Právo ozbrojených konfliktů a neutrality
Pojmy • Válečné právo v širokém smyslu = podle tradičního MPV to bylo celé zvláštní odvětví MPV zahrnující všechna pravidla, která se týkala války – právo na válku (ius ad bellum) – právo platné během války (ius in bello)
• Dnes se spíše používá termín právo ozbrojených konfliktů
Právo na válku (ius ad bellum) • Až do první světové války – každý stát mohl pro realizaci svých cílů sáhnout k válce (dříve považováno za jedno ze základních práv státu) • Po první světové válce toto právo postupně omezováno (Briand-Kellogův pakt, Charta OSN) • Dnes zrušeno zákazem použití síly a hrozby silou = zákaz útočné války (ta je chápána jako nejtěžší mezinárodní zločin) • Sílu je možno použít jen ve 3 případech: – akce proti útočníkovi na základě rozhodnutí RB OSN podle kapitoly VII Charty – akce proti útočníkovi v rámci regionální organizace, která k tomu byla zmocněna Radou bezpečnosti OSN – výkon práva individuální nebo kolektivní sebeobrany
• Tedy z práva na válku (i útočnou) už jen právo na válku obranou
Právo za války (ius in bello) • neboli právo válečné v užším slova smyslu = souhrn pravidel stanovících práva a povinnosti válčících států v průběhu ozbrojeného konfliktu • mezinárodní společenství má zájem na tom, aby způsoby vedení nelegální útočné války stejně jako legální obranné války a ozbrojené akce Rady bezpečnosti nebo jí zmocněných regionálních organizací byly udržovány v určitých mezích, určených tradičními
zákony a obyčeji války • překročení těchto mezí = válečný zločin (odlišný od zločinu proti míru = příprava, zosnování, organizování a provedení útočné války)
Zásada lidskosti (humanity) • znemožňuje útočníkovi, aby svůj výboj realizoval jakýmikoli nehumánními prostředky a aby nakládal svévolně s oběťmi války (tzn. s civilním obyvatelstvem a vojenskými příslušníky protivníka) • zásada humanity se vztahuje i na vnitrostátní ozbrojené konflikty
Rozvoj zásady humanity po druhé světové válce • 1949 – 4 Ženevské úmluvy o ochraně obětí válek • 1954 – Úmluva o ochraně kulturních památek za ozbrojených konfliktů • 1963 – Deklarace VS OSN o zákazu použití nukleárních a termonukleárních zbraní • 1977 – 2 Dodatkové protokoly k Ženevským úmluvám z roku 1949
Definice agrese • poprvé vypracovaná v roce 1933 na konferenci Společnosti národů o odzbrojení (převzata do právně závazných bilaterálních smluv SSSR s jeho sousedy) • 1968-1974 činnost Výboru VS OSN k vypracování definice – 1974 přijata rezoluce, v jejíž příloze je definice obsažena • o tom, zda došlo k agresi, rozhoduje RB OSN • je třeba zkoumat okolnosti konkrétního případu • agresi nemůže ospravedlnit žádná politická, hospodářská, vojenská nebo jiná úvaha
Definice agrese = použití ozbrojené síly státem nebo skupinou států proti svrchovanosti, územní nedotknutelnosti nebo politické nezávislosti jiného státu, způsoby vypočtenými v této definici • zřejmý důkaz = časově první použití síly v rozporu s Chartou OSN (RB však může dojít i k opačnému názoru) • agresivní akty (RB může za agresi označit i něco jiného): a) invaze nebo útok ozbrojených sil jednoho státu na území druhého státu b) vojenská okupace, byť i dočasná, která je důsledkem invaze nebo útoku ozbrojených sil c) jakékoliv připojení území jiného státu nebo jeho části, při němž bylo použito síly d) bombardování ozbrojenými silami jednoho státu území druhého státu e) použití jakýchkoli zbraní jednoho státu proti území druhého státu f) blokáda přístavů nebo pobřeží jednoho státu ozbrojenými silami druhého státu g) útok ozbrojených sil jednoho státu na pozemní, námořní nebo letecké síly jiného státu h) použití ozbrojených sil jednoho státu, které se nacházejí na území druhého státu s jeho souhlasem, v případě že nedodržely podmínky pobytu nebo délky jejich přítomnosti ch) jednání státu, který povolil druhému státu, aby použil jeho území ke spáchání agresivního činu proti třetímu státu i) vyslání státem, nebo jeho jménem, ozbrojených skupin, band, nepravidelných ozbrojených sil nebo žoldnéřů, kteří používají síly, proti jinému státu v takové míře, že se to rovná předchozím činům
Základní zásady práva ozbrojených konfliktů • zásada válečné účelnosti = cílem války je násilně zlomit ozbrojený odpor protivníka všemi účelnými způsoby včetně užití vojenské síly (ius in bello má tedy poněkud jiné předpoklady než ius ad bellum v moderním MPV) • zásada právní regulace války = válčící strany jsou omezeny ve výběru způsobů a prostředků vedení války • válečná účelnost nesmí převážit nad právní regulací • cílem ius in bello je tedy zhumanizovat válku, aniž by tím bylo znemožněno zlomení odporu protivníka
Omezení vyplývající z ius in bello: 1. přímé válečné násilí může být uplatněno pouze vůči bojujícím příslušníkům armád (kombatantům) a vojenským objektům, nikoliv však proti civilnímu obyvatelstvu a civilním objektům 2. zakazuje používat zrádné (perfidní) prostředky, a takové, které působí zbytečné utrpení nebo škody, a které nejsou nezbytné ke zlomení odporu protivníka
Prameny práva ozbrojených konfliktů • do pol. 19. stol. – obyčeje • později pravidla zpřesňována ve smlouvách • kodifikace válečného práva především na: – Haagských mírových konferencích (1899 a 1907) – později na konferencích Mezinárodního Červeného kříže
• níže uvedené smlouvy inkorporovaly již platná obyčejová pravidla, takže jejich pravidla byla považována za závazná i pro nesmluvní státy, pokud v nich byla pravidla nová, byla postupně uznána jako obyčeje
Smlouvy a dokumenty do první světové války: 1856 - Pařížská deklarace o námořním právu 1864 - Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných a nemocných při armádách v poli, revidovaná v r. 1906 1868 - Petrohradská deklarace o zákazu výbušných střel malého kalibru 1899 - Úmluva o úpravě zásad Ženevské úmluvy z r. 1863 pro válku námořní 1899 - Úmluva o zákonech a obyčejích války pozemní s přiloženým Řádem války pozemní 1899 - Deklarace o zákazu zplošťujících nebo rozšiřujících se nábojů (dum dum) 1899 - Deklarace o vrhání střel nebo výbušných látek z balónů 1899 - Deklarace o zákazu střel šířících dusivé či zhoubné plyny 1907 - Úmluva o počátku nepřátelství 1907 - Úmluva o zákonech a obyčejích pozemní války 1907 - Úmluva o právech a povinnostech států a osob neutrálních v pozemní válce 1907 - Úmluva o režimu nepřátelských obchodních lodí na počátku války 1907 - Úmluva o přeměňování obchodních lodí ve válečné 1907 - Úmluva o kladení podmořských samočinných dotekových min 1907 - Úmluva o bombardování námořními silami za války 1907 - Úmluva o úpravě Ženevské úmluvy pro válku námořní 1907 - Úmluva o některých omezeních kořistního práva ve válce námořní 1907 - Úmluva o právech a povinnostech neutrálů v námořní válce
Smlouvy a dokumenty po první světové válce: 1925 - Ženevský protokol o zákazu chemických a bakteriologických zbraní 1929 - Ženevská úmluva týkající se nakládání s válečnými zajatci 1929 - Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných a nemocných v polních armádách 1949 - Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných, nemocných a trosečníků ozbrojených sil na moři 1949 - Ženevská úmluva o zacházení s válečnými zajatci 1949 - Ženevská úmluva o ochraně civilních osob za války 1954 - Haagská úmluva o ochraně kulturních statků za ozbrojeného konfliktu 1961 - Deklarace o zákazu použití nukleárních a termonukleárních zbraní (Dok. OSN A/RES/1653/XVI); 1977 - Dodatkové protokoly I a II k Ženevským úmluvám o ochraně obětí války
Počátek války • Podle obyčeje by měla být válka předem oficiálně vypovězena protivníkovi: – přímé vypovězení = válečné prohlášení opatřené důvody – ultimátum = prohlášení s podmíněným vypovězením války • Vypovězení musí být písemné (diplomatickou nótou), počátek válečného stavu má být notifikován neutrálním státům • Pravidlo o předchozím vypovězení války často porušováno (válečný zločin v užším slova smyslu), válečné akce bez předchozího vypovězení mají stejný účinek (vznik válečného stavu) •
Ústava ČR: – Čl. 43 (1) Parlament rozhoduje o vyhlášení válečného stavu, je-li Česká republika napadena, nebo je-li třeba plnit mezinárodní smluvní závazky o společné obraně proti napadení – Čl. 39 (3) K přijetí usnesení o vyhlášení válečného stavu a k přijetí usnesení o souhlasu s vysláním ozbrojených sil České republiky mimo území České republiky nebo s pobytem ozbrojených sil jiných států na území České republiky, jakož i k přijetí usnesení o účasti České republiky v obranných systémech mezinárodní organizace, jíž je Česká republika členem, je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech poslanců a nadpoloviční většiny všech senátorů
Právní důsledky válečného stavu pro válčící strany – co přestává platit • Vypuknutím války se přerušují mezi válčícími stranami mírové vztahy, přestávají platit pravidla mírového MPV, uplatňují se pravidla práva ozbrojených konfliktů (válečného práva) • přerušují se diplomatické a konzulární vztahy, ochranu zájmů příslušníků může vykonávat neutrální ochranná mocnost • přestávají platit dvoustranné smlouvy upravující různé oblasti mírových vztahů
Právní důsledky válečného stavu pro válčící strany – co zůstává v platnosti • zůstávají v platnosti základní obecné zásady MPV jako celku, jejichž platnost je nezbytným předpokladem trvání MPV a samotné existence mezinárodního společenství, např. zásada:
svrchované rovnosti států lidskosti respektování základních lidských práv poctivého dodržování smluv výkladu mezinárodních smluv mezinárodněprávní odpovědnosti států donucení atp.
• v platnosti také zůstávají některé dvoustranné smlouvy, tzn.: – uzavřené pro případ války, které měly regulovat válečné vztahy – zřizující podle úmyslu stran trvalý stav, např. smlouvy o delimitaci hranic nebo o cesi území – uzavřené mezi válčícími stranami v době války
• v platnosti zůstávají též mnohostranné kolektivní smlouvy, pokud jejich plnění nepředpokládá mírový stav
Cizinecké válečné právo • •
Stát vykonává vojenské násilí jen vůči příslušníkům nepřátelské ozbrojené moci Vůči civilním příslušníkům nepřátelského státu a jejich majetku na svém státním území může stát podniknout jistá donucovací opatření – po vypuknutí války jim má být poskytnuta přiměřená lhůta k opuštění země – mohou být zadrženi ti příslušníci, jejichž návrat by mohl významně přispět k posílení vojenské moci protivníka – ti, kteří zůstali nebo byli zadrženi, mohou být podrobeni zvláštnímu režimu včetně internace (pokud to však nevyžaduje bezpečnost státu, má se s nimi zacházet jako s cizinci v době míru) – pokud jsou internováni – podobné postavení jako váleční zajatci (respekt k osobě, její cti, rodinným právům a náboženství, lidské zacházení, ochrana proti násilí, nesmí se ukládat kolektivní tresty a brát rukojmí). Musí jim být povolen styk s neutrální mocností nebo Mezinárodním výborem Červeného kříže – 19. stol. – soukromý nepřátelský majetek nemůže být konfiskován, ale může být např. sekvestrován, 1. a 2. sv. válka – sekvestrovaný majetek může být likvidován (poškozená osoba se pak na základě mírových smluv může obrátit kvůli odškodnění na svůj stát) – přerušují se obchodní styky mezi příslušníky nepřátelských států; vnitrostátními předpisy jsou obvykle zakázány všechny transakce, které by přinášely hospodářské výhody nepřátelským osobám; občanskoprávní smlouvy v rozporu s tímto zákazem jsou považovány za zrušené, platné pohledávky jsou suspendovány po dobu války, procesní způsobilost nepřátelských příslušníků vystupovat před soudy může být omezena (např. žalobní právo)
Válečná oblast = prostor, v němž jsou válčící strany oprávněny připravovat a provádět válečné akce • Válečnou oblast je třeba odlišovat od oblasti válečných operací, tj. prostoru, v němž se aktuálně provádějí válečné akce • Válečnou oblast tvoří: – státní území válčících států, včetně vzdušného prostoru a pobřežních vod – volné moře a vzdušný prostor nad ním - válečné operace zde nesmějí rušit svobodu plavby neutrálních států
• Z válečné oblasti tedy zásadně vyňato: – – – –
území neutrálních států neutralizovaná území Antarktida kosmický prostor a nebeská tělesa
Příslušníci ozbrojených sil – příslušníci armády – příslušníci milice a – příslušníci dobrovolnických sborů
kteří splňují následující podmínky: mají odpovědného velitele působí ve vojenských útvarech, nikoli na vlastní pěst mají stálý a z dálky viditelný znak nosí otevřeně zbraň a zachovávají zákony a obyčeje války
• Příslušníky ozbrojených sil jsou i partyzáni, příslušníci ozbrojených sil neuznané vlády, v námořní válce posádky válečných lodí, v letecké válce posádky vojenských letadel a výsadkové jednotky • Pokud jsou příslušníci ozbrojených sil zadrženi, stávají se z nich váleční zajatci
Příslušníci ozbrojených sil 1.
2.
•
Kombatanti jsou ty osoby, které jsou příslušníky pravidelných nebo nepravidelných ozbrojených sil a jsou určeny k plnění bojových úkolů Nekombatanti naopak nejsou určeni k bojovým úkolům (zbraň mohou používat jen k vlastní obraně) – příslušníci zdravotní služby – lékaři – vojenští duchovní apod. Podobné postavení jako nekombatanti mají jiné osoby, které nejsou příslušníky ozbrojených sil ale oficiálně je doprovázejí a mají příslušný průkaz (váleční korespondenti, fotografové, diplomatičtí atašé apod.)
• K aktům válečného násilí oprávněni pouze příslušníci ozbrojených sil, jednající jako státní orgán válčící strany • Válečné akty ovšem musí zůstat v mezích zákonů a obyčejů války. Dojde-li k jejich porušení (válečné zločiny), vzniká: – vedle mezinárodně právní odpovědnosti válčícího státu i – osobní trestní odpovědnost pachatele takového činu
• Jiné osoby nemají právo provádět válečné akce proti ozbrojeným silám válčícího státu – nepožívají ochranu válečného práva (nesou sami odpovědnost a poškozená válčící strana je může trestat podle svého vlastního zákonodárství)
Parlamentáři = zpravidla příslušníci ozbrojených sil, kteří byli svým velitelem vysláni k vyjednávání s protivníkem • Rozeznávacím znamením obvykle bílá vlajka • Požívají nedotknutelnosti. Nesmějí být napadeni ani prohlášeni za válečné zajatce. Po splnění úkolu jim musí být umožněn svobodný a bezpečný návrat k vlastním jednotkám • Parlamentář by tyto výsady ztratil, jestliže by zneužil svého postavení k vyzvědačství (což by ovšem muselo být jasně prokázáno)
Další osoby • Vojenský zvěd = v uniformě pronikl do operačního prostoru nepřátelské armády (pokud má uniformu, je kombatantem a požívá ochranu MPV; může používat vojenskou lest, např. se maskovat)
• Ochrany MPV nepožívá: – Vyzvědač = tajně nebo pod falešnou záminkou sbírá nebo se snaží získat zprávy v operačním prostoru některé válčící strany, v úmyslu sdělit je protivníkovi. Při zadržení může být trestán podle vnitrostátního práva, obvykle trestem smrti
– Vojenský zběh = příslušník ozbrojených sil, který přeběhl k nepříteli – Zrádce = příslušník ozbrojených sil, který bojuje v řadách nepřátelské armády – Žoldnéř • speciálně najat v místě nebo v zahraničí k tomu, aby bojoval v ozbrojeném konfliktu • skutečně se přímo účastní nepřátelských akcí • svoji účast na těchto akcích motivuje hlavně osobním ziskem, a je jí skutečně slíbena odměna, která podstatně převyšuje odměnu slíbenou nebo placenou kombatantům podobných hodností a funkcí v ozbrojených silách válčícího státu • není občanem strany v konfliktu ani nemá trvalé bydliště na území kontrolovaném stranou v konfliktu
Zakázané prostředky a způsoby vedení války • Zásada humanity, odedávna se uznávalo, že není možné používat jakýchkoli prostředků a způsobů • Kodifikováno na Haagských mírových konferencích (1899 a 1907), jakož i v řadě dalších smluv • Úmluvy rozlišují mezi válkou pozemní, námořní a leteckou • Dodatkový protokol I z roku 1977 k Ženevským úmluvám: 1. V ozbrojeném konfliktu nemají válčící strany neomezené právo volby způsobů a prostředků vedení války 2. Je zakázáno používat zbraní, munice, materiálů a způsobů vedení války, které by svou povahou způsobovaly nadměrná zranění nebo zbytečné útrapy 3. Je zakázáno používat způsobů nebo prostředků vedení války, jejichž cílem je způsobit, nebo u nichž se dá očekávat, že mohou způsobit rozsáhlé dlouhodobé a vážné škody na životním prostředí
Pozemní válka – zakázané prostředky 1. náboje lehčí než 400 gramů, které jsou výbušné nebo obsahují třaskavé nebo zápalné látky (Petrohradská deklarace z r. 1868) 2. náboje, které se v lidském těle rozšiřují nebo zplošťují, tzv. střely dum-dum (Deklarace I. Haagské konference z r. 1907) 3. zbraně, jejichž primárním účinkem je zranění střepinami, které jsou v lidském těle nezjistitelné rentgenovými paprsky (Protokol I o nezjistitelných střepinách z r. 1980) 4. miny, nástražné miny a jiné prostředky (Protokol II o zákazu nebo omezení použití min, nástražných min a jiných prostředků z r. 1980) 5. zápalné zbraně (Protokol III o zákazu nebo použití zápalných zbraní z r. 1980) 6. zbraně, náboje a látky, které působí zbytečné útrapy (čl. 23 e) Řádu pozemní války) 7. jedy nebo otrávené zbraně (čl. 23 a) 8. dusivé, jedovaté a podobné plyny a látky, jakož i bakteriologické prostředky (Ženevský protokol z r. 1925) 9. nukleární a termonukleární zbraně (Deklarace Valného shromáždění OSN o zákazu použití těchto zbraní z r. 1961 a čI. 35 odst. 2 a 3 Dodatkového protokolu I z r. 1977)
Pozemní válka – zakázané způsoby proti osobám 1. zabití nebo zranění nepřítele, který složil zbraně nebo se vzdává, protože nemá prostředky k obraně (čl. 23 c) 2. prohlášení, že nebudou bráni zajatci (čl. 23 d) 3. zabití, zranění nebo zajetí protivníka použitím proradnosti. Za proradné se považují činy, které zneužívají dobré víry protivníka, vyvolávají u něj mylnou domněnku, že má právo na ochranu nebo že je povinen poskytnout ochranu podle válečného práva. Příklady proradnosti jsou předstírání úmyslu vyjednávat pod vlajkou parlamentářů; předstírání kapitulace; předstírání neschopnosti v důsledku zranění nebo nemoci; předstírání statusu civilní osoby nebo nekombatanta; předstírání statusu chráněné osoby, použitím značek, označení nebo uniforem OSN nebo neutrálních nebo jiných států, které nejsou stranami konfliktu. Naopak je však dovolena válečná lest. Rozumí se jí takové činy, jejichž účelem je uvést protivníka v omyl nebo jej přimět k nerozvážnému jednání, které však nepředstavují porušení norem mezinárodního válečného práva a které nejsou proradné, jelikož nezneužívají dobré víry protivníka, pokud jde o poskytnutí ochrany podle tohoto práva. Příklady válečné lsti jsou použití kamufláže, léčky, předstírané operace a dezinformace (čl. 37 Dodatkového protokolu I z r. 1977) 4. použití v ozbrojeném konfliktu vlajek nebo vojenských znaků, insignií nebo uniforem neutrálních nebo jiných států, které nejsou stranami konfliktu; použití rozlišovacích označení OSN; použití vlajek nebo vojenských znaků, insignií nebo uniforem protivníka v době útoku nebo za účelem zamaskování, podpory, ochrany nebo ztěžování vojenských operací(čl. 39) 5. zneužití rozlišovacích znaků Červeného kříže, Červeného půlměsíce, Červeného lva a slunce, nebo jiných mezinárodně uznávaných znaků, značek nebo signálů, včetně vlajky parlamentářů a ochranného znaku kulturních hodnot (čl. 38)
Pozemní válka – zakázané způsoby proti objektům 1. nebráněná města, vesnice, obydlí a stavení nesmí být žádnými prostředky napadena, ostřelována nebo bombardována (čl. 25 nebo čl. 59 Dodatkového protokolu I); nehájená místa jsou ta, která nekladou nepříteli odpor a nejsou obsazena ozbrojenými silami protivníka
2. nepřátelský majetek soukromý i veřejný je chráněn i v oblasti válečných operací; může být zabaven nebo zničen pouze v případě, že to nezbytně vyžaduje válečná nutnost (čl. 23 a Řádu pozemní války); plenění je zakázáno za všech okolností (čl. 28)
3. bombardování vojenských objektů a hájených míst je zásadně dovoleno; za druhé světové
války se za vojenské objekty považovaly nepřátelské ozbrojené síly, zařízení a opevnění k jejich obraně, budovy a stavby používané k vojenským účelům, dopravní cesty používané ke shromažďování a přesunu vojsk, nádraží a průmyslové podniky vyrábějící zbraně, střelivo a potřeby k vedení války; při bombardování hájených míst však musí být učiněna všechna opatření k tomu, aby podle možnosti byly ušetřeny budovy
věnované bohoslužbě, historické památky, nemocnice a shromaždiště nemocných a raněných, pokud ovšem současně neslouží vojenským účelům; chráněné budovy mají být viditelně označeny (čl. 27). Ochrana kulturních statků za války byla významně rozšířena Úmluvou o ochraně kulturních památek v případě ozbrojeného konfliktu z r. 1954
4. napadání pohyblivých sanitních útvarů a stálých nemocničních ústavů, jakož i nebráněných
míst a demilitarizovaných zón, na nichž se válčící strany dohodly (čl. 59 a 60 Dodatkového protokolu I z r. 1977) 5. hladovění civilních osob jako způsobu vedení války (čl. 54 odst. 1 Dodatkového protokolu I) 6. útočení na objekty a ničení, odstraňování nebo znehodnocování objektů nezbytných k přežití civilního obyvatelstva, jako jsou zásoby potravin, zemědělské oblasti sloužící k produkci potravin, sklizeň, dobytek, zařízení pro dodávku vody a zásobování vodou a zavlažovací zařízení s cílem nepřipustit jejich používání civilním obyvatelstvem nebo protivníkem, a to bez ohledu na motiv, ať se to děje s úmyslem vyhladovění civilních osob, přinucení jich k odchodu nebo z jiných důvodů (týž čI. odst. 2) 7. při vedení vojenských akcí je třeba dbát na ochranu životního prostředí před rozsáhlými, dlouhodobými a vážnými škodami. Tato ochrana zahrnuje zákaz používání způsobů nebo prostředků vedení války, jejichž cílem je způsobit takové škody na životním prostředí, nebo u nichž se dá očekávat způsobení takových škod, že tím ohrozí zdraví nebo přežití obyvatelstva (čl. 55 Dodatkového protokolu I)
Námořní válka Vedle obecných pravidel ještě pravidla zvláštní. Je zakázáno: 1. bombardovat námořními silami nehájené přístavy, města, vesnice, obytná stavení nebo budovy, a to i v případě, že jsou chráněna minovými poli. Naopak je dovoleno ničit bombardováním vojenské budovy a závody, skladiště zbraní a válečného materiálu, dílny a zařízení, které může protivník použít pro válečnou potřebu, jakož válečné lodi kotvící v přístavu (Haagská úmluva o bombardování námořními silami za války z r. 1907) 2. plenění a to i v případě, že místo bylo vzato útokem 3. bombardovat nemocniční lodi, ať vojenské nebo patřící pomocným organizacím, pokud vyhovují předepsaným podmínkám, ani zařízení pro raněné a nemocné, umístěná na pobřeží (Úmluva o zlepšení osudu raněných, nemocných a ztroskotaných v námořní válce z r. 1949) 4. užívat určitými způsoby samočinné podmořské miny (Haagská úmluva o kladení podmořských samočinných dotekových min z r. 1907) 5. napadat obchodní lodi, ledaže by samy útočily nebo se stavěly na odpor prohlídce a zabavení; přitom soukromý majetek nepřátelských příslušníků, nepřátelské lodi a nepřátelské zboží podléhají na základě kořistního práva konfiskaci (Úmluva o některých omezeních kořistního práva v námořní válce z r. 1907) 6. nepřátelskou obchodní loď může ponorka potopit teprve tehdy, když zajistila bezpečnost posádky a lodních dokumentů. Záchranné čluny lze považovat za zajištění bezpečnosti pouze tehdy, pokud je v blízkosti země nebo jiná loď a je-li moře klidné. Toto ustanovení Londýnského protokolu o ponorkové válce z r. 1936 však neplatí, jestliže obchodní loď odmítá zastavit nebo se podrobit prohlídce. Německo a Japonsko však tato pravidla za druhé světové války porušovaly
Letecká válka
1. je zakázáno letecké bombardování, jehož účelem je terorizování civilního obyvatelstva nebo ničení soukromého majetku, který nemá vojenský charakter; naopak bombardovány mohou být vojenské objekty, tj. vojenské síly, vojenská zařízení a sklady, zbrojní továrny, vojenské komunikace apod. Přitom však musí být respektovány kulturní památky, budovy sloužící náboženským, vědeckým a kulturním účelům, nemocnice, nemocniční lodi, sanitní transporty, nemocniční letadla apod. 2. je zakázáno bombardovat nehájená místa
3. letadla používaná k dopravě parlamentářů, řádně označená, jsou nedotknutelná 4. příslušníci nepřátelských ozbrojených sil, kteří při ztroskotání letadla použijí padáku pro záchranu života, nesmějí být předmětem útoku; to se ovšem nevztahuje na příslušníky výsadkových jednotek, kteří jsou na místo bojové akce dopravováni letadlem a spouštěni s padákem
5. opatřování zpráv pro nepřátelskou stranu pozorováním z vojenských letadel nelze považovat za vyzvědačství. Je však zakázáno používat k označení vojenských letadel znaky cizího státu
