Institut odstoupení od smlouvy v režimu Vídeňské úmluvy a NOZ

PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY obor Právo Katedra mezinárodního a evropského práva

DIPLOMOVÁ PRÁCE

Institut odstoupení od smlouvy v režimu Vídeňské úmluvy a NOZ Vojtěch Kropáček

2015/2016

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Institut odstoupení od smlouvy v režimu Vídeňské úmluvy a NOZ zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, jsou citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“ V Brně dne 23. června 2016 ………………………………… Vojtěch Kropáček 2

Chtěl bych poděkovat JUDr. Tereze Kyselovské Ph.D. za odborné rady, pomoc a konzultace při vedení této práce. Dále pak slova díků patří mé rodině a blízkým, kteří mě podporovali v průběhu studia a mé matce za její jazykovou a stylistickou podporu při závěrečných úpravách této práce.

3

Abstrakt Diplomová práce se zabývá odstoupením od smlouvy v právu mezinárodního obchodu. Hlavním cílem je vymezení a kategorizace porušení vedoucích ke vzniku práva odstoupit od smlouvy. Úvodní část práce je věnována Úmluvě OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží, kde je odstoupení upraveno. Následuje část o podstatném porušení smlouvy, nejdůležitějším kritériu pro uplatnění tohoto práva. Hlavní částí této práce vymezuje jednotlivé důvody pro odstoupení kupujícího a prodávajícího. Závěr práce pojednává o zániku práva na odstoupení a o účincích odstoupení na smluvní vztah. Režim poskytovaný Úmluvou je komparativní metodou průběžně porovnáván s úpravou Nového občanského zákoníku.

Klíčová slova Odstoupení od smlouvy, Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží, podstatné porušení smlouvy, ohrožené plnění, smlouva s dílčím plněním.

4

Abstract The diploma thesis deals with the avoidance of contract in International Sales Law. The main objective is to define and classify breaches which lead to formation of right to declare a contract avoided. The introductory part is dedicated to UN Convention on Contracts for the International Sale of Goods which constitutes legal framework for the avoidance. Following part analyses the fundamental breach of contract as the most relevant criterion for application of this right. The main part of the thesis defines particular reasons of avoidance of the buyer and the seller. The closing part describes the loss of the right to declare a contract avoided and the effects of the avoidance on the contractual relationship. Throughout the thesis, the regime under the Convention is being compared with Civil Code by comparative method.

Keywords Avoidance of contract, UN Convention on Contracts for the International Sale of Goods, fundamental breach of contract, anticipatory breach, instalment contract.

5

Obsah Seznam použitých zkratek ........................................................................................... 10 Úvod ............................................................................................................................... 12 1. Vídeňská úmluva....................................................................................................... 15 1.1. Struktura a obsah kapitoly ................................................................................... 15 1.2. Vytváření jednotného práva regulujícího mezinárodní obchod ........................... 16 1.3. Působnost Vídeňské úmluvy................................................................................ 17 1.3.1. Mezinárodní prvek působnosti Vídeňské úmluvy ........................................ 18 1.3.2. Kupní smlouva .............................................................................................. 18 1.3.3. Zboží jako předmět kupní smlouvy .............................................................. 19 1.4. Zásady interpretace Vídeňské úmluvy ................................................................. 19 1.4.1. Zásada přihlédnutí k mezinárodní povaze Vídeňské úmluvy ....................... 20 1.4.2. Zásada podpory jednotnosti při použití Vídeňské úmluvy ........................... 21 1.4.3. Zásada dodržování dobré víry v mezinárodním obchodu ............................. 22 1.5. Obchodní zvyklosti a obyčeje .............................................................................. 23 2. Podstatné porušení smlouvy .................................................................................... 24 2.1. Porušení ............................................................................................................... 25 2.2. Podstatná újma ..................................................................................................... 26 2.3. Předvídatelnost újmy ........................................................................................... 27 2.4. Podstatné porušení smlouvy v režimu NOZ ......................................................... 29 3. Odstoupení od smlouvy v režimu Vídeňské úmluvy.............................................. 31 3.1. Obecně k institutu odstoupení od smlouvy .......................................................... 31 3.2. Právo kupujícího odstoupit od smlouvy .............................................................. 32 6

3.2.1. Právo kupujícího odstoupit od smlouvy pro podstatné porušení smlouvy ... 35 3.2.2. Právo kupujícího odstoupit od smlouvy pro podstatné porušení smlouvy v režimu NOZ .......................................................................................................... 35 3.2.3. Právo kupujícího odstoupit od smlouvy pro pozdní dodání zboží................ 35 3.2.4. Právo kupujícího odstoupit od smlouvy v případě prodlení v režimu NOZ.. 36 3.2.5. Právo kupujícího odstoupit od smlouvy pro nedodání zboží ........................ 37 3.2.6. Právo kupujícího odstoupit od smlouvy pro dodání vadného zboží ............. 38 3.2.7. Právo kupujícího odstoupit od smlouvy pro dodání vadného plnění v režimu NOZ ......................................................................................................................... 40 3.2.8. Právo kupujícího odstoupit od smlouvy pro dodání vadných dokladů ......... 41 3.2.9. Právo kupujícího odstoupit od smlouvy pro jiné porušení smlouvy ............ 42 3.2.10. Právo kupujícího odstoupit od smlouvy v případě částečného plnění ........ 42 3.2.11. Právo odstoupit od smlouvy v případě částečného plnění v režimu NOZ .. 44 3.3. Právo prodávajícího odstoupit od smlouvy ......................................................... 44 3.3.1. Právo prodávajícího odstoupit od smlouvy pro podstatné porušení smlouvy ................................................................................................................................ 45 3.3.2. Právo prodávajícího odstoupit od smlouvy pro podstatné porušení smlouvy v režimu NOZ .......................................................................................................... 46 3.3.3. Právo prodávajícího odstoupit od smlouvy pro nezaplacení kupní ceny...... 46 3.3.4. Právo prodávajícího odstoupit od smlouvy pro nepřevzetí zboží ................. 47 3.3.5. Právo prodávajícího odstoupit od smlouvy v případě prodlení v režimu NOZ ................................................................................................................................ 48 3.3.6. Právo prodávajícího odstoupit od smlouvy pro jiné porušení smlouvy........ 48 7

4. Další případy práva odstoupit od smlouvy ............................................................. 50 4.1. Právo odstoupit od smlouvy v případě ohroženého plnění .................................. 50 4.1.1. Zřejmost budoucího podstatného porušení smlouvy .................................... 50 4.1.2. Povinnost oznámit odstoupení od smlouvy .................................................. 51 4.2. Právo odstoupit od smlouvy v případě ohroženého plnění v režimu NOZ .......... 52 4.3. Právo odstoupit od smlouvy s dílčím plněním..................................................... 52 4.3.1. Právo odstoupit od dílčího plnění ................................................................. 53 4.3.2. Právo odstoupit od budoucích dílčích plnění ................................................ 54 4.3.3. Právo odstoupit od smlouvy jako celku ........................................................ 55 4.4. Právo odstoupit od smlouvy s dílčím plněním v režimu NOZ .............................. 56 5. Zánik práva odstoupit od smlouvy .......................................................................... 57 5.1. Zánik práva kupujícího odstoupit od smlouvy na základě čl. 39 Úmluvy .......... 58 5.2. Zánik práva kupujícího odstoupit od smlouvy na základě čl. 43 Úmluvy .......... 59 5.3. Zánik práva kupujícího odstoupit od smlouvy na základě čl. 82 Úmluvy .......... 60 5.4. Zánik práva kupujícího odstoupit od smlouvy na základě § 2110 NOZ .............. 61 6. Účinky odstoupení od smlouvy ................................................................................ 62 6.1. Zánik povinností stran ze smlouvy ...................................................................... 62 6.2. Vrácení zboží ....................................................................................................... 62 6.3. Povinnost prodávajícího zaplatit úroky ............................................................... 63 6.4. Povinnost kupujícího nahradit prospěch .............................................................. 64 6.5. Účinky odstoupení od smlouvy v režimu NOZ ..................................................... 65 Závěr .............................................................................................................................. 66 8

Seznam literatury a použitých zdrojů ......................................................................... 68

9

Seznam použitých zkratek BG

Bundesgericht (švýcarský nejvyšší soud)

BGH

Bundesgerichtshof (německý nejvyšší soud)

CA

Cour d’Appel (francouzský krajský soud)

CISG-AC

Convention on International Sale of Goods – Advisory Council (Poradní sbor pro Vídeňskou úmluvu)

HG

Handelsgericht (švýcarský obchodní soud)

ICC

International Commercial Chamber (Mezinárodní obchodní komora)

KG

Kantonsgericht (švýcarský okresní soud)

LG

Landgericht (německý okresní soud)

NOZ nebo Nový občanský

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění

zákoník

pozdějších předpisů

NS

Nejvyšší soud ČR

OGH

Oberster Gerichtshof (rakouský nejvyšší soud)

OLG

Oberlandesgericht (německý krajský soud)

OSN

Organizace spojených národů

OZ

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

RB

Rechtbank von Koophandel (belgický okresní soud)

UNCITRAL

United Nations Commission on International Trade Law (Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo)

UNIDROIT

International Institute for the Unification of Private 10

Law (Mezinárodní ústav pro sjednocení soukromého práva) Ústava

Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů

VÚ, Vídeňská úmluva nebo

Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží

Úmluva

11

Úvod Kupní smlouva patří k jednomu z nejvýznamnějších závazkových vztahů již od dob, kdy se v historii lidstva začaly formovat rané společnosti. V období prosperity starověkého Říma pak její důležitost ještě vzrostla a dočkala se také řádného právního ukotvení. S postupem vývoje by se navíc dalo říci, že četnost užití kupní smlouvy roste geometrickou rychlostí shodnou s růstem populace na Zemi. S rozvojem kvality života, dopravy, technologií a diplomatických vztahů mezi státy pak v 19. století vyvstala potřeba upravit tento odvěký institut, který byl do té doby zásadně v režii národních právních řádů, i v měřítku mezinárodních vztahů. Právo jako takové pak veřejnost začíná zajímat až ve chvíli, kdy se něco nevyvíjí v souladu s původními představami. Stejné je to pak i s institutem odstoupení od smlouvy. Pokud by každá kupní smlouva proběhla tak, jak obě její strany zamýšlely před jejím vznikem, odstoupení od smlouvy by nikdy nebylo součástí právních řádů, jelikož by ho jednoduše nikdo ani nepotřeboval. Protože ale strany kupní smlouvy vstupují do společného vztahu s odlišnými požadavky a představami, a protože výše uvedený případ je spíše utopický, patří odstoupení od smlouvy k jednomu z nejvýznamnějších institutů, které se s kupní smlouvou pojí. Z tohoto důvodu jsem si odstoupení od smlouvy vybral jako téma své diplomové práce a na jeho mezinárodní „variantu“ jsem se pak zaměřil pro jeho téměř celosvětové použití. Nejrozšířenější právní úpravou mezinárodních kupních vztahů je Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (často označována podle místa, kde se její konečné znění odsouhlasilo, jako Vídeňská úmluva)1, která bude tvořit právní rámec převážné části této práce. Zbývající část vyplní právní řád Nového občanského zákoníku, který již pomalu zapouští své kořeny do české soukromoprávní oblasti. V nadcházejících kapitolách se pokusím tyto právní řády porovnat a potvrdit stanovenou hypotézu, že právní úprava Vídeňské úmluvy a Nového občanského

1

Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 160/1991 Sb., o sjednání Úmluvy OSN o

smlouvách o mezinárodní koupi zboží. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 17. 12. 2015].

12

zákoníku je velmi podobná. Důvody pro tuto hypotézu jsou dvojí. S ohledem na to, že Vídeňská úmluva vznikala především na evropském kontinentě, musí a priori nést shodný historický, právní, filozofický a v neposlední řadě také ideologický základ, jaký ponese jakýkoliv jiný národní právní řád evropského členského státu této Úmluvy. Za druhé to pak bude důsledek unifikačního procesu, který v nemalé míře v posledních desetiletích ovlivňuje jinak svrchované právní řády evropských zemí. Kromě porovnání institutů v českém a mezinárodním právním řádu se také pokusím kategorizovat a z praktického pohledu vyčlenit jednotlivé případy odstoupení od smlouvy pro její smluvní strany. Diplomová práce by tak měla pro její čtenáře fungovat jako vodítko pro posouzení situace, v jakých případech mohou jako kupující nebo prodávající využít právo na odstoupení od smlouvy, jaké musí splnit předpoklady a jaké budou jeho následky. Zdrojem při psaní této práce mi budou jak tuzemské, tak zahraniční publikace a články. Především v oblasti týkající se mezinárodního obchodu bude cizojazyčná literatura patřit k cenným zdrojům. V této oblasti zastává nedostižnou roli Institut Práva Mezinárodního Obchodu (Intitut of International Commercial Law) Pace University School of Law, který shromažďuje nepřeberné množství literatury a judikatury k tomuto tématu a navíc velké množství překládá do angličtiny. Dalším zdrojem této práce je samozřejmě judikatura, která je taktéž jako publikace a články převážně zahraniční. Protože jsem se snažil odstoupení od smlouvy co možná nejvíce prezentovat z praktického pohledu, tvoří judikatura podstatnou část z celkového počtu zdrojů. Při tvorbě této diplomové práce budu hojně využívat především deskriptivní a analytickou metodu, kterou použiji k vytyčení a kategorizaci jednotlivých důvodů odstoupení. Metodu komparativní posléze k porovnání obou výše zmíněných právních řádů. Práce je členěna do šesti kapitol. V úvodní kapitole představím základní právní dokument celé diplomové práce – Vídeňskou úmluvu. Následovat bude kapitola pojednávající o podstatném porušení smlouvy, které, jak bude vysvětleno níže, v institutu odstoupení od smlouvy hraje zásadní roli. Gró této práce poté představuje třetí kapitola, ve které vyčleňuji jednotlivé skupiny příkladů odstoupení od smlouvy. 13

Čtvrtá kapitola se týká okrajové, ale stále neméně důležité skupiny příkladů odstoupení od smlouvy. Část výjimek z práva odstoupit od smlouvy bude vysvětlena v průběhu textu a jejich zbývající části vymezena pátá kapitola. Závěrečná kapitola pak je věnována účinkům odstoupení od smlouvy na původní smluvní vztah a jeho následkům pro smluvní strany.

14

1. Vídeňská úmluva 1.1. Struktura a obsah kapitoly V úvodní kapitole se budu zabývat Vídeňskou úmluvou samotnou, jakožto doposud nejúspěšnějším pokusem o unifikaci právních vztahů v mezinárodním obchodu. O jejím významu svědčí skutečnost, že se mezi její smluvní strany k dnešnímu dni přidalo přes osmdesát států2 a v platnosti je již pětatřicet let. Nicméně stále není ani zdaleka „každodenním chlebem“3 většiny advokátů či podnikových právníků. Podnikatelské subjekty, které neobchodují pouze na území svého státu, totiž nadále používají vzorové smlouvy, které sami doplňují doložkami s koncepčními nepřesnostmi, anebo se dopouštějí nesprávných překladů.4 Kupní smlouva přitom patří k nejfrekventovanějším úkonům v právní praxi (zejména advokacii) a s ohledem na rychle se rozvíjející oblast mezinárodního obchodu narůstá i nutnost znalosti Vídeňské úmluvy. Znalost její obecné části přispívá nejen k pochopení základů fungování mezinárodního obchodu, ale navíc i k odlišnému vnímání bezformálnosti, principu dobré víry anebo praxe zavedené mezi konkrétními smluvními stranami. V českém právním prostředí pak navíc musíme zmínit ještě velké množství podobností s předchozí úpravou občanského a obchodního práva, neboť právě novela zákona č. 40/1964 Sb. resp. zákona č. 513/1991 Sb. na počátku devadesátých let byla do značné míry ovlivněna Vídeňskou úmluvou.5 V následujících podkapitolách přiblížím historický proces utváření Vídeňské úmluvy, během něhož došlo k mnohým kompromisům a během něhož byly diskutovány instituty (jako například podstatné porušení smlouvy) ovlivňující hlavní téma této práce – odstoupení od smlouvy. Další podkapitolou bude působnost Vídeňské úmluvy, tedy soubor podmínek pozitivního i negativního vymezení jejího použití. Následovat bude 2

Přehled smluvních stran Vídeňské úmluvy [cit. 13. 10. 2015].

Dostupné

z:

3

KAPITÁN, Zdeněk. Praxe použití Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Právní fórum. Praha: ASPI a.s. 2008, roč. 5, č. 7, s. 273. 4

Tamtéž s. 273.

5

KAPITÁN, Zdeněk. Podmínky aplikovatelnosti Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Právní fórum. Praha: ASPI a.s. 2008, roč. 5, č. 7, s. 276.

15

podkapitola věnovaná obecným zásadám, které pomáhají vyplnit místy až příliš široké a vágní ustanovení. V tomto případě je totiž Vídeňská úmluva dvousečnou zbraní, která sice dává pevné základy mezinárodním transakcím napříč zeměkoulí, nicméně jednotlivé instituty jsou v různých právních prostředích, ve kterých se Vídeňská úmluva aplikuje, pojímány různě. Z tohoto důvodu jsou zásady přihlédnutí k mezinárodní povaze VÚ, podpory jednotnosti při použití VÚ a zásada dobré víry v mezinárodním obchodě klíčové pro interpretaci článků Úmluvy obecně a tím pádem i pro objasnění hlavního tématu této diplomové práce. V poslední podkapitole se budu zabývat obchodními zvyklostmi a obyčeji a jejich vlivem na použití Vídeňské úmluvy jako celku včetně ustanovení týkajících se odstoupení od smlouvy.

1.2. Vytváření jednotného práva regulujícího mezinárodní obchod Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží potencionálně pokrývá až 80% veškerého světového mezinárodního obchodu se zbožím.6 Od jejího vstupu v platnost 1. ledna 1988 se celkový počet smluvních stran zvýšil na 847 a bylo zaznamenáno přes 3 000 případů.8 V pozadí těchto faktů je ovšem dlouhý proces, který začal ve 20. letech minulého století a byl organizován Mezinárodním ústavem pro sjednocení soukromého práva a Komisí OSN pro mezinárodní obchodní právo. Počátek unifikace mezinárodního obchodu je neoddělitelně spjat se jménem rakouského akademika Ernsta Rabela (1874 – 1955), který nejenže položil základy pro jakoukoliv pozdější komparativní studii koupě zboží v národních právních řádech svým vědeckým spisem „Das Recht des Warenkaufs“, ale také zahájil právě proces unifikace mezinárodního práva o koupi zboží tím, že ho navrhl nově vzniknuvšímu (1926) Mezinárodnímu

6

SCHLECHTRIEM, Peter; SCHWENZER, Ingeborg. Commentary on the UN convention on the international sale of goods (CISG). 3rd ed. Oxford: Oxford University Press, 2010, xcvi, s. 1. 7

UNCITRAL: Chronological table of actions [online]. [cit. 10. 2. 2016]. Dostupné z : 8

CISG: Search the entire CISG Database [online]. [cit. 13. 10. 2015]. Dostupné z:

16

ústavu pro sjednocení soukromého práva v roce 1928 jako jeho nejdůležitější cíl. Ernst Rabel se následně stal členem výboru UNIDROIT, který v roce 1934 předložil první návrh předchůdce pozdější Vídeňské úmluvy. Jeho návrh byl po připomínkách členských států Společnosti národů (budoucí OSN) schválen a po druhé světové válce na něj navázala Haagská konference mezinárodního práva soukromého.9 Na její půdě byly v průběhu 50. let přijaty úmluvy10, které sice pro nízký počet smluvních stran nikdy nevstoupily v platnost, ale ovlivnily obsah národních norem.11 Výraznějším posunem byla až v roce 1964 Mezinárodní diplomatická konference v Haagu, kde byly projednány dvě mezinárodní úmluvy, které na počátku 70. let vstoupily v platnost.12 Byl to ale opět nedostatek smluvních stran (a to zejména Spojených států amerických), který donutil pracovní skupinu UNCITRALu připravit a následně v roce 1978 představit návrh nové úmluvy – tzv. Newyorského návrhu. Tento návrh se pak stal podkladem pro jednání Diplomatické konference ve Vídni v roce 1980, kde byla přijata Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Vídeňská úmluva následně vstoupila v platnost pro pouhých jedenáct smluvních států na začátku roku 1988.13

1.3. Působnost Vídeňské úmluvy Z obsahu čl. 1 odst. 1 Úmluvy vyplývá, že se tato mezinárodní smlouva vztahuje na mezinárodní koupi zboží. Těmto třem mezím působnosti jsou věnovány následující podkapitoly.

9

HUBER, Peter; MULLIS, Alastair. The CISG: a new textbook for students and practitioners. München: Sellier. European Law Publishers, 2007, xxiii, s. 2-3. 10

Úmluva o právu rozhodném pro mezinárodní koupi hmotných věcí movitých (1955) a Úmluvu o právu rozhodném pro přechod vlastnického práva při mezinárodní koupi hmotných věcí movitých (1958). 11

ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Právo mezinárodního obchodu. 3., aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2010, s. 252-253. 12

Jednotný zákon o mezinárodní koupi zboží a Jednotný zákon o uzavírání smluv o mezinárodní koupi zboží. 13

HUBER, Peter; MULLIS, Alastair, op. cit., s. 3.

17

1.3.1. Mezinárodní prvek působnosti Vídeňské úmluvy Vídeňská úmluva vymezuje mezinárodní prvek pouze v odlišném místě podnikání (místo podnikání na území různých států) smluvních stran za předpokladu, že jde o státy, které jsou smluvními státy Úmluvy, nebo jestliže se podle ustanovení mezinárodního práva soukromého má použít právního řádu některého smluvního státu Úmluvy a nepožaduje se splnění dalších podmínek.14 Vídeňská úmluva tak nepočítá se sídly podnikatelů, což je důsledek principu neformálnosti. Spojení „místo podnikání“ neobsahuje podle Úmluvy potřebu subjektu mít podnikatelské oprávnění podle právního řádu svého státu. Pro potřeby aplikace VÚ tak bude o „podnikající osobě“ rozhodnuto a contrario na základě čl. 2 písm. a) o spotřebitelské koupi. Další problémovou otázkou může být situace, kdy má smluvní strana více míst podnikání. Na tento případ ale Úmluva pamatuje ve svém čl. 10 písm. a), podle kterého je rozhodující to místo podnikání, které má nejužší vztah ke smlouvě a jejímu plnění.15

1.3.2. Kupní smlouva Podstatou smluvního vztahu musí být koupě, resp. kupní smlouva. Tento pojem ovšem Úmluva výslovně neupravuje. Pozitivní vymezení obsahu takového vztahu musíme přiblížit pomocí základních práv a povinností prodávajícího a kupujícího obsažených v čl. 30, resp. čl. 53 Úmluvy. Tato ustanovení nám dávají rámec klasického římskoprávního emptio – venditio, neboť prodávající má povinnost dodat zboží a převést vlastnické právo k němu a na druhé straně kupující má povinnost za zboží zaplatit kupní cenu a převzít ho v souladu s podmínkami smlouvy i Vídeňské úmluvy. Negativní vymezení pak stanovuje čl. 3 Úmluvy, podle kterého se nebude jednat o kupní smlouvu v případě, pokud se objednatel zavazuje dodat podstatnou část věcí nutných pro výrobu nebo zhotovení zboží. Takováto smlouva je považována za smlouvu o dílo, stejně jako smlouva, jejíž převážná část závazku dodavatele bude spočívat ve vykonání práce nebo poskytnutí služby. Kritérium převážná část by přitom nemělo reflektovat pouze finanční hodnotu zboží a služeb, ale například i časovou náročnost 14

KANDA, Antonín. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku. Linde Praha a.s., Praha 1999, s. 24. 15

KAPITÁN, Zdeněk. Podmínky aplikovatelnosti Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Právní fórum. Praha: ASPI a.s. 2008, roč. 5, č. 7, s 278-279.

18

služby. Nauka dosud jasně nevyřešila problém s interpretací tohoto hraničního kritéria. Podle doktríny by totiž ohodnocení podílu zboží nad službami mělo výrazně převyšovat 50%.16 Tímto se ovšem zmiňovaný problém pouze přesunul na interpretaci slova „výrazně“.17

1.3.3. Zboží jako předmět kupní smlouvy Předmětem kupní smlouvy musí být zboží, přesněji řečeno movité hmotné věci.18 Úmluva jejich výčet navíc zužuje ustanovením čl. 2, který z množiny věcí ještě odstraňuje veškeré spotřebitelské koupě, zboží nabývané na základě odlišného charakteru převodu věci (zboží nabývané při dražbách a na základě rozhodnutí soudu nebo výkonu rozhodnutí) a konečně skupinu věcí, které svou povahou vybočují z obecného pojmu zboží ve smyslu Vídeňské úmluvy. Úmluvě tedy nebudou podléhat mezinárodní kupní smlouvy cenných papírů, peněz, lodí, člunů, vznášedel, letadel a elektrické energie. Výjimku z cenných papírů tvoří nákladové listy a konosamenty, jejichž koupě ve skutečnosti nepředstavuje koupi cenných papírů, ale zboží, které představují.19

1.4. Zásady interpretace Vídeňské úmluvy Interpretace práva obecně je složkou procesu poznání, jejímž cílem je objasnit smysl textu, který vystupuje jako objekt interpretace, za účelem jeho další aplikace.20 Zejména autonomní povaha Vídeňské úmluvy jako mezinárodní smlouvy má pak zvláštní požadavky na její interpretaci. Neměly by být například používány zásady a metody vnitrostátního právního řádu.21 S ohledem na dříve zmiňovanou různorodost smluvních 16

SCHLECHTRIEM, Peter; SCHWENZER, Ingeborg, op. cit., s. 71.

17

KAPITÁN, Zdeněk. Podmínky aplikovatelnosti Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Právní fórum. Praha: ASPI a.s., 2008, roč. 5, č. 7, s. 279-280. 18

Že se jedná o movité hmotné věci lze usuzovat již z francouzského znění Jednotného haagského zákona „La vente internationale des objets mobiliers corporels“. 19

ROZEHNALOVÁ, Naděžda, 2010, op. cit., s. 265-266.

20

GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 6. aktualiz. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013, s. 128. 21

ROZEHNALOVÁ, Naděžda, 2010, op. cit., s. 275.

19

států, jsou ustanovení Vídeňské úmluvy koncipována velmi široce. K tomu se navíc ještě pojí problém různých oficiálních i neoficiálních jazykových verzí. Z těchto důvodů by se k interpretaci mělo přistupovat s „mezinárodním duchem“.22 Sama Úmluva poskytuje v čl. 7 odst. 1 vlastní zásady interpretace: „Při výkladu této Úmluvy se přihlédne k její mezinárodní povaze a potřebě podporovat jednotnost při jejím použití a dodržování dobré víry v mezinárodním obchodu.“ Ustanovení patřilo mezi nejdiskutovanější v procesu příprav Úmluvy. Původně v něm například chyběl odkaz na dobrou víru, anebo se mělo k vysloveným zásadám přihlížet jak při interpretaci, tak při aplikaci.23 V současné podobě je tedy potřeba respektovat následující tři zásady: 1. mezinárodní povaha VÚ, 2. podpora jednotnosti při použití VÚ a 3. dodržování dobré víry v mezinárodním obchodu.

1.4.1. Zásada přihlédnutí k mezinárodní povaze Vídeňské úmluvy Mezinárodní povaha Úmluvy spočívá v její autonomní interpretaci za pomoci použití jednotných, národním právem neovlivněných interpretačních metod. Soudce nebo rozhodce aplikující Vídeňskou úmluvu musí instituty a pojmy v ní obsažené vykládat bez ohledu na podobné instituty nebo pojmy v jeho národním právním řádu. Toto platí u nás navzdory skutečnosti, že všechny mezinárodní smlouvy se stávají součástí českého právního řádu na základě čl. 10 Ústavy. Pouhé unifikované znění by nestačilo, neboť pokud by orgány interpretovaly nepřesnosti ve světle svých právních řádů, znamenalo by to faktickou nejednotnost celé úpravy. Navíc by mohlo docházet k nežádoucímu jevu forum shopping, tedy vybírání si místa sudiště podle toho, jak se v daném smluvním

22

BRIDGE, Michael. The international sale of goods. 3rd ed. Oxford: Oxford University Press, 2013, lxxi, s. 532. 23

BONELL, Michael. Bianca-Bonell Commentary on the International Sales Law [online]. Giuffrè: Milan, 1987, Reproduced with permission of Dott. A Giuffrè Editore, S.p.A., s. 69 [cit. 27. 10. 2015].

20

státě interpretuje konkrétní sporný institut.24 Příkladem by mohl jít německý nejvyšší soud svým rozhodnutím známým jako „cobalt sulphate case“. Soud v tomto rozhodnutí dospěl k závěru, že pojem „nedodání zboží“ v čl. 49 odst. 1 písm. b) Úmluvy musí být interpretován odlišně od nedodání zboží podle německého práva. V německém právu se totiž jako nedodané zboží považuje i plnění aliud, tedy dodání odlišného zboží, než bylo smluveno. To ovšem v režimu Vídeňské úmluvy nepředstavuje nedodání zboží, ale dodání zboží s vadami. Z tohoto důvodu soud rozhodl, že nedošlo k naplnění pojmu v autonomním významu.25

1.4.2. Zásada podpory jednotnosti při použití Vídeňské úmluvy Zásada jednotnosti je tak úzce spojena s předchozí zásadou mezinárodní povahy, že jedna bez druhé by v mezinárodním obchodu v režimu Vídeňské úmluvy fungovaly asi jako Komenského škola bez kázně. Pokud totiž soudci a rozhodci mají na Úmluvu nahlížet prosti institutů a pojmů svého národního práva, musí něco držet jejich diskreci v jejích limitech. Zásada podpory jednotnosti zajišťuje, aby se při autonomním výkladu Úmluvy nedospívalo k odlišným závěrům. Podle Žídka by nejefektivněji naplňoval tento cíl orgán, který by měl pravomoc rozhodovat o výkladu Úmluvy, stejně jako Soudní Dvůr EU rozhoduje o výkladu práva Evropské unie v předběžných otázkách. Nejblíže je tomuto řešení Poradní sbor Vídeňské úmluvy (CISG Advisory Council), který byl založen v roce 2001 skupinou expertů na tuto problematiku. Jelikož je Poradní sbor ale soukromá iniciativa, jeho stanoviska26 působí pouze silou opřenou o své odborné autority. Jednotnost použití Úmluvy je tak nejčastěji zajištěna studiem předchozí rozhodovací praxe soudů. Původní problém s faktickou i jazykovou nedostupností je nyní vystřídán příliš velkým rozsahem judikatury k jednotlivým článkům Vídeňské úmluvy.27

24

ŽÍDEK, Petr. Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Právní fórum. Praha: ASPI a.s., 2008, roč. 5, č. 3, s. 82-83. 25

Rozhodnutí BGH, Německo, ze dne 3. 4. 1996, sp. zn. VIII ZR 51/95.

26

CISG Advisory Council vydal zatím 16 stanovisek a 2 prohlášení (v angl. Opinion and Declaration), které jsou dostupné z: 27

ŽÍDEK, Petr. Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Právní fórum. Praha: ASPI a.s., 2008, roč. 5, č. 3, s. 83.

21

1.4.3. Zásada dodržování dobré víry v mezinárodním obchodu Poslední zásada uvedená v čl. 7 odst. 1 Úmluvy působí ze všech tří obecných zásad největší potíže a také překvapivě patří k nejkontroverznějším tématům. Různé pohledy se promítly již do procesů o zakotvení dobré víry do textu Úmluvy.28 Oproti původním návrhům zavést zásadu dobré víry do povinností smluvních stran nakonec prošla varianta se zakotvením požadavku dobré víry do zásad. I přesto ale úloha této zásady není jednoznačná, neboť pohledem soudů či arbitrů z různých právních kultur může nastat rozdíl v limitování principu pouze na plnění smlouvy, interpretaci smlouvy, nebo utváření smlouvy. Jednota panuje alespoň v názoru, že ani na institut dobré víry by se v rámci dodržení zásady mezinárodní povahy nemělo nahlížet skrze vnitrostátní právní řády.29 Dalšími otázkami v souvislosti s požadavkem na dodržování této zásady jsou, zda se dobrá víra vztahuje pouze na výklad VÚ nebo také přímo na vztah mezi smluvními stranami, zda výklad jednotlivých pojmů Úmluvy může vést k jejich změně, aniž by byl v nesouladu s požadovaným standardem a konečně, jestli a případně jak určit tento standard.30 Princip dobré víry musí být navzdory těmto otázkám brán v úvahu zejména při interpretaci obecných pojmů, které dávají stranám volnost jednání. Těchto pojmů můžeme v Úmluvě najít hned několik, například jsou jimi pojmy „přiměřeně“, „stane se zřejmým“, „rozumná osoba“ či „v co nejkratší době“. Konkrétní projevy této zásady se nedají úspěšně zobecnit a samotný pojem dobrá víra je tak těžko uchopitelný institut, že dosud odolává snahám ho definovat.31 Navzdory absenci přesné definice, lze podle Nového dobrou víru ve smluvním právu chápat jako objektivní požadavek poctivosti chování smluvních stran.32

28

HÝBLOVÁ, Karla. Role dobré víry při obchodování podle Vídeňské úmluvy. Právní fórum. Praha: ASPI a.s., 2008, roč. 5, č. 7, s. 293. 29

ROZEHNALOVÁ, Naděžda, 2010, op. cit., s. 278.

30


31

ŽÍDEK, Petr. Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Právní fórum. Praha: ASPI a.s., 2008, roč. 5, č. 3, s. 85. 32

NOVÝ, Zdeněk. Dobrá víra jako princip smluvního práva v mezinárodním obchodu. Vyd. 1. Praha:

C.H. Beck, 2012, s. 7.

22

1.5. Obchodní zvyklosti a obyčeje Článek 9 Úmluvy stanovuje stranám možnost zavázat se jakoukoliv zvyklostí, na které se dohodly a praxí, kterou mezi sebou zavedly. Druhý odstavec navíc v případě, pokud se strany nedohodly jinak, presumuje použití zvyklosti, kterou obě strany znaly nebo měly znát, je v mezinárodním obchodu známa stranám smluv téhož druhu v příslušném odvětví a je jimi zpravidla dodržována. Z uvedeného vyplývá, že obchodním zvyklostem a obyčejům se někdy i bez výslovné dohody smluvních stran dává přednost před unifikovanou úpravou poskytnutou Vídeňskou úmluvou.33 Cílem tohoto ustanovení je vyloučení používání zvyklostí, které mají pouze místní, regionální či národní charakter.34 Přímá regulace v čl. 9 zasahuje praktiky stran, což jsou individuální normy stran, které mají svůj původ ve vzájemném souladném chování stran v průběhu delšího časového období. Základem jejich závaznosti je pak jejich dodržování oběma stranami. Takovéto praktiky mají přednost před úpravou Vídeňské úmluvy. Článek 9. odst. 1) Úmluvy se dále týká zvyklostí dohodnutých stranami a jeho odst. 2 tzv. normativních zvyklostí. Zvyklosti dohodnuté stranami jsou skutečnou vůlí stran být jimi vázáni, přičemž jejich včlenění do smluvního vztahu může být jak výslovné, tak konkludentní. Na druhou stranu normativní zvyklosti musí splňovat určité kvality. První je skutečnost, že strany zvyklost znaly anebo znát měly. Rozehnalová ovšem poukazuje na nedostatek v časovém určení, kdy strana znala nebo měla danou zvyklost znát. Druhou je pak široká míra známosti zvyklosti v mezinárodním obchodě v příslušném obchodním odvětví. Poslední, tedy třetí „kvalitu“, spatřujeme v dodržování konkrétní zvyklosti stranami.35 Za normativní zvyklosti můžeme považovat například pravidla Incoterms. Jejich použití podle čl. 9 odst. 2 Úmluvy ovšem bude záležet také na tom, kterého příslušného obchodního odvětví byl smluvní vztah součástí.36

33

S výjimkou čl. 12 VÚ, který je kogentní.

34

KANDA, Antonín, 1999, op. cit., s. 35-36.

35

ROZEHNALOVÁ, Naděžda, 2010, op. cit., s. 282-283.

36

BRIDGE, Michael, op. cit., s. 547.

23

2. Podstatné porušení smlouvy V této kapitole se budu zabývat podstatným porušením smlouvy, jakožto jedním z nejvýznamnějších kritérií při posuzování nároku na odstoupení. Přiblížím podmínky jeho vzniku a jeho úpravu v Novém občanském zákoníku. Kritérium podstatného porušení smlouvy je výslovně definováno v čl. 25 Vídeňské úmluvy: „Porušení smlouvy jednou ze stran je podstatné, jestliže způsobuje takovou újmu druhé straně, že ji ve značné míře zbavuje toho, co tato strana je oprávněna očekávat podle smlouvy, ledaže strana porušující smlouvu nepředvídala takové důsledky a ani rozumná osoba v tomtéž postavení by je nepředvídala za týchž okolností.“ Při schvalování finální verze tohoto článku, byla záměrně volena vágní definice, která přináší prostor pro pozdější upřesnění rozhodovací činností. I přes nedokonalost tohoto vymezení ovšem z definice vyplývá základní prvek podstatného porušení smlouvy. Tímto prvkem je bezúčelnost trvání smlouvy pro oprávněnou stranu. 37 Důvody bezúčelnosti smlouvy pro oprávněnou stranu mohou být podle názoru Kazimierské kvantitativní i kvalitativní a musejí být vždy posouzeny ad hoc podle okolností konkrétního smluvního vztahu. Podstata může spočívat jak v peněžní hodnotě smlouvy, tak v peněžní hodnotě škody způsobené poškozené straně a dokonce i v rozsahu vlivu na další obchodní činnost poškozené strany.38 Většina odborné literatury39 se pak shodne na tom, že v definici čl. 25 VÚ můžeme spatřit dvě základní podmínky, které musí být kumulativně splněny, aby se v konkrétním případě jednalo o podstatné porušení smlouvy. Jsou jimi vznik podstatné újmy poškozené straně a předvídatelnost vzniku takové újmy stranou porušující 37

KOPÁČ, Ludvík. Úmluva OSN o mezinárodní koupi zboží. Právník, 1981, roč. 120, č. 10, s. 931.

38

KAZIMIERSKA, Anna. The Remedy of Avoidance under the Vienna Convention on the International Sale of Goods [online]. Kluwer, 1999-2000, s. 106 [cit. 3. 11. 2015]. 39

Například HUBER, Peter; MULLIS, Alastair, op. cit., s. 213, ENDERLEIN, Fritz, MASKOW, Dietrich. International Sales Law: United Nations Convention on Contracts for the International Sale of Goods; Convention on the Limitation Period in the International Sale of Goods [online], Oceana, 1992, s. 111-116 [cit. 3. 11. 2015], ROZEHNALOVÁ, Naděžda, 2010, op. cit., s. 344 a další.

24

smlouvu, resp. objektivní předvídatelnost, jež je dána kritériem rozumné osoby v tomtéž postavení za týchž okolností. Pro kompletnost pak ještě uvedu třetí podmínku, kterou je porušení samotné.

2.1. Porušení Aby došlo k možnosti odstoupení od smlouvy pro její podstatné porušení, musí být splněn první požadavek, kterým je porušení povinnosti vyplývající ze smluvního vztahu. Článek 25 Úmluvy nestanovuje, které závazky musí být porušeny. Není tedy potřeba rozdělovat z tohoto důvodu povinnosti stran na hlavní a vedlejší. Porušení jakékoliv povinnosti může dosáhnout podstatné míry a zapříčinit tak vznik nároku na odstoupení. Výše uvedené vyplývá také z čl. 45 a 61 Vídeňské úmluvy. Ty stanovují, že k uplatnění práv stanovených v článcích 46 až 52, resp. 62 až 65 VÚ může dojít, pokud prodávající, resp. kupující, nesplní některou svou povinnost ze smlouvy nebo Úmluvy.40 Samozřejmostí je pak, že porušených povinností, které zapříčiní výše zmíněný proces, může být i více.41 Jakékoliv porušení smlouvy tedy může být kvalifikováno jako podstatné. Německý soud například shledal nedodržení dohody o výhradním prodeji jako podstatné porušení smlouvy a výslovně do svého rozhodnutí napsal, že i tento „sekundární“ závazek může být pro smluvní vztah podstatný.42 Podobné bylo rozhodnutí dalšího německého soudu, který za podstatné porušení smlouvy shledal nedodržení dohodnutého práva výhradní distribuce.43 Přesnější pak byl spolkový nejvyšší soud, který se v rozhodnutí „cobalt sulphate case“ vyjádřil, že porušení může být jakéhokoliv druhu, bez ohledu na skutečnost, jestli jde o hlavní nebo vedlejší závazek nebo jestli se týká kvality, kvantity, doby dodávky nebo jiných způsobů plnění.44 Porušení může být dokonce způsobeno neplněním třetí osoby, jako v případě

40

V anglické verzi: „any of his obligations under the contract or this Convention“.

41

SCHLECHTRIEM, Peter; SCHWENZER, Ingeborg, op. cit., s. 405-408.

42

Rozhodnutí OLG Frankfurt am Main, Německo, ze dne 17. 9. 1991. Sp. zn. 5 U 164/90.

43

Rozhodnutí OLG Koblenz, Německo, ze dne 31. 1. 1997. Sp. zn. 2 U 31/96.

44

Rozhodnutí BGH, Německo, ze dne 3. 4. 1996. Sp. zn. VIII ZR 51/95.

25

rozhodovaném Mezinárodní obchodní komorou. V tomto případě se rakouský prodávající spolehl na svého ukrajinského dodavatele, který měl dodat hnojivo švýcarskému kupujícímu. Dodavatel nemohl z technických důvodů dodat kupujícímu zboží a ten následně zažaloval rakouskou protistranu a v rozhodčím řízení uspěl. Jednalo se o podstatné porušení smlouvy.45

2.2. Podstatná újma Doslovný termín podstatné újmy v čl. 25 Vídeňské úmluvy nenajdeme. Literatura ho ovšem takto zkracuje ze znění zmiňovaného článku, kde je druhá podmínka podstatného porušení definována jako újma, která poškozenou stranu ve značné míře zbavuje toho, co tato strana byla oprávněna očekávat podle smlouvy. Hranici mezi podstatnou a nepodstatnou újmou, jak ji vidí Kopáč v bezúčelnosti trvání smlouvy46, jsem zmínil již na začátku této podkapitoly. S Kopáčem pak souhlasí i Kanda, který kritérium podstatnosti spatřuje v tom, že: „v důsledku porušení konkrétní smluvní povinnosti jednou ze smluvních stran druhá strana tímto porušením postižená, nemá nadále zájem na realizaci smlouvy“.47 Posouzení rozdílu, kdy byla poškozená strana zbavena toho, co oprávněně očekávala ve značné míře a nikoliv ve značné míře, pak záleží na posouzení konkrétní situace soudci nebo rozhodci. Švýcarský nejvyšší soud spatřil značnou míru v tom, že již poškozenou stranou nemůže být dosaženo ekonomického cíle smlouvy. 48 Americký soud na druhou stranu ve sporu řeckého prodávajícího a amerického kupujícího neshledal, že by kupující byl zbaven očekávaného plnění ve značné míře. S poskytnutým vadným plněním totiž kupující za pomoci prodávajícího úspěšně

45

Rozhodčí nález Court of Arbitration ICC, případ č. 8128 z roku 1995.

46

KOPÁČ, Ludvík. Úmluva OSN o mezinárodní koupi zboží. Právník, 1981, roč. 120, č. 10, s. 931.

47

KANDA, Antonín. Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží: (s komentářem). 2. aktualiz. vyd., Praha: Hospodářská komora České republiky, 1995, s. 34. 48

Rozhodnutí BG, Švýcarsko, ze dne 15. 9. 2000, sp. zn. 4C.105/2000.

26

nakládal a ohledně kvality zboží si kupující začal stěžovat až v té době, kdy prodávající požadoval vysvětlení ohledně nezaplacení kupní ceny.49 Otázku, zda se újmou rozumí pouze majetková újma, zodpověděl švýcarský nejvyšší soud jednoznačně. Navzdory původním návrhům čl. 25 VÚ je její nynější znění zaměřeno pouze na důležitost zásahu do zájmů poškozené strany. V již zmiňovaném rozhodnutí švýcarský nejvyšší soud uvedl, že věřitel ztratil zájem na realizaci smlouvy, aniž by utrpěl nějakou finanční újmu.50 Újma tedy nemusí být pouze finanční a její výše nemusí být ani prokazována. Újma může spočívat v jakémkoliv zásahu do oprávněných zájmů poškozené strany. Rozsah ekonomické či finanční újmy nebo nevýhody bude nicméně dobrým argumentem při tvrzení poškozené strany, že byla ve značné míře zbavena toho, co oprávněně očekávala.51 Další důležitou otázkou je, co jsou ony zmíněné oprávněné zájmy strany, resp. co je strana oprávněna očekávat. Očekávání nejsou subjektivní povahy, a tak nezáleží na tom, co poškozená strana ve skutečnosti očekávala, ale co byla oprávněna očekávat. Tato očekávání musí být rozeznatelná ze smlouvy. Nemusí být ovšem ve smlouvě výslovně uvedena. Jedná se i o skutečnosti, které ze smlouvy nebo komunikace mezi stranami vyplývají. Tím se dostáváme k poslední podmínce, ve které jsou oprávněná očekávání limitována objektivním kritériem předvídatelnosti rozumné osoby v tomtéž postavení za týchž okolností.52

2.3. Předvídatelnost újmy Poslední podmínka vychází z druhé části čl. 25 Vídeňské úmluvy, která zní: „…ledaže strana porušující smlouvu nepředvídala takové důsledky a ani rozumná osoba v tomtéž postavení by je nepředvídala za týchž okolností“. Koch z tohoto znění vyvozuje dvě

49

Rozhodnutí U. S. District Court of Michigan, ze dne 17. 12. 2001, sp. zn. 1:01-CV-691.

50


51


52

Shodně ENDERLEIN, Fritz, MASKOW, Dietrich, 1992, op. cit., s. 113 a HUBER, Peter; MULLIS, Alastair, op. cit., s. 215.

27

kumulativní podmínky.53 Subjektivní nevědomost důsledků z pohledu poškozené strany a

objektivní

nepředvídatelnost

těchto

důsledků

z pohledu

rozumné

osoby.

Schlechtriemův komentář neodpovídá na otázku, kdy musí být podstatná újma předvídatelná. Podle Kocha je odpověď snadno dostupná na základě jazykového výkladu různých jazykových verzí, ke kterým se se stejným významem přidává i ta česká. Podstatná újma by podle tohoto názoru měla splňovat obě kumulativní podmínky v době uzavření smlouvy.54 Tento pohled přijaly i některé soudy. Například německý soud v Düsseldorfu jako odvolací soud rozhodl, že k podstatnému porušení smlouvy na dodávku 243 párů bot nedošlo, neboť nezájem kupujícího na plnění po lhůtě musí být i v případě fixních smluv zjevný již v době uzavření smlouvy.55 Oproti výše uvedenému stojí již citované rozhodnutí „Egyptian cotton“ švýcarského nejvyššího soudu, který naopak uvedl, že újma musí být předvídatelná v době porušení smlouvy.56 Tentýž názor podpořilo také rozhodnutí italského soudu ve věci dodávky pleteného zboží, kdy komunikace prodávajícího a kupujícího po uzavření smlouvy dala jasně najevo, že doba dodání bude podstatnou podmínkou.57 Jednoznačný závěr, kdy mají být důsledky porušení subjektivně i objektivně předvídatelné, nám tedy nedávají ani soudy. Článek 25 Úmluvy reguluje také důkazní břemeno. To leží na porušující straně, pokud se týká prokázání skutečnosti, že tato strana nemohla předvídat podstatnou újmu, kterou může způsobit a že toto by nemohla předvídat ani rozumná osoba v tomtéž postavení za týchž okolností. Na druhé straně musí poškozená strana dokázat, že porušení smlouvy ji ve značné míře zbavilo toho, co oprávněně očekávala a své tvrzení podepřít podkladem takového legitimního očekávání, tj. ustanovením ve smlouvě nebo 53

KOCH, Robert. The Concept of Fundamental Breach of Contract under the United Nations Convention on Contracts for the International Sale of Goods. Review of the Convention on Contracts for the International Sale of Goods (CISG) [online]. Kluwer Law International, 1999, s. 265-266 [cit. 7. 11. 2015]. 54


55

Rozhodnutí OLG Düsseldorf, Německo, ze dne 24. 4. 1997, sp. zn. 6 U 87/96.

56


57

Rozhodnutí Corte di Appello Milano, Itálie, ze dne 20. 3. 1998, ve věci Italdecor s.a.s. v. Yiu's Industries (H.K.) Limited.

28

jinou dohodou mezi stranami.58 Navzdory četným diskuzím na toto téma se výše zmíněné rozdělení důkazního břemene jeví jednoznačným a má taktéž oporu v rozhodnutí nejvyššího spolkového soudu.59 Protože institut důkazního břemene spadá spíše do oblasti procesního práva, nebudu se obšírnou debatou o něm v této práci nadále zabývat.

2.4. Podstatné porušení smlouvy v režimu NOZ Kritérium podstatného porušení smlouvy je v Novém občanském zákoníku upraveno v § 2002 odst. 1: „Poruší-li strana smlouvu podstatným způsobem, může druhá strana bez zbytečného odkladu od smlouvy odstoupit. Podstatné je takové porušení povinnosti, o němž strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy věděla nebo musela vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala; v ostatních případech se má za to, že porušení podstatné není.“ Již na první pohled je podstatné porušení podle NOZ podobné režimu Vídeňské úmluvy. V praktické rovině tak nebudou rozdíly v hodnocení podstatného porušení podle těchto dvou pramenů příliš velké. Na druhou stranu se Nový občanský zákoník od definice poskytnuté ve Vídeňské úmluvě oddálil o mnoho více než OZ v § 345 odst. 2, jehož ustanovení bylo téměř shodné s čl. 25 Úmluvy. Stejně jako v případě Vídeňské úmluvy i od ustanovení upravující podstatné porušení v NOZ se strany mohou odchýlit. Ustanovení výslovně nezakazuje úpravu podstatného porušení stranami, tudíž ho můžeme považovat za dispozitivní. Na základě rozboru čl. 25 Vídeňské úmluvy v předchozí podkapitole můžeme shrnout, že pro vymezení podstatného porušení je potřeba: 1) porušení, 2) újma, která stranu ve značné míře zbavuje očekávání ze smlouvy a 3) subjektivní předvídatelnost újmy či předvídatelnost rozumné osoby. Nový občanský zákoník nám v tomto ohledu v

58

UNCITRAL Digest of case law on the United Nations Convention on the International Sales of Goods, 2012, s. 119. Dostupné z: 59

Rozhodnutí BGH, Německo, ze dne 3. 4. 1996. Sp. zn. VIII ZR 51/95.

29

§ 2002 odst. 1 vymezuje: 1) porušení, 2) újmu, pro kterou by strana smlouvu neuzavřela a 3) subjektivní i objektivní předvídatelnost v okamžiku uzavření smlouvy. Rozdíl mezi oběma úpravami tak můžeme shledat pouze v lehce odlišné intenzitě porušení a zdánlivém vzdání se hodnotícího kritéria rozumné osoby. Zdánlivé je proto, že NOZ sice výslovně toto kritérium nevnáší do ustanovení, nicméně je kompenzováno existencí subjektivní pozice „věděla“ společně s objektivní „musela vědět“. Druhá jmenovaná pozice pak pravděpodobně bude představena pozicí třetí osoby, která zřejmě bude také v tomtéž postavení a za týchž okolností, jako rozumná osoba v čl. 25 VÚ. Jediným výraznějším rozdílem tedy zůstává uchopení kritéria podstatného porušení. Nový občanský zákoník ho totiž váže jen ke konkrétnímu nároku, kterým je odstoupení od smlouvy. Naopak Vídeňská úmluva toto kritérium ponechává nevázané.60

60

ROZEHNALOVÁ, Naděžda a kol. Nový občanský zákoník pohledem obchodních transakcí [online]. 1. vyd., Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2014 [cit. 10. 12. 2015]. s. 165-166.

30

3. Odstoupení od smlouvy v režimu Vídeňské úmluvy V této kapitole se budu zabývat již samotným institutem odstoupení od smlouvy, přičemž začnu s obecným pojetím tohoto institutu. Následující podkapitoly se budou týkat odstoupení od smlouvy převážně v režimu Vídeňské úmluvy a nejdůležitější témata budou porovnána s úpravou NOZ. Tyto podkapitoly budou rozděleny podle toho, kdo je oprávněnou stranou. Jinými slovy zda právo odstoupit od smlouvy přísluší kupujícímu, anebo prodávajícímu. Všechny uvedené části se budu snažit přiblížit i z praktického pohledu judikatury.

3.1. Obecně k institutu odstoupení od smlouvy Odstoupení od smlouvy bychom mohli definovat jako typ zániku závazku, přesněji pak, jako sankci za porušení povinností vyplývajících ze smlouvy. Z pozitivního pohledu pak jako právní opatření k nápravě, které poškozená strana může uplatnit v případě, že protistrana nedodala plnění, kvůli kterému poškozená strana do smluvního vztahu vstupovala. 61 V tomto případě může poškozená strana ukončit smluvní vztah anebo zamezit budoucímu plnění ze smlouvy a také pokud možno vztah navrátit do stavu, ve kterém se nacházel ještě předtím, než k jakémukoliv plnění došlo. K využití práva na odstoupení dochází podle Treitela v následujících třech základních situacích. První je situace, kdy poškozená strana odmítá zaplatit (anebo poskytnout jiné protiplnění) buď za dodané vadné plnění, anebo pokud jí nebylo plnění dodáno vůbec. Druhá typová situace nastává, když poškozená strana odmítá přijmout další plnění od protistrany, která předchozí plnění nesplnila. Poškozená strana ale chce nadále zachovat smluvní vztah ve stavu do odmítnutí plnění kvůli předchozím plněním mezi stranami. A konečně třetí typ situací je ten, kdy poškozená strana již zaplatila (anebo poskytla jiné protiplnění) a toto plnění se nyní snaží dostat zpět.62

61

TREITEL, Guenter. Remedies for breach of contract (courses of action open to a party aggreved).

Tübingen: J.C.B. Mohr (Paul Siebeck), 1976, s. 110. 62

Tamtéž s. 110.

31

Nutno dodat, že pokud mluvíme o odstoupení od smlouvy jako o právním prostředku nápravy, je prostředkem nejsilnějším. Slabšími prostředky jsou: dodání náhradního zboží, odstranění vad zboží, snížení kupní ceny a nárok na náhradu škody. Odstoupení je chápáno jako krajní řešení, neboť oblast závazkových vztahů je ovládána zásadou „pacta sunt servanda“. Odstoupením je do smluvního vztahu zasaženo zásadním způsobem. Dochází k zániku vzájemných závazků a pro strany vyplývá povinnost si vyměněné plnění vrátit. V prostředí mezinárodního obchodu, kdy zboží mnohdy překonává velké vzdálenosti, tak odstoupení nemusí být vždy nejekonomičtější variantou.63 Z tohoto důvodu byla do Vídeňské úmluvy implementována zásada pokračování v plnění (z angl. continuation of performance), kterou lze vyčíst z mnohých ustanovení Úmluvy.64 Zásada je koncipována tak, aby strany dodržely své povinnosti, přestože se pro ně plnění stane nepříznivým anebo nepřiměřeně složitým. Projevem této zásady je restriktivní povaha kritéria podstatného porušení smlouvy, kterému byla věnována předchozí kapitola.65

3.2. Právo kupujícího odstoupit od smlouvy Právo na odstoupení od smlouvy ze strany kupujícího je zakotveno v kapitole II Vídeňské úmluvy týkající se povinností prodávajícího. Kupující má právo odstoupit od smlouvy ze tří důvodů. Prvním důvodem je, že „prodávající nesplněním některé své povinnosti ze smlouvy nebo z této Úmluvy porušil smlouvu podstatným způsobem“.66 Z dalších dvou důvodu může kupující odstoupit, jedná-li se o případ nedodání zboží. Druhým důvodem je pak pokud prodávající „nedodá zboží v dodatečné lhůtě určené

63

ŽÍDEK, Petr. Vady zboží jako důvod odstoupení od mezinárodní kupní smlouvy. Právní fórum. Praha: ASPI a.s., 2008, roč. 5, č. 7, s. 330. 64

Jedná se o články 34, 37, 48, 49, 51, 64, 71 a 72 Vídeňské úmluvy.

65

DIMATTEO, Larry. International sales law: a critical analysis of CISG jurisprudence. Cambridge: Cambridge University Press, 2005, xiii, s. 24 nebo KAZIMIERSKA, Anna, 1999-2000, op. cit., s. 81. 66

Čl. 49 odst. 1 písm. a) Vídeňské úmluvy.

32

kupujícím podle čl. 47 odst. 1“.67 A konečně jako třetí důvod postačí, že prodávající „prohlásí, že nedodá zboží v takto určené lhůtě“.68 Obecným předpokladem úspěšného odstoupení od smlouvy v případě kupujícího i prodávajícího je oznámení tohoto odstoupení straně, která smlouvu porušila. Oznámení odstoupení upravuje čl. 26 VÚ, který pouze stanovuje, že: „prohlášení o odstoupení od smlouvy je účinné, jen když je oznámeno druhé straně“. Vídeňská úmluva nepožaduje žádné náležitosti takového oznámení. Nemusí mít předepsanou formu. Odstoupení může být oznámeno písemně, e-mailem, sms zprávou, faxem i ústně. Nicméně pokud je mezi stranami dohoda anebo zvyklost komunikovat v určité formě, měla by tato forma být dodržena i v tomto případě. Smlouva může být vypovězena i konkludentně. Mylná by ovšem byla představa, že samotné porušení smlouvy zakládá automaticky odstoupení. Koncept odstoupení ipso facto by přinesl nejistotu do práv a povinností stran.69 Vídeňská úmluva dále nestanovuje ani požadavky na obsah oznámení o odstoupení. V praxi nemusí být oznámení sděleno tak, že není pochyb o tom, že poškozená strana nechce nadále setrvat ve smluvním vztahu. Nemusí být podepřeno odkazem na příslušné ustanovení a porušující strana nemusí být ani předem varována.70 Pro platné oznámení o odstoupení postačí, pokud rozumná osoba na straně poškozené bude informována o úmyslu poškozené strany od smlouvy odstoupit.71 Úmysl může být přitom vyjádřen i poněkud vágně jako například: „enough is enough“.72 V druhém odstavci čl. 49 VÚ nalezneme časový korektiv toho, do jaké doby může kupující odstoupit. Zjednodušeně řečeno, kupující ztrácí právo odstoupit od 67

Čl. 49 odst. 1 písm. b) Vídeňské úmluvy.

68

Tamtéž.

69

„The breach of a contractual obligation never leads to the automatic avoidance of the contract by law“. Rozhodnutí OGH, Rakousko, ze dne 6. 2. 1996, sp. zn. 10 Ob 518/95. 70


71

JACOBS, Christopher. Notice of Avoidance under the CISG: A Practical Examination of Substance and Form Considerations, the Validity of Implicit Notice, and the Question of Revocability [online]. University of Pittsburgh Law Review, 2003, s. 409 [cit. 12. 11. 2015]. 72

Rozhodnutí RB Kortrijk, Belgie, ze dne 4. 6. 2004, sp. zn. AR 21 36/2003.

33

smlouvy nezávisle na otázce podstatného porušení smlouvy v případě, pokud odstoupení od smlouvy neoznámí v přiměřené době. Při pozdní dodávce v přiměřené době poté, co se dozvěděl o uskutečnění dodávky. V tomto případě je přiměřená doba poměrně krátká. Jedná se o situaci, kdy se kupující o pozdní dodávce dozví samotným předáním zboží, anebo obdržením dokumentů o přepravě. Kupující by v takové situaci měl odstoupit spíše v rozmezí dnů než týdnů. V případech jiného porušení povinností, jako např. dodání vadného zboží, má kupující daleko delší dobu nato, aby uplatnil svoje právo odstoupit od smlouvy. Základním pravidlem je, že lhůta pro uplatnění odstoupení začíná běžet v době, kdy se dozvěděl anebo měl dozvědět o takovém porušení. Pokud kupující poskytl prodávajícímu dodatečnou lhůtu „Nachfrist“, začne tato lhůta běžet po vypršení „Nachfristu“, nebo po oznámení prodávajícího, že v této dodatečné lhůtě plnit nebude. Obdobná je i poslední situace, podle které musí kupující uplatnit svoje právo na odstoupení v přiměřené lhůtě po uplynutí dodatečně lhůty, kterou mu dal prodávající podle čl. 48 odst. VÚ, anebo po jeho prohlášení, že plnění nepřijme.73 Kupující by měl zásadně dostat více času na odstoupení od smlouvy než na oznámení vad podle čl. 39 Úmluvy. Judikatura v tomto ohledu vyčíslila přiměřenou dobu v rozmezí sedmi týdnů74 až tří měsíců75. Jako nepřiměřeně dlouhou dobu na odstoupení naopak soud shledal více než čtyři měsíce.76 Vyčíslení přiměřené doby bude vždy vázáno ke konkrétním skutečnostem případu. U sezónního zboží totiž může být lhůta omezena až na 7 dní, jako v rozhodnutí dánského soudu o dodání vánočních stromečků.77

73

HUBER, Peter; MULLIS, Alastair, op. cit., s. 239-242.

74

Rozhodnutí OLG Celle, Německo, ze dne 24. 5. 1995, sp. zn. 20 U 76/94.

75

Rozhodnutí LG Freiburg, Německo, ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 8 O 75/02.

76

Rozhodnutí OLG München, Německo, ze dne 2. 3. 1994, sp. zn. 7 U 4419/93.

77

Rozhodnutí Vestre Landsret, Dánsko, ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. B-29-1998.

34

3.2.1. Právo kupujícího odstoupit od smlouvy pro podstatné porušení smlouvy Pokud prodávající poruší smlouvu podstatným způsobem, tj. kupujícímu vznikne podstatná újma, kterou nebylo možné subjektivně ani objektivně předvídat, může kupující odstoupit od smlouvy bez nutnosti určení dodatečné lhůty k plnění, tzv. „Nachfristu“. Jak již bylo popsáno v dřívější kapitole, podstatné porušení smlouvy může být způsobeno porušením jakékoliv povinnosti vyplývající ze smlouvy, nebo dokonce ze vzájemné komunikace mezi stranami. Důvodem pro odstoupení od smlouvy může být nedodání nebo pozdní dodání zboží, dodání vadného zboží, nedodání nebo dodání vadných dokladů či jiné porušení smlouvy. O podstatném porušení smlouvy bude vždy rozhodnuto na základě konkrétních skutečností daného případu.

3.2.2. Právo kupujícího odstoupit od smlouvy pro podstatné porušení smlouvy v režimu NOZ Základní ustanovení, které v NOZ upravuje vznik práva na odstoupení od smlouvy pro podstatné porušení je § 2002 odst. 1. Stejně jako v režimu Vídeňské úmluvy může být porušení jakékoliv povinnosti kvalifikováno jako podstatné. Rozdílem při porovnání obou právních režimů je, že Nový občanský zákoník upravuje některé případy porušení smlouvy odděleně od jeho zmiňovaného § 2002 odst. 1 a ty se poté uplatňují jako lex specialis. Těmito případy je porušení smlouvy prodlením, porušení smlouvy vadným splněním a porušením smlouvy způsobeným nemožností plnění.78 Těmto případům se budu věnovat níže v jejich samostatných podkapitolách.

3.2.3. Právo kupujícího odstoupit od smlouvy pro pozdní dodání zboží Pozdní dodání zboží není obecně považováno za podstatné porušení smlouvy, o čemž svědčí případ Valero Marketing & Supply Company v. Greeni Oy & Greeni Trading Oy o dodání hořlaviny Naphtha. Prodávající dodal zboží s dvoudenním zpožděním a kupující odstoupil od smlouvy. Americký federální soud v tomto opožděném dodání s ohledem na okolnosti případu neshledal podstatné porušení a judikoval, že kupující 78

HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník: komentář. V, Závazkové právo: obecná část (§ 1721-2054). 1. vyd., Praha: C. H. Beck, 2014, xvi, s. 1198.

35

mohl uplatnit právo na odstoupení v případě, pokud by nejdříve poskytl prodávajícímu dodatečnou lhůtu k plnění. Teprve v případě nedodání zboží v této dodatečné době pak kupující mohl platně od smlouvy odstoupit podle čl. 49 odst. 1 písm. b) VÚ.79 Pozdní dodání zboží způsobuje podstatné porušení smlouvy v případech fixních smluv, kdy se strany dohodly na přesném datu dodání zboží.80 Fixní smlouva může být vyjádřena přesným datem nebo také vyjádřením typu: „as soon as possible“ nebo „immediately after payment arrives“, jako tomu bylo v případě německého prodávajícího a izraelského kupujícího. Ti si do smlouvy zakomponovali zmíněná ujednání, kupující zaplatil kupní cenu 29. 1. 2000, a jelikož mu k datu 5. 7. 2000 nebylo ničeho doručeno, platně odstoupil od smlouvy z důvodu podstatného porušení.81 Pozdní dodání je dále shledáváno jako podstatné porušení smlouvy v případě prodeje sezónního zboží. V již zmiňovaném rozhodnutí bylo pozdní dodání pleteného oblečení, určeného pro prodej ke konci zimní sezóny, s ohledem na vázanost k určitému datu, shledáno jako porušení fixní smlouvy.82 K opačnému rozhodnutí pak dospěl soud v případě dodávky letního oblečení mezi italským prodávajícím a německým kupujícím, kteří ve smlouvě specifikovali, že zboží bude dodáno během určené doby (únor, březen, 10. duben). Prodávající dodal zboží 11. dubna, což bylo rozhodujícím soudem kvalifikováno jako zpoždění nezakládající podstatné porušení smlouvy.83

3.2.4. Právo kupujícího odstoupit od smlouvy v případě prodlení v režimu NOZ První speciální úpravou vůči obecnému pravidlu § 2002 odst. 1 NOZ je právo oprávněné strany odstoupit od smlouvy v případě prodlení způsobeném porušující stranou zakotvené v § 1977 NOZ. Právo je omezeno pouze časově a to tím způsobem, že oprávněná strana musí své odstoupení od smlouvy oznámit porušující straně bez 79

Rozhodnutí U. S. District Court of New Jersey, ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. Civ. 01-5254 (DRD).

80

Rozhodnutí OLG Hamburg, Německo, ze dne 28. 2. 1997, sp. zn. 1 U 167/95.

81


82

Rozhodnutí Corte di Appello Milano, Itálie, ze dne 20. 3. 1998, ve věci Italdecor s.a.s. v. Yiu's Industries (H.K.) Limited. 83

Rozhodnutí LG Oldenburg, Německo, ze dne 27. 3. 1996, sp. zn. 12 O 2541/95.

36

zbytečného odkladu poté, co se o prodlení dozvěděla. Tato doba bude stejně jako v režimu VÚ interpretována vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu. Nejvyšší soud se v níže citovaném rozhodnutí nicméně vyslovil, že se jedná o velmi krátkou lhůtu, kterou se rozumí bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání ke splnění povinnosti oznámit odstoupení od smlouvy. Přesněji se tak bude jednat o lhůtu v horizontu dnů, maximálně týdnů. V citovaném rozhodnutí zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, který shledal odstoupení po 56 dnech, s ohledem na mnohaletou dobu trvání smluvního vztahu, jako odstoupení bez zbytečného odkladu.84 Odstoupit může oprávněná strana i v případě, že prodlení nedosáhlo podstatného porušení. Ovšem pouze v případě, který upravuje § 1978 NOZ. Pokud tedy byla porušující straně poskytnuta dodatečná přiměřená lhůta k plnění a tato strana svou povinnost v této lhůtě stejně nesplnila, vzniká taktéž právo oprávněné strana od smlouvy odstoupit. Tato úprava je identická s praktickým dopadem „Nachfristu“ v režimu Vídeňské smlouvy. Zvláštní právní úprava a v praxi významný rozdíl mezi oběma srovnávanými úpravami je poté úprava fixních závazků, které díky své výjimečné povaze prodlením zanikají automaticky, ex lege.85

3.2.5. Právo kupujícího odstoupit od smlouvy pro nedodání zboží Nedodání zboží zásadně bez dalšího nezakládá právo kupujícího na odstoupení od smlouvy pro podstatné porušení smlouvy. Kupující se nejdříve musí pokusit zhojit nepříznivý následek poskytnutím prodávajícímu dodatečné přiměřené lhůty k plnění. Pokud ani v této době není kupujícímu zboží dodáno, až toto zakládá jeho právo na odstoupení od smlouvy podle čl. 49 odst. 1 písm. b) VÚ. Povinnosti prodávajícího týkající se dodání zboží vyplývají z článků 30 až 34 Úmluvy. Nedodání se vztahuje nejen na porušení povinnosti předání zboží, ale i předání dokladů či převedení vlastnického práva ke zboží.86 Ovšem pouze nedodání dokladů potřebných k dispozici 84

Rozsudek NS, Česká republika, ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012.

85

HULMÁK, Milan a kol, op. cit., s. 1110.

86

SCHLECHTRIEM, Peter. Uniform Sales Law – The UN-Convention on Contracts for the International Sale of Goods [online]. Manz, Vienna. 1986, s. 78 [cit. 19. 11. 2015].

37

se zbožím (doklady o vlastnickém právu, konosamenty nebo skladištní listy) může být kvalifikováno jako nedodání zboží. Oproti tomu nedodání certifikátů ověřující původ a kvalitu zboží a dokladů týkajících se pojištění, nemůže být kvalifikováno jako nedodání zboží.87 V určitých situacích ovšem nedodání může samo o sobě založit právo kupujícího odstoupit od smlouvy bez nutnosti poskytnutí „Nachfristu“. Musí se svou podstatou samozřejmě jednat o podstatné porušení smlouvy. V níže citovaném případu stačilo, že italský prodávající oznámil německému kupujícímu, že mu dál plnit nebude. Soud toto označil za podstatné porušení smlouvy a shledal odstoupení platným. Oznámení o neplnění ovšem musí být vážné a konečné.88 Podobný případ rozhodoval i soud v německém Karlsruhe, kde prodávající odmítl plnit podle smluvených podmínek. Kupující tak mohl využít svého práva odstoupit od smlouvy.89 Rozdíl mezi odstoupením v případě pozdního dodání a odstoupením v případě nedodání zboží pak spatřuji v tom, že v druhém zmiňovaném případu zcela vymizí vůle prodávajícího splnit své povinnosti ze smlouvy.

3.2.6. Právo kupujícího odstoupit od smlouvy pro dodání vadného zboží Povinnost prodávajícího dodat zboží bez vad vyplývá z čl. 35 Vídeňské úmluvy. Podle něho musí být zboží dodáno v požadovaném množství, jakosti, provedení a v patřičném obalu. Porušení této povinnosti může být podle okolností konkrétního případu podstatné či nikoliv. Pokud kupující chce mít jistotu v tom, jaké nároky může v případě dodání vadného zboží uplatňovat, je mu doporučeno zboží ve smlouvě co nejvíce upřesnit a přidat i například účel koupě zboží. Pokud bude zboží určeno vágně, rozhodovací orgán může v takovém případě posuzovat podstatné či nepodstatné porušení podle vodítka, které nabízí čl. 35 odst. 2 VÚ.

87


88

Rozhodnutí OLG München, Německo, ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. 7 U 2959/04.

89

Rozhodnutí OLG Karlsruhe, Německo, ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 19 U 8/02.

38

Nejprve se ovšem budou zkoumat možnosti, kterými může prodávající zahladit následky porušení své povinnosti, tj. jestli zboží může opravit, dodat náhradní zboží nebo doplnit chybějící zboží v přiměřené době, anebo bez toho aniž by kupujícímu byly způsobeny nepřiměřené obtíže. Pokud prodávající takové možnosti má, nebude zde shledáno

podstatné

porušení

smlouvy.

V případě

amerického

prodávajícího

a německého kupujícího dospěl dokonce německý soud k tomu závěru, že kupující neměl právo odstoupit od smlouvy, přestože mu protistrana dodala pouze 5 z 11 počítačových součástí. Soud doporučil kupujícímu, že měl raději chybějící součásti koupit od jiného prodávajícího a po žalované straně pak případně požadovat jen slevu z kupní ceny či náhradu škody spojenou s touto novou koupí.90 Podobné rozhodnutí vydal odvolací soud v Grenoblu, který stanovil, že kupující neměl právo odstoupit od smlouvy, protože zboží mohlo být uvedeno do úplného souladu se smlouvou výměnou vadných částí.91 Pokud zde tyto možnosti nejsou a smlouva nestanoví, co je a co není stranami považováno za podstatné porušení smlouvy, bude rozhodnuto podle toho, zda jej kupující může využít k zamýšlenému účelu. Švýcarský nejvyšší soud neshledal odstoupení od smlouvy kupujícím opodstatněným, navzdory tomu, že kvalita dodaného masa byla podle expertízy snížena o 25%. Soud rozhodl, že kupující může maso použít ke smluvenému účelu a po prodávajícím může požadovat slevu z kupní ceny ve výši jedné čtvrtiny.92 Obvykle nebude rozhodující, zda může kupující zboží přeprodat, ledaže kupující působí v oblasti předprodeje.93 Další možností rozhodujícího orgánu je využít kritéria zvláštního účelu, shodnosti vlastností zboží s poskytnutým vzorkem nebo předlohou nebo způsobu uložení pro přepravu či zabalení podle zmíněného čl. 35 odst. 2 VÚ. Pokud si strany dohodnou, co bude tvořit podstatu jejich smlouvy, může pak vadou zboží způsobující podstatné porušení smlouvy být například dodání jablečného 90

Rozhodnutí LG Heidelberg, Německo, ze dne 3. 7. 1992, sp. zn. O 42/92 KfH I.

91

Rozhodnutí CA Grenoble, Francie, ze dne 26. 4. 1995, sp. zn. 93/4879.

92

Rozhodnutí BG, Švýcarsko, ze dne 28. 10. 1998, sp. zn. 4C.179/1998/odi.

93

CISG-AC Opinion No. 5. The buyer's right to avoid the contract in case of non-conforming goods or documents, 7 May 2005, Badenweiler (Germany). Rapporteur: Professor Dr. Ingeborg Schwenzer, LL.M., Professor of Private Law, University of Basel. s. 4-5.

39

koncentrátu se sladidly, oproti požadovanému koncentrátu bez sladidel.94 Dalším příkladem je nález rozhodčího soudu v Číně, že kupující měl právo na odstoupení od smlouvy, neboť mu prodávající dodal stočený hliník, který byl přibližně o 0,02 mm tenčí, než jak bylo dohodnuto ve smlouvě.95 Zdánlivé detaily tak mohou být stranami vnímány jako podstatné porušení smlouvy. Pokud ovšem chce kupující od smlouvy platně odstoupit, musí vady zboží oznámit podle čl. 39 Úmluvy.

3.2.7. Právo kupujícího odstoupit od smlouvy pro dodání vadného plnění v režimu NOZ Právo odstoupit od smlouvy má oprávněná strana také v případě, je-li jí splněno vadně, zároveň je tato vada neodstranitelné povahy a předmět plnění nemůže řádně užívat.96 Toto je obecné pravidlo, které je následně upřesněno ustanoveními, týkající se koupě věci movité. Kupující má podle Nového občanského zákoníku právo odstoupit od smlouvy o koupi movité věci v případě, že dodané vadné plnění představuje podstatné porušení smlouvy. Druhý odstavec § 2106 NOZ potom stanovuje podmínky a dobu pro oznámení odstoupení prodávajícímu. Obsahuje navíc také možnost změny původního nároku na odstoupení od smlouvy v případě, že vada, která se původně zdála být odstranitelná, nemůže být odstraněna, není prodávajícím v přiměřené lhůtě neodstraněna, anebo prodávající oznámí, že tuto vadu neodstraní. Kupující může odstoupit i v případě, kdy dodání zboží nebude dosahovat intenzity podstatného porušení. Bude tomu tak ovšem až po marném uplynutí dodatečné lhůty k opravě vadného plnění.97

94

Rozhodnutí OLG Stuttgart, Německo, ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. 5 U 216/99.

95

Rozhodčí nález China International Economic and Trade Arbitration Commission, Čína, ze dne 30. 10. 1991. 96

§ 1914 odst. 1 ve spojení s § 1923 NOZ.

97

ROZEHNALOVÁ, Naděžda a kol., 2014, op. cit., s. 176-177.

40

3.2.8. Právo kupujícího odstoupit od smlouvy pro dodání vadných dokladů Stejně jako v případě dodání vadného zboží, vada na dodaných dokladech je porušením smlouvy, která v některých případech může být dokonce podstatným porušením. Pro účely zjištění závažnosti porušení je nutné si doklady rozdělit na dvě skupiny. První skupinou jsou doplňující doklady jako například doklady o pojištění, certifikáty o původu či kvalitě, doklady o zemi původu a další. Druhou skupinou jsou doklady, které majiteli umožňují dispozici se zbožím, ke kterému se vztahují. Těmi jsou například konosamenty, skladištní listy, nákladní listy a jiné. Pokud tedy jsou dodány vadné doplňující doklady, tyto nezakládají podstatné porušení smlouvy, pokud kupující může i přes tento nedostatek užívat zboží ke smluvenému účelu. Pokud ovšem vadné doplňující doklady omezují kupujícího v užití zboží a jejich vady nemohou být ani jednou ze stran odstraněny, bude se jednat o podstatné porušení smlouvy.98 Toto nás opět vrací k rozhodnutí sporu „cobalt sulphate case“, ve kterém soud neshledal dodání vadných dokladů o původu podstatným porušením smlouvy, neboť si kupující mohl jednoduše obstarat nový doklad od místní obchodní komory.99 Doklad o původu se někdy může řadit k „dispozičním“ dokladům, jako tomu bylo v případě, který rozhodoval odvolací soud v Barceloně. Španělský kupující totiž nemohl platně zboží převést bez tohoto bezvadného dokladu. Pokud jsou dodány vadné „dispoziční“ doklady, taková vada zásadně zakládá podstatné porušení smlouvy. Z uvedeného rozhodnutí ale vyplývá, že o zařazení do skupiny „dispozičních“ dokladů bude více rozhodovat faktický vliv na dispozici se zbožím, než název takového dokladu.100

98

CISG-AC Opinion No. 5. The buyer's right to avoid the contract in case of non-conforming goods or documents, 7 May 2005, Badenweiler (Germany). Rapporteur: Professor Dr. Ingeborg Schwenzer, LL.M., Professor of Private Law, University of Basel. s. 6. 99

Rozhodnutí BGH, Německo, ze dne 3. 4. 1996, sp. zn. VIII ZR 51/95.

100

Rozhodnutí Audiencia Provincial de Barcelona, Španělsko, ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 1307/2000.

41

3.2.9. Právo kupujícího odstoupit od smlouvy pro jiné porušení smlouvy Jak již bylo zmíněno v kapitole týkající se podstatného porušení smlouvy, porušení jakékoliv povinnosti může být klasifikováno jako podstatné. Ať již to bude zmiňované porušení ustanovení o výhradním prodeji nebo právu výhradní distribuce, může se jednat i o porušení povinnosti, kterou výslovně stanovuje Vídeňská úmluva. Příkladem by mohl být čl. 42 VÚ, který vytváří povinnost pro prodávajícího o dodání zboží, které není omezeno právem či nárokem třetí osoby založeném na průmyslovém nebo jiném duševním vlastnictví. Mezi první rozhodnutí k tomuto článku patří rozhodnutí ve věci Eximin S.A. v. Textile and Footwear Italstyle Ferarri Inc. Izraelský soud v něm rozhodl ve sporu izraelského prodávajícího a belgického kupujícího ve věci dodání bot. Kupující chtěl boty prodat ve Spojených státech amerických, kde byly zabaveny, jelikož porušily právo duševního vlastnictví společnosti Levi’s tím, že na nich byl vyšitý znak této společnosti. Kupující pak požadoval náhradu škody po prodávajícím. Soud žalobě nevyhověl, protože to byl právě kupující, kdo poskytl prodávajícímu předlohu, jak mají být boty ušity. Daný případ ale uzavřel s tím, že škodu si mezi sebe rovným dílem rozdělí obě strany, neboť obě věděly, že zasahují do ochranné známky známé společnosti Levi’s.101

3.2.10. Právo kupujícího odstoupit od smlouvy v případě částečného plnění Článek 51 Vídeňské úmluvy upravuje situaci, při níž je kupujícímu dodána pouze část zboží, anebo pouze část dodaného zboží není v souladu se smlouvou. Úmluva v tomto případě předpokládá, že se jedná o zboží, které lze dodat po částech. Z toho vyplývá, že čl. 51 VÚ nelze aplikovat na zboží, které je jediným předmětem skládajícím se z více součástí. V případě částečného porušení povinnosti prodávajícím musí kupující zboží přijmout, přestože je nekompletní a následně na onu chybějící část zboží anebo část zboží, která není v souladu se smlouvou aplikovat prostředky nápravy podle článků 46 až 50 VÚ. Pro úspěšné uplatnění nápravy podle zmíněných článků musí kupující 101

Rozhodnutí Supreme Court of Israel, Izrael, ze dne 22. 8. 1993, sp. zn. 3912/90.

42

v souladu s čl. 39 Úmluvy existenci chybějící části nebo vadné části prodávajícímu oznámit. Odstoupit od smlouvy v rozsahu chybějící nebo vadné části může kupující z důvodů, pro které může odstoupit od celé smlouvy. Tyto důvody jsou popsány v předchozích podkapitolách této práce. Nicméně ať již kupující odstoupí od části smlouvy po marném uplynutí „Nachfristu“ anebo pro podstatné porušení části smlouvy, praktický důsledek bude stejný. Bude jím snížení kupní ceny v poměru chybějící nebo vadné části, stejně jako kdyby kupující požadoval slevu z kupní ceny na základě čl. 50 Vídeňské úmluvy.102 Kupující je podle čl. 51 odst. 2 VÚ oprávněn odstoupit od celé smlouvy na základě chybějící nebo vadné části, pokud toto porušení dosahuje míry podstatného porušení smlouvy. Nejčastěji se tak stane v případě zboží, jehož různorodé části jsou prodávány jako celek a pokud část tohoto celku chybí, kupující nemůže zboží účelně využít či ani prodat. Pro ilustraci nám může sloužit případ rakouského nejvyššího soudu. Německý prodávající dodal rakouskému kupujícímu software, který ovšem postrádal moduly nezbytné pro využití softwaru v úplné verzi. Kupující navíc plnou verzi softwaru potřeboval, aby jej mohl v Rakousku využít. Soud tedy shledal nedodání této části jako podstatné porušení smlouvy, pro které kupující mohl odstoupit od celé smlouvy.103 Ke stejnému závěru mohou rozhodovací orgány dojít i v případě stejnorodého zboží, i když takových případů je méně. Pokud jde o stejnorodé zboží, bude muset kupující prokázat, že není schopen využít dodanou či bezvadnou část zboží. Příkladem je případ koupě habrového dřeva čínským kupujícím. Německý prodávající dodal spolu s habrovým dřevem částečně i dřevo jiného druhu, což kupující nemohl jako celek využít ke stanovenému účelu.104

102


103

Rozhodnutí OGH, Rakousko, ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 5 Ob 45/05m.

104

Rozhodnutí Shanghai Yangpu District People's Court, Čína, ze dne 4. 11. 2002.

43

3.2.11. Právo odstoupit od smlouvy v případě částečného plnění v režimu NOZ Hlavní rozdíl mezi úpravami odstoupení v případě částečného plnění mezi režimy VÚ a NOZ je ten, že Úmluva toto právo přiznává pouze kupujícímu. Nový občanský zákoník ve svém § 2004 odst. 2 zakládá právo odstoupit od nesplněného zbytku plnění věřiteli, pokud mu dlužník plnil pouze zčásti. Dalším rozdílem je pak snaha NOZ vyvarovat se ex tunc účinků odstoupení v těch částech závazků, které by mohly odstoupení přetrvat. Tuto snahu můžeme pozorovat v případě částečného plnění, kdy NOZ neumožňuje odstoupit od již splněné části, ale pouze od nesplněného zbytku plnění.105 Jemná nuance mezi oběma úpravami může být spatřena v tom, že VÚ umožňuje odstoupit od celé smlouvy, pokud částečné nesplnění dosahuje podstatného porušení, přičemž NOZ věřiteli dovoluje odstoupit od celé smlouvy v případě, že smlouva nemá při splnění pouze své části pro něj význam. Tímto se NOZ přibližuje spíše koncepci odstoupení od smlouvy jako celku na základě čl. 73 odst. 3 VÚ.

3.3. Právo prodávajícího odstoupit od smlouvy Právo na odstoupení od smlouvy ze strany prodávajícího je ve Vídeňské úmluvě vystavěno paralelně k právu kupujícího na odstoupení smlouvy. V souladu se zásadou rovnosti stran je čl. 64 Úmluvy do značné míry shodný s čl. 49 Úmluvy. Dotyčná ustanovení jsou začleněna do Vídeňské úmluvy v její III. kapitole, která se týká povinností kupujícího. Stejně jako kupující, má i prodávající právo odstoupit od smlouvy, „jestliže kupující nesplněním některé své povinnosti (…) porušil smlouvu podstatným způsobem“.106 Dále má pak prodávající právo odstoupit v případě, pokud kupující nezaplatí kupní cenu v dodatečné lhůtě stanovené prodávajícím podle čl. 63 odst. 1 VÚ, pokud v takto určené lhůtě nepřevezme dodávku zboží, pokud v této lhůtě prohlásí, že kupní cenu nezaplatí a konečně, pokud v této lhůtě prohlásí, že nepřevezme dodávku zboží.

105

HULMÁK, Milan a kol, op. cit., s. 1211-1212.

106

Čl. 64 odst. 1 písm. a) Vídeňské úmluvy.

44

Odstoupení od smlouvy musí prodávající oznámit kupujícímu podle čl. 26 Úmluvy. Platí pro něj stejné povinnosti jako pro kupujícího. O této podmínce odstoupení již bylo pojednáno v podkapitole zabývající se právem kupujícího odstoupit od smlouvy. Právo prodávajícího je také časově omezeno, ovšem jen v případě, že kupující zcela zaplatil kupní cenu. Dokud kupující nezaplatil, není právo odstoupení prodávajícího časově limitováno. Kupující může prodávajícího zbavit jeho práva na odstoupení, pokud v případě opožděného plnění stihne zaplatit a informovat prodávajícího o zaplacení předtím, než mu bude oznámeno odstoupení od smlouvy. V případě jiného porušení smlouvy (například nepřevzetí zboží, nikoliv nezaplacení kupní ceny), ztrácí prodávající právo odstoupit od smlouvy po uběhnutí přiměřené doby. Přiměřená doba začíná běžet buď od té doby, kdy se prodávající dozvěděl nebo měl dozvědět o porušení smlouvy (o nepřevzetí zboží), anebo po uplynutí „Nachfristu“ nebo po prohlášení, že kupující v této lhůtě svou povinnost (převzetí zboží) nesplní.107 Přiměřená doba bude i v případě prodávajícího stanovena ad hoc. O její délce se rozhodne na základě povahy zboží, typu transakce, ustanovení o platbě ve smlouvě a dalších.108 Konkrétní délku přiměřené doby jsem již nastínil v podkapitole 3.2. Právo kupujícího odstoupit od smlouvy.

3.3.1. Právo prodávajícího odstoupit od smlouvy pro podstatné porušení smlouvy Bez nutnosti poskytnutí „Nachfristu“ může prodávající od smlouvy odstoupit v případě, že kupující porušil svou povinnost podstatným způsobem. Stejně jako v případě kupujícího i při odstoupení prodávajícího platí, že podstatné porušení smlouvy může být způsobeno porušením jakékoliv povinnosti. Nejčastěji prodávající odstupuje od smlouvy pro nezaplacení kupní ceny, nepřevzetí dodávky zboží či pro jiné porušení smlouvy. 107


108

YOVEL, Jonathan. Seller's Right to Avoid the Contract in International Transactions: Comparative analysis of the respektive provisions in the CISG (Article 64) and in the PECL [online]. 2005 [cit. 26. 11. 2015].

45

3.3.2. Právo prodávajícího odstoupit od smlouvy pro podstatné porušení smlouvy v režimu NOZ Nový občanský zákoník v ustanovení týkajícím se odstoupení od smlouvy pro podstatné porušení smlouvy, tedy v § 2002 odst. 1 NOZ, nerozlišuje mezi kupujícím a prodávajícím. Právo odstoupit od smlouvy je zde dáno oběma stranám smlouvy. Z tohoto důvodu zde odkazuji na podkapitolu 3.2.2. týkající se kupujícího.

3.3.3. Právo prodávajícího odstoupit od smlouvy pro nezaplacení kupní ceny Pokud kupující nezaplatí kupní cenu k datu splatnosti, jeho jednání zásadně nedosahuje podstatného porušení smlouvy, na jehož základě by prodávající mohl odstoupit od smlouvy.109 Důvodem pro tento názor je fakt, že samotné zpoždění zaplacení kupní ceny není dostatečně silným argumentem pro prodávajícího k okamžitému odstoupení od smlouvy. Nežádoucí stav může být totiž jednoduše napraven poskytnutím „Nachfristu“ a právem požadovat po kupujícím úroky z prodlení podle čl. 78 Vídeňské úmluvy. Prodávající tak v naprosté většině případů stanoví kupujícímu dodatečnou lhůtu k plnění, po jejímž marném uplynutí může prodávající odstoupit od smlouvy, avšak nikoliv pro podstatné porušení smlouvy, ale pro důvody čl. 64 odst. 1 písm. b) VÚ. Prodávající nebude nucen poskytnout dodatečnou lhůtu k plnění, pokud kupující opožděnou platbou zaplatí jen část kupní ceny. Soud shledal podstatné porušení smlouvy, když kupující zaplatil prodávajícímu se zpožděním dvou měsíců jen 20% ceny.110 Podstatným porušením bude také shledáno prohlášení kupujícího, že kupní cenu nezaplatí111 anebo v případě objektivní neschopnosti kupujícího platit. Typickým příkladem je zahájení insolvenčního řízení z důvodu úpadku kupujícího.112 Nezaplacení 109

Rozhodčí nález Court of Arbitration ICC, případ č. 7585, z roku 1992.

110

Rozhodnutí U. S. District Court of New York, ze dne 29. 5. 2009, sp. zn. No. 08 Civ. 1587.

111

UNCITRAL Digest of case law on the United Nations Convention on the International Sales of Goods, 2012, s. 307. Dostupné z: 112

Rozhodnutí Federal Court of Adelaide, Austrálie, ze dne 28. 4. 1995, ve věci Roder Zelt- und Hallenkonstruktionen GmbH v. Rosedown Park Pty Ltd et al.

46

kupní ceny bude podstatným porušením smlouvy vždy tam, kde je včasná platba důležitou podmínkou realizace smlouvy, jako tomu bylo v případě rozhodovaném nejvyšším soudem v Queenslandu. Kupující nesplnil svou povinnost otevřít k určitému datu dokumentární akreditiv, což bylo shledáno podstatnou podmínkou ve smlouvě, na jejímž základě mohl prodávající odstoupit pro podstatné porušení smlouvy.113 Datum splatnosti je dále podstatnou podmínkou smlouvy o koupi zboží podléhající rychlé zkáze, anebo pokud reálná hodnota měny, kterou je placeno, podléhá velké fluktuaci.114

3.3.4. Právo prodávajícího odstoupit od smlouvy pro nepřevzetí zboží Rozhodovací praxe je v případech odstoupení od smlouvy pro nepřevzetí zboží podobná té, která se týká nezaplacení kupní ceny. Pokud kupující nepřevezme zboží v určeném datu, nezakládá to automaticky podstatné porušení smlouvy, pro které by prodávající mohl odstoupit. Francouzský soud neshledal podstatným porušením smlouvy měsíční zpoždění s převzetím zboží.115 Stejně jako při nezaplacení kupní ceny, i tento nedostatek může být napraven poskytnutím dodatečné lhůty k plnění. Časté jsou ovšem i případy, kdy nepřevzetí zboží dosáhne úrovně podstatného porušení smlouvy. Pokud kupující prohlásí, že zboží nepřevezme a toto prohlášení lze z okolností konkrétního případu chápat jako konečné rozhodnutí, půjde o podstatné porušení smlouvy.116 Další případ podstatného porušení byl shledán německým soudem, který rozhodl ve prospěch prodávajícího, protože kupující odmítl převzít více jak polovinu zboží.117 Stejně tak bude nepřevzetí zboží podstatným porušením tam, kde je ve smlouvě jasně specifikováno, že převzetí je důležitou podmínkou realizace smlouvy. Převzetí zboží je podstatnou podmínkou i v případě obchodu se zbožím podléhající

113

Rozhodnutí Supreme Court of Queensland, Austrálie, ze dne 12. 10. 2001, ve věci Downs Investments Pty Ltd v Perwaja Steel. 114


115

Rozhodnutí Tribunal de Grande Instance de Strasbourg, Francie, ze dne 22. 12. 2006, sp. zn. 04/00925.

116

Shodně rozhodnutí Hof van Beroep, Gent, Belgie, ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 1999/AR/9 a rozhodnutí KG Zug, Švýcarsko, ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. A3 2001 34. 117

Rozhodnutí OLG Hamm, Německo, ze dne 22. 9. 1992, sp. zn. 19 U 97/91.

47

rychlé zkáze a v případě konkrétního oprávněného zájmu prodávajícího. Tímto zájmem může být uvolnění prostoru ve skladišti nebo na přepravním prostředku.118

3.3.5. Právo prodávajícího odstoupit od smlouvy v případě prodlení v režimu NOZ Kupující může být v prodlení jak při placení kupní ceny, tak při převzetí zboží. Zásadně platí, že pokud toto porušení dosáhne intenzity podstatného porušení smlouvy, vznikne tím prodávajícímu právo na odstoupení od smlouvy z důvodu prodlení kupujícího. Úprava tohoto pravidla v Novém občanském zákoníku nerozlišuje subjekty na kupujícího a prodávajícího, ale na stranu porušující a oprávněnou. Z tohoto důvodu odkazuji na podkapitolu 3.2.4. týkající se kupujícího, kde již příslušná ustanovení NOZ byla rozebrána.

3.3.6. Právo prodávajícího odstoupit od smlouvy pro jiné porušení smlouvy V předchozích pasážích této práce již bylo zmíněno, že podstatné porušení smlouvy může být zapříčiněno porušením jakékoliv povinnosti. Proto i jiné povinnosti než zaplacení kupní ceny a převzetí zboží mohou být důvodem pro odstoupení od smlouvy. Za zmínku stojí rozhodnutí odvolacího soudu ve věci francouzského prodávajícího a amerického kupujícího. V podmínkách jejich smlouvy bylo, že předmětné zboží může kupující přeprodávat na trhu v Jižní Americe nebo Africe. V průběhu plnění smlouvy prodávající několikrát požadoval předložení důkazu o dodržení této specifické podmínky. Nejenže kupující prodávajícímu důkaz neposkytl, ale prodávající navíc zjistil, že se zboží objevilo na trhu ve Španělsku. Soud v následném řízení judikoval, že toto chování kupujícího způsobilo podstatné porušení smlouvy.119 Z důvodu jiného porušení smlouvy může prodávající odstoupit pouze v případě, pokud takové porušení je podstatné. Dodatečnou lhůtu k plnění lze poskytnout jen v případě nezaplacení kupní ceny nebo nepřevzetí zboží. V praxi může ovšem postup

118


119

Rozhodnutí CA Grenoble, Francie, ze dne 22. 2. 1995, sp. zn. 93/3275.

48

podle čl. 63 odst. 1 Úmluvy posílit tvrzení prodávajícího, že porušená povinnost pro něj představovala podstatnou součást smlouvy.120

120


49

4. Další případy práva odstoupit od smlouvy Tato kapitola bude věnována dvěma specifickým možnostem odstoupení od smlouvy. Jsou jimi odstoupení od smlouvy v případě ohroženého plnění a odstoupení od smlouvy s dílčím plněním. Podkapitoly v režimu VÚ budou doplněny o koncepčně shodné instituty v úpravě NOZ.

4.1. Právo odstoupit od smlouvy v případě ohroženého plnění Článek 72 Vídeňské úmluvy upravuje možnost kupujícího i prodávajícího odstoupit od smlouvy v případě ohroženého plnění. Odst. 1 tohoto článku stanovuje: „Jestliže před dobou plnění smlouvy je zřejmé, že jedna ze stran ji podstatně poruší, může druhá strana odstoupit od smlouvy.“ Budoucí poškozená strana může smlouvu vypovědět pouze v případě, že by ji druhá strana porušila podstatným způsobem. Pro vyhodnocení budoucího podstatného porušení se použijí kritéria porušení, značné újmy a předvídatelnosti této újmy, které již byly popsány v předchozí pasáži této práce. V praxi se mimo klasické zaviněné jednání může jednat i o případy požáru, vyhlášení embarga121, platební neschopnost122 a další, při kterých zavinění porušující strany nebude mít vliv.

4.1.1. Zřejmost budoucího podstatného porušení smlouvy Při posuzování aplikace čl. 72 Úmluvy bude rozhodující, zda bylo zřejmé, že k budoucímu podstatnému porušení dojde. Výše pravděpodobnosti bude zkoumána v každém konkrétním případě odlišně. Neexistuje žádný přesný požadavek, který by Vídeňská úmluva v této kategorii stanovovala. Podle dosavadní judikatury se ovšem bude muset jednat o „vysokou míru pravděpodobnosti“123, která se ovšem nemusí blížit

121

BENNETT, Trevor. Bianca-Bonell Commentary on the International Sales Law [online]. Giuffrè: Milan, 1987, Reproduced with permission of Dott. A Giuffrè Editore, S.p.A s. 526 [cit. 28. 11. 2015]. 122

Rozhodnutí Federal Court of Adelaide, Austrálie, ze dne 28. 4. 1995, ve věci Roder Zelt- und Hallenkonstruktionen GmbH v. Rosedown Park Pty Ltd et al. 123

V angl. „very high probability“. Rozhodnutí LG Berlin, Německo, ze dne 30. 9. 1992, sp. zn. 99 O 123/92.

50

jistotě. Zřejmost podstatného porušení smlouvy by nicméně měla být jasná komukoliv, tj. i třetí straně.124

4.1.2. Povinnost oznámit odstoupení od smlouvy Navzdory tomu, že zřejmě hrozí podstatné porušení smlouvy, je možnost budoucí poškozené strany okamžitě odstoupit od smlouvy korigována druhým odstavcem čl. 72 VÚ. Ten ukládá povinnost oznámit úmysl porušující straně, jestliže nehrozí časové prodlení. Odstupující strana musí toto oznámit přiměřeným způsobem a umožnit porušující straně, aby jí opatřila přiměřené zajištění řádného plnění. Povinnost koresponduje s již dříve zmiňovaným principem, podle kterého by se smlouvy měly plnit, a podle kterého má být odstoupení od smlouvy využito až jako poslední řešení. Porušující straně je tak in favor validitatis dána možnost učinit opatření k záchraně smlouvy. Co si představit pod pojmem přiměřeného zajištění, bude záviset na okolnostech daného případu. Podle Liu by mohlo stačit pouhé oznámení vůle plnit ze smlouvy. V případě budoucího podstatného porušení smlouvy bez zavinění porušující strany by pak měl být odstupující straně dán důkaz, který vyvrátí pochybnosti nad řádným plněním smlouvy. Porušující strana nicméně nemusí poskytnout zajištění bezvadného plnění, postačí, pokud plnění nepovede k podstatnému porušení smlouvy.125 Odstupující strana nemá povinnost oznámit druhé straně svůj úmysl, ani jí umožnit opatření přiměřeného zajištění plnění v případě, pokud porušující strana prohlásí, že ze smlouvy plnit nebude. Toto vyplývá z třetího odstavce čl. 72 VÚ, který v české verzi Úmluvy chybí.126

124

KOCH, Robert, 1999, op. cit., s. 252-253.

125

LIU, Chengwei. Suspension or avoidance due to anticipatory breach: Perspectives from Arts. 71/72 CISG, the UNIDROIT Principles, PECL and Case Law [online]. 2. Edice, 2005 [cit. 28. 11. 2015]. 126

V anglickém znění: „The requirements of the preceding paragraph do not apply if the other party has declared that he will not perform his obligations.“

51

4.2. Právo odstoupit od smlouvy v případě ohroženého plnění v režimu NOZ Ani v případě ohroženého plnění a s ním spojeným odstoupením se režimy Vídeňské úmluvy a Nového občanského zákoníku neliší nikterak podstatně. Jde o odstoupení z důvodu vzniklé nejistoty plnění. Nejde tedy o sankční nástroj, jako v případě odstoupení od smlouvy, ve které již bylo plněno, ale odstoupení preventivní. Před dobou plnění lze od smlouvy odstoupit jen za splnění třech kumulativních podmínek. Zaprvé, z jednání budoucí porušující strany nepochybně vyplyne, že smlouvu poruší podstatným způsobem. Tento odhad budoucího podstatného porušení musí být vysoce pravděpodobný, až 100%. Bude se jednat o situace, kdy bude řádné plnění smlouvy téměř

vyloučeno

z důvodu

fyzické

nemožnosti

dodržení

časového

harmonogramu, technologických postupů či neodstranitelných právních vad apod. Samotný předpoklad budoucího podstatného plnění ale automaticky nezakládá právo odstoupit od smlouvy. Oprávněná strana musí splnit druhou podmínku. Vyzvat protistranu k poskytnutí přiměřené jistoty a to kdykoliv za doby trvání první podmínky. Žádné specifické náležitosti pro výzvu zákon neukládá. Konečně až splněním třetí podmínky vzniká právo odstoupit od smlouvy v případě ohroženého plnění. Tato situace nastane, pokud budoucí porušující strana přiměřenou jistotu neposkytne, anebo poskytne nedostatečnou jistotu. Interpretace pojmu přiměřená jistota, bude samozřejmě závislá na okolnostech konkrétního případu, stejně jako v režimu Vídeňská úmluvy. Jistotu ovšem Nový občanský zákoník na rozdíl od VÚ upravuje výslovně v § 2012 až 2017. V případě splnění těchto tří podmínek pak může oprávněná smlouva bez zbytečného odkladu od smlouvy odstoupit.127

4.3. Právo odstoupit od smlouvy s dílčím plněním Článek 73 odst. 1 a 2 Vídeňské úmluvy vytváří možnost kupujícího i prodávajícího odstoupit od smlouvy v rozsahu dílčího plnění v případě, že druhá strana podstatně 127

HULMÁK, Milan a kol., op. cit., s. 1201-1202.

52

porušila své povinnosti ohledně tohoto dílčího plnění a od budoucích plnění v případě, že bude mít důvodné obavy o tom, že druhá strana podstatně poruší své povinnosti ohledně těchto budoucích plnění. Čl. 73 VÚ pak navíc dává možnost kupujícímu, který již z tohoto důvodu odstoupil od nějaké dílčí dodávky, za určitých okolností odstoupit od celé smlouvy.

4.3.1. Právo odstoupit od dílčího plnění Článek 73 odst. 1 Úmluvy stanovuje: „Poruší-li jedna strana smlouvu, stanovící dílčí dodávky zboží tím, že nesplní povinnosti týkající se jednoho dílčího plnění, a toto porušení je podstatné ohledně tohoto dílčího plnění, může druhá strana odstoupit od smlouvy ohledně tohoto dílčího plnění.“ Za smlouvu s dílčím plněním se považuje smlouva s alespoň dvěma postupnými dílčími plněními. Mezi prvním a ostatními dílčími plněními tak musí být časový rozdíl. Dílčí plnění nemusí být stejného druhu ani ceny, avšak dohromady musí tvořit celek. Švýcarský

soud

kvalifikoval

smlouvu

mezi

švýcarským

prodávajícím

a lichtenštejnským kupujícím jako smlouvu s dílčím plněním. Prodávající měl během šesti dodávek v rozmezí dvou a půl měsíců dodávat kupujícímu pánské a dámské kabáty a obě kategorie navíc v odlišném množství.128 Na druhou stranu, pokud se strany dohodnout na placení kupní ceny pomocí splátek, takováto smlouva není považována za smlouvu s dílčím plněním podle čl. 73 VÚ.129 Pokud se v takovéto smlouvě dopustí jedna ze stran porušení některého dílčího plnění, a toto porušení splní náležitosti podstatného porušení podle čl. 25 Úmluvy, které již byly rozebrány v předchozí části této práce, může oprávněná strana od smlouvy v rozsahu porušeného dílčího plnění odstoupit. Pro platné odstoupení jsou taktéž zachovány podmínky o oznámení odstoupení, které stanovuje čl. 26 VÚ.

128

Rozhodnutí HG Zürich, Švýcarsko, ze dne 30. 11. 1998, sp. zn. HG 930634/O.

129

Rozhodnutí Hof Leeuwarden, Nizozemsko, ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 0400549.

53

4.3.2. Právo odstoupit od budoucích dílčích plnění Článek 73 odst. 2 Úmluvy stanovuje: „Jestliže strana nesplněním nějaké své povinnosti, týkající se kteréhokoli dílčího plnění, vyvolá odůvodněné obavy druhé strany, že dojde k podstatnému porušení smlouvy ohledně budoucích plnění, může tato strana odstoupit od smlouvy ohledně těchto budoucích plnění, jestliže tak učiní v přiměřené lhůtě.“ Na rozdíl od prvního odstavce zde není požadavek podstatného porušení smlouvy. Tedy alespoň co se týče porušení, které v poškozené straně vyvolá odůvodněné obavy. Nicméně podstatné porušení smlouvy je předpokládáno u budoucích dílčích plnění, od kterých má strana právo na základě tohoto odstavce Úmluvy odstoupit. Budoucí podstatné porušení dílčího plnění je zde kvalifikováno opět podle čl. 25 Úmluvy. Souvislost mezi prvním porušením, které vyvolá obavy, že v budoucnosti dojde k podstatnému porušení je dána právě kritériem „odůvodněných obav“. Toto kritérium je v porovnání s kritériem „zřejmosti“ v čl. 72 Úmluvy na základě judikatury a doktríny slabší.130 Jako učebnicový příklad rozdílu mezi čl. 72 a čl. 73 odst. 2 Úmluvy by mohl sloužit spor rozhodovaný finským odvolacím soudem. Ten judikoval, že nemusela být řešena otázka, zda se jednalo o smlouvu s dílčím plněním, protože již před druhou dodávkou zboží bylo zřejmé, že prodávající podstatně poruší smlouvu. Bylo prokázáno silnější kritérium „zřejmosti“, které stačilo, aby soud skutkové okolnosti podřadil pod čl. 72 VÚ a kupujícímu přiznal právo odstoupit od celé smlouvy.131 Kritérium „odůvodněných obav“ vedoucích k podstatnému porušení smlouvy bylo nalezeno německým soudem ve smlouvě o dodání sladké papriky. Prodávající měl kupujícímu dodat náhradní zboží za dříve dodané zboží, které nevyhovovalo požadavkům ze smlouvy. Prodávající následně povinnost dodat náhradní zboží nesplnil,

130

Rozhodčí nález Schiedsgericht der Börse für landwirtschaftliche Wien, Rakousko, ze dne 10. 12. 1997, sp. zn. S 2/97 a SCHLECHTRIEM, Peter; SCHWENZER, Ingeborg, op. cit. s. 99. 131

Rozhodnutí Helsinki Court of Appeal, Finsko, ze dne 30. 6. 1998, sp. zn. S 96/1215.

54

což vedlo k odůvodněným obavám a odstoupení kupujícího od smlouvy ohledně budoucích plnění.132 Na rozdíl od ustanovení čl. 72 odst. 2 VÚ, Úmluva nezakládá povinnost odstupující straně oznámit svůj úmysl o odstoupení a dát tak porušující straně poslední šanci k nápravě jejího porušení. Odstupující strana ovšem musí odstoupit od smlouvy ohledně budoucích plnění v přiměřené lhůtě. Lhůta počíná běžet od okamžiku, kdy se oprávněná strana dozví o porušení zakládající její právo odstoupit od smlouvy. Její délka bude záviset na okolnostech konkrétního případu se zřetelem k době mezi jednotlivými dílčími plněními. Ve sporu rozhodovaném německým odvolacím soudem byly 3 měsíce, během kterých odstupující strana s odstoupením otálela, kvalifikovány jako nepřiměřeně dlouhé.133

4.3.3. Právo odstoupit od smlouvy jako celku Článek 73 odst. 3 Úmluvy stanovuje: „Kupující, který odstoupil od smlouvy ohledně kterékoli dodávky, může současně odstoupit od dodávek již uskutečněných nebo budoucích, jestliže vzhledem k jejich vzájemné závislosti by nebylo možno tyto dodávky použít k účelu, který strany zamýšlely při uzavření smlouvy.“ Pokud se prodávající dopustil podstatného porušení smlouvy ohledně dílčího plnění a kupující od tohoto dílčího plnění odstoupil, má kupující možnost odstoupit od smlouvy jako celku, pokud vzájemná závislost mezi dílčími plněními je natolik úzká, že by dodávky nemohly být využity ke smluvenému účelu. Příkladem může být zboží, které má být zpracováno na základě požadavků koncových zákazníků nebo materiál, který má být stejné kvality či ze stejného zdroje, aby mohl být použit zamýšleným způsobem.134 Účel využití dílčích dodávek nicméně musí být znám oběma stranám v době uzavření smlouvy.

132

Rozhodnutí LG Ellwangen, Německo, ze dne 21. 8. 1995, sp. zn. 1 KfH O 32/95.

133

Rozhodnutí OLG Brandenburg, Německo, ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. 6 U 53/07.

134

LIU, Chengwei. Avoidance in the Case of an Installment Contract [online]. 2. Edice, 2005[cit. 3. 12. 2015].

55

4.4. Právo odstoupit od smlouvy s dílčím plněním v režimu NOZ Stejně jako v případě částečného plnění i u smluv s dílčím plněním zavádí NOZ limitaci pro zpětné rušení již splněných dílčích závazků stran. Podle § 2004 odst. 3 NOZ může věřitel od smlouvy odstoupit jen s účinky do budoucna. Věřitel ovšem přeci jen bude mít právo odstoupit od celé smlouvy, pokud pro něj přijatá dílčí plnění nebudou mít sama o sobě význam. V tomto případě je pak možno zasáhnout do smlouvy s účinky ex tunc.135

135

HULMÁK, Milan a kol., op. cit., s. 1212-1213.

56

5. Zánik práva odstoupit od smlouvy Předposlední kapitola bude věnována způsobům zániku práva odstoupit od smlouvy, které ještě v předchozích částech této práce nebyly zmíněny. Závěrem bude zmíněn zánik práva odstoupit od smlouvy v režimu NOZ. Vídeňská úmluva upravuje na několika místech svého znění příčiny zániku práva odstoupit od smlouvy pro kupujícího i prodávajícího. Účelem konkrétních ustanovení je vytvoření limitu pro využití práva odstoupit od smlouvy, resp. vytvoření ochrany v případech, kdy by toto právo mohlo být zneužito. Na straně kupujícího se konkrétně jedná o čl. 39 Úmluvy upravující postup při odstoupení od smlouvy z důvodu dodání vadného zboží. Tento postup se ve spojení s čl. 38 nazývá reklamační proces, který bude ve stručnosti představen v následující podkapitole. Dále je to čl. 43 VÚ, který je prakticky obdobou čl. 39 VÚ s tím rozdílem, že se dotýká právních vad dodaného zboží. Možnost kupujícího odstoupit od smlouvy následně částečně limitují články 46, 47 a 48 Úmluvy, které se týkají nápravy porušení ve formě dodání náhradního zboží a odstranění vadného plnění, resp. stanovení dodatečné přiměřené lhůty k plnění, tzv. „Nachfristu“, resp. práva druhého plnění. S ohledem na malý rozsah diplomové práce a na skutečnost, že tato ustanovení již byla částečně vzpomenuta v předchozích pasážích této práce, se jim nadále nebudu detailněji věnovat. Odstoupení od smlouvy následně omezuje taktéž časový limit pro jeho uplatnění, který je ustanoven čl. 49 odst. 2 Vídeňské úmluvy, a který již byl zmíněn v kapitole 3.2. Právo kupujícího odstoupit od smlouvy. A konečně je zde ustanovení čl. 82 VÚ, které podmiňuje právo odstoupit od smlouvy schopností vrátit dodané zboží.136 Na straně prodávajícího pak jeho právo odstoupit od smlouvy ovlivňují čl. 62 a 63 Úmluvy, týkající se nápravy porušení, resp. stanovení „Nachfristu“. Tato ustanovení taktéž nebudu dále zmiňovat. Nejdůležitějším limitem práva prodávajícího

136

KAZIMIERSKA, Anna, 1999-2000, op. cit., s. 124-130.

57

odstoupit od smlouvy je potom čl. 64 odst. 2 VÚ. Časový korektiv upravený v tomto ustanovení již byl zmíněn v kapitole 3.3. Právo prodávajícího odstoupit od smlouvy.137

5.1. Zánik práva kupujícího odstoupit od smlouvy na základě čl. 39 Úmluvy Ustanovení týkající se povinnosti kupujícího prohlédnout zboží a oznámit případné vady prodávajícímu zakotvené v článcích 38 a 39 VÚ, jsou mezi ustanoveními, o které se nejčastěji vedou soudní spory. Nejvíce rozhodnutí pak pochází ze zemí, ve kterých národní právo upravuje reklamační proces poměrně striktně. Těmi jsou země DACHu, tj. Německo, Rakousko a Švýcarsko.138 Právo kupujícího odstoupit od smlouvy pro dodání vadného zboží totiž zaniká uplynutím subjektivní lhůty, nejpozději však uplynutím objektivní lhůty. Čl. 39 odst. 1 VÚ stanovuje v případě zjevných vad přiměřenou dobu k oznámení těchto vad od doby, kdy je kupující zjistil anebo měl zjistit. Druhý odstavec čl. 39 Úmluvy pak tuto subjektivní dobu limituje dvouletou lhůtou k oznámení vad (v tomto případě již jak zjevných, tak skrytých), jenž počíná běžet ode dne, kdy bylo zboží skutečně předáno kupujícímu, ledaže by tato lhůta nebyla v souladu se smluvní záruční lhůtou. Kromě délky přiměřené doby jsou pak často problematické i rozdílné nároky na náležitosti oznámení o reklamaci vad. Délka přiměřené doby bude, jak již bylo zmíněno v předchozích pasážích této práce, vždy záviset na skutečnostech daného případu. Rozhodující vliv budou mít zvyklosti zavedené mezi smluvními stranami a především vlastnosti zboží, konkrétněji, zda se jedná o zboží podléhající rychlé zkáze či nikoliv. Oznámení o vadách zboží tak může být v některých případech požadováno učinit v rozmezí

jednoho

prodávajícího. 137

139

dne,

jako

v případu

německého

kupujícího

Opačným extrémem je poskytnutí doby jednoho měsíce.

a

italského

140

Na základě

Tamtéž s. 144-145

138

CISG-AC Opinion No. 2. Examination of the Goods and Notice of Non-Conformity: Articles 38 and 39, 7 June 2004. Rapporteur: Professor Eric E. Bergsten, Emeritus, Pace University School of Law, New York. s. 4. 139

Rozhodnutí LG Aachen, Německo, ze dne 3. 4. 1990, sp. zn. 41 O 198/89.

140

Rozhodnutí OLG Stuttgart, Německo, ze dne 21. 8. 1995, sp. zn. 5 U 195/94.

58

porovnání141 desítek rozhodnutí můžeme za průměrnou dobou pro oznámení vad považovat 7-8 dní. Druhým zmiňovaným problémem je podoba samotného oznámení vad. Pro platné oznámení o vadách na zboží nebude stačit prosté oznámení, že je zboží vadné142, ani oznámení, že zboží „působilo nějaké problémy“143, dokonce ani hodnocení kvality, či vzhledu zboží jako v případě koupě květin německým kupujícím.144 Oznámení musí obsahovat rozpoznání vad, ty musí být konkrétně popsány a z oznámení musí být zřetelné, o jaký druh nápravy poškozená strana žádá.145 Pokud tedy oznámení o vadách zboží nebude dosahovat potřebných kvalit v obsahových náležitostech, anebo bude doručeno později než v rámci subjektivní či objektivní lhůty, zanikne právo kupujícího odstoupit od smlouvy pro dodání vadného zboží.

5.2. Zánik práva kupujícího odstoupit od smlouvy na základě čl. 43 Úmluvy Článek 43 Vídeňské úmluvy omezuje právo kupujícího odstoupit od smlouvy pro právní vady zboží, pokud o těchto vadách nepodá prodávajícímu zprávu. Zpráva musí určovat povahu práva nebo nároku třetí osoby a musí být doručena prodávajícímu v přiměřené době poté, kdy se dozvěděl nebo měl dozvědět o tomto právu nebo nároku. Tento článek zakládá v podstatě shodné omezení práva odstoupit od smlouvy, jako výše zmíněný čl. 39 VÚ. Shodně tak bude posuzována délka přiměřené doby, která bude průměrně činit 7-8 dní. Na rozdíl od čl. 39 Úmluvy zde není žádná objektivní lhůta, která by právo kupujícího limitovala. Podobné pak budou i nároky na náležitosti

141

Tabulka s porovnáním je dostupná z:

142

Rozhodnutí LG Hannover, Německo, ze dne 1. 12. 1993, sp. zn. 22 O 107/93.

143

V angl. znění: „caused some problems“. Rozhodnutí Tribunale di Vigevano, Itálie, ze dne 12. 7. 2000, sp. zn. n. 405. 144

Rozhodnutí OLG Saarbrücken, Německo, ze dne 3. 6. 1998, sp. zn. 1 U 703/97-143.

145

DIMATTEO, Larry, op. cit., s. 90.

59

oznámení o existenci právních vad. Kupujícímu nebude stačit pouhé oznámení o existenci těchto vad. V oznámení bude muset identifikovat třetí osobu a označit, jaký druh práva nebo nároku této osoby limituje jeho oprávněnou dispozici se zbožím.146 Jasně se vyjádřil německý nejvyšší soud v případu koupě kradeného vozidla nizozemským kupujícím. Ten si od německého prodávajícího koupil vůz, který mu byl zabaven policií pro podezření, že automobil byl dříve ukraden ve Francii. Nehledě na skutečnost, že soud neshledal oznámení včasným (kupující ho učinil dva měsíce po zabavení), vyjádřil se taktéž k nedostatečnému oznámení o právních vadách. V něm totiž kupující pouze oznámil, že mu auto bylo zabaveno pro podezření z krádeže, které nepodložil například protokolem o zabavení, ani žádnými jinými dokumenty od policie.147 Pokud kupující nedodrží podmínky oznámení právních vad prodávajícímu, nebude oprávněn se domáhat svého práva odstoupit od smlouvy. Jeho poslední možností je pak v souladu s čl. 39 odst. 1 Úmluvy dokázat, že prodávající o právní vadě zboží věděl.

5.3. Zánik práva kupujícího odstoupit od smlouvy na základě čl. 82 Úmluvy Právo kupujícího odstoupit od smlouvy zásadně zaniká, pokud kupující nemůže vrátit zboží v podstatě ve stavu, v jakém je obdržel. Tento předpoklad stanovuje čl. 82 odst. 1 Úmluvy a aplikuje se jak v případě, kdy vrácení zboží není možné ještě předtím, než kupující odstoupil od smlouvy, tak v případě, kdy tato nemožnost nastane až po odstoupení kupujícího od smlouvy.148 Z tohoto obecného pravidla existují tři výjimky, které jsou stanoveny v čl. 82 odst. 2 Úmluvy. Jejich naplněním právo kupujícího odstoupit od smlouvy nezaniká. 146

ENDERLEIN, Fritz. Rights and Obligations of the Seller under the UN Convention on Contracts for the International Sale of Goods [online]. Petar Sarcevic & Paul Volken eds., International Sale of Goods: Dubrovnik Lectures, Oceana, 1996, ch. 5, s. 185 [cit. 15. 12. 2015]. 147

Rozhodnutí BGH Německo, ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. VIII ZR 268/04.

148

KAZIMIERSKA, Anna, 1999-2000, op. cit., s. 127.

60

První výjimka se uplatní v situaci, kdy nemožnost vrácení zboží není způsobena jednáním nebo opomenutím kupujícího. Druhá v situaci, pokud zboží bylo zcela nebo zčásti zničeno nebo se zhoršily jeho vlastnosti v důsledku prohlídky podle čl. 38 VÚ. Konečně pak třetí výjimkou je situace, ve které kupující zboží prodal, spotřeboval či pozměnil při obvyklém použití předtím, než byly objeveny vady zboží, na základě kterých kupující později odstoupil. V případě rozhodovaném německým soudem objevil německý kupující vady na mramorových deskách, které koupil od italského prodávajícího. I přesto ovšem kupující zboží opracoval a použil ke stanovenému účelu. Soud shledal nemožnost vrácení zboží, neboť jej kupující nemohl vrátit v podstatě ve stavu, v jakém je obdržel. V tomto případě soud neuplatnil výjimky stanovené čl. 82 odst. 2 písm. a) až c) Úmluvy, protože nemožnost vrácení zboží způsobil kupující svým jednáním, vlastnosti zboží nebyly zhoršeny v průběhu prohlídky podle čl. 38 VÚ a kupující zboží pozměnil až potom, co vady objevil.149

5.4. Zánik práva kupujícího odstoupit od smlouvy na základě § 2110 NOZ Článek 82 Vídeňské úmluvy odpovídá § 2110 NOZ. Obě ustanovení totiž upravují zánik práva kupujícího odstoupit od smlouvy v případě, kdy nemůže vrátit věc v takovém stavu, v jakém ji obdržel. Nový občanský zákoník poskytuje kupujícímu čtyři výjimky, v rámci kterých toto obecné pravidlo může prolomit. Kupující může odstoupit od smlouvy v případě, pokud ke změně stavu věci došlo v důsledku prohlídky za účelem zjištění vady věci. Zadruhé, pokud kupující věc použil ještě před objevením vady. Zatřetí, nebyl-li to kupující, kdo svým jednáním či opomenutím způsobil nemožnost vrácení věci v nezměněném stavu. A konečně začtvrté, pokud kupující věc prodal, spotřeboval ji, nebo ji pozměnil při obvyklém použití ještě před objevením vady.

149

Rozhodnutí OLG Koblenz, Německo, ze dne 27. 9. 1991, sp. zn. 2 U 1899/89.

61

6. Účinky odstoupení od smlouvy Téma poslední kapitoly se týká práv a povinností, které vyvstávají stranám po uplatnění práva odstoupit od smlouvy. V závěru této kapitoly budou zmíněny i účinky odstoupení od smlouvy v režimu NOZ.

6.1. Zánik povinností stran ze smlouvy Odstoupením od smlouvy zanikají povinnosti stran vzniklé ze smlouvy. Nesplněné povinnosti stran se ruší k okamžiku oznámení, resp. doručení oznámení o odstoupení od smlouvy. Nezanikají ovšem všechny povinnosti stran. Smlouva existuje nadále ohledně povinností stran týkajících se řešení sporů (typicky se bude jednat o rozhodčí doložku) nebo ostatních práv a povinností stran pojících se k odstoupení od smlouvy. Smluvní vztah stejně tak existuje v rozsahu vzniklého nároku na náhradu škody nebo ohledně ustanovení o smluvní pokutě.150 Výčet povinností, které odstoupením od smlouvy nezanikají, není v čl. 81 VÚ taxativní. Smlouva může dokonce obsahovat taková ustanovení, která se aktivují právě až odstoupením od smlouvy, jako například povinnost vrácení zboží nebo povinnost zachování zboží. Na

základě

rozhodnutí

rakouského

nejvyššího

soudu

bychom

mohli

zjednodušeně říci, že odstoupením od smlouvy se smlouva neruší, nýbrž se pouze mění na „skončující vztah“.151

6.2. Vrácení zboží Zatímco čl. 81 odst. 1 Úmluvy upravuje povinnosti, které ještě nebyly splněny, čl. 81 odst. 2 VÚ pokrývá ty povinnosti, které již byly stranami splněny. Na základě tohoto odstavce má strana, která smlouvu zcela nebo zčásti splnila právo požadovat zpět své

150

Smluvní pokuta byla ruským rozhodčím soudem nesprávně posouzena jako povinnost zanikající s odstoupením od smlouvy. Rozhodčí nález Tribunal of International Commercial Arbitration, Ruská federace, ze dne 28. 5. 2004, sp. zn. 175/2003. 151

V angl. „winding-up relationship“. Rozhodnutí OGH Rakousko, ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 1 Ob 74/99k.

62

plnění. Tomuto odpovídá povinnost strany, která plnění přijala, ho vrátit. Pokud obě strany mohou požadovat vrácení svého zboží, musí tak být učiněno současně.152 Vídeňská úmluva výslovně neupravuje místo vrácení plnění. Podle Hubera by tato mezera měla být vyplněna standardními pravidly pro dodání zboží resp. placení kupní ceny uvedené v čl. 31, resp. čl. 57 VÚ. Jediným rozdílem by pak bylo prohození slov „kupující“ a „prodávající“, aby povinnost vrátit zboží měl kupující, resp. aby povinnost vrátit kupní cenu měl prodávající. Další Huberův návrh je ponechat místa plnění, tj. jak místo dodání zboží, tak místo placení kupní ceny tam kde tyto povinnosti byly primárně splněny.153 Třetí východisko využil pařížský odvolací soud, který místo vrácení plnění určil podle rozhodného práva na základě mezinárodního práva soukromého.154 Další výslovně neupravenou oblastí jsou náklady na vrácení plnění. Zdá se být přirozené, že o náhradu nákladů spojených s vrácením plnění se přihlásí strana, která právoplatně odstoupila od smlouvy, v rámci náhrady škody. Shodně ostatně judikoval ruský rozhodčí soud.155 V případě vyloučení odpovědnosti podle čl. 79 Úmluvy si ovšem strany budou náklady na vrácení plnění hradit samy.156

6.3. Povinnost prodávajícího zaplatit úroky Prodávající bude mít v ukončovaném vztahu povinnost vrátit kupní cenu kupujícímu. K této povinnosti se na základě ustanovení čl. 84 odst. 1 VÚ připojuje ještě povinnost uhradit kupujícímu úroky z této částky. Úroky se budou počítat od doby, kdy mu byla kupní cena zaplacena.

152

LIU, Chengwei. Effects of Avoidance: Perspectives from the CISG, UNIDROIT priciples and PECL and case law [online]. 2. Edice, 2005 [cit. 17. 12. 2015]. 153

HUBER, Peter; MULLIS, Alastair, op. cit., s. 244.

154

Rozhodnutí CA Paris, Francie, ze dne 14. 1. 1998, sp. zn. 97/17127.

155

Rozhodčí nález Tribunal of International Commercial Arbitration, Ruská federace, ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 39/2003. 156

TALLON, Denis. Bianca-Bonell Commentary on the International Sales Law [online]. Giuffrè: Milan, 1987, Reproduced with permission of Dott. A Giuffrè Editore, S.p.A., s. 605 [cit. 17. 12. 2015].

63

Výše úroků je ve většině případů počítána podle výše úrokové sazby ve státě, kde má místo podnikání prodávající. Předpokládá se totiž, že prodávající obdržel kupní cenou na úrokovaný účet právě v místě svého podnikání. Co se týče měny úroků, ta by měla být shodná s měnou, ve které byla placena kupní cena.157

6.4. Povinnost kupujícího nahradit prospěch Kupující má v ukončovaném vztahu povinnost vrátit zboží. S touto povinností je podle čl. 84 odst. 2 Vídeňské úmluvy spojeno i vydání veškerého prospěchu, který kupující získal ze zboží. Tuto povinnost bude mít kupující vždy, ať již zboží může nebo nemůže objektivně vrátit. Povinnost nahradit prospěch působí jako protiváha k povinnosti prodávajícího zaplatit úroky z kupní ceny. Prospěchem pak může být výtěžek z pronájmu nebo poskytnutí licence k danému zboží. V případě přeprodeje zboží pak celkový výtěžek z prodeje anebo celkovou výši náhrady poskytnutou pojišťovnou za zničení věci na základě pojistné smlouvy, pokud kupující přesto odstoupil od smlouvy nebo požádal, aby mu prodávající dodal náhradní zboží.158 Kupující je oprávněn si z prospěchu odečíst jakékoliv náklady spojené s uchováním zboží a prodávajícímu následně vrátit jen „čistý“ prospěch. Pokud náklady dosáhnou výše prospěchu, může se stát, že kupující nebude prodávajícímu hradit žádný prospěch. Kupující nebude ničeho hradit také v případě, kdy jednoduše žádný prospěch ze zboží nezískal.159 Je ovšem povinností prodávajícího, aby dokázal, že kupující měl ze zboží prospěch a v jaké výši. Jinými slovy, důkazní břemeno zde leží na straně prodávajícího.160

157

CISG-AC Opinion No. 9. Consequences of Avoidance of the Contract, Rapporteur: Professor Michael Bridge, London School of Economics, London, United Kingdom. Adopted by the CISG-AC following its 12th meeting in Tokyo, Japan on 15 November 2008. s. 15-18. 158


159

Rozhodnutí OLG Oldenburg, Německo, ze dne 1. 2. 1995, sp. zn. 11 U 64/94.

160

Rozhodčí nález Compromex Arbitration, Mexiko, ze dne 4. 5. 1993, sp. zn. M/66/92.

64

6.5. Účinky odstoupení od smlouvy v režimu NOZ Nový občanský zákoník nestanovuje oproti Vídeňské úmluvě žádné velké rozdíly týkající se účinků odstoupení. Stejně jako v režimu VÚ zanikají práva a povinnosti stran s výjimkou práv třetích osob nabytých v dobré víře, práv na zaplacení smluvní pokuty nebo úroku z prodlení, práv na náhradu škody, zajištění dluhu a ustanovení zavazující strany i po odstoupení od smlouvy, především ustanovení týkající se řešení sporů. Stejně jako v případě režimu VÚ tak můžeme mluvit o tom, že se odstoupením smluvní vztahy neruší, pouze se mění na vztahy skončující. Povinnost vrátit si vzájemně plnění zakotvuje NOZ pouze v ustanoveních týkajících se spotřebitelských obchodů, které ovšem tematicky do této práce nespadají. Nový občanský zákoník tedy výslovně nezakotvuje tuto povinnost v případě zániku závazku odstoupením od smlouvy. Povinnost vrátit zboží kupujícím v případě koupě movité věci vyplývá a contrario z ustanovení § 2110 NOZ, které již bylo zmíněno výše v této práci.

65

Závěr Cílem této práce bylo kategorizovat jednotlivé důvody pro odstoupení od smlouvy, ucelit základní právní rámec poskytnutý Vídeňskou úmluvou, obohatit ho o judikaturu a poskytnout tak čtenáři kompaktní dokument zaštiťující tento institut. Druhým cílem pak bylo tuto logickou strukturu spojit s odpovídající právní úpravou poskytovanou Novým občanským zákoníkem. Jednotlivé důvody umožňující oprávněné straně odstoupit od smlouvy jsem rozřadil do dvou základních celků podle toho, kdo je ve smluvním vztahu oprávněnou stranou. Následně jsem tyto důvody řadil v jednotlivých celcích od nejvýznamnějšího po nejméně významné. V průběhu tvorby této práce jsem se setkával s pojmem „podstatné porušení smlouvy“. Toto kritérium je promítnuto téměř v každém důvodu a bezpochyby tak můžeme říci, že je kritériem nejdůležitějším. V praxi pak bude rozhodnutí o právu na odstoupení ve většině případů závislé právě na posouzení zmíněného kritéria. Studiem judikatury jsem dostatečně odhalil hranice, ve kterých se pohybuje většina rozhodovacích orgánů členských států Vídeňské úmluvy. Na druhou stranu jsem se ale také setkal s nekonzistentními judikáty, které z oněch běžných hranic vyčnívají. V tomto bodě lze jasně spatřit nevýhodu právního režimu mezinárodního obchodu. Tou je nedostatek sjednocovací tendence rozhodovacích orgánu a potažmo i neexistence hierarchie rozhodovacích orgánů. Při aktuálním počtu členských států a při vůli zachování suverenity členských států, je samozřejmě představa nadřízenosti a podřízenosti rozhodovacích orgánů napříč státy nereálná. Pokud bychom ovšem měli ambici vytvořit dokonalejší právní rámec práva mezinárodního obchodu, a to zejména s ohledem na právní jistotu stran, měli bychom se zaměřit na zlepšení procesní stránky věci. V této oblasti již samozřejmě působí například Mezinárodní obchodní komora a následně několik organizací fungujících na principu poradních orgánů. Globální harmonizaci by dle mého názoru ovšem lépe vytvořili specializovaní soudci a senáty, kteří by v každém členském státě byli zaměření zvlášť na právo mezinárodního obchodu.

66

K dosažení druhého cíle této práce, a sice porovnání odstoupení od smlouvy v právních režimech Vídeňské úmluvy a Nového občanského zákoníku, jsem využil komparativní metodu. V tomto ohledu se mi potvrdila hypotéza stanovená v úvodu této práce. Mezi oběma zmíněnými režimy jsou totiž rozdíly s minimálním vlivem na praxi. Rozdíly často tvoří pouze pojmosloví, přičemž výklad termínů se již v obou právních řádech v podstatě neliší. Velký rozdíl je pak v množství řešených případů a tím pádem i v počtu judikátů k tomuto tématu u nás a v mezinárodním měřítku. Nutno ovšem dodat, že Vídeňská úmluva v tomto ohledu profituje ze zhruba třicetiletého náskoku a také potencionálně zabírá širší trh. Věřím, že tato diplomová práce bude svým obsahem cenným zdrojem pro studium práva mezinárodního obchodu, navzdory tomu, že přirozeně zabírá pouze zlomek tohoto perspektivního odvětví.

67

Seznam literatury a použitých zdrojů Primární prameny: [1] Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 160/1991 Sb., o sjednání Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 17. 12. 2015]. [2] Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. In: ÚZ č. 1075 – Ústava ČR, Listina základních práv a svobod. 1. vyd., Ostrava: Nakladatelství Sagit a.s., 2015, s. 256. [3] Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 17. 12. 2015]. [4] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ÚZ č. 900 – Nový občanský zákoník. 1. vyd., Ostrava: Nakladatelství Sagit a.s., 2014, s. 320.

Knižní publikace: [1] BRIDGE, Michael. The international sale of goods. 3rd ed. Oxford: Oxford University Press, 2013, lxxi, 774 s. ISBN 9780199658251. [2] DIMATTEO, Larry. International sales law: a critical analysis of CISG jurisprudence. Cambridge: Cambridge University Press, 2005, xiii, 241 s. ISBN 0521-84980-2. [3] GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 6. aktualiz. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013, 310 s. ISBN 978-80-7380-454-1. [4] HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník: komentář. V, Závazkové právo: obecná část (§ 1721-2054). 1. vyd., Praha: C.H. Beck, 2014, xvi, 1317 s. ISBN 978-807400-535-0. [5] KANDA, Antonín. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku. Linde Praha a.s., Praha 1999, 307 s. ISBN 80-7201-183-9. 68

[6] KANDA, Antonín. Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží: (s komentářem). 2. aktualiz. vyd., Praha: Hospodářská komora České republiky, 1995, 109 s. [7] NOVÝ, Zdeněk. Dobrá víra jako princip smluvního práva v mezinárodním obchodu. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2012, 207 s. ISBN 978-80-7400-376-9. [8] ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Právo mezinárodního obchodu. 3., aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2010, 549 s. ISBN 978-80-7357-5625. [9] SCHLECHTRIEM, Peter; SCHWENZER, Ingeborg. Commentary on the UN convention on the international sale of goods (CISG). 3rd ed. Oxford: Oxford University Press, 2010, xcvi, 1480 s. ISBN 978-0-19-956897-0. [10] TREITEL, Guenter. Remedies for breach of contract (courses of action open to a party aggreved). Tübingen: J.C.B. Mohr (Paul Siebeck), 1976, 185 s.

Odborné články: [1] HÝBLOVÁ, Karla. Role dobré víry při obchodování podle Vídeňské úmluvy. Právní fórum. Praha: ASPI a.s., 2008, roč. 5, č. 7, s. 293-301. ISSN 1214-7966. [2] KAPITÁN, Zdeněk. Podmínky aplikovatelnosti Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Právní fórum. Praha: ASPI a.s., 2008, roč. 5, č. 7. s. 276287. ISSN 1214-7966. [3] KAPITÁN, Zdeněk. Praxe použití Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Právní fórum. Praha: ASPI a.s., 2008, roč. 5, č. 7. s. 273-274. ISSN 12147966. [4] KOPÁČ, Ludvík. Úmluva OSN o mezinárodní koupi zboží. Právník, 1981, roč. 120, č. 10, s. 920–936. ISSN 0324-7007. [5] ŽÍDEK, Petr. Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Právní fórum. Praha: ASPI a.s., 2008, roč. 5, č. 3. s. 81-89. ISSN 1214-7966. 69

[6] ŽÍDEK, Petr. Vady zboží jako důvod odstoupení od mezinárodní kupní smlouvy. Právní fórum. Praha: ASPI a.s., 2008, roč. 5, č. 7, s. 329-337. ISSN 1214-7966.

Elektronické publikace: [1] BENNETT, Trevor. Bianca-Bonell Commentary on the International Sales Law [online], Giuffrè: Milan, 1987, Reproduced with permission of Dott. A Giuffrè Editore, S.p.A. 525-530 s [cit. 28. 11. 2015]. Dostupné z: [2] BONELL, Michael. Bianca-Bonell Commentary on the International Sales Law [online], Giuffrè: Milan, 1987, Reproduced with permission of Dott. A Giuffrè Editore, S.p.A., 65-94 s. [cit. 27. 10. 2015]. Dostupné z: [3] ENDERLEIN, Fritz. Rights and Obligations of the Seller under the UN Convention on Contracts for the International Sale of Goods [online]. Petar Sarcevic & Paul Volken eds., International Sale of Goods: Dubrovnik Lectures, Oceana, 1996, Ch. 5, s. 133-201 [cit. 15. 12. 2015]. Dostupné z: [4] ENDERLEIN, Fritz, MASKOW, Dietrich. International Sales Law: United Nations Convention on Contracts for the International Sale of Goods; Convention on the Limitation Period in the International Sale of Goods [online], Oceana, 1992, s. 111116 [cit. 3. 11. 2015]. Dostupné z: [5] JACOBS, Christopher. Notice of Avoidance under the CISG: A Practical Examination of Substance and Form Considerations, the Validity of Implicit Notice, and the Question of Revocability [online]. University of Pittsburgh Law Review, 2003, s. 407-429 [cit. 12. 11. 2015]. Dostupné z:

70

[6] KAZIMIERSKA, Anna. The Remedy of Avoidance under the Vienna Convention on the International Sale of Goods [online]. Kluwer, 1999-2000, s 79-192 [cit. 3. 11. 2015]. Dostupné z: [7] KOCH, Robert. The Concept of Fundamental Breach of Contract under the United Nations Convention on Contracts for the International Sale of Goods. Review of the Convention on Contracts for the International Sale of Goods (CISG) [online]. Kluwer Law International, 1999, s. 177-354 [cit. 7. 11. 2015]. Dostupné z: [8] LIU, Chengwei. Avoidance in the Case of an Installment Contract [online]. 2. Edice, 2005 [cit. 3. 12. 2015]. Dostupné z: [9] LIU, Chengwei. Effects of Avoidance: Perspectives from the CISG, UNIDROIT priciples and PECL and case law [online]. 2. Edice, 2005 [cit. 17. 12. 2015]. Dostupné z: [10] LIU, Chengwei. Suspension or avoidance due to anticipatory breach: Perspectives from Arts. 71/72 CISG, the UNIDROIT Principles, PECL and Case Law [online]. 2. Edice, 2005 [cit. 28. 11. 2015]. Dostupné z: [11] ROZEHNALOVÁ, Naděžda a kol. Nový občanský zákoník pohledem obchodních transakcí [online]. 1. vyd., Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2014 [cit. 10. 12. 2015]. s. 270. Dostupné z: [12] SCHLECHTRIEM, Peter. Uniform Sales Law – The UN-Convention on Contracts for the International Sale of Goods [online]. Manz, Vienna. 1986, 116 s. [cit. 19. 11. 2015]. Dostupné z:

71

[13] TALLON, Denis. Bianca-Bonell Commentary on the International Sales Law [online]. Giuffrè: Milan, 1987, Reproduced with permission of Dott. A Giuffrè Editore, S.p.A., 601-606 s. [cit. 17. 12. 2015]. Dostupné z: [14] YOVEL, Jonathan. Seller's Right to Avoid the Contract in International Transactions: Comparative analysis of the respektive provisions in the CISG (Article 64) and in the PECL [online]. 2005 [cit. 26. 11. 2015]. Dostupné z:

Jiné elektronické prameny: [1] CISG-AC Opinion No. 2. Examination of the Goods and Notice of NonConformity: Articles 38 and 39, 7 June 2004. Rapporteur: Professor Eric E. Bergsten, Emeritus, Pace University School of Law, New York. 20s. Dostupné z: [2] CISG-AC Opinion No. 5. The buyer's right to avoid the contract in case of nonconforming goods or documents, 7 May 2005, Badenweiler (Germany). Rapporteur: Professor Dr. Ingeborg Schwenzer, LL.M., Professor of Private Law, University of Basel. 14 s. Dostupné z: [3] CISG-AC Opinion No. 9. Consequences of Avoidance of the Contract. Rapporteur: Professor Michael Bridge, London School of Economics, London, United Kingdom. Adopted by the CISG-AC following its 12th meeting in Tokyo, Japan on 15 November 2008. 21 s. Dostupné z: [4] UNCITRAL Digest of case law on the United Nations Convention on the International Sales of Goods, 2012, s. 714. Dostupné z: 72

Soudní rozhodnutí a arbitrážní nálezy: Austrálie [1] Rozhodnutí Federal Court of Adelaide, Austrálie, ze dne 28. 4. 1995, ve věci Roder Zelt- und Hallenkonstruktionen GmbH v. Rosedown Park Pty Ltd et al. Dostupné z: [2] Rozhodnutí Supreme Court of Queensland, Austrálie, ze dne 12. 10. 2001, ve věci Downs Investments Pty Ltd v Perwaja Steel. Dostupné z: Belgie [3] Rozhodnutí Hof van Beroep, Gent, Belgie, ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 1999/AR/9. Dostupné z: [4] Rozhodnutí RB Kortrijk, Belgie, ze dne 4. 6. 2004, sp. zn. AR 21 36/2003. Dostupné z: Česká republika [5] Rozsudek NS, Česká republika, ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, ©2013 [cit. 17. 11. 2015]. Dostupné z: Čína [6] Rozhodčí nález China International Economic and Trade Arbitration Commission, Čína, ze dne 30. 10. 1991, Dostupné z: [7] Rozhodnutí Shanghai Yangpu District People's Court, Čína, ze dne 4. 11. 2002. Dostupné z: Dánsko 73

[8] Rozhodnutí Vestre Landsret, Dánsko, ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. B-29-1998. Dostupné z: Finsko [9] Rozhodnutí Helsinki Court of Appeal, Finsko, ze dne 30. 6. 1998, sp. zn. S 96/1215. Dostupné z: Francie [10] Rozhodnutí CA Grenoble, Francie, ze dne 22. 2. 1995, sp. zn. 93/3275. Dostupné z: [11] Rozhodnutí CA Grenoble, Francie, ze dne 26. 4. 1995, sp. zn. 93/4879. Dostupné z: [12] Rozhodnutí CA Paris, Francie, ze dne 14. 1. 1998, sp. zn. 97/17127. Dostupný z: [13] Rozhodnutí Tribunal de Grande Instance de Strasbourg, Francie, ze dne 22. 12. 2006, sp. zn. 04/00925. Dostupné z: Itálie [14] Rozhodnutí Corte di Appello Milano, Itálie, ze dne 20. 3. 1998, ve věci Italdecor s.a.s. v. Yiu's Industries (H.K.) Limited. Dostupné z: [15] Rozhodnutí Tribunale di Vigevano, Itálie, ze dne 12. 7. 2000, sp. zn. n. 405. Dostupné z: Izrael [16] Rozhodnutí Supreme Court of Israel, Izrael, ze dne 22. 8. 1993, sp. zn. 3912/90. Dostupné z: Mexiko 74

[17] Rozhodčí nález Compromex Arbitration, Mexiko, ze dne 4. 5. 1993, sp. zn. M/66/92. Dostupné z: Mezinárodní obchodní komora [18] Rozhodčí nález Court of Arbitration ICC, případ č. 8128 z roku 1995. Dostupné z: [19] Rozhodčí nález Court of Arbitration ICC, případ č. 7585, z roku 1992, Dostupné z: Německo [20] Rozhodnutí BGH Německo, ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. VIII ZR 268/04. Dostupné z: [21] Rozhodnutí BGH, Německo, ze dne 3. 4. 1996, sp. zn. VIII ZR 51/95. Dostupné z: [22] Rozhodnutí LG Aachen, Německo, ze dne 3. 4. 1990, sp. zn. 41 O 198/89. Dostupné z: [23] Rozhodnutí LG Berlin, Německo, ze dne 30. 9. 1992, sp. zn. 99 O 123/92. Dostupné z: [24] Rozhodnutí LG Ellwangen, Německo, ze dne 21. 8. 1995, sp. zn. 1 KfH O 32/95. Dostupné z: [25] Rozhodnutí LG Freiburg, Německo, ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 8 O 75/02. Dostupné z: [26] Rozhodnutí LG Hannover, Německo, ze dne 1. 12. 1993, sp. zn. 22 O 107/93. Dostupné z: [27] Rozhodnutí LG Heidelberg, Německo, ze dne 3. 7. 1992, sp. zn. O 42/92 KfH I. Dostupné z:

75

[28] Rozhodnutí LG Oldenburg, Německo, ze dne 27. 3. 1996, sp. zn. 12 O 2541/95. Dostupné z: [29] Rozhodnutí OLG Brandenburg, Německo, ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. 6 U 53/07. Dostupné z: [30] Rozhodnutí OLG Celle, Německo, ze dne 24. 5. 1995, sp. zn. 20 U 76/94. Dostupné z: [31] Rozhodnutí OLG Düsseldorf, Německo, ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 15 U 88/03. Dostupné z: [32] Rozhodnutí OLG Düsseldorf, Německo, ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 6 U 210/03. Dostupné z: [33] Rozhodnutí OLG Düsseldorf, Německo, ze dne 24. 4. 1997, sp. zn. 6 U 87/96. Dostupné z: [34] Rozhodnutí OLG Frankfurt am Main, Německo, ze dne 17. 9. 1991. Sp. zn. 5 U 164/90. Dostupné z: [35] Rozhodnutí OLG Hamburg, Německo, ze dne 28. 2. 1997, sp. zn. 1 U 167/95. Dostupné z: [36] Rozhodnutí OLG Hamm, Německo, ze dne 22. 9. 1992, sp. zn. 19 U 97/91. Dostupné z: [37] Rozhodnutí OLG Karlsruhe, Německo, ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 19 U 8/02. Dostupné z: [38] Rozhodnutí OLG Koblenz, Německo, ze dne 27. 9. 1991, sp. zn. 2 U 1899/89. Dostupné z: [39] Rozhodnutí OLG Koblenz, Německo, ze dne 31. 1. 1997. Sp. zn. 2 U 31/96. Dostupné z: [40] Rozhodnutí OLG München, Německo, ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. 7 U 2959/04. Dostupné z: 76

[41] Rozhodnutí OLG München, Německo, ze dne 2. 3. 1994, sp. zn. 7 U 4419/93. Dostupné z: [42] Rozhodnutí OLG Oldenburg, Německo, ze dne 1. 2. 1995, sp. zn. 11 U 64/94. Dostupné z: [43] Rozhodnutí OLG Saarbrücken, Německo, ze dne 3. 6. 1998, sp. zn. 1 U 703/97143. Dostupné z: [44] Rozhodnutí OLG Stuttgart, Německo, ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. 5 U 216/99. Dostupné z: [45] Rozhodnutí OLG Stuttgart, Německo, ze dne 21. 8. 1995, sp. zn. 5 U 195/94. Dostupné z: Nizozemsko [46] Rozhodnutí Hof Leeuwarden, Nizozemsko, ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 0400549. Dostupné z: Rakousko [47] Rozhodnutí OGH, Rakousko, ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 5 Ob 45/05m. Dostupné z: [48] Rozhodnutí OGH Rakousko, ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 1 Ob 74/99k. Dostupné z: [49] Rozhodnutí OGH, Rakousko, ze dne 6. 2. 1996, sp. zn. 10 Ob 518/95. Dostupné z: [50] Rozhodčí nález Schiedsgericht der Börse für landwirtschaftliche Wien, Rakousko, ze dne 10. 12. 1997, sp. zn. S 2/97. Dostupné z: Ruská federace

77

[51] Rozhodčí nález Tribunal of International Commercial Arbitration, Ruská federace, ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 39/2003. Dostupné z: [52] Rozhodčí nález Tribunal of International Commercial Arbitration, Ruská federace, ze dne 28. 5. 2004, sp. zn. 175/2003. Dostupné z: Spojené státy americké [53] Rozhodnutí U. S. District Court of Michigan, ze dne 17. 12. 2001, sp. zn. 1:01-CV691. Dostupné z: [54] Rozhodnutí U. S. District Court of New Jersey, ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. Civ. 015254 (DRD). Dostupné z: [55] Rozhodnutí U. S. District Court of New York, ze dne 29. 5. 2009, sp. zn. No. 08 Civ. 1587. Dostupné z: Španělsko [56] Rozhodnutí Audiencia Provincial de Barcelona, Španělsko, ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 1307/2000. Dostupné z: Švýcarsko [57] Rozhodnutí BG, Švýcarsko, ze dne 15. 9. 2000, sp. zn. 4C.105/2000. Dostupné z: [58] Rozhodnutí BG, Švýcarsko, ze dne 28. 10. 1998, sp. zn. 4C.179/1998/odi. Dostupné z: [59] Rozhodnutí HG Zürich, Švýcarsko, ze dne 30. 11. 1998, sp. zn. HG 930634/O. Dostupné z: [60] Rozhodnutí KG Zug, Švýcarsko, ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. A3 2001 34. Dostupné z:

78

Institut odstoupení od smlouvy v režimu Vídeňské úmluvy a NOZ

Recommend Documents