PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY obor Právo Katedra občanského práva
DIPLOMOVÁ PRÁCE
Právo odstoupit od smlouvy u smluv uzavřených na dálku a mimo obchodní prostory
Martina Piskorová
2013/2014
„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Právo odstoupit od smlouvy u smluv uzavřených na dálku a mimo obchodní prostory zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“
…………………………………………………………….. Martina Piskorová
1
Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucí mé diplomové práce JUDr. Evě Dobrovolné za odborné rady a připomínky, které mi při psaní této práce poskytla. Rovněž děkuji své rodině a svým nejbližším za trvalou podporu během celého mého studia.
2
Abstrakt Tato diplomová práce analyzuje právo spotřebitele odstoupit od smlouvy v případech smluv uzavřených na dálku nebo mimo obchodní prostory. V úvodní kapitole je ve stručnosti naznačen vývoj ochrany spotřebitele. Další kapitoly jsou věnovány představení jednotlivých úprav, které se v současné době právem na odstoupení zabývají, a judikatuře týkající se tohoto tématu. Jádro práce tvoří komparace jednotlivých aspektů práva na odstoupení obsaţených v návrhu nařízení o společné evropské právní úpravě prodeje, směrnici 2011/83/EU o právech spotřebitelů a novém občanském zákoníku. V závěru práce následuje zhodnocení porovnávané právní úpravy. Abstract This diploma thesis analyzes the consumer right to withdraw from distance and offpremises contracts. The brief introductory chapter outlines the development of consumer protection. Next chapters are devoted to presentation of various regulations, which deal with the right of withdrawal, and to judgements regarding this topic. The core of the thesis consists of the comparison which evaluates various aspects of the right of withdrawal contained in The Proposal for a Regulation on a Common European Sales Law, The Directive 2011/83/EU on Consumer Rights and The New Civil Code. Results of this thesis are summarized in conclusion.
Klíčová slova spotřebitel, právo odstoupit od smlouvy, smlouvy uzavřené na dálku, smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory, nový občanský zákoník, směrnice o právech spotřebitelů, návrh nařízení o společné evropské právní úpravě prodeje Keywords consumer, the right to withdraw from a contract, distance contract, off-premises contract, The New Civil Code, The Directive on Consumer Rights, The Proposal for a Regulation on a Common European Sales Law
3
Obsah Seznam pouţitých zkratek ................................................................................................ 6 Úvod ................................................................................................................................. 8 1
Ochrana spotřebitele jako slabší smluvní strany ....................................................... 9 1.1 Evropská unie ......................................................................................................... 9 1.2 Česká republika..................................................................................................... 11
2
Jednotlivé právní úpravy odstoupení v současné době ........................................... 13 2.1 Směrnice o právech spotřebitelů ........................................................................... 13 2.2 Nový občanský zákoník ........................................................................................ 15 2.3 Společná evropská právní úprava prodeje ............................................................ 17 2.4 Návrh společného referenčního rámce.................................................................. 20
3
Judikatura týkající se spotřebitele a odstoupení od smlouvy .................................. 22 3.1 Soudní dvůr Evropské unie ................................................................................... 22 3.2 České soudy .......................................................................................................... 27
4
Komparace .............................................................................................................. 29 4.1 Oznámení odstoupení od smlouvy a jeho účinky ................................................. 30 4.1.1 CESL .............................................................................................................. 30 4.1.2 Směrnice o právech spotřebitelů .................................................................... 31 4.1.3 Nový občanský zákoník ................................................................................. 32 4.1.4 Shrnutí ............................................................................................................ 33 4.2 Délka lhůty pro odstoupení a její zachování ......................................................... 34 4.2.1 CESL .............................................................................................................. 34 4.2.2 Směrnice o právech spotřebitelů .................................................................... 35 4.2.3 Nový občanský zákoník ................................................................................. 35 4.2.4 Shrnutí ............................................................................................................ 36 4.3 Počátek běhu lhůty pro odstoupení ....................................................................... 37 4.3.1 CESL .............................................................................................................. 37 4.3.2 Směrnice o právech spotřebitelů .................................................................... 37 4.3.3 Nový občanský zákoník ................................................................................. 38 4.3.4 Shrnutí ............................................................................................................ 38 4.4 Omezení práva na odstoupení – výjimky ............................................................. 39 4.4.1 CESL .............................................................................................................. 39
4
4.4.2 Směrnice o právech spotřebitelů .................................................................... 41 4.4.3 Nový občanský zákoník ................................................................................. 41 4.4.4 Shrnutí ............................................................................................................ 42 4.5 Práva a povinnosti spotřebitele po odstoupení...................................................... 43 4.5.1 CESL .............................................................................................................. 43 4.5.2 Směrnice o právech spotřebitelů .................................................................... 44 4.5.3 Nový občanský zákoník ................................................................................. 45 4.5.4 Shrnutí ............................................................................................................ 47 4.6 Práva a povinnosti obchodníka po odstoupení...................................................... 47 4.6.1 CESL .............................................................................................................. 47 4.6.2 Směrnice o právech spotřebitelů .................................................................... 48 4.6.3 Nový občanský zákoník ................................................................................. 49 4.6.4 Shrnutí ............................................................................................................ 50 Závěr ............................................................................................................................... 51 Seznam pouţitých pramenů ............................................................................................ 53 Přílohy ............................................................................................................................ 58
5
Seznam použitých zkratek OZ
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
NOZ nebo nový občanský zákoník
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
CESL
Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady KOM(2011) 635 ze dne 11. října 2011 o společné evropské právní úpravě prodeje (Common European Sales Law)
DCFR
Návrh společného referenčního rámce (Draft Common Frame of Reference)
směrnice o právech spotřebitelů Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů směrnice 85/577/EHS
Směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory
směrnice 93/13/EHS
Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách
směrnice 97/7/ES
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES ze dne 20. května 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku
směrnice 1999/44/ES
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES ze dne 25. května 1999 o některých aspektech prodeje spotřebního zboţí a záruk na toto zboţí
6
ES
Evropská společenství
EU
Evropská unie
Soudní dvůr
Soudní dvůr Evropské unie
7
Úvod Mezi základní zásady soukromého práva patří neodmyslitelně i zásada autonomie vůle stran. Neplatí však zcela bez výjimek. Konkrétně ve vztazích mezi obchodníkem a spotřebitelem se předpokládá, ţe spotřebitel je stranou nezkušenou, neznalou obchodních praktik a můţe jednat nerozváţně. Navíc platí, ţe obchodník bude mít vţdy více informací o předmětu, který prodává (ať uţ je to sada nádobí, ojetý automobil nebo spotřebitelský úvěr) neţ spotřebitel, který tento produkt kupuje. Uvedená situace, kdy jedna strana má mnohem lepší informace neţ strana druhá, se odborně nazývá informační asymetrie. Její význam pro fungování ekonomiky dokládá fakt, ţe za výzkum trhů ovlivněných existencí asymetrických informací byla roku 2001 udělena Nobelova cenu za ekonomii.1 Spotřebitel také reálně nemá natolik silné postavení, aby mohl s obchodníkem jednat jako „rovný s rovným“. Z těchto důvodů existuje mnoho kogentních ustanovení (ať uţ směrnic nebo národních zákonů), která svobodnou vůli ve vztazích mezi obchodníkem a spotřebitelem omezují ve prospěch ve slabší smluvní strany, v tomto případě spotřebitele. Téma se zaměřením na spotřebitele a odstoupení od smlouvy jsem si vybrala především s ohledem na studentskou praxi, kterou jsem absolvovala ve Sdruţení obrany spotřebitelů – Asociace (dříve Sdruţení obrany spotřebitelů Jihomoravského kraje). Tato nestátní nezisková organizace poskytuje osobní, telefonické i internetové právní poradenství pro spotřebitele. Během praxe v tomto sdruţení jsem se tak s problematikou práva na odstoupení setkávala velmi často. Osobně si dovolím tvrdit, ţe vedle reklamací je odstoupení od smlouvy (především uzavřených na předváděcích akcích) nejčastějším problémem, který jsou spotřebitelé nuceni řešit. V této práci vyuţiji především metodu analýzy a komparace. Provedu zhodnocení, do jaké míry byla do úpravy CESL promítnuta judikatura Soudního dvora. Poté budu postupně analyzovat jednotlivé aspekty práva na odstoupení obsaţené v úpravě CESL, směrnici o právech spotřebitelů a NOZ. Dílčí výsledky vţdy porovnám a uvedu, zda jsou srovnávané předpisy obsahově shodné nebo vykazují významné odlišnosti.
1
ONDŘEJ, Jan a kol. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele. Ekonomické, právní a sociální aspekty. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 99.
8
1 Ochrana spotřebitele jako slabší smluvní strany V úvodní kapitole bych chtěla velmi stručně nastínit vývoj oblasti ochrany spotřebitele, do které samozřejmě neodmyslitelně spadá i právo na odstoupení od smlouvy uzavřené na dálku nebo mimo obchodní prostory. Od svého počátku v ES ochrana spotřebitele prochází neustálými změnami. Nejinak tomu je i v současné době, kdy v EU probíhá revize spotřebitelského acquis. Samozřejmě nelze opomenout také vývoj této oblasti v českém právním prostředí, který je do značné míry ovlivněn právě evropskou právní úpravou.
1.1 Evropská unie Ochrana spotřebitele nebyla od počátku vzniku ES ve středu zájmů, přestoţe pro fungování budoucího společného trhu by jistě měla podstatný význam. Její vývoj začal aţ v 70. letech 20. století, kdy byl Evropskou komisí představen Předběţný program Evropského hospodářského společenství o ochraně spotřebitele a informační politice. Tento dokument představil hlavní práva spotřebitelů (tj. právo na ochranu zdraví a bezpečnosti, na ochranu ekonomických zájmů, právo na náhradu škody, na informace a vzdělávání a na zastoupení)2 a později se stal základem spotřebitelské legislativy. Další mezník v oblasti spotřebitelského práva nastal roku 1986, kdy byl podepsán Jednotný evropský akt, díky kterému se v primárním právu ES poprvé objevil pojem spotřebitel. Před tímto rokem bylo postavení spotřebitelů řešeno pouze v sekundárních právních předpisech.3 Ochrana spotřebitele jako samostatná oblast politiky byla však v primárním právu ES zakotvena aţ Maastrichtskou smlouvou z roku 1992.4 V současné době ustanovení na ochranu spotřebitele prezentuje především článek 169 Smlouvy o fungování EU (bývalý čl. 153 Smlouvy o ES). Ten konstatuje, ţe
2
PAVLÍK, Karel. Ochrana spotřebitele v ČR a EU [online]. Evropská komise, 2012 [cit. 7. 11. 2013]. např. směrnice Rady 84/450/EHS ze dne 10. září 1984 o sbliţování právních a správních předpisů členských států týkajících se klamavé reklamy směrnice Rady 85/374/EHS ze dne 25. července 1985 o sbliţování právních a správních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky směrnice 85/577/EHS 4 SELUCKÁ, Markéta. Ochrana spotřebitele v soukromém právu. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 3 – 4. 3
9
Unie přispívá k zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele, k ochraně jeho zdraví, bezpečnosti i hospodářských zájmů. Ochrana spotřebitele je velmi rozsáhlou problematikou, která zasahuje do mnoha oblastí kaţdodenního ţivota (např. spotřebitelské smlouvy, spotřebitelský úvěr, nepřiměřené smluvní podmínky, označování výrobků, nekalé obchodní praktiky), její úprava je proto značně roztříštěná. Velké mnoţství směrnic, nejednotnost definic základních pojmů a princip minimální harmonizace, který byl v oblasti ochrany spotřebitele v minulosti prosazován a který vedl ke značným odlišnostem v národních zákonech, zapříčinily nepřehlednost současné úpravy, a to jak pro podnikatele, tak i pro samotné spotřebitele. Z těchto důvodů je dnes ochraně spotřebitele v právu EU věnována velká pozornost. V současné době probíhá revize spotřebitelského acquis, která má vést ke zjednodušení a zlepšení právního prostředí a umoţnit skutečně fungující vnitřní trh. Za počátek této revize je povaţován rok 2004, kdy byl zamýšlený proces nastíněn ve sdělení Evropské smluvní právo a přezkum acquis: cesta vpřed. Revize se však netýká veškerých směrnice na ochranu spotřebitele.5 Takovýto postup by s ohledem na velké mnoţství sekundárních právních předpisů upravujících tuto oblast snad ani nebyl moţný. Je proto blíţe zaměřena pouze na osm vybraných.6 Částečné výsledky revize byly představeny mimo jiné v Zelené knize o přezkumu spotřebitelského acquis
KOM (2006) 744 ze dne 8. 2. 2007. Tento
dokument uvádí moţné postupy do budoucna a klade za cíl, aby na konci revize bylo moţné říci, ţe nezáleţí na tom, ve kterém státě EU se spotřebitel právě nachází, protoţe 5
SELUCKÁ, 2008, op. cit., s. 6. směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory směrnice Rady 90/314/EHS ze dne 13. června 1990 o souborných sluţbách pro cesty, pobyty a zájezdy směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/47/ES ze dne 26. října 1994 o ochraně nabyvatelů ve vztahu k některým aspektům smluv o nabytí práva k dočasnému uţívání nemovitostí směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES ze dne 20. května 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/6/ES ze dne 16. února 1998 o ochraně spotřebitelů při označování cen výrobků nabízených spotřebiteli směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/27/ES ze dne 19. května 1998 o ţalobách na zdrţení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES ze dne 25. května 1999 o některých aspektech prodeje spotřebního zboţí a záruk na toto zboţí 6
10
základní práva (vysoká úroveň ochrany spotřebitele, stejné opravné prostředky) jsou ve všech členských státech stejná. Jedním z konkrétních výsledků tohoto procesu je přijatá směrnice o právech spotřebitelů.
1.2 Česká republika V rámci příprav vstupu České republiky do EU bylo nezbytné promítnout existující evropskou ochranu spotřebitele do českého právního řádu. Prvním zákonem, který toto učinil, byl zákon č. 367/2000 Sb. Ten s účinností od 1. 1. 2001 novelizoval OZ, čímţ došlo k transpozici podstatné části směrnice 85/577/EHS, směrnice 93/13/EHS a směrnice 97/7/ES do českého právního řádu.7 Tímto český spotřebitel získal mimo jiné moţnost odstoupit od smluv uzavřených na dálku nebo mimo prostory obvyklé k podnikání, a to bez uvedení důvodu a bez jakékoliv sankce. Získal tak moţnost v klidu si rozmyslet uzavření smlouvy, ke kterému došlo například pomocí internetu, telefonu, reklamy v tisku nebo televizi (teleshopping), na předváděcích akcích nebo při podomním prodeji. Před touto novelizací ţádný zákon v českém právním řádu obchodníkům povinnost vzít zpět nechtěné zboţí nepředepisoval.8 Odstoupit však nebylo (a není) moţné od smluv uzavřených v kamenných obchodech, to i nadále zůstalo na bázi dobrovolnosti obchodníka. Dalšími novelizacemi byla do českého právního řádu včleněna také ustanovení evropských směrnic o timesharingu, elektronickém obchodu a finančních sluţbách. Lhůta na odstoupení od smlouvy byla v OZ stanovena na 14 dnů, a to jak pro smlouvy uzavřené na dálku, tak pro smlouvy uzavřené mimo prostory obvyklé k podnikání.9 Aby bylo odstoupení účinné, muselo být ve lhůtě dodavateli skutečně doručeno, nestačilo jeho pouhé odeslání. Účinky odstoupení jako jednostranného právního úkonu nastávaly jeho doručením dodavateli (nebyl třeba ţádný souhlas druhé smluvní strany s odstoupením nebo jeho potvrzení). Jakmile se projev vůle o odstoupení dostal do sféry adresáta, smlouva se rušila od počátku (s účinky ex tunc). Obě smluvní strany byly poté povinny vypořádat svá práva a povinností dle ustanovení 7
ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 455. 8 JIRKAL, Josef. Právní úprava spotřebitelských smluv podle občanského zákoníku [online]. epravo.cz, publikováno 19. 3. 2001 [cit. 7. 11. 2013]. 9 § 53 odst. 7 a § 57 odst. 1 OZ (ve znění účinném od 8. 3. 2006)
11
o bezdůvodném obohacení, tedy vrátit si navzájem vše, co podle zrušené smlouvy dostaly. Zavedení speciálních ustanovení na ochranu spotřebitele však nevyloučilo moţnost pouţití obecných ustanovení na ochranu slabší smluvní strany – např. § 39 OZ (neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy), § 49 OZ (moţnost odstoupení od smlouvy z důvodu tísně nebo nápadně nevýhodných podmínek) nebo § 49a OZ (neplatnost právního úkonu pro omyl).10 Ustanovení o spotřebitelských smlouvách v OZ se členila na úpravu obecnou (např. §§ 52, 55, 56 OZ), kterou bylo moţné pouţít na všechny spotřebitelské smlouvy bez rozdílu, a úpravu zvláštní (tj. §§ 53 a 57 OZ), kdy musela být kumulativně splněna další podmínka pro to, aby bylo moţné poskytnout spotřebiteli vyšší míru ochrany. Buď muselo dojít k uzavření smlouvy za pomocí prostředků komunikace na dálku, nebo mimo prostory obvyklé k podnikání.11 Právě zvláštní úpravou se budu v této práci dále zabývat.
10 11
ŠVESTKA, op. cit., s. 457. tamtéţ, s. 457.
12
2 Jednotlivé právní úpravy odstoupení v současné době V následující kapitole představím právní úpravy, které v současnosti umoţňují spotřebiteli odstoupit od smluv uzavřených na dálku nebo mimo obchodní prostory. Ve stručnosti uvedu jak právní úpravou evropskou (směrnice o právech spotřebitelů, CESL), tak českou (NOZ), ale i dokument čistě akademický (DCFR).
2.1 Směrnice o právech spotřebitelů Směrnice o právech spotřebitelů je jedním z výsledků revize spotřebitelského acquis, o kterém jsem se zmínila v předchozí kapitole. Návrh předpokládal, ţe dojde k nahrazení čtyř směrnic týkajících se spotřebitele jedinou průřezovou směrnicí. Ohledně smluv uzavřených na dálku a mimo obchodní prostory (tj. směrnice 97/7/ES a 85/577/EHS) státy byly schopny přistoupit na určité společné standardy, v oblasti nepřiměřených podmínek ve spotřebitelských smlouvách a úpravy prodeje spotřebního zboţí a záruk na toto zboţí (směrnice 93/13/EHS a 1999/44/ES) se však tato shoda nepodařila, a proto tyto dvě směrnice zůstávají i nadále zachovány.12 Směrnice o právech spotřebitelů jejich znění pouze mírně novelizuje. Směrnice o právech spotřebitelů byla vytvořena jako tzv. horizontální nástroj.13 V jednom dokumentu nalezneme právní úpravu smluv uzavřených na dálku i mimo obchodní prostory, která byla doposud obsaţena v samostatných směrnicích. Sloučením do jednoho předpisu došlo jak ke sjednocení pojmů (např. spotřebitel, obchodník), ale také délky lhůt na odstoupení od smlouvy. Směrnice o právech spotřebitelů navíc upravuje některé oblasti kupní smlouvy (např. dodání, přechod rizika) a smlouvy o poskytování sluţeb.14 Členské státy byly povinny do 13. prosince 2013 přijmout a zveřejnit právní předpisy k zajištění souladu národních zákonů s obsahem znění směrnice o právech spotřebitelů. Tyto předpisy pak musí být účinné nejpozději od 13. června 2014.15 12
BŘICHÁČEK, Tomáš. Kolizní úprava spotřebitelských smluv v nařízení Řím I – aktuální otázky. Právní rozhledy. 2012, roč. 20, č. 23-24, s. 833. 13 VEČEŘA, Jiří. Ochrana spotřebitele v České republice a Evropské unii. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Leges, 2013, s. 241. 14 čl. 17 aţ 22 směrnice o právech spotřebitelů 15 tamtéţ, čl. 28
13
V České republice byla ustanovení směrnice transponována do NOZ, který nabyl účinnosti jiţ 1. ledna 2014. Zásadním rozdílem oproti původním předpisům je, ţe směrnice o právech spotřebitelů
upouští
od
principu
minimální
harmonizace,
který
v minulosti
zapříčinil rozdílnost národních úprav, jelikoţ umoţňoval členským státům zavést přísnější právní regulaci, neţ jakou stanovily směrnice. Nově je zaveden princip úplné harmonizace, coţ znamená, ţe členské státy nemohou nadále ponechat v platnosti nebo nově zavádět ve svém vnitrostátní právní úpravě ustanovení, která by byla odlišná od ustanovení uvedených ve směrnici, pokud tato sama dále neurčí jinak.16 Uvedená moţnost odchýlit se ve vymezených případech od ustanovení směrnice o právech spotřebitelů byla do jejího znění vloţena aţ při posledním projednávání.17 Samotné zavedení principu úplné harmonizace bylo během jednání o budoucí podobě nové směrnice velkým problémem. Oblast ochrany spotřebitele je v kaţdém státě ovlivněna různými národními zvyklostmi a hospodářskými podmínkami dané společnosti, a tak velmi citlivé bylo toto téma samozřejmě pro ty státy, ve kterých v důsledku zavedení úplné harmonizace mohlo dojít ke sníţení úrovně ochrany spotřebitele (např. Francie, Velká Británie nebo Německo).18 Samotná úprava odstoupení od smlouvy je ve směrnici o právech spotřebitelů obsaţena v článcích 9 aţ 16. Uvedená ustanovení jsou kogentní, a proto všechny smluvní podmínky, na jejichţ základě by spotřebitel ztratil práva zaručená směrnicí o právech spotřebitelů nebo by tato práva byla omezena, nejsou pro spotřebitele závazná.19
16
čl. 4 směrnice o právech spotřebitelů - např. dle čl. 3 směrnice o právech spotřebitelů platí, ţe se směrnice vztahuje na smlouvy uzavírané mezi obchodníky a spotřebiteli. Členské státy však mohou určit, ţe směrnici nepouţijí pro smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory, kde cena zaplacená spotřebitelem nepřesáhne částku 50 EUR. Národní zákonodárce navíc ve vnitrostátní úpravě můţe tuto hodnotu ještě sníţit. 17 KOSTELECKÝ, Jiří. Nová směrnice o právech spotřebitelů – lepší časy pro internetové obchody? [online]. epravo.cz, publikováno 30. 6. 2011 [cit. 7. 11. 2013]. 18 TICHÝ, Luboš; VEČL, Tomáš. Vývoj evropského spotřebitelského práva (k návrhu směrnice o právech spotřebitele). 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze v nakladatelství Eva Rozkotová, Beroun, 2009, s. 80. 19 čl. 25 směrnice o právech spotřebitelů
14
2.2 Nový občanský zákoník Myšlenka vytvoření NOZ má dlouhou historii. Komise pro rekodifikaci občanského práva působila při Ministerstvu spravedlnosti České republiky jiţ od devadesátých let minulého století. Práce na přípravě samotného NOZ však plně započaly aţ v roce 2000, kdy dva členové této komise, profesor Karel Eliáš a docentka Michaela Zuklínová, byli pověřeni tehdejším ministrem spravedlnosti Otakarem Motejlem, aby připravili věcný záměr tohoto předpisu. První verze návrhu byla veřejnosti představena v roce 2005. Po dlouhém projednávání jeho konečné podoby, během něhoţ byly vypořádány stovky připomínek, byl NOZ dne 9. listopadu 2011 schválen Poslaneckou sněmovnou a 20. února 2012 podepsán prezidentem republiky Václavem Klausem. Tento předpis byl vyhlášen dne 22. března 2012 ve Sbírce zákonů pod číslem 89/2012. 20 Číslo 89, pod kterým byl publikován, má symbolicky připomínat význam roku 1989 pro Českou republiku. Jako hlavní důvod vzniku tohoto nového kodexu soukromého práva je uváděna roztříštěnost úpravy občanskoprávních vztahů v několika právních předpisech (OZ, obchodní zákoník, zákon o rodině atd.). Nejednotná systematika byla vytýkána také samotnému OZ, který byl za dobu od svého přijetí v roce 1964 mnohokrát novelizován. Novelizace zapříčinily velké mnoţství uvolněných paragrafů a nesystematické zařazení některých institutů (např. zařazení spotřebitelských smluv do obecné části OZ namísto vhodnějšího začlenění do obecných ustanovení o závazcích). Výklad byl však podepřen mnohaletou judikaturní praxí, která vnesla do občanskoprávních vztahů dostatečnou právní jistotu. NOZ obsahuje oproti OZ značné mnoţství znovuzavedených institutů, které do českého právního řádu přinesly archaické výrazy (např. právo pastvy, výměnek nebo pacht). Během diskuzí o jeho konečném znění si nechalo Ministerstvo spravedlnosti zpracovat posudek Ústavu pro jazyk český Akademie věd České republiky, dle kterého je NOZ dobře srozumitelný i pro „běţného“ občana.21 Srozumitelnost NOZ na tomto místě rozebírat nechci, osobně však nejsem přesvědčena, ţe veškeré znovuzavedené instituty v praxi najdou uplatnění. Současná doba vyţaduje pokrok směrem vpřed, ne podrobnou úpravu zastaralých institutů. Na druhou stranu ovšem musím říct, ţe NOZ 20
Nový občanský zákoník - legislativní proces [online]. Ministerstvo spravedlnosti, © 2013 [cit. 7. 11. 2013]. 21 tamtéţ
15
obsahuje také některé instituty, které vítám – např. dědická smlouva, darování pro případ smrti nebo osvojení zletilého. Co se týče zvláštních ustanovení na ochranu spotřebitele (tj. i ustanovení o smlouvách uzavíraných na dálku nebo mimo obchodní prostory), ta v prvotním návrhu NOZ obsaţena nebyla. Původní návrhy obsahovaly pouze obecnou úpravu ochrany slabší strany a bylo počítáno s tím, ţe úprava ochrany spotřebitele bude upravena samostatným zákonem. Tento postup byl navrhován právě s ohledem na probíhající revizi spotřebitelského acquis v evropském právním prostředí, která s sebou přináší nutnost častých změn národních právních předpisů.22 Od tohoto konceptu však bylo nakonec upuštěno a součástí NOZ se tak stala jak obecná ochrana slabší
smluvní
strany,
tak
zvláštní
ustanovení
o
smlouvách
uzavíraných
se spotřebitelem. V NOZ došlo také ke zpřesnění terminologie ve spotřebitelské oblasti. Termín „spotřebitelské smlouvy“ byl nahrazen přesnějším „ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem“. Aţ následně v ustanovení § 1810 NOZ je zavedena legislativní zkratka „spotřebitelská smlouva“, která je vymezena jako smlouva, jejímiţ smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně podnikatel. Ač se z hlediska běţného občana můţe jednat pouze o drobnou úpravu, povaţuji tento krok za velmi vhodný. Pojem „spotřebitelské smlouvy“, který byl uţit v úpravě OZ, byl matoucí. Z pohledu běţného občana se mohlo zdát, ţe se v případě spotřebitelské smlouvy jedná o samostatný smluvní typ, přičemţ tomu tak v ţádném případě není. Rozhodujícím faktorem pro spotřebitelskou smlouvu jsou subjekty smluvního vztahu, nikoliv její obsah. Ustanovení o smlouvách uzavíraných se spotřebitelem byla také nově systematicky zařazena do části upravující závazkové právo.23 Odstoupení od smluv uzavíraných distančním způsobem nebo mimo obchodní prostory je upraveno v §§ 1829 aţ 1837 NOZ. Tato ustanovení na ochranu spotřebitele mají opět kogentní povahu. Pokud by se spotřebitel svých práv vzdal nebo se od nich smluvně odchýlil, nebude se k takovému jednání přihlíţet.24
22
MELZER, Filip. K úpravě ochrany spotřebitele ve vládním návrhu občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2009, roč. 17, č. 21, s. 771. 23 SELUCKÁ, Markéta. Ochrana spotřebitele v navrhovaném občanském zákoníku. Právní rozhledy. 2009, roč. 17, č. 10, s. 365. 24 § 1812 odst. 2 NOZ
16
2.3 Společná evropská právní úprava prodeje V říjnu 2011 předloţila Evropská komise Evropskému parlamentu návrh nařízení o společné evropské právní úpravě prodeje (angl. Common European Sales Law, zkr. CESL). Tento návrh má za cíl překonat problémy vyplývající z rozdílů ve vnitrostátním právu, tím odstranit překáţky přeshraničních obchodů,25 a přispět tak k lepšímu fungování vnitřního trhu. V současné době totiţ pouze malé procento občanů z členských zemí nakupuje online v jiných státech EU, čímţ by mohli plně vyuţít výhod vnitřního trhu. Například v České republice jsou to pouze 4 % občanů, v Německu 6 %, na Slovensku 8 % a ve Velké Británii 9 % spotřebitelů, kteří provádějí nákupy online z jiných členských zemí.26 CESL představuje jednotný soubor pravidel smluvního práva společný pro všechny členské státy EU, který má sjednotit právní úpravu prodeje. Mimo to obsahuje také ucelený soubor pravidel na ochranu spotřebitele. Jelikoţ má návrh formu nařízení, budou tato plně harmonizovaná pravidla bezprostředně pouţitelná ve všech členských státech, čímţ bude zajištěna stejná úroveň ochrany spotřebitele v rámci celé EU.27 Samozřejmě za podmínky, ţe tento návrh bude schválen a stane se tak platným právním aktem. Návrh nařízení je koncipován tak, ţe ve vnitrostátním právu paralelně vytváří sekundární systém smluvního práva pouţitelný pro přeshraniční smlouvy v rámci jeho působnosti. Harmonizuje tedy smluvní právo členských států bez nutnosti změn ve vnitrostátní úpravě.28 Takovýto přístup byl v rámci EU pouţit poprvé. CESL je tvořen třemi částmi – vlastním textem nařízení a dvěma přílohami. Příloha I upravuje jednotlivé oblasti společné evropské právní úpravy prodeje (obecné zásady, proces uzavírání smlouvy – do této části jsou začleněna speciální ustanovení o právu na odstoupení od smlouvy uzavřené mezi obchodníkem a spotřebitelem na dálku nebo mimo obchodní prostory, dále posuzování obsahu smlouvy, povinnosti smluvních stran a prostředky nápravy v případě neplnění těchto povinností, náhrada 25
LAVRUSHIN, Konstantin. Úvahy nad společnou evropskou právní úpravou prodeje: Efektivní volba nebo aji keshi? In: Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 [cit. 28. 5. 2013]. 26 A Common Sales Law for Europe – Factsheets [online]. Evropská komise, 2013 [cit. 7. 2. 2014]. 27 MIŠÚR, Peter. Evropská komise navrhla společnou evropskou právní úpravu smlouvy o prodeji. Obchodněprávní revue. 2011, roč. 3, č. 12, s. 357. 28 bod (9) preambule CESL
17
škody, navrácení plnění a promlčení). Příloha II obsahuje standardní informační oznámení, které musí obchodník předat spotřebiteli před uzavřením dohody o pouţívání CESL a které má spotřebiteli poskytnout stručný přehled jeho práv. Vyuţití této úpravy pro konkrétní vztah koupě a prodeje je podmíněno dohodou smluvních stran.29 Tato dohoda má představovat volbu provedenou v rámci příslušného vnitrostátního práva a lze ji učinit pouze v případě, ţe to pro smlouvu rozhodné vnitrostátní právo připouští. Nepřestavuje však volbu rozhodného práva za pomocí kolizních norem mezinárodního práva soukromého. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen „Řím I“) není úpravou CESL nijak dotčeno a platí i nadále.30 Z uvedeného vyplývá, ţe pokud jedna ze smluvních stran aplikaci CESL odmítne, bude se přeshraniční koupě řídit klasicky rozhodným právem určeným podle nařízení Řím I. Jestliţe si naopak strany na pouţití CESL platně sjednají, bude tato úprava jedinou, která bude na smlouvu aplikována.31 Ve vztazích mezi obchodníkem a spotřebitelem je nutností, aby spotřebitel svůj souhlas s pouţitím CESL vyjádřil výslovně. Není přípustné, aby tato dohoda byla sjednána např. jako součást obchodních podmínek prodávajícího. Projev vůle spotřebitele k uzavření dohody o aplikaci CESL musí být jasně oddělen od projevu vůle směřující k uzavření smlouvy, na kterou se má CESL aplikovat. Z hlediska ochrany spotřebitele je dále významné, ţe u smluv mezi obchodníkem a spotřebitelem se společná evropská právní úprava prodeje vţdy uplatní jako celek. Její částečné pouţití nelze sjednat ani dohodou stran.32 Přestoţe by aplikace CESL na daný závazkový vztah měla být dobrovolná a podmíněná dohodou smluvních stran, sama Komise přiznává, ţe volba tohoto smluvního instrumentu by byla fakticky pouze v rukou obchodníků. Ti by mohli nabízet své zboţí v celé EU na základě jediné právní úpravy kupní smlouvy, coţ mohlo vést ke zvýšení konkurence na trzích členských států, a tím ke sníţení cen. Na druhou stranu však lze jen s obtíţemi předpokládat, ţe by posléze tito obchodníci byli ochotni uzavírat
29
varianta opt-in - strany na tuto dohodu musí přistoupit, jinak CESL nelze na daný smluvní vztah aplikovat 30 bod (10) preambule CESL 31 tamtéţ, čl. 11 32 tamtéţ, čl. 8
18
smlouvy i dle jiných právních reţimů neţ jim známé národní úpravy nebo právě úpravy CESL. Spotřebitel z jiného členského státu, který by nechtěl přistoupit na pouţití CESLu, by tak reálně neměl moţnost volby, ale byl by ve většině případů postaven před rozhodnutí „vzít nebo nechat být“.33 Přestoţe CESL představuje rozsáhlou úpravu kupní smlouvy, nedopadá na veškeré moţné aspekty tohoto smluvního vztahu. Záleţitosti, jejichţ úpravu výslovně neobsahuje, ale které spadají do rozsahu jeho působnosti, mají být řešeny v souladu s cíli a zásadami, ze kterých CESL vychází (tj. smluvní svoboda, dobrá víra, poctivé jednání), a to bez přihlédnutí k jinak rozhodnému vnitrostátnímu právu nebo k jakékoliv jiné právní úpravě.34 Rozhodné právo by se tedy pouţilo pouze na ty součásti smluvního vztahu, které do působnosti CESL nespadají (např. právní osobnost, svéprávnost, zastoupení). CESL je zaměřen výlučně na právní úpravu kupní smlouvy na zboţí, digitální obsah a smlouvy o poskytování souvisejících sluţeb (tj. např. instalace, údrţba nebo oprava zboţí z kupní smlouvy nebo digitálního obsahu). Z jeho působnosti jsou vyloučeny smlouvy se smíšeným účelem (tj. smlouvy, které obsahují jakékoli jiné prvky, neţ jsou prodej zboţí, dodání digitálního obsahu a poskytnutí souvisejících sluţeb) a smlouvy spojené se spotřebitelským úvěrem.35 Jak jsem jiţ uvedla, CESL je také primárně určen pro úpravu přeshraničních smluv. Článek 13 CESL však umoţňuje národnímu zákonodárci, aby pouţití společné evropské právní úpravy prodeje rozšířil i na smlouvy uzavírané v rámci jednoho členského státu, tj. na smlouvy, kdy se obvyklé bydliště obchodníka a adresa uvedená spotřebitelem pro dodání zboţí (resp. fakturační adresa) nachází na území výhradně jednoho členského státu. Smluvní strany v jednom státě by tak rovněţ měly na výběr mezi dvěma reţimy právní úpravy prodeje v rámci jednoho vnitrostátního práva. Osobně nejsem přesvědčena o reálné vyuţitelnosti CESL na smlouvy uzavřené v čistě domácím prostředí. Dle mé zkušenosti český spotřebitel většinou nezná ani úpravu národní, natoţ evropskou. Z tohoto důvodu si nedovedu představit, ţe by se smluvní strany v jednom státě dohodly (obzvláště ţe by spotřebitel přistoupil) na pouţití 33
BŘICHÁČEK, Tomáš. Návrh volitelné unijní úpravy kupní smlouvy. Právní fórum. 2012, roč. 9, č. 12, s. 547. 34 čl. 4 odst. 2 přílohy I CESL 35 tamtéţ, čl. 5 a 6
19
nové a v podstatě „cizí“ úpravy v situaci, kdyţ mají k dispozici národní zákony. Na druhou stranu v současném právním prostředí
České republiky, kdy NOZ
prohlašuje diskontinuitu s původní úpravou, není argument obavami z nové právní úpravy zřejmě zcela na místě. Hlavním nedostatkem po nějakou dobu samozřejmě bude absence relevantní judikatury, a to jak ve vztahu k NOZ, tak eventuálně k úpravě CESL.36 Za hlavní výhodu CESLu však povaţuji jeho dostupnost ve všech úředních jazycích EU a především myšlenku vytvoření volně přístupného systému, kde mají být zveřejňovány pravomocné rozsudky Soudního dvora spolu s rozsudky národních soudů, které budou řešit sporné případy při aplikaci pravidel CESL.37 Odborná veřejnost nebo i aktivní spotřebitelé by tak získali moţnost přístupu k judikatuře na jednom místě. Kogentní ustanovení upravující odstoupení od smlouvy u smluv uzavřených mezi obchodníkem a spotřebitelem na dálku nebo mimo obchodní prostory jsou obsaţena v čl. 40 aţ 47 CESL. CESL také výslovně stanoví, ţe strany nemohou k tíţi spotřebitele vyloučit moţnost odstoupení ani pozměnit jeho účinky.38
2.4 Návrh společného referenčního rámce Návrh společného referenčního rámce (angl. Draft Common Frame of Reference, zkr. DCFR) je rozsáhlou prací, která obsahuje zásady, definice a modelová pravidla evropského soukromého práva. Byl vytvořen Studijní skupinou pro Evropský občanský zákoník (Study Group on a European Civil Code) ve spolupráci se Skupinou pro výzkum evropského soukromého práva (Research Group on Existing EC Private Law tzv. Acquis Group) a poprvé byl veřejnosti představen ve své prozatímní verzi v roce 2008. Poté následovala další revize a jeho konečná podoba byla uvedena během roku 2009.39
36
SELUCKÁ, Markéta. K některým trendům vývoje evropského smluvního (závazkového) práva. Právní rozhledy. 2011, roč. 19, č. 3, s. 106. 37 čl. 14 CESL 38 tamtéţ, čl. 47 přílohy I 39 BAR, Christian von; CLIVE, Eric a kol. Principles, Definitions and Model Rules of European Private Law Draft Common Frame of Reference (DCFR) Outline Edition [online]. Munich: Sellier. European Law Publishers, 2009, s. 3 – 4 [cit. 7. 11. 2013].
20
Nejedná se o dokument politický, ale ryze akademický. Nikdy nebyl oficiálně schválen politickými orgány na evropské nebo národní úrovni.40 DCFR tak neobsahuje vynutitelné právní normy, ale je kodexem soft law, který by měl slouţit jako zdroj inspirace pro další rozvoj evropského občanského práva.41 V budoucnu by měl být vyuţit pro tvorbu Společného referenčního rámce (Common Frame of Reference, DFR), který by jiţ měl být právně závazný. Vedle toho se také snaţí podporovat znalost soukromého práva v členských státech EU a ukázat, ţe různé právní systémy poskytují ve většině případů na běţné problémy odpovědi, které se ve výsledku podstatně neliší.42 DCFR, jehoţ nejobsáhlejší část tvoří modelová pravidla rozčleněná do 10 knih, obsahuje komplexní úpravu závazkové části občanského práva, a to jak závazků smluvních, tak mimosmluvních. Jeho znění představuje kompromis mezi odlišnými právními systémy kontinentální i ostrovní Evropy.43 Úprava odstoupení od smlouvy je zde obsaţena v Knize II, která pojednává o smlouvách a jiných právních aktech. Část 1 páté kapitoly (tj. ustanovení II.–5:101 aţ II.–5:106) této knihy upravuje obecné podmínky odstoupení od smlouvy (lhůtu, oznámení, účinky, související smlouvy atd.). Část druhá řeší zvláštní práva na odstoupení od smlouvy.
Zde najdeme v ustanovení II.–5:201 úpravu smluv
uzavřených mimo obchodní prostory i smluv distančních. Toto ustanovení však nestanoví ţádná speciální pravidla týkající se odlišných lhůt nebo způsobu oznámení, pouze vyjmenovává výjimky, kdy není moţné právo na odstoupení uplatnit.
40
BAR, CLIVE, op. cit., s. 6. tamtéţ, s. 18. 42 tamtéţ, s. 7. 43 PAUKNEROVÁ, Monika. Tři pohledy na mezinárodní kupní smlouvu: Vídeňská úmluva OSN, Nařízení Řím I a Společné evropské právo kupní smlouvy. Obchodněprávní revue. 2012, roč. 4, č. 6, s. 170. 41
21
3 Judikatura týkající se spotřebitele a odstoupení od smlouvy V této kapitole představím soudní rozhodnutí, která se zabývají tématem spotřebitele a odstoupení od smlouvy. Zaměřím se především na rozsudky Soudního dvora, ale ve stručnosti zmíním některá rozhodnutí českých soudů.
3.1 Soudní dvůr Evropské unie Soudní dvůr rozhoduje v rámci své pravomoci mimo jiné o předběţných otázkách týkajících se výkladu ustanovení právních aktů EU. Obecná závaznost této judikatury sice není v ţádném předpise výslovně zakotvena, její význam však nelze opomíjet. Soudy členských států ji ve svých rozhodnutích respektují, jelikoţ naznačuje, jak bude Soudní dvůr rozhodovat o obdobných případech v budoucnu. V následujících několika odstavcích bych se chtěla zaměřit na zhodnocení, zda a do jaké míry se při tvorbě nových evropských právních předpisů (ať uţ CESL nebo směrnice o právech spotřebitelů) nechali evropští zákonodárci inspirovat právě judikaturou Soudního dvora. Je totiţ velmi pravděpodobné, ţe i přes podrobnější úpravu, kterou CESL i směrnice o právech spotřebitelů přinášejí oproti úpravě ve směrnicích 85/577/EHS a 97/7/ES, ke kterým se vztahuje zatím dostupná judikatura týkající se odstoupení, postupem času vyvstanou otázky i ohledně výkladu některých ustanovení těchto nových evropských předpisů. Jedním z prvních rozsudků Soudního dvora, který se týkal spotřebitelského sporu, je případ Paola Faccini Dori v. Recreb Srl.44
V této věci Soudní dvůr
konstatoval, ţe článek 1 odst. 1 a články 2 a 5 směrnice 85/577/EHS jsou bezpodmínečné a dostatečně přesné, co do určení oprávněných osob a minimální lhůty, ve které musí být odstoupení druhé straně oznámeno. Uvedený rozsudek je však významný především proto, ţe nepřiznal směrnicím horizontální přímý účinek. Lze konstatovat, ţe jestliţe Soudní dvůr shledal znění směrnice 85/577/EHS za dostatečně přesné, nové evropské předpisy v tomto směru nebude moţné zpochybnit. Co do obsahu jsou totiţ významně rozsáhlejší neţ původní směrnice.
44
rozsudek Soudního dvora ze dne 14. července 1994, věc C-91/92
22
V dalším rozsudku ve věci C-229/04 Crailsheimer Volksbank eG v. Klaus Conrads a další45 Soudní dvůr judikoval, ţe ochranná ustanovení směrnice 85/577/EHS se pouţijí i v případě, byla-li smlouva sjednána či uzavřena za účasti třetí osoby jednající jménem nebo na účet dodavatele, a to bez ohledu na skutečnost, zda dodavatel přímo věděl nebo mohl vědět, ţe daná smlouva byla uzavřena mimo obchodní prostory. Sama směrnice 85/577/EHS ve svém čl. 2 připouští moţnost, ţe dodavatel nemusí jednat pouze osobně, ale jeho jménem nebo na jeho účet můţe jednat i jakákoliv jiná osoba. Takto stanovená dodatečná podmínka by tak byla v rozporu s cílem směrnice chránit spotřebitele před prvkem překvapení, který je hlavní výhodou dodavatele při podomním prodeji. Stejnou moţnost zastoupení obchodníka třetí osobou připouští i směrnice o právech spotřebitelů, dle které můţe fyzická nebo právnická osoba, která je obchodníkem, jednat i prostřednictvím jiné osoby jednající jejím jménem nebo v jejím zastoupení. CESL je v případě zastoupení poněkud striktnější, kdyţ zastoupení připouští výslovně u smluv uzavřených na dálku nebo mimo obchodní prostory jen v případě, kdy je obchodníkem právnická osoba.46 Ţádný z těchto předpisů však do svého znění výslovně nezahrnul podmínku, ţe při účasti třetí osoby obchodník věděl nebo mohl vědět o uzavření smlouvy mimo obchodní prostory. Ve věci Eva Martín Martín v. EDP Editores SL47 Soudní dvůr konstatoval, ţe čl. 4 směrnice 85/577/EHS „nebrání tomu, aby vnitrostátní soud prohlásil i bez návrhu za neplatnou smlouvu, která spadá do působnosti této směrnice, z důvodu, že spotřebitel nebyl poučen o svém právu od smlouvy odstoupit, i když tato neplatnost nebyla v žádném okamžiku spotřebitelem namítána u příslušných vnitrostátních soudů“ Čl. 4 směrnice 85/577/EHS vyţaduje, aby byl spotřebitel písemně poučen o právu na odstoupení od smlouvy, pokud se tak nestane, jsou členské státy svými vnitrostátními předpisy povinny zavést vhodná opatření na ochranu spotřebitele. Takové opatření, kterým by byla smlouva prohlášena za neplatnou z důvodu absence poučení o odstoupení, lze kvalifikovat z hlediska směrnice 85/577/EHS jako vhodné, jelikoţ představuje sankci za porušení povinnosti dodavatele. Spotřebitel, který neví o moţnosti svého práva odstoupit od smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory, nemůţe toto své právo vykonat. Soudní dvůr však nevylučuje, ţe efektivní úroveň ochrany spotřebitele 45
rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 25. října 2005, věc C-229/04 srov. čl. 2 písm. e), p) a q) CESL a čl. 2 bod 2) směrnice o právech spotřebitelů 47 rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 17. prosince 2009, věc C-227/08 46
23
můţe být zajištěna i jinými prostředky, jako např. nový běh lhůt, coţ je vyuţito právě v případě nových evropských právních aktů. Soudní dvůr se ve své judikatuře zabývá také výkladem pojmů. Ve věci EasyCar (UK) Ltd v. Office of Fair Trading48 judikoval, ţe pod pojem „smlouvy o poskytování přepravních sluţeb“ uvedený v čl. 3 odst. 2 směrnice 97/7/ES lze podřadit i smlouvy o poskytování sluţeb nájmu automobilů, a tedy se na tyto smlouvy nevztahují určité články směrnice 97/7/ES (zejména je vyloučeno právo na odstoupení od smlouvy). Uvedený rozsudek nemá význam pro úpravu CESL, jelikoţ ten, jak jsem jiţ výše uvedla, se pouţije pouze pro smlouvy kupní nebo smlouvy na poskytování souvisejících sluţeb. Na druhou stranu se tento rozsudek promítl ve znění směrnice o právech spotřebitelů, která mezi výjimkami u práva na odstoupení od smlouvy49 jiţ uvádí namísto obecného pojmu „přepravní sluţby“ uvádí konkrétní pojmy „přeprava zboţí“ a „pronájem vozidel“. Další pojem, jehoţ rozsah Soudní dvůr řešil, je „stálý komunikační prostředek“. V tomto případě50 Soudní dvůr konstatoval, ţe pokud obchodník zpřístupní poţadované informace pro spotřebitele pouhým poskytnutím hypertextového odkazu na své internetové stránky, nelze toto jednání povaţovat za řádné poskytnutí informací. Internetové stránky jako takové nelze totiţ povaţovat za stálý komunikační prostředek ve smyslu čl. 5 odst. 1 směrnice 97/7/ES. CESL pouţívá nový pojem „trvalý nosič“. Pod něj zahrnuje dle čl. 2 písm. t) CESL kaţdý nosič, který umoţňuje po přiměřenou dobu ukládat informace za účelem jejich budoucí vyuţití a který umoţňuje uloţená data reprodukovat v nezměněném stavu. Směrnice o právech spotřebitelů také pracuje s pojmem „trvalý nosič“, jehoţ definice obsaţená v čl. 2 bodu 10) je obsahově totoţná s definicí uvedenou v CESL. V kaţdém případě ani pod takto formulovanou definici by internetové stránky nebylo moţné podřadit.
48
rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 10. března 2005, věc C-336/03 čl. 16 písm. l) směrnice o právech spotřebitelů 50 rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 5. července 2012, věc C-49/11 49
24
Mezi nejzásadnější otázky, které Soudní dvůr řešil v souvislosti se spotřebitelem a odstoupením od smlouvy, lze zařadit spory o to, která strana po odstoupení hradí náklady spojené s dodání zboţí spotřebiteli, a o to, zda obchodník můţe poţadovat od spotřebitele nějakou kompenzaci za uţívání zboţí do doby, neţ spotřebitel uplatnil své právo na odstoupení od smlouvy. Prvním
problémem
se
Soudní
dvůr
zabýval
ve
věci
C-511/08
Handelsgesellschaft Heinrich Heine GmbH v. Verbraucherzentrale NordrheinWestfalen eV51, kde konstatoval, ţe čl. 6 odst. 2 směrnice 97/7/ES „musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která dodavateli umožňuje, aby ve smlouvě uzavřené na dálku požadoval po spotřebiteli náklady na dopravu zboží v případě, že tento spotřebitel uplatní své právo odstoupit od smlouvy“. Článek 6 směrnice 97/7/ES stanoví, ţe dodavatel je povinen vrátit po odstoupení částky zaplacené spotřebitelem. Soudní dvůr pojem „částky zaplacené spotřebitelem“ vyloţil tak, ţe dodavatel je povinen vrátit všechny částky, které spotřebitel zaplatil na základě smlouvy, a to bez ohledu na důvod jejich platby. Dodavatel tedy musí po odstoupení vrátit jak cenu za zboţí, tak cenu za dopravu směrem ke spotřebiteli. Pokud by i tyto náklady na dopravu musel nést spotřebitel, mohlo by se dle názoru Soudního dvora jednat o nevyváţené rozdělení rizik mezi účastníky smluv uzavřených na dálku, které by mohlo spotřebitele odradit od uplatnění práva na odstoupení od smlouvy. Tento rozsudek oba nové evropské právní předpisy reflektují tak, ţe výslovně určují povinnost obchodníka vrátit veškeré platby, které od spotřebitele obdrţel, a to včetně případných nákladů na dodání.52 Ve věci C-489/07 Pia Messner v. Firma Stefan Krüger53 Soudní dvůr dále rozhodl, ţe ustanovení čl. 6 odst. 1 druhé věty a odst. 2 směrnice 97/7/ES „ brání tomu, aby vnitrostátní právní úprava obecně stanovila, že prodávající může požadovat od spotřebitele kompenzační náhradu za užívání zboží nabytého na základě smlouvy uzavřené na dálku v případě, že spotřebitel ve stanovené lhůtě uplatní své právo odstoupit od smlouvy. Tato ustanovení nicméně nebrání tomu, aby byla spotřebiteli uložena povinnost zaplatit kompenzační náhradu za užívání tohoto zboží, pokud užíval 51
rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 15. dubna 2010, věc C-511/08 srov. čl. 44 odst. 1 přílohy I CESL a čl. 13 odst. 1 směrnice o právech spotřebitelů 53 rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 3. září 2009, věc C-489/07 52
25
uvedené zboží způsobem neslučitelným se zásadami občanského práva, jako jsou zásady dobré víry nebo bezdůvodného obohacení, za podmínky, že nebude ohrožen cíl uvedené směrnice a zejména účinnost a efektivita práva odstoupit od smlouvy; je věcí vnitrostátního soudu určit, zda tomu tak je.“ Článek 6 směrnice 97/7/ES mimo jiné stanoví, ţe jedinou platbou, kterou můţe dodavatel po spotřebiteli poţadovat, jsou skutečně vynaloţené náklady spojené s vrácením zboţí. Mezi tyto náklady je moţné podřadit např. posouzení bezvadnosti zboţí, jeho znovuzabalení nebo administrativní náklady spojené s jeho znovupřijetím. Tyto náklady však nelze paušalizovat. V kaţdém případě by měly být vyčísleny individuálně, jelikoţ předem stanovená výše nákladů by mohla představovat spíše smluvní pokutu nebo jakousi jinou sankci za odstoupení od smlouvy.54 Právo na odstoupení od smlouvy u smluv uzavřených na dálku má vyváţit nevýhodu toho, ţe spotřebitel nemá faktickou moţnost si zboţí předem prohlédnout a vyzkoušet. Spotřebiteli je tak poskytnuta přiměřená doba na rozmyšlení, zda zboţí odpovídá jeho poţadavků a ponechá si jej, nebo ho vrátí. Soudní dvůr ve výše uvedeném rozhodnutí konstatoval, ţe pokud by byl spotřebitel nucen zaplatit kompenzační náhradu za uţívání zboţí během lhůty na odstoupení, nejednalo by se jiţ o zcela svobodné rozhodnutí bez jakéhokoli nátlaku. Spotřebitel by mohl být hrozícími negativními finančními důsledky odrazen od vyuţití tohoto práva. U smluv uzavíraných se spotřebitelem je obecně spotřebitel povaţován za slabší smluvní stranu, kterou je třeba chránit. Nemělo by tomu být tak ale v kaţdém případě. V současné době existují i tací spotřebitelé, kteří svých práv zneuţívají - spotřebitel zakoupí věc např. přes internet, avšak jiţ při uzavření smlouvy ví, ţe si věc nebude chtít nechat. Danou věc uţívá po dobu mu dovolenou zákonem, a pak od uzavřené smlouvy odstoupí. V takovém případě je třeba chránit obchodníky, kteří mají na uzavření kupní smlouvy své zájmy. Z tohoto důvodu spotřebitel odpovídá obchodníkovi za takové pouţívání zboţí, které je v rozporu se zásadami občanského práva jako jsou zásady dobré víry nebo bezdůvodného obohacení. Nové evropské právní předpisy do svého znění zcela převzaly pravidla stanovená výše uvedeným rozsudkem a upustili od pojmu „skutečně vynaloţené náklady spojené s vrácením zboţí“. V čl. 45 odst. 3 a 4 přílohy I CESL je uvedeno, ţe spotřebitel nemá povinnost zaplatit ţádnou náhradu za vyuţívání zboţí během lhůty 54
HOUT, Martin. Vrátit spotřebiteli po odstoupení všechny peníze? [online]. epravo.cz, publikováno 7. 12. 2011 [cit. 28. 5. 2013].
26
pro odstoupení s výjimkou, kdy ke sníţení hodnoty zboţí došlo v důsledku nakládání s tímto zboţí jinak, neţ je zapotřebí ke zjištění jeho povahy nebo funkčnosti. Z čl. 14 odst. 2 směrnice o právech spotřebitelů lze dovodit obdobné pravidlo.
3.2 České soudy V českém právním prostředí se spotřebitelé stávají stranami sporu u vyšších soudních instancí spíše výjimečně. Je to zřejmě zapříčiněno skutečností, ţe ve spotřebitelských sporech se často nejedná o veliké částky, a proto většina spotřebitelů svůj boj s obchodníky raději vzdává, neţ aby museli podstupovat řízení před soudem. Pokud se jiţ nějaký spotřebitel rozhodne soudit, končí spory na niţší úrovni soudní soustavy, takţe se o výsledcích dozvídáme jen stěţí. Jen příkladmo zde uvedu některá rozhodnutí českých soudů, které se týkají spotřebitelské problematiky. Jedním ze starších rozhodnutí je usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2005 sp. zn. 33 Odo 1351/2004, ve kterém Nejvyšší soud konstatoval, ţe platnost kupní smlouvy uzavřené v roce 1999 (tj. před novelou občanského zákoníku č. 367/2000 Sb., která s účinností od 1. 1. 2001 do českého právního řádu převedla některá ustanovení evropských směrnic na ochranu spotřebitele) se posuzuje podle dosavadních právních předpisů. Smlouvy uzavřené před rokem 2001 nelze posuzovat s ohledem na směrnice přijaté v zemích ES, jimiţ Česká republika v té době nebyla vázána. Nejvyšší soud v tomto případě navíc konstatoval, ţe smlouvu uzavřenou ve stánku na výstavišti, nelze povaţovat za smlouvu uzavřenou mimo prostory obvyklé k podnikání dodavatele (§ 57 OZ). Nejvyšší soud ve své judikatuře řešil také spor ohledně toho, zda je moţné odstoupit od smlouvy, která byla uzavřena za současné přítomnosti obou stran, avšak tomuto uzavření předcházelo vyjednávání o obsahu smlouvy za pouţití prostředků komunikace na dálku. V tomto případě55 určil, ţe za smlouvu uzavřenou při výhradním pouţití prostředků komunikace na dálku ve smyslu § 53 odst. 1 OZ nelze povaţovat takovou smlouvu, k jejímuţ uzavření došlo osobně v místě podnikání ţalované, přestoţe tomuto předcházela e-mailová a telefonická komunikace o upřesnění předmětu kupní smlouvy. 55
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 33 Cdo 4977/2010
27
Přestoţe jsou spotřebitelské spory spíše výjimkou, není vyloučeno, aby se takovýto spor dostal aţ před Ústavní soud. Příkladem můţe být usnesení sp. zn. IV. ÚS 390/0556, kde Ústavní soud konstatoval, ţe odstoupení od smlouvy jako jednostranný právní úkon nenabude právních účinků vůči druhému subjektu právního vztahu, jestliţe v něm není tento subjekt seznatelným způsobem identifikován jako adresát. V tomto případě bylo odstoupení od smlouvy předáno pouze obchodní zástupkyni dané společnosti namísto jeho uplatnění na adrese sídla této společnosti, jak bylo uvedeno v poučení o odstoupení od smlouvy uzavřené mimo provozovnu. Takovéto odstoupení, ze kterého není moţné dovodit, ţe je adresováno konkrétně dané společnosti, nemůţe dle názoru Ústavního soudu vyvolat právní účinky platného odstoupení. Na této skutečnosti nemůţe nic změnit ani skutečnost, ţe takovýto úkon bude příslušnému subjektu předán jinou osobou.
56
usnesení Ústavního soudu ze dne 12. prosince 2006, sp. zn. IV. ÚS 390/05
28
4 Komparace V následující kapitole provedu srovnání právní úpravy odstoupení od smluv uzavřených na dálku a mimo obchodní prostory obsaţené v CESLu, ve směrnici o právech spotřebitelů a NOZ. Postupně se zaměřím na jednotlivé aspekty tohoto institutu. Rozeberu moţnosti oznámení odstoupení od smlouvy a jeho účinky, délku lhůty pro odstoupení, počátek jejího běhu, výjimky z práva na odstoupení a nakonec práva a povinnosti smluvních stran (tj. spotřebitele a obchodníka) po odstoupení. Na závěr kaţdé podkapitoly stručně shrnu, do jaké míry jsou tyto právní předpisy kompatibilní nebo zda vykazují významné odlišnosti. Nejprve však povaţuji za vhodné vymezit, od jakých smluv je moţné takto odstoupit, tj. jaké smlouvy lze podřadit pod pojmy smlouvy uzavřené na dálku nebo mimo obchodní prostory. Všechny porovnávané předpisy obsahují určité definice, tyto však nejsou zcela totoţné. Přesto u nich je moţné najít společné znaky, díky kterým lze obecně říci, ţe za smlouvu uzavřenou na dálku lze povaţovat kaţdou smlouvu, která byla uzavřena bez současné fyzické přítomnosti obchodníka a spotřebitele s výhradním pouţitím jednoho nebo více prostředků komunikace na dálku.57 Smlouvou uzavřenou mimo obchodní prostory je pak kaţdá smlouva, která byla uzavřena za současné fyzické přítomnosti obchodníka a spotřebitele v místě, které není obchodními prostorami obchodníka (např. u spotřebitele doma nebo na pracovišti). Dále smlouva, která byla uzavřena sice v obchodních prostorách obchodníka, avšak bezprostředně poté, co byla spotřebiteli předloţena nabídka mimo obchodní prostory (např. na ulici). Mezi tyto smlouvy patří také ty, které byly uzavřeny během zájezdu organizovaného obchodníkem za účelem propagace a prodeje zboţí nebo sluţeb spotřebiteli (typicky předváděcí akce).58 Ještě před samotnou komparací je nezbytné poznamenat, ţe všechny uvedené právní předpisy obsahují stejná pravidla jak pro odstoupení od smlouvy uzavřené na dálku, tak pro smlouvy sjednané mimo obchodní prostory. Jedinou výjimku z tohoto pravidla stanoví CESL, dle kterého lze odstoupit od všech smluv uzavřených na dálku, ovšem v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory lze právo na odstoupení 57 58
srov. čl. 2 písm. p) CESL, čl. 2 bod 7) směrnice o právech spotřebitelů, § 1820 NOZ srov. čl. 2 písm. q) CESL, čl. 2 bod 8) směrnice o právech spotřebitelů, § 1828 NOZ
29
uplatnit pouze, pokud smluvní cena přesáhne částku 50 EUR.59 Podobné ustanovení obsahuje také směrnice o právech spotřebitelů, která ve svém čl. 3 odst. 4 uvádí, ţe členské státy mohou určit, ţe směrnici nepouţijí pro smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory, kde spotřebitel nehradí cenu vyšší neţ 50 EUR. Zde je tak národnímu zákonodárci ponechán prostor pro uváţení. Pokud uzná za vhodné, můţe ponechat moţnost odstoupení od smlouvy pro všechny smlouvy mimo obchodní prostory bez ohledu na smluvní cenu. Tato varianta, kdy spotřebitel není limitován výší ceny v případě uplatnění práva na odstoupení od smluv uzavřených mimo obchodní prostory, platí v České republice.
4.1 Oznámení odstoupení od smlouvy a jeho účinky 4.1.1 CESL
Aby došlo k platnému odstoupení od smlouvy, je dle úpravy CESL spotřebitel povinen svůj úmysl o odstoupení obchodníkovi oznámit. K tomuto účelu můţe vyuţít vzorový formulář, který je obchodník povinen poskytnout spotřebiteli ještě před uzavřením smlouvy.60 Tento vzorový formulář je součástí CESLu jako dodatek 2. Dále je moţné odstoupit učiněním jakéhokoliv jiného jednoznačného prohlášení, ze kterého bude obchodníkovi zřejmé spotřebitelovo rozhodnutí o odstoupení.61 Na toto prohlášení nejsou kladeny ţádné další formální poţadavky. Spotřebitel ho můţe formulovat vlastními slovy, musí z něho však jasně vyplývat projev vůle k odstoupení. V kaţdém případě bych při odstoupení doporučila písemnou formu oznámení, jelikoţ stranou, která nese důkazní břemeno ohledně uplatnění práva na odstoupení, je právě spotřebitel.62 Spotřebitel můţe vyuţít také formu elektronického odstoupení od smlouvy prostřednictvím internetových stránek obchodníka, jestliţe obchodník tento způsob umoţňuje (není to jeho povinností). Pokud ano a spotřebitel takovýmto způsobem odstoupí, je pak obchodník povinen bez zbytečného odkladu zaslat potvrzení o přijetí odstoupení, a to na trvalém nosiči.63 Za trvalý nosič je dle definice v čl. 2 písm. t) CESL povaţován kaţdý nosič, který spotřebiteli umoţní ukládat informace po dobu 59
čl. 40 odst. 1 přílohy I CESL tamtéţ, čl. 13 odst. 1 písm. e) přílohy I, čl. 17 odst. 1 přílohy I 61 tamtéţ, čl. 41 odst. 2 přílohy I 62 tamtéţ, čl. 41 odst. 5 přílohy I 63 tamtéţ, čl. 41 odst. 3 přílohy I 60
30
přiměřenou jejich účelu a jejich následnou reprodukci v nezměněném stavu (např. e-mail). Řádným odstoupením končí veškeré povinnosti stran směřující ke splnění smlouvy.64 CESL však výslovně neuvádí, zda se jedná o účinky ex tunc nebo ex nunc. Spolu s odstoupením od smlouvy je také automaticky ukončena platnost všech doplňkových smluv, které se smlouvou uzavřenou na dálku nebo mimo obchodní prostory souvisely.65 To se týká pouze smluv na poskytování souvisejících sluţeb, jelikoţ jak jsem jiţ zmínila výše, smlouvy související se spotřebitelským úvěrem jsou z působnosti CESLu vyloučeny. 4.1.2 Směrnice o právech spotřebitelů
Dle směrnice o právech spotřebitelů můţe spotřebitel své právo na odstoupení od smlouvy uplatnit opět buď za pomoci vzorového formuláře, který je přílohou směrnice a o kterém musí být spotřebitel informován v rámci předsmluvních informací,66 nebo stačí, pokud učiní jakékoliv jiné jednoznačné prohlášení směřující k obchodníkovi.67 Prohlášení můţe být písemné (dopis) i ústní (telefonní hovor), pouhé vrácení zboţí bez dalšího však nestačí.68 Dle čl. 11 odst. 4 směrnice o právech spotřebitelů je opět spotřebitel tou stranou, která nese důkazní břemeno při dokazování uplatnění práva na odstoupení. Obchodník dále můţe spotřebiteli umoţnit odstoupení elektronickou cestou. V tomto případě spotřebitel vyplní a odešle přes internetové stránky obchodníka vzorový formulář nebo jakékoliv jiné jednoznačné prohlášení umístěné na těchto stránkách. Obchodník je povinen při tomto způsobu odstoupení spotřebitele neprodleně informovat o přijetí odstoupení formou potvrzení zaslaného na trvalém nosiči.69 Definice trvalého nosiče je obsahově stejná jako v CESLu. Směrnice o právech spotřebitelů však navíc v bodu (23) preambule poskytuje příkladný výčet nosičů, které lze z jejich povahy povaţovat za trvalé. Jedná se např. o papír, zařízení USB, CD, DVD, paměťovou kartu, pevný disk počítače nebo elektronickou poštu.
64
čl. 43 přílohy I CESL tamtéţ, čl. 46 odst. 1 přílohy I 66 čl. 6 odst. 1 písm. h) směrnice o právech spotřebitelů 67 tamtéţ, čl. 11 odst. 1 68 tamtéţ, bod (44) preambule 69 tamtéţ, čl. 11 odst. 3 65
31
Po platném odstoupení závazky smluvních stran končí.70 Ze znění směrnice se však opět nedozvíme, zda se jedná o účinky ex tunc nebo ex nunc. Výslovně ale určuje, ţe spolu s uplatněním práva na odstoupení jsou automaticky ukončeny také veškeré doplňkové smlouvy, které se vztahovaly k původnímu závazku.71 Tímto mohou být jiţ i doplňkové smlouvy ve formě spotřebitelského úvěru. 4.1.3 Nový občanský zákoník
NOZ umoţňuje spotřebiteli odstoupit od smlouvy vyplněním formuláře, o němţ musí být spotřebitel informován před uzavřením smlouvy.72 Náleţitosti tohoto formuláře stanoví prováděcí právní předpis, kterým je nařízení vlády č. 363/2013 Sb. o vzorovém poučení o právu na odstoupení od smluv uzavřených distančním způsobem nebo mimo obchodní prostory a vzorovém formuláři pro odstoupení od těchto smluv. Spotřebitel také můţe odstoupit klasicky doručením oznámení o odstoupení druhé smluvní straně. Toto oznámení opět nemá stanovenou formu. Dle ustanovení § 559 NOZ platí, ţe kaţdý si můţe zvolit libovolnou formu právního jednání, pokud něco jiného nevyplývá z dohody stran, nebo tak neurčí zákon. Podnikatel můţe spotřebiteli zjednodušit jeho situaci a umoţnit odstoupení za pomocí elektronického vzorového formuláře na internetových stránkách.73 S touto moţností jsem se jiţ v rámci svých internetových nákupu po 1. lednu 2014, kdy se stal účinným NOZ, setkala. V obchodních podmínkách podnikatele byl uveden odkaz na jednoduchý elektronický formulář k odstoupení od smlouvy. Tento byl nadepsán slovy „Oznamuji, ţe tímto odstupuji od smlouvy“, dále bylo automaticky přednastaveno datum. Spotřebiteli tak zbylo k vyplnění pouze jméno a příjmení, adresa, číslo objednávky a e-mailový kontakt. Takto učiněné odstoupení je pro spotřebitele, který smlouvu uzavřel za pomocí internetu, jistě nejjednodušší variantou. Podnikatel je poté povinen spotřebiteli bez zbytečného odkladu potvrdit přijetí učiněného oznámení, a to v textové podobě. Pokud podnikatel svou povinnost nesplní, nemá to vliv na platnost odstoupení. Podnikatel však můţe být sankcionován podle předpisů veřejného práva.74
70
čl. 12 směrnice o právech spotřebitelů tamtéţ, čl. 15 odst. 1 72 § 1820 odst. 1 písm. f) NOZ 73 tamtéţ, § 1830 74 ELIÁŠ, Karel a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou. 1. vyd. Ostrava: Sagit, 2012, s. 745. 71
32
Odstoupením se smlouva od počátku ruší.75 V rozsahu účinků odstoupení zanikají také práva a povinnosti stran. Práva třetích osob nabytá v dobré víře však tímto nejsou dotčena.76 Nově je v NOZ oproti OZ upraveno také automatické ukončení úvěrové smlouvy nebo smlouvy o zápůjčce v případě, ţe spotřebitel odstoupí od smlouvy hlavní. To platí bez dalšího u smluv uzavřených distančním způsobem. V případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory je však stranám dána moţnost se při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru od tohoto pravidla odchýlit nebo ho přímo nevyloučit.77 Toto ustanovení můţe být dle mého názoru obchodníky zneuţíváno (např. umístěním výjimky z odstoupení do obchodních podmínek). Spotřebitel, který si při uzavírání úvěrové smlouvy tyto podmínky pečlivě nepřečte, můţe být později nepříjemně překvapen, ţe od této smlouvy nelze odstoupit. 4.1.4 Shrnutí
Úprava CESL v oblasti uplatnění odstoupení od smlouvy a jeho účinků zcela koresponduje s úpravou ve směrnici o právech spotřebitelů. Všechny porovnávané předpisy také shodně zavazují obchodníka, aby před uzavřením smlouvy poskytl spotřebiteli informace o moţnosti odstoupení spolu se vzorovým formulářem pro odstoupení. Obchodník můţe spotřebiteli namísto těchto informací poskytnout vzorové poučení o odstoupení od smlouvy,78 které je opět přílohou jak směrnice o právech spotřebitelů, tak CESLu. V české právní úpravě náleţitosti tohoto poučení stanoví prováděcí právní předpis, kterým je jiţ výše zmíněné nařízení vlády č. 363/2013 Sb. Český zákonodárce však v NOZ na rozdíl od evropských předpisů výslovně neuvedl, ţe spotřebitel můţe k odstoupení pouţít vzorový formulář. Pouze stanovil obchodníkům povinnost sdělit před uzavřením smlouvy spotřebiteli moţnost jeho vyuţití. Pokud obchodník tuto svou povinnost opomene a neinformuje spotřebitele o vzorovém formuláři nebo vzorovém poučení o odstoupení, bude český spotřebitel znevýhodněn. Často jsem se během své praxe setkávala s případy, ţe spotřebitelé místo jasného „odstupuji od smlouvy“ pouţívali výrazy jako „vracím Vám zboţí nebo posílám objednané zboţí zpět“. Přičemţ tyto formulace zcela jistě neodpovídají poţadavku jednoznačnosti prohlášení, jelikoţ by bylo moţné se domnívat, ţe se jedná 75
§ 2004 odst. 1 NOZ tamtéţ, § 2005 odst. 1 77 tamtéţ, § 1816 78 srov. čl. 17 odst. 4 přílohy I CESL, čl. 6 odst. 4 směrnice o právech spotřebitelů, § 1820 odst. 2 NOZ 76
33
např. o reklamaci. Za hlavní nedostatek české úpravy ovšem povaţuji fakt, ţe při odstoupení od smlouvy uzavřené mimo prostory obvyklé k podnikání můţe být automatické ukončení smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřeného k hlavní (většinou kupní) smlouvě vyloučeno dohodou stran úvěrové smlouvy. Sama důvodová zpráva NOZ k § 1816 říká, ţe má chránit spotřebitele před moţnými obtíţení při odstoupení od smlouvy.79 Domnívám se však, ţe touto moţnou odchylkou naopak dochází ke značnému sníţení úrovně ochrany spotřebitele oproti úpravě evropské. Abych nebyla k NOZ pouze kritická, na rozdíl od CESLu nebo směrnice o právech spotřebitelů NOZ výslovně uvádí, ţe po odstoupení smlouva zaniká s účinky ex tunc. Toto určení účinků odstoupení je bohuţel snad jedinou propracovanější částí v české úpravě.
4.2 Délka lhůty pro odstoupení a její zachování 4.2.1 CESL
CESL stanoví lhůtu pro odstoupení od smlouvy uzavřené na dálku i mimo obchodní prostory shodně v délce 14 dnů.80 Během této lhůty můţe spotřebitel od smlouvy odstoupit bez udání důvodů a bez jakýchkoliv dalších nákladů, neţ těch, které jsou dále v CESLu uvedeny.81 Jestliţe obchodník neposkytl spotřebiteli potřebné informace o právu na odstoupení od smlouvy, lhůta na odstoupení skončí uplynutím 1 roku od konce původní lhůty82, tzn. ţe se prodluţuje na 14 dnů a 12 měsíců. Nejprve tedy běţí standardní 14 denní lhůta pro odstoupení, poté začíná plynout sankční 12 měsíční lhůta za neposkytnutí informací. Pokud obchodník tyto informace poskytne dodatečně během 1 roku od konce původní 14 denní lhůty, začíná ode dne, kdy spotřebitel poţadované informace obdrţel, běţet opět klasická 14 denní lhůta na odstoupení.83 Lhůta na odstoupení tedy můţe trvat maximálně 1 rok a 28 dní, kdy nejprve uplyne klasická 14 denní lhůta na odstoupení,
79
ELIÁŠ a kol., op. cit., s. 737. čl. 42 odst. 1 přílohy I CESL 81 tamtéţ, čl. 40 odst. 1 přílohy I 82 tamtéţ, čl. 42 odst. 2 písm. a) přílohy I 83 tamtéţ, čl. 42 odst. 2 písm. b) přílohy I 80
34
poté nastupuje sankční lhůta v délce 1 roku, ve které můţe obchodník dodatečně sdělit potřebné informace. Pokud se tak stane, běţí opět 14 denní lhůta na odstoupení. K zachování lhůty stačí, aby bylo oznámení o odstoupení odesláno před uplynutím této lhůty.84 Oznámení nemusí být ve lhůtě doručeno, coţ samozřejmě usnadňuje pozici spotřebitele. Ten má takto reálně delší dobu na rozmyšlení, zda si zboţí ponechá nebo od smlouvy odstoupí, jelikoţ nemusí oznámení o odstoupení zasílat s předstihem, aby bylo obchodníkovi ve lhůtě skutečně doručeno. 4.2.2 Směrnice o právech spotřebitelů
Směrnice o právech spotřebitelů umoţňuje spotřebiteli odstoupit od smlouvy také do 14 dnů, a to bez uvedení důvodu a bez vzniku jiných nákladů neţ těch, které jsou směrnicí o právech spotřebitelů dále předvídány.85 V případě,
ţe
obchodník
neposkytne
spotřebiteli
informace
o
právu
na odstoupení od smlouvy podle poţadavků směrnice o právech spotřebitelů, skončí lhůta na odstoupení 12 měsíců od uplynutí lhůty původní
86
, tzn. ţe délka lhůty je zde
opět klasicky 14 dní se sankčním prodlouţením za neposkytnutí informací v délce 1 roku. Dále však platí, ţe pokud spotřebitel obdrţí předepsané informace dodatečně během 12 měsíců od počátku běhu lhůty pro odstoupení, končí lhůta pro odstoupení uplynutím 14 dnů ode dne, kdy spotřebitel tyto informace obdrţel.87 Nejzazším okamţikem, kdy tedy obchodník můţe poskytnout spotřebiteli informace je 12 měsíců po počátku běhu lhůty pro odstoupení, přičemţ poté má spotřebitel ještě 14 dní na odstoupení. To znamená, ţe nejdelší moţná lhůta na odstoupení je při variantě dodatečného poskytnutí informací obchodníkem 12 měsíců a 14 dní. K platnému odstoupení opět stačí, pokud je oznámení o odstoupení od smlouvy před uplynutím lhůty obchodníkovi odesláno.88 4.2.3 Nový občanský zákoník
Dle úpravy v NOZ můţe spotřebitel odstoupit od smlouvy shodně s evropskými předpisy ve lhůtě 14 dnů.89 Ustanovení, ţe k odstoupení není třeba uvádět důvod a ţe 84
čl. 41 odst. 4 přílohy I CESL čl. 9 odst. 1 směrnice o právech spotřebitelů 86 tamtéţ, čl. 10 odst. 1 87 tamtéţ, čl. 10 odst. 2 88 tamtéţ, čl. 11 odst. 2 85
35
s právem na odstoupení nelze spojit ţádný postih90, bylo včleněno do obecných ustanovení o smlouvách uzavíraných se spotřebitelem (zde konkrétně § 1818 věta první NOZ). Obecná formulace „bez uvedení důvodů a bez jakékoliv sankce“ tedy jiţ není u smluv uzavřených na dálku ani mimo obchodní prostory výslovně uvedena, coţ dle mého názoru můţe být minimálně z počátku pro spotřebitele matoucí. Jestliţe obchodník spotřebitele náleţitě nepoučí o jeho právu na odstoupení, můţe spotřebitel odstoupit od smlouvy ve lhůtě 1 roku a 14 dnů od počátku běhu lhůty. Pokud by byl spotřebitel poučen o právu na odstoupení dodatečně v této lhůtě, běţí ode dne, kdy spotřebitel poučení obdrţel klasická 14 denní lhůta na odstoupení.91 Z uvedeného tedy vyplývá, ţe nejdelší moţná lhůta na odstoupení v případě neposkytnutí informací obchodníkem dle NOZ je 1 rok a 28 dní - obchodník můţe spotřebiteli poskytnout poučení nejpozději 1 rok a 14 dní po počátku běhu lhůty. Aţ poté začíná běţet spotřebiteli lhůta 14 dnů na odstoupení. Aby byla lhůta zachována, stačí opět, pokud spotřebitel před jejím uplynutím obchodníkovi odešle oznámení o odstoupení od smlouvy.92 Toto je zásadní rozdíl oproti úpravě v OZ, dle kterého bylo odstoupení od smlouvy ve lhůtě druhé straně nutné doručit. Znění NOZ je tak ve shodě s evropskými předpisy. 4.2.4 Shrnutí
Klasickou lhůtu pro odstoupení upravují všechny tři porovnávané předpisy shodně v délce 14 dnů. Délky lhůt se taktéţ neliší v případě sankčního prodlouţení, kdy obchodník neposkytl spotřebiteli potřebné informace o odstoupení (podmínky, lhůta, postup při uplatnění práva na odstoupení), zde je shodně stanoveno prodlouţení lhůty na 14 dní a 1 rok. Jedinou odchylkou je moţná maximální délka lhůty za situace, kdy obchodník dodatečně sdělí spotřebiteli poţadované informace o odstoupení v průběhu lhůty pro odstoupení. Dle směrnice o právech spotřebitelů je tato maximální lhůta stanovena v délce 1 rok a 14 dní, kdy obchodník tyto dodatečné informace můţe poskytnout nejdéle ve lhůtě 12 měsíců od počátku běhu lhůty samotné. Od tohoto okamţiku běţí 14 denní lhůta na odstoupení. Na druhou stranu v NOZ i v CESLu je 89
§ 1829 odst. 1 NOZ Nově byl namísto termínu sankce uţit v NOZ pojem postih. Tato změna terminologie by však neměla přinést ţádné významnější důsledky, jelikoţ tyto termíny by měly být vykládány obdobně. – viz. SELUCKÁ, Markéta a kol. Koupě a prodej. Nový občanský zákoník. Společná evropská právní úprava prodeje. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 40. 91 § 1829 odst. 2 NOZ 92 tamtéţ, § 1818 věta druhá 90
36
maximální lhůta určena hranicí 1 rok a 28 dní, jelikoţ oba tyto předpisy vycházejí z konstrukce, ţe spotřebitel můţe být dodatečně informován nejpozději ve lhůtě 1 roku a 14 dní, přičemţ k tomuto se ještě přidává další 14 denní lhůta na odstoupení po poskytnutí informací.
4.3 Počátek běhu lhůty pro odstoupení 4.3.1 CESL
Počátek běhu lhůty pro odstoupení je v čl. 42 odst. 1 přílohy I CESL stanoven odlišně s ohledem na druh předmětu smlouvy. U kupních smluv se počátek lhůty počítá ode dne, kdy spotřebitel objednané zboţí převezme. Stejné pravidlo se pouţije i pro kupní smlouvy, ve kterých se obchodník zavázal k poskytnutí dalších souvisejících sluţeb. Pokud však byla smlouva o poskytování souvisejících sluţeb uzavřena aţ po dodání zboţí, běţí lhůta k odstoupení ode dne uzavření této dodatečné smlouvy. Jestliţe si spotřebitel objednal více druhů zboţí v rámci jedné objednávky a toto zboţí bylo dodáváno postupně, začíná lhůta pro odstoupení běţet dnem, kdy spotřebitel převezme poslední předmět smlouvy. Stejné pravidlo platí i v případě, ţe se jednalo o jeden druh zboţí, které však bylo podle smlouvy dodáváno po částech. Při pravidelných opakujících se dodávkách zboţí během předem stanovené doby počíná lhůta běţet dnem, kdy spotřebitel převezme první část zboţí. V případě digitálního obsahu nacházejícího se na pevném nosiči se pouţije ustanovení o kupní smlouvě (tj. den převzetí zboţí). V opačném případě, kdy je digitální obsah dodáván např. elektronicky, lhůta začíná běţet ode dne uzavření smlouvy. 4.3.2 Směrnice o právech spotřebitelů
Směrnice o právech spotřebitelů stanoví také rozdílný počátek běhu lhůty v závislosti na předmětu smlouvy.93 V případě smlouvy o poskytování sluţeb začíná lhůta pro odstoupení běţet ode dne uzavření smlouvy. U kupních smluv lhůta obecně běţí ode dne, kdy spotřebitel získá zboţí do fyzického drţení. Pokud by se však jednalo o objednávku více druhů zboţí, která má být dodáváno samostatně, běţí lhůta ode dne, kdy spotřebitel získá do fyzického drţení 93
čl. 9 odst. 2 směrnice o právech spotřebitelů
37
poslední kus zboţí. Stejné pravidlo platí i tehdy, jestliţe se jeden druh zboţí skládá z více poloţek, které mají být dodávány postupně. Zde lhůta běţí také ode dne obdrţení poslední části zboţí. Naopak, jestliţe se jedná o pravidelnou dodávku zboţí po předem stanovenou dobu, lhůta na odstoupení běţí ode dne, kdy spotřebitel obdrţí první kus zboţí. Při dodání digitálního obsahu, který se nenachází na hmotném nosiči, lhůta začíná běţet ode dne uzavření smlouvy. 4.3.3 Nový občanský zákoník
NOZ určuje počátek běhu lhůt obecně ode dne uzavření smlouvy. Toto ustanovení se vztahuje na smlouvy o poskytování sluţeb. Pro smlouvy jejichţ předmětem je dodání zboţí, jsou dále stanoveny výjimky z výše uvedeného pravidla. U kupní smlouvy běţí lhůta ode dne převzetí zboţí, v případě smlouvy na několik druhů zboţí nebo na dodávku několika částí zboţí počítáme počátek lhůty ode dne převzetí poslední dodávky. Nakonec u smluv, dle kterých mají probíhat pravidelná opakovaná plnění spočívající v dodání zboţí, je počátkem den převzetí první dodávky zboţí.94 4.3.4 Shrnutí
Počátek běhu lhůty pro odstoupení je ve všech porovnávaných předpisech upraven rámcově obdobně. Nejpropracovanější úpravu obsahuje CESL, který konkrétně vyjmenovává všechny moţné způsoby, které mohou nastat. Zcela odlišný přístup byl zvolen v NOZ, kde bylo zavedeno obecné pravidlo o počátku běhu lhůty ode dne uzavření smlouvy, přičemţ výjimky jsou dále stanoveny. Dle mého názoru je tento postup dostačující. Jsem přesvědčena se, ţe není zcela nutné jmenovitě vypisovat všechny moţné způsoby počátku běhu lhůty. Otázkou spíše zůstává, zda je moţné odstoupit od smlouvy ještě před počátkem běhu lhůty pro odstoupení, tj. ještě před převzetím zboţí? Směrnice o právech spotřebitelů uvádí v čl. 9 odst. 2, ţe lhůta pro odstoupení končí uplynutím 14 dnů. Není zde však uvedeno ţádné omezení směrem k nemoţnosti uplatnit právo na odstoupení ještě před jejím faktickým počátkem, tj. po uzavření kupní smlouvy, avšak ještě před převzetím zboţí. Sama směrnice o právech spotřebitelů navíc ve své preambuli říká, ţe spotřebitel by měl mít moţnost odstoupit od smlouvy i před tím, neţ získá zboţí 94
§ 1829 odst. 1 NOZ
38
do fyzického drţení.95 Osobně s touto myšlenkou nesouhlasím. Pokud si spotřebitel nějaké zboţí objedná, předpokládá se, ţe si jeho koupi předem dostatečně rozmyslel. Institut odstoupení by měl vyuţít aţ v případě, kdy zboţí reálně nesplňuje jeho poţadavky, coţ lze zjistit aţ po jeho fyzické prohlídce. Pokud by odstoupil ještě před převzetím, objednání postrádá smysl. Stejnou moţnost pro spotřebitele nabízí i úprava CESL, kdy čl. 41 stanoví, ţe spotřebitel můţe odstoupit od smlouvy kdykoliv před uplynutím lhůty pro odstoupení. Tímto je stanovena pouze nejzazší moţná hranice pro odstoupení. Pokud bychom však připustili, ţe spotřebitel můţe odstoupit ještě před převzetím zboţí, zcela by ztratila smysl výslovná úprava počátku běhu lhůty pro odstoupení stanovená k okamţiku převzatí věci, jelikoţ by bylo moţné pro všechny případy uplatnit odstoupení od okamţiku uzavření smlouvy. Zatímco směrnice operuje s koncem lhůty a CESL umoţňuje odstoupit kdykoliv před koncem lhůty, NOZ stanoví, ţe spotřebitel můţe odstoupit ve lhůtě 14 dnů, která začíná běţet ode dne převzetí zboţí. Čistě jazykovým výkladem z tohoto nelze dovodit moţnost spotřebitel uplatnit právo na odstoupení dřív, neţ se fakticky seznámí se zakoupeným zboţím. Takového řešení povaţuji za vhodné a v poměru vztahu obchodník - spotřebitel vyváţené. I kdyţ na druhou stranu zcela nekoresponduje s úpravou poţadovanou evropskými předpisy.
4.4 Omezení práva na odstoupení – výjimky 4.4.1 CESL
CESL obsahuje v čl. 40 odst. 1, 2 a 3 přílohy I taxativní seznam výjimek, kdy právo na odstoupení od smlouvy uzavřené na dálku nebo mimo obchodní prostory nelze vyuţít.96 Jedná se o smlouvy na dodávku potravin, nápojů a jiného zboţí určeného pro běţnou spotřebu v domácnosti, které obchodník fyzicky doručuje ke spotřebiteli domů nebo na jeho pracoviště, a to ve formě častých a pravidelných dodávek. Dále smlouvy, které byly uzavřeny za pouţití prodejních automatů nebo automatizovaných obchodních komor. Toto pravidlo se jeví jako poněkud nevýznamné ve spotřebitelských 95
bod (40) preambule směrnice o právech spotřebitelů V čl. 40 odst. 1 přílohy I CESL je uvedena výjimka zmíněná jiţ v úvodu této kapitoly, a to nemoţnost odstoupit od smluv uzavřených mimo obchodní prostory, u nichţ celková smluvní cena nepřesáhne 50 EUR. 96
39
vztazích řídících se úpravou CESL, kdy s pouţitím této úpravy musí spotřebitel výslovně souhlasit, coţ v případě uzavírání smluv faktickým jednáním přes prodejní automaty lze jen těţko uskutečnit. Dále nelze odstoupit od smluv na dodání zboţí nebo poskytnutí souvisejících sluţeb, jejichţ cena je závislá na cenách na finančním trhu, přičemţ ke změně této ceny můţe dojít během lhůty pro odstoupení a obchodník tyto změny nemůţe ovlivnit. Výslovně jsou mezi výjimkami zařazeny také smlouvy na dodání alkoholických nápojů, u nichţ je cena sjednávána při uzavření kupní smlouvy, avšak tyto mohou být dodány aţ po uplynutí 30 dnů, přičemţ jejich cena závisí na kolísání cen na trhu, které obchodník nemůţe ovlivnit. Odstoupení je také vyloučeno u zboţí nebo digitálního obsahu vyrobeného „na přání“ spotřebitele, tj. podle jeho poţadavků nebo přizpůsobeného jeho osobním potřebám, dále u smluv na dodání rychle se kazícího zboţí nebo zboţí s krátkou dobou spotřeby, u smluv o prodeji novin a časopisů, pokud se nejedná o předplatné na tyto publikace, u smluv uzavřených na veřejné draţbě a smluv o poskytování stravovacích nebo rekreačních sluţeb, u nichţ je jiţ určeno datum nebo lhůta jejich plnění. Spotřebitel také nemůţe odstoupit od smluv na zboţí dodané v zapečetěném obalu, pokud ho z tohoto obalu vyňal, a tedy toto zboţí nelze vrátit z důvodu ochrany zdraví nebo důvodů hygienických. Dalšími výjimkami jsou smlouvy na dodání audio nebo videozáznamů nebo počítačových programů, u nichţ spotřebitel porušil originální obal nebo smlouvy na zboţí, které bylo po jeho doručení vzhledem k jeho povaze nenávratně smícháno s jiným zboţím. Speciální výjimka platí u smluv na dodání digitálního obsahu, který není poskytován na hmotném nosiči (tj. pokud je poskytován elektronicky). Zde platí, ţe spotřebitel nemůţe odstoupit od smlouvy v případě, ţe mu byl digitální obsah dodán s jeho výslovným předchozím souhlasem a ţe spotřebitel věděl, ţe takto poskytnutým plněním ztratí právo na odstoupení od smlouvy. Poslední výjimka se týká osobních návštěv obchodníka u spotřebitele doma za účelem provedení nezbytné opravy nebo údrţby, o kterou spotřebitel výslovně poţádal. Pokud však obchodník během ţádané návštěvy vykoná navíc i jiné sluţby nebo poskytne jiné zboţí neţ náhradní díly nutné k opravě nebo údrţbě, zůstane spotřebiteli právo na odstoupení zachováno v rozsahu těchto dodatečně poskytnutých sluţeb nebo zboţí.
40
4.4.2 Směrnice o právech spotřebitelů
Směrnice o právech spotřebitelů taktéţ zakotvuje rozsáhlý taxativní výčet výjimek, kdy právo na odstoupení od smlouvy nelze uplatnit, a to ve svém čl. 16. Většina výjimek je totoţná s výše uvedenými v úpravě CESL – smlouvy na zboţí a alkoholické nápoje, jejichţ cena je závislá na kolísání cen na finančním trhu, zboţí vyrobené „na přání“ spotřebitele, zboţí podléhající rychlé zkáze nebo s krátkou dobou spotřeby, zboţí, které není moţné vrátit z hygienických důvodů, zboţí, které bylo neoddělitelně smíseno s jinými předměty. Pro tento případ je v bodu (49) preambule směrnice uvedeno jako příklad palivo, které nelze po jeho dodání zpětně oddělit od jiného, se kterým bylo nově dodané smíseno. Dále návštěva obchodníka za účelem provedení nezbytné opravy nebo údrţby, audio a videozáznamy či počítačových programy s porušeným originálním obalem, smlouvy na dodání novin či časopisů, vyjma předplatného na tyto publikace, poskytování sluţeb souvisejících s rekreační činností v určitém termínu nebo smlouvy uzavřené při veřejné draţbě. Na rozdíl od úpravy CESL, která u smluv uzavřených za pomocí prodejních automatů nebo automatizovaných obchodních komor a smluv na dodávku potravin, nápojů a jiného zboţí určeného pro běţnou spotřebu v domácnosti, které obchodník fyzicky doručuje do místa určeného spotřebitelem, vylučuje moţnost odstoupení od smlouvy, směrnice o právech spotřebitelů uvedené smlouvy vylučuje z rozsahu své působnosti.97 V konečném důsledku tak ani v těchto případech není moţné od smlouvy odstoupit. Směrnice o právech spotřebitelů navíc stanoví nemoţnost odstoupit od smluv na poskytování sluţeb, pokud tyto sluţby byly jiţ v plném rozsahu poskytnuty a s jejich plněním bylo započato s předchozím souhlasem spotřebitele. Tento souhlas musí být výslovný, jelikoţ spotřebitel si musí být vědom, ţe jeho poskytnutím ztrácí právo od smlouvy odstoupit. Stejné pravidlo platí u smluv na dodání digitálního obsahu, který není poskytování na hmotném nosiči, jak jiţ bylo uvedeno u úpravy CESL. 4.4.3 Nový občanský zákoník
Situace, kdy není moţné od smlouvy odstoupit, byly do ustanovení § 1837 NOZ téměř doslovně transponovány ze znění směrnice o právech spotřebitelů. NOZ také stejně jako směrnice o právech spotřebitelů stanoví, ţe se obecná ustanovení o uzavírání smluv 97
čl. 3 odst. 3 písm. j) a l) směrnice o právech spotřebitelů
41
distančním způsobem o smlouvách uzavřených mimo obchodní prostory nepouţijí na smlouvy uzavřené za pouţití prodejních automatů nebo automatizovaných obchodních prostor nebo smlouvy na dodávky potravin, nápojů nebo jiného zboţí běţné spotřeby dodávaného do místa dle spotřebitelova určení.98 Hlavní rozdíl oproti úpravě obsaţené v OZ je rozšíření výjimek, kdy spotřebitel nemůţe právo na odstoupení od smlouvy uplatnit. Jako pozitivní hodnotím nemoţnost odstoupit od smlouvy z hygienických důvodů, jelikoţ zboţí bylo dodáno v uzavřeném obalu, který spotřebitel jiţ porušil. Během své praxe jsem se setkala s případem, kdy spotřebitel uplatňoval právo na odstoupení od kupní smlouvy na dětský dudlík, jehoţ obal byl právě z hygienických důvodů opatřen přelepkou zaručující jeho nezávadnost. Spotřebitel tento dudlík z obalu vyjmul, čímţ přelepku znehodnotil. S dudlíkem však pro mě z neznámého důvodu nebyl spokojen, a proto chtěl od smlouvy odstoupit. Jelikoţ OZ nemoţnost odstoupení od smlouvy z hygienických důvodů nestanovoval, měl tak spotřebitel ze zákona na odstoupení nárok. 4.4.4 Shrnutí
K problematice omezení práva na odstoupení lze říci, ţe je upravena ve všech uvedených předpisech do značné míry velmi podobně. Nejpropracovanější seznam výjimek z práva na odstoupení od smlouvy přináší CESL, který kromě výjimek uvedených jiţ ve směrnici uvádí také některé další (např. smlouvy uzavřené pomocí prodejních automatů nebo smlouvy na dodávky potravin s doručením ke spotřebiteli domů) a některé ještě dále rozšiřuje (výslovně počítá s tím, ţe lze upravit na přání spotřebitele i digitální obsah). Úprava NOZ téměř doslovně koresponduje s úpravou stanovenou směrnicí o právech spotřebitelů. V seznamech výjimek lze najít pouze několik odlišností, např. CESL hovoří o osobní návštěvě obchodníka u spotřebitele doma za účelem provedení nezbytné opravy nebo údrţby. Směrnice o právech spotřebitelů jde o krůček dál. V jejím znění je uvedeno, ţe nelze odstoupit od smlouvy v případě, ţe obchodník navštíví spotřebitele na jeho výslovnou ţádost. Při této formulaci se můţe jednat o jakékoliv místo určené spotřebitelem. Nemusí se však jednat pouze o spotřebitelovu domácnost, ale např. o návštěvu obchodníka v objektu určeném k rodinné rekreaci.99 Mezi dalšími odlišnostmi lze uvést skutečnost, ţe NOZ mluví pouze o zboţí, které podléhá rychlé 98 99
§ 1840 písm. g) a l) NOZ srov. čl. 40 odst. 3 písm. e) přílohy I CESL a čl. 16 písm. h) směrnice o právech spotřebitelů
42
zkáze, ale jiţ neuvádí zboţí s krátkou dobou spotřeby. Tento nedostatek by dle mého názoru neměl být nijak fatální, jelikoţ tyto termíny jsou snadno zaměnitelné a není nutně třeba uvádět je současně. Poněkud větší nedostatek jiţ lze shledat v absenci výjimky z výjimky u prodeje novin, periodik a časopisů, kdy evropské předpisy stanoví, ţe pokud se jedná o předplatné na tyto publikace, tak od smlouvy odstoupit lze. NOZ však v tomto ohledu mlčí. V NOZ došlo také ke změně terminologie oproti úpravě původní. V OZ100 byl uveden termín audio nebo video nahrávka. Nový kodex občanského práva si však stanovil za cíl nahradit cizí výrazy českými. Zřejmě z tohoto důvodu je v § 1837 písm. h) NOZ uvedeno, ţe nelze odstoupit od smluv na dodávku zvukových a obrazových nahrávek, pokud spotřebitel poruší původní obal. V evropských předpisech je naproti tomu pouţit v současnosti běţně pouţívaný termín audio- nebo videozáznam.
4.5 Práva a povinnosti spotřebitele po odstoupení 4.5.1 CESL
Základním pravidlem je, ţe spotřebitel nenese ţádnou odpovědnost v důsledku vyuţití práva na odstoupení od smlouvy, pokud není v CESLu uvedeno jinak.101 Spotřebitel je po odstoupení povinen zaslat zboţí zpět, nebo ho předat obchodníkovi či jiné pověřené osobě, a to bez zbytečného odkladu, nejpozději do 14 dnů ode dne oznámení odstoupení. Obchodník můţe zboţí vyzvednout sám102, není to však jeho povinností. Spotřebitel při odstoupení hradí přímé náklady na vrácení zboţí. To platí však pouze v případě, ţe o této povinnosti byl obchodníkem informován ještě před uzavřením smlouvy. Obchodník můţe také tyto náklady dobrovolně převzít a uhradit cestu zboţí od spotřebitele.103 Tato varianta by mohla v budoucnu jistě být dobrým konkurenčním nástrojem. Spotřebitel není povinen hradit obchodníkovi ţádnou částku za vyuţívání zboţí během lhůty pro odstoupení.104 Jedinou úhradu, kterou můţe obchodník poţadovat, je částka za případné sníţení hodnoty zboţí, pokud s ním spotřebitel zacházel jinak, neţ je zapotřebí ke zjištění povahy, znaků a funkčnosti tohoto zboţí. Spotřebitel tedy můţe 100
§ 53 odst. 8 písm. d) OZ čl. 45 odst. 7 přílohy I CESL 102 tamtéţ, čl. 45 odst. 1 přílohy I 103 tamtéţ, čl. 45 odst. 2 přílohy I 104 tamtéţ, čl. 45 odst. 4 přílohy I 101
43
oblečení či obuv vyzkoušet, ale neměl by to nosit, můţe vyzkoušet kočárek na čistém povrchu, neměl by ho však vracet po týdnu, kdy s ním absolvoval kaţdý den několikahodinové procházky, můţe zkontrolovat funkčnost vysavače, neměl by však vysávat třikrát celý dům, neţ se rozhodne, ţe mu daný přístroj nevyhovuje a odstoupí od smlouvy. Na druhou stranu nároky na spotřebitele nesmí být přehnané (např. poţadavek navrácení zboţí pouze v neporušeném původním obalu), aby spotřebitele neodradili od vyuţití jeho práva odstoupit od smlouvy. Je třeba vzít v úvahu, ţe spotřebitele je nutno chránit, nelze mu však dát neodůvodněné výhody oproti obchodníkovi. Pokud však obchodník spotřebitele před uzavřením smlouvy řádně nepoučil o podmínkách odstoupení, spotřebitel za případné sníţení hodnoty zboţí odpovídat nebude.105 Jestliţe se jednalo o smlouvu na poskytování souvisejících sluţeb, u níţ spotřebitel výslovně poţádal, aby s poskytováním těchto sluţeb bylo začalo jiţ během lhůty pro odstoupení, je spotřebitel povinen zaplatit obchodníkovi úměrnou částku za sluţby poskytnuté do doby odstoupení od smlouvy. Tato částka se vypočítá dle rozsahu poskytnutých sluţeb v porovnání s celkovým plněním ze smlouvy a celkovou cenou dohodnutou ve smlouvě. Pokud by byla takto vypočítaná cena nepřiměřeně vysoká, určí se poměrná částka na základě trţní hodnoty toho, co bylo poskytnuto.106 Spotřebitel však neponese náklady za úplné nebo částečné poskytnutí sluţeb, které byly poskytnuty během lhůty na odstoupení bez jeho výslovné ţádosti nebo pokud ho obchodník řádně neinformoval o jeho právu na odstoupení.107 4.5.2 Směrnice o právech spotřebitelů
Směrnice v čl. 14 odst. 5 rovněţ stanoví obecné pravidlo, dle kterého spotřebitel nenese ţádnou odpovědnost v důsledku vyuţití práva odstoupit od smlouvy, pokud není ve směrnici o právech spotřebitelů stanoveno jinak. Poté, co spotřebitel uplatní své právo a odstoupí od smlouvy, má povinnost zaslat zakoupené zboţí zpět, předat ho osobně obchodníkovi nebo jím pověřené osobě. Musí tak učinit bez zbytečné prodlevy, nejpozději do 14 dnů ode dne, kdy obchodníkovi sdělil, ţe od smlouvy odstupuje. Obchodník můţe opět spotřebiteli jeho postavení ulehčit a zboţí si vyzvednout sám.108
105
čl. 45 odst. 3 přílohy I CESL tamtéţ, čl. 45 odst. 5 přílohy I 107 tamtéţ, čl. 45 odst. 6 písm. a) přílohy I 108 čl. 14 odst. 1 směrnice o právech spotřebitelů 106
44
Zvláštní pravidlo je stanoveno pro smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory, kdy bylo zboţí spotřebiteli doručeno domů bezprostředně při jejich uzavření. V tomto případě, jestliţe povaha zboţí neumoţňuje obvyklé odeslání zpět poštou, je obchodník povinen zboţí vyzvednout na své náklady u spotřebitele.109 Obecně nese přímé náklady na vrácení zboţí spotřebitel. Obchodník však můţe tyto náklady sám dobrovolně převzít nebo je musí uhradit v případě, ţe spotřebitele před uzavřením smlouvy o těchto nákladech neinformoval.110 Při vrácení zboţí po odstoupení spotřebitel odpovídá za sníţení hodnoty zboţí pouze v případě, ţe s tímto zboţím nakládal jiným způsobem, neţ by bylo nutné k seznámení se s povahou, vlastnostmi a funkčností zboţí. To však neplatí, pokud obchodník neposkytl před uzavřením smlouvy potřebné informace.111 Bod (47) preambule směrnice o právech spotřebitelů stanoví, ţe spotřebitel by měl se zboţím, které si objedná dálkově nebo zakoupí mimo obchodní prostory, zacházet tak, jak by nakládal se zboţím na prodejně. Takto by měl se zboţím zacházet po celou dobu, dokud existuje reálná šance, ţe se rozhodne od smlouvy odstoupit. Opět zde platí jiţ výše zmíněné pravidlo, ţe pokud spotřebitel výslovně poţádá o poskytování sluţeb jiţ během lhůty pro odstoupení, je povinen uhradit obchodníkovi úměrnou částku za poskytnuté sluţby do doby odstoupení od smlouvy.112 Spotřebitel však není povinen uhradit ţádné náklady za poskytnuté sluţby, které byly poskytnuty během lhůty pro odstoupení, ať uţ zcela nebo pouze částečně, v případě, ţe nebyl před uzavřením smlouvy obchodníkem řádně informován o moţnosti odstoupení nebo ţe o poskytování sluţeb jiţ během lhůty pro odstoupení výslovně nepoţádal.113 4.5.3 Nový občanský zákoník
Dle NOZ je spotřebitel povinen po odstoupení zaslat nebo předat zboţí podnikateli bez zbytečného odkladu, nejpozději do 14 dnů od odstoupení od smlouvy.114 Toto pravidlo je pro spotřebitele novou povinností, jelikoţ v OZ upraveno nebylo. OZ stanovoval povinnosti po odstoupení výslovně pouze pro dodavatele, kteří museli vrátit spotřebiteli zaplacené finanční částky nejpozději do 30 dnů od odstoupení
109
čl. 14 odst. 1 směrnice o právech spotřebitelů tamtéţ, čl. 14 odst. 1 111 tamtéţ, čl. 14 odst. 2 112 tamtéţ, čl. 14 odst. 3 113 tamtéţ, čl. 14 odst. 4 písm. a) 114 § 1831 NOZ 110
45
od smlouvy.115 V praxi se obchodníci často odvolávali na nespravedlnost úpravy, jelikoţ oni měli zákonem stanovenou povinnosti vrátit peníze do určité doby, spotřebitelé však lhůtu k vrácení zboţí stanovenou neměli. NOZ výslovně nestanoví, ţe spotřebitel hradí pouze přímé náklady na vrácení zboţí. Toto pravidlo lze však a contrario dovodit z ustanovení § 1832 odst. 3 NOZ, které říká, ţe náklady na vrácení zboţí hradí podnikatel v případě, ţe spotřebitele o povinnosti nést tyto náklady při odstoupení předem neupozornil. Jestliţe tedy podnikatel řádně splní svou poučovací povinnost, hradí tyto náklady spotřebitel. Obchodníci by celkově měli věnovat velkou pozornost řádnému poučení spotřebitele před uzavřením smlouvy. Pokud tak neučiní, plynout z toho pro ně dosti závaţné důsledky. Spotřebitel odpovídá podnikateli za případné sníţení hodnoty zboţí v tom případě, ţe se zboţím nakládal jiným způsobem, neţ který je nutný s ohledem na jeho povahu a vlastnosti. Jestliţe však podnikatel spotřebitele před uzavřením smlouvy řádně neinformoval o podmínkách odstoupení, spotřebitel za sníţení hodnoty zboţí neodpovídá.116 Toto ustanovení povaţuji za nešťastně formulované. Spotřebitel má dle evropských předpisů odpovídat za jiné nakládání, neţ které je nutné k seznámení se se zboţím. Dle NOZ však spotřebitel odpovídá za jiné nakládání, neţ je nakládání s daným druhem zboţí obvyklé. Aspekt seznámení se českému zákonodárci z úpravy naprosto vypadl. Dovedeno do důsledků, dle úpravy NOZ by spotřebitel mohl zboţí pouţívat jakkoliv dlouho a intenzivně, pokud by to neodporovalo povaze a vlastnostem daného předmětu. Časově by byl spotřebitel samozřejmě omezen lhůtou pro odstoupení. Na druhou stranu v prováděcím předpisu117, který stanoví podrobnosti o vzorovém poučení a vzorovém formuláři na odstoupení je uvedeno, ţe spotřebitel odpovídá pouze za sníţení hodnoty zboţí, které vzniklo v důsledku nakládání s tímto zboţím jiným způsobem, neţ který je nutný k obeznámení se s povahou a vlastnostmi zboţí, včetně jeho funkčnosti. Tato formulace je jiţ v souladu s ustanoveními evropských předpisů. Lze tedy předpokládat, ţe tato nesrovnalost bude překlenuta výkladem. U smluv na poskytování sluţeb, s jejichţ poskytováním bylo na základě výslovné ţádosti spotřebitele započato před uplynutím lhůty pro odstoupení, je spotřebitel povinen uhradit poměrnou část sjednané ceny za sluţby, které byly 115
§ 53 odst. 10 a § 57 odst. 1 OZ § 1833 NOZ 117 nařízení vlády č. 363/2013 Sb. 116
46
poskytnuty do doby platného odstoupení.118 Pokud by spotřebitel o poskytování sluţeb takto nepoţádal nebo by mu před uzavřením smlouvy podnikatel neposkytl řádné informace o odstoupení, není spotřebitel povinen hradit ţádné náklady za jiţ poskytnuté sluţby.119 4.5.4 Shrnutí
Všechny porovnávané předpisy stanovují spotřebiteli stejnou povinnost, a to vrátit zboţí nejpozději do 14 dnů po odstoupení. Oba evropské předpisy však dávají spotřebiteli výhodnější postavení neţ NOZ. Stanoví moţnost obchodníka nabídnout se, ţe zboţí u spotřebitele vyzvedne sám. NOZ tuto variantu výslovně neuvádí, avšak jistě by bylo moţné ji sjednat smluvně. NOZ také výslovně neumoţňuje předat zboţí jiné osobě neţ podnikateli. Dle úpravy v evropských předpisech je naproti tomu moţné zboţí při odstoupení předat také osobě, kterou obchodník k tomuto pověřil nebo zmocnil. Navíc NOZ nespecifikuje povahu 14 denní lhůty, kterou má spotřebitel na odeslání zboţí zpět k podnikateli. Na rozdíl od evropských předpisů, které lhůtu povaţují za zachovanou, pokud je zboţí odesláno před jejím uplynutím.120
4.6 Práva a povinnosti obchodníka po odstoupení 4.6.1 CESL
Povinností obchodníka poté, co spotřebitel odstoupí od smlouvy, je vrátit mu veškeré platby, které od něho obdrţel, a to včetně případných nákladů na dodání. Musí tak učinit bez zbytečného odkladu, nejpozději do 14 dnů od oznámení odstoupení. Zaplacenou částku musí vrátit stejným způsobem, jakým spotřebitel provedl počáteční transakci, jestliţe spotřebitel výslovně nesouhlasil s jiným způsobem vrácení peněz a jestliţe tím spotřebiteli nevzniknou ţádné další poplatky.121 Tzn. pokud spotřebitel uhradil smluvní cenu bankovním převodem, obchodník mu musí vrátit peníze taktéţ tímto bezhotovostním převodem. Obchodník však není povinen hradit náklady na dodání, které převyšují cenu nejlevnějšího způsobu standardního dodání, které obchodník nabízí.122 Pokud tedy spotřebitel zvolil jako způsob dopravy nějakou nadstandardní 118
§ 1834 NOZ tamtéţ, § 1836 písm. a) 120 čl. 14 odst. 1 směrnice o právech spotřebitelů a čl. 45 odst. 1 přílohy I CESL 121 čl. 44 odst. 1 přílohy I CESL 122 tamtéţ, čl. 44 odst. 2 přílohy I 119
47
variantu (např. expresní doručení do druhého dne), není obchodník povinen hradit dodatečné náklady, které převyšují standardní cenu obvyklé poštovní přepravy. Obchodník je povinen vrátit zaplacenou částku nejpozději do 14 dnů. V případě kupní smlouvy však můţe vrácení pozdrţet do doby, neţ získá zpět zboţí nebo alespoň doklad od spotřebitele, ţe zboţí jiţ zaslal. Pokud se však obchodník nabídl, ţe si zboţí od spotřebitele osobně vyzvedne, platí pro vrácení peněz základní 14 denní lhůta.123 V CESLu je také jako povinnost obchodníka stanoveno, ţe musí vyzvednout na své náklady zboţí, které bylo předmětem smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory a které bylo spotřebiteli doručeno domů při uzavření smlouvy, jestliţe povaha zboţí neumoţňuje jeho odeslání zpět pomocí poštovních sluţeb.124 Toto pravidlo bylo zmíněno jiţ u směrnice o právech spotřebitelů, avšak tam je uvedeno pod právy spotřebitele. 4.6.2 Směrnice o právech spotřebitelů
Obchodník je povinen vrátit veškeré platby, které získal od spotřebitele, včetně nákladů na dodání, to vše bez zbytečné prodlevy, nejpozději do 14 dnů ode dne, kdy byl spotřebitelem informován o odstoupení od smlouvy. Zaplacenou částku je povinen vrátit stejným způsobem, jaký pouţil spotřebitel. Odchýlit se můţe pouze v případě, ţe spotřebitel s jiným způsobem vrácení peněz spotřebitel výslovně souhlasí a ţe mu tím nevzniknou ţádné další poplatky.125 Obchodník opět nemusí hradit dodatečné náklady na dodání, jestliţe spotřebitel zvolil v nabídce obchodníka jiný neţ nejlevnější způsob standardního dodání zboţí.126 Pokud obchodník spotřebiteli nenabídl moţnost, ţe si zboţí osobně vyzvedne a jedná se o kupní smlouvu, má obchodník moţnost počkat s vrácením plateb spotřebiteli do té doby, neţ obdrţí zboţí od spotřebitele, nebo alespoň spotřebitel prokáţe, ţe zboţí obchodníkovi jiţ odeslal.127
123
čl. 44 odst. 3 přílohy I CESL tamtéţ, čl. 44 odst. 4 přílohy I 125 čl. 13 odst. 1 směrnice o právech spotřebitelů 126 tamtéţ, čl. 13 odst. 2 127 tamtéţ, čl. 13 odst. 3 124
48
4.6.3 Nový občanský zákoník
NOZ stanoví, ţe podnikatel nemůţe po spotřebiteli poţadovat úhradu jiných nákladů, neţ které jsou dále zákonem stanoveny.128 Povinnosti podnikatele jsou dále stanoveny shodně se směrnicí o právech spotřebitelů – obchodník musí vrátit bez zbytečného odkladu, nejpozději do 14 dnů, všechny peněţní prostředky včetně nákladů na dodání, a to stejným způsobem, jakým uhradil cenu spotřebitel. Jiný způsob lze zvolit pouze, pokud s tím spotřebitel výslovně souhlasí a nevzniknou mu tím další náklady.129 Podnikatel není povinen vracet spotřebiteli náklady na dodání zboţí ve výši, v jaké spotřebitelem zvolený způsob dodání převyšuje cenu nejlevnějšího obchodníkem nabízeného způsobu dodání zboţí.130 Toto ustanovení je opět formulováno poněkud nešťastně, jelikoţ nejlevnější obchodníkem nabízený způsob dodání bude většinou osobní převzetí, které zpoplatněno nebývá. Evropské předpisy oproti tomu mluví o dodatečných
nákladech
oproti
nejlevnějšímu
způsobu
standardního
dodání.
Za standardní lze převáţně u distančních smluv povaţovat zaslání pomocí poštovních sluţeb nebo doručovací společnosti, osobní převzetí však většinou v úvahu nepřipadá. Nelze tedy po českém spotřebiteli striktně poţadovat, aby vţdy volil pouze nejlevnější způsob dodání zboţí, jelikoţ by to vedlo ke sníţení ochrany spotřebitele v České republice. Při jednom internetovém nákupu jsem se setkala s vhodným řešením, kdy obchodník předešel těmto moţným dohadům ohledně nákladů na dodání, kdyţ uvedl, ţe za nejlevnější nabízený způsob dodání zboţí nepovaţuje moţnost osobního převzetí zboţí zdarma v místě podnikání prodávajícího. Podnikatel opět není povinen vrátit peněţní prostředky spotřebiteli, dokud ten podnikateli zboţí nepředá nebo neprokáţe, ţe jej jiţ odeslal.131 Pro případy, kdy spotřebitel odstoupí od smlouvy uzavřené mimo prostory obvyklé k podnikání, u které bylo zboţí dodáno v okamţiku uzavření smlouvy samotné, je podnikatel také povinen převzít zboţí na své náklady u spotřebitele doma, jestliţe povaha zboţí neumoţňuje jeho obvyklé odeslání zpět poštou.132
128
§ 1831 odst. 2 NOZ tamtéţ, § 1832 odst. 1 130 tamtéţ, § 1832 odst. 2 131 tamtéţ, § 1832 odst. 4 132 tamtéţ, § 1835 129
49
4.6.4 Shrnutí
Práva a povinnosti účastníků spotřebitelského vztahu jsou ve většině případů zrcadlové, co je právem spotřebitele, je také povinností obchodníka, to platí i naopak. Všechny výše porovnávané předpisy upravují práva a povinnosti obchodníka po odstoupení velmi podobně. Jedinou výtku bych měla pouze k transpozici ustanovení o nákladech na dodání, které je obchodník povinen vrátit spotřebiteli. Při tvorbě tohoto ustanovení český zákonodárce zřejmě nedomyslel veškeré moţné alternativy, coţ můţe opět vést ke znevýhodnění českého spotřebitele.
50
Závěr Není pochyb o tom, ţe moţný potenciál vnitřního trhu EU není doposud v plné míře vyuţíván. Spotřebitelé stále raději nakupují na domácím trhu, a to často i za vyšší ceny, jelikoţ se obávají moţných komplikací spojených s nákupem v zahraničí. Zavedení jednotné právní úpravy prodeje, které CESL přináší, tak jistě můţe přispět ke zjednodušení přeshraničních obchodů. Na druhou stranu však nelze říci, ţe by se tímto dostaly na roveň obchodům vnitrostátním. Přeshraniční obchody s sebou vţdy nesou i další faktické překáţky (např. velká vzdálenost mezi obchodníkem a spotřebitelem, cizí jazyky nebo obavy ze soudních sporů v zahraničí), které brání jejich dalšímu rozvoji. Ve vztazích mezi obchodníkem a spotřebitelem má CESL také jednu podstatnou nevýhodu – tuto úpravu nelze pouţít pro smlouvy související se spotřebitelským úvěrem. Přitom právě tyto smlouvy jsou v současné době velmi frekventované. Dnešní populace je zvyklá „ţít na dluh“ a sjednávání spotřebitelských úvěrů se stalo běţnou součástí ţivota. Článek 7 CESLu umoţňuje jeho pouţití jak na smlouvy mezi obchodníky a spotřebiteli, tak při splnění určitých podmínek také na smlouvy, kde jsou smluvními stranami obchodníci. V oblasti úpravy smluv mezi podnikateli je v praxi však jiţ zavedena a vyuţívána úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboţí. Proto se domnívám, ţe CESL do budoucna velkou šanci na uplatnění nemá.133 Přes skeptické úvahy o budoucnosti tohoto návrhu lze však říci, ţe CESL je kvalitním návrhem právního předpisu. Při jeho tvorbě se evropští zákonodárci zjevně inspirovali judikaturou Soudního dvora, která je promítnuta v nejednom ustanovení tohoto návrhu. Konkrétně k odstoupení od smlouvy, které bylo v této práci hodnoceno, lze konstatovat, ţe CESL obsahuje nejpropracovanější úpravu jednotlivých aspektů práva na odstoupení oproti směrnici o právech spotřebitelů a NOZ (např. počátek běhu lhůty na odstoupení nebo výslovné stanovení, ţe spotřebitel není povinen platit ţádnou náhradu za pouţívání zboţí během lhůty pro odstoupení). Celkově lze ale říci, ţe úprava odstoupení od smlouvy obsaţená v CESLu do značné míry koresponduje s úpravou 133
K tomu téţ: POSNER, Eric A. The Questionable Basis of the Common European Sales Law: The Role of an Optional Instrument in Jurisdictional Competition [online]. Social Science Research Network, publikováno 1. května 2012 [cit. 7. 2. 2014]. BŘICHÁČEK, Tomáš. Návrh volitelné unijní úpravy kupní smlouvy. Právní fórum. 2012, roč. 9, č. 12, s. 546 – 549.
51
obsaţenou v jiţ platné směrnici o právech spotřebitelů. Díky tomu lze předpokládat, ţe většina národních právních úprav bude po provedení transpozice směrnice o právech spotřebitelů a nově uplatňovanému principu úplné harmonizace s úpravou obsaţenou v CESLu taktéţ obsahově shodná. To lze potvrdit s ohledem na NOZ, jehoţ znění se ve většině případů shoduje se směrnicí o právech spotřebitelů, tedy i s úpravou CESL. Českému zákonodárci je však moţné vytknout několik nedostatků, které se v naší právní úpravě odstoupení vyskytly, a to většinou v neprospěch českého spotřebitele, např. neodůvodněné rozdíly v automatickém ukončování doplňkových smluv, odpovědnost spotřebitele za sníţení hodnoty zboţí během doby do uplatnění práva na odstoupení od smlouvy nebo náklady na dodání zboţí, které je obchodník po odstoupení povinen vrátit spotřebiteli. Přestoţe je CESL prozatím pouze návrhem nařízení a v současné době stále není jisté, zda bude skutečně schválen 134, lze jej označit za nejvýznamnější dokument, který byl do této doby v oblasti smluvního práva a ochrany spotřebitele vytvořen. V tomto odvětví, kde doposud probíhala převáţně harmonizace za pomocí směrnic, je forma nařízení, které přináší volitelný reţim právní úpravy v rámci úpravy vnitrostátní, něčím zcela novým.
134
CESL byl zatím dne 26. února 2014 přijat v prvním čtení v Evropském parlamentu, v současné chvíli (začátek března 2014) se tak čeká na vyjádření Rady. – viz. CLIVE, Eric. European Parliament adopts proposal for a Common European Sales Law [online]. European Private Law News, publikováno 26. 2. 2014 [cit. 5. 3. 2014].
52
Seznam použitých pramenů Monografie a sborníky [1] ELIÁŠ, Karel a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou. 1. vyd. Ostrava: Sagit, 2012, 1120 s. ISBN 978-80-7208-922-2. [2] ONDŘEJ, Jan a kol. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele. Ekonomické, právní a sociální aspekty. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, 365 s. ISBN 978-807400-446-9. [3] SELUCKÁ, Markéta. Ochrana spotřebitele v soukromém právu. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, 134 s. ISBN 987-80-7400-037-9. [4] SELUCKÁ, Markéta a kol. Koupě a prodej. Nový občanský zákoník. Společná evropská právní úprava prodeje. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, 245 s. ISBN 97880-7400-471-1. [5] ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, 1373 s. ISBN 978-80-7400-108-6. [6] TICHÝ, Luboš; VEČL, Tomáš. Vývoj evropského spotřebitelského práva (k návrhu směrnice o právech spotřebitele). 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze v nakladatelství Eva Rozkotová, Beroun, 2009, 163 s. ISBN 978-80-904209-4-6. [7] VEČEŘA, Jiří. Ochrana spotřebitele v České republice a Evropské unii. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Leges, 2013, 268 s. ISBN 978-80-87576-34-2. Odborné články [1]
BŘICHÁČEK, Tomáš. Kolizní úprava spotřebitelských smluv v nařízení Řím I – aktuální otázky. Právní rozhledy. 2012, roč. 20, č. 23-24, s. 829-836. ISSN 12106410.
[2]
BŘICHÁČEK, Tomáš. Návrh volitelné unijní úpravy kupní smlouvy. Právní fórum. 2012, roč. 9, č. 12, s. 542-549. ISSN 1214-7966.
[3]
MELZER, Filip. K úpravě ochrany spotřebitele ve vládním návrhu občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2009, roč. 17, č. 21, s. 771-776. ISSN 1210-6410.
53
[4]
MIŠÚR, Peter. Evropská komise navrhla společnou evropskou právní úpravu smlouvy o prodeji. Obchodněprávní revue. 2011, roč. 3, č. 12, s. 357-361. ISSN 1803-6554.
[5]
PAUKNEROVÁ, Monika. Tři pohledy na mezinárodní kupní smlouvu: Vídeňská úmluva OSN, Nařízení Řím I a Společné evropské právo kupní smlouvy. Obchodněprávní revue. 2012, roč. 4, č. 6, s. 167-172, ISSN 1803-6554.
[6]
SELUCKÁ, Markéta. Ochrana spotřebitele v navrhovaném občanském zákoníku. Právní rozhledy. 2009, roč. 17, č. 10, s. 364-368. ISSN 1210-6410.
[7]
SELUCKÁ, Markéta. K některým trendům vývoje evropského smluvního (závazkového) práva. Právní rozhledy. 2011, roč. 19, č. 3, s. 103-106. ISSN 12106410.
Elektronické prameny [1]
BAR, Christian von; CLIVE, Eric a kol. Principles, Definitions and Model Rules of European Private Law Draft Common Frame of Reference (DCFR) Outline Edition [online]. Munich: Sellier. European Law Publishers, 2009, s. 643 [cit. 7. 11. 2013]. ISBN 978-3-86653-097-3. Dostupné z: http://ec.europa.eu/justice/policies/civil/docs/dcfr_outline_edition_en.pdf
[2]
CLIVE, Eric. European Parliament adopts proposal for a Common European Sales Law [online]. European Private Law News, publikováno 26. 2. 2014 [cit. 5. 3.
2014].
Dostupné
z:
http://www.epln.law.ed.ac.uk/2014/02/26/european-
parliament-adopts-proposal-for-a-common-european-sales-law/ [3]
A Common Sales Law for Europe – Factsheets [online]. Evropská komise, 2013 [cit. 7. 2. 2014]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/justice/contract/document/ index_en.htm
[4]
HOUT, Martin. Vrátit spotřebiteli po odstoupení všechny peníze? [online]. epravo.cz, publikováno 7. 12. 2011 [cit. 28. 5. 2013]. ISSN 1213-189X. Dostupné z:
http://www.epravo.cz/top/clanky/vratit-spotrebiteli-po-odstoupeni-vsechny-
penize-78765.html [5]
JIRKAL, Josef. Právní úprava spotřebitelských smluv podle občanského zákoníku [online]. epravo.cz, publikováno 19. 3. 2001 [cit. 7. 11. 2013]. ISSN 1213-189X.
54
Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/?pg=12&typ=clanky&s1=3&s2=0&s3=0&s4=0 &s5=0&s6=3&m=1&recid_cl=3147 [6]
Konsolidované znění Smlouvy o Evropské Unii a Smlouvy o fungování Evropské unie [online]. Úřední věstník Evropské unie, C 326, 2012 [cit. 7. 10. 2013]. Dostupné
z:
http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=
OJ:C:2012:326:FULL:CS:PDF [7]
KOSTELECKÝ, Jiří. Nová směrnice o právech spotřebitelů – lepší časy pro internetové obchody? [online]. epravo.cz, publikováno 30. 6. 2011 [cit. 7. 11. 2013]. ISSN 1213-189X. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/novasmernice-o-pravech-spotrebitelu-lepsi-casy-pro-internetove-obchody-75135.html
[8]
LAVRUSHIN, Konstantin. Úvahy nad společnou evropskou právní úpravou prodeje: Efektivní volba nebo aji keshi? In: Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 [cit. 28. 5. 2013]. ISBN 978-80-2105911-5. Dostupné z: http://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2011/files/prispevky/04%20OBCH OD/KONSTANTIN%20LAVRUSHIN.pdf
[9]
Nový občanský zákoník - legislativní proces [online]. Ministerstvo spravedlnosti, © 2013 [cit. 7. 11. 2013]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/ legislativni-proces/
[10] PAVLÍK, Karel. Ochrana spotřebitele v ČR a EU [online]. Evropská komise, 2012 [cit. 7. 10. 2013]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/ceskarepublika/service/ consumer/article_986_cs.htm [11] POSNER, Eric A. The Questionable Basis of the Common European Sales Law: The Role of an Optional Instrument in Jurisdictional Competition [online]. Social Science Research Network, publikováno 1. května 2012 [cit. 7. 2. 2014]. Dostupné z: http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=2049594 [12] Zelená kniha o přezkumu spotřebitelského acquis ze dne 08. 02. 2007, KOM (2006) 744 [online]. Evropská komise, 2007 [cit. 7. 10. 2013]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/consumers/cons_int/safe_shop/acquis/greenpaper_cons_acquis_cs.pdf
55
České právní předpisy [1]
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 6. 2013].
[2]
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 6. 2013].
[3]
Nařízení vlády č. 363/2013 Sb., o vzorovém poučení o právu na odstoupení od smluv uzavřených distančním způsobem nebo mimo obchodní prostory a vzorovém formuláři pro odstoupení od těchto smluv. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 2. 2014].
Evropské právní předpisy [1]
Směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 9. 10. 2013].
[2]
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES ze dne 20. května 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 9. 10. 2013].
[3]
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 2. 2013].
[4]
Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady KOM(2011) 635 ze dne 11. října 2011 o společné evropské právní úpravě prodeje. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 2. 2013].
Judikatura česká [1]
Usnesení Ústavního soudu ze dne 12. prosince 2006, sp. zn. IV. ÚS 390/05. NALUS: Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu [online]. Ústavní soud, © 2006 [cit. 17. 10. 2013]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=52759&pos=1&cnt=1&typ=res ult
[2]
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 33 Odo 1351/2004. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 17. 10. 2013]. Dostupné z:
56
http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/C5E6C1E4A18A2 CE6C1257A4E00693632?openDocument&Highlight=0, [3]
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 33 Cdo 4977/2010. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 17. 10. 2013]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/AAD24D55FE7C9 A43C1257AC60049C4B1?openDocument&Highlight=0,
Judikatura evropská [1]
Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. července 1994, věc C-91/92. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 6. 2013].
[2]
Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 10. března 2005, věc C-336/03. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 6. 2013].
[3]
Rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 25. října 2005, věc C-229/04. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 6. 2013].
[4]
Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 3. září 2009, věc C-489/07. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 6. 2013].
[5]
Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 17. prosince 2009, věc C227/08. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 6. 2013].
[6]
Rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 15. dubna 2010, věc C-511/08. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 6. 2013].
[7]
Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 5. července 2012, věc C-49/11. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 6. 2013].
57
Přílohy Srovnávací tabulka CESL (příloha I)
směrnice o právech spotřebitelů
NOZ
informační povinnost obchodníka o odstoupení
čl. 17 odst. 1
čl. 6 odst. 1 písm. h)
§ 1820 odst. 1 písm. f)
oznámení odstoupení od smlouvy
čl. 41 odst. 2 a 3
čl. 11 odst. 1 a 3
§ 1830
účinky odstoupení
čl. 43
čl. 12
§ 2004 odst. 1 § 2005 odst. 1
doplňkové smlouvy
čl. 46
čl. 15
§ 1816
délka lhůty pro odstoupení
čl. 42 odst. 1
čl. 9 odst. 1
§ 1829 odst. 1
prodlouţení lhůty při neposkytnutí informací
čl. 42 odst. 2
čl. 10
§ 1829 odst. 2
zachování lhůty
čl. 41 odst. 4
čl. 11 odst. 2
§ 1818 věta druhá
počátek běhu lhůty pro odstoupení
čl. 42 odst. 1
čl. 9 odst. 2
§ 1829 odst. 1
čl. 40 odst. 1, 2 a 3
čl. 16
§ 1837
omezení práva na odstoupení – výjimky
58
CESL (příloha I)
směrnice o právech spotřebitelů
NOZ
práva a povinnosti spotřebitele po odstoupení
čl. 45
čl. 14
§ 1831 § 1833 § 1834 § 1836
práva a povinnosti obchodníka po odstoupení
čl. 44
čl. 13
§ 1832 § 1835
59
