkem vzájemné nezávislosti exekutivy a legislativy, která je vlastní prezidentským systémům. (Stepan a Skach, 1997). V prezidentských systémech tak může dojít k situaci, kdy hlavní osou politického soupeření je konflikt mezi prezidentem a kongresem, spíše než mezi samotnými politickými stranami (Przeworski et al., 1996: 45). Důsledky nemusí nutně vést k pádu demokracie, ale mohou být méně dramatické ve formě paralýzy legislativního procesu. V případě, že prezident nereprezentuje většinovou stranu v kongresu, je pro něj velmi obtížné zajistit si podporu pro prosazování potřebných zákonů. Výsledkem může být imobilismus, čili neschopnost přijímat efektivní rozhodnutí nebo patová situace (gridlock) mezi legislativou a exekutivou. Na druhou stranu je ale duální legitimita logickým vyústěním požadavku na důsledné oddělení obou složek moci a odpovídá teoretickým zdůvodněním prezidencialismu. Kritici této teze také upozorňují, že ke krizi mezi exekutivou a legislativou často dochází také v parlamentních režimech (Mainwaring a Shugart, 1997) a že obavy z patové situace v prezidentských systémech nejsou podpořeny empirickými daty (Munck, 2004).
4 Parlamentarismus, prezidencialismus a demokracie Do jaké míry jsou tato teoretická očekávání podpořena empirickými důkazy? Na základě současného stavu bádání je možné konstatovat, že prezidentské systémy jsou častěji spojovány s protidemokratickými tendencemi, než systémy parlamentní. Zatímco velká část politologů vinu svaluje na samotný prezidencialimus, někteří autoři sice tuto souvislost akceptují, ale snaží se dokázat, že samotný prezidencialismus není příčinou těchto tendencí. Ze souhrnného výzkumu, který analyzoval data za každý rok z celkem 135 zemí světa mezi lety 1950 a 1990 vyplývá na jedné straně jednoznačná souvislost mezi prezidencialismem a demokracií a na druhé straně blahodárný demokratizační vliv parlamentarismu (Przeworski et al., 1996). V tomto období se sice 14 parlamentních demokracií (28 % z 50 případů) zhroutilo, tedy přeměnilo v nedemokratické režimy formou vojenských převratů, revolucí, apod. Ve stejném období ale demokracie nepřežila ve 24 prezidentských demokracií (52% ze 46 případů). Autoři této studie navíc zjistili, že rozdíly v přežití obou systémů nejsou způsobené ekonomickou úrovní státu. Současný výzkum se zaměřuje na tři hlavní důvody problematického vztahu mezi prezidencialismem a demokracií: institucionální nestabilitu, kvalitu demokracie a možnost demokratické eroze.
4.1 Institucionální nestabilita Z těchto teoretických očekávání vyplývá, že prezidentské systémy generují systémovou nestabilitu, která v horším případě může vést ke zhroucení demokracie. V lepším případě pak prezidencialismus nemusí k této nestabilitě přispívat sám o sobě, ale pouze pokud se vyskytuje v kombinaci s dalšími podmínkami. Zejména se jedná o velmi problematickou koexistenci prezidentských systémů s vícestranickými systémy. V podmínkách kombinace prezidencialismu a vícestranictví je často problémem samotná schopnost vytvořit stabilní mezistranické koalice, které mohou být ze dvou hlavních důvodů křehčí, než je tomu v parlamentních systémech (Mainwaring, 1993; Shugart a Mainwaring, 1997). Prvním důvodem je fakt, že předvolební stranické koalice se nemusí nutně přetvořit v účinné vládní koalice, protože ze strany zvoleného prezidenta neexistuje trvalý závazek vůči žádné z politických stran. Ačkoli se jejich členové často podílejí na exekutivních funkcích, neznamená to odpovědnost stran za politiku prezidentské exekutivy. Druhým důvodem může být nedostatek osobní motivace jednotlivých zákonodárců k podpoře stranické linie v legislativě. Na rozdíl od parlamentních systémů zde totiž nehrozí nebezpečí pádu vlády. Prezidentské systémy tak bývají stabilnější v zemích, kde jsou doprovázeny dvoustranickou soustavou. Klasickým příkladem je situace ve Spojených státech, kde k systémové nestabilitě nedochází, protože rozložení stranických sil v kongresu většinou umožňuje generovat stabilní podporu prezidenta. I v případě, že se v USA nepodaří, aby měl prezident většinovou podporu v kongresu z vlastní strany, může si zajistit podporu u poslanců soupeřící strany. Tento přístup je ovšem možný jen díky tomu, že dvě severoamerické strany vytvářejí nepolarizovaný dvoustranický systém, ve kterém nejsou mezi stranami velké doktrinální rozdíly. Dvoustranický systém vede k redukci přílišné ideologizace, protože strany se soustřeďují více na zabezpečení materiálních požadavků svých voličů a kladou menší důraz na ideální zájmy. Navíc se spíše řídí logikou kompromisu, než vícestranictví. Prezident sice
nemusí disponovat pevnou vládnoucí koalicí, ale vytváří jednorázové legislativní koalice, které mu umožňují získat podporu pro jednotlivé zákony ať v jedné, či druhé straně. Naproti tomu jsou zejména latinskoamerické stranické systémy výsledkem rozporů (viz např. Dix, 1992), které jsou v mnoha ohledech bližší evropským demokraciím, než USA s vysokou ideologickou homogenitou. Stranické soustavy zde proto dosahují mnohem vyšší fragmentace. Soustavy, v nichž počet relevantních stran odpovídá dvoustranickému uspořádání, jsou zde výjimkou. Extrémní fragmentace stranické soustavy častěji doprovází právě prezidentské demokracie: k situacím, v nichž žádná strana nekontroluje více jak třetinu poslaneckých mandátů došlo v prezidentských systémech v 18 % případů, zatímco v parlamentních pouze v 8,9 %. Celkově lze říct, že dvoustranické prezidenstské systémy mají v průměru delší vyhlídky na přežití (26 let) než vícestranické fragmentované prezidentské systémy (15 let) (Przeworski et al., 1996: 45). Argumenty ohledně nekompatibility vícestranictví a prezidencialismu jsou podpořeny i dalšími empirickými výzkumy. Z 31 zemí, které si v období 1967 až 1992 udržely demokracii, měly pouze čtyři prezidentský systém (Kolumbie, Kostarika, USA a Venezuela). Navíc pouze jediná země, která kombinovala vícestranictví a prezidencialismus, si udržela kontinuální demokracii po více než 25 let (Mainwaring, 1993). Tou zemí bylo Chile v letech 1933 a 1973. Jinými slovy, ve druhé polovině 20. století existovala jednoznačná souvislost mezi vícestranickým prezidencialismem a zhroucením demokracie. Chile, kde tato kombinace fungovala 40 let, je přitom možné považovat za klasický případ, v němž se nakonec projevila jako fatální pro demokracii. Politolog Arturo Valenzuela ve své významné stati analyzoval příčiny vedoucí k vojenskému převratu vedenému generálem Augustem Pinochetem v roce 1973 (Valenzuela, 1994). Za hlavní příčiny považuje podmínky silného prezidencialismu, který v kombinaci s narůstajícími sociálními konflikty a vícestranickou soustavou umožnil pád demokracie za vlády socialistického prezidenta Salvadora Allendeho (1970-1973). Z hlediska fungování prezidencialismu bylo zásadní, že Allende nedisponoval pro své reformy většinovou podporou ve společnosti ani v kongresu. Byl totiž zvolen pouhými 36 procenty hlasů, zatímco dva kandidáti pravicové a středové strany získali 35 a 28 procent hlasů. Síly v Kongresu byly podobně rovnoměrně rozděleny mezi tři politické bloky a Allendova aliance levicových stran v něm nedisponovala většinou. Allende tak zahájil svou radikální politiku částečného znárodňování soukromých podniků, redistribuci zemědělské půdy a dalekosáhlých státních intervencí v národním hospodářství bez potřebné většinové podpory. Obcházel přitom kongres a své zákony prováděl cestou exekutivních prezidentských dekretů. To ještě více stupňovalo politickou krizi v zemi. Výsledkem patové situace byl puč generála Pinocheta, který zpočátku podpořily hlavní segmenty obou opozičních stran, a nastolení brutálního vojenského režimu, jenž přetrval do roku 1990. Valenzuela argumentuje, že prezidencialismus byl přímo odpovědný za pád demokracie v Chile. Pokud by v Chile fungoval parlamentní systém, Allende by musel spoléhat na koaliční spolupráci se středovými křesťanskými demokraty. V důsledku by potom nedocházelo k přijetí radikálních levicových zákonů, ale tyto by byly výsledkem umírněných kompromisních ujednání s koaličními partnery. Pokud by přece jen Allende prosazoval radikální ekonomické reformy hrozící destabilizovat ekonomiku i politiku země, pak by parlamentní systém umožnil odvolání menšinové levicové vlády a mohl dát vzniknout koalici středové a pravicové strany (Valenzuela, 1994: 210). Toto však v prezidentském systému
s rigidními mandáty není možné. V parlamentním systému by nedošlo ke zhroucení celého politického režimu, ale k pouhému pádu vlády, které jsou i ve vyspělých demokraciích častým řešením politických krizí. Tento pesimistický pohled na prezidencialismus ale není sdílen všemi autory. Někteří politologové například dokazují, že pokud se v prezidentských systémech častěji vyskytuje vnitropolitický konflikt a nestabilita, pak to není způsobeno samotným prezidencialismem, ale jinými příčinami včetně nedostatečně vyzrálých demokratických institucí a autoritářských tradicí (Fukuyama et al., 2005; Cheibub, 2007). Optimistický pohled na prezidentskou formu vlády nabízí například José Antonio Cheibub, který argumentuje, že prezidencialismus nemá příčinný vztah ke zhroucení demokracie (Cheibub, 2007: 15). Pokud prezidentské formy vlády častěji končí demokratickým zhroucením, pak tomu není kvůli samotnému prezidencialismu, ale kvůli dalším charakteristikám těchto zemí. Pravděpodobnost, že politický vývoj povede ke zhroucení demokracie je proto podobná u parlamentarismu i prezidencialismu. Cheibub zejména zdůrazňuje silnou roli vojenských institucí a tendenci k intervenci armády do politiky.
4.2 Prezidencialismus a demokratická eroze Kromě institucionálních procesů, které mohou vést až k pádu demokracie (například prostřednictvím vojenského převratu) se neoinstitucionalisté zabývají také postupným dopadem prezidencialismu na často pozvolné rozmělňování a erozi demokratických mechanismů. Na rozdíl od předchozí kritiky prezidencialismu se tato nesoustředí na vzájemné vztahy mezi legislativní a exekutivní složkou moci, ale na důsledky silného ústavního postavení prezidenta pro udržení demokracie v zemi. Jejím výchozím bodem není samotná klasifikace demokratických systémů, ale mocenské postavení jednotlivých ústavních aktérů. Politolog Steven Fish argumentuje, že úspěšná demokratizace v postkomunistických zemích je přímým důsledkem silné ústavní a politické pozice parlamentů (Fish, 2006). Naopak země, kde ústava zaručuje silné postavení prezidenta a v nichž je jeho moc dále politicky posilována na úkor parlamentu budou mít ztíženou cestu k úplné demokratizaci. Zjišťuje, že existuje velmi silná korelace mezi rozsahem pravomocí parlamentu a mírou demokracie (vyjádřenou indexem sestaveným organizací Freedom House)2. Země, jako je Česká republika nebo Maďarsko, které se na počátku přechodu k demokracii rozhodly pro silný parlamentarismus, jsou v současnosti demokratičtější, než země, které naopak zvolily silné postavení prezidenta (Rusko, nebo bývalé sovětské středoasijské republiky). Fish toto zjištění interpretuje jako důkaz, že rozsáhlé pravomoci parlamentu na úkor exekutivy zásadně zvyšují pravděpodobnost demokracie. Problémem této interpretace je skutečnost, že zjištěná korelace ještě nemusí znamenat příčinný vztah mezi prezidencialismem a demokracií. Jedním z důvodů vysoké obliby prezidencialismu může být pouze formální demokratická struktura těchto zemí, která 2
Freedom House je nevládní, nezisková organizace se sídlem ve Spojených státech (www.freedomhouse.org). Na základě údajů ze všech nezávislých zemí světa uvádí každý rok pro každou zemi její hodnotu na indexu sestaveném pro určení míry demokracie v dané zemi. Kritéria pro vytvoření této škály zahrnují různé aspekty politických a občanských svobod (např. svoboda tisku, vyjadřování či shromažďování, nebo soutěživost a transparentnost voleb). Srovnání těchto hodnot v čase nebo mezi jednotlivými zeměmi může přinést cenné informace ohledně globálních tendencí autoritářství a demokracie.
obsahově neodpovídá minimálním demokratickým požadavkům. Silné postavení prezidenta v rámci prezidencialismu může být lákavou vnější fasádou pro diktátorské tendence postsovětských vůdců. Důvěru v tuto teorii ale může posílit specifikace konkrétních příčinných mechanismů, které podle Fishe spojují obě proměnné. Jedním z těchto mechanismů je organizační síla, společenská podpora a mocenská pozice politických stran, která je posilována v systémech se silným parlamentem. Naopak strany jsou méně důležité v prezidentských systémech, protože nejsou nutné jako partneři v možných koaličních vyjednáváních o podpoře vlád v parlamentech. Silné strany jsou přitom pro demokracii nezbytné, protože podporují demokratické vazby odpovědnosti mezi občanem a politickou mocí. Negativní vztah mezi důležitostí parlamentu a sílou politických stran v postkomunistické Evropě potvrzují i další výzkumy. Jeden z nich například poukazuje na to, že silný prezidencialimus zvyšuje fragmentaci stranického systému a snižuje úlohu politických stran v legislativním procesu, protože ústavně silní prezidenti marginalizují význam parlamentů (Clark a Wittrock, 2005).
4.3 Prezidencialismus a kvalita demokracie Zkušenost s některými reálně fungujícími prezidentskými režimy zejména v Latinské Americe vedla různé teoretiky k pochybnostem ohledně kvality prezidentské demokracie a fungování demokratických mechanismů. Jedná se o soustavné podkopávání reprezentativních institucí, a to i v případech, kdy politický systém stále naplňuje minimální kritéria pro existenci procedurální demokracie (svobodné volby, relativní svoboda slova, existence opozičních stran atp.). Politolog Guillermo O’Donnell tuto obavu vyjádřil zformulováním konceptu delegativní demokracie3, která stojí v opozici vůči tradiční reprezentativní demokracii (O’Donnell, 1994). V delegativních demokraciích se zvolení prezidenti vnímají jako neomezení vládci v rámci trvání svého mandátu a mají tendenci nerespektovat, podřídit či zcela eliminovat ostatní reprezentativní instituce (soudy, centrální banky, legislativy, byrokracie atd.), které se snaží vytěsnit ze spolurozhodování. Důležitým je plebiscitní a populistický charakter takových režimů, které odvozují vlastní legitimitu vertikálně: ze vztahu mezi nikým neomezeným prezidentem a široce definovaným „lidem“. Zcela pak opomíjí horizontální vazby odpovědnosti mezi prezidentem na jedné straně a dalšími politickými, sociálními a ekonomickými institucemi na straně druhé. Jednoznačná převaha výkonné moci na úkor ostatních složek moci pak popírá základní představu reprezentativního demokratického ústavního uspořádání. Typickými příklady delegativních demokracií jsou (neo)populistické režimy v Latinské Americe, jako Venezuela za vlády Huga Cháveze (od roku 1998) nebo Peru Alberta Fujimoriho (1992-2000). Prvky delegativní demokracie lze ale vystopovat i v některých postkomunistických zemích, například v Rusku nebo dříve na Ukrajině (srov. Holzer, 2001: 19). Tyto prezidenty spojuje snaha po mocenské konsolidaci ať už formou ústavních změn (například prodlužování prezidentských mandátů, omezování ústavních překážek pro znovuzvolení, rozšiřování pravomocí výkonné moci a podřizování dalších reprezentativních institucí přímé kontrole prezidenta), nebo jinými politickými prostředky. Tato tendence je ještě zesílena tam, kde prezidentova strana nedisponuje legislativní většinou. Poslanci nejsou motivování podporovat legislativní agendu prezidentů, protože se buď chtějí co nejsilněji distancovat od nepopulárního prezidenta, nebo naopak mají zájem podkopávat úspěch 3
Konceptu delegativní demokracie se věnuje i Dana Hellová v kapitole Nedemokratické režimy.
prezidentů ze soupeřící strany. Místo konsensuální logiky v parlamentních systémech, tak prezidencialimus generuje logiku konfrontace (Valenzuela, 2004). Prezidenti pak v této situaci raději obcházejí zákonodárný sbor například vydáváním kontroverzních prezidentských dekretů, než aby s ním spolupracovali. Delegativní demokracii často doprovází a přirozeně doplňuje populistický politický styl, který charakterizuje opovrhování prezidenta-vůdce zavedenými organizacemi a institucemi a přímý, kvazipersonální vztah mezi tímto vůdcem a masami. K. Weyland definuje populismus jako „politickou strategie, skrze níž se personalistický vůdce snaží získat nebo používat vládní moc na základě přímé, nezprostředkované a neinstitucionalizované podpory velkého počtu většinou neorganizovaných stoupenců.“ (Weyland, 2001: 14). Z populistické strategie tedy vyplývá důraz na personalizaci moci a obcházení tradičních zprostředkujících institucí. Právě v rámci prezidencialismu je vysoká míra personalizace politické moci usnadněna proto, že prezidenti jsou voleni přímo a na pevné funkční období. Tito prezidenti rovněž často nedisponují většinou v legislativním shromáždění. Logika prezidencialismu má proto silnou tendenci vytvářet prezidenty s populistickým diskursem, který se vymezuje proti tradičním politickým stranám a marginalizuje další organizované politické skupiny včetně organizací občanské společnosti. Je sice možné, že delegativní demokracie rozvine nejen v prezidentských režimech, ale i v parlamentních. Na druhou stranu ale parlamentarismus disponuje silnějšími zábranami pro podobné protidemokratické praktiky (Stepan a Skach, 1993: 20).
4.4 Závěr Při kritice jednotlivých typů politických systémů je potřeba si uvědomit, že všechny představují legitimní formy demokratického uspořádání. Prezidencialismus ve své ideální podobě může být považován za vhodnější systém z hlediska důsledného oddělení složek moci, jednoznačného přirazení odpovědnosti za legislativní a exekutivní rozhodnutí konkrétním politickým aktérům, ale i kvůli tomu, že exekutiva odvozuje svou demokratickou legitimitu přímo a nikoli zprostředkovaně. Lépe navíc odpovídá klasickým teoriím reprezentativní demokracie. Parlamentarismus má naopak výhodu v existenci mechanismů řešících případné konflikty mezi exekutivou a legislativou a větší flexibilitě a kontinuitě politického procesu. Historie prezidencialismu ve 20. století navíc ukázala, že je častěji doprovázen tendencemi, které podkopávají samotné demokratické uspořádání, než parlamentarismus. Institucionální uspořádání však v žádném případě nelze považovat za jedinou příčinu ovlivňující kvalitu vládnutí a demokracie. Na problematiku prezidencialismu a parlamentarismu je nutno nazírat v kontextu dalších společenských, ekonomických a kulturních proměnných. Přesto by srovnávací politologie neměla rezignovat na hledání odpovědí ohledně možných politických důsledků různých systémů pro konkrétní země. Kromě vysvětlení (explanace) by se teoretizování ve srovnávací politologii mělo více zabývat předpovědí (predikcí) i stanovením preskripcí ohledně vhodného institucionálního nastavení demokratických zemí.
Seznam literatury BOLÍVAR, S.. Discurso pronunciado por el Libertador ante el Congreso de Angostura el 15 de febrero de 1819, día de su instalación. In CARRERA DAMAS, G. (ed.): Simón Bolívar. Escritos Fundamentales. Caracas, 1991, s. 110-147. CLARK, T. D.; WITTROCK, J. N. Presidentialism and the Effect of Electoral Law in Postcommunist Systems: Regime Type Matters. Comparative Political Studies, 2005, vol. 38, no. 2, s. 171-188. DAHL, R. A. 1992. At the Convention: The Paucity of Models. In LIJPHART, A. (ed.). Parliamentary versus Presidential Government. Oxford: Oxford University Press, 1992 s. 5765. DIX, R. H. Cleavage Structures and Party Systems in Latin America. Comparative Politics, 1989, vol. 21, no. 10, s. 23-35. DUVERGER, M. A New Political System Model: Semi-Presidential Government. European Journal of Political Research, 1980, vol. 8, no. 2, s. 165-187. ELGIE, R. The Politics of Semi-presidentialism. In ELGIE, R. (ed.). Semi-Presidentialism in Europe. Oxford: Oxford University Press, 1999, s. 1-21. FISH, M. S. Stronger Legislatures, Stronger Democracies. Journal of Democracy, vol. 17, no. 1, 2006, s. 5–20. FUKUYAMA, Francis; DRESSEL, Björn; CHANG, Boo-Seung. Facing the Perils of Presidentialism? Journal of Democracy, vol. 16, no. 2, 2005, s. 102-116. GERRING, J. Social Science Methodology. A Criterial Framework. Cambridge: Cambridge University Press, 2001. 300 s. HAIN, R. 2006. Teorie státu a státní právo v myšlení T. G. Masaryka. Praha: Karolinum. 248 s. HAMILTON, A.; JAY, J.; MADISON, J. Listy federalistů. Soubor esejí psaných na podporu nové Ústavy předložené federálním Shromážděním 17. září 1787. Olomouc, 1994. 537 s. HOROWTIZ, D. L. Comparing Democratic Systems. In LIJPHART, A. (ed.). Parliamentary versus Presidential Government. Oxford: Oxford University Press, 1992, s. 203-206. HAMILTON, A. Federalista č. 70. In HAMILTON, A.; JAY, J.; MADISON, J. Listy federalistů. Soubor esejí psaných na podporu nové Ústavy předložené federálním Shromážděním 17. září 1787. Olomouc, 1994, s. 375-380. HOFSTADTER, R. The American Political Tradition And The Men Who Made It. New York, 1989. 519 s.
HOLZER, J. Politický systém Ruska. Hledání státu. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001. 221 s. CHEIBUB, J. A. Presidentialism, Parliamentarism and Democracy. Cambridge: Cambridge University Press, 2007. 202 s. LIJPHART, A. Democratization and Constitutional Choices in Czecho-Slovakia, Hungary and Poland 1989-91. Journal of Theoretical Politics, vol. 4, no. 2, 1992, s. 207-233. LINZ, J. Presidential or Parliamentary Democracy: Does It Make a Difference? In LINZ, J.; VALENZUELA, A. (eds.). The Failure of Presidential Democracy. Baltimore: The Johns Hopkins University Press, 1994. s. 3-87. 436 s. MAINWARING, S. Presidentialism, Multipartism, and Democracy. The Difficult Combination. Comparative Political Studies, vol. 26, no. 2, 1993, s. 198-228. MAINWARING, S.; SHUGART, M. S. Juan Linz, Presidentialism, and Democracy: A Critical Appraisal. Comparative Politics, vol. 29, no. 4, 1997, s. 449-471. MĚŠŤÁNKOVÁ, P. Parlamentarismus versus prezidencialismus: Problémy institucionálního rámce v Latinské Americe. Srovnání případů Argentiny, Brazílie, Chile a Mexika. AUPO Politologica, vol. 5, no. 1, 2006, s. 85-113. MONTESQUIEU, Ch. O duchu zákonů. Dobrá Voda, Nakladatelství Aleš Čeněk, 2003. 365 s. O’DONNELL, G. Delegative Democracy. Journal of Democracy, vol. 5, no. 2, 1994, s. 5569. PRZEWORSKI, A.; ALAVAREZ, M.; CHEIBUB, J. A.; LIMONGI, F. What Makes Democracies Endure? Journal of Democracy, vol. 7, no. 1, 1996, s. 39-55. ŘÍCHOVÁ, B. Úvod do současné politologie. Srovnávací analýza demokratických politických systémů. Praha: Portál, 2002. 208 s. SARTORI, G. 1994. Neither Presidentialism nor Parliamentarism. In LINZ, J.; VALENZUELA, A. (eds.). The Failure of Presidential Democracy. Baltimore: The Johns Hopkins University Press, 1994. s. 106-118. 436 s. SHUGART, M. S.; CAREY, J. M. Presidents and Assemblies. Constitutional Design and Electoral Dynamics. Cambridge: Cambridge University Press, 1992. 330 s. SCHEUERMAN, W. E. American Kingship? Presidentialism. Polity, vol. 37, no. 1, 2005, s. 24-53.
Monarchical
Origins
of
Modern
STEPAN, A.; SKACH, C.. Constitutional Framework and Democratic Consolidation: Parlametarianism versus Presidentialism. World Politics, vol. 46, no. 1, 1993, s. 1-22.
VALENZUELA, A.. Party Politics and the Crisis of Presidentialism in Chile: A Proposal for a Parliamentary Form of Government. In LINZ, J.; VALENZUELA, A. (eds.). The Failure of Presidential Democracy. Baltimore: The Johns Hopkins University Press, 1994, s. 165-224. VALENZUELA, A. Latin American Presidencies Interrupted. Journal of Democracy, vol. 15, no. 2, 2004, s. 5-19. VAN DEN WALLE, N. Presidentialism and clientelism in Africa’s emerging party systems. Journal of African Modern Studies, vol. 41, no. 2, 2003, s. 297-321. WEYLAND, K. Clarifying a Contested Concept. Populism in the Study of Latin American Politics. Comparative Politics, vol. 34, no. 1, 2001, s. 1-22.
