Právo shromažďovací v ČR

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Marek Voršilka

Právo shromažďovací v ČR Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: JUDr. Helena Hofmannová, Ph.D. Katedra: Katedra ústavního práva Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 16. 6. 2013

Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.

Marek Voršilka

Děkuji JUDr. Heleně Hofmannové, Ph.D. za vstřícnost a odborné vedení této diplomové práce.

Obsah 1. Úvod........................................................................................................................................................ 5 2. Právo shromažďovací a pojem shromáždění.........................................................................6 2.1 Pojem shromáždění................................................................................................................. 6 2.2 Průvody a manifestace............................................................................................................ 9 2.3 Zákaz povolovacího režimu................................................................................................ 10 2.4 Akcesorické činnosti............................................................................................................. 11 3. Oznámení shromáždění a jeho náležitosti...........................................................................14 3.1 Vynětí z oznamovací povinnosti....................................................................................... 14 3.2 Lhůta pro oznámení.............................................................................................................. 14 3.3 Náležitosti oznámení............................................................................................................ 18 4. Zákaz shromáždění........................................................................................................................ 22 4.1 Důvody zákazu........................................................................................................................ 22 4.1.1 Blízkost zákonodárných sborů a Ústavního soudu.........................................23 4.1.2 Nedovolený účel shromáždění................................................................................ 24 4.1.3 Nebezpečí pro zdraví................................................................................................... 27 4.1.4 Kolize s jiným shromážděním.................................................................................. 28 4.1.5 Nepřiměřené omezení dopravy a zásobování...................................................35 4.1.6 Nepřiměřené rušení nočního klidu........................................................................ 36 4.2 Postup úřadu při zákazu shromáždění.......................................................................... 36 4.3 Srovnání se zahraničními úpravami............................................................................... 38 5. Průběh shromáždění a jeho rozpuštění................................................................................. 42 5.1 Povinnosti svolavatele.......................................................................................................... 42 5.2 Povinnosti účastníků............................................................................................................ 44 5.3 Rozpuštění shromáždění..................................................................................................... 46 5.3.1 Rozpuštění zakázaného shromáždění..................................................................47 5.3.2 Rozpuštění neoznámeného shromáždění...........................................................48 5.3.3 Nedodržení nařízené doby ukončení....................................................................48 5.3.4 Podstatné odchýlení od oznámeného účelu.......................................................48 5.3.5 Nesplnění zákazu maskování a nošení zbraní...................................................50 5.3.6 Páchání trestných činů účastníky........................................................................... 51 5.4 Komparace se zahraničními úpravami..........................................................................52 6. Závěr.................................................................................................................................................... 55 Seznam literatury................................................................................................................................ 57 Příloha – odpovědi úřadů na žádosti o informace.................................................................62 Shrnutí.................................................................................................................................................. 105 Abstract................................................................................................................................................ 106

1. Úvod Právo pokojně se shromažďovat je považováno za jedno ze základních politických práv a v demokratických zemích je mu tradičně přisuzována vysoká hodnota a tomu odpovídající právní ochrana. Zaručení svobodného shromažďování bylo jedním ze základních požadavků demokratických hnutí v komunistických zemích a nejinak tomu bylo i v Československu, kde tyto snahy v březnu roku 1990 vyústily v přijetí nového zákona o právu shromažďovacím, společně se zákonem o právu sdružovacím a zákonem o právu petičním. Cílem této práce je zhodnotit stav ochrany tohoto základního práva v době, kdy uplynulo již téměř čtvrt století od přijetí této zásadní právní normy, zanalyzovat současné znění shromažďovacího zákona, zaměřit se na některé jeho problematické aspekty a navrhnout řešení de lege ferenda, kriticky zhodnotit vybranou relevantní judikaturu a provést srovnání s některými zahraničními úpravami.

5

2. Právo shromažďovací a pojem shromáždění Právo pokojně se shromažďovat je zaručeno čl. 19 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Toto právo může být omezeno zákonem v případech shromáždění na veřejných místech, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, ochranu veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo pro bezpečnost státu. Takto vymezená omezení v podstatě odpovídají omezením přípustným dle čl. 10 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a zákadních svobod (dále jen „Úmluva“). Nad rámec požadavků Úmluvy však Listina bezpodmínečně zakazuje, aby bylo shromáždění podmíněno povolením orgánu veřejné správy. K provedení tohoto ústavně zaručeného práva byl v březnu roku 1990 přijat zákon č. 84/1990, o právu shromažďovacím (dále jen „shromažďovací zákon“ nebo „zákon“).

2.1 Pojem shromáždění Shromáždění není ve shromažďovacím zákoně ani v Listině definováno. Zákon však v § 1 odst. 3 vymezuje účel shromažďovacího práva tak, že jeho výkon slouží občanům k využívání svobody projevu a dalších ústavních práv a svobod, k výměně informací a názorů a k účasti na řešení veřejných a jiných společných záležitostí vyjádřením postojů a stanovisek. Negativní vymezení je pak obsaženo v § 2 zákona, který stanoví, že za shromáždění ve smyslu tohoto zákona se nepovažují shromáždění osob související s činností státních orgánů upravená jinými právními předpisy, shromáždění související s poskytováním služeb a jiná shromáždění nesloužící účelu uvedenému v § 1 odst. 2. Je tedy zjevné, že nikoli všechny společenské akce, na kterých se setkává třeba i větší množství lidí, spadají do působnosti shromažďovacího zákona. Nebudou sem spadat např. akce, které slouží výhradně zábavě nebo komerční prezentaci. Existují různé názory na to, zda i shromáždění, která zákon ze své působnosti vylučuje, jsou shromážděními ve smyslu čl. 19 Listiny a tedy požívají ústavněprávní

6

ochrany. Petra Wagnerová1 se domnívá, že ustanovení § 1 odst. 2 a § 2 shromažďovacího zákona pouze určují, jaké typy shromáždění jsou regulovány tímto zákonem, a že tedy existují i shromáždění tímto zákonem neregulovaná, která jsou však shromážděními podle čl. 19 Listiny. Jiný názor zastává Vojtěch Šimíček2, dle něhož „zákonné vynětí některých typů shromáždění na straně jedné sice neznamená, že tato se nemohou konat (v tomto směru se plně uplatňuje zásada, že co není zakázáno, je povoleno), nicméně současně platí, že již nepožívají ústavní ochrany“. Osobně se přikláním k druhému názoru, tedy že shromáždění vyňatá z režimu shromažďovacího zákona (tedy především akce komerčního charakteru) nejsou svou povahou výkonem práva pokojně se shromažďovat ve smyslu čl. 19 Listiny. Tomu odpovídá i systematické zařazení tohoto práva mezi politická práva v Listině. Ke stejnému závěru lze dospět též komparací se zahraniční judikaturou. V Německu není termín shromáždění ústavou ani zákonem vůbec definován, k jeho definici přikročila až judikatura Spolkového ústavního soudu 3: eine örtliche Zusammenkunft mehrerer Personen zur gemeinschaftlichen, auf die Teilhabe an der öffentlichen Meinungsbildung gerichteten Erörterung oder Kundgebung 4. Ani v Rakousku neobsahuje shromažďovací zákon ani ústava definici pojmu shromáždění a judikatura rakouského ústavního soudu jej vymezuje následovně5: Zusammenkünfte mehrerer Menschen, die in der Absicht veranstaltet werden, die Anwesenden zu einem gemeinsamen Wirken (Debatte, Manifestationen usw) zu bringen, so dass eine gewisse Assoziation der Zusammengekommenen entsteht6. V obou těchto definicích je 1 2

3

4 5 6

WAGNEROVÁ, Petra. Jak je to se se zákonem o právu shromažďovacím, respektive s oznámením shromáždění. Správní právo. 2006, roč. 2006, č. 2, s. 65-91. WAGNEROVÁ, Eliška, Vojtěch ŠIMÍČEK, Tomáš LANGÁŠEK, Ivo POSPÍŠIL a kol. Listina základních práv a svobod: komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, strana 462. ISBN 97880-7357-750-6. BRENNEISEN, Hartmut a Michael WILKSEN. Versammlungsrecht: das hoheitliche Eingriffshandeln im Versammlungsgeschehen. 4. vydání. Hilden/Rhld: Verlag Deutsche Polizeiliteratur, 2011, strana 71. ISBN 978-3-8011-0645-4. Místní setkání většího množství osob za účelem společné diskuse nebo manifestace směřující k účasti na tvorbě veřejného mínění. GIESE, Karim. Versammlungsrecht. In: BACHMANN, Susanne et al. Besonderes Verwaltungsrecht. 8. vydání. Vídeň: Springer-Verlag/Wien, 2012, strana 74-75. ISBN 978-3-7091-0340-1. Setkání většího množství lidí, které je uspořádáno za účelem společného působení přítomných (debaty, manifestace atd.), tak aby tím vzniklo určité sdružení sešlých osob.

7

aspekt výměny nebo vyjadřování názorů pojmovým znakem shromáždění, zaručujícím jeho ústavněprávní ochranu. V souladu s tímto pojetím tak např. Spolkový ústavní soud v Německu neuznal jako shromáždění hudebně-taneční festival Loveparade, neboť jeho převažujícím účelem byla zábava účastníků a nikoli utváření veřejného mínění.7 Nutno ovšem říci, že vymezení shromáždění z hlediska jeho účelu judikaturou rakouského a německého ústavního soudu je dokonce ještě užší než vymezení účelu shromáždění českým shromažďovacím zákonem. Německé a rakouské soudy nepovažují např. za shromáždění takové akce, jejichž cílem je toliko jednostranné šíření informací a nikoli vyjádření určitého názoru či společná názorová výměna.8 Rakouský ústavní soud tak kupříkladu judikoval, že akce, jejímž oznámeným účelem bylo „informovat o aspektech rakouské a mezinárodní energetické politiky“ a na níž docházelo pouze k rozdávání informačních brožurek, nespadá pod ochranu shromažďovacího práva, tudíž byla jako ústavně konformní shledána pokuta za postavení informačního stolku bez povolení, třebaže by jako součást shromáždění nebylo takové povolení vyžadováno.9 Domnívám se, že podobně restriktivní výklad by v českém právu neobstál. Dle § 1 odst. 2 je účelem shromažďovacího práva kolektivní využívání práva na svobodu projevu a dalších ústavně zaručených práv a dle čl. 17 Listiny je s právem na svobodu projevu neoddělitelně spojeno právo na rozšiřování informací; ustanovení § 1 odst. 2 navíc dále výslovně uvádí jako účel shromažďovacího práva výměnu názorů a informací. Šíření informací je tedy v českém právu chráněno stejně jako šíření názorů a obojí spadá do působnosti českého shromažďovacího zákona. Takové pojetí považuji za správné – hranice mezi pouhým informováním a vyjadřováním názorů je často velmi vágní, tyto dvě aktivity spolu úzce souvisí a jejich striktní od7

BRENNEISEN, Hartmut a Michael WILKSEN. Versammlungsrecht: das hoheitliche Eingriffshandeln im Versammlungsgeschehen. 4. vydání. Hilden/Rhld: Verlag Deutsche Polizeiliteratur, 2011, strana 104106. ISBN 978-3-8011-0645-4.

8

GIESE, Karim. Versammlungsrecht. In: BACHMANN, Susanne et al. Besonderes Verwaltungsrecht. 8. vydání. Vídeň: Springer-Verlag/Wien, 2012, strana 80. ISBN 978-3-7091-0340-1; BRENNEISEN, Hartmut a Michael WILKSEN. Versammlungsrecht: das hoheitliche Eingriffshandeln im Versammlungsgeschehen. 4. vydání. Hilden/Rhld: Verlag Deutsche Polizeiliteratur, 2011, strana 113. ISBN 978-3-8011-0645-4. VfGH Slg. 11651/1988

9

8

dělování pro účely shromažďovacího práva dle mého názoru nedává příliš velký smysl a nepřispívá pocitu právní jistoty. Domnívám se tedy, že vymezení § 1 odst. 2 zákona se kryje s účelem ústavně zaručeného práva pokojně se shromažďovat. Za shromáždění v tomto smyslu je tedy třeba považovat takové setkání osob, které slouží k účelu vymezenému v § 1 odst. 2 zákona, tedy k využívání svobody projevu a dalších ústavních práv a svobod, k výměně informací a názorů a k účasti na řešení veřejných a jiných společných záležitostí vyjádřením postojů a stanovisek, a není ani zákonodárným shromážděním, ani shromážděním souvisejícím s poskytováním služeb.

2.2 Průvody a manifestace V § 1 odst. 3 zákona se stanoví, že za shromáždění ve smyslu tohoto zákona se považují též pouliční průvody a manifestace. Petr Černý10 toto ustanovení vykládá tak, že pouliční průvody a manifestace jsou považovány za shromáždění, i kdyby nebyly pořádány za účelem vymezeným shromažďovacím zákonem. Takový výklad však považuji za přinejmenším sporný, Černý přitom tento svůj závěr nijak blíže neodůvodňuje. Lze se domnívat, že považuje § 1 odst. 3 za speciální ustanovení vůči § 1 odst. 2 a § 2. Domnívám se však, že samotný text zákona připouští i takový výklad, dle kterého je § 2 speciálním ustanovením vůči celému vymezení shromáždění dle § 1. Aplikace dalších výkladových metod pak dle mého názoru vychází jednoznačně příznivěji pro druhou variantu. Pokud bychom přijali Černého výklad, museli bychom se mimo jiné vypořádat s otázkou, zda např. průvod směřující výhradně ke komerční propagaci určitého výrobku začne být shromážděním až teprve tehdy, kdy se dá do pohybu, a přestane jím být v okamžiku, kdy se zastaví, anebo zda skutečnost, že určitou část programu tvoří průvod, činí shromáždění z celé akce. Obě dvě varianty považuji za absurdní, a tudíž je na místě tento výklad za použití metody reductio ad absurdum jako celek odmítnout. Ke stejnému závěru lze dospět i použitím výkladu teleologického. V důvodové 10 ČERNÝ, Petr a Markéta LEHKÁ. Zákon o právu shromažďovacím: komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, strana 24. ISBN 978-80-7400-306-6.

9

zprávě k vládnímu návrhu zákona z roku 1990 je přímo jako příklad shromáždění nespadajícího do působnosti shromažďovacího zákona uveden svatební a pohřební průvod. Těžko lze vůbec nalézt rozumný důvod, proč by se mělo vynětí komerčních a jiných akcí nesměřujících k naplnění účelu shromažďovacího práva z působnosti shromažďovacího zákona vztahovat pouze na statická shromáždění a nikoli na průvody. Koneckonců i v již zmiňované německé kauze Loveparade, v níž německý spolkový soud dospěl k závěru, že nešlo o shromáždění, tvořil pouliční průvod značnou část programu. Lze tedy uzavřít, že jakékoli shromáždění – bez ohledu na to, zda jde o průvod, manifestaci či statické shromáždění – je možno za shromáždění ve smyslu shromažďovacího zákona považovat jen tehdy, pokud je pořádáno za účelem uvedeným v § 1 odst. 2 zákona a nejde o případ uvedený v § 2 zákona. Ustanovení § 1 odst. 3 má dle mého názoru tedy spíše demonstrativní charakter – jeho smyslem je zdůraznit, že shromáždění lze konat i formou průvodů či manifestací, a nikoli tyto formy shromáždění privilegovat před jinými.

2.3 Zákaz povolovacího režimu Rozlišení toho, co je a co není shromáždění, je podstatné především proto, že shromáždění požívá z Ústavy určitých významných privilegií. Asi nejdůležitějším privilegiem je bezpodmínečný zákaz podmiňovat jeho konání úředním povolením, zakotvený v čl. 19 odst. 2 Listiny a zopakovaný v § 1 odst. 4 shromažďovacího zákona. Namísto povinnosti opatřit si povolení je zákonem stanovena povinnost shromáždění úřadu dopředu oznámit, což je praxe běžná ve většině evropských zemí (viz kapitola 3). Povolovací režim je naproti tomu uplatňován např. ve Švýcarsku, byť konkrétní úprava je ponechána jednotlivým kantónům. 11 Otázkou povolovacího režimu se opakovaně zabýval i Evropský soud pro lidská práva a jako takový jej neshledal rozporným s Úmluvou.12 Zákaz povolovacího režimu, zakotvený v 11 KAYSER, Martin. Repetitorium Bundesstaatsrecht. 1. vydání. Zürich: Orell Fuessli Verlag AG, 2004, strana 87. ISBN 978-3280070437. 12 KOSAŘ, David. Shromažďování a sdružování (čl. 11 EÚLP). In: KMEC, Jiří et al. Evropská úmluva o lidských právech: komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2012, strana 1115. ISBN 978-80-7400-365-3.

10

čl. 19 odst. 2 Listiny, jde tedy nad rámec požadavků Úmluvy. Je však třeba uvést, že oznamovací režim je mezinárodními organizacemi na ochranu lidských práv považován za vhodnější a povolovací režim byl i v některých dalších zemích soudy prohlášen za protiústavní.13 Z ústavně zakotveného zákazu podmiňovat shromáždění úředním povolením je třeba vyvodit jeho faktické vynětí z režimu zvláštního užívání pozemní komunikace, k němuž je dle § 25 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „silniční zákon“), třeba předchozího povolení silničního úřadu, a to i tehdy, pokud by podoba shromáždění jinak zvláštnímu užívání, tak jak jej chápe silniční zákon, odpovídala. Nepřípustnost aplikace ustanovení o zvláštním užívání pozemní komunikace je explicitně zmíněna i v důvodové zprávě k vládnímu návrhu shromažďovacího zákona z roku 1990. Takovéto pojetí je jednoznačným vymezením proti předpisům z dob minulého režimu, kdy konkrétně vyhláška č. 320/1951 Ú.l. stanovila v § 12, že „nedotčen zůstává § 5 zákona č. 56/1950 Sb., o provozu na veřejných silnicích, podle něhož je pořádání podniků na veřejných silnicích a v jejich sousedství třeba povolení, jestliže by provozem těchto podniků mohla býti ohrožena bezpečnost nebo plynulost silničního provozu“.

2.4 Akcesorické činnosti Úzce spojená s problematikou vynětí shromáždění z režimu zvláštního užívání dle silničního zákona je i problematika tzv. akcesorických činností. Úřady je mnohdy přijímán výklad, že v rámci shromáždění není možné bez povolení k zvláštnímu užívání pozemní komunikace umístit jakoukoli věc na zem 14. Takový výklad je však pochybný – je-li smyslem shromažďovacího práva ochrana kolektivního výkonu práva na svobodu projevu, pak musí být shromažďovacím právem chráněno nejen samotné setkávání lidí, ale i způsob a forma vyjádření názoru jako takového. Svoboda shromažďování v sobě musí zákonitě zahrnovat i svobodu zvolit 13 BELYAEVA, Nina et al. Guidelines on Freedom of Peaceful Assembly. 2. vydání. Varšava: OSCE Office for Democratic Institutions and Human Rights, 2010, strana 65. ISBN 978-92-9234-785-7. 14 Viz např. MOLNÁR, Bohumír. Neoprávněný zábor veřejného prostranství a shromáždění. Občanská právní sebeobrana [online]. 2012 [cit. 2013-04-20]. Dostupné z http://www.pravnisebeobrana.cz/neoprávněný-zábor-veřejného-prostranství-shromáždění

11

si formu vyjádření svého postoje či stanoviska, a existuje mnoho legitimních způsobů, jimiž lze toto učinit za pomoci věcí položených na zem, ať už jde o reproduktor, transparent, stolek s tiskovinami atd. Pokud Listina chrání institut shromáždění před povinností opatřit si povolení orgánů veřejné moci, je třeba tuto ochranu vztáhnout i na aktivity shromažďujících se osob, které směřují k naplnění účelu shromažďovacího práva. Při opačném výkladu by ad absurdum mohla být za ústavně konformní shledána taková úprava, která by sice obecně stanovovala ohlašovací princip, ale vyžadovala by povolení např. pro jakékoli držení transparentů, rozdávání letáků, mluvení do tlampače apod., čímž by efektivně paralyzovala výkon shromažďovacího práva. Tento postoj v poslední době zaujala i judikatura. Ústavní soud v roce 2010 judikoval15, že „správnímu orgánu mělo být prima facie zřejmé, že jednání stěžovatele oznámené orgány Policie ČR z místa demonstrace nemůže naplňovat po právní stránce znak přestupku, a to proto, že umístění reproduktorů na komunikaci je součástí výkonu shromažďovacího práva“. Tento nález zrušil předchozí rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jemuž bylo ale dáno za pravdu v hodnocení otázky, zda reproduktor může být součástí shromáždění i bez povolení správních orgánů: „Cílem shromáždivších se není promlouvat k sobě samým v důvěrném kroužku (k tomu by se nemuseli scházet na místě veřejnosti přístupném), nýbrž informovat i široký okruh přímo neúčastné veřejnosti, názorově zapůsobit na její členy a probudit v nich zájem o určité otázky. Takovéto působení je vlastním cílem shromáždění, a ozvučení shromáždění (včetně umístění reproduktorů na veřejné prostranství) je tedy jeho přirozeným atributem, který nelze podmiňovat úředním povolením. O přestupku by bylo možno uvažovat např. tehdy, pokud by pořadatelé shromáždění narušovali noční klid hlukem vytvářeným ozvučovací technikou; samotné ozvučení (včetně jeho technického zabezpečení, k němuž je nutno využít části veřejného prostranství) však přestupkem být nemůže.“16 Názor zmíněných judikátů nakonec převzalo i Ministerstvo vnitra, které ve ve

15 Nález Ústavního soudu ze dne 18. února 2010, sp. zn. I. ÚS 1849/08. 16 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. června 2008, sp. zn. 1 As 32/2008-116.

12

svém stanovisku17 uvádí: „V případě konání oznámených shromáždění, a to i v případě tzv. akcesorických činností na shromáždění, jako je postavení ozvučovaní aparatury, postavení stolků s peticemi, propagačními materiály apod., nelze po svolavateli/pořadateli žádat povolení příslušného silničního správního úřadu z důvodu, že by se jednalo o zvláštní užívání pozemní komunikace (§ 25 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích) (…) Zmíněné „akcesorické“ činnosti jsou integrální součástí výkonu práva shromažďovacího.“ Lze tedy shrnout, že pod ochranu shromažďovacího práva spadají i činnosti, které by jinak naplňovaly znaky zvláštního užívání pozemní komunikace (průvody po vozovkách, umístění stolků či stánků s tiskovinami, ozvučovací či promítací techniky atd.), pokud slouží účelu shromažďovacího práva, tak jak je vymezen v § 1 odst. 2 zákona. Takové činnosti nelze podmiňovat předchozím úředním povolením. De lege ferenda by bylo vhodné, aby zákon explicitně stanovil oprávnění k přiměřenému užití pomocných předmětů bez zvláštního povolení a stanovil povinnost uvést v oznámení jejich seznam. Přesně takto to stanoví např. § 8 a § 11 finského shromažďovacího zákona.18 Takový postup by pomohl jak úřadům, které by získaly lepší přehled o podobě oznamovaného shromáždění, tak svolavatelům, kteří by získali garanci toho, že za takto oznámené činnosti nebudou sankcionováni.

17 Stanovisko odboru bezpečnostní politiky Ministerstva vnitra k některým otázkám zákona 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím. Ministerstvo vnitra [online]. 2010 [cit. 2013-04-20]. Dostupné z: http://www.mvcr.cz/clanek/stanovisko-odboru-bezpecnostni-politiky-mv-k-nekterym-otazkamzakona-84-1990-sb-o-pravu-shromazdovacim-shrz.aspx 18 Finland: Assembly Act (1999, as amended 2001). Legislation online [online]. OSCE Office for Democratic Institutions and Human Rights, 2004-2013 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://legislationline.org/topics/country/32/topic/15

13

3. Oznámení shromáždění a jeho náležitosti 3.1 Vynětí z oznamovací povinnosti S výjimkami uvedenými v § 4 musí být všechna shromáždění oznamována úřadu. Mezi tyto výjimky patří jednak shromáždění konaná v uzavřených prostorách (v obydlích bezpodmínečně a v jiných uzavřených prostorách, pokud jde o shromáždění jmenovitě pozvaných osob), jednak shromáždění pořádaná právnickými osobami, jsou-li přístupná jen jejich členům, pracovníkům či jmenovitě pozvaným osobám, a jednak shromáždění sloužící k projevům náboženského vyznání. Ustanovení § 4 odst. 3 dále stanoví oprávnění Rady obce určit nařízením ve svém obvodu místa, kde lze konat shromáždění i bez předchozího oznámení. Tento institut se často označuje jako český Hyde Park19, takové pojmenování však nemá velké opodstatnění, protože anglické právo vyžaduje oznámení pouze pro průvody – statická shromáždění se tedy vůbec nemusejí oznamovat, ať už se konají v Hyde Parku či kdekoli jinde.20

3.2 Lhůta pro oznámení Oznámení musí být dle § 5 odst. 1 doručeno úřadu minimálně 5 dní před ter mínem konání shromáždění. Tabulka č. 1 ukazuje srovnání lhůt pro oznámení shromáždění v různých zemích. Z tohoto srovnání je patrné, že paušální pětidenní lhůta patří – alespoň v zavedených demokraciích – k těm nejdelším. Ze zemí Evropské unie, k nimž se mi podařilo dohledat data, má delší základní lhůtu jen Španělsko a Estonsko a stejně dlouhou lhůtu jen Litva a Slovensko, jehož zákon vychází ze stejné právní úpravy jako zákon český. Nabízí se otázka, zda lze paušální pětidenní lhůtu přijmout jako opatření v 19 Viz např. ČERNÝ, Petr a Markéta LEHKÁ. Zákon o právu shromažďovacím: komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, strana 51. ISBN 978-80-7400-306-6. 20 Protests and marches: letting the police know. Government Digital Service [online]. 2013 [cit. 201304-20]. Dostupné z: https://www.gov.uk/protests-and-marches-letting-the-police-know

14

Země

Lhůta pro oznámení

Poznámka

Albánie

3 dny

Arménie

0/7 dnů

Azerbajdžán

5 dnů

Bosna a Hercegovina (Sarajevo)

5 dnů

Bulharsko

48 hodin / 5 dnů

Česká republika

5 dnů

Estonsko

7/10 dnů

Finsko

6 hodin

Gruzie

5 dnů

Kazachstán

10 dnů

Kyrgyzstán

2 pracovní dny

Litva

5 dnů

Lotyšsko

3 prac. dny / 7 prac. dnů

Makedonie

Není oznamovací povinnost

Malta

48 hodin / 6 dnů

6 dnů pro průvody

Moldavsko

0/5 dnů

Oznámení vyžadováno jen pro shromáždění nad 50 lidí

Černá Hora

0/5 dnů

Oznamovací povinnost jen pro shromáždění nad 20 lidí

Maďarsko

3 dny

Německo

48 hodin

Lhůta před zveřejněním informací o konání shromáždění

Norsko

1-2 dny

Zákon hovoří o dostatečném předstihu, v praxi se akceptují 1-2 dny

Polsko

0/3 dny

Oznamovací povinnost jen pro shromáždění minimálně 15 lidí

Rakousko

24 hodin

Rumunsko

3 dny

Rusko

3 dny / 10 dnů

3 dny postačují pro malé vizuální demonstrace

Srbsko

48 hodin / 5 dnů

5 dnů při narušení dopravy

Slovensko

5 dnů

Slovinsko

3 dny

Španělsko

10 dnů

Tádžikistán

15 dnů

Turecko

72 hodin

Velká Británie

0/6 dnů

Oznamovací povinnost jen pro shromáždění nad 100 lidí

5 dnů pro průvody 10 dnů v případě nutných zásahů do dopravy

7 pracovních dnů v případě narušení dopravy

Oznámení vyžadováno jen pro průvody

Tabulka č. 1 – srovnání lhůt pro oznámení shromáždění Zdroje: Anglické texty zákonů a další informace z: Freedom of Assembly. Legislation online [online]. OSCE Office for Democratic Institutions and Human Rights, 2004-2013 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://legislationline.org/topics/topic/15; ČERNÝ, Petr a Markéta LEHKÁ. Zákon o právu shromažďovacím: komentář. 1. 15 vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, strana 54. ISBN 978-80-7400-306-6.

demokratické společnosti nezbytné ve smyslu čl. 19 odst. 2 Listiny, jestliže mnoho jiných demokratických zemí, a to obzvláště zemí na západ od nás, z nichž si obvykle bereme příklad, dokáže fungovat i s lhůtami výrazně kratšími. Domnívám se, že tuto lhůtu lze ještě akceptovat v případě shromáždění, která objektivně vyžadují důkladnou přípravu orgánů veřejné moci, směřující k ochraně zájmů uvedených v čl. 19 odst. 2 Listiny, tedy např. v případě průvodů po vozovkách, kdy je nutno provést dopravní omezení a o těchto omezeních případně též informovat veřejnost. Těžko lze ale pětidenní lhůtu považovat za přiměřenou, pokud jde třeba jen o Tento problém lze ovšem překlenout ústavněkonformním výkladem ustanovení § 5 odst. 1 druhé věty, podle něhož může úřad v odůvodněných případech přijmout oznámení i v kratší lhůtě. Toto ustanovení bývá vykládáno různě. Jemelka a Břeň21 se domnívají, že je pouze na posouzení úřadu, zda v konkrétním případě přijme oznámení i v kratší lhůtě, měl by však postupovat vůči všem stejně. Dle Petra Černého22 by mělo být přijetí (respektive nesankcionování) oznámení v kratší lhůtě vyhrazeno jen výjimečně pro ty případy, kdy svolavatel bude moci prokázat, že se shromáždění nemohlo konat později, a naopak pravidlem by měla být sankce za pozdní oznámení. S ani jedním z těchto názorů se nemohu ztotožnit právě proto, že ústavněkonformní výklad musí brát v úvahu, že pětidenní lhůta nemusí být pro některé typy shromáždění vůbec nezbytná pro ochranu zájmů chráněných čl. 19 odst. 2 Listiny. V situaci, kdy je kupříkladu oznámeno shromáždění jen den předem a je prima facie zjevné, že není dán žádný důvod k zákazu, nedojde k žádnému omezení dopravy, ani není důvod k žádným jiným významným opatřením na straně veřejné správy, protože jde třeba jen o protest několika lidí na pěší zóně, je odůvodněnost přijetí oznámení v kratší lhůtě dána již samotnou povahou takového shromáždění, a není tedy vůbec nutné, aby svolavatel vysvětloval a prokazoval, proč nemohl oznámení podat dříve. Úřad by tedy měl přijmout oznámení nejen tehdy, pokud svolavatel doloží, že nemohl oznámení podat dříve, ale též tehdy, pokud z povahy oznámeného shromáždění plyne, že by trvání na pětidenní lhůtě nebylo přiměřené. 21 JEMELKA, Luboš a Jan BŘEŇ. Zákon o sdružování občanů, zákon o právu shromažďovacím, zákon o právu petičním s komentářem. Praha: ASPI, 2007, strana 85. ISBN 978-80-7357-279-2. 22 ČERNÝ, Petr a Markéta LEHKÁ. Zákon o právu shromažďovacím: komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, strana 143. ISBN 978-80-7400-306-6.

16

Ustanovení, dle kterého úřad oznámení v kratší lhůtě nemusí přijmout, ovšem celkově nepovažuji za příliš šťastně formulované. Toto ustanovení může mimo jiné vyvolávat otázku, co je přijetím či nepřijetím oznámení vlastně myšleno. Jistě by bylo absurdní předpokládat, že pro přijetí v tomto smyslu stačí převzetí oznámení na podatelně úřadu. Per analogiam k § 5 odst. 6 by se nejspíš dalo dovodit, že oznámení je úřadem přijato vždy, pokud není svolavatel bez zbytečného odkladu vyrozuměn o tom, že úřad oznámení nepřijímá. Mnohem zásadnější je však otázka, jaké důsledky z nepřijetí oznámení úřadem plynou. Nepřijetí oznámení není zákazem, a svolavatel má tak v principu nadále právo shromáždění uspořádat, byť může být následně sankcionován za pozdní oznámení. Bylo by tak jistě v rozporu s principy dobré správy, kdyby se úřad na možné konání shromáždění nepřipravil jen proto, že oznámení o něm odmítl přijmout. Takový postup zjevně ani není obvyklý, neboť všech 13 úřadů krajských měst, které jsem obeslal žádostmi o informace, jednoznačně potvrdilo, že s pozdě doručenými, „nepřijatými“ oznámeními shromážděními nakládá ve smyslu informování relevantních orgánů stejně jako s těmi, které byly doručeny včas.23 Na druhou stranu se lze domnívat, že většina svolavatelů laiků bude vyrozumění o nepřijetí oznámení ze strany úřadu de facto vnímat jako zákaz a původně plánované shromáždění po takovém vyrozumění neuspořádá, což relativizuje efektivitu příprav úřadů na takovéto shromáždění. Ze všech těchto důvodu bych považoval za vhodnější, aby zákon úřadu neumožňoval pozdě přijaté shromáždění „nepřijmout“, nýbrž maximálně svolavatele upozornit na to, že oznámení bylo podáno pozdě, že se tím vystavuje riziku postihu za přestupek a že má právo shromáždění bez sankce odvolat či přesunout na později. Podání oznámení v jakkoli krátké lhůtě by mělo být zásadně postihováno mírněji než uspořádání demonstrace bez jakéhokoli oznámení, neboť prvně zmíněné jednání je výrazně méně společensky škodlivé. Tento princip by se měl projevit minimálně ve správním uvážení při rozhodování o přestupku dle § 14 odst. 1, bylo by však vhodnější, kdyby tyto dva skutky byly rozlišeny přímo v zákoně. Vzhledem k tomu, že oznámení se podává na obecní úřad, který obvykle přijímá podání jen v 23 Odpovědi úřadů na žádost o poskytnutí informace – viz příloha.

17

pracovní dny, nastává problém v okamžiku, kdy někdo chce narychlo svolat demonstraci mimo pracovní den. Takovému svolavateli lze doporučit, aby podal oznámení alespoň na příslušnou policejní stanici – ačkoli zákon s takovou možností nepracuje, lze předpokládat, že takové oznámení zlepší postavení svolavatale v případném řízení o přestupku dle § 14 odst. 1. Nutno dodat, že v mnoha zemích se shromáždění oznamují vždy přímo policii24 a stejný postup by bylo vhodné zakotvit i do českého zákona alespoň pro urgentní oznámení, které je potřeba učinit mimo úřední hodiny obecního úřadu.

3.3 Náležitosti oznámení § 5 odst. 3 stanoví údaje, které musí svolavatel ve svém oznámení shromáždění uvést. Oznámení musí obsahovat účel shromáždění, den a místo jeho konání (v případě průvodů též výchozí místo, cestu a místo ukončení), dobu zahájení a – v případě shromáždění na veřejném prostranství – též předpokládanou dobu ukončení. Svolavatelé v oznámení běžně „pro jistotu“ uvádějí výrazně delší dobu trvání, než jak ji skutečně plánují. Takové jednání by ale mohlo zakládat přestupek dle § 21 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích, tedy uvedení nesprávného údaje správnímu orgánu, což by se dalo prokázat např. tím, že ve veřejných pozvánkách na shromáždění je uvedena pozdější doba zahájení než v oznámení úřadu. Na druhou stranu lze rozumět tomu, že svolavatelé chtějí mít při oznamování pro dobu zahájení a ukončení svého shromáždění určitou rezervu. Proto lze jako rozumný přijmout výklad Petra Černého25, dle kterého doba zahájení a ukončení nemusí být v oznámení uvedena přesně na hodinu a minutu, ale lze akceptovat i přiměřený časový interval, např. „mezi 17. a 18. hodinou“. Uvádění takovýchto přiměřených intervalů je jistě vhodnější než běžná praxe uvádění přesných časů neodpovídajících skutečnému úmyslu, a proto by mělo být úřady tolerováno a akceptováno. Předpokládanou 24 Např. ve Slovinsku, v Norsku, na Maltě, v Maďarsku a Finsku – viz anglické texty zákonů a další informace z: Freedom of Assembly. Legislation online [online]. OSCE Office for Democratic Institutions and Human Rights, 2004-2013 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://legislationline.org/topics/topic/15 25 ČERNÝ, Petr a Markéta LEHKÁ. Zákon o právu shromažďovacím: komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, strana 64. ISBN 978-80-7400-306-6.

18

dobu ukončení navíc ani není povinnost přesně dodržet, což plyne jak ze samotného slova „předpokládaná“, tak ze skutečnosti, že zákon za nesplnění této předpokládané doby ukončení nestanoví žádnou sankci (s výjimkou situace, kdy úřad určí dobu ukončení ve večerních hodinách dle § 9, či situace, kdy by bylo zcela zjevné, že o delší době konání svolavatel musel předem vědět). Více k problematice nepravdivých údajů v oznámení viz část 4.1.4. V oznámení musí svolavatel dále uvést předpokládaný počet účastníků shromáždění, potřebný počet pořadatelů starších 18 let, které k organizaci shromáždění určí, a způsob jejich označení. Z tohoto ustanovení úřady dle mých zkušeností obvykle vyvozují, že pořadatelé musí být viditelně označeni a odlišeni od běžných účastníků, a pokud se v oznámení píše, že pořadatelé budou bez označení, jedná se o neplatné oznámení. Tento výklad považuji za nesprávný. V ustanovení § 6 o povinnostech svolavatele se píše pouze o povinnosti zajistit potřebný počet pořadatelů, nikoli o jejich povinném označení. Není přitom rozumného důvodu, proč by např. na shromáždění několika lidí nemohlo stačit, aby se pořadatel všem účastníkům ústně představil, nýbrž by musel být celou dobu označkován reflexní vestou či cedulí „pořadatel“. Takové omezení shromažďovacího práva, byť se může zdát banální, by těžko obstálo jako opatření nezbytné pro ochranu zájmů chráněných čl. 19 odst. 2 Listiny. Setkal jsem se s názorem, že tato povinnost je nutná z důvodu ochrany právní jistoty účastníků shromáždění, vůči nimž mají pořadatelé ze zákona dle § 6 určitá oprávnění. Tento argument je však nesmyslný, neboť případný falešný pořadatel si může obléci reflexní vestu stejně snadno, jako se může pořadatelem neoprávněně prohlásit, takže viditelné označení ve skutečnosti právní jistotu nijak nezajišťuje. Stejná oprávnění jako pořadatelům navíc zákon svěřuje i svolavateli samotnému, o jehož označení zákon nehovoří vůbec. Ustanovení § 5 odst. 3 písm. c) o povinnosti uvést v oznámení způsob označení pořadatelů je třeba vykládat především s ohledem na smysl a účel institutu oznámení shromáždění – poskytnout úřadu co nejpřesnější informace o tom, jak má shromáždění dle úmyslu svolavatele skutečně vypadat. § 5 odst. 3 stanoví náležitosti oznámení, tedy jaké informace má svolavatel úřadu o svém úmyslu po-

19

skytnout, nikoli jaký smí či nesmí jeho úmysl být. Má-li tedy svolavatel v oznámení uvést způsob označení pořadatelů a jeho úmyslem je, aby pořadatelé nijak viditelně označeni nebyli, má úřad o tomto svém úmyslu pravdivě informovat, a tedy uvést, že pořadatelé budou bez označení. Za uvedení pravdivých informací o svém zamýšleném shromáždění nemůže být svolavatel sankcionován tím, že úřad jeho oznámení nepřijme (teoreticky by však mohl vzít tuto informaci v úvahu při rozhodování o tom, zda jsou dány důvody pro zákaz shromáždění z důvodu nebezpečí pro účastníky tam, kde by úroveň organizačního zajištění mohla být z hlediska bezpečnosti relevantní; dále nelze vyloučit odpovědnost svolavatele za jiný přestupek proti veřejnému pořádku, pokud by se v důsledku nedostatečného organizačního zajištění nepodařilo zachovat pokojný průběh shromáždění). Dále je třeba v oznámení uvést osobní údaje svolavatele (respektive údaje o právnické osobě svolavatele a osobní údaje toho, kdo jedná jejím jménem) a osobní údaje osoby zmocněné jednat v zastoupení svolavatele. Úřady někdy dovozují, že zastoupení svolavatele je povinné26, což je stejně neopodstatněné jako výklad o povinném označení pořadatelů – bylo by absurdní a rozporné s čl. 19 Listiny dovozovat, že shromažďovací právo přísluší pouze osobě, která si pro účely svolání shromáždění určí zmocněnce. Vzhledem k tomu, že smyslem oznámení je uvést co nejpřesnější informace o skutečné podobě shromáždění, je naprosto v pořádku v oznámení uvést, že svolavatel žádného zmocněnce nemá, úřad nemá právo z tohoto důvodu oznámení nepřijmout. Jen v případě, že svolavatelem je právnická osoba, je ale pochopitelně nutné uvést osobní údaje toho, kdo jedná jejím jménem. Pro shromáždění pod širým nebem mimo veřejná prostranství je dle § 5 odst. 4 třeba k oznámení přiložit též souhlas toho, kdo je vlastníkem, případně uživatelem pozemku. Veřejným prostranstvím se dle § 34 obecního zřízení rozumí všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru. V praxi budou tedy oznamovaná shromáždění pod širým ne26 Viz např. Jak oznámit veřejné shromáždění. Praha.eu - portál hl. m. Prahy [online]. Magistrát hl. m. Prahy, 2012 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://www.praha.eu/jnp/cz/home/magistrat/jak_si_zaridit_mhmp/akce_na_verejnych_prostranstvi ch/jak_si_zaridit_mhmp-akce_na_verejnych_prostranstvich-jak_oznamit_verejne_shromazdeni.html

20

bem mimo veřejná prostranství spíše výjimečná.

21

4. Zákaz shromáždění 4.1 Důvody zákazu Podmínky, za kterých je možno oznámené shromáždění zakázat, jsou vymezeny velmi striktně. Zákon stanoví pouze šest kvalifikovaných důvodů, na jejichž základě oznámené shromáždění má být, může být nebo přímo ex lege je zakázáno. Těmito důvody jsou: 1. blízkost zákonodárných sborů a Ústavního soudu 2. nedovolený účel shromáždění 3. nebezpečí pro zdraví 4. kolize s dříve oznámeným shromážděním 5. nepřiměřené omezení dopravy a zásobování, 6. nepřiměřené rušení nočního klidu. Ústavní soud se v minulosti zabýval i pokusy o použití jiných právních prostředků, jimiž by bylo de facto dosaženo zákazu shromáždění i z jiných důvodů. Prvním z těchto případů byla obecně závazná vyhláška Městské části Brno-střed, která zakazovala „hlučná veřejná shromáždění“ na brněnském náměstí Svobody. Ústavní soud tuto vyhlášku zrušil s tím, že do samostatné působnosti obce nespadá oprávnění normativně upravovat výkon shromažďovacího práva.27 V druhém případě bylo Magistrátem hlavního města Prahy dle zákona o státní památkové péči uloženo Národní kulturní památce Vyšehrad zajistit uzavření jejího areálu pro veřejnost, ačkoli šlo o veřejné prostranství, kde se měla konat shromáždění, která byla oznámena a nebyla zakázána. Ústavní soud shledal takový postup obcházením zákona o právu shromažďovacím a dospěl k závěru, že dotčený svolavatel shromáždění měl být pokládán za účastníka řízení, v němž byla Národní kulturní památce Vyšehrad uložena zmíněná povinnost.28

27 Nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 40/95. 28 Nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 459/04.

22

4.1.1 Blízkost zákonodárných sborů a Ústavního soudu Dle § 1 odst. 5 jsou zakázána shromáždění v okruhu 100 m od budov zákonodárných sborů nebo od míst, kde tyto sbory jednají. Podobné ustanovení obsahuje též zákon o ústavním soudu, který v § 25 zakazuje shromáždění v okruhu 100 m od budov Ústavního soudu nebo od míst, kde Ústavní soud jedná. Legitimita tohoto paušálního omezení je sporná. Dle Václava Pavlíčka29 by sice šlo toto omezení zdůvodnit ochranou veřejného pořádku, těžko se však bude jednat o opatření v demokratické společnosti nezbytné. Poukazuje přitom na to, že původní rakouský zákon takto zakazoval shromáždění jen tehdy, kdy zákonodárné sbory jednaly, aby bylo zabráněno nátlakům na tyto orgány. Zákaz shromáždění v blízkosti budov parlamentu i v době, kdy se žádné jednání nekoná, však ústavně nelze nijak odůvodnit. Černý a Lehká kontrují, že i takovýto paušální zákaz lze akceptovat, neboť jeho účelem je nejen zabránit nátlaku, ale též umožnit volný přístup zákonodárcům k těmto budovám. Nevypořádávají se však s otázkou nezbytnosti takového paušálního zákazu ex lege, tedy zda by se tohoto cíle nedalo dosáhnout mírnějším opatřením, např. možností zákazu či rozpuštění shromáždění v případě, kdy by nepřiměřeně ztěžovalo přístup k budovám zákonodárných sborů. Je třeba navíc dodat, že předmětné ustanovení bylo přijato ještě v době, kdy fungovalo Federální shromáždění a naopak neexistoval Senát – v současné době tak ochranná zóna zasahuje i na místa, kde nebyla původně plánována a kde nemá už vůbec žádné opodstatnění – např. na pěší zónu v blízkosti vstupu do stanice metra Malostranská. Z těchto důvodů se domnívám, že ustanovení v současné podobě by z hlediska ústavnosti neobstálo. Omezení shromažďovacího práva v blízkosti budov zákonodárných sborů či soudů je nicméně poměrně běžné i v dalších zemích. Bezpodmínečný zákaz ex lege je obsažen např. v úpravě bulharské, estonské, lotyšské a litevské.30 V některých zemích je takový zákaz stanoven nebo umožněn jen za určitých podmínek – např. v 29 PAVLÍČEK, Václav. Ústava a ústavní řád České republiky: komentář. 2. vydání. Praha: Linde, 2002, strana 200. ISBN 80-7201-391-2. 30 Anglické texty zákonů a další informace z: Freedom of Assembly. Legislation online [online]. OSCE Office for Democratic Institutions and Human Rights, 2004-2013 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://legislationline.org/topics/topic/15

23

Rakousku jen v době, kdy zákonodárné sbory jednají31; v Maďarsku a ve Slovinsku může být shromáždění zakázáno, pokud by ohrožovalo fungování těchto zákonodárných sborů32. V jiných zemích jsou naopak shromáždění před parlamentem tradiční záležitostí a podobné zákazy by v nich byly nemyslitelné – např. ve Velké Británii byla v roce 2005 pro shromáždění v blízkosti parlamentu zavedena toliko oznamovací povinnost, i ta se však stala předmětem kritiky a byla nakonec v roce 2011 opět zrušena33.

4.1.2 Nedovolený účel shromáždění Dle § 10 odst. 1 úřad zakáže shromáždění, jehož oznámený účel směřuje k výzvě: a) popírat nebo omezovat osobní, politická nebo jiná práva občanů pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání a sociální postavení nebo k rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti z těchto důvodů; b) dopouštět se násilí nebo hrubé neslušnosti ; c) jinak porušovat ústavu a zákony. Nejkontroverznějším aspektem tohoto ustanovení je otázka, zda může úřad přezkoumávat skutečný účel oznámeného shromáždění. Ze zákonného znění plyne jednoznačně, že úřad má přezkoumávat pouze oznámený účel. Přesto se osmý senát Nejvyššího správního soudu již třikrát34 obiter dictum vyjádřil, že přezkum skutečného účelu oznámeného shromáždění možný je. V rozsudku z roku 2009 (sp. zn. 8 As 7/2008-116), kde se právními aspekty tohoto závěru zabýval nejpodrobněji, posléze uznal, že takovou pravomoc nelze dovodit ze zákonného textu: „Vyjdeme-li z předpokladu, že se oznámený a skutečný účel shromáždění mohou lišit, 31 § 7 rakouského shromažďovacího zákona - Versammlungsgesetz 1953, BGBl. Nr. 98/1953. 32 Anglické texty zákonů a další informace z: Freedom of Assembly. Legislation online [online]. OSCE Office for Democratic Institutions and Human Rights, 2004-2013 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://legislationline.org/topics/topic/15 33 Police reform and social responsibility act 2011: guidance on the provisions relating to parliament square and surrounding area. Home Office, 2011, strana 4. ISBN: 978-1-84987-620-9. 34 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. listopadu 2007, sp. zn. 8 As 51/2007 – 67. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. srpna 2009, sp. zn. 8 As 7/2008 – 116. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. března 2011, sp. zn. 8 As 15/2011 – 72.

24

pak nelze (v konkrétním případě, v němž se opravdu liší) ‚skutečný účel shromáždění‘ podřadit ani nejširšímu možnému jazykovému významu slova ‚oznámený účel shromáždění‘.“ Následně ovšem dovodil, že se jedná o nevědomou teleologickou mezeru v právu, neboť „zákonodárce předpokládal, že oznámený účel shromáždění bude vždy identický s účelem skutečným“, a odkazuje na právní teorii, dle které je v takových případech přípustné mezeru v zákoně soudně dotvořit. Takovou argumentaci považuji nepovažuji za příliš přesvědčivou. Již samotná představa naivního zákonodárce, kterého nenapadlo, že by svolavatel mohl úřadu lhát, působí nadmíru komicky. Především je však třeba uvést, že i odkazovaná literatura, z níž osmý senát Nejvyššího správního soudu dovozuje pravomoc přezkoumávat skutečný účel oznámeného shromáždění, považuje rozhodnutí contra legem za mimořádný prostředek, vyhrazený jen pro případy, kdy dochází k „extrémnímu nesouladu určitých základních spravedlnostních principů a individuálního nebo obecného působení pozitivního práva“35. O takovému postupu by snad šlo uvažovat tehdy, pokud by zákonodárce vůbec nestanovil žádnou pravomoc úřadu pro případ, kdy by se skutečný účel ukázal být v rozporu s demokratickými hodnotami, ačkoli oznámený účel takový nebyl. Zákon však na takové situace pamatuje a úřadu dává možnost shromáždění v takovém případě rozpustit. Extrémní nesoulad se spravedlností těžko může být spatřován v tom, že dle současného zákonného znění musí úřad počkat, ať se jeho předpoklad potvrdí a teprve poté může zasáhnout. Nejvyššího správní soud dále tvrdí, že „nelze nalézt rozumný důvod, proč by měl v případě rozdílného oznámeného a skutečného účelu shromáždění vést k zákazu shromáždění pouze rozpor mezi oznámeným účelem a právy chráněnými v § 10 odst. 1 shromažďovacího zákona, nikoliv však rozpor mezi skutečným účelem shromáždění a těmito právy“. Tento argument považuji za velmi zavádějící, protože pracuje s předpokladem, že skutečný účel shromáždění je objektivně seznatelný. Ve skutečnosti však musí úřad pracovat jen s více či méně podloženými domněnkami, které se nemusejí vůbec vyplnit. Vždyť i předchozí zmiňovaný rozsudek připouští, aby takový zákaz pro skutečný nedovolený účel byl učiněn toliko na základě nepřímých 35 KÜHN, Zdeněk. Aplikace práva ve složitých případech: k úloze právních principů v judikatuře. 1. vydání. Praha: Karolinum, 2002, strana 184 a násl. ISBN: 80-246-0483-3.

25

důkazů – extremistická minulost svolavatele, datum a místo konání. Je přitom pochopitelné, že takovéto oprávnění vytváří výrazně větší prostor pro libovůli, což je právě onen velmi racionální důvod, který mohl vést vedl zákonodárce k tomu, že přezkum skutečného účelu úřadům vůbec neumožnil a na místo toho je odkázal na možný zásah proti již probíhajícímu shromáždění. Osobně se tedy, podobně jako např. Michal Bartoň36, domnívám, že se zde vůbec nejedná o nezamýšlenou chybu při přijímání zákona, neboť v té době bylo vzhledem k historickému kontextu a snaze vypořádat se s neblahou zkušeností předchozího režimu prioritou vyvarovat se gumovým ustanovením, které by umožnily úřadům omezovat shromažďovací právo na politickou objednávku. Vzhledem k dobovému kontextu si vůbec nedovedu představit, že by na začátku roku 1990 mohl projít text zákona, který by výslovně umožňoval úřadům preventivně zakázat shromáždění z důvodu úřadem předpokládaného, ale z oznámení nevyplývajícího účelu. V každém případě je však absolutně neudržitelný názor osmého senátu NSS, dle kterého nelze pro vyloučení pravomoci úřad předem přezkoumávat skutečný účel shromáždění nalézt rozumný důvod. Nutno ale ještě jednou zdůraznit, že všechny zmíněné závěry byly učiněny toliko obiter dictum a jen jedním – osmým – senátem Nejvyššího správního soudu, byť ve třech rozsudcích. Vojtěch Šimíček, který je též soudcem Nejvyššího správního soudu, navíc v komentáři k Listině vyjádřil pochybnost 37 nad ústavní souladností závěrů osmého senátu. Lze se přitom ztotožnit s jeho názorem, že je zcela iluzorní předpokládat, že by byl úřad schopen během tří pracovních dnů demaskovat skutečný účel shromáždění. Ačkoli lze pochopit snahu o zákaz shromáždění směřujících k popírání základních demokratických hodnot, domnívám se, že snaha o přezkoumávání skutečného účelu oznámeného shromáždění tomuto cíli přispěje jen těžko (svolavatelé se přizpůsobí a důkazy neposkytnou). Za rozumné bych proto považoval na přezkoumávání skutečného účelu zcela rezignovat a na místo toho vy36 BARTOŇ, Michal. Úskalí koncepce předpokládaného účelu shromažďování - úvaha k možnostem omezení shromažďovacího práva. Časopis pro právní vědu a praxi. 2009, roč. 2009, č. 3, s. 175-182. 37 WAGNEROVÁ, Eliška, Vojtěch ŠIMÍČEK, Tomáš LANGÁŠEK, Ivo POSPÍŠIL a kol. Listina základních práv a svobod: komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, strana 464. ISBN 97880-7357-750-6.

26

užívat možnosti rozpuštění shromáždění dle § 12 odst. 5 za předpokladu, kdy se skutečně od oznámeného účelu směrem k účelu nedovolenému odchýlilo.

4.1.3 Nebezpečí pro zdraví Dle § 10 odst. 2 písm. a) zakáže úřad shromáždění, jestliže se má konat na místě, kde by účastníkům hrozilo závažné nebezpečí pro jejich zdraví. Dle judikatury Nejvyššího správního soudu je k naplnění tohoto důvodu nezbytné, aby případné riziko nemohlo být účinně řešeno pomocí přijatých organizačních opatření pořádkových sil. Dostatečným důvodem pro zákaz z tohoto důvodu tak v žádném případě nemůže být toliko skutečnost, že pouliční průvod má jít po vozovce či že se má uskutečnit v době snížené viditelnosti. Jak uvedl Nejvyšší správní soud38: „Pro zákaz shromáždění z tohoto zákonného důvodu musí být proto shledány konkrétní okolnosti mimořádného soustředění chodců a vozidel či současného mimořádného omezení obecného užívání pozemní komunikace, kdy kumulace těchto zjištění signalizuje možné ohrožení zdraví účastníků shromáždění, které ani přijatá organizační opatření pořádkových sil nemohou vyloučit. Skutečnost, že organizace shromáždění je svolavatelem často podceňována, např. jednání svolavatele s provozovatelem MHD či dopravní policií o dopravních opatřeních jsou zcela výjimečná, není a nemůže být důvodem k zakázání shromáždění. Správní orgán svým rozhodnutím, byť podpořeným znalostmi z dosavadní praxe, nemůže předjímat budoucí chování svolavatele.“ Dle rozsudku Krajského soudu v Plzni, který byl též zařazen do sbírky Nejvyššího správního soudu39, je možno zakázat shromáždění z důvodu závažného nebezpečí pro zdraví účastníků jen tehdy, jestliže oznámené místo konání vykazuje „takové negativní vlastnosti, na základě kterých lze důvodně očekávat, že kvůli nim s velkou pravděpodobností může dojít k újmě na zdraví účastníků shromáždění. Zpravidla půjde o místo nevhodné pro pořádání jakéhokoli shromáždění, za situace přetrvávání negativních vlivů tohoto místa. Hrozba musí být dána samotnou po38 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. září 2007, sp. zn. 5 As 26/2007-86. 39 Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. dubna 2007, sp. zn. 30 Ca 30/2007 – 28, rozhodnutí č. 1235/2007 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.

27

vahou místa.“ Za zmínku stojí též rozsudek Krajského soudu v Plzni 40 ve známé kauze blokády kácení na Šumavě. Soud zde dovodil, že tato blokáda byla shromážděním ve smyslu shromažďovacího zákona a násilné odtáhnutí jeho účastníků tak bylo faktickým rozpuštěním tohoto shromáždění, které je však u neoznámených shromáždění přípustné dle § 12 odst. 3 jen tehdy, pokud nastanou okolnosti, které by odůvodňovaly jeho zákaz. K možnosti rozpustit takové shromáždění z důvodu dle § 10 odst. 2 písm. a) dále uvádí: „Koná-li se na temže místě shromáždění a současně zde probíhá činnost, která je způsobilá ohrozit zdraví účastníků shromáždění (dále jen "rušivá činnost"), je nezbytné pečlivě vážit, zda je nutné zajistit nerušený průběh shromáždění a za tím účelem zastavit rušivou činnost nebo naopak rozpustit shromáždění a zajistit tím nerušený průběh rušivé činnosti. Soud je přesvědčen o tom, že otázkou, kterou je nezbytné v této souvislosti vyřešit, je, zdaje rušivá činnost legální. Není totiž možné připustit, aby do ústavního práva pokojně se shromažďovat mohlo být zasahováno nezákonnou rušivou činností, za situace, kdy je možné této rušivé činností zabránit. Opačný výklad ustanovení § 10 odst. 2 písm. a) zákona o právu shromažďovacím by vedl k popření samotného smyslu práva pokojně se shromažďovat, neboť by ve výkonu tohoto práva mohlo být zabráněno v podstatě kýmkoli, kdekoli a jakýmkoli způsobem. Může samozřejmě nastat situace, kdy není objektivně možné nezákonné rušivé činnosti zabránit. Teprve v tomto případě se místo shromáždění stane místem nezpůsobilým ke konání shromáždění, stejně tak jako je tomu v případě, kdy na místě samém probíhá legální rušivá činnost.“ Podobně Nejvyšší správní soud dovodil 41, že zákaz z důvodu závažného nebezpečí pro zdraví účastníků nelze nelze odůvodnit poukazem na možné rušení shromáždění a případné střety účastníků shromáždění s jejich ideovými odpůrci.

4.1.4 Kolize s jiným shromážděním Ustanovení § 10 odst. 2 písm. b) nařizuje úřadu zakázat shromáždění, jestliže 40 Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 57 A 66/2011-102. Ve věci je ovšem podána kasační stížnost. 41 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. března 2011, sp. zn. 8 As 15/2011 – 72.

28

se na stejném místě a ve stejnou dobu má podle dříve doručeného oznámení konat jiné shromáždění a mezi svolavateli nedošlo k dohodě o úpravě doby jeho konání. V případě, že tato situace nastane, je úřad nejprve povinen zkoumat, zda k takové dohodě již nedošlo, případně se pokusit takovou dohodu zprostředkovat. 42 Toto ustanovení je v každém případě velmi problematické především z toho důvodu, že zákon v současné době neposkytuje téměř žádnou ochranu proti oznamování velkého množství shromáždění, které se následně vůbec nekonají, ale mohou být důvodem pro zákaz jiného shromáždění. Jak vyplývá z odpovědí úřadů krajských měst na žádosti o informace (viz příloha – str. 62), tento problém se zatím vyskytuje pouze v některých, převážně větších městech (Praha, Brno, Plzeň). „Premiantem“ v této oblasti je nejspíše regionální sdružení ODS Praha, které již tradičně na období předvolební kampaně oznamuje shromáždění na cca. 100 místech v Praze, na každý den od 8 do 22 hodin (kopie jednoho takového oznámení, získaná dle zákona o svobodném přístupu k informacím, je v příloze – str. 92). Motivací pro takovéto konání mnohdy není přímo zlý úmysl, nýbrž jen pohodlnost a snaha zajistit si fakticky možnost uspořádat shromáždění kdykoli a kdekoli bez nutnosti to komukoli dopředu oznamovat. I takovéto jednání je však bezesporu naprostým popřením smyslu samotného oznamování shromáždění a naplňuje skutkovou podstatu přestupku dle § 21 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích, tedy uvedení nesprávného údaje správnímu orgánu, za které lze uložit pokutu do 10 000 Kč. Vyskytly se ovšem již i případy, kdy svolavatel takovýchto pseudoshromáždění přímo veřejně deklaroval, že cílem jeho oznámení je znemožnit jiným subjektům výkon shromažďovacího práva.43 Takové jednání naplňuje skutkovou podstatu přestupku dle § 14 odst. 2 písm. h), tedy úmyslného bránění jinému v podstatném rozsahu ve výkonu práva shromažďovacího. Za tento přestupek není bohužel ve shromažďovacím zákoně stanovena sankce, takže lze použít jen obecné ustanovení zákona o přestupcích, který v § 13 odst. 1 stanoví naprosto nedostatečnou maximální 42 Viz např. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. března 2011, sp. zn. 8 As 15/2011 – 72. 43 Viz např. Aktivista si zabral náměstí ve Varnsdorfu, chce zamezit jiným protestům. Novinky.cz [online]. 20. 3. 2012 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://www.novinky.cz/domaci/262424-aktivistasi-zabral-namesti-ve-varnsdorfu-chce-zamezit-jinym-protestum.html

29

pokutu jen 1000 Kč. Lze ale samozřejmě použít i výše zmíněné ustanovení § 21 odst. 1 písm. b) přestupkového zákona se sazbou ve výši až 10 000 Kč. Riziko těchto sankcí však zjevně jako obrana proti tomuto nešvaru nepostačuje už jen proto, že většinou není snadné prokázat úmysl, ať už z hlediska uvedení nepravdivých údajů v podání či bránění jiným ve výkonu shromažďovacího práva. Dalo by se tedy usuzovat, že současná úprava umožňuje téměř beztrestně falešným plošným oznámením zabránit ostatním ve výkonu shromažďovacího práva. Tak jednoduché to ale není, neboť tento důsledek lze ústavněkonformním výkladem zákona, tedy takovým výkladem, který směřuje k co nejlepší garanci ústavně zaručené svobody shromažďování, podstatně zmírnit, byť ne úplně odstranit. Judikatura se k popsanému problému zatím vyjadřovala jen minimálně. Nejvyšší správní soud v rozsudku z roku 2009 uvedl44, že „oznámení více shromáždění jedním svolavatelem na různých místech a na stejnou dobu vyvolává důvodné pochybnosti o vůli svolavatele realizovat všechna ohlášená shromáždění“, nicméně zdůraznil, že „tyto pochybnosti nenaplňují žádný ze zákonem předvídaných důvodů zákazu shromáždění a mohly by nalézt procesní vyústění a význam snad jen při poměřování práva shromáždění a jiného ze základních lidských práv v případě jejich shora naznačeného střetu“. Šimíček v komentáři k Listině komentuje 45 zmíněný problém slovy: „Pokud tedy kupř. některá politická strana oznámí, že bude každý den po dobu několika měsíců konat shromáždění na hlavním náměstí, je otázka, zda takového oznámení má být vůbec bráno v potaz z hlediska omezení shromáždění svolavatelů jiných.“ Jakým zákonným postupem však lze takové oznámení nevzít v potaz, již Šimíček nespecifikuje. Petr Černý navrhuje46, aby úřadem dle § 5 odst. 6 nebyla akceptována oznámení z důvodu nepřesnosti, pokud by oznámený rozsah shromáždění byl zjevně nereálný. Za takto nereálný rozsah považují autoři tohoto komentáře např. i ozná44 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.8.2007, sp. zn. 8 As 7/2008-116, č. 1953/2009 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. 45 WAGNEROVÁ, Eliška, Vojtěch ŠIMÍČEK, Tomáš LANGÁŠEK, Ivo POSPÍŠIL a kol. Listina základních práv a svobod: komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, strana 465. ISBN 97880-7357-750-6. 46 ČERNÝ, Petr a Markéta LEHKÁ. Zákon o právu shromažďovacím: komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, strana 64. ISBN 978-80-7400-306-6.

30

mení na několik dnů a týdnů po sobě, což považuji za neudržitelné, neboť takový časový rozsah není per se nereálný – důkazem budiž permanentní demonstrace47 v rámci „měsíce neústupnosti“ iniciativy ProAlt, která se na podzim roku 2011 konala na náměstí Republiky v Praze nepřetržitě po dobu jednoho měsíce. K přezkoumávání reálnosti časového rozsahu navíc zákon nedává úřadu žádnou pravomoc. Jiná situace nastává v případě příliš širokého vymezení místa vzhledem k očekávanému množství účastníků, při němž lze již neakceptaci z důvodu nepřesnosti odůvodnit. Opodstatnění by měl i výklad, dle nějž § 5 zákona neumožňuje oznámit v rámci jednoho podání shromáždění na více místech najednou (s výjimkou průvodu), poněvadž zákon zjevně předpokládá pouze oznámení jednoho shromáždění – jestliže tedy svolavatel uvede více míst najednou, je takové podání dle § 5 odst. 6 neplatné z důvodu nepřesnosti a úřad jej má vyzvat ke sdělení, na kterém jednom z oznámených míst se shromáždění bude konat. I takový postup by jistě oznamovatelům typu pražské ODS trochu zkomplikoval život. Jak však vyplývá z odpovědí úřadů krajských měst na žádosti o informace (viz příloha – str. 62), není tento výklad v současné době úřady aplikován. Dalším možným řešením je postup navrhovaný Šimíčkem48 pro případ, kdy je více shromáždění oznámeno na dostatečně velké místo: „Především je nutno velmi bedlivě zkoumat, zda s ohledem na konkrétní okolnosti vůbec ke kolizi dvou shromáždění může dojít, tzn. zda se nejedná toliko o kolizi zdánlivou či poměrně jednoduše řešitelnou: zda např. náměstí, kde se mají obě oznámení shromáždění konat, není natolik rozlehlé, že současné konání obou z nich nevyvolá žádné problémy.“ Tento postup již některé úřady skutečně aplikují (Brno-střed, Moravská Ostrava a Přívoz, Praha, České Budějovice), zatímco jiné jej stále odmítají jako rozporné se zákonem (Ústí nad Labem – město, Jihlava, Plzeň III).49 Ve většině případů vede tento výklad k lepšímu zajištění shromažďovacího práva různým subjektům, avšak z hlediska dik47 ProAlt zahajuje měsíc neústupnosti vůči vládním reformám. ProAlt [online]. 2011 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://www.proalt.cz/?p=2325 48 WAGNEROVÁ, Eliška, Vojtěch ŠIMÍČEK, Tomáš LANGÁŠEK, Ivo POSPÍŠIL a kol. Listina základních práv a svobod: komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, strana 465. ISBN 97880-7357-750-6. 49 Odpovědi úřadů v krajských městech na žádost o poskytnutí informace – viz příloha (str. 62 a násl.).

31

ce § 10 odst. 2 písm. b) je spíše na hraně. Právně čistším, byť prakticky komplikovanějším řešením by byl takový postup, kdy by se v případě oznámení malého shromáždění na velké náměstí aplikoval § 5 odst. 6 s tím, že vymezení místa je nepřesné a svolavatel by byl vyzván k přesnému vymezení, v jaké části náměstí se shromáždění bude konat. Pokud by toto svolavatel neupřesnil, šlo by formálně o neplatné oznámení, což by úřad vzhledem k absenci společenské nebezpečnosti nestíhal jako přestupek, nicméně takto nepřesně oznámené shromáždění by nebylo dle § 10 odst. 2 písm. b) chráněno proti kolizi s jiným, později oznámeným shromážděním na stejném místě. Pokud by svolavatel místo upřesnil, nebránilo by takové oznámení ani dle dikce § 10 odst. 2 písm. b) konání jinému shromáždění v jiné části dotčeného náměstí. Pokud by se pak jedno z těchto shromáždění fakticky nekonalo, úřady by měly tolerovat konání druhého shromáždění na kterémkoli neobsazeném místě náměstí. Třetím výkladovým řešením je nevynucování zákazu při faktické neexistenci kolize. Je-li shromáždění zakázáno z důvodu, že se má na stejném míste ve stejné době konat shromáždění jiné, a toto jiné shromáždění se pak ve skutečnosti nekoná, nelze tento zákaz vynucovat, shromáždění rozpustit či svolavatele zakázaného shromáždění sankcionovat, pokud toto zakázané shromáždění v takovém případě uspořádá. Opačný výklad, byť by mohl plynout ze samotné dikce § 12 odst. 1 a § 14 odst. 1, by nebyl ústavně konformní, jelikož rozpuštění shromáždění z důvodu původně očekávané, ale fakticky neexistující kolize s jiným shromážděním není opatřením v demokratické společnosti nezbytným k ochraně zájmů dle čl. 19 odst. 2 Listiny (více viz 5.3.1). Ještě elegantnějším řešením pro svolavatele druhého shromáždění by bylo napsat do oznámení místo konání alternativně pro případ, že by se původně oznámené shromáždění fakticky nekonalo (např. „místem konání bude náměstí Republiky; v případě, že by se dříve oznámené shromáždění na Václavském náměstí fakticky nekonalo, pak bude místem konání Václavské náměstí“). Takto alternativně formulované oznámení by měl úřad akceptovat a nemělo by vůbec dojít k zákazu. Všechna tato výkladová řešení jsou pochopitelně nedokonalá. Přísnější po-

32

stup úřadů vůči zneužívajícím oznamovatelům je pro poškozené svolavatele obtížně vynutitelný a spoléhat se na to, že se dříve oznámení shromáždění neuskuteční, je obzvláště u velkých demonstrací příliš rizikové. Dílčím řešením by mohla být ještě medializace nešvaru zaměřená na zneužívající politické strany – lze očekávat, že by je negativní publicita od takového jednání mohla odradit. Ochrana proti takovému jednání by však měla být především zakotvena přímo v zákoně. V prvé řadě by se měla upravit zákonná přednost dříve oznámeného shromáždění ve smyslu § 10 odst. 2 písm. b) tak, že tuto přednost by mělo ve stejné době vždy jen jedno shromáždění od jednoho svolavatele. Pokud by tedy jeden svolavatel svolal na stejný den a stejnou hodinu shromáždění na více míst, pouze jedno z těchto shromáždění, které by svolavatel musel určit, by mělo garanci přednosti proti později oznámenému shromáždění. Pokud by svolavatel oznámil více shromáždění najednou a toto jedno přednostní by neurčil, přednost by nemělo žádné z nich, na což by jej úřad musel upozornit. Ta shromáždění, která by nebyla přednostní, by mohl úřad z důvodu kolize zakázat i později než 3 pracovní dny od přijetí oznámení. V případě právnických osob by se tato zásada přednosti vztahovala vždy k osobě jednající jejím jménem. Toto opatření by se legitimních svolavatelů dotklo jen minimálně – chce-li totiž někdo skutečně svolat shromáždění na dvě místa najednou, nemůže být na obou přítomen a tudíž musí sehnat jinou osobu k pořádání druhého shromáždění. Tato jiná osoba ale může toto druhé shromáždění bez problémů též sama svolat a tím získat přednost ve vztahu k později oznámeným shromážděním jiných svolavatelů. Druhou potřebnou zákonnou úpravou by bylo stanovení možnosti sankce za neuspořádání oznámeného shromáždění. S tímto je však třeba zacházet opatrně, aby byl výsledkem opravdu jen postih zneužívání shromažďovacího práva a nikoli zbytečná represe svolavatelů, kteří uspořádání oznámeného shromáždění opravdu zamýšleli. Svolavatel by měl mít povinnost oznámit zrušení akce bez zbytečného odkladu poté, co o zrušení rozhodl, a to v pracovní době úřadu a mimo ní na příslušné policejní stanici. Nejzašší možná objektivní lhůta před oznámenou dobou konání by stanovena být neměla, jelikož k rozhodnutí o zrušení může z legitimních

33

důvodů dojít i několik minut před plánovaným zahájením. Sankce by pak měla být stanovena jen pro případ, kdy z důvodu oznámení této akce musel jiný svolavatel své shromáždění přesunout nebo bylo toto shromáždění zakázáno, a případně i pro případ, kdy úřady kvůli tomuto shromáždění prokazatelně přijaly určitá opatření (např. byla na místo vyslána speciální policejní hlídka). Obě tyto zákonné úpravy by neměly představovat signifikantní zátěž pro legitimní svolavatele, ale jistě by výrazně ztížily zneužívání práva ve stylu pražské ODS. Další z problematických stránek současné úpravy je neřešená kolize mezi oznámenými shromážděními a jinými veřejnými akcemi, které nemají charakter shromáždění dle § 1 a § 2 shromažďovacího zákona. Půjde zejména o akce komerční, zábavní, sportovní, kulturní atd. Pro takové akce není stanovena oznamovací povinnost, ovšem lze předpokládat, že většinou budou doprovázeny povolením k zvláštnímu užívání pozemní komunikace (pro stánky, pódia, ozvučení atd.), které vydává příslušný silniční úřad dle zákona o pozemních komunikacích. Právě takové akce si mohou v praxi se shromážděními překážet. Vzhledem k tomu, že tyto zmíněné vyřizují mnohdy odlišné úřady (např. v Praze se shromáždění oznamují magistrátu, kdežto povolení k zvláštnímu užívání vydávají úřady městských částí), může se též velmi snadno stát, že pořadatelé obou kolidujících akcí o sobě předem ani nemusí vědět. Pořadatelé povolovaných akcí je někdy „pro jistotu“ oznamují též jako shromáždění – např. Prague International Marathon, spol. s.r.o. oznámilo na dobu a místo konání pražského maratonu shromáždění s účelem „Podpora konání sportovních a kulturních událostí“.50 De lege ferenda by bylo vhodné vztáhnout možnost zákazu shromáždění dle § 10 odst. 2 písm. b) též na konání akcí povolovaných dle zákona o pozemních komunikací, tak jak to již funguje na Slovensku, kde je navíc pro tyto akce stanovena též oznamovací povinnost dle zákona č. 96/1991 Zb. o verejných kultúrnych podujatiach a zákonem č. 479/2008 Z. z. o organizovaní verejných telovýchovných podujatí, športových podujatí a turistických podujatítiach. 50 Přehled oznámených veřejných shromáždění na území hlavního města Prahy ke dni 24. 4. 2013. portál hl. m. Prahy [online]. Magistrát hl. m. Prahy, 2012 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://www.praha.eu/public/ce/63/b1/1525557_342316_SHROMD_1.DOC

34

4.1.5 Nepřiměřené omezení dopravy a zásobování Dle § 10 odst. 3 může úřad shromáždění zakázat, má-li být konáno v místě, kde by nutné omezení dopravy a zásobování bylo v závažném rozporu se zájmem obyvatelstva, lze-li bez nepřiměřených obtíží konat shromáždění jinde, aniž by se tím zmařil oznámený účel shromáždění. Toto ustanovení je soudy vykládáno restriktivně, proti čemuž nelze nic namítat. Dle Nejvyššího správního soudu51 lze toto ustanovení aplikovat „pouze tehdy, je-li omezení dopravy či zásobování shledáno ve velké intenzitě; musí být tedy tak výrazné, aby bylo způsobilé vyvolat závažný rozpor se zájmem obyvatelstva. Musí se proto jednat o omezení dopravy na důležitém místě, po delší dobu a ve větším rozsahu. Skutečnost, že budou shromážděním dotčena práva mnohonásobně více lidí, než bude počet účastníků, nemusí sama o sobě být ještě nutně důvodem k zakázání shromáždění, pokud nenastane narušení dopravy velké intenzity.“ V jiném rozsudku Nejvyšší správní soud zsůraznil 52, že neobstojí zákaz shromáždění odůvodněný nutností excesivního omezení dopravy, pokud správní orgán nezakázal jiné shromáždění ve stejné lokalitě a obdobném čase. Na druhou stranu byl Krajským soudem v Brně 53 a následně i Ústavním soudem54 shledán jako přiměřený zákaz pouličního průvodu, který se měl po dobu tří hodin konat na dopravně nejdůležitější a frekventované trase města v době obvyklých nákupů, který by zároveň omezoval vjezd vozidel k úrazové nemocnici a který se mohl bez nepřiměřených obtíží konat jinde, aniž by se tím zmařil jeho účel. Ústavní soud ve svém odmítavém usnesení konstatoval, že příslušné ustanovení nelze vykládat přísně jazykově tak, že omezena musí být jak doprava, tak zásobování, ale že sousloví „omezení dopravy a zásobování“ je třeba vykládat komplexně.

51 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 5 As 26/2007-86, č. 1385/2007 Sbírky Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. 52 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2011, sp. zn. 8 As 15/2011-72, č. 2311/2011 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. 53 Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2000, sp. zn. 30 Ca 246/2000-12. 54 Usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2000, sp. zn. IV. ÚS 470/2000.

35

4.1.6 Nepřiměřené rušení nočního klidu Dle § 9 může úřad svolavateli uložit, aby shromáždění konané ve večerních hodinách bylo ukončeno tak, aby nedošlo k nepřiměřenému rušení nočního klidu. Ačkoli to tak zákon výslovně nepojmenovává, je takové opatření de facto zákazem shromáždění v době, kdy by mohlo nepřiměřeně rušit noční klid. Svolavateli jsou proti tomuto opatření k dispozici stejné opravné prostředky jako proti zákazu dle § 10 a v případě nedodržení takto stanovené doby ukončení je dána pravomoc úřadu, respektive policie, k rozpuštění shromáždění dle § 12 odst. 4. Zákon zde hovoří o nepřiměřeném rušení nočního klidu, z čehož lze odvodit, že nestačí jakékoli narušení nočního klidu, nýbrž toto narušení musí mít nepřiměřenou intenzitu. Úřad by měl tedy přihlédnout k povaze místa, na němž se má shromáždění konat (jak daleko je od obytných domů), povaze shromáždění (počtu účastníků) a též případně k opatřením, která svolavatel uvedl v oznámení v souladu s § 5 odst. 3 písm. c) – např. vypnutí či ztišení všech zvukových zařízení po 22. hodině. Určitým problémem je zde však mezera v § 12 odst. 3, která ztěžuje vynutitelnost těchto opatření (viz 5.3.4). Vzhledem k tomu, že svolavatel nemá povinnost ukončit shromáždění přesně v době, kterou uvedl v oznámení jako předpokládanou dobu ukončení, je možné, aby byla doba ukončení dle § 9 závazně stanovena na stejnou nebo i na pozdější hodinu, než jaká je uvedena jako předpokládaná doba ukončení.

4.2 Postup úřadu při zákazu shromáždění Dle § 11 odst. 1 musí úřad rozhodnout o zákazu shromáždění či o závazné době jeho ukončení ve večerních hodinách bezodkladně, nejpozději však do tří pracovních dnů od okamžiku, kdy obdržel platné oznámení. Judikatura správně dovodila, že jakékoli rozhodnutí vydané po uplynutí této lhůty je nezákonné bez ohledu na důvody, které k němu vedly.55 Dle odst. 2 úřad vyvěsí písemné vyhotovení rozhodnutí na úřední desce a vyhlásí jej místním rozhlasem či jiným obdobným způso55 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. února 2008 , sp. zn. 2 As 17/2008, č. 1557/2008 Sbírky rozhodnutí NSS.

36

bem – tím může být třeba vydání tiskové zprávy nebo zveřejnění informace v aktualitách na webových stránkách úřadu. Na žádost zašle písemné vyhotovení rozhodnutí též svolavateli. Rozhodnutí o zákazu či stanovení závazné doby ukončení může svolavatel napadnout žalobou proti rozhodnutí správního orgánu s tím, že shromažďovací zákon stanoví speciální lhůty – žaloba může být podána jen do 15 dnů od zveřejnění rozhodnutí na úřední desce a soud musí o žalobě rozhodnout do 72 hodin. Jestliže ne byly dány důvody k zákazu shromáždění, soud rozhodnutí úřadu zruší a svolavatel je pak oprávněn shromáždění uspořádat podle původního oznámení. Může též shromáždění uspořádat později, a to do 30 dnů od právní moci rozhodnutí soudu, pokud o tom vyrozumí úřad nejpozději 1 den před konáním shromáždění. Za velmi nebezpečný považuji výklad, který aplikoval Nejvyšší správní soud v řízení o odmítnutí registrace Sudetoněmeckého krajanského sdružení56 s tím, že jeho použití připustil obiter dictum i pro řízení o žalobě proti zákazu shromáždění. V dané věci šlo o to, že Ministerstvo vnitra odmítlo registrovat zmiňované občanské sdružení, toto rozhodnutí však městský soud shledal nepřezkoumatelným a zrušil jej. § 8 odst. 4 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, zní: „Soud rozhodnutí ministerstva zruší, jestliže nebyly dány důvody k odmítnutí registrace. Den právní moci takového rozhodnutí soudu je dnem registrace sdružení.“ Dikce tohoto ustanovení je tedy shodná s dikcí § 10 odst. 3 shromažďovacího zákona – nebyly-li dány důvody pro odmítnutí registrace, respektive zákaz shromáždění, soud rozhodnutí zruší, čímž automaticky dojde k registraci sdružení, respektive ke vzniku oprávnění uspořádat shromáždění. V předmětné věci však Ministerstvo vnitra odmítlo vydat potvrzení o registraci sdružení a namísto toho vydalo nové rozhodnutí o odmítnutí registrace s odůvodněním, že soud jeho předchozí rozhodnutí nezrušil proto, že nebyly dány důvody k odmítnutí registrace, ale proto, že rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, proto se měla aplikovat obecná úprava soudního řádu správního a věc se měla vrátit k 56 Pro přehled vývoje kauzy viz PECINA, Tomáš. Sudetoněmecké krajanské sdružení. Παραγραφος [online]. 2009-2013 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://paragraphos.pecina.cz/search/label/Sudetoněmecké%20krajanské%20sdružení

37

novému řízení. Sdružení se obrátilo na soud s žalobou proti nečinnosti správního orgánu, spočívající v nevydání potvrzení o registraci sdružení, a s návrhem na vyslovení nicotnosti druhého odmítnutí registrace. V těchto žalobách a následných kasačních stížnostech mimo jiné argumentovala, že zmíněný výklad Ministerstva vnitra by se ad absurdum dal aplikovat i na řízení o zákazu shromáždění, kde ovšem „nikdo vážně nepomýšlí na to, že by snad mohl být soudem vydán i jiný vyhovující rozsudek než rozsudek s účinky podle ustanovení § 11 odst. 3 [shromažďovacího zákona]“. Nejvyšší správní soud však stěžovateli nejenže nevyhověl a potvrdil výklad Ministerstva vnitra, ale též připustil obdobný postup v případě žalobě proti zákazu shromáždění dle § 11 odst. 3 shromažďovacího zákona.57 Tento závěr se příčí dosud přijímanému výkladu58 a jde i proti smyslu tohoto ustanovení, neboť by fakticky umožňoval bránit ve výkonu shromažďovacího práva opakovaným vydáváním nepřezkoumatelných rozhodnutí59. Lze jen doufat, že tento výklad nebudou další senáty Nejvyššího správního soudu sdílet.

4.3 Srovnání se zahraničními úpravami Podmínky, za kterých může být shromáždění zakázáno, jsou českým shromažďovacím zákonem stanoveny velmi přísně, a to i ve srovnání se zahraničními úpravami. Podobně přísnou úpravu lze ovšem zaznamenat ve všech zemích Visegrádské čtyřky, kde byly přijímány nové shromažďovací zákony po pádu komunistických režimů se zjevnou snahou se vůči nim vymezit. V Polsku smí být shromáždění zákonem zakázáno jen, pokud jeho účel odporuje shromažďovacímu nebo trestnímu zákonu, anebo pokud by jeho konání ohrozilo životy a zdraví lidí

57 Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2012, sp. zn. 9 As 91/2012 – 31. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2012 , sp. zn. 9 Ans 14/2012 – 20. 58 Viz např. ČERNÝ, Petr a Markéta LEHKÁ. Zákon o právu shromažďovacím: komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, strana 132. ISBN 978-80-7400-306-6. 59 O tom svědčí i skutečnost, že v současné době je ve věci Sudetoněmeckého krajanského sdružení vydáno již třetí rozhodnutí o odmítnutí registrace, návrh na registraci byl přitom podán v srpnu roku 2009. Viz PECINA, Tomáš. Ministerstvo potřetí odmítlo registraci. Παραγραφος [online]. 2013 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://paragraphos.pecina.cz/2013/02/ministerstvo-potreti-odmitloregistraci.html

38

nebo majetek značné hodnoty. 60 Maďarský shromažďovací zákon umožňuje zákaz shromáždění jen tehdy, pokud by jeho konání ohrozilo fungování parlamentu nebo soudů, anebo pokud by nebylo možné přesměrovat dopravu jinudy.61 Na Slovensku jsou podmínky pro zákaz shodné jako v ČR s tím rozdílem, že slovenská úprava umožňuje zákaz i z důvodu kolize s jiným typem veřejné akce než shromážděním. 62 Naopak v zemích s nepřerušenou demokratickou tradicí se lze paradoxně častěji setkat s neurčitými právními pojmy, které dávají úřadům výrazně větší prostor pro uvážení případného zákazu. Tak např. § 6 rakouského shromažďovacího zákona63 stanoví, že úřad oznámené shromáždění zakáže, pokud by jeho účel odporoval trestnímu zákonu nebo by jeho uspořádání ohrozilo veřejnou bezpečnost nebo veřejné blaho. Dle § 15 odst. 1 německého spolkového shromažďovacího zákona64 může úřad shromáždění nebo průvod pod širým nebem zakázat nebo pro něj stanovit závazné podmínky, pokud okolnosti nasvědčují tomu, že by jejich konáním byla bezprostředně ohrožena veřejná bezpečnost nebo veřejný pořádek. Při výkladu těchto neurčitých pojmů musejí úřady pochopitelně respektovat mantinely nastavené čl. 11 Úmluvy – musejí vždy zkoumat, zda by zákaz konkrétního shromáždění byl opatřením nezbytným v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. I tak mají německé a rakouské úřady výrazně širší pole působnosti než úřady postkomunistických států střední Evropy, kde jim zákonodárce tyto zásady implementoval do výrazně konkrétnějších, přísnějších zákonných kritérií. Vzhledem k tomuto širšímu poli působnosti mohou být v těchto zemích zakazovány demonstrace i z důvodů, které by z hlediska českého shromažďovacího 60 Poland: Freedom of Assembly. Legislation online [online]. OSCE Office for Democratic Institutions and Human Rights, 2004-2013 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://legislationline.org/topics/country/32/topic/15 61 Hungary: Freedom of Assembly. Legislation online [online]. OSCE Office for Democratic Institutions and Human Rights, 2004-2013 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://legislationline.org/topics/country/25/topic/15 62 Zákon č. 84/1990 Zb, o zhromažďovacom práve. 63 Versammlungsgesetz 1953, BGBl. Nr. 98/1953. 64 Gesetz über Versammlungen und Aufzüge, BGBl. I S. 1789.

39

zákona neobstály. Jak rakouská, tak německá judikatura např. připouští, aby bylo shromáždění zakázáno na základě prognózy jeho nepokojného průběhu s tím, že mohou být brány v úvahu třeba i zkušenosti s obdobnými shromážděními nebo s dřívějším chováním konkrétního svolavatele.65 Rakouský ústavní soud tak např. schválil zákaz shromáždění na základě předchozích zkušeností s tvorbou nadměrného hluku („akustického teroru“) nebo s neúměrným rušením provozu obchodu s oděvy, proti němuž bylo protestováno. 66 Posledně zmíněný příklad však budí poněkud rozpaky – v daném případě šlo o zákaz demonstrace proti prodeji kožešin, která byla ohlášena ve vzdálenosti 5 metrů od obchodu, který kožešiny prodával, s tím, že ji úřad byl ochoten připustit jen ve vzdálenosti 20 metrů od tohoto obchodu. V odůvodnění byly uvedeny mimo jiné negativní zkušenosti s předchozími demonstracemi, při kterých někteří účastníci blokovali vstup do obchodu a byli agresivní vůči zde nakupujícím zákazníkům. 67 Ačkoli je jistě demokraticky legitimní proti takovému chování účastníků zasáhnout, požadavek na vzdálenost 20 metrů od obchodu považuji za přemrštěný, a to i s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle které má pro výkon svobody shromažďování velký význam právě načasování a místo shromáždění68. I z tohoto důvodu považuji současnou striktní úpravu českého shromažďovacího zákona za vhodnější, než je úprava rakouská a německá. Domnívám se, že současná podoba § 10 českého shromažďovacího zákona je natolik propracovaná, že pokryje drtivou většinu legitimních důvodů pro zákaz shromáždění, aniž by dávala neurčitými právními pojmy prostor pro jeho zneužití. Důkazem toho může být i skutečnost, že ve vládním návrhu nového shromažďovacího zákona69 z roku 2001, 65 GIESE, Karim. Versammlungsrecht. In: BACHMANN, Susanne et al. Besonderes Verwaltungsrecht. 8. vydání. Vídeň: Springer-Verlag/Wien, 2012, strana 85-86. ISBN 978-3-7091-0340-1; BRENNEISEN, Hartmut a Michael WILKSEN. Versammlungsrecht: das hoheitliche Eingriffshandeln im Versammlungsgeschehen. 4. vydání. Hilden/Rhld: Verlag Deutsche Polizeiliteratur, 2011, strana 326332. ISBN 978-3-8011-0645-4. 66 GIESE, Karim. Versammlungsrecht. In: BACHMANN, Susanne et al. Besonderes Verwaltungsrecht. 8. vydání. Vídeň: Springer-Verlag/Wien, 2012, strana 87-88. ISBN 978-3-7091-0340-1. 67 VfGH Slg. 18601/2008. 68 KOSAŘ, David. Aktuální judikatura ESLP ke svobodě shromažďování. Právní rozhledy. 2011, roč. 2011, č. 20, strana 723-733. 69 Vládní návrh zákona o právu shromažďovacím a o změně některých dalších zákonů. Sněmovní tisk 1163/0. Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1998 – 2002.

40

který se jinak stal předmětem masivní kritiky, zůstaly důvody pro zákaz téměř nezměněny.

41

5. Průběh shromáždění a jeho rozpuštění Pokud úřad ve stanovené lhůtě nerozhodne o zákazu oznámeného shromáždění, má svolavatel dle § 11 odst. 2 poslední věty právo shromáždění uspořádat. Zároveň mu oznámením vznikají oprávnění dle § 6 odst. 1, tedy především na přiměřenou pomoc ze strany úřadu. Jak uvádí Petr Černý70, tato pomoc by mohla spočívat např. v tom, že pro svolavatele zjistí, jaké povinnosti a z jakých právních před pisů budou dopadat na oznámené shromáždění, případně jej zkontaktuje s kompetentními osobami, které mu pomohou s řešením možných problémů. Zákon též výslovně stanoví právo na to, aby pozvání na shromáždění bylo ve vhodném čase vyhlášeno v místním rozhlase. Dle § 6 odst. 3 může svolavatel dále požádat úřad nebo příslušný útvar Policie České republiky o poskytnutí ochrany, je-li důvodná obava z rušení shromáždění.

5.1 Povinnosti svolavatele Co se týče povinností svolavatele, je třeba zmínit především povinnosti uvedené v § 6 odst. 4 a 6. Svolavatel má povinnost vydávat sám nebo prostřednictvím pořadatelů pokyny k zajištění řádného průběhu shromáždění. Je-li pokojný průběh shromáždění narušen a svolavateli se nepodaří zjednat nápravu, má povinnost bez zbytečného odkladu požádat o pomoc úřad nebo příslušný útvar Policie České republiky. Pokud svolavatel tyto povinnosti nesplní, může být sankcionován za přestupek dle § 14 odst. 1. V § 6 odst. 5 jsou dále stanoveny další povinnosti svolavatele, za jejichž nedodržení ovšem shromažďovací zákon nestanoví sankci, a tudíž by, pokud by takové jednání nešlo podřadit též pod porušení povinností stanovených v odst. 4 a 6, v úvahu mohla přicházet jen sankce za „zbytkový“ přestupek dle § 46 odst. 1 (jiný přestupek proti pořádku ve státní správě) nebo § 48 (jiný přestupek proti veřejnému pořádku) přestupkového zákon. Mezi tyto další povinnosti patří: 70 ČERNÝ, Petr a Markéta LEHKÁ. Zákon o právu shromažďovacím: komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, strana 79. ISBN 978-80-7400-306-6.

42

•

povinnost poskytnout úřadu na jeho žádost součinnost nezbytnou k zajištění řádného průběhu shromáždění (tato povinnost úzce souvisí s povinností, stanovenou v § 4 odst. 2, vytvořit zástupci úřadu podmínky pro řádné plnění jeho úkolů, zejména mu umožnit sledování průběhu shromáždění a provedení úkonů nezbytných k případnému rozpuštění shromáždění);

•

povinnost splnit povinnosti stanovené zvláštními právními předpisy (může se jednat např. o povinnosti vyplývající z protipožární ochrany, povinnosti z hlediska ochrany proti hluku, nikoli však získání povolení k zvláštnímu užívání pozemní komunikace pro konání shromáždění – viz 2.3);

•

povinnost zajistit potřebný počet způsobilých pořadatelů starších 18 let a dbát o pokojný průběh shromáždění a činit opatření, aby nebyl narušován (sem by mohla spadat i povinnost viditelného označení pořadatelů v případě shromáždění, jejichž povaha to vyžaduje; porušení těchto povinností by mohlo být přestupkem proti veřejnému pořádku dle § 48 přestupkového zákona);

•

povinnost řídit průběh shromáždění tak, aby se podstatně neodchylovalo od účelu shromáždění uvedeného v oznámení (porušení této povinnosti lze však sankcionovat jen tehdy, pokud by v důsledku odchýlení nastaly okolnosti, které by odůvodňovaly jeho zákaz, a to rozpuštěním shromáždění v souladu s § 12 odst. 5);

•

povinnost shromáždění ukončit (s výjimkou rozhodnutí dle § 9 není ovšem stanoveno, kdy musí k ukončení nejpozději dojít, může to být tedy i později než v době oznámené jako předpokládaná doba ukončení). Jednoznačná shoda nepanuje v otázce, zda má svolavatel povinnost být na

shromáždění fyzicky přítomen. Dle názoru osmého senátu Nejvyššího správního soudu71 je tato povinnost v kontextu ostatních povinností zřejmá. Osobně se ale domnívám, že povinnosti svolavatele stanovené v § 6 lze splnit i za pomoci dálkové (např. telefonické) komunikace s pořadately, byť za případné prohřešky proti povinnostem dle § 6 samozřejmě svolavatel stále odpovídá. V každém případě jsem 71 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. srpna 2009, sp. zn. 8 As 7/2008 – 116

43

přesvědčen, že postup, kdy svolavatel sice není shromáždění fyzicky přítomen, ale zajistí za pomoci pořadatelů jeho bezproblémový průběh, nelze nijak sankcionovat.

5.2 Povinnosti účastníků Co se týče povinností samotných účastníků, ti jsou v souladu s § 7 povinni dbát pokynů svolavatele a pořadatelů podle § 6 a zdržet se všeho, co by narušilo řádný a pokojný průběh shromáždění (§ 7 odst. 1). Nedodržení této povinnosti může být sankcionováno jako přestupek dle § 14 odst. 2 písm. a). Dále mají povinnost se po ukončení shromáždění pokojně rozejít a v případě rozpuštění místo neprodleně opustit (§ 7 odst. 2). Ačkoli za porušení této povinnosti není stanovena žádná konkrétní sankce, dale by se toto jednání případně subsumovat pod § 14 odst. 2 písm. a) – neuposlechnutí pořádkových opatření svolavatele nebo pořadatelů – případně pod § 47 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích – neuposlechnutí výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci. § 7 odst. 3 stanoví bezpodmínečný zákaz nošení střelných zbraní a výbušnin na shromáždění, a dále též zákaz nošení jakýchkoli předmětů, jimiž lze ublížit na zdraví, lze-li z okolností nebo z chování účastníků usuzovat, že mají být užity k násilí nebo pohrůžce násilím. Dle § 7 odst. 4 nesmějí mít účastníci shromáždění obličej zakrytý způsobem ztěžujícím nebo znemožňujícím jejich identifikaci („zákaz maskování“). Porušení těchto povinností lze sankcionovat dle § 14 odst. 2 písm. c) a d) pokutou až do výše 10 000 Kč, ale též rozpuštěním shromáždění dle § 12 odst. 5 (viz 5.3.5). Paušální zákaz maskování během shromáždění je kontroverzní již od jeho zavedení novelou č. 274/2008 Sb., účinnou od 1. 1. 2009, která nahradila předchozí právní úpravu, dle které bylo maskování zakázáno jen v okamžiku, kdy byl proti shromáždění prováděn zákrok útvaru Policie České republiky. Je po právu namí-

44

táno72, že takový paušální zákaz je nejen zásahem do práva se pokojně shromažďovat (v němž je zahrnuto i právo zvolit si formu vyjádření názoru, jejímž legitimní součástí může být zakrytí obličeje např. kostýmy, maskami karikujícími politiky, plynovými maskami při demonstracích ekologických aktivistů atd.), ale též do práva na soukromí (existuje např. lidé obávající se represe zaměstnavatelů či útoků politických oponentů se z obavy raději nebudou demonstrace účastnit) a svobody náboženského vyznání (např. u muslimských žen). Ačkoli Listina připouští omezení těchto základních práv z důvodu ochrany veřejné bezpečnosti a pořádku, je obecně namítáno, že absolutní, bezvýjimečný zákaz maskování při jakémkoli shromáždění by neobstál v testu proporcionality. Necelé dva měsíce po nabytí účinnosti zmíněné novely vydala Rada vlády pro lidská práva usnesení 73, v němž doporučuje zrušení absolutního zákazu maskování účastníků shromáždění, zdůrazňujíc, že absolutní zákaz maskování nebyl vládním návrhem, ale byl do zákona vložen poslaneckým pozměňovacím návrhem Františka Bublana. Přesto zůstalo předmětné ustanovení od té doby nezměněno. Ministerstvo vnitra si zjevně uvědomilo problematičnost paušálního zákazu a vydalo k němu stanovisko, v němž nabádá k ústavněkonformnímu výkladu předmětného ustanovení.74 Odvolává se přitom na judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle které při hodnocení jednání, které vykazuje znaky přestupku, vždy třeba zkoumat, zda je naplněna i jeho materiální znak, tedy zda takové jednání porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Pokud tento materiální znak není naplněn, není třeba posuzované jednání sankcionovat ani proti němu zasahovat. Dle stanoviska Ministerstva vnitra tedy „nebude nutné zasahovat do pokojných 72 Např. V ČR jsou tlaky na omezení práva lidí pokojně se shromažďovat: Tisková zpráva k ukončení projektu Právo na pokojné shromažďování jako test demokracie. Shromažďovací právo: portál ke shromažďování [online]. Iuridicum Remedium, 2010 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://www.shromazdovacipravo.cz/index.php/dalsi-dokumenty/49; ČERNÝ, Petr a Markéta LEHKÁ. Zákon o právu shromažďovacím: komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, strana 95-96. ISBN 978-80-7400-306-6. 73 Usnesení Rady vlády pro lidská práva ze dne 26. února 2009 ke zrušení absolutního zákazu maskování účastníků shromáždění zákoně o právu shromažďovacím. 74 Stanovisko ministerstva vnitra k problematice maskování během shromáždění. Ministerstvo vnitra [online]. 2010 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://www.mvcr.cz/clanek/stanovisko-ministerstvavnitra-k-problematice-maskovani-behem-shromazdeni.aspx

45

shromáždění, karnevalových průvodů, alegorických pochodů, apod.“ Jak však ukazuje např. případ ženy, která byla pokutována 75 za nošení masky Anonymous při demonstraci proti mezinárodní smlouvě ACTA, nezdá se, že by byla tato zásada vždy dodržena. Proto se přikláním na stranu kritiků předmětného ustanovení, že by měl být takto paušálně vymezený zákaz maskování zrušen.

5.3 Rozpuštění shromáždění Dle § 12 může být konající se shromáždění rozpuštěno toliko z následujících důvodů: 1. shromáždění se koná, ačkoli bylo zakázáno, 2. při neoznámeném shromáždění nastanou okolnosti, které by odůvodnily jeho zákaz dle § 10, 3. není dodržena nařízená doba ukončení ve večerních hodinách dle § 9, 4. shromáždění se podstatně odchýlí od oznámeného účelu tak, že nastanou okolnosti, které by odůvodnily jeho zákaz dle § 10 odst. 1, 5. účastníci nedodržují povinnosti stanovené v § 7 odst. 3 a 4, 6. účastníci páchají trestné činy a nápravu se nepodařilo zjednat jiným způsobem, zejména zákrokem proti jednotlivým pachatelům. O rozpuštění shromáždění na základě některých z těchto důvodů rozhoduje dle § 12 odst. 1 a 7 zástupce úřadu, v jeho nepřítomnosti však může i bez jeho rozhodnutí provést rozpuštění příslušník Polici České republiky. Svolavatel musí být nejprve vyzván, aby shromáždění sám neprodleně ukončil. Pokud se tak nestane nebo jeho kroky nejsou účinné, sdělí zástupce úřadu, respektive příslušník Policie České republiky účastníkům, že shromáždění je rozpuštěno a vyzve je, aby se pokojně rozešli. Sdělení musí obsahovat důvody k rozpuštění a upozornění na následky neuposlechnutí této výzvy a musí být učiněno takovým způsobem, aby bylo účastníkům srozumitelné a aby se s ním všichni účastníci shromáždění mohli seznámit. Pokud se účastníci ani po výzvě pokojně nerozejdou, je policejní útvar dle § 75 Zákaz masek Anonymous je protiústavní, říkají ochránci občanských práv. Piráti.cz [online]. 2012 [cit. 2013-04-24]. Dostupné z: http://www.pirati.cz/tiskovezpravy/zakaz_masek_anonymous_je_protiustavni

46

12 odst. 7 oprávněn k zákroku směřujícímu k rozpuštění shromáždění na základě rozhodnutí zástupce úřadu nebo příslušníka Policie České republiky. Dle § 13 může svolavatel nebo jakýkoli účastník podat do 15 dnů žalobu („námitky“) proti rozpuštění shromáždění. Soud rozhodne, zda shromáždění bylo nebo nebylo rozpuštěno v souladu se zákonem. Pro řízení se přiměřeně užijí ustanovení soudního řádu správního o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Na rozdíl od řízení o žalobě proti zákazu shromáždění zde není stanovena lhůta, do kdy má soud rozhodnout.

5.3.1 Rozpuštění zakázaného shromáždění Jestliže se shromáždění koná, ačkoliv bylo zakázáno (ať už na základě rozhodnutí dle § 11 odst. 1, nebo ex lege dle § 1 odst. 5), je to samo o sobě důvod k rozpuštění shromáždění. Jak již bylo ovšem řečeno, i při aplikaci tohoto ustanovení je třeba zkoumat, zda by rozpuštění shromáždění bylo v daném případě souladné s dikcí čl. 19 odst. 2 Listiny, tedy zda by šlo o opatření v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu zájmů zde uvedených. Zcela jistě by z tohoto hlediska nebylo akceptovatelné rozpustit shromáždění, pokud bylo zakázáno jen z důvodu kolize s dříve oznámeným shromážděním, které se ovšem fakticky nekoná. Stejně tak by jistě nebylo ústavně konformní rozpustit malé shromáždění, které se koná na pěší zóně u vestibulu metra Malostranská jen proto, že je tato oblast ve stometrové zóně od sídla Senátu. Nutnost respektovat princip přiměřenosti v tomto kontextu připustil obiter dictum i Nejvyšší správní soud76, když uvedl: „Samotná skutečnost, že konkrétní shromáždění bylo či nebylo zakázáno, totiž ještě neřeší všechny praktické problémy, které mohou nastat. Nelze tak zcela vyloučit, že i v případě shromáždění, které bylo zakázáno, nebude dán důvod k jeho násilnému "rozehnání", byť účastníci neuposlechnou výzvy k rozpuštění ve smyslu ustanovení § 12 citovaného zákona, pakliže v konkrétním případě by se jevil tento zákrok jako nepřiměřený.“

76 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. února 2008, sp. zn. 2 As 17/2008-77.

47

5.3.2 Rozpuštění neoznámeného shromáždění Samotná skutečnost, že shromáždění nebylo řádně oznámeno, ještě v žádném případě není důvodem pro jeho rozpuštění. K rozpuštění může dojít až teprve tehdy, pokud by v průběhu shromáždění nastaly okolnosti, které by odůvodnily jeho zákaz dle § 10 odst. 1 až 3. Pokud takové okolnosti nenastanou, může shromáždění proběhnout s tím, že svolavateli či pořadateli – nikoli však „řadovým“ účastníkům – hrozí sankce za přestupek dle § 14 odst. 1. Takové řešení je zcela spravné a souladné s podstatnou oznamovacího režimu namísto povolovacího.

5.3.3 Nedodržení nařízené doby ukončení Dle § 12 odst. 4 má k rozpuštění dojít též tehdy, pokud není dodržena nařízená doba ukončení ve večerních hodinách dle § 9. Signifikantním deficitem tohoto ustanovení je ovšem skutečnost, že nepamatuje na situaci, kdy shromáždění konající se ve večerních hodinách není oznámeno, a tudíž není ani vydáno nařízení doby ukončení dle § 9. Na tuto situaci nepamatuje ani předchozí ustanovení, které stanoví možnost rozpustit neoznámené shromáždění jen tehdy, pokud by nastaly okolnosti odůvodňující zákaz dle § 10, nikoli nařízení doby ukončení dle § 9. V tomto případě se vskutku jedná o nevědomou teleologickou mezeru v právu, neboť neexistuje racionální důvod k tomu, proč by mělo být úmyslem zákonodárce zvýhodňovat neoznámená shromáždění a připustit u takových shromáždění nepřiměřené rušení nočního klidu. Vzhledem k rozebrané judikatuře však lze očekávat, že by soudy neměly příliš velký problém tuto mezeru vyplnit a rozpuštění shromáždění dle tohoto ustanovení v takovém případě aprobovat. Přesto by bylo jistě vhodné tento odstavec novelizovat a přidat okolnosti odůvodňující rozhodnutí dle § 9 mezi důvody k rozpuštění neoznámeného shromáždění.

5.3.4 Podstatné odchýlení od oznámeného účelu Dle § 12 odst. 5 může být shromáždění rozpuštěno, jestliže se podstatně odchýlilo od oznámeného účelu takovým způsobem, že v průběhu shromáždění nastaly okolnosti, které by odůvodnily jeho zákaz podle § 10 odst. 1. 48

K tomuto ustanovení se váže nedávný judikát Nejvyššího správního soudu77, který řešil případ rozpuštění shromáždění občanského sdružení Stop genocidě, jež se konalo před víceletým gymnáziem a v rámci něhož byly vystavovány velkorozměrové panely s expresivními fotografiemi potracených dětí vedle fotografií zachycujících genocidy, pogromy, válečné konflikty, domácí násilí atd. Toto shromáždění bylo rozpuštěno podle § 12 odst. 5 s odůvodněním, že v průběhu shromáždění nastaly okolnosti, které by odůvodňovaly jeho zákaz z důvodu dle § 10 odst. 1 písm. b), protože se jeho účastníci dopouštějí hrubé neslušnosti, kterou spatřoval především v tom, že shromáždění s takto drastickými fotografiemi se konalo před školou, kterou navštěvovaly děti od 11 let, neboť takové děti jsou o poznání zranitelnější a ovlivnitelnější nežli jiné složky populace, navíc v tomto případě neměly prakticky možnost se fotografiím vyhnout. Proto dle názoru soudu zde muselo právo svobodně se shromažďovat ustoupit zájmům dítěte. Ačkoli lze rozumět snaze o ochranu dětí před drastickýmim fotografiemi, z hlediska znění zákona tato argumentace skřípe. Rozpuštění dle § 12 odst. 5 ve spojení s § 10 odst. 1 písm. b) vyžaduje kumulativní splnění dvou předpokladů: shromáždění se v průběhu konání podstatně odchýlí od oznámeného účelu a konané shromáždění směřuje k výzvě dopouštět se násilí nebo hrubé neslušnosti. Ani jeden z těchto předpokladů přitom zcela zjevně naplněn nebyl. Oznámeným účelem shromáždění bylo vyjádření nesouhlasu s potraty a od tohoto účelu se konané shromáždění nijak podstatně neodchýlilo. A ačkoli lze jistě mít o vhodnosti zvolené formy shromáždění určité pochybnosti, není možné rozumně tvrdit, že by jeho účelem bylo vyzývat někoho k hrubé neslušnosti. S tímto zásadním nesouladem se zákonným zněním se přitom soud vůbec nevypořádal. Nutno říci, že shromažďovací zákon pamatuje i na případy nepřístojného chování účastníků shromáždění tam, kde nedojde k podstatnému odchýlení od oznámeného účelu, a to v souladu s § 12 odst. 6, který umožňuje rozpustit shromáždění, pokud účastníci páchají trestné činy (viz níže). V případě opravdu hrubě neslušného chování účastníků by tedy přicházelo v úvahu kvalifikovat takové 77 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. října 2012, sp. zn. 2 As 104/2012-35.

49

jednání jako trestný čin výtržnictví, jehož pojmovým znakem je právě hrubá neslušnost na veřejně přístupném místě, a z toho důvodu přistoupit k rozpuštění. Jen těžko by však bylo možné aplikovat tento důvod rozpuštění na posuzovaný případ, pokud zmíněný rozsudek zároveň dospívá k závěru, že posuzované jednání nedosahuje ani intenzity přestupku, natožpak trestného činu výtržnictví. Ačkoli k rozpuštění shromáždění dl § 12 odst. 6 není nezbytně nutné, aby byla zároveň uplatněna trestní odpovědnost v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe (viz bod 5.3.6), je přece jen z demonstrativního výčtu v § 358 odst. 1 trestního zákona patrné, že pod trestný čin výtržnictví spadají poněkud jiné, výrazně závažnější druhy hrubé neslušnosti.

5.3.5 Nesplnění zákazu maskování a nošení zbraní Novelou s účinností od začátku roku 2009 byla do § 12 odst. 5 přidána možnost rozpustit shromáždění za předpokladu, že účastníci nedodržují povinnosti podle § 7 odst. 3 (zákaz nošení střelných zbraní, výbušnin a dle okolností i jiných předmětů, jimiž lze ublížit na zdraví – viz výše) a odst. 4 (zákaz zakrytí obličeje způsobem ztěžujícím nebo znemožňujícím jejich identifikaci). Tato novela je v mnoha směrech problematická. Domnívám se, že zařazení předmětného ustanovení do odst. 5 je velmi nesystematické – mnohem spíše by patřilo do odst. 6. V odst. 5 je toto ustanovení jednak absurdně zúženo jen na oznámená shromáždění (lze ovšem očekávat, že by soud a fortiori aproboval aplikaci tohoto ustanovení i na shromáždění neoznámená). Mnohem větším problémem je bezpodmínečnost tohoto ustanovení, které v praxi může vést k tomu, že několik zamaskovaných provokatérů poskytne snadnou záminku k rozpuštění celého shromáždění. Pro srovnání, odst. 6 umožňuje rozpuštění (oznámených i neoznámených) shromáždění z důvodů páchání trestných činů účastníky až jako ultima ratio, pokud se nepodaří problém vyřešit zákrokem proti jednotlivcům. K témuž závěru lze samozřejmě dojít i ústavněkonformním výkladem – jak uvádí stanovisko Ministerstva vnitra 78: 78 Stanovisko ministerstva vnitra k problematice maskování během shromáždění. Ministerstvo vnitra [online]. 2010 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://www.mvcr.cz/clanek/stanovisko-ministerstvavnitra-k-problematice-maskovani-behem-shromazdeni.aspx

50

„Nutno podotknout, že proti celému shromáždění jako celku je možno zasáhnout až v případě, že k porušování zákonů dochází ve velké míře a nepostačí opatření namířená proti jednotlivcům, kteří právo porušují.“ I přesto bych považoval za vhodnější aby byla tato zásada stanovena přímo v zákoně, k čemuž by stačilo systematicky přesunout pravomoc k rozpuštění shromáždění z důvodu porušení zmíněných povinností do odst. 6.

5.3.6 Páchání trestných činů účastníky Dle § 12 odst. 6 může být shromáždění rozpuštěno, jestliže účastníci shromáždění páchají trestné činy a nápravu se nepodařilo zjednat jiným způsobem, zejména zákrokem proti jednotlivým pachatelům. Trestným činem se dle § 13 odst. 1 trestního zákona rozumí protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Na rozdíl od trestního zákona z roku 1961 již v současném zákoně není společenská nebezpečnost pojmovým znakem trestného činu, namísto toho je v § 12 odst. 2 trestního zákona zakotvena zásada subsidiarity trestní represe, dle které trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Na rozdíl od starého pojetí je tedy i čin, který vykazuje formální znaky trestného činu, ale jehož nebezpečnost není natolik intenzivní, aby byla na místě trestní represe, trestným činem a zákon jen nedovoluje uplatňovat za něj trestní odpovědnost. Z toho vyplývá, že legalita rozpuštění z důvodu páchání trestných činů účastníky nemusí být nutně závislá na tom, zda lze u jejich pachatelů v důsledku zásady subsidiarity trestní represe uplatnit trestní odpovědnost. Na druhou stranu vzhledem k tomu, že se zde pochopitelně jedná o zásah do ústavně zaručených práv, musí být určitá intenzita společenské škodlivosti naplněna, nemusí však nezbytně zakládat trestní odpovědnost.

51

5.4 Komparace se zahraničními úpravami I v ostatních zemích střední Evropy79 – v Německu, Rakousku, Polsku, Slovensku a Maďarsku – stanoví zákon primární povinnost svolavatele (vedoucího, pořadatele) dbát na pokojný průběh shromáždění (a oprávnění úředně zasáhnout až tehdy, pokud opatření svolavatele nejsou účinná). Dle § 13 maďarského shromažďovacího zákona navíc odpovídá svolavatel v případě porušení této povinnosti společně a nerozdílně za škody způsobené jakýmkoli jiným účastníkem shromáždění. § 10 odst. 4 polského shromažďovacího zákona dává vedoucímu shromážděni oprávnění vykázat osobu, která shromáždění nepřístojně ruší, k čemuž si může na pomoc přivolat policii. Stejné oprávnění dává vedoucímu shromáždění v uzavřených prostorách § 11 odst. 1 německého spolkového shromažďovacího zákona; ze shromáždění pod širým nebem může vykázání ze stejného důvodu provést dle § 18 odst. 3 tohoto zákona policista. Ve všech zmíněných zemích platí také zákaz nošení zbraní účastníky shromáždění. V Německu mají účastníci shromáždění dle § 3 spolkového shromažďovacího zákona zakázáno nosit uniformy, výjimku mohou povolit úřady jen pro svazy mládeže. Co se týče zákazu maskování, lze jej nalézt ve shromažďovacím zákoně německém, rakouském a slovenském, ani v jedné z těchto úprav však není zákonné znění bezpodmínečné. V Německu platí tento zákaz jen pro shromáždění pod širým nebem, dle § 17a odst. 3 spolkového shromažďovacího zákona mohou úřady udělit z tohoto zákazu výjimku, pokud se není třeba obávat ohrožení veřejné bezpečnosti nebo pořádku. Podobně dle § 9 odst. 3 rakouského shromažďovacího zákona mohou úřadu od tohoto zákazu odhlédnout, pokud se není třeba obávat ohrožení veřejného pořádku, klidu či bezpečnosti. Na Slovensku je znění § 7 odst. 4 shromažďovacího zákona podobné tomu, jaké bylo české znění tohoto ustanovení před novelou účinnou od roku 2009 – zákaz maskování se vztahuje jen na situace, kdy je proti účastníkovi prováděn zákrok policejního útvaru a účastník je k odhalení vyzván. 79 Není-li uvedeno jinak, jsou informace v části 5.4 čerpány z anglických textů zákonů dostupných na: Freedom of Assembly. Legislation online [online]. OSCE Office for Democratic Institutions and Human Rights, 2004-2013 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://legislationline.org/topics/topic/15

52

Z hlediska sankcí za porušení povinností svolavatele, pořadatele či jednotlivých účastníků je ze středoevropských úprav zdaleka nejpřísnější zákon německý, dle kterého je např. svolávání nebo pořádání neoznámeného nebo zakázaného shromáždění80 trestným činem s trestem odnětí svobody až jeden rok (§ 23 a 26 zákona); trestným činem se sazbou odnětí svobody až půl roku je i vedení shromáždění způsobem podstatně odchylným od oznámení (§ 25 zákona); až dva roky vězení je možno uložit za porušení zákazu nošení uniforem (§ 28 zákona). V ostatních středoevropských zemích je svolávání či pořádání neoznámeného či zakázaného shromáždění jen přestupkem (byť v Rakousku a Polsku je jako sankce za tento přestupek připuštěno i krátkodobé odnětí svobody). Co se týče rozpuštění shromáždění, v Německu a Rakousku jej zákon – bez specifikace dalších podmínek – umožňuje tehdy, pokud nebylo řádně oznámeno. V těchto zemích však ústavní soudy dospěly k závěru, že tato ustanovení se musí vykládat ústavněkonformě tak, že samotné nesplnění oznamovací povinnosti nemůže být ústavně akceptovatelným důvodem k rozpuštění shromáždění, nýbrž musí být zároveň dány mimořádné okolnosti veřejného zájmu odůvodňující takový zásah. 81 V Maďarsku bylo naproti tomu obdobné ustanovení shromažďovacího zákona v roce 2008 tamním ústavním soudem zrušeno.82 Naopak v úpravě polské (§ 12 odst. 2) a slovenské (§ 12 odst. 3) je jasně řečeno, že neoznámená shromáždění mohou být rozpuštěna jen tehdy, pokud v jejich průběhu nastanou okolnosti, které by jinak odůvodnily jeho zákaz. Všechny zmíněné úpravy umožňují bezpodmínečné rozpuštění shromáždění, které bylo zakázáno. Shromáždění, která byla řádně oznámena a nebyla zakázána, mohou být v 80 Bylo nicméně judikaturou uznáno, že takovou sankci nelze uložit v případě spontánních shromáždění; v případě shromáždění reagujících na aktuální situaci (tzv. Eilversammlungen) je třeba oznámit shromáždění, jakmile je faktická možnost. Viz BRENNEISEN, Hartmut a Michael WILKSEN. Versammlungsrecht: das hoheitliche Eingriffshandeln im Versammlungsgeschehen. 4. vydání. Hilden/Rhld: Verlag Deutsche Polizeiliteratur, 2011, strana 81-84. ISBN 978-3-8011-0645-4. 81 GIESE, Karim. Versammlungsrecht. In: BACHMANN, Susanne et al. Besonderes Verwaltungsrecht. 8. vydání. Vídeň: Springer-Verlag/Wien, 2012, strana 91. ISBN 978-3-7091-0340-1; BRENNEISEN, Hartmut a Michael WILKSEN. Versammlungsrecht: das hoheitliche Eingriffshandeln im Versammlungsgeschehen. 4. vydání. Hilden/Rhld: Verlag Deutsche Polizeiliteratur, 2011, strana 348349. ISBN 978-3-8011-0645-4. 82 Rozhodnutí maďarského ústavního soudu ze dne 27. 5. 2008, č. 75/2008. (V. 29.) AB. Dostupné v angličtině: http://www.mkab.hu/letoltesek/en_0075_2008.pdf

53

Polsku rozpuštěna dle § 12 odst. 2 shromažďovacího zákona, pokud jeho průběh odporuje shromažďovacímu nebo trestnímu zákonu, anebo pokud by jeho konání ohrozilo životy a zdraví lidí nebo majetek značné hodnoty (podobné důvody jako pro zákaz) a vedoucí shromáždění jej odmítne ukončit sám, i když byl úřadem upozorněn na to, že je to nezbytné. V Maďarsku může být takové shromáždění dle § 14 odst. 1 shromažďovacího zákona rozpuštěno, pokud mají jeho účastníci zbraně nebo pokud jsou v jeho průběhu páchány trestné činy či je k takovým činům vyzýváno nebo pokud shromáždění porušuje práva a svobody druhých. Na Slovensku je úprava shodná s českou s výjimkou toho, že nelze rozpustit shromáždění jen z důvodu nošení zbraní či maskování účastníků. Dle § 15 odst. 3 německého spolkového shromažďovacího zákona může být shromáždění rozpuštěno, pokud se od oznámení se odchýlilo, nejsou dodrženy stanovené závazné podmínky nebo pokud nastaly okolnosti, které by odůvodnily jeho zákaz (bezprostřední ohrožení veřejné bezpečnosti nebo pořádku). Dle § 13 rakouského shromažďovacího zákona má úřad rozpustit shromáždění, pokud jeho průběh začne odporovat zákonu či ohrožovat veřejný pořádek. Obecně považuji i v této oblasti – s odhlédnutím od paušálního zákazu maskování a umožnění rozpuštění z tohoto důvodu – českou úpravu za zdařilou i v zahraničním srovnání. Za velmi nevhodnou a nepřiměřenou považuji aplikaci trestní represe v případě pochybení svolavatelů (např. při neoznámení shromáždění), tak jak je stanovena v německé úpravě. Naopak za zdroj možné inspirace považuji polskou úpravu, která umožňuje rozpuštění v případě ohrožení zdraví, životů či majetku značné hodnoty. Český zákon sice umožňuje zákaz z důvodu vážného ohrožení zdraví, pokud však k zákazu nedojde, není stanovena pravomoc k rozpuštění, pokud by tyto okolnosti nastaly až během shromáždění. Nelze totiž vyloučit možnost, že takové ohrožení nastane nepředvídaně a nepůjde přitom o důsledek trestné činnosti účastníků. Dá se nicméně předpokládat, že by v takovém případě soudy aprobovaly použití obecné úpravy § 43 odst. 1 zákona o policii, dle kterého je policista oprávněn přikázat každému, aby se po nezbytnou dobu nezdržoval na určeném místě.

54

6. Závěr Ochrana shromažďovacího práva je v České republice na vysoké úrovni, o čemž svědčí i velmi malý počet případů, v nichž musel zasahovat Ústavní soud, natožpak Evropský soud pro lidská práva. Zákon o právu shromažďovacím, ač byl přijímán ve spěchu na začátku roku 1990, se ukazuje jako velmi kvalitní, propracovaný právní předpis, který nedává příliš velký prostor pro zneužití ze strany úřadů, ale umožňuje jim rozumně zasáhnout v případě, kdy to naléhavý veřejný zájem vyžaduje. Ústavní záruka tohoto práva je dokonce ještě širší, než je evropský standard, protože čl. 19 Listiny na rozdíl od čl. 11 Úmluvy zakazuje vyžadovat pro výkon shromažďovacího práva jekékoli povolení správního orgánu. Jedinou naléhavě potřebnou změnou zákonné úpravy je zakotvení ochrany proti zneužívání oznamovací povinnosti způsobem, který omezuje druhé ve výkonu jejich shromažďovacího práva. Touto problematikou jsem se zevrubně zabýval v části 4.1.4, kde jsem též navrhl různé formy řešení. Všechny ostatní nedostatky, na které jsem upozornil, jsou překlenutelné ústavněkonformním výkladem, a tudíž v celkovém měřítku nepředstavují nijak zásadní problém, byť by i zde případná novelizace přispěla ke zkvalitnění normy. Mezi tyto drobné nedostatky patří skutečnost, že zákon výslovně nepočítá s akcesorickými činnostmi, a tudíž se lze stále setkat s postupy úřadů, které tyto činnosti sankcionují jako zvláštní užívání pozemní komunikace; dále v evropském srovnání poměrně dlouhá paušální lhůta pro oznámení shromáždění, která může nepřiměřeně omezovat malá shromáždění; paušální zákaz maskování a možnost rozpuštění shromáždění v případě nedodržení tohoto zákazu, aniž by zákon stanovil bližší podmínky; a nedostatek pravomoci rozpustit neoznámené shromáždění rušící noční klid ve večerních hodinách. V neposlední řadě jsem upozornil na některé problematické výklady Nejvyššího správního soudu (přezkoumávání skutečného účelu shromáždění a rozpuštění z důvodu hrubé neslušnosti), které jsou ale problematické spíše z hlediska nerespektování zákonného znění než z hlediska intenzity omezení shromažďovacího práva. Přes všechny tyto nedostatky považuji – i ve srovnání se zahraničními 55

úpravami – současný shromažďovací zákon za kvalitní a nevyžadující žádné komplexní změny.

56

Seznam literatury Knižní publikace •

WAGNEROVÁ, Eliška, Vojtěch ŠIMÍČEK, Tomáš LANGÁŠEK, Ivo POSPÍŠIL a kol. Listina základních práv a svobod: komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, strana 462. ISBN 978-80-7357-750-6.

•

BRENNEISEN, Hartmut a Michael WILKSEN. Versammlungsrecht: das hoheitliche Eingriffshandeln im Versammlungsgeschehen. 4. vydání. Hilden/Rhld: Verlag Deutsche Polizeiliteratur, 2011, strana 71. ISBN 978-38011-0645-4.

•

BACHMANN, Susanne et al. Besonderes Verwaltungsrecht. 8. vydání. Vídeň: Springer-Verlag/Wien, 2012, strana 74-75. ISBN 978-3-7091-0340-1.

•

ČERNÝ, Petr a Markéta LEHKÁ. Zákon o právu shromažďovacím: komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, strana 24. ISBN 978-80-7400-306-6.

•

KAYSER, Martin. Repetitorium Bundesstaatsrecht. 1. vydání. Zürich: Orell Fuessli Verlag AG, 2004, strana 87. ISBN 978-3280070437.

•

KMEC, Jiří et al. Evropská úmluva o lidských právech: komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2012, strana 1115. ISBN 978-80-7400-365-3.

•

BELYAEVA, Nina et al. Guidelines on Freedom of Peaceful Assembly. 2. vydání. Varšava: OSCE Office for Democratic Institutions and Human Rights, 2010, strana 65. ISBN 978-92-9234-785-7.

•

JEMELKA, Luboš a Jan BŘEŇ. Zákon o sdružování občanů, zákon o právu shromažďovacím, zákon o právu petičním s komentářem. Praha: ASPI, 2007, strana 85. ISBN 978-80-7357-279-2.

•

PAVLÍČEK, Václav. Ústava a ústavní řád České republiky: komentář. 2. vydání. Praha: Linde, 2002, strana 200. ISBN 80-7201-391-2.

•

Police reform and social responsibility act 2011: guidance on the provisions relating to parliament square and surrounding area. Home Office, 2011, strana 4. ISBN: 978-1-84987-620-9. 57

•

KÜHN, Zdeněk. Aplikace práva ve složitých případech: k úloze právních principů v judikatuře. 1. vydání. Praha: Karolinum, 2002, strana 184 a násl. ISBN: 80-246-0483-3.

Odborné časopisy •

WAGNEROVÁ, Petra. Jak je to se se zákonem o právu shromažďovacím, respektive s oznámením shromáždění. Správní právo. 2006, roč. 2006, č. 2, s. 65-91.

•

BARTOŇ, Michal. Úskalí koncepce předpokládaného účelu shromažďování úvaha k možnostem omezení shromažďovacího práva. Časopis pro právní vědu a praxi. 2009, roč. 2009, č. 3, s. 175-182.

•

KOSAŘ, David. Aktuální judikatura ESLP ke svobodě shromažďování. Právní rozhledy. 2011, roč. 2011, č. 20, strana 723-733.

Judikatura •

Nález Ústavního soudu ze dne 18. února 2010, sp. zn. I. ÚS 1849/08.

•

Nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 40/95.

•

Nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 459/04.

•

Usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2000, sp. zn. IV. ÚS 470/2000.

•

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. června 2008, sp. zn. 1 As 32/2008 – 116.

•

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. listopadu 2007, sp. zn. 8 As 51/2007 – 67.

•

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. srpna 2009, sp. zn. 8 As 7/2008 – 116.

•

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. března 2011, sp. zn. 8 As 15/2011 – 72.

•

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. září 2007, sp. zn. 5 As 26/2007-86.

58

•

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. února 2008 , sp. zn. 2 As 17/2008, č. 1557/2008 Sbírky rozhodnutí NSS.

•

Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2012, sp. zn. 9 As 91/2012 – 31.

•

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2012 , sp. zn. 9 Ans 14/2012 – 20.

•

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. října 2012, sp. zn. 2 As 104/2012-35.

•

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. dubna 2007, sp. zn. 30 Ca 30/2007 – 28, rozhodnutí č. 1235/2007 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.

•

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 57 A 66/2011102.

•

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2000, sp. zn. 30 Ca 246/2000-12.

•

VfGH Slg. 18601/2008 (nález rakouského ústavního soudu).

•

VfGH Slg. 11651/1988 (nález rakouského ústavního soudu).

•

Anglický překlad rozhodnutí maďarského ústavního soudu ze dne 27. 5. 2008, č. 75/2008. (V. 29.) AB. (http://www.mkab.hu/letoltesek/en_0075_2008.pdf)

Elektronické zdroje •

MOLNÁR, Bohumír. Neoprávněný zábor veřejného prostranství a shromáždění. Občanská právní sebeobrana [online]. 2012 [cit. 2013-04-20]. Dostupné z http://www.pravnisebeobrana.cz/neoprávněný-záborveřejného-prostranství-shromáždění

•

Stanovisko odboru bezpečnostní politiky Ministerstva vnitra k některým otázkám zákona 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím. Ministerstvo vnitra [online]. 2010 [cit. 2013-04-20]. Dostupné z: http://www.mvcr.cz/clanek/stanovisko-odboru-bezpecnostni-politiky-mv59

k-nekterym-otazkam-zakona-84-1990-sb-o-pravu-shromazdovacimshrz.aspx •

Legislation online [online]. OSCE Office for Democratic Institutions and Human Rights, 2004-2013 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://legislationline.org/topics/topic/15

•

Protests and marches: letting the police know. Government Digital Service [online]. 2013 [cit. 2013-04-20]. Dostupné z: https://www.gov.uk/protestsand-marches-letting-the-police-know

•

Jak oznámit veřejné shromáždění. Praha.eu - portál hl. m. Prahy [online]. Magistrát hl. m. Prahy, 2012 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://www.praha.eu/jnp/cz/home/magistrat/jak_si_zaridit_mhmp/akce_ na_verejnych_prostranstvich/jak_si_zaridit_mhmpakce_na_verejnych_prostranstvich-jak_oznamit_verejne_shromazdeni.html

•

Aktivista si zabral náměstí ve Varnsdorfu, chce zamezit jiným protestům. Novinky.cz [online]. 20. 3. 2012 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://www.novinky.cz/domaci/262424-aktivista-si-zabral-namesti-vevarnsdorfu-chce-zamezit-jinym-protestum.html

•

ProAlt zahajuje měsíc neústupnosti vůči vládním reformám. ProAlt [online]. 2011 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://www.proalt.cz/?p=2325

•

Přehled oznámených veřejných shromáždění na území hlavního města Prahy ke dni 24. 4. 2013. portál hl. m. Prahy [online]. Magistrát hl. m. Prahy, 2012 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://www.praha.eu/public/ce/63/b1/1525557_342316_SHROMD_1.DOC

•

PECINA, Tomáš. Sudetoněmecké krajanské sdružení. Παραγραφος [online]. 2009-2013 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://paragraphos.pecina.cz/search/label/Sudetoněmecké%20krajanské %20sdružení

•

PECINA, Tomáš. Ministerstvo potřetí odmítlo registraci. Παραγραφος [online]. 2013 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://paragraphos.pecina.cz/2013/02/ministerstvo-potreti-odmitlo60

registraci.html •

V ČR jsou tlaky na omezení práva lidí pokojně se shromažďovat: Tisková zpráva k ukončení projektu Právo na pokojné shromažďování jako test demokracie. Shromažďovací právo: portál ke shromažďování [online]. Iuridicum Remedium, 2010 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://www.shromazdovacipravo.cz/index.php/dalsi-dokumenty/49

•

Stanovisko ministerstva vnitra k problematice maskování během shromáždění. Ministerstvo vnitra [online]. 2010 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://www.mvcr.cz/clanek/stanovisko-ministerstva-vnitra-kproblematice-maskovani-behem-shromazdeni.aspx

•

Zákaz masek Anonymous je protiústavní, říkají ochránci občanských práv. Piráti.cz [online]. 2012 [cit. 2013-04-24]. Dostupné z: http://www.pirati.cz/tiskovezpravy/zakaz_masek_anonymous_je_protiustavni

Ostatní •

Vládní návrh zákona o právu shromažďovacím a o změně některých dalších zákonů. Sněmovní tisk 1163/0. Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1998 – 2002.

•

Usnesení Rady vlády pro lidská práva ze dne 26. února 2009 ke zrušení absolutního zákazu maskování účastníků shromáždění zákoně o právu shromažďovacím.

61

Příloha – odpovědi úřadů na žádosti o informace Níže uvedené úřady byly obeslány žádostmi o následující informace v souladu se zákonem č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím: 1. Jakým způsobem je Vaším úřadem nakládáno s přijatým oznámením o konání shromáždění dle zákona č. 84/1990 Sb. o právu shromažďovacím, pokud splňuje všechny formální požadavky? Existuje-li k tomuto nějaký písemný vnitřní pokyn nebo předpis, žádám o jeho zaslání; pokud ne, žádám zejména o sdělení, kým vším je oznámení posuzováno z hlediska možného zákazu a koho úřad o přijatém oznámení informuje (např. policii, městskou policii atd.). 2. Jakým způsobem je Vaším úřadem nakládáno s přijatým oznámením, pokud bylo doručeno později než 5 dní před konáním shromáždění a úřad neshledá důvody pro přijetí oznámení v kratší lhůtě ve smyslu § 5 odst. 1 shromažďovacího zákona? Je v takovém případě o přijetí oznámení úřadem někdo informován (např. policie, městská policie atd.)? 3. Jakým způsobem je Vaším úřadem řešena situace, kdy se má oznámené shromáždění konat ve stejné ulici či na stejném náměstí (bez bližší specifikace místa) jako dříve oznámené shromáždění? Je v takovém případě automaticky aplikován § 10 odst. 2 písm. b) shromažďovacího zákona, anebo v některých případech umožňuje úřad konání více shromáždění ve stejné ulici či na stejném náměstí i bez vzájemné dohody svolavatelů (např. pokud by se na jedno náměstí vešlo více shromáždění)? 4. Jaký je celkový počet oznámených shromáždění v roce 2012, které byly Vaším úřadem v souladu s § 10 odst. 2 písm. b) shromažďovacího zákona zakázány pro kolizi s dříve oznámeným shromážděním? Je-li tento údaj evidován, žádám též o sdělení počtu shromáždění v témže roce, u nichž bylo z důvodu kolize na návrh úřadu svolavatelem změněno místo nebo čas konání shromáždění. Doplňující otázky: 5. Setkal se Váš úřad se situací, kdy jeden svolavatel v jednom podání oznámí na stejnou dobu shromáždění na mnoha místech, často navíc na celé dny (čímž lze mít důvodnou pochybnost o tom, že chce všechna tato shromáždění skutečně uspořádat)? (U Magistrátu hl. m. Prahy rovnou zažádáno o kopii oznámení ODS – viz str. 92.) 6. Aplikuje nebo uvažoval Váš úřad někdy o aplikaci postupu naznačeném v komentáři ke shromažďovacímu zákonu od nakladatelství C. H. Beck (1. vydání z r. 2010, strana 64), dle kterého má úřad oznámení shromáždění, v němž je uvedeno více míst konání, odmítnout dle § 5 odst. 6 shromažďovacího zákona jako nepřesné (neboť zákon očividně počítá pouze s oznamováním jednoho shromáždění v rámci jednoho podání)? 7. Podal Váš úřad někdy v souvislosti s oznámením popsaném v otázce č. 5 a 6 podnět příslušnému správnímu orgánu k prošetření podezření ze spáchání přestupku dle § 21 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích, tedy úmyslného uvedení nesprávného údaje správnímu orgánu? 62

Otázky byly zaslány následujícím úřadům: •

Úřad městského obvodu Pardubice I

•

Magistrát města Karlovy Vary

•

Úřad městského obvodu Ústí nad Labem – město

•

Magistrát města Jihlavy

•

Úřad městského obvodu Plzeň 3

•

Magistrát města Zlín

•

Úřad městské části Brno - střed

•

Magistrát města Hradec Králové

•

Úřad městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz

•

Magistrát hlavního města Prahy

•

Magistrát města České Budějovice

•

Magistrát města Olomouce

•

Magistrát města Liberec

63

Informace - veřejné shromáždění

1 of 1

Subject: Informace - veřejné shromáždění From: Tomanová Martina <[email protected]> Date: 25.03.2013 11:40 To: <***@gmail.com> CC: Víšek Petr Vážený pane Voršilko, K Vašim dotazům Vám podávám následující informace: Ad 1) Žádný vnitřní předpis na pro nakládání s přijatými oznámeními neexistuje, pokud oznámení splňuje veškeré náležitosti zákona, z hlediska případného zákazu je konzultováno s panem starostou a paní tajemnicí, kopie je postoupena Městské policii Pardubice, Policii České republiky a kanceláři primátorky města. Podotýkám, že veškerá dosud přijatá oznámení byla podávána osobně, tedy případné formální nedostatky a upřesnění např. stran místa, trasy pochodu, času apod. řešíme na místě se svolavatelem. Ad 2) Prozatím jsme takový případ nemuseli řešit. Pokud by tato situace nastala a se svolavatelem se nepodařilo dohodnout, určitě bychom informovali všechny složky uvedené v předchozím odstavci. Ad 3) Prozatím jsme takový případ nemuseli řešit. Pokud bychom byli schopni určit, které oznámení bylo přijato dříve, pokusili bychom se s druhým svolavatelem dohodnout změnu času, popř. místa, pokud ne, pokusili bychom se zprostředkovat dohodu svolavatelů. K losování bychom přistoupili v nejkrajnějším případě, rovněž i k zákazu. Na náměstích na území MO Pardubice I by nebylo možné pořádat více shromáždění ve stejném čase - jsou příliš malá. U některých delších ulic by to teoreticky možné bylo za předpokladu, že by se shromáždění konala dostatečně daleko od sebe, v tomto případě bychom však trvali na uvedení přesného místa shromáždění, aby nedošlo ke kolizi. Pokud by šlo o pochod a shromáždění se míjela cestou, konzultovali bychom tuto záležitost s PČR, případně se ve spolupráci s nimi pokusili se svolavatelem (svolavateli) dohodnout na úpravě trasy. Ad 4) Žádné shromáždění nebylo zakázáno z jakéhokoliv zákonného důvodu. Pokud byste potřeboval doplňující či upřesňující informace, neváhejte se na mě obrátit. S pozdravem Martina Tomanová Úřad městského obvodu Pardubice I odbor ekonomický (466 046 032, 603 458 436

64 16.06.2013 19:19

info

1 of 1

Subject: info From: Tomanová Martina <[email protected]> Date: 25.04.2013 15:10 To: <***@gmail.com> Vážený pen Voršilko, Sděluji Vám požadované doplňující informace. Ad 5) tato situace doposud nenastala. Ad 6) viz výše. Snažili bychom se situaci rozebrat se svolavatelem a případně ho přimět k tomu, aby podal více ohlášení. V praxi si tuto situaci neumím představit. Pardubice jsou poměrně malé město a lokality, kde se shromáždění pořádají jsou od sebe vzdáleny v řádech desítek metrů, i z hlediska svolavatele by takovéto "dělení" shromáždění nejspíš bylo kontraproduktivní. Upozorňuji, že se v tomto případě jedná pouze o můj soukromý názor, který bych patrně použila jako argument proti takovému shromažďování. Ad 7) z výše uvedeného vyplývá, že nikoliv. Jakékoliv další informace Vám případně poskytnu prostřednictvím tohoto e-mailu. S pozdravem

Martina Tomanová Úřad městského obvodu Pardubice I odbor ekonomický

(466 046 032, 603 458 436

65 16.06.2013 19:21

Oznámení o konání shromáždění

1 of 1

Subject: Oznámení o konání shromáždění From: Lepík Filip Date: 25.03.2013 13:58 To: Marek Voršilka <***@gmail.com>

Dobrý den, vážený pane Voršilko, níže zasílám vyjádření k Vašemu požadavku. 1.

Oznámení o konání shromáždění je zakládáno na odboru kancelář tajemníka a archivováno po dobu 5 let. Žádný speciální vnitřní předpis Magistrát statutárního města Karlovy Vary (dále jen magistrát) ke způsobu zakládání oznámení o konání shromáždění nemá vydaný. Přijaté oznámení je okamžitě předáno na Krizové řízení, které rozesílá prostřednictvím elektronické pošty toto oznámení dotčeným ins/tucím. K otázce, jaké orgány či ins/tuce posuzují přijaté oznámení sděluji, že je vytvořena „pracovní skupina“ ve složení: · PČR · Městské policie Karlovy Vary · Odbor kancelář tajemníka (zejména pracovníci Krizového řízení) - hodno6 případnou kolizi s jiným shromážděním, formální nedostatky oznámení a vlastní monitoring každého shromáždění · Odbor technický - hodno6 především umístění záboru veřejného prostranství · Odbor dopravy - hodno6 např. způsob zvláštního užívání komunikace, jedná-li se o pouliční pochod · Odbor majetku města - hodno6 prostor shromáždění z pohledu správce majetku. V případě, že je nám známo, že svolavatelem je např. pravicově založená buňka, koordinujeme spolupráci i se specialistou na pravicový extremismus, jenž je rovněž zaměstnancem PČR. Závěrem tohoto dotazu zasílám link na dokumenty vztahující se k oznámení o konání shromáždění tak, jak k nim má přístup veřejnost. Pochopitelně se nám mnohdy stává, že volají budoucí svolavatelé přímo a celou plánovanou akci konzultují ještě před podáním řádného oznámení. http://www.mmkv.cz /index.asp?menu=263&odbor=1016

2.

Oznámení, tak jak je formulováno ve Vašem dotazu, je po doručení okamžitě předáno na Krizové řízení a následně bezodkladně přeposláno prostřednictvím elektronické pošty na všechny shora uvedené orgány. V případě, že se byť jen jeden z oslovených orgánů domáhá koordinační schůzky mající vztah k svolanému shromáždění, je tato opera/vně uskutečněna.

3.

Pokud je patrná shoda všech orgánů, že nedochází k žádnému omezení běžné činnos/, ponechali bychom shromáždění proběhnout, a to za účas/ zástupců magistrátu města, PCŘ a Městské policie. V případě, že by mohlo dojít podle vyhodnocení členů „pracovní skupiny“ ke kolizi dvou a více shromáždění a je časový prostor k řešení vzniklé situace, doporučujeme svolavatelům, aby se na místě či hodině konání domluvili. V praxi se tento případ vyskytl pouze jednou a mezi svolavateli došlo k dohodě. Magistrát města nikdy shromáždění v souladu se zněním § 10 odst. 2 písm. b) předmětného zákona nezakazoval, neb nedošlo k tak závažné kolizi ani místní ani časové.

4.

Magistrát města přijal v roce 2012 celkem 29 oznámení o konání shromáždění, avšak jak je shora uvedeno, žádné shromáždění nekolidovalo s dříve přijatým oznámením.

Velice Vás prosím, vážený pane Voršilko, o zpětnou vazbu, zdali je pro Vás toto vyjádření přijatelné a reflektuje plně Vaše požadavky. Pokud bude potřeba něco upřesnit či doplnit, jsem Vám plně k dispozici. V tomto případě mne neváhejte kontaktovat. S přáním pěkného dne, Filip Lepík

66 16.06.2013 19:22

67

Úřad městského obvodu Ústí nad Labem – město Velká Hradební 8A, 401 18 Ústí nad Labem ODBOR TAJEMNICE Datum: Ústí nad Labem dne 26. 3. 2013 Č.j.: TAJ- INF/5/2013 (E.č.5645) Vyřizuje: Parýzková Jitka/47527 2263 E-mail: [email protected]

Pan Marek Voršilka (nar. ***) *** ***

Žádost o informaci podle zákona č. 106/1996 „Informace o postupu úřadu podle zákona č. 84/1990 Sb. o právu shromažďovacím“ Vážený pane Voršilko, k Vašim jednotlivým bodům v žádosti o informace Vám sdělujeme následující : 1) Ohlášení akce(shromáždění) podléhající oznamovací povinnosti dle zákona o právu shromažďovacím je doručováno do podatelny úřadu, kde je tento dokument označen podacím razítkem s datem přijetí a pracovnice podatelny dále zaznamená na tento dokument i čas převzetí. Následně je dokumentu přiděleno evidenční číslo a je zavedeno do spisové služby. Některá ohlášení jsou předávána osobně pověřené pracovnici odboru tajemnice, která vede agendu na úseku shromažďování. Ta dokument zkontroluje, zda ohlášení akce obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti, potvrdí svým podpisem převzetí dokumentu i s uvedením času osobního převzetí. Poté je dokument předán podatelně, kde se s ním nakládá stejně, jak je uvedeno v úvodu. Žádný vnitřní předpis či pokyn nebyl naším úřadem vydán. Pouze na našich webových stránkách je pro klienty k dispozici formulář na ohlášení akce a stručná metodika. Oznámení o ohlášené akci je posuzováno jednak pověřenou pracovnicí odboru tajemnice a také tajemnicí úřadu. Informace o podaném oznámení se následně zaeviduje do tabulky (přehled oznámených shromáždění na území našeho městského obvodu), která je následně elektronicky odesílána zástupcům veřejné správy města Ústí nad Labem a příslušným složkám policie ČR. 2) Pokud bylo oznámení akce doručeno v době kratší než-li je 5 dnů před konáním akce, nebylo ze strany úřadu prozatím potřeba přijmout žádná negativní opatření, pokud se na daném místě, ve stejný den či dobu nekoná shromáždění jiné. Postup s takto zaslaným oznámením je stejný jako je uvedeno v bodě 1.). 3) V případě, že úřad obdrží další oznámení, které se shoduje místem a časem konání akce již dříve obdrženého oznámení, je druhý svolavatel (oprávněná osoba) vyzván (telefonicky, mailem), aby doložil souhlas prvního svolavatele, že nemají námitek proti konání dalšího

68

shromáždění v témže prostoru. Pokud není tento souhlas doložen, postupuje správní orgán v souladu s ust. § 10 odst. 2 písm. b) zákona o právu shromažďovacím. 4) V roce 2012 náš úřad nevydal žádné rozhodnutí dle ust. § 10 odst. 2 písm. b) zákona o právu shromažďovacím.

Mgr. Darina Kaliničová, v. r. tajemnice ÚMO Ústí nad Labem – město

Za správnost: Jitka Parýzková, referent odboru tajemnice

69

Úřad městského obvodu Ústí nad Labem – město Velká Hradební 8A, 401 18 Ústí nad Labem ODBOR TAJEMNICE Datum: Ústí nad Labem dne 6. 5. 2013 Č.j.: TAJ-INF/6/2013 (E.č. 7760/2013) Vyřizuje: Parýzková Jitka/47527 2263 E-mail: [email protected] Pan Marek Voršilka (nar. ***) *** *** Žádost o informaci podle zákona č. 106/1999 Sb. „Informace o postupu úřadu podle zákona č. 84/1990 Sb. – pokračování“ Vážený pane Voršilko, k Vašim dalším dotazům v žádosti o informace Vám sdělujeme následující: 5)

S případem, kdy nám jeden svolavatel podal oznámení na stejnou dobu na více místech, jsme se setkali pouze jednou. Jednalo se o oznámení shromáždění – pochodu v jeden den na třech trasách po městě Ústí nad Labem.

6)

Ke komentáři uvedeném v publikaci k zákonu o právu shromažďovacím od nakladatelství C. H. Beck se nemůžeme vyjádřit, neboť tuto publikaci nevlastníme. Mohu Vám pak pouze sdělit, že Vámi popsaný postup, neaplikujeme v praxi. Úřady, jako orgány veřejné správy, mají za povinnost přijmout každé oznámení od občana či jiného subjektu. Teprve následně po jeho převzetí lze zaujmout určitá stanoviska či postupovat dle příslušných právních předpisů. V ust. § 5 odst. 6 zákona o shromažďování není uvedeno, že by úřad mohl odmítnout oznámení. Naopak je zde uveden postup, jak s neúplným či nepřesným oznámením nakládat.

7)

Náš úřad nepodal žádné oznámení na podezření ze spáchání přestupku dle ust. § 21 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích ve znění pozdějších předpisů.

Mgr. Darina Kaliničová, v. r. tajemnice ÚMO Ústí n. L. – město

Za správnost: Jitka Parýzková referent odboru tajemnice

70

71

72

73

74

75

76

77

78

79

80

81

82

83

84

85

86

87

88

89

90

91

92

93

94

95

96

97

M a g i s t r á t mě s t a Č e s ké B u d ě j o v i c e Odbor kanceláře pri mátora – právní oddělení ná m. Pře mys la Otakara II, č. 1, 2

Magistrát města České Budějovice Kateřina Bohůnková odbor kancelář primátora nám. Přemysla Otakara II., č.1, 2 370 92 České Budějovice Internet: http://www.c-budejovice.cz

Značka: KP-PO/105/2013/EZI/24

Vyřizuje: Mgr. Bohůnková

Tel.: 38680 2924

E-mail: [email protected]

Datum: 2013-04-09

Věc: Poskytnutí informace dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v platném znění. Statutární město České Budějovice, Magistrát města České Budějovice, jako povinný subjekt ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v platném znění (dále jen „povinný subjekt“ a „InfZ“), obdrželo dne 25.03.2013 Vaši žádost o poskytnutí informací dle InfZ. Vaše žádost obsahuje následující citované dotazy: Vážení, dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím žádám pro účely své diplomové práce o poskytnutí následujících informací: 1. Jakým způsobem je Vaším úřadem nakládáno s přijatým oznámením o konání shromáždění dle zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, pokud splňuje všechny formální požadavky? Existuje-li k tomuto nějaký písemný vnitřní pokyn nebo předpis, žádám o jeho zaslání; pokud ne, žádám zejména o sdělení, kým vším je oznámení posuzováno z hlediska možného zákazu a koho úřad o přijatém oznámení informuje (např. policii, městkou policii atd.). 2. Jakým způsobem je Vaším úřadem nakládáno s přijatým oznámením, pokud bylo doručeno později než 5 dní před konáním shromáždění a úřad neshledá důvody pro přijetí oznámení v kratší lhůtě ve smyslu § 5 odst. 1 shromažďovacího zákona? Je v takovém případě o přijetí oznámení úřadem někdo informován (např. policie, městská policie atd.)? 3. Jakým způsobem je Vaším úřadem řešena situace, kdy se má oznámené shromáždění konat ve stejné ulici či na stejném náměstí (bez bližší specifikace místa) jako dříve oznámené shromáždění? Je v takovém případě automaticky aplikován § 10 odst. 2 písm. b) shromažďovacího zákona, anebo v některých případech umožňuje úřad konání více shromáždění ve stejné ulici či na stejném náměstí i bez vzájemné dohody svolavatelů (např. pokud by se na jedno náměstí vešlo více shromáždění)? 4. Jaký je celkový počet oznámených shromáždění v roce 2012, které byly Vaším úřadem v souladu s § 10 odst. 2 písm. b) shromažďovacího zákona zakázány pro kolizi s dříve oznámeným shromážděním? Je-li tento údaj evidován, žádám též o sdělení počtu shromáždění v témže roce, u nichž bylo z důvodu kolize na návrh úřadu svolavatelem změněno místo nebo čas konání shromáždění. K citovaným dotazům sděluje povinný subjekt následující. K bodu 1. Problematika shromáždění je v gesci správního odboru Magistrátu města České Budějovice. K uvedené agendě nebyl vydán žádný vnitřní předpis, při jejím řešení se správní odbor řídí metodickými pokyny MVČR, za použití stanovisek Veřejného ochránce práv. V případě, že podané oznámení splňuje všechny formální požadavky kladené zákonem č.84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, je evidováno ve spisové službě s přiřazením jednacího čísla. Současně se o každém podaném oznámení bezodkladně uvědomí Městská policie České Budějovice a Policie ČR a dále dotčené organizační složky magistrátu, tj. Odbor správy veřejných statků, Odbor IČ: 002 44 732

DIČ: 077-002 44 732

98

čísla tel. ústředen: nám. Přemysla Otakara II. 1, 2: 38680 11 11 Kněžská 19: 38670 01 11

dopravy a silničního hospodářství a Odbor kultury a cestovního ruchu k posouzení z hlediska § 10 odst.2,3 shromažďovacího zákona. Z pravidla na každém oznámeném shromáždění je přítomen zástupce magistrátu oprávněný dle § 4 odst. 2 shromažďovacího zákona. K bodu 2. Správní odbor neeviduje oznámení, které by nepřijal z důvodu pozdního podání oznámení. Jelikož je tedy dosavadní praxe taková, že magistrát doposud vždy přijímal i oznámení doručená později než 5 dní před konáním shromáždění, v souladu se zásadou ochrany legitimního očekávání lze očekávat stejný postup i do budoucna. O přijetí i pozdního oznámení jsou vždy vyrozumívány složky uvedené pod bodem 1. K bodu 3. Magistrát města České Budějovice v uplynulých letech nemusel kolizi termínu a místa konání shromáždění řešit jeho zákazem. Nicméně lze konstatovat, že použití ustanovení § 10 odst. 2 písm. b) nelze přijímat automaticky při každé kolizi. Svolavatelé shromáždění jsou vždy na případnou kolizi místa či času konání upozorněni a jsou vyzváni k dohodě o případné změně v termínu nebo místě konání. Na druhou stranu, není-li dohody dosaženo, je nutno respektovat charakter místa konání a účel jednotlivých shromáždění. V případě, že oznámený účel jednotlivých shromáždění nekoliduje a současně charakter místa konání umožňuje shromáždění uskutečnit, aniž by byla ohrožena bezpečnost účastníků oznámených akcí, nic v jejich konání na jednom místě nebrání. V každém případě však má přednost shromáždění dříve oznámené. K bodu 4. V roce 2012 se konalo celkem 24 shromáždění, žádné oznámené shromáždění nebylo zakázáno ve smyslu ustanovení § 10 odst. 2 písm. b) shromažďovacího zákona. U dvou shromáždění došlo po dohodě s pořadateli ke změně místa jejich konání.

Mgr. Kateřina Bohůnková právní oddělení odbor kancelář primátora elektronicky podepsáno

99

Strana 2 (celkem 2)

M a g i s t r á t mě s t a Č e s ké B u d ě j o v i c e Odbor kanceláře pri mátora – právní oddělení ná m. Pře mys la Otakara II, č. 1, 2

Magistrát města České Budějovice Kateřina Bohůnková odbor kancelář primátora nám. Přemysla Otakara II., č.1, 2 370 92 České Budějovice Internet: http://www.c-budejovice.cz Značka: KP-PO/144/2013/EZI/32

Vyřizuje: Mgr. Bohůnková

Tel.: 38680 2924

E-mail: [email protected]

Datum: 2013-05-10

Věc: Poskytnutí informace dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v platném znění. Statutární město České Budějovice, Magistrát města České Budějovice, jako povinný subjekt ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v platném znění (dále jen „povinný subjekt“ a „InfZ“), obdrželo dne 25.04.2013 Vaši žádost o poskytnutí informací dle InfZ. Vaše žádost obsahuje následující citované dotazy: Vážení, V návaznosti na svou předchozí žádost ze dne 24. 3. 2013 nyní (pro účely své diplomové práce) dle zákona č. 106/1999 Sb. žádám o poskytnutí následujících doplňujících informací: Jakým způsobem je Vaším úřadem nakládáno s přijatým oznámením o konání shromáždění dle zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, pokud splňuje všechny formální požadavky? Existuje-li k tomuto nějaký písemný vnitřní pokyn nebo předpis, žádám o jeho zaslání; pokud ne, žádám zejména o sdělení, kým vším je oznámení posuzováno z hlediska možného zákazu a koho úřad o přijatém oznámení informuje (např. policii, městkou policii atd.). 5. Setkal se Váš úřad se situací, kdy jeden svolavatel v jednom podání oznámí na stejnou dobu shromáždění na mnoha místech, často navíc na celé dny (čímž lze mít důvodnou pochybnost o tom, že chce všechna tato shromáždění skutečně uspořádat? 6. Aplikuje nebo uvažoval Váš úřad někdy o aplikaci postupu naznačeném v komentáři ke shromažďovacímu zákonu od nakladatelství C. H. Beck (1. Vydání z roku 2010, strana 64), kdle kterého má úřad oznámení o shromáždění, v němž je uvedeno více míst konání, odmítnout dle § 5 odst. 6 shromažďovacího zákona jako nepřesné (neboť zákon očividně počítá pouze s oznamováním jednoho shromáždění v rámci jednoho podání)? 7. Podal Váš úřad někdy v souvislosti s oznámením popsaném v otázce č. 5 a 6 podnět příslušnému správnímu orgánu k prošetření podezření ze spáchání přestupku dle § 21 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích, tedy úmyslného uvedení nesprávného údaje správnímu orgánu? K citovaným dotazům sděluje povinný subjekt následující. K bodu 5. Správní obor se s dotazovanou situací dosud nesetkal. K bodu 6. S odkazem na odpověď k předchozímu dotazu, se o aplikaci naznačeného postupu prozatím ani neuvažovalo. K bodu 7. V souvislosti s oznámením o shromáždění, nebylo dosud nutno přistoupit k podání podnětu pro podezření ze spáchání přestupku ve smyslu § 21 odst.1 písm. b) zákona o přestupcích. Mgr. Kateřina Bohůnková právní oddělení odbor kancelář primátora elektronicky podepsáno

IČ: 002 44 732

DIČ: 077-002 44 732

100

čísla tel. ústředen: nám. Přemysla Otakara II. 1, 2: 38680 11 11 Kněžská 19: 38670 01 11

statutární město Olomouc

Vážený pan Marek Voršilka *** ***

NAŠE Č.J..: DNE:

SMOL/056237/2013/OVVI/Mar

8.4.2013

V Olomouci dne 8.4.2013

Vážený pane, v příloze Vám zasíláme informace na základě Vašeho dopisu ze dne 25.3.2013. 1. Oznámení o konání shromáždění přijímá odbor vnějších vztahů a informací Magistrátu města Olomouce. Kromě běžného zapsání do přijaté pošty není s tímto oznámením nijakým zvláštním způsobem nakládáno. O přijatém oznámení je informováno prostřednictvím věcně příslušného náměstka vedení města a oznamovateli je zasláno vyjádření OVVI o tom, že konání shromáždění bylo vzato na vědomí. Toto vyjádření je v kopii zasláno Policii ČR, městské polici. Pokud je oznámeným místem konání shromáždění Horní náměstí, pak je informován i odbor správy MMOl. 2. S oznámením je nakládáno stejně jako v bodě 1, informování policie ČR probíhá navíc i telefonicky. 3. Případné konání více shromáždění na stejném místě umožňujeme po vzájemné dohodě svolavatelů 4. V roce 2012 nebylo zakázáno pro kolizi s dříve oznámeným shromážděním žádné shromáždění a ani z tohoto důvodu nebylo změněno místo nebo čas nějakého shromáždění

Bc. Daniela Horňáková vedoucí odboru vnějších vztahů a informací

Odbor vnějších vztahů a informací Dolní náměstí 47 | 779 11 Olomouc tel.: 585 513 111 | www.olomouc.eu Bankovní spojení: Ceská spořitelna Olomouc č.ú.: 27-1801731369/0800 IČ: 00299308

1/1

101

1 of 1

Subject: From: "Markova Blanka" Date: 26.04.2013 08:07 To: <***@gmail.com> Dobrý den, dne 25.4.2013 jsme obdrželi Vaši žádost o informaci.

Zasílám stručnou odpověď k uvedeným bodům: bod 5 - nesetkal bod 6 - neuvažoval bod 7 - nepodal

S pozdravem

Bc. Daniela Horňáková vedoucí odboru vnějších vzthaů a informací

Blanka Marková sekretariát Magistrát města Olomouce Odbor vnějších vztahů a informací Dolní náměstí 47 | 779 11 Olomouc tel.: 585 513 434 | mobil: 602 530 967 [email protected] www.olomouc.eu

102 16.06.2013 20:09

103

Dopňující info

1 of 1

Subject: Dopňující info From: Ohnsorgová Ivana Date: 10.05.2013 08:44 To: ***@gmail.com CC: Rychetský Pavel

Dobrý den, Na základě Vašeho emailu ze dne 24. 4. 2013 sdělujeme k jednotlivým bodům následující: 5. Taková situace nenastala. 6. Ne 7. Silniční správní úřad nepodal žádný podnět. Hezký den Ivana Ohnsorgová referent oddělení silniční a dopravní Statutární město Liberec Magistrát města Liberec sídlo: Nám. Dr. E. Beneše 1; 460 59 Liberec pracoviště: Frýdlantská 183, Liberec (Nový magistrát) tel.: +420485243838 e-mail:[email protected] web: www.liberec.cz

Attachments:

03302-doc20130510091814.pdf

31.2 kB

104 16.06.2013 20:10

Shrnutí Tato diplomová práce se zabývá právní úpravou shromažďovacího práva v České republice s cílem zanalyzovat současné znění shromažďovacího zákona, zaměřit se na některé jeho problematické aspekty a navrhnout řešení de lege ferenda, kriticky zhodnotit vybranou relevantní judikaturu a provést srovnání s některými zahraničními úpravami. V části druhé se práce věnuje obsahu shromažďovacího práva a pojmu shromáždění, sumarizuje a hodnotí různé názory na to, co vše patří pod ochranu shromažďovacího práva a jaké důsledky tato ochrana přináší. Dále se zabývá ústavně zakotveným zákazem povolovacího režimu pro výkon shromažďovacího práva a jeho vztahem k institutu zvláštního užívání pozemní komunikace a problematice akcesorických činností v rámci shromáždění. Část třetí je věnována procesu oznamování shromáždění. Lhůta pro oznámení shromáždění dle českého shromažďovacího zákona je porovnána se lhůtami v dalších 30 - převážně evropských - zemích. Podrobně rozebrány jsou též všechny jednotlivé náležitosti písemného oznámení shromáždění. V části čtvrté se práce zabývá pravomocí úřadu oznámené shromáždění zakázat. Značný prostor je věnován kritickému zhodnocení judikatury týkající se zákazu shromáždění a problematice oznamování velkého množství fiktivních shromáždění, kde je navrhováno několik možných výkladových i novelizačních řešení. Podrobně jsou rozebírány všechny jednotlivé důvody pro úřední zákaz shromáždění a nechybí ani porovnání s právními úpravami okolních zemí. V části páté jsou rozebrány práva a povinnosti svolavatele, pořadatelů a jednotlivých účastníků a sankce za porušení povinností. Rozebrány jsou též jednotlivé důvody, pro které může zástupce úřadu či příslušník Policie České republiky konané shromáždění rozpustit a tyto důvody jsou opět srovnány s právními úpravami okolních zemí. Autor práce závěrem shrnuje názor, že i přes některé dílčí problémy je česká úprava shromažďovacího práva kvalitní a nevyžaduje žádné komplexní změny. Klíčová slova: shromáždění, shromažďování, shromažďovací 105

Abstract The thesis addresses the legal regulation of the freedom of assembly in the Czech Republic, aiming to analyse the current version of the Assembly Act, point out certain problematic aspects and suggest improvements de lege ferenda, critically assess the relevant case law and provide a comparison with legal regulations in some other countries. Part Two analyses the meaning of the freedom of assembly and the term "assembly", summarising and assessing different opinions on what constitutes an assembly. It addresses the constitutional principle that no permission may be required for organising public assemblies and its implication for so called "accesory activities" during assemblies. Part Three examines the requirement to notify the council about planned assemblies. The time requirement prescribed by the Czech law is compared to the requirements in 30 other - mostly European - countries. The formal requirements of the notifications are analysed in detail. Part Four concerns the power of the council to prohibit an assembly in advance. A considerable part is devoted to the critical evaluation of the case law regarding prohibition of assemblies and the issue of large-scale false notifications, where both constitutionally conform interpretation and amendments of the law are suggested. Conditions under which the council is entitled to ban an assembly are examined in detail and compared to the provisions in neighbouring countries. Part Five focuses on the rights and duties of organiser(s) and participants of an assembly as well possible sanctions. It also analyses the conditions under which an assembly can be dissolved by the council or the police, providing a comparison with relevant provisions in neighbouring countries. The author concludes that, despite some problematic issues, the Czech legal regulation of the freedom of assembly is of good quality and does not require any complex amendments. Title in English: Freedom of assembly in the Czech Republic Keywords: assembly, protest, demonstration 106