Odstoupení od smlouvy

Právnická fakulta Masarykovy univerzity

Katedra občanského práva

Diplomová práce

Odstoupení od smlouvy Alžběta Fuchsová 2010

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Odstoupení od smlouvy zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“ …………………….. Alţběta Fuchsová

2

Obsah Obsah .......................................................................................................................................... 3 Seznam pouţitých zkratek .......................................................................................................... 4 Úvod ........................................................................................................................................... 5 1. Principy.................................................................................................................................. 7 1.1. Princip pacta sunt servanda ............................................................................................ 7 1.2. Princip rovnosti .............................................................................................................. 8 2. Odstoupení od smlouvy obecně............................................................................................. 9 2.1. Pojem .............................................................................................................................. 9 2.2. Odstoupení od smlouvy z hlediska principů .................................................................. 9 2.3. Právní úprava ................................................................................................................ 10 2.4. Forma ............................................................................................................................ 11 2.5. Podmínky odstoupení od smlouvy ............................................................................... 12 2.6. Lhůty pro odstoupení od smlouvy ................................................................................ 13 2.7. Právní následky odstoupení od smlouvy ...................................................................... 14 2.8. Uplatňování nároků z odstoupení od smlouvy ............................................................. 16 2.9. Odstoupení od smlouvy a smluvní pokuta ................................................................... 17 3. Instituty podobné odstoupení od smlouvy ........................................................................... 19 3.1. Absolutní neplatnost právního úkonu........................................................................... 19 3.2. Relativní neplatnost právního úkonů ............................................................................ 20 3.3. Výpověď ....................................................................................................................... 22 3.4. Vrácení daru ................................................................................................................. 22 3.5. Splnění závazku ............................................................................................................ 23 4. Zákonné důvody pro odstoupení od smlouvy ..................................................................... 24 4.1. Zákonné důvody obecné ............................................................................................... 24 4.1.1. Tíseň za nápadně nevýhodných podmínek ............................................................ 24 4.1.2. Prodlení dluţníka ................................................................................................... 26 4.1.3. Volba způsobu a moţnost plnění........................................................................... 27 4.1.4. Fikce odstoupení od smlouvy ................................................................................ 28 4.2. Důvody pro odstoupení od spotřebitelské smlouvy ..................................................... 29 4.3. Důvody pro odstoupení od kupní a směnné smlouvy .................................................. 31 4.4. Důvody pro odstoupení od smlouvy o dílo .................................................................. 32 4.4.1. Důvody pro odstoupení od smlouvy o dílo na straně objednatele ........................ 33 4.4.2. Důvody pro odstoupení od smlouvy o dílo na straně zhotovitele ......................... 34 4.5. Důvody pro odstoupení od smlouvy u dalších smluvních typů ................................... 35 4.5.1. Důvody pro odstoupení od nájemní smlouvy........................................................ 35 4.5.2. Důvody pro odstoupení od příkazní smlouvy ....................................................... 36 4.5.3. Důvody pro odstoupení od smlouvy o ubytování ................................................. 37 4.5.4. Důvody pro odstoupení od cestovní smlouvy ....................................................... 37 5. Smluvní důvody pro odstoupení od smlouvy ...................................................................... 40 6. Odstoupení od smlouvy v dalších odvětvích soukromého práva ........................................ 41 6.1. Odstoupení od smlouvy v obchodním právu ................................................................ 41 6.2. Odstoupení od smlouvy v pracovním právu................................................................. 43 7. Odstoupení od smlouvy v návrhu nového občanského zákoníku ....................................... 45 8. Odstoupení od smlouvy v německém právu ....................................................................... 50 Závěr......................................................................................................................................... 52 Seznam pouţitých zdrojů ......................................................................................................... 54 Resumé ..................................................................................................................................... 58

3

Seznam použitých zkratek BG B

Bürgerliches Gesetzbuch in der Fassung der Bekanntmachung vom 2. Januar 2002 (BGBl. I S. 42, 2909; 2003 I S. 738), das zuletzt durch das Gesetz vom 28. September 2009 (BGBl. I S. 3161) geändert worden ist.

NO bčZ

Vládní návrh ObčZ [online]. vydáno dne 30.4.2009 [cit. 2010-06-09] dostupný z .

Obč

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

Obc

Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

OS

Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

ZP

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů

Z

hZ

Ř

Úvod V posledních letech byla v právní teorii i praxi často diskutovaným tématem otázka odstoupení od smlouvy a jeho následků, a to především v oblasti vlastnického práva a ochrany práv třetích osob. Poněkud opomíjena, dle mého názoru neprávem, je otázka důvodů pro samotné odstoupení od smlouvy. Odstoupení od smlouvy je institutem soukromého práva, který balancuje na hranici jeho obecných principů. Na jedné straně má slouţit k ochraně zájmů subjektů soukromého práva, na druhé straně můţe soukromoprávní vztahy značně narušit. Problematiku následků jakéhokoliv právního úkonu lze jen těţko řešit bez poznání jeho příčin. Pokud jsou tedy sporné některé otázky týkající se následků odstoupení od smlouvy, je třeba se podívat zpět k jeho důvodům, a to zejména z pohledu teorie, protoţe pokud je institut odstoupení od smlouvy vyřešen v rovině teoretické, je tím dán dobrý základ pro jeho praktické vyuţití a s tím i pro řešení problematiky jeho následků. Cílem této práce je tedy zhodnotit, jak je v českém občanském právu upraven institut odstoupení od smlouvy, zanalyzovat jeho jednotlivé důvody, porovnat jej s úpravou v dalších odvětvích soukromého práva i se zahraniční právní úpravou, dále zhodnotit úpravu tohoto institutu v návrhu nového občanskému zákoníku a nakonec navrhnout moţné změny v právní úpravě odstoupení od smlouvy de lege ferenda. Zahraniční právní úpravou, kterou zvolíme pro srovnání, je právní úprava německá. Důvodem pro tento výběr je jednak geografická blízkost a jednak společné východisko obou právních řádů, kterým je římsko právo. Německá právní úprava pak jistě můţe být také inspirující pro návrhy de lege ferenda, neboť jeho soukromoprávní úprava je více kontinuální, a tudíţ teoreticky lépe rozpracovaná. Pro zpracování této práce byly pouţity především formálně právní metody, a to metoda systematická, logická, gramatická, historická a srovnávací. Práce je rozčleněna do osmi kapitol včetně poznámek pod čarou, obsahu, seznamu pouţitých zkratek a pouţité literatury. Součástí práce je samozřejmě také úvod, závěr a cizojazyčné resumé. V první kapitole budeme rozebírat východiska pro odstoupení od smlouvy v podobě principů rovnosti a pacta sunt servanda. Druhá kapitola se bude zabývat obecnými otázkami týkající se odstoupení od smlouvy. Ve třetí kapitole zmíníme některé instituty soukromého práva, které jsou podobné odstoupení od smlouvy. Ve čtvrté kapitole rozebereme zákonné důvody pro odstoupení od smlouvy, a to jak obecné, tak důvody týkající

se jednotlivých smluvních typů upravených občanským zákoníkem. V páté kapitole se budeme zaobírat důvody pro odstoupení od smlouvy smluvními. Šestá kapitola bude popisovat důvody pro odstoupení od smlouvy v dalších odvětvích soukromého práva, a to v právu obchodním a pracovním. Sedmá kapitola nabídne srovnání současné právní úpravy institutu odstoupení od smlouvy s návrhem nového občanského zákoníku. Osmá kapitola pak poskytne exkurz do německého práva a jeho úpravy odstoupení od smlouvy v porovnání s právní úpravou českou. V závěru pak zhodnotíme současnou právní úpravu institutu odstoupení od smlouvy a zároveň návrhy de lege ferenda obsaţené v návrhu nového občanského zákoníku. Na závěr shrneme vlastní návrhy de lege ferenda, které vyplynou z analýzy jednotlivých důvodů pro odstoupení od smlouvy. Práce je zpracována dle právního stavu ke dni 1.6.2010.

1. Principy Občanské právo se opírá o řadu principů (zásad)1, které jako soubor obecných právních kategorií, představují zásadní vodítko při tvorbě a aplikaci jeho norem. V našem právním řádu nenajdeme jejich přesný výčet, i kdyţ pokusy o implementaci katalogu základních zásad do právních předpisů můţeme v minulosti nalézt,2 ale některé z nich našly své vyjádření v jednotlivých právních předpisech, ať uţ v Ústavě nebo v Občanském zákoníku3, jeţ jsou základními prameny občanského práva. Na tomto místě bych chtěla zmínit především dva principy, které dle mého názoru s institutem odstoupení od smlouvy souvisí nejvíce. Jsou to principy pacta sunt servanda a rovnost subjektů. U specifických otázek institutu odstoupení od smlouvy se však uplatňují téţ další právní principy, např. princip právní jistoty u odstupování od tzv. fixních smluv. Tyto „specifické principy“ budou podrobně popsány dále u jednotlivých aspektů odstoupení od smlouvy.

1.1. Princip pacta sunt servanda Princip pacta sunt servanda má svůj původ jiţ v římském právu, i kdyţ byl formulován aţ středověkými římskoprávními školami. Nejčastěji se překládá jako: smlouvy mají být dodrţovány4 nebo smlouvy mají být plněny a vyjadřuje závaznost smluv a dohod, povinnost stran plnit to, co bylo dohodnuto. Princip pacta sunt servanda bývá povaţován za nejvyšší přirozenou právní normu, od které je odvozeno veškeré právo5 a dnes je vyjádřen v normách soukromého práva jako povinnost smluvních stran vzájemně si poskytnout plnění, ke kterým se ve smlouvě zavázali. Příkladem můţe být kupní smlouva, jejímţ základem je povinnost prodávajícího převést na kupujícího vlastnické právo k věci a tuto věc mu také předat6 a na druhé straně povinnost

1

Otázka rozdílu mezi právními zásadami a principy není předmětem této práce. Např. Knapp pouţívá pouze termín obecné zásady právní, Telec striktně rozlišuje mezi principy a zásadami a pro Fialu jsou tyto pojmy synonymy. Pro účely této práce se budu drţet pojetí Fialy a nadále pouţívat pojem principy. 2 Jako např. v občanského zákoníku z r. 1964, který měl ve svém úvodu zakotveny tzv. zásady občanskoprávních vztahů. Tato část (čl. 1 – VIII) byla novelizací v roce 1991 pro svůj silně politický význam z textu zákona vypuštěna. 3 Fiala, J.; Hrušáková, M.; Hurdík, J. aj. Občanské právo. 1. 2. uprav. a dopl. vydání. Brno : Doplněk, 1993. s. 11. 4 Knapp, V.: Teorie práva, 1. vydání. Praha : C.H.Beck, 1995, s. 84. 5 Tamtéţ, s. 84. 6 Není však nutné, coţ ostatně také znalo jiţ římské právo, fyzické předání „z ruky do ruky“. Typicky např. u nemovitostí.

kupujícího věc přijmout a zaplatit za něj kupní cenu. Vyjmenované povinnosti jsou pak nezbytnými znaky kupní smlouvy, bez jejichţ určení by kupní smlouva vůbec nevznikla.

1.2. Princip rovnosti Společně se svobodou je rovnost základní kategorií určující postavení člověka v právu jakoţto společenském systému a zároveň se řadí mezi základní principy, které pomáhají tento systém pochopit. Jsou to kategorie především filosofické a sociologické, ale našly své uplatnění i v systému práva.7 Rovnost jako základní kategorie, která určuje postavení člověka v právu, není kategorií absolutní ani přirozenou.8 Mezi jednotlivci jsou nejrůznější rozdíly, které rovnost de facto vylučují, a nebylo by ani správné, ani moţné tyto nerovnosti vyrovnávat, zahlazovat. Právo se omezuje „pouze“ na rovnost sociální, nebo spíše úţeji na rovnost „před právem“, kterou vyjadřuje zásada, ţe po právu se má s kaţdým ve stejné situaci nakládat stejně. Sociální rovnosti obecně, tedy rovnosti kaţdého s kaţdým, dosáhnout nelze (i kdyţ o to v minulosti některá státní zřízení usilovala), ani by její dosaţení nebylo ţádoucí.9 Rovnost tedy znamená rovnost základního právního postavení, které spočívá především v odstranění bezdůvodných privilegií a diskriminace, a to jak diskriminace negativní, tak i pozitivní. Z toho vychází i náš právní řád, který v čl. 1 Listiny uvádí, ţe „lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech“.10 Princip rovnosti je oproti principu pacta sunt servanda nepoměrně mladší. Pojem rovnosti jiţ sice znalo i římské právo a byl zde základem pro chápání spravedlnosti, ale dnešní pojetí pochází aţ z období osvícenství, tedy z druhé poloviny 18. století.11

7

Knapp, V.: Teorie práva, 1. vydání. Praha : C.H.Beck, 1995, s.14. Tamtéţ, s. 21. 9 Tamtéţ, s.22. 10 Tamtéţ, s.22. 11 Tamtéţ, s. 14. 8

2. Odstoupení od smlouvy obecně 2.1. Pojem Odstoupení od smlouvy je právní úkon směřující k ukončení smluvního vztahu, za podmínek, které stanoví zákon nebo dohoda účastníků.12 Jedná se o jednostranný adresovaný právní úkon, jehoţ účinky nastávají v okamţiku, kdy dojde do dispoziční sféry druhého účastníka právního vztahu.

2.2. Odstoupení od smlouvy z hlediska principů Z hlediska principů rozebraných v předchozí kapitole je moţno nahlíţet na odstoupení od smlouvy z různých úhlů pohledu. Podle principu pacta sunt servanda bychom tak mohli chápat odstoupení od smlouvy jako jeho porušení, protoţe jednostranné zrušení smlouvy je přesným opakem toho, co tento princip hlásá, tedy povinnost smlouvu dodrţet. Na druhou stranu však můţe být v některých případech právo na odstoupení od smlouvy jedné strany dané tím, ţe druhá strana jiţ princip pacta sunt servanda porušuje, tzn. ţe neplní své povinnosti ze smlouvy vyplývající. Odstoupení od smlouvy by tak mohlo být jednak porušením smlouvy a jednak důsledkem porušení smlouvy. S druhou z těchto moţností, tedy odstoupením od smlouvy jako prostředkem ochrany té strany, která smlouvu dodrţuje, ale nemůţe ke stejnému jednání přinutit stranu druhou, jistě nebude mít nikdo problém souhlasit. První moţnost je oproti tomu značně problematická, protoţe moţnost jednostranně zrušit smlouvu jako taková by umoţňovala kaţdé ze stran velkou míru svévole a silně by porušovala i princip právní jistoty. Z tohoto důvodu by měla právní úprava institutu odstoupení od smlouvy obsahovat jasné podmínky, za kterých je moţné jej uplatnit, aby existovala vzájemná předvídatelnost jednání druhé strany a zůstal tak zachován princip právní jistoty. Mělo by tak být zajištěno, aby odstoupení od smlouvy bylo moţné buď jako následek porušení smlouvy, s tím, ţe by toto porušení mělo být úţeji specifikováno tak, aby „sankcí“ odstoupení od smlouvy bylo stiţeno jen takové porušení, které znemoţňuje další trvání smluvního stavu nebo by se takové trvání stalo pro jednu tu ze stran, která smlouvu neporušila nevýhodným, nebo jako svévolné rozhodnutí jedné ze stran, které ovšem nesmí narušovat legitimní očekávání a proto by taková

12

Srov. § 48 ObčZ.

moţnost měla být omezena stanovením lhůty, ve které lze od smlouvy odstoupit, nebo stanovením sankce pro takový případ. Z hlediska druhého principu popsaného v první kapitole této práce, tedy principu rovnosti, se jednostranné zrušení smlouvy můţe téţ zdát zdánlivě jako nepřípustné. Opět lze proto uvaţovat o odstoupení od smlouvy jako obraně jedné smluvní strany v případě, ţe druhá smluvní strana předmětnou smlouvu sama jiţ porušuje. Dále by bylo myslitelné umoţnit jedné ze stran odstoupit od smlouvy v případě, ţe vztah těchto stran je jiţ ze své podstaty vztahem nerovným (např. vztah podnikatel – spotřebitel) a moţnost odstoupit od smlouvy, samozřejmě opět za určitých podmínek (např. stanovení lhůty), je pak prostředkem jeho „vyrovnání“. Odstoupení od smlouvy, které není následkem porušení smlouvy druhou stranou ani určitým zvýhodněním slabší strany smluvního vztahu, by z hlediska principu rovnosti nemělo být umoţněno, příp. by mělo být sankcionováno. Pokud tedy právní úprava institutu odstoupení od smlouvy vychází z výše uvedených principů, pak je třeba chápat odstoupení od smlouvy jako výkon práva, tedy legální moţnost jedince chovat se určitým způsobem, a nikoliv jako porušení smluvní povinnosti.13

2.3. Právní úprava Legislativní zakotvení institutu odstoupení od smlouvy není v českém občanském právu ucelené, systematické.14 Ustanovení týkající se odstoupení od smlouvy jsou tak rozptýlena v celém Občanském zákoníku. Obecnou úpravu najdeme v § 48 ObčZ, dílčí specifika pak v obecných ustanoveních závazkového práva, dále pak v ustanoveních souvisejících se spotřebitelskými smlouvami, kupní a směnnou smlouvou, smlouvou o dílo, nájemní smlouvou a dalšími smluvními typy, upravenými v občanském zákoníku. Tato jednotlivá ustanovení budou probrána podrobněji v další kapitole. Specificky jsou některé podmínky odstoupení od smlouvy upraveny téţ v předpisech jiných právních odvětví (obchodní zákoník, zákoník práce, atd.).

13

Srov. Roszsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.3.1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96. Roztříštěnost úpravy je viditelná nejen v samotném ObčZ, ale také v tom, ţe jednotlivá soukromoprávní odvětví mají svou odlišnou úpravu tohoto institutu. 14

2.4. Forma Po formální stránce musí odstoupení od smlouvy splňovat všechny náleţitosti právního úkonu, tzn. musí být učiněn svobodně, váţně, určitě a srozumitelně.15 V případě odstoupení od smlouvy je důleţitý také způsob jeho vyjádření. Zákon umoţňuje učinit právní úkon výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.16 U tohoto, tzv. konkludentního jednání, je však třeba vţdy dbát na to, aby druhý účastník skutečně věděl, ţe došlo k odstoupení od smlouvy. Proto je v praxi vţdy lépe (hlavně z hlediska příp. pozdějšího dokazování a právní jistoty), aby odstoupení od smlouvy bylo výslovné a pokud moţno písemné. Písemná forma je u odstoupení od smlouvy v občanském právu vyţadována jen u smluv, které byly také písemně uzavřeny.17 Je důleţité rozlišovat mezi smlouvou uzavřenou v písemné formě a písemným potvrzením ústní dohody. Písemné potvrzení ústní dohody nenahrazuje písemnou formu, a tudíţ k odstoupení od takové smlouvy stačí opět ústní forma. Odstoupení od smlouvy je právním úkonem adresovaným, k jeho platnosti je nutné, aby byl doručen druhému účastníkovi smlouvy. Pokud je na straně druhé účastníka smlouvy více osob (např. manţelé), musí se dostat do dispozice všech, nestačí jej doručit jen jednomu z nich.18 K otázce dojití do dispozice druhého účastníka se vyjádřil Nejvyšší soud, kdyţ v rozhodnutí ze dne 17.2.2000, sp.zn. 22 Cdo 1374/98 judikoval, ţe k odstoupení od smlouvy jako jednostrannému adresovanému právnímu úkonu „je třeba, aby došel druhému účastníkovi smlouvy; samotná skutečnost, ţe druhý účastník mohl z okolností dovodit, ţe byla projevena vůle od smlouvy odstoupit, nemá účinky dojití projevu vůle.“ Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, ţe „písemnost se ocitne ve sféře dispozice druhého účastníka tím, ţe získá moţnost seznámit se s jejím obsahem. Není přitom vţdy nezbytné, aby se druhý účastník opravdu s obsahem projevu vůle seznámil; rozhodující je, aby měl – objektivně vzato – moţnost obsah písemnosti poznat.“19 Pokud tedy druhý účastník odmítne danou písemnost převzít, nemůţe to být k tíţi toho, kdo od smlouvy odstoupil.

15

Srov. § 37 odst. 1 ObčZ. Srov. § 35 odst. 1 ObčZ. 17 Srov. § 40 odst. 2 ObčZ. 18 Srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.5.2001, sp.zn. 22 Cdo 3005/99. 19 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.2.2009, sp. zn. 28 Cdo 4820/2008. 16

2.5. Podmínky odstoupení od smlouvy Jak jiţ bylo řečeno výše, aby nedošlo k porušení zásady pacta sunt servanda, je třeba přesně stanovit podmínky, za kterých je moţné od smlouvy odstoupit. Základním předpokladem pro odstoupení od smlouvy je platně uzavřená smlouva.20 Je proto důleţité rozlišovat vady samotného projevu vůle, který činí smlouvu absolutně nebo relativně neplatnou, a vady plnění na základě smlouvy, které mohou být důvodem pro odstoupení od smlouvy.21 Právní úkon (tedy i smlouva), aby vznikl jako platný, musí splňovat náleţitosti dané právním řádem. Vedle toho, ţe jednající musí být způsobilý k právním úkonům, je dále zapotřebí, aby se vůle v právním úkonu projevená shodovala se svým projevem; právní úkon však musí být také moţný a dovolený.22 Z hlediska platnosti rozdělujeme právní úkony na platné, relativně neplatné a absolutně neplatné. Relativně neplatné a absolutně neplatné právní úkony budou rozebrány v následující kapitole, nyní se zaměřím na otázku platnosti právního úkonu. Platnost právního úkonu je dle §§ 37 - 40 ObčZ podmíněna splněním všech jeho náleţitostí. Tyto náleţitosti dělíme do pěti základních skupin na náleţitosti subjektu (právní subjektivita, způsobilost k právním úkonům), náleţitosti vůle (danost, svoboda, váţnost, absence omylu), náleţitosti projevu (určitost, srozumitelnost, forma), náleţitosti poměru vůle a projevu (shoda) a náleţitosti předmětu (moţnost a dovolenost). Dalším předpokladem pro odstoupení od smlouvy je, ţe existuje zákonem předvídaný a stanovený důvod pro odstoupení od smlouvy. Tyto důvody upravuje ustanovení § 48 odst. 1 ObčZ, kdyţ stanoví, ţe odstoupit od smlouvy můţe účastník smluvního vztahu jen tehdy, pokud je taková moţnost upravena přímo v občanském zákoníku nebo je taková moţnost dohodnuta účastníky tohoto vztahu.23 Důvody pro odstoupení od smlouvy proto můţeme rozdělit do dvou základních kategorií, a to na zákonné a smluvní.

20

Srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21.2.2001, sp.zn. 22 Cdo 1848/2000. Švestka,J.,Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009. s. 418. 22 Urfus, Valentin. Obecné dějiny státu a práva. Římské právo soukromé, Univerzita J.E.Purkyně, Fakulta právnická, 1.vyd., Brno 1979, s. 22. 23 Švestka,J.,Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009. s. 418. 21

K zákonným důvodům pro odstoupení od smlouvy patří: uzavření smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek (§ 49 ObčZ), důvody upravené v části první, hlavě páté ObčZ, vztahující se ke spotřebitelským smlouvám (např. § 53 odst. 7 ObčZ, § 56 odst. 3 písm. e) ObčZ, § 57 odst. 1, 3 ObčZ), prodlení dluţníka (§ 517 odst. 1 ObčZ), zmaření volby způsobu splnění závazku (§ 561), nemoţnost plnění (§ 575 odst. 3, § 576 ObčZ) a dále důvody týkající se jednotlivých smluvních typů upravených v občanském zákoníku. Jedná se o důvody pro odstoupení od kupní smlouvy (§§ 613, 616 a 622 ObčZ), od smlouvy o dílo (§§ 635, 636, 637, 638, 639 a 642 ObčZ), od nájemní smlouvy (§§ 666, 667, 679, 684 a 716 ObčZ), od příkazní smlouvy (§ 735 ObčZ), od smlouvy o ubytování (§ 759 ObčZ) a od cestovní smlouvy (§§ 852e a 852g ObčZ). Dále zná občanský zákoník tzv. fikci odstoupení od smlouvy (§§ 47 a 518 ObčZ). Jak jiţ bylo řečeno, občanský zákoník předpokládá i moţnost stran dohodnout si vlastní podmínky odstoupení od smlouvy. Tato moţnost však není neomezená, jak bude popsáno dále.

2.6. Lhůty pro odstoupení od smlouvy Občanský zákoník obecnou úpravu lhůt pro odstoupení od smlouvy neobsahuje. Stanoví však lhůty pro některé druhy smluv – např. u spotřebitelských smluv uzavřených při pouţití prostředků komunikace na dálku má spotřebitel právo od smlouvy odstoupit do 14 dnů od převzetí zboţí (v případě nesplnění informační povinnosti ze strany dodavatele však můţe být tato lhůta aţ 3 měsíce)24. Lhůta pro odstoupení od smlouvy počíná běţet okamţikem, kdy dojde ke skutečnosti, kterou právní řád povaţuje za důvod pro odstoupení od smlouvy (např. okamţik, od kterého je dluţník v prodlení). Konec lhůty je pak stanoven přímo v zákoně pro konkrétní případ nebo se uplatní ustanovení týkající se promlčení. Odstoupení od smlouvy je výkonem práva, a to práva majetkového, a vztahuje se na něj tudíţ obecná tříletá promlčecí lhůta25, 26. Je však třeba upozornit na to, ţe pokud není lhůta k odstoupení od smlouvy výslovně stanovena, platí, ţe je moţné od smlouvy odstoupit kdykoliv poté, co byla platně uzavřena. Případné promlčení musí namítnout dluţník před soudem.27

24

Srov. § 53 odst. 7 ObčZ. Srov. § 100 odst. 2 a § 101 ObčZ. 26 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.1.2007, sp.zn. 30 Cdo 2047/2006. 27 Srov. § 100 odst. 1. 25

Od lhůty pro odstoupení od smlouvy je třeba odlišit lhůty pro vzájemné vrácení poskytnutých plnění po právoplatném odstoupení od smlouvy. Pro tento případ se pouţije ustanovení § 107 ObčZ, které upravuje promlčení práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, které stanoví subjektivní dvouletou a objektivní tříletou, resp. desetiletou promlčecí dobu. Problematickou se stává situace, kdy je mezi stranami sporná platnost odstoupení od smlouvy. Strana, která popírá platnost odstoupení od smlouvy a nadále se chová jako vlastník věci, kterou je povinna na základě odstoupení od smlouvy vrátit, by pak v případě potvrzení platnosti tohoto odstoupení od smlouvy soudem mohla namítat promlčení práva na bezdůvodné obohacení. Nejvyšší soud v tomto případě judikoval,28 ţe ačkoliv účinky odstoupení od smlouvy nastávají okamţikem jeho doručení druhé straně a následné rozhodnutí soudu, který odstoupení od smlouvy prohlásí za platné, má pouze deklaratorní účinky, počíná běţet promlčecí lhůta pro vydání bezdůvodného obohacení aţ okamţikem, kdy je tento rozsudek vyhlášen, nebo, pokud není smluvní strana zpochybňující platnost odstoupení od smlouvy přítomna jeho vyhlášení, jeho doručením této straně. V tomto případě se pak jedná o subjektivní promlčecí lhůtu.

2.7. Právní následky odstoupení od smlouvy Následkem odstoupení od smlouvy je dle občanského zákoníku zrušení smlouvy ex tunc. Na smlouvu se tedy pohlíţí tak, jako by nikdy nevznikla. Plnění poskytnutá před okamţikem odstoupení od smlouvy se povaţují za bezdůvodné obohacení a povinností stran je si tato plnění vrátit.29 Následkem odstoupení od smlouvy je tak navrácení stavu do doby před uzavřením smlouvy. Platným odstoupením od smlouvy zanikají také závazky akcesorické, jako je ručení nebo smlouva o úvěru, která zajišťuje financování předmětu smlouvy hlavní. Svůj vlastní ţivot mají závazky vzniklé na základě původní smlouvy, které se ale po svém vzniku stávají samostatnými obligacemi. Sem patří nároky na náhradu škody nebo na zaplacení smluvní pokuty30, pokud vznikly před samotným odstoupením od smlouvy. V judikatuře byla spornou otázka účinků odstoupení od smlouvy. Vesměs panovala shoda ohledně účinků závazkových, kdy odstoupením od smlouvy došlo ke zrušení závazkového vztahu, v oblasti věcných práv však docházelo k rozporům. Zatímco např. Krajský soud

28

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.2003, sp.zn. 33 Odo 766/2002. Srov. § 457 ObčZ. 30 Srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.6.2003, sp. zn. 33 Odo 131/2003. 29

v Brně v rozsudku ze dne 21. 11. 1997, sp. zn. 35 Ca 55/97, dovozoval, ţe se zrušením závazkového vztahu se obnovují i původní věcná práva, Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 27. 5. 1994, sp. zn. 33 Ca 71/94, zastával názor31, ţe odstoupením od smlouvy se ruší závazkové vztahy a k obnově původních věcných práv je třeba, aby strany uzavřely dohodu podle § 457 ObčZ. Nakonec Nejvyšší soud v rámci sjednocování judikatury vydal dne 28.6.2000 stanovisko pod sp.zn. Cpjn 38/98, k výkladu ustanovení zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, v jehoţ V. části judikoval, ţe „odstoupením od smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti zaniká právní titul, na jehoţ základě nabyl účastník smlouvy vlastnické právo, a obnovuje se původní stav. Následný zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí má pouze deklaratorní účinky a provádí se záznamem (§ 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů).“ Přiklonil se tedy v podstatě k názoru Krajského soudu v Brně, tedy, ţe zrušením závazkového vztahu se obnovují i původní věcná práva. Ústavní soud a Nejvyšší soud se ve své rozhodovací činnosti několikrát zabývaly také otázkou účinků odstoupení od smlouvy vůči třetím osobám. Ústavní soud výrokem nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, uveřejněným pod číslem 307/2007 Sb. určil, ţe odstoupením od smlouvy podle § 48 odst. 2 obč. zák. se - není-li právním předpisem nebo účastníky dohodnuto jinak - smlouva od počátku ruší, avšak pouze s účinky mezi jejími účastníky. Vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své vlastnické právo nabyli v dobré víře, neţ došlo k odstoupení od smlouvy, poţívá ochrany v souladu s článkem 11 Listiny základních práv a svobod a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv vyvěrajícími z pojmu demokratického právního státu ve smyslu článku 1 odst. 1 Ústavy, a nezaniká.32 Největší důraz je v tomto případě kladen především na otázku dobré víry dalších nabyvatelů, protoţe právě na její přítomnosti či absenci závisí, zda dojde k restituci vlastnického práva původního vlastníka. Dobrá víra je v rozsudku Nejvyššího soudu, citovaném v předchozím odstavci, definována jako „vnitřní přesvědčení určité osoby, ţe nejedná protiprávně. Jedná se (tedy) o psychický stav, vnitřní přesvědčení, subjektu, které samo o sobě nemůţe být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichţ prostřednictvím se vnitřní přesvědčení projevuje navenek, tedy okolnosti, z nichţ lze dovodit přesvědčení příslušné osoby o její dobré víře.“ Nejvyšší soud dále dovozuje, a s tímto názorem se 31 32

Stejně tak např. i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7.10.1996, sp. zn. 11 Cmo 165/96. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.1.2008, sp.zn. 31 Cdo 3177/2005.

ztotoţňuji, ţe dobrou víru prokazuje ten, komu působí prospěch. V daném případě se jednalo o dalšího nabyvatele, kterému se dobrou víru při nabytí vlastnického práva nepodařilo prokázat, neboť s předloţených důkazů vyplývalo, ţe v okamţiku uzavření kupní smlouvy věděl, ţe jsou dány skutečnosti, které původního vlastníka opravňují k odstoupení od smlouvy. K ochraně práv třetích osob se objevily i nesouhlasné názory33, které argumentovaly porušením zásady, ţe nikdo nesmí na druhého převést více práv neţ má sám, a pokud tedy odstoupením od smlouvy odpadá právní titul nabytí vlastnictví, které bylo předtím převedeno na třetí osobu, došlo k nabytí vlastnického práva od nevlastníka. Na tento názor reagoval mj. Jiří Spáčil s tím, ţe „platnost smlouvy lze posuzovat jen na základě stavu, který zde byl v době jejího uzavření; platná smlouva se nemůţe stát dodatečně neplatnou (s výjimkou případu relativní neplatnosti). (...) Odstoupení od smlouvy nemůţe mít za následek dodatečnou neplatnost navazujících smluv; taková dodatečná neplatnost by vlastně znamenala nepřípustnou retroaktivitu svého druhu a vedla by k tomu, ţe by si nikdo nemohl být jistý nabytým vlastnictvím.“34, 35 K tomu je nutné také poznamenat, ţe při poměřování ochrany práv třetích osob a práv původního vlastníka, který odstoupil do smlouvy např. z důvodu nezaplacení kupní ceny, je třeba zahrnout i moţnost přijetí dalších opatření, které jsou takové situaci schopny zamezit. Jedná se o vyuţití nejrůznějších zajišťovacích prostředků, v případě nejčastěji diskutovaných nemovitostí jde pak o zástavní právo.

2.8. Uplatňování nároků z odstoupení od smlouvy Jak jsem uvedla v předchozí podkapitole, povinností stran po odstoupení od smlouvy je vrátit si poskytnutá plnění. V ideálním případě si tato plnění strany vrátí dobrovolně. Pokud k dobrovolnému vydání plnění, kterým je vše, co strany na základě smlouvy, od které bylo odstoupeno, nabyly36, nedojde, můţe se kaţdá ze stran domáhat tohoto plnění prostřednictvím civilní ţaloby na plnění dle § 80 písm. b) OSŘ. Ţaloba na plnění se uplatní i v situaci, kdy je mezi stranami sporná otázka platnosti odstoupení od smlouvy. Pro ţalobu na určení, zda tu právní vztah je či není dle § 80 písm. c) OSŘ (tzn. jestli bylo od smlouvy platně odstoupení), 33

Veselý, Jan, Rakovský, Adam, Šimková, Radka. Neplatnost veřejné draţby nedobrovolné. Právní rozhledy. 2001, roč. 9, č. 3. 34 Spáčil, Jiří. Ještě k nabytí od nevlastníka v judikatuře. Právní rozhledy. 2001, roč. 9, č. 5. 35 Podobně také v: Spáčil, Jiří. Můţe oprávněný drţitel převést vlastnictví k věci? Právní rozhledy. 2000. roč. 8, č. 9. 36 Srov. § 458 ObčZ.

zde není dán poţadovaný naléhavý právní zájem, jak je soustavně judikováno Nejvyšším soudem.37 V případě sporu o platnosti odstoupení smlouvy tedy ta ze stran, která tuto platnost tvrdí, zpravidla se jedná o stranu, která od smlouvy odstoupila, podá ţalobu na plnění a platnost odstoupení od smlouvy bude soud řešit jako předběţnou otázku. Lze si představit i situaci opačnou, kdy z uzavřené smlouvy ještě plnění nebylo poskytnuto, nebo plnila jen jedna strana, a od smlouvy odstoupí strana, která ještě neplnila. Druhá strana by pak ţalobou u soudu musela poţadovat plnění vyplývající ze smlouvy s odkazem na neplatnost odstoupení od smlouvy, kterou by pak soud opět řešil jako předběţnou otázku. Otázku naléhavého právního zájmu také řeší soudy především v souvislosti s určením vlastnictví k nemovitosti, které se obnovilo odstoupením od smlouvy, ale tato skutečnost se neprojevila záznamem v katastru nemovitostí. I zde Nejvyšší soud nevyloučil moţnou kumulaci s ţalobou na plnění, konkrétně s ţalobou na vyklizení nemovitosti,38 a zároveň konstatoval, ţe naléhavý právní zájem nemůţe být dán v případě, kdy strana poţadující určení jejího vlastnictví sama nevrátila poskytnuté plnění (kupní cenu).

2.9. Odstoupení od smlouvy a smluvní pokuta Smluvní pokuta je jedním ze zajišťovacích prostředků v občanském právu. Je upravena v §§ 544 a 545 ObčZ a „představuje peněţitou částku, kterou je dluţník povinen zaplatit věřiteli, v případě, ţe nesplní svou smluvní povinnost, i kdyţ porušením povinnosti věřiteli nevznikne škoda (§ 544 odst. 1 ObčZ). Smluvní pokutou lze zajišťovat jakoukoliv právní (smluvní nebo zákonnou) povinnost, ať jiţ se týká peněţitého či jiného plnění. Zákon nevylučuje moţnost sjednání smluvní pokuty za prodlení s placením peněţitého závazku.“39 Smluvní pokuta musí být sjednána písemně. Toto ujednání můţe dále obsahovat konkrétní porušení smluvní povinnosti, které bude stiţeno povinností platit smluvní pokutu, nebo se můţe vztahovat na jakékoliv porušení smlouvy. Součástí ujednání musí být stanovena její výše nebo způsob jejího určení. Smluvní pokuta je také chápána jako paušální náhrada škody, to znamená, ţe nárok na ní vzniká porušením smluvní povinnosti a nahrazuje náhradu škody, pokud tímto porušením nějaká škoda vznikne. Vznikne-li vyšší škoda, neţ jakou „kryje“ smluvní pokuta, můţe věřitel poţadovat uhrazení rozdílu mezi smluvní pokutou a výší škody pouze v tom případě, ţe tato 37

Např. Rozhodnutí Nejvyššího soud ze dne 29.8.2007 sp. zn. 33 Cdo 1321/2007. Rozhodnutí Nejvyššího soud ze dne 11. 7. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1988/2000. 39 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.7.2004, sp. zn. 33 Odo 370/2004. 38

moţnost byla předem sjednána. Na druhou stranu, pokud dluţník prokáţe, ţe porušení povinnosti, na které je zaplacení smluvní pokuty, nezavinil, není povinen platit ani smluvní pokutu. Zaplacením smluvní pokuty nezaniká povinnost plnit, která byla smluvní pokutou zajištěna, v rámci ujednání o smluvní pokutě však mohou strany toto vyloučit. Ve vztahu k odstoupení od smlouvy bývá smluvní pokuta často zaměňována s odstupným. V judikatuře je také často řešena problematika smluvní pokuty sjednané pro případ odstoupení od smlouvy. Vzhledem k tomu, ţe (jak bylo řečeno výše) odstoupení od smlouvy je výkonem práva, nikoliv porušením povinnosti smlouvu dodrţet, nepřipadá sjednání smluvní pokuty pro tento případ v úvahu a takové jednání je proto absolutně neplatné pro rozpor se zákonem.40 Ve vztahu k účinkům odstoupení od smlouvy pak chci jen připomenout, co bylo uvedeno jiţ výše, ţe odstoupením od smlouvy nezaniká nárok na zaplacení smluvní pokuty, pokud tento nárok vznikl ještě před odstoupením. Můţe se také stát, ţe na základě jednoho porušení smlouvy vznikne zároveň nárok na zaplacení smluvní pokuty a zároveň právo na odstoupení od smlouvy.

40

Srov. Rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003.

3. Instituty podobné odstoupení od smlouvy V občanském právu existuje celá řada institutů, které vedou k ukončení smluvního vztahu. Tyto instituty se v některých svých znacích podobají také institutu odstoupení od smlouvy nebo s ním bývají, a to neoprávněně, zaměňovány. V následujících oddílech bych chtěla některé z nich přiblíţit a to z toho pohledu, čím se od odstoupení od smlouvy liší, příp. jaká je jejich moţná vzájemná aplikace.

3.1. Absolutní neplatnost právního úkonu Absolutně neplatný právní úkon je takový úkon, který vykazuje natolik závaţné nedostatky, ţe není schopen vyvolat ţádné právní účinky. Tyto nedostatky mohou spočívat např. v nedostatku způsobilosti k právním úkonům některého ze subjektů, v absenci skutečné a svobodné vůle, v působení bezprávné výhrůţky, v nedostatku váţnosti vůle, v nesrozumitelnosti nebo neurčitosti projevu, v nedodrţení zákonem předepsané formy, ve vědomé neshodě vůle a jejího projevu (jednostranné i dvoustranné), v nemoţnosti nebo nedovolenosti předmětu právního úkonu, v rozporu se zákonem nebo s dobrými mravy a v obcházení zákona.41 Společné pro odstoupení od smlouvy a absolutní neplatnost právního úkonu je to, ţe oba působí ex tunc, tedy od okamţiku jejich vzniku, avšak zatímco na absolutně neplatný právní úkon se pohlíţí jako na právní úkon existující, ale neúčinný, na právní úkon, od nějţ bylo později odstoupeno, se pohlíţí, jako by nebyl vůbec učiněn. Dalším rozdílem je to, ţe absolutní neplatnost nastává ex lege, soud k ní přihlíţí ex offo a můţe se jí dovolat kaţdý, kdo na ní má právní zájem. Naproti tomu odstoupení od smlouvy je v dispozici účastníka, kterému v daném případě zákon nebo smluvní ujednání dává moţnost jednostranně zrušit platně uzavřenou smlouvu. K odstoupení od smlouvy tak nedochází automaticky při nastoupení daných podmínek, ale je k němu třeba aktivita tohoto účastníka ve formě jednostranného právního úkonu. Podobným znakem obou institutů je také nemoţnost zvrátit jejich účinky. Tak jako není moţné absolutně neplatný právní úkon zpětně konvalidovat, nemůţe účastník, který od smlouvy odstoupil, vzít toto odstoupení zpět.

41

Fiala, J.; Hrušáková, M.; Hurdík, J. aj. Občanské právo. 1. 2. uprav. a dopl. vydání. Brno : Doplněk, 1993, s. 35-46.

Co se týká vzájemného vztahu absolutní neplatnosti právního úkonu a odstoupení od smlouvy, tak jsou to instituty, které se svou podstatou vzájemně vylučují. Není totiţ moţné odstoupit od smlouvy, která je od svého počátku neplatná.42,43

3.2. Relativní neplatnost právního úkonů Pokud nějaký právní úkon vykazuje vady, které ovšem nejsou natolik závaţné, aby způsobily jeho absolutní neplatnost, přichází v úvahu relativní neplatnost právního úkonu. V takovém případě se právní úkon povaţuje za platný a vyvolává právní účinky, dokud se jeho neplatnosti osoba, která je tímto úkonem dotčena (nemusí se nutně jednat o účastníka právního úkonu) nedovolá. Osobou dovolávající se relativní neplatnosti ale nesmí být ten, kdo tuto neplatnost způsobil.44 Případy relativní neplatnosti jsou v občanském zákoníku vyjmenovány taxativním výčtem v § 40a. Jedná se o právní úkony učiněné v omylu dle § 49a ObčZ, spotřebitelské smlouvy uzavřené nebo obsahující ujednání v neprospěch spotřebitele (§ 55 ObčZ), opomenutí předkupního práva spoluvlastníků (§ 140 ObčZ), absence souhlasu druhého z manţelů k právnímu úkonu, který nespadá pod obvyklou správu majetku náleţejícího do společného jmění manţelů (§ 145 odst. 2 ObčZ), nedodrţení minimální výše dědického podílu potomků (zletilých i nezletilých), kteří nebyli vyděděni (§ 479 ObčZ), sjednání ceny v kupní smlouvě v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (§ 589 ObčZ), pořizování věcí nad rámec věcí běţných, týkajících se společného nájmu bytu, bez souhlasu ostatních společným nájemců (§ 701 odst. 1 ObčZ), sjednání odměny zprostředkovatele v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (§ 775 ObčZ), absence zákonných náleţitostí cestovní smlouvy (§ 852b odst. 2 a 3 ObčZ), nedodrţení smluvené formy právního úkonu a rozpor právního úkonu s obecně závazným předpisem o cenách45. Pro odstoupení od smlouvy a relativní neplatnost právního úkonu je společné, ţe jejich účinky nastávají ex tunc, avšak relativní neplatnost právního úkonu, narozdíl od odstoupení od smlouvy, je moţné konvalidovat, tzn. dodatečně odstranit jeho vady a učinit z něj právní úkon platný. Účinky odstoupení od smlouvy je moţné odstranit jedině uzavřením nového 42

Srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. srpna 1974, sp. zn. 3 Cz 36/74, uveřejněný pod č. 22/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 43 Na druhou stranu, vzhledem k tomu, ţe odstoupení od smlouvy je právním úkonem, je moţné si představit situaci, kdy jako takové bude absolutně neplatné (např. pouhé ústně sdělené odstoupení od písemně uzavřené smlouvy). 44 Srov. § 40a ObčZ. 45 Takový právní úkon je neplatný pouze v tom rozsahu, v jakém danému předpisu odporuje.

právního úkonů.46 Rozdílná je také povaha skutečností, které tyto instituty podmiňují. Zatímco u relativní neplatnosti právního úkonu se jedná o vady, které existují jiţ v okamţiku vzniku právního úkonu, skutečnosti, které umoţňují odstoupení od smlouvy, nastávají zpravidla47 aţ v průběhu trvání smluvního vztahu. Společným znakem těchto institutů je také potřeba aktivity účastníků k nastoupení účinků, ale zatímco odstoupit od smlouvy můţe pouze její přímý účastník, relativní neplatnosti právního úkonu se můţe dovolávat i osoba, která přímým účastníkem právního úkonu není, ale je tímto úkonem dotčena (např. ten z manţelů, bez jehoţ souhlasu byl právní úkon učiněn, nebo potomek, jemuţ v závěti bylo odkázáno méně, neţ je jeho zákonný podíl). V minulosti docházelo k vzájemnému prolínání těchto institutů, zejm. co se týče důvodů pro jejich uplatnění. Např. podle občanského zákoníku z roku 195048 byl úkon učiněný v tísni za nápadně nevýhodných podmínek relativně neplatný49, zatímco dnes je moţné od takového úkonu odstoupit. Opačně zase od úkonu učiněného v omylu, který je v současné právní úpravě relativně neplatný, bylo moţné v minulosti odstoupit.50 Narozdíl od absolutní neplatnosti právního úkonu je odstoupení od relativně neplatného právního úkonu moţné. K tomu je však nutné kumulativní splnění následujících podmínek: 1. relativní neplatnosti právního úkonu se ţádná z osob k tomu oprávněných nedovolala51 (a právní úkon se tak povaţuje za platný) a 2. nastaly skutečnosti umoţňující odstoupit od smlouvy.

46

Fiala, J.; Hrušáková, M.; Hurdík, J. aj. Občanské právo. 1. 2. uprav. a dopl. vydání. Brno : Doplněk, 1993, s. 48. 47 Výjimkou je v tomto případě odstoupení od smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek (§ 49 ObčZ), které je pozůstatkem institutu odstoupení od vadného úkonu. 48 Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník. 49 Srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.2.2003, sp. zn. 22 Cdo 1590/2001. 50 Srov. znění § 49 ObčZ před novelou č. 131/1982 Sb., účinnou od 1.4.1983. 51 Existuje spor mezi právními teoretiky a soudní praxí o omezení moţnosti dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu aplikací obecné tříleté promlčecí lhůty (pro její aplikaci např. rozhodnutí Nejvyššího soudu CSR, uveřejněným pod č. 50/85 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Osobně se domnívám, ţe aplikace promlčecí lhůty pro dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu je především z důvodu právní jistoty účastníků vztahu na místě s tím, ţe pro případy, kdy se relativní neplatnosti právního úkonu dovolává osoba, která není účastníkem právního úkonu, ale je tímto úkonem dotčena, bych navrhovala zavedení promlčecí lhůty subjektivní.

3.3. Výpověď Výpověď, jakoţto způsob zániku závazku upravený v § 582 ObčZ, je často (především mezi laiky) povaţována za podobnou odstoupení od smlouvy a někdy s ním také zaměňována, ale společných znaků u nich mnoho nenajdeme. Výpověď je určena jako způsob zániku pro závazkové vztahy, které jsou sjednány na dobu neurčitou a jejichţ předmětem je závazek k nepřetrţité nebo opakované činnosti, nebo závazek zdrţet se určité činnosti anebo strpět určitou činnost52. Kromě výpovědi je moţné tyto vztahy ukončit také dohodou stran, tedy dvoustranným právním úkonem. Na rozdíl od dohody, ve které je moţné sjednat termín ukončení smluvního vztahu libovolně, nastávají účinky výpovědi aţ uplynutím výpovědní lhůty, která je obecně stanovena na tříměsíční ke konci kalendářního čtvrtletí, kterou je však moţné upravit smluvně nebo je tak učiněno zákonem pro jednotlivé případy. Výpověď tak narozdíl od odstoupení od smlouvy směřuje svými účinky do budoucnosti. Jediným signifikantním společným znakem tedy zůstává to, ţe se jedná o jednostranný právní úkon.

3.4. Vrácení daru Vrácení daru je způsob zániku závazku, který je z institutů uvedených v této podkapitole odstoupení od smlouvy nejbliţší. Vrácení daru je velmi specifický institut, který se týká pouze darovací smlouvy. Moţnost zrušit darovací smlouvu má jak obdarovaný53, který můţe vrátit dar, pokud tento má vady, na kterého dárce neupozornil, tak dárce54, který můţe poţadovat vrácení daru v případě, ţe se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, ţe tím hrubě porušuje dobré mravy. Společnými znaky vrácení daru a odstoupení od smlouvy je jednostrannost právního úkonu a tříletá promlčecí lhůta k jejich učinění. Rozdíly jsou především v okamţiku nástupu účinků, kdy odstoupení od smlouvy působí ex tunc, zatímco při vrácení daru, resp. jeho poţadavek55, nastávají účinky tohoto úkonu okamţikem dojití druhé straně. V tomto okamţiku se navíc

52

Srov. § 582 ObčZ. Srov. § 629 ObčZ. 54 Srov. § 630 ObčZ. 55 Pro tyto úkony není navíc vyţadování ţádná zvláštní forma, musí tedy splňovat pouze obecné náleţitosti právního úkonu. 53

mění charakter nároku z osobního na věcné právo, které je nepromlčitelné a stává se příp. i součástí dědictví56.

3.5. Splnění závazku Splnění závazku je (nebo by alespoň mělo být) nejčastějším způsobem zániku závazku, který je upraven v §§ 559 – 569 ObčZ. Splnění závazku zahrnuje úkon dluţníka směřující k poskytnutí plnění a úkon věřitele, kterým plnění přijímá, za splnění podmínky existence závazku. Nejedná se ovšem o dvoustranný právní úkon, nýbrţ o dva úkony jednostranné. 57 Narozdíl od odstoupení od smlouvy, které je de facto zmařením závazku, je splnění závazku způsobem zániku obecně předpokládaným a ţádaným. Společnými znaky odstoupení od smlouvy a splnění závazku jsou jednak jednostrannost úkonů, kterými se uskutečňují,58 a jejich následek, tedy zánik závazku. V případě odstoupení od smlouvy ale nastávají účinky zániku ex tunc, kdeţto při splnění závazku nastávají účinky ex nunc.

56

Narozdíl od odstoupení od smlouvy, nároky z bezdůvodného obohacení zůstávají „pouze“ obligačního charakteru a promlčují se v desetileté lhůtě jako bezdůvodné obohacení. 57 Srov. Fiala, J.; Hrušáková, M.; Hurdík, J. aj. Občanské právo. 1. 2. uprav. a dopl. vydání. Brno : Doplněk, 1993, s. 175. 58 I kdyţ k odstoupení od smlouvy je třeba jednoho jednostranného právního úkonu, zatímco ke splnění závazku je potřeba dvou jednostranných právních úkonů.

4. Zákonné důvody pro odstoupení od smlouvy Důvody pro odstoupení od smlouvy stanovené zákonem můţeme dělit na důvody obecné, které se vztahují ke všem smlouvám spadajícím pod reţim občanského zákoníku, včetně smluv inominátních (nepojmenovaných) podle § 51 ObčZ, a na důvody speciální, které občanský zákoník předpokládá pro jednotlivé smluvní typy (např. pro kupní a směnnou smlouvu, pro smlouvu o dílo, pro cestovní smlouvy a pro smlouvy spotřebitelské).

4.1. Zákonné důvody obecné K obecným zákonným důvodům pro odstoupení od smlouvy patří především uzavření smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, prodlení dluţníka, zmaření moţnosti volby způsobu plnění, částečná nemoţnost plnění a nemoţnost volby plnění způsobená druhou stranou. K těmto důvodům bych chtěla zařadit i tzv. fikce odstoupení od smlouvy, tzn. situace, kdy ze zákona nastávají účinky odstoupení od smlouvy, aniţ by bylo třeba, aby jedna ze stran učinila potřebný právní úkon. Mezi obecné důvody pro odstoupení od smlouvy konečně patří i důvody upravené v rámci spotřebitelských smluv.

4.1.1. Tíseň za nápadně nevýhodných podmínek Moţnost odstoupení od smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek je upravena v § 49 ObčZ. Jak jiţ z textu tohoto ustanovení vyplývá, ţe k tomu, aby účastník smluvního vztahu mohl od smlouvy odstoupit, je třeba, aby byly kumulativně splněny dvě podmínky: 1. smlouva byla uzavřena v tísni 2. podmínky, za kterých byla smlouva uzavřena, byly nápadně nevýhodné. Tyto podmínky musí být tedy splněny zároveň, jak mj. vyplývá i z judikatury59. Nelze tedy odstoupit od smlouvy, která sice byla uzavřena v tísni, ale za podmínek obvyklých, nebo naopak byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek, ale nebylo tak učiněno v tísni. Tíseň není zákonem přímo definována, ale z judikatury vyplývá, ţe se jedná o „objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod., nikoli však psychické donucení, které je právně relevantní z hlediska ustanovení § 37 ObčZ), jenţ takovým způsobem a s takovou závaţností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, ţe ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, ţe učiní právní úkon, jejţ by jinak neučinila. 59

Srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13.1.2009, sp. zn. 30 Cdo 546/2008.

Tíseň musí mít základ v objektivně existujícím a působícím stavu; musí tedy být pro ni objektivní důvod a současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, ţe jedná ke svému neprospěchu.“60 Jak jiţ naznačil citovaný rozsudek, je důleţité rozlišovat mezi právním úkonem uzavřeným v tísni a právním úkonem uzavřeným na základě bezprávné výhrůţky. „Bezprávnou výhrůţkou je výhrůţka, kterou je vynucováno něco, co nesmí být vynucováno. Můţe spočívat v tom, ţe je vyhroţováno něčím, co hrozící vůbec není oprávněn provést, nebo co sice oprávněn provést je, ale nesmí tím hrozit tak, aby někoho pohnul k určitému právnímu úkonu; není třeba, aby cíl, který je sledován pouţitím bezprávné výhrůţky, byl sám protiprávní. Musí dále jít o výhrůţku takového druhu a takové intenzity, aby podle okolností a povahy konkrétního případu u toho, vůči komu jí bylo pouţito, vzbudila důvodnou bázeň a výhrůţka musí být adresována tomu, jehoţ právní úkon se vynucuje, nebo osobám jemu blízkým.“61 „Mezi bezprávnou vyhrůţkou a právním úkonem musí být příčinná souvislost.“62 Zatímco právní úkon učiněný na základě bezprávné výhrůţky je absolutně neplatný z důvodu nedostatku svobodné vůle, a tudíţ neúčinný, k zabránění nastoupení účinků právního úkonu uzavřeného v tísni za nápadně nevýhodných podmínek je třeba od něj odstoupit. Také nápadně nevýhodné podmínky nejsou zákonem blíţe specifikovány a jejich definice tak opět zůstává na judikatuře: „Rovněţ nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vţdy konkrétně, podle okolností daného případu. U úplatných smluv půjde především o posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění a zda v objektivně daných souvislostech byl poměr získané hodnoty k vydávané protihodnotě nápadně nevýhodný. V případech, kdy kupní cena byla mezi smluvními stranami dohodnuta podle cenových předpisů platných v době uzavření kupní smlouvy, nelze bez dalšího usoudit na neadekvátnost peněţitého plnění ze smlouvy a tedy na nápadně nevýhodné podmínky.“63 V rozhodnutích dovolacích soudů můţeme najít i jejich stanoviska k nápadně nevýhodným podmínkám u jednotlivých smluvních typů. Např. Nejvyšší soud judikoval ve vztahu 60

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5.3.1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.12.1998, sp. zn. 3 Cdon 1522/96. 62 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.2.2001, sp. zn. 22 Cdo 752/99. 63 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5.3.1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92. 61

k nájemní smlouvě, ţe pro posuzování podmínek smlouvy jako nápadně nevýhodných je třeba srovnávat s podmínkami obvyklými v místě a čase.64 Zajímavostí jsou případy, kdy se dárce snaţí odstoupit od darovací smlouvy s odůvodněním, ţe tato byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, neboť „nápadně nevýhodné podmínky darovací smlouvy jsou naprosto zřejmé, kdyţ bezplatné darování všeobecně nelze povaţovat za ekvivalentní směnu hodnot“65. Na tento názor reagoval Vrchní soud v Praze argumentem, ţe moţnost odstoupení od darovací smlouvy z důvodu nápadně nevýhodných podmínek vylučuje sám hospodářský účel darovací smlouvy. Osobně se domnívám, ţe řadit uzavření smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek mezi důvody pro odstoupení od smlouvy není příliš vhodné, a zdá se být i nelogickým. Tíseň znamená do určité míry omezení svobody projevené vůle, které ovšem není natolik silné, aby vyvolalo absolutní neplatnost učiněného úkonu jako je tomu u bezprávné výhrůţky. Její vliv na tvorbu vůle by však neměl být opominut. Je-li tedy stanovena moţnost odstoupení pouze od platné smlouvy, pak nutně musí vyvstat otázka, zda úkon, který je projevem ne zcela svobodné vůle, je platný. Proto bych de lege ferenda navrhovala, aby smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek byly zahrnuty mezi úkony relativně neplatné.

4.1.2. Prodlení dlužníka Prodlení dluţníka, jako pravděpodobně nejčastější důvod pro odstoupení od smlouvy, upravuje § 517 ObčZ. V prodlení se podle něj ocitá dluţník, který neplní svůj dluh (resp. povinnost vyplývající ze smlouvy) řádně a včas. Včasnost plnění se posuzuje podle lhůty k plnění určené ve smlouvě. Pokud tato lhůta není smlouvou určena, je dluţník povinen plnit na poţádání věřitele.66 Dluţník se tak v případě absence předem stanovené doby plnění nemůţe ocitnout v prodlení (a věřitel tak z tohoto důvodu nemůţe odstoupit od smlouvy), pokud si plnění od dluţníka nevyţádá.67 Pokud lhůta k plnění určena je a dluţník včas neplní, můţe věřitel odstoupit od smlouvy, musí však nejdříve poskytnout dluţníkovi dodatečnou přiměřenou lhůtu. „Přestoţe její délku určí sám věřitel, musí být vzhledem ke konkrétním okolnostem případu přiměřeně dlouhá

64

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.10.1998, sp. zn. 3 Cdon 41/96. Rozsudek Vrchního soudu v Praze , sp. zn. 3 Cdo 6/92. 66 Srov. § 563 ObčZ. 67 Srov. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21.1.1995, sp. zn. 5 Cmo 811/1995. 65

k tomu, aby bylo vůbec moţno dluh splnit. Nepředpokládá se však, ţe by dluţník teprve po splatnosti začal s přípravou ke splnění dluhu, takţe dodatečná lhůta můţe být kratší neţ lhůta objektivně potřebná nebo obvyklá k opatření a poskytnutí plnění věřiteli. Po uplynutí přiměřeně dlouhé doby od splatnosti dluhu je věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit, aniţ by předtím musel dluţníka upomínat o splnění, či mu sdělit délku dodatečné lhůty ke splnění dluhu. Pokud mu konkrétní lhůtu oznámil, můţe ji dále prodluţovat, avšak nikoliv jiţ zkrátit. Z uvedeného je zřejmé, ţe věřitel není povinen v případě prodlení dluţníka se splněním dluhu o splnění dluţníka upomínat či mu sdělit (oznámit) délku dodatečné lhůty ke splnění dluhu.“68 Opačný postup, tedy případná povinnost věřitele upomínat (např. písemnou formou) a stanovovat náhradní lhůtu k plnění, by pro něj byla příliš zatěţující. Aktivita by tu měla být hlavně na dluţníkovi. Jeho povinností je znát své závazky a pokud mu hrozí, ţe se se svým plnění můţe ocitnout v prodlení, nic mu nebrání v tom, aby poţádal věřitele o prodlouţení lhůty. Pokud je sjednáno plnění dluhu ve splátkách, ocitá se dluţník v prodlení jiţ po nezaplacení jedné ze splátek, a to bez ohledu na to, zda byla pro tento případ sjednána moţnost věřitele poţadovat plnění celé. Stejně tak můţe věřitel v případě dělitelného plnění odstoupit jen od části smlouvy. Z ustanovení § 517 odst. 1 věta druhá, část za středníkem ObčZ ovšem nevyplývá, ţe by nemohl odstoupit od smlouvy celé.69

4.1.3. Volba způsobu a možnost plnění Důvody pro odstoupení mohou být dány také způsobem plnění, resp. moţností jeho volby. Jedná se o situace předvídané ustanoveními §§ 561, 575 a 576 ObčZ. V § 561 ObčZ jde o situaci, kdy je závazek moţné splnit více alternativními způsoby (tzv. alternativa facultas). V takovém případě se dluţník a věřitel dohodnou, kdo z nich si zvolí konkrétní způsob plnění. Pokud k takové dohodě nedojde, má právo volby dluţník. Poté, co je provedena volba způsobu plnění, není ji moţné jiţ změnit. Jestliţe později dojde nahodilým zánikem některé věci ke zmaření provedené volby, má právo ten, kdo volbu učinil, od smlouvy odstoupit. Nahodilým zánikem věci se rozumí působení vis maior, k zániku tak dochází nezávisle na vůli zúčastněných osob. Ustanovení §§ 575 a 576 ObčZ se týká nemoţnosti plnění. „Nemoţností plnění se rozumí nemoţnost objektivně hodnocená, tedy nikoliv nemoţnost spočívající pouze v přesvědčení 68 69

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2006, sp. zn. 30 Cdo 1641/2006. Srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.9.1999, sp.zn. 25 Cdo 1094/97.

dluţníka o nemoţnosti poskytnout poţadované plnění. Za nemoţnou se nepovaţuje podle úpravy § 575 odst. 2 (ObčZ) tzv. nemoţnost hospodářská. Hospodářská nemoţnost je dána tehdy, jestliţe: závazek lze splnit jen za ztíţených podmínek nebo s většími náklady, nebo závazek lze splnit aţ po určité době plnění. Z povahy věci plyne, ţe nemoţným se můţe stát pouze individuálně určené plnění. Plnění určené genericky je v případě zániku či zničení resp. nedosaţitelnosti nahraditelné plněním jiným a zánik závazku nevyvolává.“70 Z hlediska odstoupení od smlouvy je relevantní nemoţnost plnění částečná. Závazek zaniká jen v té části, ve které se plnění stalo nemoţným, a závisí na věřiteli, jestli odstoupí i od zbývající části závazku. V případě, ţe plnění zbývající části závazku nemá pro věřitele hospodářský význam, zaniká závazek celý, ledaţe věřitel bez zbytečného odkladu sdělí dluţníkovi, ţe na plnění zbývající části trvá.71 V případě, ţe nastane nemoţnost jednoho z alternativně určených plnění, je povinnost dluţníka plnit jiným moţným způsobem. Pokud však nemoţnost plnění způsobila ta ze smluvních stran, která neměla právo volby způsobu plnění, můţe druhá strana od smlouvy odstoupit.72

4.1.4. Fikce odstoupení od smlouvy Občanský zákoník předpokládá i případy, kdy nastanou účinky odstoupení od smlouvy, aniţ by k tomu jedna ze stran musela učinit poţadovaný jednostranný úkon. K těmto případům patří fikce odstoupení od smlouvy podle § 47 odst. 2 ObčZ a tzv. fixní smlouvy dle § 518 ObčZ. Ustanovení § 47 odst. 2 ObčZ se týká smluv, které ke své platnosti potřebují rozhodnutí správního orgánu. Takovými smlouvami byly do roku 1992 smlouvy o převodu nemovitostí, které ke své platnosti vyţadovaly registraci státním notářstvím. Tato registrace pak měla konstitutivní účinky. Pokud smlouva o převodu nemovitosti nebyla registrována do tří let od svého vzniku, uplatnila se zde fikce odstoupení od smlouvy – tedy předpoklad, ţe strany, které smlouvu k registraci nepředloţily, nemají zájem na tom, aby vyvolávala právní účinky, 70

Fiala, J.; Hrušáková, M.; Hurdík, J. aj. Občanské právo. 1. 2. uprav. a dopl. vydání. Brno : Doplněk, 1993, s. 182. 71 Srov. § 575 odst. 3 ObčZ. 72 Srov. § 576 ObčZ.

a tedy od ní odstoupili. Zákony č. 264/1992 Sb. a č. 509/1991 Sb. byla státní notářství a povinnost registrace smluv zrušena. Zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí není rozhodnutím příslušného orgánu dle § 47 odst. 1 ObčZ a má pouze deklaratorní účinky. Ustanovení § 47 ObčZ se tak stalo obsoletním.73 Fixní smlouvy dle § 518 ObčZ jsou zvláštním typem smluv s přesně určenou dobou plnění, ze kterých vyplývá (buď přímo ze smlouvy nebo z povahy věci), ţe na pozdějším plnění nemůţe mít věřitel zájem. Neplní-li tedy dluţník včas, smlouva se od počátku ruší. Pokud však věřitel na opoţděném plnění trvá, musí to dluţníkovi včas oznámit.

4.2. Důvody pro odstoupení od spotřebitelské smlouvy Pojem spotřebitelské smlouvy a právní úprava těchto smluv se v občanském zákoníku objevily zapracováním příslušných směrnic Evropských společenství v roce 2001 v rámci procesu harmonizace českého právního řádu s předpisy Evropských společenství.74 Spotřebitelská smlouva není zvláštním smluvním typem, ale je to jakákoliv smlouva, kde na jedné straně smluvního vztahu stojí spotřebitel a na straně druhé dodavatel. „Spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti“75 a „dodavatelem je osoba, která naopak při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.“76 Z toho vyplývá, ţe mezi subjekty spotřebitelské smlouvy je nerovný vztah. Právní úprava spotřebitelských smluv se jej snaţí vyrovnat tím, ţe zavádí výraznou ochranu spotřebitele, mimo jiné i zvýšenou moţností odstoupit od takové smlouvy. Ochrana spotřebitele je zakotvena ve více právních předpisech.77 Úprava zvláštních moţností pro odstoupení od smlouvy je však obsaţena především v občanském zákoníku. Jedná se o důvody pro odstoupení od smlouvy uzavřené při pouţití prostředků komunikace na dálku (zvláštním případem pak jsou smlouvy o finančních sluţbách uzavřené na dálku), smlouvy uzavřené mimo prostory obvyklé k podnikání dodavatele a smlouvy o uţívání

73

Srov. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 12.6.2000, sp. zn. I. ÚS 331/98. 74 Doleček, Marek. Smlouvy. BusinessInfo.cz [online] vydáno 14.6.2010 [cit. 2010-06-26]. Dostupné z: . 75 § 52 odst. 3 ObčZ. 76 § 53 odst. 2 ObčZ. 77 Např. zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele nebo zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru.

budovy nebo její části. Samozřejmostí zůstává, ţe i pro odstoupení od spotřebitelských smluv se uplatní jak důvody obecné tak důvody specifické pro jednotlivé smluvní typy. Zvláštní důvody pro odstoupení od spotřebitelské smlouvy můţeme rozdělit do dvou skupin. Do první skupiny patří důvody, kdy spotřebitel je oprávněn odstoupit od smlouvy, pokud mu dodavatel neposkytne všechny zákonem předepsané informace78. Do druhé skupiny patří (v praxi častěji vyuţívaná) moţnost odstoupit od smlouvy bez udání důvodu a bez jakékoliv sankce, tato moţnost je však omezená lhůtami pro uplatnění, které se liší v závislosti na způsobu uzavření smlouvy (smlouva uzavřená prostředky komunikace na dálku, podomní prodej atd.), a v některých případech i na předmětu smlouvy (např. smlouvy o finančních sluţbách uzavíraných prostředky na dálku a smlouva o penzijním připojištění), a na skutečnosti, zda dodavatel splnil svou informační povinnost ohledně moţnosti odstoupení od smlouvy (při nedodrţení této povinnosti zde dochází k prodlouţení lhůt). Spotřebiteli je umoţněno odstoupit od těchto smluv proto, aby získal moţnost seznámit se s předmětem smlouvy (v případě smluv uzavíraných na dálku) nebo jejími podmínkami (v případě smluv o finančních sluţbách) nebo si znovu promyslet odůvodněnost uzavření smlouvy (v případě podomního prodeje, kdy se spotřebitel můţe dostat snadno pod tlak vlivem metod práce dodavatele). Zároveň je však pro některé druhy smluv odstoupení bez udání důvodu vyloučeno79. Zajímavostí je způsob vypořádání vzájemných závazků při odstoupení od smlouvy uzavřené na dálku, kdy dodavatel smí po spotřebiteli poţadovat pouze náhradu skutečně vynaloţených nákladů spojených s vrácením zboţí.80 Z tohoto vyplývá, ţe dodavatel nemá nárok na náhradu nákladů spojených s dodáním zboţí, jak potvrdil i Soudní dvůr Evropské unie81. Dodavatel také nesmí poţadovat od spotřebitele kompenzační náhradu za uţívání zboţí nabytého na základě smlouvy uzavřené na dálku v případě, ţe spotřebitel ve stanovené lhůtě uplatní své právo odstoupit od smlouvy, neboť tato skutečnost by příliš omezovala právo spotřebitele od smlouvy odstoupit, navíc by mohl na druhé straně vést i ke zneuţití ze strany dodavatele, neboť ti by pak mohli poţadovat kompenzační náhradu i v případě, ţe spotřebitel zboţí pouze vybalil a vyzkoušel. Není však vyloučeno poţadovat takovou náhradu

78

Srov. např. § 58 odst. 2 ObčZ nebo § 54b odst. 12 ObčZ. Např. v § 53 odst. 8 ObčZ. 80 Srov. § 53 odst. 10 ObčZ. 81 Srov. Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 15.4.2010 ve věci C-511/08. Handelsgesellschaft Heinrich Heine GmbH vs. Verbraucherzentrale Nordrhein-Westfalen eV. 79

v případě, ţe spotřebitel uţíval uvedené zboţí způsobem neslučitelným se zásadami občanského práva, jako jsou zásady dobré víry nebo bezdůvodného obohacení.82

4.3. Důvody pro odstoupení od kupní a směnné smlouvy Kupní smlouva patří v praxi k jednomu z nejrozšířenějších smluvních typů. Jako důvody pro odstoupení od smlouvy se uplatní jednak obecné důvody popsané v předchozí podkapitole, zejména prodlení dluţníka, jednak důvody specifické. Specifické důvody pro odstoupení od kupní a směnné smlouvy jsou dány převáţně charakterem předmětu kupní smlouvy, proto se týkají především vlastností prodaných věcí, resp. jejich vadami. Tyto důvody můţeme dále třídit na obecné důvody týkající se jakékoliv kupní smlouvy83 a zvláštní důvody pro prodej zboří v obchodě. Obecně můţeme říci, ţe odstoupení od smlouvy je jednou z alternativ pro uplatňování nároků za vady prodané věci. Dalšími moţnostmi mohou být: právo na odstranění vady věci nebo její součástí, právo na přiměřenou slevu ze sjednané ceny a právo na výměnu věci nebo její součásti. Málokdy si lze vybrat ze všech jmenovaných nároků. Zákon pro konkrétní situace specifikuje, které nároky je moţné v daném případě uplatnit. Vţdy však platí, ţe si kupující smí zvolit jen jednu z nabízených moţností.84 Tuto volbu musí také náleţitě projevit, aby nebylo pochyb o tom, jaký nárok uplatňuje.85 Obecné důvody pro odstoupení od kupní smlouvy jsou upraveny v § 597 ObčZ. V prvním odstavci je upravena moţnost odstoupit od smlouvy, pokud dodatečně vyjde najevo vada, která činí věc neupotřebitelnou. „Za neupotřebitelnou je třeba povaţovat takovou věc, u níţ vyšla najevo neodstranitelná vada, a předmět koupě nelze pro ni uţívat dohodnutým způsobem nebo řádně, nebo vyšla najevo obdobná vada, která je sice odstranitelná, avšak náklady na opravu jsou neúměrné ceně věci - oprava by byla ekonomicky neúčelným nákladem v poměru ke kupní ceně, coţ způsobuje, ţe zjištěná vada je vadou neodstranitelnou.“86

82

Srov. Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 3.9.2009 ve věci C-489/07. Pia Messner vs. Firma Stefan Krüger. Tyto důvody se na základě § 611 ObčZ přiměřeně pouţijí i na smlouvu směnnou. 84 Např. v situaci dle § 622 odst. 2 ObčZ tak nemůţe kupující ţádat výměnu věci a zároveň od smlouvy odstoupit. 85 Srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 532/2005. 86 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.5.2003, sp. zn. 33 Odo 154/2003. 83

Na základě odstavce druhého můţe kupující odstoupit od smlouvy, jestliţe byl nepravdivě prodávajícím ujištěn, ţe prodávaná věc nemá ţádné vady nebo ţe má určité vlastnosti, zejm. pak ty vlastnosti, které kupující poţadoval. Takovou vlastností můţe být i např. moţnost realizovat na pozemku určitý typ staveb.87 Toto ujištění navíc nemusí být přímo součástí kupní smlouvy, stačí, ţe bylo učiněno v průběhu jejího sjednávání.88 Důvody pro odstoupení od smlouvy při prodeji zboţí v obchodě jsou: nedodrţení dohodnuté nebo přiměřené lhůty prodávajícím pro obstarání zboţí na objednávku s tím, ţe i po odstoupení od smlouvy můţe kupující poţadovat náhradu škody, která mu nedodáním zboţí vznikla (§ 613 ObčZ) rozpor s kupní smlouvou, tzn. ţe prodávaná věc není při převzetí kupujícím ve shodě s kupní smlouvou, o kterém kupující nevěděl nebo jej sám nezpůsobil, přičemţ tento rozpor se můţe projevit aţ šest měsíců od převzetí věci; odstoupení od smlouvy v takovém případě přichází v úvahu jen tehdy, pokud není moţné odstranit tento rozpor výměnou věci nebo její opravou (§ 616 odst. 3 a 4 ObčZ) vada zboţí, která se projevila v průběhu záruční doby89 a která je sice odstranitelná, ale její odstranění by bylo vzhledem k povaze věci neúměrné a není moţná výměna věci nebo její součásti; dále vada zboţí, která je sice odstranitelná, ale vyskytuje se opakovaně nebo se vyskytne více vad, pro které není moţné věc řádně uţívat; a nakonec vada neodstranitelná, a to i v případě, ţe tato vada nebrání řádnému uţívání věci (§ 622 ObčZ).

4.4. Důvody pro odstoupení od smlouvy o dílo Smlouvou o dílo vzniká závazkový vztah mezi objednatelem a zhotovitelem, jehoţ předmětem je zhotovení díla, které se zhotovitel zavazuje provést pro objednatele na vlastní nebezpečí a za odměnu.90 Dílem se rozumí „určitý pracovní výsledek, který obvykle má

87

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.12.1999, sp. zn. 22 Cdo 2663/98. Srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2000, sp. zn. 29 Cdo 2228/2000. 89 Délka záruční doby je upravena v § 620 ObčZ. 90 Srov. Fiala, J.; Hrušáková, M.; Hurdík, J. aj. Občanské právo. 1. 2. uprav. a dopl. vydání. Brno : Doplněk, 1993 s. 192. 88

hmotnou povahu, spočívá ve zhotovení věci, opravě nebo úpravě, vyloučeno není ani zničení, ale také nehmotný charakter.“91 Občanský zákoník stanoví moţnosti odstoupení od smlouvy jak na straně objednatele, tak na straně zhotovitele. Zároveň upravuje pro kaţdý z těchto případů i způsob vypořádání vzájemných závazků, který je komplikovanější neţ u odstoupení od smlouvy kupní, kdy je téměř vţdy moţné vrátit poskytnutá plnění, tzn. na straně jedné peníze, na straně druhé předmět kupní smlouvy (zboţí).

4.4.1. Důvody pro odstoupení od smlouvy o dílo na straně objednatele Objednatel můţe odstoupit od smlouvy o dílo jednak bez důvodu, jednak z důvodů týkajících se ceny díla, součinnosti zhotovitele, dodrţení lhůty k plnění a vad díla při zhotovení věci na zakázku a při opravě a úpravě věci. Bez důvodu můţe objednatel odstoupit od smlouvy o dílo kdykoliv před zhotovením díla, tj. před jeho dokončením. V takovém případě má však zhotovitel nárok na zaplacení jiţ vykonaných prací a účelně vynaloţených nákladů, pokud nemůţe dosavadní výsledek své práce vyuţít jinak.92 Cena díla můţe být ve smlouvě o dílo stanovena dvojím způsobem. Buď podle pevně stanoveného rozpočtu, nebo (pokud nelze dopředu určit pevnou částku) odhadem. Pokud zhotovitel dodatečně zjistí, ţe cena díla překročí stanovený rozpočet nebo odhad (v tomto případě musí jít o podstatné překročení), musí tuto skutečnost písemně oznámit objednateli. Pokud objednatel se zvýšenou cenou nesouhlasí, můţe od smlouvy odstoupit. Musí tak ovšem učinit bez zbytečného odkladu. Povinnost uhradit zhotoviteli provedenou práci a vzniklé náklady podle původně stanovené ceny má objednatel pouze v případě, ţe měl z částečného plnění smlouvy majetkový prospěch.93 Objednatel můţe také odstoupit od smlouvy o dílo, pokud je zřejmé, ţe dílo nebude provedeno řádně nebo včas. Předtím však musí poskytnout zhotoviteli přiměřenou lhůtu k opravě díla, resp. k jeho dokončení.94 Vypořádání vzájemných závazků pak probíhá jako

91

Tamtéţ, s. 192. Srov. § 642 odst. 1 ObčZ. 93 Srov. §§ 635 a 636 ObčZ. 94 Srov. § 642 odst. 2 ObčZ. 92

vrácení bezdůvodného obohacení a podle ustanovení upravující obecnou odpovědnost za vady. Nedochází tak k vypořádání podle § 642 odst. 1 ObčZ.95 Legislativní zakotvení moţnosti objednatele odstoupit od smlouvy bez udání důvodu a pro nikoliv řádné nebo včasné provedení díla v rámci jednoho paragrafu se nezdá být příliš vhodným. Ustanovení obou odstavců § 642 ObčZ mají společné to, ţe se jedná o moţnost odstoupit od smlouvy o dílo na straně objednatele, ale tím veškerá podobnost končí. Kaţdá z těchto moţnosti vychází z důvodů naprosto rozdílné povahy (v prvním případě je to svobodná volba objednatele, resp. jeho moţnost rozmyslet si objednávku díla, a v druhém případě je to reakce na práci zhotovitele, která je buď pomalá, nebo vykazuje vady) a má pro kaţdou ze stran, tj. objednatele a zhotovitele, naprosto odlišné důsledky. V praxi se pak stává, jak dokazuje i v předchozím odstavci zmíněný judikát, ţe ačkoliv dojde k odstoupení od smlouvy podle odstavce druhého, zhotovitel ţádá vypořádání vzájemných závazků podle odstavce prvního. Navrhovala bych proto, aby tyto dvě moţnosti byly v rámci paragrafového znění zákona odděleny. Odstoupení pro vady díla při zhotovení věci na zakázku (§ 648 odst. 2 ObčZ) a při opravě a úpravě věci (§ 655 odst. 1 ObčZ) má obdobnou úpravu jako vady věci při prodeji zboţí v obchodě zmiňované v předchozí podkapitole. Objednatel můţe také odstoupit od smlouvy, kdy poskytne zhotoviteli s provedením díla potřebnou součinnost, zhotovitel však v určenou dobu k provedení díla nepřistoupí. Kromě dalšího má objednatel nárok na náhradu nutných nákladů, které mu v souvislosti s poskytnutím součinnosti vznikly, musí je však uplatnit do jednoho měsíce od odstoupení od smlouvy.96

4.4.2. Důvody pro odstoupení od smlouvy o dílo na straně zhotovitele Zhotovitelovy moţnosti odstoupení od smlouvy jsou, alespoň co se týká mnoţství důvodů, omezenější. Souvisí to především s povahou závazku vyplývajícího ze smlouvy o dílo. Zhotovitel tak má moţnost odstoupit od smlouvy o dílo v případě, ţe objednatel i přes jeho upozornění trvá na pouţití materiálu, který vykazuje nedostatky, nebo na provedení díla podle nevhodných pokynů.97 Dále můţe zhotovitel odstoupit od smlouvy, pokud objednatel 95

Srov. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.2.2009, sp. zn. 28 Cdo 4820/2008. Srov. § 639 ObčZ. 97 Srov. § 637 ObčZ. 96

neposkytne součinnost potřebnou pro provedení díla nebo u sebe nezajistí potřebné zdravotní a bezpečnostní podmínky pro osoby provádějící dílo.98 Zobecněně se tak dá říct, ţe zhotovitel můţe od smlouvy o dílo odstoupit tehdy, pokud z příčin, které jsou na straně objednatele, je zřejmé, ţe nebude schopen provést dílo řádně.

4.5. Důvody

pro

odstoupení

od

smlouvy

u

dalších

smluvních typů Důvody odstoupení od smlouvy u dalších smluvních typů, jako např. nájemní smlouva, příkazní smlouva apod. nejsou judikaturou často zmiňovány a proto zde uvádím jen jejich stručný přehled.

4.5.1. Důvody pro odstoupení od nájemní smlouvy Nájemní smlouvou přenechává pronajímatel nájemci věc do dočasného uţívání a pobírání uţitků, a to za úplatu. Občanský zákoník upravuje nejprve nájemní smlouvu a její náleţitosti obecně a dále konkretizuje zvláštní úpravu pro nájem bytu, nájem obytných místností v zařízeních určených k trvalému bydlení, podnájem bytu nebo jeho části a podnikatelský nájem věcí movitých. S nájmem a podnájmem nebytových prostor pak odkazuje na zvláštní zákon. 99 Od nájemní smlouvy můţe odstoupit pronajímatel v případě, ţe nájemce provádí změny na věci, v jejichţ důsledku hrozí pronajímateli značná škoda100, a dále v případě, ţe nájemce uţívá věc i přes písemnou výstrahu pronajímatele tak, ţe na věci vzniká škoda, nebo jejím uţíváním hrozí škoda značná.101 Dále můţe pronajímatel odstoupit od smlouvy, jestliţe nájemce přes upomínku nezaplatil splatné nájemné do okamţiku splatnosti dalšího nájemného, resp. do 3 měsíců, tento důvod ovšem nemůţe být uplatněn u nájmu bytu nebo nebytového prostoru. Nájemce je oprávněn odstoupit od nájemní smlouvy, pokud není pronajatá věc předána ve stavu způsobilém k účelu smluvenému nebo obvyklému, nebo stane-li se takovou později bez jeho zavinění.102 Stejnou moţnost má i v případě, ţe místnosti, které jsou předmětem nájmu a jsou určeny k tomu, aby se v nich zdrţovali lidé, jsou zdraví závadné. V tomto 98

Srov. § 638 ObčZ. Srov. §§ 663 aţ 723 ObčZ. 100 Srov. § 667 odst. 2 ObčZ. 101 Srov. § 679 odst. 3 1. věta ObčZ. 102 Srov. § 679 odst. 1 ObčZ. 99

případě není relevantní, zda o této skutečnosti nájemce věděl jiţ v okamţiku uzavření nájemní smlouvy.103 Konečně můţe nájemce od smlouvy odstoupit i v případě, ţe třetí osoba uplatňuje v pronajaté věci práva, která nejsou slučitelná s právy nájemce a pronajímatel buď nečiní potřebná právní opatření k jeho ochraně nebo jsou tato opatření neúspěšná.104 Ústavní soud de facto potvrdil názor Nejvyššího soudu v tom, ţe pro nájem bytu se neuplatní obecná ustanovení týkající se odstoupení od nájemní smlouvy, neboť v rámci zvláštních ustanovení o nájmu bytu nabízí občanský zákoník vhodnější instrumenty pro skončení nájmu, a to konkrétně výpověď z nájmu bytu.105 Tato argumentace by se mohla zdát rozumná, kdyby v § 679 odst. 3 věta druhá a v § 686a odst. 6 nebyla zakotvena vyloučení pouţití konkrétních ustanovení týkajících se nájemní smlouvy pro nájem bytu (odstoupení od smlouvy pro neplacení nájemného a prodlouţení nájmu). Z toho pak dle mého názoru logicky musí vyplývat, ţe ostatní obecná ustanovení týkající se nájemní smlouvy se pouţijí i pro nájem bytu, a to včetně ustanovení týkajících se odstoupení od smlouvy, proto se s argumentací v uvedeném judikátu Ústavního soudu neztotoţňuji. Lze však pochopit důvody, které k tomuto rozhodnutí vedly. Nájem bytu je velmi specifických smluvním vztahem, jehoţ úprava by měla zohledňovat všechny související skutečnosti (a to především sociální). Proto bych navrhovala, aby odstoupení od smlouvy o nájmu bytu bylo nadále moţné jen před zahájením nájemního vztahu. K tomu je však potřeba příslušná změna občanského zákoníku, ve které bude přesně stanoveno na jaké typy nájemních se odstoupení od smlouvy můţe aplikovat a v jakých situacích.

4.5.2. Důvody pro odstoupení od příkazní smlouvy Příkazní smlouvou se příkazník zavazuje obstarat pro příkazce nějakou věc nebo pro něj vykonat jinou činnost.106 Zvlášť upraveným typem příkazní smlouvy je smlouva o obstarání věci a smlouva o obstarání prodeje věci. Důvody pro odstoupení od smlouvy se vztahují právě k těmto dvěma typům smlouvy. Od smlouvy o obstarání věci je oprávněn odstoupit objednatel (příkazce) do té doby, neţ dojde k obstarání věci, a to bez udání důvodu. Je však povinen nahradit obstarateli

103

Srov. § 679 odst. 2 ObčZ. Srov. § 684 ObčZ. 105 Srvo. Usnesení Ústavního soudu ze dne 23.1.2008, sp. zn. III. ÚS 1631/07. 106 Srov. § 724 ObčZ. 104

(příkazníkovi) účelně vynaloţené náklady a další vzniklou újmu, pokud jí nemohl obstaratel zabránit.107 Zákonná úprava smlouvy o obstarání věci obsahuje z hlediska odstoupení od smlouvy zajímavá ustanovení. První z nich je obsaţeno v § 738 a obsahuje povinnost smluvních stran sjednat „poplatek pro případ odstoupení od smlouvy před dohodnutou dobou určenou k prodeji věci“. Tento poplatek de facto odpovídá institutu odstupného, který je obvykle projevem dispozitivní vůle stran, a z tohoto důvodu je i v této práci rozpracován mezi smluvními důvody pro odstoupení od smlouvy. Ustanovení § 740 činí ze smlouvy o obstarání prodeje věci smlouvu fixní. Tuto skutečnost však mohou objednatel a obstaratel smluvně vyloučit.

4.5.3. Důvody pro odstoupení od smlouvy o ubytování Na základě smlouvy o ubytování poskytuje ubytovatel ubytování na dobu dohodnutou nebo na dobu vyplývající z povahy ubytování objednateli, který je povinen za toto ubytování a s ním spojené sluţby zaplatit.108 Z povahy smlouvy o ubytování vyplývá, ţe rozmanitost důvodů nebude příliš velká. Na jedné straně má tak ubytovaný (objednatel) právo odstoupit od ubytovací smlouvy bez důvodu před uplynutím sjednané doby (toto odstoupení je spojeno s povinností nahradit ubytovateli případnou škodu, pokud jí ubytovatel nemohl zabránit), na druhé straně můţe ubytovatel odstoupit před uplynutím sjednané doby ubytování, „jestliţe ubytovaný v ubytovacím zařízení i přes výstrahu hrubě porušuje své povinnosti ze smlouvy.“109

4.5.4. Důvody pro odstoupení od cestovní smlouvy Cestovní smlouva zavazuje cestovní kancelář k poskytnutí zájezdu110 proti zákazníkem zaplacené smluvené ceně. Ze specifik cestovní smlouvy vychází i specifické důvod

107

Srov. § 735 ObčZ. Srov. § 754 ObčZ. 109 Srov. § 759 ObčZ. 110 Zájezdem se dle § 1 odst. 1, zák. č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu, rozumí: „předem sestavená kombinace alespoň dvou z následujících sluţeb, je-li prodávána nebo nabízena k prodeji za souhrnnou cenu a je-li sluţba poskytována po dobu přesahující 24 hodin nebo kdyţ zahrnuje ubytování přes noc, a) doprava b) ubytování 108

pro odstoupení od smlouvy. Jedním z nejdůleţitějších specifik je to, ţe na jedné straně stojí podnikatel a na druhé straně spotřebitel, panuje zde tudíţ určitá nerovnost, kterou se zákonodárce snaţí vyváţit stanovením zvláštních povinností pro cestovní kancelář a také umoţněním zákazníkovi bránit se v okamţiku, kdy se pro něj smlouva stane nevýhodnou. Mezi tyto moţnosti patří i odstoupení od smlouvy. Pro odstoupení od cestovní smlouvy obecně platí, ţe musí být učiněno ještě před zahájením zájezdu. V případě následného plnění cestovní kanceláře, které není řádné nebo včasné, má zákazník právo na vrácení rozdílu ceny.111 Průlomový

v této

otázce

je

rozsudek

Nejvyššího

soudu

ze

dne

13.12.2007,

sp.zn. 33 Odo 1173/2005, který potvrdil právní názor soudů niţších instancí, ţe je moţné odstoupit od cestovní smlouvy i po započetí zájezdu. Důvodem pro takové odstoupení však nemůţe být „pouze“ niţší kvalita poskytovaných sluţeb podle § 852k ObčZ, ale skutečnost, ţe zájezd od samotného počátku neplní svůj hospodářský účel.112, 113 Zákazník je oprávněn odstoupit od cestovní smlouvy jednak bez udání důvodu114, jednak pokud nesouhlasí se změnami smlouvy, které ještě před započetím zájezdu navrhla cestovní kancelář, protoţe byla z objektivních důvodů nucena změnit jeho podmínky.115 Se změnou objektivních podmínek pro poskytnutí zájezdu souvisí také informační povinnost, která dle směrnice Rady ES č. 90/314/EHS o souborných sluţbách pro cesty, pobyty a zájezdy, má být okamţitá. Tato povinnost, zakotvená v čl. 4 uvedené směrnice, má být provedena „co nejrychleji“, jednotlivé členské státy ji však zakotvují různě, některé přebírají přímo definici směrnice, podle italského práva tak musí být učiněno bezprostředně, v Litvě a Polsku bez prodlení. Český právní řád ţádnou lhůtu nestanoví. Přitom zákazníkovi vzniká nárok na náhradu škody, která mu nesplněním informační povinnosti cestovní kanceláře vznikne.116, 117

c)

jiné sluţby cestovního ruchu, jeţ nejsou doplňkem dopravy nebo ubytován a tvoří významnou část zájezdu nebo jejichţ cena tvoří alespoň 20% souhrnné ceny zájezdu.“ 111 Srov. § 852k ObčZ. 112 V daném případě se jednalo o poskytnutí zájezdu, jehoţ hlavním účelem byl jazykový kurz konkrétní úrovně, kdy při sjednání zájezdu bylo jasné, ţe na kurzu niţší úrovně nemůţe mít zákazník zájem. 113 Nejvyšší soud České republiky: K odstoupení od cestovní smlouvy. In Právní rozhledy. 2008, roč. 11, č. 7. 114 Srov. § 852g odst. 1 ObčZ. 115 Srov. § 852e odst. 1 a 2 ObčZ. 116 Srov. Rozsudek Tribunale Monza (Itálie) z 15.5.2003, sp.zn. 1617/2003. Cestovní kancelář v tomto případě neoznámila zákazníkovi změnu letového řádu a ten z tohoto důvodu zmeškal let. 117 Švestka,J.,Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460-880. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 2217.

V případě odstoupení od smlouvy bez udání důvodu je pak zákazník povinen zaplatit odstupné (v praxi známé jako storno zájezdu). Stanovení jeho výše je obligatorní součástí cestovní smlouvy.118 Pokud zákazník nesouhlasí se změněnými podmínkami zájezdu, má právo poţadovat, aby mu cestovní kancelář nabídla nový zájezd v minimálně stejné kvalitě, jako byl zájezd původní. Stejnou moţnost má i v případě odstoupení od smlouvy cestovní kanceláři kvůli zrušení zájezdu, které bude popsáno níţe.119 Cestovní kancelář je oprávněna odstoupit od cestovní smlouvy jen v případě porušení podmínek smlouvy ze strany zákazníka nebo dojde-li ke zrušení zájezdu.120 Jestliţe dojde ke zrušení zájezdu později neţ 20 dní před jeho začátkem, je navíc povinna zaplatit zákazníkovi škodu ve výši 10% z ceny zájezdu. Výjimkou jsou ovšem případy, kdy nebylo dosaţeno minimálního počtu zákazníků pro daný zájezd a tato skutečnost byla uvedena ve smlouvě, nebo kdy zrušení zájezdu bylo způsobenou neodvratitelnou událostí, které nebyla cestovní kancelář schopna zabránit.121

118

Srov. § 852b odst. 2 písm. b) ObčZ. Srov. § 852g odst. 2 ObčZ. 120 Srov. § 852g odst. 1 ObčZ. 121 Srov. § 852g odst. 4, 5 ObčZ. 119

5. Smluvní důvody pro odstoupení od smlouvy V § 48 ObčZ je upravena také moţnost stran upravit si vlastní podmínky týkající se odstoupení od smlouvy. Tato moţnost vychází ze zásady dispozitivnosti soukromého práva obecně, navíc je zde výslovně uvedená. Strany si tak dle odst. 1 mohou sjednat i jiné důvody pro odstoupení od smlouvy nad rámec jejich zákonné úpravy a dle odst. 2 mají moţnost sjednat si odlišné účinky odstoupení od smlouvy. Dispozice stran s důvody pro odstoupení směřuje k jejich rozšíření, není tedy moţné smluvně vyloučit uplatnění důvodů zákonných. Napovídá tomu jednak samotný text ustanovení § 48 odst. 1 ObčZ, jednak obecně platná zásada, ţe nikdo se dopředu nemůţe vzdát svých práva, v tomto případě by se jednalo o právo na odstoupení od smlouvy. Naproti tomu účinky odstoupení od smlouvy si strany mohou sjednat odchylně od zákonné úpravy, ale domnívám se, ţe tato moţnost je dána jen pro ty případy, kdy si strany sjednaly vlastní důvody pro odstoupení dle § 48 odst. 1 ObčZ. Smluvní úpravu podmínek pro odstoupení od smlouvy můţeme dále dělit na odstoupení od smlouvy na základě smluvně stanoveného důvodu a na odstoupení od smlouvy bez udání důvodu. V případě odstoupení od smlouvy bez udání důvodu si navíc ta ze stran, která si tuto moţnost vymínila, můţe pro tento případ sjednat odstupné. Odstupné má v tomto případě reparační charakter, kdy představuje paušální náhradu škody, která tímto úkonem můţe vzniknout druhé straně. Odstoupit od smlouvy bez udání důvodu však nelze od toho okamţiku, kdy jiţ bylo ze smlouvy alespoň částečně plněno.122 V praxi bývá někdy nesprávně z druhé věty § 497 ObčZ dovozováno, ţe poskytnutím nebo přijetím alespoň částečného plnění ztrácí strana moţnost odstoupit od smlouvy z jakéhokoliv důvodu. Z judikatury123 vyplývá, ţe ustanovení § 497 ObčZ je třeba vykládat jako celek, a proto se nemoţnost odstoupit od smlouvy poté, co jiţ bylo alespoň částečně plněno, se týká jen nemoţnosti odstoupit od smlouvy bez udání důvodu, pokud tato moţnost byla sjednána.124

122

Srov. § 497 ObčZ. Např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.2.1997, sp. zn. 3 Cdon 1213/96. 124 Neuplatní se tedy ani u spotřebitelských smluv, kdy spotřebitel můţe odstoupit od smlouvy i poté, co byla poskytnuta veškerá vzájemná plnění. 123

6. Odstoupení od smlouvy v dalších odvětvích soukromého práva V této kapitole se budeme věnovat moţnosti odstoupení od smluv v reţimu obchodního či pracovního práva, jakoţto dalších významných soukromoprávních odvětví. Ve stručnosti vymezíme „speciální“ důvody pro odstoupení od smlouvy dle obchodního zákoníku a zákoníku práce, a to včetně moţnosti vyuţití důvodů pro odstoupení obsaţených v občanském zákoníku dle principu jeho subsidiárního pouţití vůči výše zmíněným předpisům.

6.1. Odstoupení od smlouvy v obchodním právu Úprava obchodního zákoníku jako celku je vůči občanskému zákoníku značně autonomní. Byť je v jeho § 1 odst. 2 zakotvena zásada subsidiarity pouţití občanského zákoníku, jen některé z institutů upravených v obchodním zákoníku jsou upraveny jen dílčím způsobem tak, aby bylo moţné zásadu subsidiarity vyuţít. Toto platí i pro institut odstoupení od smlouvy, který je v obchodním zákoníku upraven natolik komplexně, ţe obecná úprava obsaţená v občanském zákoníku se na odstoupení od smlouvy v reţimu obchodněprávním dle mého názoru pouţít nedá. Dle názorů odborné veřejnosti je tato úprava dokonce komplexnější a propracovanější neţ v občanském zákoníku.125 Základním rozdílem úpravy odstoupení od smlouvy oproti občanskoprávní úpravě je to, ţe účinností odstoupení od smlouvy126 se tato smlouva neruší od počátku, nýbrţ aţ ex nunc. V důsledku toho zůstávají zachována ta práva, která vznikla před odstoupením od smlouvy z porušení smlouvy. Patří sem tedy nárok na náhradu škody (§ 351 ObchZ), nárok na sjednanou smluvní pokutu (§ 303 ObchZ) i právo na úroky z prodlení, které mají odškodňovací funkci. Vyloučení zpětné účinnosti má ještě jeden důleţitý význam. Odstoupení od smlouvy nemá vliv na přechod vlastnického práva z prodávajícího na kupujícího, přičemţ neomezuje nabyvatele věci s touto volně nakládat, včetně moţnosti ji prodat, toto právo ztrácí nabyvatel teprve v době účinnosti odstoupení od smlouvy.127 Jestliţe tedy by tedy kupující nemohl po platném odstoupení vrátit věc128, jelikoţ by se v mezidobí změnil její vlastník (věc by byla prodána), musel by vrátit peněţitou náhradu ve výši ceny této věci, právo třetí osoby 125

Srov. Kopáč, L., Švestka, J. Nad některými otázkami odstoupení od smlouvy podle obchodního zákoníku. Právní rozhledy, r. 1995, roč. 3, č. 10, str. 402. 126 Která nastává okamţikem doručení tohoto projevu vůle druhé straně smlouvy (§ 349 odst. 1 ObchZ). 127 Vajgar, M. Odstoupení od smlouvy podle občanského zákoníku a obchodního zákoníku. Právní rádce, r. 1998, č. 8, str. 10. 128 I v obchodním právu je zakotvena zásada, ţe při platném odstoupení od smlouvy si strany musí vrátit vše, co dříve dle smlouvy plnili.

(nového kupujícího) zde nemůţe být dotčeno. Pokud se ale v mezidobí vlastník nezměnil, je kupující po platném odstoupení od smlouvy povinen převést v rámci vracení plnění vlastnické právo zpět na prodávajícího. Výjimku z výše uvedeného zakotvuje § 355 odst. 1 ObchZ, kde se hovoří o tom, ţe smlouva se ruší od počátku tam, kde si strany sjednají moţnost odstoupit od smlouvy zaplacením odstupného, a k tomuto odstoupení opravdu platně dojde (oprávněná osoba oznámí druhé straně, ţe tohoto práva vyuţívá a odstupné zaplatí). Jelikoţ v obchodním právu platí zásada profesionality, nemůţe zde být uvaţováno o odstoupení od smlouvy, jeţ byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Tomuto svědčí i to, ţe v obchodním právu není právní úkon neplatný tam, kde se příčí dobrým mravům.129 Narozdíl od občanskoprávních smluv můţe odstoupit nejen věřitel při prodlení dluţníka, nýbrţ i dluţník při prodlení věřitele. U obou těchto moţností pak obchodní zákoník diferencuje případy, kdy prodlením vzniká podstatné porušení smlouvy130 (zde je moţnost odstoupit od smlouvy ihned) a kdy je porušení smlouvy nepodstatné (zde musí být nejprve prodlévajícímu poskytnuta dodatečná přiměřená lhůta k plnění). Obchodní zákoník téţ výslovně v ustanovení § 347 upravuje moţnosti odstoupit jen od části závazku a v ustanovení § 348 moţnost odstoupit od smlouvy tam, kde povinnost má být sice plněna aţ v budoucnu, ale jiţ v současnosti je zřejmé, ţe povinnost splněna nebude a toto nesplnění bude zakládat podstatné porušení smlouvy. V zásadě stejná jako v občanském zákoníku je pak úprava moţnosti odstoupit od smlouvy z důvodu nemoţnosti plnění. Naopak v obchodním zákoníku není narozdíl od občanského zákoníku upravena obecná moţnost odstoupit od smlouvy pro vady věci. Obchodní zákoník samozřejmě upravuje i odstoupení od smlouvy u jednotlivých smluvních typů. Všechen jejich, byť i jen stručný, popis by byl zřejmě jiţ nad rámec této práce, proto bych zde ráda zmínila jen některé, z mého pohledu podstatné, odlišnosti. Především se jedná o vyloučení moţnosti odstoupit od smlouvy kupujícím pro vady zboţí tam, kde nemůţe tento věc vrátit ve stavu, v jakém jej obdrţel od prodávajícího.131 Z této zásady jsou pak v následujícím odstavci upraveny dvě výjimky, a to ţe kupující můţe takovou věc vrátit, jestliţe nemoţnost vrácení věci ve stavu, v jakém ji obdrţel, není 129

V občanskoprávních vztazích je takový právní úkon neplatný na základě ustanovení § 39 ObčZ. Sem spadá i kategorie tzv. fixních závazků. 131 Srov. § 441 odst. 2 ObchZ. 130

způsobena jednáním nebo opomenutím kupujícího nebo došlo-li ke změně stavu zboţí v důsledku řádně vykonané prohlídky za účelem zjištění vad zboţí. Tato ujednání jsou obdobně upravena i u smlouvy o prodeji podniku a u smlouvy o dílo.132 Ještě bych zde ráda zmínila hojně vyuţívanou moţnost odstoupit od smlouvy o úvěru tehdy, mají-li být poskytnuté peněţité prostředky pouţity pouze k určitému účelu, a jsou pouţity k účelu jinému. Poskytovatel má právo poté poţadovat pouţité a nevrácené prostředky i s úroky (§ 507 ObchZ).

6.2. Odstoupení od smlouvy v pracovním právu V pracovním právu se vyskytují v podstatě jen tři typy smluv. Základním typem jsou smlouvy zakládající pracovní nebo obdobný poměr mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem (jedná se o pracovní smlouvu, dohodu o pracovní činnosti a dohodu o provedení práce). Dalším typem smluv v pracovním právu jsou tzv. kolektivní smlouvy, uzavírané mezi zaměstnavatelem a odborovou organizací sdruţující zaměstnance. Poslední typ smluv se pouţívá pro úpravu odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli. Konkrétně se jedná o dohodu o hmotné odpovědnosti a dohodu o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů. Při přijetí současného zákoníku práce133 obsahoval tento v § 4 pro pouţití občanského zákoníku na vztahy upravené zákoníkem práce princip delegace. To znamenalo, ţe občanský zákoník se na pracovněprávní vztahy pouţil jen tehdy, jestliţe to zákoník práce výslovně stanovil. Toto ustanovení však bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 12.3.2008, sp. zn. Pl. ÚS 83/06, pro jeho protiústavnost, kdyţ Ústavní soud konstatoval, ţe pro vztah občanského zákoníku a zákoníku práce platí zásada subsidiarity, tzn. občanský zákoník se uplatní všude tam, kde zákoník práce nemá zvláštní úpravu. Z hlediska odstoupení od smlouvy to znamená, ţe i u smluv v pracovním právu lze v zásadě uplatňovat obecné důvody pro odstoupení od smlouvy upravené v občanském zákoníku, úprava pracovněprávních vztahů však jejich vyuţití ve značné míře vylučuje. Moţnost odstoupit od smlouvy je tak omezená především povahou upravovaných vztahů. Pro případ kolektivních smluv zákoník práce vylučuje134 mj. pouţití § 49 ObčZ (odstoupení od smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek), teorie však 132

Srov. § 486, odst. 2, poslední věta ObchZ a §§ 564 – 565 ObchZ. Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce. 134 § 28 ZP. 133

nevylučuje odstoupení od smlouvy z jiných důvodů, jakými jsou např. prodlení (§ 517 ObčZ) nebo smluvně dohodnutá moţnost (§ 497 ObčZ), zároveň však poukazuje na nedostatečnou právní úpravu týkající se právě kolektivních smluv.135 Od pracovní smlouvy je moţné odstoupit pouze ze strany zaměstnavatele, a to v případě předpokládaném v § 36 odst. 2 ZP, kdy zaměstnanec nenastoupí v den sjednaný v pracovní smlouvě do práce, aniţ by mu v tom bránila překáţka v práci nebo do týdne o této překáţce zaměstnavatele neuvědomí. V okamţiku, kdy zaměstnanec ve sjednaný den do práce nastoupí, vzniká pracovní poměr jakoţto navazující právní vztah, jehoţ ukončení má v zákoníku práce zvláštní úpravu, a od pracovní smlouvy jako takové jiţ odstoupit nelze. Není však moţné vyloučit moţnost odstoupení od smlouvy z obecných důvodů uvedených v občanském zákoníku před vznikem pracovního poměru (tzn. dnem nástupu do práce), a to jak ze strany zaměstnavatele, tak ze strany zaměstnance (v úvahu přichází např. sjednání moţnosti odstoupení dle § 497 ObčZ). Ani dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr nemají zvláštní úpravu pro odstoupení, zároveň také nevylučují subsidiární pouţití občanského zákoníku, lze tak uvaţovat např. o odstoupení od takové dohody z důvodu prodlení při placení odměny za sjednanou práci nebo o sjednání důvodů vlastních. Tomu odpovídá i znění § 77 odst. 1 písm. d) ZP, které vylučuje pouţití té části zákoníku práce upravující skončení pracovního poměru. Dohoda o hmotné odpovědnosti a dohoda o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů mají v § 253 odst. 1 ZP136, resp. v § 256 odst. 1 ZP137 zvláštní úpravu odstoupení od smlouvy, coţ však nevylučuje odstoupení od těchto dohod i dle občanského zákoníku.

135

Galvas, Milan K některým základním obecným otázkám kolektivního pracovního práva v novém zákoníku práce. In PRACOVNÍ PRÁVO 2 007 - Aktuální problémy pracovního práva a sociálního zabezpečení – Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference na téma Kolektivní pracovní právo [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2007 [cit. 2010-06-26]. Dostupné z: ISBN 978-80-210-4513-2. 136 „Zaměstnanec, který uzavřel dohodu o odpovědnosti, můţe od ní odstoupit, vykonává-li jinou práci, je-li převáděn na jinou práci nebo na jiné pracoviště, je-li překládán, nebo pokud zaměstnavatel v době do 15 kalendářních dnů od obdrţení jeho písemného upozornění neodstraní závady v pracovních podmínkách, které brání řádnému hospodaření se svěřenými hodnotami. Při společné odpovědnosti můţe zaměstnanec od dohody o odpovědnosti také odstoupit, jestliţe je na pracoviště zařazen jiný zaměstnanec nebo ustanoven jiný vedoucí nebo jeho zástupce. Odstoupení musí být oznámeno zaměstnavateli písemně.“ 137 „Zaměstnanec, který uzavřel dohodu o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů, můţe od ní odstoupit, jestliţe mu zaměstnavatel nevytvořil podmínky k zajištění ochrany svěřených předmětů proti jejich ztrátě. Odstoupení musí být oznámeno zaměstnavateli písemně.“

7. Odstoupení od smlouvy v návrhu nového občanského zákoníku V návrhu nového občanského zákoníku je institut od smlouvy vymezen v širší míře neţ je tomu v současnosti. Jeho úprava vychází dle důvodové zprávy z úpravy odstoupení od smlouvy v obchodním zákoníku138 a inspiruje se téţ zahraničními úpravami tohoto institutu. „Návrh respektuje autonomii vůle stran, bere také v úvahu i racionální vyznění normativní úpravy, šetřící jistotu smluvních stran a bránící neúčelnému zmaření smlouvy bez racionálního podkladu.“139 V této části se chci zaměřit pouze na změny oproti současné právní úpravě. Návrh občanského zákoníku140 tak: terminologicky sjednocuje odstoupení od smlouvy a zrušení smlouvy (např. u fixních smluv141). obsahuje v § 1849 nový obecný důvod pro odstoupení od smlouvy, kterým je podstatné porušení smlouvy, při němţ by druhá strana, kdyby o tomto porušení věděla, smlouvu vůbec neuzavřela. upravuje detailněji postup při odstupování od smlouvy142 a jeho účinky (i vůči třetím osobám), vč. vztahu odstoupení od smlouvy a nárokem na smluvní pokutu, úroky z prodlení a náhradu škody.143 neupravuje jiţ moţnost odstoupit od smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. To s největší pravděpodobností souvisí s celkovou novou koncepcí pojetí platnosti právního úkonu,144 kdy úkon, který má nedostatky v oblasti vůle a její tvorby, se vůbec nepovaţuje za právní jednání schopné vyvolat právní účinky.

138

Srovnání institutu odstoupení od smlouvy v občanském a obchodním zákoníku bylo předmětem předchozí kapitoly. 139 Důvodová zpráva k vládnímu návrhu ObčZ [online]. vydáno dne 30.4.2009 [cit. 2010-06-09] dostupná z : , s. 419. 140 Vládní návrh ObčZ [online]. vydáno dne 30.4.2009 [cit. 2010-06-09] dostupný z : . 141 Srov. § 518 ObčZ a § 1825 NObčZ. 142 Srov. § 1850 NObčz. 143 Srov. § 1850 NObčz. 144 V návrhu občanského zákoníku se pro právní úkon pouţívá pojmu právní jednání.

rozšiřuje moţnost odstoupit od smlouvy z důvodu prodlení i na prodlení věřitele.145 Navíc obsahuje konkrétnější úpravu postupu odstoupení od smlouvy, která vychází z dosud platného obchodního zákoníku,146 zejména diferencuje porušení smlouvy na podstatné a nepodstatné a z toho plynoucí moţnosti odstoupení od smlouvy, způsob poskytnutí dodatečné přiměřené lhůty v případě porušení nepodstatného, z kterého mimo jiné vyplývá i skutečnost potvrzená jiţ v současné judikatuře, ţe tato lhůta nemusí být poskytnuta ani výslovně ani písemně. Písemné poskytnutí lhůty má pak navíc účinky odstoupení od smlouvy v případě jejího marného uplynutí.147 upravuje nově moţnost odstoupení od smlouvy u některých smluvních typů, kde to současný občanský zákoník neumoţňuje (např. u darovací smlouvy,148 nebo při splnění závazku149). K rozšíření a konkretizaci důvodů pro odstoupení od darovací smlouvy vychází ze specifické povahy darování a potřeby výslovně upravit clausula rebus sic stantibus („za předpokladu, ţe věci zůstanou, jak jsou“

150

). „Na dárci nelze spravedlivě poţadovat, aby obohatil obdarovaného,

změní-li se následně na jeho straně podstatně poměry do té míry, ţe by darování váţně ohrozilo jeho výţivu nebo plnění dárcovy vyţivovací povinnosti. Význam má toto ustanovení nastane-li po uzavření smlouvy nepředvídatelná událost (dárce náhle onemocní nebo se zraní a jeho zdravotní stav vyţaduje nákladnou léčbu, dárce se můţe zavázat k darování podpory, ale po čase uzavře manţelství a narodí se mu děti atd.). Proto se navrhuje dárci umoţnit, aby při podstatné změně okolností zásadně měnící ţivotní podmínky jeho nebo jeho rodiny mohl od darovací smlouvy odstoupit a z povinnosti dát dar se vyvázat. Vzorem je právní úprava německá (§ 519 BGB). Navrţené ustanovení dopadá na situace, kdy podle smlouvy ještě nebylo plněno, popř. kdy má být plněno postupně a

145

Srov. § 1822 NObčZ. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu ObčZ [online]. vydáno dne 30.4.2009 [cit. 2010-06-09] dostupná z : , s. 417 147 Srov. § 1823 odst. 2 a § 1824 NObčZ. 148 Zde se jedná spíše o terminologické sjednocení. Jak jsem uváděla jiţ v předchozí části této práce, vrácení daru nebo ţádost o vrácení daru jsou odstoupení od smlouvy velmi blízké. 149 Srov. § 1760 NObčZ – jedná se o případ kdy má jedna strana právo čekat se svým plněním na plnění druhé strany (nebo na zajištění tohoto plnění), pokud jí k tomu dá dodatečnou přiměřenou lhůtu. 150 Latinská rčení C. Wikipedia [online]. [cit. 2010-06-24]. Dostupné z: . 146

nebylo ještě dáno celé plnění.“151 Pokud jiţ došlo k předání daru, můţe dárce odstoupit do darovací smlouvy jen ve dvou případech, a to odvolání daru pro nouzi152 a odvolání daru pro nevděk153, které je podstatným rozšířením současné moţnosti dárce vyţadovat vrácení daru podle § 630 ObčZ. Také obdarovaný má moţnost odstoupit od darovací smlouvy a vrátit dar pro jeho vady faktické a právní. Pokud navíc o těchto vadách dárce věděl, má obdarovaný nárok na náhradu škody.154 u některých smluvních typů místo odstoupení od smlouvy vytváří nové instituty – jako např. výpověď bez výpovědní doby.155 obsahuje samostatnou, komplexnější, úpravu směnné smlouvy156 s moţností odstoupit v případě, ţe „před odevzdání věci dojde k jejímu nahodilému zhoršení do té míry, ţe hodnota věci klesne na polovinu.“157 zavádí nové instituty, které mají návaznost i na odstoupení od smlouvy. Takovým institutem je závdavek,158 který kromě funkce důkazní a zajišťovací má také funkci penální, kdy se v případě sjednání moţnosti odstoupit od smlouvy bez stanovení odstupného na jeho místě pouţije právě závdavek. Novými instituty jsou také smlouva o důchodu159160 a smlouva o výměnku.161 Z hlediska odstoupení od smlouvy je pro ně společné, ţe od nich z jejich podstaty samé odstoupit nelze. přebírá instituty z jiných oblastí soukromého práva se svými specifickými důvody pro odstoupení od smlouvy (např. úvěr162, licenční smlouvy163, pojistná smlouva164 aj.). 151

Důvodová zpráva k vládnímu návrhu ObčZ [online]. vydáno dne 30.4.2009 [cit. 2010-06-09] dostupná z : , s. 428. 152 § 1912 n. NObčZ. 153 § 1916 n. NObčZ. 154 Srov. § 1909 NObčZ. 155 Srov. §§ 2067 a 2071 NObčZ. 156 V ObčZ upravena společně s kupní smlouvou. 157 § 2028 NObčZ. 158 §§1666 a 1667 NObčZ. 159 § 2571 n. NObčZ. 160 Současný občanský zákoník sice úpravu smlouvy o důchodu upravuje v § 842 n. ObčZ, ale v značně omezené míře. 161 § 2580 n. NObčZ. 162 § 2238 n. NObčZ. 163 § 2215 n. NObčZ. 164 § 2643 n. NObčZ.

podrobněji upravuje celý institut kupní smlouvy. Diferencuje mezi vadným plněním, které znamená podstatné porušení smlouvy, pro které od smlouvy odstoupit lze (není to však samozřejmě jediná moţnost), a které znamená nepodstatné porušení smlouvy, pro které od smlouvy odstoupit bez dalšího nelze. Je-li prvotně zvoleno odstranění vady, která se následně ukáţe jako neopravitelná nebo kterou prodávající odmítne opravit (případně ji neopraví v přiměřené lhůtě), lze poté opět od smlouvy odstoupit; toto platí i při nepodstatném porušení smlouvy. Jinak platí zásada, ţe od vybraného práva (odstoupení, sleva z kupní ceny, atd.) bez souhlasu prodávajícího odstoupit nelze. nově téţ zakotvuje zásadu, ţe nelze odstoupit od kupní smlouvy, nemůţe-li kupující vrátit věc (předmět koupě) ve stavu, v jakém ji obdrţel. Z tohoto poměrně přísného ustanovení pak platí několik výjimek, např. došlo-li ke změně stavu v důsledku prohlídky za účelem zjištění vady věci, atd.165 obsahuje zcela nové zvláštní ustanovení o odstupování od kupní smlouvy s doloţkou výhrady vlastnictví při placení kupní ceny ve splátkách. Od takové smlouvy lze odstoupit „aţ“ v případě, ţe kupující nezaplatí splátku nepřesahující desetinu kupní ceny do doby splatnosti splátky následující společně s ní. Analogií však lze dovodit, ţe při nezaplacení splátky převyšující desetinu kupní ceny, lze odstoupit „ihned“ po termínu splatnosti této splátky.166 mění

označení

spotřebitelských

smluv

na

„smlouvy

uzavírané

se spotřebitelem“167 - toto označení je dle právní teorie přesnější168. Jejich úpravu však ponechává velmi podobnou. mění také označení cestovní smlouvy na „zájezd“. Její úprava zůstává prakticky stejná169 jako v současném občanském zákoníku, nově je ale přidána úprava zvláštního typu zájezdu, kterým je zahraniční školní pobyt170, který s sebou přináší specifické důvody pro odstoupení od smlouvy, které spočívají v nesplnění povinností pořadatele před zahájením zájezdu (nesdělení jména a 165

Srov. § 1955 NObčZ. Srov. § 1978 NObčZ. 167 § 1668 NObčZ. 168 Srov. Selucká, Markéta in Eliáš, Karel et al. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. I. díl. 1. vydání. Praha: Linde, 2008, s. 316. 169 § 2375 n. NObčZ. 170 § 2399 n. NObčZ. 166

adresy hostitele či koordinátora v zemi školního pobytu do 14 dnů před zahájením pobytu nebo skutečnost, ţe pořadatel ţáka na pobyt náleţitě nepřipravil). v úpravě smlouvy o dílo171 vypouští ustanovení, ţe objednatel můţe odstoupit kdykoli před uzavřením díla, musí však zaplatit zhotoviteli náklady. Byly téţ vypuštěny speciality jako zvláštní ustanovení o zhotovení věci na zakázku a zvláštní ustanovení o smlouvě o opravě a úpravě věci a s tím spojené specifika odstoupení u těchto smluv. Naopak je nově je zařazena speciální úprava stavby jako předmětu díla, kde je mimo jiné zakotveno právo obou stran odstoupit od smlouvy při nedohodě o změně provedení díla tam, kde zhotovitel zjistí při provádění díla skryté překáţky týkající se místa, kde má být dílo provedeno, znemoţňující provést dílo dohodnutým způsobem. Celkově lze říci, ţe nová úprava obsaţená v návrhu občanského zákoníku, alespoň co se týká institutu odstoupení od smlouvy, je oproti současnému občanskému zákoníku komplexnější a podrobnější a vyjasňuje otázky, které jsou nyní méně srozumitelné a musely být vyřešeny aţ v rámci judikatury, kterou v mnohém tento návrh reflektuje. Úprava tohoto institutu se mi zdá býti zdařilou172, jediné, co bych vytknula, je zavádění nových pojmů namísto stávajících, které dle právní teorie nejsou vţdy zcela přesné, avšak jsou natolik dlouho pouţívané, ţe by nové názvosloví přineslo převáţně zmatky, a to především mezi laickou veřejností, coţ by vedlo jedině k prohloubení nedůvěry občanů v právo.

171 172

§ 2445 n. NObčZ. Návrh občanského zákoníku jako celku se neodvaţuji hodnotit.

8. Odstoupení od smlouvy v německém právu Cílem této kapitoly je představit především základní východiska pro úpravu odstoupení od smlouvy a poukázat na některé zásadní rozdíly mezi německou a českou úpravou. Německý národ je znám svou precizností a potřebou mít vše řádně podloţené a vyargumentované,173 tomu také odpovídá úprava soukromého práva a potaţmo také institutu odstoupení od smlouvy, obsaţená v BGB. V roce 2001 byla v Německu po deseti letech přípravných prací provedena rozsáhlá novela závazkového práva (tzv. Schuldrechtsmodernisierung), jejíţ součástí byla i nová úprava práva na odstoupení od smlouvy, ve které došlo především k vyjasnění některých otázek souvisejících s odstoupením od smlouvy, jeţ činily v praxi do té doby obtíţe (např. vztah odstoupení od smlouvy a náhrady škody), a dále k rozšíření okruhu moţností pro vyuţití tohoto institutu. Nicméně novelizací utrpěla do jisté míry systematičnost zakotvení tohoto institutu, kdy úprava následků odstoupení od smlouvy předchází úpravě důvodů a dokonce obecné úpravě tohoto institutu.174 Novelizací BGB tak byly rozšířeny stávající důvody pro odstoupení od smlouvy (především to bylo prodlení a následná nemoţnost plnění) o důvody další, které do té doby byly zahrnuty mezi důvody pro zrušení smlouvy (Wandelung). Jedná se o důvody, které se týkají

především

vadného

plnění.

Kromě

obecných

důvodů

závazkového

práva

pro odstoupení od smlouvy obsahuje BGB i zvláštní úpravu pro odstoupení od kupní smlouvy, smlouvy o dílo cestovní smlouvy, dědické smlouvy, pojistné smlouvy a dokonce i od zasnoubení aj. V německém právu se uplatňuje princip oddělenosti a abstrakce. „Princip oddělenosti znamená, ţe musí být vţdy rozlišováno mezi smlouvou obligační a smlouvou věcnou. Jedná se vţdy o dvě smlouvy. Smlouva obligační zakládá nárok na převod vlastnictví a na zaplacení kupní ceny, přičemţ věcná smlouva uvedené naplňuje.

(...)

Princip abstrakce znamená, ţe

platnost obligační smlouvy je nezávislá na platnosti smlouvy věcné. Je-li nebo stane-li se kupní smlouva neplatnou (např. v případě odstoupení od smlouvy), nemění to nic na platnosti smlouvy věcné. Prodávající má ale samozřejmě nárok z bezdůvodného obohacení na zpětný převod vlastnického práva, protoţe pro věcnou (platnou) smlouvu odpadl právní důvod (totiţ

173

Zde vycházím ze své osobní zkušenosti získané během ročního studijního pobytu v SRN. Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch Band 2a Schuldrecht Allgemeiner Teil : §§ 241432 redaktor: Wolfgang Krüger. 4. vyd.. München : Verlag C.H. Beck, 2003. s. 2204 – 2207. 174

smlouva obligační).“175 A pouze od smlouvy obligační je dle BGB moţné odstoupit. Nevzniká zde tak problém, s kterým se potýká české právo, zda odstoupením od smlouvy zaniká také právní titul pro nabytí vlastnického práva a tím se ruší i další vlastnická práva od něj odvozená. Právo na odstoupení od smlouvy není dle BGB nárokem vyplývajícím ze smlouvy, ale z porušení povinnosti, se kterým BGB spojuje moţnost od smlouvy odstoupit, vzniká nové samostatné právo, jehoţ uplatněním (tedy odstoupením od smlouvy) se dosavadní smluvní vztah mění na nový obligační vztah, jehoţ obsahem je povinnost stran vrátit si poskytnutá plnění. Cílem je tak dosaţení stavu status quo ante contractum176.177 Můţe se tak stát buď vrácením skutečně poskytnutých plnění a poskytnutím náhrad za pouţívání, opotřebení a škodu, pokud došlo v mezidobí ke sníţení hodnoty věci, nebo poskytnutím náhrady hodnoty, pokud není moţné uskutečnit zpětný převod vlastnického práva k věci, která byla předmětem původní smlouvy (např. proto, ţe vlastnické právo jiţ bylo převedeno na třetí osobu). Neuplatní se tak ustanovení o vrácení bezdůvodného obohacení, jehoţ úprava v BGB je vracení plnění po odstoupení od smlouvy velmi podobná, ale vyskytují se i značné odlišnosti, především v podobě oblasti vyuţití a právních následků (ty spočívají především v konstrukci odpovědnosti za škodu). Odlišná je oproti české úpravě i otázka promlčení. Právo na odstoupení od smlouvy je totiţ nepromlčitelné, je však úzce navázáno na promlčení nároků na poskytnutí plnění. Pokud tedy osoba oprávněná odstoupit od smlouvy tak neučiní do konce promlčecí lhůty nároku na plnění ze smlouvy, pak toto právo pozbývá. Německé úpravě zcela jistě nelze vytknout preciznost a značnou teoretickou rozpracovanost. Tato skutečnost je však dle mého názoru na škodu praktickému vyuţití některých institutů, kdyţ některé z nich upravují velmi podobné situace a postupy a liší se jen v detailech, které navíc nejsou vţdy zcela podstatné a jejich sjednocení by nebylo velkým problémem. Takovým příkladem mohou být právě instituty promlčení a bezdůvodného obohacení, které mohly být „pouţitelné“ i pro odstoupení od smlouvy178, a zabránilo by se tak „přehlcování“ právních předpisů.

175

Černý, Petr. Odstoupení od smlouvy a ochrana dobré víry nejen v BGB. In iPrávník [online]. Praha : C. H. Beck, vydáno 12.9.2007 [cit. 2010-06-13]. Dostupné z: . 176 Tedy stav, jaký tu byl před uzavřením smlouvy. 177 Následkem odstoupení od smlouvy tak není zrušení smlouvy ex tunc (resp. ex nunc). 178 Podobně jako je tomu v ObčZ.

Závěr Odstoupení od smlouvy je institutem soukromého práva, který umoţňuje zrušit platně uzavřenou smlouvu s účinky mezi jejími účastníky a to buď ex tunc nebo ex nunc. V českém právním řádu můţeme úpravu institutu odstoupení od smlouvy nalézt hned v několika právních předpisech. Jedná se o občanský zákoník, jehoţ úpravě byla převáţně věnována tato práce, dále obchodní zákoník, který má úpravu odstoupení od smlouvy vlastní a komplexní a nakonec zákoník práce, který upravuje některé důvody pro odstoupení od smlouvy a ve zbytku odkazuje na subsidiární pouţití občanského zákoníku. Odstoupení od smlouvy svými účinky zásadním způsobem narušuje stávající smluvní vztahy a je proto třeba, aby jeho úprava respektovala základní principy soukromého práva, kterými v tomto případě jsou princip pacta sunt servanda a princip rovnosti, doplnění o principy právní jistoty a ochrany práv třetích osob. Obecná úprava tohoto institutu obsaţená v občanském zákoníku je poměrně strohá a roztříštěná, coţ svědčí především o tom, jakou důleţitost tomuto institutu zákonodárce přikládal. Dle mého názoru by obecná úprava měla, kromě stávajícího vymezení důvodů pro odstoupení od smlouvy na zákonem stanovené a smluvně sjednané, upravovat podrobněji také jeho účinky a vzájemné vypořádání závazků následující po odstoupení od smlouvy. Tyto oblasti jsou sice v občanském zákoníku (alespoň částečně) upraveny, ale tato úprava je buď nedostatečná nebo příliš obecná, nebo je její aplikaci nutno dovozovat z jiných institutů. Většina z těchto „nedodělků“ také jiţ byla řešena v judikatuře, jejíţ názor by měl být v úpravě de lege ferenda respektován, z dlouhodobého hlediska však není v systému kontinentálního práva moţné, aby soudní rozhodnutí byla pramenem práva. Pro účinky odstoupení od smlouvy by mělo být stanoveno, ţe působí jen na závazkové vztahy mezi účastníky smluvního vztahu. Zároveň by měl být vyřešen i vztah k věcným právům. Zde bychom mohli čerpat inspiraci z BGB v tom smyslu, ţe by po odstoupení od smlouvy docházelo ke zpětnému převodu vlastnického práva k předmětu smlouvy a pokud by to nebylo moţné (např. z důvodu předchozího převodu vlastnických práv na třetí osobu), byla by zde povinnost nahradit hodnotu věci. Vypořádání závazků po odstoupení od smlouvy je sice v občanském zákoníku upraveno, ale z hlediska poţadavku na systematičnost úpravy institutu odstoupení od smlouvy by v jejím rámci měl být uveden minimálně odkaz na vypořádání dle zásad bezdůvodného obohacení.

Pro úpravu jednotlivých důvodů pro odstoupení od smlouvy by mělo být nejprve vyjasněno, na jaký okruh vztahů se bude odstoupení od smlouvy vztahovat a jaký je jeho poměr k dalším institutům, jako je relativní a absolutní neplatnost právního úkonu, výpověď aj. Mnou navrhované vymezení je takové, ţe neplatnost se vztahuje přímo k vadám právního úkonu, odstoupení od smlouvy k vadám plnění nebo vadám vzniklým aţ po uzavření smlouvy a výpověď ke vztahům, jejichţ obsahem je opakované nebo dlouhodobé plnění (typickým příkladem je např. nájem). Z tohoto rozdělení by pak vyplývalo, ţe smlouva uzavřená v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, od které bylo doposud moţné odstoupit, by nadále byla relativně neplatnou. Mezi důvody pro odstoupení od smlouvy by se pak na základě tohoto rozdělení mohly zařadit i další skutečnosti, v tomto případě mám na mysli především zavedení moţnosti odstoupit od darovací smlouvy, která by byla z praktického hlediska jednoduší neţ současná úprava vrácení daru. V rámci úpravy důvodů pro odstoupení od smlouvy u jednotlivých smluvních typů by měla být především sjednocena terminologie, kdy v současné době se na jednom místě hovoří o odstoupení od smlouvy a na dalším o zrušení smlouvy. Co se týká konkrétní úpravy pro jednotlivé smluvní typy, navrhovala bych přepracování moţnosti odstoupení od nájemní smlouvy tak, aby bylo jasné, které důvody se vztahují k nájemním smlouvám obecně a které k jednotlivým druhům nájmu (zejm. ve vztahu k nájmu bytu). Další úpravou, která byla v této práci navrţena, bylo rozdělení § 642 ObčZ, týkajícího se odstoupení od smlouvy o dílo, který ve svých dvou odstavcích upravuje na sobě vzájemně nezávislé moţnosti odstoupení od smlouvy, jejichţ uvedení v rámci jednoho paragrafu můţe vést k zavádějícímu výkladu. Většina mnou zde uváděných návrhů de lege ferenda obsahuje nynější návrh nového občanského zákoníku, jehoţ úpravu institutu odstoupení od smlouvy povaţuji za velmi zdařilou. Proto, ať jiţ bude občanský zákoník rekodifikován tímto návrhem či jiným návrhem vytvořeným v budoucnu, doporučuji pouţít úpravu institutu odstoupení od smlouvy z tohoto nynějšího návrhu nového občanského zákoníku.

Seznam použitých zdrojů I. Monografie Eliáš, Karel et al. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. I. díl. 1. vydání. Praha: Linde, 2008. Fiala, J.; Hrušáková, M.; Hurdík, J. aj. Občanské právo. 1. 2. uprav. a dopl. vydání. Brno : Doplněk, 1993. Knapp, V.: Teorie práva, 1. vydání. Praha : C.H.Beck, 1995. Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch Band 2a Schuldrecht Allgemeiner Teil : §§ 241-432 redaktor: Wolfgang Krüger. 4. vyd.. München : Verlag C.H. Beck, 2003. Švestka,J.,Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009. Švestka,J.,Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460-880. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008. Urfus, Valentin. Obecné dějiny státu a práva. Římské právo soukromé, Univerzita J.E.Purkyně, Fakulta právnická, 1.vyd., Brno 1979.

II. Články Černý, Petr. Odstoupení od smlouvy a ochrana dobré víry nejen v BGB. In iPrávník [online]. Praha : C. H. Beck, vydáno 12.9.2007 [cit. 2010-06-13]. Dostupné z: . Doleček, Marek. Smlouvy. BusinessInfo.cz [online] vydáno 14.6.2010 [cit. 2010-06-26]. Dostupné z: . Galvas, Milan K některým základním obecným otázkám kolektivního pracovního práva v novém zákoníku práce. In PRACOVNÍ PRÁVO 2 007 - Aktuální problémy pracovního práva a sociálního zabezpečení – Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference na téma Kolektivní pracovní právo [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2007 [cit. 2010-06-26]. Dostupné z: .

Kopáč, L., Švestka, J. Nad některými otázkami odstoupení od smlouvy podle obchodního zákoníku. Právní rozhledy, r. 1995, roč. 3, č. 10, str. 402. Nejvyšší soud České republiky: K odstoupení od cestovní smlouvy. In Právní rozhledy. 2008, roč. 11, č. 7. Spáčil, Jiří. Ještě k nabytí od nevlastníka v judikatuře. Právní rozhledy. 2001, roč. 9, č. 5. Spáčil, Jiří. Můţe oprávněný drţitel převést vlastnictví k věci? Právní rozhledy. 2000. roč. 8, č. 9. Vajgar, M. Odstoupení od smlouvy podle občanského zákoníku a obchodního zákoníku. Právní rádce, r. 1998, č. 8, str. 10. Veselý, Jan, Rakovský, Adam, Šimková, Radka. Neplatnost veřejné draţby nedobrovolné. Právní rozhledy. 2001, roč. 9, č. 3.

III. Právní předpisy Bürgerliches Gesetzbuch in der Fassung der Bekanntmachung vom 2. Januar 2002 (BGBl. I S. 42, 2909; 2003 I S. 738), das zuletzt durch das Gesetz vom 28. September 2009 (BGBl. I S. 3161) geändert worden ist. Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.

IV. Soudní rozhodnutí Nález Ústavního soudu ČR ze dne 12.6.2000, sp. zn. I. ÚS 331/98.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. srpna 1974, sp. zn. 3 Cz 36/74, uveřejněný pod č. 22/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR, uveřejněným pod č. 50/85 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.2.1997, sp. zn. 3 Cdon 1213/96. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.9.1999, sp.zn. 25 Cdo 1094/97. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21.2.2001, sp. zn. 22 Cdo 1848/2000. Rozhodnutí Nejvyššího soud ze dne 11. 7. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1988/2000. Rozhodnutí Nejvyššího soud ze dne 29.8.2007 sp. zn. 33 Cdo 1321/2007. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13.1.2009, sp. zn. 30 Cdo 546/2008. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.3.1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.10.1998, sp. zn. 3 Cdon 41/96. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.12.1998, sp. zn. 3 Cdon 1522/96. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.12.1999, sp. zn. 22 Cdo 2663/98. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2000, sp. zn. 29 Cdo 2228/2000. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.2.2001, sp. zn. 22 Cdo 752/99. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.5.2001, sp.zn. 22 Cdo 3005/99. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.2.2003, sp. zn. 22 Cdo 1590/2001. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.2003, sp.zn. 33 Odo 766/2002. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.5.2003, sp. zn. 33 Odo 154/2003. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.7.2004, sp. zn. 33 Odo 370/2004. Rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2006, sp. zn. 30 Cdo 1641/2006. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.1.2007, sp.zn. 30 Cdo 2047/2006. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 532/2005. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.1.2008, sp.zn. 31 Cdo 3177/2005. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.2.2009, sp. zn. 28 Cdo 4820/2008.

Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 3.9.2009 ve věci C-489/07. Pia Messner vs. Firma Stefan Krüger. Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 15.4.2010 ve věci C-511/08. Handelsgesellschaft Heinrich Heine GmbH vs. Verbraucherzentrale Nordrhein-Westfalen eV. Rozsudek Tribunale Monza (Itálie) z 15.5.2003, sp.zn. 1617/2003. Rozsudek Vrchního soudu v Praze , sp. zn. 3 Cdo 6/92. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5.3.1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21.1.1995, sp. zn. 5 Cmo 811/1995. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7.10.1996, sp. zn. 11 Cmo 165/96. Usnesení Ústavního soudu ze dne 23.1.2008, sp. zn. III. ÚS 1631/07.

V. Elektronické databáze ASPI [databáze]. Verze 12+ pro Windows, stav k 3. 6. 2010. Wolters Cluwer ČR, a. s., 2010 [cit. 2010-06-10]. Vyhledávací systém rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu [online databáze]. Nejvyšší soud

České

republiky,

2010

[cit.

2010-06-14].

Dostupné

z:

<

http://novyweb.nsoud.cz/judikaturaNS_new/ns_web.nsf>. Nalus [online databáze]. Ústavní soud České republiky, 2006 [cit. 2010-06-25]. Dostupné z: .

VI. Ostatní Důvodová zpráva k vládnímu návrhu ObčZ [online]. vydáno dne 30.4.2009 [cit. 2010-0609] dostupná z : . Vládní návrh ObčZ [online]. vydáno dne 30.4.2009 [cit. 2010-06-09] dostupný z .

Resumé Diese Arbeit befasst sich mit dem Rücktrittsrecht im tschechischen Bürgerrecht. Ihr Ziel ist die Ausgangspunkte für die rechtliche Regelung mit Hilfe der Grundprinzipe zu definieren, die allgemeine Regelung des Rücktrittsrechts (die Ausübungsbedingungen und Wirkungen des Rücktritts) zu bewerten und die Rücktrittsgrunde zu analysieren. Die Grundprinzipe in diesem Fall sind vor allem das Prinzip pacta sunt servanda und der Gleichheitsgrundsatz, weiter auch das Prinzip der Rechtssicherheit und Wahrung der Rechte Dritter.

Diese

Grundsätze

sollen

die

durch

Rücktritt

entstehende

Störung

der

Vertragsbeziehung ausgleichen. Die allgemeine Regelung des Rücktrittsrechts weist einige Mängel auf. Es ist vor allem der unsystematische Aufbau dieses Instituts im bürgerlichen Gesetzbuch. Einige Sachgebiete, die den Rücktritt betreffen, werden entweder gar nicht oder nicht deutlich geregelt. Die müssen dann durch die Rechtsprechung geklärt sein. Das bezieht sich vor allem auf das Gebiet der Rechtsfolgen der Rücktrittsausübung, in dem klargestellt sein sollte, dass der Rücktritt nur obligatorische Wirkungen hat und die Rechte Dritter nicht berührt. Weiter sollte auch deutlicher

auf

die

Auseinandersetzung

der

gegenseitigen

Rechte

durch

das

Bereicherungsrecht verwiesen werden. Im Gebiet der Rucktrittsgrunde sollte zuerst auf der theoretischen Basis der Anwendungsbereich des Rücktritts geklärt werden. Zurzeit scheint diese Frage dem Gesetzgeber nicht klar zu sein. Es stehen nebeneinander das Rücktrittsrecht und die relative Unwirksamkeit ohne deutliche Grenze zu haben. Am besten kann man das sehen an dem Rücktrittsrecht aufgrund dem im Not und unter nachteiligen Bedingungen geschlossenen Vertrag, vom dem man nach der aktuellen Regelung zurücktreten kann, aber aus der Sicht des Zeitpunkt, in dem die Vertragstörung angekommen ist, und zwar gleich bei der Vertragsabschließung, sollte dieser Vertrag relativ unwirksam sein. Neben der relativen Unwirksamkeit wurde dann das Rücktrittsrecht auch von Kündigung und Nichtigkeit abgrenzt. Aus der Auswertung der Rücktrittsgründen wurden folgende Vorschläge für die rechtliche Regelung de lege ferenda gemacht: Es sollte vor allem die terminologische Vereinigung erreicht werden, da im Text des bürgerlichen Grundbuches werden äquivalent nebeneinander die Begriffe „Rücktritt“ und „Aufhebung des Vertrags“ verwendet. Weiter sollte die Regelung der Gründe für den Rücktritt vom Mietvertrag (hauptsächlich im Falle der Wohnungsmiete)

so bearbeitet werden, damit deutliche Unterschiede zwischen Rücktritt und Kündigen festgestellt

werden.

Es

wurde

weiter

vorgeschlagen,

das

Rücktritt

von

einem

Schenkungsvertrag zu regulieren, statt dem heutigen Institut Rückgabe der Schenkung. Die in dem bürgerlichen Gesetzbuch enthaltene Regelung des Rücktrittsrechts und seiner Ausübung wurde auch mit anderen Bereichen des Privatrechts (es handelte sich um Arbeitsrecht und Handelsrecht) vergleicht. Während die arbeitsrechtliche Regelung nur einige Sondergründe enthält und im Weiteren auf die Regelung des bürgerlichen Gesetzbuches verweist, umfasst das Handelsgesetzbuch eine komplexe Rücktrittrechtsregelung, die eine subsidiäre Benutzung des bürgerlichen Gesetzbuches ausschließt. In der Schlussvergleichung der jetzigen Regelung des Rücktrittsrechts mit der Regelung, die in dem Entwurf des neuen bürgerlichen Gesetzbuches vorgestellt wurde, wurde festgestellt, dass die vorgeschlagene Regelung reagiert einerseits an die Rechtsprechung, die die Mängel der heutigen Regelung ausgleicht, und dass diese Regelung auch den in dieser Arbeit vorgeschlagene Änderungen enthält.