ODSTOUPENÍ OD SMLOUVY

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Jan Junek

ODSTOUPENÍ OD SMLOUVY Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce:

Doc. JUDr. Stanislav Plíva, CSc.

Katedra obchodního práva

Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 1. 4. 2009

„Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených.“

V Praze, dne 1. 4. 2009

Jan J u n e k

Na tomto místě bych chtěl také vyslovit své díky za cenné rady a připomínky vedoucímu této diplomové práce, váženému panu Doc. JUDr. Stanislavu Plívovi, CSc.

Obsah Úvod…………………………………………………………………....1

I.

II.

Pojem a podstata odstoupení od smlouvy…………………………...3 I.1.

Obecně o zániku nesplněného závazku……………………….....4

I.2.

Odstupné…………………………………………………………5

I.3.

Dodatečná nemožnost plnění…………………………………….6

I.4.

Dohoda stran……………………………………………………..8

I.5.

Výpověď………………………………………………………....9

Obecná úprava odstoupení od smlouvy podle obchodního zákoníku………………………..……………………………………..11 II.1.

Odstoupení od smlouvy při jejím porušení……...……………..16

II.1.1. Prodlení dlužníka……………………………………………....16 II.1.2. Prodlení věřitele ……………………………………………….19 II.1.3. Prodlení ohledně části závazku a závazku s dílčím plněním…..20 II.1.4. Podstatné porušení smluvní povinnosti……………………......21 II.1.5. Nepodstatné porušení smluvní povinnosti……………………..26 II.1.6. Zánik fixních smluv…………………………………………....28 II.2.

Odstoupení od smlouvy bez jejího porušení…………………...29

II.2.1. Nedostatek způsobilosti strany splnit závazek………………...30 II.2.2. Ohrožení splnění závazku……………………………………...31 II.2.3. Částečná nemožnost plnění závazku…………………………..33 II.2.4. Další možnosti odstoupení od smlouvy bez jejího porušení…..34 II.2.5. Zmaření účelu smlouvy………………………………………...35 II.3.

Právní následky odstoupení od smlouvy……...……………….37

II.3.1 Právní následky odstoupení od smlouvy na vztahy zajišťovací...41 II.4.

Zánik práva odstoupit od smlouvy……………………………..42

II.4.1. Splnění porušované povinnosti………………………………...43

III.

Zvláštní úprava odstoupení od smlouvy……………………………45 III.1. Některé zvláštnosti odstoupení od kupní smlouvy……………...45 III.2. Odstoupení od kupní smlouvy při vadném plnění……………....47 III.3. Omezení práva odstoupit od kupní smlouvy včetně jeho zániku…………………………………………………………...49 III.4. Odstoupení od smlouvy o prodeji podniku……………………..50 III.5. Odstoupení od smlouvy o úvěru………………………………...53 III.6. Odstoupení od smlouvy o skladování…………………………...54 III.7. Odstoupení od smlouvy o dílo…………………………………..55 III.8. Odstoupení od smlouvy o kontrolní činnosti…………………...57 III.9. Odstoupení od smlouvy o obchodním zastoupení………………58

IV.

Návrh úpravy odstoupení od smlouvy v připravovaném občanském zákoníku………………………………………………....59

Závěr…………………………………………………………………..71

Seznam použité literatury a pramenů………………………………....74 Seznam použitých judikátů…………………………………………....76 Summary……………………………………….……………………...77 Seznam klíčových slov………………………………………………..78

Úvod Předmětem mé diplomové práce je odstoupení od smlouvy v obchodním právu. Toto téma jsem si zvolil proto, že bych se v budoucnu rád věnoval převážně právu soukromému s důrazem na právo obchodní, a jsem toho názoru, že při práci v advokacii se s odstoupením od smlouvy, jakožto velmi důležitým institutem závazkového práva, budu setkávat velmi často. Odstoupení od smlouvy tvoří výjimku z jedné ze základních zásad soukromého práva, kterou je zásada pacta sunt servanda – smlouvy se mají dodržovat. Jedná se o jeden ze způsobů zániku závazku založeného smlouvou bez jejího splnění. Odstoupení od smlouvy je jednostranný právní úkon, jehož účinností závazek zaniká, popřípadě zaniká jeho část. Tento projev vůle by mohl být ve své podstatě lehce zneužitelný, pokud by ho jedna ze smluvních stran činila nezávisle na vůli druhé smluvní strany. Aby se případnému zneužití zabránilo, je nutné právními předpisy stanovit určitá omezení, která znemožní libovolně odstupovat od smlouvy a bezdůvodně tak porušovat zásadu, že smlouvy se mají dodržovat. Z tohoto důvodu zákon připouští odstoupit od smlouvy pouze v případech, které stanoví smlouva nebo zákon.

Zde si dovolím položit pár řečnických otázek, které se vztahují k odstoupení od smlouvy, a jejichž odpovědi by měly vyplynout z obsahu této diplomové práce. Podle jakého právního předpisu se úprava odstoupení od smlouvy řídí? V jakém případě je možné odstoupit od smlouvy? Lze odstoupit od smlouvy při jakémkoliv porušení smlouvy? Kdy od porušení smluvní povinnosti druhou stranou nebo od jiné právní skutečnosti lze řádně odstoupit? Jaká forma, případně jaké náležitosti jsou pro takové řádné odstoupení od smlouvy potřebné? Ke kterému časovému okamžiku nabývá tento jednostranný právní úkon účinnosti? Jaké jsou jeho právní následky? Má odstoupení od smlouvy vliv na zajišťovací vztahy? Může dojít k zániku práva na odstoupení?

Cílem této práce bude systematicky zanalyzovat téma odstoupení od smlouvy, upozornit na některé nedostatky právní úpravy a případně navrhnout, jakým směrem by se právní úprava měla anebo mohla ubírat. Po prostudování judikatury bych také rád tuto diplomovou práci doplnil o některá zásadní rozhodnutí českých soudů, která se vztahují k tématu odstoupení od smlouvy.

1

Diplomová práce je rozdělena do čtyř částí. První část se věnuje pojmu odstoupení od smlouvy a jeho vztahu k dalším způsobům zániku závazku. Stěžejní částí práce tvoří část druhá, která se věnuje obecné úpravě odstoupení podle obchodního zákoníku. Třetí část se zabývá zvláštní úpravou odstoupení od smlouvy, kdy obchodní zákoník doplňuje obecnou právní úpravu tím, že pro konkrétní typy smluv stanoví vzhledem k jejich specifičnosti další podmínky pro vznik práva na odstoupení od smlouvy. Čtvrtá část této práce se věnuje předpokládaným změnám právní úpravy. V rámci této části se pokusím zpracovat odstoupení od smlouvy, tak jak je navrhováno v novém připravovaném kodexu soukromého práva.

2

I. Pojem a podstata odstoupení od smlouvy „Odstoupení od smlouvy je jednostranný právní úkon jedné ze smluvních stran, adresovaný druhé smluvní straně, kterým při splnění předpokladů stanovených zákonem zaniká smlouva a s ní i závazky obou smluvních stran.“ 1 Tuto definici pojmu odstoupení od smlouvy hodnotím jako velmi zdařilou, neboť podle mého názoru velmi trefně vystihuje podstatu odstoupení od smlouvy. V odborné literatuře je pak tato definice výjimkou, a to z toho důvodu, že valná většina odborné literatury, která se zabývá odstoupením od smlouvy, se soustředí na to, kdy je možné od smlouvy odstoupit, ale definování tohoto pojmu se vyhýbá.

Ze shora citované definice je patrné, že odstoupení od smlouvy je právním úkonem. Právní úkon je určitá právní skutečnost spočívající v lidském chování, které musí být vědomé a volní. Z právního úkonu odstoupení od smlouvy musí být zřejmá vůle, která způsobí zánik závazku, případně jeho části. Přitom nepovažuji za rozhodující, jakým termínem bude tento projev vůle vyjádřen. Jiné označení než „odstoupení od smlouvy“ by nemělo mít za následek neplatnost právního úkonu, pokud z obsahu tohoto právního úkonu vyplývá úmysl odstoupivší strany odstoupit od smlouvy a tím způsobit zánik smlouvy. Konkrétně si lze představit názvy typu „ukončení smlouvy“ či „zrušení smlouvy“ anebo „storno smlouvy“. Problematickým by bylo označení „výpověď“. Osobně však zastávám názor, že i označení právního úkonu odstoupení od smlouvy tímto názvem (tedy výpovědí) nemusí způsobit neplatnost právního úkonu odstoupení od smlouvy se všemi jeho důsledky. Projev vůle je nutno podle ustanovení § 266 ObchZ vykládat podle úmyslu jednající osoby, za předpokladu, že tento úmysl byl protistraně znám nebo ji musel být znám.

Odstoupit od smlouvy lze pouze tehdy, když tak stanoví smlouva nebo zákon. Smluvní podmínky pro odstoupení od smlouvy si sjednávají strany v rámci své smluvní autonomie. Záleží pouze na nich, jakým způsobem možnost odstoupit od smlouvy včetně případných podmínek či následných důsledků vymezí. Tato možnost tak může být sjednána i jako jednostranná. Častějším jevem je ale podle mého názoru sjednání oboustranné možnosti odstoupit od smlouvy. Podmínky, jejichž splnění způsobí vznik práva na odstoupení od

1

Kopáč L., Obchodní kontrakty I. díl, Praha, Prospektrum, spol s r. o., 1993, s. 291

3

smlouvy, pak nemusí být totožné pro obě smluvní strany. Každá ze stran tak může mít stanoveny různé podmínky.

Druhou možností jak odstoupit od smlouvy je splnění podmínek stanovených v zákoně. Vznik práva na odstoupení od smlouvy váže obchodní zákoník především na porušení smluvní povinnosti. Základní povinností smluvní strany je splnění závazku řádně a včas. Pokud povinná strana nesplní závazek v dohodnutém termínu nebo pokud poskytne vadné plnění (a nesplní tedy řádně), dostává se do prodlení. Je-li pak takovéto prodlení možné hodnotit jako podstatné porušení smlouvy, vznikne oprávněné straně právo odstoupit od smlouvy, a to ihned. V případě, že bude prodlení znamenat nepodstatné porušení smluvní povinnosti je nutné ke vzniku práva na odstoupení od smlouvy splnit ještě další zákonem stanovené podmínky. Odstoupit od smlouvy je ale také v určitých zákonem předpokládaných případech možné i tehdy, nedojde-li k porušení žádné smluvní povinnosti.

I. 1. Obecně o zániku nesplněného závazku Z ustanovení § 493 ObčZ vyplývá, že závazkový vztah nelze měnit bez souhlasu jeho stran, pokud občanský zákoník nestanoví něco jiného. Pod termín „měnit“ je podle mého názoru nutné subsumovat i zrušení závazku. Z toho tedy vyplývá, že k zániku závazku dochází jen v případech, které stanoví smlouva nebo zákon. Zánik závazku je možné rozdělit na ty případy, kdy dojde k předpokládanému ukončení závazkového vztahu a na ty případy, kdy nedojde k předem plánovanému ukončení závazku a nastane určitá skutečnost předpokládaná zákonem, která má za následek zánik závazku, aniž by došlo k jeho předpokládanému ukončení. Do první skupiny patří zejména splnění, které je nejčastějším a nejoptimálnějším způsobem zániku závazku, a kterým dochází ke splnění ekonomického účelu smlouvy. Vedle splnění bych sem zařadil ještě uložení do úřední úschovy a započtení, jakožto právní úkony, které nahrazují splnění. Druhou skupinu představuje celá řada způsobů zániku závazku. Obecně jsou upraveny v občanském zákoníku v § 559 a n. Obchodní zákoník pak obsahuje řadu speciálních ustanovení, která se vedle odstoupení od smlouvy týkají odstupného, dodatečné nemožnosti plnění a zmaření účelu smlouvy. V této části bych se rád stručnou formou věnoval některým ze způsobů zániku závazků a jejich vztahu k odstoupení od smlouvy.

4

I. 2. Odstupné Odstupné je upraveno v ustanovení § 355 ObchZ, které má kogentní charakter, takže se strany od něho nemohou odchýlit. Předmětem je určitá a ve smlouvě specifikovaná peněžní částka, jejímž zaplacením dojde ke zrušení smlouvy, aniž by došlo k porušení smlouvy. Jedná se vlastně o jakési „vyplacení se“ ze smlouvy v okamžiku, kdy jedna ze smluvních stran přestane mít zájem na pokračování smluvního vztahu. Domnívám se proto, že je třeba ve smlouvě stanovit takovou částku, která jednak v případě jejího uhrazení uspokojí stranu, která má zájem na trvání smluvního vztahu, a jejíž výše bude zároveň přijatelná pro stranu, která chce způsobit zánik smlouvy.

V občanském zákoníku odstupné výslovně upraveno není. Je zde však ustanovení § 497 ObčZ, na základě kterého je možné vymínit si odstoupení od smlouvy se zaplacením předem dohodnutého odstupného. Na místě je otázka, v jakém vztahu jsou tyto dvě ustanovení a zejména, zda lze podle ustanovení § 497 ObčZ postupovat i v obchodních vztazích. Osobně se domnívám, že u obchodních smluv nelze použít § 497 ObčZ, a to z následujících důvodů. Pokud bych postupoval podle formálního výkladu, narazil bych na základní ustanovení odstoupení od smlouvy, tedy na ustanovení § 344 ObchZ, podle kterého lze od smlouvy odstoupit, pouze stanoví-li tak smlouva nebo „tento zákon“, čímž je myšlen obchodní zákoník případně zákony pozdější, ne však zákoník občanský. Při výkladu logickém, tedy podle logických metod, je nutné podle mého názoru hodnotit § 355 ObchZ jako náhradu za § 497 ObčZ, neboť výkladem obou ustanovení docházím k závěru, že upravují tu samou věc. Vzhledem k tomu, že obchodní zákoník je lex specialis vůči občanskému zákoníku, a jako takový má tedy přednost, považuji za jediný správný postup v obchodním právu postup podle ustanovení § 355 ObchZ.

Na základě sjednaného odstupného lze smlouvu zrušit, aniž by došlo k jejímu porušení. Zákon pro odstupné nepředepisuje písemnou formu, je ho tedy možné sjednat i ústní formou, ovšem pouze za předpokladu, že sjednání odstupného nemá být součástí písemné smlouvy. K zániku závazkového právního vztahu na základě zaplacení odstupného pak může dojít tehdy, jsou-li splněny dvě následující podmínky. Doložka o odstupném musí být součástí smlouvy a zároveň musí být stanovena částka odstupného, přitom obě podmínky musí být splněny kumulativně. Právo zrušit smlouvu zaplacením odstupného může být sjednáno pro

5

jednu ze stran nebo pro obě strany. Záleží na smluvních stranách, jakým způsobem odstupné sjednají. Myslím si, že je možné sjednat i rozdílnou výši odstupného pro jednotlivé strany, za předpokladu, že se takové ujednání nebude protivit dobrým mravům. Poslední podmínkou jsou pak dva právní úkony oprávněné strany, a to oznámení druhé straně, že smlouvu ruší a zaplacení odstupného, přičemž na jejich pořadí nezáleží, takže k zániku smlouvy dojde vykonáním druhého z uvedených právních úkonů.2

Právo vyplatit se ze smlouvy zaplacením odstupného pak zanikne v okamžiku, kdy oprávněná strana přijala plnění protistrany vyplývající ze smlouvy nebo z takové smlouvy svůj závazek již splnila. K zániku oprávnění postačí byť i jen přijetí částečného plnění protistrany nebo částečné plnění oprávněné strany. Pokud dojde k platnému zrušení smlouvy vyplacením částky, která byla sjednána jako odstupné, má to za následek zánik závazku ex tunc, to znamená, že na závazkový vztah je třeba nahlížet jako by vůbec nevznikl (tj. tedy obdobným způsobem jako při odstoupení od smlouvy podle občanského zákoníku).

I. 3. Dodatečná nemožnost plnění Právní úprava dodatečné nemožnosti plnění je obsažena zejména v občanském zákoníku, v ustanoveních § 575 - § 577. Obchodní zákoník tuto obecnou úpravu doplňuje a modifikuje v dispozitivních ustanoveních § 352 – § 354. Potřebu doplnění obecné úpravy spatřuji v potřebě zpřísnit smluvní vztahy mezi podnikateli v tom smyslu, že úprava práv a povinností mezi podnikateli musí z povahy věci být založena na přísnějším principu než úprava práv a povinností mezi fyzickými osobami v občanském právu. V rámci obchodního práva tak musí být splněno více podmínek vedoucích k dodatečné nemožnosti plnění než je tomu v právu občanském.

Z názvu lze výkladem dovodit, že se musí jednat o následnou nemožnost plnění, tedy takovou, která nastala až po vzniku závazkového vztahu. Dodatečná nemožnost plnění tedy nemůže nastat tehdy, kdy je plnění nemožné již v okamžiku vzniku závazkového právního vztahu, což ostatně potvrzuje i komentář k občanskému zákoníku, který říká: „Je-li předmět plnění nemožný od počátku, tedy už v době vzniku právního úkonu, nemůže vzniknout platný

2

srov. Kopáč L., Obchodní kontrakty I. díl, Praha, Prospektrum, spol s r. o., 1993, s. 315-316

6

závazek, neboť smlouva zavazující k nemožnému plnění je absolutně neplatná.“3 Stane-li se plnění nemožným po platném vzniku závazkového vztahu, povinnost dlužníka zaniká, a to v okamžiku, kdy taková nemožnost plnění nastala. K zániku závazku dochází přímo ze zákona. Není tedy třeba žádného právního úkonu dlužníka, což je zásadní rozdíl od většiny dalších způsobů zániku závazku. Jediná povinnost, která dlužníkovi vznikne, je povinnost oznámit existenci nemožnosti plnění věřiteli bez zbytečného odkladu poté, kdy se o nemožnosti dozvěděl. Pokud by tak neučinil, hrozil by mu vznik odpovědnosti za případnou škodu, která by mohla vzniknout věřiteli tím, že o nemožnosti nebyl včas vyrozuměn.

V obchodním zákoníku je pak na rozdíl od úpravy v občanském zákoníku výslovně stanoveno, že důkazní břemeno vztahující se k nemožnosti plnění tíží dlužníka.4 Toto výslovné zdůraznění souvisí podle mého názoru se zvýšenou odpovědností smluvních stran v obchodním právu. Dodatečnou nemožnost plnění považuji za jev nežádoucí, neboť obecně smyslem závazkového práva je splnění, které vede k hospodářskému účelu smlouvy. Aby jednou ze smluvních stran nemohlo dojít ke zneužití dodatečné nemožnosti plnění, stanoví občanský zákoník v ustanovení § 575 odst. 2, že dodatečná nemožnost plnění nenastane, lze-li plnit i za tzv. ztížených podmínek, s většími náklady nebo až po sjednaném čase. Zvláštní úprava v obchodním zákoníku (§ 352 odst. 1) pak obecnou úpravu ještě zpřísňuje, neboť stanoví, že plnění je splnitelné také tehdy, lze-li ho splnit pomocí jiné osoby.

Ve smluvním právu může nastat situace, kdy povinná strana má možnost volby z více volitelných plnění. Pokud po vzniku smluvního vztahu dojde následně k zániku jednoho z tzv. alternativních plnění, nemá to podle ustanovení § 576 ObčZ za následek zánik závazkového právního vztahu, ale pouhé omezení na výběr ze zbývajících plnění. Jestliže by však nemožnost takového plnění byla způsobena stranou, které nepřísluší právo volby plnění, vzniká tím druhé straně možnost odstoupit od smlouvy.

V případě, že nastane nemožnost pouze části plnění, zanikne povinnost plnit, jen pokud jde o tuto část. Vzniká tím však právo věřitele odstoupit od smlouvy ohledně zbývajícího plnění. Pro věřitele bude mít zpravidla dodatečná nemožnost plnění nepříznivé následky, neboť předpokládal určité plnění, ke kterému v důsledku okolností nedošlo, čímž

3

4

Jehlička, O., Švestka, J., Škvárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, 742 s.; srov. také § 37 odst.2 ObčZ § 352 odst. 4 ObchZ

7

mu může vzniknout škoda. Věřitel je však částečně chráněn ustanovením § 353 ObchZ, podle kterého vzniká dlužníkovi povinnost uhradit vzniklou věřitelovu škodu, která vznikla v důsledku dodatečné nemožnosti plnění, pokud dlužník neprokáže, že dodatečná nemožnost plnění byla způsobena okolnostmi vylučující odpovědnost.5 Dlužníkovi je tedy v případě, že neprokáže existenci okolností vylučujících odpovědnost, uložena povinnost hradit škodu vzniklou věřiteli, a to bez ohledu na skutečnost, že u něj nedojde k porušení smluvní povinnosti či k porušení povinnosti stanovené obchodním zákoníkem.

I. 4. Dohoda stran Dohoda stran je upravena v občanském zákoníku v ustanoveních § 570 – § 574. Obchodní zákoník zvláštní úpravu dohod neobsahuje, proto se i v obchodním právu budou smluvní strany řídit touto právní úpravou. Na základě této právní úpravy je možné vytvořit tři podskupiny takovýchto dohod.6

Prvním typem je dohoda o nahrazení dosavadního závazku. Jedná se o takovou dohodu mezi věřitelem a dlužníkem, na základě které se zřizuje nový závazek, jehož předmětem je nové plnění a současně dochází ke zrušení závazku dosavadního. Tento druh zániku závazku upravený v ustanovení § 570 ObčZ je někdy též nazýván slovním spojením privativní novace. Tuto privativní novaci pak je třeba odlišit od tzv. novace kumulativní upravené v ustanovení § 516 ObčZ, na základě které nedochází k zániku závazku, nýbrž ke změně obsahu závazku, kdy vzniká mezi stranami nový závazek, avšak nedochází ke zrušení dosavadního závazku. Aby došlo k platné dohodě o nahrazení dosavadního závazku, musí dojít k nepochybnému vyjádření vůle stran o zániku dosavadního závazku. Pokud by k tomuto nedošlo, původní závazek by nezanikl a existoval by vedle nového závazku. Písemnou formu musí mít dohoda pouze za předpokladu, že původní závazek uzavřený mezi stranami byl v této formě uzavřen.

Druhým typem dohody stran je dohoda o zrušení závazku upravena v ustanovení § 572 odst. 2 ObčZ, kdy na základě konsenzu mezi smluvními stranami zaniká původní 5

6

§ 374 odst 1 ObchZ: „Za okolnosti vylučující odpovědnost se považuje překážka, jež nastala nezávisle na vůli povinné strany a brání ji ve splnění její povinnosti, jestliže nelze rozumně předpokládat, že by povinná strana tuto překážku nebo její následky odvrátila nebo překonala, a dále, že by v době vzniku závazku tuto překážku předvídala. “ srov. Plíva S., Obchodní závazkové vztahy. Praha: ASPI, a.s., 2006, s. 112

8

závazek, aniž by však vznikl závazek nový. Pokud v dohodě není stanoven okamžik zániku závazku, stanoví podpůrně občanský zákoník, že takový závazek zaniká okamžikem přijetí návrhu druhou stranou. Forma musí být písemná jen v případě, že závazek byl sjednán písemně.

Posledním typem je pak dohoda o vzdání se práva nebo o prominutí dluhu (§ 574 ObčZ). Zde je obligatorní podmínkou platnosti takové dohody písemná forma. Zároveň je stanoveno, že předmětem takové dohody mohou být jen práva existující v době uzavření dohody.7

I. 5. Výpověď Institut výpovědi je upraven v ustanovení § 582 ObčZ. Obchodní zákoník zvláštní úpravu neobsahuje, takže je třeba i v obchodním právu vycházet z tohoto ustanovení. Výpověď lze definovat jako jednostranný právní úkon, kterým jedna ze smluvních stran oznamuje druhé smluvní straně svůj úmysl vypovědět smlouvu, a tím způsobit zánik celého závazkového právního vztahu. K ukončení účinnosti smlouvy pak dojde uplynutím výpovědní lhůty. V občanském zákoníku je stanovena obecná výpovědní lhůta, která činí tři měsíce ke konci kalendářního čtvrtletí. Tato lhůta platí subsidiárně (tj. podpůrně), není-li v zákoně či ve smlouvě stanovena jiná výpovědní lhůta, případně není určen jiný způsob nabytí účinnosti výpovědi. Takovým způsobem může být např. sdělení výpovědi nebo její doručení druhé smluvní straně. Obchodní zákoník pak pro některé smluvní typy stanovuje speciální výpovědní lhůty.8

Výpověď nelze použít u všech typů smluv. Podle ustanovení § 582 ObčZ lze vypovědět jen takovou smlouvu, která je sjednána na dobu neurčitou a jejímž předmětem je závazek k nepřetržité nebo opakované činnosti, nebo závazek zdržet se určité činnosti anebo strpět určitou činnost. U těch smluv, jejichž předmětem je závazek zdržet se určité činnosti, pak zákon stanovuje neúčinnost výpovědi tehdy, vyplývá-li ze smlouvy případně z povahy závazku jeho časová neomezenost. Takovým typem dohody by podle mého názoru mohla být sjednaná konkurenční doložka podle ustanovení § 672a ObchZ.

7 8

srov. § 574 odst. 2 ObčZ např. § 532 odst. 3 ObchZ, § 574 odst. 1,2 ObchZ, § 575 odst. 1 ObchZ, § 715 ObchZ

9

Zákon pro právní úkon výpovědi nepředepisuje písemnou formu. Nutnost výpovědi v písemné formě ale nastane v okamžiku výpovědi smlouvy, pro kterou zákon předepisuje písemnou formu, nebo v okamžiku, kdy písemnou formu pro právní úkon výpovědi stanoví zákon nebo smlouva.

Výpověď je třeba odlišit od institutu odstoupení od smlouvy. Obecně lze říci, že oba dva způsoby zániku mají stejný účel, tj. ukončení závazkového právního vztahu. V případě, že je ve smlouvě stanovena možnost účinně vypovědět smlouvu v důsledku porušení závazku, má potom výpověď sankční charakter a svým způsobem se kryje s odstoupením od smlouvy při jejím porušení. Podmínky a důsledky jsou ale rozdílné. Nevyplývá-li ze zvláštní úpravy zákona pro některé smlouvy něco jiného,9 není zapotřebí, aby výpověď byla dána z určitého důvodu, zatímco u odstoupení od smlouvy váže zákon možnost odstoupit zejména na porušení smluvní povinnosti. Důsledkem výpovědi je pak konec smlouvy s tím, že další práva a povinnosti ze smlouvy nevznikají, zatímco práva a povinnosti vzniknuvší ze smlouvy před nabytím účinnosti výpovědi nezanikají.10 Důsledky odstoupení od smlouvy je naproti tomu nutné rozlišit z hlediska typu práva, o čemž bude pojednáno v následujících kapitolách.

Další rozdíl mezi oběma způsoby zániku závazku spatřuji v tom, že účinky odstoupení od smlouvy nastávají v době doručení oznámení o odstoupení od smlouvy, zatímco u výpovědi je třeba rozlišovat účinnost výpovědi od dokončení právního úkonu výpovědi. Ten nastává doručením oznámení o výpovědi druhé straně. Co se týče účinnosti, ta zpravidla nastává až uplynutím výpovědní lhůty, avšak pouze za předpokladu, že není stanoveno něco jiného. Jak ze zákona, tak ze smlouvy může vyplývat účinnost výpovědi k okamžiku doručení oznámení o výpovědi. Otázkou zůstává, zda lze ve smlouvě dohodnout účinnost výpovědi k pozdějšímu datu, než stanoví zákon. Domnívám se, že je možné dohodnout jak kratší tak i delší lhůtu než tu, která je subsidiárně stanovena v zákoně, ale delší výpovědní lhůta by neměla být v rozporu s dobrými mravy a obchodními zvyklostmi.

9

10

Pro smlouvu o obchodním zastoupení stanoví § 670 ObchZ: „Bylo-li výhradní zastoupení sjednáno na dobu určitou, může kterákoliv strana vypovědět smlouvu způsobem stanoveným v § 668 odst. 3, jestliže objem obchodu nedosáhl během posledních 12 měsíců objemu obchodů stanoveného ve smlouvě, jinak přiměřeného odbytovým možnostem.“ srov. Tomsa M., Výpověď a odstoupení od smlouvy uzavřené k nepřetržité nebo opakované činnosti v obchod. vztazích, Obchodní právo č. 10/2007

10

II. Obecná úprava odstoupení od smlouvy podle obchodního zákoníku Základním ustanovením upravujícím odstoupení od smlouvy v obchodním právu je § 344 zákona č. 513/1993 Sb., obchodní zákoník, který říká: „Od smlouvy lze odstoupit pouze v případech, které stanoví smlouva nebo tento zákon.“ Toto ustanovení má podle § 263 ObchZ kogentní povahu. Jedná se o výjimku z jinak dispozitivní úpravy odstoupení od smlouvy v obchodním právu. Výraz „tento zákon“ je nutno chápat tak, že se jedná o tento zákon, případně zákony pozdější. M. Tomsa k tomu ve svém článku „Odstoupení od smlouvy v obchodních vztazích“ uvádí následující výklad: „Toto výslovné položení důrazu na obchodní zákoník nelze chápat jinak, než jako nepochybné vymezení, že úprava obchodního zákoníku je komplexní speciální úpravou vůči občanskému zákoníku (ve znění zásadní novely z roku 1991, která vydání obchodního zákoníku předcházela) a dále, že mělo být najisto postaveno, že žádný z dřívějších předpisů, které zůstaly v platnosti i po zásadních novelizacích a vydání obchodního zákoníku, není platným základem pro odstoupení od obchodní smlouvy.“11 S tímto názorem se ztotožňuji, v dnešní době se mi však tento výraz zdá již překonaný a tudíž i přebytečný. Navíc u veřejnosti může podle mého názoru vyvolat mylný dojem, že nelze od smlouvy odstoupit na základě jiného než obchodního zákoníku. Za zmínku stojí i to, že v připravovaném novém občanském zákoníku je již tato formulace nahrazena výrazem „zákon“.12

Odstoupení od smlouvy upravuje také občanský zákoník, tedy zákon č. 40/1964 Sb., a to v části první, hlavě čtvrté, v ustanovení § 48 ObčZ. Podle tohoto ustanovení má právo účastník smlouvy od ní odstoupit jen, jestliže je to v občanském zákoníku stanoveno nebo mezi účastníky dohodnuto. I toto ustanovení osobně považuji jako kogentní, tzn., že strany se od něho nemohou odchýlit. Občanský zákoník sice nemá podobné ustanovení jako je § 263 ObchZ, lze však podle mého názoru kogentnost dovodit z ustanovení § 2 odst. 3 ObčZ, podle kterého se mohou účastníci občanskoprávních vztahů od znění zákona odchýlit, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit. Osobně však zastávám názor, že z ustanovení § 48 odst. 1 ObčZ jeho kogentost

11 12

Tomsa M., Odstoupení od smlouvy v obchodních vztazích, Obchodní právo č.12/1999 Podrobněji viz. část IV. této práce, str. 61

11

vyplývá, a to díky slovnímu výrazu „jen“, který neumožňuje odstoupit od smlouvy jiným způsobem, než je v zákoně stanoveno.

Pro obě právní úpravy je společné, že vychází ze zásady pacta sunt servanta. Smlouva jakožto dvoustranný (popřípadě vícestranný) právní úkon vzniklý na základě konsenzu, tj. úplného a bezpodmínečného přijetí (tzv. akceptace) návrhu na uzavření smlouvy (tzv. oferta), zavazuje obě smluvní strany. Stejně jako musí dojít ke konsenzu k uzavření samotné smlouvy, musí také dojít k souhlasnému projevu vůle ohledně jejího případného zrušení. Jednostranné právo odstoupit od smlouvy pak vznikne pouze v případech stanoveným zákonem nebo v okamžiku splnění určité podmínky, která ale musí být sjednána ve smlouvě. Domnívám se, že strany si mohou toto právo sjednat zcela podle svých potřeb. Ze znění zákona totiž nevyplývají žádná omezení. Právo odstoupit od smlouvy tak může být smluveno jednak ve prospěch kterékoliv strany, stejně tak ve prospěch obou smluvních stran, případně lze stanovit různé podmínky pro každou ze smluvních stran zvlášť. Tato smluvní autonomie je však podle mého názoru omezena tím, že by tyto sjednané podmínky neměly být v rozporu s obchodními zvyklostmi či v rozporu s dobrými mravy.

Pokud by si však smluvní strany např. z důvodu určité vyšší právní jistoty sjednaly ve smlouvě doložku o tom, že od smlouvy odstoupit nelze, nemohlo by podle mého názoru takové ujednání nabýt účinnosti. Brání tomu totiž ustanovení § 574 odst. 2 ObčZ, podle kterého je neplatná taková dohoda, kterou se někdo vzdává práv, jež mohou vzniknout teprve v budoucnu. Znamená to tedy, že by oprávněná strana mohla v případě splnění zákonných podmínek odstoupit od smlouvy, a to i přesto, že se ve smlouvě zavázala k tomu, že od smlouvy neodstoupí.

V úvahu připadá také situace, kdy by si smluvní strany nesjednaly pro odstoupení od smlouvy žádné podmínky. Ve smlouvě by bylo pouze konstatováno, že strany mohou odstoupit od smlouvy, ale nebylo by zde již stanoveno, za jakých podmínek. Je otázkou, zda by poté smluvní strany měly možnost odstoupit od smlouvy v podstatě kdykoliv a bez udání důvodu anebo by mohly odstoupit jen z důvodů stanovených zákonem. Osobně se domnívám, že by na základě takto formulované věty nebylo možné od smlouvy odstoupit, a to z toho důvodu, že by taková formulace byla vzhledem ke své neurčitosti neplatná ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 ObčZ. Smluvní strany by nicméně mohly od smlouvy odstoupit, avšak pouze za předpokladu splnění zákonem stanovených podmínek. 12

Vedle smluvních důvodů pro odstoupení od smlouvy pak existují důvody zákonné. Na základě zákona lze od smlouvy odstoupit především tehdy, dojde-li k porušení smluvní povinnosti. V určitých případech je ale také možné odstoupit od smlouvy i bez porušení smluvní povinnosti. Nejvyšší soud v dané věci vyjádřil ve výroku svého rozhodnutí následující názor: „Od smlouvy lze odstoupit v případech a za podmínek stanovených ve smlouvě nebo v zákoně (§ 344 obchodního zákoníku). Odstoupením od smlouvy smlouva dle § 349 odst. 1 obchodního zákoníku zaniká, když projev vůle oprávněné strany odstoupit od smlouvy je doručen druhé straně. Je-li ve smlouvě odstoupení vázáno na splnění určitých podmínek, např. na dvojí upomínku při prodlení se zaplacením splátek, je nutné tyto podmínky splnit, jinak nemůže mít úkon odstoupení právních účinků.“13 Domnívám se, že i z tohoto výroku jednoznačně vyplývá, že nelze platně odstoupit od smlouvy, pokud neexistuje právo odstoupit od smlouvy na základě smlouvy nebo nevyplývá-li takové právo ze zákona. Takové odstoupení od smlouvy, které by bylo bez smluvního potažmo bez zákonného podkladu, by nemohlo způsobit žádné právní účinky.

Odstoupení od smlouvy je však vždy právem, nikoli povinností jedné ze smluvních stran, což potvrzuje i soudní judikatura, kdy Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí stanovil, že: „…II. Odstoupení od smlouvy není povinností účastníka, nýbrž jeho právem, které je i v zákonné úpravě vázáno na určité podmínky a chápáno jako výjimečný způsob zániku závazku tam, kde nelze očekávat, že závazkový vztah splní účel, pro který jej strany sjednaly.“14 Nelze tedy oprávněnou stranu žádným způsobem donutit k tomu, aby svého práva využila a od smlouvy odstoupila, i když jí toto právo porušením smlouvy vzniklo.

Co se týká formy projevu vůle, není právní úprava zcela jednoznačná. Zákonná ustanovení týkající se přímo odstoupení od smlouvy nepodmiňují platnost právního úkonu odstoupení od smlouvy jeho provedením v písemné formě. Je zde však nutno uvést ustanovení § 40 ObčZ a také ustanovení § 272 odst. 2 ObchZ a jejich ne zcela jasný vzájemný vztah. Ustanovení § 40 ObčZ zakládá neplatnost právního úkonu, nebyl-li učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků. Druhý odstavec tohoto zákonného ustanovení pak stanovuje pravidlo, podle kterého lze změnit nebo zrušit písemně uzavřenou dohodu pouze písemnou formou. Naproti tomu ustanovení § 272 odst. 2 ObchZ jakožto speciální 13 14

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 4. 1998 sp. zn. 2 Odon 102/97 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. května 2007 sp. zn. 32 Odo 202/2006

13

ustanovení pro obchodní vztahy upravuje danou problematiku jiným způsobem, když stanoví nutnost změny nebo zrušení smlouvy v písemné formy jen tehdy, pokud písemně uzavřená smlouva obsahuje ustanovení, že smlouva může být měněna nebo zrušena pouze dohodou stran v písemné formě.

Zatímco podle občanského zákoníku nelze písemně uzavřenou smlouvu změnit jiným způsobem než opět písemnou formou, je na základě výkladu k ustanovení § 272 odst. 2 ObchZ možné dojít k závěru, že písemně uzavřenou smlouvu je možné změnit či zrušit i jiným způsobem než písemnou formou. Postačí k tomu skutečnost, že ve smlouvě nebude stanoveno ustanovení o povinnosti změnit či zrušit smlouvu v písemné formě. Je to o to více zarážející, že k takovému výkladu je nutné dojít i u smluv, které ze zákona mají předepsanou obligatorní písemnou formu, čímž dochází k absurdnímu závěru, kdy smlouvu, kterou je nutné uzavřít v písemné formě, lze následně změnit ústním a zcela neformálním dodatkem.

Takový výklad jde podle mého názoru zcela proti smyslu obchodního práva a vztahů mezi podnikateli. Osobně se však domnívám, že i vzhledem k ustanovení § 1 odst. 2 ObčZ, podle kterého není možné použít subsidiárně ustanovení občanského zákoníku (konkrétně tedy § 40 odst. 2 ObčZ), jestliže obchodní zákoník obsahuje speciální úpravu, nelze de lege lata dojít k jinému závěru, než že je takový ústní dodatek možný. V odborné literatuře je toto ustanovení přijímáno velmi kritickým způsobem a jsou zde patrné snahy prosazovat výklad, na základě kterého smlouvu, pro niž je předepsána obchodním zákoníkem písemná forma, lze změnit pouze písemnou formou s odkazem na ustanovení § 40 odst. 2 ObčZ. Ustanovení § 272 odst. 2 ObchZ se pak může uplatnit jen u těch obchodních smluv, jejichž obligatorní písemná forma byla stanovena smluvními stranami.15 De lege ferenda by tak bylo vhodné tuto vzájemnou nejasnost odstranit. Osobně zastávám názor, že uzavření smluvních dodatků stejně jako zrušení smlouvy v písemné formě je jedinou správnou variantou, a to zejména s ohledem na určitou právní jistotu, která v případném sporu mezi smluvními stranami ulehčuje oprávněné straně unést její důkazní břemeno.

Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že k platnosti odstoupení od smlouvy postačí i ústní forma. Otázkou však zůstává, zda lze od smlouvy odstoupit i na základě tzv. konkludentního

15

srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 6. vydání. Praha : C. H. Beck, 2001, 1081 s.

14

jednání.16 L. Kopáč ve své knize „Obchodní kontrakty I. díl“ říká, že právní úkon musí být výslovný, z čehož vyplývá, že podle jeho názoru konkludentní jednání k platnosti odstoupení od obchodní smlouvy nestačí.17 Soudní judikatura k tomu v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí následující právní názor:„…bez vůle (psychický – subjektivní prvek) směřující ke způsobení právního následku, tj. ke vzniku, změně či zániku občanskoprávního vztahu, právě tak jako bez jejího projevu v objektivizované formě ve vnějším světě (objektivní prvek), nelze o právním úkonu hovořit (není přitom rozhodující, je-li vůle projevena ústně, písemně anebo konkludentně - § 35 odst. 1 ObčZ).“18 Z tohoto judikátu tedy vyplývá, že odstoupit od smlouvy lze i na základě konkludentního jednání. Jedná se sice o judikát týkající se občanskoprávního sporu, lze ho však podle mého mínění aplikovat výkladem a simili (tj. analogickým výkladem) i na obchodněprávní vztahy. Přesto se však přikláním k názoru, že v obchodním právu odstoupit na základě konkludentního projevu vůle nelze, neboť si neumím představit, jak by zejména mezi podnikateli mohl takový nevýslovný projev vůle vypadat.

K účinnosti odstoupení od smlouvy je třeba, aby projev vůle došel druhému účastníkovi smlouvy. Pouhá skutečnost vědomí druhé smluvní strany o projevu vůle odstoupit od smlouvy oprávněnou stranou nemá účinky doručení takového projevu a tudíž ani nemůže vyvolat účinky odstoupení od smlouvy. Tento názor potvrzuje i soudní judikatura. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil tento právní názor: „Vůli, která není navenek projevena v určité objektivizované formě, tj. vůli, která nemůže být druhým subjektem či ostatními subjekty jako dostupná vůbec vnímána, nelze přiznat právní relevanci.“ 19

Projev vůle, kterým oprávněná strana odstupuje od smlouvy, lze ještě teoreticky zrušit následným projevem vůle oprávněné strany. Takový projev vůle však musí dojít povinné straně před doručením oznámení, kterým oprávněná strana odstupuje od smlouvy, nebo v nekrajnějším případě současně s ním. V praxi si lze představit situaci, kdy oprávněná strana využije k oznámení skutečnosti, že odstupuje od smlouvy, poštovních služeb. Dojde tedy k projevu vůle, který ovšem nabude účinnosti až v okamžiku doručení, což v případě využití poštovních služeb je otázkou několika dnů. Po takovémto odeslání však může z různých 16

17 18 19

Knappová M., Švestka J. a kol., Občanské právo hmotné, Svazek I , Praha, 3. vydání ASPI Publishing, s.r.o. 2002, s. 118 : „Právní úkon konkludentní…je to takový projev, který nemá znaky výslovného projevu, ale vyjadřuje vůli jednajícího takovým způsobem, že se zřetelem ke všem okolnostem případu nezanechává pochybnosti o tom, že jde o projev vůle jednajícího, a jaký je obsah jeho vůle(§ 35 odst.1)“ Kopáč L., Obchodní kontrakty I. díl, Praha, Prospektrum, spol s r. o., 1993, s. 303 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.10.2002 sp.zn. 33 Odo 779/2001 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.10.2002 sp.zn. 33 Odo 779/2001

15

příčin dojít ke změně názoru oprávněné strany. Pokud k takové změně rozhodnutí dojde, může podle mého názoru oprávněná strana za pomocí rychlejších způsobů doručování (faxem, telefonem, e-mailem) zabránit nabytí účinnosti původně projevené vůle.

Po doručení oznámení o odstoupení od smlouvy však již nelze takový projev vůle odvolat, ledaže by s odvoláním souhlasila druhá strana. Pokud by druhá strana s takovým odvoláním souhlasila, je třeba nahlížet na smlouvu, jako kdyby nezanikla a ne jako na nově uzavřenou smlouvu, jelikož nenastanou účinky právního úkonu odstoupení od smlouvy.20 Pokud k takovému platnému odvolání projevu vůle dojde, neznamená to zánik práva oprávněné strany odstoupit od smlouvy v budoucnu z důvodu stejného porušení smlouvy.

II. 1. Odstoupení od smlouvy při jejím porušení Porušení smlouvy je nejčastějším důvodem pro vznik práva na odstoupení od smlouvy. Pokud jedna ze smluvních stran poruší své povinnosti, které pro ní vyplývají ze smlouvy, může druhé smluvní straně vzniknout právo od smlouvy odstoupit. K porušení smluvní povinnosti může dojít komisivním i omisivním jednáním, tj. konáním i nekonáním, které je v rozporu se smlouvou či se zákonem. Na základě zákona však není možné odstoupit od smlouvy při jakémkoli porušení smlouvy, ale jen tehdy, lze-li takové porušení subsumovat pod termín prodlení, jedno-li zda prodlení dlužníka či věřitele.

II. 1. 1. Prodlení dlužníka Prodlení dlužníka upravuje obchodní zákoník v ustanoveních § 365 - § 369. Občanský zákoník prodlení dlužníka upravuje v ustanovení § 517, kdy vychází ze stejných zásad. Jedná se o jeden z mnoha případů tzv. dvoukolejné úpravy, kdy oba zákoníky upravují stejnou věc v podstatě stejným způsobem, což podle mého názoru nepřispívá k přehlednosti platné právní úpravy.

Samotný pojem prodlení dlužníka pak vymezuje ustanovení § 365 ObchZ, a to dvojím způsobem. Jednak pozitivně, kdy stanoví, že dlužník je v prodlení, jestliže nesplní řádně a včas svůj závazek, a to až do doby poskytnutí řádného plnění nebo do doby, kdy závazek 20

srov. Kopáč L., Obchodní kontrakty I. díl, Praha, Prospektrum, spol s r. o., 1993, s. 303

16

zanikne jiným způsobem. Tato pozitivní definice je pak ve stejném ustanovení doplněna definicí negativního charakteru, podle které dlužník není v prodlení, pokud nemůže plnit svůj závazek v důsledku prodlení věřitele. Z tohoto kogentního ustanovení tedy vyplývá, že dlužník je v prodlení ve dvou případech. Jednak pokud svou povinnost ze smlouvy nesplní v předem stanoveném termínu („nesplní včas“), ale také tehdy předá-li věřiteli ve stanoveném termínu vadné plnění („nesplní řádně“). Domnívám se však, že prodlení se vztahuje jen na základní plnění ze smlouvy. Proto podle mého názoru nemůže nastat prodlení tehdy, poruší-li dlužník pouze určitou vedlejší povinnost vyplývající ze smlouvy, která se přímo netýká hlavní povinnosti dlužníka. Takové vedlejší smluvní ujednání, které může spočívat například ve sjednané komunikaci mezi smluvními stranami, by mohlo mít ale vliv na případný vznik povinnosti dlužníka k náhradě škody.

Předpokladem pro vznik prodlení dlužníka je okamžik splatnosti pohledávky. Tento okamžik bude nejčastěji stanoven přímo ve smlouvě buď ve formě konkrétního termínu (typicky určitý den) anebo formou lhůty, do které je oprávněn dlužník plnit. V takovém případě má dlužník na výběr, v který den svou povinnost splní. Musí tak ale učinit ve stanovené lhůtě a informovat předem věřitele o svém úmyslu splnit závazek. V případě, že si smluvní strany okamžik splatnosti nestanovily, může ho v některých případech stanovit konkrétním způsobem právní předpis.21 Pokud by nastala situace, kdyby okamžik splatnosti závazku nevyplýval ani ze smlouvy ani ze zákonného ustanovení, je třeba postupovat ve smyslu § 340 odst. 2 ObchZ, podle kterého je věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu po té, kdy byl věřitelem o plnění požádán. Věřitel může současně s výzvou k plnění určit i lhůtu, do které by měl dlužník splnit svůj závazek. Pokud by taková lhůta byla kratší než lhůta „bez zbytečného odkladu“, nebyl by dlužník takovou lhůtou vázán a prodlení by v takovém případě nenastalo. Ke vzniku prodlení by pak došlo až uplynutím lhůty „bez zbytečného odkladu“. Naopak pokud by věřitel stanovil delší lhůtu než lhůtu „bez zbytečného odkladu“, platila by lhůta stanovená věřitelem.22

Prodlení dlužníka trvá do doby poskytnutí řádného plnění, tj. do doby splnění závazku nebo do okamžiku zániku závazku jiným způsobem (odstoupením od smlouvy, dohodou smluvních stran). Podle obchodního zákoníku (§ 324 odst. 2 ObchZ) zanikne závazek také 21 22

např. § 671 odst.2 ObčZ srov. Plíva S., Prodlení v obchodních vztazích, Obchodní právo 10/1995

17

pozdním plněním dlužníka, ale jen za předpokladu, že před takovým pozdním plněním nezanikl závazek odstoupením věřitele od smlouvy. Pokud dojde k vadnému plnění ze smlouvy a věřitel nemá právo od smlouvy odstoupit (z toho důvodu, že smlouva nebyla porušena podstatným způsobem) anebo svého práva nevyužije, stanoví obchodní zákoník v ustanovení § 324 odst. 3, že se mění obsah závazku způsobem, který odpovídá nárokům věřitele vzniklým z vadného plnění a závazek zanikne jejich uspokojením.23

Prodlení dlužníka nastává objektivním způsobem, tzn., že se k jeho vzniku nevyžaduje zaviněné jednání dlužníka. K prodlení dojde i tehdy, pokud dlužník nemohl svůj závazek splnit v důsledku okolností vylučujících odpovědnost. Tyto okolnosti však mají význam ve spojitosti s náhradou škody. Pokud dlužník nesplní závazek z důvodu nastalé okolnosti, která vylučuje odpovědnost, není povinen věřiteli nahradit škodu. Neznamená to však, že by okolnosti vylučující odpovědnost měly vliv na vznik věřitelova právo na odstoupení od smlouvy. Toto právo vznikne bez ohledu na skutečnost, že prodlení bylo způsobeno překážkou, kterou lze podřadit pod takovou okolnost.

Jedinou možností, kdy po splatnosti pohledávky nemůže dojít k prodlení dlužníka, je skutečnost, že dlužník byl připraven splnit svůj závazek, ale k tomuto splnění nemohlo dojít, a to z toho důvodu, že nastalo prodlení věřitele. K zániku prodlení dlužníka, aniž by došlo ke splnění závazku, pak může dojít tím, že po prodlení dlužníka nastane v důsledku odmítnutí převzít plnění nebo v důsledku neposkytnutí součinnosti věřitelem prodlení věřitele. Následně pak opět může dojít k prodlení dlužníka, což nastane tehdy, když věřitel, který původně odmítal převzít plnění nebo neposkytl součinnost, změní své stanovisko a je opět připraven ke splnění své povinnosti, zatímco u dlužníka opět nastane neschopnost splnit svůj závazek, čímž dojde k pokračování prodlení dlužníka.

Prodlení dlužníka působí řadu právních následků. Vedle již zmíněných věřitelových práv trvat na řádném splnění závazku a práva odstoupit od smlouvy, jestliže tak stanoví smlouva či zákon, vzniká věřiteli právo požadovat náhradu škody podle ustanovení § 373 ObchZ či právo na zaplacení smluvní pokuty, bylo-li to mezi stranami ujednáno. Při prodlení s plněním peněžitého závazku pak vzniká věřiteli právo na zaplacení úroků z prodlení, a to ve 23

Pelikánová I.: Komentář k obchodnímu zákoníku 3. díl, 2. vydání, Linde Praha a.s., 1998, s. 269: „Byloli poskytnuto vadné plnění, nedošlo podle platné úpravy k zániku závazku. Dlužník se proto dostává do prodlení se všemi důsledky z toho plynoucími a současně se původní závazkový vztah modifikuje co do svého obsahu právy z odpovědnosti za vady.“

18

výši, kterou si smluvní strany sjednaly ve smlouvě, jinak ve výši kterou stanoví předpisy práva občanského.24 Dalším důsledkem prodlení dlužníka pak je skutečnost, že po dobu prodlení dlužníka na něj přechází nebezpečí škody na věci25 za předpokladu, že toto nebezpečí již nenesl předtím. Úprava důsledků prodlení dlužníka má dispozitivní charakter, takže je možné dohodnout i jiné důsledky dlužníkova prodlení.

II. 1. 2. Prodlení věřitele Prodlení věřitele je upraveno v obchodním zákoníku v ustanoveních § 370 - § 372. První dvě ustanovení (§ 370, § 371) mají kogentní charakter. Prodlení věřitele může nastat ve dvou případech.

Za prvé tehdy, když věřitel v rozporu se svými povinnostmi, které vyplývají ze závazkového vztahu, nepřevezme řádně nabídnuté plnění. Věřitelovou povinností je ale převzít jen takové plnění ze strany dlužníka, které má všechny potřebné náležitosti. Pokud dlužník nenabídne věřiteli řádné plnění, nemůže nastat prodlení věřitele, neboť není jeho povinností takové plnění přijmout.

Za druhé může nastat prodlení věřitele tehdy, když věřitel neposkytne spolupůsobení, které je nutné k tomu, aby dlužník mohl splnit řádně svůj závazek. Pojem spolupůsobení je podle mého názoru třeba vykládat takovým způsobem, že se jedná o spolupůsobení, ke kterému je věřitel povinen dle smlouvy, případně podle zákona. Spolupůsobení nutné ke splnění závazku bude v konkrétním případě většinou stanoveno smlouvou či zákonem jako konkrétní závazek.26

Stejně jako v případě prodlení dlužníka i prodlení věřitele nastává objektivním způsobem, což znamená, že není podstatná skutečnost, která takové prodlení způsobila. Stejně jako u prodlení dlužníka, i prodlení věřitele vznikne také v případě, že věřitel nemůže dostát své povinnosti z důvodu okolnosti vylučující odpovědnost.27

24

25 26 27

Ke dni odevzdání diplomové práce (duben 2009) je platné Nařízení vlády č. 163/2005 Sb., podle kterého s účinností od 28. dubna 2005 odpovídá výše úroků z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů. § 368 odst.2 ObchZ např. § 537 odst. 2: „Objednatel je povinen provedené dílo převzít.“ srov. Plíva S., Prodlení v obchodních vztazích, Obchodní právo 10/1995

19

Právní následky prodlení věřitele jsou podobné jako u prodlení dlužníka s tím rozdílem, že ustanovení § 371 ObchZ je podle § 263 odst. 1 ObchZ kogentní, takže si strany nemohou dohodnout odlišnou úpravu důsledků v případě věřitelova prodlení. Za nejdůležitější důsledek věřitelova prodlení je podle mého názoru nutné považovat tu okolnost, že nenastává, případně se přerušuje anebo zaniká prodlení dlužníka. Mezi další důsledky prodlení věřitele patří vznik dlužníkova práva trvat na splnění věřitelových povinností, za předpokladu, že zákon případně smlouva nestanoví něco jiného. Dále vzniká dlužníkovi právo na náhradu škody (podle ustanovení § 373 ObchZ a n.) V případě, že tak stanoví zákon nebo smlouva pak dlužník může také odstoupit od smlouvy. Tuto dlužníkovu možnost potvrzuje i soudní judikatura. Nejvyšší soud vyjádřil ve svém rozhodnutí následující názor: „…důsledky prodlení věřitele upravuje obchodní zákoník (…) v ustanovení § 371 a § 372. Mezi tyto důsledky patří – mimo jiné – oprávnění dlužníka odstoupit od smlouvy (…), nepatří však mezi ně vznik následné (natož počáteční) nemožnosti plnění.“28 V úvahu připadá ještě vznik práva na smluvní pokutu v případě, že byla sjednána. Dle dispozitivního ustanovení § 372 ObchZ pak za předpokladu, že předmětem plnění je věc, kterou věřitel nepřevezme v rozporu se svými povinnostmi, přechází na věřitele po dobu jeho prodlení nebezpečí škody na věci, pokud je již nenesl předtím.

II. 1. 3. Prodlení ohledně části závazku a závazku s dílčím plněním Prodlení dlužníka i prodlení věřitele se může vztahovat jak na celý závazek, tak i na jeho část anebo se může týkat dílčího plnění. Myslím si, že rozlišení mezi částí závazku a závazku s dílčím plněním v praxi často splývá, přesto zde lze najít určité odlišnosti. Částí závazku je nutné rozumět to, že v okamžiku, kdy měl dlužník poskytnout celé plnění naráz, poskytl v okamžiku splatnosti pohledávky pouze část z celého plnění nebo poskytl sice celé plnění, ale část z něho byla vadná. Jedná se tedy o nedostatek v poskytnutém množství. Naproti tomu dílčí plnění znamená, že k plnění nemá dojít najednou, ale má k němu docházet postupně v různých časových intervalech.29

Obecné pravidlo ohledně prodlení části závazku je stanoveno v ustanovení § 347 odst. 1 ObchZ, podle kterého, týká-li se prodlení dlužníka nebo věřitele pouze části splatného závazku, je druhá strana oprávněna odstoupit od smlouvy jen ohledně plnění, které se týká 28 29

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října 2005 sp. zn. 29 Odo 1389/2004 srov. Kopáč L., Obchodní kontrakty I. díl, Praha, Prospektrum, spol s r. o., 1993, s. 295

20

této části závazku. Obecné pravidlo ohledně prodlení s dílčím plněním upravuje ustanovení § 347 odst. 2 ObchZ, které stanovuje, že u smluv s postupným dílčím plněním lze odstoupit od smlouvy pouze ohledně dílčího plnění, s nímž je dlužník v prodlení. Zde je třeba připomenout také ustanovení § 329 ObchZ, na základě kterého je věřitel povinen přijmout i částečné plnění, není-li takové plnění v rozporu s povahou závazku, popřípadě v rozporu s hospodářským účelem za předpokladu, že tento hospodářský účel je ve smlouvě vyjádřen nebo je v době uzavření smlouvy dlužníkovi znám. Z toho tedy vyplývá, že částečné plnění je možné i v okamžiku, kdy mezi smluvními stranami není taková možnost výslovně sjednána. Naopak kdyby ve smlouvě bylo výslovně zakotveno, že částečné plnění možné není, nebyl by věřitel povinen takové částečné plnění přijmout.

Za určitých okolností lze ovšem odstoupit od smlouvy ohledně celého závazku. Tato možnost smluvní strany, která není v prodlení je upravena v ustanovení § 347 odst. 3 ObchZ, podle kterého lze odstoupit od celé smlouvy (a to včetně té části plnění, u které nenastalo prodlení anebo včetně dílčího plnění, ke kterému má teprve dojít) za předpokladu, že část plnění nebo dílčí plnění, se kterým není dlužník v prodlení, nemá vzhledem ke své povaze pro oprávněnou stranu hospodářský význam bez zbytku plnění, se kterým se dlužník již dostal do prodlení, anebo neplnění závazku jako celku je možné klasifikovat jako podstatné porušení smlouvy. Oním hospodářským významem chápu především dosažení zisku, které je hlavním motivem obchodních vztahů. Pokud by oprávněná strana chtěla odstoupit od celé smlouvy z důvodu ztráty hospodářského zájmu, měla by podle mého názoru onu ztrátu hospodářského zájmu posuzovat objektivními měřítky. Ke stejnému závěru o ztrátě hospodářského zájmu by tak měla dojít jakákoliv rozumně uvažující osoba, která by byla na místě oprávněné strany.

II. 1. 4. Podstatné porušení smluvní povinnosti Obchodní zákoník rozlišuje u odstoupení od smlouvy mezi podstatným a nepodstatným porušením smluvní povinnosti. Co lze v konkrétním případě považovat za podstatné porušení smluvní povinnosti a co naopak za nepodstatné porušení smluvní povinnosti, je nutné podle mého názoru dovodit z okolností každého případu, přičemž obě smluvní strany nemusí mít na onu „podstatnost“ stejný názor. V takovém případě pak je nutné, aby na základě návrhu učiněného jednou ze smluvních stran rozhodl soud, který podle

21

svého uvážení rozhodne, o jaký typ porušení smluvní povinnosti se v konkrétním případě jedná.

Obchodní zákoník k tomu stanovuje (§ 345 odst. 2) obecné pravidlo, podle kterého se za podstatné porušení smlouvy považuje, jestliže strana, která smlouvu porušila, věděla v okamžiku porušení smlouvy anebo v takovém okamžiku bylo s přihlédnutím k účelu smlouvy, který vyplynul z obsahu smlouvy případně z okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, rozumné předvídat, že při takovém porušení smlouvy nebude mít protistrana zájem na plnění povinností. Osobně považuji tuto „definici“ podstatného porušení smlouvy za velmi vhodnou, a to i přes její abstraktnost, neboť dává smluvním stranám alespoň určitou představu o tom, co by v konkrétním případě bylo možné za podstatné porušení smluvní povinnosti považovat. Přitom je nutné zdůraznit, že smluvní strana, která chce odstoupit, musí vycházet z objektivních hodnocení porušení smlouvy. Musí se tedy pokusit uvažovat tak, jak by uvažovala jakákoliv rozumně uvažující osoba, kdyby byla na jejím místě. Subjektivní hodnocení oprávněné strany v takovémto případě rozhodně nelze doporučit. Myslím si, že není vhodné, že tato definice (a ani žádná jiná, která by ji nahradila) nebyla převzata do připravovaného občanského zákoníku. I zde totiž má být zachováno rozlišování na podstatné a nepodstatné porušení smlouvy. V okamžiku kdy smluvní strany již tuto definici nebudou mít k dispozici, bude rozhodnutí o podstatnosti porušení zcela na jejich subjektivním hodnocení, což osobně neshledávám se shora uvedeného důvodu jako rozumné.

Určitou pomůckou, která je zachována i v návrhu připravovaného občanského zákoníku, je pravidlo stanovené v ustanovení § 345 odst. 2 poslední věta ObchZ, který říká, že: „V pochybnostech se má za to, že porušení smlouvy není podstatné.“ Podle mého názoru se jedná o tzv. vyvratitelnou právní domněnku, což usuzuji se slovního spojení „se má za to“. Na základě vyvratitelné právní domněnky se obecně předpokládá, že existuje určitý právní stav, o němž není jisté, že opravdu existuje. Proti takovéto vyvratitelné právní domněnce je poté možný důkaz opaku. Toto pravidlo by mělo napomáhat tomu, aby nedocházelo k neopodstatněnému zániku smlouvy. Aby se v konkrétním případě předešlo případným pochybnostem, doporučil bych smluvním stranám vyjmenovat ve smlouvě případná porušení smlouvy, které budou považovat za podstatné. Oprávněnou stranu pak tíží důkazní břemeno, aby v případě pochybností vyvrátila shora uvedenou právní domněnku a prokázala, že se jedná o podstatné porušení smlouvy.

22

Podle ustanovení § 345 odst. 1 ObchZ znamená-li prodlení dlužníka nebo věřitele podstatné porušení jeho smluvní povinnosti, je druhá strana oprávněna od smlouvy odstoupit, jestliže to oznámí straně v prodlení bez zbytečného odkladu poté, kdy se o tomto porušení dověděla. Oprávněné straně tedy vzniká právo odstoupit od smlouvy bez dalšího a ihned po podstatném porušení smluvní povinnosti. Podmínkou k uplatnění tohoto práva je však oznámení druhé straně o odstoupení od smlouvy, ke kterému musí dojít bez zbytečného odkladu, jinak toto právo oprávněná strana ztrácí. M. Tomsa ve svém článku „Odstoupení od smlouvy v obchodních vztazích“ velmi trefně vystihuje časový okamžik, kdy začíná běžet objektivní lhůta „bez zbytečného odkladu“, když uvádí: „Rozhodný okamžik je tedy dán subjektivně vědomostí o prodlení druhé strany, ale lhůta bez zbytečného odkladu pak běží objektivně.“ 30

Právo ihned odstoupit od smlouvy oprávněná strana ztrácí také v případě, když druhé straně oznámí, že na splnění smluvní povinnosti trvá. K takovému oznámení může dojít i před porušením povinnosti. Neznamená to však, že by došlo k zániku práva na odstoupení od smlouvy. V důsledku takového oznámení oprávněná strana může i nadále odstoupit od smlouvy, ale jen způsobem stanoveným pro nepodstatné porušení smluvní povinnosti.

Zákon dává při podstatném porušení smlouvy oprávněné straně možnost stanovit povinné straně dodatečnou lhůtu ke splnění povinnosti, přičemž ji vznikne právo odstoupit od smlouvy po marném uplynutí této lhůty (§ 345 odst. 3 ObchZ). Oprávněná strana v takovém případě oznámí povinné straně, že na řádném splnění povinnosti trvá a stanoví jí lhůtu pro dodatečné plnění její povinnosti. Stanovení délky lhůty je přitom zcela v rukou oprávněné strany, nemusí se jednat o přiměřenou délku lhůty, tak jak to vyžaduje zákon při nepodstatném porušení smlouvy. Právo ihned odstoupit od smlouvy v takovém případě nezanikne, ale odsune se do okamžiku marného uplynutí stanovené lhůty, kdy se oprávněná strana dostane opět do pozice, ve které byla v okamžiku porušení smluvní povinnosti povinné strany. Má právo ihned odstoupit od smlouvy, a pokud takto neučiní bez zbytečného odkladu, zbývá možnost odstoupit od smlouvy jako při nepodstatném porušení smlouvy.

Otázkou zůstává, zda je možné po marném uplynutí lhůty tento postup zopakovat a opětovně stanovit lhůtu novou se stejnými následky. Přikláním se v této otázce ke stanovisku L. Kopáče, který ve své publikaci „Obchodní Kontrakty I. díl“ uvádí, že takovou možnost 30

Tomsa M., Odstoupení od smlouvy v obchodních vztazích, Obchodní právo č. 12/1999

23

zákon již nepřipouští.31 Z toho tedy vyplývá, že pokud dojde k marnému uplynutí stanovené lhůty, musí dát oprávněná strana jasně najevo, zda nárok na odstoupení od smlouvy uplatňuje. Pokud tak neučiní, bude to mít za následek zánik práva na okamžité odstoupení od smlouvy. Poté bude jedinou možností oprávněné strany odstoupit od smlouvy způsobem, který je stanoven u nepodstatného porušení smlouvy.

Jedna z dalších otázek, kterou je třeba si položit, zní, zda lze podle obchodního zákoníku odstoupit od smlouvy při jakémkoliv podstatném porušení smluvní povinnosti (případně i při nepodstatném porušení smluvní povinnosti po marném uplynutí dodatečné lhůty), nebo zda obchodní zákoník omezuje toto právo jen na porušení některých smluvních povinností. K položení této otázky mě inspiroval článek autorů P. Čecha a K. Marka „K odstoupení od obchodní smlouvy při prodlení dlužníka“ publikovaný v roce 2007.32

V současné soudní praxi je převážně přijímán názor, že odstoupit od smlouvy lze jen tehdy, lze-li porušení smlouvy subsumovat pod pojem prodlení a zároveň takové prodlení znamená podstatné porušení smlouvy. Nejvyšší soud v jednom ze svých rozhodnutí33 k tomu ve výrocích uvádí následující právní teze: „I. Ustanovení §345 odst. 1 obch. zák. upravuje dvě základní podmínky opravňující účastníka smlouvy od ní odstoupit; prodlení druhého účastníka a to, že je prodlení možno kvalifikovat jako podstatné porušení smlouvy. Obě podmínky musí být splněny současně. II. Ustanovení § 345 odst. 1 obch.zák. neumožňuje odstoupení od smlouvy při jakémkoli jejím podstatném porušení, ale pouze při takovém porušení, které je prodlením ve smyslu ustanovení § 365 (či § 370) obch. zák., jinak řečeno, jiné porušení smlouvy, než právě prodlení, neumožňuje odstoupení od smlouvy podle § 345 obch. zák., a to ani když jde o porušení podstatné. …IV. Soud je povinen při aplikaci ustanovení § 345 obch. zák. předtím, než učiní závěr, že účastník porušil povinnost vyplývající ze smlouvy a že toto porušení je podstatným porušením smlouvy, zabývat se tím, zda se účastník dostal vůbec do prodlení s plněním smluvní povinnosti. Teprve při kladném závěru může posoudit, zda bylo takové prodlení podstatným porušením povinnosti.“ Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR tedy zastává názor, že podle obchodního zákoníku není možné odstoupit od smlouvy při sebevíce podstatném porušení smlouvy, pokud je nelze právně kvalifikovat jako prodlení. 31 32

33

srov. Kopáč L., Obchodní kontrakty I. díl, Praha, Prospektrum, spol s r. o., 1993, s. 293 - 294 srov. Čech P., Marek K., K odstoupení od obchodní smlouvy při prodlení dlužníka, Právní rádce 9/2007 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 11. 2001 sp. zn. 29 Odo 207/2001

24

Autoři shora uvedeného článku však upozorňují na to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu není možné aplikovat na všechny případy: „Závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR tudíž, dle našeho názoru, není možné bez dalšího zobecňovat, neboť nechává stranou skutečnost (a musí tak činit, když úvahy odvolacího soudu se tímto směrem neubíraly), že obchodní zákoník zakládá právo odstoupit od smlouvy (z důvodů prodlení) nejen při pozdním plnění smluvní povinnosti, nýbrž také při plnění vadném.“34 S tímto názorem se ztotožňuji, neboť jsem toho názoru, že k prodlení může v zásadě dojít ve dvou případech. Jednak tehdy, neposkytne-li dlužník plnění, ke kterému je zavázán, v době splatnosti závazku, a také tehdy, kdy sice v době splatnosti závazku plnění poskytne, ale toto plnění není řádné.35

K položené otázce tak lze tedy spatřit dva odlišující názory. Podle prvního (ve světle shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR) neopravňuje k odstoupení od smlouvy každé podstatné porušení smlouvy, podle druhého lze prodlení, na základě kterého je možné následně odstoupit od smlouvy, shledat v porušení téměř jakékoliv povinnosti vyplývající ze smlouvy, a to právě z toho důvodu, že se jedná o vadné plnění. Podle mého názoru by možnost odstoupení od smlouvy měla stát na onom širokém pojetí prodlení, spočívající v porušení téměř jakékoliv smluvní povinnosti, včetně povinností doplňkových, zvlášť jsou-li tak závažná jako je např. porušení povinnosti mlčenlivosti jednou ze stran, kdy nelze po takovém porušení předpokládat ochotu poškozené strany pokračovat v závazkovém vztahu.

V neposlední řadě pak je třeba ještě zmínit, že na tomto konceptu stojí řada jiných normativních systémů, včetně např. Principů evropského smluvního práva,36 které byly vypracovány v rámci komunitárního práva, a které jsou tvořeny obecnými právními zásadami, které mají za cíl překonat rozdílné národní úpravy. Tyto zásady by měly být společné pro všechny státy, které by z nich měly při interpretaci svého práva vycházet. Různost výkladů by měl sjednotit i připravovaný nový občanský zákoník, jehož aktuální verze váže možnost odstoupení od smlouvy na jakékoliv porušení smlouvy za předpokladu, že se jedná o porušení podstatné, tedy neváže již odstoupení od smlouvy na podmínku prodlení.37

34 35 36

37

Čech P., Marek K., K odstoupení od obchodní smlouvy při prodlení dlužníka, Právní rádce 9/2007 srov. Plíva S., Prodlení v obchodních vztazích, Obchodní právo 10/1995 The Principles of European Contract Law. Part I and II., Chapter 8, Article 8:101, Article 8:108, dostupné např. na http://www.jus.uio.no/lm/eu.contract.principles.1998/doc.html podrobněji viz. část. IV. této práce, s. 61a n.

25

II. 1. 5. Nepodstatné porušení smluvní povinnosti Nepodstatné porušení smluvní povinnosti není na rozdíl od porušení podstatného v obchodním zákoníku definováno. Proto je třeba vyjít z pojmu podstatného porušení a vymezit jej negativním způsobem. Lze tedy říci, že nepodstatné porušení smluvní povinnosti je takové porušení, které nelze podřadit pod porušení podstatné.38

Důsledky nepodstatného porušení smluvní povinnosti stanovuje obchodní zákoník v ustanovení § 346 odst. 1, podle kterého znamená-li prodlení dlužníka nebo věřitele nepodstatné porušení smluvní povinnosti, je druhá strana oprávněna odstoupit od smlouvy pouze tehdy, když strana, která je v prodlení, nesplní svou povinnost ani v dodatečně přiměřené lhůtě, kterou jí k tomu za účelem dodatečného splnění závazku musí oprávněná strana poskytnout. Ona přiměřenost (stanovena v § 346 odst. 1 ObchZ) není nijak blíže specifikována. Bude tedy podle mého názoru záležet vždy na konkrétním závazkovém vztahu, na vzájemných smluvených podmínkách, stejně tak i na povaze povinností, kdy některá splnění závazků mohou být časově náročnější.

Počátek běhu dodatečné přiměřené lhůty se váže k okamžiku doručení oznámení o jejím poskytnutí povinné straně. Subjektivní názor smluvních stran na délku stanovené dodatečné lhůty však v konkrétním případě nemusí být jednotný. Proto obsahuje obchodní zákoník ustanovení (§ 350 odst. 1), které stanoví, že je-li poskytnuta nepřiměřená dodatečná lhůta k plnění a oprávněná strana po jejím uplynutí od smlouvy odstoupí, nastávají účinky odstoupení od smlouvy teprve po marném uplynutí objektivně přiměřené dodatečné lhůty, tedy takové, která měla být k plnění povinností poskytnuta. To samé platí i v případě, pokud oprávněná strana odstoupí bez poskytnutí dodatečné lhůty k plnění. Zákonodárce se zde podle mého názoru snaží z pochopitelných důvodů chránit především oprávněnou stranu.

Jestliže tedy bude oprávněnou stranou stanovena lhůta, která se později v soudním (případně rozhodčím) řízení ukáže jako lhůta nepřiměřená a oprávněná strana (podle svého názoru) po jejím uplynutí řádně odstoupí od smlouvy, nestane se tento projev vůle neplatný. Zůstane v platnosti, avšak dojde k posunutí účinnosti tohoto projevu vůle k okamžiku

38

Srov. Dědič J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl IV. 1. vydání. Praha. Nakladatelství Polygon 2002., s. 3374

26

uplynutí přiměřené dodatečné lhůty, která měla být - objektivně posouzeno – poskytnuta. Nevyžaduje se tak nový projev vůle oprávněné strany.39

Oprávněná strana má také na základě ustanovení § 350 odst. 2 ObchZ možnost prohlásit již v okamžiku poskytnutí dodatečné lhůty, že v případě nesplnění povinnosti, odstupuje od smlouvy s účinností ke konci této dodatečné lhůty. Účinky odstoupení od smlouvy pak nastávají v případě její přiměřenosti marným uplynutím poskytnuté lhůty, v případě její nepřiměřenosti marným uplynutím objektivně přiměřené lhůty. Stejný postup lze aplikovat i na situaci, kdy se oprávněná strana mylně domnívala, že se jedná o podstatné porušení smluvní povinnosti nebo např. pro neznalost zákona dodatečnou lhůtu vůbec neposkytla.

Dojde-li tedy k okamžitému odstoupení od smlouvy bez poskytnutí dodatečné lhůty, nedochází k neplatnosti takového právního úkonu, nýbrž dojde k posunu jeho účinnosti k okamžiku marného uplynutí dodatečně přiměřené lhůty. Dojde-li k plnění ze smlouvy po uplynutí stanovené lhůty (která se ovšem později ukáže jako nepřiměřená), ale ve lhůtě přiměřené, není možné platně od smlouvy odstoupit a takový závazek zanikne splněním. V případě, že věřitel, který předčasně odstoupil od smlouvy, nepřevezme během přiměřené dodatečné lhůty dlužníkem nabízené plnění (případně neposkytne potřebné spolupůsobení), dostane se sám do prodlení, čímž dojde k přerušení prodlení dlužníka. A naopak, nastane prodlení dlužníka, který předčasně odstoupil od smlouvy z důvodu věřitelova prodlení, pokud věřitel v rámci přiměřené dodatečné lhůty projeví vůli splnit své povinnosti vyplývající ze smlouvy.

Může však nastat i situace, kdy oprávněná strana stanoví dodatečnou lhůtu delší než je lhůta přiměřená. Důvody pro stanovení delší lhůty mohou podle mého názoru spočívat zejména v subjektivním názoru o správnosti délky poskytnuté dodatečné lhůty či v projevení dobré vůle, kdy oprávněná strana má zájem na splnění závazku a proto je ochotna stanovit delší dodatečnou lhůtu. V takovém případě se však tato stanovená lhůta stává pro oprávněnou stranu závaznou a platné účinky odstoupení od smlouvy mohou nastat až po uplynutí této delší dodatečné lhůty bez ohledu na přiměřenou dodatečnou lhůtu.

39

srov. Kopáč L., Obchodní kontrakty I. díl, Praha, Prospektrum, spol s r. o., 1993, s. 294

27

V obchodním zákoníku není stanovena lhůta, do kdy může oprávněná osoba stanovit lhůtu pro dodatečné plnění, stejně tak v něm není stanovena lhůta pro uplatnění práva odstoupit od smlouvy po marném uplynutí dodatečné přiměřené lhůty. Domnívám se tedy, že jedinou mezní hranicí pro výkon těchto práv představuje institut promlčení.

Obchodní zákoník také stanoví jeden případ, kdy je možné při nepodstatném porušení smluvní povinnosti odstoupit od smlouvy ihned, tedy bez poskytnutí dodatečné přiměřené lhůty. Podmínkou, která je upravena v ustanovení § 346 odst. 2 ObchZ, je prohlášení povinné strany, jež je v prodlení, o tom, že svůj závazek nesplní. Na základě takového prohlášení může oprávněná strana odstoupit od smlouvy bez poskytnutí dodatečné lhůty, případně ještě před uplynutím dodatečné lhůty, bylo-li takové prohlášení učiněno během stanovené lhůty. Osobně se domnívám, že smyslem tohoto ustanovení je poskytnutí určité možnosti pro povinnou stranu k tomu, aby projevila dobrou vůli v okamžiku, kdy ví, že svůj závazek již nesplní. Zákon nestanovuje pro tento úkon písemnou formu, z čehož vyplývá, že k platnosti postačí i ústní prohlášení.

II. 1. 6. Zánik fixních smluv Určité smlouvy, z jejichž obsahu vyplývá, že v případě naplnění stanovené zákonné podmínky, nemá věřitel zájem na splnění závazku, mají specifickou úpravu. Takové smlouvy jsou označovány jako „smlouvy fixní“ a jejich odchylku od obecné úpravy upravuje ustanovení § 349 odst. 3, podle kterého je-li z obsahu smlouvy zřejmé, že věřitel nemá zájem na splnění závazku po době stanovené pro jeho plnění, nastanou účinky odstoupení od smlouvy počátkem prodlení dlužníka. V takovém případě tedy nastávají účinky odstoupení od smlouvy přímo ze zákona. Nemyslím si, že podmínkou fixní smlouvy je její přímé označení jako „ smlouvy fixní“. Ve smlouvě však musí být jasně stanoveno, že věřitel má zájem na plnění, jen jestliže bude splněno včas, a že v případě dlužníkova prodlení nastanou účinky odstoupení od smlouvy. Smluvním stranám lze jen doporučit, aby si ve smlouvě přesně vymezily, které porušení smlouvy způsobí její zánik. Obchodní zákoník totiž stanoví zánik fixní smlouvy pouze při porušení závazku. Jedná se však o úpravu dispozitivní, takže je možné, aby si strany dojednaly případný zánik smlouvy i při jiném porušení smlouvy. K zániku takovéto smlouvy pak dochází přímo ze zákona v okamžiku, kdy dojde k porušení závazku.

28

Věřitel však může svým jednostranným právním úkonem zabránit zániku závazku. K tomu je třeba, aby před okamžikem vzniku prodlení dlužníka oznámil protistraně, že na splnění závazku trvá. Pro to, jaké bude mít takové oznámení účinky, je rozhodující doba doručení oznámení. Dojde-li toto oznámení před uplynutím doby, která ze smlouvy vyplývá pro splnění, smlouva nezaniká a věřiteli vzniknou v důsledku tohoto oznámení práva a povinnosti jako při nepodstatném porušení smluvní povinnosti. Dojde-li však toto oznámení až poté, co dojde k porušení závazku, nenastane zánik smlouvy pouze za předpokladu, že dlužník s trváním smlouvy vysloví svůj souhlas.40

Zánik fixních smluv je třeba odlišit od podstatného porušení smluvní povinnosti. Zatímco při podstatném porušení smluvní povinnosti postačí ke vzniku práva ihned odstoupit od smlouvy ona předvídatelnost ztráty věřitelova zájmu na plnění, z obsahu fixní smlouvy musí být patrné, že v případě porušení závazku (případně jiné dohodnuté smluvní povinnosti) dojde i k zániku smlouvy. Závěrem této části jen krátkou zmínku, že zánik fixních smluv spojuje zákon jen s prodlením dlužníka, nikoli s prodlením věřitele.

II. 2. Odstoupení od smlouvy bez jejího porušení Zákonná úprava připouští za předpokladu splnění zákonem předvídaných podmínek možnost odstoupit od smlouvy i v případech, kdy nebyla porušena smluvní povinnost. Tato možnost vznikne oprávněné straně především v takových případech, kdy se z objektivních důvodů dá předpokládat, že povinná strana nebude schopna splnit svou smluvní povinnost. Bude se tedy jednat zejména o situace, kdy je možné odstoupit od smlouvy ještě před okamžikem splatnosti, a to z toho důvodu, že by pro oprávněnou stranu v okamžiku, kdy s největší pravděpodobností ví, že jí druhá strana nebude schopna poskytnout plnění, nebylo výhodné čekat s odstoupením od smlouvy až do okamžiku splatnosti.

Na konec této kapitoly jsem zařadil i možnost odstoupení od smlouvy při zmaření účelu smlouvy, jelikož jsem toho názoru, že i přes její specifičnost a relativně samostatnou úpravu, lze odstoupení od smlouvy na základě zmaření účelu smlouvy do této části zařadit.

40

srov. Kopáč L., Obchodní kontrakty I. díl, Praha, Prospektrum, spol s r. o., 1993, s. 315, srov. též úpravu v občanském zákoníku v § 518

29

II. 2. 1. Nedostatek způsobilosti strany splnit závazek Nedostatek způsobilosti strany splnit závazek může vést k možnosti druhé strany odepřít poskytnutí plnění s následnou možností odstoupit od smlouvy. Tuto možnost upravuje obchodní zákoník v ustanovení § 326 odst. 1 a 2. Podle prvního odstavce tohoto ustanovení může oprávněná strana (ta, která je povinna plnit svůj závazek před plněním druhé strany) odepřít své plnění až do doby poskytnutí nebo dostatečného zajištění plnění protistrany, a to za předpokladu, že se v době po uzavření smlouvy stane zřejmým, že druhá strana vzhledem k nedostatku své způsobilosti poskytnout plnění nebo vzhledem ke svému přípravnému jednání svůj závazek vyplývající ze smlouvy nesplní.

V obchodní praxi bude podle mého názoru nezpůsobilost strany splnit závazek spočívat především v platební neschopnosti, v nedostatku odborných znalostí, které jsou nutné ke splnění povinnosti, anebo v prokazatelné nemožnosti splnit závazek včas z důvodu nezahájení prací, které jsou nutné ke splnění závazku. V případném soudním sporu bude důkazní břemeno ohledně prokázání nezpůsobilosti tížit stranu, která od smlouvy odstoupila, takže lze tento postup doporučit jen v takovém případě, kdy si bude téměř nebo zcela jistá, že své důkazní břemeno unese.

Následné právo odstoupit od smlouvy, které je odvozeno od shora uvedeného práva odepřít plnění, upravuje druhý odstavec ustanovení § 326 ObchZ, který v návaznosti na předchozí odstavec dává oprávněné straně možnost odstoupit od smlouvy. Pokud však chce oprávněná strana svého práva využít, musí nejdříve protistraně poskytnout přiměřenou lhůtu k dodatečnému zajištění plnění. Jestliže má druhá strana zájem na trvání závazkového vztahu, musí v rámci poskytnuté lhůty dostatečným způsobem zajistit své plnění. Přitom není rozhodující, jakou formou se tak stane. Rozhodující však bude, aby záruka byla na základě objektivně hodnocených měřítek dostatečná. Pokud povinná strana takovou záruku neposkytne, vznikne oprávněné straně v okamžiku marného uplynutí lhůty právo odstoupit od smlouvy. Obchodní zákoník dále stanoví, že v případě, kdy je na povinnou stranu prohlášen konkurs, nemusí k poskytnutí lhůty dojít a oprávněná strana může odstoupit bez poskytnutí této lhůty, případně před její marným uplynutím, pokud došlo k prohlášení konkursu během stanovené lhůty.

30

Domnívám se, že shora uvedeného vyplývá, že právo odstoupit od smlouvy na základě ustanovení § 326 ObchZ nemá strana, která svou smluvní povinnost již splnila, ani strana, která je ve smyslu ustanovení § 325 ObchZ povinna plnit svůj závazek vůči druhé straně teprve v okamžiku splatnosti své pohledávky. Odstoupit od smlouvy podle ustanovení § 326 ObchZ bude tedy možné jen v případě, kdy závazek protistrany je splatný až po splatnosti smluvní strany, která má plnit jako první, a kdy nezpůsobilost protistrany existuje i v době splatnosti závazku strany, která má možnost odepřít plnění (nebo je jasné, že v takové době tato nezpůsobilost bude existovat).

Z ustanovení § 326 odst. 3 ObchZ vyplývá, že odepřít plnění a následně odstoupit od smlouvy nemůže strana pouze z toho důvodu, že závazek druhé strany z jiné smlouvy nebyl splněn řádně nebo včas. Toto ustanovení podle mého názoru určuje, jakým způsobem si mají strany vykládat první dva odstavce ustanovení § 326 ObchZ. Mělo by se jednat o restriktivní výklad, který by omezil nežádoucí postup v podobě odepření plnění na co nejmenší postup.

II. 2. 2. Ohrožení splnění závazku Ohrožení splnění závazku, které je upraveno v ustanovení § 348 odst. 1 ObchZ, je dalším případem, kdy lze za určitých předpokladů odstoupit od smlouvy. Jedná se o širší koncepci možnosti odstoupení od smlouvy než podle ustanovení § 326 odst. 2 ObchZ, a z toho důvodu stanoví zákon přísnější podmínky pro vznik takového oprávnění.

Nejdříve je třeba říci, že v úvahu připadá nejen věřitelovo právo odstoupit od smlouvy při hrozícím prodlení dlužníka, ale také dlužníkovo právo odstoupit od smlouvy při hrozícím prodlení věřitele. Dále pak není rozhodující, v jakém postavení se smluvní strana, které vznikne právo odstoupit od smlouvy, nachází. Může být (stejně jako dle § 326 odst. 2 ObchZ) v pozici, kdy má plnit ze smlouvy jako první a hrozí jí ztráta z dřívějšího plnění, stejně však se může nacházet v pozici, kdy má plnit až jako druhá v pořadí po splnění závazku druhé strany, jakož i v situaci vzájemných plnění, tedy takových, kdy má být plněno současně.

Přísnější podmínka spočívá v tom, že vznik práva odstoupit od smlouvy je vázán pouze na takové případy, kdy se dá - objektivním způsobem posuzováno - předpokládat, že smluvní povinnost bude porušena podstatným způsobem. Takové porušení musí vyplývat

31

z chování povinné strany nebo z jiných okolností. Chování povinné strany, z kterého vyplývá podstatné porušení smlouvy, může spočívat např. v použití nevhodného materiálu u smlouvy o dílo či v nedostatečné činnosti při přípravě plnění, která bude mít za následek nemožnost včasného odevzdání plnění.

Slovy zákona je ale možné ohrožení splnění závazku i na základě „jiných okolností“. Myslím si, že zde zákon dává prostor k extenzivnímu výkladu. Účelem tohoto dovětku pak patrně bude snaha ochránit oprávněnou stranu v okamžiku, kdy nebude moci dojít k řádnému splnění povinné strany, ale důvody pro tuto nemožnost nebudou spočívat v chování povinné strany. V případném sporu bude rozhodující stanovisko soudu, zda v každém konkrétním případě subsumuje určité jednání či určitou skutečnost pod tento pojem. Důkazní břemeno však bude tížit stranu odstoupivší od smlouvy.

Obdobně jako v případě nedostatku způsobilosti strany splnit závazek i při ohrožení splnění závazku je oprávněna strana povinna před odstoupením od smlouvy vyzvat protistranu, aby splnění své smluvní povinnosti zajistila dostatečnou jistotou.41 Záleží na povinné straně, jaký typ jistoty zvolí, ale musí k tomu dojít bez zbytečného odkladu po doručení výzvy oprávněné strany. Pro tuto výzvu zákon nepředepisuje písemnou formu, avšak v případě sporu nese oprávněná strana důkazní břemeno, že doručení výzvy došlo. Zároveň musí být ona jistota dostatečnou, tzn. zejména svým rozsahem a svou formou, která by měla být přiměřená povaze povinnosti vyplývající ze zajišťovaného závazku. V důsledku poskytnutí takové dostatečné jistoty povinnou stranou, nevznikne oprávněné straně právo odstoupit od smlouvy. Pokud však následně dojde k porušení smlouvy stranou, která poskytla jistotu, vznikne oprávněné straně nárok uspokojit se z předmětného zajištění.42 To může mít pro povinnou stranu velmi nepříznivé následky, takže je v jejím zájmu, aby v okamžiku, kdy jistotu poskytne, svou smluvní povinnosti splnila.

II. 2. 3. Částečná nemožnost plnění závazku Částečná nemožnost plnění závazku nastává tehdy, když se po platném uzavření smlouvy stane část dělitelného plnění nesplnitelným. Pokud k této skutečnosti dojde, zanikne 41 42

srov. ustanovení § 555 a n. ObčZ srov. Kopáč L., Obchodní kontrakty I. díl, Praha, Prospektrum, spol s r. o., 1993, s. 298

32

ze zákona ona nesplnitelná část závazku. Ve většině případů to však nemá vliv na zbývající plnění. Obchodní zákoník však v ustanovení § 352 odst. 3 připouští možnost odstoupit i od zbývající části smlouvy. Tato možnost vznikne oprávněné straně tehdy, jestliže část plnění, která se nestala nemožným, ztratí pro oprávněnou stranu hospodářský význam bez poskytnutí plnění, které se již stalo nemožným. I občanský zákoník upravuje částečnou nemožnost plnění závazku.43 Mezi oběma právními úpravami lze přitom najít určité odlišnosti. Tak především obchodní zákoník neumožňuje věřiteli odstoupit od smlouvy bez oné ztráty hospodářského zájmu na splnění zbývající části závazku, zatímco podle občanského zákoníku lze odstoupit vždy, tj. bez stanovení dalších podmínek. Další rozdílnost lze spatřit v okamžiku ztráty hospodářského zájmu. V obchodním právu dochází k zániku zbylé části závazku jen pod podmínkou, že oprávněná strana využije možnosti, kterou ji obchodní zákoník nabízí, a svým jednostranným právním úkonem odstoupí od smlouvy, čímž dá najevo druhé straně, že došlo k oné ztrátě hospodářského zájmu. V občanském právu dochází k zániku závazku v celém rozsahu přímo ze zákona, ledaže oprávněná strana sdělí protistraně, že na plnění trvá.

Co se rozumí onou ztrátou hospodářského zájmu? Výkladem zákonného ustanovení jsem dospěl k závěru, že obchodní zákoník stanoví pro posuzování ztráty hospodářského zájmu určitá objektivní měřítka, z nichž alespoň naplnění jednoho z nich je třeba k tomu, aby došlo ke vzniku práva na odstoupení od smlouvy. Prvním z nich je povaha předmětu plnění, z které je možné - objektivním způsobem posuzováno – dovodit nepoužitelnost celého předmětu plnění bez dodání části předmětu plnění, jež se stalo nemožným. Druhým objektivním měřítkem je pak účel plnění, který měl být naplněn použitím celého předmětu plnění, ale pouze s podmínkou, že takový účel vyplýval z obsahu smlouvy nebo byl povinné straně v době uzavření smlouvy znám.44

Právo odstoupit od smlouvy vzniká pouze v případě tzv. dodatečné částečné nemožnosti plnění, tj. takové, která nastala po vzniku závazkového vztahu. Pokud by se jednalo o tzv. počáteční částečnou nemožnost plnění, tj. takovou, kdy by část předmětu plnění byla nesplnitelná již v okamžiku vzniku závazkového vztahu (nejčastěji tedy v době uzavření smlouvy), byla by smlouva v rozsahu nesplnitelné části předmětu plnění neplatná. Občanský

43 44

srov. ustanovení § 575 odst. 3 ObčZ srov. Kopáč L., Obchodní kontrakty I. díl, Praha, Prospektrum, spol s r. o., 1993, s. 299-300

33

zákoník však umožňuje, aby za určitých podmínek byla smlouva neplatná v celém svém rozsahu.45

II. 2. 4. Další možnosti odstoupení od smlouvy bez jejího porušení Podle ustanovení § 348 odst. 2 ObchZ lze od smlouvy odstoupit také v okamžiku, kdy povinná strana prohlásí, že svou povinnost, která má být plněna v budoucnu, nesplní. Pro takové prohlášení není předepsána písemná forma, z čehož vyplývá, že k němu může dojít i ústní formou. V případném sporu však důkazní břemeno tíží stranu, která od smlouvy odstoupila, takže je v jejím zájmu, aby takové prohlášení bylo učiněno písemně. Domnívám se, že z prohlášení musí být zřejmé, že ke splnění povinnosti nedojde, a to takovým způsobem, který by jakákoliv rozumně uvažující osoba hodnotila právě jako prohlášení o tom, že ze smlouvy nebude plněno. Přitom není podstatné, a prohlašující strana to podle mého názoru protistraně ani nemusí oznámit, z jakého důvodu odstupuje od smlouvy. Musí však být připravena nést následky, které jí takovým jednáním mohou vzniknout. Právo na odstoupení od smlouvy pak oprávněné straně vznikne v okamžiku, kdy je jí doručeno oznámení o tom, že ze smlouvy nebude plněno. V případě, že k prohlášení dojde v okamžiku, kdy prohlašující strana je již v prodlení, lze odstoupit od smlouvy před marným uplynutím dodatečné přiměřené lhůty (byla-li stanovena), případně bez poskytnutí takové lhůty.

Toto prohlášení o budoucím nesplnění povinnosti je třeba odlišit od dodatečné nemožnosti plnění, kdy předmětem prohlášení povinné strany není oznámení o tom, že svou smluvní povinnost nesplní, ale je jím oznámení o tom, že smluvní povinnost je nesplnitelná. V takovém případě dlužníkova povinnost plnit zaniká přímo ze zákona, a to okamžikem, kdy se plnění stane nemožným.46

V obchodních vztazích může nastat také situace, že dlužník je zavázán k tzv. alternativnímu plnění. To znamená, že má na výběr z více předmětů plnění, které si smluvní strany sjednaly ve smlouvě. Obchodní zákoník speciální úpravu neobsahuje, tudíž co nastane v okamžiku, kdy jedno z alternativních plnění se stane neuskutečnitelným, upravuje i pro obchodní smlouvy ustanovení § 576 ObčZ, podle kterého stane-li se uskutečnění jednoho z více volitelných plnění nemožným, omezuje se závazek na plnění zbývající. Jestliže však 45 46

srov. § 41 ObčZ § 575 odst. 1 ObčZ

34

nemožnost tohoto plnění je způsobena osobou, která nemá právo volby plnění, může druhá strana od smlouvy odstoupit. V takovém případě pak lze od smlouvy odstoupit ihned poté, co dojde k nemožnosti alternativního plnění.

Další možnost jak odstoupit od smlouvy, aniž by došlo k jejímu porušení, se váže na prohlášení konkursu. V okamžiku, kdy na majetek jedné či druhé smluvní strany byl prohlášen konkurs,47 vzniká oběma smluvním stranám právo odstoupit od smlouvy, byla-li smlouva uzavřena před prohlášením konkursu. Podmínkou vzniku tohoto práva je skutečnost, že žádná ze stran ještě nesplnila svou smluvní povinnost anebo poskytla pouze částečné plnění. Za úpadce, tj. toho, na jehož majetek byl prohlášen konkurs, může toto právo vykonat pouze správce konkursní podstaty, neboť úpadce prohlášením konkursu ztrácí právo na vykonání odstoupení od smlouvy. Po prohlášení konkursu lze od smlouvy odstoupit, přičemž si myslím, že není podstatné, v jakém stadiu se nachází předmětné závazky. Nemělo by tedy být rozhodující, zda v okamžiku prohlášení konkursu závazky byly či nebyly splatné. Jedinou podmínkou pro vznik práva na odstoupení od smlouvy by tak měla být již shora uvedená skutečnost, že ze smlouvy ještě nebylo plněno (anebo bylo plněno pouze částečně).

Obchodní zákoník navíc nevyžaduje před odstoupením od smlouvy poskytnutí dodatečné přiměřené lhůty ke splnění smluvní povinnosti.48 Byla-li při nepodstatném porušení smlouvy stranou, jež se záhy stane úpadcem, tato dodatečná přiměřená lhůta stanovena a k prohlášení konkursu došlo až posléze, nemusí oprávněná strana čekat na marné uplynutí stanovené lhůty, ale může odstoupit od smlouvy ještě před jejím uplynutím.

II. 2. 6. Zmaření účelu smlouvy Zmaření účelu smlouvy je upraveno v ustanovení § 356 odst. 1 ObchZ, který říká: „Zmaří-li se po uzavření smlouvy její základní účel, který v ní byl výslovně vyjádřen, v důsledku podstatné změny okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, může strana dotčená zmařením účelu smlouvy od ní odstoupit.“ Jedná se o jeden ze dvou případů (druhým je úprava smlouvy o smlouvě budoucí)49, kde se uplatní tzv. klauzule rebus sic standibus, tj. 47

48 49

k 1. červenci 2007 nabyl účinnosti zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), který definuje konkurs v ustanovení § 244; před 1. červencem 2007 postupoval soud při prohlášení konkursu podle ustanovení § 12a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání § 326 odst. 2 ObchZ § 289 a násl. ObchZ, § 50a ObčZ

35

klauzule nezměněných poměrů. Obecně v obchodních vztazích platí, že změna okolností nemá na práva a povinnosti smluvních stran žádný vliv. V případě zmaření účelu smlouvy však na základě této klauzule může dojít k zániku smlouvy. K tomu však dojde až v důsledku odstoupení od smlouvy, neboť zmaření účelu smlouvy zakládá pouze vznik práva na odstoupení od smlouvy.

Obchodní zákoník váže zmaření účelu smlouvy pouze na tzv. základní účel, tj. takový účel, bez jehož splnění by k uzavření smlouvy s největší pravděpodobností vůbec nedošlo. Takový účel musí být výslovně vyjádřen ve smlouvě. Druhým předpokladem pro vznik práva na odstoupení od smlouvy je, že její základní účel je zmařen podstatnou změnou okolností, ke které musí dojít až po uzavření smlouvy. Není tedy možné, aby podstatná změna okolností nastala před uzavřením smlouvy bez ohledu na to, že smluvní strany o ní v okamžiku smluvního konsenzu nevěděly. Domnívám se, že výklad klauzule rebus sic standibus by měl být vždy prováděn restriktivním způsobem, což ostatně potvrzuje i obchodní zákoník, který v ustanovení § 356 odst. 2 uvádí, že za podstatnou změnu okolností nelze považovat změnu majetkových poměrů (např. nedostatek finančních prostředků) některé ze stran, ani změnu hospodářské nebo tržní situace. Podnikatel se tedy nemůže v případě změny majetkových poměrů či hospodářské anebo tržní situace zprostit svých závazků z důvodu zmaření účelu smlouvy. Jako podnikatel ostatně musí nést rizika spojená s takovými změnami.

Dikce zákona říká, že právo odstoupit od smlouvy vzniká pouze straně, která je zmařením účelu smlouvy dotčena. Z ustanovení § 356 odst. 1 ObchZ však podle mého názoru není zcela jasné, o kterou smluvní stranu se jedná, a které smluvní straně tedy právo od smlouvy odstoupit vznikne. Tím, že dojde ke zmaření základního účelu smlouvy, jsou přeci dotčeny obě smluvní strany. Dospěl jsem však k názoru, že odstoupit od smlouvy může pouze ta strana, která je povinna plnit. Domnívám se, že to vyplývá z následující ustanovení obchodního zákoníku (§ 357), podle kterého odstoupivší strana je povinna k náhradě škody, která vznikne v důsledku odstoupení od smlouvy protistraně.

V konkrétním případě by to např. u kupní smlouvy znamenalo, že odstoupit od smlouvy může pouze prodávající, neboť z povahy věci (povinností kupujícího je pouze zaplacení kupní ceny) nemůže na straně kupujícího dojít ke zmaření účelu smlouvy. Lze tedy konstatovat, že se jedná o výjimku v tom smyslu, že podle obecné úpravy vznikne právo odstoupit od smlouvy té smluvní straně, která ničeho neporušila. Naopak u zmaření účelu 36

smlouvy vzniká podle mého názoru právo odstoupit od smlouvy pouze té straně, u níž došlo k porušení povinnosti s tím, že je povinna druhé smluvní straně nahradit vzniklou škodu.

II. 3. Právní následky odstoupení od smlouvy V případě následků odstoupení od smlouvy je třeba důsledně odlišovat zákonnou úpravu v občanském a v obchodním právu. Základním ustanovením upravujícím právní následky odstoupení od obchodní smlouvy je § 349 ObchZ, podle nějž odstoupením od smlouvy smlouva zanikne, když v souladu s obchodním zákoníkem je projev vůle oprávněné strany odstoupit od smlouvy doručen druhé straně, s tím, že po této době nelze účinky odstoupení od smlouvy odvolat nebo měnit bez souhlasu druhé strany. Z ustanovení § 349 ObchZ vyplývá, že odstoupení od smlouvy je jednostranným úkonem nevratným, kdy v případě jeho vykonání dojde k jeho „spotřebování“ a nelze již následně jeho účinky odvolat, případně měnit dalším jednostranným úkonem. Smlouva v obchodním právu tedy zaniká s účinky ex nunc.

Odstoupení od smlouvy tedy nenabude účinnosti hned v okamžiku, kdy se oprávněná strana rozhodne odstoupit od smlouvy. Vznikne zde určité mezidobí mezi okamžikem rozhodnutí oprávněné strany odstoupit od smlouvy, případně mezi odesláním projevu vůle v písemné formě a okamžikem, kdy bude takový projev vůle doručen druhé straně, čímž dojde k zániku smlouvy.50 Odstoupením od smlouvy pak ovšem není dotčena předchozí účinnost smlouvy, případně práva a povinnosti z ní vyplývající, což je zásadní rozdíl od úpravy práva občanského, kde projev vůle odstoupení od smlouvy má za následek zánik smlouvy s účinky ex tunc, takže se na smlouvu nahlíží, jako kdyby vůbec nebyla uzavřena. V obou právních úpravách se jedná o úpravu dispozitivní, takže si strany mohou v rámci své smluvní autonomie stanovit svou vlastní úpravu.

Využije-li oprávněná strana svého práva odstoupit od smlouvy, dojde v okamžiku doručení jejího projevu vůle k zániku závazkového vztahu. Obchodní zákoník výslovně uvádí v ustanovení § 351 odst. 1, že odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy. To podle mého názoru znamená, že zaniká nejen smluvní povinnost strany, jejímž porušením smlouvy vzniklo oprávněné straně právo na odstoupení od smlouvy, ale i

50

srov. Tomsa M., Odstoupení od smlouvy v obchodních vztazích, Obchodní právo č.12/1999

37

smluvní povinnost odstoupivší strany bez ohledu na okolnost, zda již svou povinnost splnila nebo byla připravena ji splnit. V případě, že oprávněná strana svou smluvní povinnost již splnila, měl by být takový závazek považován za zaniknuvší odstoupením od smlouvy. Osobně zastávám názor, že k jeho zániku nemohlo dojít splněním, neboť se jednalo o plnění bez právního důvodu a tím pádem straně, která plnila, vzniklo právo na vrácení toho, co plnila. Toto právo ovšem vzniká i straně, která neodstoupila od smlouvy, a to za předpokladu, že před svým porušením smluvní povinnosti, poskytla druhé (oprávněné) straně nějaké plnění.

S takovým právním výkladem souhlasí i Nejvyšší soud, který v odůvodnění svého rozhodnutí51 stanovil, že uplatnění nároku na vrácení plnění ze smlouvy, od níž bylo odstoupeno, není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku: „Jestliže zákon s odstoupením o smlouvy spojuje vznik konkrétní povinnosti, jež tíží smluvní stranu, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, potom uplatnění a vymáhání nároku korespondujícího této povinnosti (a to za dobu po odstoupení od smlouvy) nelze považovat za výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (§ 265 obchodního zákoníku).“

V neposlední řadě i podle úpravy v obchodním zákoníku je podle ustanovení § 351 odst. 2 strana, které bylo druhou stranou poskytnuto plnění ještě předtím, než došlo k odstoupení od smlouvy, povinna takové plnění vrátit. Tato strana je však také povinna vydat užitek, pokud jí nějaký užitek z plnění vznikl. Pokud by se jednalo o plnění v peněžité formě, je strana povinna takové plnění vrátit i spolu s úroky ve výši, kterou si strany ve smlouvě pro takový případ sjednaly. Pokud tak strany neučinily, odkazuje je shora uvedené ustanovení na postup podle občanského zákoníku.52 I přesto, že shora uvedené ustanovení se výslovně zmiňuje pouze o peněžním závazku, nemyslím si, že by povinná strana neměla vrátit i užitek z nepeněžitého plnění. Tento názor potvrzuje i odborná literatura: „I když v cit. ustanovení není výslovně zmíněn užitek z nepeněžního plnění, lze mít nicméně za to, že i tento užitek má být spolu s předmětem nepeněžního plnění vydán.“53 S tímto tvrzením se plně ztotožňuji, neboť nenacházím jediný důvod, proč by se měla strana takovým užitkem obohatit.

51 52 53

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. listopadu 2003 sp. zn. 32 Odo 417/2003 § 502 ObčZ Kopáč L., Švestka J., Nad některými otázkami odstoupení od smlouvy podle obchodního zákoníku, Praha, Právní rozhledy 10/1995

38

Aby nedošlo k tomu, že strana, která zánik smlouvy nezavinila, a přesto musí vrátit plnění, jež jí bylo poskytnuto, bude muset vynaložit další náklady spojené s vrácením poskytnutého plnění, stanovuje obchodní zákoník, že takové straně vzniká vůči protistraně nárok na úhradu nákladů spojených s vrácením plnění. To znamená, že strana, vůči níž bylo vykonáno právo odstoupení od smlouvy, nese veškeré náklady spojené s vrácením plnění, tedy nejen náklady spojené s vrácením plnění, které poskytla, ale i náklady spojené s plněním, které jí bylo poskytnuto oprávněnou stranou. Ty však pouze za předpokladu, že oprávněná strana uplatní svůj nárok, který jí na základě obchodního zákoníku vznikl.

Zde je nutné podle mého názoru důsledně rozlišovat úpravu v obchodním zákoníku od úpravy v občanském zákoníku. V obchodních vztazích je strana, které bylo poskytnuto plnění bez právního důvodu, povinna vrátit toto plnění na základě již shora uvedeného ustanovení § 351 odst. 2 ObchZ. Naproti tomu v občanských vztazích by takové plnění znamenalo bezdůvodné obohacení strany, které bylo poskytnuto plnění.54 Význam důsledného rozlišování osobně spatřuji u institutu promlčení, kde je stanovena jiná obecná lhůta v občanském a jiná v obchodním zákoníku.55

Ze zásady, že odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy, stanoví § 351 odst. 1 ObchZ56 některé výjimky. Vzhledem k dispozitivnosti právní úpravy tak nezaniknou ty práva a povinnosti, o kterých se strany dohodly, že budou trvat i v případě odstoupení od smlouvy. Domnívám se, že není rozhodující, v jaké formě bude ona vůle projevena. Jako jedinou podmínku platnosti tak shledávám konsenzus mezi smluvními stranami.

Dále z ustanovení § 351 odst. 1 ObchZ vyplývá, že odstoupením od smlouvy nezaniknou ty práva a povinnosti, které vzhledem ke své povaze, mají trvat i po zániku smlouvy. Takovou povahu mají podle mého názoru zejména povinnosti, které spočívají v omisivním jednání, tj. zejména v opomenutí anebo zdržení se něčeho. Jako příklad bych

54 55 56

srov. § 451 – § 459 ObčZ 3 roky v občanském právu (§ 101 ObčZ) a 4 roky v obchodním právu (§ 397 ObchZ) „…Odstoupení od smlouvy se však nedotýká nároku na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy ani smluvních ustanovení týkajících se volby práva nebo volby tohoto zákona podle § 262, řešení sporů mezi smluvními stranami a jiných ustanovení, která podle projevené vůle stran nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy.“

39

uvedl povinnost mlčenlivosti či sjednanou konkurenční doložku u smlouvy o obchodním zastoupení.57

Další výjimkou jsou ustanovení, které se týkají volby práva, podle kterého se bude smlouva řídit. Tuto volbu práva připouští v českém právu § 9 zákona č. 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém a procesním. Dále odstoupením od smlouvy nezaniknou ta ustanovení, kterými se strany dohodly, že smlouva bude ve smyslu ustanovení § 262 ObchZ podřízena úpravě obchodního zákoníku.

Poslední výjimkou jsou pak ujednání, která se týkají řešení sporů, ke kterým v důsledku zaniklé smlouvy často dochází. Prvním typem ujednání je tzv. prorogace, kterou upravuje zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.58 Tímto ujednáním lze v obchodních věcech docílit změny místní příslušnosti soudu, takže o sporu smluvních stran by rozhodoval jiný soud prvního stupně než ten, který by jinak rozhodoval na základě stanovených zákonných kritérií.

Druhým typem ujednání, jehož obliba v obchodní praxi podle mého názoru neustále roste, je tzv. rozhodčí doložka.59 Smlouva s rozhodčí doložkou bývá často nazývána též jako rozhodčí smlouva. Podstatou takové smlouvy je, že se strany dohodnou na tom, že o jejich případném sporu nebude rozhodovat soud v soudním řízení, ale jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud v rozhodčím řízení podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. I přesto že je rozhodčí doložka či dohoda o prorogaci součástí smlouvy, která v důsledku odstoupení od smlouvy zanikne, je třeba v případě sporu podle nich postupovat.

II. 3. 1. Právní následky odstoupení od smlouvy na vztahy zajišťovací Další výjimkou ze zásady, že odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy, mohou být vztahy zajišťovací. Rozhodujícím faktorem pak bude okamžik vzniku nároku vyplývajícího ze zajišťovacího vztahu. V případě, že ke vzniku 57 58 59

§ 672a ObchZ § 89a občanského soudního řádu vzory rozhodčích doložek: http://www.rozhodcisoud.net/dolozka.php

40

nároku došlo do zániku smlouvy odstoupením od smlouvy, zůstávají následky porušení smlouvy v platnosti a jejím následným zánikem nejsou nikterak ohroženy. Jedná se zejména o nárok na náhradu škody (§ 351 odst. 1 ObchZ), nárok na smluvní pokutu, v případě že byla sjednána,60 a také nárok na úroky z prodlení, které v řadě případů plní odškodňovací funkci.61 Osobně se však domnívám, že nelze vyloučit ani nárok strany, vůči které bylo na základě porušení její smluvní povinnosti odstoupeno od smlouvy, jestliže odstoupivší strana rovněž porušila svou smluvní povinnost ještě předtím, než platně odstoupila od smlouvy.

Nejvyšší soud se zabýval platností nároku na smluvní pokutu v případě odstoupení od smlouvy a ve výroku svého rozhodnutí62 stanovil: „Nárok na smluvní pokutu v důsledku odstoupení od smlouvy nezaniká, vznikl-li ještě před odstoupením od smlouvy z důvodu jejího dřívějšího porušení.“ V odůvodnění svého rozhodnutí poté Nejvyšší soud vyjádřil tento právní názor: „Odstoupením od smlouvy dochází k zániku povinnosti plnit původní závazek zajištěný smluvní pokutou nikoli však vždy i k zániku povinnosti plnit smluvní pokutu, jako důsledku neplnění původního závazku. Porušením smlouvy vznikl mezi smluvními stranami nový – dosud neexistující a původní smlouvou bez dalšího nezaložený – právní vztah, který již nemá ve vztahu k původnímu zajištěnému závazku akcesorickou povahu a na jehož existenci nemá zánik zajišťovaného závazku vliv.“

Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu se sice týká občanskoprávního sporu, lze ho však podle mého názoru výkladem a simili aplikovat i na obchodněprávní smlouvy. Osobně tento názor považuji za správný, neboť nelze podle mého názoru argumentovat tím, že z důvodu akcesorické povahy zajišťovacího vztahu došlo zánikem smlouvy i k zániku zajišťovacího vztahu. V okamžiku, kdy dojde k porušení povinnosti, se vlastně naplňuje zajišťovací funkce příslušného zajišťovacího vztahu. Porušením povinnosti se pak stává aktuální i druhá funkce zajišťovacího vztahu, kterou je funkce uhrazovací.

60 61

62

§ 302 ObchZ Vztah úroků z prodlení a nároku na náhradu škody upravuje dispozitivně ustanovení § 369 ObchZ, podle kterého má věřitel nárok na náhradu škody, která byla způsobena prodlením se splněním peněžitého závazku, jen za předpokladu, že tato škoda není kryta úroky z prodlení. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.6.2003 sp.zn. 33 Odo 131/2003

41

II. 4. Zánik práva odstoupit od smlouvy Pokud oprávněné straně vznikne právo na odstoupení od smlouvy, neurčuje jí zákon, do kdy může svého práva využít. Jediným zákonným omezením výkonu práva odstoupit od smlouvy tak podle mého názoru zůstává promlčení jakožto právní následek marného uplynutí doby. S. Plíva ve svém článku „Odstoupení od obchodní smlouvy“ rozlišuje promlčení práva odstoupit od smlouvy, promlčení práv vznikajících odstoupením od smlouvy a promlčení práv souvisejících s odstoupením od smlouvy.63 Toto rozlišení osobně hodnotím jako velmi důležité zejména z toho hlediska, že u jednotlivých práv počíná běžet promlčecí lhůta v různý časový okamžik.

V okamžiku uplynutí promlčecí lhůty vznikne povinné straně právo dovolat se promlčení. V případě, že by oprávněná strana uplatňovala své právo před soudem po uplynutí promlčecí lhůty a povinná strana by namítla promlčení, nemůže být soudem takové právo již přiznáno. Nedochází však k zániku práva. Právo na odstoupení od smlouvy zůstává jako tzv. právo naturální, oprávněná strana ztrácí však nárok na výkon tohoto práva. Promlčecí doba, která je v obchodním právu obecně čtyřletá, běží podle kogentní úpravy promlčení v obchodním zákoníku (§ 387 - § 408) ode dne, kdy právní úkon mohl být učiněn poprvé. Pokud však dojde ke vzniku práva odstoupit od smlouvy v důsledku porušení smlouvy, počíná běžet dnem, kdy byla smlouva porušena.64

V úvahu připadá také situace, kdy si smluvní strany samy dohodnou lhůtu, do které je možno v případě porušení smlouvy odstoupit od smlouvy. Tato lhůta však podle mého názoru, vzhledem ke kogentním ustanovením upravujícím promlčení, nemůže být delší než je lhůta deseti let podle ustanovení § 408 odst. 1 ObchZ.

V této souvislosti bych rád také připomenul to, co již bylo řečeno shora, že v případě podstatného porušení závazku vznikne oprávněné straně právo odstoupit od smlouvy ihned, avšak pokud tohoto práva bez zbytečného odkladu nevyužije, dojde k jeho zániku. Nedojde 63

64

srov. Plíva S., Odstoupení od obchodní smlouvy, Bulletin advokacie č.6-7/1993: „Právy vznikajícími odstoupením od smlouvy jsou právo požadovat vrácení plnění, které bylo poskytnuto před odstoupením od smlouvy, a právo strany, která od smlouvy odstoupila, požadovat úhradu nákladů s vrácením plnění spojených…Mezi práva související s odstoupením od smlouvy budou patřit především práva vznikající již jako důsledek porušení smlouvy. Jde zejména o náhradu škody(…), právo na zaplacení úroku z prodlení se splněním peněžitého závazku (…) a právo na zaplacení smluvní pokuty…“ srov. Plíva S., Odstoupení od obchodní smlouvy, Bulletin advokacie č.6-7/1993

42

však k zániku práva odstoupit od smlouvy jako takového. Obsah práva se změní a oprávněná strana může odstoupit od smlouvy způsobem stanoveným pro nepodstatné porušení smlouvy, tedy až po marném uplynutí dodatečné přiměřené lhůty.

Obchodní zákoník dále stanovuje určité právní skutečnosti, které mají za následek zánik práva odstoupit od smlouvy. Rád bych se podrobněji věnoval zejména dvěma z nich, a to splnění porušované povinnosti a poté neoznámení vad zboží ve stanovené době, které je zařazeno v následující části této práce, v kapitole týkající se kupní smlouvy.65

II. 4. 1. Splnění porušované povinnosti Splnění porušované povinnosti je takové dlužníkovo plnění, se kterým byl dlužník v prodlení, tj. buď plnění, ke kterému došlo po splatnosti smluvní povinnosti nebo v plnění, kterým došlo k odstranění vad plnění, které bylo dříve poskytnuto. Splnění porušované povinnosti má obecně za následek zánik práva odstoupit od smlouvy. Tato teze však nemusí platit vždy, neboť může nastat situace, kdy dojde ke splnění porušované povinnosti povinnou stranou, ale i přesto může dojít k platnému odstoupení od smlouvy. Obecně je splnění porušované povinnosti upraveno v obchodním zákoníku v ustanovení § 349 odst. 2, podle kterého oprávněná strana nemůže odstoupit od smlouvy poté, kdy jí byla doručena zpráva, že již byla splněna povinnost, jejíž porušení bylo důvodem ke vzniku práva na odstoupení od smlouvy.

Z toho tedy podle mého názoru jednoznačně vyplývá, že rozhodným okamžikem pro zánik práva odstoupit od smlouvy není splnění porušované povinnosti, ale okamžik doručení zprávy o dodatečném splnění závazku. Co se týče formy zprávy, nepředepisuje zákon žádné podmínky. Postačí tedy zpráva v jakékoliv formě, ze které lze - objektivně posuzováno – usuzovat, že jde o projev vůle potvrzující splnění porušované povinnosti.

V případě, že není splněno předáním a převzetím (kdy z logiky věci není podle mého názoru zapotřebí zprávy o splnění), může nastat určitý časový prostor mezi splněním porušované povinnosti a doručením zprávy o takovém splnění. Pokud dojde k doručení zprávy o splnění porušované povinnosti ještě před vznikem práva odstoupit od smlouvy,

65

s. 47 a n. této práce

43

nemůže ke vzniku práva odstoupit od smlouvy vůbec dojít. Pokud dojde k doručení zprávy o splnění porušované povinnosti po vzniku práva odstoupit od smlouvy, ale ještě předtím než oprávněná strana projevila vůli odstoupit od smlouvy, dochází doručením zprávy k zániku práva odstoupit od smlouvy. Pokud však dojde k doručení zprávy o splnění porušované povinnosti později, než došlo k projevu vůle oprávněné strany o odstoupení od smlouvy, dojde k platnému odstoupení od smlouvy i přesto, že ještě nedošlo k účinnosti takového projevu vůle (účinným se projev vůle stává až doručením oznámení o odstoupení od smlouvy), a tím ani k zániku závazku. Rozhodujícím okamžikem je tedy moment odeslání projevu vůle oprávněné strany, kterým odstupuje od smlouvy. I kdyby nastala v praxi patrně málo vídaná situace, že by obě smluvní strany odeslaly své projevy vůle přibližně ve stejný časový okamžik, došlo by k nabytí účinnosti odstoupení od smlouvy i v okamžiku, kdyby projev vůle povinné strany o splnění porušované povinnosti byl oprávněné straně doručen dříve než projev vůle oprávněné strany, jímž odstupuje od smlouvy.66

Osobně tuto úpravu považuji za přijatelnou, neboť je koncipována ve prospěch oprávněné strany, k ochraně jejích zájmů a právní jistoty, které by mohly být v případě odlišné úpravy ohroženy. Jako názorný příklad lze uvést situaci, kdy by oprávněná strana odeslala projev vůle o odstoupení od smlouvy, a následně by uzavřela náhradní smlouvu se třetí osobou na stejné plnění. Pokud by doručení projevu vůle o splnění porušované povinnosti mělo za následek zánik práva odstoupit od smlouvy i po odeslání prohlášení o odstoupení od smlouvy, musela by oprávněná strana řešit svůj nově uzavřený závazek se třetí osobou. Tím by patrně došlo k povinnosti oprávněné strany nahradit vzniklou škodu z náhradní smlouvy. Takový právní stav by byl jistě nežádoucí. Povinné straně tedy nelze doporučit nic jiného, než aby časová prodleva mezi splněním porušované povinnosti a oním potřebným oznámením o splnění porušované povinnosti byla co nejkratší.

66

srov. Kopáč L., Obchodní kontrakty I. díl, Praha, Prospektrum, spol s r. o., 1993, s. 303

44

III. Zvláštní úprava odstoupení od smlouvy Obchodní zákoník upravuje odstoupení od smlouvy ve dvou rovinách. Vedle obecné úpravy obsažené v § 344 - § 351 ObchZ obsahuje zvláštní úpravu odstoupení od smlouvy v části třetí, hlavě II u některých typů smluv. Nejrozšířenější zvláštní úpravu obsahuje kupní smlouva (§ 409 a n. ObchZ), smlouva o úvěru (§ 497 a n. ObchZ) a smlouva o dílo (§ 536 a n. ObchZ), která ovšem z části odkazuje na úpravu u kupní smlouvy. Některé další smlouvy67 obsahují jen částečnou zvláštní úpravu. Tato zvláštní úprava je tedy lex specialis ve vztahu k lex generalis, kterým je obecná úprava v ustanovení § 344 a n. ObchZ, a jako taková má tedy přednost. Obecná úprava odstoupení od smlouvy se pak použije subsidiárně tam, kde zákon speciální úpravu neobsahuje. Důvodem této zvláštní úpravy je podle mého názoru snaha zákonodárce o zpřesnění a lepší vymezení specifických aspektů jednotlivých smluv, na které v mnoha případech použití obecné úpravy nepostačuje. Zvláštní úprava odstoupení od smlouvy má dispozitivní charakter.

III. 1. Některé zvláštnosti odstoupení od kupní smlouvy Samotná možnost odstoupení od smlouvy, která vznikla z důvodu porušení smlouvy, nemá vliv na přechod vlastnického práva z prodávajícího na kupujícího. Zároveň tím není omezena možnost volného nakládání s předmětem kupní smlouvy, včetně možnosti takovou věc prodat.68 Toto právo ztratí kupující teprve v okamžiku doručení projevu o odstoupení od smlouvy, tedy v okamžiku nabytí účinnosti právního úkonu odstoupení od smlouvy. Pokud chce mít prodávající strana jistotu, že kupující strana nezneužije nabytí vlastnického práva, lze ve smlouvě dohodnout tzv. výhradu vlastnického práva, nejčastěji k okamžiku úplného zaplacení kupní ceny, což má za následek, že k přechodu vlastnického práva dojde až po splnění podmínky vyplývající z výhrady vlastnického práva.69 Takovouto výhradu vlastnického práva však lze sjednat jen v případě, že předmětem kupní smlouvy je věc movitá, což ostatně v obchodním právu je i podmínkou kupní smlouvy samotné.70 Sjednání

67

68

69 70

Smlouva o prodeji podniku (§ 476 a n. ObchZ), smlouva o koupi najaté věci (§ 489 a n. ObchZ), smlouva o úvěru (§ 497 a n. ObchZ), smlouva o skladování (§ 527 a n. ObchZ), smlouva o kontrolní činnosti (§ 591 a n. ObchZ), smlouva o obchodním zastoupení (§ 652 a n. ObchZ) Kopáč L., Švestka J., Nad některými otázkami odstoupení od smlouvy podle obchodního zákoníku, Praha, Právní rozhledy 10/1995 srov. § 445 ObchZ; § 601 ObčZ srov. § 409 ObchZ

45

výhrady vlastnického práva osobně považuji za velmi vhodné. Prodávající strana by měla v případě cennějších věcí vždy na sjednání takové výhrady vlastnického práva trvat.

U věci nemovité je třeba postupovat jiným způsobem, protože obchodní zákoník neobsahuje ustanovení týkající se kupní smlouvy, jejímž předmětem je nemovitost. Pokud je předmětem kupní smlouvy nemovitost, musí se smlouva řídit občanským zákoníkem. Domnívám se, že v případě kupních smluv na nemovitosti lze zneužití nabytí vlastnického práva zabránit jedině smlouvou samotnou. Strany se mohou dohodnout, že návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí bude podán až po uhrazení kupní ceny. Tato dohoda však nemusí být přijatelná pro kupujícího, který může mít pochybnosti o tom, zda bude takový návrh podán. Nejideálnější variantou je podle mého názoru využití třetí osoby (např. advokáta, notáře), která na základě smlouvy o úschově71 převezme do úschovy od kupujícího kupní cenu, a tu vyplatí prodávajícímu v okamžiku podání návrhu vkladu do katastru nemovitostí, případně v okamžiku zapsání změny vlastnického práva.

Takovouto smluvní úpravu lze jen doporučit, neboť otázka věcně právních účinků odstoupení od kupní smlouvy v situaci, kdy kupující již byl zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník a prodávající následně od kupní smlouvy odstoupil, nebyla a není v soudní praxi řešena jednoznačně. Původně soudní praxe vycházela z názoru, že odstoupením od smlouvy nenabývá prodávající zpět své vlastnické právo k nemovitosti. Věcně právní účinky byly obnoveny až souhlasným projevem kupujícího anebo rozhodnutím soudu na základě příslušné žaloby.72

Vzhledem k nejednotnosti soudních rozhodnutí k danému tématu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že je třeba tuto otázku vyřešit ve velkém senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu a ten vyjádřil ve výroku svého rozhodnutí tento právní názor: „Platným a účinným odstoupením od kupní nebo jiné smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti se ve smyslu § 48 odst. 2 obč. zák. zrušují (zanikají) od počátku obligační a věcné (věcněprávní) účinky smlouvy, na základě které nabyl (měl nabýt) účastník smlouvy vlastnické právo, a ve vlastnictví nemovitostí je tu stejný právní stav, jako kdyby ke kupní nebo jiné smlouvě o převodu vlastnictví nikdy nedošlo; to platí i tehdy, jestliže nabyvatel, dříve než došlo ke

71 72

srov. § 747 a n. ObčZ srov. Jehlička, O., Švestka, J., Škvárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, 239-241 s.

46

zrušení smlouvy odstoupením, nemovitost převedl na další osobu, a i kdyby další navrhovatel byl v dobré víře, že se stal jejím vlastníkem.“73

Jsem toho názoru, že by při odstoupení od smlouvy týkající se vlastnického práva k nemovitosti mělo dojít k dvěma právním úkonům stejně jako při jeho nabývání, kdy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí, kterým je smlouva, a právní způsob nabytí, kterým je vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Výše uvedené soudní rozhodnutí je podle mého názoru upraveno příliš ve prospěch prodávajícího, nemluvě o právní nejistotě třetích osob, které od původního kupujícího v dobré víře nabudou nemovitost a po odstoupení od smlouvy, které se jich vlastně netýká, musí nemovitost vrátit původnímu prodávajícímu, tedy osobě pro ně v podstatě neznámé. Výklad Nejvyššího soudu, kdy doslovně vychází z ustanovení § 48 odst. 2 ObčZ, osobně považuji za příliš formální a ne zcela vhodný. Smlouva se podle takového výkladu ruší ex tunc, tedy od počátku, takže vše, k čemu došlo po uzavření smlouvy (tedy i ke vkladu vlastnického práva) jako by se nikdy nestalo. Myslím si, že de lege ferenda by měl být naznačen přesnější postup při odstoupení od smlouvy, která se týká převodu nemovitosti, a více chráněny osoby nabyvší nemovitost v dobré víře od původního kupujícího.

III. 2. Odstoupení od kupní smlouvy při vadném plnění Dlužník má povinnost splnit svůj závazek řádně a včas. Pokud jej sice splní včas, ale nikoliv řádně, má to za následek vadné plnění. Při takovém vadném plnění vznikají kupujícímu nároky z vad zboží. Obchodní zákoník zde pracuje se stejnými pojmy jako v obecné úpravě. Rozlišuje totiž, jestli byla vadným plněním porušena smlouva podstatným či nepodstatným způsobem. Podstatné porušení smlouvy vymezuje obecně ustanovení § 345 odst. 2 ObchZ, případně mohou být některá potencionální vadná plnění ve smlouvě přímo označeny jako podstatná porušení smluvní povinnosti. V pochybnostech platí vyvratitelná právní domněnka, že se jedná o porušení nepodstatné. Důkazní břemeno v případě sporu, zda se jedná o podstatné porušení smluvní povinnosti, tíží kupujícího.

Podle ustanovení § 436 ObchZ vzniká kupujícímu při podstatném porušení smluvní povinnosti právo uplatnit jeden ze vzniklých nároků. Kupující může požadovat odstranění vad 73

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 31 Cdo 2808/2004, srov. též Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 161/2006

47

dodáním náhradního zboží za zboží vadné, má právo na dodání chybějícího zboží, dále může žádat odstranění právních vad. Jestliže jsou vady opravitelné, může požadovat odstranění vad opravou zboží. V neposlední řadě mu pak vzniká právo na přiměřenou slevu z kupní ceny a právo odstoupit od smlouvy. Vady lze přitom rozdělit na vady faktické a vady právní, přičemž faktické vady lze dělit do dalších podskupin.74 Vztah jednotlivých typů vad a jednotlivých nároků velmi vhodně popisuje S. Plíva ve své odborné publikaci „Obchodní závazkové vztahy“. Lze tedy říci, že kvantitativních vad se týkají jen nároky na dodání chybějícího zboží, na přiměřenou slevu z kupní ceny a právo odstoupit od smlouvy. Vad jakosti a provedení se týkají nároky na odstranění opravou zboží, na dodání náhradního zboží, na přiměřenou slevu z kupní ceny a právo odstoupit od smlouvy. Právních vad se týkají nároky na odstranění právní vady, na přiměřenou slevu a právo odstoupit od smlouvy.75 Volbu mezi jednotlivými nároky uplatňuje kupující, s jedním vadným plněním vzniká vždy jen jeden nárok. Navíc je kupující ve svém právu časově omezen zákonem.76 Neuplatnění práva v příslušné lhůtě má pak za následek zánik práva vyplývajícího z ustanovení § 436 ObchZ a vznik práva z odpovědnosti za vady jako při nepodstatném porušení smluvní povinnosti.77

Obecně lze říci, že kupující nemůže bez souhlasu prodávajícího svou volbu následně změnit. Z tohoto pravidla ale existují výjimky. K následné změně volby může podle ustanovení § 436 odst. 2 ObchZ dojít ve dvou případech. Prvním z nich je situace, kdy kupující předpokládaje, že se jedná o vadu opravitelnou, zvolil odstranění vad opravou zboží, přičemž se následně ukáže, že se jedná o vadu neopravitelnou anebo by opravou vznikly prodávajícímu nepřiměřené náklady. Tehdy může kupující požadovat dodání náhradního zboží, požádá-li o to prodávajícího bez zbytečného odkladu poté, kdy je mu tato skutečnost prodávajícím sdělena. Druhým případem, který může nastat, je situace, kdy kupující také požaduje odstranění vad opravou zboží, k čemuž je nutné poskytnout prodávajícímu přiměřenou lhůtu, a prodávající vady zboží v této lhůtě neodstraní (případně před uplynutím lhůty oznámí, že je neodstraní). Tehdy může kupující následně žádat přiměřenou slevu z kupní ceny nebo odstoupit od smlouvy.

74

75 76 77

kvantitativní vady (tj. množství), vady jakosti, vady provedení, vady obalu, vady týkající se dokladů, které jsou nutné k užívání zboží; srov. § 420 ObchZ, § 422 ObchZ Plíva S., Obchodní závazkové vztahy. Praha: ASPI, a.s., 2006, s. 181 § 428 ObchZ, § 436 odst. 2 ObchZ § 437 odst. 1 ObchZ: „Je-li dodáním zboží s vadami smlouva porušena nepodstatným způsobem, může kupující požadovat buď dodání chybějícího zboží a odstranění ostatních vad zboží, nebo slevu z kupní ceny.“

48

Kupující má tedy právo odstoupit od kupní smlouvy při vadném plnění jednak při podstatném porušení smlouvy, a to ihned včas zaslaným oznámením vad (anebo bez zbytečného odkladu po tomto oznámení), vybere-li si tento nárok z možností, které mu zákon v případě vadného plnění nabízí. Dále může odstoupit od smlouvy, vybere-li si odstranění vad opravou zboží, a tyto vady nejsou v dodatečné přiměřené lhůtě odstraněny anebo prodávající oznámí, že vady neodstraní. Při nepodstatném porušení smluvní povinnosti nevzniká kupujícímu právo odstoupit přímo ze zákona, i tehdy lze však za určitých okolností od smlouvy odstoupit. Podle ustanovení § 437 odst. 5 ObchZ může kupující od smlouvy odstoupit, jestliže prodávající neodstraní vady zboží v dodatečné lhůtě, kterou mu kupující stanoví, za předpokladu, že v okamžiku stanovení lhůty anebo v přiměřené lhůtě před odstoupením od smlouvy upozorní prodávajícího na svůj úmysl odstoupit od smlouvy.

III. 3. Omezení práva odstoupit od kupní smlouvy včetně jeho zániku Omezení práva odstoupit od kupní smlouvy upravuje obchodní zákoník v ustanovení § 441. V prvním odstavci tohoto ustanovení je navíc upraven zánik práva odstoupit od smlouvy, který je vázán na podmínku, že kupující včas neoznámí prodávajícímu vady zboží. Jestliže tedy kupující neuskuteční včasnou reklamaci zboží, není možné jednostranným právním úkonem odstoupit od smlouvy, přičemž ostatní práva vyplývající z odpovědnosti za vady nezanikají, ale je oslabeno jejich vymáhání. Pokud by prodávající před soudem vznesl námitku opožděné reklamace, nemůže soud takové právo již přiznat.

Dále je v ustanovení § 441 odst. 2 ObchZ právo kupujícího na odstoupení od smlouvy podmíněno vrácením zboží ve stavu, v jakém je obdržel. L. Kopáč k tomu ve své odborné publikaci „Obchodní kontrakty II. Díl“ říká: „Nemůže-li kupující tuto svou povinnost splnit v době, kdy odstupuje od smlouvy, je odstoupení od smlouvy neúčinné; nastane-li tato nemožnost později, zaniknou účinky odstoupení od smlouvy zpětně k době, kdy kupující odstoupil od smlouvy…“78 Tuto podmínku osobně hodnotím jako velmi zásadní, která ochraňuje práva prodávajícího. Neodevzdal-li by kupující předmět koupě ve stavu, v jakém je obdržel, má to obecně za následek neúčinnost odstoupení od smlouvy, případně zánik účinnosti, pokud již kupující od smlouvy odstoupil. Kupující má povinnost činit opatření

78

Kopáč L., Obchodní kontrakty II. díl, Praha Prospektrum, spol s r. o., 1993, s. 425

49

přiměřená okolnostem k uchování předmětu koupě.79 Toto pravidlo je tedy podle mého názoru zaměřeno proti těm podnikatelům, kteří se k předmětu koupě nechovají řádným způsobem, čímž porušují povinnost stanovenou zákonem.

Jestliže by však toto pravidlo platilo neomezeně a za každé situace, byl by kupující ve svých právech velmi znevýhodněn. Proto zákon připouští za splnění určitých podmínek odstoupit od smlouvy i v situaci, kdy je nemožné vrátit zboží ve stavu, v jakém je kupující obdržel. Podle ustanovení § 441 odst. 3 a 4 ObchZ dojde k platnému odstoupení od smlouvy, jestliže nemožnost vrácení zboží ve stavu, v jakém je kupující obdržel, není způsobena jednáním nebo opomenutím kupujícího. Pokud tedy škoda na zboží byla způsobena např. nahodile či jednáním osoby, za kterou kupující neodpovídá, nastávají účinky odstoupení od smlouvy. Kupující je povinen vrátit zboží v pozměněném stavu, případně ho není povinen vrátit vůbec, a to tehdy, jestliže dojde k jeho zničení. Kupující je ale zároveň povinen učinit preventivní opatření k zabránění případné škody. V případě, že tuto povinnost poruší, právo odstoupit od smlouvy mu nevznikne.

Další výjimkou, na základě které je kupující oprávněn od smlouvy odstoupit i v případě změny stavu zboží, je skutečnost, kdy ke změně stavu zboží došlo v důsledku řádně vykonané prohlídky za účelem zjištění vad zboží. Možnost odstoupit od smlouvy má podle ustanovení § 441 odst. 4 ObchZ kupující i tehdy, když před objevením vad zboží, toto zboží či jeho část prodal nebo zboží zcela (či z části) spotřeboval anebo je pozměnil při obvyklém použití. V takovém případě je kupující povinen vrátit neprodané či nespotřebované anebo pozměněné zboží a poskytnout prodávajícímu náhradu do výše, v níž měl z uvedeného použití prospěch.80 To je velmi důležité ustanovení, neboť v obchodní praxi je velmi častým jevem koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje. Pokud je zboží znovu prodáno, nemůže původní kupující požadovat od nového kupujícího vrácení zboží za účelem jeho vrácení a reklamace původnímu prodávajícímu.

III. 4. Odstoupení od smlouvy o prodeji podniku Smlouva o prodeji podniku je podle ustanovení § 261 odst. 3 písm. d) ObchZ tzv. absolutní obchodní smlouvou. To znamená, že smlouva se řídí vždy obchodním zákoníkem 79 80

srov. § 463 ObchZ srov. Plíva S., Obchodní závazkové vztahy. Praha: ASPI, a.s., 2006, s. 183

50

bez ohledu na povahu jeho účastníků. V důsledku toho je u odstoupení od smlouvy podle mého názoru vyloučena aplikace občanského zákoníku. Osobně tuto smlouvu považuji vzhledem ke svému předmětu za jednu z nejkomplikovanějších smluv. Podnik se pro potřebu českého národního práva považuje za předmět právních vztahů, nikoli za jeho subjekt, jak je tomu v komunitární úpravě, podle které může být podnikem jak osoba právnická, tak fyzická, přičemž rozhodujícím kritériem je, zda lze podnik specifikovat jako hospodářskou jednotku.81 Pro účely českého práva je podnik vymezen v ustanovení § 5 ObchZ jako: „…soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání.“ Dále je ve stejném ustanovení řečeno, že k podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají tomuto účelu sloužit.

Smlouva o prodeji podniku může být porušena v zásadě dvojím způsobem. Za prvé může dojít k nepředání prodaného podniku, což bude mít za následek právní následky jako při prodlení s dodáním zboží. V takovém případě bude třeba postupovat podle obecné úpravy odstoupení od smlouvy. Za druhé se jedná o odpovědnost prodávajícího za vady při předávání podniku. Tehdy bude nutné aplikovat zvláštní úpravu.

Základním ustanovením je § 486 ObchZ, z jehož prvního odstavce vyplývá, že prvotním nárokem kupujícího je právo na přiměřenou slevu z kupní ceny. Dále je třeba ve smyslu prvního odstavce rozlišovat vady kvantitativní (chybějící věci) a kvalitativní (vadné věci) a současně vady zjevné (chybějící věci a vady zjistitelné při převzetí) a vady skryté (vady zjistitelné při provozu podniku).82 Jestliže zjevné vady nebyly uvedeny v zápise o převzetí, stanoví obchodní zákoník ztrátu vymahatelnosti nároku na slevu v soudním řízení s výjimkou, že prodávající o zjevných vadách v době předání věděl. Co se týče skrytých vad, podmiňuje zákon uplatnění nároku na přiměřenou slevu kombinací subjektivní a objektivní lhůty, kterou stanovuje kupujícímu. Ten musí prodávajícímu oznámit vady bez zbytečného odkladu poté, kdy je zjistil (případně při odborné prohlídce mohl zjistit). Objektivní lhůta je pak stanovena na 6 měsíců ode dne účinnosti smlouvy dle ustanovení § 482 ObchZ. Jen při splnění těchto podmínek může být kupujícímu v případném soudním řízení přiznáno právo na přiměřenou slevu z kupní ceny.

81

82

srov. Dědič J., Čech P., Obchodní právo po vstupu ČR do EU aneb co všechno se po 1. květnu 2004 v obchodním právu změnilo?, Praha BOVA POLYGON, 2004, s. 244 Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 6. vydání. Praha : C. H. Beck, 2001, 1304 s.

51

Možnost kupujícího odstoupit od smlouvy o prodeji podniku z důvodu odpovědnosti prodávajícího za vady upravuje ustanovení § 486 odst. 2 ObchZ, podle kterého je kupující oprávněn odstoupit od smlouvy, jestliže podnik není způsobilý pro provoz stanovený ve smlouvě a zároveň vady, které byly včas oznámeny, jsou neodstranitelné anebo je prodávající neodstraní v dodatečné přiměřené lhůtě stanovené mu kupujícím. Z tohoto ustanovení je patrné rozlišení vad na odstranitelné a neodstranitelné. V případě vad odstranitelných nelze okamžitě odstoupit od smlouvy, nejdříve bude v úvahu přicházet (kromě prvotního nároku na přiměřenou slevu) právo kupujícího na odstranění vad. Teprve po marném uplynutí dodatečně stanovené lhůty bude moci kupující odstoupit od smlouvy.

V neposlední řadě je třeba zmínit odpovědnost prodávajícího za vady právní. Obchodní zákoník odkazuje na obdobné použití ustanovení § 433 – § 435 ObchZ, tedy na úpravu u kupní smlouvy. Vznik práva na odstoupení od smlouvy navíc podmiňuje ustanovení § 486 odst. 4 tím, že vlastnické právo k nemovitosti tvořící součást podniku, nepřejde na kupujícího, a to ani v přiměřené dodatečné lhůtě, kterou prodávajícímu stanoví kupující.83

Pro celou právní úpravu odpovědnosti za vady se přiměřeně použijí ustanovení upravující odpovědnost za vady u kupní smlouvy, zejména pak ustanovení § 441 ObchZ, z čehož usuzuji, že kupující je povinen vrátit předmět smlouvy o prodeji podniku ve stavu, v jakém je obdržel. Pokud tak nemůže učinit, jeho právo na odstoupení od smlouvy zanikne (až na přiměřené použití ustanovení § 441 odst. 3 a 4 ObchZ).

Odstoupením od smlouvy dochází ve smyslu ustanovení § 477 odst. 1 ObchZ ke zpětnému přechodu všech práv a závazků, které byly součástí prodeje. Jestliže však kupující po účinnosti odstoupení od smlouvy o prodeji podniku dále podniká a uzavírá např. obchodní smlouvy, vznikají práva a povinnosti z těchto obchodních smluv pouze jemu a nikoliv prodávajícímu. Podle odborného názoru L. Kopáče a J. Švestky je doba vrácení podniku prodávajícímu nerozhodná, jelikož ta má význam pouze pro majetkové vypořádání smluvních stran.84

83

84

Obdobně je upraveno i právo kupujícího odstoupit od smlouvy o koupi najaté věci; srov. § 495 odst. 3 ObchZ Srov. Kopáč L., Švestka J., K některým následkům odstoupení od smlouvy o prodeji podniku, Praha, Právní rozhledy 2/1997

52

III. 5. Odstoupení od smlouvy o úvěru Smlouva o úvěru je stejně jako smlouva o prodeji podniku tzv. absolutní obchodní smlouvou, jejímž specifikem je okolnost, že věřitelem je zpravidla banka, a že zvláštní úprava odstoupení od smlouvy dává tuto možnost pouze věřiteli. Obchodní zákoník zná tři speciální důvody, které zakládají věřitelovo právo odstoupit od smlouvy.

Věřitel může jednak podle ustanovení § 505 ObchZ odstoupit od smlouvy za předpokladu, že dlužník nedoplnil zajištění závazku vrátit poskytnuté peněžní prostředky na původní rozsah, došlo-li během trvání závazkového vztahu k zániku nebo ke zhoršení takového zajištění. Pokud by k takovému dodatečnému zajištění nedošlo v přiměřené lhůtě, má banka navíc vedle práva na odstoupení od smlouvy právo požadovat vrácení dlužné částky s úroky.

Druhý důvod pro vznik věřitelova práva odstoupit od smlouvy se vztahuje k prodlení dlužníka a podle ustanovení § 506 ObchZ může banka (tedy věřitel) odstoupit od smlouvy a navíc požadovat vrácení dlužné částky s úroky také tehdy, je-li dlužník a) v prodlení s vrácením více než dvou splátek nebo b) v prodlení jedné splátky, ale po dobu delší než tři měsíce.

Poslední možnost věřitele se vztahuje k tzv. účelovému úvěru. Podle ustanovení § 507 ObchZ: je banka oprávněna odstoupit od smlouvy byly-li poskytnuté peněžní prostředky použity k jinému účelu, než bylo mezi stranami dohodnuto, nebo je takové použití nemožné. V takovém případě je banka oprávněna požadovat, aby dlužník bez zbytečného odkladu vrátil použité a nevrácené prostředky s úroky.

Domnívám se, že věřiteli plyne právo na zaplacení úroků přímo z kogentního vymezení smlouvy o úvěru (ustanovení § 497 ObchZ). Zaplacení úroků tak zde nepředstavuje sankci za porušení smlouvy, ale je jednou z podmínek uzavření smluvního vztahu. Což je pochopitelné, neboť by v opačném případě nebyl pro věřitele takový smluvní vztah výhodný. S tím souhlasí i S. Plíva ve svém odborném článku „Odstoupení od smlouvy o úvěru a zajištění závazku“, když říká, že: „Povinnost dlužníka vrátit poskytnuté prostředky a zaplatit

53

úroky tedy není důsledkem odstoupení od smlouvy o úvěru. Není novou povinností, kterou dlužník před odstoupením od smlouvy neměl,…“85

Všechna tři ustanovení obchodního zákoníku (§ 505, § 506, § 507) pak výslovně stanoví, že „…odstoupení věřitele od smlouvy nemá vliv na zajištění závazků z této smlouvy.“ Banka při uzavření smlouvy o úvěru vždy vyžaduje zajištění závazku, ať už v podobě smluvní pokuty či zástavního práva anebo ručení. Vzhledem k akcesorické povaze zajišťovacích závazků je proto stanovení tohoto pravidla velmi důležité, což se potvrdilo i v právní praxi, neboť v době, kdy toto pravidlo nebylo u smlouvy o úvěru výslovně stanoveno, docházelo k různým právním výkladům.86 Tato věta, která nabyla účinnosti k 1. 1. 2001, tak vyloučila jakékoli pochybnosti týkající se zajištění závazku a je tedy zřejmé, že zajištění se vztahuje nejen na splnění povinnosti dlužníka z úvěrové smlouvy samotné, ale také na splnění povinnosti dlužníka vrátit dlužnou částku s úroky,87 k čemuž ostatně směřovala i judikatura před uvedenou novelou zákona.88

III. 6. Odstoupení od smlouvy o skladování Vedle obecné právní úpravy, na základě které je oprávněn odstoupit od smlouvy o skladování jak skladovatel, tak ukladatel, upravuje obchodní zákoník v části týkající se smlouvy o skladování (ustanovení § 527 - § 535 ObchZ) speciální právní důvody, na základě kterých může odstoupit od smlouvy pouze skladovatel. Ten může ve smyslu dispozitivního ustanovení § 534 odst. 1 ObchZ rovněž odstoupit od smlouvy a) zatají-li ukladatel nebezpečnou povahu věci a hrozí-li z ní skladovateli značná škoda, b) dluží-li ukladatel skladné za dobu nejméně tři měsíce, c) hrozí-li vznik podstatné škody na uložené věci, kterou skladovatel nemůže odvrátit.

V ustanovení § 534 odst. 1 písm. d) dále zákon stanoví možnost odstoupit od smlouvy v případě, kdy si ukladatel nevyzvedne věc po skončení doby, po kterou je skladovatel 85 86 87

88

Plíva S., Odstoupení od smlouvy o úvěru a zajištění závazku, Právo a podnikání 10/1997 srov. Plíva S., Odstoupení od smlouvy o úvěru a zajištění závazku, Právo a podnikání 10/1997 srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 6. vydání. Praha : C. H. Beck, 2001, 1342 s. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 31 Cdo 2851/1999 v jehož výroku Nejvyšší soud vyjádřil názor, že: „Odstoupí-li věřitel od smlouvy o úvěru podle ustanovení § 506 obch. zák. a je-li proto oprávněn požadovat, aby mu dlužník vrátil dlužnou částku s úroky, je zástavním právem, zřízeným k zajištění závazku ze smlouvy o úvěru, zajištěn též závazek dlužníka vrátit věřiteli požadovanou dlužnou částku s úroky.“; srov. též Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky 32 Cdo 1066/1998

54

povinen věc skladovat. Zde se plně ztotožňuji s názorem L. Kopáče, podle kterého je toto zákonné ustanovení nepřesné, a to z důvodu, že ukončení této doby nastane uplynutím doby platnosti smlouvy nebo kdy se stane účinnou výpověď smlouvy, takže již není z logiky věci možné odstoupit od smlouvy, protože tato smlouva již zanikla.89 Po odstoupení od smlouvy (stejně jako v případě zániku smlouvy ve smyslu ustanovení § 534 odst. 1 písm. d) ObchZ) je skladovatel oprávněn postupovat podle ustanovení § 534 odst. 2 ObchZ. Může tedy stanovit ukladateli přiměřenou lhůtu k vyzvednutí věci s upozorněním, že jinak zboží prodá. Po marném uplynutí této lhůty pak může skladované zboží vhodným způsobem prodat na účet ukladatele. Výtěžek z prodeje je skladovatel povinen vydat ukladateli bez zbytečného odkladu. Je však oprávněn odečíst si skladné a vynaložené náklady spojené s prodejem věci.

III. 7. Odstoupení od smlouvy o dílo Zvláštní úprava odstoupení od smlouvy o dílo je spojena především s odpovědností zhotovitele za vady díla. Obchodní zákoník odkazuje v dispozitivním § 564 na přiměřené použití úpravy u kupní smlouvy. I zde tedy zákon rozlišuje mezi podstatným a nepodstatným porušením smluvní povinnosti, přičemž při podstatném porušení vznikne objednateli a) právo požadovat odstranění vad, b) právo požadovat přiměřenou slevu z ceny díla, c) právo odstoupit od smlouvy. Objednatel má právo zvolit si jednu z možností, kterou následně nemůže bez souhlasu zhotovitele změnit. Volbu je nutno provést bez zbytečného odkladu po oznámení vad.

Pokud objednatel tohoto práva nevyužije, má práva jako u nepodstatného porušení smlouvy, což u smlouvy o dílo představuje a) právo požadovat odstranění vady, b) právo na přiměřenou slevu z ceny díla. Objednateli tedy nevzniká při nepodstatném porušení smlouvy právo na odstoupení od smlouvy přímo ze zákona. Odstoupit od smlouvy však lze, jestliže zhotovitel neodstraní vady v přiměřené lhůtě, kterou mu objednatel stanovil, za předpokladu, že v okamžiku stanovení lhůty anebo v přiměřené lhůtě před odstoupením od smlouvy upozorní zhotovitele na svůj úmysl odstoupit od smlouvy.90

89 90

srov. Kopáč L., Obchodní kontrakty II. díl, Praha Prospektrum, spol s r. o., 1993, s. 476 srov. Plíva S., Obchodní závazkové vztahy. Praha: ASPI, a.s., 2006, s. 236

55

K určitým odlišnostem od úpravy odstoupení od smlouvy u kupní smlouvy dochází v okamžiku, kdy předmět smlouvy o dílo nelze vzhledem k jeho povaze vrátit nebo předat zhotoviteli. V takovém případě stanoví § 564 ObchZ, že objednatel není oprávněn požadovat provedení náhradního díla. V následujícím ustanovení obchodního zákoníku (§ 565) je stanoveno, že využije-li objednatel práva odstoupit od smlouvy týkající se předmětu díla, které nelze vrátit nebo předat objednateli, nelze použít ustanovení § 441 ObchZ. Zároveň se zde ale říká, že:…Objednatel však není oprávněn odstoupit od smlouvy, jestliže vady díla neoznámil včas zhotoviteli.“ Tato poslední věta ustanovení § 565 ObchZ však podle mého názoru nemusí platit vždy, neboť Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí91 zpřísnil postavení zhotovitele, když ve výroku prohlásil: „I. Jestliže zhotovitel dodal vědomě vadné dílo (např. použil pro výrobu díla materiál jiných vlastností, než určovala smlouva, aniž došlo ke změně smlouvy), tj. o vadách musel vědět nebo věděl, je jeho odpovědnost posuzována přísněji a nemůže uplatnit námitku, že kupující neoznámil vady včas.“ S tímto názorem Nejvyššího soudu souhlasím, neboť se domnívám, že by objednatel, který je na rozdíl od zhotovitele ve většině případů laikem, měl být chráněn v co možná největší možné míře.

Kromě možnosti odstoupit od smlouvy v důsledku vadného díla, vzniká objednateli právo odstoupit od smlouvy ještě v dalších případech. První možnost může vzniknout v situaci, kdy cena za dílo je stanovena podle rozpočtu. Obchodní právo upravuje podmínky pro vznik takového odstoupení od smlouvy v ustanovení § 547 odst. 5 ObchZ. Jestliže je cena určena na základě rozpočtu, ohledně něhož ze smlouvy vyplývá, že se nezaručuje jeho úplnost92 anebo je cena určena na základě rozpočtu, který se podle smlouvy považuje za nezávazný93, může objednatel odstoupit od smlouvy bez zbytečného odkladu, požaduje-li zhotovitel zvýšení ceny o částku, která přesahuje 10% ceny stanovené na základě rozpočtu. Pokud objednatel svého práva odstoupit od smlouvy využije, ukládá mu zákon povinnost nahradit zhotoviteli část ceny odpovídající rozsahu částečného provedení díla podle rozpočtu.

Druhá možnost se váže ke způsobu provádění díla, které upravuje ustanovení § 550 a n. ObchZ. Podle ustanovení § 550 ObchZ je objednatel oprávněn k průběžné kontrole díla. Jedná se tedy o dobu, která předchází okamžiku předání díla,94 a nelze tedy uplatňovat nároky z vad díla ve smyslu ustanovení § 564 ObchZ. Zjistí-li objednatel vadné provádění díla, je 91 92 93 94

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 1387/2005 § 547 odst. 2 ObchZ § 547 odst. 3 ObchZ § 554 ObchZ

56

oprávněn dožadovat se odstranění vad a provedení díla řádným způsobem. Pokud zhotovitel nezjedná v přiměřené lhůtě nápravu, je objednatel oprávněn odstoupit od smlouvy, avšak pouze za předpokladu, že by postup zhotovitele vedl nepochybně k podstatnému porušení smlouvy. Důkazní břemeno by v případném sporu tížilo objednatele, takže bych takovýto postup doporučoval jen v nejkrajnějším případě, kdy je podle objektivních měřítek jisté nebo téměř jisté, že dosavadní vadné plnění povede k podstatnému porušení smlouvy.

Poslední možnost upravuje ustanovení § 552 odst. 1 ObchZ, kdy z důvodu skrytých překážek, které zhotovitel zjistí při provádění díla, nastane nemožnost provést dílo dohodnutým způsobem. Pokud se strany v přiměřené lhůtě nedohodnou na změně smlouvy, může kterákoli ze stran od smlouvy odstoupit. Na rozdíl od předešlých případů zde zákon dává možnost odstoupit od smlouvy i zhotoviteli díla.

III. 8. Odstoupení od smlouvy o kontrolní činnosti Smlouva o kontrolní činnosti se řadí mezi tzv. absolutní obchodní smlouvy. Bude se tedy řídit vždy obchodním zákoníkem bez ohledu na povahu účastníků smlouvy. Zákon rozšiřuje v dispozitivním ustanovení § 598 ObchZ objednatelovu možnost odstoupit od smlouvy nad rámec obecné úpravy, když poskytuje objednateli právo odstoupit od smlouvy v případě vadného provedení kontroly, a to po uplynutí doby stanovené pro provedení kontroly, tedy bez povinnosti poskytnout vykonavateli dodatečnou lhůtu.

Domnívám se, že smyslem tohoto rozšíření objednatelova práva je snaha chránit jeho zájmy, které by mohly v důsledku specifičnosti smlouvy o kontrolní činnosti být ohroženy. Účel ustanovení, na základě kterého nemusí dodavatel na rozdíl od obecné právní úpravy stanovit vykonavateli dodatečnou lhůtu, spatřuji v tom, že pro objednatele má význam jen řádné provedení kontroly. Navíc v určitých situacích (např. z důvodu odeslání zboží po vykonání kontroly) nebude možné kontrolu opakovat.

Vykonavateli kontroly navíc nevznikají nároky, které by mu vznikly, kdyby kontrolu provedl řádným způsobem, tj. podle ustanovení § 595 ObchZ nárok na úplatu a na úhradu nákladů, které mu vznikly při provádění kontroly.

57

III. 9. Odstoupení od smlouvy o obchodním zastoupení Smlouvou o obchodním zastoupení může být sjednáno tzv. nevýhradní obchodní zastoupení nebo tzv. výhradní obchodní zastoupení. Zvláštní úprava rozšiřuje obecnou úpravu odstoupení od smlouvy o možnost odstoupit od smlouvy za předpokladu, že bylo sjednáno výhradní obchodní zastoupení,95 a to pro obě smluvní strany. Dispozitivní ustanovení § 672 ObchZ přiznává právo odstoupit od smlouvy a) obchodnímu zástupci, jestliže zastoupený používá i jiného obchodního zástupce, b) zastoupenému, jestliže obchodní zástupce vykonává činnost, která je předmětem jeho závazku vůči zastoupenému, i pro jiné osoby.

Obě rozšířené možnosti vzniku práva odstoupit od smlouvy vyplývají ze specifičnosti sjednání výhradního zastoupení, kdy se strany zavazují k dodržování ve smlouvě sjednaných podmínek. Myslím si tedy, že zde není prostor pro poskytnutí nějaké dodatečné přiměřené lhůty jako u jiných smluv. Okamžikem porušení smlouvy vzniká právo na odstoupení od smlouvy bez dalšího.

95

§ 665 ObchZ

58

IV. Návrh

úpravy

odstoupení

od

smlouvy

v připravovaném občanském zákoníku V této kapitole se budu věnovat připravovaným změnám, které Českou republiku s velkou pravděpodobností v budoucnu čekají. Jedná se o návrh nového soukromoprávního kodexu – občanského zákoníku.

Na začátek této kapitoly je třeba podívat se krátce do historie českého, potažmo československého práva. Myslím si, že je to důležité zejména z důvodu pochopení historických souvislostí. V České republice je stále účinný občanský zákoník z roku 1964, což je podle mého názoru stav mírně řečeno nežádoucí. Domnívám se, že téměř 20 let po listopadové revoluci a 15 let po rozpadu federace nemít nový občanský zákoník, není dobrou vizitkou našeho státu. Četné novely sice odstranily jeho zásadní nedemokratické prvky, na druhou stranu však způsobily určitou nesystematičnost a jeho celkovou neucelenost.

V roce 1990 se legislativní činnost v soukromé části práva soustředila zejména na přípravu obchodního zákoníku. Jeho přijetím pak ve své podstatě došlo k dualismu soukromoprávního závazkového práva, neboť obchodní zákoník upravuje řadu institutů, které jsou obsaženy již v zákoníku občanském. Tuto „dvoukolejnost“ návrh nového občanského zákoníku odstraňuje, což by podle mého názoru vedlo ke zjednodušení a zejména ke zpřehlednění současné právní úpravy, která je v současné době často nepřehledná, a ne vždy je snadné se v české právní úpravě soukromého práva správně orientovat, zejména s ohledem na četnost právních předpisů, které soukromé právo upravují, a na jejich vzájemný (často ne zcela jasný) vztah. V 90. letech minulého století bylo přijato přes 30 novel občanského zákoníku, jejichž hlavním důvodem byla harmonizace národního práva s právem komunitárním. Kromě toho došlo ke dvěma pokusům o návrh nového občanského zákoníku. Tyto pokusy však nebyly dotaženy do konce.

Práce na současném návrhu nového občanského zákoníku byly zahájeny v roce 2000 bez přímé vazby na předchozí pokusy. Na základě toho byl vypracován věcný záměr rekodifikace, který byl vládou schválen v roce 2001.96 V květnu 2008 byl návrh odeslán do 96

http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/duvodova_zprava%20OZ_090108.pdf , s. 8-10 (stav ke dni odevzdání této diplomové práce – duben 2009)

59

oficiálního připomínkového řízení. Během posledního čtvrtletí 2008 proběhlo vypořádání došlých připomínek a v prosinci roku 2008 byl návrh, do kterého byla řada připomínek zapracována, předložen vládě s tím, že by se jím vláda měla zabývat na jaře roku 2009. Lze jen doufat a přát si, že i přes stávající ne zcela stabilní politickou situaci v této zemi, bude po přijetí nového trestněprávního kodexu přijat i nový kodex soukromého práva. K této otázce ovšem osobně zastávám spíše skeptický názor, neboť mi u našich zákonodárných reprezentantů chybí v současné chvíli dostatek politické vůle k jeho schválení. Z tohoto důvodu tedy osobně neočekávám, že nový občanský zákoník nabude účinnosti před rokem 2012.

Odstoupení od smlouvy v novém občanském zákoníku (dále jen „NObčZ“) je upraveno v části čtvrté „Relativní majetková práva“, hlavě I „Obecná ustanovení o závazcích“, dílu 7 „Zánik závazků“, oddílu 2 „Jiné způsoby zániku závazků“, v ustanovení § 1804 - 1808.97 Z důvodové zprávy, která se týká nové úpravy odstoupení od smlouvy, vyplývá, že osnova návrhu ustanovení o odstoupení od smlouvy se inspiruje platným obchodním zákoníkem, bere však zřetel i na zahraniční právní úpravy. Dále je zde řečeno, že: „Návrh respektuje autonomii vůle stran, bere však v úvahu i racionální vyznění normativní úpravy, šetřícího jistotu smluvních stran a bránícího neúčelnému zmaření smlouvy bez racionálního podkladu.“98 Jedná se podle mého názoru o formulaci obecnějšího charakteru, ze které je pouze patrné to, jakým směrem se návrh nové úpravy vydává.

Pro hlubší pochopení nového návrhu, které se týká odstoupení od smlouvy, je třeba věnovat se přímo jednotlivým ustanovením připravovaného zákoníku. Současný návrh paragrafovaného znění, ze kterého budu nyní citovat, a ze kterého se pokusím analyzovat jednotlivá ustanovení, je pro širokou veřejnost volně dostupný na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti (www.justice.cz). Zde je také publikována důvodová zpráva k tomuto připravovanému občanskému zákoníku.

97

http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymcestorage/files/Navrh_obcanskeho_zakoniku_090108_s%20obsahem.pdf , s. 332 – 333 (stav ke dni odevzdání této diplomové práce – duben. 2009) 98

http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/duvodova_zprava%20OZ_090108.pdf , s. 402 (stav ke dni odevzdání této diplomové práce – duben. 2009)

60

§ 1804 Od smlouvy lze odstoupit, ujednají-li si to strany, nebo stanoví-li tak zákon.

Toto ustanovení jest základním ustanovením úpravy odstoupení od smlouvy v připravovaném občanském zákoníku. Domnívám se, že vychází z dosavadní právní úpravy v obchodním (§ 344 ObchZ) resp. v občanském zákoníku (§ 48 odst. 1 ObčZ) s tím, že klade důraz zejména na smluvní ujednání stran, což osobně usuzuji z postavení jednotlivých možností, kdy na rozdíl od ustanovení § 48 odst. 1 ObčZ staví nový občanský zákoník možnost odstoupit od smlouvy na základě dohody před možnost odstoupit od smlouvy na základě zákona. Zastávám názor, že toto ustanovení nelze chápat jako kogentní, což je rozdíl oproti § 344 ObchZ a § 48 odst. 1 ObčZ, které mají kogentní charakter. K tomuto závěru jsem dospěl po přečtení § 1 odst. 2 NObčZ, který obecně upravuje kogentní normy v připravovaném zákoníku. Podle tohoto ustanovení si mohou strany ujednat svá práva a povinnosti odchylně od zákona, není-li to zákonem výslovně zakázáno, což z ustanovení § 1804 NObčZ nevyplývá.

Jako velmi vhodné považuji vynechání slovního spojení „tento zákon“ (§ 344 ObchZ)99 a jeho nahrazení slovem „zákon“. Myslím si, že toto zobecnění odstraňuje jakékoliv pochybnosti o tom, že nelze odstoupit od smlouvy v případě, že tak stanoví jiný zákon než obchodní (potažmo občanský) zákoník.

§ 1805 (1) Poruší-li strana smlouvu podstatným způsobem, může druhá strana od smlouvy odstoupit.

(2) Strana může od smlouvy odstoupit bez zbytečného odkladu poté, co z chování druhé strany nepochybně vyplyne, že poruší smlouvu podstatným způsobem, a nedá-li na výzvu oprávněné strany přiměřenou jistotu.

K odst. 1 Tento odstavec považuji za vůbec nejdůležitější změnu připravované právní úpravy, která se podle mého názoru vydává správným směrem a překonává stávající platný právní 99

srov. slovní spojení „v tomto zákoně“ v § 48 odst. 1 ObčZ

61

stav. Znění tohoto prvního odstavce již totiž nepodmiňuje vznik práva na odstoupení od smlouvy prodlením, tak jak to činí ustanovení § 345 ObchZ, ale dává možnost od smlouvy odstoupit v okamžiku jakéhokoliv porušení smlouvy, které lze vykládat jako porušení smlouvy podstatným způsobem. Na základě tohoto nového znění bude podle mého názoru možné odstoupit od smlouvy nejen v okamžiku, kdy porušení smlouvy bude znamenat prodlení, ale také v situaci, kdy jednání strany porušující smlouvu nebude možné pod termín prodlení subsumovat. Jako příklad bych uvedl porušení mlčenlivosti. Domnívám se, že lze takové jednání vykládat jako porušení smlouvy podstatným způsobem, kterým může dojít k zásadní ztrátě důvěry mezi smluvními partnery, a k potřebě oprávněné strany způsobit odstoupením od smlouvy zánik smluvního vztahu.

K odst. 2 Zde je upraveno ohrožení splnění závazku. Tento odstavec vychází z dosavadní úpravy (§ 348 odst. 1 ObchZ). Jeho formulace je však stručnější a podle mého názoru i přehlednější. Možnost odstoupit od smlouvy vztahuje pouze na takové chování druhé strany, ze kterého nepochybně vyplyne podstatné porušení smlouvy. Vypouští tedy formulaci o tom, že porušení smlouvy podstatným způsobem může vyplynout i z jiných okolností. Dále je „dostatečná jistota“ z ustanovení § 348 odst. 1 ObchZ nahrazena jistotou „přiměřenou“. Účel této změny se mi nepodařilo objasnit. Domnívám se totiž, že se jedná o synonyma, tedy slova se stejným významem, a proto zastávám názor, že v tomto ohledu se právní úprava nemění. Oprávněná strana musí před odstoupením od smlouvy povinnou stranu vyzvat k poskytnutí přiměřené (dostatečné) jistoty, a teprve poté, kdy povinná strana takovou jistotu neposkytne, vzniká druhé smluvní straně možnost od smlouvy odstoupit.

§ 1806 (1) Jakmile strana oprávněná odstoupit od smlouvy oznámí druhé straně, že od smlouvy odstupuje, nebo že na smlouvě setrvává, nemůže volbu již sama změnit.

(2) Mohla-li strana odstoupit od smlouvy pro podstatné porušení smluvní povinnosti a nevyužila své právo, nebrání jí to odstoupit od smlouvy později s odkazem na totéž jednání druhé strany podle pravidla pro odstoupení od smlouvy pro nepodstatné porušení smluvní povinnosti.

62

K odst. 1 I v tomto odstavci je patrná inspirace současnou úpravou v obchodním zákoníku, a to v ustanovení § 349 odst. 1. V okamžiku, kdy dojde povinné straně oznámení o odstoupení od smlouvy, dochází ke „spotřebování“ právního úkonu odstoupení od smlouvy. Po takovém okamžiku již strana, která odstoupila od smlouvy, nemůže měnit své rozhodnutí. V úvahu připadá pouze dohoda smluvních stran o zpět vzetí již provedeného právního úkonu. Nově upravenou skutečností oproti stávající platné právní úpravě je stejný právní následek i pro oznámení o setrvání ve smluvním vztahu. Pokud oprávněná strana povinné straně oznámí, že na smlouvě setrvává, nemůže po doručení tohoto oznámení své rozhodnutí jednostranně měnit. To tedy podle mého názoru znamená, že v okamžiku oznámení o setrvání smluvního vztahu, ztrácí oprávněná strana do budoucna své právo odstoupit od smlouvy, neboť se svým rozhodnutím zřekla možnosti odstoupit od smlouvy. Vzhledem k druhému odstavci tohoto ustanovení se však nedomnívám, že by to mělo znamenat absolutní nemožnost odstoupit od smlouvy. Oprávněná strana může odstoupit od smlouvy jako při nepodstatném porušení smlouvy, tedy za splnění dalších podmínek. Myslím si, že cílem této nové úpravy je dání možnosti povinné straně k nápravě podstatného porušení smlouvy. V okamžiku, kdy povinná strana ví, že druhá smluvní strana nemůže své rozhodnutí o setrvání ve smlouvě jednostranně změnit, může postupovat s vědomím, že její plnění ze smlouvy bude oprávněnou stranou dodatečně přijato, což je pro její další případnou aktivitu velmi důležité zejména z hlediska určité právní jistoty.

K odst. 2 Tato část nového znění občanského zákoníku je rovněž převzata z obchodního zákoníku. Jedná se o přepracované ustanovení § 345 odst. 3 ObchZ. I zde je podle mého názoru vidět snaha tvůrců nového návrhu o zjednodušenou formulaci téže právní podstaty. Dochází k zeštíhlení současného ustanovení § 345 odst. 3 ObchZ a zároveň k vyjmutí poslední části, která se týká stanovení lhůty pro dodatečné plnění. Podstatou tohoto odstavce je možnost oprávněné strany, která nevyužije svého práva odstoupit od smlouvy z důvodu podstatného porušení smlouvy, odstoupit od smlouvy později podle pravidla pro odstoupení od smlouvy pro nepodstatné porušení smluvní povinnosti, a to i s odkazem na totéž jednání. Jsem toho názoru, že tuto možnost (tedy možnost odstoupit od smlouvy pro nepodstatné porušení

63

smluvní povinnosti) má i strana, která prohlásí, že na splnění povinnosti trvá ve smyslu ustanovení § 1806 odst. 1 NObčZ.

§ 1807 (1) Odstoupením od smlouvy se závazek zrušuje od počátku.

(2) Plnil-li dlužník zčásti, může věřitel od smlouvy odstoupit jen ohledně nesplněného zbytku plnění. Nemá-li však částečné plnění pro věřitele význam, může věřitel od smlouvy odstoupit ohledně celého plnění.

(3) Zavazuje-li smlouva dlužníka k nepřetržité či opakované činnosti nebo k postupnému dílčímu plnění, může věřitel od smlouvy odstoupit jen s účinky do budoucna. To neplatí, nemají-li již přijatá dílčí plnění sama o sobě pro věřitele význam.

K odst. 1 Tato zdánlivě jednoduchá věta není tak jednoznačná, jak by se na první pohled mohlo zdát. Domnívám se, že výklad této věty nebude jednotný. Osobně zastávám následující názor.

Ustanovení § 1807 NObčZ se přiklání k dosavadní úpravě v občanském zákoníku v tom smyslu, že jako základní pravidlo následku odstoupení od smlouvy stanoví účinky „ex tunc“, tedy od počátku. Nelze však říci, že nový občanský zákoník přebírá úpravu současného občanského zákoníku, podle kterého se odstoupením od smlouvy ruší od počátku smlouva. V návrhu nové úpravy jest následkem odstoupení od smlouvy zrušení závazku. Je zde tedy nutné rozlišovat smlouvu jako právní titul a závazek. Co se rozumí oním závazkem? Na závazek je možné nahlížet ve dvou rovinách. Za prvé jako na závazkový právní vztah neboli též na závazek v širším smyslu, za druhé jako na povinnost z tohoto závazkového právního vztahu vycházející neboli jako na závazek v užším smyslu.100 Zastávám názor, že v ustanovení § 1807 NObčZ je třeba chápat závazek jako závazek v širším smyslu, tedy jako závazkový právní vztah, ze kterého podle ustanovení § 488 ObčZ vzniká věřiteli právo na plnění (pohledávka) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek.

100

srov. Knappová M., Švestka J. a kol., Občanské právo hmotné, Svazek II, Praha, 3. vydání ASPI Publishing, s.r.o. 2002, s. 21

64

Odstoupením od smlouvy tak dojde k zániku obsahu tohoto závazkového právního vztahu, který vznikl na základě smlouvy. Smlouva jako právní titul vzniku závazku v širším smyslu však podle mého názoru zůstane zachována i po právním úkonu odstoupení od smlouvy, což je zásadní rozdíl oproti současné úpravě v občanském právu, kdy občanský zákoník stanoví, že smlouva se odstoupením od smlouvy ruší od počátku. Domnívám se, že to s sebou nese významné důsledky zejména u úpravy kupní smlouvy, kde je třeba rozlišovat věcněprávní a obligačněprávní účinky smlouvy. V okamžiku, kdy zaniká pouze závazek, tedy obligačněprávní účinky smlouvy, nelze zároveň konstatovat, že zanikají i věcněprávní účinky smlouvy. To znamená, že tyto věcněprávní účinky jsou po odstoupení od smlouvy i nadále zachovány. V běžném životě by to tedy mělo za následek, že by vlastník věci (tedy kupující) zůstal po odstoupení od smlouvy i nadále vlastníkem zakoupené věci. K zániku věcněprávních účinků smlouvy by pak bylo třeba dalšího právního úkonu. Například u kupní smlouvy, jejímž předmětem je nemovitost, by to znamenalo nutnost dalšího vkladu do katastru nemovitostí, a to buď na základě dohody smluvních stran, nebo v případě sporu rozhodnutím soudu na základě návrhu podaného jednou ze stran.

Tato navrhovaná úprava tak podle mého názoru jde zcela proti rozhodnutím soudů, které v praxi, vycházejíc ze současného platného právního stavu, dovozují u odstoupení od smlouvy vedle zániku obligačněprávních účinků i zánik věcněprávních účinků smlouvy.101 Zůstává otázkou, zda v případě nabytí účinnosti tohoto ustanovení dojdou soudci při svém rozhodování ke shora naznačenému výkladu, čímž by došlo k podstatné změně běžné praxe, anebo dojdou k opačnému výkladu, že zrušením závazku dochází i k zániku věcněprávních účinků smlouvy.

K odst. 2 První věta tohoto ustanovení vychází z aktuálního ustanovení § 347 odst. 1 ObchZ, druhá poté z ustanovení § 347 odst. 3 ObchZ. Osobně považuji verzi v připravovaném občanském zákoníku za vhodnější. Jedná se o zeštíhlenou a podle mého názoru lépe srozumitelnou formulaci téže právní podstaty. Věřitel i podle nového občanského zákoníku bude mít povinnost přijmout částečné plnění nabídnuté dlužníkem, nebude-li to odporovat

101

srov. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 31 Cdo 2808/2004, str. 46 a n. této práce

65

povaze závazku nebo účelu smlouvy, pokud tento účel musel být dlužníku alespoň zřejmý.102 Podle tohoto odstavce pak vznikne v případě částečného plnění věřiteli možnost odstoupit od smlouvy ohledně zbývající části plnění. Stejně jako v ustanovení § 347 odst. 3 ObchZ i zde je zachována věřiteli možnost odstoupit od smlouvy ohledně celého plnění. Tato možnost vznikne věřiteli tehdy, nemá-li ono poskytnuté částečné plnění pro něho význam. Zde je třeba podotknout, že nová úprava upouští od výrazu „hospodářský význam“ (§ 347 odst. 3 ObchZ) a dává přednost obecnějšímu výrazu „význam“. Smysl této změny spatřuji v následujícím důvodu. Onen výraz „hospodářský význam“ užívaný v současném obchodním zákoníku je třeba vykládat tak, že obchodní zákoník upravuje zejména vztahy mezi podnikateli, jejichž účelem je obecně dosažení zisku, tedy hospodářský význam. Nový občanský zákoník však bude upravovat obecně občanskoprávní vztahy, tedy i vztahy mezi fyzickými osobami nepodnikateli, jejichž účelem nemusí být vždy dosažení zisku. Tudíž si lze představit i jiný než hospodářský význam, a proto podle mého názoru došlo v připravovaném občanském zákoníku k zobecnění tohoto pojmu.

K odst. 3 Tento odstavec je výjimkou z pravidla stanoveného v prvním odstavci ustanovení § 1807 NObčZ, podle kterého nastávají účinky odstoupení od smlouvy „ex tunc“. Zde je přejímána současná úprava obchodního zákoníku, podle které nastávají účinky „ex nunc“, tedy do budoucna. Tyto účinky se týkají jednak závazků k postupnému dílčímu plnění. Za druhé pak nově došlo k právní úpravě smluv, ze kterých je dlužník zavázán k nepřetržité či opakované činnosti. U těchto smluv může věřitel odstoupit také jen s účinky do budoucna. Tato úprava je podle mého názoru nutná z důvodu povahy těchto smluv, kdy dochází k plněním, která lze od sebe časově odlišit, a každé plnění by bylo možné charakterizovat jako jeden závazkový právní vztah, což je rozdíl například oproti částečnému plnění, kdy účelem smlouvy je jednorázové plnění. Jako příklad lze uvést například smlouvu o kontrolní činnosti, jejímž předmětem je pravidelná a opakující se kontrola určité věci či činnosti.

I zde je však v případě dílčích plnění ponechána věřiteli možnost odstoupit od smlouvy s účinky „ex tunc“, nemají-li přijatá dílčí plnění pro věřitele význam.

102

srov. § 1734 NObčZ a § 329 ObchZ

66

§ 1808 (1) Odstoupením od smlouvy zanikají v rozsahu jeho účinků práva a povinnosti stran. Tím nejsou dotčena práva třetích osob nabytá v dobré víře.

(2) Odstoupení od smlouvy se nedotýká práva na zaplacení smluvní pokuty nebo úroku z prodlení, pokud již dospělo, práva na náhradu škody ani ujednání stran o způsobu řešení sporů ze smlouvy. Byl-li dluh zajištěn, nedotýká se odstoupení od smlouvy ani zajištění.

K odst. 1 První věta prvního odstavce se týká účinků odstoupení od smlouvy. Tato věta není podle mého názoru zcela srozumitelná, a proto ji osobně považuji za ne zcela vyhovující. Zákonodárce zde stanovil nový přístup k účinkům odstoupení od smlouvy. Neinspiruje se ani v ustanovení § 48 odst. 2 ObčZ, podle kterého se odstoupením od smlouvy ruší smlouva od počátku, ani v ustanovení § 351 odst. 1 ObchZ, podle kterého odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy. Myslím si, že je nutné tuto větu vykládat v návaznosti na ustanovení § 1807 odst. 1 NObčZ, podle kterého se odstoupením od smlouvy zrušuje závazek od počátku. Dojde tedy k zániku práv a povinností smluvních stran v rozsahu závazkového právního vztahu, respektive k zániku práv a povinností, které z předmětného závazkového právního vztahu vyplývají.

Zcela nově je pak v připravované úpravě zakotvena ochrana práv třetích osob, která byla nabyta v dobré víře. Toto považuji za velmi důležité a velmi vhodné ustanovení, které bezpochyby povede k určité právní jistotě třetích osob. Jak jsem naznačil v kapitole III.1., je například u kupní smlouvy, jejímž předmětem je nemovitost ochrana práv třetích osob velmi důležitá.103 Osobně jsem toho názoru, že v současné právní úpravě chybí podobné ustanovení, které by více chránilo práva třetích osob nabytá v dobré víře.

K odst. 2 V tomto ustanovení jsou zachovávána určitá práva a ujednání, na která nemá odstoupení od smlouvy vliv, a která trvají i po právním úkonu odstoupení od smlouvy. Lze zde pozorovat inspiraci v obchodním zákoníku. Ve smyslu ustanovení § 302 ObchZ je 103

str. 45 a n. této práce

67

zachován nárok na smluvní pokutu, dále je zachován nárok na úhradu úroků z prodlení, jejichž vztah s nárokem na náhradu škody upravuje v současnosti ustanovení § 369 odst. 2 ObchZ. Dále se tento odstavec inspiruje v § 351 odst. 2, věta druhá ObchZ, ze kterého přejímá zachování nároku na náhradu škody a zachování ujednání stran o způsobu řešení sporu ze smlouvy. Zcela nově je pak vložena poslední věta, podle které se odstoupení od smlouvy nedotýká ani zajištění, bylo-li takové zajištění mezi stranami sjednáno. Tato věta v původním návrhu chyběla, byla však doplněna po zapracování připomínek v rámci připomínkového řízení.

Rozdíl oproti současné platné právní úpravě lze spatřit v tom, že nově je koncipováno právo na zaplacení smluvní pokuty a právo na úhradu úroku z prodlení. Právo vzniká pouze tehdy, pokud toto právo „dospělo“. Dospělé právo ve smyslu tohoto ustanovení je nutné podle mého názoru vykládat tak, že toto právo již vzniklo. Ve smyslu shora uvedené soudní judikatury104 lze konstatovat, že v okamžiku porušení smlouvy, ve které byla pro tento případ sjednána smluvní pokuta, vznikl mezi smluvními stranami nový právní vztah, který ve vztahu k původnímu zajištěnému závazku ztratil svou akcesorickou povahu, a na který již odstoupení od smlouvy nemůže mít vliv, a to právě z toho důvodu, že právo na uhrazení smluvní pokuty se v důsledku porušení smluvní povinnosti stalo dospělým.

Nejasným se mi jeví postavení práva na náhradu škody, jenž je formulováno až za slovní spojení „pokud již dospělo“ (myšleno právo na zaplacení smluvní pokuty nebo úroku z prodlení). Znamená to tedy, že právo na náhradu škody nemusí ve smyslu tohoto ustanovení dospět? Osobně zastávám názor, že tomu tak není, a že by i právo na náhradu škody mělo být ve formulaci tohoto ustanovení podmíněno oním „dospěním“, neboť vznik práva na náhradu škody se váže stejně jako v případě smluvní pokuty či úroků z prodlení k okamžiku porušení smlouvy.

Co se týče ujednání stran o způsobu řešení sporů ze smlouvy, přebírá nový občanský zákoník současnou úpravu stanovenou v ustanovení § 351 odst. 1, věta druhá ObchZ. Naopak je v připravované úpravě vypuštěno, že odstoupení od smlouvy se nedotýká ustanovení týkající se volby práva a ustanovení, která podle projevené vůle stran nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy. Nedomnívám se však, že by taková ujednání měla 104

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.6.2003 sp.zn. 33 Odo 131/2003, srov. str. 41 této práce

68

v důsledku tohoto vypuštění pozbýt své platnosti. Pokud bude ve smlouvě ujednání, které podle konsenzu stran má platit i po odstoupení od smlouvy, mělo by tedy platit i nadále zejména s ohledem na autonomii vůle stran, kterou slovy důvodové zprávy nový návrh občanského zákoníku respektuje. Otázkou pak zůstává, jestli takováto ustanovení (včetně ujednání stran o způsobu řešení sporů ze smlouvy) mohou vůbec odstoupením od smlouvy zaniknout, neboť nový občanský zákoník počítá se zrušením závazkového právního vztahu, nikoliv se zrušením smlouvy. Podle mého názoru pak tento typ ujednání nelze obsahem subsumovat pod závazek jako takový.

Poslední věta v nové úpravě se pak věnuje obecně zajištění závazku, kdy stanoví, že byl-li dluh zajištěn, nedotýká se odstoupení od smlouvy ani zajištění. Je zde tedy koncipováno obecné pravidlo, podle kterého jakýkoli typ zajištění závazku nemůže v důsledku odstoupení od smlouvy zaniknout, a to včetně smluvní pokuty, která je však výslovně upravena v první větě nového ustanovení.

Obecně k návrhu V návrhu nového občanského zákoníku lze spatřit několik změn oproti současné právní úpravě. Za nejperspektivnější změnu osobně považuji ustanovení § 1805 odst. 1 NObčZ, podle kterého lze odstoupit od smlouvy, poruší-li druhá strana smlouvu podstatným způsobem. Navrhovaná úprava již tedy nepodmiňuje vznik práva na odstoupení od smlouvy prodlením, ale dává možnost odstoupit od smlouvy také v okamžiku podstatného porušení smlouvy, které ovšem nelze subsumovat pod pojem prodlení. Další vhodnou změnou je vypuštění slovního spojení „tento zákon“ (§ 344 ObchZ) respektive slovního spojení „v tomto zákoně“ (§ 48 odst. 1 ObčZ) a nahrazení slovem „zákon“ (§ 1804 NObčZ). Pozitivně lze také podle mého názoru hodnotit zabudování větší ochrany práv třetích osob, která byla nabyta v dobré víře (§ 1808 NObčZ).

Změna, kterou osobně neshledávám vhodnou, je vypuštění definice podstatného porušení smlouvy (§ 345 odst. 2 ObchZ). I když se jedná o definici velmi obecného charakteru, dává smluvním stranám alespoň určitou představu o tom, co lze za podstatné porušení smlouvy považovat. Připravovaný nový občanský zákoník ponechává zcela na subjektivním posouzení jednotlivých stran, aby posoudili, zda se jedná o podstatné či nepodstatné porušení smluvní povinnosti. Tato úprava by podle mého názoru mohla vést ke

69

zvýšení sporů mezi smluvními stranami a k velkému náporu na soudní (případně rozhodčí) instituce.

Celkově si dovolím zhodnotit připravovanou úpravu velmi kladně. Zejména bych vyzdvihl její ucelenost, čímž by došlo k odstranění současné ne příliš vhodné „dvoukolejné“ právní úpravy, a dále zavedení možnosti odstoupit od smlouvy i v případě, že jedna ze stran se neocitá v prodlení.

70

Závěr Odstoupení od smlouvy je jednostranný právní úkon adresný s významnými právními následky. Odstoupení od obchodní smlouvy je komplexně upraveno v obchodním zákoníku, a to převážně dispozitivní formou. Jediným kogentním ustanovením je § 344 ObchZ, podle kterého lze od smlouvy odstoupit pouze v případech, které stanoví smlouva nebo tento zákon. Záleží tedy na smluvních stranách, jakým způsobem upraví možnost odstoupit od smlouvy, přitom podmínky pro vznik tohoto práva mohou být stanoveny pro jednotlivé strany rozdílným způsobem. Pokud si smluvní strany přesně nevymezí podmínky pro odstoupení od smlouvy, je třeba uplatnit zákonnou úpravu. Podle obchodního zákoníku je hlavním důvodem vedoucím k odstoupení od smlouvy porušení závazkového vztahu, avšak pouze tehdy, když takové porušení zakládá prodlení dlužníka nebo věřitele.

Zákon rozlišuje mezi podstatným a nepodstatným porušením smluvní povinnosti. Při podstatném porušení smlouvy je možné od smlouvy odstoupit ihned. Pokud oprávněná strana svého práva bez zbytečného odkladu nevyužije, vzniká jí možnost odstoupit od smlouvy jako při nepodstatném porušení smlouvy. V takovém případě je povinna poskytnout straně, která je v prodlení, přiměřenou dodatečnou lhůtu k plnění svých povinností a odstoupit od smlouvy může teprve v okamžiku marného uplynutí této lhůty. Kromě toho připouští zákonná úprava za předpokladu splnění zákonem předvídaných podmínek možnost odstoupit od smlouvy i v případech, kdy nedošlo k porušení smluvní povinnosti, a to zejména tehdy, je-li zřejmé, že jedna ze stran svou povinnost vyplývající ze smlouvy nesplní. Odstoupení od smlouvy je právem jedné ze smluvních stran, nikoli její povinností. Pokud se oprávněná strana rozhodne svého práva využít, dojde k zániku smlouvy k okamžiku doručení oznámení o odstoupení, přičemž pro tento právní úkon zákon nepředepisuje písemnou formu.

Právní následek odstoupení od obchodní smlouvy je zánik smlouvy s účinky „ex nunc“, tj. do budoucna. Z toho vyplývá, že smlouva a také práva a povinnosti z ní vyplývající zůstávají do okamžiku nabytí účinnosti odstoupení od smlouvy stále v platnosti. To je zásadní rozdíl oproti úpravě odstoupení od smlouvy v občanském právu, kde je právním následkem odstoupení od smlouvy tzv. účinek „ex tunc“, což znamená, že smlouva

71

se ruší od počátku. Co se týče zániku práva odstoupit od smlouvy, je třeba říci, že zákon oprávněné straně neurčuje, do kdy může svého práva využít. Právo na odstoupení od smlouvy však podle mého názoru podléhá institutu promlčení.

V celé práci jsem se snažil systematickou metodou zhodnotit institut odstoupení od smlouvy, upozornit na některé nedostatky právní úpravy a navrhnout možnosti, jakým směrem by se právní úprava mohla dále ubírat.

První část mé diplomové práce se věnuje pojmu a podstatě odstoupení od smlouvy a dále obecně zániku nesplněného závazku včetně dalších možností vedoucích k zániku závazku a jejich vztahem k odstoupení od smlouvy. Dospěl jsem k závěru, že je třeba důsledně odlišit zejména odstoupení od smlouvy od výpovědi, neboť jejich současný vztah není podle mého názoru zcela jednoznačný.

Druhá část, která tvoří stěžejní část mé práce, je tvořena obecnou úpravou odstoupení od smlouvy podle obchodního zákoníku. Poukázal jsem na ne zcela jasný vztah mezi ustanovením § 40 ObčZ a ustanovením § 272 odst. 2 ObchZ, přičemž jsem kriticky hodnotil zejména ustanovení obchodního zákoníku, které je podle mého názoru v současné formě nepřijatelné, a to z toho důvodu, že na základě tohoto ustanovení je možné odstoupit od smlouvy ústní formou, ačkoliv smlouva samotná byla uzavřena ve formě písemné. Dále jsem se mimo jiné pokusil nastínit problém vztahující se k výkladu právního pojmu prodlení a zaujal jsem stanovisko přiklánějící se k názoru extenzivního pojetí prodlení. Do této části jsem pod kapitolu týkající se odstoupení od smlouvy bez porušení povinnosti zařadil i zmaření účelu smlouvy. Zde jsem došel k závěru, že odstoupit od smlouvy na základě zmaření účelu smlouvy může pouze ta strana, u níž došlo k porušení povinnosti, což je výjimka oproti obecné zásadě, podle které vzniká právo odstoupit od smlouvy té straně, která svou smluvní povinnost neporušila.

Ve třetí části, která se věnuje zvláštní úpravě odstoupení od smlouvy, jsem se zabýval rozšířenými možnostmi smluvních stran, které jim poskytuje zákonná úprava s ohledem na specifické aspekty jednotlivých smluv. Pokusil jsem se zde také rozebrat otázku věcně právních účinků odstoupení od kupní smlouvy, jejímž předmětem je nemovitost a dospěl jsem k odlišnému názoru, než ke kterému dospěl ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud České republiky. 72

Čtvrtá

část

je

věnována

návrhu

nové

úpravy odstoupení

od

smlouvy

v připravovaném novém občanském zákoníku, která má sjednotit dosavadní nepříliš vhodnou „dvoukolejnou“ úpravu. Zde jsem se pokusil o podrobnou analýzu jednotlivých připravovaných ustanovení. Jako nejpodstatnější změnu, o které si myslím, že se ubírá správným směrem, považuji skutečnost, že návrh nové úpravy odstoupení od smlouvy již nepodmiňuje vznik práva na odstoupení od smlouvy prodlením.

V celé práci jsem se snažil klást důraz také na soudní judikaturu, neboť jsem toho názoru, že jsou to právě soudy, které svými názory dotváří právo, a to zejména z toho důvodu, že se věnují konkrétním lidským problémům, čímž upřesňují obecnou úpravu stanovenou zákony, případně odbornou literaturou.

73

Seznam použité literatury a pramenů

Knižní literatura Kopáč L., Obchodní kontrakty I. díl, Praha, Prospektrum, spol s r. o., 1993 Kopáč L., Obchodní kontrakty II. díl, Praha Prospektrum, spol s r. o., 1993 Knappová M., Švestka J. a kol., Občanské právo hmotné, Svazek I, Praha, 3. vydání, ASPI Publishing, s.r.o. 2002 Plíva S., Obchodní závazkové vztahy. Praha: ASPI, a.s., 2006 Dědič J., Čech P., Obchodní právo po vstupu ČR do EU aneb co všechno se po 1. květnu 2004 v obchodním právu změnilo?, Praha, BOVA POLYGON, 2004

Časopisecká literatura Tomsa M., Odstoupení od smlouvy v obchodních vztazích, Obchodní právo č.12/1999 Tomsa M., Výpověď a odstoupení od smlouvy uzavřené k nepřetržité nebo opakované činnosti v obchod. vztazích, Obchodní právo č. 10/2007 Plíva S., Odstoupení od obchodní smlouvy, Bulletin advokacie, č. 6-7/1993 Plíva S., Prodlení v obchodních vztazích, Obchodní právo 10/1995 Čech P., Marek K., K odstoupení od obchodní smlouvy při prodlení dlužníka, Právní rádce 9/2007 Kopáč L., Švestka J., Nad některými otázkami odstoupení od smlouvy podle obchodního zákoníku, Praha, Právní rozhledy 10/1995 Kopáč L., Švestka J., K některým následkům odstoupení od smlouvy o prodeji podniku, Praha, Právní rozhledy 2/1997 Plíva S., Odstoupení od smlouvy o úvěru a zajištění závazku, Právo a podnikání 10/1997

74

Komentáře Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 6. vydání. Praha : C. H. Beck, 2001 Jehlička, O., Švestka, J., Škvárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha : C. H. Beck, 2003 Pelikánová I.: Komentář k obchodnímu zákoníku 3. díl, 2. vydání, Linde Praha a.s., 1998 Dědič J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl IV. 1. vydání. Praha. Nakladatelství Polygon 2002

Elektronické prameny The Principles of European Contract Law. Part I and II., Chapter 8, Article 8:101, Article 8:108. Dostupné z: http://www.jus.uio.no/lm/eu.contract.principles.1998/doc.html Vzory rozhodčích doložek. Dostupné z: http://www.rozhodcisoud.net/dolozka.php Návrh připravovaného občanského zákoníku. Dostupný z : http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Navrh_obcanskeho_zakoniku.pdf Návrh důvodové zprávy k připravovanému občanskému zákoníku. Dostupný z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Obcansky_zakonikDuvodova_zprava.pdf

75

Seznam použitých judikátů Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 10. 2002 sp.zn. 33 Odo 779/2001, zdroj: ASPI Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 3005/99, zdroj: ASPI Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 5. 2007 sp. zn. 32 Odo 202/2006, zdroj: ASPI Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 4. 1998 sp. zn. 2 Odon 102/97, zdroj: ASPI Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 10. 2005 sp. zn. 29 Odo 1389/2004, zdroj: ASPI Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 11. 2001 sp. zn. 29 Odo 207/2001, zdroj: ASPI Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 3. 2005 sp. zn. 32 Odo 101/2005, zdroj: ASPI Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 11. 2003 sp. zn. 32 Odo 417/2003, zdroj: ASPI Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 6. 2003 sp.zn. 33 Odo 131/2003, zdroj: ASPI Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 31 Cdo 2808/2004, zdroj: ASPI Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 161/2006, zdroj: ASPI Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 31 Cdo 2851/1999, zdroj: ASPI Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky 32 Cdo 1066/1998, zdroj: ASPI Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 1387/2005, zdroj: ASPI

76

ODSTOUPENÍ OD SMLOUVY

WITHDRAWAL FROM A CONTRACT

SUMMARY

I chose this topic because I would like to be devoted primarily to private law with an emphasis on commercial law and I think that withdrawal from the contract is very common commercial practise phenomenon. The purpose of my thesis is to analyse topic withdrawal from a contract, draw attention to some shortcomings and suggest an amendment of legislation.

The thesis is composed of four chapters. Chapter One is defines concept and nature of withdrawal from a contract. Chapter Two deals general legal form withdrawal from a contract in accordance with the Commercial Code. Chapter Three deals special legal form. Chapter

Four

concentrates on problems resulting from the upcoming changes. Here I tried to analyze the various provisions of the forthcoming new Civil Code.

The main conclusions, which I obtained, are following. Withdrawal from a contract is an unilateral legal act of one of the contracting parties addressed to the other contracting party, by which provided fulfilment the conditions laid down by law, is an agreement cancelled. This is an exception from the general principle, that the contracts should be observed. The basic rule, which is included in the Czech Commercial code is that the parties could withdraw from the contract, if it establishes law or a contract.

The main reason which leads to withdrawal from a contract is a breaching of an obligation. On the basis of the Czech Commercial code it is not possible to withdraw from a contract in any breach of obligation, but

77

only when such breach constitutes a default of the debtor or creditor. The Czech Commercial code distinguishes fundamental and non – fundamental breach of a contract. Sometimes it is possible to withdraw from a contract even if no one of the contracting parties breaks their obligations. It happens when occur such circumstances, which lead to rise of a right to withdraw from a contract. Those circumstances are established in the Czech Commercial code or could be established in the contract by the contracting parties.

If entitled party use its discretion, contract shall be cancelled at the moment the notice of withdraw is delivered to the other party. Interesting part of the valid law is related with the legal consequences of withdrawal from a contract. There is important difference between business law and civil law. The legal consequence of withdrawal from a business contract is cancellation of an agreement with so-called ex nunc effect. That means that a contract and also rights and duties resulting from the contract sty to the moment when withdrawal from a contract becomes effective still valid. The legal consequence in civil law is cancellation of an agreement wit so-called ex tunc effect. That means that the contract is annuled from the beginning. This has no effect on the securing relationships (right to claim damages, contractual penalty), if the claim arose before the withdrawal from a contract.

Seznam klíčových slov

ODSTOUPENÍ

WITHDRAWAL

SMLOUVA

CONTRACT

78

79