Prezidencializace premiérství? Případová studie ČR

Masarykova univerzita v Brně Fakulta sociálních studií Katedra Politologie, obor Politologie

Vít Janoš (učo 404410)

Prezidencializace premiérství? Případová studie ČR Magisterská diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: doc. PhDr. Lubomír Kopeček, Ph.D.

BRNO 2014

Prohlášení o autorství práce Prohlašuji, že jsem svoji magisterskou práci na téma Prezidencializace premiérství? Případová studie ČR v letech 1992 - 2006 vypracoval samostatně a použil jen zdroje uvedené v seznamu literatury . V Brně, 6. 5. 2014

..............................................

2

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval doc. PhDr. Lubomíru Kopečkovi za vstřícnost, cenné rady a připomínky bez kterých by tato práce nevznikla. Dále bych chtěl poděkovat mé rodině a přátelům, kteří mě podporovali v průběhu mého studia.

3

Obsah Úvod ........................................................................................................................................................ 6 1.Teoretická část...................................................................................................................................... 9 1.1. Přístupy ke konceptu prezidencialializace premiérství ............................................................... 9 1.2 Koncept pojetí prezidencializace autorů Thomase Poguntkeho a Paula Webba ........................ 11 1.3. Postavení předsedy vlády v politickém systému ČR ................................................................... 15 2. Metodologický rámec ........................................................................................................................ 19 3. Václav Klaus (1992-1996) ................................................................................................................ 23 3.1.Exekutivní tvář............................................................................................................................. 23 3.2. Stranická tvář ............................................................................................................................. 27 3.3. Volební tvář ................................................................................................................................ 29 4. Václav Klaus (1996-1997) ................................................................................................................ 31 4.1. Exekutivní tvář............................................................................................................................ 32 4.2. Stranická tvář ............................................................................................................................. 36 4.3.Volební tvář ................................................................................................................................. 39 5. Miloš Zeman (1998-2002)................................................................................................................. 42 5.1. Exekutivní tvář............................................................................................................................ 42 5.2. Stranická tvář ............................................................................................................................. 45 5.3. Volební tvář ................................................................................................................................ 48 6. Vladimír Špidla (2002-2004) .............................................................................................................. 50 6.1. Exekutivní tvář............................................................................................................................ 50 6.2. Stranická tvář ............................................................................................................................. 52 6.3. Volební tvář ................................................................................................................................ 55 7. Jiří Paroubek (2005-2006) ................................................................................................................. 57 7.1. Exekutivní tvář............................................................................................................................ 57 7.2. Stranická tvář ............................................................................................................................. 60 7.3. Volební tvář ................................................................................................................................ 61 8. Zhodnocení ........................................................................................................................................ 65 8.1. Exekutivní tvář............................................................................................................................ 65 8.2. Stranická tvář ............................................................................................................................. 68 8.3. Volební tvář ................................................................................................................................ 71 4

Závěr...................................................................................................................................................... 75 Prameny a literatura............................................................................................................................... 77 Literatura .......................................................................................................................................... 77 Internetové zdroje .............................................................................................................................. 82 Abstrakt ................................................................................................................................................. 87

Práce obsahuje celkem 177 878 znaků včetně mezer a poznámek pod čarou. 5

Úvod Tématem autorovi diplomové práce je Prezidencializace premiérství v České republice (ČR) v letech 1992 - 2013. Autor si toto téma vybral zcela záměrně, neboť mu v českých podmínkách není věnováno mnoho prostoru. Otázku postavení předsedy vlády a jeho kompetencí v rámci výkonné moci řeší již Ústava ČR. Na druhou stranu je třeba logicky namítnout, že jeho pozici a kompetencím zde není věnován dostatečný prostor, který byl dokázal podrobněji vysvětlit jakým způsobem premiér svou vládu řídí, popřípadě jak ovlivňuje její činnost. V ČR se již vystřídalo mnoho premiérů a každý z nich vystupoval v rámci politického systému jiným způsobem, a nutno podotknout, že měl zcela jistě jinou pozici. Autor tím chce naznačit, že nejen ústavní vymezení jeho pravomocí, ale také pozice uvnitř své (vládní) strany, oblíbenost v očích veřejnosti, případně jak dokáže čelit vládním krizím hraje pro jeho pozici ve vládě určitou roli. Právě tyto okolnosti koncept prezidencializace řeší. Autor jej podrobně vysvětlí v teoretické části práce. Nicméně již na tomto místě je třeba říci, že právě z výše uvedené perspektivy bude pozice premiérů analyzována. Diplomová práce je celkově rozdělena do tří částí (teoretická, metodologická, analytická). V teoretické části autor nejprve vysvětlí pojem prezidencializace a v čem se liší tento koncept od konceptu personalizace. Další část této kapitoly představují různé přístupy ke konceptu prezidencializace. Tato část je důležitá především proto, že jednotliví autoři tento koncept chápou různě odlišně. Je nutné podotknout, že autor zde vybral pouze ty nejznámější, např. práci Anthony Mughana, Barta Maddense a Stefana Fierse, či koncept tzv. prezidencializovaných stran od Davida J. Samuelse a Matthewa S. Shugarta. Nejdůležitější část je ovšem věnována klíčové teorii pro tuto práci, a sice teorii autorů Thomase Poguntkeho a Paula Webba, kteří koncept prezidencializace pojímají oproti ostatním autorům celkově ve třech rovinách analýzy. V rámci metodologické části autor představí indikátory zvolené pro analýzu prezidencializace v českých podmínkách. Indikátory, které autor pro analýzu daného fenoménu zvolil pocházejí ze sborníku editovaného výše zmiňovanými autory T. Poguntkem a P. Webbem, přičemž je důležité mít na paměti, že jako zdroj inspirace pro indikátory prezidencializace autorovi posloužily jednotlivé případové studie daného sborníku. To samé platí i v případě členění kapitol do tří různých tváří, ve kterých autor dané indikátory analyzuje. Zmiňované indikátory autor blíže představuje v metodologické části. Je třeba mít na paměti, že samotná teorie autorů představuje pouze velmi obecný teoretický rámec, v němž 6

lze analýzu prezidencializace provádět a jednotlivé případové studie států v tomto sborníku nabízejí odlišné indikátory (podle daných států, kterým se jednotlivé studie věnují) k analyzování prezidencializace. Poslední, analytická část je vůbec nejdůležitější. Autor se zde bude na případech premiérů snažit zjistit, zda-li tito politici ve svém úřadu naplňovali taková kritéria, která by odpovídala představě prezidencializace premiérství. Každému premiérovi zde bude vyhrazena jedna kapitola, přičemž analýza Václavu Klause, vzhledem k premiérství dvou vlád, sestává z kapitol dvou. Každou kapitolu věnovanou premiérovi autor rozdělil na tři části plus krátké zhodnocení daného premiéra. Tyto tři části napodobují strukturu jednotlivých autorů ze sborníku Thomase Poguntkeho a Paula Webba, kteří svoje práce rozdělili taktéž na tři části, podle tzv. tří tváří prezidencializace, o nichž autor konkrétně píše v další části. Co se týče cílů práce, autor se bude snažit zjistit, zda-li v případě České republiky prezidencializace opravdu probíhala či nikoliv. Autor také ověří jak se tento proces projevoval u jednotlivých premiérů, pokud se vůbec projevoval. Také je autorovým cílem zjistit, jak se měnil v čase. Jinými slovy posilovala se či se oslabovala pozice premiéra? A pokud ano, má tento proces jistou posloupnost nebo závisí na daném politikovi a jeho pozici ve vládě, ve vlastní straně, a tudíž zde nelze sledovat postupnou či sestupnou tendenci? Nyní k literatuře. Autor musí konstatovat, že v českém prostředí je literatury k danému tématu naprostý nedostatek. To ostatně souvisí i s faktem, na který autor upozornil již na začátku, a sice, že v českém prostředí se této problematice zatím nevěnovala větší pozornost. Výjimkou je publikace Michala Kubáta Současná česká politika, kde autor v jedné z kapitol knihy problematiku prezidencializace představuje, nicméně nutno říci, že zde představuje ve zkratce teorii Thomase Poguntkeho a Paula Webba, o kterou se autor této diplomové práce opírá. Nenalezneme zde jakýkoliv pokus a aplikaci na české prostředí. Na obhajobu autora Kubáta je ovšem důležité říci, že daná publikace vzhledem k jejímu záběru takovou ambici nemá. Z českého prostředí lze ještě zmínit autora Lubomíra kopečka, který ve svém článku Proč je Petr Nečas slabým premiérem koncept prezidencializace také zmiňuje v souvislosti se pozicí premiéra Nečase. Proto je třeba vzít v potaz zejména zahraniční literaturu, z které autor zmíní zejména práci, o níž se tato práce nejvíce opírá The Presidentialization of Politics: A Comparative Study of Modern democracies, od již zmiňovaných autorů Thomase Poguntkeho a Paula Webba. Další publikace spojené s teorií prezidencializace, o něž se lze opírat, jsou uvedeny v rámci představení existujících přístupu k dané problematice. Autor má

7

na mysli konkrétně publikace, z nichž vycházejí dále zmiňované přístupy k sledovanému fenoménu. V případě analytické části je situace poněkud jiná, neboť pro účely této práce autor může využít řadu publikací věnující se jednotlivým premiérům. Lze zmínit např. práci autora Bohumila Pečínky Cesta na hrad . Publikací lze pochopitelně na českém trhu nalézt mnohem více. Kromě těchto knih s biografickým zaměřením, lze využít i odborná periodika jako Politologická revue nebo knihy analyzující českou politiku jako například Éra nevinnosti od autora Lubomíra Kopečka. V neposlední řadě nelze také opomenout denní tisk, který autorovi při analýze umožní sledovat dění ve vládě podrobněji než zmiňované publikace, navíc při sledování tisku může autor pozorovat, jak se měnilo vnímání médií ve vztahu k jednotlivým premiérům, či jestli lze v průběhu vývoje volebních kampaní v ČR u médií sledovat jejich změnu orientace na premiéry (jako lídrů stran před volbami).

8

1.Teoretická část Tato kapitola je členěna do dvou oddílů, přičemž v prvním bude představen pojem a koncept prezidencializace od různých autorů, kteří se touto problematikou zabývají. Druhá část daného oddílu je věnovaná teorii od autorů Thomase Poguntkeho a Paula Webba. V druhém oddílu kapitoly posléze autor rozebere postavení předsedy vlády v českém politickém systému.

1.1. Přístupy ke konceptu prezidencialializace premiérství Předtím nežli autor přistoupí k jednotlivým přístupům prezidencializace premiérství je zapotřebí vůbec tento pojem definovat, resp. odlišit od pojmu personalizace. Mezi oběma koncepty totiž jsou jisté rozdíly. Vysvětlení nabízí publikace Lauri Karvonena The Personalisation of Politics: A Study of Parliamentary Democracies. Karvonen říká, že studie zaměřené na prezidencializaci se primárně zaměřují na predominantní roli předsedů vlád v parlamentních systémech (Karvonen 2010: 6), oproti tomu personalizace jako taková, jak z textu vyplývá, není omezena určitým úřadem v politickém systému, ale může se týkat lídrů politických stran (to nutně neznamená premiérů), popřípadě jiných politiků, navíc se pro její analýzu používají jiná kritéria. Jedna z nejdůležitějších prací věnující se konceptu prezidencializace je kniha autora Anthony Mughana Media and The Presidentialization of Parliamentary Election, která byla sepsána v roce 2001. Publikace je věnována Velké Británii v letech 1951 - 1997, přičemž Mughan koncept prezidencializace pojímá především v rovině volební. (Mughan 2001: 20). Prezidencializaci definuje jako přeměnu kolektivního vládnutí ve vládnutí personalizované, jež se děje v průběhu času a zároveň jako přeměnu kolektivního vzorce vedení kampaně k formě reprezentované stalé více autonomnějšími lídry v rámci svých stran. (Mughan 2001: 7) Tento fenomén posléze spojuje s roli lídrů stran v USA, resp. s jejich pozicí v rámci kampaně. (Mughan 2001: 7) Na příkladu Konzervativní a Labouristické strany se také snaží prokázat stále větší význam jejich lídrů v průběhu předvolebních kampaní a doložit, že právě tyto osobnosti měly rozhodující vliv na volbu voličů. (Mughan 2001: 20). Zároveň je zřetelný i důraz na zachycení médií, které dle se dle autora v průběhu času stále více orientovaly na stranické lídry. Mughan se snaží fenomén prezidencializace přičíst na vrub odklonu voličů od stran a naopak příklonu k jejím lídrům, kteří se stávají stále více výraznějšími, což voliče více přitahuje. (Mughan 2001: 20) Při pohledu na Mughanovo pojímání prezidencializace je zřetelná shoda s autory Poguntkem a Webbem, kteří taktéž vidí jako jednu z příčin změny 9

charakteru médií právě proměnu role lídrů v rámci kampaní, díky čemuž se média orientují převážně na lídry stran. Mughan postupuje podobně jako oba zmiňovaní autoři analýzou médií v průběhu času, přičemž se snaží dokázat nárůst orientace na lídry v jejich článcích. Prakticky totožný přístup ke zkoumání prezidencializace používají i Eliss S. Krauss a Benjamin Nyblade ve svém článku Presidentialisation in Japan? The Prime Minister, Media and Elections in Japan. Tito autoři se taktéž při zkoumání tohoto konceptu v Japonsku orientovali především na vztah mezi premiéry, médii a samotnými volbami (Krauss a Nyblade 2005: 357) přičemž poukazují na skutečnost že role premiéra a jeho veřejná image za poslední dvě desetiletí v politice velmi vzrostla. Zajímavý přístup ke zkoumání konceptu prezidencializace zvolili Bart Maddens a Stefan Fiers ve svém článku The direct PM elections and the institutional presidentialization of parliamentary systems. Tito badatelé přicházejí s tzv. modelem přímé volby předsedů vlády, přičemž zdůrazňují, že právě ona přímá volba premiéra přispívá k prezidencializaci parlamentních režimů. (Fiers a Maddens 2003: 770) Podle této teorie lze již volby do zákonodárných orgánů (dolní komory) považovat za jakési kvazivolby ministerských předsedů, neboť lídři nejsilnější stran vystupují jako případní předsedové vlády. (Fiers a Maddens 2003: 770) Tento model ovšem vyžaduje zkoumaní mnoha proměnných, aby se dalo říci, že přímá volba premiérů přispívá k prezidencializaci systému. Mezi tyto proměnné patří typ volebního systému, vztahy legislativy a exekutivy a také typ politického režimu: parlamentní, poloprezidentský a v neposlední řadě také o to, co je cílem volby: přímo zvolený premiér1, tzv. formatér pověřený k hledání možné parlamentní většiny nebo premiér vzešlý z nejsilnější politické strany, který posléze vyjednává s případnými koaličními partnery o sestavení vlády. (Fiers a Maddens 2003: 772-774) Pouze v určité kombinaci může dle autoru prezidencializace systému při aplikaci přímo voleného předsedy nastat . Poněkud odlišný přístup ke konceptu prezidencializace přinášejí autoři David J. Samuels a Matthew S. Shugart ve své publikaci Presidents, Parties, and Prime Ministers: How the Separation of Powers affects Party Organisation and Behavior. Prezidencializaci totiž spojují přímo s politickými stranami, resp. přicházejí s konceptem prezidencializace politických stran. Ve své práci vyjadřují přesvědčení, že chování a organizace politických 1

Zde je tento výraz míněn, nikoliv jako např. v případě Izraele, ale jedná se spíš o případ, kdy je lídr vitězné strany automaticky jmenován premiérem, přičemž tomuto kroku nepředchází například možnost tzv. formatéra, který kandidáta na předsedu vlády teprve hledá.

10

stran se mění v důsledku snahy získat prezidentský úřad pro svého kandidáta. Strany posléze napodobují ústavní struktury, přičemž se stávají tzv. prezidencializovanými stranami (Samuel a Shugart 2010: 15-16). Těmito ústavními strukturami je konkrétně myšlena změna oddělení mocí, kterou i strany kopírují do své organizace, co se například projevuje posílením předsedy strany. Autoři přiznávají, že k tomu dochází pouze v poloprezidentských, případně prezidentských režimech, neboť v parlamentním zřízení, vzhledem k provázání moci výkonné s mocí zákonodárnou takové napodobení způsobuje jistou nekompaktibilitu mezi exekutivní (vládní) větví strany a mezi větví legislativní. (Samuel a Shugart 2010: 16). U tohoto konceptu je ovšem třeba si uvědomit, že pojem prezidencializace premiérství má zde zcela odlišnou konotaci než bude ta, s kterou autor bude pracovat, neboť cílem této práce je analýza samotných premiérů, nikoliv reakce politických stran na nastavení politického systému.

1.2 Koncept pojetí prezidencializace autorů Thomase Poguntkeho a Paula Webba Předtím než-li autor přistoupí k představení konceptu prezidencializace autorů Poguntkeho a Webba je třeba uvést, co si tito autoři pod pojmem prezidencializace premiérství vůbec představují. Dle vymezení těchto autorů prezidencializace premiérství označuje proces, ve kterém se politické režimy v praxi stávají více prezidentskými, ovšem bez toho, aniž by se změnila jejich oficiální podoba, ve smyslu změny režimu. (Pogunke a Webb 2005:1) Pro potřebu svého výzkumu ovšem tento pojem dále konkretizují a tvrdí, že tento pojem ve skutečnosti označuje rozvoj směrem k: 1. zvýšení vůdčích mocenských zdrojů, jež zároveň zvyšují autonomii uvnitř lídra strany a exekutivy, 2. stále větší orientaci volebního procesu směrem k vedení. (Pogunke a Webb 2005:5) Tyto změny ovlivňuji hned tři oblasti demokratické vlády, konkrétně tzv. exekutivní, stranickou a volební tvář. Prezidencializace premiérství je posléze vysvětlena jako proces, díky němuž jsou tyto tři tváře prezidencializace posíleny faktory, které ovšem nevycházejí z ústavního nastavení. (Pogunke a Webb 2005:5) Autoři si proto kladou základní otázku zda existují určité strukturální a jiné faktory (mimo ústavních), které moderní demokracie vedou spíše k modelu, v němž převažují prvky systému prezidentského typu. Nyní je třeba představit zmiňované tváře prezidencializace premiérství.

11

Exekutivní tvář Dle autorů je v této tváři klíčový růst zdrojů autonomie předsedy vlády, resp. oblastí které kontroluje, což danému předsedovi vlády posléze umožňuje rozhodovat zcela unilaterálně v určitých oblastech politiky. (Poguntke a Webb 2005:8) Autoři nicméně upozorňují na skutečnost, že oblastí ve kterých premiér jedná autonomně závisí na tváři volební, neboť jeho autonomní pozice ve skutečnosti spočívá na jeho schopnosti úspěšně apelovat k relevantním voličům. Autoři jinými slovy naznačují, že strany nechají dané lídry (předsedy vlády) vládnout "po jejich způsobu" tak dlouho, dokud uznají, že jim to přináší volební úspěchy. (Poguntke a Webb 2005:8) Je tedy evidentní, že do velké míry hrají roli průzkumy veřejného mínění, na které strany mohou, ale také nemusí adekvátně ve vztahu k předsedovi vlády reagovat2 . U této tváře je také nutno podotknout, že k tomu aby předsedové vlád mohli úspěšně uplatňovat svoji moc mimo své zóny autonomní kontroly, musí disponovat jistými zdroji k překonání potencionálního odporu. Autoři zde uvádějí celou řadu takových zdrojů, jako ústavní pravomoci, zaměstnance svého úřadu či financování, což jim lépe umožňuje nastavování politické agendy vlády či definování svých politických alternativ na úkor vlády. (Poguntke a Webb 2005:8) Lze tedy tvrdit, že klíčové pro prezidencializaci v této tváři je schopnost premiéra ovlivňovat politiku a chod svých ministerstev, a to tím, že aktivně do daného resortu zasahuje a nabízí svoji vizi v řízení jistých oblastí daného ministerstva. Tyto praktiky lze dobře sledovat i v analytické části diplomové práce, na základě kterých lze určit do jaké míry měl daný premiér nad svoji vládou kontrolu. V rámci této tváře je také dobré mít na paměti, že prezidencializace je spjata s rostoucí moci premiérů (a zároveň lídrů) ve svých stranách, což lze říci i o následné stranické tváři. Proto je důležité také zjistit do jaké míry premiér v rámci vlády jednal autonomně na své straně (vládnoucí) anebo naopak jí byl při vládnutí omezován. Autoři proto rozlišují dva pojmy tzv. stranická vláda a prezidencializovaná vláda, přičemž pojem stranická označuje vládnutí skrze vládní strany, kdežto prezidencializovaná vyjadřuje takové vládnutí, ve kterém je premiér schopen prosazovat jisté kroky i mimo tyto strany díky své autoritě a pozici uvnitř vlády. (Poguntke a Webb 2005: 8-9) Proto je dobré vzhledem k výše uvedeným informacím rozlišovat mezi těmito typy, k čemuž nejlépe poslouží výše zmiňované zasahování premiéra do chodu své vlády. 2

Pokud např. dojde k oslabování preferncí strany mohou straničtí představitelé manévrovací prostor premiéra více ovlivňovat, např. prostřednictvím opozičních frakcí.

12

Stranická tvář Jak již samotný název napovídá druhá tvář se týká stranického prostředí. Dle autorů tato tvář především zahrnuje přesun vnitrostranické moci směrem k lídrovi dané strany. (Poguntke a Webb 2005: 9). Tento přesun se může dít mnoha způsoby, například strukturálními změnami, které mohou zavést přímé volby vůdců strany řadovými členy strany, čímž se stranickým lídrům podaří omezit mocenský vliv různých šéfů stranických frakcí popř. stranických aktivistů. (Poguntke a Webb 2005:9) Dle autorů mohou tyto přímé volby řadovými členy být také doprovázeny změnou komunikace, kdy lídři kladou větší důraz na mobilizaci veřejného mínění skrze svoji osobu, čemuž svoji komunikaci logicky přizpůsobí. Podobně jako u exekutivní tváře je i zde nutno tuto tvář chápat jako závislou na volbách, tedy volební tváři, neboť k prezidencializaci uvnitř dané strany je nutno pro lídry také změnit strategie volební kampaně, která je v případě prezidencializace orientovaná na lídra-kandidáta dané strany (candidate-centred electioneering). (Poguntke a Webb 2005:9) Dle autorů není díky této změny orientace kampaně na lídra moc překvapivé, že nikoliv strana, ale právě lídr je tím, kdo usiluje o mandát lidu, což se promítá i do jeho autonomie na vlastní straně při prosazování politického programu. (Poguntke a Webb 2005:9) Pro autora této diplomové práce je tedy důležité si uvědomit a být na pozoru při analýze stranické pozice lídra, neboť jak z vyplývá z tvrzení autorů, změna pozice uvnitř strany není dána pouze vnitrostranickými mechanismy, ale také působením lídra v průběhu voleb. Jinými slovy je při analýze prezidencializace uvnitř strany nutno sledovat zároveň i tvář volební, spjatou s volebními kampaněmi. Nicméně té se autor věnuje podrobněji až níže. Autoři kromě této skutečnosti upozorňují rovněž také na to, že personalizované vedení strany je kromě změny komunikace lídra také doprovázeno i nárůstem pravomocí, což se nemusí nicméně projevovat pouze kontrolou strany, ale například vlastní koordinací plánování strategie strany či public relations. (Poguntke a Webb 2005:9). Pokud ovšem dochází k formální úpravě vztahů mezi lídrem a stranou, např. ziskem další kontrolních pravomocí pro svoji osobu, vystavuje se daný lídr jistému riziku, jež se může projevit například při poklesu jeho preferencí v rámci průzkumu veřejného mínění a oslabením jeho apelu na voliče. Za tohoto stavu se posléze ve straně mohou začít utvářet frakce namířené proti danému lídrovi. Proto je třeba mít na paměti, že prezidencializace vnitřní politiky dané 13

strany je charakteristická přesunem vůdcovství, jenž závisí právě na volebním úspěchu lídra, neboť s volebním neúspěchem je daný lídr náchylnější ke ztrátě této pozice uvnitř strany. Proto jsou autoři teorie přesvědčeni, že lze očekávat, že lídři budou méně odolnější při volební porážce vůči vlastní straně než dříve (Poguntke a Webb 2005: 9-10)

Volební tvář Poslední tváří, ve které se odehrává proces prezidencializace, je tzv. tvář volební. Zde autoři poukazují na tři možné roviny, ve které lze tento proces pozorovat. Jako první uvádějí již zmiňovaný důraz na vůdcovské apely během volebních kampaní. (Poguntke a Webb 2005:10) Tento jev je charakteristický např. při zdůrazňování role lídra v průběhu kampaně. Autoři podotýkají , že tento proces je dnes hojně rozšířený i v parlamentních režimech. Další rovinou ke sledování je mediální záběr kampaní, přičemž při prezidencializaci je typické, že média se v průběhu kampaně budou více orientovat na lídry. Poslední oblast, kde lze zkoumaný jev pozorovat je ve volebním chování voličů, resp. jakým způsobem lídři v průběhu kampaní ovlivňují rozhodování voličů. (Poguntke a Webb 2005: 10) U této oblasti ovšem autoři namítají, že je pro analýzu prezidencializace nejvíce sporná, neboť nelze přesně určit vliv lídrů na voličské rozhodování. Autoři např. uvádějí, že politika uvnitř národa může kolísat mezi polarizovanou či konsenzuální fází. Lze totiž předpokládat, že lídři budou hrát větší roli při absenci vysoce sporných záležitostí. Na druhou stranu i sebemenší efekt lídra může těsně před volbami ovlivnit výsledek. Proto strany personalizují v dnešní době své kampaně. (Poguntke a Webb 2005:10-11) Na závěr této představující kapitoly je třeba uvést, že prezidencializace demokratických režimů se může konat v jedné, ve dvou, popř. ve všech tvářích prezidencializace. Tváře znamenají pouze oblasti, kde je možné je pozorovat. Navíc je třeba mít na paměti, že posun z stranických režimů směrem k prezidencializovaným se mění v závislosti kontextu dané země. (Poguntke a Webb 2005: 11) Sborník obou autorů totiž obsahuje 14 případových studií různých politologů a již při prvním pohledu je zcela evidentní, že se její míra a hlavně oblasti, ve kterých se koná, liší země od země. Je také dobré mít na paměti, že autoři teorie nabízejí pouze jistý teoretický analytický rámec indikátorům jimiž lze prezidencializaci měřit.. Pro práci tedy autor využije obecný rámec obou autorů, přičemž tento rámce bude precizován v závislosti na českých podmínkách, neboť ne všechny kritéria 14

na ně lze aplikovat. Nutno podotknout, že jako zdroj inspirace poslouží inkriminovaní případové studie daných západoevropských států.

1.3. Postavení předsedy vlády v politickém systému ČR Ještě předtím než se autor této práce začne věnovat samotné analýze premiérů v České republice, je na místě zhodnotit pozici českého premiéra v

rámci politickém systému.

Předseda vlády je jmenován spolu s jejími členy prezidentem České republiky, přičemž je třeba si uvědomit, že členové vlády spolu s premiérem se stávají držiteli svých úřadů až v momentě svého jmenování. (Pavlíček a kol. 2001: 345) Nicméně není to prezident, nýbrž samotný premiér, kdo má pravomoc kandidáty na ministerské posty nominovat. (Ústava, článek č.68 1993) Předseda vlády mj. prezidentovi navrhuje, kdo z daných kandidátů má být pověřen řízením ministerstev nebo jiných úřadů. Z Ústavy rovněž vyplývá, že předseda vlády také určuje počet členů vlády. Zde je ovšem třeba mít na paměti zásadní věc. Prezident z hlediska Ústavy totiž musí návrh předsedy vlády o její podobě respektovat a nemůže jej odmítnout. (Pavlíček a kol. 2001:345) Pro pozici premiéra v politickém systému je důležité, že vláda činí rozhodnutí kolektivně. (Tamtéž 2001:346) To znamená že i přes jeho samostatné vymezení pravomocí v rámci Ústavy rozhodně není ostatním členům vlády nadřízen. Dle definice politologa Giovanni Sartoriho se jedná o předsedu vlády tzv. prvního mezi rovnými, což dle Sartoriho znamená, že je premiér často nucen akceptovat i ty ministry, na nichž trvají i proti vůli jeho koaliční partneři. (Sartori 2001: 112) Vláda jako taková je totiž na podpoře jejich stran v Poslanecké sněmovně závislá. Sartori dále usuzuje, že vzhledem k této skutečnosti má tento typ premiéra nad svou vládou pouze omezenou kontrolu. (Tamtéž 2001: 112) Nutno ale říci, že premiérova pozice se mění v závislosti na jeho pozici uvnitř vlády popř. strany. Nelze tedy chápat pozici prvního mezi rovnými jako pevně danou či ústavně vymezenou, ale jako výsledek reálné mocenské pozice premiéra uvnitř vlády. Autor Pavlíček k tomu navíc dodává, že předseda vlády v ČR je oprávněn užívat pouze takových pravomocí, které mu určuje zákon. Jinými slovy to znamená, že na sebe premiér nemůže převést jiné pravomoci členů vlády, o nichž se Ústava nezmiňuje. Při sledování pravomocí předsedy vlády v ústavním a politickém systému je zřejmé, že některé premiérovi pravomoci jsou do jisté míry propojeny s pravomocemi prezidenta republiky. To je ostatně patrné již při jmenování premiéra. Typickým příkladem tohoto typu pravomocí je např. kontrasignace rozhodnutí prezidenta republiky předsedou vlády. Článek Ústavy č. 63 říká, že předseda vlády (či jiný člen vlády) spolupodepisuje rozhodnutí, jež 15

prezident učiní. (Ústava, článek 63) Podpis předsedy je klíčový, jelikož je zároveň i podmínkou platnosti daného rozhodnutí prezidenta. Jedná se o zcela významnou pravomoc, neboť Ústava dále neurčuje, zda premiér rozhodnutí podepsat musí či nikoliv. Autor Pavlíček nicméně upozorňuje na fakt, že za rozhodnutí premiéra nese zodpovědnost vláda jako celek, a tudíž by se o takovém kroku premiéra měla nejprve rozhodnout ve sboru. Tento společný postup je vesměs důsledkem skutečnosti, kdy předseda vlády svým spolupodpisem de facto uznává, že vláda jako celek přebírá za prezidentovo rozhodnutí politickou a taktéž ústavní odpovědnost. (Pavlíček a kol. 2001: 348) Dalším příkladem může být také náhradní výkon předsedy vlády za prezidenta republiky (tamtéž 2001:349), kdy předseda vlády fakticky přebírá téměř všechny prezidentovi pravomoci. Nicméně, aby tuto náhradní funkci mohl premiér vykonávat, je zapotřebí, aby došlo k naplnění jedné ze dvou podmínek: 1. ,,uvolní-li se úřad prezidenta republiky a nový prezident prozatím nesložil prezidentský slib, 2. ,, rovněž nemůže-li prezident republiky svůj úřad ze zásadních důvodů vykonávat a usnese-li na tom Poslanecká sněmovna a Senát´´. (tamtéž 2001:349). Mezi další pravomoci předsedy vlády lze uvést např. jeho pravomoc podepisovat právní předpisy či zákonná opatření vlády (Ústava, článek 51). Dle článku 51 má premiér povinnost podepsat přijaté zákony. Nicméně je třeba si uvědomit, že Ústava již neřeší sankce pro předsedu vlády při případném odmítnutí podpisu. Nutno ovšem podotknout, že i případné nepodepsání neovlivní přijetí zákona. (Pavlíček a kol. 2001:350) Obdobná situace nastává i u jeho podpisu zákonných opatření Senátu, zde je ovšem třeba připomenout, že spolu s předsedou vlády toto nařízení spolupodepisuje i příslušný člen vlády, který dané nařízení vlády navrhoval. (Tamtéž 2001: 350) Jak lze vypozorovat, tyto poslední dvě zmiňované pravomoci premiéra jsou spíše ceremoniálního charakteru, neboť případný premiérovo nepodepsání fakticky nemůže proces přijetí zákonů či opatření ovlivnit. Oproti těmto pravomocem stojí za větší pozornost sledovat premiérovi pravomoci v bezpečnostní oblasti. Dle Ústavy má předseda vlády vedoucí postavení v poradním orgánu vlády pro oblast bezpečnosti státu a také v Bezpečnostní radě státu. (Kubát a kol. 2004:100) Zákon č. 248/1998 sb. konkrétně říká, že předseda vlády je nadřízen i řediteli Národního bezpečnostního úřadu. Ze zákona dále vyplývá, že zároveň má dohled nad činností tohoto úřadu. (Tamtéž: 100) Při výčtu pravomocí premiéra rozhodně nelze opomenout jeho pozici při demisi vlády. Je třeba si uvědomit, že je to právě předseda vlády, který do rukou prezidenta předává demisi 16

své vlády. Na tomto místě je také vhodné podotknout, že samotného předsedu vlády jako takového nelze odvolat. Může být odvolán pouze s celou vládou na základě její demise. (Filip 2001: 323) Z toho pramení jeho silná, a dá se říci i do jisté míry nadřazená pozice, neboť pokud předseda vlády podá demisi, pak to znamená, že ji podává fakticky celá vláda. Jinými slovy členové vlády a vládní strany si uvědomují, že se nemohou bez dostatečné podpory rozhodnout pro odvolání premiéra. Z hlediska Ústavy to totiž ani nejde, a tudíž nelze předsedu vlády (bez přičinění jeho mateřské strany) nějakým způsobem obejít. Dle názoru autora této diplomové práce se jedná o jednu z nejvýznamnějších předností předsedy vlády, která jej činí poměrně silným. Tím ovšem jeho důležitá úloha při podávání demise nekončí. Pokud například chce určitý člen vlády podat z určitého důvodu demisi, musí tak učinit prostřednictvím premiéra, který ji případně posléze předává prezidentu republiky. Ústava nicméně premiérovi nenakazuje takovou demisi bezodkladně přijmout, resp. vůbec ji přijmout. Demise totiž nabývá platnosti teprve tehdy, kdy ji prezident přijme. (Pavlíček a kol. 2001: 358) Pro zajímavost je dobré podotknout, že i prezident není vázán žádnou lhůtou určující dobu přijetí takové demise. Premiér má kromě jiného taktéž pravomoc navrhnout i případné odvolání člena své vlády. Nutno říci, že v ČR jsou typické křehké koaliční vlády, a tudíž by mohl být tento krok pro premiéra osudový. Nicméně v rámci tématu této práce je dobré mít na paměti, že i právě toto může být vnímáno jako jistý indikátor síly premiéra (a jeho strany) uvnitř vládního kabinetu. Jak autor již naznačil, vláda rozhoduje ve sboru jako kolektivní orgán. Pokud je cílem práce analyzovat proces prezidencializace premiérství v českých podmínkách je také nasnadě krátce popsat vztah vlády a Parlamentu. Je třeba mít na paměti, že vláda v ČR je díky parlamentnímu zřízení odpovědná Poslanecké sněmovně. (Vodička-Cabada 2003:272) Poslanecká sněmovna poskytuje vládě důvěru a samozřejmě ji taktéž může vyslovit i případnou nedůvěru. (Gerloch a kol. 1996:146)

Sněmovna ovšem může vládě vyslovit

nedůvěru pouze jako celku. Vláda, která obdrží důvěru, může také kdykoliv Poslaneckou sněmovnu požádat o opětovné vyslovení důvěry. K tomuto kroku může vládu vést řada okolností, ať už vnitřních (obměny či rozpory v kabinetu), tak vnějších (např. událost ovlivňující popř. ohrožující bezpečnost státu). Aby Poslanecká sněmovna mohla vládě vyslovit nedůvěru je zapotřebí naplnit, alespoň jednu z následujících podmínek: k tomu, aby byl daný návrh vyslovení nedůvěry přijat a následně realizován, je zapotřebí souhlasu alespoň 50 poslanců (1/4 z 200). (Pavlíček a kol. 2001:366). Pokud je tato podmínka naplněna, je dále 17

nutné, aby se na tomto návrhu shodla nadpoloviční většina Poslanecké sněmovny (tedy alespoň 101 hlasů od poslanců). Mezi další pravomoci Poslanecké sněmovny vůči vládě lze také uvést její pravomoc vyžádání si interpelace od členů vlády, tj. podat sněmovně, při vládním rozhodnutí vysvětlení. Vláda, resp. její členové jsou povinni na danou interpelaci odpovědět. (Tamtéž 2001:368). Již zmiňovanou demisi je vláda dle Ústavy nucena podat za jistých okolností: 1. pokud ji byla vyslovena nedůvěra Poslaneckou sněmovnou, 2. pokud byla vládě sněmovnou zamítnuta její žádost o vyslovení důvěry, 3. v případě, kdy je ustanovena nově zvolená Poslanecká sněmovna a to sice po její ustavující schůzi. Ústava čl. 73, odst.2)

18

2. Metodologický rámec Autor si jako pracovní metodu zvolil případovou studii, konkrétně případovou studii České republiky od roku 1992 do roku 2006, tj. od počátku první vlády Václava Klause. Aby autor mohl sledovat jak se prezidencializace premiérství v tomto období projevovala, rozhodl se věnovat téměř všem předsedům vlád ve zmiňovaném období. Jedná se konkrétně o čtyři premiéry (Václav Klaus, Miloš Zeman, Vladimír Špidla a Jiří Paroubek). Z analýzy bude vynechán Stanislav Gross, jelikož tento premiér vzhledem ke své délce vládnutí a hlavně díky období, kdy stanul v čele vlády, není pro potřeby teorie dobře ověřitelný. Největší problémem není délka jeho funkčního období, ale skutečnost, že jako lídr strany neprošel žádnými parlamentními volbami. Nutno zmínit, že autor mezi zkoumané případy také nezařadil předsedu úřednického kabinetu Josefa Tošovského. Autor tak učiní především z toho důvodu, že tato vláda oproti běžným vládním kabinetům má specifický charakter. Lze konstatovat, že tyto vlády mají většinou tzv. udržovací charakter a tito premiéři nebyli ani lídry určitých politických stran. Jinými slovy nečiní taková rozhodnutí, která by měla zásadní dopady na vývoj země, ale naopak mají většinou úkol dovést zemi k předčasným volbám, z nichž posléze vznikne vláda nová. Výběr těchto předsedů a období nebyl náhodný. Je třeba mít na paměti, že každá ze zkoumaných vlád měla odlišný charakter. Autor do analýzy zahrne jak minimálně vítěznou koalici (ideově propojenou), tak menšinové vlády (koaliční a jednobarevná) a také tzv. minimálně vítěznou koalici (ideově nepropojenou) z let 2002-2006, kterou např. autor Balík označuje jako tzv. Velkou koalici vzhledem k ideologické vzdálenosti koaličních partnerů. Fakt, že mezi koaličními stranami existuje velká ideologická vzdálenost autor považuje za důvod proč tuto koalici neoznačit za minimálně vítěznou. (Balík 2006b: 57). Označení velké koalice samozřejmě může vyvolat nesouhlas, neboť vládní koalice v letech 2002-2006 neměla člena, který by nebyl nutný k nadpoloviční většině v Poslanecké sněmovně. Na základě odlišného charakteru vlád lze posléze usoudit, zda-li ona většina má pro prezidencializaci klíčový význam. Jelikož je třeba jednotlivé případy pojmout komplexněji, a vzhledem k rozsahu práce, nemohl tedy autor do analýzy zařadit všechny vlády. Pokud zde autor chce nastínit jakým způsobem bude prezidencializaci analyzovat, je nutno připomenout jisté limity při zkoumání daného fenoménu. Autoři Webb a Poguntke ve své knize při představování indikátorů prezidencializace přiznávají, že nelze na všechny země kvůli odlišným charakterům např. ústavy a vymezení moci výkonné použít stejné indikátory, 19

neboť se dost dobře nedají aplikovat (Poguntke, Thomas - Webb, Paul 2005: 18). To samozřejmě může při psaní práce působit jisté obtíže, na druhou stranu, po nastudování příslušných případových studií, lze najít jisté indikátory, kterými se dá prezidencializace analyzovat. Níže autor popíše postup pro každou tvář prezidencializace zvlášť.

Exekutivní tvář V první tváři prezidencializace autorovi půjde především o nalezení důkazů, které potvrdí či naopak vyvrátí premiérovu dominantní pozici uvnitř vlády. Je zapotřebí sledovat již sestavení samotné vlády a jakou roli při tom aktu sehrál premiér, byl klíčovou postavou vyjednávání mezi politickými stranami? Pro tento indikátor autor především využije dostupné literatury a tisku, který mu umožní sledovat, jak vyjednávání o vládě probíhala. Zároveň je potřeba věnovat pozornost, zda při tomto vyjednávání měl premiér silnou pozici uvnitř své strany. Mezi další důležitou oblast, kterou je třeba vnímat je vůbec samotná vládní politika a role premiéra při jejím vytváření. Proto autor bude sledovat jestli u jednotlivých premiérů docházelo ke snaze a kontrole při vytváření vládní politiky a hledat důkazy, které by svědčily o premiérově snaze získat větší kontrolu při jejím vytváření, např. prostřednictvím ovlivňování určitých ministerstev. Poslední indikátor, který lze prezidencializaci přičíst a tudíž je nutné jej sledovat, je premiérova kontrola jednotné komunikační strategie vlády. Jinými slovy zda-li je či není premiérova pozice ve vládě natolik silná, aby potlačil případné opoziční hlasy uvnitř vlády a koaličních stran. Pokud se prokáže, že tyto aspekty daný premiér naplňuje, lze tvrdit, že v rámci této tváře k prezidencializaci dochází. Stranická tvář V rámci této tváře prezidencializace se autor bude snažit ukázat, zda daný premiér disponuje mocenskými nástroji, které mu umožňují vystupovat dominantně a zároveň jestli má ve straně natolik neotřesitelnou pozici, která mu umožňuje v rámci strany realizovat takovou politiku, jakou sám stanoví. Je třeba se také pokusit analyzovat, jestli tento lídr strany má takovou pozici, která jej činí nezávislejším na nižších stranických elitách či organizacích. Při zkoumání této tváře si autor opět zvolil několik indikátorů. První zvolený indikátor je spjat se zmiňovanými kongresy či sjezdy, a sice s volbou stranických lídrů. Nejprve je zapotřebí zjistit, jak dané volby probíhají: Kandiduje na 20

předsednický post velký počet kandidátů či se jedná o volbu předem schváleného kandidáta stranickými elitami? Jinými slovy opět je třeba sledovat vliv předsedy strany a stranických elit na charakter samotného kongresu. Pokud kandiduje předem daný předseda jako jediný, je zcela evidentní, že vliv vůdcovství (leadership) lídrů a jejich pozice uvnitř strany je velmi silná. Dalším indikátorem se týká pozice premiéra uvnitř strany z jiného hlediska. Je daný premiér natolik silný a schopný, že může prosadit i taková vládní opatření, s kterými se dostává do střetu s vlastní stranou. Dle názoru autorů Poguntkeho a Webba je toto jedno z možných kritérií při analyzování prezidencializace premiérů. U tohoto kritéria tedy bude autor zkoumat ty případy, které daný indikátor naplňují a pokud po analýze vyjde najevo, že premiéři taková opatření i přes nesouhlas své mateřské strany dokázaly prosadit, lze opět sledovat potvrzení prezidencializace. V opačném případě by bylo zřejmé, že premiér nemá ve straně natolik dominantní pozici, která by podobné kroky ve vládě umožnila. Jako poslední klíčové kritérium lze uvést změny pravidel vnitřního fungování dané strany premiéra, které by orientovaly pravomoci směrem k ústředí strany takovým způsobem, jež by ukazoval centralizační tendence. Pro tento účel je zapotřebí sledovat opět kongresy či sjezdy stran. Díky nim lze daný indikátor důkladně zkoumat. Při zvýšení pravomocí lídrům se jedná o potvrzení prezidencializace. Volební tvář Poslední volební tvář jak již bylo vysvětleno v předchozí části práce se týká působení lídrů stran v průběhu volebních kampaní. Při zkoumání této části prezidencializace je tedy důležité sledovat, jakou úlohu tito lídři v kampani sehráli. Jako indikátor naznačující prezidencializaci si lze stanovit roli lídrů při volebních kampaních, přičemž bude při sledování kladen důraz na to, zda-li tito lídři v kampani sehráli ústřední roli a také jestli určovali chod a strategii v daných kampaních. Nutno podotknout, že autor pro analýzu použije volby do Poslanecké sněmovny popř. volby do České národní rady či Federální shromáždění (platí pro volby 1992). To znamená, že např. komunální volby, volby do Evropského parlamentu či krajské volby zde nebudou zahrnuty. Je to především z toho důvodu, že cílem práce je potvrdit či vyvrátit prezidencializaci premiérů uvnitř vlády, na což jsou volby do Poslanecké sněmovny podstatně vhodnější, neboť z těchto voleb se následně vláda utváří. Jako další indikátor, který autoři případových studií států v rámci Webbova a Poguntkeho sborníku jsou také preferenční hlasy lídrů politických stran (potencionálních premiérů) během voleb. Z výsledků těchto hlasů lze totiž usoudit jakou roli během kampaně sehráli. Tudíž se autor v rámci výše zmiňovaných 21

voleb zaměří na výsledky lídrů stran, a pokud se potvrdí nejvyšší zisky preferenčních hlasů právě

zmiňovaných

lídrů

stran,

lze

hovořit

o

naplnění

indikátorů

naznačující

prezidencializaci. Další nezbytnou součástí analýzy této tváře jsou samotná média. Je zapotřebí věnovat se celostátním deníkům během volebních kampaní a potvrdit, kolik tato periodika věnují prostoru zmiňovaným lídrům. Jinak řečeno, autor v rámci analýzy médií musí prokázat, že daná periodika volby více personalizují na souboj mezi lídry jednotlivých stran, přičemž na úkor ostatních kandidátů, kteří vzhledem k personalizované formě kampaní jdou do ústraní. Aby mohlo dojít k potvrzení tohoto kritéria je zapotřebí důkladného prozkoumaní vybraných periodik a sledovat jejich články věnující se kampaním či straně během nich. Autor pro analýzu použije následující periodika: Mladá fronta dnes a Rudé právo, které bylo v roce 1995 přejmenováno na Právo Tento výběr je zcela záměrný, neboť tato periodika patří k nejvýznamnějším . Dalším plusem výběru zmiňovaných periodik je fakt, že vycházely po celé sledované období a mají odlišný ideologický základ. Díky odlišné inklinaci obou periodik, ať už k pravici či k levici, lze pozorovat jestli se přeměna orientace médií na lídry stran dotkla všech periodik. Pro analýzu autor zvolil období dvou měsíců před danými volbami. Z těchto periodik vybere autor následně články věnující se premiérově straně. Z celkového výčtu těchto článku autor následně porovná zda-li převažují články ve kterých je obsažen premiér či zda převažují články věnující se straně jako celku, či jiným stranickým politikům. Do analýzy budou vybrány články, které se věnují premiérově straně obecně popř. budou vybrány články ve kterých daná strana hraje důležitou roli. To samé platí o článcích věnujících se i jednotlivým stranickým politikům. V případě samotné premiéra do analýzy autor zahrne i ty články, které se věnují premiérovi v jiném kontextu než-li stranickém tzn. např. soukromé rozhovory popř. jako reprezentanta státu atd. Jestli bude zřejmý personalizovaný charakter kampaní pak lze hovořit o naplnění daného kritéria prezidencializace. K analýze periodik nejlépe poslouží databáze novinových článku, jmenovitě databáze Anopress.

22

3. Václav Klaus (1992-1996) V této kapitole se autor bude zabývat funkčním obdobím tzv. první Klausovy vlády, která byla složena z následujících politických stran: Občanská demokratická strana (ODS), Křesťanská a demokratická unie - Československá strana lidová (KDU-ČSL), Občanská demokratická aliance (ODA) a Křesťanskodemokratická strana (KDS). Vládní koalice celkově měla v Parlamentu 105 křesel. V rámci typologie koalic spadá tato koalice mezi tzv. minimálně vítězné koalice. Jedná se o koalici , tvořenou dvěma a více stranami, přičemž tyto strany spolu kontrolují nadpoloviční většinu v parlamentu. (Říchová 2006: 130). Pro analýzu je tato kapitola vymezena volbami do České národní rady (ČNR) v roce 1992 (5. a 6. 6.) resp. dvěma měsíci před těmito volbami (pro účely volební tváře) až do voleb do Poslanecké sněmovny v roce 1996, konaných ve dnech 31. 5 - 1. 6.

3.1.Exekutivní tvář Volby do ČNR přinesly volební vítězství volební koalici ODS a KDS, která získala 29,73 % hlasů, konkrétně 1 924 483. KDU-ČSL obdržela 6,28 % hlasů (406 341) a ODA 5,93 % hlasů (383 705). (www.volby.cz). Z výsledku je tedy patrné, že ODS měla oproti ostatním koaličním stranám značnou převahu. ODS, která vznikla o rok dříve, konkrétně na jaře 1991 vznikla v podstatě jako následník Občanského fóra (OF) (Cabada - Vodička 2007: 228), a reprezentovala díky svému předsedovi Klausovi, působícího ve federální vládě, symbol rychlé ekonomické transformace. (Pečinka 2003: 31) Straně hrála do karet poměrně příznivá společenská atmosféra a navíc efektivní volební kampaň. Hlavní tváří této kampaně se stal Václav Klaus, kterého lze považovat za symbol ekonomické transformace, vzhledem k propagaci tzv. kuponové privatizace (Kopeček 2012: 49) Díky jeho roli v ekonomické transformaci a předchozímu výraznému vládnímu angažmá byl Klaus jednou z nejvýraznějších osobností na politické scéně. Tuto skutečnost je třeba mít na paměti, neboť je i spolu s volebním výsledkem ODS klíčem k pochopení Klausovi silné pozice uvnitř vlády a v politice obecně. Již v průběhu vyjednávání o podobě vlády se projevila dominance ODS a jejího předsedy. Klaus byl totiž pověřen sestavením vlády. (Cabada a Šanc 2005: 123) Důležité je si také uvědomit, že ODS měla vzhledem k volebnímu výsledku vůdčí roli v průběhu vyjednávání. Dominanci předsedy ODS také potvrzuje koaliční dohoda podepsaná 1. července 1992, která ODS přisuzovala nadpoloviční většinu křesel ve vládě (9 křesel ze 17). (Mrklas 2006:23) Nadpoloviční většina umožňovala premiérovi větší prostor pro ovlivňování 23

vládní politiky, jak ostatně autor níže prokáže. Autoři publikace Parlament České republiky 1993 - 2001 (Kolář, Pecháček, Syllová) ostatně definují první Klausovu vládu jako koaliční kabinet s dominancí premiéra. (Kolář a kol. 2002: 179) Dále uvádějí, že systém vládnutí této vlády se přibližoval kancléřskému modelu, kdy pravomoci a silná pozice předsedy vlády vycházela především z jeho dominantní pozice uvnitř vlastní strany a nevyváženého poměru sil politických stran ve vládě. (Tamtéž 2002: 179). Na druhou stranu je třeba podotknout, že onen nevyvážený poměr křesel ve vládě nevylučuje nadreprezentaci koaličních partnerů ODS, neboť vzhledem k volebním výsledkům je nadreprezentace patrná. Důležitý poznatek v otázce postavení premiéra v jeho vládě autoři nacházejí v tzv. pravidelných poradách ekonomických ministrů, které premiér pravidelně vedl, přičemž se témata vztahovala především k otázkám ekonomické transformace země. V této souvislosti je třeba vzít v potaz skutečnost, že členové vlády ze stran KDS a KDU-ČSL neměli ekonomické vzdělání, čímž fakticky docházelo k neformální hierarchizaci vlády. (Tamtéž 2002: 179) Nelze také opomenout, že proces vzniků této vlády byl ve srovnání s dalšími vládami velmi rychlý a lze konstatovat, že také bezproblémový. (Havlík 2011: 54) Při analyzování činnosti vlády v letech 1992 - 1996 autor uvede celkem 3 témata, ve kterých lze prokázat sílu popř. slabost premiéra a jeho strany vůči svým koaličním partnerům.3 Jedná se konkrétně o problematiku církevních restitucí, problematiku územně správního členění, otázku volebního systému pro horní komoru parlamentu. Koaliční spory v otázce církevních restitucí. Spor probíhal zejména mezi ODS a KDU-ČSL. Premiér Klaus podobně jako většina ODS zásadně odmítal velký transfer majetku ve prospěch jednotlivých církví. Klaus například tvrdil, že není objektivní důvod , proč církve zvýhodňovat před jinými právnickými osobami, kterým se majetek nevracel. (Kopeček 2012: 63) KDU-ČSL dokonce 30. ledna 1993 pohrozila odchodem z koalice pokud do konce roku vláda nepřijme zákon o restituci církevnímu majetku. (Brokl a kol. 1994: 22) Premiér nicméně vyjádřil znepokojení nad gestem křesťanských demokratů a na stranickém zasedání ODS v polovině března téhož roku strana dala jasně najevo svůj úmysl nehlasovat pro zákon o restituci církevního majetku, 3

Konfliktních témat bylo během analyzovaného funkčního období první Klausovy vlády pochopitelně více, nicméně na tématech, která autor v rámci textu zvolil lze nejlépe dokumentovat, jakým způsobem docházelo k prezidencializaci v rámci exekutivní tváře. Autor zde např. neuvádí Klasuv střet s železničními odbory, nebo´t se jedná, sice o důležitého, ale přesto mimovládního aktéra

24

vzhledem k rozsahu navrácení majetku. (Budování státu 1993: 6) Zákon tedy nebyl i přes protesty KDU-ČSL přijat až do konce volebního období. Nicméně je důležité zaměřit se na úspěšnou snahu ODS a premiéra Klause na zablokování daného zákona. I přes původní tvrzení o odchodu z vlády, lidovci své pohrůžky o odchodu z koalice nenaplnili. Je evidentní, že ODS vzhledem ke svému postoji k daným restitucím nepřijetím zákona dosáhla svého, naopak křesťanskodemokratické strany tento pro ně klíčový zákon prosadit nedokázaly. Pokud se autor na chvíli zaměří na druhou Klausovu vládu, které je věnovaná následující kapitola, zjistí, že tehdy již ministerský předseda nebude mít dostatečnou sílu tlakům menších koaličních partnerů čelit a uhájit vlastní postoje a postoje ODS. Územně-správní uspořádání ČR Základní dělící linie sporu vedla mezi nejsilnější vládní stranou ODS a třemi menšími koaličními partnery. Václav Klaus již v roce 1993 prohlásil, že není třeba spěchat s vytvořením vyšších-územně samosprávných celků. Jako hlavní argument uváděl nutnost provedení reformy státní správy. (Budování státu 1993: 4) Obdobné usnesení přijala i výkonná rada ODS, která souhlasila s pomalejším tempem územně-správní reformy, neboť strana považovala za nutné nejprve dosáhnout fungující ústřední státní správy, přičemž teprve poté bude možné vytvoření vyšších-územně správních celků. ODS počítala s jejich dokončením v roce 1996. (Budování státu 1993: 4). Koaliční partneři naopak kritizovali předsedu vlády a ODS za průtahy v této záležitosti a argumentovali rizikem ohrožení naplnění ústavy, pokud nedojde urychleni k vybudování vyšších územně-správních celků. (Budování státu 1993: 4). Po vleklých neshodách mezi vládními stranami se nakonec ODS a její vedení přiklonilo k variantě 17 krajů, nicméně koaliční partneři s takovouto variantou nesouhlasili. (Benešová 2001) Za dané situace se opět projevila převaha premiéra a jeho strany, neboť ODS ve vládě přehlasovala (v rámci návrhu na 17 územně-správních celků) své koaliční partnery v poměru 10:9. (Kopeček 2010: 181) I přes skutečnost, že daný návrh nebyl v Parlamentu přijat, nabízí daná situace ukázku převahy vládní strany a premiéra. Je třeba si také uvědomit, že situace kolem územně-správních celků byla vyřešena až v roce 1997.

Volební systém do Senátu I v tomto případě se jednalo o téma, které značně ovlivňovalo atmosféru uvnitř vládní koalice. Hned na začátek je třeba říci, že se již samotná debata o potřebnosti a ustavení Senátu 25

nevyznačovala konsenzuálností. Spíše naopak. V případě ODS nelze dokonce hovořit o jednomyslném názoru. Existovalo zde dokonce i křídlo, nikoliv zcela bezvýznamné (např. R. Mandelík), které považovalo z správné zrušení Senátu a vyškrtnout jej z Ústavy. (Pšeja 2005a : 65) Nicméně až podoba volebního systému do této komory vyvolala ostrou vnitrokoaliční debatu. ODS již od počátku jasně deklarovala, že je pro většinový systém, přičemž by země byla rozdělena do jednomandátových obvodů. (Budování státu 1994:

5-6.) V opačném

případě by dle názoru strany ztrácel význam většinový systém. KDU-ČSL spolu s KDS a ODA pochopili, že tento systém je pro menší strany méně výhodná než pro ODS, proto podporovali společně variantu 27 třímandátových volebních obvodů. Nejzřetelněji se nesoulad vládních stran v této záležitosti projevil, když lidovecký poslanec Miroslav Výborný (KDU-ČSL) při jednání v Poslanecké sněmovně úspěšně navrhl zřízení 27 obvodů, nicméně nikoliv současně se zavedením alternativního hlasování, jak KDU-ČSL požadovala. (Poslanecká sněmovna České republiky: Společná česko-slovenská digitální knihovna, 19. schůze, 2.6. 1994). Klíčové ovšem bylo závěrečné hlasování, kde ODS spolu s opozicí hlasovala proti návrhu zákona, čímž jej fakticky odstavila. (Kopeček 2010: 183) Důležité je opět mít na paměti manévrovací prostor premiéra v dané problematice, neboť ODS byla připravena svoji variantu volebního systému prosadit i s pomocí opozice, konkrétně s LSNS, a případně i s Levým Blokem a Českou stranou sociálně demokratickou (ČSSD), jejichž představitelé byli ochotni variantu ODS podpořit, pokud Poslaneckou sněmovnou neprojde varianta úplného zrušení Senátu. (Budování státu 1994: 4) Toto byl bezesporu jeden z důvodů proč Luxova strana na konci září roku 1995 ustoupila a sněmovna tak schválila původní vládní návrh z roku 1994 (dvoukolový většinový systém v jednomandátových obvodech), který sice neodpovídal plně původní představě ODS (strana preferovala jednokolový většinový systém v jednomandátových obvodech),(Kopeček 2010: 182-184) nicméně lze říci, že vzhledem k charakteru daného volebního systému byl pro nejsilnější vládní stranu tento kompromis výhodnější než návrh lidovců. Kromě zmiňovaných problematických oblastí, lze v průběhu daného vládního období nalézt i partikulární případy běžné vládní agendy, ve kterých se projevila silná pozice premiéra. Autor vybral dvě konkrétní situace, které se týkají zcela odlišných situací, resp. vládních záležitostí. První se týkala premiéra a ministra zemědělství Josefa Luxe (KDU-ČSL). Lux v roce 1993 byl pověřen vytvořením agrárního programu vlády. Nicméně ukázalo se, že Lux přepokládal silnou ingerenci státu v této oblasti, na níž dle jeho názoru je zemědělství nutně závislé. 26

Premiér zcela kategoricky tento program odmítal, neboť byl ideově zcela v protikladu k premiérově představě, že se zemědělstvím je třeba zacházet stejně

jako s jinými

hospodářskými odvětvími. (Kopeček 2010: 176) Pro účely práce je nicméně podstatné, že premiér ministrovi několikrát vrátil návrh programu k přepracování a z původního Luxova návrhu zbyla pouze menší část. Klaus tedy výrazně zasahoval do činnosti ministra zemědělství a výrazně tak ovlivnil vládní program v zemědělské oblasti, resp. omezil původní čistě lidoveckou koncepci. Dalším příkladem může být vládní návrh zákona o důchodovém pojištění z roku 1995. Nutno říci, že daný návrh vycházel z řad ODS a předpokládal např. prodloužení věku pro odchod do důchodu. Tento návrh opět vehementně podporoval premiér Klaus. Podobně jako v předchozích případech s tímto návrhem nesouhlasily křesťanští demokraté. Při sledování stenozáznamu z 29.6. 1995, kdy se o tomto návrhu v PS rozhodovalo, je zřejmé, že přijetí zákona provázela bouřlivá atmosféra plná invektiv od poslanců KDU-ČSL směrem k nejsilnější vládní straně. (Poslanecká sněmovna České republiky: Společná česko-slovenská digitální knihovna, 32. schůze, 29.6. 1995) Premiér využil roztříštěnosti opozice a nejednoty svých koaličních partnerů, a podobně jako v případě volebního systému do Senátu návrh zákona prosadil spolu s ČMUS, LSNS, KDS a ODA proti vůli lidovců (Mrklas 2006: 25)4

3.2. Stranická tvář V rámci sledovaného období, tj. 1992-1996 se konaly celkem 4 stranické kongresy ODS, a sice 7. 11. 1992 v Praze, 27. - 28. 11. 1993 v Kopřivnici, 17. - 18. 12 1994 v Karlových Varech a 18. - 19. 11. 1995 v Hradci králové. Při sledování kongresu z listopadu 1992, který se konal v Praze je zcela evidentní silná pozice Václava Klause. Václav Klaus totiž při volbě neměl protikandidáta a byl zvolen již v prvním kole (obdržel plných 333 hlasů). (Sokol 2011: 41) To samo o sobě dle zkoumaných kritérií již naznačuje potvrzení kritéria prezidencializace v této tváři. Nutno podotknout, že Klausovi se již nikdy nepodařilo na kongresu ve volbě o předsednický post zvítězit tak jednoznačně. Nicméně dle názoru autora se na tomto kongresu objevily i další prvky, které odpovídají procesu prezidencializace. Především se ve stanovách strany poprvé objevila zmínka o existenci užšího grémia, což je politický orgán fungující na celostátní úrovni, jehož členy jsou: 4

předseda

strany,

první

místopředseda,

zbývající

místopředsedové,

Klausovi se dokonce podařilo proti Luxovy vůli i část poslanců lidoveckého klubu.

27

předseda

poslaneckého, senátorského a europoslaneckého klubu5. (Kyloušek 2006a: 247)

Toto

grémium, vzhledem k poměrně malému počtu členů, se vyznačovalo schopností scházet se častěji i mimo stanovené termíny a díky svému složení lze grémium charakterizovat jako jeden z nejvýznamnějších stranických a politických orgánů, který mohl řešit aktuální otázky české politiky. (Tamtéž 2006: 247). Je zde tedy patrná jistá koncentrace moci do rukou stranických elit, což Poguntke s Webbem označují jako jeden z rysů prezidencializace. Kongres, konaný v Kopřivnici v roce 1993 (27. a 28. 11.)později pouze potvrdil mocenskou pozici Václava Klause. Stávající předseda získal důvěru opět již v prvním kole (220 hlasů z 271), přičemž opět proti sobě neměl žádného protikandidáta. (Sokol 2011: 50) Ačkoli je z výsledku patrná jistá ztráta oproti předchozímu roku, je zcela evidentní Klausova silná pozice uvnitř strany. Pokud se autor zaměřil také na organizační strukturu strany, nezjistil oproti roku 1992, žádné změny, které by naznačovaly posílení či oslabení stranických elit. Pro pozici Václava Klause byl ovšem daleko klíčovější kongres z roku 1994, konaný v Karlových Varech. Podobně jako v předchozích dvou případech Klaus bezpečně ovládl předsednickou volbu. V prvním kole získal celkem 266 hlasů z 284, opět bez protikandidáta. (Tamtéž 2011: 61) Na druhou stranu se zde vůči Klausovu poprvé zvedla jistá kritika vedená od místopředsedy Josefa Zieleniece. Ten již na kongresu v Kopřivnici zdůrazňoval potřebnost politického dlouhodobého programu. Klaus s tímto krokem nesouhlasil, neboť byl přesvědčen, že dosavadní úspěch strany pouze dokazuje, že není třeba cokoliv měnit ze stávajících politických metod a programu ODS. (Pšeja 2005a: 67) Na kongresu v Karlových Varech ovšem dali delegáti za pravdu Zielencovi. Výkonná rada dostala za úkol do kongresu v roce 1995 připravit návrh dokumentu, který by měl nastínit mechanismy a podmínky k prohloubení vnitrostranické diskuse o programu strany. Celá záležitost tedy ukazuje první viditelný neúspěch Klause ve vlastních řadách ve zkoumaném období. Do té doby se strana především řídila směrem, který určoval (i díky ekonomické transformaci a roli premiéra v ní) její předseda. Autor Pšeja vidí změnu názoru stranických delegátů oproti roku 1993 především ve stagnujících preferencích ODS (25-30 %), přičemž strana měla ambice podstatně větší a také z důvodu nutnosti větší koncepčnosti stranické politiky (Tamtéž 2005a: 67). Spor mezi místopředsedou Zieleniecem a předsedou Klausem měl ovšem mnohem 5

Složení grémia bylo samozřejmě v roce 1992 odlišné ( zástupci Senátu až od roku 1996 a europoslanecký klub od roku 2004)

28

zásadnější dopad, neboť právě spor s Zieleniecem bude pokračovat i v následujícím období a výrazně ovlivní vnitrostranické dění. Silnou pozici Klause lze sledovat i během posledního kongresu ve sledovaném období, konaném v Hradci králové v roce 1995. Klaus zde podobně jako v předchozích případech obhájil svůj předsednický mandát (obdržel celkem 259 hlasů z celkových 276). (Benešová 2001 ) Lze tedy konstatovat, že v rámci prvního Klausova premiérského období měl premiér velmi silnou pozici a lze fakticky hovořit o jeho silné dominanci. Ačkoliv lze i v tomto období identifikovat jisté spory (Zieleniec), Klausova silná pozice je evidentní, což dokumentuje skutečnost, že žádná vnitrostranická opozice vůči premiérovi nedokázala vícekrát negovat jeho politické kroky. Jeho silnou pozici uvnitř strany ostatně dokumentují i jednotlivé volby předsedy strany, ve kterých Klaus dokázal vždy poněkud jednoznačně zvítězit.

3.3. Volební tvář Při pohledu na volební kampaň před volbami roku 1992 je zřejmé, že ODS měla dobře vybudovanou organizační strukturu, kterou v kampani dokázala plně zúročit. (Kopeček 2010: 133) Navíc její předseda Václav Klaus získal díky svému postavení v předchozí federální vládě (ministr financí) zcela unikátní pozici během kampaně. Strana jej úspěšně stylizovala do role otce ekonomické reformy. I přes organizační síť je tedy zřejmé, že kampaň ODS byla velmi personalizovaná a spjatá s osobou jejího předsedy. Klaus také obratně využíval svého ekonomického renomé a propagoval tržní ekonomiku, kterou stavěl do protikladu k nevýkonnému hospodářství řízeného státem. (Sokol 2011: 33). Zároveň Klaus využil svou předchozí vládní účast i jiným způsobem. Klaus byl ostatně známý svými kritickými výroky vůči určitým krokům vlády (složené hlavně z členů OH), nicméně v průběhu kampaně se vůči vládě v jistých oblastech dokázal vymezit a získat si tak přízeň dalších voličů. Zajímavé je také sledovat, jakým způsobem Klause prezentovala např. Česká televize. Známý je např. dokument Léčba Klausem, který velmi dobře ilustruje, jak důležitou součástí kampaně ODS Klaus byl, neboť předsedu ODS vnímala většina veřejnosti jako symbol nové cesty. Tento dokument se bezesporu stal velmi účinným nástrojem propagace v průběhu tehdejší kampaně. Tato přízeň se ostatně projevila i ve volebních výsledcích předsedy ODS. Pokud autor analyzoval volební výsledky jednotlivých kandidátů za ODS, zjistil, že Klaus získal suverénně nejvíce preferenčních hlasů, a sice 198 018. (www.volby.cz) Zde je ale nutno podotknout, že ODS nasadila své kandidáty celkově do tří komor: Česká národní rada, Sněmovna lidu, Sněmovna národů. Jelikož je třeba si uvědomit, že velikost volebních obvodů 29

se v rámci ČR různí, je jasné, že nelze rozdílům v preferenčních hlasech přikládat příliš velký význam, na druhou stranu je z nich patrná velká popularita svého předsedy. Zisk preferenčních hlasů, které Klaus získal lze považovat za znak již zmiňované personalizace celé kampaně. Personalizace navíc dokumentuje i zisk kandidátky ODS na severní Moravě pro Sněmovnu lidu a Sněmovny národů. V rámci první kandidátky, kde kandidoval předseda ODS totiž strana získala 40 % hlasů, kdežto ve druhém případě méně, a sice 29 %. (Pečinka 2003: 46) Při analýze médií autor zjistil, že ODS v rámci obou periodik významněji figurovala celkově v 70 článcích. Nutno podotknout, že analýza tisku se týkala období 1.4. - 4.6. 1992. Na první pohled zaujme nízké číslo článků, na druhou stranu autor bral v potaz pouze články týkající se přímo ODS jako strany, jejich kandidátů či články vztahující se k Václavu Klausovi. Do zmíněného výčtu autor nezapočítal články, ve kterých je ODS zmíněna pouze okrajově, přičemž hlavní téma článku se vztahuje k jiné problematice či straně. Malý počet článků se dá také vysvětlit např. problematikou Slovenska a domácích záležitostí. Články s předsedou Klausem jednoznačně převažují, neboť je

součástí 49 článků (69,01 %) ze

zmiňovaných 71. Je tedy zřejmé, že personalizace v rámci volební kampaně prostřednictvím médií probíhala. V rámci první Klausovi vlády docházelo k prezidencializaci ve všech zkoumaných tvářích, přičemž jeho dominantní pozice vyplývala z jeho role při ekonomické transformaci a kuponové privatizaci, ve vládě Klausovi navíc hrál do karet zisk ODS během voleb do ČNR v roce 1992. Stejná situace platí i v případě stranické a volební tváře, kde Klaus jako zakladatel strany získal velmi silnou autoritu, která mu pomáhala při řízení strany a samozřejmě i v průběhu kampaně.

30

4. Václav Klaus (1996-1997) Druhá vláda Václava Klause se oproti prvnímu volebnímu období vyznačovala značným nesouladem a častými spory v mnoha oblastech. Je třeba si uvědomit, že dané období je charakteristické velkou dynamikou vnitrokoaličních a vnitrostranických vztahů uvnitř nejsilnější vládní strany, tedy ODS. Volby do Poslanecké sněmovny, které se konaly 31. 5. a 1. 6. 1996 totiž přinesly zcela odlišné výsledky oproti volbám z roku 1992. ODS sice opět zvítězila ziskem 29,62 % hlasů (1 794 560 hl.). Na druhou stranu ve srovnání s předchozími volbami výrazně posílila Česká strana sociálně demokratická (ČSSD), která obdržela 1 602 250 hlasů (26,44 %). Jednalo se o stranu, která se stavěla vůči vládní koalici velmi kriticky a patřila mezi opoziční strany. Menší koaliční strany naopak dopadly podobně jako ve volbách předchozích: KDU - ČSL 489 349 hlasů (8,08 %), ODA 385 369 hlasů (6,36 %). (www.volby.cz) Tyto zisky koaličním stranám ovšem nezaručovaly parlamentní většinu jako v předchozím období, neboť vládní koalice oproti původním 105 křeslům, získala 99 křesel, což znamenalo, že původní složení stran vládní koalice nemohlo zajistit většinu v Poslanecké sněmovně. Nutno podotknout, že mnoho reálných vládních alternativ mimo předchozí vládu za tehdejší politické konstelace nebylo možné realizovat. Po dlouhých a složitých jednáních se opoziční ČSSD rozhodla tolerovat nyní již menšinový kabinet Václava Klause výměnou za některé ústavní funkce pro poslance za ČSSD. (Mrklas 2006: 29)

I tato situace jasně

naznačuje omezení manévrovací pozice premiéra, neboť díky paritě nebylo možné menší koaliční partnery obejít, ale naopak musel často hledat nutné kompromisní řešení. Premiér měl navíc omezený prostor díky proměně stranického systému, neboť po volebním úspěchu ČSSD došlo k vytvoření silné opoziční strany, která se vymezovala zvláště vůči ODS a zároveň k redukci politických stran, tudíž premiér mohl podstatně hůře hledat podporu pro své návrhy napříč Poslaneckou sněmovnou k čemuž se v minulosti uchyloval6. Autor Kolář danou vládu proto oproti první charakterizuje jako vládu koaliční s dominancí premiéra nyní ovšem také s silnější pozicí vicepremiérů, čímž je jasně naznačeno posílení pozice menších koaličních stran. (Kolář a kol. 2002: 180) Je také třeba zmínit, že ve sledovaném období pozici premiéra ve vládě a uvnitř své strany velmi ovlivňovaly skandály s financováním vlastní strany, které byly známy již dříve, nicméně až nyní podstatně zasáhly nejsilnější vládní stranu a také jednotu vládní koalice. Autor tuto problematiku blíže představí v průběhu kapitoly. Další podstatnou záležitostí pro pochopení tehdejší situace uvnitř vládní koalice je 6

Typickým příkladem může být postup ODS v otázce důchodového pojištění, kdy ODS dokonce hlasovala spolu s opozicí proti návrhům některých koaličních partnerů.

31

bezesporu ekonomická problematika. Na jaře 1997 totiž ekonomika nevykazovala předpokládaný růst, ale naopak začala zpomalovat, což vedlo k propadu příjmů státního rozpočtu. (Kopeček 2012: 82) Politika ekonomického neoliberalismu nebyla tak úspěšná, jak se v první polovině 90. let mohlo zdát. (Müller-Rommel a Mansfeldová 2001: 65) Ekonomický propad byl zdrojem častých rozporů mezi koaličními partnery.

4.1. Exekutivní tvář Pro účely vývoje vztahů v exekutivě je vhodné zaměřit se na znění koaliční dohody, zvláště pak na článek 3, který jasně říká, že všechna zásadní rozhodnutí ve vládě a Parlamentu ČR vládní strany přijmou až po vzájemné dohodě všech koaličních partnerů, přičemž jestliže k dohodě mezi stranami nedojde, daná věc nemůže být uplatněna. (Mrklas 2006: 29). Zde je evidentní snaha menších koaličních partnerů zamezit premiérovi a ODS v silovém řešení, ke kterému se ODS v minulém volebním období několikrát odhodlala7. Koaliční dohoda navíc premiéra a ODS oslabovala ještě z jiného hlediska. Jak autor již zmínil v předchozí vládě nejsilnější strana měla nadpoloviční většinu vládních křesel, nicméně nyní se menším stranám podařilo prosadit tzv. paritní zastoupení tzn. že ODS měla ve vládě přesně polovinu vládních křesel, přičemž druhá polovina byla rozdělena mezi ODA a KDU-ČSL.8 (Kolář a kol. 2002: 181-182) Napjatá ekonomická situace ČR se projevila i na pozici premiéra. Autor tím má konkrétně na mysli nucené kroky, které premiér musel, i přes svůj odpor učinit. Je třeba si uvědomit, že ekonomické nesnáze se projevily logicky i na popularitě vlády.Vláda se proto rozhodla ekonomické problémy řešit pomocí tzv. balíčkových opatření. Pro účely práce nejsou podstatná sama ekonomická řešení, ale především hodnocení dosavadní transformace ČR, neboť oba balíčky velmi kriticky hodnotí její průběh v řadě oblastí. Z textů je patrné, že premiér spolu s ODS byl k přijetí daných materiálů donucen především koaličními partnery, jelikož negativní hodnocení transformace vůbec neodpovídalo volebnímu programu ODS z roku 1996. (Loužek 2006: 152-153) Klaus navíc nepochyboval o správnosti nastolené cesty transformace a za ekonomické nesnáze vinil především národní banku, nicméně tyto ústupky koaličním partnerům,tj samotný balíček a ekonomická opatření se negativně projevovaly

7

viz. volební systém do Senátu

8

Předchozí vládní koalice měla celkem 4 členy: ODS, ODA, KDS a KDU-ČSL. V roce 1995 nicméně došlo ke sloučení ODS a KDS a proto měla nynější koalice místo čtyř pouze tři členy.

32

uvnitř ODS, jelikož někteří členové z vedení strany odmítali z ekonomických programových priorit ustoupit a tento balíček ze stranických priorit ustupoval. Po těchto tzv. balíčkových opatřeních pokračoval propad preferencí stran vládní koalice, například průzkum CVVM ODS přisuzoval vůbec největší ztrátu ze všech koaličních stran. (Telegraf 1997). Proto KDU-ČSL spolu s ODS považovali za nutné učinit i personální změny ve vládě. Na těchto změnách lze asi nejlépe demonstrovat pozici premiéra uvnitř vlády. Vážná diskuse o těchto změnách začala v polovině května roku 1997. Nicméně již na počátku se strany nemohly shodnout nejen na jménech a počtu ministrů,

jež mají být

vyměněni. Celá záležitost obměny vlády měla bouřlivý charakter, který trval prakticky až do listopadu. Za nejdůležitější skutečnost ovšem autor považuje celkovou podobu změn, neboť ODS na jaře musela vyměnit dva své ministry, kdežto ODA a KDU-ČSL pouze jednoho9. (www.vlada.cz) I přes Klausův odpor tedy změny nejvíce postihly ODS. Navíc se jednalo v některých případech o Klausovi blízké spojence např. ministr financí Ivan Kočárník. Klaus dlouho tohoto ministra hájil a považoval jej ze symbol ekonomické transformace, navíc měli oba politici velmi podobné názory. (Mladá fronta Dnes 1997) Nicméně díky tlaku koaličních partnerů musel ministr na svoji funkci rezignovat. Na druhou stranu i uvnitř ODS existovala skupina, která požadovala Kočárníkovo odstoupení. Dokonce i místopředseda Miroslav Macek v jednu chvíli připustil možnost Kočarníkova odstoupení (Tamtéž 1997) Z uvedených skutečností je tedy zřejmé, že premiér Klaus neměl uvnitř vlády natolik silnou pozici aby mohl prosadit svoji představu personální obměny, navíc se oproti prvnímu vládnímu období projevuje opozice i uvnitř jeho mateřské strany. Tato záležitost tedy rozhodně naznačuje odklon od premiérovi dominance uvnitř vlády, která byla charakteristická pro období 1992 1996. Dalším momentem, který ukazuje slábnoucí pozici premiéra je stávka železničářů z jara roku 1997. Ministr dopravy Martin Říman (ODS) nehodlal železničářům ustoupit a hodlal dodržet původní proklamované cíle svého ministerstva, přičemž dal ministr jasně najevo odstoupit za své funkce v případě jejich nedodržení. (Svobodné slovo 1997) Premiér ovšem svého ministra nepodpořil a naopak celou záležitost jednání s odbory přenechal předsedovi KDU-ČSL Josefu Luxovi. (Mladá fronta Dnes 1997) Tato záležitost pochopitelně vyvolala vlnu nevole uvnitř ODS, neboť předseda tento postup s vedením strany nekonzultoval a navíc 9

Na tomto místě je třeba říci ,že ODS v roce 1997 ještě učinila dvě výměny ministrů nicméně až na podzim.

33

dával svým způsobem najevo nedostatek schopností a vůdčí síly při řešení celé situace. Podobně kompromisně vůči odborům si Klaus počínal již v roce 1993, na druhou stranu za daných okolností (ekonomické obtíže) pověřením Luxem dával najevo jistou nejistotu. Zároveň svým krokem Klaus de facto popíral schválená opatření své vlády, resp. je nedokázal při konfrontaci s odbory obhájit a zároveň podobně jako v případě ministra financí Kočárníka nedokázal účinně podpořit ministra své strany. Jako v prvním případě je tedy evidentní premiérovo oslabené postavení, které se nyní projevilo při jednání s veřejnými organizacemi, tj. odbory. Navíc dával koaličním partnerům, kteří podobně kritizovali nejsilnější vládní stranu velmi často, do rukou iniciativu při jednání a ODS de facto ustupovala do pozadí. Zcela odlišně se slabá premiérova pozice projevila v průběhu senátních voleb z roku 1996, resp. období před druhým kolem. Ačkoliv se spekulovalo o možnosti společné kandidátky vládních stran, ODS se později rozhodla kandidovat postavit své vlastní kandidáty a pouze KDU-ČSL s ODA v některých volebních obvodech postavily společné kandidátky. (Mrklas 2006: 31). V první kole dopadla Klausova strana velmi dobře, neboť získala celkem 3 senátorské posty a navíc 76 jejich kandidátu postoupilo do druhého kola. (www. volby.cz) Před druhým kolem se Klaus snažil přesvědčit neúspěšné kandidáty koaličních partnerů, aby podpořili v regionu kde neuspěly kandidáta ODS. Proti tomuto kroku se ovšem ostře vedení obou stran ohradilo a tento postup kategoricky odmítlo a namísto toho se vedení lidové strany spojilo s opoziční ČSSD a vytvořilo proti ODS tzv. neformální frontu. (Pšeja 2005: 72) Tato taktika ODS ve druhém kole velmi poškodila, neboť Klausova strana sice získala nejvíce senátorských křesel (32), ale oproti prvnímu kroku si polepšila ČSSD (26 senátorů), KDUČSL a ODA (20 senátorů). Klausův tah tedy nevyšel a naopak proti sobě popudil koaliční partnery. Tato situace velmi dobře ilustruje tehdejší napjatou atmosféru uvnitř vládní koalice a také skutečnost, že díky lavírování KDU-ČSL mezi vládní koalicí a ČSSD Klaus již nemohl uvnitř koalice mít takovou pozici, aby menší koaliční partneři museli akceptovat jeho návrhy. Středová orientace lidovcům totiž otevírala nové možnosti politické spolupráce do budoucna, přičemž v prvním volebním období strana inklinovala spíše k pravicí. Změnu dřívějšího konsenzuálního postoje lidovců směrem ke konfrontačním výpadům vůči premiérovi a ODS dobře dokumentuje i způsob jakým předseda KDU-ČSL Lux vyzval politické strany před druhým kolem senátních voleb ke společné spolupráci proti ODS. Lux totiž svolal tiskovou konferenci na které veřejnosti představil barevný graf, více známy pod názvem luxův koláč. (Pečinka 2003: 77) Jeho prostřednictvím Lux ukazoval nebezpečí dominance ODS v horní 34

komoře parlamentu a dal podnět ke vzniku již zmiňované neformální fronty stran. Takovýto postup vůči premiérovi a ODS by v předchozím období dle názoru autora zkrátka nebyl možný, neboť lidovci tehdy rozhodně nebyli v tak silné pozici jako nyní a navíc se ODS těšila větší podpoře veřejnosti a měla silnější postavení ve vládě. Lze říci, že koaliční partneři si dobře uvědomovali sestupné preference ODS a samozřejmě i celé vlády a proto se vůči premiérovi a ODS vymezovali v ještě větší míře než dřív. Na špatné ekonomické situace logicky doplácela nejvíce největší vládní strana, vzhledem k držení klíčových ekonomických ministerstev. Premiérovu pozici ve vládě navíc oslabovaly časté výpady lidovců a ODA na svoji osobu. Již v květnu roku 1997 tzv. pravá frakce ODA vyzvala Klause k odstoupení z funkce premiéra. (Plzeňský deník 1997) Pro vysvětlení se jednalo o tzv. konzervativní křídlo strany (Ivan Mašek, Čestmír Hofhanzl), které kritizovalo představitele tzv. liberálního křídla strany. (Mareš a Pšeja 2004: 1542) Podobné názory zaznívaly i z řad lidovců, konkrétně od předsedy Luxe. Koaliční strany se ke kritice premiéra uchylovaly stále častěji v důsledku propadajících se preferencí vládní koalice. Koaliční jednota se projevovala stále méně, ale co je důležitější, začali převažovat partikulární zájmy jednotlivých stran. Příkladem může být vládní projednávání škrtů v sociální oblasti, kdy KDU-ČSL dala jasně najevo, že pokud koaliční partneři neschválí jejich variantu návrhu je strana ochotna odejít z koalice. (Svobodné slovo 1997) Tento příklad dobře demonstruje atmosféru uvnitř vlády. Klaus požadavku lidovců ustoupil, čímž jej zase kritizovala ODS za neplnění vlastního programu a zároveň bylo opět patrná jeho slabá pozice, díky které obtížně vystupoval proti koaličním partnerům. Premiér se dostával do stále složitější situace, která byla navíc ovlivněna i vnitrostranickými problémy ODS spojených s financováním aj. což autor ukáže v další části kapitoly.

Právě ony zmiňované finanční skandály ODS byly dle argumentace lidovců

důvodem proč se 29. listopadu 1997 rozhodli opustit vládní koalici. (Fiala a Suchý 2004: 1439) Důležité je podotknout, že podobné rozhodnutí o pár hodin později učinila i ODA. Premiér Klaus, v té době na zahraniční cestě v Sarajevu, již nemohl situaci zvrátit a proto 30.listopadu podal demisi, což mělo za následek odstoupení celé vlády. (Fiala a Hloušek 2003: 30) Celkové příčiny vlády samozřejmě nesouvisely pouze s premiérem, neboť jich existovala celá řada a lze pouze spekulovat, co bylo tou nejdůležitější příčinou rozpadu vlády. Nicméně vzhledem k tématu je nutno říci, že premiér nedokázal zvládnout krizovou komunikaci s koaličními partnery, ba naopak se rok 1997 nesl ve znamení koaličních rozmíšek, osobních útoků (Klaus vs. Lux) a nedostatku kompromisních řešení. Osobnostní rozměr sporů premiéra a KDU-ČSL dokumentuje například požadavek lidovců, kteří 35

uvažovali o setrvání ve vládní koalici ovšem pokud premiérem již nebude Klaus. (Šanc 2006: 80)

4.2. Stranická tvář Předtím než se autor začne věnovat pozici premiéra v rámci vlastní strany je nasnadě popsat tzv. finanční skandál Bács a Sinha, který ODS provázel již od roku 1996 a dostihl ji v průběhu roku 1997, přičemž tato kauza měla velmi výrazný dopad na budoucnost strany a ovlivňovala negativně i pozici premiéra samotného. Týkala se finančního daru ve výši 7,5 milionu korun, jež ODS obdržela v roce 1995. Nicméně jejich původ se již tehdy straně nedařilo uspokojivě vysvětlit. Tehdejší hlavní manažer Libor Novák prohlásil, že peníze pocházejí o dvou již zmiňovaných dárců z ciziny. (Mladá fronta Dnes 1997) Problémem nicméně bylo, že Bács byl již deset let mrtvý a Sinha, žijící na ostrovu Mauritius, o peněžním daru nic nevěděl. (Cabada a Šanc 2005: 132) Až do roku 1997 se straně nepodařilo přijít s přesvědčivým vysvětlením o původu peněz. Ve svém druhém funkčním období neměl premiér ve straně zdaleka tak jednoznačné postavení jak tomu bylo dříve. Již v srpnu 1996, tedy prakticky poté co vláda obdržela důvěru, se ozývala na předsedu ODS Klause vnitrostranická kritika, především od J. Zieleniece. Zieleniec prohlásil, že by strana měla přestat mluvit pouze jedním hlasem pokud chce oslovit většinu voličů v zemi, zároveň zdůraznil, že členové strany nemusejí mít na vše jednotný názor. (Pšeja 2005a: 71) Zde se jasně odráží kritika ODS jako strany jednoho muže. Premiér byl totiž středobodem kampaně před volbami 1996 a ODS si výsledkově nepolepšila a také celá vládní koalice spíše ztratila. Navíc, jak autor již uvedl, Zieleniec se již dříve netajil odlišnými názory na způsob vedení strany a její prezentaci. Nicméně kritika vůči Klausovi se již netýkala pouze Zieleniece. Například i Miroslav Macek přišel se svoji analýzou volebních výsledků, kterými poukazoval na negativní vliv Klausova vystupování na veřejnosti, přičemž taktéž zdůraznil nutnost zvýraznění dalších osobností ODS, aby strana mohla působit jako kompaktní celek. (Tamtéž 2005a: 72) Premiér ale kritiku na svoji osobu odmítal, neboť se domníval, že má za sebou podporu regionů. Tato situace naznačuje, že povolební situace uvnitř ODS částečně ovlivnila pozici Klause, neboť lze již v tomto případě spatřovat zárodky vnitrostranické opozice, která se postupem času stával ke Klausově osobě stále kritičtější. 36

Onen ústup prezidencializace se ostatně projevil i na prosincem kongresu v Brně (7. a 8. prosince). Klaus sice zvítězil v předsednické volbě již v prvním kole bez protikandidáta (249 hlasů z 306), nicméně výsledek ukazuje, že vítězství již nebylo tak výrazné jako v minulosti.

Stanovy kongresu ostatně naznačují, oproti prvnímu období, oslabení pozice

centra na úkor regionů. Strana totiž odhlasovala posílení regionálních oblastí a také zřízení odborných komisí, jež se měly podílet na vytváření programu strany. (Pšeja 2005b: 1514) V podstatě to znamenalo, že kongres, resp. oblasti, prosadily tyto komise za účelem větší kontroly centra. Navíc je třeba vnímat tento krok ve prospěch premiéra a předsedy, jelikož ten se v době rozkolu uvnitř ODS bude obracet spíše na podporu regionů než na vedení strany. Důležité je si uvědomit, že styl řízení a vedení strany (rozptýlení moci) prosazované Zieleniecem měl vliv na rozhodnutí delegátů. Z kongresu tedy vyplývá, že ačkoliv byl předseda Klaus ve své funkci potvrzen, část vedení ODS se začala kriticky vyjadřovat k jeho způsobu vedení ODS. Pokud autor srovná rozdíl mezi tím, jak Klaus vedl ODS v prvním období a v tom druhém, je zřejmá zhoršená komunikace s vedením strany. Typickým příkladem může být tzv. Česko-německá deklarace. Jednalo se o dokument, kterým ve zkratce obě zainteresované strany stvrdily, že křivdy a útrapy napáchané během německé okupace a při odsunu němců nenaruší vzájemnou politickou kooperaci. (Zbořil 2010: 397). Pro účely práce je klíčový postoj premiéra, neboť ten nerespektoval usnesení stranického grémia. Strana totiž požadovala přijetí dokumentu bez jakýchkoli dodatků. (ČT1 1997) Předseda Klaus se nicméně sešel s předsedou opoziční ČSSD Zemanem a řekl, že by mezi stranami mohlo dojít k dohodě na textu prohlášení k samotné deklaraci. Nicméně vedení strany tento Klausův krok ostře odsoudilo. (Zemské noviny 1997) Předseda musel ustoupit a přijal stanovisko poslaneckého klubu ODS. (Svobodné slovo 1997) S výše uvedenými příklady se samozřejmě kombinoval také pokles stranických preferencí v důsledku ekonomických nesnází. Proto docházelo stále častěji k diskuzím o případném zlepšení image strany. Jak autor již v předešlé části zmiňoval, strana učinila výraznou personální obměnu svých ministrů, nicméně ani tento krok se neukázal jako dostatečný. Z tohoto důvodu se někteří členové ODS dostávali do konfliktu se svým předsedou, jelikož se jejich představy o řešení situace lišily. Příkladem může být iniciativa poslance Jana Klase a ministra vnitra Jana Rumla, kteří navrhli možnost konání mimořádného kongresu (již na jaře 1997) a zároveň připustili možnost vytvoření názorové frakce uvnitř 37

strany, což podpořila i Severočeská organizace. (Pšeja 2005a: 75)

Pozice Václava Klause

navíc byla oslabena dalším sporem s místopředsedou Zieleniecem, který opět zdůraznil neúčinnost Klausových metod a stylu jeho vedení. (tamtéž 2005: 75) Pozice Klause uvnitř strany se tedy zdála velmi otřesena. Navíc se strana neustále potýkala se svými dárcovskými skandály, ke kterým strana zatím neučinila významnější opatření. Proto konflikt mezi Zielenciem a Klausem eskaloval v průběhu léta a podzimu, až nakonec skončil rezignací Zieleniece na místopředsedu strany a na funkci ministra zahraničí. Zieleniec se také už v srpnu vzdal poslaneckého mandátu. Samotná rezignace ovšem nebyla pro premiéra tím klíčovým, nýbrž argumentace ministra. Zieleniec argumentoval především nedostatkem svých možností spolupodílet se na zásadních rozhodnutích strany, přičemž poukazoval na obcházení stranického grémia při určitých rozhodnutích. ( ČT1 1997). Z těchto slov není složité usoudit, že byla namířena především proti Klausovi. Za vzniklé konstelace je jasné, že se předseda strany ocitnul pod silným tlakem strany, neboť je důležité dodat, že Zielencovu odstoupení předcházelo vydání materiálu místopředsedy Macka Věc: krize důvěry, ve kterém místopředseda poukazuje na chyby, kterých se ODS během transformace dopustila. (Pšeja 2005b: 1515) Nutno podotknout, že Klaus jakožto předseda strany byl spolu s vedením Mackem obejit. Je třeba říci, že finanční skandál velmi otřásl jednotou strany a na podzim rozpory Klause a vedení vyeskalovaly. Na vývoj události totiž reagoval bývalý ministr vnitra Jan Ruml (ODS) a ministr financí a zároveň místopředseda ODS Ivan Pilip, když 28. listopadu vyzvali Václava Klause k odstoupení z funkce předsedy strany. Pilip s Rumlem svoji výzvu nicméně s Klausem nekonzultovali, z čehož je patrné, že samotný předseda již dění uvnitř strany neměl ve svých rukou. Celá výzva měla o to větší význam, že jedním z jejích iniciátorů byl člen vedení ODS. Premiér pro příjezdu ze Sarajeva sice udržel předsednickou funkci, na druhou stranu vládní koalici vzhledem k okolnostem, již opustila KDU-ČSL a ODA, a proto podal 29. listopadu Klaus demisi. Pokud autor sledoval dění uvnitř ODS v následujících dnech, zjistil, že strana neměla jednotný názor jaké politické kroky má učinit v nejbližší budoucnosti. Předně zda-li být součástí nové vlády či nikoliv. Významná část poslaneckého klubu ODS byla pro příští vládní účast, nicméně předseda ODS tento postoj nereflektoval a zdůraznil, že Poslanecký klub není jediným orgánem strany. (Mladá fronta Dnes 1997) Zároveň ve straně existovali i další členové, kteří požadovali obměnu vedení, když zdůrazňovali nutnost vyvození osobní odpovědnosti předsedy za dosavadní stav ODS. Mezi tyto představitele patřili již zmiňovaní 38

Ivan Pilip a Jan Ruml. V této atmosféře se konal mimořádný 8. kongres strany v Poděbradech (13. a 14. prosince). Jan Ruml již 8. prosince avizoval, že se bude ucházet o předsednický post. Zde je ovšem nutno podotknout, že Klaus se odvolával na podporu regionů přičemž tato podpora mu naznačovala šanci na znovuzvolení. Stávajícímu předsedovi se nakonec podařilo svůj post uhájit, ale s nenižším výsledkem dosavadních předsednických voleb, získal totiž 227 hlasů, což bylo méně než dříve. (Sokol 2011: 91) I přesto je vidět znak prezidencializace, neboť Klaus i přes nedůvěru vedení strany ukázal, že má silnou pozici mezi nižšími jednotkami, které tvoří základ strany. Lze tedy hovořit prakticky o porážce vedení a rebelů v ODS. V tomto kontextu je důležité zmínit, že během kongresu došlo k obměně vedení strany, přičemž noví místopředsedové byli na straně Klause.10. Je třeba si uvědomit, že účast na další vládě se dá považovat za zcela klíčovou pro další existenci ODS, neboť Klausův postoj k účasti ve vládě, které přejalo i vedení strany, později způsobilo, že na začátku roku 1998 celkem 30 poslanců a řada členů místních organizací odešlo ze strany. (Českobudějovické listy 1997) Nicméně právě tato skutečnost, že vedení strany přejalo Klausovo stanovisko a protiklausovská frakce neměla podporu nového vedení ukazuje, že předseda i přes jistý pokles podpory strany určoval její další chod. V rámci zkoumané tváře tedy lze mluvit o pokračující prezidencializaci, neboť průběh celého vládního období ukázal, že ačkoliv se předseda musel potýkat opozicí uvnitř strany, situaci obrátil ve svůj prospěch, neboť ve vedení strany setrval a naopak ještě svoji pozici upevnil.

4.3.Volební tvář11 Při analýze volební kampaně z roku 1996 jsou oproti kampani minulé zřetelné jisté rozdíly. Především kampaň neměla oproti konkurenci, zejména ČSSD, výrazný úspěch a zároveň ji chyběl nápad. Kampani chyběla pevnější organizační struktura a často ji provázel chaos. (Kopeček 2012: 74) ODS ve svém volebním programu vyzdvihovala své úspěchy z předchozího vládního období a i výběr volebního hesla, vybraného údajně samotným předsedou Klausem, Dokázali jsme, že to dokážeme nezískal příliš mnoho voličské přízně.

10

Vyjímku tvoří pouze Bohdan Dvořák, který na post místopředsedy rezignoval 15. ledna 1998.

11

V rámci volební tváře jsou zkoumány parlamentní volby z roku 1996. Ačkoliv se může objevit námitka, že volby se konaly ještě za fungování vládní koalice dřívější, je třeba si uvědomit, že volby byly spjaty s budoucí vládou a určovaly její podobu.

39

(tamtéž: 74) Oproti předchozí kampani je také zřetelně vidět, že předseda neměl průběh kampaně plně pod kontrolou. Příkladem může být kampaň v severní Moravě. Klaus měsíc před volbami zjistil, že kampaň nefunguje jak by měla. (Pečinka 2003: 65) Dominovaly zde především portréty Klausova největšího rivala Miloše Zemana, nicméně plakáty ODS a jejího předsedy chyběly. (Kopeček 2012: 75) Klaus se proto rozhodl obměnit svůj volební tým a na pomoc povolal jako při volbách v roce 1992 Miroslava Macka. Problém ovšem tkvěl v tom, že předsedovi zpočátku prakticky nefungoval dobře volební tým, což je pro kampaň vždy zásadní. Zároveň si předseda nedokázal zajistit takovou organizaci kampaně, aby získával informace od okresních organizací, díky čemuž by mohl mít lépe zmapovaný politický terén a vyvozovat z toho patřičné závěry pro potřeby předvolebních bojů. (Pečinka 2003: 65). Klaus navíc výkonnému místopředsedovi, který měl na starost průběh kampaně, vyčítal nedostatečnou prezentaci své osoby v průběhu volebního klání. Kampaň se proto až za pochodu přizpůsobila předsedovým požadavkům, kdy se místo loga strany více objevoval na plakátech obličej předsedy. (Kopeček 2012: 75) Je tedy zřejmé, že i v této kampani dochází k personalizaci, na druhou stranu je také evidentní, že předseda se stal hlavní tváří kampaně v podstatě jako tzv. záchranná brzda v průběhu kampaně, přičemž od počátku neměl její průběh výrazně pod kontrolou. Pro pochopení kontextu kampaně je třeba také vnímat již zmiňovanou aféru se zahraničními dárci které se velmi aktivně věnovala všechna významná média. Personalizace volební kampaně lze dobře identifikovat i prostřednictvím počtu preferenčních hlasů. Z výsledku voleb 1996 je jasně patrný trend nárůstu hlasů pro lídry stran. Předseda Klaus totiž obdržel suverénně největší počet preferenčních hlasů, a sice 54 880 (17,65 %) v rámci severomoravského obvodu12. Je jasné, že toto kritérium pro personalizaci má svoji platnost omezenou díky různé velikosti volebních obvodů v zemi, čímž nelze rovnoměrně určit, který kandidát je nejúspěšnější, na druhou stranu ale výsledek Klause personalizaci voleb naznačuje, neboť druhým nejúspěšnějším kandidátem za ODS byl Josef Zieleniec, kterému voliči dali celkově 30 384 (9,83 %) a to v Praze, tedy v obvodě, který od voleb 1992 patří k dominantním oblastem pravice. (www.volby.cz) To samé se nicméně tehdy nedalo říci o severomoravském regionu. Ostatně i přes Klausův značný zisk si je třeba uvědomit, že lídr druhé nejsilnější strany, tedy ČSSD, Miloš Zeman získal 67 848 preferenčních hlasů a v souboji lídru tedy nad Klausem zvítězil. Lze říci, že i výsledky zisku 12

Nutno podotknout, že Klaus oproti roku 1992 výrazně ztratil, neboť v rámci voleb do sněmovny národů získal 198 018 hlasů. I přesto je evidentní, že Klaus díky zisku pref. hlasů byl nejúspěšnější.

40

preferenčních hlasů u sociálních demokratů ukazují personalizaci politiky. Zvláště patrné je to při srovnání s volbami 1992, kdy Zeman získal v rámci Sněmovny národu pouze 12 196 hlasů. Nárůst hlasů pro Zemana je evidentní, což také souvisí s jeho předsednictví v rámci ČSSD a jeho větším mediálním ohlasem oproti roku 1992. (www.volby.cz) Autor je tedy přesvědčen, že personalizace voleb, tedy znak prezidencializace v rámci volební tváře platí i v rámci parlamentních voleb roku 1996. Nyní se autor dostává k analýze tisku, resp. k otázce, zda-li se personalizace lídru projevila i v tištěných médiích. V rámci dvou sledovaných periodik autor identifikoval celkem 354 článků týkajících se ODS. Premiér a předseda ODS Klaus figuroval celkem v 183 článcích (51,7 %), přičemž dalších 171 článků se týkalo jiných členů strany, popř. strany obecně. Články, ve kterých hraje roli premiér tedy převažují, nicméně nikoliv nijak výrazně. Z tohoto důvodu v tomto období nelze s jistotou potvrdit personalizaci lídra strany v rámci zkoumaných médií jako v předešlém období. Při sledování druhého Klausova funkčního období na postu premiéra lze sledovat odlišný vývoj oproti předchozímu období. Především nelze hovořit o prezidencializaci premiérství v rámci exekutivy, neboť vzhledem k menšinovému charakteru vlády byla premiérova manévrovací pozice uvnitř vlády mnohem více závislá na koaličních partnerech. V rámci stranické tváře lze stále mluvit o silné pozice premiéra, nicméně vývoj v letech 1996-1997 naznačuje jisté oslabení. Naopak průběh kampaně vykazuje stejný trend jako v případě volby z roku 1992, jelikož i nyní byl premiér výraznou tváří předvolební kampaně, i přes to, že kampaň nebyla organizována tak dobře jako předchozí. V případě volební tváře autor tedy může konstatovat pokračování prezidencializace premiérství.

41

5. Miloš Zeman (1998-2002) Po volbách do Poslanecké sněmovny v roce 1998 došlo v České republice k významné obměně vládních stran. Volby totiž vyhrála ČSSD, dosud opoziční strana. Naopak dříve dominantní ODS utrpěla na celostátní úrovni ve volbách vůbec první porážku. Vládu, která nakonec získala důvěru Poslanecké sněmovny by před volbami typoval málokdo. Došlo totiž k ustavení menšinové vlády ČSSD za podpory ODS, tedy největšího rivala sociálních demokratů. Jednalo se o vůbec první levicovou vládu v České republice od jejího vzniku. Tolerance vlády ČSSD od ODS závisela na dokumentu zvaném Dohoda o stabilním politickém prostředí v České republice, známém spíše pod pojmem Opoziční smlouva, které obě zmiňované strany podepsaly dne 9.7.1998. (Fiala a Mikš 2006: 42) Tato smlouva soc. demokratům v podstatě zaručovala, že nejsilnější opoziční strana nevyvolá hlasování o nedůvěře vlády, pokud dojde k naplnění jistých podmínek. (Tamtéž 2006) Pro účely této práce nemá význam více rozebírat daný dokument, či formu spolupráce. Důležitější je, že se jedná vůbec poprvé o jednobarevný kabinet, i když menšinový, ve kterém vzhledem k absenci koaličních partnerů, premiér Miloš Zeman má oproti předchozímu premiérovi odlišnou pozici. Zemanova vláda měla oproti předchozím dvěma vládám ještě jednu odlišnou charakteristiku, tzv. vícepremiérský systém, kdy místopředsedové vlády měli koordinovat určité oblasti politiky, např. ekonomika a průmysl, či zahraniční záležitosti. Jednalo se konkrétně o tyto členy vlády: Egon Lánský, Vladimír Špidla, Pavel Mertlík a Pavel Rychetský. (www. vlada.cz). Tento vládní model nicméně sám Zeman později označil za svůj politický omyl, neboť za místopředsedy nestál dostatečný aparát, čímž byl původní ( koordinační) účel těchto funkcí omezen.13 (Zeman 2005: 191)

5.1. Exekutivní tvář Pozice Miloše Zemana byla velmi silná již před samotným jmenováním vlády. K některým členům vlády měl určité výhrady prezident Václav Havel, který dokonce od premiéra vyžadoval konzultace o jednotlivých členech vlády. Jmenovitě prezident nesouhlasil s jmenováním Václava Grulicha a Jana Kavana. Zeman nicméně poté prohlásil, že prezident z hlediska Ústavy nemá právo odmítnout jím navrženého kandidáta na ministerskou funkci.

13

Systém začal postrádat logiku v momentě, kdy se vícepremiéři stali i ministry konkrétních rezortů. Např. Mertlík jako ministr financí( viz. časté neshody s ministrem průmyslu a obochodu Miroslavem Grégrém)

42

(Mladá fronta dnes 1998) Tento spor nicméně neměl dlouhého trvání, neboť prezident premiérovi ustoupil a oba zmiňované kandidáty jmenoval.14 (Mladá fronta dnes 1998) V průběhu vládního období 1998-2002 lze identifikovat celou řadu personálních obměn v rámci Zemanovy vlády, přičemž některé tyto změny přímo souvisely s premiérem a bezesporu jsou odrazem Zemanovi premiérské pozice uvnitř vlády. Zvláště patrné je to po podepsání tzv. Tolerančního patentu zástupci ODS a ČSSD 26.1 .2000, který prohluboval spolupráci mezi oběma stranami, kdy na základě tohoto dokumentu měla ODS podpořit rozpočet a sociální demokraté se zaváží k změně volebního zákona. (Tábery 2008: 63). Pro účely této práce je ovšem důležitější, že v průběhu jednání o daném dokumentu se stále více hovořilo o personální rekonstrukci vlády, přičemž nebylo jasné, koho by se ona změna měla týkat. Nutno podotknout, že v těchto obměnách musel hrát premiér logicky velkou roli, na druhou stranu ne všichni s jeho způsoby řešení daných výměn souhlasili. Ačkoliv se změny ve vládě měly provést co nejrychleji, tak trvaly až do dubna roku 2000. První změnu inicioval premiér na postu ministra bez portfeje, které od počátku vlády zastával Jaroslav Bašta. Předseda vlády opakovaně kritizoval Baštu za neúspěch akce Čisté ruce, nicméně ministr na tuto kritiku reagoval tvrzením, že i premiér má na neúspěchu celé akce značný podíl, neboť i přesto, že předsedal VOEZU (Vládní výbor na ochranu ekonomických zájmů), tak tento úřad nevykonával žádnou činnost proti korupci. Bašta navíc připustil, že akce Čisté ruce měla úspěch jen jako předvolební slogan. (Právo 2000). Nicméně důležitější je, koho premiér na Baštovo místo prosazoval. Jednalo se totiž o Karla Březinu, šéfa úřadu vlády a zároveň velkého spojence premiéra, který ostatně sám otevřeně připustil, že má s Milošem Zemanem velmi úzké vztahy. (Právo 2000) Zde je tedy první případ, kdy premiér do vládních funkcí dosazuje, aniž by měl ze své strany jisté omezení. Podobný případ se týká i ministra pro místní rozvoj Jaromíra Císaře a ministra dopravy Antonína Peltráma, kteří se také stali součástí vládní rošády. V tomto případě se ovšem již ozvaly kritické hlasy na Zemanovu adresu, dokonce se za oba ministry postavila pražská organizace ČSSD, kdy její předseda Karel Šplíchal oba politiky nazval oběťmi politické hry, neboť obě ministerstva za vedení obou představitelů fungovala dobře a k odvolání nebyl podle něj tedy důvod. (Lidové noviny 2000) I přes tuto kritiku nicméně premiér oba ministry nahradil, a sice opět svými

14

Vlada byla jmenována 22.7. 1998

43

stranickými spojenci Petrem Lachnitem (min. pro místní rozvoj) a Jaromírem Schlingem (min. dopravy). Z daného období ovšem nejvíce vyčnívá obměna na ministerstvu vnitra, jež řídil ministr Václav Grulich. V tomto kontextu je ovšem nutno zdůraznit, že premiér jeho rezignaci veřejně dlouhou dobu odmítal. (ČT1 2000) Nicméně spekulace o ministrově odchodu se neustále objevovaly a Grulich posléze vyjádřil velké rozhořčení nad způsobem, jakým premiér připravuje personální změny ve vládě. Dle Grulichových slov premiér již několik týdnů hovořil o odchodu pěti ministrů z vlády, přičemž to ani jednomu otevřeně neřekl. Důležité je podotknout, že ministr chtěl již dříve z funkce odstoupit sám, ale díky Zemanovu přístupu své rozhodnutí přehodnotil. (Mladá fronta Dnes 2000) Grulich také navíc v tisku připustil, že jeho rezignace může mít spojitost s poradcem premiéra Miroslavem Šloufem, jenž se snažil prosadit své lidi do vysokých funkcí na ministerstvu vnitra. ( Mladá fronta Dnes 2000). Zemanův postup se opět, navíc i díky velké medializaci, stal terčem kritiky předních představitelů strany např. dlouhodobé premiérovi oponentky Petry Buzkové, členky grémia sociální demokracie. (Právo 2000) Premiér nicméně Grulicha15 5.4. 2000 nahradil místopředsedou ČSSD Stanislavem Grossem (www. vlada.cz), přičemž je dobré připomenout, že právě Gross patřil dlouhodobě ke kritikům premiéra. Zajímavým případem v kontextu obměny vlády je i Pavel Mertlík, tedy místopředseda vlády a zároveň ministr financí. Mertlík se totiž často dostával v procesu vykonávání vládní agendy do sporu s ministrem průmyslu a obchodu Miroslavem Grégrem, který patřil k Zemanovým přívržencům. (Maláčová a Mitrofanov 2002: 60) Oba ministři se často neshodovali v řadě ekonomických oblastí, neboť jejich ekonomické názory se velmi odlišovaly. Klíčovou oblastí se ukázala privatizace strategických odvětví průmyslu, ve kterých Grégrovy představy získaly, na rozdíl od Mertlíka, souhlas premiéra. Podobné souznění premiéra a Grégra nebylo rozhodně ojedinělé, přičemž za těchto okolností se Mertlík rozhodl odstoupit z funkce. (Mladá fronta dnes 2001) Objevily se dokonce spekulace, že k odchodu vyzval Mertlíka sám předseda vlády, nicméně sám Mertlík toto tvrzení popřel. Na druhou stranu uznal, že odstoupil z důvodu malé premiérovy podpory. (tamtéž) Vztah Zemana a Grégra dobře ilustruje velmi odmítavá reakce premiéra na žádost prezidenta Havla, aby ministr Grégr na svoji funkci rezignoval. ( Mladá fronta Dnes 2000) 15

Grulich na svoji funkci rezignoval.

44

Ačkoliv se tedy k premiérově postupu v této záležitosti objevovala vnitrostranická kritika, nikdy neměla výraznější rozměr a je tedy evidentní, že Zeman měl ve své vládě silnou pozici, čemuž také napomáhala přítomnost mnoha Zemanových příznivců, ve vládě fakticky neexistovala významnější opoziční síla, která by se systematicky dostávala do sporu s premiérem a zároveň měla silnější oporu v předsednictvu či ve straně. Jistým příkladem může být kritika Zemanových metod při reorganizaci vlády od Otakara Motejla (min. spravedlnosti), kdy ministr dokonce uvažoval o rezignaci. (Lidové noviny 2000) Nicméně Motejl sám potvrzuje, že ve vládě se nebyly politicky diferencované postoje, spíše se jednalo o prestižní spory mezi jednotlivými ministry. (Kalenská a Motejl 2006: 245) To ostatně také tvrdí ve svých vzpomínkách i tehdejší místopředseda vlády Pavel Rychetský, který měl například časté spory s již zmiňovaným ministrem Grégrem. (Rychetský 2012: 162) Motejl podobně jako Rychetský ovšem připouštějí, že se postupem času ve vládě vytvářely podporující skupinky ministrů, na druhou stran autor nenalezl žádný důkaz o tom, že by se jednalo o nějakou výraznější frakcionalizaci vlády, která by omezovala premiérovu pozici.

5.2. Stranická tvář Pokud se autor v této kapitole věnuje ČSSD, resp. její vládě je třeba mít na paměti, že se sociální demokracie již od počátku svého politického angažování v ČR (tedy v roce 1993, ale i předtím) vyznačovala částečnou vnitrostranickou heterogenitou, neboť lze již do hradeckého sjezdu strany v roce 1993 identifikovat ve straně

různé proudy, např. zemanovský,

centristický či rakovnický. (Kopeček a Pšeja 2005: 1470) Nicméně i přes tuto existenci se strana dokázala v důležitých momentech kolem svého lídra obklopit a na veřejnosti působila jednotně. V průběhu sledovaného období se autorovi podařilo identifikovat celkem dva vnitrostranické proudy, tzv. zemanovský proud a proud grossovský, který byl úzce spjat se středočeskou organizací, ale dají se sem částečně zařadit i jiní členové např. Petra Buzková či Lubomír Zaorálek. Toto vnitrostranické štěpení je ostatně evidentní již v průběhu schvalování personální podoby Zemanovy vlády. Ústřední výbor strany měl totiž Zemanovi dne 18.7.1998 personální složení vlády schválit. Ale již tehdy se zřetelně projevili Zemanovi oponenti, když se šéfovi poslaneckého klubu podařilo prosadit, aby ústřední výbor členy nemusel schválit, nýbrž aby je vzal pouze na vědomí. Zřetelně dal Gross tímto krokem najevo své výhrady k vládě mj. tento názor také sdílela místopředsedkyně strany Petra Buzková či poslanec Lubomír Zaorálek. (Mladá fronta Dnes 1998) V této souvislosti je zajímavé, že nejvíce kritizování byli 45

ti kandidáti, kteří byli úzce spjati s premiérem např. Jan Fencl, Jan Kavan, Ivan David, Egon Lánský či Miroslav Grégr (tamtéž). Zeman ale chtěl tuto podobu vlády zachovat, a proto pohrozil rezignací, jestli vláda blokově neprojde. (Lidové noviny 1998) Výbor tedy nakonec vzal podobu vlády na vědomi celkem jednoznačně, neboť 130 členů bylo pro, 10 se zdrželo hlasování a pouze 1 byl proti. (Mladá fronta Dnes 1998) Zemanovi se tedy podařilo pod pohrůžkou své rezignace prosadit svoji podobu vlády, nicméně na druhou stranu vnitrostranická opozice dala najevo jistý nesouhlas s její podobou. Z hlediska pozice Zemana uvnitř strany nelze opomenout sjezd strany, konaný v dubnu 1999. Ačkoliv byl Zeman potvrzen ve funkci předsedy strany, když získal již v prvním kole 519 hlasů od delegátů. (www.cssd.cz) Tento fakt by svědčil o tom, že měl uvnitř strany dominantní pozici. Nicméně kongres ukázal hned v několika případech opak. Předseda zde totiž vystoupil proti své oponentce Buzkové a stranu vyzval, aby do svého čela nevolila lidi, kteří pracují méně a hůře. (Lidové noviny 1999) Buzková ovšem svůj místopředsednický post uhájila a porazila Světlanu Navarovou, kterou Zeman podporoval. Zároveň Zeman nedokázal protlačit svého kandidáta Jaroslava Foldynu na post místopředsedy pro řízení, který zůstal neobsazen po Ivu Svobodovi a naopak zvítězil Grossův favorit Karel Kobes a tím pádem se Grossově skupině tento významný stranický post podařilo uhájit. (Právo 1999) Zeman na sjezdu nicméně nedokázal prosadit svoji verzi dlouhodobého programu strany. Grossova skupina teze programu kritizovala za nedostatek vizí a za málo ambiciózní cíle. (lidové noviny 1999) Klíčové je, že sjezd teze programu neschválil jak Zeman předpokládal, ale vzal je pouze na vědomí. Tento sjezd tedy názorně ukázal, že ačkoliv Zeman disponuje silnou podporou strany, jeho oponenti ve straně mají i přesto dost sil na prosazení svých zástupců do vedení strany a na ovlivňování vnitrostranického vývoje. Nicméně, jak autor ještě ukáže, sjezd 2001 dopadl pro Zemana ještě více nepříznivě. Jistým mezníkem v Zemanově pozici uvnitř ČSSD se dá označit rok 2000. V lednu totiž došlo k podepsání tzv. Tolerančního patentu, kterým ČSSD v podstatě souhlasila s podobou volebního zákona dle ODS a s kterým Zeman souhlasil. (Kopeček a Pšeja 2005: 1476) Vedení strany Zemana v této záležitosti podpořilo v poměru 24:4, což naznačovala Zemanovu silnou pozici. Svůj nesouhlas s tímto krokem vyjádřila Petra Buzková, která dokonce posléze rezignovala na post místopředsedkyně strany. (Tábery 2008:224). Po této události se nicméně dá hovořit oslabení pozice předsedy uvnitř strany, což je dáno zejména dvěma příčinami. 1. Stranické preference totiž klesly pod 10 % , což logicky ve straně 46

vyvolalo bouři nevole a kritiky a 2. propad strany v krajských volbách. (Pšeja 2003: 184) Situace mohla dokonce znamenat konec Zemana v předsednických funkcích, nicméně premiér situaci částečně zažehnal tím, že oznámil svůj úmysl nekandidovat na předsedu strany na sjezdu v roce 2001 a také, že po volbách do PS 2002 odejde do ústraní. Zároveň Zeman za svého nástupce označil Vladimíra Špidlu, který se zdál být prostupný napříč různými stranickými skupinami a jednotlivci. (Tamtéž 2003: 185) Premiér taktéž na post ministra jmenoval svého stranického oponenta Stanislava Grosse, což lze interpretovat jako snahu vnitrostranickou situaci stabilizovat. Fakt, že opozice vůči premiérovi uvnitř ČSSD zesilovala lze demonstrovat i na tzv. televizní krizi, která probíhala na přelomu let 2000/2001. Premiér totiž stál jednoznačně za generální ředitelem České televize Hodačem a odmítal protesty zaměstnanců televize, které nazýval maoistickými bojůvkami. (Právo 2001) Zlom nicméně nastal 3. ledna 2001, kdy místopředseda ČSSD Vladimír Špidla promluvil na demonstraci na podporu televize na Václavském náměstí a prohlásil, že nový zákon o České televizi ukončí činnost rady ČT a že v další radě již nebudou lidé nominování politickými stranami, čímž si na svoji stranu získal přízeň veřejnosti. (Tábery 2008: 227) Zároveň se Špidlovi spolu s Rychteským podařilo přesvědčit poslanecký klub a grémium strany o nutnosti odvolání Hodače, které toto rozhodnutí učinilo za nepřítomnosti premiéra. (Právo 2001) Je zřejmé, že na přijetí tohoto usnesení měli v grémiu velký vliv právě Špidla, ale také Gross, což svým způsobem ukazuje oslabení premiérovi pozice uvnitř strany, které se posléze projeví na dubnovém sjezdu strany. Jeho slabší pozici dokumentuje i Zemanův obrat v celé záležitosti, když nakonec souhlasil s Hodačovým odvoláním. (Hospodářské noviny 2001). V dubnu 2001 již Zeman, jak již dříve prohlásil, na předsedu strany nekandidoval. Jeho pozice uvnitř strany rozhodně nebyla jednoduchá, neboť před sjezdem dokonce uvažoval i o rezignaci na post premiéra. (Lidové noviny 2001) . Již před samotným sjezdem bylo jasné, že předsedou strany se stane 1. místopředseda Vladimír Špidla. Špidla získal i podporu Grossovy frakce a obdržel již v 1. kole 483 hlasů. Je důležité také zdůraznit, že Stanislav Gross byl s velkou převahou zvolen statutárním místopředsedou strany (489 hlasů). Zemanovi se nicméně ještě více než na předchozím sjezdu nepodařilo ve vedení strany udržet své spojence. Jednalo se konkrétně o Jana Kavana a Janu Volfovou, které Zeman plně podporoval. Jana Volfova kandidovala na post místopředsedy pro řízení, které do této doby zastával již zmiňovaný Karel Kobes, spjatý s Grossovým křídlem. Volfové se sice podařilo 47

souboj o tento post zdramatizovat až do třetího kola, nicméně poté do hry výrazně zasáhla nový předseda Špidla a místopředseda Gross, když ve svých projevech delegátům doporučovali volit právě Kobese, čímž získal kandidát před Volfovou velkou výhodu, kterou zužitkoval, neboť v následující volby svůj post obhájil. (Hospodářské noviny 2001) Ministr zahraničí Kavan ostře proti tomuto postupu vystoupil a rozhodl se za daných okolností také kandidovat na místopředsedu strany. Podobně jako Volfová neuspěl. (tamtéž) Na druhou stranu jej porazil Petr Lachnit, který patřil mezi Zemanovi spojence uvnitř strany. To ovšem nemohlo zastřít skutečnost, že Zeman opět nedokázal na úkor svých odpůrců svůj vliv udržet. Jeho ústup ostatně potvrdila i volba předsednictva strany, kdy ve volbě neuspěli ani Karel březina či opět Jan Kavan. Naopak v předsednictvu posílili zemanovi oponenti, když ve volbě uspěla Petra Buzková, Lubomír Zaorálek či Milan Urban, šéf Grossova středočeského regionu, dále např. Richard Dolejš. (Právo 2001) Situace se tedy po ústředním výkonném výboru pro Zemana ještě více zkomplikovala, neboť se v předsednictvu udrželi pouze dva jeho příznivci, a sice Zdeněk Škromach a Petr Lachnit. Za takové situace Zeman ostatně neměl zájem být členem předsednictva, kam ho nicméně sjezd začlenil částečně proti jeho vůli. Po roce 2000 je tedy zřetelný ústup Zemanovi dominantní pozice uvnitř strany a naopak se projevilo posílení jeho stranických oponentů, kteří dokázali získat v průběhu posledních dvou sjezdů velmi významné pozice ve vedení strany, což se o premiérově frakci říci rozhodně nedá.

5.3. Volební tvář Při pohledu na volební kampaň ČSSD nelze rozhodně říci, že kampaň byla jednoznačně orientovaná na svého předsedu Zemana. Zeman v ní hrál bezesporu důležitou roli, nicméně významně do kampaně také zasahovala např. Petra Buzková či Stanislav Gross, kteří se těšily velké oblibě veřejnosti, dokonce větší než měl Zeman. Předseda využil svůj osvědčený recept, tj. autobus Zemák, kterým objížděl jednotlivé regiony. Nicméně na celostátní úrovni se opět projevoval ve vedení kampaně spory mezi stranickými skupinami, zejména mezi Grossem a Zemanem. Zemanův slabší vliv na vedení kampaně byl znatelný již při volbě volebního manažera, kterého v předchozí době vykonávala Zemanova pravá ruka Miroslav Šlouf. Grossovi se podařilo přesvědčit ústřední výbor strany, aby Šlouf tuto kampaň nevedl a volební manažerem se nakonec stal, do té doby prakticky neznámý, František Králík. Spory mezí lídry ostatně demonstruje i skutečnost, že Zemana, Grosse a Buzkovou se nepodařilo za 48

celou kampaň vyfotit dohromady. (Pečinka 2003: 84) O tom, že Gross i Buzková měli větší prostor ve volební kampani svědčí i jejich zisky preferenčních hlasů. Gross překonal svůj zisk z voleb 1996 o více než dvojnásobek (14 520 z roku 1996 a 36 197 v roce 1998). Buzková ve volbách 1996 obdržela 19 081 preferenčních hlasů a o dva roky získala o deset tisíc hlasů více (29 295). Zeman nicméně ze všech kandidátů obdržel nejvíce hlasů, a sice 59 123. (www. volby.cz) To naznačuje, že vzhledem k oblíbenosti Zemáku či výraznému angažování předsedy v televizních duelech s Václavem Klausem voliči ČSSD spatřovali v Zemanovi silného lídra. Nicméně samotná analýza tisku personalizaci předsedy během kampaně nepotvrzuje. Z 334 článků, ve kterých výrazněji figurovala ČSSD či její předseda, články s předsedou převažují, ale nikoliv výrazně, neboť Zeman byl zmíněn celkově v 184 článcích (55,1 %), v ostatních 150 nikoliv. Převaha předsedy v rámci sledovaných tisků tedy rozhodně nenaznačuje výraznější zaměření tiskovin pouze na osobu předsedy. Nelze tedy jednoznačně konstatovat, že před volbami 1998 docházelo k personalizaci lídra ve sledovaných médiích. Během funkčního období Miloše Zemana lze hovořit o prezidencializaci premiérství pouze v případě exekutivní tváře, kde je evidentní Zemanova dominantní pozice, která mu umožňovala zasahovat do jejího personálního složení, aniž by byl zřetelný významnější opoziční proud v rámci vlády. Nicméně opačná situace nastává v případě stranické tváře, kde je evidentní postupné posilování Zemanových stranických oponentů, kteří postupem času stále více zasahovali do vnitrostranického dění a oslabovali Zemanův vliv. V případě volební tváře rovněž nelze hovořit o prezidencializaci premiérství, jelikož kampaň nebyla orientovaná pouze na svého předsedu, ale také na ostatní členy vedení, kteří dosahovali dokonce vyšší popularity mezi veřejností.

49

6. Vladimír Špidla (2002-2004) Ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2002 se podařilo s větším náskokem zvítězit ČSSD (30,2 %). Druhá ODS zaostávala o téměř 6 % platných hlasů (24,47 %). Vladimír Špidla již před volbami deklaroval neochotu pokračovat v opoziční smlouvě. (Kopeček a Pšeja 2007: 52) Zároveň zdůraznil, že i spolupráce s Komunistickou stranou Čech a Moravy není správnou cestou. (Franklova 2005: 122). Další variantou, která přicházela v úvahu byla koaliční vláda sociální demokracie se stranami tzv. Koalice (KDU-ČSL a US-DEU16), která obdržela 14, 27 % hlasů. (www.volby.cz). Tuto variantu ostatně předseda ČSSD Špidla preferoval před ostatními. Vládní koalici tedy vytvořily zmiňované strany ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU, přičemž v Poslanecké sněmovně koalice disponovala celkově 101 mandáty. (Fiala a Strmiska 2005: 1374) Tento počet sice zajišťoval vládě většinu, ale velmi křehkou (o pouze jednoho poslance). Navíc je třeba vzít v potaz skutečnost, že zatímco ČSSD patřila k levé části pol. spektra, US-DEU se profilovala pravicově, což do budoucího fungování vlády vnášelo jisté otazníky.

6.1. Exekutivní tvář Výsledky sociální demokracie určily v průběhu koaličního vyjednávání Špidlovi a jeho straně zcela dominantní pozici, kterou vývoj povolebního vyjednávání jasně dokumentuje. Vyjednávací tým v čele se Špidlou dal již od počátku jasně najevo, že jeho strana hodlá spravovat většinu klíčových ministerstev. (Mrklas a Sokol 2003: 171) ČSSD si ponechala tzv. silové rezorty (obrana, vnitro), tři ekonomické rezorty( finance, průmysl a obchod a zemědělství). Kromě těchto ministerstev během jednání získala rezort školství, spravedlnosti, práce a sociálních věcí, kultury a zdravotnictví. Během jednání navíc sociální demokraté požadovali 10 ministerských postů, nicméně v průběhu vyjednávání svůj zisk navýšili celkově na 11 zástupců ve vládě. Poměr byl tedy následující ČSSD 11 vládních křesel, KDU-ČSL a US-DEU 6 křesel. (Tamtéž 2003: 171) Podobná situace nastala i při jednání o vedení Poslanecké sněmovny. Ačkoli si Koalice nárokovala post předsedy, sociální demokraté tuto představu zamítli a na post dosadili Lubomíra Zaorálka. Výsledek vyjednávání tedy ukazuje silnou výchozí pozici strany a premiéra v rámci vládní koalice. I samotný průběh vyjednávání naznačuje, která strana měla silnější pozici.

16

Unie svobody-Demokratická unie

50

Špidlova silná pozice uvnitř vládní koalice se projevila již při první vládní krizi (13.9.2002), která byla spjata s tzv. povodňovým balíčkem, který se mj. týkal i daňových reforem. Balíček nebyl v Poslanecké sněmovně přijat, neboť jej nepodpořila místopředsedkyně sněmovny Hana Marvanová (US-DEU). Premiér nicméně na tento krok zareagoval velmi rezolutně a pohrozil koncem koaliční vlády, resp. menšinovou vládou soc. demokratů a lidovců. (Právo 2002) Zároveň jednal i s komunisty, čímž vyvinul na unionisty velký tlak, který vyvrcholil tím, že Marvanová své rozhodnutí přehodnotila a při dalším hlasování o balíčku se hlasování neúčastnila, díky čemuž návrh 8. 11. 2002 prošel. (Český rozhlas 1 2002) Další situací, ve které Špidla potvrdil svoji silnou pozici uvnitř vlády se týkala odvolání ministra průmyslu a obchodu Jiřího Rusnoka. V tomto kontextu je nutno podotknout, že Rusnok odmítl podepsat nominaci Jana Sokola coby kandidáta vládní koalice v prezidentské volbě, o které bude řeč především ve stranické tváři. Rusnok naopak později připustil, že v prezidentské volbě volil Klause. (Právo 2003 ) Špidla se jej rozhodl odvolat z důvodu špatné komunikace ministra, nicméně toto vysvětlení se tehdy nezdálo příliš přesvědčivé. Důležité je, že Špidla tento krok mohl realizovat při narůstající vnitrostranické krizi a odvolal člena vlády, který patřil k Zemanovým příznivcům. Při vládních krocích je nutno také zmínit návrh reformy veřejných financí z července roku 2003, neboť vládě tehdy hrozil pád vlády. Poslanec za ČSSD Josef Hojdar se rozhodl opustit poslanecký klub, čímž vládní koalice ztratila již tak křehkou většinu. (Mladá fronta Dnes 2003) Premiér ovšem dříve prohlásil, že pokud reforma neprojde, podá vládní koalice demisi. Špidla nicméně tuto situaci ustál, neboť i Hojdar návrh reformy v prvním čtení podpořil a vládní koalice udržela soudržnost. (Právo 2003) Je třeba si nicméně uvědomit, že premiér rozhodně neměl nyní jednoduchou pozici, a to hlavně díky vnitrostranickým rozmíškám, které často Špidlovu pozici podkopávaly. Zřetelně je tato situace vidět v září roku 2003, kdy ODS vyvolala hlasování o nedůvěře vlády a zároveň se jednalo o osudu vládních reforem. Vládní koalice nakonec v hlasování o své existenci dokázala uspět, nicméně v poměru 100:98, kdy se Hojdar hlasování zdržel. (Právo 2003) Koalice tedy přežila nicméně díky absenci opozičního politika ODS Kotta a vláda si pokračování nezajistila podporou svých stran, což rozhodně nesvědčí o velké loajalitě k premiérovi v rámci vládní koalice. Na druhou stranu lze v průběhu Špidlova funkčního období nalézt i případy, kdy koaliční partneři naopak premiéra donutily k ústupkům. Příkladem může být opět reforma veřejných 51

financí, konkrétně tzv. kolodějská dohoda mezi koaličními stranami. ČSSD totiž musela ustoupit ze své verze reformy a přijmout kompromis, na který naléhaly koaliční partneři. Kompromis v sobě obsahoval snížení daně z přidané hodnoty, což například dříve označil ministr financí Sobotka za nepřijatelné, popř. za konec vládní reformy. (Český rozhlas 2004) Je tedy zřetelné, že ačkoliv bylo vládní období Špidlovy vlády relativně krátké, rozhodně se nejednalo o vliv koaličních partnerů, jako tomu bylo částečně v případě druhé Klausovy vlády, i když i zde se samozřejmě roztržky objevovaly. Premiér i zde musel v jistých otázkách koaličním partnerům ustoupit. Je také třeba říct, že vztah mezi koaličními partnery se změnil po nástupu Miroslava Kalouska do funkce předsedy KDU-ČSL, neboť za jeho působení se strana orientovala spíše pravicově,(Čaloud, Foltýn, Havlík 2006: 21) což logicky muselo vyvolávat spory s nejsilnější vládní stranou. Heterogenita vládní koalice se logicky do jednání koaliční stran musela promítnout. Na druhou stranu i přesto nelze mluvit o výrazných sporech mezi koaličními stranami. Stačí například srovnat působení premiéra Paroubka, kdy docházelo ze strany premiéra, vzhledem k odlišným postojům, dokonce k obcházení koaličních partnerů. Je také třeba mít na paměti, že Špidlova vláda byla ve své činnosti relativně úspěšná viz. například hlavní cíl vlády referendum a vstup ČR do Evropské unie. Klíčovou oblastí pro vysvětlení neúspěchu je především stranická tvář prezidencializace.

6.2. Stranická tvář Podobně jako v případě předchůdce Vladimíra Špidly situaci premiérovu pozici komplikovala především jeho pozice ve vlastní straně. Ačkoliv se Miloš Zeman po volbách 2002 stáhl do ústraní jeho vliv na dění uvnitř sociální demokracie byl zřetelný a fakticky přispěl k vnitrostranickému napětí uvnitř strany, které kulminovalo ve Špidlově rezignaci. První spor mezi Zemanem a Špidlou se projevil již po samotných volbách, kdy Špidla preferoval variantu pozdější koalice, zatímco Zeman tuto koalici pokládal za chybnou. (Franklová 2005: 92). Nicméně zásadnější se ukázaly prezidentské volby konané v roce 2003. Vedení sociální demokracie rozhodlo, že kandidát bude vybrán prostřednictvím tzv. stranické ankety, která se ovšem ukázalo jako nešťastný instrument, neboť situaci uvnitř strany neujasnil. Malá volební účast a především nulová garance jistoty nominace pro vítěze této ankety vnitrostranickou situaci spíše zkomplikovala. (Lidové noviny 2002) Ačkoliv průzkumy naznačovaly velkou šanci pro Otakara Motejla, v anketě zvítězil Miloše Zeman, který porazil Jaroslava Bureše a právě Otakara Motejla. (Mladá fronta dnes 2002)

52

Zeman nicméně hodlal kandidovat až ve druhé prezidentské volbě. Špidla se netajil tím, že Zemanovu kandidaturu nepodporuje, nicméně vnitrostranické referendum ukázalo, že Zeman má uvnitř strany stále silnou pozici. Rozhodující nicméně byl fakt, že v první prezidentské volbě Zemanovi stoupenci nepodpořili kandidáta ČSSD Jaroslava Bureše, čímž došlo k propadu kandidáta sociální demokracie. (Franklová 2005: 126) Nejednotnost strany se projevila i při druhé volbě, kdy Špidla nepodpořil kandidujícího Zemana, čímž došlo k zvýšení napětí mezi oběma politiky, které se promítlo do dalších vnitrostranických konfliktů a navíc díky nejednotnosti strany nakonec ČSSD v prezidentských volbách neuspěla když zvítězil Václav Klaus. (Kopeček a Pšeja 2005: 1478) Tento neúspěch výrazně ovlivnil Špidlovu pozici uvnitř strany, což dobře dokumentuje i premiérův tah hlasování o důvěře celé vlády ze dne 12.3. Vláda důvěru opět získala, čímž se zřejmě Špidla snažil dokázat jednotu vlády, ale především svoji silnou pozici uvnitř ní. Nicméně březnový sjezd ČSSD z hlediska jeho pozice ukázal něco jiného, neboť tzv. zemanovci již dlouho před sjezdem naznačovali nespokojenost s předsedou ČSSD a bylo zřejmé, že se pokusí změnit ve vedení strany status quo. Slábnoucí pozice premiéra uvnitř strany ostatně potvrdila volba předsedy strany. Špidla sice předsednický post obhájil, nicméně těsnou většinou 54 % hlasů (299 hlasů). Navíc proti němu kandidoval Jiří Rusnok, tedy bývalý ministr Špidlovy vlády, který patřil mezi Zemanovi příznivce a obdržel 147 hlasů (27 %), což naznačuje rozpolcenost strany, ve které premiér stále hůře prosazoval svoji vizi pokračování vládní koalice.( Právo 2003) Špidla navíc ztratil spojence ve vedení strany, když volbu o post místopředsedy vyhrál olomoucký primátor Martin Tesařík, který porazil Špidlova spojence Lubomíra Zaorálka. (Mladá fronta Dnes 2003) V praxi se tato oslabená pozice projevovala podstatně obtížnějším prosazováním vládních reforem, které část strany odmítala, což jednoznačně dokumentuje spíše opak než prezidencializaci v rámci této tváře. Sjezd z března roku 2003 je vzhledem k tématu práce zajímavý i z jiného hlediska. Jsou zde totiž jasné důkazy o snaze posílení centralizace. Prvním příkladem může být snaha o novelizaci stanov, která v podstatě vyděluje část pravomocí místopředsedy pro řízení a přiděluje je do rukou aktérů nevolených či volených v užším kruhu vedení, konkrétně do rukou ústředního tajemníka, což mohlo znamenat, že strana ztratila právo rozhodovat, do jí bude ve skutečnosti řídit. Druhým příkladem může být také návrh změny stanov, kdy se mělo prodloužit funkční období všech volených funkcionářů strany již od úrovně okresních výborů z původních dvou na čtyři roky. (Polášek 2012: 90-91) Ačkoliv tyto návrhy nakonec nebyly 53

schváleny jasně ukazují centralizační tendence, které se nicméně plně rozvinou za éry premiéra Jiřího Paroubka. Díky neschválení je evidentní, že za dobu premiéra Špidly tato kritéria prezidencializace ještě nebyla naplněna. To, že se Špidlova pozice coby premiéra oslabovala vlivem vnitrostranické krize dokazuje i již zmiňované vystoupení poslance Josefa Hojdara z poslaneckého klubu ČSSD, kterého z důvodu nesouhlasu s reformami následovali někteří další členové klubu. Premiér sice následně přežil hlasování o důvěře své vlády, nicméně i díky tomu, že opozice nehlasovala kompletně (neúčast Petra Kotta). Špidla navíc ztrácel podporu mezi svými dřívějšími spojenci např. představitel Grossovy frakce Petr Ibl otevřeně prohlásil, že předseda strany nevnímá problémy, kterým strana čelí a pokud by tomu bylo i nadále, lze hovořit o možných změnách ve vedení strany. (Právo 2004) To, že premiér uvnitř strany neměl velkou důvěru dokumentují i časté obavy představitelů strany o výsledky voleb, které stranu v následujícím roce čekaly. Zároveň je třeba si uvědomit, že premiér nedokázal dostatečně obhajovat v rámci strany užitečnost pokračování vládní koalice, což je patrné ze stále sílícího názoru o poklesu voličských preferencí v důsledku ustupování koaličním partnerům. (Lidové noviny 2004) I samotný fakt, že strana částečně díky působení svého předsedy pochybuje o volebním úspěchu naznačuje, že byla pouze otázka času, kdy požadavek na změnu ve vedení strany bude na pořadu dne. To ostatně potvrdily volby do evropského parlamentu, ve kterých ČSSD propadla, když získala pouze 204 903 hlasů (8,78 %), což činilo dva získané mandáty. Jen pro zajímavost opoziční ODS obdržela celkově 700 942 tisíc hlasů (30,04 %), které ji garantovaly celkem 9 mandátů. (www.volby.cz) Výsledky pochopitelně premiérovi podkopaly již tak vratkou pozici uvnitř strany. Premiér se ještě pokusil zachránit svoji pozici dalším hlasováním o důvěře vládě, nicméně tento plán ztroskotal a o jeho osudu rozhodoval ústřední výkonný výbor strany 26. 6. 2004. Aby Špidlovi byla vyjádřena nedůvěra muselo by pro tento návrh hlasovat tři pětiny hlasujících, tedy 108, pro návrh nicméně hlasovalo 103 členů výboru. I přes to, že tedy nemusel rezignovat se pro tento krok rozhodl, a to nejen na funkci předsedy strany, ale i předsedy vlády. Sám své rozhodnutí zdůvodnil nedostatkem důvěry vlastní strany pro vedení stojedničkové vládní koalice. Po jeho rezignaci převzal vedení strany Stanislav Gross. (Právo 2004) K Špidlově pádu je třeba říci, že první polovina roku 2004 ukázala, jak je Grossova podpora pro Špidlu důležitá. Ta v průběhu jara ztrácela na intenzitě a místopředseda strany premiéra po neúspěšných volbách do EP přestal podporovat a Špidla tak ve straně ztratil silnou a rozhodující podporu. 54

6.3. Volební tvář Jako lídr volební kampaně pro volby do Poslanecké sněmovny v roce 2002 vybrán Vladimír Špidla. Sociální demokracie se totiž na rozdíl od ODS snažila jít jinou cestou a vsadila na novou osobnost. Je třeba si uvědomit, že Václav Klaus spolu s Milošem Zemanem byly před volbami vůbec nejhůře hodnocenými lídry parlamentních stran. (Prorok, Chleboun a Mihálka 2003: 54) Strana se proto rozhodla vsadit na nový impulz. Špidla v kampani sehrál velmi důležitou roli, neboť coby lídr kampaně dal jasně najevo, že v opoziční smlouvě nehodlá pokračovat, čímž si jistě přikláněl část voličů. (Plesl 2005: 161) Nicméně opět nelze mluvit o jednoznačné personalizaci jeho osoby, neboť v kampani sehrály důležitou úlohu opět Gross a Buzková. Na druhou stranu je třeba připomenout tehdejší předvolební televizní duely, ve kterých sehrály ústřední roli předsedové stran. Nutno podotknout, že tyto debaty měly velký vliv na volební výsledek. I přesto ale tehdejší média kampaň nepersonalizovala jako souboj Špidla vs. Klaus. (Šaradín 2008: 49) Strana v důsledku odmítání pokračování opoziční smlouvy vsadila na tváře, které s ní nebyly tolik spjaté, proto nechtěla kampaň obklopit pouze kolem svého lídra. Oproti předchozím případům se v případě kampaně 2002 vyskytují jisté náznaky prezidencializace. Karel Kobes, místopředseda pro řízení, ve srozumění s Politickým grémiem rozhodl o nárůstu výdajů na samotnou volební kampaň. Je třeba si uvědomit, že samotné grémium rozhodně nepatřilo k formálním ústředním orgánům, ale mělo spíše roli operativního politického řízení. (Polášek 2012: 90) Zde se jedná o jeden ze znaků prezidencializaci, kdy se stranické záležitosti posouvají směrem od členské základny směrem neformálním orgánům strany spjatých s užším vedením. Dalším změnou, oproti předchozí kampani, je role poradní agentury Crane Consulting, která pro stranu zajišťovala psaní programu, mediální trénink pro Špidlu, zadávání tištěné inzerce, vymýšlení hesel a dokonce i krizovou komunikaci. Politické strany již v minulosti využili služeb podobných agentur. Ovšem nyní tato agentura měla ve vrcholné fázi kampaně velmi silnou pozici, kdy fakticky koordinovalo i krajské organizace, což je bezesporu oproti předchozím kampaním značný rozdíl. (Pečinka 2003:105) I toto svědčí o posunu směrem k prezidencializaci, nicméně k jejímu naplnění chyběl již zmiňované maximální důraz na osobnost lídra. Důležité je podotknout, že lze od roku 1998 vidět ve vedení kampaně ČSSD jistý vývoj, který bude kulminovat za předsednictví Jiřího Paroubka, který personalizaci kampaně dá naprosto odlišný rozměr oproti svým předchůdcům. 55

Ostatně i výsledky preferenčních hlasů potvrzují, že v kampani sehrály důležitou roli i místopředseda Stanislav Gross a Petra Buzková, podobně jako v kampani v roce 1998. Navíc je u obou politiků patrný vzestupný trend při získávání pref. hlasů. Buzková obdržela 31 248 hlasů17 a Gross dokonce 40 352. U obou politiků bezesporu hrála roli jejich veřejná obliba. Předseda Špidla obdržel pref. hlasů podstatně méně (13 080), na druhou stranu kandidoval v Jihočeském kraji, který je oproti Praze a středočeskému kraji o dost menší, co se týče i počtu mandátů. Skutečnost, že kampaň nebyla zaměřená na jednotlivé osobnosti či více na lídry stran, ale spíše na věcná témata potvrzuje i autorova analýza MfD a Práva v období 13.4. - 13.6. Z celkového počtu 321 článků věnující se ČSSD pouze 130 článku reflektovalo předsedu Špidlu (40,5 %). Zbylých 191 článků se věnovalo jiným politickým osobnostem, popř. straně samotné. V případě Vladimíra Špidly autorovi poprvé z analýzy vyšla čísla v neprospěch lídra strany. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že ještě v průběhu voleb byl premiérem Miloš Zeman, kterého média často citovala a je zřejmé, že i přes jeho slova o povolebním stáhnutí se z politického života, jej média stále vnímala jako důležitou osobnost strany. Špidla navíc oproti Klausovi nebyl z počátku kampaně tak výraznou osobností jako jeho úhlavní rival. Špidla až v době předvolebních debat získával punc silného lídra strany, k čemuž mu pomohlo vítězství v již zmiňovaných debatách s předsedou ODS. I v případě dalšího premiéra z řad ČSSD, tedy Vladimíra Špidly nelze hovořit o dominanci ve své mateřské straně. Je zřejmé, jako v případě jeho předchůdce, postupné posilování stranických oponentů, kteří dlouho před premiérovou rezignací oslabovali premiérův vliv uvnitř strany. Premiér Špidla nevystupoval jako jednotící prvek strany, či její lídr. O prezidencilizaci premiérství nelze hovořit ani v rámci volební tváře, jelikož ČSSD vsadila spíše na tématické zaměření kampaně a na vícero tváří z vedení strany. Nedocházelo tedy k výrazné personalizaci předsedy v průběhu kampaně. Pouze Špidlovo působení v exekutivě naznačuje do jisté míry silnou pozici, nicméně je třeba podotknout, že premiér musel několikrát ustupovat koaličním partnerům. Autor tedy konstatuje, že za Špidlova působení docházelo k potvrzení vývoje prezidencilizace premiérství uvnitř exekutivy, podobně jako v případě Zemana, nicméně s jistým oslabením.

17

Petra Buzková získala v pražském volebním obvodě více Hlasů než Václav Klaus

56

7. Jiří Paroubek (2005-2006) Vláda Jiřího Paroubka měla stejně jako vláda Špidlova či Grossova koaliční formát, kdy se konkrétně na vládnutí podílely tři strany a to sice ČSSD, KDU-ČSL a US. Vláda disponovala těsnou většinou 101 poslanců v Poslanecké sněmovně. Kabinet Jiřího Paroubka byl jmenován 25. dubna 2005, přičemž jeho jmenování předcházely aféry předchozího premiéra Stanislava Grosse, díky které musel odstoupit z funkce. Sám Jiří Paroubek v předchozí vládě zastával pozici ministra pro místní rozvoj. (www.epravo.cz) ČSSD ve vládě obsadila celkem 12 míst, KDU-ČSL a US celkem 6 ministerstev, přičemž každá strana měla pod svoji správou tři ministerstva. (www.vlada.cz) Vláda získala od Poslanecké sněmovny důvěru 13.5.2005, čímž došlo k ukončení několikaměsíční vládní krize. ( Mladá fronta dnes 2005) Již od počátků Paroubkova působení coby premiéra se stávalo stále více zřejmé, jak silnou osobností premiér je. Oproti svým dvěma předchůdcům (Špidla, Gross) vystupoval velmi rázně a sebevědomě, ať už ve vztahu k koaličním partnerům či opozici ve sněmovně. Příkladem může být také střet mezi premiérem a prezidentem Klausem prakticky dva týdny po jmenování premiéra. Premiér tehdy v rámci diskuze o Euroústavě prezidentovi vyjádřil znepokojení nad Klausovými projevy a dokonce mu pohrozil omezením zahraničních cest v případě nerespektování politiky vlády. (Brunclík 2008: 316) Ačkoliv se tento spor primárně netýká některé ze sledovaných oblastí autorovi práce, je evidentní, že premiér již od počátku svého funkčního období dával jasně najevo, že je to především on a nikoliv prezident, kdo má silnější pozici v rámci výkonné moci. I přes urovnání této záležitosti docházelo ještě mnohokrát v průběhu funkčního období k podobným roztržkám, a to nikoliv pouze v oblasti zahraniční politiky ( viz. časté používání prezidentského veta vůči vládním návrhům zákona).

7.1. Exekutivní tvář Ve vládě Jiřího došlo během jejího funkčního období celkem ke čtyřem změnám na ministerských postech, přičemž na dvou lze demonstrovat silnou pozici premiéra. Jednalo se o rezort zemědělství a o rezort zdravotnictví. V případě ministra zemědělství Petra Zgarby. Ministr musel rezignovat kvůli situaci Pozemkového fondu18. (BBC Czech 2005) Nicméně ačkoliv premiér prohlašoval, že ministr na svoji funkci rezignoval dobrovolně, média informovala o pravém opaku. Ministr totiž rezignovat původně nechtěl, nicméně premiér, vzhledem k situaci uvnitř fondu, na něj vyvinul ze své funkce nátlak, aby tak učinil. 18

Ministr Zgarba byl předsedou prezidia pozemkového fondu a měl ze své fumkce umožnit spekulantům zisk lukrativních pozemků v okolí Prahy.

57

To, že měl v celé situaci premiér poslední slovo potvrzuje i skutečnost, že grémium premiéra v jeho kroku podpořilo. Paroubek navíc v souvislosti se Zgarbou ukázal svoji dominantní pozici ještě jednou, když Zgarbu nechal vyškrtnout z kandidátní listiny kraje Vysočina pro volby 2006, čímž vlastně z jeho pozice došlo k otevřenému zásahu do volebních kandidátek. Zgarbu posléze na ministerském postu nahradil Jan Mládek (Lidovky.cz 2005) V případě ministryně zdravotnictví Milady Emmerové premiér taktéž ukázal svoji nekompromisnost. Ve sporu mezi ním a ministryní šlo o zasahování do kompetencí ministerstva. Jednalo se konkrétně o pozici náměstka ministryně, kterým měl být David Rath. Jádro sporu se týkalo jeho případných kompetencí. Zatímco premiér trval na jejich zvýšení ve vztahu k ministryni, ta naopak takovou variantu odmítala. Premiér nicméně Emmerové naznačil, že pokud ministryně na rozšířené kompetence pro Ratha nepřistoupí, mohlo by to znamenat konec jejího působení na ministerstvu. Sama Emmerová tehdy vyjádřila obavu nad touto změnou pravomocí, neboť by náměstek získal natolik silné postavení, kdyby dokonce docházelo k situacím, že by i ministr musel souhlasit proti své vůli s náměstkovými návrhy. (Idnes 2005) Celou situaci dobře ilustruje i její pokračování, kdy ministryně na svůj post rezignovala a v úřadu jí nahradil právě David Rath. (www.vlada.cz) Premiér tedy fakticky zasahoval do fungování vládního rezortu a hodlal prosadit svoji vizi fungování ministerstva, což se mu, i přes jisté ústupky, ve výsledku podařilo. I tento moment svědčí o jeho silné autoritě a pozici v čele vlády. Další věcí, kterou je třeba v kontextu premiérovi pozice uvnitř vlády nutno zmínit je jeho postup proti akci Czechtek z července 200519. Premiér tehdy nařídil ministrovi vnitra Františku Bublanovi, aby proti účastníkům technopárty zakročila velmi rázně. (novinky.cz 2005) Na tento postup nicméně zareagovala zejména mladá generace, a především pravice velmi negativně.

Premiér se ocitl pod silným mediálním tlakem, který ovšem spolu s

ministrem vnitra ustál. Paroubek zákrok policie hodnotil jako obranu občanů před divokými výtržnostmi, přičemž se stavěl do pozice ochránce starších lidí. (Paroubek 2006: 508) Je třeba si uvědomit, že ačkoliv celá záležitost spadala do kompetence především již zmiňovaného ministra vnitra, je zde evidentní silná ingerence premiéra. Podobně jako v předchozích případech je tedy zřejmá snaha premiéra co nejvíce ovlivňovat chod některých ministerstev.

19

Akce Czechtek je označení pro hudební happenig taneční scény. V roce 2005 byla tato akce násilně ukončena a rozehnána Policií ČR

58

Pro účely práce je taktéž důležité říci, že v průběhu svého působení dokázal Jiří Paroubek vytvořit pro svoji pozici velký manévrovací prostor i přes skutečnost, že vládní koalice byla vzhledem k odlišnému ideologickému profilu vládních stran označována jako heterogenní. Je třeba říci, že existovala řada oblastí, ve kterých se ČSSD dostávala do sporu se svými koaličními partnery. Jiří Paroubek nicméně v řadě oblastí těmto obstrukcím koaličních partnerů předešel, když se uchýlil k vyjednávání s Komunistickou stranou Čech a Moravy (KSČM), především v oblastech, kde se projevilo levicové pojetí obou stran. Lze to například dokumentovat hlasováním o nemocenském pojištění, s kterým lidovci a unionisté nesouhlasili. Pozornost je v tomto případě nutno věnovat faktu, že se jednalo o vládní návrh zákona, ačkoliv jej v PS odhlasovali poslanci ČSSD a KSČM. (Černý 2006: 97). Zcela totožná strategie premiéra je patrná i při schválení novely zákona o církvích a náboženských společnostech. Touto novelou nejsilnější vládní strana fakticky šla proti svému koaličnímu partnerovi KDU-ČSL. Další ukázkou může být například návrh zákoníku práce, kdy ČSSD dala jasně najevo, že nehodlá svým koaličním partnerům ustupovat, ačkoliv se původně jednalo o možném návrhu obou stran. (Idnes.cz 2005). Zákoník práce je dobrou ukázkou výrazné pozice premiéra. Paroubek totiž několikrát oznámil, že nehodlá lidovcům ustupovat. Je třeba zdůraznit, že zákoník práce neměl podporu ani u US-DEU. Zákoník dokonce neprošel v Senátu. ČSSD ovšem s pomocí KSČM zákon znovu schválila. (Idnes.cz 2006) Do hry posléze vstoupil prezident, který využil svého práva veta. Nicméně i toto veto sociální demokraté spolu s komunisty přehlasovali. Ačkoliv se opět jednalo o vládní návrh, podpořili jej opět sociální demokraté spolu s komunisty. Je evidentní, že tento návrh zvýhodňoval zaměstnance nad zaměstnavateli, proto je spolupráce obou stran vysvětlitelná i v rovině ideologické. Ideologické hlasování obou stran je patrné také při vládním návrhu zákona o veřejných zdravotnických zařízeních, který předpokládal státní příspěvek pouze těm zařízením, které se zařadí do sítě neziskových nemocnic. Je třeba chápat tento návrh zákona v kontextu vleklých sporů o budoucnosti zdravotnictví mezi ODS a ČSSD. Fakt, že vládní návrh opět díky hlasům komunistů (proti vůli koaličních partnerů ČSSD) prošel znamenal pro premiéra velmi mnoho, neboť i přes nesouhlas krajských samospráv dokázal vizi své strany prosadit a potvrdit tak silnou pozici i vzhledem k občasné nefunkčnosti vládní koalice. Spory s lidovci a ČSSD se opakovaly i v případě zákona o registrovaného partnerství, kde i přes svůj negativní postoj, se ČSSD zákon podařilo sněmovnou protlačit. (Černý 2006: 99)

59

Autor tohoto textu je přesvědčen, že na tomto místě není třeba detailně rozebírat veškeré případy spolupráce ČSSD a KSČM, nicméně je třeba tuto spolupráci chápat jako prostředek, kterým premiér dokázal realizovat svoji politiku a fakticky eliminovat opozici uvnitř vlády. Paroubek v české televizi tuto spolupráci po letech komentoval takto: ,, Díky spolupráci s komunisty jsme (ČSSD )prohlasovali veškerý program, který jsme do vládního programu dali, s čímž měly ostatní koaliční strany problém, protože si v té době již hrály své politické hry.´´ (Česká televize 2014, Hyde park) I z tohoto citátu je tedy evidentní, že premiér tuto spolupráci bral čistě pragmaticky, aby nedošlo v důsledku vládních rozmíšek k oslabení jeho pozice. Z hlediska předchozích případů nelze hovořit o žádném premiérovi, který by dokázal takto obratně manévrovat uvnitř vlády i přes silnou vnitřní opozici. Proto lze konstatovat, že spolupráce s KSČM může být chápana jako jedna z ukázek prezidencializace uvnitř exekutivní tváře.

7.2. Stranická tvář Jiří Paroubek již od počátku jmenování své vlády disponoval velkou podporou uvnitř sociální demokracie, nicméně ještě před hlasováním o důvěře vlády (13.5.2005) neměl situaci pod kontrolou, neboť někteří poslanci za ČSSD se zdráhali vládu podpořit. Jednalo se konkrétně o Roberta Kopeckého, Jana Kavana, Josefa Hojdara, Vladimíra laštůvku či Petra Lachnitta. (Český rozhlas 1 2005) I přes tyto vnitrostranické komplikace vláda důvěru od PS získala. Při pohledu na jména těchto poslanců je zřejmá jistá spojitost se stranickým proudem bývalého předsedy Miloše Zemana. Jiří Paroubek se proto již v červenci 2005 s Milošem Zemanem setkal v Horním Maxově, kde se oba politici dohodli na zlepšení vztahů a spolupráce. (Paroubek 2011: 95-96) Zlepšený vztah mezi oběma politiky měl ostatně demonstrovat i mimořádný sjezd ČSSD, kde Jiří Paroubek jako jediný kandidoval na předsedu strany20. Vzhledem k velké popularitě premiéra nikdo o jeho zvolení nepochyboval a i výsledek tento předpoklad potvrdil, když Paroubek získal téměř 90 % hlasů (479 z 521). (Idnes 2005) Jeho silnou pozici demonstruje i již dřívější rozhodnutí strany postavit premiéra do role lídra v nadcházejících volbách do PS. Samotný sjezd je také nutno chápat jako součást kampaně pro inkriminované volby, neboť ty se konaly necelý měsíc po kongresu, konkrétně 2. a 3 .6.2006. Strana tímto

20

Po demisi vlády zastával Gross do podzimu roku 2005 post předsedy strany. P o své rezignaci vykonával dočasně funkci předsedy strany do sjezdu 2006 Bohuslav Sobotka

60

krokem na sebe strhla pozornost médií. Na druhou stranu ale průběh kongresu naznačuje, že strana byla se svým předsedou ztotožněna, což se projeví i v průběhu volební kampaně, o níž autor hovoří v další části kapitoly. Lze dokonce tvrdit, že zvolení Paroubka do čela strany znamenalo dosažení personální stability uvnitř vedení ČSSD. (Charvát 2012: 322) V rámci stranické tváře lze uvést i již zmiňovaný zákon o registrovaném partnerství, neboť ten dobře ilustruje jaký vliv měl premiér uvnitř své strany. Někteří členové měli s přijetím tohoto zákona značné problémy. Jmenovitě se jednalo například o Eva Novákovou, Petra Ibla, Jiřího Mikutu a Rudolfa Tomíčka. Zákon se podařilo prosadit v Poslanecké sněmovně až na pátý pokus. Nicméně je třeba říct, že na tom měla podíl Paroubkova intervence, kdy premiér své spolustraníky přesvědčil, aby hlasovali ve prospěch zákona případně se zdrželi hlasování. (BBC Czech 2005). Podobný aktivní postoj premiéra je zřejmý po prezidentském vetu vůči danému zákonu. Paroubek tehdy prohlasovaní tohoto zákona uložil jako důkaz stranické loajality. (Černý 2006: 99) Fakt, že premiér velmi lpěl na přijetí tohoto zákona demonstruje i hlasování nemocného poslance Roberta Kopeckého. Zákon byl nakonec přijat téměř všemi členy poslaneckého klubu ČSSD (vyjma Novákové, Ibla, Tomíčka a Mikuty) 15. 3. 2006. (lidovky.cz 2006) I v rámci fungování strany lze nalézt jisté centralizační tendence, které směřují k prezidencializaci v rámci stranické tváře. Při pohledu na přípravy pro volby do Poslanecké sněmovny mohlo předsednictvo strany vyškrtnout kohokoliv z kandidátní listiny a to platilo dokonce i po schválení kandidátní listiny, kdy volební lídr, premiér, mohl kohokoliv z kandidátky vyškrtnout, viz. ministr zemědělství Petr Zgarba. . Tento řád byl navíc v roce 2006 doplněn a předsednictvo strany či Ústřední výkonný výbor mohl nyní

zcela nezávisle

rozhodnout o úpravách na kandidátních listinách. (Polášek 2012: 105) I přes tyto znaky nicméně nelze ještě v období 2005-2006 hovořit o centralizaci strany, neboť krajské vedení zcela zřetelně ovlivňovalo chod strany a autoři hovoří spíše o modelu stratarchie mezi centrem strany a stranickými regiony, kdy centrum respektovalo jisté oblasti autonomie krajských organizací. Krajské organizace dokázaly v případě střetu s centrem prosadit svou vůli. (tamtéž 2012: 107)

7.3. Volební tvář Prvním momentem, jež stojí za povšimnutí a bezesporu naznačuje prezidencializaci je de facto odsunutí místopředsedy pro řízení z vedení kampaně, místo něhož nastoupil externí 61

manažer spjatý výhradně s premiérem Paroubkem Jaroslav Tvrdík (Polášek 2012: 81). Fakt, že role předsedy strany se v průběhu kampaně zvýšila nejlépe ilustruje přesun kompetencí v oblastech souvisejících s kampaní právě do jeho rukou. O tom jak důležitou roli premiér Paroubek v rámci kampaně své strany ztělesňoval, svědčí například rozhodnutí strany zřídit pro něj speciální funkci volebního lídra. (Čaloud, Foltýn, Havlík 2006:15) Je také nutno brát v potaz skutečnost, že předseda strany (Paroubek) kromě vedení kampaně v ní také hrál ústřední roli. Celou kampaň, ale i fungování strany v mezivolebním období orientoval Paroubek výhradně na svoji osobu. Autor Polášek dokonce tvrdí, že se stával stále zřetelnější personifikací ČSSD navenek. Příkladem mohou být tehdejší billboardy, ale také jeho mediální výstupy. Také časté tiskové zprávy strany vydané jménem předsedy strany a věnovaných tématicky jeho osobě jasně ukazují personalizaci kampaně. (Polášek 2012: 92) Pro kampaň v roce 2006 je v rámci tématu práce specifická ještě jedna věc. Ačkoli dříve byl volební tým sestavován ad hoc, tj. ke konkrétním volbám, nyní to neplatilo. Volební tým zůstal i po volbách 2006. Je třeba si uvědomit, že žádný stranický orgán oproti dřívějšku volební tým nekontroloval. Důležité je to vnímat v kontextu dominantní pozice předsedy strany, který de facto rozhodoval o postupu volebního týmu. I přesto, že některé návrhy pro volební kampaň připravily např. členové Grémia, velkou část agendy nastoloval právě volební tým. Samotné složení týmu také dokumentuje slábnoucí vliv stranických orgánů na chod kampaně. Autor již předeslal, že důležitou součástí týmu byl externí manažer Jaroslav Tvrdík, nicméně s ním hrál v týmu ústřední roli také vedoucí sekretariátu předsedy strany, ústřední tajemník, zástupce marketingové agentury a dva spin-doctors. (Tamtéž 2012: 96 ) Nenalezneme zde tedy nikoho z vedení strany. Mimo volební tým hrál v kampani také důležitou roli také tým poradců předsedy. Nicméně i přes jeho silný vliv nelze tento tým chápat jako orgán vedení, ale spíše proměnlivou síť, která byla spojena s Jiřím Paroubkem coby předsedou strany a hlavně jako ústřední osobou volební kampaně. Zároveň strana při kampani spolupracovala s agenturou PSB, která oproti volbám v minulosti měla podstatně odlišný přístup než předchozí agentury, který se vyznačoval podrobnou přípravou, předvolebními průzkumy na základě strana posléze řídila svoji strategii, stejně jako předseda. (Matušková 2006a: 106) Skutečnost, že se premiér snažil kampaň orientovat na svoji osobu, je patrná i z Paroubkovi show Premiéra s premiérem, kde se předseda ČSSD snažil budovat si image obyčejného člověka z lidu, který

62

rád vypráví různé vtipy

21

. (Matušková 2006b: 71) Tuto snahu lze pochopit v kontextu

prezentace premiéra médii jako člověka s autoritářskými rysy. Důležitým faktorem kampaně ČSSD před volbami 2006 byla role jejího předsedy také z jiného důvodu. V rámci celého zkoumaného období lze hovořit o tzv. antiparoubkismu, který byl charakteristický vlnou protestů veřejnosti proti Jiřímu Paroubkovi, což bylo dáno mnoha okolnostmi (např. zásah na Czechteku 2005). (Koubek, Buben a Polášek 2012: 64) Díky těmto personalizovaným útokům se posléze pochopitelně strany zaměřovaly kriticky k osobě premiéra, čímž personalizaci strany jednoznačně umocnily a zároveň se volební klání přesunulo především na vzájemné soupeření lídrů stran ( zejména ODS vs. ČSSD)22 To je ostatně zřejmé z poslední předvolební debaty mezi lídrem ODS Mirkem Topolánkem a právě premiérem Paroubkem, kterou odvysílala Česká televize 28.5.2006. Na tomto místě stojí citovat závěrečnou řeč premiéra k divákům, která jasně dokumentuje personalizaci kampaně ČSSD do rukou jejího předsedy: ,,Samozřejmě jde o vize, o politické programy, zásady, barvy politických stran, ale především půjde ve volbách o to, kdo bude premiérem, jestli já nebo pan Topolánek.´´ (Česká televize 2006) K personalizaci obou lídrů pochopitelně výrazně přispěla i média, která prezentovala volby 2006, především jako střet dvou stran, ČSSD a ODS resp. jejich lídrů Paroubka a Topolánka. (Petrová 2006: 46) Význam lídrů ostatně potvrzují i autoři Lyons a Linek, kteří v rámci výzkumu důležitost tématiky během volební kampaně došli ke zjištění, že k nejsilnějším faktorům při volbě jednotlivých stran byla pro voliče i sympatie lídra či předsedy stran a naopak témata stran měla menší význam. (Lyons a Linek 2006: 194) Jako v minulých kapitolách i zde je nutno uvést počet preferenčních hlasů, neboť i z nich lze usuzovat personalizovaný charakter kampaně. Lídři ODS a ČSSD (Topolánek a Paroubek) získali největší počet preferenčních hlasů v rámci svých stran a dokonce se oba dva umístili na prvním a druhém místě v rámci všech kandidátů vůbec .Mirek Topolánek obdržel celkem 36 645 hlasů a Jiří Paroubek 31 779. (Kyloušek 2006b: 117) Fakt, že v případě premiéra Paroubka lze hovořit o prezidencializaci potvrzuje i autorova analýza MfD a Práva, kterou autor prováděl v období 1.4.2006 - 1.6.2006. Výsledky jsou oproti předchozím případům jednoznačnější. Z celkových 588 článků v 368 hrál roli premiér Paroubek (62,6 %) a dalších 220 článků bylo věnováno straně jako celku či jiným politickým 21 22

Spolu s předsedou vlády zde vystupoval také známý herec Jiří Krampol Velkou součástí kampaně byly televizní duely mezi Jiřím Paroubkem a Mirkem Topolánkem (ODS)

63

představitelům ČSSD. Lze tedy konstatovat, že ve volbách 2006 média kampaň personalizovala na lídry politických stran.

Případ premiérství Jiřího Paroubka ukazuje, že docházelo k prezidencializaci premiérství ve všech tvářích. Paroubek, i přes odpor svých koaličních partnerů, dokázal prosadit klíčové části programu ČSSD. Zároveň dokázal nejen sjednotit svoji stranu, ale prokázal vůdčí schopnosti během jejího řízení. Volební kampaň ukazuje výraznou orientaci na svého lídra, docházelo fakticky ke ztotožnění strany se svým lídrem, tedy premiérem Paroubkem.

64

8. Zhodnocení V této kapitole autor sumarizuje výsledky analýzy jednotlivých premiérů. Je jasné, že vzhledem k odlišnému charakteru vlád (resp. vládních většin) mělo působení každého premiéra jinou charakteristiku. Jinými slovy se případná prezidencializace projevovala odlišným způsobem a síla premiérovy strany (počet hlasů ve vládní koalici a v Poslanecké sněmovně obecně) byla tou klíčovou pro premiérovu pozici uvnitř vlády. Zároveň může autor po analýze zkoumaných vlád a jejich předsedů konstatovat, že se míra prezidencializace u jednotlivých premiérů měnila v rámci jednotlivých tváři. U některých případů je zřejmé, že ačkoliv v některých oblastech v rámci Poguntkého a Webbových kriterií posun k prezidencializaci splňují, v jiných nikoliv. Pokud ovšem autor sledoval jakým způsobem dopadl výzkum obou autorů v rámci států západní Evropy, je zřejmé, že tento stav není v ČR ojedinělý. V řadě případů autoři zjistili, že ačkoliv někteří předsedové vlád dominují v rámci strany co se týče médií či svojí rolí v kampani, tak uvnitř stranické hierarchie jejich pozice tak jednoznačná není. To ostatně platí i u některých českých premiérů. Je také třeba říci, že v rámci vlády je premiérova pozice ovlivňována vztahy s ostatními koaličními stranami či dokonce vztahy s lídry těchto stran. Pokud premiér není schopen komunikovat a prosadit svoje kroky v těchto stranách dostává se rázem do defenzivní pozice. (viz. např. druhá Klausova vláda). Zároveň musí být schopen vytvořit si takový manévrovací prostor, který mu umožní efektivně řídit agendu svého kabinetu, v němž má rozhodující slovo. Je tedy evidentní, že prezidencializace premiérství je velmi komplexní záležitostí. Pro lepší členění se autor rozhodl tuto kapitolu členit podle jednotlivých tváři, ve kterých srovná výsledky jednotlivých předsedů vlád. Tento postup autor využil především pro jeho lepší přehlednost.

8.1. Exekutivní tvář Prvním zkoumaným premiérem byl Václav Klaus v letech 1992-1996. Lze jednoznačně konstatovat, že Klaus patřil v 90. letech k nejvýznamnějším politickým osobnostem v České republice. Již od počátku fungování jeho kabinetu bylo zřejmé, že vzhledem ke své popularitě, ale také svému politickému stylu, bude ve vládě hrát klíčovou roli. Samotný poměr ministerských křesel ve prospěch ODS, tedy strany premiéra, naznačoval, že koaliční partneři nebudou mít ve vládě dostatečné prostředky k tomu, aby případně mohli čelit této převaze. Co je ovšem pro Klausovu pozici důležité je skutečnost, že jelikož jeho vláda měla na pořadu dne privatizaci a ekonomickou transformaci, premiér vzhledem ke svému dosavadnímu ekonomickému renomé, neměl ve vládě výrazného oponenta, který by přinášel např. odlišnou alternativu ke kuponové privatizaci, která byla středobodem Klausovi politické 65

koncepce a vůbec alternativu k celé ekonomické koncepci vlády. Dokonce i v dalších klíčových oblastech, při nichž docházelo uvnitř vládní koalice k vážným diskuzím, premiér dokázal prosadit svoje postoje. To platí například o volebním systému do Senátu, uzemněsprávním členění či o církevních restitucích. Ačkoliv menší vládní strany leckdy protestovaly proti krokům premiéra, ten vzhledem k síle své strany, ale i své autoritě je dokázal obhájit a posléze realizovat či na druhou stranu některé návrhy pozastavit. Dále je potřeba vnímat premiéra Klause jako premiéra velmi aktivního, zasahujícího i do agendy jiných ministerstev. V rámci této tváře lze konstatovat, že Klaus splňuje ve své první vládě kritéria pro prezidencializaci v rámci exekutivy. V případě druhé Klausovy vlády byla situace v exekutivě pro premiéra diametrálně odlišná, což způsobila řada faktorů. Mezi ty nejdůležitější lze zmínit ztrátu většiny vládní koalice, která oproti předchozímu volebnímu období disponovala pouze 99 mandáty. Ačkoliv vláda získala při hlasování důvěru, rozhodně neměla potřebnou sílu k prosazení své vize politiky jako tomu bylo v předešlých letech. ODS navíc ztratila ve vládě většinu, neboť menší koaliční strany se chtěly pojistit, aby nemohlo dojít v případě vlády k jejich přehlasování nejsilnější stranou. V této situaci pochopitelně premiér Klaus již nemohl spoléhat především na svoji stranu, ale často docházelo v rámci vládní koalice k značným kompromisům, které ne vždy odpovídaly programu ODS. Zřetelně se to projevilo u tzv. balíčkových opatření, kterými ODS de facto popírala do té doby svoji ekonomickou politiku v rámci transformace. Tento stav, kdy ODS ustupovala koaličním partnerům navíc premiéra oslabovalo postupně i uvnitř vlastní strany. Dalším příkladem oslabené pozice mohou být i tehdejší personální výměny ministrů, kdy Klaus nedokázal prosadit svoji verzi těchto výměn a vládu musely opustit Klausovi spojenci. (např. ministr financí Kočárník). Klaus také ustupoval v řadě otázek svým oponentům např. železniční odbory, čímž logicky jeho pozice uvnitř vlády musela také oslabit. Fakt, že autorita premiéra klesala je dobře evidentní z chování menších vládních stran, zvláště KDU-ČSL, která se stále více vyhraňovala nejen vůči předsedovi vlády, ale vůči politice ODS vůbec. Příkladem může být Luxovo televizní vystoupení po prvním kole senátních voleb, kdy lidovci jednoznačně šli proti nejsilnější vládní straně a premiérovi. Samotný fakt, že premiér nedokázal tyto narušené vnitrokoaliční vztahy utlumit ukazuje na oslabenou pozici uvnitř vlády. Tento proces ostatně eskaloval rozpadem vládní koalice v roce 1997, který lze považovat za jisté vyústění vnitrokoaličních rozmíšek, které nebyly efektivně

66

řešeny. Lze tedy konstatovat, že v rámci svého druhého vládního kabinetu oproti předchozímu období lze sledovat nenaplnění trendu prezidencializace v rámci exekutivy. Miloš Zeman, který byl dalším sledovaným premiérem předsedal vládě značně odlišné od těch předchozích. Jednalo se totiž o menšinový jednobarevný kabinet ČSSD, který vznikl na základě tzv. opoziční smlouvy za tolerance opoziční strany ODS. Vzhledem jednobarevnosti kabinetu neměl premiér problémy jako jeho předchůdce Klaus s koaličními partnery, nicméně i uvnitř premiérovy strany se objevily rozpory vedoucí k vytváření stranických názorových proudů. Již při vzniku vlády dal Zeman najevo, že vládní složení vytvoří podle svých představ a nenechá do ní nikoho dalšího zasahovat. Konkrétně se to projevilo ve sporu s prezidentem Havlem o obsazení jistých ministerských rezortů.

V

průběhu funkčního období se dostával premiér sice do sporů s některými představiteli své strany, ale na druhou stranu se v rámci exekutivy jeho pozice neoslabovala. To ostatně dokazují i personální výměny na ministerstvech, které často inicioval sám Zeman. Ve většině případů si na dané pozice dosadil představitele soc. demokracie, které patřili k jeho přívržencům. I přesto, že tyto obměny provázela kritika mířící na samotného premiéra, Zeman je dokázal prosadit. Důležité je v kontextu tématu říci, že tito ministři často do vlády přinášely názory spřízněné s těmi premiérovými, čímž de facto vláda jednala v souladu s premiérovým přesvědčením. Ve vládě navíc koexistovalo vedle sebe poměrně velké množství tzv. vícepremiérů, kteří měli díky vzájemným konzultacím koordinovat klíčové rezorty vlády. Sám premiér byl těmto konzultacím přítomen a mohl tak dohlížet lépe na vládní agendu a jednotlivé kroky daných ministerstev. I v případě premiéra Zemana lze konstatovat, že vzhledem k jeho krokům a řízení vlády lze hovořit o prezidencializaci v rámci exekutivní tváře. Nástupce premiéra Zemana Vladimír Špidla se oproti svému předchůdci stal předsedou většinové koaliční vlády, která se nicméně neskládala z ideově spřízněných stran. I přesto měla premiérova strana ve vládě pohodlnou většinu a z vyjednávání získal Špidlův tým prakticky všechna klíčová ministerstva. Špidla v průběhu svého relativně krátkého funkčního období prokázal schopnost řešit vnitrovládní krize a přečkat i hlasování o nedůvěře vlády. Zároveň dokázal i ve vládě oslabit právě ministry, kteří patřili k názorovým oponentům premiéra, např. Jiří Rusnok. Na druhou stranu jeho pozice byla oslabována vnitrostranicky, vzhledem k nárůstu jeho stranických oponentů ve vedení strany. Jak autor nicméně již konstatoval, Špidla dokázal i přes neblahé vyhlídky přečkat hlasování o nedůvěře vlády a 67

zároveň čelit i tlakům koaličních stran, díky čemuž lze konstatovat, že si v rámci vlády dokázal vytvořit silnou pozici. Na druhou stranu jeho vliv na vládní agendu nebyla tak silná jako u premiéra Zemana či Klause, o čemž svědčí i právě ona hlasování o nedůvěře vlády, která i když dopadla úspěšně, ukázala i nejednotnost premiérovi strany a je evidentní, že právě Špidlovo setrvání uvnitř vlády vycházelo z podpory vnitrostranických proudů, o čemž autor pojedná v další části. I přesto nicméně lze Špidlovo funkční období označit za prezidencializaci exekutivy. V případě posledního zkoumaného premiéra Jiřího Paroubka je situace jednoznačnější. Paroubek totiž dokázal v průběhu svého funkčního období prosadit řadu návrhů své mateřské politické strany, tedy ČSSD, i přesto, že v rámci vládní koalice se rozhodně nedalo hovořit o velké spolupráci. Premiér si vytvářel velký manévrovací prostor, díky společnému hlasování s KSČM, s kterou se mu podařilo protlačit řadu klíčových zákonů. Touto spoluprací fakticky eliminoval opozici ve vládní koalici a přitom prosadil svoji verzi politického programu. Zároveň ukázal, že je schopen vládu ovládat i personálně. Okolnosti rezignace ministra zemědělství Petra Zgarby a ministryně zdravotnictví Milady Emmerové ukazují, že premiér byl schopen do vlády vzhledem k svému vlivu prosadit své kandidáty. I v tomto případě lze tedy hovořit o prezidencializaci v exekutivní tváři.

8.2. Stranická tvář V průběhu svého prvního funkčního období premiéra Klause se v rámci ODS konaly celkem 4 kongresy. Během těchto kongresu premiér Klaus vždy kandidoval na předsednický post jako jediný kandidát. O tom, že měl Klaus uvnitř své strany silnou pozici, svědčí prakticky jednoznačná Klausova zvolení na těchto kongresech. Tento fakt, lze přičíst především autoritě Klause coby zakladatele strany, ale také jako jejího klíčového myšlenkového nositele. V průběhu let 1992-1996 skutečně nelze nalézt významnější opoziční skupinu, která by dokázala Klausovu pozici ovlivňovat či oslabovat. Na druhou stranu nelze v průběhu těchto kongresů až na jednu výjimku nalézt konkrétní přijaté opatření, které by posilovalo stranické centrum na úkor jeho regionů. Výjimku tvoří pouze pražský kongres z roku 1992, který ustanovil tzv. Grémium strany, které se skládalo ze stranických špiček a mělo úlohu konzultační úlohu např. při důležitých návrzích zákonů či v rámci zahraniční politiky. Je zde tedy vidět jistá snaha přenést rozhodování do rukou stranických špiček. Nicméně nelze zaznamenat jakýkoli moment, který by naznačoval posun k centralizačním tendencím strany. Proto lze konstatovat, že ačkoliv měl Klaus dominantní pozici uvnitř strany a hrál ve straně 68

nejdůležitější roli nebylo to díky stranickým mechanismům, ale spíše to lze přičíst na vrub jeho autoritě. Pokud autor sledoval dění uvnitř ODS v rámci tohoto období může konstatovat, že vzhledem ke Klausově pozici lze hovořit o prezidencializaci v rámci stranické tváře, nicméně platí to, co autor výše uvedl ve vztahu k vnitrostranickým mechanismům fungování strany. Druhé funkční období premiéra Klause naopak naznačuje oslabení jeho pozice uvnitř ODS. Je to patrné zejména ze stále sílící kritiky směrem k politickému stylu, který premiér používá. Velkou měrou se na vnitrostranické situaci podepsaly průzkumy veřejného mínění, které ukazovaly postupný ústup z dřívějších preferencí a posílení opoziční ČSSD. Zároveň členové strany kritizovali ústupky premiéra ve prospěch menších koaličních partnerů, díky čemuž se strana prakticky vzdalovala od svého programu. Stranu a především premiéra navíc postihl významný skandál se stranickým financováním, který vedení v čele s Klausem nedokázalo efektivně vyšetřit. Právě na příkladu financování je vidět, že premiér neměl již uvnitř strany takovou důvěru jako dříve. To ostatně naznačují i některé výroky členů strany o potřebě nového politického stylu či nutnosti vytvoření názorové frakce. Zároveň i někteří členové otevřeně zpochybnili pozici premiéra uvnitř strany. Výsledkem dané situaci byla výzva na odstoupení Klause z postu od místopředsedy strany Pilipa a Jana Rumla. K této výzvě se postavilo prakticky celé vedení kromě místopředsedy Macka, což naznačovalo, že premiér neměl důvěru vedení strany. Klaus nicméně ukázal, že i přes nedůvěru vedení dokáže situaci zvládnout. Namísto podpory vedení disponoval silným zázemím uvnitř regionů, které jej ve funkci podporovaly i po jeho demisi v čele vlády, což bylo nesmírně důležité pro budoucí vývoj. Podobný trend, kdy se lídr strany obrátí na nižší stranické jednotky a prakticky obejde vedení popisoval Poguntke a Webb v případě některých německých kancléřů. Klaus si tímto manévrem upevnil po vnitrostranické krizi svoji vedoucí pozici v čele strany a kongres (konaný v Poděbradech) v roce 1997 jej v této funkci, i když nikoliv s takovou převahou jako dříve, potvrdil ve funkci předsedy strany. Fakt, že si po překonání této krize svoji dominantní pozici udržel naznačuje i následující vývoj v roce 1998, lépe řečeno předvolební kampaň a orientace na Klausovu osobu. I přes výše zmiňované problémy tedy lze i ve druhém období hovořit o prezidencializaci v rámci stranické tváře. Premiér Zeman se oproti Klausovi již od počátku ve své straně střetával s významnou názorovou frakcí, která kritizovala Zemanův politický styl a především tzv. opoziční smlouvu. Tuto skutečnost je třeba mít na paměti. Již při samotném jmenování vlády se tomuto 69

křídlu v čele s Grossem podařilo ve vedení strany prosadit, aby strana neschvalovala složení kabinetu, nýbrž aby jej vzala na vědomí, čímž de facto kritici dali premiérovi jasně najevo, že rozhodně nemá v rámci strany dominantní pozici. Typickými příklady mohou být jednotlivé kongresy, kde ačkoli na první pohled Zeman udržel své postavení jako předseda strany, opozičnímu křídlu se postupně dařilo prosadit své představitele do vedení strany a naopak Zemanovi přívrženci ve vedení postupně ubývali. Zlomovým byl rok 2000, kdy straně jednak poklesly výrazně preference, ale především porážka ČSSD v krajských a senátních volbách znamenala pro Zemana veliké oslabení. Svědčí o tom stále narůstající vnitrostranická kritika a především Zemanův nezájem opětovně v roce 2001 kandidovat na předsedu strany, čímž své kritiky částečně umlčel. Kongres konaný v dubnu 2001, Zemanovu slábnoucí pozici potvrdil, když zde premiér například nedokázal prosadit svoji vizi dlouhodobého programu strany a zároveň opoziční proud vedený Stanislavem Grossem dokázal obhájit pozice ve vedení strany a více omezit Zemanův vliv uvnitř strany. Tento trend ostatně pokračoval až do voleb 2002, kdy Zeman do vnitrostranické debaty již příliš nezasahoval a věnoval se spíše vládní agendě. V případě Zemana tedy rozhodně nelze hovořit, že by uvnitř strany dominoval a dokázal prosazovat svoji vizi politiky. Toto tvrzení platí minimálně od roku 2000. Navíc je evidentní, že oproti Klausovi byl podstatně více názorovými frakcemi omezován. Proto je autor přesvědčen, že premiér Zeman v rámci své strany nenaplňuje podmínky pro prezidencializaci. Ten samý trend lze spatřit i u Zemanova nástupce Špidly. Ačkoliv Špidla dokázal po volbách ve straně obhájit koncepci koalice ČSSD s KDU-ČSL a US již tehdy se objevily kritické ohlasy na Špidlův postup a to především od stoupenců Miloše Zemana, který se sice nepodílel na stranické politice, ale i tak měl uvnitř stále velký vliv. Rozhodujícím momentem se ukázala volba prezidenta v roce 2003. Strana totiž nebyla v otázce kandidáta jednotná. Premiér se sice snažil Zemana odstavit prostřednictvím vnitrostranického referenda,, které mělo najít nejvíce přijatelného kandidáta. Nicméně neuspěl a Zeman v tomto vnitrostranickém hlasování zvítězil. Špidla ovšem Zemana spolu s části ČSSD při volbě nepodpořil, čímž si proti sobě postavil část své mateřské strany. Od roku 2003 strana nebyla jednotná v řadě otázek a Špidlovi se nepodařilo stranu sjednotit, což vedlo k postupnému pádu preferencí. Ostatně sjezd strany v březnu 2003 potvrdil, že Špidla nemá rozhodně výraznou podporu strany, když obdržel pouze 54 % hlasů a navíc proti němu kandidoval stoupenec Zemanova křídla, který sice získal pouze 27 % hlasů, ale samotný fakt, že proti předsedovi na sjezdu vystoupili jeho kritici naznačuje jeho slábnoucí pozici. Špidla se ani nemohl opřít ani o 70

podporu regionálních organizací podobně jako například dříve Klaus. Dalším důkazem může být nekonzistentnost hlasování ČSSD v případě vládních reforem, které premiér velmi obhajoval. Také je třeba podotknout, že vláda několikrát čelila hlasování o důvěře, přičemž například v červenci 2003 vláda nepadla díky absenci dvou opozičních politiků a nikoli díky jednotě sociálních demokratů. Do hry navíc vstoupil do té doby spojenec Gross, který hodlal kandidovat na předsedu strany a měl oproti Špidlovi podstatně větší podporu. Špidla nedokázal ve straně efektivně prosadit a také vysvětlit reformy vlády. Ačkoliv se jako důvod rezignace premiéra Špidly uvádí neúspěch ve volbách do EP, je zřejmé, že se jeho nestabilní situace v čele strany projevovala podstatně déle. V rámci stranické tváře je situace ještě jednoznačnější než u jeho předchůdce, neboť Špidla prakticky již od počátku nedokázal stranu sjednotit a prosadit v ní svoji vizi politiky. Proto se v jeho případě nejedná o prezidencializaci v rámci stranické tváře. Poslední sledovaný premiér Paroubek nepůsobil v čele vlády dlouho, nicméně již od počátku působení jeho vlády je zřejmá silná podpora jednak od vedení strany, ale i od členů. Podařilo se mu totiž straně navrátit zpět ztracené preference a navíc byl již dlouho před volbami vybrán jako volební lídr ČSSD, což lze přičíst především jeho důraznému politickému stylu. Strana se prakticky personalizovala do svého lídra, dokonce více než za předsednictví Miloše Zemana ve zkoumaném období. Důkazem jeho dominantní pozice uvnitř může být i samotné konání sjezdu strany v květnu 2006, kdy Paroubek získal přes 90 % hlasů od stranických delegátů. Důležité je vzít v potaz skutečnost, že Paroubek téměř rok byl hlavní osobou strany a jejím předsedou se stal pouhý měsíc před volbami. I tato okolnost, kdy ve straně dominoval nikoli její předseda, ale místopředseda naznačuje, že svoji pozicí jako premiér Paroubek zastínil i dosavadního zastupujícího předsedu Bohuslava Sobotku. V případě Jiřího Paroubka lze vzhledem k přizpůsobení strany jeho osobě hovořit o prezidencializaci v stranické tváři.

8.3. Volební tvář Václav Klaus v obou sledovaných předvolebních kampaních sehrál bezesporu klíčovou roli. ODS využívala popularity svého předsedy a kampaň tomu bezesporu přizpůsobila. Zvláště patrné je to zejména v kampani před volbami v roce 1992, kdy byl Klaus prezentován jako potencionální premiér, který dovede úspěšně zemi přes transformaci a zároveň zná na její realizaci úspěšné řešení. Před volbami v roce 1996 premiér opět organizoval kampaň své strany a kampaň opět strana personalizovala na svého předsedu. Na druhou stranu nelze říci, 71

že by kampaň strany v obou případech byla především pouze v rukou mediálních agentur jako tomu bylo v pozdějších kampaních. I regiony měly v organizaci kampaně svoji roli, nicméně logicky jednaly podle regulí centrální organizace. Právě premiér byl často největší lákadlem v jednotlivých regionech. Z hlediska tisku lze konstatovat, že v rámci sledovaných periodik lze personalizaci tisku lépe sledovat před volbami 1992. V roce 1996 články s premiérem převažovaly také nicméně personalizace vzhledem k nízkým rozdílům není výrazná. Nicméně vzhledem k roli Klause v průběhu kampaně, lze hovořit o personalizaci v rámci volební tváře v obou případech, což implikuje případ prezidencializace v obou sledovaných obdobích. ( v prvním období: Klaus 49 z 71 článků, v druhém 183 článků s Klausem, 171 bez Klause) Ačkoli měl Miloš Zeman v rámci kampaně v roce 1998 důležitou roli a vystupoval v ní jako lídr, rozhodně v ní neměl tolik prostoru jako tomu bylo v případě Klause. ČSSD totiž v průběhu kampaně vsadila na vícero tváři, hlavně na místopředsedkyni Buzkovou a místopředsedu Grosse, kteří disponovali velkou oblibou na veřejnosti. Samotnou kampaň navíc neorganizoval Miroslav Šlouf, který stál velmi blízko předsedovi, což lze přičíst na vrub právě stranickým kritikům premiéra. Zeman tedy neměl na kampaň takový vliv jako dříve. Svědčí o tom i např. billboardy, které oproti ODS nezabíraly pouze tvář svého předsedy. Proto pokud autor srovnal kampaň sociální demokracie v roce 1998 a předchozí kampaně ODS nelze v případě Miloše Zemana hovořit o personalizaci kampaně. I výsledky analýzy tisku nenaznačují personalizaci předsedy ČSSD v médiích na úkor strany. Rozdíl počtu článků, které se věnují předsedovi či straně je totiž v pouhých desítkách. (Zeman 184 článků, bez Zemana 150) V kampani před volbami 2002 se lídr ČSSD Vladimír Špidla snažil především upozorňovat na nedostatky opoziční smlouvy a vystupoval v podstatě jako nová tvář strany. Během kampaně sehrál klíčovou roli v průběhu televizních debat s předsedou ODS Klausem, ve kterých dokázal zvítězit. Nicméně samotná kampaň jak upozorňují někteří autoři byla především o tématech a nikoli o lídrech ČSSD. Strana navíc jako v předchozích volbách vsadila na více tváří. V porovnání s konkurenční ODS je opět vidět, že zatímco ODS kampaň orientovala na svého lídra ČSSD kampaň tolik nepersonalizovala. V rámci kampaně ovšem lze vysledovat jisté prvky prezidencializace. Konkrétně se jedná o přesun rozhodování o volební kampani do centra, kdy např. o výdajích kampaních rozhodl místopředseda po 72

konzultaci s grémiem strany, které nepatřilo k formálním orgánům. Zároveň měla organizaci kampaně na starost marketingová agentura, která oproti předchozím kampaním zcela kampaň řídila a organizovala i kampaň v rámci regionů. Je tedy zřetelně vidět nárůst vlivu této organizace na úkor nižších regionů v rámci předvolebního klání. Vzhledem k těmto charakteristikám je zřetelný postupný trend k prezidencializaci v rámci volební tváře, nicméně jak autor předeslal výše není zřetelná personalizace lídra. To ostatně potvrzuje i analýza tisku, ve které autorovi vyšlo poprvé u lídra strany menší počet článků než na stranu jako celek či jiné kandidáty. (Pro srovnání 130 článků se Špidlou, 191 bez předsedy ČSSD) Jiří Paroubek naopak v kampani ČSSD v roce 2006 hrál jednoznačně ústřední roli. Strana kampaň jasně orientovala na svého lídra. Paroubek měl navíc v průběhu kampaně rozsáhlé kompetence např. v samotné organizaci. Mediální výstupy, popř. plakáty strany jasně ukazují personalizovaný charakter kampaně. Důležité také bylo zřízení volebního týmu, ve kterém absentovali členové grémia strany, ale naopak marketingoví poradci mimo stranu, což potvrzuje jednoznačně prezidencializaci v rámci kampaně a také zvýšený vliv premiéra oproti minulosti. Zde je tedy rozdíl oproti Špidlovi a tehdejší kampani ČSSD, která jak autor již naznačil proces směrem k centralizaci kampaně pouze odstartovala. Faktem také zůstává, že v kontextu těchto organizační inovací kampaně představoval rok 2006 v ČR zvláštní mezník. V kontextu tématu je také na to místě třeba uvést, že personalizovaným výstupům a charakteru kampaně napomáhali i protivníci, kteří se kriticky vyhraňovali právě k osobě premiéra Paroubka a mediálně tak ještě zvýšili personalizovaný charakter předvolebních soubojů. Analýza tisku ostatně potvrdila autorova předchozí zjištění. V případě Paroubkova premiérství je totiž personalizace v médiích zřetelná. Z celkových 588 článků hrál premiér roli v 368 článcích, v 220 článcích nefiguruje. Lze tedy konstatovat, že v průběhu kampaně ČSSD v roce 2006 docházelo k prezidencializaci. Pro lepší ilustraci uvádí autor tabulku s výsledky pro všechny sledovaná případy.

73

Výsledky prezidencializace

Jméno premiéra

Exekutivní tvář

Stranická tvář

Volební tvář

Klaus (1992-1996)

ANO

ANO

ANO

Klaus (1996-1997)

NE

SPÍŠE ANO

SPÍŠE ANO

Zeman (1998-2002)

ANO

NE

SPÍŠE NE

Špidla (2002-2004)

SPÍŠE ANO

NE

SPÍŠE NE

ANO

ANO

Paroubek

(2005- ANO

2006) Zdroj: vlastní výstupy analýzy zkoumaných případů

74

Závěr Autorova práce se zabývala fenoménem prezidencializace premiérství v České republice v letech 1992-2006, přičemž autor daný fenomén analyzoval celkem na pěti případech premiérů, a sice Václava Klause v obou funkčních obdobích, Miloše Zemana, Vladimíra Špidlu a Jiřího Paroubka. Pro zkoumání této problematiky autor využil teorii autorů Thomase Poguntkeho a Paula Webba. Případnou prezidencializaci premiérství autor analyzoval u jednotlivých premiérů ve třech rovinách, neboli tvářích: exekutivní, stranické a volební. V rámci dané problematiky byly stanoveny dvě výzkumné otázky, zda-li v prostředí České republiky ve zkoumané období dochází k prezidencializaci a jestli lze sledovat vzestupné či sestupné tendence daného fenoménu. Výsledky analýzy ukazují, že rozhodně nelze říci, že by se prezidencializace do prostředí České republiky dostávala postupně. Je tomu zcela jinak. Tento jev totiž závisel na jednotlivém premiérovi a mocenských zdrojích, kterých se mu dostávalo. Z analýzy jednoznačně ve všech rovinách prezidencializaci naplňuje Václav Klaus ve svém prvním funkčním období a Jiří Paroubek, který byl nicméně již třetím premiérem ČSSD od vítězství strany ve volbách v roce 2002. Oba dva premiéři oproti ostatním dokázali efektivně řídit svůj kabinet a prosazovat svoji vizi vládní politiky, přičemž disponovali silnou podporou uvnitř své mateřské strany, ve které se navíc v dané době nenacházeli významnější opoziční struktury, které by ovlivňovaly jejich pozici ve straně. Zároveň v rámci stran měli výraznou autoritu, která jim umožňovala ve straně prosazovat své politické postupy či kroky. Oba navíc vzhledem ke své popularitě na veřejnosti sehráli klíčovou roli v rámci kampaní vlastních stran. Docházelo v podstatě personalizaci stran do svých lídrů. V případě Paroubka navíc sehrála roli i profesionalizace kampaní, tedy jev, kdy strany do svých kampaní začleňují i externí agentury na úkor např. nižších jednotek strany. Vzhledem k době funkčního období obou politiků, které bylo od sebe časově vzdáleno o téměř deset let, je evidentní, že trend nebyl postupný. Jedná se totiž o prvního a posledního sledovaného premiéra. V případě ostatních premiérů se situace případ od případu lišila, nicméně každý z nich nesplňoval prezidencializaci alespoň v jedné ze tří tváří, což bylo způsobeno buď nedostatečnou podporou vlastní strany či špatnou manévrovací pozicí v rámci vlády popřípadě strategií volební kampaně, která neměla personalizovaný charakter. Václav Klaus např. ve svém druhém období již nedisponoval vládní většinou, neboť jeho kabinet vzhledem k výsledkům voleb získal charakter menšinové koaliční vlády a nedokázal čelit efektivně opozici uvnitř 75

vlastní vlády, díky čemuž nemohl mít v rámci vládní koalice takovou pozici, aby mohl např. své koaliční partnery, v důsledku odlišných verzí vládních návrhů, obejít či přehlasovat. Miloš Zeman naproti tomu čelil silné vnitrostranické frakci, která jej v rámci jeho funkčního období postupně omezovala jeho vliv na stranické fungování. Zároveň v rámci volební kampaně, kdy stranu vedl jako lídr, neměla stranická kampaň personalizovaný charakter, což bylo evidentní i v případě tisku. Podobný případ je i v případě Zemanova nástupce Špidly, který prezidencializaci nesplňoval taktéž v rámci stranické a volební tváře. Nutno podotknout, že oba politici se vyznačovali zcela odlišným politickým stylem a pojetím politiky. Výsledky analýzy také naznačují, že i typ vlády není pro prezidencializaci rozhodující. Pokud se autor ohlédne zpět zjistí, že ačkoliv Paroubek spolu s Klausem (v prvním funkčním období) předsedal většinovým vládním koalicím a dokázaly kritéria prezidencializace naplnit, jiným se to nepodařilo. Konkrétně se jedná o Špidlu, jehož vláda se skládá z těch samých stran jako pozdější Paroubkova. Rozdíl mezi oběma ovšem přinesla podpora strany a politický styl obou politiků, kdy Paroubek dokázal obcházet vládní partnery a prosadit tak i verzi zákonů, s kterými koaliční strany nesouhlasily. Využil proto možnosti nacházet pro své návrhy podporu jinde než jen ve vládní koalici, např. mezi opozicí. Omezené možnosti prezidencilizace lze spatřit ve formě menšinových vlád. Během Klausova druhého funkčního období bylo zcela zřetelné, že podmínky menšinové koaliční vlády premiérovi neumožní ve vládě příliš dominovat. Případ Zemana je složitější, neboť ačkoliv se jednalo o menšinovou vládu, vytvořila ji pouze strana premiéra, navíc s tolerancí největší opoziční strany, která se zavázala, že nepůjde proti vládě, což v případě Klausovy menšinové vlády neplatilo. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že prezidencializace je komplexním procesem, k jehož naplnění je třeba řady atributů, přičemž velkou roli hraje také osobnost daného premiéra a mocenské zdroje kterými disponuje. Ostatně i v případě výsledků práce autorů Poguntkeho a Webba je zřejmé,že i v zemích západní Evropy se určitým premiérům nepodařilo naplnit kritéria prezidencializace v některé ze sledovaných tváří. Proto není případ ČR v tomto ohledu výjimečný. Autor je přesvědčen, že jeho práce může přispět k diskuzi o fungování české politiky a může přinést i inspiraci pro práce budoucí, neboť prací věnovaným tomuto fenoménu je v současné době poskrovnu a nabízí se další možnost výzkumu. Vzhledem k práci autorů Poguntkeho a Webba je možno například provést analýzu zemí východní Evropy a výsledky konfrontovat se zeměmi západní Evropy, což by nepochybně mohlo poukázat na rozdílné fungování exekutiv v jednotlivých zemích.

76

Prameny a literatura Literatura Balík, Stanislav. 2006. ,, Typologie exekutivních koalic." In: Koalice a koaliční vztahy. Ed. Cabada, Ladislav. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 53-67. Benešová, Libuše. 2001. Kronika ODS: 10 let historie. Praha: Občanská demokratická strana. Brokl, Lubomír, ed. 1994. Česká republika v roce 1993: politická ročenka. Praha: Sociologický ústav AV. Brunclík, Miloš. 2008. ,, Spory o zahraniční politiku: prezident vs. premiér. " In: Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech: Česká republika v komparativní perspektivě. Eds. Novák, Miroslav a Brunclík, Miloš. Praha: Dokořán. 310 - 328. Budování státu, č.2, 1993. s. 6. Budování státu, č. 10, 1993. s. 4. Budování státu, č. 11, 1993. s. 4. Budování státu, č. 2, 1994. s. 5-6 Budování státu, č. 3, 1994. s. 4. Cabada, Ladislav a Šanc, David. 2005. Český stranický systém ve 20. století. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. Cabada, Ladislav a Vodička, Karel. 2007. Politický systém České republiky. Historie a současnost. Praha: Portál. Čaloud, Dalibor a Foltýn, Tomáš a Havlík, Vlastimil: ,,Politické strany a jejich systém v období 2002 - 2006." In: Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2006. Eds. Čaloud, Dalibor, Foltýn, Tomáš, Havlík, Vlastimil a Matušková, Anna. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 7 - 25. Černý, Ondřej. 2006. ,,Koaliční vládnutí v České republice ve volebním období 2002 - 2006 (mýty a skutečné koalice v Poslanecké sněmovně)." In: Koalice a koaliční vztahy. Ed. Cabada, Ladislav. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 84-108. 77

Fiala, Petr a Hloušek, Vít. 2003. ,, Stranický systém České republiky." In: Středoevropské systémy politických stran. Eds. Fiala, Petr a Herbut, Ryszard. Brno: Mezinárodní politologický ústav, 13-54. Fiala, Petr a Mikš, František. 2006. ,, ODS a opoziční smlouva." In: Občanská demokratická strana a česká politika. Ed. Balík, Stanislav. Brno: Centrum demokracie a kultury, 38-57. Fiala, Petr a Suchý, Petr. 2005. ,, Křesťanská a demokratická unie - Československá strana lidová." In: Politické strany: Vývoj politických stran a hnutí c českých zemích a Československu 1861-2004. II. díl. Eds. Malíř, Jiří a Marek, Pavel. Brno: Doplněk, 14331454. Fiala, Petr a Strmiska, Maxmilián. 2005. ,, Systém politických stran v letech 1989 - 2004." In: Politické strany: Vývoj politických stran a hnutí c českých zemích a Československu 18612004. II. díl. Eds. Malíř, Jiří a Marek, Pavel. Brno: Doplněk, 1359 - 1380. Fiers, Stefan a Maddens, Bart. 2004. ,,The direct PM elections and the institutional presidentialisation of parliamentary systems. " Electoral studies 23, 769-793. Filip, Jan. 1999. Ústavní právo České republiky, Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR. Brno: Masarykova univerzita. Franklová, Zoja. 2005. ,,Na cestě ke svobodomyslnosti." In: Bludné cesty sociální demokracie. Eds. Kárník, Zdeněk a Kyloušek, Jakub. Praha: Prostor, 113-142. Franklová, Zoja. 2005. ,, Na cestě ke úspěšnosti." In: Bludné cesty sociální demokracie. Eds. Kárník, Zdeněk a Kyloušek, Jakub. Praha: Prostor, 59-98. Gerloch, Aleš, ed. 1996. Ústavní systém České republiky: základy českého ústavního práva. Praha: Prospektum Havlík, Vlastimil. 2011. ,,Česká republika." In: Koaliční vládnutí ve střední Evropě. Eds. Balík, Stanislav a Havlík, Vlastimil. Brno: Mezinárodní politologický ústav Charvát, Jakub. 2012. ,,Vývoj hlavních politických stran a stranického systému v České republice". In: Česká demokracie po roce 1989. Institucionální základy českého politického systému. Eds. Bureš, Jan; Charvát, Jakub; Just, Petr a Štefek, Martin. Praha: Grada, 231 - 378. Karvonen, Lauri. 2010. The personalisation of politics: A study of Parlimentary Democracies. Colchester: ECPR Press. 78

Kolář, Petr, ed. 2002. Parlament České republiky 1993-2001. Praha: Linde. Kopeček, Lubomír. 2010. Éra nevinnosti: Česká politika 1989-1997. Brno: Barrister & Principal. Kopeček, Lubomír. 2012. Fenomén Václav Klaus. Brno: Barrister & Principal. Kopeček, Lubomír a Pšeja, Pavel. 2007. ,,ČSSD a KSČM: na cestě ke spojenectví? Nástin souvztažnosti vývoje a vzájemných vlivů". Politologická revue 8, č. 2, 35-59. Kopeček, Lubomír a Pšeja, Pavel. 2005. ,,Česká strana sociálně demokratická." In: Politické strany: Vývoj politických stran a hnutí c českých zemích a Československu 1861-2004. II. díl. Eds. Malíř, Jiří a Marek, Pavel. Brno: Doplněk, 1463-1488. Koubek, Jiří, Buben, Radek a Polášek Martin. 2012. ,,ČSSD a KSČM

v perspektivě

stranickosystémové." In: Mezi masovou a kartelovou stranou: Možnosti teorie při výkladu vývoje ČSSD a KSČM v letech 2000 - 2010. Eds. Polášek, Martin, Novotný, Vilém a Perrotino, Michel. Praha: Sociologické nakladatelství, 52 - 69. Kraus, S. Elisse a Nyblade, Benjamin. 2005. ,,Presidentialisation in Japan? The Prime Minister, Media and Elections in Japan." British Journal of Political Science 35, 357-368. Kubát, Michal, ed. 2004. Politické a ústavní systémy středovýchodní Evropy. Praha: Eurolex Bohemia. Kyloušek, Jakub. 2006. ,,ODS a její vnitřní fungování. " In: Občanská demokratická strana a česká politika. Ed. Balík, Stanislav. Brno: Centrum demokracie a kultury, 245-246. Kyloušek, Jakub. 2006. ,,Osobnostní rozměr parlamentních voleb (kandidátní listiny, preferenční hlasy a základní charakteristika zvolených poslanců)." In: Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2006. Eds. Čaloud, Dalibor, Foltýn, Tomáš, Havlík, Vlastimil a Matušková, Anna. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 108 - 122. Loužek, Marek. 2006. ,,ODS a ekonomická refroma." In: Občanská demokratická strana a česká politika. Ed. Balík, Stanislav. Brno: Centrum demokracie a kultury, 141-158. Lyons, Pat a Linek, Lukáš. 2007. ,,Tématické hlasování, vliv lídrů a stranictví ve volbách. In: Voliči a volby 2006. Ed. Lebeda, Tomáš. Praha: Sociologické nakladatelství, 177 - 202. 79

Matušková, Anna. 2006. Politický marketing a české politické strany. Brno: Mezinárodní politologický ústav. Matušková, Anna. 2006. ,,Volební kampaň 2006: nástup politického marketingu do České republiky. " In: Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2006. Eds. Čaloud, Dalibor, Foltýn, Tomáš, Havlík, Vlastimil a Matušková, Anna. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 62 - 88. Mitrofanov, Alexandr a Maláčová, Markéta. 2002. Politika pod pokličkou. Brno: Doplněk. Motejl, Otakar a Kalenská, Renata. 2006. Lexikon Otakara Motejla. Praha: Lidové noviny. Mrklas, Ladislav. 2006. ,,ODS ve vládních koalicích v letech 1991-1997." In: Občanská demokratická strana a česká politika. Ed. Balík, Stanislav. Brno: Centrum demokracie a kultury, 18-37. Mrklas, Ladislav a Sokol, Petr. 2003. ,,Vláda České republiky a její formování po volbách 2002: chronologie, složení, historická komparace." In: Volby do Poslanecké sněmovny 2002. Eds. Seidlová, Adéla a Sokol, Petr. Praha: Sociologické nakladatelství, 169-180. Mughan, Anthony. 2001. Media and The Presidentialization of Parliamentary Election. New York: Palgrave. Muller-Rommel, Ferdinand a Mansfeldová, Zdenka. 2001. ,,Czech republic." In: Cabinets in Eastern Europe. Eds. Blondel, Jean a Muller-Rommel, Ferdinand. Gordonsville: Palgrave Macmillan, 62 - 72. Paroubek, Jiří. 2006. Můj život v politice. Praha: Epocha Paroubek, Jiří. 2011. Plnou parou v politice. Paměti (1.díl). Praha: Epocha. Pavlíček, Václav, ed. 2001. Ústavní právo a státověda. II. díl, Ústavní právo České republiky. Část 1. Praha: Linde. Pečinka, Bohumil. 2003. Cesta na hrad. Praha: Formát. Petrová, Barbora. 2006. ,,Volební kampaň v médiích. " In: Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2006. Eds. Čaloud, Dalibor, Foltýn, Tomáš, Havlík, Vlastimil a Matušková, Anna. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 42 - 61.

80

Plesl, Jaroslav. 2005. ,,Vladimír Špidla: Muž bez ramen." In: Bludné cesty sociální demokracie. Eds. Kárník, Zdeněk a Kyloušek, Jakub. Praha: Prostor, 161-164. Polášek, Martin. 2012. ,,ČSSD v perspektivě stranickoorganizační." In: Mezi masovou a kartelovou stranou: Možnosti teorie při výkladu vývoje ČSSD a KSČM v letech 2000 - 2010. Eds. Polášek, Martin, Novotný, Vilém a Perrotino, Michel. Praha: Sociologické nakladatelství, 70-109. Poguntke, Thomas a Webb, Paul. 2005. The Presidentialization of Politics: A Comparative Study of Modern democracies. Oxford: Oxford University Press. Prorok, Marek a Chleboun, Petr a Mihálka, Libor. 2003. ,,Volební kampaň 2002. Úloha médií a proměna jejich obsahu v době kampaně a v delším časovém horizontu." In: Volby do Poslanecké sněmovny 2002. Eds. Seidlová, Adéla a Sokol, Petr. Praha: Sociologické nakladatelství, 44 - 71. Pšeja, Pavel. 2005. Stranický systém České republiky: Politické strany a jejich vývoj 19891998. Brno: Centrum demokracie a kultury. Pšeja, Pavel. 2005. ,,Občanská demokratická strana." In: Politické strany: Vývoj politických stran a hnutí c českých zemích a Československu 1861-2004. II. díl. Eds. Malíř, Jiří a Marek, Pavel. Brno: Doplněk, 1503-1530. Pšeja, Pavel. 2003. ,,Strana na rozcestí? ČSSD a volby do Poslanecké sněmovny. In: Volby do Poslanecké sněmovny 2002. Eds. Seidlová, Adéla a Sokol, Petr. Praha: Sociologické nakladatelství, 181-191. Pšeja, Pavel a Mareš, Miroslav. 2005. ,,Občanská demokratická aliance." In: Politické strany: Vývoj politických stran a hnutí c českých zemích a Československu 1861-2004. II. díl. Eds. Malíř, Jiří a Marek, Pavel. Brno: Doplněk, 1531-1556. Rychetský, Pavel. 2012. Diskrétní zóna. Praha: Vyšehrad. Říchová, Blanka. 2006. Přehled moderních politologických teorií. Praha: Portál. Samuels, J. David a Shugart, S. Matthew. 2010. Presidents, Parties, and Prime Ministers: How the Separation of Powers affects Party Organisation and Behavior. Cambridge University Press. 81

Cambridge:

Sartori, Giovanni. 2001. Srovnávací ústavní inženýrství. Praha: Sociologické nakladatelství. Sokol, Petr, ed. 2011. 20 let Občanské demokratické strany: 1991-2011. Praha: ODS publishing. Šanc, David. 2006. ,, Menšinová koaliční vláda 1996 - 1998: projekt, který neměl šanci uspět. " In: Koalice a koaliční vztahy. Ed. Cabada, Ladislav. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 68 - 84. Šaradín, Pavel. 2008. ,, Česká republika a Slovensko: Dvojí cesta k negativní reklamě? " In: Negativní kampaně a politická reklama ve volbách. Ed. Bradová, Eva. Olomouc: Periplum, 45 - 57. Ústava České republiky. 2003. Most: Scholus. Tábery, Erik. 2008. Vládneme, nerušit. Praha: Respekt publishing. Zbořil, František. 2010. Československá a česká zahraniční politika: minulost a současnost. Praha: Leges. Zeman, Miloš. 2005. Jak jsem se mýlil v politice. Praha: Ottovo nakladatelství.

Internetové zdroje Články z databáze Anopress Bašta znovu viní ministry za neúspěch akce čisté ruce. Právo 4. 2. 2000 ČSSD není nadšena tím, koho bere Zeman do vlády. Mladá fronta Dnes 18. 7. 1998. ČSSD se děsí volebního roku. Lidové noviny 27. 1. 2004. Factum: Klausova strana ztrácí dech. Telegraf 10. 5.1997. Grulich chtěl odstoupit, ale nakonec si to rozmyslel. Mladá fronta Dnes 19. 2. 2000. Grulich se vzepřel Zemanovi kvůli nelidskému přístupu. Právo 15. 2. 2000. Hodače už nepodporuje ani Zeman. Hospodářské noviny 4. 1. 2001. Hojdar oslabil Špidlu, hrozí pád vlády. Mladá fronta Dnes 23. 7. 2003. Klaus: Ustoupit v žádném případě nechceme. Svobodné slovo 5. 2. 1997. 82

Lidé, kteří využívají svého práva na stávku, nejsou maoistickými bojůvkami, říká Vladimír Špidla. Právo 6. 1. 2001. Marvanová se nezúčastní hlasování o rozpočtu. Český rozhlas 8. 11. 2003. Mertlík: neměl jsem podporu premiéra. Mladá fronta Dnes 11. 4. 2001. Motejl prohrál s Burešem. Mladá fronta Dnes 30. 11. 2002. Nehledě na Havla, ČSSD chce Kavana i Grulicha. Mladá fronta Dnes 14. 7. 1998 Občanská demokratická strana začíná zdůrazňovat nutnost spolupráce. Svobodné slovo 21. 6. 1997. Obě stranická křídla mají po jednání důvod ke spokojenosti. Lidové noviny 12. 4. 1999. ODS chce s ČSSD jednat o deklaraci. Česká televize 4. 2. 1997. Odvolal mě kvůli volbě prezidenta. Právo 14. 3. 2003. Poslanci nemají jednotný názor na odvolání Klause a ministrů. Plzeňský deník 7. 5. 1997. Poslanci ODS napravili Klausovi hlavu. Svobodné slovo 12. 2. 1997. Prezident oddálil změny ve vládě. Mladá fronta Dnes 9. 2. 2000. Prezident přijal demisi ministra Motejla. Lidové noviny 17. 10. 2000. Prezidentské referendum v ČSSD ztroskotalo. Lidové noviny 26. 11. 2002. Prezident se chce vyhnout sporu s ČSSD. Mladá fronta Dnes 15. 7. 1998. Předseda vlády během tří dnů třikrát šlápl vedle. Mladá fronta Dnes 13. 2. 1997. Rozpolcená ODS se pře, má-li být v nové vládě. Mladá fronta Dnes 2. 12. 1997. Sjezd ČSSD zřejmě ovládnou osobní spory. Lidové noviny 9. 4. 1999. Soc. dem. dala Špidlovi a vládě šanci. Právo 31. 3. 2003. Spor o Kočárníka brzdí i další změny ve vládě. Mladá fronta Dnes 23. 5. 1997. Srážka stranických křídel vyvolala na sjezdu zlou krev. Hospodářské noviny 9. 4. 2001. Stále není jasné, kolik ministrů premiér Zeman vymění. Lidové noviny 10. 2. 2000. Šéf úřadu vlády Březina horkým kandidátem na Baštovo křeslo. Právo 2. 2. 2000. Šlouf, Zemanův muž pro všechno. Mladá fronta Dnes 18. 2 . 2000. Špidla chce po porážce vládu bez US - DEU. Právo 14. 9. 2002. 83

Špidla dostal vážné varování. Právo 26. 1. 2004. Špidla padl, přichází Gross. Právo 28. 6. 2004. Špidla vyhrál, ale jen těsně. Mladá fronta Dnes 31. 3. 2003. Václav Grulich se zlobí. Česká televize 14. 2. 2000. Václav Klaus v pondělí asi přestřelil, ostrou kritiku sklidil i ve vlastní straně. Zemské noviny 11. 2. 1997. Vedení ČSSD žádá demisi Hodače. Právo 28. 12. 2000. Většina politiků je demisí Zieleniece překvapena. Česká televize 23. 10. 1997. Vláda dostala důvěru 100:98. Právo 27. 9. 2003. Vláda vyhrála první kolo reformy financí. Právo 25. 7. 2003. Vláda získala důvěru, krize končí. Mladá fronta Dnes 13. 5. 2005. Tajemní sponzoři nedají ODS klidně spát ani rok a půl po vypuknutí aféry. Mladá fronta Dnes 22. 11. 1997. Zemanovi lidé dostali na frak. Právo 30. 4. 2001. Zeman: Sjezd určí, jestli zůstanu premiérem. Lidové noviny 31. 3. 2001. Zeman sice znovu vyhrál, ale jeho favorité neprošli. Právo 12. 4. 1999. Zeman svou vládu protlačil hrozbou rezignace. Lidové noviny 21. 7. 1998. Z klubu odešlo rovných 30 poslanců. Českobudějovické listy 14. 1. 1998. Další internetové zdroje Česká strana sociálně demokratická. (www.cssd.cz) ČSSD s komunisty prosadili vetovaný zákoník práce. Idnes.cz 21. 4. 2006. (http://ekonomika.idnes.cz/cssd-s-komunisty-prosadili-vetovany-zakonik-prace-f8i/ekonomika.aspx?c=A060421_104409_ekonomika_ven) (citováno 20. 4. 2014) Emmerová kvůli Rathovi pohrozila rezignací. Idnes.cz 7. 10. 2005. (http://zpravy.idnes.cz/emmerova-kvuli-rathovi-pohrozila-rezignaci-fz6/domaci.aspx?c=A051007_084922_domaci_ton) (citováno 21. 4. 2014) Hyde park: Jiří Paroubek. Česká televize 24 21. 2. 2014. (http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10252839638-hyde-park-ct24/214411058080221hyde-park) (citováno 3. 4. 2014 84

Kolodějská dohoda je maximem možného. Český rozhlas 2. 2. 2004. (http://www.radio.cz/cz/rubrika/udalosti/kolodejska-dohoda-je-maximem-mozneho) (citováno 4. 5. 2014) Ministr Zgarba odjede z postu ministra zemědělství. BBC Czech 15. 11. 2005. (http://www.bbc.co.uk/czech/domesticnews/story/2005/11/051110_cz_zgarba_1820.shtml) (citováno 30. 4. 2014) Po necelých 16 měsících odchází vláda Jiřího Paroubka. www. epravo.cz 15. 8. 2005. (http://www.epravo.cz/top/clanky/po-necelych-16-mesicich-odchazi-vlada-jiriho-paroubkacssd-42680.html?mail) (citováno 28. 4. 2014) Poslanecká sněmovna České republiky: Společná česko-slovenská digitální knihovna, 19. schůze, 2.6. 1994 (http://www.psp.cz/eknih/1993ps/stenprot/019schuz/19-3.html) (citováno 2. 3. 2014) Poslanecká sněmovna České republiky: Společná česko-slovenská digitální knihovna, 32. schůze, 29.6. 1995 (http://www.psp.cz/eknih/1993ps/stenprot/032schuz/32-7.html) (citováno 3. 3. 2014) Škromach přesvědčil ČSSD, aby zákoník neměnila. Idnes.cz 11. 10. 2005. (http://ekonomika.idnes.cz/skromach-presvedcil-cssd-aby-zakonik-nemenila-f4j/ekonomika.aspx?c=A051011_100058_ekonomika_ven) (27. 4. 2014) Sněmovna schválila zákon o registrovaném partnerství. Lidovky.cz 15. 3. 2006. (http://www.lidovky.cz/snemovna-schvalila-zakon-o-registrovanem-partnerstvi-p14-/zpravydomov.aspx?c=A060315_183727_ln_domov_svo) (28. 4. 2014) Velké politické retro: Otázky Václava Moravce - předvolební duel Topolánek vs. Paroubek. Česká televize 24 28. 5. 2006. (http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10300439824-velkepoliticke-retro/210411033100802) (29. 4. 2014) Vláda české republiky. (www.vlada.cz) Volby do České národní Rady 31.5 - 1.6. 1992. volby.cz (http://volby.cz/pls/cnr1992/u0) Volby do Poslanecké sněmovny 31.5. - 1.6. 1996. volby.cz (http://volby.cz/pls/ps1996/u0) Volby do Poslanecké sněmovny 19. - 20.6. 1998. volby.cz (http://volby.cz/pls/ps1998/u0) Volby do Poslanecké sněmovny 14. -15.6. 2002. volby.cz (http://volby.cz/pls/ps2002/psm) Volby do Senátu 15. a 16. 11. 1996. Volby.cz (www. http://volby.cz/pls/senat/se?xjazyk=CZ&xdatum=19961116) Týden v České republice. BBC Czech 17. 12. 2005. (http://www.bbc.co.uk/czech/domesticnews/story/2005/12/051217_tyden_v_cr.shtml) (citováno 25. 4. 2014) 85

Zgarbu sesadil Paroubek. Lidovky.cz, 11. 11. 2005. (http://www.lidovky.cz/zgarbu-sesadilparoubek-0wj-/zpravy-domov.aspx?c=A051111_072648_ln_domov_hlm) (citováno 26. 4. 2014)

86

Abstrakt Tématem diplomové práce je Prezidencializace premiérství v České republice. Práce vychází z teorie autorů Thomase Poguntkeho a Paula Webba, kteří daný fenomén zkoumají ve třech rovinách neboli tvářích: exekutivní, volební a stranické. Autor se v rámci práce snaží zodpovědět, zda-li dochází k prezidencializaci premiérství v České republice. Dochází k ní postupným vývojem či závisí na samotné osobnosti premiéra? Práce je celkově rozdělena do tří částí. V první teoretické části, autor představí koncept prezidencilizace a přístupy k tomuto fenoménu, přičemž důraz bude kladen na teorii autorů Poguntkeho a Webba. Druhá část je věnována postupu autora při psaní. třetí část je analytická, ve které autor bude analyzovat jednotlivé premiéry, kteří působili v české republice do roku 2006. Klíčová slova: Prezidencilizace premiérství, vláda, koalice, volební tvář, stranická tvář, exekutivní tvář, premiér, Abstract The Topic of dissertation is the presidentialization of premiership in the Czech Republic. The thesis is patterned on theory of Thomas Poguntke and Paul Webb, who analyzes this phenomena in three faces: executive face, electoral face and party face. The author of this dissertation tries to find out, whether the Presidentialization of Premiership is under way in the Czech Republic. Is it a gradual process or does it depend on a personality of a prime minister? The Thesis is divided into three parts. In the first part the author is going to introduce the concept of Presidentialization and approaches to this phenomena where the emphasis is put on the theory of Thomas Poguntke and Paul Webb. The second part is devoted to methods of dissertation, which the author is going to use. The last part is reserved to the prime ministers in Czech republic until 2006. Key words: presidentialization of premiership, government, coalition, executive face, party face, electoral face, prime minister

87

88