mimo prostory obvyklé k podnikání

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor Právo a právní věda Katedra občanského práva

Diplomová práce

Ochrana spotřebitele u smluv uzavřených mimo prostory obvyklé k podnikání

Lukáš Záluský

2012/2013

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Ochrana spotřebitele u smluv uzavřených mimo prostory obvyklé k podnikání zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“

…….…………………........................ Lukáš Záluský 2

Poděkování: Rád bych poděkoval JUDr. Markétě Selucké, Ph.D. za její vedení, podporu a optimistický přístup při zpracování práce.

3

Abstrakt a seznam klíčových slov Abstrakt: Předmětem diplomové práce je analýza úpravy problematiky ochrany spotřebitele u smluv uzavřených mimo prostory obvyklé k podnikání a to na evropské úrovni v podobě směrnice Rady ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory 85/577/EHS za použití odborné literatury a především rozhodnutí Soudního dvora Evropské Unie. Práce pokračuje analýzou implementace směrnice 85/577 do českého právního řádu a poté komparuje tuto implementaci s implementací na Slovensku a v Irsku. V další části práce autor analyzuje směrnici evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES a aktuální míru její implementace do zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Práce tedy hodnotí jak úpravu de lege lata, tak návrhy de lege ferenda. Seznam klíčových slov: Směrnice 85/577 a směrnice 2011/83, podomní prodej, občanský zákoník, minimální a maximální harmonizace, implementace směrnice. Abstract: The goal of this thesis is to analyze legislature concerning consumer protection in contracts concluded away from business premises on both european and national levels. It analyzes Directive 85/577/EHS and then it’s implementation into Czech law, using academic literature and court desicions, mainly of the Court of Justice of the European Union. Further off the thesis compares Czech legislature with Slovakian and Irish legislature. In the following part, author of the thesis analyzes new Directive 2011/83/EU about consumer rights, which repeals directive 83/577, and it’s implementation into the new Czech civil code. This thesis aims at critical evaluating of current legislature and at proposals de lege ferenda. Keywords: Directive 85/577/EHS and Directive 2011/83/EU, doorstep selling, Czech civil code, minimum and full harmonisation, directive implementation.

4

Obsah Abstrakt a seznam klíčových slov .............................................................................................. 4 Seznam použitých zkratek .......................................................................................................... 7 Úvod ........................................................................................................................................... 8 1.

2.

Spotřebitelská politika EU ............................................................................................... 10 1.1.

Vývoj politiky ochrany spotřebitele .......................................................................... 10

1.2.

Fungování spotřebitelské politiky ............................................................................. 11

Rozbor směrnice 85/577 a ustanovení § 57 OZ ............................................................... 12 2.1.

Historický vývoj ........................................................................................................ 13

2.2.

Struktura a předmět ochrany směrnice ...................................................................... 14

2.2.1.

Spotřebitel .......................................................................................................... 14

2.2.2.

Obchodník neboli Trader ................................................................................... 16

2.2.3.

Smlouvy, na které se směrnice vztahuje (čl. 1) .................................................. 16

2.2.4.

Negativní vymezení působnosti (čl. 3) ............................................................... 19

2.3.

Informační povinnost (čl. 4) ...................................................................................... 21

2.4.

Odstoupení od smlouvy (čl. 5) .................................................................................. 21

2.5.

Ostatní ustanovení ..................................................................................................... 22

2.6.

Úprava v OZ .............................................................................................................. 22

2.6.1.

Úprava spotřebitelských smluv v OZ ................................................................. 25

2.6.2.

Smlouvy sjednávané mimo provozovnu (tzv. podomní obchody), § 57 OZ ..... 26

3.

Slovensko ......................................................................................................................... 30

4.

Irsko .................................................................................................................................. 35

5.

Směrnice 2011/83/EU ...................................................................................................... 39 5.1.

Rozbor směrnice ........................................................................................................ 40

5.1.1.

Preambule ........................................................................................................... 40

5.1.2.

Definice a pozitivní vymezení působnosti, obchodní prostory .......................... 41

5.1.3.

Negativní vymezení působnosti a úroveň harmonizace ..................................... 43 5

6.

5.1.4.

Informační povinnost ......................................................................................... 45

5.1.5.

Formální požadavky na smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory ............... 46

5.1.6.

Odstoupení od smlouvy ...................................................................................... 47

5.1.7.

Ostatní ujednání.................................................................................................. 51

Úprava smluv uzavíraných mimo prostory obvyklé k podnikání v NOZ ........................ 53

Závěr......................................................................................................................................... 56 Seznam literatury...................................................................................................................... 58

6

Seznam použitých zkratek EU – Evropská unie Komise – Evropská komise NOZ - Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ObZ – Zákon č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů OSPP - Zákon č. 108/2000 Zb., o ochrane spotrebiteľa při podomovom predaji a zásielkovom predaji, ve znění pozdějších předpisů OZ - Zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. SDEU - Soudní dvůr Evropské unie, dříve Evropský soudní dvůr Směrnice 85/577 - Směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory Směrnice 2011/83 - Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES SOZ - Zákon č. 40/1964 Zb., občianský zákonník, ve zneni neskorších predpisov SŽZ - Zákon č. 455/1991 Zb., zákon o živnostenském podnikání, ve zneni neskorších predpisov

7

Úvod V této diplomové práci se budu věnovat specifické oblasti ochrany spotřebitele a to jeho ochraně v případě, že uzavře smlouvu mimo takzvané prostory obvykle k podnikání, případně mimo provozovnu. Tomuto způsobu prodeje se běžně říká podomní prodej a je založený na principu, že obchodník především navštíví spotřebitele u něj doma nebo v jeho zaměstnání, či jej pozve na speciální akci typu zájezdu nebo exkurze. Smlouvy takto uzavírané jsou nezřídka formulářového typu, spotřebitel tedy nemůže ovlivnit obsah smlouvy, pouze ji přijmou nebo odmítnout1. Množství podnikatelů takto provozuje legitimní činnost, kdy tímto specifickým způsobem prodeje šetří na nákladech, které by jinak museli vynaložit na provozování provozovny. Nicméně z praxe mnoho lidí poznalo, že množství obchodníků využívá momentu překvapení spotřebitele a smlouva v tomto okamžiku překvapení uzavřená, později spotřebitelem hlouběji rozmyšlená, se může jevit jako značně nevýhodná. V následujících kapitolách této práce tedy bude především rozebráno, jak je spotřebitel v případě podomního prodeje chráněn, jakou míru ochrany přikazuje Evropská unie, jak se s požadavky na ochranu vypořádaly členské státy, především tedy Česká Republika (bude provedena komparace se Slovenskem a Irskem), tedy pohled na účinnou úpravu, která vychází ze směrnice Rady ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory 85/577/EHS (dále jen směrnice 85/577). Cílem této části práce tedy bude především analyzovat jednotlivá ustanovení směrnice 85/577 a zhodnotit míru implementace ve vybraných členských státech. K analýze bude přistupováno kriticky, budou vytknuty slabiny v implementaci a porovnány rozdíly v legislativě. Práce se bude poté věnovat dalšímu předpisu Evropské unie, směrnici Evropského Parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES (dále jen směrnice 2011/83). Opět budou jednotlivá relevantní ustanovení směrnice analyzována a komparována s textem směrnice 85/577. Poslední kapitolou práce pak je zhodnocení implementace této nové směrnice do NOZ.

1

HRUBÁ, Michaela. Prodej mimo prostory obvyklé k podnikání. In: FIALA, Josef et. al. Současné aktuální otázky spotřebitelského práva. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 41. ISBN 978-80-210-4568-2.

8

V závěru práce budou zodpovězeny následující hypotézy: „Byla směrnice 85/577 řádně implementována do českého právního řádu? Implementovaly Slovensko a Irsko směrnici 85/577 lépe? Řeší směrnice 2011/83 nedostatky směrnice 85/577? Jsou požadavky směrnice 2011/83 již implementovány v NOZ?“

9

1. Spotřebitelská politika EU V sedmadvaceti členských státech Evropské unie žije téměř půl miliardy potenciálních spotřebitelů. K evropskému HDP přispívají až 58 procenty2. Smlouvám uzavíraným spotřebiteli je tedy třeba poskytnout vyšší míru ochrany, především v podobě kogentní úpravy3, protože spotřebitel obvykle vystupuje ve vztahu k obchodníkovi jako slabší strana, která si nemusí být vědoma všech svých práv ze smlouvy vyplývajících, nemusí být důsledně obeznámen s parametry zboží a v neposlední řadě může být obchodníkem zaskočen a překvapen. Politika ochrany spotřebitele se zaměřuje na ochranu zdraví, bezpečnost a zájmy konzumentů, prosazuje společný přístup k zákazníkům a práva na informace. Ochrana spotřebitele má tak zásadně přispívat k účinnému fungování vnitřního trhu, podporovat přeshraniční obchod a tak zvyšovat celkový odbyt zboží na společném trhu.

1.1. Vývoj politiky ochrany spotřebitele K harmonizaci legislativ jednotlivých členských států na poli ochrany spotřebitele začalo docházet především od poloviny 70. let. V roce 1975 představila Evropská komise Předběžný program EHS o ochraně spotřebitele4, který se stal základním kamenem spotřebitelské legislativy. Dokument shrnul pět základních práv spotřebitelů: • právo na ochranu zdraví a bezpečnosti • právo na ochranu ekonomických zájmů • právo na náhradu škody • právo na informace a vzdělávání • právo na zastupování

2

KOPECKÁ, Hana. Euroskop: Ochrana spotřebitele [online]. [cit. 28. 5. 2013]. Dostupné z: https://www.euroskop.cz/8969/sekce/ochrana-spotrebitele/ 3 HULVA, Tomáš. Ochrana Spotřebitele. Praha: Aspi, a.s., 2005. 452 s. ISBN 8073570645. S. 182. 4 EU (1975): Council Resolution of 14 April 1975 on a preliminary programme of the European Economic Community for a consumer protection and information policy. In: Úřední věstník Evropské unie C 092, 25/04/1975 P. 0002–0016. [cit. 1. 6. 2013].

10

Po Předběžném programu následovaly ještě další iniciativy, ale za skutečný začátek komunitární spotřebitelské politiky můžeme považovat až Jednotný evropský akt v roce 19875, který zmocnil Evropskou komisi k návrhu opatření na ochranu spotřebitelů. Konečně pak ochranu spotřebitele zavádí jako samostatnou plnohodnotnou komunitární politiku Maastrichtská smlouva v roce 19936, požadavky vyplývající z ochrany spotřebitele a při provádění ostatních evropských politik zohlednila i Amsterodamská smlouva v roce 19997.

1.2. Fungování spotřebitelské politiky Strategie spotřebitelské politiky je věcně zaměřena na oblast ochrany potravin, ochrany veřejného zdraví a ochrany práv spotřebitele. Nás zajímají především tyto aspekty: • poctivé obchodní praktiky • klamavá a srovnávací reklama • cenové ukazatele a etikety • nepřiměřené smluvní podmínky • distanční a podomní prodej • práva cestujících V prosinci 2006 byl přijat nový program ochrany spotřebitelů pro období 2007-20138 s celkovým rozpočtem 157 milionů eur. Mezi priority ve výhledovém období 2007-2013 tak patří především efektivnější vymáhání spotřebitelských práv, posun spotřebitelské politiky do centra zájmů ostatních relevantních politik, posílení informovanosti spotřebitele a transparentní trh umožňující bezproblémové přeshraniční obchody.

5

Byl podepsán 17. února 1986 v Lucemburku a 28. února 1986 v Haagu, vstoupil v platnost 1. července 1987. Smlouva o Evropské unii, která byla podepsána v Maastrichtu 7. února 1992 a vstoupila v platnost 1. listopadu 1993. 7 Amsterodamská smlouva, která byla podepsána 2. října 1997 a v platnost vstoupila 1. května 1999 8 Rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č. 1926/2006/ES ze dne 18. prosince 2006, kterým se zavádí akční program Společenství v oblasti spotřebitelské politiky (2007–2013). In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 2. 6. 2013]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:32006D1926:CS:NOT 6

11

2. Rozbor směrnice 85/577 a ustanovení § 57 OZ Směrnice 85/577 je jednou z 8 směrnic spotřebitelského aquis, které byly podrobeny rozsáhlé revizi. Jedná se o nejstarší směrnici z těchto směrnic, byla v rámci Unie uplatňována déle než 25 let. Jedním z hlavních důvodů přijetí byly nekalé praktiky obchodníků, nicméně těmi se zabývat nebudeme, jelikož tuto problematiku v sobě poté obsáhla směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách. Je třeba zmínit, že SDEU svou judikaturou zobecnil použití směrnice na v podstatě jakoukoli smlouvu, která byla uzavřena mimo prostory obvyklé k podnikání, jak bude následně poukázáno. Směrnice 85/577, jak bylo řečeno v úvodu, chrání spotřebitele v případech uzavření smlouvy mimo prostory obvyklé k podnikání, případně v jiné terminologii mimo provozovnu. Pokrývá tedy např. situace nevyžádané návštěvy obchodníka v domově spotřebitele či na jeho pracovišti, nebo také smlouvy uzavřené na exkurzi pořádané obchodníkem. Základním východiskem ochrany spotřebitele je fakt, že nabídka k uzavření smlouvy jej může zastihnout nepřipraveného, v jemu neznámém prostředí, které se nemusí slučovat s jeho představou o místě běžném k prodeji. Je také většinou neschopný porovnat v danou chvíli kvalitu i cenu zboží, jelikož je na něj často vyvíjen tlak k rychlému uzavření smlouvy. Směrnice, první svého druhu na poli ochrany spotřebitele, má z dnešního pohledu omezené ambice. Jejími hlavními zbraněmi jsou články, které zakládají povinnost písemně informovat spotřebitele o možnosti odstoupení od smlouvy a samotný institut odstoupení od smlouvy. Doba poskytnutá pro odstoupení od smlouvy nesmí být kratší než 7 dní od okamžiku, kdy byl spotřebitel informován o svém právu odstoupit od smlouvy. Směrnice uplatňuje tzv. minimální harmonizaci9, stejně jako ostatních 7 směrnic, které byly revidovány10. Tento způsob harmonizace umožňuje členským státům přijímat či ponechat v účinnosti legislativu, která je pro spotřebitele příznivější než minimum ochrany vyžadované směrnicí. Většina států této možnost využila a spotřebitel je tak chráněn lépe, než je vyžadováno směrnicí. Při rozboru samotné směrnice bych chtěl začít jejími definicemi spotřebitele („consumer“) a obchodníka („trader“). Nejednotnost těchto definic napříč spotřebitelským aquis způsobila mnoho rozporů v legislativě členských států, které si díky minimální harmonizaci samy mohly definice rozšířit. 9

TOMÁŠEK, Michal. Princip minimální harmonizace při transpozici směrnic v oblasti ochrany spotřebitele. Právní fórum. 2004, roč. 1, č. 1, s. 14-17. ISSN 1214-7966. 10 Více později v souvislosti s rozborem směrnice 2011/83

12

2.1. Historický vývoj Členské státy před přijetím směrnice neměly žádnou koherentní legislativu týkající se podomního prodeje. Úroveň ochrany se velmi lišila, od kvalitní a obsáhlé (Švédsko a Dánsko) po neexistující (Česká Republika, Maďarsko, Polsko, Rumunsko)11. Státy, které podomní prodej ve své legislativě již zachytily před oznámením Komise o záměru tuto oblast regulovat na evropské úrovni, k němu přistupovaly různě. Např. Lucembursko jej na zákonné úrovni12“ v roce1970 obecně zakázalo, s výjimkou pro právně regulované a povolené aktivity. Podobný postoj zaujala např. i Belgie.13 Švédsko, Francie a Nizozemí ve své legislativě zakotvily právo odstoupení od smlouvy, Nizozemí navíc zavedlo registraci podomních obchodníků ve snaze zamezit nekalé jednání14. Lhůta pro odstoupení od smlouvy se pohybovala mezi 7-8 dny a její běh počínal uzavřením smlouvy nebo od upozornění spotřebitele o možnosti od smlouvy odstoupit. Poté, co nabyla směrnice platnosti, Dánsko ji jednoduše transponovalo do své již existující vnitrostátní legislativy v roce 1987, státy jako např. Německo, Španělsko a Irsko přijaly zákony nové.15 Přistupující státy obvykle neměly spotřebitelskou politiku vůbec upravenu, případně jen minimálně, na základě obecných institutů týkajících se smluv a závazků z nich vyplývajících. Česká Republika směrnici transponovala již před svým přijetím do EU a to novelou občanského zákoníku 367/200016. Na Slovensku došlo k transpozici směrnice v podobě zákona č. 108/2000 Zb., o podomovom predaji17.

11

SCHULTE-NÖLKE, H.; TWIGG-FLESNER, Ch.; EBERS, M. EC Consumer Law Compendium-Comparative Analysis [online].Universität Bielefeld, 2008 [cit. 3. 6. 2013]. S. 176. Dostupné z: http://www.eu-consumerlaw.org/consumerstudy_part2a_en.pdf (dále jen „Compendium). 12 Compendium, op. cit. S. 175 13 Compendium, op. cit. S. 175 14 Compendium, op. cit. S. 175 15 Compendium, op. cit., S. 175 16 Zákon, kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 7. 6. 2013] 17 SLOVENSKÁ REPUBLIKA. Zákon č. 108/2000 Zb., o podomovom predaji , ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 7. 6. 2013]

13

2.2. Struktura a předmět ochrany směrnice V prvních 3 článcích směrnice vymezuje, za jakých podmínek a na které situace se bude vztahovat. Směrnice má být aplikována na smlouvy, na základě kterých dodavatel dodává zboží spotřebiteli nebo poskytuje služby. Článek 1 směrnice 85/577 stanovuje případy, na které směrnice dopadá. V době, kdy byla směrnice přijata, byly zdaleka nejčastější nevyžádané návštěvy obchodníka (doma nebo na pracovišti) a jím pořádané exkurze. Nicméně už v době přijetí několik členských států rozšířilo působnost směrnice i na další situace. Státy např. užily podobnou míru ochrany i na smlouvy uzavřené na veřejných místech (ulice, trhy). Některé státy rozšířily ochranu na případy, kdy byla smlouva vyjednána mimo provozovnu, ale později v provozovně uzavřena. Nakonec některé státy poskytly ochranu všem, tj. i vyjednaným, návštěvám18.

2.2.1. Spotřebitel V článku 2 směrnice nacházíme definici spotřebitele, která jej definuje jako fyzickou osobu (dále jen FO), která v transakcích spadajících do oblasti působnosti této směrnice jedná za účelem, který nelze považovat za jeho podnikatelskou činnost nebo výkon povolání. Zde se musíme pozastavit nad způsoby převedení této definice do národní legislativy vybraných členských států. Mnoho z nich tuto definici využilo jako obecnou pro většinu nebo všechny zákony týkající se spotřebitelské problematiky. Nicméně např. Belgie zahrnula do definice bez dalšího i právnické osoby19. Na Slovensku postupovali zákonodárci podobně, v zákoně o ochraně spotřebitele20 rovněž zahrnuli i právnické osoby (dále jen PO), nicméně v případě podomního prodeje je z ochrany vyloučili. V České Republice byly právnické osoby novelou č.367/2000 rovněž brány za spotřebitele, protože se v ní mluvilo pouze o „osobách“21. Nicméně pozdější novelou jim byla tato ochrana odejmuta (nadále tedy v §52 OZ již jen spotřebitelé jako fyzické osoby)22. Je otázka, zda definice spotřebitele ve směrnici je vůbec předmětem minimální harmonizace, protože SDEU judikoval v případě rozhodnutí C-541/99

18

Compendium, op. cit. S 170 Compendium, op. cit., S. 178 20 SLOVENSKÁ REPUBLIKA. Zákon č. 250/2007 Zb., o ochrane spotrebiteľa, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Iura Edition SK [cit. 7. 6. 2013] 21 „Spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.“ 22 „Spotřebitelem je fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.“ 19

14

Idealservice23 (sice ve smyslu definice ze směrnice o nepřiměřených podmínkách, ale tato definice je téměř stejná), že spotřebitelem je pouze FO. K tomuto rozhodnutí je však třeba komparovat rozhodnutí C-361/89 Pinto24, kde SDEU rozhodl tak, že spotřebitelem může být členskými státy považován i PO či podnikatel, pokud nečiní běžný úkon v rámci svého podnikání. Tato doktrína však již byla odmítnuta a nadále lze za spotřebitele považovat jen FO (více v rozboru směrnice 2011/83). Není však vyloučeno, aby státy poskytly ochranu i určitým PO, nesmí je však nazývat spotřebiteli. Dále je třeba zhodnotit „striktnost“ definice ve spojení s jednáním spotřebitele, které nelze považovat za podnikatelskou činnost nebo výkon povolání. Ustanovení § 52 OZ za spotřebitele považuje FO, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu povolání. Směrnice mluví pouze o podnikatelské činnosti a výkonu povolání. Polsko nabízí volnější pojetí, kde nacházíme podmínku formulovanou do podoby „činnost, kterou nelze přímo považovat za výkon povolání“25. Naproti tomu Belgická úprava jakoukoli spojitost s podnikatelskou činností

vylučuje a na takovou osobu nenahlíží jako na spotřebitele26. Jižní státy, jako např. Španělsko a Řecko zastávají tezi, že spotřebitel je osoba, která je koncovým článkem dodavatelského řetězce, nehledě na fakt, zda dané zboží či služby využívají pro své podnikání27. Německá doktrína nemá vyhraněný názor a soudy posuzují situaci případ od případu28. Nicméně výše uvedené jsou formální hlediska a při posouzení, zda se v konkrétním případě jedná o spotřebitele či nikoliv, musíme nahlížet i z hlediska materiálního, kdy spotřebitelem musí být i podnikatel, který si však kupuje dané zboží či službu pro své soukromé účely. V nálezu I. ÚS 1930/1129 Ústavní soud České Republiky formuloval závěr, kdy východiskem spotřebitelské ochrany je názor, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke 23

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 22. 11. 2001, spojené věci C-541/99 a C-542/99. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 10. 6. 2013]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu dále jen rozhodnutí Idealservice 24 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 14. 3. 1991, věc C-361/89. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 10. 6. 2013]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu dále jen rozhodnutí Pinto 25 Compendium, op. cit. S 177 26 Compendium, op. cit. S 177 27 Compendium, op. cit. S 177 28 Compendium, op. cit. S 177 29 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 10. 1. 2012, věc I. ÚS 1930/11. In: Salvia [právní informační systém]. Sokordia [cit. 10. 6. 2013]. Dostupné z: http://kraken.slv.cz/I.%C3%9AS1930/11

15

kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a lepší dostupnost právních služeb, a konečně možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. K podnětu k smluvnímu jednání dochází především ze strany dodavatele a spotřebitel obecně není na smluvní ujednání řádně připraven. Základním prvkem ochrany je tedy pro spotřebitele odstoupení od smlouvy. V daném případě stěžovatelka uzavřela kupní smlouvu a následně smlouvu mandátní, kde byla označena jako podnikatelka. Při odstoupení od smlouvy bylo druhou stranou namítnuto, že se na ni nevztahují ujednání o ochraně spotřebitele. Obecné soudy aplikaci ustanovení § 57 OZ odmítly, buď s akcentem na později uzavřenou mandátní smlouvy, v níž stěžovatelka byla označena jako podnikatelka, či s odkazem na obsah kupní smlouvy (připravený vedlejší účastnicí v podobě formuláře). Ústavní soud však takové závěry odmítl a označil je za extrémní rozpor v právu na spravedlivý proces.

2.2.2. Obchodník neboli Trader Směrnice za obchodníka považuje fyzickou nebo právnickou osobu, která v posuzované situaci jedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo výkonu svého povolání, jakožto i osobu, která jedná jménem nebo na účet dodavatele. Některé státy, např. Dánsko30 a Irsko, se držely definice přesně, nicméně většina států se více či méně odchýlila. Česká Republika používá termín dodavatel (anglicky supplier), definicí se poměrně liší. Možný aplikační problém bych viděl v použití spojení „výkon povolání“ namísto pojmu použitého ve směrnici – „profesionální činnost“. Považuji tedy za nutné si pomoci § 2 odst. 2 c) zákona 513/1991 Sb., Obchodní zákoník výklad doplnit, kdy za výkon povolání považujeme určité činnosti31. Slovensko má definici rovněž lehce odlišnou a jejich úprava například zakazuje podomní prodej obchodníkům, kteří provozují koncesovanou živnost podle jejich předpisů32.

2.2.3. Smlouvy, na které se směrnice vztahuje (čl. 1) Tato směrnice se vztahuje na smlouvy, na základě kterých dodavatel dodává spotřebiteli zboží nebo poskytuje služby, uzavřené: • v průběhu zájezdu organizovaného dodavatelem mimo jeho obchodní prostory nebo

30

Compendium, op. cit. S 178 „Podnikání se rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku.“ 32 Blíže v příslušné kapitole 31

16

• v průběhu návštěvy dodavatele: • u spotřebitele doma nebo v bytě jiných spotřebitelů; • u spotřebitele na jeho pracovišti, • neuskutečnila-li se návštěva na výslovnou žádost spotřebitele. Obecný výklad a použití Drtivá většina členských států se aplikačního vymezení přesně držela, s občasnými rozdíly ve formulaci. Opět je zde třeba brát v potaz názory SDEU, např. v rozhodnutí C-423/97 Travel VAC33 soud judikoval, že pokud je smlouva uzavřena poté, co obchodník pozval spotřebitele na určité místo v určité vzdálenosti od spotřebitelova bydliště, které se neslučuje s místem, kde obchodník běžně vykonává svou činnost a které nelze rozumně identifikovat jako prodejní místo (za účelem prezentace zboží či služeb), musí být na takovou smlouvu nahlíženo, jako na smlouvu, která byla uzavřena během exkurze mimo prostory obvyklé k podnikání (ve smyslu směrnice 85/577). Zásadním prvkem tohoto rozhodnutí je názor, že spotřebitel nemusí prokazovat, že byl obchodníkem ovlivněn nebo zmanipulován. Postačuje fakt, že smlouva byla uzavřena za podmínek, které popisuje směrnice. Dále SDEU v rozhodnutí C-229/04 Crailsheimer Volskbank34 judikoval, že aplikace směrnice nesmí být založena na podmínce, v případě jednání třetí strany ve jménu nebo na účet obchodníka, že si dotyčný obchodník nebyl vědom, že k uzavření smlouvy se spotřebitelem dochází formou podomního prodeje. Takovéto jednání musí být posuzováno v rámci směrnice. Rozšíření aplikační působnosti směrnice Některé členské státy rozšířily počet situací, na které se směrnice aplikuje. Zde bych zmínil přístup Německa, které do působnosti přímo zahrnuje i veřejnou dopravu či veřejná místa35. I k pojmu „exkurze“ se staví Německo příznivěji pro spotřebitele, kde nevyžaduje nutně organizaci zájezdu či podobné akce přímo obchodníkem. Postačuje, pokud akci 33

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 22. 4. 1999, věc C-423/97. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 11. 6. 2013]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/ dále jen rozhodnutí Travel VAC 34 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 25. 10. 2005, věc C-229/04. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 11. 6. 2013]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/ dále jen rozhodnutí Crailsheimer Volksbank 35 Compendium, op. cit. S 182

17

organizuje třetí strana v obchodníkově zájmu (není tedy nutné, aby jednala v jeho jméně nebo na jeho účet)36. Česká úprava je rovněž poměrně příznivá k variacím, kde může k uzavření smlouvy dojít. Zde je na místě předložit otázku, zda je výčet situací ve směrnici dostačující a jak se s tím vypořádává nová směrnice. Pokud budeme zatím vycházet z předložených informací, jeví se jako vhodná Německá úprava. Inspirace touto úpravou by vedla k zjednodušení rozhodovací praxe národních soudů. Zboží a služby Ze směrnice samotné nevyplývá úplně jasně, na jaké předměty smlouvy přesně dopadá. Dokonce můžeme naleznout rozdíly v jazykových zněních směrnice, kde anglické znění odkazuje na smlouvy, ve kterých obchodník dodává zboží nebo služby. Francouzská a německá verze se liší37, vyžadují pouze smlouvu s obchodníkem, který dodává zboží a služby obecně. Anglická verze tedy předpokládá, že předmětem konkrétní smlouvy musí být dodávka zboží nebo služeb. Pod německé a francouzské znění mohou spadnout i situace, kdy obchodník nemusel nutně poskytnout zboží, stačí, že ho obecně poskytuje. Většina členských států se ve svých národních úpravách definicím zboží a služeb nevěnuje. Výjimkami jsou např. Nizozemí, které zahrnuje i ekonomická práva38 a Francie, kde soud dospěl k rozhodnutí, že pod ochranu vztaženou k podomnímu prodeji patří i situace, kdy spotřebitel pronajal obchodníkovi prostor ve své nemovitosti za účelem zřízení vysílače39. V Británii v souvislosti s pojmem zboží a služby odvolací soud (při transpozici směrnice Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách) doporučil, aby tyto pojmy byly vykládány velmi široce40.

36

Compendium, op. cit. S 182 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 17. 3. 1998, věc C-45/96. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 12. 6. 2013]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/ dále jen rozhodnutí Bayerische Hypotheken 38 Compendium, op. cit. S 185 39 Rozsudek francouzského odvolacího soudu ze dne 30. 3. 2005, věc no. 04-11.831 Fouque [cit. 12. 6. 2013]. Abstrakt dostupný ve francouzsštině z: http://www.eu-consumer-law.org/caselaw211.pdf 40 Report on the Implementationof Directive 90/314/EEC on Package Travel and Holiday Tours in the Domestic Legislation of EC Member States [online] [cit. 13. 6. 2013]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/consumers/cons_int/safe_shop/pack_trav/pack_trav02_en.pdf 37

18

V článku 1 odst. 3 a 4 se směrnice snaží vysvětlit, že spotřebitel má právo odstoupit od smlouvy i v případě, že nabídku v situacích pokrytých směrnicí sám inicioval, nehledě na závaznost dané nabídky. Tyto odstavce jsou v určitém smyslu nekompletní, neboť postihují pouze dvoustranné právní úkony. Jednostranné úkony by měly být pod ochranu rovněž vztaženy. Některé státy toto ve své národní úpravě výslovně zmiňují, ostatní se musí spoléhat na výklad svých soudů. Smlouvy sjednané při podomním prodeji, avšak uzavřené až následně Některé státy poskytují ochranu i smlouvám, jež byly uzavřeny v provozovně, ale sjednány podomně. Např. ve Francii se ochrana vztahuje na smlouvy, které byly uzavřeny v prostorách obvyklých k podnikání, ale spotřebitel tam byl nejprve vyzván telefonicky41. Návštěva sjednaná spotřebitelem Zde se přístup států poměrně silně rozdělil, část z nich ustanovení o této výjimce z ochrany neimplementovala, zatímco zbytek ustanovení využil a ochranu poskytl jen nevyžádaným návštěvám. Zde musíme zmínit čl. 1 odst. 2 směrnice 85/577, který obsahuje výjimku z obecného pravidla ve směrnici – „Tato směrnice se rovněž vztahuje na smlouvy o dodávce zboží nebo poskytnutí služeb odlišné od těch, u nichž spotřebitel požádal dodavatele o návštěvu za podmínky, že spotřebitel v době své žádosti nevěděl nebo důvodně nemohl vědět, že dodávka takového zboží nebo poskytnutí služeb tvořila součást podnikatelské činnosti nebo výkonu povolání dodavatele.“

2.2.4. Negativní vymezení působnosti (čl. 3) V článku 3 směrnice 85/577 najdeme výčet smluv, na něž se směrnice nevztahuje. Jsou to smlouvy o výstavbě, prodeji nebo nájmu nemovitostí nebo smlouvy týkající se jiných práv k nemovitostem, na smlouvy o dodávce potravin, nápojů nebo jiného zboží denní potřeby dodávaného do domácnosti spotřebitele pravidelnou donáškovou službou. Smlouvy o dodávce zboží, které bude začleněno do nemovitosti, a smlouvy o opravě nemovitostí z působnosti této směrnice vyjmuty nejsou. Za splnění daných podmínek se směrnice 85/577 nevztahuje na smlouvy o dodávce zboží nebo poskytnutí služeb, pokud je smlouva uzavřena na základě dodavatelova katalogu, s nímž měl možnost a dostatek času se spotřebitel seznámit i bez přítomnosti dodavatelova 41

Compendium, op. cit. S 186

19

zástupce (nepřesnost v českém znění, v anglickém znění se mluví o dodavateli nebo jeho zástupci), ovšem dalším předpokladem je, že stálý kontakt, který vznikl v souvislosti s touto, jinou nebo později uskutečněnou transakcí mezi zástupcem dodavatele a spotřebitelem bude pokračovat. Poslední podmínkou je uvedení informace o právu vrátit zboží dodavateli nebo právo v téže lhůtě od smlouvy odstoupit. Tato práva musejí být uvedena v katalogu a ve smlouvě, a mohou být uplatněna ve lhůtě alespoň sedmi dnů po obdržení zboží. Spotřebiteli z tohoto práva nesmí vzniknout jiné závazky než povinnosti přiměřeně pečovat o zakoupené zboží. Dále směrnice 85/577 ze své působnosti vyjímá ještě smlouvy o pojištění a smlouvy o převodu cenný papírů. Podle judikatury SDEU nastávaly např. výkladové problémy spojené s tím, zda se tato výjimka vztahuje také na hypoteční úvěry, které se dotýkají zajištění nemovitostí42. SDEU judikoval, že hypoteční úvěry z aplikace směrnice vyloučeny nejsou. I když se smlouva o hypotečním úvěru týká práva k nemovitosti, protože vrácení poskytnutých prostředků musí být zajištěno zástavním právem k nemovitosti, tento prvek nestačí k závěru, že se uvedená smlouva týká práva k nemovitostem ve smyslu čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice 85/577. Dalším výkladovým problémem, který SDEU řešil, bylo, zda se směrnice vztahuje na nákup nemovitostí za účelem investice. Koupě nemovitostí podle SDEU je vyloučena z aplikace směrnice a proto od ní na základě této směrnice nelze odstoupit. Šlo by odstoupit od smlouvy o úvěru na koupi této nemovitosti43 Dále je členským státům dána možnost vyloučit z ochrany smlouvy, jejichž plnění nepřesáhne hodnotu 60 EUR. Státy mohou tuto hranici v souladu s principem minimální harmonizace snížit či vůbec neuplatňovat. Česká Republika a množství dalších států, mezi nimi i Slovensko, tuto výjimku neuplatnily a peněžní limit pro spotřebitelské smlouvy uzavřené při prodeji mimo prostory obvyklé k podnikání nezavedly. Například ale Irsko této možnosti využilo a limit zavedlo, jak bude rozebráno v další kapitole práce. Obecně si myslím, že zavádění peněžního limitu na spotřebitelské smlouvy není pozitivním krokem,

42

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 13. 12. 2001, věc C-481/99. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 14. 6. 2013]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/ dále jen rozhodnutí Heininger 43 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 25. 10. 2005, věc C-350/03. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 14. 6. 2013]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/ dále jen rozhodnutí Schulte

20

právě smlouvy pod částkou 60 EUR tvoří podstatnou část podomního obchodu. Jak se s touto problematikou vypořádává směrnice 2011/83 rozebírá příslušná kapitola.

2.3. Informační povinnost (čl. 4) Směrnice informační povinnost příliš nevyčerpává, stanovuje obchodníkovi pouze povinnost, aby písemně poučili spotřebitele o jejich právu odstoupit od smlouvy ve lhůtě stanovené podle článku 5 a současně sdělili informace o osobě, vůči níž mají právo odstoupit od smlouvy uplatnit. Toto poučení musí být datováno a musí obsahovat údaje umožňující identifikaci smlouvy. Spotřebiteli musí být vydáno toto poučení v případě smluv uzavřených v průběhu zájezdu organizovaného dodavatelem a smluv uzavřených v průběhu návštěvy dodavatele, ať už u spotřebitele doma nebo na jeho pracovišti, ke dni uzavření smlouvy. V případě smluv, které byly uzavřeny na žádost spotřebitele, ale u kterých spotřebitel nevěděl, že jde o dodávku zboží či poskytnutí služeb, jež jsou součástí podnikatelské činnosti nebo výkonu povolání dodavatele, musí být tyto informace poskytnuty nejpozději ke dni uzavření smlouvy. Pokud nabídku k uzavření smlouvy předložil spotřebitel, ať už byl touto svou nabídkou vázán či nikoliv, musí být taktéž informován o těchto údajích a to ke dni předložení své nabídky. V případě, že tato povinnost sdělit údaje nebude dodržena, ukládá směrnice členským státům, aby samy upravily v jejich vnitrostátních předpisech vhodná opatření, která budou vést k dostatečné ochraně spotřebitele. Některé státy však ochranné prostředky spojené s informační povinností rozšířily. V Belgii musí být celá smlouva písemná, Česká Republika a množství dalších států vyžaduje, aby byly informace dostupné v psané podobě nebo jinak dostupné na trvalém nosiči (CD/DVD, pevné disky, atd.) V Irsku figurují dva dokumenty, informace o možnosti odstoupit od smlouvy, tak jak je vyžaduje směrnice, a formulář pro odstoupení od smlouvy44.

2.4. Odstoupení od smlouvy (čl. 5) Směrnice zavádí minimální lhůtu pro odstoupení 7 dní. Tato lhůta začíná, dle textu směrnice, běžet okamžikem, ke kterému bylo spotřebiteli vydáno poučení o právu odstoupit od smlouvy. Směrnice tuto lhůtu označuje za procesněprávní, jelikož říká, že postačí, pokud je oznámení o rozhodnutí odstoupit od smlouvy odesláno před uplynutím dané lhůty.

44

Compendium, op. cit. S 192

21

Členské státy se v otázce lhůty pro odstoupené od smlouvy aplikačně liší, Slovensko zavedlo lhůtu 7 denní, Irsko zavedlo sedmidenní lhůtu rovněž, ale jako minimální, nechávají tedy obchodníkům možnost lhůtu prodloužit. Česká Republika momentálně nařizuje lhůtu 14 denní. Zaslání oznámení má za následek zrušení všech závazků ze smlouvy.

2.5. Ostatní ustanovení Směrnice 85/577 dává důraz na skutečnost, že se spotřebitel nesmí vzdát práv, jež mu z ní vyplývají, tedy se nesmí vzdát minimálního rámce ochrany, jež je mu při podomním prodeji poskytována. Členské státy dále stanovují účinky odstoupení od smlouvy samy svou vnitrostátní úpravou (především co se týče vrácení plnění ze smlouvy). Na konci pak směrnice opakuje princip minimální harmonizace, kdy státům nebrání, aby ponechaly v platnosti nebo přijaly v budoucnosti úpravu pro spotřebitele příznivější. Jelikož cílem práce není jen zhodnotit implementaci směrnice do českého práva, nýbrž i srovnání úpravy se dvěma jinými členskými státy, budu se v následující kapitole věnovat slovenské a irské úpravě. Pohled na Slovenskou legislativu je vhodný vzhledem k blízkosti právních řádů, vývoje ochrany spotřebitele po rozdělení obou států. Pohled na irskou úpravu je pro doplnění, pro náhled na transpozici státu, jehož právní systém je založen na common law. Srovnám věrnost implementace, rozdíly v transpozici jak z hlediska významového (širší, případně užší definice), tak v rámci minimální harmonizace.

2.6. Úprava v OZ Zákon č. 367/2000 ze dne 14. září 2000, kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen novela 367/2000), a některé další zákony, s účinností od 1. ledna 2001 zavedla v rámci harmonizace českého práva s evropskými směrnicemi do našeho soukromého práva do té doby neznámý institut tzv. spotřebitelských smluv. Úprava těchto smluv byla ovšem nezbytná pro dosažení kompatibility našeho právního řádu s legislativou tehdejších Evropských společenství a zároveň byla úprava spotřebitelských smluv jedním ze základních nástrojů ochrany slabší smluvní strany. Doplněním hlavy páté do části prvé občanského zákoníku byla zařazena ustanovení § 52 a násl. OZ, která měla za cíl implementovat úpravu následujících tří evropských směrnic: • směrnice č. 97/7/ES, o ochraně spotřebitelů při smlouvách sjednávaných na dálku, která je implementována prostřednictvím ustanovení § 53 a § 54 OZ 22

• směrnice č. 93/13/EHS, o nekalých podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, která je provedena v ustanoveních § 55 a 56 OZ • směrnice č. 85/577/EHS, o ochraně spotřebitele při smlouvách sjednávaných mimo obchodní provozovnu, jež je provedena v ustanovení § 57 OZ Úvodní ustanovení páté hlavy občanského zákoníku, jak je již zmíněno, zavádí společné označení „spotřebitelské smlouvy“ pro jakékoli smlouvy upravené v části osmé občanského zákoníku, které jsou uzavřeny mezi tzv. dodavatelem a spotřebitelem. Spotřebitelské smlouvy nejsou novým smluvním typem, nestojí tedy například vedle smlouvy kupní či smlouvy o dílo, jak by mohlo vyplývat z jejich nelogického systematického zařazení do obecných ustanovení občanského zákoníku. Paradoxně se tedy jeví jako autonomní instituty soukromého práva. Spotřebitelskou smlouvou však může být jakákoli smlouva uzavřená podle ustanovení části osmé občanského zákoníku, tedy např. smlouva kupní, o dílo, či nepojmenovaná45 (§ 488 a násl. OZ). Nejistota panovala ohledně aplikovatelnosti právnímu režimu spotřebitelských smluv na nepojmenované smlouvy uzavřené dle ustanovení § 51 OZ (a obdobně též např. smlouvy o smlouvě budoucí dle § 50a OZ) mezi poskytovatelem služby a spotřebitelem. Tyto smlouvy totiž nejsou upraveny v části osmé občanského zákoníku a nenaplňovaly proto definici spotřebitelských smluv dle ustanovení § 52 odst. 1 OZ. Účelem zákona však zjevně není omezit smluvní volnost stran natolik, aby mohly uzavřít pouze smlouvy upravené v části osmé občanského zákoníku. Zmíněné zařazení ustanovení o spotřebitelských smlouvách do první části občanského zákoníku je nesystematické (patrně by bylo spíše namístě tato ustanovení zařadit do obecných ustanovení závazkové části). Zákonodárce umístění odůvodnil tím, že systematika českého občanského zákoníku byla již předtím natolik narušena, že nebylo možné žádnou systematiku dodržet46 Ve výsledku tedy lze dojít k názoru, že zákonodárce nová ustanovení do občanského zákoníku doplnil tam, kde pro ně nalezl volné místo. V právní praxi však platí, že úprava spotřebitelských smluv působí napříč právním řádem, a to i tam, kde již existuje jiná zvláštní právní úprava pro spotřebitelské smlouvy.

45

LAVICKÝ, Petr. Spotřebitelské smlouvy. Časopis pro právní vědu a praxi. 2001, roč. 9, č. 2, s. 200 – 201. ISSN 1210-9126. 46 Důvodová zpráva k k zákonu č.367/2000 [online]. Sněmovní tisk 465/0. [cit. 15. 6. 2013]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=3&CT=465&CT1=0

23

Nesystematičnost platné úpravy může vzbuzovat i poměr norem obecných a zvláštních. Ač právní úprava spotřebitelských smluv je nepochybně obecnou právní normou, jednotlivé zvláštní úpravy smluvních typů je možné použít pouze tehdy, pokud obecná úprava nestanoví něco jiného. Jde tedy o naruby převrácenou interpretační zásadu lex specialis derogat generali47 Paušální aplikovatelnost spotřebitelských smluv může působit při striktně formálním výkladu paradoxně i v případech, kdy smlouvu uzavírá podnikatel s nepodnikatelem, avšak nepodnikatel (spotřebitel ve smyslu § 52 odst. 3 OZ) je osobou, která se nachází ve faktickém postavení dodavatele. NOZ zavádí pojem „spotřebitelská smlouva“ jako legislativní zkratku pro „smlouvy uzavírané se spotřebitelem“.48 Výraz smlouvy uzavírané se spotřebitelem je určitě vhodnější termín a jako takový bude usnadňovat výklad daných ustanovení. Novelou v podobě zákona č. 170/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen novela 170/2012) došlo ke zrušení výjimky z možnosti spotřebitele odstoupit od spotřebitelské smlouvy uzavřené mimo prostory obvyklé k podnikání dodavatele nebo nemá-li dodavatel žádné stálé místo k podnikání, v případě, že si spotřebitel výslovně sjednal návštěvu dodavatele za účelem objednávky. Nyní už tedy nemá ani výslovné sjednání návštěvy dodavatele za účelem objednávky na možnost spotřebitele odstoupit od takové spotřebitelské smlouvy vliv, s jedinou výjimkou v případě smluv o opravě nebo údržbě provedené v místě určeném spotřebitelem na jeho žádost, pokud dodavatel neprovedl jinou než vyžádanou opravu nebo údržbu nebo nedodal jiné zboží než nutné k provedení opravy nebo údržby. Změna byla dle důvodové zprávy49 motivována skutečností, že v praxi často docházelo k situaci, kdy podnikatelé nabízející svoje zboží a služby formou prodeje mimo prostory obvyklé k podnikání dodavatele, jednalo se především o předváděcí akce, měli zneužívat zákonnou výjimku v příslušném ustanovení občanského zákoníku a nechávat spotřebitele přímo ve smlouvě nebo v samostatné listině podepisovat prohlášení o tom, že si spotřebitel návštěvu dodavatele za účelem objednávky výslovně sjednal. Účastníci předváděcích akcí tak byli zbavování svých práv.

47

FIALA Josef, KINDL Milan a kol. Občanský zákoník komentář – 1. a 2. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2009. 1617 s. ISBN 9788073573959. S. 156. 48 BABJÁKOVÁ, Gabriela. Smlouvy uzavírané se spotřebitelem. Právní fórum, 2011, roč. 8, č. 7, s. 334-335. ISSN 1214-7966. 49 Důvodová zpráva k zákonu č. 170/2012 [online]. Sněmovní tisk 521/0. [cit. 15. 6. 2013]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=521&CT1=0

24

Uvedené obtíže a nekoncepčnost by měla řešit rekodifikace českého soukromého práva v NOZ, které se budu v pro práci relevantní míře věnovat v pozdější kapitole.

2.6.1. Úprava spotřebitelských smluv v OZ Úprava spotřebitelských smluv v občanském zákoníku je provedena v ustanoveních § 53 a 54 úpravou tzv. smluv uzavíraných na dálku, v ustanoveních § 57 je provedena pro tuto práci stěžejní úprava tzv. smluv uzavíraných mimo provozovnu a ustanovení § 55 a 56 jsou obecná pro všechny smlouvy, v nichž vystupuje dodavatel a spotřebitel. Je patrné, že tato úprava není příliš přehledná (veškerá ustanovení jsou prosta záhlaví), struktura také postrádá logiku (kupř. obecná ustanovení o spotřebitelských smlouvách by měla být na začátku či na konci této hlavy). Dodavatelem zákon rozumí osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo podnikatelské činnosti.(srov. ust. § 2 ObZ). Spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo podnikatelské činnosti. U všech spotřebitelských smluv bez výjimky platí, že se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele a zároveň se spotřebitel nemůže platně vzdát práv, která mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Takovéto případné ujednání ve smlouvě by tudíž bylo neplatné. Další z důležitých pravidel a zároveň prostředků k ochraně slabší smluvní strany je ustanovení § 56 odst. 1 OZ, totiž že spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (toto se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění nebo cenu plnění). Uvedené platí za předpokladu, že se spotřebitel nedovolá neplatnosti takovýchto ujednání a pokud by takové ujednání ovlivňovalo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy. V tomto smyslu zákon tedy presumuje, že spotřebitelské smlouvy nejsou v rozporu s požadavkem dobré víry znamenající k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran a je zásadně na spotřebiteli, aby se eventuelně dovolal neplatnosti zmiňovaných ujednání. Zákon v ustanovení § 56 odst. 3 podává výčet takových nepřípustných smluvních ujednání, dlužno dodat, že se jedná o výčet demonstrativní, lze jej tedy výkladem rozšířit i na

25

jiná smluvní ujednání, samozřejmě za předpokladu, že tato znamenají v konkrétním daném vztahu k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech. V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí vždy výklad pro spotřebitele příznivější - opět jeden z instrumentů ochrany slabší smluvní strany. Je ovšem důležité připomenout, že se v tomto případě půjde o výklad významu konkrétní smlouvy.

2.6.2. Smlouvy sjednávané mimo provozovnu (tzv. podomní obchody), § 57 OZ Tato forma spotřebitelských smluv je dnes v České Republice v praxi poměrně frekventovaná a bylo žádoucí ji zákonným způsobem regulovat. Zákonná úprava je více či méně přesným odrazem směrnice 85/577 a vychází ze stěžejního předpokladu, že spotřebitel nemá při podomních obchodech dostatek časového prostoru pro racionální úvahu při formování své vůle a zároveň je silně ovlivňován dodavatelem. Hlavním cílem je odstranění nerovnováhy mezi smluvními stranami. Spotřebitel a dodavatel (obchodník) Už v rozboru směrnice 85/577 jsem poukázal na rozdíly v transpozici definicí spotřebitele a obchodníka. Česká Republika tyto definice přijala poměrně vhodně (definice totiž lze případně překlenout výkladem), jak bylo poukázáno výše a v této části se již definicím spotřebitele a obchodníka nebudu věnovat. Nadále budu používat termín „obchodník“ namísto termínu „dodavatel“, jež používá OZ. Termín obchodník je lépe slučitelný s evropskou úpravou. Pozitivní vymezení působnosti OZ v § 57 odst. 1 na rozdíl od směrnice nedostatečně specifikuje, za jakých podmínek dochází k uzavření smlouvy mimo prostory obvyklé k podnikání, nebo nemá-li obchodník žádné místo k podnikání. Výkladem však evidentně dojdeme k závěru, že prostorem obvyklým k podnikání je každá provozovna, kde daný podnikatel svou činnost provozuje. Taková provozovna podléhá evidenci podle zvláštního zákona50 a je nutné ji posuzovat nejen z pohledu fyzického umístění, ale i z pohledu principu ochrany spotřebitele, tedy proč je

50

Zákon č. 455/1991 Sb.,o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, § 17. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 16. 6. 2013].

26

vlastně spotřebitele v těchto situacích třeba chránit. Tedy i pohledu obvyklosti podnikání v daném místě a předvídatelnosti nabídky konkrétního zboží51. Vzhledem k velmi vágní definici pozitivní působnosti vycházím ze závěru, že lze bez problémů aplikovat ustanovení OZ na všechny případy stanovené směrnicí 85/577, tedy na smlouvy uzavřené v průběhu zájezdu organizovaném obchodníkem atd. Touto širokou definicí ale zákonodárce otevřel cestu výkladu, kdy můžeme považovat za prostory, které nejsou obvyklé k podnikání např. veřejná hromadná doprava, veřejná prostranství, ulice. Dle mého názoru by mělo být ustanovení o podomním prodeji aplikováno vždy, když dané místo není formálním místem k podnikání daného obchodníka (nemá tedy žádné veřejnoprávní osvědčení) v kombinaci s ohledem na překvapení spotřebitele, pokud uzavře smlouvu na místě, jež by objektivně nemohlo být považováno za provozovnu, ve které by bylo běžně prodáváno dané zboží a dalších okolností, především aktivity obchodníka (pozvání spotřebitele na určité místo). Co se týče například veletržního prodeje, či pouťového prodeje, dle mého názoru tito obchodníci splňují obecně podmínku obvyklosti, tudíž je obvyklé, že daný prodejce prodává na určitém typu akcí a k prodeji na takové akci musí mít povolení. Nová úprava v NOZ musí tyto skutečnosti reflektovat. Pokud ovšem mimo obchodní prostory dochází jen k prezentaci nabídky a smlouva je pak následně uzavřena v obchodních prostorách, nelze těmto smlouvám za aktuální úpravy ochranu přiznat, protože OZ hovoří o uzavření smlouvy mimo obchodní prostory. V OZ stále nacházíme ujednání, kdy není ochrana spotřebiteli poskytnuta, pokud si spotřebitel návštěvu obchodníka vyžádal k provedení opravy nebo údržby na místo určené spotřebitelem, pokud dodavatel neprovedl jinou, než vyžádanou úpravu nebo nedodal jiné zboží, než bylo nutné k provedení dané práce. Zde mi poněkud chybí zmínka o znalosti spotřebitele, tak jako ji najdeme ve směrnici 85/577 a to ve znění, že spotřebitel v době své žádosti (o návštěvu) nevěděl nebo důvodně nemohl vědět, že dodávka takového zboží nebo poskytnutí služeb tvořila součást podnikatelské činnosti nebo výkonu povolání obchodníka. V této podobě ustanovení OZ může ve svém důsledku přehnaně chránit spotřebitele, jelikož spotřebitel mohl o faktu, že mu bude v rámci opravy dodáno další zboží, vědět. V aktuálním znění OZ již nenajdeme ustanovení, které známe ze směrnice 85/577 o nemožnosti aplikace

51

Hulmák, M. In Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. Praha: C.H.Beck, 2008, 2296 s. ISBN 8074000041. s. 501.

27

ochrany na smlouvy, kdy se návštěva obchodníka uskutečnila na výslovnou žádost spotřebitele. Chybou české úpravy je nereflektování možnosti, že smlouvy se mohou opakovat, nemusí se nutně jednat o jednorázová plnění. Směrnice používá výraz „dodává“, z čehož lze jasně usoudit, že se může jednat o opakující se činnost. Pokud ale vezmeme v potaz, že OZ hovoří o „splnění dodávky zboží či služeb“, můžeme pod pojem splnění podřadit i opakující se dodávky. Negativní vymezení působnosti V odst. 4 nacházíme taxativní výčet smluv, na které se ochrana stanovená v předchozích ustanoveních nepoužije. Jedná se celkově o přesné převzetí negativního vymezení směrnice 85/577. Rozdíl nacházím u výjimky pro smlouvy o opravách nemovitostí a o dodávce zařízení do nich začleněných. Směrnice mluví v této výjimce o „zboží“, OZ o „zařízení“. Pokud se chci dozvědět definici zboží dle EU, nenajdu ji v žádném předpise a musím hledat v judikatuře, konkrétně v rozhodnutí 7/68 Komise v. Itálie52. Za zboží tak máme považovat hmotné předměty, předměty obchodních transakcí a předměty ocenitelné v penězích (kumulativní podmínky). Za zboží tak považujeme i odpadky, energie, předměty duševního vlastnictví. Ze zboží je vyloučeno vše, s čímž nelze běžně obchodovat (může jít převést), např. zbraně, drogy, práva duševního vlastnictví a další. Zařízení mi na druhou stranu přijde jako sofistikovanější a ne tak široký pojem, kterým rozumím především soubor věcí a vybavení, případně složitější výrobky, které mají být do nemovitosti začleněny (např. vybavení koupelny apod.). OZ tedy dle mého názoru prezentuje užší úroveň ochrany, než jakou poskytuje směrnice, což není v souladu s principem minimální harmonizace. Rozdíl v úpravě najdeme i ve spojení „zboží denní spotřeby“, jak je uvedeno ve směrnici, a ve spojení „zboží běžné spotřeby“, jak najdeme v OZ. Avšak porovnáním jazykových znění a prozkoumání významu synonym tato skutečnost nemá praktický význam. Pro pozdější výklad je však důležité, že OZ hovoří o dodání těchto věcí do domácnosti. Ustanovení § 57 odst. 4 písm. c) pak předkládá výjimku z aplikace v podobě smlouvy na dodávku zboží nebo služeb, které si spotřebitel vybral v nepřítomnosti obchodníka a nechal 52

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 10. 12. 1968, věc 7-68. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 16. 6. 2013]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/

28

dodat na základě výběru v katalogu obchodníka. OZ této situaci přiznává právo odstoupení od smlouvy do 7 dnů od převzetí zboží (za podmínky, že je spotřebitel s touto skutečností seznámen). Směrnice však přidává požadavek na informaci navíc a to informaci o právu dané zboží do 7 dnů vrátit. Nicméně tomuto rozdílu nelze přikládat velkou váhu, aplikační praxe zjevně preferuje odstoupení od smlouvy. Nicméně čím více podmínek ve výjimce, tím větší pravděpodobnost, že daná smlouva se nakonec ochrany stejně dočká (jelikož nesplní všechny podmínky pro aplikaci výjimky). Odstoupení od smlouvy Český zákonodárce poskytuje v aktuální úpravě spotřebiteli lhůtu 14 dní pro odstoupení od smlouvy, bohužel se nedovídáme charakter této lhůty, tudíž je nutné ji považovat za hmotněprávní pro jistotu účinného odstoupení od smlouvy (tedy oznámení o odstoupení od smlouvy musí být v poslední den lhůty obchodníkovi doručeno, ne pouze předáno přepravě). Právo na odstoupení náleží spotřebiteli od okamžiku uzavření smlouvy, pokud nebylo do uplynutí lhůty k odstoupení doposud plněno, lhůta se prodlužuje na jeden měsíc. Důležité je upozornit, že odstoupit lze bez uvedení důvodu a bez jakékoli sankce (nelze tedy odstoupení od smlouvy vázat např. na smluvní pokutu). V OZ je navíc ustanovení, které obchodníkovi přikazuje vrátit obdržené finanční prostředky do 30 dnů od odstoupení od smlouvy. V návaznosti na ustanovení § 48 OZ se odstoupením od smlouvy smlouva od počátku ruší a ustanovení § 457 OZ o bezdůvodném obohacení přikazuje účastníků vrátit druhému, co ze smlouvy získal. Odstoupit od smlouvy je třeba písemně. Obchodník je povinen spotřebitele o právu odstoupit od smlouvy informovat dle OZ nejpozději při uzavření smlouvy, v tomto písemném upozornění musí splnit i informační povinnost o osobě, u níž je třeba právo na odstoupení uplatnit (označení, jméno, bydliště, sídlo…). Směrnice 85/577 navíc požaduje dataci a identifikaci smlouvy, toto mohly zákonodárci do OZ zahrnout. Pokud informační povinnost obchodník nesplní, na rozdíl od směrnice 85/577, která žádnou sankci za nesplnění informační povinnosti neukládá, prodlužuje OZ lhůtu pro odstoupení od smlouvy na jeden rok od jejího uzavření. Nijak se však nevypořádává se situací, kdy obchodník informace dodá později, paušální přiznání jednoleté lhůty je poněkud krátkozraké, navíc nijak neřeší fakt, že se spotřebitel o svém právu odstoupit nemusí vůbec dovědět. Jsem názoru, že tento problém měl být řešen jiným způsobem, např. v podobě pokut, jež budou prezentovány v rozboru irské úpravy. 29

3. Slovensko Slovensko směrnici transponovalo v zákoně č. 108/2000 Zb., o ochrane spotrebiteľa při podomovom predaji a zásielkovom predaji. Tento zákon (dále jen OSPP) je lex specialis k zákonu č. 40/1964 Zb., občianský zákonník (dále jen SOZ). Zde bych hned ze začátku poznamenal, že úprava v samostatném zákoně je dle mého názoru lepší přístup, než který použili čeští zákonodárci, tedy zařazení daných paragrafů nesystematicky do OZ. Ve srovnání s jediným paragrafem v OZ se slovenská úprava jeví podstatně rozsáhlejší a je faktem, že problematiku podomního prodeje rozebírá podrobněji (ne však nutně lépe). Definici spotřebitele na Slovensku najdeme jak v SOZ53, tak i speciální v OSPP. Ustanovení § 1 OSPP mluví o spotřebiteli „ak tovar alebo vecné plnenia a výkony z poskytnutej služby kupuje fyzická osoba a tie jej neslúžia na výkon zamestnania, povolania alebo podnikania (ďalej len„spotrebiteľ“). Jde o podobnou formulaci, jakou nalezneme v OZ.

Definice dodavatele neboli prodávajícího nám rovněž nabízí jako SOZ, tak OSPP. Úprava ve speciálním zákoně zní takto: „…ktorý spotrebiteľovi predáva výrobky alebo poskytuje služby, alebo osobou konajúcou v mene alebo v záujme predávajúceho (ďalej len "predávajúci").

I slovenská úprava tedy nepracuje s pojmem směrnice „výkon povolání“. V zákoně však nacházíme odkaz na definici prodávajícího ze zákona 513/1991 Zb., obchodný zákonník54. Dle mého názoru proto, že předložená definice v OSPP může být vykládána velmi široce a mohla by způsobovat interpretační problémy. Je zajímavé, že přitom definice prodávajícího v SOZ touto vadou netrpí, bylo by praktičtější, kdyby definice v OSPP byla stejná. Pokud budu pokračovat ve srovnání, nemůže mi uniknout, že slovenská úprava zakazuje v §3 OSPP podomní prodej mimo vyhrazené časové rozpětí. Podomní prodej je tedy na Slovensku povolen v době 8:00-19:00 v případě pracovních dní a v době 10:00-15:00 v dnech pracovního klidu. Je otázka, zda toto opatření má smysl (mohli bychom se bavit o 53

„Spotrebiteľ je fyzická osoba, ktorá pri uzatváraní a plnení spotrebiteľskej zmluvy nekoná v rámci predmetu svojej obchodnej činnosti alebo inej podnikateľskej činnosti.“ 54 „Podnikateľom podľa tohto zákona je: a) osoba zapísaná v obchodnom registri, b) osoba, ktorá podniká na základe živnostenského oprávnenia, c) osoba, ktorá podniká na základe iného než živnostenského oprávnenia podľa osobitných predpisov, d) fyzická osoba, ktorá vykonáva poľnohospodársku výrobu a je zapísaná do evidencie podľa osobitného predpisu.

30

tom, zda by si měl v dnešní době stát vůbec dovolit nějaký způsob podnikání takto omezovat) stanovit zákonným předpisem. V České Republice žádná povolená doba pro podomní prodej stanovena není, ale je ponechána obcím možnost, aby svými nařízeními – tržními řády, které obec vydává v přenesené působnosti na základě ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), v platném znění (dále jen zákon o obcích) a na základě ustanovení § 102 odst. 2 písm. d) zákona o obcích v souladu s ustanovením § 18 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, v platném znění. Hodnotit dopad plošných zákazů je poměrně složité, některé obchodní společnosti používají podomní prodej jako svůj hlavní nebo i jediný prodejní systém, mohlo by tak dojít k ohrožení svobody podnikání, což směrnice rozhodně nezamýšlela, ale ani nemohla státům tuto pravomoc upřít. Dle mého názoru ponechání rozhodování o zákazu podomního prodeje obcím je lepší možnost, jelikož stát rozhoduje celoplošně bez rozdílu, kdežto obce mohou reagovat na konkrétní lokální mikroproblémy. OSPP dále pokračuje § 4, který stanoví subsidiaritu použití dalších právních předpisů, pokud tento zákon nestanoví jinak. Jde především o podpůrné použití SOZ a živnostenského zákona (zákon č. 455/1991 Zb., zákon o živnostenském podnikání, dále jen jako SŽZ). Dále v odst. 2 vylučuje ze své působnosti právní vztahy mezi lékárnami a objednavateli léků nebo zdravotnických pomůcek při zásilkovém výdeji léků na základě zvláštního předpisu. V ustanovení § 5 zákona nalezneme implementaci ustanovení článku směrnice o vymezení působnosti, tedy na jaké situace se zákon vztahuje a na jaké ne. V odst. 1 nalezneme poměrně přesnou transpozici, kdy zákon navíc v písmenu a) zmiňuje prodej mimo trhové místo. Trhové místo nám definuje v ustanovení § 2 odst. 2 zákon č. 178/1998 O podmienkach predaja výrobkov a poskytovania služieb na trhových miestach a o zmene a doplnení zákona č. 455/1991 Zb. O živnostenskom podnikaní (dále jen zákon o podmienkach predaja). Trhové místo je tedy především trh, tržnice a v tomto smyslu odvozené deriváty, veřejné prostory určené pro příležitostný trh nebo ambulantní prodej. Ambulantním prodejem rozumíme především prodej ve stáncích s dočasným stanovištěm, v přenosné nebo pojízdné prodejně. Za trhové místo rovněž v souladu s § 2 odst. 2 daného zákona považujeme i prostranství nebo nebytový prostor, který není provozovnou a vlastník jej pronajme pro účely ambulantního prodeje. Smlouvám, uzavřeným na těchto místech tedy OSPP ochranu neposkytuje. Česká úprava naopak spíše těmto situacím ochranu poskytuje, protože spotřebitel taková místa nepovažuje za prostory obvyklé k podnikání. Z dikce definice 31

trhového místa se může nabízet úvaha, že místo pro trh musí být jednoznačné určené, zákon o podmienkach

predaja stanoví náležitosti takového povolení. Pokud by tedy dané místo

nesplňovalo podmínky nařízení obce, nejednalo by se o trhové místo ve smyslu zákona a spotřebitel by byl chráněn. V ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) nalézám odlišnost od textu směrnice, kdy OSPP dle mého názoru poskytuje vyšší míru ochrany v situaci, kdy si spotřebitel návštěvu dodavatele vyžádal. Směrnice tyto případy z ochrany vylučuje, pokud se nejedná o smlouvy, u nichž spotřebitel požádal dodavatele o návštěvu a v době své žádosti nevěděl nebo důvodně nemohl vědět, že dodávka takového zboží nebo poskytnutí služeb tvořila součást podnikatelské činnosti nebo výkonu povolání dodavatele. Slovenské úprava však jde nad její rámec a ochranu spotřebiteli poskytuje, pokud mu je nabídnuto zboží či služba, o něž při vyžádání návštěvy neprojevil zájem. Jedná se tedy o vyšší míru ochrany, překvapení spotřebitele tím může být eliminováno, protože se snadněji prokáže, že nebyl projeven zájem, než že spotřebitel nevěděl nebo nemohl vědět o tom, že nabídnuté zboží tvoří součást dodavatelova portfolia. Nicméně aktuální česká úprava, jak bylo zmíněno dříve, už kompletně situaci vyžádané návštěvy chrání v souladu se směrnicí 2011/83 EU. V odst. 2 OSPP nalezneme spíše jen konkretizaci textu směrnice v případě, že spotřebitel dal prodávajícímu návrh na uzavření smlouvy za podmínek uvedených v odst. 1 a prodávající tento návrh přijal v lhůtě 30 dní. Tyto případy jsou rovněž slovenskou úpravou chráněné. Česká úprava, jak bylo zmíněno výše, tuto část směrnice vůbec neimplementovala. Co se negativní působnosti týče, v ustanovení § 5 odst. 3 nenalezneme příliš odlišností od úpravy v OZ nebo od textu směrnice 85/577. Můžeme polemizovat, jaký reálný dopad má rozdíl v textu, kdy OZ hovoří o výjimce pro zboží běžné spotřeby dodávané do domácnosti nebo na jiné místo, slovenská úprava zmiňuje jen zboží pro běžnou spotřebu v domácnosti. Prostým porovnáním podmínek nám vychází, že slovenská výjimka bude lehce širší, odpadá totiž nutnost zboží někam opravdu doručovat. Na druhou stranu slovenská úprava implikuje použití v domácnosti, kde OZ pouze předepisuje doručení zboží do domácnosti a již nehovoří o jeho užití. Dále slovenská úprava na rozdíl od OZ i směrnice 85/577 nepracuje s výjimkou, týkající se nemovitostí, kdy podle OZ i směrnice je poskytována ochrana pro dodávku a začlenění zboží do nemovitosti a její oprava. Ve výsledku však o vadu nejde, protože tyto situace tak mohou spadnout pod působnost směrnice i bez výjimky. 32

V ustanovení § 6 najdeme výrazný rozdíl, který nemá v OZ ani ve směrnici obdobu. Zakazuje podomní prodej obchodníkům, kteří na prodej daného zboží nebo poskytování služeb získali koncesovanou živnost na základě SŽZ55. Nicméně příslušné paragrafy byly zrušeny. V ustanovení § 7 nám pak stanovuje povinnosti prodávajícího, kdy vyjmenovává především informace, jež o sobě musí obchodník spotřebiteli poskytnout, tedy např. totožnost, živnostenské oprávnění (v případě FO, není povinen ukazovat ten, kdo prodává vlastní rostlinné nebo živočišné výrobky), v případě PO pak obchodní firmu a sídlo. Dále musí poskytnout informace o výrobku, o možnosti reklamace a především, v době podání návrhu na uzavření smlouvy, nejpozději však při jejím uzavření, musí obchodník poskytnout informace o právu odstoupit od smlouvy, nesystematicky je v tomto paragrafu 7 odst. 1 písm. d) uvedena lhůta na odstoupení a v ustanovení § 7 odst. 2 její charakter, výklad však bude proveden v rámci následujícího odstavce. V ustanovení § 8 pak OSPP obsahuje ustanovení týkající se odstoupení od smlouvy. Slovenská úprava stanoví, že lhůta pro odstoupení od smlouvy počíná běžet od převzetí písemné informace o možnosti odstoupit od smlouvy. OZ počátek běhu této lhůty váže k okamžiku uzavření smlouvy, tedy lhůta běží ode dne následujícího po uzavření smlouvy. Slovenská úprava lépe reflektuje směrnici 85/577, jenže už nijak neřeší, co se stane, pokud obchodník informace o právu odstoupit od smlouvy poskytne podstatně dříve, než je smlouva uzavřena? OSPP stanoví lhůtu pro odstoupení od smlouvy shodně se směrnicí, tedy 7 dní. Dle mého názoru není vhodné vázat lhůtu na odstoupení od smlouvy na poučení o právu odstoupit. Na rozdíl od OZ, kdy neposkytnutí informace má za následek prodloužení lhůty pro odstoupení na 24 měsíců, OSPP se nijak nezabývá čl. 4 odst. 3 směrnice 85/577, kdy mají členské státy přijmout opatření pro případ, že poučení o právu odstoupit od smlouvy není vydáno vůbec. Jak již bylo řečeno výše, OSPP stanoví lhůtu pro odstoupení od smlouvy shodně s požadavkem směrnice 85/577 na 7 dní a to pracovních. V daném zákoně je také výslovně stanoven procesněprávní charakter lhůty, tedy že posledním dnem lhůty musí být odstoupení od smlouvy předáno přepravě. Toto ustanovení tedy lépe odpovídá požadavkům směrnice 85/577 než úprava v OZ, kde je lhůta, jak již víme, stanovena na 14 dní a bez specifikace jejího charakteru, tedy na ni musíme nahlížet jako na hmotněprávní. Ve výsledku je tedy lhůta ve slovenské úpravě o 7 dní kratší, ale reálně ani kratší být nemusí, případně

55

Ustanovení § 26 a § 27 SŽZ byly zrušeny s účinností od 1. 6. 2010. Jednalo se např. o prodej zbraní, výrobu jedů atd.

33

třeba jen o 2-3 dny, ne o celých 7 dní. Dále nám ustanovení § 8 stanoví povinnosti stran po odstoupení od smlouvy, v souladu s čl. 7 směrnice 85/577, který tuto problematiku svěřuje do stanovení jednotlivým zemím. Spotřebitel musí zboží vrátit do 7 dní od odstoupení od smlouvy, obchodník však může peněžní prostředky vrátit až ve lhůtě 15 dní. Nakolik je tato nerovnoměrná úprava vhodná či rovnou spravedlivá, bych hodnotil spíše ve prospěch obchodníka. Dle mého názoru by si měly obě strany vracet plnění ve shodné lhůtě, obchodníkovi prakticky vzniká 8 denní bezúročná půjčka. Následující paragrafy se již věnují smlouvám uzavřeným prostředky komunikace na dálku, netýkají se již tedy většinou problematiky práce, za zmínku snad stojí § 15, který nám říká, že spotřebitel nemůže být zbaven práv v zákoně stanovených.

34

4. Irsko Irsko implementovalo směrnici 85/577 do svého právního řádu odlišným způsobem, typičtějším pro common law a tj. nařízením irského ministra průmyslu a obchodu S.I. No. 224/1989: European Communities (Cancellation of Contracts Negotiated Away from Business Premises) Regulations v roce 1989 (dále jen nařízení). Na rozdíl od ČR i SR je tedy směrnice transponována do sekundárního aktu práva. V následujícím textu bude provedeno srovnání s anglickým zněním směrnice, neboť irské znění neexistuje. Nařízení definuje spotřebitele do písmene stejně jako směrnice 85/577, tedy alespoň nedochází ke konfliktu výkladů. Tudíž spotřebitelem je výhradně FO, jednající mimo svou obchodní činnost nebo výkon svého povolání. I co se týče definice obchodníka je nařízení věrné textu směrnice. Pokud pokračujeme dále k vymezení pozitivní působnosti v čl. 3 odst. 1, opět zjistíme, že text nařízení se plně shoduje s textem směrnice. Zde je na místě se pozastavit, zda je tento dosavadní přístup přínosný či nikoliv. Jak bylo zmíněno v kapitole s rozborem směrnice, nerozšíření pozitivního vymezení směrnice by znamenalo, že se ochrana poskytnutá daným aktem vnitrostátního práva nebude vztahovat na situace, které pod vymezení přesně nespadají, tedy např. prodej na veřejném místě, protože taková situace nespadá ani pod organizovaný zájezd ani pod návštěvu v domově spotřebitele či na jeho pracovišti. SDEU v již zmíněném rozhodnutí Travel VAC odmítl restriktivní výklad56, kdy závěry soudu nasvědčují tomu, že by se měla směrnice 85/577 použít vždy, když budou splněny podmínky pro její aplikaci a zároveň ji nebudou další směrnice vylučovat. V daném případě soud judikoval, že lze aplikovat směrnici 85/577 i na smlouvy spočívající v určitém právu k nemovitosti, pokud jsou předmětem smlouvy i další služby, jež hodnotu práva k nemovitosti převyšují (např. zájezd). Srovnání s českou úpravou – „mimo prostory obvyklé k podnikání“ je vhodnější terminologie, umožňující bez dalšího extenzivní výklad. Nařízení však díky přesnému převzetí myslí na jednostranné úkony zmíněné v čl. 3 odst. 1 – tedy učinění nabídky spotřebitelem mimo prostory obvyklé k podnikání, a jejímu přijetí obchodníkem až následovně.

56

Rozhodnutí Travel VAC, opt. cit.

35

Dále v textu nařízení narazíme v čl. 3 odst. 2 na možnost vyloučení z působnosti u smluv, jejichž plnění nedosahuje určité hodnoty. Irsko tuto hodnotu stanovilo na 40 Liber, což téměř přesně odpovídá limitu 60 Euro zmíněnému ve směrnici. Pokud tedy bude plnění vyplývající ze smlouvy nižší než 40 Irských liber, irské nařízení se nepoužije a spotřebitel nebude moci na základě něj odstoupit. Otázka finančního limitu, od kterého odstoupení od smlouvy umožnit, je intenzivně s revizí spotřebitelského aquis řešena. Evropská spotřebitelská organizace navrhovala zrušení výjimky v diskuzi57 o revizi směrnice 85/577, s poukazem na fakt, že v jednotlivých členských státech není jednotná životní úroveň ani kupní síla. Dalším faktorem je procento obchodníků, kteří by se pokoušeli skrze tuto výjimku právní úpravu obcházet. Je tedy důležité se rozhodnout, zda je důležitější silnější ochrana spotřebitele v každém jednotlivém případě podomního prodeje, nebo zda musíme udělat určitý ústupek svobodě podnikání a nedovolit spotřebiteli odstoupit vždy, jenom proto „že může“ a dát tak důraz na závaznost smluv. Osobně si myslím, že tato výjimka by měla být zrušena, že nekalé praktiky obchodníků by převážily nad výchovným efektem, obzvláště v České Republice. Co se týče negativního vymezení působnosti nařízení, nelze zde shledat nápadnou odlišnost od textu směrnice, potažmo české či slovenské úpravy. Co se týče výběru z katalogu, irský zákonodárce se zde vyhnul nejednoznačnosti, když použil formulaci „smlouva je uzavřena na základě dodavatelova katalogu, s nímž se spotřebitel mohl seznámit bez přítomnosti dodavatele nebo jeho zástupce“. V českém i slovenském znění tuto formulaci

najdeme nepřesnou (chybí zmínka o zástupci). Sice je to nepřesnost bez problémů překlenutelná výkladem, ale zbytečná. Dále pokračujeme textem, který obsahuje ustanovení o odstoupení od smlouvy. Konkrétně nařízení označuje smlouvy spadající do jeho působnosti za nevymahatelné, pokud nejsou v daných lhůtách spotřebiteli dodavatelem předány dva dokumenty – poučení o právu odstoupit od smlouvy a formulář odstoupení od smlouvy. Poučení musí obsahovat standardní informace, přesné náležitosti jsou uvedeny v příloze č. 1 nařízení. Zmiňme třeba datum, ve kterém se dostalo poučení do sféry spotřebitele, či možnost pro odstoupení využít vzorový formulář. Tento formulář je obsahem přílohy č. 2 nařízení. Samotná lhůta pro odstoupení je 7 57

Discussion paper on the review of directive 85/577/EEC to protect the consumer in respect of contracts negotiated away from business premises [online]. 2005 [cit. 21. 6. 2013]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/consumers/cons_int/safe_shop/door_sell/doorstepselling_discussionpaper.pdf

36

dní od uzavření smlouvy, stanovená je v příloze č. 1. Irská úprava však přidává zajímavý prvek, výslovné upozornění, že poučení o právu odstoupit od smlouvy musí být viditelně zpracované (a laicky čitelné) a nesmí mu být věnována menší pozornost, než ostatním ujednáním smlouvy (kromě nadpisu a označení smluvních stran), pokud je její součástí (tudíž jde např. o zákaz drobných písmen v poznámce pod čarou). Dané písemnosti tak musí být spotřebiteli vydány k okamžiku uzavření smlouvy, nejpozději k okamžiku uzavření smlouvy či ke dni předložení nabídky spotřebitelem, a to podle toho, kde nebo za jakých podmínek je smlouva uzavřena ve smyslu čl. 1 směrnice 85/577 či čl. 3 odst. 1 irského nařízení. Obecně tato ujednání považuji za velmi přínosná, zakotvení ochrany před nekalými praktikami v podobě drobného písma nejlépe někde na konci smlouvy v podzákonném předpise jsou pro spotřebitele výhodná. I existence formuláře, díky kterému lze jednoduše odstoupit od konkrétní smlouvy hodnotím kladně. Dalším rozdílným prvkem irského předpisu jsou ustanovení, která v souvislosti s porušením určitých pravidel stanovených v nařízení ukládají pokutu a činí původce vinného z přestupku. Toho se dopustí osoba, která bez právního důvodu požaduje zaplacení, nebo tvrdí, že má právo na zaplacení kupní ceny a to na základě smlouvy, jež je podle nařízení shledána nevymahatelnou. Dále se tohoto přestupku dopustí i osoba, jež v souvislosti s vymáháním neoprávněné platby hrozí soudním řízením, nebo zveřejněním údajného dlužníka v seznamu dlužníků či vyvoláním nebo hrozbou inkasního řízení. Nařízení tyto přestupky sankcionuje pokutou až 1000 Irských liber. Odstoupení od smlouvy – účinek, doručování Této problematice se v nařízení věnuje článek 5. V prvním odstavci je specifikováno, že spotřebiteli je umožněno odstoupit v dané lhůtě (ne kratší než 7 dní) a to osobním doručením odstoupení nebo jeho zasláním. V dalším odstavci se dovídáme, že odstoupení je účinné ode dne osobního doručení nebo ode dne odevzdání poštovní přepravě (tudíž procesněprávní lhůta). Poslední odstavec čl. 5 pak oznamuje, že se smlouva účinným odstoupením ruší. V následujících článcích jsou prezentovány již specifická ustanovení, která nemají obdobu ani ve směrnici 85/577 ani v OZ či slovenské úpravě. Čl. 6 stanoví, že při účinném odstoupení od smlouvy vzniká spotřebiteli zadržovací právo k danému zboží a peněžní prostředky, jež spotřebitel obchodníkovi zaplatil, se stávají dluhem obchodníka. Spotřebitel 37

má dokonce možnost v odstoupení od smlouvy určit, kde a kdy si má obchodník vyzvednout vracené zboží. Spotřebitel ani nemá povinnost se obchodníkovi přizpůsobovat, jediný ústupek pro obchodníka je, že by čas a místo vyzvednutí měl být „rozumný“. A poslední zvláštní ustanovení čl. 6 ještě posiluje spotřebitelovo postavení, aniž by bylo dotčeno jakékoli jeho právo z odstoupení od smlouvy (tedy zaplacení dlužné částky obchodníkem), po 3 měsících po účinném odstoupení od smlouvy přechází na spotřebitele vlastnické právo k zadržovanému zboží. Poslední článek nařízení, čl. 7, upravuje působnost nařízení na smlouvy, jež byly uzavřeny mimo prostory obvyklé k podnikání a jejichž obsahem bylo, byť i částečné, protiplnění ze strany spotřebitele v podobě zboží. Nařízení stanovuje lhůtu 10 dní na vrácení tohoto protiplnění spotřebiteli (ode dne účinného odstoupení od smlouvy) ve stavu, v jakém bylo předáno obchodníkovi. Pokud tak obchodník neučiní, má spotřebitel právo na zaplacení částky, jež odpovídá hodnotě daného protiplnění (dohodnutá ve smlouvě, nebo která by odpovídala, kdyby k odstoupení nedošlo). V souladu se smyslem čl. 6 má spotřebitel opět zadržovací právo na zboží, dokud mu není protiplnění vráceno nebo zaplacena daná částka. Po uplynutí zmíněné 10 denní lhůty se zadržovací právo změní a vztahuje se již jen na vrácení peněžní sumy (tedy již ne na vrácení protiplnění v podobě zboží).

38

5. Směrnice 2011/83/EU Evropská Komise přijala 8. října 2008 návrh směrnice O právech spotřebitele58. Tento návrh měl reflektovat výsledek úsilí vynaloženého na revizi spotřebitelského aquis, především na Zelené knize revize59 a množství připomínek, jež Komise obdržela. Zhodnocení dopadu revize odhalilo obtíže na vnitřním trhu z důvodů jazykových, logistických i regulatorních. Zásadní problém představuje především roztříštěnost úpravy ve vztahu ke spotřebitelským smlouvám napříč jednotlivými zeměmi. Důvodem této roztříštěnosti je zjevně požadavek minimální harmonizace, obsažený ve spotřebitelských směrnicích. Jak již bylo zmíněno výše, přístup minimální harmonizace umožňuje členským státům zachovat či přijímat přísnější pravidla ochrany spotřebitele v rámci svého vnitrostátního práva. Zhodnocení dopadu vyhodnotilo dva zásadní efekty, které ohrožují vnitřní trh, které jsou tímto roztříštěním způsobené. Jedná se o neochotu obchodníků prodávat přes hranice svého domovského státu a nízkou úroveň spotřebitelské důvěry v přeshraniční nákupy. Co se obchodníka týče, tomu přeshraniční obchod ztěžují především náklady, které musí vynaložit, aby jeho podnikání bylo v souladu s legislativou konkrétního státu. Respektování této legislativy je pro úspěch jeho podnikání esenciální, jelikož pasivnímu spotřebiteli, jakožto slabšímu subjektu60, vždy náleží minimálně ochrana na úrovni ochrany, jež poskytuje stát, ve kterém má své obvyklé bydliště61. Tyto náklady zjevně ochotu obchodníků prodávat do zahraničí značně snižují. Pokud obchodník však přes hranice prodává, často si tyto náklady hojí v podobě vyšších cen. V případě spotřebitelů je hlavní problém v neustále nízké informovanosti o jejich právech či jejich obtížném vymáhání. Je obvykle nesrovnatelně složitější vrátit věc pořízenou ze zahraničí než v tuzemsku. Podle zmíněného výzkumu přehraniční obchod v EU stagnuje. 58

Proposal for a Consumer Rights Directive of the European Parliament and of the Council on Consumer Rights of 8 October 2008, COM (2008) 614 final [online] Brusel 2008 [cit. 21. 6. 2013]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/consumers/rights/docs/COMM_PDF_COM_2008_0614_F_EN_PROPOSITION_DE_DIRE CTIVE.pdf 59 Green Paper on the Review of the Consumer Acquis, COM (2006) 744 final ze dne 8. 2. 2007. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie. [cit. 22. 6. 2013]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2006:0744:FIN:cs:PDF 60 TOMANCÁKOVÁ, Blanka. Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. 1. vydání. Praha: Linde, 2008, 208 s. ISBN 978-80-7201-864-2. S. 16. 61 CHLEBCOVÁ, Radka. Ochrana spotřebitele v evropském mezinárodním právu soukromém [online]. Brno: Masarykova univerzita [cit. 22. 6. 2013]. Dostupné z: http://is.muni.cz/do/1499/el/estud/praf/js09/mps/web/pages/13.html

39

Návrh byl tedy vystaven především na třech předpokladech. Že roztříštěné národní úpravy negativně ovlivňují potenciál vnitřního trhu, negativně ovlivňují důvěru spotřebitele v přeshraniční obchod a brání obchodníkům rozšířit nabídku svých služeb do zahraničí kvůli vedlejším nákladům na legislativní korektnost. Aby se Komise vypořádala s těmito problémy, navrhla pozměnění směrnice 93/13/EHS a 1999/44/ES a zrušení směrnic 85/577 a 97/7/ES a přijala směrnici 2011/83/EU o právech spotřebitele. Tato směrnice, jak bude rozebráno v následující podkapitole, je horizontálním předpisem založeným na principu maximální harmonizace, zakotvenému v čl. 4 směrnice. Horizontální přístup byl Komisí vybrán jako nejvhodnější možnost, jak postupně upravit a zjednodušit stávající národní úpravy, odstranit mezery a zamezit nesrovnalostem. V závěru rozboru tedy lze očekávat polemiku, zda je směrnice vůbec vhodnou formou úpravy této oblasti v souvislosti s maximální harmonizací, která členským státům zakazuje v rámci vnitrostátní úpravy ponechat v platnosti nebo přijímat ustanovení odchylná od požadavků směrnice (kromě výjimek).

5.1. Rozbor směrnice 5.1.1. Preambule V preambuli, která čítá 67 odstavců, je prezentována již zmíněná výchozí situace, kterou Komise chce směrnicí řešit, tzn. malý objem přeshraničního obchodu, překážky v nejednotné legislativě atd. Dále se směrnice vymezuje vůči množství komunitárních i vnitrostátních předpisů, jež by neměly být směrnicí dotčeny. V preambuli však najdeme i množství výkladových pomůcek, které jsou zásadní pro celou směrnici. Prvním odstavcem, který je pro tuto práci relevantní, je odstavec 17. V něm se dovídáme, že definice spotřebitele by měla zahrnovat fyzické osoby, které, jak už víme, jednají mimo rámec své obchodní činnosti, podnikání, řemesla nebo povolání. Poprvé ale nacházíme podpůrnou definici, která za spotřebitele považuje i osobu, která uzavírá smlouvu za účelem částečně spadajícím do rámce a částečně mimo rámec obchodní činnosti dané osoby. Obchodní účel této činnosti však musí být natolik okrajový, že nepřeváží v celkovém kontextu dané smlouvy. Dalším důležité informace se dovídáme v odstavci 21, kde nalezneme definici smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory. Zde je zásadní věta, která odmítá dosavadní 40

úpravu, kdy spotřebiteli nebyla poskytnuta plná ochrana, pokud si návštěvu obchodníka vyžádal. Nyní již tato skutečnost nemá obecně vliv, podrobněji v rozboru konkrétních článků. V odstavci 22 nacházíme, co všechno by měly zahrnovat obchodní prostory. Za takové prostory směrnice považuje místa, která slouží obchodníkovi jako trvalé či obvyklé místo jeho obchodování. Směrnice status obchodních prostor přiznává i tržním a veletržním stánkům, pokud podmínku trvalosti nebo obvyklosti splňují. Zde je třeba se pozastavit, co spadá pod pojem „obvyklý“? Odstavec dále pokračuje přiznáním statusu obchodních prostor sezónním stánkům, jak tedy naplnit míru obvyklosti pro danou obchodní činnost? Stačí, aby daný obchodník prodával na veletrhu jednou za pár let? Pravděpodobně ne, míra obvyklosti tedy musí být v budoucnosti stanovena. Dále se preambule věnuje informační povinnosti, lhůtám pro odstoupení od smlouvy, vracení zboží, výjimky, kvůli kterým nelze od smlouvy odstoupit, a dalším institutům, které podrobněji rozeberu v souvislosti s konkrétními články směrnice.

5.1.2. Definice a pozitivní vymezení působnosti, obchodní prostory Hned za začátku nás zaujme čl. 2, který je zásadní pro celou směrnici. Obsahuje totiž definice napříč spotřebitelskou problematikou a především je sjednocuje (jak bylo řečeno výše, spotřebitelské směrnice byly v definicích nejednotné). V odstavci 1 čl. 2 nacházíme definici spotřebitele. Je za něj považována pouze fyzická osoba, která nejedná za účelem, který lze považovat za její obchodní činnost, výkon povolání nebo řemesla. Preambule nám přidává podpůrný výklad ustanovení, kdy spotřebitelem může být podnikající fyzická osoba, ale obchodní účel činnosti této osoby ve smlouvě však musí být natolik okrajový, že nepřeváží v celkovém kontextu dané smlouvy. Směrnice tak automaticky nevylučuje podnikatele, kteří jsou zároveň FO ze své ochrany. Omezení definice pouze na FO odpovídá evropskému trendu a dle mého názoru s ní lze souhlasit, jelikož vyjasňuje interpretační problémy a ačkoli ji nelze považovat za úplně spravedlivou, mám za to, že toto rozseknutí situace bylo nevyhnutelné. Pokud opět nahlédneme do preambule, v odstavci 13 nalezneme určitou pobídku k řešení této disproporcionality, kdy směrnice umožňuje členským státům vztáhnout ochranu poskytnutou směrnicí i na právnické a fyzické osoby, jež nejsou spotřebiteli ve smyslu směrnice62 (např. nevládní organizace, začínající nebo malé a střední 62

SELUCKÁ, Markéta. Ochrana spotřebitele: Nenápadná změna se zásadními dopady. Právní rozhledy. 2010, roč. 18, č. 14, s. 513-514. ISSN 1210-6410.

41

podniky). Státy tak mají možnost poskytovat ochranu i PO dle svého uvážení, nelze je však nazývat spotřebiteli a bez dalšího na ně uplatňovat další spotřebitelská ujednání. V odstavci 2 daného článku nacházíme definici obchodníka. Kvituji, že definice považuje za obchodníka osobu v soukromém i veřejném vlastnictví, jinak nás definice ničím nepřekvapuje, obsahuje ujednání o zastoupení, tudíž jednáním obchodníka je i jednání jiné osoby ve jménu obchodníka nebo v jeho zastoupení. V odstavcích 3 až 7 nalezneme pro práci nepříliš podstatné, avšak cenné definice, např. definici zboží63, zboží vyrobeného podle požadavků spotřebitele a další64. Pro práci relevantní je opět odstavec 8, který nám definuje smlouvu uzavřenou mimo obchodní prostory, tedy pozitivní vymezení věcné působnosti směrnice. Jedná se tedy o smlouvu uzavřenou mezi spotřebitelem a obchodníkem, která je uzavřena za současné fyzické přítomnosti obou stran mimo prostory, které jsou obchodními prostorami obchodníka. Zde nám opět vypomáhává preambule, která jak bylo zmíněno výše, za obchodní prostory považuje takové prostory, kde obchodník svou činnost vykonává trvale nebo obvykle, za takové prostory musíme považovat i sezónní stánky a obdobné instalace (podrobněji v rozboru dalšího odstavce, který dále obchodní prostory vymezuje). Písmeno b) tohoto odstavce pokrývá situace, kdy spotřebitel učiní závaznou nabídku při podomním prodeji, avšak ke zpečetění této nabídky dojde až v obchodních prostorách. Spotřebitel je tak chráněn v takovéto situaci, jelikož obchodník využil všech pro něj výhodných prvků podomního prodeje a chtěl spotřebitele jeho práv zbavit následným stvrzením smlouvy ve svých obchodních prostorách. V tomto odstavci dále najdeme ujednání, které nám zjednodušuje pohled na situace, kdy spotřebitel uzavře smlouvu v obchodních prostorách obchodníka bezprostředně poté, co byl osobně a individuálně osloven mimo tyto prostory. Směrnice tak poskytuje ochranu zaskočenému spotřebiteli, na kterého však musí být daná nabídka individuálně a osobně cílena. Lze si tedy představit situaci, kdy dealer telefonního operátora zastavuje procházející lidi s výhodnou nabídkou a v případě jejich souhlasu je pošle do blízké prodejny daného operátora. Dealer si potenciální zákazníky zajisté tipuje a neoslovuje každého. Zároveň je jeho nabídka osobní, protože se potenciálního zákazníka zeptá, jaký má 63

„ zbožím“ rozumíme veškeré hmotné movité předměty, s výjimkou předmětů, které se prodávají na základě výkonu rozhodnutí nebo jiných soudních opatření; za „zboží“ ve smyslu této směrnice se považuje také voda, plyn a elektřina, které jsou prodávány v omezeném objemu nebo v určitém množství“ 64 „zbožím vyrobeným podle požadavků spotřebitele“ zboží, které není prefabrikováno a které je vyrobeno na základě individuálního výběru nebo rozhodnutí spotřebitele“

42

telefonní tarif a u jaké společnosti. Směrnice 2011/83 tedy v této situaci poskytuje spotřebiteli plnou ochranu. Je zjevné, že podstata tohoto ustanovení tkví v onom individuálním a osobním oslovení. Běžné reklamy či poutače před prodejnou se tedy nedají takto kvalifikovat a spotřebitel tak velmi pravděpodobně chráněn nebude (přesto bych ponechal určitý prostor pro individuální posouzení a doufejme judikaturu). V odstavci 9 se dostáváme k potřebnému vymezení obchodních prostor. Za tyto prostory směrnice považuje veškeré nemovité maloobchodní prostory, kde obchodník činnost provozuje trvale a všechny movité, kde provozuje činnost obvykle. Můžeme tedy vyřešit dilema, kdy podomní prodejce pozve spotřebitele na akci např. do kongresového sálu hotelu, který je však zaregistrován jako příležitostná prodejna daného obchodníka. Díky spojení nemovitého charakteru obchodních prostor s požadavkem „trvale provozuje“ tak máme jasné sdělení, že kongresový sál za obchodní prostory považovat nemůžeme. Ruku v ruce jde požadavek na movité prostory, tedy různé pojízdné prodejny, stánky, ve kterých musí obchodník svou činnost provozovat „obvykle“. Jak jsem již zmínil, preambule nám poskytuje interpretační pomůcku a to tím, že za obvyklé provozování činnosti považuje i sezónní stánky. Můžeme si tedy vyvodit, že prodej na veletrzích a trzích obecně, případně pravidelné přistavení mobilní prodejny lze za obvyklé provozování činnosti považovat. Preambule ve svém odstavci 22 ještě přidává negativní vymezení, za obchodní prostory nemáme považovat veřejně přístupná místa, tj. ulice, sportoviště, nákupní centra nebo městskou hromadnou dopravu, která obchodník pro své podnikání používá pouze výjimečně. Zde jsem poněkud na rozpacích, použití slova výjimečně není dle mého názoru vhodné, vhodnější by bylo obrácení pozitivní definice pro movité maloobchodní prostory, jelikož je pravděpodobné, že obchodník použije zařízení alespoň podobné stánku. Přeci jen výjimečně je příliš restriktivní pojem, pojem „neobvykle“ by dle mého názoru účelu posloužil lépe. V dalších odstavcích článku 2 najdeme například definici trvalého nosiče, pojmu, jež je spojen především s odstoupením od smlouvy, definici veřejné dražby, obchodní záruky nebo doplňkové smlouvy.

5.1.3. Negativní vymezení působnosti a úroveň harmonizace V čl. 3 se v prvním odstavci dozvídáme, že se ustanovení směrnice vztahují i na smlouvy na dodávky vody, plynu, elektřiny nebo tepla, v rozsahu, ve kterém jsou dané komodity poskytovány na smluvním základě. Dále už článek pokračuje negativním 43

vymezením působnosti, které je oproti směrnici 85/577 podstatně širší. Na začátku odstavce 2 je nám vysvětlen vztah k ostatním předpisům komunitárního práva a přednostní aplikace speciálních předpisů, tudíž pokud je ustanovení směrnice v rozporu s jiným předpisem Unie, který upravuje zvláštní odvětví, musí se použít na danou situaci ustanovení předpisu upravujícího zvláštní odvětví. Směrnice 2011/83 se tedy nevztahuje na smlouvy týkající se sociálních služeb, zdravotní péče, hazardních her (sázky, loterie, hazardní hry v kasinech), finančních služeb, práv k nemovitému majetku (vznik, nabývání, převod práv) a výstavby nových budov či podstatné přestavby stávajících budov a nájmu bytových prostor pro obytné účely. Dále se nevztahuje na smlouvy, které spadají do působnosti směrnice Rady 90/314/EHS o souborných službách pro cesty, pobyty, zájezdy

65

, na timeshare smlouvy66, dále na smlouvy, jež jsou

podle právních předpisů uzavírány za spoluúčasti státního úředníka, smlouvy na dodávky potravin a zboží určeného pro běžnou spotřebu v domácnosti, smlouvy z oblasti přepravy cestujících, smlouvy uzavřené použitím prodejních automatů nebo automatizovaných obchodních

prostor

a

konečně

smlouvy

uzavřené

s provozovateli

telekomunikací

prostřednictvím veřejných telefonních automatů. K výčtu smluv, na které se ustanovení směrnice nevztahují, můžu dodat, že je vyřešena nejednoznačnost aplikace, která se objevovala v souvislosti se směrnicí 85/577, a to že smlouvy, týkající se cestovních služeb a timeshare smlouvy šlo podřadit současně pod směrnici o podomním prodeji i pod jejich zvláštní směrnice a mohlo tak dojít k aplikačnímu či interpretačnímu střetu. Nyní je oblast těchto smluv z působnosti směrnice jednoznačně vyloučena. Oblast, která je opět problematická (i ve srovnání se směrnicí 85/577), je vyjmutí určitých smluv týkající se nemovitostí. Nová směrnice k problematice přistupuje dle mého názoru lépe. Předkládá nám nový pojem „podstatná přestavba“, kterou nám preambule v čl. 26 definuje jako přestavbu srovnatelnou s výstavbou nové budovy, ale například se zachováním původního průčelí. Jako příklad smluv týkajících se nemovitostí, na které se směrnice vztahuje, můžeme považovat smlouvy o výstavbě přístaveb k budovám a dále oprav a renovací (kromě již zmíněné podstatné přestavby). Rozhodně lze kladně kvitovat zahrnutí smluv týkající se služeb realitního makléře do působnosti směrnice, jelikož šlo o diskutabilní 65

Směrnice o souborných službách pro cesty, pobyty, zájezdy. Směrnice 2008/122/ES o ochraně spotřebitele ve vztahu k některým aspektům smluv o dočasném užívání ubytovacího zařízení (timeshare), rekreačních produktech, o dalším prodeji a o výměně. 66

44

oblast. Jak dále vyplývá z preambule, směrnice poskytuje ochranu i spotřebitelům, jež si pronajmou bytový prostor k jiným než obytným účelům. Nicméně pokračující trend paušálního vyloučení nemovitostí z působnosti směrnice nepovažuji za správné. Pokud se krátce pozastavíme nad ostatními výjimkami, dodávky zboží jsou opět poněkud rozporuplné, dovedu si představit, že právě takováto smlouva na zboží denní spotřeby by mohla být ideálním produktem snahy podomního prodejce, především pokud by se jednalo o smlouvu, uzavřenou na delší dobu, nebo na vyšší počet dodávek daného zboží. Výjimka by měla být blíže specifikována. Výjimka, která z působnosti vylučuje smlouvy uzavřené za spoluúčasti státního úředníka, reflektuje přístup, že není nutné chránit spotřebitele za každou cenu a pokud tedy spotřebitel uzavře smlouvu mimo obchodní prostory, avšak za dohledu úředníka, směrnice pravděpodobně přisuzuje takové smlouvě vyšší míru rozvahy a informovanosti spotřebitele a ochranu jí neposkytuje. V čl. 3 nacházíme ustanovení o peněžním limitu, které známe i ze směrnice 85/577. Pokud částka zaplacená spotřebitelem tento limit nepřesáhne, v textu směrnice je limit 50 EUR (vyšší být kvůli maximální harmonizaci nesmí), tak smlouva uzavřená mimo obchodní prostory nebude požívat ochrany poskytnuté směrnicí. Toto ustanovení prolamuje princip maximální harmonizace, kdy členským státům umožňuje zavést limit nižší. Česká Republika ani Slovensko možnosti zavést limit na spotřebitelské smlouvy daný směrnicí 85/577 nevyužily, ale Irsko, které v práci také srovnávám, limit zavedlo. Toto omezení mi v zásadě přijde spíše negativní a myslím, že většina států by jej neměla zavést, neboť spotřebitelská kultura a morálka obchodníků je v rámci EU velmi rozdílná. Nicméně musíme tento článek vykládat zároveň s odstavcem 28 preambule, kde se dozvíme, že pokud spotřebitel uzavírá více jednotlivých smluv najednou, máme posuzovat hodnotu plnění jako součet všech plnění pro účely uplatnění limitu, což je jediné správné řešení. Čl. 4 nám pak nesystematicky výslovně definuje princip maximální harmonizace.

5.1.4. Informační povinnost Této problematice je věnován čl. 6 směrnice, který dopadá jak na smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory, tak na smlouvy uzavřené na dálku. Ve svém prvním odstavci proklamuje informace, které musí obchodník nutně spotřebiteli poskytnout, než bude spotřebitel danou smlouvou vázán. Tyto informace mu musí poskytnout jasným a 45

srozumitelných způsobem. Konkrétní informace jsou pak následně obsažené v písmenech a) až t). Tyto informační povinnosti jsou poměrně jasně stanovené a proto zmíním především poučení o právu odstoupit od smlouvy, celkovou cenu zboží (stačí jednotlivé položky, průměrný spotřebitel si umí celkovou částku vypočítat67) zmínku o zákonné záruce, výčet dalších poplatků či nákladů (případně nákladů spojených s vrácením zboží) a další. Informační povinnost se vztahuje i na smlouvu o dodávkách vody, plynu nebo elektřiny, pokud nejsou dodávány v omezeném objemu, na dodávky tepla a na digitální obsah, který není poskytován na pevném nosiči. Směrnice ve své příloze č. 1 obsahuje vzorové poučení o odstoupení od smlouvy, které pokud obchodník správně vyplní, splní svou informační povinnost ohledně odstoupení od smlouvy. Dle čl. 6 odstavce 5 jsou povinné informace nedílnou součástí smluv uzavřených mimo obchodní prostory i smluv uzavřených na dálku a bez výslovného souhlasu smluvních stran je nelze měnit. Dle odstavce 6 pokud obchodník neposkytne informace o dalších nákladech, spotřebitel tyto náklady či poplatky hradit nemusí. Zásadním je pak odstavec 9, který ponechává důkazní břemeno ohledně plnění informační povinnosti na obchodníkovi.

5.1.5. Formální požadavky na smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory Obchodník musí požadované informace poskytnout spotřebiteli v papírové podobě nebo na jiném trvalém nosiči (pokud s tím spotřebitel souhlasí). Trvalý nosič je definován v odstavci 23 preambule jako takový nosič informací, jež by měl umožnit spotřebiteli uchovávat data tak dlouho, jak je s ohledem na charakter věci nutné (především kvůli uplatnění záruky). Za trvalý nosič tedy zejména považujeme papír, CD/DVD disky, paměťové karty, pevné a flash disky, elektronickou poštu. V souvislosti s judikaturou SDEU za trvalý nosič nelze považovat např. internetové stránky, jelikož mohou být bez upozornění spotřebitele měněny (a bez informace, že došlo ke změně)68. Dále tyto informace musí čitelné (zákaz matoucího mikro písma) a srozumitelně a jasně formulované. Tato úprava reflektuje stejně jako irské nařízení nekalé praktiky obchodníků, jež se nesrozumitelně formulovanými články smlouvy a titěrným písmem snaží spotřebitele krátit na jeho právech.

67

LINHART, Tomáš – POKORNÝ, Miroslav. SRN: Spolkový soudní dvůr: Informace pro spotřebitele o dodatečných nákladech na dopravu a dodání zboží u online obchodů – netransparentní doložka o dobropisu při odstoupení od smlouvy prostřednictvím zpětného zaslání zboží. Právní rozhledy. 2006, roč. 14, č. 7, s. 274. ISSN 1210-6410. 68 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 7. 2012, věc C‑49/11. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 15. 2. 2013]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/

46

Co se dodávek vody, plynu a elektřiny týče, pokud chce spotřebitel, aby dodávka začala před uběhnutím lhůty pro odstoupení od smlouvy, musí jej obchodník požádat, aby podal výslovnou žádost na trvalém nosiči. Jde tak evidentně o pojistku korektnosti, jelikož v tomto případě by plnění před uplynutím lhůty na odstoupení spotřebitele zbavilo tohoto práva (více později ve výjimkách pro odstoupení od smlouvy). Zvláštní režim zjednodušené informační povinnosti platí pro situace, kdy spotřebitel výslovně požádá obchodníka o provedení opravy či údržby, obě strany plní okamžitě a celková částka nepřesáhne 200 EUR. Obchodník musí splnit jen menší část informační povinnosti (na trvalém nosiči) a určitou část může splnit např. i ústně, pokud s tímto způsobem informování spotřebitel výslovně souhlasí. Členské státy se však mohou rozhodnout, že tento režim nebudou uplatňovat. V posledním ustanovení toho článku si směrnice vymiňuje, že členské státy nesmí zavést legislativu vyžadující další formální požadavky na informace poskytované před uzavřením smlouvy. Sice to stejné vyplývá ze samotného režimu maximální harmonizace, ale není určitě na škodu tento fakt připomenout.

5.1.6. Odstoupení od smlouvy Konstrukce odstoupení od smlouvy se dočkala v nové směrnici podstatně rozsáhlejší úpravy než ve směrnici 85/577. Odstoupení opět nepotřebuje důvod a obecně se prodlužuje na dobu 14 dnů, jedná se o procesněprávní lhůtu69. Lhůta začíná běžet podle typu plnění ze smlouvy, pokud jsou poskytovány služby, lhůta běží ode dne uzavření smlouvy. V případě kupních smluv obecně ode dne, kdy spotřebitel získá zboží do fyzického držení (nebo spotřebitelem určená třetí osoba jiná než dopravce). Pokud je dodáváno více druhů zboží a samostatně, lhůta začíná běžet ode dne dodávky posledního zboží. Stejná konstrukce platí i pro plnění sestávající z více částí nebo položek. V případě smlouvy o pravidelné dodávce ode dne doručení první dodávky. Co se energií týče, zde běží lhůta pro odstoupení od smlouvy od okamžiku uzavření smlouvy. Vazba na převzetí zboží je dle mého názoru správná. Členské státy nemají bránit stranám v plnění závazků ze smlouvy již během lhůty pro odstoupení od smlouvy, mohou však ponechat v platnosti stávající vnitrostátní úpravu, jež obchodníkovi znemožňuje přijmout od spotřebitele platbu v této lhůtě. 69

„Spotřebitel uplatnil právo odstoupit od smlouvy ve lhůtě uvedené v čl. 9 odst. 2 a v článku 10, pokud před uplynutím této lhůty odeslal sdělení o uplatnění svého práva odstoupit od smlouvy.“

47

Opomenutí informací o právu odstoupit od smlouvy (čl. 10) Pokud obchodník nesplní informační povinnost, co se týče poučení o právu odstoupit od smlouvy, nastupuje k původním 14 dnům lhůty dalších 12 měsíců. Pokud obchodník informační povinnost splní do 12 měsíců ode dne, kdy začala běžet standardní lhůta pro odstoupení, uplyne lhůta pro odstoupení 14 dnů ode dne, kdy spotřebitel tyto informace obdržel. Uplatnění práva odstoupit od smlouvy (čl. 11) Nová směrnice dává spotřebiteli na výběr, může odstoupit od smlouvy pomocí vzorového formuláře v příloze směrnice, nebo učinit jakékoli jiné jednoznačné prohlášení o svém úmyslu odstoupit od smlouvy. V druhém odstavci tohoto článku nacházíme ustanovení o procesně právním charakteru lhůty, tzn. spotřebitel uplatní své právo odstoupit včas, pokud nejpozději v poslední den lhůty odešle (předá přepravě) sdělení o uplatnění práva odstoupit od smlouvy. Krom dvou zmíněných možností může obchodník spotřebiteli umožnit odstoupit od smlouvy prostřednictvím svého elektronického formuláře (vzorový nebo jakékoli jednoznačné prohlášení, nacházející se na internetových stránkách obchodníka). V tomto případě musí obchodník neprodleně po spotřebitelově odstoupení mu zaslat na trvalém nosiči potvrzení o přijetí oznámení o odstoupení od smlouvy. Důkazní břemeno, co se týká uplatnění práva odstoupit od smlouvy (včasné podání přepravě – podací lístek atd.), nese spotřebitel. Uplatnění práva odstoupit od smlouvy má účinky stanovené v čl. 12, který je však zvláštně a ne příliš srozumitelně vysvětlen, zde bych se podržel ustanovení směrnice 85, kdy se smlouvy odstoupením jednoduše od počátku ruší. Závazky obchodníka v případě odstoupení od smlouvy (čl. 13) Obchodník má především povinnost vrátit veškeré platby, které obdržel od spotřebitele, včetně nákladů na dodání, bez zbytečné prodlevy. Na vrácení peněz má maximálně 14 dní ode dne, kdy se dozvěděl o spotřebitelově rozhodnutí odstoupit od smlouvy. Pokud obchodník zboží osobně nevyzvedává, je oprávněn v případě kupních smluv počkat s vrácením platby do té doby, než zboží obdrží zpět nebo spotřebitel prokáže, že zboží odeslal. Obchodník by měl platbu vrátit spotřebiteli stejnou cestou, jakou ji obdržel, s výjimkou výslovného souhlasu spotřebitele k jinému způsobu vrácení peněz. Není však

48

povinen vracet dodatečné náklady na dodání, pokud spotřebitel zvolil jiný než nejlevnější způsob standardní přepravy, kterou obchodník nabízí. Závazky spotřebitele v případě odstoupení (čl. 14) Spotřebitel je povinen zaslat zboží zpět nebo jej předat obchodníkovi (či osobě obchodníkem pověřené) bez zbytečné prodlevy, nejpozději do 14 dnů ode dne, kdy obchodníkovi sdělil svoje rozhodnutí odstoupit od smlouvy (pokud obchodník nenabídl, že zboží sám vyzvedne). Připomínám, že se opět jedná o procesně právní lhůtu, spotřebitel svou povinnost splní, pokud zboží odešle před uplynutím 14. dne lhůty. Náklady, které tím vznikají spotřebiteli (přímé náklady), nese spotřebitel sám, s výjimkou situace, kdy obchodník o této skutečnosti spotřebitele neinformoval. V případě, že bylo plněno zároveň s uzavřením smlouvy (tedy situace, kdy obchodník nosí dané zboží s sebou), je obchodník povinen zboží vyzvednout na své náklady, pokud povaha zboží vylučuje zpětné odeslání poštou. Dále tento článek reflektuje situaci, kdy spotřebitel věc poškodí či dle názoru obchodníka sníží hodnotu věci. Spotřebitel odpovídá pouze za snížení hodnoty zboží, pokud s ním nakládal jiným způsobem, než jaký je nutný k tomu, aby se seznámil s povahou, vlastnostmi a funkcemi zboží. Spotřebitel neodpovídá v případě, že obchodník neposkytl informace o právu odstoupit od smlouvy. Pokud spotřebitel odstoupí od smlouvy v případě, že již začaly dodávky energií, je povinen zaplatit obchodníkovi poměrnou částku, úměrnou rozsahu služeb poskytnutých do doby, než spotřebitel informoval obchodníka o jeho rozhodnutí odstoupit od smlouvy. Spotřebitel tyto náklady nehradí, pokud obchodník neposkytl informace o právu odstoupit od smlouvy nebo pokud o plnění již v průběhu lhůty pro odstoupení nedal výslovný souhlas. Obdobná konstrukce se použije pro případ plného nebo částečného dodání digitálního obsahu, který není poskytován na pevném nosiči70. Pokud není stanoveno jinak, nenese spotřebitel žádnou odpovědnost v důsledku svého odstoupení od smlouvy. V souvislosti s účinkem odstoupení od smlouvy je třeba zmínit čl. 15, který říká, že pokud spotřebitel uplatní právo odstoupit od smlouvy, jsou veškeré související smlouvy 70

Spotřebitel si jej musí stáhnout, případně mu přijde elektronickou poštou.

49

automaticky ukončeny bez dalších nákladů pro spotřebitele (kromě již zmíněných). Stanovení podrobných pravidel pro ukončené takových smluv stanoví členské státy. Výjimky z práva odstoupit od smlouvy (čl. 16) Směrnice 2011/83 více vyvažuje vztah spotřebitel-obchodník a zavádí sadu výjimek, tedy situací, kdy spotřebitel od smlouvy odstoupit nemůže. Většinu těchto výjimek však již známe. Jedná se o: • Smlouvy o službách, kdy plnění z těchto smluv začalo s výslovným předchozím souhlasem spotřebitele a tyto služby byly plně poskytnuty. Spotřebitel věděl, že splněním závazků obchodníkem ztratí právo odstoupit od smlouvy. • Smlouvy na dodání zboží, jehož hodnota je kolísavá a obchodník toto kolísání nemůže ovlivnit • Smlouvy na zboží vyrobené podle požadavků spotřebitele nebo přizpůsobené jeho osobním potřebám (nepoužitelnost pro jiného spotřebitele) • Smlouvy na dodání zboží, jež podléhá snadno (představil bych si spíše rychle) zkáze nebo má krátkou dobu spotřeby. • Smlouvy na zboží, jenž je ze své povahy nutné dodávat v uzavřeném obalu a nelze jej vrátit z důvodu ochrany zdraví nebo z hygienických důvodů, protože spotřebitel obal otevřel. • Smlouvy na zboží, jež je po doručení smícháno neoddělitelně s jinými předměty. • Smlouvy na dodávky alkoholu, jehož cena závisí na kolísání cen na trhu • Smlouvy na provedení nezbytných oprav, kdy spotřebitel pozval obchodníka o návštěvu. Zde platí výjimka, že lze odstoupit, pokud obchodník poskytne navíc jiné služby, než kvůli kterým byl pozván, nebo dodá navíc další zboží. Lze však odstoupit pouze ohledně nevyžádaného plnění. • Smlouvy na dodání audio nebo video záznamů, počítačových programů, které byly vyňaty z originálních obalů.

50

• Smlouvy na dodávání novin a dalších periodik, s výjimkou smluv o předplatném takových publikací. • Smlouvy uzavřené při veřejné dražbě71 - zde si lze představit, že při takové dražbě je nežádoucí spotřebitele chránit, spotřebitel velmi pravděpodobně draží dobrovolně a vědomě, navíc odstoupení od výsledku dražby by znamenalo náklady na její opakování. Písmeno l) pak specifikuje určitou skupinu smluv, od nichž rovněž nelze odstoupit72. Poslední písmeno m) pak již opakuje pro nás známý fakt dodání digitálního obsahu bez trvalého nosiče se svolením spotřebitele.

5.1.7. Ostatní ujednání Z dalších ustanovení směrnice jmenuji například požadavek na obchodníka, který pokud se nedohodne se spotřebitelem jinak, musí dodat zboží nejpozději do 30 dnů ode dne uzavření smlouvy. Pokud obchodník v dané lhůtě povinnost nesplní, spotřebitel jej ke splnění vyzve v dodatečné lhůtě odpovídající okolnostem. Pokud ani poté obchodník neplní, spotřebitel má právo smlouvy ukončit. Významným je ujednání o přechodu rizika, které nebylo ve směrnici 85/577 vůbec řešeno. Riziko ztráty nebo poškození zboží na spotřebitele přechází fyzickým převzetím zboží, ať už osobně nebo určenou třetí osobou. Riziko přechází i v případě, že spotřebitel sám zvolil přepravce, kterého služby však obchodník pro přepravu nenabízel. Ze zbývajících stojí za zmínku ujednání o telefonní lince pro podporu ohledně spotřebitelských smluv. Pokud obchodník takovou linku provozuje, neměl by za volání na ni účtovat více, než je běžná sazba. Ještě zmíním již vysvětlený princip dodatečných plateb, pokud si obchodník nevyžádá výslovný souhlas spotřebitele s dodatečnou platbou a pouze mu je podsune způsobem, který od spotřebitele vyžaduje zamítnutí (je tedy poměrně snadné na

71

„Veřejná dražba je taková dražba, které se obchodníci a spotřebitelé účastní osobně nebo je jim dána možnost se jí účastnit osobně. Obchodník nabízí zboží nebo služby spotřebitelům prostřednictvím aukčního prodeje, který je v některých členských státech zákonem povolen pro prodej zboží nebo služeb v rámci veřejného prodeje. Vydražitel je povinen toto zboží nebo služby zakoupit. Využití platforem on-line k dražebním účelům, které mají spotřebitelé a obchodníci k dispozici, by nemělo být považováno za veřejnou dražbu ve smyslu této směrnice.“ 72 „ Poskytování ubytování k jiným než obytným účelům, přepravu zboží, pronájem vozidel, stravování nebo služby související s rekreační činností, pokud příslušná smlouva stanoví konkrétní datum nebo lhůtu plnění“

51

tyto dodatečné platby zapomenout nebo je přehlédnout), spotřebitel má nárok na vrácení této platby.

52

6. Úprava smluv uzavíraných mimo prostory obvyklé k podnikání v NOZ Směrnice 2011/83 svým režimem maximální harmonizace situaci pro NOZ poměrně komplikuje. Odlišnou úpravu smluv upravených ve směrnici 2011/83 může obsahovat pouze tehdy, pokud to směrnice povoluje. Tudíž do 13. 6. 2014 by mělo být znění NOZ se směrnicí v souladu. Pokusím se tedy rozebrat, do jaké míry NOZ požadavky směrnice splňuje a do jaké míry je jeho úprava v nesouladu. Definice spotřebitele a obchodníka NOZ v § 419 spotřebitele vymezuje jako „člověka“, tudíž lze vyvodit shodu se směrnicí, ve smyslu že spotřebitel je pouze FO. Důvodová zpráva však říká, že toto pojetí spotřebitele nevylučuje aplikaci ochranných ustanovení i na PO, pokud budou slabší stranou73. Tato možnost je tedy v souladu se směrnicí, jež státům dovoluje poskytnout spotřebitelskou ochranu i PO, nesmí je však označovat za spotřebitele. Obchodník, v NOZ nadále jako podnikatel, je pak v ustanovení § 420 vymezen jako ten, kdo samostatně na vlastní účet a soustavně vykonává výdělečnou činnost za účelem zisku, definice je pak víceméně obrácením definice spotřebitele. Podnikatelem je také osoba zapsaná do obchodního rejstříku. Pozitivní vymezení působnosti NOZ v této oblasti směrnici reflektuje poměrně špatně, v ustanovení § 1828 není problematika uzavírání smluv mimo obchodní prostory dostatečně specifická, vůbec není zmíněn požadavek směrnice na současnou fyzickou přítomnost spotřebitele a obchodníka při uzavření smlouvy, nereflektuje ani nové definice obchodních prostor a setrvává na pojmu prostor obvyklých k podnikání stejně jako OZ. Na co NOZ reaguje, je uzavření smlouvy v obchodních

prostorách,

kterému

předcházelo

bezprostředně

oslovení

spotřebitele

podnikatelem mimo tyto prostory. Chybí však požadavek směrnice na osobní a individuální prvek oslovení, či možnost tuto smlouvu uzavřít i s použitím prostředků komunikace na dálku (čl. 2 odst. 8 písm. c) směrnice).

73

Nový občanský zákoník – důvodová zpráva. Justice.cz [online]. Poslední aktualizace nezjištěna. [cit. 24. 6. 2013]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/uvodni-stranka.html

53

Negativní vymezení působnosti I negativní vymezení působnosti v ustanovení§ 1840 trpí vadami, nenalezneme v něm vyloučení timeshare smluv a finančních služeb, jak požaduje směrnice. Rovněž NOZ obsahuje přísnější definici, kdy ochranu neposkytuje nájmu bytu paušálně, přitom směrnice hovoří pouze o nájmu bytu pro obytné účely. Chybí také výjimka, která neposkytuje ochranu spotřebiteli, jež uzavře smlouvu mimo prostory obvyklé k podnikání za spoluúčasti státního úředníka. Informační povinnost Informace, jež musí obchodník spotřebiteli při uzavření smlouvy mimo obchodní prostory poskytnout, jsou rozprostřeny do ustanovení § 1811 a § 1820. Obecně můžeme říci, že všechny výjimky prezentované směrnicí jsou nějakým způsobem obsaženy. Informace, jež v těchto ustanoveních chybí, tj. ustanovení o kodexech chování v čl. 6 odst. 1 písm. n) směrnice, je obsažena v § 1826, který se však věnuje smlouvám na dálku. Z dikce § 1828 odst. 1, který říká, že informace, které obchodník musí poskytnout při uzavření smlouvy mimo obchodní prostory, jsou obsaženy v § 1811 a § 1820, nelze tedy vyvodit, že by se informace o kodexech chování vztahovaly i na smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory. Velké pochybení však spatřuji v dikci § 1811, který, na rozdíl od směrnice, dává možnost obchodníkovi spotřebitele neinformovat, pokud jsou dané informace zřejmé ze souvislostí. Tato možnost by v NOZ dle mého názoru být neměla, případně by měla být vymezena jen pro lehce zjistitelné údaje. § 1820 zavádí možnost poskytnutí informací pomocí vzorového formuláře. § 1821 pak říká, že pokud spotřebitel není předem informován, nehradí náklady spojené s dodáním nebo vrácením zboží. Rovněž NOZ je souladu se směrnicí v § 1839, kde se dozvíme, že důkazní břemeno, co se týče splnění informační povinnosti, nese obchodník. NOZ je v souladu i ohledně formálních požadavků na smlouvy, informace musejí být písemné, nebo poskytnuté v jiné textové podobě se souhlasem spotřebitele. Odstoupení od smlouvy a výjimky z možnosti odstoupit od smlouvy Lhůta pro odstoupení od smlouvy je i nadále 14 denní a je nyní procesněprávní, jak je zakotveno v ustanovení § 1818. Lze odstoupit bez udání důvodů i bez jakékoli sankce. Odpovídá i ustanovení o počátku běhu lhůty, tedy při kupní smlouvě ode dne převzetí zboží, při dodávce více druhů zboží převzetím poslední dodávky a při opakované dodávce převzetím 54

první dodávky. NOZ nepřevzal akorát ustanovení o převzetí třetí osobou, určenou spotřebitelem, avšak jinou než dopravcem. Nevydání poučení o možnosti odstoupit od smlouvy má za následek prodloužení lhůty o jeden rok, v případě, že obchodník poučí dodatečně, od okamžiku dodatečného poučení běží opět 14 denní lhůta. Co se týče nákladů, spojených s odstoupením od smlouvy, obchodník může požadovat pouze úhradu nákladů stanovených NOZ, jedná se jak o náklady spojené s navrácením zboží, tak náklady spojené se snížením hodnoty zboží či poměrnou cenu služeb, které byly doposud poskytnuty. Odstoupením od smlouvy se smlouvy od počátku ruší, jak najdeme v § 2004 NOZ, následuje vrácení plnění. Zboží má být spotřebitelem vráceno bez zbytečného odkladu (§ 1831), nejpozději do 14 dnů od odstoupení od smlouvy, to stejné platí pro obchodníka, peněžní prostředky může vrátit jiným způsobem, než je obdržel, pouze se souhlasem spotřebitele a pokud tím spotřebiteli nevzniknou další náklady. Opět platí, že podnikatel není povinen vrátit zboží dříve, než spotřebitel prokáže alespoň odeslání zboží (§ 1832). NOZ tedy v problematice odstoupení od smlouvy odpovídá směrnici 2011/83. Co se týče dalších ustanovení směrnice, lze konstatovat, že NOZ je v podstatě všechny obsahuje, až na požadavek účtování spotřebitelské linky běžnou sazbou.

55

Závěr Práce se zabývala problematikou ochrany spotřebitele u smluv uzavřených mimo prostory obvyklé k podnikání. Došlo v ní k analýze směrnice 85/577 o podomním prodeji a její implementace do ustanovení § 57 OZ. Následně byla implementace do českého právního řádu porovnána s implementací do právního řádu Slovenska a Irska. V poslední řadě práce analyzovala novou směrnici 2011/83 o právech spotřebitele, její odlišnosti od směrnice 85/577 a implementaci do relevantních ustanovení NOZ. V rámci analýzy směrnice 85/577 byly odhaleny její slabiny, kdy směrnice někdy nepřesně definuje některé situace a také např. nejasný vztah k ostatním směrnicím. Definice spotřebitele neuvažuje spotřebiteli jinak než o FO, přičemž bylo poukázáno, že v některých případech by poskytnutí ochrany určitým PO bylo žádoucí. Směrnice se také nezabývá situací, kdy podnikatel nejedná v rámci své podnikatelské činnosti (je v rámci jednání okrajová). Co se týče implementace směrnice do OZ, byly rovněž nalezeny mnohé nesrovnalosti, především týkající se odstoupení od smlouvy a to počátek běhu lhůty vázaný na uzavření smlouvy a chybějící charakter lhůty samotné. Hypotéza řádné implementace směrnice 85/577 do OZ tedy nejde potvrdit. V další části práce byly představeny implementace Slovenska a Irska se svými negativy i zápory. Slovenské úpravě lze přičíst k dobru úpravu v samostatném předpise, zakotvení procesněprávnosti lhůty pro odstoupení od smlouvy a vázání počátku běhu lhůty na okamžik poskytnutí informace o právu odstoupit od smlouvy, tak jak předepisuje směrnice 85/577 (i když bez vypořádání se situací, kdy není poučení poskytnuto vůbec). Za negativum slovenské úpravy považuji omezení podomního prodeje na zákonné úrovni (omezení svobody podnikání) a stanovení lhůty na odstoupení od smlouvy na minimálně požadovaných 7 dní. Úprava Irska je nepřesnějším implementací směrnice 85/577 ze srovnávaných, od textu směrnice se odchyluje minimálně, což je pozitivum i negativum (ve smyslu užšího vymezení situací, na které předpis dopadá, to však překlenuje výklad). Jako jednoznačné pozitivum hodnotím přílohy nařízení, jež obsahují povinné informace, jež musí obsahovat poučení o právu odstoupit od smlouvy (příloha č. 1) a modelový formulář pro samotné odstoupení (příloha č. 2). Hypotézu o lepší implementaci směrnice 85/577 danými státy tedy potvrzuji, nicméně nelze tvrdit, že by jejich úprava chránila spotřebitele lépe. Česká úprava díky širokému výkladu situací, na něž se ochrana vztahuje a 14 denní lhůtě pro odstoupení poskytuje v některých případech lepší ochranu. 56

V poslední kapitole práce byla analyzována směrnice 2011/83 a její implementace do NOZ. Samotná směrnice řeší množství nedostatků směrnice 85/577. Díky řadě definic v preambuli (vymezení smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory, spotřebitel jako FO, definice samotných obchodních prostor) by měla být implementace směrnice snadnější. Při uzavření smlouvy se hledí i na okolnosti, jež uzavření smlouvy předcházely, a směrnice již neobsahuje výjimku z aplikace na sjednané návštěvy. Je také vyřešen vztah směrnice 2011/83 k jiným směrnicím. Obecně by tedy měla směrnice vést díky principu maximální harmonizace k lepšímu sjednocení a fungovaní vnitřního trhu. V neposlední řadě mají členské státy možnost poskytnout ochranu zaručenou směrnicí, pokud je nebudou nazývat spotřebiteli. Hypotézu, zda směrnice 2011/83 řeší nedostatky směrnice 83/577 můžeme tedy víceméně potvrdit. Co se implementace do NOZ týče, úprava jako celek na směrnici 2011/83 reaguje, poměrně zbytečně však vynechává některá ustanovení či je implementuje nepřesně. Není zmíněn požadavek směrnice na současnou fyzickou přítomnost spotřebitele a obchodníka při uzavření smlouvy, chybí nové definice obchodních prostor, úprava také nereaguje některé otázky, které uzavření smlouvy předcházely (osobní a individuální prvek oslovení spotřebitele obchodníkem). Ani vymezení negativní působnosti není přesné, NOZ zapomíná na vyloučení timeshare smluv a finančních smluv. Nepřesně NOZ upravuje také informační povinnost, kdy obchodníkovi povoluje nesdělovat určité informace spotřebiteli, pokud jsou dané informace zřejmé ze souvislostí. Co je pozitivní, tak dobře implementované ustanovení o důkazním břemenu týkající se poskytnutí informací, nese jej obchodník. Lhůta pro odstoupení od smlouvy zůstává 14 denní a je nyní zakotvena jako procesněprávní. Poměrně bez problému jsou zavedena ustanovení o odstoupení od smlouvy. Ani v NOZ Česká Republika nezavádí peněžní limit. Hypotézu o implementaci směrnice 2011/83 do NOZ tedy musím spíše vyvrátit, současná podoba úpravy trpí množstvím vad.

57

Seznam literatury Odborné knihy: 1)

FIALA Josef, KINDL Milan a kol. Občanský zákoník komentář – 1. a 2. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2009. 1617 s. ISBN 9788073573959. S. 156.

2)

HULVA, Tomáš. Ochrana Spotřebitele. Praha: Aspi, a.s., 2005. 452 s. ISBN 8073570645. S. 182.

3)

Hulmák, M. In Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. Praha: C.H.Beck, 2008, 2296 s. ISBN 8074000041. s. 501.

4)

TOMANČÁKOVÁ, Blanka. Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. 1. vydání. Praha: Linde, 2008, 208 s. ISBN 978-80-7201-864-2. S. 16.

Časopisy a sborníky: 1)

BABJÁKOVÁ, Gabriela. Smlouvy uzavírané se spotřebitelem. Právní fórum, 2011, roč. 8, č. 7, s. 334-335. ISSN 1214-7966.

2)

HRUBÁ, Michaela. Prodej mimo prostory obvyklé k podnikání. In: FIALA, Josef et. al. Současné aktuální otázky spotřebitelského práva. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 41. ISBN 978-80-210-4568-2.

3)

LAVICKÝ, Petr. Spotřebitelské smlouvy. Časopis pro právní vědu a praxi. 2001, roč. 9, č. 2, s. 200 – 201. ISSN 1210-9126.

4)

SELUCKÁ, Markéta. Ochrana spotřebitele: Nenápadná změna se zásadními dopady. Právní rozhledy. 2010, roč. 18, č. 14, s. 513-514. ISSN 1210-6410.

5)

TOMÁŠEK, Michal. Princip minimální harmonizace při transpozici směrnic v oblasti ochrany spotřebitele. Právní fórum. 2004, roč. 1, č. 1, s. 14-17. ISSN 1214-7966.

6)

LINHART, Tomáš – POKORNÝ, Miroslav. SRN: Spolkový soudní dvůr: Informace pro spotřebitele o dodatečných nákladech na dopravu a dodání zboží u online obchodů – netransparentní doložka o dobropisu při odstoupení od smlouvy prostřednictvím zpětného zaslání zboží. Právní rozhledy. 2006, roč. 14, č. 7, s. 274. ISSN 1210-6410.

Elektronické zdroje: 1)

Discussion paper on the review of directive 85/577/EEC to protect the consumer in respect of contracts negotiated away from business premises [online]. 2005 [cit. 21. 6. 2013]. Dostupné z: 58

http://ec.europa.eu/consumers/cons_int/safe_shop/door_sell/doorstepselling_discussio npaper.pdf 2)

Důvodová zpráva k zákonu č. 367/2000 Sb. [online]. Sněmovní tisk 465/0. [cit. 15. 6. 2013]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=3&CT=465&CT1=0

3)

Důvodová zpráva k zákonu č. 170/2012 Sb. [online]. Sněmovní tisk 521/0. [cit. 15. 6. 2013]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=521&CT1=0

4)

Green Paper on the Review of the Consumer Acquis, COM (2006) 744 final ze dne 8. 2. 2007. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 22. 6. 2013]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2006:0744:FIN:cs:PDF

5)

CHLEBCOVÁ, Radka. Ochrana spotřebitele v evropském mezinárodním právu soukromém [online]. Brno: Masarykova univerzita [cit. 22. 6. 2013]. Dostupné z: http://is.muni.cz/do/1499/el/estud/praf/js09/mps/web/pages/13.html

6)

KOPECKÁ, Hana. Euroskop: Ochrana spotřebitele [online]. [cit. 28. 5. 2013]. Dostupné z: https://www.euroskop.cz/8969/sekce/ochrana-spotrebitele/

7)

Nový občanský zákoník – důvodová zpráva. Justice.cz [online]. Poslední aktualizace nezjištěna. [cit. 24. 6. 2013]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/uvodnistranka.html

8)

Proposal for a Consumer Rights Directive of the European Parliament and of the Council on Consumer Rights of 8 October 2008, COM (2008) 614 final [online] Brusel 2008 [cit. 21. 6. 2013]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/consumers/rights/docs/COMM_PDF_COM_2008_0614_F_EN_PR OPOSITION_DE_DIRECTIVE.pdf

9)

Report on the Implementationof Directive 90/314/EEC on Package Travel and Holiday Tours in the Domestic Legislation of EC Member States [online] [cit. 13. 6. 2013]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/consumers/cons_int/safe_shop/pack_trav/pack_trav02_en.pdf

10)

SCHULTE-NÖLKE, H.; TWIGG-FLESNER, Ch.; EBERS, M. EC Consumer Law Compendium-Comparative Analysis [online].Universität Bielefeld, 2008 [cit. 3. 6. 2013]. S. 176. Dostupné z: http://www.eu-consumerlaw.org/consumerstudy_part2a_en.pdf 59

Rozhodnutí a stanoviska: 1)

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 10. 1. 2012, věc I. ÚS 1930/11. In: Salvia [právní informační systém]. Sokordia [cit. 10. 6. 2013]. Dostupné z: http://kraken.slv.cz/I.%C3%9AS1930/11

2)

Rozsudek francouzského odvolacího soudu ze dne 30. 3. 2005, věc no. 04-11.831 Fouque [cit. 12. 6. 2013]. Abstrakt dostupný ve francouzsštině z: http://www.euconsumer-law.org/caselaw211.pdf

3)

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 10. 12. 1968, věc 7-68. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 16. 6. 2013]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/

4)

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 14. 3. 1991, věc C-361/89. In: EURlex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 10. 6. 2013]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu

5)

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 17. 3. 1998, věc C-45/96. In: EURlex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 12. 6. 2013]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/

6)

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 22. 4. 1999, věc C-423/97. In: EURlex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 11. 6. 2013]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/

7)

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 22. 11. 2001, spojené věci C-541/99 a C-542/99. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 10. 6. 2013]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu

8)

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 13. 12. 2001, věc C-481/99. In: EURlex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 14. 6. 2013]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/

9)

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 25. 10. 2005, věc C-229/04. In: EURlex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 11. 6. 2013]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/

10)

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 25. 10. 2005, věc C-350/03. In: EURlex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 14. 6. 2013]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/ 60

11)

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 7. 2012, věc C‑49/11. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 15. 2. 2013]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/

Právní předpisy: 1)

Amsterodamská smlouva. In Europa [právní inoformační systém]. [cit. 26. 6. 2013]. Dostupné z: http://ec.europa.eu

2)

EU (1975): Council Resolution of 14 April 1975 on a preliminary programme of the European Economic Community for a consumer protection and information policy. In: Úřední věstník Evropské unie C 092, 25/04/1975 P. 0002–0016. [cit. 1. 6. 2013].

3)

Jednotný evropský akt. In Europa [právní inoformační systém]. [cit. 26. 6. 2013]. Dostupné z: http://ec.europa.eu

4)

Maastrichtská smlouva. In Europa [právní inoformační systém]. [cit. 26. 6. 2013]. Dostupné z: http://ec.europa.eu

5)

Rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č. 1926/2006/ES ze dne 18. prosince 2006, kterým se zavádí akční program Společenství v oblasti spotřebitelské politiky (2007–2013). In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 2. 6. 2013]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:32006D1926:CS:NO T

6)

Nařízení irského ministra průmyslu a obchodu S.I. No. 224/1989: European Communities (Cancellation of Contracts Negotiated Away from Business Premises) Regulations. [cit. 10. 6. 2013]. Dostupné z: http://www.irishstatutebook.ie/1989/en/si/0224.html

7)

Směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 10. 6. 2013]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/

8)

Směrnice Rady 90/314/EHS ze dne 13. června 1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 10. 6. 2013]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/

61

9)

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/122/ES ze dne 14. ledna 2009 o ochraně spotřebitele ve vztahu k některým aspektům smluv o dočasném užívání ubytovacího zařízení (timeshare), o dlouhodobých rekreačních produktech, o dalším prodeji a o výměně. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 10. 6. 2013]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/

10)

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 10. 6. 2013]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/

11)

Zákon, kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 7. 6. 2013]

12)

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 6. 2013].

13)

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ze dne 3. února 2012. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 6. 2013].

14)

Zákon č. 40/1964 Zb., občianský zákonník, ve zneni neskorších predpisov. In: ASPI [právní informační systém]. Iura Edition SK [cit. 10. 6. 2013].

15)

Zákon č. 513/1991 Zb., obchodný zákonník, ve znení. neskorších predpisov. In: ASPI [právní informační systém]. Iura Edition SK [cit. 10. 6. 2013].

16)

Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 6. 2013].

17)

Zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 6. 2013].

18)

Zákon č. 250/2007 Zb., o ochrane spotrebiteľa, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Iura Edition SK [cit. 7. 6. 2013]

19)

Zákon č. 108/2000 Zb., o ochrane spotrebiteľa při podomovom predaji a zásielkovom predaji, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Iura Edition SK [cit. 10. 6. 2013]. 62

20)

Zákon č. 178/1998 Zb., o podmienkach predaja výrobkov a poskytovania služieb na trhových miestach a o zmene a doplnení zákona č. 455/1991 Zb. O živnostenskom podnikaní. In: ASPI [právní informační systém]. Iura Edition SK [cit. 7. 6. 2013]

21)

Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, § 17. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 16. 6. 2013].

19)

Zákon č. 455/1991 Zb., zákon o živnostenském podnikání, ve znení neskorších predpisov. In: ASPI [právní informační systém]. Iura Edition SK [cit. 7. 6. 2013]

63