PRŮBĚH AKCE ZBOROV 2007 jak jej zaznamenali ve svých diářích bří Filáčkové
__________________________________________________________________________
ČTVRTEK 14. 6. Odjezd, cesta z Mělníka k Popradu Ivek se ráno budí kolem páté a potom už spí jen takovými přískoky do osmé hodiny. Borek sděluje, že na tom byl podobně, nás starce cestovní horečka zodpovědně žene z postelí. V těch ranních bdících přískocích opravil poškozený stativ ke kameře a tak jsme vcelku brzy připraveni na cestu. Čekání a čekání – Jaromír jede k lékaři, to nešlo pominout, Tomáš je neznámo kde. Jaromír se vrací od doktora a Tomáš je neznámo kde. Dali jsme mu čas do dvanácti a pak že se uvidí...přijel za pět minut dvanáct. Opravdu. K dispozici máme Hyundai Tuscon CRDi, čtyřkolku, pohodlnou, nakládáme vše i ty zatracený obleky a ve 12:13 vyrážíme z ulice Pod vrchem v Mělníku. Tachometr ukazuje 8 782, což je pro nás nultý kilometr. Touhle dobou je průjezd Prahou ucpaný, a tak se probíjíme jen pozvolna, cestou ještě v Letňanech nákup piva a balené vody a pak pomalu, pomalu s kolonou, takže na dálnici D1 najíždíme až po půl druhé. Obědváme ve Velké Bíteši, pro Ivka je to docela dobrý tip, do těchto míst občas služebně zajíždí, může se to někdy hodit, protože v Bíteši na náměstí je restaurace U Raušů, vyhlášená, zastavují se tam celé sportovní týmy, politici, umělci, vědci, soudci, svědci a teď my. Před vchodem jsou v betonu obtisknuté "hollywoodské hvězdy" s českými jmény, sportovně i společensky "celebritovými". Jídlo bylo dobré, jako domácí a obsluhující děvčata měla šmrnc. Trasu na Slovensko každý zná, takže jen pro pořádek: Přes Brno, Uherské Hradiště, hrad Buchlov, Uherský Brod, v 17:32 je tu Starý Hrozenkov a hned za ním, na 353. kilometru naší cesty je hranice se Slovenskem. Naštěstí zde funguje Evropa, nikdo nezdržuje a hladce se ocitáme na Slovensku. Na pasovce se jen diví, protože v pasech máme bezvousé fotky: "Akosi nám tí bratia Filáčkovci zarástli, hej?", ale jinak je odbavení rychlé a snadné, prostě na úrovni Unie. A jedeme dál, směr Trenčín i s hradem Matúše Čáka, pak už je tu Povážská Bystrica a po dálnici na Žilinu. V Čechách bylo hezky, tady začíná pršet. V Žilině se stáčíme na východ, nad námi se vztyčí Strečno. Hory, lesy a vůbec utěšený vzhled tohoto kraje uchvacuje, známe ho spíš z okénka vlaku a tím pádem také z druhého břehu Váhu. Postupně před námi defiluje Malá i Velká Fatra, bereme benzín a ve směru jízdy se objevují Tatry, nejdříve jejich západní část - Západné Tatry alias Roháče. Identifikujeme nám známé a slezené vrchy – Baníkov, Baraniec, Hrubou kopu, Plačlivô, charakteristické Tri kopy a možná v průhledu i Volovec. Byli jsme tu s kamarády Tájkem a "Jamborem" někdy v roce 1993 a byla to bezvadná akce. (V Liptovském Mikuláši jsme tenkrát při čekání na vlak při pivu navázali známost s osobním šoférem herce Josefa Krónera a bylo to s ním moc hezké popovídání). Pokračujeme podél tatranského masívu, je dobrá viditelnost a sledujeme Kriváň, Lomnický štít, Gerlach. Po levé straně silnice se zdvíhají hřebeny Nízkých Tater, za měsíc se do nich Ivek chystá na dovolenou a kvituje to tichým, leč naléhavým pokřikem: „Do horýýýýýýýýýý!“ Už je pozdě a tak ve 20:45 zastavujeme 2km za Štrbou, kousek před Popradem. Dobrý motorest „Sosna“ po levé straně, noclehy po 450,-Sk. Dole v bufetu přijmou české koruny, sice v kurzu 1:1, ale je to nezbytné, místní klobásu si člověk nemůže odpustit. Ubytujeme se a popijeme něco piva a borovičky. Po prvním dni máme najeto 574km. 1
PÁTEK 15. 6. Slovenskem na východ, hranice, veksl ve Stryji, Dněstr, Rogatinský motorest Pátek 15.6. začíná i tady pod vrcholky Vysokých Tater teplým ránem, z okna je výhled na panoráma Tater a také na hromady zpracovávaného dřeva. Tady řádil v listopadu 2004 ničivý vítr; ještě stále se pracuje na škodách, které tehdy vznikly. Budí nás startující lesní mechanizmy a ze střešního okna jsou vidět polomy po té velké vichřici. V 8:25 startujeme a pak už vzhůru do druhé poloviny Slovenska. Projedeme Poprad, Spišský Čtvrtok, Levoču, pak Spišské Podhradie (a fotíme samozřejmě hrad). O půl desáté přejezd Braniska a v 10:15 Prešov, kde měníme slovenské koruny. Tomáš telefonuje (on vůbec dost za volantem telefonuje, ale to si necháme pro sebe), na mobilu je starosta Zborova (údajně nadšený naším příjezdem, je mu nahlášen jeden "zaměstitěl burgomistra", jeden "člen gorodskovo savěta" a "dva učjónyje - istóriki"). O půl dvanácté zastavujeme na konci Humenného a dáme si oběd v restauraci se zahrádkou - moc příjemná obsluha, o pivu ani nemluvě. Je neuvěřitelné, jak hodně se vylepšilo slovenské pivo (Šariš se dřív vůbec nedal pít, teď je výborný). A hezky by se tam sedělo - pod zastřešenou terasou se stoly a lavicemi z umělého kamene, kde to v tom žhavém poledni příjemě profukuje. Ve 12:20 jedeme dál na Sninu, máme totiž v úmyslu přejet hranici v Ubĺe a vyhnout se tak náporu ve Vyšném Nemeckém. Projedeme nad Ladomírovou, to už je východ jak se patří a kopce na obzoru jsou ukrajinské… V Ubľe by měl být nový přechod. Tahle Ubľa sice propaguje na poutačích svou "knoflíkáreň", ale že je přechod zavřený, to nikde nenapsali. Až asi dva - tři kilometry před hranicí je prostě značka zákaz vjezdu. Domorodci potvrzují, že je uzavřen. Přestavuje se prý na „šengen“ čili podle požadavků EU, pro nás motoristy to ale neoznačili podle EU, nýbrž podle ÚB ("úplně blbě") . Nezbývá, než jet třiatřicet kilometrů na jih, do Vyšného Nemeckého. Ve 14:20 jsme tam, z Mělníka ujeto 830km a začínáme odpočítávat čekání na hranici. Sakra, kolony aut, tušíme problémy. Slovenská strana nás sice odbavila během patnácti minut, fronta vlastně pořád popojížděla, proto jsme potíže očekávali spíš až na ukrajinském teritoriu. A byly. Smažili jsme se v horku u auta a Ivek si točil vlajku Ukrajiny a ceduli s názvem státu - a už je tady problém. Ukrajinec v maskáčích dělá dusno kvůli kameře. Přibíhá voják s komunistickým výrazem na tváři a chce kameru, pak alespoň smazat všechno, co bylo natočené. Nakonec mu ukazujeme, že tam skutečně nic není, jen ta cedule a vlajka, ale nic platné - asi nám zatkne kameramana, nebo to bude drahé... ale Tomáš - ač oficiálně specialista pro styk s civilním obyvatelstvem, to i s tímto vojákem vyřeší během pěti minut. Zdarma, hladce, s úsměvem, snad to bude ta asertivita, nebo co... ale my jsme skříslí a Jaromír dokonce (poněkud srabácky) maže tytéž obrázky ve svém fotoaparátu….kdepak jsi, přátelská Evropo? V 15 hodin vidíme hned vedle nás, jak někdo podstrkuje 20 UHR (ukrajinských hřiven) a vzápětí maskáčový voják vyrobí díru mezi auty, aby se tam ten platič vešel. No, tohle přece my nemáme zapotřebí! Za dvacet minut jsme u první ukrajinské budky, kde se fasují bumážky (dvojmo: kam jedeš, proč jedeš, co tam chceš – půlka se pak vozí po celý pobyt sebou a nesmí se ztratit). Vyplníme je a deset minut před čtvrtou už je pečlivě studuje pasový specialista s visačkou na jméno Eugen Anruh. Pořádně si prohlídl místostarostu, raději dvakrát, z očí do očí dlouze a pozorně studoval všechny jeho anatomické znaky a pak najednou kývne …. a my se po dvou hodinách konečně probíjíme přes hranici. Při vjezdu na ukrajinské území nás vítá gigantická socha nějakého komsomolce v heroickém gestu, tělo nachýlené v ostrém úhlu kupředu, levá noha vytrčená vzad, pravá ruka vysoko vpřed - urááá. Stojí tu tak už jistě přes třicet let…jsme na Ukrajině. Respektive v Zakarpatské Ukrajině, ještě dříve Podkarpatské Rusi.
2
V 16 hodin míjíme Užhorod, za dvacet minut přijíždíme po výborné silnici k Mukačevu (km 877), filmujeme a fotíme mukačevský hrad a uhýbáme na sever, protože musíme překročit oblouk Karpat. Silnice je i nadále výborná, provoz není nijak náročný a ukrajinské Karpaty jsou prostě nádherné. Je to tady takový zakopaný evropský turistický poklad, malebnost údolí a hor, čisté lesy, potoky i říčky, rázovitá stavení, romantické soutěsky. Jenže pro přilákání turistů je tady potřeba mnoho, mnoho udělat a ještě více investovat – a to bude trvat dlouho. Ivek vzpomínal, jak jsme tu byli v roce 1994, ne sice přímo tady, tehdy jsme navštívili východ a střed Podkarpatské Rusi, ale i odtud na dálku možná zahlédl hřeben Boržavy, tenkrát jsme ji zdolali jednodenním pochodem. Je to ta středová část Podkarpatské Rusi, pohoří nad Volovcem a Koločavou, kraj Nikoly Šuhaje, úžasné místo, kde rostly jen brusinky a borůvky… takže se teď díky panoramatickým pohledům z okna mihnula zadní palubou milá připomínka naší tehdejší čas. Cestou u krajnice sledujeme domorodce nabízející houby, čerstvě natrhané i nakládané – vypadá to na samé obrovské pravé hřiby. Ovšem: Radioaktivní cesium 137, které se v houbách ochotně ukládá, má poločas rozpadu 30 let a od Černobylu je to necelých 21 let (a nějakých 700km vzdušnou čarou), takže si necháme zajít chuť… Občas míjíme i moderní benzínové stanice. Nemají ale žádný obchůdek, žádný markýtek se samoobslužným prodejem. Jen uzavřenou kukaň s malým okýnkem pro placení. Potkáme i jeden, dva moderní motely, ale nemění v nich peníze a tak pokračujeme dál, sjíždíme z hor do té širé ukrajinské roviny, která se táhne na východ až k Uralu. A ta je fádní a nezajímavá. Zatímco Zakarpatsko nese jisté rysy posunu v úrovni žití, tady je to chudší až chudé, města i vesnice silně připomínají socialistické doby, zanedbanost, žádné upravené zahrádky u domů, ale ani žádná výrazná obdělaná pole, a přitom je vidět, jak je půda černá, mastná a úrodná. Většinou vidíme, že většinu polí pokrývá jen plevel a lebeda. O páté přejíždíme za Svaljavou řeku Latoricu, hodinu poté řeku Stryj a zaparkujeme ve stejnojmenném městě na prospektu Vjačeslava Čornovola. Místo je plné podvečerního ruchu, mladí i staří korzují ve stínu stromů a všemu tomu vévodí olbřímí socha Tarase Ševčenka. Zatímco Tomáš odchází za výměnou peněz, my ostatní hlídáme auto a sledujeme cvrkot na místním korze. Je to jako za starých dob. Plno lidí, bílé košile, krásné holky, načančané s takovým tím východním, ruským nevkusem, ale jen takovým mírným – fialová a bílá barva, zlacené ozdoby, nášivky, flitříky a pusa namalovaná trochu více, než je zdrávo. „Ukrajinská ženská rasa je ušlechtilá“, pravil Jaromír, „s vysokým podstavcem a zřejmou rustikální krásou“. Inu znalec. Tomáš se dlouho nevrací, už máme obavy, jestli ho někam nezatáhli, přece jen - inostráněc, ale objevuje se a jako vždy v pohodě, žádný problém, všechno má, kde budeme spát sice ještě neví, ale naprosto se nevzrušuje. Měnil složitě - byl nejdřív v nějaké herně, klubu, nebo čajovně, tam ho pohostili čajem, stále někam volali, dlouhé pohledy, to všechno v suterénu (no, nebylo by lepší utéct?), ale po jisté době ho dovedli na nádraží, ukázali mu na toho správného člověka, Jurij se jmenoval, a pak už se ten "veksl“ hladce vydařil … O půl osmé odjíždíme směrem na Berežany, v osm jsme v Židačivě a za městem přejíždíme Dněstr. Jméno této řeky nám zní dost dobrodružně, legendárně a kozácky. Už se dost šeří, silnice už dávno není pěkná a šikovná, co jsme sjeli z hor, rapidně se horší a při objížďkách mimo hlavní tah se mění v sovětskou klasiku – díry, krátery, prach. Za hodinu máme před sebou Rogatin, kde na příjezdu k městu, asi 300 m za křižovatkou vpravo, je u pumpy motorest. Parkujeme, vykládáme. Dnes jsme ujeli 527, celkem 1 101km a jsme asi 80 km od cíle. Rogatinský motorest, to je naše první možnost konfrontovat pověsti a zkušenosti z minulých let s dneškem. Čekali jsme všechno možné, tureckým záchodem počínaje a štěnicemi konče. Proti 3
benzínce OKKO s okřídleným koněm ve znaku tady však stojí pěkná dvoupatrová budova s malou zastřešenou předzahrádkou, kavárna a motel, kde mají výborné točené belgické pivo Stella Artois (dokonce i Gambrinus mívají, ale momentálně došel). K večeři nabízí jídelníček asi deset jídel. Příprava borčše s plněnými pirohy sice chvíli trvá, ale to jen proto, že se pirohy musejí čerstvě upéci - a věru, že je tady dovedou! Ubytování v nevelkých, ale čistých dvoulůžkových pokojích, přes chodbu jsou toalety a sprchový kout. To je daleko větší přepych, než jsme očekávali a zároveň nezbytná podmínka nabrání sil pro další horký den na palubě Tusconu. A že to nebude den ledajaký všichni víme. Zítra budeme na místě a čekají nás úkoly, které jsou smyslem a cílem této cesty.
SOBOTA 16. 6. Pole válečná - Berežany, Kalinivka, Zborov, Jezerná, Mogila, Ozerjanka, Pidgirne Sobota 16.června je už v osm ráno proti pátku nějak teplejší - no pochopitelně, jsme přece o hodinu na východ! Ale stejně necháme hodinky v klidu a budeme se řídit naším časem - ráno sice bude dřív světlo a večer tma, ale v tom vedru se to stejně nepozná. Budí nás zpěv ptáků, no zpěv, křik, je tu plno vran nebo kavek a řvou jak pominuté, slétají se dozadu na dvůr, kde jsou odpadky a basy s prázdnými lahvemi. Lehce snídáme, začíná se dělat takové to vnitrozemské vedro. V 8.40 vyrážíme směr Berežany. Jak na nás působily Běrežany? Asi nejlépe vystihuje charakter zjevu a vzhledu takových míst slovo – „sovětské“. Sovětská moc devastovala tuto zem, přinesla chudobu a plno nesmyslů a přesně tak ta místa vypadají. Chudě a nevábně, oprýskané, neudržované domy, nepořádek, rozbité silnice, samá lebeda a plevel. Samozřejmě občas se objeví nový dům, reklamní poutače, poopravená památka – vlastně ano, kostely, ty ano, ty jsou opravované nebo úplně nové, velkolepé, cibulovité věže jsou z mědi, pozlacené – ale celkový dojem působí zanedbaně, nepořádně. Uvidíme za pár let, na Zakarpatské Ukrajině je už posun znát, ovšem bude-li hranice průjezdná způsobem, který nám předvedli včera, bude to tady pak itolované a „sovětské“ hodně dlouho. Město Berežany má vedle těchto negativ i pozitiva v podobě banky, kde měníme peníze (je to ovšem výrazně delší procedura, než u Jurije na nádraží ve Stryji!), má trh s živou zvířenou, zajímavou atmosférou, ale prachbídným sortimentem kytek. A my kytici potřebujeme k cecovské mohyle, takže nakonec, protože nic jiného nemají, koupíme od bábušky na trhu jedno „koště“ s malými modrými kvítky a jedno se žlutými. Po desáté odjíždíme za město a tam u silničního příkopu doplníme naši kytici nádhernými vlčími máky a kopretinami. Po naaranžování to celé vypadá docela k světu a když potom ještě dál, v jedné zanedbané „sovětské“ vesnici, v příkopu s louží a s bahnícími se kachňaty uvidí Jaromír sličné lilie, náš pugét dostává závěrečný šmrnc. A pak už pomalu odbočujeme z hlavní silnice na Tarnopol a vjíždíme do Zborovské oblasti. Krajina je taková, jakou si ze všech popisů událostí bojů u Zborova představujeme. Rovinatá, mírně zvlněná a zelená. Projíždíme obcí Glivna, na komínech, střechách a sloupech je všude plno čápů a nakonec je v obrovských hejnech vidíme i v polích, jak paběrkují za pluhem. Ještě jedno, dvě 4
zhoupnutí přes táhlý horizont a jsme na místě. Před námi jsou na obzoru vidět domy Zborova, vlevo se vlní ve všemožných odstínech zeleně terén bývalého bojiště a my zastavujeme na prašné cestě tehdejší Cecové, dnešní obce Kalinivka. Je jedenáct hodin našeho času, najeli jsme 1 175km. Za chvíli je v oblaku prachu (ačkoliv jedeme krokem) nalezena ta správná ulice. Tabulku s názvem ulice jsme sice nenašli, ale díky dokumentu bohužel již zesnulého Milana Maryšky víme, že je to ta, která ještě před deseti lety nesla jméno Ulice Československá. Jsme u kamene s textem: "POUTNÍČE POSTŮJ! VZDEJ ÚCTU PAMÁTCE 190 ČESKOSLOVENSKÝCH VLASTENCŮ POCHOVANÝCH NA CECOVSKÉM HŘBITOVĚ, KTEŘÍ PADLI ZA SVOBODU, MÍR, ZA KRÁSNĚJŠÍ BUDOUCNOST SLOVANSKÝCH NÁRODŮ!" Ten kámen je vysoký asi 110, široký zhruba 70 centimetrů, klínovitého tvaru. Sokl s písmem je nabílený odprýskávajícím vápnem, písmena jsou mělce vysekaná a obtažená zelenou barvou. U paty kamene roste tak trochu nevhodně trs kopřiv, ale zato lípa, kryjící svým stínem celé to místo, je důstojná a majestátní. Nedalo se to fotit z odstupu, protože někdo místní měl hned před kamenem zaparkovaného svého Žigulíka (určitě díky onomu stínu lípy), ale i tak to pro nás byl první tichý svědek cíle naší pouti. ř. Strypa u Cecové
Kamenem ulice začíná, hřbitovem po nějakých sto metrech končí. Vlastně nekončí, hned za modře natřenými hřbitovními vraty přechází ve stezku směřující na východ do polí a ke břehu řeky Strypy tam, kde před devadesáti lety legionáři během pochodu na pozici přecházeli řeku po provizorním mostě. Kolem rohu hřbitova s kostelíkem zatáčí doleva zpevněná cesta, evidentně opravená v rámci příprav na letošní návštěvu české vládní delegace. Obhlídneme to kolem, vezmeme z auta všechno, co je potřeba a jdeme.
Dřevěný kostelík je hned za branou vpravo. Zde se mimo běžných bohoslužeb také sloužívá mše za naše padlé. Přímo proti bráně je za dřevěným křížem trojitá zvonice, je netypická, vlastně taková stěna (zděná a omítnutá) se třemi vysokými okny pro zvony. Zdobí ji obrazy svatých, napravo Ježíš, nalevo Marie a uprostřed to vypadá jako carevna, kdo ví. Zvláštní jsou čtyři malé obrázky jakýchsi andělů nahoře, vypadají jako okřídlená hlava Vladimíra Mečiara, nebo Borise Jelcina, ale tyhle pány tady moc neberou, takže opravdu nevíme. Pokud se jedná o Jana Zlatoústého, snad nám odpustí to předešlé přirovnání. Budeme se muset poučit o místní liturgii a církevních symbolech. Snad někdy příště, až se sem podíváme na delší dobu… Kolem zvonice stačí projít vysokou travou pár kroků dozadu mezi hroby a už vidíme nízké kamenné průčelí Mohyly bratří. Je otočené přímo proti nám, k jihu a v odpoledním slunci do dálky svítí. Je tu uklizeno, čisto, ticho a horko. Horko jako tehdy, v pondělí 2.července 1917.
5
Přicházíme k mohyle československých legionářů. Stavba byla postavena za první republiky1, má ukrajinské a české nápisy, československý státní znak. Místo je udržované, stojí tu vysoký kříž a stožáry a my na jeden z nich vztyčíme alespoň pro chvíli, kdy jsme tady, českou a vlastně také československou vlajku. Promýšlíme scénář pietního aktu, nacvičíme si kladení květin a vztyčování vlajky a potom všechno, krok za krokem, provádíme s velkou úctou a pohnutím. V závěru pak pokládáme květiny k mohyle jako výraz naší úcty a vděčnosti obětem, statečnosti a vlastenectví našich dědů a pradědů. A nelze si nevzpomenout na dědečka Krulicha a nelze si nepoložit otázku: vyšla by i naše generace se ctí z takových životních peripetií? A co generace našich dětí? Kdo vlastně dnes ví co je a kde je Zborov? Před cestou se Ivek ptal asi deseti lidí; jen jeden věděl, že to byla bitva, asi za druhé světové války.., ostatním to nic neříkalo. Že to každého z nás svým způsobem zasáhlo je vidět podle toho, jak po skončení ceremonií každý sám postává v zamyšlení kolem památníku. Zdržujeme se poměrně dlouho, je potřeba vše prožít, prohlédnout z odstupu a dokumentovat. V závěru zkoušíme projít mezi jednotlivými hroby, údajně jsou tu na hřbitově pohřbeni legionáři mimo mohylu, ale nenacházíme nic. Ještě fotíme, dokumentujeme, nasbíráme si pár kamínků na památku a potom pomalu opouštíme to tiché a tolik dlouhých desetiletí opomíjené místo. Projedeme osadu Pogrebce a jsme ve Zborově. Zborov. Jsme tady a vzhled města je zase „sovětský“. Na náměstíčku stojí socha Ševčenka a místní radnice je činžáková stavba, mírně vybydleného charakteru. Zastavujeme před ní a míjí nás jakýsi robustnější člověk, který vypadá jako starosta, ale míjí nás vcelku bez zájmu. Starosta by se přece jistě zastavil, když se před půl hodinou s Tomášem telefonicky domlouval, že přijedeme a vzápětí je tu cizí auto s označením CZ! Ale on sedá do auta a mizí, čekáme tedy, zkoušíme proniknout do budovy, Tomáš po chvíli znovu telefonuje a tehdy zjišťujeme, že ten člověk byl starosta! Nu vót, širá je ukrajinská země, široká ukrajinská duše a nevyzpytatelný je ukrajinský funkcionář... Starosta se vrací, je velmi srdečný, jmenuje se Nikola (on to vyslovuje „Mykola“) Nadozyrnyj a my se představujeme: zastupitel burgomístra Jaromír, člen górodskovo savěta Tomaš i patóm dva učjonyje-istóriky - pjérvyj Borek i drugój Ivek (nebo to bylo obráceně?). Proběhlo oficiální přivítání u auta, starosta vykládá krátce o svém městě. Během celého jednání se Tomáš snaží překládat a tlumočit v ruštině (za což se nejen starostovi, ale i všem Ukrajincům neustále omlouvá,), ale není to příliš třeba, ukrajinská řeč se spíše blíží slovenštině a polštině, než ruštině. Starosta postupně roztává a zve nás k sobě do úřadu. Ta chvíle u něho v kanceláři byla krátká, ale všimli jsme si zajímavých kontrastů: V rohu za stolem ukrajinská vlajka, v knihovničce řada zákonů Ukrajiny, na stěně obraz poslední večeře Páně a portrét Stěpana Bandery. Ten je pro místní symbolem svobody a odporu proti sovětské moci a jeho obrazy jsou všude. A nejen Bandera, ale i jeho další druhové, pro nás neznámá jména, jsou 1
Památník zborovské bitvy vznikl po dohodě československé a polské vlády na exteritoriálním československém území nad bývalou improvizovanou mohylou padlých z bitvy u Zborova, severně od kóty 352 u svatyně řecko-katolické (dnes pravoslavné) církve. Návrh vypracoval architekt Jaroslav Rössler, který dal památníku podobu legionářské zemljanky, stavbu z betonu a zeminy prováděl krajanský architekt Jaroslav Hožvic ze Lvova, kovové prvky byly přivezeny z Prahy. Stavební práce probíhaly od září 1926 do června 1927, osazení bronzové desky s česko-polským nápisem proběhlo bezprostředně před Národní zborovskou poutí v červenci 1927. Za druhé světové války byl památník značně poškozen, sovětská strana sice povolila jeho opravu a osazení nové desky, nyní již s česko-ukrajinským nápisem, další návštěvy však byly zakázány a o památník se až do roku 1990 starali pouze obyvatelé vesnice, díky nimž byl uchován v podobě z roku 1945 až do dnešní doby. (Informace získány díky laskavému přispění Oddělení referenčních a meziknihovních služeb Národní knihovny ČR.)
6
uctíváni. Jeden je i na malém kalendáři starostova stolu, portrét je zjednodušený a přikrášlený ve stylu socialistického realismu a jde o nějakého generála ukrajinské osvobozenecké armády. V kanceláři došlo na předávání dárků od mělnické radnice. A dohodli jsme se, že nám starosta zařídí otevření místního muzea, potom společně zajedeme na oběd do jeho oblíbeného podniku a po obědě nám pomůže s orientací na bojišti. Muzeum ve Zborově je zastrčené nějakých 500m západně od náměstí s radnicí. Je to budova se schodištěm, taková vilka, která pamatuje Rakousko Uhersko, po levé straně schodiště je socha Bogdana Chmelnického2 v životní velikosti, v předsálí vedle schodů pak ve velikosti nadživotní busta Ivana Boguna3. Zborov je totiž hlavně místem střetu Chmelnického a jeho kozáků s polskou šlechtou roku 1642. Proto je venku socha zmiňovaného atamana a uvnitř busta Boguna. Tahle jména nás potěšila, známe je ze Sienkiewizcových románů, ovšem v těch jsou jejich nositelé záporní gauneři a polští šlechtici hrdiny. Tady zmiňuje místní průvodce polského knížete Jeremiáše, za kterého proléval krev pan Wolodyjowsky, jako nejhoršího kata ukrajinského lidu. Průvodce je jednooký stařík, usměvavý a roztomilý. Vede nás do přízemí, kde je vlevo koutek věnovaný "českým a slovenským vlastencům na zborovském území". Pod státními vlajkami České a Slovenské republiky je tu figurína legionáře v typické uniformě, pár dobových fotek, nějaké tiskoviny k tématu (kniha "O armádě České republiky" a "Zborov"), velmi slabá kopie barevné mapy bojiště a pak fotografie našich významných státníků, kteří muzeum navštívili. Fotografie dokumentují pietní akce u cecovské mohyly, nejen prvorepublikové, ale i s prezidentem Havlem a dalšími porevolučními celebritami. Vidíme i dary, které tu nechávají různé delegace, od dnešního dne tu budou i dary mělnické. Mělo by se pro to ale udělat víc, stálo by za úvahu zaslání (nebo dovezení) nějakých kvalitnějších materiálů a vůbec systematičtější péče o zdejší instalaci. V zadní části za tímto koutkem je miniaturní sbírka nálezů (vesměs vykopávek z polí) munice, zbraní a výstroje z obou válek. V muzeu je ale hlavně připomenut ukrajinský osvobozenecký boj, opět prohlížíme uniformy, dokumenty, bysty, jména, moc nám to neříká, jen ten Bandera; a potom, trochu s ježením chlupů na zádech, čteme náborový plakát do ukrajinské SS divize Galicia (Halič), která po boku „bratrských německých vojsk“ přinese svobodu ukrajinskému lidu, inu psal se rok 1942… V horním patře, kam nás z reproduktorů doprovází nefalšovaný kozácký pochod, jsou artefakty týkající se právě onoho kozáckého úsilí udržet si v 17. století nezávislost jak na Polácích, tak na Rusech. Neměli to na Ukrajině a v Haliči zvláště, nikdy lehké, těch bojů byla celá řada. Na stěnách jsou k vidění všemožné kozácké doplňky, oblečení, hudební nástroje, portréty, kozácké píky a ne2
Bogdan (Zinovij) Michajlovič Chmelnickij: asi 1595 - 16.8.1957, ukrajinský hejtman, vůdce povstání proti polské nadvládě. Dosáhl řady vítězství. 1649 se prohlásil ukrajinským knížetem. 1650 - 54 neúspěchy v obnovené válce s Polskem. 1654 uzavřel s carem Alexejem Michajlovičem smlouvu o připojení Ukrajiny k Rusku. 3
Ivan Bogun: vojevůdce ukrajinských kozáků, zemřel 1664. Uzavřel smlouvu o přátelství s Bohdanem Chmelnickým. Během Chmelnického povstání proti Polsku panoval v Ukrajině, v červnu 1651 byl jmenován plukovníkem a zúčastnil se bitvy u Berestečka (jižně od Lucku) proti polským silám vedeným králem Janem II. Kazimirem. V červnu 1652 se podílel na další vítězné bitvě proti polskému veliteli Marcinu Kalinowskim. Polská porážka byla definitvní byla pro kozácké síly impulzem k zahájení úspěšné ofenzivy a získání kontroly na rozsáhlým územím Ukrajiny. Ivan Bohun se stal populárním ukrajinským lidovým hrdinou, zvěčněným Henrykem Sienkiewiczem v novele Ohněm a Mečem a stejnojmenným filmem Jerzyho Hoffmana.
7
chybí ani atamanské, hejtmanské bulavy4. Hlavním exponátem v horním patře je velké dioráma bitvy u Zborova roku 16495. Na pláních se řežou kozáci s Poláky a zatímco kozáci ve všech detailech obrazu slavně vítězí, Poláci mají děs ve tvářích a prosí o milost. Na horizontu pak zborovské střechy, pod nimi se lesknou vody řeky Stryj a všude kolem zelené zborovské pláně… Marně se ale od svých hostitelů snažíme dozvědět, vědí-li, či znají-li cestu na Mogilu, mírný vrch na zborovských pláních, o který byla před devadesáti lety svedena ta „naše“ bitva. Termín Mogila jim zamotal hlavu, stále nás odkazují na cecovský hřbitov, tam je přece Bratrská mohyla, legionářský hrob…vůbec nevědí, že by tu někdy bylo nějaké návrší jménem Mogila. Když jim ukážeme z Internetu staženou mapu oblasti i s názvem, nevěří svým očím. Zřejmě jsou šokováni nikoli důkazem, že ten vrch existuje, ale spíše tím, že my, lidé „ze západu“, máme tak dobrou mapu. Od muzea vyrážíme v koloně za starostovou Ladou, dost závodí, aby nám ukázal, že nějaké korejské auto na něj nemá. Necháváme si odstup, proč ho nepotěšit. Chvilku před druhou hodinou odpolední jsme u tabule Ozernaja. Ano, to je ta Jezerná, odkud vyšli před 90 lety českoslovenští dobrovolníci na zborovské frontové pozice. Šel tudy i náš dědeček, vzpomíná na to ve svém deníku. Vzpomíná i na to, jak ji viděl během Tarnopolského ústupu - jako hořící ruiny s vysokým sloupem kouře z požárů po dělostřeleckém bombardování a po výbuchu muničních skladů. Dnes je tu dusný poklid letního předbouřkového odpoledne a my zabočíme k restauraci v centru. Venkovní dusno se ještě násobí po vstupu do přízemí, kde se mísí horko z kuchyně s prostředím samoobslužné jídelny; ale starosta nás vede nahoru do salonku s otevřeným oknem na balkon a povlávajícími záclonami. A objednává nekřesťansky opulentní oběd. Začne to, jak jinak, vodkou, jmenuje se Zlaté pole a je jemná, leč silná. První přípitek je hodně oficiální, něco v tom smyslu: "Na zdarovje, za ukrepljenie drúžby mježdu horodom Melnik i horodom Zboriv...", ale ta oficialita se bude postupně uvolňovat, však uvidíme... Po vodce se podával řecký salát, výborný, se zelenými olivami a s místním sýrem. Pak zase vodka - bum!, musí se to přece vypít na ex a následoval boršč. Ukrajinský boršč plný kyselé smetany - to je přece hlavní jídlo, člověk je po něm najedený a v tom vedru navíc pořádně orosený. Ale kdepak. Proloží se další vodkou (už asi třetí) a následuje hlavní jídlo. Bramborová kaše s velikou omeletou, nebo snad bramborovou plackou, plněnou masem a zeleninou. Je to na oválném talíři asi tak pro dva až tři lidi, uf... O dalších vodkách se už nemá cenu zmiňovat, přiobjednala se druhá láhev. Připíjí se na "ljubov", "dobroje gosudarstvěnnyje opyty", vzkvétání obou republik a taky na uzdravení syna starostova přítele. Mezi tím ovšem probíráme všechno možné, jak roste "chytrost" jsou témata komplikovanější, otevřenější a čím dál tím víc si rozumíme. Ten náš český zvyk naházet u oběda do sebe jídlo a utíkat zase honem něco dělat asi nebude dobrý. Tady v Jezerné jsme zjistili, že tolik jídla najednou prostě nesníme, že si musíme dávat pauzy a v pauzách se klidně může pít vodka a že nám nic neuteče a teď si zobnem salátu a 4
Bulava - obřadní žezlo, symbol autority kozáckého hejtmana; (pro zajímavost: stejné jméno – Bulava – má taktická raketa ruského námořnictva, obdoba amerických balistických mezikontinentálních raket Trident, která nese deset jaderných hlavic a má dolet 8000 kilometrů.) 5 1649 (jedna z mnoha bitev proti Krymským Tatarům, po níž byly mezi B. Chmelnickym a polským králem Kazimírem uzavřena mírová smlouva. Tu považuje Ukrajina za počátek své novodobé státnosti.
8
tady zas palačinek a zapijeme sifonem a kousneme do masa a šup tam s vodkou – za svobodu, za vlast, za Ukrajinu! Vodka boří bariéry, zábava kulminuje, už si říkáme i intimnosti ze života našich národů a starosta na sebe prozrazuje, že je muzikant, takže nechybí ani zpěv. Konec hostiny uzavírá desert z listového těsta, takový štrůdl plněný tvarohem, zapíjíme březovou limonádou a kávou (a vodkou, pochopitelně). Menu bylo opravdu pro gastronomické veleobry. Ani pan starosta Nikola neměl na to, aby všechno dojídal. Vyfuníme ven v půl čtvrté odpoledne, bouřka nepřišla a dusný vzduch na nás leží jako houně. Jsme už teď všichni kamarádi a Ivek si sedá ke starostovi do auta, které vyráží opět v čele. Po té gastroanabázi jsou všichni fit, jen Borek cestou lehce vrhne, ale to ať si řekne sám: „Vyjíždíme hned za starostou, v jeho autě jede brácha s kamerou a já osiřel na zadní sedačce. Ale za chvíli, moment po odjezdu z Jezerné, se ozve boršč a s ním všechny ty poživatiny, co jsem udolal, natlakované bublinkami z březové limonády. A já jen koukám, jak co nejrychleji vyběhnout z auta na škarpu a trochu tomu ztrápenému žaludku ulehčit. Ještě že to hostitel neviděl, jel naštěstí vpředu ostošest a ostuda se tím pádem nekonala. Jen naše posádka si ze mě trochu utahuje, ale ať, hlavně že mi je fajn a necítím se jako přecpaný sklad potravin…“ Rychle doháníme přední vozidlo, ve Zborově vyjedeme doleva na Pogrebce, hned za nimi zabočíme ke Kalinivce a potom starosta se svým „ragulinem“ ostře zatáčí ze silnice doprava do zborovských polí někde v místech, kudy byl veden útok 2. pěšího pluku, podporující pravé křídlo útoku na Mogilu. Je zahájeno hledání přístupu na návrší, nebo lépe řečeno na kótu 393,5m - Mogila. Ten název je pro pana Nadozirného naprosto nepochopitelný, u oběda nám ještě po hodině diskuzí na tohle téma pořád rozuměl tak, že chceme k mohyle v Kalinivce, případně k mohyle bitvy v roce 1642 (viz níže). Málo platné bylo vysvětlování, že se nám jedná o "věrch Mogila" ležící jihozápadně od Zborova, znovu bylo jasné, že tenhle zeměpisný termín se tady vůbec nepoužívá. Probíjeli jsme se tedy prašnou polní cestou, tak prašnou, že auto před námi mizelo v neprůhledné cloně. Dojeli jsme na rozcestí a tam se chvíli radili. Více, než starostova znalost terénu (a neuvěřitelná průchodivost jeho Lady) nám však pomáhají naše mapy 1:100 000 stažené z internetu6. Podle nich jsme byli pod kótou 390,3, protože jsme zastavili u kamenného památníčku, který je na mapě označen křížkem na rozcestí pod kótou. Je to kamenná mohylka ve tvaru kříže z roku 1902; může to být památka na nějakou místní událost, nebo se vztahuje k těm kozáckým bojům, kdo ví. Památníček jsme tedy našli, ale rozcestí pod kótou se nekonalo. Pole, ta krásná úrodná pole prvotřídní černozemě jsou totiž většinou nechána ladem, roste tam plevel, půda odpočívá a nikdo sem nejezdí a snad ani nechodí. Tak jaképak rozcestí! Starostu náhle něco napadlo, zanořil se do remízku uprostřed pole a chvíli něco hledal. Netušíme co, třeba zbytky cesty, ale kdo ví, třeba tam měl zamlada ukrytý nějaký arsenál proti utlačovatelům. Nic ale nenašel a svoje tajemství nevysvětlil…
6
http://maps.vlasenko.net/?x=25.14273&y=49.66335&search=Zboriv.
9
Vylézáme z aut, Ivek točí, ostatní studují mapy a okukují ztvrdlou zem, ze které půjde prsť odebrat jen velmi těžko. Do toho mírně poprchává až prší, je dusné teplo, svahy kolem nás jsou plné mokré trávy a na obloze cvrlikají ukrajinští skřivánci. Měníme stanoviště a konečně Tomáš podle mapy identifikuje Mogilu. Je severozápadním směrem od nás, diretissimou bychom tam možná vyjeli, ale v těch nerovnostech je to riskantní, musíme objet velký kus až skoro k Jezerjance. Někam sem 2. července roku 1917 došli útočící legionáři ve svém vítězném průlomu nepřátelskou pozicí a ještě tu umlčeli pár kulometů a zajali skupinu maďarských vojáků. Dnes tu jsou místo zákopů jen vyjeté polní cesty, tu a tam zarostlé vysokou travou, nicméně pro obě auta sjízdné. Pokračovali jsme až k Ozerjance, nechali ji po levé ruce a vyjeli na silnici směrem ke Zborovu. Po pár metrech jsme zabočili ze silnice doprava, do lesa. Je to krátká lesní cesta, ze silnice stoupá, následuje zatáčka doleva a vyjede se do volného prostoru na polní cestu. Ta chvíli kopíruje kraj lesa, pak se odchýlí do pole na jihovýchod a stoupá přímo nahoru odhedem nějakých 300 metrů. A pak už není kam stoupat. Vrchol je nevýrazný, je to táhlá pláň, ale je to ono! Je 16.6.2007, 16:00 hod., 1 200km od Mělníka.
Kóta: 393,5 m.n.m. - "Mogila".
Konečně jsme nahoře. Mírná vyvýšenina Mogily opravdu ční nad okolními svahy a je vidět na Zborov, Kalinivku, vidíme úvoz, kudy šel kdysi spojovací zákop i útočící vojáci. "Zaměstítěl burgomistra" Jaromír vybere místo, Tomáš odkryje drny, připravíme si ceremoniál podobně jako v Kalinivce. A pak už nastává velký okamžik, Jaromír mluví do mikrofonu a nabírá do urny prsť země, na které umírali českoslovenští dobrovolníci pro tehdy utopickou vidinu samostatného Československa. Utopie se uskutečnila a dnes se my, vnuci a pravnuci alespoň takto omlouváme za macešskou vlast, která přes polovinu své existence nedokázala tyto oběti uznat a ocenit. Prsť bohdá za pár dní dorazí do Mělníka a bude uložena na pietní místo, 10
kde již jednou byla, než ji bolševici odstranili. Hradecký bratr Ivek pravil – a myslel to upřímně - že město Mělník má jeho obdiv! Po aktu odebrání a zapečetění urny následují přípitky a děkování a přípitky a filmování a přípitky a focení. Pak následuje pózování pro skupinovou fotografii a celou ceremonii zakončí série projevů. Máme pocit lehké euforie, budou to i ty vypité vodky, ale hlavně pramení z pocitu uspokojení, že úkol této mise byl právě úspěšně splněn. Loučíme se se starostou, dostal plechovkovou Plzeň a měl z ní velikou radost, ještě poslední pohledy a poslední záběry polí válečných, poslední myšlenka na dědu Krulicha a pak opouštíme zborovské bojiště. Jedeme na hlavní silnici. Asi kilometr odtud je nalevo, ve směru na Lvov, památné místo, kam s námi starosta zajel a dovedl nás tak k jiné mohyle, kterou tu navršili v devadesátých letech - k památníku bitvy roku 1642. Je nový a připomíná trochu mohylu u Watterloo, vysoký strmý kužel porostlý travou, nahoře s křížem. Proti nízkému slunci fotíme delegaci, která se vysápala na vrchol a ona zase nás. Pak se definitvně loučíme s panem starostou Nadozirným a míříme směr Lvov. Už je navečer, když poblíž Zoločiva zastavujeme u vojenského hřbitova, vypadá nový a upravený, s vyrovnanými řadami křížů. Ke svému překvapení nacházíme na vrcholu ústředního schodiště pod kaplí desku informující, že se jedná o 3000 padlých z divize Galicia. Vojenský hřbitov plný ukrajinských a německých jmen. Udržované, plno kytek…no, máme smíšené pocity. S vědomím, že to byla jednotka ukrajinských SS, jimž je přičítána řada zločinů, nevyznačuje se náš postoj žádným podobným soucitem, který jsme cítili k padlým na pohřebištích německých vetřelců v Normandii. (Až pozdější studium této otázky přineslo přesnější pohled na věc, která není zdaleka tak jednoduchá. Stručně lze říci, že osvobozenecký boj Ukrajinců v bezvýchodné situaci volil metodu teroru podobně, jako později ETA, nebo IRA. Sovětská propaganda na něm pochopitelně nenechala nit suchou, ale pro Ukrajince je to prostě úsílí o samostatnost, dlouho nenaplněné, ale jejich.) Před osmou hodinou končí dnešní den plný dojmů7 pár kilometrů před Lvovem, v obci Pidgirne. Před benzínovou pumpou tady stojí náš dnešní nocleh motorest Rusalka. V Rusalce přijmou Euro i US dolar bez problémů. Barman dokonce diskrétně nabízí děvočky… Platíme 150 UHR za dvoulůžkový pokoj. Opět velmi slušná úroveň, balkon, sprcha, televize, čisto. Venku hezké posezení s obsluhou přímo u vody. Dáme si večeři a červené víno (znalec Tomáš varuje před ukrajinským, dáváme si proto gruzínské a moldavské) a později před půlnocí, ukryti před komáry v altáncích, ještě ohromné vepřové steaky z grilu – pan starosta ze Zborova nám v Jezerné asi poněkud roztáhl žaludky…No, všichni jsme s dnešním dnem velmi spokojeni. 7
Hned po návratu se neodbytně vtírá myšlenka, že jsme tu měli ještě přenocovat a získat čas na prochození (či projetí) bojiště v mnohem širším rozsahu. Jasně, je to fádní krajina a těžko se v ní orientuje, zákopy jsou dávno zahrnuty a meze rozorány. Ale zejména osady tu stojí pořád, a tak třeba krátká návštěva Godova, Josefovky, folverku Josefůvka, Chorošce (nemluvě o Tustogolovech a trati nad Jezernou) by určitě přispěla k lepšímu poznání a umožnila nám pak o tomto prostoru uvažovat a hovořit zasvěceněji.
11
NEDĚLE 17. 6. Lvov a cesta zpátky, hodiny na celnici, nocleh v Levoči Neděle 17.června začíná zase velmi teplým ránem, proto neotálíme a v 8:45 startujeme, ještě zastávka na tankování hned vedle motorestu (14,28l nafty za 50 UHR) a už za dvacet minut jsme ve Lvově (1 315 km). Město nás docela překvapilo. I když i tady jsou ona „sovětská“ místa – otlučenost a šeď, samotný historický střed města je moc hezký, udržovaný, plný zajímavých staveb i detailů. Hodně pevnostních zdí, starých světských i církevních staveb, kostely a v nich probíhající mše, zachovalá opevnění a stoleté budovy, v jejichž průchodech se tu a tam narazí na gotická ostění, či jiné obnažené historické stavební prvky. Upoutají rozmanité, staré, docela slušně udržované domovní dveře (a zřejmě nejen nás, protože narazíme na barevný plakát „Dveri Lviva8“ s desítkami těchto dveří nafocených). Mnoho domů nese litinovou tabulku „historická stavební památka“. Jezdí tu tramvaje české výroby, rostou pěkná stromořadí a chodí houfy turistů. Je jich tu nejvíc z Polska (považují Lvov stále za své město), kostely jsou plné lidí, nastrojených, nedělně naladěných. Před sochou Pany Marie na ulici se řada z nich zastavuje, pomodlí se a pokračují dále. Bleší trh nabízí množství různých knih: Od Bandery (ten převažuje) přes Stalina až k nedávné socialistické minulosti. Ve stejném spektru jsou nabízeny součástky vojenské výstroje a medaile, včetně rakousko-uherského válečného kříže s „Frantou Pepou Jedničkou“. Tady mizí chudá Ukrajina a je tu náhle turisticky velmi atraktivní místo plné historie a zvláštní atmosféry. Náš kameraman natočil plno filmového materiálu, opravdu Lvov stojí za vidění, fotografování i filmování, je to i šikovnější a pohodlnější než to opisovat slovy. Ta na to nějak nestačí. Stálo to za návštěvu a pokud by byl člověk teoreticky připraven (a měl plán města a k tomu ještě zajištěný nocleh), mohl by vidět víc – ale od toho tady zase tak moc nejsme… Opouštíme Lvov, vyjíždíme z historického středu a projíždíme okrajovými částmi města, plnými „sovětských“ paneláků, ukrajinská realita je zase tady. A pak následuje dlouhá cesta ke Karpatům. Rovina, pole plná lebedy a jen chvílemi mezi ní rozeznáváme obdělaná políčka, špatná silnice, která má místy tak vyjeté koleje, že auta břichem téměř dřou o vozovku. Po nějaké době se náhle rovina zhoupne do dolíku a před námi jsou karpatské hřebeny s modrou oblohou a bílými mraky. Začínáme stoupat do kopců a užíváme si to, tady je to skutečná krása. Zastavujeme a točíme filmové záběry, fotíme. A opět krásná údolí, maličká stavení, hustě zalesněné kopce a svěže zelená úbočí, vzorně spásávaná domácí zvířenou do podoby perfektního anglického pažitu. Zastavíme ještě pod 8
Oravdu DVERI, žádná ruská VOROTA…
12
hřebenem na předělu s označením Zakarpatská Ukrajina. Tady byla hranice prvorepublikového Československa. Jsou tu stánky s pěknými i nevkusnými suvenýry, k dostání jsou kravské kůže, parohy, vycpaná zvířata, drobné věci ze dřeva, hřebeny, píšťaly, zvonky. Nakupujeme pár dárků a pokračujeme dále. Silniční tah je kvalitní a tak se poměrně brzy přehoupneme přes všechny kopce a údolí a máme před sebou Mukačevo. Ještě si u silniční babky koupíme naložené houby (jako vzorek pro dozimetr) a uháníme pod dohledem mukačevského hradu k Užhorodu. Na hranici přijíždíme poměrně brzy, čas je 15.12, ale stojíme opět ve frontě aut a opět jsme svědky podplácení a předjíždění. Přesto se posunujeme, je vedro a v autě běží klimatizace na plné obrátky. Pak se přehoupneme přes ukrajinské kontroly a myslíme si, že je vyhráno. Kdepak! Ani náhodou, tady náhle fronta aut stojí a nehýbe se. A tak Tomáš vrazí vojáčkovi 10 eur a najednou jsme před slovenským koridorem a vidíme, kde sedí žába na prameni. Tři průjezdy, před námi 20 aut a 12 slovenských celníků stojí s rukama na zadku a hledí a kecají a jsou důležití a berou úplatky. Jenom ne tak okatě. Nakonec se po třech hodinách protáhneme i slovenskou stranou a mizíme z tohoto strašného místa. Mizíme do Michalovců, tady asi dvě hodiny večeříme a už za šírání pokračujeme dál. Marně ale hledáme nocleh, ani v Prešově nic není, nalezneme kemp a dva motely plné dělníků ze stavby dálnice, musíme za tmy přes Branisko a teprve v Levoči v opět plném hotelu nám dává hostinský tip na soukromý penzion. Poměrně dobře navigujeme do vilové čtvrti, ve 22.45 budíme paní domácí penzionu Maja a nocleh je v takřka domácím prostředí. Máme problémy s placením, nemáme tolik slovenských peněz a paní kouká na naše eura, dolary i české peníze poněkud nedůvěřivě. Nakonec se domluvíme a konečně můžeme složit hlavu.
PONDĚLÍ 18. 6. Levoča - Hradec - Mělník s programovou vsuvkou Nová Huta Ráno je jasné, z oken vidíme Levoču a v dáli Tatry. Posnídáme a vyrážíme na jih, na Spišskou Novou Ves a pak ještě dál, až do Novoveské Hute. Tady má Jaromír kamaráda z vojny Laca a jeho rodinu. Bylo to velmi milé a dojemné setkání. Nevím, jak dlouho se ti dva neviděli, ale celá rodina postupně všeho nechala, sesedla se s námi, hostili nás domácí slaninou a domácí pálenkou a chtěli, abychom u nich zůstali. Asi po dvou hodinách se musíme loučit. Tomáš řidič je fit, my ostatní ji máme jako z praku, takže auto jede, Jaromír spí, Borek zpívá a Ivek…už nevím. Tatry jsou krásně viditelné, i Strčeno u Žiliny, odbočujeme na Makov, míříme do Beskyd, na Bumbálku, na hranici je průjezd již evropsky hladký a jsme v Čechách. V prostřední Bečvě zastavujeme na české jídlo moravské vrabce a pak už za krásného počasí známou cestou na Valmez, Hranice, Olomouc a Mohelnici. Tady u pumpy definitivně střízlivíme a ve 20.00 jsme v Hradci. Ještě krátká zastávka na kafe a pak mělničtí mizí směr Mělník a Ivek směr vana. Ve 22.00 hod odesílá Borek do Hradce SMS, že vidí mělnickou věž a že akce končí…9 9
Končí pro nás, Tomáše čeká vykládání, cesta domů a dát Tuscona do pořádku ... všude je (m.j.) ukrajinský prach...
13
